Kapitola 10 - Takto mě nesmíš opustit
Los Angeles: Středa, 3.října 2007
"Tak... jak to uvnitř šlo?" chtěl vědět John, zatímco se proplétal nočním provozem.
Cameron pohlédla na něj. "Andy mi nabídl kávu."
"A?"
"A já ji odmítla."
"Hm."
"Neměl žádný cukr."
"Proto sis ji nedala?"
"Ne. Pouze jsem s ním nechtěla mít sex."
"Jo tak. Třeba ti ale prostě jenom nabízel kafe."
"Ale ty jsi říkal-"
"No, však jo... Myslel jsem to tak, že když jdeš na rande, tak to, že dotyčnýmu nabídneš kafe, je, jako bys říkala: zůstaň tu, prosím, přes noc."
"Aha. A 'zůstat přes noc' znamená mít sex?"
"Obvykle jo. Ale podle mě nemusí. To prostě musíš vyčíst z celkovýho kontextu."
"Je ovšem bezpečné předpokládat, že sex bude zahrnut též, je to tak?"
"Kdybys měla na sobě ty předchozí šaty, tak by o žádných předpokladech nemohla být řeč."
Cameron se zadívala z okna a na rtech se jí objevil malý spokojený úsměv.
"Povídej mi o tom, k čemu všemu došlo ještě před tou nabídnutou kávou... A tím nemyslím info na téma 'co jsem musela spořádat', řekl John."
Cameron pečlivě shrnula večerní události včetně detailů ohledně Turka Andyho Gooda.
"Takže je to poskládaný z herních počítačů? A já myslel, že program je důležitou součástí."
"Hrála jsem a vyhrála. Ten šachový program není tak efektivní, jak si Andy myslel."
"Třeba díky tomu zanevře na myšlenku, týkající se ovládnutí světa skrze šachy." ušklíbl se John.
"Třeba ano. Ale i tak bychom měli toto zařízení zničit. Říkal, že je nespolehlivé. Mívá různou náladu."
"Fakt? Náladovej stroj, no kdo by to byl řekl?"
Cameron teď na Johna upřeně zírala. "Narážíš na něco?"
"Já a narážky? To ani náhodou!" John se na moment odmlčel, pohlédl na ni a pokračoval, "Abych nechodil kolem horký kaše - ty jsi náladovej stroj!"
Jeho slova zazněla poněkud tvrději, než původně chtěl, což však mělo na Cameron okamžitý efekt. Mírně našpulila rty a poté se vrátila zpět k původnímu tématu.
"Měli bychom zvážit terminaci Andyho Gooda."
John sevřel volant o něco pevněji. "Možná bys měla zůstat u toho kafe."
V Jeepu zavládlo nepříjemné ticho. Na další červené John otočil hlavu k Cameron. Zdálo se, že pozorně studuje svou pravou ruku.
"Nějakej problém?" zeptal se.
Cameron se podívala na něj a věnovala mu uklidňující úsměv. "Žádný nemám. Jen skenuji Andyho otisky prstů."
John pozvedl obočí. "Dobře ty! Jak jsi je sehnala?"
"Před odchodem jsem si s ním potřásla rukou. Hodně se potil, a právě jeho pot nyní uschl natolik, že dokážu rozpoznat otisky."
"To je fakt dobrej trik," poznamenal John.
"Díky."
"A co ses z nich teda dozvěděla?"
"Že Andy Goode byl v roce 2027 členem jednotky Dereka Reese. Jmenoval se však Billy Wisher."
Červená se změnila v zelenou. John uvolnil brzdový pedál a Jeep se znovu rozjel. "On je jedním z těch chlapů, co byli poslaný zpátky - a který to tady odnesli?"
"Ani jedna možnost není správná. Těmi muži byli Sayles, Sumner a Timms."
"Takže zůstal v budoucnosti. Co to znamená, když přijde na jeho vytváření Skynetu?"
"To nevím. Co myslíš, že to znamená?"
John ještě chvíli přemýšlel a pak vyrukoval se svou teorií. "Myslím, že Derekovi v budoucnosti něco prozradil. Třeba seznam zaměstnanců Cyberdynu, určitě byl jedním z nich. Derek rozhodně věděl něco, co ty ne, a navíc to byl prostě jenom voják v budoucnosti, že? Jak by mohl vědět o něčem, o čem ty nevíš - o čem nevědělo ani mý budoucí Já?"
"Protože si to nechal pro sebe."
"Přesně tak. A proč by něco takovýho dělal?"
"To nevím."
"Radši bychom měli zjistit, na čí straně je. A to co nejdřív."
"Máš za to, že pracuje pro Skynet?"
"To zas ne! Ale jestli nedělá jenom pro nás, tak pro koho ještě? Není v týhle válce ještě nějaká třetí strana?"
Než Cameron odpověděla, dala průchod svým myšlenkám. "Momentálně ne."
"Hmm. Asi by to chtělo na Dereka zatlačit a zjistit, jestli ho dokážeme přimět, aby vyklopil svoje tajemství."
"Ano, bylo by lepší, kdyby s námi spolupracoval."
"Ještě něco mě napadlo. Jestliže Andy Goode vytvořil Skynet, pak to musí být dobrej programátor jak prase. Taková úroveň odborných znalostí by se po Dni zúčtování mohla šiknout: přeprogramovávání terminátorů nebo dokonce hackování samotnýho Skynetu. Musíme ho dostat do našeho týmu."
"A co s Turkem?"
"Zničit nebo přeměnit na naši zbraň? Těžká volba. Na jednu stranu můžeme Skynet zardousit už v zárodku, na stranu druhou se nám může do rukou dostat něco, co se dá použít v boji proti němu, pokud ho vytvoří někdo jinej."
"Musíš se rozhodnout brzy," řekla Cameron tiše.
"Jo... Zatím mi ale slib, že Andyho Gooda nezabiješ."
Cameron nepromluvila, avšak brzy museli zastavit před dalším semaforem. John se na ni podíval a bez mrknutí oka ji vyzval k odpovědi. "Cameron?"
"Slibuji." řekla a konejšivě se usmála.
O několik minut později John vzorně zaparkoval Jeep na obvyklé místo. Krátce poté, co vešli do bytu, Cameron zmizela ve svém pokoji. Derek seděl na gauči s nohama položenýma na nízkém stolku.
"Jak šlo noční čmuchání?" otázal se John a posadil se vedle něj.
"Celou noc jsem byl tady," odvětil Derek.
"To určitě. Kapota druhýho auta je rozpálená do běla a na tvých botách je čerstvý bahno a tráva, jak ses schovával v křoví u baráku Andyho Gooda."
Jedno Derekovo obočí vystřelilo vzhůru, jako by Johna nabádalo, aby mluvil dále.
"Na tomhle máme pracovat jako tým. Cameron jde dovnitř, aby sehnala informace, ty pak spolu probereme a rozhodneme, co bude dál. Nevzpomínám si, že by součástí plánu bylo to, že budeš načumovat do oken a pozorovat, co tam dělá."
"Však jasně, to je tvoje práce," podotkl Derek.
"Co to jako znamená?"
"Chceš mít jistotu, že si to nerozdává se starým Andym, protože je celá jen tvoje, ne?" řekl Derek šibalsky.
John okázale vzdychl. "Cameron má recht, když říká, že máš hlavu furt plnou prasáren."
"Nemyslíš, že takhle lidi budou přemýšlet, až jim Skynet sebere všechno, na čem jim kdy záleželo, a pošle stroje jako ona pro to, co zbylo? Co?"
"To je tvoje budoucnost, Reesi, ta, ze který jsi přišel. Naše může být jiná."
"Některé věci se nikdy nezmění, Johne. Smiř se s tím, že ji u sebe nemůžeš mít věčně."
"Pochop jednu věc: Skoro celej jeden rok... celej zasranej rok jsem strávil tím, že jsem ji odstrkoval, choval se k ní jako ke kusu hadru a dával jí hromadu důvodů k odchodu. A víš ty co? Nikdy nikam neodešla, pořád je tu. Všichni ostatní to se mnou vzdali, dokonce i máma. Ale ona ne. Ona mě nikdy neopustí."
Derek zavrtěl hlavou. "A to právě jednou bude problém."
