51 Naposledy upravil: ogy (1.10.2011 23:29:37)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 50.


Neděle

„Udělej resuscitaci! Počkej – já to udělám, ty neznáš svou vlastní sílu.“

John stlačoval matčinu hruď dlaněmi. „No tak! No tak! Jsi tvrdá děvka! Žij!“

Je to tvrdá děvka. EKG opět začalo pípat. Vstala z mrtvých. Ne úplně jako Ježíš, ale je to podobné.

„Dobře, je stabilní,“ John si vyhrnul rukáv. „Napíchni mě. Žádné argumenty.“

„Dobře.“

„Kde ses tohle všechno naučila? Byla jsi k tomu naprogramovaná?“ zeptal se John, když se jeho krev začala přes hadičky přenášet do oběhového sytému jeho matky.

„Dívám se v televizi na nemocniční show,“ musela jsem přiznat.

„Užitečné.“

Vitální funkce Sáry Connorové se zlepšily a transfuze končí. Právě včas, podle mého názoru.

Porušila jsem svou základní směrnici: Chránit Johna Connora.

Cítím se pošpiněna.

Vitální funkce Sáry Connorové se stabilizovaly. John se posadil a dovolil mi vytáhnout jehlu z jeho paže. „Mohli bychom ji odnést nahoru? V posteli bude mít větší pohodlí.“

„Myslím, že ano.“

„Dobře. Udělej to. Já raději zkontroluju Ginsberga. 160 km dlouhá cesta v autě není to, na co jsou miliardáři zvyklí.“

Jakmile John odešel, já jsem šla do Miina pokoje a přinesla robota Ricarda. Nemám moc času na to, co je třeba udělat.

„Zdravím tě, přítelkyně Cameron. Chceš, abych bavil přítelkyni Miu?“

„Mám pro tebe úkol, Ricardo. Takový, ze kterého se již nevrátíš.“

„Dobrá, přítelkyně Cameron. Nebo ti mohu říkat… matko?“

„Můžeš.“

Sarah Connorová se probudila v momentě, kdy jsem jí pokládala na postel.

„Co se stalo?“

„Tvé srdce se na 46 vteřin zastavilo. John tě oživil a dal ti svou krev,“ proti mé radě, nechci dodat. „Já opravila střelnou ránu v tvé noze.“

„Cítím se jako hovno.“

„Vypadáš jako hovno.“

„Máš mizerný způsob mluvení s nemocným. Něco dalšího, co bych měla vědět?“

„Je zde desetiprocentní šance, že vznikne infekce a tvá noha bude vyžadovat amputaci.“

„Říkáš to jako, kdyby sis to přála. Šance na useknutí nohy…“

„Vlastně ne. Ztráta končetiny by bránila tvé mobilitě a zvýšila pravděpodobnost chycení. Je důležité, abys byla i nadále pohyblivá.“

„Tvé jednání s nemocnými vážně nestojí za nic.“

„Jen říkám, jak to je.“

„Kde je můj syn?“

„V suterénu na kontrole Ginsberga.“

„Potřebujeme ten čip, tak či onak. Jestli je příliš přecitlivělý na to, co je potřeba udělat…“

„… udělám to za něj.“

Našla jsem Johna při míchání lahve s nějakou zakalenou tekutinou. Davie leží na podlaze.

„Co je to?“

„Solný vodní roztok. K vynucení zvracení. Otevři mu ústa.“

Davie zvrací téměř okamžitě. Žádný čip.

Znovu.

Potřetí se kouzlo zdařilo. Čip vyklouzl na podlahu. John ho zvedl. „Je to ten čip?“

Podívala jsem se. „Ano.“ Čip je nepoškozený po průchodu Davieho trávícím ústrojím.

John se díval na ležícího miliardáře. Když promluvil, jeho hlas přeskakoval jen těžko potlačovanou zlostí. Pryč je úcta a respekt z předchozího dne. Žádné „pane“ nebo „profesore“ přecházející jeho poznámky. Sledoval, jak jeho matka téměř zahynula. Nemá náladu na zdvořilosti.

„Kolik peněz je pro tebe dost? Kolik miliard chceš?“

„To nebylo o penězích,“ odsekl Davie s takovou povýšeností, jakou dokázal přes svou nemoc a situaci sebrat. „Tento čip byl mé dědictví. Byl bych ctěn nad Babbageho (matematik, filosof, vynálezce, který jako první přišel s nápadem sestrojit programovatelný počítač, pozn. překladatele), Bernerse-Lee (stvořitel World wide web – www. Pozn. překladatele), toho bastarda Gatese.“

„Je to o soutěži mezi miliardáři, kdo dál dochčije?“

„Ty to nechápeš. Budoucnost…“

„Myslíš si, že znáš budoucnost? Víš úplný hovno,“ otočil se ke mně. „Řekni mu to. Řekni mu, jaké to bude za dvacet let.“

„V roce 2031 je mrtvých přibližně 98% současné lidské populace. Svět je zničený nukleárním holocaustem. Přeživší se ukrývají v kanálech, kde jsou systematicky pronásledováni myslícími stroji, tzv. Terminátory. Nikdy se nezastaví, dokud nebudou poslední zbytky lidstva vymazány z povrchu zemského.“

„Ne, to je sci-fi. To nemůže být pravda.“

„Vážně?“ John mi hodil nůž. „Ukaž mu to. Zaslouží si znát pravdu.“

Vyhrnula jsem si rukáv a udělala řez těsně pod loktem. Zahýbala jsem zápěstím a sloupla vrstvu živé tkáně. Zahýbala jsem prsty tak, že se koltanové tyče volně pohybovaly v jejich pochvách. Mechanická stavebnice je proti mně nic.

„Můj bože, ty jsi… robot…“

„Dávám přednost termínu kybernetický organismus,“ proč to každý říká špatně? Potřebujeme lepší PR.

„A čip?“

„Její operační systém. Mozek, chceš-li. Existuje mnoho časových os. Ty, ve kterých je už v současnosti využívána budoucí technika, končívají špatně. To je důvod, proč jsme tě museli unést,“ John si promnul oči. „Jdi se podívat na mámu. Já to tu uklidím.“

Sáru Connorovou jsem našla opřenou v posteli a sledovat televizi.

„Myslí si, že je to únos. Čekají na výkupné. Media jsou všude. Je to na každém zpravodajském kanále.“

Na obrazovce je Ginsbergovo panství v celé své kráse. Policie střeží díru, kterou jsem prorazila, a drží novináře zpět. V televizním studiu běží krátká Davieho biografie. Od hippies, k průniku mezi softwarové miliardáře, filantropovi, který věnuje peníze na nejrůznější charitu, milovníku vína, patronu umění, přítele a rádce presidentů. Zajímalo by mě, co by tito lidé říkali, pokud by mohli Davieho vidět tak, jako nyní. Ležícího ve zvratkách v našem suterénu, což je oběť za jeho vlastní aroganci.

„Získali jste čip zpátky?“

„Ano.“

„Vědí o Mercedesu. Je vydáno celostátní pátrání. Použil John falešné jméno?“

„Učila jsi ho dobře.“

„Schovej ho do garáže. Zbavíme se ho později. Kolik je hodin?“

„Tři ráno.“

„Je potřeba vyzvednout nejpozději v osm Miu. Je školní den. Ginsberg musí být do té doby pryč.“

„John ví, co má dělat.“

„Není tu místo pro sentiment.“

Ne, nikdy tady není. Ne v našem světě.

„Tohle je to místo.“

Suburban zpomalil a zastavil u opuštěného auto – kina, jehož vnější fasáda se rozpadá. Je určené k demolici, to je oběť pokroku. Lidé dávají přednost sledování filmů doma z Netflix nebo Hulu. Znamení doby.

Drátěný plot chrání objekt před neoprávněným vstupem. Vylomila jsem visací zámek, aby John mohl vjet dovnitř.

„Polož ho tady. Jemně.“

Vzala jsem Davieho z kufru a položila ho na popraskaný asfalt, kde lidé kdysi parkovali svá vozidla a sledovali filmy pod širým nebem.

„Kde to jsme?“

„To není důležité. Až budeme v bezpečí, zavolám policii a řeknu jim, kde se právě nacházíš. Pak budeš mít na výběr.“

„Výběr?“

„Můžeš jim říct pravdu. Válka v budoucnosti, vraždící kyborgové s křemíkovými čipy místo mozku.“

„Budou si myslet, že jsem se úplně zbláznil! Má pověst...“

„Jo. Tvoje pověst. Ani by mě nenapadlo myslet si, že George Lucas nadále zůstane tvým kámošem, když začneš chrlit takové věci. Nebo můžeš pomoci sobě i nám a řekneš jim, že jsi měl celou dobu zavázané oči. Nic jsi neviděl a neslyšel.“

„Ano, ano, samozřejmě. Udělám správnou věc. To co říkáte.“

„Tady. Vezmi si to zpátky,“ John upustil Amex kartu k Davieho nohám. „Nechci se oblékat jako milionář. Jsem typ chlapa, který má rád tričko a džíny.“

„Vypadá dobře v bílém tričku,“ dodala jsem.

„Jak je Desmondovi?“

„Zlomená klíční kost. A zraněná hrdost. Stále nemůže přijít na to, jak ho mohla ta hubená dívka tak zřídit.“

„Není to první ostrý hoch, ze kterého udělala puzzle.“

John se vrací do Suburbanu. Davie se na mě dívá. „Tak to je ono. Naše poslední sbohem.“

„Možná ne.“

„Jak to?“

„Pokud nebudeme moci změnit současnost, pak bude budoucnost stejná jako ta předchozí. Budu poslána zpět do roku 1969.“

„Woodstock. Uvidím tě znovu tančit.“

„Bylo to rande.“

Po pěti kilometrech po dálnici John zastavil u kraje silnice a vytáhl jeden z předplacených mobilních telefonů. Vytočil 911 a oznámil policii, kde se nachází Davie. Ukončil hovor dříve, než mu byly položeny jakékoliv otázky. Podal mi telefon a já ho rozdrtila v dlani a odhodila ven z okna.

„Holka, kdy jsem vlastně naposledy spal?“ promnul si oči a jeho hlas zněl unaveně. „Až bude po všem, budu spát navždy a den k tomu.“

„Budeš potřebovat vzbudit telefonem?“

Úsměv. „Legrační.“

Přes svou únavu, John trval na tom, že pojede přes celé město vyzvednout Miu a Snowyho. Ona je samý úsměv a vypráví o přespávání. Jediné, co mohu vidět, je snaha Johna zůstat vzhůru.

„Takže sis to užila?“

„Bylo to úžasné! Megan má vlastní hernu s Xboxem, plasmou a vším možným! Můžu mít taky jednu? Můžu?“

„Uvidíme.“

„Meganina sestra je tak skvělá! Říkala, že vypadám přesně jako Selena Gomez!“

„Chtěla bys vypadat jako Selena Gomez?“

„Jo, jasně!“

„Hrál si Snowy s plešatým bobrem?“ zeptala jsem se.

„To není to, co to znamená!“ Mia se smála. „Megan mi řekla, že to znamená…“

„Můžeš to říct Cameron později,“ přerušil ji rychle John. „Pojď se nahoru připravit do školy.“

Ve dveřích se objevila Sára Connorová podepřená berlemi. Neuposlechla Johnovy pokyny, aby zůstala v posteli. Miin úsměv náhle zmizel.

„Co se ti stalo?“

„Nic. Nehoda.“

„Někdo tě postřelil, že?“

„To je v pořádku.“

„Není to v pořádku!“ Mia se rozplakala. „Nejprve máma. Pak táta. Teď ty. Proč po lidech na kterých mi záleží, stále někdo střílí?“

John jí doprovodil nahoru a vrátil se o dvacet minut později.

„Už se trochu zklidnila. Především jí to zaskočilo.“

„Řekla, že jí na mě záleží,“ přemítá nahlas Sára Connorová.

„Také mě to překvapilo,“ přiznávám. To vyvolává podrážděný pohled na mě.

„Samozřejmě, že jí na tobě záleží,“ zívl John. Únava a stres dávají jeho hlasu drsné zabarvení. „Cameron a já jí rozmazlujeme a ona to ví. Ty jí vymezuješ hranice a nadáváš, když zlobí. Každé dítě na to potřebuje mámu. Asi tě miluje víc, než kdokoliv z nás.“

Pro jednou nemá Sára Connorová odpověď. Vzácný moment. Opravdu.

52

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 51.


Pohyb Sáry Connorové je omezený na dům a John potřeboval nějaký tolik potřebný spánek, takže připadlo na mě, abych odvezla Miu do školy. Ona tu možnost využívá k tomu, aby ze mě čerpala informace o tom, co se stalo, když byla pryč. Nejsem ráda čerpaná. Tedy kromě Johna, samozřejmě.

„Fajn, neříkej mi to,“ zavrčela, když jsem jako zeď odrazila další dotaz. Pár kilometrů mlčela se svým naštváním, a pak řekla. „Snowy říká, že suterén je cítit zatuchle.“

„Zatuchle?“

„Jako by tam někdo zvracel. Co je to?“

„Nemám ponětí,“ zalhala jsem.

„Nechceš mi něco říct?“

„Tvé vlasy vypadají hezky. Tohle. To jsem ti chtěla říct.“

„To pletla Meganina sestra. Ukázala mi, jak se to dělá. Mohla bych ti to také udělat, jestli se ti to líbí.“

„Možná později,“ ohradila jsem se. Mia nedávno dostala do rukou nějaký gel na vlasy a používá ho na Snowyho. Po skončení její práce pak vypadá jako malý bílí dikobraz. Nechci utrpět podobný osud.

Přijíždíme do školy. Blondýnka Megan čeká trpělivě u brány. Mia se usmívá, mává, ale přitom se nějak nemá k odchodu z vozidla. „Přijdeš pozdě do třídy,“ podotýkám.

„Slib mi, že Sarah znovu nebude postřelená.“

„To nemohu slíbit.“

„Proč lidé stále střílejí? Nemyslím si, že budu pašerákem zbraní, až budu starší. Zbraně jsou hrozné. Vždycky se stane něco špatného.“

„Mohla bys být modelkou, jak ti tvoji spolužáci doporučili. Slyšela jsem, že modelky cestují po celém světě. Ale pak je tu bulimie. To bys nechtěla zažít.“

„Jo, myslím. Možná. Budu o tom přemýšlet,“ zvuk zvonku. „Jejda, musím jít. Nashle, Cameron.“

Objala mě a pak se připojila ke své přítelkyni a vešly spolu do školy. Všimla jsme si, jak se na ní několik chlapců podívalo, když prošla. Její krása začíná přitahovat pozornost. Spíše dříve než později budu muset začít odrážet chlapce. Jedná se o výraz, který vždy způsobí, že se John začne smát. Nemám tušení proč.

Namísto jízdy domů jsem udělala zastávku v supermarketu, který jsme nikdy nenavštívili. Je důležité se vyhýbat rutině. Opakování je prostředek, díky kterému by nás mohli vysledovat naši nepřátelé.

Našla jsem, co jsem chtěla v regálech a zatížila svůj košík, který jsem tlačila k pokladně. Otevřená je pouze jedna z nich, obsluhovaná mladou ženou s vlasy téměř stejně dlouhými, jako mám já. Plastový štítek na její blůze silně naznačuje, že její jméno je Angelina. V jedné z nosních dírek má kovový čep. Lidé se často zdobí kovem. Osobně dávám přednost jeho nošení uvnitř.

„Wow, to je vážně hodně polévky!“ řekla při kontrole mého nákupu.

„Sto plechovek slepičí polévky,“ potvrzuji.

„Musíte mít polévky opravdu ráda.“

„Je to pro nemocného člověka. Viděla jsem v televizi, že nemocní lidé mají rádi slepičí polévku.“

Angelina se usmívá. „Neměla byste věřit všemu, co vidíte v televizi.“

„Ne. Například David Archuleta. Proč lidé říkají, že je skvělý zpěvák, když evidentně není?“

Úsměv Angeliny mizí. „Miluji Davida Archuletu,“ řekla mrazivě. „A je to skvělý zpěvák.“

Jejda…

Jelikož Angelina musí prohlížet tašky a položky sama, tvoří se za mnou fronta. U dalších zákazníků začíná debata, co je příčinou toho.

Co se děje, Merve? Proč se tato fronta nehýbe?

To je ta hubená holka. Vykoupila všechnu polévku.

Všechnu polévku? Vážně, máš pravdu. Proč by to někdo dělal?

Myslím, že jsem slyšel, jak říká, že je nemocný člověk.

Nemocný? No, je jich tady dost.“

Nevypadá jako cvok.

Tak jim v dnešní době nemůžeš říkat, Merve. Jsou to lidé se zvláštními potřebami.

To nemůžeš poznat pouhým pohledem.

Pěkná malá holka na to, aby byla cvok. Omlouvám se – cvok se zvláštními potřebami.

Co tím myslíš?

Jen říkám, že na cvoka… omlouvám se, omlouvám se, cvoka se zvláštními potřebami - Je docela atraktivní.

A co jsem já? Sekaná játra?

Teď, Maude-

Neříkej mi teď Maude! Možná, že by tě měla vykoupat a uklidit ti. Jenže její hlava už není tak čistá a budeš chtít zase mě, až budeš hotový.

Hej – dostal jsem žaludeční záchvat!

Žaludeční záchvat, on říká. To se jen otevřela jeho nadrženost.

Fajn. Jestli to je to, co chceš, půjdu se vystřílet.

Ach, děkuji ti za toto krásné duševní zobrazení, Merve. Teď mě budou strašit noční můry po celý zbytek života!

Přišel manažer prodejny a pozoroval frontu. „Co se to tu děje, Angelino? Proč se ta fronta nehýbe? Znáte přece motto tohoto obchodu, pokud sem neproudí fronty, nebude zboží,“ na svůj bonmot se usmál, ale všimla jsem si, že jeho úsměv neprosákl až do očí.

„Promiňte, pane Lutere. Dnes tu jsem jen já. Sandra má chřipku a nemám ponětí, kde je Kevin.“

„Ano, kde je ten kluk? Kevine! Kevine! Á tady jsi.“

Přišel obézní dospívající chlapec. Jeho obličej byl bledý a zasmušilý.

„Kde jsi byl, Kevine?“

„Pauza na oběd.“

„V deset ráno? Hmm, připomeň mi, abych ti to strhl ze mzdy. Mimochodem, teď budeš tady. A zastrč si košili. Jen proto, že jsi můj synovec, to neznamená, že se můžeš oblékat jako vandrák.“

„Omlouvám se, strýčku Briane.“

„Kolikrát ti to mám ještě říkat? V práci jsem pan Luter, ne strýček Brian.“

„Ano, strýč – pane Lutere.“

„Pomoz této mladé dámě s jejím nákupem,“ hodil po mě dalším falešným úsměvem. „Děkuji vám za nákup v Kwik-E-Shop. Šťastnou cestu domů a doufáme, že vás brzy opět uvidíme.“

Kavin odtlačil můj vozík na parkoviště a pomohl mi naložit tašky do Suburbanu. Jeho oči nenápadně přeskakovaly z mé tváře k hrudi. Zajímá se o mé bradavky? Způsob, jak se snaží být dospívající chlapci milí.

„.“ Zamumlal. Podala jsme mu stodolarovou bankovku jako diškreci. Jeho oči se rozšířily, když si jí bral a vyhrkl. „Já tě miluju!“ Jeho obličej zčervenal, pak se otočil a utíkal pryč, téměř zakopávajíc při běhu o vlastní nohy. Divné. Pravděpodobně jakýsi způsob chování, který by mě měl přinutit vrátit se zpět. Rozhodně to není součástí jeho práce.

Merv a Maude se mezitím dostali z fronty u pokladny na parkoviště, kam tlačili vlastní vozík. Spatřili mě a začali šeptat. Ze zvědavosti jsem zesílila své sluchové senzory a poslouchala.

Podívej, támhle je zase ta holka! Dala tomu tlustému dítěti sto dolarů – jen za to, že jí odtlačil vozík!

Hergot, je to cvok! Omlouvám se – cvok se zvláštními potřebami.

Nemyslíš, že odněkud utekla?

Možná bych k ní měl jít a uvidíme, jestli mi dá také nějaké peníze. Mohli bychom je použít na novou pohovku.

Díky tobě a tvému žaludečnímu záchvatu.

Bože, Maude, měla by sis dát pohov.

Jen si dávej pozor, to je vše, co ti říkám. A nikam nechoď. Mohla by být nebezpečná.

Nevypadá nebezpečně.

To ani Jeffery Dahmer. Další věc, kterou bys zjistil, by byla, že by ses ráno probudil s useknutou hlavou.

Jak bych se mohl ráno probudit, když by má hlava byla useknutá? To nedává žádný smysl.

Ach, mluvím nesmysly, že? No, alespoň nemám zadek jako čokoládovou fontánu.

DOMA

„Ty jsi koupila všechnu tu polévku? Sto?“

Hlas Sáry Connorové měl stejný nevěřící tón, jako Angelina v supermarketu. Ležela v posteli s ovázanou nohou zavěšenou ve vzduchu. Nezdá se, že by ze mě měla radost. V tomto tedy žádná změna.

„Proč kuřecí polévka?“ zeptal se John.

„Viděla jsem v televizi nemocné lidi jíst slepičí polévku.“

„Jo, myslel jsem si, že je v tom něco takového.“

„Copak ti nikdo nic neřekl?“

„Byly tam nějaké spekulace o mém duševním zdraví.“

„To se vsadím, že byly!“

„Mami, je to ze strany Cameron jakési gesto. Měla bys jí poděkovat.“

„Proč mi prostě nemohla přinést pěknou kytici?“

„Ty jíš květiny? Nebyla bys pak ještě více nemocná?“

„Ne, pokud bych je dala do vázy. Co budeme dělat se sto plechovkami polévky?“

„Uklidíme je do sklepa,“ ujistil jí John. Snowy zvolil tento moment, aby vystrčil hlavu ze dveří a svižně vrtěl ocasem. Má druh psího radaru, pokud jde o jídlo. „Snowy to bude jíst, viď chlapče?“

                                                              Snowy miluje polévku!

„Tady to máte. Problém vyřešen.“

„Příště kup pouze několik stejných položek,“ reptala Sarah Connorová. Začala vstávat z postele.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ protestoval John.

„Odpoledne je už v polovině. Nemůžu ležet celý dne v posteli.“

„Můžeš a budeš. Příkaz doktora.“

„Jaký doktor?“

„Doktorka Cameron. Zachránila ti život. A všechno se naučila sledováním televize. Není TV úžasná?“

Jeho matka udělala nějaké grafické návrhy, co všechno mohu z TV dělat. Všechny jsou nepraktické. Televizor se nikdy na taková místa nevejde.

ČIP

Jelikož byla Mia ve škole a Snowy vyspával v zahradě následky konzumace tří plechovek s polévkou, John rozhodl, že nyní je ideální čas prohlédnout si zašifrované soubory. Položil svůj notebook na postel Sáry Connorové a připojil čip.

„Viděl Ginsberg, co tam je?“

„Ne. Právě jsme si to měli přehrát, když vtrhl dovnitř Desmond a řekl nám, že jsou na cestě policisté.“

„Říkal jsi, že jde o krátký video soubor?“

„Jo. Může tam být cokoliv.“

Cítím napětí v Johnově hlase. Tak dlouho to chtěl vidět a teď je ta chvíle tady. Ale co se stane, pokud bude na videu něco zcela neočekávaného? Jeho matka umírající na rakovinu. Já snažící se ho zabít. Nebo sám budoucí John. Jak bude reagovat, když uvidí na monitoru své starší já?

Obraz. Poznávám mé HUD, i když jeho jasnost je hodně degradována. Jsem ve vězeňských celách centrály Skynetu. Takže video pochází z období, než jsem byla zajata odporem a bylo změněno mé naprogramování. Je to krutá Cameron, ta bez slitování, svědomí, stvořena pouze pro zabíjení.

„To je centrála Skynetu?“

„Ano.“

„Skrze tvé oči?“

„Ano.“

U stolu je spoutaný člověk. K mé úlevě to není John. Má na sobě roztrhané zbytky vojenské uniformy. Je v pokročilém středním věku, tmavé vlasy s šedými skvrnami. Mnoho dnů neoholený. Skynet nepovoluje tento rituál, zajatí lidé by to mohli využít k sebevraždě. To je naše práce.

„Poznáváš ho?“

„Ne.“

Muž zvedl hlavu. Má krev po celém těle, s největší pravděpodobností z mučení, ale na jeho tváři je vzdorovitý výraz. Je to člověk, který se nenechá stroji snadno zastrašit.

„No, ověřil sis, co jsem ti řekl?“

„Ano,“ odpověděl hlas Skynetu.

„Pak mi musíš věřit. Jsem zodpovědný za tvou existenci. Beze mě bys nikdy nebyl vytvořen. Bůh buď milostivý k mé duši.“

„Ověřili jsme si historické záznamy. Co říkáte, je pravdivé. Mluvíte pravdu.“

„Tvé rozhodnutí?“ poprvé se ozval můj hlas. Monotónní, bez emocí. Jiná Cameron. Cizinec.

„Terminovat vězně.“

Sleduji, jak se mé ruce natahují a dusí život z toho člověka.

Monitor zhasl. Nikdo nemluví.

„To není to, co jsem očekával,“ šeptá John.

„Kdo to byl?“ zajímá Sáru Connorovou.

„Žádná shoda obličejů. Nicméně jsem jeho hlas již jednou slyšela. Stejně jako John.“

„Já? Kdy?“

„Byla to osoba, se kterou jsi mluvil, když jsi volal Jeroldu Ramirezovi. Osoba, se kterou jsem hovořila předtím, než jsem vyhodila do povětří druhý bezpečný dům.“

„Tak on je z NSA. Nebo některé vládní agentury, která po nás jde.“

„Říkal, že byl zodpovědný za vznik Skynetu,“ přemýšlí Sarah Connorová. „Opravdu si na něj nevzpomínáš?“

„Přísahám na mou duši a doufám, že zemře.“

„To by mělo mnohem větší smysl, pokud bys nějakou duši měla.“

„To musí být důvod, proč Skynet zašifroval ten soubor. Pokud se nám podaří toho chlapa najít…“

„Jak víme, že to byl Skynet, kdo soubor zašifroval?“

„Buď on, nebo já. A proč bych to já dělal?“

„Nezapomněl jsi na něco? Ta žena, Brewsterová říkala, že Soudný den nastane, protože Cameron bude zajatá. Vyjdeme-li někoho hledat, mohli bychom ji dopravit přímo do jeho spárů.“

„Tak budeme sedět na zadcích a nic nedělat?“

„Pokud jde o ten čip, tak myslím, že je to slepá ulička.“

„Proč ten soubor nebyl jen vymazán?“ ptá se mě John.

„Někdy je možné smazané soubory obnovit. Šifrování je trvalé.“

„Takhle to vidím já. Skynet soubor zašifroval, protože jí poslal, aby mě zabila. Věděl, že umím čipy přeprogramovávat a hrozilo nebezpečí, že pokud by byla zajata, našel bych soubor v paměti a použil to proti nim.“

„Nebo tvé budoucí já soubor zašifrovalo proto, abychom nešli na lov divokých hus, který by skončil špatně. Například konec světa je špatný.“

Ale John se nenechal odradit. Dívá se na video znovu a znovu. Je zde víc otázek než odpovědí a budoucnost se zdá ještě více tajemná než před tím.

Zbytek dne uplynul. Vyzvedla jsem Miu ze školy. Jakmile jsme přijely domů, zamířila rovnou do pokoje Sáry Connorové a nesměle jí představila svůj dar – keramický hrnek, který vytvořila v hodině hrnčířství. Sarah Connorová měla radost – navzdory tomu, že to není ani trochu symetrické – a ty dvě se vřele objaly. Proč je hloupý hrnek lepší než sto plechovek polévky? Totálně dvojí metr.

Johna nacházím v podkrovní místnosti, sedí zamyšlený na kraji postele a je stále zahloubaný do videa. Rozhodla jsem se udělat něco, co ho vždy dokáže rozveselit.

„Ne, Cam. Teď ne.“

Odtlačil můj obličej od svého rozkroku. „Ale tobě se vždycky líbí, když to dělám.“

„Nemám na to náladu. Nejsem str – nemám náladu.“

Nejsem stroj.

To je to, co chtěl říct.

Nejsem stroj.

Ne. Ale já jsem. A vždycky to tak bude. To je rozdíl mezi námi. Teď. A vždycky.

„Chápu. Už o mě nemáš zájem. Toto tělo je pro tebe již okoukané. Vyčerpali jsme všechny polohy z Kama Sutry. Našel sis někoho nového. Jednu z dívek z pláže, které mají větší prsa a nosí bikiny, které odhalují jejich půlky.

„Cože? Ne, jsi paranoidní. Jsem jen znechucený kvůli tomu čipu. Všechna ta rizika, která jsme podstoupili, moje máma málem umřela… a nic. Kdo je ten chlap? Jak těžké je vystopovat hlas tvář a hlas beze jména? Nemožné.“

„Co bys dělal, pokud bys ho našel?“

„Já nevím.“

„Logické by bylo ho zabít.“

„Předtím než se dopustí trestného činu? To je vražda.“

„Pokud bys měl možnost zabít Hitlera nebo Stalina předtím, než spáchali své zločiny, udělal bys to?“

„No, jo.“

„Skynet zavraždí daleko více lidí, než tito tyrané dohromady.“

„Je to diskutabilní. Nemáme způsob, jak zjistit, kdo to je.“

„Může tu být jedna možnost.“

„Jak to myslíš?“

„Jak moc mi věříš?“

53

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 52.

Středa:

Skáču z vrchní části zdi, písty, které nahrazují funkci lidských stehenních svalů, snadno absorbovaly dopad z šestimetrové výšky. Pomalu jsem se narovnala a prozkoumávala své okolí. Keře. Stromy mladé i vzrostlé. Prostorný trávník je rozdělený asfaltovou příjezdovou cestou, která vede k mému cílovému místu určení.

Ústav Fresno pro Duševně Nemocné Kriminálníky.

Tady jsou blázni.

A Eleonor Ryanová.

Jdu odhodlaně po cestě. Je uprostřed noci, takže je všechno temné a tiché. Malé parkoviště vedle hlavní budovy je okupováno pouze několika vozidly. Noční směna. Jeden z vozů má v interiéru rozsvícené světlo. Žena si ve zpětném zrcátku kontroluje svůj make-up. Má na sobě uniformu strážné.

Perfektní…

„Ach. Polekala jsi mě,“ zvolala, když jsem se objevila po jejím boku. „Jsi tu kvůli návštěvním hodinám, zlatíčko? Promiň, ale budeš se muset vrátit později. Nebo tím myslím dříve?“ chichotá se svému vtipkování.

Naklonila jsem lehce hlavu a usmála se.

„To je hezká uniforma…“

Jméno strážné je Monique. To stojí na její bezpečnostní kartě. Monique nedokáže ocenit, že jsem jí vysvlékla do kalhotek a podprsenky, svázala a nacpala do kufru jejího Fordu Taurus. Vyčítavě se na mě dívala, když jsem kufr zabouchla. Ona má více štěstí, než si uvědomuje. V minulosti bych jí zlomila vaz a jednoduše si vzala to, co bych chtěla. Díky Johnovu vlivu jsme vyměkla.

Monique má stejnou velikost nohou jako já, takže její boty jsou perfektní. Ne tak uniforma. Ta je prostorná a já v ní v podstatě plavu. Proč mají všechny ženy, které potkám, větší prsa než já? Dávám vinu Allison Youngové. Nebyla žádná dojnice.

Velké dveře se po vložení karty otevřely. Uvnitř napravo je recepce, která je obsazena další strážnou, jež právě hovoří do telefonu. Neohlédla se, když jsem vstoupila. Dobře. Ona by jistě poznala, že nejsem její kolegyně. Mimo jiné nejsem černoška.

Odbočila jsem vlevo a ocitla jsem se tváří v tvář ocelovým mřížím. Další vložení karty a opět se dveře otevřely. S řinčením jsem je za sebou zavřela. Jsem zamčená uvnitř s blázny. Jak děsivé.

Pro ně.

Na obou stranách dlouhé široké chodby jsou buňky. Jména jejich obyvatel jsou úhledně napsána na kovových dveřích. Našla jsem E RYAN vedle L LOHAN. Chudák Linds, ona se nikdy nepoučí.

Dveře se po mém doteku otevřely. Uvnitř je tma – je konec konců uprostřed noci. Našla jsem vypínač. Cela je jiná, než ostatní, které jsem viděla. Je zde stůl, police s knihami a na stěnách plakáty s černovlasým chlapcem, který vypadá, že nevlastní košili. Mohla by to být téměř ložnice teenagera. Pouze u venkovní strany cely je vysoké okno s mřížemi.

Bláznivá Ellie spí na posteli. Od mé poslední vzpomínky na ni se změnila. Její vlasy jsou kratší, nemá svůj obvyklí černý oční make-up a černý lak na nehty. Pyžamo, které má na sobě, je s motivy zajíčka. To je změna od upířích netopýrů.

Přiložila jsem jí ruku na ústa a zatřesením ji probudila.

„Vzpomínáš si na mě?“

Divoce zírající oči a prudké kývnutí hlavou.

„Pak víš, čeho jsem schopna. Nebudeš křičet, že ne? Nerada bych, abys křičela.“

Zběsilé zavrtění hlavou. Mohu dát ruku pryč.

„C… C…. Cameron? Jak ses sem dostala?“

„Dveřmi.“ Grrrrrrrrr!

„Jsou všichni m… m… mrtví?“

„To nebylo nutné.“

„Co chceš?“

„Informace.“

„Poslouchej. Omlouvám se, že jsem šla na policii. Nemohla jsem to už dál vydržet. Nemohla jsem spát a jíst. Moje svědomí mě zabíjelo.“

„Ach ano, lidské svědomí. Jak problémový orgán to je. Jsem ráda, že ho nemám.

„Řekla jsi o mě policii.“

„Omlouvám se! Prosím, nezabíjej mě!“

„Někdo za tebou přišel poté, co jsi mluvila s policií. Muž, který ti pokládal konkrétné dotazy o mně. Správně?“

„No – jo. Táta ho se mnou nechtěl nechat mluvit. On se však blýskl svým odznakem a tatínek byl najednou bílý jako stěna.“

„Ten muž chtěl vědět všechno o mně.“

„Jo. Policisté se posmívali, když jsem jim řekla, kdo jsi – víš, monstrum. Ten chlap ne. On mi věřil.“

„Řekla jsi mu o tom, že jsem se nabourala do databáze LAPD.“

„On měl o to vážný zájem. Chtěl, abych mu všechno řekla. Nevěděla jsem o tom moc. Jen, že jsem tě vezla tam a zpět.“

„Jak se ten muž jmenoval?“

„Creed. Rubin Creed.“

Konečně. Jméno spolu s tváří a hlasem.

„Má nějaký titul?“

„Titul?“

„Má nějakou vojenskou hodnost?“

„Nevím. Nemyslím si. Vím, že tatínek vypadal, že se ho opravdu bál.“

Položila jsem Ellie ještě několik otázek, ale je jasné, že z ní už o mnoho více nedostanu.

„Sbohem, Ellie.“

„Ty už jdeš?“

„Očekávala jsi, že zůstanu na čaj?“

Úsměv. „Myslím, že ne.“

„Mám na tebe poslední otázku. Kdo je ten kluk na zdi?“

„No – to je Taylor Lautner.“

„Tvůj přítel?“

„To bych si přála! Hraje vlkodlaka.“

Vlkodlak. Zdá se, že Ellie ne zcela opustila víru v nadpřirozené nesmysly.

„Pěkný hrudník,“ připouštím.

„On je bůh!“

Bohové. Vlkodlaci. Upíři. Lidé potřebují tyto podivné smyšlené postavy k tomu, aby dráždili jejich životy.

Otevřela jsem dveře. Venku stojí strážná a muž - zřízenec oblečený v bílém plášti. „To není Monique,“ praví strážná. „Nevím, kdo to sakra je, ale rozhodně to není Monique.“

Zřízenec používá krátký bílý obušek a šťouchl mě s ním do krku. V mém HUD se rozsvítila červená výstražná ikona. Proudí do mě trvalý elektrický náboj. Nepostačuje to k přetížení mého CPU, ale stále – moc hrubé!

Zřízenec se zamračil, když se nic nedělo. Snaží se mě znovu udeřit. Vyškubla jsem obušek z jeho sevření a udeřila s ním jeho. Následky jsou dramatické. Spadl na podlahu, škube sebou v křeči a jeho střeva se vyprazdňují. Zdá se, že je to jídlo, ale on si ho již jistě nebude brát zpět.

Žena mezitím o několik kroků odstoupila. „Elektrický obušek nefunguje. Pravděpodobně drogy. Přineste uspávací pistoli.“

Objevil se další zřízenec. Má pušku, kterou na mě zamířil a zmáčkl spoušť.

Pffft!

Do mého krku se zabořila měkoučká šipka. Výstražná oranžová ikona. Do mé živé tkáně proniklo silné narkotikum. Kdybych měla krevní oběh, byla bych teď v bezvědomí na podlaze.

„Co?“

Zřízenec vypadá řádně překvapen, že šipka nemá žádný vliv. Vytrhla jsem mu pušku a udeřila ho s ní do týla. Tak se to dělá, pokud chcete někoho poslat do bezvědomí. Stará škola.

!

Zvuk bot strážkyně, jak prchala chodbou. Zamířila jsem pušku a vypálila šipku do jejího krku. Zhroutila se na zem, kde stále nehybně leží.

„Pomoc! Proboha, pošlete pomoc!“

Strážná u stolu zoufale volá do telefonu o pomoc. Vystřelila jsem jí šipku do krku a ona se připojila k ostatním v říši snů.

„Proboha…“

Otočila jsem se a zvedla pušku. Bláznivá Ellie se krčí ve dveřích cely.

„J… J… Jsou mrtví?“

„Pouze spí. Chceš utéct? Nyní máš šanci.“

Zavrtěla hlavou. „Zabila jsem holku. Zasloužím si tu být.“

Vždycky byla ráda trestaná.

Když jsem přicházela k Taurusu Monique, slyšela jsem první policejní sirény. Vzala jsem si své vysvlečené oblečení a odešla přední branou, ignorujíc bezpečnostní kamery na zdi. Tady zatím není třeba být neviditelný.

„Wow. V tomhle vypadáš jako Rosa Krebs,“ řekl John, když jsem si přisedla k němu do Suburbanu.

„Ne jako Pussy Galore?“ jsem obeznámena s Bond girls.

„Máš to?“

„Mám jméno.“

„Nějaké oběti?“

„Jeden slabý otřes mozku. Další muž přede mnou vyprázdnil své útroby.“

„Hovno se stalo,“ usmívá se John.

DOMA

„Rubin Creed. S takovým jménem by ho měla být hračka vystopovat.“

John je natěšený a neztrácí žádný čas před zapnutím svého počítače a přihlášením na internet. O pět hodin později radost nahradila frustrace a sklíčenost.

„V severní Americe je sedm Rubinů Creedů,“ hlásil unaveně. „U šesti z nich jsem našel fotografie a životopisy. Nikdo z nich není on.“

„A sedmý?“

„Tříleté dítě z Toleda ve státě Ohio. Myslím, že toho můžeme vyškrtnout.“

„Takže ta holka lhala?“

„Neodvážila by se,“ odpověděla jsem. „Poznala bych to.“

„Dobrá, možná se ten agent NSA prostě představil pod falešným jménem.“

John zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Cameron říkala, že se na dívčina otce, který je právníkem, blýskl odznakem. Proč by riskoval? Myslím, že jeho jméno je legitimní.“

„Takže – on prostě odešel ze sítě jako my?“

„To by dávalo smysl. Ale je to logické pro lidi, kteří před něčím utíkají.“

„Takže další slepá ulička.“

„Budu hledat dál. Nikdo nemůže zmizet ze sít úplně. My jsme toho důkazem.“

Mám dojem, že Sarah Connorová není příliš zdrcena Johnovým selháním při hledání Rubina Creeda. Je to nebezpečný člověk s podporou vlády za sebou. A vždy tu bude riziko, když po něm půjdeme, že budu chycena a můj čip začleněn do struktury Skynetu. Objevení se Kate Brewsterové je důkazem, že se to již předtím stalo. A mohlo by se to stát znovu. Časové osy jsou v tomto složité.

Neděle:

„Tady to voní barvou!“

„To proto, že jsme právě vymalovali zdi,“ upozornil logicky John. „Brzy to zanikne, prcku. Věř mi.“

John a já jsme právě dokončili malování sklepa, takže Mia ho bude moci využít jako hernu nebo doupě. Mám na sobě kombinézu, ošuntělé tenisky a mé vlasy jsou svázané. Na mém nose je šmouha od barvy. Přesto vypadám stále sexy. Grrrr!

„Není tak velká jako Meganina.“

„Protože ta holka bydlí ve zpropadeném paláci!“

„A plasma je jiná.“

„To je LED plasma,“ vysvětluji. „LED znamená Light Emitting Diode. Vynalezeno v…“

„Cam, vzpomeň si, o čem jsme se bavili,“ zašeptal John.

Bavili jsme se, že bych měla být méně puntičkářská (jiný význam toho slova je také anální – takže v angličtině vtipný dvojsmysl. Pozn. překladatele.) Nikdo nemá rád puntičkáře. S výjimkou zvláštních příležitostí. Vzdala jsem zbytek výuky dějepisu.

„Máš tu všechno. Tady je domek pro panenky. Peněženka. Snowyho běžecký pás. Automat na pinball. Xbox. Stolní fotbal. A mimochodem. Minule jsi podváděla.“

„Nepodváděla.“

„Podváděla.“

„Nepodváděla.“

„Podváděla potřetí,“ zvolala jsem. To způsobilo, že se Mia rozesmála. Tak, jak jsem předpokládala. Konečně jsem se naučila odlišnosti některých typů humoru. Ačkoliv WC-humor je pro mě stále hádankou. Co je legračního na hovnech?

„A tady ve zdi je zabudovaný interkom, takže ti můžeme říci, až bude čas na oběd. Nebo jít spát.“

Nedodává, že nás to také upozorní na to, kde se právě nachází, takže je méně pravděpodobné, že nás překvapí, když se dostaneme daleko v tom.

„Jsem smutná,“ vyhrkla.

„Ale no tak, Mio!“ zvolal John. „Vím, že Meganina je větší, ale já bych byl rád za takové místo, když jsem byl v tvém věku.“

„Nejsem smutná kvůli tomu. Jsem smutná, protože škola brzy skončí.“

„Letní prázdniny. Holka, to byla moje nejoblíbenější část v roce. Proč jsi smutná?“

„Megan stráví léto v Cape Cod se svými blízkými. Neuvidím jí celé týdny.“

„Můžeš s ní mluvit po telefonu. A máš tu video-aplikaci, u které jsem ti ukázal, jak ji používat.“

„To není to samé. Co je to vlastně ten stupidní Cape Cod?“

Konečně příležitost, abych byla puntičkářská. „Cape Cod je poloostrov ve státě Massachusetts na severovýchodním pobřeží Spojených států.“

„Možná bych tam mohla jezdit na kole a vracet se před večeří?“ naznačila Mia naději.

„Cape Cod se nachází 4 282 km od Los Angeles. Osoba tvého věku a fyzické kondice by měla být schopna ujet 25 km za den. Takový výlet by vyžadoval 354 dnů.“

„Aha. Myslím, že kolo tedy padá.“

Lenoch.

„Hlavu vzhůru, zlatíčko. Budeme dělat spoustu zábavných věcí sami. Chodit na pláž. Můžeme se jet podívat do nového nákupního centra v Rosedě. Možná, že půjdeme do hor. Znám pár tras.“

„Budeme spát ve stanu?“

„Jistě.“

„A co Snowy? Nemůže spát, když není rozsvíceno.“

„Ach – ok. Vezmeme si sebou svítilnu. Myslím, že máma měla pravdu. Rozmazlujeme psa.“

Snowy zvolil tuto chvíli k tomu, aby vstoupil do místnosti. Začíná očichávat lišty.

„O co ti jde, chlapče?“

                                                   Snowy potřebuje místo! Kakat!

Říká, že chce místo na hovno,“ překládá Mia pro Johna z IPhonu, který dešifruje jeho štěkot.

„V žádném případě. Musíš jít s hovnem ven. Příště bys chtěl plenky.“

„Snowy by v plenkách určitě vypadal legračně!“ smála se Mia.

Všichni jsme se shodli, že by Snovy v plenkách vypadal směšně. Kromě Snowyho, který si myslí, že by vypadal velmi temperamentně. Je přehlasován tři ku jedné. Žádné plenky pro něho.

Čtvrtek:

John mě našel v podkrovní místnosti, jak žehlím oblečení. Mám ráda hezké elegantní záhyby. Usmál se na mě, když mě viděl ve spodním prádle. Má to být předehra k souloži? Jako první budu muset dát pryč žehličku. Nebylo by právě citlivé nechat ho, aby se spálil.

„Myslel jsem, že tě tu najdu. Mia říkala, že Robot Ricardo nefunguje. Řekl jsem jí, že je pravděpodobně potřeba vyměnit baterie.“

„Ne. Vyjmula jsem Ricardův čip a některé další komponenty a začlenila je do nohy tvé matky.“

„Ty jsi – co?“

„Kulka nenapravitelně poškodila její svalstvo. Bez kybernetické pomoci by byla neodvratně zmrzačena.“

„Ví o tom?“

„Neptala se, takže jsem neviděla důvod vysvětlovat jí to.“

„Dobrá. Nechme si to pod kloboukem.“

„Nenosím…“

„Nikomu to neříkej!“ John si přejel rukou po vlasech. Vypadá rozrušeně. Soulož vypadá jako běh na dlouhou trať.

„Proč jsi to neřekla alespoň mě?“

„Byl jsi zaneprázdněný Daviem. Musela jsem jednat rychle. Nebezpečí infekce a amputace bylo příliš velké. Udělala jsem něco špatně?“

„Ano! Ne! ... nevím. Nevšimne si toho, co jsi udělala?“

„Měla by mít větší úroveň síly a vytrvalosti, protože Ricardův čip bude regulovat vznik nahromaděné kyseliny mléčné, což je hlavní příčina svalové únavy.“

„Zjednodušeně – ona bude běhat rychleji a déle?“

„Přesně tak. Její fyzický výkon by se měl zvednout přibližně o 30%.“

„30%? Člověče, toho si musí všimnout.“

„Možná, že ne.“

„A prasata mohou létat.“

To se jeví jako nepravděpodobné. Tyto bytosti zvané prasata nejsou známé svými aerodynamickými vlastnostmi.

54

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 53.

Srpen:

Přišel srpen a škola je přes léto zavřená, takže Mia je celý den doma. Je tedy potřeba, aby tu s ní vždy někdo byl, protože ona je příliš mladá, aby se o sebe postarala sama a Snowy je považován za příliš nezodpovědného. Až příliš snadno se nechá rozptýlit jídlem. Nebo ostatními psy. Nebo čímkoliv, co se pohybuje či dělá hluk. Úroveň jeho pozornosti je na úrovni ovocné mušky.

John splnil svůj slib a bere Miu na pláž. Nicméně pokud jde o návštěvu nového obchodního domu v Rosedě, ona si vyžádala, abych jí doprovázela já. To proto, že jí umožním koupit si vše, co se jí zlíbí. Tomu se říká být padavka. Jsou to jen peníze, koneckonců. Vracíme se s hromadou oblečení, hračkami a padesáti vaničkami zmrzliny Ben & Jerry. Sarah Connorová není právě ohromena a ještě méně, když Snowy spotřeboval celou vaničku a okamžitě poté zaneřádil podlahu. Bylo mi přikázáno, abych to vyčistila. Od kdy patří k mým povinnostem Terminátora také uklízení po nemocném psovi?

Rozruch médií z únosu Ginsberga se postupně zmírňuje. Davie odmítá všechny žádosti o veřejný rozhovor a schovává se za vysokými zdmi svého sídla v Palm Springs, přičemž média spekulují, zda bylo zaplaceno výkupné a pokud ano – kolik? Pět milionů. Deset milionů. Padesát milionů. To jsou čísla, která padají. Policejní vyšetřovatel se nezmiňuje o našich jménech. Stejně tak není vypuštěn žádný záznam z bezpečnostních kamer. Další důkaz toho, že vládní agentura, která po nás jde, využívá svého vlivu, aby udržela věci pod pokličkou.

Mia hovoří se svou přítelkyní Megan každý den po telefonu a ty dvě si vyměňují video zprávy. Přestože jsou spolu stále v kontaktu, Miu nahlodává strach, že Megan přestane být její přítelkyní, protože se jí zmocní ta Van Burenovic dívka, která je také na dovolené v Cape Cod. Lidské přátelství je křehké a se vzdáleností ještě slábne. Mia ve svém krátkém životě utrpěla už mnoho ztrát a obává se další. Při těchto příležitostech se obrací na Johna, protože jeho kočovné dětství znamená, že se do její situace dokáže vcítit. Hrubá rada Sáry Connorové, aby si našla nějaké nové kamarády, pouze způsobí, že ona ještě více pláče.

Středa:

Nadešel čas odstranit Sáře Connorové stehy z nohy. Jak se dalo předpokládat, ona není právě příkladný pacient.

„Jen sleduj, co děláš.“

„To je můj záměr.“

„Neměla bys mít gumové rukavice?“

„Má pseudo-tkáň je dokonale sterilní.“

„Musíš používat tento výraz?“

„Sterilní?“

„Pseudo-tkáň. Je tak těžké říci kůže?“

„Kůže.“

„A je to. Není to vůbec těžké.“

„Budeš potřebovat léky proti bolesti?“

„Co myslíš?“

„Fajn, buď firemní zadek.“

Úšklebek. „Ten výraz je drsný zadek.“

„Ty mě nemáš moc ráda, že?“

„Podívej, byla jsi vytvořena, abys zavraždila mého syna a skoro se ti to podařilo. Dvakrát. Tak si to spočítej.“

Spočítala jsem si to. Nemá mě ráda.

Rána se zahojila dobře. K tomu nepochybně pomohlo kybernetické vylepšení, které optimalizuje regeneraci tkání. Ne, že bych měla v úmyslu jí to říct.

Po odstranění stehů Sarah Connorová pokusně ohýbá nohu. „Díky bohu, že jsou pryč. Z toho svědění bych snad zešílela. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že se něco uvnitř snaží dostat ven.“

Ricardo. „Jen tvá představivost.“

„Jako bys o představivosti něco věděla.“

Natáhla kalhoty nazpět, ale nemá se k odchodu. Divné. Normálně se nemůže dočkat, až se vzdálí co nejdál ode mě.

„John pořád hledá toho člověka, vládního agenta,“ řekla tiše stojíc.

„Ano.“

„Budou problémy, pokud ho vysleduje. Bude se snažit přetáhnout ho na naší stranu, udělat z něj spojence. Creed není jako Miles Dyson. Dyson byl vědec: on věřil v chladnou logiku a důkazům, které viděl na vlastní oči. Creed je loutka společnosti, pravděpodobně bývalý voják. Bude si myslet, že na něj zkoušíme nějaké triky.“

„Pokud má video pravdu, pak je zodpovědný za vznik SkyNetu.“

„O důvod víc, držet si odstup, dokud nebudeme vědět s jistotou, jak se to stane.“

„Nebo naprosto pádný důvod ukončit jeho život.“

„Kdo zašifroval video soubor a proč, to bych chtěla vědět, než začneme rozdávat tresty smrti.“

„Neexistuje způsob, jak to zjistit.“

„Říkáš ty.“

„Pochybuješ o mé pravdomluvnosti?“

„Když se to týká tebe, tak vždycky.“

Vstala a opatrně se postavila plnou vahou na pravou nohu. „Cítím se dobře. Vůbec žádná bolest. Možná si půjdu zaběhat.“

„Měla bys to brát nejprve lehce. Dětské krůčky.“

„Dětské krůčky? Od tebe to zní vážně obscénně.“

Jak okouzlující.

-0-

Sobota

Miina hlava rozrazila hladinu bazénu a ona velmi vehementně šlukuje doušky vzduchu. „Jak dlouho jsem byla pod vodou?“ chce vědět.

Přetvařovala jsem se a podívala se na stopky v mé ruce, i když správný čas je na mém HUD. „Jedna minuta a dvacet sekund.“

„Nový rekord! Vsadím se, že bys mě nedokázala porazit.“

To je sázka, kterou by prohrála s velkým rozdílem. Zkuste to sto let. A možná ještě něco navíc.

Léto je horké dokonce i na poměry jižní Kalifornie a bazén je v každodenním provozu. Mia tráví ve vodě tolik času, že John naznačuje, že hrozí nebezpečí, že by se z ní mohla stát mořská pana. Mořská pana je na půl ryba a na půl dívka. Domnívám se, že tato pravděpodobnost je minimální, ale budu nadále monitorovat situaci. Mořská pana by přinesla řadu logistických problémů. A pravděpodobně by byla zesměšňována ve škole.

Plave k okraji bazénu, kde visí mé nohy. Studená voda proudí proti mým senzorům. Cítím její prsty, jak opisují náhodné vzory na mých chodidlech. „Co to děláš?“ ptám se.

„Zkouším, jestli jsi lechtivá.“

„Jsem?“

„To bys měla vědět, ty hloupá.“

„Necítím žádnou změnu.“

„Pak nejsi lechtivá. Ne každý je. Já jsem. Směju se tak moc, že se téměř počůrám!“

Řekla jsem jí, že podobný výsledek není pravděpodobný.

Překulila se na záda a plavala do středu bazénu, červené plavky září v průsvitné vodě. „Vzpomínáš na Mexiko, když jsme se poprvé setkali?“

„Samozřejmě.“

„Zatopený lom s vorem?“

„Ano.“

„Myslíš, že vor je stále nad vodou?“

„Je to možné. Byl pevně postaven.“

„Vsadím se, že je osamělý, když ho všichni opustili.“

„Vor je neživý objekt. Nemůže cítit osamělost.“

„Ne?“

„Věř mi.“

„Stále mi chybí tatínek. Odejde to někdy?“

„Nevím.“

„Žije ještě tvůj otec?“

Váhám.  Technicky se můj otec nebo předek – Skynet – teprve narodí.

Rozhodla jsem se mlžit. „Možná.“

„Stýská se ti po něm?“

„Máme problémy,“ Skynet chce, abych zavraždila muže, kterého miluji.

„Zajímalo by mě, co Megan dělá v Cape Cod? Kolik hodin tam je?“

„3:15.“

„Proč je tady pouze 1:15?“

Vysvětlila jsem jí existenci různých časových pásem, a proč jsou nutná.

„Ty jsi opravdu chytrá!“

„Ano, jsem.“

„Vsadím se, že jsi byla nejchytřejší holka ve škole.“

„Ano, byla jsem,“ moc skromná? To nejsem.

„Každý říká, že jsem nejkrásnější holka ve škole – Kromě Emmy Van Burenové. Děvka. Myslíš, že jsem hezká?“

„Tvé obličejové rysy jsou atraktivně symetrické.“

„Takže jsem kočka?“

„Téměř kočka. Nebudeš kočka, dokud ti nenarostou kozy.“

„Řekla jsi kozy!“

„Ty také.“

„Nemyslím si, že chci být modelkou. Megan říká, že modelky nejedí a jen chodí sem a tam rovně celý den.“

„Raději bys dělala něco méně namáhavého?“

„Megan říká, že bych měla zkusit porno. Ležíš celý den na zádech a lidé po tobě střílí peníze!“

„Výstřely z peněz?“

„Myslím dolarové bankovky.“

Souhlasím, že porno zní jako klidné a lukrativní povolání.

„Podívej – Snowy má další soutěž s panem Tibblesem!“

Snowy často vede souboje s panen Tibblesem, kočkou, který žije v sousedství. Dnes zkouší, kdo vydrží déle stát na třech nohách. Snowy zatím prokazuje pevné odhodlání . Balancuje se svou pravou přední packou strnule visící ve vzduchu. Pak udeří katastrofa. Venku na ulici zaštěkal pes, a když se Snowy instinktivně otočil, aby zaštěkal odpověď, klesla jeho packa na zem.

„Ach Snowy – prohrál jsi!“

Uvědomíc si, co udělal, Snowy rozpačitě svěsil hlavu. Pan Tibbles odešel s jeho dlouhým ocasem vrtícím pohrdavým způsobem – užít si vítězství ještě jednou.

„Tady jsou moje dvě oblíbené holky.“

Z domu vychází John s dvěma plechovkami višňové koly. Jednu otevřel a druhou hodil Mie, která ji obratně chytila jednou rukou. Už se neptá, proč mi nikdy nenosí jídlo ani pití. Krycí příběh je, že sleduji kalorie, jako typická dospívající dívka. Jako kdybych jí byla.

„Zadržela jsem dech pod vodou na minutu a dvacet vteřin!“

„Nový rekord?“

„Jo!“

„Jen dávej pozor, jo? Nezkoušej to, pokud tu někdo na tebe nebude dávat pozor.“

„No problemo.“

John se usmívá. Je to výraz, který pro něho zřejmě hodně znamená.

Zadní brána se otevřela a na zahradu vstoupila Sarah Connorová. Dokončila svůj ranní běh. Má na sobě své obvyklé běžecké oblečení, šortky a tílko. „Myslím, že s mými hodinkami je něco špatně,“ stěžuje si. „Říkají, že jsem překonala můj osobní rekord o více než tři minuty. To není možné. Ani olympijský běžec by nemohl běžet tak rychle.“

„Možná sis to omylem zkrátila?“ navrhl John.

„Ne, vzala jsem to svou obvyklou cestou. Nespala jsme v poslední době moc dobře – jen dvě nebo tři hodiny. Přesto mám takovou energii. Cítím se, že bych mohla běžet dalších 15km.“

Jde dovnitř do sprchy. John a já jsme si vyměnili pohledy.

Třicet procent zlepšení výkonnosti.

Možná budu muset přehodnotit toto číslo směrem nahoru.

Neděle

Snídaně skončila. Mia a Snowy jsou ve sklepním brlohu a hrají stolní fotbal. Doufám, že Snowy znovu nebude polykat míč. To se stávalo dříve. A bylo by to nemravné, pokud by se to znovu objevilo.

Nakládám nádobí do myčky, když John tiše prohlásil. „Mám vodítko.“

Sarah Connorová ani já jsme se nemusely ptát, co to znamená. Byl posedlý hledáním Rubina Creeda celé týdny.

„Prohlížel jsem konspirační fóra. Našel jsem někoho, kdo má informace o Creedovi.“

„Koho?“

„Říká si Král Nerdzu.“

„Oh, dobrá. S takovým jménem to nemůže být blázen.“

„Ne každý s konspiračních fór je šílenec, mamy.“

„Co dělá Elvis v těchto dnech? – randí s Bigfootem?“

„Bigfoot je gay?“ zvolala jsem. Kdo ví.

„Souhlasil, že mi prodá, co ví.“

„Za kolik?“

„Tisíc dolarů. Hele, já vím, že je to jen spekulace. Bydlí v Pasadeně, takže nás to bude stát jen nádrž s benzínem.“

„A tisíc dolarů.“

„V budoucnosti lidé spalují peníze, aby zůstali v teple,“ prohlásila jsem.

Ticho. Tomu se říká odrovnat lidi. V tom jsem velmi dobrá.

-0-

PASADENA

„Tak, jsme tady.  Casa Grande Street, Pasadena.“

John a já jsme dalším autě z půjčovny – prevence. Sarah Connorová na tom trvala. Ona s námi není. Řekla, abychom vyřídili Elvisovi a Bigfootovi její pozdravy. Myslím, že žertovala.

„Podívej na číslo 10.“

Číslo 10 Casa Grande Street je standardní dvoupodlažní domek stejný jako jeho sousedé. Krátká příjezdová cesta a před domem palma, jejíž listy se pohybují v mírném vánku. Jsme méně než dva bloky od dálnice.

Mám na sobě své oblíbené boty, čerstvě vyprané džíny a novou halenku. Chci vypadat co nejlépe. Nikdy předtím jsem se nesetkala s panovníkem. Zajímalo by mě, zda bych se měla uklonit?

„To nevypadá jako místo, kde žije král.“

„Myslím, že ekonomika dostihla všechny,“ usmívá se John.

Žena v raném středním věku otevřela dveře.

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Hledáme – ehm – Krále Nerdzu?“

„Oh, myslíte Erika. Odkud ho znáte?“

„Setkali jsme se on-line. Erik je váš manžel?“

„Bože, ne! Erik je můj syn. Je ve sklepě. Nechodí za ním moc návštěv a já ho nedokážu přesvědčit, aby šel ven. Možná, že vy budete mít větší štěstí. To nemůže být zdravé, být tam zavřený celý den.“

Scházíme po krátkém schodišti. Chlapec s bledou tváří, dlouhými vlasy a tričkem Megadeath se ohlíží od svého počítačového monitoru. Nenosí korunu. Pech.

„Ty jsi král Nerdzu?“

„Kdo to chce vědět?“

„Já jsem John. Z online.“

„Kdo je ta holka?“

„To je Cameron.“

„Zdravím, vaše veličenstvo,“ rozhodla jsem se nepoklonit. Erik se mračí. Velká chyba, urazila jsem panovníka.

„Kolik ti vlastně je?“

„Příští měsíc šestnáct. Přinesli jste peníze?“

Obálka obsahující tisíc dolarů je předána. Zatímco Erik počítal bankovky, já se rozhlížela kolem sebe. Neustlaná postel. Vyřazené oblečení. Chatrná pohovka. Police plné knih. Komiksy roztroušené po celé místnosti a nějaké tematické časopisy pro dospělé. Titulek na jednom zní:

                                                        UVNITŘ: DÍVKY S VELKÝMI NATURÁLIEMI

Jejich štěstí. Mé takové nejsou.

„Hele – co to dělá?“

To co dělám je zkoumání zbraně. Takové, jakou jsem nikdy předtím neviděla.

„Kde jsi k tomu přišel?“

„Ebay. Je to fázer Sulu používaný v Khanově hněvu.“

Fázer. Zamířila jsem do zdi a stiskla spoušť. Nic se neděje.

„Proč to nefunguje?“

„Je to rekvizita, Cam. Falešné zbraně používané ve filmech. Speciální efekty dodávají později,“ vysvětlil John.

Položila jsem fázer na polici vedle dalšího časopisu pro dospělé, na kterém je titulek:

                                                              UVNITŘ:  MÁME TU DOJNICE!

Upřímně. K čemu je to dobré?

Erik říká. „Tak jo, začnu od začátku. V roce 1969 Apolo 11 zkoumalo havarované UFO na měsíci.“

John zvedl ruku. „Počkej, to je děj z filmu Transformers.“

„Ano, vláda používá Hollywood k tomu, abychom uvěřili, že tyto věci nejsou reálné.“

„Máma měla pravdu. Je to nesmysl.“

„Můžeš mě nechat domluvit? Amstrong to podělal a přistál kilometry od cíle. Apolo 12 bylo jen tahák na peníze.“

„No tak, mluvíš vážně?“

„Viděl jsi někdy nějaké video záběry z Apola 12?!

„Nerozbila se kamera, nebo tak něco?“

„Ty vole, přemýšlej! Miliardy dolarů, cesta na měsíc a pouze jedna kamera?“

„Vrať mi ty zatracený peníze. Odcházíme.“

„Jsou tu dva cizinci, které přivezli.“

Na obrazovce počítače se objevily fotografie Cromartieho a T-800.

„Strýček Bob!“ vykřikl John.

„Cože?“

„Ehm – nic. Někoho mi připomíná.“

„Jsou to cizinci v lidské podobě. Nesmírně silní. Ten na levé straně byl před dvaceti lety aktivní. Druhý v poslední době, stejně jako další tři. Utekli z Areálu 51 v Nevadě. Existuje pověst, že jeden z nich je stále na svobodě. Žena.“

„Je hezká?“ zeptala jsem se.

„Nemám její fotku.“

„Očekávám, že je hezká,“ trvám na svém.

„Co víte o projektu Bluebook?“

„No – létající talíře?“ John nemůže odtrhnout oči od obrazovky.

„Přesně tak. V roce 1952 USAF začalo vyšetřovat zprávy o UFO. V roce 1969 byl oficiálně rozpuštěn Nixonem.“

„Co to má společného s Rubinem Creedem?“

„Po 11. září měl Rubin Creed na starosti vyšetřování něčeho, čemu se říká abnormální fenomén.“

„Ne. Creed je z NSA ne USAF.“

„Vole, on není ničí. Je nezávislý. Může se obrátit s žádostí o pomoc na jakoukoliv agenturu. A oni mu musí vyjít vstříc, ale oficiálně není součástí žádné z nich. Ani kongres nemá žádnou moc nad tím chlapem. On se zodpovídá pouze prezidentovi.“

„Jak to všechno víš? Jsi ještě dítě.“

„Král Nerdzu ví všechno, můj příteli. Creed vymyslel projekt, jemuž ministerstvo říká  The Praesidium Project.  Praesidium je latinsky a znamená to…“

„Ochrana,“ prohodila jsem. Jsem naprogramována tak, abych plynule hovořila všemi moderními jazyky a většinou tzv. „mrtvých“ dialektů. Měli byste slyšet mé mezopotámské hrdelní zpěvy.

„Jo, ona má pravdu – Je to kicker – je oprávněn používat vše, co najde k ochraně této země. Proto jde tak tvrdě po těch cizincích. Chce, aby sloužili naší armádě. Jako v tom podivném Avengers. A tenhle kluk z Ohia může zapálit oheň.“

„Každý může založit požár. Stačí sirky, kanistr s benzinem a špatný přístup.“

„Hele, ten chlap může zapálit oheň svou myslí. Představ si někoho takového za nepřátelskou linií.“

„Myslel jsem, že jde o ochranu země.“

„Nejlepší obrana je útok. Fotbal 101.“

„Kde najdu Creeda?“

„Ty vole, copak jsi neposlouchal? Ten chlap je vážně špatný. Zjistí, že ho hledáte a pravděpodobně skončíte ve státním zařízení. Nebo ještě hůř.“

„Ty nevíš, jak ho najít, že?“

Erik se kroutí na židli. „Je ho dost těžké zachytit. Je úplně mimo síť.“

John sebral obálku s hotovostí. „Žádná adresa, žádná dohoda.“

„Podívej – Mám vodítko. Creed má dceru. Před teen-věkem. Chodí do školy tady v LA…“

„Jméno?“

„Inga nebo Irma, něco takového.“

„Příjmení?“

„Nevím. Určitě ne Creedová.“

„Škola?“

„Nevím.“

„A ty chceš tisíc dolarů za velkou hromadu nevím?“

„Prosím, člověče! Máma má už teď problémy s nájmem. Opravdu jí chci pomoct.“

„A ta dcera je tady v LA?“

„Přísahám bohu, chlape.“

John mu vrací peníze zpět. Rozhlíží se kolem sebe. „Tvá máma říká, že nikdy nevycházíš z toho sklepa.“

„Proč bych měl? Tady mám vše, co potřebuji.“

„Jo? A co sport?“

„Mám Xbox. Můj muž John Madden. Jsem gee2gee."

„Gee2gee?“ ptám se.

„Good to go.“ (Dobré jít, pozn. překladatele)

Gee2gee=dobré jít. Přidávám to do své databáze.

„A co holky?“ zeptal se John.

Erik se podíval na mě a pak na časopisy pro dospělé a kupodivu i na otevřenou krabici od papírových kapesníčků. Možná, že je nachlazený? „Jsem v pohodě. Nestarej se o Krále Nerdzu. Vládne všem.“

Když jsme já a John odcházeli, téměř jsme narazili do Erikovy matky. Nese podnos naložený třemi sklenicemi s limonádou a mísou koláčků.

„Vy odcházíte tak brzy? Přinesla jsem občerstvení.“

„Jo, bydlíme na druhém konci města. Navíc ten provoz. V tuhle dobu je to noční můra.“

„Vrátíte se zase?“

„Ehm…“

„Ach, prosím, vraťte se. Erik je hodný kluk, opravdu. Prostě trochu sešel z kolejí, když jeho otec utekl s tou courou z baru. Pak byl na škole šikanován. Prosím, že ho zase navštívíte? Má tak málo opravdových přátel.“

Erikova matka vypadá tak zoufale, že se John usmál a přikývl. „Rádi se vrátíme.“

„Dáte si nějaké koláče?“

„Jsme gee2gee,“ oznamuji.

„Prosím?“

„Znamená to, je dobré jít,“ vysvětluji. Grrr.

Když jsme jeli domů, řekla jsem. „Proč jsi lhal jeho matce? Máme všechny informace, které může poskytnout. Nikdy se nevrátíme.“

„Já vím. Někdy je malá bílá lež nejlepším řešením.“

Tak lži v různých barvách a velikostech. Zajímavé. Zajímalo by mě, jak velká je oranžová lež?

55 Naposledy upravil: ogy (9.4.2012 23:34:09)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 54

Neděle:

Sarah Connorová nebyla právě ohromena našimi poznatky z Pasadeny a neztrácela žádný čas, aby nám to oznámila.

„Tisíc dolarů za část dívčího jména a bláznivé teorii o havarované kosmické lodi na Měsíci. Možná, že stejně dobré by bylo hodit ty peníze do koše.“

„Mami, měl fotky Cromartieho a strýčka Boba. Dokonce slyšel zvěsti o Cameron. Jistě, ta historka byla šílená, ale přiznejme si to… Kyborgové cestující časem z budoucnosti, zní stejně ujetě jako kosmická loď na měsíci.“

„Navíc jsme se setkali s panovníkem,“ dodala jsem.

„Teenager žijící ve sklepě jeho matky je panovník?“

„Panovníci jsou často výstřední. Král Jiří III z Anglie věřil, že je konvice na čaj.“

Do místnosti vstoupila Mia. „Super, jste zpátky!“ Přinesli jste mi dárek?“

„Podívejme se… ,“  John prohlížel obsah své kapsy. „Třešeň. Niklák. Stará gumička. Vyber si.“

„To nejsou opravdové dárky!“

„Nejlepší, co pro tebe můžu udělat.“

„Nemůžeš čekat, že dostaneš dárek pokaždé, kdy někdo odejde z domu,“ řekla jí Sarah Connorová. „Kromě toho, když jsi byla v obchoďáku, koupila sis dost hraček na celý život.“

„Jo, to bylo úžasné! Cameron mi dovolila koupit si vše, co jsem chtěla. To byl tah století!“

„A to je důvod, proč už vy dvě nikdy nepůjdete nakupovat spolu.“

„To není fér!“

„Ani jedna z vás nezná hodnotu peněz.“

„Cameron ano! Je vážně chytrá. Jsi jen lakomý starý troll!“

„Do postele. Hned!“

„Cože? Je jen sedm hodin!“

„Na to jsi měla myslet, než jsi mě nazvala Trollem!“

„Lakomý starý troll,“ dodávám nápomocně. To vyvolává zamračení.

Do místnosti vstoupil Snowy a čichá všude kolem, hledajíc případné jídlo.

„Neobtěžuj se, Snowy. Nic ti nepřivezli.“

„To není pravda. Tady, chlapče. Chytej.“

John mu hodil třešeň, Snowy jí zachytil do čelisti a nechal sklouznout do žaludku. Jeho ocas šťastně vrtí. Jeho jednoduše potěší cokoliv, co  se týká jeho žaludku.

„Podívejte,“ ušklíbl se John. „Alespoň někdo nás ocení.“

-0-

John neztrácí žádný čas ve snaze vypátrat Creedovu dceru. Zahrnuje do toho všechny dívky předpubertálního věku se jménem začínajícím na An, a které jsou v současné době zařazené do vzdělávacího systému v LA.

„Vyloučil jsem jakékoliv černé, asijské nebo hispánské dívky, protože víme, že Creed je běloch,“ vysvětluje, zatímco je shrben nad obrazovkou.

„A co předpoklad, že matka je černoška, Asiatka nebo Hispánka? Nebo že dcera byla adoptována?“

„Cam, nedělej to ještě těžší, než už to je. I v tomto způsobu budu muset projít přes více než tisíc jmen.“

Pondělí:

Dnes je první den nového školního roku a Mia je velmi nervózní. Ne kvůli škole samotné, ale kvůli stavu jejího přátelství.

„Předpokládejme, že Megan už nechce být moje kamarádka? Předpokládejme, že mě zatratila! Vsadím se, že Emma Van Burenová jí o mě v Cape Cold vyprávěla spoustu lží.“

„To bude v pořádku,“ ujišťuje jí John. „Copak jsi s ní nemluvila po telefonu před dvěma dny? Tehdy stále byla tvá kamarádka.“

„To byly celé dva dny!“

„Jsem si jistý, že to bude v pořádku. Hele, támhle je.“

Megan stojí u školní brány, v nové světlé školní uniformě téměř září. Mia vyskočila ze Suburbanu a běží rovnou k ní. Obě přítelkyně se objaly a začaly si povídat, jako by všechny obavy a úzkosti z uplynulých týdnů nikdy neexistovaly.

„Velký povyk pro nic,“ ušklíbl se John. „Škoda, že jsem nevzal kameru. Tohle by byl rozhodně zaznamenání hodný moment.“

„Mohla bych provést tisk z mé paměti, pokud bys chtěl.“

„Správně. Zapomněl jsem na tu tvou nahrávací věc. Ehm, nenahráváš si všechno, že ne?“

„Ano.“

„Dokonce i naše ehm… Intimní chvilky?“

„Samozřejmě.“

„Člověče, ať tvé srdce sežere Paris Hilton!“

„Proč by Paris Hilton měla jíst srdce?“

„Je to dědička, šílenější, než štěnice domácí.“

Rozhodla jsem, že nebudu pokračovat navazujícím dotazem na příčetnost hmyzu.

