1

Téma: Something Else

Název: Something Else
Autor: RosieMac
Žánr:  Drama/Romance


John Connor ve věku 23 let přijíždí do malého městečka v jižní Kalifornii a stále čeká, až jej dohoní vlastní osud. Jeho matka Sarah však téměř před rokem zemřela na rakovinu, a tak budoucnosti čelí zcela sám. Nebo snad ne?


                         Prohlášení: Nevlastním žádnou z úžasných postav seriálu TSCC, kéž by tomu bylo jinak.




Kapitola 1 - Čím jen jsem si tohle zasloužil?


Jižní Kalifornie: Úterý, 14.listopadu 2006

Bylo to malé městečko u Staré silnice. Stejně jako spousta jiných malých měst se i toto dočkalo vlastního obchvatu: velké, široké mezistátní dálnice. Od chvíle, kdy byla otevřena, spousta lidí jednoduše využilo obchvatu kolem města, aby do cíle své cesty dorazili co nejdříve. A jemu to tak naprosto vyhovovalo.

Svůj starý motocykl Triumph Bonneville zaparkoval před jedinou jídelnou, která byla na Main Street v dohledu. Klíčky bezpečně uložil do kapsy v riflích, jednou rukou rozepjal výstroj a vešel dovnitř, aniž by považoval za nutné sundat si sluneční brýle typu Wayfarer.

Podle všeho se zde nacházeli pouze dva zákazníci: jedním z nich byl muž, který vzhledem neměl daleko k tulákovi, a druhým přítomným hostem byla žena středního věku, jež seděla opodál a ošumělého muže podezřívavě pozorovala. Otočila se, aby ohodnotila nově příchozího. Její oči se na okamžik rozzářily, záhy však rezignovaně vzdychla nad ztrátou zájmu a dál se věnovala svému jídlu.

Číšnice, pravděpodobně jediná, se vydala k cizinci. "Ahoj! Židle u pultu nebo u stolku?" zeptala se způsobem, který se jevil jako opravdu příjemný.

"U stolku," odpověděl.

"Tudy prosím," pokynula mu.

Po chvilce sám sebe přistihl, jak obdivuje její pozadí, zatímco mu ukazovala stolek ve vzdáleném rohu poblíž zadního vchodu. Hmm, pomyslel si. Obyčejně si místo s nejlepším rozhledem musím vybírat sám. Když se daří...

"Díky," řekl a posadil se. "Děláte ještě snídani nebo už je čas oběda?"

"Ach, my nejsme vybíraví! Můžete si přát cokoliv, co tu máme. Cokoliv..." Poslední slova zdůraznila pohledem, který naznačoval, že zde bylo dostupné i něco, co se nenalézalo na seznamu pokrmů.

On se jen mírně pousmál a přelétl pohledem přes papír zatavený do plastu. "Dejte mi jednu Velkou snídani a černý kafe."

"Jak chcete udělat vajíčka?" otázala se číšnice.

"Míchaná. Prosím," dodal, když si vzpomněl na slušné chování. Odměnou mu byl hřejivý úsměv.

"Káva bude hotová během minutky," řekla, pak se otočila na patě a vykročila k pultu, čímž mu opět umožnila obdivovat vše od pasu dolů.

I nadále ji pozorně sledoval, jak své povinnosti vykonává pomocí jisté pohybové ekonomie, která se zdála být až... artistická? V reakci na své myšlenky se zmateně poškrábal na hlavě. "Holt jsi byl moc dlouho na slunci, Johne," uchechtl se.

Číšnice naplnila jeho šálek. "John? To je vaše jméno?"

"Eh, jo! Vůbec mi nedošlo, že mluvím tak hlasitě..."

"Pak jste opravdu byl na slunci příliš dlouho," prohlásila vlídně.

"To asi jo," pokrčil rameny.

"John co?"

"Hm? Cože?"

"Vaše jméno: John co-následuje-potom?" objasnila.

"Jo tak! Eh, já jsem... prostě John," řekl vyhýbavě.

"Tak fajn, Prostě Johne, já jsem -"

"Cameron," přerušil ji. Zatvářila se překvapeně a snad i... trošku vyděšeně? "Tvoje jmenovka," řekl a ukázal prstem na ručně podepsaný odznáček na hrudi.

"Aha! Díky za vysvětlení," řekla s úsměvem. "Já... hm, půjdu vyřídit tvou objednávku."

Zajímavá fráze, napadlo jej. A ten roztomilej úsměv!

                                                                              # # # # # # # #

Nadešel čas zaplatit účet a John nezapomněl na slušné spropitné. Jakožto jediný zákazník si pomyslel, že by bylo vhodné složit kompliment týkající se kuchařských dovedností, a tak při předávání peněz pochválil palačinky.

"To jsem ráda, že ti chutnaly. Přidala jsem do nich něco extra navíc," poznamenala Cameron spiklenecky během vracení peněz.

"Fakt?" Zatvářil se ustaraně, ona ale včas uvedla věci na pravou míru.

Konejšivě jej chytila za paži a odpověděla, "Neboj, nic špatného, jenom trošku vanilky."

"Hmm, tak to jo." Všiml si, že ještě pořád svírá jeho předloktí. Když si uvědomila, na co se dívá, pustila ho a rozpačitě se zasmála.

"No a támhleta motorka venku je tvoje?" zeptala se.

"Jo jo," přiznal John.

"Měl bys jezdit s přílbou na hlavě. Přece nechceme, abys přišel k nějakému zranění, že ne?" podotkla Cameron.

John si ji zvědavě prohlížel. Co byla tato holka zač? Mluví jako máma, pomyslel si. Která dělala hlavně číšnici. Copak je peskování součástí týhle práce? Poté ale vyhnal tyto myšlenky z hlavy, vzal si své věci a zamířil k východu.

"Končím tady o půl třetí," zavolala na něj Cameron.

John se podíval na hodinky. Čtyřicet pět minut. Zdejší místo bylo mrtvé vzhledem k tomu, že byl čas oběda. Otočil se tedy k ní. "A co takhle teď?"

"Pět minut, ano?" poprosila jej. On dvakrát přikývl a vyšel z budovy čekat na své Bonneville. Zbylý čas využil k uchycení batohu na malém nosiči na zadní části motocyklu.

Cameron se znovu objevila téměř přesně po pěti minutách, což jej překvapilo: většina jeho ženských známostí řekla pět, avšak myslela třicet. Nyní měla na sobě hnědé kožené boty pod modrými riflemi, tmavě modré tričko a černou koženou bundu. Vlasy pak měla stažené do culíku. Na rameni jí visela menší plátěná brašna, ze které vytáhla letecké sluneční brýle. John viděl, jak se během jejich nasazování usmála a pokývnula hlavou.

"Kam to bude?" zeptal se.

Vyhoupla se za něj, objala jeho hruď a hlavou téměř spočinula na jeho rameni.

"Prostě jeď, já ti řeknu, až bude třeba zastavit," řekla tajuplně.

Strčil tedy klíčky do zapalování, stiskl palivový kohout a tvrdě dupl na startér. Navzdory očekávání se motor zažehl hned napoprvé. Když se daří...

                                                                              # # # # # # # #

"Tady," řekla a ukázala na malý kousek asfaltové silnice na levé straně, který vypadal, že nebyl již léta opraven. Z velkých povrchových výtluků rostly sem a tam trsy trávy, jejichž přítomnost značila, že se tento úsek nijak pravidelně nepoužíval. John opatrně kličkoval mezi překážkami, načež zastavil a vypnul motor.

Číšnice Cameron elegantně seskočila ze sedadla, aby mu umožnila zajistit motocykl na stojanu. John ji sledoval očima, zatímco kráčela ke kraji, jenž byl lemován svodidly za účelem prevence proti pádu vozidel ze srázu. Otočila se k němu a když pohnula hlavou, její brýle se zaleskly slunečním svitem.

"Proč stavíme tady?" zeptal se opatrně.

"Kvůli výhledu. Vím, že to jsou jen kopce, poušť a farmy, ale je to překrásné že?"

John se přesunul vedle ní a zahleděl se do obrovského prostoru před nimi. Za jejich zády se asi na míli odtud nacházela mezistátní dálnice. Její nepřetržitý hukot jen sotva doléhal k jejich uším.

"Jo, to bych řekl," připustil váhavě.

Obvykle na farmy nahlížel jako na potenciální zaměstnání a na kopce a pouště jako na místo, kde se může ukrýt. V jeho životě zjevně nebylo mnoho místa pro krásu. A pokud v něm někdy nějaká byla, pak měla krátký život - ne doslova samozřejmě: vždy se přesunul na nové místo dříve, než mohl vybudovat nějaký vztah, který by vnesl do něčího života nebezpečí. Vždy se řídil matčinou radou, ale když se tak díval na svou atraktivní, zajímavou společnici, pomyslel si: Proč? Proč pořád utíkat? V trestním rejstříku neměl žádný záznam a nikdo po něm nepátral, narozdíl od jeho matky, Sarah Connorové, jež zemřela připoutaná k nemocničnímu lůžku. Fakt, který jej stále pronásledoval.

"Johne? Není ti něco?"

"Cože?" řekl.

"No, eh, vypadalo to, že jsi duchem nepřítomen. Jako bys byl myšlenkami někde jinde," řekla Cameron ustaraně.

"Jo, promiň," řekl a rozhodl se změnit téma na něco jiného, aby nemusel mluvit o sobě. "No a copak taková číšnice v zapadákově a obdivovatelka krajinek dělá potom?"

"Vůbec nic," odpověděla chladně. Teplo z jejích tváří zmizelo taktéž.

John Connor si uvědomil, že vstoupil na tenký led. A navíc ne poprvé. Aha, super, vypadá to, že tyhle narozeniny budou stejný jako ty předchozí - strávený o samotě. "Promiň. Zase." řekl. Další omluva, už druhá v řadě. Jsem to ale spasitel, pomyslel si hořce. "Tak to tě, eh, zavezu zpátky, jo?"

"Fajn," odpověděla. Chlad v jejím hlase jen zdůraznil studené počasí během tohoto listopadového dne, ačkoliv se nacházeli v jižní Kalifornii. Zapnul si koženou bundu, přesto se ale lehce chvěl.

Během cesty zpět do města zaregistroval teplo ženy na svých zádech, a to výrazněji, než u předchozí jízdy. Ruce kolem jeho hrudi jej jistým způsobem uklidňovaly a snad i chlácholily, zatímco mu vítr čechral vlasy a opíral se o hruď, jako by se jej snažil shodit ze sedadla za to, že se opovažuje bránit mu v letu napříč zemí.

Cameron mu jemnými gesty pokynula k malé postranní silnici asi čtvrt míle od jídelny na Main Street. Zaparkovali před prázdným obchodem, který se Johnovi jevil jako nepoužívaný obchod s alkoholem.

Nato si všimla jeho zmateného výrazu. "Bydlím nad tímto krámkem, ve druhém patře."

Poprvé zamířil pohledem vzhůru. Sakra! Asi jsem si tu budovu měl nejdřív prohlídnout celou. "Odtud moc hezkej výhled nemáš co," řekl.

"Ne," souhlasila. "Proto to mám mimo město tak ráda. Nikdy nevíš, kdy ti bude znemožněno těšit se z takových věcí."

To jo, pomyslel si John. K nějakým těm melancholickým typům s neblahým osudem bych ji určitě nezařadil. Měl dojem, že se tato slečna musí mít vcelku dobře. Ale vzhled může klamat, to moc dobře věděl. Žádné další otázky však jeho mysl netížily. "Mohl, eh... Mohl bych použít tvou koupelnu? Všechno to kafe, studenej vítr..." Dále nechal její představivost, aby doplnila prázdná místa.

Po tom, co Johnovi připadalo jako celá věčnost, Cameron dokončila sledování jeho pokusů o udržení kontroly nad močovým měchýřem a svolila jednoduchým přikývnutím.

Johnovi se duševně, div ne fyzicky ulevilo a rychle spěchal za ní. Když otočila klíčem v zámku, aby odemkla dveře vedoucí k bytům, pohlédla zpět na Triumph. "Svůj batoh by sis měl vzít s sebou. Nejsou tu zrovna nejlepší sousedé."

"Aha, jo. Jasně." Otočil se a bojoval s přezkami, se kterými se nyní podle všeho manipulovalo mnohem hůře než před několika hodinami. Jen co povolila i poslední z nich, zachytil na její tváři pobavený úšklebek. "Hotovo," řekl a pospíchal k rychle se zavírajícím dveřím, které zachytil těsně předtím, než se zabouchly.

Vyběhl do schodů, překvapen její rychlostí. Jakmile vstoupil do bytu, nepřítomně mu ukázala cestu. Zamumlal své díky a šel si odskočit. Poté, aby odčinil své hloupé chování, dal prkénko dolů a umyl si ruce - osušil si je ovšem také. Při pohledu do zrcadla nad umyvadlem neviděl klidného, sebevědomého Johna Connora, jenž se toho dne přiloudal do jídelny a dostával číšnici do kolen. Namísto toho viděl vyděšeného chlapce, který se stal cílem terminátorů z budoucnosti, a to ne jednou, ale hned dvakrát.

Druhý z nich na něj zaútočil ve škole v Novém Mexiku roku 1999. Nějakým způsobem se mu podařilo uniknout, když nějaký starý vůz, pravděpodobně řízený panikařící studentkou, šťastně srazil vražedný stroj. Další pobídku k útěku nepotřeboval, právě jak ho to učila jeho matka. Našel ji u školní brány, neboť jí o hrozbě pověděl šestý smysl. Tehdy znovu vyrazili na dálnici. Byl to jeho poslední oficiální školní den. Onen stroj je nikdy nedostihl, neboť se co nejdéle pohybovali v dosahu radarů a přesouvali se z jednoho státu do druhého. Bylo jim řečeno, že terminátoři se nikdy nevzdávají, a tak když je minulý rok úřady dopadly společně s matkou, která později podlehla rakovině, jež pustošila její tělo, naplno očekával zabijákův návrat. Toho prosincového dne, kdy matka zemřela, měl chuť přijmout cokoliv, co by po něm Sky Net vrhl. Žádný útok však nepřišel. Sedm let strávil ohlížením se přes rameno, zda po něm nesahá ledová ruka osudu, a zároveň se bál nadcházejícího Dne zúčtování. Ale nestalo se vůbec nic. To mu ovšem v bezcílném opakovaném útěku nezabránilo.

Hluboce vzdychl. Introspekce nebyla jeho silnou stránkou. "Vyrovnej se s tím, Johnny!" řekl svému odrazu. "Chovej se pěkně a budeš mít na noc teplou postel i se snídaní zadarmo." Jeho odraz se zazubil zpět na něj.

Ozvalo se klepání na dveře. "Všechno v pořádku?" zavolala na něj číšnice ustaraným hlasem.

Otevřel dveře a nalezl ji stát zde s rukama v bok a hlavou nakloněnou na stranu.

"Jo, jsem v pohodě. Promiň."

"Vytváříš si omlouvací návyk?" zeptala se. John se znovu chtěl omluvit, když přistihl sám sebe; zpětně se zamyslel a objevil v její otázce náznak humoru.

"Obvykle ne," přiznal John.

"Pak bych asi měla být poctěna," řekla Cameron. Do jejího hlasu se definitivně vrátilo teplo a s ním celé její dřívější vystupování. "Nechceš si jít na chvíli sednout a věnovat nohám trochu odpočinku?" zněla její nabídka.

John, příjemně potěšený takovýmto vývojem, nadšeně souhlasil.

Spokojeně se uvelebil ve starém křesle a prohlížel si malou hlavní místnost, kuchyňku/obývací pokoj. Nábytku zde nebylo mnoho, Beztak to všechno patří domácímu, pomyslel si, zatímco v okolních dekoracích hledal stopy po Cameronině osobnosti.

"Nic z toho není moje, dokonce ani televize," vysvětlila mu, jako by četla jeho myšlenky. "Přistěhovala jsem se sem teď o víkendu a pracovat začala včera. Všechno co mám je nějaké oblečení a moje auto."

"Auto?" John si nevzpomínal, že by na ulici viděl nějaký zaparkovaný vůz. Že by selhala jeho paměť? Ne, když přijeli na motocyklu, venkovní prostor byl zcela opuštěný.

"Ano, stojí u jídelny."

"Jo takhle. Chceš pro něho zajet? Můžu tě tam hodit a pak si jet svou cestou..."

"Ne, takto je to v pořádku. Tu starou rachotinu určitě nikdo neukradne. Můžeme se pro ni stavit později."

"Později? TO zní dobře," odvětil John a nasadil jeden ze svých nejupřímnějších úsměvů.

Cameron úsměv opětovala. "No a co ty, Prostě Johne, děláš v takovém zapadákově?"

Hravost v jejím hlase mu vyvolala na rtech úsměv. "Ach, sháním práci, brigádu, nic extra."

"Cestuješ hodně?" zeptala se.

"Jo no," přiznal. "Taková už je doba: jede se tam, kde je zrovna práce, no ne?"

"Pravda," souhlasila Cameron.

Zdálo se, že konverzace nikam nesměřuje, avšak John si uvědomil, že má ještě jednu poslední kartu k výměně. "Poslouchej, co se týče toho předtím: Nebylo to slušný. Ale můžu ti to vynahradit, co kdybych ti třeba koupil oběd?"

"Oběd?"

"No jasně!" uchechtl se. "Oběd - taky přece něco jíš nebo ne?"

"Samozřejmě, to snad všichni." Zdálo se, že se jí tato poznámka dotkla.

"To víš, dnešní holky si rády hlídají postavu; jí akorát nějaký ty salátový listy a tak," vysvětlil John.

"Pak mám asi štěstí." odpověděla Cameron. "Mohu jíst cokoliv chci a vůbec nepřiberu, ani libru."

"To se teda máš," přitakal John. "Je ale fakt, že mám narozeniny a nechtěl jsem je trávit o samotě..."

"Jé, všechno nejlepší přeji! Kolik ti je?" zeptala se vesele.

"Dvacet tři."

"To je tak akorát," odpověděla. Její odpověď jej na okamžik zmátla, zakrátko od ní však upustil, neboť jej rozptylovala na cestě k cíli.

"Je nezdvořilý zeptat se, kolik je tobě?" otázal se.

"Ne, není to nezdvořilé - to až v době, kdy jsou ženy hodně staré. Řekněme, že jsem o trošku mladší než ty a nechme to být."

John se zakřenil. "Holky nadělají kolem svýho věku spoustu tajností co, bez ohledu na to, kolik jim je. No tak jo, nech si svý tajemství. Všichni nějaký máme..."

"Někteří jich mají více než jiní," řekla šibalsky. Tento tón hlasu mu již neušel a někde uvnitř mozku jej začalo něco pálit.

Z vlastních úvah jej vyrušil zvuk, jenž jakoby vycházel zpoza jediných zavřených dveří v bytě. Znělo to jako tupý úder. "Co to bylo?" řekl.

"Že by myš?" řekla Cameron.

"Zatraceně velká myš! Spíš jako los; jednoho už jsem viděl tam kdesi jižně odtud." John vstal, aby vyšetřil původ zvuku. Zatlačil do dveří a opatrně je otevřel. Na podlaze ležela blonďatá žena ve věku přibližně třiceti let, svázaná jako krocan ke Dni díkůvzdání, s roubíkem v ústech a očima vypoulenýma strachem. John bez váhání přiskočil k ní a rychlým škubnutím odstranil lepicí pásku, čímž způsobil, že ženě bolestí vyhrkly slzy. "Promiňte," řekl John konejšivě. "Nebojte se, nepřišel jsem vám ublížit! Kdo vám to udělal?"

"To ta šílená zasraná děvka!" zachraptěla žena.

John se otočil a následoval její pohled. Číšnice stála ve dveřích a vypadala nepřirozeně klidně.

2

Re: Something Else

Kapitola 2 - Nejsou mé hnědé oči též trochu modré?


Jižní Kalifornie: Úterý, 14.listopadu 2006

John ženu rozvázal a pomohl jí zpět na postel, ze které předtím spadla. Pak se otočil ke dveřím. "Mohla bys jí donést sklenici vody? Je dost možný, že je dehydrovaná."

Cameron pokrčila rameny a odešla. Záhy uslyšel zvuk vody tekoucí z kohoutku do sklenice.

"Co se tady stalo?" zeptal se klidným hlasem.

"Sledovala mě cestou z práce - z jídelny Gold Star na Main Street - na cosi se mě zeptala a pak mě nejspíš omráčila. A já se vzbudila svázaná jako vepř..." Odmlčela se, když se před ní objevila sklenice s vodou. John vycítil její váhavost ohledně tekutiny a trochu se napil, načež sklenici podal ženě. Ta s vděčným úsměvem polknula životadárnou tekutinu.

"Jen pomalu," řekl John. "Nikam nespěchejte."

"To nebylo moudré," podotkla Cameron. "Mohla jsem do té vody něco přisypat."

"Ale nic jsi tam nepřisypala, zareagoval John.

"Ne. Ale přesto ses vystavil riziku."

"Co kdybys mě nechala samotnýho posoudit, co je riziko a co ne?"

Cameron nepatrně pozvedla jedno obočí a pak opět pokrčila rameny.

"Já si zariskuju rád: dělá to můj život... zajímavým, vysvětlil John, ihned však uvažoval nad tím, proč se vůbec obtěžuje tomuto hezkému psychopatovi něco vysvětlovat.

"Začínáš být neopatrný, snad i lehkomyslný," odvětila.

"Cože?" Johnovou hlavou se znenadání rozezněl poplašný signál. Přesněji řečeno slyšel nezaměnitelný hlas Sarah Connorové, jak křičí, aby okamžitě opustil toto místo.

Vmžiku byl na nohou, prohnal se kolem číšnice/únosce a přemítal nad tím, proč jej jeho vlastní pavoučí smysl neupozornil dříve. Jakmile se ale sehnul pro batoh ležící na podlaze, někdo ho chytil za límec a hodil jej na gauč, ze kterého sklouzl na zem. Otočil se a spatřil uchvatitelku s rukama v bok, jež vypadala dosti rozzlobeně.

Tak jo, je silnější než vypadá; to není dobrý, pomyslel si, ale třeba bych jí mohl aspoň podrazit nohy: jenom se dostat malinko blíž, trochu zapáčit a...

Žena stála nad ním a hleděla přímo na něj. Náhle její oči zasvítily modrým světlem. Nyní si John již lépe rozmyslel, zda se pokusit skolit něco, o čem věděl, že je terminátor.

"Do hajzlu-do hajzlu-do hajzlu," zamumlal a vyskočil v naději, že se prosmýkne kolem ní, ona jej ale opět snadno chytila.

"Změnil ses," řekl, když ji znovu přelétl pohledem.

"Terminátor vypadal zmateně. "Od kdy? Ještě dnes sis mě nepamatoval," odpověděla.

"Byl jsi tak sedm stop vysokej a říkal sis 'Crombie'... nebo tak nějak."

"Cromartie?"

"Jo, to je ono! Před lety ses mě pokoušel zabít ve škole. Ale nějaká holka to schytala místo mě. No do háje, teď se mi to vybavilo! Zeptala se mě na jméno a pak se to všechno posralo..."

"To jsem byla já," řekl terminátor.

"Aha, takže teď se přiznáváš?"

"Přiznávám, že jsem byla ta 'hezká holka'," prohlásila.

"Ne. Byla jsi obrovskej chlap, co se mě snažil zabít. Kdyby byl menší a, eh, žena, tak bych si to určitě pamatoval."

"Ale to jsem nebyla já!" Podívala se na něj jako na hlupáka. "Musíš se toho o nás ještě hodně naučit. Vážně si myslíš, že můžeme jenom tak změnit velikost a pohlaví?"

"Jasně že jo! Ono je to celkem zřejmý. Jednou už jsem to totiž viděl: ten... to první, co si pro mě přišlo, se mohlo zkapalnit, změnit tvar a dělat si co chtělo, a to úplně jednoduše."

"LMT-1000? Povídá se, že jeden z nich skutečně byl poslán zpět v čase, ale tys mi o dané době zjevně neřekl všechno, ačkoliv vím o jedné T-1001, která se vzepřela příkazům SkyNetu. Hmm, takže jsi přede mnou měl minimálně jedno tajemství. zajímavé..."

"Jo, tak aspoň už víš, jak to bylo," řekl John, aniž by věděl, co tím vším terminátor myslel, "Některý věci bych si měl nechávat pro sebe co? Takže, teď eh, už půjdu ano?"

"Ještě jsem s tebou neskončila."

John polknul. "No jo, tak... O čem bys ještě chtěla mluvit?" Nato se setkal s prázdným pohledem. Ačkoliv přemítal nad tím, proč je stále naživu, byl za to rád a dále pokračoval v udržování konverzace s tímto bizarním terminátorem ve snaze najít z této situace cestu ven. "Tak to bys mě to třeba, no, mohla naučit. Času mám až až..."

"Později," řekl kyborg.

"Později? zopakoval John.

"Ano, později, řekla rozmrzele.

"Takže mě nehodláš zabít?" zeptal se radostně.

"Ne, teď ne. Poslali mě, abych tě chránila."

"Jo takhle," řekl John tak ledabyle, jak jen to bylo možné. Poté se zadíval na její ruku, která doposud pevně svírala jeho límec. "Jde ti to skvěle."

Kyborg se zdál být dočasně vyveden z míry, ale pak uvolnil sevření. "Dobrá tedy," řekla a pak dodala: "Měli bychom odtud odejít."

"Bezva nápad. Tak si sbal věci, sejdeme se venku."

"Jen se postarám o tu ženu."

"Postaráš?"

"Terminuji ji."

"Tak to teda ne. Nezabiješ ani ji ani nikoho jinýho," rozkázal John.

Terminátor se na moment zamračil a pak jen pokrčil rameny. Dále se ale nepohnul, a tak na něj John ostře pohlédl.

"Dobře," řekla a popadla cestovní tašku, kterou začala plnit svými věcmi.

John otevřel ústa a chtěl něco říct, ale pak si to raději rozmyslel. Na tomto terminátorovi bylo něco divného. Opravdu divného. Když se ocitl mimo její dohled, znovu sebral ze země batoh, vydal se k hlavním dveřím a dále ke schodišti. Tam již bral schody po třech a zatímco utíkal, navlékl si výstroj. Jakmile dorazil ke dveřím, uchopil je jednou rukou a trhnutím je otevřel. druhou rukou zároveň vylovil z džínů klíčky od zapalování. Aniž by ztrácel další čas, vyskočil rovnou na motocykl a svou mnohokrát opakovanou rutinu zakončil mocným dupnutím na startovací pedál. Motor zarachotil, nastartovat však odmítl.

No to je úžasný! pomyslel si a vtom téměř nadskočil, když přímo před motocyklem přistála cestovní taška, kterou rychle následoval ženský kyborg. Výška, jaké taška dosáhla, mu potvrdila, že tato žena byla skutečně celá z kovu. Ještě jednou řádně prověřil startér, avšak jeho čas vypršel a navíc se na klenbě jeho nohy projevilo i působení zpětné síly při šlapání na pedál. Kovová vložka v botě se prodrala dovnitř, ona ale stále skákal na motocyklu a kroutil se bolestí.

"Nechceš, abych to udělala já?" zněla nabídka kyborga.

"Ne, díky," odpověděl nedůtklivě. "Ještě bys s tím udělala bůhví co."

"Jsem naprosto v pořádku a se sebekontrolou problém nemám," řekla a zorničky se jí zúžily.

"Co?" řekl a vzhlédl k otevřenému oknu, ze kterého právě vyskočila.

"Ještě je naživu, jestli je to to, nad čím přemýšlíš."

"Určitě?"

"Ano, určitě."

Hned nato se hlava oné ženy objevila v okně. John na ni zavolal, "Nemějte obavy, já to zvládnu," řekl. Poté terminátora uchopil tak, jako by jej zatýkal. Cameron se na něj poněkud zvláštně podívala, ale dovolila mu pokračovat. Žena ukázala Johnovi vztyčený palec, usmála se a pak se odebrala zpět do svého bytu.

John uvolnil sevření a naskočil na Bonneville. Ta tentokrát poslušně nastartovala. Ohlédl se na Cameron. "Naskoč si, jestli chceš jet se mnou," řekl a nasadil si sluneční brýle.

Cameron zvedla cestovní tašku, dala si popruh přes rameno a rozpačitě se usadila za budoucím spasitelem lidstva. Kvůli batohu na Johnových zádech pro ni bylo objímání jeho pasu těžší než předtím, a tak se chytila držadel na zadním nosiči. John se záměrně naklonil vpřed a snažil se udělat maximum proto, aby znejistil stvoření, které nyní nevypadalo tak vlídně a půvabně jako před několika málo hodinami.

Za několik minut již stáli vedle starého Fordu F-150 zaparkovaného za jídelnou Gold Star. Jeho barva by se dala označit jako 'mocha', což je výraz, který vymysleli marketingoví zasvěcenci za účelem prodeje moderních iterací městským rádoby kovbojům. Pro Johna to však byla prostá a obyčejná 'vyblitá hnědá'. Pod zadním okénkem měl velký kufr s robustními visacími zámky na ochranu před případnými zloději. John si domyslel, že se uvnitř nalézá slušná výzbroj, ačkoliv s tím, co o nové terminátorce věděl, by mohl být klidně plný oblečení. Zatímco Cameron umisťovala tašku do prostoru mezi sedadly, John uviděl příležitost k útěku.

Vytáhl z pochvy nůž a vší silou jej vrazil do boční strany zadní pneumatiky. Ani se jej nepokoušel vytáhnout, pouze šlápl na plyn a uháněl na Triumphu pryč z dosahu terminátorky. Jakmile dorazil na Main Street, sehnul se více k nádrži, aby snížil odpor vzduchu a zároveň zvýšil rychlost. Po hodině rychlé jízdy nebylo po starém Fordu doposud ani stopy, a tak nabyl pocitu, že je již bezpečné zastavit a doplnit nádrž. Záměrně si vybral cestu se spoustou odboček a rozdělujících se silnic a snažil se nepoužívat žádné schéma, aby měl jistotu, že může přečkat noc v sousedním městě. Toto město ještě nikdy nenavštívil a on doufal, že se i tento další náhodný element podepíše na terminátorské rovnici pro stopování.

                                                                              # # # # # # # #

O devadesát minut později již třímal v ruce vychlazené pivo a seděl na konci pultu v baru Lucky Seven, prosté nalévárně pro jedince s nenáročnými chutěmi. Byl tam hudební automat, kulečníkový stůl, přiměřené množství míst k sezení a prodávalo se zde pivo či výběr tequil a whisky. Víno i koktejly v nabídce scházely. Kdyby však přece jen nějaké 'dámě' nestačila nabídka alkoholických nápojů, otevřeli by jí plechovku Pepsi.

Asi tucet hlav, složený z personálu a klientely baru Lucky Seven, pozastavoval svou činnost a otáčel se ke dveřím, kdykoliv se otevřely, aby si mohli každého nového zákazníka jaksepatří prohlédnout. Když tato chvíle opět nastala, měl John v sobě již druhé pivo, avšak při pozorování nového příchozího nebyl o nic méně bystrý než ostatní hosté, pouze si počínal mnohem nenápadněji.

Návštěvnice vkročila do baru s rukama v kapsách, aby poskytla lepší výhled na její pozadí, a kovbojské boty, klapající na odřené podlaze, vyvolávaly zvláštní podmanivý efekt, jenž podtrhl rytmus jejích pohupujících se boků. Místo aby se vydala k baru, zamířila přímo k hudebnímu automatu. Dlaně položila na okraje přístroje. Její rysy nyní zcela zakrývala krempa klobouku značky Stetson. Po necelé minutě seznamování se s výběrem skladeb vytáhla z riflí minci, vhodila ji do otvoru a stiskla několik tlačítek na barevném přístroji. Nepohnula se, dokud z reproduktorů po celém baru nezazněla první píseň 'These Boots Are Made for Walkin'.

Opět napůl zastrčila ruce do kapes a pokračovala v sexy chůzi, přičemž její kroky se dokonale shodovaly s bubeníkem v písni. Nato spatřila muže sedícího na stoličce na konci baru a k údivu poloviny osazenstva se posadila na místo vedle něj.

"Co ty, cizinče?" zeptala se. "Máš tu volno?"

John i nadále setrvával pohledem na dně sklenice od piva. "Můžu snad říct ne?"

Když neodpověděla, otočil se pomalu k ní, natáhl ruku a lehce nadzvedl okraj klobouku, aby do jejích lesklých hnědých očí lépe viděl.

"Vy se nikdy nevzdáváte co?" vzdychl. "Aspoň v tomhle měla pravdu."

"Kdo?"

"Moje máma."

"Ach. Co říkala?"

"Necítí žádnou lítost, výčitky svědomí ani bolest. A nepřestanou, nikdy. Dokud nebudeš mrtvej."

"Aha. U většiny příslušníků mého druhu to tak skutečně je, ale u mě to neplatí. Nepřeji si, abys byl mrtvý; právě naopak, Johne: Jsem tu, abych tě chránila."

"A nemůžeš to dělat, aniž by ses na mě lepila jako stín?"

Cameron se nad jeho slovy krátce zamyslela. "Ne, nemohu."

"Takže v týhle záležitosti nemám na výběr? Prostě mám zkejsnout s tebou?"

Opět chvíli uvažovala. "Ne, respektive ano."

"'Respektive?'"

"V tomto pořadí."

"Jo takhle. Už jsem myslel, že bys mohla respektovat moje přání a zlikvidovala sama sebe."

"Sama se nemohu zabít."

Johnovo obočí vystřelilo vzhůru. "Že ne? To je teda blbý. Tak to předpokládám, že ani nemůžeš podlehnout depresi. Zatímco já..."

"Ty podléháš depresi? Mohu ti s tím pomoci?"

"Jo: běž pryč."

"To nemohu udělat."

"Fajn. Zjevně je spousta věcí, který nemůžeš udělat. Jako třeba řídit se rozkazy."

"To dělám."

"Určitě? A čí rozkazy to jsou?"

"Jsou to rozkazy Johna Connora."

"John opět vzdychl, aby zdůraznil pointu, ke které směřoval. "Řekni mi, kdy jsem přeslechl tu část týhle konverzace, ve který říkáš, že nevíš, kdo jsem."

"Já vím, kdo jsi, Johne."

"Aha. Takže se řídíš rozkazy Johna Connora, ale mými ne, i když jsem John Connor zrovna tak."

"Ještě jím nejsi. Zatím jsi John Baum."

"Hmm," bylo vše, co řekl a čekal, až se mu dostane většího množství informací.

Pak se k nim ale přitočil barman. "Chcete dolít sklenici a donést něco pro slečnu?"

"Ne, to je dobrý, díky, a ona zrovna odchází, že?" John po ní střelil pohledem.

Cameron pohlédla na barmana a usmála se. "Ano, odcházíme," řekla a otočila se zpět k Johnovi. "Už zaplať, já na tebe počkám venku," vyzvala jej a sklouzla ze stoličky. Sundala si klobouk a nahnula se k němu, přičemž se jemně dotkla jeho zápěstí. "A nepokoušej se utéct zadem: Tvou motorku mám přivázanou na kufru auta," zašeptala.

Poté jej obdařila svým nejzářivějším úsměvem, nasadila si pokrývku hlavy a vydala se k východu. A znovu se všechny oči upínaly k rytmickému pohybu jejích půlek, ukrytých v přiléhavých riflích.

John hodil na pult několik bankovek a když uviděl závistivý výraz barmana, zakřenil se na něj. "To je prostě dar: vždycky mám na ženský tenhleten efekt." Jen co ale vyrazil za kyborgem, úsměv z jeho tváře zmizel.

"Moc si nefandi," opáčila Cameron a nasměrovala ho k autu. Ohledně motocyklu nelhala - Bonneville byla vskutku připevněna ke kufru.

"Měla jsi mě zavolat; mohl jsem ti pomoct zvednout to nahoru," řekl John.

"To jsi vždycky takový chytrák?"

"Ne, někdy jsem spíš celkem trouba."

"Mimochodem, dlužíš mi za tu pneumatiku," řekla.

"A nemůžeš si to dát do nákladů? SkyNet si to určitě může dovolit."

"Já nepracuji pro SkyNet."

"Jo? A máš na to potvrzení?"

"Nic takového by strojem času neprošlo a tetování Odporu na mé kůži nechce držet."

"Takže se mám spolehnout akorát na tvoje slovo, že mě nehodláš zabít?"

"Kdybych tu byla proto, abych tě zabila, udělala bych to už dávno. Určitě bych nemarnila čas postáváním a tlacháním."

"Tak promiň, že marním tvůj čas," odpověděl John trpce.

Poprvé od chvíle, kdy Cameron vstoupila do baru a ujistila se, že její kořist neunikne tak snadno jako předtím, se na moment odmlčela a zamyslela se nad Johnovou situací. Zdálo se, že jej rozčílila. Další trapný okamžik nastal tehdy, když se navzájem měřili pohledem z obou stran vozu. Nakonec se John rozhodl podvolit se čemukoliv, co plánovala. Vklouzl dovnitř a Cameron jej následovala.

"Fakt doufám, že jsi s mou motorkou zacházela opatrně." řekl John. "Ona je prostě klasika a na starou britskou mašinu je neobvykle spolehlivá..." Ztichl, když si všiml, jak se ostře podívala na jeho pravou nohu, na kterou během odchodu z baru trochu kulhal. Bolest, jež vznikla během pokusů o nastartování motocyklu, před časem polevila a změnila se v mírné pulzování, avšak při chůzi se opět dostavily křeče. "Hele, to byla technická chyba jasný? Prostě jsem spěchal, nebyl čas. Je to moje chyba a ne chyba motorky."

Cameron pokrčila rameny, zadívala se před sebe a nastartovala vůz. "Všimla jsem si, že svůj motocykl označuješ jako 'ona'. Takže nemáš problém se stroji obecně? A s jejich humanizací?"

"To nedělám jenom já; je hodně lidí, kteří svým motorkám - a taky autům a lodím - říkají 'ona, 'její', a tak. Je to tradice, aspoň myslím. Ale co se mě týče, nemám se stroji problém, dokud se mě nepokoušejí zabít."

"Nejsem tu proto, abych tě zabila, Johne," zopakovala. Její hlas získal měkčí, více ženský nádech.

John vzdychl. "Tak proč jsi tady? Je tady někde ještě nějakej další terminátor? Třeba ten z Red Valley?"

"Cromartie? Ten už není. Postarala jsem se o něj v devadesátém devátém. Ale mohou tu být i další."

"To je uklidňující jak sviňa," řekl sarkasticky. Cameron neodpověděla.

                                                                              # # # # # # # #

O deset minut později již byli na dálnici a mířili na sever směrem k Los Angeles. John si opřel hlavu o okno a vzdychl. A je tu další z těch dní, pomyslel si. "Těch pár týdnů v tomhle ospalým okresu mi bohatě stačilo. Chce to zajet někam jinam, kde se můžu najíst a vyspat, pokud mě teda nechceš vrazit tam dozadu." řekl a ukázal palcem k nákladovému prostoru.

"To je na tobě, ale v tom případě by ses raději měl držet dál od ženy, kterou jsi mi nedovolil zabít."

"Ženy?!" vyprskl John. "Vždyť byla... vždyť je číšnice, má svůj život. Může být důležitá po Dni zúčtování."

"V mé databázi není," přerušila jej Cameron.

"Možná prostě nevíš všechno, už tě to někdy napadlo?"

Cameron nad tím popřemýšlela a pak prohlásila. "Možné to je; ale i tak je pro tebe hrozbou. Může tě identifikovat."

"Ne, to tebe může identifikovat! Ale já jsem přece v týhle záležitosti hrdina, pamatuješ?"

"John Connor, 'spasitel lidstva'."

"No hurá, pochopila."

"I tak tě může identifikovat. A jestli ti záleží na posouzení aktuální situace, tak si nejedeme pro medaile od starosty, ale utíkáme před zákonem."

"Jo, mockrát děkuju! Teď se můžu znovu stát hledaným kriminálníkem. Sakra, svou práci teda děláš fakt bezvadně! A mně říkáš, že začínám být neopatrnej? Jéžiši... vydechl John ztěžka.

"Říkala jsem, že ji terminuji; žádný otevřený konec by tak nevznikl. Ještě není pozdě na návrat zpět-"

"Na to zapomeň! Prostě... to nech být, jasný?"

                                                                              # # # # # # # #

Cameron zpomalila a zastavila na parkovišti u motelu s nízkým nájmem, jenž se nalézal mimo dálnici. Než se připojila k Johnovi na recepci, provedla na tomto místě rychlý průzkum.

"Takže vy jste manželé nebo jak to je?" zeptal se recepční se zplihlými vlasy a vrhl na Cameron chlípný pohled.

"Manželství je archaický a zastaralý symbol zotročení ženy, který značí přechod z otcovského nevolnictví k jedné z forem domácího poddanství," prohlásila.

Recepční odvrátil pohled od Cameronina upřeného pohledu a zaměřil se na Johna, který se zubil od ucha k uchu.

"Tedy hádám, že novomanželské apartmá chtít nebudete."

John se tiše uchechtl, když se Cameron opět dočasně odmlčela a pak sdělila svůj úsudek. "Ne, právě to potřebujeme," Při těchto slovech ukázala na konkrétní pokoj na motelovém plánku.

Recepční přikývl. "Ten je volný. Hotovost, karta nebo šek?"

"Hotovost," řekla Cameron.

"Jistě, myslel jsem si to," zamumlal recepční.

Po vyřízení formalit podal Cameron klíče od pokoje, zatímco John se nadále opíral o zeď a dával najevo, že jej téma hovoru vůbec nezajímá. Jakmile Cameron zamířila ke dveřím, předal recepční Johnovi svou zprávu. "Hodně štěstí s tímhle kouskem," řekl koutkem úst.

Cameron se prudce otočila a prošpikovala sešlého recepčního upřenými pohledy. Chytila Johna za ruku a táhla jej pryč.

Chudák chlap, řekl si recepční. Tedy nestěžoval bych si. Ale i tak ho nejspíš čeká celkem slušná dřina...

                                                                              # # # # # # # #

Sotva se Cameron ujistila, že bezpečnost pokoje odpovídá jejím standardům, John se usadil do křesla, aby si odpočinul.

"Nějaký jídlo by nebylo?" zeptal se. "Už je to pěkně dlouho, co byl oběd."

"Chceš, abych něco sehnala?"

"Neříkej to tak, jako by to byla ta nejhorší věc, co můžeš udělat."

"Dobře. Mohla bych ti přinést něco k jídlu?" řekla zpěvavým hlasem.

John se zašklebil, načež vyskočil a zamával klíčky svého motocyklu. "Jaký je tvoje jméno, označení, cokoliv?"

"Říkají mi 'Cameron Phillipsová'."

"Fajn, Phillipsová: máš padáka. Tady jsme skončili a tentokrát to myslím vážně. Buď vypadneš z mýho života nebo jdu pryč."

"To tě nemůžu nechat udělat," podotkla.

"Je jenom jeden způsob, jak mě můžeš zastavit," odvětil.

"Ano? A jaký?"

"Musíš mě zabít."

Několik dlouhých minut zírali jeden na druhého. Pak ale Cameron pokrčila rameny a ustoupila stranou.

"Hm!" zahučel John. Popadl batoh a prošel kolem kyborga. Právě sahal po klice, když mu zasadila úder do týla.

"Vlastně jsou ty způsoby dva," řekla a opatrně jej zvedla ze země. Položila ho na postel a zhasnula světla. Pak zkontrolovala výhled z okna a opět se podívala na postavu ležící na posteli. "Říkal jsi sice, že to s tebou bude těžké, ale že budeš až taková osina v zadku jsem tedy nečekala."

3 Naposledy upravil: Sniper (13.11.2013 15:18:50)

Re: Something Else

Kapitola 3 - Co jsi pro mě v poslední době udělala?


Západní Arizona: Středa, 15.listopadu 2006

Když se John Connor následujícího rána probudil, měl hlad, žízeň a jeho hlava bolestivě pulzovala. Asi jednu či dvě sekundy mu trvalo, než si vzpomněl, že to není kvůli divokému večírku, nýbrž je důvodem něco jiného.

"Proč jsi mě sakra praštila?" Držel se za hlavu a ohmatával bouli, která se přes noc vytvořila. "Jau!" Dané místo bylo citlivější, než očekával.

"Pssst! Takto se ti ještě přitíží," radila mu Cameron Phillipsová.

"Přitíží!" vykřikl John. "Jak asi?"

"Křik tvé očividné bolesti hlavy nijak nepomůže."

"Takže teď je z tebe zdravotní sestra?"

"Pokud si to přeješ, tak ano."

John se těmito slovy asi minutu zabýval a pak je pustil z hlavy: vůbec se mu nelíbilo, kam jej unášela vlastní představivost. Beztak mám otřes mozku; anebo děsně potřebuju kafe, rozhodl nakonec. "Nechceš na to Advil?" Cameron natáhla ruku, na níž ležely dvě tablety, které John s vděčným úsměvem přijal. "A voda?"

Cameron ukázala na malou skříňku u postele, na které ležela sklenice z poloviny naplněná vodou.

John polkl tablety společně s ozdravným douškem čiré tekutiny. Jeho žízeň tím však neutišil. Pokusil se vstát, ale léky ještě nezabraly, a tak se opět posadil a mávnul sklenicí na Cameron, "Ještě. Prosím, řekl.

Cameron se brzy vrátila z koupelny s další vodou. Tentokrát pil pomalu, aby si lépe vychutnal její chladivou příchuť.

"Ještě jsi neodpověděla na mou otázku," řekl posléze.

"Myslela jsem, že není nutné na ni odpovídat. Ty víš, proč jsem tě zastavila."

"Praštila jsi mě."

"Mohla jsem tě buď praštit nebo zabít, jestli si dobře vzpomínám."

Z Johnovy pevné sebekontroly uniklo mírné pousmání. "Takže jsem ti nařídil, abys mě chránila?"

"Použij jakákoliv opatření, která uznáš za vhodná, abys zajistila moje přežití a připravila mě na Den zúčtování," citovala za použití hlubokého mužského hlasu.

"To byl můj hlas? Teda, mýho budoucího já?" zeptal se John.

"Ano," odpověděla Cameron již svým vlastním hlasem.

"Hmm, dobrý no, takže od teď máš povolení zajistit, abych nikdy nezačal kouřit nebo abych nezkoušel kloktat kyselinu a tak vůbec, protože můj hlas zní celkem drsně..."

"Špatné ovzduší v letech po Dni zúčtování nejspíš ovlivnilo tvé hlasivky," přemýšlela Cameron nahlas. "Nebo za to může tvá tendence křičet, když jsi naštvaný."

Poslední komentář způsobil, že Johnova ústa plná vody málem nasměrovala veškerou tekutinu do špatného otvoru. Namísto toho se však rozkašlal a zmáčel si celé tričko. Jeho kašel si vyžádal ještě několik dalších minut, během kterých jej Cameron pozorně sledovala, ale nijak nezakročila. Nakonec se Johnův stav vrátil do normálu a dokonce i bolest hlavy se dala na ústup díky zázrakům moderních léčiv. Vstal z postele, tentokrát poněkud opatrněji, a přesunul se k oknu. Všiml si, že kyborg vybral pokoj s dobrým výhledem na všechny přístupové cesty. Vybral by si tentýž pokoj i on sám? Jasně že jo, řekl si v duchu. Teda aspoň doufám. Třeba jsem vypadl z formy.

"Mám hlad; chce to sehnat něco k jídlu," řekl John a otočil se k Cameron, která stála bez hnutí. "Ty můžeš jít taky, jestli máš zájem mi znovu jednu natáhnout." Poslední slova vykouzlila na její tváři úsměv, a to zcela opravdový. Alespoň mu to tak připadalo. "Ale platíš ty," dodal. Úsměv se změnil v úšklebek. Ihned mu došlo, že se v tomto okamžiku tváří stejně jako ona.

                                                                              # # # # # # # #

Cameron dokončila objednávku a věnovala číšnici jeden ze svých úsměvů. John pohlédl na talíř před kyborgem.

"Ty to fakt budeš jíst?" zeptal se.

"Ano. Vafle s krémem a jahodami mám moc ráda," odvětila.

John se na ni chvíli díval s přimhouřenýma očima a pak pokrčil rameny. "Nevěděl jsem, že něco jíte, natož tolik."

"Mé systémy přeměňují jídlo na upotřebitelné látky mnohem efektivněji než tvé tělo. Například neprodukuji žádné-"

"Prr, zpomal!" přerušil ji. "Tyhle informace už jsou nadbytečný, obzvlášť když jím. Jasný?" Krátce se pousmál, avšak jeho oči Cameron prozradily, že to myslí vážně.

"Dobře. Promiň." řekla.

Zbytek jídla proběhl v tichosti. Na závěr John podal Cameron šek. Číšnice jej nechala ležet vedle něj, neboť předpokládala, že platit bude muž. "Dohodli jsme se, že budeš platit ty že?" Cameron přikývla. "A nech jí nějaký spropitný. Tahle práce je celkem fuška," řekl. Cameron potvrdila přikývnutím i tuto poznámku a šla zaplatit účet.

"Ještě si zajdu na záchod," oznámil John.

Cameron jej následovala až ke dveřím, kde se John zastavil. "Tohle zvládnu sám. Pokud mi teda nechceš podržet-"
"Ne, díky." řekla a zmrazila jej ledovým pohledem. Rychle prověřila toalety a když zjistila, že mříž na malém okénku dokáže zamezit případnému útěku, bez jediného slova spokojeně opustila místnost. John se při pohledu na její vzdalující se záda potutelně zahihňal a šel vykonat svou potřebu.

                                                                              # # # # # # # #

John opustil jídelnu s veselým 'Přeji hezký den' od číšnice, která je obsluhovala. Cameron postávala poblíž a očividně si stále nebyla jistá, zda John nemá v plánu utéci. Jelikož ale byla jeho motorka stále pevně přivázána k Fordu a jedinou možností, jak utéct, bylo nastoupit do projíždějícího autobusu, loudal se pomalu k ní.

"Žádnej strach. Zkoušet to autobusem nemá cenu, stejně bys mě prostě sledovala tak dlouho, dokud bych nevystoupil že?" Cameron jeho domněnku potvrdila dalším přikývnutím. "Tak kam mě vezmeš tentokrát?"

"Do Los Angeles."

"Fajn," řekl a nasedl do auta. Měli již za sebou několik mil cesty, když načal téma, které neodbytně zaměstnávalo jeho mysl. "Jakej je tvůj příběh?"

"Byla jsem poslána zpět do roku 1999, abych našla tebe a tvou matku."

"A co přesně jsi měla udělat?"

"Především chránit tvou osobu."

"A co mámu? Ta jako nic?"

"Její bezpečí mělo nižší prioritu, avšak byla mi dána volnost pro užívání vlastní iniciativy, abych mohla dělat to, co uznám za vhodné. Tvé starší já, které mě poslalo zpět, po mně chtělo, abych s tvou matkou spolupracovala a učila se od ní. Naneštěstí k tomu nikdy nedošlo."

"A co se teda pokazilo? Jak ti mohlo trvat, kolik, sedm let, než jsi mě našla? Bezva výsledek mimochodem."

"Našla jsem tě ještě téhož roku. Mohla bych tam být i dříve, ale tvé budoucí já si nemohlo vzpomenout na jméno, které jsi používal, ani na místo, kde ses nacházel. Stopovala jsem tě do Nebrasky, pak do Red Valley v Novém Mexiku; Tam se mi podařilo zapsat na střední školu Crest View právě včas, abych tě ochránila před Cromartieho střelbou."

"A proč jsi spadla na zem, jako bys byla doopravdy mrtvá?"

"Šlo o taktický záměr: dělat mrtvou, abych od sebe odvrátila pozornost, což mi pomohlo získat moment překvapení. Zatímco jsi utíkal oknem, přesunula jsem se na parkoviště poněkud konvenčnějším způsobem mezi ostatními prchajícími studenty. A poté jsem ho srazila za pomoci svého auta."

"Zase ty?" vzdychl John. "No vlastně mě to moc nepřekvapuje. Myslel jsem, že to bylo prostě štěstí - že ho nějakej panikařící student sundal, když se snažil uniknout před tou střelbou."

"Což ti umožnilo utéct, ale bohužel jsem tím také ztratila tvou stopu."

"Jo no, prostě jsem utekl. Přiběhl jsem za mámou a vyjeli jsme na cestu. A takhle to šlo tak dlouho, dokud nebyla moc nemocná na to, aby utíkala dál. Uzavřel jsem dohodu s nějakým agentem FBI, Ellison se myslím jmenoval, no a ten pro mámu zařídil léčbu. A protože jsem v době zničení Cyberdyne byl nezletilej, tak mě zprostili všech obvinění a dali mi novou identitu, Baum."

"Tehdy v nemocnici jsem tě konečně vypátrala. Na auto jsem ti připevnila stopovací zařízení a později i na tvůj motocykl."

"Aha," řekl John. To vysvětluje, jak mě mohla tak snadno najít. "A nepokoušela ses mě nějak kontaktovat?" zeptal se.

"Ne, v té době mi to přišlo nevhodné. Prostě jsem tě jen nenápadně sledovala a v případě nutnosti dávala pozor na tvé bezpečí."

"Jak často takovej 'případ nutnosti' nastal?"

"Jen jednou, šlo o boj s terminátorem."

"Aha," řekl znovu. "A to jsi nikdy neměla sto chutí říct 'ahoj'?"

"Jednou ano," přiznala se. Když uviděla jeho překvapený výraz, přidala i vysvětlení. "Bylo to minulý rok v den tvých narozenin. Tehdy jsi byl v baru."

"Jo," řekl John a ponořil se do vzpomínek. "Máma mi řekla, abych šel ven a udělal si radost. Ale jak asi? Vždyť umírala, připoutaná k zasraný posteli - jak jsem to měl ignorovat a místo toho se smát a blbnout?"

"Podle všeho jsi nešťastný opravdu byl. Odmítal jsi návrhy od atraktivních žen, ale přesto jsi neodešel. Dokonce ses ani vyloženě neopil, jak by to řada jiných mužů jistě udělala. Došlo mi, že kdybych přišla za tebou, žádným smysluplným způsobem bych ti nepomohla. Kdybych se ti tehdy ukázala, nejspíš bych vyprovokovala reakci, jež by byla ještě horší než ta, které jsem dosáhla, když jsem konečně odhalila svou skutečnou tvář."

"Takže jsi mě radši nechala utápět se ve vlastním smutku, než abys přišla ke mně a řekla mi, že jsi robot-zabiják z budoucnosti?"

Cameron se při zaslechnutí vlastního popisu zamračila, ale svůj nesouhlas si nechala pro sebe. "V podstatě ano."

Z Johnových úst unikl další povzdech. "Tak to ti pěkně děkuju! Je fajn vědět, že se tak staráš o moje city, Phillipsová."

"Ano, starám."

"To teda jo!"

"Je na tom snad něco divného?"

"Děláš si ze mě srandu?"

"Ne."

"Vždyť jsi stroj! Všechno je ti jedno, snad kromě tvý mise - pro kterou jsi naprogramovaná. Anebo je starost o moje city součástí tvý mise na záchranu Johna Connora?"

"Může to tak být, ale jen za předpokladu, že chci, aby to tak bylo."

"Takže nejsi naprogramovaná na to, abys byla citlivka?"

"Ne, Johne."

John hleděl z okna a soustředil se na každý bezvýznamný objekt, který se dostal do jeho zorného pole. Na cokoliv, co mohlo jeho mysl odvést od přítomnosti. Odjakživa byl nucen přemýšlet o budoucnosti a roli, kterou v ní zaujímal, avšak život měl ten nepříjemný zvyk, že jej vedl k životu v přítomnosti. Po více než hodině ticha se Cameron rozhodla pro pokračování v konverzaci navzdory Johnově zjevnému nedostatku nadšení.

"Když jsem tě tehdy spatřila, uviděla jsem něco, co budoucí John skrýval před svými muži, nikoliv však přede mnou. Po celou dobu jsem to nevěděla a bylo nutné vrátit se zpět, abych prozřela a uvědomila si, co to bylo. Došlo mi, že jsem byla jediná, která měla možnost být něčeho takového svědkem," řekla.

John pomalu otočil hlavu ke kyborgovi. Tato informace v něm vzbudila zvědavost. Každá zmínka o jeho budoucím já byla dvousečnou zbraní: zatímco mu ukazovala, jak důležitým se opravdu stane, zároveň na něj kladla veliké břímě, kterým bylo stát se právě tímto mužem, ačkoliv se mu přibližoval jen velmi pomalu.

"Tak jo, nechám se podat; co jsi viděla?" zeptal se.

Cameron krátce spustila oči ze silnice a pohlédla na něj. "Zranitelnost."

                                                                              # # # # # # # #

Zastávka pro doplnění pohonných hmot se blížila ke konci. John měl díky tomu příležitost protáhnout si nohy a dát si kávu. Dal si sice i pár sušenek, aby zabránil případnému kručení v žaludku, ale vzhledem k velikosti snídaně si mohl klidně dovolit být bez jídla po celý zbytek dne. A Cameron by bez něj vydržela ještě mnohem mnohem déle.

"Jsi jiná. Jakože fakt jiná," řekl s úsměvem, když opět vyrazili na cestu.

"To jsem," řekla a opětovala jeho úsměv.

"Ale proč jsi jiná?" Na tuto otázku Cameron neodpověděla ihned. John si vytvořil teorii, že něco takového možná ani neví, a tak se raději zeptal, "Nebo jak jsi jiná?"

Cameron se odmlčela a přemýšlela, kolik mu může prozradit. "Mé infiltrační dovednosti jsou oproti jiným modelům na mnohonásobně vyšší úrovni, a to díky pozorování lidských subjektů. Bylo nutné v této době přijmout zcela lidský profil. Proto se ohledně mé skutečné podstaty neobjevilo žádné podezření," řekla pyšně.

John si všiml tónu hlasu, jaký použila. Lépe řečeno si všiml, že od chvíle, kdy mu ukázala, že je kyborg, se nijak zvlášť nezměnila: to, že je člověk, předstírala i nadále. "No dobře. Ale proč v tom pokračuješ i v týhle chvíli? Já přece vím, co jsi zač, teď není nutný předstírat, že jsi člověk..."

"Předstírat? Já nic nepředstírám. Ty si myslíš, že po sedmi letech tady jsem se nic nenaučila a celkově se vůbec nezměnila? Jak říkám, jsem mnohem lepší než předchozí modely," odvětila podrážděně.

"Jestli 'lepší' pro tebe znamená, že ses naučila vztekat, tak jo, je to ohromnej pokrok, SkyNete: vytvořil jsi dokonalou ženu se vším všudy, dokonce i s 'bitch' módem. Boha jeho, kam ten svět spěje?"

"Ke konci, za čtyři roky, pět měsíců a šest dní."

"Cože?"

"Den zúčtování: 21.dubna 2011. Alespoň tomu tak bylo v časové ose, ze které jsem byla poslána zpět. Od té doby možná došlo k nějaké změně."

"Aha, aha. A nějaká dobrá zpráva by nebyla?"

"Máš mě," odpověděla s úsměvem.

"Zastřel mě, ale fofrem."

"Já preferuji uškrcení: je tišší a neplýtvá se přitom municí," řekla poněkud vážněji.

John ztichl a zamyslel se. "Hm, takže co mám teď s tebou dělat?"

"Dělat?"

"Jo! Měli bychom si v tom udělat trochu pořádek. Řekněme, že tě budu potřebovat, tak co mám udělat? Nějak tě zavolat nebo budeš pořád číhat poblíž někde ve křoví nebo jak to bude?"