"Pro mě ne."
"Pro ni jo."
"Ona to zvládne."
"A co ty? Zvládneš to, co jí provedou?"
Cameron vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. "Johne?" ozvala se.
"Copak?" řekl nepřítomně.
"Nechceš uvařit kávu?"
"Co?" vyhrkl a obrátil se k ní.
Cameron třímala kávovou konvici. "Já uvařím."
"Aha. Ne, ne díky." Nato zívnul, vstal a protáhl se. "Jdu na kutě."
Zanedlouho se Cameron objevila u něj v pokoji.
"O čem jste vy dva spolu mluvili?" zeptala se a sedla si na kraj postele.
"No, vždyť víš, řešili jsme Odpor a tak. Jenom jsme se do sebe tak trochu strefovali."
"A kolikrát jsi zasáhl cíl?"
# # # # # # # #
Později Cameron pozorovala spícího Johna. Poznala, že se mu něco zdá, a přemýšlela, o čem jeho sen asi je. Někdy jí to prozradil, jindy si však ponechal obsah těchto nočních vsuvek pro sebe.
Té noci klidně, leč smutně prožíval jeden z posledních dní rušného života Sarah Connorové, které se odehrávaly v obskurní jihozápadní nemocnici.
Vzít mě sem nebylo zrovna nejlepší rozhodnutí," řekla Sarah.
John ji chytil za ruku. "Promiň. Nikdy by mě nenapadlo, že tě takhle spoutají."
"To nemyslím. Ty ses tímto zviditelnil, zase jsi ostatním na očích. Ta věc tam pořád někde je. Ona tě najde. Zabije tě. Právě tohle-"
"Tohle dělají... Jo, já vím. Hele, Ellison mi sehnal novou občanku. Je tak opravdová, jak jen může být, a nechal mě zašifrovat soubory, takže je nikdo nemůže použít k mýmu stopování. Můžu znovu zmizet."
"Teď ale ne. Jsi tady. Oni tě tu můžou najít."
"Ne, Ellison říkal, že nezveřejní žádný detaily, dokud..."
"Dokud co? Dokud nebudu mrtvá?"
"Tak nějak."
"Pak se to stane historií a půjde o záležitost veřejného záznamu. Dalšího můžou poslat zpátky přímo do tohoto bodu. To už po tobě půjdou dva." Sarah potřásla hlavou. "Johne, jak můžeš být tak hloupý a zapomínat všechno, co jsem tě kdy naučila?"
"To bude asi tím, že bez tebe, mami, na ničem nezáleží."
"Takhle vůbec nepřemýšlej, Johne Connore! Nikdy! Záleží na tobě... Jenom na tobě! To si pamatuj..." její zesláblý hlas přešel v šepot.
John podal matce sklenici vody, kterou s obtížemi vyprázdnila pomocí brčka. Bolelo ho vidět ji v takto křehkém stavu.
"Pamatuješ si na 8.června 1997?" zeptala se. John zavrtěl hlavou. Data pro něj mívala jen pramalý význam. "Toho dne jsi pro mě přišel a ještě téhož dne jsem tě dala k adopci," řekla.
"Cože?" John spatřil první slzy, formující se v jejích očích. "Co? O tom jsi mi nikdy neřekla..."
"Ne, nemohla jsem. Bylo mi hrozně z toho, že jsem tě odepsala. Přišlo mi, že to tak bude nejlepší, ale pak jsem změnila názor a rozhodla se, že tě buď najdu nebo umřu během hledání."
"Taky že jsi skoro umřela - tehdy jsi říkala, že jsem úplně blbej."
Sarah se usmála. "Ty nejsi hloupý. Ani zdaleka."
"A proč mi to teď všechno vykládáš?"
"Že by přiznání na smrtelné posteli? Možná. Možná potřebuješ vědět, že každý stojí na hliněných nohách, nikdo není nesmrtelný. Všichni máme slabé chvilky. Takto se dokážeš postavit čelem k věcem, na kterých záleží."
"Ty jsi vždycky byla moje skála, hotovej diamant. Bez chybičky."
Sarah se sípavě uchechtla. "Ale vůbec ne. Jsem spíš jako hrouda uhlí. A teď pomalu dohořívám."
Na to už John žádnou odpověď nenalezl.
# # # # # # # #
Jak už se stalo zvykem, John se probudil s Cameron ležící na posteli vedle něj.
"Dobrý ránko! Vyspala ses dobře?" zeptal se.
"Za posledních devět dní ses mě na to zeptal už podeváté v řadě. Přece víš, že nespím."
"Některý vtipy holt nikdy nezevšední."
"Skutečně? Moderátorům v onom nočním televizním pořadu jsi říkal něco jiného, přestože tě nemohli slyšet." S Johnovými sklony k nadávání na televizi si Cameron nevěděla rady. Na to, aby s nějakým strojem vedl seriózní dialogy, měl přece ji. Možná rád diskutoval s takovým, který neodpovídá.
"Ještě že tě mám, jinak by mi neměl kdo připomínat všechny mý faily. Však se mnou nemusíš furt být. Můžeš jít kamkoliv jinam. Třeba na Aljašku."
"Nikam jinam jít nemohu, to víš moc dobře."
"Jo jo, ten tvůj program."
"Ne. V noci ses mě držel tak pevně, až jsem měla obavy, že ti budu muset zlomit ruce, abych se mohla přesunout jinam."
"Aha." John ji pustil, obrátil se na záda a složil si ruce za hlavou.
"'Aha'? To jako vážně?" Cameron vstala z postele a sklouzla pohledem k němu. "Potřebuješ dovolenou."
John zasténal. "Jenom aby nebyla jako ta poslední." Měl na mysli týden, který začátkem léta strávili v poušti. Tehdy jej přinutila, aby přežil jen díky tomu, co si sám ulovil. Díky matčinu výcviku si však z tohoto cvičení odnesl pouze opálenou kůži, která již opět téměř vybledla.
"To ne, měla jsem na mysli něco více relaxačního," ujistila jej Cameron.
"Myslíš něco, co je tomu všemu na hony vzdálený?"
"Ano."
"Jako třeba Disneyland?"
Cameron se zamračila. "Jestli je to tvé přání."
"Hmm." John zavzpomínal na jejich návštěvu přístavu v Santa Monice a jeho nadšení náhle opadlo.
"Copak?" zeptala se Cameron.
"Už tě vidím, jak zase akorát stojíš a hledíš na všechny kolem, zatímco já si připadám jak nějakej podvodník."
"Proč?"
"Protože abychom zapadli, tak se budeme muset chovat jako pár. Vím, že to dáme, ale stejně to bude jenom jako. Já chci něco opravdovýho."
# # # # # # # #
Pauzu na oběd oba strávili konzumací sendvičů na parkovišti před zásilkovým skladištěm, daleko od ostatních, což ostatně dělávali poměrně často. Zadní výklopné dveře Jeepu byly otevřené a sloužily tak jako stolek pro jejich občerstvení. Cameron navázala na dřívější konverzaci.
"Nezdá se, že by ti nějak vadilo, že mě Charley Dixon vidí jako tvou přítelkyni," řekla.
"Pravda, ale kdybych to popřel, napadlo by ho, že něco skrýváme. Vzpomeň si, jak před ním máma tajila kde co. V podstatě mu lhala."
"Takže jsi mu o nás lhal?"
"Ne. Teda jo..." vzdychl John. "Hele, to je fuk. Vím, že musíme držet při sobě. všem říkáme to samý a taky se přede všemi stejně chováme. Dokud víme, jak je to doopravdy, tak na ničem jiným nesejde, ne?"
"Já vím, jak je to doopravdy," podotkla Cameron.
"Fajn..."
Cameron se dívala, jak si John ukousl pořádný kus z druhého sendviče. Když už nic jiného, tak si cenil alespoň jejího jídla. "Jestli máme v předstírání vztahu pokračovat, neměli bychom si pořídit i nějaké společné fotografie?"
"Myslíš jako vyfotit se mobilama?" zeptal se John s plnou pusou.
"Ano. V bytě. Jednu bys asi měl mít i v peněžence. Už jsem viděla spoustu mužů ukazujících ostatním lidem fotografie rodinných příslušníků."