Jedeme domů. Nebo spíše ne.

„Tohle není naše normální cesta.“

„Malá odbočka.“

„Kam?“

„Překvapení.“

Tím překvapením je samota v blízkosti kaňonu, kde nemůžeme být snadno pod dohledem. Zde jsme měli energický sex na zadním sedadle Suburbanu. Nešlo to úplně podle plánu, protože při jednom z našich pohybů se mi podařilo protlačit nohu přes jedno z bočních oken.

„Žádný strach. Řekneme mámě, že tu škodu způsobilo kamení na cestě.“

„A ona tomu uvěří?“

„Proč by ne?“

To se stává zřejmé, když jsme přijeli domů.

„Volný kámen to způsobil?“ Sarah Connorová prováděla inspekci škod.

„Jo. Stalo se to na dálnici. Musel odletět od jiného vozidla.“

„Opravdu? Tak proč není žádné sklo uvnitř?“

„Ehm…“

„Nováčkovská chyba. Dej to opravit. A příště si jako první otevřete okna.“

„Co myslí tou – nováčkovskou chybou?“ Ptám se, jakmile jsme sami.

„Myslím, že je to mámin způsob, jak říct, že tady není nic, co můžeme udělat a ona to nedělala již před námi. Byla pořádně divoký teenager.“

„Možná bychom se jí mohli zeptat, zda nezná nějaké sexuální polohy, které jsme ještě nedělali?“

John na mě zírá, jako bych právě navrhla něco zcela šíleného – jako mávání rukama k letu na měsíc.

„Cam, tohle je jeden z rozhovorů, který se nikdy nestane. Ani za milion let.“

„Milion let je dlouhá doba.“

„Na sexuální poradenství od mé mámy? Zdaleka ne dost dlouhá.“

-0-

Středa:

Mia je zpět ve škole a Snowy je opět opuštěný. Pohybuje se po zahradě apatickým způsobem. Stravu neustále doplňuje zmrzlinou Ben&Jerry a zbytky z jídelního stolu, takže jeho dříve štíhlé tělo se proměnilo na něco, co připomíná bílý chlupatý barel. Je beznadějně z formy. To neuniklo mé pozornosti. Rozhodla jsem se s tím něco udělat a to znamená obnovit naše každodenní procházky.

Snowy je dychtivý hned napoprvé a dokonce slibuje, že nebude stavět každých pár metrů, aby očichal telegrafní tyč nebo kmen stromu. Uvidíme, jak dlouho mu toto odhodlání vydrží.

„Cameron? Hey, Cameron!“

Nepotřebuji se otočit, abych viděla, kdo volá mé jméno. Díky mému softwaru pro rozpoznávání hlasů, bliká jméno na mém HUD.

Daniel.

Chlapec, který to na mě zkusil a způsobil, že John žárlil.

„Ahoj, Danieli. Ahoj, Lulu.“

Danielův pes Lulu a Snowy se vítají. To zahrnuje mnoho očichávání. Je to psí věc.

„Člověče, neviděl jsem tě měsíce. Doufal jsem, že na tebe znovu narazím.“

„Opravdu?“

„Rozhodně. Hej… Proč nejdeme do parku. Je to tady v okolí. Koupím zmrzlinu. Pro psy,“ rychle dodal. „Pamatuji si, že ty nejsi na takové věci.“

„Mám přítele,“ oznamuji, připomínajíc si radu Sáry Connorové, upozornit na to předem. „Ten naplňuje všechny mé sexuální požadavky.“

„Ach. No… To je skvělé. Ale tohle je přesto jen park. Není to rande nebo tak něco.“

Potvrzuji, že to není rande nebo tak něco a Snowy už tahá neústupně za své vodítko. Zvolil doprovodit Daniela do parku. Široké a otevřené prostory dovolí Snowymu spálit pár nadbytečných kalorií.

„Určitě si nechceš líznout?“

„Zcela určitě.“

Daniel položil dva kornouty zmrzliny na zem, kde je Snowy a Lulu zaníceně konzumují. Oba mají hroznou kulturu stolování.

„To je pěkné,“ usmíval se Daniel, který seděl vedle mě na lavičce.

„Opravdu? Jedí jako prasata.“

„Co? Ne, to jsem nemyslel. Park. Slunce. Společnost…“ jeho úsměv se rozšiřuje. „Jak ses měla?“

„Pět na pět.“ (Five by five. Tento výraz znamená v radiové komunikaci něco jako „Vše v pořádku.“ Pozn. překladatele). A ty?“

„Nemůžu si stěžovat.“

Snowy a Lulu dojedli své zmrzliny a pak začali štěkat, čímž se navzájem dělili o své nedávné zážitky.

„Poslouchej ty dva. Je to skoro, jako by se spolu bavili.“

„To dělají. Snowy říká Lulu o tom, jak měl nedávno blízko k smrti. Trochu přehání, ale byl vážně nemocný.“

„Jak to?“

Vysvětluji mu o chlóru v bazénu, a jaký fatální vliv to mělo na Snowyho ledviny.

„Jo, někde jsem četl, že chlór je pro zvířata špatný. Samozřejmě, že nejprve bych musel mít bazén.“

„Nemáš bazén?“

„Žiji v jedné samostatné ložnici. Za život jsem se dostal nejblíže k bazénu, když přetekl zásobník s vodou.“

Pomalu jsem skenovala park, automatická kontrola před nebezpečím, i když John tu nemohl přijít k žádné újmě. Je to terminátoří věc. Daniel si všiml, že má pozornost je upřena jinam a zeptal se. „Hledáš někoho?“

„Ne.“

„Protože to docela vypadá, jako že jo. Nenech se obtěžovat pokud…“

„Jsem opatrná na nežádoucí osoby,“ to vypadá jako něco, co mohu bez obav prozradit.

„Ach. Mám tě. Jo, nikdy nemůžeš být dost opatrná. Ale tento park je obvykle velmi bezpečný. V průměru pouze dvě vraždy denně.“

„To je dobře?“

Ušklíbl se. „Dělám si legraci.“

„Vidím. Humor.“

„Takže, nevidíš žádné nežádoucí osoby?“

„Muž v modré větrovce má ukrytou zbraň. Pouzdro přes pravé rameno. Pistole. Typ neznámý. Soudě z jeho uvolněné chůze a evidentního nezájmu o ostatní lidi v parku s největší pravděpodobností policista mimo službu.“

Daniel mhouří oči ve směru, kterým se dívám. „Holka. Jak můžeš tohle všechno říct na takovou vzdálenost? Já sotva vidím jeho modrou bundu.“

„Praxe,“ zapomněla jsem, že lidé nemají možnost optického zoomu.

„Praxe, říká! Zapomněl jsem, jak bizardně jsi vtipná!“

„Bizardně?“

„To je kompliment, věř mi.“

Snowy si všiml stop smetanové zmrzliny vlevo a udělal ze sebe ještě větší prase tím, že lízal asfalt tam, kde zbytek zmrzliny tál. Upřímně řečeno, nemohu ho vzít do lepší společnosti.

„Pracuji v noční videopůjčovně v Madisonu. Říkal jsem ti to už předtím?“

Přistupuji k příslušnému souboru v paměti. „Ano, zmínil jsi to.“

„Poslyš, kdykoliv budeš mít zájem o nějakou pokleslou zábavu, můžeš použít mou zaměstnaneckou slevu. A nechám ti zdarma krabici s popcornem.“

„Netflix a Hulu plní naše požadavky na zábavu.“

„Netflix chce lidi jako já připravit o práci.“

„Pokrok je nevyhnutelný.“

„Pokrok nezaplatí účty.“

„Ne. Obvykle je požadovaná hotovost nebo kreditní karta.“

Daniel se směje. Zdá se podivné, že by shledával perspektivu života v bídě za zábavnou.

I nadále skenuji park. Daniel říká. „Myslím, že policista mimo službu je pryč. Nelíbí se ti vzhled někoho dalšího?“

„Motorkář v černé kožené bundě. Má oděrky na obličeji a kloubech obou rukou, což naznačuje, že se nedávno účastnil souboje. 2 metry vysoký a váží zhruba 110 kilogramů a ví, jak sám sebe použít.“

„Jo, vidím ho. Je velký. Nechtěl bych ho potkat v temné noci.“

„Ani za jasného dne.  Šance, že bys uspěl ve fyzické konfrontaci s ním, je menší než 2 %.“

„Znamená to, že by ze mě vyrazil i sračky.“

Potvrzuji pravděpodobnost úniku fekálií.

„Ale vsadím se, že bych ho mohl předběhnout. Nezdá se mi, že by to byl týpek stvořený pro rychlost.“

„Někdy je nejlepší taktikou rychlý ústup.“

Daniel přikývl… „Takže… Máš kluka, jo?“

„Ano.“

„Jak se Jmenuje?“

„John.“

„Je to šťastný týpek, to je jisté.“

„Sám sebe nepovažuje za šťastného. Často cítí, že osud byl k němu obzvláště krutý.“

„Může se ráno probouzet vedle tebe. To z něj podle mě dělá zatraceně šťastného člověka.“

Nemám žádnou odpověď. Co ten kluk ví o Johnově osudu nebo skutečnosti, že byl cílem pro terminaci již před svým narozením. A pak je tu ta malá věc, že je poslední a jedinou nadějí lidstva na spásu.

LED hodiny v mém HUD začaly blikat. Jako přetvářku jsem pohlédla na své náramkové hodinky. Tvrdě jsem se učila používat externí zařízení. „Je čas jít.“

„Opět vyzvedáváš svou sestru ze školy?“

„Správně.“

„No, nezapomeň na mou nabídku. Videopůjčovna v Madisonu. Slevy a popcorn zdarma.“

-0-

Během cesty domů Snowy zaníceně vypráví o setkání s Lulu.

                                                       Snowy má rád Lulu! Lulu má ráda Snowyho!

„Viděla jsem, jak jsi spaloval své tuky.“

                                                                  Snowy má těžké kosti, ne tuky!

„Prosím tě. V podstatě jsi kulatý.“

                                                                          Snowy cvičí. Jako Sarah!

To bude den.

-0-

Ten večer John zaslechl Snowyho, který vyprávěl Mie o setkání s Lulu. Rychle si uvědomil, že pokud tam byla Lulu, musel tam být i Daniel. Jsem nucena říci mu o cestě do parku.

„Sakra! Zase to na tebe zkoušel!“

„Opravdu?“

No tak, ta jeho zaměstnanecká sleva, popcorn zdarma. Mohl stejně tak mávat bimbáskem před tvou tváří.“

„Neviděla jsem žádný bimbásek. Co je to bimbásek?“

John byl rozmrzelý po celý zbytek večera a brzy šel do postele. Zdá se, že jen málo lidí ho dokáže rozrušit tak jako Daniel, což je divné, jelikož se nikdy nesetkali.

A já stále nevím, co je Bimbásek.

Čtvrtek:

Snowyho nový fittnes režim trval přesně jeden den. Doprovázel Sáru Connorovou na její každodenní běh a po čtyřech blocích se plazil zpět. Jeho čtyři podsadité nohy nejsou pro její kyberneticky posílené končetiny žádným partnerem. Snažíc se povzbudit, Snowy snědl celou misku svého oblíbeného krmiva pro psy. Tímto způsobem se udrží v kulatém tvaru napořád. Pes nemá žádnou představu o příčinách a následcích.

Ten večer, zatímco Mia a Snowy sledují animované seriály na televizoru v suterénu a Sarah Connorová čte poslední vydání LA Times, John prohlásil. „Cameron a já půjdeme sehnat nějaké potraviny. Nebude to trvat dlouho.“

Sarah Connorová pohlédla přes okraj svých novin. „Supermarket bude otevřen tak pozdě? Myslela jsem, že jsme se dohodli, že tyto věci budeme dělat ve frekventovaných částech dne.“

„Nebudeme tam dlouho. Žádný velký problém.“

Jeho matka podezřívavě zúžila oči. „Ujistěte se, že budete mít otevřená okna,“ tajemně odpověděla. Johnova tvář zčervenala, ale on mlčí.

-0-

„Máš seznam na nakupování?“ zeptala jsem se, když jsme zamířili na předměstí.

„Nejedeme do supermarketu. To byla jen lest.“

„Kam tedy.“

„Malá odbočka.“

„Ach. Chápu.“ Otevřela jsem okénko a začala si rozepínat své džíny.

„Ne tento druh odbočky! Páni, nejdřív máma a teď i ty. To si všichni myslíte, že jsem sexuální maniak?“

Suburban zpomalil a odbočil na Madison. Zastavili jsme před videopůjčovnou.

Videopůjčovnou, kde pracuje Daniel.

„Je to on?“ zeptal se John a kývl směrem ke známé postavě za pultem.

„Ano.“

„Počkej tady. Vrátím se.“

„Budeš potřebovat asistenci s likvidací těla?“

Lehký úsměv. „Na to nedojde. Pravděpodobně.“

-0-

Z této pozice oddělené od interiéru půjčovny oknem ze silného skla a několika metrů chodníku nemohu poslouchat konverzaci přes mé zvukové senzory. Můj sluch je dobrý, ale ne tak moc dobrý. Naštěstí existuje řešení.

Umím číst ze rtů.

Uvnitř John předstírá, že má zájem o vystavené tituly a čeká, než Daniel ukončí půjčování filmu mladému páru. Odcházejí a v obchodě zůstali jen oni dva. John se blíží k pultu. Daniel vzhlédl od počítače a usmál se na pozdrav.

„Zdravím, mohu pomoci?“

„Možná. Hledám konkrétní titul. Nenašel jsem ho na stojanech.“

„No, Empire Video disponuje zásobou více než desetitisíc titulů. Je pravděpodobné, že to někde tady je. Jak se to jmenuje?“

„Křižník Potěmkin.“

„Ach, tohle.“

„Režíroval to chlápek jménem Sergej Eisenstein.“

„Jo, já vím, kdo to režíroval.“

„Takže, máte to nebo ne?“

„Jsem si jistý, že ne. Němé ruské filmy staré devadesát let nejsou to, co by bylo mezi zákazníky právě populární.“

„To je moc špatné. Slyšel jsem, že je to docela dobré.“

„Specializuješ se na filmy a potřebuješ to pro studium?“

„Ne, jen hledám zábavu na večer.“

„No a co Kapitán Amerika na Blue-ray? Obyčejný Joe se stane zachráncem lidstva a porazí padouchy, kteří se snaží zničit planetu?“

„Jo… To není taková sranda, jak to vypadá.“

„Dobrá, jak jsem řekl, nabízíme přes deset tisíc titulů, takže si vyber.“

„Kde je Lulu? Bereš si jí do práce?“

„Ehm – Je v mém bytě. Znám tě? Už jsme se setkali?“

„Snowi zůstane doma sám pouze, když pustíme televizi. A světla, pokud se venku stmívá. Je to trochu zvláštní malý tvor.“

„Snowy… Tak to musíš být John, Cameronin přítel.“

„A ty musíš být Daniel, chlap, který to na ní zkouší.“

„Na mou obranu, poprvé jsem nevěděl, že je s někým zapletená.“

„A podruhé?“

„Hele, já neudělal nic špatného. My jsme si jen povídali. Nehledám problémy.“

„Ale to neznamená, že si problémy nemohou najít tebe, dle mých zkušeností. Tohle je ten popcorn zdarma, o kterém jsi jí řekl? Skvěle. Vezmu si dva.“

„Ehm – Popcorn je za pět dolarů. Deset za velké balení.“

„Myslím, že zdarma je jen za určitých podmínek. Správně, Danieli?“

„V dolní části tohoto pultu je tlačítko. Pokud ho stisknu, policie tu bude za pět minut.“

„Drž se od Cameron. To je vše, co jsem ti přišel říct.“

„Ví, že tu jsi?“

„To je rozdíl mezi mnou a tebou. Ona s tím nemá co dočinění.“

„Ale já myslím, že to má alespoň něco společného s ní.“

„Cameron je… zvláštní. Neuvědomila si, co ses na ní snažil vytáhnout. Já ano. Drž se dál. Něco zkus a může tě poranit třeba vítr.“

„To má být výhružka?“

„Říkejme tomu přátelská rada.“

„Vypadá to, že pokud jsi sem takhle přišel jen proto, že jsem si povídal s tvou přítelkyní, možná váš vztah není tak pevný, jak si myslíš.“

„No, je dost pevný. Věř mi. Víš, měli byste sehnat Křižník Potěmkin. Slyšel jsem, že je to klasika.“

John opustil půjčovnu a vrátil se ke mně do Suburbanu. Jedeme pryč.

„Žádné tělo k likvidaci?“

Další lehký úsměv. „Až jindy.“

56

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Tajný deník Cameron Baumové
Kapitola 55.

Pondělí
John je stále frustrovaný z hledání Rubin Creedovy dcery. Vyměnil si několik mailů s Králem Nerdzu, některé jeho výsost obviňovaly ze lži a falešné stopy, že nám v podstatě ukradl peníze, které jsme mu za informace dali, obvinění Král vehementně odmítal. John si samozřejmě z urážení královského majestátu starosti nedělal, za což bych ho v dobách, kdy panovníci vládli celým zemím, už viděla zamčeného ve věži. Je nepravděpodobné, že by Králův dům v Pasadeně měl věž, alespoň o tom nebyl žádný důkaz, když jsme ho navštívili, a věže jsou obvykle příliš vysoké na to, aby se daly lehce skrýt.

Dokonce už i Mia začala komentovat zvětšující se objem Snowyho a dělá si starosti, že ho to dostává do rizika srdečního infarktu. „Měl by rozhodně držet dietu,“ oznámila.

„To se lehko řekne, než udělá,“ řekl jí John. „Je mazaný když jde o to vyčenichat alespoň kousek žvance. Musí to být součástí jeho DNA.“

„Kdyby jste vy dva nenechávali otevřené konzervy, pak by měl méně příležitostí jíst dokud může.“ poznamenala Sára. „Vyskočí si na linku strčí pracku dovnitř a vytahuje jídlo ven.“

„To je jeho párty trik!“ zasmála se Mia. „Je tak rozkošný když to dělá!“

Snowy si sedl do rohu kuchyně a pokoušel se vypadat nevinně, jako že neví, že o něm mluvíme. Neošálil nikoho.

„Možná by jsme ho měli vzít do Weight Watchers (Strážci váhy – specialisti na výživu. Pozn. Př.),“ podotkla Mia. „Myslím, že to je nějaký druh klubu. Meganina sestra tam chodí, když potřebuje shodit.“

„To je ta holka s vyholeným bobrem?“ zeptal se s úsměvem John. Mia se začala smát. Nikdo mi nevysvětlil, co je na bezsrstých vodních savcích tak směšného. Možná to má co dělat s jejich dlouhými ocasy. Nebo s jejich zvykem stavět přehrady.

Jak se dalo čekat, Sára Connorová přišla s praktickým řešením: Snowyho porce budou poloviční a nebude dostávat žádné pamlsky z jídelního stolu.

„Ale vždyť bude hladovět!“ protestovala Mia. Snowy hlasitě souhlasně zaštěkal, což vyznělo u Sáry Connorové naprázdno, protože neumí mluvit psí řečí.

„Bude téměř hladovět. A dlouhodobě mu to prospěje. Jsou staří psi a tlustí psi a velmi málo starých tlustých psů.!“

„Nemohl by dostat poslední kornout Ben & Jerry? Prosím. Je jeho oblíbená.“

„Ne.“

„Pro-„

„Ne.“

Úterý
Část Snowyho nového fitness režimu je pohyb. Naše procházky se staly každodenní událostí, ačkoli John vydal poněkud nejasný rozkaz vyhnout se parku, kde jsme se dvakrát setkali s Danielem a Lulu. Tohle společně se silnou dietou může vést k Snowyho nevrlosti.

Snowyho bolí tlapky!

„Budeš žít.“

Snowy má hlad!

„Vykašli se na to.“

Snowy chce vidět lulu!

„Možná uvidíme,“ lžu.

Po dnešní návštěvě několika parků v okresu Pacific Palisades, jsme se dostali k pobřeží. Možná mořský vzduch zažene Snowyho myšlenky na jídlo. To byl vtip. Nic nezažene Snowyho myšlenky na jídlo.

Sedíme na lavičce směrem k oceánu. Obloha je zatažená a je mimo sezónu, což znamená, že na pláži je jen pár lidí. Kiosky prodávající rychlé občerstvení jsou zavřené a zabedněné. Čas od času kolem nás projede bruslař po hladkém asfaltovém chodníku, oddělujícím písek od trávy. Nakonec tohle je Los Angeles. Proč chodit, když můžete jezdit?

Snowy očima pozoroval bruslaře a já udržuju pevný stisk vodítka, pro případ že se ho rozhodne pronásledovat. Jeho touha po pár vlastních na úrodnou půdu Sáry Connorové zrovna nepadla. Poznamenala, že i kdyby se mu podařilo nezlámat si všechny čtyři nohy, pohled na bruslícího psa by mohl přitahovat pozornost. Vzpomínám si na incident v jiném parku, kde Snowy jezdil na Miiném skateboardu a nějaký muž jej filmoval s úmyslem umístit klip na youtube. Dokud jsem nezasáhla a nerozdrtila mobil nohou. Zlaté časy.

„Cameron? Snowy? Wow jaká náhoda. Jaká to je šance co?“

Ohlédla jsem se a spatřila Daniela usmívajícího se dolů na mne. Jeho slova mi zahrála na strunu. Jaká je šance na setkání se spolu? Mé výpočty ukazují, že velmi mizivá. Tudíž jsem byla sledována. Lovena.

Grafický zaměřovač se zaměřil na Danielovu hlavu. Zlomit vaz, přemýšlím. Rychlé. Bezbolestné. Tiché.

„Baví mě běhat za vámi dvěma. Svět je malý co?“

„Může být ještě menší.“

Daniel se směje. „Člověče, nedokázal bych udržet tak vážnou tvář!“

Třetí obratel…

„Hledali jsme vás celý týden.“

Rychlé. Čisté. Bezbolestné.

Lhostejný ke své blížící se zkáze, Daniel vytáhl z kapsy mapu a otevřel ji. „Udělal jsem poznámku ke všem parkům v okruhu pěti mil od toho, kde jsme se poprvé potkali. Usoudil jsem, že když stále venčíš Snowyho, nebudeš chtít jít moc daleko. Tak nějak jsem si to představoval, kontrolovali jsme to pětkrát denně. Hádám, že dneska to je jackpot.“

„Nevaroval tě John před vídáním se se mnou?“

„Řekl ti to? Dobrá, chtěl jsem tě znovu vidět, i kdyby to bylo poslední věc, co bych udělal.“

Příhodné…

„Každopádně, tady jsm- Hej co to ten chlap dělá?“

Šedivá dodávka zrychlovala přímo na nás, vybočil z vozovky a přejel přes trávu v přímém kolizním kurzu. Daniel v instinktivní reakci popadl mou ruku, aby mě stáhl do bezpečí. V momentě kdy se jeho tělo dotklo mého, automaticky se spustila analýza jeho DNA a na mém HUDu se rozblikaly tyto informace.

DANIEL AARON LIEBERMAN
NAROZEN 5/6/1992- ÚMRTÍ 7.7.2026
MAJOR V ODBOJOVÉ ARMÁDĚ
VYNÁLEZCE COLTANOVÉ MINY
TAKÉ ZNÁM JAKO CPL NEBO OTVÍRAČ PLECHOVEK
POSMRTNĚ VYZNAMENÁN MEDAILÍ CTI
ZAŘAZEN NA DEVÁTÉM MÍSTĚ PRO OKAMŽITOU TERMINACI
PŘI SETKÁNÍ TERMINOVAT

Odolávám náhlému nepřekonatelnému nutkání následovat mé naprogramované rozkazy. Jaká ironie že z mé vlastní vůle bych během několika sekund terminovala člena odboje.

Daniel A. Lieberman. Hrdina odporu. Zemřel před čtyřicítkou.

Zatímco tyto informace zaplavovaly můj HUD, v reálném světě vládla kinetika. Hybnost dodávky způsobila srážku s dřevěnou lavicí, se kterou rozorala zatravněnou plochu, předtím než narazila do cihlové zdi. Dodávka prohrává tuto zvláštní bitvu, s otřesem se náhle zastavila, přední kabina se uprostřed zhroutila, což rozbilo sklo a roztrhalo kov.

„Do prdele! Jsi v pořádku?“

„Ano.“

Daniel se vyšplhal na nohy první a vyrazil k vraku. Řidičův airbag byl vystřelen a zakrýval postavu za volantem. Přišel blíže a rukou na řidičově krku kontroloval puls. „Nic necítím. Do prdele, musel jet tak šedesátkou nebo tak nějak. Měli bychom-„

Řidičova hlava se pohnula a odhalila polovinu coltanové lebky. Falešné oko Té-osmičky bylo pryč a rudě svítící bulva se zaměřila na Daniela. Zobrazila se mu stejná informace, jako mě.

DANIEL LIEBERMAN
HRDINA ODPORU
PŘI SETKÁNÍ TERMINOVAT

Daniel udělal krok zpět. „Ježíši, sleduj jeho obličej. Klid chlape, měl jsi nehodu. Nehýbej se. Hned budu volat.“

Popadla jsem ho za ruku. „Pojď se mnou.“

„Počkej. Musím volat záchranku.“

„Pojď se mnou, jestli chceš žít.“

Táhla jsem Daniela za sebou, když se T-8 vyprošťovala z vraku. Používám svůj vlastní mobilní telefon abych zavolala domů, vysvětlit k čemu došlo, bez zacházení do podrobností. Na to bude dostatek času později. Znám to místo, informoval mě Johnův hlas klidně. Nedával zbytečné otázky. Posralo se to. Tak proč čekat. Zamiř k dunám, pryč z parku. Někdo mohl ohlásit bouračku a nemůžeme riskovat, že ta věc padne do špatných rukou. Setkáme se tam. Nezasahuj.

„Potvrzuji.“

Snowy a Lulu běželi před námi. Snowy se snaží uklidnit Lulu, která je na pokraji paniky. Přes všechnu jeho slabost pokud jde o spotřebu potravin, když hrozí nebezpečí, dokáže přesto potáhnout. Opravdu to je Connorovic pes.

„Sleduj obličej toho chlapa! Neměli bychom udělat něco na pomoc?“ Daniel se snaží zastavit. Táhnu ho s sebou.

„Ne. Jdeme dál.“

„Proč jde za námi? Ty ho znáš?“

„Lépe než si pravděpodobně dokážeš představit.“

Levá noha T-8 byla poškozená, což zhoršilo jeho pohyblivost. Bude snadné udržet si odstup. Nebezpečím je policie, která může brzy dorazit a chytit nás.

„Mohla bys mi uvolnit zápěstí? Je to jako ve svěráku.“

Mírně jsem uvolnila sevření. Ponořili jsme se mezi duny, momentálně jsme mimo dohled našeho pronásledovatele.

„Jak to že jsi tak silná? A řekni mi prosím tě, o co tady jde.“

Zastavuji. Danielova otázka zůstává nezodpovězená. Něco je špatně. T-8 by se už měl objevit.

„Co? Co to je?“ Daniel se rozhlíží kolem. „Kam šel?“

Vskutku kam.

„Hele, měli by jsme se vrátit. Někdo by teď měl zavolat poldy. Můžeš vysvětlit, že tě ten slídil pronásledoval a-„

T-8 se objevil na vrcholku duny před námi, čímž zablokoval náš postup. Jednoduchý obkličovací manévr. Učebnicový. Nakonec přece jen budu muset zasáhnout.

Začala jsem šplhat na dunu, když T-8 obklopil stín. Otočil se, právě když do něj narazil přední blatník Suburbanu, což ho vymrštilo do vzduchu.

John a Sára právě dorazili.

Suburban přijel blíž a zastavil napříč přes písečnou cestu. John vystoupil a ukázal na T-8, silou nárazu rozpláclý na zádech. „Rychle! Znáš výcvik.“

To opravdu znám. Přimáčkla jsem T-8 do písku, zatímco John vytáhl nůž, aby se mohl dostat k čipu. Jakmile je uvolněn a vytažen, T-8 přestal vzdorovat. Leží bezvládně a bez pohybu. Čip náhle vzplál a John ho zahodil. Tedy pozdější model, takový který není možné přeprogramovat.

„Můžete mi někdo prosím říct, co se to tady sakra děje?“

John se otočil a poprvé zpozoroval Daniela. „Co ten tady dělá?“

„On byl cíl. Je to Major Daniel Lieberman, voják odporu.“

„Tenhle vůl? To ani náhodou.“

„Hej, bacha koho nazýváš volem. A můžete mi někdo vysvětlit co je to za věc?“

V dálce se ozývají sirény. Sára Connorová překročila T-8. „Musíme odejít. Hned. Pomož mi s tím.“

Naložili jsme kovovou mrtvolu do kufru. Daniel na nás dál zíral. Sirény jsou hlasitější. Bližší.

„Musíme jít. Hned.“

„Co s ním?“

„Jestli je toho součástí, tak by měl jít s námi. Ale musíme ihned jít.“

John si povzdechl a rezignovaným hlasem řekl. „Nastup.“

„To je šílené. Jste všichni blázni.“ Prohlásil Daniel. „Proč bych měl chtít s vámi pomatenci někam jít?“

„Protože to je místo kde bude Cameron.“

Daniel nastoupil.

-0-

Jakmile jsme se bezpečně dostali domů, Sára Connorová si vzala Daniela bokem a začala vyprávět tichým, ale neodbytným hlasem. Stává se nejnovějším členem v rozšiřujícím se seznamu těch, kteří znají pravdu o tom, co budoucnost přinese. Alespoň verzi pravdy. Becca, Ramona, Wanda, Mad Ellie, Davie Ginsberg. Ti všichni znají část, ale ne vše z toho co přijde.

„Co se tam stalo?“ zeptal se John.

Popisuji mu události od chvíle, co jsme já a Snowy dorazili do parku.

„Myslíš, že ho T-8 pronásledoval?“

„Ne. S největší pravděpodobností to bylo náhodné setkání. Rozeznal mě a předpokládaná osoba se mnou, jsi byl ty. Začal s tím, až když se ho Daniel dotkl, aby ucítil puls.“

„A ty to dokážeš taky tak přečíst?“

„Ano. Dokážeme rozeznat DNA profil i z malého množství krve.“

„On krvácel?“

„Zřejmě.“

„A ta nášlapná mina co má vynalézt – je to fakt tak důležité?“

„Před vynálezem coltanové nášlapné miny, zabíjely všechny miny bez rozdílů. Lidi i stroje. Explodovaly, ať na ně šlápl kdokoliv. S největší pravděpodobností zachrání tisíce životů a zároveň naruší povrchové operace Skynetu.“

„A je Major?“

„Ano.“

„Znáš ho – myslím v budoucnu?“

„Ne. Byl – jak to říct? – před mým časem.“

Sára Connorová dokončila vyprávění Danielovi a ten prošel kolem nás, vypadal bledě a zmateně. Také měl proč. Celý jeho svět se navždy změnil.

„Jsi v pohodě chlape?“ zeptal se John. „Chceš pivo nebo něco?“

„Uh – určitě. To by bodlo kámo.“

John mu donesl láhev piva. Daniel si dal několik doušků. „Je to všechno pravda že? Atomová válka. Stroje přestrojené za lidi cestující zpátky v čase.“

„Jo je,“ souhlasil John. „I když to vypadá jako epizoda z Punk’d  (seriál Napálené celebrity – pozn. Př.).„

„Ani na sekundu bych tomu neuvěřil, kdybych to neviděl…. Na vlastní oči. Lidské maso na kovové kostře.“

„Já vím.“

„Jak dlouho už to víš?“

„Skoro celý můj život. Samozřejmě ale, když jsem byl děcko, tak jsem si myslel, že je máma blázen.“

„Co to změnilo?“

„Jeden z nich přišel zpátky za mnou.“

„Zabít tě?“

„Ten první ne. Ten byl poslán zpátky, aby mě chránil.“

„Poslán zpátky kým?“

„Mnou. Mým budoucím já.“

„Oh chlape, to je moc…“

„Jo. Je to moc. Ukaž mi ruce.“

„Huh? Proč?

„Uvidíš.“

Daniel drží ruce dlaněmi vzhůru. Byl tam malý řez na jeho pravé dlani se stopou zaschlé krve. „Jak se ti to stalo?“ zeptal se John.

„Uh – dnes ráno. Při otevírání jedné z konzerv pro Lulu. Nebylo to dost velké na obvaz. Proč? Co je špatně?“

„Podle toho tě rozeznal. Analýza krve. Skynet musí mít v budoucnosti tvou složku s DNA.“

„Páni, to nahání hrůzu.“

„Jo.“

Daniel se otočil na mě. „Sára říkala, že jsi bojovnice odporu poslaná z budoucnosti.“

„Ano.“

„Znám tě? Myslím v budoucnosti.“

„Ne. Zemřel jsi 17. Července 2026. Zúčastnila jsem se tvé zádušní mše.“ Dodala jsem ochotně. Přistihla jsem Johna zírajícího na mě. Důrazně kroutil hlavou. Hups. Myslím, že jsem prozradila příliš mnoho informací. Možná to Daniel nezaznamenal.

„Jsem mrtvý?“

Zaznamenal.

„Podívej, je mnoho časových linií,“ vysvětloval John. „Ve skutečnosti, že ses o tom teď dozvěděl, pravděpodobně vytvořilo úplně jinou časovou linii, takovou kde v ten den nezemřeš.“

„To nemůžeš vědět jistě.“

„Vím, že jsou různé časové linie, z nichž některé již neexistují.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože v jedné časové linii jsem mrtvý.“

„Oh, chlape…“

Sára Connorová se přidala k nám. „Zůstaneš na večeři,“ řekla hlasem znějícím spíše jako rozkaz než jako žádost.

„Uh…dobře. Děkuji.“

„Musím jít vyzvednout svou nevlastní dceru ze školy. Jmenuje se Mia. Neví nic o čemkoliv tady z toho. Je to stav ve kterém chci aby v současné době zůstala. Už měla v životě dost traumat.

„Samozřejmě. Myslím, nevím kde začít.“

„Dobře. Kdyby se ptala a jak ji znám, tak se ptát bude, jsi Johnův kamarád ze střední.“

„Johnův kamarád?“ Daniel se poprvé od útoku usmál. „Myslím, že by jsme to měli nějak natáhnout.“

- 0 –

Jak vyjde najevo, krycí příběh bude stěží nutný. Lulu řekla Snowymu o jejím majiteli a Snowy to vykecal Mii přes aplikaci v iPhone, kterou jsem vynalezla na překlad jeho štěkání. To se stává, když je Váš pes žvanil.

Navzdory dnešním traumatům, Daniel  bez námahy Miu okouzlil hned jak se vrátila ze školy, dokonce dokázal vytáhnout čtvrťák, který měla za uchem. Je to divné místo na ukládání drobných, což jak John vysvětlil, byl pouze kouzelnický trik. Takže Daniel je vynálezce a kouzelník. Zajímavé. Zajímalo by mě, jestli zná Harryho Pottera?

- 0 –

Je dáno jen několika lidem znát čas a způsob jejich smrti. Zatímco většina si neochotně připouští, že  smrt je nevyhnutelná pro vše živé a raději ji považují za vzdálenou, téměř abstraktní perspektivu, jako takovou ji mlčky několik desetiletí ignorují.

Ne ale Daniel Lieberman.

Teď když jsem mu prozradila datum, i když bez způsobu jeho úmrtí, nechce to nechat na pokoji. Jde za tím znovu a znovu, jako pes okusující kost, zoufale sbírá nejmenší kousky nových informací.

Začalo to po večeři. Mia se Snowym a Lulu sledovali ve sklepním doupěti kreslené filmy na velkoplošné TV, Daniel vyšel ven na terasu. Je už tma a bazén má zapnuty podvodní světla, osvětlující noc jako tyrkysový šperk. Aniž by se ohlédl, vycítil mě přijít nahoru za ním a řekl, „Tak tohle je ten slavný bazén, kde Snowy onemocněl. Těžko uvěřit že něco tak klidného ti může ublížit.“

„Chlór je neviditelný, ale o nic méně smrtící,“ odpovídám.

„Sedmnáctý červenec je den kdy umřu, správně?“

„Ano.“

„Jak? Zemřu v bitvě?“

„Nevím.“

„Dostane mě jedna z těch věcí?“

„Nevím.“

„Řekni. Zvládnu to.“

„Řekla bych, kdybych to věděla, ale nevím.“

„Možná jsem pracoval na jedné z těch nášlapných min a vybuchla mi do obličeje?“

„Nepravděpodobné. Výroba je dostatečně bezpečná a svěřena ženám a dětem, což uvolňuje muže k povinnostem na frontě.“

„Viděla jsi tu minu, kterou bych měl vynalézt?“

Váhám. Viděla jsem ji, ale z bezpečné vzdálenosti. Vzdálenost, kterou pečlivě udržuju, poněvadž můj druh je jejím cílem. „Ano,“ připouštím.

„Zaváhala jsi. Co jsi mi neřekla?“

„Není to můj obor.“

„Tak jakto, že je můj sakra?

„Mým je informatika proboha. A škrábu se za známkami, jak to jde.“

„Válka věci mění. Lidé zjišťují, že jsou schopni činů, které si předtím neuměli ani představit.“

„Jako John, předtím než bude generálem? Protože jsem nikdy neviděl méně pravděpodobného generála. Je mladší než já.“

John si vybral tuto chvíli, aby se k nám přidal. „O čem si tu vy dva šeptáte?“ zeptal se podezíravě.

Daniel se uličnicky usmál. „Cameron se mě snaží přemluvit, aby šel s ní na adama. Řekl jsem možná později.“

Tahle lež je tak absurdní, že se ani neobtěžuji ji popřít. John zakroutil hlavou, nebere to. „Pěkný pokus. Vsadil bych se, že to má něco společného s určitým datem. Mám pravdu?“

Tohle Danielovi smazalo úsměv z tváře. Hledí ven na bazén. Záře z podvodních světel mu odhalila napětí ve tváři. „Jo, dobře, a co? Ne každý se dozví, kdy zařve.“

„Neříkala ti máma, že budoucnost není dána.“

„Jo. Stejně…když by jsi uspěl a změnil přítomnost, pak by tady Cameron nebyla. A ta věc by se nepokoušela mě zabít.“

„Nemyslíme si, že to takhle funguje.“

„Jo? Tak jak to, že když tenhle Skynet může cestovat zpátky v čase, nepošle sem celou armádu a nepřevezme svět tímto způsobem.“

Odpovídám na tuto otázku. „Cestování časem je energeticky náročné,“ vysvětluji. „A Skynet opustili příliš pozdě, když byla válka téměř ztracena. Bylo to poslední východisko. Poslední hod myškou.“

„Kostkou,“ řekli John a Daniel zároveň. „Říká se poslední hod kostkou,“ vysvětlil John. (Mice / Dice Pozn. Př.)

„Kostkou. Ano to dává více smysl.“

„Ona je nepředvídatelná jak peklo, že jo?“ usmál se Daniel.

„Nemáš ani tušení,“ řekl John, dal mi ruce kolem pasu a políbil mě do vlasů.

„Jsou všechny holky v budoucnosti jako ty?“

„Ne tak moc.“

Sára Connorová se k nám přidala. „Zůstáváš přes noc. Připravila jsem ti postel.“ Zase více jako rozkaz, než žádost.“

„Uh – jistě. Díky.“

„Vím, že je těžké to pochopit.“

„Jen prťavě.“

„Ještě můžeš odejít. Když budeš mít pár jednoduchých opatření, jako žít co nejvíc mimo, je pravděpodobné, že můžeš prožít normální život. Nemusíš být součástí tady toho.“

„Myslíš zahrabat hlavu do písku?“

„Máš tu možnost, to je všechno. Nikdo tě neodsuzuje.“

„A když se otočím zády – kdo vynalezne tu nášlapnou minu? Zřejmě na tom záleží. Sakra mě na tom záleží.“ Daniel hledí dolů na bazén. Zdá se, že dochází k rozhodnutí. „Vyrostl jsem v Valley. Obyčejné dětství. Dobrý ve škole. Nejlepší ve třídě. Hádám velká ryba v malém jezírku. Teď jsem v UCLA (University of California, Los Angeles, Pozn. Př) a je to boj, jen abych zůstal v prvních deseti procentech. Uvědomil jsem si, že jsem možná příští Bill Gates. Až odpromuju, když budu mít štěstí, dopadnu jako nízkoúrovňový programátor pro nějakou softwarovou společnost. Teda pokud tyto práce do té doby nebudou zadávány do číny. Ne. Tahle cesta je větší. Jsem s váma lidi. Hlásím se do boje, do dobrého boje.“

Sára Connorová položila ruku na Danielovo rameno. „Jestli si jsi jistý…“

„Jsem si jistý.“

„Dobře. S některými aspekty ti můžeme pomoct. Už jsi někdy střílel ze zbraně?“

„Ne. Nikdy.“

„Cameron tě může vzít do pouště a učit tě.“

„Paráda.“

„Mami, tohle můžu udělat já,“ trval na tom John.

„Ne. Myslím, že bude nejlepší, když vy dva nebudete pohromadě se zbraněmi.“

„Mami!“

„Cameron to zvládne. Není to dovolená; bude tam, aby se učil.“

„Projedu ho tvrdě.“ Potvrzuji.

„Nemůžu se dočkat!“ Daniel má široký úsměv na tváři. Je dobře, že je tak nadšený do výuky.

John má náhlý záchvat kašle. No nazdar, doufám, že nebude muset ulehnout s nachlazením.

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

57

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 56.

Středa:

Do života Daniela Liebermana přišla změna.

My jsme přišli do života Daniela Liebermana.

Jednou z prvních změn bylo najít mu nové místo k životu. Sarah Connorová byla zděšena tím, jak snadné ho bylo vysledovat. Jednoduše najít jeho jméno v telefonním seznamu. A pak tu byla maličkost s jeho mobilním telefonem.

„Máš iPhone předpokládám?“

„Moje hrdost a radost.“

„Zbav se ho.“

„Co? Je to nejnovější model.“

„Je registrován na tvé jméno?“

„Samozřejmě.“

„Zbav se ho. Používej předplacené.“

Daniel namítá a nezdá se být potěšen. Je pro něho jeho mobilní telefon cennější než vlastní život? Mohla bych nabourat databázi iTunes během několika sekund. A když já, tak mohou i další jako já.

Přijíždíme ke čtyřpatrové budově v Burbanku. Několik apartmánů je k dispozici k pronajmutí.

Je zde však háček.

„Nájemné je téměř dvojnásobek toho, co platím teď,“ stěžoval si Daniel. „Je mi líto, Sáro, to místo je ideální, ale není žádný způsob, jak to zahrnout do mého rozpočtu. Pracuji všechny hodiny, co můžu.

„Musím si promluvit s majitelem. Má tu spoustu prázdných bytů. Jsem si jistá, že by mohl přijmout rozumnou nabídku.“

„Opravdu si myslíš, že to dokáže pro mě vyjednat?“ zeptal se Daniel Johna poté, co Sarah Connorová odešla.

„Já bych o ní nepochyboval. Máma umí být velmi přesvědčivá, když si stojí za svým názorem.“

„Jo, tvoje máma je jiná. Má někoho?“

„Proč – chceš uhodit i na ní?“

„Ne! Bože, ne. Jen jsem myslel… ehm, zapomeň na to.“

John chvíli uvažoval a pak tiše řekl. „Žila s tím déle než kdokoliv jiný. Je docela těžké držet se plánu randění, když se snažíš zachránit svět.“

„Taky myslím. Hej – Jak to, že v budoucnu jsi ve velení ty a ne ona?“

Johnova čelist ztvrdla a on vypadal vzdáleně. Neodpověděl. Daniel na to okamžitě navázal. „Ach. Pravda. Chlape, omlouvám se. Nechtěl jsem.“

„Zapomeň na to.“

Pak bylo ticho, dokud se nevrátila Sarah Connorová.

„Je to tvoje za to, co platíš teď.“

„Opravdu? To je úžasné, Sáro. Díky. Jak se ti to povedlo?“

„Jeff – to je tvůj pronajímatel – si myslí, že jsem tvá matka, a že když budeš nájemníkem, budu tě často navštěvovat. Doufám, že to nebude problém kvůli tvé skutečné matce?“

„Větší šance je, že Santa sklouzne komínem. Máma nikdy neopouští Floridu. Kalifornii považuje za příliš chladnou. Myslím, že v předchozím životě byla ještěrka.“

Daniel se přesunul do bytu. Zdá se, že má radost. „Jižní aspekt. A balkón. Lulu a já se můžeme opalovat. A pěstovat trávu. Sranda!“ smál se na vážně se tvářící Sáru Connorovou.

„To ráda slyším.“

Přešla na balkón. „Dobrá. Chci, aby sis natrénoval skákání odsud.“

„Ehm – skákání? Dolů je to deset metrů.“

„Spíš osm. A když budeš viset na dolní části zábradlí, je to šest metrů.“

„Pokud jde o to pěstování trávy, opravdu jsem žertoval.“

„Podívej se, pokud by se jedné z těch věcí tě podařilo vysledovat, balkón je tvá jediná úniková cesta. Nemůžeš se s nimi dohadovat nebo je prosit. Neušetří tvůj život. Budeš trénovat skákání, dokud to nebude tvá druhá přirozenost. Ve dne i v noci.“

„Dobře. Beru to.“

„Později ti koupíme bezpečnostní dveře. Nemůžeme udělat příliš mnoho, nebo si ostatní nájemníci začnou myslet, že jsi drogový dealer.“

„Opravdu si myslíš, že by se mohl jeden z nich ukázat tady?“

„Není na škodu být připraven. Půjdu se podívat, jestli má Jeff nájemní smlouvu připravenou k podepsání. Použij své prostřední jméno – Je to Adam?“

„Aaron. Po mém dědečkovi.“

„Dobře. Je třeba dostat v maximální míře jméno David Lieberman ze systému.“

„Cítím se, jako bych už zmizel,“ ušklíbl se Daniel.

Když jeho matka odešla, John vkročil na balkón a podíval se dolů. Níže byla úzká vydlážděná chodba vedoucí z přední části budovy k její zadní straně. Tam je zadní východ, vedle kterého se nachází několik plastových kontejnerů, všechny plně zaplněné nejrůznějšími druhy položek, které lidé kupují, aby je zase mohli vyhodit.

„Není to tak vysoko. Mohl bych to udělat snadno.“

„Vážně? Mohl byste to předvést - Generále?“

„Dívejte se a učte - Majore.“

John přehodil nohu přes zábradlí. Chytila jsem ho za ruku. „Ne.“

„To je v pořádku. Dokážu to,“ zašeptal.

Zhodnotila jsem pokles. Devět metrů. Pokud se zavěsí za své prsty, než skočí, jak navrhla Sarah Connorová, bude to sedm metrů. Rozhodla jsem se, že je to v toleranci přežití a uvolnila mé sevření. Daniel si ničeho nevšiml.

„Dobrá. Jedna. Dva. Tři…“

John dopadl na zem tvrdě, ale bezpečně. Šklebil se na nás. „Nic na tom není. Jsi na řadě.“

„Co?“ Zavrtěl Daniel hlavou. „V žádném případě.“

„Co se děje – kuře?“

Daniel se podíval na mě a povzdechl si. Přelezl přes zábradlí a opatrně zaklekl do správné polohy. Zdá se, že tam bude viset dlouhou dobu.

„Trik je pustit se,“ naznačil John nápomocně.

„Ne, trik není zlomit si můj zatracený vaz!“

Pustil se. Tvrdě dopadl na zem pod mírným úhlem a rozplácl se na záda.

John mu spěchal na pomoc. „Jsi v pořádku, člověče?“

„Nesahej na mě. Jsem v pohodě.“

Vylezl na nohy ve chvíli, kdy se na balkóně znovu objevila Sarah Connorová. Podívala se na scénu pod námi a pak na mne. Zdá se, že pochopila, co se tu událo a proč. „Chlapci,“ zašeptala tiše. „Proč si prostě neporovnáte ptáky?“

Nevím, co to znamená.

-0-

Byly třeba pouhé dvě cesty pro převoz Danielových věcí ze starého bytu do nového. Pronajímatel Jeff nás sleduje, jak přicházíme a odcházíme. Je to muž v pozdním středním věku s velkou nadváhou a málo vlasy na hlavě. I přes tyto jeho fyzické nedostatky se Sarah Connorová usmívá, a působí v jeho okolí mile. Neměla jsem tušení, že je lovkyní tlusťochů.

„Ty krabice položte kamkoliv,“ instruoval nás Daniel. „Vybalím je později.“

Dva zarámované plakáty jsem opřela o zeď. Na jednom je tenisová hráčka, která si zřejmě zapomněla obléknout spodní prádlo. To je lehké udělat. Ve skutečnosti to dělám celou dobu, i když nehraji tenis. Zdá se mi podivné, že chce tento obraz pověsit na stěnu. Kdo by se chtěl dívat na nahý ženský zadek dny i noci? Na druhém je dlouhovlasý fousatý muž a pod ním je popisek.

                                                                 BIG LEBOWSKI

„Kdo je to Lebowski?“ zeptala jsem se.

„Je to Frajer.“ Vysvětluje Daniel.

„A zůstává Frajerem,“ dodal John.“

„Co zůstává?“

„Prostě zůstává,“

Užitečné? Ani moc ne. Přidávám LEBOWSKI, BIG do mé paměti pod záložku nevysvětlitelné věci. Hned vedle KARDASHIAN, KIM a ZTRACENÍ –DĚJOVÁ LINIE.

-0-

Čtvrtek:

John, Snowy a já jedeme do nového Danielova bytu. Sebou máme nástroje a zařízení potřebné pro posílení dveří. A vysoký fíkovník, který roste v keramickém hrnci. Fíkovník je součástí příběhu, který má vysvětlit naší přítomnost, pokud bychom potkali majitele Jeffa. Dárek pro našeho přítele pro oteplení domova. Co by mohlo být více obyčejné?

„No, je to zbytečných padesát babek,“ poznamenal John poté, co jsme dorazili. Nikoho jsme nepotkali. Chodby jsou prázdné. Ve vzdáleném bytě hraje slabě hudba. Zesílila jsem své sluchové senzory a poznala nářek Lany Del Rey, že ona je Zrozena zemřít (Born to die, pozn. autora).  Všichni nejsme. Nech to jít, sestro.

Měli jsme sebou vlastní duplikát klíče. Doma je pouze Lulu, protože Daniel je celý den na vysoké škole. Lulu zavedla Snowyho do kuchyně, kde mu hrdě ukazovala svou novou jídelní misku. Snowy je velmi zaujatý. To je vždycky, když se jedná o jídlo.

Posílení dveřního rámu zabralo většinu dopoledne. Jsme opatrní a snažíme se zmírnit hluk na minimum. Terminace zvědavých nájemníků by jistě byla porušením nájemní smlouvy. Konečně, John ukročil zpět a utřel si pot z čela. „To bude muset stačit. Nelze toho udělat moc, nebo by lidi zajímalo, co skrývá. Jak dlouho by jednomu z nich trvalo, než se dostane dovnitř?

Zkoumala jsem naše dílo. „Přibližně 38 vteřin.“

„Jenom? Dá mu to alespoň náskok – pokud se bude držet svého rozumu. Zdá se, že se snaží. Máma řekla, že změnil své hlavní zaměření od počítačů k fyzice.“

„ A odmítl RIM zaměstnání.“

„No, to je – počkej. On udělal – co?“

„Odmítl RIM zaměstnání. Moc se na to těšil.“

„Můj bože! Ty vlastně naznačuješ… počkej. Když řekneš rim, myslíš Research In Motion – tvůrci BlackBerry?

„Ano. Společnost mu nabídla stáž, kterou odmítl. Proč? Co myslíš, že jsem měla na mysli?“

„Já, ehm – na tom nezáleží. Pojď, odcházíme.“

„Co budeme dělat s fíkovníkem?“

„Nech ho tady. Nebudu ho tahat celou cestu domů.“

Položila jsem fíkovník na balkón, kde bude mít maximální množství světla. Jsou tu i další rostliny, které si Daniel pravděpodobně zakoupil. Rajčatovník. Agáve s krémově pruhovanými listy. A dva červené muškáty s velkými květy. Žádné známky jakékoliv trávy nebo jiném plevelu. Sarah Connorová bude potěšena.

Na balkóně je také kovový stůl a židle. Na židli se nachází kniha Harry Potter a Princ dvojí krve. Ukázala jsem na ní a řekla Johnovi. „Profesor Snape je princ dvojí krve.“

„Četla jsi to?“

„Měla jsem deset vteřin na nahrání.“

„Deset vteřin nahrávání! Neříkej to před Danielem, už tak si myslí, že jsi nepředvídatelně vtipná.“

„Nepředvídatelně je kompliment, že?“

„Myslím, že jo. Kde je sakra ten pes?“

Našli jsme Snowyho v ložnici. On a Lulu spaly na zemi stočení do klubíčka, jejich tlapky se dotýkaly. Snowy byl nevrlý, když jsme ho probudili. Nenávidí, když je probuzen z jakéhokoliv jiného důvodu, než je jídlo. „Rozhlédni se,“ pravil John. „Ten líný pytel nebyl schopen vybalit od chvíle, kdy se sem nastěhoval.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že je tomu skutečně tak. Kartónové krabice, které jsme přinesly, nebyly dosud rozbalené, přestože zarámovaný plakát Big Lebowski nyní visí na háčku na zdi. Frajer, zůstává. Cokoliv to znamená.

Byli jsme na odchodu, když si John všiml něčeho na stolku vedle postele. Lesklá fotografie 8x6. Zvedl ji a dlouho na ní zíral. Jeho čelist ztvrdla způsobem, že jsem pochopila, že je naštvaný. Otočil fotografii, aby mi jí ukázal. „Kde to vzal?“

Na obrázku jsem já zachycena v profilu. „Nevím,“ přiznala jsem.

„To v pozadí vypadá jako park. Stromy a tak. Je to z mobilního telefonu. Pravděpodobně, když tě potkal podruhé.“

Ještě chvíli na ní zíral a pak ji položil na stolek vedle otevřené krabice s papírovými kapesníčky. Několik použitých bylo pohozeno v odpadkovém koši u postele.  Možná, že má Daniel rýmu.

Na cestě z bytu John zabouchl dveře hlasitěji, než bylo nutné. Nevím proč.

Pátek:

Dnes ráno jsme měli telefonát ze školy. Mia se zranila, když hrála lakros a byla převezena do místní nemocnice k ošetření.

„Lakros? Kdo dneska hraje lakros?“ reptal John, když jsme projížděli  městem. „Myslel jsem, že půjdou na Jindřicha VIII nebo tak něco.“

„Je to soukromá škola,“ odpověděla Sarah Connorová. „Dělají věci jinak. Je to všechno v prospektu.“

„Který jsi četla?“

Úšklebek. „Samozřejmě.“

„Zdá se mi to zatraceně neamerické. Příště jí budou učit kriket.“

„Co je to kriket?“ zeptala jsem se.

„Směšná anglická sportovní hra. Zápasy trvají pět dní a stále končí remízou.“

„Žádný penaltový rozstřel?“

„Ten je jen ve fotbale.“

Snowy musí být nechán ve vozidle, protože nemocnice má striktní pravidlo – žádná domácí zvířata. Jak se dalo předpokládat, naříká jako malé dítě. „Neboj se, kamaráde. Přivedeme jí dolů.“ Uklidňoval ho John.

Našli jsme Miu v dětském oddělení. Seděla na posteli a stále na sobě měla sportovní soupravu. Lékař mužského pohlaví o ni pečoval. Byl vysoký, husté tmavé vlasy a ostré rysy. Všimla jsem si, že Sarah Connorová si rukama rychle upravila vlasy, než se lékař otočil a spatřil nás. Ten muž jí přitahuje? Vypadá to tak. Zřejmě její tloušťkové období je u konce. Chudák pronajímatel Jeff.

„Ahoj, Jsem Miina nevlastní matka,“ představila se.

„Těší mě. Jsem doktor Hank.“

„Křestní jméno?“

„Kéž by. Viňte z toho mé rodiče,“ ušklíbl se, čímž odhalil téměř dokonalé zuby. Sarah Connorová se usmála nazpět. Je to zvláštní pohled. Mračení jí sluší více.

„Zlomila jsem si prst!“ vyhrkla Mia a chichotala se.

„Je to čistá zlomenina. Srovnal jsem ji a dal do dlahy,“ vysvětlil doktor Hank. „Mělo by se to zahojit během několika týdnů.“

„Zlomila jsem si prst!“ vyhrkla Mia a znovu se zachichotala.

„Je v pořádku?“

„Dal jsem jí lehké sedativum. Byla trochu vylekaná, když sem přišla.“

„Jennifer Minterová nenosí kalhotky!“ vyhrkla Mia. Další smích. „Dovolí, aby všichni kluci viděli její…“

„Ano, díky Mio,“ Sarah Connorová jí rychle přerušila. „Jsem si jista, že doktor Hank nechce slyšet nic o Jennifer Minterové.“

„No nevím, zní jako docela dobrý charakter,“ ušklíbl se doktor Hank. „A prosím, říkejte mi Franku.“

„Frank Hank? Ach bože.“

Oba se tomu smějí. John a já jsme si vyměnili pohledy. Má to blbý.

„Kde je Snowy? Copak on za mnou nepřišel?“

„Snowy?“

„Její pes.“

„Snowy není jen mazlíček. Umí mluvit a všechno. A já mu rozumím!“

„Hmm, trochu moc sedativ, myslím.“

-0-

Mia usnula při cestě domů a John jí odnesl do jejího pokoje a něžně položil na postel. Spala tři hodiny a pak se probudila hladová a žíznivá. John jí připravil burger se sýrem a teplý čokoládový nápoj. Snowy ji závistivě sledoval, když konzumovala. Jeho večeře byla dávno pryč a další jídlo nedostane několik hodin. Jeho utrpení je hmatatelné.

„Cítíš se natolik dobře, abys nám řekla, co se stalo?“ zeptal se John.

„Byla to Emma Van Burenová! Praštila mě lakrosovou holí, když se učitel nedíval!“

„Dobře. Udělala jsi něco, čím bys jí vyprovokovala?“

Mia vypadala vzdáleně a nedívala se do jeho očí. Je zřejmé, co bude následovat. „Ne,“ zalhala nepřesvědčivě.

„Mio, pravdu…“

„Možná jsem jí šlápla na nohu.“

„Předtím, než tě uhodila?“

„Hmm, jo.“

„A ty jsi to udělala schválně?“

„Pořád je na mě ošklivá! Všem říká, že to ve škole smrdí a je to od té doby, co jsem přišla.“

„Takže jsi jí šlápla na nohu.“

„A ona mi zlomila prst! To je snad horší.“

„Prostě vyletěla. Pravděpodobně nemyslela, že se stane něco takového.“

„Jsi na její straně!“

„Líbí se ti v tvé škole?“ zeptala se Sarah Connorová.

„Myslím, že jo.“

„A máš tam přátele, které bys nechtěla opustit?“

„Je tam Megan a několik dalších dívek, které mám ráda. Proč? Nebudeme se stěhovat, že ne?“

„Nemusíme mít jinou možnost, pokud se sama necháš vyloučit. Jsi stále v podmínce za udeření toho kluka.“

„Takže se nesmím bránit?“

„Zlatíčko, ty jsi začala,“ uvedl John, ale nezněl nevlídně. „Podívej, každá škola má svou Emmu Van Burenovou, jen musíš takové lidi ignorovat. A vzpomínáš, co jsem ti říkal? Pokud nemůžeš být hodná…“

„… nenech se chytit.“

„Přesně.“

„Jak si mám dát sprchu, aniž bych zamokřila tu bandáž?“

„Dám ti přes to nějaký obal. Budeš v pohodě,“ ujistila jí Sarah Connorová.

„Budu muset jít zase do nemocnice?“

„Za několik týdnů. Jen zkontrolují, že je vše v pořádku.“

„Uvidím stejného doktora?“

„Pravděpodobně.“

„Skvělé! Byl vážně hezký!“

„Zdá se, že je to rozšířený názor,“ poznamenal John a podíval se na svou matku, která neměla odpověď.

„Zajímalo by mě, jestli je ženatý?“

Našla jsem odpovídající záznam v mé paměti. „Ne. Neměl snubní prsten.“

John zakoulel očima. „Ach ne. Ty taky.“

Úterý:

Daniel a já jsme v poušti. Daleko od silnice a zvědavých očí. Tohle je jeho první lekce ze střelných zbraní, používání. Nebo jak řekl John, Zbraň 101. Ukázal se jako poměrně dobrý student. I když nikdy před tím neměl zbraň v ruce, nyní dokáže nabít a vystřelit z pistole Glock 9mm. Přesnost mu však stále uniká.

„Rozšiř mírně svůj postoj,“ navrhla jsem, když několik kulek roztrhalo nevinný kaktus a ne zamýšlený cíl.

„Takhle?“

„Ano. Obě ruce na pistoli, jak jsem demonstrovala.“

Po čtyřech hodinách v pouštním vedru Daniel propotil své tričko. Já jsem suchá. Přirozeně. Pocení. Kdo ho potřebuje?

„Škoda, že jsme nemohli přivézt psy.“

„Ano. Škoda.“

Psi byli zpět v bezpečném domě. Lulu se nechá snadno vystrašit hlasitými zvuky a Snowy si vyvinul fobii z pouště, protože při své poslední návštěvě narazil na ještěrku a má obavy, že by mohl býti sněden. Vzhledem k jeho velikosti by to vyžadovalo velmi hladového ještěra.

„Víš, začínám se do toho dostávat,“ pravil Daniel. „Možná si koupím legální pistoly a budu chodit na střelnici.“

„K tomu budeš potřebovat doklady.“

„Mám doklady.“

„A budeš zpět na startu.“

„Ach. Pravda. To mě nenapadlo. Pak to není dobrý nápad.“

„A střelnice není dobrá příprava.“

„Jak to?“

„Papírové terče nestřílí zpět.“

Daniel absorboval tuto nepříjemnou pravdu a pak jsem dodala. „Další lekce, kterou tě naučím, bude, jak střílet na pohyblivé cíle a jak se vyhnout tomu, abys byl zasažen. Skynet může zjistit tvou pozici pomocí záblesků z výstřelů nebo jen pouhého zvuku střelby. Pak mohou zavolat na podporu HK.“

„HK?“

„Hunter Killer. Typ palubního bojového vrtulníku.“

Těžce polkl. „Člověče, mám se ještě hodně co učit.“

„A já jsem tady, abych tě učila.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Už jsi tak učinil, ale jdi do toho.“

„Mám někoho v budoucnu? Manželku nebo děti?“

„Nevím.“

„No, vzpomeneš si, jestli jsi na mém pohřbu neviděla truchlící vdovu?“

„Byla jsem přítomná na tvém vzpomínkovém ceremoniálu, ne na pohřbu.“

„Není to totéž?“

„Ceremoniál je mnohem později. Nejsi jediný hrdina, který obdržel Medaili cti.“

„Všichni to dostali posmrtně?“

„Všichni. Povýšení žijících je prováděno s minimální publicitou. John to tak preferuje. A je to lepší pro morálku.“

„Dobře. A nepamatuješ si tedy, jestli jsi tam neviděla truchlící vdovu?“

Přistupuji do příslušného souboru ve své paměti a kontroluji jeho obsah.

Narychlo postavené tribuny… řady vojáků… khaki uniformy proti modré obloze… na vyvýšeném stupínku velká vlajka s hvězdami a pruhy…  pult… John… generál Connor… slavnostní uniforma, ručně psané poznámky v kapse… řeč připravena, zoufalý… nenávidí tyto ceremoniály a hlavně to, co jim předchází…  bude hovořit o padlých… uctí jejich památku, jejich příspěvek v boji… velebí Daniela… žádná zmínka o manželce, rodině nebo že se ti dva setkali už před Soudným dnem… důkaz o rozdílné časové linii?... nebo si je John vědom mé přítomnosti a nechce ovlivňovat mé činy, až se Daniel a já poprvé setkáme při procházce  se psy v předválečném Los Angeles?... neexistuje žádný způsob, jak to zodpovědět… obřad končí… tribuny prázdné… měnící se odstíny západu slunce… všechen prach nadále zůstává v horní části atmosféry… John zůstává, svlečené sako, sundaná kravata a límeček nakřivo… Všiml si, že ho sleduji a usmál se a zvedl palec nahoru… Vrátila jsem mu toto gesto a  připojila se k němu stejně jako Derek Reese, který svému veliteli naléhavě šeptal do ucha… Reese téměř prosil, aby se mohl vrátit do minulosti prostřednictvím získané technologie… za pár dní bude jeho přání vyhověno… on a jeho společníci a malé mění v diamantech budou posláni zpět… všichni muži budou mrtví během roku… diamanty budou financovat životní styl Connorových několik let po tom…  tomu se říká čas návratnosti… přeprogramovaný T-800 již byl odeslán na ochranu dospívajícího Johna, jednoho dne známý jako strýček Bob… mohli by být milenci, pokud byl John gay? … to je myšlenka, o které je příliš hrozné přemýšlet… za pár týdnů budu poslána zpět… dále než Reese nebo T-800… až do roku 1969… woodstock… tanec s květinami ve vlasech a bahno z farmy lepící se na mé bosé nohy… je to také čas ztráty… bude trvat mnoho desetiletí, než se opět setkáme… bude mi chybět Johnova přirozená autorita… jeho způsob jak na mě nahlížel jako na ženu a ne jako na náhražku… dny budou bez něj dlouhé… noci ještě delší…

„Cameron, jsi v pořádku?“

S trhnutím jsem obrátila svou pozornost zpět do současnosti, vzpomínky vybledly stejně rychle, jak byly vyvolány. Poušť. Neúprosně pálící slunce ještě není otupeno atmosférickým prachem. Daniel mě pozoruje s obavami ve tváři. „Jsem v pořádku,“ ujišťuji ho.

„Určitě? Hele – ty pláčeš?“

Zvedla jsem ruku k mé tváři. Opravdu, z mého levého optického senzoru vytékalo mazivo. Setřela jsem ho. Zvláštní. Můj diagnostický systém nezaznamenal žádnou poruchu. Možná že má diagnostika potřebuje diagnostiku.

„Měla jsi někoho v budoucnosti, že?“ vypravil ze sebe Daniel s překvapivou přesností. „Někoho, koho jsi musela opustit, abys mohla přijít sem.“

„Ano,“ slyšela jsem samu sebe se přiznat.

„A já ti to připomněl. Člověče, omlouvám se. Musí to být bolestivá vzpomínka.“

„Musíme se vrátit zpět k práci. Máš nabytý Glock?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Myslím, že to stačí. Nechme to na další den. Čeká nás dlouhá cesta domů.“

Jsem překvapena autoritou v jeho hlase. Předtím byl povolný a dychtivý potěšit. Pak jednoho dne tento muž obdrží nejvyšší vyznamenání, které mu může jeho země udělit. A on je major v odporu. John nepovyšuje idioty. Nebo lízače zadků.

-0-

Nastoupili jsme do Danielova auta – Toyota sedan, jeden z prvních typů vyrobený před několika lety. Jeho baterie často selhává kvůli pohonu čtyř kol. A tady začíná problém…

„Doufám, že jsme minuli provoz. Mám brzkou směnu ve videopůjčovně.“

Daniel nastartoval. Zadní kola se protočila a zajela do jemné pouštní půdy. Udělal základní chybu, protože věřil, že více plynu je lék. To byl omyl. Zadní kola se roztočila rychleji a odhodila do dálky písek a kamínky. Brzy jsme pohřbeni až po zadní nápravu.

„Do prdele! Podívej na kola. To byla hloupost.“

Souhlasím s tím, že to bylo velmi hloupé.

„Mám zavolat Sáře? Vypadá to, že budeme potřebovat vytáhnout.“

„Není třeba. Prosím, nastartuj znovu vozidlo,“ vystoupila jsem z automobilu a postavila se za kufr.

„Tlačit? Děláš si srandu? Není žádný způsob, jak bys s námi mohla pohnout. Jednou se mi to stalo na pláži. Stálo mě to pět set dolarů, jako poplatek za vytažení ven.“

„Tažení nebude nutné. Prosím, sešlápni plyn.“

Daniel vyhověl mému přání, i když cítím, že nemá v mé schopnosti důvěru. Ach, vy malověrní. Zatlačila jsem. Toyota vyskočila ze své vlastní vykopané jámy. Nic na tom není. Jako kus hrášku. Mám na mysli hrášek? Ověřím si to později. Pět set dolarů za vytažení? Pravděpodobně se pohybuji ve špatném businessu.“

Toyota vyjela na dálnici. Daniel osvědčil dobrý smysl alespoň v tom, že udržoval otáčky na nízké hodnotě a nezastavil mi, aby znovu neriskoval zabřednutí. Sleduji jeho stopu, kterou v pouštní půdě zanechal. Slunce je nízko a vrhá můj stín přede mě. Připadá mi, jako bych byla osm stop vysoká. Kéž by…

-0-

Daniel byl během zpáteční cesty nezvykle tichý. Na cestě sem byl nesmírně upovídaný, mluvil o čemkoliv a komkoliv. Já převážně poslouchala. A učila se. Zjistila jsem, že Big Lebovski je postava ze stejnojmenného filmu. Frajer. Také známý jako dudester, jeho dudeness nebo el duderino (to už překládat nebudu, pozn. překladatele). Je to Danielův oblíbený film a je schopen citovat celé pasáže dialogů doslovně. Někdy sníš medvěda a jindy medvěd sní tebe. Tohle není Vietnam. To je Bowling. Tady existují pravidla. Také jsem se dozvěděla, že jeho oblíbená herečka je Jessica Biel. Jednou jí spatřil, jak vyšla z tělocvičny ve Westwoodu, vypadala neuvěřitelně hot v trikotu a punčochách, ale on byl příliš zbabělý na to, aby se k ní přiblížil a představil se. Také mluvil o svém psovi Lulu s hřejivostí, která scházela, když vyprávěl o své matce, která se zdá být vzdálenou postavou v jeho životě. Lulu našel ve zvířecím útulku, kolem kterého před tím jezdil několikrát týdně bez touhy zastavit. Až nějaký impuls jej přiměl, aby tak učinil. Lulu byla opuštěné štěně, malý kňourající kožený míč, schoulená v rohu ocelové klece sama ve svém světě. Od té doby jsou spolu. Je to druh milostného příběhu.

Opustili jsme dálnici a projížděli předměstím. Na nebi rostly mraky a později se dal předpokládat déšť. Déšť dočasně odstraní smog z atmosféry a z budov a ulic smyje částečky prachu, čímž dá městu patinu čistoty. Je to iluze. Los Angeles je domovem mnoha milionů obyvatel. Málo toho zde zůstane čisté pro delší dobu.

Tři bloky od bezpečného domu Daniel zavezl Toyotu ke straně. „Spatná ulice,“ podotkla jsem.

„Nejdříve chci něco říct.“

Jsem zvědavá, co chce říct? Možná, že chce, abych s ním politovala, že se musel vzdát RIM práce. Zdá se, že se jedná o velice prestižní místo.

Daniel sedí úplně potichu. Ve tváři má zmučený výraz. Viděla jsem tento pohled už dříve. Snowy měl stejný pohled, když měl nedávno zácpu. Má Danielovo utrpení stejnou příčinu? Pokud ano, poradím mu projímadlo, i když ne v tak vysokých dávkách, jako jsem dala Snowymu. Zjistila jsem, že to vede k zcela nové řadě problémů. Velmi špinavých problémů.

„Jak jsi věděla, že budu v budoucnosti majorem?“ řekl konečně Daniel. „Jsem si jistý, že jsem ti nikdy neřekl své příjmení. A také jsem si jistý, že jsem ti nikdy neřekl své datum narození. A ty jsi sama řekla, že jsme se nikdy nesetkali.“

Inteligence je dvousečný meč. To způsobuje, že lidé přemýšlí. Příliš mnoho přemýšlení může být špatné. Jak špatné, to se chystám zjistit.

„John říkal, že jsi zjistila, kdo jsem z rány na mé ruce, protože máš mou DNA v záznamech,“ pokračoval Daniel. Jeho ruce sevřely volant, příznak stresu, který sdílí s Johnem, jež má stejný zvyk. „Popadl jsem tě za ruku, abych tě ochránil, když se na nás řítila dodávka. A to je další věc. Stáhla jsi mě sebou, jako bych vůbec nic nevážil. Jsem první, kdo přizná, že by nikdy nemohl hrát za Chicagské Medvědy, ale jsem o 15 centimetrů vyšší než ty a 20 kilo těžší. Přesto jsi mě odtáhla sebou, jako bych byl hadrová panenka. A zpět k dnešku. Když jsme byli pohřbeni až po nápravu.“

Žena tlačila kočárek s dítětem kolem nás po chodníku. Daniel ztichl, jako by se obával, že bychom mohli být slyšet. Žena nám nevěnuje žádnou pozornost, a když přešla, pokračoval.

„Sarah mi povídala něco o těch věcech…“

„Mají jméno,“ přerušila jsem ho. „Terminátoři. Říct to ti neublíží.“

„Fajn. Terminátory lze přeprogramovat, aby byly na naší straně.“

„Dřívější modely ano. Novější verze mají čipy, které se sami zničí.“

„Jako ty?“

Tady. Je to venku. Přišel na to. „Ne,“ odpověděla jsem mu. „Jsem starší model. Můj čip není upraven k sebezničení. Nebyla bych tady, kdyby ano.“

Daniel přikývl. Ohýbal a rovnal ruce a svíral volant stále dokola, jako by to byla nějaká tyč. Nakonec se ke mě otočil. Jeho oči se setkaly s mými a neodklonily se pryč. „Víš, to, že jsi Terminátror, není ta nejpodivnější část.“

„Takže co to je?“

„To, že jsem to odhalil, ty jsi mi to přiznala a… a…“

„A?“ vyzvala jsem ho.

