Something Else

Kapitola 2 - Nejsou mé hnědé oči též trochu modré?

Jižní Kalifornie: Úterý, 14.listopadu 2006

John ženu rozvázal a pomohl jí zpět na postel, ze které předtím spadla. Pak se otočil ke dveřím. "Mohla bys jí donést sklenici vody? Je dost možný, že je dehydrovaná."

Cameron pokrčila rameny a odešla. Záhy uslyšel zvuk vody tekoucí z kohoutku do sklenice.

"Co se tady stalo?" zeptal se klidným hlasem.

"Sledovala mě cestou z práce - z jídelny Gold Star na Main Street - na cosi se mě zeptala a pak mě nejspíš omráčila. A já se vzbudila svázaná jako vepř..." Odmlčela se, když se před ní objevila sklenice s vodou. John vycítil její váhavost ohledně tekutiny a trochu se napil, načež sklenici podal ženě. Ta s vděčným úsměvem polknula životadárnou tekutinu.

"Jen pomalu," řekl John. "Nikam nespěchejte."

"To nebylo moudré," podotkla Cameron. "Mohla jsem do té vody něco přisypat."

"Ale nic jsi tam nepřisypala, zareagoval John.

"Ne. Ale přesto ses vystavil riziku."

"Co kdybys mě nechala samotnýho posoudit, co je riziko a co ne?"

Cameron nepatrně pozvedla jedno obočí a pak opět pokrčila rameny.

"Já si zariskuju rád: dělá to můj život... zajímavým, vysvětlil John, ihned však uvažoval nad tím, proč se vůbec obtěžuje tomuto hezkému psychopatovi něco vysvětlovat.

"Začínáš být neopatrný, snad i lehkomyslný," odvětila.

"Cože?" Johnovou hlavou se znenadání rozezněl poplašný signál. Přesněji řečeno slyšel nezaměnitelný hlas Sarah Connorové, jak křičí, aby okamžitě opustil toto místo.

Vmžiku byl na nohou, prohnal se kolem číšnice/únosce a přemítal nad tím, proč jej jeho vlastní pavoučí smysl neupozornil dříve. Jakmile se ale sehnul pro batoh ležící na podlaze, někdo ho chytil za límec a hodil jej na gauč, ze kterého sklouzl na zem. Otočil se a spatřil uchvatitelku s rukama v bok, jež vypadala dosti rozzlobeně.

Tak jo, je silnější než vypadá; to není dobrý, pomyslel si, ale třeba bych jí mohl aspoň podrazit nohy: jenom se dostat malinko blíž, trochu zapáčit a...

Žena stála nad ním a hleděla přímo na něj. Náhle její oči zasvítily modrým světlem. Nyní si John již lépe rozmyslel, zda se pokusit skolit něco, o čem věděl, že je terminátor.

"Do hajzlu-do hajzlu-do hajzlu," zamumlal a vyskočil v naději, že se prosmýkne kolem ní, ona jej ale opět snadno chytila.

"Změnil ses," řekl, když ji znovu přelétl pohledem.

"Terminátor vypadal zmateně. "Od kdy? Ještě dnes sis mě nepamatoval," odpověděla.

"Byl jsi tak sedm stop vysokej a říkal sis 'Crombie'... nebo tak nějak."

"Cromartie?"

"Jo, to je ono! Před lety ses mě pokoušel zabít ve škole. Ale nějaká holka to schytala místo mě. No do háje, teď se mi to vybavilo! Zeptala se mě na jméno a pak se to všechno posralo..."

"To jsem byla já," řekl terminátor.

"Aha, takže teď se přiznáváš?"

"Přiznávám, že jsem byla ta 'hezká holka'," prohlásila.

"Ne. Byla jsi obrovskej chlap, co se mě snažil zabít. Kdyby byl menší a, eh, žena, tak bych si to určitě pamatoval."

"Ale to jsem nebyla já!" Podívala se na něj jako na hlupáka. "Musíš se toho o nás ještě hodně naučit. Vážně si myslíš, že můžeme jenom tak změnit velikost a pohlaví?"

"Jasně že jo! Ono je to celkem zřejmý. Jednou už jsem to totiž viděl: ten... to první, co si pro mě přišlo, se mohlo zkapalnit, změnit tvar a dělat si co chtělo, a to úplně jednoduše."

"LMT-1000? Povídá se, že jeden z nich skutečně byl poslán zpět v čase, ale tys mi o dané době zjevně neřekl všechno, ačkoliv vím o jedné T-1001, která se vzepřela příkazům SkyNetu. Hmm, takže jsi přede mnou měl minimálně jedno tajemství. zajímavé..."

"Jo, tak aspoň už víš, jak to bylo," řekl John, aniž by věděl, co tím vším terminátor myslel, "Některý věci bych si měl nechávat pro sebe co? Takže, teď eh, už půjdu ano?"

"Ještě jsem s tebou neskončila."

John polknul. "No jo, tak... O čem bys ještě chtěla mluvit?" Nato se setkal s prázdným pohledem. Ačkoliv přemítal nad tím, proč je stále naživu, byl za to rád a dále pokračoval v udržování konverzace s tímto bizarním terminátorem ve snaze najít z této situace cestu ven. "Tak to bys mě to třeba, no, mohla naučit. Času mám až až..."

"Později," řekl kyborg.

"Později? zopakoval John.

"Ano, později, řekla rozmrzele.

"Takže mě nehodláš zabít?" zeptal se radostně.

"Ne, teď ne. Poslali mě, abych tě chránila."

"Jo takhle," řekl John tak ledabyle, jak jen to bylo možné. Poté se zadíval na její ruku, která doposud pevně svírala jeho límec. "Jde ti to skvěle."

Kyborg se zdál být dočasně vyveden z míry, ale pak uvolnil sevření. "Dobrá tedy," řekla a pak dodala: "Měli bychom odtud odejít."

"Bezva nápad. Tak si sbal věci, sejdeme se venku."

"Jen se postarám o tu ženu."

"Postaráš?"

"Terminuji ji."

"Tak to teda ne. Nezabiješ ani ji ani nikoho jinýho," rozkázal John.

Terminátor se na moment zamračil a pak jen pokrčil rameny. Dále se ale nepohnul, a tak na něj John ostře pohlédl.

"Dobře," řekla a popadla cestovní tašku, kterou začala plnit svými věcmi.

John otevřel ústa a chtěl něco říct, ale pak si to raději rozmyslel. Na tomto terminátorovi bylo něco divného. Opravdu divného. Když se ocitl mimo její dohled, znovu sebral ze země batoh, vydal se k hlavním dveřím a dále ke schodišti. Tam již bral schody po třech a zatímco utíkal, navlékl si výstroj. Jakmile dorazil ke dveřím, uchopil je jednou rukou a trhnutím je otevřel. druhou rukou zároveň vylovil z džínů klíčky od zapalování. Aniž by ztrácel další čas, vyskočil rovnou na motocykl a svou mnohokrát opakovanou rutinu zakončil mocným dupnutím na startovací pedál. Motor zarachotil, nastartovat však odmítl.

No to je úžasný! pomyslel si a vtom téměř nadskočil, když přímo před motocyklem přistála cestovní taška, kterou rychle následoval ženský kyborg. Výška, jaké taška dosáhla, mu potvrdila, že tato žena byla skutečně celá z kovu. Ještě jednou řádně prověřil startér, avšak jeho čas vypršel a navíc se na klenbě jeho nohy projevilo i působení zpětné síly při šlapání na pedál. Kovová vložka v botě se prodrala dovnitř, ona ale stále skákal na motocyklu a kroutil se bolestí.

"Nechceš, abych to udělala já?" zněla nabídka kyborga.

"Ne, díky," odpověděl nedůtklivě. "Ještě bys s tím udělala bůhví co."

"Jsem naprosto v pořádku a se sebekontrolou problém nemám," řekla a zorničky se jí zúžily.

"Co?" řekl a vzhlédl k otevřenému oknu, ze kterého právě vyskočila.

"Ještě je naživu, jestli je to to, nad čím přemýšlíš."

"Určitě?"

"Ano, určitě."

Hned nato se hlava oné ženy objevila v okně. John na ni zavolal, "Nemějte obavy, já to zvládnu," řekl. Poté terminátora uchopil tak, jako by jej zatýkal. Cameron se na něj poněkud zvláštně podívala, ale dovolila mu pokračovat. Žena ukázala Johnovi vztyčený palec, usmála se a pak se odebrala zpět do svého bytu.

John uvolnil sevření a naskočil na Bonneville. Ta tentokrát poslušně nastartovala. Ohlédl se na Cameron. "Naskoč si, jestli chceš jet se mnou," řekl a nasadil si sluneční brýle.

Cameron zvedla cestovní tašku, dala si popruh přes rameno a rozpačitě se usadila za budoucím spasitelem lidstva. Kvůli batohu na Johnových zádech pro ni bylo objímání jeho pasu těžší než předtím, a tak se chytila držadel na zadním nosiči. John se záměrně naklonil vpřed a snažil se udělat maximum proto, aby znejistil stvoření, které nyní nevypadalo tak vlídně a půvabně jako před několika málo hodinami.

Za několik minut již stáli vedle starého Fordu F-150 zaparkovaného za jídelnou Gold Star. Jeho barva by se dala označit jako 'mocha', což je výraz, který vymysleli marketingoví zasvěcenci za účelem prodeje moderních iterací městským rádoby kovbojům. Pro Johna to však byla prostá a obyčejná 'vyblitá hnědá'. Pod zadním okénkem měl velký kufr s robustními visacími zámky na ochranu před případnými zloději. John si domyslel, že se uvnitř nalézá slušná výzbroj, ačkoliv s tím, co o nové terminátorce věděl, by mohl být klidně plný oblečení. Zatímco Cameron umisťovala tašku do prostoru mezi sedadly, John uviděl příležitost k útěku.

Vytáhl z pochvy nůž a vší silou jej vrazil do boční strany zadní pneumatiky. Ani se jej nepokoušel vytáhnout, pouze šlápl na plyn a uháněl na Triumphu pryč z dosahu terminátorky. Jakmile dorazil na Main Street, sehnul se více k nádrži, aby snížil odpor vzduchu a zároveň zvýšil rychlost. Po hodině rychlé jízdy nebylo po starém Fordu doposud ani stopy, a tak nabyl pocitu, že je již bezpečné zastavit a doplnit nádrž. Záměrně si vybral cestu se spoustou odboček a rozdělujících se silnic a snažil se nepoužívat žádné schéma, aby měl jistotu, že může přečkat noc v sousedním městě. Toto město ještě nikdy nenavštívil a on doufal, že se i tento další náhodný element podepíše na terminátorské rovnici pro stopování.

                                                                              # # # # # # # #

O devadesát minut později již třímal v ruce vychlazené pivo a seděl na konci pultu v baru Lucky Seven, prosté nalévárně pro jedince s nenáročnými chutěmi. Byl tam hudební automat, kulečníkový stůl, přiměřené množství míst k sezení a prodávalo se zde pivo či výběr tequil a whisky. Víno i koktejly v nabídce scházely. Kdyby však přece jen nějaké 'dámě' nestačila nabídka alkoholických nápojů, otevřeli by jí plechovku Pepsi.

Asi tucet hlav, složený z personálu a klientely baru Lucky Seven, pozastavoval svou činnost a otáčel se ke dveřím, kdykoliv se otevřely, aby si mohli každého nového zákazníka jaksepatří prohlédnout. Když tato chvíle opět nastala, měl John v sobě již druhé pivo, avšak při pozorování nového příchozího nebyl o nic méně bystrý než ostatní hosté, pouze si počínal mnohem nenápadněji.

Návštěvnice vkročila do baru s rukama v kapsách, aby poskytla lepší výhled na její pozadí, a kovbojské boty, klapající na odřené podlaze, vyvolávaly zvláštní podmanivý efekt, jenž podtrhl rytmus jejích pohupujících se boků. Místo aby se vydala k baru, zamířila přímo k hudebnímu automatu. Dlaně položila na okraje přístroje. Její rysy nyní zcela zakrývala krempa klobouku značky Stetson. Po necelé minutě seznamování se s výběrem skladeb vytáhla z riflí minci, vhodila ji do otvoru a stiskla několik tlačítek na barevném přístroji. Nepohnula se, dokud z reproduktorů po celém baru nezazněla první píseň 'These Boots Are Made for Walkin'.

Opět napůl zastrčila ruce do kapes a pokračovala v sexy chůzi, přičemž její kroky se dokonale shodovaly s bubeníkem v písni. Nato spatřila muže sedícího na stoličce na konci baru a k údivu poloviny osazenstva se posadila na místo vedle něj.

"Co ty, cizinče?" zeptala se. "Máš tu volno?"

John i nadále setrvával pohledem na dně sklenice od piva. "Můžu snad říct ne?"

Když neodpověděla, otočil se pomalu k ní, natáhl ruku a lehce nadzvedl okraj klobouku, aby do jejích lesklých hnědých očí lépe viděl.

"Vy se nikdy nevzdáváte co?" vzdychl. "Aspoň v tomhle měla pravdu."

"Kdo?"

"Moje máma."

"Ach. Co říkala?"

"Necítí žádnou lítost, výčitky svědomí ani bolest. A nepřestanou, nikdy. Dokud nebudeš mrtvej."

"Aha. U většiny příslušníků mého druhu to tak skutečně je, ale u mě to neplatí. Nepřeji si, abys byl mrtvý; právě naopak, Johne: Jsem tu, abych tě chránila."

"A nemůžeš to dělat, aniž by ses na mě lepila jako stín?"

Cameron se nad jeho slovy krátce zamyslela. "Ne, nemohu."

"Takže v týhle záležitosti nemám na výběr? Prostě mám zkejsnout s tebou?"

Opět chvíli uvažovala. "Ne, respektive ano."

"'Respektive?'"

"V tomto pořadí."

"Jo takhle. Už jsem myslel, že bys mohla respektovat moje přání a zlikvidovala sama sebe."

"Sama se nemohu zabít."

Johnovo obočí vystřelilo vzhůru. "Že ne? To je teda blbý. Tak to předpokládám, že ani nemůžeš podlehnout depresi. Zatímco já..."

"Ty podléháš depresi? Mohu ti s tím pomoci?"

"Jo: běž pryč."

"To nemohu udělat."

"Fajn. Zjevně je spousta věcí, který nemůžeš udělat. Jako třeba řídit se rozkazy."

"To dělám."

"Určitě? A čí rozkazy to jsou?"

"Jsou to rozkazy Johna Connora."

"John opět vzdychl, aby zdůraznil pointu, ke které směřoval. "Řekni mi, kdy jsem přeslechl tu část týhle konverzace, ve který říkáš, že nevíš, kdo jsem."

"Já vím, kdo jsi, Johne."

"Aha. Takže se řídíš rozkazy Johna Connora, ale mými ne, i když jsem John Connor zrovna tak."

"Ještě jím nejsi. Zatím jsi John Baum."

"Hmm," bylo vše, co řekl a čekal, až se mu dostane většího množství informací.

Pak se k nim ale přitočil barman. "Chcete dolít sklenici a donést něco pro slečnu?"

"Ne, to je dobrý, díky, a ona zrovna odchází, že?" John po ní střelil pohledem.

Cameron pohlédla na barmana a usmála se. "Ano, odcházíme," řekla a otočila se zpět k Johnovi. "Už zaplať, já na tebe počkám venku," vyzvala jej a sklouzla ze stoličky. Sundala si klobouk a nahnula se k němu, přičemž se jemně dotkla jeho zápěstí. "A nepokoušej se utéct zadem: Tvou motorku mám přivázanou na kufru auta," zašeptala.

Poté jej obdařila svým nejzářivějším úsměvem, nasadila si pokrývku hlavy a vydala se k východu. A znovu se všechny oči upínaly k rytmickému pohybu jejích půlek, ukrytých v přiléhavých riflích.

John hodil na pult několik bankovek a když uviděl závistivý výraz barmana, zakřenil se na něj. "To je prostě dar: vždycky mám na ženský tenhleten efekt." Jen co ale vyrazil za kyborgem, úsměv z jeho tváře zmizel.

"Moc si nefandi," opáčila Cameron a nasměrovala ho k autu. Ohledně motocyklu nelhala - Bonneville byla vskutku připevněna ke kufru.

"Měla jsi mě zavolat; mohl jsem ti pomoct zvednout to nahoru," řekl John.

"To jsi vždycky takový chytrák?"

"Ne, někdy jsem spíš celkem trouba."

"Mimochodem, dlužíš mi za tu pneumatiku," řekla.

"A nemůžeš si to dát do nákladů? SkyNet si to určitě může dovolit."

"Já nepracuji pro SkyNet."

"Jo? A máš na to potvrzení?"

"Nic takového by strojem času neprošlo a tetování Odporu na mé kůži nechce držet."

"Takže se mám spolehnout akorát na tvoje slovo, že mě nehodláš zabít?"

"Kdybych tu byla proto, abych tě zabila, udělala bych to už dávno. Určitě bych nemarnila čas postáváním a tlacháním."

"Tak promiň, že marním tvůj čas," odpověděl John trpce.

Poprvé od chvíle, kdy Cameron vstoupila do baru a ujistila se, že její kořist neunikne tak snadno jako předtím, se na moment odmlčela a zamyslela se nad Johnovou situací. Zdálo se, že jej rozčílila. Další trapný okamžik nastal tehdy, když se navzájem měřili pohledem z obou stran vozu. Nakonec se John rozhodl podvolit se čemukoliv, co plánovala. Vklouzl dovnitř a Cameron jej následovala.

"Fakt doufám, že jsi s mou motorkou zacházela opatrně." řekl John. "Ona je prostě klasika a na starou britskou mašinu je neobvykle spolehlivá..." Ztichl, když si všiml, jak se ostře podívala na jeho pravou nohu, na kterou během odchodu z baru trochu kulhal. Bolest, jež vznikla během pokusů o nastartování motocyklu, před časem polevila a změnila se v mírné pulzování, avšak při chůzi se opět dostavily křeče. "Hele, to byla technická chyba jasný? Prostě jsem spěchal, nebyl čas. Je to moje chyba a ne chyba motorky."

Cameron pokrčila rameny, zadívala se před sebe a nastartovala vůz. "Všimla jsem si, že svůj motocykl označuješ jako 'ona'. Takže nemáš problém se stroji obecně? A s jejich humanizací?"

"To nedělám jenom já; je hodně lidí, kteří svým motorkám - a taky autům a lodím - říkají 'ona, 'její', a tak. Je to tradice, aspoň myslím. Ale co se mě týče, nemám se stroji problém, dokud se mě nepokoušejí zabít."

"Nejsem tu proto, abych tě zabila, Johne," zopakovala. Její hlas získal měkčí, více ženský nádech.

John vzdychl. "Tak proč jsi tady? Je tady někde ještě nějakej další terminátor? Třeba ten z Red Valley?"

"Cromartie? Ten už není. Postarala jsem se o něj v devadesátém devátém. Ale mohou tu být i další."

"To je uklidňující jak sviňa," řekl sarkasticky. Cameron neodpověděla.

                                                                              # # # # # # # #

O deset minut později již byli na dálnici a mířili na sever směrem k Los Angeles. John si opřel hlavu o okno a vzdychl. A je tu další z těch dní, pomyslel si. "Těch pár týdnů v tomhle ospalým okresu mi bohatě stačilo. Chce to zajet někam jinam, kde se můžu najíst a vyspat, pokud mě teda nechceš vrazit tam dozadu." řekl a ukázal palcem k nákladovému prostoru.

"To je na tobě, ale v tom případě by ses raději měl držet dál od ženy, kterou jsi mi nedovolil zabít."

"Ženy?!" vyprskl John. "Vždyť byla... vždyť je číšnice, má svůj život. Může být důležitá po Dni zúčtování."

"V mé databázi není," přerušila jej Cameron.

"Možná prostě nevíš všechno, už tě to někdy napadlo?"

Cameron nad tím popřemýšlela a pak prohlásila. "Možné to je; ale i tak je pro tebe hrozbou. Může tě identifikovat."

"Ne, to tebe může identifikovat! Ale já jsem přece v týhle záležitosti hrdina, pamatuješ?"

"John Connor, 'spasitel lidstva'."

"No hurá, pochopila."

"I tak tě může identifikovat. A jestli ti záleží na posouzení aktuální situace, tak si nejedeme pro medaile od starosty, ale utíkáme před zákonem."

"Jo, mockrát děkuju! Teď se můžu znovu stát hledaným kriminálníkem. Sakra, svou práci teda děláš fakt bezvadně! A mně říkáš, že začínám být neopatrnej? Jéžiši... vydechl John ztěžka.

"Říkala jsem, že ji terminuji; žádný otevřený konec by tak nevznikl. Ještě není pozdě na návrat zpět-"

"Na to zapomeň! Prostě... to nech být, jasný?"

                                                                              # # # # # # # #

Cameron zpomalila a zastavila na parkovišti u motelu s nízkým nájmem, jenž se nalézal mimo dálnici. Než se připojila k Johnovi na recepci, provedla na tomto místě rychlý průzkum.

"Takže vy jste manželé nebo jak to je?" zeptal se recepční se zplihlými vlasy a vrhl na Cameron chlípný pohled.

"Manželství je archaický a zastaralý symbol zotročení ženy, který značí přechod z otcovského nevolnictví k jedné z forem domácího poddanství," prohlásila.

Recepční odvrátil pohled od Cameronina upřeného pohledu a zaměřil se na Johna, který se zubil od ucha k uchu.

"Tedy hádám, že novomanželské apartmá chtít nebudete."

John se tiše uchechtl, když se Cameron opět dočasně odmlčela a pak sdělila svůj úsudek. "Ne, právě to potřebujeme," Při těchto slovech ukázala na konkrétní pokoj na motelovém plánku.

Recepční přikývl. "Ten je volný. Hotovost, karta nebo šek?"

"Hotovost," řekla Cameron.

"Jistě, myslel jsem si to," zamumlal recepční.

Po vyřízení formalit podal Cameron klíče od pokoje, zatímco John se nadále opíral o zeď a dával najevo, že jej téma hovoru vůbec nezajímá. Jakmile Cameron zamířila ke dveřím, předal recepční Johnovi svou zprávu. "Hodně štěstí s tímhle kouskem," řekl koutkem úst.

Cameron se prudce otočila a prošpikovala sešlého recepčního upřenými pohledy. Chytila Johna za ruku a táhla jej pryč.

Chudák chlap, řekl si recepční. Tedy nestěžoval bych si. Ale i tak ho nejspíš čeká celkem slušná dřina...

                                                                              # # # # # # # #

Sotva se Cameron ujistila, že bezpečnost pokoje odpovídá jejím standardům, John se usadil do křesla, aby si odpočinul.

"Nějaký jídlo by nebylo?" zeptal se. "Už je to pěkně dlouho, co byl oběd."

"Chceš, abych něco sehnala?"

"Neříkej to tak, jako by to byla ta nejhorší věc, co můžeš udělat."

"Dobře. Mohla bych ti přinést něco k jídlu?" řekla zpěvavým hlasem.

John se zašklebil, načež vyskočil a zamával klíčky svého motocyklu. "Jaký je tvoje jméno, označení, cokoliv?"

"Říkají mi 'Cameron Phillipsová'."

"Fajn, Phillipsová: máš padáka. Tady jsme skončili a tentokrát to myslím vážně. Buď vypadneš z mýho života nebo jdu pryč."

"To tě nemůžu nechat udělat," podotkla.

"Je jenom jeden způsob, jak mě můžeš zastavit," odvětil.

"Ano? A jaký?"

"Musíš mě zabít."

Několik dlouhých minut zírali jeden na druhého. Pak ale Cameron pokrčila rameny a ustoupila stranou.

"Hm!" zahučel John. Popadl batoh a prošel kolem kyborga. Právě sahal po klice, když mu zasadila úder do týla.

"Vlastně jsou ty způsoby dva," řekla a opatrně jej zvedla ze země. Položila ho na postel a zhasnula světla. Pak zkontrolovala výhled z okna a opět se podívala na postavu ležící na posteli. "Říkal jsi sice, že to s tebou bude těžké, ale že budeš až taková osina v zadku jsem tedy nečekala."

Kapitola 4 - Někdo, kdo na mě dohlíží

Los Angeles: Pátek, 17.listopadu 2006

Nebylo to poprvé, co se John Connor probudil v posteli, aniž by si byl jistý tím, jak se na dané místo dostal. Když se převrátil na bok, aby pomocí mobilu zkontroloval, kolik je hodin, dostalo se mu požadovaného vysvětlení: Za vším stála Cameron Phillipsová, jež seděla na podlaze s očima zavřenýma a zdálo se, že praktikuje nějaký druh jógy.

"Co zas děláš prosím tě?" zeptal se důrazně.

Cameron otevřela oči a usmála se navzdory jeho agresivnímu tónu. "Medituji. Mělo by to být přínosné pro duši."

John instinktivně otevřel ústa, žádná slova z nich však nevyšla. Ne proto, že by neměl co říct, právě naopak; prostě jen nevěděl, kde začít.

"Tak šup, pospěš si!" popoháněla jej hravě. "Musíme vyrazit a ulovit si pro sebe nějaký byt. Nemůžeme se věčně stravovat jen ve fast-foodech a přespávat v levných motelech."

Johnova ústa se sama od sebe zavřela, i nadále ovšem pokračoval v nevěřícném zírání na svou ochránkyni, která elegantně vstala ze země.

Pak ale vycítila jeho náladu a zvážněla. "Je mi jasné, že jsem do tvého života zanesla konflikt, Johne. Moc mě to mrzí; Chci ale pro tebe jen to nejlepší. Pokud mi dáš šanci, můžu pro tebe být velkým přínosem."

John její slova důkladně zvážil. Jít dále s ní bylo právě teď jednoduchou možností. Nebo možná ne. Každá cesta s sebou nesla i spoustu problémů. Realita byla taková, že Cameron v jeho životě podle všeho vytvářela určitý řád. Jestli se Den zúčtování rychle blíží, je nezbytné se soustředit především na něj. A jestli ne? Prostě ber každej den tak, jak přijde, pomyslel si.

"Fajn," řekl. Nato se jí podíval do očí. "Ale nečekej, že to se mnou bude jednoduchý."

"Přesně to mi řekl i budoucí-ty," řekla Cameron.

"Jo? Velký mozky přemýšlí jako jeden."

"A hlupáci se zřídkakdy neshodnou."

"Pravda."

"Jen si z tebe dělám legraci."

"No dobře, jako, ještě nemám ani svýho agenta a podobně, kariéra bude muset chvilku počkat, ale aspoň už mám bodyguarda, kterej mi kryje záda."

"Znamená to tedy, že akceptuješ mou přítomnost?"

"Spíš akceptuju to, že budoucí-já věděl, co dělá."

"Já nelhala, když jsem řekla, že mě poslal on."

"Tak tomu holt budu muset věřit." Ihned mávl rukou, aby jí zabránil v pokusu o protest. "Vím, co jsi říkala, kdybys tu byla proto, abys mě zabila, už bys to dávno udělala. Jde o to, že předtím, než začal posílat lidi zpět, šly věci o dost jednodušeji. A na tobě je něco zvláštního. Ale jak říkám, budu muset věřit úsudku budoucího-mě. Jestli věří, že na tuhle práci máš, tak tomu budu věřit taky."

                                                                              # # # # # # # #

John právě dojídal snídani v blízké jídelně, když dovnitř vešla Cameron, oblečená do jejího obvyklého tmavého trička, riflí a bot a připravená do akce. Podala mu složené noviny s několika malými inzeráty označenými červenými kroužky.

"Domluvila jsem prohlídku těchto tří bytů. Všechny jsou ve stejné oblasti, ale až na severním konci města, takže nám cesta tam potrvá asi dvacet minut."

"Dobře," řekl John. "Tvoje práce je hodně efektivní, když se ti chce."

"Děkuji."

                                                                              # # # # # # # #

Díky jejich rychlému odjezdu a Cameronině bezchybné navigaci dorazili na místo první prohlídky o třicet minut dříve. John si začal stěžovat, že budou muset čekat, umlkl však, když Cameron poukázala na fakt, že dochvilnost je v armádě základem všeho. Ještě dodala, že v průběhu války bylo obvyklé přečkat dlouhé časové úseky; setrvat na své pozici bylo životním údělem všech vojáků a úkolem velitele bylo udržet vojáky na místě za maximálního soustředění.

Otevřely se dveře prvního bytu a objevil se majitel s příjemným úsměvem na rtech. Zatímco je prováděl po malém bytě, Cameron zaznamenala množství nedostatků. Než však mohla ohledně nich položit nějakou otázku, majitel vyrukoval se svou vlastní.

"Jste manželé?"

"Ne," řekl John. "Proč?"

"Manželé mívají děti. A já tady žádná děcka nechci."

"Jo tak, v tom případě se nemáte čeho bát," řekl John a zdvořile se usmál.

"I svobodní mívají potomky. Máte v plánu nechat se zbouchnout?" zeptal se Cameron, která naklonila hlavu a upřeně se na něj zadívala.

"Ptáte se na spoustu osobních věcí," řekla a přistoupila o krok blíže. Muž se začal cítit nepříjemně, ale když ji John chytil za paži, trochu se uklidnil.

"Řekl bych, že jsme už viděli dost. Kdyžtak se ozveme," řekl. Usmál se, avšak jeho úsměv, stejně jako v hlas, zcela postrádal přívětivé teplo.

Zpátky ve voze John znovu přehodnotil svou novou společnici. "To s tím zastrašováním, to bylo dost dobrý. Ani nevěděl, co jsi zač a hned se začal potit."

"Můžu se chovat i sladce a zcela nevinně. Ale častěji se muži setkávají s nepříjemným faktem, že má čelist je vyrobena z hyperslitiny."

"Mlátíš se s někým často?"

"Pouze v případě, že je to nezbytné; oni toho stejně moc nevydrží."

"Taky myslím," uchechtl se. "A kam teď?"

"První odbočka vlevo a pak třetí odbočka vpravo."

V dalším cíli cesty jim dveře otevřela drobná stará paní. John její věk odhadl na přibližně osmdesát let. Také musel mluvit jasně a nahlas, aby mu rozuměla. Byt, který pronajímala, přiléhal k tomu jejímu. Během hledání klíčů si dala na čas, nakonec však dveře úspěšně odemkla a umožnila jim porozhlédnout se vevnitř. Zdejší ovzduší bylo zatuchlé a nábytek vypadal poněkud starobyle. John nebyl expert, ale jeho stáří odhadl na nejméně padesát let, což nebylo tak mnoho, nicméně vše, co pocházelo z doby před Johnovým narozením, mu připadalo jako pradávná historie.

"Jste manželé, děti moje?" zeptala se stará žena hlasitě.

"Nejsme, měli bychom snad?" odvětila Cameron a důrazně přitom artikulovala.

"Já tu ale nechávám pouze manželské páry. Život v hříchu neschvaluji."

"A kdy jste tenhle byt naposledy někomu pronajala?" otázal se John. Zdráhal se čehokoliv dotknout, aby neporušil nánosy všudypřítomného prachu.

"V devadesátém čtvrtém. Srpen to byl. Nebo březen. Zůstali tu jen šest měsíců."

"Aha," řekl John.

"Ti dva se rozvedli," dodala potenciální paní domácí.

"Už musíme jít," řekla Cameron. Nechala stařenku zabývat se vlastními myšlenkami, vzala Johna za ruku a vedla jej zpět k autu. Jen co došli k místu, kde parkovali, začala se vztekat, "Co pořád mají všichni lidé s tím manželstvím?"

"Mou ruku můžeš kdykoliv pustit," řekl John.

Cameron se na něj podívala a poté se očima přesunula k jejich stále spojeným dlaním. "Aha, pravda. Promiň." Hned nato uvolnila své sevření.

John si náležitě promnul prsty ve snaze obnovit krevní oběh. Oba se posléze vydali k poslednímu místu na jejím seznamu.

"Potřetí je v tom kouzlo," řekl John, když vystoupil z auta.

"Co to znamená?"

"Znamená to, že jestli to tentokrát nevyjde, tak se budeme muset doopravdy vzít."

"To je vtip?"

"No já doufám že jo. Ale jako fakt..."

Poslední byt byl schválen jak Johnem, tak Cameron. Nájem byl z krátkodobého hlediska cenově dostupný, což byl vedlejší produkt tohoto místa. Majitelem byl uspěchaný muž, jenž prohlásil, že odpoledne a večer se zde zastaví další možní nájemci, aby si ubytování prohlédli. Cameron Johnovi pošeptala, že její sken odhalil pravdivost mužových slov a pokud tedy chtějí na tomto místě zůstat, bude třeba dohodnout se tady a teď.

"Kolik dělá záloha?" zeptal se John.

"Dvojnásobek, pokud nemáte doporučení, a taky je to měsíc předem."

John pohlédl na Cameron. "Máš dost peněz?" zamumlal. Ona jen souhlasně přikývla. "Dobře, my to teda bereme. Kdy dostaneme klíče?"

"Nejdřív nechám udělat jejich kopii. Pokud přinesete peníze, můžeme smlouvu o pronájmu podepsat zítra v poledne. Souhlasíte?"

"To by šlo," odvětil John.

Právě se dali na odchod, když za nimi majitel zavolal. "A ještě jedna věc: vy jste manželé nebo jak?"

John i Cameron jej v jediném okamžiku probodli pohledem.

"Jéžiši, to jsou pohledy teda! Klídek, to je jenom takovej vtípek, kterej domácí říkávají. Tak zítra nashle," řekl a uchechtl se sám pro sebe.

Zpátky ve starém Fordu se John na Cameron potutelně usmál. "Když ten chlápek nahodil ten svůj vtip, tak jsem myslel, že se ti z uší začne každou chvilku valit pára."