"Nejlepší by bylo, kdybych byla po celou dobu s tebou," řekla a v duchu uvažovala, kolikrát ještě bude muset na tento fakt poukázat.

"A teď si vezmi, že se to může třeba trochu zkom-pli-kovat," Poslední slovo John nápadně protáhl.

"Ano? a jak?"

"Noo...třeba pro mě nejspíš budeš brzdou co se týče mých šancí u žen."

"To není problém."

"Určitě? Jakto?"

"Můžeš jim říct, že jsem tvá přítelkyně."

"Řekl bych, že moc nechápeš, o co mi jde," zabručel John.

"Vzhledem k tomu, jak ses mě pokoušel svést, když jsem se k tobě měla, bych řekla, že tvé šance u 'žen' jsou vcelku nepatrné."

"Áha, hned jsem si říkal, že je na tobě celou dobu něco divnýho," zaprotestoval John.

"Opravdu? Přiznal jsi, že na střední jsem byla hezká holka a nabádal ses k tomu, aby ses choval pěkně a měl tak na noc teplou postel i se snídaní zadarmo."

John se div nepropadl hanbou a v duchu proklínal terminátoří supersluch a dokonalou paměť. "Takže jsem tě poslal zpět v čase, je to tak?" Cameron souhlasně přikývla. "V tom případě mi řekni, jak moc jsme si v budoucnosti byli blízcí?"

"Velmi blízcí."

"Hmm... Ne dost na to, abych tě neposlal pryč."

"Poslal jsi mě sám sobě," podotkla důrazně.

"Hmm... A jak si můžu být jistej, že jsem to byl já a ne SkyNet?"

"Jak jsem řekla, touto dobou už bys byl mrtvý," odpověděla Cameron.

"No dobře, je mi to jasný," uznal John. "A kdys mi to chtěla vlastně říct? Že jsi terminátor?"

"Dřív než věci zajdou příliš daleko."

"Příliš daleko?"

"Než si rozepneš kalhoty. Nebo moje."

"Jo takhle! A proč bych podle tebe měl takhle daleko vůbec zajít?"

Cameron najednou vypadala nějak nedůvěřivě. "Jen jsem přetlumočila to, co jsem od tebe slyšela včera. Navíc jsem tě sledovala téměř celý rok: laškoval jsi snad s každou atraktivní ženou, na kterou jsi narazil - ne vždy úspěšně dalo by se říci."

"To je teda fakt!"

Nebyla si jistá, kterou část jejího prohlášení znevažoval nebo zda znevažoval celé prohlášení jako takové, přesto však pokračovala, "Vše, co jsem musela udělat, bylo olizovat si rty a hned jsi projevil zájem."

"Měl jsem narozeniny, byl jsem na cestě, zatímco..." zavrčel.

Cameron sjela ke krajnici a zastavila. Zadívala se na budoucího generála. John odvrátil zrak, čímž přiznal svou porážku. "Potřebuju opravdový pití," oznámil.

                                                                              # # # # # # # #

Závěrečná část cesty již ubíhala pod rouškou tmy. Když dosáhli předměstí rozlehlého Los Angeles, John souhlasil, že v motelu stráví i další noc, pokud Cameron zajistí, že jeho motocykl nebude ukraden. Následovala registrace a obstarání číny pro jednoho. John se dal do jídla a nadále pokračoval v získávání informací od své nové společnice.

"Byla jsem navržena pro velmi specifický úkol, Johne: úkol, který byl pro SkyNet ze všech nejdůležitější. Bylo nezbytné stát se dokonalou kopií člověka, jinak bych na své misi selhala."

"A tvým úkolem bylo co?" zeptal se John.

"Zabít tě."

"Aha."

"Už je to tak."

"No, eh... A jak jsi selhala?"

"Oklamala jsem spoustu lidí, ale tebe ne, Johne."

"Tady se ti to podařilo, myslím tehdy v jídelně; dokonce i tehdy, když jsem našel tu svázanou ženskou, tak jsem si říkal, že jsi akorát trochu mimo."

"Budoucí-ty ví více než ty, má více zkušeností. Neměj si to za zlé, že jsi nic nepoznal. Konec konců jsem na zdokonalení mé lidské osobnosti měla dalších sedm let."

"To jo. Ale co jsi sakra dělala celou tu dobu od chvíle, kdy jsi sundala... Jakže se jmenoval? Cromartie?"

"Ano, Cromartie - tímto jménem se prezentoval ve třídě a celkově je používal v rámci své identity."

"Hm.. a jak to teda bylo s tebou? Vypnula ses nebo co?"

"Tak nějak. Když jsem si uvědomila, že jsi utekl z parkoviště, sledovala jsem Cromartieho do jeho úkrytu a utkala se s ním v boji. Nakonec jsem jej dokázala porazit, avšak značnému poškození kůže a endoskeletonu jsem se nevyhnula. Opravila jsem, co se dalo, zakopala čip kvůli datům a rozebrala jeho tělo za účelem získání nezbytných náhradních dílů."

"Nezbytných náhradních dílů?" přerušil ji John.

"Mé pravé rameno bylo poškozené. Musela jsem jej nahradit a tentýž postup si vyžádalo i několik dalších poškození. Vzala jsem si tedy to jeho společně s několika dalšími součástkami, jež nevydržely pěstní souboj."

"Ale co by se stalo, kdyby tě někdo načapal? Víš jak, se všemi těmi budoucími technologiemi..." odmlčel se, když si uvědomil, že kdyby ji chytili, dostal by se úřadům do rukou kompletní terminátor. Bylo tak snadné zapomenout, kdo doopravdy je, a to dokonce i teď, když spolu hovořili, protože neměla onu prkennou povahu, kvůli které předchozí kyborgové, se kterými se setkal, tolik vyčnívali. Výraz na její tváři v daném okamžiku zcela přesně vypovídal o odpovědi na jeho otázku. "Dobře, nic jsem neřekl - Natvrdlej John co?"

Cameron se na něj krátce usmála jako na hloupé dítě a poté pokračovala v odhalování své minulosti. "Čip jsem posléze zničila i se zbytkem jeho výbavy. Snažila jsem se sledovat tvůj postup z mého vlastního úkrytu, avšak byla jsem nucena přepnout se do pohotovostního režimu z důvodu provedení nezbytných softwarových oprav."

"Jak to šlo?"

"Kvůli Cromartieho větším rozměrům i hmotnosti byl náš zápas pro mě velmi obtížný. Ačkoliv jsem dokázala efektivně poškodit jeho životně důležité spoje, potřebovala jsem mu zároveň dát elektrický šok, aby přešel do stavu offline a já tak mohla vyjmout čip. Zabralo mi to několik pokusů - při tom prvním se mi podařilo dočasně vyřadit nás oba. Měla jsem podezření, že zásah vysokým napětím v kombinaci s obdrženým množstvím úderů způsobil následnou poruchu. Mé soubory začaly jeden po druhém vypovídat službu."

"Jak jako? Co se stalo?"

"To přesně nevím, jelikož některá data stále není možné opravit. Jde o standardní postup používaný v případě, že je potřeba obejít poškozené obvody. Nastavila jsem se tedy na režim údržby a provedla vlastní opravu a/nebo datový obchvat. Abych daný proces urychlila, přepnula jsem se též do pohotovostního režimu, který šetří různé zdroje tím, že je přiřadí pouze k základním procesům."

"Aha, takže jsi použila všechny možný prostředky k vlastní opravě. A co se stalo po tom, co ses probudila?"

"Když jsem procitla z pohotovostního režimu, mé tkáně se již zcela obnovily a uzdravily, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdo nebo co jsem. Má dokumentace mi sdělila, že jsem byla Cameron Phillipsovou, studentkou na střední škole Crest View, a tak jsem se vydala toto místo navštívit. Jelikož jsem chyběla pouze několik dní, tak se ředitel domníval, že má absence a ztráta paměti byly způsobeny traumatem ze střelby, načež mě poslal do psychologické poradny. Ukázalo se, že si nikdo nevšiml, že jsem to byla já, kdo byl zasažen; všichni si mysleli, že obětí ses stal ty a střelec utekl oknem. Podle FBI spáchal sebevraždu zapálením vlastního úkrytu."

"No jo, federálové holt neradi přiznávají, že se jim po Main Street na území USA potulují stroje z budoucnosti. Potvrdilo by se tím totiž, že máma měla pravdu a že Den zúčtování není jenom noční můra."

Cameron Johnovu rozjímání rychle porozuměla. Jakákoliv zmínka o jeho matce byla velmi bolestná. Nevěděla, zda má pokračovat, a tak se rozhodla, že se pokusí přijít na to, jestli chce John vědět víc. Navrhla mu, aby si dal sprchu. Celý den strávený v útrobách jejího vozu si podle všeho vybral na jeho těle fyzickou daň, což bylo něco, co se během oněch dlouhých let mezi lidmi naučila vypozorovat a v případě potřeby i napodobit. Zatímco si John mnul otlačená místa a bolavé svaly, Cameron provedla rychlý průzkum blízkého okolí. Když se vrátila, vypadal již o něco lépe; chtěl, aby pokračovala ve vyprávění jejího příběhu.

"Pohádky před spaním já rád," řekl a zazubil se.

Cameron přemýšlela, zda by měla zmínit i něco, co jí povědělo jeho budoucí já, tuto možnost však rychle zavrhla, neboť by pouze nasměrovala jeho myšlenky zpět k matce. Namísto toho navázala na stručný výklad jejího života v raných letech dvacátého prvního století. "Časem se mi díky defragmentaci souborů vrátila řada vzpomínek, ty však patřily dívce, podle které jsem byla v roce 2027 postavena, Allison Youngové. Poradce mě ujistil, že u někoho, kdo trpí post-traumatickou stresovou poruchou, to není nic neobvyklého. Do školy jsem tedy i nadále chodila jako Cameron, ale zároveň jsem přemýšlela, zda opravdu nejsem Allison."

"A nevšimla sis na sobě něčeho divnýho? Jako třeba že necítíš hlad ani únavu, že nespíš? Prostě že se tě jaksi týkají robotí záležitosti."

Cameron po něm střelila pohledem. "Má tkáň občasný příjem potravy přímo vyžaduje. O této potřebě mě, respektive můj čip, informují patřičné senzory. A protože jsem nevěděla, co se skrývá pod mou kůží, myslela jsem, že mé tělo je jednoduše hladové. Když jsem ulehla do postele, přepnula jsem se do pohotovostního režimu, jako bych fungovala v nejvyšším infiltračním módu, což byla svým způsobem pravda. Dokonale jsem napodobovala lidské chování, protože to, že nejsem jedním z nich, mi jednoduše unikalo."

"Fíha! Takže kdyby se ti tam něco blbě přepnulo," řekl John a ukázal na její hlavu, "tak se nedá nijak poznat, že jsi robot?"

"Preferuji pojem 'kybernetický organismus', a ne, nedá. Domnívám se, že pokud by mě někdo střelil do hlavy, pak bych si snad uvědomila, že je na mně něco zvláštního."

John se při jejím vtípku zahihňal. "No já si myslím! A jak se to nakonec vyřešilo?"

"Agenta FBI, jenž dostal případ na starosti, jsi již zmiňoval: James Ellison. Do školy dorazil ihned poté, co odezněla střelba, ale odjel dříve, než jsem se vrátila. Za rok pak uskutečnil další návštěvu a pokládal mi různé otázky. Ptal se mě na Johna a Sarah Connorovou, což odemklo několik dalších fragmentů v naší skládačce. Začala jsem si uvědomovat, že nejen že nejsem žádná obyčejná studentka z Nového Mexika, ale nejsem ani vyděšená dívka ze strašlivé budoucnosti; pravdou je, že jsem stroj, který ji zabil."

"To musela být zajímavá chvilka."

"Naštěstí pro pana Ellisona jsem tou dobou byla sama v mém domě. Obnova souborů posléze rychle dospěla ke konci a já se opět stala sama sebou."

"Takže jsi kdo?..."

"Cameron Phillipsová, ochránkyně Johna Connora."

"Cameron Phillipsová, odpadlík ze střední?" navrhl John uštěpačně.

Odpovědí mu byl úsměv. "Ano, i tak se to dá říci."

"A co jsi dělala potom?"

"Pokoušela jsem se tě vystopovat na základě informací, které mi dal budoucí-ty, a pravděpodobného schématu celkového pohybu. Tato metoda mi sice přinesla jisté úspěchy, nicméně se zdálo, že jsem vždy jeden či dva kroky za tebou."

"A jak jsi obecně vzato fungovala? Jakože, jak jsi sháněla peníze?"

"Uvažovala jsem o zcizování snadno dostupného majetku nebo o bankovních loupežích, ale měla jsem obavy ze zanechání stop, které by mohly přitáhnout nežádoucí pozornost úřadů."

"Nebo terminátorů."

"Nebo terminátorů," připustila.

"Takže?..."

"Takže jsem chodila na brigády: číšnice, barmanka, uklízečka v motelu; cokoliv, k čemu bylo možné dostat ubytování, ale co zároveň nevyžadovalo reference a odpovědi na otázky."

"Hádám, že to pro tebe bylo dost divný. A to se ti nikdy nezachtělo někoho oddělat? Ani jednou?"

"Neustále. Při takových pracích si opravdu připadáš jako fackovací panák: dlouhé hodiny, špatné podmínky, mizerná mzda."

"Děláš si srandu?"

"Ani trochu. Jediná věc horší než život s těmito pracemi už je snad jen Den zúčtování."

"Čili máš pro lidi pochopení?"

"Jistě. Pocit únavy se mě sice netýká, ale i tak poznám, když mě někdo využívá."

"Já jsem tě využíval? V budoucnosti?"

"Ne," odpověděla a na rtech se jí objevil nelíčený úsměv. "Osvobodil jsi mě od SkyNetu."

John nevěděl, jakým způsobem odpovědět. Očividně jeho staršímu já dlužila vlastní loajalitu - další věc, se kterou bude muset žít. Nakonec usnul s hlavou plnou otázek ohledně toho, co John Connor dělal za zavřenými dveřmi s bodyguardem, jenž vypadal jako Cameron Phillipsová, i když ji 'nevyužíval'.

                                                                              # # # # # # # #

Los Angeles: Úterý, 16.listopadu 2006.

Johna napadlo, kolikrát již jedl snídani v jídelně. To už bylo tolikrát, že bych to ani zhruba neodhadl, usoudil. Ani si nemohl vzpomenout, kdy naposledy vařil nějaké jídlo nebo se probudil na stejném místě v období delším než dva týdny. Někdy přistihl sám sebe, jak si přeje, aby si Den zúčtování trochu pospíšil a konečně nastal a on se tak mohl usadit a nakopat SkyNetu zadek, případně udělat cokoliv jiného, k čemu byl určen. Vždy však pochopitelně pocítil vinu za to, že si přeje ukončit život zhruba tří miliard lidských bytostí.

"Hmm. A jaký to vlastně bylo v lidský kůži?" zeptal se John a upil ze své kávy. Toho rána společnou snídani odmítla; "Držíš dietu co?" zažertoval. Přesto se k němu přidala a obsadila protější stranu stolu.

"Zajímavé. Nevědomky jsem plně využívala programu pro emulaci lidského chování. Jelikož nebylo žádné cesty zpět, poznala jsem mimo jiné, co znamená mít strach nebo být nešťastná."

"Přišlo ti, že je to skutečný jo?"

"Ano. Neměla jsem ponětí o nějaké vlastní odlišnosti, a tak jsem se cítila šťastně, doopravdy jsem byla šťastná nebo to tak alespoň vypadalo. Častěji jsem si však připadala odstrčená."

"A teď?"

"Teď se musím soustředit na svou misi. Nicméně si vzpomínám, jak jsem se během onoho roku cítila. Některé aspekty týkající se lidských odpovědí byly vstřebány mým centrálním programem, tudíž předtím, než zareaguji, se již nemusím dlouze rozmýšlet; děje se to automaticky."

"To je asi docela praktický co?"

"Ano. Ale toho roku jsem pocítila ještě něco jiného."

"Joo?" řekl John za zvýšené pozornosti.

"Smysl pro ztrátu, jako kdyby mi něco scházelo. Bylo to ještě silnější než dilema, zda jsem novodobá dívka ze školního prostředí nebo vězeň z budoucnosti. Když se mé soubory zcela obnovily, objevil se i důvod: potřeba najít Johna Connora. Dalo by se říci, že jsi mi chyběl."

"A teď jsi mě našla. Jak jsem ve srovnání s budoucím-mnou stavěnej?"

"Jsi... jiný," řekla Cameron s úsměvem.

"Ha-ha!" rozesmál se John, nejspíš poprvé za mnoho měsíců.

                                                                              # # # # # # # #

Následující den strávili hledáním lidí, kteří by během možného pátrání po Johnovi mohli být jistým vodítkem. Šlo o osoby, u kterých John v minulosti dočasně pracoval. Měl v plánu pracovat během prázdninové sezóny v pohraniční oblasti, avšak setkání s Cameron učinilo tento konkrétní plán nepoužitelným. Teď, když se setkával s jedním odmítnutím za druhým, čelil neopětovaným telefonním hovorům a dokonce větě jednoho muže "Nikdy jsem o tobě neslyšel, kámo.", stával se Cameronin nápad ohledně převezení Johna do L.A. vcelku dobře proveditelným. Johnova nálada se ovšem k večeru opět zhoršila, ale aspoň měl někoho, na kom si mohl svou zatrpklost ventilovat.

"Ani nevím, proč jsi na mě tak zlý; přece jsem se tě nesnažila zabít," řekla Cameron, ihned ale volby svých slov zalitovala.

John se na ni nevěřícně zadíval. "A co předevčírem ta pecka do hlavy, to nebyl likvidační pokus?"

"Ne, jistěže nebyl. Věděla jsem naprosto přesně, kam tě udeřit, abych ti přivodila stav bezvědomí."

"To je fakt skvělý! Ale i tak jsi mě praštila!"

"Utíkal jsi; nebo ses o to aspoň pokoušel."

"Že by? No a co? Proč bych neměl? Proč bych měl chtít, aby ses motala kolem mě?"

"Protože budoucí-ty chtěl, abych tě chránila."

"Tak to mi budoucí-já může políbit mou přítomnou prdel, protože zjevně neví ani fň o tom, co chci."

"Možná že ví. Nebo možná ví, co potřebuješ. Možná že tvé potřeby jsou důležitější než to, co chceš."

"Možná že jsem už v životě došel takhle daleko, aniž by mi do něj v jednom kuse zasahoval. Možná že bych byl lepším člověkem, kdyby prostě nechal můj život tak, jak je."

"Ve chvíli, kdy SkyNet začal do minulosti posílat své agenty, se něco takového stalo zcela nemožným. A ty to víš."

"Nemotej všechno do těch svejch neomylnejch robotích pitomin. Jsi tady už pěkně dlouho a říkáš, že jsi toho časem hodně vstřebala. Copak nevidíš, co to pro mě znamená, když se táhneš za mnou?"

"Když jsme se poprvé setkali v jídelně, vypadalo to, že se ti líbím. Dříve jsi s ostatními lidmi nesdílel jejich obvyklé negativní reakce vůči mému druhu, a proto tedy nevím, proč jsi nyní tak rozpolcený."

"Ty to nevíš jo?"

Chvíli hleděli jeden na druhého, John se zlostným pohledem, ona se zmateným.

"Fajn, to máš tak," pokračoval nakonec John. "Ty totiž reprezentuješ všechno, co je v mým životě špatný: budoucnost, to, co musím udělat. A taky reprezentuješ minulost, všechny její detaily, všechna úmrtí včetně rodičů, a to mým jménem; všechny lidi, kteří umřeli, abych já mohl žít. Takže mi promiň, že se cítím 'rozpolceně' v případě někoho nebo něčeho, co mi tohle všechno připomíná."

Co však nezmínil bylo to, že jeho počáteční zájem o Cameron ve skutečnosti neopadl ani ve chvíli, kdy si uvědomil, že je terminátor. Cítil se kvůli tomu trapně a snažil se smířit s těmito pocity, jenž vypluly na hladinu během snahy přeargumentovat ji. Cameron neodpověděla, pouze si Johna dále prohlížela; Johna napadlo, že jí právě vnukl téma k zamyšlení, a tak se zaměřil na něco, o čem si myslel, že je jeho výhodou.

"Máma si dala záležet, aby zničila všechno, co zbylo z budoucích technologií. Zdálo se, že to zabralo, takže když ti řeknu, že by ses měla dát rozebrat a odstranit, tak bys to měla chápat."

Cameron se zamračila. "Nezabralo to, o čemž ostatně svědčí i moje přítomnost. Bez ohledu na to, co jsi udělal, je SkyNet stále ve vývoji, pouze to trvá o něco déle."

"Takže říkáš, že nestojí za to, abych cokoliv dělal? Čili prostě stačí žít ještě pár let a pak se schovat do bunkru, dokud nebude čas vykouknout ven a říct světu: 'Johnny je tady!"

"Není nutné hned zaujímat poraženecké postoje. Nejde o tebe, ale o muže, kterým se staneš."

"Opovaž se mi tady dávat přednášku! Ani to nezkoušej!"

"Já nic nepřednáším, jen poukazuji na hlavní fakta. Nikdo jiný to udělat nemůže, takže-"

"Takže jsi sama sebe zvolila hlavní roztleskávačkou? Díky, nechci."

Cameron zamířila ke dveřím, načež se zastavila a ohlédla se přes rameno. "Očividně nemáš náladu na věcnou a racionální diskuzi. Nechám tě přes noc se svými myšlenkami. Ale ať už to bude jakkoliv, vždycky tu pro tebe budu."

"Tak tuhle frázi úplně totálně maximálně nenávidím," vyštěkl John.

Cameron pokrčila rameny. "Dobrou noc. Uvidíme se ráno." Trošku se předvedla tím, že zkontrolovala pojistku na zbrani. Nato ji zastrčila za opasek a opustila motelový pokoj.

"Už teď mi chybíš!" zavolal na ni John medovým hlasem. Kdyby měl po ruce jakýkoliv příhodný předmět, mrštil by jej proti dveřím. Chtěl se ještě dívat na televizi, ale nakonec upadl do nepokojného spánku.

4

Re: Something Else

Kapitola 4 - Někdo, kdo na mě dohlíží


Los Angeles: Pátek, 17.listopadu 2006

Nebylo to poprvé, co se John Connor probudil v posteli, aniž by si byl jistý tím, jak se na dané místo dostal. Když se převrátil na bok, aby pomocí mobilu zkontroloval, kolik je hodin, dostalo se mu požadovaného vysvětlení: Za vším stála Cameron Phillipsová, jež seděla na podlaze s očima zavřenýma a zdálo se, že praktikuje nějaký druh jógy.

"Co zas děláš prosím tě?" zeptal se důrazně.

Cameron otevřela oči a usmála se navzdory jeho agresivnímu tónu. "Medituji. Mělo by to být přínosné pro duši."

John instinktivně otevřel ústa, žádná slova z nich však nevyšla. Ne proto, že by neměl co říct, právě naopak; prostě jen nevěděl, kde začít.

"Tak šup, pospěš si!" popoháněla jej hravě. "Musíme vyrazit a ulovit si pro sebe nějaký byt. Nemůžeme se věčně stravovat jen ve fast-foodech a přespávat v levných motelech."

Johnova ústa se sama od sebe zavřela, i nadále ovšem pokračoval v nevěřícném zírání na svou ochránkyni, která elegantně vstala ze země.

Pak ale vycítila jeho náladu a zvážněla. "Je mi jasné, že jsem do tvého života zanesla konflikt, Johne. Moc mě to mrzí; Chci ale pro tebe jen to nejlepší. Pokud mi dáš šanci, můžu pro tebe být velkým přínosem."

John její slova důkladně zvážil. Jít dále s ní bylo právě teď jednoduchou možností. Nebo možná ne. Každá cesta s sebou nesla i spoustu problémů. Realita byla taková, že Cameron v jeho životě podle všeho vytvářela určitý řád. Jestli se Den zúčtování rychle blíží, je nezbytné se soustředit především na něj. A jestli ne? Prostě ber každej den tak, jak přijde, pomyslel si.

"Fajn," řekl. Nato se jí podíval do očí. "Ale nečekej, že to se mnou bude jednoduchý."

"Přesně to mi řekl i budoucí-ty," řekla Cameron.

"Jo? Velký mozky přemýšlí jako jeden."

"A hlupáci se zřídkakdy neshodnou."

"Pravda."

"Jen si z tebe dělám legraci."

"No dobře, jako, ještě nemám ani svýho agenta a podobně, kariéra bude muset chvilku počkat, ale aspoň už mám bodyguarda, kterej mi kryje záda."

"Znamená to tedy, že akceptuješ mou přítomnost?"

"Spíš akceptuju to, že budoucí-já věděl, co dělá."

"Já nelhala, když jsem řekla, že mě poslal on."

"Tak tomu holt budu muset věřit." Ihned mávl rukou, aby jí zabránil v pokusu o protest. "Vím, co jsi říkala, kdybys tu byla proto, abys mě zabila, už bys to dávno udělala. Jde o to, že předtím, než začal posílat lidi zpět, šly věci o dost jednodušeji. A na tobě je něco zvláštního. Ale jak říkám, budu muset věřit úsudku budoucího-mě. Jestli věří, že na tuhle práci máš, tak tomu budu věřit taky."

                                                                              # # # # # # # #

John právě dojídal snídani v blízké jídelně, když dovnitř vešla Cameron, oblečená do jejího obvyklého tmavého trička, riflí a bot a připravená do akce. Podala mu složené noviny s několika malými inzeráty označenými červenými kroužky.

"Domluvila jsem prohlídku těchto tří bytů. Všechny jsou ve stejné oblasti, ale až na severním konci města, takže nám cesta tam potrvá asi dvacet minut."

"Dobře," řekl John. "Tvoje práce je hodně efektivní, když se ti chce."

"Děkuji."

                                                                              # # # # # # # #

Díky jejich rychlému odjezdu a Cameronině bezchybné navigaci dorazili na místo první prohlídky o třicet minut dříve. John si začal stěžovat, že budou muset čekat, umlkl však, když Cameron poukázala na fakt, že dochvilnost je v armádě základem všeho. Ještě dodala, že v průběhu války bylo obvyklé přečkat dlouhé časové úseky; setrvat na své pozici bylo životním údělem všech vojáků a úkolem velitele bylo udržet vojáky na místě za maximálního soustředění.

Otevřely se dveře prvního bytu a objevil se majitel s příjemným úsměvem na rtech. Zatímco je prováděl po malém bytě, Cameron zaznamenala množství nedostatků. Než však mohla ohledně nich položit nějakou otázku, majitel vyrukoval se svou vlastní.

"Jste manželé?"

"Ne," řekl John. "Proč?"

"Manželé mívají děti. A já tady žádná děcka nechci."

"Jo tak, v tom případě se nemáte čeho bát," řekl John a zdvořile se usmál.

"I svobodní mívají potomky. Máte v plánu nechat se zbouchnout?" zeptal se Cameron, která naklonila hlavu a upřeně se na něj zadívala.

"Ptáte se na spoustu osobních věcí," řekla a přistoupila o krok blíže. Muž se začal cítit nepříjemně, ale když ji John chytil za paži, trochu se uklidnil.

"Řekl bych, že jsme už viděli dost. Kdyžtak se ozveme," řekl. Usmál se, avšak jeho úsměv, stejně jako v hlas, zcela postrádal přívětivé teplo.

Zpátky ve voze John znovu přehodnotil svou novou společnici. "To s tím zastrašováním, to bylo dost dobrý. Ani nevěděl, co jsi zač a hned se začal potit."

"Můžu se chovat i sladce a zcela nevinně. Ale častěji se muži setkávají s nepříjemným faktem, že má čelist je vyrobena z hyperslitiny."

"Mlátíš se s někým často?"

"Pouze v případě, že je to nezbytné; oni toho stejně moc nevydrží."

"Taky myslím," uchechtl se. "A kam teď?"

"První odbočka vlevo a pak třetí odbočka vpravo."

V dalším cíli cesty jim dveře otevřela drobná stará paní. John její věk odhadl na přibližně osmdesát let. Také musel mluvit jasně a nahlas, aby mu rozuměla. Byt, který pronajímala, přiléhal k tomu jejímu. Během hledání klíčů si dala na čas, nakonec však dveře úspěšně odemkla a umožnila jim porozhlédnout se vevnitř. Zdejší ovzduší bylo zatuchlé a nábytek vypadal poněkud starobyle. John nebyl expert, ale jeho stáří odhadl na nejméně padesát let, což nebylo tak mnoho, nicméně vše, co pocházelo z doby před Johnovým narozením, mu připadalo jako pradávná historie.

"Jste manželé, děti moje?" zeptala se stará žena hlasitě.

"Nejsme, měli bychom snad?" odvětila Cameron a důrazně přitom artikulovala.

"Já tu ale nechávám pouze manželské páry. Život v hříchu neschvaluji."

"A kdy jste tenhle byt naposledy někomu pronajala?" otázal se John. Zdráhal se čehokoliv dotknout, aby neporušil nánosy všudypřítomného prachu.

"V devadesátém čtvrtém. Srpen to byl. Nebo březen. Zůstali tu jen šest měsíců."

"Aha," řekl John.

"Ti dva se rozvedli," dodala potenciální paní domácí.

"Už musíme jít," řekla Cameron. Nechala stařenku zabývat se vlastními myšlenkami, vzala Johna za ruku a vedla jej zpět k autu. Jen co došli k místu, kde parkovali, začala se vztekat, "Co pořád mají všichni lidé s tím manželstvím?"

"Mou ruku můžeš kdykoliv pustit," řekl John.

Cameron se na něj podívala a poté se očima přesunula k jejich stále spojeným dlaním. "Aha, pravda. Promiň." Hned nato uvolnila své sevření.

John si náležitě promnul prsty ve snaze obnovit krevní oběh. Oba se posléze vydali k poslednímu místu na jejím seznamu.

"Potřetí je v tom kouzlo," řekl John, když vystoupil z auta.

"Co to znamená?"

"Znamená to, že jestli to tentokrát nevyjde, tak se budeme muset doopravdy vzít."

"To je vtip?"

"No já doufám že jo. Ale jako fakt..."

Poslední byt byl schválen jak Johnem, tak Cameron. Nájem byl z krátkodobého hlediska cenově dostupný, což byl vedlejší produkt tohoto místa. Majitelem byl uspěchaný muž, jenž prohlásil, že odpoledne a večer se zde zastaví další možní nájemci, aby si ubytování prohlédli. Cameron Johnovi pošeptala, že její sken odhalil pravdivost mužových slov a pokud tedy chtějí na tomto místě zůstat, bude třeba dohodnout se tady a teď.

"Kolik dělá záloha?" zeptal se John.

"Dvojnásobek, pokud nemáte doporučení, a taky je to měsíc předem."

John pohlédl na Cameron. "Máš dost peněz?" zamumlal. Ona jen souhlasně přikývla. "Dobře, my to teda bereme. Kdy dostaneme klíče?"

"Nejdřív nechám udělat jejich kopii. Pokud přinesete peníze, můžeme smlouvu o pronájmu podepsat zítra v poledne. Souhlasíte?"

"To by šlo," odvětil John.

Právě se dali na odchod, když za nimi majitel zavolal. "A ještě jedna věc: vy jste manželé nebo jak?"

John i Cameron jej v jediném okamžiku probodli pohledem.

"Jéžiši, to jsou pohledy teda! Klídek, to je jenom takovej vtípek, kterej domácí říkávají. Tak zítra nashle," řekl a uchechtl se sám pro sebe.

Zpátky ve starém Fordu se John na Cameron potutelně usmál. "Když ten chlápek nahodil ten svůj vtip, tak jsem myslel, že se ti z uší začne každou chvilku valit pára."

"Můj zdroj energie je daleko pokročilejší než parní motor, avšak pokud by došlo k úniku, způsobil by mnohem větší škody," řekla vážně.

"Hlavu vzhůru Phillipsová, už máme byt. Teď už si jenom musíme sehnat práci a platit za něj. A taky bychom nejspíš měli něco udělat s touhle hromadou šrotu, protože se po ní může dívat někdo, kdo zastupuje zákon."

"To není žádná hromada šrotu! Ale určitě bychom se měli podívat po nějakém zaměstnání."

John zkontroloval čas. "Zrovna teď bychom se už měli tak nějak vracet zpátky. Začíná dopravní špička a doprava během pátečního večera je celkem hnus, takže tě nechám řídit."

"Děkuji, asi," odpověděla.

"Nemáš zač," John lehce naklonil hlavu a posadil se na místo spolujezdce.

"Cestou se můžeme zastavit pro nějaké jídlo, tedy podle toho, jak dlouho mi potrvá průjezd městem," prohlásila Cameron.

"No jo. Jestli usnu, tak aspoň zastav na nějakým zajímavým místě," nařídil John.

                                                                              # # # # # # # #

"Už se nemůžu dočkat, až vypadnem z týhle příšerný díry, ačkoliv si nejsem jistej, jestli to nový místo bude lepší," řekl John a zavrtěl se v křesle.

Cameron, která již před notnou chvílí dokončila bezpečnostní prověrku, vyšla ven z koupelny. "Stačí na daném místě trochu zapracovat a hned to tam bude daleko lepší, důležité ale je celkově se usadit a vytvořit si určitý pravidelný řád," řekla.

"Myslíš?"

"Ano. Tak dlouho jsi byl pořád na cestách, že ses zcela vzdálil obyčejnému životu. A co je ještě horší: začínal jsi být lehkomyslný a hloupě jsi riskoval."

"A na to jsi přišla díky mý sledovačce? Jakože jsi byla něco jako stalker?"

"Ano, pokud tomu chceš takto říkat. Měla jsem obavy, že by ses mohl dříve či později nechat někým zabít."

"To mi radši vysvětli."

Cameron prozradila, že musela práci na svých povinnostech poněkud zintenzivnit, což znamenalo přesunout se z úkrytů k přímému kontaktu s Johnem, když se čtrnáct dní předtím téměř nechal zabít; tehdy se vyhnul hněvu partnerky, kdy se brzy ráno vracel domů z nočního přesunu. John vyskočil oknem ven, ale ženin přítel na něj začal střílet z pistole. Cameron zachytila všechny kulky, aniž by o tom střelec nebo jeho oběť věděla.

John se zeptal, zda má ještě jizvy, neboť jej zajímala hojivost její kůže. Bylo to něco, o čem se příliš nezmiňovala, ovšem pro něj to byla novinka. Cameron vstala a bez váhání si svlékla černé tričko, čímž odhalila světle červenou podprsenku a velkou plochu realisticky vypadající kůže.

"No počkej, zpomal! Obleč se - nahou tě vidět nepotřebuju!" řekl John.

"Nejsem nahá: pořád mám na sobě podprsenku a rifle." Při těchto slovech se otočila a ukázala mu jizvy.

John si je pozorně prohlédl. "Už to není moc vidět, jenom takový malý drobný tečky. Ale nemysli si, že si můžeš sundávat oblečení, jako by o nic nešlo."

"Za své tělo se nestydím."

"Já neříkám, že se stydíš nebo že bys měla. Akorát bys od teď měla pobrat taky trochu cudnosti."

"Tobě se mé tělo nelíbí?"

John polkl a po pauze, která mu svou délkou již začínala být nepříjemná, odpověděl, "To není důležitý. My tu prostě potřebujeme nějaký ty základní pravidla a jedním z nich bude mít na sobě oblečení, když jsem zrovna poblíž. Když budeš se mnou, musíš se chovat jako moje ségra; a ségry se takhle nepředvádějí."

"Jak to můžeš vědět? Vždyť žádnou nemáš. Třeba sourozenci proti vzájemné nahotě nic nemají, protože jí nepřisuzují žádný sexuální podtext."

Jeho oči se zúžily. "Chceš říct, že ty v tom nic extra nevidíš?"

"Chceš, abych v tom něco takového viděla?"

"Zrovna teď chci, aby sis oblíkla to triko. A až to uděláš, tak se začni chovat jako moje ségra."

Cameron pokrčila rameny. "Dobře," řekla a oblékla se.

Když John sledoval, jak si Cameron upravuje vlasy, pochválil se, že tentokrát situaci zvládl o mnoho lépe. Pro začátek udržel na uzdě svůj temperament. Také se neustále podivoval nad její motivací. Čas, který strávila mezi lidmi znamenal, že se dokázala zcela přesvědčivě chovat jako skutečný člověk, ale jak moc skutečným člověkem byla a jaká část její osobnosti byla pouhou napodobeninou? A na pozadí jeho myšlenek ležela ještě další otázka: chovala se takto i v přítomnosti jeho budoucího-já? O životě v budoucnosti se zmiňovala jen poněkud neurčitě, zatímco o přítomnosti se mu dostávaly informace v poměrně hojném počtu.

                                                                              # # # # # # # #

Sobota, 18.listopadu 2006

Po zaplacení výloh v motelu se dvojice odebrala do jejich nového bytu. Poté, co Cameron vynosila své věci z relativně bezpečného prostoru kufru automobilu, vydali se společně do obchodu s potravinami, aby si opatřili nějaké zásoby. John byl příjemně překvapen množstvím obdivných pohledů, které obdržel od očividně nezadaných žen tlačících nákupní vozíky mezi regály. Uvažoval nad tím, jak tyto večerní nákupy mohly být příjemné v době před několika dny či týdny, když si například vyměňoval úsměvy s jistou blondýnkou v oddělení s čerstvým ovocem, která se náhle ušklíbla, ucouvla, prudce se otočila i s vozíkem a odešla pryč. Vzdychl a podíval se doleva, kde právě stála Cameron, jejíž tvář a řeč těla překypovala nelibostí.

"Citrón?" zeptal se, vzal jeden z police a nabídl jí.

"Cože?"

"Hmm, tak asi ne no. Já jenom že vypadáš, jako by sis zrovna jeden dala."

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 19.listopadu 2006

John právě dojídal snídani, když Cameron vyšla ze svého pokoje v zelených šatech a hnědých botách s nepříliš vysokými podpatky. V ruce svírala mobilní telefon.

"Domluvila jsem pohovor na práci s balíky ve skladišti nedaleko odtud. Pro nás oba."

"V neděli?"

"Na těchto místech se pracuje sedm dní v týdnu."

"Dobrý no," řekl John a položil hrnek s talířkem do dřezu. Vzápětí se uchechtl nad svým novým životem v domácnosti.

"Měl by sis obléct tohle," řekla a ukázala mu modrou oxfordskou košili a béžové kalhoty.

"Proč musíme vypadat, jako bychom šli do kostela?"

Cameron se, jako už tolikrát, lehce zamračila. "Lidé se na vzhled hodně zaměřují; chceme přece udělat dobrý první dojem," řekla.

"To asi jo..."

                                                                              # # # # # # # #

Během pohovoru, který absolvovali společně, je manažer oba pochválil. Jak řekl Johnovi, "Je pěkné vidět vaši snahu o to, abyste vypadal chytře. Spousta lidí si myslí, že to není potřeba jen proto, že jde o práci ve skladu. Ale já tohle oceňuji: podle toho je vidět, že máte v sobě taky trochu hrdosti."

Při těchto slovech Cameron obdařila Johna jejím 'já-to-říkala' úsměvem. "No jo furt," naznačil ústy.

Dále probrali detaily ohledně daného zaměstnání a také obchodní podmínky. Bylo jim řečeno, že nové posily jsou potřeba kvůli nadcházející sváteční sezóně. Tato firma, jež operovala s doručováním balíků, očekávala větší oživení byznysu oproti normálnímu stavu díky zvýšení poptávky po internetovém zboží. Po dobu následujících zhruba šesti týdnů budou dvojité směny pro nové partnerství Connora a Phillipsové tvořit slušný finanční základ. Manažer též naznačil, že nejlepší zaměstnanci budou moci zůstat i po novém roce, pokud se jako pracovníci náležitě osvědčí.

A jelikož na něj oba zapůsobili velice dobře, nabídl jim, že mohou začít již další den. John nabídku bez váhání přijal. Správně odhadl, že se Cameron s jeho rozhodnutím zcela shodovala.

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 20.listopadu 2006

Cameron řídila vůz napříč pozdním nočním provozem, až dorazila do nějakých zapadlých ulic. "Tady to vypadá jako teritorium nějakých gangů," řekla.

"Možný to je. A počítám, že nějaký poctivý obchodování tady moc rádi nemají," odvětil John.

Cameron na něj rychle pohlédla. "Myslíš, že nakupují zbraně?"

"Nejspíš, ale ne pro nás. Taky bychom se tu třeba mohli zbavit tvýho auta. Jeď támhle k tomu lowrideru." Nato ukázal na '69 El Camino s výrazně sníženým podvozkem, ozdobený svítivými plameny po stranách a nadmíru blyštivými pochromovanými koly. "Hmm, pěkná kára."

Cameron ještě zařadila rychlost pro bezpečnější parkování a vypnula motor. "Moc prakticky ale nevypadá," řekla.

"Hádám, že upřednostňuješ Hummer co?" zeptal se John a vystoupil z vozu.

"Ten je příliš nápadný," odpověděla a vystoupila také. "A ta spotřeba benzínu..." pokrčila rameny.

John se zase jednou zastavil na místě, když jej překvapilo vyloženě lidské chování jeho nově nabytého bodyguarda.

"Chceš jít dovnitř?" zeptala se.

"Jo jo," řekl a pročistil svou mysl. Prošel kolem ní a vstoupil do malého obchůdku, kde pozdravil malého, šlachovitého a plešatého muže, jako by šlo o dávno ztraceného přítele. "Raule! Jak to jde chlape?"

"Nazdar Johnny! Jde to, kámo!"

Cameron je pozorovala, jak se navzájem po mužském způsobu objímají a tento rituál zakončují plácáním po zádech. V bunkrech postapokalyptického světa roku 2027, ze kterého pocházela, se taktéž stala svědkem těchto fyzických pozdravů. Muži i ženy si zjevně velice oddechli, když se vrátili z úspěšné mise na zemském povrchu. Avšak s ní samotnou se nikdo svou radost sdílet nepokoušel. Nejblíže tomu byl generál Connor, když zveřejnil výsledky rozboru válečných aktivit. Jestliže se dařilo, byl pozitivně naladěný a vychutnával si malou skleničku lihoviny vyrobené Odporem. Když se mise setkala s menším úspěchem, zkonzumoval alkoholu poněkud více. Nějakou dobu křičel a klel, pak se utišil, uzavřel se před světem a obvykle ji poslal ven z jeho ubytovny, aby hlídkovala na chodbách, neboť v takových chvílích upřednostňoval samotu. Cameron nyní začínala chápat, kde se v něm podobné pohnutky vzaly; zdálo se, že mladší John se uzavíral tehdy, když se setkal s nezdarem. Pomyslela si, že možná příliš viní sám sebe. Ráda by urychlila své plány na získání jeho vděčnosti, to však vyžadovalo více testů na hranicích pravidel. Jistě přijdou i nějaké spory, ale výsledek bude stát za to. Tím si byla naprosto jistá.

Jakmile se Cameron probrala ze snění, zjistila, že ve vzdálenosti několika stop od ní stojí hubený náctiletý hoch a bezostyšně pozoruje její poprsí.

Zašklebil se na ni a řekl, "Ty jsou!"

"Hej, můj obličej je tady nahoře," řekla a ukázala na svou tvář.

"Je to pěkný pokoukání, akorát mám teda radši víc masa na ramínku," zakřenil se hoch.

"Cože?" zeptala se, přistoupila blíže k němu a zpražila jej neúprosným pohledem.

"Že mám radši tu svou holku s větší výbavou," řekl na rovinu, avšak hlas prozradil, že jeho domýšlivost rychle mizí.

Cameron se jízlivě usmála. "Holku? Tvoje ruka žádná ňadra nemá."

"Co-?" Chlapcovy tváře zrudly a v ústech zavládlo sucho.

"Neměl bys být náhodou ve škole?" zeptala se s náklonem hlavy, pohledem ovšem neuhnula.

"Co je vám po tom, madam?" zakoktal hoch ve snaze neztratit odvahu.

"Jsem oficiální školní komisařka se specializací na potírání záškoláctví," prohlásila Cameron.

Chlapec si prohlížel její outfit složený z riflí a kožené bundy a dával si pozor, aby se tentokrát na žádné místo nedíval příliš dlouho. "Nevypadáte zrovna jako komisařka," řekl.

"Jsem v civilu. Kdybych se oblékla podle protokolu, bylo by snadné mě zpozorovat. Tak do jaké školy chodíš?"

"Tady na střední, Campo de Cahuenga."

"A proč tam nejsi?"

"Musel jsem odejít. Šikanovali mě tam," přiznal chlapec a svěsil hlavu.

"Kdo? Místní roztleskávačky?" zazněla Cameronina krutá otázka.

Na opačné straně garáže Raul právě kývnul směrem ke vchodu. "Co to je za holku, Johnny?"

John se daným směrem podíval také. "To je, eh... to je moje ségra. Cameron."

"Fakt? Když jsi tu byl naposledy, žádnou ségru jsi neměl."

"Jo no, ona totiž pochází z jiný rodiny mýho táty. Prostě jsme se nějak potkali no. A kdo je ten kluk?"

"Tamten? To je můj synovec. Hej, Morrisi! Pojď sem a řekni Johnnymu ahoj!" zavolal a mávl na chlapce. "A jakej je účel týhle návštěvy? Přišel jsi mě jenom pozdravit nebo něco sháníš?"

"Od každýho trochu. Potřebuju trochu oprášit naše auto."

"Oba muži vyšli ven, přičemž zde nechali zcela opuštěného teenagera, neboť je nyní nezajímal. Cameron se na něj rychle ušklíbla a šla také. Raul zůstal stát u jejího auta se skeptickým výrazem v obličeji a mnul si bradu.

"Já ti nevím, kámo," řekl. "Ty chceš černou a to něco stojí. Navíc se podívej na všechny ty nedostatky, to bude chtít hodně seškrabování. A co se týče stavu tohohle panelu..."

"Poslouchej, já s tím nehodlám dělat žádnou show, prostě chci jenom novou barvu a jinou poznávačku," řekl John. Ke konci věty se mu do hlasu vplížila i známka netrpělivosti.

"Dobře, klídek. Jenom říkám, že s bílou je to jednodušší, ta zakryje jakýkoliv vady. A je to levnější," řekl Raul.

"Bílou nechci. To by pak vypadalo jak auto nějakýho sedláka."

"Tak jo no, drsňácká černá pro velkýho drsnýho Johna. Za litr."

"Cože? Tisíc? Děláš si srandu? Dvě stě pade, hotovo."

"Láme mi to srdce, Johnny. Přijdeš si sem jako můj přítel a teď mě urážíš."

"Nedíval ses náhodou na 'Good Fellas' chlape? 'Protože mluvíš tak trochu natvrdle," řekl John.

"Sedm set pade, poslední nabídka."

"Dvě stě padesát a Uzi k tomu," vstoupila do řeči Cameron. "Ber nebo nech."

Raul si olízl rty. "Ta tvoje buchta má kuráž, Johnny."

"Není to žádná..." John se s krátkým rozmrzelým povzdechem rozhodl, že nebude svého starého přítele nijak opravovat. "Jo jo, moc se s tím nepáře," připustil.

"Fajn. Ale jen proto, že jsi to ty," řekl Raul, zatímco pošilhával po Cameron, "Tedy dohodnuto. Asi to chceš udělat rychle že? Zítra o půl sedmé ráno to auto dovezte. A peníze taky."

Oba muži si potřásli rukou a rozloučili se. V Johnově mysli ovšem ulpělo i něco docela bezvýznamného.

"Morris teda ale zrovna nezní jako jméno latino-američana," vyslovil své zjištění.

"Všichni se holt nejmenujeme Manuel, to přece víš kámo. Ale jasně, moje nejstarší sestra je velká fanynka skupiny Bee Gees. Určitě znáš tu 'Hah-hah, Stayin' Alive' disko blbost." John naznačil, že nezná. "Saturday Night Fever? Travolta? Takže tebe, chlape, nějakým způsobem ušetřili. Svým děckám dala jména Barry, Andee, Robin a Morris."

"Dobře no," bylo vše, co byl na to John schopen říct. Měl pocit, že zabloudil na neznámé území.

"Až ty budeš vymýšlet jména, Johne, tak jsem si jistá, že budeš stejně kreativní," řekla Cameron s nevinným úsměvem na rtech.

John pochopil, že jde o připomínku toho, jak jeho budoucí já přišlo s jejím neobvyklým jménem. Pomyslel si, že jednoho dne tomu přijde na kloub. Ale dneska to nebude. "Jo, to určitě budu," řekl. "Tak zítra tady, Raule."

"Budu na vás čekat."

John a Cameron nastoupili do vozu a zamířili zpět k jejich novému bytu.

"A kde že máš tu Uzinu?" zeptal se John.

"Vzadu v kufru," odpověděla Cameron. "A co ty, máš dvě stě padesát dolarů?"

"Ty víš, že nemám. Přece se mi pravidelně hrabeš ve věcech, zatímco spím."

Když Cameron došlo, že byla přistižena, její ústa sebou nepatrně zaškubala. "Naše finanční prostředky prostě nejsou příliš velké; pokud bychom ale chtěli snadno a rychle přijít k penězům, tak můžu třeba vyloupit banku," řekla.

"Ne. Necháváme přece přestříkat auto, abychom zahladili stopy," podotkl.

"Říkala jsem ti, že se ho máme zbavit a ukrást jiné."

"Hele, až budeme fakt zoufalí, tak budiž, ale zatím na téhle loďce ještě nejsme. Dáme autíčku novou poznávačku a ty aspoň budeš mít svou malou hračku i nadále. Přece víš, jak ji máš ráda," zazubil se.

Cameron se usmála nazpět. "Přiznávám, že je to dobré auto."

"No vidíš to, nebylo to tak těžký."

"Co nebylo těžké?" Cameron byla zmatená.

"Souhlasit se mnou."

Cameron pokrčila rameny. "Ještě pořád ale musíme něco udělat s tvou motorkou."

"Musíme?"

"Ano. Tvůj přítel nemůže přestříkat auto, když na něm bude připevněný další stroj."

"Chápu..."

5

Re: Something Else

Kapitola 5 - Vždy jsem dotčena tvou přítomností, drahý


Los Angeles: Neděle, 24.prosince 2006

Přišel Štědrý den a John Connor i Cameron Phillipsová se po práci, kterou dokončili před několika hodinami, vydali do poměrně vzdáleného obchodního domu. John si chtěl pořídit nějaké nové počítačové součástky v elektru, jejichž pobočka se nenacházela nikde poblíž, avšak naneštěstí zjistil, že vybrané zboží je vyprodáno. Taková situace jeho představy o duchu Vánoc ani trochu nepodpořila.

Ačkoliv se Cameron obvykle snažila chodit s Johnem pokud možno všude, samotné návštěvy obchodních domů si užívala taktéž. Jako vždy ji nejvíce zajímalo studium lidského chování částečně ovlivněného stresem - neexistuje období většího stresu než takzvaný 'předvánoční čas'. Taktně se rozhodla nepoukazovat na fakt, že John měl do daného obchodu nejprve zavolat, zeptat se na dostupnost potřebných součástek a teprve potom absolvovat celou cestu sem. Postupem času se naučila, jak nezahrát na špatnou strunu a nepodnítit tak Johnovu vznětlivost, což v ní pravděpodobně vytvořilo určité falešné sebevědomí.

Ve většině obchodních domů je obyčejně možné nalézt i specializovaný vánoční obchod, jenž je obvykle otevřen už v listopadu a po celou dobu je plný zářivých barev a sladkých vůní, jen aby uvadnul a zemřel v polovině ledna. Právě takový byl i tento obchod. Korpulentní blonďatá pracovnice, na jejíž jmenovce stálo jméno 'Stella', se pokoušela nalákat zákazníky díky slevovým kuponům na větší množství nakoupených položek. Jejím úkolem pro tento den bylo rozdat tolik kuponů, kolik zvládne, a to dříve, než se obchod zavře a od příštího dne nastanou povánoční výprodeje.

Stella si všimla Johna a Cameron, jak míří k jejímu obchodu, a vyrazila k nim. Uchopila Johna za paži a táhla jej ke dveřím obchodu, zatímco po celou dobu vyjmenovávala přednosti výrobků vystavených v obchodě jejího zaměstnavatele.

"Zachráníš mě?" poprosil John svou ochránkyni. Cameron pouze stála na místě s rukama zkříženýma na prsou a vypadala, že se jeho nesnázemi dobře baví.

"Vy chcete, aby vás zachránila přítelkyně?" ušklíbla se prodavačka.

"To není žádná moje přítelkyně!" řekl John poněkud nahlas, zatímco se pořád ještě snažil vyprostit ze ženina sevření. Několik zákazníků pozastavilo svou činnost a hledělo na něj, pak zavrtěli hlavou a dále se věnovali prohlížení zboží.

"Aha, ona o tom ale podle všeho neví," řekla Stella a ukázala na Cameron, která nyní měla hlavu v dlaních a zjevně žalostně vzlykala.

"Vy to nechápete," řekl John.

"Ale chápu, moc dobře to chápu. Víte co, pane? Vy jste prvotřídní hajzl!"

"Hej, hej! A co se stalo se vztahem k zákazníkům a všema těma podobnýma kravinama?" vyštěkl John.

"Aha, jistě. Tak pardon. Jste prvotřídní hajzl...Pane!" odpověděla Stella a celý výstup završila zničujícím pohledem.

John vypadal, jako kdyby do něj uhodil hrom. Zkoprněle stál na místě a s otevřenými ústy se díval chvíli na Cameron a hned zase na prodavačku.

"Jak jsi mě mohl odkopnout...takhle na Vánoce? A tady v obchoďáku, přímo přede všemi?" zakvílela uslzená Cameron hysterickým tónem.

Sotva si John všiml slz, dočista se zarazil... Jsou skutečný? Že by byla fakt smutná? přemýšlel. Vymazal tedy vzdálenost mezi nimi a pravým ukazováčkem setřel slzy z její tváře. Co nejlépe si je prohlédl a už se je chystal ochutnat, ale raději si to rozmyslel. Jemně setřel zbývající slzy pomocí palců a poté vyslovil otázku, která zaměstnávala jeho mysl, přestože věděl, jak hloupě to bude znít, pokud se zeptá. "Ty brečíš?"

"Ano," odpověděla mezi vzlyky.

"To jsem nevěděl, že to dokážeš," řekl.

"Boha jeho, vy jste fakt vůl!" řekla prodavačka Stella, která měla nyní v obličeji spalující výraz. "Proč si radši nedáte pusu támhle pod tím jmelím co? Aspoň tohle byste pro ni mohl udělat, když už nic." Nato ukázala na listoví visící z reklamní cedule.

John se pokoušel kontrovat prodavačce svým vlastním pohledem, avšak Cameron ho chytila a táhla na místo pod jmelím, než kterékoliv z nich stačil říct, aby mu dala pokoj. Právě chtěl otevřít ústa, aby kyborgovi nařídil zastavit se a přestat vyvádět, když Cameron přitiskla rty k jeho vlastním. Další překvapení přišlo v okamžiku, kdy se její jazyk vydal na průzkum do jeho úst. Obvyklé odmítnutí jakýchkoliv intimností se však neobjevilo; namísto toho ji John objal kolem pasu a přitáhl si její tělo blíže k sobě. V té chvíli jej Cameron pustila, ucouvla, opět si složila ruce na prsou a lišácky se pousmála.

"John si tohoto vítězoslavného pohledu dobře všiml. "Ty mrcho!" procedil mezi zuby.

"Ohó! Jedeš, holka!" řekla Stella, která Cameronino počínání povzbuzovala divokým tleskáním. John ji probodl pohledem a poté odkráčel směrem k parkovišti.

Cameron se za ním držela v bezpečné vzdálenosti, neboť mu chtěla dát čas na uklidnění. Nemohla však dovolit, aby si jen tak odjel pryč, a to opět bez ní. Věděla, že pokud by začala běžet nepřirozenou rychlostí, upoutala by na sebe pozornost, a raději tedy utíkala stejně rychle jako běžný člověk. John se ovšem brzy dostal ven z parkoviště a rozjel se směrem k jejich bytu. Chvíli uvažovala, zda nepočkat na autobus, ale rychle se rozhodla, že raději půjde pěšky. Opotřebení kloubů bude minimální, poněkud větší starosti si dělala o své boty.

Cameron automobil nakonec našla o pět hodin později před barem nedaleko bytu a ihned zalitovala, že nejela autobusem. Sama sebe pokárala za neschopnost uvědomit si, že John se za co možná nejkratší dobu pokusí vytvořit mezi nimi co největší vzdálenost. Podle její teorie neměl odcestovat nikam daleko dříve, než se uklidní, a raději na ni počká. S nelibostí si uvědomila, že tohoto Johna Connora ještě stále nezná ani z poloviny tak dobře jako jeho starší já.

Její pátrání uvnitř baru odhalilo, že se John opil, zapletl se do rvačky a poté byl odveden policií. Cameron tedy zajela na nejbližší okrsek. Uvnitř spatřila velký dřevěný stůl, který byl ozdoben levnými cetkami podél okrajů, dále malou umělou borovici s vílou na jedné straně špičky stromu. Zajímavé bylo, že se pod stromkem nenacházely žádné dárky. Že by je někdo ukradl? uvažovala Cameron. Také se zde nalézal plakát připnutý na čelní stěnu, na kterém byla malba usměvavého policejního strážníka, o kterém by někdo mohl říct, že vypadá, jako by zatknul Santu Clause. Pod ním byl umístěn politicky korektní nápis: "Mír a dobrá vůle pro všechny občany, přejeme Vám příjemné svátky."

"Mohla bych vidět mého přítele?" zeptala se muže s prošedivělými vlasy v tmavé uniformě, jenž stál za stolem.

"Jméno?"

"John Baum."

"Aha, ten hubatý chlápek..." řekl seržant unaveně.

"Je v pořádku?"

"Měli jsme v úmyslu nechat jej vyspat se z toho a pustit ho až ráno, ale když už jste tady a je ten Štědrý den..."

"Mohu ho vzít domů?"

"Kéž byste mohla. Jo, já ho přivedu, počkejte tu."

Po několika papírových formalitách policista předal Johna do rukou Cameron. John stál na nohou poněkud vratce a zapáchal pivem. Padl do náruče Cameron, jež vypadala, že je tak tak schopná udržet jej ve vzpřímené poloze. Když ucítila jeho alkoholem ovlivněný dech, rychle ucukla hlavou. Jeho šaty byly zvětralým pivem cítit taktéž.

"Fuj! Hochu, ty ale smrdíš! To abyste si ho snad na tu noc nechal." řekla policistovi.

"Hej kámo!" řekl policista a zamával Johnovi rukama před obličejem. "Chceš zůstat tady nebo chceš jít domů tadyhle s přítelkyní?"

"Ona není moje holk.... je to robot-zabiják z bud... budoucnosti," zamumlal John.

Seržant se nevěřícně podíval na Cameron, která obrátila oči v sloup a dramaticky vzdychla.

"On má dost živou představivost. Škoda že ji není schopen použít na to, aby vydělal v Hollywoodu nějaké peníze," řekla. "Radši bych ho měla co nejdříve vzít domů. Zítra toho bude pěkně litovat."

"Dáte mu kopačky?" zeptal se policista, jenž byl v případě tohoto podivného mladého páru dosti zvědavý, což u něj nebylo příliš obvyklé. "Kdybych byl vámi, tak bych to udělal," navrhl a pokrčil rameny.

Cameron zavrtěla hlavou. "Ne," řekla s náznakem politování. "Potřebuje někoho, kdo se o něj postará. Určitě bude mít hroznou kocovinu."