"Nebyla to jen jejich děcka?"John si otřel ústa papírovým ubrouskem, který mu Cameron prozíravě vložila do jeho hnědého papírového pytlíku se svačinou.
"Ne, mohou na nich být i manželky. Nebo přítelkyně."
"No jo, tak pojď sem," John jí pokynul, aby se přisunula blíže. Vytáhl telefon a v nabídce položek zvolil fotoaparát. Volnou rukou chytil Cameron za pas a přitáhl ji k sobě. "Dobrý, řekni sýr!"
Poté ji pustil a zkontroloval snímek na displeji. Následovalo hlasité povzdychnutí.
"Co je?" tázala se Cameron.
John jí podal telefon, aby se mohla na obrázek podívat. On se vesele usmíval, zatímco ona se tvářila, jako by pózovala pro fotografii do cestovního pasu. Na tento fakt ji upozornil a ona lehce ohrnula rty.
"Musíš se uvolnit, vypadat šťastně. Jako bys byla zamilovaná. Chápeš ne, prostě mě obejmi a tlem se jak idiot."
"Právě tohle jsi tady dělal ty?" řekla a ukázala na snímek.
"Jo, a že se mi to sakra povedlo, co ty na to?"
"Ano, vypadáš jako idiot."
John jí vytrhl telefon z rukou. "To ty tady máš být expert na infiltrace."
Vstal, vzal ji za ruku a popošel s ní o několik kroků dál. Nepustil ji, ale naopak povzbuzoval, aby se zvládla lépe připravit.
"Teď se uvolni, chyť se mě a mysli na něco pěknýho."
"Chceš, abych definovala pí na 5 milionů desetinných míst?" řekla a zaujala pozici vedle něj.
"Hm, jestli tě to správně nastartuje..." John uvolnil sevření dlaní, položil jí ruku na záda a sjel dolů k jejímu pozadí. Cameron trhla hlavou a upřeně na něj pohlédla. "Vžij se do tý role trochu," poradil jí.
"Aha," řekla a přitulila se k němu.
"Jsi připravená?"
"Ano," přikývla. Nato se naklonila k němu a políbila ho na tvář právě v okamžiku, kdy cvakla spoušť.
John znovu pohlédl na displej a usmál se. "No, to už je lepší," řekl.
"Pošli mi ji na mobil," řekla Cameron. Jakmile telefon pípnutím ohlásil příchozí foto, obdařila Johna jedním ze svých úsměvů. "Ano, vypadá to dokonale. Ale měli bychom jich udělat víc. Jedna stačit nebude."
"Jo, doma bychom měli pořídit pár dalších, vyměnit si trika a tak. A možná by se to dalo prubnout i někde venku, třeba v parku, ale to až o víkendu. Nemůžeme mít všechno vyfocený ve stejnej čas na stejným místě."
"To ne. Nad tím jsme se měli nejspíš zamyslet už dříve. Příležitostí bylo spousta."
"No jo, no... Nad tím ses ty měla zamyslet už dřív, slečno Dokonalá."
"Nejsem dokonalá, dělám chyby."
John pokrčil rameny a vrátil se očima k displeji. Při pohledu na obrázek se opět usmál.
# # # # # # # #
Čtvrtek, 11.října 2007
John se prokousával zdánlivě nekonečnými sériemi opakování, zatímco jej kontroloval a hecoval jeho neúnavný kyborgský partner. Jelikož pozorování Andyho Gooda během minulé noci dostalo přednost, musel vynechat pravidelné posilování. Navzdory jeho protestům a únavě Cameron trvala na tom, že se do toho pustí hned po práci. Z toho důvodu přišel domů později a byl tak mrzutější než obvykle.
Otevřel vchodové dveře a ihned si všiml, že byt je podezřele prázdný. John spustil notebook, zatímco Cameron pátrala po jakýchkoliv známkách Derekovy přítomnosti. Když se nakonec vynořila i ze svého pokoje, John vzhlédl k ní. Dočkal se však jen zavrtění hlavou
"Všechny jeho věci jsou pryč."
"Jak jinak. Dobrý, už ho mám," odpověděl.
Cameron si stoupla vedle Johna. Ten ukazoval na displej, jenž zobrazoval mapu čtvrti Van Nuys. Na ní blikala červená tečka.
"Je v úkrytu," řekla Cameron.
John vzdychl a vytáhl telefon. Pak vytočil Derekovo číslo.
Veterán Odporu hovor přijal po třetím zazvonění. "No?"
"Dereku? Jak je?"
"Dobře."
"Takže teď je z tebe sólař?"
"Jestli máš na mysli špehování Andyho, tak o to nejde. Prostě jenom potřebuju být chvíli o samotě a udělat taky víc místa pro vás dva."
John kousavou poznámku ignoroval. "Kde jsi teď?"
"V úkrytu. Dávám si rande s kobercem v kanclu," řekl Derek.
John se sám pro sebe zakřenil. "Fajn, ale zítra se sejdeme a rozhodneme, co dělat dál. Dřív se do ničeho nepouštěj."
"Jasně, ty jsi tu šéf, Johne."
"To jsem," připustil John, to už ale Derek zavěsil.
# # # # # # # #
Pátek, 12.října 2007
Nastal konec toho, co Johnovi připadalo jako velmi dlouhý týden. Všichni se střídali při sledování Andyho Gooda a jednou se s ním Cameron dokonce sešla, aby s ním poobědvala v parku nedaleko jeho práce. Díky tomu dodatečně zjistili, že stále pracuje sám a že kolísavé výsledky jeho stroje při řešení problémů se netýkaly pouze šachů.
Cameron ji i Johna úspěšně uvolnila na dva týdny ze zaměstnání. Chytré užití koketního umu a dostatečného naklánění se nad stolem vedoucího za použití velkého výstřihu jí pravděpodobně pomohlo zamluvit fakt, že své záměry neohlásili předem.
Výhlídka na čtrnáct dní strávených daleko od dřiny by měla Johna povzbuzovat, ale jelikož věděl, že jejich volno s největší pravděpodobností nebude zahrnovat nic tak prostého jako odpočinek na pláži a popíjení vychlazeného piva, neměl se víceméně na co těšit. Svůj batoh hodil na postel a přesunul se zpět k Cameron, jež pracovala na notebooku. Tak, jako během předchozí noci, se i dnes Derek nacházel ve starém skladišti ve Van Nuys.
"Jdeme."
"Teď? Je pozdě, copak nejsi unavený ani hladový?"
"To počká, tamto ne," řekl John pevným hlasem. Cameron akceptovala fakt, že okamžitá akce je nezbytná, ale měla zato, že by si ji mohla vzít na starost jen ona. S tím John nesouhlasil. "Já tam být musím. Je to osobní," řekl.
"Tohle Derek říkal o Andym Goodovi," poznamenala.
"No, to jo... Ale pro mě to fakt je osobní."
"V čem?"
"To se nedá takhle říct. Je to..."
"Osobní?"
"Jo."
Cameron uvažovala. "Partneři sdílejí informace. Znamená to, že už nadále nejsme partnery?"
John zavrtěl hlavou. "Ne, tak to není. Některý věci se prostě neříkají. To před tebou mý budoucí Já nic netajilo?"
"Začínám zjišťovat, že zjevně ano."
"Ty jsi mi taky beztak neřekla všechno."
"O čem?"
"Nevím, ale u některých věcí jsi dost mlžila. Jsem si jistej, že párkrát jsi i přímo zalhala." Cameron se mírně naježila. John si změny nálady ihned povšiml. "Takže zalhala? No, asi by mě to nemělo překvapovat..." pronesl rezignovaně a obrátil se zpět k notebooku.
"Jen když to bylo nutné," řekla tiše a položila mu ruku na rameno.
John na ni pohlédl. "A to je něco, o čem rozhoduješ ty, ne?" Cameron přikývla. John zaklapl notebook. Zhluboka se nadechl a záměrně ze sebe vyrazil hlasité vzdychnutí. "Čas prchá jak mrcha," řekl a zamířil ke dveřím.
Cameron jej jako obvykle následovala. Poté, co nastoupila do Jeepu, se přiznala, že lhala ohledně toho, jak Andymu Goodovi došel cukr.
"Proč?"