"Můj zdroj energie je daleko pokročilejší než parní motor, avšak pokud by došlo k úniku, způsobil by mnohem větší škody," řekla vážně.

"Hlavu vzhůru Phillipsová, už máme byt. Teď už si jenom musíme sehnat práci a platit za něj. A taky bychom nejspíš měli něco udělat s touhle hromadou šrotu, protože se po ní může dívat někdo, kdo zastupuje zákon."

"To není žádná hromada šrotu! Ale určitě bychom se měli podívat po nějakém zaměstnání."

John zkontroloval čas. "Zrovna teď bychom se už měli tak nějak vracet zpátky. Začíná dopravní špička a doprava během pátečního večera je celkem hnus, takže tě nechám řídit."

"Děkuji, asi," odpověděla.

"Nemáš zač," John lehce naklonil hlavu a posadil se na místo spolujezdce.

"Cestou se můžeme zastavit pro nějaké jídlo, tedy podle toho, jak dlouho mi potrvá průjezd městem," prohlásila Cameron.

"No jo. Jestli usnu, tak aspoň zastav na nějakým zajímavým místě," nařídil John.

                                                                              # # # # # # # #

"Už se nemůžu dočkat, až vypadnem z týhle příšerný díry, ačkoliv si nejsem jistej, jestli to nový místo bude lepší," řekl John a zavrtěl se v křesle.

Cameron, která již před notnou chvílí dokončila bezpečnostní prověrku, vyšla ven z koupelny. "Stačí na daném místě trochu zapracovat a hned to tam bude daleko lepší, důležité ale je celkově se usadit a vytvořit si určitý pravidelný řád," řekla.

"Myslíš?"

"Ano. Tak dlouho jsi byl pořád na cestách, že ses zcela vzdálil obyčejnému životu. A co je ještě horší: začínal jsi být lehkomyslný a hloupě jsi riskoval."

"A na to jsi přišla díky mý sledovačce? Jakože jsi byla něco jako stalker?"

"Ano, pokud tomu chceš takto říkat. Měla jsem obavy, že by ses mohl dříve či později nechat někým zabít."

"To mi radši vysvětli."

Cameron prozradila, že musela práci na svých povinnostech poněkud zintenzivnit, což znamenalo přesunout se z úkrytů k přímému kontaktu s Johnem, když se čtrnáct dní předtím téměř nechal zabít; tehdy se vyhnul hněvu partnerky, kdy se brzy ráno vracel domů z nočního přesunu. John vyskočil oknem ven, ale ženin přítel na něj začal střílet z pistole. Cameron zachytila všechny kulky, aniž by o tom střelec nebo jeho oběť věděla.

John se zeptal, zda má ještě jizvy, neboť jej zajímala hojivost její kůže. Bylo to něco, o čem se příliš nezmiňovala, ovšem pro něj to byla novinka. Cameron vstala a bez váhání si svlékla černé tričko, čímž odhalila světle červenou podprsenku a velkou plochu realisticky vypadající kůže.

"No počkej, zpomal! Obleč se - nahou tě vidět nepotřebuju!" řekl John.

"Nejsem nahá: pořád mám na sobě podprsenku a rifle." Při těchto slovech se otočila a ukázala mu jizvy.

John si je pozorně prohlédl. "Už to není moc vidět, jenom takový malý drobný tečky. Ale nemysli si, že si můžeš sundávat oblečení, jako by o nic nešlo."

"Za své tělo se nestydím."

"Já neříkám, že se stydíš nebo že bys měla. Akorát bys od teď měla pobrat taky trochu cudnosti."

"Tobě se mé tělo nelíbí?"

John polkl a po pauze, která mu svou délkou již začínala být nepříjemná, odpověděl, "To není důležitý. My tu prostě potřebujeme nějaký ty základní pravidla a jedním z nich bude mít na sobě oblečení, když jsem zrovna poblíž. Když budeš se mnou, musíš se chovat jako moje ségra; a ségry se takhle nepředvádějí."

"Jak to můžeš vědět? Vždyť žádnou nemáš. Třeba sourozenci proti vzájemné nahotě nic nemají, protože jí nepřisuzují žádný sexuální podtext."

Jeho oči se zúžily. "Chceš říct, že ty v tom nic extra nevidíš?"

"Chceš, abych v tom něco takového viděla?"

"Zrovna teď chci, aby sis oblíkla to triko. A až to uděláš, tak se začni chovat jako moje ségra."

Cameron pokrčila rameny. "Dobře," řekla a oblékla se.

Když John sledoval, jak si Cameron upravuje vlasy, pochválil se, že tentokrát situaci zvládl o mnoho lépe. Pro začátek udržel na uzdě svůj temperament. Také se neustále podivoval nad její motivací. Čas, který strávila mezi lidmi znamenal, že se dokázala zcela přesvědčivě chovat jako skutečný člověk, ale jak moc skutečným člověkem byla a jaká část její osobnosti byla pouhou napodobeninou? A na pozadí jeho myšlenek ležela ještě další otázka: chovala se takto i v přítomnosti jeho budoucího-já? O životě v budoucnosti se zmiňovala jen poněkud neurčitě, zatímco o přítomnosti se mu dostávaly informace v poměrně hojném počtu.

                                                                              # # # # # # # #

Sobota, 18.listopadu 2006

Po zaplacení výloh v motelu se dvojice odebrala do jejich nového bytu. Poté, co Cameron vynosila své věci z relativně bezpečného prostoru kufru automobilu, vydali se společně do obchodu s potravinami, aby si opatřili nějaké zásoby. John byl příjemně překvapen množstvím obdivných pohledů, které obdržel od očividně nezadaných žen tlačících nákupní vozíky mezi regály. Uvažoval nad tím, jak tyto večerní nákupy mohly být příjemné v době před několika dny či týdny, když si například vyměňoval úsměvy s jistou blondýnkou v oddělení s čerstvým ovocem, která se náhle ušklíbla, ucouvla, prudce se otočila i s vozíkem a odešla pryč. Vzdychl a podíval se doleva, kde právě stála Cameron, jejíž tvář a řeč těla překypovala nelibostí.

"Citrón?" zeptal se, vzal jeden z police a nabídl jí.

"Cože?"

"Hmm, tak asi ne no. Já jenom že vypadáš, jako by sis zrovna jeden dala."

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 19.listopadu 2006

John právě dojídal snídani, když Cameron vyšla ze svého pokoje v zelených šatech a hnědých botách s nepříliš vysokými podpatky. V ruce svírala mobilní telefon.

"Domluvila jsem pohovor na práci s balíky ve skladišti nedaleko odtud. Pro nás oba."

"V neděli?"

"Na těchto místech se pracuje sedm dní v týdnu."

"Dobrý no," řekl John a položil hrnek s talířkem do dřezu. Vzápětí se uchechtl nad svým novým životem v domácnosti.

"Měl by sis obléct tohle," řekla a ukázala mu modrou oxfordskou košili a béžové kalhoty.

"Proč musíme vypadat, jako bychom šli do kostela?"

Cameron se, jako už tolikrát, lehce zamračila. "Lidé se na vzhled hodně zaměřují; chceme přece udělat dobrý první dojem," řekla.

"To asi jo..."

                                                                              # # # # # # # #

Během pohovoru, který absolvovali společně, je manažer oba pochválil. Jak řekl Johnovi, "Je pěkné vidět vaši snahu o to, abyste vypadal chytře. Spousta lidí si myslí, že to není potřeba jen proto, že jde o práci ve skladu. Ale já tohle oceňuji: podle toho je vidět, že máte v sobě taky trochu hrdosti."

Při těchto slovech Cameron obdařila Johna jejím 'já-to-říkala' úsměvem. "No jo furt," naznačil ústy.

Dále probrali detaily ohledně daného zaměstnání a také obchodní podmínky. Bylo jim řečeno, že nové posily jsou potřeba kvůli nadcházející sváteční sezóně. Tato firma, jež operovala s doručováním balíků, očekávala větší oživení byznysu oproti normálnímu stavu díky zvýšení poptávky po internetovém zboží. Po dobu následujících zhruba šesti týdnů budou dvojité směny pro nové partnerství Connora a Phillipsové tvořit slušný finanční základ. Manažer též naznačil, že nejlepší zaměstnanci budou moci zůstat i po novém roce, pokud se jako pracovníci náležitě osvědčí.

A jelikož na něj oba zapůsobili velice dobře, nabídl jim, že mohou začít již další den. John nabídku bez váhání přijal. Správně odhadl, že se Cameron s jeho rozhodnutím zcela shodovala.

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 20.listopadu 2006

Cameron řídila vůz napříč pozdním nočním provozem, až dorazila do nějakých zapadlých ulic. "Tady to vypadá jako teritorium nějakých gangů," řekla.

"Možný to je. A počítám, že nějaký poctivý obchodování tady moc rádi nemají," odvětil John.

Cameron na něj rychle pohlédla. "Myslíš, že nakupují zbraně?"

"Nejspíš, ale ne pro nás. Taky bychom se tu třeba mohli zbavit tvýho auta. Jeď támhle k tomu lowrideru." Nato ukázal na '69 El Camino s výrazně sníženým podvozkem, ozdobený svítivými plameny po stranách a nadmíru blyštivými pochromovanými koly. "Hmm, pěkná kára."

Cameron ještě zařadila rychlost pro bezpečnější parkování a vypnula motor. "Moc prakticky ale nevypadá," řekla.

"Hádám, že upřednostňuješ Hummer co?" zeptal se John a vystoupil z vozu.

"Ten je příliš nápadný," odpověděla a vystoupila také. "A ta spotřeba benzínu..." pokrčila rameny.

John se zase jednou zastavil na místě, když jej překvapilo vyloženě lidské chování jeho nově nabytého bodyguarda.

"Chceš jít dovnitř?" zeptala se.

"Jo jo," řekl a pročistil svou mysl. Prošel kolem ní a vstoupil do malého obchůdku, kde pozdravil malého, šlachovitého a plešatého muže, jako by šlo o dávno ztraceného přítele. "Raule! Jak to jde chlape?"

"Nazdar Johnny! Jde to, kámo!"

Cameron je pozorovala, jak se navzájem po mužském způsobu objímají a tento rituál zakončují plácáním po zádech. V bunkrech postapokalyptického světa roku 2027, ze kterého pocházela, se taktéž stala svědkem těchto fyzických pozdravů. Muži i ženy si zjevně velice oddechli, když se vrátili z úspěšné mise na zemském povrchu. Avšak s ní samotnou se nikdo svou radost sdílet nepokoušel. Nejblíže tomu byl generál Connor, když zveřejnil výsledky rozboru válečných aktivit. Jestliže se dařilo, byl pozitivně naladěný a vychutnával si malou skleničku lihoviny vyrobené Odporem. Když se mise setkala s menším úspěchem, zkonzumoval alkoholu poněkud více. Nějakou dobu křičel a klel, pak se utišil, uzavřel se před světem a obvykle ji poslal ven z jeho ubytovny, aby hlídkovala na chodbách, neboť v takových chvílích upřednostňoval samotu. Cameron nyní začínala chápat, kde se v něm podobné pohnutky vzaly; zdálo se, že mladší John se uzavíral tehdy, když se setkal s nezdarem. Pomyslela si, že možná příliš viní sám sebe. Ráda by urychlila své plány na získání jeho vděčnosti, to však vyžadovalo více testů na hranicích pravidel. Jistě přijdou i nějaké spory, ale výsledek bude stát za to. Tím si byla naprosto jistá.

Jakmile se Cameron probrala ze snění, zjistila, že ve vzdálenosti několika stop od ní stojí hubený náctiletý hoch a bezostyšně pozoruje její poprsí.

Zašklebil se na ni a řekl, "Ty jsou!"

"Hej, můj obličej je tady nahoře," řekla a ukázala na svou tvář.

"Je to pěkný pokoukání, akorát mám teda radši víc masa na ramínku," zakřenil se hoch.

"Cože?" zeptala se, přistoupila blíže k němu a zpražila jej neúprosným pohledem.

"Že mám radši tu svou holku s větší výbavou," řekl na rovinu, avšak hlas prozradil, že jeho domýšlivost rychle mizí.

Cameron se jízlivě usmála. "Holku? Tvoje ruka žádná ňadra nemá."

"Co-?" Chlapcovy tváře zrudly a v ústech zavládlo sucho.

"Neměl bys být náhodou ve škole?" zeptala se s náklonem hlavy, pohledem ovšem neuhnula.

"Co je vám po tom, madam?" zakoktal hoch ve snaze neztratit odvahu.

"Jsem oficiální školní komisařka se specializací na potírání záškoláctví," prohlásila Cameron.

Chlapec si prohlížel její outfit složený z riflí a kožené bundy a dával si pozor, aby se tentokrát na žádné místo nedíval příliš dlouho. "Nevypadáte zrovna jako komisařka," řekl.

"Jsem v civilu. Kdybych se oblékla podle protokolu, bylo by snadné mě zpozorovat. Tak do jaké školy chodíš?"

"Tady na střední, Campo de Cahuenga."

"A proč tam nejsi?"

"Musel jsem odejít. Šikanovali mě tam," přiznal chlapec a svěsil hlavu.

"Kdo? Místní roztleskávačky?" zazněla Cameronina krutá otázka.

Na opačné straně garáže Raul právě kývnul směrem ke vchodu. "Co to je za holku, Johnny?"

John se daným směrem podíval také. "To je, eh... to je moje ségra. Cameron."

"Fakt? Když jsi tu byl naposledy, žádnou ségru jsi neměl."

"Jo no, ona totiž pochází z jiný rodiny mýho táty. Prostě jsme se nějak potkali no. A kdo je ten kluk?"

"Tamten? To je můj synovec. Hej, Morrisi! Pojď sem a řekni Johnnymu ahoj!" zavolal a mávl na chlapce. "A jakej je účel týhle návštěvy? Přišel jsi mě jenom pozdravit nebo něco sháníš?"

"Od každýho trochu. Potřebuju trochu oprášit naše auto."

"Oba muži vyšli ven, přičemž zde nechali zcela opuštěného teenagera, neboť je nyní nezajímal. Cameron se na něj rychle ušklíbla a šla také. Raul zůstal stát u jejího auta se skeptickým výrazem v obličeji a mnul si bradu.

"Já ti nevím, kámo," řekl. "Ty chceš černou a to něco stojí. Navíc se podívej na všechny ty nedostatky, to bude chtít hodně seškrabování. A co se týče stavu tohohle panelu..."

"Poslouchej, já s tím nehodlám dělat žádnou show, prostě chci jenom novou barvu a jinou poznávačku," řekl John. Ke konci věty se mu do hlasu vplížila i známka netrpělivosti.

"Dobře, klídek. Jenom říkám, že s bílou je to jednodušší, ta zakryje jakýkoliv vady. A je to levnější," řekl Raul.

"Bílou nechci. To by pak vypadalo jak auto nějakýho sedláka."

"Tak jo no, drsňácká černá pro velkýho drsnýho Johna. Za litr."

"Cože? Tisíc? Děláš si srandu? Dvě stě pade, hotovo."

"Láme mi to srdce, Johnny. Přijdeš si sem jako můj přítel a teď mě urážíš."

"Nedíval ses náhodou na 'Good Fellas' chlape? 'Protože mluvíš tak trochu natvrdle," řekl John.

"Sedm set pade, poslední nabídka."

"Dvě stě padesát a Uzi k tomu," vstoupila do řeči Cameron. "Ber nebo nech."

Raul si olízl rty. "Ta tvoje buchta má kuráž, Johnny."

"Není to žádná..." John se s krátkým rozmrzelým povzdechem rozhodl, že nebude svého starého přítele nijak opravovat. "Jo jo, moc se s tím nepáře," připustil.

"Fajn. Ale jen proto, že jsi to ty," řekl Raul, zatímco pošilhával po Cameron, "Tedy dohodnuto. Asi to chceš udělat rychle že? Zítra o půl sedmé ráno to auto dovezte. A peníze taky."

Oba muži si potřásli rukou a rozloučili se. V Johnově mysli ovšem ulpělo i něco docela bezvýznamného.

"Morris teda ale zrovna nezní jako jméno latino-američana," vyslovil své zjištění.

"Všichni se holt nejmenujeme Manuel, to přece víš kámo. Ale jasně, moje nejstarší sestra je velká fanynka skupiny Bee Gees. Určitě znáš tu 'Hah-hah, Stayin' Alive' disko blbost." John naznačil, že nezná. "Saturday Night Fever? Travolta? Takže tebe, chlape, nějakým způsobem ušetřili. Svým děckám dala jména Barry, Andee, Robin a Morris."

"Dobře no," bylo vše, co byl na to John schopen říct. Měl pocit, že zabloudil na neznámé území.

"Až ty budeš vymýšlet jména, Johne, tak jsem si jistá, že budeš stejně kreativní," řekla Cameron s nevinným úsměvem na rtech.

John pochopil, že jde o připomínku toho, jak jeho budoucí já přišlo s jejím neobvyklým jménem. Pomyslel si, že jednoho dne tomu přijde na kloub. Ale dneska to nebude. "Jo, to určitě budu," řekl. "Tak zítra tady, Raule."

"Budu na vás čekat."

John a Cameron nastoupili do vozu a zamířili zpět k jejich novému bytu.

"A kde že máš tu Uzinu?" zeptal se John.

"Vzadu v kufru," odpověděla Cameron. "A co ty, máš dvě stě padesát dolarů?"

"Ty víš, že nemám. Přece se mi pravidelně hrabeš ve věcech, zatímco spím."

Když Cameron došlo, že byla přistižena, její ústa sebou nepatrně zaškubala. "Naše finanční prostředky prostě nejsou příliš velké; pokud bychom ale chtěli snadno a rychle přijít k penězům, tak můžu třeba vyloupit banku," řekla.

"Ne. Necháváme přece přestříkat auto, abychom zahladili stopy," podotkl.

"Říkala jsem ti, že se ho máme zbavit a ukrást jiné."

"Hele, až budeme fakt zoufalí, tak budiž, ale zatím na téhle loďce ještě nejsme. Dáme autíčku novou poznávačku a ty aspoň budeš mít svou malou hračku i nadále. Přece víš, jak ji máš ráda," zazubil se.

Cameron se usmála nazpět. "Přiznávám, že je to dobré auto."

"No vidíš to, nebylo to tak těžký."

"Co nebylo těžké?" Cameron byla zmatená.

"Souhlasit se mnou."

Cameron pokrčila rameny. "Ještě pořád ale musíme něco udělat s tvou motorkou."

"Musíme?"

"Ano. Tvůj přítel nemůže přestříkat auto, když na něm bude připevněný další stroj."

"Chápu..."

Kapitola 6 - Láska a samota

Los Angeles: Neděle, 31.prosince 2006

John Connor, dále vystupující pod příjmením Baum, se společně s jeho kyborgským ochráncem z budoucnosti, v současnosti označeným jako Cameron Phillipsová, přemístil do města andělů z důvodu výhodné sezónní poptávky po zaměstnancích. Oba dlouhé hodiny pracovali ve skladu na třídění balíků a dostávali rozumnou mzdu, která pokrývala výdaje za malý byt v levné oblasti North Hills, ačkoliv dané místo mělo nevýhodu v umístění, jež se nacházelo v blízkosti dvou letišť - Van Nuys a I-405, které byly zároveň významnými zdroji jejich práce. Kombinace hluku z obou míst Johnovi nejprve nedala usnout, avšak vyčerpání jej brzy přemohlo. Vyčerpání a tajně podávané prášky na spaní v teplém nápoji, který mu Cameron dělávala před spaním. Po týdnu si ale na neustálý hukot zvykl, a tak již další skrytou pomoc nepotřeboval.

Byt se nacházel na druhém patře z pěti. Celkově byl v dobrém stavu a nevyžadoval žádné velké úpravy, ačkoliv někde pod kuchyňskou podlahou rachotilo potrubí s horkou vodou. John řekl Cameron, aby se tím sama nezabývala a jednoduše o tom pověděla majiteli. Ten však ohledně plnění slibu, že se u nich zastaví a dá trubku do pořádku, opakovaně selhal. Zvláštní ovšem bylo, že pokud šlo o vybírání nájmu, objevil se vždy, přestože se musel omluvit, že s sebou zapomněl vzít bedničku s nářadím. "Ujišťuji vás, že příští týden to bude," říkával. Cameron nepotřebovala své výkonné senzory na to, aby věděla, že lže, ale jelikož se zdálo, že uvolněná trubka obtěžuje pouze ji, nechala celou věc být.

Přímo uprostřed centrální zdi bytu byly přední dveře, jež vedly do chodby, která v sobě ukrývala jeden výtah, procházející středem budovy, a dvoje schodiště na obou jejích koncích. Samotný byt se nalézal v rohu u jednoho z nich.

Ubytování sestávalo především z jedné velké místnosti s kuchyňkou na jejím konci, v níž byla obyčejná i mikrovlnná trouba, lednice, dřez a malý stůl se třemi použitelnými židlemi. Na druhém konci se nacházel gauč, televize a též jediné okno v rámci tohoto pokoje. Výhled na dálnici a to, co se nalézalo za ní, nebylo nijak fascinující, ale jak Cameron poznamenala: je to lepší, než jaké to bude za dvacet let od nynějška.

Ve zdi na straně opačné vzhledem ke vchodu byly zasazené troje další dveře. První z nich patřily ložnici solidní velikosti s manželskou postelí. Druhé dveře vedly do výrazně menšího prostoru, ne většího než spižírna, avšak dostatečně velkého na to, aby pojal postel. John si pochopitelně vzal větší místnost, ačkoliv jeho skříň na oblečení se zdála být stále prázdná i tehdy, když do ní pověsil veškeré své skromné šatstvo.

Cameron také cestovala nalehko, nicméně se zdálo, že má v tašky napěchované daleko větším množstvím oblečení, tudíž její o dost menší šatní skříň byla nacpaná k prasknutí. Její postel byla vždy ustlána, ta se však stala nepoužívanou vyjma chvil, kdy na ní sedávala. V době, kdy si John přál být o samotě, seděla ve svém pokoji a četla si nebo čistila zbraně, pokud tak toho dne ještě neučinila.

Jedinou další místností byla koupelna, v jejímž rohu se nacházela vana, ta ovšem byla tak malá, že by si do ní mohlo lehnout jedině malé dítě. Byl zde však také sprchový kout s přístupem ze dvou stran, jenž byl zakrytý nepromokavým závěsem zavěšeným na hliníkové tyči. Ke zdi pak byla upevněna zánovní sprcha.

V zrcadlové skříňce nad umyvadlem měla Cameron schovaný make-up a další rozmanité zkrášlující produkty. Když si na ně John stěžoval, poznamenala, že by návštěvníkům přišlo divné, kdyby v této místnosti neměla žádné své věci. "Jakým návštěvníkům?" zeptal se John. "Například majiteli," odpověděla. Proti její logice nemohl nic namítnout a pomalu si začínal zvykat na opětovnou neustálou přítomnost ženy ve svém životě. I nadále však odmítal přistoupit na to, aby se ujala role jeho přítelkyně. Ona na oplátku odmítala pokračovat v předstírání, že je jeho sestra. Když se Johna na ni ptali, představil ji jen jako "Cameron". Pokud se tazatel rozhodl v tématu 'Cameron' pokračovat, John pokrčil rameny a zamumlal "To máš fuk...". Lidé, se kterými se setkali, si o nich udělali vlastní obrázek. Většina z nich si říkala, že dokonce i v rámci standardů v L.A. byli John s Cameron dosti zvláštním párem.

                                                                              # # # # # # # #

"Šťastný Nový rok, Johne!"

"Koule zatím nedošla na spodek, takže ještě ne... Fajn, teď už jo. Šťastnej Novej rok, Cameron."

"Neměli bychom se obejmout nebo tak něco? Není to tradice pro tento okamžik?"

S obracením očí v sloup a spoustou vzdychů John vstal a zvolna objal svou společnici.

"A je to, zase tak hrozné to nebylo ne?" odstoupila s úsměvem.

Oba se posadili zpět na gauč. John se mezi nimi snažil udržovat tak velkou vzdálenost, jak jen to bylo možné. Cameron viděla, jak se jeho čelo svraštilo zamračením.

"Co z toho máš? Snažíš se mě rozveselit? Protože mně je celkem dobře i tak," řekl.

"Tak to je dobře, ačkoliv ta tři vypitá piva s tím také nejspíš nějakým způsobem souvisejí."

To není moc vzhledem k..."

"Vzhledem k čemu?"

"Vzhledem k tomu že je, nebo byl, novoroční... prostě čas k pití a k veselýmu... Ať už to znamená cokoliv."

"V budoucnosti se slaví přežití dalšího roku a doufá se ve vítězství ve válce během roku následujícího."

"Fakt? Tak to potom není zase tak odlišný. Víš jak, podívej se na ty chlápky, se kterýma pracujeme. Někteří prostě chcou dotáhnout den do konce, jiní myslí víc dopředu, mají svý plány. Letos je můžou klidně všechny vykopnout."

"Mrzí tě, že si nemůžeš nic dlouhodobě plánovat tak jako oni?"

"Jinak než pro den Z?" otázal se. Cameron přikývla. "Jo, občas. Ale já nikdy nebyl 'normální', takže bych řekl, že jsem se na životy ostatních lidí díval tak trochu závistivě... ale nejsem jedinej, kdo to tak má. Prostě jenom musíš dělat většinu toho, co máš že?"

"Ano, myslím že je to tak."

"No... Ale neodpověděla jsi na mou otázku. Co z toho máš?"

Cameron přemýšlela celou minutu, než odpověděla. "Cítím se lépe, když jsem ti nablízku. A když jsi šťastný, jsem šťastná i já. Pokud tě ovšem má přítomnost činí nešťastným, dostávám se do vnitřního konfliktu."

"A nejsi jediná," zamumlal si John pod vousy. "A tou blízkostí myslíš doslova fyzickou blízkost? Proto v noci leháváš na mý posteli?" John si všiml mírného výrazu překvapení, jenž se objevil na Cameronině tváři. "To sis myslela, že o tom nevím?" řekl a zazubil se.

"Ano," odpověděla a náhle vypadala provinile. Pokusila se tedy přesunout pozornost k něčemu jinému. "Budoucí-ty nesnášel, když se vzbudil a uviděl mě, jak stojím nad ním, a tak jsem si sedávala do kouta."

John její trik zpozoroval, poslední slova jej však zaujala. "Ty jsi nelehávala s ním?

"Na jeho lůžku nebylo místo, ale i kdyby bylo, nemám pocit, že by to bylo nezbytné."

John pozvedl obočí. "A v mým případě jo?"

"Uznávám, že ani zde to není nutné, není to ani nejlepší pozice pro maximální ochranu, ale..." Cameron nedokázala dokončit větu, neboť jí její ospravedlnění přišlo jako banalita.

"Ale je ti líp, když tohle děláš?" doplnil John.

"Ano," řekla zahanbeně.

Teď byla s překvapením řada na Johnovi. Předpokládal, že Cameron přijde s komplikovaným vysvětlením zahrnujícím možnost optimálně reagovat na případné hrozby, že její spokojenost byla logicky odvozena z jeho bezpečí, ochrany a dobrého zdravotního stavu. To, že právě přiznala, že se díky tomu jednoduše cítí lépe, jej vyvedlo z konceptu. Jeho myslí se proháněly úvahy ohledně toho, co znamená mít kyborga, který se může 'cítit lépe'. Když se však duševně vzchopil, vzpomněl si na její nesprávné určení času. "Poslouchej, jsi v pohodě? To, že je půlnoc, jsi řekla moc brzo."

"Neřekla, oni to měli špatně. Nevzali totiž v potaz, že signál se na cestě z New Yorku může zpozdit."

"Ale ne, ty to nechápeš. Na Times Square je to naprosto přesný, to ví každej. Prostě, živě to bylo před třemi hodinami, ale jelikož je přenos zpožděnej, tak to tu máme o půlnoci i my. Ten borec, co to odpočítával, se nejdřív sekl, ale pak se opravil. A ty ses spletla o nějaký čtyři vteřiny. Možná máš vypnutý vnitřní hodiny. Mohla bys to zkontrolovat?"

"Ano, ale jsem v pořádku, opravdu. Není nutné dělat si starosti. Musím ovšem přes noc spustit diagnostický program."

"Fajn, pokud si tím jsi jistá..."

"Ano, jsem si tím jistá."

"Fajn."

Poté následovalo nepříjemné ticho. John upil ze svého piva a nato konečně promluvil. "Mrzí mě, co se stalo tehdy o vánocích. To zvracení a tak."

"Už ses mi omlouval, ale jestli si dobře pamatuji, tak v době, kdy jsme se poprvé dali dohromady, jsi se potom taky hodně omlouval."

"Jo, to jo," souhlasil se smířlivým pokrčením ramen. Polkl poslední doušek piva, načež vstal a hodil prázdnou láhev k ostatním do odpadkového koše. "Asi se půjdu trochu prospat," řekl a ohlédl se přes rameno. Cameron se otočila na gauči a nyní jej bedlivě sledovala. "Zamykat nebudu," dodal a svá slova zakončil rychlým polovičním úsměvem.

Cameron, jež vzala na vědomí jeho svolení, přikývla a pokračovala ve své noční zvyklosti. "Dobrou noc, Johne."

                                                                              # # # # # # # #

Úterý, 13.února 2007

John se svezl na sedadlo pasažéra v černém Fordu F-150. Již začínal litovat toho, že jejich vůz nechal raději přestříkat, než aby jej nahradil jiným. Sedadla byla nepohodlná a jejich časté výlety do pouště kvůli výcviku se zbraněmi znamenaly, že jakmile ve voze usnul, probudil se s bolestmi v některé části těla. SUV s pohodlnými černými sedačkami by bylo lepší. Bude lepší, pomyslel si. 'Obzvlášť po cvičení ve fitku. Cameron jej přiměla, aby dvakrát týdně navštěvoval posilovnu, ve středu a v neděli, což znamenalo, že se má na co těšit po práci následujícího dne. Alespoň by nemusel dělat na dvě směny tak jako tohoto dne.

"Ty vole, já mám dost!" zasténal.

"Můžeš si dát teplou sprchu, až se vrátíme domů," řekla Cameron.

"Jo že," souhlasil John. Nato si přičichl k podpaží. "To včerejší triko jsem si na sebe dávat neměl."

"Já mám nachystané jedno čisté. Kdybys mě tedy nechal, abych ti pomohla..."

John vzdychl. Cameron neodpověděla, slovně ani tělesně, dokonce ani nehnula brvou. Řekl to tedy znovu. Už poněkolikáté. "Staral jsem se sám o sebe pěkně dlouhou dobu. Nepotřebuju další mámu nebo chůvu... nebo cokoliv, co si myslíš, že jsi!"

"Jsem tu, abych ti pomohla přežít. Jestliže to znamená vařit ti jídlo a prát oblečení, tak to budu dělat i nadále. Občas nevíš, co je pro tebe nejlepší, Johne."

"Jo? A ty to víš?"

"Ano, občas."

"Jenom občas? Tak tomu říkám zlepšení týdne, slečno Já-vím-všechno!"

Cameron se s odpovědí netrápila, neboť došla k názoru, že by nastalou situaci vyhrotila ještě více. Ačkoliv John mohl shledat nepříjemným i její mlčení, uklidnil se přece jen rychleji. Pokud šlo o férovou výměnu názorů, mohla Cameron se svou neomylnou logikou vyhrát jakoukoliv hádku, avšak John, jenž byl bytostí řízenou vlastními emocemi, hrál nečestně a měnil pravidla, jak se mu hodila. Není divu, že když se SkyNet zabýval osudem lidstva, rozhodl se pro terminaci, přemýšlela. Ještě pořád se jí stávalo, že sem tam obdržela nějakou kousavou odpověď.

Když dorazili k bytu, zastavila u obrubníku. "V jedné věci máš každopádně pravdu," řekla.

"Že by? A ve který?" odvětil a jeho zájem vzrostl.

"Páchneš," řekla a urychleně vystoupila.

"Heh!" zahihňal se John krátce, načež vyskočil z auta, zabouchl dveře a zabezpečil je pomocí dálkového zamykání.

Cameron dohnal ve chvíli, kdy otevřela vchodové dveře jejich obytného domu. "A ty jsi nějak cítit?" zeptal se. Předpokládal, že ať už používala jakoukoliv vůni, vždy bylo účelem přebít něco nepříjemného, avšak nyní mu poprvé došlo, že její rychle se hojící kůže možná předchází šíření bakterií, což způsobuje tělesný zápach. "Nemyslím jenom nosem," objasnil.

Cameron dala úsměvem najevo, že John svou otázku pro ni upřesnil správně. "Ano, pokud se dostatečně neumývám."

"Což děláš," podotkl, zatímco se vlekl za ní po schodech nahoru. "Mohla bys ve sprše strávit trochu míň času - vždycky na sebe musíš vypustit neskutečný množství teplý vody."

"Své vlasy si musím umývat často, obzvlášť po práci v zaprášeném skladišti."

"Můžeš si to ostříhat. Bylo by to levnější a jednodušší co do údržby."

Cameron jej zmrazila pohledem ve chvíli, kdy dorazili do druhého poschodí. Otočila klíčem v zámku, před otevřením dveří dokořán však zaváhala a naslouchala neobvyklým zvukům. Poté vešla dovnitř a začala s obvyklou kontrolou, přičemž se dále bavila s Johnem. "Díky, ale své vlasy mám ráda takové, jaké jsou. Za jejich vytvořením stojí dlouhý výzkum a já bych nerada mrhala tímto úsilím. A v budoucnosti mnoho sprch s teplou vodou nebude."