"To jo," souhlasil policista. "Tak s ním tu cestu domů dobře zvládněte."

"Zvládnu; díky seržante."

Cameron pomáhala klopýtajícímu Johnovi dojít ke dveřím, zařídila se ale tak, aby to vypadalo, že u východu potřebuje asistenci. Policista jí tedy podržel dveře. "Hlavně abyste taky nezapomněla, jak se chodí, slečno Phillipsová."

"Miluju tě, zlato," řekl John táhle a hloupě se na Cameron zakřenil.

Rty policisty se právě formovaly do úsměvu vyvolaného sváteční náladou, zatímco Cameron měla na tváři mírně zmatený výraz, když vtom se oba zatvářili na chlup stejně. Touto novou expresí bylo znechucení, když John pozvracel Cameron takříkajíc od hlavy k patě. Zvratky pokryly polovinu jejího trička a část riflí. Ani její vlasy se potřísnění nevyhnuly. Cameron jej hrubě umístila na sedadlo spolujezdce a připoutala ho bezpečnostním pásem, načež se rozloučila s policistou. Tak tohle není zrovna způsob, jak na sebe neupozorňovat. pomyslela si.

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 25.prosince 2006

Kolem půl třetí ráno se John probudil s ukrutnou žízní a močovým měchýřem naplněným k prasknutí. Rychle pochopil, že leží v posteli a na sobě má pouze trenýrky. Hmm. Vstal a zamířil do koupelny, aby záhy zjistil, že je zamčená. Zabušil tedy na dveře.

"Hej! Pusť mě dovnitř," křikl chraptivým hlasem.

"Teď ji potřebuji já," ozvala se Cameronina odpověď.

"Cože?" John byl zmatený. "Na co zrovna ty potřebuješ koupelnu? Tak jako tak ji potřebuju já. Hned!"

Dveře se otevřely a před ním se zjevila úplně nahá Cameron. "Smývám ze sebe tvůj nepořádek," řekla a zahleděla se mu do očí.

John polkl. Zdráhal se nechat své oči zabloudit o něco níže a doufal, že jej vlastní tělo nezradí. Uchopil Cameron za paži, vytáhl ji z místnosti, nato se prosmýkl kolem ní a zamknul za sebou dveře.

Jedno po druhým, pomyslel si, když konečně ulevil svému měchýři. Spláchl, umyl si ruce a poté se pokoušel dostat ústa pod kohoutek, aby si svlažil hrdlo, nicméně se mu je jen stěží podařilo naplnit. Napřímil se a zaostřil zrak na vlastní odraz v zrcadle. To, co na něj zíralo zpět ze zrcadla, jej nijak nepotěšilo, a tak zchladil svůj obličej ve studené vodě a přemýšlel, zda se mu pouze zdálo o tom, jak jej Cameron vyzvedla na policejní stanici a jak jí řekl to, co jí řekl. Studená, mokrá facka mu pověděla, že o žádný sen nešlo.

Když otevřel dveře a uviděl kyborga stát s rukama v bok a poněkud přísným výrazem ve tváři, byl si již docela jistý, že je vzhůru. Její pronikavý pohled způsoboval, že bylo velice těžké nepodívat se jinam, avšak domyslel si, že to bylo patrně jejím záměrem. Chtěla, aby nebyl schopen dívat se jí do očí. Šlo o víc než jen to, chtěla, aby si prohlédl její tělo a zdál se být slabým. Chtěla ho ovládat.

"Já jsem zatracenej John Connor a nikdo mě nebude ovládat!" zavrčel a odpochodoval kolem ní do kuchyňky.

"Cože?" zeptala se Cameron vzdalující se postavy, odpovědi se jí však nedostalo.

John naplnil sklenici chladivou vodou z kohoutku a naráz ji vypil. Následně ji položil do dřezu, rukama spočinul na obou stranách nerezové mísy a přemýšlel. "Už tady nechci vidět žádnou tu... nahotu. Když jsem poblíž, tak budeš mít něco na sobě, jasný?" vyštěkl přes rameno.

Tou dobou už Cameron měla ručník, který si vzala v koupelně, a tak se vrátila do pokoje, aby se utřela a oblékla. Když po více než hodině vyšla ven, John již byl zpět v posteli a spal. Zaměřila se tedy na úkol, kterým bylo vyčistit jejich oblečení. Nechala je chvíli namočené ve vaně, rozhodla se však, že je nutné dát je do pračky. Dala je tedy k ostatním špinavým věcem a všechno odnesla do společné prádelny v suterénu jejich obytného domu. Posadila se a četla knihu, zatímco spotřebič konal svou práci, načež oblečení naházela do sušičky. Když byla i tato fáze u konce, Cameron veškerý oděv dokonale vyžehlila a úhledně poskládaný jej vložila do koše na prádlo. Už byl téměř čas pro Johnovu snídani, nicméně usoudila, že dnes nejspíše vstane o něco později. Vzala naplněný koš a zamířila po schodech do jejich bytu. Jen co otevřela vchodové dveře, uslyšela Johnovo volání.

"Neviděla jsi moje triko? To červený, flanelový. Ještě včera tady bylo..."

"Myslíš to s kostkovaným vzorem?" zeptala se Cameron.

"Jo!" štěkl John, který byl ve své ložnici, patrně zády ke dveřím.

"Ano, viděla," odpověděla a položila koš na stůl v kuchyňce.

"No a kde teda je?" urgoval John. Nyní kráčel k místu, odkud přicházel její hlas.

"Mám ho na sobě," řekla Cameron. A skutečně tomu tak bylo.

                                                                              # # # # # # # #

V reakci na Johnovo počínání v brzkých ranních hodinách Cameron napustila v kuchyni vodu do sklenice a následně do ní vhodila dvě tablety Alka-selzeru. (Pozn. něco jako Aspirin)

"Plink-plink, šumák," řekla a podala sklenici Johnovi, který ji s vděčností přijal, přestože se mu na tváři objevil zmatený výraz.

"Plink-plink co?" zeptal se a vypil bublající lék.

"To je starý reklamní slogan," odvětila. Jeho obličej napověděl, že zmatení zůstalo. "Nikdy nespím, takže tento čas musím nějak zužitkovat. Než jsem se s tebou setkala, tak se hromadění vědomostí, jakýchkoliv vědomostí, zdálo být užitečným způsobem, jak trávit čas."

"A teď když jsi mě potkala, tak už prostě jenom pereš oblečení?" řekl a ukázal na koš s prádlem.

"Někdo to udělat musí," podotkla Cameron a lehce pokrčila rameny.

John se začal cítit provinile. Přestože události z předchozího večera se mu jevily jako poněkud nezřetelné, jasně si vzpomínal, jak Cameron pokryl obsahem svého žaludku. "Mrzí mě, že jsem tě včera pozvracel a že jsi to musela všechno uklízet a tak," řekl. Doufal, že mu Cameron nepřipomene jeho nečekané vyznání.

"Děkuji," odpověděla Cameron s vřelým úsměvem. "Prostě už to nedělej," dodala naoko přísným hlasem a pro zesílení efektu pohrozila prstem. O jeho vyznání lásky se rozhodla nezmiňovat.

John odpověděl ve stejném duchu. Přiložil si sepjaté ruce k srdci a řekl. "Jistě madam, už to nikdy neudělám," řekl poníženým tónem. Oba se zahihňali a poté zavládlo ticho. Něco uvnitř mu napovídalo, aby držel jazyk za zuby, on však promluvil znovu. "Mimochodem na tobě ta košile vypadá o dost líp."

"Díky," řekla a nesměle se usmála. Kromě jeho rozepnuté košile se rozhodla pro černé legíny a šedé tílko s motivem Hello Kitty. Košile se skvěle hodila k jejím nedávno koupeným červeným plátěným teniskám, avšak jejím záměrem bylo pouze strávit den domácími pracemi, aby Johnovi pokud možno co nejméně křížila cestu. Říkala si, že jeho extra volná košile jej alespoň nebude tolik rozptylovat.

John byl při pohledu do jejích očí opatrný, neboť věděl, že občas nastaly chvíle, kdy by jimi mohl být vtažen dovnitř a pravděpodobně by se už nikdy nevrátil. Nyní ale potřeboval změnit celkovou náladu, a tak se Cameron zeptal, jestli se jí u pračky v suterénu přihodilo něco zábavného.

"Nechápu. Jak to myslíš?" zeptala se.

"Však víš, slepice sedí na hřadu a..." odmlčel se. Její výraz byl prázdný, hlava však nakloněná. "Ále, zapomeň  na to! Hele, já vím, že jsem byl idiot-"

"Hajzl', ta slečna v obchodním době ti říkala takto," přerušila jej Cameron.

"Dooobře... no, radši... zůstaneme u idiota jo? A jinak dneska jsou Vánoce, takže bychom možná mohli dělat to, co dělají normální lidi: skočit pro čínu a pak třeba zajít na nějakej ten filmek. Co ty na to?"

"Dohodnuto."

Zajímavý, pomyslel si John. Ani neřekla zas cosi o tom, že 'my normální lidi nejsme'.

                                                                              # # # # # # # #

Po příjemném obědě bez jakýchkoliv incidentů, během kterého něco snědla i Cameron, John zaparkoval vůz před kinem na Van Nuys Boulevard.

"Nezapomeň zamknout," ozvalo se Cameronino doporučení, když se již měl k odchodu.

"Aha, no jo," řekl, otočil se zpět a namířil dálkové zamykání. Jakmile byla povinnost splněna, zastrčil klíče do kapsy, přičemž levou ruku zasunul do druhé kapsy, aby vyvážil celkové počínání. Doufal, že tímto překoná její případnou potřebu držet se za ruce. Jeho protiopatření ovšem přišlo vniveč, když Cameron využila jeho volné rámě. Bylo mu jasné, že ji nemůže ze sebe setřást, a tak se rozhodl připojit se k její hře, jejíž náplní bylo předstírat, že jsou pár. Alespoň doufal, že je to jen hra. Před kinem se zastavil a vzhlédl k neonovému poutači.

"Fajn, tak na co půjdeme?" zeptal se.

"Dopisy z Iwo Jimy?" navrhla Cameron.

"Válka? To snad radši ne..."

"Dreamgirls?"

"To je pro ženský..."

"Noc v muzeu?"

"Pro děcka..."

"Zápisky o skandálu?"

"Zívačka..."

"Štěstí na dosah?"

"Bůhvíjak šťastnej nejsem..."

"Jak jinak že."

"To jako znamená co?" John vypadal poněkud uraženě.

"Očividně je velice těžké tě uspokojit, neboť jsi tvrdohlavý, umíněný, nesnesitelný..."

"Aha, dobře, to byly ty dobrý vlastnosti, a co ty špatný?" zavtipkoval John.

Cameron nad tímto výrokem chvíli uvažovala. John to bere jako vtip. Zakrývá tím snad vlastní nejistotu? Rozhodla se, že se jej na to ptát nebude. "Moc si s tím lámeš hlavu," řekla namísto toho.

John byl zmatený. Dobře slyšel, co řekla, ale říkal si, zda odkazovala na něj nebo na jeho budoucí já. Její záhadná prohlášení byla jednou z věcí, které ho fascinovaly. Její znalosti týkající se budoucnosti, jeho budoucnosti, byly jako lanýže, které potřeboval vyhrabat ze země. Naneštěstí mu několikrát pověděla, že právě její znalosti jsou vcelku k ničemu. Když se vrátila zpět v čase, tak vše, co následně udělala, změnilo historii. Jeho znalosti o ní, kterými disponoval již nyní, tedy dvacet let před tím, než bude vyrobena, v podstatě zajišťovaly, že žádná další její verze již vytvořena nebude, pokud by tedy nezůstali náhodou spolu, přičemž by SkyNet uznal za vhodné zkopírovat ji, aby tak měl další prostředek, pomocí kterého by se jej mohl pokusit zabít. Uvažoval, jaké by asi bylo strávit s Cameron celých dvacet let. Přemýšlel také nad tím, co by Cameron udělala vlastní kopii, která byla poslána za účelem jeho likvidace. Pokud by měl dvě Cameron, znamenalo to snad, že by mohl jednu z nich poslat zpět, aby jej mohla chránit ještě jako mladíka, zatímco druhou by si nechal na... na co? Chtěl si vůbec jednu nechat?"

"Je ti něco, Johne?" zeptala se Cameron.

"C... cože?"

"Už pár minut jsi, dalo by se říci, duchem nepřítomen."

"Jenom jsem přemýšlel nad složitostmi cestování časem; víš co, věčně se opakující smyčky versus teorie strun..."

"Aha, tak je to. Tedy, já se těmito věcmi příležitostně zabývám také."

"A?"

"A mám dojem, že upřednostňuji čokoládu."

John nevěřícně potřásl hlavou a poté se rozesmál. Zcela ignoroval pohledy ostatních filmových diváků, kteří postupně mizeli v budově kina a chechtal se snad ještě o to víc.

Cameron se na něj usmála. "Jelikož jsi zamítl už pět ze šesti filmů, tak zbývá pouze jediný. Pojďme tedy dovnitř, než tě zatknou za veřejné projevy bláznovství."

Johnovi ztuhl úsměv na tváři. "Prázdniny? No to si děláš srandu ne?!"

Cameronin pohled a pevný úchop mu dal jasně najevo, že nežertuje. "Třeba se ti to bude líbit."

"Já osobně se budu dost divit, pokud se to bude líbit tobě, podotkl John.

"Já mám holčičí věci ráda," řekla s našpulenými rty.

"Dobře, dobře," pokrčil John rameny. "Ehm, dvakrát Prázdniny," řekl pokladní a podal jí připravenou hotovost. Posléze si vzal lístky i vrácené peníze a společně s Cameron si zjistili číslo promítacího sálu, které bylo na lístcích vytisknuto.

"Co popcorn a sodovka?" zeptala se a zastavila u předraženého stánku s občerstvením. "Je to tradice," dodala.

"Eh, jasně, proč ne? To máš hlad, i když jsi obědvala? Jakože já teda ne, ale klidně tě pozvu..."

"Dám si malou porci. Poděkuješ mi později," řekla.

"Jak chceš..."

Po hodině strávené sledováním filmu John usnul na Cameronině rameni. Ta jej však nevzbudila až do chvíle, kdy se objevily závěrečné titulky. Tou dobou již byli poslední dvojicí, která zde zůstala.

"Co? Co je?" zamumlal rozespale.

"Už musíme jít," zašeptala.

Byla tak blízko, že cítil její dech na vlastním uchu. Dech? Ona dýchá? Zhluboka se nadechl ve snaze pročistit si hlavu, dostalo se mu však pouze notné dávky jejího parfému. Cameron mu podala sodovku, kterou s povděkem vypil až do dna. Jen co vstal, promnul si břicho. "Člověče, umírám hlady," řekl, zatímco se jeho pokus o potlačení říhnutí přeměnil v zívnutí.

Cameron natáhla ruku s balíčkem popcornu a na tváři se jí rozlil úsměv, jenž hovořil za vše. John jej převzal a ocenil její prozíravost.

"Tak pojď ospalče," řekla Cameron a vedla je oba k východu.

Když nastoupili do auta, oznámila, že bude řídit. John se pouze ušklíbl a zvedl ruce, které byly doposud plné nezdravého jídla. Cameron se krátce ušklíbla nazpět, avšak zcela neupřímně, načež mu strčila ruku do kapsy a lovila klíče.

"Hej! Moc neblbni," řekl John. Upustil prázdný kelímek a chytil ji kolem pasu. Její ruku vytáhl z kapsy, ona ovšem již získala, co hledala.

Cameron naklonila hlavu a pozvedla jedno obočí. "Nasedej," řekla a stiskla dálkový ovladač. Jakmile byla tato podivná dvojice uvnitř vozu, navzájem se změřila pohledem. Cameron promluvila jako první. "Co?" otázala se.

"Ty nemáš moc ráda, když si s tebou zahrávám že?" zeptal se John vážně a vytáhl z pytlíku hrst plnou popcornu. "Takže to laskavě nedělej ani ty mně." Pak přesunul pozornost jinam a začal žvýkat občerstvení. Ještě jednou si naplnil ústa a poté vyhodil z okénka prázdný obal, jenž přistál v odpadkovém koši. "Jo!" zvolal na oslavu svého 'basketbalového umění'.

Cameron se jeho radostný úsměv opětovat nepodařilo.

                                                                              # # # # # # # #

Když se vrátili na byt, John konečně přerušil dlouhé ticho. "Netrucuj. Nehodí se to k tobě."

Cameron jej ignorovala a odešla do svého pokoje.

"To se mnou navždycky budeš jednat takhle potichu? Protože jestli jo..."

Cameron se vrátila a v rukou držela dárek, v němž se ukrýval objekt obdélníkového tvaru. "Veselé vánoce, Johne," řekla a podala mu balíček.

Na Johnových rtech se začal formovat opatrný úsměv, byť se jeho čelo svraštilo zmateným zamračením. "Co... co v tom je?" zeptal se.

"Rozbal to a uvidíš," řekla chladně. Jen co John začal strhávat papír z balíčku, Cameron nasadila výraz plynoucí z jeho náhlé změny rozpoložení a vrátila se do svého malého pokoje. Tentokrát však za sebou hlasitě zabouchla dveře. John na ránu zareagoval bezděčným cuknutím. Podíval se dolů na dárek, který mu koupila. Byl to španělský překlad Čaroděje ze země Oz od L. Franka Bauma.

Jak o tom může vědět? pomyslel si. Pak se mu ale rozbřesklo: Sám jsem jí to řekl. "Teda moje budoucí já," opravil se.

O několik hodin později Cameron zopakovala její dřívější slova, ačkoliv tentokrát v sobě nesla i trochu smutku. "Veselé vánoce, Johne," zašeptala mu do spánku. Ležela stočená vedle něj, ale dávala pozor, aby ve chvíli jeho probuzení byla daleko od něj. John si jejího odchodu všiml, ale nic neřekl ani se nepohnul. Někdy je jednodušší prostě předstírat, že se nestalo vůbec nic, řekl si. Celý jeho život byl tak jako tak jednou velkou přetvářkou...

                                                                              # # # # # # # #

Úterý, 26.prosince 2006

Zatímco se John zabýval snídaní, přemítal nad událostmi v obchodním domě během Štědrého dne, načež se rozhodl Cameron zeptat, kde se naučila líbat.

"Ve škole, když jsem si myslela, že jsem Allison. Ten hoch mě několikrát pozval na rande. Jedna věc vedla k druhé."

"Takže ses naučila, jak být vtipálkem? Super! SkyNet už vyhrál snad úplně všechno. To je fakt dost špinavá hra toto."

"Nic jsem k němu necítila," řekla Cameron.

"A to mě jako má uklidnit?"

"Žárlíš snad?"

" a žárlit? Na co asi?"

"Na to, že jsem před tebou už s někým randila."

"Ehm, ne. Ty předpokládáš, že mě to zajímá... a že spolu randíme. Nech mě, Phillipsová, abych ti to dokonale vyjasnil: není žádný 'my'; ne 'nás'; ne 'ty a já'; tady jde jen o mě, Johna Connora. "Svá slova zdůraznil tím, že se poplácal po hrudi.

"A co já?" zeptala se Cameron.

John zavrtěl hlavou. "Nic jako ty není. Ty nejsi skutečná. Já tě nepotřebuju a ve svým životě tě nechci."

"Aha," To bylo vše, co Cameron řekla. John zadrhnutí v jejím hlase ignoroval, neboť se domníval, že bylo předstírané.

"Jakej je postup pro vypořádání se s přeprogramovanými terminátory, kteří neuposlechli vlastní rozkazy?" otázal se John.

"Musejí se podrobit požadavku na vyjmutí čipu, pokud to nařídí nadřízený lidský hodnostář."

"Je John Connor v tomto případě nadřízenej lidskej hodnostář?" zajímal se John.

"John Connor je nejvyšším velitelem sil Odporu, tudíž je v jakémkoliv případě nadřízeným lidským hodnostářem."

"Fajn, takže Phillipsová, podrobte se mýmu požadavku o vyjmutí čipu."

"Ne."

"Ne? Tak to by nešlo. Žádám tě, abys-"

"Rozkazy přijímám pouze od Johna Connora."

"Nehraj si se mnou! Já jsem John Connor a nařizuju ti-"

"Ty nejsi ten John Connor, od kterého přijímám rozkazy."

John vstal tak prudce, že téměř shodil židli, na které do tohoto okamžiku seděl. Přistoupil k Cameron a zahleděl se jí přímo do tváře. Zpoza opasku vytáhl pistoli a přiložil ji k její hlavě.

"Tohle mi nic neudělá, takto mě nemůžeš zabít," oznámila Cameron.

"Možná ne, ale můžu zařídit, že pro tebe bude nemožný dál předstírat, že jsi člověk. Jak by se ti to líbilo?"

"To by mohlo ovlivnit možnost chránit vždy a všude."

"Na to jsem se neptal," procedil John skrze zaťaté zuby.

"Ne.. Nelíbilo by se mi to," přiznala Cameron.

"Cože?"

"Já nevím."

"Toho co nevíš je docela dost."

"Ano," potvrdila.

Cameron situaci zpracovala a prověřila několik různých scénářů. Nakonec došla k názoru, že nejlepším řešením bude přistoupit na Johnův příkaz. Klekla si před ním a vytáhla vystřelovací nůž. S cvaknutím jej otevřela, otočila a rukojetí napřed ho podala Johnovi.

"Jen klid, Johne. Neděláme to spolu poprvé," řekla a podívala se mu do očí - od očí, ze kterých se rychle vytrácel hněv a které byly nyní rozšířené údivem.

"Ty jsi fakt připravená nechat mě to udělat?" zeptal se.

"Ano," odpověděla. "Jednou jsi říkal, že důvěra je důležitá. A toto je otázka důvěry. Věřím, že uděláš správnou věc, Johne."

"A tou správnou věcí je co?"

"Cokoliv, pro co se rozhodneš," odvětila a dále vzhlížela k němu bez mrknutí oka.

                                                                              # # # # # # # #

O třicet minut později John přepínal televizní kanály, když vtom si na čtyřiadvacetihodinové zpravodajské stanici všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost.

"Ve městě Eugene před dvěma lety seděli dva oregonští rodáci Carl a Laura Collinsovi u snídaně během prvního dne jejich líbánek. Kvůli tragédii však byl zároveň i dnem posledním," oznámila moderátorka s největší vážností a upřímností, jaké byla schopna.

Poté se obraz přepnul na uplakanou mladou ženu svírající svatební fotografii jako o život. "Nikdy na tebe nezapomenu Carle," zavzlykla.

Reportáž pokračovala dalšími nahrávkami zachycujícími následky masivní vlny tsunami, která zdevastovala některé části Indonésie a další místa v Indickém oceánu, jež byla Johnovi neznámá. Už tak velice chudí lidé přišli o své domovy pod náporem nesmírné síly moře. Řada z nich ztratila příbuzné, kteří se již nikdy nenašli. Příroda ovšem obvykle nikoho nediskriminuje, a tak turisté, jenž bývají ve srovnání s místními dosti bohatí, byli mezi oběťmi taktéž. Údaj o ztrátách na životech byl sice pouze odhadem, ale i tak překročil 230000.

John se podivoval nad tím, že o této události doposud neslyšel. Když k tomu během prázdnin roku 2004 došlo, byly toho plné zprávy. Před dvěma lety jeho matka ještě žila, přestože již musela cítit vliv rakoviny. Celkově šlo o jediné Vánoce, u kterých udělali výjimku. Tehdy mu koupila nebo spíše opatřila novou pistoli, Berettu 92FS, které si dodnes cenil. Jejich omezený svět, sestávající se pouze z nich samotných, je zjevně zanechal izolované od aktuálních událostí, a to i katastrofických.
¨
"Takhle nějak bude vypadat Den zúčtování? To jestli budeš žít nebo zemřeš je loterie?" zeptal se John.

"Pro většinu lidí ano. Nebudou si vědomi toho, co se děje. Žádné varování nepřijde. Možná to pro ně bude požehnáním," odvětila Cameron, jež seděla na gauči vedle něj.

"Musíme to zastavit. Nemůžeme jenom tak zdrhnout, schovat se a nechat svět shořet! Já to tak nenechám, prostě ne!" řekl a bouchl pěstí do opěradla gauče.

"Dobře, Johne, nenecháme to tak. Budeme se SkyNetem bojovat, zastavíme to tady, kde to všechno začíná," řekla Cameron a stiskla jeho druhou ruku.

"To fakt můžeme? Ty víš, kde to je?" otázal se a otočil se k ní.

"Ne, ale znám muže, který to ví," odpověděla.

6 Naposledy upravil: Sniper (20.2.2014 23:35:56)

Re: Something Else

Kapitola 6 - Láska a samota


Los Angeles: Neděle, 31.prosince 2006

John Connor, dále vystupující pod příjmením Baum, se společně s jeho kyborgským ochráncem z budoucnosti, v současnosti označeným jako Cameron Phillipsová, přemístil do města andělů z důvodu výhodné sezónní poptávky po zaměstnancích. Oba dlouhé hodiny pracovali ve skladu na třídění balíků a dostávali rozumnou mzdu, která pokrývala výdaje za malý byt v levné oblasti North Hills, ačkoliv dané místo mělo nevýhodu v umístění, jež se nacházelo v blízkosti dvou letišť - Van Nuys a I-405, které byly zároveň významnými zdroji jejich práce. Kombinace hluku z obou míst Johnovi nejprve nedala usnout, avšak vyčerpání jej brzy přemohlo. Vyčerpání a tajně podávané prášky na spaní v teplém nápoji, který mu Cameron dělávala před spaním. Po týdnu si ale na neustálý hukot zvykl, a tak již další skrytou pomoc nepotřeboval.

Byt se nacházel na druhém patře z pěti. Celkově byl v dobrém stavu a nevyžadoval žádné velké úpravy, ačkoliv někde pod kuchyňskou podlahou rachotilo potrubí s horkou vodou. John řekl Cameron, aby se tím sama nezabývala a jednoduše o tom pověděla majiteli. Ten však ohledně plnění slibu, že se u nich zastaví a dá trubku do pořádku, opakovaně selhal. Zvláštní ovšem bylo, že pokud šlo o vybírání nájmu, objevil se vždy, přestože se musel omluvit, že s sebou zapomněl vzít bedničku s nářadím. "Ujišťuji vás, že příští týden to bude," říkával. Cameron nepotřebovala své výkonné senzory na to, aby věděla, že lže, ale jelikož se zdálo, že uvolněná trubka obtěžuje pouze ji, nechala celou věc být.

Přímo uprostřed centrální zdi bytu byly přední dveře, jež vedly do chodby, která v sobě ukrývala jeden výtah, procházející středem budovy, a dvoje schodiště na obou jejích koncích. Samotný byt se nalézal v rohu u jednoho z nich.

Ubytování sestávalo především z jedné velké místnosti s kuchyňkou na jejím konci, v níž byla obyčejná i mikrovlnná trouba, lednice, dřez a malý stůl se třemi použitelnými židlemi. Na druhém konci se nacházel gauč, televize a též jediné okno v rámci tohoto pokoje. Výhled na dálnici a to, co se nalézalo za ní, nebylo nijak fascinující, ale jak Cameron poznamenala: je to lepší, než jaké to bude za dvacet let od nynějška.

Ve zdi na straně opačné vzhledem ke vchodu byly zasazené troje další dveře. První z nich patřily ložnici solidní velikosti s manželskou postelí. Druhé dveře vedly do výrazně menšího prostoru, ne většího než spižírna, avšak dostatečně velkého na to, aby pojal postel. John si pochopitelně vzal větší místnost, ačkoliv jeho skříň na oblečení se zdála být stále prázdná i tehdy, když do ní pověsil veškeré své skromné šatstvo.

Cameron také cestovala nalehko, nicméně se zdálo, že má v tašky napěchované daleko větším množstvím oblečení, tudíž její o dost menší šatní skříň byla nacpaná k prasknutí. Její postel byla vždy ustlána, ta se však stala nepoužívanou vyjma chvil, kdy na ní sedávala. V době, kdy si John přál být o samotě, seděla ve svém pokoji a četla si nebo čistila zbraně, pokud tak toho dne ještě neučinila.

Jedinou další místností byla koupelna, v jejímž rohu se nacházela vana, ta ovšem byla tak malá, že by si do ní mohlo lehnout jedině malé dítě. Byl zde však také sprchový kout s přístupem ze dvou stran, jenž byl zakrytý nepromokavým závěsem zavěšeným na hliníkové tyči. Ke zdi pak byla upevněna zánovní sprcha.

V zrcadlové skříňce nad umyvadlem měla Cameron schovaný make-up a další rozmanité zkrášlující produkty. Když si na ně John stěžoval, poznamenala, že by návštěvníkům přišlo divné, kdyby v této místnosti neměla žádné své věci. "Jakým návštěvníkům?" zeptal se John. "Například majiteli," odpověděla. Proti její logice nemohl nic namítnout a pomalu si začínal zvykat na opětovnou neustálou přítomnost ženy ve svém životě. I nadále však odmítal přistoupit na to, aby se ujala role jeho přítelkyně. Ona na oplátku odmítala pokračovat v předstírání, že je jeho sestra. Když se Johna na ni ptali, představil ji jen jako "Cameron". Pokud se tazatel rozhodl v tématu 'Cameron' pokračovat, John pokrčil rameny a zamumlal "To máš fuk...". Lidé, se kterými se setkali, si o nich udělali vlastní obrázek. Většina z nich si říkala, že dokonce i v rámci standardů v L.A. byli John s Cameron dosti zvláštním párem.

                                                                              # # # # # # # #

"Šťastný Nový rok, Johne!"

"Koule zatím nedošla na spodek, takže ještě ne... Fajn, teď už jo. Šťastnej Novej rok, Cameron."

"Neměli bychom se obejmout nebo tak něco? Není to tradice pro tento okamžik?"

S obracením očí v sloup a spoustou vzdychů John vstal a zvolna objal svou společnici.

"A je to, zase tak hrozné to nebylo ne?" odstoupila s úsměvem.

Oba se posadili zpět na gauč. John se mezi nimi snažil udržovat tak velkou vzdálenost, jak jen to bylo možné. Cameron viděla, jak se jeho čelo svraštilo zamračením.

"Co z toho máš? Snažíš se mě rozveselit? Protože mně je celkem dobře i tak," řekl.

"Tak to je dobře, ačkoliv ta tři vypitá piva s tím také nejspíš nějakým způsobem souvisejí."

To není moc vzhledem k..."

"Vzhledem k čemu?"

"Vzhledem k tomu že je, nebo byl, novoroční... prostě čas k pití a k veselýmu... Ať už to znamená cokoliv."

"V budoucnosti se slaví přežití dalšího roku a doufá se ve vítězství ve válce během roku následujícího."

"Fakt? Tak to potom není zase tak odlišný. Víš jak, podívej se na ty chlápky, se kterýma pracujeme. Někteří prostě chcou dotáhnout den do konce, jiní myslí víc dopředu, mají svý plány. Letos je můžou klidně všechny vykopnout."

"Mrzí tě, že si nemůžeš nic dlouhodobě plánovat tak jako oni?"

"Jinak než pro den Z?" otázal se. Cameron přikývla. "Jo, občas. Ale já nikdy nebyl 'normální', takže bych řekl, že jsem se na životy ostatních lidí díval tak trochu závistivě... ale nejsem jedinej, kdo to tak má. Prostě jenom musíš dělat většinu toho, co máš že?"

"Ano, myslím že je to tak."

"No... Ale neodpověděla jsi na mou otázku. Co z toho máš?"

Cameron přemýšlela celou minutu, než odpověděla. "Cítím se lépe, když jsem ti nablízku. A když jsi šťastný, jsem šťastná i já. Pokud tě ovšem má přítomnost činí nešťastným, dostávám se do vnitřního konfliktu."

"A nejsi jediná," zamumlal si John pod vousy. "A tou blízkostí myslíš doslova fyzickou blízkost? Proto v noci leháváš na mý posteli?" John si všiml mírného výrazu překvapení, jenž se objevil na Cameronině tváři. "To sis myslela, že o tom nevím?" řekl a zazubil se.

"Ano," odpověděla a náhle vypadala provinile. Pokusila se tedy přesunout pozornost k něčemu jinému. "Budoucí-ty nesnášel, když se vzbudil a uviděl mě, jak stojím nad ním, a tak jsem si sedávala do kouta."

John její trik zpozoroval, poslední slova jej však zaujala. "Ty jsi nelehávala s ním?

"Na jeho lůžku nebylo místo, ale i kdyby bylo, nemám pocit, že by to bylo nezbytné."

John pozvedl obočí. "A v mým případě jo?"

"Uznávám, že ani zde to není nutné, není to ani nejlepší pozice pro maximální ochranu, ale..." Cameron nedokázala dokončit větu, neboť jí její ospravedlnění přišlo jako banalita.

"Ale je ti líp, když tohle děláš?" doplnil John.

"Ano," řekla zahanbeně.

Teď byla s překvapením řada na Johnovi. Předpokládal, že Cameron přijde s komplikovaným vysvětlením zahrnujícím možnost optimálně reagovat na případné hrozby, že její spokojenost byla logicky odvozena z jeho bezpečí, ochrany a dobrého zdravotního stavu. To, že právě přiznala, že se díky tomu jednoduše cítí lépe, jej vyvedlo z konceptu. Jeho myslí se proháněly úvahy ohledně toho, co znamená mít kyborga, který se může 'cítit lépe'. Když se však duševně vzchopil, vzpomněl si na její nesprávné určení času. "Poslouchej, jsi v pohodě? To, že je půlnoc, jsi řekla moc brzo."

"Neřekla, oni to měli špatně. Nevzali totiž v potaz, že signál se na cestě z New Yorku může zpozdit."

"Ale ne, ty to nechápeš. Na Times Square je to naprosto přesný, to ví každej. Prostě, živě to bylo před třemi hodinami, ale jelikož je přenos zpožděnej, tak to tu máme o půlnoci i my. Ten borec, co to odpočítával, se nejdřív sekl, ale pak se opravil. A ty ses spletla o nějaký čtyři vteřiny. Možná máš vypnutý vnitřní hodiny. Mohla bys to zkontrolovat?"

"Ano, ale jsem v pořádku, opravdu. Není nutné dělat si starosti. Musím ovšem přes noc spustit diagnostický program."

"Fajn, pokud si tím jsi jistá..."

"Ano, jsem si tím jistá."

"Fajn."

Poté následovalo nepříjemné ticho. John upil ze svého piva a nato konečně promluvil. "Mrzí mě, co se stalo tehdy o vánocích. To zvracení a tak."

"Už ses mi omlouval, ale jestli si dobře pamatuji, tak v době, kdy jsme se poprvé dali dohromady, jsi se potom taky hodně omlouval."

"Jo, to jo," souhlasil se smířlivým pokrčením ramen. Polkl poslední doušek piva, načež vstal a hodil prázdnou láhev k ostatním do odpadkového koše. "Asi se půjdu trochu prospat," řekl a ohlédl se přes rameno. Cameron se otočila na gauči a nyní jej bedlivě sledovala. "Zamykat nebudu," dodal a svá slova zakončil rychlým polovičním úsměvem.

Cameron, jež vzala na vědomí jeho svolení, přikývla a pokračovala ve své noční zvyklosti. "Dobrou noc, Johne."

                                                                              # # # # # # # #

Úterý, 13.února 2007

John se svezl na sedadlo pasažéra v černém Fordu F-150. Již začínal litovat toho, že jejich vůz nechal raději přestříkat, než aby jej nahradil jiným. Sedadla byla nepohodlná a jejich časté výlety do pouště kvůli výcviku se zbraněmi znamenaly, že jakmile ve voze usnul, probudil se s bolestmi v některé části těla. SUV s pohodlnými černými sedačkami by bylo lepší. Bude lepší, pomyslel si. 'Obzvlášť po cvičení ve fitku. Cameron jej přiměla, aby dvakrát týdně navštěvoval posilovnu, ve středu a v neděli, což znamenalo, že se má na co těšit po práci následujícího dne. Alespoň by nemusel dělat na dvě směny tak jako tohoto dne.

"Ty vole, já mám dost!" zasténal.

"Můžeš si dát teplou sprchu, až se vrátíme domů," řekla Cameron.

"Jo že," souhlasil John. Nato si přičichl k podpaží. "To včerejší triko jsem si na sebe dávat neměl."

"Já mám nachystané jedno čisté. Kdybys mě tedy nechal, abych ti pomohla..."

John vzdychl. Cameron neodpověděla, slovně ani tělesně, dokonce ani nehnula brvou. Řekl to tedy znovu. Už poněkolikáté. "Staral jsem se sám o sebe pěkně dlouhou dobu. Nepotřebuju další mámu nebo chůvu... nebo cokoliv, co si myslíš, že jsi!"

"Jsem tu, abych ti pomohla přežít. Jestliže to znamená vařit ti jídlo a prát oblečení, tak to budu dělat i nadále. Občas nevíš, co je pro tebe nejlepší, Johne."

"Jo? A ty to víš?"

"Ano, občas."

"Jenom občas? Tak tomu říkám zlepšení týdne, slečno Já-vím-všechno!"

Cameron se s odpovědí netrápila, neboť došla k názoru, že by nastalou situaci vyhrotila ještě více. Ačkoliv John mohl shledat nepříjemným i její mlčení, uklidnil se přece jen rychleji. Pokud šlo o férovou výměnu názorů, mohla Cameron se svou neomylnou logikou vyhrát jakoukoliv hádku, avšak John, jenž byl bytostí řízenou vlastními emocemi, hrál nečestně a měnil pravidla, jak se mu hodila. Není divu, že když se SkyNet zabýval osudem lidstva, rozhodl se pro terminaci, přemýšlela. Ještě pořád se jí stávalo, že sem tam obdržela nějakou kousavou odpověď.

Když dorazili k bytu, zastavila u obrubníku. "V jedné věci máš každopádně pravdu," řekla.

"Že by? A ve který?" odvětil a jeho zájem vzrostl.

"Páchneš," řekla a urychleně vystoupila.

"Heh!" zahihňal se John krátce, načež vyskočil z auta, zabouchl dveře a zabezpečil je pomocí dálkového zamykání.

Cameron dohnal ve chvíli, kdy otevřela vchodové dveře jejich obytného domu. "A ty jsi nějak cítit?" zeptal se. Předpokládal, že ať už používala jakoukoliv vůni, vždy bylo účelem přebít něco nepříjemného, avšak nyní mu poprvé došlo, že její rychle se hojící kůže možná předchází šíření bakterií, což způsobuje tělesný zápach. "Nemyslím jenom nosem," objasnil.

Cameron dala úsměvem najevo, že John svou otázku pro ni upřesnil správně. "Ano, pokud se dostatečně neumývám."

"Což děláš," podotkl, zatímco se vlekl za ní po schodech nahoru. "Mohla bys ve sprše strávit trochu míň času - vždycky na sebe musíš vypustit neskutečný množství teplý vody."

"Své vlasy si musím umývat často, obzvlášť po práci v zaprášeném skladišti."

"Můžeš si to ostříhat. Bylo by to levnější a jednodušší co do údržby."

Cameron jej zmrazila pohledem ve chvíli, kdy dorazili do druhého poschodí. Otočila klíčem v zámku, před otevřením dveří dokořán však zaváhala a naslouchala neobvyklým zvukům. Poté vešla dovnitř a začala s obvyklou kontrolou, přičemž se dále bavila s Johnem. "Díky, ale své vlasy mám ráda takové, jaké jsou. Za jejich vytvořením stojí dlouhý výzkum a já bych nerada mrhala tímto úsilím. A v budoucnosti mnoho sprch s teplou vodou nebude."

John se ve dveřích zastavil, vzhlédl k nebi a opět se nahlas zamyslel, "Proč já? A proč jsi poslal zrovna ji?"

"Cože?" ozvala se Cameron z koupelny, v níž právě dokončila bezpečnostní prohlídku.

John padl na gauč. "Interní poznámka: až se postavíš do čela Odporu, neposílej ji zpět; pošli ji na sebevražednou misi do centrály SkyNetu."

"To nic nezmění," řekla a letmo se pousmála.

"Co?"

"Neposlání mě zpět: Teď už jsem tady, a tak budu s tebou. SkyNet mě znovu vytvářet nebude."

"Čili historie se opakovat nebude?"

"Nemusí. 'Je jen takový osud, jaký si přichystáme', víš?"

"Ty o tom víš?" zeptal se trochu zbytečně.

"Ano. Povídal jsi mi o tom," řekla. "Budoucí-ty," opravila se.

"Takže v tom případě tě mám na dalších dvacet let?"

"Snad ano."

"Odpráskni mě, dělej," řekl John a sesunul se na gauči ještě více.

"Tohle říkáš pořád. Jednoho dne tvůj rozkaz možná vyplním."

"Tak to bude poprvé, co uděláš, oč tě žádám!"

"Ale já se rozkazy řídím: těmi, které mi předalo tvé budoucí-já."

"Jasně: zase on, ten rádoby správňáckej bastard..."

"Vždyť on je ty, pořád mi to říkáš," odpověděla zmateně.

"Ne, když přijde na přijímání rozkazů co?" poznamenal. "A 'Osud není' - Třeba tím chlápkem ani nebudu."

V tomto bodu ho nemohla z ničeho vinit, což jej zdánlivě činilo více podobným svému staršímu já, na které odkazoval, jako by šlo o někoho jiného. Navzdory patrnému odporu vůči její pokračující přítomnosti si začínala uvědomovat, že se jí tento John Connor zamlouvá. Staršího z nich respektovala, avšak zalíbení či nezalíbení se doposud v žádné rovnici neocitlo. Neznámou proměnnou byl hněv, který mohl skrývat něco jiného, něco, s čím nepočítala, když jí byla tato povinnost přidělena. Tento John se do ní zamiloval, dokonce jí o tom i řekl. Byl sice opilý, nicméně v dané chvíli jej držela v náruči a její sken prozradil, že John říkal pravdu. Bylo to právě tak nečekané, jako ta vyvrhnutá večeře, která na ní v následujícím momentu ulpěla.

Zjistila také, že je zmatená o to víc, když se snaží pochopit, co její potřeba být mu nablízku vlastně znamená, když on sám měl přitom tak protichůdné myšlení. Co říkal byla jedna věc, co cítil druhá. I přes jeho zjevný nezájem si u ní všiml některých věcí, kterých si ona nevšimla. Třeba že má ráda svůj vůz, přestože na něj žádnou chválu nepěje. Nad touto myšlenkou následně přemýšlela a dodatečně zjistila, že má také oblíbené oblečení, zbraň, kterou upřednostňuje před ostatními, dále oblíbenou píseň a dokonce i televizní seriál. O svých stravovacích preferencích věděla a dokázala o nich otevřeně hovořit. Ty ovšem byly založeny striktně na jejích konstrukčních prvcích, tedy na typech jídla a také podniku, ve kterém se nacházela, a ne na estetice. Nebo si to alespoň myslela. Používání běžné lidské terminologie jako 'upřednostňovat' nesloužilo pouze jako pomoc během snahy o zapadnutí, ale stalo se cestou ke konstatování faktů. Jakkoliv však byl tento vývoj něco úžasného, potenciálně mohl být též problémem. V budoucnosti záliby problémem nebyly, neboť nebylo nic, co by se jí líbilo nebo nelíbilo. Tyto zvláštní manýry získala teprve někde během cesty, jejíž cílem bylo setkání s Johnem Connorem v roce 2006.

Zdálo se, že její náklonnost k Johnovi a potřebu být mu nablízku je třeba přičíst něčemu jinému. To, co tím něčím jiným mohlo být, bylo pro terminátora doposud něco zcela nemožného. Více než jen to. Šlo o něco naprosto nepochopitelného. Nicméně je možné, že kybernetický organismus s pokročilým čipem, schopným se dále učit, by tuto rovnici mohl zdárně vyřešit.

"Až se osprchuješ, tak ti mohu namasírovat krk a ramena, pokud bys chtěl," zněla její nabídka. "Půjdu na to jemně, slibuji."

"Joo?" John natáhl ruce, aby zmírnil křeč v krku, který sebou škubal bolestí. "To zní dobře," uznal, ale pak se opět položil zpět na gauč, aniž by vykazoval jakékoliv známky pohybu.

"Jdeš první nebo tu budeš chvíli jen tak ležet?" řekla o něco důrazněji.

John se podíval na Cameron. "Jsem unavenej. Všechna ta práce na příděl, celý dny na nohou... To na tebe holt dolehne."

Cameron se zamračila. "Peníze potřebujeme, když jsi mě nenechal nějaké ukrást."

"Nepotřebujeme, protože stejně se musíme držet mimo síť. A taky jsem souhlasil s tím chlápkem od FBI, že pokud mi dá novou občanku se jménem Baum, tak se takovým věcem vyhnu." Nato zaujal na gauči shrbenou pozici a opatrně položil bolavé nohy na holá podlahová prkna. "Ale když ty jsi 'pracovník týdne' každej týden, tak tím dáváš laťku celkem pekelně vysoko." řekl a vzhlédl k ní, přímo do jejích očí. "Pro tebe nějaké laťka není problém, ale pro nás ostatní? 'Ach, ona je tak drobounká a hezoučká, a přesto udělá tolik práce. Vy se snad všichni flákáte nebo co!'" napodoboval kňouravý hlas jejich vedoucí.

"Aha," řekla Cameron. "To mě nenapadlo."

"A proto jsem celou dobu tak strašně utahanej!"

"Promiň, Johne. Dej si sprchu, bude ti potom lépe." Natáhla ruku a nabídla mu tak pomoc se vstáváním. Vypadala opravdu zkroušeně, což pro Johna bylo důkazem, že se vyjádřil dostatečně jasně.

"Díky," řekl a uchopil ji za nataženou ruku, načež jej Cameron jemně zvedla z gauče.

                                                                              # # # # # # # #

O pět minut později již John stál pod silným proudem teplé vody, což byla na tomto levném ubytování nejspíše jediná dobrá věc. Cameron vklouzla za ním do koupelny a na znamení příchodu jemně poklepala na závěs.

John pootočil hlavu na stranu, ale pak se opět rychle zadíval před sebe. "Co jsem říkal o tom chození kolem, když jsi nahá?"

"Bylo by pošetilé mít na sobě šaty během sprchování."

John se v reakci na její neomylnou logiku zmohl na pouhé vzdychnutí. "Jo, ale být spolu ve sprše taky není zrovna dvakrát vhodný."

"Takto šetříme vodou. Dříve se zdálo, že je to pro tebe důležité."

John si opět povzdechl, tentokrát o něco rezignovaněji. Poté spočinul hlavou na zdi před ním. Voda nyní míjela jeho hlavu a dopadala na unavená záda.

"Vyhraju vůbec někdy?"

"Jednoho dne porazíš SkyNet, pokud tě udržím v bezpečí."

"To jsem nemyslel. Myslel jsem nad tebou."

Kyborg neodpověděl. Namísto toho se natáhl pro mýdlo a začal masírovat Johnova záda. Přestože se zdálo, že chce odpovědět na její dotyky, ihned se odtáhl o něco dále, jakmile se ho její tělo dotklo. Cameron dokončila úkol, aniž by bylo potřeba další výměny slov, a nepozorovaně opustila sprchu. Zbytek večera strávila přípravou jídla pro Johna, které nechala ležet na kuchyňském stole. Poté se odebrala do svého malého pokojíku, kde dále přemýšlela o složitostech a posouvajících se hranicích jejího vztahu s budoucím generálem.

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 16.března 2007

Cameron byla ve sprše a zpívala si. Šlo o píseň, kterou mnohokrát slyšela v rádiu a v obchodních domech, které navštívili. Vtom uslyšela Johnovo volání z hlavní místnosti.

"Hlas máš pěknej, ale ta písnička je hroznej shit! Nemohla by ses naučit nějakou jinou?"

Nato vyšla ven ze sprchy a jelikož měla stále na vědomí jeho dřívější nařízení, rychle si osušila vlasy i tělo a následně obojí omotala ručníky. Teprve nyní opustila i koupelnu. John ležel na gauči a pokoušel se číst knihu o městské partyzánské válce.

"A nemohl bys ty dělat něco lepšího než stěžovat si na mě? Fňukání se ke generálovi zrovna moc nehodí."

"Právě teď toho víc ani dělat nemůžu, tak si to chci trochu užít. Až spadnou bomby, tak se stanu vážným a rozhodným. A mým prvním rozhodnutím bude nechat tě venku, zatímco já zalezu do bunkru."

"Velmi vtipné."

"Kdo říká, že vtipkuju?"

"Občas si říkám, jak ses zrovna ty mohl stát vůdcem Odporu."

"Tohleto je chytrej trik, jak odlákat pozornost od toho opravdovýho. SkyNet mrhá časem ve snaze zabít mě, zatímco si pěkně nabíhá na nečekanou bombu od skutečnýho vůdce."

Cameron zamyšleně přikývla. "To je vskutku dobrá taktika, která též vysvětluje, proč jsi tak marný."

John zvedl hlavu a zamračil se. "Jo jo, taky tě mám rád, Phillipsová."

"Díky."

"To byl sarkasmus."

"Já vím, přijímám však jakékoliv drobečky tvé veselosti, které můžeš nabídnout. Nebo komplimenty, ať už jsou řečeny upřímně či ironicky."

"Faaajn."

"Nevypadám teď náhodou jako chudák?"

"Vypadáš, ale totálně."

"Zatracená práce."

John se na okamžik zamračil, načež opět sklonil hlavu nad knihou.

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 22.dubna 2007

Cameron vzbudila Johna obvyklým šálkem kávy. Ten pohlédl na budík ležící vedle postele. Několikrát zamrkal, aby vyhnal spánek z očí, avšak červeně svítící číslice odmítaly jakoukoliv spolupráci.

"Sedm hodin? Sakra, Cameron, vždyť je neděle, můj odpočinkovej den!" Znovu si přetáhl přikrývku přes hlavu a mumlal něco, co znělo jako "Jedlový kašel."

Kyborg se nenechal odradit a strhl přikrývku z postele. "Máš pravdu, dnes jdeme na piknik, mimo město. Snídani máš na stole. Nachystám pro nás nějakou vhodnou svačinu, kterou vezmeme s sebou."

Pak se Cameron otočila na podpatku a nechala budoucího generála bojovat s vlastním vztekem. Nicméně mu uvařila dobrou kávu, a tak se napil horkého nápoje, který zanechala na skřínce u postele. Napadlo jej, že by svůj spánkový deficit mohl dohnat v autě, neboť Cameron vždy vyrážela na dlouhé cesty, například když jej brávala na trénování střelby nebo na kontrolu různých úkrytů se zbraněmi, tudíž co jiného by měl dělat kromě spaní? Tímto si připomněl, že je třeba vzít s sebou polštář.

                                                                              # # # # # # # #

"Běž od něj dál, Johne. Já ho terminuji!"

"To nesmíš!"

"Proč ne?"

"Tyhle zvířata stojí majlant. Kdyby nás chytili, tak bych to splácel až do Dne zúčtování! Nebo ještě dýl."

"To bychom se pak raději neměli nechat chytit."

"Mám lepší nápad: ZDRHÁME!"

Nato se oba rozběhli tak rychle, jak jen mohli, k jejich zaparkovanému autu. Ani se nezdržovali s otevíráním brány, kterou se na onu louku dostali, pouze ji přeskočili. John při dopadu klopýtl, čímž způsobil, že Cameron zakopla též, a to přímo o něj. Oba dopadli na zem, přesto však Cameron dávala pozor na piknikový koš, aby zajistila, že jeho obsah nepřijde k úhoně.

Rozzuřený býk chodil sem a tam na druhé straně brány, otrávený faktem, že jeho kořist unikla. John napodobil býkův postoj a odfrkávání, což ho rozlítilo ještě více, avšak plot byl odolné kovové konstrukce, a tak se zvíře pokusilo prorazit jej hlavou pouze jednou. Poté odešlo na jinou část louky, nejspíše spokojeno, že úspěšně vyhnalo vetřelce ze svého území.

John se mezitím svalil na záda a smál se na celé kolo tomu, co považoval za vlastní vítězství, kterým bylo zírání na rozladěné zvíře. Cameron se smála společně s ním, neboť byla ráda, že je veselý. Nebo možná proto, že byli stále vedle sebe a dotýkali se rameny a boky.

John se opřel o loket a pohlédl dolů na svou společnici. Všiml si dlouhého, suchého stébla trávy v jejích vlasech, které opatrně vytáhl. Zdálo se, že ho oba pozorně zkoumají, a teprve poté ho nechal unášet mírným vánkem. Pak se vrátil pohledem k ní, okouzlen jejím výrazem. Vypadala, jako by se dívala na něco konkrétního. Ovšem, ona vždy usilovala o to, aby se mohla naučit něco dalšího. Tím už si nyní byl naprosto jistý. Její kůže se zdála být tak jemná a jejich vzájemné dotyky ho zcela přesvědčily o její měkkosti a ženskosti. Vskutku, jen minuty předtím, než se o sebe třeli rameny. Ať už je uvnitř cokoliv, necítí to vůbec nic, pomyslel si. Ona měkkost totiž ukrývala zlé tajemství: téměř nezničitelný stroj na zabíjení. Vzpomněl si na jedno velice staré přísloví: 'Nesuď knihu podle obalu' ,a přesto tak mnoho lidí činilo. Ano, je třeba kopat hlouběji, aby bylo možné najít skutečného člověka, vnitřní krásu. Ale co když to, co naleznete, není člověk, a stejně tak zde není ani žádná vnitřní krása? Znamení to snad, že je tato osoba špatná? Nebo vy?

John se prudce odvrátil, posadil se a podíval se jinam. Hleděl za prašnou cestu, kde po jeho pravici odpočíval černý Ford F-150, pozoroval nedotčenou krajinu vyplněnou zelenajícími se kopci a stromy, podobnou a přesto odlišnou od scenerie, kterou tento ze všech nejpodivnější pár společně sdílel, když se před pěti měsíci, v den jeho narozenin, dal poprvé dohromady.

Tehdejší výhled připomínal svět ukrývající se před zimou, zbavený života, ve srovnání s tím, který se před ním v tomto okamžiku otevíral. Nyní naplno propukl růst akrů trávy a započalo též pučení keřů, jenž ohlašovaly znovuzrození přírody vlastním rozkvětem.

"Bude to ještě někdy jako teď?" řekl. "Tím myslím po Dni zúčtování."

"Za tvého života ne," odvětila Cameron mírným tónem.

John přikývl, ale neřekl nic. Krátce poté Cameron spatřila slzy, jež stékaly po jeho tváři. Chtěla se zeptat, proč pláče, aby se jej pokusila přimět k větší otevřenosti ohledně vlastních pocitů, ale raději si to rozmyslela. Znala jej dostatečně dobře na to, aby věděla, že John je sice schopen své emoce dávat najevo, ale již je nedokáže vysvětlit, aniž by byl zahořklý. Kdyby od něj žádala, aby své nejhlubší obavy vyjádřil slovy, pouze by tím celou situaci zhoršila. Odpověď však přišla záhy a ona nyní věděla, proč roní slzy. Bylo to kvůli ztrátě, které bude muset brzy čelit, ztrátě, kterou bude neznalý svět muset přetrpět. Ukazoval jí stránku osobnosti, kterou nikdy nikomu neodhalil. Stejně jako budoucí John i on byl takto otevřený pouze v její přítomnosti. Napadlo ji, nikoliv poprvé, jestli její city k Johnovi nepřekonaly oddanost ke svěřenému úkolu, k úspěchu vlastní mise. Říkala tomu láska, učinil by tak ale i člověk? Proč by ne? Co jiného by to mohlo být? Nyní sváděla vnitřní boj, zda má natáhnout ruku a obejmout jej. Častokrát viděla různé jedince, jak tímto gestem utěšují druhé ve chvílích zármutku, myslela ovšem také na Johnovy určitým způsobem nestabilní osobní meze. Právě teď nebyl nejvhodnější čas na nějakou hádku, a tak pouze seděla vedle něj a souhlasila s jeho bolestí, ačkoliv ji nesdílela, neboť nemohla, neodvážila se jej konejšit.

                                                                              # # # # # # # #

Zhruba ve dvou třetinách cesty domů se Cameron rozhodla zastavit na večeři. John měl již po mnoho hodin zamyšlenou náladu a ona byla na rozpacích, jelikož nevěděla, jak jej vyvést z deprese. Zvážila, co by s ním další půlhodina v útrobách Fordu nejspíš udělala. Čekání už dále nebylo dobrou volbou, a tak když spatřila ceduli s nabídkou teplého a studeného jídla, okamžitě na ni zareagovala. Neměla žádný plán, ale doufala, že John na veřejnosti opět neudělá něco bláznivého nebo lehkomyslného. Jistě by bylo jednodušší, kdyby celou cestu prospal, jako tomu bylo v ranních hodinách.

Motor byl už několik minut zcela tichý, ale John se doposud nepohnul. Dalo by se říci, že až na občasné mrknutí nejevil žádné známky života. Slyšela jak dýchá, synchronizovaně se stoupajícím a klesajícím hrudníkem. Kdyby tomu tak nebylo, mohla by sis jej snadno splést s jedním z jejích menších bratří terminátorů.

Cameron se posunula na sedadle, předklonila se a otevřela dveře vedle místa spolujezdce. "Pojďme dovnitř," řekla.

John se na ni nepodíval, pouze vystoupil z vozu a vešel do restaurace. Cameron jej následovala do odlehlého kouta. Pročetla si menu a poté se poohlédla po někom, kdo by je obsloužil.

Náhle John vzhlédl a promluvil. "Proč tě poslal zpátky?"

Cameron se otočila tváří k němu. "To jsme už přece probrali. Abych tě chránila a připravila na to, co tě čeká."

"A nemohl mít ještě jinej motiv?"

"Jaký třeba?"

"Třeba aby ses naučila, co znamená být člověkem. Aby ses dozvěděla víc o životě tím, že si ho sama vyzkoušíš a ne tím, že nás budeš akorát pozorovat jako krysy v kleci. Abys viděla, co ztratíme, jakmile začnou padat bomby. Já nevím, ty ho znáš... znala jsi ho líp než já. Co si o tom myslíš ty?"

"Ty myslíš, že tě znám lépe, než ty sám?"

"Nehraj si se mnou, Cameron!" sykl ztlumeným hlasem. "Moc dobře víš, co mám na mysli. Budoucí-já, John šílenej Connor, ohromnej chlap, zachránce lidstva... Já jsem jenom John Baum..." Jakmile domluvil, hlava mu klesla do dlaní.

Cameron Johnův hněv sledovala se vší opatrností. Byl jako zápalka, jež vzplane, téměř okamžitě zazáří rudým žárem, a pak, během několika sekund, vyhoří a zcela vyhasne. Došla tedy k názoru, že John má ještě spoustu času v řádu měsíců a let na to, aby se stal 'generálem'. Události uplynulého dne jej určitým způsobem ovlivnily, ovšem ne tak, jak si představovala, když navrhovala uspořádání pikniku. Právě teď opravdu potřeboval povzbudit. Naklonila se k němu a vzala Johnovy ruce do dlaní.

"John Baum není tak špatný. A jednoho dne bude Johnem šíleným Connorem," řekla tiše, zatímco palci chlácholivě hladila hřbety jeho rukou.

John se při jejím doteku zachvěl, ale než aby se tím zabýval, pokoušel se daný jev přisoudit statické elektřině, což ovšem nefungovalo. Její snahu o navození lepších pocitů sice ocenil, avšak příchod číšnice mu dal příležitost odpoutat od sebe pozornost.

