76 Naposledy upravil: Sniper (1.5.2014 10:20:05)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 75.


Úterý

Jeho jméno je Velká AI.

Domnívám se, že je to kvůli jeho objemu, který je značný, a ne kvůli výšce, jež sotva dosahuje průměrných hodnot. Má malé oči, zasazené do bledého masitého obličeje, úzké rty pak obepínají cigaretu, ze které pravidelně vycházejí obláčky štiplavého kouře, příležitostně vyslané mým směrem. Mám podezření, že to dělá proto, aby mě vystrašil a vyhnal. Marná snaha. Pravděpodobně je to k něčemu pouze tehdy, má-li daná osoba plíce.

Oba sedíme na opačných stranách obyčejného dřevěného stolu. Na něm leží hromádka stodolarových bankovek. Říká se tomu bank. Hrajeme poker s vysokými sázkami. Žádný limitovaný Texas hold'em. A já tuto hru hodlám vyhrát.

Ale počkat.

Vidím, že jsem se dopustila chyby při dodržování předpisů. Nezmínila jsem okolnosti, které vedly k tomu, že nyní hraji poker s mužem jménem Velká AI. Upřímně bych snad zapomněla i vlastní hlavu, kdyby nebyla pevně přivařena na místě.

-0-

Před dvěma dny jsem si během hlídky všimla skupiny mužů, kteří se ve vzdálenosti dvou bloků od našeho domu chovali nějak podezřele. Sledovala jsem je a pozorovala, jak se vloupali do opuštěného obchodu, nedaleko od spálených zbytků korejského krámku s elektronikou. Uvnitř budovy, v níž byla před časem půjčovna videokazet a DVD, dokud nepřišel ekonomický úpadek a také změny lidských návyků ohledně sledování filmů, se muži zabývali nelegálním hazardem, konkrétně hraním pokeru o velké peníze. Další noci jsem se k nim připojila. U sebe jsem měla nezbytný 'počáteční vklad' o hodnotě deset tisíc dolarů. Přesto mi bylo jasné, že nejsem vítána. Účastenství obvykle záviselo na pozvánce od současného člena. Dokonce měli podezření, že bych mohla být převlečená policistka. Pak ale jejich předsudky překonala chamtivost. Byla jsem prohlášena za příliš mladou na to, abych mohla být policistkou. A měla jsem u sebe peníze. Snadno dostupné peníze. Viděla jsem jim to na očích. Byla jsem ryba. Cíl. Nezkušené dítě, jež nakráčelo do lvího doupěte jako beránek na jatka. O jatkách bych je jednu, dvě věci mohla klidně naučit, pokud by se zeptali. Nezeptali se. Jejich smůla.

Na místě, kde si rodiny svého času půjčovaly klasické filmy jako Toy Story, Jih proti severu a Nadržené jeptišky si dopřávají anál, jsem zaujala své místo u stolu. Karty byly zamíchány a rozdány.

Hra začala.

-0-

Velká AI si dopřává další dlouhé potáhnutí z rychle ubývající cigarety a vysílá mým směrem šedavý kouř. Patrně je zklamaný a též poněkud zmatený, že nekašlu, nemrkám ani ho nežádám, aby přestal. Plíce, atd.

Zůstali jsme už jen já a on, ostatní již karty složili. Všichni jsou muži, každý pod jménem, které poskytuje určitý stupeň anonymity a také špetku tajuplnosti. Hubený Jim, Diamantový Joe, Šmelař, Mazaný Willie a Stan FajneGatě. Jeho kalhoty jsem viděla. Značka Sears. Třicet šestky. Polymerová směs. Nic moc 'fajného' na nich není. A čím méně toho řeknu o Mazaném Williem, tím lépe.

Ve hře je poslední karta. Srdcové eso. Teď je řada na mně. Opatrně posouvám všechny peníze doprostřed stolu. "Sázím všechno," prohlašuji.

Je ticho. Cítím, že můj krok vystupňoval napětí v místnosti. V banku je nyní třicet tisíc dolarů. Pokud bude Velká AI chtít zůstat ve hře, musí složit karty. Pokud tak učiní, prohraje. Pokud ne, prohraje. Není to skvělé, když se něco takového přihodí?

Hledí na mě, oči jako chladné skleněné kuličky. Hra pro něj začala velmi dobře. Dvě esa. A poslední kartou získal set. Silný výběr, avšak ne neporazitelný. Ne pokud máte v rukou dvě srdcové karty a k tomu tři na stole. Flush přebíjí set.

"Jen blafuješ."

"Tedy hraj."

Naše hlasy se v rozlehlém prostoru, který je nyní osvětlen jedinou zářivkou, nepřirozeně rozléhají. Okna jsou zabedněná a neumožňují tak světlu, aby proniklo skrz a prozradilo naši přítomnost kolemjdoucím. Police jsou prázdné a pokryté silnou vrstvou prachu. Zdejší místo je natolik vzdálené pozlátku Las Vegas, jak je to jen možné.

"Nemáš nic, špunte."

"Tedy hraj."

Velká AI je, stejně jako ostatní, zkušený hráč pokeru. Dobře ví, že poslední karta způsobila zranitelnost jeho výběru vůči flushi. Stejně ale na sázku odpoví. Tím jsem si jistá. Položit esový set a nechat propadnout tak velký peněžní obnos vyžaduje silnou vůli, obzvlášť jde-li o náctiletou dívku, která měla být snadným cílem.

Uběhlo několik minut a Velká AI nadále promýšlí další krok. Diamantový Joe, sedící po mé pravici, netrpělivě povídá, "Dělej, AI, dokud jsme mladí."

"Drž hubu!" odsekává AI zlostně.

Diamantový Joe má ruce smířeně složené. Z jeho původní tisícovky dolarů zbylo necelých pět set. Dvě karty pro něj byly špatné. Nebo spíše já. Řekla bych, že by dnes nejraději skončil, šel domů a lízal si rány, aby mohl začít nanovo během další noci, až s nimi nebude u stolu kyborg, jenž umí počítat karty lépe než jakýkoliv jiný hráč.

"Tak jo, holka, půjdu tomu tvýmu blafování vstříc."

Velká AI za pomoci svých krátkých paží odsouvá zbývající hotovost doprostřed stolu. S nacvičenou nenuceností obrací karty a vyzývavě na mě hledí. Když ihned nereaguji, spatřuji v jeho obličeji euforii a úlevu. Pak ale otáčím vlastní karty a odhaluji flush.

Taková slova!

Pečlivě přepočítávám výhru a vytvářím z bankovek úhledné svazky. Klení ozývající se od pana Velkohubého z opačné strany stolu zcela ignoruji. Nakonec Diamantový Joe říká," Sakra, AI, nech toho furt. Jsou tady ženy."

"Co jsem ti říkal o tom držení huby, Joe?"

"Jenom říkám, že by ti neuškodilo brát prohru trochu sportovnějc. Porazila tě férově a čestně."

"Že by? Vždyť mě ta malá zdechlina totálně obrala. Pěkně mě podfoukla, tak je to."

"Aha, a teď tu o Karkulce. Plácáš kraviny, sledoval jsem ji celou noc. Jestli podvádí, pak jsem si ničeho nevšiml, a to hraju o nějakej ten pátek dýl než kdokoliv tady."

"Takže podle tebe si jen tak spadla z nebe s deseti litrama v kapse? Leda hovno."

"No tak, přece jsi hlasoval pro to, aby hrála. Stejně jako všichni ostatní."

"Ahá, už to chápu. Vy dva jste parťáci. Tak jak je to, Joe? Je to tvoje vnučka nebo tak něco? A výhru si pak rozdělíte, že je to tak?"

"Dnes v noci ji vidím poprvé. A jestli sis toho nevšiml, tak mě obrala stejně jako tebe."

Velká AI vstává od stolu a jeho tuk převrací židli, která dopadá na podlahu. "Ještě jsme neskončili," oznamuje zlověstně. "Tohle v žádným případě není konec. Nikdo jen tak neobere Velkou AI, aby si pak prostě odešel s výhrou."

Ještě jednou mě probodává pohledem a pak odchází. Slyšíme prásknutí dveřmi, jak opouští budovu.

Muži vstávají, protahují se a prohazují pár slov, zatímco se záměrně vyhýbají pohledu na mě, jak si cpu výhru do všech volných kapes. Kdysi to byly jejich peníze. Kdysi.

Ještě nikdy jsem neviděl AI tak nasranýho."

"No jo - prohru vždycky snášel špatně."

"Myslíš, že něco z těch keců myslí vážně?"

"Víc štěká než kouše. Většinou."

"Slyšel jsem, že má určitý známosti."

"To už je dávno, co nějaký měl."

"Žena mě zabije. To byly prachy na dovolenou v Cabo."

"Chceš hodit domů?"

"To je dobrý, Stane. Díky. Myslím, že drobný na taxíka mi nechala."

Muži se zkroušeně smějí.

"A co ty, holka?" ptá se mě Diamantový Joe. "Čeká tam venku na tebe někdo?"

"Ne."

"Máš to daleko?"

"Půjdu pěšky."

"Ok, v podstatě o nic nejde, ale třeba by ti bodlo, kdybys měla někoho, kdo by ti dával bacha na záda."

Pomalu otáčím hlavu a dívám se přes rameno. Nikdo se mému žertu nesměje.

Jéžiši, náročné publikum.

-0-

Vyprovázím se sama. Zadní vchod představují masivní dřevěné dveře s tenkým ocelovým obložením. Ve výši očí je kukátko. Ve chvíli, kdy se dveře zavírají, za nimi spatřuji stín a pak již nic. Jsem sama. Sama v úzké uličce mezi vysokými zdmi, jež vrhají temné stíny.

Ne tak úplně sama...

Infračervené spektrum odhaluje dvě postavy, přitisknuté ke zdi po obou stranách uličky. Osoba napravo je menšího, podsaditého vzrůstu. Velká AI. Člověk na straně druhé je vyšší, velmi široký v ramenou. Záhadný muž. Čekám, až se tato hádanka vyřeší sama.

Velká AI vystupuje z přítmí, stále se zapálenou cigaretou. Druhý muž činí taktéž. Jeho vzezření je působivé. Je vysoký a svalnatý, skoro jako T-1000. To by byl impozantní oponent. Tento muž je ale z masa a kostí. I přes veškerou muskulaturu, získanou v posilovně, může skončit jako plačící dítě za hrozbu, kterou představuje.

"Máš něco, co patří mně. Chci to zpátky. Respektive si to vezmu rovnou všechno. Ber to jako trest za to, že jsi se mnou tak vyjebala," oznamuje AI.

"Flush přebíjí set," připomínám mu.

"To je mi u prdele! Myslíš, že si se mnou můžeš jen tak hrát a pak prostě odkráčet s mýma prachama? Tady Lou je tu od toho, aby vyzvedl to, co je moje. A pak tu tvou pěknou tvářičku hezky označkuje, takže pokaždý, když se podíváš do zrcadla, bude ti po zbytek života připomínaná jedna věc. Nikdo si nemá co zahrávat s Velkou AI. Nikdo."

Následně dává druhému muži - Louovi - patřičný pokyn. Lou krčí rameny a říká, "To jako fakt? Vždyť je to jenom dítě."

"Zatraceně! Chceš těch pět stovek nebo ne?"

"Sedm set pade. Děckám normálně neubližuju. Škodí to mý reputaci."

"No jo, sakra. Sedm set pade. A teď už dělej."

Lou přistupuje ke mně, protahuje si rozložitá ramena a chystá se dělat svou práci. Pravděpodobně očekává, že se přikrčím ke zdi a začnu prosit o milost. Co téměř jistě neočekává je, že vykročím proti němu vstříc vzájemné konfrontaci. A zasadím smrtící ránu.

Louova čelist se při úderu tříští a hlava se zaklání tak prudce, že se jeho krční páteř láme jako svazek suchých větviček. Je mrtev dříve, než dopadá na zem.

Cigareta Velké AI vypadává překvapením z úst a neškodně syčí na vlhké zemi.

"Jak...?"

Dobrá otázka, na kterou však nejsem připravena odpovídat.

Pravou rukou popadám jeho obličej a opakovaně jím buším o zeď. Cihly jsou brzy pokryté kluzkou směsí krve a mozkové hmoty, svým způsobem připomínající obzvláště šokující malby Jacksona Pollocka. (Pozn. Nejznámější anglosaský malíř 20. století) Možná že jsem umělkyně, jen jsem o tom dříve nevěděla.

Tělo Velké AI nechávám padnout na zem, byť víceméně bez hlavy, ta je momentálně z velké části na zdi. Jdu na konec uličky, rozhlížím se doprava i doleva a nepozorovaně odcházím.

Vyšlo slunce. Začíná nový den.

Pro některé z nás.

-0-

Po návratu domů nacházím Miu sedící v kuchyni u stolu a mrzutě míchající svou cereální snídani. "Máš něco z fastfoodu?" ptá se dychtivě, jakmile vcházím do domu.

"Tentokrát ne."

"Škoda. Sarah mě nutí jíst tohle nový müsli. Vidíš ty černý kulatý věci? Prej je to rybíz, ale podle mě jsou to spíš ptačí hovínka."

Povídám jí, že je nepravděpodobné, že by Úřad pro kontrolu potravin a léčiv dovolil, aby se do oblíbených cereálií přidávalo guáno. (Pozn. Nahromaděný trus ptáků či netopýrů)

"No, rozhodně to jako ptačí hovínka chutná. Hele - co to máš na bundě?"

Dívám se na svůj oděv. Na kůži je přilepený šedý a lepkavý kousek mozku Velké AI. Odcvrnkávám jej na kuchyňskou podlahu. Objevuje se Snowy, aby celou věc patřičně prošetřil. Několikrát podezřele přičichává a poté celý kousek naráz polyká.

Ten pes sní opravdu cokoliv.

Čtvrtek

V novinách je ohlášena dvojnásobná vražda. Pravé jméno Velké AI bylo Albert Mattarazzo, jenž je popisován jako podnikatel propojený s organizovaným zločinem. Druhý muž byl Louis D'Amato, kulturista, který jednou vyhrál soutěž Mr. Universe a živil se jako osobní trenér, případně občas jako 'pronajímatel vlastních svalů'. Ani jeden z nich neměl manželku či potomky.

Pozoruji Johna, jak si bere noviny a čte zmiňovaný článek. Kromě vzdálenosti od našeho domu mě s tímto případem nic nespojuje. Příčina úmrtí je jednoduše připisována násilí. V Los Angeles není o násilí nouze, toto město se každoročně honosí velkým množstvím vražd. Lidé mohou být každým coulem stejně krutí a smrtící jako kterýkoliv terminátor, když je přemůže špatná nálada.

Pondělí

Paige Bartlettová přichází k nám na návštěvu a s sebou nese čerstvou domácí zeleninu, kterou její otec pěstuje na záhonech za domem. Jakmile je zásilka doručena, ptá se Sarah Connorové, kde se právě nacházím, načež ji Sarah váhavě informuje, že jsem doma, a ptá se, zda by u nás nechtěla chvíli zůstat.

Jasně že ano.

A tak jsme tady, na dvorku za domem. Jen my dvě. Kámošky, co si chtějí pokecat. Dvě holky, kecající o hovnech. Ne doslova, samozřejmě. Mimochodem jednou jsem do nich zkoušela střílet a následný nepořádek byl nepopsatelný.

Paige je sedmý člověk, se kterým jsem se spřátelila, kráčí tedy ve stopách Beccy Shaugnessové, dvojčat Ramirezových, fotbalových spoluhráček Wandy a Ramony, a expertky na upíry a všeho kolem Šílené Ellie. Paige je z nich patrně nejchytřejší a nejambicióznější. Jedničkářka, jejímž snem je dostat se na prestižní vysokou školu a stát se investigativní novinářkou. Přesto s ostatními předchůdkyněmi sdílí určitou nejistotu, týkající se především hodnocení vlastního těla a také toho, jak je přijímána svými vrstevníky.

"Kdy přestanou růst chodidla?" ptá se. V této chvíli sedí u bazénu a koupe si nohy ve vodě.

"To nevím," přiznávám. Není to otázka, na kterou by se mě někdy někdo ptal a v databázi tak nemohu patřičnou informaci najít.

"Nedávno mi zase povyrostly nohy. Teď mám desítku. Věřila bys tomu? Doufám, že už brzo růst přestanou. Jestli překročím dvanáctku, tak budu muset kupovat ty velký starý boty pro klauny." Při těchto slovech vytahuje nohy z vody, vzdychá, a opět je noří zpět. "Jakou velikost máš ty?"

"Šest."

"To máš dobrý. Sookie má trojku. Trojku! To je jak noha panenky. Já měla trojku naposledy ve školce."

Snowy se loudá k nám a poté dále míří ke svému obvyklému místu ve stínu skákacího prkna, kde má v plánu si zdřímnout.

"Hej, Snowy. No tak, hochu." Paige se plácá do stehen, aby upoutala jeho pozornost. "Jdeš do bazénu? Tak pojď, ukaž tetě Paige, jak dobře umíš plavat."

"Snowy nechodí plavat," povídám.

"Nekecej, každej pes si rád zaplave."

"Snowy ne." Vysvětluji, jak se ocitl na pokraji smrti kvůli požití příliš velkého množství vody obohacené chemikáliemi.

"To je hrozný! Chudák pejsek! Hele, možná by se na to dal napsat článek. 'Bezcitní výrobci chemikálií ohrožují naše milované zvířecí mazlíčky.' Z něčeho takovýho by se neměli tak snadno vyvlíct."

"Na lahvích s danými chemikáliemi jsou vyobrazena varování týkající se možnosti otravy vodou z bazénu."

"Aha. Holt nemůžu vědět všechno. Takže žádná Pulitzerova cena pro Paige. No ale pořád mám pár věcí v zásobě. Slyšela jsi o tý dvojitý vraždě, co se stala blok od nás?"

"Dva bloky," upřesňuji. Když přijde na fakta, stávám se puntičkářem.

"No, prostě, pár věcí v novinách nebylo. Třeba že vrahem je ženská. To je co? Teda o premenstruačním syndromu jsem slyšela, ale tohle je trochu jiný kafe. A přitom jeden z těch chlapů byl takhle velkej kulturista. Ta musela mít páru jak prase. Doufám, že Gina Caranová má dobrý alibi."

Gina Caranová je herečka, která dříve vyznávala smíšená bojová umění. Je velká, silná a schopná pořádně nakopat zadek. Ale já bych si s ní poradila. I s jednou rukou za zády. I s oběma.

"Jak to víš?"

"Trochu jsem si pohrála s jedním z těch chlápků na kriminálním oddělení."

"Pohrála?"

"Jo jo. Víš, co myslím, hodit si vlasama, smát se jeho natvrdlým vtipům, když mu doneseš kafe, a podobný blbosti. Divila by ses, co všechno těmhle chlapům ve středních letech uklouzne, když si myslí, že mají šanci sbalit náctiletou holku."

"A jak policie může vědět, že zabíjela žena?"

"Prej mají svědka. Zřejmě s ní mluvil. Podle mě má štěstí, že se odtamtud vůbec dostal živej."

Svědek. Takže to kukátko ve dveřích mi ukázalo víc, než jsem očekávala. Jeden z pokerových hráčů mě sledoval, patrně šlo o pomstu za to, že jsem jej připravila o peníze. Vzít jim peníze bylo očividně málo. Měla jsem jim vzít i jejich životy.

"Jak zatím pokročilo vyšetřování?"

Paige krčí rameny. "To je na tom právě divný. Policajti to nevyšetřují. Ten případ šel někam výš."

"K FBI?"

"Ne ne. Ještě výš. K nějakýmu speciálnímu oddělení, který pracuje pro Washington. Místní policajty z případu stáhli a teď je na to navíc totální informační embargo."

Speciální oddělení pracující pro Washington. Totální informační embargo.

Creed.

Mé aktivity přivedly Rubina Creeda na vzdálenost dvou bloků od našeho domu.

Musím to říct Johnovi...

"Musíš jít, hned," říkám Paige a vytahuji ji na nohy.

"Au, to bolí!"

Jdu pro její boty, které jí následně podávám. "Tady máš své velké staré klaunské boty. A teď jdi."

"Vždyť jsem před chvilkou přišla!"

"A teď zase odejdeš."

-0-

John trpělivě poslouchá vyprávění mého příběhu. Popořadě zmiňuji všechny události od samého začátku. Skupinka mužů chovající se podezřele, infiltrace jejich pokerové sešlosti, vztek Velké AI kvůli ztrátě všech peněz, přepadení v uličce, Paigin objev ohledně Creedovy účasti.

"Už je to všechno?"

"Ano. Zlobíš se na mě, že?"

"Ne, to ne."

"Ne?"

"Spíš jsem zklamanej, to je lepší výraz. Jak dlouho už jsme spolu - šest let? A stejně po tom všem, co jsem tě naučil, si prostě jen tak zabiješ dva chlapy. Proč? Říkáš, že jeden z nich byl kulturista? Ono by úplně stačilo, kdybys prostě odešla pryč. Rozhodně by tě nijak nezastavil."

"A co kdyby šli na policii?"

"Takovýhle lidi na policii nechodí. Za žádných okolností. Právě že se policajtům aktivně vyhýbají. A teď jsi přitáhla Creeda rovnou před naše dveře." Vrtí hlavou a vzdychá. "Nedá se nic dělat, musím to říct mámě."

Sarah Connorová je podle očekávání daleko jízlivější. "Ty prostě nemůžeš přestat zabíjet co?" ušklíbá se. "A co tě sakra, jen tak mimochodem, vede k tomu, abys hrála poker? Máš přece chránit mého syna."

"Někdo musí přinést nějaké peníze na zaplacení účtů."

"A tím kruci zase myslíš co?"

"Nájem. Jídlo. Poplatky za Miinu školu. Za vše se musí platit. Diamanty jsme prodali už před několika měsíci. Nevidím, že bys pracovala."

"Proč se ty jedna malá -"

"Nechte toho. Obě dvě," vkládá se do výměny názorů John. "Co se stalo, stalo se. Nemůžeme se štvát proti sobě navzájem. Aspoň ne teď."

"Máš pravdu. Tohle počká. Jdu vyzvednout Miu ze školy. Než se vrátím, tak se sbalte a buďte připravení k odjezdu."

"Počkat, co? K odjezdu?"

"Johne, sám jsi říkal, že nemají dost lidí na to, aby chodili ode dveří ke dveřím po celém městě. Jenže teď je mezi nimi a námi jen asi padesát domů. Klidně by mohli navštívit naši ulici právě v této minutě."

"Počkej na moment. Zamysli se nad tím, jak to všechno asi vypadá z Creedovy perspektivy. S jistotou teď ví akorát to, že Cameron zabila dva chlapy a ukradla jim peníze."

"Flush přebíjí set," trvám na svém. Neukradla jsem vůbec nic.

"Creed si bude myslet, že právě to je motiv. Peníze. Používáme ji k vlastnímu obohacení. Pamatuješ si, co říkal ten armádní špion? Pentagon si myslí, že jsme HunterKiller ukradli, abychom ho prodali Číňanům. Zase jsou v tom peníze."

"No a? Už teď jsou si jistí, že jsme vrahové. Co na tom mění fakt, že nám přisuzují ještě i krádeže."

"Navrhuju tenhle předsudek ještě posílit. Vidím to na inscenovanou loupež v jiný části města."

"Takže podle tebe by měla zase vyhrát nějakou tu partičku pokeru a ukrást další peníze?"

"Flush přebíjí set," opakuji. Proč to nikdo nechápe?

"Ale ne poker. Banka. Banku vyloupíme."

Sarah Connorová obrací oči v sloup a dává si ruce v bok. "To snad nemyslíš vážně. Vyloupit banku?"

"Uděláme to tak, aby Creed okamžitě věděl, že jde o nás. Pak už bude jedno, kde se to stane, informace o místu bude irelevantní. Creedovi se bude zdát, že prostě využíváme Cameroniných - ehm - předností."

"Ne. Je to moc riskantní."

"Jenom nějakou maličkou banku. Nikomu se nic nestane."

"A jelikož půjde o malou banku, tak se nás policajti nebudou pokoušet chytit?"

"Je to asi tak stejně riskantní jako odjet odtud. Všichni budeme potřebovat nový občanky. Taky jinej barák. A jestli přijdou na tohle místo, tak se dozví o Mii a ta pak nebude moct chodit do normální školy. Bude potřeba vyučovat ji doma."

Ta holka a domácí výuka? Už tak je problém dokopat ji k dělání domácích prací, ne tak ji ještě učit matematiku a dějepis."

John mlčí a nechává své narážky působit. Sarah Connorová se rozhlíží po kuchyni a záhy se její pohled zastavuje na dvojitých dveřích ledničky, které jsou pokryté obrázky, připevněnými pomocí malých magnetů, jenž Mia nakreslila či namalovala barvami. Tato neumělecky vytvořená díla z velké části vyobrazují Snowyho, ale je zde i několik portrétů Johna, dva znázorňují mě, a na jednou je dokonce i samotná Sarah Connorová.

Ať už se jí to líbí nebo ne, toto místo je více než jen dům. Je to domov. Náš domov.

"Máš nějaký plán?" ptá se matka syna téměř zasněným tónem.

"To ani ne. Dej mi čas. Něco vymyslím."

"Do tří hodin máš čas na to, abys mě přesvědčil. Pokud se mi to nebude líbit, vyzvedneme Miu a jedeme pryč. Bez debat. Souhlas?"