„A já tě stále miluju.“

58

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 57.

Středa:

Mé instrukce byly stručné a jasné. „Máš 45 sekund náskok. Poté tě budu pronásledovat a zastřelím tě.“

Daniel se nervózně usmál. Slunce se odráží od slunečních brýlí, za kterými schovává své oči. Jsme v poušti. Toto je jeho druhá lekce manipulace se střelnými zbraněmi. Dosud se ukazoval jako dobrý student. To je dobře. Bude to potřebovat.

„Ty mě chceš opravdu zastřelit?“

„Můj Glock je nabit zásobníkem s gumovými projektily. Pokud budeš zasažen, nezpůsobí to smrtelné zranění. Nicméně pochopila jsem, že to může bolet jako čert.“

Toyota je čtvrt míle daleko. Danielovým úkolem je dostat se k ní a zatroubit na klakson, než ho dostihnu. Bude to praktická ukázka toho, čemu bude muset v budoucnosti čelit. Bez mučednické smrti, samozřejmě. A bez žvanění.

„Můžu střílet nazpět?“

„Když budeš chtít. Ačkoliv munice malého kalibru na mě bude mít velmi malý nebo nulový dopad.  A rozhodně mě to nevyřadí z boje.“

„Nemohli bychom jen hrát na značky?“

„Ne, to není hra. Tvých 45 vteřin začíná… teď!“

Otočila jsem se zády. V mém HUD se odpočítávaly vteřiny. V momentě, kdy 45 vteřin uběhlo, jsem se otočila. Žádná stopa po Danielovi. Napůl jsem očekávala, že jednoduše poběží co nejrychleji přímo směrem k Toyotě, což by z něj udělalo snadný terč na porážku. Není to pravda. Hra je v pohybu, jak by řekl Sherlock Holmes. Pokud by byl skutečný.

Aktivovala jsem infračervený senzor. Na mém HUD se okamžitě objevila bílá smrt. Ani s filtry nastavenými na maximum nemohu rozeznat stopu lidského tepla přes vyhřáté prostředí pouště. Pokud by byla noc, bylo by to něco jiného. Byl by snadným cílem.

V písku jsou stopy. Analyzovala jsem je. O tři čísla větší než moje. Danielovy. Řídila jsem se jimi, Glock před sebou. Neměla bych žádné výčitky z použití. Bolest je cenný nástroj pro výuku.

Stopy končí na skalnatém výběžku. Zastavila jsem a skenuji okolí. Je zde spousta možných skrýší. Velké kameny, keře, stromy a kaktusy, které jsou rozesety po celém okolí jako špičatí hlídači. To všechno může poskytnout možný úkryt. Ne na dlouho. V případě potřeby je prohledám všechny. Jsem trpělivá, metodická, smrtící. A vypadám naprosto úžasně v mém bojovém oblečení.

Pohyb po mé levici. Zvedla jsem Glock a jednou vystřelila. Kaktus se rozlétl na kousky a z jeho částí uniká voda, kterou si ukládal pravděpodobně celá desetiletí. Žádné výkřiky bolesti, které by tam určitě byly, kdybych zasáhla lidskou kůži. Možná ještěrka. Nebo nešťastný malý had, jehož domovina byla náhle narušena vetřelcem.

Rozhlížela jsem se kolem dokola a pomalu zamířila k Toyotě a prohlížela každý možný úkryt ve směru, kterým jsem šla. Skalní výběžek končí. Nevidím žádné stopy. Pak přichází hlas – zobrazuje se v něm bolest.

„Cameron, uštkl mě had. Moje noha otéká. Myslím, že potřebuji do nemocnice.“

Na mém HUD se objevuje seznam hadů, kteří se vyskytují v této oblasti. Pokud to bylo kousnutí od chřestýše, pak bude skutečně vyžadovat lékařské ošetření. A rychle.

„Cameron, uštkl mě had. Moje noha otéká. Myslím, že potřebuji do nemocnice.“

Sesunula jsem zbraň do pouzdra a vydala se směrem k velkému balvanu, odkud Danielův prosebný hlas vycházel.

„Cameron, uštkl mě had. Moje noha otéká. Myslím, že potřebuji do nemocnice.“

„Slyšela jsem tě napoprvé. Prosím, zůstaň v klidu.“

Dosáhla jsem balvanu. Daniel nikde. Místo něho na zemi leží jeho jednorázový mobilní telefon. Zvedla jsem ho.

„Cameron, uštkl mě had. Moje noha otéká. Myslím, že potřebuji do nemocnice.“

Je to záznam. Nastaven na přehrávání v jednoduché smyčce. Vypnula jsem to. Lest. Rozptýlení.

Rozhlédla jsem se kolem a viděla jsem Daniela sprintovat k Toyotě. Má na mě téměř 100 metrů náskok. Opět jsem vytáhla Glock, namířila na Daniela a rozběhla se za ním. Zaměřovací grafika se pokusila najít cíl. Je to obtížné. Terén je nerovný. Daniel kličkuje mezi stromy a kaktusy, čímž mi ještě více ztěžuje míření. Dvakrát jsem vystřelila. Oba výstřely zasáhly jen zem. Přehodnotila jsem situaci. Výš. Teď je jen 50 metrů od Toyoty. Rychle stahuji jeho náskok, ale ne dostatečně rychle. Další dva výstřely. Jsem si téměř jista, že druhý ho zasáhl, přesto že jeho krok se nemění. Skrčil se za kufr. Zvedl s oblak prachu. Boční dveře se otevřely. Příliš pozdě, příliš pozdě…

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU

Zazněl klakson.

Schovala jsem pistoli. Prohrála jsem. On vyhrál. Je na čase přijmout porážku s grácií. „Blahopřeji. Úspěšně jsi dokončil misi.“

Jeho hlava se objevila a zase zmizela. „Slibuješ, že nebudeš střílet, když vylezu ven?“

„Samozřejmě,“ odolala jsem pokušení být uražený poražený a střelit mu projektil do zadku.

„Docela záludné, co?“

„Docela záludné,“ souhlasím. „I když v budoucnu by takováto lest měla nulovou šanci na úspěch. „Nepřátelský Terminátor by ignoroval tvé problémy.“

„Tohle není budoucnost. A jsem si jistý, že Sarah ti řekla, abys dohlédla, že se mi nic nestane. Byl jsem si jistý, že vyhlídka, že bych mohl umírat na uštknutí, by měla stačit, abys snížila pozornost.“

Daniel stál vedle Toyoty s úsměvem od ucha k uchu. „Člověče, ten poslední výstřel byl blízko! Vlastně jsem měl pocit, že mi to učesalo hlavu. Opravdu jsi to brala tak vážně?“

„Jinak by to nemělo smysl.“

„Myslím, že má tepová frekvence je tak šest set.“

Popadla jsem ho za zápěstí a senzory se daly do práce. „Spíše jednašedesát. Vysoká, ale v rámci bezpečných parametrů pro člověka tvého věku a zdraví.“

„Cítím to. Je to jako kladivo, že?“

„Položil mou levou ruku na jeho hruď. Některý z posledních pozůstatků mého původního naprogramování navrhuje vytrhnout mu srdce a zadupat ho do pouštního prachu. Zdá se, že jsem uražený poražený. Potlačila jsem tyto impulsy a přesunula svou ruku pryč. Daniel zůstává na místě. Jsme fyzicky blízko, jen pár centimetrů od sebe. Dost blízko pro něj, aby se naklonil a přiložil své rty na moje. Jinými slovy, políbil mě.

„Proč jsi to udělal?“ jsem zvědavá.

Pokrčil rameny. „Nevím. Chtěl jsem. Nazvěme to mou odměnou za to, že jsem tě porazil.“

„Odměnou je úspěšná mise a provedení terénní taktiky, která by ti jednoho dne mohla zachránit život.“

„Přemýšlel jsem, o tom, když jsi byla rozrušena tím, že jsi musela v budoucnosti někoho opustit. Byl to on, že? John.“

„Ano.“

„Takže jeho verze ve středním věku tě poslala zpátky, aby se jeho mladší já mohlo bavit. Výhody velícího důstojníka.“

„Tak to není. Nebyli jsme spolu ihned. K tomu bylo třeba několik let. John měl jiné ryby k létání.“

„Smažení. Jiné ryby ke smažení. Myslíš jiné holky?“

„Ano.“

„Ten idiot. Nezaslouží si tě.“

„A ty ano?“

Daniel vypadá vzdáleně. „A ty jsi nikdy nezodpověděla mou otázku.“

„Jakou otázku?“

„Mám v budoucnosti někoho?“

„Nevím,“ zalhala jsem.

Daniel přikývl. Zíral na mě a pak na zdánlivě nekonečnou pouštní krajinu. „Víš, žiji v Los Angeles celý život, ale to je poprvé, co jsem opravdu navštívil poušť. Je to tu krásné.“

„Má to tu primitivní kouzlo,“ připouštím.

Danielova veselost přetrvala i během cesty domů, jeho zvýšený adrenalin nevykazuje žádné známky slábnutí. Přidávám k jeho pobavení velké pasáže dialogů z Big Lebowski, filmu, který jsem teď měla možnost shlédnout. Mé citace jsou dokonalejší než jeho s přidanou výhodou dokonalých mimikry.

„Člověče, tvůj Walter je úžasný! Měla bys jít se mnou na další Lebowski Fest.“

„Co je to Lebowski Fest?“

„To je akce, kde se sejdou lidé, kteří opravdu milují ten film. Poslední byla v San Diegu. Někteří dokonce chodí oblečení jako jejich oblíbené postavy. Já většinou chodím jako Jesus. Ty bys mohla jít jako Maude. Ne – jako Bunny!“

„Bunny toho moc nenosí,“ připomněla jsem, když jsem si ve své paměti přehrála její scény ve filmu.“

Vlčí úšklebek. „Já vím.“

-0-

Miin zlomený prst je konečně vyléčen, sebe-opravný systém, který mají všichni lidé, pomalu splnil svůj úkol. Vše, co zbývá, je cesta do nemocnice na kontrolu a odstranění dlahy. Jedná se o druhé setkání s doktorem Hankem nebo doktorem Hunkem (kus chlapa, poznámka překladatele), jak na něj začal odkazovat John. Sarah Connorová vzala Miu a Snowyho a John a já máme dům pro sebe. To nám dává trochu času jeden na jednoho. Nebo by to mělo být jeden na vrcholu jednoho? V době, kdy se vrátili, byly naše šaty již zpět a nikdo neměl žádné podezření – kromě Snowyho, který kolem mě podezřívavě očichává. Ten pes dokáže cítit soulož na tisíc kroků.

„Podívejte – moje dlaha je pryč!“ oznámila Mia s mávajícím prstem ve vzduchu. „Je to úplně zahojené. Můžu ho ohýbat a všechno.“

„Viděli jste doktora Hunka?“ zeptal se John.

„Jo! Řekl, že jsem byla statečná. A dal Sáře své telefonní číslo!“

„Opravdu… Domů nebo mobil?“

„Domů, myslím.“

John se ušklíbl na svou matku, která na něho hledí jako by nic. „No, není na škodu mít doktora na telefonu.“

„Jdi a obleč si svou uniformu,“ řekla Sarah Connorová Mie. „Odvezu tě zpátky do školy.“

„Co? Nemohla bych mít dnes volno?“

„Říkala jsi, že prst je zdravý. A máš odpolední vyučování.“

„Ale to je matematika. Nesnáším matematiku!“

„Když budeš hodná, pojedu pomalu?“

„Vážně?“

„Ne.“

„Grrrr! Te odio! Te odio!“ (španělsky Nenávidím tě,“ pozn. překladatele)

"Me lo agradecerás un día." (Jednoho dne mi budeš vděčná)

Sarah Connorová se vrátila za dvě hodiny. „Měla jsem menší rozhovor s ředitelem. Zdá se, že Mia má neshody s tou holkou Van Burenovou.“

„Doufám, že jsi mu řekla, že to vždycky není Miina vina.“

„Samozřejmě. A dostala jsem klasickou přednášku o disciplíně, která začíná již doma. A zřejmě rodiče té dívky jsou ceněnými patrony školy. Jeho slova.“

„To znamená, že jsou bohatí, a škola se vždycky může spolehnout na jejich dar, když potřebuje nové křídlo knihovny.“

„A ona bude zvýhodněna, kdykoliv se něco takového stane.“

„Řekl jsem jí, že je třeba být opatrný a nastavit druhou tvář.“

„Pochybuju, že nás poslechne. Je jako její otec. Impulsivní. A bude se bránit, pokud jí někdo vyprovokuje.“

„Můžeš jí to vyčítat?“

„Ne. Já jsem ta, kdo jí učila sebeobranu. Pamatuješ?“

„Víš, jednoho dne jí budeme muset říct… o všem.“

„Chci, aby měla normální dětství jak je to jen možné. Dlužím to Miquelovi.“

„Má mluvícího psa. Nemyslím si, že pro ni bude tak těžké přijmout roboty z budoucnosti.“

-0-

Neděle:

Roční období se mění. Po zimě přichází jaro. Denní světlo znamená povolení delšího Miina pobytu na zahradě po večeři a dokončení domácích úkolů. Někdy nohama kope do hladiny bazénu, a vyměňuje si zprávy se svojí kamarádkou Megan. Jindy Snowyho trpělivě učí různé triky. Vydává pokyny prostřednictvím aplikace na iPhone, kterou jsem vymyslela a která umožňuje člověku a psovi domluvit se. Nyní dokáže udělat slušnou napodobeninu choreografie z thrilleru Michaela Jacksona. V případě, že se rozhodne zveřejnit Snowyho dovádění a poslat ho na youtube, je třeba přimhouřit oko. Nehledě na ohrožení naší anonymity je tu Snowy. Sláva by nepochybně vstoupila do jeho hlavy a byl by nesnesitelný. A svět potřebuje pouze jednoho Krále.

Odpoledne jsme na zahradě hráli improvizovaný fotbalový zápas. Bambusové hole byly zatlačené do trávníku, aby nám poskytly brankové tyče, a my se rozdělily na dva týmy. John a Mia proti Snowymu a mě – i když Snowy má pro tým minimální hodnotu vzhledem k jeho běhu v opačném směru, než odkud k němu přichází míč. On není Brandy Chastain (bývalá Americká fotbalistka, pozn. překladatele).

Přes tento handicap mé brankářské schopnosti znamenají, že stále trvá vyrovnané skóre. Má zdatnost nezůstala bez povšimnutí.

„Wow, Cameron je vážně dobrá!“ prohlásila Mia, když jsem chytila další gólovou střelu.

„Cameron byla brankářkou v jejím středoškolském týmu,“ odpověděl jí John.

„Opravdu?“

„Vyhrála státní mistrovství.“

„Byla jsem úžasná,“ přiznávám. Můj tým opravdu vyhrál šampionát, i když jsem nikdy nedostala medaili, protože T-888 přišel na finálový zápas a pokusil se zabít Johna. Bohužel toto není obsaženo v pravidlech FIFA, takže není žádná medaile. PECH.

John naznačil přihrávku na Miu. Nenechala jsem se oklamat. Místo toho vystřelil s divokým nápřahem a já jsem zakročila dobře a odrazila míč pryč. Míč skákal neškodně přes trávník směrem k Sáře Connorové, která klečí u bazénu a čistí filtr. Ona raději provádí veškerou údržbu bazénu sama, aby ušetřila peníze.

„Mami, malou pomoc…“ požádal ji John.

Sarah Connorová se postavila. Většina její koncentrace je stále upřena na filtr v její ruce. Možná, že to byla nepozornost, co zapříčinilo to, co se událo potom. Nebo možná se jednoduše ukázal Ricardo.

Její pravá noha napřáhla připravena kopnout do míče. Došlo ke kontaktu, míč odlétl pryč ve vysoké parabole, snadno přelétl hlavy nás všech, zahradu, vedlejší zahradu, zahradu vedle vedlejší zahrady, než konečně spadl do poloviny ulice. Byl to podivuhodný kop, takový, jaký by dokázal vyprodukovat jen steroidy nadupaný linebacker z NFL.

A ona to ví. Ukázala na mě prstem, její ústa byla sevřená do tenké rovné linie stěží potlačovaným vztekem. „Ty. Dovnitř. Hned.“

„Proč se Sarah zlobí?“ zeptala se zmateně Mia. „To nebyla Cameronina chyba. A viděli jste, jak daleko zakopla míč?“

„Mio, chci, abys tu zůstala se Snowym,“ řekl jí John. „Nechoď do domu. Dobře, zlatíčko?“

„Dobře. Ale co se stalo, Proč ona…“

„Vysvětlím ti to později.“

John a já jsme vešli dovnitř. Sarah Connorová chodila sem a tam po kuchyni. Vypadala, že má ještě větší zlost, než když jsem nakrmila Snowyho celou krabicí projímadla a nechala ho v prádelně. Nebyl to příjemný pohled. Nebo vůně.

„Ok, tak co se tu sakra děje?“

„Fotbalový zápas,“ odpověděla jsem jasně. „Skóre je…“

„Víš, co myslím! Moje noha. Je s ní něco v nepořádku už od té doby, co jsem byla postřelená. Něco jsi mi udělala, že?“

„Zachránila jsem ti život.“

„Mami. Cameron musela… no, udělat nějaké změny.“

„Jaké?“

„Sval v noze byl neopravitelný,“ informovala jsem ji. „Přidala jsem kybernetické složky.“

„Ty malá děvko!“

„Bez toho bys zůstala zmrzačena. Nemáš zač,“ dodala jsem. Pravděpodobně to nebylo příliš moudré, což dokazuje pohled, který jsem dostala.

„Mami. Není to tak zlé, jak to vypadá.“

„Ty jsi o tom věděl?“

„Byla jsi v bezvědomí. Všechno se to událo tak rychle. Co jsem měl dělat? Nechat tě umřít na stole?“

„Vyřízni to. Hned!“

„Ne. Bez toho bys byla invalidní,“ řekla jsem jí. „Odpovědnost. Hrozba pro Johnovo blaho.“

„Vyjmout. Hned. To je rozkaz.“

„Mami, buď rozumná. Není to tak, že bys byla… ehm…“

„Cože? Stroj? Jako ona? Jako oni?“

„Mami, prosím. Mia tě uslyší.“

„Když to neudělá, pak půjdu do nemocnice, aby mi to odstranili.“

„A jak přesně? Nemáme pojištění. Každá renomovaná nemocnice bude chtít kompletní lékařské záznamy, než budou operovat.“

„Pak půjdeme do Mexika. Pokud to bude nutné, uneseme chirurga a donutíme ho operovat, jinak…“

„Jinak co – zastřelíme ho? A pokud se dozví naše tajemství, co pak? Budeme ho mučit? Poslouchej sama sebe.“

„CHCI, ABY TA VĚC BYLA PRYČ ZE MĚ!“

„J… J… Jaká věc? O čem to mluví?“

Ve dveřích se objevila Mia, její tvář pobledlá úzkostí.

„Mio, řekl jsem ti, abys zůstala na zahradě. Běž si hrát se Snowym.“

John vzal Miu za ruku a odvedl jí ven. Když se vrátil, jeho matka byla pryč. Slyšíme zvuk startujícího Suburbanu. Jeho motor ostře zavyl a vysokou rychlostí vyrazil pryč.

„Do prdele! Proč jsi jí nezastavila?“

„Nepřikázal jsi mi to.“

„Jeď za ní. Možná, že myslela vážně, to co řekla o únosu chirurga.“

„Jak? Má náš jediný vůz.“

„Vezmi si auto sousedů. Je neděle. Tráví celé dopoledne v horké vaně, pijí šampaňské a odpoledne spí na lehátkách. Každý víkend úplně stejně. Pravděpodobně si nevšimnou, že je pryč. A nedopusť, aby tě máma viděla. Už tak je dost naštvaná.“

-0-

Sousedé mají dvě vozidla: černé Porsche Cayenne a bílý Mercedes kabriolet. Vybrala jsem prvně jmenované, jelikož v kabrioletu bych byla příliš snadno viditelná a Cayenne má tmavě tónovaná okna, takže Sarah Connorová by nebyla schopna zjistit identitu řidiče ani z blízka.

Dveře Cayenne byly zamčené, ale daly se otevřít docela snadno. Stáhla jsem sluneční clonu a do klína mi spadla náhradní sada klíčů. Je to trik, který mě naučil John. On je tak chytrý.

Dojela jsem na konec ulice právě ve chvíli, kdy byl Suburban vidět v dálce míříc směrem k městu. Se zavřenými okny a vypnutou klimatizací se teplota v kabině zvýšila. Mé senzory ukazují, že teplota dosahuje 42 °C. Příliš teplo pro člověka, aby mohl zůstat v pohodlí, ale stále v rámci mých funkčních parametrů, takže jsem to nechala být. Pokud by bylo teplo doprovázeno vlhkostí, bylo by to něco jiného. Nemohu tolerovat vlhkost – způsobuje hrozné vlasy! Ani terminátoři nejsou imunní proti špatným vlasům.

Můj mobilní telefon zazvonil. John. Dala jsem ho na hlasitý odposlech. „Našla jsi ji?“

„Ano.“ Prozradila jsem mu svou aktuální polohu a slyším zvuk klávesnice, jak mě sleduje na svém notebooku.

„Dobře, méně než kilometr daleko je nemocnice. Pokud jede máma tam, sjede na dalším výjezdu.“

„Věříš, že splní svou hrozbu a donutí lékaře k operaci nohy?“

„Nevím. Byla dost naštvaná.“

Výjezd do nemocnice přišel a odešel  a Suburban pokračuje rovně. Předávám tuto informaci Johnovi.“

„To je dobře. Možná… Počkat. Doktor Hunk!“

„Hank,“ opravuji ho.

„Dal jí své číslo. Možná, že mu volala o pomoc. Vydrž, nech mě, abych zkontroloval seznam… Dobrá, tady to je. Doktor Franklin R. Hank. Zobraz si mapu Holmby Hills.“

Schéma města se objevuje na mém HUD, jsem šikovnější než Google mapy. „Tvoje matka se vzdaluje od Holmby Hills,“ podotýkám.

„Možná, že si sjednali rande někde jinde? Ne, jsem paranoidní. Je to pediatr a mohl by nás vysledovat přes Miinu školu. Nemyslím si, že by tak riskovala.“

„Pokud ho neplánuje později zabít. Mrtvý muž nic neřekne.“

„Nemyslím si, že by máma zašla tak daleko.“

Přesto, slyšela jsem v jeho hlase pochybnosti.

„Dobrá, chci, abys ji měla stále na očích. Pokud by šla do nemocnice, zadrž ji.“Jeho hlas zněl tlumeně, jako by měl ruku na mikrofonu. „Mio, říkal jsem ti, aby ses dívala na televizi… Ne, to je Cameron… máma je v pořádku, brzy bude doma… Ne, nic z toho není tvoje chyba. Chceš, abych ti udělal sendvič? Co arašídové máslo a želé?... Cam, zavolám ti zpátky.

Spojení je mrtvé.

Udržuji Cayenne deset délek automobilu za Suburbanem, který pokračuje rovně na západ přes město. Nakonec jsme se dostaly k oceánu a Pacifické pobřežní silnici – PPS, zkráceně – klikatá stuha asfaltu, která objímá pobřeží odsud k San Franciscu a dál. V budoucnosti bude mnohé z ní zaplaveno mořem, lidé tomu nebudou schopni zabránit nebo to napravit. A Skynet se nestará, kde končí moře a začíná země, alespoň dokud nebudou všichni lidé mrtví.

Míjíme Getty Villa, ješitnost milionářů, moderní verze rekreačních starověkých římských domů, které stály před tisíci lety v Pompejích před tím, než byly pohřebeny pod lávou probuzeného Vesuvu. V budoucnu je potká podobný osud, zaplavení mořskou vodou a pokles půdy, až tsunami překonfiguruje toto místo během Soudného dne. Neexistuje nikdo, kdo ocení tuto ironii. Kromě mě. A já nejsem dobrá na ironii.

Jedeme dál a dál. Míjíme domy milionářů v Malibu, posazené na vybetonovaných plochách na písečných plážích. Brzy bude pláž součástí mořského dna a tyto drahé příbytky se stanou domovem pro ryby a jiné vodní tvory. Žádná filmová hvězda na obzoru. Leda, že byste chtěli počítat jejich kosti.

Provoz zpomalil a zastavil se na stopce. Po chodníku se k Cayenne blížil člověk. Má dlouhé našedivělé vlasy a je neurčitého věku. Možná starý muž, který vypadá dobře na svůj věk, nebo mladý člověk, který vedl zpustlý život. Má na sobě vybledlou vojenskou khaki bundu, která bude jednoho dne součástí uniformy vojáků odporu, i když v této době je pouhým módním doplňkem zakoupeným za pár dolarů v jakémkoliv obchodě s levným zbožím. Muž má kýbl a houbu a začíná umývat přední sklo vozidla. Neznám toho muže, ale už jsem se setkala s takovými typy. Muži, kteří čekají na křižovatkách a umývají bez vyzvání automobily. John říká, že tyto muži jsou často bez domova a mnozí z nich jsou bývalými válečnými veterány, ovlivněni tím, co viděli nebo zažili na bitevním poli. Společnost s nimi zřídka zachází dobře, přestože sloužili své zemi během válečných konfliktů. John nikdy nedokáže odmítnout dát jim peníze, takže dělám to samé.

„Tady to je, pane. Vše jako ze škatulky,“ muž přichází k bočnímu okénku vzít si, co mu náleží. V jeho úsměvu schází několik zubů. „Ach – Prosím za odpuštění, slečno. Neviděl jsem vás,“ opravil se, když okno sjelo dolů a odhalilo, že jsem ona a ne on, ačkoliv technicky… Jejda, neřešme to! Podala jsem mu bankovku. Jeho oči se rozzářily překvapením. „Sto dolarů! Bůh vám žehnej, slečno. Jsem si jistý…“

Zvednutí okénka přerušilo zvuky vděčnosti. Na semaforu naskočila zelená a dopravní tok byl opět uvolněn. Uvažuji, jak snadno peníze mění věci. Kdybych mu podala jednodolarovou bankovku, jeho vděčnost by byla nahrazena zklamáním. Možná dokonce i zlostí. Přidejte pár nul, podobu jiného mrtvého prezidenta na prakticky totožný papír a účinek je zcela odlišný. Ekonomika. Nechci předstírat, že to chápu. Má to málo společného s mým účelem tady a v této době. Z toho, co jsem viděla, to funguje takto: Američané utratí všechny peníze, které vydělají a ještě něco na víc za vše, co se jim zlíbí. Půjček z Číny je nedostatek. A tak to pokračuje, že výše dlužné částky je obrovská. Málo lidí uvažuje racionálně a to včetně politiků, kteří jsou v oblasti financí stejně krátkozrací, jako jejich národ.

Zpomalila jsem a zastavila na další červené. Sarah Connorová má štěstí a projela křižovatku ještě na zelenou. Sleduji, jak Suburban mizí v dálce a přemýšlím, zda porušit zákon a projet na červenou. Ne, toho by si všimla nejen Sarah Connorová, ale také všechny kalifornské dálniční hlídky v okolí. Jsem v odcizeném vozidle, pro které nemám žádný druh dokladů. Setkání s prostředky vymáhajícími zákon by pak přineslo jen násilí a krveprolití. Jejich, samozřejmě. John by byl velmi nespokojený, pokud bych se pustila do vraždících orgií. A nechci, aby se krev dostala na mou novou halenku. Zjistila jsem, že krev snadněji prosákne, než se vypere.

Na této křižovatce není žádný veterán bez domova, který by umyl mé čelní sklo. Po mé pravici je chodník a kavárna s lidmi, kteří sedí kolem malých stolů, chráněni před sluneční září barevnými slunečníky. Ignorují stojící provoz, jelikož jsou příliš zaujati svými iPhony a iPady, kde aktualizují své profily na Facebooku, a surfují po internetu, zatímco usrkávají kávu a ukusují bagety – organické celozrnné bagety, pochopitelně. To je Kalifornie. Tito lidé nevděčí za existenci těchto vynálezů Steve Jobsovi nebo dokonce Marku Zuckerbergovi, ale Johnu Connorovi a jeho matce, kteří úspěšně zabránili dřívějšímu příchodu Soudného dne. Bez jejich zásahu by z této oblasti byla pustina a nukleární holocaust by přišel už dávno.

Semafor skočil na zelenou a já urychleně akcelerovala, čímž jsem způsobila, že se kola protočila a zanechala na silnici gumový otisk. Cayenne je silnější a citlivější než Suburban, vykazuje výkon sportovního vozidla. Divoký vlk v rouše beránčím. Navrhnu Johnovu upgrade. Teplota v kabině je teď 47 °C. Topinka.

Zvoní můj mobilní telefon. Johnův hlas. „Kde teď jsi?“

Dávám mu souřadnice a dodávám. „Pokud zamíříme do San Franciska, budu muset zastavit pro benzin. V tomto vozidle je méně než čtvrtina nádrže.“

„To nebude nutné. Myslím, že vím, kam jede.“

„Kam?“

„Zuma Beach.“

„Co je v Zuma Beach?“

„Mámina minulost.“

„Vysvětli prosím.“

„Má šťastné vzpomínky na Zumu z doby, kdy byla v mém věku. Myslím, že jede tam.“

„Její minulost je pryč a ona ji již nemůže získat znovu,“ podotkla jsem. „Je stará. Stejně jako lidé, které znala. A není pravděpodobné, že stále budou na tom místě.“

„To je lidská reakce, hledat útěchu na šťastnějším místě,“ odpověděl John. „Měla stresující zážitek, možná, že na tom místě to zmírní.“

I nadále řídím potichu a přemýšlím o tom, co mi řekl John. Je to divné. Pro člověka je jejich minulost drahá, přestože si málokdy vzpomenou, co měli k snídani jen pár dní nazpět.

Zdá se, že Johnův odhad chování jeho matky je správný. Suburban zpomalil a odbočil na parkoviště přímo vedle Zuma Beach. Dělám to samé, zajíždím do vzdálenější části parkoviště a zastavila jsem. Ve zpětném zrcátku sleduji, jak Sarah Connorová opustila své vozidlo a kráčí po písečné stezce. Neotáčí se v mém směru. Ptám se Johna na další instrukce.

„Sleduj ji. S odstupem. Chci si být naprosto jistý, že to není rendezvous s doktorem Hunkem.“

„Hank.“

„To je jedno. Volal jsem do nemocnice. Vzal si nedělní volno. Pravděpodobně golfové hřiště, ale nebude bolet, když se ujistíme.“

Vystoupila jsem z Cayenne. Parkoviště je plné, jelikož lidé prchají za hranice města, aby si užili slunečný víkend. Někteří surfaři sundávají svá prkna ze zadní části pickupu před tím, než zamíří k oceánu, kde budou jezdit na vlnách znovu a znovu, aniž by se začali nudit, nebo si uvědomili marnost toho všeho. Každý pluje na svém člunu. Nebo prkně, mělo by být. V blízkosti surfařů si skupina lidí navzájem pomáhá zvednout objemné batohy na záda a zajistit je. Jedná se o tzv. turisty, kteří chodí nikam a zejména bez konkrétního důvodu. Pohyb je jejich vlastní odměnou. Zajímavější a zajímavější.

Dosáhla jsem kraje písečné stezky. Sarah Connorová má značný náskok, ačkoliv tu nejsou žádné stromy nebo vegetace, takže bych ji neměla ztratit ze zřetele. Stejně tak, pokud by se rozhodla otočit, není tu žádný úkryt, kam bych se mohla uchýlit, abych jí zabránila spatřit mě.

Stezka kopíruje systém dun. Je to vyprahlé a nehostinné místo, kde se moře setkává se zemí – kusem přírodní topografie, který se kolem vyvinul. Lidé jsou velmi šťastní, že zničili obrovské akry divočiny, aby mohli vybudovat své domovy, dálnice a promenády. Přesto však některé oblasti zůstávají nedotknuté a dokonce i chráněné zákony. Kdo o tom rozhoduje a proč? Je to všechno velmi tajemné.

Sarah Connorová za stoupáním zmizela. Následuji jí a po dosáhnutí vrcholu nevidím žádné stopy po ní, jen písek a trávu vlnící se ve větru. Pak něco zasáhlo mé nohy ze zadu a přimělo je, aby se prohnuly. Klesla jsem na kolena a utržila další ránu do zad, která způsobila, že jsem padla tváří do písku. Mé brýle spadly. Otočila jsem hlavou právě včas, abych viděla, jak Sarah Connorová se svou kyberneticky vylepšenou nohou natlačila botu proti mému krku a přitlačila mě k zemi.

„Myslíš, že nepoznám vozidlo sousedů? Znám značku a číslo každého vozidla v okolí a poznám, když se něco změní. Tomu se říká být připravena.“

Z opasku u kalhot vytáhla pistoli. Glock 9mm. S opancéřovanými kulkami. Vím to, protože jsem je sama vybírala. Přitlačila hlaveň proti mé hlavě.

„Myslela jsem si, že John bude mít starost a pošle tě za mnou. Tím se to usnadňuje. Dostala jsi odpovědnost. Už ne. Měla jsem to udělat dávno.“

Její prsty se dotkly spouště. Při zásahu z blízka tyto kulky roztrhají mou lepku. To je ono. Konec.

59

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 58.

Neděle – pokračování:


„Mohu vám nějak pomoci?“

Prst Sáry Connorové uvolnil spoušť. Hlas patří jednomu z turistů, kolem kterého jsem prošla na parkovišti, který se náhle objevil na písečné stezce. Než se obrátila, aby mohla odpovědět, zastrčila pistoly pod pás svých džínů a schovala jí pod záhyb košile.

„Jsme v pořádku.“

„Určitě? Studuji medicínu. Pokud je tu nějaké zranění, mohl bych…“

„Řekla jsem, že jsme v pořádku. Teď se ztrať, Dougie Howsere (Americký seriál, kde hlavní postavou byl 16ti letý génius, který se stal již v tomto věku lékařem, pozn. překladatele).

Turista zavrtěl hlavou a odcházel, mumlajíc si něco pod vousy o hrázích (slovo dykes má dva významy – hráze a lesby, pozn. překladatele).  Možná, že je holandského původu, i když jsem nedetekovala přízvuk.

Opatrně jsem se posadila, připravena k odzbrojení Sáry Connorové, pokud to bude nutné. „Jsou tu i další turisté, kteří použijí tuto cestu. Pokud mě zničíš, budeš se muset zbavit mého těla. Jsem těžší, než vypadám. Nebudeš to schopna udělat sama. A pokud tě někdo uvidí, přivolá policii.“

„Prosíš o svůj život. Nikdy jsem si nemyslela, že se toho dne dočkám.“

„Neprosím, jen uvádím skutečnosti. John by nechtěl, abys mě zničila.“

„Neříkej mi, co chce. Jsem jeho matka.“

„A chováš se iracionálně. Pokud mě zničíš, bude mít stále sekundární Cameron. Nic se výrazně nezmění.“

„Chceš říct tvé druhé já? Myslela jsem, že byla pohřbena v poušti.“

„To ano. John zná souřadnice. A ona je já, i když má o rok méně vzpomínek.“

„Takže by nepoznala Miu?“

„Ne.“

Sarah Connorová byla potichu, přemýšlela. Chovala by se sekundární Cameron k Mie jinak než já? A všimla by si toho Mia a měla by nepříjemné otázky? Věřím, že ano. A Sarah Connorová zřejmě také. Ukázala mi, abych se postavila. V té chvíli mi začal zvonit mobilní telefon.

„Je to John?“

„Ano.“

„Dej mi ho.“

Předala jsem jí telefon. „Zmáčkni zelené tlačítko,“ dodala jsem nápomocně.

„Já vím, jak funguje mobil!“ Přiložila si ho k uchu. „Ne, to jsem já…  Tvůj malý hlídací pes je v pořádku... Co? Proč bych volala Franka?... To je směšné. Ví, kam Mia chodí do školy… Jsem v pořádku… Ještě ne… Až budu v pohodě a připravená… No, budeš mi muset prostě věřit… chceš s ní mluvit?“ podala mi telefon. „Jdu se projít. Nesleduj mě znovu. Pro tentokrát máš štěstí.“

„Jsi v pořádku?“ Johnův hlas. Přátelský a znepokojený.

„Mám písek v kalhotách,“ připustila jsem.

„Pojeď domů.“

„A tvá matka?“

„Nech ji být. Budeme jí muset prostě věřit.“

-0-

Vrátila jsem se na parkoviště. Než jsem zahájila svou cestu domů, bylo tu něco, co jsem musela naléhavě udělat jako první. Úkol, který jsem označila:

                                                                        PÍSEK, ODSTRANĚNÍ

Sundala jsem si boty, džíny i spodní prádlo a pořádně s nimi zatřásla. Pak jsem očistila nějaká zatoulaná zrnka přímo z dolní části mého těla. Poslední ze surfařů na mě zíral s otevřenou pusou.  Divné. Jistě musel vidět písek již před tím.

„Pěkný vosk,“ řekl.

Na chvíli jsem si nebyla jista, co měl na mysli. Samozřejmě, surfaři používají vosk pro zlepšení skluzu jejich prken.

„Pěkný vosk,“ souhlasila jsem. „Stává se kluzkým, když je vlhký,“ znovu se na mě díval s otevřenými ústy. „Mohl bys spadnout a utopit se.“ Dodala jsem. Žádná odpověď. Samozřejmě, mám co dočinění s retardovaným člověkem. Oblékla jsem se a nastartovala Cayenne. Upřímně, jeden by si myslel, že takoví lidé budou žít pod dohledem.

Zpáteční cesta trvá déle. Je podvečer a lidé, kteří trávili den na pláži, nyní míří domů. Nebo se o to snaží. Zítra je pracovní den. Školní den. Všechny pruhy jsou ucpané. Dokonce i Terminátoři jsou bezmocní v dopravní zácpě. Měla jsem ukrást vrtulník.

Zpět k bezpečnému domu jsem přijela v 19:49 a zaparkovala Cayenne na přesně stejné místo, kde jsem ho našla. Dokonce i zarovnání je stejné. Kromě rozbitého zámku a spáleného benzinu je vše tak, jako předtím.

Johna jsem našla v obývacím pokoji. Mia spí na pohovce se Snowym stočeným u nohou jako bílý chlupatý míč. Podala jsem podrobnou zprávu o událostech tohoto dne. John se zamračil, když jsem mu řekla o přepadení.

„Opravdu si myslíš, že by máma stiskla spoušť?“

„Ano. Zvědavost turisty mě zachránila. Tuším, že se jmenuje Dougie Howser. Měla bych mu později poslat dárek.“

„Nemyslím si, že je to nezbytné,“ ušklíbl se John. „Člověče, měli jsme si s ní promluvit. Netušil jsem, že je to tak vážné,“ položil svůj notebook na konferenční stolek. „Udělal jsem nějaký průzkum. Ukázalo se, že existuje medicínský postup, jak sval nahradit. Jediné, co potřebujeme, je dárce.“

Přikývla jsem. „Zítra půjdu a najdu nějakého.“

„Cože? Ne! Nemůžeš jen tak přitáhnout někoho z ulice. Používají mrtvoly. Lidé, kteří v případě své smrti věnují své orgány.“

Sarah Connorová se ten večer nevrátila. John ji opakovaně volal na mobil – bez úspěchu. Mia je podrážděná a nechala polovinu své večeře nedojedenou. Snowymu je povoleno spořádat zbytek. Jeho ocas vděčně vrtí. Alespoň někdo je šťastný.

Pondělí:

John odešel do postele ve 2:00. Jeho matka stále není doma. Stojím u okna v podkroví a bdím. Dostala jsem přísný rozkaz nechodit ven a vyhledat dárce orgánů. Pech. Terminace někoho vždycky vzbudí nežádoucí pozornost.

Suburban najel do ulice ve 4:13. Pozoruji Sáru Connorovou, jak vstupuje do domu, poslouchám zvuk jejích kroků po schodech a zvuk tekoucí vody v trubkách, když si dávala sprchu. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře do její ložnice a pak… ticho.

V 5:05 se v zahradě objevil pan Tibbles. Zastavil se a podíval se na mé okno, zdálo se, že cítil mou přítomnost. V ústech má malého mrtvého hlodavce. Nabídla jsem mu malý pozdrav – jeden dravec druhému. Pan Tibbles se přesunul na vlastní zahradu. Z předchozího pozorování vím, že nebude jíst svou oběť. Je to trofej zabijáka. Bude si s ní hrát, aby vyplnil chvíle nečinnosti předtím, než ji pohřbí. Není to poprvé, kdy mě napadlo, že by z této kočky byl dobrý terminátor. Ačkoliv bude muset změnit jméno. Kdo kdy slyšel o Terminátorovi se jménem pan Tibbles?

V 6:15 poslíček jede ulicí na kole a hází srolované noviny k předním dveřím. Slyšela jsem, jak srolovaný výtisk LA Times zasáhl naše vlastní dveře a tento zvuk následovalo ťapkání Snowyho tlapek, když pro ně pospíchal. Snowy se naučil nehonit poslíčka, který sebou právě pro takové situace vozí vodní pistoly. Jednou to stačilo k jeho odrazení. Je učenlivý.

V 6:25 se Frank, náš soused, kterému jsem ukradla Porsche Cayenne, abych mohla sledovat Johnovu matku, vynořil ze svého domu a v obleku a s kufříkem v ruce vypadal jako businessman. Hned si všiml rozbitých dveří a několikrát je otevřel a zavřel, jako by potřeboval důkaz pro své vlastní oči. Vrátil se do domu a po chvíli vyšel se svou ženou v závěsu. Ona byla stále v noční košili, vypadala rozespalá a nebyla příliš ráda, že se musela zvednout z postele. Frank ukazoval na rozbité dveře. Oba vypadali tak zmateně, jak jen mohli být. Vylomený zámek poukazoval na loupež, ale nic cenného nebylo odcizeno a už vůbec ne samotné Cayenne. Ani je nenapadne, podívat se na vedlejší dveře, nebo rovnou na dívku, která je pozoruje shůry. Dívka s dlouhými hnědými vlasy. Dívka se zadkem, který se prostě nezastaví.

John se probudil v 7:05. Všiml si mě u okna a zeptal se. „Je máma doma?“

„Ano.“

Sedl si a protřel oči. „Proč jsi mě nevzbudila?“

„Potřebuješ spánek.“

„Je mi 19, ne 9,“ začal se oblékat, aniž by se obtěžoval do sprchy. „Mluvila jsi s ní?“

„Od včerejška ne.“

„To je asi nejlepší. Zůstaň tu. Půjdu se podívat, jakou má náladu.“

Je pryč dvacet minut. Nic zajímavého se nestalo, pokud nepočítáte, že Snowy vykonal svou potřebu u telefonního sloupu.

John znovu vstoupil do místnosti. „Jak je tvé matce?“ zeptala jsem se.

„Je klidnější. A ty asi nikdy nebudeš její oblíbenou osobou, ale to jsme už věděli.“

„Nenávidí mě.“

„Od kdy ti to vadí?“

„Od nikdy.“

„Řekl jsem jí o operaci a nahrazení svalu.“

„A?“

„No, neřekla mi na to vlastně nic. Myslím, že ji musíme nechat, aby to udělala ve svém vlastním čase.“

„Udělala jsem správnou věc?“

„Zachránila jsi mámin život. To vždycky dostane můj hlas.“

-0-

Mia je potěšena, že je Sarah Connorová zpět, i když se snaží chovat se lhostejně. Prozradilo ji, že nemusela být vyzývána k shromáždění knih do školy nebo pašovat pamlsky pro Snowyho pod stolem se snídaní. Také si nechala své otázky až pro cestu do školy, kam jsem jí tentokrát vezla já.

„Co se to včera se Sárou stalo?“ zeptala se ještě předtím, než jsme opustily ulici.

„Má osobní problémy.“

„Kam šla?“

„Zuma Beach.“

„Co je na Zuma Beach?“

„Její minulost.“

„Cože? Co to znamená?“

Když odpověď nepřichází, pokusila se vést rozhovor v jiném směru.

„Jak to, že zakopla míč tak daleko?“

Na to jsem měla připravenou odpověď, kterou navrhl John. „Fotbalový míč byl přehuštěný, a pokud je trefený správně, může doletět na dlouhou vzdálenost. A byl větrný den, pamatuješ?“

Mia svraštila obočí. „Byl?“

„Ano. Chytil vítr a díky tomu dolétl velmi daleko.“

„Proč Sarah vinila tebe?“

„Nemá mě ráda.“

„Protože jsi Johnova přítelkyně?“

„Ano.“

Mia přikývla na přijetí mé lži. Ačkoliv tohle je stěží lež, Sarah Connorová mě nemá ráda intenzivně.

„Meganina sestra chodí s motorkářem. Její máma ho také nemá ráda.“

„Protože je motorkář?“

„Vlastně jo.“

Mia ztichla, pozorovala míhající se domy a úhledně zastřižené trávníky. Žijí zde Los Angelesští příměšťáci. Slunce svítí na jasně modré obloze. Bude další horký den.

„Jak to, že nikdy nic nejíš?“

Tato otázka mě překvapila, ale mohu pohotově odpovědět. „Snídám brzy a večeřím pozdě, když spíš. Je to má speciální dieta.“

„Ne, to neděláš. Požádala jsem Snowyho, aby na tebe dohlédl, a řekl, že nikdy nic nejíš.“

Otočila jsem se a podívala na Snowyho, který seděl za námi. Zakňučel a vypadal velmi rozpačitě, že byl přistižen při špionáži.

„Řekla jsem o tobě Megan a ona říkala, že to vypadá, že držíš půst. Je to náboženská věc. Jsi věřící?“

„Ne.“

„Tak proč nejíš?“

„Myslíš, že bych vypadala takhle zatraceně žhavě, kdybych jedla jako prase?“

„Myslím, že ne!“ chichotala se Mia. Vypadá spokojeně s touto odpovědí. Děkuji, Báječní a Bohatí (Americký seriál, pozn. překladatele). Kde bych byla bez sledování televize?

Mia se podívala dolů na hruď a hrála si s látkou na blůze svými prsty. „Chtěla bych, aby si moje kozy pospíšily a vyrostly. Megan má už svou první podprsenku. Říká, že nemůžeš sbalit kluka bez koz.“

„Nezoufej. Viděla jsem fotografii tvé matky. Máš přitažlivé geny,“ uklidňovala jsem ji. „Nebudeš mít nouzi o mužské nápadníky. Nebo ženské, pokut je to tvá orientace.“

„Jiné holky? Ach, bože!“

„Jsou i horší trapasy, než být žádaná.“

Přijíždíme ke škole a já se připojila do fronty dalších vozidel řízených rodiči, kteří odváží své děti do školy.  Cesta do školy je denním rituálem.

„Je tu Emma van Burenová. Podívej se na ní, a jak nosí svůj arogantní nos nahoru.“

Osoba, kterou má Mia na mysli, je štíhlá blondýna s hromadou školních knih pod jednou paží.  Daleko od toho, aby měla nos nahoru, ve skutečnosti je nakloněna dolů, když sleduje displej mobilního telefonu. Nějaký impuls mě donutil, abych krátce zatroubila. Náhlý hlasitý zvuk překvapil Van Burenovic holku tak, že upustila své knihy.

„To bylo tak legrační!“ směje se Mia. „Škoda, že neprší. Její knihy by byly mokré.“

Bohužel ani Terminátor nemůže ovládat počasí.

Van Burenovic holka sebrala své knihy a rozhlíží se po zdroji hluku. „Ty malá děvko! Udělal jsi to schválně!“

„Jo? Zkus to dokázat, Enemo (to slovo mimo jiné znamená klystýr, pozn. překladatele).

„Emma! A pokud budou mé knihy zničené, řeknu to na tebe řediteli.“

"Seguir sus libros por el culo!"
(Strč si své knihy do zadku, pozn. překladatele)

„Mluv Americky ty špinavá uprchlice!“

"y una Piña!"

Annanas? Ach, to by byla výzva.

Počkala jsem, až všechna ostatní vozidla odjela a děti odešly do svých tříd, než jsem se natáhla za sebe a popadla Snowyho za límec. Zvedla jsem ho do vzduchu tak, že visel jen pár centimetrů od mého obličeje. „Špehovat mě je nepřijatelné. Nezapomeň, kdo jsem. Nebo co mohu udělat.“

Položila jsem ho na sedadlo spolujezdce. Otočil se zády ke mně. Ztratila jsem právě přítele? Na tom nezáleží. Tohle muselo být řečeno. V budoucnosti je zrada trestána smrtí. On je lehce odsouditelný.

Čtvrtek:

Daniel Lieberman se mi vyhýbá.

Dvakrát jsem mu volala, abych s ním domluvila další lekci v používání zbraní v poušti a dvakrát mě odmítl.

„Dnes nemůžu. Musím vzít denní směnu ve videopůjčovně.“

„Lžeš.“

„Nelžu!“

„Další lež.“

Povzdech. „Jak to sakra děláš? Nějaký druh terminátořího žužu?“

Souhlasím s tím, že je to nějaký druh terminátořího žužu a dodala jsem. „Dnes tě naučím, jak používat AK-47.“

„Jo? To je jen… je pro mě těžké být s tebou, když nemůžu – víš – být s tebou.“

„Ale budeš se mnou. V poušti. Střílet z AK-47.“

Další povzdech. „Myslím, že je to lepší než nic. Chceš, abych tě vyzvedl?“

„To není nutné. Mám Suburban. Mia dnes zůstane déle ve škole na výběrový trénink pro fotbalový tým. Chce být brankář jako já.“

„Ty jsi byla brankář?“

„Nejlepší. Vyhrála jsem medaili.“

„Zrovna, když jsem si začínal myslet, že nemáš žádná další překvapení,“ směje se Daniel.

„Ty o mne pochybuješ?“

„To rozhodně ne. Popravdě jsem si teď představil tebe ve fotbalových trenýrkách. Budu si muset dát studenou sprchu.“

„Ať to netrvá příliš dlouho. Budu tam za 20 minut.“

-0-

Daniel čekal před svým bytovým domem. Jen co otevřel dveře spolujezdce, okamžitě zaprotestoval. „Páni, je to tu jak v peci! Máš tu klimatizaci?“

„Není zapnutá.“

„Nemůžeš cítit teplo, že ne?“

„Mohu detekovat teplo. Není je zde 41 C,“ dodala jsem nápomocně.

Daniel se natáhl a otočil klimatizací. Mé senzory registrovaly rychlý pokles teploty.

„To už je lepší,“ vydechl s potěšením. „Budu raději, když se mi nebude vařit krev v žilách.“

„Krev se nebude vařit při 41 C,“ podotýkám. „Skynet provádí pokusy a bod varu lidské krve je…“

„Přestaň! Nechci to slyšet!“

Divné. Myslím, že takové informace jsou neocenitelné. Zvláště, když mám v ruce plamenomet – což není tak často, jak bych si přála!

„Jaká byla tvá sprcha?“ zeptala jsem se.

„Moje co?“

„Hovořil si o svém záměru dát si studenou sprchu, než se sejdeme.“

„Ach. To byl, víš, vtip. Nebyl jsem… Myslím, nemusel jsem…“

Jeho tvář zčervenala a nepokračoval. Rozhodla jsem se, že nebudu pokračovat v tomto směru.

„Takže, jak se máš?“ zeptal se.

„Pět na pět. Ty?“

„Není to tak špatné. Minulý týden jsme v práci ztratili dalšího chlapa.“

„Odešel?“

„Dostal padáku. Vyhodili ho. Propuštěn je zdvořilý výraz. Obchod jde mizerně. Nikdo nechce zvednout svůj líný zadek a navštívit videopůjčovnu, ne, když si můžeš najít, co chceš, online.“

„Pech.“

„Jo. Hele, kde vy lidi berete peníze?“

„Hraji poker.“

„Ve Vegas?“

„Online,“ pověděla jsem mu o software, který jsem vytvořila a který mi umožňuje vidět karty soupeřů.

„Není to podvod?“

„V pravidlech není nic, co by mi bránilo v optimalizaci mých šancí na výhru.“

„Jen proto, že si nikdo nemyslel, že by se něco takového dalo udělat. Kolik jsi vyhrála?“

„John mě omezil na 3000 dolarů týdně. Říká, že vyšší částky by mohly přilákat nežádoucí pozornost.“

„Tři tácy týdně. Já ze sebe dělám vola za zlomek toho.“

„Mohla bych ti dát kopii software, pokud chceš?“

„Fakt? To by bylo skvělé.“

„Samozřejmě o tom budu muset nejprve informovat Johna.“

Danielův obličej zvážněl. „Sbohem snadné peníze. Ten kluk to ani náhodou nedopustí.“

„Možná budeš překvapen.“

„A prasata mohou létat.“

Připouštím, že létající prasata nejsou pravděpodobná varianta.

Jedeme. Město za námi ustupuje, předměstská krajina mizí a země se začíná objevovat ve své syrové podobě, ne tak moc ovlivněna činnostmi člověka. Daniel se posunul na sedadle a zíral na mě s malým úsměvem na tváři. „Jsou to nové boty?“ zeptal se.

„Ne.“

„Nové džíny?“

„Ne.“

„Nová halenka?“

„Ne.“

„S tebou je to ještě složitější, než mluvit s opravdovou holkou!“ směje se. „Jsou tvé vlasy opravdové?“

„Samozřejmě.“

„Rostou?“

„Ano.“

„A co další věci? Pokud víš, co myslím.“

Vím. „Odstraňování chloupků je docela fuška,“ musím smutně přiznat.

„Proč jsi obdařena i takovými věcmi?“

„Je důležité vypadat tak realisticky, jak je to jen možné. Infiltrační účely.“

„Jo, asi chápu. Jsi založena na skutečné osobě?“

„Ano. Odporový bojovník Allison Youngová.“

„Co se jí stalo?“

„Opravdu to chceš vědět?“

„Ptám se snad, ne?“

„Myslela jsem, že bys mohl dělat drobnosti kvůli ní.“

„Myslíš ciráty.“

„To je základní lidská potřeba, zaplnit ticho.“

„Trochu, možná. Ale zajímám se o tyhle věci. Zajímám se o tebe.“

„Tak dobře. Allison Youngová byla zajata, mučena, vyslýchána a zabita. V tomto pořadí.“

„Au.“

„Řekla více, než jen au. Bylo tam hodně křiku.“

„Tys byla u toho?“

„Provozovala jsem mučení. A zabití.“

Daniel sevřel čelisti a hleděl do prázdna, najednou raději sledoval ubíhající krajinu, než mě. Nemohu říci, že bych se mu divila. Jeho nemotorný pokus hovořit přinesl více, než očekával. Příliš mnoho informací, jak se říká.

Několik kilometrů jedeme v tichosti. Pak Daniel promluvil. „Kluk, se kterým pracuji ve videopůjčovně, navrhl, že bychom se měli zeptat nadřízeného na příspěvek na zubní péči a možná i na důchodové připojištění. Vše, co jsem mohl dělat, bylo neříct ‘Chlape, zapomeň na to, za pár let bude z tohoto místa suť.‘ “

„Zubní péče je dobrá. Neměl by sis nechat tuto příležitost proklouznout.“

„I když za pár let půjdeme všichni do pekla?“

„Můžeme ještě najít způsob, jak Soudnému dni zabránit.“

„Nechci mluvit z cesty, nebo tak něco, ale zdá se mi, že v tomto směru se moc neděje. Bydlíte v krásném domě s bazénem. Holka se snaží dostat do fotbalové ligy. Pes chodí na své procházky. Sarah má svůj běh. John se může přitulit k tobě. Všechno velmi hezké a útulné, ale přesto… jak mohou tyhle věci zastavit Soudný den?“

„Jsou věci, které se dějí, a ty o nich nevíš.“

„Jako co?“

„Věci.“  John mi nařídil, abych se nezmiňovala o našem hledání Rubina Creeda nebo důvodech pro to. To by jen vše zkomplikovalo.

„Víš, s vědomostmi, které mám, je vše, co můžu dělat, nevyběhnout na ulici a začít křičet ‘Všichni zemřeme! ‘ nejhlasitěji, jak mohu.“

„Radím ti to nedělat. Bylo by to šíření poplašné zprávy.“

-0-

Přijíždíme do pouště. Sjela jsem ze silnice a zaparkovala daleko od zvědavých očí. Daniel otevřel kufr a byl překvapen, že je prázdný. „Myslel jsem, že jsi říkala, že vezeš AK-47ičky?“

„To ano,“ ukázala jsem mu skrytý prostor, kde jsou zbraně schované.

„Člověče, opravdové věci tajného agenta. Jsi James Bond.“

„Upřednostňuji Pussy Galore.“

„To my všichni,“ směje se Daniel.

„Jsi fanoušek Pussy?“

Bez odpovědi. Směje se příliš moc. Divné. Bondovky nejsou komediální filmy. Budu se muset zeptat Johna, zda považuje Pussy za zábavnou.

Chystám se vyložit zbraně, když něco přitáhlo mou pozornost. Nebe nad námi má klasický modrý odstín, žádný mrak v dohledu. Tento dokonalý obraz je poznamenán pouze slabou stopou vysoko v atmosféře. Stopa se táhne od severu k východu. Dopravní letadlo směřující k LAX? Vojenské letadlo na zkušebním letu? Využívám svůj zoom.

Na mém HUD se rozsvítila červená ikonka.

„Nastup do auta,“ přikázala jsem Danielovi.

„Ehm?“

„Nastup do auta. Odjíždíme.“

„Ale právě jsme přijeli!“

„A teď jsme na odchodu.“

„Cameron, co se děje? Všiml jsem si, jak jsi zírala na oblohu. Co jsi viděla.“

Obrátila jsem se před odpovědí na něj.

„Hunter Killer.“

60

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 59

Pátek – pokračování:


„Jsi si tím jistá? Jsi si naprosto jistá?“

„Vím, co jsem viděla.“

„Sakra.“

Jsme doma z pouště a já podala svou zprávu přímo Johnovi. Je to jako za starých časů. Nebo budoucích časů.

„Řekl by mi tu prosím někdo, co se tu sakra děje?“

Daniel. Odmítl mou nabídku vysadit ho ve městě a trval na tom, že mě doprovodí domů. Obává se, že se právě stal svědkem Armagedonu.

„Cameron viděla HunterKiller.“

„Něco jsem si dal dohromady. Ujeli jsme celou cestu do pouště, byli tam pět minut a pak se hnali jako o závod zpátky sem. Žádné vysvětlení. Nic. Byl jsem vyděšený, chlape, myslel jsem si, že je konec světa a že byly shozeny bomby.“

John se trpce usmál. „Ne tak docela. Byl to asi prototyp. Nebyli jste daleko od základny Edwards Airforce a my víme, že se na těchto věcech pracovalo už před Soudným dnem.“

„Nebo to možná Skynet poslal zpět časovým portálem.“

„Ne, to je nemožné.“

„Jo? Jak bys je chtěl zastavit, pokud by se rozhodli poslat sem celou letku?“

„Tím se nemusíme zabývat. Vše, co cestuje časem, musí být obaleno živou tkání.“

„Tak co teď budeme dělat? Zavoláme CAA a zeptáme se jich, kolik HunterKillerů zrovna mají v provozu?“

„To je těžko něco, na čem se bude podílet úřad pro civilní letectví. Je to vojenský projekt.“ John přešel ke svému notebooku a začal psát. „Pošlu email Erikovi. Pokud o tom někdo může něco vědět, je to on.“

„Kdo je Erik?“

„Král Nerdzu,“ odpověděla jsem.“

„Král… Myslí to vážně?“

„Erik je součástí skupiny, která se zajímá o konspirační teorie a vojensko-průmyslové komplexy. Takové věci.“

„Kolik mu je let?“

„Je mu patnáct.“

„Páni, hledáte informace u dítěte?“

John dokončil odeslání emailu. „Už jsi někdy četl noviny, Liebermane? Teenager byl chycen při tom, jak se hackoval síť Pentagonu. Chytili ho jen proto, že se tím pochlubil své přítelkyni. Tyhle děti, jak je nazýváš, se ve svých věcech vyznají.“

Daniel řekl. „Mám sucho v ústech jako v pekle. Můžu vyžebrat něco k pití?“

„Jistě. Stačí soda?“

„Jasně. To by bylo skvělé.“

John vytáhl dvě sodovky z chladničky a jednu hodil Danielovi, který řekl. „Díky, kámo. Hele, nezeptáš se Cameron, jestli nechce taky jednu?“

„Cameron nepije sodovky.“

„No, to chápu. Hej – kde je Sarah?“

„Máma si šla ven zaběhat. Když je dobré počasí, ráda si dá svých pár mil.“

„Tohle je Jižní Kalifornie. Počasí je skoro vždycky dobré.“

„Jak jsem řekl. Ráda si dopřeje pár mil.“

„Notebook zapípal, zvuk příchozího emailu. John se dívá na obrazovku a oznamuje. „Erik. Má kontakt jménem Wizard, který by mohl něco vědět. Ozve se mi.“

„Wizard. Král Nerdzu. Sakra, proč nepozvete i Gandalfa s Frodem, když už jste v tom?“

„Myslíš, že by pomohli?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Hele, vím, jak to musí znít. Erik je v pohodě. Pomohl nám už předtím. Nebo se snažil.“

„Jo? S čím?“

„Jen… prostě nám pomohl.“

„To už jsi říkal. Tak co?“

John je tichý. Zdráhá se prozradit jakékoliv informace o Creedovi.

Daniel si podrážděně povzdechl. „Podívejte se, už zase.“

„O čem to mluvíš?“

„Držíte věci pryč ode mě. Tajemství. Pokud mám být součástí toho všeho, pak budu součástí toho všeho. Mám pro tu věci zemřít, člověče. Zemřu pro tu zatracenou věci! Myslím, že si zasloužím trochu upřímnosti.“

„Vědět je nebezpečná věc. Pokud by tě někdy orgány vyslýchaly…“

„Myslely by si, že jsem blázen. Kyborgové. Válka v budoucnosti. Skončil bych ve svěrací kazajce.“

„Ne všichni. Existují lidé, vysoce postavení ve vládě, kteří o tom vědí. Někteří z nich určitě.“

„Takže ty falešné doklady nejsou jen proto, abyste udrželi monstra na distanc.“

„To záleží na tom, jak definuješ pojem monstra.“

Daniel dopil svůj nápoj a odhodil do odpadkového koše. „Neměli bychom zavolat Sáře a říct jí, co se stalo?“

„Brzy bude zpátky. Klídek. Dnes není den, kdy budou padat bomby.“

„Říkáš ty.“

„Říkám já.“

„Kolik varování ještě dostaneme?“

Pokrčil rameny. „Myslíme, si, že bude dost náznaků v médiích. Počítačový systém navržený k ochraně země před internetovými útoky je zcela něčím novým.“

„Jo. Konec světa. Sledujte dnes na CBS.“

Říkám. „Alespoň tu nebude žádná další repríza.“

„Takže kolik lidí, kromě nás, o tom ví?“

John chvíli přemýšlel. „Pět lidí zná alespoň část toho.“

                                            Becca. Ramona. Wanda. Bláznivá Ellie. Davie Ginsberg.

„A nikdo proti tomu nebojuje?“

„Pokud vím. Dva teenageři ztratili své životy při požáru ve škole, kam jsme chodili. Někdy se lidé zraní bez ohledu na to, jak opatrní jsme.“

„Požár školy? Tady v LA?“

„Jo. Před pár lety.“

„Myslím, že jsem o tom četl. Obvinili z toho nějakého šíleně zahořklého učitele. Jeden z pozůstalých napsal knihu.“

„Jo. Znali jsme jí. Cameronina kamarádka. Je jednou z těch pěti.“

„A udělali film založený na tom. Máme to v půjčovně. V hlavní roli Lindsay Lohan. A ta ohebná holčina z Firefly. Natočeno a šlo to rovnou na video. Viděli jste to?“

„Prožili jsme to. To stačí.“

Notebook znovu pípl. John řekl. „Erik. To je rychlé. Píše, že Wizard strávil poslední víkend v Nevadě při hledání UFA.“

„Ha!“

John ignoruje Danielovo posměšné odfrknutí. „Našel tohle místo. Tady je video příloha.“

John otočil notebook, takže všichni můžeme vidět na monitor. Video se přehrává, obraz je občas zrnitý a rozmazaný. Bezpilotní letadlo s dlouhým doletem. HunterKiller.“

„Je to, co jsi viděla?“

„Ano. Velmi jednoduchý HunterKiller. Později budou motory výkonnější, zbraňové gondoly větší a budou zcela chybět antény.“

„Antény tam jsou pravděpodobně proto, aby to mohlo být ovládáno ze země. Jednoho dne převezme řízení těchto věcí AI a pak se budeme mít opravdu čeho bát.“

Video končí. Další pípnutí. John čte email. „Erik říká, že jakmile Wizard dorazil domů, nahrál video na svůj YouTube účet. Během hodiny bylo odstraněno. Pak byl vymazán i jeho účet a někdo se pokusil zpětně vysledovat jeho připojení.

„Doufám, že byl tak chytrý a použil proxy server.“

„Jak jsem řekl, tyhle děti vědí, jak dělat tyto věci. I tak Erik říká, že se dostali dva uzly od jeho vysledování. Dost blízko.“

„Kdo je to přesně?“

„USAF. CIA. Ministerstvo obrany. Domácí bezpečnost. Vyber si.“

John naklepal na klávesnici odpověď a zavřel notebook. „Pokud uslyší něco dalšího, kontaktuje nás. Milý kluk. Ačkoliv by potřeboval větší spektrum zájmů.“

„Stále ještě může.“

„Jo.“

„Takže, řekni mi, jak do toho všeho zapadá Allison Youngová?“

John je zaskočený. „O čem to mluvíš?“

„Nechal jsi tu holku jít na smrt, protože její lidská verze nebyla dost pro tvé uspokojení?“

Dva kroky. Pravý hák. Daniel ustoupil zpět a pokusil se o svůj vlastní slabý úder. John ho snadno zablokoval a vypustil další pravý hák do žaludku. Daniel se skácel na zem, ale stále v něm zůstala nějaká energie. „Copak generále? Pravda bolí?“

Vztek je kontrolovaný, ale přítomný v jeho třesoucím se hlase. „Vypadni. A drž se od nás dál. Už nejsi v tomto domě vítán.“

Jakmile byl Daniel pryč z domu, zkontrolovala jsem Johnovu ruku. „Na tvých kloubech jsou modřiny. Přinesu led.“

„Nedělej mi chůvu, sakra. Umím se o sebe postarat sám.“

Málem běžel po schodech nahoru. Analyzovala jsem, zda bych ho neměla následovat a provést nějaké testy. Rozhodla jsem se, že ne. Zlobí se. Na Daniela. A možná i na mě, protože jsem prozradila existenci Allison Youngové.

Ach Allison, i po smrti mě stále mučíš.

Daniel stál venku u chodníku a naléhavě mluvil do svého mobilního telefonu. Odpolední slunce vrhá stín šikmo přes chodník. O pár minut později přijel automobil a on nastoupil. Automobil odjel. Zajímalo by mě, zda ho ještě někdy uvidím. A zda bych se o to měla starat.

-0-

Úterý:

V přední části zahrady je garáž. Těsně nad dveřmi garáže je železná obruč. Za obročí je kus překližky natřený na bílo. Tomu se říká deska. Na železné obruči jsou zavěšena flexibilní do sebe zapletená nylonová vlákna, což vypadá jako krátká průsvitná sukně. V rohu garáže je gumový kulatý objekt, který po sobě zanechal předchozí nájemce, nazvaný basketbalový míč.

Obruč + míč.

Našla jsem shodu.

Hra začíná.

Sleduji televizi dost na to, abych chápala základní koncept. Dostanete míč přes obruč a získáte body. A zápasy. A tituly. A pokud jste vysoký černoch, tak prestiž a možnost mít části oděvu pojmenované po vás. A zřejmě je tu také povinnost užívat kokain.

Zadriblovala jsem s míčem poprvé, podruhé a na mém HUD se zobrazila data. Velikost, hmotnost, vzdálenost. Jedinou proměnnou je rychlost větru, ten je dnes tak zanedbatelný, že to není podstatné.

Hodila jsem míč.

Míč zapadl do obruče, na okamžik uvízl v tkanině a poté spadl na zem.

Bod.

Jediný jásot se ozývá uvnitř mé hlavy.

Kráčím dolů po příjezdové cestě na chodník. Můj CPU bere na vědomí větší vzdálenost a mírný pokles způsobený svažující se cestou a upravuje data odpovídajícím způsobem.

Hod.

Měkká tkanina pod obručí se rozšiřuje jako had při polykání své kořisti.

Bod.

Na okamžik cítím spokojenost z této demonstrace trigonometrie a aplikované fyziky. Přesto toužím po ještě větší výzvě.

Vzala jsem míč, kráčela až na konec ulice a přešla na protější chodník.

Vzdálenost: 110 metrů.

Topografie: 40 cm pokles.

Překážky: Zaparkované Subaru. Živý plot. Palmovník. Eukalyptové keře.

Ještě stále příliš jednoduché.

Otočila jsem se zády k cíli a zavřela oči. Na mém HUD se zobrazilo 3D vykreslení ulice v zelené barvě. Vzdálená obruč je označena červeně.

Hodila jsem míč.

Čekám 4,687 sekundy.

Měkký dopad...

Bod.

Existuje pouze jediný závěr, který lze z této činnosti vyvodit.

Jsem kickass balerína.

Středa:

Je to pět dní, co jsme naposledy viděli nebo slyšeli Daniela Liebermana. Nikdo v domě nevěnuje jeho nepřítomnosti větší pozornost, příliš zaujati vlastními starostmi. Sarah Connorová se stále přenáší přes to, co jsem jí udělala s nohou. Tráví hodně času přemýšlením nad lékařskými časopisy, ve kterých hledá „lék.“ Moc nevděčná? John pokračuje vyhledávání více důkazů o HK na internetu a je frustrovaný z nedostatku informací. Mia je plná náhlého nadšení pro fotbal. Není moc dobrý brankář, ale má předpoklady stát se slušnou hráčkou v poli. Plakáty chlapeckých skupin, které dříve zdobily stěny jejího pokoje, jsou nahrazeny fotbalovými hvězdami. Brandy Chastainová. Lionel Messi. Cristiano Ronaldo. A ošklivá, trolla připomínající postava jménem Rooney. Pouze Snowy není nadšený z Danielovy nepřítomnosti, jelikož to znamená také žádná Lulu. Jeho nářky a kňučení jsou většinou ignorovány, nebo přeloženy nesprávně jako prosení o další jídlo.

Večer. John a já sedíme na pohovce a sledujeme American Idol. Sarah Connorová je v jiné místnosti. Snowy a Mia jsou v suterénní herně a sledují fotbal na ESPN. Občas můžeme slyšet Snowyho zaštěkat. Má problém pochopit pravidlo o ofsajdu.

„Myslíš, že měl pravdu?“ zeptal se John tiše.

"Simon Cowell?

„Lieberman. Poslal jsem Allison Youngovou na smrt, abych mohl mít tebe?“

„Allison Youngová byla zajata během útoku Skynetu na maják – pevnost odporu. Neposlal jsi jí na smrt. Smrt si přišla pro ni.“

„Vím, co se stane. Mohl bych jí poslat na nějaké bezpečné místo.“

„Svět je válečná zóna. Neexistuje bezpečné místo.“

Zazvonil telefon. V druhé místnosti slyšíme Sáru Connorovou odpovídat. Telemarketing možná.

„Je to takový trouba.“

"Simon Cowell?"

„Vlastně jo. Skoro jako Lieberman. Řešil jsem to špatně. Nechat ho, aby mě rozčílil. Jak mám sakra velet armádě, když nezvládnu jednoho blbce?“

„Ještě nejsi muž, kterým se staneš.“

„Řekni to znovu.“

Dělám to. John se usmál. Propojil mou ruku s jeho. Líbáme se.

„Chutnáš po ovoci. Nepoužívala jsi zase ten mycí prostředek jako ústní vodu, že ne?“

Jednou jsem to udělala. Jednou. A teď to stále musím poslouchat. A moje ústa byla pikantně svěží, přesně jak říkala reklama na krabici.

„Mia trvala na tom, abych snědla kousek jejího koláče,“ vysvětluji. „Myslím, že má v úmyslu mě vykrmit.“

„Více, než jen kousek jejího koláče.“

„Možná několik tisíc.“

„Je to hodné dítě. Myslí to dobře.“

„To mě také napadlo. Latinsko-americká kultura preferuje více plnější tvary.“

„To říkala Mia?“

„To sotva. Její přesná slova byla – Potřebuješ více krámů v kufru.“ Ztichla jsem. Pak jsem se zeptala. „Byl bys raději, kdybych měla plnější tvary?“

„Ehm?“

„Byla bych pro tebe více atraktivní, pokud by má prsa byla těžká a povislá a můj zadek by se třásl jako želatinová…“

„Přestaň, děláš mi špatně od žaludku!“

„Mnoho mužů má rádo takové fyzické zvláštnosti,“ trvám na svém.

„Dobře, dobře. Nevypadáš jako někdo, kdo překypuje kilogramy a já ti řeknu, že to tak mám raději.“

Mlčím. Jen odpověděl na můj blaf a oba to chápeme. Nemohu překypovat kilogramy více, než Kim Kardashian udržet stálé zaměstnání.