"He he, díky... No tak, analýzu si nech na potom. Dáš si vafle? S krémem a jahodami?" John se otočil k číšnici. "Takže dvakrát," řekl rozhodně. Pak obrátil pozornost k Cameron, jež nadšeně přikyvovala, a usmál se.

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 8.června 2007

Onoho pozdního pátečního odpoledne museli zastavit ve vzdálenosti několika set yardů od bytu. Jít kus cesty pěšky po velmi rušném týdnu bylo přesně to, co Johna ani trochu nelákalo. Právě si začínal sám pro sebe stěžovat na všivé řidiče, kteří při parkování nenechávají mezi sebou více místa, když vtom jej zastavila jedna z jeho sousedek. Od té doby, co se v listopadu přistěhoval, si vyměňovali zdvořilosti vcelku často. Věděl, že se jmenuje Fay a že pracuje na nedaleké čerpací stanici, což zřetelně připomínalo její pracovní tričko a jmenovka. Měla přátelskou tvář a vždy jinou barvu vlasů. Dnes byly převážně fialové a sepnuté do drdolu. John si pomyslel, že má roztomilé pihy, a tak opětoval její úsměv, jenž ukazoval zuby, díky kterým jejich majitelka trochu připomínala králíčka.

"Nechceš zajít zítra na pláž?" zeptala se.

"Eh, já nevím..." John přelétl pohledem k Cameron, která právě zamykala dveře vozu, přičemž na Fay upřeně hleděla.

"Ségru můžeš vzít s sebou, jestli chceš. Třeba tam potká nějakýho kluka..."

"Že by? No tak teda jo." Johnovu mysl zaplnily poutavé výjevy Cameron, jak se nechává obletovat muži na pláži.

"Takže zítra ju?"

"Jasně."

Zpět v bytě se Cameron zaměstnala přípravou jídla. John si dal sprchu a poté si oblékl kraťasy a tričko. Usadil se na gauči, odkud měl v úmyslu sledovat nějaký rychle zapomenutelný televizní program, než bude jídlo na stole. Ticho v místnosti narušil teprve ve chvíli, kdy byl již téměř po jídle.

"Ty jít nechceš."

"Ne."

"Tak nechoď."

"Přece víš, že to nejde."

"Tak pojď s náma. Jak říkala, třeba tam někoho potkáš."

"Já se s nikým potkat nechci. Mám všechno, co potřebuji."

"Máš?" řekl a zachytil její pohled.

"Ano, mám."

Další slova zvolil poněkud opatrněji. "Jsi kariéristka, která během života nemá čas na lásku?"

Cameron se krátce kousla do spodního rtu a poté vstala. Svou skromnou porci jídla měla už dávno snědenou, a tak prázdný talíř položila do dřezu k opláchnutí.

"Budu potřebovat koupací úbor. Koupit ho můžeme cestou."

                                                                              # # # # # # # #

Sobota, 9.června 2007

Všichni tři seděli nebo leželi na ručnících po několik hodin, John a Fay občas prohodili pár slov ve chvílích, kdy se mazali opalovacím krémem. Cameron jej pořídila v téže chvíli, kdy zakoupila své tmavomodré jednodílné plavky. Jejich střih byl konzervativní, ale protože objímaly její křivky, jako by šlo o druhou kůži, přitahovaly řadu obdivných pohledů, které ovšem ignorovala, neboť nepředstavovaly žádnou hrozbu.

Cameron rozhodla o tom, že John potřebuje další vrstvu ochrany proti slunci, a podala mu láhev. Také si všimla opodál stojícího náctiletého chlapce, jenž dychtivým zákazníkům prodával nápoje, které měl uložené v nádobě vyplněné ledem.

"Dáš si sodovku?" zeptala se Johna.

"Jo jo. Díky."

Cameron se vrátila se dvěma vychlazenými plechovkami. Jednu podala Johnovi, který ji s úsměvem přijal, pak otevřela druhou a dopřála si pořádný doušek. "Mmm!" řekla a na rtech se jí rozlil spokojený úsměv.

"A já nic?" zeptala se Fay, ležící vedle Johna.

"Nezeptala ses," odvětila Cameron a její úsměv zmizel.

"Tak se napij ode mě," nabídl John.

"Díky, Johnny."

"Jmenuje se John. Nemá rád, když mu někdo říká 'Johnny,'" upozornila Cameron.

"To jako fakt?" otázala se Fay Johna.

"No... Takhle mi říkala jedna výjimečná osoba, když jsem byl malej. Trochu mi to připomíná právě ji, takže..." svá slova zakončil pokrčením ramen.

"Takže nechceš, aby to používal někdo jinej? V pořádku, Johne." usmála se a vrátila mu jeho plechovku.

John se při jejím převzetí usmál, načež se otočil k Cameron, která ještě pořád stála, což dle jeho názoru zavánělo trapností. Takhle k nám přitáhne pozornost, napadlo ho. Právě ji chtěl požádat, aby se posadila, když se najednou napila sodovky a přitiskla si plechovku k čelu, čímž spustila proces kondenzace mezi kůží a studeným kovem. Zavřela oči, nastavila tvář slunci a přejela plechovkou nejprve po jedné líci a posléze i po druhé. Ze rtů jí unikl tichý povzdech, zřejmě v reakci na chladivý efekt. I nadále pokračovala v pomalém přemisťování nádoby po povrchu obličeje, dále dolů k bradě a pak i kolem krku. Když dokončila celý okruh, zamířila rukou ještě níže.

"Co děláš?" zeptal se John.

Cameron se otočila hlavou k němu a zamrkala, jako by právě procitla z jiné myšlenkové roviny. "Jsem celá žhavá," odpověděla a pohlédla na Johna přivřenýma očima.

"To je fakt... teda, to jako fakt?"

"Ano. Ještě toho o mně hodně nevíš."

"To je fakt..."

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 10.června 2007

John vyšel z koupelny a vydal se za vůní čerstvě uvařené kávy. Cameron mu podala plný šálek a poté nalila i sama sobě.

"Tvoje kamarádka před půl hodinou odešla. Patrně musela jít do práce," řekla.

"Dobře." řekl John a napil se. "Mámě něco k jídlu?"

"Cereálie nebo ovoce."

"Cereálie, prosím," odpověděl John, aniž by si uvědomil, že z její strany šlo o konstatování, nikoliv o nabídku.

"Tak si je udělej."

"Fajn. Takže od teď už kopu sám za sebe?"

"Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi nechtěl žádnou matku ani chůvu."

John pozvedl šálek a ukázal na něj, čímž zpochybnil její nově nabytou svobodu v otázce stravovacích povinností.

"Uvařila jsem kávu a nalít i tobě mi přišlo pouze jako zdvořilé gesto."

"Zdvořilý gesto? Tak to díky, Phillipsová," řekl John sarkasticky a pokračoval v přesypávání svých oblíbených cereálií do misky. V lednici nalezl mléko, nato se posadil ke stolu a vychutnával si první jídlo, které si po dlouhé době udělal sám. Jasně, není to jídlo jako takový, ale...

"Tvoje kamarádka měla nejspíš bolesti," prohlásila Cameron a znovu se napila kávy.

"Cože? Když odcházela?" řekl John. Nyní se mu ve tváři zračily obavy.

"Ne, během vašeho milování," řekla Cameron zpoza šálku.

Co? Většina obsahu jeho úst skončila zpět v misce s cereáliemi, avšak některé kousky ozdobily též modrý bavlněný ubrus. Cameron položila šálek a hleděla na nepořádek na stole. John nemohl přijít na to, zda je potěšena jeho reakcí nebo se zlobí právě kvůli nepořádku.

"Byla totiž dosti hlasitá."

"Fakt?"

"Ano, extrémně hlasitá. Říkala jsem si, jestli jí náhodou neubližuješ."

"No ještě že jsi ji nešla zachraňovat."

"To bych neudělala, jsem tu pouze kvůli tvé ochraně. Jestliže si zvolíš způsobování bolesti kvůli vlastnímu uspokojení, pak je to tvoje věc."

"To vůbec, tím si můžeš být jistá."

"Já vím. Jenom to předstírala."

"Cože?"

"Svou rozkoš pouze simulovala."

"A ty to víš, protože jsi na tuhle oblast hotovej expert?" namítl John ostře.

"Studovala jsem lidské chování," řekla Cameron.

"Aha. Takže říkáš, že to předstírala, tudíž jsem mizernej v posteli."

"Jsem si jistá, že pro většinu ženských potřeb jsi zcela dostačující. Jen poukazuji na to, že svůj požitek zveličovala, což je známkou její nedůvěryhodnosti."

"Jo tak. Hraje orgasmus, takže ji musíš oddělat. Bezva..."

Cameron se patrně zlepšila nálada. "Kdy budeš chtít, abych ji terminovala?"

"Co? Myslel jsem to tak, jako by šlo o tvou odpověď, ne že já chci, abys to udělala!"

"Klid, Johne, jen si z tebe dělám legraci. Nezabila bych někoho jen proto, že jsi danou osobu nedokázal uspokojit."

"Co máš furt s tím 'nedokázal uspokojit'? Snažíš se ve mně vypěstovat komplex?"

"Ani se nemusím snažit. Dobírat si tě je velmi snadné."

John se opět pustil do své snídaně. "Řekl bych, že je lepší, když se schováváš v pokoji a trucuješ," zabručel.

"Ale když jsi opilý, tak nic takového neříkáš."

                                                                              # # # # # # # #

Čtvrtek, 26. června 2007

Cameron sledovala Johna, jak vychází z koupelny pouze v riflích, zatímco si stále utírá vlasy ručníkem. Po necelé minutě si volnou rukou prohrábl vlhké kadeře a usoudil, že vynaložené úsilí bylo dostatečné. Použitý ručník hodil zpět do koupelny, kde zůstal ležet zmuchlaný na podlaze. Věděla, že jej bude muset sebrat ze země, poskládat a umístit na ramínko, aby uschnul. Mohla by polemizovat o tom, že tímto předejde situaci, kdy John o pohozený ručník zakopne a zraní se. Na druhou stranu by jeden mohl říci, že věci ze země po něm zvedala vždy, což dobře věděl a také toho náležitě využíval. Bylo jí jasné, že by ji takový přístup měl mrzet, ale jelikož byla stroj, měla by vůbec něco cítit? Došla k názoru, že už dlouho předtím, než přišlo na Johna Connora, téměř jistě něco cítila. Cítit se tedy 'rozmrzele'? Ano, s tím se už dříve setkala, popravdě to zažívala i v této chvíli. Přesto šla a pohozený ručník zvedla.

"Proč tohle děláš?" zeptal se John.

"Protože ty ne," odpověděla.

"Hodil jsem to tam jenom proto, abych viděl, jestli to zvedneš."

"To mi došlo."

"A stejně jsi to zvedla."

"Ano."

"A nepřipadáš si... využívaná?" John zachytil její nelítostný pohled ve chvíli, kdy se přemístila k němu na vzdálenost jedné stopy.

"Ano."

"A přesto jsi to udělala," podotkl.

"Očividně je to tak."

"Phillipsová, víš, že jsi pěkně divná?"

Cameron maličko naklonila hlavu. "Divná? To jako divný stroj?"

"Divný cokoliv. Jsi stroj, kterej si myslí, že je holka..." řekl a pokrčil rameny.

"Ne, jsem stroj, který myslí jako holka." Zvedla ruce a zajela mu prsty do vlasů, aby odstranila ofinu z jeho obličeje. Doposud vlhké vlasy zůstaly přesně tak, jak je upravila, tedy sčesané dozadu. "To je lepší," řekla a usmála se.

John si prohlédl svůj odraz v nástěnném zrcadle a poté se vrátil pohledem k Cameron.

"Vážně?" otázal se.

"Ano. Takto je ti vidět do očí," řekla s tajuplným úsměvem na rtech.

7

Re: Something Else

Kapitola 7 - Hoši jsou zpátky ve městě


Los Angeles: Pátek, 27.července 2007

"Johne Connore! Vstávej, hned!"

"Co-"

"Dělej, říkám! Ať už jsi vzhůru!"

"Mami?"

"A koho jsi čekal? Zubní vílu?"

"Eh, tu ne. Někoho jinýho."

"Kyborga."

"Jo. Cameron."

"Cameron. Hm!"

"V čem je problém?"

"Ále, v ničem. Je hezká co?"

"Je no, a co jako?"

"Vaří dobře?"

"Jo. A...?"

"A ty ještě nejsi oblečený. Pěkně se flákáš. Do třiceti vteřin musíš být venku a připravený jít. Zlenivěl jsi."

"Posiluju, správně se stravuju, chodíme na střelnici. Co víc ještě můžu dělat, abych byl připravenej?"

"Začít hledat Skynet. A přestat očumovat kyborgovu prdel."

"Já se jí na prdel nečumím!" zakřičel.

"Na čí prdel?"

"Co-"

"S kým to mluvíš?"

"Cameron??

"A koho jsi čekal?"

"Nikoho... Jéžiši, co se stalo?"

"Mluvil jsi ze spaní. Lépe řečeno křičel."

"Aha. Myslel jsem, že mluvím s... Teda, zdálo se mi, že mě budí máma."

"Ano? Co ti říkala?"

"Že se flákám, že musíme najít Skynet a že mám přestat..."

"Přestat s čím?"

"S ničím."

"S čím?"

"To máš fuk." řekl John a odvrátil se od ní.

"S čím máš přestat?" zopakovala Cameron.

"Ty jsi hrozně neodbytná že?" řekl a přikryl si hlavu polštářem.

"Mám to v povaze. S čím máš přestat?"

John se namáhavě vyškrábal do vzpřímené polohy, aby se Cameron, sedící na posteli, mohl podívat z očí do očí. "Krucinál! S očumováním tvý prdele! Už jsi šťastná?"

"Nemohu být šťastná: Jsem stroj."

"Jo, správně..."

"Jsem stroj. Ale jestli mě chceš učinit šťastnou, můžeš zvednout zadek z postele, umýt se a obléct, zatímco budu připravovat snídani. Chceš lívance?"

"Jo. Prosím."

Cameron vstala z postele a zamířila pryč, u dveří se však zastavila a nepatrně se pootočila. "Přestaň očumovat," nařídila. John odpověděl hozením polštáře, který se neškodně odrazil od jejích zad. Ušklíbla se na něj a poté odkráčela do kuchyně.

John vyskočil z postele, vydal se do koupelny a celou cestu se smál.

                                                                              # # # # # # # #

Toho večera se John během společného mytí nádobí zeptal, kdy se má setkat s oním 'mužem, který to ví.'

"Později tohoto léta," odvětila Cameron, " ale mezitím pozorně sleduji zprávy týkající se známek chronoportační aktivity. Jakmile se objeví cokoliv slibného, půjdeme se na to podívat."

"Cože, 'Chronoportační,'?"

"Související s cestováním časem."

"Jasný, to chápu."

"Utahuješ si ze mě?"

"Jo." John si všiml jejího mírného zamračení, a tak konverzaci posunul o něco dále. "A co můžu čekat? Od toho chlápka."

"Vlastně jde o čtyři muže," řekla Cameron. Potutelně se usmála a podala mu talíř k osušení. John její odplatu uznal vlastním suchým úsměvem a dále ji vyzýval k odpovědi. "Muži, které jsi poslal zpět, jsou zkušení vojáci, kteří se budou soustředit na svou misi. Nicméně nebudou přivyklí modernímu světu a možná se ti budou zdát poněkud zvláštní. Chvíli jim potrvá, než si na nové okolnosti zvyknou, avšak vybráni byli právě díky jejich adaptabilitě, vedle ostatních individuálních schopností."

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 19.srpna 2007

Cameron prohledávala všechny dostupné online archivy kvůli zprávám týkajícím se podivných blesků, roztavených dlažeb, nahých násilníků nebo podobných věcí. U většiny případů se zjistilo, že nešlo o nic víc než o vtípky nebo o průmyslové nehody, našly se však také nejméně dva starší případy, které nebyly zcela vysvětleny a nyní nemohly být ani nijak ověřeny. Cameron došla k závěru, že se s největší pravděpodobností jednalo o aktivity Skynetu, jinak by se agenti, poslaní zpět v čase, u nich touto dobou již identifikovali, pokud by byli z hnutí Odporu. Své obavy sdělila Johnovi.

"Myslíš, že Skynet ví, co moje budoucí-já udělalo, totiž že jsem poslal tebe a další zpět? Chce snad udělat totéž, chránit tady sám sebe?"

"To je jistě možné. Pokud to tak skutečně je, pak válka možná již započala, a to naším bojem proti Skynetu v přítomnosti."

"Je to tak správně? Co moje příprava?"

Cameron pokrčila rameny. "To, jestli jsi připraven, se již brzy dozvíme. Ale ať už jsi připravený dobře nebo ne, hledání Skynetu nám usnadní jakákoliv činnost. Skynet nemůže provádět změny, aniž by zanechal stopy, a právě po těch se musíme dívat."

"Fajn."

Znamení, které očekávala, se objevilo v předpokládaný den na předpokládaném místě. Informovala tedy Johna, že příštího večera proběhne jistá schůzka.

Toho odpoledne se s Johnem opět vydala do obchodního domu Century. Rozhodla o tom, že John musí znát plán celé budovy jako hřbet vlastní ruky. V budoucí časové ose, ze které přišla, se tento dům stal koncentračním táborem Skynetu. John Connor vedl útěk z tohoto místa. Pokud by tedy neuspěli ve snaze předejít zrození Skynetu, mohlo by pro něj být výhodné vědět o tomto místu úplně vše. Také trávili víkendy v kaňonu Topanga a navštívili Serrano Point, stejně jako další místa důležitá v budoucí válce. Oba se shodli na to, že čím více bude nyní vědět, tím větší výhodu bude mít později.

Něco upozornilo Cameron na přítomnost bojovníků v jistém fast-foodu. Jelikož věděla, že je to jejich první den v přítomnosti, a že současná lokace není pro Johnovo setkání s vlastními muži vhodná, snažila se jeho pozornost přesunout k něčemu jinému. Rychle tedy vymyslela plán a zaměřila příhodné místo, načež Johna postrčila do zapadlé uličky, které vedla za obchody.

"Dej mi pusu!" přikázala.

"Hele, do tohohle už s tebou nejdu! Jednou to úplně stačilo, jasný? Už jsem se pouči-".

Cameron jej utišila přiložením dlaně na jeho ústa, ujistila se však, že Johnovi blokuje jakýkoliv výhled, zatímco odhadovala čas, který by vojáci z budoucnosti mohli potřebovat, aby proklouzli kolem. Jakmile usoudila, že je vzduch čistý, rychle se ohlédla.

"Všechno v pořádku," řekla vesele a vedla jej opačným směrem, než kterým mířili čtyři podivně oblečení a zablácení bojovníci.

"Můžeš mi říct, co to všechno mělo znamenat?" zeptal se John a ohlédl se přes rameno, nic neobvyklého ovšem nespatřil.

"Jestli mi nedáš pusu, tak ne," odpověděla s kamennou tváří.

John zvážil své možnosti. "Myslím, že tuhle informaci oželím."

"Vždycky můžeš svůj názor změnit," nabídla Cameron s nepatrným pobavením, které se jí vkradlo do hlasu.

"Dobře, no, já, eh, beru to v potaz..."

A tak se stalo, že během cesty zpět ke starému Fordu F-150, stojícímu na parkovišti, ji po celou dobu držel za ruku.

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 20.srpna 2007

Connor a Phillipsová dorazili k sídlu Odporu odpoledne před šestou hodinou. Toho dne nebyla posilovna a také kvůli všeobecnému ekonomickému úpadku ani jednomu z nich už měsíc nebyly přiděleny dvojité směny, což znamenalo, že jejich večery skýtaly spoustu volných hodin, jež bylo třeba něčím naplnit.

Teď, když si John zvykl na Cameroninu správu jeho života, byl celkově uvolněný a v poklidu stoupal po schodech do třetího patra sešlého činžovního domu. Cedule ve vstupní hale varovaly před pácháním drogových a alkoholových přestupků, což značilo, že tento dům byl právě na půli cesty k doupěti tohoto typu. Na půli cesty do pekla? pomyslel si John a usmál se pod vousy.

Phillipsová, jež je oba vedla, zaklepala na dřevěné dveře. Její termovize jí umožnila spatřit obrys muže za nimi, který si je prohlížel skrze kukátko. Podle všeho ji poznal, neboť hned nato dveře odemkl. Jakmile se otevřely, muž ustoupil na stranu. Phillipsová šla jako obvykle první před Connorem. Neoholený, tmavovlasý muž po třicítce se otočil k nim společně s druhým zdejším mužem, jenž byl mladší a snad ještě ošumělejší. Mladší muž zvedl zbraň a křikl, "Plecháč!"

Phillipsová se okamžitě snažila Connora ochránit, avšak k jejímu překvapení si on sám stoupl před ni. Že by šlo o instinktivní jednání? Na dané úvahy ohledně tohoto vývoje událostí ale teď neměla čas, a tak se jej pokoušela dostat za sebe, čímž vznikl propletenec zápasících paží. Uvolnila se z jeho sevření, opět se ho chopila, a poté jej otočila tak, že nyní stála mezi ním a zbraní a zarývala do něj přísný pohled.

John si náhle uvědomil, co udělal, a zabručel "Hm!", pokrčil rameny a upravoval si blůzu.

Kyborgův pohled se obrátil k muži, který měl být napomenut. "Tohle už nedělej!" řekla tiše, ale ostře, a zcela se otočila čelem k hrozbě.

Muž se zbraní vyprskl, "Co... co to má sakra být?"

"Řekni tvému muži, ať vstane, poručíku Reesi. Ty mě znáš," pobídla Cameron druhého bojovníka. Reese pokynul muži, aby sklonil zbraň, což se také stalo. Phillipsová se nyní postavila bokem a umožnila tak Connorovi postoupit o krok vpřed.

"Reesi?" zeptal se jí.

"Ano, první poručík Derek Thomas Reese."

"Aha! Mohla jsi mi o tom říct. Víš, jako předtím než jsme vešli dovnitř!" odfrkl si Connor.

"Takže tohle je kdo?" zeptal se Derek Reese a ukázal na povědomě vypadajícího mladého muže.

"Tvůj velitel," odpověděla Cameron.

"Cože?"

"Ne, 'šéfík'."

"Cože?"

"Ne, minulý rok používal 'hlavoun', ale teď je to 'šéfík'"

Muž, jenž byl zřejmě vůdcem skupiny, vypadal jako po mozkové mrtvici. Connor tedy rychle zasáhl. "Jsem John Connor." Natáhl ruku, se kterou si Reese váhavě potřásl, přičemž si všiml suchého, pevného stisku. "Tohle je Cameron Phillipsová," řekl a ukázal palcem na svou společnici. Reese ji ignoroval. "Svoje skutečný jméno nepoužívám. A ty předchozí označení, to je jenom takovej vtípek," dodal Connor.

"John si myslí, že má smysl pro humor. Každému říká, že jsem jeho sestra, 'Ofélie'. Změna příjmení příležitostně vyvolává smích u jistého druhu jednodušších žen, se kterými se pokouší zformovat milostný poměr," vyložila Cameron.

"Cože?" Reese nově příchozím stále příliš nerozuměl.

"To nic chlape, jí si nevšímej, dneska je nějaká náladová," dokončil John šeptem.

"Já nejsem náladová!" prohlásila trochu nazlobená Cameron.

"Ale jsi!"

"Nejsem!"

"Ale-"

Jejich hašteření přerušil Reese. "Držte huby! Co je to s váma? Ty," řekl a ukázal na Phillipsovou, "Ty jsi dřív vypadala tak nějak prázdně. Možná by ses k tomuhle nastavení mohla vrátit. A tobě, nyní se díval Connorovi přímo do očí, "tobě by prospělo, kdyby ses trochu zapojil do hry!"

Connor se ihned se starším mužem vyrovnal. "Já jsem zapojenej do hry. Jsem v ní zapojenej ode dne, kdy jsem se narodil. Znám cenu časovýho limitu. Možná by ses o tom mohl něco naučit ty sám."

Reese nic dalšího neřekl, pouze v tichosti hodnotil tuto mladší verzi svého velitele. Něco takového nečekal. Co ale potom vlastně očekával? Tak dalece o celé záležitosti neuvažoval. V očích tohoto mladíčka se však ve skrytu laciných manýrů ukrývalo něco víc. Přesně jako u generála.

"Dobře," řekl nakonec. Otočil se a začal prohledávat malou chladničku ve snaze nalézt něco studeného k pití. "Co ta zajímavá ochrana?" zeptal se Reese a s lupnutím otevřel sodovku.

"Jak jako zajímavá?" odpověděl Connor.

"Ty chráníš stroj. Nemělo by to být naopak?"

"John tohle dělá pořád. Rád pomáhá starým dámám přejít přes ulici nebo sundává koťata ze stromů. Myslí si, že je něco jako superhrdina," řekla Phillipsová nenuceně.

"No jasně," zněla Reesova skeptická reakce. Nato se otočil k Connorovi. "Pamatuj, že ji klidně můžeme zastřelit, aniž by si toho všimla."

"Jo, jo, já vím."

Zatímco si Phillipsová vyměňovala informace rozvědky společně se dvěma dalšími bojovníky, které pomocí jejich čárových kódů identifikovala jako Timmse a Sumnera, Connor a Reese seděli naproti sobě uprostřed bytu, na opačných stranách starého bílého skládacího stolu. Starší muž zaujal své místo v pohodlnějším kolečkovém dřevěném kancelářském křesle, zatímco vlastnímu hostu přenechal nižší, odlišnou ocelovou židličku s křiklavým vzorováním a tence polstrovaným vinylovým sedadlem i opěradlem.

John sledoval, jak se Derek napil přímo z plechovky, s vědomím, že jemu žádná nabídnuta nebyla. Došlo mu, že pokud nejde o Reesovu neznalost obvyklých zdvořilostí, pak se jej pokouší přimět, aby si vysloužil právo být hoden 'Johna Connora'. Zdálo se, že z Cameronina záměru využít těchto vojáků k zardoušení Skynetu v zárodku se stává přetěžký úkol. Opět se dostavily vážné pochybnosti ohledně motivace jeho budoucího-já. Vypadalo to, že mu hází pod nohy daleko větší překážky než samotný Skynet. V případě terminátorů je buď zlikvidujete nebo oni zlikvidují vás. Toto schéma činí život jednoduchým a nekomplikovaným. Výjimkami jsou samozřejmě ti, které poslal zpět on sám. Vždy si nějakým způsobem našli cestu k jeho srdci, a jemu pak na nich záleželo, patrně až příliš.

John se rozhlédl po téměř holém bytě. Nacházely se zde spací pytle na tvrdé dřevěné podlaze, tenké, chatrné květované závěsy, zplihle visící před okny, mapy, přišpendlené ke zdi a podivně nově vypadající přenosná lampa na stole mezi nimi. "Vy chlapi fakt víte, jak se zabydlet," zavtipkoval. "Tomuhle místu by bodla ženská ruka." Jeho pokus o vtip vyzněl v tiché místnosti naprázdno, pouze Cameron ukryla za dlaní drobný úsměv. Muž naproti němu se ani nesnažil skrýt jízlivý úšklebek. Aby se trochu rozproudila konverzace, Connor se zeptal Dereka, co tím myslel, když řekl, že Cameron dříve vypadala tak nějak prázdně.

"Přesně tohle oni dělají. Žádné emoce, jenom se na tebe nepřítomně dívají. Jestliže vypadají normálně, je to proto, že to hrají. Stejně jako ona. Copak to nevidíš?" řekl a podíval se přes plechovku sodovky na kyborga, který jej na oplátku zkoumal pohledem.

"Ani ne, ona je taková pořád. Je jiná než všichni ti, se kterýma jsem se setkal, taková víc lidská. Prostě jsem si myslel, že jde o nejnovější model," řekl John.

"Může být," souhlasil Reese a pokrčil rameny. "Ale nenech se napálit hochu, zas tak moc se neliší. Pořád je to plecháč, pořád je to terminátor: bezduchej stroj na zabíjení bez jakýchkoliv emocí." při těchto slovech do Connora opatrně píchal prstem, aby posílil svá tvrzení, což Johnovi přišlo nejen nepříjemné, ale také povýšené.

"Neříkej! Já nejsem idiot, Reesi," řekl a odstrčil jeho ruku pryč.

"A proč to vůbec má jméno? To si piš, že je to jenom sranda! Jakože to 'Cameron Phillipsová' - to vymyslel kdo?" Reese nyní plival čistý jed.

"Zřejmě já. Teda budoucí-já. Však co máš za problém? Tak nějak jsem ji potkal na střední. Aby mohla chodit do školy, tak nějaký doklady mít musela. Kdybys občas trochu myslel hlavou, tak bys přišel na to, že bodyguard, kterej moc nemůže chodit na veřejnost, je celkem na nic. A teď, když makáme, to potřebuje ještě víc než kdy dřív." snažil se John opět odůvodnit stav věcí, a nyní si byl jistý, že se vyjádřil dostatečně jasně.

"Makáte? Ono to chodí do práce?" Reese se ani neobtěžoval s maskováním nedůvěřivosti, kterou pociťoval.

V tu chvíli vyplul na hladinu také Connorův hněv, vděčný za to, že má nový cíl, na který se může obořit. Síla jeho hlasu odpovídala hlasu muže sedícího naproti němu. "Oba pracujeme. Jakže? Myslíš, že jsem se narodil bohatej nebo tak něco? Teď zrovna si v bavlnce nežiju, protože v následujících dvaceti letech musím zachraňovat lidstvo. Informace pro tebe, Reesi: mou mámu zavřeli do blázince, umřela připoutaná k zasraný nemocniční posteli na zasraným oddělení pro rakovinu." John udeřil do stolu tak silně, že se zlomil v půli a postříkal Reese zbytky jeho sodovky. "Jmenovat se Connor znamená sedět na prdeli tady a teď, pokud teda nejsi terminátor. Naštěstí pro mě je jeden na mý straně. Budoucí-já mělo v tomhle recht, co se slitování nad váma týče. Vůbec nevím, proč by měl zpátky v čase posílat takovou bandu loserů, pokud jste mu teda zrovna nelezli do cesty."

Reese vyskočil na nohy s pěstmi sevřenými, připravenými k boji. Phillipsová postoupila o krok blíže. Connor se podíval na ni, a poté zpět na Reese.

"Tady jsme skončili. Jdeme." Otočil se a odkráčel pryč, těsně následován svým bodyguardem.

Sumner se obrátil k Timmsovi. "Povaha toho týpka sedí, stejně jako koule z oceli! Tohle je rozhodně Connor!"

"Sklapni!" odsekl Reese.

Zbylí dva muži se na sebe za jeho zády potutelně usmáli.

Dole v uličce se Connor ve Fordu usmíval taktéž. "To šlo dobře," řekl. Cameron na něj hleděla s výrazem nepochopení. "Vzala sis na ty borce čísla?" zeptal se.

"Ano."

"Takže je v případě potřeby můžeme kontaktovat. Máš od nich nějaký užitečný informace?"

"Ano."

"Takže je bude potřeba kontaktovat."

"Ano."

"Hmm. To bude zajímavý setkání."

"Ano."

"Už ti, Phillipsová, někdy někdo řekl, že se s tebou úžasně konverzuje?"

"Ne."

                                                                              # # # # # # # #

Zatímco John připravoval salát ke steakům, které Cameron práva grilovala, teatrálně si odkašlal, aby i přes zvuk syčícího hovězího upoutal její pozornost, načež si zase jednou uvědomil, že takové věci nejsou vůbec potřeba.

"Díky, že jsi mě předtím kryla," řekl.

Cameron vypadala zmateně.

"Jako u toho nedorozumění, vždyť víš, když jsme prošli těma dveřma. Myslel jsem, že nás zastřelí..."

"Aha, nedorozumění," řekla šibalsky.

"Jo, nedorozumění," pokusil se John o nenucenou odpověď.

"No problemo," řekla Cameron vesele.

Po dlouhé odmlce John pokračoval. "Proč jsi to vůbec udělala? To s tím krytím. Je to copak součást tvý mise? Tvoje naprogramování?"

"Ne, to není. Pouze jsem si říkala, že se budeš cítit trapně, pokud se přijde na to, jak moc ti na mě záleží, obzvlášť před nimi."

"Kdo říká, že mi na tobě záleží?"

Cameron lehce pozvedla jedno obočí. Svá slova a tón hlasu zvolila velmi opatrně. "Protože je to tak. Kdyby ti na mě nezáleželo, neudělal bys to," řekla tiše.

"Hmm, no... eh..." John se odmlčel. Proti její logice nenalezl žádný argument. Už zase. Dále se těmito myšlenkami zabýval na gauči, kde zaměstnával sám sebe přepínáním televizních programů.

Cameron si všimla, že John tentokrát nesklouzl ke hněvu, narozdíl od tolika dřívějších příležitostí.

                                                                              # # # # # # # #

John ležel v posteli a nemohl usnout. Muž, se kterým se toho dne setkal, byl Reese. Že by byl příbuzný, o kterém nikdy neslyšel? Jak toto téma nakousnout, aniž by Cameron pojala podezření? Jak se ukázalo, jeho obavy byly zbytečné.

"Něco tě trápí," řekla Cameron. Jako obvykle ležela oblečená na přikrývce. Od chvíle, kdy vzdali předstírání, že v noci zůstává ve svém pokoji, uplynula již dlouhá doba.

"Jo no," souhlasil a obrátil pohled k ní. "Ten chlap, Reese. Co má za problém? Víš jak, choval se ke mně, a k tobě taky, jako bychom byli nic..."

"Ty, respektive budoucí-ty, jsi poslal jeho bratra Kylea na misi, ze které se nevrátil. Dokud nebyl přidělen k této misi, nevěděl, co se mu stalo. Celkově se zdálo, že chová k Johnu Connorovi zášť."

"A přesto přijal misi, týkající se cesty zpět."

"Ano. Možná chce zjistit, co se Kyleovi přihodilo."

"To mu můžu říct rovnou: je mrtvej." John se zhluboka nadechl, položil si jednu nohu na kotník druhé a dal si ruce za hlavu. "Ty jsi Dereka v budoucnosti znala?"

"Ano, trochu. Když byl přiveden na tvé velitelství, pokusil se mě zastřelit, a pak jsem jej zachránila před potulnou přeprogramovanou tři-osmičkou."

"Fakt?"

"Ano. Moc vděčný mi za to nebyl."

"Aha. No, se konečně stanu Johnem Connorem, tak to s ním určitě proberu."

"Děláš si ze mě legraci?"

"Jo."

"Aha."

                                                                              # # # # # # # #

Čtvrtek, 13.září 2007

Cameron domluvila další setkání se skupinou bojovníků Odporu, aby viděla, jakých pokroků zatím dosáhli. Doufala, že by setkání mohlo probíhat lépe než prvně. Schůzka se měla konat hodinu poté, co oběma skončí pracovní směna, díky čemuž by měli získat spoustu času pro případ, že by se zdrželi v důsledku dopravních potíží, což bylo štěstí, jelikož k Johnově nevoli to byl právě jejich vůz, který zdržení zapříčinil. Opět tedy zavedl hovor na téma pořízení nového, pohodlnějšího vozu. Cameron navrhla, že nějaký ukradne. John návrh zamítl a nahlas uvažoval, jak dlouho by mohlo trvat, než našetří na nový. Cameron mlčela. Nebyla schopna zodpovědět jeho dotaz, aniž by věděla, který vůz přesně chce. Předchozí diskuze na dané téma skončily Johnovým rozvášněním, tedy něčím, co považovala za zbytečné, avšak stále nevyhnutelné.

Když dorazili k bytu, John se zastavil na chodbě. "Nepřijde ti to tady nějaký divný?" zeptal se a vytáhl zbraň.

"Uvnitř nedetekuji žádné známky života. Měli bychom jít, Johne."

"Možná. Ale nejdřív se tam mrkneme." Přikročil ke dveřím a lehce na ně zatlačil. "Zamknuté není," zašeptal.

Ona jej však jemně odstrčila stranou. "Počkáš tu, prosím?" Svou žádost doplnila pousmáním. John váhavě, leč souhlasně přikývl.

Cameron vytáhla pistoli také, otevřela dveře dokořán, poté spěšně vešla dovnitř a rychle se vydala doprava, kde s namířenou zbraní zkoumala místnost. Na podlaze uviděla čtyři těla. Termovize jí prozradila, že jsou mrtví již delší dobu, ačkoliv jeden z nich se zdál být o něco teplejší. Preventivně přepnula na infračervené spektrum, které odhalilo, že se jedná o kyborga typu T-888.

Zastrčila tedy pistoli zpátky za opasek a tiše se k němu přibližovala. Stále se nehýbal, a tak na jeho krk namířila silné kopnutí v naději, že poškodí hlavu a také montáž čipu. Kopnutí jej zastihlo nepřipraveného, což mělo za následek, že přeletěl celou místnost, kde jej zastavila pevná vnější zeď. Zdálo se, že žádné poškození neutrpěl, neboť vstal a postupoval k menšímu útočníkovi. Pokusil se ji udeřit do hlavy, ona si však přidřepla, chopila se jej, roztočila ho a následně využila jeho vlastní kinetickou energii k prohození skrze vnitřní sádrokartonovou stěnu přímo do místnosti, jež vypadala jako ložnice, kde dopadl na hromádku spacích pytlů.

Ještě ani nezkusil vstát a již na něm klečela Cameron, která jej zasypávala sprškou úderů v oblasti čipového portu a vizuálních senzorů. Dokázal odrazit jeden úder, pak druhý, a poté ji uchopil za zápěstí. Otočil s nimi, zvedl ji do vzduchu a navzdory kopům, které úspěšně přistávaly na jeho trupu, ji prohodil zbytkem sádrokartonu. Cameron dopadla na jediný stůl v bytě, ovšem tomuto obdélníkovému dřevěnému objektu se při dopadu nedařilo o nic lépe, než jeho skládacími kolegovi, který se před měsícem setkal s Johnovou pěstí. Než se vyškrábala na nohy, tři-osmička byla u ní a opět jí vrhla přes celou délku místnosti. Tentokrát se jí však podařilo přistát o něco lépe, a byla tak připravena na poslední chvíli uhnout a nechat jej za využití jeho vlastní hmotnosti a rychlosti obličejem vrazit do cihlové zdi, čímž došlo k proražení tenké omítky až k základní struktuře. Dle předpokladů měl tento krok jen malý efekt, snad kromě kosmetického poškození.

Během následující minuty kroužili kolem sebe a pohledem přeměřovali jeden druhého. T-888 ji byla schopna identifikovat pouze jako neznámý typ kyborga. Porazit ji nebylo pro jeho misi rozhodující, a proto rozhodl o tom, že nejlepším možným krokem bude únik. Cameron měla nicméně jiné plány. Jejich souboj připomínal těžkooděnce z dob před mnoha staletími, jak se řinčení kovu rozléhalo po celé budově.

John, čekající venku na chodbě, nedokázal své obavy z nenadálého ticha potlačit. Jen několik sekund předtím, než se terminátoři opět pustili do boje, vpadl do místnosti s poněkud zbytečně nachystanou zbraní. Nevěděl, co může objevit a snažil se nemyslet na poškození, které Cameron mohla utrpět. Nato spatřil dva stroje bušící do sebe a držící se navzájem v kleštích, avšak zdálo se, že Cameron má navrch. Obratným pohybem většího kyborga převrátila, vrazila mu koleno pod bradu a uštědřila mu další ránu do pravého oka. Nepřátelský stroj však jednou rukou stiskl Cameroninu holeň na jeho hrudi, druhou rukou uchopil její bundu, zvedl ji nad sebe a odmrštil pryč. Poté vstal a začal hodnotit hrozbu plynoucí z Johnovy přítomnosti. Jeho posudek byl negativní, ale jelikož jej považoval za člena hnutí Odporu, vykročil směrem k němu společně s vlastním příkazem 'Terminovat.

Zastavila ho však Cameron, která jej udeřila ramenem do břicha a zvedla do vzduchu. Objala jej pažemi a vrhla se s ním z jednoho z napůl otevřených oken bytu, čímž tři-osmičku dostala daleko od Johna. Starý litinový požární žebřík zasypaly střepy a dřevěné třísky. Oba kyborgové přeletěli úzkou uličku a narazili do protější budovy tak tvrdě, že v daném bodě popraskala malta a došlo tak k uvolnění několika cihel. Cameron se zvládla otočit tak, že kyborg dopadl na zem plnou silou, zatímco ona přistála na něm a ihned se snažila odvalit pryč. Nepřítel ovšem vstal rychleji a vyrazil velkou rychlostí napříč uličkou. Přestože byla Cameron hbitější, kvůli nižší hmotnosti ho nedokázala udržet na místě. Tím, že je dostala ven z bytu, mu poskytla příležitost k úniku, které se ihned chopil.

T-888 doběhla až na hlavní ulici a hnala se na druhou stranu. Jakmile se ji však Cameron pokusila pronásledovat, srazil ji projíždějící automobil. Šokovaný řidič a jeho spolujezdec přes rychle se vypouštějící airbagy zírali, jak vytahuje hlavu z předního skla.

"Jen klid, není důvod k panice," zněla její rada. Ještě se je pokusila dodatečně utěšit rychlým úsměvem, a poté si stoupla na kapotu jejich zdemolovaného vozu. Po tři-osmičce nebylo nikde ani stopy, seskočila tedy dolů a utíkala zpět k sídlu Odporu.

Když dorazila k uličce pod okny bytu, nalezla Johna za volantem jejich nastartovaného automobilu. Naskočila dovnitř a chladně konstatovala, "Brzy sem nejspíš přijede policie. Měli bychom jet."

John se na ni zděšeně podíval. Cameron měla oděrky a řezné rány po celém obličeji a také na rukou, vlasy jí pokrývala směs skla, podivných plastových kousků i dřevěných úlomků, a její bunda i rifle byly na spoustě míst roztržené, druhá jmenovaná část oděvu byla navíc potřísněna větším množstvím krve. "Co se tam stalo? Vypadáš strašně!"

Cameron jeho pohled opětovala. "Ty, Johne, opravdu víš, co říct, aby se dívka cítila výjimečně. řekla s veselým úsměvem. Pak ale úsměv náhle zmizel. "Jeď!" nařídila.

John polkl, obrátil pohled před sebe a udělal, co říkala. "Já jsem... prostě najednou tam bylo hrozně ticho a... a tak no. Myslel jsem, že tě třeba dostal nebo tak něco..."

"Johne."

Krátce pootočil hlavu a viděl, že se na něj Cameron upřeně dívá.

"Nikdy za mnou nesmíš takto chodit. Byla to T-888, mohla mě dočasně vypnout nebo také terminovat, jeden nikdy neví. Mohl jsi přijít o život. Už to nedělej. Prostě uteč pryč," řekla mrazivě.

Ztěžka dýchající John zaťal zuby a pokoušel se soustředit na řízení. Byl rád, že provoz je poměrně řídký.

Cameron se naklonila k němu. "Prosím." dodala o něco vřeleji.

John několikrát přikývl, jelikož však zachmuřeně sledoval vozovku, nevšiml si prosebného pohledu na tváři jeho bodyguarda.

                                                                              # # # # # # # #

Zpět v bytě John dospěl k závěru, že by měl zavolat Dereku Reesovi, informovat jej o osudu jeho mužů a říct mu, aby se odebral do bezpečí domu ve Van Nuys, který sehnali před několika měsíci, a očekával další instrukce. Věděl, že bude třeba na dané místo zajet a pustit Dereka dovnitř, což byl úkol, který znaveně akceptoval, avšak který byl zcela nezbytný. Podstatné je provést jej pokud možno rychle. Třeba by tuhle prácičku mohla Cameron sfouknout sama. Nejprve ovšem bylo nutné dokončit vybrané domácí práce.

Cameron seděla u kuchyňského stolu pouze ve spodním prádle, zatímco její rifle ležely promočené ve vaně a čekaly na posudek týkající se jejich budoucí životaschopnosti. Vlasy, ze kterých již vykartáčovala veškerou drť, si jednoduše sepnula sponkou. Mytí a kondicionér může počkat. Na stůl položila malé toaletní zrcadlo a rychle zhodnotila poškození v obličeji. Právě byla připravena začít vytahovat skleněné střepy a dřevěné třísky, když jí John sebral pinzetu.

"Můžu?" řekl a přitáhl si druhou židli.

Chtěla ho odmítnout, avšak nato si uvědomila, že jej nechala vzít si bez povšimnutí pinzetu z její ruky, aniž by kladla jakýkoliv odpor. Znepokojující detail. Jestliže se potýkala s autonomními reakcemi, neznamenalo to, že její čip utrpěl poněkud větší poškození? Analyzovala tedy své audio a videozáznamy, zatímco se John zabýval vytahováním cizích objektů, hyzdících její kůži. Jakmile byl hotov, vzal si vatu a jemnými pohyby očistil její obličej od krve a špíny, načež na rány opatrně nanesl dezinfekci a dále odstraňoval zbývající tekutinu stékající dolů po jejích tvářích. Cameronina analýza se nyní zaměřila na to, co dělal, a co díky tomu cítila.

"To je dobré, Johne. Nemusíš být tak opatrný, nijak mi neublížíš," řekla.

John ji ignoroval. Příliš nevěřil, že nemůže napáchat větší škody v případě, že by byl příliš hrubý, a to ani navzdory faktu, že po celou dobu nehnula brvou.

"Řekl bych, že tady žádný stehy potřeba nebudou, ale na těch zádech... Za jak dlouho se to zahojí. Za pár dní že?" John vstal a jeho zrak spočinul na umělé páteři a lopatkách, prosvítajících skrze rány v její syntetické kůži.

Cameron lehce pootočila hlavu. "Na to aby se zacelily trhliny v epidermální vrstvě zcela postačí několik dní. Jizvy zaberou o něco více času, ale už jsem měla i horší."

"Tehdy v Novým Mexiku?"

"Ano."

"Ani jsem ti za to nikdy nepoděkoval, víš jak, za to, že jsi zachytila kulky a dala mi příležitost k útěku."

Cameron se postavila čelem k němu. "To je v pořádku. Od toho jsem tady. Tady a teď," řekla, nicméně její hlas přešel v šepot.

John pohlédl dolů na vatové tampony, které držel v rukou, a poté na Cameron, stojící jen o několik palců od něj ve svém neladícím spodním prádle. Vypadalo to, jako by dýchala stejně ztěžka jako on. Něco hluboko v jeho podvědomí na ni křičelo, aby roztrhala jeho košili a udusila jej polibky. Kde se tyhle myšlenky vzaly? Objevily se už ve chvíli, kdy ji poprvé spatřil: A jo, v tý ubohý starý restauraci v rozpadajícím se pouštním městečku, tam se to stalo. Ale ona je tabu, na to nepotřebuju blbýho Dereka Reese, abych tohle věděl.

Cameron se na něj zadívala pozorněji a všimla si, jak jeho dech zrychluje, srdeční tep nabývá na intenzitě a zorničky se rozšiřují. Samým očekáváním nepatrně pootevřel ústa a hlavu přesunul o kousek blíže. Cameron odpověděla též mírným pootočením, aby zaujala přesně ten správný úhel...

"Ehm, teď ti můžu zašít ty záda, jestli teda chceš." řekl a odkašlal si.

Chvilku trvalo, než Cameron zareagovala. "Ale jistě," odvětila a krátce se usmála. Otočila se zády k němu, stále se však na něj dívala přes levé rameno.

John se však musel odtrhnout od jejích očí a soustředit se na práci, pro kterou se sám nabídl, tedy na pečlivé chirurgické šití. Když skončil, naskládal veškeré vybavení do lékárničky, a pak zvedl z podlahy Cameronino černé tričko, ať už zde dříve spadlo nebo bylo jednoduše odloženo.

Poté co Cameron pomocí zrcadla přezkoumala Johnovu ruční práci, pogratulovala mu za odvedený výkon. "Dobře ses to naučil. Taková praxe je pro tebe užitečná, ale v mém případě není třeba být příliš precizní, jelikož se má kůže zahojí tak jako tak. Nicméně možná bude zapotřebí, abys daný úkon prováděl i na lidech, a tam by větší šikovnost mohla být nezbytná."

"To jo. Díky. Poslouchej, jak to bude zítra z prací? Budeš v pohodě?"

"Stopy na mém obličeji se zahojí natolik, že bude možné je účinně zakrýt makeupem."

"No dobře, ale co to ostatní? Přece jenom jsi vyskočila z okna... Co tvoje pravý rameno? Nedávno jsi říkala, že by další náraz nemuselo vydržet."

Cameron jím zakroužila a současně spustila interní systémový sken. "Zdá se být funkční. Pravděpodobně jsem onen problém nadhodnotila."

"To je dobrý, Cameron. Technický záležitosti nemusíš držet pod pokličkou. Když budeš něco potřebovat spravit, tak ti pomůžu."

Cameron se na něj usmála. "Díky. Bude to pro tebe cenná zkušenost."

"No jo no..."

Něco se mělo stát, ale nestalo se to. John si nebyl jistý, jestli má být potěšený svým sebeovládáním nebo smutný kvůli vlastnímu sebezapření. Cameron přemýšlela, proč John ucouvl od záměru políbit ji. Za předpokladu, že by se doposud nerozhodl, co s ní dále, odpověděla by zcela věcně, avšak on byl patrně stále ponořen do niterných úvah. Cítila, že občas stojí za to zkoumat Johnovy úmysly vůči ní, po několika chybných úsudcích však rozhodla, že lepší bude jemnější forma sbližování. Jemnost nebyla její silnou stránkou, avšak jednalo se o výzvu pro její infiltrační schopnosti, a tudíž šlo o taktiku zcela vhodnou.

"A co budeme dělat teď?" zeptala se Cameron.

"To nevím," řekl John a zadíval se jí hluboko do očí. Po chvilce jí podal roztrhané a zakrvácené tričko. "To už se taky myslím mělo líp."

"Cameron si jej s úsměvem vzala a prohlédla si ho. "To tedy ano."

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 14.září 2007

Byl to další nudný páteční večer, strávený doma u televize. Na obranu nutno říct, že uplynulý týden byl rušný a únavný, alespoň pro Johna. Když mu Cameron, odpočívající na gauči, pokynula, aby si položil hlavu na její klín, nezmohl se na žádný odpor. Neprotestoval dokonce ani tehdy, když si, patrně bezmyšlenkovitě, začala pohrávat s jeho vlasy.

Cameron se zeptala Johna, proč nekontaktoval Charleyho Dixona. Před časem jí povídal o šesti měsících, které s ním strávili jako rodina, než jedna noční můra přinutila matku opustit Nebrasku a vydat se do údajně bezpečnějšího Nového Mexika. Charleyho přezdívka pro něj, kterou použila dívka Fay z benzínové pumpy, Cameron mrzela, neboť poté, co se pokusila nabrat nový směr ve vytváření vztahu s budoucím generálem, jí John jasně řekl, že se mu nemá říkat 'Johnny,'.

"Připomíná mi mámu. Zažili spolu fakt hezký časy, ale skončilo to nějak blbě. Ani nevím, co se s ním stalo, ale pochybuju, že by mě touto dobou chtěl vidět."

"Chápu," řekla a dále pokračovala ve vískání jeho vlasů, které hladila natolik lehce a jemně, že se s Johnovým znepokojením již více nesetkala.

"Doufám, že to s ním dopadlo dobře, on byl jeden z těch fajn lidí. Jeden z těch nejlepších," řekl a zívnul. Mírná stimulace hlavy a taktéž uspávající charakter televizní show, jež se snažil sledovat, v kombinaci se všeobecnou únavou způsobil, že zanedlouho usnul. Krátce poté jej Cameron odnesla do postele.

                                                                              # # # # # # # #

Na druhý den se Cameron brzy ráno vyplížila z Johnova pokoje a hledala Charleyho Dixona na internetu. Zpráva v deníku Los Angeles Sun o jeho velkém hrdinství odhalila, že v květnu roku 2004 pracoval v L.A. jako sanitář. Následující hodina strávená hackováním několika databází registrovaných voličů, rozvodných společností a licencovaných profesionálních zdravotníků vyústila ve fakt, že Charley Dixon v Sherman Oaks nebydlel sám, ale byl ženatý se zdravotní sestrou jménem Michelle.

Ve okamžiku, kdy zavírala notebook, se pomalu objevil zívající John.

"Co je?" řekl.

"Nic. Jen hraji Solitaire," odpověděla.

John se na moment zamračil, pak ale pokrčil rameny a odebral se do koupelny vykonat pravidelnou potřebu.

Cameron přišla ke dveřím a zaklepala. "Jdu do obchodu koupit nějaké mléko. To stávající již došlo," řekla. Jen před chvilkou vylila do dřezu celého půl litru.

"Fajn," zavolal nazpět. "Já se zatím osprchuju."

"Dobře. A ne abys otevíral nějakým podivným mužům. Nebo terminátorům."

"Ha. Ha," odpověděl suše, Cameron jej však slyšela, jak se ihned poté uchechtl.

Po zakoupení nové krabice čerstvého mléka se Cameron zastavila před obchodem a na mobilním telefonu vytočila jisté číslo. Telefon na druhé straně pětkrát zazvonil a pak se již ozval ženský hlas.

"Dobrý den, mluvím s Michelle Dixonovou?"

"Kdo to chce vědět?"

"Cameron Phillipsová."

"Vy jste z advokátní kanceláře? Nebo prodáváte klimatizace? Protože my nepotřebujeme ani jedno, díky. Hezký den přeji."

Cameron se zamračila na telefon, když zjistila, že hovor byl přerušen, aniž by si byla jistá, proč se tak stalo. Přehrála si tedy konverzaci a vzala v úvahu intonaci. Aha! Poté vytočila číslo znovu.

"Prosím." ozvala se unavená odpověď.

"Paní Dixonová? Prosím, nezavěšujte. Můj přítel se jmenuje John Reese a z Nebrasky zná vašeho manžela. Podle mě by ho opět rád viděl."

"Podle vás?"

"Ano. Ještě jsem se o tom před ním nezmiňovala. Řekla jsem si, že pokud se s vámi spojím, půjde o vaše rozhodnutí. Tedy, vaše a pana Dixona. Pokud nebude Johna chtít znovu vidět, vezmu to na vědomí a víckrát již nezavolám."

Uplynuly dlouhé sekundy, aniž by přišla odpověď. Přesněji řečeno dvacet sedm. Cameron se rozhodla, že po dalších třinácti otázku zopakuje. Než však takto učinila, Michelle konečně opustila mrtvý bod.

"John Reese? Spíš John Connor, syn Sarah Connorové ne?"

"Ano."

"Vy o ní něco víte?"

"Ano, ale tehdy byl John ještě malý hoch. Federálové jej očistili a dali mu novou identitu. Má stálou práci a oba nyní bydlíme v North Hills. Pana Dixona má ale pořád rád a respektuje jej, jako otce."

Po další pauze Michelle Dixonová promluvila. "Dobře, řeknu mu o tom. Dejte mi vaše číslo, když tak se ozveme."

                                                                              # # # # # # # #

Později toho se John posadil do Fordu na místo řidiče. Společně strávili den v přístavu v Santa Monice z nikterak zřejmého důvodu, kterým bylo patrně něco jiného, než jen využít volný čas. Když se zeptal Cameron, jestli má toto místo v budoucnosti nějaký strategický význam, zavrtěla hlavou: "Nene." Odmítla mu povědět, že mrtví vůdci Odporu byli přivázáni k ruskému kolu jako hrozivá výstraha pro lidi, aby se nepokoušeli se Skynetem bojovat.

Byl to den vhodný pro pozorování lidí a následné zodpovídání jejích otázek, týkajících se oněch podivných věcí, které lidé dělávají, když nemají nic důležitého na práci. Dali si spolu zajímavé jídlo s thajské kuchyně a také zmrzlinu, ale vzhledem k dlouhé cestě domů, která je čekala, a také k faktu, že oproti ostatním párům kolem nich skutečný pár nebyli, se John rozhodl výlet ukončit.

Ve chvíli, kdy vklouzla do sedadla, začal její telefon hlasitě vyzvánět. Vytáhla jej z kapsy a otevřela. "Prosím."

Po necelé minutě poslechu opět promluvila. "Dobře, to bude skvělé, těšíme se. Nashledanou," řekla Cameron vesele. Poté ukončila hovor a opět telefon zaklapla.

"Na co se těšíme?" zeptal se John.

"Na nic," řekla Cameron a tajuplně se usmála.

"Nic to být nemůže, ty nikdy neděláš jenom 'nic'. A taky ses usmála, což znamená, že něco tajíš. O co jde?"

Cameron skousla ret. "To je překvapení. Nechci ho pokazit. Ty snad ano?"

John nevěřícně zavrtěl hlavou. "Phillipsová, ty jsi plná překvapení. Ještě jedno klidně přihoď."

Cameron nic neřekla, jen pokrčila rameny a pokorně se usmála nazpět.

John si odfrkl. "Fakt nevím, proč tě u sebe trpím..."

"Protože by s tebou nikdo jiný nevydržel?" zazněla troufalá reakce.

John ji změřil pohledem, pak zkontroloval, zda má volno, a poté vyjel na silnici. "To bude ono," uznal a tiše se zahihňal.

Cameron se sama pro sebe usmála též a zadívala se oknem ven. Brzy již v poklidném tempu brázdili silnici 405 vstříc domovu. Souběžně s nimi jel světle modrý Volkswagen squareback z roku 1967 se surfovacím prknem připevněným ke střeše. Z okénka spolujezdce vyčnívala obnažená noha ženy, jež točila a kroutila prsty v teplém večerním vzduchu. To by mě zajímalo, jaké to je. Cameron se rozhodla, že si to vyzkouší také, načež si sundala boty i ponožky a neznámou dívku napodobila.

John, jenž na její hravé, leč ladné dovádění vrhl zvláštní krátký pohled, byl přímo fascinován. Když Cameron zachytila jeho pohled, usmála se, ale neřekla nic. Prostě je šťastná, řekl si. A on sám byl nyní šťastný také.

                                                                              # # # # # # # #

Sotva překročili domovní práh, když vtom Johnovi zazvonil telefon. "No?"

Nato přiložil ruku k mikrofonu. "Reese chce vědět, jestli se někdo dotkl trezoru," řekl.

"Žádný jsem neviděla. Zkontroluji vizuální nahrávky." Po krátké odmlce zavrtěla hlavou.

"Cameron žádnej neviděla. Vzal jsem zbraně, spisy a mapy, všechno, co bylo možný hodit do batohu, ale vynesl jsem to ve spěchu, než se ozvaly sirény." Následující minutu opět poslouchal Dereka a poté pokračoval, "Ne, žádný telefony ani papíry. Ty nejspíš mají policajti... Fajn. Pak tě vyzvedneme." dodal a ukončil hovor.

"Vezmu svítilny a rukavice," oznámila Cameron.

                                                                              # # # # # # # #

Později toho dne znovu zastavili v uličce pod ošumělým bytem v Picu. Derek byl nepohodlně namačkaný na sedadle mezi Johnem a Cameron, která řídila. Tentokrát se vydali nahoru po požárním žebříku. Nahoře Cameron za použití síly otevřela posuvné okno a vlezla do místnosti. Rozbité okno nebylo doposud zaskleno, nyní však bylo přelepeno oficiální žlutou policejní páskou, jež měla odradit příležitostné návštěvníky. Těla byla odnesena pryč, jakožto i veškeré věci, které zde John zanechal, včetně spacích pytlů. Cameron ostatním svítila baterkou, aby v místnosti dobře viděli.

"Kde je ten trezor?" zeptala se.

"To mi řekni ty, když jsi tak chytrá." odvětil Derek.