"Souhlas."

"A ty máš zaracha," ukazuje na mě. "Už žádný poker. A žádné hlídky. Tenhle barák neopustíš bez mého svolení."

Zaracha. V mém věku. Jak ponižující!

-0-

John pracuje na plánu, přičemž střídavě hledí do notebooku a též do velké mapy města. Najednou zvedá hlavu a pokládá mi jistou otázku. Když odpovídám kladně, usmívá se a přikyvuje. Patrně je s mou odpovědí spokojen. Je zábavné sledovat radost mužů ve chvíli, kdy žena řekne ano.

Ve tři hodiny Sarah Connorová vchází do kuchyně s rukama složenýma na prsou. "Čas vypršel. Máte něco?"

John ukazuje na mapu rozprostřenou na kuchyňském stole. "Naším cílem je První Národní banka na Long Beach. Je to půl míle od pobřeží. Důležitější je to, že nejbližší policejní stanice je tady, na druhé straně centra. Jestli se v bance spustí alarm, bude jim to trvat šest minut, než dorazí na místo."

"To není dost dlouhá doba na to, abychom se dostali dovnitř a ven."

"To ne. Ale pokud centrum zablokuje dopravní zácpa, tak si myslím, že jim to potrvá klidně víc než dvacet nebo i třicet minut."

"Takže co budeme dělat - chodit kolem Long Beach, dokud se nevytvoří přiměřená dopravní zácpa?"

"No a nebo si uděláme vlastní. Řízení provozu v Long Beach, a směřuje k tomu ostatně celý LA, je spravovaný počítačema. V zásadě jde o algoritmy, který jsou udělaný tak, aby byl provoz co nejplynulejší. Já se do toho systému můžu nabourat a Cameron vyprojektuje malware, kterej pak můžeme nainstalovat a jeho prostřednictvím manipulovat s dopravou. Malware, to je-"

"Vím co je malware, Johne. Zas tak stará nejsem." Při těchto slovech hledí na mě, jako by říkala Opovaž se na to reagovat. Raději tedy mlčím. Svých problémů už mám dostatek.

"Fajn. Takže se prostě ukážeme v bance, nahodíme malware, a z Long Beach se, jednoduše řečeno, stane jedno velký parkoviště."

"A jak se odtamtud dostaneme?"

John vysvětluje.

"Opravdu si myslíš, že to takto půjde?"

"Je to poslední místo, kam je napadne se podívat. A nezapomeň, že policajti budou mít plný ruce práce s dopravou."

"Kdy to chceš provést?"

"Zítra. Banka otevírá v devět."

"Tak brzo?"

"Jak říkáš, jestli Creed začne chodit od domu k domu, tak ať nás radši najde dřív, než pozdějc."

"A co Mia? Co uděláme s ní?"

"Ta přespí u Megan. Její rodiče jsou zjevně dost liberální, takže si nemyslím, že budou mít něco proti. Nebo pokládat nějak moc otázek."

Sarah Connorová mlčí, přemýšlí, prochází si pro a proti. Nakonec souhlasně přikyvuje.

Je na čase přidat na náš seznam spáchaných zločinů i vyloupení banky.

-0-

Když se Mia dozvídá o přespání u kamarádky, je nějak podivně zasmušilá.

"Copak je, zlatíčko?" chce vědět John. "Však jste s Megan pořád kámošky ne? Nebo jste se pohádaly?"

"To ne, pořád jsme kámošky."

"Tak proč ten smutnej výraz?"

"Proč to musí být zrovna dneska? Zítra je škola. Normálně nemám dovolený zůstávat dlouho vzhůru."

"Musíme někam jet hodně brzo, takže tu nebude nikdo, kdo by tě zavezl do školy."

"Proč? O co jde?"

"Prostě se o něco musíme postarat, to je celý. Vrátíme se tak, abychom tě mohli včas vyzvednout."

"A o co se musíte postarat?"

"Jenom o nějaký drobnosti, není to nic, z čeho by sis měla dělat hlavu."

"Má to co dělat s Cameroninýma pravidelnýma nočníma vycházkama?"

"Tak trochu."

"A řekneš mi někdy, o co doopravdy jde?"

John se smutně usmívá. "Jednoho dne určitě."

"Proč ne teď?"

"Protože chceme, abys měla natolik normální dětství, jak je to jenom možný. Já to měl stejný jako ty, věř mi. Takhle je to lepší. Takže...všechno dobrý?"

"Asi jo." Její nálada se zlepšuje. "Pojď, Snowy. Musíme si zabalit." Dvojice míří po schodech nahoru. "Jo a možná nám Meganina sestra ukáže jejího oholenýho bobra!"

                                                                     Snowy má rád oholené bobry!

"Kdo ne že," říká s úsměvem John, když interpretuji Snowyho štěkání.

Co tím zase myslí?

Úterý

Je ráno. Dům je bez Miiny a Snowyho přítomnosti podivně tichý. Je zvláštní, jak právě dva nejmenší jednotlivci jsou zdrojem většiny hluku.

Míříme po dálnici směrem na jih, konkrétně k Long Beach, kde zastavujeme na parkovišti vedle pláže. Další půl míle jdeme pešky do vnitrozemí k místu, kde sídlí pobočka První Národní banky na Long Beach. Tudy také povede naše úniková trasa, a tak ukládám do paměti všechna místa, kde bychom mohli padnout do léčky, a vypočítávám, které rohy ulic poskytují nejlepší možnosti k zabíjení, pokud bychom se potřebovali při ústupu bránit. Je lepší být připravena.

Samotná banka stojí uprostřed vlastního parkoviště. Je to velká čtvercová budova, v těchto ranních hodinách prázdná. Uvnitř znám každý centimetr. Najít na internetu plány konkrétního architekta nebylo těžké, rozhodně šlo o jednodušší úkon, než kdybych si musela vše zapamatovat jiným způsobem.

Přes ulici naproti bance stojí restaurace, která je díky velkým skleněným oknům výborným místem pro pozorování. Vcházíme dovnitř, zaujímáme stolek u okna a objednáváme si tři snídaně.

"Mám už spustit virus?" ptám se Johna a pokládám mezi nás na stůl mobilní telefon.

"Ještě ne. Nechci riskovat, že se v zácpě seknou i zaměstnanci banky. Nezapomeň, že potřebujeme svědky."

Číšnice přináší naše jídlo. Alespoň jednou nejsem jediná, která nemá chuť. Ani Connorovi moc nejedí. Je to způsobené napětím. Přestože jsme si plán prošli již dvanáctkrát, pořád existují různé proměnné, které nemáme pod kontrolou, a kterým se budeme muset přizpůsobit za pochodu. Žádný plán nepřežije při kontaktu s nepřítelem.

V 8:30 vjíždí na parkoviště stříbrný Mercedes a zastavuje v zóně vyhrazené pro zaměstnance přímo vedle budovy. Vystupuje žena tmavé pleti, oděná do konzervativního šedého podnikatelského obleku, bílé blůzy a tmavých lodiček. Jmenuje se Emilia Clarke a je manažerkou této banky. Internetový zdroj odhalil, že je jí 39, je vdaná a má malou dceru. V První Národní začala pracovat ihned po absolvování vysoké školy a vypracovala se z pokladní na vedoucí pobočky. Ach - a také má ráda dobré víno, Marvina Gaye a romantické procházky za měsíčního svitu. Jak se cítí během loupeže, když na ni míří zbraň, nikde zmíněno není. Řekla bych, že jí to pokazí náladu.

V 8:35 přijíždějí dva další zaměstnanci, muž a žena.

V 8:45 další dva, tentokrát jde o dvě ženy.

"Tak už je jich tam pět," šeptá John během pozorování. "Ochranka žádná. Fajn, můžeš to spustit."

Činím tak.

"Jak dlouho potrvá, než se to projeví?"

"Chvilku."

Čekáme. Patnáct minut je za námi.

"Devět hodin. Všichni připravení?"

Odpovídáme kladně. Sarah Connorová nechává na stole několik bankovek jako spropitné a všichni vstáváme k odchodu. Číšnice si všímá nesnědeného jídla a říká, "Je všechno v pořádku? Sotva jste se dotkli jídla."

"Ano, všechno je v pořádku. Akorát...se na to dnes moc necítíme."

"Není vám špatně? Na toaletě nikdo z vás nebyl, nebo ano?"

Sarah Connorová se chápavě usmívá, jelikož sama kdysi byla číšnicí. "To je dobré. Nebojte, nic po nás nikde uklízet nemusíte, to by mě jinak taky naštvalo. Jenom na nás trochu doléhá stres."

"Důležitej pracovní pohovor," lže John pohotově.

"Aha. Dobře. Tak to hodně štěstí přeji."

"Díky."

"Někde jsem slyšela, že pomáhá, když si šéfa představíte ve spodním prádle."

Pracovní pohovory probíhají pouze ve spodním prádle? Proboha. Není divu, že je v této zemi tak vysoká nezaměstnanost.

-0-

Opouštíme restauraci a vycházíme ven na ulici. Naproti nám stojí otevřená banka. John náhle zvedá ruku a zastavuje nás. "Co je?" ptá se jeho matka úzkostlivě.

"Slyšíte to?"

Posloucháme. Z povzdálí, a přesto patrně ze všech stran, se ozývá jednotný disharmonický tón, připomínající nejhorší orchestr na světě, jehož členové se snaží vyladit své nástroje v tentýž okamžik. Je to zvuk stovek, ne-li tisíců současně troubících klaksonů. Rozhněvaní motoristé tímto ventilují frustraci ve vozech, které jsou určeny k mobilitě a rychlé jízdě, a které jsou nyní zcela nehybné. Nikam se neženou, neboť jsou uvězněni mezi ostatními vozy, právě tak bezmocnými a nepoužitelnými, jako jejich vlastní.

Náš plán funguje. Můj malware funguje. O tom absolutně není pochyb.

Tak jen směle do toho.

77 Naposledy upravil: Sniper (1.5.2014 10:20:36)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 76.


pokračování

Vepředu kráčí Margaret Thatcherová, za ní jde Richard Milhous Nixon a záda jim kryje Marilyn Monroe. Zastavují se před jejich cílem, První Národní bankou na Long Beach, kterou mají v úmyslu vyloupit. Nixon se otáčí k Marilyn a říká, "Ne že někoho zastřelíš. Ani kdyby to neklaplo. Nechci, aby umírali nevinný lidi jenom proto, že jsme něco posrali."

"Rozumím, pane prezidente," odpovídá Marilyn bezdechým hlasem připomínajícím malou dívku.

Nixon vrtí hlavou. "Takovým hlasem nemluv. Je to až moc divný."

"Jste vy dva připravení?" ptá se Margaret Thatcherová důrazně. "Jestli to chceme udělat, musí to být teď hned."

Je tak panovačná. Není divu, že jí říkají Železná lady.

-0-

V obchodě s žertovnými předměty jsme zakoupili masky kvůli přestrojení. Jsou vyrobené z gumy a pevně přiléhají k obličeji. Z dálky vypadají velmi realisticky. Sarah Connorová je Margaret Thatcherová. John je Nixon. Já jsem Marilyn Monroe. Sama jsem si ji vybrala.

Konečně mám příležitost být hloupou blondýnou!

V devět hodin jsou dveře odemčeny a bance oficiálně začíná otevírací doba.

Obyčejným neformálním způsobem vstupujeme do banky. Maggie T., Dick Nixon a Marilyn si prostě jen tak společně vyšli na procházku. Není na nás nic k vidění. Důvod k podezření žádný.

"Tak jo, lidičky!" vykřikuje John. Máváme přitom zbraněmi ve vzduchu. Jsou tu čtyři pokladní a tři zákazníci. Naše gesto si získává pozornost všech přítomných. "Toto je loupež. Ustupte od přepážek a lehněte si na podlahu. Dělejte, co vám řekneme, a nikomu se nic nestane."

Všem kromě jedné pokladní, které byly ponechány volné ruce kvůli naplnění Sářina batohu penězi, stahujeme zápěstí a kotníky pomocí plastových pout.

"Tohle naplň. Jen bankovky s velkou hodnotou. Žádné drobáky. Ani pytlíky s barvivem. Všechno vidím."

Zdá se, že naše přítomnost všechny vyděsila. Žádní potenciální hrdinové tu nejsou. Musí to být šok, dočkat se loupeže od bývalé britské předsedkyně vlády, třicátého sedmého prezidenta USA a slavného hollywoodského sex symbolu. Přinejmenším bychom všichni měli být po smrti. Možná mají dojem, že jsme zombie!

Emilia Clarková, manažerka banky, se objevuje ve dveřích její kanceláře. Tváří se klidně a poněkud samolibě.

"Spustila jste alarm že?" obviňuje ji John.

"Raději všichni odejděte, dokud je ještě čas. Policie tu bude do šesti minut."

"Dneska ne. Zaveďte nás k trezoru."

Následujeme ji do místnosti s trezorem, kde John sestřeluje ze zdi bezpečnostní kameru. Nepotřebujeme žádný záznam o tom, co se zde odehraje.

"Jaká je kombinace?" ptá se důrazně.

"Kombinace vám bude k ničemu. Je tam časový zámek. Během následující hodiny se do trezoru nikdo nedostane."

"Chcete se vsadit?"

John na mě pokyvuje hlavou. Chápu se rukojeti zasazené do velkých kruhových kovových dveří a tahám. Ve vnitřním mechanismu něco praská, zároveň se ozývá drsný skřípavý zvuk kovu drtícího kov.

Dveře se otevírají.

Emilia Clarková poprvé za celou dobu ztrácí půdu pod nohama.

"Jak...Jak..."

S odpovědí se neobtěžujeme. Její zápěstí a kotníky jsou záhy stažené k sobě stejně jako v případě ostatních. Zdá se, že je příliš ohromená, aby si spoutání vůbec všimla.

Prudkými údery otevírám náhodné bezpečnostní schránky, jejichž obsahem plním další batoh. Tohle je už v podstatě jen na efekt. Účel, kvůli kterému jsme sem přišli, je již splněn: svědectví Emilie Clarkové, týkající se toho, jak se zdánlivě křehké dívence podařilo hrubou silou otevřít trezor o hmotnosti několika set tun, jako by o nic nešlo. Policie jí to jistě neuvěří. Pouze jeden muž ano.

Rubin Creed.

"Fajn, tady jsme skončili. Padáme."

Ve vstupní hale stojí Sarah Connorová nad vysokým mužem v uniformě, jenž leží na podlaze se spoutanýma rukama a krví tekoucí z obličeje. "Sekuriťák," vysvětluje. "Dorazil pozdě, protože ho zdržela zácpa."

"Slyšel jsem, že dneska je to na hovno," vtipkuje John. "Měla jsi s ním nějaký problémy?"

"Nic, co bych nezvládla. Vyhrála jsem přece i válku s Argentinou, pamatuješ?"

Opouštíme banku a s sebou si neseme dva batohy naplněné hotovostí a dalšími cennostmi.

Během odchodu se John zastavuje ve dveřích a pomalou řečí napodobuje Nixona, "Já nejsem žádnej grá-á-á-zl!"

Toto je špatné ve spoustě ohledů!

-0-

Rychle se vzdalujeme od banky a sundáváme masky. Pláž je necelé půl míle od nás. Dopravní provoz prakticky neexistuje. Sarah Connorová se ujímá vedení, já nesu batohy a John dává pozor na dění za námi. Jdeme dostatečně rychle na to, aby náš postup nevázl, a zároveň ne tak rychle, abychom upoutali pozornost.

Přicházíme k parkovišti vedle pláže, kde nakládáme batohy do zadní části suburbanu a přikrýváme je plachtou. Z prostoru zadního sedadla je vytažen další batoh. V něm je uložen veškerý oděv, který je potřeba k pobytu na pláži. Není ho nijak moc. Když teploty šplhají ke třicítce, tak není dobré sedět na písku a být přitom zabalen v kožichu. Toho už jste si nejspíš všimli. A úpalu též.

Volíme místo uprostřed pláže, na němž rozprostíráme ručníky. Na řadě je svlékání našeho obvyklého oblečení. Sarah Connorová má na sobě černé jednodílné plavky. John si vzal modré koupací šortky. Já sama si vybrala červené bikiny.

Ulehám zády na ručník, natahuji si nohy a opakovaně zatínám prsty. John se poťouchle usmívá. "Já tě vidím," říká a prohlíží si mě.

"Ne, já vidím tebe."

"Nene, já vidím tebe."

"Nechte toho," napomíná Sarah Connorová. Ona je hrozný škarohlíd.

"Nechceš namazat?"

"Co říkala?"

"Ale nic, jenom se ptá, jestli nechci napatlat opalovákem. Jasně, klidně můžeš."

Roztírám tedy opalovací krém po Johnově kůži. Delší vystavení ultrafialovému záření dokáže lidskou kůži zbarvit do humří červené. To není dobré pro vzhled - dokonce ani u humra.

"Mrkejte na nás! Jsme ti nejhustější bankovní lupiči všech dob!"

"Minimálně nejméně oblečení."

"Tohle není správné," podotýká Sarah Connorová. "Slunit se těsně poté, co jsme vyloupili banku."

"Mami, tohle už jsme řešili. Když teď vyjedeme, tak se akorát zasekneme v tý samý zácpě jako všichni ostatní."

"Měli jsme využít motorky."

"Policajti budou mít vrtulníky. Kdyby jediná věc, co se hýbe, byly tři motorky, tak si myslím, že by je to určitě trklo."

Jako na zavolanou nad námi prolétává helikoptéra, jež nás však zcela ignoruje a míří dále do vnitrozemí.

"Klídek, mami. Nachytej trochu bronzu. Copak jsi nikdy nechodila ráda na pláž?"

"To když jsem byla mladší."

"No, tak dělej to, co jsi dělala tehdy."

"Chceš, abych našla nějakého surfaře, dala si trávu a vyspala se s ním?"

"Budu dělat, že jsem to neslyšel."

Nejsme jediní, kdo si užívá pobyt na pláži. Kolem nás se sem a tam nalézají rodinky s dětmi. Na samém břehu se lidé brodí ve vodě a venčí své psy. Opodál se nachází muž v bermudách, který soustředěně prohledává písek pomocí detektoru kovu. Doufám, že nepřijde až k nám, jinak objeví víc, než by čekal.

John vytahuje krátkovlnnou vysílačku. Díky bílým sluchátkům se zdá, že poslouchá hudbu z iPodu, on však poslouchá policejní frekvence.

"Dobrej chaos. Prej je celý centrum totálně ucpaný," hlásí. "Zácpa je dokonce až na mezistátní dálnici. Každej volnej policajt musí jít dělat nouzovýho dopraváka. Klidně bychom mohli vyloupit každou banku v Long Beach a nikdo by si toho ani nevšiml.

"Jedna je víc než dost," trvá matka na svém. Zase kazí všechnu zábavu.

Po hodině John oznamuje, "Tak jo, to by mohlo stačit. Už ty naše bojový psy odvolej."

Prostřednictvím iPhonu se dostávám do hlavního počítače silniční správy. Jejich firewall a těžkopádné bezpečnostní protokoly obcházím velice snadno. Viru infikujícímu systém posílám příkaz k sebezničení. Virus likviduje sám sebe, aniž by zanechal jedinou stopu. Nyní bude pokračovat normální naprogramování.

"Hotovo. Albert je mrtvý."

"Albert?"

"Takto jsem pojmenovala náš malware."

"Když tě to těší. Fajn, dáme tomu ještě hoďku, než se věci zhruba vrátí do původních kolejí a pak půjdeme."

V písku jsme našli napůl schované zapomenuté frisbee, a tak John a já trávíme čas jeho přehazováním tam a zpět. Jde o pomalu se pohybující objekt, který vyžaduje jen nízkou úroveň schopností či obratnosti k odhadnutí směru letu. Jeden ze psů na pobřeží registruje naši hru a utíká napříč pláží, aby se k nám připojil, načež si v půli cesty uvědomuje, že jsem - inu, já. Pes ze strachu vyprazdňuje močový měchýř, poté stahuje ocas a peláší opačným směrem pryč od nás. To mi připomíná, jak je Snowy unikátní pes. Je to jediné zvíře, se kterým jsem se kdy setkala, které nejen že mou přítomnost toleruje, ale dokonce ji přímo vyhledává. Až se vrátíme domů, musím mu dát velkou misku psího žrádla, abych mu ukázala, jak moc si jej vážím.

Po další hodině vytřepáváme písek z ručníků, oblékáme se a míříme zpět k parkovišti. John se však zastavuje tak náhle, až málem vrážím do jeho zad. "A kurva!" vykřikuje.

Suburban je pryč. I s penězi a množstvím našich zbraní.

-0-

"Že by policie?" ptám se, zatímco spouštím svůj primární bojový program. Začínám vyhledávat cíle.

"Policajti by nám těžko sebrali auto a nechali nás opalovat se. Ne, podle mě ho někdo ukradl. Byla by to pěkná ironie, kdyby nepřišla v ten nejdebilnější okamžik."

Po těchto slovech vytahuje z batohu iPhone a aktivuje stopovací program. Na mapě ulic města Los Angeles se pohybuje malá bílá tečka. "Míří na sever s náskokem deseti mil. Radši bychom měli fofrem najít něco rychlýho."

V téže chvíli vjíždí na parkoviště elegantní černý sportovní vůz. Vystupuje z něj mladý pár, který má očividně v úmyslu trávit čas na pláži. Žena již má na sobě bikiny a já si chtě nechtě všímám, že horní část plavek má vyplněnou mnohem výrazněji než já. Musím potlačit náhlé nutkání udusit ji jejími vlastními ňadry.

Jakmile jsou pryč z dohledu, John povídá, "S tímhle to půjde."

Otevírám dveře na straně řidiče. Práce s maličkým zámkem je pro mě otázkou nanosekundy. Právě chci vylomit kryt pod volantem, jenž ukrývá kabely od zapalování, když John říká, "Počkej."

Prohledává prostor za zpětným zrcátkem, schránku v palubní desce a též se dívá pod sedadlo spolujezdce, kde nachází sadu klíčů. On je tak chytrý!

Vjíždíme na dálnici a zrychlujeme. "Jeď v mezích zákona." radí mi John. "To poslední, co potřebujeme, je přestřelka s policejní hlídkou."

"Obzvlášť když máme přesně jednu pistoli a žádné zásobníky navíc," doplňuje Sarah Connorová ze zadního sedadla.

Zloději jsou naštěstí právě tak obezřetní jako my, neboť by v případě zadržení policií kvůli překročení povolené rychlosti také přišli o hodně.

"Dělí nás osm mil a stále se přibližujeme. Pořád míří na sever."

"Kam myslíš, že jedou?" ptám se.

"Nejspíš někam do chop shopu."

"Chop shopu?"

"To je místo, kde vymění cedulku s identifikačním číslem auta, přesprejují ho, udělají falešný registrační dokumenty a pak ho prodají na černým trhu."

"Domníváš se, že jedou za Los Angeles? Například do Kanady?"

"Blbost. Do Kanady určitě ne."

"Měli bychom počítat se všemi eventualitami," trvám na svém.

Vzdychnutí. "Fajn. Až dojedeme ke kanadské hranici, necháme sporťák sporťákem, osedláme si losa a budeme je stopovat pěkně postaru."

Jen žertuje. Aspoň myslím. Na losovi jsem nikdy nejela. Jsou k mání i se satelitní navigací?

"Pět mil. Zpomalují a sjíždí z dálnice. Sakra. Musíme si pohnout. Jestli otevřou batohy a najdou ty prachy, tak to bude jiná sranda."

Tisknu tedy plyn k podlaze. Sportovní vůz odpovídá chraptivým řevem a vyráží vpřed. Mezi ostatními vozy kličkuji snadno, neboť mé reakce a schopnost předvídat jsou daleko lepší než u lidských řidičů. Nechlubím se moc? Ale ne, jen trošičku.

"Zrovna zastavili. Zjevně na Rooseveltově ulici." John přepíná na Google mapy. "Je to v zapadlý obchodní čtvrti. Nejbližší adresa je Ramos Motors. Specializují se na opravy typu.. no.. prostě buší do kovových plátů a vůbec takhle nějak opravují auta."

"A proč buší do plátů?" ptám se. "Protože jsou zlobivé?"

Sarah Connorová se hlasitě směje, John se jen maličko usmívá. "Pak ti to vysvětlím."

-0-

Dokonce i v kalifornském slunečním svitu vypadá Rooseveltova ulice jako skládka. Špinavá skladiště a zchátralé výlohy obchodů, mnohdy dávno zavřených. Na opuštěných parkovištích roste tráva, stejně jako v trhlinách na starém chodníku.

Parkuji vedle kontejneru, padesát yardů od Ramos Motors, velké budovy vyrobené převážně z rezavého plechu. Po suburbanu ani stopy.

"Kéž bychom věděli, s kolika jedinci máme co do činění. Ať už to ukradl kdokoliv, určitě nám to nedá zpátky, když jen hezky poprosíme."

Přepínám na infračervené spektrum. "Vidím pět samostatných zdrojů tepla. Nicméně budova je velká, takže uvnitř může být více těch, které již nejsem schopna zaregistrovat."

"Jedna zbraň a osm nábojů," konstatuje Sarah Connorová. "To může být obtížné."