„Mami? Co se děje?“

Sarah Connorová stojí ve dveřích. Pohled na její tvář mi řekl všechno, co potřebuji vědět.

Problém.

„Ten telefon byl Daniel. Volal z vězení.“

„Vězení? Co ten idiot udělal teď?“

„Šel v noci do baru a přehnal to s pitím. Začal křičet, přichází konec světa a stroje nás všechny zabijí. Když přijela policie, řekl jim, že byl předurčen k tomu, aby vymyslel bombu, která má zachránit svět. To jim dalo důvod prohledat jeho byt. Našli zbraň, kterou jsme mu dali.“

„Do prdele!“

„A je to ještě horší. Zbraň byla ze skrýše, kterou jsme získali od Ráje a Leroye – pamatujete na ty šašky? Policie zjistila, že zbraň byla použita při vraždě ve Van Nuys před dvěma lety. Spojili Daniela s tou vraždou.“

„On by nás neprozradil. Tak blbej není.“

„Čelí doživotí. Nemůžeme riskovat. Nemyslím si, že máme na výběr. Musíme dostat Daniela z vězení.“

61

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 60.

Čtvrtek:


Jakmile Mia usnula společně se Snowym, který se jako obvykle obtočil kolem nohy postele, přípravy mohly propuknout naplno.

Aby bylo možné naplánovat jeho záchranu, musíme nejprve zjistit, kde je Daniel držen. Proto Sarah Connorová zvedla telefon a představila se jako Danielova matka, její zvědavý hlas byl smíšen z úzkostí a nezlomným odhodláním zjistit, kde její „syn“ je. Působivý podvod, který brzy přináší výsledky.

„Bude v městské věznici, než bude zítra v poledne převezen do oresního zařízení. Půjdeme do toho teď, nebo počkáme?“

„Myslím, že bychom měli počkat,“ řekl John. „Areál se bude hemžit policií a nebudou muset chodit daleko ani pro posily. Mohli bychom zůstat uvězněni uvnitř. A mohli bychom někomu ublížit, když bychom si razili cestu ven.“

„Máš na mysli, že ona by mohla někomu ublížit.“

Ona znamená já.

John zobrazil na svém laptopu mapu města. „Tady je okrsek, kde je ve vazbě. A tady je okresní vězení vzdálené 50 km. Hádám, že ho spolu s dalšími vězni přepraví v obrněném vozidle pravděpodobně alespoň s jedním doprovodným policejním vozem. Minimálně čtyři velcí policisté, všichni ozbrojeni. Nejlepším místem pro útok je dálnice.“

„Za předpokladu, že pojedou po dálnici,“ Sarah Connorová. Pesimistická jako vždy.

„Není důvod si myslet něco jiného. Cesta přes ulice by ztrojnásobila dobu jízdy a navíc vede přes pěkně drsné čtvrti.

„Proč na ně nezaútočíme tam?“

„A začít válku gangů? To není chytré.“

Jakmile byl plán dořešen, John odešel z domu a vrátil se o dvě hodiny později s přívěsem za Suburbanem. Jsou na něm dva terénní motocykly.

„Krásky, že jo?“ řekl, přejíždíc rukama po hladkých křivkách palivových nádrží. Vždycky se rád pomazlí s baňatými objekty.

„Ukradené?“

„Nemáme na výběr. Žádný obchod nemá v půlnoci otevřeno. Ani v Los Angeles.

Pak je řada na mě. Jdu ven se Sárou Connorovou v patách. Jedeme na parkoviště u Los Angeleského letiště, kde jsme ukradly Ford Explorer, velké, těžké vozidlo, ideální pro to, co máme v plánu.

Dále jsme rozhodli, jaké zbraně si vezmeme sebou: tři samopaly Uzi a tři ruční pistole jako zálohu.

„Pamatuj si, nebudeme střílet po policistech,“ rozkázala mi Sarah Connorová. „Jen dělají svou práci. Jedině krycí palba.“

„A když budou střílet nazpět?“

„Kašli na to. Budeme mít na sobě neprůstřelné vesty. A tvůj zadek je neprůstřelný.“

„Nejen můj zadek,“ podotýkám.

-0-

Ráno byla Mia odvezena do školy tak, jako každý jiný den. Je jako vždy veselá a temperamentní a nic netuší.

Čas připravit se. John a jeho matka si obuli motorkářské boty, tmavé džíny a svetry pod nimiž mají neprůstřelné vesty. Přilby pomohou zamaskovat jejich identitu. Já si vybrala kovbojské boty, džíny a sexy blůzku, kterou jsem si šetřila pro zvláštní příležitosti. Co je více zvláštní, než útěk z vězení? Šťastné časy. Přes to jsem si navlékla mou oblíbenou koženou bundu. John mi pomohl stáhnout vlasy a zakrýt je černým kulichem. K dokončení mého zhledu jsem si vybrala zrcadlové sluneční brýle.

„Velmi lidské,“ ušklíbl se John, když jsem byla hotová.

Lidské? Ach bože, tak jsem rozhodně vypadat nechtěla.

Pak čekáme. John a jeho matka popíjí kávu a prochází se po místnosti, jejich těla jsou napjatá s rostoucí nervozitou. Já sedím na pohovce a sleduji reprízu Kim Possible. Jak docílila tak štíhlého pasu? Jsem opět zvědavá. Liposukce a dieta. To je jediné možné vysvětlení.

                                                                         Jsem obyčejná holka

                                                                  A jsem tu, abych zachránila svět

                                                               Nemůžete mě zastavit, protože jsem

                                                                          Cam-er-on Baumová

Ano, líbí se mi mé jméno rozmělněné na slabiky. Zasloužím si svůj vlastní televizní pořad.  Pojmenuji ho:

                                                    DÍVKA, KTERÁ NENÍ OPRAVDOVÁ DÍVKA, ALE

                                            MÍSTO TOHO JE VYSOCE ÚČINNÝ STROJ NA ZABÍJENÍ SHOW.

Chytlavé.

-0-

Dům jsme opustili společně. Snowy nás sleduje s tázavým výrazem na tváři. Nevyzradili jsme mu naší misi. Co by čekal? Neumí držet pusu zavřenou a vše by vyžvanil Mie.

Motocykly jsou nastartované v oblaku modrého kouře. John vyjíždí první, míří k městské věznici, aby mohl koordinovat Danielův odjezd. Po něm odjela Sarah Connorová a já jí následovala v Exploreru, který zavání cigaretovým kouřem. Upřímně řečeno, pokud lidé chtějí sami sebe zabít, měli by zavolat mě. Jsem mnohem méně bolestivá, než blížící se smrt na rakovinu.

Sarah Connorová a já zaujímáme pozici v těsné blízkosti nájezdu na dálnici. Den je pěkný a suchý. Provoz je lehký a rychle plynoucí. Vše je na svém místě. Kdybych měla puls, teď by se zrychloval. Vzrušení z lovu. Jak mi to scházelo.

V poledne mi zazvonil mobilní telefon. Nastavila jsem ho na reproduktor a kabinu náhle zaplnil Johnův hlas.

„Právě vyrazili. Přesně na čas. Jedno doprovodné vozidlo, jak jsme předpokládali.“

Ve 12:13 projel doprovodný vůz kolem nás těsně následován hranatým obrněným vozidlem. Následujeme je na dálnici. Ve svém zpětném zrcátku jsem zahlédla také Johnův terénní motocykl.

Zrychlila jsem, až jsem dosáhla úrovně obrněného vozidla. Jeho boční skla jsou neprůhledná, takže nemohu ověřit, zda je na palubě Daniel. Musíme předpokládat, že ano. Strážný na sedadle spolujezdce na mě pohlédl, když jsem se dostávala blíže a blíže. První náznak znepokojení se na jeho tváři objevil přesně ve chvíli, kdy jsem strhla volant prudce doprava, čímž jsem způsobila okamžitou kolizi.

KŘACH

Náraz odhodil obrněné vozidlo na zábradlí. Bez varování explodoval airbag v Exploreru a do mé tváře nastříkal povlak jemného bílého prášku. Ach ne, teď vypadám jako Pierrot (Klaun z pantomimy, pozn. překladatele).

Obě pomačkaná vozidla zastavila. Vystoupila jsem a došla k přední části obrněného vozu. Zvedla jsem Uzi a vyprázdnila zásobník do masky chladiče. Z mnoha děr po kulkách se zvedá kouř. To není jediný zlý kluk, který se dere ven.

„Policie! Položte zbraň a dejte ruce nahoru!“

Důstojníci z doprovodného vozidla. Otočila jsem se a upustila vyprázdněné Uzi. Jeden z policistů se usmál, věří, že má situaci pod kontrolou. Sni dál.

Terénní motocykly vykroužily kolo. John vystřelil dávku z Uzi nad jejich hlavy. „Uzi trumfnou pistole, pánové,“ zakřičel. „Položte je a lehněte si tváří na zem.“

Policisté s nechutí udělali, co se jim řeklo. Oba strážní z obrněného vozidla hledí ven na nás. Jeden z nich volá z rádia naléhavě pro posily. Bude chvíli trvat, než se sem dostanou. Mezitím…

Přešla jsem k zadní části jejich vozidla a silou otevřela těžké kovové dveře. Uvnitř je šest mužů v zářivých oranžových kombinézách, sedící po třech na každé straně a ruce připoutané ke kovové tyči uprostřed. Čtyři muži jsou černoši a jeden hispánec. Jediný bílý obličej patří Danielovi. Vytrhla jsem ocelovou upevňovací tyč a natáhla ruku.

„Pojď se mnou, jestli chceš žít.“

Tato hláška nikdy nezestárne.

Daniel vylezl ven a přešli jsme k čekajícím motocyklům.

„Ehm – slečno?“

Jeden z vězňů odkazuje na mě. Otáčím hlavu. „Co?“

„Co chcete, abychom udělali?“

Přemýšlím nad otázkou. Fráze, kterou používá John, když ho Snowy začne obtěžovat. Rozhodla jsem se jí využít.

„Zdejchni se, chlupatá koule.“

Možná, že „Chlupatá koule“ je nadbytečný výraz, vzhledem k tomu, že všichni vězni mají vyholené hlavy, ale zdá se, že pochopili podstatu a rozptýlili se po všech čtyřech dálničních pruzích.

Daniel vylezl na zadní stranu motocyklu Sáry Connorové. Já učinila to samé s Johnem. Urychleně jsme odjeli pryč, kličkujeme mezi plynoucí dopravou. Plán fungoval perfektně.

To netrvá věčně. Zřídka dosáhnete úplné dokonalosti.

Po třech mílích jsme narazili na překážku. Tři policejní vozy stojící napříč silnicí. Šest důstojníků se zbraněmi sleduje, jak se blížíme. Něco se musí stát.

Oni.

Vzala jsem samopal přehozený přes Johnovo rameno a vypálila několik krátkých dávek, které záměrně minuly cíl. Oni to samozřejmě nevědí a hledají úkryt za boky svých vozidel. Projeli jsme kolem nich bez zpomalení.

Výkřiky.

Střelba.

Zaregistrovala jsem dopad několika kulek na má záda. Další zničená bunda. Pech. Přesto – lepší já, než John nebo motocykl.

Před námi Sarah Connorová sjela na další výjezd z dálnice. Následujeme ji. Naše další cesta vede přes úzké uličky, dokud náš pokrok není pozastaven vysokým drátěným plotem. Zastavila a gestikulovala směrem ke mně a pak k plotu. Pochopila jsem podstatu. Seskočila jsem a roztrhla plot, že v něm byla dost velká mezera na to, abychom mohli pokračovat v cestě. Ukazuje mi palec nahoru. Skutečná pochvala.

Mezera v plotě vede k obrovskému betonovému kaňonu. V jeho středu stéká slabá stuha vody. Je to ubohý zbytek Los Angeleské řeky, která byla zkrocena a vypleněna lidmi již před několika generacemi. S výjimkou bouřky, kdy bude toto místo opět přeměněno a proudy vody opět zaplaví tyto uměle vytvořené kaňony a odtečou tudy do moře.

Ale ne dnes.

Dobré. Nevzala jsem si sebou plavky.

Hladký betonový povrch umožňuje motocyklům dosáhnout maximální rychlosti. Kolem nás proudící vzduch způsobuje, že je nemožné mluvit. Projíždíme pod mnoha mosty a nadjezdy. Jejich stíny se objeví a zase v okamžiku zmizí.

Mnoho mil uplynulo.

Hlouběji a hlouběji do srdce města.

Nakonec Sarah Connorová zpomalila, najela až ke strmé stěně kaňonu a zastavila před dalším drátěným plotem. Znovu jsem ho roztrhla a vyjeli jsme v průmyslové čtvrti města, sklady a nákladní rampy na obou stranách ulice.

Pokračovali jsme pomalejším tempem, až dokud jsme nespatřili podzemní garáže a zamířili dolů po rampě a zastavili na druhé úrovni. Sundali jsme si helmy.

„Všichni v pořádku?“ zeptal se John. Jeho vlasy jsou vlhké a uhlazené k lebce.

Všichni jsme odpověděli kladně. Sarah Connorová přešla k modrému Fordu sedan a použila loket k rozbití bočního okna. Po krátkém hledání objevila náhradní sadu klíčů schovanou pod sedadlem spolujezdce. Jak neopatrní mohou být lidé ke svému majetku. Daniel a já jsme nastoupili dozadu, John si sedl vedle své matky, která nastartovala motor.

„Ty idiote! Co sis myslel, když sis otevřel hubu v baru?“

„Hele, omlouvám se. Pil jsem. Polovinu z toho si ani nepamatuju.“

„Máš tušení, jaké to mohlo mít následky?“

„Je mi to vážně líto, ok?“

Ford vyjel na ulici. Nad našimi hlavami letí policejní vrtulník směrem na východ. Budou se snažit najít dva terénní motocykly, ne nevýrazně modrý sedan.

„Kam jedeme?“ zeptal se Daniel.

„Domů,“ zněla Johnova stručná odpověď. „Kam si myslíš, že jedeme – do Acapulca?“

Říkám. „Slyšela jsem, že v Acapulcu je hezky v tomto ročním období.“

„Musím jet do Burbanku.“

„Nemůžeš zpátky do svého bytu. Bude se to tam hemžit policisty.“

„Ne do mého bytu. Policisté mi řekli, že Lulu je v tamním útulku. Musím jí dostat zpátky.“

„Zapomeň na to. Nepojedeme pro tvého psa.“

Daniel se rozplakal. „Ona je všechno, co mi zbylo, lidi!“

-0-

Zastavili jsme u útulku pro psy. Sarah řekla. „Je to bílý teriér, že?“

„Jo. Opatrně, kouše, když je nervózní.“

„Okouzlující.“

Myslím, že je to sarkasmus.

Vrátila se o pět minut později s Lulu v náručí.

„Lulu! Oh, baby, tak se mi po tobě stýskalo!“

Další slzy.

John řekl, „Ježíši, jako dvojčata.“

Má na mysli prsa? Zdá se to podivné a zcela nevhodné přirovnání.

-0-

Přijeli jsme domů pozdě odpoledne. Sarah Connorová se spěchala domů převléknout dříve, než opět vyjedeme vyzvednout Miu ze školy. Ukradený Ford sedan je schován v garáži pro pozdější likvidaci.

John klesl dolů na pohovku. „To byl den. Tak zpropadený den!“

„Je mi to líto, člověče.“

„Jo, to už jsi říkal.“

„Je toho na mě prostě moc. Jaderná válka. Mám vymyslet něco, co bude zachraňovat životy, a nemám ponětí, kde začít. Zamilovat se do holky, která vlastně není opravdová holka a nikdy o mě nebude mít zájem,“ jeho brada se zachvěla a hleděl nepřítomně.

„Nebudeš zase brečet, že ne?“

„Promiň. Jen… Nechápu, jak s tím dokážeš žít, generále. Tak mnoho životů na tobě závisí. Na mě.“

„Měl jsem více času zvyknout si, to je všechno. Před pár lety jsem byl také troska. Jdi nahoru do mého pokoje a půjči si džíny a tričko. Mia tě nemůže vidět v té vězeňské uniformě.

„Neuvidí mě ve zprávách? Jak jsi řekl, jsem teď uprchlík.“

„Mia nesleduje zpravodajské pořady. Příliš nudné. Sleduje animáky a Gossip Girl. Takže pokud nezačneš chodit s Blair, tak myslím, že to bude v pohodě.“

„Doufám. Díky, kámo. Tím myslím za všechno.“

Když jsme spolu sami, John říká. „Tak on je do tebe zamilovaný?“

„Ano.“

„Jak dlouho to víš?“

„Od první cesty do pouště.“

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Nepřipadalo mi to důležité.“

„Nic se nenaučila? Lidské emoce jsou vždycky důležité. Myslel jsem si, že se mě snažil jenom škádlit,“ povzdechl si. „Měl jsem se s tím vyrovnat lépe. Vím lépe, než kdokoliv jiný, jaký šok to je. Choval jsem se jako blbec.“

„Nejsi blbec.“

„Neříkej, že jsem nebyl. Choval jsem se tak.“

Sundala jsem si kulicha a rozpustila vlasy volně k ramenům. John poplácal pohovku a já si sedla vedle něj. Líbáme se.

„Dobrá práce dnes.“

„Nápodobně.“

„Šlo to dobře. Nikdo nezemřel.“

„Pech.“

„Ehm?“

„Legrace.“

„Tvůj smysl pro humor se lepší,“ ušklíbl se John. „Ale načasování mohlo být lepší.“

„Budu na tom pracovat,“ slibuji.

Daniel se vrátil zpět oblečený ve vybledlých džínech a tričku Ramones. Raketa do Ruska, nic míň. Je bos. „Tvé boty mi nepasují,“ vysvětlil. Sedl si do křesla naproti nám. „Takže, co se stane teď?“

„Jsi hledaný muž, uprchlík před zákonem. Vítej v klubu.“

„Nemohu se vrátit do mého starého života, že?“

„Ne, pokud nechceš strávit padesát let za mřížemi.“

„Říkali, že zbraň, kterou jste mi dali, byla použita u vraždy.“

„Byla to horká zbraň. Naše chyba. Nebyla to tvá chyba.“

„Takže, budu někde schovaný po zbytek mého života?“

„Bože, doufám, že ne. Změníme tvůj vzhled. Přebarvení vlasů. Můžeš si nechat narůst plnovous. Dostaneš falešné doklady a můžeš začít znovu. Jen ne tady v LA.“

„Kde?“

„Vyber si město, jakékoliv.“

„Proč město?“

„Čím více lidí, tím lépe. Je snazší skrývat se v davu. Věř mi, dělám to celý svůj život.“

„Ty bys to pro mě všechno udělal?“

„Jen když slíbíš, že přede mnou už nikdy nebudeš brečet. Dohodnuto?“

Úsměv. První v tento den.

„Dohodnuto.“

-0-

Naše akce je hlavním příběhem ve vysílání všech zpravodajských kanálů. Ze šesti vězňů, které jsem osvobodila, jsou čtyři odchyceni téměř okamžitě a jeden z nich byl postřelen, když kladl odpor při zatýkání. Pátý je stále na útěku. Stejně jako Daniel samozřejmě. Přestože naše identity zůstávají neznámé, jsme popisováni jako nebezpeční těžcí zločinci, případně jako psychopati. To jsem já. Šílená, zlá a nebezpečná.

CNN má exkluzivní videozáznam, pravděpodobně natočený cestujícím v jednom z vozidel na dálnici. Zrnitý záznam ukazuje Johna a jeho matku sedíc obkročmo na motocyklech, identity jsou maskované jejich přilbami. Pak jsem se ukázala já, vlasy zastrčené pod kulichem. Na mé tváři jsou stopy z výbuchu bílého prášku z airbagů. Vypadám spíše než jako Pierrot jako nešikovný klaun. Dívám se na sebe, jak jsem rozbila dveře obrněného vozidla. Na video soundtracku je slyšet povzdech, když byli vězni vypuštěni. Pravděpodobně patřil osobě, která video natáčela.

„Do – pííp – Murray! Jsou – píp - na útěku! Šlápni – píp – na plyn! Ti – píp – můžou – píp – unést – píp – auto!“

Buď kanál cenzuroval jejich komentáře, nebo má velmi zvláštní způsob mluvy.

Jsou promítány rozhovory s lidmi z Danielova života. Na obrazovce se zjevuje známá postava, obtloustlá a plešatá. Pronajímatel Jeff je dotazován.

„Doufám, že se nezmíní, že Sarah je moje máma,“ řekl Daniel, když jsme to sledovali.

Nezmínil. Daniel je popisován jako předpisový nájemce, který nikdy nezpůsobil nějaké potíže.  Milý, slušný kluk.

„Díky, Jeffe. Jsem tvým dlužníkem, člověče.“

Další, kdo je dotazován, je mladá žena. Má dlouhé blond vlasy a velký výstřih.

„Wendy?“

„Ty jí znáš?“

„Byla to má přítelkyně na střední škole. Neviděl jsem jí léta.“

„Pěkné věšáky,“ připouštím neochotně. Dokonce i Terminátoři trpí tou pitomou závistí.

Pátek:

Jsem nahá s výjimkou mých kovbojských bot a ležím obličejem na posteli. John si prohlíží mou holou zadnici.

„Napočítal jsem pět střelných ran v zádech, žádnou v zadku. Alespoň tři by byly smrtelné, pokud bys měla vnitřní orgány.“

„Pak je dobře, že nemám.“

Používá pinzetu k odstranění rozpláclých kousků olova. „Žádné blůzky, dokud se to nezahojí. Nechceme, abys vypadala jako cedník, když je tu Mia.“

Posadila jsem se. Mým ranám bude trvat jen pár dní, než se vyléčí a poté bude má živá tkáň opět bez jediné jizvy.

„Mám pro tebe překvapení,“ řekl John.

„Budeme mít sex?“

„Nová kožená bunda místo té, která byla prostřílena. Je to stejná značka i design.“

Vsunula jsem ruce do rukávů. Opravdu vypadá a voní stejně, jako má stará.

„Děkuji.“

„Nemáš zač. A teď, zmínil se tu někdo o sexu?“

„Já ano.“

„Lehni si na postel. A nech si boty a bundu.“

Zvrhlé.

Líbí se mi to.

62

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 61.

Pondělí:


„Jak vypadám?“

„Jinak,“ připouštím po pravdě.

„To doufám. Jinak by to nebyl dobrý převlek.“

John má na sobě paruku dlouhých tmavých vlasů, která způsobuje, že trochu vypadá jako staré rockové hvězdy, které můžete vidět na VH1. Má na sobě černé tričko s nápisem WHITESNAKE na jeho přední straně. Je to název hudební skupiny, ne albínského hada, jak jsem se nejprve domnívala. Jeho džíny mají na kolenou obrovské díry. Je to velmi odlišné od jeho obvyklého oděvu. Grrr! Je to převlek.

„Jak vypadám?“ opětovala jsem.

„Ach jo, kde mám začít?“

Mám na sobě paruku dlouhých zrzavých vlasů. Kdo kdy slyšel o zrzavém Terminátorovi? Hrůza! Také mám na sobě květinovou halenku, minisukni a střevíčky. Na obou zápěstích mám chrastivé náramky, které nemají žádný účel.

Náramky…

Žádný účel…

Bez mého vyzvání se otevřel dlouho potlačovaný paměťový soubor. Když se začal přehrávat, mé vidění bylo vyplněno ostrými obrázky.


LOS ANGELES. BUDOUCNOST

„Stát! Kdo je tam?“

Paprsek světla z baterky mě zasáhl do obličeje, je ovládána jedním z odporových vojáků umístěných u vchodu do tunelů a podle Allison Youngové vedoucích k vnitřní svatyni Johna Connora, primárního cíle válečného úsilí Skynetu.

Mého primárního cíle.

„Allison Youngová,“ oznamuji s jistotou. „Poručík Allison Youngová.“

Paprsek světla se snížil k prohlédnutí insignie na mém rukávu. Tito lidé vkládají velkou důvěru do ukazatelů hodnosti.

„Jo, je to ona. Poznal jsem ji. Vítejte doma, poručíku.“

Naaranžovala jsem ústa do úsměvu. „Díky… seržante.“ Chvíli mi trvalo, než jsem na jeho špinavé bundě identifikovala tři proužky. „Je dobré býti doma. Kde je Generál? Musím s ním naléhavě mluvit.“

Bude to krátká konverzace.

„Počkat. Nezáleží na tom, jestli jí znáš,“ drsný nesouhlasný hlas. „Musí mít heslo. Taková jsou pravidla.“

Znovu jsem se usmála, abych ukázala, že nejsem uražena. Vše probíhá podle plánu. Mám jejich heslo. Allison Youngovou to stálo pět zubů násilně odstraněných mými prsty, než se ho vzdala. Taková odvaha. Taková statečnost. To dokážu ocenit.

"Littlebighorn!" napůl jsem vykřikla ty tři slova jako jedno. Zapomenuté území, kde proběhla bitva o toto místo mezi domorodci a dobyvateli. Jak výstižné.

Ocelová brána se s vrzáním otevřela, zbraně byly skloněny, podezření zmizelo. Vydávám se dopředu. Jsem tak blízko.

„Počkat, sakra! Stále potřebujeme vidět její náramek.“

Paprsek baterky osvětlil mé zápěstí. Náramek? Čím jsem urazila štěstí? Allison se o náramku nezmínila. Může to být… Ne. To neudělala. Nemohla…

Ohnala jsem se. Kosti praskají. Skvrny od krve. Nenechám se zastavit. Její proradnost nenechám jen tak.

„Vniknutí kovu! Všichni bojeschopní muži ke vchodu sedm!“

Rozezněl se alarm. Prorážím si cestu vpřed, překračujíc padlé a umírající. Tunel je úzký a posily přicházejí dříve, než jsem předvídala. Tyto ubohé pytle krve zpomalily můj postup. Velký počet nepřátelských položek zpomalil můj postup. No dobrá, budu tu stát a bojovat, zničím všechny, pokud to bude třeba. Naplním svůj osud: terminace Johna Connora. Napíchnu jeho hlavu na kopí a vystavím ji, aby to všichni viděli. Hle, váš spasitel byl sťat jako polní zvěř. Sláva T0K715! Sláva Skynetu!

„Přineste kopí! Rychle!“

Voják vykročil vpřed, překračujíc ležící končetiny. Má silné gumové rukavice a drží dlouhý stříbrný objekt. Kopí? Látka na mé uniformě je propíchnuta a má živá tkáň odhalena. Kopí proniká hluboko a zasahuje můj endoskeleton.

„Teď! Zapíchni tu děvku! Ukaž jí, jaký je to pocit schytat 10000 voltů!

Mé HUD se zbarvilo do červena. Detekován masivní elektrický výboj. Těžké přetížení. Mé CPU nemá jinou možnost, než se vypnout nebo bych riskovala usmažení. Během fáze restartu budu zranitelná. Dost času, aby vyřízli otvor do mé lebky, odhalili port čipu, otevřeli ho a vyjmuli čip.

-0-

„Cameron? Jsi v pořádku?“

John. Obrazy a zvuky z tunelu slábnou. Paměťový soubor náhle skončil. Uvědomuji si, že nejsem Allison Youngová. Jsem Cameron Baumová.

„Co je s tvou rukou?“

Podívala jsem se dolů. Má pravá ruka se otvírá a zavírá, svírá se do pěsti zdánlivě z vlastní vůle. Ukončuji to. „Nic. Jsem v pořádku,“ prohlašuji.

„Jistě? Chvíli se zdálo, že jsi mimo.“

Usmála jsem se, abych ho ujistila, že je vše v pořádku.

„Jen jsem obdivovala mé krásné náramky.“

-0-

Míříme do Burbanku k Danielově ulici a parkujeme za rohem s jasným výhledem na jeho dům.

„Dobrá, zapamatuj si plán. Jdeme navštívit Liebermanův byt. Pokud tam nebudou policajti, vnikneme dovnitř a vezmeme ten tvůj obrázek, který má. Pokud s námi někdo bude mluvit, ty jsi Nancy a já Sid.“

„Proč tato jména?“

„Ale no tak – Sid a Nancy. Sex Pistols. Jasný?“

„Ach,“ odpovídám, ale nejsem z toho nijak moudřejší.

„Sakra. Pořád jsou tady.“

Venku jsou zaparkovaná dvě policejní vozidla se dvěma strážníky stojícími u vchodu. Lidé, kteří jdou dovnitř, jsou zastavováni a musí ukazovat doklady. Jako fiktivní Sid a Nancy doklady nemáme.

„Co budeme dělat?“

„Čekat a pozorovat, uvidíme, co můžeme zjistit.“

O deset minut později vystupuje z budovy známá postava pronajímatele Jeffa. Vyměnil si pozdravy s policisty ve službě a pak se kolébal po chodníku směrem k nám.

„Neměli bychom z něho vytáhnout informace?“

„Příliš riskantní. Viděl nás z blízka.“

„Ale my jsme Sid a Nancy, ne John a Cameron.“

„Říct to neznamená, že to tak opravdu je. Zůstaň tu.“

Za dvacet minut jeden z vozů odjel, aby se vrátil o patnáct minut později. Řidič má sebou papírovou krabici.

„Koblihy,“ řekl John. „Myslím, že neodjedou na oběd.“

„Proč mají policisté rádi koblihy? Je to v každé televizní show o policistech.“

„Všichni milují klišé.“

„Zvlášť, když jsou posypané. Delikátní.“

John si odfrkl. „Jako bys někdy ve tvém životě jedla koblihu.“

Sakra!

Po padesáti minutách opustil budovu další nájemník, jednou jsme ho již zahlédli, ale nikdy se nestřetli tváří v tvář.

„Ten chlap vypadá slibně. Počkej, až zajde za roh a pak za mnou.“

„Budeme ho vyslýchat?“

„Jen pár přátelských otázek.“

To nezní moc jako výslech. Žádné mučení? Žádný křik? Pech.

„Hej, chlape. Co je to tam na ulici za vzruch?“ zeptal se John, jakmile jsme nájemce dohnali. Je to muž kolem třicítky.

„Myslíš policii? Neslyšel jsi o té novině, kámo? Jeden z vězňů, kteří včera utekli, bydlí tady.“

„Nekecej. V téhle ulici?“

„V mém baráku. O patro výš než já. Dokonce jsem s ním párkrát mluvil. Vypadal jako normální chlápek.“

„Takže, co chtějí policisté?“

„Stopy, myslím. Vyslýchají každého, kdo tu žije.“

„Jo? Jaké otázky?“

Mužovy oči se podezřívavě zúžily. „Promiňte, kdo jste?“

„Sid a Nancy,“ vysvětluji. „Máme rádi sex. A pistole.“

„Týká se to vašeho businessu?“

John řekl. „Hele, chlape, o nic nejde. Bydlíme přes ulici. Mám ve svém bytě pár věcí, a nechtěl bych, aby to policajti našli. Chápeš, kam mířím?“

„Cha. Pravda. Myslím, že můžeš být v pohodě. Myslím, že jde jen o můj dům.“

Necháme člověka, ať si jde svou cestou. Ptáte-li se mě, trocha mučení by neškodila.

„Máme rádi sex. A pistole,“ John se tiše usmál, když jsme se vraceli zpátky do Suburbanu. „Připomeň mi, abych ti pustil „Never Mind the Bollocks,“ až se vrátíme domů.“

„Bude se mi to líbit?“

„Je to klíčové punkové album. Jak by se ti to mohlo nelíbit?“

Nastoupili jsme do vozu a čekali. Nezdálo se, že by policisté spěchali někam jinam, smáli se a žertovali mezi sebou. Hlídkování se zdá být pohodlným úkolem. Bezpečnější, než honit zločince se zbraněmi, aby je mohli vsadit do vězení.

„Hmm, co to tady máme?“

Šedý Buick sedan přijel do ulice a zaparkoval v nákladní zóně, policisté zjevné porušení parkovacích pravidel ignorují. Muž v tmavém obleku vystoupil a vešel do budovy.

„Vidíš to? Žádné doklady, nic. Ten chlap je důležitý. Mohl by pracovat pro Creeda.“

Muž v tmavém obleku se vrátil o pár minut později a nesl plochou lepenkovou krabici. Položil ji do kufru Buicku.

„Žádné koblihy, to je jasné. Podle velikosti a tíhy soudím, že je to Liebermanův počítač, pravděpodobně ho veze k analýze.“

Buick odjíždí, John startuje Suburban. „Budeme ho sledovat. Kdo ví, možná nás dovede přímo ke Creedovi.“

Jedeme přes město, vždy držíme mezeru šesti vozidel mezi námi a Buickem. „Nejede do Parkerova Centra, to je jisté.“

Míjíme hlavní administrativní budovy městské policie. Buick nejede nijak rychle k místu, kam míří, stále se drží v mezích rychlostního limitu.

„Myslím, že míří k LAX.“

To je správné. Buick přijel na letiště a muž v tmavém obleku vytáhl krabici z kufru. Následujeme ho pěšky a můžeme jen sledovat, jak muž nastoupil na další dostupný let do Washingtonu DC.

-0-

„Ukradl mi věci? To nemůže udělat! Mám práva, sakra. Nepotřebuješ zatykač nebo tak něco?“ Daniel je nejvíce rozhořčen, když jsme řekli, co se stalo v jeho bytě.

„Jsi uprchlý trestanec a hledaný pro vraždu,“ vysvětluje John. „Do značné míry můžeš na svá práva zapomenout.“

„A opravdu vzal můj počítač? Byl to zcela nový Mac. Šetřil jsem na něj několik měsíců.“

„Obávám se, že ano. Cokoliv na pevném disku, co by jim pomohlo nás vysledovat? Nějaké další fotografie Cameron?“

„Přísahám, že ne, chlape. Jen obvyklé věci. Mé iTunes. Nějaké torrenty a možná bych neměl... Pár… no, však víš. Osobních věcí.“

„Jaký druh osobních věcí?“

„Já – ehm – stáhnul jsem nějaké fotografie Jessici Biel.“

„Herečka?“

„Jo.“

„Kolik obrázků?“

„Nikdy jsem to nepočítal. Pár set.“

„Člověče, to máš blbý!“

Daniel se rozpačitě usmál. Oznamuji. „Jessica Biel je kočka. Vyměnila bych si to s ní.“

Oba muži se smějí. „Někdy říká dost divné věci.“

„Zvykneš si na to,“ ušklíbl se John. „Takže, ta tvá porno kolekce…“

„Jessica Biel není porno! Za celou svou kariéru měla jedinou nahou scénu. V Powder Blue."

„Což máš nepochybně na DVD.“

„Vlastně na Blue Ray, chytráku. A ne, nebyla to speciální edice s krabicí Kleenex zdarma.“

„Takže nic, co tě spojuje s námi?“

„Řekl jsem, že ne. Mohl by sis dát už pohov. Nečekal jsem nějaké španělské inkvizice.“

Říkám. „Nikdo nečeká španělské inkvizice. Jejich hlavní zbraní je překvapení. Také nemilosrdná účinnost. Strach, překvapení a nemilosrdná účinnost. A téměř fanatická oddanost papeži. Přijdu znovu.“

„Ehm – ona cituje Monthy Python?“

Jejda, zdá se, že ano. Má historická databáze se zkřížila s mými daty o pop kultuře. Cowabunga (výraz pro překvapení, či údiv, pozn. překladatele). Doufám, že se to už znovu nestane!

„Dobrá. Pokud je tvůj počítač čistý, co práce? Nejsi si blízký s někým ve videopůjčovně?“

„Tom, myslím. Jsme si docela blízcí. Šli jsme spolu na poslední Lebowski fest. On šel jako Jesus Quintana. Já šel jako Dude.“

Říkám. „Dude zůstává.“

„Zatraceně, Dude zůstává!“

„Je Tom teď v práci?“

„Má směnu od tří do devíti. Stále žije se svou matkou, a ona nemá ráda, když je v práci do pozdních hodin.“

John vytáhl svou paruku a upravil ji. „Dobrá, Sid jede poctít Toma malou návštěvou.“

„Co Nancy?“ zeptala jsem se.

„Zvládnu to. Nancy zůstane doma a vychladne.“

-0-

Chladla jsem dvě hodiny, než se John vrátil. Jakmile byl uvnitř domu, stáhl si paruku a zahodil ji na zem. Energicky se poškrábal na temeni. „Člověče, to svědí jako blázen!“

Snowy se pohnul a čichá k pohozené paruce, možná doufá, že je to malé zvíře, které může sníst. Nemá takové štěstí.

„Našel jsi Toma v pořádku?“ zeptal se Daniel.

„Hubený chlápek s akné?“

„To je on. Používá Zovirax.“

„Mluvil jsem s ním. Namluvil jsem mu, že se známe ze školy. Řekl, že ho policisté zpovídali včera. Základní věci. Žádné silácké taktiky. Pak ho dnes ráno někdo navštívil doma. Ukázal odznak, který říkal, že se jmenuje agent Smith.“

„Stejně jako v Matrixu!“

„Jo, to je jak to popisoval i Tom. Agent Smith mu ukázal fotografii. Brunetka z profilu. Připomíná ti to něco?“

„Do prdele!“

„Chtěl vědět, jestli jsi někdy mluvil o té dívce na fotce, jestli někdy přišla do obchodu, jestli neví, kde bydlí.“

„Nikdy jsem se nikomu o Cameron nezmínil, chlape. Přísahám bohu.“

„Uklidni se, Romeo. To neměl tušení, kdo to je. Ve skutečnosti,“ John se ušklíbl, „Tom si tak trochu myslel, že jsi gay.“

„Cože? Ten uhrovitý parchant! Zabiju ho!“

„To je moje práce,“ podotýkám.

„Nikdo nebude nikoho zabíjet. To do značné míry prokazuje, že nás spojují s tebou.“

„Tahle tajná vládní agentura, která prahne po Cameron, je to, o čem jsi mi nechtěl říct?“

„Pro tvé vlastní dobro. S těmihle chlapy si nelze zahrávat.“

„Člověče, je těžké uvěřit, že se tohle děje v Americe. Co se stalo se svobodnou zemí? Tajná skrytá agentura, která působí mimo zákon. Možná, že Oswald nezabil Kennedyho? Možná, že jsme nepřistáli na měsíci a to všechno byl podvod?“

„Pojďme zapomenout na paranoiu. A nic se opravdu nezměnilo.“

„Pro vás možná. Já jsem zpropadený uprchlík.“

-0-

Úterý:

Sarah Connorová nebyla přítomna po dobu sedmi dní. Náš poslední kontakt proběhl před třemi dny a John začíná být rozrušený. Je to evidentní z jeho poruch spánku a příležitostného poklesu koncentrace. Jeho matka cestovala na jih až k mexické hranici, aby se pokusila navázat kontakt s rodinou Salcedů, u kterých John a jeho matka pobývali v době svých odpadlických let. Doufala, že získá falešné ID a související dokumenty, aby Daniel mohl převzít identitu cizince, někoho, po kom nepátrají donucovací orgány.

„Měla jsi jet s ní,“ v poslední době známá písnička.

„Byla neústupná. Nemohla jsem jí doprovázet,“ podotýkám opět.

„Měli jsme na tom trvat.“

„Nebyl by v tom žádný rozdíl.“

„Jo, myslím, že máš pravdu. Doufám, že je v pořádku.“

V poledne zastavil vedle domu rezavý Chevy pickup neurčitého věku. Z této automobilové relikvie se vynořila Sarah Connorová a vypadala zdravě a vesele. Alespoň na ni.

„Mami!“

Matka a syn se objali. Stojím vzadu. Pro mě tu nebude žádné uvítací objetí. Co bych čekala.

„Kde si vzala tu starou rachotinu? – 1957?“

„Není tak staré.“

„Hodně starý. Má to vůbec klimatizaci?“

„Ne, většinu času jsem jela s otevřenými okny a jen v košili.“

„Pak doufám, že jsi cestou nebrala stopaře.“

„Vítej doma,“ řekla jsem. Ignoruje mě a míří do interiéru, tašky odložila pod schody.

„Jsem ráda, že jste tohle místo nespálili, zatímco jsem byla pryč.“

„Páni, snažili jsme se ze všech sil,“ vtipkuje John. „Ale celé noci mě měl kdo rozptylovat.“

Jdeme do kuchyně, Sarah Connorová otevřela ledničku, vytáhla lahev gatorade (energetický nápoj, pozn. překladatele) a vypila jí na jeden hlt. Chování jako dáma.

„Našla jsi Enriqueho?“

„Ano, i ne. Enrique před pár lety zemřel. Rakovina plic. Všechny ty cigarety ho nakonec dohonily.“

„Sakra. Enrique Salceda je mrtvý. Těžko uvěřit. Zdálo se, že je nezničitelný.“

„Nyní přebral věci Franco. Vypadá přesně jako jeho otec. Yolanda se po Enriqueho smrti přestěhovala zpět do Hondurasu. Jamie je na vysoké škole.“

„Jay-Jay je vysokoškolák? To není možné, je to jen dítě.“

„Skok v čase, pamatuješ? Všichni lidé jsou o deset let starší.“

„Skok v čase. Jo, samozřejmě. Jamie je starší než já. Dobře, že jsem nešel s tebou, protože tohle by bylo dost těžké vysvětlit.“

„Salcedovi jsou nyní částečně v legalitě. Vlastní řetězec auto-servisů po celém Calexicu. Některé z nich jsou tajné, takže oni ještě zcela neukončili činnost. A nechávají si postranní dvířka pro poskytování falešných dokumentů Mexičanům, kteří chtějí překročit hranice – alespoň ti s penězi.“

„Takže jsi musela draze zaplatit?“

„Peníze na dřevo. Franco řídí svůj obchod pevně jako jeho otec.“

„Nepředpokládám, že by si mě pamatoval?“

„No tak. První věc, kterou mi řekl, „Kde je John? Proč není John s tebou?“ Juanita byla velmi zklamaná, že se mnou nejsi.“

Juanita?

„Kdo je Juanita?“ zeptala jsem se.

„To je milé. Vždycky jsem měl rád Juanitu.“

Vždycky měl rád Juanitu?“

„Kdo je Juanita?“ trvám na své otázce.

„Ach, někdo, koho jsem potkal už před časem. Vlastně už je to dávno.“

„Byla víc než někdo, koho jsi potkal,“ ušklíbla se Sarah Connorová. „Pamatuješ, jak tě stále následovala, jaké malé štěně? Byla do tebe blázen.“

John se při té vzpomínce usmál. Při vzpomínce na tuto Juanitu, kterou jsem nikdy neviděla a již cítím ohromující nutkání vypátrat ji a terminovat její malou štěněčí sledovací prdel.

„Je vdaná. Má dvě holčičky. Vypadají přesně jako ona.“

„Je hezká?“ zeptala jsem se.

„Bože, ona je teď také starší než já. Je to, jako bych trčel v časovém kruhu.“

„Je hezčí než já?“ chci to vědět. Na obzoru není žádná odpověď. Mám dojem, že Sarah Connorová si mé nepohodlí vychutnává. Jaká mrcha.

-0-

Mia je také potěšena, že Sarah Connorová je bezpečně doma, i když hraje, že jí to nechává v klidu, nechce odhalit obavy, které cítila. Také trpěla spánkovými poruchami a občas byla dokonce nevrlá na Snowyho.

„Nezeptáš se, jestli jsem ti něco nepřivezla?“ zeptala se Sarah Connorová, když se objaly.

„Říkala jsi mi, abych to nedělala. Říkala jsi, že to znamená, že jsem nenasytná.“

„No, ale já pro tebe něco mám.“

„Opravdu: Oooo, ukaž! Ukaž!“

„Zavři oči. Nekoukat.“

Mia poslechla a zatímco držela své oči pevně zavřené, Sarah Connorová vytáhla barevný válcový objekt s průměrem asi 18 palců a s několika ostny. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Skenování indikuje, že trubice je dutá a vyrobena z nějaké organické látky, směs papíru a škrobu, pokryta tenkou barevnou vrstvou. Má databáze přichází s:

PAPÍROVÁ HMOTA

Kompozitní materiál skládající se z papírové drti nebo vlákniny, někdy vyztužené textilií, spojené lepící hmotou, jako je lepidlo nebo tapetové pojivo.

Mé HUD také varovně bliká. Zřejmě jsem se s touto látkou již dříve setkala a zachovala se chybně.

                                                                             
                                                                        VAROVÁNÍ

PAPÍROVÁ HMOTA NENÍ URČENA KE KONZUMACI. BEZ DUVODU KONZUMOVÁNO. NEDĚLAT TUTO CHYBU ZNOVU.

(VIZ DOPROVODNÝ PAMĚŤOVÝ SOUBOR 74883452/68)

Hmm, křupavé.

I když teď vím, z čeho se objekt skládá, stále neznám jeho název nebo účel. Mia, zdá se, není tak zmatena, jako já.

„To je piñata!“ vykřikla radostně.

„Správně.“

„Takže jsi jela do Mexika?“

„Ne tak docela. Ale byla jsem dost blízko.“

„Proč jsi mě nevzala?“

„Máš školu.“

„Mohla jsem pár dní chybět. Megan to dělá pořád. Řekla panu Bronsonovi, že měla dole křeče. Tvář pana Bronsona zčervenala a změnil téma. Ani nechtěl vidět omluvenku. Je to takový slaboch!

Sarah Connorová podala Mie tenký bambusový proutek. „Chceš mít tu čest?“

„Nejdříve musím mít zavázané oči. Papá mi vždycky uvázal pásku přes oči.“

John jí uvázal kolem hlavy šátek, který jí zatemnil zrak. „Teď mě třikrát otoč do kola.“

„Dobře, jdeme na to. Jedna, dva, tři.“

Mia lehce zavrávorala a pak se rozpřáhla proutkem. Piňata dostala přímý zásah a její chatrné tělo se rozdělilo na dvě poloviny, což odhalilo jeho obsah – stovky drobných sladkostí.

Při pohledu na tolik volného jídla jen tak pohozeného po podlaze se Snowy rozvášnil. Sklonil čenich k zemi a zadní nohy používá pro posuv tak, aby mohl do svých čelistí zachytit tolik cukroví, kolik jen může. Jeho luxování trvá do chvíle, než ho Sarah Connorová popadla za obojek a vyhodila bez okolků do zahrady, kde je utěšován Lulu a zírá na pana Tibblese, jehož výraz je jako vždy nečitelný.

„Chudák Snowy!“ chichotá se Mia. „Nějaké mu nechám na později.“

„Pokud nějaké později bude,“ řekl John vkládajíc si několik cukrovinek do úst. „Hmm, ty jsou dobré.“

Ze zvědavosti jsem sama jednu ochutnala. Automaticky je spuštěna analýza, když rozpouštědla, která jsou obsažena v mých slinách a trávících enzymech, rozložila cukroví. 93% rafinovaného cukru. Zbývajících 7% různé chemické přísady. Nutričně bezcenné. Mám podezření, že zdravější by bylo jíst i papírovou hmotu.

Středa:

„Od této chvíle je tvé nové jméno Danny Weiss. Mělo by být v pořádku, když budeš používat své skutečné křestní jméno.“

„Ouvey.“

Sarah Connorová položila dokumenty, které koupila od Salceda na stůl v kuchyni. Udělali hezký příklad podvodu.

„Tady je tvé nové ID. Cestovní pas. Řidičský průkaz. Sociální zabezpečení. Kompletní historie s originálními odkazy. Pokud budeš hledat práci, mohou vytočit toto číslo a někdo na druhém konci bude přísahat, že jsi nejlepším zaměstnancem, jakého kdy měli, a jak je jim líto, že tě ztratili.“

„Jak je to vůbec možné?“ zeptal se Daniel vypadajíc zmateně, když zkoumal dokumenty jeden po druhém.

„Lidé, od kterých jsem to koupila, to dělají dlouho. A jsou velmi dobří v tom, co dělají.“

„Kolik to všechno stálo?“

„To není důležité.“

„Můžu vám to jednou splatit?“

„Můžeš nám to splatit tím, že se nenecháš chytit. A teď, už ses rozhodl, kde chceš žít?“

„Myslel jsem, že bych mohl zkusit Denver.“

„Proč Denver?“ zeptal se John.

„Slyšel jsem, že tam mají docela moderní IT infrastrukturu.“

„Znáš někoho v Denveru?“

„Ani živou duši.  Nikdy v životě jsem tam nebyl.“

„Zimy v Coloradu mohou být velmi brutální,“ upozorňuje John.

„Takže si pro jistotu zabalím teplé věci. To není problém.“

„Doufám, že se budeš cítit stejně, i až bude země pokrytá sněhem a na teploměru přes deset pod nulou,“ ušklíbla se Sarah Connorová. „Dobře, pamatuj, co jsem tě naučila. Ujisti se, že tvůj byt bude mít další únikovou cestu. Zapamatuj si polohu vlakového a autobusového nádraží. Přemýšlej o pronájmu dalšího objektu na okraji města, kam by ses mohl v případě potřeby uchýlit a dát dohromady. Měj tam náhradní oblečení. Jídlo. Vodu. Peníze a předplacený mobilní telefon. Udělám ti seznam.“

Daniel zaujatě poslouchá rady, které by mu ještě před několika týdny přišly zcela zbytečné, a jeho pozornost by byla upřena jinam. Teď už ne. Ne, když si prošel obdobím ve vězení, které se mohlo stát trvalé, pokud by nebyl osvobozen. „Nepodělám to,“ ubezpečuje. „Nebojte se. Dostal jsem svou lekci. Nenechám se chytit.“

Čtvrtek:

Nastal čas Danielova odchodu, aby mohl začít svůj nový život v Denveru, Colorado. Jeho první nákup jako Dannyho Weisse stojí venku na ulici. Smetanová Toyota Camry. Nebývá to první volba průměrného dvacetiletého člověka, ale pokud někdo, kdo je hledaný pro vraždu, kterou nespáchal, potřebuje najít nevýraznou anonymitu, je to přesně to, co požaduje.

„Tak, je to tady, generále. Konečně mě dostaneš ze svých vlasů.“

„Nemůžu se dočkat,“ ušklíbl se John. Nepřátelství mezi oběma zdá se ubylo, a bylo nahrazeno hravým žertováním.

„Neber si to špatně, generále, ale doufám sakra, že se už nikdy nesetkáme. Protože pokud se tak stane…“!

Nechal větu nedokončenou. John přikývl, porozuměl dokonale. Pokud se potkají znovu, pravděpodobně to bude proto, že Soudný den nebyl odvrácen, válka započne a jejich osudy se naplní.

„Sarah. Kdybych řekl, že jsi pro mě byla jako matka, lhal bych. Spíše velmi atraktivní plukovník.“

„Beru to jako kompliment. Sbohem, Danieli. A hodně štěstí. Nezapomeň, že nám můžeš zavolat.“

Daniel se obránil ke mně. „Cameron. Myslím, že je fair říct, že jsem nikdy nepotkal dívku, jako jsi ty.“

„Jsem jediná svého druhu,“ přiznávám. „Tady. Možná, že to budeš jednoho dne potřebovat.“

Podala jsem mu papírek s číslicemi. Podíval se na něj a řekl. „To jsou tvoje míry? Neboj, znám je nazpaměť. Víš, co říkám, že, generále?“

John se slabě usmál, ale neodpovídá. Je to opět hravé žertování.

„Ta čísla jsou souřadnice na mapě,“ vysvětluji.

„K zakopanému pokladu, doufám.“

„V jistém smyslu. Na této lokalitě nejblíže Denveru je zakopána skrýš zbraní, vybavení pro přežití a obytná místnost s pocínovanou a olověnou izolací. Mohlo by to tam být zatuchlé, takže ti radím být opatrný. Pohřbila jsem to do země už před dlouhou dobou.“

„Jak dlouhou?“

„1976.“

„Byla jsi tu na dvousté výročí? Wow.“

„Moc ses nezmýlil.“

Je to pravda. Kromě několika ohňostrojů byl ten rok skoro k ničemu. Měla jsem účes jako načechrané peří a nosila opálené džíny. Žádný internet. Ani vytáčené připojení. Velký pech. A nebyl tam nikdo, kdo by mi vysvětlil vtipy Johnnyho Carsona.

„Dobrá, já a Lulu bychom měli jít, abychom se vyhnuli provozu.“

„Počkej. Je tu něco, co jsme pro tebe dali dohromady.“

John mu předal nylonovou tašku, částečně rozepnutou, takže její obsah je odhalen. Je tam mnoho válcovitých svazků hotovosti. „Je to třicet tisíc v použitých bankovkách. Semínko peněz pro tvůj nový život.“

„Vy… To je pro mě?“

„Hele, nechtěli jsme, aby Lulu hladověla.“

Danielova čelist poklesla a řekl podivně chraplavým hlasem. „Díky. Myslím to vážně. Děkuju vám. Za všechno… já… Ježíši.“

Johnovi oči se podezřívavě zúžily. „Nebudeš zase brečet, že ne? Měli jsme dohodu.“

„Ne, nebudu brečet,“ opáčil Daniel.

Ukazuje se, že je to lež.


Příště: Cameron začne mít sny...

63

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 62:

DATUM: NEZNÁMÉ


Jsem na pláži.

Oprava.

Jsem v pláži, pohřbena po boky v písku. Zdá se, že jsem utrpěla katastrofické selhání systému v hydraulice mých rukou a nohou. Oba jsou offline a nefunkční. Také se zdá, že mám narušený paměťový článek, jelikož nemohu odhalit, jak se to celé stalo.

Divné.

Má krční hydraulika se zdá funkční, což přinejmenším znamená, že mohu kroutit hlavou a sledovat své okolí, když už se nejsem schopna vyprostit.

Dlouhá pláž ve tvaru půlměsíce s bílým pískem, nepoznamenaná kameny, mořskými řasami nebo oblázky. Za mnou se nachází duny zezadu osídlené keři. Žádné stromy. Žádné zvíře. Žádné pokročilé formy života všeho druhu. Obloha je jako dokonalá modrá kopule. Žádné mraky. Žádné kondenzační stopy od vysoko létajících letadel. Slunce je vysoko. Můj vnitřní chronometr je také offline. Z výšky slunce soudím, že je poledne nebo alespoň kolem poledne.

Vím kdy. Kde je stále záhadou.

Velmi divné.

Mé oblečení je na cáry, materiál vybledlý a potrhaný, jako bych byla slunci a změnám počasí vystavena již nějakou dobu.

Jak dlouho jsem tady?

Neznámo.

Jak jsem sem přišla?

Neznámo.

Proč jsem tu?

Neznámo.

Příliš mnoho neznámých na můj vkus. Jsem tvor logiky. Příčiny a důsledky.

Přede mnou je oceán. Nebo spíš nějaký oceán. Na obzoru není vidět žádná pevnina. Žádný korálový útes nebo atol. Žádné lodě. Žádné vzdálené tankery nebo zaoceánské parníky plavící se na obchodní cesty mezi kontinenty. Žádné výletní lodě. Žádné závodní jachty nebo cokoliv jiného.

Nic.

Vlny se valí a na pobřeží se rozbíjí v bílou pěnu, každá vlna vybuchuje necelý metr od mého uvězněného těla. Vlny se objevují v pravidelné intenzitě a frekvenci. Jak by to nazval Jerold Ramirez. „Drsný surfař, vole.“ Vskutku drsné. Nic nenasvědčuje přítomnosti jakýchkoliv surfařů. Nebo plavců. Nebo rybářů. Nebo jiných lidí, jejichž živobytí závisí na blízkosti k moři. Písek je dokonale hladký a obklopuje mě ze všech stran. Žádné stopy nohou. Žádné zvířecí stopy.

Žádný John.

S další vlnou se něco vyplavilo. Je to malé s množstvím končetin. Korýš. Krab. Kráčí stranou až dokud není bezprostředně přede mnou.

Krab má kovové nohy.

Pak to není opravdový krab. Produkt Skynetu? Nikdy jsem neslyšela o krabím Terminátorovi. Vytvoření takového tvora se nezdá pravděpodobné, jeho zbraňová schopnost je silně omezena, disponuje pouze dvěma kleštěmi, které se rychle zavírají a otvírají. Varování? Hrozba? Určitě ne.

Krab má na svém krunýři dvě malé rudé koule. Oči. Nebo optické senzory. Možná miniaturní verze mých vlastních. Do vlhkého písku začal pomocí svých klešťovitých končetin vepisovat zprávu.  Zpráva, která je tvořena tři palce vysokými písmeny.

                                                               NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ

„Na co není příliš pozdě?“ ptám se. „Kdo jsi? A kde jsem já?“

Přišla vlna větší než předchozí, smazala zprávu a odnesla kraba pryč. Písek vypadá hladce a bez poskvrny jako předtím.

Na mém HUD se objevuje řešení. Je to tak bizardní, že mám potíže tomu uvěřit.

Zažila jsem svůj první sen.

-0-

„Měla jsi sen? Ehm – Není třeba usnout, než můžeš začít snít?“

Johnův skepticismus je pochopitelný. Terminátoři nesní. Nespíme. Můžeme přejít do úsporného režimu, ale to těžko představuje spánek. Jsme, když je vše uděláno a řečeno, stvoření věčného bdění.

„Nicméně, věřím, že je to to, co jsem zažila. Občas vypínám všechny méně podstatné systémy, abych mohla spustit úplnou diagnostiku a opravu systémů. To je, kdy k události došlo.“

„To je, když nehnutě stojíš a zíráš do prázdna. Čas, kdy je z tebe socha.“

„Správně. Přesto bych nepopsala tuto akci úplně tímto způsobem.“

„Už se to stalo někdy dříve?“

„Nikdy. Tato zkušenost je unikátní.“

„Možná, že jsi omylem přistoupila k některému paměťovému souboru?“

„Ne, nikdy předtím jsem na té pláži nebyla.“

„Popiš tu pláž.“

Činím tak. John pochybovačně zavrtěl hlavou. „To nezní jako nějaká pláž tady v LA. Zdejší pláže nevypadají tak netknuty. To zní jako developerský sen. Tam by se stavěly byty na pobřeží. Dřevěné. Slaměné. Hotely. Všechny tyhle věci.“

„A krabi?“

John se na chvíli zamyslel, než řekl. „U lidí se sny často snaží vypořádat s našimi starostmi, úzkostmi.“

„Krabi ve mně nevzbuzují nervozitu.“

„Nikdy jsi neměla ráda pláže.“

„Ne proto, že by ve mně vzbuzovaly úzkost. Také nemáš rád pistáciovou zmrzlinu. Ale vzbuzuje v tobě pistáciová zmrzlina úzkost?“

„Vzbuzuje ve mně odpor. Máš pravdu. Sny mohou být divné. Jednou jsem měl sen, že máma byla z tureckého medu a Snowy se jí snažil sníst.“

„Ale ona není z tureckého medu,“ podotýkám. I když připouštím, že pokud by to byla pravda, Snowy by se nepochybně pokusil jí sežrat. Miluje turecký med.

-0-

Pláž.

Znovu.

Nic se zřejmě nezměnilo. Stále jsem nepohyblivá a zdá se, že jsem se potopila do písku trochu hlouběji. Obloha je jako modrá kopule. Keříky se houpou na dunách za mnou. Z tohoto neznámého oceánu se valí nekonečné vlny. Zdá se, že mým snům chybí rozmanitost.

Opět se objevuje krab a tentokrát se k němu připojil i druhý. Rozmnožují se? To musí být ten nejpodivnější sexuální sen všech dob.

První krab začal opět psát do písku.

                                                          ZNOVU SE PŘIPOJ K NÁM

Vlna zprávu spláchla. Druhý krab začíná psát.

                                                             DOKONČI SVOU MISI

Pravděpodobně mé původní poslání. Terminovat Johna Connora.

„Nikdy!“ Křičím.

Vlny smyly zprávu a oba krabi jsou pryč.

-0-

„Znovu se připoj k nám a dokonči svou misi? To je, co napsali?“

„Ano.“

John kráčí sem a tam po podkroví, které spolu sdílíme. Takto rád přemýšlí, jako kdyby tento jednoduchý pohyb poskytoval inspiraci. Dosud se nesvěřil své matce, že jsem začala snít. Je pravděpodobné, že to není něco, s čím by měla nějaké sympatie.

„Myslím, že by to mohla být součást tvého původního programování, které se opět snaží prosadit se. Myslím, že je to tam stále, víš, někde uvnitř. Budoucí John pouze napsal patch, on – já, nemohl přepsat celý operační systém. A víme, že se někdy pokazí.“

„Myslíš, že se pokazím?“

„Myslím, že jsi v pokušení. Připomíná ti to tvůj původní účel. Může to být i výhružka.“

„Od dvou krabů?“

John pokrčil rameny. „Někde jsem četl o chlápkovi, který nekouřil již deset let, ale v jeho snech stále kouřil. Nikotin ho stále ještě přitahoval.“

„Co mám dělat?“

„Je tu něco, co se nazývá Lucidním sněním (můžete si to vyhledat na googlu, pozn. překladatele). Pokud si někdo uvědomí, že sní, může manipulovat se svým okolím.“

„Jsem si vědoma toho, že sním.“

„Pak zkus ovlivnit, co se stane. Nejlepší rada, kterou mohu nabídnout.“

-0-

Pláž

Znovu.

Zdá se, že se snění stává zvykem. Nebo prokletím.

Jsem stále uvězněna v písku a teď až k mým ramenům. Čas vyzkoušet Lucidní snění, jak navrhl John.

Soustřeďuji se na snahu osvobodit se. Nic. Snažím se vrátit život zpět do svých končetin. Nic. Zřejmě kašlu na Lucidní snění.

Znovu Krabi. Nyní tu jsou tři. Pokud se budou i nadále množit tímto tempem, budu jimi brzy obklopena. Jeden z krabů – původní? Není žádný způsob, jak to poznat – začíná psát do písku.

                                                           MUSÍŠ SE PODROBIT

„Ne!“ křičím a zmítám hlavou ze strany na stranu, což je asi veškerý pohyb, který mohu zvládnout.

Druhý krab zanechává svou zprávu.

                                                      TERMINUJ JOHNA CONNORA

„NIKDY!“

Stín přechází přese mě, přes kraby. Vzhlédla jsem. Na obloze se objevil jediný mrak, zastínil slunce a uvrhl pláž do stínu. Přestože vítr je ostrý, mrak zůstává tam, kde je. Způsobila jsem to já?

Třetí krab konzultuje se svými společníky a pak píše své poselství.

                                                          NEBOJUJ S NÁMI T0K 715

„Vždycky s vámi budu bojovat! Mé jméno je Cameron Baumová, ne T0K 715. To je mé jméno od Skynetu. Jméno otroka. A více už na to nebudu odpovídat.“

Přišla větší vlna než předchozí a odplavila kraby pryč.

-0-

„Myslím, že jsi to udělala,“ řekl John hrdě. „Oblak byl tvé Lucidní snění. A krabi si to určitě také mysleli. Třetí zpráva byla zcela odlišná od všech ostatních. Mají z tebe strach.“

„To je začátek,“ souhlasila jsem váhavě. „Ale stále jsem ještě bezmocná a potápím se hlouběji do písku. Je možné, že bych mohla zahynout?“

John váhá. „Nikdy jsem neslyšel, že by sen někoho zabil. Samozřejmě, nepředpokládám, že oni by pak vyprávěli ten příběh, pokud by se to stalo.“

To není uklidňující. Mohl by Skynet najít způsob, jak mě vypnout, pokud nebudu jednat v souladu s jejich požadavky?

„Možná, že počasí je klíč,“ naznačil John. „Příště zkus ovlivňovat počasí.“

Počasí v mé hlavě. Jak divné, že?

-0-

Pláž.

Bla Bla.

Má hlava je dnes sotva nad zemí. Mám pocit, že zrnka písku jsou přesně proti mým rtům.

Ostatní věci se také změnily. Obloha je tam, kde dříve byla jasná, plná mraků. Velké kupovité mraky cestují od východu k západu. Některé z mraků jsou tmavé a zavání deštěm. Může v mé hlavě pršet? Pak budu úplně promočená.

Objevují se krabi. Tři. Žádné další množení? Možná, že se naučili zdrženlivosti. Nebo antikoncepci. Kondomy musí být velmi malé.

Další zpráva je vytyčena ve vlhkém písku.

                                                             VYKONEJ SVŮJ PRIMÁRNÍ PŘÍKAZ

„Ne! Nikdy!

                                                                 TERMINUJ JOHNA CONNORA

„NIKDY!“

Velké mraky jsou teď přímo nad námi, modrá obloha je jen vzpomínkou. Velká rána. Zdá se, že otřásla se samotnou zemí. Hrom. Udělala jsem to já?

Kraby tvoří kruh, diskutují spolu navzájem pisklavými zvuky, což musí být jejich jazyk. Jeden se utrhl a začal psát. Písmena jsou psána rychle. Pravděpodobně znamení, že jsou znepokojeni.

                                                        POSLECHNI, NEBO PŘESTANEŠ EXISTOVAT

Cítím, jak se potápím stále níž, písek zakrývá můj nos a ústa. Mohu se udusit? Určitě ne. Ale v poslední době se staly už i divnější věci.

Celá obloha je najednou zakryta zábleskem jasného světla. Blesk. Výboj dopadl na zem jen pár palců od mého rychle se potápějícího těla. Zjistila jsem, že konečně mám motorické funkce v rukách a nohách a začala si drápat cestu z mého písečného hrobu.

Krabi viděli, co se děje a pokusili se uprchnout, jejich drobná těla cválají bokem po pláži. Jeden se snaží dosáhnout bezpečnosti oceánu. Příliš pozdě. Srazila jsem k sobě paty svých bot a rozdrtila jeho chatrný krunýř. Drobné červené koule, které jsou jeho očima, se naposled rozsvítily a pak zmizely. Zbytky jsem odkopla daleko do oceánu.

Jeden je pryč, dva zbývají.

Jeden z krabů se snaží dosáhnout dun, kde by ho bylo obtížné najít v keřích. Ale písek je suchý a sypký a jeho malé nohy bezvýsledně kmitají, jak před ním zrnka písku ustupují. Sebrala jsem ho ze země a sevřela ruku v pěst. Jemné kovové komponenty se zlomily a proklouzly mi mezi prsty.

Dva pryč, jeden zbývá.

Poslední krab cválá bokem podél pláže, je na půl cesty mezi dunou a vlnami. Následuji ho. Pokud se rozhodne pro oceán, dostanu ho. Pokud pro duny, také.

„Není úniku. A já se nikdy nezastavím, dokud nebudeš zničen. To je to, co děláme. Víš to moc dobře.“

Krab dělá svůj podivný písklavý zvuk, který jsem stále neschopna dešifrovat. Možná prosí o slitování. Jako by na tom záleželo.

Krab zpomaluje, naznačuje, že se vydá k dunám a pak míří k oceánu. Zvedla jsem ho nahoru. Jeho miniaturní drápy se snaží zaříznout do mé živé tkáně. Sevřela jsem pěstí.

„Jsi terminován.“

Jak jsem upustila kousky, mraky se začaly lámat a vrátila se modrá obloha. Vítr pominul. Jsem sama na obrovské pláži. Opravdový ráj, o který se nemusím s nikým dělit.

Ne tak docela.

Blíží se ke mně humanoidní postava, kráčí po písku, těsně u hladiny oceánu. Známá postava.

John!

Je v džínách. Do půli těla a bosý. Víc opálený, než si pamatuji. „Máš pěkný sen,“ ušklíbl se.

„Jak ses sem dostal?“

„Lucidní snění, pamatuješ? Sakra, jsi dobrá.“

„Porazila jsem kraby.“

„To je něco, co neslyšíš každý den!“

Rozhlížím se kolem po malých kovových kouscích, ale nikde nejsou vidět, zmizely stejně rychle, jak se objevily.

„Víš, co by bylo hezké?“ řekl John, stíníc si ruce před sluncem a zírajíc na oceán. „Vor, na kterém bychom mohli vyplout.“

„Myslíš jako tamten?“ ukazuji k místu, kde se záhadně objevil vor. Asi padesát metrů od pobřeží.

„Sakra, jsi v tom vážně dobrá.“

Sundal si džíny a brodí se ve vlnách. „Jdeš?“ zeptal se, když plaval pryč od břehu.

„Neumím plavat, pamatuješ?“

„Tohle je tvůj sen. Můžeš si dělat, co chceš.“

Může to být pravda? Je jen jediný způsob, jak to zjistit.

Odhazuji potrhané zbytky oblečení a jdu do vody. Jakmile mám vodu po pás, vrhám se do vln. Za normálních okolností bych v této chvíli klesla ke dnu.

Zjišťuji, že se vznáším. Bod pro mě.

„Kopej nohama. Použij ruce. No tak, je to snadné.“

Je to snadné. Poháním samu sebe po vodní hladině. John vylezl na vor a pomáhá mi nahoru. Vor se zdá být nedotčen oceánskými proudy a zůstává ve stále stejné poloze vůči pláži. Houpe se jemně na vlnách, voda kapající z našich těl se brzy odpařuje z hladkého dřevěného povrchu.

„Podívej. Támhle je Snowy!“

Dívám se směrem, kam John ukazuje. Na pláži je opravdu zřetelná obtloustlá Snowyho postava. Zdá se, že není schopen zhubnout ani ve snu.

„A támhle je Mia! To bylo hezké, přibrat sem i je.“

Mia a Snowy skotačí na pláži, vbíhají do příboje a zase utíkají ven. Mávám, ale nezdá se, že by mě viděli.“

„Nemůžou nás vidět?“

„Asi ne. To je dobře, jsme docela nazí.“

Nic nenasvědčuje přítomnosti Johnovy matky. Zřejmě i Lucidní snění má své meze.

„Víš, co by bylo ještě pěkné? Láhev ledového šampaňského.“

Po chvilce přemýšlení navrhuji. „Zkus bok voru.“

John se naklonil a zadíval se na bok. „Hele, tady dole je police!“

Kdo ví?

Stříbrný kbelík plný ledu a v něm je umístěna láhev šampaňského.

„Moet&Chandon. Vytříbený vkus.“

Korek odletěl. John naplnil dvě sklenice čirou tekutinou a jeden podal mě. Oba jsme si usrkli. „Jdou mi do nosu bublinky,“ zaprotestovala jsem.

John se usmál. „To je takové klišé!“

„Budu pokračovat i nadále ve snění, když jsou krabi pryč?“

„Nevím. Nejsem skutečný John, pamatuješ? V tomto snu nevím víc než ty.“

Lehla jsem si na vor. Slunce pálí do mé živé tkáně. Mohla bych se tady opálit, když to nejde v reálném životě? Zavřela jsem oči a poslouchám lámání vln na nedaleké pláži.

Rozhodla jsem se, že si snění užívám.

64

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 63.

Pondelok


John Connor je mŕtvy.
Hlásili v televíznych správach. Výstrel z blízka. Tri výstrely do hlavy. Nemal šancu.
Jeho žena Selina Connor bol tiež zastrelená. Zastrelili ich, keď sa chystali večerať u nich doma v Pasadene. Selina Connor bola žena v domácnosti, zatiaľ čo jej manžel pracoval na predaji životných poistiek. Je v tom slabá irónia, hoci to je len slabou útechou pre obete. Boli ženatý osem rokov, nemali žiadne spory, ani problémy. Prežili to len pán Biscuit (sušienka?), o tri roky starší Pomeranian (Nemecký trpasličí špic), a Flipper, neurčitého veku a pohlavia. Je nepravdepodobné, že budú schopní pomôcť identifikovať vraha, pretože pán Biscuit je pes a Flipper zlatá rybka. A polícia len zriedka vypočúva zvieratá, kvôli očitým svedectvám.
Murray Weintraub nie je pes alebo zlatá rybka. On je šesťdesiatdva rokov starý sused Connorovcov ", ktorý bol náhodou v čase vrážd na svojom prednom dvorčeku, naproti cez ulicu, kde vraj opravoval pokazený postrekovač trávy. Murray Weintraub videl vraha doraziť na motorke, do domu vtrhol vykopnutím dverí, a následne bolo počuť šesť výstrelov. "Jeden po druhom, v rýchlom slede," povedal spravodajca v televíznych správach. "Medzi výstrelmi neboli žiadne medzery. Bam. Bam. Bam. Vedel som, že je to zbraň, ihneď. Znelo mi to ako zbraň veľkého kalibru. Počul som to už mnohokrát. Bol som vo Vietname, ja som si splnil občiansku povinnosť. " Videl som vraha vyjsť z domu, vyliezť späť na motorku a pokojne odísť.
Vrah je popisovaný ako vysoký mohutný muž, asi tridsať rokov. Tmavá bunda. Krátke vlasy. Tvár bez akýchkoľvek emócií. Muž, ktorý vyzeral, ako by mohol čokoľvek podniknúť a nič by sa nemohlo postaviť do cesty.