"Stále experimentuji s vlastním humorem. Předtím se zdálo, že jsi za to vděčný."
"No jo, důležitej je kontext."
Zbytek cesty k úkrytu proběhl v naprosté tichosti. Po zaparkování zjistili, že po starém Fordu není ani vidu ani slechu. Cameron opustila sedadlo spolujezdce a vydala se ke vchodu. Bylo zamčeno, na řadu tak přišel její náhradní klíč. Tiše otevřela dveře a přepnula na noční vidění, aby prohlédla všudypřítomné šero. Rychlé zpracování informací ze všech pozorovacích módů odhalilo, že ve skladišti není živá duše. John na její znamení, signalizující bezpečný vstup, vešel dovnitř taktéž. Ve chvíli, kdy rozsvítila, si toho všiml i on. Nejenže byl Derek pryč, ale scházel i Cameronin starý automobil.
"Co štěnice?"
"Tady je," ozvalo se z kanceláře. Cameron stála u vratkého stolu a držela malý předmět způsobem podobným držení diamantu, který jí John neformálně daroval během minulého víkendu.
"Jak ji našel?" zeptal se a vzal štěnici do ruky.
Nejspíš pomocí nějakého detektoru," odvětila Cameron.
John zaklel pod vousy. Cameron nereagovala. Staršího Johna slyšel klít déle a hlasitěji.
"Co teď budeme dělat?" řekl John a pozvedl ruce i oči ke stropu.
Jelikož Cameron nevěděla, zda se ptá na její názor, mluví pouze sám pro sebe nebo očekává pokyny od božstva nad jeho hlavou, držela raději jazyk za zuby. Zvolila si však špatně.
John se prudce otočil a ukázal na ni prstem. "To je pomoc na hovno!"
Pokusila se jej uchlácholit. "Jestli chceš, můžu na Andyho Gooda dohlédnout. Jestli za ním Derek půjde, najdu ho."
"Jo, a když už tam budeš, tak Andyho rovnou odpráskneš!"
"Řekl jsi mi, abych jej nezabíjela, a proto tak neučiním, pokud se pro tebe nestane hrozbou."
John se na ni podíval. "A jo. Ale to, co definuješ jako hrozbu, není zrovna to, co dělám, ne?"
Cameron se rozhodla hádku dále neprodlužovat. "Měli bychom jít domů." Prošla kolem něj směrem k východu. Když viděla, že se John nehýbe, řekla, "Počkám na tebe venku."
John nijak nedal najevo, že by ji slyšel. Rozhlédl se po skladišti a všiml si, že Derekův spacák je pryč. Předpokládal též, že část zásob jídla a pečlivě ukryté munice bude pryč také, neobtěžoval se však svůj předpoklad ověřit. Svůj hněv obrátil proti staré, malé, oranžové dřevěné bedýnce. Její rozkopnutí mu přineslo alespoň částečné uspokojení.
Poté, co Cameron zamknula dveře úkrytu, si přisedla k Johnovi do Jeepu, připravena absolvovat další tichou cestu. Po příjezdu domů se John unaveně vlekl po dvou schodištích. Zcela oprávněně mohl použít výtah, ale vlastní tvrdošíjnost mu ve volbě snazší cesty zabránila. Zůstal stát uprostřed místnosti a ostentativně hleděl oknem ven, leč ve skutečnosti přemýšlel, zatímco Cameron vykonávala svou obvyklou bezpečnostní prověrku.
"Johne?"
Ignoroval ji, ona si z toho ale nic nedělala. Zkusmo položila ruku na jeho paži a on ostře otočil hlavu, na jejímž obličeji se jasně zračila hořkost, kterou pociťoval.
"Je pozdě. Jsi hladový, unavený a rozrušený, což je kombinace, která spánku příliš nenahrává."
"Fakt jo? Tak dík, mami."
"Takhle mi neříkej."
"Cože?"
"Slyšel jsi dobře." Cameron vykročila ke svému pokoji. Vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.
"Cože?" John byl nejistý ohledně významu toho, čeho se právě stal svědkem. Cameron vznesla námitku proti urážce, ale takovým "však co?" způsobem". Říkal si, jestli by rovnou neměl skočit do postele, nicméně se rozhodl nejprve pro rychlou sprchu, která by mohla dostatečně zmírnit jeho vztek a uvolnit svalstvo natolik, aby se mu podařilo brzy usnout.
Špinavé oblečení hodil do kouta koupelny a záměrně přitom minul proutěný koš, jenž Cameron koupila a umístila zde právě proto, aby zamezila nepořádku. Vstoupil do sprchy, aniž by čekal na ideální teplotu vody, neboť věděl, že bude trvat ještě více než třicet sekund, než se sprcha stane příjemnou.
Spolu s nečistotami a bolestí postupně vydrhl, smyl a celkově očistil i svou mysl od problémů. Nejprve osušil tělo a poté i vlasy do maximální možné míry. Následovalo užití hřebenu a mytí zubů. Pak zkontroloval svůj odraz v zrcadle. Jo, sčesaný dozadu to rozhodně vypadá líp, pomyslel si. V tomhle má pravdu. Začal se poohlížet po kraťasech a tričku, nebyly však tam, kde je Cameron obvykle nechávala. No jasně, je na mě nasraná. Pak uviděl oděv, který odhodil pryč, zvedl jej tedy a řádně umístil do koše. Omotal si ručník kolem pasu a vklouzl do ložnice, kde zahájil lov spacího úboru, zahrabaného pod polštáři. Oblečený došel k zavřeným dveřím jejího pokoje a jemně zaklepal.
"Cameron?" Žádná odpověď. "Cameron, vím, že mě slyšíš. Jenom se ti chci omluvit, jasný? Tak promiň."
Chvíli čekal, ale zpoza dveří stále odpověď nepřicházela.
"Hele, já chápu, že jsi naštvaná. Furt se chovám jak debil, ale to se změní. Můžeš jít ven? Chci ti něco říct, ale ne přes dveře, jo? Je to fakt důležitý."
Ani tentokrát se její hlas neozval. Fíha, ta teda umí být navztekaná, napadlo ho a usmál se sám pro sebe v okamžiku, kdy bral za kliku.
"Jdu dovnitř, jo? Promluvme si..."
John zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí, když zjistil, že Cameronin pokoj je prázdný stejně jako celý byt.
Zhluboka se nadechl, aby upokojil pocuchané nervy, a přesunul se k notebooku. Zanedlouho již spustil sledovací program. Štěnice, jež nechal v Jeepu, doposud fungovala, a sdělila mu, kam Cameron míří. Otevřel další okno, aby pomocí mobilního telefonu lokalizoval Dereka Reese. Nakonec obě okna spojil do jediné mapy, která zahrnovala tentýž objekt: dům Andyho Gooda. Dalším potvrzením mu byla kontrola Cameronina telefonu. Ten nebyl dostupný, což znamenalo, že nechce, aby věděl, kde se nachází.
Přestože na něj dolehl pocit zklamání i zrady od obou členů týmu, neztrácel dále drahocenné minuty. Urychleně došel k závěru, že je nejvyšší čas opustit toto místo. Svižně se převlékl a naplnil batoh základními potřebami, včetně obsahu trezoru ukrytého v posteli.
Na mobilu ještě vytočil Cameronino číslo, ta ale dle očekávání hovor nepřijala, a tak jí poslal zprávu. Poté ho vypnul, aby jej nebylo možné sledovat. Poslední věcí, kterou John udělal, než odešel, bylo vypnutí notebooku. Pobýval tu mnohem déle než za celý život na jakémkoliv jiném místě, ale neohlížel se.
Nasedl na první autobus jedoucí na sever, na konečné stanici přestoupil, a stejně tak učinil i na další a další, aniž by odbočil z trasy. Nezáleželo na rychlosti, pouze na anonymitě a odchodu z Los Angeles.
# # # # # # # #
Severní Kalifornie: Sobota, 13.října 2007
Když jej nakonec zastihlo ráno, čekal zrovna v malém městečku na další spoj. Jen co otevřela nejbližší restaurace, využil jejich telefonního automatu ke kontaktování Charleyho Dixona.
"Johnny? Ahoj, víš ty vůbec, kolik je?" zabručel ospale.