"Já mám nápad. Dost divokej," přiznává John. Nato se přehrabuje v plážovém batohu, vytahuje ručník a cpe mi jej pod tričko. "Teď jsi těhotná," oznamuje.

"Těhotná?"

"Jo. A teď poslouchejte, plán zní takhle..."

-0-

Sarah Connorová a já vystupujeme z vozu. John s pistolí nás opustil už před chvílí a v této chvíli míří k zadní části budovy, aby mohl vpadnout do zad komukoliv, kdo by nás mohl ohrozit.

"Počkej. Máš přece předstírat, že jsi těhotná."

"Předstírám." říkám a ukazuji na vybouleninu na mém tričku."

"Tvoje chůze je špatná. Těhotné ženy chodí spíš nějak takhle."

Nato předvádí chůzi s mírně zakloněným tělem. "Vidíš? Poněkud se tím posunuje tvůj gravitační střed."

Napodobuji její chůzi. Sarah přikyvuje, patrně je spokojená. "Dobře. To je lepší."

Kdo to má vědět, že těhotenství je tak složité.

Přicházíme k Ramos Motors, otevíráme kovové dveře a vstupujeme dovnitř.

Všech pět mužů, které jsem zachytila pomocí infračerveného spektra, je zde. Jsou to mladí latino-američané. Tři z nich pracují na drahém sedanu značky Mercedes, který právě prochází barevnou obměnou. Zbylí dva se sklánějí se svářečkami nad posledním modelem BMW. Náš suburban je zaparkovaný opodál na levé straně. Nikdo na něm nepracuje.

Jeden z mužů si nás všímá a povídá, "Zdravíčko, copak, sestro?"

Sarah Connorová říká, "Hledám Josého."

Jeden ze svářečů nadzvedává ochrannou masku. "Já jsem José. A vy jste kdo?"

"Kdo jsem? Tak já ti řeknu, kdo jsem. Jsem matka holky, kterou jsi zbouchl, tak je to."

Na mě je nyní řada s nářkem. "Ach José!" běduji. "Promiň. Donutila mě, abych to vyklopila! Prosím, nezlob se na mě!"

"Koho že jsem zbouchl?" říká José a potřásá hlavou. Ostatní muži se kření a očividně se jeho nesnázemi dobře baví.

"Ty HAJZLE! Uvědom si, že mluvíš o mé dceři."

"V životě jsem ji neviděl!"

Pláču ještě více. "Říkal jsi, že mě miluješ, José! Že budeme navždycky spolu! Jak bys na to mohl zapomenout?"

"Co se to tu sakra děje? Přísahám, že jsem tuhle holku nikdy předtím neviděl!"

Nadále běduji, roním slzy a tvář mám zkřivenou žalem. Meryl Streepová je proti mně úplné nic.

Z postranní kanceláře se vynořuje další muž. Je to černoch, ne latino-američan, a také je starší než ostatní. Jeho hlava je úplně lysá. "Co je to tady za bordel? Proč vy pablbové nemakáte? Ty káry musí být do deseti v Mexiku."

Jeden z mužů říká. "To José, pane. Zbouchl nějakou bílou štětku a její máma chce, aby za to zaplatil."

"Neopovažuj se mou dceru nazývat štětkou!" hubuje Sarah Connorová.

"Marvine, sakra, přísahám na všechny svatý, že tuhle holku vidím úplně poprvý!"

"Ale José! Sliboval jsi mi věčnou lásku!"

"Holka šílená! Co ti krucinál přeletělo přes rypák?"

"Řekl bych, že všichni víme, co s ní je, chlape!" šklebí se jeden z mužů. "Prostě má v sobě tvoje děcko, kámo!"

Ostatní se smějí. Josého obličej rudne. "Tohle je sranda, že jo? Snažíte se mě napálit! Ha ha ha. Děsná sranda."

"To není vtip, José. A mou dceru si vezmeš. Matrika je zamluvená na sobotu."

"COŽE?"

Každý je zabraný do představení, jako by se jednalo o telenovelu uspořádanou speciálně kvůli jejich pobavení. Nikdo z mužů nepracuje ani si nevšímá Johna, který se mezitím plíží kolem aut, dokud netiskne hlaveň pistole k Marvinově lysé hlavě, "To od vás, hoši, není hezký, že se mu smějete. Všichni na zem. Hned!"

"Muži se váhavě podrobují rozkazu. Posledními plastovými pouty jim stahujeme ruce a nohy. Marvin výhrůžně říká, "Jestli to má být vydírání, kluku, pak děláte velkou chybu."

"Vy jste ti, kteří udělali velkou chybu. Ten suburban. Jen náš. Chceme ho zpátky."

"Nevím, o čem mluvíš. Tohle je legální podnik."

"No to jo. Jeden z vašich hochů ho ukradl v Long Beach. Má v sobě sledovací zařízení. Sledovali jsme ho celou cestu až sem."

"Zatraceně, Miqueli! Kolikrát ti mám říkat, abys tyhle věci kontroloval."

José říká, "Moment. Takže ta holka není těhotná?"

"Ne. Ukaž mu to."

Vytahuji ručník zpoza trička. José se s úlevou doširoka usmívá. "Ach gracias Jesuscristo!"

"Hej, mohl jsi dopadnout podstatně hůř," říká mu John. Je tak věrný!

Marvin povídá, "Co se stane tady, zůstane tady. Štěstí došlo, kluku. Jestli chceš ten suburban zpátky, tak nás budeš muset zastřelit. A já si nemyslím, že na to máš cojones. (Pozn. španělsky "koule")

"Budeš překvapenej, co pro vás máme. Uzavřeme obchod, Marvine. Říkáš, že jsi obchodník, takže tohle by ti mělo hrát do noty."

"Jakej obchod?"

"Tam venku stojí naleštěnej černej sporťák. Ber to jako výměnu za suburban. Je to lepší dohoda, než jakou si zasloužíte."

"Sporťák jo? Jakej rok?"

"2008. Možná 2009."

"A převodovka?"

"Pětistupňová. Plus kola ze slitiny a zvukovej systém od Sony. Jezdí se s ním moc pěkně. Tak co, dohodneme se, Marvine?"

"Sporťák za blbej mámomobil? Jasně, proč ne. A teď nás můžeš rozvázat."

"Fakt si myslíš, že jsem tak blbej?"

"Za pokus to stálo."

-0-

Cestou domů nám John gratuluje za herecké výkony.

"Fakt skvělá práce, lidi. To by byl jasnej oscar. Málem bych tomu i uvěřil. Ale jedna věc mi není jasná - jak jsi věděla, že je tam chlápek jménem José?"

"Nevěděla," usmívá se Sarah Connorová. "Když jsem viděla, že jsou všichni latino-američané, tak jsem si prostě tipnula. Ono je to hodně rozšířené jméno."

"Dobře ty."

"Být těhotná mě bavilo," oznamuji.

"Ano? Zkus to říct, až ti otečou kotníky a budeš ztrácet kontrolu nad močákem."

"S tím bříškem jsi vypadala roztomile." zubí se John. "Jak bys to dítě pojmenovala?"

"Kovová ohavnost," usmívá se Sarah jízlivě.

Kovová ohavnost? To je hrozné jméno pro dítě. Jak by si z něj asi utahovali ve škole.

78

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 77.


Středa

John a já počítáme peníze z bankovní loupeže. Rozdělujeme je podle nominální hodnoty - dvacetidolarovky, padesátidolarovky, stodolarovky - a skládáme je na úhledné hromádky na kuchyňském stole, který nyní připomíná topografii miniatury Manhattanu, kde bankovky reprezentují mrakodrapy.

Sarah Connorová vchází dovnitř s šálkem kávy v každé ruce. Jeden předává synovi a druhý si nechává pro sebe. Já nedostávám nic. Dokonce ani hrníček osvěžujícího maziva WD-40. Jak bezohledné.

"Tady to máme. Naše špinavý peníze. Věřím tomu, že právě tohle se dá nazývat 'swagem'."

"Kolik toho je?"

"Můžeš si tipnout."

"Dvacet tisíc?"

"Samá voda. Pokud uhodne druhej soutěžící, dostane extra cenu navíc..."

"Osmdesát šest tisíc pět set čtyřicet dolarů," prohlašuji sebejistě.

"Správná odpověď! Dámy a pánové, máme vítěze."

"Jaká je má bonusová cena?" ptám se.

"Plácnutí po zadku."

Skvělá cena!

"Napoprvé to není špatný."

"Poprvé a naposledy," doplňuje jeho matka.

"No ták, nemůžeš popřít, že udělat banku je slušný vzrůšo."

"Já jsem hlavně ráda, že nás nezatkli, a že nikdo nepřišel k úrazu."

"Až na toho sekuriťáka, kterýmu jsi jednu natáhla."

"Bylo to pro jeho dobro."

"Jo, protože 'pecka do ksichtu jen je radost na celej den'." zarecitoval.

John se zdá být ve velice dobré náladě. Nejspíš je to kvůli náhlému nabytí velké sumy peněz. Nebo možná proto, že mě právě plácl po zadku. Protože já mám mimořádně úžasný zadek. Ano, jsem si jistá, že toho je správné vysvětlení.

"V těch úžasnejch osmdesáti šesti tisících samozřejmě nejsou započítaný šperky. Ty dost možná stojí ještě daleko víc."

"Ty šperky si nenecháme."

"Nenecháme?"

"My nejsme žádní obyčejní zloději, Johne. Banka má peníze pojištěné, takže to pro ně žádná ztráta není. Ale šperky jsou dědictví a starožitnosti různých rodin. Počkáme několik dní a pak jim je anonymně pošleme."

"To máš asi recht. Stejně by bylo těžký to prodat."

"Dejte ty peníze do krabice a tu strčte ke mně pod postel."

"Proč pod tvou postel?"

"Protože já nebudu v pokušení rozfofrovat to za motorky nebo velké televize, které nepotřebujeme."

"A můžeme aspoň koupit novej toustovač? Ten starej už je na odpis."

"Dobře. Vezměte si dvacku."

Oslíčku, otřes se!

Čtvrtek

O naší loupeži píšou všechny noviny a rozhlasová média. Jsme popisováni jako 'oportunističtí lupiči, kteří využili dopravního chaosu k odcizení velké sumy peněz a bezproblémovému zmizení.' Ani jeden ze žurnalistů nevytvořil kvantový skok mezi využitím a způsobením něčeho.

Dopravní zácpa nahrazuje všechny ostatní reportáže. V jednom okamžiku byla ovlivněna více než polovina Los Angeles. Došlo také k 37 zatčením, především za napadení, jak si nervózní motoristé ventilovali frustraci jeden na druhém. Jedna těhotná žena na cestách musela porodit na zadním sedadle Humvee, jelikož se k ní nemohla dostat žádná sanitka. Během rozhovoru pro televizi prohlásila, že právě narozenou dceru pojmenuje Hummer, což bude trvalou připomínkou této události. "To tedy bude na střední hodně populární," usmívá se Sarah Connorová. Mně osobně není jasné, proč by měla být, ovšem Sarah mi tohle nevysvětlí.

Události získávají poněkud temnější nádech, jakmile je probírán důvod této zácpy. Několik pravicových komentátorů zastává názor, že vzhledem k bleskovému propuknutí mohlo jít o zoufalý kybernetický útok na technologickou infrastrukturu této země. Čína je obviněna jako původce útoku, což ale Pekingská vláda popírá. Číňané jsou viněni snad ze všeho. Snad abych změnila své jméno na Cameron Wang.

Finanční ztráta kvůli poklesu produktivity a dalším faktorům je odhadována na jednu miliardu dolarů.

Jednu. Miliardu. Dolarů.

John říká, že našich osmdesát šest tisíc je proti tomu jako kapka v moři.

-0-

Po Rubinovi Creedovi není ani památky. John je absolutně přesvědčen o tom, že Creed ví, že za celou záležitostí stojíme my. Jeho matka si již tak jistá není. Zůstává napjatá se sbalenou taškou poblíž pro případ, že by nadešel moment, kterého se obává, tedy že Creed a jeho přisluhovači vyrazí dveře.

"Mami, já ti říkám, že je mu jasný, kdo to udělal. Ta vedoucí banky jim určitě řekla, co Cameron provedla s dveřma trezoru."

"A co když ne, Johne. Co když došla k názoru, že by jí to nikdo neuvěřil, a tak raději mlčela."

"Fajn, dokážu ti to."

Bere si jeden z předplacených telefonů, které používáme, a vyťukává jisté číslo.

Prosím.

"Emilia Clarková?"

"U telefonu. Kdo volá?

"Hank Malloy, paní Clarková. Kriminální rubrika LA Times. Rád bych vám položil několik otázek." řekl s drsným přízvukem, velmi odlišným od svého vlastního.

"Vám už jsem všechny údaje poskytla."

"Vím, že ano, paní Clarková. A velice si toho ceníme. Jen jsem právě obdržel ještě pár navazujících otázek. Máte prosím chvilku čas?"

"Tak dobře. Ale rychle prosím. Mám hodně práce."

"Děkuji. Takže jste říkala, že lupiči byli tři - správně?"

"Ano. Muž a dvě ženy. Mám dojem, že onen muž je vedl. Všichni měli na obličeji masku."

"Aha. Zaslechli jsme nějaké fámy, že jeden z lupičů měl mimořádnou supersílu. Mohla byste se k tomu vyjádřit?"

Ticho.

"Paní Clarková? Jste tam?"

"O tomhle mluvit nemohu... Bylo mi řečeno, abych o tom pomlčela..."

"Někdo vám řekl, abyste nemluvila o tom, co jste viděla?"

"Ano. Ne. Podívejte, už musím končit."

"Poslední otázka. Slyšela jste někdy jméno Rubin Creed?"

Ticho.

"Děkuji vám, paní Clarková. Velmi jste nám pomohla. Přeji hezký zbytek dne."

John ukončuje hovor. Dokonce i Sarah Connorová musí přiznat, že tato žena zněla, jako by ji zastrašoval někdo, koho moc dobře známe.

"Kdo je Hank Malloy?" ptám se.

"Hank Malloy, slečinko. Přední investigativní novinář," odpovídá John hravě, stále s drsným přízvukem. "Pátrám po pravdě v tomto městě lží. Co kdybychom to tady rozpustili a společně zašli do města? Jen ty a já. Koupím ti whisky a pak si to tvrdě rozdáme."

Tvrdý sex? To zní slibně.

Sobota

John mi dal na starost důležitou misi.

Mám se spojit s Paige Bartlettovou a prostřednictvím jejích mediálních známostí zjistit, jak policie pokročila ve vyšetřování dvojité vraždy.

Zní to dosti přímočaře. Pro pokročilý model terminátora jako já, který byl vytvořen za účelem infiltrace lidské společnosti, je to úplná maličkost. Nicméně lidské emoce jsou náchylné ke komplikacím. Ty mé samozřejmě ne. Jak Sarah Connorová říkává, a to nijak vlídně, mám emocionální rozsah odpadkového koše.

Při posledním setkání jsem Paige netaktně poslala pryč. Tímto jsem nejspíš zranila její city, a tak zřejmě nebude příliš ochotná někam se mnou jít.

Naštěstí má John možné řešení a já neztrácím žádný čas s jeho testováním.

"Já ti nevím. Posledně jsi na mě byla pěkně hnusná," odpovídá Paige, když jí volám a navrhuji, abychom šly ven.

"PMS," vysvětluji.

"Vždyť jsi mě prakticky vyrazila ze dveří. To nebylo zrovna moc přátelský gesto."

"PMS."

"A na místech kde jsi mě držela mám ještě pořád odřeniny."

"PMS."

"Jo? No... Taky bývám v týhle části měsíce trochu mrzutá. Tak jo, odpouštím ti. Dojdi k nám a zajdeme někam."

Mise splněna! Johnovo řešení účinkovalo jako kouzlo. Teď už jen zbývá zodpovědět jedinou otázku.

Co je pro všechno na světě PMS?

-0-

Vydávám se na krátkou cestu k Bartlettově rezidenci a klepu na dveře. Seshora se ozývá Paigino volání, "Je otevřeno!

Vcházím do domu. Paige volá znovu, "Jsem nahoře! Pojď sem!"

Jdu nahoru po schodech. Dům je provoněný květinami, což jistě znamená, že na odpočívadle je na stole váza voňavých bílých rostlin. Gardénie, informuje mě má databáze. Náš dům je květinami cítit jen málokdy. Většinou jde spíše o zápach mokrého psa (Snowy) nebo spáleného jídla (Sarah Connorová). Myslím, že ze všech tří možností preferuji právě květiny.

Vstupuji do Paigina pokoje a nacházím ji na posteli, kde leží v kraťasech a šedém tričku. Hlavu má podepřenou polštářem, zatímco jí na břiše leží MacBook. Na displeji je její přítel Spencer. Společně používají FaceTime.

"Cameron už je tady."

"Jo? Ukaž."

Paige mírně naklání notebook, aby mě mohla zachytit webkamera.

"Čau Cameron."

"Ahoj Spencere."

"Vypadáš dooost dobře."

"Děkujuuu."

"Tak co teda ten večer?"

"Však říkám, že půjdu ne? I když jestli na to táta přijde, tak budu mít měsíc zaracha."

"Za to riziko to stojí. Bere Sookie s sebou Marcuse?"

"Ne, ti už se rozešli. Teď chodí s Chadem."

"S tím sportovcem od USC? Jéžiši, vždyť je to hňup!"

"Jo, ale pěkně bohatej hňup, kterej jezdí Porschem a má vlastní byt. A podle Sooks je v posteli jako králíček Duracell."

Při těchto slovech na mě Paige mrká. Mrkám nazpět. Alespoň jednou vím, co má na mysli. Králíčci od Duracellu jsou růžoví a chlupatí. Pak by měl být i Chad růžový a chlupatý. To musí být ale zvláštní člověk.

"Slyšel jsem, že Chad chodí jenom s holkama, co vypadají jako celebrity, jako ta holka, co vypadala jako Jessica Biel."

"Však jo. Podle něho Sookie vypadá jako Lucy Liu zamlada."

"Ony tak ale vypadají všechny. Řekněme si to narovinu, všechny asijský buchty vypadají stejně."

"To. Snad. Ne. Trochu rasista ne?"

"Vždyť se nad tím zamysli. Malej vzrůst. Tmavý vlasy. Tmavý oči. Malý prsa. Maličký nohy."

"Ty nohy sedí no. Klikařka. Mimochodem odkud myslíš, že Sookie pochází?"

"Čína? Japonsko? Hongkong?"

"A co takhle Barma? Její rodina se sem přestěhovala, když jí byly dva roky. Takže je Barmánka."

"Barmánská holka jo? Možný to je no."

"Už musím jít. Měj se, Spencere."

"Počkej - slib mi, že pokud budete mít s Cameron nutkání dát si polštářovou bitvu ve spodním prádle, tak to natočíš, abych se na to pak mohl mrknout."

"Ahoj, Spencere."

Paige rázným pohybem zavírá MacBook.

"Dáme si polštářovou bitvu ve spodním prádle?" navrhuji.

"Kušuj!" říká a vstává. "Vydrž vteřinku, musím pustit rosu."

"Pustit rosu?"

"Vyčůrat se."

"Aha."

Zatímco Paige 'čůrá', využívám tuto příležitost k prozkoumání zdejšího prostředí.

Pokoj je veliký, větší než jakákoliv ložnice v našem domě. Skříně na oblečení zabírají celou jednu stěnu. Pod oknem je stůl zaskládaný notebookem, tabletem, tiskárnou, faxem a iPodem. Veškerou tuto výbavu potřebuje dnešní náctiletá dívka k tomu, aby přežila moderní den a dobu.

Na nástěnné polici je množství CD. Skenuji umělce. Elliot Smith. Veronica Falls. Vampire Weekend. The Breeders. Žádná Chumbawumba? Škoda. Srazili mě na kolena. A opět jsem na nohou. Nic mě nezastaví. To je klasika.

Další police je domovem DVD. Castle na zabití. Západní křídlo. Chirurgové. Prolhané krásky. Žádné 'Nadržené jeptišky si dopřávají anál'? Dvojitá škoda. Ráda bych se na to podívala. Vypadá to, že tyto jeptišky milují zábavu.

Na okně jsou místo závěsů žaluzie. Jde o malé dřevěné lamely, se kterými se manipuluje pomocí šňůrky. Zkouším, jak dobře tento systém funguje. Světlo. Tma. Světlo. Tma.

"Plantážový rolety."

Otáčím se a vidím, že Paige se již vrátila. "Prosím?"

"Říká se jim plantážový rolety. Máme je na všech oknech. Ale to jsme nemohli nijak ovlivnit, byly tu už tehdy, když jsme se sem nastěhovali."

"Jak dlouho už tady bydlíte?"

"Pět let. Přestěhovali jsme se z údolí, když si tady táta zřídil ordinaci. To dojíždění bylo zabijácký."

Předpokládám, že údolím myslí San Fernando, a ne Napu nebo jakékoliv jiné údolí v tomto státě. Lidé dokáží být během hovoru, narozdíl od strojů, velice nedbalí. Naučila jsem se však nekomentovat každý malý detail. Chytrolíny nemá nikdo rád.

"Tohle bývala hlavní ložnice pro hosty. Já bývala dole. Ale přesvědčila jsem tátu, aby se to prohodilo."

"Proč?"

"Protože jsou tady dvakrát tak velký skříně. Ta stará byla zralá na vybouchnutí.

Vybuchující skříň? Páni. Na takovou zbraň Skynet nikdy ani nepomyslel.

"Jsem totiž tak trochu nákupoholik. Se podívej."

Nato otevírá dveře jedné ze skříní. Tolik rozličných kusů oblečení jsem neviděla ani v obchodním centru.

"Jo, já vím," zubí se Paige. "Každej měsíc se Sookie pořádáme nájezdy na výprodeje a bleší trhy v Hollywoodu. Ona je ještě horší než já, protože jí padne víc věcí."

"Protože má nohu jako panenka?"

"Jo. Ona pomalu může ještě furt nakupovat v obchodech pro mimina. Zatracená práce." Pak vytahuje pár pošitých bot na vysokém podpatku. "Louboutinky. Pořád je oplakávám."

"Copak... zemřely?"

"Pro mě teda mrtvý jsou. Velikost osm. Já mám desítku. Však umíš počítat ne?"

Počítat umím. Už jí nepasují. Mrtvé boty. Kdo by si to pomyslel.

"Mrkej na tohle."

Paige zavírá dveře do pokoje. Na nich je připevněna korková deska, ke které jsou přišpendleny články týkající se dvojité vraždy. Přesně to, kvůli čemu jsem tady.

"Hezký co? Představ si, co by se stalo, kdybych tenhle zločin dokázala vyřešit úplně sama. Vsadím se, že bych se dostala na hodně dobrou školu. Možná i na Harvard."

"Něco nového?"

"Podařilo se mi zjistit, jak se jmenuje svědek. Je to chlápek jménem Joseph Lisicki. Žije v Inglewoodu. Volala jsem mu, ale nezvedal to."

Joseph Lisicki.

Diamantový Joe. Musí to být on. Přestože vypadal přátelsky. Možná v sobě nosí zášť, protože jsem ho obrala o všechny peníze. Taky tak nesnášíte ublížené nuly?

"Hele - tak jsem si říkala, že bychom mohli zajít na místo, kde k tomu došlo. Půjdeš se mnou?"

Místo činu. Je tohle dobrý nápad? Toť otázka.

"Neboj, žádní policajti tam nebudou," Paige si zjevně všímá mého váhání. "Pooojď. Přece nejsi srab, nebo jo?"

Jsem spousta věcí. Srab není ani jedna z nich.

"Bezva. Ale nejdřív se převleču."

Svléká si kraťasy i tričko a pouze v podprsence a tangách se přehrabuje ve skříni. Nemohu si pomoci, ale její prsa jsou větší než moje. Mnohem větší. Ještě že nakonec k žádné polštářové bitvě ve spodním prádle nedošlo, neboť by proti jednomu mému polštáři měla ve skutečnosti polštáře tři. Mohla bych samozřejmě zvrátit vývoj událostí zlomením jejího vazu. Nebo je to snad proti pravidlům? To nevím. Ještě nikdy jsem polštářovou bitvu neviděla, dokonce ani na sportovním kanálu ESPN.

-0-

O dva bloky dále přicházíme k místu činu. Paige zvolila podobný outfit jako já: upnuté rifle a tílko. Je slunečný den, a tak máme obě tmavé brýle.

Paige neustále žvaní, a to o čemkoliv. Je tak trochu drbna, stejně jako Snowy. Alespoň nemočí na každý kmen stromu. To je hotové požehnání.

"Vidíš? Jsem ti říkala, že tu žádní policajti nebudou."

Ulička je skutečně pustá a prázdná. Vstupu brání tři natažené žluté pásky.

                                           POLICEJNÍ MÍSTO ČINU, ZÁKAZ VSTUPU

Paige nápis ignoruje a v podřepu jej podlézá. "Pojď už. Nebudeme tam dlouho."

Polední slunce, zářící vysoko nad našimi hlavami, zahání temné stíny mé předchozí návštěvy. Spolu s nimi je pryč i jakákoliv stopa po zločinu. Všechna krev je pryč.

"Oni na to přímo mají lidi, kteří to uklízejí. Jednou jsem to viděla ve filmu," vysvětluje Paige. Mobilním telefonem pořizuje několik fotografií holých zdí, které byly dříve ozdobené kousky mozku Velké AI.