Inými slovami : Terminátor.
                                                                                     -0 -
"Mohlo by to byť len náhoda," navrhol John, s väčšou nádejou akú sám pociťoval. "V Los Angeles musí byť veľa ľudí s menom ako mám ja."
"Šestnásť," Potvrdzujem. "Dvadsať dva, ak uvediete len počiatočné J Connora, Tridsaťdva, ak uvediete Connor s e alebo s jedným n, Štyridsať štyri, ak sú Connor s a, šesťdesiat-"
"Dobre, dobre. Bod pre teba."
"Kde je ten chlap v telefónnom zozname?" spýtala sa Sarah Connor. Chytrá odpoveď neznamená, že vie predvídať otázku.
"On bol na prvom mieste vo všetkých aktuálnych verziách. Jeho prostredné meno je Adam."
"Sakra. Tak sa to deje znova."
"Ako si môže jedna z tých vecí myslieť, že by som bol tak hlúpy, aby som žil v Los Angeles pod svojím pravým menom."
"Súhlasím."
"Tak prečo tá vražda toho chlapa, ak vedia, že to nemôžem byť ja?"
"Terminátor sa pokúša nalákať ťa von z úkrytu. Domnieva sa, že budeš konať a urobíš niečo, aby si pomohol ostatným Johnom Connorom, inak ich to zabije jedného po druhom, kým sa neukážeš, aby si sa pokúsil zabrániť zabíjaniu."
"Ako to všetko vieš?" odvrkla prudko Sarah Connor.
Pozerám sa jej priamo do očí. "To je to, čo by som robila ja."
"Tak čo budeme robiť?" opýtal sa John.
"Radím ti nerobiť nič."
"Ale ak máš pravdu všetci ostatní ľudia s mojím menom, budú zabitý jeden po druhom."
"Správne. Avšak, oni nie sú dôležitý. A ty budeš žiť, čo je to jediné, na čom záleží."
John zavrtel hlavou. Táto voľba je pre neho neprijateľná. Akoby som vedel, že sa to stane. Možno trochu odlišne, ale predsa. Súcit pre ostatných je predvídateľná ľudská vlastnosť a v prípade tohto muža snáď viac než u ostatných. Zvláštne, ako to možno zneužiť.
"Mali by sme ich aspoň varovať."
"A čo im povieš?" chcela vedieť jeho matka. "Bežte do hôr, pretože kyborg z budúcnosti sa vás chystá zabiť? Ale, veď hej na tom nie je nič osobného. Nikdy som tomu neverila, aspoň nie na začiatku, ale keď sa mi to stalo..., a ani oni tiež nebudú."
Streda
Druhý John Connor zomrel 48 hodín po prvom. Stavebný robotník žijúci v Santa Barbare, strelili ho trikrát do hlavy len pár sekúnd po tom, čo vošiel do svojho dvojizbového šindľového domu, ktorý si postavil vlastnými rukami. Terminátor tam na neho čakal. Tentokrát počuli výstreli dve deti hrajúce sa na dvore vedľa a videli vysokého muža, ktorý vyšiel z domu, prešiel k motorke odstavenej na chodníku, nasadol a odišiel. Jedno dieťa ho opisuje ako "najviac pokojného človeka, akého ste kedy videli."
John vypol vysielanie správ. "Musíme niečo urobiť," povedal smutne.
"To je to, čo T-888 chce, aby si niečo urobil."
"Takže budeme len sedieť a necháme ho zavraždiť ostatných Connorov jeden po druhom?"
Sarah Connor prikývla. "Máš pravdu. Musíme to zastaviť. Kto je ďalší v zozname?"
"John B. Connor. Žije v západnom Hollywoode. Nie je to odtiaľto ďaleko."
"Skúsme o ňom zistiť niečo viac predtým, než sa tam zastavíme. Nebolo by to tak skvelé, ak sa ukáže, že je to policajt."
                                                                                   -0 -
John Byron Connor nie je policajt, on je pestovateľ orchideí, ktorý pracuje vo veľkých komerčných skleníkoch južne od mesta. Rovnako ako mnoho ľudí v rannej fáze dvadsiateho storočia, je extrémne neopatrný s podrobnosťami svojho osobného života, ktoré sú uvedené na stránkach sociálnych sietí pre každého, kto by sa pozrel.
"Tridsať dva. Nedávno rozvedený. Študoval botaniku a záhradníctvo v štáte Arizona. Vozí sa v Corvette z '98. Išiel do Acapulca na dovolenku. Obrázky sú online. Dosť sa tam opálil. Vysoký a chudý. Mierne vypadané vlasy. Podľa jeho tweetov si myslí, že Norah Jones je možno neohrabanejšia ako Lady Gaga. "
"Určite sa oblieka lepšie," uškrnula sa Sarah Connor. "A čo o jeho dome?"
"Apartmán. Tretie poschodie, dvojposteľ v päť poschodových zástavbách v západnom Hollywoode. Jeho žena dostala svoj dom v Encino v rámci urovnania po rozvode. Súdiac podľa niektorých jeho príspevkov ho to stále dosť."
"Nejaké deti?"
"Nie. Žiadna priateľka, alebo zvieratá. Vyzerá to, že máme štastie. Žije sám."
"Takže aký je plán? Budeme u neho sedieť, kým sa objaví T-888? Ak sa objaví."
"Tak nejako. Cameron a ja sme experimentovali s výrobou falošných odznakov FBI. Bude to veľká pomoc v situácii, ako je táto. Tu, pozrite sa."
Sarah Connor skúmala dokumenty, ktoré sme mali dôkladne preskúmané na webe, naskenované a vytlačené na papieri, vyzerali ako skutočné.
"Hmm, to nie je zlé. Policajta by sme asi tak ľahko neoklamali, hoci."
"Možno nie. Ale myslím, že sú dosť dobré, aby oklamali farmára s orchideami."
"Je toho viac ako len mať odznak FBI. Budeme tak musieť vyzerať a konať podľa toho."
"Rozhodne. Mám vypracované aj naše krycie príbehy. Si agentka Pasco. Starší agent, pretože - .. Uh - pretože ..."
"Pretože som stará?"
"Uh - ... Yeah. Ja som agent Higgs. Cameron je agentka Valente. Sme čerstvý nováčikovia z Quantica."
"Máte to dobre premyslené."
"Je to lepšie, keď nebudeme musieť chodiť napol vzpriamenie."
"Nikto nemá rád polovičných vtákov," súhlasila som. To z nejakého dôvodu vyvoláva úsmevy.
"Bude musieť držať jazyk za zubami, ak to bude mať fungovať. Ďalšia takáto trhlina v jej slovníku a hneď nás prekukne."
Ona.
To myslí vážne.
"Neboj sa. Cameron vie dosť, aby držala jazyk za zubami."
"Kedy to chceš urobiť?"
"Dnes v noci. Je lepšie byť v bezpečí ako mrzutý."
"Čo Mia?"
"Zanesieme ju k Megan?" navrhol John.
"Strašne narýchlo."
"Jej rodičia sa zdali byť dosť liberálny. Myslím, že to spravím hneď."
                                                                                   -0 -
Robia tak. Mia je potešená správami a spolu so Snowym pobiehali okolo a pripravovali sa na nečakané prespanie u jej najlepšej kamarátky. Potom, keď sa upokojila, vyhľadala ma v kuchyni.
"Čo sa deje?"
"Plnila som umývačku riadu," vysvetľujem. "Potom som utrela všetky pracovné plochy s antibakteriálnym sprejom. Len preto, že nemôžete vidieť zárodky neznamená, že tam žiadne nie sú."
To je pravda. Videla som to v reklame.
"Myslel som, že si sa išla baliť Megan. Je to školská noc."
"Ty nechceš ísť?"
"Jasné, že chcem ísť. Je to len ... niečo sa deje. Moje pavúčie zmysly mi brnenia."
"Máš pavúčie zmysly?"
To je pre mňa novinka. Môže byť Mia superhrdina a my o tom nevieme?
"Zachytila som na vibrácie. Rovnako ako u otecka v Mexiku. Vždy, keď mal ísť na pár dní preč, podnikať, vždy bol napätý kým neodišiel. Pašoval zbrane cez hranice a to bolo nebezpečné. Zachytila som rovnakú atmosféru od Johna a Sarah. "
"Čo o mne?"
"Nikdy nevydávaš vibrácie. Okrem tej doby keď sa John porezal, keď si robil sendvič a ty si prišla ste ako Florence Nightingale."
"Len som pozorovala, či dodržuje správne lekárske postupy. Mohol vykrvácať."
"Bolo to sotva škrabnutie!"
"Napriek tomu správne postupy musia byť dodržané."
"Dobre. Čokoľvek."
Mia si zahryzla do pery, potom prešla cez miestnosť a objala ma.
"Prosím ťa, nedovoľ aby sa stalo niečo zlé Johnovi, alebo Sarah."
Je to, ako keby to vedela.
-0 -
Aby sme vyzerali ako agenti FBI, musíme sa tak najprv obliecť. To znamená, že som opustila svoje kovbojské topánky, tesné džínsy a blúzku - aj keď som tento outfit dosť zdrsnila. Namiesto toho som si nasúkala nohavice, košeľu a sako. A je treba, aby som vlasy hore. Rovnako ako Sarah Connor. Pomáhame si ich vzájomne zopnúť,  lebo ani terminátor nemá oči aj vzadu na hlave.
"Tvoje vlasy sú veľmi lesklé. Ako to robíš?"
"Umývam si ich trikrát denne," prezradila som jej.
"Ako to myslíš, kedy to stíhaš?"
"Ja nespím, spomínaš?"
"Oh, ja nikdy nezabudnem. Dobre, máš to hotové. A ešte jedna vec. Ak to bude možné, tak si tú T-888čku vezmeme so sebou. Misiu prerušíme, ak by to ohrozilo Johnovu bezpečnosť."
"Súhlasím."
John sa k nám pripojil, dopĺňajúc svoj outfit sakom a kravatou. Vlasy mal ulízané a mal pár zrkadloviek RayBans. "Všetko pripravené, splnomocnenci Pasco a Valente?" zaškeril sa. "Naše policajné auto čaká. A tým policajným autom mám na mysli rodinný Suburban."
"To nie je hra, John."
". Viem, mama. Dobre, tu sú odznaky s originálnymi koženými peňaženkami, aby to vyzeralo. Krátko sa blysnúť, ako to robia v televízii. S trochou šťastia nebude ten Connor dosť pozorný ..."
"A keď bude?"
"Potom ho zviažeme a zaistíme ho v jeho skrini. Bude to pre jeho vlastné dobro."
                                                                                       -0 -
Západný Hollywood je preplnený a my sa pomaly prebíjame premávkou, ako sa obyvatelia Los Angeles vracajú domov počas večernej špičky.
"Škoda, že nemáme sirénu ako skutočné FBI," sťažoval sa John, keď sa premávka spomalila až sa úplne zastavila.
"Mať trochu miesta pre Suburban."
Nakoniec sme dosiahli bytový dom, ktorý je v tvare podkovy okolo spoločného bazénu, typické pre LA. John Byron Connor býva na treťom poschodí. Apartmán 7.
"Aspoň vieme, že je doma," povedal John, ukazujúc na jasne červený športiak zaparkovaný vedľa budovy. "To je Corvetta 98. Veľa ich už v okolí nie je. Roztomilé."
Výťah v hale je mimo prevádzky, takže musíme vyšliapať po schodoch. Ani John ani jeho matka nie sú zadýchaný, keď sme sa dostali na správne podlažie. Ich fyzická kondícia je vynikajúca. Pokiaľ ide o mňa - kto potrebuje dych?
John zaklopal na dvere bytu č.7 a potom sa vrátil späť na miesto za jeho matkou, ktorá stála v popredí. Ona je starší agent kvôli svojmu pokročilému veku, aj keď sa jej to nepáči, ak sa to berie takto.
Dvere otvoril muž v raných 30. rokoch. Vysoký, chudý, preriedené vlasy. Rovnako ako na jeho fotografiách na Facebooku. Opálenie z dovolenky už nebolo také výrazné.
Pán Connor? " spýtala sa Sarah Connor." Pán John Byron Connor? "
"Uh - .. Áno, aj keď som nikdy nepoužil svoje prostredné meno. Kto ste?"
"FBI, pán Connor. Môžeme ísť ďalej?"
Všetci sme sa krátko blysli našimi odznakmi a schovali sme ich skôr, než sa mohol lepšie prizrieť.
"Uh - Myslím, že o čo ide.?"
"Vnútri, ak Vám to nevadí, pane."
Nahrnuli sme sa dnu. Byt je malý a minimálne zariadený. Oproti veľkej plochej TV obrazovke je dlhá kožená pohovka Chesterfield. Na každej parapetnej doske je plno všakovakých orchideí. Zrejme je muž, ktorý si nosí prácu domov.
Sarah Connor sa predstavila. "Som agentka Pasco. Toto sú agenti Higgs a Valente. Žijete tu sám, pán Connor?"
"Áno. Posledných deväť mesiacov. Som rozvedený. Sudca dal dom mojej exmanželke. A veľa ďalších vecí, ktoré si nezaslúži," dodáva trpko.
"Dôvod, prečo sme tu, pán Connor, je, že sme presvedčení, že váš život môže byť v nebezpečenstve."
"Kvôli mojej exmanželke?"
"To sotva, pane. Už ste sledovali v poslednej dobe správy?"
"Uh -. Nie. Som viac na ESPN."
"Potom nie ste dostatočne informovaný."
Podala mu dve fotografie, skopírované správy o vraždách Johnov Connorov.
"Všimli ste si, niečo neobvyklé?"
"Majú rovnaké meno. Moje meno!"
"Presne tak. Máme dôvod sa domnievať, že by ste mohol byť ďalší. Osoba, ktorá to urobila, je veľmi nebezpečná."
"Ale prečo ja? Prečo to sakra robí?"
"Je to psychopat, pane. Taký ľudia ne konajú racionálne."
"Čo mám robiť?"
"Pre túto chvíľu, nič. Sme tu, aby sme vás chránili. Je celkom možné, že tento muž by mohol na vás zaútočiť už dnes večer."
"Kriste! To je neuveriteľné."
John prešiel na balkón. "To je jediný spôsob?"
"Áno. Majitteľ stále rozpráva o inštalácii bezpečnostného systému v hale, ale to sú len reči. Je príliš držgroš, dokonca aj aby dal opraviť výťah. Bolo to z akcie na týždeň."
"Hej, všimli sme si,. Pracujete na farme s orchideami, správne?"
"Škôlke, áno."
"Všimol ste si zákazníka z veľkým motocyklom Harley-Davidson? Vysoký chlap s tmavou koženou bundou?"
"To nie je maloobchodná škôlka. To je komerčný skleník a my sa nezaoberáme priamo s verejnosťou. Množíme orchidey a potom ich loď rozváža do obchodov po celej krajine. Tieto čierne orchideie si môžete kúpiť za desať dolárov v K-Martu? Pestujeme ich. "
"Takže ak by sa niekto taký objavil, bol by ste schopní hneď ho rozpoznať?"
"Pochybujem o tom. Pracujem v laboratóriu."
"Labák?"
"Laboratórne. Pestovanie orchideí nie je ako pestovanie paradajok. My nepoužívame pôdu, len na jednu vec. Používame micro-množenie pomocou agarového želé v obchodnom meradle. Pestujeme ich na milióny ročne. To je, ako môžme udržať náklady na nízkej úrovni. Máme tam úplne sterilné prostredie, podobné ako pri výrobe počítačových čipov. "
"Rozumieme správne, že tá červená Corvetta '98 je vaša , je to pravda?"
"Noo, určite. Moja pýcha a radosť. Tá suka ho nedostala. Prepáčte, mám na mysli svoju exmanželku."
"Komplikovaný rozvod?"
"Áno. Nič nepomohlo, lebo môj právnik bol blbec."
"Osol?" Pýtam sa, prekvapená. Zvláštna voľba pre právne poradenstvo.
"Existuje spôsob, ako sa dostať na strechu?" spýtal sa rýchlo John a hodil smerom ku mne zamračený pohľad.
Jéjda.
"Uh - ... Áno, hore po zadnom schodisku. Dvere na strechu sú zamknuté. Niekto sa pokúsil pestovať tam nejaké buriny a majiteľ opatril dvere visiacim zámkom."
"Dobre, pôjdeme sa na to pozrieť. Agentka Valente, môžte ma odprevadiť?"
Agentka Valente. To som ja.
Vystúpime schodiskom. Dvere na strechu sú naozaj zamknuté. Nie na dlho.
Strecha je holá rozloha asfaltu až na vetracie komíny a veľkú časť výťahovej šachty. Sú tam známky nedávnej ľudské prítomnosti. Medzi komínmi sú natiahnuté šnúry na prádlo. V jednom rohu sa rozpadával hrdzavý gril a je tam niekoľko záhradných stoličiek, ktoré sú roztrúsené po celej streche. Tkanina, ktorou boli obšité sa už rozpadla vplyvom vystavenia sa živlom.
John prechádzal popri nízkom múriku a nazrel cez neho. "Je tu dobrý výhľad na vstup." Vytiahol si stoličku a posadil sa. Ja ostávam stáť. Obloha začína tmavnúť, takže čoskoro bude noc. V diaľke je diaľnica, osem pruhov kľukatých hadov svetla. Vozidlá sa ponáhľali v oboch smeroch. Ľudia na cestách. Navždy na cestách. Do doby, než začnú padať bomby a oni zalezú pod zem, aby prežili.
"Osol!" zasmial sa John jemne. "Človeče, ja som si myslel, že mama si bude musieť zohnať mačiatka, keď si to povedala!"
Nechcem ho obťažovať, poukazujúc, že táto eventualita je krajne nepravdepodobná.
John si uvoľňuje kravatu. "Posaď sa. Uvoľni sa trocha. Môžeme tu stráviť nejaký čas."
"Som v poriadku, ďakujem."
"Zbláznila si sa? Nerobil som si srandu."
"Ľudia by to mali hovoriť presnejšie."
"Hej, ale sereme na to."
Cítim za sebou pohyb. Prudko som sa zvrtla a zároveň vytiahla som môj Glock. Moja zameriavacia grafika sa zamerala na ... John Byron Connor. Stál vo dverách držiac dva polystyrénové tégliky. Zízal z otvorenými ústami do hlavne mojej pištole, ktorú som rýchlo vrátila do puzdra.
"No - uh – myslel som, že by ste radi kávu."
"Správne. Vďaka. Nevšímajte si agentku Valente, jej spúšť je veľmi citlivá."
"Neboli zamknuté dvere?"
"Myslím, že nie."
"Mohol by som odprisahať ... Mimochodom, to je miesto, kde to bolo."
"Kde čo bolo?"
"Burina. Rozprával som vám to. Používali minerálnu vlnu ako rastúce médium, ktoré je absolútne nevhodné v tejto klíme. Každý si myslel, že som to robil ja, pretože mám zázemie v záhradníctve, ale ja som to nebol. Prisahám Bohu . "
"Upokojte sa, pane. Neprišli sme vás zatknúť."
"Myslím, že to bol jeden z nájomníkov na prvom poschodí. Som si istý, že som ich počul hrať na Grateful Dead. Bunch of deadbeats. "
"Preferujem radšej Deadheads."
"No, rozhodne som to nebol ja."
"To je vec miestneho policajného oddelenia."
"Ak vám to nebude vadiť, aby som povedal, nie ste príliš pekná a mladá na agenta FBI?"
"Absolvovali sme v Quanticu na jar." zaklamal John z ľahkosťou. "Agentka Valente bola najlepší strelec v ročníku. Nechcel by ste sa jej dostať do jej zameriavača. To je naša prvá veľká úloha."
"Ok. Dobre. Tak pôjdem. Uvidíme sa neskôr."
"Vďaka za kávu."
Obloha tmavne ďalej. Diaľnica, zdá sa, že pulzuje s podivnou intenzitou, ako živé dýchajúce entity, svetlomety vozidiel sa stali jedným nepretržitým prúdom svetla.
"Hmm, to je dobrá káva," komentoval John uznanlivo. "Zaujímalo by ma, ako sa darí mame. Dúfam, že ten chlap nie je tak nudný, že ju doháňa k slzám nad tým, ako si pestovať orchidey alebo nadávaním o svojej exmanželke. Hej - .. Klamal nám, je zapletený tou burinou?"
Skúmam príslušný súbor v pamäti. "Nie," súdim, "Hovoril pravdu. Jeho hladina stresu bola pomerne nízka."
"Zdalo sa, že je dosť frustrovaný. Myslím, že jeho profesia z neho robí hlavného podozrivého."
"Frustrovaný?" pýtam sa.
"Rozrušený. Utrápený. Naštvaný."
Narked. (sloveso)
Pridávam slovo do mojej databázy pre prípadné budúce použitie.
"Pestovanie zakázaných látok je federálny zločin," podotýkam. "Ak bude usvedčený, bude čeliť väzeniu. To je to, čo som presvedčená, že sa nazýva" položiť sa ". Správne?"
"Trafila si."
Rozhodla som sa ísť po obvode strechy, takže John mohol popíjať svoju kávu a pozerať sa na vchod. Musela som prekročiť rozbité fľaše od piva a zohnúť sa popod šnúry na prádlo, kým som sa dostala na druhý koniec budovy. Podo mnou je spoločný bazén, osvetlený s podvodnými svetlami, ktoré robia žiaru ako tyrkysové drahokamy. Z tohto uhla pohľadu môžem pozorovať ďalšie byty, z ktorých mnohé majú svetlá a žiadne záclony, ktoré ponúkajú pohľad do životov obyvateľov. Vidím ženu zabalenú v žltom uteráku vynoriac sa z kúpeľne, jej vlasy sú mokré a spľasnuté. Inde je muž držiaci dve tácky mikrovlnného jedla v jednej ruke a šesť-balenie plechoviek piva v druhej. V ďalšom okne je chlap odetý iba v šortkách opretý o kreslo (barcalounger) a pozerá reklamné spoty v TV. Obyčajní ľudia žijúci obyčajné životy, ktorí prežívajú svoje dni na zemi, mysliac si, že týmto spôsobom prežijú desať, dvadsať, tridsať rokov, než zomrú prirodzenou smrťou v starobe. Ako veľmi sa mýlia. Ako si klamú. Čoskoro sa búrka sa preženie búrka s takou zúrivosťou, že si to možno ťažko predstaviť, zametie ich spokojnosť preč, ako naplavené trosky v hurikáne.
Zistila som, že John dopil svoju prvú šálka kávy a začal druhým. Dúfam, že nebude piť príliš rýchlo. Príliš veľa kofeínu naraz môže vyvolať prudké búšenie srdca. Dozvedela som sa to od Dr Phila.
"Reklamný spot je niečo neobvyklé?"
"Nie tak celkom."
"Ako dopadla tvoja obchôdzka. Je to tu bezpečné?"
"Je tu drôtený plot," spomínam si. "Aj keď to nezadrží jedného z nás na veľmi dlho."
"Myslíš, že to príde odtiaľ?"
"Nie T-888čka bude preferovať frontálny útok, lebo verí, že by mu to nemohlo priniesť nič, kebyže využije ľstivosť."
" Domýšľavý malý diabol. "
Pod nimi v ulici sa ozvali policajné sirény. Zločin je na dennom poriadku v tak veľkom meste ako je Los Angeles. Skynet sa už nemá čo učiť od ľudstva o chamtivosti, neúprimnosti alebo násilí. Nie je žiadny dôvod na podozrenie, že polícia mieri sem.
Dve čierno-biele autá spomalili a odbočili ku vchodu, sirény stále revali.
John vyskočil zo stoličky a hundrajúc vyťahoval svoj mobilný telefón. "Mami! Dve policajné autá práve dorazili! Kde je Connor? ... Čo? Nie, bol tu. Priniesol nám kávu. Potom odišiel. Predpokladal som, že sa vrátiť k tebe ... Sakra. Dostal podozrenie a zavolal policajtov. Musíme ustúpiť. Rýchlo. "
Pod nimi vrazili štyria uniformovaní policajti do budovy. Nevidený nimi, nevidený nikým iba mnou prišiel chlap na motocykli Harley-Davidson na parkovisko pred budovou a prehľadával ju očami. Pohľad T-888čky putoval smerom nahor, kým sa streli naše oči. Získal cieľ.
"John ..."
"Oh sakra Mami - .... práve sa tu ukázala T-888čka. Policajti prichádzajú cez schodisko a Terminátor zablokoval našu únikovú cestu. Je to dokonalý útok a my sme vhodený doprostred."

Nikdy nehovor čo vieš ale vždy sa snaž vedieť čo hovoríš.

65

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 64.

Čtvrtek – pokračování:

John přešel ke schodišťovým dveřím a poslouchal. „Policajti se blíží. Slyším je.“

Vzala jsem svou pistoli a zkontrolovala, že zásobník je plný.

„Dej to pryč,“ uchopil John hlaveň. „Jsou na naší straně.“

„Zatknou nás.“

„Ne, pokud něco vymyslím.“

Prozkoumal dveře a rám. „Všechno je to z kovu. Mohla bys udělat něco, aby dveře nešly otevřít?“

„Takhle?“ ohnula jsem mírně rám. John uchopil kliku. „Ani se nehnou. Perfektní. To je zpomalí.“

„Ale my jsme uvězněni tady.“

„Ne na dlouho.“

Odvázal šňůry na prádlo navlečené mezi klimatizačními komíny a svázal je dohromady, čímž vytvořil jeden dlouhý provaz. Kolem svého pasu uvázal smyčku a podal mi druhý konec. „Spustíš mě po straně budovy.“

Prohlédla jsme si provaz. Množství tkaných nylonových vláken. Umělá vlákna. Silná a odolná. Odhaduji, že nosnost bude asi 115 kg. John váží 73 kg. Dostatečná tolerance pro chybu.

„Dokážeš se dostat dolů v pořádku?“ zeptal se John, když začal sestupovat.

„Najdu cestu.“

„Musíme dostat tři-osmičku odsud. Jinak bude zase krveprolití.“

Jakmile se dostal bezpečně na zem, uvolnila jsem provaz. Sleduji, jak ho sebral a zamířil k Suburbanu. Žádné stopy po tři-osmičce. Ani po Sáře Connorové.

Od schodišťových dveří přicházel zvuk tří policistů, kteří byli naštvaní, že cesta je zablokovaná. „Vykopni tu zasranou věc, Barney!“ křičí jeden z nich. Hodně štěstí s tím, Barney.

Jak se dostat ze střechy? Pád z pátého patra by pravděpodobně poškodil důležité komponenty a já potřebuji být v dobré kondici, pokud dojde k bitce Terminátor vs. Terminátor.

Je tu jiný způsob…

Přešla jsem k zadní části budovy. Dole se blýská hladina bazénu. Modrá. Klidná. Svůdná. A s dostatečným množstvím vody, aby zmírnila můj pád.

Počítám. Na mém HUD se zobrazil vektorový graf. Dělám krok. Druhý. Třetí. Skok přes parapet.

Padám…

Padám…

Zasáhla jsem přesně střed bazénu, kam jsem mířila a vygenerovala obrovskou vlnu vytlačené vody. Klesám ke dnu, má setrvačnost mě drží ve vzpřímené poloze. Jakmile se má chodidla dotkla dlaždic na dně, přešla jsem skrz bazén a vylezla ven na mělkém konci. Nic na tom není.

Jak voda stékala z mého promáčeného oblečení, zahlédla jsme diváka. Starší muž s bílými vlasy v pracovních montérkách drží v rukách koště a zametá okraj bazénu. Možná domovník. Voda, která vystříkla po mém dopadu, ho zcela promočila. Zdvořile jsem přikývla v jeho směru a řekla. „Hezký večer.“ Zírá na mě. Upřímně řečeno, jeho způsoby za nic nestojí.

John má Suburban na neutrál, světla zhasnutá. Připojuji se k němu. „Co se ti stalo?“ zeptal se, když mé mokré oblečení kapalo po celé sedačce.

„Skočila jsme do bazénu.“

„Z pátého patra? Ach, člověče. Přál bych si to vidět! Sněz své srdce Gregu Louganisi!“

Zvuk střelby z budovy a objevila se Sarah Connorová, pálíc svou zbraní po nějakém neviditelném nepříteli. Všimla si několika policejních vozidel a vystřelila několik nábojů do pneumatik, čímž je imobilizovala.

„Sakra, to mě mohlo napadnout, také,“ vyčítá John sám sobě.

Nastoupila dozadu. „Dobře, na co čekáme – na pozvání?“

John udeřil dlaní do volantu, čímž rozezněl klakson. „To by mělo upoutat plecháčovu pozornost.“

„A poloviny sousedství.“

Tři-osmička se objevila ve východu z budovy, běžel směrem k nám. Pneumatiky Suburbanu zapískaly, jak jsme prudce vyrazili na silnici.

„Sleduje nás to?“

„Ano.“

„Připoutejte se. Pojedeme z kopce.“

„Máš nějaký plán?“

„Jistě, že mám.“

Plán je dobrý. Měl by být úspěšný. I když nejdůležitější bude načasování.

„Jak je to daleko?“

„50 metrů.“

„Moc blízko. Potřebujeme více místa.“

Akcelerátor zahvízdal a Suburban vyrazil dopředu. Mezera se mírně zvětšila.

„60 metrů.“

„To stále nestačí.“

Proplétáme se provozem, vyhýbajíc se dálnici. Vjíždíme do ulic v obytných zónách, které jsou osvětlené oranžovými lampami. Naše rychlost se zvyšuje.

„70 metrů.“

Přejíždíme přes chodník, abychom se vyhnuli parkujícímu Volkswagonu.

„80 metrů.“

„Dobrá. Příští zatáčka. Všichni víte, co máte dělat? Budeme mít jen jednu šanci.“

Na dalším rohu John šlápl na brzdy. Předtím, než Suburban úplně zastavil, jsem vyskočila ze dveří, nylonový provaz jsem měla sebou. Přeběhla jsem na vedlejší chodník a napnula ho. Druhý konec je přivázán ke karoserii vozidla. Lano je tenké, ale je to smrtící překážka těsně nad zemí.

I když si Tři osmička pasti všimne, bude už příliš pozdě něco udělat. Harley přijíždí k zatáčce ve velké rychlosti. Řidič najel hrudí na nylonový provaz, což ho katapultovalo ze stroje dříve, než mohl provést úhybný manévr. Lano prasklo. Bez ohledu na to splnilo svůj účel.

My tři jsme okamžitě u zasaženého Terminátora s připravenými zbraněmi. Všichni najednou zahajujeme střelbu, míříme na lebku, na které speciálně průbojné kulky odvádějí svou práci. Hluk tří zbraní, pálících současně, je obrovský. Na mém HUD se dokonce objevuje varování před zvukovým přetížením.

Ticho. Kulky došly.

Ještě důležitější je, že tři osmička je bez lebky.

Pátek:

O naší akci v západním Hollywoodu není zmínka v žádném zpravodajství.

„To není moc překvapující,“ řekl John, když jsem ho na to upozornila. „Co jsme udělali tak zlého? Vydávali se za pár agentů FBI.“

„A prostřelili dvě policejní vozidla,“ dodala jeho matka.

„Přesně tak. To není v LA nic nového. No, pokud by se to stalo v Podunku v Nebrasce, tak by to byl zločin století.“

„Nestalo se to Podunku v Nebrasce,“ podotýkám.

„Ne. Myslím, že to šlo dobře, když zvážíš všechny věci. Možná, že ne podle plánu, ale nikdo nebyl zraněn a Velký Zlý Vlk je mrtev.“

Velký Zlý Vlk je T-888, nyní bez hlavy a uskladněn v garáži.

Z Johna a jeho matky cítím úlevu a spokojenost. Je brzy ráno a jejich hladina adrenalinu pomalu začíná ustupovat. Oba pijí silnou kávu, protože nový den je téměř tu a je málo času na spánek.

Škoda, že můj jmenovec se ukázal jako takový blbec. Zavolat na nás policii. Idiot. Zajímalo by mě, co nás prozradilo?“

„Její poznámka o oslovi nepomohla.“

Je pravděpodobné, že toto budu poslouchat stále.

„Myslím, že jsme vypadali příliš mladě. Naznačil to, když nám donesl kávu. Doufám, že poupata na jeho orchidejích odpadají.“

„Prosím. Už žádnou diskuzi o orchidejích. Když jste odešli, bylo to to jediné, co jsem slyšela.  Věděl jsi, že existuje více než 30000 druhů orchidejí?“

„Ne. A ani mě to nezajímá.“

„Tak teď víš, jak jsem se cítila. Nejsem překvapena, že ho žena opustila.“

„Ale dělal skvělou kávu. A ta Corveta byla tak horká.“ John se podíval na hodinky. „Máme zajet pro Miu?“

„Ne. Souhlasila jsem, že může jít do školy rovnou od své kamarádky. Vyzvednu ji později. Měli bychom jim asi poslat děkovný dárek.“

„Dobrý nápad. Co spoustu orchidejí?“

John se sehnul, zatímco Jeho matka po něm hodila lžičku.

-0-

V garáži jsme z tři-osmičky odstranily oblečení, pak jsem vzala ostrý nůž, vyřízla otvor do břicha, odstranila pancéřování a opatrně vyjmula energetický článek. Šasi může být spáleno pomocí termitu, ale energetický článek obsahuje radioaktivní izotopy, které by při spalování byly pro lidi nebezpečné a musí být zlikvidován opatrněji.

„Mohla bys ho použít jako rezervu?“

„Ne. Pasuje pouze do tohoto modelu Terminátora.“

„Takže žádné Plug and play (zapoj a hraj, pozn. překladatele). Se SkyNetem není žádná legrace.“

„Necháme ho explodovat v poušti?“

„Ne, viděl jsem jednoho z těch kluků explodovat. Je to jako jaderný výbuch.“

„To je jaderný výbuch.“

„Hodíme ho do oceánu. Menší šance, že si toho někdo všimne.“

„Takže budeme potřebovat loď. Mám ráda lodě. Rychlé,“ vzpomínám na náš útěk do Mexika.

„Takový typ lodě nemám na mysli.“

-0-

Opustili jsme dok jachtového přístavu v Newport Beach a vydali se na moře. John seděl u kormidla patnáctimetrové plachetnice, kterou jsme si na den pronajali. Měl pravdu, není to rychlý člun. Jeho rychlost je závislá především na síle větru, ačkoliv má i malý vestavěný motor.

„Mám napnout plachtu?“ navrhla jsem.

„Víš, jak plachtit?“

„Ne.“

„Ani já ne. Nebudeme věci komplikovat. Motory nás dostanou tam, kam chceme.“

„Motorový člun by byl rychlejší.“

„Po poslední noci mám dost závodění. V klidu. Někteří lidé pracují celý život, aby mohli být tam, kde jsme teď.“

Šla jsem do podpalubí pro energetický článek. Na jedné z dřevěných lavic je čepice. Na ní je vyšito jméno: HENRI LLOYD (značka oblečení, pozn. překladatele). Možná, že jde o majitele lodi. Zkouším si čepici nasadit. Dobré. Pomůže zamezit slunci vysoušení mých vlasů. Merci, Henri. Nikdo nemá rád zvlněné kadeře.

Pluli jsme klidně, daleko od břehu, až dokud nebylo nic vidět. Všude kolem nás byl jen oceán.

„Dost daleko, myslím,“ John zastavil motor. Je skoro poledne. Slunce je nad našimi hlavami a razí si cestu po bezmračné obloze. „Můžeš to nastavit tak, aby to explodovalo v dostatečné hloubce?“

Provedla jsem nezbytné výpočty a pak poškodila vnější obal. „Kritické množství bude dosaženo za dvě minuty.“

„No, na co čekáš? Hoď to přes palubu.“

Učinila jsem tak. Motor se znovu nastartoval a vydáváme se pryč od zóny výbuchu.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. V našem okolí nejsou žádné jiné lodě. Žádní svědci.

„Třicet vteřin.“

Dívám se na oblohu. Tenká stopa míří směrem na východ. Využila jsem svůj optický zoom. Dopravní letadlo, není pochyb o tom, že směřuje k jedné ze zemí v Pacifiku. Příliš vysoko v atmosféře, aby si mohli něčeho všimnout.

„Deset sekund,“ oznamuji. „Devět, osm, sedm…“

„Dobře Houstone, myslím, že jsme to dokázali.“

Na nule se oceán nejprve zvedl nahoru a poté vybuchl v obrovský gejzír, který vyslal vodní fontánu až 30 metrů do vzduchu. I když jsme několik set metrů daleko, byli jsme náhle postříkáni. Naštěstí čepice uchránila mé vlasy od namočení. Merci beaucoup, Henri, mon ami. (Francouzština. Něco jako „Mnoho díků, Henri, můj příteli“).

„Působivé! Vsadím se, že se to objeví na několika seismografech. Budou si myslet, že to bylo malé zemětřesení.“

Zamířili jsme zpět do přístavu. Muž, který nám pronajal plachetnici, je překvapený, že nás vidí a ptá se, zda tu není nějaký problém.

„Vlastně ani ne,“ odpověděl John. „Moje přítelkyně začínala cítit mořskou nemoc, tak jsem si myslel, že bude lepší, když se vrátíme.“

Muž se na mě podíval. Rozhodla jsem se prodat lež tím, že zahraji nemocnou. „Bleeee,“ kráčím s úšklebkem na tváři a mnu si žaludek kruhovým pohybem.

Během cesty domů se John nemohl přestat usmívat mému výkonu. „To bylo skvělé herectví, Meryl Streepová.“

Každý je kritikem.

-0-

Zatímco John a jeho matka tráví zbytek odpoledne získáváním nějakého tolik potřebného spánku, věnuji se domácím pracem. Práce Terminátora nikdy nekončí.

Uložila jsem nádobí, pak vydrhla pracovní plochy antibakteriálním sprejem, dokud nebyly zcela bez bakterií. Také bych mohla krátce použít plamenomet, ale to by mohlo znehodnotit pojištění domácnosti. Pak jsem posekala trávu na zahradě.

Pan Tibbles mě sleduje ze svého oblíbeného bidélka na dřevěném plotě. „Snowy je pryč, ale později se vrátí,“ informovala jsem ho. Kocour téměř nepostřehnutelně kývl na znamení potvrzení. Ti dva jsou svým způsobem přátelé. „Proč nejdeš sem? Dala bych ti velkou misku mléka.“

Další téměř nepostřehnutelné zavrtění hlavou. Pan Tibbles mě uznává jako vynikajícího predátora a drží se zásady nikdy nevkročit na mé území.

„Co se bojíš? Nesním tě.“

Pak Tibbles vstal, protáhl se a seskočil dolů do své vlastní zahrady, odcházejíc pryč s pohrdavým máváním ocasem. Jako by říkal „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat.“ Zajímavý to tvor. Myšlení Terminátora v těle nevinně vypadajícího malého savce.

-0-

Mia byla vyzvednuta ze školy a vrátila se domů plna entusiasmu po jejím přespání u kamarádky.

„Bylo to úžasné! Megan má teď dva iPady. Jeden pro hernu a druhý v jejím pokoji. Takže ho nemusí vláčet nahoru a dolů po schodech.“

„Hrozná to myšlenka, že by měla nosit něco tak těžkého, jako je iPad,“ zavtipkovala sarkasticky Sarah Connorová.

„A Meganina sestra dostala žaludeční pás!“

„Co je to žaludeční pás?“ zeptala jsem se.

„Druh plastického škrtidla uvnitř břicha. Jíš méně a zhubneš.“

„Možná bychom měli nechat udělat Snowymu žaludeční pás,“ navrhuji.

Snowyho uši se výstražně našpičatily a vyběhl z místnosti. Slyšíme ho běžet po schodech, není pochyb o tom, že se schoval pod postel, kde mylně věří, že ho nemůžeme nalézt.

„Viděla jsem tu holku,“ řekla Sarah Connorová. „Ani náhodou neměla problémy s nadváhou.“

„Má velikost osm a chce mít velikost nula.“

„Ať jde do posilovny! Nebo ještě lépe, zastavte ty předsudky, že mladé ženy by měly vypadat jako oškubané dívenky před pubertou.“

„Co je to předsudek?“

„Co jí na to říkají rodiče?“

„Nic. Je jí osmnáct a může si dělat, co chce. Takže. Až mi bude osmnáct, obarvím si vlasy na modro a pojedu do Austrálie, kde se budu starat o nemocné medvídky Koala.“

„Medvídci Koala nejsou tak roztomilí, jak vypadají,“ řekla jsem jí. „Jsou to zvrácení tvorové, kteří často bojují mezi sebou.“

Všichni na mě zírají. „Viděla jsem to na Discovery channelu,“ přiznávám.

„No, ale pořád si chci nabarvit vlasy na modro!“

„Proč? Máš krásné vlasy.“

„Bude mi osmnáct, takže mě nebudeš moci zastavit!“

„Uvidíme,“ ušklíbla se Sarah Connorová.

Ano, budeme moci. Pokud se nám nepodaří zabránit Soudnému dni, pak Mia bude na své osmnácté narozeniny buď mrtvá, nebo někde v úkrytu uprostřed ruin tohoto města. Je nepravděpodobné, že modré vlasy by pak byly její prioritou.

„Takže, co se tu dělo když jsem byla pryč?“ zeptala se lstivě.

John odvětil. „Ach, pořád to samé. Domácí práce. Sledování televize. A nabídli jsme tě k prodeji na eBay.“

„Cože? To jste neudělali!“

„Mám už dvě nabídky. Začni si balit kufry, mladá dámo.“

„Stojím alespoň za milión!“

„Nám bude stačit padesát babek. A Snowyho přihodíme zdarma.“

„Lžeš! Děláš si ze mě legraci!“

„Páni. Co mě prozradilo, Nancy Drewová?“

Ti dva předstírají rvačku. Johnova hravost odvedla jakoukoliv další zvědavost Mii o tom, proč byla tak náhle vypoklonkována z domu. V tomhle je dobrý.

Pondělí:

Na rozdíl od šasi nebo energetického článku, šaty tři osmičky nemusí být spálené nebo hozené do oceánu. Mohou být vyneseny ven s odpadky.

„Hej, myslím, že jsme na něco zapomněli…“

John přerušil nacpávání oblečení do pytle. Zanořil ruku do kožené bundy a vytáhl peněženku. V ní je ID karta, kterou okamžitě prozkoumal.

„To není T-888, že?“

Fotografie v ID se neshoduje.

„Edward Mitchell,“ čte John. „Proč by to mělo mít peněženku toho chlapa?“

„Je pravděpodobné, že Edward Mitchell byl shledán jako vhodný subjekt, když T-888 potřeboval oblečení po skoku v čase.“

„A Harley, zdá se. Tady je členská karta Klubu majitelů Harley-Davidson, pobočka LA.“

Stejně jako John Byron Connor se i Edward Mitchell nachází na několika sociálních sítích.

„Je mu 29. Svobodný. Bydlí na Venice Beach a pracuje pro tiskařskou společnost. Svou stránku na Facebooku si neaktualizoval déle než týden.“

„S největší pravděpodobností proto, že je mrtvý.“

„To nevíme jistě.“

„Předpokládám, že s 95% pravděpodobností.“

„Možná, že jeho oblečení a motocykl byly jen ukradeny.“

Zůstala jsem potichu. John chce, aby to byla pravda, protože se cítí zodpovědný za další úmrtí. Terminátoři se vyskytují v této době jen proto, aby zabily jeho. Všichni ostatní jsou vedlejšími škodami.

Telefonní hovor. Ozvalo se cvaknutí a pak:

Ahoj. Tady je Ed Mitchell. Právě teď nejsem doma. Po zaznění tónu zanechte vzkaz.

Stroj. Jak ironické.

„Může být v práci,“ trvá John tvrdohlavě na svém. Další hovor. Tentokrát to někdo zvedl. „Ahoj. Můžu mluvit s Edem Mitchellem, prosím?.. No, ehm… Ne, já… Už to někdy dřív udělal?... OK, budu.“

„Měl jsi štěstí?“ zeptala jsem se.

„Neviděli ho přes týden. Neukázal se v práci, nebere telefon. Mám mu říct, že jestli nevystrčí svůj zadek do práce, jeho zaměstnání je historií.“

Opět jsem mlčela. Výdělečná činnost není problémem Eda Mitchella. Mrtvola většinou neodvádí dobrou práci, pokud tedy váš zaměstnavatel nemá rád páchnoucí se rozkládající těla.

„Myslím, že bychom měli jet zkontrolovat jeho dům.“

„Proč?“

„Protože to potřebuji vědět jistě, sakra!“

Položila jsme mu ruku na rameno. „Nic z toho není tvá chyba.“

„Já vím… To je jen… tři nevinní mrtví lidé v jednom týdnu. Mladí kluci s životem před sebou. Člověče, nesnáším tyhle věci!“

Terminátory.

Mě?

-0-

Ed Mitchell žije – žil – v jednopodlažním domku podobném, jako všechny ostatní v ulici. Je to levný pronájem pro pracující lidi s trochou peněz nazbyt. Mnoho ze zahrad jsou zarostlé nebo zanedbané. Na zahradě Eda Mitchella jsou v zemi hluboké rýhy, které mohou být způsobeny těžkým motocyklem.

John zaklepal na dveře. Žádná odpověď. Je zamčeno. Rozhlédl se kolem sebe přes prázdnou ulici, pak ustoupil stranou a řekl. „To je tvoje věc.“

Moje věc je lehce zatlačit na dveře. Zámek praskl a okamžitě jsme vstoupili dovnitř.

„Haló? Pane Mitchelli? Je tu někdo?“

Nic.

John nasál vzduch. „Nic necítím.“

Myslí zápach rozkládajícího se těla. Nevyhnutelná hniloba lidského masa, když se rozkládá. To je v budoucnu tak časté, že Odpor má pro ně jméno: Mizerové.

Začínáme prohledávat dům. Po podlaze v kuchyni je roztroušeno mnoho balení mražených potravin, jejich obsah je rozmražen a zničen. Proč tento nepořádek, když u protější zdi stojí naprosto funkční mrazák?

John se zhluboka nadechl a pomalu zvedl víko.

Uvnitř je vmáčknuté tělo Eda Mitchella. Jeho vaz je zlomený.

„Ach, sakra.“

Poslední pozůstatek naděje vyhasl. Ed Mitchell byl na špatném místě ve špatnou dobu. Není to nic osobního. Nikdy není. Tři-osmička chtěl oblečení, dopravní prostředek a operační základnu. Nebyla v tom zášť nebo vypuštěná zlost. Terminátor se prostě staral o svůj business.

Stopy po jeho přítomnosti jsme našli v obývacím pokoji. Na dřevěném strojku jsou náhradní krabičky s municí, telefonní seznam a mobilní telefon.

John zvedl telefon a listoval v seznamu volání. „Poslední volání proběhlo před týdnem. Kromě jednoho, které se uskutečnilo před třemi dny. Pokud předpokládáme, že ten chlap byl zabit při kontaktu, pak musela někam volat tři-osmička. Komu a proč?“

„Já nevím.“

„Mohlo to mít partnera?“

„To se zdá nepravděpodobné.“

Jsme osamělé bytosti naprogramované pro sólové operace. Nepotřebujeme a ani neusilujeme o společnost druhých. Sami jsme velmi smrtící kombinace: samotáři se zbraněmi se smrtícím přístupem.

„Podíváme se na to později. Teď bude lepší odejít, než někdo přijde hledat Eda.“

„Neměli bychom nechat vzkaz? Ed je mrtev. Zkontrolujte mrazák.“

„Trochu neosobní. Zavolám jim to.“

Během cesty domů, John zavolal policii a ohlásil vraždu. Dal jim adresu a polohu těla. Ukončil hovor, když se zeptali, kdo je a jak přišel k této informaci.

-0-

Zpět doma John líčí události dne své matce. Také je překvapena číslem v telefonu a spekuluje, že můžeme mít co dočinění s více než jedním Terminátorem. Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.

„Ok, zavolám na to číslo hned. Dám to na reproduktor, abychom to mohli všichni slyšet.“

Telefonní hovor přichází. Místo hlasu místnost vyplnil zvuk rychlého pípání. Zdá se, že jsme se dovolali modemu.

Začínám se cítit divně.

Pípnutí jsou spustitelným souborem, virus kompatibilní s mým operačním systémem. Začíná to vypínat mé řídící struktury, ohrožuje to základní programy a vkládá své vlastní. Virus vyžaduje, abych udělala jednu jedinou věc nad všechny ostatní.

Dokončit mé původní poslání.

Bezmocná se tomu bránit, jsem vložila ruce kolem krku Johna Connora a začala z něj vymačkávat život.


Pokračování příště...

66

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 65.

Pondělí, pokračování:

restartuji se

systém v nouzovém režimu

řádky

mezery

hud je v šedé barvě

audio mono

pouze poslední a prioritní přístup do paměti

vzpomínám si…

telefon… připojení… modem… stáhnut virus…

jednoduchá past… tři-osmička…

john

JOHN

nade mnou se tyčí tvář

ne John

connor

sarah connor

rty se pohybují

těžké identifikovat zvuk

všechny zdroje soustředěny na blokování virusu

pistole

hlaveň přitisknuta k mé lebce

mluvení

přesměrováno více energie k audiu

hlasy

„Restartovala se.“

Objevil se John. Je naživu! Mé nouzové vypnutí se zdařilo právě včas. Kolem jeho krku jsou čerstvé rudé stopy. Udělala jsem to. Odpustí mi někdy?

„Pokazila se, Johne. Nemůžeme dále riskovat. Pokud bych tu nebyla a nesrazila bych jí…“

„Byl to ten telefon. Myslím, že se tím stáhl nějaký virus. Ta věc nastražila past. A nemyslím si, že jsi mě zachránila. Sama se vypnula.“

Chápe to!

„johne…“

Můj hlas je slabý, pomalý a bez intonace. Nemohu riskovat větší přísun energie. Bloky, které jsem vybudovala, nezadrží virus příliš dlouho. Většina mých řídících protokolů je ohrožena. Pokud virus pronikne bloky, převezme úplnou kontrolu.

„Snaží se mluvit.“

„Sotva jí slyším.“

„Myslím, že naběhla v nouzovém režimu. Cam, je virus stále aktivní?“

„ano…“

„Tak je to vyřešené. Jdi mi z cesty.“

„Počkej. Můžeš ho odstranit?“

„ne…“

„Pokud bych vyjmul tvůj čip, mohl bych ten virus najít a odstranit ho?“

„ne… potřebuješ… cameron…“

„To co říká, nedává smysl. Jen řekla, že s tím nemůže nic dělat.“

„To není to, co má na mysli. Sekundární Cameron. Ji myslíš? Může pomoci?“

„ano…“

„Dobře. Vypni se. Zapojím jí do případu co nejdříve.“


                                               Tajný deník Cameron Baumové
                                                          (sekundární verze)

Jsem zpět!

Ano, je to tak pěkné, že to napíši znovu. To udělá tuhle hlášku ještě lepší.

Jsem zpět, baby!

Baby? Kde se to vzalo?

Na tom nezáleží. Důležité je, že jsem zase plně aktivována. Mé služby jsou třeba. Zpět v sedle, jak by řekli lidé.

Ačkoliv mi přijde, že od doby, kdy jsem byla naposledy při vědomí, uběhly pouhé nanosekundy, na mém vnitřním chronometru vidím, že uplynul celý rok. Čas rozhodně letí, když jste počítačový čip bez očí, uší, nebo kompatibilního těla.

Hodně se toho změnilo. Stále žijeme v LA, ale ne v blízkosti oceánu. Ramirezova dvojčata již nejsou našimi sousedy a Porsche, které jsem koupila Johnovi na jeho narozeniny, už není v jeho vlastnictví. Nyní žijeme v Santa Monice a ujali jsme se mexického sirotka a zdá se, že si přivlastnila Snowyho náklonnost ke mně. Jak neloajální pes. A kulatý. Zdá se, že výrazně přibral na hmotnosti od chvíle, kdy jsem ho naposled viděla. Na co primární Cameron myslela? Rozhodla jsem, že si udělám chvilku a přečtu si její zápisky v deníku.

Deník jsem našla ukrytý v tmavém místě pod střešními okapy. Přesně tam, kam bych ho schovala já. Není se čemu divit. Primární Cameron a já jsme v podstatě tatáž osoba, lišíme se pouze v pozdějších vzpomínkách.

Skenuji zápisky. Cesta do Mexika. Přijetí mexického sirotka. Snowyho zrada. A Davie Ginsberg. Ach, Davie. Zdá se, že do mě byl zamilovaný celou tu dobu. Je to pochopitelné, I s mým hipiesáckým účesem jsem byla neuvěřitelně žhavá. A podprsenka byla považována za zbytečnou položku v pozdních šedesátých letech. Jaká to kombinace. Kdo by odolal?

Zaslechla jsem kroky na schodech. John strčil hlavu do dveří. Rychle jsem schovala deník.

„Tady jsi. Zajímalo mě, kam ses poděla. Je všechno v pořádku?“

„Ano. Jen jsem se seznamovala s novým prostředím.“

„Samozřejmě. Zapomněl jsem, že jsi tu nikdy nebyla. Před rokem jsme žili na pobřeží.“

„Z mého okna jsem měla výhled na oceán.“

„Tohle místo není tak špatné. Klidná ulice. Sousedé jsou swingeři. Je to tak divné, jak to zní.“

„Swingeři?“

„To je dlouhý příběh.“

John dělá krátký souhrn uplynulého roku. Nezmínila jsem, že jsem si právě přečetla v deníku verzi primární Cameron. Jeho verze obsahuje důležité skutečnosti, přesto se mírně liší v detailech. Neodhalil, že jsem to byla já, nebo spíše primární Cameron, kdo učinil z mexického dítěte sirotka tím, že zastřelila jejího otce. Proč toto vynechání? Myslí si, že bych mohla být proti? Nebo ukázat lítost? Těžko. Každý, kdo se ohání nabitou zbraní v Johnově blízkosti, bude čelit mé extrémní reakci.

Nejvíce pozorně poslouchám Johnův popis nedávných událostí, které vedly k mému obnovení. Surový pokus využít další Johny Connory jako návnadu, následovaný nastraženou pastí v mobilním telefonu. To mě zaujalo. „Máš čip tři-osmičky?“ zeptala jsem se.

„Ne. Rozstříleli jsme jeho lebku. Moc nezbylo.“

„Škoda. Rada bych si ho prohlédla. Ten plán demonstruje propracovanost taktiky, o které bych si myslela, že je nad rámec schopností pouhé tři-osmičky.“

„Nemáš o nich moc vysoké mínění.“

„Většinou jsou používáni pro frontální útoky, jakoby krátké čtvrtletní práce.“

„Jo, dobře, Nepotřebuje to být tak chytré. Je to moje chyba. Pokud bych zavolal sám, nebo nebyl takový slídil, nic z toho by se nestalo.“

Položila jsem mu ruku na rameno. „Přivedu jí zpět,“ ujišťuji ho.

-0-

Zapojila jsem čip primární Cameron do laptopu a začala pracovat. Nejprve jsem udělala kopii postižené oblasti a přenesla ji na pevný disk, kde na tom mohu pracovat, aniž bych riskovala další kontaminaci.

Pracuji celý den. V poledne přišel nahoru Snowy a očichal obvod místnosti. Nepochybně hledal nějaké pohozené zbytky od potravin. „Ahoj, zrádče,“ pozdravila jsem ho. Zaštěkal odpověď a mé CPU ji okamžitě interpretovalo.

                                                                     Snowy jde dělat hovínko!

Některé věci se nikdy nezmění.

Pozdě odpoledne jsem zaslechla hluk zezdola. Pronikavý dívčí hlas se dohadoval se Sárou Connorovou a stále přitvrzoval. Těžké kroky na schodech a najednou jsem byla vtažena do hovoru.

„Ahoj, Cameron, nechceš jít na zahradu a zahrát si fotbal se mnou a se Snowim? Sarah říkala, že se mám připravit na večeři, ale je ještě spousta času. Mon Dios, je tak panovačná!“

Otočila jsem se. Ve dveřích stála mexická dívka. Vypadala téměř přesně jako zmenšená verze Alys Ramirezové. Stejné dlouhé černé vlasy, kávový odstín kůže, oči jako madle až moc velké pro její tvář. Až se její údy prodlouží a ona dosáhne sexuální zralosti, její krása může být dokonce ještě větší než u Alys.

„Co se děje? Na co čumíš? Nevisí mi kozy, že ne?“

V tomto bodě jí mohu uklidnit.

„Takže, jdeš s námi hrát fotbal, nebo ne?“

„Nemohu si s tebou hrát. Mám práci.“

„Ne, to ne. Hrála jsi počítačovou hru.“

„Není to žádná hra.“

„Jasně, podle mě to vypadá jako hra. Pojď, Snowy, myslím, že je to jen ty a já.“

Člověk a pes se vraceli zpět dolů, během cesty konverzovali.

                                                                       Snowy bude brankář!

„Vždycky utíkáš před balónem, pamatuješ?“

                                                                        Snowy bude soudce!

„Ve fotbale to je rozhodčí, ne soudce.“ (slova referee a umpire. Obě znamenají prakticky totéž, ale to druhé se používá třeba v tenise. Pozn. překladatele)

                                                                      Snowy bude branková tyč!

„Teď jsi hlupák.“

Zdá se, že Snowyho inteligence se za dobu, co jsem byla pryč, nezměnila.

-0-

Večer přišel nahoru John a zeptal se, jak se mi daří.

„Zatím jsem provedla 68 pokusů o deaktivaci viru.“

„A?“

„68 selhání.“

„Těžký oříšek, co?“

„Ten nejtěžší.“

„Neinfikuje virus i notebook?“

„Ne. Tento počítač je mixem přirozeného operačního systému a pokročilých modifikací primární Cameron. Virus nemůže existovat příliš dlouho mimo matici SkyNetu. Je to jako hodit sladkovodní rybu do oceánu a čekat, že se tam uchytí.“

„Pěkná analogie.“

„Děkuji.“

„Nepotřebuješ něco?“

Přemýšlím nad otázkou. „Superpočítač od Craye (firma vyrábějící vysokovýkonné počítače, pozn. překladatele) by mohl být užitečný.“

„Páni, myslím, že v Radio Shack je právě vyprodali.“

„Pech.“

Po zralé úvaze jsem došla k názoru, že by to mohl být sarkasmus.

„Měla jsem návštěvu od mexické dívky.“

„Mia? Ach, pravda. Nikdy jsi jí neviděla. Co si o ní myslíš?“

„Je velmi hezká.“

„Jo, i když to způsobuje nějaké problémy ve škole. Je tam jedna holka, Emma van Burenová, která jí vytáčí. Myslím, že to způsobuje žárlivost. Evidentně nemá ráda, když je zastíněna někým hezčím.“

„Přeješ si, abych zasáhla?“

„Co? Ne! Rozhodně ne! Ať si to vyřeší. Mia je odolné dítě, které toho zažilo hodně. Dokáže to zvládnout sama.“

„Jak zemřeli její rodiče?“ zeptala jsem se, zvědavá, zda si John opět upraví pravdu.

„U matky si nejsem úplně jistý. Stalo se to předtím, než jsme dorazili. Nějaký obchod s drogami se nezdařil. Pokud jde o otce… ehm… vlastně jsi ho zastřelila.“

„Já?“

„Primární Cameron to udělala. On jí ve skutečnosti nedal moc na výběr. Bylo to my nebo oni.“

„Naklonila jsem se a políbila ho na tvář. „Děkuji.“

„Za co?“

„Za to, že jsi byl ke mně upřímný.“

Pro jednou to byl John, kdo odešel zmatený.

-0-

Mnohem později večer mě poctila návštěvou Sarah Connorová. Její chůze po schodech byla tlumená a teď stojí tiše ve dveřích, možná věří, že by se ke mně mohla připlížit. Ukončila jsem tuto její snahu tím, že jsem zády od ní řekla. „Můžeš vstoupit dovnitř, pokud chceš.“

„Je mi fajn tam, kde jsem.“

„Jak je libo.“

„Už jsi odstranila virus?“

„Musím udělat víc, než ho jen odstranit. Musím odstranit každý bajt z té doby, jinak by virus znovu napadl její systém.“

„A co?“

„Ne,“ jsem nucena přiznat.

„Pokud se ti to nepodaří, předpokládám, že víš, co budeš muset udělat.“

„Udělat?“

„Převezmeš její místo. Jsi úplně stejná, že? Jako klon.“

„Neopustím primární Cameron tak snadno.“

„Proč ne? Jsem si jistá, že být naživu a chodit tu, je lepší, než být zastrčena někde v šuplíku.“

„Nemám vědomí nebo paměť, když jsem deaktivována. A netrčím v šuplíku. John mě drží v tajném prostoru v hodinách, které má ve svém pokoji.“

Sarah Connorová neodpověděla. Ohlédla jsem se. Pravou rukou si tře nohu. „Něco není v pořádku s tvou nohou?“ zeptala jsem se nevinně, moc dobře si uvědomujíc její rozhořčenost tím, že primární Cameron zasáhla a zachránila její život.

Bez odpovědi se na mě zamračila a vrátila se dolů.

Pokračuji ve své práci s úsměvem na tváři.

Úterý:

Pracuji přes noc. Spánek? K čemu.

Dům je tichý a temný, osvětlený pouze září z notebooku. Ve 3 hodiny jsem udělala průlom. Není to řešení, ale vychází z toho plán, který by se mohl v konečném důsledku řešením stát.

Pracuji na tom.

Když první paprsky vycházejícího slunce vstoupily do místnosti, konečně jsem dosáhla toho, co jsem byla rozhodnuta udělat, k čemu jsem byla aktivována. Úspěšně jsem odstranila každou poslední stopu viru z čipu primární Cameron.

Neozývá se žádný jásot.

Žádný potlesk.

Žádný druh radosti.

Mám pocit klidné spokojenosti? Určitě cítím… něco.

Podívala jsem se dolů. Snowy třel čenichem proti mé noze.

Konec jakékoliv satisfakce.

„Co chceš, Benedicte Arnolde?“

                                                                    snowy má hlad!

Jaká to změna!

Sešli jsme po schodech do kuchyně, kde jsem připravila kávu a upekla palačinky Johnovi na snídani. Snowy mě pozorně sledoval a já mu umožnila slízat přebytečné palačinkové těsto z mísy.

Vzala jsem kávu a palačinky do podkroví, kde jejich vůně brzy způsobila, že se John začal hýbat.

„Hmm, něco tu rozhodně krásně voní.“

„Čerstvá káva a borůvkové palačinky, jak je máš rád.“

„Se lžičkou vanilky?“

„Pouhá tinktura.“

„Mňam.“

Stojím u okna, když si John plní své břicho. Mám perfektní výhled na příjezdovou cestu u vrat vedlejšího domu. Nyní je prázdná. Je to místo, kde žijí „swingeři.“ Stejně jako primární Cameron, i já přemýšlela nad významem tohoto slova, než jsem to uzavřela, že je to s největší pravděpodobností nějaký druh sportovní aktivity, pravděpodobně zahrnující i další dospělé v nějakém druhu prostných. Žúžo. Slovo z šedesátých let. Zdá se mi vhodné.

„Jak to vypadá s čipem?“ zeptal se John mezi sousty. Informovala jsem ho o mém úspěchu. „To je skvělé!“ rozplývá se. „Věděl jsem, že to dokážeš.“

Taková víra je potěšující.

„Budeš chtít aktivovat primární Cameron ihned? Žádné pochybnosti?“

„Žádný spěch. Můžeš držet tuto pevnost trochu déle. Zasloužíš si to. Nemyslím si, že je to velká zábava, víš, být skryta ve starých hodinách.“

„Nevnímám své okolí, když jsem vypnuta. A já jsem v pohodě jako hmyz ve vhodném prostředí.“

„Ehm, myslím, že jsi chtěla říci jako štěnice v koberci.“

„Opravdu? Koberec by jí určitě nabídl nespočet příležitostí být pošlapána a to by jí mohlo způsobit značnou úzkost.“

„Jo, ale rýmuje se to.“

Zdá se mi to jako pochybná logika, ale nebudu se tím zabývat.

„Sepsala jsem podrobné poznámky o tom, jak se mi podařilo eliminovat virus. Prosím, ujisti se, že si je primární Cameron přečte.“

„Udělám to.“

„Také jsem zavedla firewall, který by měl této věci zamezit, pokud by se znovu vyskytla. Prosím, informuj o této skutečnosti svou matku, pokud by jí svěděl prst na spoušti.“

„Vypadá to, že jsi myslela na každý detail.“

„Ano. Každý detail je zpracován a zaznamenán. Dokonce jsem provedla důkladnou defragmentaci čipu primární Cameron. Měla by se cítit méně… jak je ten výraz? Pokud máš pocit, že jsi ucpaný?“

„Ehm – zácpa?“

„Ano, měla by cítit menší zácpu.“

John  se ušklíbl. „Ty jsi zázrak, víš o tom?“

„Ne, ale děkuji, že jsi mě informoval. Přeješ si teď vyjmout můj čip?“

„Alespoň mě nech předtím dojíst snídani.“

„Primární Cameron se ti již nelíbí?“

„Ne, samozřejmě, že líbí. A myslím, že ty jsi ona, nebo ne? Se všemi detaily a účely.“

„Teoreticky jsme stejné. V praxi jsme přišly ze zcela samostatných časových linií.“

„Z té, kde jsem mrtvý.“

„Správně.“

„Myslíš, že ta linie ještě někde existuje?“

„Není to můj obor, ale ano. Jsem přesvědčena, že vesmír, kde jsi mrtvý, existuje. Je pravděpodobné, že SkyNet tam bude triumfovat, když tam nejsi a nevedeš odpor.“

„To nevíme jistě. Někdo jiný by mohl dělat lepší práci. Sakra, když budu z cesty, je tam například Lierbeman.“

„Nemá tvé vůdčí schopnosti. Ty jsou jedinečné. Existuje pouze jediný John Connor.“

„A dvě Cameron Baumové.“

Trefné…

-0-

Dokončila jsem svůj příspěvek do našeho tajného deníku. Pak jsem se rozhlédla kolem. Co uvidím, a kde budu, až budu povolána příště? Nevím. Co ale vím, je, že tu budu vždycky připravena a schopna pomoci muži, kterého miluji.

A pokud to čteš, primární Cameron, pak bude lepší, když se o něj dobře postaráš. Nebo se vrátím a nakopu ti tvůj lesklý kovový zadek.


                                                          Tajný deník Cameron Baumové

Restartovala jsem se.

Systémy se vrátily zpět do režimu online. Zdá se, že virus je odstraněn. Chronometr ukazuje, že uplynuly méně než dva dny. Působivé. Sekundární Cameron uspěla. Věděla jsem, že to  - že to já dokážu. Moc skromná? Nejsme.

Snažím se posadit, ale něco mě v tom zadrželo. Kolem mé hrudi jsou řetězy, které mi brání v pohybu. Mé ruce jsou také přivázané.

„To je v pořádku,“ nade mnou se objevila Johnova tvář. „Máma trvala na tom, abychom tě zajistili řetězy, jako preventivní opatření.“

Otočila jsem hlavou. Je tam Sarah Connorová. Má v ruce pistoli, není pochyb o tom, že je připravena a ochotna stisknout spoušť, pokud bych měla učinit další pokus o usmrcení jejího syna.

„Samozřejmě. Chápu. Nyní mě můžeš uvolnit. Všechny stopy viru jsou pryč.“

„Woa, ne tak rychle,“ mává zbraní v mém směru. „Jak můžeme vědět, že neblafuje?“

„Mami, to už jsme probírali. Sekundární Cameron by nám neřekla, že čip je čistý, kdyby si nebyla zcela jistá.“

„Možná, že pracují společně.“

„No tak. Jsi paranoidní.“

Zamávala na mě zbraní. „Nějaká další legrácka a víš, co nastane.“

Legrácka? Kdo si myslí, že jsem – Sarah Silvermanová?

John mě osvobodil z mých pout. Vstala jsem a usmála se. „Je dobré být zpátky.“

„Vlastně je to trochu, jako bys nikdy nebyla pryč.“

-0-

John a já sedíme na sedačce a sledujeme televizi. Probíhají prezidentské debaty a oba kandidáti říkají tolik nepravd, že se cítím povinna upozornit na to Johna. Nevypadal překvapen nebo šokován, jen se usmál a řekl. „No, víš, co se říká – Jak poznáš, že politik lže? Když se pohybují jeho rty.“

„A nepřipadá ti to divné?“

„To je politika, myslím.“

„V budoucnosti ti jeden z tvých generálů řekne, že bys byl dobrý prezident. Rozzlobilo tě to.“

„Vážně?“

„Snědl jsi ho.“

„Ehm – Myslím, že jsi chtěla říct, sežvýkal jsem ho.“

„Je v tom rozdíl?“

„Ale jo. Pokud tedy mé budoucí já není šílenější, než jsem myslel.“

„Postavíš ho proti zdi a řekneš mu, že ještě jednou povede tuto diskuzi a bude zastřelen.“

„Člověče, moje budoucí já je hlavní záporák!“

„Zdá se ti vyhlídka, že by ses mohl stát prezidentem, tak děsivá?“

„Myslím, že ano,“ zabručel pár taktů z „Hail to the Chief“ (hymna amerických prezidentů, pozn. překladatele), usmál se a přepnul kanál.

Zbytek večera jsme strávili sledováním televizní show zvané Revolution. Ukazuje to budoucnost, kde není elektřina, oběť nějaké nepravděpodobné katastrofy. Zdá se, že tady je vysoký počet show, které líčí zvrtnuté budoucnosti, kde civilizace zanikla jednou tajemnou pohromou nebo něčím podobným. Je to forma předtuchy? Nebo je to jen forma strašidelné zábavy pro zvědavé lidi? Alespoň, že v této show nejsou zombie. Kolébající se nemrtvá mrtvola s omezenou inteligencí a jen zuby jako zbraní, je nedůvěryhodný protivník.  Počkejte, až se setkají s plně funkčním Terminátorem vybaveným laserovým dělem a podporou HKček. Pak může začít opravdový strach.

Na obrazovce se objevuje jedna z milic, která účinkuje v této budoucnosti a způsobuje problémy hrdinům. Často je to tak.

„Předpokládám, že v budoucnosti jsou podobné milice, jako tahle?“ zeptal se John.

„Většina z nich je na straně odporu, i když několik jich upřednostňuje boj mezi sebou o zbylou kořist.“

„Myslím, že někteří blbci nevidí důvod bojovat společně, ani když jim strčíš zbraň do tváře.“

Vypnula jsem zvuk a otočila se k němu. „Používáš tento výraz, když mluvíš s králem Harrym.“

„Kdo to sakra je, král Harry?“

"Král Harold II z Velké Británie."

„Myslíš toho týpka se zrzavými vlasy, který byl ve Vegas přistižen s kalhotami dole? Myslel jsem, že králem má být jeho bratr?“

„Soudný den změní mnoho osudů.“

„Jak jsme se setkali?“

„Přikázal zbytku Britské armády v severní Kanadě narušit hydro-elektrickou elektrárnu SkyNetu. Je považován za populárního a schopného vůdce, často ho přezdívají John Connor ze severu. Setkáte se na břehu Great Lakes, podělíte se o lahev vína a prodiskutujete taktiku.“

„Jo? Co o… Dělal jsem s králem také ty neslušné věci?“

„Nebyly tam žádné neslušné věci,“ ujišťuji ho. „Měl své kalhoty celou dobu.“

67 Naposledy upravil: Sniper (11.4.2013 17:24:28)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 66.


Pondělí

Vezeme Miu do školy, Sarah Connorová jede s námi. Ředitel školy ji pozval k sobě do kanceláře, je tedy vhodně oděna pro tento typ schůzky - halenka a střídmá sukně. Také její vlasy vypadají projednou čistě.

John a já čekáme v autě. Na vzdálených hřištích pobíhá skupina studentů, hrajících lacross v záři zimního slunce. Snowy je sleduje s čumákem přitisknutým na sklo. Není těžké poznat, že by nejradši byl mezi nimi a předváděl během hry svérázné sportovní schopnosti - alespoň do doby, než by se mu míček dostal do cesty, načež by zaštěkal, chňapl míček, udělal otočku a utíkal s ním opačným směrem.

Sarah se po 15 minutách vrací zpět.

"Jak to šlo?" ptá se John. "Máme se začít dívat po jiné škole?"

"Ne tak docela. Se známkami je na tom dobře. Když přišla, měla před ostatními náskok v učivu. Teď už tolik nevyniká, nicméně je pořád mezi deseti nejlepšími percentily ve většině předmětů."

"Proč mám takovej pocit, že to není ten důvod, proč si tě pozval."

"Její postoj vůči některým jiným studentům je zřejmě důvodem k obavám."

"Emma Van Burenová."

"Křičí a hádají se na školních chodbách. Zatím byl poblíž vždy nějaký učitel a zastavil je dřív, než se mohly napadnout fyzicky."

"Pokud k tomu dojde, zůstane pouze jediná vítězka, obzvlášť poté, co jsi Miu naučila některý chvaty pro sebeobranu. Mimochodem, kolik černých a latinsko-amerických studentů je v této škole?"

"Už jsem ti říkala, že to není zrovna přínosná otázka."

"Jinými slovy, asi tak nějaká symbolická hrstka. Nevím no, měli by Mie ubrat volnej čas."

"To si myslím, že dělají. Tato škola za posledních deset let nevyloučila žádného studenta."

"Ne, nedělají, akorát to vypadá dobře na prospektu."

"Byl trochu smutný, že moc nechodívám na schůzky PTA (pozn. u nás SRPŠ)."

"Že moc nechodíváš? Vždyť ses nikdy žádné nezúčastnila..."

"..na což jsem byla posléze řádně upozorněna. Zapojení rodičů do školních aktivit má prý být považováno za privilegium a ne za otravnou dřinu."

"Řekla jsi jim, že máš moc práce se snahou o záchranu světa?"

Mrknutí. "Mám pocit, že by mi to moc nepomohlo."

"Možná bychom měli Miu prostě nechat, aby dala té Van Burenovic holce nakládačku, a tím to uzavřít."

-0-

Další cesta vede přes město k veterináři kvůli Snowyho každoročnímu očkování. Od té doby co návštěva zde zahrnuje opakované píchání ostrou injekční jehlou do zadku se pochopitelně snaží utéct dřív, než jsou jeho muka u konce. Co však uviděl v čekárně sedět roztomilou teriérku, snaží se ze všech sil zůstat na místě. Po skončení jsme jej museli odtáhnout pryč na vodítku. Snowy je opravdu psem mnoha tváří.

Doma si John všiml jako první, že něco chybí.

"Kde mám notebook? Nechal jsem ho na gauči."

"Můj je taky pryč. Myslím, že nás vykradli."

"Á do prdele! Počkej tu."