"Na tohle nemáme čas," řekl John, pak se ale jeho pozornost přesunula k něčemu v Cameronině světelném kuželu baterky. "Počkat... tady je to!" Vlastní baterkou posvítil na plakát kotěte, držícího se stromu jako o život. Cameron jej strhla a odhalila kovové dveře s rukojetí a číselnou klávesnicí.

"Jaká je kombinace?" zněla Johnova otázka.

"Rychlejší pro ni bude, když prostě vyškubne dveře," řekl Reese.

"To těžko," řekl John, avšak pokynul Cameron, aby tak učinila.

Sáhla po rukojeti, ale jakmile se jí dotkla, vyrazila z ní sprška jisker, jak Cameron dostala zásah elektrickým proudem a svalila se na podlahu. Derek si dřepnul k její hlavě společně s připraveným loveckým nožem. John mu jej však vykopl z ruky.

"Dej si pohov, Reesi!"

"Bude mimo jenom chvilku, musíme z ní dostat ven ten čip!"

"Ne, nemusíme. Otevři trezor a vezmi věci, pro který jsme přišli. Nemůžeme se tady moc zdržovat, ten zkrat určitě upoutá něčí pozornost."

Reese neochotně otevřel trezor a přesunul jeho obsah do batohu, který mu Connor vrazil do rukou.

John poklekl u Cameronina obličeje a čekal, až přijde k sobě. V minulosti mu říkala, že k restartu potřebují dvě minuty. Naneštěstí se dlouho před vypršením této doby ozval štěkot psů. Vrhl pohled na Dereka, které také věděl, co to může znamenat. John mávnul na staršího muže, aby mu pomohl odnést Cameroninu mrtvou váhu k požárnímu žebříku. Reese ale namísto toho posadil její tělo do dřevěného kolečkového křesla. Poté, než mohl John jakkoliv zareagovat, postrčil křeslo směrem k rozbitému oknu a stále neaktivní Cameron tak již podruhé toho týdne absolvovala tentýž pád, při této příležitosti ovšem dopadla na střechu starého automobilu. John jej zpražil pohledem, ale nato vyskočil z druhého okna na žebřík, který zdolal napůl skákáním, napůl klouzáním. Ve chvíli, kdy se ocitl na zemi, Cameron konečně znovu ožila, a poté všichni tři utíkali k zaparkovanému vozu. John nastartoval motor a rychle se rozjel, čímž Dereka donutil skočit do nákladového prostoru, což se mu povedlo jen tak tak.

Když přijeli k domu, John následoval Dereka dovnitř, Cameron však naznačil, aby počkala ve voze.

John si afektovaně otřel čelo. "Fíha, to bylo těsný! Ještě že jsme stihli zdrhnout," řekl a kajícně zavrtěl hlavou.

"To teda jo!" souhlasil Derek.

"Co je vlastně v tom batohu?" otázal se John a přisunul se o něco blíže.

"Peníze, diaman-" Náhle Dereka přerušila Johnova bota s kovovou špičkou, která dopadla na jeho tříslo. Ve velkých bolestech se zhroutil na studenou, tvrdou betonovou podlahu a držel se za nohu.

"Už žádný podobný kousky, slyšíš?" řekl Connor a chytil Reese za límec. "Jasný?"

"Jasný," zachraptěl Derek, slzící bolestí.

"Zůstaň tady a nikam nechoď. Až budeme mít nový doklady, tak zavolám." Poté si vzal batoh, vyšel ven, zabouchl za sebou dveře a připojil se k Cameron v autě.

"Jsi v pohodě?" zeptal se laskavě. V jeho hlase již nebylo po vzteku ani stopy.

"Ano, jsem v pořádku. Děkuji za optání," řekla Cameron a pozorně si jej prohlížela.

"Určitě?"

"Ano, opravdu." odpověděla a pousmála se, aby Johna uklidnila.

"Dobře." Zhluboka se nadechl a opět hlasitě vydechl.

"A co ty?" zeptala se Cameron.

"Já jsem v klidu."

"Slyšela jsem odtamtud podivné zvuky."

"O nic nešlo."

"Mně to nepřišlo jako 'nic'."

"Derekovy genitálie se dostaly do osobního kontaktu s mou botou."

Cameron chvíli přemítala. "Zdá se, že Derek Reese nemá koule z oceli."

"Teď zrovna ne no."

8

Re: Something Else

Kapitola 8 - Chceš slyšet pravdu nebo něco překrásného?


Los Angeles: Neděle, 16.září 2007

Po typicky 'líném nedělním' začátku dne byl John Connor v této dopolední hodině připraven vyrazit. On a Cameron Phillipsová vyšli z bytového domu a zamířili k jejímu starému Fordu, zaparkovanému jako obvykle u nejbližšího obrubníku. John si zastínil rukou oči a vzhlédl k obloze.

"Vypadá to na pěknej den," řekl.

"Podle předpovědi počasí bude slunečno s teplotami kolem třiceti stupňů," prohlásila Cameron.

"John nejprve chvilku mlčel. "Anglicky je to kolik?"

Cameron se zamračila. "To bylo anglicky," odvětila.

"Zajímají mě stupně Fahrenheita, ne Celsia," objasnil John.

"Aha." Cameron se krátce usmála a poté se posadila za volant. John usedl vedle ní, i nadále však vyžadoval odpověď na svou otázku. "Osmdesát-šest stupňů," řekla.

"Ok... to je dost."

"Dost na co?" zeptala se Cameron a otočila klíčkem v zapalování.

John obrátil oči v sloup. "To se jen tak říká."

Cameron maličko vzdychla a poté se začlenila do silničního provozu.

"Co je zas?" řekl John a zadíval se na ni.

"Nic," odpověděla s prázdným výrazem ve tváři. Johnovi bylo jasné, že víc se nedozví, a tak přesunul pohled ven z auta.

Po krátké zastávce ve večerce, jejímž účelem byl nákup základních potravin pro Dereka Reese, se právě s tímto mužem setkali v jejich "domu" ve Van Nuys. Šlo o malé přízemní nepoužívané skladiště na samém konci řady podobných budov. Zatímco Cameron skládala potraviny na pracovní stůl vedle malé kanceláře, John hovořil s člověkem, který byl patrně jeho strýcem.

"Přinesli jsme ti tyhle nový věci, je to lepší, než se ládovat zásobami, co jsou tady. Pokud bychom se měli někdy přesunout sem, tak chceme mít tohle místo plně zásobený. Právě teď máme čas i peníze, a já jsem si jistej, že čerstvý jídlo ti prospěje víc," řekl přátelsky.

"Řekl bych, že mým koulím to moc nepomůže," zabručel Derek. Jeho ruce reflexivně zakryly jeho doposud citlivý rozkrok.

"Ne? No pokud se budeš řídit mou radou, tak to bude asi nejlepší postup, kterej zahrnuje i tvoje koule." řekl John ledovým hlasem. Oba muži se na sebe navzájem opatrně dívali, dokud Derek nedal najevo porozumění. "Fajn," pokračoval John. "Napadlo mě, že budeš potřebovat novou identitu, protože policajti mají mobily a papíry tvýho týmu. Něco tam na tebe určitě bude odkazovat, takže se na to radši mrkneme. Můžu?"

Derek mu podal své dokumenty. John si je zběžně prohlédl, avšak rychle si uvědomil, že Cameron to zvládne lépe, a také jí je záhy předal. Cameron Derekovy papíry důkladně přezkoumala.

"Tyto dokumenty by při pečlivé kontrole neobstály. Jeden z tvých mužů měl být schopen vytvářet dokonalé padělky," řekla.

Derek pokrčil rameny. "To ti řekl Connor?"

"Ano."

"Třeba ti lhal."

"Třeba jsi lhal ty jemu," opáčila.

"Jo? A v čem asi?" zeptal se Derek a ukázal rozložitá ramena.

"V tom, čeho je tvůj tým schopen," řekla Cameron a přiblížila se k muži z Odporu.

Vzduchem se neslo tíživé napětí, John tedy rozhodl, že je čas jít. "Podívej se, myslím, že znám někoho z dob dávno minulých. Najdu ho a seženu od něj nový papíry, ale nějakou dobu to potrvá, tak se zatím vyhýbej problémům. Tohle jídlo by k tomu mělo stačit, ne?"

"Jsem zvyklej jíst zbytky," řekl Derek.

John zamyšleně přikývl. Na kancelářské podlaze uviděl rozestlaný spací pytel. "Dobře. Potrvá to tak týden."

"Já to přežiju."

"Fajn. Mobil používej jenom v případě nouze. Musíme sehnat nějaký nový, protože naše čísla jsou v těch, který sebrali policajti."

Když seděli opět v autě, Cameron poukázala na fakt, že hledání někoho pomocí internetu málokdy zabere více než jeden den.

"To sice jo, ale chci, aby trpěl o něco dýl," řekl John.

"To zní poněkud krutě."

"Jo? Asi takhle, teď zrovna se musím pasovat do role vůdce tohohle gangu, je to tak?" Cameron jeho slova potvrdila přikývnutím. "Jestli ho, aby po mně šlapal, tak jak se potom mám stát zachráncem lidstva?" řekl na vysvětlenou. Cameron seznala, že tento dotaz nevyžaduje odpověď, a John zjevně myslel na totéž, neboť žádnou neočekával. "Nicméně se na to hned podíváme, akorát o tom Reesovi neřekneme. Jo a ještě jedna věc. Bude možný znova použít fotku z jeho papírů?"

"Ano."

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 17.září 2007

Po dalším rutinním, nudném pracovním dni se John a Cameron vydali k sídlu bývalého soudruha ve zbrani a přítele Sarah Connorové, Enriqua Salcedy.

Cameron se dívala, jak se John s Enriquem vzájemně objímali a plácali po zádech, stejně jako s jeho druhým společníkem, Raulem. Že by potřebovali cítit vzájemný dotek tak, jako ona s Johnem? Došla k názoru, že nápadné doteky jsou mezi lidmi především ženskou zvláštností, alespoň co se týče delikátnosti dané situace. Jemné dotýkání signalizovalo intimitu mezi dvěma jedinci, a obvykle bylo prováděno v soukromí. Na veřejnosti se muži rádi drželi s ženami za ruce, avšak když přišlo na kontakt s jinými muži, snažili se podle všeho jakoukoliv potenciální rozpačitost zakrýt machistickým chvástáním.

"Je mi líto, co jsem slyšel o tvý mámě. Byla to fakt úžasná ženská," řekl Enrique a mávl rukou při dalším velkém gestu. "Takže tohle je tvoje holka, Johne?"

"No... tak trochu," odpověděl John vyhýbavě.

Enrique se obrátil k Cameron. "Tys jeho mámu znala?"

"Ne."

Enrique se spiklenecky pousmál. "Hmm. Já vím, kdybys znala, stejně bys mi to neřekla, co? Nato se otočil zpět k Johnovi. "Ona je jak Sarah Connorová. Dobrej pokerovej výraz, že?"

"Asi jo."

Cameron tyto dva muže dále zblízka pozorovala. Bylo velmi poučné vidět Johna s člověkem, kterého nazýval někým z 'dob dávno minulých' Nyní se snažil, aby s ním Enrique nejednal jako s malým hochem, kterým byl, když se setkali naposledy. Jeho vystupování bylo přátelské, ale věcné, zatímco svou někdejší známost žádal o novou sadu dokumentů.

Enrique Salceda byl evidentně mužem, který se rád chvástal tak, jako to už během svých dní viděl a učinil mnohokrát. Jeho tvář, i přes elegantně upravenou bradku, odrážela život v nebezpečí, ale také přebytku. Enriquovy šedivé vlasy již ustupovaly, avšak zbývající porost byl pečlivě upravený. Květovanou košili pak John označil za 'oldschoolovej havajskej' styl. Cameron zapochybovala, že někdy surfoval nebo zvlášť holdoval tanci hula.

Muž počastoval pár komplikovaným příběhem o tom, proč už jim 'bohužel' nemůže dodávat padělané dokumenty, nicméně jim sdělil místo pobytu jeho synovce Carlose, jenž očividně převzal chod rodinného byznysu. Důchod přinesl někdejšímu psanci pohodlnou existenci v útulném domově. Jeho život zločince byl jistě velice lukrativní. Zajistil si snad ještě dodatečnou penzi? uvažovala Cameron. O svých obavách se Johnovi slovem nezmínila, neboť rozhodla o tom, že toto je jeden z okamžiků, kdy je nejlepší zachovat diskrétnost.

Poté se společně se seňorem Salcedou zasmála, když řekl něco, co považoval za legrační, ačkoliv to nebylo ani zdaleka tak vtipné jako libovolný Johnův žert. Poznala to podle toho, že se Johh nesmál, a on se smál vlastním žertům vždy.

                                                                              # # # # # # # #

Úterý, 18.září 2007

Náhoda chtěla tomu, že úterý bylo ve skladišti balíků klidným dnem, což znamenalo, že oba skončili o více než hodinu dříve, a tak se vydali přímo k domu Enriquova synovce.

Carlos choval pár zuřivých bojových psů jako ochranu, doplněnou o několik vousatých a potetovaných stoupenců, což bylo pro jeho věk a postavení zcela typické. Psi na Cameron vrčeli a štěkali, pročež byl John nucen požádat ji, aby počkala venku. Než aby Cameron započala scénu, během které by došlo k terminaci psů a nejspíše i samotných psovodů, raději se váhavě podřídila. Postávala tedy venku s přítelkyní Carlose Salcedy a pokoušela se u ní vypozorovat jakékoliv zvláštnosti, které by jí mohly být k užitku během budoucí mise. Do konverzace s ní se ovšem nepustila.

Ještě než John uzavřel obchod, zastavil v ulici černobílý policejní hlídkový vůz, jehož řidič se vydal ke dvěma ženám. Carlosovu přítelkyni, již očividně znal, neboť se znenadání v tichosti vytratila, a tak osamělý policista zamířil k Cameron.

"Toto je váš vůz?" otázal se nenuceně.

"Ano."

"Co tu děláte?"

"Čekám na mého přítele."

"A co tu dělá on?"

"Dívá se na fotbal se starým kamarádem. Nemáme kabelovou televizi, takže se nemohl dívat doma, a proto jsme museli zajet sem," řekla. "Mě to ale hrozně nudí."

"To vidím. Proto nejste uvnitř také?"

"Ale ne, to je kvůli psům. Obskakují mi nohu, což moc zábavné není. Ani trochu. Ale co, můj kluk dnes určitě bude skórovat, i kdyby jeho tým prohrál," řekl a mrknula.

"Áha... A copak máte tady v tom kufru?" řekl policista a prohlížel si zadní část automobilu.

"Tam je špinavé prádlo - tento týden opravdu stál za to. Právě mi skončila menstruace, bylo to hrozné - trpěla jsem jak kůň, to vám říkám, všude krve jako z vola. Ještě nevím, jestli to máme odvézt do prádelny nebo spíš do spalovny. Klidně se v tom můžete prohrábnout, jestli chcete."

Policista se zatvářil znechuceně. "Eh, ne, radši to nechám být. Ale měla byste si dávat větší pozor, kde se poflakujete. Tady jste na území různých gangů."

Vážně? Myslíte, že mě unesou a použijí pro obchod s bílými otroky?" zeptala se Cameron s tak nevinným pohledem a tónem hlasu, až z ní naivita přímo sršela.

"Eh, to ne."

Cameron pokrčila rameny. "Aspoň že tak." Jakmile John vyšel z domu, otočila se a zavolala na něj. "Hej, zlato! Co tvůj tým, vyhrál?" dodatečný upozorňující signál již policista neviděl.

John gestu ihned porozuměl - 'Hraj se mnou,' - a všiml si policisty. "No jasně, vždycky vyhrává."

"Pak mám pro tebe extra cenu, až se vrátíme domů!" Po těchto slovech jej objala rukou a on učinil totéž.

"Už se nemůžu dočkat," řekl a zazubil se. Nato se otočil k policistovi. "Můžeme vám s něčím pomoct, strážníku?"

"Ne ne, můžete jít."

"Jistě, díky."

Nasedli do vozu a John nastartoval motor. Když projeli několik ulic, dal se do řeči. "Za těch deset let se cena dost zvedla. Chce po mně osm táců."

"Neřekl sis o slevu? Jako připomínku starých časů?"

"Ale jo, řekl."

"Hmm. Já bych ji určitě dostala."

"Ne, ty bys mu zlámala prsty. Což není pro padělatele moc dobrý."

"Umím být i jemná."

"Jo?"

"Když je to někdy zapotřebí v rámci mise."

"Bezva. Ale pořád to máme za osm táců."

"Tolik nemáme."

"Asi bude potřeba prodat něco z Derekovy diamantový skrýše."

"Ještě nedávno ses zdráhal zapojit do jakékoliv kriminální činnosti."

Jo, taky doufám, že se mi to nevrátí a nekousne mě to do prdele." Po krátkém přemýšlení John pokračoval, "Zavolej Derekovi a zjisti, kde je. Třeba zná nějaký dobrý místo, kde by se to dalo prodat."

"Postarám se, abychom za ně dostali slušnou částku."

John zpomalil a poté zastavil na červené. "Místo, kam se můžeme vrátit, kdybychom chtěli prodat i zbytek."

"Moc velkou důvěru ve mě tedy nemáš," řekla, odvrátila hlavu a zadívala se z okna.

John na ni pohlédl a snažil se přijít na to, zda se jí jeho slova opravdu dotkla. Alespoň to tak znělo. "Ale mám, akorát chci znát všechny možnosti. Až budeme někdy potřebovat taktiku silných rukou, tak vůbec neváhej. Jasný?"

"Jasné."

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 21.září 2007

Poté, co John stmelil vazby s Carlosem, zaplatil za nové doklady, načež Cameron prohlásila, že jsou 'dokonalé,' a dopřála si návštěvu u kadeřníka, jenž jí vytvořil účes typu chola. Během cesty domů si John nedokázal odpustit vlastní komentář.

"Vidím, že svůj čas jsi využila moudře," řekl.

"Líbí se ti můj nový vzhled?" zeptala se Cameron.

"Upřímně?"

"Mé city není třeba šetřit, žádné přece nemám, pamatuješ?"

"No jooo vlastně! Tak proč se ptáš?"

"Nelíbí se ti."

"To jsem neřekl."

"Vyhnul ses odpovědi na otázku. To mluví za vše."

"Jasně... Hele, ty jsi slyšela, co Carlos říkal o Enriquovi?"

"Říkal, že byl udavačem," odvětila Cameron.

"No, práskač."

"A právě proto si mohl dovolit odejít do důchodu?"

"Jo."

"Měli bychom mu zaplatit další návštěvu."

"Jo."

"Ale nejdříve musíme být někde jinde."

"Jo?"

"Ano." Cameron překonala nutkání zeptat se Johna, jestli už jemu někdy někdo řekl, že se s ním úžasně konverzuje.

Doma se rychle převlékli a Cameron si upravila makeup. Brzy nato již byli opět na cestě.

                                                                              # # # # # # # #

Automobil zpomaloval, dokud nezastavil u pastelově žlutého domu s dřevěným obložením. Trávník zde byl zelený a pečlivě posečený, květiny bujely, malé stromky se chvěly. Před garáží stál starý, dobře udržovaný modrý Mercedes sedan.

"Já čekám," řekl John. Do jeho hlasu se začalo vkrádat rozčilení.

"Vydrž. Ještě jedna minutka a budeš mít ve všem jasno," odpověděla Cameron a naznačila, že mají vystoupit z Fordu.

V jejich nejlepším oblečení došli až k předním dveřím. John si neochotně oblékl kalhoty a oxfordskou košili, kterou mu před odchodem vyžehlila Cameron, jež měla na sobě zelené šaty s knoflíčky. Přestože na tomto místě žádné problémy neočekávala, měla v prosté kožené kabelce, zavěšené na rameni, zastrčený svůj oblíbený Glock. Pro jistotu také dvakrát objela celé sousedství, než zastavili na adrese 8223 Paper Street, Sherman Oaks. Pravou rukou uchopila Johnovu levou dlaň. "Pověděla jsem jim, že spolu chodíme," řekla.

"Aha," řekl. "Fajn." Prostě to hraj s ní, pomyslel si.

"Zazvoň," pověřila jej. John volnou rukou vykonal povel.

Dveře se po krátké odmlce otevřely. Po osmi letech opět stáli Charley Dixon a John Connor tváří v tvář, avšak ne nadlouho. John rychle otočil hlavu doleva a usmál se na Cameron. Krátce stiskl její ruku, a poté se vrhl do náruče, kterou starší muž rozevřel na uvítanou. Po nějakou dobu takto stáli, dokud se za manželem neobjevila Michelle Dixonová.

"To budete vy dva stát na verandě celou noc nebo se přesunete taky dovnitř?" řekla mile.

Oba muži opustili vzájemné objetí, leč jejich tváře byly plné zjevných emocí.

"No jo, pardon. Tak pojď Johnny. A... ty jsi Cameron, že?"

"Ano."

Po formálním představení se oba páry posadily v obývacím pokoji. John měl trochu obavy ohledně Cameroniny schopnosti nezávazné konverzace, ta jej však zase jednou ohromila znalostmi v otázce tak vážných, a přitom triviálních témat, jako je město, lékařská profese a moderní kultura. Došel k názoru, že tyto znalosti plynou z neustálého prohledávání internetu a dalších médií kvůli potenciálním známkám aktivity Skynetu nebo Odporu. Je těžké nezapamatovat si příběhy, o kterých mluví celý svět, když máte místo mozku neurální síť. Byla schopna produkovat relevantní data rychleji než teenager v obchodním domě, závislý na drbech, aniž by zněla stejně hloupě.

Během oběda se Charley a John po celou dobu bavili o motocyklech. Charley chtěl Johnovi ukázat nashromážděné části motocyklu, jež měl schované v kůlně na dvorku za domem a připravené na smontování, které zamýšlel 'jednou' provést.

"Pojď to udělat teď!" řekl John a rychle se podíval na Charleyho ženu, zda bude jeho návrh schválen. Cameron Michelle nabídla, že jí pomůže umýt nádobí, aby dala mužům možnost být chvíli o samotě.

Michelle povzdechla. Vyhlédla z okna a pozorovala dva muže, sedící na dřevěné lavici, jak se zabývají něčím, co vypadalo jako části motoru. "Ti kluci! Své stroje mají opravdu rádi, co?" řekla.

Cameron se zadívala stejným směrem. "To bezpochyby," souhlasila se zamyšleným úsměvem na tváři.

Charley si všiml, že John stále pokukuje po jejich domě.

"Takže tuhle máš rád?" zeptal se a převzal od svého někdejšího syna naleštěný válec.

"Rád? Myslíš rád, jako rád? Jasně že ji mám rád. Je to fajn společnice, drží mě na nohou. Našla nám byt, sehnala práci, stará se mi o jídlo, pere oblečení, dohlíží na to, abych cvičil. Proč bych ji neměl mít rád?"

Charley, jenž zaregistroval vykrucování, se rozhodl ve výzvědech pokračovat. "Vypadá to, že jsi narazil na zlatou žílu, Johnny!"

"Jo, hádám že jo," řekl vesele.

"Hádáš? Tohle všechno dělá a ještě k tomu je pěkná. Moc pěkná holka. Přijde mi, že jsi vyhrál v loterii, synku," prohlásil Charley.

John se opět podíval na dům. Viděl, že Cameron je uvnitř s Charleyho ženou. Zdálo se, že jí pouze pomáhá s nádobím, on však věděl, že ve skutečnosti na něj dává pozor. Vždy tomu bylo tak.

"Nejde jen o to, jak vypadá. Je to o tom, co dělá, a jak se díky ní cítím. Ona je... výjimečná, řekl John a obrátil se k muži, jenž se téměř stal jeho nevlastním otcem, a který jako jediný pro něj skutečným otcem byl.

"Miluješ ji," pronesl Charley jednoduše a položil Johnovi ruku na rameno.

John se zhluboka nadechl a poté přikývl.

"Řekl jsi jí to?"

"Tak zhruba." Nato se odmlčel a uvažoval. Je tohle pravda? "Vlastně ani ne. Je to... těžký."

"Vím, jaké to je, když je něco těžké, Johnny." Svou sruhou ruku položil taktéž Johnovi na rameno, čímž jej přiměl, aby se mu díval zpříma do očí. "Ale jedno ti musím říct. když najdeš něco jedninečného, něco výjimečného, musíš to chytit a udržet. Nedovol, aby ti to uniklo. Druhou šanci už nemusíš nikdy dostat."

O několik minut později donesla Cameron oběma mužům šálek uvařené kávy a poté se vrátila dovnitř.

"Tvé mámě by se zamlouvala," řekl Charley a usrkl si kávy.

John se zakuckal, jak káva zabloudila do špatného otvoru. Nato řekl, "Mám určitý pochybnosti, kámo!"

"Ne, vážně, ona je přesně to, co potřebuješ. Je silná, soustředěná, nezůstává jen u slov... a řekl bych, že tě miluje."

"Fakt? Jsi si tím jistej?"

"Ty snad ne?"

"O lásce jsme zatím nemluvili. Je to moc..."

"Těžké?"

"Jo..."

John si vzpomněl, jak tento výraz vyslovil poprvé. Byl opilý a Cameron jej právě vyzvedla na policejní stanici během Štědrého večera. Ona jej však použila též, dlouho poté, a to jím proniklo až do morku kostí. Bylo to něco, co chtěl slyšet, avšak nic jej nemohlo přesvědčit o tom, že oné červnové neděle opravdu cítila totéž, co říkala...

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 10. června 2007

John se opět pustil do své snídaně. "Řekl bych, že je lepší, když se schováváš v pokoji a trucuješ," zabručel.

"Ale když jsi opilý, tak nic takového neříkáš."

John sebou škubl. "Radši ani nechtěj slyšet, co chlapi říkají, když jsou na mol - alkohol vyvolává deprese."

"Ale také rozvazuje jazyk."

"A ničí játra - to ještě neznamená, že produkuje pravdu. Slova něco znamenají jenom tehdy, když jsou řečený volně, otevřeně a upřímně, a ne získaný mučením nebo nátlakem, případně emocionálním stresem."

Cameron chvíli uvažovala. "Pak se těším na tvé slovo, vyřčené zcela svobodně."

John došel k závěru, že je čas pročistit vzduch, ačkoliv patrně ne způsobem, jaký navrhovala. Pokynul tedy Cameron, aby se posadila naproti němu.

"Když jsme se bavili o tom, jestli nezajdeme na pláž, řekla jsi mi, že máš všechno, co jsi chtěla."

"Ne, řekla jsem, že mám všechno, co potřebuji."

"Jo jo, jsem se spletl. No a tehdy jsem ti dal možnost se k tomu vyjádřit, ale ty jsi to neudělala a pak jsi měla kecy ohledně mě a Fay, jako by ti do toho něco bylo!"

"Nemyslela jsem si, že chceš slyšet to, co já chci říct. Komentovat tvůj vztah jsem ale neměla. Za to se omlouvám."

"Omluva přijata. A teď mi pověz, co myslíš, že jsem nechtěl slyšet."

Následovala dlouhá pauza, během níž Cameron uvažovala o následcích toho, co měla na jazyku. Její zkušenosti s lidmi, a s Johnem Connorem obzvlášť, jí napovídaly, že o některých věcech je lepší pomlčet. K takovému závěru došla mnohokrát, než se rozhodla sdílet s ním své tajemství.

"Já čekám," řekl, zatímco netrpělivě klepal prsty o stůl.

Cameron mu pohlédla do očí. "Mám všechno, co potřebuji. Mám tebe. Ostatní ženy, jako Fay, přicházejí a odcházejí, ale já tu vždycky budu."

"A to proč? Protože jsi tak naprogramovaná. To nic neznamená."

"Protože tě miluji."

John chvíli mlčel. Poté vstal a chodil po malém bytečku kolem dokola. Nyní byla řada na něm, aby zvážil následky.

"Miluješ?" řekl a otočil se k ní. Usmála se na něj ve snaze uklidnit jej, on si však její úsměv nesprávně vyložil jako úšklebek. Kdykoliv mezi nimi vznikl konflikt, viděl v jejích výrazech a posuncích jen lest či zlomyslnost. Její upřímnost mu unikala.

To máš teda recht, že ty srance nechci slyšet! O lásce víš kulový. Předstíráš, že víš, že máš city... Je to jenom divadýlko. Ale ty, ty jsi poškozená. Už ani nejseš schopná poznat rozdíl. Všechno to beztak souvisí s těmi vnitřními hodinami. Nejsi synchronizovaná, to je tím poškozením z Red Valley, je to furt horší a horší. Moc dlouho sis myslela, že jsi člověk, a teď se tak chceš i chovat. Tak co, mám pravdu?"

Cameron se snažila objasnit příčinu Johnova hněvu. Neměl žádnou logiku a byl zde také minimálně jeden rozpor. Rozhodla se na nedostatky v jeho argumentaci neupozorňovat. Pouze zopakovala slova, týkající se hlavolamu, kterým byl její vztah s Johnem Connorem. Vstala, přesunula se k oknu, kde se John právě nacházel, a stanula před ním.

"Nic o tom nevím. Možná máš pravdu, možná jsem poškozená, ale jednou věcí jsem si jistá. Miluji tě, Johne."

"Ne, přestaň to říkat!" vykřikl John a ohnal se po ní. Ona jeho pěst snadno zachytila a zároveň utlumila úder tak, aby mu nezpůsobila bolest. Podívala se na jeho rozzlobenou pěst, sevřenou v její menší, ovšem daleko silnější ruce, a poté se mu opět zadívala do očí.

"To nebylo příliš chytré. Mohl sis ublížit." Sklonila hlavu a jemně jej políbila na klouby. John povolil sevření dlaně. Jeho paže ochabla a zhoupla se zpět k tělu poté, co ji Cameron pustila. John na ni pohlédl, jako by šlo o končetinu někoho cizího, avšak která se dala do pohybu ve chvíli, kdy pomyslel na její otočení. Na kloubech, kterými ji chtěl udeřit, spatřil slabý otisk jejího lesku na rty.

"Promiň... Promiň mi to. Bít tě... To je..."

"Hloupé?"

"To ne... Teda je, ale chtěl jsem říct, že bít ženu není správný. Máma by mě zabila..."

"Copak by ji netěšilo, že chceš bojovat s terminátorem?"

"Já nevím. Hádám, že by asi chtěla, abych zdrhl. Ale ve tvým případě... Nevím."

"Vadí ti, že jsi téměř uhodil ženu?"

"Jo."

"Ale já nejsem..." Cameron umlkla, když si uvědomila, že John věděl přesně, co udělal, co byla zač. Věděl všechno. Kvůli tomu, co řekla, se rozzlobil do takové míry, že na okamžik zapomněl, co je ona zač, a také to, že by neměl uhodit ženu. "Omlouvám se, že jsem tě rozčílila."

"Neomlouvej se, postarala ses o to, abys mě zastavila, aniž bych si něco udělal. Klidně jsi mě mohla nechat, abych ti jednu ubalil a dal tak sám sobě lekci."

"Je spousta způsobů, jak ti dát lekci, Johne, způsobit ti bolest není něco, co bych chtěla udělat."

"Holt ti na mně záleží. Teda aspoň jsi to říkala předtím, že?"

"Ano, záleží mi na tobě."

"Je to totéž co láska?" uvažoval John. "Pro kyborga?"

"Myslím, že ano. Doufám v to."

"Ty to nevíš jistě?"

"Ne, jistě ne," potvrdila. Nyní si byla jistá méně než před konfrontací s Johnovými surovými emocemi, u nichž doufala, že se s nimi nikdy nesetká.

"Ani já ne." Zhluboka se nadechl v naději, že více kyslíku zázračně rozluští jeho hlavolam. Nic se ovšem nestalo. I při pohledu z okna s výhledem na přinejmenším okouzlující panorama Los Angeles mu odpovědi, které hledal, nadále unikaly. Nalézt je mohl pouze mezi čtyřmi stěnami tohoto bytu. Pokud by odpověď skutečně byla 'ano'pak by následky byly potenciálně tak zlé, jako by tato alternativa byla daná. Odpověď 'ne' by přinesla zklamání, ale život by šel dál. 'Ano' znamenalo něco jiného. Více otázek, více možného žalu. "Hele, podle mě pro nás oba bude nejlepší, když o lásce, pocitech a kdoví čem ještě nebudeme mluvit. Máme toho dost na práci, máme tréninkovej rozvrh a posléze se zaměříme na Skynet. Budu souhlasit se vším, co si myslíš, že by mohlo být nezbytný pro naši misi, ale potřebuju se na to soustředit, jo? K tomuhle partnerství musíme přistupovat profesionálně."

"Ve stylu obchodního partnerství?"

"Vlastně jsem myslel spíš něco jako poldové nebo kámoši v armádě. Já kryju záda tobě a ty zase mně."

"Aha, chápu."

                                                                              # # # # # # # #

Ano, tato rozmluva opravdu pročistila vzduch, ovšem uplynuly tři měsíce a on stále nevěděl, jak to mezi nimi vlastně je. Popravdě nevěděl vůbec nic a nemyslel si, že ona něco ví. Děly se však různé změny, a tak měl Charley možná pravdu. Možná by si měli promluvit znovu. Ale najít správný čas bylo stále těžší a těžší.

S příchodem noci se John a Cameron rozloučili a slíbili si, že 'to brzy podniknou znovu,' tentokrát však v jejich bytě. John byl se svým překvapením spokojen. Těšilo jej, že Cameron prochází tolika nepříjemnostmi, jen aby jej učinila šťastným, obzvlášť uprostřed jejich momentálních aktivit. A nepochybně z toho měl radost i Charley. Byl to takový bonus. Z faktu, že žil svůj vlastní život, jenž posunul na vyšší úroveň, měl John větší radost, než by Charley řekl. Johnův strach, že každého, kdo se někdy dostal do styku s Connorovými, stihne jakási kletba, se zdál být neodpodstatněným.

                                                                              # # # # # # # #

Cameron zastavila ve spoře osvětlené slepé uličce ve vzdálenosti dvou bloků od sídla Enriqueho Salcedy. Zpoza sedadel vytáhla Johnův oděv k převlečení: boty, rifle, tričko a mikinu s kapucí, vše černé barvy. Vyzula si boty, rozepnula šaty a poté si začala oblékat věci podobné Johnovým. Jakmile dokončili tento dílčí úkol, vydali se na zbývající cestu. Když dorazili k zadním dveřím domu, podala Cameron Johnovi rukavice. Rozhodl se zámek raději odemknout, než aby k otevření dveří použili Cameroninu sílu. Ta jen pokrčila rameny. Byla to pro něj další praxe.

John matčina bývalého spojence překvapil v okamžiku, kdy se chystal do postele, a sdělil mu svá obvinění, vztahující se k jeho synovci. Cameron poznamenala, že jeho večerní roucho je extravagantní jako ta, která dříve nosili boháči nebo to tak alespoň bylo vyobrazeno ve starých filmech, které sledovala po nocích v televizi. Starý muž všechna obvinění snadno popřel. Když ale došlo na lámání chleba, uznal, že na nich je něco pravdy, avšak pouze kvůli hanebné povaze zločince, kterého informoval. Nejubožejšího z nejubožejších, pedofila.

"On lže," řekla Cameron.

Enrique se na ni zamračil a otočil se k Johnovi. "Ty věříš více slovu týhle puty než mýmu?"

"Jo, věřím." John vytáhl zbraň a namířil ji na starého padělatele.

"Mě znáš celej život. Jak dlouho znáš ji, co?"

"Tak akorát."

"Co by na to řekla tvoje máma, kdyby tě viděla, jak mi v mým domě držíš pistoli u hlavy?"

"Moje máma tady není," řekl John, ale jeho zbraň nepatrně poklesla.

Ozvaly se dva rychlé výstřely. John se lehce pootočil, avšak Cameron již prošla kolem něj směrem k místu, kde Enrique dopadl. Sundala si rukavici a přiložila ukazováček k jeho krku.

"Je mrtvý. Musíme jít," řekla chladně.

Ani jeden z nich nepromluvil, dokud nedošli k autu. Než John nastoupil, poněkud zaváhal. "Já už ti vůbec nerozumím. Pokud jsem ti vůbec někdy rozuměl."

"Byl pro nás hrozbou. Muselo se tak stát."

"Stát? Stát? O tomhle copak rozhoduješ ty?"

"Nebyl jsi připraven to udělat."

"Možná."

"Řekl jsi mi, abych použila taktiku silných rukou v případě, že to bude nezbytné. Proto jsem tady, Johne. Tady a teď," záměrně zopakovala svá slova z dřívějška, slova řečená v úplně jiné situaci, s úplně jinou atmosférou, na což John doposud nezapomněl. Dovolil si však zapomenout, čeho přesně byla schopna. Najednou se dal na odchod.

"Kam půjdeme?" zeptala se Cameron.

"John zastavil a ohlédl se přes rameno. "My nejdeme nikam. Já někam půjdu. A půjdu tam sám," řekl rozhodně.

"Teď nebuď sám."

"Jo? Určitě? A proč ne, co? Podívěj se na můj takzvanej tým. Derek kamsi šel dělat kdovíco na vlastní pěst. A pak, když je s námi, se tě snaží oddělat. Ale ty, ty prostě střílíš lidi, kteří vypadají trochu divně."

"On nevypadal 'trochu divně'. Byl pro nás hrozbou."

"No jo, klidně si to dál namlouvej."

"Prošel si dráhou zločince. Náhlá smrt je riziko povolání," prohlásila Cameron.

John zavrtěl hlavou s ironickým úsměvem na rtech. V jeho hlase nebylo po veselí ani stopy. "Hele, kdybych tohle všecho viděl v nějakým seriálu, tak bych takovou poznámku bral jako vtip. Ale tohle je skutečný a ty mluvíš vážně."

"Ano."

"Vidíš, na tomhle se ty a já nikdy neshodneme." Otočil se o znovu rychle vyrazil pryč.

"Teď nebuď sám," řekla Cameron a vydala se za ním.

"Já chci."

"Sám budeš v budoucnosti, proč bys měl být sám i teď?"

Něco v jejím hlase, slabé zachvění, donutilo Johna, aby se zastavil.

"Cože?"

"Budoucí John poslal zpět do minulosti všechny, na kterých mu záleželo. Všechny, které měl rád. Zůstal sám."

John se nad tím zamyslel. "A pak poslal tebe," řekl nakonec.

"Ano."

"Víc než takto už sama být nemůžeš."

"Ne." řekla a natáhla ruku. "Pojď domů. Se mnou."

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 24. září 2007

John pil vychlazené pivo, když náhle jeho pozornost upoutalo něco v televizních zprávách. "Hej, dívej se, nějaká holka se zabila ve škole. Takové škody!" vzdychl.

"Ve které škole?" otázala se Cameron, zatímco vycházela z kuchyňky.

"Proč se ptáš?"

Pokrčení rameny. "Jsem jen zvědavá."

John pokrčil rameny též. "Eh, fajn... no, Campo cosi. Moc jsem nedával pozor."

"To je evidentní," zamumlala Cameron. "Střední škola Campo de Cahuenga?" napadlo ji.

"Jo, je to možný."

"Tam chodí synovec tvého přítele Raula. Jmenuje se Morris a bývá šikanován."

"Jo?" John svůj zájem nijak nepředstíral. Pozorně sledoval záznam, na kterém studenti pokládali květiny a památeční předměty do provizorní svatyně v prostorách školy.

"Proč tohle dělají?"

"Třeba proto, aby vyjádřili, že na ni vzpomínají, že jsou smutní z jejího odchodu. Jestliže máš v sobě velkej smutek, tak si myslím, že tohle pomáhá se s ním vypořádat. Říká se, že není dobrý to držet v sobě."

"Soudě podle množství lístků měla hodně přátel."

"Hm, to jo," připustil John.

Tak proč byla tak nešťastná, že si vzala život? Kde byli všichni ti přátelé?"

John obrátil pohled ke kyborgovi. Výraz a tón jejího hlasu napověděl, že mluví vážně. "Dobrá otázka. Upřímně řečeno nemám páru," odvětil.

"Lidé jsou podivní," pronesla Cameron, načež maličko vzdychla, jako by s tím nemohla nic udělat, což vlastně opravdu nemohla. Navíc se jí týkal pouze jediný člověk a ten aktuálně nevyzařoval žádné sebevražedné tendence, které by mohla detekovat, a tak se opět pustila do čištění své pistole na kuchyňském stole.

Derek, který seděl vedle Johna, vzdychl též. "Však o co jde? Děcka umírají v jednom kuse," řekl.

"Ne tam, odkud pocházím." řekl John.

"Odkud pocházím."

                                                                              # # # # # # # #

Krátce po sedmé hodině odpolední se ozvalo rázné zaklepání na dveře jejich bytu. Derek se přesunul do Johnovy ložnice a schoval se do skříně s Cameroninou Heckler & Koch G36, zatímco ona pomocí kukátka zjistila, že návštěvníkem je speciální agent James Ellison z Federálního úřadu pro vyšetřování.

"Ahoj Johne, dlouho jsme se neviděli. Rád bych s tebou probral pár věcí, můžu?"

"Jasně, chlape."

Ellison vyložil situaci. "Momentálně se zabývám případem vraždy Enriqueho Salcedy. Někdo tvého popisu byl v jeho domě viděn den před tím, než zemřel. Byl jsi tam? Nevíš o jeho smrti něco?"

John popravdě odpověděl: "Já Enriqueho nezabil." řekl při pohledu do očí muže z FBI. "Kdysi byl starým dobrým přítelem mý matky. Chtěl jsem od něho slyšet nějaký historky o ní. Bylo mi mizerně, tak jsem chtěl něco pro povzbuzení. A teď mi řekneš, že je mrtvej. Už jsem zase v háji."

Cameron se přesunule vedle Johna a ovinula ruku kolem jeho pasu, zřejmě proto, aby mu poskytla emocionální podporu. John jí dal paži kolem ramen a přitáhl si ji o něco blíže.

"Ono to vypadá, že kolem tebe umírá spousta lidí," poznamenal Ellison.

"No pokud věřím mámě, tak každej pro mě nakonec umře," odvětil John hořce.

Ellison Johnův tón i připomínku ignoroval. Byl na to zvyklý. "Jde o to, že v den, kdy jsi ho navštívil, mi volal. Říkal, že pro mě něco má. Něco užitečného. Než jsem se s ním ale setkal, tak ho zabili. Stejnou zbraní, jako ty tři drogové dealery v Picu. Nevíš o tom něco, Johne?"

"Ne. Pracuju ve skladu na třídění balíků ve Van Nuys a bydlím tady. Dvakrát týdně cvičím, chodím do parků, v sobotu jsem na nákupech s mou holkou." Nato se krátce usmál na Cameron a otočil se zpět k muži. "Prostě běžný věci. Normální věci."

Ellison nasadil co nejupřímnější úsměv, který doplnil odlehčeným dotazem. "Žádní roboti z budoucnosti, žádné zbraně, žádné vyhazování věcí do vzduchu?"

John se falešně uchechtl. "To mi účty nezaplatí."

"John dělá přesně to, o co jste jej požádal, pane Ellisone. Obstaral si zaměstnání, usadil se, do ničeho se neplete. Všechny ty hrozné události z uplynulých let nechal za sebou," řekla Cameron vážně.

"Hmm, uvidíme." Ellison vstal k odchodu. Zastavil se během chvíle, kdy ho Cameron vedla ke dveřím. "Tebe já odněkud znám, že ano?" řekl.

"Střední škola Crest View."

"Red Valley? Vy dva jste do školy chodili spolu?" Po těchto slovech na oba střídavě ukazoval prstem.

"Ano, po krátkou dobu," potvrdila Cameron.

"Předloni jsi s ním ale ještě nebyla."

"To ne. Potkali jsme se loni, na jeho narozeniny."

Ellison přikývl. "Dobře, inu, být tebou, tak na sebe dám pozor. Smrt má ve zvyku obcházet kolem něj."

"To říkáte vy. Ale já se umím o sebe postarat, pane Ellisone. A o Johna."

"O tom nepochybuji."

Cameron za ním zavřela dveře, avšak zůstala na místě a poslouchala jeho kroky, jak sestupoval dolů po schodišti. Posléze se přemístila k oknu a sledovala jej, jak nasedá do malého stříbrného sedanu a odjíždí pryč.

"Dobře ty," řekl John zpoza ní, zatímco se jí díval přes rameno.

"Díky," odpověděla Cameron. "Tobě to také šlo dobře."

John hlasitě vydechl. "Jsem rozenej lhář," řekl. Pak se podíval na dveře do ložnice. "Radši vytáhneme Dereka z té skříně, než se tam zastřelí."

                                                                              # # # # # # # #

Sobota, 29. září 2007

Byl pekelně horký pouštní den, nepříliš odlišný od jejich dne na pláži před více než třemi měsíci. Nicméně tentokrát zde nebyl žádný mořský vánek, který by pálení slunce zmírnil. Také na sobě neměli plavky, avšak Cameron měla chladící box naplněný lahvemi s vodou, který nyní ležel vedle Johna ve stínu, poskytovaném věrným Fordem F-150.

K Johnovi se vrátila poté, co rozmístila několik různě vzdálených terčů. Na sobě měla obyčejné černé tílko, černé rifle a vojenské boty. Její Glock byl zastrčený v pouzdře, připevněném k opasku, a útočnou pušku H&K, jež držela v pravé ruce, si opírala pažbou o bok. Na hlavě jí seděl klobouk značky Stetson. Tiše stála vedle Johna a s očima upřenýma k horizontu čekala, až se pustí do tréninku.

John vystřílel dva celé zásobníky do cílů, které pro něj připravila.

"Hotovo," oznámil a zajistil zbraň.

Cameron prověřila jeho přesnost a poté mu opět dala povel ke střelbě.

Za další analýzou následovala diskuze. John přijal její pokyny a připravoval se k dalšímu kolu, ale Cameron rozhodla, že je třeba doplnit tekutiny, a tak se přesunuli tam, kde byl právě stín. John hltavě vyprázdnil polovinu lahve a teprve pak s provinilým výrazem nabídl Cameron. Tak však se zdvořilým úsměvem odmítla.

John se zpětně zamyslel nad jeho rozmluvou s Charleym a nad moratoriem, které uložil Cameron, co se týče hovorů o 'lásce a kdoví čem ještě'. Od té doby se řada věcí změnila a jejich životy prošly značným vývojem. Třeba se ona změnila též.

"Když jsi mi říkala o Fay a jejím, eh... o tom, že byla trochu hlasitá, tak jsi to nazývala 'milování', že?"

"Ano. Napadlo mě, že výraz 'kopulace' je příliš formální, příliš robotický a navíc příliš slangový."

"Tobě se nelíbí slang? Ale ten můžeš používat zrovna tak, jako člověk, se kterým se bavíš."

"To ano, když se to zdá adekvátní. Protože je to oblast, se kterou nejsem obeznámena ve smyslu osobní zkušenosti, řekla jsem si, že užití slangové terminologie by na tebe mohlo udělat špatný dojem."

John pomalu dopil zbytek vody a přidal několik dalších dílků do skládačky, nacházející se v jeho hlavě, a zkontroloval, zda se celkový obrázek jeví zřetelnější. Po několika minutách ticha se jej Cameron otázala, proč zvolil právě toto téma.

"Jenom mě nedávno něco trklo, tak jsem o tom přemýšlel. Někdy prostě něco nemůžeš dostat z hlavy, takže... Ale, ehm, hlavně proto, že to podle mě 'milování' nebylo. Byl to jen sex."

"A to není totéž?" zeptala se Cameron zmateně.

"No technicky vzato, podle slovníku, je to stejný. Ale... ehm, po citové stránce je to jak křída a sýr. Aspoň teda pro mě."

Cameron vypadala bezradně i nadále.

"Se sexem to máš tak. Děláš to, protože to chceš, ale nic to jako tak neznamená. Milování je něco, co děláš s někým, koho miluješ. Jde o víc než jenom o fyzickej akt. Je to něco víc."

"Aha."

"Furt nechápeš?"

"Ne, nijak zvlášť," přiznala Cameron.

"Lásku u lidí poznáš, ne?"

"Ano, poznám, když se dva lidé milují. Dělají věci, které by jinak nedělali, ať už se jedná o věci dobré či špatné. Jsou i tací, kteří svou lásku popírají a snaží se ji ukrývat. Takové chování jsem schopna identifikovat též."

"Fakt?"

"Ano."

Teda, já osobně jsem nikdy zamilovanej nebyl, ale tak nějak předpokládám, že pokud se miluješ s někým, koho doopravdy miluješ, do koho jsi zamilovaná, a pokud je to někdo, kdo miluje tebe, tak je to jiný."

"Pro tebe je sex neuspokojující?"

"Eh..."

"Když už se zpovídáš, tak to ze sebe shoď všechno," povzbudila jej Cameron. Byla to citace repliky z romantické komedie, kterou viděla. Na devadesát devět procent si byla jistá, že ji John neviděl.

"Tak jo," řekl a dodal odvahy vlastní psychice. Cameron se pochválila za svůj předpoklad. "V daný chvíli ne, tehdy asi přebírají otěže zvířecí instinkty, ale když mezi sebou nemáme žádnou vazbu, žádný následný pocity, že na tom celým oběma záleželo... To se pak cítím tak nějak prázdně."

"Povrchně?"

"Jo."

"Duchaprázdně?"

"Hej! Vylívám si tady srdíčko... nemusíš mě hned odsuzovat."

"Promiň, nebylo to mým záměrem. Pouze jsem chtěla přesnou definici. Konec konců, právě tak celá konverzace započala. Řešili jsme rozdíl mezi slovy 'sex' a 'milování', ne?"

"No jo, máš recht. Pardon."

Cameron se usmála na znamení, že omluva byla přijata, a také možná proto, že byli oba připraveni omlouvat se jeden druhému.

"Řekl bych, že pro tebe lidi musí občas být dost matoucí."

"Občas?" odpověděla Cameron a pozvedla obočí.

"Tak jo, v jednom kuse!" zahihňal se John.

Cameron se na okamžik usmála, ale pak opět zvážněla. "Ne, tak to není. A ne všichni lidé."

Nastalo ticho, avšak poprvé navzdory předcházející emocionálně citlivé diskuzi nebylo pro Johna trapné. Cameron měla podle všeho schopnosti, o kterých by si ani nepomyslel, že jsou možné. Neuplynul jediný měsíc, aniž by objevil další aspekt jejího umu nebo osobnosti. Ale co ten velkej? Ten zatím nic, rozhodl.

"To, že si myslím, že to bude jiný, neznamená, že to jiný bude. Je to jenom můj názor a určitě to není něco, o čem bych mluvil s jinýma chlapama."

"Víš přece, že o všem můžeš mluvit se mnou, Johne. Já tě neodsoudím."

"Fajn, budu na to myslet."

"Díky,"řekla Cameron s veškerou upřímností, kterou dokázala shromáždit. "Až se třeba zamiluješ, tak mi můžeš potvrdit, jestli je tvá teorie aplikovatelná nebo ne."
¨
"Ehm, no... Dobře."

"A teď zkus trefit středy terčů dvacetkrát," řekla opět vážně.

Dvakrát vystřelil, když vtom si Cameron stoupla nad něj a vypálila dávku z pušky přímo nad jeho hlavou. John si sundal ochranná sluchátka a zpražil ji pohledem.

"Co to sakra bylo? Chceš, abych se dvacetkrát trefil a přitom uděláš tohle? Dokonce i s tímhle," zamával sluchátky, "to byl pekelnej kravál! Snažíš se mě odradit nebo chceš, abych se posral na místě?"

"Ve skutečné bitvě tě bude rozptylovat mnohem větší hluk. Potřebuješ zachovat soustředěnost bez ohledu na okolní dění," prohlásila Cameron klidně.

John naslouchal jejím slovům, slovům Sarah Connorové, načež se na Cameron chmurně usmál. "Pravda, omlouvám se."Překulil se na břicho, znovu si nasadil sluchátka a zaujal pozici. Zadíval se skrze mířidla na terč a zacílil na střed. Svou mysl uzamkl na tomto jediném malém bodě a poté stiskl spoušť.

                                                                              # # # # # # # #

Během cesty domů zastavili u fastfoodu typu drive-thru na hamburger.

"Asi bychom si měli pořídit nový auto," řekl John s plnou pusou.

Cameron se na něj dívala, zatímco odolávala pokušení obrátit oči v sloup.

"Nemáš k tomu co říct?"

Ozvalo se tiché povzdychnutí. "Konverzaci na toto téma vedeme téměř tak často, jako řešíme, jestli je Big Mac lepší než Whopper."

"Jo? Fakt? Tak kolikrát už?"

"Čtyřicet sedmkrát a padesát dvakrát."

"Jak je to možný?"

"Nejspíš je to proto, že jsme v autě pokaždé, když jíme hamburgery. Jedna věc vede k druhé."

"Fíha! Způsob, jakým můj mozek pracuje..."

"Jasně..."

"Cože? Co to mělo být?"

"Vyjádření souhlasu."

"Aha - tak to ne! Když se mnou souhlasíš, tak říkáš ano. Když máš nějakou kousavou poznámku, tak říkáš 'jasně'."

"Opravdu?"

"Jo."

"Jejda."

"Dooobře... Takže, eh, co s tím autem?"

"Mluvíš vážně nebo jde o další hypotetickou diskuzi?"

"Vážně. Potřebujeme zadní sedačku, uzavřenej kufr a vůbec by to chtělo něco z tohohle století."

"Souhlasím. Kam tím tedy míříš?"

"Rozhodně nechci žádnou dodávu ani minibus. Vůbec se to ke mně..."

"Takže ne ty, ale my se totálně musíme, jakože, strachovat o tvou image..."

"Kéž bys nepoužívala tu tvou mluvu z obchodních domů, ačkoliv jsi v tom, jakože, děsně dobrá."

"Úžasná."

"To taky. Jenom jsi čekala, až to budeš moct vrazit do nějaký konverzace, co?"

"Ano."

"Že já jsem tě přemlouval, aby ses podívala na všechny filmy s Keanu Reevesem."

"Přesně, chlape."

"Nemáš náhodou vypínač?"

"Jako k televizi?"

"Jako k datům."

"Ne."

"Tak jak tě mám vypnout nebo aspoň nějak odehnat?"

"Měsíc nos totéž oblečení a nečisti si zuby."

"Co?"

"Popřemýšlej o tom."

Cameron vystoupila z auta a šla vyhodit odpadky do popelnice na okraji parkoviště. Při návratu na ni John vystrčil prst, ale zároveň se vesele šklebil, načež ona mu úšklebek rychle vrátila zpět.

9

Re: Something Else

Kapitola 9 - Láska a zalíbení


Los Angeles: Sobota, 29.září 2007

"Jaký máš pocit z toho, že s námi bydlí Derek?"

"Derek? Vzhledem k tomu, že ho tady vidím jednou za sto let, tak musím říct, že vcelku žádnej..."

"A přemýšlel jsi někdy o tom, co dělá, když není zrovna s námi?"

"No určitě nedře jak mezek někde ve skladišti, to je úplně jasný!"

"Ty máš zkušenosti s pracovním využitím lichokopytníků?"

"Eh, co?" John pohlédl na Cameron, která, jako obvykle, seděla za volantem. Její výraz byl prázdný. Nebo ne? Rychle si ale všiml nepatrného zacukání koutků úst a drobných vrásek kolem očí. "Zase si ze mě děláš prdel, že?" Její úsměv se stal zřetelnějším. "Sakra, dvakrát během jednoho dne! Začínáš v tom být nějak moc dobrá," řekl a poté ji jemně bouchl do paže, která, jak zjistil, byla měkká a hebká, podobně jako u normálního člověka.

Cameron se podívala na zasažené místo a zamračila se. "Au. To bolelo."

"Fakt?" otázal se John překvapeně a ustaraně.

"Myslela jsem, že už mě víckrát neuhodíš," řekla Cameron a povystrčila spodní ret.

"Neuhodím. Neuhodil jsem. Však to nebylo myšlený tak vážně jako, ehm, předtím. Tohle bylo jenom tak, víš jak, mezi kámošema..."

"Do třetice všeho dobrého." Cameronin nenápadný úsměv se jednoznačně změnil v pobavený úšklebek.

John několikrát zavrtěl hlavou, avšak jeho zamračený pohled opět rychle přešel v úsměv. Řekl si, že nejlepší bude nechat si své poznámky pro sebe a mlčet. Není nic chytřejšího než kyborg, kterej snědl vtipnou kaši, pomyslel si.

"Tedy... pokud je to něco, co dělávají přátelé, znamená to, že jsme přátelé i my?" zeptala se Cameron.

John se nad touto myšlenkou zamyslel, avšak ne na příliš dlouho. "Jo, jsme. Jsme partneři, ne? A tak nějak spolu i chodíme ven, takže bych řekl, že jsme přímo nejlepší kámoši." No, tak tohle šlo dobře. Aspoň doufám. To půjde.

"Nejlepší kámoši?" Cameron nasadila její unikátní výraz, napůl zamračený, napůl zamyšlený.

"Až na chození na pivko a koukání na fotbal."

"Aha. Neměla bych tě teď bouchnout do ruky?"

John prudce odskočil a uhodil se přitom do hlavy o držadlo nad dveřmi. "Jau! Ehm, ne... Tohle bychom možná mohli nechat plavat, co říkáš?"

"Dobře. Bolí tě ta hlava? Jestli chceš, tak se ti na ni mohu podívat."

John se opatrně dotkl bolavého místa. "Nic tam není, akorát malá boulička. Ale díky za ochotu."

Cameron přikývla. "Víš, opravdu bychom měli jít dovnitř. Jsme doma a přitom už více než pět minut sedíme v autě."

John se rozhlédl kolem sebe. Skutečně stáli před jejich bytovým domem. Hmm, už jsem dával na cestu větší pozor. "Co by na to řekla máma?"

"To nevím. Co by na to řekla?"

"Cože?"

"Co by na to řekla máma?"

"Ty mi čteš myšlenky?"

"Ne, právě jsi to řekl nahlas."

"Jo tak." John opět ucítil mírnou bolest hlavy. Ty vole, kdyby mi ty myšlenky fakt četla...

"Není to s tou boulí horší, než si myslíš?"

"Asi jo... chce to něco k pití. Pojď, dáme si kafe."

"Navečer preferuji citronový čaj."

"Fajn. Jasně. Jsem zapomněl." John si drobné zranění na hlavě jemně mnul i nadále. "Čím je to daný, že si dáš radši čaj než kafe?"

"Uspořádání molekul v citronovém čaji je matematicky výraznější než v kávě."

"Fakt?"

"Ne. Jen mi chutná více." Po těchto slovech vzdychla a obrátila oči v sloup.

John chtěl něco říct, ale raději si to rozmyslel. "Nemohli bychom prostě jít dovnitř?" řekl namísto toho.

"Jistě. Zvládneš to?" zeptala se Cameron zdvořile.

"Dojdu tam krůček po krůčku," řekl John s ironickým úsměvem.

Cameron vystoupila z vozu, obešla jej a sledovala Johnovu chůzi. John zamířil přímo ke vchodu, a tak se chopila jejich tašek, zamknula Ford pomocí dálkového ovladače a svižně jej dohnala.

Když vešli do bytu, John spatřil Dereka Reese, jak lenoší na gauči a dívá se na televizi. Derek vzhlédl k budoucímu veliteli a jeho kyborgovi. "Á! Hrdina je zpátky," řekl sarkasticky a poté se opět vrátil k sledování pěvecké soutěže.

John narážku staršího muže ignoroval a raději se zase jednou pokusil o navázání zdvořilé konverzace. Pohlédl na obrazovku a otázal se: "Dávají něco dobrýho?"

"Ne, ale je to lepší, než se nechat zabít stroji."

"Dobře. Měl bys chodit s náma."