"Jo, soráč. Hele, museli jsme se rozdělit. Jenom chci, abys věděl, že jsem v pořádku."
Charley zamrkal, aby procitl z ospalosti. "Máš nějaké potíže?"
"Ale vůbec ne. Jenom bylo potřeba vypadnout, věci nejdou, jak by měly," řekl John.
"A Cameron? Vy jste se rozdělili?"
Michelle Dixonová již byla nyní vzhůru taktéž. "Oni se rozdělili?" Charley přikývl. "To je teda pěkně na nic," řekla.
"Dívej se, o nic nejde, to se prostě stává," uklidňoval ho John. Myslel jsem, že bys to měl vědět, toť vše. U mě všechno dobrý, a my dva se uvidíme, až se uvidíme."
Skončil sice veselou poznámkou, ale Charley jej znal natolik dobře, aby mu bylo i přes telefon jasné, že na tom není nejlépe.
"Johne, poslouchej, nedělej, že jsi cizí. Neodjížděj zase na dalších osm let, ano? U nás pro tebe vždycky bude místo."
Michelle souhlasně přikývla.
"Dobře, díky. Promiňte, že jsem vás vzbudil."
"Nic se nestalo, synku. Kam máš namířeno?"
"Asi do Kanady."
"Hmm, zajímavé."
"No jo. Musím končit."
"Jasně, dávej na sebe pozor, hodně štěstí, Johnny!"
"Tobě taky, chlape!"
Spojen se přerušilo. Charley vsadil telefon do stojanu.
"To je teda pěkně na nic," zopakovala Michelle svou větu.
Charley ji přitáhl blíže k sobě. "To teda jo," přitakal.
# # # # # # # #
Los Angeles, před sídlem Andyho Gooda
Když úsvit ohlásil příchod nového podzimního dne, Cameron promluvila, čímž přerušila ticho, které je po mnoho hodin dělilo jako neproniknutelný závěs.
"Vím, kdo je Andy Goode."
Derek se pokusil zareagovat, ale jeho ústa byla příliš vyprahlá. Upil tedy z lahve, odkašlal si a zkusil to znovu. "Jo, jasně že víš. Všichni jsme v tom baráku byli."
"V baráku?"
"Jo. Připoutání pomocí řetězů k podlaze, sklep, strašidelná klavírní hudba."
"Klavírní hudba? Chopin?" otázala se Cameron.
"Chopin? Jak to mám sakra vědět?"
"Já to také nevím. Byl to jen můj tip."
Derek se s nevěřícným výrazem obrátil ke kyborgovi. "Jak to můžeš nevědět? Vždyť jsi tam byla!"
"Vážně? To si nepamatuji."
"Myslel jsem, že si pamatuješ všechno," řekl Derek.
"Naše paměť bývá před přeprogramováním vymazána."
"Takže si z toho, co se stalo předtím, nepamatuješ ani ň?"
"Na pár věcí jsem si vzpomněla během vlastní opravy poté, co jsem porazila T-888, která byla poslána zpět, aby zabila Johna v roce 1999. Nějakou dobu mě to mátlo."
"Chápu."
"Jednoho dne se možná rozpomenu docela."
"Jasně." Derek by se toho dne nerad nacházel poblíž. Již viděl, co se stane, když se terminátoři vrátí do původního stavu.
"A v tom domě, který jsi zmiňoval, jsme byli my všichni?"
"Jo."
"Proto jsi mě tak rychle poznal?"
"Teď máš na mysli co?"
"První den, kdy ses ocitl v Johnově ústředí. Okamžitě jsi na mě vytáhl zbraň. Tak rychle mě ještě nikdo neodhalil."
"Ani Connor?"
"Nějakou chvíli to Johnovi trvalo. Jak přesně mu to došlo, ti nepovím, jelikož by to pro něj mohlo být trapné," řekla a pousmála se.
"Ne to děcko. Generál."
"Aha. No ano, on byl jiný."
"A?"
"Odhalil mě rychle, ale také měl více zkušeností než kdokoliv jiný."
"To je jasný. Ale já tě vyhmátl kvůli tomu baráku."
"Už jsi mě viděl předtím."
"Jo, tak nějak to bylo."
"Mučila jsem tě."
"Najednou si vzpomínáš?"
"Ne, je to jen můj odborný odhad. Takto terminátoři shromažďují informace."
"Je to zvrácenost, tak je to."
"Je to úplné nic proti tomu, co na sobě lidé navzájem páchali po celá staletí."
"A kvůli tomu je to vlastně v pořádku?"
"Ne," uznala Cameron.
"Ty, nebo někdo z vás, co nás měl zrovna na starost, nás nechal naživu i s pár věcmi, díky kterým jsme mohli utéct."
"To je neobvyklé."
"Jo. To si přesně říkám taky. 'Je to neobvyklé.'"
"Opravdu?" zeptala se a opatrně na něj pohlédla.
"Ale ne. Za 'Proč?' jsem se nedostal. A pak mi byl darovanej život. Je to všechno, co máme."
"Rozumím," řekla Cameron.
"Joo? Se vším všudy?"
"Ano. Ale nech minulost minulostí a začni hledět dopředu. To děláme taktéž."
"Fajn..." Derekovi se nezamlouvalo, že by se nějakým způsobem choval jako stroj.
"Billy," řekla Cameron.
"Co?" Derek si pomyslel, že nejspíše přeslechl určitou zásadní část konverzace, avšak Cameron pouze navázala na původní téma.
"Andy Goode. V budoucnosti jsi mu říkal Billy Wisher. Byl ve tvém družstvu, než jsem tě zajala, abych se dostala k Johnovi."
"A jo, Billy. Jak to víš?"
"Podle otisků prstů."
"Aha, jasně."
"Musíme se s ním vypořádat."
"Takže zabít."
"Slíbila jsem Johnovi, že to neudělám."
"Fajn."
"Slib je slib."
Derek se upřeně zadíval na Cameron a uvažoval o posledních hodinách, jež společně s ní strávil ve stísněném prostoru kabiny auta, a to mnohem déle, než si myslel, že dokáže vydržet. Zdálo se, že to, co řekla, myslela upřímně, ale konec konců, takové věci oni dělají. Velmi přesvědčivě lžou. Tak jako tak nemohl s jistotou říct vůbec nic. Pokrčil rameny a zároveň vzdychl. "Dobrá,".
"Také bychom měli zničit Turka."
"Jo, aspoň to."
"Až dnes Andy opustí dům, můžeme se do toho pustit. Navrhuji užití termitu, abychom měli jistotu, že budou veškeré důležité části kompletně zlikvidovány. Mohu zařídit, aby to vypadalo jako problém s elektřinou, jelikož je v něm řada přetěžovaných komponent."
"Dobře."
"Máš s sebou nějaký termit?"
"Vždycky ho mám. Nikdy nevíš, kdy se může hodit."
"Výborně." Cameron přesunula pozornost k Andyho domu. "Támhle je, odchází do práce."
Derek zkontroloval hodinky. "Ještě je brzo."
"Měli bychom ho pro jistotu sledovat, a pak se vrátit."
Derek nápad odsouhlasil, načež nastartoval Forda a se vší opatrností začal sledovat Andyho Gooda k obchodu s telefony. Tam se setkal s řidičem dodávky. Oba společně vyložili náklad a začali vybalovat nové displeje.
Derek a Cameron, spokojeni s Andyho nepřítomností, pronikli do jeho domu. Jakmile se ujistili, že je doopravdy prázdný, rychle se dali do práce. Podařilo se jim nenápadně vytratit předtím, než tiché sousedství procitlo do typického sobotního říjnového rána. Pak se ale na silnici objevily hasičské a policejní vozy se zapnutými sirénami, a rázem byl mír a klid ten tam, stejně jako Turk Andyho Gooda.
# # # # # # # #
Oba si zvolili jiné trasy, nakonec se však znovu setkali v úkrytu. Zatímco si Derek vybaloval batoh, Cameron znovu zapnula svůj telefon. Ozvalo se pípnutí.
"Přišla mi zpráva. Od Johna."
"Asi stresuje, kde je jeho kafe a kukuřičné lupínky..."
Cameron Dereka probodla spalujícím pohledem, poté si přiložila telefon k uchu a naslouchala Johnovu hlasu.