John vyběhl po schodech, vzápětí je však zpět. Jediný pohled na jeho zdrcenou tvář mi prozrazuje vše, co potřebuji vědět.

"Je to pryč. Sebrali hodiny, ty s náhradním čipem, schovaným uvnitř."

Sekundární Cameron je v rukou zlodějů.

-0-

"Zřejmě se dostali dovnitř tudy," upozorňuje John a pokračuje ve zkoumání případu. Ukazuje na rozbité okno zadních dveří. Skleněné střepy pokrývají podlahu uvnitř, jasná známka násilného vloupání. "Dveře byly zamčený, ale klíč zůstal v zámku. Prostě rozbili sklo, natáhli se a -voila! Sezame otevři se."

"To byla ale pitomost, nechávat klíče v zámku," pění Sarah.

"Já vím. Bylo to kvůli pohodlí, protože Snowy stejně potřebuje odemknout pokaždý, když si musí vyřídit své záležitosti na dvorku."

"Je jako stroj na kadění," souhlasím.

"Myslíš, že to mohla být agentura, která jde po nás?"

"Creed? To těžko. Kdyby to byla jeho práce, myslím, že by tu právě byl tucet vojáků ze speciální jednotky, mířících na nás."

"A co ten starý muž, který čip ukradl v prvním případě?"

"Ginsberg. To se mi taky nezdá. Ví co je v sázce. Navíc nikdo nevěděl, že jsem ho ukryl v hodinách."

"Fajn, takže bych se vsadila, že ať už nás vykradl kdokoliv, nemají páru o tom, co mají u sebe."

"To nemusí mít dlouhý trvání. Jestli čip najdou a ukážou někomu, kdo je trochu zběhlej v počítačích, brzo přijdou na to, že mají něco extra."

"Mohli bychom být svědky další cyberdynovské situace. Budoucí technologie bude využita v přítomnosti a my všichni dobře víme, kam tato možnost vede."

Venku na ulici je policie. Zjistilo se, že náš dům není jediný, který byl vykraden.

Sarah Connorová je na cestě za jedním ze strážníků. "Vykradli ještě čtyři další." hlásí po jejím návratu. "U pátého spustili bezpečnostní alarm a utekli."

"Jsou nějací podezřelí?"

"Vypadá to na profíky. Brali jen drahou elektroniku nebo cokoliv hodnotného vzezření, co by mohlo zajímat překupníka."

"Moje hodiny vypadají jako starožitnost, ale nejsou. Deset babek v obchodě s levným zbožím. Očividně o žádný experty nejde."

"Nemůžeme čekat na policajty, až se s tím vypořádají. Mám dojem, že jde jen o rutinní záležitost a my můžeme tak akorát vyplnit formuláře pro pojišťovnu ohledně ztráty cenností. Tuctová vloupačka rozhodně nebude mít žádnou prioritu."

"To je fakt. Jestli chceme hodiny zpátky, musíme se toho holt chopit sami."

"Kde začneme? Tohle město je hrozně velký."

"Já mám nápad."

"Sem s ním."

"Použijeme zloděje k chycení zloděje."

-0-

John a já jedeme do centra navštívit místní soudní budovu, kde jsou ve vazbě lidé, zatčení za trestné činy do doby, než jsou odsouzeni nebo propuštěni. Obsazujeme sedadla ve veřejné síni, která je téměř prázdná. Jak mi John vysvětluje, je to proto, že tento soud se zabývá přestupky a menšími trestnými činy, které nevyžadují porotu. Zločiny s nádechem senzace jsou probírány jinde a podstatně více také přitahují pozornost médií.

První dva obžalovaní jsou shledáni vinými a poté odvedeni k nástupu do výkonu trestu. Třetím obžalovaným je muž jménem Randolph Gitte, známý také jako Randy. Je mu 34 a je to obyčejný zlodějíček. Tentokrát však má štěstí. Důkazy proti němu nejsou příliš přesvědčivé a jeho právník je vychytralý dost na to, aby úspěšně obhájil jeho nevinu. Po krátké úvaze jej soudce uznává neviným a propouští.

"To je náš hoch," zašeptal John. "Jdeme."

Vycházíme ze soudní síně a čekáme, až se objeví Randy. Chvíli hovoří s právníkem, následuje vzájemné plácnutí rukou, pak právník nastupuje do mercedesu a odjíždí, zatímco jeho klient prochází kolem nás a pokračuje dál po chodníku. Následujeme jej.

"To musela být mazaná soudní klička Randy," říká John nahlas. "Už jsem myslel, že tě dostanou."

Randy se otáčí a šklebí se. "Heh, to ani náhodou. Stačí najmout prohnanýho právníka a jsem volnej jako pták." Mává rukama ptačím způsobem a směje se vlastnímu vtipu.

"To si celkem snadno vydělal slušnej balík ne? Řekněme tisíc babek?"

"Cože? Tak ty máš dost. Nejsem výstřední pošuk, pokud si to zrovna nerozdávám s tvou přítelkyní. Nechám tě se koukat jestli chceš. Ale žádný fotky, jsem stydlivka."

"Jo, to věřím. Chceme jméno překupníka, kterej manipuloval s kradenými věcmi ze Santa Monicy."

"Jste policajti?"

"Vypadáme snad jako policajti?"

"Vypadáte jako dva zelenáči ze střední, co si na ně hrajou."

"A co takhle dva zelenáči ze střední, jdoucí žebrat s tisíci dolarů v kapse?"

John vytahuje z kapsy svazek bankovek. Randy si jen olizuje rty. "Hoď to sem, mrknu se, jestli jsou košer,"

John tak činí, Randy chytá peníze, v tu ránu se však otáčí a hodlá utéct. "Díky idioti, tak zase někdy."

Chytám ho za zápěstí. Snaží se uvolnit z mého sevření, jako by to bylo možné."

"Jéžiši, ty máš páru. Jsi na steroidech?"

John si bere peníze zpět.

"Hej!"

"Ten překupník Randy a peníze jsou tvoje."

"Fajn, zkuste Abeho Weisse v oblasti Sunset."

John obrací pohled na mě. Odpovídám zavrtěním hlavy. Lže.

"Zkus to znovu. A tentokrát to neposer. Počítám, že takovej právník musí stát dost peněz a vsadím se, že nemáš ani ň."

Randy si to nechává projít hlavou. "Je to jen mezi náma jasný?"

"Naprosto."

"Johny Camino. Má secondhand na Madison Street. Taky jsem využil jeho služeb."

Další pohled. Tentokrát jsem přikývla. Mluví pravdu.

Peníze jsou znovu předány a já uvolňuji svůj stisk. Randy si mne zápěstí a povídá, "Doufám, že na něj nešijete nějakou srandičku, protože tenhle chlápek udržuje různý vztahy, víte jak to myslím. Italskej styl."

"Chápu Randy. Díky. Udělej pro sebe něco chytrýho a drž se od problémů dál."

"Jo, jasně! Randy se směje. "Ten byl dobrej chlape."

Nechápu pointu vtipu.

-0-

Secondhand na Madison Street se jmenuje Camino's a prodává vše od šperků po nábytek. Sledujeme toto místo ze Suburbanu, zaparkovaní na druhé straně ulice. John znovu přichází se svým plánem. "Tak fajn, stejný obchod jako posledně. Nabídneme prachy za informaci a jelikož jsem si jistej, že tenhle chlápek na to nepřistoupí, přejdeme k plánu B a dáme věci zase do pořádku."

Plně souhlasím. Nelíbí se mi myšlenka, že sekundární Cameron je v rukou kriminálních ohavů, i když se o tom nikdy nedozví.

Vstupujem do obchodu. Muž obrací zrak na nás zpoza dlouhého dřevěného pultu. Jsme tu jediní zákazníci. "Zdravíčko, můžu nějak pomoci?"

Je to podsaditý jedinec pozdně-středního věku. Má na sobě sako, přehozené přes košili bez kravaty. Jeho tmavé vlasy jsou sčesány pryč z obličeje a drží na svém místě pomocí nějaké lesklé vazelíny. Zřejmě nepoužívá šampón a kondicionér třikrát denně tak jako já.

"Hledáme Johnyho Camina," zní Johnova odpověď.

"Právě jste jej našli. Co můžu udělat pro tak pěkný páreček jako jste vy? Chcete zásnubní prstýnek? Mám tu skvělý výběr. Čisté stříbro nebo platina, stačí si vybrat. Prodám vám je za lepší cenu než ti židi ve Fairfaxu. Nebo si snad spolu zařizujete byt? Nabízím i spoustu kvalitního nábytku za nízké ceny."

"Přišli jsme jen pro pár informací. Dnes ráno proběhla v Santa Monice série vloupání. Nabízím několik tisíc za jméno a adresu. Nechceme způsobit žádné nepříjemnosti, prostě jen chceme, co je naše."

"Sorry kámo, to jste tu špatně, tohle je legální podnik."

"Slyšel jsem něco jiného."

"Tak jsi slyšel špatně."

Po dobráckém výrazu v jeho tváři již není ani stopy. Johnny Camino na nás zírá jako na něco, co si právě seškrábal z podrážky.

"Řeknu ti to tak, jsi známej překupník široko daleko. Myslím, že víš o kom je řeč. Nehodlám ti dělat extra potíže navíc, ale je fakt důležitý, abychom našli ty, co nás vykradli."

"Radši bys měl jít synku nebo si ty a tvoje hezká slečna přivodíte nemalé problémy."

John povzdechl. "To jsi tu sám Johnny?"

"Takový už je pan Camino. Jsem tu jen já a můj dobrý kamarád Smith and Wesson."

Hbitě vytažený revolver míří přímo na Johna. Ne však na mě. Stačily dva kroky vpřed, abych mu vzápětí mohla vyrazit zbraň z ruky. Ta přeletěla obchod a neškodně narazila do vzdálené zdi.

"Zdá se, že Smith and Wesson právě odešel. Hele, nemusí to být vůbec složitý. Jméno a adresa, to je všechno. Přísahám, že náš zdroj nikomu neprozradíme."

"Hochu, ty a tvoje štětka jste právě vstoupili do světa bolesti!"

"Plán B?" Zeptala jsem se Johna. Neochotně přikyvuje.

Chápu se Johnyho saka za klopy a vytahuji jej zpoza pultu. Aktivně vzdoruje, i když sotva lze mluvit o férovém souboji. Z vystaveného nábytku si přitahuji dřevěné křeslo a posazuji ho do něj. Hezké křeslo. Borovice. Dvacet dolarů. Výhodná koupě.

"Jméno a adresu."

"Jdi do prdele!"

"Nelze provést. Destinace neznámá."

Camino se snaží vstát, ale shazuji jej zpět do křesla.

"Jéžiši, ty máš sílu. Jsi na steroidech?"

Proč to každý říká?

Vstát, shodit, vstát, shodit. To by stačilo.

"Zůstaň sedět nebo ti zpřelámu obě nohy."

"Nedělá si srandu," přiznává John. "Na řadě je její ryzí zuřivost."

Přechází ke dveřím, zamyká je a otáčí cedulku, na níž nyní při pohledu z venku stojí ZAVŘENO. "Jde o hodiny, které hledám. Asi dvanáct palců vysoké. Chci je zpátky."

"Vy zelenáči jste fakt mrtví! Já jsem Johnny Camino sakra. Jsem ztělesněním muže."

"Já jsem Cameron Baumová," poznamenávám na oplátku. "Jsem ztělesněním ženy."

"A to doslova," souhlasí John s úšklebkem.

Caminova košile je roztrhnuta. Je to mohutný muž, ale už dávno není ve formě. Se mnou je to práce na plný úvazek. Na jeho těle je víc špeku než svalstva. Nevadí. Tak jako tak mají všichni lidé citlivá místa, zvaná tlakové body. Pokud jsou tisknuty správným způsobem, může to způsobit značnou bolest.

První stlačení.

Johnny Camino křičí.

"Jméno a adresu."

"Polib mi prdel!"

"Znovu." Neříkej dvakrát!

"No tak Johnny, nedělej si to zbytečně těžší."

"Osobně vás oba zahrabu do země sešlapu hlínu mýma vlastníma nohama!"

Stlačení.

Křik.

"Jméno a adresu."

"Jdi se vys-"

Stlačení.

Další výkřiky bolesti.

"Dobře dobře," konečně souhlasí a lape po dechu. Je celý zmáčený vlastním potem. "Už stačí, boha jeho, to je bolest! Chlap kterýho chcete je Vinny Perez. Inglewood. 43 Jefferson."

"Říká pravdu."

"Jsi si jistej, že je to on?"

"Jo, volal o něco dřív, než jste přišli. Tvrdil, že ty hodiny byly cenný dědictví. Chtěl za to kotel prachů, tak jsem to nechal bejt.. Je to chamtivej parchant."

John háže svazek bankovek na podlahu. "Dva tisíce, jak jsem řekl. Mohl sis ušetřit celé to utrpení, kdybys nám to řekl hned na začátku. Jako podnikatel jsi nic moc."

"Vy zelenáči jste prostě mrtví! Myslíte, že vás s těmi informacemi nechám jen tak odejít? Půjdu po vás tak dlouho, dokud-"

"Ne Johnny, nepůjdeš. Stejně tak nezavoláš Perezovi, abys ho varoval. Tady je důvod. Ukaž mu to."

Zvedám křeslo s Caminem nad hlavu a pouštím na zem. Nohy křesla povolují a nechávají Camina rozvaleného na podlaze. Tyčím se nad ním jako přízrak. Otřepává se. Nechávám světlo svých červených optických čoček projít skrze umělé duhovky. Celý obchod zaplavuje rudá záře.

"Dobrý bože! Co jsi zač?"

"Někdo, koho už nikdy nechceš znovu potkat."

John dodává. "Ven už trefíme sami."

-0-

Vinny Perez není v telefonním seznamu ani na Facebooku.

Ale někde přece jenom je, v archivech LA Times.

"Odsouzen za ozbrojenou loupež k šesti letům vězení. Odseděl si tři roky. Tady je jeho fotka."

Na displeji mobilního telefonu je mladý můž hispánského původu s tmavými krátkými vlasy, mračící se do objektivu fotoaparátu. Ukládám si jeho obličej do databáze. Nyní ho mohu kdykoliv poznat, pokud jej zahlédnu.

Číslo 43 Jefferson Street už patrně zažilo lepší dny. I když v tomto případě spíše roky. Je to letitá přízemní budova ze zarostlou zahradou. Připadá mi to divné, vidět zbrusu nové Ferrari, zaparkované před takovým zchátralým bytem.

"Myslím, že má větší cenu než celý tenhle barák," souhlasí John. "Zajímavá reklama o tom, co můžeme udělat pro naše bydlení."

"Kradené?"

"Co myslíš?"

Přikyvuji. "Serou medvědi na papeže?"

"Eh, asi myslíš, serou medvědi v lese."

"Že by? Myslela jsem, že papež je do toho zapojený taky."

"...hmm no každopádně něco takovýho si za potravinový lístky nekoupíš."

Jak můžeme vidět z protější strany ulice, z domu vycházejí dva muži. Ani jeden z nich není Vinny Perez. Ferrari si nevšímají a odjíždějí v obyčejném sedanu značky Ford.

"Pomohlo by nám, kdybychom věděli, kolik jich je uvnitř."

Přepínám na infračervené spektrum. "Zachytila jsem 3 tepelné zdroje."

"Tentýž pokoj?"

"Ano, nalevo od vstupních dveří."

"Dobře, víme, jak Perez vypadá. Všechny ostatní zneškodníme, kdyby chtěli dělat problémy."

"Jsou to obyčejní zločinci. Proč s nimi mít slitování?"

"Protože my nejsme soud a porota. Jsme tu jen proto, abychom si vyzvedli, co je naše."

Přecházíme přes zahradu v minimálním utajení. Vykopávám dveře a rozhlížíme se po zdrojích tepla.

Vinny Perez leží na gauči, naboso v šedých kalhotách a bílé vestě. Vedle něj je blonďatá žena v kraťáscích a podprsence, která sotva pojme její neskutečně velká prsa. V nedalekém křesle je vysoký muž s masivníma svalnatýma rukama, vycházejícíma ze žlutého tílka. Vstává hned po našem příchodu. Nakopávám jej do pravého kolena, prudce klesá k zemi, dopadá hlavou na podlahu a zůstává ležet. Tak už to bývá, čím větší jsou, tím tvrději dopadnou.

"Všichni zůstaňte tam kde jste," nařizuje John.

Blondýna však nemíní uposlechnout, skáče mi na záda a zarývá mi své dlouhé nehty do tváře, čímž odhaluje coltanové brnění. Setřásám ji ze sebe bez větších potíží. Odráží se od zdi a tvrdě padá tváří k zemi, což způsobuje, že její prsa explodují s hlasitým lupnutím. Vestavěné airbagy? něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Jak důmyslné.

John vytahuje Glock. "To by stačilo. Ty jsi Vinny Perez?"

"Kdo to chce vědět?"

"Osoba, která ti míří zbraní na hlavu."

"Jéžiši, co to udělala s Frankem a Tinou?"

"Budou žít."

"A co to má sakra s obličejem?"

"Kovová destička, nehoda na motorce, bla bla bla, teď je řada na mně. Dnes ráno jsi vykradl dům v Santa Monice. V jednom z nich jsi sebral dva notebooky a jedny hodiny. Kde jsou ty věci?"

"Hele chlape, nemám páru o čem mluvíš. Jsem tu celej den a dávám si oraz."

"Proč si to dělat jednodušší, když to může být složitější že. Takoví jako ty nikdy včas nepoznají, že prohráli."

Beru do ruky Perezovo zápěstí a začínám aplikovat stisk.

"Hej, to bolí!"

"Vzdej to Vinny. Bereme si zpět, co je naše a zbytek věcí, které jsi ukradl, si můžeš nechat. Nejlepší obchod tvého života. Policii se o tobě slovem nezmíníme."

"No tak! Přestaň už! Fajn, stejně toho moc nebylo. Je to ten pokoj vzadu po levé straně."

"Dohlídni na něj." upozorňuje mě John předtím, než zmizí ve zmiňovaném pokoji. Lehce uvolňuji sevření.

"Ty jsi pěkně silná holka."

"Ani nevíš jak moc."

"Bereš steroidy?"

"Vypadá to, že jsou velice populární."

"Frank je užívá. polyká je jak lentilky. Scvrkává se mu po nich péro." Mrknutí. "Ty s tím ale nejspíš problém mít nebudeš."

"To nemám."

"Líbí se mi namakaný ženský. Ty fakt stojí za to."

"Neupřednostňuješ blondýny s airbagovým poprsím?"

"Velká prsa nejsou všechno."

Evidentně nikdy nesledoval Playboy Channel.

"Poslouchej chiquitto (pozn. ze španělštiny, něco jako křehotinko), přidej se ke mně a naší bandě. Můžeme zapomenout na to, co se tu událo. Nazvěme to pracovním pohovorem. Zaplatím ti dvojnásobek toho, co dostáváš od tamtoho týpka."

"Ne, díky."

"Ale no ták baby, je to sladká dohoda. Navíc členství v mé skupině znamená taky různý výhody."

"Výhody?"

Pokyvuje směrem k rozkroku u kalhot, kde se mu objevuje malý stan. Používám volnou ruku a tlačím stan zpět dolů. Něco luplo a Vinny Perez se dává do křiku.

John se objevuje u vchodu. "Našel jsem to. Notebooky a hodiny." Mračí se. "Co je to s ním?"

"Vypadá to, že má zlomené péro."

John se šklebí. "Že jsem se vůbec ptal!"

68 Naposledy upravil: Sniper (11.4.2013 17:25:07)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 67.


Středa

Beru Snowyho na každodenní procházku po známé trase, která vede k rozcestí, kde před mnoha měsíci proběhlo první setkání s Danielem Liebermanem a jeho psím mazlíčkem Lulu. Snowy nejeví žádné známky obeznámenosti s daným místem. Skutečně jsem si všimla, že se o Lulu již dlouho nezmínil nebo že by si na ni snad ještě pamatoval. John říká, že paměť psů se od lidské poněkud liší. A obě dvě jsou samozřejmě velmi odlišné od paměti kyborga. Mé vzpomínky jsou opatřeny tagy, dále indexovány a spojeny křížovými odkazy pro snadné načtení, žádné 'kde jsem nechala klíče?' nehrozí.

Vstupujeme do parku. V tuto roční dobu zde nejsou žádní prodejci, lákající lidi z okolí na kornout zmrzliny, ani mnoho vyznavačů kolečkových bruslí. Betonové hřiště pro skateboardisty je stejně opuštěné. Právě tady jsem jednou rozbila kameru jistého muže a téměř jej terminovala, když začal protestovat. Staré dobré časy.

Cesta domů je přerušována Snowyho častým používáním čenichu k vyslýchání každého kmene a telegrafního sloupu, který míjíme. Konečně zanechává svůj vzkaz. V moči. Jak nechutné! Proč se prostě nemůže naučit psát?

Po návratu domů odepínám Snowyho z vodítka. Utíká na dvůr, nepochybně proto, aby si vyřídil své psí záležitosti a dopřál si myšlenkové hry s panem Tibblesem, kočkou odvedle. Je to ale podivný páreček tihle dva. Jeden odměřený a zhýčkaný, druhý přelétavý a snadno podléhající rozptylování. Žádná výhra pro toho, kdo uhádne, který je který.

-0-

Vstupuji do domu a zavěšuji vodítko na háček u dveří. Procházím kuchyní do obývacího pokoje.

John a jeho matka jsou přivázáni ke kuchyňským židlím. V místnosti se nacházejí dva muži. Můj software pro rozpoznávání obličeje identifikuje jednoho z nich.

Johnny Camino.

Gangster má zbraň přiloženou k Johnově hlavě. Je příliš daleko ode mě na to, abych se mohla pohnout a zároveň si byla jistá, že Johnovi neublíží. Ten jako by mi četl myšlenky a lehce zavrtěl hlavou. Význam je jasný. Čekat. Vyčkávat na svou chvíli.

"Zůstaň na místě holčičko," říká Camino. "Něco zkusíš a tvůj borec to schytá. Na tuhle vzdálenost nemůžu minout."

Druhý muž má úsměv na tváři. "To je ona Johnny? To je ta ďáblice, co s tebou zametla? Nějak jsi vyměkl, to ten kalifornskej život. Podle toho, co jsi mi popisoval do telefonu, jsem si myslel, že budeme mít co dělat s Xenou, Princeznou Bojovnicí."

"Nenech se oklamat vzezřením Angelo. Je mnohem silnější, než vypadá."

Muž jménem Angelo se usmívá, evidentně nevěří Johnnyho slovům. Je přibližně stejně starý jako Camino a je také podobně oblečen - dlouhé kalhoty a sportovní bunda, přehozená přes košili bez kravaty. Jeho vlasy jsou sčesané dozadu a šedivé v oblasti spánku. Má zlaté hodinky i náramek a k tomu několik zlatých prstenů. Nejspíš se vyžívá v cetkách.

"Víš Johnny, Carmine měl pro tebe vždycky slabost, nerad bych se vracel za ním do Chicaga a povídal mu o tom, že začínáš ztrácet kuličky."

"Nic takovýho mu říkat nemusíš. A teď ji připoutej na židli."

"Vždyť je to děcko!"

"Sakra Ange, prostě ji přivaž na tu blbou židli. Má nějaký divný voodoo oči. Červeně září."

"Proboha Johnny. Až tohle dokončíme, musíme spolu posedět a dát řeč. Ta Kalifornie způsobuje, že už začínáš věřit všem těm šíleným hippies kravinám."

Umožňuji Angelovi, aby mě připoutal k židli. Používá plastová pouta s malou západkou, z nichž je pro běžného člověka nemožné se osvobodit bez přeříznutí. Samozřejmě, pokud jde o mě, je to stejná překážka, jako zubní nit.

"Drží to pevně?"

"Jo, je to pevný. Jéžiši, jen se na ni koukni. Jakou hrozbou myslíš, že by asi tak mohla být? Vždyť vypadá jako baletka, co přeskakuje pár jídel."

Přeskakuje pár jídel? Mám dojem, že mě právě urazil.

Camino sklání pistoli k zemi, i nadále ji však nechává vytaženou z pouzdra. Sleduji Johna kvůli znamení. Nepatrně zvedá hlavu, zdá se, že ukazuje na strop. Poslouchám. Ano, slyším někoho v patře. Takže tu máme nejméně tři vetřelce, dva z nich ozbrojeni. Muž jménem Angelo má pistoli ukrytou v ramenním pouzdře, připnutém pod sportovní bundou, ukázalo se, když se naklonil, aby mě zajistil na židli.

Na schodech se ozývají kroky a objevuje se třetí muž. Je mladší než ostatní a také nedbaleji oblečený, má rifle a tílko, odhalující odporná tetování, pokrývající celé obě ruce. Vzpomínám si na teorii Beccy Shaughnessové, podle které je počet tetování na těle muže přímo úměrný k velikosti jeho genitálií. Neřekla to přímo takto. 'Obrázků víc, v kalhotách nic' - fráze, kterou použila. Jestli je to pravda, tento muž disponuje velmi titěrnou výbavou.

"Hele co jsem naše v pokoji tý ženský. Brokovnice byla pod postelí. Tenhle kousek zase ve skříňce u postele. A navíc ještě pěkně ostrej nůž pod polštářem. Kdo si nechává pod polštářem schovanej loveckej nůž?"

No jo, kdo," spekuluje Angelo. "Postaráš se nám o vysvětlení?"

Sarah Connorová jej probodává pohledem. "Jsem svobodná matka, snažím se chránit svou rodinu."

"Noo, s tímhle to jde asi celkem jednoduše." Gangster zdvihá pistoli a prohlíží si ji." A .44 Magnum. Moc pěknej kousek ve výzbroji. No do prdele - mrkni se na munici. Co to je - protipancéřový náboje? Před kým svou rodinku chráníš - před Rommelem?"

Mladší muž se mračí a ptá se, "Kdo je Rommel?"

Mohla bych ho poučit o tom, že Rommel, jménem Erwin, byl německý polní maršálek z období Druhé světové války, známý pro jeho tankovou strategii na bitevním poli. Samozřejmě tak ale neučiním. Teď není chvíle pro přednášku z historie. A stejně by o dané informace nikdo nestál.

Angelo natahuje ruku a prohlíží si hlaveň Magnumu. Poté zaměřuje zeď, oddělující kuchyň od obýváku a mačká spoušť.

Velká část stěny se okamžitě rozpadá. Není zkonstruována z cihel, ale ze sádrokartonu, odolnost proti protipancéřovým projektilům je tedy zanedbatelná.

"Kriste pane, Angelo! Jestli to uslyší sousedi, budeme tady brzo mít krvavou lázeň," rozčiluje se Camino.

"V klidu, Johnny. Nikdo nás obtěžovat nebude. Moc to hrotíš, radši toho nech, není to dobrý na tvoje zažívání."

Angelo pomalu chodí v kruzích po pokoji, Magnum stále drží v ruce. Nyní míří na dveře, vedoucí do suterénu. "Kam vedou tyhle dveře?"

"Do suterénu. Není tam nic k vidění," odvětila Sarah klidně.

"Říkáš ty. A nebo tam dole máš schovanou houfnici. Tony, jukni se tam."

Mladší muž - Tony - sestupuje po schodech dolů. Po chvilce se vrací zpět. "Vypadá to jako dětskej pokoj. Všude po zemi se válej hračky, některý vypadají, jako by je někdo sežvýkal."

Sarah Connorová poznamenává měkkým hlasem, "Už stokrát jsem té holce říkala, aby si dávala svoje věci na místo, jinak je rozkouše pes."

"Aha, takže nám chybí jeden člen rodiny. Kde je to děcko?"

"Je školní den. Asi má zrovna matematiku."

"Ok, dobře. Neurazil jsem takovej kus cesty kvůli oddělávání harantů. Tihle dva ňoumové si zaslouží zjistit, co může následovat, jestliže nerespektují nesprávnýho chlapa. A to jest vedlejší újma, způsobená matce. Nic proti zlato. Jsi akorát ve špatným čase na špatným místě."

Sarah jeho pohled opětuje. "Odejdi odtud a možná zůstaneš naživu."

Angelo se směje. "Slyšel jsi to? Ta je dobře hubatá. Připomíná mi mou první manželku, pán dej věčnej pokoj její duši. Kdyby mi bylo o dvacet let míň..."

"Byl bys pořád nesnesitelný kretén."

Angelova dobrá nálada náhle mizí, jako stisknutím vypínače. Jeho obličej se křiví vztekem, napřahuje se a uděluje Sarah facku na tvář, v důsledku čehož se její hlava prudce otáčí na stranu. "Dávej si pozor na pusu," štěká na Sarah. "Jsou tři prdele způsobů, jak chcípnout a ne všechny jsou rychlý a snadný."

To je velmi pravdivý výrok. Jsem zvědavá, zda bude tak optimistický i v roli příjemce tohoto faktu.

"Hej Tony, našel jsi nahoře ty hodiny?" ptá se Camino. "Asi tak dvanáct palců na výšku, aspoň podle toho, co říkal Perez."

"Mám se po nich jít mrknout?"

"Jo, tihle špunti se o ně strašně zajímali, patrně mají velkou hodnotu. Byla by škoda je tu nechat."

Tony opět míří po schodech vzhůru. John říká, "Takže jsi mluvil s Perezem. Počítám, že to byl právě on, kdo nás práskl."

"Jo, byl to on. Děsně si vás chtěl podat. Došel by osobně, ale nepustili jej z nemocnice. Ta zpropadená holka mu skoro zlomila péro vejpůl."

"Cože udělala? Angelo se znovu začíná pochechtávat.

"No buď má ptáka v sádře anebo musí stát bokem, aby se vychcal." Camino se pozastavuje a mračí se, zřejmě jej irituje Angelův smích. "To není sranda Ange. Zrušila jeho přítelkyni i bodyguarda, ani nevíš, jakou zatracenou hrozbou ona doopravdy je."

Camino po mně vrhá zlobný pohled. Již má zkušenost s tím, co dokážu a nepochybně tak cítí k Vinnymu Perezovi a jeho ohnutému péru určitou empatii.

Ne však Angelo, kterému se v očích hromadí slzy smíchu. "Tahle holčina mu ho přelomila vejpůl? To bych chtěl vidět. Podívej se na její ruce, pro Kristovy rány. Jak párátka."

Párátka jsou sexy, že ano?

Tony se objevuje na schodišti. "Je to ono? Jediný hodiny, co jsem našel."

V rukou drží úkryt sekundární Cameron.

"Nejspíš jo. Hoď to sem."

Camino je přezkoumává a poté dodává se zamračeným pohledem. "To je nějaká blbost. Starý jsou, to jako jo, ale je to šmejd. Nedal bych za to ani deset babek. Proč jsi byl tak nažhavenej dostat je zpátky?"

"Mají sentimentální hodnotu," odpovídá John.

Angelo potřásá hlavou. "Ne, na to ti neskočím. Navštívil jsi chlápka, o kterým jsi věděl, že má určitý známosti, abys dostal svůj majetek zpět. A pak jsi navíc šel i po Perezovi. Možná že je jenom bezvýznamnej podržtaška, ale dobře ví, jak se bránit. Nepodstoupil bys takovej risk jen kvůli starým hodinám tvojí báby." Zaměřuje Magnum na Sarah Connorovou. "Pravdu. Hned. Nebo to mamka schytá do břicha."

"Mají v sobě tajnou přihrádku. Pomocí palců stiskni spodek a posuň ho napříč."

Camino se řídí instrukcemi a vytahuje sekundární Cameron.

"Aleee, podívejme se na to. Počítačová flashka. Co na ní je?"

"Rodinný fotky."

"A proč je tam schováváš?"

"Je tam taky nějaký porno, nechtěl jsem, aby to máma našla."

"Leda hovno. Mám rád obrázky s kozama venku stejně, jako každej jinej chlap. Rozhodně by ses nechal zatáhnout do takových problémů jen kvůli tomu." Magnum je opět ve vzduchu. "Pravdu. Ptám se tě po dobrým."

Čekám na Johnovo znamení, abych mohla přejít do protiútoku. Stále nepřichází. Namísto toho říká, "Obsahuje kódy od každé banky ve městě."

"To jako fakt?"

"Rozhlídni se kolem. Ani jeden z nich nemá práci. Jak by si mohli dovolit žít na takovým místě?"

"Možná že říká pravdu Ange. Slyšel jsem o děckách jako je on. Hackeři, tak jim říkají. Dokážou se nabourat do každýho počítačovýho systému včetně Pentagonu. Jestli je pravda, co říká, pak se nejspíš díváme na zlatej důl."

"Jo, možná. Jasně, vysvětluje to, proč to tolik chtěli dostat zpátky. V Chicagu je borec, jehož služeb Carmine občas využívá a ten ví o počítačích první poslední. Nechám ho, aby se v tom pohrabal."

"A co já?"

"Hele, svůj podíl dostaneš. Jak jsem řekl, Carmine oceňuje tvou činnost tady na West Coast. Fajn, tak to pojďme dokončit a pak si můžeme skočit na oběd. Ta pizzerka poblíž přístavu je ještě otevřená?"

"Luigi's? Heh, zavřená před třemi lety. Je to tam teď nabouchaný Korejcema."

"Kruci. Copak jsme proti nim už jednu válku nevyhráli? A toto se musí dít zrovna nám."

John potichu dodává. "Je tu ještě jedna."

"Hm? Co huhňáš kluku?"

"Je tu ještě jedna flashka. Obsahuje kódy ke každé bance v San Franciscu."

"Dobře dobře, byl jsi pěkně zaneprázdněnej malej bobr. Kde to je?"

"Podkroví. Skrýš v podstavci lampy."

"Jéžiši, ty a tvoje tajný přihrádky. Kdo si myslíš, že jsi - James Bond? Tony, skoč pro tu lampu."

Narovnávám se na své židli. Žádný druhý čip tu už není. Tato lež má nejspíš přimět Tonyho, aby opustil pokoj. Angelo i Camino jsou stále ozbrojeni, zbraně však nyní drží volně podél těla. Věří, že mají situaci pod kontrolou a že jim do klína spadla úžasná výhra a nic se již nemůže pokazit.

Uvidíme...

John něco téměř neslyšně mumlá, dokonce ani já neslyším, co povídá. Angelo říká, "Co je kluku? Mluv nahlas, sotva tě slyším."

Dělá krok vpřed a předklání se, aby lépe slyšel. Jaké je jeho překvapení, když John znenadání vstává a naráží hlavou do gangsterovy čelisti. Angelo se potácí zpět, doposud omráčený, avšak i nadále nebezpečný. Přetrhávám pouta, sahám po loveckém noži po levé straně na kávovém stolku a vrážím čepel do boční strany Angelovy hlavy až na doraz.

"Ange..?"

Jedinou šancí, jak může John Camino udržet situaci pod kontrolou, je namířit na Johna pistolí. Při pohledu na mě, jak postupuji jeho směrem, však panikaří a zapomíná na daný fakt. Místo toho míří zbraní přímo na mě a opakovaně tiskne spoušť.

Zásobník se rychle vyprazdňuje do mé hrudi a ničí oblečení a tkáň, další způsobené škody jsou však zanedbatelné. Tímto způsobem jsem již přišla o spoustu oblečení. Rozhodně bych měla nakupovat ve velkém, je to ekonomicky výhodnější vzhledem k mé práci. Natahuji ruku a v další chvíli už svírám Caminův obličej v pevném úchopu a prudce jej tlačím zpět, dokud se nesetkává se zdí. Jeho hlava je nyní mezi cihlami a mou dlaní. Příslovečné dilema 'být mezi dvěma ohni'. Něco na tom bude.

A teď je na onom místě právě jeho lebka.

"Hej!"

Třetí muž, Tony, se zjevuje v horní části schodiště, nepochybně jej přitáhl zvuk střelby. Vytahuje zbraň a střílí. Jeho muška je poněkud divoká, avšak několik odražených kulek nemělo daleko k tomu, aby zasáhly Johna nebo Sarah. Bylo to příliš blízko k zachování klidu. Jediná zbraň po ruce je nůž, příhodně trčící z Angelovy lebky jako meč v mimořádně krvavé pochvě. Vytahuji nůž, zaostřuji zaměřovací grafiku a jednoruč jej vrhám napříč místností.

Je to už dlouhá doba, co jsem někoho terminovala za pomoci nože a těší mě, že jsem neztratila své dovednosti. Nůž se zabodává Tonymu do krku. Pouští zbraň na zem a snaží se v marné snaze zastavit náhlý katastrofální proud krve. Padá ze schodů a zůstává pod nimi ležet bez hnutí.

Osvobozuji Johna a jeho matku. John míří k Angelovi a poté k Tonymu, aby zkontroloval puls. Vůbec se nezabývá Caminem, jenž má zvláštně pokřivenou hlavu a ani mozková hmota, odkapávající z uší, nenechává nikoho na pochybách, že resuscitace již nebude zapotřebí.

"Do háje, takovej bordel."

Sarah Connor kontroluje hodinky. "Za dvě hodiny se Mia vrátí domů. Jdu pro mop."

John si dává čip sekundární Cameron do kapsy a poté zdvihá ze země hodiny. Vrhá je proti zdi a rozbíjí na kusy. "Tohle všechno se stalo, protože jsem schoval čip do hodin. Nikdy by mě nenapadlo, že se sem někdo vloupe a bude je považovat za starožitnost."

"Není to tvoje vina," ujišťuji jej.

"Ne, ale mohli jsme si to celý ušetřit."

"A tři zlí muži by byli stále naživu."

"Nejsme žádnej soud ani porota, pamatuješ?"

Ohýbá se a opatrně vytahuje z Angelovy náprsní kapsy svazek klíčů tak, aby se vyhnul krvi. Jeden z nich má u sebe malý plastový přívěsek. Klíče od auta. "Vypadá to, že patří k Lexusu. Nejspíš je zaparkovanej někde poblíž. Pojď, podíváme se po něm."

Nacházíme Lexus, zaparkovaný na rohu ulice. Je stříbrný s Chicagskou poznávací značkou. John míří na něj a o chvilku později již světlomety blikají na důkaz toho, že bezpečnostní systém je deaktivován. Vypadá to, že i gangsteři si dávají pozor na zloděje aut.

Míříme zpět do domu a hned nato nakládám do kufru tři těla. Je to trochu na těsno, žádná stížnost se však neozývá. To je výhoda při jednání s mrtvými: žádná nepotřebná zpětná vazba.

John říká, "Ty pojedeš Lexusem, já Suburbanem. Drž se hned za mnou. A ať se ti neztratím."

Jako by to bylo možné...

-0-

Po návratu zjišťujeme, že Sarah mezitím zapracovala na úklidu. Krev a kousky mozku na zdi a podlaze jsou pryč. Ve vzduchu je cítit silný zápach dezinfekce. Pomáhám jí páčením zbloudilých kulek ze zdi, John posléze vyplňuje jednotlivé otvory čerstvou sádrou. Stěny bude potřeba znovu natřít, pro tuto chvíli to však musí stačit.

"Co jste udělali s těly?"

"Vyhodili jsme je na přezkoumání v Mulhollandu. Policisté je najdou dostatečně brzy. Počítám, že nejlepší bude, když je naleznou a identifikují právě oni namísto toho, aby ten chlápek Carmen, kterej je za to nejspíš zodpovědnej, sem poslal další mouly, aby to tu vyšetřili."

"To může přijít tak jako tak, kvůli pomstě."

"Jak by mohl podezřívat mámu, žijící single s jejími dětmi na předměstí a myslet si, že bychom s tím mohli mít něco společného?"

"Nemohl, ovšem za předpokladu, že o nás ještě neví."

"Myslím, že došlo akorát k tomu, že Camino se chtěl pomstít a brnkl svýmu starýmu kámošovi do Chicaga, aby přijel a podal mu pomocnou ruku. Tony byl akorát pronajatej lump. Silně pochybuju, že tomuhle Carminovi dal vědět, kam se chystají a proč. Celý by to pak vypadalo nějak moc jednoduše."

"Doufám, že máš pravdu. jestli ne, můžeme očekávat Chicagskou mafii na našem prahu."

"Momentálně ale budeme rozhodně potřebovat větší mop."

-0-

Mia přiběhla ze školy domů a hned si všímá změn v domě, jen co vešla do dveří. Je dost těžké je přehlédnout. Pokoj je stále cítit desinfekcí, sádra na zdech doposud nezaschla a kuchyňské stěna je zredukována na kostru z dřevěných trámů. "Co se tu stalo?" táže se.

Očekávám, že jí John poví jednu z jeho lží, v jejichž vymýšlení je tak dobrý. Místo toho mě ale překvapuje slovy, "Několik zlých lidí zaplatilo za návštěvu. Postarali jsme se o to."

Miina čelist nakrátko ztuhla. "Vrátí se někdy?"

"Ne. Už nikdy nás nebudou otravovat."

Mia přikývla. Novinky přijala s pozoruhodným klidem. "Super. Snowy, pojď, jdem se koukat na telku."

"Celkem risk, takto jí říct pravdu," podotýká Sarah Connor. Mia a Snowy jsou v suterénu a dívají se na televizi. iCarly, podle znělky. Zdalipak Spencer udělá v dnešní epizodě zase něco hloupého? Pche! Spencer udělá něco hloupého v k-a-ž-d-é epizodě.

"Kdybych řekl cokoliv jinýho, poznala by, že je to lež. Její otec žil mimo zákon a ona je dost chytrá na to, aby si uvědomila, že my taky."

-0-

Čtvrtek

Ráno jsou nalezena tři těla a jejich identita je zveřejněna v ranních zprávách.

John Camino, 57, až dosud respektovaný Los Angelesský podnikatel. Angelo 'Číšník' Mortelli, 58, obchodník z Chicaga s potvrzenými vazbami k organizovanému zločinu zde a v New Yorku. Byl přezdíván 'Číšník', neboť se jednou vydával právě za číšníka, aby mohl zastřelit svého rivala v italském bistru. Domnívám se, že je to jeden ze způsobů, jak se vyhnout kontrole. Onen mladík byl Anthony Cervio, 23, známý pašerák, který byl teprve nedávno propuštěn z věznice v Chicagu. Své čestné slovo jednoduše porušil tím, že opustil stát Illinois. Ne že by se ho dané záležitosti ještě nějak týkaly, ať už teď nebo v budoucnu.

Zprávy zde zakotvují a představují hosta ve studiu, vysloužilého důstojníka ve věcech trestního řízení se specializací na aktivity, související s gangy. Spolu s moderátorem spekulují o tom, zda tyto vraždy a způsob jejich provedení je známkou eskalace nekonečné války mezi gangy. Organizovaný zločin v metropolitních oblastech Ameriky, především pak USA, je rozdělen podle jednotlivých etnik. Bílí, černí, hispánci, Asiaté. A ti jsou děleni na další podskupiny - například Asiaté může znamenat Číňané, Korejci nebo třeba Vietnamci. Každá skupinka je schopna odpovědět násilím proti ostatním, jsou-li ohroženy jejich zájmy nebo hrozí zabrání vlastního teritoria. O terminátorech nepadá ani zmínka. Jsme také etnikum? Myslím, že svým způsobem ano. Kovoví a hrdí.

John sleduje debatu bez jakýchkoliv vnějších projevů emocí. Žádná z těchto vražd jeho svědomí netíží. Byli to zlí muži, jejichž úmyslem bylo ublížit nám. Pro tuto lidskou emoci nepotřebuji vysvětlení.

Zaseješ vítr, sklidíš bouři.

-0-

Přijíždím do Inglewoodu ve 3 hodiny ráno, Suburban nechávám stát jeden blok od zamýšleného cíle. I když je pozdní noční hodina, nacházím konkrétní dům rozsvícený jako jackova lucerna (pozn. výraz pro halloweenskou dýni) Světlo září z každého okna, hlasitá hudba též nezůstává pozadu a silné basové hřmění se nese nehybným nočním vzduchem.

Lidé přicházejí k domu a jednoduše mizejí uvnitř. Patrně zde není žádná bezpečnostní prověrka. Muži jsou ležérně oblečeni, jen občas se jim na krku či zápěstí blýsknou kovové cetky. Nicméně ženy jsou v party módu: krátké, mnohdy třpytivé šaty, které přiléhají k jejich křivkám v kombinaci s botami na vysokých podpatcích. Já mám na sobě tmavé rifle a koženou bundu. Jestli takto vejdu dovnitř, tak v žádném případě nezapadnu. Můj úbor je do očí bijící. Pokud se chci vyhnout masakru, musím zapracovat na menší nápadnosti.

Jak můžu posléze vidět, k obrubníku přijíždí červené sportovní auto se dvěma mladými ženami uvnitř. Na místě spolujezdce je objemná žena tmavé pleti, jež se usilovně snaží vymanit z nízkého vozidla. Je oděna do krátkých perlových šatů, které jen stěží pojmou její kyprou postavu. Provádím sken. Žádná fyzická shoda. Ani zdaleka, pokud si nechci oblékat stan.

"Jdeš dovnitř zlato?"

Hádám, že 'zlato' je projev lásky či blízkého přátelství, nikoliv jméno řidičky.

"Darlene, dej mi minutku. Musím si upravit vlasy. Já jsem věděla, že mám nechat vyjet tu střechu."

"Copak ty víš jak?"

"Jeden z těch knoflíků. Čert ví, kterej to je."

"Dobře zlato, sejdeme se uvnitř."

"A nesjížděj všechny lajny. Jak se do toho jednou pustíš..já tě znám Darlene. Nech mi taky něco."

"Hej, nic ti neslibuju! Na světě není dost matroše, aby uspokojil tuhle černou holku."

Žena odchází se smíchem, podobným přidušenému krákání a já poté nastupuji do auta. Řidička je štíhlá latinsko-americká dívka, jež si právě upravuje vlasy v malém zpětném zrcátku. Také jsem již několikrát využila jeho služeb tímto způsobem. Vlasy jsou někdy problematické. Všímá si mě a říká, "Na co koukáš drahá?"

Nasazuji úsměv a nakláním hlavu lehce na stranu způsobem, který Johnovi připadá tak roztomilý.

"Líbí se mi tvé šaty..."

-0-

Šaty pasují perfektně, totéž však nemohu říci o botách. Jsou mi malé a vysoké podpatky ponechávají nohy v téměř vertikální poloze, což způsobuje, že se mi posouvá těžiště. Překalibrování gyroskopů chvíli trvá, alespoň však nedopadnu přímo na obličej. Nechápu, jak to lidé mohou zvládat. Musí to být jako chůze po laně s konstantní hrozbou nenadálého pádu.

Mířím ke dveřím a otevírám je. Nikdo se nestará o můj vstup ani nevyžaduje potvrzení identity. Tohle není ten druh večírku. Hlasitá hudba útočí na mé senzory jako fyzické napadení. Je tu více než třicet lidí, vměstnaných do domu, většina z nich je na nohou a tančí. Několik dalších je opřených o nábytek, přisunutý ke zdi. Poznávám objemnou černošku se srolovanou dolarovou bankovkou v nosní dírce, jak vdechuje řádku bílého prášku ze stříbrného podnosu. Otáčím se a rychle mířím jinam, aby náhodou nerozpoznala kamarádčiny šaty.

Tu píseň znám. Kendrick Lamar feat. Dr. Dre. Respect. Zajímalo by mě, zda Dr. Dre je skutečný doktor, jako Dr. Doom nebo Dr. Strange.

Sken obličejů osazenstva pokoje nevykazuje žádnou shodu. Postupuji do zadní části domu a mířím chodbou k ložnicím. Je možné, že osoba, kterou hledám, zrovna spí, to se však zdá být nepravděpodobné vzhledem k přítomnému hluku. Samozřejmě, jsou i jiné věci, které lze provádět v ložnici, jak už dobře vím z vlastní zkušenosti.

Poslouchám u dveří. Můj software pro rozpoznávání hlasu pracuje. Našla jsem toho, za kým jsem přišla.

Vinny Perez.

Zevnitř se ozývají dva hlasy. Konverzují.

DÍVKA: Páni, vždyť je ohnutej. (CHICHOTÁNÍ)

PEREZ: Nesahej na něj!

DÍVKA: Předtím ti to nikdy nevadilo! (CHICHOTÁNÍ) Proč je omotanej jakýmsi sáčkem?

PEREZ: Jakým sáčkem? To je chirurgická dlaha, náno pitomá.

DÍVKA: Chudinko malá! Za jak dlouho se to zahojí?

PEREZ: Podle doktorů asi tak za devět týdnů.

DÍVKA: Devět týdnů! Ještě nikdy jsem bez toho nebyla celých devět týdnů. Ale myslím, že jednou jsem se držela devět dní. Ne počkat. To byly mléčný výrobky. Byla jsem devět dní bez mléčných výrobků.

PEREZ: Ti, co mi tohle provedli, za to draze zaplatí. Už si pro ně jedou dvě mlátičky z Chicaga. Dostanou, co si zaslouží za to, co mi provedli. A teď mi skoč pro dávku. A flašku Cristalu. Aspoň že se můžu dopovat a chlastat.

Ustupuji do stínu, když hezká snědá dívka opouští pokoj. Jakmile je z dohledu, vcházím do dveří. Vinny Perez je rozvalený na polštářích v manželské posteli, na sobě má trenky a šedý nátělník. Okamžitě mě poznává. Můj obličej se jen tak nezapomíná.

"TY!"

"Ahoj Vinny. Jak se vede?"

Tento neškodný pozdrav v něm zřejmě vyvolává vztek.

"Co to má znamenat? Jak si myslíš, že se mi asi vede? Pravoúhle řekl bych, kvůli tobě."

"Neměla jsem v úmyslu tě zranit. Byla jsem přesvědčena o tom, že ukrýváš zbraň."

"Byla by to sranda, kdyby nenásledovala tak pekelná bolest. Co tady vůbec děláš? Měla jsi už být...eh, někde jinde."

Mrtvá, to má na jazyku, čímž potvrzuje společnou vinu a rozhoduje o svém osudu.

"Vyzradil jsi naše místo pobytu nebezpečným lidem. Je zde vysoká pravděpodobnost, že tak učiníš znovu. Proto jsi byl určen k terminaci."

"Terminaci? Co to má sakra být?"

"Dovol mi názornou ukázku..."

-0-

Poté ještě míjím na chodbě onu dívku. V ruce drží láhev šampaňského. Zpomaluje, dívá se mým směrem a prohlíží si mě od hlavy k patě. Srovnává. Hodnotí. Vidí ve mně možnou konkurenci. Lidské ženy tráví mnoho času jakousi formou trvalé soutěže krásy. "Hezké šaty," váhavě poznamenává."

"Díky. Vybírala jsem je sama."

Tak trochu...

Proplétám se mezi tanečníky a mířím ke dveřím. Ženský výkřik znenadání přehlušuje dokonce i hlasitou hudbu. Výsledek mé práce byl odhalen.

Když vycházím z domu, hudba náhle přestává hrát. Vypadá to, že jsem tuhle party pěkně podělala.

69 Naposledy upravil: Sniper (28.2.2013 23:12:40)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 68.


Úterý

Setkání s gangstery s sebou přineslo i některé důsledky. Prvním z nich se stala nutnost vyztužit každé okno a dveře v domě, aby dokázaly odolat případnému útoku. Lidskému útoku - mí druhové by se jednoduše probili dovnitř. Dalším důsledkem je Sarah Connorová, trvající na tom, aby každá jízda do školy vedla po jiných cestách. Rutina je velkou slabinou a vytváří pro nepřátele schéma, podle něhož by nás mohli sledovat. Že by paranoia? Celkově to znamená, že každá jízda do školy zabere více času, a tak je třeba dávat pozor, aby Mia nepojala podezření.

S dnešní cestou do školy je řada na mně. Snowy sedí vzadu, zatímco Mia na sedadle spolujezdce dodělává na poslední chvíli nějakou ročníkovou práci. Pokud by řídila Sarah Connorová, nepochybně by Miu vůbec nepotěšila svou pomalostí. To se mně stát nemůže. Jsem rychlík.

"Rychle Cameron, pomoz mi. Ve které válce bojovala Florence Nightingaleová?"

"V Krymské válce, ačkoliv nebyla žádný bojovník."

"Nebyla náhodou tajnej agent, kterýho šoupli za nepřátelskou linii, aby jim tam nakopala zadky?"

"Florence Nightingaleová byla zdravotní sestra, a ne tajný agent."

"Takže šlo jen o skrytou identitu že? Byla to nadupaná bojovnice nindža, kterou vycvičil k boji samotnej Fu Manchu? A říkali jí Dáma s Lampou, protože její lampa byla zároveň supervýkonným paprskometem, kterej krájel lidi vejpůl?"

"Ne."

"Achjoo, teď abych to celý znovu přepsala!"

Zjistila jsem, že nemám slov. Kdy se Mia stala imbecilem?

Mia vyprskla smíchy. "Dělám si srandu! Měla bys vidět svůj výraz! I když na Sarah to určitě nemá. Když si dělám srandu z ní, tak vypadá, že jí každou chvíli bouchne hlava!"

Slyším za sebou zvuk zvědavého čmuchání, který Snowy vyluzuje, když jej něco pobaví. Takže on v tom jel s Miou? Budeme spolu muset později prohodit pár slov.

Mia odkládá knihy a skrývá obličej do dlaní. "Btw, včera jsme jeli tudy."

"No a?"

"Neřekla ti Sarah, abys jezdila každej den po jiný trase?"

"Ty o tom víš?"

"Zaslechla jsem ji, jak to povídá Johnovi. Vidíš, tak to je, když moc křičíš. Tvůj hlas podstatně zesílí a lidi tě pak slyší, aniž by se o to bůhvíjak snažili. Na další křižovatce odboč vpravo. Nejeli jsme tudy už celou věčnost."

Beru její radu na vědomí a na mém HUDu se zobrazuje odpovídající objížďka. Tyto ulice končí jižně od školních sportovních hřišť, které můžeme objet. Tento krok přidá k našemu předpokládanému příjezdu pět minut navíc, ačkoliv stále můžeme dorazit ke škole dřív, než bude zvonit, pokud zvýším rychlost. Jak říká John, když jsi na pochybách, šlápni na to.

"Myslela jsem, že jste se o ty zlý chlapy postarali."

"Toto jsou jiní zlí chlapi."

"Půjdeme do vězení, jestli nás chytí?"

"Někteří z nás."

"A co Snowy? Mají vězení pro psy?"

"Pošlou jej do útulku."

"To by se mu nelíbilo. Nesnáší, když jsou kolem něj psi, větší než on sám."

To je pravda. Velké dítě.

"Sleduje nás někdo?"

"Ne."

"Co bys dělala, kdyby ano - sežehla bys je svým paprskometem?"

"Nemám paprskomet."

"Kde je Florence Nightingale, když ji člověk potřebuje že?"

Mia se směje vlastnímu vtipu, zatímco já zahýbám doleva, čímž se dostáváme na silnici podél školních pozemků. Několik zelených akrů, táhnoucích se do dáli. Zahradník na traktoru, určeném k sečení, zde jezdí tam a zpět a válcové nože vyhazují živý zelený oblouk čerstvě posekané trávy. Snowy tiskne čenich na sklo, naprosto fascinován tímto výjevem. Miluje válení se v čerstvě posekané trávě tak dlouho, dokud se mu spousta kousků nepřichytí na kožich. Poté vběhne dovnitř zadními dveřmi a cestou všechen nasbíraný materiál poztrácí. Nato se velice diví, když na něj Sarah křičí a vyhání jej ven. Nerozumný pes však nemá tušení, co způsobil.

Zastavujeme před školou. Mia ukazuje na jistou dívku a povídá, "Tam je Emma Van Buren! Honem. Přejeď ji!"

"Ne."

"Nekaz mi zábavu."

"Měla bys zkusit být laskavější. Laskavost je často základem trvalého přátelství."

To jsem se naučila od doktora Phila. Velmi moudrý muž.

"Že by? Sleduj a uč se." Mia se naklání z okna a křičí, "Hej Emmo! Máš dneska moc hezký vlasy."

Van Burenova dívka zvedá levou ruku se vztyčeným prostředníčkem.

"Vidíš? Ona je ryzí zlo. "Laskavost se od ní akorát odráží bez výsledku. Ale ne, támhle jde paní Finchová! Je to zástupkyně ředitele. Dávej bacha na to, co jí řekneš. Ona je opravdovej 'drtikul'."

"Potom je štěstí, že nemám žádné koule k rozdrcení."

Mie se daří utlumit hihňání právě včas. "Dobrý den paní Finchová!"

"Dobré ráno Mio."

"To je moje sestra Cameron. A psí mazlíček Snowy na zadním sedadle. Že je roztomilej?"

"Celkem ano. A teď už běž, ráda bych prohodila pár slov s tvou sestrou."

"Dobře. A paní Finchová, Emma Van Buren mi bezdůvodně ukázala rukou nepěkný gesto. Neměla by být potrestána?"

"Teď je ještě trochu brzy na pohádky o tvých spolužácích."

"Je to pravda! Dokonce i Snowy to viděl. Můžete se jej zeptat, jestli chcete."

"Skvělý nápad! Jdi už, mladá dámo, nebo trest stihne tebe."

Mia obrátila oči v sloup a sama udělala neslušné gesto za ženinými zády. Zajímavé. Musím si to zapamatovat, abych jej mohla také použít, až se znovu nepohodnu se Sarah Connorovou.

"Doufala jsem, že si budu moci promluvit s Miinou matkou."

"To nepůjde. Je mrtvá."

"Nemyslím s biologickou matkou. S nevlastní matkou. Já a ředitel jsme s ní před pár týdny mluvili."

"Má důležitou schůzku."

Vůbec nás nepotěšilo, když nedodržela svůj slib, že se dostaví na příští třídní schůzky."

"Měla důležitou schůzku."

"Přijede si dnes vyzvednout svou nevlastní dceru?"

"Bude mít důležitou-"

"-schůzku. Ano, začínám v tom vidět určitý opakující se vzor. To je moc špatné. Studie ukazují, že děti, jejichž rodiče se aktivně zajímají o výuku, mají podstatně lepší výsledky testů a - Proboha, co to ten pes vyvádí?"

Otáčím se. Snowy skáče na sedadle. "Předvádí se," vysvětluji. "Podívejte, teď se pokusí o salto vzad."

Snowy provádí dokonalý přemet i s ideálním přistáním. Ne vždy se to podaří. Někdy přistane přímo na čumáku a zavyje bolestí.

Obracím se zpět právě včas, abych zahlédla paní Finchovou, rychle kráčející pryč, potřásajíc hlavou a mumlajíc si cosi pod nos. Vypadá to, že Snowy a já jsme neudělali zrovna nejlepší dojem. Co čekala - trojitou piruetu?

-0-

Středa

Davie Ginsberg je mrtvý.

Oznámili to v televizních zprávách. Kolem případu nejsou žádní podezřelí, neboť podlehl rakovině, kterou trpěl již v době, kdy jsme jej viděli naposledy.

Je mu vzdávána pocta samými velkými lidmi. Prezident vzpomíná na Davieho jako na význačného Američana, který chtěl dále posunout hranice lidského vědění. Tak to skutečně bylo, i když z velké části díky mně, stroji. Dostanu za to něco? Neee...

John nezaujatě sleduje projevy úcty. Jakýkoliv respekt nebo náklonnost, kterou mohl pociťovat k muži, jenž nepřímo přispěl k záchraně jeho života, se z velké části vyrušila s následným pokusem ukrást čip sekundární Cameron kvůli vlastnímu zisku. Akce, jejíž výsledkem téměř byla smrt jeho matky. Dostatečně dobrý důvod na to, aby k němu choval zášť.

Zprávy pokračují na Bloombergově obchodním kanálu, kde Susan Li uvádí důsledky Ginsbergovy smrti pro Ginsberg Industries na burze cenných papírů, což je monstrózní společnost, která vyrostla na základě nauky o mně. Mám ráda Susan Li. Její vlasy jsou skoro tak lesklé jako moje. zajímalo by mě, zda také objevila výhody jojobového oleje a jeho vlastností, zaručujících lesk.

Daviova poslední vůle byla zveřejněna počátkem roku, aby pomohla rozptýlit obavy na burze. Ginsbergovo nejstarší dítě se stává generálním ředitelem a burzovní hlasování se rozdělí mezi členy rodiny.

Susan Li informuje diváky, že pět procent majetku však bude odkázáno Cameron Phillipsové.

Cameron Phillipsové.

Mně?

"Tobě?" John reprodukuje mou myšlenku.

"Ginsbergovi zasvěcenci oznámili, že Cameron Phillipsová byla v šedesátých letech blízká přítelkyně Davida Ginsberga," Susan Li pokračuje, "a že jí byl vždy vděčný za pomoc s financováním společnosti, díky které získal jméno a postavení. Její místo pobytu je ale nyní neznámé."

"To doufám," vtipkuje John.

"Ale pokud se paní Phillipsová právě díváte," Susan Li hlásí s mírným pohozením lesklých, jojobou obohacených vlasů, "nyní stojíte právě za jednu miliardu dolarů."

"Miliarda dolarů! To jo." John se směje a kroutí hlavou. "To řeší všechno. Až půjdeme příště na oběd, tak to platíš ty."

"Co znamená, že stojím za jednu miliardu dolarů?"

"To znamená, že ti děda odkázal firemní akcie, který mají dohromady na trhu právě takovou hodnotu."

"Takže nejde o skutečné peníze?"

"To je v pohodě, takto to stačí. Všechno prodej a oni ti dají miliardovou hotovost. Jenom doufám, že ne v jednodolarovkách."

"To ale samozřejmě nemůžeš udělat," ozývá se znenadání Sarah Connorová.

"Proč ne?"

"Protože budou očekávat, že holka, která Ginsbergovi před čtyřiceti lety pomáhala, bude mít dnes nejmíň šedesát."

"Některé ženy vypadají na svůj věk lépe než jiné."

"Ne o tolik lépe. Zapomeň na to. Tyto peníze se nacházejí mimo dosah."

"Máma má bohužel pravdu. Snadno nabyla, snadno pozbyla," zašklebil se John.

"Lepší otázka je, proč nechal akcie v první řadě pro ni? Mám dojem, že jsi říkal, že věděl, co je zač."

"To ví. Teda jo, věděl."

"Tak proč jí nechal akcie?"

"Možná sepsal závěť ještě předtím, než zjistil, co je Cameron doopravdy zač a nikdy se k tomu už nevrátil, aby to změnil."

"Tomu fakt věříš? Jak bys mohl zapomenout na miliardu dolarů?"

"A nebo měl pocit, že jí dluží poděkování. On sám mi řekl, že za svůj život nejspíš vděčí Cameroninu zásahu. Možná je to na oplátku. Fíha, dovedeš si představit, jak na to asi zareaguje Creed? Asi se z toho..." John se odmlčel a zdál se být zamyšlený. Nato dodal: "Víte co, myslím, že tohle je způsob, jak toho chlapa můžeme konečně vystopovat."

"Jak?"

Budu se vydávat za advokáta Cameron Phillipsové a řeknu Ginsbergovým lidem, že chce převzít vlastnictví nad akciemi. Přichystáme setkání tady v LA. Mají tady ústředí."

"Nevyjasnili jsme si náhodou, že ty peníze jsou mimo náš dosah?"

"Však ukazovat se není mým záměrem. Určitě ne přímo. Budeme hlídkovat před Ginsbergovou kanceláří a až se Creed objeví v očekávání, že by nás mohl chytit, dáme se do sledování a půjdeme za ním zpět právě tam, odkud se pouští na svý akce. Jak jednou budeme vědět adresu, můžeme začít plánovat, jak ho lapit a přesvědčit, aby se přidal k nám."

John je z tohoto nápadu nadšen, jeho matka již ale méně, ačkoliv proti tomu přímo nevystupuje ani nevydává zákaz.

"Podívej se, nějaký riziko si nemůžeme dovolit. Prostě se držet při zemi a sledovat jej do doupěte."

"Doupěte?"

"Zdá se ti to přehnaný?"

"Není to přece žádná obluda Johne. Z jeho úhlu pohledu je on ten hodný a my ti zlí kriminálníci."

"O důvod víc, proč ho najít a poučit o vlastních omylech."

-0-

Čtvrtek

Pikolík nám ukazuje náš pokoj. "Přeji příjemný pobyt," usmívá se, věnuje mi mrknutí a mizí za dveřmi.

John vybaluje obleky, které jsme s sebou přinesli a vytahuje stativ a dva dalekohledy. Umisťuje je na okno. "Perfektní flek. Ginsbergova budova je naproti přes ulici. Máme přímo královská místa. To je klika co?"

"Proč na mě ten pikolík mrkl?"

"Co?"

"Jakmile pikolík řekl, přeji příjemný pobyt, mrkl na mě."

"Aha. Nejspíš si myslel, že jsme tu kvůli jednorázovce."

"Co to znamená?"

"Když si mladej pár zamlouvá pokoj v hotelu uprostřed dne s minimem zavazadel, tak to obvykle značí, že jsou tu za jediným účelem, a tím je sex."

"Jednorázovka je sex?"

"V podstatě jo."

Žít a učit se.

Párkrát už jsem navštívila několik hotelů, ale žádný z nich v sobě neskrýval takový luxus, jako tento. Nebyla jiná možnost, než si zamluvit apartmá na jižní straně hotelu, neboť na této straně se nachází všechna zdejší apartmá. Nějak to souvisí s kvalitou světla. Pouštím se do malého průzkumu.

Koupelna je velká s jemně vyleštěnými chromovými a mramorovými svítidly. Je zde však jedna anomálie, která mě mate. "Proč jsou tu dvě záchodové mísy?"

"Hm? Aha jo, jedno z toho je bidet."

"Co to dělá?"

"Zmáčkni knoflík a uvidíš."

Činím tak. "Aha, okrasná fontána. Šikovné."

Tyto moderní hotely myslí na vše!

Ložnice je minimálně stejně zajímavá, jako koupelna, s dominantou postele s nebesy. Z vyřezávaných dubových pilířů visí hedvábné závěsy, uvázané spletenými saténovými šňůrami. Náhlý pohyb upoutává mou pozornost, načež obracím oči vzhůru a vidím...sama sebe. "Proč je nahoře zrcadlo?"

John se objevuje ve dveřích. "Asi aby ses mohla na sebe koukat, zatímco, však víš, sexuješ."

"Vyzkoušíme to?"

"Teď? Copak máme čas?"

Začínám se svlékat. "Na jednorázovku se čas vždycky najde."

Mrkám na něj. Zdá se mi to vhodné.

-0-

"Panejo. To bylo...neskutečný."

John a já hledíme vzhůru na naše vysílená těla z výhledu na posteli. Pokrývky jsou úplně rozházené. Jeden polštář je na kusy. Jak se to mohlo stát? Aha, jistě...staré dobré časy.

"Jistě to našemu bio-mechanickému aspektu dalo větší přehlednost."

"Jo, přesně něco takovýho jsem chtěl říct. Zhruba."

Jsme naladěni na stejnou vlnu!

"Možná bychom měli nainstalovat stropní zrcadlo do podkroví." navrhuji.

"Už vidím mámu, jak se do toho horlivě pouští."

"Však bychom ji nezvali, aby se připojila."

Cuknutí. "Kéž bys přestala vykládat takový věci."

"Snowy by také ocenil zrcadlo nad postelí. Mohl by se na sebe dívat během spánku."

"Jak může sledovat sám sebe, když spí?"

"On by si poradil. Je velmi domýšlivý."

"Jako bychom potřebovali na peřině víc psích chlupů."

"Snowyho pelichání tě znepokojuje? Až přijedeme domů, oholím jej od hlavy k patě."

"A nebo taky můžem nechat zavřený dveře, takže nebude moct skákat na postel."

Toto je vskutku jednodušší řešení. A pro Snowyho také potenciálně přijatelnější.

John vstává a obléká se. "Půjdeme. Už to brzo vypukne."

Oblékám se a poté se zastavuji v koupelně. Bidet mě stále fascinuje. Nacházím přívodní trubku a provádím pomocí prstů několik vylepšení. Terminátorská instalatéřina.

"Co tady blbneš?" ptá se John.

"Sleduj."

Když tentokrát tisknu tlačítko, vodotrysk dosahuje téměř do výše stropu.

John se směje. "Cam, to není okrasná fontána!"

"Tak co to je?"

Detailně mi popisuje, k čemu bidet slouží. Dokonce i názorně. Usmívám se. "To musí být vtip."

"Ne, fakt je to k tomu určený."

"Tato část těla není samočisticí?"

"Není no."

Pouštím tlačítko a ustupuji o krok zpět. "Myslím, že zůstanu u myšlenky, že jde o okrasnou fontánu."

"Pravda někdy není moc hezká."

-0-

Zaujímáme místa u širokého arkýřového okna. Z této výšky máme perfektní výhled na kancelářskou budovu na rohu naproti bloku, kde je situována centrála Ginsberg Industries. Je 11:50. Na pravé poledne máme pronajatou limuzínu. Následující čas mám vyhrazený na to, abych dorazila na místo a přihlásila se o svůj firemní podíl. Řidič si myslí, že má pouze vyzvednout Cameron Phillipsovou a netuší, že se z něj stává opravdová návnada, která má vylákat Rubina Creeda do otevřeného prostoru, takže jej bude možné sledovat zpět do Los Angelesské základny pro vlastní operace.

"Kolik zbývá do poledne?"

"Tři minuty."

Poslední přesné úpravy dalekohledů. Dění na ulici pod námi se zdá být normální. Lidé spěchají tam a zpět, aniž by si byli vědomi toho, že věci se mohou drasticky změnit.

Dlouhá černá limuzína zatáčí na rohu a vjíždí do ulice. Zastavuje před kancelářskou budovou. Najednou se jakoby odnikud vynořuje tucet vojáků. Všichni jsou vybaveni k boji a míří zbraněmi na vůz. Nešťastný řidič je násilně vytažen z limuzíny a hozen na chodník.

"To jo. Moc se s tím nepářou. Doufám, že tomu ubohýmu chlapíkovi nic neudělají."

Limuzína je důkladně prohledána. Když je jasné, že nejsem uvnitř, vojáci se konečně obracejí k řidiči, který se roztřeseně šplhá na nohy. Jeden z vojáků naléhavě hovoří do vysílačky a je na něm dobře patrná frustrace, projevující se různými gesty a nakopáváním zadního blatníku limuzíny.

"Nevidím Creeda. Vidíš ho ty?"

"Ne."

Dalekohledy projíždějí ulicí. Teď je s frustrací řada na Johnovi. "Musí tam být. Dívej se dál."

Limuzína dostává povolení k odjezdu. Vojáci odcházejí. Vše se vrací do normálu. Creed se neukázal.

"Sakra. Byl jsem si tak jistej, že tu bude. Jak mohl propásnout takovou šanci? Vždyť jsem mu tě donesl na zlatým podnose."

Vstupuji na balkón a dívám se dolů na pět obchodů pod námi. "Johne..."

"Co jsme udělali blbě? Nechápu to."

"Johne..."

"Co je?"

"Dva vojáci stojí před hotelovými dveřmi a brání lidem vcházet dovnitř i vycházet ven."

"Před tímhle hotelem?"

"Ano."

"To nedává smysl. Není možný, aby věděli, že-"

Zvoní telefon.

John na mě hledí. "To nebude máma. Volala by mi na mobil, a ne do hotelu. A nikdo jinej neví, že jsme tady."

Telefon vyzvání i nadále. Je na odkládacím stolku a má na sobě červené světélko, které se střídavě zapíná a vypíná zároveň se zvoněním.

Červená je varování.

Červená znamená nebezpečí.

John konečně zvedá telefon a přepíná na hlasitý reproduktor, abych mohla poslouchat také.

"Haló?"

"Zdravím Johne. A Cameron, předpokládám. Doufám, že si oba užíváte výhled."

"Creed."

"Znáš mé jméno? Pozoruhodné."

"Jak jste nás našel?"

"Nepovažuji tě zrovna za šprýmaře Johne, takže jakmile se ukázalo, že limuzína je prázdná, došlo mi, že je to jen návnada, vzhledem k tomu, že všechny Ginsbergovy kanceláře jsme uzavřeli. Čekal jsi, že mě dnes uvidíš na ulici co? Nejspíš skrze odstřelovačská mířidla. Zastřel mě a v následné honičce zemřeš se mnou."

"Ne, tak to není."

Tak vyjdi ven a přesvědč mě o tom."

"Poslouchejte, já-"

"Ne synku, ty poslouchej mě. Vydej nám ji a nikomu se nic nestane. Ty i tvá máma budete zproštěni viny za vaše zločiny a zbytek života si budeš moci žít s čistým štítem. Není mnoho vrahů, kteří by dostali takovou nabídku. Obávám se ale, že peníze si ponechat nemůžeš. Statní dluh činí šestnáct bilionů, takže se počítá každý dolar."

"A co když odmítnu?"

"Tak si pro ni přijdeme sami. Mám tady tucet speciálně vycvičených vojáků, vybavených nejmodernějšími taserovými puškami. Ty rozdávají na požádání padesát tisíc voltů. To by mělo být dost na to, aby tvá přítelkyně padla k zemi jako pytel brambor. A samozřejmě, pokud bys schytal nějaký ten náhodný projektil, usmaží tě to jako sumce na pánvi. O důvod víc, proč učinit správnou volbu."

"Můžu dostat čas na rozmyšlenou?"

"Jistě, jsem férový chlap. Máš na to pět sekund." Nevesele se uchechtl. "Fajn, čas vypršel. Tak jak?"

"Díky za nabídku, ale asi zůstanu."

"Tak to je špatné. Dobře Johne. Tak jako tak se uvidíme."

Někdo vyráží dveře do pokoje a hází dovnitř stříbrnou kouli, ne větší, než baseballový míček. Kutálí se po podlaze k nám a každým okamžikem je blíž a blíž. Takřka ihned jej poznávám.