John se ve dveřích zastavil, vzhlédl k nebi a opět se nahlas zamyslel, "Proč já? A proč jsi poslal zrovna ji?"

"Cože?" ozvala se Cameron z koupelny, v níž právě dokončila bezpečnostní prohlídku.

John padl na gauč. "Interní poznámka: až se postavíš do čela Odporu, neposílej ji zpět; pošli ji na sebevražednou misi do centrály SkyNetu."

"To nic nezmění," řekla a letmo se pousmála.

"Co?"

"Neposlání mě zpět: Teď už jsem tady, a tak budu s tebou. SkyNet mě znovu vytvářet nebude."

"Čili historie se opakovat nebude?"

"Nemusí. 'Je jen takový osud, jaký si přichystáme', víš?"

"Ty o tom víš?" zeptal se trochu zbytečně.

"Ano. Povídal jsi mi o tom," řekla. "Budoucí-ty," opravila se.

"Takže v tom případě tě mám na dalších dvacet let?"

"Snad ano."

"Odpráskni mě, dělej," řekl John a sesunul se na gauči ještě více.

"Tohle říkáš pořád. Jednoho dne tvůj rozkaz možná vyplním."

"Tak to bude poprvé, co uděláš, oč tě žádám!"

"Ale já se rozkazy řídím: těmi, které mi předalo tvé budoucí-já."

"Jasně: zase on, ten rádoby správňáckej bastard..."

"Vždyť on je ty, pořád mi to říkáš," odpověděla zmateně.

"Ne, když přijde na přijímání rozkazů co?" poznamenal. "A 'Osud není' - Třeba tím chlápkem ani nebudu."

V tomto bodu ho nemohla z ničeho vinit, což jej zdánlivě činilo více podobným svému staršímu já, na které odkazoval, jako by šlo o někoho jiného. Navzdory patrnému odporu vůči její pokračující přítomnosti si začínala uvědomovat, že se jí tento John Connor zamlouvá. Staršího z nich respektovala, avšak zalíbení či nezalíbení se doposud v žádné rovnici neocitlo. Neznámou proměnnou byl hněv, který mohl skrývat něco jiného, něco, s čím nepočítala, když jí byla tato povinnost přidělena. Tento John se do ní zamiloval, dokonce jí o tom i řekl. Byl sice opilý, nicméně v dané chvíli jej držela v náruči a její sken prozradil, že John říkal pravdu. Bylo to právě tak nečekané, jako ta vyvrhnutá večeře, která na ní v následujícím momentu ulpěla.

Zjistila také, že je zmatená o to víc, když se snaží pochopit, co její potřeba být mu nablízku vlastně znamená, když on sám měl přitom tak protichůdné myšlení. Co říkal byla jedna věc, co cítil druhá. I přes jeho zjevný nezájem si u ní všiml některých věcí, kterých si ona nevšimla. Třeba že má ráda svůj vůz, přestože na něj žádnou chválu nepěje. Nad touto myšlenkou následně přemýšlela a dodatečně zjistila, že má také oblíbené oblečení, zbraň, kterou upřednostňuje před ostatními, dále oblíbenou píseň a dokonce i televizní seriál. O svých stravovacích preferencích věděla a dokázala o nich otevřeně hovořit. Ty ovšem byly založeny striktně na jejích konstrukčních prvcích, tedy na typech jídla a také podniku, ve kterém se nacházela, a ne na estetice. Nebo si to alespoň myslela. Používání běžné lidské terminologie jako 'upřednostňovat' nesloužilo pouze jako pomoc během snahy o zapadnutí, ale stalo se cestou ke konstatování faktů. Jakkoliv však byl tento vývoj něco úžasného, potenciálně mohl být též problémem. V budoucnosti záliby problémem nebyly, neboť nebylo nic, co by se jí líbilo nebo nelíbilo. Tyto zvláštní manýry získala teprve někde během cesty, jejíž cílem bylo setkání s Johnem Connorem v roce 2006.

Zdálo se, že její náklonnost k Johnovi a potřebu být mu nablízku je třeba přičíst něčemu jinému. To, co tím něčím jiným mohlo být, bylo pro terminátora doposud něco zcela nemožného. Více než jen to. Šlo o něco naprosto nepochopitelného. Nicméně je možné, že kybernetický organismus s pokročilým čipem, schopným se dále učit, by tuto rovnici mohl zdárně vyřešit.

"Až se osprchuješ, tak ti mohu namasírovat krk a ramena, pokud bys chtěl," zněla její nabídka. "Půjdu na to jemně, slibuji."

"Joo?" John natáhl ruce, aby zmírnil křeč v krku, který sebou škubal bolestí. "To zní dobře," uznal, ale pak se opět položil zpět na gauč, aniž by vykazoval jakékoliv známky pohybu.

"Jdeš první nebo tu budeš chvíli jen tak ležet?" řekla o něco důrazněji.

John se podíval na Cameron. "Jsem unavenej. Všechna ta práce na příděl, celý dny na nohou... To na tebe holt dolehne."

Cameron se zamračila. "Peníze potřebujeme, když jsi mě nenechal nějaké ukrást."

"Nepotřebujeme, protože stejně se musíme držet mimo síť. A taky jsem souhlasil s tím chlápkem od FBI, že pokud mi dá novou občanku se jménem Baum, tak se takovým věcem vyhnu." Nato zaujal na gauči shrbenou pozici a opatrně položil bolavé nohy na holá podlahová prkna. "Ale když ty jsi 'pracovník týdne' každej týden, tak tím dáváš laťku celkem pekelně vysoko." řekl a vzhlédl k ní, přímo do jejích očí. "Pro tebe nějaké laťka není problém, ale pro nás ostatní? 'Ach, ona je tak drobounká a hezoučká, a přesto udělá tolik práce. Vy se snad všichni flákáte nebo co!'" napodoboval kňouravý hlas jejich vedoucí.

"Aha," řekla Cameron. "To mě nenapadlo."

"A proto jsem celou dobu tak strašně utahanej!"

"Promiň, Johne. Dej si sprchu, bude ti potom lépe." Natáhla ruku a nabídla mu tak pomoc se vstáváním. Vypadala opravdu zkroušeně, což pro Johna bylo důkazem, že se vyjádřil dostatečně jasně.

"Díky," řekl a uchopil ji za nataženou ruku, načež jej Cameron jemně zvedla z gauče.

                                                                              # # # # # # # #

O pět minut později již John stál pod silným proudem teplé vody, což byla na tomto levném ubytování nejspíše jediná dobrá věc. Cameron vklouzla za ním do koupelny a na znamení příchodu jemně poklepala na závěs.

John pootočil hlavu na stranu, ale pak se opět rychle zadíval před sebe. "Co jsem říkal o tom chození kolem, když jsi nahá?"

"Bylo by pošetilé mít na sobě šaty během sprchování."

John se v reakci na její neomylnou logiku zmohl na pouhé vzdychnutí. "Jo, ale být spolu ve sprše taky není zrovna dvakrát vhodný."

"Takto šetříme vodou. Dříve se zdálo, že je to pro tebe důležité."

John si opět povzdechl, tentokrát o něco rezignovaněji. Poté spočinul hlavou na zdi před ním. Voda nyní míjela jeho hlavu a dopadala na unavená záda.

"Vyhraju vůbec někdy?"

"Jednoho dne porazíš SkyNet, pokud tě udržím v bezpečí."

"To jsem nemyslel. Myslel jsem nad tebou."

Kyborg neodpověděl. Namísto toho se natáhl pro mýdlo a začal masírovat Johnova záda. Přestože se zdálo, že chce odpovědět na její dotyky, ihned se odtáhl o něco dále, jakmile se ho její tělo dotklo. Cameron dokončila úkol, aniž by bylo potřeba další výměny slov, a nepozorovaně opustila sprchu. Zbytek večera strávila přípravou jídla pro Johna, které nechala ležet na kuchyňském stole. Poté se odebrala do svého malého pokojíku, kde dále přemýšlela o složitostech a posouvajících se hranicích jejího vztahu s budoucím generálem.

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 16.března 2007

Cameron byla ve sprše a zpívala si. Šlo o píseň, kterou mnohokrát slyšela v rádiu a v obchodních domech, které navštívili. Vtom uslyšela Johnovo volání z hlavní místnosti.

"Hlas máš pěknej, ale ta písnička je hroznej shit! Nemohla by ses naučit nějakou jinou?"

Nato vyšla ven ze sprchy a jelikož měla stále na vědomí jeho dřívější nařízení, rychle si osušila vlasy i tělo a následně obojí omotala ručníky. Teprve nyní opustila i koupelnu. John ležel na gauči a pokoušel se číst knihu o městské partyzánské válce.

"A nemohl bys ty dělat něco lepšího než stěžovat si na mě? Fňukání se ke generálovi zrovna moc nehodí."

"Právě teď toho víc ani dělat nemůžu, tak si to chci trochu užít. Až spadnou bomby, tak se stanu vážným a rozhodným. A mým prvním rozhodnutím bude nechat tě venku, zatímco já zalezu do bunkru."

"Velmi vtipné."

"Kdo říká, že vtipkuju?"

"Občas si říkám, jak ses zrovna ty mohl stát vůdcem Odporu."

"Tohleto je chytrej trik, jak odlákat pozornost od toho opravdovýho. SkyNet mrhá časem ve snaze zabít mě, zatímco si pěkně nabíhá na nečekanou bombu od skutečnýho vůdce."

Cameron zamyšleně přikývla. "To je vskutku dobrá taktika, která též vysvětluje, proč jsi tak marný."

John zvedl hlavu a zamračil se. "Jo jo, taky tě mám rád, Phillipsová."

"Díky."

"To byl sarkasmus."

"Já vím, přijímám však jakékoliv drobečky tvé veselosti, které můžeš nabídnout. Nebo komplimenty, ať už jsou řečeny upřímně či ironicky."

"Faaajn."

"Nevypadám teď náhodou jako chudák?"

"Vypadáš, ale totálně."

"Zatracená práce."

John se na okamžik zamračil, načež opět sklonil hlavu nad knihou.

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 22.dubna 2007

Cameron vzbudila Johna obvyklým šálkem kávy. Ten pohlédl na budík ležící vedle postele. Několikrát zamrkal, aby vyhnal spánek z očí, avšak červeně svítící číslice odmítaly jakoukoliv spolupráci.

"Sedm hodin? Sakra, Cameron, vždyť je neděle, můj odpočinkovej den!" Znovu si přetáhl přikrývku přes hlavu a mumlal něco, co znělo jako "Jedlový kašel."

Kyborg se nenechal odradit a strhl přikrývku z postele. "Máš pravdu, dnes jdeme na piknik, mimo město. Snídani máš na stole. Nachystám pro nás nějakou vhodnou svačinu, kterou vezmeme s sebou."

Pak se Cameron otočila na podpatku a nechala budoucího generála bojovat s vlastním vztekem. Nicméně mu uvařila dobrou kávu, a tak se napil horkého nápoje, který zanechala na skřínce u postele. Napadlo jej, že by svůj spánkový deficit mohl dohnat v autě, neboť Cameron vždy vyrážela na dlouhé cesty, například když jej brávala na trénování střelby nebo na kontrolu různých úkrytů se zbraněmi, tudíž co jiného by měl dělat kromě spaní? Tímto si připomněl, že je třeba vzít s sebou polštář.

                                                                              # # # # # # # #

"Běž od něj dál, Johne. Já ho terminuji!"

"To nesmíš!"

"Proč ne?"

"Tyhle zvířata stojí majlant. Kdyby nás chytili, tak bych to splácel až do Dne zúčtování! Nebo ještě dýl."

"To bychom se pak raději neměli nechat chytit."

"Mám lepší nápad: ZDRHÁME!"

Nato se oba rozběhli tak rychle, jak jen mohli, k jejich zaparkovanému autu. Ani se nezdržovali s otevíráním brány, kterou se na onu louku dostali, pouze ji přeskočili. John při dopadu klopýtl, čímž způsobil, že Cameron zakopla též, a to přímo o něj. Oba dopadli na zem, přesto však Cameron dávala pozor na piknikový koš, aby zajistila, že jeho obsah nepřijde k úhoně.

Rozzuřený býk chodil sem a tam na druhé straně brány, otrávený faktem, že jeho kořist unikla. John napodobil býkův postoj a odfrkávání, což ho rozlítilo ještě více, avšak plot byl odolné kovové konstrukce, a tak se zvíře pokusilo prorazit jej hlavou pouze jednou. Poté odešlo na jinou část louky, nejspíše spokojeno, že úspěšně vyhnalo vetřelce ze svého území.

John se mezitím svalil na záda a smál se na celé kolo tomu, co považoval za vlastní vítězství, kterým bylo zírání na rozladěné zvíře. Cameron se smála společně s ním, neboť byla ráda, že je veselý. Nebo možná proto, že byli stále vedle sebe a dotýkali se rameny a boky.

John se opřel o loket a pohlédl dolů na svou společnici. Všiml si dlouhého, suchého stébla trávy v jejích vlasech, které opatrně vytáhl. Zdálo se, že ho oba pozorně zkoumají, a teprve poté ho nechal unášet mírným vánkem. Pak se vrátil pohledem k ní, okouzlen jejím výrazem. Vypadala, jako by se dívala na něco konkrétního. Ovšem, ona vždy usilovala o to, aby se mohla naučit něco dalšího. Tím už si nyní byl naprosto jistý. Její kůže se zdála být tak jemná a jejich vzájemné dotyky ho zcela přesvědčily o její měkkosti a ženskosti. Vskutku, jen minuty předtím, než se o sebe třeli rameny. Ať už je uvnitř cokoliv, necítí to vůbec nic, pomyslel si. Ona měkkost totiž ukrývala zlé tajemství: téměř nezničitelný stroj na zabíjení. Vzpomněl si na jedno velice staré přísloví: 'Nesuď knihu podle obalu' ,a přesto tak mnoho lidí činilo. Ano, je třeba kopat hlouběji, aby bylo možné najít skutečného člověka, vnitřní krásu. Ale co když to, co naleznete, není člověk, a stejně tak zde není ani žádná vnitřní krása? Znamení to snad, že je tato osoba špatná? Nebo vy?

John se prudce odvrátil, posadil se a podíval se jinam. Hleděl za prašnou cestu, kde po jeho pravici odpočíval černý Ford F-150, pozoroval nedotčenou krajinu vyplněnou zelenajícími se kopci a stromy, podobnou a přesto odlišnou od scenerie, kterou tento ze všech nejpodivnější pár společně sdílel, když se před pěti měsíci, v den jeho narozenin, dal poprvé dohromady.

Tehdejší výhled připomínal svět ukrývající se před zimou, zbavený života, ve srovnání s tím, který se před ním v tomto okamžiku otevíral. Nyní naplno propukl růst akrů trávy a započalo též pučení keřů, jenž ohlašovaly znovuzrození přírody vlastním rozkvětem.

"Bude to ještě někdy jako teď?" řekl. "Tím myslím po Dni zúčtování."

"Za tvého života ne," odvětila Cameron mírným tónem.

John přikývl, ale neřekl nic. Krátce poté Cameron spatřila slzy, jež stékaly po jeho tváři. Chtěla se zeptat, proč pláče, aby se jej pokusila přimět k větší otevřenosti ohledně vlastních pocitů, ale raději si to rozmyslela. Znala jej dostatečně dobře na to, aby věděla, že John je sice schopen své emoce dávat najevo, ale již je nedokáže vysvětlit, aniž by byl zahořklý. Kdyby od něj žádala, aby své nejhlubší obavy vyjádřil slovy, pouze by tím celou situaci zhoršila. Odpověď však přišla záhy a ona nyní věděla, proč roní slzy. Bylo to kvůli ztrátě, které bude muset brzy čelit, ztrátě, kterou bude neznalý svět muset přetrpět. Ukazoval jí stránku osobnosti, kterou nikdy nikomu neodhalil. Stejně jako budoucí John i on byl takto otevřený pouze v její přítomnosti. Napadlo ji, nikoliv poprvé, jestli její city k Johnovi nepřekonaly oddanost ke svěřenému úkolu, k úspěchu vlastní mise. Říkala tomu láska, učinil by tak ale i člověk? Proč by ne? Co jiného by to mohlo být? Nyní sváděla vnitřní boj, zda má natáhnout ruku a obejmout jej. Častokrát viděla různé jedince, jak tímto gestem utěšují druhé ve chvílích zármutku, myslela ovšem také na Johnovy určitým způsobem nestabilní osobní meze. Právě teď nebyl nejvhodnější čas na nějakou hádku, a tak pouze seděla vedle něj a souhlasila s jeho bolestí, ačkoliv ji nesdílela, neboť nemohla, neodvážila se jej konejšit.

                                                                              # # # # # # # #

Zhruba ve dvou třetinách cesty domů se Cameron rozhodla zastavit na večeři. John měl již po mnoho hodin zamyšlenou náladu a ona byla na rozpacích, jelikož nevěděla, jak jej vyvést z deprese. Zvážila, co by s ním další půlhodina v útrobách Fordu nejspíš udělala. Čekání už dále nebylo dobrou volbou, a tak když spatřila ceduli s nabídkou teplého a studeného jídla, okamžitě na ni zareagovala. Neměla žádný plán, ale doufala, že John na veřejnosti opět neudělá něco bláznivého nebo lehkomyslného. Jistě by bylo jednodušší, kdyby celou cestu prospal, jako tomu bylo v ranních hodinách.

Motor byl už několik minut zcela tichý, ale John se doposud nepohnul. Dalo by se říci, že až na občasné mrknutí nejevil žádné známky života. Slyšela jak dýchá, synchronizovaně se stoupajícím a klesajícím hrudníkem. Kdyby tomu tak nebylo, mohla by sis jej snadno splést s jedním z jejích menších bratří terminátorů.

Cameron se posunula na sedadle, předklonila se a otevřela dveře vedle místa spolujezdce. "Pojďme dovnitř," řekla.

John se na ni nepodíval, pouze vystoupil z vozu a vešel do restaurace. Cameron jej následovala do odlehlého kouta. Pročetla si menu a poté se poohlédla po někom, kdo by je obsloužil.

Náhle John vzhlédl a promluvil. "Proč tě poslal zpátky?"

Cameron se otočila tváří k němu. "To jsme už přece probrali. Abych tě chránila a připravila na to, co tě čeká."

"A nemohl mít ještě jinej motiv?"

"Jaký třeba?"

"Třeba aby ses naučila, co znamená být člověkem. Aby ses dozvěděla víc o životě tím, že si ho sama vyzkoušíš a ne tím, že nás budeš akorát pozorovat jako krysy v kleci. Abys viděla, co ztratíme, jakmile začnou padat bomby. Já nevím, ty ho znáš... znala jsi ho líp než já. Co si o tom myslíš ty?"

"Ty myslíš, že tě znám lépe, než ty sám?"

"Nehraj si se mnou, Cameron!" sykl ztlumeným hlasem. "Moc dobře víš, co mám na mysli. Budoucí-já, John šílenej Connor, ohromnej chlap, zachránce lidstva... Já jsem jenom John Baum..." Jakmile domluvil, hlava mu klesla do dlaní.

Cameron Johnův hněv sledovala se vší opatrností. Byl jako zápalka, jež vzplane, téměř okamžitě zazáří rudým žárem, a pak, během několika sekund, vyhoří a zcela vyhasne. Došla tedy k názoru, že John má ještě spoustu času v řádu měsíců a let na to, aby se stal 'generálem'. Události uplynulého dne jej určitým způsobem ovlivnily, ovšem ne tak, jak si představovala, když navrhovala uspořádání pikniku. Právě teď opravdu potřeboval povzbudit. Naklonila se k němu a vzala Johnovy ruce do dlaní.

"John Baum není tak špatný. A jednoho dne bude Johnem šíleným Connorem," řekla tiše, zatímco palci chlácholivě hladila hřbety jeho rukou.

John se při jejím doteku zachvěl, ale než aby se tím zabýval, pokoušel se daný jev přisoudit statické elektřině, což ovšem nefungovalo. Její snahu o navození lepších pocitů sice ocenil, avšak příchod číšnice mu dal příležitost odpoutat od sebe pozornost.

"He he, díky... No tak, analýzu si nech na potom. Dáš si vafle? S krémem a jahodami?" John se otočil k číšnici. "Takže dvakrát," řekl rozhodně. Pak obrátil pozornost k Cameron, jež nadšeně přikyvovala, a usmál se.

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 8.června 2007

Onoho pozdního pátečního odpoledne museli zastavit ve vzdálenosti několika set yardů od bytu. Jít kus cesty pěšky po velmi rušném týdnu bylo přesně to, co Johna ani trochu nelákalo. Právě si začínal sám pro sebe stěžovat na všivé řidiče, kteří při parkování nenechávají mezi sebou více místa, když vtom jej zastavila jedna z jeho sousedek. Od té doby, co se v listopadu přistěhoval, si vyměňovali zdvořilosti vcelku často. Věděl, že se jmenuje Fay a že pracuje na nedaleké čerpací stanici, což zřetelně připomínalo její pracovní tričko a jmenovka. Měla přátelskou tvář a vždy jinou barvu vlasů. Dnes byly převážně fialové a sepnuté do drdolu. John si pomyslel, že má roztomilé pihy, a tak opětoval její úsměv, jenž ukazoval zuby, díky kterým jejich majitelka trochu připomínala králíčka.

"Nechceš zajít zítra na pláž?" zeptala se.

"Eh, já nevím..." John přelétl pohledem k Cameron, která právě zamykala dveře vozu, přičemž na Fay upřeně hleděla.

"Ségru můžeš vzít s sebou, jestli chceš. Třeba tam potká nějakýho kluka..."

"Že by? No tak teda jo." Johnovu mysl zaplnily poutavé výjevy Cameron, jak se nechává obletovat muži na pláži.

"Takže zítra ju?"

"Jasně."

Zpět v bytě se Cameron zaměstnala přípravou jídla. John si dal sprchu a poté si oblékl kraťasy a tričko. Usadil se na gauči, odkud měl v úmyslu sledovat nějaký rychle zapomenutelný televizní program, než bude jídlo na stole. Ticho v místnosti narušil teprve ve chvíli, kdy byl již téměř po jídle.

"Ty jít nechceš."

"Ne."

"Tak nechoď."

"Přece víš, že to nejde."

"Tak pojď s náma. Jak říkala, třeba tam někoho potkáš."

"Já se s nikým potkat nechci. Mám všechno, co potřebuji."

"Máš?" řekl a zachytil její pohled.

"Ano, mám."

Další slova zvolil poněkud opatrněji. "Jsi kariéristka, která během života nemá čas na lásku?"

Cameron se krátce kousla do spodního rtu a poté vstala. Svou skromnou porci jídla měla už dávno snědenou, a tak prázdný talíř položila do dřezu k opláchnutí.

"Budu potřebovat koupací úbor. Koupit ho můžeme cestou."

                                                                              # # # # # # # #

Sobota, 9.června 2007

Všichni tři seděli nebo leželi na ručnících po několik hodin, John a Fay občas prohodili pár slov ve chvílích, kdy se mazali opalovacím krémem. Cameron jej pořídila v téže chvíli, kdy zakoupila své tmavomodré jednodílné plavky. Jejich střih byl konzervativní, ale protože objímaly její křivky, jako by šlo o druhou kůži, přitahovaly řadu obdivných pohledů, které ovšem ignorovala, neboť nepředstavovaly žádnou hrozbu.

Cameron rozhodla o tom, že John potřebuje další vrstvu ochrany proti slunci, a podala mu láhev. Také si všimla opodál stojícího náctiletého chlapce, jenž dychtivým zákazníkům prodával nápoje, které měl uložené v nádobě vyplněné ledem.

"Dáš si sodovku?" zeptala se Johna.

"Jo jo. Díky."

Cameron se vrátila se dvěma vychlazenými plechovkami. Jednu podala Johnovi, který ji s úsměvem přijal, pak otevřela druhou a dopřála si pořádný doušek. "Mmm!" řekla a na rtech se jí rozlil spokojený úsměv.

"A já nic?" zeptala se Fay, ležící vedle Johna.

"Nezeptala ses," odvětila Cameron a její úsměv zmizel.

"Tak se napij ode mě," nabídl John.

"Díky, Johnny."

"Jmenuje se John. Nemá rád, když mu někdo říká 'Johnny,'" upozornila Cameron.

"To jako fakt?" otázala se Fay Johna.

"No... Takhle mi říkala jedna výjimečná osoba, když jsem byl malej. Trochu mi to připomíná právě ji, takže..." svá slova zakončil pokrčením ramen.

"Takže nechceš, aby to používal někdo jinej? V pořádku, Johne." usmála se a vrátila mu jeho plechovku.

John se při jejím převzetí usmál, načež se otočil k Cameron, která ještě pořád stála, což dle jeho názoru zavánělo trapností. Takhle k nám přitáhne pozornost, napadlo ho. Právě ji chtěl požádat, aby se posadila, když se najednou napila sodovky a přitiskla si plechovku k čelu, čímž spustila proces kondenzace mezi kůží a studeným kovem. Zavřela oči, nastavila tvář slunci a přejela plechovkou nejprve po jedné líci a posléze i po druhé. Ze rtů jí unikl tichý povzdech, zřejmě v reakci na chladivý efekt. I nadále pokračovala v pomalém přemisťování nádoby po povrchu obličeje, dále dolů k bradě a pak i kolem krku. Když dokončila celý okruh, zamířila rukou ještě níže.

"Co děláš?" zeptal se John.

Cameron se otočila hlavou k němu a zamrkala, jako by právě procitla z jiné myšlenkové roviny. "Jsem celá žhavá," odpověděla a pohlédla na Johna přivřenýma očima.

"To je fakt... teda, to jako fakt?"

"Ano. Ještě toho o mně hodně nevíš."

"To je fakt..."

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 10.června 2007

John vyšel z koupelny a vydal se za vůní čerstvě uvařené kávy. Cameron mu podala plný šálek a poté nalila i sama sobě.

"Tvoje kamarádka před půl hodinou odešla. Patrně musela jít do práce," řekla.

"Dobře." řekl John a napil se. "Mámě něco k jídlu?"

"Cereálie nebo ovoce."

"Cereálie, prosím," odpověděl John, aniž by si uvědomil, že z její strany šlo o konstatování, nikoliv o nabídku.

"Tak si je udělej."

"Fajn. Takže od teď už kopu sám za sebe?"

"Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi nechtěl žádnou matku ani chůvu."

John pozvedl šálek a ukázal na něj, čímž zpochybnil její nově nabytou svobodu v otázce stravovacích povinností.

"Uvařila jsem kávu a nalít i tobě mi přišlo pouze jako zdvořilé gesto."

"Zdvořilý gesto? Tak to díky, Phillipsová," řekl John sarkasticky a pokračoval v přesypávání svých oblíbených cereálií do misky. V lednici nalezl mléko, nato se posadil ke stolu a vychutnával si první jídlo, které si po dlouhé době udělal sám. Jasně, není to jídlo jako takový, ale...

"Tvoje kamarádka měla nejspíš bolesti," prohlásila Cameron a znovu se napila kávy.

"Cože? Když odcházela?" řekl John. Nyní se mu ve tváři zračily obavy.

"Ne, během vašeho milování," řekla Cameron zpoza šálku.

Co? Většina obsahu jeho úst skončila zpět v misce s cereáliemi, avšak některé kousky ozdobily též modrý bavlněný ubrus. Cameron položila šálek a hleděla na nepořádek na stole. John nemohl přijít na to, zda je potěšena jeho reakcí nebo se zlobí právě kvůli nepořádku.

"Byla totiž dosti hlasitá."

"Fakt?"

"Ano, extrémně hlasitá. Říkala jsem si, jestli jí náhodou neubližuješ."

"No ještě že jsi ji nešla zachraňovat."

"To bych neudělala, jsem tu pouze kvůli tvé ochraně. Jestliže si zvolíš způsobování bolesti kvůli vlastnímu uspokojení, pak je to tvoje věc."

"To vůbec, tím si můžeš být jistá."

"Já vím. Jenom to předstírala."

"Cože?"

"Svou rozkoš pouze simulovala."

"A ty to víš, protože jsi na tuhle oblast hotovej expert?" namítl John ostře.

"Studovala jsem lidské chování," řekla Cameron.

"Aha. Takže říkáš, že to předstírala, tudíž jsem mizernej v posteli."

"Jsem si jistá, že pro většinu ženských potřeb jsi zcela dostačující. Jen poukazuji na to, že svůj požitek zveličovala, což je známkou její nedůvěryhodnosti."

"Jo tak. Hraje orgasmus, takže ji musíš oddělat. Bezva..."

Cameron se patrně zlepšila nálada. "Kdy budeš chtít, abych ji terminovala?"

"Co? Myslel jsem to tak, jako by šlo o tvou odpověď, ne že já chci, abys to udělala!"

"Klid, Johne, jen si z tebe dělám legraci. Nezabila bych někoho jen proto, že jsi danou osobu nedokázal uspokojit."

"Co máš furt s tím 'nedokázal uspokojit'? Snažíš se ve mně vypěstovat komplex?"

"Ani se nemusím snažit. Dobírat si tě je velmi snadné."

John se opět pustil do své snídaně. "Řekl bych, že je lepší, když se schováváš v pokoji a trucuješ," zabručel.

"Ale když jsi opilý, tak nic takového neříkáš."

                                                                              # # # # # # # #

Čtvrtek, 26. června 2007

Cameron sledovala Johna, jak vychází z koupelny pouze v riflích, zatímco si stále utírá vlasy ručníkem. Po necelé minutě si volnou rukou prohrábl vlhké kadeře a usoudil, že vynaložené úsilí bylo dostatečné. Použitý ručník hodil zpět do koupelny, kde zůstal ležet zmuchlaný na podlaze. Věděla, že jej bude muset sebrat ze země, poskládat a umístit na ramínko, aby uschnul. Mohla by polemizovat o tom, že tímto předejde situaci, kdy John o pohozený ručník zakopne a zraní se. Na druhou stranu by jeden mohl říci, že věci ze země po něm zvedala vždy, což dobře věděl a také toho náležitě využíval. Bylo jí jasné, že by ji takový přístup měl mrzet, ale jelikož byla stroj, měla by vůbec něco cítit? Došla k názoru, že už dlouho předtím, než přišlo na Johna Connora, téměř jistě něco cítila. Cítit se tedy 'rozmrzele'? Ano, s tím se už dříve setkala, popravdě to zažívala i v této chvíli. Přesto šla a pohozený ručník zvedla.

"Proč tohle děláš?" zeptal se John.

"Protože ty ne," odpověděla.

"Hodil jsem to tam jenom proto, abych viděl, jestli to zvedneš."

"To mi došlo."

"A stejně jsi to zvedla."

"Ano."

"A nepřipadáš si... využívaná?" John zachytil její nelítostný pohled ve chvíli, kdy se přemístila k němu na vzdálenost jedné stopy.

"Ano."

"A přesto jsi to udělala," podotkl.

"Očividně je to tak."

"Phillipsová, víš, že jsi pěkně divná?"

Cameron maličko naklonila hlavu. "Divná? To jako divný stroj?"

"Divný cokoliv. Jsi stroj, kterej si myslí, že je holka..." řekl a pokrčil rameny.

"Ne, jsem stroj, který myslí jako holka." Zvedla ruce a zajela mu prsty do vlasů, aby odstranila ofinu z jeho obličeje. Doposud vlhké vlasy zůstaly přesně tak, jak je upravila, tedy sčesané dozadu. "To je lepší," řekla a usmála se.

John si prohlédl svůj odraz v nástěnném zrcadle a poté se vrátil pohledem k Cameron.

"Vážně?" otázal se.

"Ano. Takto je ti vidět do očí," řekla s tajuplným úsměvem na rtech.

Kapitola 8 - Chceš slyšet pravdu nebo něco překrásného?

Los Angeles: Neděle, 16.září 2007

Po typicky 'líném nedělním' začátku dne byl John Connor v této dopolední hodině připraven vyrazit. On a Cameron Phillipsová vyšli z bytového domu a zamířili k jejímu starému Fordu, zaparkovanému jako obvykle u nejbližšího obrubníku. John si zastínil rukou oči a vzhlédl k obloze.

"Vypadá to na pěknej den," řekl.

"Podle předpovědi počasí bude slunečno s teplotami kolem třiceti stupňů," prohlásila Cameron.

"John nejprve chvilku mlčel. "Anglicky je to kolik?"

Cameron se zamračila. "To bylo anglicky," odvětila.

"Zajímají mě stupně Fahrenheita, ne Celsia," objasnil John.

"Aha." Cameron se krátce usmála a poté se posadila za volant. John usedl vedle ní, i nadále však vyžadoval odpověď na svou otázku. "Osmdesát-šest stupňů," řekla.

"Ok... to je dost."

"Dost na co?" zeptala se Cameron a otočila klíčkem v zapalování.

John obrátil oči v sloup. "To se jen tak říká."

Cameron maličko vzdychla a poté se začlenila do silničního provozu.

"Co je zas?" řekl John a zadíval se na ni.

"Nic," odpověděla s prázdným výrazem ve tváři. Johnovi bylo jasné, že víc se nedozví, a tak přesunul pohled ven z auta.

Po krátké zastávce ve večerce, jejímž účelem byl nákup základních potravin pro Dereka Reese, se právě s tímto mužem setkali v jejich "domu" ve Van Nuys. Šlo o malé přízemní nepoužívané skladiště na samém konci řady podobných budov. Zatímco Cameron skládala potraviny na pracovní stůl vedle malé kanceláře, John hovořil s člověkem, který byl patrně jeho strýcem.