"Chtěl jsem se omluvit za to, co jsem řekl, ale ty jsi fuč. Asi to byla moje blbost, že jsem od tebe čekal něco jinýho. Nejspíš teď zabíjíte toho chudáka, na to není tak těžký přijít. Jsi urážlivá a zbrklá jak malý děcko, ale vzhledem k tomu, že svý chování kopíruješ od ostatních, tak jsi to beztak chytla ode mě, co? Každopádně s tím teď nic neudělám, takže můžeš jít s tím naším Batmanem zachránit svět nebo tak něco. Já si prostě počkám, až dopadnou bomby v případě, že neuspějete. Hlavně mě nehledejte. Věř mi, nikdy mě nenajdete."
Johnova slova zasáhla cíl. "Nehledejte mě... nikdy mě nenajdete." S velkou pravděpodobností to byla pravda. Pokud by se držel mimo dosah sítí, nikdy jej nenalezne. Dostal příliš mnoho lekcí, během nichž byl odhalen, na to, aby se nechal znovu chytit. Cameron selhala při plnění mise, a co víc, pociťovala jistou ztrátu.
Zaklapla telefon a otočila se k Reesovi. "Já ho ztratila!"
Derek v reakci na tuto informaci jen zíral s otevřenou pusou. Když se vzpamatoval, zeptal se, co bylo obsahem zprávy. Cameron zapnula reproduktor telefonu a přehrála záznam.
"To je tvoje vina," řekla po skončení nahrávky.
"Moje? To je ale hovadina!" odsekl.
"Očividně se pokoušíš zabít Andyho Gooda navzdory Johnovým přáním."
"Já... Poslouchej mě, a to pozorně, ty zasraná plechová děvko! Dobře víš, že je hrozbou, a my oba zrovna tak víme, jak se s hrozbami vypořádat. A 'Johnova přání'? Tohle není John COnnor - Je to jenom malej soplák."
"Je to John Connor, vždycky jím byl, jen není tím Johnem, kterého jsme znali. Není na něm, aby se kvůli nám změnil a přizpůsobil, to my musíme upravit naši perspektivu. On nakonec dospěje v onoho muže, ale zatím jím ještě být nemusí."
"Hezkej proslov, ale na faktech to nic nemění. Odešel kvůli něčemu, co jsi udělala ty. Nebo snad ne? Všechny ty kraviny s útulnou domácností. Nechala jsi ho uvěřit, že se něco děje, že? A pak jsi ho nejspíš odkopla, a proto je teď někde v prdeli... No jó! Udělala jsi mu v palici pěknej bordel, není divu, že opustil rezervaci."
Cameron se nepatrně naježila a spustila na svou obranu. "John takové věci dělává."
"Pitomé, riskantní věci?"
"Ano."
"Derek nad tím dobrou minutu uvažoval a pak váhavě souhlasil. "Jo, dělává je."
"Musím ho najít," řekla Cameron.
"Myslíš, že to dokážeš?"
"Mohu to zkusit."
"Tak to hodně štěstí přeju, řekl Derek.
"Díky. Možná budu potřebovat tvou pomoc."
"Dobře," odpověděl pomalu.
"Měli bychom se zastavit u Charleyho Dixona."
"Kdo to je?"
"Někdo, kdo je pro Johna důležitý. Říká, že je pro něj jako táta."
"Hmm."
# # # # # # # #
Derek zastavil před sídlem Dixonových v Sherman Oaks na místě, které Cameron vybrala. Charley byl právě venku a sekal trávník. Když spatřil blížící se Cameron, zaujal ostražitý postoj.
"Dobré ráno pane Dixone," řekla.
"Dobré ránko." odpověděl.
"Neviděl jste Johna?"
"Ne."
"A nekontaktoval vás?"
Charley se podíval na černý vůz stojící za ní, přičemž si všiml Dereka Reese za volantem. "Kontaktoval."
"Co říkal?"
"Zněl rozrušeně. Asi vím proč," řekl Charley a pokynul rukou k muži ve starém Fordu.
Cameron se ohlédla a poté Charleyho oslovila znovu. "Tak to není. Je to přítel, pomáhá mi najít Johna."
"Hmm. Možná John nechce být nalezen."
"Vím, že nechce. To ale neznamená, že by neměl být."
Charley vzdychl. "Někdy je prostě musíš nechat jít."
"To nemohu, pane Dixone. Já jej potřebuji."
"Jak se to vůbec mohlo všechno tak pokazit?"
"To je složité."
Charley se smutně pousmál. "To říkal John taky." Nato si mladou ženu, stojící před ním, začal pozorně prohlížet. "Vy dva spolu něco máte."
"Ano, jsme partneři."
"No... Hádám, že to je moderní způsob, jak to označit. Myslím tím, že je mezi vámi něco výjimečného."
"Jsme jedineční."
"On tě miluje."
"Ano."
"A ty?"
"Já ho miluji taktéž," řekla Cameron.
"Ale nemluvíš o tom? O co teda jde?"
"Právě v tomto bodě se věci stávají komplikovanými."
"Budeš muset najít způsob, jak je zjednodušit."
"Nejprve ho musím najít."
Charley přikývl. "Říkal, že jede do Kanady."
Cameron se zamračila. "Nějaké konkrétní místo?"
Charley zavrtěl hlavou. "Stejně jako jeho matka si ani on nepouští pusu na špacír."
S tím Cameron souhlasila. Pak poděkovala a vrátila se do auta, v němž Derek zaregistroval její špatnou náladu.
"Chápu to dobře, že nemá dobrý zprávy?"
"Nemá. John mu pověděl, že jede do Kanady."
"Jo? Myslel jsem, že zamíří na jih, někam do Mexika."
"V Kanadě zapadne lépe."
"Vždyť je skoro rodilej mluvčí. Obarvil by si vlasy na tmavo, trochu se opálil a taky by nemusel nikam daleko za hranice," podotkl Derek.
"Myslíš, že se nás snaží oklamat tím, že zanechá stopu vedoucí na sever?"
"Nebo blafuje nadvakrát. Musí mu být jasné, že nás napadne, že vyrazí na jih. Tak jako tak je to jako hledat jehlu v kupce sena." Zařadil rychlost a vůz se rozjel. "Ve dvou kupkách," opravil se.
Cameron se pokusila nedat na sobě nic znát, avšak Derek si všiml, že se jí nedaří zbavit sklíčenosti, jež se nad ní vznášela jako černý mrak.
# # # # # # # #
Pondělí, 15.října 2007
Poslední dva dny Cameron strávila prohledáváním všech záznamů z bezpečnostních kamer, které dokázala z oddělení vymáhání práva získat, avšak nenalezla nic. John vskutku věděl, jak se ukrývat před technologickými svědky. Software na rozpoznávání obličejů byl k ničemu, když jej bylo možné jednoduše obejít pomocí kšiltovky a mikiny s kapucí. Všude platil hotově, tudíž za sebou nenechával žádné záznamy, které by mohla použít. A od nápadu vydat se na sever a ukazovat Johnovu fotku na každé autobusové či vlakové stanici ji Derek odradil.
Vylepit jeho ksicht na všech místech odtud až po polární kruh není zrovna dobrej nápad. Pak by o něm věděli úplně všude a ty víš, k čemu by to mohlo vést."
"Fajn." Skutečně věděla, co by tím mohla způsobit. "Co tedy navrhuješ?"
"Co by terminátor normálně udělal?"
"Vypnul se, dokud jej nebude zapotřebí."
"Bezva. A co takhle udělat něco pozitivního?"
"Co třeba?"
"Pokračovat v pátrání po SKynetu. Nemůže to být jen otázka Andyho Gooda. On mi říkal, že těch programátorů bylo tak deset, patnáct."
Cameron nad tím přibližně minutu uvažovala a poté odešla do svého pokoje. Zpět se vrátila s papírem v ruce. "Narazila jsem na tohle," řekla a podala mu vytisknutou zprávu z online zpravodajství.
"O co tam jde?"
"Požár v oaklandském přístavu má za následek odklon zásilky coltanu do přístavu v Los Angeles. Panuje podezření, že viníkem požáru je žhář. Mohl by to mít na svědomí pracovník Skynetu."