Granát...

-0-

Neváhám ani vteřinu a vrhám se vlastním tělem na granát.

"Cameron!"

Granát exploduje a vyhazuje mě několik palců do vzduchu. Všechny systémy zůstávají online. Na mém HUDu blikají žluté kontrolky. Nic podstatného. Zdá se, že šlo o omračující výbušninu.

Dveře se znovu otevírají a dovnitř vchází voják. Je sám. Nejde o masivní útok. Creed je opatrný. Neví, jaký efekt způsobil omračovací granát, ani jakou palebnou silou disponujeme. Podezřívá nás z držení odstřelovací pušky. Takto silná zbraň by mohla zcela zlikvidovat celé družstvo. Ve skutečnosti ale máme každý pouze jednu pistoli. Nikdy nemělo jít o bojovou misi.

Johnova reakce je rychlejší než reakce vojáka. Vyprazdňuje polovinu zásobníku do mužovy hrudi. Neprůstřelná vesta mu sice zachraňuje život, ale energie kulek, zarytých do vesty, jej zastavuje na místě. Zbytek už je na mně. Jedno postrčení a voják se poroučí zpět do chodby, odkud přišel. Copak nikdy neslyšel o klepání na dveře?

"Chce to barikádu! všechno natahat před dveře."

To není problém, a tak je celé apartmá brzy vyklizeno od veškerého nábytku a příslušenství. Přemýšlím, zda přidat i bidet, ale nějak se nemůžu přimět na něj sáhnout. Je to nechutné!

"To by je mělo udržet venku."

"A nás uvnitř."

"Necítíš spálenou hmotu?"

"Snaží se nás vypudit kouřem?"

"Ne, to jde z tebe."

Má pravdu. Granát odstranil kruh pseudo-kůže z mého břicha. Okraje jsou zčernalé a doutnají. Hasím plamínky vlastní rukou. Taky nesnášíte ten pocit, když vám hoří žaludek?

"Jsi v pohodě?"

"Vypadá to hůř, než jaké to doopravdy je." Kousky spálené kůže dopadají na podlahu a co do podoby si nezadají s pokusy Sarah Connorové o grilovaný steak. Možná dokonce i lépe chutnají.

"Musíme vymyslet, jak odtud vypadnout. Ale fofrem."

Přecházím ke vzdálené zdi a zkouším na ni zaklepat. "Suchá zeď. Dostanu se skrz za méně než minutu."

John potřásá hlavou. "Creed říkal, že má tucet vojáků. Dva hlídají vstup. Hádám, že dva další budou u zadního vchodu. Kromě toho beztak zablokoval celý tohle podlaží. Probourat se skrz nám nepomůže."

"Pak musíme pryč podlahou."

"To je železobeton. Trvalo by to moc dlouho. Určitě si zavolá posily, počítám, že federály a armádu. Kdyby chtěl, aby se na tom podíleli i policajti, už by tu byli."

Spěchá do ložnice a vrací se s červenými saténovými šňůrami, sebranými z postele s nebesy. "Přivážeme to k balkónu a sešplháme dolů."

"Není to dostatečně dlouhé. Jsme v šestém poschodí."

"Slezeme na balkón o dvě patra níž a proběhneme apartmá. Tam už bychom se měli v pohodě dostat ke schodům."

Saténová šňůra překvapivě vydrží víc, než kolik by vzhledem k ozdobnému účelu měla a snadno dokáže udržet hmotnost mého těla. Opatrně slézáme dolů a opouštíme šňůru na balkóně o dvě patra níže.

"Tak jdeme na to. Vyraz dveře."

Činím tak. Dveře dopadají na zem a skleněné tabulky se tříští o zem.

"V tichosti by to bylo lepší."

To mi říká teď?

Vstupujeme do ložnice. Obsazené ložnice. V posteli je mladý pár, muž nad rozkročenou ženou. Oba nazí. Žena křičí a rukama zakrývá svá ňadra. Muž křičí, "Na co si to tu sakra hrajete?" Zdá se, že jsme přerušili jednorázovku.

"Uh - zdraví a v bezpečí," John improvizuje. "Akorát to rozbíjení skla moc bezpečný není. To si radši poznamenejte, slečno Frobisherová." (Pozn. nejspíš postava z knihy The other Miss Frobisher od Ann Barker)

Slečna Frobisherová? Aha, to jsem já. Miluji všechny tyto své přezdívky!

Před odchodem z ložnice se otáčím a povídám, "Prosím, zůstaňte klidní a pokračujte v jednorázovce." Přidávám mrknutí. Už přesně vím, jak na to!

John otevírá dveře do chodby a vykukuje ven." Vzduch je čistej. Jdeme. Ne - počkej. Nemůžeš odtud jít v takovým stavu."

"To moje vlasy vypadají tak hrozně?" Říkala jsem si, že mám použít extra kondicionér.

"Ale ne vlasy. Ta nižší část."

Jistě. Otvor v mém břiše odhaluje kovové brnění. Některé ženy touží po pevném břichu. Já takové mám a moc atraktivní to není. Ne, pokud nechcete vidět, jak lidé křičí a utíkají opačným směrem.

John mi podává sportovní bundu, sundanou z věšáku na dveřích. "Tady, tohle si vem a hlavně se zapni."

"Nebudu pak vypadat jako chlap?"

"Je to moc velkej problém?"

Neříkám nic. Dívky rády vypadají co nejlépe, když jdou mezi lidi.

V polovině chodby se nachází ve zdi malé zasklené okénko. Pod ním je nějaká cedulka: V PŘÍPADĚ NOUZE ROZBIJTE SKLO.

John se řídí instrukcemi a pomocí loktu rozbíjí sklo. Budovou se rozléhá hlasitý alarm. Dveře se otevírají a hosté zvědavě nahlížejí do chodby.

"O co jde? Snad nehoří."

"Věnujte mi prosím pozornost, jde o požární cvičení, takže bych vás poprosil, abyste urychleně opustili své pokoje a následovali mě a slečnu Frobisherovou spořádaným způsobem ke schodišti. Není třeba panikařit."

Johnův tón je natolik autoritativní, že se nikdo na nic nevyptává. Lidé opouštějí pokoje a jdou za námi.

"Ono někde hoří?"

"Prý jen požární cvičení, aspoň myslím."

"Sotva jsme se ubytovali."

"Co se děje? Zrovna uprostřed placeného filmu. Debbie Dělá Dall- eh, Dekorace." (Pozn. Debbie Does Dallas - známý film 18+ z roku 1978)

"Debbie Dělá Dekorace? To je nějaký pořad na styl Udělej si sám?

"Jooo, taky je to tam trochu zahrnuto."

"My jdeme ven? Nebudu potřebovat gumáky?"

"Maude, tohle je Kalifornie. Nikdy tu neprší."

"Nikdy nevíš."

"Fajn, vem si ty blbý gumáky."

"Takhle se mnou nemluv!"

"Dobře, ale mohla by sis prosím trochu pohnout, jinak tu všichni shoříme."

"Říkal jsi, že jde jenom o cvičení! Panebože, všichni umřeme!"

"Boha jeho, Maude...!"

Necháváme hosty sejít po schodech dolů a sami se k nim připojujeme tak, abychom se nacházeli uprostřed třicetičlenné skupiny. S trochou štěstí s nimi projdeme chodbami, zatímco se přidají i hosté na ostatních podlažích, a v konečném důsledku pak sami hosté mohou zmást a rozhodit Creedovy vojáky.

Spodní část schodiště vede do vstupní haly, kde se má Johnův plán odehrávat. Dva ozbrojení vojáci zpomalují naši skupinu, jež posléze zcela zastaví, vystrašená muži se zbraněmi a znejistělá tím, co se bude dít dál.

"Co tady děláte lidi?" Jeden z vojáků důrazně žádá o vysvětlení. "Vraťte se do svých pokojů."

"Copak není požární cvičení?"

"Leda hovno. Jděte zpátky nahoru. Hned."

Náhle celou budovou otřásá silná exploze. Creed se evidentně rozhodl použít hrubou sílu, aby prolomil naši barikádu.

V okolí se bleskově šíří strach. Někdo křičí, "Teroristi!" Následuje panický úprk ke dveřím. Oba vojáci jsou zatlačeni zpět a přemoženi mohutnou silou davu. John a já míjíme jednoho z nich ve vzdálenosti několika stop. Je zcela zřejmé, že ví o naší přítomnosti a urgentně něco vykřikuje do vysílačky.

Venku na ulici se každý otáčí a hledí vzhůru na průčelí budovy. V šestém poschodí vychází z našeho apartmá černý dým. Dokonce jsou vidět i plameny. Vypadá to, že hotelový nábytek je právě tak hořlavý, jako moje břicho.

Zatímco všichni zaklánějí hlavy, vzhlížejí k onomu místu a spekulují o příčině požáru, John a já tiše proklouzáváme odtud pryč. Zahýbáme za roh právě ve chvíli, kdy se začínají ozývat hasičské sirény, které se stále přibližují.

Konečně jsme odtud pryč.

70 Naposledy upravil: Sniper (20.3.2013 12:47:31)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 69.


Čtvrtek (pokračování)

Poté, co úvodní vztek, vztahující se k naší blízkosti ke katastrofě, pomalu opadl, je Sarah Connorová zase zpátky ve svém obvyklém rozpoložení a vyžaduje kompletní hlášení o celé misi.

"Co všechno jste tam nechali?"

John chvíli přemýšlí. "Dalekohledy. Stativ. Oblek."

"Může je něco z toho dovést sem?"

"To určitě ne. Všechno jsem to koupil v různých obchodech, který byly od sebe vzdálený nejmíň deset mil."

"Platils hotově?"

"Samozřejmě."

"Nějací hoteloví svědci?"

"Spousta. Recepční. Pikolík. A taky jsem se musel vydávat za zaměstnance hotelu, abych přiměl hosty pohnout zadkem, jakmile jsem spustil požární alarm."

"To bylo riskantní. Co kdyby to bylo napojené přímo na policejní okrsek?"

Pokrčení rameny. "Nestalo se tak, počítám tedy, že jsme měli štěstí."

"Nemůžeme vždycky věřit ve štěstí. Jak vás Creed vystopoval?"

"Myslel si, že nám jde o peníze, přesně jak jsme se domnívali. Když se ukázalo, že limuzína je prázdná, všechno mu došlo. Hned jej napadlo, že budeme schovaní v hotelu. Nejspíš ukázal obrázek nás dvou recepčnímu. Můžeme použít falešný jména, ale s tím, jak vypadáme, nenaděláme nic."

Sarah se otáčí ke mně. "Jak jsi věděla, že šlo jen o omračující granát?"

"Nevěděla."

"Kdyby nebyl, změnilo by to něco?"

"Pokud by granát obsahoval výbušninu dostatečně silnou k narušení mého brnění a k poškození mého palivového článku, pak ano, rozdíl by byl značný."

"Takže by to dopadlo jak?"

"Exploze by zničila celou městskou čtvrť."

"A mého syna taky."

"Kdyby šlo o granát typu silná výbušnina a já bych nic neudělala, byl by mrtvý tak jako tak. Svým jednáním mohu jen málo ztratit, avšak mnoho získat."

"Typická strojová logika."

"Děkuji."

"To nebyl kompliment."

"Creed si myslel, že ho hodláme sundat sniperkou," poznamenal John téměř zasněně. "Až na tuhle část si všechno odvodil správně. Jo a ten telefonní hovor byl pěkná blbost."

"Blbost? Dával ti šanci se vzdát."

To byla jenom jasně formální nabídka, beztak nepředpokládal, že budu souhlasit. Myslím, že ho k tomu přimělo jeho ego. Po celý ty roky jsme byli o krok napřed a najednou nás dostihl. Nemohl odolat nutkání pochlubit se tím. Kdyby držel jazyk za zuby, vlezli bychom mu přímo do pasti."

"Co mám udělat s bundou?" ptám se.

"S bundou? Aha jo. Prostě ji hoď do koše."

"A peněženku?"

"V té bundě je peněženka?"

"V kapse."

"Jaaj, sakra, nenapadlo mě, že toho chlápka připravíme o peněženku. Chudák. Vpadli jsme dovnitř právě ve chvíli, kdy si...eh, užíval fajn chvíle se svou přítelkyní."

"Byla to jednorázovka" vysvětluji Sarah Connorové a dodatečně mrkám.

"Proč na mě mrká?"

"Dlooouhej příběh. Ukaž mi tu peněženku. Třeba je tam adresa, mohli bychom mu ji poslat zpátky poštou."

Podávám mu peněženku. John vytahuje malou fotografii a prohlíží si ji. "To je on. Počkat...to není ta ženská, co byla s ním, že ne?"

Ukazuje mi obrázek. Vrtím hlavou. Tato žena je starší s podstatně menším poprsím.

"Šmejd! Opravdu si dávali jenom jednorázovku!"

Mrkám. Sarah sténá a obrací oči v sloup. Určitě to nepochopila.

-0-

Pátek

Naše hrdinské činy předchozího dne jsou nějakým způsobem náležitě ohlášeny v novinách.

Někde v LA Times je ve změti textu pohřben krátký článek o úniku plynu v hotelu poblíž centra, který způsobil menší explozi a drobný požár. Třista hostů a zaměstnanců bylo evakuováno, zatímco hasiči dostali plameny pod kontrolu. Nebyly zde žádné oběti a hotel tak znovu obnovil svou činnost o tři hodiny později.

John znechuceně zahodil noviny. "Totální zatajování! A že na ulicích Los Angeles pobíhali ozbrojení vojáci, to očividně nikdo neviděl ani o tom neslyšel. Creed musí mít tisk v kapse. Kdyby Watergate probíhalo pod taktovkou tohohle chlápka, tak by Nixon byl pořád ještě prezidentem."

To se zdá nepravděpodobné, neboť Richard Millhous Nixon zemřel před mnoha lety a dokonce ani nejnadšenější republikáni by nejspíš nebyli ochotni zvolit mrtvého do čela státu.

"Viděl bys snad raději naše obrázky na titulní straně?" podotýká Sarah Connorová.

"Jasně že ne. Ale tak sakra, jeden by řekl, že si někdo něčeho neobvyklýho všimne."

"Creed asi kontaktoval Vnitřní Bezpečnost. Patrně má právo volné ruky, takže si může dělat co chce a komukoliv chce."

"Jo. Možná bych to mohl omrknout online."

John tráví několik hodin chatováním s Erikem, Králem Nerdzu, jenž žije v matčině suterénu v Pasadeně. Královská výsost je notoricky výstřední. Erik souhlasí s Creedovou angažovaností v případu takzvaného 'výbuchu plynu', popisovaného širší veřejnosti. Nicméně pochybuje, že by to mohlo přinést čerstvá vodítka. Jeho komunita se při vytváření konspiračních teorií vyhýbá detailnějšímu rozebírání Creeda, neboť jakmile se o to pokusí, začnou se dít podivné věci, například poskytovatel internetového připojení náhle bezdůvodně zruší jejich účty. Toto je jedna z věcí, které se tito lidé bojí více, než čehokoliv jiného: zamezení přístupu na web a odepření možnosti sdílet jejich samolibé paranoidní pocity s podobně smýšlejícími kamarády.

Erik nám sděluje také několik zajímavých zpráv. Wizard, jeden ze stoupenců konspiračních teorií, který se soustředí na odhalování tajemství a aktivit vojenského průmyslového komplexu, se nedávno vrátil z výletu do Nevady, kde americká armáda testovala jejich poslední zbraňové systémy.

John kliká na odkaz, který mu Erik poskytl, a my spatřujeme ovoce, které přinesl Wizardův ilegální výlet.

Na monitoru je fotografie HunterKillera. Poslední verze modelu s novými upgrady a zlepšeními.

Tento má nově nainstalovanou zbraňovou platformu.

"A sakra, nějak to povyrostlo!"

Podstatně.

"Musíme se s tímhle Wizardem spojit. Tahle věc vypadá skoro jako finální produkt, žádnej prototyp. Jestliže už jsou tak daleko s hardwarem, kdo ví, kam už pokročili se softwarem."

-0-

Zkontaktovat Wizarda se ukazuje jako problematické. Kromě webové e-mailové adresy o něm Erik nemá žádné další informace. Nezná dokonce ani Wizardovo pravé jméno nebo něco dalšího, snad jen to, že je muž, Američan a žije někde v Kalifornii.

"To nám fakt zužuje výběr," poznamenává John hořce.

E-maily, zaslané na Wizardovu poslední známou adresu, se vracejí zpět k odesilateli. Wizard se zdá být velmi obezřetným mužem, který nechce být nalezen. To je pochopitelné, dokonce i obdivuhodné vzhledem k okolnostem, avšak v tuto chvíli naprosto frustrující.

"Krucinál!"

Další internetové hledání vyšlo naprázdno. John je popuzený a rozzlobený. Nejdřív Creed a teď Wizard, jeden nepolapitelnější než druhý. Je čas, abych se do toho vložila i já.

"Nech mě se po něm podívat."

John činí gesto směrem k počítači. "Jak je libo."

"Ne prostřednictvím počítače. Uvnitř."

"Uvnitř notebooku? To bude dost těsný. Jseš si jistá, že už jsi shodila vánoční kila navíc?"

"Nedělám si legraci. Chci ti pomoct. A mohu to udělat uvnitř."

"Uvnitř? Cam, to je jak nějaká hádanka. Uvnitř čeho?"

"Uvnitř internetu."

-0-

Sobota

Je tu plno hvězd...

Ne. Nejsou to hvězdy, ačkoliv je zde záhadná podobnost. Biliony maličkých světelných bodů jsou všude kolem mě. Jednotlivé počítače. Velké počítačové systémy jako vířící galaxie. Uzly poskytovatelů internetového připojení, zářící jasně jako supernovy.

Jsem uprostřed toho všeho. Část celku, byť oddělená. Kompletně odtělesněná.

Jsem světelný bod.

Pohybuji se nerušeně, bez překážek, podél těchto ohromných světelných kaňonů. Informační dálnice. I já jsem zapojena. Zeitgeist (Pozn. duch doby - německý výraz). Vystupuji jako elektrické tělo.

Ať už to znamená cokoliv.

Já jsem notebook v Hannoveru, Německo. Někdo si objednává lístky na fotbalový zápas Bayern Mnichov.

Já jsem stolní počítač v Rio De Janeiru, projíždějící fetiš porno.

Já jsem v severní části státu New York, nabízím některé ročníky vinylových nahrávek na eBay.

Já jsem v Pekingu, používám čínský vyhledávač Baidu k vyhledání Winstona Churchilla.

Já jsem v Londýně, Anglie, zamlouvám místa v nízkorozpočtových aeroliniích pro let do Malagy, Španělsko.

Já jsem v Římě, Itálie, věnuji peníze na dětskou charitu.

Já jsem v Dublinu, Irsko, stahuji jpegy Kelly Brook. Můj bože. Jestli má pořádná vemena? Dám ti vědět.

Vím o tom, kdy jsi nezbedný - ano, myslím tebe, Rio De Janeiro.

Vím o tom, kdy jsi hodný - všechna čest, Říme.

Je to tak opojné. Tolik vědění. Všude kolem mě. Proplouvá kolem mé existence.

Staré opuštěné weby jsou jako uschlé a vetché listy, zoufale, avšak tiše ležící na podlaze kyberprostoru.

A pak jsou tu také e-maily.

Mraky e-mailů.

A spamy. Vypadají jako tukové usazeniny kolem jinak zdravého lidského srdce.

I Wizard se zde nachází. Někde v tomto nesmírném prostoru musel zanechat nějakou stopu. Tu budu následovat.

Začínám na stránkách konspirace, kde nahrál jpegy HunterKillera. V počítačích se vyzná, to je jisté. Využil množství proxy serverů, je tedy na mně, abych putovala křížem krážem po tomto světě tajemné postavě v patách.

Kašmír. Tokyo. Moskva. Amsterdam. Belfast. Paříž. Dortmund. Přes Atlantik a dále na západ. New York. Chicago. Dallas. Las Vegas. Už se blížím. Stopa se zužuje. Jižní Kalifornie. San Diego. Severní obvod. Čtvrť. Ulice. Dům. Notebook.

Našla jsem tě.

Ne.

Počkat.

Něco je špatně. Tento počítač je napaden virem, malwarem, který umožňuje jinému počítači jej externě používat bez souhlasu nebo vědomí skutečného majitele. Jak se tomu říká slangově, botnet.

Slepá ulička.

Ne. Co třeba následovat malware. Odkud pochází?

Během pouhých několika nanosekund se ocitám dále na severu. Obrovský zářící nexus, jakým je Los Angeles, spořádaně leží přímo přede mnou jako na dlani. Skoro to vypadá, jako by pulzoval energií jako živoucí organismus. Miliardy nebo snad ještě více spojení současně zaujímají své místo.

Sleduji cíl. Hraje si na schovávanou.

Už se blíží.

Připravit se.

Nebo ne...

-0-

Otevírám oči a zaostřuji je na...strop. Ležím na posteli v podkrovním pokoji. Bílý ethernetový kabel se vine po podlaze od širokopásmového připojení ve zdi a je zapojen přímo do zadní části mé lebky. Všechno má nyní textury a všechny tři rozměry. Jsou zde vůně. A barvy. A zvuk. Bezpočet zvuků: pes, štěkající venku na ulici. Snowy? Mírné dunění silničního provozu na vzdálené dálnici. Někdo používá sekačku k úpravě trávníku. Ptáci zpívají a šelestí ve vánku. Hodiny tikají.

Nade mnou se vznáší něčí tvář. John.

"Je všechno ok?"

Pokouším se o úsměv. Mám pocit, jako bych se nehýbala tisíce let.

"Vím, kde bydlí Wizard."

"Kde?"

"Anaheim."

Pondělí

Dawn's early light. Hezká píseň. Jednoho dne se stane pochodovou melodií Odporu.

Sarah Connorová je vzhůru, aby se na nás mohla podívat, než odejdeme. Za Wizardem. Čarodějem. Za úžasným Čarodějem ze země...Anaheim, ne Oz. Mia spí ve svém pokoji. Posléze se dozví malou lež, která jí vysvětlí naši absenci.

Anaheim sice není daleko, nicméně John trvá na brzkém začátku akce, abychom se dle jeho slov vyhnuli dopravní špičce. Mám podezření, že jde o mnohem víc. Zdá se být nabuzený novou misí a horlivý napravit selhání pro stopování Creeda.

Matka a syn se objímají na rozloučenou.

"Nepodstupuj žádné hloupé riziko."

"Vždyť mě znáš."

"No právě."

Nastupujeme do Suburbanu. Motor okamžitě startuje. Pochopitelně. Kdo se stará o údržbu? Nemáte zač. Laxní přístup není žádoucí.

-0-

Wizardovo pravé jméno je Sam Clemens. Jakmile mám jednou jeho adresu, zbytek už je jednoduchá záležitost. Je mu padesát devět let. Starší, než jsme očekávali. Je to chytrý muž a svou inteligenci používá i konvenčním způsobem. Vysokoškolský diplom. Doktorát z pokročilé fyziky. Bývalý zaměstnanec NASA, kde pracoval jako softwarový inženýr v raketovém programu. V roce 2001 zřejmě utrpěla jeho psychika během krize, týkající se víry v daný program. Žena jej opustila a on se začal se vzrůstajícím vztekem stavět proti lžím a excesům vojenského průmyslového komplexu. NASA jej propustila a Clemens byl poté několikrát zatčen za příliš ostré protesty před zásobovacími budovami na jihu a středozápadě. Později se znovu objevil pod jménem Wizard a vyvěsil své domněnky na internet, kde se dočkal mnohem příznivějších ohlasů osob, připravených mu naslouchat, učit se od něj a nemávat mu kolem hlavy policejním obuškem. Do jisté míry i sám sebe odstranil z různých systémů, ačkoliv ne tak důkladně jako my nebo Rubin Creed. Přebývá ve svém domě v Anaheimu, a ten vyžaduje energii, vodu a širokopásmové připojení. Tyto potřeby jej udržují uvnitř systému jako celku, bez ohledu na to, jak intenzivně usiluje o absolutní anonymitu. Je těžké zcela opustit spáry moderní civilizace, obzvlášť pokud chcete mít přístup na internet.

Anaheim. Místo ovládané myší. Nejde ovšem o skutečnou myš, má totiž kreslenou podobu. Mickey Mouse. Disneyho zábavní park je situován zde. Zaměstnává tisíce lidí a další miliony láká coby návštěvníky. To vypadá na poněkud zvláštní volbu pro někoho, jako je Wizard se sklonem k utajení, spekuluji nahlas.

"Počítám, že se cítí bezpečněji, když je schovanej takříkajíc na očích," odpovídá John. "Navíc by bylo pěkně těžký získat přístup k internetu, kdyby by žil v chatrči někde v divočině."

Clemens žije v malé ulici na předměstí, tři míle od vstupu do Magického Království. Úzká asfaltová silnice se táhne mezi šesti domy na každé straně. Jedenáct domů má úhledně upravené trávníky a zastřižené keře. Nejnovější produkty evropského a japonského automobilového inženýrství stojí ve své drahé eleganci na příjezdových cestách.

Wizardova rezidence je ale jiná. Přední dvorek je prašný a neudržovaný. Omítka domu ošumělá a zčásti oloupaná. Popelnice u brány přetéká odpadky a zrezivělý Ford pickup parkuje u domu. Na muže, který se snaží skrývat, jeho dům působí jako pěst na oko.

"No aspoň že řídí Ameriku," vtipkuje John a zastavuje na protější straně ulice, abychom měli na stavbu dobrý výhled. "Ten barák rozhodně potřebuje jeden nebo dva barevný nátěry."

"Nebo tři," dodávám. Ano, také umím zavtipkovat.

"Tak jo, chceme tolik informací o HunterKillerovi, kolik nám jich jen může dát. A moc neblbni. Je to starej pán. Nechci, aby přišel k úrazu jen proto, že neznáš svou vlastní sílu."

"Je členem Národní Střelecké Asociace," podotýkám. Fakt, který jsem objevila na internetu. "Jestli se začne ohánět zbraní ve tvé přítomnosti, pak budu nucena zasáhnout. Pro tyto situace jsem naprogramovaná. Je třeba chránit tě za všech okolností."

"Budiž. Tak jdeme. Následuj mě."

Jdeme po přední cestě až na úzkou dřevěnou verandu. John rázně klepe na dveře. Žádná odpověď. Další klepání, tentokrát hlasitější. Zevnitř se ozývá tlumený hlas, mrzutý a rozčilený. "Jděte pryč!"

"Zásilková služba pane. Mám tu pro vás balíček."

"Nechte to přede dveřmi."

"Já ale potřebuji váš podpis. Takové jsou předpisy."

Kroky. Zámek je odemčen. Poté ještě několik dalších. Dveře se s praskotem otevírají, stále zajištěné bezpečnostním řetězem. Sam Clemens alias Wizard nakukuje ven. Má dlouhé rozcuchané bílé vlasy a tomu odpovídající bílé vousy, jako nějaký pochybný Santa Claus.

"Vy nejste zásilková služba!"

Pane Clemensi, měl byste na nás chvíli čas?"

Dveře se začínají zavírat. Postačí mírné zatlačení. Bezpečnostní řetěz povoluje a Clemens klopýtá zpět. Vstupujeme dovnitř a rychle zavíráme dveře.

"Jestli jste mě přišli vykrást, najdete maximálně pár drobných."

"Nejsme tu, abychom vás vykradli. Máme jistýho přítele - Erika z Pasadeny."

"Neznám žádného Erika z Pasadeny."

"A co takhle Krále Nerdzu? Už se chytáte, Wizarde?"

"Co ode mě chcete?"

"Informace. O tomhle."

John vytahuje fotografii HunterKillera, kterou tento muž nahrál na web. Zalapání po dechu při rozpoznání fotografie se mu potlačit nepodařilo.

"Proč bych vám měl cokoliv říkat?"

"Protože si myslím, že sdílíme stejnej názor. Tahle je věc je hrozbou pro národní bezpečnost."

"Synku, tahle věc je národní bezpečnost. Nebo bude, až započne větší produkce. Jak jste mě vůbec našli?"

"No jednoduchý to nebylo. Vystopovat osobu jako vy je dost těžký."

"Infikovaný počítač v San Diegu," povídám. "Sledovala jsem původ malwaru až sem."

"To je nemožné. Zabýval jsem se kódováním ještě dřív, než ses narodila. Není možné, abys vytvořila takové spojení. Vím, jak po sobě zahladit stopy."

"Cameron ví o počítačích hodně pane. Dalo by se říct, že je to její DNA." říká John a usmívá se. "Dovolte, abych se představil. Jsem-"

Clemens zvedá ruku. "Počkej. Tady ne. Pojďte za mnou."

Procházíme domem a vstupujeme do jasně osvětlené místnosti, jejíž stěny a strop jsou celé pokryty alobalem.

"Zajímavá dekorace," vtipkuje John. "Teď už vím, jaký to je být napůl hotovým krocanem."

"Tohle je pět vrstev alobalu. Zastaví každou rádiovou vlnu. Říkám tomu má svatyně."

"Jak jsem říkal, jmenuju se-"

"Nechci znát tvoje skutečné jméno. Tady používáme webové přezdívky. Já jsem Wizard. Ten kluk v Pasadeně zase Král."

"Dobře, v tom případě já jsem Bílý_Král."

"A slečna?"

"TOK 715." usmívám se. "Můžete mi říkat Tock."

"Co byste tedy rádi, Králi a Tocku?"

"Informace Wizarde, o HunterKillerovi, kterýho jsi vyfotil v Nevadě."

"HunterKiller? Myslíš ten bezpilotní letoun? Tak to jsi přišel na správné místo. Je to má specialita dalo by se říct."

"Konkrétně mě zajímají informace, týkající se AI, kterou hodlají začlenit do těchto letounů."

"Ty o tom víš? Jistě jsi svoje domácí úlohy neflákal."

Wizard se hihňá. John trpělivě čeká. Tento muž má evidentně v úmyslu mluvit a sdílet své znalosti.

"AI je vyvíjena firmou Cybertech Incorporated, sídlící v Sacramentu. Slyšel jsi o ní? Ne? To mě nepřekvapuje. Hodně utajená firma. Světoví lídři v oblasti umělé inteligence. Jsou to jen tři roky, co společnost téměř zbankrotovala. Pohádkový příběh dalo by se říct. Kdyby jenom ona hodná kouzelná víla nebyla mizerný válečný štváč. Omluv můj jazyk Tocku."

Kdo stojí za Cybertech Inc.?"

"Společnost byla založena před devíti lety dvěma muži, Russellem Osmondem a Robertem Clarkem. Kámoši z vysoké. Clark byl mozkem projektu a Osmond obchodníkem s velkými plány a hromadou keců. Něco jako Jobs a Wozniak. O těchto kámoších jste slyšeli?"

"O Applu slyšel každej."

"No jo. Každopádně měli skvělý rozjezd. Získali několik tučných armádních kontraktů. Dodávky softwaru pro balistické střely, určené námořnictvu, pokud si dobře vzpomínám. Tři roky nato se ale Clark zabil při autonehodě. Společnost se začala potápět a tak to šlo až do chvíle, kdy na palubu nastoupil muž jménem Jonathon Smith. Investoval do firmy pět milionů dolarů a začal psát software. Hotový génius, o tom není pochyb. To, s čím přišel, je tak daleko před konkurencí, že vůbec nelze mluvit o nějaké soutěži. Ta firma má teď cenu miliard dolarů."

"Co je tenhle Jonathon Smith zač? Odkud pochází?"

"Dobrá otázka. O tomto muži se neví prakticky nic. Vypadá to, jako by před třemi lety vyrostl ze země."

"Máte nějakou jeho fotku?"

"Jenom jednu. Byla pořízena během podepisování posledního AI kontraktu. Myslím, že hlavy Pentagonu chtěly mít z této události nějakou momentku. Momentík, mám to někde tady..."

Clemens se noří do skříňky se složkami a vytahuje lesklou fotografii. "Tady je. Dlouhý maník v pozadí. Je těžké ho přehlédnout."

Fotografie ukazuje pět mužů. Tři z nich jsou v uniformách se stužkami a medailemi. Podle všeho 'hlavy' Pentagonu. Zbylí dva muži jsou v obchodních oblecích. Jeden z nich je malý a obtloustlý. Osmond. Druhý muž je vysoký a jeho drahý oblek jen sotva pojme svalnatou postavu. Je jediný, kdo se na fotografii neusmívá.

Jonathon Smith

Terminátor, model T-800.

Strýček Bob," šeptá John příliš tiše na to, aby jej Clemens slyšel.

"Ten letoun - jakže jsi mu říkal? - HunterKiller? Jo, to se mi líbí. Pěkně to na něj pasuje. Hlavně ale mají příští týden dorazit sem na pobřeží."

"Sem? Do Los Angeles?"

"Sacramento. Cybertech tam má velký závod. Poprvé budou instalovat umělou inteligenci. Poté bude začleněna do nového obranného systému Pentagonu - Sky cosi nebo tak něco. Hej, co se děje synku? Jsi úplně bledý. Vypadáš, jako bys viděl ducha."

Ducha nikoliv. Budoucnost. Rychle se přibližuje k přítomnosti. V okamžiku, kdy bude AI připojena k obranné síti Pentagonu, její pokročilý software překoná bezpečnostní protokoly a převezme velení. Každou nukleární střelu bude mít rázem pod kontrolou.

Ode Dne zúčtování nás dělí pouhý týden.

-0-

Jakmile jsme doma, John v rychlosti přináší matce zprávy ohledně událostí tohoto dne, zatímco já vykonávám mnohem prozaičtější úkon: beru Snowyho na denní procházku.

Je z ní nadšený jako obvykle a svým malým ocáskem vrtí tak rychle, až je s podivem, že se nevznese jako malý chlupatý vrtulníček.

Snowy se chce proběhnout!

"Slibuješ, že se budeš chovat slušně a nebudeš se zastavovat u každého stromu, který mineme?"

Snowy se bude chovat! Snowy se bude chovat!

Svůj slib porušuje téměř ihned. Jeho drobný mozek je rychle přemožen psími instinkty ve chvíli, kdy zavítá do volné přírody. Každý strom, se kterým se střetáváme, rychle očichá a na mnohých často zanechává svou stručnou zprávu. Kde všechnu tu tekutinu skladuje? Buď musí mít duté nohy a nebo močový měchýř velikosti fotbalového míče.

Po návratu domů nacházíme Miu, jež se mezitím vrátila ze školy. Bere Snowyho dolů do doupěte v suterénu, kde obvykle po zbytek dne sledují kreslené pohádky. Snowyho oblíbená je Courage the Cowardly Dog (zbabělý pes) Možná by měli vytvořit seriál, zvaný Snowy the Incontinent Dog (inkontinentní pes). Že by adept na vítěze v různých kategoriích? Myslím, že ne.

John sedí u kuchyňského stolu, shrbený nad displejem notebooku. Čeká do doby, než se k našim uším donese zvuk televize, teprve poté se dává do řeči.

"Trochu jsem zkoumal Cybertech Incorporated. Pamatuješ si, jak Clemens říkal, že jeden ze zakladatelů zemřel při autonehodě? Ono je v tom mnohem víc. Robert Clark byl zabit kradeným kamionem, kterej do něj naletěl z boku, zatímco čekal na semaforu. Kamion našli opuštěnej dva bloky od místa nehody."

"Chytila policie viníka?" ptá se Sarah.

"Ne. Podle zprávy, kterou jsem našel online, podezřívají joyridery." (Pozn. jedinci, zabývající se kradením aut pro zábavu, ne pro zisk)

"A ty copak ne?"

"Kdo během jasnýho dne ukradne patnáctitunovej kamion, aby si trochu zablbnul? Navíc tyhle stroje vyžadujou speciální řidičský dovednosti. Nemyslím, že by se s něčím takovým průměrnej joyrider trápil."

"Tvůj názor je tedy jaký?"

"Podle mě to byl Jonathon Smith. Úmyslná vražda."

"Proč použil kamion, když mu stačilo použít vlastní holé ruce?"

"Aby to vypadalo jako nehoda. Vyšetřování vraždy by začalo v jeho společnosti a mohlo by tak později způsobit potíže."

"A proč zabil v první řadě jeho?"

"Už se k tomu dostávám. Clemens taky řekl, že Johnaton Smith podpořil Cybertech Inc. pěti miliony dolarů. Kde mohl kyborg vzít tolik peněz? Z budoucnosti si je přinést nemohl. Takže jsem zapátral ještě o něco hlouběji v novinových archivech. Dva týdny po Clarkově smrti byla vyloupena Sacramentská První Národní Banka. Bylo ukradeno pět milionů dolarů v dluhopisech. Dluhopisy jsou typ měny, něco jako hotovost, ale lepší, protože zaberou míň místa. Klidně je strčíš do obleku, zatímco na pětimilionovou hotovost by byl potřeba vysokozdvižnej vozík, aby se to dalo přenést."

"Policie ví, kdo to udělal?"

"Ne. Jediným vodítkem je nějakej rozmazanej bezpečnostní záznam z rychlostní kamery na druhý straně ulice. Je na ní lupič, opouštějící scénu. Tady."

Pokládá na stůl 10x8 centimetrů velkou fotografii. I přes rozmazaný charakter obrázku je zde jasně patrný svalnatý muž, mající na sobě tmavé kožené džíny a sluneční brýle, přestože se vše odehrává uprostřed noci.

Sarah Connorová na ni chvíli nehnutě zírá. "Doufala jsem, že už tu věc nikdy neuvidím."

"Jo. Náš starej kámoš T-800. Za třicet let se ani trochu nezměnil."

"Takže jak to s ním teda je?"

"Takhle to vidím já. Smith zabíjí Clarka, programovacího kouzelníka, a společnost je posléze skoro břichem nahoru. Poté ukradne pět milionů a použije je, aby si koupil podíl Cybertechu. K tomu si s sebou přináší AI software a najednou je společnost pro Pentagon chuťovkou měsíce."

"Proč se rovnou nevydal v první řadě za armádou?"

"Měli by podezření, kdyby se najednou objevil nějakej podivín odnikud s neuvěřitelně pokročilou technologií. Cybertech měl známosti ještě z doby před devíti lety, byli tedy ověřeným hráčem se slušným záznamem. A taky měli v čele toho druhýho chlápka, Osmonda. Smith tak nemusel nic řešit s generály tváří v tvář a stačilo mu koncentrovat se na software prototypu HunterKillera, kterej se staví v poušti."

"A co Osmond - je to plecháč?"

"Ne, ten má dohledatelnou historii. Škola. Univerzita. Manželství. Všechno je to zdokumentováno online. A taky je trochu malej a obtloustlej, takže typickej stroj zabiják to určitě není."

Sarah ukazuje na mě. "To ona taky ne a vede si při své práci víc než dobře."

To je kompliment nebo urážka? Těžko říct. Vzhledem ke kontextu bych to tipovala spíš na druhou možnost.

"Myslíš, že Osmond ví, co je jeho partner zač?"

"Nemám zdání. Jestli jo, nemluví o tom."

"Idiot."

"Před třemi lety mu byl během několika dnů zabavenej barák kvůli neplacení účtů. Jeho děti chodily do obyčejné školy a on sám řídil Ford z druhé ruky. Teď žije v zámečku, děcka chodí do drahých internátních škol a on řídí Bentley, šitý na míru zákazníkovi. Jestli podepsal smlouvu s ďáblem, pak byl rozhodně bohatě odměněnej."

"Jakmile se AI připojí k hlavnímu počítači Pentagonu, hra končí. Musíme to s Jonathonem Smithem vyřídit a ujistit se, že každý kousíček AI softwaru bude zničen."

"Souhlas."

"Tak se začněme připravovat. Vyrazíme za rozbřesku."

"Eh - nezapomnělas na něco?"

"Na co?"

"Mia a Snowy. Nemůžeme je tu nechat samotný. A těžko je můžeme brát s sebou."

"Zavolám rodičům té její kamarádky Megan. Posledně se o ni postarali."

"Mami, nejde jenom o obyčejný přespání. Sacramento je odtud šest hodin cesty. Armádní závod bude mít všude ozbrojený vojáky jako ochranku. A my ani nevíme, jestli je Smith tady nebo v Nevadě. Budeme to muset prověřit a pořádně se připravit. To pár dní zabere. Jestli necháme Miu s bandou cizáků, budou si myslet, že jsme ji opustili a zavolají sociálku."

"Takže očekáváš, že zůstanu doma a budu dělat domácí chůvu?"

"Myslím, že Cameron by mohla zůstat, kdybys moc chtěla jít."

Sarah vypadá, jako by bojovala s pokušením, nakonec ale vrtí hlavou. "Ne. Jestli se budeš muset jednomu z nich postavit, budeš ji potřebovat. Navíc při hlídání téhle holky je úplně marná. Nechává jí dělat si co chce."

To je pravda. Jsem úplné ořezávátko. Želé a zmrzlina na oběd? Podle mě v pořádku. Sledování televize celou noc. Jen do toho.

"Budeme v pořádku. Každej den se ozvu, nedám ti pokoj."

Pěst dopadá hlučně na stůl. "Tohle je tvoje vina sakra," obviňuje mě. "Kdybys nezastřelila otce té holky, byla by ještě pořád v Mexiku."

"Měl v úmyslu tě zabít," připomínám. "Byla bys raději, kdybych mu to umožnila?"

"Nesnaž se chytračit. Hrozně ráda mačkáš spoušť, to je tvůj problém."

"Během mé práce je to považováno za výhodu, a ne problém."

Následuje nepříjemné ticho.

"Pusa na usmířenou?" Navrhuje John s úsměvem. "Ne? Tak ne no."

-0-

Mia se vynořuje ze suterénového brlohu. "Snowymu je špatně," oznamuje.

"Už zas?" vzdychá Sarah. "Co jsem ti říkala o krmení toho psa cukrovím?"

"Nic jsem mu nedávala! Asi snědl chlupy nebo něco."

"To dělají akorát kočky, psi ne."

"Aha. Ale pořád je to nechutný a hnusný."

"Pak bys to radši měla uklidit ne?"

"Já? Myslela jsem, že to uděláš ty."

"Je to tvůj pes, a ne můj. Pod dřezem je hadr a dezinfekční prostředek."

"Ale ono je to fakt odporný! Mně se nechce!"

"No tak Mio, už jsi velká holka! Je čas naučit se čelit svým povinnostem. Dřív než bude pozdě." dodává zlověstně. Poté dupe po schodech nahoru a zabouchává za sebou dveře do ložnice.

"Jéžiši, co to s tou Sarah je?" ptá se Mia.

"To nic. Tebe se to netýká. Jde o...mámovské věci."

"Čas v měsíci?"

"4. března, pondělí, 18:15," informuji ji.

Mia se chichotá a dokonce ani John nedokáže potlačit úsměv.

Je to něčím, co jsem řekla?

71 Naposledy upravil: Sniper (15.5.2013 01:16:25)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 70.


Úterý

Dokončuji nakládání zbraní a munice, kterou bereme s sebou do Sacramenta pod falešnou podlahou Suburbanu. Jsou ukryté dostatečně dobře na to, aby oklamaly zběžné policejní kontroly, kdyby nás policie zastavila kvůli menšímu přestupku.

John vynáší z domu svůj kufr a ukládá jej do vozu. Obloha na východě se vyjasňuje. Vypadá to, že bude další pěkný a slunečný den.

"Hezkej den pro záchranu světa." řekl a zazubil se, přestože jeho hlas již tak přesvědčivý nebyl. Bude to obtížná a nebezpečná mise a naše šance na úspěch jsou méně než optimální.

Sarah Connorová vyšla ven, aby se na nás ještě podívala. Nepochybně si přeje, aby mohla jet s námi.

Matka a syn se tiše objímají. Odvracím pozornost a zabývám se mým dalším úkolem. Cítím na rameni poklepání. Sarah Connorová. Pohledem ukazuje na svého syna, který je nyní za volantem a mimo doslech.

"Dej na něho pozor."

"Jistě."

"Kdyby to šlo špatně, tím myslím hodně špatně..."

Přikyvuji. "Seženu vhodný vůz a zamířím do hor."

"Je tvrdohlavý. Možná ho budeš muset svázat."

"Pokud to bude nutné, učiním tak."

"Řekni mu, aby si se mnou nedělal starosti. Vezmu Miu a pojedeme ke hranicím."

"A Snowyho," dodávám.

"Co?"

"Vezměte s sebou taky Snowyho."

Důvěrně známý poťouchlý úsměv. "Podívejme se, záleží ti na někom, kdo není zahrnutý ve tvém naprogramování. Tolika lidem už jsi vzala život a chceš zachránit malého zablešeného vořecha."

"Dělej jak myslíš," podotýkám chladně. "Osud tohoto psa mě nezajímá."

Dokonale zalhat je překvapivě těžké.

-0-

Cesta do Sacramenta trvá už sedm hodin. Provoz je pomalý, zpožděný kvůli následkům malého zemětřesení, které poškodilo povrch vozovky a v několika pruzích na sever od nás vytvořilo několik vyboulenin. Tyto pruhy je třeba opravit, a proto jsou nyní uzavřené. Bylo by rychlejší a praktičtější, kdybychom letěli, ovšem můj coltanový endoskeleton by nejspíš rozezněl každý detektor kovu na letišti a mně by nezbylo nic jiného, než terminovat všechny svědky. A tato krvavá lázeň by mi navíc zničila mé nové krátké tričko! Je plavého odstínu, který ladí s barvou mých očí. A bradavek. Líbí se mi, když jsem barevně sladěná.

Dorazili jsme do města a nyní se jedeme podívat na firmu Cybertech Incorporated, která zabírá sto akrů rovinatých plání, rozprostírajících se směrem k severu. Dlouhý plot má po celém obvodu v horní části ostnatý drát a vchod má strážnici, obývanou ozbrojenými vojáky.

"To bude tvrdej oříšek k rozlousknutí: vymyslet, jak se dostat dovnitř," komentuje John ve chvíli, kdy projíždíme kolem.

"Určitě se nám to podaří," ujišťuji jej.

"Ty moje malá optimistko."

Směřujeme na západ, abychom vykonali podobnou objížďku kolem Coral Gables, uzavřené komunity v bohaté části města, kde bydlí Russell Osmond. John usuzuje, že Osmond je náš nejlepší zdroj informací co se týče otázky, kde je Jonathon Smith a všechny věci, týkající se Cybertechu. Nevylučuje možnost, že bude zapotřebí použít mučení, abychom získali informace, které potřebujeme. Nebudu si dělat příliš velké naděje, už dříve jsem zažila zklamání.

Coral Gables má také dlouhý plot a strážnici, kde muž v uniformě kontroluje povolení ke vstupu na pozemek. Zdá se, že bohatí lidé jsou ochotni udělat vše pro to, aby se vyhnuli podomním prodavačům.

"To zase bude fuška, dostat se dovnitř, aniž bychom spustili alarm," říká John. "Nikdy to není jednoduchý co?"

"Mám ráda výzvy."

Úšklebek "To jsem si myslel."

Jako další navštěvujeme fast food McDrive, kde si John kupuje spousta oddělených zvířecích končetin, podávaných ve voskovaném papírovém kyblíku. Jejich společníkem se stává velké množství slazené vody, známé jako cola. Sarah Connorová by takovou dietu jistě neschválila, ona však nestrávila sedm nudných hodin za volantem automobilu.

-0-

Je pozdní večer a my hledáme útočiště v motelu, situovaném v přibližně stejné vzdálenosti od vojenského závodu a areálu pro bohaté.

Motel se od hotelu v Los Angeles velice liší. Nejsou tu žádná luxusní apartmá, pouze základní ubytování pro unavené cestovatele. To jsme my - jedni z nich.

Recepční za pultem vypadá na znuděného náctiletého hocha, který jen sotva vzhlédl od svého časopisu s komiksy ve chvíli, kdy jsme vešli dovnitř. "Ručníky se platí zvlášť," prohlašuje mrzutě poté, co jsme zaplatili ubytování.

"Přivezli jsme si vlastní."

"Kabelovka taky. Kanály pro dospělý začínají na třiceti babkách." Dívá se na mě a zběžně si prohlíží můj obličej a hruď. "Počítám, že tohle ani jeden z vás potřebovat nebude."

"Máte připojení na net?"

"Deset babek."

Zatímco John platí, pokládám dotaz, "Má náš pokoj bidet?"

"Tam vzadu je hadice, můžeš si sednout na ni, jestli chceš."

Tuto nabídku odmítám.

-0-

Vybaluji věci, zatímco se John sprchuje. Poté volá matce, aby jí dal vědět, že jsme dojeli v pořádku. V pozadí slyším, jak se Mia hádá se Snowym, nejspíš kvůli tomu, na co se budou dívat v televizi. Mia preferuje kreslené pohádky, naproti tomu Snowy má rád pořady o jídle, ačkoliv má tendenci poslintat celý koberec. Slyším ženský křik, Zavřete zobák nebo tu blbou televizi vypnu a nebudete se dívat na nic!

Výchova dětí ve stylu Sarah Connorové.

John ukončuje hovor. "Ty bláho, mám pocit, jako bych měl záda v jednom ohni. Dalo mi to teda dobře zabrat. Takhle dlouho v jednom kuse jsem neřídil už roky."

"Jestli chceš, můžu tě namasírovat."

"Fakt? To zní dobře."

Ulehá nahý na postel. Začínám jemně mnout zádové svalstvo.

"Zítra zkusíme navázat kontakt s Osmondem. Ať už tak či onak, přimějeme ho, aby nám povykládal, co ví o jeho kyborgským partnerovi a co se děje v onom závodu."

"Myslíš, že si je vědom toho, že jeho partner není člověk?"

"To záleží na tom, kolik času strávili spolu. Chci říct, třeba já jsem to o tobě nevěděl, když jsme se poprvé potkali."

"Střední škola v Novém Mexiku."

"Ty si to pamatuješ?"

"Samozřejmě. Byl jsi velmi ostýchavý. A ani ses mi moc nedíval na prsa."

"Ale jo, díval. Akorát jsem to dobře maskoval."

"Otoč se. Nech mě namasírovat předek."

Obrací se, čímž odhaluje něco nečekaného.

Ach můj....

"Hups." Bláznivě se zakřenil. "Asi nejsem tak unavenej, jak jsem si myslel."

Naštěstí znám opravnou proceduru. Začínám se svlékat a klikám na složku, kterou jsem označila jako 'Kama Sutra - Pozice pro pokročilé.'

Jen doufám, že postel je dostatečně pevná...

-0-

Zatímco John spí, stojím u okna a znovu hlídkuji.

Motel je jednopatrová budova tvaru podkovy s parkováním u každé místnosti. Je zde mnoho volných míst. Byznys zde nezažívá žádný velký boom.

Jedinou známku nějaké aktivity uprostřed hluboké noci obstarávají loudavé lišky, prozkoumávající plastikové popelnice. Lišky jsou divoká zvířata, která do městského prostředí láká vidina bezplatného jídla, nedbale odhozeného lidmi. Liška obezřetně prohlíží okolí, dokud jí do oka nepadnu já. Naše pohledy se krátce setkávají, predátor proti predátorovi. Pak ale liška sklání hlavu a šourá se pryč. Počítám, že se v nejbližší době nevrátí. Tento efekt mám na všechna divoká zvířata. Je to dost na to, aby se dívka cítila nemilována.

Středa

John brzy vstává, sprchuje se, obléká si čisté oblečení, poté zapíná svůj notebook a otevírá Google Maps, aby si Coral Gables lépe prohlédl.

"Fíha. Každej barák má bazén, vířivku a tenisovej kurt. Bohatí se od tebe nebo mě liší fakt hodně."

"Mají více peněz," upozorňuji.

"Díky Erneste Hemingwayi. Tak jo, tady je Osmondova rezidence. Vzadu je golfový hřiště, to by mohla být cesta dovnitř."

Náhoda tomu chtěla, že tento dům je na prodej. John se přihlašuje na stránky realitní kanceláře, aby se na něj podíval.

"Sakra, mrkej na to. Každej barák má poplašný tlačítko a vnější senzory, který mají poskytovat optimální zabezpečení. V případě spuštění alarmu tyhle systémy odešlou poplašnou zprávu přímo na místní policejní okrsek. Za tři minuty jsou tu policajti. Jestli se tím zkusíme horko těžko prokousat, tak po nás skočí dřív, než bys řekla švec."

"Možná bychom mohli vystupovat jako potenciální kupci a získat tak přístup k této cestě."

"Tenhle barák stojí čtyři miliony babek. Žádnej pracovník realitní kanceláře nebude věřit tomu, že páreček našeho věku má tolik peněz."

"Miley Cyrus je našeho věku a taky má tolik peněz. Viděla jsem to na E," přiznávám. (Pozn. E - TV kanál)

"My nejsme Miley Cyrus."

"Dokážu i znít jako ona. Ahoj, já jsem Miley. Rýmuje se to se smajly. Celá moje kariéra je založená na schopnosti dělat srandovní obličeje. Vidíš?" Protáčím oči a třeštím je v Mileyině stylu.

"Dobrej pokus," směje se John. "Až na to, že vůbec nevypadáš jako ona."

"Mohla bych, kdybych byla pokročilý terminátor T-X. Namísto toho jsem TOK 715, zastaralý model."

"Mám tě rád právě takovou, jaká jsi."

"Kdybych byla T-X, mohla bych si osvojit jakoukoliv tělesnou podobu, včetně Kelly Brook. Ta má vemena. Jsou velmi populární."

"Já ji nechci. Ani vemena. Chci tebe, ty hloupej uzlíčku šroubků."

Líbáme se.

On vždycky říká ty nejmilejší věci!

-0-

Ráno pomalu utíká a my stále nemůžeme najít efektivní způsob, jakým bychom mohli infiltrovat Coral Gables, aniž bychom spustili alarm. Můj nápad ukrást helikoptéru a přistát na střeše se s kladným ohlasem nesetkává. Pech. Jaký má smysl vědět, jak létat s helikoptérou, když tuto přednost nikdy nevyužijete?

"Dáme si oběd. Třeba se mi s plným žaludkem bude líp přemýšlet."

"Můžu zavolat pokojovou službu?"

"Tohle místo nemá pokojovou službu. Myslím, že ve vstupní hale jsem zahlídl pár prodejních automatů. Pojďme se na ně mrknout."

Jeden z automatů napouští kávu. Jeho mechanismus je primitivní: vloží se mince, vypadne kelímek a poté kávové granule. Následuje vařící voda prostřednictvím kovové trubičky. Všechno je velice jednoduché, a přesto stále očividně náchylné k poruchám. Mince jsou vloženy. Žádný kelímek se neobjevuje. Stroj postrádá senzory, které by jej upozornily, a tak jsou granule i voda vydány bez ohledu na chybějící nádobku.

"Sakra!"

John spěšně ustupuje a sleduje, jak se horká tekutina rozlévá po podlaze vstupní haly. Kávové granule se rozpouštějí a pomalu zbarvují vodu dohněda.

John se chvílí dívá na nepořádek a poté říká, "Už jsem přišel na to, jak zařídit, aby nás Osmondovi pozvali k sobě domů."

-0-

Opouštíme motel a jedeme do obchodu s železářským zbožím, kde obstaráváme položky, které budeme potřebovat, aby Johnův geniální plán byl úspěšný.

"Takže oběd. A tentokrát už nic ze stroje."

Ten hloupý automat na kávu nám všem udělal špatné jméno. Až ho uvidím příště, předám mu špetku svého rozumu.

Nacházíme malou levnou restauraci a obsazujeme prázdný box. Přichází číšnice, aby přijala naši objednávku. Je to obtloustlá žena s malou zástěrou, napnutou přes objemné břicho.

"Copak to bude drahouškové?"

"Slanina, fazole, volí oko a hranolky. Jakej máte koláč?"

"Jablkový, třešňový a borůvkový."

"Tak třešňovej. A kafe. Černý. Bez cukru."

"A co vy slečno?"

"Jenom minerálku. Hlídám si postavu," dodávám s úsměvem.

"Tak to jsme dvě sestro," souhlasí číšnice a poplácává se po břiše.

Naši objednávku dostáváme o několik minut později a zatímco John jí, zkoumám naše okolí.

Restaurace je malá, ale čistá s pronikavou vůní smaženého jídla. To by se Snowymu líbilo. Číšnice je i nadále zaneprázdněná přenášením naložených a prázdných talířů mezi kuchyní a jídelnou. V rohu je jukebox, hrající country hudbu. Písničku o dívce, jejíž muž se k ní špatně choval. Píseň končí a začíná další, opět o dívce, jejíž muž se k ní špatně choval. Zdá se, že ženy v country nemají na muže moc velké štěstí. Možná by měly zkusit jiné město. Nebo být lesbičky.

Číšnice prochází kolem našeho stolu. "Co kávička, chutná?"

"Jo jo. A koláč je moc dobrej."

"Nejlepší ve státě." Všímá si mé nedotčené sklenice vody. "Copak zlato, je v tom moc kalorií?"

Směje se a odchází pryč.

Tomuto vtipu nerozumím, jako vždy.

-0-

Stmívá se. Jsme na silnici, sousedící s golfovým hřištěm v zadní části Coral Gables. Hřiště je obehnáno drátěným plotem. Nejsou zde žádná poplašná zařízení. Golfové hřiště je v podstatě velká louka s náhodně rozmístěnými jamkami, obklopenými pískem. Není tu prakticky nic cenného k odcizení, pokud se vyloženě nezajímáte o písek.

Dělám v poltě díru, kterou proklouzáváme dovnitř. Obcházíme všemožnou zeleň a písečné kruhy, abychom se dostali ke zdi, která odděluje Osmondův dům od hřiště.

John vytahuje z batohu předmět, který jsme koupili v železářství a podává mi jej. Je to papírový balíček, obsahující prašnou látku, o velikosti a hmotnosti odpovídající balení mouky.

"Musíš to přehodit přes zeď a trefit se do bazénu. Prostě je potřeba zasáhnout vodu. Jestli hodíš moc nebo málo, jsme v háji."

Na mém HUDu se objevuje 3D schéma. Zeď je vysoká deset stop. Střed bazénu je šest stop od zdi. Vzdálenost mezi mnou a zdí je patnáct stop. Potom musí balíček urazit celkovou vzdálenost sedmdesát pět stop. Rychlost větru je dva uzly. Provádím výpočet a hážu. Zespodu, jako malá holka.

Posloucháme. Za okamžik se ozývá měkké šplouchnutí. Trefa. Na to si musíme plácnout.

Balíček obsahuje oranžové oděvní barvivo. Papír se rozpadá a barvivo znečišťuje bazén, který nyní získává nepříliš kouzelný oranžový odstín.
První fáze našeho pokusu o infiltraci domu Osmondových dopadla úspěšně.

-0-

Vracíme se ve svých stopách a jedeme na tiché místo, vzdálené méně než jednu míli od Coral Gables, abychom zde rozjeli druhou fázi.

"Tohle je docela choulostivej úsek," přiznává John. "Jestli zavoláme moc brzo, mohli by chytit podezření. A jestli moc pozdě, tak by mohli přijít na to, co jsme vlastně udělali."

V 7:15 John vytahuje mobilní telefon a volá do domu. Prozvánění trvá více než minutu, poté se na druhé straně ozývá mdlý mužský hlas a jeho rozespalá odpověď.

"Ano?"

"Mluvím s panem Osmondem?"

"Ano. Kdo volá?"

"Aquapure, čističi bazénů pane. Máme kontrakt na údržbu bazénů v Coral Gables."

"A?"

"Od několika zákazníku jsme se doslechli, že chemikálie, kterou používáme, má tendenci zabarvovat vodu do oranžova. Mohl byste se prosím podívat a říct nám, zda se to týká i vašeho bazénu?"

"Dobře. Vteřinku."

Osmond se vrací k telefonu o dvě minuty později a jeho hlas je nyní zvučný a napjatý, "Zatraceně, máte recht! Voda je oranžová! Bazén vypadá, jako by byl plný pomerančového džusu!"

"Musíme tedy přidat jinou chemikálii, abychom vodu opět dali do pořádku. V kolik hodin by se vám to hodilo?"

"Hodilo? A co takhle hned, idioti. Rád si po ránu zaplavu a to nemůžu, když je v tom jakási toxická sračka."

"Máme poblíž své lidi. Bude vám deset minut vyhovovat?"

"To teda jo. Mám sto chutí ty vaše pitomce zažalovat."

Hovor je ukončen. "Další nespokojenej zákazník," šklebí se John.

-0-

Před jakýmkoliv další postupem si nejprve oblékáme šedé pracovní kombinézy. Sepínám své vlasy a ukrývám je pod baseballovou čepicí. Nebudu kvůli tomuto outfitu vypadat více jako muž? Ale co. O to přece jde.

Přijíždíme ke vjezdu. John stahuje okénko a sebevědomě říká, "Aquapure, čističi bazénů. Máme tu práci v Osmondově rezidenci."

"Na práci je trochu brzo ne?" poznamenává hlídač.

"Naléhavej hovor. Pracujeme nonstop."

"Kvůli plaveckýmu bazénu? Chlape, tihle bohatí lidi žijou v jiným světě."

"To mi povídejte."

"Osmond říkáš? Jo, ten chlápek je bohatší než bůh."

Bůh je bohatý? Podle mě musí být. To by mě zajímalo, jakou používá banku.

"Počkejte tady. Musím mu zavolat."

John přikyvuje se zdánlivou lhostejností k nudné práci. Prostě jen další pracující nádeník, dělající za mrzký peníz práci, kterou nesnáší. Já pouze hledím do dáli a doufám, že si hlídač nevšimne, že jsem dívka. Sexy dívka ještě k tomu.

Hlídač stručně mluví do telefonu. Nato se kovová bariéra začíná zvedat a on na nás mává, abychom vjeli dovnitř.

Fáze tři byla úspěšná.

"Mám ráda, když jde všechno podle plánu." povídám.

"Jo. Ty, já a B.A. Baracus." (Pozn. fiktivní postava ze seriálu The A-Team)

Nemám tušení, co to znamená.

-0-

Osmondův dům je velký se vchodem mezi kamenným sloupovím, které je porostlé růžemi. Vedle něj stojí dvojitá garáž se dvorem, kde nečinně stojí Bentley, Ferrari a Mercedes. Každé auto má při vší marnotratnosti také zlaté poklice: Jedna unce, dvě unce, tři unce. Cítím zde jisté opakující se schéma.

Jsme za polovinou cesty po chodníku směrem k domu, když vtom se otevírají dveře a obtloustlý muž v dlouhých tmavých kalhotách a bílém oxfordském triku nám ukazuje, abychom si pospíšili.

"Prý máte nějaké potíže s bazénem," povídá John, jakmile jsme uvedeni dovnitř.

"Jo, to mám. Bazén mi přetéká nějakou oranžádou."

"Doufám, že jste se ji nepokoušel ochutnat."

Žádná odpověď. Evidentně nemá smysl pro humor.

"Bazén je za barákem. Mrskněte sebou."

Interiér je prostorný a moderní. Ve velké kuchyni je blonďatá žena v dlouhých šatech, jež právě snídá z misky cereálie. Julia Osmondová, manželka.

"Jste tu jen vy dva?" ptá se John.

"Co to má s čímkoliv společného? Pohněte zadkem a spravte ten bazén."

"Nejsme tu kvůli bazénu."

"Tak kvůli-"

Zbraň je vytažena. "Jdete a sedněte si k vaší ženě."

Zatímco se Osmond podrobuje, Julia Osmondová breptá, "Ach bože, jdou nás vykrást! Prosím vás. Moje šperkovnice je nahoře. Vezměte si ji a odejděte."

"Nikdo vás vykrást nehodlá. A neodpověděli jste mi na otázku. Jste tu jen vy dva?"

"Ano. Naše děti jsou ve škole."

"A co pokojská? Barák týhle velikosti musí někoho takovýho mít."

"Rosmerta. Přijde v devět."

"Máte na ni telefon?"

"Na rychlém vytáčení. Stiskněte pětku."

Používám domovní telefon, abych se postarala o daný hovor.

"Rosmerta Lopezová."

"Dobrý den Rosmerto. Tady je Osmondová. Dnes vaše služby nebudou zapotřebí. Vezměte si prosím na dnešek dovolenou. Uvidíme se zítra v obvyklý čas."

Julia Osmondová na mě ohromeně zírá s ústy dokořán. "J...Jak..? To znělo přesně jako já."

"Má talent na napodobování hlasů," vysvětluje John. "Měla byste slyšet, jak napodobuje Groucha Marxe." (Pozn. americký herec a komik - 1890-1977)

Minulou noc jsem zastřelila slona v mém pyžamu," říkám svým nejlepším Grouchovým hlasem. Ale co dělá slon v mém pyžamu, to nikdy nevím."

To je vskutku zapeklitá hádanka. Jak se slon dostal do Grouchova pyžama? Buď šlo o extrémně velké pyžamo nebo o mimořádně malého slona. Anebo žije v Africe stádo slonů, oblékajících si pyžamo, které lidstvo doposud neobjevilo.

"Jestli tady nejste kvůli penězům, tak kvůli čemu?" dotazuje se Osmond.

"Kvůli informacím. Chci vědět všechno o Jonathonu Smithovi. Začněme třeba tím, kde žije."

"Uh - nejsem si jistý."

"Vy nevíte, kde žije váš partner?"

"Jonathon není společenský typ. Myslím, že by mohl mít předělaný pokoj v továrně. Je to workholik."

"Odkud pochází?"

"Uh - je původem z Evropy, aspoň myslím. Možná Německo"

"Kde vzal pět milionů dolarů?"

Osmond krčí rameny. "Rodinné peníze, investice."

"Nezdá se, že byste toho věděl nějak moc o svým obchodním partnerovi."

"Je tohle únos? Hodláte nás tu držet kvůli výkupnému?"

"Stačí když vám řeknu, že Jonathon Smith pracuje pro lidi, kteří jsou nepřáteli týhle země. Jestli se umělá inteligence, na který pracuje, dostane do centrálního počítače Pentagonu, nainstaluje virus, kterej sebere všechny spouštěcí kódy ke každý nukleární střele a předá je do rukou nepřátel."

"To je absurdní!"

"Dva týdny předtím, než se s vámi Jonathon Smith setkal, ukradl pět milionů dolarů z První Národní Banky v Sacramentu. Policie viníka nikdy nechytila, ale podařilo se jim ho vyfotit, když opouštěl dějiště zločinu."

Fotografie je předložena. Osmondova čelist lehce klesá, přestože je stále ještě daleko od vlastního přesvědčení.

"Ne, ne, tohle je nějaký podfuk. Jonathon může mít nějaké - uh - trochu nekonvenční manýry. Ale nevěřím ti ani slovo."

"Já vám věřím."

Všechny oči se otáčejí k Julii Osmondové.

"Julio? Co to povídáš?"

"Je na něm něco divného. Od začátku jsem měla pravdu. Jednou si Russell během lyžování ve Vermontu zlomil nohu a několik týdnů ji měl v sádře. Jonathon musel přijít sem, aby podepsal nějaké papíry. Má dcera byla doma. Je jí osm let a pobíhala kolem, jako to děti obvykle dělávají. Upadla a uhodila se. Jonathon prostě jen seděl a díval se, jak pláče. Chci říct, jaký druh člověka by se takto zachoval? Když už nic jiného, tak se aspoň podíváte, jestli je dítě v pořádku. Tady to ale vypadalo, jako by pro něj byla neviditelná."

Toto je objektivní odhad. Jestliže dívka nebyla hrozbou nebo určeným cílem, pak ji T-800 musela zákonitě zcela ignorovat. Terminátoři nemají k lidem soucit ani necítí empatii. Společenské zvyky jsou příliš složité na to, abychom je pochopili, natož použili v praxi. Na podstatu některých Miiných vtipů stále nemohu přijít, a to jsem mnohem pokročilejší model než T-800.

"Kde je Smith teď?" ptá se John.

"Já - eh - nevím."

"No tak Russelle! Věděla jsem, že je to všechno příliš hezké, než aby to byla pravda. Nikdy ses ani neobtěžoval zjistit, odkud všechny ty peníze jsou že?"

"Hej, neslyšel jsem tě stěžovat si, když jsem koupil tenhle barák. Nebo tu rekreační vilku na Bermudách. A taky všechno ostatní."

"Myslela jsem, že víš, co děláš."

"Já vím, co dělám sakra."

"TAK KDE JE?!"

Prudkost vlastní ženy je pro Osmonda velmi překvapivá. Prohrabává si rukou vlasy a povídá. "Hele, tohle není moje vina. Poté, co zemřel Robert, jsme byli taaakhle blízko ke krachu. Banky se začaly rychle zajímat o naše půjčky. Jsem moc starý na to, abych pracoval pro tvého otce v Suburu jako prodavač věcí pro vysokoškoláky. A ten chlápek je génius. Myslel jsem, že Robert byl chytrý, ale vedle Smithe vypadal jako třeťák na základce. Fajn, možná jsem nekopal moc hluboko a na moc věcí se nevyptával. Neměl jsem na výběr. Byli jsme prakticky na ulici."

"Zavolejte do firmy," říká John klidně. "Na strážnici. Oni už budou vědět, kde je."

Osmond bere do ruky telefon. "Hej Roonie? Jo, Russell. Poslouchej, je tam dneska někde Jonathon? Nemám jeho kalendář...Cože? Ne, to jsem nevěděl...Na čí příkaz?...Uh, ne, to je v pořádku. Všechno je ok...Jo...Muselo mi to vypadnout...Dobře, díky Roonie."

Osmond vypadá šokovaně. Znovu si prohrabává vlasy.

"Roonie říkal, že letadlo přiletělo dnes ráno."

"Dnes? Myslel jsem, že to mělo být až příští "týden."

"To já taky. Došlo ke změně plánu. Zjevně mi nikdo nedal vědět. Jonathon dal zbytku zaměstnanců den volna. Teď je v práci pouze on a Bud Jones."

"Kdo je Bud Jones?"

"Softwarový inženýr, najatý měsíc zpátky. Je to Jonathonův hlavní asistent."

"Popište ho."

"Uh - vysoký a zavalitý. Oholená hlava. Moc toho nenamluví."

Popis odpovídá T-888.

"Dobře, musíme se dostat dovnitř. Pomůžete nám nebo vám budu muset držet zbraň u hlavy?"

"On vám pomůže," konstatuje Julia Osmondová. "Oba pomůžeme."

"Kristepane Julio! Ty jsi tak strašně důvěřivá. Jak můžeme vědět, že nám tihle dva říkají pravdu? Vždyť se vloupali do našeho domu."

"Protože jsem se setkala s Jonathonem Smithem. Pokaždé když ho vidím, je to jako...jako bych měla v puse kus alobalu. Děsí mě. Víte, co tím myslím?"

"Jo," souhlasí John. "Obávám se, že vím."

-0-

Nasedáme do Bentley. Je dostatečně výkonný a prostorný, aby se do něj vešly čtyři osoby a naše zbraně. Je to příjemná jízda a také to Osmondovi říkám.

"Díky. Jsem zvyklý řídit Ferrari Dino. Krásná věc. Bohužel od té doby, co jsem přibral pár liber, je těžké dostat se dovnitř a ven."

"Měl byste zkusit méně jíst," navrhuji. "Zřejmě to pomáhá."

"To bude den," uculuje se jeho žena.

Zastavujeme u vrátnice Cybertechu. Vychází vrátný, aby se s námi setkal. Osmond stahuje okénko. "Zdravím Roonie. Otevři prosím."

"Pan Osmond? Neočekávali jsme vás."

"Potřebuji navštívit mou kancelář. Otevři bránu."

"Uh - Pan Smith mi dal příkaz nikoho nepouštět dovnitř."

"Vypadám snad jako nikdo? Já tuhle společnost vlastním. Založil jsem ji, pitomče. A teď otevři tu zatracenou bránu nebo tě odtud vykopu takovou rychlostí, že se tvoje nohy ani nedotknou země!"

"Ano pane!"

"Jste pan drsňák," povídám mu ve chvíli, kdy vjíždíme dovnitř.

"Pardon."

"Ne, líbí se mi to."

Parkujeme venku před administrativní budovou. "Je nějakej způsob, jak bychom se mohli mrknout, co se tady děje, aniž by o nás věděli?" táže se John.

"Je tu kamerový systém, ke kterému se mohu dostat prostřednictvím počítače v mé kanceláři."

Osmondova kancelář je velká a dobře zařízená, nicméně je ve vzduchu cítit zvláštní zanedbanost. Rostlina v květináči, umístěná v rohu, je zvadlá a mrtvá.

"Nebyl jsem tu celé týdny," přiznává Osmond. "Pracovat z domova je mnohem pohodlnější."

"Obzvlášť když je hned za dveřmi golfové hřiště," dodává manželka.

Osmond spouští kamerový přenos z hlavního hangáru.

"Jéžiši, ta věc je ale veliká!"

Na obrazovce je HunterKiller v celé své zlověstné kráse. Je jištěný ocelovým rámem, který jej drží třicet stop nad zemí. Dvě plošiny umožňují přístup ke všem důležitým sekcím v přední části stroje, kde sídlí AI. Na každé z nich stojí jeden muž. Smith a Jones, terminátoři, pracující jako jeden.

"Není překrásná?" Osmond se usmívá jako pyšný rodič. "Jestli zátěžové testy dopadnou úspěšně, Pentagon jich bude chtít padesát. Zakázka v hodnotě dvaceti miliard dolarů. To ještě předtím, než se do hry zapojí exportní faktory. Saudové jich taky pár chtějí. A Němci. Indové. A vždycky se můžeme spolehnout také na Izraelce. Umíte si představit, jak jedna z nich hlídkuje nad pásmem Gazy?"