Přicházíme ke dveřím. Ty se Paigině zatlačení k našemu překvapení otevírají.

"Fíha. To je náhodička."

Opuštěná půjčovna videokazet vypadá stejně jako tehdy, když jsem odtud odcházela, pouze stůl a židle jsou pryč.

"Hele, podívej!"

Paige ukazuje na vypínač. Je na něm bílý prášek, jako by jej někdo posypal moučkovým cukrem. Snad není nikdo až tak hladový.

"Prášek na otisky prstů. Možná se toho vypínače dotkla ta vražedkyně, a teď mají její otisky."

"Ne, nedotkla."

"Jak to můžeš vědět?"

Jejda!

Své uklouznutí se snažím zamluvit namítnutím, že by jistě nebyla tak neopatrná.

"No hlavně že nechala svědka."

To mi povídej...

Pořizuje další obrázek a poté kráčí prázdnými uličkami mezi zaprášenými regály. "Tohle místo si pamatuju. Půjčovali jsme si tady různý věci, než přišel Netflix. (Pozn. online půjčovna filmů) Táta se jednou naštval, když jsem si půjčila Lvího krále třikrát po sobě."

Půjčovnu náhle zaplavuje tma. Něco brání světlu proniknout dovnitř.

Nebo někdo.

Ve dveřích stojí urostlý policista, jehož svaly budí hrůzu.

"Jste zatčeny, obě dvě," vrčí na nás.

Nato sahá po zbrani.

79

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 78.


Sobota (pokračování)

Paige ječí a kácí se k zemi.

Copak byla postřelena? Ne. Žádnou střelbu jsem neslyšela a strážníkova pistole je stále v pouzdře.

Náhlá změna mužova chování je pozoruhodná. V jedné chvíli nám hrozí zatčením, ale nyní si dělá starosti o Paigino zdraví.

"Jste v pořádku, slečno? To byl ošklivý pád. Nebouchla jste se do hlavy?"

"Ale ne. Já - eh - jsem se vás lekla. Myslela jsem, že se vrátil ten zabiják, aby nás oddělal."

"To nic. Opatrně. Nemusíte spěchat."

Muž Paige pomáhá na nohy."

"Teď byste mi, holky, možná mohly říct, co tady děláte. To jste neviděly pásku? Tady nemáte co dělat."

"To je dobrý. Jsem novinářka. Hele."

Poté mu podává svou průkazku. Strážník si ji pečlivě prohlíží.

"Paige Bartlettová. To jste vy?"

"Ano. A tohle je moje kamarádka Cameron. Bydlíme kousek odtud."

"Takže jste si myslela, že si zahrajete na Nancy Drewovou a proniknete na oficiální místo činu. Tahle kartička vás k porušování zákonů neopravňuje."

"Na druhé straně policejní pásky Paige úzkostně prosí, "Že nás nezatknete, že ne pane strážníku...?"

"Friendly. Pete Friendly."

"Strážník Friendly? To jako fakt?"

"Jen do toho. Všechny vtipy jsem slyšel už stokrát na akademii."

"Ale ne, jenom že je to hezký jméno. Že jo, Cameron?"

Vlastně ani ne. Daleko vhodnější by bylo strážník Scowly. (Pozn. Mračoun) Tím bych si ho ovšem mohla znepřátelit, a tak se nepatrně usmívám a přikyvuji jako hodná malá dívka.

"Měl bych si vás poznamenat, obě dvě. Klidně jste tam mohly zničit nějaké cenné důkazy."

"Nic jsme nezničily. Fakt ne. Jenom jsme se tak dívaly.."

Strážník Friendly neutrálně přikyvuje. Je to vysoký muž s širokými rameny a nakrátko ostříhanými tmavými vlasy. V jeho slunečních brýlích se zrcadlí naše maličké odrazy.

"Vy jste byl k tomuto případu přidělenej jakožto vyšetřovatel?" Ptá se Paige.

"Ale ne, já jsem jenom pochůzkář. Tohle mají na starosti detektivové Hudson a Sanchezová. Tedy měli, než jim ten případ sebrali."

"To vím no. Prej nějaká pobočka národní bezpečnosti. Stává se tohle často?"

"Občas FBI nebo DEA nějaký ten případ převezmou. Ale dokonce i federálové nám předávají aspoň nějaké informace. Ovšem tihle chlapi ani ň. U nás na stanici z toho nikdo nadšený není."

"Myslíte, že kdybych se stavila za Hudsonem a Sanchezovou na stanici, tak by se mnou mluvili?"

"Možná jo. Tedy co se Sanchezové týče. Je to fajn ženská. Znám ji už dlouho. Hudsona ale neznám. Přeložili ho z divize Pallisades."

"To jo."

Paige vysvětluje, jak doufá, že se jednoho dne stane přední investigativní novinářkou.

"V pořádku. Jen nečmuchejte tam, kde nemáte co dělat."

"Nebudu. Slibuju."

"Chodím tady na pochůzky už pět let a vždycky to byla slušná městská část. Jistě, během noci se dá v parku najít pár lidských trosek, ale dokud nehází prázdné lahve po autech, tak je většinou nechávám být. Kriminálníci se drželi hlavně Venice Beach a Hollywoodu. A teď máme v té samé ulici požár a dvojnásobnou vraždu."

"Na ten požár jsem úplně zapomněla. Myslíte, že to má nějakou spojitost?"

"Neřekl bych. Vlastně to možná ani nebylo žhářství. Ti Korejci dováželi padělanou elektroniku. Levné nepoužitelné šmejdy. Podle jedné teorie se tam přehřály nějaké baterky a chytlo to."

Z vysílačky připevněné k jeho uniformě se ozývá praskot.

"Všem jednotkám. Kód 10-14 Monk Street. Všem jednotkám. Kód 10-14 Monk Street."

"Rozumím, 10-4. Jsem na cestě."

Paige říká, "Kód 10-14? To je nějakej chmaták ne?"

"Jojo. Musím letět. A ne že vás tady ještě někdy chytím, příště už vás sladké řečičky před zapsáním do protokolu neochrání."

Díváme se za ním, jak odchází. Paige říká, "Ten je hodnej. Přátelskej strážník Friendly." hihňá se. "Viděla jsi, jaký měl svaly? Mazec! Vůbec by mi nevadilo, kdybych se o něm dozvěděla něco víc." Další hihňání. Netuším proč. "Myslíš, že jsem se mu líbila? Řekla bych, že se mu v oku něco zalesklo."

"Jen odraz v brýlích," vysvětluji. To je snad jasné.

"Rozhodně jsem cítila, jak se něco hýbe. Však víš, tam dole." Smích.

Má snad na mysli chvění při zemětřesení? Dívám se dolů. Ne. Na místě, kde stojím, rozhodně žádné zemětřesení neprobíhá. Možná je pouze lokální. Velice lokální.

"Pojď, půjdeme."

"Kam?"

"Na policejní stanici, ty hloupá. Slyšela jsi přátelskýho strážníka Friendlyho. Říkal, že detektiv Sanchezová je fajn ženská. Tak pojď, co stojíš jak stojan? Však za pokládání otázek nás přece nezatknou."

-0-

Policejní stanice v Santa Monice je na ulici Olympic Drive, nedaleko parku Tongva, kam občas chodím venčit Snowyho. Jde o nízkou přízemní budovu, která vypadá spíše jako prodejna rybích návnad, než jako místo, kde dochází k prosazování zákonů.

Společně s Paige vcházíme do budovy. Téměř okamžitě na mém HUDu začíná blikat varovná červená ikona a má ruka sebou začíná cukat. Tuto softwarovou závadu, jež je způsobena náhlou přítomností ozbrojených policistů, by lidé jistě zařadili mezi indispozice vyvolané stresem. Copak cítím stres? Nějaká moje část nejspíš ano. Jsem obklopena ozbrojenými policisty a John by se jistě velice zlobil, kdyby o tom věděl. Matematika je věda snadná.

Procházíme čekárnou zaplněnou lidmi, kteří zde mají v úmyslu nahlásit zločin, jiní naopak čekají, až se jimi kvůli spáchání zločinu začne někdo zabývat. Svou poruchovou ruku mám zastrčenou hluboko v kapse.

Policista u příjmu sedí za nízkou dřevěnou přepážkou. Je to lidská bariéra, přes kterou vede cesta ke kanceláři za jejími zády. Muž si nás zvědavě prohlíží. Naše sluneční brýle, zkrácená tílka a upnuté rifle, které těsně přiléhají k našim pozadím napovídají, že sem tak úplně nepatříme. Doufám, že nás nemá za šlapky!

"Co pro vás mohu udělat, slečny?"

Paige, jež za dokonalé bílé zuby vděčí otcově profesi, se zeširoka usmívá. Nato ze sebe chrlí vlastní verzi toho, proč jsme tu, zmiňuje též místo činu a strážníka Friendlyho, zatímco se obratně vyhýbá skutečnosti, že kvůli vniknutí do zakázaného prostoru nás málem zatkl. Stejně jako John má i ona schopnost přetvářet lži v polopravdy a polopravdy ve fakta, ačkoliv John si u toho nepohazuje vlasy.

Policistu za přepážkou její příval slov zjevně nudí. Následně se otáčí ke kanceláři, nacházející se za ním. "Hej, Gino! Chtějí si tady s tebou pokecat nějaké dvě holčiny."

Gina - detektiv Sanchezová - krčí rameny a mává na nás, abychom šly dál.

"Ještě moment," říká policista. "Nemáte u sebe žádné zbraně, že ne?"

"To nemáme," ujišťuje jej Paige. "Zbraně nesnáším. Fakt. Klidně nás můžete prohledat, jestli chcete."

"Moc mě nepokoušej, blondýno. Běžte, než si to rozmyslím."

Čtvercová místnost je velká otevřená kancelář vyplněná dřevěnými stoly a židlemi. Půltuctu policistů, jenž zde pracují, zvedají oči od práce a hledí na nás. Policistovo zvolání 'holčiny' je nepochybně velmi zaujalo. Má ruka sebou nyní nekontrolovatelně škube. Naštěstí se pozornost většiny mužů zaměřuje na Paigin až příliš očividný půvab. Alespoň jednou jsem ráda, že mohu být šedou myškou.

Detektiva Sanchezovou zjevně rušíme u oběda. Na stole leží plechovka 7Up, obklopená obaly z fastfoodu. Podle všeho společně s Miou sdílí poněkud zkreslený názor na zdravou stravu.

Sanchezová naznačuje, abychom se posadili naproti ní. Činíme tak. Neposlušnou ruku svírám pomocí nohou. Při troše smůly si lidé pomyslí, že si jen hraji sama se sebou.

Detektiv Sanchezová je atraktivní žena latinsko-amerického původu ve věku kolem třiceti pěti let. Na sobě má tmavé sako i kalhoty. Bílá košile rozepnutá u krku odhaluje malý stříbrný křížek. Dala by se považovat za krásnou, nebýt tmavě růžové jizvy, táhnoucí se ze spodní části čelisti až nad levé oko.

"Tak co pro vás mohu udělat?" ptá se mile a zlehka se opírá o židli. Je to jen nevinný pohyb, který nicméně odhaluje kožené pouzdro na zbraň, ukryté pod sakem. Teď si již doslova sedím na ruce.

Paige znovu vypravuje celý příběh, kterým obalamutila policistu za přepážkou. Tentokrát je však v polovině zastavena. Možná měla pohazovat vlasy o něco více.

"Počkat. Chcete říct, že máte informace ohledně té dvojnásobné vraždy?"

"Ale ne. Já jsem novinářka. Z Times." prohlašuje a podává ženě kartičku.

"Tady stojí, že jste stážistka."

Paige se usmívá, zjevně nezahanbena tím, že se na její klam přišlo. "No, ano. Technicky vzato. Ale jednou chci být investigativní novinářkou. A taky bydlím poblíž. Tak jsem si říkala, že tady by bylo dobrý začít."

"Obdivuji váš zápal. Ale měla byste vědět, že ten případ už není náš."

"Já vím. Naštvalo vás to, když vám ten případ takhle sebrali?"

"Nikdy to není příjemná záležitost. O tom bych ale s vámi opravdu mluvit neměla."

"No tak - kdo se o tom dozví? Však jsem stážistka. To, co napíšu, stejně nikdo neotiskne. Dělám tam akorát kafe. A to ještě blbě. A vy budete nejmenovanej zdroj. Na mou duši."

"Už vám někdy někdo řekl, že jste pěkně dotěrná?"

"V jednom kuse. Už je to skoro moje osobní mantra."

Detektiv Sanchezová se usmívá. Její jizva se přitom natahuje jako rozzlobený růžový červ. "Tak dobře, co byste chtěla vědět?"

"Dal vám svědek nějakej popis toho vraha?"

"Popsal nám ženu, se kterou se na onom místě potkal. Tvrdí, že vraha přímo neviděl, protože na to byla moc tma."

"A věříte mu to?"

Pokrčení rameny. "Na nějaký rozhovor jsme skoro ani neměli čas, jelikož jej po chvilce odvedli pryč."

"Je ještě pořád ve vazbě? Několikrát jsem mu volala, ale nikdy to nezvedl."

"To netuším."

"A jakej byl teda ten popis?"

"Běloška, mezi osmnácti a pětadvaceti lety, výška průměrná, asi padesát kilo, tmavé vlasy, žádné tetování ani jiná specifika. Říkala, že se jmenuje Allison, ačkoliv toto jméno je s největší pravděpodobností falešné."

Kdysi bylo pravé. A opět bude. Jednou.

"Tak nějak vypadá asi půlka holek, který znám."

"Jak říkám, sotva jsme začali s výslechem."

"A co víme o obětech?"

"Mattarazzo byl celkem velké zvíře. Kontakt se světem organizovaného zločinu. Neustále se pohyboval na hranici zákona. Před třemi lety seděl za to, že zbil nějakou prostitutku tak, že téměř přišla o oko. Prohlašoval, že mu ukradla peníze. Ona ale řekla, že se naštval, když se mu nepostavil."

"Kdo?" ptám se.

Paige se hihňá.

Aha. Tamto...

"Třeba ho zabila kvůli pomstě."

"Dobrá úvaha, ale chybná. Před šesti měsíci zemřela na předávkování."

"Tak pokud se násilí na prostitutkách dopouštěl častěji, tak se toho možná chopila jedna z nich."

"To je chytré - Paige, že? Jste si jistá, že chcete být novinářkou? Spíše to vypadá, že máte slušně našlápnuto k tomu, abyste se stala policistkou."

"To zas ne. Nesnáším zbraně. Ale díky."

"To je dobře. Škoda, že takhle nepřemýšlí více Američanů. Naše práce by díky tomu nebyla tak riziková."

"Takže myslíte, že je to právě takhle?"

"Vaše teorie má jeden velký nedostatek. Ten druhý muž. D'Amato. Profesionální kulturista. Metr devadesát. Sto čtrnáct kilo. Ten věděl, jak svaly používat. Jak by ho mohla taková dívenka takto brutálně odrovnat?"

"Co baseballová pálka? Nebo sama měla taky někoho, kdo udělal špinavou práci za ni."

"Dobře. Pokud je to pomsta prostitutky, tak proč se tím národní bezpečnost zabývá, jako by šlo o zločin století?"

"Nebyly oběti napojený na nějakou teroristickou organizaci?"

"Byli to hňupové, ale z toho, co můžeme říct, to všechno byli Američané tělem i duší."

"Tak to už mě potom nic nenapadá."

"Ty jsi nějaká tichá," promlouvá ke mně detektiv Sanchezová. "Tebe žádná otázka netíží?"

Chvilku přemýšlím a pak říkám, "Jak jste přišla k té jizvě?"

"Cameron, do toho ti nic není! syčí Paige.

"Ale ne, to nic." Detektiv Sanchezová mě zkoumá chladným pohledem. "Před dvěma lety jsme se s jedním kolegou podíleli na razii ve varně pervitinu. Jeden z feťáků měl AK-47. Většinu kulek zastavila moje vesta. Jak vidíte, všechny ne. Měla jsem štěstí. Kolega schytal do hlavy snad půlku zásobníku. O čtyři dny později měl pohřeb. Je to dostatečná odpověď na tvou otázku?"

Přikyvuji. "Díky za vysvětlení."

Telefon na stole náhle zvoní. "Sanchezová... jo... dobře, za pět minut jsem tam."

Vstáváme k odchodu.

"Holky, já vám v dalším slídění zabránit nemůžu. Přece jenom jsme ve svobodné zemi. Ale pamatujte si, že ať už to udělal kdokoliv, je extrémně nebezpečný a nemá žádné slitování."

Řekněte mi něco, co nevím.

-0-

Nyní procházíme čekárnou k východu. Velký muž, jenž sedí na jedné z lavic a silně páchne alkoholem, namáhavě vstává a sahá po Paige. "Pocem kozenko. Trochu si spolu zablbneme."

Paige vříská a snaží se vyprostit. Poté se muž natahuje pro mě. "Připoj se k nám, hubeňoure."

Plně funkční rukou jej popadám za bundu a házím na druhou stranu místnosti. Tam naráží do zdi a následně dopadá na dřevěnou židli, která však nápor nezvládá, takže muž záhy leží roztažený na podlaze.

Do místnosti vstupuje policista. "Co je to tady?"

"On... on mě obtěžoval," koktá Paige.

"Sakra, Mele. To chceš zase strávit další den na záchytce?"

"To jsem nebyl já. To židi. Ti za to můžou."

"Pořád stejná písnička co? No nic. Tak zase na záchytku."

Jakmile jsme venku, Paige vyráží svižným krokem pryč, čímž mě nutí přidat do kroku. Rukama objímá své tělo, jako by se snažila zahřát. Zvláštní. Je přece krásný den.

O několik ulic dál se konečně zastavuje a otáčí se čelem ke mně.

"Tak fajn, k čemu tam sakra vlastně došlo?"

"Co máš na mysli?"

"To, jak jsi tím chlapem hodila přes celou místnost!"

"Nehodila," lžu.

"Vždyť jsem to viděla!"

"Byl opilý a špatně udržoval rovnováhu. Jen jsem do něj strčila a jeho kinetická energie, společně s tělesnou hmotností, zařídila zbytek."

"Jo?"

Lidská paměť se od kyborgské poněkud liší. Nedokáže si věci vybavit okamžitě, není schopna pevně uložit každý okamžik a zkoumat jej ve volných chvílích. Už teď slyším v jejím hlase nejistotu, jak pochybuje o věrohodnosti toho, co právě viděla.

A již se směje. "Tohle bude znít šíleně, ale na chvilku jsem měla dojem, že tou vražedkyní jsi ty."

Nutím se ke smíchu. "Vypadám snad jako Gina Caranová?"

Paige se usmívá a já tak vím, že jsem za vodou. "Ne, pokud se teda Gina Caranová nedala na tvrdou dietu. Promiň. Máš pravdu. Byl ožralej a motal se všude. A slyšela jsi, jak mi to řekl? Ještě že tam nebyl Spencer, jinak by mi tak říkal do konce života."

"Ty o takovou přezdívku nestojíš?"

"Ani náhodou!"

Ukládám si vnitřní poznámku: nikdy Paige nenazývat 'kozenka'. Rozhodně je to ale hezčí přezdívka než ta, kterou vymyslel pro mě. Hubeňour Baumová? Neřekla bych.

Pokračujeme v chůzi, tentokrát již v daleko klidnějším tempu.

"Ale to bylo hrozný, jak ses jí zeptala na tu jizvu. Jsem se úplně přikrčila. Nemohla jsem na ni přestat civět. Vsadila bych se, že to bolelo jak prase."

"Bolest je lepší než smrt."

"A co jsi furt dělala s tou rukou? Celou dobu sis na ní seděla."

"Jen křeč," lžu.

"Určitě, holka? Vypadalo to spíš, jako by sis klikala na myšku. To by byl dobrej trapas, kdyby tě zatkli zrovna za tohle"

Trapas? Ne. Krvavá lázeň? Ano.

"Asi zajedu do Inglewoodu a zkusím zjistit, jestli se dá něco dostat z toho chlápka Lisickiho. Pojedeš se mnou?"

Nabídku odmítám. Jestli je Joseph Lisicki Diamantový Joe, pak by mě okamžitě poznal. Krvavá lázeň a tak dál.

"Tak jo. Tohle bych měla zvládnout i sama. Však není nebezpečnej ne? Je svědek a ne podezřelej. A když tak mám v autě pepřák. Kdyby něco, tak mu s ním nakopu prdel."

"Prdel? A nemá se to stříkat na obličej?"

Má poznámka je zjevně legrační. Ale proč, to nikdo neví.

-0-

Po vylíčení událostí dne je John rozpálený do běla.

"Jsem ti říkal, aby ses skamarádila s tou holkou, a ne aby ses skoro nechala zatknout! Co kdyby měli tvou skicu?"

"Co je to skica?"

"Policie spolupracuje s umělci, kteří pro ně kreslí podobiznu podezřelýho na základě popisu svědka."

"Popis byl příliš neurčitý na to, aby k něčemu byl."

"Aspoň že tě napadlo nejet do Inglewoodu. To by mě fakt zajímalo, jak to tam dopadlo."

"Mám Paige zavolat?"

"Dneska ne. Kdybys vypadala moc nedočkavě, tak by jí to mohlo být podezřelý. Vymysli si nějakou záminku k zítřejší návštěvě."

"Jakou záminku?"

"Prostě nějakej důvod. Jako třeba že jí doneseš dárek. Vzpomínáš si, jak nám donesla čerstvou zeleninu?"

Dárek? Ano, o jednom bych věděla.

Neděle

Pomalu mířím k sídlu Bartlettových. V rukou držím záminku k návštěvě. Mia a Snowy mi pomáhali se zabalením, ačkoliv Snowy byl úplně neschopný a navíc zakrátko omotaný lepicí páskou.

Klepu na dveře, načež mi otevírá Doug Bartlett. Je to pohledný muž ve věku kolem čtyřiceti pěti let. Na sobě má tmavé kalhoty, bílé tričko značky Lacoste a žluté gumové rukavice.

"Umývám nádobí," vysvětluje a zve mě dovnitř. "Dělám to radši ručně, než abych použil myčku. Je to lepší kvůli životnímu prostředí."

"Vy máte životní prostředí rád."

"Je to jediné životní prostředí, které máme. A jak se vede tobě, Cameron?"

Informuji jej, že se mám vcelku obstojně, stručné údaje o stavu mých systémů však raději vynechávám. Znělo by to divně.

"A co máma?"

"Taky se má dobře."

"Víš, že spolu chodíváme běhat? Tvoje máma je pozoruhodný atlet. Je to skoro, jako by ji dopředu hnal nějaký maličký vnitřní motor."

Riccardo...

"A co nevlastní sestřička?"

"Taky se má dobře."

"Roztomilá holčička. To je hrozně hezké, jak si povídá s tím pejskem, jako by jí doopravdy rozuměl, co říká."

"Třeba rozumí."

"Stává se všelicos."

Navzdory tomuto tvrzení slyším v jeho hlase pobavení a skepsi. Stejně jako většina lidí i on věří, že zvířata disponují pouze primitivní inteligencí. Jednou jsem slyšela Johna nahlas uvažovat, že lidé tomu věřit musejí, jinak by cítili vinu za to, že je zabíjejí a jedí v takovém obrovském množství.

"Co to máš?"

"Dárek pro vaši dceru."

"To je od tebe hezké. Je fajn, že jsou z vás dvou kamarádky. Ta Sookie je milá, ale mám dojem, že má na Paige trochu špatný vliv. Občas když jdou spolu ven, tak její oblečení je potom cítit po cigaretách a alkoholu. A co se kluků týče, Sookie je...ehm..."

"Běhna?"

"Něco na ten způsob. Co ty, Cameron, máš přítele?"

"Ano. Jmenuje se John."

"Nejmenuje se tak tvůj bratr?"

Jejda...

"Tohle je jiný John," lžu. "Skoro spolu ani neprovozujeme anál."

Obličej Douga Bartletta získává podivně růžový nádech. Nejspíš jde o alergickou reakci na latexové rukavice. Tato alergie je velice častá. Měl by si s tím zajít k doktorovi.

-0-

Jdu nahoru po schodech. Váza s voňavými květinami je pryč, místo ní je na místě květináč s orchidejí. To je smůla. Orchideje nijak nevoní a navíc tato květina připomíná tvář mimozemšťana z filmu Predátor. Moc příjemné přivítání to není.

Otevírám dveře do pokoje a zjišťuji, že Paige stíhá nějaký druh záchvatu. Pak ale spatřuji bílý kabel od iPodu. Jde o tanec do rytmu hudby, kterou slyší jen ona.

Klepu jí na rameno, načež se ozývá výkřik a Paige vyskakuje do vzduchu.

"Cameron, vyděsila jsi mě k smrti! To nemůžeš zaklepat?"

Poukazuji na to, že by mě neslyšela.

"To asi ne no. Tak na mě příště aspoň mávni, třeba, co já vím, vlajkou nebo něčím."

Ukládám si poznámku, že před další návštěvou bude třeba opatřit si vlajku. Nejspíš Dominikánskou republiku. Ta je hezky barevná.

Předkládám svůj dárek. "Pro tebe."

"Dárek? Pro mě? Jéé, co to je? Povídej, povídej, povídej."

"Louboutinky. Velikost deset. Nahradí ty, které zemřely."