"Dobře. A co s tím? Půjdeme se tam porozhlídnout?"
"Ano."
"Fajn. Kdy?"
"Loď dorazí do doku zítra v pět hodin ráno."
Derek pohlédl na hodinky. "Aspoň je dost času na spaní. Ve tři mě vzbuď."
# # # # # # # #
Dva neobvyklí společníci, jenž nejprve přihlíželi vykládce, nyní sledovali naložený kamion, jedoucí z doku do skladu na severním okraji L.A. Zaparkovali opodál a vyšplhali na kontejner, z něhož měli dobrý výhled na dění uvnitř.
Vedoucí skupiny měl na sobě vojenskou uniformu se jménem 'Carter', vytištěným na štítku. Rozdělil úkoly mezi své muže a pak je nechal je jít. Jakmile se ocitl sám, bez pomoci naložil několik posledních beden s coltanem.
Derek tiše vydechl. "Je to T-888. Znáš ho?"
Cameron si důkladně prošla vlastní databázi. "Ne."
"Je nějakej malej. Myslel jsem, že býváte větší."
"Já velká nejsem."
"Jo, ale ty jsi hol-"
"Co že jsem?"
"Ale nic."
"Prosím, dokonči větu."
"Chtěl jsem říct, že jsi holčičí terminátor. Věc."
"Terminatrix?"
"No, třeba." Po chvíli Derek pokračoval, "Už je mi jasný, jak je možný, že se John od tebe nechá tak snadno napálit."
"Díky."
"Není za co děkovat."
Carter dokončil nakládání kamionu a pak se vydal stejným směrem, jako předtím jeho muži.
"Toho coltanu jsou tři prdele," ulevil si Derek.
"Dost na výrobu přibližně 530 endoskeletonů."
"To je teda sakra hodně."
"Chceš, abych jej zničila?"
"Ehm, jo..."
Oba souhlasili s tím, že raději počkají, jak se situace vyvine, než aby se pokoušeli skočit po hlavě do boje s terminátorem, ale netrpělivost brzy Dereka přemohla. "Co by teď udělal John?" otázal se.
Budoucí John nebo přítomný John?"
"Kterejkoliv. Oba. To je jedno."
"Něco riskantního. Nebo pošetilého."
"Jako třeba vlézt do návěsu kamionu a podívat se, kam zásilku doveze?"
"Ano, něco takového," připustila Cameron.
Derek vzdychl. "Fajn, jdeme do toho."
Svůj batoh prostrčil oknem, které nato pootevřel o něco více a seskočil na podlahu s Cameron v patách. Připlížili se ke kamionu a ukryli se v návěsu. Cameron uslyšela blížící se hlasy a rychle zatáhla Dereka o něco dále. Nahlédla přes bedny a všimla si, že venku stojí dva muži. Stejně jako Carter, i oni měli na sobě vojenské uniformy, nicméně jejich sestřihy svědčily o tom, že momentálně příslušníky ozbrojených sil nejsou. Zjevně si vyměňovali stížnosti na šéfa. Rozloučili se s tím, že se uvidí na místě. Jeden z nich naskočil do návěsu, zatímco druhý uzamkl zadní dveře.
Po půlhodině cesty Derek pokynul Cameron, aby obešla bedny, zatímco on se k falešnému vojákovi přiblíží z druhé strany.
Jakmile Cameron vystrčila hlavu zpoza rohu, muž ji okamžitě zahlédl.
"Hele, holka, jak ses sem sakra dostala?"
"Ztratil se mi pejsek. Neviděl jste ho? Jmenuje se Toto."
"O co tady-?" Nadmíru zmatený muž ztuhl ve chvíli, kdy ucítil hlaveň přitisknutou ke spánku.
"Jen klid," řekl Derek za jeho zády "Ruce vzhůru."
Cameron vykročila k nim a odebrala muži zbraň. "Kam jedeme?" zeptala se.
"Nemám páru."
Derek důrazně zatlačil pistoli do mužova krku. "Špatná odpověď."
"Když vám to řeknu, tak mě zabije."
"Kdo, tvůj šéf?"
"Jo, Carter."
"Hmm, ona tě zabije, pokud nám to neřekneš," poznamenal Derek.
"Takže je po mně tak jako tak? Nic dobrýho mě stejně nečeká," podotkl muž chytře.
"To máš pravdu," řekla Cameron. "Když nám řekneš to, co potřebujeme slyšet, tak tě necháme naživu."
"Ona má vždycky v rukávu způsoby, jak tě rozmluvit i bez zabíjení. Též můžeš skončit tak, že si budeš přát, abys byl mrtvej, což se ti bohužel nepoštěstí," nabídl Derek v rámci role 'zlého policisty'.
"'Milton.' Tak se jmenuješ?" zeptala se Cameron a ukázala na jmenovku na blůze.
Muž potřásl hlavou. "Mike."
"Já jsem Emily. On je Frank. Mohl bys nám povědět, kam jedeme? Prosím?" dodala s vřelým úsměvem.
Mike se i nadále střídavě díval na Cameron a Dereka, jako by přemýšlel, která z jeho budoucích vyhlídek vypadá nejlépe. Nakonec se rozhodl pro tu, která se jevila být sympatickou volbou - hezká dívka s příjemným pohledem, vyšetřovatel typu 'hodný policajt'.
"Jde o opuštěnou leteckou základnu na sever od Palmdale, až v poušti."
"Palmdale?" zeptala se Cameron.
"Jo, o hodně severnějc, za Lancasterem, kolem vede silnice číslo 14," upřesnil Mike.
"Dobře."
"Tobě to něco říká?" chtěl vědět Derek.
"Ne," zalhala Cameron. Teď nebyla vhodná chvíle na probírání její minulosti. Vrátila se tedy k výslechu. "O kterou část základny jde?"
Bylo mi řečeno, že se jedná o nepoužívanej sklad zbraní, ale uvnitř jsem ještě nebyl. Zrovna mě na tuhle práci najali. Slíbili mi, že pak dostanu nějakou další, pokud to nezpackám."
"No jo, vidím to tak, že z tohohle chlapa už toho moc nekápne. Doporučuju najít si jinýho zaměstnavatele, nebo ještě líp, úplně jinou branži," poradil mu Derek.
Mike souhlasně přikývl.
Dlouhá, horká a neklidná cesta dospěla ke konci uvnitř tmavého hangáru. Derek chytil muže za paži.
"Neudělej nic pitomého," zavrčel.
Mike znovu přikývl na srozuměnou, avšak zuřivě zamrkal ve snaze zabránit potu, aby mu stékal do očí. Trojice vyčkávala, co se bude dít. Předpokládali, že někdo otevře zadní dveře. Cameron na okamžik natáhla krk a zamračila se. Ozvaly se dva výstřely, jenž všechny tři přiměly zalehnout na podlahu návěsu.
"Co to bylo?" zašeptal Derek.
Cameron se připlížila ke dveřím a opřela se do nich, dokud její postup nezastavil zámek. Zdálo se, že pozorně naslouchá, načež znovu začala tlačit, dokud zámek nepovolil. Chytila jej do druhé ruky a pokračovala v činnosti, dokud nebyly dveře otevřeny dokořán.
"Carter zlikvidoval smlouvy svých zaměstnanců, ale nezapomněl jim poděkovat za jejich služby."
"Cože?" řekl Mike popleteně.
"Co furt máte s tím debilním 'děkováním'?" zeptal se Derek.
"Slušnost nic nestojí," řekla Cameron. "Dobré způsoby dělají člověka," dodala.
"Jasně," ušklíbl se Derek.
Do konverzace vpadl Mike. "O co kruci jde?"
Derek se na něj usmál. "To si taky někdy říkávám." Když se otočil k Cameron, jeho úsměv byl ten tam. "Vezmi ten batoh," nařídil.
Chtěla něco říct, ale místo toho se rozhodla vyhovět jeho přání a zamířila k bednám vepředu. Jejich zajatec ovšem uviděl příležitost k útěku a také se jí chopil. Udeřil Dereka loktem do obličeje a vyrazil ke dveřím. Než Derek či Cameron stačili zareagovat, byl z kamionu venku. Vydali se za ním, drželi se však při zemi mimo dohled, zatímco se Mike blížil k bývalému šéfovi. Carter nehybně stál čelem k vratům do skladu. Bezduchá těla jeho dvou spolupracovníků ležela opodál.