"Přinesli jsme ti tyhle nový věci, je to lepší, než se ládovat zásobami, co jsou tady. Pokud bychom se měli někdy přesunout sem, tak chceme mít tohle místo plně zásobený. Právě teď máme čas i peníze, a já jsem si jistej, že čerstvý jídlo ti prospěje víc," řekl přátelsky.

"Řekl bych, že mým koulím to moc nepomůže," zabručel Derek. Jeho ruce reflexivně zakryly jeho doposud citlivý rozkrok.

"Ne? No pokud se budeš řídit mou radou, tak to bude asi nejlepší postup, kterej zahrnuje i tvoje koule." řekl John ledovým hlasem. Oba muži se na sebe navzájem opatrně dívali, dokud Derek nedal najevo porozumění. "Fajn," pokračoval John. "Napadlo mě, že budeš potřebovat novou identitu, protože policajti mají mobily a papíry tvýho týmu. Něco tam na tebe určitě bude odkazovat, takže se na to radši mrkneme. Můžu?"

Derek mu podal své dokumenty. John si je zběžně prohlédl, avšak rychle si uvědomil, že Cameron to zvládne lépe, a také jí je záhy předal. Cameron Derekovy papíry důkladně přezkoumala.

"Tyto dokumenty by při pečlivé kontrole neobstály. Jeden z tvých mužů měl být schopen vytvářet dokonalé padělky," řekla.

Derek pokrčil rameny. "To ti řekl Connor?"

"Ano."

"Třeba ti lhal."

"Třeba jsi lhal ty jemu," opáčila.

"Jo? A v čem asi?" zeptal se Derek a ukázal rozložitá ramena.

"V tom, čeho je tvůj tým schopen," řekla Cameron a přiblížila se k muži z Odporu.

Vzduchem se neslo tíživé napětí, John tedy rozhodl, že je čas jít. "Podívej se, myslím, že znám někoho z dob dávno minulých. Najdu ho a seženu od něj nový papíry, ale nějakou dobu to potrvá, tak se zatím vyhýbej problémům. Tohle jídlo by k tomu mělo stačit, ne?"

"Jsem zvyklej jíst zbytky," řekl Derek.

John zamyšleně přikývl. Na kancelářské podlaze uviděl rozestlaný spací pytel. "Dobře. Potrvá to tak týden."

"Já to přežiju."

"Fajn. Mobil používej jenom v případě nouze. Musíme sehnat nějaký nový, protože naše čísla jsou v těch, který sebrali policajti."

Když seděli opět v autě, Cameron poukázala na fakt, že hledání někoho pomocí internetu málokdy zabere více než jeden den.

"To sice jo, ale chci, aby trpěl o něco dýl," řekl John.

"To zní poněkud krutě."

"Jo? Asi takhle, teď zrovna se musím pasovat do role vůdce tohohle gangu, je to tak?" Cameron jeho slova potvrdila přikývnutím. "Jestli ho, aby po mně šlapal, tak jak se potom mám stát zachráncem lidstva?" řekl na vysvětlenou. Cameron seznala, že tento dotaz nevyžaduje odpověď, a John zjevně myslel na totéž, neboť žádnou neočekával. "Nicméně se na to hned podíváme, akorát o tom Reesovi neřekneme. Jo a ještě jedna věc. Bude možný znova použít fotku z jeho papírů?"

"Ano."

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 17.září 2007

Po dalším rutinním, nudném pracovním dni se John a Cameron vydali k sídlu bývalého soudruha ve zbrani a přítele Sarah Connorové, Enriqua Salcedy.

Cameron se dívala, jak se John s Enriquem vzájemně objímali a plácali po zádech, stejně jako s jeho druhým společníkem, Raulem. Že by potřebovali cítit vzájemný dotek tak, jako ona s Johnem? Došla k názoru, že nápadné doteky jsou mezi lidmi především ženskou zvláštností, alespoň co se týče delikátnosti dané situace. Jemné dotýkání signalizovalo intimitu mezi dvěma jedinci, a obvykle bylo prováděno v soukromí. Na veřejnosti se muži rádi drželi s ženami za ruce, avšak když přišlo na kontakt s jinými muži, snažili se podle všeho jakoukoliv potenciální rozpačitost zakrýt machistickým chvástáním.

"Je mi líto, co jsem slyšel o tvý mámě. Byla to fakt úžasná ženská," řekl Enrique a mávl rukou při dalším velkém gestu. "Takže tohle je tvoje holka, Johne?"

"No... tak trochu," odpověděl John vyhýbavě.

Enrique se obrátil k Cameron. "Tys jeho mámu znala?"

"Ne."

Enrique se spiklenecky pousmál. "Hmm. Já vím, kdybys znala, stejně bys mi to neřekla, co? Nato se otočil zpět k Johnovi. "Ona je jak Sarah Connorová. Dobrej pokerovej výraz, že?"

"Asi jo."

Cameron tyto dva muže dále zblízka pozorovala. Bylo velmi poučné vidět Johna s člověkem, kterého nazýval někým z 'dob dávno minulých' Nyní se snažil, aby s ním Enrique nejednal jako s malým hochem, kterým byl, když se setkali naposledy. Jeho vystupování bylo přátelské, ale věcné, zatímco svou někdejší známost žádal o novou sadu dokumentů.

Enrique Salceda byl evidentně mužem, který se rád chvástal tak, jako to už během svých dní viděl a učinil mnohokrát. Jeho tvář, i přes elegantně upravenou bradku, odrážela život v nebezpečí, ale také přebytku. Enriquovy šedivé vlasy již ustupovaly, avšak zbývající porost byl pečlivě upravený. Květovanou košili pak John označil za 'oldschoolovej havajskej' styl. Cameron zapochybovala, že někdy surfoval nebo zvlášť holdoval tanci hula.

Muž počastoval pár komplikovaným příběhem o tom, proč už jim 'bohužel' nemůže dodávat padělané dokumenty, nicméně jim sdělil místo pobytu jeho synovce Carlose, jenž očividně převzal chod rodinného byznysu. Důchod přinesl někdejšímu psanci pohodlnou existenci v útulném domově. Jeho život zločince byl jistě velice lukrativní. Zajistil si snad ještě dodatečnou penzi? uvažovala Cameron. O svých obavách se Johnovi slovem nezmínila, neboť rozhodla o tom, že toto je jeden z okamžiků, kdy je nejlepší zachovat diskrétnost.

Poté se společně se seňorem Salcedou zasmála, když řekl něco, co považoval za legrační, ačkoliv to nebylo ani zdaleka tak vtipné jako libovolný Johnův žert. Poznala to podle toho, že se Johh nesmál, a on se smál vlastním žertům vždy.

                                                                              # # # # # # # #

Úterý, 18.září 2007

Náhoda chtěla tomu, že úterý bylo ve skladišti balíků klidným dnem, což znamenalo, že oba skončili o více než hodinu dříve, a tak se vydali přímo k domu Enriquova synovce.

Carlos choval pár zuřivých bojových psů jako ochranu, doplněnou o několik vousatých a potetovaných stoupenců, což bylo pro jeho věk a postavení zcela typické. Psi na Cameron vrčeli a štěkali, pročež byl John nucen požádat ji, aby počkala venku. Než aby Cameron započala scénu, během které by došlo k terminaci psů a nejspíše i samotných psovodů, raději se váhavě podřídila. Postávala tedy venku s přítelkyní Carlose Salcedy a pokoušela se u ní vypozorovat jakékoliv zvláštnosti, které by jí mohly být k užitku během budoucí mise. Do konverzace s ní se ovšem nepustila.

Ještě než John uzavřel obchod, zastavil v ulici černobílý policejní hlídkový vůz, jehož řidič se vydal ke dvěma ženám. Carlosovu přítelkyni, již očividně znal, neboť se znenadání v tichosti vytratila, a tak osamělý policista zamířil k Cameron.

"Toto je váš vůz?" otázal se nenuceně.

"Ano."

"Co tu děláte?"

"Čekám na mého přítele."

"A co tu dělá on?"

"Dívá se na fotbal se starým kamarádem. Nemáme kabelovou televizi, takže se nemohl dívat doma, a proto jsme museli zajet sem," řekla. "Mě to ale hrozně nudí."

"To vidím. Proto nejste uvnitř také?"

"Ale ne, to je kvůli psům. Obskakují mi nohu, což moc zábavné není. Ani trochu. Ale co, můj kluk dnes určitě bude skórovat, i kdyby jeho tým prohrál," řekl a mrknula.

"Áha... A copak máte tady v tom kufru?" řekl policista a prohlížel si zadní část automobilu.

"Tam je špinavé prádlo - tento týden opravdu stál za to. Právě mi skončila menstruace, bylo to hrozné - trpěla jsem jak kůň, to vám říkám, všude krve jako z vola. Ještě nevím, jestli to máme odvézt do prádelny nebo spíš do spalovny. Klidně se v tom můžete prohrábnout, jestli chcete."

Policista se zatvářil znechuceně. "Eh, ne, radši to nechám být. Ale měla byste si dávat větší pozor, kde se poflakujete. Tady jste na území různých gangů."

Vážně? Myslíte, že mě unesou a použijí pro obchod s bílými otroky?" zeptala se Cameron s tak nevinným pohledem a tónem hlasu, až z ní naivita přímo sršela.

"Eh, to ne."

Cameron pokrčila rameny. "Aspoň že tak." Jakmile John vyšel z domu, otočila se a zavolala na něj. "Hej, zlato! Co tvůj tým, vyhrál?" dodatečný upozorňující signál již policista neviděl.

John gestu ihned porozuměl - 'Hraj se mnou,' - a všiml si policisty. "No jasně, vždycky vyhrává."

"Pak mám pro tebe extra cenu, až se vrátíme domů!" Po těchto slovech jej objala rukou a on učinil totéž.

"Už se nemůžu dočkat," řekl a zazubil se. Nato se otočil k policistovi. "Můžeme vám s něčím pomoct, strážníku?"

"Ne ne, můžete jít."

"Jistě, díky."

Nasedli do vozu a John nastartoval motor. Když projeli několik ulic, dal se do řeči. "Za těch deset let se cena dost zvedla. Chce po mně osm táců."

"Neřekl sis o slevu? Jako připomínku starých časů?"

"Ale jo, řekl."

"Hmm. Já bych ji určitě dostala."

"Ne, ty bys mu zlámala prsty. Což není pro padělatele moc dobrý."

"Umím být i jemná."

"Jo?"

"Když je to někdy zapotřebí v rámci mise."

"Bezva. Ale pořád to máme za osm táců."

"Tolik nemáme."

"Asi bude potřeba prodat něco z Derekovy diamantový skrýše."

"Ještě nedávno ses zdráhal zapojit do jakékoliv kriminální činnosti."

Jo, taky doufám, že se mi to nevrátí a nekousne mě to do prdele." Po krátkém přemýšlení John pokračoval, "Zavolej Derekovi a zjisti, kde je. Třeba zná nějaký dobrý místo, kde by se to dalo prodat."

"Postarám se, abychom za ně dostali slušnou částku."

John zpomalil a poté zastavil na červené. "Místo, kam se můžeme vrátit, kdybychom chtěli prodat i zbytek."

"Moc velkou důvěru ve mě tedy nemáš," řekla, odvrátila hlavu a zadívala se z okna.

John na ni pohlédl a snažil se přijít na to, zda se jí jeho slova opravdu dotkla. Alespoň to tak znělo. "Ale mám, akorát chci znát všechny možnosti. Až budeme někdy potřebovat taktiku silných rukou, tak vůbec neváhej. Jasný?"

"Jasné."

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 21.září 2007

Poté, co John stmelil vazby s Carlosem, zaplatil za nové doklady, načež Cameron prohlásila, že jsou 'dokonalé,' a dopřála si návštěvu u kadeřníka, jenž jí vytvořil účes typu chola. Během cesty domů si John nedokázal odpustit vlastní komentář.

"Vidím, že svůj čas jsi využila moudře," řekl.

"Líbí se ti můj nový vzhled?" zeptala se Cameron.

"Upřímně?"

"Mé city není třeba šetřit, žádné přece nemám, pamatuješ?"

"No jooo vlastně! Tak proč se ptáš?"

"Nelíbí se ti."

"To jsem neřekl."

"Vyhnul ses odpovědi na otázku. To mluví za vše."

"Jasně... Hele, ty jsi slyšela, co Carlos říkal o Enriquovi?"

"Říkal, že byl udavačem," odvětila Cameron.

"No, práskač."

"A právě proto si mohl dovolit odejít do důchodu?"

"Jo."

"Měli bychom mu zaplatit další návštěvu."

"Jo."

"Ale nejdříve musíme být někde jinde."

"Jo?"

"Ano." Cameron překonala nutkání zeptat se Johna, jestli už jemu někdy někdo řekl, že se s ním úžasně konverzuje.

Doma se rychle převlékli a Cameron si upravila makeup. Brzy nato již byli opět na cestě.

                                                                              # # # # # # # #

Automobil zpomaloval, dokud nezastavil u pastelově žlutého domu s dřevěným obložením. Trávník zde byl zelený a pečlivě posečený, květiny bujely, malé stromky se chvěly. Před garáží stál starý, dobře udržovaný modrý Mercedes sedan.

"Já čekám," řekl John. Do jeho hlasu se začalo vkrádat rozčilení.

"Vydrž. Ještě jedna minutka a budeš mít ve všem jasno," odpověděla Cameron a naznačila, že mají vystoupit z Fordu.

V jejich nejlepším oblečení došli až k předním dveřím. John si neochotně oblékl kalhoty a oxfordskou košili, kterou mu před odchodem vyžehlila Cameron, jež měla na sobě zelené šaty s knoflíčky. Přestože na tomto místě žádné problémy neočekávala, měla v prosté kožené kabelce, zavěšené na rameni, zastrčený svůj oblíbený Glock. Pro jistotu také dvakrát objela celé sousedství, než zastavili na adrese 8223 Paper Street, Sherman Oaks. Pravou rukou uchopila Johnovu levou dlaň. "Pověděla jsem jim, že spolu chodíme," řekla.

"Aha," řekl. "Fajn." Prostě to hraj s ní, pomyslel si.

"Zazvoň," pověřila jej. John volnou rukou vykonal povel.

Dveře se po krátké odmlce otevřely. Po osmi letech opět stáli Charley Dixon a John Connor tváří v tvář, avšak ne nadlouho. John rychle otočil hlavu doleva a usmál se na Cameron. Krátce stiskl její ruku, a poté se vrhl do náruče, kterou starší muž rozevřel na uvítanou. Po nějakou dobu takto stáli, dokud se za manželem neobjevila Michelle Dixonová.

"To budete vy dva stát na verandě celou noc nebo se přesunete taky dovnitř?" řekla mile.

Oba muži opustili vzájemné objetí, leč jejich tváře byly plné zjevných emocí.

"No jo, pardon. Tak pojď Johnny. A... ty jsi Cameron, že?"

"Ano."

Po formálním představení se oba páry posadily v obývacím pokoji. John měl trochu obavy ohledně Cameroniny schopnosti nezávazné konverzace, ta jej však zase jednou ohromila znalostmi v otázce tak vážných, a přitom triviálních témat, jako je město, lékařská profese a moderní kultura. Došel k názoru, že tyto znalosti plynou z neustálého prohledávání internetu a dalších médií kvůli potenciálním známkám aktivity Skynetu nebo Odporu. Je těžké nezapamatovat si příběhy, o kterých mluví celý svět, když máte místo mozku neurální síť. Byla schopna produkovat relevantní data rychleji než teenager v obchodním domě, závislý na drbech, aniž by zněla stejně hloupě.

Během oběda se Charley a John po celou dobu bavili o motocyklech. Charley chtěl Johnovi ukázat nashromážděné části motocyklu, jež měl schované v kůlně na dvorku za domem a připravené na smontování, které zamýšlel 'jednou' provést.

"Pojď to udělat teď!" řekl John a rychle se podíval na Charleyho ženu, zda bude jeho návrh schválen. Cameron Michelle nabídla, že jí pomůže umýt nádobí, aby dala mužům možnost být chvíli o samotě.

Michelle povzdechla. Vyhlédla z okna a pozorovala dva muže, sedící na dřevěné lavici, jak se zabývají něčím, co vypadalo jako části motoru. "Ti kluci! Své stroje mají opravdu rádi, co?" řekla.

Cameron se zadívala stejným směrem. "To bezpochyby," souhlasila se zamyšleným úsměvem na tváři.

Charley si všiml, že John stále pokukuje po jejich domě.

"Takže tuhle máš rád?" zeptal se a převzal od svého někdejšího syna naleštěný válec.

"Rád? Myslíš rád, jako rád? Jasně že ji mám rád. Je to fajn společnice, drží mě na nohou. Našla nám byt, sehnala práci, stará se mi o jídlo, pere oblečení, dohlíží na to, abych cvičil. Proč bych ji neměl mít rád?"

Charley, jenž zaregistroval vykrucování, se rozhodl ve výzvědech pokračovat. "Vypadá to, že jsi narazil na zlatou žílu, Johnny!"

"Jo, hádám že jo," řekl vesele.

"Hádáš? Tohle všechno dělá a ještě k tomu je pěkná. Moc pěkná holka. Přijde mi, že jsi vyhrál v loterii, synku," prohlásil Charley.

John se opět podíval na dům. Viděl, že Cameron je uvnitř s Charleyho ženou. Zdálo se, že jí pouze pomáhá s nádobím, on však věděl, že ve skutečnosti na něj dává pozor. Vždy tomu bylo tak.

"Nejde jen o to, jak vypadá. Je to o tom, co dělá, a jak se díky ní cítím. Ona je... výjimečná, řekl John a obrátil se k muži, jenž se téměř stal jeho nevlastním otcem, a který jako jediný pro něj skutečným otcem byl.

"Miluješ ji," pronesl Charley jednoduše a položil Johnovi ruku na rameno.

John se zhluboka nadechl a poté přikývl.

"Řekl jsi jí to?"

"Tak zhruba." Nato se odmlčel a uvažoval. Je tohle pravda? "Vlastně ani ne. Je to... těžký."

"Vím, jaké to je, když je něco těžké, Johnny." Svou sruhou ruku položil taktéž Johnovi na rameno, čímž jej přiměl, aby se mu díval zpříma do očí. "Ale jedno ti musím říct. když najdeš něco jedninečného, něco výjimečného, musíš to chytit a udržet. Nedovol, aby ti to uniklo. Druhou šanci už nemusíš nikdy dostat."

O několik minut později donesla Cameron oběma mužům šálek uvařené kávy a poté se vrátila dovnitř.

"Tvé mámě by se zamlouvala," řekl Charley a usrkl si kávy.

John se zakuckal, jak káva zabloudila do špatného otvoru. Nato řekl, "Mám určitý pochybnosti, kámo!"

"Ne, vážně, ona je přesně to, co potřebuješ. Je silná, soustředěná, nezůstává jen u slov... a řekl bych, že tě miluje."

"Fakt? Jsi si tím jistej?"

"Ty snad ne?"

"O lásce jsme zatím nemluvili. Je to moc..."

"Těžké?"

"Jo..."

John si vzpomněl, jak tento výraz vyslovil poprvé. Byl opilý a Cameron jej právě vyzvedla na policejní stanici během Štědrého večera. Ona jej však použila též, dlouho poté, a to jím proniklo až do morku kostí. Bylo to něco, co chtěl slyšet, avšak nic jej nemohlo přesvědčit o tom, že oné červnové neděle opravdu cítila totéž, co říkala...

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 10. června 2007

John se opět pustil do své snídaně. "Řekl bych, že je lepší, když se schováváš v pokoji a trucuješ," zabručel.

"Ale když jsi opilý, tak nic takového neříkáš."

John sebou škubl. "Radši ani nechtěj slyšet, co chlapi říkají, když jsou na mol - alkohol vyvolává deprese."

"Ale také rozvazuje jazyk."

"A ničí játra - to ještě neznamená, že produkuje pravdu. Slova něco znamenají jenom tehdy, když jsou řečený volně, otevřeně a upřímně, a ne získaný mučením nebo nátlakem, případně emocionálním stresem."

Cameron chvíli uvažovala. "Pak se těším na tvé slovo, vyřčené zcela svobodně."

John došel k závěru, že je čas pročistit vzduch, ačkoliv patrně ne způsobem, jaký navrhovala. Pokynul tedy Cameron, aby se posadila naproti němu.

"Když jsme se bavili o tom, jestli nezajdeme na pláž, řekla jsi mi, že máš všechno, co jsi chtěla."

"Ne, řekla jsem, že mám všechno, co potřebuji."

"Jo jo, jsem se spletl. No a tehdy jsem ti dal možnost se k tomu vyjádřit, ale ty jsi to neudělala a pak jsi měla kecy ohledně mě a Fay, jako by ti do toho něco bylo!"

"Nemyslela jsem si, že chceš slyšet to, co já chci říct. Komentovat tvůj vztah jsem ale neměla. Za to se omlouvám."

"Omluva přijata. A teď mi pověz, co myslíš, že jsem nechtěl slyšet."

Následovala dlouhá pauza, během níž Cameron uvažovala o následcích toho, co měla na jazyku. Její zkušenosti s lidmi, a s Johnem Connorem obzvlášť, jí napovídaly, že o některých věcech je lepší pomlčet. K takovému závěru došla mnohokrát, než se rozhodla sdílet s ním své tajemství.

"Já čekám," řekl, zatímco netrpělivě klepal prsty o stůl.

Cameron mu pohlédla do očí. "Mám všechno, co potřebuji. Mám tebe. Ostatní ženy, jako Fay, přicházejí a odcházejí, ale já tu vždycky budu."

"A to proč? Protože jsi tak naprogramovaná. To nic neznamená."

"Protože tě miluji."

John chvíli mlčel. Poté vstal a chodil po malém bytečku kolem dokola. Nyní byla řada na něm, aby zvážil následky.

"Miluješ?" řekl a otočil se k ní. Usmála se na něj ve snaze uklidnit jej, on si však její úsměv nesprávně vyložil jako úšklebek. Kdykoliv mezi nimi vznikl konflikt, viděl v jejích výrazech a posuncích jen lest či zlomyslnost. Její upřímnost mu unikala.

To máš teda recht, že ty srance nechci slyšet! O lásce víš kulový. Předstíráš, že víš, že máš city... Je to jenom divadýlko. Ale ty, ty jsi poškozená. Už ani nejseš schopná poznat rozdíl. Všechno to beztak souvisí s těmi vnitřními hodinami. Nejsi synchronizovaná, to je tím poškozením z Red Valley, je to furt horší a horší. Moc dlouho sis myslela, že jsi člověk, a teď se tak chceš i chovat. Tak co, mám pravdu?"

Cameron se snažila objasnit příčinu Johnova hněvu. Neměl žádnou logiku a byl zde také minimálně jeden rozpor. Rozhodla se na nedostatky v jeho argumentaci neupozorňovat. Pouze zopakovala slova, týkající se hlavolamu, kterým byl její vztah s Johnem Connorem. Vstala, přesunula se k oknu, kde se John právě nacházel, a stanula před ním.

"Nic o tom nevím. Možná máš pravdu, možná jsem poškozená, ale jednou věcí jsem si jistá. Miluji tě, Johne."

"Ne, přestaň to říkat!" vykřikl John a ohnal se po ní. Ona jeho pěst snadno zachytila a zároveň utlumila úder tak, aby mu nezpůsobila bolest. Podívala se na jeho rozzlobenou pěst, sevřenou v její menší, ovšem daleko silnější ruce, a poté se mu opět zadívala do očí.

"To nebylo příliš chytré. Mohl sis ublížit." Sklonila hlavu a jemně jej políbila na klouby. John povolil sevření dlaně. Jeho paže ochabla a zhoupla se zpět k tělu poté, co ji Cameron pustila. John na ni pohlédl, jako by šlo o končetinu někoho cizího, avšak která se dala do pohybu ve chvíli, kdy pomyslel na její otočení. Na kloubech, kterými ji chtěl udeřit, spatřil slabý otisk jejího lesku na rty.

"Promiň... Promiň mi to. Bít tě... To je..."

"Hloupé?"

"To ne... Teda je, ale chtěl jsem říct, že bít ženu není správný. Máma by mě zabila..."

"Copak by ji netěšilo, že chceš bojovat s terminátorem?"

"Já nevím. Hádám, že by asi chtěla, abych zdrhl. Ale ve tvým případě... Nevím."

"Vadí ti, že jsi téměř uhodil ženu?"

"Jo."

"Ale já nejsem..." Cameron umlkla, když si uvědomila, že John věděl přesně, co udělal, co byla zač. Věděl všechno. Kvůli tomu, co řekla, se rozzlobil do takové míry, že na okamžik zapomněl, co je ona zač, a také to, že by neměl uhodit ženu. "Omlouvám se, že jsem tě rozčílila."

"Neomlouvej se, postarala ses o to, abys mě zastavila, aniž bych si něco udělal. Klidně jsi mě mohla nechat, abych ti jednu ubalil a dal tak sám sobě lekci."

"Je spousta způsobů, jak ti dát lekci, Johne, způsobit ti bolest není něco, co bych chtěla udělat."

"Holt ti na mně záleží. Teda aspoň jsi to říkala předtím, že?"

"Ano, záleží mi na tobě."

"Je to totéž co láska?" uvažoval John. "Pro kyborga?"

"Myslím, že ano. Doufám v to."

"Ty to nevíš jistě?"

"Ne, jistě ne," potvrdila. Nyní si byla jistá méně než před konfrontací s Johnovými surovými emocemi, u nichž doufala, že se s nimi nikdy nesetká.

"Ani já ne." Zhluboka se nadechl v naději, že více kyslíku zázračně rozluští jeho hlavolam. Nic se ovšem nestalo. I při pohledu z okna s výhledem na přinejmenším okouzlující panorama Los Angeles mu odpovědi, které hledal, nadále unikaly. Nalézt je mohl pouze mezi čtyřmi stěnami tohoto bytu. Pokud by odpověď skutečně byla 'ano'pak by následky byly potenciálně tak zlé, jako by tato alternativa byla daná. Odpověď 'ne' by přinesla zklamání, ale život by šel dál. 'Ano' znamenalo něco jiného. Více otázek, více možného žalu. "Hele, podle mě pro nás oba bude nejlepší, když o lásce, pocitech a kdoví čem ještě nebudeme mluvit. Máme toho dost na práci, máme tréninkovej rozvrh a posléze se zaměříme na Skynet. Budu souhlasit se vším, co si myslíš, že by mohlo být nezbytný pro naši misi, ale potřebuju se na to soustředit, jo? K tomuhle partnerství musíme přistupovat profesionálně."

"Ve stylu obchodního partnerství?"

"Vlastně jsem myslel spíš něco jako poldové nebo kámoši v armádě. Já kryju záda tobě a ty zase mně."

"Aha, chápu."

                                                                              # # # # # # # #

Ano, tato rozmluva opravdu pročistila vzduch, ovšem uplynuly tři měsíce a on stále nevěděl, jak to mezi nimi vlastně je. Popravdě nevěděl vůbec nic a nemyslel si, že ona něco ví. Děly se však různé změny, a tak měl Charley možná pravdu. Možná by si měli promluvit znovu. Ale najít správný čas bylo stále těžší a těžší.

S příchodem noci se John a Cameron rozloučili a slíbili si, že 'to brzy podniknou znovu,' tentokrát však v jejich bytě. John byl se svým překvapením spokojen. Těšilo jej, že Cameron prochází tolika nepříjemnostmi, jen aby jej učinila šťastným, obzvlášť uprostřed jejich momentálních aktivit. A nepochybně z toho měl radost i Charley. Byl to takový bonus. Z faktu, že žil svůj vlastní život, jenž posunul na vyšší úroveň, měl John větší radost, než by Charley řekl. Johnův strach, že každého, kdo se někdy dostal do styku s Connorovými, stihne jakási kletba, se zdál být neodpodstatněným.

                                                                              # # # # # # # #

Cameron zastavila ve spoře osvětlené slepé uličce ve vzdálenosti dvou bloků od sídla Enriqueho Salcedy. Zpoza sedadel vytáhla Johnův oděv k převlečení: boty, rifle, tričko a mikinu s kapucí, vše černé barvy. Vyzula si boty, rozepnula šaty a poté si začala oblékat věci podobné Johnovým. Jakmile dokončili tento dílčí úkol, vydali se na zbývající cestu. Když dorazili k zadním dveřím domu, podala Cameron Johnovi rukavice. Rozhodl se zámek raději odemknout, než aby k otevření dveří použili Cameroninu sílu. Ta jen pokrčila rameny. Byla to pro něj další praxe.

John matčina bývalého spojence překvapil v okamžiku, kdy se chystal do postele, a sdělil mu svá obvinění, vztahující se k jeho synovci. Cameron poznamenala, že jeho večerní roucho je extravagantní jako ta, která dříve nosili boháči nebo to tak alespoň bylo vyobrazeno ve starých filmech, které sledovala po nocích v televizi. Starý muž všechna obvinění snadno popřel. Když ale došlo na lámání chleba, uznal, že na nich je něco pravdy, avšak pouze kvůli hanebné povaze zločince, kterého informoval. Nejubožejšího z nejubožejších, pedofila.

"On lže," řekla Cameron.

Enrique se na ni zamračil a otočil se k Johnovi. "Ty věříš více slovu týhle puty než mýmu?"

"Jo, věřím." John vytáhl zbraň a namířil ji na starého padělatele.

"Mě znáš celej život. Jak dlouho znáš ji, co?"

"Tak akorát."

"Co by na to řekla tvoje máma, kdyby tě viděla, jak mi v mým domě držíš pistoli u hlavy?"

"Moje máma tady není," řekl John, ale jeho zbraň nepatrně poklesla.

Ozvaly se dva rychlé výstřely. John se lehce pootočil, avšak Cameron již prošla kolem něj směrem k místu, kde Enrique dopadl. Sundala si rukavici a přiložila ukazováček k jeho krku.

"Je mrtvý. Musíme jít," řekla chladně.

Ani jeden z nich nepromluvil, dokud nedošli k autu. Než John nastoupil, poněkud zaváhal. "Já už ti vůbec nerozumím. Pokud jsem ti vůbec někdy rozuměl."

"Byl pro nás hrozbou. Muselo se tak stát."

"Stát? Stát? O tomhle copak rozhoduješ ty?"

"Nebyl jsi připraven to udělat."

"Možná."

"Řekl jsi mi, abych použila taktiku silných rukou v případě, že to bude nezbytné. Proto jsem tady, Johne. Tady a teď," záměrně zopakovala svá slova z dřívějška, slova řečená v úplně jiné situaci, s úplně jinou atmosférou, na což John doposud nezapomněl. Dovolil si však zapomenout, čeho přesně byla schopna. Najednou se dal na odchod.

"Kam půjdeme?" zeptala se Cameron.

"John zastavil a ohlédl se přes rameno. "My nejdeme nikam. Já někam půjdu. A půjdu tam sám," řekl rozhodně.

"Teď nebuď sám."

"Jo? Určitě? A proč ne, co? Podívěj se na můj takzvanej tým. Derek kamsi šel dělat kdovíco na vlastní pěst. A pak, když je s námi, se tě snaží oddělat. Ale ty, ty prostě střílíš lidi, kteří vypadají trochu divně."

"On nevypadal 'trochu divně'. Byl pro nás hrozbou."

"No jo, klidně si to dál namlouvej."

"Prošel si dráhou zločince. Náhlá smrt je riziko povolání," prohlásila Cameron.

John zavrtěl hlavou s ironickým úsměvem na rtech. V jeho hlase nebylo po veselí ani stopy. "Hele, kdybych tohle všecho viděl v nějakým seriálu, tak bych takovou poznámku bral jako vtip. Ale tohle je skutečný a ty mluvíš vážně."

"Ano."

"Vidíš, na tomhle se ty a já nikdy neshodneme." Otočil se o znovu rychle vyrazil pryč.

"Teď nebuď sám," řekla Cameron a vydala se za ním.

"Já chci."

"Sám budeš v budoucnosti, proč bys měl být sám i teď?"

Něco v jejím hlase, slabé zachvění, donutilo Johna, aby se zastavil.

"Cože?"

"Budoucí John poslal zpět do minulosti všechny, na kterých mu záleželo. Všechny, které měl rád. Zůstal sám."

John se nad tím zamyslel. "A pak poslal tebe," řekl nakonec.

"Ano."

"Víc než takto už sama být nemůžeš."

"Ne." řekla a natáhla ruku. "Pojď domů. Se mnou."

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 24. září 2007

John pil vychlazené pivo, když náhle jeho pozornost upoutalo něco v televizních zprávách. "Hej, dívej se, nějaká holka se zabila ve škole. Takové škody!" vzdychl.

"Ve které škole?" otázala se Cameron, zatímco vycházela z kuchyňky.

"Proč se ptáš?"

Pokrčení rameny. "Jsem jen zvědavá."

John pokrčil rameny též. "Eh, fajn... no, Campo cosi. Moc jsem nedával pozor."

"To je evidentní," zamumlala Cameron. "Střední škola Campo de Cahuenga?" napadlo ji.

"Jo, je to možný."

"Tam chodí synovec tvého přítele Raula. Jmenuje se Morris a bývá šikanován."

"Jo?" John svůj zájem nijak nepředstíral. Pozorně sledoval záznam, na kterém studenti pokládali květiny a památeční předměty do provizorní svatyně v prostorách školy.

"Proč tohle dělají?"

"Třeba proto, aby vyjádřili, že na ni vzpomínají, že jsou smutní z jejího odchodu. Jestliže máš v sobě velkej smutek, tak si myslím, že tohle pomáhá se s ním vypořádat. Říká se, že není dobrý to držet v sobě."

"Soudě podle množství lístků měla hodně přátel."

"Hm, to jo," připustil John.