"To. Si. Děláš. Srandu." říká, zatímco trhá papír. "To jsou fakt Louboutinky! A v mojí velikosti. Jak jsi k nim proboha přišla?"

"Mám zkušenosti s hledáním. Líbí se ti?"

"Jsou úžasný. Děkuju moc."

"Prodavačka říkala, že takovou velikost si někdo pořídí jen málokdy. A když už si je někdo koupí, tak jsou to většinou tranzvestité a transsexuálové."

"Jéžiši, tranďáci a úchylové. Měla bych se urazit, ale na to mám až moc velkou radost."

Paige si vykračuje v nových botách. Já sedím na posteli a načínám téma, kvůli kterému jsem přišla.

"Jak bylo v Inglewoodu?"

"Chm! Totální propadák. Lisicki by v pohodě, dokud jsem mu neřekla, že jsem u Times, hned nato mi přibouchl dveře před nosem. Klepala jsem jak blbá, ale už neotevřel. A pak mi nějakej slizkej chlápek odvedle řekl, že jestli toho kraválu nenechám, tak mě přerazí."

"Smůla."

"Jo no, ale Spencer slíbil, že tam zítra zajde se mnou. Lisicki mu otevře a až to udělá, tak se nacpu dovnitř a neodejdu, dokud mi nedá přesnější popis té vražedkyně a toho, co se té noci doopravdy stalo."

Přesnější popis vražedkyně...

Vstávám. "Už musím jít."

"Už? Vždyť jsi před chvilkou přišla."

"A teď zase odejdu."

-0-

Dům opouštím ve spěchu. Není času nazbyt. Paige by se svým plánem mohla uspět. Na vlastní oči jsem viděla, jak přesvědčivá dokáže být tváří v tvář. Kdyby mě poznala z podrobnějšího popisu, tak už by se moc nesmála.

Je čas zaplatit Diamantovému Joeovi návštěvu.

80

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 79.


Sobota (pokračování)

Jedu na jih po dálnici číslo 405 do Inglewoodu za Diamantovým Joem.

Rychlostní limit dodržuji s dokonalou přesností, nejedu ani rychleji, ani pomaleji. Ano, spěchám, ale pomalu. Mezi "spěchat" a "spěchat pomalu" je rozdíl. A to dosti podstatný. Díky pomalému spěchu se na místo bezpečně dostanete. Spěch jako takový zapříčiní, že upoutáte něčí pozornost. A pak vás zatknou. Potom je tedy lepší "neplašit".

Mám čas. I kdyby Paige změnila názor a přesvědčila Spencera, aby ji dnes doprovázel, pořád mám slušný náskok. Ale nemyslím si, že k tomu dojde. Paige včera prožila hektický den. Téměř byla zatčena, navštívila policejní stanici, vyzpovídala detektiva a obtěžoval ji opilec. To je dostatečně vzrušující den pro každého. Skoro každého. Pro mě je to práce na plný úvazek.

Když přijíždím do Inglewoodu, je pár hodin po poledni. Adresa Diamantového Joea žádnou záhadou není, neboť byla připevněna na korkové desce v Paigině pokoji. Jak vidno, stačí jen troška detektivní práce. Jen někdy je nutné se pořádně rozjet, jindy zase dupnout na brzdy. Ne doslova, samozřejmě. To tak, ještě bych si rozcuchala vlasy!

Bytový dům, v němž Joe bydlí, je pro jižní Kalifornii zcela typický. Jde o třípodlažní budovu tvaru podkovy, která obklopuje bazén v samotném středu. Schodiště pak spojují chodník s ochozy vedoucími k jednotlivým bytům.

Maskování volím minimální: sluneční brýle a baseballovou čepici s vlasy sepnutými pod ní. Další maska Marilyn Monroe už by nejspíš byla moc.

Na kšiltu stojí nápis NEW YORK GIANTS. Zřejmě odkazuje na velký počet new yorkských mrakodrapů, což jsou opravdoví giganti v jakémkoliv slova smyslu. Je hezké vidět textilní firmu, jak je připravena velebit architektonické úspěchy namísto hloupého sportovního týmu.

Vydávám se nahoru po západním schodišti. Cestou mě míjejí dva mladíci s nasazenými kapucemi. Jeden z nich se naklání ke mně a říká, "Hej, ty čubko, giganti jsou sráči!" druhý z nich se směje a dodává, "Jo jo, neskuteční!"

Očividně nejsou fanoušky výškové architektury.

Zdolávám schodiště a pomalu kráčím po nejvyšším ochozu. Ve chvíli, kdy míjím dveře, začínají zvířata v bytech výt, neboť cítí mou zlověstnou auru, která děsí všechna zvířata kromě Snowyho. Muž křičí, "Krucinál, Caesare, zavři kušnu. Neslyším ani toho moderátora v televizi." Caesar však kušnu nezavírá. Caesar vyštěkává zběsilé varování, že tam venku se nachází něco strašlivého, a proto je třeba utíkat, utíkat jako o život.

                                                                   Už mi chutí v palci cuká:

                                                                      něco nekalého ťuká.     

(Pozn. Macbeth: akt 4, scéna 1, strana 2 - z originálního českého překladu)

Něčím nekalým jsem já.

Dostatečně na to, aby v dívce vznikl komplex.

Joseph Lisicki bydlí v nejvyšším poschodí uprostřed podkovy. O troje dveře dále spolu mluví dva staří muži.

"Marty, já ti říkám, že o klimatizacích nic nevím. Budeš s tím muset jít za majitelem."

"Už nefunguje celé dny. S takovou se tu brzo upeču."

"Opravdu to pořeš s tím majitelem. Já mám svých problémů dost."

Nyní stojím před bytem Lisickiho. Zmiňovaní muži jsou příliš blízko na to, abych mohla jednoduše vylomit dveře. Budu muset použít lest.

Klepu na dveře a záhy slyším kroky. Hlas, který se ozývá, je zvědavý, ale nikoliv vyděšený. Zatím. "Kdo je?"

"Joe, tady Marty," imituji jeho postaršího souseda. "Otevři, musím s tebou mluvit."

Zámek se odemyká. O hrozbě netuší ani v nejmenším. Otevírá dveře. "Sakra, Marty! Dej mi už s tou klimatizací pok-"

Vcházím dovnitř, chytám Diamantového Joea za ramena a vedu jej do obývacího pokoje. Je příliš ohromený na to, aby křičel o pomoc. Takto na mě reaguje spousta lidí.

V obývacím pokoji je dřevěný kávový stolek, po jehož stranách se nacházejí dvě pohovky. Na ploché televizi v rohu místnosti běží repríza černobílého seriálu I love lucy z padesátých let. Proč se na to lidé ještě pořád dívají? Copak si neuvědomují, že všichni tito herci již zesnuli, a že smát se mrtvým je neuctivé?

Shazuji Joea na sedačku a sedám si naproti němu. Sundávám čepici i sluneční brýle a rozpouštím si vlasy.

"Allison? Tedy - ehm - nemyslel jsem, že tě ještě někdy uvidím."

"Svět je malý. Vypadáš dobře."

Vlastně je to lež. Vypadá hrozně. Na sobě má šedé běžecké kalhoty a tmavou košili, která na jeho hubené postavě visí jako stan. Obličej má vyzáblý a pod očima se mu dělají kruhy. Dle mého odhadu je mu kolem šedesáti let, ačkoliv u starých lidí je těžké se do jejich věku trefit. Škoda že ho nemůžu rozříznout napůl jako kmen stromu a počítat letokruhy.

Na stole leží několik předmětů. Jeden z podprogramů je automaticky zaznamenává. Co na to říct. Vše je třeba dávat do análů. A to ne ve vtipném slova smyslu.

OBSAH STOLU

- dálkový ovladač

- cigarety značky Camel (otevřené)

- balíček léčivých pastilek značky Tums (otevřený)

- plechovka piva značky Coors (otevřená)

- jeden výtisk televizního programu

- keramický hrnek na kávu (prázdný)

- balíček žvýkaček (s příchutí máty)

- pozlacený rámeček s fotografií

- hliníkový tác pro servírování jídla (prázdný)

- čínský popelník

- zapalovač značky Zippo

Ze stolu zvedám rámeček a prohlížím si jej. Je v něm zasazená fotografie mladého Joea a ženy se dvěma malými dětmi. Všichni se do objektivu usmívají. Okamžik štěstí, trvající navždy.

"Tohle je tvoje žena?" ptám se.

"Jo."

"Kde je teď?"

"Odešla před pěti rokama. Kvůli rakovině."

Odešla. Běžný eufemismus, vyjadřující úmrtí.

"A co děti?"

"Joe mladší je v Des Moines. Pracuje u drah. Susie žije v Novým Mexiku. Máme na sebe telefon, ale ani jeden z nich tu nebyl už tři roky."

"Takže nás nikdo nebude rušit?"

Smutné zavrtění hlavou.

Pomocí dálkového ovladače vypínám zvuk televize. Mrtví herci nyní vypadají, jako by předváděli pantomimu.

"Hele, mě to vážně mrzí, že jsem tě udal," vybreptává Joe. "Neměl jsem na vybranou."

"Jedno po druhém. Co se stalo, když jsem odešla?"

"No - schoval jsem stůl a židle, aby nikdo nepoznal, že jsme tam byli. Pak jsem zhasl světlo a šel."

"Do oné uličky?"

"Jo jo. Skoro jsem zakopl... Jéžiši! Pomalu jsem Velkou AI ani nepoznal. Jeho hlava byla pryč."

"Nebyla. Pouze ji v dané chvíli tvořilo spousta malých kousků."

"To jsi udělala ty?"

"Měli v úmyslu ukrást mou výhru a označkovat mou pěknou tvářičku."

"Jéžišmariajosefe! Jak jsi to udělala? Baseballkou?"

"To je podle všeho velmi populární předpoklad."

"Tolik krve tam bylo!"

"A pak jsi zavolal policii že?"

"Ale ne! Přísahám bohu. Nejsem žádnej práskač."

"Co se tedy stalo?"

"Na druhej den sem přišli policajti, aby mě zatkli. Že prej na místě, kde se stala vražda, našli moje otisky prstů, a já se tak stal hlavním podezřelým. Hrozilo mi padesát let vězení!"

"Kde ty otisky vzali?"

"Asi z vypínače. Před pár rokama jsem řídil pod vlivem, takže mě asi ještě pořád mají v databázi."

"Takže jsi jim o mně všechno řekl?"

"No jo no. Myslel jsem, že jsi dávno pryč. Ale zase tolik toho k vyzrazení nebylo."

"A pak?" tlačím na něj.

"Pak jsem byl v místním vězení a čekal na právníka, když vtom pro mě přišli nějací chlápci v oblecích. Šoupli mě do dodávky a odvezli bůhvíkam."

"Jak dlouho ta cesta trvala?"

"To nevím. Sebrali mi hodinky."

"Odhadem."

"Asi tak dvě hoďky. Tři max. Na konci se mi strašně chtělo chcát."

"Chcát?"

"No, chápeš, vymočit se."

Chcát. Čůrat. Pouštět rosu. Ach, ti lidé a jejich močové měchýře!

"Když jsi vystoupil z dodávky, co jsi viděl?"

"Nějakou stavbu. Barák. Byla tma, tak jsem toho moc neviděl."

"Bylo poblíž moře?"

"To asi ne. Vzduch tam byl celkem suchej."

Vnitrozemí. Stále Kalifornie, ačkoliv Los Angeles nejspíš ne. Zatím moc vodítek nemám.

"Odvedli mě do výslechový místnosti." pokračuje Joe znenadání. Je to jeho příběh a on jej chce odvyprávět. "Byl tam jenom stůl a dvě židle. Pak přišel chlap, asi šéf, a říkal. 'Pokud nám neřeknete všechno, co víte, tak jste v hodně velké prdeli.' Já mu na to odpověděl, že jsem chtěl právníka a ten chuj se jenom zasmál a řekl mi, že tohle asi neklapne. Jak ten mě sral..."

"Nejmenoval se Rubin Creed?"

"Ty ho znáš?"

"Máme mezi sebou určitý vztah."

"Ukazoval mi nějaký fotky. Byla jsi na nich ty, jeden mladík a starší ženská. Chtěl vědět, kde by vás mohl najít. Když jsem mu řekl, že nemám páru, tak byl pěkně nasranej."

"Uhodil tě?"

"To ne. I když vypadal, že by mi nejradši jednu vpálil." Joe ukazuje na plechovku s pivem. "Můžu?"

"Jen si dej."

"Díky. Nechceš něco? Mám pivo, kafe, možná bych někde vyhrabal i čaj."

"Ne, děkuji."

Joe hltá pivo. "Ach! To sedlo. Po těch fotkách chtěl ještě vědět, kolik peněz jsi ukradla."

"Vyhrála," opravuji jej. "Flush přebíjí set."

"Řekl jsem mu, že jsi nás totálně obrala. Můžu si dát ještě jedno pivko?"

"Ne. Pokračuj."

"Strčili mě do klece, dali mi jídlo a většinu času mě nechali o samotě. Myslím, že uběhlo několik dní, než mě znovu dotáhli zpátky do té místnosti. Všichni byli celí rozjaření a zabývali se něčím, co se přihodilo, aniž by něčím takovým počítali, takže je to dost vyděsilo."

Loupež...

"Creed přišel za mnou a ukázal mi další fotky. Byl na nich Dick Nixon, Marilyn Monroe a nějaká stará štětka."

"Margaret Thatcherová. v osmdesátých letech byla britskou předsedkyní vlády."

"Chtěli po mně, abych jim řekl něco o tý bankovní loupeži v Long Beach. Tak říkám, že o ní nic nevím. Nejspíš mi to uvěřili, protože dalšího dne mě dovezli zpátky sem. Bylo mi řečeno, že jsem volnej. Žádnej postih. Ale prej pokud o tom budu někomu vykládat, tak mě strčí do basy a zahodí klíč, čemuž celkem věřím." Poté ukazuje na krabičku cigaret. "Můžu si zapálit?"

"Ne. Tyto věci jsou pro tebe škodlivé."

"A ty snad ne?"

Bod pro něj. Z venku se ozývají policejní sirény. Jdu k oknu. Po okolní silnici rychle projíždějí dva policejní automobily se zapnutými houkačkami. Zajímavá show. A já mám nejlepší místo hned v první řadě. Dívám se za nimi, dokud nejsou pryč z dohledu.

"To je kvůli gangům," vysvětluje Joe unaveně. "Černoši proti latinoameričanům. Bílí nácci proti všem. A tak je to skoro každou noc. Nejspíš to má co dělat s drogama. Nebo s teritorii. Žít tady není bůhvíjak fajn."

"Proč tu tedy bydlíš?"

"Nic lepšího si momentálně nemůžu dovolit. Kdysi jsem měl pěkněj baráček. S bazénem a velkým dvorem, aby si děcka měla kde hrát."

"Co se s ním stalo?"

"Prohrál jsem ho. Vždycky jsem měl rád vzrušení. Koně, blackjack, poker. Poté, co žena odešla a děti se odstěhovaly, se mi to trochu vymklo z rukou. Ale špatně nebylo pořád. Měl jsem i šťastný dny. Před čtyřmi měsíci jsem v Renu vyhrál šedesát táců. Připadal jsem si jako král. Už dlouho jsem se necítil takhle dobře. Ale nakonec jsem o to stejně zase přišel."

"Je snadné hlupáka připravit o peníze."

"Jo. A já jsem starej hlupák, žijící ze vzpomínek, penze a večeří u televize."

Joe zamyšleně mlčí. Obloha tmavne, den se pomalu chýlí ke konci. Silnice vypadá jako světelný náramek, neustále pulzující, objímající toto město, tento stát, tuto zemi. Lidé jsou v pohybu. Stále věří, že svět lze přetvářet k obrazu svému, upravovat jej dle vlastních nápadů, přestože už nyní je připraven proklouznout mezi jejich prsty jako zbloudilá zrnka písku.

Joe se dívá na televizi. Mrtvá Lucy připálila nějaké cukroví. Ajéje!

"Tenhle seriál mám hrozně rád. Jako malej jsem ho vždycky sledoval. Nesnáším ty dnešní pořady. Všechno jsou to akorát samý kriminálky. Koho to zajímá? Nebo seriály, kde se mlátí pomocí mečů. Kravina pro sadisty. Ale líbí se mi třeba Taková moderní rodinka. To je aspoň sranda. A ta herečka s velkýma dudama rozhodně stojí za sledování."

Předpokládám, že dudama myslí prsa. Proč se mužům tak líbí velká prsa? Co je špatného na malých a pevných?

Vracím se ke gauči. Mezi polštáři vykukuje nějaká karta. Vytahuji ji a čtu, co je na ní napsáno. "AG. Co znamená AG?"

"To je zkratka pro Anonymní Gamblery. Tam někdy chodívám, když už jsem na tom hodně blbě. Jakože s gamblerstvím. Jsou tam lidi jako já, i jejich příběhy jsou v podstatě stejný."

"Takže je to něco jako klub?"

"Spíš útočiště. Neúčastním se toho tak často, jak bych měl. Mám slabou vůli, tak je to. Co ty, Allison, jsi na něčem závislá?"

"Závislá?"

"Jako že nedokážeš některým věcem odolat, i když víš, že tím ubližuješ lidem, který máš ráda. Že házíš na svůj život špínu, a přitom nejsi schopná přestat, ať se snažíš jakkoliv usilovně."

Zabíjení...

"Jistě. Také trpím jistou...závislostí. Jakmile ji nemám pod kontrolou, mohu ublížit lidem, na kterých mi záleží."

"Tak to bys taky měla na ten sraz zajít. Sdílet trable s ostatními pomáhá. A navíc je tam obvykle kafe a koláčky."

"Nemyslím si, že by mi káva a koláčky pomohly mou závislost vyléčit."

"Ne?"

"Ne. Včera tu byla jedna dívka. Blondýna. Neodbytná. Velké dudy."

"Jo jo. Že prej je nějaká Paige a že pracuje pro noviny. Zabouchl jsem jí dveře před ksichtem. Klepala tady tak dlouho, dokud na ni Marty nezařval, že jestli toho nenechá, tak jí nakope prdel." Joe se hihňá. "Divoká holka. Řekla, že má u sebe pepřák a nebojí se ho použít. Marty už je možná starej a trochu natvrdlej, ale kdysi byl u mariňáků. Bojoval ve Vietnamu a dostal bronzovou hvězdu za statečnost pod palbou, takže si nemyslím, že se lekne nějakýho pepřáku."

"Jestli přijde znovu, tak jí o mně nic neříkej. Ani kdyby byla dotěrná."

"Neřeknu nic. Na mou duši."

"Vlastně by bylo lepší, kdybys odtud zmizel."

V okamžiku, kdy se natahuji pro bundu, začíná Joe naříkat. Patrně si myslí, že sahám po zbrani, abych jej usmrtila. Namísto toho ale vytahuji svazek bankovek a pouštím jej na stůl mezi krabičku cigaret a pastilky Tums.

"Deset tisíc dolarů. Použij je na zakoupení dovolené. Někde daleko odtud. A alespoň měsíc se nevracej."

Joe si bere peníze a převrací je v rukou. "Jsou košer?"

"Je to americká měna, ne izraelské šekely."

"Ptám se, jestli jsou čistý."

"Pocházejí z bankovní loupeže."

"Takže jsi to byla ty?"

"Joe, drahoušku, o co jde, copak mě bez masky nepoznáváš?" ptám se výrazným dívčím hlasem Marilyn Monroe."

Váhavý úsměv. "Ty jsi něco extra, víš to?"

Něco extra? Ano, to je jistě pravda.

"Opravdu jsi zabila chlapy v té uličce, jak říkali?"

"V sebeobraně."

"Jo? V tom případě musíš být tužší sousto, než vypadáš."

"Gina Caranová nejsem, ale obstát není problém."

"Takže dovolená. To zní dobře. Asi pojedu na Floridu. Vždycky se mi líbilo tamní klima."

"Také se jí neříká země slunečního svitu jen tak pro nic za nic."

"Moji předkové právě na Floridě žili. V Tallahassee. Ale to už je dávno. A co ty, Allison - odkud jsi?"

Chvíli přemýšlím. "Z Afriky. Tam je můj původ. V hloubi Afriky."

V hlubokém podzemí. Rudy kovů."

"Moc africky nevypadáš."

"Ale je to tak. Cítím to v...kostech."

"No, každej holt odněkud musí být."

"Nikomu ani slovo o tom, že jsem tu byla." Příkaz, nikoliv otázka.

"Neřeknu nic, slibuju." Nato si dává peníze do kapsy. "A jak víš, že ty peníze zase někde neprohraju?"

"Mně je jedno, co s těmi penězi uděláš. Jen se postarej o to, abys byl měsíc pryč. Jestli se vrátíš dříve, vrátím se i já. A to už se ti líbit nebude. Zeptej se psa tvého souseda."

-0-

Svou cestu hodnotím jako úspěšnou. Potvrdilo se, že bankovní loupež odvedla pozornost od dvojnásobné vraždy. Přesně jak John předpověděl. A pokud se tu Paige znovu objeví, aby se ještě jednou pokusila sjednat rozhovor s Joem, bude nejspíše rychle odbyta. Třeba se Marty opravdu rozzlobí a nakope jí prdel. Za zbabělost se bronzové hvězdy nedávají.

Neměla jsem Joea terminovat, abych měla jistotu, že nebude žvanit?

Neměla. V důsledku jeho smrti by Creed opět pojal další podezření ohledně našich motivů a místa bydliště. Joe žvanit nebude. Dívala jsem se mu do očí a analyzovala odpovědi na mé otázky. Říkal mi pravdu.

Joe vypadá jako čestný muž, ačkoliv se potýká se závislostí, která soustavně ničí jeho život. Možná si pobyt na Floridě užije. Ležet na pláži. Relaxovat. Zapomenout na všechny problémy. Opalovat se. Obzvlášť to poslední potřebuje jako sůl. Vypadá, jako by na něj sáhla smrt.

A pak je tu Rubin Creed.

Silný. Nebezpečný. Nepolapitelný.

Tyran, jenž trestá slabé a nevinné odnětím svobody na doživotí za zločiny, které nespáchali.

Patriot, který nicméně bezohledně šlape po hrdých demokratických ideálech, tvořících základy této země.

Muž, který je zákonem sám pro sebe.

Quis custodiet ipsos custodes?

Kdo hlídá hlídače?

Pokud přijde budoucnost stejná jako ta předchozí, potom tento muž bude jednoho dne mým vězněm. A já z něj holýma rukama vymačkám život.

Už se nemůžu dočkat.

81

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 80.


Středa

John spatřuje nebezpečí jako první.

"Na druhý straně ulice je zaparkovanej Chevrolet Impala. Starej chlápek a mladá ženská. Oba v tom autě sedí už dobrý dvě hodiny. A podívej se na poznávačku. Problém z Michiganu."

"Představují nějakou hrozbu?"

"To nevím. Možná jsou úplně nevinní. Třeba tady přijeli na návštěvu k příbuzným. Akorát mi to přijde trochu divný, sedět celou dobu tam. Můžeme o nich zkusit vydolovat nějaký informace. Přečti mi tu poznávačku."

Činím tak za použití mého optického zoomu. John zadává data do notebooku a vstupuje do registrační databáze vozidel, která je údajně určena pouze k oficiálnímu prosazování zákonů, avšak jejíž obrana je lehce prolomitelná, pokud člověk ví, co dělá. A my víme, co děláme.

"Ten Impala je registrovanej na profesora Zacharyho Tillmana. 61 let. Adresa je Ann Arbor, Michigan. Tam je právě univerzita. Mrkneme se, jestli dělá na některý fakultě.

Radíme se s webovou stránkou Michiganské univerzity. Profesor Zachary Tillman vyučuje pokročilou fyziku.

"Podle jeho životopisu má dvě ex-manželky a tři děti, samý kluky. Taky má dvě vnoučata, obojí holky. Je jim šest a osm, takže pokud na středozápadě nějak extra rychle nevyrostly, tak s ním určitě vnučka není.

"Nemůže to být studentka?"

"Pálí ti to."

Michiganská univerzita má přes čtyřicet tisíc zapsaných studentů. Každý z nich má k životopisu připojený malý portrét. John rychle projíždí data se slovy, "Až tu holku uvidíš, tak zakřič."

"Počkej. Vrať to."

"Tahle?"

"Ano. Osmdesáti osmi procentní shoda."

"Angela Navarrová. 20 let. Studuje pokročilou fyziku. Držitelka ceny Andrewa Carnegieho za vynikající výsledky v oblasti moderní fyziky. Tak copak asi naše malá slečna inteligentka a její vysokoškolskej prófa dělají naproti přes ulici?"

"Co prohlídka pamětihodností?"

"Kdybychom byli v Beverly Hills nebo Hollywoodu, tak možná. Tohle je obyčejný předměstí, tady nikdo slavnej nežije."

"Ty tu žiješ."Jednoho dne se staneš nejslavnějším člověkem v historii."

"Ale tady a teď jsem nikdo."

"Pro mě ne." Po těchto slovech jej krátce líbám na rty.

"Řeknu to mámě."

"Že jsem ti dala pusu?"

"Ne, to s těma dvěma."

-0-

"Jak dlouho už tam jsou?" ptá se Sarah Connorová, zatímco hledí oknem na stále nehybného Impalu.

"Dvě a půl hodiny a ještě není konec."

"To je dost dlouho na vysedávání bez jakékoliv činnosti."