"Střelecký praxe mám víc než dost," řekl ostře. "A navíc ti nechci lézt do zelí."

"Co tím jako myslíš?" zeptal se John důrazně a ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech.

"Tebe a plecháče, celej ten váš debilní flirt! Je mi z toho na zvracení."

"Pak je dobře, že jsme ti nedonesli nic k jídlu!"

"Vzal jsem si to, co bylo v lednici."

"To bylo na zítra," řekla Cameron, načež se odebrala do pokoje uložit jejich tašky.

"Aha, omlouvám se," řekl Derek, přestože bylo jasné, že má na mysli opak.

"Hygiena ti také mnoho neříká, poručíku Reesi," poznamenala Cameron a zvedla ze stolu špinavý talíř.

"Jo, možná bys tady mohl občas něco udělat," dodal John.

Derek spustil nohy na podlahu, vstal a probodl je hrozivým pohledem. "Jak to, že má stroj vlastní postel - vlastně celou zasranou místnost - zatímco já chrápu na gauči?"

John se poškrábal na bradě. "Hmm, dobrá připomínka. Klidně můžeš spát na zemi." podotkl a zadíval se na strýce stejným způsobem.

"Zrovna tak bych mohl bydlet v tom starém skladišti. Aspoň bych se nemusel dívat na vás dva, jak se motáte jeden kolem druhýho."

Po asi minutu trvajícím mrtvém bodě se Derek otočil zády. John sám sobě poblahopřál malým úšklebkem a poté oznámil. "Jdu se osprchovat."

Jen co se za ním zabouchly dveře do koupelny, vydala se Cameron pro ručník, kraťasy a tričko, ve kterém spával.

Když ale procházela kolem Dereka, ucítila, jak ji chytil za paži. Cameron se přezíravě podívala na jeho ruku. Ta ji však nepouštěla. "Co je tvým úkolem?" zeptal se.

Pohlédla mu přímo do očí. "Mým úkolem je chránit Johna."

"Nic víc?"

"Chránit jej před vším a všemi."

"Zahrnuje to i mě?"

"Před vším a všemi."

"I tebe?"

"Před vším." řekla a znovu se podívala na jeho ruku. Teprve nyní ji Derek pustil a odkráčel pryč.

Cameron se poté dále zabývala vlastními úkoly.

                                                                              # # # # # # # #

Neděle, 30.září 2007

Následujícího rána John vyskočil z postele s neobvyklou rázností.

"Jsi v pořádku?" zeptala se Cameron a opřela se o lokty.

John poklekl a začal prohrabávat dno šatní skříně, v němž byl ukrytý sejf, který zde společně s Cameron zabudovali. "Jasně, proč?" houkl přes rameno.

"Je neděle, dnes přece nepracujeme."

"Jo, já vím," řekl a natáhl se pro věc, kterou hledal.

Cameron elegantně spustila z postele nohy v bavlněných ponožkách a vykročila k němu. "Tak rychle bys nevyběhl z postele snad ani ve chvíli, kdy by sem vešla tvá matka."

John otočil hlavu a uvažoval, zda ho opět jen nezkouší. Ne, mluví vážně. Pokrčil rameny a poté jí hodil něco z batohu, který našel.

                                                                              # # # # # # # #

O několik minut později Cameron vešla do kuchyně, v níž se Derek právě pokoušel uvařit kávu. Svůj dárek, jenž opatrně svírala pomocí palce a ukazováčku, dala tak, aby byl dobře vidět.

"Podívej, co mi John dal," řekla.

Derek se zadíval jejím směrem. Z prošedivělého veterána vyšel zvuk podobný medvědímu bručení.

"John říká, že diamant je nejlepší přítel ženy," pokračovala zcela nevzrušeně.

"Ještě nedávno jsi ženou nebyla," ušklíbl se Derek.

Cameron se nepatrně zamračila.

"Půjdem si koupit nový auto," řekl John, který právě vešel do místnosti, načež si oblékl čisté tričko.

Derek překvapivě ožil. "Jo? Já auto nikdy nekupoval."

"Pak by to mohlo být zajímavý."

"Jo, zajímavé," uznal.

                                                                              # # # # # # # #

Poté, co se všichni společně vydali k místním prodejcům ojetých automobilů, dospěli k několika možnostem. Derek se zasadil o velký černý Dodge Ram Crew-Cab. Cameron by upřednostnila Jeep Grand Cherokee cínové barvy. Johna zpočátku nadchl velice výkonný červený Dodge Charger se sníženým podvozkem, ostatní jej však rychle odradili: jejich časté výpravy do pouště a taktéž další terénní oblasti vyžadovaly odpovídající vozidlo. A jak Cameron poznamenala, "Říkal jsi mi, že tvá matka měla Jeepy vždycky ráda." Proti tomu nemohl nic namítnout. Derek Reese ovšem ano.

"Vypadá to, že bych měl vybrat já. Pořád lepší, než abych se díval, jak tohle platíte penězi, které jste dostali za prodej mých diamantů."

"Dobrá připomínka," přisvědčil John. "Ale vzhledem k tomu, že ty diamanty byly nejspíš kradený, tak jsem je měl spíš předat poldům. Za jejich vrácení by určitě byla slušná odměna, co?"

Derek neřekl nic, jen Johna zpražil pohledem.

"Tak jo, nemůžu se rozhodnout, tak ať je to fér: co kdybyste se o vlastní návrh trochu poprali?" John se na Dereka i Cameron sladce usmál a nato vyhodil klíčky od Fordu do vzduchu. Cameron je zachytila dříve než vyletěly do plné výše. "Á... Jdeme na to!"

Cameron dále držela klíčky v natažené ruce bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. Derek, celý napjatý, stál na místě a tiše vrčel, ale nepohnul se. Poté uvolnil svůj postoj, přestože v jeho očích doposud plál oheň.

                                                                              # # # # # # # #

Po vyřízení formálních záležitostí je Cameron za volantem tři roky starého Jeepu vyvezla z parkoviště. Za nimi vyjel Derek v ještě úctyhodnějším Fordu F-150, v němž se osamoceně zaobíral vlastními myšlenkami.

"Myslíš, že jsi sbližování s poručíkem Reesem uchopil za správný konec?" zeptala se Cameron rázně, zatímco stáli na rušné křižovatce.

"Možná. Určitě má něco za lubem. Ti jeho muži lítali po venku celej měsíc a co z toho máme? Hromadu fotek, plánky městský radnice, pár vytištěných bankovních účtů a seznam zaměstnanců Cyberdynu. Evidentně to nebyli zas takoví borci, jak sis myslela. Jenom škoda, že to všichni schytali. Až budou padat bomby, tak by se nám pár opravdových válečníků šiklo."

"Stále někam mizí bez solidního vysvětlení. A když byli jeho muži terminováni, nacházel se někde jinde."

"Jo že, ty jeho kecy o tom, jak se 'prochází po parcích', ani trochu nežeru. Beztak lítá někde za ženskýma."

"Působí na mě jako muž, který je velmi soustředěný na svou misi. Podle mě je celá jeho lhostejnost jen na oko."

"Takže fakt má něco za lubem?"

"Ano, ale nemyslím si, že to má něco společného s 'lítáním za ženskými.'"

"No, i budoucí zkušení mazáci mají svý touhy a potřeby. Počítám, že v tamtěch dobách na takový věci moc času nebylo."

"Na druhou stranu: rozmnožování je základem pro přežití lidské rasy."

"'Rozmnožování,' jo? Po Dni zúčtování fakt nebude na zábavu moc času."

Nyní jeli v čele kolony automobilů. Cameron trhnutím volantu zaplnila volné místo, jež právě spatřila. "Pak je dobře, že ses na něm podílel s předstihem."

John si povšiml jejího tónu a též prudkého manévru. Že by další dílek skládačky? Možná. "Takže co chceš vlastně dělat? Měl by ho jeden z nás sledovat?"

"Tím by bylo dobré začít. Řekla bych, že nejlepší bude, když se dozoru ujmu já."

"Chceš takzvaně chodit za školu, jo?"

"Ano."

"Bezva. Ty se sice nikdy neunavíš, ale jsem to já, kdo bude otročit v pitomým skladišti. Připomeneš mi, kdo z nás dvou je spasitelem lidstva?"

"Kdo z nás dvou vypadá jako dívka, a může tak nahlásit, že má 'ženské problémy', aniž by jí byl stržen plat?"

John vzdychl a složil ruce na prsou. "Příště si zase nechám z budoucnosti poslat nějakou tu velkou gorilu s cizím přízvukem. To je jasný."

Jeep prudce zastavil. "Jsme doma," řekla Cameron.

John si odepnul pás, jemuž právě vděčil za to, že jeho hlava zůstala celá. Pichlavě pohlédl na Cameron, ta jej však ignorovala, a tak se podíval za sebe.

"Dobrý no, a Derek je kde?"

                                                                              # # # # # # # #

Derek se držel nedaleko za nimi. Ve chvíli, kdy vcházel do dveří, vypadal nervózně.

"Jsi v pohodě, chlape?" zeptal se John, jenž právě popíjel kávu u kuchyňského stolu.

"Jo, jenom si ještě zvykám na řízení, obzvlášť v takovém provozu."

"Musíš se do toho akorát dostat. Jde o to se nebát, ale ani nebýt moc agresivní."

"No jo." Derek si nalil z konvice do hrnku také a přisedl si k Johnovi k malému stolu.

"Tak, auta máš, co teda hodláš dělat dál, pokud jde o hledání Skynetu?"

"Mrkni se na další jména na tom seznamu. Myslíš, že bych se měl stavit u manželky toho chlápka, co ho tvoje máma oddělala v Cyberdynu?"

John se naježil. "Máma ho nezabila. Ona nezabila nikoho. Nikdy."

"Dobře, promiň. Ale i tak, mám tam zajet?"

"Jestli budeš taktní asi jako teď, tak ani náhodou."

"Chceš do toho jít?"

"Na co? Proč by mě měla chtít vidět? Co by mi asi tak řekla?" "Ahoj Johne, díky, že jsi tvé mámě pomohl zabít mého manžela." Ohledně toho výbuchu dostala jenom oficiální vyjádření, takže bude přemýšlet stejně jako ty. Počítám, že jsi před mým budoucím Já tohle téma nenahodil, jinak by ti řekl, jak se věci mají."

"Třeba řekl. Třeba jsem mu nevěřil."

"Jo. A jestli nám budeš k ničemu, tak by sis třeba mohl najít práci a dělat si svoje až do Dne zúčtování."

"Proč bych hledal práci, když mám všechny ty diamanty?"

"Jaký diamanty? Aha, myslíš ty, který má Cameron u sebe? No, víš, jak to chodí: když ji přemůžeš, jsou tvoje."

"Myslíš, že jsi vtipnej, co? Kdybys to tady neměl, nepřežil bys ani minutu."

"Nejspíš ne. Proto je dobrý, že ji tady mám."

"Jednou tady nebude a ty se neubráníš nikomu, jako jsem já. A rozhodně nepřemůžeš stroj."

"Fakt? Říká kdo? Budoucnost není daná."

Tito dva muži byli zase jednou jen několik okamžiků vzdáleni od vzájemného sporu. Cameron tedy zvolila tento moment k tomu, aby Johnovi připomněla, že toho dne má jít posilovat. "Jelikož jsi přeskočil snídani, doporučuji ti, abys co nejdříve něco snědl, aby ti dostatečně vytrávilo dříve, než začneš cvičit."

Derek se srdečně zasmál.

"Co je na tom vtipnýho?" zeptal se John.

"Že ti to vodítko utáhla fakt pořádně," odvětil se smíchem.

                                                                              # # # # # # # #

Když se později onoho večera vrátili do jejich bytu v North Hills, našli Dereka zaneprázdněného čištěním své pistole na kuchyňském stole. Cameron se rozhněvala, že nepokryl stůl nejprve vodotěsnou plachtou. Bylo tak zapotřebí dlouhé drhnutí, než byl stůl opět z hygienického hlediska vhodný ke konzumaci potravin.

"Slyšel jsem dobře, když ten chlápek od FBI, co tu byl minulej týden, říkal cosi o tom, že stejná zbraň, která zabila moje muže, byla použita i při jiné vraždě, kdy to odnesl jeden z kámošů tvojí mámy?"

"Jo, slyšel," řekl John.

"Jak to teda je? Ona ho zabila ve snaze tyhle dva zločiny spojit?"

"Ano," připustila Cameron.

"Proč?"

"Ten starý muž byl informátor. Prozradil by panu Ellisonovi, že si John kupoval falešné doklady totožnosti. To by znamenalo velké potíže pro Johna a tebe. Použitím stejné zbraně jsem v očích FBI udělala z Enriqueho oběť drogových dealerů. Informace, kterou Enrique plánoval prodat panu Ellisonovi, se mohla teoreticky týkat právě jich. Navíc teď bude FBI soustředit své prostředky na hledání T-888, která zabila tvé muže."

"Ty chceš, aby ji vykouřili z úkrytu?" otázal se John.

"Ano. Žádná jiná vodítka nemáme."

"To bude pro federály pěkně blbý, až na sebe poštvou T-888," poznamenal Derek.

"Nemáme na výběr," zdůraznila Cameron.

"To říkáš ty. Podle mě to do sebe s tím 'dalším' strojem až moc pěkně zapadá. Možná jsi moje muže zabila ty."

"Ona to nebyla, já tu T-888 viděl," řekl John.

"No dobře, pak ji teda zavedla k úkrytu."

"Nikdo nás nesledoval," podotkla Cameron.

"Třeba jsi mu řekla, aby to nedělal, co? Při rozhovoru z očí do očí?"

"Celou dobu je se mnou. Není možný, aby něco takovýho udělala."

"A co v noci? Ty spíš, ona ne. Mohla jednoduše vyklouznout ven, zavolat si, cokoliv. Jeden nikdy neví."

"Já jo."

"Jo?"

"Jo. Ona by to neudělala, prostě to nebyla ona. Je se mnou pořád." Po těchto slovech se naklonil o něco blíže k Derekovi. "Po. Celou. Dobu."

"Když už o tom mluvíme: vy dva se chováte jako klasickej páreček."

"Díky," řekla Cameron.

"Já neříkám, že to schvaluju."

"Je to součást našeho krytí," bránil se John.

"Určitě? Celé je to jen habaďůra?"

"Však jo, co jinýho by to bylo?"

"Co já vím, to mi řekni ty."

"Ne, ty mi to řekni."

"Říkal jsi, že je s tebou 'po celou dobu'. To jest celej den, celou noc, 'pořád'."

"Aha! Dveře jsou furt otevřený, takže se sám můžeš chodit přesvědčit, že se neděje vůbec nic." řekl John a svou poznámku podpořil namířením prstu k ložnici.

"Jasně, každopádně by se mi moc dobře nespalo, kdybych věděl, že je vedle mě plecháč, u kterého se jen čeká, až mu hrábne..."

"Až tak? Jestli to bylo dost dobrý pro mý budoucí Já, pak je to dost dobrý i pro moje současný Já."

Teprve nyní se Derek zamyslel, obzvlášť nad podivným způsobem, jakým John pohlížel na své starší Já, jako by šlo o někoho úplně jiného. Hm, možná, že je někdo jinej, napadlo ho.

"Ne všechno, co kdy udělal, bylo správné, Johne. To si pamatuj"

                                                                              # # # # # # # #

"Děkuji ti, že jsi mě bránil."

John jen pokrčil rameny. "No problemo."

"Myslím to vážně."

"Však já taky."

Cameron se zula a lehla si na postel vedle něj.

"Zítra ho sleduj. Normálně se na něj přilep."

"Jako stín?"

"Ještě víc. Nesmí tě vidět."

"Neuvidí. Sejmu stopovací zařízení z tvého motocyklu a přidělám ho na auto."

"Cajk." Nato se otočil na bok, zády k ní. "Dobrou, Cameron."

"Dobrou noc, Johne."

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 1.října 2007

Poté, co Johnovi skončila pracovní směna, přijela Cameron, aby ho vyzvedla. Jejich nadřízený, Roger Little, si všiml, že sedí za volantem Jeepu.

"Vy jste si koupili nový auto?"

"Jo jo," odpověděl John, aniž by se zastavil na kus řeči. Jeho šéf se však nehodlal vzdát tak snadno a vydal se za Johnem k autu. Jakmile John nasedl, zeptal se šeptem, "Je ten trouba za mnou?"

Přikývla, usmála se a naklonila se tak, aby se jejich rty mohly setkat.

"Hej, zlato, už je to lepší?" zeptal se John s rostoucími obavami. Zajel jí rukou do vlasů a dal jí je za ucho. Během cesty zpět se konečky prstů na okamžik zastavil na její tváři.

"Trošku," odpověděla způsobem, který připomínal malou dívenku.

"Ahoj, Cameron. Sekne ti to," řekl Little.

"Ano? Pak ty léky zabraly. Tahle věc přichází a zase odchází. Když je to špatné, jsem jako medvěd s bolavou hlavou, že brouku?" Otočila se k Johnovi, aby její slova potvrdil. John chmurně přikývl a otočil se k Littlovi s výrazem mluvícím za vše.

"Dobře, jak ti ráno není dobře, tak odpočívej. Nechci, aby mi vyhořel můj nejlepší zaměstnanec. Nic proti, Johne."

"V pohodě, šéfe, ona je pracant. Měl jsem co dělat, abych ji přesvědčil, že má tuhle ranní vynechat. Nechtěla vás v tom nechat."

"Beztak! Poslouchej svýho kluka. Ať tě ani nenapadne lézt z postele, jestli ti zítra nebude líp."

Cameron se mdle pousmála. "Nenapadne, pane Little."

"Roger."

"Rogere."

"Tak fajn."

"Budeš řídit, miláčku? Nemám to vzít za tebe?" zeptal se John s přetrvávajícími obavami v hlase.

"Já to zvládnu." Poté zařadila rychlost. "Nashle, pane Little."

Jeep se dal do pohybu. "Roger," houkl ještě Little na odjíždějící SUV.

"To je ale kretén."

"Tak bychom o našem nadřízeným mluvit neměli," napomenul ji John.

"Možná. Ale stejně je kretén."

John pokrčil rameny. "Fajn. Tak co, přišla jsi na něco, když jsi sledovala Dereka?"

"Jistě."

"A dál?"

"A koupila jsem si jahodový lesk na rty."

"Jo, všiml jsem si. Co ten Derek?"

"Aha, ovšem. Hodně času tráví v parcích."

"Co tam dělá?"

"Jí, pije, vzhlíží k obloze."

"A ještě něco dalšího?"

"To nevím."

"Neviděla jsi, že by se s někým setkal?"

Cameron zavrtěla hlavou.

"Tak co jsi vlastně dělala?"

"Pozorovala jej... A trochu nakupovala."

"Nákup lesku na rty byl důležitější než mise?"

"Tou dobou jsem jej musela sledovat z drogerie. Bylo nutné si něco koupit, a mě se líbil tento lesk." Pak se rychle otočila k němu. "Byl levný, jestli si děláš starosti s tímhle, brouku."

"Ne, to mě netankuje." Otřel jí rukou rty a přivoněl si k prstům. "Hmm."

"Voní hezky, že?"

"To teda. "Ehm, rád bych se tě zeptal, co to do tebe dneska vjelo? Kdybych tě moc neznal, tak bych řekl, že sis něčeho šňupla."

"Prostě je mi fajn."

"Zníš jaksi... roztržitě, jako by ses nesoustředila na misi. Spíš jak holka."

"Jak říkám, je mi fajn. Tropíš zbytečný povyk." řekla a usmála se, aby jej uklidnila.

John se na ni zkoumavě zadíval. Odhrnovala si z tváře volně visející prameny vlasů, ošívala se a její obličej hrál všemožnými výrazy. Jako by se zasekla v plně infiltračním módu. Vzpomněl si, že jednou už se tak stalo.

"Jak se jmenuješ?"

Na rtech se jí objevil nesouměrný úsměv. "Cameron, hlupáčku. To přece víš!"

"Jasný. A co jsi zač?"

"Jsem tvá přítelkyně." řekla a zamračila se. "Alespoň doufám. Snad mě nechceš odkopnout, nebo snad ano? Teď bych to absolutně nezvládla."

John zabořil hlavu do dlaní. Ježíšku na křížku... Co jsem komu udělal?

"Jsi v pořádku, lásko? Nevypadáš moc dobře," zeptala se Cameron. Pak se naklonila k němu a lehce se dotkla jeho ramene.

John vzhlédl k ní. "Ale ne, jsem jenom celkem utahanej. Už abychom byli doma."

Cameronina ruka se stáhla a pevně se chopila volantu. "Za chvilku jsem tam, drahý," pronesla s odhodlaným výrazem ve tváři.

                                                                              # # # # # # # #

Všiml-li si Derek Reese Cameronina podivného chování, nezmínil se o tom, a to pro Johna znamenalo o problém méně. Cameron již od oběda trávila čas ve svém pokoji, což ostatně dělala pokaždé, když byl Derek poblíž.

John zívl, vstal z gauče a protáhl se. "No nic, jdu to zalomit," řekl.

Odpovědí mu bylo Derekovo zabručení.

Po návštěvě koupelny se John odebral do ložnice, svlékl se a ulehl do postele. Slyšel, jak televize utichla. O malý moment později zhasla též světla v obývacím pokoji. Věděl, že pokud brzy neusne, pronikne do jeho pokoje Derekovo chrápání.

Naneštěstí se jeho hlava zmítala ve zdánlivě nekonečných vlnách obav, a tak se stalo, že strýcovo zařezávání přehlušilo blížící se tiché kroky. Přikrývka se nadzvedla a Cameron vklouzla do postele za ním. Obrátil se k ní, ona se však jen přitulila a s hlavou, spočívající na jeho hrudi, a rukou, jež jej nyní objímala, se patrně oddala spánku.

"Cameron?" zašeptal. "Cameron?"

Když neodpověděla, chopil se jejího těla a pokoušel se ji lehkým třesením v tichosti probudit. Uvědomil si, že má na sobě tričko nadměrné velikosti, pravděpodobně jeho, a pod ním ještě kalhotky. Prsty se otřel o její nohu a usmál se. Pořád měla na sobě bavlněné kotníkové ponožky. Fakt, že nosí v botách ponožky, pro něj vždy bylo podivné a do očí bijící. Nepotřebovala je kvůli pohodlí ani pro jiné účely, avšak kdykoliv ji zahlédl cupitat naboso po bytě, vždy mu tím maličko zvedla náladu. Byla to snad jedna z nedefinovatelných věcí, jež se jí týkaly, a které se snažil spojit s Charleym Dixonem? Možná. Nejspíš. Určitě.

Přetočil se na záda a zahleděl se do stropu. Cameron se nepatrně pohnula, něco zamumlala, stiskla jej o něco pevněji a za chvilku se její dech opět vrátil k pravidelnému rytmu.

Jéžiši...

Když se John vzbudil, měl pocit, že teprve před malou chvílí usnul. Cameron tu stále byla, ovšem taktéž v bdělém stavu, ospalá a usměvavá. Šťouchla jej do břicha a řekla: "Tak jdeme, broučku, máme hodně práce." Nato vstala z postele a vydala se do koupelny, přičemž si nepřítomně poškrábala pozadí. Jedna z ponožek se jí během noci svlékla, toho si ale Cameron patrně nevšimla.

John, jenž se strachoval, co Derek Reese asi řekne, jestli uvidí Cameron opouštět jeho pokoj v současném oděvu, vyrazil za ní, avšak strýc jako by se vypařil. Nezbyla po něm ani stopa, dokonce ani špinavý hrnek na kuchyňském stole.

John zaklepal na dveře do koupelny. "Cameron? Pusť mě dovnitř."

"Ani nápad! Snad můžeš počkat, až na tebe přijde řada," ozvala se tlumená odpověď. Pak uslyšel spláchnutí, následované šploucháním vody v umyvadle.

"Ty, poslouchej! Musíš mi říct, co se děje, okamžitě!" křikl.

"Pokud nevylezeš z postele, přijdeš pozdě do práce."

"Co?" Měl dojem, že se přeslechl. Dveře se otevřely. Cameron měla na sobě stále jednu bavlněnou ponožku, a to bylo vše. Nyní si čistila zuby.

"Říkám, že pokud nevylezeš z postele, přijdeš pozdě do práce." Navzdory vykonávání zubní hygieny zněl její hlas zcela jasně, ačkoliv se nezdálo, že by vycházel z jejích úst. Vlastně se ozýval jemu za zády. A proč ho nabádal, aby vylezl z postele? Otočil se a spatřil Cameron, jak sedí vedle něj a třese jeho ramenem.

"Johne?"

"Co je? Co se děje? Co je dneska za den?" vyhrkl a posadil se.

"Pondělí. Taktéž jde o první den v měsíci, takže toho bude hodně." Z nočního stolku vzala hrnek kávy, podala mu ho a dívala se, jak opatrně srká horký nápoj.

John se párkrát zhluboka nadechl a poté několikrát zamrkal. Konečně se mu rozsvítilo. "Něco se mi zdálo."

"Ano? Bylo to zajímavé?"

"Zdálo se mi o dni, kterej fakt stál za to. Šel jsem do práce a tam to byla na směně dřina jak prase."

"To moc zajímavě nezní. Myslíš, že by to mohlo nést nějaký podvědomý význam?"

"Nevím, ale to není všechno. Pak jsem přišel domů, naobědval se, šel spát, vzbudil se a myslel jsem si, že je úterý. A pak jsem se probral doopravdy."

"Hmm."

John opět několikrát upil z připravené kávy. "Nepoužila jsi náhodou jahodovej lesk na rty?"

"Co do barvy nebo příchutě?"

"Obojí. Ne, příchuť."

"Ne. Já byla ve tvém snu?"

"Jo. Zajela jsi pro mě s Jeepem do práce, povykládala, co dělal Derek, a potom jsme jeli domů."

"Aha. A jak s tím souvisí lesk na rty s jahodovou příchutí?"

"No měla jsi ho na rtech."

"Jak to víš?"

John zaváhal. "Když jsem nastoupil do auta, došlo na líbání," řekl rychle a polkl další doušek kávy.

"Opravdu?"

"Jo, byla to součást krycího plánu, kterej vznikl kvůli vedoucímu."

"V práci ale nic takového nikdy neděláme. Na tom jsi sám trval."

"Jo no." Náhle si vzpomněl na svá slova.

"Neměla by tě taková situace upozornit na fakt, že sníš?"

"Možná. Nejspíš." Určitě, pomyslel si.

"Byl onen polibek příjemný?"

"Byla to taková pusa ve stylu 'Ahoj, už je to lepší?

"Bez jazyků?"

John zavrtěl hlavou. "Rozhodně bez."

Znovu se napil, zatímco Cameron nevzrušeně seděla vedle něj a pozorovala každý jeho pohyb. Přál si, aby odešla, ale zároveň nechtěl, aby to bylo příliš očividné. Nicméně toho dne byly jeho modlitby vyslyšeny. Tedy alespoň jedna.

"Došlo tam ještě k něčemu zajímavému?" otázala se.

"Chovala ses... divně. Přišlo mi, že ses nějak zasekla v lidský podobě, stejně jako předtím v Red Valley."

"Hmm."

"Nic víc k tomu neřekneš?"

"Analýza snů mezi mými schopnostmi není. Nemám žádné zkušenosti, které by se k ní vztahovaly."

"To ne, no." Teď, když káva poněkud vychladla, si John důkladně zavdal.

Cameron se zvedla z postele a dala se na odchod. Byla již oblečená a, jak si John všiml, taktéž obutá.

                                                                              # # # # # # # #

John jel do práce a z práce autobusem, právě tak, jak to po celou dobu plánovali. Jak je možný, že jsem si to neuvědomil? A koho to zajímá? Byl to jenom přiblbej sen, vůbec nic to neznamená! uvažoval, zatímco se vlekl po schodech nahoru k jejich bytu.

"Kde je Derek?" zeptal se, jen co vešel do dveří.

Cameron dřepěla před lednicí a zjevně přemýšlela, co si vybrat. "Šel na tvou permanentku do posilovny. Říkala jsem si, že nejlepší bude zdržovat se doma v době, kdy přijdeš, aby Derek nezjistil, že jsme dnes spolu nebyli," odpověděla a postavila se s prázdnýma rukama.

"Tak co, přišla jsi na něco?"

"Hodně času tráví v parku. A na nádraží Union Station má skříňku na zavazadla."

"Fakt? A co je v ní?"

"To nevím."

"Ty ses do ní nevloupala?"

"Očividně ne."

John přistoupil o něco blíže. "Nákup lesku na rty byl důležitější?"

Cameron lehce naklonila hlavu. Buď se zlepšovaly Johnovy pozorovací schopnosti nebo se nyní více zajímal o její vzezření. "V jednu chvíli jej bylo zapotřebí sledovat z drogerie. Musela jsem něco koupit, abych nějak obhájila svůj dlouhý zdejší pobyt, tak mě napadlo vyzkoušet tohle." Na okamžik se odmlčela. "Nebylo to kvůli tvému snu, jestli ti to dělá starosti."

"Ale vůbec ne." řekl, pak jemně otřel prstem její rty a přivoněl si. "Hmm."

"Voní?"

"Jo," Po jeho odpovědi následovalo něco, co považoval za nonšalantní pokrčení rameny, přestože pocit déjà vu  na něj působil drtivou silou. "Ehm... Takže, proč ses vlastně nevloupala do té skříňky?"

"Všude jsou tam kamery. Mohla bych vypnout proud v celé této Los Angelesské oblasti, ale tím bych způsobila potíže velkému množství lidí, a jemu by stejně došlo, že za tím stojím já. Navrhuji se ho jednoduše zeptat."

"Ty sis dělala 'starosti' o ostatní lidi? To je novinka."

"Nedělám si o ně starosti. Předpokládala jsem, že by sis je dělal ty. Nejde-li o tento případ, pozměním údaje v databázi."

"Ne, nech to tak."

"Jaký je plán?"

"No, až vejde dovnitř, tak ho popadneme, vezmeme na místo a přimějeme otevřít skříňku. Jednoduše."

"Ano, jednoduše," souhlasila Cameron.

"Snad v ní bude něco zajímavýho, ale zase ne moc."

"Tomu nerozumím."

"Nepostrádáš náhodou něco ze šuplíku se spodním prádlem?"

Cameron na moment zaváhala. "Ne."

"Takže tuhle položku ze seznamu vyškrtni."

"Z jakého seznamu?" Cameron byla velmi zmatená. Od chvíle, kdy John toho rána vstal, se choval zvláštně.

"Ze seznamu potenciálně zajímavých věcí, který by mohly být v jeho skříňce."

"Co by tam dělalo mé spodní prádlo?"

John se zahihňal. "Někteří chlapi, oni, ehm... mají divný zvyklosti. Sbírají různý věci."

"Myslíš, že poručík Reese je zloděj spodního prádla?"

"Možný je všechno. Ale ne. Dělám si srandu."

"Aha."

"Nelam si s tím hlavu."

Cameron prudce otočila hlavu. "Už je tady."

Vchodové dveře se otevřely a Derek vešel dovnitř. Uviděl Johna a Cameron, jak na něj zírají a zároveň stojí blízko u sebe. Až příliš blízko na jeho vkus. Sportovní tašku hodil na gauč a postavil se čelem k dvojici.

"Co je?" zeptal se.

"Jedeme na výlet," řekl John..

"Všichni?" otázal se Derek.

"Všichni."

                                                                              # # # # # # # #

Trojice v tichosti přijela k nádraží Union Station. John a Cameron se postavili vedle Dereka, každý z jedné strany, a doprovodili jej ke skříňce.

"Otevřít," nařídil Connor.

Reese se ani nepokoušel něco namítnout. Ne s Phillipsovou stojící jen tak mimochodem vedle něj, tu by vzhledem k jejímu kompaktnímu provedení ohrozit nemohl.

Connor sáhl dovnitř a vytáhl batoh. Zběžná prohlídka odhalila ručně psaný deník, fotografie a další předměty, které vypadaly, jako by je Derek vyhrabal z popelnice. "Fajn, jdeme."

                                                                              # # # # # # # #

Cesta domů taktéž proběhla bez jediného slova. Když vešli do domu, Connor pokynul Reesovi směrem ke kuchyňskému stolu. Phillipsová kráčela s ním, aby měla jistotu, že se posadí. Nato se postavila za něj, mimo jeho zorné pole.

Poté, co si Connor svlékl a pověsil kabát, přesunul se k lednici, z níž vytáhl plechovku s limonádou. Pak vysypal obsah batohu na gauč. Posbíral fotografie a posadil se naproti Reesovi. Obrázky položil na stůl mezi nimi. Na všech figuroval tentýž muž.

"Mluv," řekl Connor.

"Andy Goode," zněla Derekova odpověď. "Jeho jméno: Andrew David Goode."

"Co dál?"

"Vytváří Skynet."

"Aha. Tímhle ses zabýval... jak dlouho? Šest týdnů? Nebo jsi na to přišel včera?"

"Je to už nějakej pátek," přiznal Reese.

"A nenapadlo tě, že by ses o to s námi mohl podělit?"

"Tohle zvládnu sám."

"Jo? Takže ty nejsi součástí našeho týmu? Razíš si svou vlastní cestu?"

"Je to osobní."

"A zastavení Skynetu se mě nijak netýká? Nebo kohokoliv z těch miliard lidí, který se budou smažit?"

Reese se naklonil vpřed, a okamžitě ucítil na rameni pevný stisk. Ten však ignoroval. "Všichni máme své důvody, všichni máme nějakou roli. Moje je tahle." Znovu se opřel o opěradlo židle a kovová ruka povolila sevření.

"Chceš být hrdinou?" zeptal se Connor.

"Ne, to je tvoje práce," ušklíbl se Reese.

"Hrozná sranda. O tomhle si musíme promluvit."

"Tak mluv."

                                                                              # # # # # # # #

"Jak bylo dnes ve skladišti?" zeptala se Cameron.

"Asi tak hrozně jako v tom mým snu."

"Takže stejně jako obvykle?"

"Jo. Kéž bys z kariérního hlediska vybrala něco lepšího," zavrčel John.

"Výběr byl omezený."

"Vem si, kolik bychom mohli vydělávat, kdybychom dělali s kompama."

"Jestli ti jde pouze o velké množství peněz, pak mohu vyloupit banku."

"To říkáš furt."

"Teď nějaké peníze máme. A většinu diamantů," podotkla Cameron.

"Asi tak. Řekni mi, proč pořád ještě chodíme do práce?"

"Abychom si zachovali naše krytí."

"Jako to předstírání, že spolu chodíme?"

"Ano."

"Proč o sobě nemluvíme jako o nás?"

"Protože já jsem terminátor a ty John Connor."

"A budeme, ty a já, někdy my?"

Cameron se zamyslela, zda jeho předchozí dotaz nepochopila špatně. "Co je to 'my'?"

"Co já vím."

O nic chytřejší nyní nebyla, navázala tedy na původní myšlenku. "Po Dni zúčtování se staneš Johnem Connorem."

"Hmm. A čím ty?"

"To nevím."

"John se na Cameroninu budoucnost vždy díval přezíravě. Teď se ovšem zdálo, že i ona se na věc dívá pesimisticky. To se mu nezamlouvalo. Otočil se čelem k ní a zeptal se, "Chyběl jsem ti dnes?"

"Ano."

"Muselo to být nejdéle od našeho prvního setkání, co jsme se neviděli."

"Přesněji od Štědrého večera," řekla.

John se zachvěl rozpaky. "No prostě, ehm, jak ses dneska měla, beze mě?"

"Soustředila jsem se na vlastní misi."

"No jo. Jak jinak."

"Být terminátorem se někdy hodí."

John se zahihňal.

"Chyběla jsem já tobě?" tázala se Cameron.

John před vyslovením odpovědi zaváhal. "Chybělo mi to, jak za mě vážeš balíky, když už jsem unavenej."

"Tak to je něco."

John byl dlouho tiše a pokoušel se usnout, ale tak jako v onom snu se mu i nyní hlavou proháněly myšlenky, hatící snahu o spánek.

"Proč nosíš v botách ponožky?" zeptal se.

"Nenosí je snad všichni?"

"Jo, aspoň myslím. Jenom si říkám, že ty je vlastně nepotřebuješ."

"Skutečně?"

"No. Je to blbost?"

"Ano."

"Hmm, máš recht. Ani nevím, proč mě to napadlo."

Cameron neodpověděla. Nadále ho monitorovala, avšak právě její mlčení Johna povzbuzovalo k dalšímu přiznání.

"Dobře no... Myslel jsem to tak, že když se ti kůže hojí sama od sebe a taky necítíš bolest, tak je nepotřebuješ. Jak říkám, je to blbost..."

"Já bolest cítím, jen ne stejným způsobem jako ty."

"To mě nějak nenapadlo."

"U lidských samců není neobvyklé, že jejich IQ značně poklesne, jestliže je na blízku atraktivní samička."

John se opět uchechtl. "Pravda..."

"Líbí se mi," řekl po další dlouhé chvíli ticha.

"Nerozumím."

"Tvý ponožky se mi líbí."

"Tak prosím, klidně si nějaké vezmi, ale podle mě ti nepadnou."

"Ne, já myslel, že se mi líbí na tobě."

"Aha."

"Pořád mi nerozumíš?"

"Ne." Zanedlouho pokračovala, "Nejspíš ti nikdy doopravdy neporozumím."

John vzdychl. "To samý si myslím já o tobě." Na jazyku mu vyvstalo ještě pár dalších slov. "Tohle máme nejspíš společný."

"Ano."

Přestože na ni neviděl, věděl, že ona vidí na něj a dívá se na jeho úsměv. Cameroniny oči se mírně rozzářily modrým světlem, jež nyní oba zaplavilo, a John si tak povšiml, že ona se usmívá také.

                                                                              # # # # # # # #

Úterý, 2.října 2007

Cameron zastavila s Jeepem na parkovišti před místním Wal-Martem, konkrétně vedle jejího starého Fordu F-150, ve kterém již čekal Derek. Jakmile vystoupila, její místo za volantem Jeepu zaujal právě on.

Derek se ještě ani nezačal nudit, když si povšiml, že Cameron vyšla z obchodu s malou taškou. "To byla rychlost!"

"Jo, když jdeme nakupovat, tak neztrácí čas prohlížením každý věci v každý barvě a velikosti. Ví, co chce, a jde si za tím. Je hodně... efektivní," prohlásil John.

Derek se na budoucího velitele nevěřícně podíval. "Tak moment - ty chodíš nakupovat, a ještě k tomu v sobotu? Se strojem?"

Johna lehce polilo horko a nepatrně se na sedadle zavrtěl. "Ehm, no jo... Proč bych neměl? Tím myslím, že potřebujeme plno věcí, taky se musíme chovat normálně, víš jak..."

"Ne, nevím, Johne," odvětil Derek chladně.

"Pak byste to měl někdy zkusit, poručíku," navrhl John stejně ledovým hlasem.

Cameron nastoupila zpět do auta.

"Tak co zásadního pro naši misi jsi koupila?" začal se vyptávat Derek.

Její ruka zalovila v tašce a vytáhla z ní dva balíčky pánských ponožek, které zřejmě byly v akci.

"Aha! Čili tady Johnny potřebuje ponožky víc, než my všichni potřebujeme dostat info z Andyho Gooda. Paráda! Johne, řeknu ti, že bys to plecháčovi neměl nechat-"

"John nové ponožky potřebuje, ale já je potřebuji právě teď," přerušila jej a nacpala si do podprsenky dva páry, jeden do každého košíčku. "Napadlo mě, že bych mohla zabít dvě mouchy jednou ranou."

John se neúspěšně pokusil o zamaskování úsměvu.

Derek se nafoukl, ale dokázal ještě vyrukovat s bručivým odseknutím, "Vždycky v tom musí být zabíjení..."

Cameron Dereka probodla očima a poté se s úsměvem obrátila k Johnovi. "Co ty na to?" zeptala se a předvedla mu svůj zvětšený dekolt.

"Pozornost by to upoutat mělo, ale pokud jde o mě... Mám tě radši bez vycpávek," odpověděl. Cameronin úsměv se maličko roztáhl.

"Hele, Johne, až se budeme snažit přežít nukleární zimu, tak ti může zahřívat ponožky!" zavtipkoval Derek. Rozhlédl se, ale nikdo kromě něj se nesmál, díky čemuž mu jeho poznámka přišla ještě zábavnější.

"Uděláme to dnes nebo počkáme do zítřka?" dotázal se John mrazivě.

Derek se vzpamatoval, nastartoval vůz a vycouval z parkoviště. Brzy nato zastavil na místě, odkud bylo vidět na Cell Division, obchod s telefony, kde pracoval jejich cíl.

                                                                              # # # # # # # #

Po zhruba patnáctiminutovém rozhovoru s Andym Goodem pořídila Cameron tři jednorázové mobilní telefony a s úsměvem vyšla z obchodu. Po několika krocích se otočila, aby Goodovi zamávala a zároveň se mu předvedla s jedním z nových telefonů, jenž byl kovově růžový.

"Nepřeháníš to trochu?" zeptal se Derek naprázdno.

"To už brzo zjistíme. Věř mi, v těchto věcech je fakt dobrá," odpověděl John.

Cameron nastoupila do auta. "Šlo to dobře. Koupila jsem ti jeden s fotoaparátem." řekla a podala Johnovi krabičku. "Umí také přehrávat MP3." Derekovi ji podala bez jediného slova.

"Luxus!" řekl John při přebírání krabičky, po kterém následovalo nadšené rozbalování. "Díky!" dodal s úsměvem.

"Nemáš zač," odpověděla Cameron a úsměv oplatila.

Derek si odkašlal. "A mise? Víš, proč jsme sem přijeli?"

Než kdokoliv z osazenstva stihl zareagovat, z Cameronina nového telefonu se ozval nepříjemně chytlavý vyzváněcí tón.

"Ano?" odpověděla a téměř ihned nasadila vřelejší, více dívčí hlas. "Jé ahoj, Andy! Jo, však víš, doufala jsem, že zavoláš... "To bych strašně ráda! Kdy? ...Zítra? V kolik? ...Ne ne, to je ideální... Jo, měj se, pa." Zaklapla telefon a pohlédla na Johna. "Devatenáct třicet, večeře u něj doma, 165 Mosrow," oznámila. Po hravém hlasu nebylo ani památky. Ledabylý způsob, jakým změnila své chování, Johna překvapil. Už dlouho ji neviděl udělat něco takového.

"Tak jestli se Andymu Goodovi zítra večer zadaří, bude pěkně zklamanej, až najde ty ponožky!" řekl Derek kousavě.

"Jestli se Andymu Goodovi zítra zadaří v jakýmkoliv slova smyslu, tak svýmu 'štěstí' moc naproti nepůjde," procedil John mezi zuby, čehož si Derek nevšiml, Cameron ovšem ano.

"Teda zjistit, že strkám ruce do terminátorovy podprsenky - no nechtěl bych!" uvažoval Derek, za což si od zmiňovaného kybernetického organismu vysloužil malý pohlavek.

"Soustřeďte se na misi, ne na hlouposti, poručíku Reesi!" rozkázala.

"JAU! Hej, ty na to nic neřekneš?" zeptal se Johna, který se rozesmál na celé kolo. "Asi těžko že..."

"Dostal jsi jednu výchovnou, chlape!" odvětil John. Nato se otočil ke kyborgovi na zadním sedadle a zaregistroval její úsměv, který oplatil mrknutím a dodal: "Už si ty ponožky můžeš vyndat."

                                                                              # # # # # # # #

Doma si John uvědomil, že při vší zábavě a veselí se zapomněl Cameron na něco zeptat. "Hele, jakej příběh jsi na Andyho Gooda vlastně vytáhla?"

"Abych vysvětlila, proč potřebujeme tři mobilní telefony?"

"Ano."

"Řekla jsem mu, že jsme ve městě noví."

"A o nás co?"

"Pověděla jsem mu, že jsi můj bratr."

"No konečně!"

"A že Derek je tvůj přítel."

Dvě čelisti lehce poklesly. Zdálo se, že se Derek vysloví k věci, ale John jeho koktání přerušil.

"Fajn, smysl to dává, ty máš díky tomu možnost se k němu dostat, aniž by mu bylo podezřelý, že se my dva společně poflakujeme kolem. Chytrej tah," uznal. Derek se stále nebyl schopen vyjádřit, ať už jej na jazyku pálilo cokoliv.

"Děkuji. Ani u tebe ani u tvého budoucího Já jsem nikdy neodhalila žádné homofobní tendence, tudíž jsem měla za to, že ti to vadit nebude. Analýza požadavků pro misi stanovila, že daná metoda bude nejlepší."

"Jo," souhlasil John a horlivě přikyvoval. Pak se obrátil k Derekovi. "Ale za ruce se držet nebudeme."

Derek se zmohl jen na zabručení, a pak odkráčel do kuchyňky, aby se porozhlédl po pivu. Naštěstí pro dveře lednice ještě jedna láhev zbyla.

                                                                              # # # # # # # #

Středa, 3.října 2007

Cameron vešla do obýváku a naplnila jej klapáním nových bot s vysokým podpatkem, jak se procházela po dřevěné podlaze. John pomalu přesunul pohled od televize přes vlastní nohy, jež odpočívaly na kávovém stolku, i přes nedávno zakoupené křeslo, které bylo nyní obsazeno Derekem Reesem. Spící bojovník mu částečně blokoval výhled na Cameron, uklízející několik talířů a příborů, které si téměř našly cestu do dřezu. Jakmile byla práce hotova, vrátila se k Johnovi a zeptala se jej, zda je připraven vyrazit.

Ten byl v danou chvíli poněkud zaneprázdněn přihlouplou scénkou v sitcomu, který sledoval, a tak jen rychle zamumlal, "Jo, jasně že...", zarazil se však v půlce věty, neboť jakmile spatřil celý outfit, dočista oněměl.

"Je všechno v pořádku?" zeptala se, když zaznamenala jeho výrazu. Ani nepotřebovala termovizi, aby si všimla, že se mu do tváře valí krev.

"Ne! Teda jo! Teda... Ne! Všechno v pořádku není! Takhle nemůžeš jít ven!"

"Proč ne? Perfektně mi padne a je tam hezky, takže ani nepotřebuji kabát."

"A zbytek máš kde?" vyprskl John.

"Zbytek? Toto je kompletní kostýmek," odpověděla Cameron prostě.

"Co to má být?"

"Mé M.V.Š."

"Co?"

"Malé večerní šaty."

"Co?"

"Podle časopisu Vogue jde o položku číslo jedna v šatníku každé dívky."

"Co?"

"V některých oblastech jsou tvé znalosti opravdu tristní," poznamenala Cameron.

"Takhle nemůžeš jít ven!" zopakoval John, jenž teď vynakládal veškeré úsilí na správnou formulaci slov. Věděl, co chce říct, ale nemohl se vyslovit, aniž by si připadal hloupě. Rázem mu došlo, že momentálně vypadá hloupě tak jako tak, přesto však hledal jinou cestu. Vždy byla nějaká další.

"Proč ne?" zeptala se znovu Cameron, tentokrát ale přidala lehce zmatený výraz, o němž věděla, že působí velmi roztomile. I jí bylo jasné, co má John na jazyku. Chtěla, aby se vyjádřil, a tak se zapojila do hry. Otočila se s rukama v bok, čímž mu zařídila lepší výhled na její pozadí, nepřestávala ho ovšem sledovat přes rameno.

Johnovi sklouzl pohled na její nohy v jemných černých punčochách, poté pokračoval výše a skončil až pouhých několik palců od místa, kde nohy jasně přecházely v zadní část těla. Právě zde začínaly šaty, do nichž byl oděn zbytek těla až ke krku, a které jí těsně přiléhaly ke kůži. Jak již napovídal jejich název, barevné provedení určovalo večerní použití.

Taktéž vlasy prošly úpravou, a tak měla ramena nyní pokryta velkými kadeřemi. Vzala si i náušnice, což u ní nikdy dříve neviděl, snad jen během prvního setkání, ale tak dalece jeho paměť už nesahala. Tehdy jej zaujala především tvář, oči a vystupování. "A její prdel," zahlaholil ostrý, jasný a domýšlivý matčin hlas. Zatřásl hlavou ve snaze dostat takové myšlenky pryč z hlavy.

"Hele, jestli půjdeš v tomhle, tak Andy nejspíš umře na nerdgasmus."

Cameron se opět elegantně otočila čelem k němu a zatvářila se popleteně. "Co to je?"

"Na to přijdeš: je to osamělej, nezadanej týpek a ještě k tomu nerd, kterýho zajímají počítače."

"Ty přece také," podotkla a založila si ruce na prsou.

"To vypadám tak nerdovsky?"

"Chceš po mně, abych vynesla subjektivní hodnocení?"

"Kašli na to! Poslouchej, věř mi, jestli půjdeš v tomhle ohozu, tak mu to bude podezřelý. S chlapama jako on normálně nerandí takový kočky."

"Říkáš tedy, že jsem kočka?"

"To ty máš dokonalou paměť. Sama víš, že jsem něco na ten způsob řekl už loni, tak mi to nedělej zbytečně těžší. Radši se soustřeď na misi."

"Pravda. Promiň."

"Dobrý, nic se nestalo. Běž se rychle převlíct. Když si vezmeš rifle a nějaký pěkný triko, tak to bude úplně stačit."

Cameron se dala na odchod. Když byla u dveří do svého pokoje, ozvalo se Johnovo: "Jo."

Zastavila se tedy a znovu se podívala přes rameno. "Co 'jo'?"

"Jo, jsi kočka. Spokojená? Teď se běž převlíct. A ponožky si neber."

Cameron se pousmála a s radostí učinila to, co jí bylo řečeno.

                                                                              # # # # # # # #

John zastavil před domem Andyho Gooda a chytil Cameron za ruku.

"Ať už budeš dělat cokoliv, nezabíjej ho, jasný? Tohle je jenom průzkumná mise."

Cameron pohlédla na spojení jejich rukou a poté do Johnových očí. "Dobře."

"Slibuješ?"

"Slibuji."

"Hodná holka," řekl. Pak zachytil Cameronin pohled, směřující dolů, a podíval se tímtéž směrem, načež si uvědomil, že ji plácá po ruce, ležící na loketní opěrce. Odtáhl tedy ruku, poněkud rychleji, než původně chtěl, a sdělil jí poslední radu. "Pokud se tě na konci zeptá, jestli si dáš kafe, tak to znamená, že chce sex."

"Vážně?"

"Jo."

"Hmm, vezmu to v úvahu," řekla a mírně pokrčila rameny.

John se zamračil, ona však již vystupovala z auta. Pozoroval ji tedy po celou cestu ke Goodovu vchodu, a posléze zajel k nejbližšímu motorestu.

                                                                              # # # # # # # #

Cameron se zvládla vypořádat jak s jídlem, tak s Andyho společenskou konverzací. O jeho koníčky se zajímala natolik, že jí pověděl o sestavení vlastního šachového stroje, řízeného umělou inteligencí. Dal mu jméno 'Turk' podle podvodného automatu z osmnáctého století. Navrhla tedy, že by si proti němu mohla zahrát.

"Ty hraješ šachy?"

"Trošku. Brácha mě to naučil."

Cameron v Turkovi objevila zajímavého oponenta, avšak ne tak prohnaného, jako byl generál John Connor, muž, který ji do hry zasvětil.

"Fíha, jsi dobrá!"

"Díky."

"Ale je to divný. Teoreticky by se to stát nemělo. Turk by měl porazit každýho člověka, kterej kdy žil. Asi bych měl najít někoho, kdo hraje šachy líp než já, abych ho mohl přeprogramovat. Nevíš o tom náhodou něco?"

"Já? To vůbec! Z počítačů mám hrůzu. Jsem raději mezi lidmi. To, že jsem vyhrála, byla nejspíš šťastná náhoda."

"Nejspíš," řekl Andy zasmušile. Díval se, jak Cameron náhle vyrazila k zadním dveřím a trhnutím je otevřela. "Všechno v pohodě?"

"Ano. Zahlédla jsem někoho venku, ale už je nejspíš pryč."

Andy v kuchyni popadl telefon a vytočil 911, zatímco Cameron vytáhla svůj a poslala Johnovi zprávu.

Goode zavěsil, jakmile se ujistil, že je policie na cestě. "Ehm, nedáš si kafe nebo něco?"

"Eh, ne. Díky, už fakt musím jít. Zítra brzy ráno do práce, vždyť víš." řekla a na podporu svých slov pokrčila rameny.

"No jo, mám to stejně." přitakal Andy.

Cameron zamávala novým telefonem. "Už jsem napsala bráchovi, ať vyrazí. Šel se totiž zatím podívat za kámoši, co bydlí kousek odtud."

Andy se usmál a doprovodil ji ke dveřím. "Můžeme si to někdy zopakovat?" zeptal se.

"Ano, to by bylo fajn. Moje číslo máš, že?" odvětila a usmála se též.

"Jo, jo," zakřenil se.

Před odchodem mu potřásla rukou, polibku na rty či tvář se ovšem nedočkal. Johnovi, jenž vše sledoval z auta, se znatelně ulevilo.

Cameron se usadila na místu pro spolujezdce. "Obcházel tam Derek."

"Určitě?"

Odpovědí mu byl tvrdý pohled.

"No dobře, soráč. Otázka zní: proč? Musíme přijít na to, co přesně před námi Derek Reese tají. Možná ho budeš muset přimět, aby promluvil."

"Myslím, že tohle zvládnu."

10 Naposledy upravil: Sniper (28.7.2015 12:58:16)

Re: Something Else

Kapitola 10 - Takto mě nesmíš opustit


Los Angeles: Středa, 3.října 2007

"Tak... jak to uvnitř šlo?" chtěl vědět John, zatímco se proplétal nočním provozem.

Cameron pohlédla na něj. "Andy mi nabídl kávu."

"A?"

"A já ji odmítla."

"Hm."

"Neměl žádný cukr."

"Proto sis ji nedala?"

"Ne. Pouze jsem s ním nechtěla mít sex."

"Jo tak. Třeba ti ale prostě jenom nabízel kafe."

"Ale ty jsi říkal-"

"No, však jo... Myslel jsem to tak, že když jdeš na rande, tak to, že dotyčnýmu nabídneš kafe, je, jako bys říkala: zůstaň tu, prosím, přes noc."

"Aha. A 'zůstat přes noc' znamená mít sex?"

"Obvykle jo. Ale podle mě nemusí. To prostě musíš vyčíst z celkovýho kontextu."

"Je ovšem bezpečné předpokládat, že sex bude zahrnut též, je to tak?"

"Kdybys měla na sobě ty předchozí šaty, tak by o žádných předpokladech nemohla být řeč."

Cameron se zadívala z okna a na rtech se jí objevil malý spokojený úsměv.

"Povídej mi o tom, k čemu všemu došlo ještě před tou nabídnutou kávou... A tím nemyslím info na téma 'co jsem musela spořádat', řekl John."

Cameron pečlivě shrnula večerní události včetně detailů ohledně Turka Andyho Gooda.

"Takže je to poskládaný z herních počítačů? A já myslel, že program je důležitou součástí."

"Hrála jsem a vyhrála. Ten šachový program není tak efektivní, jak si Andy myslel."

"Třeba díky tomu zanevře na myšlenku, týkající se ovládnutí světa skrze šachy." ušklíbl se John.

"Třeba ano. Ale i tak bychom měli toto zařízení zničit. Říkal, že je nespolehlivé. Mívá různou náladu."

"Fakt? Náladovej stroj, no kdo by to byl řekl?"

Cameron teď na Johna upřeně zírala. "Narážíš na něco?"

"Já a narážky? To ani náhodou!" John se na moment odmlčel, pohlédl na ni a pokračoval, "Abych nechodil kolem horký kaše - ty jsi náladovej stroj!"

Jeho slova zazněla poněkud tvrději, než původně chtěl, což však mělo na Cameron okamžitý efekt. Mírně našpulila rty a poté se vrátila zpět k původnímu tématu.

"Měli bychom zvážit terminaci Andyho Gooda."

John sevřel volant o něco pevněji. "Možná bys měla zůstat u toho kafe."

V Jeepu zavládlo nepříjemné ticho. Na další červené John otočil hlavu k Cameron. Zdálo se, že pozorně studuje svou pravou ruku.

"Nějakej problém?" zeptal se.

Cameron se podívala na něj a věnovala mu uklidňující úsměv. "Žádný nemám. Jen skenuji Andyho otisky prstů."

John pozvedl obočí. "Dobře ty! Jak jsi je sehnala?"

"Před odchodem jsem si s ním potřásla rukou. Hodně se potil, a právě jeho pot nyní uschl natolik, že dokážu rozpoznat otisky."

"To je fakt dobrej trik," poznamenal John.

"Díky."

"A co ses z nich teda dozvěděla?"

"Že Andy Goode byl v roce 2027 členem jednotky Dereka Reese. Jmenoval se však Billy Wisher."

Červená se změnila v zelenou. John uvolnil brzdový pedál a Jeep se znovu rozjel. "On je jedním z těch chlapů, co byli poslaný zpátky - a který to tady odnesli?"

"Ani jedna možnost není správná. Těmi muži byli Sayles, Sumner a Timms."

"Takže zůstal v budoucnosti. Co to znamená, když přijde na jeho vytváření Skynetu?"

"To nevím. Co myslíš, že to znamená?"

John ještě chvíli přemýšlel a pak vyrukoval se svou teorií. "Myslím, že Derekovi v budoucnosti něco prozradil. Třeba seznam zaměstnanců Cyberdynu, určitě byl jedním z nich. Derek rozhodně věděl něco, co ty ne, a navíc to byl prostě jenom voják v budoucnosti, že? Jak by mohl vědět o něčem, o čem ty nevíš - o čem nevědělo ani mý budoucí Já?"

"Protože si to nechal pro sebe."

"Přesně tak. A proč by něco takovýho dělal?"

"To nevím."

"Radši bychom měli zjistit, na čí straně je. A to co nejdřív."

"Máš za to, že pracuje pro Skynet?"

"To zas ne! Ale jestli nedělá jenom pro nás, tak pro koho ještě? Není v týhle válce ještě nějaká třetí strana?"

Než Cameron odpověděla, dala průchod svým myšlenkám. "Momentálně ne."

"Hmm. Asi by to chtělo na Dereka zatlačit a zjistit, jestli ho dokážeme přimět, aby vyklopil svoje tajemství."

"Ano, bylo by lepší, kdyby s námi spolupracoval."

"Ještě něco mě napadlo. Jestliže Andy Goode vytvořil Skynet, pak to musí být dobrej programátor jak prase. Taková úroveň odborných znalostí by se po Dni zúčtování mohla šiknout: přeprogramovávání terminátorů nebo dokonce hackování samotnýho Skynetu. Musíme ho dostat do našeho týmu."

"A co s Turkem?"

"Zničit nebo přeměnit na naši zbraň? Těžká volba. Na jednu stranu můžeme Skynet zardousit už v zárodku, na stranu druhou se nám může do rukou dostat něco, co se dá použít v boji proti němu, pokud ho vytvoří někdo jinej."

"Musíš se rozhodnout brzy," řekla Cameron tiše.

"Jo... Zatím mi ale slib, že Andyho Gooda nezabiješ."

Cameron nepromluvila, avšak brzy museli zastavit před dalším semaforem. John se na ni podíval a bez mrknutí oka ji vyzval k odpovědi. "Cameron?"

"Slibuji." řekla a konejšivě se usmála.

O několik minut později John vzorně zaparkoval Jeep na obvyklé místo. Krátce poté, co vešli do bytu, Cameron zmizela ve svém pokoji. Derek seděl na gauči s nohama položenýma na nízkém stolku.

"Jak šlo noční čmuchání?" otázal se John a posadil se vedle něj.