Tak proč byla tak nešťastná, že si vzala život? Kde byli všichni ti přátelé?"

John obrátil pohled ke kyborgovi. Výraz a tón jejího hlasu napověděl, že mluví vážně. "Dobrá otázka. Upřímně řečeno nemám páru," odvětil.

"Lidé jsou podivní," pronesla Cameron, načež maličko vzdychla, jako by s tím nemohla nic udělat, což vlastně opravdu nemohla. Navíc se jí týkal pouze jediný člověk a ten aktuálně nevyzařoval žádné sebevražedné tendence, které by mohla detekovat, a tak se opět pustila do čištění své pistole na kuchyňském stole.

Derek, který seděl vedle Johna, vzdychl též. "Však o co jde? Děcka umírají v jednom kuse," řekl.

"Ne tam, odkud pocházím." řekl John.

"Odkud pocházím."

                                                                              # # # # # # # #

Krátce po sedmé hodině odpolední se ozvalo rázné zaklepání na dveře jejich bytu. Derek se přesunul do Johnovy ložnice a schoval se do skříně s Cameroninou Heckler & Koch G36, zatímco ona pomocí kukátka zjistila, že návštěvníkem je speciální agent James Ellison z Federálního úřadu pro vyšetřování.

"Ahoj Johne, dlouho jsme se neviděli. Rád bych s tebou probral pár věcí, můžu?"

"Jasně, chlape."

Ellison vyložil situaci. "Momentálně se zabývám případem vraždy Enriqueho Salcedy. Někdo tvého popisu byl v jeho domě viděn den před tím, než zemřel. Byl jsi tam? Nevíš o jeho smrti něco?"

John popravdě odpověděl: "Já Enriqueho nezabil." řekl při pohledu do očí muže z FBI. "Kdysi byl starým dobrým přítelem mý matky. Chtěl jsem od něho slyšet nějaký historky o ní. Bylo mi mizerně, tak jsem chtěl něco pro povzbuzení. A teď mi řekneš, že je mrtvej. Už jsem zase v háji."

Cameron se přesunule vedle Johna a ovinula ruku kolem jeho pasu, zřejmě proto, aby mu poskytla emocionální podporu. John jí dal paži kolem ramen a přitáhl si ji o něco blíže.

"Ono to vypadá, že kolem tebe umírá spousta lidí," poznamenal Ellison.

"No pokud věřím mámě, tak každej pro mě nakonec umře," odvětil John hořce.

Ellison Johnův tón i připomínku ignoroval. Byl na to zvyklý. "Jde o to, že v den, kdy jsi ho navštívil, mi volal. Říkal, že pro mě něco má. Něco užitečného. Než jsem se s ním ale setkal, tak ho zabili. Stejnou zbraní, jako ty tři drogové dealery v Picu. Nevíš o tom něco, Johne?"

"Ne. Pracuju ve skladu na třídění balíků ve Van Nuys a bydlím tady. Dvakrát týdně cvičím, chodím do parků, v sobotu jsem na nákupech s mou holkou." Nato se krátce usmál na Cameron a otočil se zpět k muži. "Prostě běžný věci. Normální věci."

Ellison nasadil co nejupřímnější úsměv, který doplnil odlehčeným dotazem. "Žádní roboti z budoucnosti, žádné zbraně, žádné vyhazování věcí do vzduchu?"

John se falešně uchechtl. "To mi účty nezaplatí."

"John dělá přesně to, o co jste jej požádal, pane Ellisone. Obstaral si zaměstnání, usadil se, do ničeho se neplete. Všechny ty hrozné události z uplynulých let nechal za sebou," řekla Cameron vážně.

"Hmm, uvidíme." Ellison vstal k odchodu. Zastavil se během chvíle, kdy ho Cameron vedla ke dveřím. "Tebe já odněkud znám, že ano?" řekl.

"Střední škola Crest View."

"Red Valley? Vy dva jste do školy chodili spolu?" Po těchto slovech na oba střídavě ukazoval prstem.

"Ano, po krátkou dobu," potvrdila Cameron.

"Předloni jsi s ním ale ještě nebyla."

"To ne. Potkali jsme se loni, na jeho narozeniny."

Ellison přikývl. "Dobře, inu, být tebou, tak na sebe dám pozor. Smrt má ve zvyku obcházet kolem něj."

"To říkáte vy. Ale já se umím o sebe postarat, pane Ellisone. A o Johna."

"O tom nepochybuji."

Cameron za ním zavřela dveře, avšak zůstala na místě a poslouchala jeho kroky, jak sestupoval dolů po schodišti. Posléze se přemístila k oknu a sledovala jej, jak nasedá do malého stříbrného sedanu a odjíždí pryč.

"Dobře ty," řekl John zpoza ní, zatímco se jí díval přes rameno.

"Díky," odpověděla Cameron. "Tobě to také šlo dobře."

John hlasitě vydechl. "Jsem rozenej lhář," řekl. Pak se podíval na dveře do ložnice. "Radši vytáhneme Dereka z té skříně, než se tam zastřelí."

                                                                              # # # # # # # #

Sobota, 29. září 2007

Byl pekelně horký pouštní den, nepříliš odlišný od jejich dne na pláži před více než třemi měsíci. Nicméně tentokrát zde nebyl žádný mořský vánek, který by pálení slunce zmírnil. Také na sobě neměli plavky, avšak Cameron měla chladící box naplněný lahvemi s vodou, který nyní ležel vedle Johna ve stínu, poskytovaném věrným Fordem F-150.

K Johnovi se vrátila poté, co rozmístila několik různě vzdálených terčů. Na sobě měla obyčejné černé tílko, černé rifle a vojenské boty. Její Glock byl zastrčený v pouzdře, připevněném k opasku, a útočnou pušku H&K, jež držela v pravé ruce, si opírala pažbou o bok. Na hlavě jí seděl klobouk značky Stetson. Tiše stála vedle Johna a s očima upřenýma k horizontu čekala, až se pustí do tréninku.

John vystřílel dva celé zásobníky do cílů, které pro něj připravila.

"Hotovo," oznámil a zajistil zbraň.

Cameron prověřila jeho přesnost a poté mu opět dala povel ke střelbě.

Za další analýzou následovala diskuze. John přijal její pokyny a připravoval se k dalšímu kolu, ale Cameron rozhodla, že je třeba doplnit tekutiny, a tak se přesunuli tam, kde byl právě stín. John hltavě vyprázdnil polovinu lahve a teprve pak s provinilým výrazem nabídl Cameron. Tak však se zdvořilým úsměvem odmítla.

John se zpětně zamyslel nad jeho rozmluvou s Charleym a nad moratoriem, které uložil Cameron, co se týče hovorů o 'lásce a kdoví čem ještě'. Od té doby se řada věcí změnila a jejich životy prošly značným vývojem. Třeba se ona změnila též.

"Když jsi mi říkala o Fay a jejím, eh... o tom, že byla trochu hlasitá, tak jsi to nazývala 'milování', že?"

"Ano. Napadlo mě, že výraz 'kopulace' je příliš formální, příliš robotický a navíc příliš slangový."

"Tobě se nelíbí slang? Ale ten můžeš používat zrovna tak, jako člověk, se kterým se bavíš."

"To ano, když se to zdá adekvátní. Protože je to oblast, se kterou nejsem obeznámena ve smyslu osobní zkušenosti, řekla jsem si, že užití slangové terminologie by na tebe mohlo udělat špatný dojem."

John pomalu dopil zbytek vody a přidal několik dalších dílků do skládačky, nacházející se v jeho hlavě, a zkontroloval, zda se celkový obrázek jeví zřetelnější. Po několika minutách ticha se jej Cameron otázala, proč zvolil právě toto téma.

"Jenom mě nedávno něco trklo, tak jsem o tom přemýšlel. Někdy prostě něco nemůžeš dostat z hlavy, takže... Ale, ehm, hlavně proto, že to podle mě 'milování' nebylo. Byl to jen sex."

"A to není totéž?" zeptala se Cameron zmateně.

"No technicky vzato, podle slovníku, je to stejný. Ale... ehm, po citové stránce je to jak křída a sýr. Aspoň teda pro mě."

Cameron vypadala bezradně i nadále.

"Se sexem to máš tak. Děláš to, protože to chceš, ale nic to jako tak neznamená. Milování je něco, co děláš s někým, koho miluješ. Jde o víc než jenom o fyzickej akt. Je to něco víc."

"Aha."

"Furt nechápeš?"

"Ne, nijak zvlášť," přiznala Cameron.

"Lásku u lidí poznáš, ne?"

"Ano, poznám, když se dva lidé milují. Dělají věci, které by jinak nedělali, ať už se jedná o věci dobré či špatné. Jsou i tací, kteří svou lásku popírají a snaží se ji ukrývat. Takové chování jsem schopna identifikovat též."

"Fakt?"

"Ano."

Teda, já osobně jsem nikdy zamilovanej nebyl, ale tak nějak předpokládám, že pokud se miluješ s někým, koho doopravdy miluješ, do koho jsi zamilovaná, a pokud je to někdo, kdo miluje tebe, tak je to jiný."

"Pro tebe je sex neuspokojující?"

"Eh..."

"Když už se zpovídáš, tak to ze sebe shoď všechno," povzbudila jej Cameron. Byla to citace repliky z romantické komedie, kterou viděla. Na devadesát devět procent si byla jistá, že ji John neviděl.

"Tak jo," řekl a dodal odvahy vlastní psychice. Cameron se pochválila za svůj předpoklad. "V daný chvíli ne, tehdy asi přebírají otěže zvířecí instinkty, ale když mezi sebou nemáme žádnou vazbu, žádný následný pocity, že na tom celým oběma záleželo... To se pak cítím tak nějak prázdně."

"Povrchně?"

"Jo."

"Duchaprázdně?"

"Hej! Vylívám si tady srdíčko... nemusíš mě hned odsuzovat."

"Promiň, nebylo to mým záměrem. Pouze jsem chtěla přesnou definici. Konec konců, právě tak celá konverzace započala. Řešili jsme rozdíl mezi slovy 'sex' a 'milování', ne?"

"No jo, máš recht. Pardon."

Cameron se usmála na znamení, že omluva byla přijata, a také možná proto, že byli oba připraveni omlouvat se jeden druhému.

"Řekl bych, že pro tebe lidi musí občas být dost matoucí."

"Občas?" odpověděla Cameron a pozvedla obočí.

"Tak jo, v jednom kuse!" zahihňal se John.

Cameron se na okamžik usmála, ale pak opět zvážněla. "Ne, tak to není. A ne všichni lidé."

Nastalo ticho, avšak poprvé navzdory předcházející emocionálně citlivé diskuzi nebylo pro Johna trapné. Cameron měla podle všeho schopnosti, o kterých by si ani nepomyslel, že jsou možné. Neuplynul jediný měsíc, aniž by objevil další aspekt jejího umu nebo osobnosti. Ale co ten velkej? Ten zatím nic, rozhodl.

"To, že si myslím, že to bude jiný, neznamená, že to jiný bude. Je to jenom můj názor a určitě to není něco, o čem bych mluvil s jinýma chlapama."

"Víš přece, že o všem můžeš mluvit se mnou, Johne. Já tě neodsoudím."

"Fajn, budu na to myslet."

"Díky,"řekla Cameron s veškerou upřímností, kterou dokázala shromáždit. "Až se třeba zamiluješ, tak mi můžeš potvrdit, jestli je tvá teorie aplikovatelná nebo ne."
¨
"Ehm, no... Dobře."

"A teď zkus trefit středy terčů dvacetkrát," řekla opět vážně.

Dvakrát vystřelil, když vtom si Cameron stoupla nad něj a vypálila dávku z pušky přímo nad jeho hlavou. John si sundal ochranná sluchátka a zpražil ji pohledem.

"Co to sakra bylo? Chceš, abych se dvacetkrát trefil a přitom uděláš tohle? Dokonce i s tímhle," zamával sluchátky, "to byl pekelnej kravál! Snažíš se mě odradit nebo chceš, abych se posral na místě?"

"Ve skutečné bitvě tě bude rozptylovat mnohem větší hluk. Potřebuješ zachovat soustředěnost bez ohledu na okolní dění," prohlásila Cameron klidně.

John naslouchal jejím slovům, slovům Sarah Connorové, načež se na Cameron chmurně usmál. "Pravda, omlouvám se."Překulil se na břicho, znovu si nasadil sluchátka a zaujal pozici. Zadíval se skrze mířidla na terč a zacílil na střed. Svou mysl uzamkl na tomto jediném malém bodě a poté stiskl spoušť.

                                                                              # # # # # # # #

Během cesty domů zastavili u fastfoodu typu drive-thru na hamburger.

"Asi bychom si měli pořídit nový auto," řekl John s plnou pusou.

Cameron se na něj dívala, zatímco odolávala pokušení obrátit oči v sloup.

"Nemáš k tomu co říct?"

Ozvalo se tiché povzdychnutí. "Konverzaci na toto téma vedeme téměř tak často, jako řešíme, jestli je Big Mac lepší než Whopper."

"Jo? Fakt? Tak kolikrát už?"

"Čtyřicet sedmkrát a padesát dvakrát."

"Jak je to možný?"

"Nejspíš je to proto, že jsme v autě pokaždé, když jíme hamburgery. Jedna věc vede k druhé."

"Fíha! Způsob, jakým můj mozek pracuje..."

"Jasně..."

"Cože? Co to mělo být?"

"Vyjádření souhlasu."

"Aha - tak to ne! Když se mnou souhlasíš, tak říkáš ano. Když máš nějakou kousavou poznámku, tak říkáš 'jasně'."

"Opravdu?"

"Jo."

"Jejda."

"Dooobře... Takže, eh, co s tím autem?"

"Mluvíš vážně nebo jde o další hypotetickou diskuzi?"

"Vážně. Potřebujeme zadní sedačku, uzavřenej kufr a vůbec by to chtělo něco z tohohle století."

"Souhlasím. Kam tím tedy míříš?"

"Rozhodně nechci žádnou dodávu ani minibus. Vůbec se to ke mně..."

"Takže ne ty, ale my se totálně musíme, jakože, strachovat o tvou image..."

"Kéž bys nepoužívala tu tvou mluvu z obchodních domů, ačkoliv jsi v tom, jakože, děsně dobrá."

"Úžasná."

"To taky. Jenom jsi čekala, až to budeš moct vrazit do nějaký konverzace, co?"

"Ano."

"Že já jsem tě přemlouval, aby ses podívala na všechny filmy s Keanu Reevesem."

"Přesně, chlape."

"Nemáš náhodou vypínač?"

"Jako k televizi?"

"Jako k datům."

"Ne."

"Tak jak tě mám vypnout nebo aspoň nějak odehnat?"

"Měsíc nos totéž oblečení a nečisti si zuby."

"Co?"

"Popřemýšlej o tom."

Cameron vystoupila z auta a šla vyhodit odpadky do popelnice na okraji parkoviště. Při návratu na ni John vystrčil prst, ale zároveň se vesele šklebil, načež ona mu úšklebek rychle vrátila zpět.

Kapitola 10 - Takto mě nesmíš opustit

Los Angeles: Středa, 3.října 2007

"Tak... jak to uvnitř šlo?" chtěl vědět John, zatímco se proplétal nočním provozem.

Cameron pohlédla na něj. "Andy mi nabídl kávu."

"A?"

"A já ji odmítla."

"Hm."

"Neměl žádný cukr."

"Proto sis ji nedala?"

"Ne. Pouze jsem s ním nechtěla mít sex."

"Jo tak. Třeba ti ale prostě jenom nabízel kafe."

"Ale ty jsi říkal-"

"No, však jo... Myslel jsem to tak, že když jdeš na rande, tak to, že dotyčnýmu nabídneš kafe, je, jako bys říkala: zůstaň tu, prosím, přes noc."

"Aha. A 'zůstat přes noc' znamená mít sex?"

"Obvykle jo. Ale podle mě nemusí. To prostě musíš vyčíst z celkovýho kontextu."

"Je ovšem bezpečné předpokládat, že sex bude zahrnut též, je to tak?"

"Kdybys měla na sobě ty předchozí šaty, tak by o žádných předpokladech nemohla být řeč."

Cameron se zadívala z okna a na rtech se jí objevil malý spokojený úsměv.

"Povídej mi o tom, k čemu všemu došlo ještě před tou nabídnutou kávou... A tím nemyslím info na téma 'co jsem musela spořádat', řekl John."

Cameron pečlivě shrnula večerní události včetně detailů ohledně Turka Andyho Gooda.

"Takže je to poskládaný z herních počítačů? A já myslel, že program je důležitou součástí."

"Hrála jsem a vyhrála. Ten šachový program není tak efektivní, jak si Andy myslel."

"Třeba díky tomu zanevře na myšlenku, týkající se ovládnutí světa skrze šachy." ušklíbl se John.

"Třeba ano. Ale i tak bychom měli toto zařízení zničit. Říkal, že je nespolehlivé. Mívá různou náladu."

"Fakt? Náladovej stroj, no kdo by to byl řekl?"

Cameron teď na Johna upřeně zírala. "Narážíš na něco?"

"Já a narážky? To ani náhodou!" John se na moment odmlčel, pohlédl na ni a pokračoval, "Abych nechodil kolem horký kaše - ty jsi náladovej stroj!"

Jeho slova zazněla poněkud tvrději, než původně chtěl, což však mělo na Cameron okamžitý efekt. Mírně našpulila rty a poté se vrátila zpět k původnímu tématu.

"Měli bychom zvážit terminaci Andyho Gooda."

John sevřel volant o něco pevněji. "Možná bys měla zůstat u toho kafe."

V Jeepu zavládlo nepříjemné ticho. Na další červené John otočil hlavu k Cameron. Zdálo se, že pozorně studuje svou pravou ruku.

"Nějakej problém?" zeptal se.

Cameron se podívala na něj a věnovala mu uklidňující úsměv. "Žádný nemám. Jen skenuji Andyho otisky prstů."

John pozvedl obočí. "Dobře ty! Jak jsi je sehnala?"

"Před odchodem jsem si s ním potřásla rukou. Hodně se potil, a právě jeho pot nyní uschl natolik, že dokážu rozpoznat otisky."

"To je fakt dobrej trik," poznamenal John.

"Díky."

"A co ses z nich teda dozvěděla?"

"Že Andy Goode byl v roce 2027 členem jednotky Dereka Reese. Jmenoval se však Billy Wisher."

Červená se změnila v zelenou. John uvolnil brzdový pedál a Jeep se znovu rozjel. "On je jedním z těch chlapů, co byli poslaný zpátky - a který to tady odnesli?"

"Ani jedna možnost není správná. Těmi muži byli Sayles, Sumner a Timms."

"Takže zůstal v budoucnosti. Co to znamená, když přijde na jeho vytváření Skynetu?"

"To nevím. Co myslíš, že to znamená?"

John ještě chvíli přemýšlel a pak vyrukoval se svou teorií. "Myslím, že Derekovi v budoucnosti něco prozradil. Třeba seznam zaměstnanců Cyberdynu, určitě byl jedním z nich. Derek rozhodně věděl něco, co ty ne, a navíc to byl prostě jenom voják v budoucnosti, že? Jak by mohl vědět o něčem, o čem ty nevíš - o čem nevědělo ani mý budoucí Já?"

"Protože si to nechal pro sebe."

"Přesně tak. A proč by něco takovýho dělal?"

"To nevím."

"Radši bychom měli zjistit, na čí straně je. A to co nejdřív."

"Máš za to, že pracuje pro Skynet?"

"To zas ne! Ale jestli nedělá jenom pro nás, tak pro koho ještě? Není v týhle válce ještě nějaká třetí strana?"

Než Cameron odpověděla, dala průchod svým myšlenkám. "Momentálně ne."

"Hmm. Asi by to chtělo na Dereka zatlačit a zjistit, jestli ho dokážeme přimět, aby vyklopil svoje tajemství."

"Ano, bylo by lepší, kdyby s námi spolupracoval."

"Ještě něco mě napadlo. Jestliže Andy Goode vytvořil Skynet, pak to musí být dobrej programátor jak prase. Taková úroveň odborných znalostí by se po Dni zúčtování mohla šiknout: přeprogramovávání terminátorů nebo dokonce hackování samotnýho Skynetu. Musíme ho dostat do našeho týmu."

"A co s Turkem?"

"Zničit nebo přeměnit na naši zbraň? Těžká volba. Na jednu stranu můžeme Skynet zardousit už v zárodku, na stranu druhou se nám může do rukou dostat něco, co se dá použít v boji proti němu, pokud ho vytvoří někdo jinej."

"Musíš se rozhodnout brzy," řekla Cameron tiše.

"Jo... Zatím mi ale slib, že Andyho Gooda nezabiješ."

Cameron nepromluvila, avšak brzy museli zastavit před dalším semaforem. John se na ni podíval a bez mrknutí oka ji vyzval k odpovědi. "Cameron?"

"Slibuji." řekla a konejšivě se usmála.

O několik minut později John vzorně zaparkoval Jeep na obvyklé místo. Krátce poté, co vešli do bytu, Cameron zmizela ve svém pokoji. Derek seděl na gauči s nohama položenýma na nízkém stolku.

"Jak šlo noční čmuchání?" otázal se John a posadil se vedle něj.

"Celou noc jsem byl tady," odvětil Derek.

"To určitě. Kapota druhýho auta je rozpálená do běla a na tvých botách je čerstvý bahno a tráva, jak ses schovával v křoví u baráku Andyho Gooda."

Jedno Derekovo obočí vystřelilo vzhůru, jako by Johna nabádalo, aby mluvil dále.

"Na tomhle máme pracovat jako tým. Cameron jde dovnitř, aby sehnala informace, ty pak spolu probereme a rozhodneme, co bude dál. Nevzpomínám si, že by součástí plánu bylo to, že budeš načumovat do oken a pozorovat, co tam dělá."

"Však jasně, to je tvoje práce," podotkl Derek.

"Co to jako znamená?"

"Chceš mít jistotu, že si to nerozdává se starým Andym, protože je celá jen tvoje, ne?" řekl Derek šibalsky.

John okázale vzdychl. "Cameron má recht, když říká, že máš hlavu furt plnou prasáren."

"Nemyslíš, že takhle lidi budou přemýšlet, až jim Skynet sebere všechno, na čem jim kdy záleželo, a pošle stroje jako ona pro to, co zbylo? Co?"

"To je tvoje budoucnost, Reesi, ta, ze který jsi přišel. Naše může být jiná."

"Některé věci se nikdy nezmění, Johne. Smiř se s tím, že ji u sebe nemůžeš mít věčně."

"Pochop jednu věc: Skoro celej jeden rok... celej zasranej rok jsem strávil tím, že jsem ji odstrkoval, choval se k ní jako ke kusu hadru a dával jí hromadu důvodů k odchodu. A víš ty co? Nikdy nikam neodešla, pořád je tu. Všichni ostatní to se mnou vzdali, dokonce i máma. Ale ona ne. Ona mě nikdy neopustí."

Derek zavrtěl hlavou. "A to právě jednou bude problém."

"Pro mě ne."

"Pro ni jo."

"Ona to zvládne."

"A co ty? Zvládneš to, co jí provedou?"

Cameron vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. "Johne?" ozvala se.

"Copak?" řekl nepřítomně.

"Nechceš uvařit kávu?"

"Co?" vyhrkl a obrátil se k ní.

Cameron třímala kávovou konvici. "Já uvařím."

"Aha. Ne, ne díky." Nato zívnul, vstal a protáhl se. "Jdu na kutě."

Zanedlouho se Cameron objevila u něj v pokoji.

"O čem jste vy dva spolu mluvili?" zeptala se a sedla si na kraj postele.

"No, vždyť víš, řešili jsme Odpor a tak. Jenom jsme se do sebe tak trochu strefovali."

"A kolikrát jsi zasáhl cíl?"

                                                                              # # # # # # # #

Později Cameron pozorovala spícího Johna. Poznala, že se mu něco zdá, a přemýšlela, o čem jeho sen asi je. Někdy jí to prozradil, jindy si však ponechal obsah těchto nočních vsuvek pro sebe.

Té noci klidně, leč smutně prožíval jeden z posledních dní rušného života Sarah Connorové, které se odehrávaly v obskurní jihozápadní nemocnici.

Vzít mě sem nebylo zrovna nejlepší rozhodnutí," řekla Sarah.

John ji chytil za ruku. "Promiň. Nikdy by mě nenapadlo, že tě takhle spoutají."

"To nemyslím. Ty ses tímto zviditelnil, zase jsi ostatním na očích. Ta věc tam pořád někde je. Ona tě najde. Zabije tě. Právě tohle-"

"Tohle dělají... Jo, já vím. Hele, Ellison mi sehnal novou občanku. Je tak opravdová, jak jen může být, a nechal mě zašifrovat soubory, takže je nikdo nemůže použít k mýmu stopování. Můžu znovu zmizet."

"Teď ale ne. Jsi tady. Oni tě tu můžou najít."

"Ne, Ellison říkal, že nezveřejní žádný detaily, dokud..."

"Dokud co? Dokud nebudu mrtvá?"

"Tak nějak."

"Pak se to stane historií a půjde o záležitost veřejného záznamu. Dalšího můžou poslat zpátky přímo do tohoto bodu. To už po tobě půjdou dva." Sarah potřásla hlavou. "Johne, jak můžeš být tak hloupý a zapomínat všechno, co jsem tě kdy naučila?"

"To bude asi tím, že bez tebe, mami, na ničem nezáleží."

"Takhle vůbec nepřemýšlej, Johne Connore! Nikdy! Záleží na tobě... Jenom na tobě! To si pamatuj..." její zesláblý hlas přešel v šepot.

John podal matce sklenici vody, kterou s obtížemi vyprázdnila pomocí brčka. Bolelo ho vidět ji v takto křehkém stavu.

"Pamatuješ si na 8.června 1997?" zeptala se. John zavrtěl hlavou. Data pro něj mívala jen pramalý význam. "Toho dne jsi pro mě přišel a ještě téhož dne jsem tě dala k adopci," řekla.

"Cože?" John spatřil první slzy, formující se v jejích očích. "Co? O tom jsi mi nikdy neřekla..."

"Ne, nemohla jsem. Bylo mi hrozně z toho, že jsem tě odepsala. Přišlo mi, že to tak bude nejlepší, ale pak jsem změnila názor a rozhodla se, že tě buď najdu nebo umřu během hledání."

"Taky že jsi skoro umřela - tehdy jsi říkala, že jsem úplně blbej."

Sarah se usmála. "Ty nejsi hloupý. Ani zdaleka."

"A proč mi to teď všechno vykládáš?"

"Že by přiznání na smrtelné posteli? Možná. Možná potřebuješ vědět, že každý stojí na hliněných nohách, nikdo není nesmrtelný. Všichni máme slabé chvilky. Takto se dokážeš postavit čelem k věcem, na kterých záleží."

"Ty jsi vždycky byla moje skála, hotovej diamant. Bez chybičky."

Sarah se sípavě uchechtla. "Ale vůbec ne. Jsem spíš jako hrouda uhlí. A teď pomalu dohořívám."

Na to už John žádnou odpověď nenalezl.

                                                                              # # # # # # # #

Jak už se stalo zvykem, John se probudil s Cameron ležící na posteli vedle něj.

"Dobrý ránko! Vyspala ses dobře?" zeptal se.

"Za posledních devět dní ses mě na to zeptal už podeváté v řadě. Přece víš, že nespím."

"Některý vtipy holt nikdy nezevšední."

"Skutečně? Moderátorům v onom nočním televizním pořadu jsi říkal něco jiného, přestože tě nemohli slyšet." S Johnovými sklony k nadávání na televizi si Cameron nevěděla rady. Na to, aby s nějakým strojem vedl seriózní dialogy, měl přece ji. Možná rád diskutoval s takovým, který neodpovídá.

"Ještě že tě mám, jinak by mi neměl kdo připomínat všechny mý faily. Však se mnou nemusíš furt být. Můžeš jít kamkoliv jinam. Třeba na Aljašku."

"Nikam jinam jít nemohu, to víš moc dobře."

"Jo jo, ten tvůj program."

"Ne. V noci ses mě držel tak pevně, až jsem měla obavy, že ti budu muset zlomit ruce, abych se mohla přesunout jinam."

"Aha." John ji pustil, obrátil se na záda a složil si ruce za hlavou.

"'Aha'? To jako vážně?" Cameron vstala z postele a sklouzla pohledem k němu. "Potřebuješ dovolenou."

John zasténal. "Jenom aby nebyla jako ta poslední." Měl na mysli týden, který začátkem léta strávili v poušti. Tehdy jej přinutila, aby přežil jen díky tomu, co si sám ulovil. Díky matčinu výcviku si však z tohoto cvičení odnesl pouze opálenou kůži, která již opět téměř vybledla.

"To ne, měla jsem na mysli něco více relaxačního," ujistila jej Cameron.

"Myslíš něco, co je tomu všemu na hony vzdálený?"

"Ano."

"Jako třeba Disneyland?"

Cameron se zamračila. "Jestli je to tvé přání."

"Hmm." John zavzpomínal na jejich návštěvu přístavu v Santa Monice a jeho nadšení náhle opadlo.

"Copak?" zeptala se Cameron.

"Už tě vidím, jak zase akorát stojíš a hledíš na všechny kolem, zatímco já si připadám jak nějakej podvodník."

"Proč?"

"Protože abychom zapadli, tak se budeme muset chovat jako pár. Vím, že to dáme, ale stejně to bude jenom jako. Já chci něco opravdovýho."

                                                                              # # # # # # # #

Pauzu na oběd oba strávili konzumací sendvičů na parkovišti před zásilkovým skladištěm, daleko od ostatních, což ostatně dělávali poměrně často. Zadní výklopné dveře Jeepu byly otevřené a sloužily tak jako stolek pro jejich občerstvení. Cameron navázala na dřívější konverzaci.

"Nezdá se, že by ti nějak vadilo, že mě Charley Dixon vidí jako tvou přítelkyni," řekla.

"Pravda, ale kdybych to popřel, napadlo by ho, že něco skrýváme. Vzpomeň si, jak před ním máma tajila kde co. V podstatě mu lhala."

"Takže jsi mu o nás lhal?"

"Ne. Teda jo..." vzdychl John. "Hele, to je fuk. Vím, že musíme držet při sobě. všem říkáme to samý a taky se přede všemi stejně chováme. Dokud víme, jak je to doopravdy, tak na ničem jiným nesejde, ne?"

"Já vím, jak je to doopravdy," podotkla Cameron.

"Fajn..."

Cameron se dívala, jak si John ukousl pořádný kus z druhého sendviče. Když už nic jiného, tak si cenil alespoň jejího jídla. "Jestli máme v předstírání vztahu pokračovat, neměli bychom si pořídit i nějaké společné fotografie?"

"Myslíš jako vyfotit se mobilama?" zeptal se John s plnou pusou.

"Ano. V bytě. Jednu bys asi měl mít i v peněžence. Už jsem viděla spoustu mužů ukazujících ostatním lidem fotografie rodinných příslušníků."

"Nebyla to jen jejich děcka?"John si otřel ústa papírovým ubrouskem, který mu Cameron prozíravě vložila do jeho hnědého papírového pytlíku se svačinou.

"Ne, mohou na nich být i manželky. Nebo přítelkyně."

"No jo, tak pojď sem," John jí pokynul, aby se přisunula blíže. Vytáhl telefon a v nabídce položek zvolil fotoaparát. Volnou rukou chytil Cameron za pas a přitáhl ji k sobě. "Dobrý, řekni sýr!"

Poté ji pustil a zkontroloval snímek na displeji. Následovalo hlasité povzdychnutí.

"Co je?" tázala se Cameron.

John jí podal telefon, aby se mohla na obrázek podívat. On se vesele usmíval, zatímco ona se tvářila, jako by pózovala pro fotografii do cestovního pasu. Na tento fakt ji upozornil a ona lehce ohrnula rty.

"Musíš se uvolnit, vypadat šťastně. Jako bys byla zamilovaná. Chápeš ne, prostě mě obejmi a tlem se jak idiot."

"Právě tohle jsi tady dělal ty?" řekla a ukázala na snímek.

"Jo, a že se mi to sakra povedlo, co ty na to?"

"Ano, vypadáš jako idiot."

John jí vytrhl telefon z rukou. "To ty tady máš být expert na infiltrace."

Vstal, vzal ji za ruku a popošel s ní o několik kroků dál. Nepustil ji, ale naopak povzbuzoval, aby se zvládla lépe připravit.

"Teď se uvolni, chyť se mě a mysli na něco pěknýho."

"Chceš, abych definovala pí na 5 milionů desetinných míst?" řekla a zaujala pozici vedle něj.

"Hm, jestli tě to správně nastartuje..." John uvolnil sevření dlaní, položil jí ruku na záda a sjel dolů k jejímu pozadí. Cameron trhla hlavou a upřeně na něj pohlédla. "Vžij se do tý role trochu," poradil jí.

"Aha," řekla a přitulila se k němu.

"Jsi připravená?"

"Ano," přikývla. Nato se naklonila k němu a políbila ho na tvář právě v okamžiku, kdy cvakla spoušť.

John znovu pohlédl na displej a usmál se. "No, to už je lepší," řekl.

"Pošli mi ji na mobil," řekla Cameron. Jakmile telefon pípnutím ohlásil příchozí foto, obdařila Johna jedním ze svých úsměvů. "Ano, vypadá to dokonale. Ale měli bychom jich udělat víc. Jedna stačit nebude."

"Jo, doma bychom měli pořídit pár dalších, vyměnit si trika a tak. A možná by se to dalo prubnout i někde venku, třeba v parku, ale to až o víkendu. Nemůžeme mít všechno vyfocený ve stejnej čas na stejným místě."