"Taky si myslím."

"Možná to s námi nemá nic společného."

"Nebo to s námi může mít společný úplně všechno."

"Nevypadají zrovna jako pravděpodobní kandidáti na vykonávání povinnosti policejního sledování."

"Třeba chtějí, abychom si právě tohle mysleli."

"Schovávat se za obyčejnost? Pak si musejí myslet, že jsme úplně blbí."

"Je jenom jeden způsob, jak to zjistit."

"Jak se s tím chceš vypořádat?"

"Co kdyby jeden z nás zajel do potravin a pozoroval, co budou dělat."

"Já pojedu. Už nám téměř došlo sojové mléko. A granule. Ten pes má snad duté nohy."

Snowy má duté nohy? To by jistě mohlo být vysvětlením jeho apetitu.

Z okna sledujeme, jak Sarah Connorová nasedá do suburbanu a opouští ulici. Po chvíli se Impala vydává za ní.

"Jedou za tebou," říká John do telefonu.

"Vidím je. Měl jsi pravdu."

"Máš u sebe zbraň?"

"Samozřejmě.

"Žádnou přestřelku v supermarketu. Je tam moc kamer."

"Rozumím."

Uplynulo pět minut.

"Jsem v obchodě. Oni venku na parkovišti. Dovnitř za mnou nikdo nejde."

"Podívej se, jestli mají slaninový Doritos. Už žádný nemáme."

"Johne, máme na tohle čas?"

"Na Doritos je čas vždycky."

Po deseti minutách vjíždí suburban na příjezdovou cestu. Sarah Connorová vchází do domu s nákupní taškou a záměrně se neohlíží.

Impala zastavuje na opačné straně ulice.

"Drželi se sto yardů za mnou. Byli nepřehlédnutelní. Ať už je to kdokoliv, tak jsou to amatéři. Musela bych být slepá, abych si jich nevšimla."

"Je to čím dál tím divnější."

"Co teď?"

"Nedělejme nic, čím bychom mohli vyděsit sousedy. Bylo by blbý se zase stěhovat jen proto, že jsme si došlápli na nějaký hodně dotěrný jehovisty."

"Tomu sám nevěříš."

"Ne. Uděláme tohle..."

S plánem všichni souhlasíme. Dávám Johnovi další polibek na rty za chytrost.

Zbrojnice pod podlahou je otevřena a my si vybíráme zbraně. John a já volíme tentýž model: Smith & Wesson 9mm. Jsme téměř jedna mysl!

"Až budeme na místě, tak zavolám."

Jdeme zadními dveřmi napříč dvorem. Dlouhý plot, oddělující náš dvůr od domu vedlejšího, má skrytá dvířka, která jsme nainstalovali tak, aby se otevírala tiše a nenápadně. Když má někdo tolik nepřátel jako my, je moudré zajistit únikovou cestu.

Trávník necháváme za sebou a nyní jdeme kolem domu, který patří Murphyovým. Oba pracují přes den, a tak tu jakožto jediného obyvatele nechávají Muttsyho, jejich labradora. Muttsy je starý a většinu dne prospí. Jako hlídací pes je ještě horší než Snowy, což už o něčem vypovídá.

Obcházíme celý blok a objevujeme se třicet stop za Impalou, kde se schováváme za velký Mercedes kombi.

"Jsme na místě. Nějaká změna?"

"Pořád jsou tam. Vypadá to, jako by celou dlouhou cestu urazili jen proto, aby tu nakonec vůbec nic neudělali."

"Už brzo budeme mít jasno. Jsi připravená na zakončení?"

"Jsem."

"Tak jdem na to."

Sarah Connorová vychází z domu s kyblíkem mýdlové vody a dává se do mytí suburbanu. Tímto odvádí pozornost páru v Impale dostatečně dlouho na to, abychom my dva mohli vklouznout na zadní sedačky a přitisknout jim hlaveň ke spánku.

"Jenom klid. Žádný rychlý pohyby a nikomu se nic nestane."

Starý muž překvapeně mručí. Dívka vzdychá a říká, "Říkala jsem vám, že nás dostanou. Ta cesta do obchodu nás měla odhalit."

"Promiň, holka, na to, abych si hrál na Jamese Bonda, jsem už trochu starý."

"No nepovídejte."

John říká, "Tak co dělá michiganskej profesor fyziky v autě na druhý straně ulice tady u nás, v jižní Kalifornii?"

"Vy víte, kdo jsem?"

Dívka opět vzdychá. "Dostali se do registrační databáze vozidel. Říkala jsem vám, že si máme nějaké půjčit."

"Ano, víš, tebe neždímají dvě ex-manželky. Buď ráda, že mám aspoň na benzín."

"Určitě taky vědí, kdo jsem já."

"Jsi Angela Navarrová, studentskej mazlík tohohle pána."

"Nejsem ničí mazlík. A jsem Angie, ne Angela."

"Tak jo, Angie, zdá se, že jsi chytrá holka, co má cenu Andrewa Carnegieho a já nevím jakou ještě. Řekni mi, o co tady jde."

"Tu povýšenost si nech. A s představováním jsme ještě neskončili. Já vás taky znám. Ty jsi John Connor. Ona Cameron Baumová. A ženská, která předstírá, že umývá auto, je Sarah Connorová. Všichni jste hledaní za porušení asi zilionu zákonů."

"Takže už se vlastně všichni známe. Ani jeden z vás není polda, tak co tu chcete?"

"To je velmi jednoduché," odpovídá Angie a otáčí se k nám. "Chci, abyste mě naučili, jak cestovat časem."

-0-

Profesor Tillman a jeho studentka Angie Navarrová sedí na opačných stranách gauče v obýváku uvnitř domu. Jak oni, tak jejich Impala byl prohledán kvůli zbraním. Žádné se nenašly. Pro tuto chvíli jsou tedy přijati jako hosté, leč nevítaní.

"Dáte si něco k pití?" ptá se Sarah Connorová.

"Jakýkoliv čaj by byl skvělý, má drahá, děkuji."

"A ty?"

"Dietní kolu. Ve vysoké sklenici. Se třemi kostkami ledu."

"Zapomněla jsi na kouzelné slovíčko."

"Abrakadabra."

"Máš poslední šanci."

"Uh! Fajn. Mohla bych prosím dostat dietní kolu?."

"Nebylo to tak těžké že?"

Angie se kysele ušklíbá. Patrně se rozhodla dělat nepříjemnou.

Starý muž má na sobě žlutohnědé kalhoty a modrou oxfordskou košili bez kravaty, přes kterou si oblékl hnědé sako s koženými záplatami na loktech. Má bílé vousy a to málo, co mu zbylo na hlavě, je rovněž bílé barvy. Vypadá přesně jako to, čím je: vysokoškolský profesor, blížící se důchodovému věku.

Dívka jménem Angie je oděna do černých legín pod kostkovanou, po kolena dlouhou sukní. Neforemnou kostkovanou košili má zapnutou u krku. Se svým grunge stylem přišla o s dvacetiletým zpožděním. Vlasy má dlouhé a neupravené. Snad by i mohla být považována za pěknou, kdyby neměla tendenci zamračeně trucovat jako rozmazlené dítě.

"Máte moc pěkný domov," míní Tillman, zatímco se rozhlíží kolem sebe.

Angie je však opačného názoru. "Je to díra."

"Angelo, myslel jsem, že jsme se dohodli, že se budeš chovat slušně."

"Angie, sakra. A stejně je to díra. Jeden by řekl, že vzhledem k okolnostem budete žít na zámku."

"K jakým okolnostem?" ptá se John.

"Prostě vzhledem k tomu, že můžete cestovat časem a tímto způsobem se obohacovat. Musíte přesně vědět, jak se zachovají burzy."

Sarah Connorová se vrací s nápoji.

"Děkuji, paní Connorová. Jste velmi laskavá."

"Říkejte mi Sarah."

"Ano. Takže Sarah."

"Co to je - čtyři kostky? Jasně jsem žádala o tři. Neumíte počítat?"

"Chceš to mít na sobě nebo pít?"

Dívka volí druhou možnost. Dobrá výzva.

Sarah Connorová usedá na opěradlo gauče, na kterém sedím já s Johnem. Za opaskem jejích riflí má viditelně zastrčenou pistoli. "Je tohle opravdu nutné, Sáro?" ptá se profesor, jenž si zbraň s úzkostí prohlíží.

"To řekni ty mně."

Angie říká, "Vypadáte o dost starší než na vašem videu. A tehdy jste byla hodně vypracovaná. Co se stalo s vašimi svaly?"

"Ty mám pořád, zlato. Chceš se přesvědčit?"

"Na jakým videu?" chce vědět John.

"Rozhovory z cvokhauzu."

"Angie, tohle je trošku předpojaté."

"Fajn. Z vězení pro šílené psycho cvoky, kteří věří, že roboti ovládnou zemi. Doktore Silbermane. Už slyšíte znít zvony?"

"Silberman. Jméno toho starého podvodníka jsem neslyšela už po celá léta. To by mě zajímalo, kde je teď."

"Užívá si důchod na pobřeží nedaleko odtud," vysvětluje Tillman. "Zrovna včera jsme u něj byli. Těší se pevnému zdraví, ačkoliv když jsme zmínili vaše jméno, začal být... eh, nějak nervózní."

"Ten starý blázen se pěkně rozjel. Mysleli jsme, že vybouchne nebo tak něco. Hrozil, že zavolá policii, pokud neodejdeme z jeho pozemku. Co jste mu provedli?"

Na řadě je samolibý úšklebek. "Řekněme, že viděl věci, který vidět nechtěl."

"To jako kyborgy?"

"Co je s nimi?"

"Ale no ták. Všechno vím. Budoucí válka. Vzestup strojů. Váš syn zachraňuje svět. Bla bla bla."

"Zřejmě jsi velice dobře informovaná."

"Není těžké na všechno přijít, když víte, kam se dívat. Kde je ten stroj času? V suterénu? Je to uvnitř větší než v tom z Doktora Who? Prosím, neříkejte mi, že je to jako Delorean z Návratu do budoucnosti."

"Proč si myslíš, že máme stroj času?"

"Kvůli ní," říká a ukazuje na mě. "Já vím moc dobře, co ona je zač."

"A co je zač?" táže se John, jenž se pokouší zamaskovat napětí v hlase, což se mu ovšem příliš nedaří.

"Jeden z vašich vojáků v budoucnosti. Nejspíš tvoje žena. Tvé budoucí já ji poslalo sem, abys jí mohl vyšukat mozek z hlavy."

"Vážně, Angelo? Taková slova opravdu nejsou zapotřebí."

"Angie. Kolikrát to mám ještě říkat?"

"Skoro ses trefila," reaguje John mírně. "Poslal jsem ji zpět v čase, aby mi pomohla zkusit předejít válce."

"A vyšukala ti mozek z hlavy," dodávám a klepu mu na stehno.

"Nějak chodíme v kruzích," prohlašuje Sarah Connorová podrážděně. "Začněme tím, jak jste přišli na to, že máte jet právě sem."

Tillman si odkašlává. "Ano, to bude nejlepší. Domnívám se, že to začalo před dvěma lety. Rozhodl jsem se mým elitním studentům fyziky zpestřit výuku. Jestliže akceptujeme možnost cestování časem jako skutečnou, a Hawking věří, že v tomto případě je to na místě, pak určitě zanechává nějaké stopy. Třeba nějaké ukazatele pro ostatní, co by je mohli následovat."

John říká, "Myslíte něco jako TimeOut, ten webovej průvodce?"

"Vskutku. Důkladně jsme prohledali sociální sítě. Usenet. Všelijaká fóra. Nenašli jsme absolutně nic. A pak tady Angie objevila nějaké odtajněné dokumenty."

"Vaše cvokařské spisy. Začala jsem vidět do toho, co jste povídala. Policie si samozřejmě většinu z toho vyložila špatně a také to mělo spousta mezer, ale nakonec se pravda dostala na povrch."

"A nová fráze je na světě," vtipkuje John.

Sarah Connorová říká, "To stále nevysvětluje, jak se vám podařilo nás vystopovat, když to nedokážou ani velmi dobře financované vládní agentury."

"Aha. To celé byla Angiina práce. Já jsem se na tom příliš nepodílel."

"Na začátku stál předpoklad, že budete v LA, jelikož všechny ty machistické kraviny se točily právě kolem tohoto města. Napadlo mě, že v Beverly Hills bydlet nebudete, protože vy jste jednak bývalá servírka a navíc by to bylo jako pěst na oko."

"Ty jsi opravdu ta nejnepříjemnější holka, jakou znám."

"Malibu vůbec. To je příliš velké klišé. Compton a South Central jsou válečné zóny. Odhadla jsem, že s největší pravděpodobností budete buď v Santa Barbaře, Santa Monice anebo v západním Hollywoodu. Sice budete uprchlíci, ale i takoví potřebují jídlo a oblečení. Na nákup si zajdete do největších obchodních center, protože čím více lidí, tím větší bezpečí, že ano?"

"Jasná páka."

"A tak jsem se nabourala do bezpečnostních sítí největších obchodních domů a záznam nechala prověřit programem pro rozeznávání obličejů, který jsem sama vytvořila. Mou prací je též 3D model vaší hlavy z dochovaných nahrávek, který jsem do programu vložila. Na 3D zobrazování jsem psala diplomovou práci, takže nešlo o nic složitého. Po třech týdnech přišel úspěch. Vešla jste do Gapu, obchodu s oblečením, společně s hispánskou dívkou."

"To si pamatuju. Mia potřebovala nové oblečení. Roste jako z vody."

"Prostě jsem se připojila ke kamerám na parkovišti, uviděla vás nastupovat do suburbanu, poznávací značku hodila do registrační databáze vozidel a bylo to. Přijeli bychom už minulý týden, ale moje malá sestra měla pravopisnou soutěž. Vypadla ale v semifinále. Nevěděla z hlavy, že ve slově nejneobhospodařovávatelnějšími je 13 samohlásek. Jelito."

"Angie, tvé sestře je teprve deset let a na svůj věk je velice chytrá. Její známky odpovídají studentovi střední školy."

"Studentovi střední školy, který snad neumí ani správně vyslovovat."

"Nejneobhospodařovávatelnějšími," přemýšlím nahlas. "N.E.J.N.E.O.B.H.O.S.P.O.D.A.Ř.O.V.Á.V.A.T.E.L.N.Ě.J.Š.Í.M.I."

"Zkus to použít ve větě."

Hledím na ni a nepatrně nakláním hlavu způsobem, který Johnovi připadá roztomilý. "Já vím, jak se slovo nejneobhospodařovávatelnějšími vyslovuje."

"Aha, to je hezoučké. Opravdu rozkošné."

"Angie je jedním z mých nejlepších studentů," prohlašuje Tillman hrdě.

"Jedním z? Jsem nejchytřejší na celé škole. Vždycky jsem byla."

"A taky nejskromnější."

"Skromnost je pro losery. Tak kde je ten stroj času? V suterénu že? Bolí to, když jej použijete? Dělá se z toho člověku špatně? Nerada zvracím."

"Žádný stroj času tu není."

"Blbost. Přiznali jste, že vaše kamarádka je z budoucnosti. Tak jak se sem dostala - autobusem?"

"Stroje času jsou v budoucnosti, ale fungují pouze jednosměrně. Vrátíš se v čase a hotovo. Bez ničeho. Samotná technologie zatím neexistuje."

Poprvé za celou dobu se zdá, že Angie ztrácí svou enormní sebejistotu.

"Ne ne. Vy lžete. Tady musí být stroj času."

"Promiň."

"Nezdržujte a ukažte mi ten pitomý stroj!"

"Proč chceš vůbec cestovat časem?" ptá se John. "Chceš sledovat Pilgrimský otce, jak vystupují na břeh? Vidět, jak to Kenedy schytává? Vyřvat si hlasivky na Beatles během koncertu na stadionu Shea?"

"Ani jedno."

"Tak co teda?"

"Hele, dokonce řeknu i prosím. Dovolte mi prosím cestovat zpátky časem."

"Proč, Angie? Co je tak strašně důležitýho, že kvůli tomu chceš udělat přítomnosti pápá?"

"Chci zachránit mého bratra, jasné? Chci zabránit tomu, aby umřel v jeho pouhých čtyřech letech. Už jste spokojení?"

"O čem to mluvíš?"

"Před deseti lety mi bylo devět a mému malému bratrovi Timothymu - Timmymu - byly čtyři. Šli jsme do obchodu koupit nějaké sladkosti. Bylo to hned za rohem. Máma říkala, abych držela Timmyho celou dobu za ruku. A já ho držela, dokud nedošlo na placení za sladkosti. Bylo to jen pár vteřin, jenže Timmy...on...on...vběhl na silnici...jezdilo tam hodně aut...on..."

Angie sklání hlavu. Její tvář je ukrytá za dlouhými vlasy, ale my vidíme, jak na záhyby sukně dopadají jednotlivé slzy.

"Srazit a ujet," říká Sarah Connorová tiše.

"Byla to moje vina! Kdybych ho tak držela za ruku, jak máma říkala!"

"Nebyla to tvá vina."

"Proto musím zpátky. Proto jsem vynaložila tolik úsilí, abych vás našla. Musím se vrátit zpátky a zachránit bráškovi život!"

"Mrzí mě to, Angie. Fakt že jo. Ale nic to nemění na tom, že tu žádnej stroj času není."

"Lžeš!"

"A i kdyby tady byl, nefungoval by."

"Proč ne?"

"Příčinnost," odpovídá mírně profesor Tillman. "Kdyby ses vydala zpět a zachránila bratrovi život, pak bys nikdy nezískala motivaci vypátrat věc, díky které jsi záchranu uskutečnila."

"Ne. Ne, mýlíte se!"

"Promiň, má drahá. Fakt, že jsme tady, danou teorii potvrzuje. Tvůj bratr je a bude nadále mrtvý."

"NENÁVIDÍM VÁS! VŠECHNY VÁS NENÁVIDÍM!"

Angie vybíhá z domu, žene se přes silnici a naskakuje do Impaly.

"Neměli bychom ji zastavit?"

"Není třeba. Klíčky mám u sebe," odpovídá Tillman.

"Vy jste o tom věděl?"

"O smrti jejího bratra? Ne, jeho jméno jsem dnes slyšel poprvé. Vysvětluje to její mimořádné odhodlání vás najít. Zájem ostatních studentů opadl už před mnoha měsíci."

"A proč tohle vůbec děláte, profesore? Kdyby se na univerzitě dozvěděli, že jste s jednou vaší studentkou procestoval polovinu země, přišel byste o práci, o reputaci, o všechno."

"Každý profesor fyziky na světě sní o tom, že jednoho dne vejde Einstein do jeho dveří. Nebo Faraday. Newton. Hawking. Ona je můj Einstein. Její intelekt přesahuje jakékoliv tabulky."

"Fakt? Já osobně vidím jenom malýho arogantního smrada."

"I génius má svou temnou stránku. Sir Isaac Newton byl podle všeho extrémně nepříjemný člověk, přestože je jedním ze základních kamenů moderní vědy."

Náhle Tillman začíná kašlat, až je jeho obličej celý rudý. Zároveň v saku s obtížemi nachází skleněnou lahvičku s tabletami, z nichž si bere dvě a na sucho je polyká. Kašel ustává.

"Profesore, je vám dobře?"

"Bohužel ne. Srdeční choroba. Aortální stenóza. Doktoři říkají, že mám nejvýše dva až tři roky."

"To mě mrzí."

"Doufal jsem, věřil, že stroj času opravdu existuje a já ho budu moci též využít."

"Proč? Kam byste šel?"

"Na setkání s Albertem Einsteinem přeci. Popovídat si a popíjet kvalitní ryzlink v berlínské kavárně dvacátých let. To by se mi...moc líbilo."

"Omlouvám se."

"To je v pořádku. Jistě by měl na práci lepší věci, než stolovat s někým jako já."

"Ví o tom Angie?"

"Ne. A ocenil bych, kdybyste jí tuto informaci nesdělovali."

"Proč ne? Třeba by pak byla uctivější."

"Z lítosti? To ne. Její neomalenost mě netrápí. Většinou." Po těchto slovech vstává. "Měl bych jít. Musíme si na noc najít nějaký motel. Ujišťuji vás, že pokoje budeme mít zvlášť."

"Tak zůstaňte tady," říká Sarah Connorová. "My máme dvě volné ložnice."

"To ne, nechceme vám být přítěží."

"Trvám na tom."

"Tak dobře. Děkuji vám. Půjdu ven a zkusím Angie přemluvit, aby se vrátila dovnitř."

Zatímco je pryč, John povídá, "Co budeme dělat? Vědí o nás skoro všechno."

"Co můžeme dělat? Chladnokrevně zabít je nemůžeme."

"Já ano," podotýkám.

"Sami porušili několik zákonů. Hackování soukromých sítí je federální zločin."

"Ale no tak. Dobře víš, že kdyby nás předali Creedovi, tak jim okamžitě udělí úplnou amnestii."

"Nechme tomu volnej průběh," navrhuje John. "A zapracuj na tom, aby sis neznepřátelila tu holku."

"Je protivná, nevychovaná, nevděčná-"

"No, právě proto si na to dávej bacha. A vlastně chtěla jenom zachránit bráchovi život. V tomhle s ní vcelku soucítím."

Tillman a Angie se vracejí a následně si opět sedají na gauč. "Chceš něco přinést?" ptá se Sarah Connorová. "Další dietní colu? Nebo něco k jídlu?"

"Vy nevíte, jaké to je," říká Angie monotónně. "Každý měsíc navštěvuji bratrův hrob a čtu si text na náhrobním kameni. 'Zde leží Timothy Hammond. 6 let. Milovaný syn a bratr.'"

"Počkat - Timothy Hammond? Myslela jsem, že se jmenuješ Navarrová."

"Rodiče se rozvedli a máma se znovu vdala. To můj nevlastní otec se jmenuje Navarro. Mé původní jméno je Angie Hammondová."

Na mém HUDu začíná blikat jistý soubor. Otevírám jej a recituji zobrazené informace.

"Plukovník Angela Hammondová. Velitel týmu techniků. Třetí v hierarchii Odporu. Určena k terminaci, k zabití při prvním kontaktu."

John říká, "Ty ji znáš - v budoucnosti?"

"Správně."

"Já jsem v armádě? Tak to nehrozí!"

"Ano, hrozí. V budoucnosti generál Connor sestavuje tým vědců, ve kterém mohou být jen nejlepší z nejlepších. Jsou omluveni z bojových povinností až do závěrečného útoku na citadelu Skynetu, kdy dostávají za úkol zabezpečit zařízení pro cestování časem a připravit ho tak, aby jej mohl Odpor použít."

"Takže se ke stroji času nakonec dostanu? Paráda! A tehdy se vrátím zpátky a zachráním bratra!"

Na jejím mladistvém obličeji září veliký úsměv. Ten však záhy střídají slzy.

Ti lidé a jejich city. Nejspíš jim nikdy neporozumím. Radost. Smutek. Mění se s pouhým mrknutím oka. Daleko lepší je být kyborgem. Chladným. Bez emocí. Jsme bytostmi ryzí logiky.

Ale i tak...

Čtvrtek

Je ráno. Mia sedí u kuchyňského stolu a snídá. Snowy sedí vedle ní. Byla informována, že máme hosty, ovšem nikdo jí neřekl proč.

Angie vchází do kuchyně v šatech, které měla na sobě včera, a sedá si ke stolu. Jedinou známkou jejího včerejšího traumatu jsou trochu zarudlé oči.

"Čáu! Já jsem Mia. A tohle je můj pes Snowy."

"Angie. Poslouchej - to na tom stole byla tvoje ročníková práce?"

"Byla no. Proč?"

"Nedařilo se mi usnout a byla tu nuda, tak jsem ji udělala za tebe."

"Celou? I s matikou? Bez tak jsi to udělala blbě a já z toho budu mít průšvih."

"No tak. Já mám doktorát."

"Ale některý ty příklady byly hrozně těžký!"

"Klid, zvládla jsem to všechno."

"Joo? Kolik je osmdesát sedm krát čtyřicet tři?"

"Tři tisíce sedm set čtyřicet jedna," odpovídám společně s Angie. Ta se na mě zvláštně dívá.

"Co máš na snídani?"

"To je moje vlastní specialita. Navrchu jsou cereálie, aby si Sarah myslela, že jím zdravě. Pod tím jsou Cheerios, arašídový a čokoládový drcený sušenky a nějakej ten cukr navíc."

"Kolik tam toho cukru navíc je?"

"Šest lžiček."

"Fíha, tak to musíš být pěkně nadopovaná."

"Bývám po tom jen trochu rozklepaná. Snowy to nejí. Říká, že ho z toho bolí hlava."

"Co že dělá?"

"On je prostě chytrej pejsek. Sleduj. Snowy, zvedni pravou packu."

Snowy tak činí.

"A teď zvedni levou."

Snowy plní i tento příkaz.

"A teď zvedni všechny."

Snowy padá ze židle.

Angie se směje. "To je ale blbý pes!"

"Není blbej! On ví, že je to jenom ze srandy."

"No jasně."

"Je to pravda! Blbá jsi tak akorát ty!"

"A ty jsi Mexičanka. Proč nejsi v Mexiku a nepodílíš se na tamějším lenošení a nezaměstnanosti?"

"Ty jsi hnusná!"

"A ty tupá!"