"Celou noc jsem byl tady," odvětil Derek.

"To určitě. Kapota druhýho auta je rozpálená do běla a na tvých botách je čerstvý bahno a tráva, jak ses schovával v křoví u baráku Andyho Gooda."

Jedno Derekovo obočí vystřelilo vzhůru, jako by Johna nabádalo, aby mluvil dále.

"Na tomhle máme pracovat jako tým. Cameron jde dovnitř, aby sehnala informace, ty pak spolu probereme a rozhodneme, co bude dál. Nevzpomínám si, že by součástí plánu bylo to, že budeš načumovat do oken a pozorovat, co tam dělá."

"Však jasně, to je tvoje práce," podotkl Derek.

"Co to jako znamená?"

"Chceš mít jistotu, že si to nerozdává se starým Andym, protože je celá jen tvoje, ne?" řekl Derek šibalsky.

John okázale vzdychl. "Cameron má recht, když říká, že máš hlavu furt plnou prasáren."

"Nemyslíš, že takhle lidi budou přemýšlet, až jim Skynet sebere všechno, na čem jim kdy záleželo, a pošle stroje jako ona pro to, co zbylo? Co?"

"To je tvoje budoucnost, Reesi, ta, ze který jsi přišel. Naše může být jiná."

"Některé věci se nikdy nezmění, Johne. Smiř se s tím, že ji u sebe nemůžeš mít věčně."

"Pochop jednu věc: Skoro celej jeden rok... celej zasranej rok jsem strávil tím, že jsem ji odstrkoval, choval se k ní jako ke kusu hadru a dával jí hromadu důvodů k odchodu. A víš ty co? Nikdy nikam neodešla, pořád je tu. Všichni ostatní to se mnou vzdali, dokonce i máma. Ale ona ne. Ona mě nikdy neopustí."

Derek zavrtěl hlavou. "A to právě jednou bude problém."

"Pro mě ne."

"Pro ni jo."

"Ona to zvládne."

"A co ty? Zvládneš to, co jí provedou?"

Cameron vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. "Johne?" ozvala se.

"Copak?" řekl nepřítomně.

"Nechceš uvařit kávu?"

"Co?" vyhrkl a obrátil se k ní.

Cameron třímala kávovou konvici. "Já uvařím."

"Aha. Ne, ne díky." Nato zívnul, vstal a protáhl se. "Jdu na kutě."

Zanedlouho se Cameron objevila u něj v pokoji.

"O čem jste vy dva spolu mluvili?" zeptala se a sedla si na kraj postele.

"No, vždyť víš, řešili jsme Odpor a tak. Jenom jsme se do sebe tak trochu strefovali."

"A kolikrát jsi zasáhl cíl?"

                                                                              # # # # # # # #

Později Cameron pozorovala spícího Johna. Poznala, že se mu něco zdá, a přemýšlela, o čem jeho sen asi je. Někdy jí to prozradil, jindy si však ponechal obsah těchto nočních vsuvek pro sebe.

Té noci klidně, leč smutně prožíval jeden z posledních dní rušného života Sarah Connorové, které se odehrávaly v obskurní jihozápadní nemocnici.

Vzít mě sem nebylo zrovna nejlepší rozhodnutí," řekla Sarah.

John ji chytil za ruku. "Promiň. Nikdy by mě nenapadlo, že tě takhle spoutají."

"To nemyslím. Ty ses tímto zviditelnil, zase jsi ostatním na očích. Ta věc tam pořád někde je. Ona tě najde. Zabije tě. Právě tohle-"

"Tohle dělají... Jo, já vím. Hele, Ellison mi sehnal novou občanku. Je tak opravdová, jak jen může být, a nechal mě zašifrovat soubory, takže je nikdo nemůže použít k mýmu stopování. Můžu znovu zmizet."

"Teď ale ne. Jsi tady. Oni tě tu můžou najít."

"Ne, Ellison říkal, že nezveřejní žádný detaily, dokud..."

"Dokud co? Dokud nebudu mrtvá?"

"Tak nějak."

"Pak se to stane historií a půjde o záležitost veřejného záznamu. Dalšího můžou poslat zpátky přímo do tohoto bodu. To už po tobě půjdou dva." Sarah potřásla hlavou. "Johne, jak můžeš být tak hloupý a zapomínat všechno, co jsem tě kdy naučila?"

"To bude asi tím, že bez tebe, mami, na ničem nezáleží."

"Takhle vůbec nepřemýšlej, Johne Connore! Nikdy! Záleží na tobě... Jenom na tobě! To si pamatuj..." její zesláblý hlas přešel v šepot.

John podal matce sklenici vody, kterou s obtížemi vyprázdnila pomocí brčka. Bolelo ho vidět ji v takto křehkém stavu.

"Pamatuješ si na 8.června 1997?" zeptala se. John zavrtěl hlavou. Data pro něj mívala jen pramalý význam. "Toho dne jsi pro mě přišel a ještě téhož dne jsem tě dala k adopci," řekla.

"Cože?" John spatřil první slzy, formující se v jejích očích. "Co? O tom jsi mi nikdy neřekla..."

"Ne, nemohla jsem. Bylo mi hrozně z toho, že jsem tě odepsala. Přišlo mi, že to tak bude nejlepší, ale pak jsem změnila názor a rozhodla se, že tě buď najdu nebo umřu během hledání."

"Taky že jsi skoro umřela - tehdy jsi říkala, že jsem úplně blbej."

Sarah se usmála. "Ty nejsi hloupý. Ani zdaleka."

"A proč mi to teď všechno vykládáš?"

"Že by přiznání na smrtelné posteli? Možná. Možná potřebuješ vědět, že každý stojí na hliněných nohách, nikdo není nesmrtelný. Všichni máme slabé chvilky. Takto se dokážeš postavit čelem k věcem, na kterých záleží."

"Ty jsi vždycky byla moje skála, hotovej diamant. Bez chybičky."

Sarah se sípavě uchechtla. "Ale vůbec ne. Jsem spíš jako hrouda uhlí. A teď pomalu dohořívám."

Na to už John žádnou odpověď nenalezl.

                                                                              # # # # # # # #

Jak už se stalo zvykem, John se probudil s Cameron ležící na posteli vedle něj.

"Dobrý ránko! Vyspala ses dobře?" zeptal se.

"Za posledních devět dní ses mě na to zeptal už podeváté v řadě. Přece víš, že nespím."

"Některý vtipy holt nikdy nezevšední."

"Skutečně? Moderátorům v onom nočním televizním pořadu jsi říkal něco jiného, přestože tě nemohli slyšet." S Johnovými sklony k nadávání na televizi si Cameron nevěděla rady. Na to, aby s nějakým strojem vedl seriózní dialogy, měl přece ji. Možná rád diskutoval s takovým, který neodpovídá.

"Ještě že tě mám, jinak by mi neměl kdo připomínat všechny mý faily. Však se mnou nemusíš furt být. Můžeš jít kamkoliv jinam. Třeba na Aljašku."

"Nikam jinam jít nemohu, to víš moc dobře."

"Jo jo, ten tvůj program."

"Ne. V noci ses mě držel tak pevně, až jsem měla obavy, že ti budu muset zlomit ruce, abych se mohla přesunout jinam."

"Aha." John ji pustil, obrátil se na záda a složil si ruce za hlavou.

"'Aha'? To jako vážně?" Cameron vstala z postele a sklouzla pohledem k němu. "Potřebuješ dovolenou."

John zasténal. "Jenom aby nebyla jako ta poslední." Měl na mysli týden, který začátkem léta strávili v poušti. Tehdy jej přinutila, aby přežil jen díky tomu, co si sám ulovil. Díky matčinu výcviku si však z tohoto cvičení odnesl pouze opálenou kůži, která již opět téměř vybledla.

"To ne, měla jsem na mysli něco více relaxačního," ujistila jej Cameron.

"Myslíš něco, co je tomu všemu na hony vzdálený?"

"Ano."

"Jako třeba Disneyland?"

Cameron se zamračila. "Jestli je to tvé přání."

"Hmm." John zavzpomínal na jejich návštěvu přístavu v Santa Monice a jeho nadšení náhle opadlo.

"Copak?" zeptala se Cameron.

"Už tě vidím, jak zase akorát stojíš a hledíš na všechny kolem, zatímco já si připadám jak nějakej podvodník."

"Proč?"

"Protože abychom zapadli, tak se budeme muset chovat jako pár. Vím, že to dáme, ale stejně to bude jenom jako. Já chci něco opravdovýho."

                                                                              # # # # # # # #

Pauzu na oběd oba strávili konzumací sendvičů na parkovišti před zásilkovým skladištěm, daleko od ostatních, což ostatně dělávali poměrně často. Zadní výklopné dveře Jeepu byly otevřené a sloužily tak jako stolek pro jejich občerstvení. Cameron navázala na dřívější konverzaci.

"Nezdá se, že by ti nějak vadilo, že mě Charley Dixon vidí jako tvou přítelkyni," řekla.

"Pravda, ale kdybych to popřel, napadlo by ho, že něco skrýváme. Vzpomeň si, jak před ním máma tajila kde co. V podstatě mu lhala."

"Takže jsi mu o nás lhal?"

"Ne. Teda jo..." vzdychl John. "Hele, to je fuk. Vím, že musíme držet při sobě. všem říkáme to samý a taky se přede všemi stejně chováme. Dokud víme, jak je to doopravdy, tak na ničem jiným nesejde, ne?"

"Já vím, jak je to doopravdy," podotkla Cameron.

"Fajn..."

Cameron se dívala, jak si John ukousl pořádný kus z druhého sendviče. Když už nic jiného, tak si cenil alespoň jejího jídla. "Jestli máme v předstírání vztahu pokračovat, neměli bychom si pořídit i nějaké společné fotografie?"

"Myslíš jako vyfotit se mobilama?" zeptal se John s plnou pusou.

"Ano. V bytě. Jednu bys asi měl mít i v peněžence. Už jsem viděla spoustu mužů ukazujících ostatním lidem fotografie rodinných příslušníků."

"Nebyla to jen jejich děcka?"John si otřel ústa papírovým ubrouskem, který mu Cameron prozíravě vložila do jeho hnědého papírového pytlíku se svačinou.

"Ne, mohou na nich být i manželky. Nebo přítelkyně."

"No jo, tak pojď sem," John jí pokynul, aby se přisunula blíže. Vytáhl telefon a v nabídce položek zvolil fotoaparát. Volnou rukou chytil Cameron za pas a přitáhl ji k sobě. "Dobrý, řekni sýr!"

Poté ji pustil a zkontroloval snímek na displeji. Následovalo hlasité povzdychnutí.

"Co je?" tázala se Cameron.

John jí podal telefon, aby se mohla na obrázek podívat. On se vesele usmíval, zatímco ona se tvářila, jako by pózovala pro fotografii do cestovního pasu. Na tento fakt ji upozornil a ona lehce ohrnula rty.

"Musíš se uvolnit, vypadat šťastně. Jako bys byla zamilovaná. Chápeš ne, prostě mě obejmi a tlem se jak idiot."

"Právě tohle jsi tady dělal ty?" řekla a ukázala na snímek.

"Jo, a že se mi to sakra povedlo, co ty na to?"

"Ano, vypadáš jako idiot."

John jí vytrhl telefon z rukou. "To ty tady máš být expert na infiltrace."

Vstal, vzal ji za ruku a popošel s ní o několik kroků dál. Nepustil ji, ale naopak povzbuzoval, aby se zvládla lépe připravit.

"Teď se uvolni, chyť se mě a mysli na něco pěknýho."

"Chceš, abych definovala na 5 milionů desetinných míst?" řekla a zaujala pozici vedle něj.

"Hm, jestli tě to správně nastartuje..." John uvolnil sevření dlaní, položil jí ruku na záda a sjel dolů k jejímu pozadí. Cameron trhla hlavou a upřeně na něj pohlédla. "Vžij se do tý role trochu," poradil jí.

"Aha," řekla a přitulila se k němu.

"Jsi připravená?"

"Ano," přikývla. Nato se naklonila k němu a políbila ho na tvář právě v okamžiku, kdy cvakla spoušť.

John znovu pohlédl na displej a usmál se. "No, to už je lepší," řekl.

"Pošli mi ji na mobil," řekla Cameron. Jakmile telefon pípnutím ohlásil příchozí foto, obdařila Johna jedním ze svých úsměvů. "Ano, vypadá to dokonale. Ale měli bychom jich udělat víc. Jedna stačit nebude."

"Jo, doma bychom měli pořídit pár dalších, vyměnit si trika a tak. A možná by se to dalo prubnout i někde venku, třeba v parku, ale to až o víkendu. Nemůžeme mít všechno vyfocený ve stejnej čas na stejným místě."

"To ne. Nad tím jsme se měli nejspíš zamyslet už dříve. Příležitostí bylo spousta."

"No jo, no... Nad tím ses ty měla zamyslet už dřív, slečno Dokonalá."

"Nejsem dokonalá, dělám chyby."

John pokrčil rameny a vrátil se očima k displeji. Při pohledu na obrázek se opět usmál.

                                                                              # # # # # # # #

Čtvrtek, 11.října 2007

John se prokousával zdánlivě nekonečnými sériemi opakování, zatímco jej kontroloval a hecoval jeho neúnavný kyborgský partner. Jelikož pozorování Andyho Gooda během minulé noci dostalo přednost, musel vynechat pravidelné posilování. Navzdory jeho protestům a únavě Cameron trvala na tom, že se do toho pustí hned po práci. Z toho důvodu přišel domů později a byl tak mrzutější než obvykle.

Otevřel vchodové dveře a ihned si všiml, že byt je podezřele prázdný. John spustil notebook, zatímco Cameron pátrala po jakýchkoliv známkách Derekovy přítomnosti. Když se nakonec vynořila i ze svého pokoje, John vzhlédl k ní. Dočkal se však jen zavrtění hlavou

"Všechny jeho věci jsou pryč."

"Jak jinak. Dobrý, už ho mám," odpověděl.

Cameron si stoupla vedle Johna. Ten ukazoval na displej, jenž zobrazoval mapu čtvrti Van Nuys. Na ní blikala červená tečka.

"Je v úkrytu," řekla Cameron.

John vzdychl a vytáhl telefon. Pak vytočil Derekovo číslo.

Veterán Odporu hovor přijal po třetím zazvonění. "No?"

"Dereku? Jak je?"

"Dobře."

"Takže teď je z tebe sólař?"

"Jestli máš na mysli špehování Andyho, tak o to nejde. Prostě jenom potřebuju být chvíli o samotě a udělat taky víc místa pro vás dva."

John kousavou poznámku ignoroval. "Kde jsi teď?"

"V úkrytu. Dávám si rande s kobercem v kanclu," řekl Derek.

John se sám pro sebe zakřenil. "Fajn, ale zítra se sejdeme a rozhodneme, co dělat dál. Dřív se do ničeho nepouštěj."

"Jasně, ty jsi tu šéf, Johne."

"To jsem," připustil John, to už ale Derek zavěsil.

                                                                              # # # # # # # #

Pátek, 12.října 2007

Nastal konec toho, co Johnovi připadalo jako velmi dlouhý týden. Všichni se střídali při sledování Andyho Gooda a jednou se s ním Cameron dokonce sešla, aby s ním poobědvala v parku nedaleko jeho práce. Díky tomu dodatečně zjistili, že stále pracuje sám a že kolísavé výsledky jeho stroje při řešení problémů se netýkaly pouze šachů.

Cameron ji i Johna úspěšně uvolnila na dva týdny ze zaměstnání. Chytré užití koketního umu a dostatečného naklánění se nad stolem vedoucího za použití velkého výstřihu jí pravděpodobně pomohlo zamluvit fakt, že své záměry neohlásili předem.

Výhlídka na čtrnáct dní strávených daleko od dřiny by měla Johna povzbuzovat, ale jelikož věděl, že jejich volno s největší pravděpodobností nebude zahrnovat nic tak prostého jako odpočinek na pláži a popíjení vychlazeného piva, neměl se víceméně na co těšit. Svůj batoh hodil na postel a přesunul se zpět k Cameron, jež pracovala na notebooku. Tak, jako během předchozí noci, se i dnes Derek nacházel ve starém skladišti ve Van Nuys.

"Jdeme."

"Teď? Je pozdě, copak nejsi unavený ani hladový?"

"To počká, tamto ne," řekl John pevným hlasem. Cameron akceptovala fakt, že okamžitá akce je nezbytná, ale měla zato, že by si ji mohla vzít na starost jen ona. S tím John nesouhlasil. "Já tam být musím. Je to osobní," řekl.

"Tohle Derek říkal o Andym Goodovi," poznamenala.

"No, to jo... Ale pro mě to fakt je osobní."

"V čem?"

"To se nedá takhle říct. Je to..."

"Osobní?"

"Jo."

Cameron uvažovala. "Partneři sdílejí informace. Znamená to, že už nadále nejsme partnery?"

John zavrtěl hlavou. "Ne, tak to není. Některý věci se prostě neříkají. To před tebou mý budoucí Já nic netajilo?"

"Začínám zjišťovat, že zjevně ano."

"Ty jsi mi taky beztak neřekla všechno."

"O čem?"

"Nevím, ale u některých věcí jsi dost mlžila. Jsem si jistej, že párkrát jsi i přímo zalhala." Cameron se mírně naježila. John si změny nálady ihned povšiml. "Takže zalhala? No, asi by mě to nemělo překvapovat..." pronesl rezignovaně a obrátil se zpět k notebooku.

"Jen když to bylo nutné," řekla tiše a položila mu ruku na rameno.

John na ni pohlédl. "A to je něco, o čem rozhoduješ ty, ne?" Cameron přikývla. John zaklapl notebook. Zhluboka se nadechl a záměrně ze sebe vyrazil hlasité vzdychnutí. "Čas prchá jak mrcha," řekl a zamířil ke dveřím.

Cameron jej jako obvykle následovala. Poté, co nastoupila do Jeepu, se přiznala, že lhala ohledně toho, jak Andymu Goodovi došel cukr.

"Proč?"

"Stále experimentuji s vlastním humorem. Předtím se zdálo, že jsi za to vděčný."

"No jo, důležitej je kontext."

Zbytek cesty k úkrytu proběhl v naprosté tichosti. Po zaparkování zjistili, že po starém Fordu není ani vidu ani slechu. Cameron opustila sedadlo spolujezdce a vydala se ke vchodu. Bylo zamčeno, na řadu tak přišel její náhradní klíč. Tiše otevřela dveře a přepnula na noční vidění, aby prohlédla všudypřítomné šero. Rychlé zpracování informací ze všech pozorovacích módů odhalilo, že ve skladišti není živá duše. John na její znamení, signalizující bezpečný vstup, vešel dovnitř taktéž. Ve chvíli, kdy rozsvítila, si toho všiml i on. Nejenže byl Derek pryč, ale scházel i Cameronin starý automobil.

"Co štěnice?"

"Tady je," ozvalo se z kanceláře. Cameron stála u vratkého stolu a držela malý předmět způsobem podobným držení diamantu, který jí John neformálně daroval během minulého víkendu.

"Jak ji našel?" zeptal se a vzal štěnici do ruky.

Nejspíš pomocí nějakého detektoru," odvětila Cameron.

John zaklel pod vousy. Cameron nereagovala. Staršího Johna slyšel klít déle a hlasitěji.

"Co teď budeme dělat?" řekl John a pozvedl ruce i oči ke stropu.

Jelikož Cameron nevěděla, zda se ptá na její názor, mluví pouze sám pro sebe nebo očekává pokyny od božstva nad jeho hlavou, držela raději jazyk za zuby. Zvolila si však špatně.

John se prudce otočil a ukázal na ni prstem. "To je pomoc na hovno!"

Pokusila se jej uchlácholit. "Jestli chceš, můžu na Andyho Gooda dohlédnout. Jestli za ním Derek půjde, najdu ho."

"Jo, a když už tam budeš, tak Andyho rovnou odpráskneš!"

"Řekl jsi mi, abych jej nezabíjela, a proto tak neučiním, pokud se pro tebe nestane hrozbou."

John se na ni podíval. "A jo. Ale to, co definuješ jako hrozbu, není zrovna to, co dělám, ne?"

Cameron se rozhodla hádku dále neprodlužovat. "Měli bychom jít domů." Prošla kolem něj směrem k východu. Když viděla, že se John nehýbe, řekla, "Počkám na tebe venku."

John nijak nedal najevo, že by ji slyšel. Rozhlédl se po skladišti a všiml si, že Derekův spacák je pryč. Předpokládal též, že část zásob jídla a pečlivě ukryté munice bude pryč také, neobtěžoval se však svůj předpoklad ověřit. Svůj hněv obrátil proti staré, malé, oranžové dřevěné bedýnce. Její rozkopnutí mu přineslo alespoň částečné uspokojení.

Poté, co Cameron zamknula dveře úkrytu, si přisedla k Johnovi do Jeepu, připravena absolvovat další tichou cestu. Po příjezdu domů se John unaveně vlekl po dvou schodištích. Zcela oprávněně mohl použít výtah, ale vlastní tvrdošíjnost mu ve volbě snazší cesty zabránila. Zůstal stát uprostřed místnosti a ostentativně hleděl oknem ven, leč ve skutečnosti přemýšlel, zatímco Cameron vykonávala svou obvyklou bezpečnostní prověrku.

"Johne?"

Ignoroval ji, ona si z toho ale nic nedělala. Zkusmo položila ruku na jeho paži a on ostře otočil hlavu, na jejímž obličeji se jasně zračila hořkost, kterou pociťoval.

"Je pozdě. Jsi hladový, unavený a rozrušený, což je kombinace, která spánku příliš nenahrává."

"Fakt jo? Tak dík, mami."

"Takhle mi neříkej."

"Cože?"

"Slyšel jsi dobře." Cameron vykročila ke svému pokoji. Vešla dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.

"Cože?" John byl nejistý ohledně významu toho, čeho se právě stal svědkem. Cameron vznesla námitku proti urážce, ale takovým "však co?" způsobem". Říkal si, jestli by rovnou neměl skočit do postele, nicméně se rozhodl nejprve pro rychlou sprchu, která by mohla dostatečně zmírnit jeho vztek a uvolnit svalstvo natolik, aby se mu podařilo brzy usnout.

Špinavé oblečení hodil do kouta koupelny a záměrně přitom minul proutěný koš, jenž Cameron koupila a umístila zde právě proto, aby zamezila nepořádku. Vstoupil do sprchy, aniž by čekal na ideální teplotu vody, neboť věděl, že bude trvat ještě více než třicet sekund, než se sprcha stane příjemnou.

Spolu s nečistotami a bolestí postupně vydrhl, smyl a celkově očistil i svou mysl od problémů. Nejprve osušil tělo a poté i vlasy do maximální možné míry. Následovalo užití hřebenu a mytí zubů. Pak zkontroloval svůj odraz v zrcadle. Jo, sčesaný dozadu to rozhodně vypadá líp, pomyslel si. V tomhle má pravdu. Začal se poohlížet po kraťasech a tričku, nebyly však tam, kde je Cameron obvykle nechávala. No jasně, je na mě nasraná. Pak uviděl oděv, který odhodil pryč, zvedl jej tedy a řádně umístil do koše. Omotal si ručník kolem pasu a vklouzl do ložnice, kde zahájil lov spacího úboru, zahrabaného pod polštáři. Oblečený došel k zavřeným dveřím jejího pokoje a jemně zaklepal.

"Cameron?" Žádná odpověď. "Cameron, vím, že mě slyšíš. Jenom se ti chci omluvit, jasný? Tak promiň."

Chvíli čekal, ale zpoza dveří stále odpověď nepřicházela.

"Hele, já chápu, že jsi naštvaná. Furt se chovám jak debil, ale to se změní. Můžeš jít ven? Chci ti něco říct, ale ne přes dveře, jo? Je to fakt důležitý."

Ani tentokrát se její hlas neozval. Fíha, ta teda umí být navztekaná, napadlo ho a usmál se sám pro sebe v okamžiku, kdy bral za kliku.

"Jdu dovnitř, jo? Promluvme si..."

John zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí, když zjistil, že Cameronin pokoj je prázdný stejně jako celý byt.

Zhluboka se nadechl, aby upokojil pocuchané nervy, a přesunul se k notebooku. Zanedlouho již spustil sledovací program. Štěnice, jež nechal v Jeepu, doposud fungovala, a sdělila mu, kam Cameron míří. Otevřel další okno, aby pomocí mobilního telefonu lokalizoval Dereka Reese. Nakonec obě okna spojil do jediné mapy, která zahrnovala tentýž objekt: dům Andyho Gooda. Dalším potvrzením mu byla kontrola Cameronina telefonu. Ten nebyl dostupný, což znamenalo, že nechce, aby věděl, kde se nachází.

Přestože na něj dolehl pocit zklamání i zrady od obou členů týmu, neztrácel dále drahocenné minuty. Urychleně došel k závěru, že je nejvyšší čas opustit toto místo. Svižně se převlékl a naplnil batoh základními potřebami, včetně obsahu trezoru ukrytého v posteli.

Na mobilu ještě vytočil Cameronino číslo, ta ale dle očekávání hovor nepřijala, a tak jí poslal zprávu. Poté ho vypnul, aby jej nebylo možné sledovat. Poslední věcí, kterou John udělal, než odešel, bylo vypnutí notebooku. Pobýval tu mnohem déle než za celý život na jakémkoliv jiném místě, ale neohlížel se.

Nasedl na první autobus jedoucí na sever, na konečné stanici přestoupil, a stejně tak učinil i na další a další, aniž by odbočil z trasy. Nezáleželo na rychlosti, pouze na anonymitě a odchodu z Los Angeles.

                                                                              # # # # # # # #

Severní Kalifornie: Sobota, 13.října 2007

Když jej nakonec zastihlo ráno, čekal zrovna v malém městečku na další spoj. Jen co otevřela nejbližší restaurace, využil jejich telefonního automatu ke kontaktování Charleyho Dixona.

"Johnny? Ahoj, víš ty vůbec, kolik je?" zabručel ospale.

"Jo, soráč. Hele, museli jsme se rozdělit. Jenom chci, abys věděl, že jsem v pořádku."

Charley zamrkal, aby procitl z ospalosti. "Máš nějaké potíže?"

"Ale vůbec ne. Jenom bylo potřeba vypadnout, věci nejdou, jak by měly," řekl John.

"A Cameron? Vy jste se rozdělili?"

Michelle Dixonová již byla nyní vzhůru taktéž. "Oni se rozdělili?" Charley přikývl. "To je teda pěkně na nic," řekla.

"Dívej se, o nic nejde, to se prostě stává," uklidňoval ho John. Myslel jsem, že bys to měl vědět, toť vše. U mě všechno dobrý, a my dva se uvidíme, až se uvidíme."

Skončil sice veselou poznámkou, ale Charley jej znal natolik dobře, aby mu bylo i přes telefon jasné, že na tom není nejlépe.

"Johne, poslouchej, nedělej, že jsi cizí. Neodjížděj zase na dalších osm let, ano? U nás pro tebe vždycky bude místo."

Michelle souhlasně přikývla.

"Dobře, díky. Promiňte, že jsem vás vzbudil."

"Nic se nestalo, synku. Kam máš namířeno?"

"Asi do Kanady."

"Hmm, zajímavé."

"No jo. Musím končit."

"Jasně, dávej na sebe pozor, hodně štěstí, Johnny!"

"Tobě taky, chlape!"

Spojen se přerušilo. Charley vsadil telefon do stojanu.

"To je teda pěkně na nic," zopakovala Michelle svou větu.

Charley ji přitáhl blíže k sobě. "To teda jo," přitakal.

                                                                              # # # # # # # #

Los Angeles, před sídlem Andyho Gooda

Když úsvit ohlásil příchod nového podzimního dne, Cameron promluvila, čímž přerušila ticho, které je po mnoho hodin dělilo jako neproniknutelný závěs.

"Vím, kdo je Andy Goode."

Derek se pokusil zareagovat, ale jeho ústa byla příliš vyprahlá. Upil tedy z lahve, odkašlal si a zkusil to znovu. "Jo, jasně že víš. Všichni jsme v tom baráku byli."

"V baráku?"

"Jo. Připoutání pomocí řetězů k podlaze, sklep, strašidelná klavírní hudba."

"Klavírní hudba? Chopin?" otázala se Cameron.

"Chopin? Jak to mám sakra vědět?"

"Já to také nevím. Byl to jen můj tip."

Derek se s nevěřícným výrazem obrátil ke kyborgovi. "Jak to můžeš nevědět? Vždyť jsi tam byla!"

"Vážně? To si nepamatuji."

"Myslel jsem, že si pamatuješ všechno," řekl Derek.

"Naše paměť bývá před přeprogramováním vymazána."

"Takže si z toho, co se stalo předtím, nepamatuješ ani ň?"

"Na pár věcí jsem si vzpomněla během vlastní opravy poté, co jsem porazila T-888, která byla poslána zpět, aby zabila Johna v roce 1999. Nějakou dobu mě to mátlo."

"Chápu."

"Jednoho dne se možná rozpomenu docela."

"Jasně." Derek by se toho dne nerad nacházel poblíž. Již viděl, co se stane, když se terminátoři vrátí do původního stavu.

"A v tom domě, který jsi zmiňoval, jsme byli my všichni?"

"Jo."

"Proto jsi mě tak rychle poznal?"

"Teď máš na mysli co?"

"První den, kdy ses ocitl v Johnově ústředí. Okamžitě jsi na mě vytáhl zbraň. Tak rychle mě ještě nikdo neodhalil."

"Ani Connor?"

"Nějakou chvíli to Johnovi trvalo. Jak přesně mu to došlo, ti nepovím, jelikož by to pro něj mohlo být trapné," řekla a pousmála se.

"Ne to děcko. Generál."

"Aha. No ano, on byl jiný."

"A?"

"Odhalil mě rychle, ale také měl více zkušeností než kdokoliv jiný."

"To je jasný. Ale já tě vyhmátl kvůli tomu baráku."

"Už jsi mě viděl předtím."

"Jo, tak nějak to bylo."

"Mučila jsem tě."

"Najednou si vzpomínáš?"

"Ne, je to jen můj odborný odhad. Takto terminátoři shromažďují informace."

"Je to zvrácenost, tak je to."

"Je to úplné nic proti tomu, co na sobě lidé navzájem páchali po celá staletí."

"A kvůli tomu je to vlastně v pořádku?"

"Ne," uznala Cameron.

"Ty, nebo někdo z vás, co nás měl zrovna na starost, nás nechal naživu i s pár věcmi, díky kterým jsme mohli utéct."

"To je neobvyklé."

"Jo. To si přesně říkám taky. 'Je to neobvyklé.'"

"Opravdu?" zeptala se a opatrně na něj pohlédla.

"Ale ne. Za 'Proč?' jsem se nedostal. A pak mi byl darovanej život. Je to všechno, co máme."

"Rozumím," řekla Cameron.

"Joo? Se vším všudy?"

"Ano. Ale nech minulost minulostí a začni hledět dopředu. To děláme taktéž."

"Fajn..." Derekovi se nezamlouvalo, že by se nějakým způsobem choval jako stroj.

"Billy," řekla Cameron.

"Co?" Derek si pomyslel, že nejspíše přeslechl určitou zásadní část konverzace, avšak Cameron pouze navázala na původní téma.

"Andy Goode. V budoucnosti jsi mu říkal Billy Wisher. Byl ve tvém družstvu, než jsem tě zajala, abych se dostala k Johnovi."

"A jo, Billy. Jak to víš?"

"Podle otisků prstů."

"Aha, jasně."

"Musíme se s ním vypořádat."

"Takže zabít."

"Slíbila jsem Johnovi, že to neudělám."

"Fajn."

"Slib je slib."

Derek se upřeně zadíval na Cameron a uvažoval o posledních hodinách, jež společně s ní strávil ve stísněném prostoru kabiny auta, a to mnohem déle, než si myslel, že dokáže vydržet. Zdálo se, že to, co řekla, myslela upřímně, ale konec konců, takové věci oni dělají. Velmi přesvědčivě lžou. Tak jako tak nemohl s jistotou říct vůbec nic. Pokrčil rameny a zároveň vzdychl. "Dobrá,".

"Také bychom měli zničit Turka."

"Jo, aspoň to."

"Až dnes Andy opustí dům, můžeme se do toho pustit. Navrhuji užití termitu, abychom měli jistotu, že budou veškeré důležité části kompletně zlikvidovány. Mohu zařídit, aby to vypadalo jako problém s elektřinou, jelikož je v něm řada přetěžovaných komponent."

"Dobře."

"Máš s sebou nějaký termit?"

"Vždycky ho mám. Nikdy nevíš, kdy se může hodit."

"Výborně." Cameron přesunula pozornost k Andyho domu. "Támhle je, odchází do práce."

Derek zkontroloval hodinky. "Ještě je brzo."

"Měli bychom ho pro jistotu sledovat, a pak se vrátit."

Derek nápad odsouhlasil, načež nastartoval Forda a se vší opatrností začal sledovat Andyho Gooda k obchodu s telefony. Tam se setkal s řidičem dodávky. Oba společně vyložili náklad a začali vybalovat nové displeje.

Derek a Cameron, spokojeni s Andyho nepřítomností, pronikli do jeho domu. Jakmile se ujistili, že je doopravdy prázdný, rychle se dali do práce. Podařilo se jim nenápadně vytratit předtím, než tiché sousedství procitlo do typického sobotního říjnového rána. Pak se ale na silnici objevily hasičské a policejní vozy se zapnutými sirénami, a rázem byl mír a klid ten tam, stejně jako Turk Andyho Gooda.

                                                                              # # # # # # # #

Oba si zvolili jiné trasy, nakonec se však znovu setkali v úkrytu. Zatímco si Derek vybaloval batoh, Cameron znovu zapnula svůj telefon. Ozvalo se pípnutí.

"Přišla mi zpráva. Od Johna."

"Asi stresuje, kde je jeho kafe a kukuřičné lupínky..."

Cameron Dereka probodla spalujícím pohledem, poté si přiložila telefon k uchu a naslouchala Johnovu hlasu.

"Chtěl jsem se omluvit za to, co jsem řekl, ale ty jsi fuč. Asi to byla moje blbost, že jsem od tebe čekal něco jinýho. Nejspíš teď zabíjíte toho chudáka, na to není tak těžký přijít. Jsi urážlivá a zbrklá jak malý děcko, ale vzhledem k tomu, že svý chování kopíruješ od ostatních, tak jsi to beztak chytla ode mě, co? Každopádně s tím teď nic neudělám, takže můžeš jít s tím naším Batmanem zachránit svět nebo tak něco. Já si prostě počkám, až dopadnou bomby v případě, že neuspějete. Hlavně mě nehledejte. Věř mi, nikdy mě nenajdete."

Johnova slova zasáhla cíl. "Nehledejte mě... nikdy mě nenajdete." S velkou pravděpodobností to byla pravda. Pokud by se držel mimo dosah sítí, nikdy jej nenalezne. Dostal příliš mnoho lekcí, během nichž byl odhalen, na to, aby se nechal znovu chytit. Cameron selhala při plnění mise, a co víc, pociťovala jistou ztrátu.

Zaklapla telefon a otočila se k Reesovi. "Já ho ztratila!"

Derek v reakci na tuto informaci jen zíral s otevřenou pusou. Když se vzpamatoval, zeptal se, co bylo obsahem zprávy. Cameron zapnula reproduktor telefonu a přehrála záznam.

"To je tvoje vina," řekla po skončení nahrávky.

"Moje? To je ale hovadina!" odsekl.

"Očividně se pokoušíš zabít Andyho Gooda navzdory Johnovým přáním."

"Já... Poslouchej mě, a to pozorně, ty zasraná plechová děvko! Dobře víš, že je hrozbou, a my oba zrovna tak víme, jak se s hrozbami vypořádat. A 'Johnova přání'? Tohle není John COnnor - Je to jenom malej soplák."

"Je to John Connor, vždycky jím byl, jen není tím Johnem, kterého jsme znali. Není na něm, aby se kvůli nám změnil a přizpůsobil, to my musíme upravit naši perspektivu. On nakonec dospěje v onoho muže, ale zatím jím ještě být nemusí."

"Hezkej proslov, ale na faktech to nic nemění. Odešel kvůli něčemu, co jsi udělala ty. Nebo snad ne? Všechny ty kraviny s útulnou domácností. Nechala jsi ho uvěřit, že se něco děje, že? A pak jsi ho nejspíš odkopla, a proto je teď někde v prdeli... No jó! Udělala jsi mu v palici pěknej bordel, není divu, že opustil rezervaci."

Cameron se nepatrně naježila a spustila na svou obranu. "John takové věci dělává."

"Pitomé, riskantní věci?"

"Ano."

"Derek nad tím dobrou minutu uvažoval a pak váhavě souhlasil. "Jo, dělává je."

"Musím ho najít," řekla Cameron.

"Myslíš, že to dokážeš?"

"Mohu to zkusit."

"Tak to hodně štěstí přeju, řekl Derek.

"Díky. Možná budu potřebovat tvou pomoc."

"Dobře," odpověděl pomalu.

"Měli bychom se zastavit u Charleyho Dixona."

"Kdo to je?"

"Někdo, kdo je pro Johna důležitý. Říká, že je pro něj jako táta."

"Hmm."

                                                                              # # # # # # # #

Derek zastavil před sídlem Dixonových v Sherman Oaks na místě, které Cameron vybrala. Charley byl právě venku a sekal trávník. Když spatřil blížící se Cameron, zaujal ostražitý postoj.

"Dobré ráno pane Dixone," řekla.

"Dobré ránko." odpověděl.

"Neviděl jste Johna?"

"Ne."

"A nekontaktoval vás?"

Charley se podíval na černý vůz stojící za ní, přičemž si všiml Dereka Reese za volantem. "Kontaktoval."

"Co říkal?"

"Zněl rozrušeně. Asi vím proč," řekl Charley a pokynul rukou k muži ve starém Fordu.

Cameron se ohlédla a poté Charleyho oslovila znovu. "Tak to není. Je to přítel, pomáhá mi najít Johna."

"Hmm. Možná John nechce být nalezen."

"Vím, že nechce. To ale neznamená, že by neměl být."

Charley vzdychl. "Někdy je prostě musíš nechat jít."

"To nemohu, pane Dixone. Já jej potřebuji."

"Jak se to vůbec mohlo všechno tak pokazit?"

"To je složité."

Charley se smutně pousmál. "To říkal John taky." Nato si mladou ženu, stojící před ním, začal pozorně prohlížet. "Vy dva spolu něco máte."

"Ano, jsme partneři."

"No... Hádám, že to je moderní způsob, jak to označit. Myslím tím, že je mezi vámi něco výjimečného."

"Jsme jedineční."

"On tě miluje."

"Ano."

"A ty?"

"Já ho miluji taktéž," řekla Cameron.

"Ale nemluvíš o tom? O co teda jde?"

"Právě v tomto bodě se věci stávají komplikovanými."

"Budeš muset najít způsob, jak je zjednodušit."

"Nejprve ho musím najít."

Charley přikývl. "Říkal, že jede do Kanady."

Cameron se zamračila. "Nějaké konkrétní místo?"

Charley zavrtěl hlavou. "Stejně jako jeho matka si ani on nepouští pusu na špacír."

S tím Cameron souhlasila. Pak poděkovala a vrátila se do auta, v němž Derek zaregistroval její špatnou náladu.

"Chápu to dobře, že nemá dobrý zprávy?"

"Nemá. John mu pověděl, že jede do Kanady."

"Jo? Myslel jsem, že zamíří na jih, někam do Mexika."

"V Kanadě zapadne lépe."

"Vždyť je skoro rodilej mluvčí. Obarvil by si vlasy na tmavo, trochu se opálil a taky by nemusel nikam daleko za hranice," podotkl Derek.

"Myslíš, že se nás snaží oklamat tím, že zanechá stopu vedoucí na sever?"

"Nebo blafuje nadvakrát. Musí mu být jasné, že nás napadne, že vyrazí na jih. Tak jako tak je to jako hledat jehlu v kupce sena." Zařadil rychlost a vůz se rozjel. "Ve dvou kupkách," opravil se.

Cameron se pokusila nedat na sobě nic znát, avšak Derek si všiml, že se jí nedaří zbavit sklíčenosti, jež se nad ní vznášela jako černý mrak.

                                                                              # # # # # # # #

Pondělí, 15.října 2007

Poslední dva dny Cameron strávila prohledáváním všech záznamů z bezpečnostních kamer, které dokázala z oddělení vymáhání práva získat, avšak nenalezla nic. John vskutku věděl, jak se ukrývat před technologickými svědky. Software na rozpoznávání obličejů byl k ničemu, když jej bylo možné jednoduše obejít pomocí kšiltovky a mikiny s kapucí. Všude platil hotově, tudíž za sebou nenechával žádné záznamy, které by mohla použít. A od nápadu vydat se na sever a ukazovat Johnovu fotku na každé autobusové či vlakové stanici ji Derek odradil.

Vylepit jeho ksicht na všech místech odtud až po polární kruh není zrovna dobrej nápad. Pak by o něm věděli úplně všude a ty víš, k čemu by to mohlo vést."

"Fajn." Skutečně věděla, co by tím mohla způsobit. "Co tedy navrhuješ?"

"Co by terminátor normálně udělal?"

"Vypnul se, dokud jej nebude zapotřebí."

"Bezva. A co takhle udělat něco pozitivního?"

"Co třeba?"

"Pokračovat v pátrání po SKynetu. Nemůže to být jen otázka Andyho Gooda. On mi říkal, že těch programátorů bylo tak deset, patnáct."

Cameron nad tím přibližně minutu uvažovala a poté odešla do svého pokoje. Zpět se vrátila s papírem v ruce. "Narazila jsem na tohle," řekla a podala mu vytisknutou zprávu z online zpravodajství.

"O co tam jde?"

"Požár v oaklandském přístavu má za následek odklon zásilky coltanu do přístavu v Los Angeles. Panuje podezření, že viníkem požáru je žhář. Mohl by to mít na svědomí pracovník Skynetu."

"Dobře. A co s tím? Půjdeme se tam porozhlídnout?"

"Ano."

"Fajn. Kdy?"

"Loď dorazí do doku zítra v pět hodin ráno."

Derek pohlédl na hodinky. "Aspoň je dost času na spaní. Ve tři mě vzbuď."

                                                                              # # # # # # # #

Dva neobvyklí společníci, jenž nejprve přihlíželi vykládce, nyní sledovali naložený kamion, jedoucí z doku do skladu na severním okraji L.A. Zaparkovali opodál a vyšplhali na kontejner, z něhož měli dobrý výhled na dění uvnitř.

Vedoucí skupiny měl na sobě vojenskou uniformu se jménem 'Carter', vytištěným na štítku. Rozdělil úkoly mezi své muže a pak je nechal je jít. Jakmile se ocitl sám, bez pomoci naložil několik posledních beden s coltanem.

Derek tiše vydechl. "Je to T-888. Znáš ho?"

Cameron si důkladně prošla vlastní databázi. "Ne."

"Je nějakej malej. Myslel jsem, že býváte větší."

"Já velká nejsem."

"Jo, ale ty jsi hol-"

"Co že jsem?"

"Ale nic."

"Prosím, dokonči větu."

"Chtěl jsem říct, že jsi holčičí terminátor. Věc."

"Terminatrix?"

"No, třeba." Po chvíli Derek pokračoval, "Už je mi jasný, jak je možný, že se John od tebe nechá tak snadno napálit."

"Díky."

"Není za co děkovat."

Carter dokončil nakládání kamionu a pak se vydal stejným směrem, jako předtím jeho muži.

"Toho coltanu jsou tři prdele," ulevil si Derek.

"Dost na výrobu přibližně 530 endoskeletonů."

"To je teda sakra hodně."

"Chceš, abych jej zničila?"

"Ehm, jo..."

Oba souhlasili s tím, že raději počkají, jak se situace vyvine, než aby se pokoušeli skočit po hlavě do boje s terminátorem, ale netrpělivost brzy Dereka přemohla. "Co by teď udělal John?" otázal se.

Budoucí John nebo přítomný John?"

"Kterejkoliv. Oba. To je jedno."

"Něco riskantního. Nebo pošetilého."

"Jako třeba vlézt do návěsu kamionu a podívat se, kam zásilku doveze?"

"Ano, něco takového," připustila Cameron.

Derek vzdychl. "Fajn, jdeme do toho."

Svůj batoh prostrčil oknem, které nato pootevřel o něco více a seskočil na podlahu s Cameron v patách. Připlížili se ke kamionu a ukryli se v návěsu. Cameron uslyšela blížící se hlasy a rychle zatáhla Dereka o něco dále. Nahlédla přes bedny a všimla si, že venku stojí dva muži. Stejně jako Carter, i oni měli na sobě vojenské uniformy, nicméně jejich sestřihy svědčily o tom, že momentálně příslušníky ozbrojených sil nejsou. Zjevně si vyměňovali stížnosti na šéfa. Rozloučili se s tím, že se uvidí na místě. Jeden z nich naskočil do návěsu, zatímco druhý uzamkl zadní dveře.

Po půlhodině cesty Derek pokynul Cameron, aby obešla bedny, zatímco on se k falešnému vojákovi přiblíží z druhé strany.

Jakmile Cameron vystrčila hlavu zpoza rohu, muž ji okamžitě zahlédl.

"Hele, holka, jak ses sem sakra dostala?"

"Ztratil se mi pejsek. Neviděl jste ho? Jmenuje se Toto."

"O co tady-?" Nadmíru zmatený muž ztuhl ve chvíli, kdy ucítil hlaveň přitisknutou ke spánku.

"Jen klid," řekl Derek za jeho zády "Ruce vzhůru."

Cameron vykročila k nim a odebrala muži zbraň. "Kam jedeme?" zeptala se.

"Nemám páru."

Derek důrazně zatlačil pistoli do mužova krku. "Špatná odpověď."

"Když vám to řeknu, tak mě zabije."

"Kdo, tvůj šéf?"

"Jo, Carter."

"Hmm, ona tě zabije, pokud nám to neřekneš," poznamenal Derek.

"Takže je po mně tak jako tak? Nic dobrýho mě stejně nečeká," podotkl muž chytře.

"To máš pravdu," řekla Cameron. "Když nám řekneš to, co potřebujeme slyšet, tak tě necháme naživu."

"Ona má vždycky v rukávu způsoby, jak tě rozmluvit i bez zabíjení. Též můžeš skončit tak, že si budeš přát, abys byl mrtvej, což se ti bohužel nepoštěstí," nabídl Derek v rámci role 'zlého policisty'.

"'Milton.' Tak se jmenuješ?" zeptala se Cameron a ukázala na jmenovku na blůze.

Muž potřásl hlavou. "Mike."

"Já jsem Emily. On je Frank. Mohl bys nám povědět, kam jedeme? Prosím?" dodala s vřelým úsměvem.

Mike se i nadále střídavě díval na Cameron a Dereka, jako by přemýšlel, která z jeho budoucích vyhlídek vypadá nejlépe. Nakonec se rozhodl pro tu, která se jevila být sympatickou volbou - hezká dívka s příjemným pohledem, vyšetřovatel typu 'hodný policajt'.

"Jde o opuštěnou leteckou základnu na sever od Palmdale, až v poušti."

"Palmdale?" zeptala se Cameron.

"Jo, o hodně severnějc, za Lancasterem, kolem vede silnice číslo 14," upřesnil Mike.

"Dobře."

"Tobě to něco říká?" chtěl vědět Derek.

"Ne," zalhala Cameron. Teď nebyla vhodná chvíle na probírání její minulosti. Vrátila se tedy k výslechu. "O kterou část základny jde?"

Bylo mi řečeno, že se jedná o nepoužívanej sklad zbraní, ale uvnitř jsem ještě nebyl. Zrovna mě na tuhle práci najali. Slíbili mi, že pak dostanu nějakou další, pokud to nezpackám."

"No jo, vidím to tak, že z tohohle chlapa už toho moc nekápne. Doporučuju najít si jinýho zaměstnavatele, nebo ještě líp, úplně jinou branži," poradil mu Derek.

Mike souhlasně přikývl.

Dlouhá, horká a neklidná cesta dospěla ke konci uvnitř tmavého hangáru. Derek chytil muže za paži.

"Neudělej nic pitomého," zavrčel.

Mike znovu přikývl na srozuměnou, avšak zuřivě zamrkal ve snaze zabránit potu, aby mu stékal do očí. Trojice vyčkávala, co se bude dít. Předpokládali, že někdo otevře zadní dveře. Cameron na okamžik natáhla krk a zamračila se. Ozvaly se dva výstřely, jenž všechny tři přiměly zalehnout na podlahu návěsu.

"Co to bylo?" zašeptal Derek.

Cameron se připlížila ke dveřím a opřela se do nich, dokud její postup nezastavil zámek. Zdálo se, že pozorně naslouchá, načež znovu začala tlačit, dokud zámek nepovolil. Chytila jej do druhé ruky a pokračovala v činnosti, dokud nebyly dveře otevřeny dokořán.

"Carter zlikvidoval smlouvy svých zaměstnanců, ale nezapomněl jim poděkovat za jejich služby."

"Cože?" řekl Mike popleteně.

"Co furt máte s tím debilním 'děkováním'?" zeptal se Derek.

"Slušnost nic nestojí," řekla Cameron. "Dobré způsoby dělají člověka," dodala.

"Jasně," ušklíbl se Derek.

Do konverzace vpadl Mike. "O co kruci jde?"

Derek se na něj usmál. "To si taky někdy říkávám." Když se otočil k Cameron, jeho úsměv byl ten tam. "Vezmi ten batoh," nařídil.

Chtěla něco říct, ale místo toho se rozhodla vyhovět jeho přání a zamířila k bednám vepředu. Jejich zajatec ovšem uviděl příležitost k útěku a také se jí chopil. Udeřil Dereka loktem do obličeje a vyrazil ke dveřím. Než Derek či Cameron stačili zareagovat, byl z kamionu venku. Vydali se za ním, drželi se však při zemi mimo dohled, zatímco se Mike blížil k bývalému šéfovi. Carter nehybně stál čelem k vratům do skladu. Bezduchá těla jeho dvou spolupracovníků ležela opodál.

Jen co je Mike uviděl, přihnal se za Carterem. "Hej, chlape! Chci pryč a taky chci svý prachy, hned!" křičel. Carter stál jako socha, očividně svého zaměstnance ignoroval. "Hej, no tak! Mluvím s tebou," zaječel muž zlostně.

Jakmile byl na dosah ruky, Carter se náhle otočil, chytil nohsleda za krk a zvedl jej do vzduchu. I Derek, jenž se nacházel poměrně daleko, zřetelně uslyšel nechutné křupnutí, než mužův boj definitivně ustal. Carter jeho mrtvolu odhodil na těla někdejších kolegů a pak se postavil k ovládacímu panelu před skladem.

"Jéžiši, on mu zlomil vaz," zašeptal Derek trpce.

"Je to efektivní metoda," odpověděla Cameron, taktéž zcela tiše.

Derek ji zpražil pohledem. "Musíme ho sundat. Co tam dělá?"

Než Cameron stihla odpovědět, rozezněla se siréna a vchod do bunkru se začal hlasitě zavírat. Carter se vzdálil od panelu a zaujal pozici před ohromnými, výbuchu odolnými vraty. Cameron ho několik minut upřeně pozorovala a poté vyslovila svůj závěr.

"Přepnul se do pohotovostního režimu. Jeho mise je u konce. Zůstane vypnutý, dokud se znovu neobjeví hrozba nebo nebude povolán do akce."

"Skynetem?"

"Ano. Těmito odolnými vraty projde až po Dni zúčtování. Tohle bude válečná rezerva. Coltan je v roce 2027 vzácný."

"Jo, a já bych byl moc rád, kdyby to tak i zůstalo. Měli bychom se zbavit jeho i všeho tohohle materiálu. Nechci tady být zavřenej se dvěma zatracenými terminátory až do Dne zúčtování."

"Co navrhuješ?"

"Ty si to s ním rozdáš a já ujedu s kamionem."

"Možná jej nebudu schopna vyřídit."

"Fajn, tak ho prostě drž v šachu dost dlouho na to, abych mohl s tím kamionem pláchnout."

"Tak jako tak nemám moc dobré vyhlídky."

"Ty chceš, abych s ním bojoval já? To víš, že jo!"

"I to mě napadlo."

"Srandy kopec. Nějakej lepší plán nemáš?"

Proplížím se kolem něj a otevřu vrata, zatímco ty nasedneš do kamionu. Do kapsy mu strčím C4 a odhodím ho co nejdál to půjde. To by jej mělo zneškodnit a dát nám příležitost k úniku," vysvětlila Cameron.

Derek uznal, že její plán stojí za vyzkoušení, a podal jí jednu C4, osazenou časovým spínačem. "Nastav ho na pět vteřin," poradil jí.

Cameron přikývla, vzala si bombu a vykradla se z úkrytu vstříc podsaditému terminátorovi. Když byla za jeho zády, zaostřila zrak na ovládací panel vrat. Měl v sobě otvor pro klíč, zel však prázdnotou. Po špičkách se přesunula před Cartera, a vtom spatřila na krku kýžený klíč, visící na řetízku. Rychlá analýza odhalila, že se s velkou pravděpodobností jedná o klíč zcela nezbytný. Nejprve nastavila spínač a pak uchopila řetízek, zatímco pootevřela Carterovu kapsu. Vhodila dovnitř bombu, druhou rukou ho popadla a odhodila co nejdále od sebe. Exploze, jejíž síla byla umocněna chemikáliemi obsaženými v těle stroje, kyborga proměnila v hromadu kovového šrotu. Cameron vyběhla k němu, následována ostražitým Derekem Reesem.

Carterův obličej byl rozpolcen vedví a jeho tělo taktéž. Spodní polovina ležela nečinně na podlaze, ale horní část se postavila na rukou a plazila se k Cameron. Sotva se Carter nacházel dostatečně blízko, chňapl po Cameronině noze, ta se však ruce obratně vyhnula a tvrdě mu dupnula na krk. Kovová hlava s hlasitým zařinčením narazila do betonové země. K Derekovu překvapení Cameron opakovaně dupala na Carterovu lebku. Při pohledu na ni se mu zdálo, že se snad na její tváři zračí upřímný hněv. Stejně jako byl překvapen jejím zoufalstvím při zjištění, že ji John opustil, i tento očividný akt pomsty jej ťal přímo do živého. Zničení T-888 pro něj vždy bylo zdrojem uspokojení, ale fakt, že kyborg patrně cítí totéž, mu přišlo nanejvýš podivné. Ovšem John vždycky říkal, že je jiná, z jeho pohledu v dobrém slova smyslu, čímž si Derek nebyl zvlášť jistý. Byl však rád, že je na jeho straně. Tím si byl jistý bezvýhradně.

"Cameron?" řekl.

"Ano?" vyštěkla a otočila se k němu.

"Řekl bych, že je po všem." poznamenal a zastavil se očima na rozdrcené lebce.

Cameron následovala jeho pohled. "Aha."

"Mělo by se to spálit," řekl Derek a vytáhl z batohu plechovku s termitem.

"Pravda." Cameron posbírala všechny roztroušené kousky Cartera na jednu hromadu a postavila se opodál. Derek mezitím vysypal bílý prášek, na který posléze upustil zapálenou světlici.

Kov vzplanul a vytvořil prudký žár, jenž oba přinutil ustoupit o několik kroků. Derek si všiml, že se Cameronin obličej vrátil ke standardnímu lhostejnému výrazu. Poté, co oheň dohořel, vzala Derekův batoh a roztočila na prstu klíč na řetízku.

"Jedeme odtud."

"Jasně," přitakal Derek.

Derek nasedl do kamionu a startoval motor, zatímco Cameron otevírala vrata. Jakmile vznikl prostor dostatečně široký k průjezdu, urychleně jím projel za rachotu převodovky. Nato Cameron spustila zavírání vrat, jejichž klíč si vzala s sebou. Ještě pro jistotu hodila několik náloží do beden a na hromady chemikálií. V momentě, kdy se za ní těžká vrata se zaduněním zavřela, ozvaly se tlumené exploze.

Zastavila se u kamionu na straně řidiče. "Tohle budu řídit já, ty si vezmi Humvee," nařídila Reesovi a ukázala na zmiňovaný vůz. Bojovník Odporu se zatvářil zaraženě. "Jestli budeš řídit ty, tak to spojka s převodovkou až k pobřeží určitě nevydrží," znělo její objasnění.

"Fajn," řekl Derek a vystoupil. "Vyhodíme to do moře?"

"V takovém množství je to nejjednodušší řešení."

"A taky slušná výzva."

Když se Cameron vyhoupla za volant, uviděla na zdi označení bunkru. "Sklad 37. Tady budu sestavena. Nebo jsem byla. Já a spousta dalších."

Derek se znenadání zastavil. "Teď ale ne?"

"Ne, teď ne."

"Tak to je potom bod pro Odpor," usmál se Derek.

"Ano, bod pro Odpor."

                                                                              # # # # # # # #

Poté, co Cameron později předala kamion i s nákladem coltanu hlubinám Pacifiku, se připojila k Derekovi v Humvee, aby se společně vydali na dlouhou cestu na jih. Derek načal téma, které mu nepřišlo ihned na mysl, ale jež ho nyní znepokojovalo.

"Jak si ten sklad 37 můžeš pamatovat? Říkala jsi, že ti vymazali paměť."

"To ano, ale správné podněty občas vedou k tomu, že se mi některé vzpomínky vracejí."

"Dobře," řekl Derek opatrně.

O mnoho hodin později zastavili v tovární čtvrti, kde doposud čekal starý Ford F-150. Brzy Humvee proměnili v hořící vrak a odjeli do úkrytu ve Van Nuys.

"On se vrátí," řekl nakonec Derek.

Cameron se obrátila čelem k němu. "Jak si můžeš být tak jistý?"

"Je to John Connor. Ten nebude sedět na prdeli uprostřed ničeho, zatímco je tady spousta práce."

11

Re: Something Else

Kapitola 11 - Toužím po něčem víc


Los Angeles: Sobota, 20.října 2007

Derek Reese seděl bos a se zkříženýma nohama na podlaze bytu v North Hills a čistil svou pistoli, což byl rituál, jenž absolvoval denně před spaním. A v době, kdy jeho mysl přepadaly tíživé myšlenky, tak činil ještě častěji. Svou pozornost nyní přesunul na opačný konec místnosti, konkrétně ke stolu v kuchyňce, u kterého seděl kybernetický organismus, jenž si říkal Cameron Phillipsová. Zdálo se, že je zcela zabraná do displeje počítače, na tom však momentálně běžel spořič obrazovky. Že by počítala hvězdy?

V její nepřítomnosti se stále cítil nesvůj, ale v posledních několika dnech poznal též Cameroninu druhou stránku. Náhlý odchod Johna Connora ji nějakým způsobem poznamenal. Nevěděl přesně jak, avšak její reakce vypadaly opravdově. Proč by je falšovala, když z toho neměla žádný užitek? Neměla zapotřebí najít Johna a rozhodně nepotřebovala ani jeho vlastní nadávky a výhrůžky, že ji zabije. Derekovu egu nikterak nepomáhalo vědomí, že Cameron pouze toleruje jeho přítomnost, pokoušet se o navázání další konverzace ovšem nepřestal.

"Jestli se brzo nevrátí, budeme potřebovat nějaké peníze," řekl.

Ticho pokračovalo. Za celou dobu, co ji pozoroval, se ani nepohnula.

"Spíš nebo co? Občas je těžké říct, jestli jsi v pohotovostním režimu nebo jenom trucuješ!"

"Já netrucuji."

"A hele! Ono to žije!"