"To ne. Nad tím jsme se měli nejspíš zamyslet už dříve. Příležitostí bylo spousta."

"No jo, no... Nad tím ses ty měla zamyslet už dřív, slečno Dokonalá."

"Nejsem dokonalá, dělám chyby."

John pokrčil rameny a vrátil se očima k displeji. Při pohledu na obrázek se opět usmál.

                                                                              # # # # # # # #

Čtvrtek, 11.října 2007

John se prokousával zdánlivě nekonečnými sériemi opakování, zatímco jej kontroloval a hecoval jeho neúnavný kyborgský partner. Jelikož pozorování Andyho Gooda během minulé noci dostalo přednost, musel vynechat pravidelné posilování. Navzdory jeho protestům a únavě Cameron trvala na tom, že se do toho pustí hned po práci. Z toho důvodu přišel domů později a byl tak mrzutější než obvykle.

Otevřel vchodové dveře a ihned si všiml, že byt je podezřele prázdný. John spustil notebook, zatímco Cameron pátrala po jakýchkoliv známkách Derekovy přítomnosti. Když se nakonec vynořila i ze svého pokoje, John vzhlédl k ní. Dočkal se však jen zavrtění hlavou

"Všechny jeho věci jsou pryč."

"Jak jinak. Dobrý, už ho mám," odpověděl.

Cameron si stoupla vedle Johna. Ten ukazoval na displej, jenž zobrazoval mapu čtvrti Van Nuys. Na ní blikala červená tečka.

"Je v úkrytu," řekla Cameron.

John vzdychl a vytáhl telefon. Pak vytočil Derekovo číslo.

Veterán Odporu hovor přijal po třetím zazvonění. "No?"

"Dereku? Jak je?"

"Dobře."

"Takže teď je z tebe sólař?"

"Jestli máš na mysli špehování Andyho, tak o to nejde. Prostě jenom potřebuju být chvíli o samotě a udělat taky víc místa pro vás dva."

John kousavou poznámku ignoroval. "Kde jsi teď?"

"V úkrytu. Dávám si rande s kobercem v kanclu," řekl Derek.

John se sám pro sebe zakřenil. "Fajn, ale zítra se sejdeme a rozhodneme, co dělat dál. Dřív se do ničeho nepouštěj."

"Jasně, ty jsi tu šéf, Johne."

"To jsem," připustil John, to už ale Derek zavěsil.

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 12.října 2007

Nastal konec toho, co Johnovi připadalo jako velmi dlouhý týden. Všichni se střídali při sledování Andyho Gooda a jednou se s ním Cameron dokonce sešla, aby s ním poobědvala v parku nedaleko jeho práce. Díky tomu dodatečně zjistili, že stále pracuje sám a že kolísavé výsledky jeho stroje při řešení problémů se netýkaly pouze šachů.

Cameron ji i Johna úspěšně uvolnila na dva týdny ze zaměstnání. Chytré užití koketního umu a dostatečného naklánění se nad stolem vedoucího za použití velkého výstřihu jí pravděpodobně pomohlo zamluvit fakt, že své záměry neohlásili předem.

Výhlídka na čtrnáct dní strávených daleko od dřiny by měla Johna povzbuzovat, ale jelikož věděl, že jejich volno s největší pravděpodobností nebude zahrnovat nic tak prostého jako odpočinek na pláži a popíjení vychlazeného piva, neměl se víceméně na co těšit. Svůj batoh hodil na postel a přesunul se zpět k Cameron, jež pracovala na notebooku. Tak, jako během předchozí noci, se i dnes Derek nacházel ve starém skladišti ve Van Nuys.

"Jdeme."

"Teď? Je pozdě, copak nejsi unavený ani hladový?"

"To počká, tamto ne," řekl John pevným hlasem. Cameron akceptovala fakt, že okamžitá akce je nezbytná, ale měla zato, že by si ji mohla vzít na starost jen ona. S tím John nesouhlasil. "Já tam být musím. Je to osobní," řekl.

"Tohle Derek říkal o Andym Goodovi," poznamenala.

"No, to jo... Ale pro mě to fakt je osobní."

"V čem?"

"To se nedá takhle říct. Je to..."

"Osobní?"

"Jo."

Cameron uvažovala. "Partneři sdílejí informace. Znamená to, že už nadále nejsme partnery?"

John zavrtěl hlavou. "Ne, tak to není. Některý věci se prostě neříkají. To před tebou mý budoucí Já nic netajilo?"

"Začínám zjišťovat, že zjevně ano."

"Ty jsi mi taky beztak neřekla všechno."

"O čem?"

"Nevím, ale u některých věcí jsi dost mlžila. Jsem si jistej, že párkrát jsi i přímo zalhala." Cameron se mírně naježila. John si změny nálady ihned povšiml. "Takže zalhala? No, asi by mě to nemělo překvapovat..." pronesl rezignovaně a obrátil se zpět k notebooku.

"Jen když to bylo nutné," řekla tiše a položila mu ruku na rameno.

John na ni pohlédl. "A to je něco, o čem rozhoduješ ty, ne?" Cameron přikývla. John zaklapl notebook. Zhluboka se nadechl a záměrně ze sebe vyrazil hlasité vzdychnutí. "Čas prchá jak mrcha," řekl a zamířil ke dveřím.

Cameron jej jako obvykle následovala. Poté, co nastoupila do Jeepu, se přiznala, že lhala ohledně toho, jak Andymu Goodovi došel cukr.

"Proč?"

"Stále experimentuji s vlastním humorem. Předtím se zdálo, že jsi za to vděčný."

"No jo, důležitej je kontext."

Zbytek cesty k úkrytu proběhl v naprosté tichosti. Po zaparkování zjistili, že po starém Fordu není ani vidu ani slechu. Cameron opustila sedadlo spolujezdce a vydala se ke vchodu. Bylo zamčeno, na řadu tak přišel její náhradní klíč. Tiše otevřela dveře a přepnula na noční vidění, aby prohlédla všudypřítomné šero. Rychlé zpracování informací ze všech pozorovacích módů odhalilo, že ve skladišti není živá duše. John na její znamení, signalizující bezpečný vstup, vešel dovnitř taktéž. Ve chvíli, kdy rozsvítila, si toho všiml i on. Nejenže byl Derek pryč, ale scházel i Cameronin starý automobil.

"Co štěnice?"

"Tady je," ozvalo se z kanceláře. Cameron stála u vratkého stolu a držela malý předmět způsobem podobným držení diamantu, který jí John neformálně daroval během minulého víkendu.

"Jak ji našel?" zeptal se a vzal štěnici do ruky.

Nejspíš pomocí nějakého detektoru," odvětila Cameron.

John zaklel pod vousy. Cameron nereagovala. Staršího Johna slyšel klít déle a hlasitěji.

"Co teď budeme dělat?" řekl John a pozvedl ruce i oči ke stropu.

Jelikož Cameron nevěděla, zda se ptá na její názor, mluví pouze sám pro sebe nebo očekává pokyny od božstva nad jeho hlavou, držela raději jazyk za zuby. Zvolila si však špatně.

John se prudce otočil a ukázal na ni prstem. "To je pomoc na hovno!"

Pokusila se jej uchlácholit. "Jestli chceš, můžu na Andyho Gooda dohlédnout. Jestli za ním Derek půjde, najdu ho."

"Jo, a když už tam budeš, tak Andyho rovnou odpráskneš!"

"Řekl jsi mi, abych jej nezabíjela, a proto tak neučiním, pokud se pro tebe nestane hrozbou."

John se na ni podíval. "A jo. Ale to, co definuješ jako hrozbu, není zrovna to, co dělám, ne?"

Cameron se rozhodla hádku dále neprodlužovat. "Měli bychom jít domů." Prošla kolem něj směrem k východu. Když viděla, že se John nehýbe, řekla, "Počkám na tebe venku."

John nijak nedal najevo, že by ji slyšel. Rozhlédl se po skladišti a všiml si, že Derekův spacák je pryč. Předpokládal též, že část zásob jídla a pečlivě ukryté munice bude pryč také, neobtěžoval se však svůj předpoklad ověřit. Svůj hněv obrátil proti staré, malé, oranžové dřevěné bedýnce. Její rozkopnutí mu přineslo alespoň částečné uspokojení.

Poté, co Cameron zamknula dveře úkrytu, si přisedla k Johnovi do Jeepu, připravena absolvovat další tichou cestu. Po příjezdu domů se John unaveně vlekl po dvou schodištích. Zcela oprávněně mohl použít výtah, ale vlastní tvrdošíjnost mu ve volbě snazší cesty zabránila. Zůstal stát uprostřed místnosti a ostentativně hleděl oknem ven, leč ve skutečnosti přemýšlel, zatímco Cameron vykonávala svou obvyklou bezpečnostní prověrku.

"Johne?"

Ignoroval ji, ona si z toho ale nic nedělala. Zkusmo položila ruku na jeho paži a on ostře otočil hlavu, na jejímž obličeji se jasně zračila hořkost, kterou pociťoval.

"Je pozdě. Jsi hladový, unavený a rozrušený, což je kombinace, která spánku příliš nenahrává."

"Fakt jo? Tak dík, mami."

"Takhle mi neříkej."

"Cože?"

"Slyšel jsi dobře." Cameron vykročila ke svému pokoji. Vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.

"Cože?" John byl nejistý ohledně významu toho, čeho se právě stal svědkem. Cameron vznesla námitku proti urážce, ale takovým "však co?" způsobem". Říkal si, jestli by rovnou neměl skočit do postele, nicméně se rozhodl nejprve pro rychlou sprchu, která by mohla dostatečně zmírnit jeho vztek a uvolnit svalstvo natolik, aby se mu podařilo brzy usnout.

Špinavé oblečení hodil do kouta koupelny a záměrně přitom minul proutěný koš, jenž Cameron koupila a umístila zde právě proto, aby zamezila nepořádku. Vstoupil do sprchy, aniž by čekal na ideální teplotu vody, neboť věděl, že bude trvat ještě více než třicet sekund, než se sprcha stane příjemnou.

Spolu s nečistotami a bolestí postupně vydrhl, smyl a celkově očistil i svou mysl od problémů. Nejprve osušil tělo a poté i vlasy do maximální možné míry. Následovalo užití hřebenu a mytí zubů. Pak zkontroloval svůj odraz v zrcadle. Jo, sčesaný dozadu to rozhodně vypadá líp, pomyslel si. V tomhle má pravdu. Začal se poohlížet po kraťasech a tričku, nebyly však tam, kde je Cameron obvykle nechávala. No jasně, je na mě nasraná. Pak uviděl oděv, který odhodil pryč, zvedl jej tedy a řádně umístil do koše. Omotal si ručník kolem pasu a vklouzl do ložnice, kde zahájil lov spacího úboru, zahrabaného pod polštáři. Oblečený došel k zavřeným dveřím jejího pokoje a jemně zaklepal.

"Cameron?" Žádná odpověď. "Cameron, vím, že mě slyšíš. Jenom se ti chci omluvit, jasný? Tak promiň."

Chvíli čekal, ale zpoza dveří stále odpověď nepřicházela.

"Hele, já chápu, že jsi naštvaná. Furt se chovám jak debil, ale to se změní. Můžeš jít ven? Chci ti něco říct, ale ne přes dveře, jo? Je to fakt důležitý."

Ani tentokrát se její hlas neozval. Fíha, ta teda umí být navztekaná, napadlo ho a usmál se sám pro sebe v okamžiku, kdy bral za kliku.

"Jdu dovnitř, jo? Promluvme si..."

John zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí, když zjistil, že Cameronin pokoj je prázdný stejně jako celý byt.

Zhluboka se nadechl, aby upokojil pocuchané nervy, a přesunul se k notebooku. Zanedlouho již spustil sledovací program. Štěnice, jež nechal v Jeepu, doposud fungovala, a sdělila mu, kam Cameron míří. Otevřel další okno, aby pomocí mobilního telefonu lokalizoval Dereka Reese. Nakonec obě okna spojil do jediné mapy, která zahrnovala tentýž objekt: dům Andyho Gooda. Dalším potvrzením mu byla kontrola Cameronina telefonu. Ten nebyl dostupný, což znamenalo, že nechce, aby věděl, kde se nachází.

Přestože na něj dolehl pocit zklamání i zrady od obou členů týmu, neztrácel dále drahocenné minuty. Urychleně došel k závěru, že je nejvyšší čas opustit toto místo. Svižně se převlékl a naplnil batoh základními potřebami, včetně obsahu trezoru ukrytého v posteli.

Na mobilu ještě vytočil Cameronino číslo, ta ale dle očekávání hovor nepřijala, a tak jí poslal zprávu. Poté ho vypnul, aby jej nebylo možné sledovat. Poslední věcí, kterou John udělal, než odešel, bylo vypnutí notebooku. Pobýval tu mnohem déle než za celý život na jakémkoliv jiném místě, ale neohlížel se.

Nasedl na první autobus jedoucí na sever, na konečné stanici přestoupil, a stejně tak učinil i na další a další, aniž by odbočil z trasy. Nezáleželo na rychlosti, pouze na anonymitě a odchodu z Los Angeles.

                                                                              # # # # # # # #

Severní Kalifornie: Sobota, 13.října 2007

Když jej nakonec zastihlo ráno, čekal zrovna v malém městečku na další spoj. Jen co otevřela nejbližší restaurace, využil jejich telefonního automatu ke kontaktování Charleyho Dixona.

"Johnny? Ahoj, víš ty vůbec, kolik je?" zabručel ospale.

"Jo, soráč. Hele, museli jsme se rozdělit. Jenom chci, abys věděl, že jsem v pořádku."

Charley zamrkal, aby procitl z ospalosti. "Máš nějaké potíže?"

"Ale vůbec ne. Jenom bylo potřeba vypadnout, věci nejdou, jak by měly," řekl John.

"A Cameron? Vy jste se rozdělili?"

Michelle Dixonová již byla nyní vzhůru taktéž. "Oni se rozdělili?" Charley přikývl. "To je teda pěkně na nic," řekla.

"Dívej se, o nic nejde, to se prostě stává," uklidňoval ho John. Myslel jsem, že bys to měl vědět, toť vše. U mě všechno dobrý, a my dva se uvidíme, až se uvidíme."

Skončil sice veselou poznámkou, ale Charley jej znal natolik dobře, aby mu bylo i přes telefon jasné, že na tom není nejlépe.

"Johne, poslouchej, nedělej, že jsi cizí. Neodjížděj zase na dalších osm let, ano? U nás pro tebe vždycky bude místo."

Michelle souhlasně přikývla.

"Dobře, díky. Promiňte, že jsem vás vzbudil."

"Nic se nestalo, synku. Kam máš namířeno?"

"Asi do Kanady."

"Hmm, zajímavé."

"No jo. Musím končit."

"Jasně, dávej na sebe pozor, hodně štěstí, Johnny!"

"Tobě taky, chlape!"

Spojen se přerušilo. Charley vsadil telefon do stojanu.

"To je teda pěkně na nic," zopakovala Michelle svou větu.

Charley ji přitáhl blíže k sobě. "To teda jo," přitakal.

                                                                              # # # # # # # #

Los Angeles, před sídlem Andyho Gooda

Když úsvit ohlásil příchod nového podzimního dne, Cameron promluvila, čímž přerušila ticho, které je po mnoho hodin dělilo jako neproniknutelný závěs.

"Vím, kdo je Andy Goode."

Derek se pokusil zareagovat, ale jeho ústa byla příliš vyprahlá. Upil tedy z lahve, odkašlal si a zkusil to znovu. "Jo, jasně že víš. Všichni jsme v tom baráku byli."

"V baráku?"

"Jo. Připoutání pomocí řetězů k podlaze, sklep, strašidelná klavírní hudba."

"Klavírní hudba? Chopin?" otázala se Cameron.

"Chopin? Jak to mám sakra vědět?"

"Já to také nevím. Byl to jen můj tip."

Derek se s nevěřícným výrazem obrátil ke kyborgovi. "Jak to můžeš nevědět? Vždyť jsi tam byla!"

"Vážně? To si nepamatuji."

"Myslel jsem, že si pamatuješ všechno," řekl Derek.

"Naše paměť bývá před přeprogramováním vymazána."

"Takže si z toho, co se stalo předtím, nepamatuješ ani ň?"

"Na pár věcí jsem si vzpomněla během vlastní opravy poté, co jsem porazila T-888, která byla poslána zpět, aby zabila Johna v roce 1999. Nějakou dobu mě to mátlo."

"Chápu."

"Jednoho dne se možná rozpomenu docela."

"Jasně." Derek by se toho dne nerad nacházel poblíž. Již viděl, co se stane, když se terminátoři vrátí do původního stavu.

"A v tom domě, který jsi zmiňoval, jsme byli my všichni?"

"Jo."

"Proto jsi mě tak rychle poznal?"

"Teď máš na mysli co?"

"První den, kdy ses ocitl v Johnově ústředí. Okamžitě jsi na mě vytáhl zbraň. Tak rychle mě ještě nikdo neodhalil."

"Ani Connor?"

"Nějakou chvíli to Johnovi trvalo. Jak přesně mu to došlo, ti nepovím, jelikož by to pro něj mohlo být trapné," řekla a pousmála se.

"Ne to děcko. Generál."

"Aha. No ano, on byl jiný."

"A?"

"Odhalil mě rychle, ale také měl více zkušeností než kdokoliv jiný."

"To je jasný. Ale já tě vyhmátl kvůli tomu baráku."

"Už jsi mě viděl předtím."

"Jo, tak nějak to bylo."

"Mučila jsem tě."

"Najednou si vzpomínáš?"

"Ne, je to jen můj odborný odhad. Takto terminátoři shromažďují informace."

"Je to zvrácenost, tak je to."

"Je to úplné nic proti tomu, co na sobě lidé navzájem páchali po celá staletí."

"A kvůli tomu je to vlastně v pořádku?"

"Ne," uznala Cameron.

"Ty, nebo někdo z vás, co nás měl zrovna na starost, nás nechal naživu i s pár věcmi, díky kterým jsme mohli utéct."

"To je neobvyklé."

"Jo. To si přesně říkám taky. 'Je to neobvyklé.'"

"Opravdu?" zeptala se a opatrně na něj pohlédla.

"Ale ne. Za 'Proč?' jsem se nedostal. A pak mi byl darovanej život. Je to všechno, co máme."

"Rozumím," řekla Cameron.

"Joo? Se vším všudy?"

"Ano. Ale nech minulost minulostí a začni hledět dopředu. To děláme taktéž."

"Fajn..." Derekovi se nezamlouvalo, že by se nějakým způsobem choval jako stroj.

"Billy," řekla Cameron.

"Co?" Derek si pomyslel, že nejspíše přeslechl určitou zásadní část konverzace, avšak Cameron pouze navázala na původní téma.

"Andy Goode. V budoucnosti jsi mu říkal Billy Wisher. Byl ve tvém družstvu, než jsem tě zajala, abych se dostala k Johnovi."

"A jo, Billy. Jak to víš?"

"Podle otisků prstů."

"Aha, jasně."

"Musíme se s ním vypořádat."

"Takže zabít."

"Slíbila jsem Johnovi, že to neudělám."

"Fajn."

"Slib je slib."

Derek se upřeně zadíval na Cameron a uvažoval o posledních hodinách, jež společně s ní strávil ve stísněném prostoru kabiny auta, a to mnohem déle, než si myslel, že dokáže vydržet. Zdálo se, že to, co řekla, myslela upřímně, ale konec konců, takové věci oni dělají. Velmi přesvědčivě lžou. Tak jako tak nemohl s jistotou říct vůbec nic. Pokrčil rameny a zároveň vzdychl. "Dobrá,".

"Také bychom měli zničit Turka."

"Jo, aspoň to."

"Až dnes Andy opustí dům, můžeme se do toho pustit. Navrhuji užití termitu, abychom měli jistotu, že budou veškeré důležité části kompletně zlikvidovány. Mohu zařídit, aby to vypadalo jako problém s elektřinou, jelikož je v něm řada přetěžovaných komponent."

"Dobře."

"Máš s sebou nějaký termit?"

"Vždycky ho mám. Nikdy nevíš, kdy se může hodit."

"Výborně." Cameron přesunula pozornost k Andyho domu. "Támhle je, odchází do práce."

Derek zkontroloval hodinky. "Ještě je brzo."

"Měli bychom ho pro jistotu sledovat, a pak se vrátit."

Derek nápad odsouhlasil, načež nastartoval Forda a se vší opatrností začal sledovat Andyho Gooda k obchodu s telefony. Tam se setkal s řidičem dodávky. Oba společně vyložili náklad a začali vybalovat nové displeje.

Derek a Cameron, spokojeni s Andyho nepřítomností, pronikli do jeho domu. Jakmile se ujistili, že je doopravdy prázdný, rychle se dali do práce. Podařilo se jim nenápadně vytratit předtím, než tiché sousedství procitlo do typického sobotního říjnového rána. Pak se ale na silnici objevily hasičské a policejní vozy se zapnutými sirénami, a rázem byl mír a klid ten tam, stejně jako Turk Andyho Gooda.

                                                                              # # # # # # # #

Oba si zvolili jiné trasy, nakonec se však znovu setkali v úkrytu. Zatímco si Derek vybaloval batoh, Cameron znovu zapnula svůj telefon. Ozvalo se pípnutí.

"Přišla mi zpráva. Od Johna."

"Asi stresuje, kde je jeho kafe a kukuřičné lupínky..."

Cameron Dereka probodla spalujícím pohledem, poté si přiložila telefon k uchu a naslouchala Johnovu hlasu.

"Chtěl jsem se omluvit za to, co jsem řekl, ale ty jsi fuč. Asi to byla moje blbost, že jsem od tebe čekal něco jinýho. Nejspíš teď zabíjíte toho chudáka, na to není tak těžký přijít. Jsi urážlivá a zbrklá jak malý děcko, ale vzhledem k tomu, že svý chování kopíruješ od ostatních, tak jsi to beztak chytla ode mě, co? Každopádně s tím teď nic neudělám, takže můžeš jít s tím naším Batmanem zachránit svět nebo tak něco. Já si prostě počkám, až dopadnou bomby v případě, že neuspějete. Hlavně mě nehledejte. Věř mi, nikdy mě nenajdete."

Johnova slova zasáhla cíl. "Nehledejte mě... nikdy mě nenajdete." S velkou pravděpodobností to byla pravda. Pokud by se držel mimo dosah sítí, nikdy jej nenalezne. Dostal příliš mnoho lekcí, během nichž byl odhalen, na to, aby se nechal znovu chytit. Cameron selhala při plnění mise, a co víc, pociťovala jistou ztrátu.

Zaklapla telefon a otočila se k Reesovi. "Já ho ztratila!"

Derek v reakci na tuto informaci jen zíral s otevřenou pusou. Když se vzpamatoval, zeptal se, co bylo obsahem zprávy. Cameron zapnula reproduktor telefonu a přehrála záznam.

"To je tvoje vina," řekla po skončení nahrávky.

"Moje? To je ale hovadina!" odsekl.

"Očividně se pokoušíš zabít Andyho Gooda navzdory Johnovým přáním."

"Já... Poslouchej mě, a to pozorně, ty zasraná plechová děvko! Dobře víš, že je hrozbou, a my oba zrovna tak víme, jak se s hrozbami vypořádat. A 'Johnova přání'? Tohle není John COnnor - Je to jenom malej soplák."

"Je to John Connor, vždycky jím byl, jen není tím Johnem, kterého jsme znali. Není na něm, aby se kvůli nám změnil a přizpůsobil, to my musíme upravit naši perspektivu. On nakonec dospěje v onoho muže, ale zatím jím ještě být nemusí."

"Hezkej proslov, ale na faktech to nic nemění. Odešel kvůli něčemu, co jsi udělala ty. Nebo snad ne? Všechny ty kraviny s útulnou domácností. Nechala jsi ho uvěřit, že se něco děje, že? A pak jsi ho nejspíš odkopla, a proto je teď někde v prdeli... No jó! Udělala jsi mu v palici pěknej bordel, není divu, že opustil rezervaci."

Cameron se nepatrně naježila a spustila na svou obranu. "John takové věci dělává."

"Pitomé, riskantní věci?"

"Ano."

"Derek nad tím dobrou minutu uvažoval a pak váhavě souhlasil. "Jo, dělává je."

"Musím ho najít," řekla Cameron.

"Myslíš, že to dokážeš?"

"Mohu to zkusit."

"Tak to hodně štěstí přeju, řekl Derek.

"Díky. Možná budu potřebovat tvou pomoc."

"Dobře," odpověděl pomalu.

"Měli bychom se zastavit u Charleyho Dixona."

"Kdo to je?"

"Někdo, kdo je pro Johna důležitý. Říká, že je pro něj jako táta."

"Hmm."

                                                                              # # # # # # # #

Derek zastavil před sídlem Dixonových v Sherman Oaks na místě, které Cameron vybrala. Charley byl právě venku a sekal trávník. Když spatřil blížící se Cameron, zaujal ostražitý postoj.

"Dobré ráno pane Dixone," řekla.

"Dobré ránko." odpověděl.

"Neviděl jste Johna?"

"Ne."

"A nekontaktoval vás?"

Charley se podíval na černý vůz stojící za ní, přičemž si všiml Dereka Reese za volantem. "Kontaktoval."

"Co říkal?"

"Zněl rozrušeně. Asi vím proč," řekl Charley a pokynul rukou k muži ve starém Fordu.

Cameron se ohlédla a poté Charleyho oslovila znovu. "Tak to není. Je to přítel, pomáhá mi najít Johna."

"Hmm. Možná John nechce být nalezen."

"Vím, že nechce. To ale neznamená, že by neměl být."

Charley vzdychl. "Někdy je prostě musíš nechat jít."

"To nemohu, pane Dixone. Já jej potřebuji."

"Jak se to vůbec mohlo všechno tak pokazit?"

"To je složité."

Charley se smutně pousmál. "To říkal John taky." Nato si mladou ženu, stojící před ním, začal pozorně prohlížet. "Vy dva spolu něco máte."

"Ano, jsme partneři."

"No... Hádám, že to je moderní způsob, jak to označit. Myslím tím, že je mezi vámi něco výjimečného."

"Jsme jedineční."

"On tě miluje."

"Ano."

"A ty?"

"Já ho miluji taktéž," řekla Cameron.

"Ale nemluvíš o tom? O co teda jde?"

"Právě v tomto bodě se věci stávají komplikovanými."

"Budeš muset najít způsob, jak je zjednodušit."

"Nejprve ho musím najít."

Charley přikývl. "Říkal, že jede do Kanady."

Cameron se zamračila. "Nějaké konkrétní místo?"

Charley zavrtěl hlavou. "Stejně jako jeho matka si ani on nepouští pusu na špacír."

S tím Cameron souhlasila. Pak poděkovala a vrátila se do auta, v němž Derek zaregistroval její špatnou náladu.

"Chápu to dobře, že nemá dobrý zprávy?"

"Nemá. John mu pověděl, že jede do Kanady."

"Jo? Myslel jsem, že zamíří na jih, někam do Mexika."

"V Kanadě zapadne lépe."

"Vždyť je skoro rodilej mluvčí. Obarvil by si vlasy na tmavo, trochu se opálil a taky by nemusel nikam daleko za hranice," podotkl Derek.

"Myslíš, že se nás snaží oklamat tím, že zanechá stopu vedoucí na sever?"

"Nebo blafuje nadvakrát. Musí mu být jasné, že nás napadne, že vyrazí na jih. Tak jako tak je to jako hledat jehlu v kupce sena." Zařadil rychlost a vůz se rozjel. "Ve dvou kupkách," opravil se.

Cameron se pokusila nedat na sobě nic znát, avšak Derek si všiml, že se jí nedaří zbavit sklíčenosti, jež se nad ní vznášela jako černý mrak.

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 15.října 2007

Poslední dva dny Cameron strávila prohledáváním všech záznamů z bezpečnostních kamer, které dokázala z oddělení vymáhání práva získat, avšak nenalezla nic. John vskutku věděl, jak se ukrývat před technologickými svědky. Software na rozpoznávání obličejů byl k ničemu, když jej bylo možné jednoduše obejít pomocí kšiltovky a mikiny s kapucí. Všude platil hotově, tudíž za sebou nenechával žádné záznamy, které by mohla použít. A od nápadu vydat se na sever a ukazovat Johnovu fotku na každé autobusové či vlakové stanici ji Derek odradil.

Vylepit jeho ksicht na všech místech odtud až po polární kruh není zrovna dobrej nápad. Pak by o něm věděli úplně všude a ty víš, k čemu by to mohlo vést."

"Fajn." Skutečně věděla, co by tím mohla způsobit. "Co tedy navrhuješ?"

"Co by terminátor normálně udělal?"

"Vypnul se, dokud jej nebude zapotřebí."

"Bezva. A co takhle udělat něco pozitivního?"

"Co třeba?"

"Pokračovat v pátrání po SKynetu. Nemůže to být jen otázka Andyho Gooda. On mi říkal, že těch programátorů bylo tak deset, patnáct."

Cameron nad tím přibližně minutu uvažovala a poté odešla do svého pokoje. Zpět se vrátila s papírem v ruce. "Narazila jsem na tohle," řekla a podala mu vytisknutou zprávu z online zpravodajství.

"O co tam jde?"

"Požár v oaklandském přístavu má za následek odklon zásilky coltanu do přístavu v Los Angeles. Panuje podezření, že viníkem požáru je žhář. Mohl by to mít na svědomí pracovník Skynetu."

"Dobře. A co s tím? Půjdeme se tam porozhlídnout?"

"Ano."

"Fajn. Kdy?"

"Loď dorazí do doku zítra v pět hodin ráno."

Derek pohlédl na hodinky. "Aspoň je dost času na spaní. Ve tři mě vzbuď."

                                                                              # # # # # # # #

Dva neobvyklí společníci, jenž nejprve přihlíželi vykládce, nyní sledovali naložený kamion, jedoucí z doku do skladu na severním okraji L.A. Zaparkovali opodál a vyšplhali na kontejner, z něhož měli dobrý výhled na dění uvnitř.

Vedoucí skupiny měl na sobě vojenskou uniformu se jménem 'Carter', vytištěným na štítku. Rozdělil úkoly mezi své muže a pak je nechal je jít. Jakmile se ocitl sám, bez pomoci naložil několik posledních beden s coltanem.

Derek tiše vydechl. "Je to T-888. Znáš ho?"

Cameron si důkladně prošla vlastní databázi. "Ne."

"Je nějakej malej. Myslel jsem, že býváte větší."

"Já velká nejsem."

"Jo, ale ty jsi hol-"

"Co že jsem?"

"Ale nic."

"Prosím, dokonči větu."

"Chtěl jsem říct, že jsi holčičí terminátor. Věc."

"Terminatrix?"

"No, třeba." Po chvíli Derek pokračoval, "Už je mi jasný, jak je možný, že se John od tebe nechá tak snadno napálit."

"Díky."

"Není za co děkovat."

Carter dokončil nakládání kamionu a pak se vydal stejným směrem, jako předtím jeho muži.

"Toho coltanu jsou tři prdele," ulevil si Derek.

"Dost na výrobu přibližně 530 endoskeletonů."

"To je teda sakra hodně."

"Chceš, abych jej zničila?"

"Ehm, jo..."

Oba souhlasili s tím, že raději počkají, jak se situace vyvine, než aby se pokoušeli skočit po hlavě do boje s terminátorem, ale netrpělivost brzy Dereka přemohla. "Co by teď udělal John?" otázal se.

Budoucí John nebo přítomný John?"

"Kterejkoliv. Oba. To je jedno."

"Něco riskantního. Nebo pošetilého."

"Jako třeba vlézt do návěsu kamionu a podívat se, kam zásilku doveze?"

"Ano, něco takového," připustila Cameron.

Derek vzdychl. "Fajn, jdeme do toho."

Svůj batoh prostrčil oknem, které nato pootevřel o něco více a seskočil na podlahu s Cameron v patách. Připlížili se ke kamionu a ukryli se v návěsu. Cameron uslyšela blížící se hlasy a rychle zatáhla Dereka o něco dále. Nahlédla přes bedny a všimla si, že venku stojí dva muži. Stejně jako Carter, i oni měli na sobě vojenské uniformy, nicméně jejich sestřihy svědčily o tom, že momentálně příslušníky ozbrojených sil nejsou. Zjevně si vyměňovali stížnosti na šéfa. Rozloučili se s tím, že se uvidí na místě. Jeden z nich naskočil do návěsu, zatímco druhý uzamkl zadní dveře.

Po půlhodině cesty Derek pokynul Cameron, aby obešla bedny, zatímco on se k falešnému vojákovi přiblíží z druhé strany.

Jakmile Cameron vystrčila hlavu zpoza rohu, muž ji okamžitě zahlédl.

"Hele, holka, jak ses sem sakra dostala?"

"Ztratil se mi pejsek. Neviděl jste ho? Jmenuje se Toto."

"O co tady-?" Nadmíru zmatený muž ztuhl ve chvíli, kdy ucítil hlaveň přitisknutou ke spánku.

"Jen klid," řekl Derek za jeho zády "Ruce vzhůru."

Cameron vykročila k nim a odebrala muži zbraň. "Kam jedeme?" zeptala se.

"Nemám páru."

Derek důrazně zatlačil pistoli do mužova krku. "Špatná odpověď."

"Když vám to řeknu, tak mě zabije."

"Kdo, tvůj šéf?"

"Jo, Carter."

"Hmm, ona tě zabije, pokud nám to neřekneš," poznamenal Derek.

"Takže je po mně tak jako tak? Nic dobrýho mě stejně nečeká," podotkl muž chytře.