"Ty máš velkej frňák!"

"Ne, to nemám."

"Až ti jednu natáhnu, tak budeš!"

Angie se usmívá. "Líbíš se mi, prcku. Příměří?"

"Ne, dokud nevezmeš zpátky to, co jsi řekla o Snowym."

"Dobře. Možná není zase tak blbý."

"Není ani trochu. Dívej. Snowy, udělej měsíční chůzi."

Snowy tuto pozvánku k vykonání vlastní rutiny okamžitě přijímá.

"To je úžasné!" zubí se Angie.

"Já vím. Taky trvalo věčnost, než jsem ho to naučila. Máš vidět, jak lidi koukají, když to dělá někde venku."

Sarah Connorová a profesor Tillman vcházejí do místnosti, zastavují se však ve dveřích a tiše spolu hovoří.

"To je tvůj děda?"

"Ne, proboha. On je můj vysokoškolský profesor."

"Je hrozně starej."

"A chrápe. Asi jako cirkulárka v dozvukové komoře."

"Staří lidi jsou tak nechutní."

"A když jim to povíš, říkávají - 'ke starým lidem bys měla být uctivější.'"

"Zůstáváte v Los Angeles nadlouho?"

"Ne ne. Dnes odjíždíme. Já a profesor Cirkulárka."

"Škoda."

"Můžeme si psát přes e-mail, jestli chceš."

"Tak jo!"

"V Michiganu moc přátel nemám. Lidé říkají, že jsem odtažitá a povýšená. Jako by byla moje vina, že jsem génius a oni tlupa idiotů."

"Mně lidi pořád říkají, že vypadám jako Selena Gomez - a ta přitom ani není Mexičanka! Narodila se v Texasu. Lidi by radši měli držet hubu."

"Četla jsi někdy Calvina a Hobbese?"

"Ty miluju!"

"Někdy si připadám jako Calvin a zbytek světa jako jeho natvrdlí rodiče."

"To já taky!"

Sarah Connorová a profesor Tillman se blíží ke stolu. "Jsi nachystaná, Angie? Měli bychom vyrazit."

"Copak nevidíte, že mluvím s Miou?"

Sarah Connorová se mračí a říká, "Ke starým lidem bys měla být uctivější."

Mia a Angie se hihňají a za pomoci pěstí provádějí alternativu k plácnutí si.

-0-

Poté, co byla Mia odvezena do školy, nastává čas rozloučit se s dočasnými hosty.

"Mějte se, plukovníku," říká John Angie. "Nejspíš se ještě uvidíme."

"Tak určitě," odpovídá Angie s úsměvem. "Jakmile se dostanu ke stroji času, odcházím zachránit svého bratra. A ty mě nezastavíš."

"Až ta chvíle přijde, tak to možná budeš vidět jinak."

"To v žádném případě."

Bez dalších slov přechází ulici a nasedá do Impaly.

Profesor Tillman nám všem podává ruku. "Rád jsem vás všechny poznal. Sice nevím, jakou pomoc vám nemocný profesor fyziky může poskytnout, ale kdybyste potřebovali mou pomoc, tak neváhejte a ozvěte se."

"Díky, profesore. Hlavně dobře dojeďte."

Impala hlasitě troubí. Angie začíná být netrpělivá.

"Ta holka se potřebuje naučit chovat," hněvá se Sarah Connorová.

"Ona z toho vyroste. A konec konců, je to můj Einstein. Ztělesnění dobra pro tento svět."

Ztělesnění dobra pro tento svět stahuje okénko a křičí, "Tak pohněte tím zadkem, debilové. Nemáme na to celý den."

Tillmanovi mizí úsměv ze rtů. "Tedy Einsteinův celkový přístup byl samozřejmě poněkud...jiný."

82

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 81.


Pondělí

John a já ležíme v posteli. Je to jeden z oněch postkoitálních momentů, kdy zbytek světa ustupuje do pozadí a vše, na čem záleží, jste vy a člověk, kterého milujete.

John mě líbá na oční víčka. "Už jsem ti někdy řekl, že máš nádherný oči?"

"Patnáctkrát," odpovídám po rychlé statistické analýze.

Líbá mě na rty. "Už jsem ti někdy řekl, že máš nádherný rty?"

"Dvacet sedmkrát."

Líbá mě na levou bradavku. "Už jsem ti někdy řekl, že máš nádherný prsa?"

"Dvě stě devadesát jedenkrát."

Míří stále níže. Cítím, jak se zabývá mým podbřiškem. Jeho hlas je nyní ztlumený.

"Už jsem ti někdy řekl, že máš nádhernou-"

Snowy začíná štěkat. A štěká i nadále.

Nejhorší možné načasování!

"Tak co je s tím psiskem?"

"Říká, že je tu narušitel."

Vyskakujeme z postele a bereme si pistole ze skříněk. Vycházím ze dveří s Johnem v závěsu poté, co se mu podařilo natáhnout kalhoty.

"Proč ten rozruch?"

Sarah Connorová. Na sobě má župan a v rukou též pistoli.

"Snowy tvrdí, že je tu narušitel."

"Skočte k zadnímu vchodu, já budu krýt předek."

Jdeme po schodech dolů a procházíme kuchyní. Snowy stále zuřivě ňafá ve tmě.

"Já nic nevidím," šeptá John. Pak se zastavuje a normálním hlasem povídá, "Klídek. Už vím, o co jde."

"O co?"

John ukazuje na několik umělohmotných pytlů s odpadem, které roztrhalo něco s ostrými čelistmi. Kosti, které zbyly ze včerejšího masa, jsou roztroušené po dvorku.

Liška.

Sarah Connorová vychází zpoza rohu domu. "Já nic neviděla. Co vy?"

"Falešnej poplach. Liška nám rozkousala pytle na odpadky. Nejspíš Snowyho vyděsila k smrti."

Ve dveřích se objevuje Mia, oděná do pyžama s logem One Direction. "Co se děje?" ptá se ospale. "A proč je Cameron nahá?"

"Dostala se sem liška a vyděsila Snowyho."

"A je v pohodě?"

"Jo, je. Ta liška šla po zbytcích z naší večeře. Nejspíš přišla od nádrže, co je jednu míli odtud. Dost se přemnožily, a tak si jich hodně shání potravu ve městě."

Snowy se ještě několik hodin poté chvěje. Nic nejí a odmítá jít na dvorek, pokud jej někdo nenese v náruči. Jeho trápení Miu rmoutí. Její trápení rmoutí Johna. A jeho trápení rmoutí mě. Tak už to u nás bývá.

Ta liška traumatizovala mého psa, vetřela se na můj trávník a za ten nepořádek, který tu nechala, se ani neomluvila.

Dobrá tedy.

Od jednoho predátora ke druhému.

Hra začíná...

Úterý

Noc je tmavá, já jsem však ještě tmavší.

Na sobě mám samé černé věci. Boty, rifle, bundu, rukavice, čepici. Jsem tmavší než noc a také mnohem vražednější.

Přicházím. Jsem připravena.

Nebo ne...

Nechávám za sebou jednu míli a nyní stojím před branami staré nádrže. Ta byla postavena během dvacátých let, aby žíznivé město zásobovala vodou. Brány jsou moderní. Ocelové pláty a drátěný plot, opatřený ostnatým drátem v horní části. Na kovovém sloupku, přidělaném k pilíři, byla kdysi bezpečnostní kamera. Tu však někdo ukradl a kvůli rozpočtovým omezením zde městská rada žádnou novou nainstalovat nenechala.

Jejich ztráta je mou výhodou.

Rozbíjím maličký zámek, načež vstupuji dovnitř a zavírám za sebou. Nechci, aby sem kdokoliv šel. Nebo aby cokoliv uniklo.

Nádrž je plná vody. Nepochybně ji doplnily nedávné deště.

Stojím na betonové ploše a pomocí infračerveného záření skenuji okolí. Několik malých bílých skvrn indikuje známky života, avšak jsou příliš malé na to, aby byly tím, co hledám.

Čekání začíná.

Stojím nehybně jako socha. Dokonce i má umělá respirační funkce je vypnuta, aby pohyb mé hrudi neupozornil nic v mé přítomnosti.

Jsou za mnou tři hodiny, když vtom ji spatřuji. Je to velký, dospělý jedinec. Tiše běží vzrostlými travinami a hlasitě čenichá. Není divu, že se Snowy bál. Je čtyřikrát větší s tesáky dlouhými jako moje prsty.

Zvedám ruku, jež třímá pistoli.

Tvor se zastavuje a větří ve vzduchu. Stojím po větru, ale ať už vyzařuji jakoukoliv špatnou auru, tak byla právě zachycena.

"Tedy teď. Než dostane šanci k úniku.

Hrobové ticho protíná jediný výstřel.

Zvíře padá na bok.

Jdu k němu. Kulka zasáhla pravé rameno, kde roztrhala svaly i kosti.

Liška na mě vrčí, cení tesáky a pomocí levé nohy se pokouší uniknout. Primární směrnice života: žít.

Vyprazdňuji do lebky celý zásobník, čímž ji měním v krvavou kaši.

"Jsi terminována," informuji mršinu. Není to nezbytné, jde však o určité uzavření případu. A také je hezké uzavírat právě nějakou chytlavou frází.

Otáčím se a jdu zpět, tam, odkud jsem přišla.

Ve městě plném predátorů, lidí a jiných tvorů, je nyní o jednoho méně.

Hra je u konce.

Středa

John leží na zádech a posiluje.

Nahoru a dolů, rychle.

Na jeho čele a obnaženém trupu se leskne pot.

Nahoru a dolů

Rychle.

"Ber to," vydechuje.

Beru si činku a jednou rukou ji dávám do stojanu.

"Taky jsi ty ruce mohla použít obě," skuhrá John, zatímco si sedá.

"Proč?"

"Nevypadal bych tolik jako poseroutka."

"Poseroutka nejsi," ubezpečuji jej.

"Říká holka, která právě zvedla dvě stě liber jednou rukou."

Jeden z volných pokojů byl přeměněn v domácí posilovnu. Je tu vzpěračská lavice, obouruční i jednoruční činky, veslovací stroj, který simuluje veslování, aniž by potřeboval vodu či loďku, a také je zde běžecký pás. Ten byl dříve Snowyho, ačkoliv nyní, po oné nešťastné nehodě, během které jím ovladač rychlosti mrštil přes celou místnost jako s malou chlupatou dělovou koulí, se k němu odmítá i jen přiblížit. Zůstává přesvědčený o tom, že to bylo schválně. To není pravda. Stroje mají spoustu vlastností, avšak bezdůvodná mstivost mezi ně nepatří.

John sedí na kraji lavice a zvedá k rameni jednoruční činku. Tento opakovaný pohyb mu časem zvětší svaly a dodá sílu. O kolik jednodušší je používat hydrauliku. Tady to matička příroda moc dobře nevymyslela.

Jednou rukou opět zvedám činku ze stojanu a pokládám ji na podlahu.

"Ale fakt jako, používej obě ruce. Co kdyby šla Mia kolem a viděla, co děláš?"

"To je nepravděpodobné. Právě teď je se Snowym na dvorku."

"Ještě pořád? Byli tam celý ráno. Co tam kujou?"

"Navrhují novou psí boudu."

"Co je špatnýho na tý starý?"

"Mia říká, že je příliš malá. A Snowyho vyjádření znělo, že si přeje větší sídlo s místností pro hosty."

"Pro hosty? A koho si tam pozve - Rin Tin Tina? Postavy ze seriálu The Brady Bunch?"

"Také se uvažuje o přidání patra."

"Patrová bouda? Děláš si srandu? Jak to všechno víš?"

"Souhlasila jsem, že jim pomohu s výstavbou. Mia nikdy s nářadím nepracovala. A Snowy by nedokázal uchopit kladivo ani kdyby mu šlo o život."

"Co ty víš o stavění boudy pro psa?"

"Nic moc," přiznávám. "Ale mám zkušenosti s konstruováním raketových sil a protiatomových krytů."

"Podle všeho se na tu práci hodíš úplně ideálně."

"Taky myslím."

"Jak na tak ujetej nápad vůbec přišli?"

"Nejspíše to mají ze sledování seriálu Keeping Up with the Kardashians."

"No jo. Blbá otázka. A máma o tom ví?"

"Ne. Dospěli jsme k názoru, že bude lepší zachovat mlčenlivost, jinak si tvá matka bude muset vytrpět další emocionálně vypjatou epizodu."

"Takže něco ve smyslu, že jí nelezete na nervy, aby jí neruply?"

"Správně."

"Dobře, ale kdyby Snowy chtěl taky lustry a parní lázeň, tak rovnou řekni ne."

"Požadavek řádně zaznamenán."

John vstává. "Asi si půjdu dát sprchu, ať ze sebe smyju ten pot. Chceš se přidat?"

"Na to se musíš ptát?"

"Můžeš mi vydrhnout záda a já tě vydrhnu zepředu."

To zní jaké férová dělba práce.

-0-

Čtvrtek

Mám na sobě montérky. Montérky!

Vlasy mám svázané do culíku. Na nohou mám těžké pracovní boty a kolem pasu opasek na nářadí. Na něm se houpe nezbytné kladivo. Bude potřeba k zatloukání hřebíků. Pěst použít nelze. Šlo by sice o pohodlnější řešení, ale zároveň by odhalilo mou pravou podstatu.

Snowyho nová bouda již dostává konkrétní podobu. Základy jsou již položeny a hlavní nosné trámy též upevněny na svých pozicích. Všechno jde podle plánu, přestože se tu a tam objeví nějaká ta potíž.

Snowy.

Neustále se snaží a snaží pomáhat, ale zatím mi akorát překáží. Nato si do tlapky zabodává třísku a několik minut úpěnlivě kňučí, dokud ji John nevytahuje za použití pinzety. Můj nápad amputovat postiženou končetinu je označen jako přehnaný. Škoda. Mám tu ostrou pilku, která by se na to skvěle hodila.

"Tyjo. No rozhodně je to...velký." říká John poté, co Snowyho pro jeho vlastní dobro zamknul v domě.

"Velikost se rovná velikosti vepsané do plánu."

"Jo, ale je rozdíl vidět totéž na papíře a ve skutečnosti."

I já uznávám platnost tohoto tvrzení.

Mia vystrkuje hlavu okénkem z místnosti v patře, která je v plánu pojmenována jako pokoj pro meditační účely. "To je bomba, co?!"

"Proč jsi celá od barvy?"

"To není barva, ale lak. Snowy chtěl něco, co by zvýraznilo přírodní dřevěnej vzhled. Musí to mít celkově dobrej zen."

"Zenovej pes. Mám pocit, že jsme tomu našemu psisku vyšli vstříc až moc. Pojď dolů se očistit."

"Za chvilku. Jenom dodělám zábradlí."

"Až tohle máma uvidí, tak na tuty bouchne. Řekl jsem jí, že to bude jenom obyčejná bouda."

"Však je."

"Jasně. A Versailles je kůlna na vercajk."

Interiér je konečně hotov, nyní je třeba přitlouci na střechu šindele. Z červeného cedru samozřejmě.

Slézám po žebříku dolů. "Projekt Psí bouda je dokončen," oznamuji.

"Hurá!" křičí Mia a tleská. "Už můžu jít pro Snowyho? Určitě se nemůže dočkat, až se nastěhuje dovnitř."

"Jo, klidně. Ale vsadím se s tebou o padesát babek, že zase leží na tvý posteli a spí."

Snowy je propuštěn a záhy mizí v novém příbytku. Každou místnost prozkoumává s čenichem přilepeným k podlaze.

"Myslím, že se mu tam líbí," září Mia štěstím. "Hele jak vrtí ocáskem."

"Jen ať. To dřevo nebylo zrovna levný."

Rozsvěcují se světla. A vypínají. A rozsvěcují. A vypínají. A rozsvěcují. A vypínají.

"Vidím, že našel jeden z vypínačů," kření se John.

"Cameron je navrhla tak, aby se jich stačilo dotknout packou. A taky se dají nastavit na menší svítivost."

"Intimní osvětlení," šklebí se John. "Perfektní pro romantickej večer."

Protože všichni pomáhali - dokonce i Snowy svým osobitým způsobem - objednává John na oslavu jídlo z fastfoodu. Snowy trvá na tom, že se bude stravovat ve své jídelně. My ostatní sedíme na verandě, koupající se ve slunečním svitu.

"Kdy se vrátí Sarah?" ptá se Mia.

"Pozdě večer."

Sarah Connorová odjela do Encina podporovat Douga Bartletta, který se účastní běžeckého závodu na 15 kilometrů.

"Proto jsme to stavěli dnes, že? Protože je pryč."

"Tomu se říká fait accompli."

"Co to znamená?"

"Znamená to, že s trochou štěstí bude příliš pozdě na to, aby nás zastavila."

Zevnitř boudy se ozývá hlasitá rána. Náš potrhlý pes převrátil zvonkohru.

"Jestli si Sarah vezme pana Bartletta za muže, tak se Paige stane mou nevlastní nevlastní ségrou?"

"Prostě jenom nevlastní ségrou. A nikdo si nikoho brát nebude."

"Já mám Paige ráda. Proč už se u nás nikdy nezastaví?"

"No, má moc práce. Dělá v novinách. A příští rok jde na vysokou."

To je pouze část celého důvodu. 'Chodit s domácími ven' už pro mě není nezbytné. Paige se vydala na několik neplodných návštěv k Diamantovému Joeovi, který je ovšem doposud na dovolené.

Během poslední návštěvy ji tři mladíci okradli o hodinky a mobilní telefon. To ji vyděsilo natolik, že od jakýchkoliv dalších návratů zcela upustila. A veškeré další stopy byly odstraněny. Místní policie již pátrání po pachateli dvojité vraždy nemá na starosti. V novinách se ohledně daného případu neobjevují žádné aktuality. A dokonce i místo činu není nadále přístupné. Stará videopůjčovna byla prodána novému neznámému majiteli.

Snowy se objevuje ve vchodových dveřích. "Hotovo, hochu?" táže se John. "Doufám, že jsi aspoň umyl nádobí."

"Myčka! Na myčku jsme zapomněli!" směje se Mia.

"Měli bychom ten domek nějak pojmenovat," navrhuje John. "A název potom dát nad dveře."

"Myslíš něco jako 'Snowyho sídlo'?"

"To chce něco lepšího. Někteří lidi, co jdou do důchodu, dávají svýmu baráku jméno 'Vysloužín'. Chápeš? Protože už si během života vysloužili svoje."

Předkládám svůj návrh. John a Mia se smějí. "Takhle to nemůžeme pojmenovat! Nebo jo?" ptá se Mia.

"Proč by ne?"

Mia vbíhá do domu a vrací se s barvami a štětcem. Můj návrh poté pečlivě píše černou barvou nad vchodové dveře.

Vykadín

Už si vykadil svoje.

To bude den.

Pondělí

Mia sedí u kuchyňského stolu a před sebou má svůj notebook. Střídavě konzumuje lžíce plné cereálií, upíjí ze sklenice chlazeného pomerančového džusu a volným prstem ťuká do klávesnice. Tomu se říká multitasking.

Sarah Connorová se při pohledu na ni mračí a povídá, "Doufám, že teď, na poslední chvíli, neděláš domácí úkol."

"Čtu si e-maily. A hele - jeden mi poslala Angie. Pamatuješ si Angie z Michiganu?"

"Jak bych mohla zapomenout na nejprotivnější holku na světě. A proč ti vůbec píše?"

"Jsme e-mailový kámošky. A taky mi pomáhá s domácáky."

"Tak snad 'pomáhá' neznamená, že je dělá za tebe. Nebo ano?"

"Ne. Jo. To je jedno."

"Mio, když to někdo bude dělat za tebe, tak se nikdy nic nenaučíš."

"No jo furt. Hele, Angie už dostala titul. Byl k tomu velkej slavnostní obřad a všechno. A poslala nějaký fotky."

Mia notebook otáčí tak, abychom se mohli podívat na prezentaci.

Na první fotografii je vidět, že Angie vyměnila styl grunge za lesklé plesové šaty. Překvapivě vypadá docela hezky, přestože jí zamračený výraz na atraktivitě nijak nepřidává. Vedle ní stojí osm starších mužů v tmavých kalhotách. Pravděpodobně učitelský sbor. Všichni jsou právě tak usměvaví, jako je Angie zamračená.

"Vypadá šťastně co," zní Johnův názor.

"To proto, že je obklopená tlustýma starýma chlapama," vysvětluje Mia.

"Jo, to bude tím. Každej, kterýmu je přes třicet, by měl nosit pytel přes hlavu."

Sarah Connorová se mračí, ale nic neříká. Evidentně nechce, aby někdo všem připomínal, že jí už třicet dávno bylo, ale já tak přesto činím. Vždy ráda pomůžu.

"Angie říká, že to celý byla hotová noční můra. Musela pronést řeč, vypít děsně moc šampaňskýho a pozvracet Deana."

"Řekl bych, že Dean si to zas tolik neužil."

"Angie posílá Johnovi vzkaz."

"Mně? A co píše?"

"Píše, že khaki si v životě neobleče. Nikdy. Co to znamená?"

"To znamená, že jednou budu mít pod sebou i neposlušný vojáky."

Prohlídka fotografií pokračuje. Všechny ukazují muže v oblecích s kravatami a ženy v elegantních šatech a se spoustou šperků, jejichž vlasy jsou na jejich hlavách tak umně stočené, že připomínají francouzské pečivo. Na žádné z nich se Angie neusmívá.

Vtom John říká, "Počkej moment. Vrať to o jednu."

Požadovaná fotografie se objevuje na displeji. Angie mluví s nějakým mužem. Ani jeden z nich si není vědom toho, že je právě fotografován.

"Aha. Nic, dobrý. Jeď dál."

Žádné nic. Já to viděla také.

Rubin Creed.

Rubin Creed hovořící s Angie Navarrovou.

83 Naposledy upravil: Sniper (30.9.2014 11:14:01)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 82.


Pondělí (pokračování)

Čekáme, dokud není Mia bezpečně dopravena do školy a poté opět spouštíme její notebook. Heslo je snowyjenej.

John nalézá fotografii a říká "Je to on, ne?"

"Na devadesát dva procent ano," potvrzuji.

"Co tam sakra dělá zrovna Rubin Creed? A proč mluví s Angie?"

"Logickým vysvětlením je, že ví, že nás navštívila, a proto zná naši pozici."

"To ne. Kdyby měl Creed podezření, že ví o našem bydlišti, tak už by byla pod zámkem. Podívej se na čas pořízení. Ty fotky jsou tři dny starý. Touhle dobou by už dávno mlátil na dveře. To musí být náhoda."

"Náhoda. Opravdu tomu věříš?" ptá se Sarah Connorová.

"Holt se budeme muset zeptat jí samotné."

-0-

Trvá nám celou hodinu, než nacházíme Angie v aplikaci FaceTime.

"Co se děje, generále? Snad ještě nejsem povolána, nebo ano?"

"Zatím ne. A můžeš mi říkat John."

"To je fuk."

"Gratuluju ti k titulu. Mia nám ukazovala fotky. V těch šatech ti to fakt sluší."

"Vypadám v nich jako levná šlapka."

"To je tvůj názor. Slyšel jsem, že jsi poblila Deana."

"Ano, kohosi jsem pozvracela, to vím. O co jde? Určitě mi nevoláš jen kvůli gratulaci."

John ukazuje vytištěnou část fotografie, na níž spolu hovoří Angie a Rubin Creed. "Jde o tohohle chlápka, Angie. Kdo to je a co po tobě chtěl?"

"Proč to chceš vědět?"

"Dělej, vysyp to. Je to důležitý."

"Říkal, že se jmenuje John Ryan a pracuje pro ministerstvo obrany. Nabízel mi práci."

"On ti nabízel, abys pracovala pro vládu?"

"Ano. A co?"

"Nezníš moc překvapeně."

Pokrčení rameny. "Během posledních pár dní jsem dostala už několik pracovních nabídek. Ten 3D software, na kterém pracuji, vzbuzuje hodně zájmu."

"A ten Ryan se o nás nijak nezmiňoval?"

"Proč by měl?"

John jí podává určité informace, ale jen tolik, aby ji varoval, že s tímto mužem si není radno zahrávat.

"A ví, že můžete cestovat časem?"

"Ne. Lidi tomu věří jen těžko, jak jsi viděla na těch nahrávkách."

"Lidé jsou hloupí."

"Ty přemýšlíš o tom, že bys pracovala pro vládu?"

"Ne. Ryanovi - nebo Creedovi či jak se jmenuje - jsem říkala, že preferuji zaměstnání v soukromém sektoru. Ještě trochu dalšího výzkumu a můj software se bude používat v televizích. Pak to bude skutečné 3D bez těch pitomých brýlí."

"A bolestí hlavy."

"Přesně. Samsung už souhlasil, že bude financovat další výzkum a vývoj. V San Franciscu povedu svou vlastní divizi. Říkala jsem jim, že se rozhodně nebudu stěhovat do Koreje, kde jsou kočky a psi na jídelním menu."

"Určitě jsi byla okouzlující jako vždycky."

"Šla jsem přímo k věci a zahrála to tvrdě. Mám pětiletý kontakt, milion čistého za rok, neomezený rozpočet, sama si sestavím tým pracovníků a k tomu ještě dostanu procenta z prodeje."

"Jak to Ryan vzal, když jsi ho odmítla?"