Jen co je Mike uviděl, přihnal se za Carterem. "Hej, chlape! Chci pryč a taky chci svý prachy, hned!" křičel. Carter stál jako socha, očividně svého zaměstnance ignoroval. "Hej, no tak! Mluvím s tebou," zaječel muž zlostně.
Jakmile byl na dosah ruky, Carter se náhle otočil, chytil nohsleda za krk a zvedl jej do vzduchu. I Derek, jenž se nacházel poměrně daleko, zřetelně uslyšel nechutné křupnutí, než mužův boj definitivně ustal. Carter jeho mrtvolu odhodil na těla někdejších kolegů a pak se postavil k ovládacímu panelu před skladem.
"Jéžiši, on mu zlomil vaz," zašeptal Derek trpce.
"Je to efektivní metoda," odpověděla Cameron, taktéž zcela tiše.
Derek ji zpražil pohledem. "Musíme ho sundat. Co tam dělá?"
Než Cameron stihla odpovědět, rozezněla se siréna a vchod do bunkru se začal hlasitě zavírat. Carter se vzdálil od panelu a zaujal pozici před ohromnými, výbuchu odolnými vraty. Cameron ho několik minut upřeně pozorovala a poté vyslovila svůj závěr.
"Přepnul se do pohotovostního režimu. Jeho mise je u konce. Zůstane vypnutý, dokud se znovu neobjeví hrozba nebo nebude povolán do akce."
"Skynetem?"
"Ano. Těmito odolnými vraty projde až po Dni zúčtování. Tohle bude válečná rezerva. Coltan je v roce 2027 vzácný."
"Jo, a já bych byl moc rád, kdyby to tak i zůstalo. Měli bychom se zbavit jeho i všeho tohohle materiálu. Nechci tady být zavřenej se dvěma zatracenými terminátory až do Dne zúčtování."
"Co navrhuješ?"
"Ty si to s ním rozdáš a já ujedu s kamionem."
"Možná jej nebudu schopna vyřídit."
"Fajn, tak ho prostě drž v šachu dost dlouho na to, abych mohl s tím kamionem pláchnout."
"Tak jako tak nemám moc dobré vyhlídky."
"Ty chceš, abych s ním bojoval já? To víš, že jo!"
"I to mě napadlo."
"Srandy kopec. Nějakej lepší plán nemáš?"
Proplížím se kolem něj a otevřu vrata, zatímco ty nasedneš do kamionu. Do kapsy mu strčím C4 a odhodím ho co nejdál to půjde. To by jej mělo zneškodnit a dát nám příležitost k úniku," vysvětlila Cameron.
Derek uznal, že její plán stojí za vyzkoušení, a podal jí jednu C4, osazenou časovým spínačem. "Nastav ho na pět vteřin," poradil jí.
Cameron přikývla, vzala si bombu a vykradla se z úkrytu vstříc podsaditému terminátorovi. Když byla za jeho zády, zaostřila zrak na ovládací panel vrat. Měl v sobě otvor pro klíč, zel však prázdnotou. Po špičkách se přesunula před Cartera, a vtom spatřila na krku kýžený klíč, visící na řetízku. Rychlá analýza odhalila, že se s velkou pravděpodobností jedná o klíč zcela nezbytný. Nejprve nastavila spínač a pak uchopila řetízek, zatímco pootevřela Carterovu kapsu. Vhodila dovnitř bombu, druhou rukou ho popadla a odhodila co nejdále od sebe. Exploze, jejíž síla byla umocněna chemikáliemi obsaženými v těle stroje, kyborga proměnila v hromadu kovového šrotu. Cameron vyběhla k němu, následována ostražitým Derekem Reesem.
Carterův obličej byl rozpolcen vedví a jeho tělo taktéž. Spodní polovina ležela nečinně na podlaze, ale horní část se postavila na rukou a plazila se k Cameron. Sotva se Carter nacházel dostatečně blízko, chňapl po Cameronině noze, ta se však ruce obratně vyhnula a tvrdě mu dupnula na krk. Kovová hlava s hlasitým zařinčením narazila do betonové země. K Derekovu překvapení Cameron opakovaně dupala na Carterovu lebku. Při pohledu na ni se mu zdálo, že se snad na její tváři zračí upřímný hněv. Stejně jako byl překvapen jejím zoufalstvím při zjištění, že ji John opustil, i tento očividný akt pomsty jej ťal přímo do živého. Zničení T-888 pro něj vždy bylo zdrojem uspokojení, ale fakt, že kyborg patrně cítí totéž, mu přišlo nanejvýš podivné. Ovšem John vždycky říkal, že je jiná, z jeho pohledu v dobrém slova smyslu, čímž si Derek nebyl zvlášť jistý. Byl však rád, že je na jeho straně. Tím si byl jistý bezvýhradně.
"Cameron?" řekl.
"Ano?" vyštěkla a otočila se k němu.
"Řekl bych, že je po všem." poznamenal a zastavil se očima na rozdrcené lebce.
Cameron následovala jeho pohled. "Aha."
"Mělo by se to spálit," řekl Derek a vytáhl z batohu plechovku s termitem.
"Pravda." Cameron posbírala všechny roztroušené kousky Cartera na jednu hromadu a postavila se opodál. Derek mezitím vysypal bílý prášek, na který posléze upustil zapálenou světlici.
Kov vzplanul a vytvořil prudký žár, jenž oba přinutil ustoupit o několik kroků. Derek si všiml, že se Cameronin obličej vrátil ke standardnímu lhostejnému výrazu. Poté, co oheň dohořel, vzala Derekův batoh a roztočila na prstu klíč na řetízku.
"Jedeme odtud."
"Jasně," přitakal Derek.
Derek nasedl do kamionu a startoval motor, zatímco Cameron otevírala vrata. Jakmile vznikl prostor dostatečně široký k průjezdu, urychleně jím projel za rachotu převodovky. Nato Cameron spustila zavírání vrat, jejichž klíč si vzala s sebou. Ještě pro jistotu hodila několik náloží do beden a na hromady chemikálií. V momentě, kdy se za ní těžká vrata se zaduněním zavřela, ozvaly se tlumené exploze.
Zastavila se u kamionu na straně řidiče. "Tohle budu řídit já, ty si vezmi Humvee," nařídila Reesovi a ukázala na zmiňovaný vůz. Bojovník Odporu se zatvářil zaraženě. "Jestli budeš řídit ty, tak to spojka s převodovkou až k pobřeží určitě nevydrží," znělo její objasnění.
"Fajn," řekl Derek a vystoupil. "Vyhodíme to do moře?"
"V takovém množství je to nejjednodušší řešení."
"A taky slušná výzva."
Když se Cameron vyhoupla za volant, uviděla na zdi označení bunkru. "Sklad 37. Tady budu sestavena. Nebo jsem byla. Já a spousta dalších."
Derek se znenadání zastavil. "Teď ale ne?"
"Ne, teď ne."
"Tak to je potom bod pro Odpor," usmál se Derek.
"Ano, bod pro Odpor."
# # # # # # # #
Poté, co Cameron později předala kamion i s nákladem coltanu hlubinám Pacifiku, se připojila k Derekovi v Humvee, aby se společně vydali na dlouhou cestu na jih. Derek načal téma, které mu nepřišlo ihned na mysl, ale jež ho nyní znepokojovalo.
"Jak si ten sklad 37 můžeš pamatovat? Říkala jsi, že ti vymazali paměť."
"To ano, ale správné podněty občas vedou k tomu, že se mi některé vzpomínky vracejí."
"Dobře," řekl Derek opatrně.
O mnoho hodin později zastavili v tovární čtvrti, kde doposud čekal starý Ford F-150. Brzy Humvee proměnili v hořící vrak a odjeli do úkrytu ve Van Nuys.
"On se vrátí," řekl nakonec Derek.
Cameron se obrátila čelem k němu. "Jak si můžeš být tak jistý?"
"Je to John Connor. Ten nebude sedět na prdeli uprostřed ničeho, zatímco je tady spousta práce."