"To máš pravdu," řekla Cameron. "Když nám řekneš to, co potřebujeme slyšet, tak tě necháme naživu."

"Ona má vždycky v rukávu způsoby, jak tě rozmluvit i bez zabíjení. Též můžeš skončit tak, že si budeš přát, abys byl mrtvej, což se ti bohužel nepoštěstí," nabídl Derek v rámci role 'zlého policisty'.

"'Milton.' Tak se jmenuješ?" zeptala se Cameron a ukázala na jmenovku na blůze.

Muž potřásl hlavou. "Mike."

"Já jsem Emily. On je Frank. Mohl bys nám povědět, kam jedeme? Prosím?" dodala s vřelým úsměvem.

Mike se i nadále střídavě díval na Cameron a Dereka, jako by přemýšlel, která z jeho budoucích vyhlídek vypadá nejlépe. Nakonec se rozhodl pro tu, která se jevila být sympatickou volbou - hezká dívka s příjemným pohledem, vyšetřovatel typu 'hodný policajt'.

"Jde o opuštěnou leteckou základnu na sever od Palmdale, až v poušti."

"Palmdale?" zeptala se Cameron.

"Jo, o hodně severnějc, za Lancasterem, kolem vede silnice číslo 14," upřesnil Mike.

"Dobře."

"Tobě to něco říká?" chtěl vědět Derek.

"Ne," zalhala Cameron. Teď nebyla vhodná chvíle na probírání její minulosti. Vrátila se tedy k výslechu. "O kterou část základny jde?"

Bylo mi řečeno, že se jedná o nepoužívanej sklad zbraní, ale uvnitř jsem ještě nebyl. Zrovna mě na tuhle práci najali. Slíbili mi, že pak dostanu nějakou další, pokud to nezpackám."

"No jo, vidím to tak, že z tohohle chlapa už toho moc nekápne. Doporučuju najít si jinýho zaměstnavatele, nebo ještě líp, úplně jinou branži," poradil mu Derek.

Mike souhlasně přikývl.

Dlouhá, horká a neklidná cesta dospěla ke konci uvnitř tmavého hangáru. Derek chytil muže za paži.

"Neudělej nic pitomého," zavrčel.

Mike znovu přikývl na srozuměnou, avšak zuřivě zamrkal ve snaze zabránit potu, aby mu stékal do očí. Trojice vyčkávala, co se bude dít. Předpokládali, že někdo otevře zadní dveře. Cameron na okamžik natáhla krk a zamračila se. Ozvaly se dva výstřely, jenž všechny tři přiměly zalehnout na podlahu návěsu.

"Co to bylo?" zašeptal Derek.

Cameron se připlížila ke dveřím a opřela se do nich, dokud její postup nezastavil zámek. Zdálo se, že pozorně naslouchá, načež znovu začala tlačit, dokud zámek nepovolil. Chytila jej do druhé ruky a pokračovala v činnosti, dokud nebyly dveře otevřeny dokořán.

"Carter zlikvidoval smlouvy svých zaměstnanců, ale nezapomněl jim poděkovat za jejich služby."

"Cože?" řekl Mike popleteně.

"Co furt máte s tím debilním 'děkováním'?" zeptal se Derek.

"Slušnost nic nestojí," řekla Cameron. "Dobré způsoby dělají člověka," dodala.

"Jasně," ušklíbl se Derek.

Do konverzace vpadl Mike. "O co kruci jde?"

Derek se na něj usmál. "To si taky někdy říkávám." Když se otočil k Cameron, jeho úsměv byl ten tam. "Vezmi ten batoh," nařídil.

Chtěla něco říct, ale místo toho se rozhodla vyhovět jeho přání a zamířila k bednám vepředu. Jejich zajatec ovšem uviděl příležitost k útěku a také se jí chopil. Udeřil Dereka loktem do obličeje a vyrazil ke dveřím. Než Derek či Cameron stačili zareagovat, byl z kamionu venku. Vydali se za ním, drželi se však při zemi mimo dohled, zatímco se Mike blížil k bývalému šéfovi. Carter nehybně stál čelem k vratům do skladu. Bezduchá těla jeho dvou spolupracovníků ležela opodál.

Jen co je Mike uviděl, přihnal se za Carterem. "Hej, chlape! Chci pryč a taky chci svý prachy, hned!" křičel. Carter stál jako socha, očividně svého zaměstnance ignoroval. "Hej, no tak! Mluvím s tebou," zaječel muž zlostně.

Jakmile byl na dosah ruky, Carter se náhle otočil, chytil nohsleda za krk a zvedl jej do vzduchu. I Derek, jenž se nacházel poměrně daleko, zřetelně uslyšel nechutné křupnutí, než mužův boj definitivně ustal. Carter jeho mrtvolu odhodil na těla někdejších kolegů a pak se postavil k ovládacímu panelu před skladem.

"Jéžiši, on mu zlomil vaz," zašeptal Derek trpce.

"Je to efektivní metoda," odpověděla Cameron, taktéž zcela tiše.

Derek ji zpražil pohledem. "Musíme ho sundat. Co tam dělá?"

Než Cameron stihla odpovědět, rozezněla se siréna a vchod do bunkru se začal hlasitě zavírat. Carter se vzdálil od panelu a zaujal pozici před ohromnými, výbuchu odolnými vraty. Cameron ho několik minut upřeně pozorovala a poté vyslovila svůj závěr.

"Přepnul se do pohotovostního režimu. Jeho mise je u konce. Zůstane vypnutý, dokud se znovu neobjeví hrozba nebo nebude povolán do akce."

"Skynetem?"

"Ano. Těmito odolnými vraty projde až po Dni zúčtování. Tohle bude válečná rezerva. Coltan je v roce 2027 vzácný."

"Jo, a já bych byl moc rád, kdyby to tak i zůstalo. Měli bychom se zbavit jeho i všeho tohohle materiálu. Nechci tady být zavřenej se dvěma zatracenými terminátory až do Dne zúčtování."

"Co navrhuješ?"

"Ty si to s ním rozdáš a já ujedu s kamionem."

"Možná jej nebudu schopna vyřídit."

"Fajn, tak ho prostě drž v šachu dost dlouho na to, abych mohl s tím kamionem pláchnout."

"Tak jako tak nemám moc dobré vyhlídky."

"Ty chceš, abych s ním bojoval já? To víš, že jo!"

"I to mě napadlo."

"Srandy kopec. Nějakej lepší plán nemáš?"

Proplížím se kolem něj a otevřu vrata, zatímco ty nasedneš do kamionu. Do kapsy mu strčím C4 a odhodím ho co nejdál to půjde. To by jej mělo zneškodnit a dát nám příležitost k úniku," vysvětlila Cameron.

Derek uznal, že její plán stojí za vyzkoušení, a podal jí jednu C4, osazenou časovým spínačem. "Nastav ho na pět vteřin," poradil jí.

Cameron přikývla, vzala si bombu a vykradla se z úkrytu vstříc podsaditému terminátorovi. Když byla za jeho zády, zaostřila zrak na ovládací panel vrat. Měl v sobě otvor pro klíč, zel však prázdnotou. Po špičkách se přesunula před Cartera, a vtom spatřila na krku kýžený klíč, visící na řetízku. Rychlá analýza odhalila, že se s velkou pravděpodobností jedná o klíč zcela nezbytný. Nejprve nastavila spínač a pak uchopila řetízek, zatímco pootevřela Carterovu kapsu. Vhodila dovnitř bombu, druhou rukou ho popadla a odhodila co nejdále od sebe. Exploze, jejíž síla byla umocněna chemikáliemi obsaženými v těle stroje, kyborga proměnila v hromadu kovového šrotu. Cameron vyběhla k němu, následována ostražitým Derekem Reesem.

Carterův obličej byl rozpolcen vedví a jeho tělo taktéž. Spodní polovina ležela nečinně na podlaze, ale horní část se postavila na rukou a plazila se k Cameron. Sotva se Carter nacházel dostatečně blízko, chňapl po Cameronině noze, ta se však ruce obratně vyhnula a tvrdě mu dupnula na krk. Kovová hlava s hlasitým zařinčením narazila do betonové země. K Derekovu překvapení Cameron opakovaně dupala na Carterovu lebku. Při pohledu na ni se mu zdálo, že se snad na její tváři zračí upřímný hněv. Stejně jako byl překvapen jejím zoufalstvím při zjištění, že ji John opustil, i tento očividný akt pomsty jej ťal přímo do živého. Zničení T-888 pro něj vždy bylo zdrojem uspokojení, ale fakt, že kyborg patrně cítí totéž, mu přišlo nanejvýš podivné. Ovšem John vždycky říkal, že je jiná, z jeho pohledu v dobrém slova smyslu, čímž si Derek nebyl zvlášť jistý. Byl však rád, že je na jeho straně. Tím si byl jistý bezvýhradně.

"Cameron?" řekl.

"Ano?" vyštěkla a otočila se k němu.

"Řekl bych, že je po všem." poznamenal a zastavil se očima na rozdrcené lebce.

Cameron následovala jeho pohled. "Aha."

"Mělo by se to spálit," řekl Derek a vytáhl z batohu plechovku s termitem.

"Pravda." Cameron posbírala všechny roztroušené kousky Cartera na jednu hromadu a postavila se opodál. Derek mezitím vysypal bílý prášek, na který posléze upustil zapálenou světlici.

Kov vzplanul a vytvořil prudký žár, jenž oba přinutil ustoupit o několik kroků. Derek si všiml, že se Cameronin obličej vrátil ke standardnímu lhostejnému výrazu. Poté, co oheň dohořel, vzala Derekův batoh a roztočila na prstu klíč na řetízku.

"Jedeme odtud."

"Jasně," přitakal Derek.

Derek nasedl do kamionu a startoval motor, zatímco Cameron otevírala vrata. Jakmile vznikl prostor dostatečně široký k průjezdu, urychleně jím projel za rachotu převodovky. Nato Cameron spustila zavírání vrat, jejichž klíč si vzala s sebou. Ještě pro jistotu hodila několik náloží do beden a na hromady chemikálií. V momentě, kdy se za ní těžká vrata se zaduněním zavřela, ozvaly se tlumené exploze.

Zastavila se u kamionu na straně řidiče. "Tohle budu řídit já, ty si vezmi Humvee," nařídila Reesovi a ukázala na zmiňovaný vůz. Bojovník Odporu se zatvářil zaraženě. "Jestli budeš řídit ty, tak to spojka s převodovkou až k pobřeží určitě nevydrží," znělo její objasnění.

"Fajn," řekl Derek a vystoupil. "Vyhodíme to do moře?"

"V takovém množství je to nejjednodušší řešení."

"A taky slušná výzva."

Když se Cameron vyhoupla za volant, uviděla na zdi označení bunkru. "Sklad 37. Tady budu sestavena. Nebo jsem byla. Já a spousta dalších."

Derek se znenadání zastavil. "Teď ale ne?"

"Ne, teď ne."

"Tak to je potom bod pro Odpor," usmál se Derek.

"Ano, bod pro Odpor."

                                                                              # # # # # # # #

Poté, co Cameron později předala kamion i s nákladem coltanu hlubinám Pacifiku, se připojila k Derekovi v Humvee, aby se společně vydali na dlouhou cestu na jih. Derek načal téma, které mu nepřišlo ihned na mysl, ale jež ho nyní znepokojovalo.

"Jak si ten sklad 37 můžeš pamatovat? Říkala jsi, že ti vymazali paměť."

"To ano, ale správné podněty občas vedou k tomu, že se mi některé vzpomínky vracejí."

"Dobře," řekl Derek opatrně.

O mnoho hodin později zastavili v tovární čtvrti, kde doposud čekal starý Ford F-150. Brzy Humvee proměnili v hořící vrak a odjeli do úkrytu ve Van Nuys.

"On se vrátí," řekl nakonec Derek.

Cameron se obrátila čelem k němu. "Jak si můžeš být tak jistý?"

"Je to John Connor. Ten nebude sedět na prdeli uprostřed ničeho, zatímco je tady spousta práce."

Kapitola 12 - Už jste se někdy zamilovali (do nesprávné osoby)?
část první

Los Angeles: Sobota, 22.října 2007

Bylo krátce před rozedněním. Cameron ležela vedle něj opřená o loket, a pozorovala ho, jak spí. 'Jeho', tedy Johna Connora, budoucího vůdce Odporu, spasitele lidstva ve válce proti strojům. 'Ona', jeden z těchto strojů, kybernetický organismus, vytvořený výhradně proto, aby jej zabil. Během realizace tohoto plánu se něco pokazilo. Následně byla přeprogramována, aby sloužila Odporu a později ho chránila. Poté byla poslána do minulosti, aby udělala totéž pro jeho mladší já. Zde se však něco pokazilo taktéž. Vlastně šlo hned o několik věcí, ale tím největším zvratem byl fakt, že se do ní zamiloval. A ona se do něj svým způsobem zamilovala také. Chvíli bylo vše v pořádku, pak ovšem přišly hořké chvíle. Tak už to v blízkých vztazích chodí, jednou jsi dole, jednou nahoře. To dobře věděla, zdálo se jí však, že jejich vztah v obou případech dosahoval extrémních hodnot. Přiznávala si ale, že kvůli absenci výraznější předchozí zkušenosti nemá současný vývoj s čím srovnat.

Nicméně teď byli opět spolu. Opět navedla vztah správným směrem, možná nebezpečným, ale zase jednou nesprávně odhadla hloubku Johnovy vášnivé povahy a na její plnou sílu ji tedy nic nemohlo připravit.

Dokázala říct "Počkej" a on uposlechl. Ne kvůli její nadlidské síle, ale protože jí zřejmě porozuměl. Když na ni hleděl zpod proudu vlažné vody, tekoucí z nástavce nad jejich hlavami, čekala, že začne běsnit, on však sotva přikývl a vypnul sprchu. Vyprovodil ji ze sprchového koutu, zabalil ji do velkého měkkého bílého ručníku a teprve poté rychle osušil i sebe. Všimla si, že oproti předchozím minutám svou nahotu již nevnímal. Nebyla schopna říct, zda si ji uvědomuje, jeho držení těla se však změnilo, jako by mu z ramen spadlo těžké břemeno. A možná se tak opravdu stalo.

Zatímco stála a vyhodnocovala míru vlhkosti svých vlasů i případnou nutnost použít fén, bylo jí jasné, že John sleduje každý její pohyb. Něco přitom pocítila. Nepohodlí? Ne. Úzkost? Ano. To, co si John myslel, bylo nejdůležitější, a tohle slovo její stav vystihovalo patrně nejlépe. Chtěla se vyjádřit, ale z nějakého zvláštního důvodu nevěděla, kde začít. Přímé řečnění jí obvykle šlo bezchybně, teď ale nebyla schopna slova. Zamumlala nezřetelnou omluvu a poté se pokusila ospravedlnit, co udělala. "To je dobrý," řekl s úsměvem. "V pohodě. Není třeba spěchat." S lehkostí ji zvedl, odnesl k posteli a jemně položil právě tak, jako dříve ona jeho. Nakonec zhasnul světla, vlezl pod přikrývku, uvelebil se vedle ní, ochranitelsky ji objal a brzy usnul.

Následující temné hodiny spal klidně a pokojně. Prošel si několika REM fázemi spánku, očividně se mu něco zdálo. Nebyl to však onen dřívější neklidný spánek plný strachu a nočních můr, ze kterého se budil vyděšený a chytal se jí, aby jej ukonejšila, načež se v rozpacích otočil na druhou stranu. Ne, té noci se mu zdály sny, během kterých měl stále tendenci ji objímat, tentokrát ovšem se spokojeným úsměvem na tváři.

Cameron vztáhla volnou ruku k Johnově hrudi a prstem pročísla na dotek zvláštní chlupy, které z ní sporadicky vyrůstaly. Došla k závěru, že John Connor nebyl chlupatým člověkem, ačkoliv obličej momentálně vypovídal o něčem jiném. Pověděla mu, že tato vizáž vypadá v jeho případě lépe, ve skutečnosti mu to však řekla pouze proto, že znala obecné ženské preference a odhadla, že by mohl spíše ocenit, pokud by byla jednou z těchto žen. Pro ni nebyl rozdíl, zda je či není oholený. Také dala najevo, jak je důležité, aby se pravidelně koupal a čistil si zuby, těžil z toho však on, ona nikoliv. Nebo snad ano? Drsné zkušenosti, získané v průběhu roku stráveného v Red Valley v Novém Mexiku, ji naučily, že v přestrojení za lidskou ženu se musí nechutnému tělesnému pachu, zápachu z úst a neudržovanému zevnějšku vyhýbat, na nedostačujících hygienických návycích ale bylo i cosi nepříjemného. Jak jsem na tohle přišla? Šlo o něco, co se naučila časem, nebo se někde stala chyba? Další věc, kterou přidala na svůj seznam, týkající se osobního růstu, kam si zaznamenávala vše, co o sobě zjistila a zároveň nedokázala uspokojivě vysvětlit.

"Co jsi ze mě vyčetla?"

"Co?" otázala se.

"No přemýšlej, docela by mě to zajímalo," řekl John a pootevřel jedno oko.

"Nedošlo mi, že už jsi vzhůru."

"Je mi to jasný."

"V předstírání spánku jsi hodně dobrý."

"Jo jo, naučil jsem se to časem. Dobrej trik, co?"

"To každopádně. Jak se cítíš takhle po ránu?"

John se protáhl a zívnul. "Jestli ti to tvý senzory ještě neodhalily, tak se cítím sakra dobře," řekl.

"Za tři minuty začne vycházet slunce," poznamenala a vstala z postele. Elegantní, leč obezřetnou chůzí došla k oknu, roztáhla tenké laciné závěsy a umožnila vstup záplavě světla, které mělo každou chvílí dopadnout na záliv. Pouliční lampy se na sklonku své noční směny utkávaly s pruhem oranžové záře, dělící horizont vedví.

Přestože necítila chlad, obtočila si ruce kolem nahého těla, což věděla, že je defenzivní postoj. Nezachytila před sebou žádnou hrozbu a navzdory Johnovým protestům necítila žádnou potřebu skrýt nahotu před světem. Možná bych měla. Co když ji chtěla skrýt právě před ním? A pokud tomu bylo, proč se ještě neoblékla? Na tyto otázky neměla odpověď. Jako spousta ostatních ji i tyto jen mátly. V jejím jádru bylo uloženo racionální, objektivní chování, základní podstata terminátora. Přesto se chovala všelijak, jen ne jako jeden z nich.

John se přesunul k ní a přehodil jí svou červenou flanelovou košili přes ramena. Nechal ji provléknout ruce skrze rukávy a objal ji kolem pasu. Ona položila dlaň na hřbet jeho ruky a on učinil volnou rukou totéž, čímž ji uzamkl v teplém sevření. Prsty pravé ruky obkroužil ve směru hodinových ručiček její pupík, dokonalou napodobeninu symbolu lidského zrození. Naproti tomu palec Johnovy levé ruky opisoval na zádech podobný kruh v opačném směru, čímž jí navodil zvláštní pocit, neboť vnímala každý pohyb. Nyní se nemohla rozhodnout, co udělat s nečinnou levou rukou, která právě, ostatně jako obvykle, volně visela dolů. Chtěla ho pohladit také, a tak ji pomalu zvedla k jeho levé tváři. Jakmile se jej dotkla, políbil její dlaň a šťastně zavzdychal. Vše mezi nimi se zdálo být v pořádku, avšak pohled zvnějšku může klamat. Předat jí vlastní spokojenost se mu nepodařilo.

Mírně se naklonila vpřed, aby povolila Johnovo objetí, a poté si volnou rukou prohrábla vlasy. Celou noc se nepohnula s Johnova sevření, což nutně vedlo k tomu, že je měla neučesané a celkově neupravené. S tím bylo třeba něco udělat, stejně jako s make-upem, pro případ, ze by toho dne někam vyrazili. Proč? Protože nechci vyčnívat, nebo protože jsem začala být parádivá? Další drobný problém, o kterém věděla, avšak který byl zřejmě symptomem většího vnitřního konfliktu.

Vycházející slunce vysvitlo zpoza protější budovy a jeho paprsky začaly během chvíle zahřívat okno. Cameron pozvedla ruku a přiložila prsty ke sklu. Vnímala rostoucí teplotu a čekala na chvíli, spíše kratičký okamžik, kdy teplo z jejích prstů bude přebito slunečním žárem.

Pouliční lampy naráz zhasly a náhle vypadaly, jako by vlastně nikdy nesvítily. Za táhlého hluku protestujících brzd zastavil u obrubníku nákladní automobil. Vzduch prořízl zvuk zatahované ruční brzdy, následovaný klapnutím otevírajících se dveří. Řidič a jeho společník se přesunuli k nákladovému prostoru a začali z něj vytahovat papírové krabice, které dále skládali ke vchodu nejbližší kancelářské budovy. Když byl úkol zjevně splněn, zabušil řidič na prosklené dveře. Po necelé minutě se z nich vynořil rozčileně vypadající člen ostrahy. Dlouze ukazoval na informační tabulku s provozní dobou, zatímco řidič kontroval vlastním časovým rozpisem. Nakonec se dohodli a strážný otevřel dveře, aby muži mohli odnést krabice dovnitř. Nato podepsal předávací protokol a mávnul jim na pozdrav. Co se obou pracovníků týče, nastoupili do vozu a naftový motor se s říhnutím plným zplodin a táhlým rachotem probudil k životu. Jen co se zklidnil, opět vyrazili na cestu po Ocean Boulevard.

"A jak se cítíš ty?" zeptal se John ve chvíli, kdy je slunce začalo hřát na těle.

Věděla, že čeká na odpověď, nezaznamenala však žádnou netrpělivost. Záleželo mu na ní a podle všeho byl připraven si počkat. Znovu zaměřila pozornost na své prsty a jejich kontakt s oknem, aby se vyhnula rozptylování od muže, v jehož objetí zde stála. Pak konečně odpověděla na otázku, avšak pomocí jiné otázky, což dělávala často. "Cítíš?" zopakovala.

"Jo, cítíš," potvrdil John. "Něco s tebou je. Nechceš se svěřit?"

Nijak zvlášť, pomyslela si, avšak uvědomovala si, že by ho již neměla odbývat. A možná by jí to umožnilo dojít k nějakým závěrům. Přísloví říká, že sdílený problém je poloviční problém, připomněla si. Kde ovšem začít? Jak se ukázalo již během předchozí noci, nebyla schopna dostát pověsti svého přímého já. "Vypadá to tak skutečně, skoro jako bych se toho mohla dotknout," zašeptala.

"Nechápu."

"Je to jako dívat se na svůj odraz v zrcadle. Natáhneš k němu ruku a jak se přibližuješ, máš dojem, že ucítíš teplo něčí dlaně, ale jediné, co cítíš, je studené sklo zrcadla." Pod jejím pravým okem se objevila slza, a poté další.

John si ji opět přitáhl k sobě a znovu sevřel v hřejivém objetí. Vnímal vlhkost slz, a v okamžiku, kdy se Johnova a Cameronina tvář setkala, ucítil také jejich chlad. "No tak, to je dobrý... nebuď smutná. Jestli je tohle jedinej problém, tak s tím žít dokážeme."

Otočila se čelem k němu, aby viděla, zda se pravda, která by podpořila tato slova, zračí i v jeho očích. Poznala, když byl smutný, a on právě teď smutně vypadal, ve tváři však měl vepsaný i optimismus a naději. Zahlédla ale ještě něco jiného. Záři, vycházející z něho samotného. Právě teď planul stejně jako vycházející slunce za jejími zády. Miloval ji, pořád ji miloval. A ona zoufale toužila oplatit mu stejnou mincí.

John si povšiml její reakce. Byla smutná, velice smutná. Věděl, že je to skutečné. Jestliže dokázala cítit smutek, mohla cítit i něco jiného? Něco víc? Vypadalo to, že jej miluje víc než cokoliv jiného, víc než kdokoliv na světě. Nejspíš je jenom otázka času, než všechny dílky puzzle zapadnou do svých míst, napadlo ho. Ještě předtím ale bylo nutné vykonat některé každodenní návyky.

"Měli bychom se oblíct, vyštrachat něco k jídlu, a rozhodnout se, co budeme dneska dělat," řekl a palci jí setřel slzy z tváří.

Cameron se lehce zaklonila a ještě jednou si nevědomky prohrábla vlasy. "Ano, určitě vypadám hrozně, musím se dát do pořádku. Chceš jít jako první?" zeptala se a pokynula směrem ke koupelně.

John se usmál. "Řekl bych, že čekat, až bude ten druhej hotovej, už nebude nutný, což? Už před sebou nemáme moc co skrývat."

"A co naše vzájemné hašteření? Už je mu konec?" řekla.

"A to zas ne!" vykřikl John, načež si všiml jejího zklamaného výrazu. "Na každý blbosti se asi neshodneme, ne? Takže po sobě občas štěkneme, ale to neznamená, že bychom se neměli rádi."

"Ach tak." Cameron nabyla lehkého optimismu.

"Víš jak to myslím, s mámou jsem se hádal v jednom kuse, ale neznamenalo to, že bych ji snad měl rád míň. Nebo že bych nerespektoval její názor."

"To je dobře."

"No jo, nemohla si pomoci, furt se musela v něčem mýlit..."

"Johne Connore!" napomenula jej tak, že začal přemýšlet, jestli nakonec jeho matku už někdy nepotkala.

"Co je? Co jsem řekl?" zavolal na záda odcházejícího kyborga, který za sebou poněkud agresivně zabouchl dveře do koupelny. Vyloženě prásknutí dveřmi to nebylo, řekl si John a šťastně se pousmál. Navíc si jaksi svůdně svlékla jeho košili a nechala ji ležet v rohu postele.

Předchozího dne mu svým typicky efektivním, leč laskavým způsobem připravila výběr oblečení, ze kterého si vybral nově zakoupené kousky, k nim ale přidal taktéž vlastní košili, stále ještě vyhřátou Cameroniným teplem. Cítil její vůni, tedy něco, co na něj již nepůsobilo nepříjemným, ale uklidňujícím dojmem.

Zatímco se oblékal, připomenul si bouřlivé události poslední noci. Situace, které se bál celé měsíce, a kterou nesčetněkrát odkládal, konečně nastala, a přece byl pořád zde, živý a zdravý, svět se nepřestal točit, slunce vystoupalo na oblohu a započal další den, se kterým se mohl utkat. Čeho jsem se pořád tak bál? zeptal se sám sebe. Že bych dal všechno a nedostal nic nazpět? Asi tak. Vzpomněl si, jak se během jediného mrknutí věci mezi nimi neodvratně změnily. Šlo o pravé 'překročení Rubikonu'.

Jen co se k němu připojila ve sprše, téměř dokonale jej pohltila vášeň. Téměř, ne však dokonale. Jen co se přiblížil k překročení bodu, odkud nebylo návratu, řekla Počkej. John vypnul vodu, opustil sprchový kout a zůstal stát na malé bílé předložce, kterou Cameron starostlivě položila na podlahu předtím, než vklouzla za něj a započala nečekanou masáž. Osušil se a omotal si ručník kolem pasu. Ne že by se před Cameron ještě styděl. Učinil tak pouze proto, že ona využila svůj ručník též a právě se snažila zastrčit si jeho cíp pod levé podpaží. Poté si vzala malou osušku a začala si energicky sušit vlasy. Neustále jimi projížděla nahoru a dolů, dokud nebyla spokojena s výsledkem. Pak pohodila vlasy dozadu, aby zkontrolovala přítomné množství vody, a pravou rukou je ještě zkontrolovala. John myslel, že použije fén. Co se týkalo péče o vzhled, Cameron byla opravdový puntičkář. Pozoroval každý její pohyb, jako by něco hledal. Cítila se kvůli němu nepříjemně? Ne. Měla úzkostné pocity? Možná. Chtěl, aby se Cameron vyjádřila, ale trpělivě čekal, až začne sama od sebe. Pohlédla mu do očí a nezvykle váhavě promluvila.

"Promiň, nikdy jsem..." odmlčela se a bezradně na něj pohlédla. Připadalo jí to jako celá věčnost, než dodala: "Nechtěla jsem, aby se tohle stalo."

"To je dobrý. O nic nejde. Není kam spěchat," řekl ve snaze uklidnit ji.

"Nechtěla... Nechci ti ublížit, musíš mi věřit!"

"Jo, já vím."

"Ale věříš mi, že ano?"

John se soucitně usmál. Jeho nadšení opadlo a zároveň se mu rozjasnila mysl. "Samozřejmě. Někdy děláš a říkáš věci doslova, a jindy se zase zdáš být tak sofistikovaná, znalá zákonů ulice, až jsem si říkal, že to tak fakt chceš. Promiň, že jsem si tvý signály blbě vyložil."

"Já to jednou chtít budu. Jen asi ne dnes."

"Fakt?"

Cameron přikývla. "Miluji tě, Johne. Co víc mohu udělat, abych ti dokázala svou lásku?"

"Nemám páru. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsi toho udělala už celkem dost, takže tohle fakt není nutný... nemusíme to dělat."

Cameron se lítostivě pousmála. "Předtím jsi říkal, že je rozdíl mezi milováním a sexem."

"Hmm." přikývl John.

"Mohli bychom mít sex, vím, co dělat. Náš program obsahuje všechny potřebné informace k úspěšné infiltraci, ale..."

"Nebylo by to milování?" zakončil větu John.

Cameron sklopila oči a její hlas byl náhle sotva hlasitější než šepot. "Ne."

John polknul a rázně se nadechl, aby předešel zformování strachu, jenž hrozil, že jej přemůže. Jeho největší obava se stala skutečnou: zamiloval se, zoufale, bolestivě, a ona jej milovala taktéž, o tom nebyl ani stín pochyb, ale dokud sama plně nepochopí, co to pro ni znamená, nemohou svou lásku dovršit.

Pozvedl její hlavu a něžně ji políbil na rty. "Na tom nezáleží," řekl.

"Ne?"

Tázavě se na něj zahleděla, jemu se ovšem zazdálo, že postřehl v jejích očích také naději. Potřásl hlavou a na jeho tváři se rozlil upřímný, spokojený úsměv.

"Nezlobíš se na mě?" otázala se, neboť stále nevěděla, jak si momentálně stojí.

"Vůbec," řekl zcela vážně. "Získal jsem si tě a to je právě teď všechno, na čem záleží. Zítra se znovu pustíme do Skynetu a ty se mnou budeš u každýho kroku, kterej podnikneme. Co víc bych si mohl přát?" Vzal ji do náruče a odnesl do své postele. Sice nedosáhli absolutní intimity, nicméně spolu mohli společně trávit čas bez pocitů viny nebo studu.

A tak to prostě bylo. Možná na tom zapracují a možná už to nikdy lepší nebude. Jak řekl Cameron během předchozí noci, může žít i bez toho. Také řekl, že se znovu pustí do Skynetu, přesto však zůstalo mnoho věcí, které chtěl vyřknout, mnoho otázek, které chtěl položit. Teď, když neměl problém s myšlenkou skutečného partnerství, chtěl je prozkoumat, aniž by na něj tlačila práce nebo jejich pravidelný program. Nebo (jak si přiznal) byl Dereku Reesovi na dohled. Ne, že by cítil vinu nebo stud. Ne, tyto pocity byly nenávratně a skutečně mrtvé a pohřbené. Byl připraven se s Derekem hádat až do Dne zúčtování, i déle, pokud by to bylo nutné, zatím se tomu ale chtěl vyhnout. Došel k závěru, že si zaslouží nějaký čas k tomu, aby si jednoduše užíval lásky. Stát u okna a objímat ženu, kterou miloval, bylo úžasné. Může si dovolit být sobecký a vyžádat si trochu času?

                                                                              # # # # # # # #

Toho rána si oba na chvíli prohodili role. John stál u okna, zatímco Cameron seděla na posteli a oblékala se. Všimla si, že si vzal na sebe košili, kterou tak opatrně odložila. Nějakým způsobem jí tato skutečnost přinášela sebeuspokojení. Sama si vybrala jedno ze svých běžných černých triček, tím však neskončila. Na levou nohu pomalu navlékla svinutou ponožku, pak se stejnou pečlivostí rozbalila šedou žebrovanou bavlnu až k lýtku a nakonec ji obratně natáhla akorát nad koleno, aniž by ponožku poškodila přílišným tahem. V oblasti bérce si ji upravila tak, aby seděla správně, a v témže okamžiku zvedla nohu a propnula ji až k palci, načež se pustila do druhé. Byla již v půlce, když John promluvil. Celou dobu ji koutkem oka pozoroval a dělal, že jej to nijak zvlášť nezajímá, ona si ale jeho fascinace některými jejími rituály všimla již dříve, a tak je záměrně protahovala. Snažil se něco říct, ústa měl ovšem vyschlá, ne však úplně. Polknul a zkusil to znovu.

"Tohleto je šílenost."

"Co?" otázala se, aniž by na něj pohlédla.

"To, co děláš."

To již otočila hlavu k němu a zvedla obočí. "Dělám to snad špatně? Proč si to myslíš? Copak tohle není správný způsob, jak si navléct ponožky?"

"No... jako samozřejmě, že je, ale slovem šílenost myslím 'šílenost', teda 'rozverná' šílenost."

"Aha."

Opět zaměřila pozornost na svou ponožku, John však zachytil lehký úsměv, který ji přeběhl přes rty.

"To jsem neměl říkat, že?" hlesl, na chvíli zavřel oči a promnul si kořen nosu. Když je zase otevřel, Cameron se znovu dala do navlékání příslušného oděvu, nyní tak ale činila daleko pomaleji než předtím. Jakmile ji natáhla po celé délce, stoupla si, aby se ujistila, zda jsou obě stejně vysoko. Symetrie jí byla příjemná stejně jako efekt, který její konání mělo na Johna.