Další pokrčení rameny. "Moc nadšeně nevypadal. Snažil se mě přemluvit. Krmil mě blbostmi typu vlastenecká povinnost. Nabízel mi desetinu toho co Korejci. Vypadá to že strýček Sam má pusu plnou řečí, ale když přijde na činy, tak má hluboko do kapsy."

"Buď opatrná, Angie. Tenhle chlap je zvyklej, že je vždycky po jeho."

"Vážně? Když jsem se dívala naposledy, tak jsme ještě byli demokratický stát."

"A kdy ses dívala naposledy?" ptám se.

-0-

"Takže to doopravdy byla jen náhoda?" diví se Sarah Connorová poté, co byl hovor ukončen.

"Možný to je. Ačkoliv kdyby nás Angie nehledala, tak by ten software nejspíš nikdy nevytvořila."

"Takže za to můžeme my?"

"Zas tolik bych to nehrotil. Podle mě vláda sleduje, co se na vysokých školách děje. Ten 3D software má nejspíš obrovskej potenciál pro vojenský účely, a ne jenom pro stopování nás osobně." John klepe prsty o stůl. "Zavolal bych profesoru Tillmanovi. Možná nám dokáže poskytnout jinej úhel pohledu."

"Kolik že říkala? Milion dolarů ročně?" říká Sarah Connorová a vrtí hlavou. "V jejím věku jsem roznášela jídlo za minimální mzdu plus spropitné."

Můj komentář, že to bylo po právu, se s příliš pozitivním ohlasem nesetkává.

-0-

Profesora Tillmana kontaktujeme přes univerzitní web. Právě teď sedí ve svém kabinetu. Vysoká knihovna za jeho zády je plná knih vázaných v kůži. Proč jsou knihy vždy vázané v kůži mrtvých zvířat? Čtou se potom lépe?

"Johne, Sáro, Cameron. Jaké nečekané potěšení! Eh - doufám, že tu ještě není konec světa."

"Svět je ještě pořád tady, profesore. Právě jsme mluvili s Angie. Říkala nám o jejím včerejším obřadu."

"Ano. Byl to krásný večer. Bohužel se Angie raději opila a pozvracela Deana." Následuje chraplavé uchechtnutí. "Normálně je to velice pečlivý a uhlazený muž, takže si jistě dokážete představit jeho zděšení!"

"Mluvila o tom, že dostala pracovní nabídku, a to rovnou z ministerstva obrany."

"Ano, s tím mužem jsem hovořil. Ryan, tak se myslím jmenoval. Dal mi svou vizitku."

"On vám dal vizitku?"

"Ó ano. Patrně měl pocit, že dokážu Angiino rozhodnutí nějak ovlivnit." Další uchechtnutí. "Ona je nepochybně nejchytřejší student, jakého jsem kdy učil, ale také je ze všech nejtvrdohlavější. Spíš bych uspěl, kdybych se pokoušel přesvědčit slunce, aby vycházelo na západě."

"Máte tu vizitku ještě u sebe?"

"Proč? Nu ano, mám. Podívám se po ní...kam jsem ji jenom..."

Profesor Tillman mizí z obrazovky. Slyšíme, jak otevírá a zavírá jednotlivé zásuvky. Cítím Johnovo napětí. Dozvíme se nyní polohu Creedova kalifornského sídla?

"Tady je. Věděl jsem, že to tu někde je. Přišlo mi nezdvořilé ji hned vyhodit."

"Je to kalifornská adresa?" ptá se John s nosem téměř přilepeným k displeji.

"Ne, je washingtonská. Podle všeho Pentagon. Má tu napsané číslo do jeho soukromé kanceláře, chcete ho?"

"Určitě, to by bylo super."

Profesor Tillman diktuje čísla a John si je rychle píše, přičemž se snaží zakrýt zklamání. Byli jsme tak blízko...

"Ještě jedna poslední otázečka. Když jste odjížděl na západ, řekl jste někomu, kam jedete?"

"Ne ne. Jak už jsi správně podotkl, muž mého věku doprovázející mladou studentku napříč mnoha státy by byl přinejmenším podezřelý. U zdejších jezer mám malou chatu. Jednou za čas tam jezdívám na ryby, kde nepřijímám žádné telefonáty. Lidem jednoduše říkám, že potřebuji odpočívat a oni nemají důvod mi nevěřit."

"A nepoužil jste tady nějakou kreditku?"

"Ne. Platím zásadně v hotovosti. Proč - máš snad nějaké podezření?"

"Ani ne. Podle všeho jste za sebou zametl hodně dobře."

"Chápu to správně, že ten Ryan není žádný andílek?"

"Není, pokud teda andělé nemají rohy a špičatej ocas."

-0-

Po ukončení hovoru se John a jeho matka pouštějí do diskuze ohledně důsledků toho, co se právě dozvěděli.

"Takže Creed je zároveň John Ryan?"

"Nejspíš jo. Má dvojí identitu jako Batman a Bruce Wayne. Batman dělá špinavou práci, zatímco Bruce Wayne platí účty a chodí ve slušivým obleku."

"A ty věříš, že to je celé?"

"Já nevím. Angie jednoduše řekla sakra mocnýmu chlapovi, aby si trhnul."

"Ale nemůže ji jen tak unést a přinutit, aby pro něj pracovala. Má přece rodinu a taky univerzitní kolegy, kteří by ji pohřešovali a kladli otázky."

"Jo no. Doufám, že máš pravdu."

Středa

Dnes hovno zasáhlo ventilátor.

Ne doslova samozřejmě. Ne. Exkrementy mají velmi špatné aerodynamické vlastnosti a větráky jsou celkem křehké. Žádné exkrementové projektily neexistují. To je jen dobře, jinak by byl Snowy smrtící zbraní.

Hovor přichází v polovině dopoledne. Angie si nás žádá na Face Time. Vypadá právě tak rozrušeně jako tehdy, když nám pověděla o bratrově smrti.

"Je to pryč! Všechno je pryč! Co budu dělat?"

"Hej hej, klídek. Co je pryč?"

"Můj notebook! Moje poznámky! Všechno!"

Pomalu a bolestivě se dozvídáme celý příběh. Angie a její rodina odjeli do Detroitu podporovat její sestru na soutěži v hláskování. Co je to za soutěž? Proč se prostě nenaučí hláskovat bez zbytečností dokola kolem? Když se rodina vrátila, zjistila, že se někdo vloupal do jejich domu a ukradl osobní věci.

"A to sebrali jenom tvoje věci?"

"Ne. Sestra přišla o iPad a máma o hromádku šperků. Policisté říkali, že šlo o oportunistické vloupání, protože zloději viděli, že je dům prázdný. Ale nedává to žádný smysl. Proč by mi tlupa pouličních zlodějů kradla poznámkové bloky?"

"Neukradla. Byla to práce profesionálů, která měla vypadat, jako by ji měli na svědomí amatéři. Tak tihle lidi fungujou."

"Jak kdo funguje nebo co?"

"No ten chlap, kterýho znáš jako Johna Ryana. Chtěl něco, cos měla ty. Nedala jsi mu to, tak si to vzal sám."

"Ale tohle je..."

"Ilegální? Neetický? Protiústavní?"

"Přesně tak!"

"Vítej v našem světě."

Do hovoru vstupuje Sarah Connorová. "Angie, tady Sarah. Když jsi mě našla v obchoďáku, dalo se udělat něco, čím bych tomu mohla předejít?"

"Myslíte nějaké maskování? Jistě. Burka až na zem by pomohla. Ta by ale v dnešní době samozřejmě nejspíš přitáhla úplně jiný druh pozornosti."

"Angie, tady zase John. Máš svoje data zálohovaný?"

"Ovšem. Nejsem pitomá. Všechno mám na univerzitních serverech. A taky v prostorách Samsungu v San Franciscu. Ale v poznámkových blocích mám nejnovější výzkumy. To mě vrátí o několik měsíců zpět. Korejci budou pěkně nasraní. Všechno chtěli už včera. Ale co, hodí si dalšího psa na rošt a bude pokoj."

"Já vím, že to pro tebe bude těžký, ale tuhle záležitost budeš muset nechat být. Policie ti nepomůže. A jestli ztropíš moc velkej povyk a začneš obviňovat důležitý lidi, tak poneseš následky."

"Takže mám všechno popřít a nechat ty hajzly, aby vydělali balík za mě?"

"Jsem rád, že si rozumíme."

-0-

Následky se však nevyhýbají ani nám. "Musíme počítat s tím, že Creed udělá to samý co Angie a napíchne se na kamery v obchoďáku," prohlašuje Sarah Connorová po ukončení hovoru. "Odteď tam přestaneme jezdit a budeme nakupovat v menších obchodech."

"Ty mají kamery taky."

"Takže umřeme hlady?"

"Ale ne. Nejspíš to bude dobrý. Hodně takových obchodů ještě používá kamery s páskou. K těm se Creed nemá šanci dostat. Mia ale moc ráda nebude. Kdyby mohla, tak by v obchoďáku i bydlela."

"Buď na to přistoupí nebo nás zavřou, ji pošlou do děcáku a toho psa do útulku."

"Vždycky můžeš konvertovat k islámu," navrhuji.

Můj nápad nijak zvlášť dobře přijat není.

Pátek

Jsem na zadním dvorku a provádím ve Snowyho boudě několik oprav. Snowy si zamiloval vypínač, jenž jsem nainstalovala, a tak je jeho nově objevenou schopností vypínání a zapínání světla i při sebemenším rozmaru. Dělá to několiksetkrát za den. Z tohoto důvodu také praskla žárovka, kterou nyní nahrazuji lepším kusem. Kéž bych mohla tak snadno upgradovat i psí rozum.

"Tohle není hračka," vysvětluji. "Používej to pouze v případě, že je tma a ty potřebuješ osvětlení."

Snowy přikyvuje na srozuměnou. Na zdi za ním visí malý obrázek v ručně vyrobeném dřevěném rámečku. Malá okna kryjí čisté závěsy, které, stejně jako obrázek, poskytla Mia. Jediným Snowyho příspěvkem k výzdobě meditační místnosti jsou staré ohlodané kosti. Zamýšlela jsem se nad spekulací, že jde o filozofický komentář, reagující na krátkost života a na skutečnost, že veškerá tkáň jednou podlehne rozkladu a zbudou pouze obnažené kosti. Když jsem o tom povídala Johnovi, zasmál se a řekl, že je Snowy spíše moc líný na to, aby je zahrabal na dvoře. To je podle všeho pravda. Konec konců, není mnoho filozofů, kteří by měli vlhký čumák a tendenci olizovat si genitálie.

Prolézám ven malými dvířky, nad nimiž stojí nápis VYKADÍN. Ještě jsem se ani nepostavila a světlo uvnitř domku se zapíná. A vypíná. A zapíná.

Drzoun jeden!

Právě se chci vrátit dovnitř a vyhubovat psovi, když se objevuje John. "Se vším, co děláš, teď sekni, a pojď se mnou," říká bez udání důvodu.

"A kam jdeme?"

"Uvidíš."

"Bude sex?"

"Co? Ale né, nic takovýho. Na. Možná se to bude hodit."

Podává mi pistoli zabalenou v mastné látce. Devítimilimetrový Glock. Takže žádný sex, ale zároveň možnost, že dojde k přestřelce? To beru.

-0-

Jdeme do města, kde si od jisté agentury půjčujeme automobil. Platíme v hotovosti a též používáme falešná jména. Já se jmenuji Rita Rubenstein. Když nám dívka za pultem podává klíče a my se loučíme, vyslovuji své díky v perfektní židovské němčině. Dívka se mě však dívá poněkud zvláštně. Ajaj...

Dále jedeme po mezistátní silnici číslo 10, dokud nejsme u obrovské dálnice číslo 110, jež naši silnici protíná. Na severní straně dálnice stojí odpočívadlo pro kamiony, jehož parkoviště nabízí působivý výhled na obří betonové kaňony, táhnoucí se do všech světových stran.

"Řekl bych, že potrvá deset až patnáct minut, než se jim podaří přesně určit nejbližší mobilní vysílač. Odtud uvidíme blížící se nebezpečí s velkým předstihem a taky máme dost únikových cest."

Vzhlížím k nebi. Je slunečný den, ale obloha nad našimi hlavami je zbarvená do hněda. Smog. Mikročástice vyprodukované miliony vozidel, které tudy projíždí. Ještěže nemám plíce.

"Nemyslíš, že policie nasadí helikoptéru?"

"Jakmile vyrazíme, budeme jenom jedním z tisíců aut."

"A co uděláme v případě uzavírky?" Někdy jsem hrozně negativistická.

"Tohle všechno zastavit kvůli chvilkovýmu podezření? Pochybuju, že má Creed takovou moc, když je navíc mezi náma ještě půlka kontinentu. K tomuhle bude potřebovat svolení vlády a to nějakou dobu potrvá."

Nic dalšího již nenamítám. John vytahuje jednorázový mobil a vytáčí číslo, jež nám dal profesor Tillman. Nakláním se k němu, abych slyšela každé slovo.

"Ministerstvo obrany. Kancelář plukovníka Ryana."

Ženský hlas. Poměrně mladý. Vzdělaný. Představuji si paničku z východního pobřeží, mající na sobě sáčko a boty s podpatkem.

"Rád bych mluvil s Johnem Ryanem."

"Očekává plukovník Ryan hovor od vás?"

"Vyřiďte mu, že by s ním chtěl John Connor prohodit pár slov."

"Plukovník má jednání, pane Connore. Budete muset zavolat později."

"Řekněte mu, že má šedesát vteřin, aby odpověděl, jinak už mě nikdy neuslyší."

"Dobře. Chvilku strpení prosím."

Za námi někdo rozráží dokořán dveře restaurace. Z nich vychází starší obtloustlý pár, který se zjevně nachází uprostřed hádky. Žena povídá muži, "Ty jsi jim nechal dvacetidolarové spropitné? Vždyť jsme měli jen kávu a bagety, to je maximálně pět babek. Odkdy jsme takoví Rockefellerové?" Muž nereaguje, a tak žena pokračuje, "Není to náhodou proto, že servírka byla blondýna s velkýma prsama, která se na tebe usmála? Bože, to si opravdu myslíš, že by s tebou-" "Já si budu dávat tolik spropitného, kolik chci," odsekává muž. "A teď už konečně drž zobák a nastup si. Už mám plné zuby toho tvého žvanění."

Jejich vůz, sedan značky Ford, opouští parkoviště, sjíždí k silnici a plynule se začleňuje do provozu. Ani jeden z nich o nás nezavadil pohledem, nejspíše proto, že nejsem blondýna. A nemám velká prsa. Na spropitné nemám nárok.

Po uplynutí padesáti sekund se ozývá až příliš povědomý hlas. "Johne, jsi to vážně ty? To je mi ale překvapení."

"Čau, Rubine. Nebo ti mám od teď říkat Johne Ryane?"

"Na jménu nezáleží. Jak ses dostal k tomuto číslu?"

"Našel jsem ho ve zlatých stránkách pod heslem arogantní zmetek."

Pousmání. "Velmi vtipné. Kde teď jsi?"

"Na Barbadosu. Ležím si na pláži pod palmou s piňakoládou v ruce."

"Zřejmě si to nyní můžete dovolit, když bankovní loupež dopadla dobře."

"Jaká bankovní loupež?"

"Ale při té záležitosti s pokerem vznikl docela velký nepořádek. Co se stalo, synu. Protestovali ti muži, když je okrádala?"

Okrádala? "Flush přebíjí set," trvám hlasitě na svém.

"To byla Cameron? Výtečně. A Sarah je přítomna taktéž?"

"Máma je v houpací síti a počítá peníze."

"A kolik vám to vyneslo? Padesát tisíc z pokeru. Z banky o něco více. Je to jen pár drobných."

"Asi máme odlišnou představu o tom, co jsou to drobný."

"A co pan Lieberman? Užívá si života? Tím, že jste jej dostali z vězení, vám na krku přistály další ohromné potíže."

"Lieberman je mrtvej. Byl zodpovědnej za určitý věci. Cameron ho zabila, nemohl jsem ji zastavit."

"Nemůžeš ji ovládat, že ano, synu? Alespoň ne úplně."

"Už jsem se s tím naučil žít."

"Což je důležitější než ubohý pan Lieberman."

"Když už se hrabeme v minulosti - je Sam Clemens ještě pořád zavřenej?"

"Sam Clemens? Ach tak, ten takzvaný 'Wizard'. Nebo jak mu říkáme my, vězeň číslo 90465-784."

"Je to starej pán. Naprosto neškodnej. Nech ho jít."

"To je, ovšem na druhou stranu jsme našli tolik utajených dokumentů týkajících se jeho posedlosti, že ho můžeme držet u nás tak dlouho, jak jen bude potřeba. A to ještě předtím, než jsme si jej dali do spojitosti s vámi."

"Mezi náma žádná spojitost není. Vždyť ho sotva známe."

"Opět musím nesouhlasit. Víme, že jste navštívili jeho dům v Anaheimu, a to nejméně třikrát. Během poslední návštěvy jste zaútočili na agenta vojenské rozvědky, pohrozili mu zastřelením a zamkli ho do kufru v jeho vlastním automobilu."

"Bylo to pro jeho dobro."

"Jistě. A co ti tři nevinní muži, zabití v Sacramentu? Ti zase pro změnu zemřeli 'pro své dobro?'"

"Byl to jenom jeden muž a navíc šlo o...nehodu."

"Ukrást prototyp létajícího dronu v hodnotě jedné miliardy dolarů a prodat jej Číňanům je podle tebe nehoda? Opravdu si myslíš, že tomu uvěřím?"

"Prodat co komu? Číňanům?"

"Nehraj si na hlupáka, Connore. Máme svědectví od pilota s dvaceti lety zkušeností, který přísahal, že ve chvíli, kdy s letadlem opouštěl LA, viděl náctiletou holku, jak dřepí na bezpilotním letounu a řídí jej. A že se málem srazili. To byla Cameron, že? Letěla s tou věcí přímo za čínskou armádou. Až na to, že nad ní ztratila kontrolu a zřítila se."

"Žádnou kontrolu neztratila. Zabránila tomu, aby bylo letadlo i s lidma rozstřílený vaším milovaným prototypem."

"Záznam z radaru ukázal, kde v Pacifiku se letoun zřítil. Nejbližším plavidlem byla čínská nákladní loď, vzdálená necelých deset mil, která si to namířila rovnou k místu dopadu. Nejspíš tam měli rande, což? Ona měla přistát na palubě lodi a nechat si od Číňanů zaplatit. Tak kolik? Dvacet milionů? Padesát? Jaká je taková běžná částka za velezradu?"

"Tak se to vůbec nestalo!"

"Styď se, Connore. Jsi lhář. Vrah. Zrádce naší země."

"Tak poslouchej ty hňupe!"

Nepříliš daleko od nás vidím tři policejní automobily, které uhánějí jižním směrem po mezistátní silnici.

Jižním směrem.

K nám.

"Johne, musíme jít" informuji jej a chytám ho za ruku. Ten mě setřásá a pokračuje, "Ty mě budeš nazývat zrádcem? A co jsi ty? Tys zase zradil demokracii a spravedlnost a - hej!"

Vytrhávám mu mobil z ruky, pouštím jej na zem a botou drtím na malé kousky. Hovor je u konce. Permanentně.

"Proč jsi to udělala?"

Ukazuji na blížící se policii. "Musíme jít. Hned."

-0-

Jsme již čtvrt míle od odpočívadla a pokračujeme dále na sever v naprosté anonymitě, když vtom kolem nás v opačném směru projíždějí policejní automobily. Ani jeden z policistů se na nás nedívá. "To bylo těsný. Dobrá práce. Ten chlap se mě těma kecama snažil udržet na místě," přiznává John.

"Proto jsem tu. Aby tě lidé nemohli dostat do potíží."

"Co ty, věříš mu? On si myslí, že jsme obyčejný kriminálníci, kteří to všechno dělají pro prachy."

"A nebylo v plánu přesvědčit jej právě o této možnosti?"

"To asi jo, ale... proboha, nazvat mě zrádcem za všechny lidi v zemi."

"John Connor je největší patriot, jaký kdy žil."

"Bezva, ale tady a teď jsem očividně něco mezi tím přeběhlíkem Benedictem Arnoldem a sovětským špionem Alerem Hissem. A vůbec, jak se to mohlo tak rychle podělat? Jak dlouho jsme telefonovali?"

"Sedm minut osm sekund."

"A Creedovi se za tu chvilku podařilo z Washingtonu DC, kterej je přes půlku kontinentu, zburcovat los angeleský policajty, aby nás vystopovali. Teda tenhle chlap tahá za nitky na hodně vysokých místech."

"'Vždyť král má velikou moc nad lidmi a jeho vliv sahá daleko.'"

"Co to bylo? Shakespeare?"

"Herodotos."

"Vždyť král má velikou moc nad lidmi a jeho vliv sahá daleko. Dobrej citát. Ten použiju na Snowyho, až ho zase chytnu, jak sere na záhonku."

Neříkám nic. Je nepravděpodobné, že Snowy takovou frázi pochopí, když má potíže porozumět větě 'Co dál, doktore?'

Jedeme dále na sever. Ve vzdálenosti pěti mil od odpočívadla se vedle nás objevuje kalifornský dopravní strážník na motocyklu Harley Dawidson Electra Glide a dívá se na nás. Okna zapůjčeného automobilu nejsou zatmavená jako ta v suburbanu, a tak má na nás velmi dobrý výhled. Kdyby byl již seznámen s naším popisem...

Harley na okamžik zpomaluje a zařazuje se třicet yardů za námi. Ve zpětném zrcátku sledujeme, jak strážník mluví do něčeho, co drží v ruce, a co je připojeno k motorce pomocí krouceného kabelu.

Vysílačka.

"Kurva! On nás poznal. Drž se!"

Pronajatý vůz vyráží vpřed a začíná kličkovat mezi ostatními účastníky provozu. Harley se však snadno drží za námi.

"Rychleji," radím Johnovi.

"Já se snažím, krucinál."

Tento automobil není určený ke zběsilým honičkám. Je to málo výkonný pětidveřový sedan používaný i zneužívaný množstvím dobrých i špatných řidičů. Maximální rychlost, jaké může dosáhnout, je devadesát tři mph. Indikátor teploty motoru dosahuje kritických hodnot. Uvnitř je cítit slabý zápach spáleného materiálu.

"V tomhle šrotu mu nikdy neujedeme."

"Souhlasím."

Zpoza opasku vytahuji pistoli a stahuji okénko. John říká, "Ne. Nestřílej po něm."

"Budu mířit na pneumatiky."

"Bouračka v takovýhle rychlosti je stejně smrtelná jako kulka do hlavy. Dá se to udělat i jinak."

Naslouchám Johnovu plánu. Je tu určitá šance, že vyjde, ale stoprocentní není. Narozdíl od kulky do mozku. To je jistota.

John dále uhání s větrem o závod, dokud nemá kolem sebe dostatek volného prostoru. Poté dupe na brzdu. Policista, překvapený naším náhlým zpomalením, projíždí kolem nás. John opět šlape na plyn míří k muži na motocyklu, jenž má špatný výhled na dění za sebou a nevidí nás, jak se blížíme k němu.

"Teď!"

Vykláním se z okénka, popadám strážníka a zvedám jej ze stroje, který po pádu zběsile poskakuje v našem jízdním pruhu, zatímco se mu několik vozidel za námi urputně snaží vyhnout.

"Máš ho?"

"Ano."

"Tak nepouštěj."

Řev větru je obrovský, ale přesto slyším, co mi policista křičí do ucha. Něco o Mirandě. Předčítá mi snad má práva? Je to hra a my jsme její součástí.

Přejíždíme do levého pruhu, kde zpomalujeme, až jedeme téměř krokem.

"Teď ho pusť!"

S potěšením. Strážník tvrdě dopadá na zem a dělá několik kotrmelců.

"Jak je na tom?"

Naposledy jej kontroluji. Muž roztřeseně vstává. Má roztrhané kalhoty a levou ruku ohnutou do nepřirozeného úhlu.

"Bude žít."

-0-

Motor běží ještě dostatečně dlouho na to, abychom mohli sjet z dálnice a urazit několik bloků směrem na západ. Pak ale v oblaku modrobílého kouře zcela vypovídá službu. Je čas jít.

"Zasranej křáp!"

John kope do dveří a zanechává v nich promáčklinu. Kvůli tomu, a také z důvodu hořícího motoru, jsem si vcelku jistá, že jsme právě přišli o vratnou zálohu.

Nacházíme se na široké předměstské ulici lemované travnatými plochami, kterými procházejí úzké dlouhé chodníky. Tráva se ve slunečním světle zdánlivě třpytí, neboť nesčetné množství drobných kapiček vody, jež zde zanechaly postřikovače, se blyští jako diamanty, rozházené nějakým mimořádně bezstarostným člověkem. Kromě několika kvetoucích keřů zde není žádný úkryt, žádné útočiště. Domy jsou vzdálené svatyně a sirény se stále přibližují. Jsou už příliš blízko. Sílící zvuk s sebou též přináší nevyhnutelnou hrozbu.

Vytahuji pistoli a kontroluji, zda je náboj v komoře. V kapse nalézám křížový šroubovák, který jsem použila k opravě žárovky uvnitř psí boudy.

Pistole s jediným zásobníkem, křížový šroubovák a terminátor, který jimi vládne.

To bude stačit.

Musí.