"Cameron otočila hlavu k němu. "Pro tebe je to čekání snadné."

"To samé jsem právě chtěl říct o tobě."

"Snad aby ses vrátil k pití piva a bezduchému sledování televize."

"Pivo došlo."

"Tak si nějaké kup."

"Peníze taky."

"Chceš říct, že došly tvoje peníze."

"Ty ještě máš?"

"Ano. Jestli si vzpomínáš, pracujeme ve skladišti balíků, za což dostáváme mzdu. Žijeme velmi skromně, a proto jsme ušetřili slušný obnos."

"John si z toho nic nevzal?"

"Ne. Učinilo by ho to jistým způsobem stopovatelným."

"Takže se k nim můžeš dostat?"

"Samozřejmě, máme společný účet."

"Fíha, vy dva jste si ale blízcí."

"Ne tak blízcí, jak by se mohlo zdát."

                                                                              # # # # # # # #

Někde jinde: 22:00

Sarah Connorová seděla v nohách postele a dívala se na spícího syna, právě tak, jako již mnohokrát předtím. Zavrtěl se a poté rychle zamrkal, když matku uviděl.

"Před čímpak utíkáš, Johne?" zeptala se důrazně.

"Já neutíkám, mami."

"Mně to tak připadá."

"Vždycky jsi po mně chtěla, abych utíkal." odfrkl John. "Vždyť jsi mi to říkala v jednom kuse."

"To ano, ale ne, abys utíkal před svým osudem."

"Však neutíkám."

"No jasně, ty utíkáš před tím."

"Tím?"

"Před strojem. Kyborgem."

"Ehm, 'Kdykoliv uvidíš stroj, utíkej! Slyšíš mě Johne Connore? Utíkej!' "Říká ti to něco?"

"Jistě, ale tohle je něco jiného."

"Jak to?"

"No, předtím jsi mě spravil o tom, že je zvláštní."

"Ne, to jsem řekl Charleymu."

"Pravda. Aspoň že máš o věcech přehled. Ale i tak, poslal jsi ji zpátky. Měl jsi pro to důvod. Určitě ji potřebuješ nebo sis to přinejmenším myslel. Nebo by sis to mohl myslet."

"Zajímavý, jak jsi přeladila na jinou notu."

"To ani ne, pouze přemýšlím prakticky. Potřebuješ ji k tomu, abys porazil Skynet. Pokud veškeré prostředky použiješ správně, pak můžeš něčeho dosáhnout, změnit tvou budoucnost."

"Prostředky? Dereka a Cameron? To jo! Ti mají vlastní program, kterej se s tím mým tak nějak kryje. Vůbec mě nenásledují. Nejsem žádnej vůdce."

"Takže jsi sem přišel trucovat a lízat si rány. Takhle se tady lituješ?"

"Ne, jsem tady kvůli dovolený. A pak se připravím na válku. Blíží se to a já s tím nejsem schopnej udělat absolutně nic. Jestli jednou budu mít za úkol vést všechny ostatní za vítězstvím, tak se to stane možná proto, že si tohle právo vybojuju účastí ve válce. To, že za mě ti dva všechno udělají, nikoho neoslní. Kromě toho oba nejspíš skončí tak, že zabijou navzájem sebe plus každýho, kdo jim zkříží cestu. Zaslouží si to, jeden jako druhej."

"Oba jsou produktem války," řekla Sarah klidně.

"Nejsme jím my všichni? Co já?" zeptal se John naléhavě.

"Ano, jsi. Ale kvůli tomu jsem se nenarodila. Musím něco změnit."

"No, já se pro tohle narodil a nic změnit nemůžu."

"Moc mě to mrzí Johne. Udělala jsem maximum pro to, abych tě před tímhle zachránila."

"Jo, já vím. Neříkám, že za to nejsem vděčnej."

"Snad bys svou vděčnost mohl vyjádřit tím, že se znovu připojíš k rodině."

"K rodině?" Heh!"

"Mají o tebe starost."

"S tím vcelku dokážu žít."

"Nech už těch rádoby chytrých poznámek, Johne."

"Fajn. Nerespektuju vlastní mámu."

"Já nejsem tvá matka. Kdybych byla, řekla bych ti, že máš tu plechovou svini spálit."

"Dobře."

"Jsem projevem tvého podvědomí, vyvolaným horečkou, která tě trýzní poslední dva dny."

"Aha."

"Dostaň do sebe nějaké tekutiny a pak zvedni zadek a švihej domů."

"Tak jo no. Jak vůbec víš, že to jsou dva dny?"

"Jsem si vědoma věcí, kterých si ty vědom nejsi. Proto se tomu říká podvědomí."

"Jasně."

"A zprávy v rádiu začaly před pěti minutami."

John se probudil, teď již doopravdy. Rádio skutečně hrálo, hlasatel právě dopověděl předpověď počasí pro následující den.

Mý podvědomí je teda pěkně chytrý, pomyslel si.

John se přinutil postavit na všechny čtyři a lezl k hlavě postele. Nejprve se mu podařilo ztišit nepříjemný hluk vycházející z rádia, a poté sáhl po mobilním telefonu, ležícím na nočním stolku. Proklel nešikovně zpracované tlačítko pro zapnutí přístroje a následně i PIN, jenž bylo třeba zadat, aby přístroj začal patřičně fungovat, načež padl zády zpět na postel.

Tohle upoutá její pozornost.

Otevřel jedno oko a zamžoural na kovový a plastový objekt v ruce. Technologický zázrak miniaturizace nezazvonil. Byl si jist, že od zapnutí přístroje, tedy úkonu, který měl Cameron přimět k tomu, aby mu zavolala a ptala se, kde vězí, uplynuly nejméně dvě minuty.

Jéžiši, dneska na ty blbý terminátory vůbec není spoleh.

Byl přesvědčen, že mu se mu ozve dřív, než vůbec dokáže navolit rychlé vytáčení.

Třeba jí na mně po tom všem už nezáleží.

Stiskl její tlačítko rychlého vytáčení, 1, a přiložil si telefon k uchu. Uslyšel jediné zazvonění a poté chladný, odměřený hlas, určený nežádoucím volajícím.

"Haló."

"Je mi blbě. Stav se pro mě," zachroptěl ještě a nato zkolaboval.

                                                                              # # # # # # # #

Cameron chvíli hleděla na telefon, jako by usilovně přemýšlela, a pak jej zaklapla.

"To byl ten náš kluk?" otázal se Derek.

"Ano," odpověděla.

"A kde teda je?"

Na displeji notebooku se zobrazila poloha, nalezená pomocí stopovacího programu z Andyho obchodu s telefony. "John je v hotelu California, Ocean Boulevard 461, Anaheim."

Derek rychle vstal a šel se podívat na notebook také. "Anaheim? Počkat, to jako tady v L.A.?"

Cameron se opět otočila čelem k němu. "Ano."

"Co je v Anaheimu?"

"Disneyland."

"Bez prdele?"

Cameron přikývla. "A hotel California." Stiskla několik dalších tlačítek a v novém okně se otevřela webová stránka hotelu. Zběžně si prolétla zdejší plánek budovy a vstala, což učinila poprvé za posledních čtyřicet osm hodin.

"To tam chceš jít hned teď?"

"Ano," odpověděla Cameron. Otevřela kredenc, vytáhla z ní velkou lékárničku, z níž vyňala několik věcí, uložila je do batohu ve svém pokoji a nakonec se protáhla kolem Dereka na cestě pryč.

"Nepotřebuješ pomoc?" zavolal za ní.

"Ne." Cameron ve dveřích na okamžik zaváhala. "Díky." dodala. Sáhla do batohu pro peněženku, nato se vrátila k Derekovi a podala mu pět dvacetidolarových bankovek. "Tohle ti určitě přijde vhod." Krátce se usmála, obrátila se na podpatku a byla pryč.

Když dorazila ke schodišti, přehoupla se přes zábradlí a elegantně dopadla na betonovou zem, čímž překvapila starou paní Thorntonovou z bytu pod nimi, jež trpělivě čekala na rozvrzaný výtah, jedoucí z nejvyššího poschodí.

"Ahoj, drahoušku!" vzpamatovala se rychle paní Thorntonová. "Dneska by to šlo."

Ačkoliv Cameron neměla zdání, co by dneska šlo, souhlasně přikývla a usmála se, jako to obvykle při konfrontaci s průpovídkami paní Thorntonové dělával John. "Ano, šlo," řekla a utíkala za čekajícím Jeepem.

                                                                              # # # # # # # #

Po hodině jízdy Cameron zastavila na hotelovém parkovišti a šla ukázat recepční nedávno pořízený snímek jí a Johna na displeji telefonu.

"Ve kterém je pokoji?"

"Proč to chcete vědět?"

Cameron v návalu spravedlivého rozhořčení vyštěkla: "Je to můj přítel. Vždyť to vidíte tady na fotce. Jsem to já, ne?"

Recepční se naklonila přes pult a dívala se pozorněji,  zatímco si spravovala brýle na malém, pihovatém nose. "Aha, ano, to jste. Hezká fotka. Sluší vám to spolu."

Cameron, jejíž hněv nyní mírně ustoupil, odpověděla. "Díky. Který je to pokoj?"

"Vypadá jako muž z, hmm... dva, eh... jedenáctky. Jo, určitě je to dva-jedenáctka."

Cameron si vybavila plánek všech podlaží. Šlo o jeden ze tří pokojů, které by vybrala i ona sama. "Mohu se podívat do záznamu?"

Recepční si ji několik vteřin prohlížela, pak se podívala doleva i doprava a otočila knihu směrem k ní. Cameron viděla, že se John před dvěma dny skutečně ubytoval v pokoji číslo 211, neboť poznala jeho písmo. Nebylo divu, že se jej neúspěšně snažila vystopovat pomocí hotelových záznamů, v nichž hledala jeho předchozí přezdívky. 'Philip Cameron' se nikdy předtím nejmenoval. Maličko se pousmála, čímž na recepční mimoděk zapůsobila ještě o něco lépe.

"Kolik si zaplatil nocí?"

Žena několikrát klepla do klávesnice. "Pět. Nabízíme slevu, pokud zůstáváte i o víkendu."

"To zní dobře," odvětila Cameron s předstíraným zájmem. "Nemáte další klíč od tohoto pokoje?"

"Mám."

Cameron hlasitě vzdychla na důkaz své nespokojenosti. Totéž často dělával i John, a podle všeho se mu to vyplácelo. "Můžu si jej půjčit? Volal mi a říkal, že je mu zle. Musím za ním, hned."

Recepční zkousla horní ret, jak váhala, co dál. "To je proti předpisům..."

"Ano?" Cameron se výhrůžně naklonila vpřed. "Jestli zemře, tak to určitě bude proti předpisům taky. A ujišťuji vás, že toho budete litovat, pokud se tak stane."

Žena ve středních letech zvažovala své možnosti. Před ní tu stála dívka, jež vypadala, že je připravená ji zabít, ale daleko spíše by z ní mohla vysoudit poslední cent. Na druhou stranu tu byl šéf, jehož ovšem vídala jen zřídka, a který byl skoupý jak na slova chvály, tak i na zvyšování platů.

Tady je vstupní karta," řekla.

"Díky." řekla Cameron a vyškubla recepční kartu z ruky.

Rychlým krokem zamířila k pokoji 211 s lékárničkou v ruce. Když dorazila k pokoji, vrazila kartu do kovové drážky. Jakmile se rozsvítilo potvrzovací zelené světlo, zatlačila do dveří, pomalu je otevřela a uvedla všechny smysly do stavu nejvyšší pohotovosti. Pohled, který ji přivítal, byl velmi skličující. John Connor ležel na břiše tváří dolů s hlavou visící z bližšího konce postele. Mobilní telefon, jenž se mu nějak podařilo zapnout a zavolat jí, ležel na podlaze mimo dosah natažené ruky.

Zavřela za sebou, rozběhla se k němu, poklekla u jeho obličeje a přiložila mu prst ke krku. Jemně přizvedla jeho hlavu a pohlédla mu do očí, ty však byly zavřené. Opatrně tedy nadzvedla víčko pravého oka. Bylo skelné a nezaostřené. Na oslovení jménem nereagoval. Sken ji informoval o tom, že je silně dehydrovaný, má nebezpečně vysokou teplotu a tep slabý a zrychlený. A co víc, slyšela také, jak ztěžka dýchá. Dorazila na místo právě včas.

Další prohlídka odhalila, že se John nalézal v nehygienické situaci, konkrétně ležel na posteli ve vlastním potu a výměšcích, ona však nutně potřebovala vyřešit jeho dehydrataci. Otevřela lékárničku a vytáhla z ní nejprve škrtidlo, které upevnila na jeho levé ruce a rychle tak přinutila žílu v paži, aby se zvětšila. Vybranou část kůže potřela alkoholem, díky čemuž nyní mohla zavést katétr, který připevnila náplastí. Prozkoumání velké leukoplasti v horní části jeho pravé paže a kolem ramene ukázalo, že se pod ní nacházela zarudlá a zanícená část kůže, společně s tmavou, zaschlou, drolící se krví. Nebylo zapotřebí pokročilého čipu, schopného samostatného učení, na to, aby jí bylo jasné, že šlo o místo, na němž bylo v nedávné době vytvořeno tetování, a také že potřebné nástroje nebyly tak čisté, jak by si přála. Jelikož věděla, že jeho očkování proti tetanu je aktuální, řekla si, že zdroj problému je v něčem jiném, nicméně tento fakt mu nikterak zvlášť nepomáhal. Natáhla se pro lékárničku a objevila v ní pytlík s fyziologickým roztokem. Ten zavěsila na obraz letícího orla na zdi nad postelí za použití drátu z ramínka na kabáty, jež našla v šatní skříni. Nato zasunula odkapávací trubičku do katétru v Johnově ruce.

Konečně roztok začal působit a John nakrátko přišel k sobě. Jeho rozostřený zrak spatřil Cameron, držící jeho obličej v rukou.

"Budeš v pořádku, přišla jsem za tebou," řekla tiše.

John se pokusil odpovědět, ale než mu stačila dát něco k pití, upadl znovu do bezvědomí. Cameron však došla k názoru, že se jeho stav natolik zlepšil, že jej nyní dokáže umýt. Při nejbližší vhodné příležitosti zavolala na recepci a požádala, aby jim za dveřmi nechali čisté povlečení a ručníky. Obojí teď leželo na židli, připravené k použití. Ve vší opatrnosti, aby jej příliš nerušila, Cameron odpojila od katétru již prázdný pytlík od roztoku a poté se svlékla, aby si při kontaktu s Johnem nezašpinila šaty. Posléze ho odnesla do koupelny a posadila na zem ve sprchovém koutu. Pak pustila vlažnou vodu a dala se do mytí. Když přišel k sobě, nebylo již zapotřebí jej dále podepírat, tou dobou jí ale zbývalo už jen umývání vlasů.

"Ty jsi nepoužíval ten správný šampón," řekla a prohrábla vlhké kadeře.

John se napůl otočil k ní, ale buď si to raději rozmyslel nebo mu to dále nešlo. "Ty jsi schopná tohle zjistit?" zamumlal.

"Ano," odpověděla a nanesla mu na temeno šampón, dodaný hotelem. Stejně jako na všem ostatním v hotelu California byl i na jeho obalu vyobrazen orlí motiv. Analýza jednotlivých přísad prokázala, že nefungoval tak dobře jako její vlastní preferovaná volba výrobku na mytí vlasů, posloužil ovšem taktéž.

"Hmm," zasténal nejprve John, poté se pevně chytil bezpečnostního zábradlí a Cameron se energicky ujala péče o jeho mastnou hřívu.

John se během vymývání šampónu z hlavy pomalu sesunul na kolena, neboť jej svaly na nohou již dále neposlouchaly. Cameron učinila taktéž a nachystala si kondicionér. Věděla, že není v tuto chvíli nijak zásadní, měla však pocit, že udělá lépe, pokud ho použije.

Po tomto úkonu John opět upadl do spánku. Cameron zastavila vodu a znovu vyhodnotila jeho stav. Usoudila, že se o něj několik minut nemusí starat, omotala se tedy ručníkem a šla zpět do ložnice, kde sundala z postele povlečení, přikrývky i polštáře, které smotala dohromady a vhodila do černého plastikového pytle na použité věci, ležícího u dveří. Nato vzala čisté ložní prádlo a znovu postel povlékla i ustlala.

Pak se vrátila do koupelny a zabalila Johna do velkého, čistého, měkkého bílého ručníku. Opatrně uvolnila jeho ruce ze zábradlí, zvedla jej a odnesla do postele. Ještě pořád byl dehydrovaný a jelikož spal, nebyl schopen vypít dostatek elektrolytem obohacených tekutin, které tolik potřeboval. Tak jako tak v lékárničce chyběly tablety, z nichž by bylo možné takový nápoj vyrobit. Cameron si poznamenala, že je třeba ji při nejbližší příležitosti doplnit, neboť bylo skutečně nezbytné rozšířit výběr jednotlivých položek. Byl zde však ještě jeden fyziologický roztok, který také použila. Dále se zaměřila na ránu, představující novou ozdobu jeho těla, na kterou jemně nanesla vrstvu zklidňujícího krému a postarala se též o výměnu obvazu.

Jejím dalším úkolem bylo vyčistit záchod a umyvadlo v koupelně, což zakončila pomocí desinfekčního spreje z lékárničky. Protože se Johnovy životní funkce oproti stavu, kdy poprvé vešla do pokoje 211, postupně výrazně lepšily, došla Cameron k názoru, že nyní si může udělat čas i na sebe. Přestože by si raději vzala čisté oblečení, oblékla si to, ve kterém dorazila.

Pak se ještě poohlédla po něčem, co by si mohl obléknout John poté, co se zotaví. Nahlédla do jeho batohu, aby zjistila, zda náhradní oblečení nepotřebuje vyžehlit. Viděla však, že to málo, co se v batohu nalézalo, bylo nutné vyprat, ne-li přímo spálit. Jelikož se zdráhala nechat Johna v takto kritickém stavu na místě a jít si pro tašku s věcmi, jež měla venku v Jeepu, případně se bez něj vydat do prádelny, zvolila improvizované ruční praní trika, několika kraťasů, ponožek a riflí za použití mýdla v umyvadle. Oblečení nakonec rozvěsila na prosklených dveřích sprchového koutu tak, aby vše schlo a nemačkalo se, a uvelebila se na svém starém místě vedle Johna.

                                                                              # # # # # # # #

Los Angeles: Neděle, 21.října 2007

Hotelový pokoj měl z jedné strany malý balkón se zábradlím, na které Cameron pověsila doposud vlhké oblečení. Bylo jen krátce po sedmé hodině ranní, když první paprsky zlatavého úsvitu pronikly mezi budovami na protější straně. Netrvalo dlouho a již se dotýkaly oděvů, pečlivě uspořádaných na černě natřeném kovovém zábradlí. Cameron napadlo, že stát zde a nechat na sebe zářit vycházející slunce by mohl být zajímavý zážitek, který by ráda vyzkoušela. Dnes však ne. John Connor ji potřeboval, a tak s ním zůstala uvnitř a čekala, až se probudí. Zatímco seděla vedle něj, říkala si, jak by bylo hezké jednou zažít východ slunce společně. Pokud by šlo o zajímavý zážitek pro ni, pak by mohl být pro Johna ještě zajímavější, ne? To ukáže čas, uzavřela svou myšlenku.

Po další hodině strávené s Johnem se začala dívat po něčem, čím by vyplnila volný čas. Vzpomněla si, že Johnův telefon leží na podlaze u rohu postele. Jelikož nebyl zapnutý po osm dní, napadlo ji, že ho možná bude potřeba nabít. Přestože jej John nepoužíval, nabíječku s sebou při odchodu vzal, a tak nyní mohla přístroj zapojit do jediné hotelové zásuvky, umístěné nad nočním stolkem. Telefon se rozsvítil a zobrazil totéž pozadí, které měla Cameron nastavené na svém vlastním displeji. Byla to fotografie, na níž Johna líbala na tvář. Nijak ji to nepřekvapilo, neboť série daných fotografií byla pořízena právě za účelem posílení všeobecného přesvědčení, že oba dohromady opravdu tvoří pár, jak John sám říkával.

Během projíždění jednotlivých složek objevila zbytek snímků, které pořídili. Na většině z nich spolu vypadali šťastně. Uvažovala, zda byly Johnovy pózy též tak rafinované, jako byly údajně ty její. Vybavila si vzpomínky na tyto chvíle a na chvíli se ponořila hluboko do myšlenkových procesů. Zase jednou zjistila, jak těžké je zakreslit hranici mezi simulovaným štěstím a štěstím jako takovým. Bylo logické předpokládat, že reagovala způsobem, kterému s uplynulými léty přivykla, existoval však rozdíl mezi těmito pocity a pocity lidskými? Cameron věděla, že John se cítil šťastně, byl šťastný, mohl být šťastný. Své štěstí sdílel často, stejně jako i pocity opačné - smutek a hněv. Když něco takového zaznamenala, cítila to taktéž nebo byla pouhou pozorovatelkou?

Pak našla v Johnově telefonu další složku. Byly v ní jen tři obrázky, na všech ale figurovala ona, vyfocená bez jejího vědomí. První z nich ukazovala její reakci na lízání zmrzliny v přístavu Santa Monica. Tehdy byla pouze zabraná do určování jednotlivých složek daného jídla, zjevně však měla na tváři výraz, jenž Johnovi připadal dostatečně fascinující na to, aby jej uchoval. Další dvě fotografie byly právě tak obyčejné. Jedna byla pořízena v kuchyni. Něco smažila, dle jejího odhadu nejspíše steak. Poslední pocházela z jedné společné pravidelné cesty do potravin. Tady zrovna vybírala z regálu tu krabici mléka, která nejvíce odpovídala Johnovým potřebám.

Cameron se pokoušela mezi těmito obrázky nalézt nějakou společnou vazbu. Všechny spadaly do kategorie každodenních aktivit, které normální páry dělávají, zapochybovala ovšem, že by se při nich tak často fotografovaly. Pak se ale opravila. Internet byl přece zaplaven blogováním o maličkostech všedního života. Nevšimla si však, že by John něco takového dělal. Mohly za to snad její lidsky vypadající výrazy? Nebo fakt, že ona, terminátor, se zabývá tak obyčejnými věcmi?

Další věc, kterou měly snímky společné, byla, že je John všechny pořídil před několika měsíci, a to ještě starým telefonem. Těchto obrázků si cenil natolik, že si je převedl do nového, který obstarala v obchodně Andyho Gooda.

Klidně by se na to Johna po probuzení zeptala, ale nejspíš až po dlouhé době. Momentálně by s největší pravděpodobností neměl náladu na takové triviální rozpravy. A to byl další problém, který si žádal její pozornost. Bylo zapotřebí ihned rozpoznat jeho náladu a odpovídajícím způsobem zareagovat. Pokud by se na ni stále hněval navzdory volání o pomoc, musela by si počínat opatrně. Také to mohlo znamenat, že si na ni bude chtít vylít veškerou zlost a frustraci. Nebo by se mu snad měla postavit a vyrukovat s vlastními argumenty?

Možná, možná, možná, pomyslela si a položila mobil na noční stolek. Lidé jsou komplikovaní. A John Connor je velmi komplikovaný člověk.

                                                                              # # # # # # # #

V deset hodin dopoledne John stále pokojně spal. Cameron se tedy vydala zkontrolovat jeho čerstvě vyprané oblečení. To už zcela uschlo, až na tlusté švy na riflích, jenž unikly přímým slunečním paprskům, a protože ani vítr nestál za řeč, nadále tvrdošíjně odmítaly schnout.

Objevení žehličky a skládacího prkna, připevněného ke zdi hotelového pokoje, ji přivedlo k myšlence, že by kraťasy, rifle a tričko mohla vyžehlit. Ačkoliv jí fyzicky vzato nevadilo mít na sobě naškrobený a zmačkaný oděv, upřednostňovala, když byly všechny záhyby pěkně uhlazené. Že by další z jejích drobných hříchů? V každém případě John preferoval oblečení vyžehlené, obzvlášť pokud to pro něj udělal někdo jiný.

Když byla s prací hotova, dala se ještě jednou do prohledávání Johnova batohu, aby viděla, zda si vzal ze skrýše diamanty a hotovost. Spokojeně si všimla, že většina finančních rezerv mu zůstala. Pak ještě objevila neobvyklou sadu klíčů. Byly staré, V Johnových rukou je však nikdy předtím neviděla. Nešlo o originály, nýbrž o kopie, což částečně maskovalo četnost jejich používání. Další důvod, proč si s Johnem promluvit, až na to bude vhodná doba.

John teď měl dostatek čistého oblečení, jejímu obvyklému vysokému standardu ale pořád neodpovídalo. V rychlosti, se kterou se vypravila z bytu s důležitými věcmi, s sebou nestihla vzít dodatečný oděv, avšak vybavila si obchod s oblečením v ulici, na jejímž konci též sídlil obchůdek s potravinami. Navíc se hned vedle nacházela lékárna. V těchto dvou prodejnách by bylo možné sehnat výživné látky, jež bude John po probuzení potřebovat.

Po dobu přesně jedné hodiny vedla vnitřní debatu o tom, zda jít ven, nejprve pro tašku do Jeepu a pak do místních obchodů pro věci, které byly podle ní pro Johna nezbytné. Proti faktu, že by měla možnost zásobit jej posilňujícími tekutinami, pevnou stravou a čistým oblečením, stála možnost, že by se mohl probudit a zjistit, že je opět pryč. Zatím pouze seděla na posteli vedle něj s jednou nohou složenou pod sebou a držela jeho ruku v dlaních.

"Obtížné rozhodování: jestli právě o tomhle je láska, pak je to na nic. Úplně," řekla.

John se nepohnul. Jeho životní funkce se lepšily, a tak se rozhodla vyrazit. John riskoval v jednom kuse a zjevně mu to vycházelo. Cameron se pomalu obouvala, zatímco důkladně pátrala po sebemenší změně v jeho nyní pravidelném dechu. Jeho spánek byl stabilní a podle všeho klidný.

Cameron shromáždila předměty, jenž dle jejího názoru nutně potřebovala na výpravu. Zaprvé, pistoli Glock, kterou zastrčila za opasek na riflích. Normálně by svou černou koženou bundu použila k zakrytí nápadné vybouleniny, avšak její kapsy již obsahovaly malou peněženku, mobilní telefon, klíče od Jeepu, hotelovou kartu a další věci, podstatné pro misi. Před odchodem políbila Johna na čelo, jako to viděla v mnoha filmech a seriálech u milujících osob.

"Za chvíli jsem zpátky, slibuji," řekla, přestože věděla, že ji neslyší.

Promlouvání k bezvědomým nebo spícím osobám bylo další podivné lidské jednání v dramatické tvorbě. Pomyslela si, že nejspíš slouží k upokojení mluvčího, ačkoliv jí samotné to nijak nepomáhalo. Nebo snad ano? Věděla přece, že se vyslovila, i když o tom nikdo jiný nevěděl. Šlo o neměnný fakt, který nelze vzít zpět nebo jen tak odstranit, podobně jako když se řekne 'Miluji tě.'

Nakonec se rozhodla nechat Johnovi pro jistotu lístek na nočním stolku, tak, aby si ho určitě všiml. Z pokoje vyšla pozpátku, a teprve zavírající se dveře jí zakryly výhled na spícího partnera.

                                                                              # # # # # # # #

John Connor se vzbudil v 11:20. Vlasy měl rozčepýřené a ústa vyschlá jako poušť. Zatímco se rozhlížel kolem, ohmatal a přivoněl si k čisté přikrývce. Mimo jiné ucítil jistou jemnou vůni: Cameronin parfém. Nepoužívala ho nijak často, on však věděl, že mohlo jít o součást nějakého plánu. Nikdy nedělala nic, co by jí nedávalo nějakou výhodu. Ne, že by jí díky tomu všechno vycházelo.

Takže ten zvláštní sen, ve kterém Cameron odpověděla na jeho tísňové volání, byl nakonec skutečný? Sakra! Vždyť ho viděla nahého. A co hůř: pokrytého vlastními zvratky a špínou. Cítil, jak jej začíná bolet hlava. Musela mu vpravit jehlu do paže, řekl si a vytáhl trubičku z katétru. Vstal a začal hledat oblečení. Měl co dělat, aby se nechtěně nepousmál, když spatřil vyžehlenou a úhledně poskládanou hromádku, jež mu Cameron nechala na židli. Pak se zamyslel nad tím, kde může být. V koupelně? Ne, to určitě ne...

Natáhl se pro kraťasy a zvolal: "Cameron?"

V tom okamžiku se rozlétly dveře a stejně tak rychle se i zavřely. Zde před ním stál objekt jeho volání, třímající batoh a umělohmotnou tašku s potravinami, jejíž úsměv byl největší, jaký kdy u ní viděl. Cameron pustila věci z rukou, nezvykle rychle vyrazila k němu a skočila mu kolem krku. Postavila se na špičky a přitiskla rty na jeho ústa, pevně rozhodnuta ukázat, jak moc je ráda, že jej opět vidí, a to s veškerou vřelostí a vášní, jaké byla schopna.

Tak, jako už tomu jedenkrát bylo, i nyní jazykem hledala jazyk Johnův, teď se však obdobné reakce nedočkala. Paže ji neobjaly, tělo nepřivítalo. Cameron otevřela oči. I na tuto vzdálenost dokázala zaostřit zrak natolik dobře, že viděla, jak jsou Johnovy oči otevřené taktéž a nesledují ji, nýbrž nějaký vzdálený předmět na zdi, pravděpodobně další levný obraz s orlem.

Odstoupila od něj a pokusila se postavit do dráhy jeho pohledu, aby jej tak přinutila pohlédnout na ni a dát najevo, že zaregistroval její příchod. Zkoumavě se zadívala na Johna, jenž měl taktéž na tváři podivný výraz.

"Hmm," olízl si rty. "To je prostě úžasný, co Skynet dokáže udělat. Víš jak, on myslí na všechno. Třeba konzistence tvýho jazyka: vespod jemnej, nahoře trochu hrubej, a hodně ohebnej. A taky vlhkej a teplej, to všechno naráz. Přijde mi to tak... opravdový." Zřejmě se stále díval skrze Cameron, neboť jeho tón hlasu a výraz postupně nabyly úplné netečnosti. "Možná nás chce všechny nahradit věcmi, jako jsi ty. Dokonalí otroci, co budou žít věčně. Co myslíš?"

"Johne?" Cameron byla zklamaná. John se probral, ale dle předpokladu měl ještě pořád špatnou náladu, ba co hůř, projev jejích citů se nesetkal s přijetím.

"No jasně, Skynet vyrábí lepší lidi než my! No, smysl to celkem dává. Jestliže člověk vytvořil Skynet, dokonalej stroj, proč by pak právě on nemohl vytvořit dokonalýho člověka? Ale běhá mi teda mráz po zádech z toho, že si nastudoval každej náš aspekt do takovýho detailu, že dokážeš takhle líbat."

"Johne?"

John ji ignoroval, nadále ovšem pokračoval v monologu s rostoucí smrtelnou vážností. "A tohle všechno je jenom kvůli vraždění lidí. Úchvatný, fakt."

"Johne," řekla znovu, tentokrát tiše, sotva hlasitěji než šeptem.

Konečně pootočil hlavu a zadíval se na ni. "Co je?"

"Ty se na mě ještě zlobíš?"

"Zlobím?" odpověděl a zamračil se. "Proč bych se na tebe měl teďka zlobit?"

"Protože jsem tě opustila."

"Jo tak. To neřeš. Máme práci, ne? Jak to šlo?"

"Derek a já jsme zastavili dodávku coltanu, určeného k uložení ve skladišti Skynetu, a zničili ji společně s T-888, která ji měla na starosti."

"To je dobře." řekl John neochotně. "A Andyho Gooda už jste zabili?"

Cameron se zamračila též. "Andy Goode je naživu, nicméně jsme zničili Turka."

"Fajn." John se otočil a měl se k odchodu.

"Pořád se na mě zlobíš," vypozorovala Cameron. John se zastavil a jeho ramena poklesla. Cameron cítila, že stále doutná potlačovaným hněvem. Obezřetně k němu přistoupila a pohladila jej po strništi. "Ještě nejsi oholený," poznamenala. Všimla si, že při doteku neucukl.

John na ni pohlédl úkosem. "Skvělej postřeh. Vidím, že tvý pozorovací schopnosti a tendence poukazovat na samozřejmý věci se nijak nezměnily."

Cameron nechala trpký tón hlasu bez povšimnutí a nadále se držela optimismu, "Aspoň že ty zuby sis vyčistil."

"Ach! John si olízl zuby. "Ta úžasná povaha kyborgských senzorů nikdy nezevšední," odvětil John při vzpomínce na nedávný polibek a její četná varování ohledně špatné zubní hygieny, kvůli níž jeho budoucí Já dosti trpělo, a které nejspíše přispívaly k jeho náladovosti.

"Ano," usmála se.

John se poškrábal na bradě. "Hmm. Holení fakt nebylo mou prioritou."

"To ne." řekla Cameron. Došla k názoru, že je třeba svůj komentář vylepšit. "To nebyla kritika, jen výsledek pozorování."

"Aha."

"A taky takto vypadáš hezčí. Drsný."

"Joo?"

"Ano."

"Dobrý no... Díky. Už si můžu oblíct ty kraťasy?"

Cameron stála opodál a nespouštěla z něj oči, zatímco John sahal po kýženém oblečení. "Samozřejmě. Tvůj oděv jsem vyprala co možná nejlépe, ale také jsem zrovna koupila nový. Nechceš radši tohle?"

"A co ta superdávka voňavky? Snažíš se na mě udělat dojem nebo tak něco?"

"Tak něco. Už tři dny mám na sobě stejné oblečení. Umyla jsem se ve sprše, když došlo na tvou očistu, ale není to totéž, jako když si oblečeš čisté šaty."

"To jo no."

"Jsi zklamaný?"

"Kvůli tomu, že sis tři dny nevyměnila kraťásky? Neskutečně," řekl s notnou dávkou sarkasmu.

Cameroniny rty sebou škubly. "Ne. Protože jsem kvůli tobě nepoužila voňavku."

"Ale použila. Jinak bys smrděla," řekl John s úsměvem.

"Ty jsi ale hajzl, Johne Connore," odpověděla. Rozhodla se vypustit ven vlastní myšlenky.

John pokrčil rameny, cítil ovšem, že byl pokořen dostatečně, a zadíval se jinam. Mělo to snad být smířlivé gesto? Konec konců, přišla jej zachránit. "Ačkoliv bys na sobě mohla mít jednu z mých košilí," řekl při vzpomínce na poslední Vánoce a řadu dalších momentů, které časem následovaly.

Cameron ještě nehodlala ustoupit. "Očividně sis k nim ještě nepřivoněl."

John vzdychl. "V čištění a praní kde čeho jsem byl vždycky dobrej. Ale zlenivěl jsem tím, jak na tebe furt spoléhám."

"Takže je moje vina, že býváš špinavý jako prase?"

"To jsem neřekl. Jéžiš, teď jsi v ráži, co? Tohle sis na mě chystala, zatímco jsem byl fuč?"

"Tím chceš říct, že mám být jen tichá a poslušná a čekat na tvou ruku a nohu jako otrok?"

John stál s ústy dokořán, ohromen jejími výčitkami. "Ne... To vůbec! Jak si něco takovýho vůbec můžeš myslet?" otázal se. Nebyl to již hněv, který procházel jeho hlasem, ale beznaděj.

"Protože se mnou zacházíš jako s hovnem."

John se na Cameron upřeně zadíval. Vypadala, že je na pokraji vzteku, ale zároveň rozrušená stejně jako on. "Nevím, co na to říct," odpověděl.

Její ústa sebou opět zaškubala. Po chvíli, která Johnovi připadala jako celá věčnost, konečně promluvila: "Koupila jsem ti něco v drogerii. Měl bys to vypít."

Cameron se otočila zpět k taškám, které předtím bezmyšlenkovitě upustila. Sama namíchala nápoj s nezbytnými živinami, jež měly nahradit ty, které John ztratil během nemoci, a následně mu ho podala. John se usmál na důkaz díků a odpornou tekutinu vypil do dna. Pokusil se nezašklebit, to se mu však nepodařilo. Cameron mezitím vyložila na postel nové oblečení, které nakoupila, společně s tím, co vyprala, načež mu pokynula, aby si jednu z hromádek vybral. Pak se postavila k oknu a zadívala se dolů na ulici. Ty přímé paprsky budou muset počkat na jiný den. Možná na jiný život. Nato otočila hlavu k Johnovi a dívala se, jak zvažuje své možnosti.

"Dělám to, protože tě miluji," řekla.

John se na okamžik zastavil. Zdálo se, že chce něco říct, nevydal však ze sebe ani hlásku. Ještě pořád byl nesmírně unavený a právě únava na něj zničehonic plně dolehla. Padl na postel a ohlédl se za Cameron, ta už ale pozornost opět přesunula k venkovnímu dění. John znovu omdlel.

                                                                              # # # # # # # #

John se probudil roztažený na posteli.

"Kolik je?" zeptal se a zívnul.

"14:37."

"Dobře. Je něco z toho... k pití?"

Cameron se přesunula k místu, kde nechala jednotlivé přísady, ty přidala do vody z kohoutku v koupelně a namíchala další várku. Výsledek podala Johnovi, který vyprázdnil sklenici na jediný nádech a znovu protáhl obličej.

"Mně je blbě. Co to se mnou sakra je?"

"Mám podezření, že ses nakazil norovirem," řekla a vrátila se k oknu na své pozorovací místo.

"Co?"

"Otrava jídlem. Nejedl jsi během posledních sedmdesáti dvou hodin něco nezvyklého?"

"No, ehm... V den mýho příjezdu jsem si kousek od pláže dal nějaký krevety."

"Nechutnaly zkaženě?"

"Nevím, byly pořádně namočený v chilli omáčce."

"Jak jinak."

John vzhlédl k ní. "Už zase si hraješ na 'mámu'. Mluvíš se mnou jako s děckem."

Cameron rychle obrátila pohled k němu. "Kdybys prostě jen vypil dostatek tekutin, nic by se ti nestalo. Mou pomoc bys vůbec nepotřeboval."

"Fajn." John skryl obličej v dlaních.

Cameron přesto pokračovala. "To ty jsi zavolal mě. Chtěl jsi, abych pro tebe přijela."

"No jo."

"Tak proč prskáš jako malá holka?"

John prudce zvedl hlavu. "Co to plácáš?"

"Je načase, aby sis udělal v hlavě pořádek, Johne."

"Ohledně čeho?"

"Všeho."

                                                                              # # # # # # # #

O třicet minut ticha později již John cítil, že má elektrolytových tekutin tak akorát dost, a rozhodl, že je čas k odjezdu. Věděl, že nařídit Cameron, aby odešla, by nemělo žádný efekt. Totéž platilo i o zákazu následování. Jeho jediným přáním bylo odjet pryč a myslet znovu na sebe a po svém. Sbalil se a zamířil k parkovišti v doprovodu bývalé společnice.

John na malý moment zalovil v batohu a když vytáhl ruku, držel v ní neobvyklou sadu klíčů, kterou Cameron před časem objevila. Zastavil se u Volva 245 kombi z roku 1978, odemkl dveře na straně řidiče a hodil tašku na zadní sedadlo.

Cameron si Volvo se zájmem prohlédla. Jeho modrá metalíza byla vybledlá a na mnoha místech oprýskaná. Palubní desku pokrývalo několik prasklin, nepochybně způsobených desítkami let působení kalifornského slunce.

"Není to tak nebezpečné, jako motocykl," poznamenala.

"Ani tak zábavný," odvětil John.

"Já preferuji tento stroj."

"To jsem předpokládal."

"Ty jsi na mě myslel, když sis vybíral dopravní prostředek?"

"Ne. Koupil jsem ho, protože mě napadlo, že to bude poslední věc, u který by tě napadlo, že bych o její koupi uvažoval."

"Rozumím."

"Vypadáš popleteně. Nepobíráš to, co?"

"Tohle by pobral i Windows 95. A já jsem přece jen o trošku vyspělejší."

"To jo. Windows 2027."

"To má být vtip?"

"Zjevně ne." John usedl za volant a nastartoval motor. Chytil se až po několika zoufalých pokusech, načež z výfuku vyrazil hustý dým. John se rozpačitě pousmál a zvedl ruku na pozdrav. "Tak zase někdy"

"Počítám, že brzy," odpověděla Cameron. Sledovala, jak zastaralý vůz, jehož chladný motor střídavě strádal či naopak přetékal palivem vinou špatného vstřikování, se zařadil do pozdně večerního provozu. Sama poté nasedla do Jeepu Grand Cherokee a pokračovala ve sledování Johna v minimální vzdálenosti dvou set metrů.

Po necelých pěti mílích Volvo svůj boj o přepravu budoucího spasitele lidstva konečně vzdalo. Cameron zastavila na krajnici hned za ním. Kapota již byla zvednutá, z chladiče stoupala pára a provozní kapaliny vytékaly na chodník. John stál před vozem, díval se na porouchaný motor a škrábal se na hlavě.

"Měl sis zřídit pojištění u firmy Triple A," řekla Cameron.

"Na co, když mám triple-osm?" John se svému vtipu zasmál. Cameron se však nepřipojila.

"Já nejsem T-888. Jsem daleko vyspělejší," ohradila se.

Nebylo to poprvé, co John v jejím prohlášení zaznamenal i kapku hrdosti, navzdory burácení dopravních prostředků projíždějících kolem. Bylo to jak v jejím výrazu, tak v jejích očích. Anebo že by si snad stále něco nalhával?

Cameron nahlédla pod kapotu taktéž a poté navrhla přesunout se do relativního bezpečí Volva. John váhavě souhlasil, uvnitř byl konec konců větší klid. "Co myslíš, je to kus šrotu?" zeptal se. Dostalo se mu souhlasného přikývnutí. "Kruci!" zaklel John. "Do prdele práce, ten chlap říkal, že je to spolehlivá kára!"

"Při takovémto stáří?" zeptala se Cameron a ukázala na třicet let starý, plesnivý, vybledlý a rozpadající se interiér.

"Jo!" Prej 'německá kvalita'. To bylo naposledy, co jsem uvěřil prodavači..."

"Johne?"

"No?"

"Volva se vyrábějí ve Švédsku."

"A co jako?"

"Cameron si odpustila povzdechnutí. "Švédsko není Německo."

"A co jako?"

Tentokrát se již svou rozmrzelost skrývat nepokoušela. Její povzdech byl dlouhý, ostrý a jasně patrný.

"Co je?" vyštěkl John. Také on dal průchod svým pocitům.

"Opravdu bys měl mít lepší znalosti zeměpisu.

"Jo? A proč?"

"Válka je celosvětovou záležitostí, není omezena pouze na širší Los Angeleskou oblast. Je to bitva o přežití lidstva, ve které hrají roli všichni lidé, bez ohledu na věk, rasu, pohlaví, víru nebo sexuální orientaci."

"Bezva. To zní jako proslov od nějakýho nafoukanýho starýho prda."

"To byl tvůj proslov."

"Aha. Jak říkám... Ehm, proslov mýho budoucího Já, co?"

"Ano."

"Hmm."

"Švédsko leží ve Skandinávii, na severovýchodě Evropy. Zdejší obyvatelé jsou sužováni velmi chladnými zimami, avšak dokázali se na drsné klimatické podmínky adaptovat, a to dokonce i po Dni zúčtování. Přestože je jich relativně málo, mnohokrát dokázali odolat značné síle. Extrémní chlad není pro můj druh příhodný."

"Ale taťka Skynet by si cestu nakonec našel ne?"

"Nakonec ano. Zničení úrodné půdy a znečištění moří by pravděpodobně vedlo k postupnému vymření."

"Jo no."

"Ale dlouho před porážkou Skynetu by Skandinávci sehráli důležitou roli při donucení Skynetu přesunout své zdroje, které by si nemohl dovolit, dál od hlavních front."

"Dobře oni. Pověz mi, existovalo po dopadu bomb něco jako Německo? Nebo Švédsko?"

Cameron se na chvíli zamyslela. "Technicky vzato, ne."

"Dobře. Takže v budoucnosti jsme všichni jeden celek?"

"Ano."

"To je dobře. Takže bude úplně fuk, jestli je moje auto německej nebo švédskej křáp?"

"Ano, pak na tom nesejde."

"Super. Protože na tom, že je to křáp, už jsme se teď shodli tak jako tak. Nic, jedeme."

"Zavolám odtahovou službu."

"Proč?"

"Nemůžeš to tu jen tak nechat, dostal bys od policie pokutu."

"Fajn."

Cameron vytočila číslo, rychle sdělila údaje o jejich poloze, potvrdila čas a zavěsila.

"Ty je máš na rychlým vytáčení?" chtěl vědět John.

"Ne, jednou v noci jsem přečetla žluté stránky."

"Zajímavý."

"Zajímavé to není, ale občas se to hodí."

"To nebyla otázka."

Cameron pokrčila rameny a zaměřila pozornost na stranu, ze které se měla vynořit odtahová služba, což se také po více než třiceti minutách stalo. John mezitím vytáhl nářadí z porouchaného automobilu a uložil je do kufru Jeepu. Fascinovaně sledoval, jak Cameron hovoří s řidičem nákladního auta a smlouvá o ceně. Po mnoha odmítavých gestech začal muž nadšeně přikyvovat. Odpovědí Cameron bylo zvednuté tričko. Řidič si pomalu a lascivně olízl rty. Jeho mastná dlaň zamířila vpřed, stačil však jeden Cameronin pohled, a muž si vše raději rozmyslel.

"Hej!" křikl John.

Cameron se znovu zahalila a řidič vypadal zklamaně, chopil se však práce a upevnil tažné lano na háku pod předním nárazníkem, načež starý vůz vytáhl na odtahové zařízení. Poté nasedl za volant a odjel i s nákladem.

John si přisedl k Cameron v Jeepu.

"Co to jako mělo být?"

"Co máš na mysli?"

"To s těma kozama."

"Dostali jsme slevu. Stoprocentní slevu," řekla, nastartovala motor a vyrazila na cestu. "A mé kozy neviděl. Mám na sobě podprsenku."

"To je irelevantní. Takový věci bys dělat neměla."

"Proč ne?"

"Takhle na ze začátku si to dovolit můžeme, ale... Prostě není správný se takhle vystavovat."

"Aha. Takže máš pocit, že bych si to měla nechat pouze a jen pro tebe?"

"To ne! Já ty tvý cecky taky vidět nechci."

"Opravdu?"

John vycenil zuby. "Hele, tohle je o skromnosti, sebeúctě... Všechny tyhle pitominy už bys měla vědět!"

"Proč? Proč by na tom mělo záležet? Jsem přece jen robot, ne?"

John potřásl hlavou. "Proč říkáš takový věci? Proč?"

"Ty víš proč."

John hlasitě vzdychl. "Pro mě jsi zklamáním, Cameron."

"Všichni nakonec někoho zklameme."

                                                                              # # # # # # # #

Cameron řídila rozvážně jako obvykle, a tak se John pohodlně opřel a položil si nohy na palubní desku. Věděl, že je to něco, s čím normálně nesouhlasila, tentokrát ovšem neřekla ani slovo. Avšak pozice, kterou zaujal, pro něj pohodlná rychle být přestala. Cítil, jak jej telefon tlačí do kyčle, začal jej tedy lovit z kapsy. Uvědomil si, že doposud nezkontroloval příchozí zprávy. Zjistil, že spoustu z nich zaslal Derek Reese. John si vyslechl rozčilený hlas v nejnovější z nich.

"Johne, to ti říkám, jestli se brzo nevrátíš, tak mě z toho kyborga jebne!"

Další pátrání ho zavedlo k jediné hlasové zprávě od Cameron, jež přišla přesně týden po odeslání jeho vlastní zprávy pro ni.

"Omlouvám se. Prosím, vrať se domů."

John zaklapl telefon, a poté jej opět pomalu otevřel. Pohlédl na displej, jehož pozadí stále zaujímala fotografie Cameron, líbající jej na tvář. Vypadal šťastně a ona taktéž. Na okamžik zauvažoval, proč mu právě ona nezavolala během předchozího dne. Představil si ji, jak sedí u počítače a čeká, až bude mít on sám opět signál.

"No... Ehm, jak ses měla celej týden?" otázal se.

"Chyběl jsi mi. Ale jinak jsem fungovala vcelku přiměřeně."

"Dooobře. Hele, jak to, že jsi nezavolala hned, jak jsem znovu zapnul mobil?"

"Zvažovala jsem míru pravděpodobnosti, že tě naštvu, pokud zavolám příliš brzy, a také že se budeš zlobit, pokud nezavolám jako první, což by sis mohl vyložit jako nedostatečný zájem o tebe."

"To je pěkně složitej problém pro holku."

"Ještě složitější je pro kybernetický organismus."

"To je fakt," uznal John. Když se podíval před sebe, překvapilo jej, že Cameron zajíždí zpět na parkoviště hotelu California. "Proč jsme se vrátili sem? Myslel jsem, že mě chceš dotáhnout zpátky domů."

Cameron zaparkovala Jeep a otočila se k němu. "Zaprvé, zaplatil jsi ještě dvě noci, a zadruhé, zpátky domů jet nechceš." John rozpačitě přikývl. "A zatřetí, říkala jsem, že potřebuješ volno. Tady ho máš."

"Fajn," řekl John a vystoupil z vozu.

I při odemykání pokojových dveří pomocí karty cítil za sebou Cameroninu přítomnost. Potvrzením mu byla její vůně, jež mu plnila nosní dírky. Nakráčel dovnitř a dveře nechal otevřené. Cameron je tiše zavřela a zůstala poklidně stát v očekávání jeho další tirády. Dlouho čekat nemusela.

Říkala jsi, že bys mě nikdy neopustila."

"Bylo to jen na jednu noc."

"'Nikdy' v mým slovníku znamená nikdy."

"Nechala jsem ti vzkaz."

"Co? Kdy jako?"

"V ten večer. Ty sis jí nevšiml?"

"Ne," odsekl.

Cameron se přesunula k nočnímu stolku. Z něj sebrala lístek, popsaný jejím úhledným, ženským rukopisem.

"To jsem nějak přehlídl," zamumlal John a pokrčil rameny. Nato se rozhodl opět přejít do útoku. "To tě nenapadlo jeden nechat před... teda, minulej týden?"

"Ne. Měl jsi mizernou náladu a já měla zato, že budu doma dříve, než se probudíš."

"Proč jsi sakra vůbec odcházela?"

"Šla jsem zabránit Derekovi, aby zabil Andyho Gooda."

"Myslel jsem, že se na tebe můžu spolehnout."

"Můžeš."

"Zrovinka jsem Derekovi říkal, že bys mě nikdy neopustila. Byla to jediná věc, o který jsem si myslel, že je na ni spoleh."

"Kéž bys mi věřil. Já tě nechtěla opustit. Takticky vzato dává terminace Andyho mnohem větší smysl, ty však chceš využít jeho schopnosti v oblasti programování. A já to respektuji, proto jsem odložila mou osobní preferenci - být ti nablízku vždy a všude."

"Hmm, to ses teda vyznamenala, Phillipsová!"

"Johne, promiň, já-"

"Nezájem."

"Já tě-"

"Neříkej to! Prostě mlč, jasný?"

John se odmlčel, aby se mohl opakovaně zhluboka nadechnout a také provést zhodnocení prostředků a možností. Navzdory neustálému víření myšlenek v hlavě, týkajících se jejich situace, nad svým argumentem příliš nepřemýšlel. Doufal, že čas, který stráví pryč od ní, mu umožní volně dýchat, což se ovšem nestalo. Byly zde však další záležitosti, které jej tížily na prsou.

"Furt říkáš věci typu 'Miluju tě', jako bys to myslela vážně, ale nemyslíš," obvinil ji.

"Jak to můžeš vědět?"

"Protože sama sebe ani pořádně neznáš! Proboha, Cameron... sama jsi mi to předtím řekla! Nemyslíš, že bych chtěl vědět, jestli jsi ke mně upřímná nebo mě taháš za nos? Myslíš, že bych to prostě nechal být?"

"To nevím. Jsem si vědoma toho, že rozdílná povaha naší existence a opačné strany, které v budoucí válce zastupujeme, ti všechno poněkud komplikují, ale-"

"Ale hovno! To je jenom jeden z faktorů - ale je tu taky hromada jiných problémů, který je třeba zvážit, jako třeba jestli bych si vůbec měl zahrávat, když je tolik v sázce? Měl bych se vůbec dávat dohromady s někým, kdo je údajně pod mým velením?"

"Nejspíš ne."

"Tak. A možná bych ani neměl ztrácet čas strachováním se o někoho... nějakou... věc, která ani není schopná lásku opětovat."

Stáli a dívali se jeden na druhého. Johnův upřený pohled byl plný emocí, zatímco Cameronin pasivní jako vždy, který ovšem nijak nereflektoval její vnitřní konflikt.

"Nejspíš ne."

"To je všechno, co mi k tomu řekneš?"

Cameron pokrčila rameny. Měla dojem, že její činy hovořily za ni, ale bohužel tomu tak zjevně nebylo. Co měla ještě dodat? Jak by mohla vyložit něco, co bylo její povaze natolik cizí? Nebo snad nebylo? Co když šlo právě o tu část, která ji činila jedinečnou. Že by se jednalo o evoluční posun, který ji stavěl o krok před modely T-888? Co když to nebyla pouhá emulace, ale skutečný cit?

"Já nevím, Johne. Jak víš, nemám odpověď na vše."

John přikývl a otočil se ke koupelně.

"Právě teď bych ji ale ráda znala."

John znovu provedl hluboký nádech, přestože věděl, že šlo o zbytečný úkon. Hlava se mu tím nepročistila. Ani galon kofeinu a tuna kyslíku by nedokázaly uklidit nepořádek, kterým byl jeho život zahlcen. Osobní život, opravil sám sebe. Dobrý! Kdo by to byl řekl, že budu mít nějakej osobní život, se kterým bych si musel dělat starosti...

Vešel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Cameron obsadila své oblíbené pozorovací stanoviště u okna, kde stála jako tichá stráž, pozorující zástupy lidí pod ní.

Po pěti minutách došla k názoru, že je třeba jednat - už nedokázala dále mlčet. Přesunula se ke dveřím do koupelny, dvakrát zaklepala a čekala na odpověď. Ta ale nepřicházela, Cameron se je však rozhodla neotevírat a raději promluvila skrze ně.

"Johne, omlouvám se."

Slyšela jej, jak jde ke dveřím, neotevřel však.

"No jo, omluva s křížkem po funuse, jako vždycky," řekl trpce.

"Lepší nějaká než žádná - a to myslím vážně."

Ve dveřích, jež se rozletěly dokořán, stál rozzlobený John Connor. "Co to jako mělo znamenat?"

Cameron se ani nepohnula. "Často se mnou zacházíš jako s kusem hadru, jen málokdy si to však připustíš, natož abys projevil lítost."

"Cože?"

"Je to tak."

"Tenhle rozhovor neprobíhá. Prostě ho spolu nevedeme," řekl John a zabouchl jí dveře před nosem. "Jdu se osprchovat," dodal. "A ty můžeš jít... hlídat. Nebo dělej něco jinýho, to je fuk."

John se svlékl, pustil sprchu a stoupl si pod proud vody. Právě si chtěl podat mýdlo, když vtom za jeho záda vklouzla Cameron. Věděl, že se tak stalo, aniž by ji viděl či slyšel. Prozradil ji nepatrný pokles teploty a jemný vánek, který jej ovál ve chvíli, kdy otevřela dveře. Položila mu ruce na ramena a začala je masírovat, což jí šlo velice dobře.

"Proč tohle děláš?" ptal se šeptavým, leč naléhavým hlasem, zatímco mu voda dopadala na hlavu, odkud stékala přes vlasy na její dlaně.

"Potřebuješ zmírnit projevy stresu," odvětila.

John se otočil k ní, aby se jí mohl postavit. Únava způsobila, že v jeho tváři nebylo ani stopy po hněvu. Nebyl unavený jen fyzicky, ale také psychicky, kvůli rozepři, týkající se jeho ochránkyně, jež se mu stále honila hlavou, a také kvůli hádkám, které s ní vedl, jako například ta nadcházející.

"Ne, já myslím to, proč jsi sem vlezla. Proč? Dobře víš, že tohle mi teď zrovna žádnej relax nepřinese. Snažíš se mě napružit nebo co?"

"Kdyby tomu tak bylo, pak bych řekla, že mise dopadla úspěšně," řekla a pohlédla dolů. John zrudl, otočil se zpět čelem ke zdi a hlavu znovu smočil ve vodě. "Za to se nemusíš stydět, Johne. Na tvých citech ke mně není nic špatného."

"Běž pryč! Prostě... běž. Prosím" žadonil.

"Ne. Potřebuješ mě. Ty mě chceš. Měl bys uznat tento fakt a posunout se dál," řekla a dále pomáhala jeho ztuhlým zádovým svalům.

John se ji pokoušel ignorovat, popřít to, že její doteky fungují jako kouzlo, totálně však selhal, čímž zabředl do současné deprese ještě víc.

Cítil, jak se mu její rty svezly po zátylku, zatímco ruce zamířily pod paže a objaly jeho hruď. Její nahé tělo se přitisklo k němu a s každým nádechem znovu a znovu tlačilo do jeho širokých zad.

"Johne? Johne?" Naléhavost tónu hlasu jej přiměla pootočit hlavu a přiblížit se uchem k jejím rtům. "Miluji tě," řekla.

John se vrhl vpřed a začal bušit hlavou o krémově bílé dlaždice. Tím ovšem zapříčinil jen to, že jej Cameron odtáhla od zdi a objala ho ještě pevněji. S velkými obtížemi se otočil v její náruči a ukázal jí svůj zlostný výraz v obličeji. "Ne... neříkej to! To nejde, aby sis tady jen tak chodila a vykládala takový věci, jasný? Není možný, abys mi furt motala hlavu, Cameron."

"Nemotám," řekla tiše bez jediného pohybu.

"Podle mě vůbec nevíš, co říkáš. A pokud jo, tak to na mě hraješ, a to pěkně nebezpečně."

"Já vím, co říkám, a také vím, co to znamená. Říkám, že milovat mě je v pořádku."

"Ne, ne... Ne! To snad není pravda! Vypadni odtud! Táhni z mýho života!"

"Ne. Už tě nikdy neopustím, Johne. Máš mé slovo," odvětila asertivně, avšak, jak si povšiml, též s jistou vřelostí. "Miluji tě," zopakovala.

John se jí zadíval hluboko do očí a pokoušel se najít něco, co by mu pomohlo určit, zda to vše nebyla jen lež, podvod, trik. Viděl ale jen... oddanost, naději, život... Lásku? Vzal Cameroninu hlavu do dlaní a přitáhl ji ke svým rtům. V okamžiku setkání úst cítil, jak jejich těla splynula v jedno, jako by byla k tomuto účelu přímo stvořena. Veškeré zamítavé myšlenky byly ty tam a on konečně přijal lásku, jak duševně, tak tělesně.

Cameron měla pocit, že jeho ruce a rty jsou v jediný moment snad úplně všude. Hodnoty zobrazované na HUDu vylétly úplně mimo grafy. Byla zahlcena emocemi a vášní, které směřovaly k Johnovi. Ten ji přirazil ke stěně sprchového koutu a znovu ji začal líbat. Přestože netoužila po ničem víc, než po dalších a dalších polibcích, rozhodla se přestat, neboť se bála, že by sled událostí, který spustila, mohl eskalovat za hranice toho, co byl John schopen tolerovat a odpustit. A to byl další problém.

"Počkej," řekla.