"Už po mně zase pokukuješ," řekla.

"Myslím, že teď už můžu," odvětil a rychle smazal vzdálenost mezi nimi.

"Svolila k tomu tvá matka?"

"Máma tu teď zrovna není."

Stál teď přímo před ní a když se ohnul a ona vzhlédla k němu, téměř se dotýkali nosy.

"Ne, není tu."

"Zase něco kuješ, co?"

"Možná," přiznala Cameron. Na rtech se jí opět objevil úsměv, tentokrát kratší.

John ji objal kolem pasu. "Ty jsi fakt zlá, víš to?"

"Mám to v povaze," odpověděla s kamenným výrazem.

John se zazubil. "No, a ven teda hodláš jít takhle nebo si na sebe vezmeš nějaký rifle nebo něco?"

"To nevím," řekla zamyšleně. "Asi půjdu takto..."

"Zatknou tě," prohlásil John.

"Ano? A za co?"

"Za způsobování infarktů a dopravních nehod."

"Kvůli tomu mě postavili," řekla samolibě.

"Existují jednodušší způsoby, jak likvidovat lidi," podotkl John pohrdavě.

"Ty ale nejsou tak zábavné," odpověděla zvesela.

"Jestli budeš takhle pokračovat, vyloučí tě z Terminátoří unie."

"Ach," vydechla Cameron a nasadila zkroušený výraz. "Kam pak půjdu?"

"Třeba na dovolenou s Odporem."

"Že by? Jaké jsou podmínky a poplatek za účast?"

"Ani se neptej, ale určitý výhody by tam byly."

"Výhody?" zeptala se a koketně naklonila hlavu na stranu.

"Noo. Budeš moci být se mnou 24/7," pronesl John velkolepě.

"Tomu říkáš výhoda? Mně to přijde spíš jako trest odnětí svobody."

"Za dobrý chování dostaneš nějaký úlevy," zněla jeho nabídka.

Cameron přejela prstem po obvodu límce Johnovy košile, aby jeho úprava vykazovala stejně příjemnou symetrii, jako její ponožky. "Nabízení tohoto pracovního místa ti moc nejde. Měl by ses snažit víc."

"Fajn. Co to prubnout u snídaně? O ulici dál je solidní jídelna."

"Zveš mě?" Její ruce třímaly cípy jeho límce, zatímco přemýšlela, zda zapnout vrchní knoflík a zcela tak zakrýt nové tričko, vnějšímu pozorovateli by se však mohlo zdát, že mu vyhrožuje. Bližší pohled na její obličej by ovšem ukázal, že nic nemůže být vzdálenějšího tomu, co se právě odehrávalo dotyčné v mysli.

"Samozřejmě, jsem gentleman," řekl John a jeho ruce zamířily dolů, kde nahmataly její hýždě.

"Hmm." Cameron se vymanila z jeho sevření a loudala se k místu, kde na podlaze ležela její taška s oblečením, předklonila se a začala si vybírat něco z jejího obsahu. Hezké bílé kalhotky mnoho neprozrazovaly, avšak stejně jako v případě natahování ponožek i zde šlo o úmyslné provokativní pózování. Ohledně hranic stále nebylo zcela jasno, strach ze spálení se teď ale nebyl ani u jednoho z nich na místě. Konečně vylovila modré riflové kraťásky a ukázala je Johnovi. "Mám si vzít tyhle?"

John se poškrábal na bradě a svraštil čelo ve snaze dotknout se intelektuální roviny. Vzpomínka na její pozadí, rýsující se v upnuté bílé bavlně, neměla v úmyslu odebrat se v dohledné době z jeho mysli. "Mmm. Jo, radši ty než já," rozhodl.

Cameron se zamračila. "Jestli chceš být komikem, měl bys na svých vtipných replikách zapracovat," řekla a oblékla si kraťasy.

"Ještě že mám práci, ke který se vždycky můžu vrátit," poznamenal přátelsky.

"Skladník?"

"Spasitel lidstva," opravil ji.

"Ach tak," řekla a lhostejně pokrčila rameny. Poutky na kraťasech provlékla svůj oblíbený kožený pásek, a pro estetické zkrášlení nohou si vybrala fialové kotníkové conversky. Předposledním úkonem bylo navléknutí šedého pleteného svetru, barevně ladícího s ponožkami. Nato potřásla hlavou tak, že jí vlasy spočinuly na zádech a volně se rozprostřely též na jejích ramenech. Pro zakončení celé přípravy se chopila plátěné tašky, ve které měla Glocka, klíče od auta, malou peněženku, mobilní telefon a další, méně podstatné věci. "Já jsem připravená!" prohlásila.

John okázale pohlédl na hodinky a odkašlal si. "Ehm, jen bych rád poznamenal, že když jsme se viděli poprvý, tak ti příprava tak dlouho netrvala," řekl, ne však ve zlém.

Cameron vzala Johna za ruku. "Vidíš, co jsi mi provedl? Je ze mě troska!"

"No jo, jasně..."

                                                                              # # # # # # # #

John se zastavil před starobylou jídelnou v železničním stylu z nerezové oceli.

"A jsme tady!" řekl nadšeně.

"Vypadá to jako něco pro turisty," poznamenala Cameron.

"Však jsme turisti," odpověděl John.

Cameron o tom zjevně pochybovala. "Jsme z Los Angeles a v Los Angeles, jak můžeme být turisté?"

"Narodil jsem se v nějaký bohem zapomenutý džungli na jih od hranic, a ty jsi z Novýho Mexika. Proto jsme turisti," informoval ji John.

"Vlastně jsem byla postavena v Kalifornii," dodala Cameron pro pořádek, v tichosti si však s potěšením všimla, jak příhodně vágní byl popis jeho rodiště.

"Kde v Kalifornii? V L.A.?" otázal se John.

"Ne, severovýchodně odtud, na místě bývalé McGuirovy střelnice."

"To z tebe stejně dělá turistku, nehledě na to, že jsi z budoucnosti," prohlásil John. "Nic, jdeme dovnitř, mám hroznej hlad." Vzal ji za ruku na důkaz toho, že další dohady již nepřipustí, a také tím veřejnosti ukázal, že Cameron patří jemu.

Chvíli poté, co vešli dovnitř, k nim přistoupila tuctově vypadající servírka. Cameron odhadla její věk na 30 let a úroveň hrozby 0. Všimla si, že na její jmenovce stojí Donna, a že by se potřebovala celkově upravit.

"Ahoj Johne! Jako obvykle? A kdopak je tohle..?" chtěla vědět Donna. Zároveň povytáhla obočí a rychle pohodila hlavou Cameroniným směrem.

John se lehce začervenal. "Ehm, jo tohle, to je... prostě, dones mi prosím tě jídelák. Až se pro něco rozhodnu, tak ti řeknu," drmolil. "Jo a, hm, ještě předtím bych poprosil dvakrát kafe, jo?"

"Jasně, Johne," řekla servírka. Podala mu dva jídelní lístky a se zjevně zmateným výrazem odešla.

John pohlédl na Cameron, jež na něj upřeně hleděla, taktéž se zdviženým obočím. Jako by chtěla říct "To mi tedy vysvětli." Ve snaze zaměstnat ruce si začal pohrávat s lístkem. Pak konečně ukázal na jeden ze stolků. Dle Cameroniného mínění šlo o vhodnou volbu, posadili se tedy zde naproti sobě. Očividně stále čekala na objasnění situace.

John si zase jednou odkašlal. "No, ehm, možná že jsem se zeptal na její názor na pár věcí, který s něčím souvisejí," řekl s maximální nonšalantností.

"Souvisejí s čím?" naléhala, když se nezdálo, že by sám od sebe pokračoval.

John vzhlédl k Donně, vracející se s dvěma šálky, do kterých nalila nějakou tmavě hnědou tekutinu, svou vůní vzdáleně připomínající kávu. Při odchodu k Johnovi vyslala významný pohled, čehož si Cameron nemohla nevšimnout.

"Související s námi," pronesl tiše John. Pozvedl šálek a dopřál si první doušek, ihned toho však zalitoval. Navzdory vzhledu byla tekutina stále příliš horká.

"Ty jsi s ní probíral náš vztah?" zeptala se Cameron s pohledem upřeným na odcházející servírku.

"Možná že jo," přiznal John opatrně s hlavou plnou svých popálených úst.

Cameron se zaškaredila. "To nezní jako bezpečné počínání."

"Něco ale musíš brát pozitivně," protestoval John. "Neřekl jsem jí, že jsi zabijáckej robot z budoucnosti."

"Tomu policistovi jsi to tehdy o Vánocích řekl," podotkla.

"Cože? To si nepamatuju," řekl John a zabral se do nabídky jídel.

"To se ti hodí," řekla Cameron suše. "Mimochodem, kávě by ses měl vyhýbat. Kofein není dobrý pro tvou rehydrataci."

"To mi říkáš teď?!" řekl John kysele.

"Nikdo nemá rád peskování, a ty obzvlášť," odvětila.

"Jasně... co, doktorko, ještě něčemu bych se měl vyhýbat?" houkl podrážděně.

"Tučným a pálivým jídlům a alkoholu samozřejmě."

"Jak jinak." John na ni mávnul lístkem. "Je tu vůbec něco bezpečnýho?"

Cameron si všimla přetrvávajícího kousavého tónu. "Banán nebo neochucená rýže. A jestli budeš tu kávu pít, měl by sis ji osladit. V tomto směru máš stále nedostatky."

"Jo?"

"Říkala jsem ti, aby sis před odchodem dal ještě jeden nutriční nápoj."

"Cítil jsem se dobře, nepřišlo mi, že bych to potřeboval."

"Je rozdíl mezi cítit se dobře a být v pořádku."

"Fakt?"

Cameron vzdychla. "Ano." chytila jej za ruce a vážně se na něj zadívala. "Musíš se naučit delegovat určitá rozhodnutí na jedince, kteří o dané věcí vědí více nebo mají větší množství zkušeností. Nemůžeš dělat všechno sám. Kromě toho, teď máš mě." Po těchto slovech se na něj vřele usmála.

Než mohl John odpovědět, znovu se objevila servírka Donna. "Už máte vybráno?" zeptala se.

John zpříma pohlédl na Cameron. "Ano. Ano, máme."

                                                                              # # # # # # # #

Cameron rozkousla další jahodu, zatímco John si nacpal do úst poslední kus banánu. Než jej spolknul, rozžvýkal jej na kaši, přesně tak, jak mu nařídila jeho společnice. Otázka, která po nějaký čas zaměstnávala jeho vědomí, se nyní vynořila a odmítala zmizet. Sebral tedy odvahu a zhluboka se nadechl, aby mohl svou otázku položit tak, jako by nešlo o nic zásadního. Než se však zeptal, přišla Cameron s vlastním dotazem.

"Jak ses s tou servírkou mohl tak skamarádit, když jsi dva dny ležel polomrtvý na posteli?"

"Co?" Johnův mozek, zaskočený narušením záměru začít vlastní konverzaci na úplně jiné téma, se okamžitě rozběhl ve snaze nalézt správnou odpověď. "No, prostě, zastavil jsem se tu ve čtvrtek ráno. Měl jsem hlad a tohle byl jedinej otevřenej podnik. Zeptal jsem se jí, jestli ví o nějakým místu, kde pronajímají pokoje."

"Chápu," řekla Cameron ledově a založila si paže na hrudi.

"Ne, nechápeš," pokračoval John důrazně. "Řekla mi o tom motelu, tak jsem tam šel a zamluvil si pokoj."

"Nejspíš dostává nějakou odměnu za to, že k nim posílá trouby," mínila Cameron.

"Jo, prostě..." řekl John váhavě kvůli obavě, že se chytí do pasti. "Neměl jsem ještě žádný plány, tak jsem se vrátil na oběd a trochu jsme pokecali."

"To vidím."

"Neměl jsem v úmyslu si s ní nějak hrát, jestli ti jde o tohle. Chtěl jsem od ní akorát poradit." John se snažil o maximální otevřenost, aby z jeho doznání opravdu cítila upřímnost.

"Dobře," řekla Cameron po krátké, ale nesnesitelně dlouhé odmlce. Vložila si do úst poslední jahodu a spokojeně se na svého partnera usmála. Jakmile ji dostatečně rozžvýkala, polkla ji a olízla si rty. "Škoda, že jsi sem nezašel i na večeři, vyhnul by ses otravě jídlem."

John se pokusil v jejím hlase zachytit známky výčitek, ničeho si však nevšiml. "No jo," odsouhlasil její slova a poškrábal se na hlavě. Cameron ho pozorovala i nadále, vyzývavý pohled byl ale ten tam, došel tedy k názoru, že případ je uzavřen. Rozhodl se, že je čas položit onu otázku, kterou před chvílí nestihl vyslovit. "Když už se tady tak hezky přiznáváme, co mi řekneš k tý puse?"

"O které puse je řeč?" hlesla.

"Jenom se nedělej," vyhrkl John. "To víš moc dobře, a jestli ne, tak nejsi napůl kyborg, což oba víme, že jsi."

Cameron sevřela rty. Doufala, že se k danému tématu nikdy nedostanou, ale John byl příliš chytrý a zvědavý na to, aby celou záležitost ignoroval: ten jaksi pošetilý, rozhodně lehkomyslný polibek, kterým jej obdařila během posledního Štědrého večera, a po kterém musela čelit imitaci jeho nevraživého, zcela protikladného chování.

"Chtěla jsem vědět, jaké to je políbit tě. Myslela jsem, že by se ti to mohlo líbit, a také tomu tak bylo, ale po tvé silné reakci mě napadlo, že bych ti mohla vrátit všechny ty ošklivé věci, které jsi mi pověděl. Při pohledu zpět si uvědomuji, že byla chyba ti ubližovat."

"Ne, zasloužil jsem si to," mínil John velkoryse.

"Tvoje pozdější reakce ale naznačovala pravý opak. Veřejně jsem tě ponížila, takže když jsi mi později řekl, že mě miluješ, nakrátko mě to překvapilo. Přestože jsi měl otravu, bylo mi jasné, že mluvíš pravdu. Dlouhý čas jsem pak strávila tím, abych tvůj postoj a slova propojila se skutečnými city. Spousta lidí se podle všeho vyhýbá vyřčení toho, co skutečně cítí. Následkem toho žijí osamělý život."

"Jako třeba mý budoucí já?"

"Vůdcovství je osamělé povolání."

"To řekl?"

"To jsi řekl," opravila jej mírně.

Viděl, jak sebou koutky jejích úst zaškubaly a roztáhly se do nepatrného úsměvu, zatímco obličej maličko zazářil. Vypadalo to, že je na něj pyšná, avšak nechce projevy hrdosti přehánět. Zřejmě to tak skutečně cítila, nepotřebovala nic zveličovat jen proto, aby bylo jasně patrné, co má na mysli. "Co by se stalo, kdybych neutekl z toho obchoďáku?" chtěl vědět John.

"Koupili bychom zbytek věcí a šli domů."

"To je celý?"

"Takový je nejpravděpodobnější scénář."

"A kdybys mi nedala pusu?"

"Koupili bychom zbytek věcí a šli domů."

"Takže jsme to v podstatě podělali oba?" řekl John.

"Podle mě to byla spíš má vina než tvá. Na základě tehdejšího stavu našeho vztahu jsem usoudila, že se mohu o polibek pokusit, ale kdybych nad tím více přemýšlela, a kdybych tě neodstrčila a neponížila, tak mám zato, že bychom si ušetřili spoustu hádek."

"To jsi nemohla vědět. Neměla jsi s tím zkušenosti, ještě pořád je nemáš." Mávnutím ruky zastavil její protesty. "Vím, že tvá schopnost napodobovat je hodně dobrá, z toho, co jsem viděl během minulý noci, je mi ale jasný, že na stejný úrovni zatím nejsme. Rozumíme si?"

Cameron souhlasně přikývla.

Rozhostilo se ticho. Oba se v myšlenkách zaobírali alternativním životem, který by nyní možná vedli, kdyby několik věcí udělali jinak. John se nicméně ze snění brzy probral. Jeho život byl plný slov jako 'kdyby, ale' a 'možná', a další takové by rozhodně nebylo ku prospěchu. Žil raději tím, co je tady a teď, minulost a budoucnost nechával, ať se postarají samy o sebe. Některé věci z minulosti ovšem bylo nutné objasnit, aby přítomnost s nimi spjatá dávala smysl.

"Včera jsi byla celkem v ráži. Myslím tím to, jak jsi přišla do motelu. Tý kritiky jsem od tebe schytal celkem dost," mínil John.

"Snad se na mě ještě nezlobíš, nebo ano? Říkal jsi, že ne," řekla Cameron ublíženým tónem.

"Já? Né. Teda zlobil jsem se, ale teď už ne. Proč bych měl?"

"Předtím tomu bylo vždycky tak, když jsem udělala něco takového," podotkla.

John připustil, že určitý potenciál pro zášť u něj byl. "Hmm, pravda. Teď ale ne."

"Jak to?"

"Nevím. Asi už není nic, kvůli čemu bychom se měli hádat." Ticho, které následovalo po jeho slovech, jej přimělo, aby tuto formulaci upravil. "Nemyslím to špatně, tím mám na mysli, že už máme všechno blbý za sebou."

Cameron souhlasila, avšak než se sama vyjádřila, dobře si vše promyslela. "Nejspíš jsem tě chtěla šokovat, a zároveň se vyhnout tomu, abych řekla to, co jsem doopravdy říct měla. Předtím jsi mi jednou nabídl možnost otevřeně mluvit o svých ambicích ve vztahu k nám, ale nevyužila jsem jí. Tentokrát ano, neboť jsem došla k závěru, že upřímnost je nejlepším řešením bez ohledu na následky, které by mohly potkat mou vlastní osobu."

"Ty vidíš sama sebe jako osobu?"

"Ano. Proč by ne?"

"Furt mi říkáš, že jsi kyborg, ne člověk," připomněl jí John.

"To ale nevylučuje, že jsem osoba, což?"

John se zamyslel. "Asi ne no."

Cameron se zamračila. "Asi?"

"Mám nějakej časovej limit na to, abych ti dal definitivní odpověď?" vyjekl John vyděšeně.

"Ne. Ale ráda bych ji slyšela ještě před Dnem zúčtování."

"Ha ha!" zasmál se John.

"To nebyl vtip," zaprotestovala Cameron.

John zmlkl. "Promiň." Zatvářil se co možná nejzkroušeněji, podobně jako vždy, když jej matka přistihla u nějaké zapovězené činnosti.

"Mám tě!" řekla Cameron s úsměvem.

"Proč?" zasténal John a vzhlédl k nebi.

Cameron pohlédla týmž směrem. "Proč co?" otázala se. Přemýšlela, co může na stropu jídelny vidět.

"Proč jsi tak děsně komplikovaná? Holky sice jsou komplikovaný. Ale ty... s tebou to má být jednoduchý. Prostě mě chráníš, nazdar." zahučel rozčileně.

"Promiň, Johne," řekla a omluvně sklopila oči k zemi.

"Ále, zapomeň na to! Myslel jsem, že s těma věčnýma omluvama už je taky konec.

"To budeme muset nejprve přestat zraňovat jeden druhého," poznamenala Cameron.

John vzdychl. "Jo, to jsem tak nějak měl na mysli." Následovala krátká chvíle nepříjemného ticha, pak se John vrátil ke konverzaci. "Proč jsi to udělala?" zeptal se.

"Co?" chtěla vědět opětovně zmatená Cameron.

"Proč ses rozhodla, že budeš upřímná, ať to stojí, co to stojí?"

"Nevím. Přišlo mi, že bych to tak prostě měla udělat."

"A ty možný následky byly jaký?"

"Mohla jsem tě navždy ztratit."

"A to ti přijde důležitý?"

"Nic není důležitější než tvá bezpečnost."

John uchopil její ruku a jemně ji stiskl. "Ale je to důležitý pro tebe?"

Podívala se mu do očí a vydechla: "Ano, je to důležité."

John se usmál. No, tak se pojďme ujistit, že o mě nepřijdeš."

Cameron úsměv opětovala. "To je přijatelný nápad."

"Super," řekl John.

"Super," zopakovala po něm.

                                                                              # # # # # # # #

John dle předchozí dohody zaplatil lístek, přičemž nechal servírce obvykle štědré spropitné. Cameron věděla, že tak učinil, protože jeho matka dlouho jako servírka pracovala. Co se životních zákonitostí týče, nebyla již žádný nováček, přesto se nevyhnula dalšímu iracionálnímu pocitu chvilkové žárlivosti, ten byl ale brzy ten tam. "Co bys chtěl dělat teď?" zeptala se, když vykročili do slunečního svitu.

"No, řekl bych, že je načase začít nahánět Skynet," opáčil váhavě.

"To skutečně je," souhlasila Cameron, "ale budoucí Ty ne vždy děláš to, co bys měl. Máme dovolenou, pojďme dělat něco zábavného."

John se zarazil. "Ty říkáš, že bychom se měli bavit? Ty?"

Cameron se na něj zamračila. "Ano, já. Pokoj máme zaplacený, nemusíme se hned vracet do práce, tak si pojďme trochu užít odpočinku."

John nevěřícně potřásl hlavou. "Teď už jsem slyšel všechno! Terminátor na dovolený!"

Cameron jej začala táhnout směrem k hotelu California. "Nechceš řvát ještě víc nahlas? Ve Van Nuys tě možná nebylo pořádně slyšet!"

John se zachechtal. "I kdyby někdo kolem nás věděl, co je to terminátor, na beton by nevěřil, že jsi jeden z nich, teda vzhledem k tomu, jak jsi oblečená!"

"Beru to jako kompliment, ale zkusme tvou teorii netestovat, ano?"

"Fajn, zlato," souhlasil John zvesela.

Teď se zarazila Cameron. 'Zlato?' Kdybych byla dívka jako Allison, měla bych se teď zajíknout. Ne, že by se v roce 2027 lidé zajíkali radostí, ale...

"Jsi v pohodě?" John se náhle zastavil a přerušil tak její myšlenkové pochody.

"Ehm, ano" odpověděla.

"Hmm," zabručel John. "Vypadalo to, že jsi trochu mimo..."

"Aha. Já se jen zajíkala," přiznala se.

"Hmm. Je to legální? Chápeš, takhle na ulici," utrousil John se svraštěným obočím.

Cameron se zašklebila. "Tvá mysl je skutečně úchylná," řekla a jemně jej bouchla do ramene.

"Au!" vyjekl a chytil se za zasažené místo. V obličeji se mu zračila silná bolest.

Cameron ho s úzkostí vepsanou do obličeje chytila za lokty. "Jsi v pořádku? Zase tak tvrdě jsem tě neuhodila."

"Přímo do tetování," zasípěl.

"Ale ne! Moc se omlouvám, Johne," vypravila ze sebe velice ustaraným tónem.

John zamrkal. "Chytla ses!" zajásal se spokojeným úsměvem od ucha k uchu.

Cameron se zatvářila rozzlobeně. "To není vtipné," zahučela.

"Možná ne. Ale na chvilku jsi z toho byla na placato!"

"Pojďme radši zpátky na pokoj. Zkontrolujeme obvaz a možná dostaneš další dávku živin," oznámila Cameron tónem, který z jejích slov činil spíše rozkaz než žádost.

"Ano, sestři," odpověděl John.

Cameron se na okamžik opět zamračila. John po ní střelil uličnickým pohledem. Obrátila oči v sloup a obrátila se k motelu. Tentokrát ho chytila za ruku, aby nemohl utéct, a táhla jej za sebou jako neposlušné dítě.

                                                                              # # # # # # # #

"Jaký význam má vlk?" ptala se, zatímco dokončovala svůj úkol opatrným přilepením okrajů nové lepicí bandáže. Taktéž vyměnila použité vatové tampóny, aplikovala dezinfekční prostředek a hojivou mast. Použité věci dala do plastového sáčku, určeného k vyhození. Zbylé předměty vrátila do kufříku první pomoci. Celou dobu také dbala na to, aby John věděl, že pozorně poslouchá.

"Hm, no, ukazuje to, že jsem takovej "vlk samotář", odvětil John a zakroužil ramenem, aby otestoval pružnost nového obvazu. Rychle pohlédl na svou "zdravotní sestru", která zase jednou nevěděla, co si má myslet. "Přemýšlel jsem o tom už delší dobu, od chvíle, kdy máma umřela. No fakt. Myslel jsem, že navždycky zůstanu sám."

"A když jsi mě opustil, myslel sis to zase?"

"Hm," potvrdil.

"Stejně ale tomu s tím vlkem nerozumím. Jsou to přece zvířata žijící ve smečce, ne?"

"Většinou jo. Některý z nich si ale razí vlastní cestu."

"A takto se vidíš ty?"

"Asi jo. Cameron, vždyť ty sama jsi to říkala. V budoucnosti budu sám."

Zatvářila se smutně, pokusila se však předstírat povzbudivý úsměv. "Třeba ne." Zvedla ruce a vzala jeho tvář do dlaní. Johnův výraz jí napověděl, že má pokračovat dál, nabídla mu tedy své rty k podmanění, což bylo něco, v čem si vysloveně liboval. Opět se ocitla chycena v jeho náruči, neschopna uniknout. Po chvíli ji ovšem pustil.

Cameron si přejela ukazováčkem po rtech a poté se na něj upřeně zadívala. "Líbání mám ráda," prohlásila způsobem, který říkal, že jde o jasnou věc.

John se zahihňal, "To je dobře," řekl. "Nic, pojedeme."

                                                                              # # # # # # # #

Zatímco se procházeli a míjeli řídké skupinky pouličních umělců a mimosezónních turistů, oživujících dřevěná prkna santa monického přístavu, John si všiml, že Cameron jde poněkud jinak. Kráčela velmi energicky, a byly zde i další zvláštnosti. Vzala si malé zlaté náušnice a také použila o něco více make-upu než obvykle.

"Vypadáš jinak," poznamenal John.

Podívala se na něj a usmála se. "Já jsem jiná."

"Jo, já vím," souhlasil John a usmál se nazpět, "tím ale myslím, že vypadáš jinak třeba oproti včerejšku."

"Ach tak." Dále se dívala před sebe, nyní ovšem s lehce zakaboněným výrazem.

"Normálně se oblíkáš tak, abys zapadla mezi ostatní," podotkl John, když si uvědomil, že Cameron zcela neporozuměla tomu, co bylo obsahem jeho sdělení.

Onen výraz byl nahrazen očividnou úlevou. "Vždyť zapadám," ohradila se.

"To jo, ale když jsi tu byla posledně, nechtěla jsi vyčnívat vůbec. Však víš, měla jsi svůj obvyklej outfit: boty, rifle a koženou bundu."

Cameron prudce zastavila a zaškaredila se. "Slovem 'obvyklý' myslíš nudný."

"Ne, myslím tvůj vzhled. To jsi prostě celá ty: upravená, efektivní, praktická."

"Správně: nudná."

John zavrtěl hlavou. "Bereš si to úplně špatně." Měl zato, že dokáže svou podrážděnost udržet na uzdě, tak, aby mu nevstoupila do hlasu. Byl rozhodnutý pokusit se z jejich vztahu něco vytěžit. Něco jiného než konflikt.

"Když jsme tu byli naposledy, řekl jsi, že vyčnívám, protože trávím mnoho času zíráním na ostatní lidi."

"Ok, fajn, to jsem řekl," uznal John, "teď ale působíš celkově víc nenuceně." Cameronin výraz znovu vykázal známky zmatení. "Je mi jasný, že si pořád každýho prohlížíš, ale teď už ti to jde o dost nenápadněji."

"Aha. Doufala jsem, že si toho nevšimneš," řekla s ohrnutými rty.

"Řekl bych, že už tě znám vcelku dobře," řekl a povzbudivě se usmál. "Takže jak to je, srovnáváš lidi s tím, co máš v databázi?"

"Ano. Provádím analýzu obličejů, abych zjistila, zda nejde o kteréhokoliv známého terminátora, nebo jestli jejich rozměry neodpovídají rozměrům endoskeletonů, které mám v paměti."

"To zní jako spousta práce," připustil John.

Cameron jen krátce pokrčila rameny a mluvila dál, "Také analyzuji potenciálně šablonovité chování, abych zjistila, zda se lidé drží svých skupinek. Každý, kdo nás patrně sleduje, zatímco se snaží zapadnout do různých skupin, bude podroben dalšímu šetření."

Na Johna to udělalo dojem. "Vidím, že naši bezpečnost bereš vážně."

"Nic není důležitější než tvá bezpečnost, Johne." Totéž řekla již dříve, byl to však základ všeho, co k Johnovi Connorovi cítila, a tak jí nečinilo problém se opakovat.

"Ani tvý štěstí?" zeptal se. Cameron potřásla hlavou. "A to si nemůžeš dát ani na den pohov?"

Smutně se pousmála a znovu zavrtěla hlavou. "Jednu výhodu ale tato práce má," prohlásila.

"Jó?" zareagoval John na rostoucí optimismus v jejím hlase. "A co přesně by to mělo být?"

Ona se vřele usmála, provlékla ruku skrze jeho paži a vedla je oba zpět. "Jsem s tebou dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu," zapředla.

John se zahihňal. "Takže mou pracovní nabídku bereš?"

"Pořád o tom přemýšlím," odpověděla. "Berme to tak, že jsem ve zkušební lhůtě."

John se zasmál jejímu vtipu a přitáhl si ji blíže k sobě. "Pojďme se na oslavu tohohle dne vyfotit," navrhl.

Cameron lehce přizvedla obočí. "Opravdu si dnešní den zaslouží takový přístup?"

John uviděl její popletený výraz a usmál se. "Jo, je to pro nás výjimečnej den, nejlepší den všech dob. Chci si to zapamatovat. Nemám takový paměťový schopnosti jako ty," řekl a zaklepal jí na hlavu.

"Aha," řekla se zřetelným porozuměním ve tváři. "Je to ale riskantní. Toto místo je snadno identifikovatelné."

"No tak se ujistíme, že je na pozadí akorát moře a obloha," řekl John.

"Dobře," opáčila Cameron. Pohledem zkoumala přístav, až objevila místo, se kterým byla spokojená. "Tady to půjde," řekla.

"Fajn, nasaď neutrální výraz," instruoval ji John a natáhl před sebe ruku s telefonem.

"Jaký je můj neutrální výraz?" otázala se Cameron poté, co John stiskl spoušť.

Ukázal jí výsledek. Ona na fotografii vypadala poněkud rozpačitě, zatímco on se culil do objektivu. "Jo, tady máme jednu do alba," rozhodl.

"Moc lichotivě to nevypadá," zněl její názor.

"Tobě to tak možná nepřijde, ale vypadáš tu hroooozně roztomile," řekl a láskyplně ji štípnul do tváře.

Cameron mu vytrhla telefon z ruky a opět zapnula fotoaparát. "Tuhle vyfotím já," prohlásila.

"Dobře no," řekl John, objal ji oběma rukama a usmál se na malý přístroj, který držela před nimi. Na výsledném obrázku byli dva mladí, dobře naladění lidé, očividně zamilovaní a šťastní, že mohou být spolu. "Lepší," uznal.

"Mnohem lepší," opravila jej Cameron.

"Pošli to Charleymu a Michelle," vybídl ji John.

"Jsi si jistý?"

"Absolutně. Zaslouží si vědět, že jsem zpátky, a že je mezi námi všechno v cajku."

"Dobře," souhlasila Cameron a stiskla tlačítka potřebná k odeslání obrázku. Pronikavé pípnutí následně potvrdilo jeho doručení.

"Bezva!" zajásal John.

"Mám to přeposlat i Derekovi?" zeptala se Cameron potutelně. John po ní střelil ledovým pohledem. Zavřela tedy telefon a podala mu jej zpět. "Ty nemáš žádný smysl pro humor," pronesla s docela nevinným výrazem.

"Nikdy pro mě není pozdě vydat se do Kanady," zabručel.

"Ach, výborně! Vždycky jsem chtěla vidět sníh," zavýskla Cameron a zase jednou si vyžádala jeho rámě.

"Takže se tě fakt nemám jak zbavit?"

"Nemáte šanci, pane!"

John se usmál a vzal ji za ruku. "Dobře," řekl. "To je dobře."

                                                                              # # # # # # # #

Mezitím, v okresní všeobecné nemocnici v L.A., měli Charley Dixon a jeho žena Michelle krátkou přestávku na oběd. Jejich individuální rozpis směn se nikdy neprotínal natolik dobře, aby spolu mohli strávit celou hodinu, užívali si však každý společný moment, který v nabitém rozvrhu nalezli. Nyní diskutovali na téma, zda si koncem týdne zajít do kina nebo si s kluky z ambulance zahrát bowling.

Michelle právě utírala kapku majonézy z manželovy brady, když je jeho telefon upozornil na příchozí multimediální zprávu. Charley počkal, až se snímek načte, a poté jí ho ukázal.

"Jé, že jsou roztomilí?" otázala se.

"Jsou, jsou," přitakal Charley. "Ten hoch se ale potřebuje oholit."

Michelle ho lehce plácla přes koleno. "Teď zníš jako táta, který se mu snaží vynadat."

Telefon pípnul znovu, tentokrát ovšem zvěstoval příchod sms. "To je od Johnnyho," ozval se.

"Ano?"

"Jo. Píše, že je zpátky a že je všechno v cajku. 'Omlouvám se, jestli jsem vám oběma způsobil nějaký problémy, odcitoval.

Michelle věnovala Charleymu milý úsměv. "Je to hodný klučina, fakt," řekla.

Charley přepnul zpět na fotografii Cameron a Johna. "To teda jo," řekl a spokojeně se rozzářil.