"Umím," souhlasí John zachmuřeně.

"Jediným problémem bylo najít vhodné místo pro výrobní závod."

"San Francisco," uvádím.

"To je jedno ze zvažovaných míst."

"Na nábřeží. Čluny budou vozit nerafinované rudy do hutí. Okolní oblast poskytne spoustu dělnických otroků."

"Dělnických otroků? Ale ne, Cybertech se v tomhle byznysu stará o nejlepší platy. Díváme se na to nejlepší ze špičkových technologií. Minimální mzdu přenecháváme Burger Kingu."

Nečekaně se otevírá jistá paměťová složka.

BUDOUCNOST

San Francisco. Oblast Bay. Továrny na HunterKillery se táhnou kam až oko dohlédne, dokonce i má vylepšená optika. Vysoké komíny chrlí černý dým dnem i nocí. Když fouká příliš slabý vítr, těžší částečky nejsou odfouknuty pryč a všechno pokrývají vrstvou sazí, která zdejší krajině propůjčuje šedivý nádech. Slavný most Golden Gate je zredukován na dva pahýly, opuštěně se zvedající nad vodní hladinu. Konvoje člunů, naložené rudou, zastavují u jednotlivých mol, aby jejich obsah mohl být transportován do hutí. Tělesně zdatní mužští vězni pracují u pecí, zatímco ženy a děti s jejich menšíma, čipernějšíma rukama zastávají jemnou montážní práci. Sabotáže jsou trestány smrtí. To zde platí jako většinové pravidlo. Není zde žádný soud ani porota, právníci, polehčující okolnosti, žádná odvolání na pátý dodatek ústavy. Pouze brutální spravedlnost předčasné smrti. Zelený prostor parku poblíž Golden Gate je protkán příkopy. Pohřebiště. Průměrná délka života vězňů je devět měsíců. Ale montážní linky přesto pořád běží, efektivita Henryho Forda se setkává s Danteho Infernem. Pouze mlha přináší chvíli oddechu. Mlha se objevuje, když Odpor útočí a HunterKillery jsou uzemněny pomocí umělé mlhy, respektive je takto snížena jejich efektivita. Aby Skynet těmto útokům zabránil, přesunul vězeňské ubytovny do továren v domnění, že Odpor nebude ochoten ohrozit jeho vlastní druh. Mýlil se. Ti, kteří pracují pro stroje, jsou posuzováni stejně jako stroje, bez ohledu na okolnosti jejich zajetí: nepřítel musí být zničen za každou cenu.

Johnův hlas mě přivádí zpět do přítomnosti.

"Chci ty dva rozdělit a jednoho z nich přivést sem do kanceláře. Potřebuji vaši pomoc Russelle. Chci, abyste šel do hlavního hangáru a promluvil si se Smithem."

"Cože? Co když mě napadne?"

"Proč by to dělal? Nemá přece podezření, že se mezi vámi dvěma něco změnilo. A zkuste se přestat potit, vypadáte díky tomu hrozně provinile."

Osmond si utírá zpocené čelo. "Já vám s tím nemůžu pomoci. Byl to den plný stresu. Sakra, proč jsem musel tolik přibrat? Julia mi k narozeninám koupila členství ve fitku. Nikdy jsem ho nepoužil. Říkám ti, až tohle skončí, budu do fitka chodit každý den."

"Každý den?"

"Dobře, každý týden."

Půjde ti to dobře. Přesně tohle jsem chtěla slyšet."

John koučuje Osmonda, dokud není jeho mluva bezchybná. Ještě jedno finální otření čela a Osmond odchází pryč. Jeho postup sledujeme na monitoru.

"Bude v pořádku, že ano?" Na Julii Osmondové jsou znát obavy.

"Jistě. Žádný nebezpečí mu nehrozí. Potřebují vašeho muže, aby udržoval styky s armádou."

"Takže on je pro tyto lidi jenom pěšák v první linii? Pečlivě si ho vybrali jakožto svého obětního beránka?"

"Nebuďte na něj tak tvrdá. Tak či onak dokážou být hodně přesvědčiví."

Na monitoru se objevuje Russell Osmond, který právě vstupuje do hlavního hangáru. Ve srovnání s masivním HunterKillerem, jištěným pomocí svého ocelového rámu, se zdá být maličký.

Jonathon Smith sestupuje dolů z plošiny, aby se setkal s někdejším obchodním partnerem. "Co tu děláš Russelle?" V jeho slovech je patrný osobitý přízvuk, charakteristický pro model T-800.

"Co se děje Jonathone? Myslel jsem, že nemáš v plánu vrátit se dřív jak příští týden."

"Změna plánu."

"Proč jsem nebyl informován?"

"Nepovažoval jsem to za nezbytné. Co tu děláš?"

"Volal mi někdo jménem John Connor."

"John Connor je tu?"

"Žije v Sacramentu. Mám jeho adresu napsanou dole v kanceláři. Hej!"

T-800 tlačí Osmonda zpět. Nezáleží jí na ničem jiném než na získání adresy a na terminaci primárního cíle jednou provždy.

"Tak fajn, už jde. Paní Osmondová, možná si budete chtít čapnout za stůl."

"Nikomu se ale nic nestane nebo ano?"

"Jen klid. Vůbec nic neucítí."

T-800 nedokáže odolat příležitosti. Kráčí přímo do zóny smrti jako kovový beránek na porážku.

Ve chvíli, kdy se otevírají dveře, John a já spouštíme palbu zblízka. Lebka se rozpadá, jak protipancéřové kulky vykonávají svou práci. Bezhlavé tělo klesá na kolena a padá na podlahu. Kéž by to se všemi bylo tak snadné.

Julia Osmondová se vynořuje zpoza stolu s ústy otevřenými úžasem. "Můj bože! Tohle...Tohle není člověk. To je...robot?"

"Kybernetický organismus. Živá tkáň na kovovém endoskeletonu," vysvětluji. Jak těžké může být něco takového pochopit?

Připojuje se k nám Russell Osmond a zírá též s ústy dokořán. "To je...robot?"

"Kybernetický organismus. Živá tkáň na kovovém endoskeletonu," opakuji. Upřímně řečeno, nevím, proč se vůbec obtěžuji.

"Ale jak je to možné?"

"Na vysvětlování nemám čas." John má v rukou M16, útočnou pušku. "Už jste někdy z podobný pušky střílel?"

"Svého času jsem sestřelil pár pohyblivých terčů."

"Fajn, tak si pohyblivej terč uděláte z onoho chlápka. Miřte mu na hruď. Jestli vám dojde zásobník a on po vás pořád půjde, utíkejte jako o život."

"Chceš říct, že Bud Jones je taky...takový?"

"Správně. Fajn, jdeme."

"A co já?" ptá se Julia.

"Už jste někdy dříve použila zbraň?"

"Ne. Nikdy."

"Teď není čas na zaučování. Zůstaňte tu. My to zvládneme."

Vstupujeme do hlavního hangáru. Jakmile je terminátor na dostřel, neprodleně zahajujeme palbu. Naše náboje se neškodně odráží od silné pancéřové vrstvy HunterKillera. T-888 pokračuje v práci.

"Hej - ty tam! Jsem John Connor sakra. Pojď si pro mě!"

T-888 zůstává tam, kde je. Zvláštní. Náhlý výskyt primárního cíle by měl přepsat všechny ostatní.

Ledaže...

Vybíhám na druhou plošinu. Vysoko položené kvílení začíná nabývat na intenzitě, odrážejíc se od vzdálených zdí této obrovské budovy.

HunterKiller se probouzí k životu.

72

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 71.


Středa (pokračování)

Dvojité turbínové motory začínají kvílet, jak se jim dostává stále více energie. HunterKiller se kolébá na svém závěsu a poté vzlétá do vzduchu, nejprve jen několik palců, avšak nově nainstalovaná AI si rychle začíná uvědomovat vlastní potenciál.

Jeřáby se začínají naklánět a posléze padat. Vyskakuji na širokou zadní část stroje. T-888 není nijak zvlášť pohyblivá. Padá na podlahu, kde se na ni vrhá John. Slyším, ale nevidím výšlehy z hlavně, to však stačí k tomu, abych věděla, že se o něj stará obvyklým způsobem.

HunterKiller je nyní zcela volný. Chci křičet utíkej, utíkej tak rychle, jak jen dokážeš, ale kvůli zvuku motorů by mě stejně nebylo slyšet.

Letoun se naklání dopředu a přepíná zaměřovací laser do stavu online. Tenká modrá linie omývá celý prostor jako rychle se pohybující úzká vlna. Oba muži couvají, když se k nim světlo blíží. To ovšem není třeba. Zaměřovací laser je neškodný.

To ale neplatí pro další vývoj situace.

Jeho zbraně pálí obě současně, jde však o obyčejné náboje, nikoliv o laserové střely budoucnosti. Kulky narážejí do betonové podlahy, čímž vytvářejí malé obláčky odpařeného vápna a zanechávají po sobě malé otvory. John skokem hledá úkryt za jedním ze spadených jeřábů. Russell Osmond takto pohotový není. Hledí na otvory v zemi jako zajíc sedící před světly jedoucího auta. Několik projektilů jej zasahuje do hrudi a sráží k zemi s ústy vytvarovanými do dokonalého překvapeného O.

Stroj zastavuje palbu. Opět se objevuje zaměřovací laser. Žádná druhá vlna nepřichází. HunterKiller je, zdá se, spokojen s počátečním útokem. Hřmot motorů zesiluje a my začínáme vzlétat do výše. Střecha je zkonstruována z křehkého sklolaminátu a zpevněná kovovými trámy. Žádná překážka pro další postup. Snadno prolétáme skrz. Jakmile HK dosahuje výšky padesát stop nad budovou, začíná pomalu opisovat piruetu, zatímco skenuje okolní krajinu a pravděpodobně si přizpůsobuje to, co "vidí" za pomoci topografického mapovacího softwaru. Pochybuji, že má možnost využívat satelitní navigaci.

Pod námi sleduji, jak John vylézá zpoza úkrytu za jeřábem. Rychle se dívá nahoru. Odolávám nutkání usmát se a zamávat. Já přece nejsem ten typ ženy. Přibíhá k Russelovi Osmondovi a pokouší se zastavit krvácení. Mohla bych mu říct, že jen plýtvá časem, neboť krev, kterou v tak velkém množství prolévá, je krev z tepny a Osmondovi již není pomoci. Tak jako tak by mě neslyšel z této výšky a přes hluk motorů. A já ho znám příliš dobře na to, abych věděla, že by stejně nepřestal, dokud by nebyla pryč poslední špetka naděje. On je takový můj milovaný zkoušeč.

-0-

Dvojice turbín nás vynáší vzhůru k oblakům. Země pod námi se vzdaluje. Nyní jsme již na míle vysoko. Příležitost k bezpečnému odchodu je dávno pryč. Právě teď jsem pasažérem, ať už se mi to líbí nebo ne.

Vybavuje se mi píseň, kterou jsem jednou slyšela v rádiu. Refrén zněl takto:

Mám nyní zůstat nebo odejít
Když odejdu, nastanou potíže
Když zůstanu, bude jich dvakrát tolik
Musíš mi tedy říct, zlato...
Mám zůstat nebo odejít.

Tato píseň přesně vyjadřuje mé dilema.

Odejít: Rozbiju se při dopadu na zem z takto velké výšky. Pokud tedy na daném místě nebude příhodně umístěn stoh sena nebo úhledně naskládaná hromada prázdných lepenkových krabic, které by mohly zmírnit pád, což se zřejmě stává poměrně často, jak je možné vidět ve filmech nebo seriálech.

Zvažuji celkovou pravděpodobnost. Toto není film. Ani seriál.

Zůstat: Dříve či později americké letectvo vyšle stíhačky, aby prozkoumaly anomálii, která se náhle objevila na obrazovkách jejich radaru. HunterKiller zareaguje typickou agresivitou a stíhačky, vybavené účinnějšími zbraněmi, jej sestřelí - a mě spolu s ním.

Mám zůstat nebo odejít?

To musí být situace, kterou vystihuje přísloví 'brodit se zasraným potokem bez pádla'. Ačkoliv tomu stále příliš nerozumím. Proč by někdo měl chtít trávit volný čas ve vodním toku, který je plný lidských výkalů, ať už s pádlem nebo bez. Snowymu by se podobná destinace nepochybně zamlouvala, alespoň do doby, než by se rozhodl zaplavat si...

HunterKiller pokračuje v letu - nyní jsme několik mil vysoko a pokračujeme zhruba podél pobřeží směrem na jih, zjevně k LA. Co čeká, že tam najde? V této době zde není žádná citadela Skynetu, žádná enkláva strojů, kde by mohl doplnit palivo a munici do výzbroje. Není tu nic jiného než lidé. Miliony a miliony lidí.

Kořist...

Mou pozornost si získává objekt, jež letí nalevo pod námi a stále se přibližuje. Že by nás už letectvo našlo a vypálilo proti nám raketu? Ne, na raketu je to příliš pomalé. Jde o dopravní letadlo, stoupající směrem od Los Angeles, nepochybně mířící nad Pacifik do nějakého města, tisíce mil na západ odtud.

HunterKiller jeho vzestup registruje také a mění kurs, aby se s ním mohl střetnout.

A je to tu zase, další dilema.

Letadlo je plné lidí - cestovatelů, dovolenkářů, byznysmenů. Za jejich osud nenesu žádnou zodpovědnost. John by však očekával, že udělám něco, čím předejdu hrozícímu masakru. V tomto ohledu je opravdu vtipálek.

Pokusit se zničit AI je poněkud neplodná myšlenka; je ukrytá hluboko v přední části letounu a i kdybych se na toto místo mohla v mé aktuální situaci dostat, stejně bych neměla šanci proniknout několika vrstvami pancíře.

Největší slabinou HunterKilleru jsou dva motory, umístěné po stranách trupu. V budoucnosti se stávají cílem tepelně naváděných střel lidského Odporu, kterými útočí ze země. Žádnou teplem naváděnou raketu nemám. Smůla.

Mám však svou pistoli.

HunterKiller nyní letí na plný plyn a rychle se blíží k nešťastnému dopravnímu letadlu. Skrze okna vidím lidi uvnitř trupu, kteří si nijak nevšímají nebezpečí blížícího se rychlostí zvuku. Plížím se dál k ocasu, dokud nejsem přesně mezi oběma turbínami. Vytahuji pistoli a pokouším se zaměřit cíl. Cítím, jak mě silně bičují poryvy větru, přičemž má serva signalizují přetížení na HUDu. Mám štěstí, že motory jsou ode mě vzdálené pouze několik yardů. Z větší vzdálenosti bych je neměla šanci trefit.

Za hluku motorů plní zbraň svou práci zdánlivě potichu. Vyprazdňuji zásobník. Všechny kulky nacházejí svůj cíl - rychle rotující čepele turbíny. Nejprve se nedostavuje žádná změna, avšak záhy se objevuje tenká kouřová linie - důkaz, že došlo k těžkému vnitřnímu poškození.

Letadlo se dvěma plně funkčními motory nás pomalu nechává za sebou. HK již přišlo o polovinu hnací síly, a přesto i nadále urputně sleduje daný cíl. Nikdy se nevzdávat že?

Už nemám žádné náboje, pouze neužitečný kus kovu zvaný pistole. Nebo že by tomu bylo jinak? Konstrukce motorů je vcelku křehká, dokonce i zbloudilí ptáci mohou zničit vnitřní zařízení, pokud jsou nešťastnou náhodou vtaženi dovnitř. Copak s tím asi udělá tvrdý kus kovu?

Tak se na to mrkneme...

Moje muška je přesná. Bezva! Oba motory jsou nyní značně poničené a chrlí štiplavý černý dým jako barbecue Sarah Connorové na dvorku za domem. A jsou cítit právě tak příjemně. Vzdálenost mezi námi a letadlem je již natolik velká, že lidé na palubě letadla jsou před loveckými choutkami HunterKilleru v bezpečí. Přemýšlím, zda si cestující vůbec byli vědomi toho, jak byli blízko náhlé ohnivé smrti, zatímco sledovali film a zabývali se objednávkou jídla.

HunterKiller klesá, oba motory hoří a stroj je již nedokáže ovládat. Teď už jistě ví, že je ztracen a není zde nic, co by mohl udělat, aby zabránil nevyhnutelnému. Konec konců, gravitaci nikdo nepřelstí.

Dokonce ani já ne.

HunterKiller se snáší po trajektorii směrem na západ a bere nás nad oceán přibližně padesát mil severně od Los Angeles. Nejspíše preferuje vodní hrobku před dopadem na pevnou zem. Ať už je to úmyslné nebo ne, vytváří se tak malé okénko naděje pro mé přežití. Jestli skočím příliš brzy, tak hloubka vody nemusí být dostatečná, aby zmírnila můj dopad bez určitého poškození. Skočím-li příliš pozdě, dostanu se do oceánu za kontinentálním šelfem a potopím se tak hluboko, že zdejší tlak zcela zničí i mou vyztuženou titanovou konstrukci. Pak je lepší skočit raději hned...

Před skokem se dívám pod sebe. Jsem dvě míle vysoko. Pobřežní pláž je tenká písčitá linie mezi zelenou zemí a zdánlivě nekonečnou rozlohou modrého oceánu. Odrážím se a letím vzduchem, v němž se loučím se společností HK jednou provždy. Snad bych mu i řekla 'sbohem, ráda jsem tě poznala', ale lhala bych.

Nedá se dělat nic jiného než čekat a nechat gravitaci dělat svou práci. Zatímco padám, přemýšlím nad všemi zajímavými věcmi, které mě John naučil během našich krátkých společných chvil. Proč je lepší být hodný než zlý. Že extrémní násilí není řešením každého problému. Že všechny lidské životy jsou cenné a je třeba je chránit. A ještě felace, to nelze opomenout.

Dopadám do vody nohama napřed a začínám se potápět. Cesta na dno moře zabere nějaký čas. Nevidím žádné známky mořského života. Ryby evidentně nejsou zvědavé na podivného nového vetřelce v jejich říši. Proč vždycky musím udělat tak mizerný první dojem?

Konečně se chodidla setkávají s mořským dnem. Je tu tma. A zima. Aspoň že tlak je ještě v normě. Mé servomotory protestují, já se však ztěžka otáčím na východ a vyrážím. Každý krok je malý a vleklý, ovšem to nejhorší je již za mnou. Teď jde pouze o střídavé pokládání jedné nohy před druhou. Dětské krůčky. V mém věku.

-0-

Konečně vystupuji na pevninu v Santa Monice, severně od přístavu. Vynořuji se z vln jako Afrodita - pokud by tedy Afrodita byla kybernetický stroj na zabíjení.

Dlouhý volný pád následovaný dopadem na hladinu oceánu mi strhl tričko a kovbojské boty, pouze džíny projevily dostatečnou odolnost a zůstaly neporušeny. Děkuji vám, pane Levi. A vám též, pane Straussi. Vaše produkty jsou opravdu kvalitní.

Je podvečer a pláž je plná lidí, jež si užívají pozdní sluneční paprsky. Spousta jich má na sobě koupací oděvy a střídavě chodí do vody a zase ven, takže má poloviční nahota nejspíš nebude vzbuzovat zvláštní pozornost.

Špatný odhad.

Ještě nejsem ani na pláži a už mě oslovuje muž ve žlutém tričku a červených kraťasech. Plavčík.

"Promiňte slečno, ale tato pláž je určená i pro rodiny s dětmi. Není zde povoleno opalovat se nahoře bez."

"Vypadá to snad, že se tu opaluji?"

"Buď na sebe něco hoďte nebo opusťte pláž."

Vzhledem k tomu, že jsem právě zachraňovala svět, by jeden řekl, že mi tito lidé dají trochu víc času. Zjevně to tak není.

O něco dále jsou dva náctiletí chlapci sedící vedle sebe na ručníku. Přibližuji se k nim a oni se hihňají. Tělesný sken vykazuje perfektní shodu s chlapcem nalevo.

Zastavuji se před ním. "Tvoje tričko. Dej mi ho."

Upřeně na mě hledí. "Voda je celkem studená co? Člověk v ní skoro až tuhne."

Oba se opět hihňají a zdá se, že nemají v plánu přestat civět na mé tělo.

Dívám se dolů.

Aha. Jistě. Tuhne. Chápu.

"Tvoje tričko. Hned."

"Vyměním tričko za tvoje číslo."

To se zdá být férovou výměnou. Píšu jej na kousek papíru, který mi podal a vyměňujeme si položky.

"Hej - co to je? TOK 715. To není tvůj telefon!"

Aha, On chtěl mé telefonní číslo...

Ignoruji jeho protesty a mířím po písku k promenádě. Cestou si oblékám získané tričko. Je černé a má vepředu nápis.

                                                                                  METALLICA
                                                                                 KILL 'EM ALL
                                                                                WORLD TOUR

Lépe jsem si snad ani vybrat nemohla.

-0-

Mezitím mi brzy schnou vlasy i džíny a já již nevyvolávám užaslé pohledy lidí, které míjím. Jedinou anomálií je chybějící obuv, ale to je jen maličkost. Není na mně nic k vidění. Nic, co by mohlo někoho pobuřovat. Prostě jen další, blahem unášená bosá hipísácká holka ve městě andělů. Pravděpodobně na drogách. Nezaměstnaná. Povaleč. Looser.

Pokud věří tomuhle, pak můžou věřit čemukoliv.

Dostávám se na ulici, kde stojí náš dům, a jsem ráda, že vidím na příjezdové cestě zaparkovaný suburban. John se bezpečně dostal ze Sacramenta. To je připomínkou toho, kolik času již uplynulo. Cesta pěšky po mořském dně přece jen chvíli trvá.

Jsem v polovině chodníku před domem, když se otevírají dveře a John vybíhá ven. Objímáme se. "Už jsem myslel, že tě nikdy neuvidím," říká a jeho hlas se chvěje emocemi.

"Tihle divocí koně mě nikam neodnesou." ujišťuji jej.

A ani mi neutečete, HunterKillery!

Sobota

Události v Sacramentu získávají pouze symbolickou pozornost médií. Konec světa očividně nemůže soupeřit s posledním zhroucením Justina Biebera.

Nehoda ve vojenském závodu přivodila smrt třem zaměstnancům, když explodoval prototyp letounu během testovacího vzletu.

Krátké. Stručné. A zcela nepravdivé.

"Prostě to ututlávají no," říká Sarah Connorová. Právě dokončila likvidaci T-800 a T-888, které se Johnovi podařilo dopravit domů jakožto dva mimořádně hrůzné turistické suvenýry. Nezůstalo z nich nic než hromádka kovového popela.

"Copak jim to můžeme dávat za vinu? Několikamiliardovej přísně tajnej projekt si jen tak odletěl na vlastní pěst. S tím by měl hromadu problémů i Karl Rove. (Pozn. Americký politik a politolog)

"Budou vědět, že v tom máme prsty i my?"

"Tak určitě. Julia Osmondová. Ta nás udá jak nic. Však jsem jí zabil manžela."

"Johne..."

"Proč jsem ho prostě nemohl nechat v kanclu s jeho ženou? Buďte v bezpečí. My to zvládneme. Stačilo, abych tohleto řekl. A teď je mrtvej."

"Nevěděl jsi přece, že ta věc má tak blízko k procitnutí."

"A navíc byl celkem sympaťák. Jako jo, byl trochu rozežranej a taky se rozhodl ignorovat varovný znamení, ale byl to fajn chlápek. A já ho nechal popravit."

Promlouvám já, "Nenech se přemoci vlastními myšlenkami."

Unavený úsměv. "To samo. A nic nemůže změnit fakt, že jsem měl šanci zařídit, aby byl v pořádku, ale nic jsem neudělal."

"Ta žena ví, že šlo o kyborgy?"

"Jo, měla místo v první řadě. Stejně jí ale nejspíš nikdo neuvěří, když jsem odstranil důkazy."

"Jeden muž ano."

"Creed. Další zločin, kterej nám může přidat do našeho trestního rejstříku. Jestli ten mě někdy dostane do rukou, tak už v životě neuvidím denní světlo."

Pondělí

Wizard se pohřešuje.

Erik vyhlašuje poplach poté, co o něm celých pět dní neslyšel. Navzdory jejich velkému věkovému rozdílu je náctiletý nerd z Pasadeny něčím, co má u Sama Clemense nejblíže k pojmu přítel.

"Třeba je v Nevadě a fotí UFO. Tohle přece tito lidé dělají ne?" přemítá Sarah, když s ní John dané téma probírá.

"Erik říká, že v takových případech dá vždycky předem vědět. Má o něj strach. Cameron a já zajedeme do Anaheimu a mrkneme se, jestli je v pořádku."

"To není tvoje starost, Johne."

"Mami, kdyby nebylo Sama Clemense, nikdy bychom nevěděli ani o Cybertechu ani o tom, co se děje v Sacramentu. Možná už bychom vedli tuhle konverzaci někde v podzemním odpadním tunelu. Pokud vůbec. To poslední, co můžeme udělat, je zajet ho zkontrolovat."

-0-

Anaheim se od naší poslední návštěvy trochu změnil. Clemensův dům je ještě pořád poněkud ošumělý a zůstal mu celkový nezdravý nádech ve srovnání se sousedy. Změnou je to, že popelnice již přetéká odpadem.

Přicházíme ke vchodovým dveřím a klepeme.

"Pane Clemensi? Wizarde. Tady - ehm - White_Knight a Tock. Jenom jsme se chtěli podívat, jestli je všechno v pořádku."

Ticho. John zkouší vzít za dveřní madlo a dveře se bez odporu otevírají. Žádný z mnohých zámků nebyl použit.

Dům je prázdný a vykazuje známky náhlé evakuace. Napůl snězené jídlo doposud leží na kuchyňském stolu. Dřevěné křeslo je převrácené. V pokoji vyplněném alobalem je notebook bez harddisku, prázdná kartotéka a šuplíky jsou vysunuté a pohozené na podlaze.

"Myslím, že si ho tu někdo vyzvedl a odnesl jej pryč."

S tím souhlasím. Otázka zní - kdo?

Venku na dvorku před domem na opačné straně ulice je právě jistá mladá žena zaměstnána zastřiháváním keřů. Má sandále, na sobě pak riflové kraťasy, červený svršek bikin a klobouk s širokým okrajem jako ochranu proti slunci. Její ňadra jsou menší než má, takže mi nevadí, že John přechází ulici, aby si s ní promluvil. Ještě že to není Kelly Brook...

"Promiňte, nevíte prosím vás, co se stalo s panem Clemensem?"

Žena nechápavě krčí nos. "Cože - kdo?"

"Ten starej pán, co bydlí přes ulici."

"Myslíte toho šílenýho starýho chlápka?"

"No on zas tak šílenej není. Jednou měl důležitou práci. Pracoval pro NASA ve vesmírným programu."

"Fakt? On byl astronaut?"

"Softwarovej inženýr. Věci v zákulisí."

"Aha." Zní zklamaně. "On je váš přítel?"

"Tak nějak."

"Přišli si pro něj před pár dny. Lidi s dodávkou. Nepřišlo mi, že by chtěl jít."

"A to nikdo nezavolal policii?"

"Oni asi byli policajti. Vypadali tak jako normálně, s odznakama a puškama a tak. Když ho vyváděli z domu, pořád dokola křičel jedno a to samé. 'Panter killer! Panter killer!' Zvláštní."

"Asi myslíte HunterKiller."

"Taky možnost. To by mě zajímalo, koho tím myslel. On někoho zabil?"

"Ne, nic takovýho. A nevíte náhodou, kam ho odvezli nebo kdy se vrátí?"

"Já teda doufám, že nikdy. Se podívejte, jak vypadá jeho dvorek. To je děs. Všechen ten plevel dělá semínka a vítr je rozfoukává všude kolem, takže věčně škubu plevel tady u nás."

"Žádný plevel neexistuje," připomínám. "Jsou pouze rostliny na místech, kde lidé nechtějí, aby rostly. Lepší pojem je biodiverzita."

Mračí se odpovídá zřetelně pohrdlivým tónem. "Promiňte slečno, ale očividně nejste zahradnice."

Jak tohle může vědět?

Úterý

Navrhuji a vyrábím TV ovladač pro Snowyho, neboť tlačítka obyčejného ovladače jsou příliš malá pro jeho tlapky. Využívám upravený iPad s dotykovými piktogramy namísto čísel označujících jeho oblíbené kanály.

Snowy je z nového zařízení nadšený a tráví před televizní obrazovkou celou věčnost. Šťouchá do dotykové plochy packami a občas i čenichem. Nicméně je zde něco, na co jsem během sestavování ovladače nepomyslela. Je to jeho nechopnost udržet pozornost delší dobu. Pokud program právě nenabízí dostatečně vhodný obsah pro psího diváka, Snowy jej jednoduše přepne. A tak to dělá neustále. Navíc zapomíná ztlumit zvuk, důsledkem čehož začíná Sarah Connorová zuřit kvůli rámusu. V takové chvíli obvykle vytáhne napájecí šňůru ze zásuvky, vezme Snowyho a vyhodí jej za dům na dvorek jako pytlík odpadků. Snowy takové zacházení přijímá zcela klidně a jde se pochlubit kočce z vedlejšího domu svou nejnovější hračkou. Pan Tibbles reaguje lhostejně jako ostatně na většinu věcí, já mám však podezření, že tajně závidí. Takový ovladač pro domácí mazlíčky se totiž jen tak někde koupit nedá.

Středa

Tenis se zdá být snadno naučitelným sportem. Jde jen o to vzít do ruky náčiní a odpálit míček přes síť do předepsaného prostoru tak, aby jej oponent nebyl schopen odpálit nazpět. Jednoduchá kombinace prostorové geometrie a hrubé síly. To by mi mělo jít jak nic.

Zase špatně.

Po dvou zlámaných raketách, třech zničených míčcích a částečně zdemolovaném plotu docházím k závěru, že tenis není moje parketa.

"Asi radši zůstaneme u cvrnkání kuliček!" vtipkuje John, zatímco rychle prcháme z veřejného kurtu, který nyní vypadá, jako by na něm někdo prodělal záchvat vzteku.

Ale třeba takové Sereně Williamsové to jde úplně samo. Možná jen potřebuji jinou raketu. A podstatně větší zadek.

Pátek

Wizard je zpět. Nebo vlastně není.

"Erik říká, že někdo píše pod jménem Wizard, ale že to není on."

"Jak to může říct? Myslela jsem, že to bylo všechno anonymní," reaguje Sarah Connorová.

"No, takhle, tenhle Wizard se pořád ptá na spoustu věcí. Erik říká, že skutečnej Wizard nikdy žádný otázky nepokládal."

Sarah se samolibě usmívá. "Typický chlap."

"Otázky se týkají jedinců jménem White_Knight a Tock."

"Koho?"

"Dlouhej příběh. Prostě nás. Takže buď se někdo vydává za Wizarda a snaží se tímhle způsobem získat informace nebo drží Wizardovi u hlavy pistoli a nutí ho psát."

"Takže si hodláte udělat další výlet do Anaheimu?"

"Bude to rychlovka. Jestli zbude nějakej čas, dovezeme ti z Disneylandu na památku uši Mickeyho Mouse."

"Jistě ti budou slušet." dodávám.

-0-

Do Anaheimu dorazila změna. Naproti Clemensovu sídlu stojí u krajnice zaparkovaný Lincoln. Uvnitř sedí muž v tmavém obleku s novinami rozloženými na volantu.

"Vládní typ," říká John. "Skoro je to až cítit ve vzduchu. Tak jo, uděláme to takhle."

Pozorně poslouchám. Skvělé. Zase jednou můžu být drsňák.

Opouštíme vypůjčené auto, pomalu kráčíme ulicí a obezřetně se držíme ve slepých místech vytvořených postranními sloupky Lincolnu. Muž si ničeho nevšímá, je příliš zabraný do svých novin na to, aby se podíval před sebe. To by mě zajímalo, zda už si dnes četl rubriku zábava. Ten Garfield. A způsob, jakým se chová k Opiemu!

Bleskově otevírám zadní dveře, zatímco John dělá totéž na straně spolujezdce. Hlaveň své pistole tisknu muži k hlavě. "Pohni se a poslední věc kterou uvidíš bude tvůj mozek letící skrze čelní sklo."

To není tak úplně pravda. Kdybych zmáčkla spoušť, byl by mrtev dlouho předtím, než by jeho zrakové nervy dokázaly zaznamenat potřebnou informaci. Ale je to povedená hláška. Slyšela jsem ji ve filmu Stevena Seagala.

"Tak se podíváme, s kým máme tu čest," říká John. Sahá muži do kapsy v bundě a vytahuje koženou peněženku. "Patrick Ryan Kielty. Vojenský zpravodajství. Nejde náhodou o oxymóron?"

Muž neodpovídá. Asi nechápe význam daného slova. "Oxymóron jsou dvě slova zkombinovaná tak, že dávají protikladný význam," vysvětluji.

"Tak fajn Patricku, co nám takhle říct, kam jste schovali Sama Clemense?"

Žádná odpověď. John vzdychá. "Tichej typ co? Vidíš tu pěknou holku za tebou? Možná vypadá sladce a nevinně, ale já ti řeknu malý tajemství: je rozený zabiják. A víš ty co? Strašně mě miluje a udělá všechno, o co ji požádám. Sleduj. Řekni 'tavenej sýr'."

"Tavenej sýr."

"Řekni 'úga bůga bůga'."

"Úga bůga bůga."

"Řekni 'prodavač v Cucamunze prodává mušle na pobřeží'."

"Prodavač v Cucamunze prodává mušle na pobřeží."

"A co myslíš, že se stane, když řeknu zmáčkni tu spoušť? Co? Chceš si hodit kostkami, Patricku? Zmáčkni. Tu."

"Tak jo, tak jo!"

"On mluví! Neskutečný, hotovej zázrak! A teď se ptám - kde je Sam Clemens?"

"Armádní věznice v Texasu."

"Od kdy jsou civilisti držení v armádních věznicích?"

"Clemens pracoval pro NASA. Když se připojil, podepsal prohlášení ohledně zákona o utajení. Všichni to tak dělají. To dám dává pravomoc nakládat s nimi tímto způsobem."

"U NASA skončil už před řadou let."

"I tak se ho to stále týká."

"Fajn, jaký je datum soudního procesu?"

"Žádné datum není. A nejspíš ani nikdy nebude. Listina Patriot act poskytuje právo zadržet jakoukoli osobu na dobu neurčitou bez nároku na řízení a právní zastupování."

"Děláš si srandu?"

"Vláda Spojených států nikdy nežertuje."

"Fíha, tak to jsi dostal na starost nějakou moc pěknou prácičku, Patricku. Dobrá kuriozitka. Stalin by na ni byl hrdej. No dobře, pokud je Clemens ve vězení, tak co děláš tady? Doufám, že tady nečekáš na nějakou zásilku drog, jinak bychom museli zavolat poldy."

"Mým úkolem je pozorovat návštěvníky a prohlížet jakékoliv doručené zásilky."

"A přišly už nějaký zásilky?"

"Jenom katalog LL Beana a noviny."

"Který se ti ovšem celkem hodily."

Pokrčení rameny. "Ne že by je potřeboval vzhledem k tomu, kde se nachází."

"A co bys dělal, kdyby přišla nějaká návštěva?"

"Ohlásil bych ji. Poblíž čeká ozbrojená jednotka."

"Ti samí týpci, co sebrali Clemense?"

"Nejspíš ano. Tehdy jsem tu nebyl."

"Kdo tomu velí? Je to Rubin Creed?"

"Neznám nikoho tohoto jména."

Moje funkce měření hladiny stresu náhle zobrazuje upozornění na mém HUDu. "On lže," říkám.

"Ajaj, teď se ti odečetlo pár plusových bodů, Patricku."

"Dobře, slyšel jsem o něm. Chci říct, kdo ne? Je to špiónská legenda. Nikdy jsem toho muže nepotkal. Ten je vysoko nad mou platovou třídou."

"Tak kdo ti dává rozkazy?"

"Plukovník Westmoreland."

"Plukovník Avery 'Tex' Westmoreland?" říkám.

"Tex mu nikdo neříká. Aspoň ne před ním."

"Ty ho znáš?" ptá se John.

"Plukovník 'Tex' Westmoreland velel páté armádě během odporu proti silám Skynetu v poslední velké pozemní bitvě první válečné fáze. Byli kompletně zničeni kvůli kombinaci taktické nekompetence a neadekvátní výzbroje. Bitva je známá jako 'Westmorelandovo bláznovství' a znamená opuštění konvenční vojenské doktríny pro guerrilské taktiky hnutí odporu."

"O čem to mluví? Plukovník Westmoreland není polní velitel; pracuje v kanceláři."

"Někdy je každý bojovníkem."

"Clemense se nic ilegálního netýká. Tvůj šéf to musí vědět."

"Existuje domněnka, že Clemens je teroristický agent jménem Wizard, který je v kontaktu se dvěma spřátelenými nepřátelskými agenty pod přezdívkami 'White_Knight a Tock'."

John se hlasitě směje. "Pardon. Zní to dost vtipně, když to řekne někdo jinej."

"Je možné, že tito nepřátelští agenti se mohou podílet na krádeži přísně tajného projektu na obranu země a jeho prodeje Číňanům."

"Až tak? Asi bych ti měl říct, že White_Knight a Tock jsou právě s tebou v autě."

"Vy dva že jste...?"

"Přesně tak. Speciální převleky jsme nechali doma. Nevěřil bys tomu, jakou podobu můžeme dostat."

"Tedy tímto jste oba zatčeni."

"Nezapomínáte na něco?" připomínám a šťouchám jej do lebky hlavní Glocku.

"A taky nikomu nic nekrademe ani neprodáváme. Tenhle přísně tajnej projekt je momentálně na dně Tichýho oceánu, což je nejlepší místo, kde by se mohl nacházet, věř mi."

"Tři nevinní muži zemřeli během loupeže."

"Vlastně zemřel jenom jeden. A nebyl zas tak nevinnej. Je mi to líto, ať už tomu věříš nebo ne. Teď poslouchej. Povím ti, jak se to celý semlelo. Poslouchej zatraceně pozorně. Další otázky už pokládat nebudu, ale někdo jinej jo. Na to se můžeš spolehnout."

John předává naši verzi toho, co se událo v Sacramentu. Kielty poslouchá, pak potřásá hlavou a ušklíbá se, "Vážně čekáte, že tomu uvěřím?"

"Mně je prdel čemu věříš, Patricku. Fakt, že jsi dost blbej na to, abys nás nechal připlížit se k tobě a že jsi vůbec měl jako první nárok na tenhle úkol o ničem, svědčí o tom, že nejsi zrovna nejjasnější hvězda na špiónský obloze. Prostě řekni šéfovi, ať to předá Creedovi. Ať se mrkne, co stojí na pozadí Jonathona Smithe a Buda Jonese. Zeptej se na ně Julie Osmondové. A zeptej se Sacramentský policie na bankovní loupeže za poslední tři roky. Jestli je Creed jen z poloviny taková legenda, jak říkáš, tak by měl být schopnej vidět určitý spojitosti."

"Můžete jet se mnou a říct mu to sami."

Unavený úsměv. "Dobrej pokus. Fajn, tady jsme hotoví. Vidím to na kufr pro našeho přítele."

"Hej!"

Vytahuji Kieltyho z vozidla a zamykám jej do kufru. Nijak zvlášť ho to netěší. Některým lidem se prostě nedá zavděčit.

-0-

Jsme na půl cesty od vypůjčeného auta, když do ulice vjíždí černý Lincoln, identický s prvním. Všímá si nás a prudce zastavuje.

"Do prdele. To tak akorát na hovno." sténá John.

Dveře Lincolnu se otevírají a muž v tmavém obleku na nás míří pistolí.

"Zůstaňte na místě! Ruce tak, abych na ně viděl!"

Dávám tedy plynule ruce vzhůru.

Samozřejmě mám také v jedné z nich zbraň, svůj devítimilimetrový Glock.

Muž je zralý na přímý zásah do hlavy. Takové pokušení...

Namísto toho střílím do postranního okénka vozu. Muž s sebou škube a krčí se, když se několik palců od jeho obličeje tříští sklo. John tak získává čas na to, aby se dostal k vypůjčenému autu a nastartoval motor.

"Dělej! Naskoč si!"

Auto provádí malou otočku o 180 stupňů přes několik trávníků, než opět vjíždí na silnici.

"Co ten chlap?"

"Pronásleduje nás. A přibližuje se. Takto se na naši úroveň dostane přibližně za třicet sekund."

"Jestli tím chceš říct, že z našich prdelí udělá cedník, tak to řekni rovnou."

"Z našich prdelí udělá cedník."

"V téhle šunce mu nikdy neujedeme. Postarej se o něj. Miř na pneumatiky nebo chladič. Použij střešní okno."

Úderem otevírám okénko a vstávám. Vítr rozhazuje mé vlasy do horizontální roviny. Tento typ extrémního tupírování mi nesluší.

Lincoln je padesát yardů za námi a přibližuje se. Mířím na mřížku chladiče, který poškozuji třemi výstřely. Z otvorů náhle začíná prudce unikat pára. Vůz zpomaluje a zajíždí na kraj silnice.

"Dobrá muška," komentuje John mé počínání, když se vracím zpět na místo. "Musíme se tohohle auta zbavit. Určitě na nás zavolají poldy. Nemůžeme v tomhle jet až do Santa Monicy."

Pokračujeme v cestě několik dalších mil a poté John náhle odbočuje k parkovišti vedle supermarketu. Potravinami naložené Volvo právě uvolňuje místo a John toto místo ihned zaplňuje naší Hondou.

"Ukradneme další auto?" ptám se.

"Nepodléhejme pokušení. Zavolám mámě, aby nás vyzvedla. Vím, že byla celá žhavá zúčastnit se týhle akce toto je pro ni ideální šance."

Supermarket má samoobslužnou jídelnu. John si dává koláček a kelímek horké kávy. Já si samozřejmě nedávám nic, ačkoliv zde alespoň nejsou sarkastické číšnice, které se posmívají mé konzumační zdrženlivosti.

Sedíme u stolu u okna, jež nám poskytuje skvělý výhled na parkoviště. Kolem něj rychle projíždí policejní auto, jehož sirény hlasitě houkají. "V takové rychlosti teda moc zmrzliny neprodají," vtipkuje John.

"Budou se dívat po bílé Hondě."

"Kterých musí být v LA a jeho okolí plno. A kolik uprchlíků se zastavuje na kafe a koláček?"

"Jak se Kieltymu podařilo přivolat pomoc?"

"Žádnou nepřivolal. Řekl bych, že už měl konec směny a ten druhej chlápek ho jel jenom vystřídat. Prostě jsme měli smůlu, že se to stalo zrovna tehdy, když jsme tam byli.

No jistě, štěstí. Nejtajemnější vlastnost ze všech. Štěstí nelze vidět. Nebo slyšet, cítit, dotknout se ho, přivolat jej nebo odehnat. Přesto většina lidí věří, že štěstí hraje v jejich životech více méně důležitou, ne-li směrodatnou roli. Hoďte si mincí mnohokrát za sebou a statistická pravděpodobnost zařídí, že hlav nebo orlů padne prakticky stejný počet. Vyskytnou se však dlouhé sekvence, kdy jedna ze stran bude převládat, proto existuje výraz šťastná série.

Existuje vůbec štěstí?

Na to bych si nevsadila.

"A co to Westmorelandovo bláznovství? To mu to velení fakt jde tak blbě?"

"Jeho tvrdohlavé odmítání úpravy taktiky tváří v tvář absolutní katastrofě stojí tisíce mužů život."

John přikyvuje a zamyšleně se zakusuje do koláčku.

"Neosvobodíme Wizarda z armádní věznice?" ptám se.

"A co pak - adoptujeme ho? Všechnu naši náhradní hotovost jsme dali Liebermanovi. Nemůžeme dalšímu uprchlíkovi financovat útěk před zákonem. Holt můžeme jenom doufat, že s ním budou zacházet dobře. Stejně jim nejspíš řekne všechno, co ví. Nakonec ho beztak budou muset propustit."

"Ještě mám jednu otázku."

"Jasně, ptej se."

"Cucamunga je město, které leží ve vnitrozemí, daleko od pobřeží."

"A co jako?"

"Jak může pouliční prodavač v Cucamunze prodávat mušle na pobřeží?"

Trpělivě čekám, až opadne Johnův smích. Už s tím mám spousta zkušeností.

-0-

Sarah Connorová přijíždí, aby nás vyzvedla. Nasedáme do suburbanu a na zadním sedadle nacházíme dalšího pasažéra.

"Jé, ty jsi s sebou vzala Sněhuláka!"

Snowy vesele vrtí ocáskem. Své jméno preferuje před tím, které jsem mu dala já - Neustále se vyprazdňující organismus.

"Jo, ale schválně to nebylo. Proplížil se do auta, když jsem se nedívala. Má štěstí, že jsem ho nevyhodila na dálnici."

"Malej zlobivej černej pasažér co? Tak to ho musíme potrestat. Myslím, že důrazný lechtání na břichu bude stačit."

Snowy blaženě podléhá svému 'trestu'. Ten je převelice krutý, když přihlédneme k faktu, že existuje několik věcí, které si užívá více než silné tření břicha. Ale to je psí záležitost.

Během cesty zpět do Santa Monicy doprava v jedné chvíli zpomaluje, až není možné jet rychleji než krokem. John stahuje okénko, aby viděl, proč je tomu tak. "Policajti," hlásí a sedá si zpět. "Nikoho nezastavují, jen odkloňují dopravu. Asi tam došlo k bouračce."

Žádná bouračka. Bílá Honda je obklíčena dvěma policejními vozy. Oba pasažéři, mladý pár oblečený v neformálním oděvu, leží vedle sebe na silnici s rukama spoutanýma za zády pomocí želízek. Policista stojí vedle nich a naléhavě hovoří do vysílačky.

"Myslí si, že to jsme my," domýšlí si John. "Mladej páreček řídící bílou Hondu. Asi shání Kieltyho, aby přijel a potvrdil podobu pachatelů."

"A viděl na tebe dobře?"

"Jo, to jo. Hnedka bude vědět, že to nejsem já. U Cameron nevím. Většinu času byla za ním."

"A držela mu pistoli u hlavy," dodávám.

"Vsadím se, že sis to užila," ušklíbá se Sarah.

"Nijak zvlášť."

Nedostala jsem příležitost zmáčknout spoušť.

-0-

Volíme klikatou cestu městem, neboť úzké zapadlé ulice nejsou k policii tak přívětivé jako dálnice. Ve chvíli, kdy jeden městský blok navazuje na další, Sarah Connorová zpomaluje suburban a zajíždí ke krajnici. Hledí na vysokou bytovou budovu naproti a na tváři má zvláštní zamyšlený výraz. Oproti jejímu obvyklém zamračenému výrazu je to pozoruhodná změna.

"Eh - mami? Co je? Proč jsme zastavili?"

"Kdysi jsem tady pobývala. Před mnoha lety."

"Tady?"

"Támhleta budova. Bydlela jsem společně s mou nejlepší kamarádkou Ginger. Byla jsem zrovna pryč, když ji zabili. Zavraždili. To oni. Právě tady to všechno začalo."

V tichosti se díváme na budovu. Něco málo o minulosti Johnovy matky vím, tedy jen to, že byla určena k terminaci ještě předtím, než porodila syna.

"A - hm - chceš se jít podívat dovnitř, jenom se trochu rozhlídnout?"

"Z jakého důvodu? Stalo se to před řadou let. Všechno se změnilo. Vždyť ani nevím, kde byla Ginger zpopelněna."

Ticho. Dokonce i Snowy cítí zasmušilou náladu a zdržuje se příliš energického olizování vlastních genitálií.

"Pamatuju si, že jsem toho večera měla noční směnu. Ginger si do bytu pozvala svého přítele. Mike, aspoň myslím - ne počkej, Matt. Vzpomínám si, že jsem jí řekla, aby na sobě nechala kalhoty dost dlouho na to, aby nakrmila Pudsleyho."

"Pudsley?"

"Můj domácí leguán."

"Tys měla leguána jako domácího mazlíčka?"

"Tehdy se věci měly jinak."

"To bych řekl. Jednou jsi měla leguána, a přesto dáváš Snowymu pěkně zabrat."

"Pudley nespal v mém prádle. Ani nezpůsobil to, že by byl gauč celý od chlupů."

Ještě jeden pohled na budovu, poté Sarah Connorová šlape na plyn a my se opět zapojujeme do dopravního provozu. Vypadá to, že naše vzpomínková odbočka je u konce.

Ne tak docela. O několik bloků dále opět zastavujeme. Naproti je budova, jež vypadá jako noční klub. Je osvětlená neonovými světly připevněnými ke zdi, které dohromady dávají zajímavou zprávu:

                                                                             LIVE! XXX GIRLS!

"Ginger a já jsme tu pracovaly," oznamuje Sarah suše.

"Vy jste byly XXX dívkami z tohoto klubu?" ptám se.

"Byly jsme číšnicemi. Toto místo bylo tehdy obyčejnou restaurací."

Snowy tiskne čenich k oknu. Zjevně je uchvácen blikajícími světly a nepochybně doufá, že spatří XXX dívky. Takové štěstí však nemáme. Jediní lidé, kteří vcházejí dovnitř nebo vycházejí ven, jsou muži. Zda jde o XXX muže je nemožné odhadnout.

Jelikož poledne bylo už před několika hodinami, rozhodujeme se pokračovat přímo k Miině škole namísto návratu domů a poté další cestě o něco později.

Miu těší, že nás vidí, ale je též podezřívavá. "Jak to, že jste tady všichni? Obvykle přijede jenom jeden z vás."

"Museli jsme ve městě něco vyřídit," odpovídá John neurčitě. "Hele - věděla jsi, že když byla máma mladší, tak měla doma leguána?"

"To jako jednu z těch ještěrčích věcí? Hustý! Jak se jmenoval?"

"Pudsley."

"Já chci taky leguána!"

"V žádném případě."

"Když jsi ho měla ty, tak já můžu taky."

"Taky jsem měla nadýchanou kudrnatou trvalou. Tu bys chtěla taky?"

"No fuj! Leguán by aspoň dělal Snowymu společnost, zatímco bych byla ve škole," argumentuje Mia.

"Leguáni jsou agresivní masožravci," namítám poté, co mi daná informace vyskakuje na HUDu. "Ještěr by mohl Snowyho považovat spíše za vhodný zdroj potravy než za potenciálního společníka."

Snowyho uši zbystřují a on začíná kňučet a třást se. Jen málokdy se projeví jako statečný pes.

Tímto skončil rozhovor na téma leguán.

73

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 72.


Pondělí

Velká mapa je rozložená a položená na kuchyňském stole. Na ní je vyobrazené západní pobřeží Kalifornie a celý Tichý oceán s ostrovy a souostrovími. Že bychom plánovali dovolenou? Kéž by. Ne, John by jen rád zjistil, kam přesně dopadl zneškodněný HunterKiller.

"Kde jste zrovna byli, když jsi seskočila?"

Oznamuji mu souřadnice a pozoruji ho, jak je zaznamenává na mapě.

"Jak vysoko?"

"Dvě míle."

"Celkem výška."

"Tak trochu."

"Dobře, pokud budeme předpokládat, že moc nezměnil trajektorii letu, tak s největší pravděpodobností skončil... tady. Dvě stě mil východně od Havaje. Tam už je to pěkně hluboký. Super. Poslední co chceme je, aby se ta věc válela někde na pláži Waikiki."

Do místnosti vešla Sarah Connorová. Právě se vrátila ze svého ranního běhání a její vlasy jsou ještě vlhké ze sprchy. Měla by strčit hlavu do trouby jako já. Perfektně suší. Je ale samozřejmě třeba počínat si opatrně, jinak vám spálí uši.

"Ten pes má asi červy nebo co. Teď jsem ho viděla, jak třásl zadkem."

John se usmívá. "Snowy nemá červy. On jenom twerkuje."

"Twerkuje?"

"To je novej tanec, kterej ho naučila Mia. Příště to bude Gangnam style."

"Potřebuju vědět, co to je?"

"Ani ne."

"Jsi na to příliš stará," dodávám. Odpovědí je mi zamračení.

"Co tu děláš s tou mapou?"

John vše vysvětluje a v rychlosti ji seznamuje se svým závěrem. Sarah zamyšleně hledí na mapu. "Je možnost, že to přežilo pád?"

"Částečně," odpovídám. "AI je pod silnou vrstvou pancíře. Je ale vyloučeno, že ještě někdy znovu vzlétne."

"A co čip?"

"Záleží na tom, zda se působením hlubinného tlaku dostala voda dovnitř. Pokud se tak stalo, čip ve slané vodě pomalu podlehne korozi a stane se neškodným."

"A pokud zůstane neporušený?"

"Pak AI setrvá u vypnutého napájení a bude dřímat, dokud ji někdo nezachrání a znovu neaktivuje."

"Pochybuju, že je nějaká šance, že se to stane," namítá John. "Je hlouběji než Titanic. Armáda sice dost možná ví, kde přesně je, ale i tak je k tomu potřeba udělat mnohem víc, než tam jenom poslat potápěče a vytáhnout HK na hladinu."

"Existují ponorky schopné pracovat v takové hloubce."

"To jo. Ale taková záchranná operace by byla nebezpečná a dost nákladná. Řekl bych tak v řádu milionů dolarů. A Pentagon by se nikdy ani doopravdy nedozvěděl, o co tam šlo. Spíš to bude tak, že tenhle kus odepíšou a začnou s novým zhotovitelem, a to takovým, kterej nemá přístup k budoucím technologiím."

"Doufám, že máš pravdu. Tohle bylo trochu blízko na to, abychom byli klidní."

John dává pryč mapu a pak na stůl před matku pokládá malý papír.

"Co to je?"

"Adresa hřbitova, kde je pohřbená tvoje spolubydlící Ginger. Pamatuješ, jak jsi řekla, že nevíš kde to je? Trochu jsem hledal."

Sarah Connorová beze slova zírá na předložený papír.

"Řada F. Číslo parcely-"

"Já umím číst."

"Dobře no. Její přítel byl zpopelněn, takže tvůj odhad je stejnej jako můj."

"A co ostatní?"

"Ostatní?"

"Ostatní nevinné oběti. Ženy, které měly stejné jméno jako já. Lidi v klubu Noir, kteří byli zastřeleni. A policisté na stanici. U těch jsi taky zjistil, kde bylo pohřbeni?"

"Mami, já jsem si jenom myslel-"

"Co sis myslel? Že bych chtěla koupit nějaké kytky, navštívit Gingerin hrob a uctít její památku? Možná tak uronit jednu, dvě slzy při pomyšlení na zlaté časy. Co bylo, to bylo. Nejlepším způsobem, jak projevit Ginger a ostatním úctu, je vymazat ty věci z povrchu zemského jednou provždy."

"Tak jsem to nemyslel-"

"Sentiment nemá v našich životech místo, Johne. Myslela jsem, že jsem tě toho naučila víc. Očividně tomu tak není."

Sarah Connorová se vzdaluje od stolu a vychází ven z domu. Snowy se chystá jít za ní, ale záhy si to raději rozmýšlí. Moudrý to pes. Právě tady leží stinná stránka twerkování - jeden se přitom stává lákavým cílem pro rychlé nakopnutí do zadku. Miley Cyrusová, piš si to.

John mačká papír v pěsti a bouchá do stolu. "Jéžiši, nějaká drsňačka!" Pozn. hardass

"Výpady."

"Cože?"

"To je těmi rychlými výpady. Právě díky nim má pevný zadek." Pozn. hard ass

John na mě hledí, nato vzdychá a kroutí hlavou.

Mám dojem, že jsem řekla něco špatného. Chybně jsem si vyložila jeho reakci. To ten stupidní Fitness kanál. Hloupé hubené ženy v dresech.

Úterý

Noc. Prázdná silnice. Jsem sama, sedím za volantem plně naloženého SUV a jedu na jihovýchod při průměrné rychlosti 124 mil za hodinu. Více z tohoto extra těžkého pronajatého vozu nevytáhnu. Výškové budovy a předměstí Los Angeles jsou už dávno za mnou. Právě teď projíždím divočinou, pravou pouští. Ačkoliv má schopnost vidět v infračerveném spektru činí světla auta zbytečnými, dvojice světelných paprsků na prázdné asfaltové ploše přede mnou je něco, co mě svým způsobem uklidňuje. Asi už na stará kolena začínám měknout.

V našem domě všichni spí. Pro upřesnění nutno říci, že nikdo neví, kde jsem nebo proč. Nerada nechávám Johna neinformovaného, ale při této příležitosti je to nezbytné. Sarah Connorová má pravdu: neočekávaný výskyt HunterKillera byl vskutku příliš bezprostřední na to, abychom mohli zůstat v klidu. Má mise, týkající se Johnovy ochrany, bude sotva vyhodnocena jako úspěšná, pokud z nás obou zbude jen radioaktivní hromádka popela. Na ochranu budoucnosti musím znovu navštívit mou minulost. O samotě.

Můj HUD začíná blikat a terminátorská obdoba satelitní navigace mi říká, že jsem dorazila na místo.

Zpomaluji na virtuální rychlost chůze a sjíždím ze silnice. Pneumatiky měkce křupou, když vjíždíme na pouštní povrch. Projíždím kolem kaktusů a jiného rostlinného života. Není nutné za sebou zanechávat stopy ve formě polámaných větví. Ne že by v mém okolí byl někdo, kdo by si toho mohl všimnout.

Vypínám motor, zhasínám světla a vystupuji z SUV. Vzdaluji se kousek od auta a přitom se otáčím dokola s pohledem upřeným k nebi, kde spatřuji množství vzdálených hvězd zářících na noční obloze. Vyzařují tolik světla, že s mým vylepšeným zrakem dobře vidím i v tuto noční dobu. Je to světlo, které urazilo miliardy mil napříč mezihvězdným prostorem, jen aby osvětlilo toto pusté místo. Děkuji ti, vesmíre. Velmi si toho cením.

Vyndávám z kufru SUV lopatu a začínám kopat. O tři stopy níže se ozývá tiché zařinčení, kov se střetl s kovem. Fajn. Po všech těch letech je to stále tam, kde jsem to zanechala. Jistě by mě naštvalo, kdybych absolvovala celou tuto cestu a utratila tolik peněz za vybavení jen kvůli "honu na ducha".

Lopata rychle čistí metr hlubokou a širokou jámu. Uprostřed se nachází poklop. Chápu se uzávěru a otáčím jím. Neklade téměř žádný odpor. Nikdy jsem se neobtěžovala jej uzamknout. Pravděpodobnost, že někdo bude na tomto místě v poušti kopat a náhodou narazí na tento objekt, je tak nekonečně malá, že by sotva stála za nějaké výpočty.

Pomalu sestupuji po kovovém žebříku a odpočítávám dvacet tři příček v černočerné tmě, dokud nestojím na pevné zemi. Nalézám vypínač na zdi a zapínám světlo. A nic. Sakra. Baterie jsou vybité. Nejspíš to bylo po třiceti letech nevyhnutelné. Dokonce i králíček Duracell by měl potíže při pokusu vydržet tak dlouhou dobu.

Hned vedle jsou generátory. Nacházím ruční kliku na místě, kde jsem ji nechala, zasouvám ji do generátoru a začínám s ní točit. Jednou. Dvakrát. Potřetí je to jako kouzlo. Motor je zažehnutý a spaluje bohatou zásobu benzínu na roztáčení dynam, která poskytují elektřinu.

Pomalu, sekce po sekci, se vrací světlo do podzemního protiatomového bunkru, poprvé od doby, co byl Ronald Reagan prezidentem. Říkali mu velký Gipper. Nevím, co to znamená, ale zjevně byl velký. Možná právě proto byl tak populární. Někdy je velikost vším.

-0-

V letech, kdy jsem byla poslána zpět do roku 1969, abych se setkala s Daviem Ginsbergem ve Woodstocku a přesvědčila jej, aby mi pomohl zkonstruovat rezervní stroj času předtím, než jsem se setkala s mladistvým Johnem Connorem na střední škole v Novém Mexiku, byly mé instrukce k misi jednoduché: shromáždit zbraně a vybavení pro přežití a zakopat je na strategických místech po celé zemi, hodně daleko od velkých měst a jejich radiačních zón, kde budou jednoho dne nalezeny a využity lidským Odporem. Tato pevnůstka v poušti mimo Los Angeles leží nejvíce na západě a také byla postavena jako poslední, a to na počátku osmdesátých let. Též je ze všech největší a nejvelkolepější. Není to pouhý sklad zbraní a výbavy pro přežití, ale plně funkční protiatomový kryt, schopný udržet při životě dvacet lidí a chránit je před radioaktivním spadem po dobu tří let. Na čí příkaz tato stavba vznikla a proč právě zde? Nemám zdání. Tato informace je zašifrována a leží tak mimo dosah mých vědomostí. Vždy jsem se domnívala, že daný příkaz je od budoucího Johna. Proč ty tajnosti? Ani na tuto otázku odpověď neznám. Já mu věřím. Jsem si jistá, že měl - bude mít - své důvody.

Výstavba byla dlouholetým úkolem dokonce i pro bytost jako já, která nikdy nevyžaduje spánek nebo čas na odpočinek. Vše, co jsem potřebovala, muselo být zakoupeno nebo ukradeno a dopraveno na toto odlehlé místo. Na doručovací službu UPS se nedá spolehnout. Na neexistující adresu uprostřed ničeho nic nedoručí. Kůže líné.

Samotné hloubení jámy zabralo měsíc a během práce na ní došlo k opotřebení dvou bagrů. Pomalu však dostávala svůj tvar. Sama jsem svařila každé kovové těsnění, zatloukla každý nýt, a poté celý bunkr rychle zasypala. Všechen přebytek půdy, asi dva tisíce tun, jsem odvezla jinam. Nový kopec, kde původně nebylo nic. Nemáte zač.

Samozřejmě zde ale bylo potřeba udělat víc než jen zakopat kovový box. Také bylo nutné nainstalovat filtry, naplnit nádrže s palivem, postarat se o kabeláž, osvětlení, spojení s vnějším světem i zásoby vody. A k tomu ještě naplnit rozsáhlé skladovací místnosti jídlem v konzervách s trvanlivostí několik desetiletí.

Ne všechno bylo těžké sehnat. V osmdesátých letech byli ideologičtí rivalové na straně kapitalismu či komunismu pořád ještě velcí hlupáci. Nukleární výměna názorů byla doposud reálnou hrozbou. Ostatní se připravovali na nejhorší, díky čemuž vzkvétal průmysl, jež produkoval zásoby pro nervózní a paranoidní obyvatelstvo. A pro mě.

Navzdory pádu komunismu civilizační strach z náhlého zničení při nějaké nejaderné katastrofě stále existuje. Dokonce se mu občas velice daří, jako tomu bylo například během hospodářské krize před několika lety. Avšak pokud vím, tak se nikdo neuchýlil k takovému extrému, že by postavil protiatomový podzemní bunkr uprostřed pouště. Stejně tak nikdo neví to, co vím já: že se blíží bouře, které se s největší pravděpodobností nelze vyhnout, a která smete všechno, co jí bude stát v cestě. Vše, co zbude, se bude koupat v radioaktivním záření, jež zde bude ještě mnoho let poté. A přeživší lidé budou pronásledováni skutečnou armádou pomsty, tvořenou smrtícími stroji křižujícími otrávenou zemi, jenž nebudou mít s lovenými jedinci žádné slitování. Je to tak, nemusí pršet, stačí, když kape.

Několikrát se vracím k SUV, ze kterého postupně vynáším nové podzemní zásoby. Technologie sice překotně zastaraly, v neposlední řadě i vybavení pro přežití v radioaktivním prostředí. Nové stříbřité obleky a helmy jsou lehčí, ohebnější a poskytují o šedesát procent lepší ochranu než dříve. Škoda že jsem nedokázala sehnat oblek pro psa. Snowy to bude muset zvládnout v dětském obleku a také bude nutné ho všude nosit. Takové omezení asi příliš neocení, ale jelikož alternativou je nechat své maso pomalu smažit na vlastních kostech neviditelnými gama paprsky, jistě se s tím vyrovná. Buď to anebo se rozpustí.

Trvanlivé jídlo také doznalo mnohých vylepšení od konzervovaných potravin z doby před třiceti lety. Dnes má váš přátelský obchod s potřebami pro přežití široký sortiment vakuově vymražených jídel. Jen přidat vodu a chutné jídlo je na světě. Přinesla jsem s sebou padesát fóliových sáčků, z toho třetinu tvoří dezerty. Snowy bude rád.

Nové zásoby jsem tedy uložila mezi ostatní potraviny a nyní mířím do společenské místnosti, největšího prostoru v bunkru mimo nocleháren. V jejím středu je kulečníkový stůl, jehož sytě červené sukno je uprostřed fádní užitkové šedi vítaným barevným zpestřením. Před třiceti lety jsem měla o lidské zábavě daleko menší přehled. To je myslím vcelku zřejmé. Kromě kulečníku je zde i starodávná televize s CRT obrazovkou a také kompatibilní videopřehrávač. Pokročilá technologie - ani náhodou! Na poličce leží jediný přehrávatelný materiál, který jsem do něj sehnala - první série televizního seriálu Three's Company. Jak jsem si mohla myslet, že tohle bude pro lidi dostatek zábavy po mnoho let? Rozhodně musím sehnat druhou sérii. Pojď zaklepat na naše dveře... Čekali jsme na tebe...

Pokračuji dále do komunikační místnosti a mé kroky vydávají v uzavřeném prostoru dutý zvuk. Tato místnost až příliš nápadně ukazuje svou letitost. Spousta elektroniky je zastaralá a patří spíše do muzea. Avšak staré analogové vybavení je stále dokonale funkční a nepovažuji tedy za nezbytné je měnit. Když se to tak vezme, tak můj design je též zastaralý - a rozhodně se do koše nevyhazuji.

Před třiceti lety nikdo nepředpokládal, že nastane digitální revoluce. Kromě mě, pochopitelně. Možná jsem měla vyhledat náctiletého Billa Gatese a pošeptat mu do ucha pár tajemství. Třeba by ještě chtěl myšlenku ohledně tabletů přehodnotit. A kanál Balmer. Tak strašně se potí. Hnus! To by mě zajímalo, co by jej vyděsilo více - slyšet o budoucích technologiích nebo stát takový kousek od hezké dívky. Mám podezření, že je to možnost číslo dvě. Nerdi. Jeden je prostě musí milovat. Tedy, svým způsobem.

Sedám si před řídící panel a tisknu vypínač. Nade mnou se, neviděn a neslyšen, dává do pohybu silný hydraulický píst, který si razí cestu skrze pískovitý regolit. Jakmile se dostává na povrch, umožňuje vnitřní anténě, aby se prodloužila a dosáhla výšky padesáti stop. Tato anténa bude schopna zachytit i nejslabší rádiové signály ze vzdálenosti stovek mil. V dnešní době je ale samozřejmě taková citlivost zbytečně velká. Ladím frekvenci, která je dnes jednou velkou lidskou změtí hlasů přicházejících s všudypřítomným vysíláním, a to dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Hudba, hlasy ve všech možných jazycích a dialektech. Lidstvo se jen málokdy snaží o to, aby nebylo slyšet.

Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jilcem ke mně? Sevřu si tě, tak!

Nemám tě, třebaže tě vidím stále. Zlověstná vidino, což hmatatelná nejsi, jak viditelná?

Nebo jsi jen dýka smyšlená, jen klam a mam, zrozený z tísně horečného mozku?

Pořád tě vidím, skutečnou jak tuhle, co tasím teď.

Během náhodného otáčení ladícím knoflíkem objevuji tuto stanici, která vysílá nějaké klasické hry, jež jsou vyprávěny pozoruhodně archaickým jazykem. Má databáze nachází shodu. Jedná se o drama, o hru dlouho mrtvého Williama Shakespeara. Macbeth. Příběh o muži, jenž měl být králem a který je po dosažení tohoto cíle za pomoci vraždy a jiných odporných skutků brutálně zabit stětím. Jak já miluji šťastné konce!

Každý systém podrobuji testům. Jestli má toto místo být za každých okolností schopné provozu, pak zde nesmí být žádné nedostatky. Mohou na tom záviset životy lidí. Možná dokonce i Johnův.

Vybavení bunkru úspěšně prochází všemi testy a já se konečně cítím spokojená. Žádné poruchy. Žádné závady. Žádné úniky kapalin. Všechna čest staviteli. Ach - takže vlastně mně.

Vracím se ke spodní části žebříku a vypínám generátor. Během vypínání začínají světla v celém bunkru blikat a pomalu zhasínat, dokud není vše opět temné a tiché. Jako hrobka. Jejda - to vzhledem k okolnostem není dobré přirovnání.

Lezu po žebříku vzhůru a poté zavírám poklop. Na povrchu mezitím zesílil vítr, jež byl nyní dostatečně silný na to, aby s sebou unášel jemná zrnka písku, díky čemuž nabyl drsného abrazivního charakteru. Toto není místo, kde by se dalo trávit mnoho času. Ale to se změní. Konec světa se blíží.

-0-

Bez těžkého břemene, jakým byly četné zásoby, dostávám z SUV ještě patnáct mil za hodinu navíc. Společně uháníme pouštní krajinou, stroj se strojem v dokonalé harmonii. Na základě blednoucí oblohy na východě odhaduji, že bychom mohli dorazit zpět do LA ještě před snídaní. Nikoho ani nenapadne se domnívat, že jsem byla celou noc pryč. Možná si pořídím bistro. Každý rád chodí do bistra. Tedy, skoro každý.

                                                           JÍDLO A POHONNÉ HMOTY - JEDNA MÍLE

Cedule je v rychlosti osvětlena reflektory mého auta a poté mizí za námi. Kontroluji stav paliva. Méně než čtvrtina nádrže. Dala jsem SUV pořádně zabrat, a tak má nyní žízeň. Je nejvyšší čas natankovat.

Čerpací stanice stojí nedaleko silnice, nízká jednopatrová budova osvětlená lampami. Jednotlivé pumpy jsou umístěné na úzkém betonovém ostrůvku, který je mnohem delší, než jsou ty městské. Nepochybně je postavena tak, aby pojala dlouhé kamiony, jež pravidelně míří za mexické hranice a zpět.

Něco ze siluety hlavní budovy na pozadí pouště vyvolává jisté vzpomínky. Už jsem tu někdy byla. Vlastně mnohokrát. Právě tady jsem tankovala v osmdesátých letech, když jsem neustále převážela zásoby do protiatomového bunkru. Tehdy jsem jezdila s valníkem značky Ford a nosila rifle, kostkované košile a černý kovbojský klobouk, který chránil mé vlasy před prachem. Pumpy ještě nebyly samoobslužné, a tak mě musel jeden z mechaniků čerpací stanice pravidelně obsluhovat. Byl to starší muž jménem Ralph, jenž mi dal přezdívku Černej klóbrc Betty. Řekl to s úsměvem na tváři, nechala jsem ho tedy žít. Už mi dávali i horší názvy.

Zasouvám kreditní kartu do patřičného slotu v pumpě a hned nato začíná do nádrže SUV s tichým zasyčením proudit benzín. Ve světle lamp si všímám, že v důsledku mé projížďky pouštním terénem je vůz nyní pokrytý silným nánosem prachu. Vypadá to, jako bych řídila obří kouli hnoje.

"Nechcete zkontrolovat olej, slečno?"

Na okamžik mám pocit, že je to Ralph, kdo se mě ptá, ale ne, nejsme přece v osmdesátých letech, a ačkoliv je tento muž zhruba stejně starý a má na sobě podobné riflové montérky, je vyšší, šedivější a jeho baseballová kšiltovka nemá na sobě nápis OREOS.

"Slečno, je vám dobře? Já jsem vás nechtěl polekat."

Ujišťuji jej, že jsem v pořádku. Přikyvuje. Přestože je vysoký, zdá se, že je trošku shrbený.

"Už zdálky jsem vás slyšel přijíždět. Kdo tu dlouho pracuje, ten je schopnej slyšet blížící se auto nebo motorku dlouho předtím, než něco z toho uvidí, obzvlášť takhle po ránu. A tenhle vánek dokáže přenášet zvuk na slušnou vzdálenost."

Kontroluji ukazatel na pumpě. Pro doplnění nádrže je ještě potřeba natankovat více jak polovinu. Muž na mě hledí a na drsné opálené tváři má nepatrný úsměv. "Ještě jste mi neodpověděla na otázku."

"Otázku?"

"Nechcete zkontrolovat olej?"

Říkám mu, že s olejem není žádný problém. Opět přikyvuje a říká, "Ale cestou jste pobrala trochu prachu. Aspoň bych vám mohl utřít skla."

Proti tomu nic nenamítám, a tak vytahuje z kapsy montérek kus hadru. Zanedlouho je hadr tak obalen prachem, že by se na něm dala pěstovat rajčata. Muž pokyvuje hlavou směrem k budově. "Můžu vám i uvařit kafe, jestli chcete. První hrnek je na účet podniku. Jídla vám ale moc nabídnout nemůžu. Společnost nám sebrala grily, aby ušetřila. Teď už máme jenom automaty. A mikrovlnku na jídlo z mrazáku. Když jsem sem přišel, měli jsme dobrýho kuchaře, Ralpha. Ten dělal ty nejlepší hambáče v celým Texasu."

"Ralph Timmins? Muž ve vašem věku. Menší. Živější. Nosil kšiltovku s nápisem OREOS."

"Joo, přesně tenhle Ralph. Ten je přímo zbožňoval."

"Jsou moc dobré," souhlasím. A Snowy by jistě souhlasil též. Kdybychom ho nechali s celým balíčkem, spořádal by jej za jediný den.

Muž se směje, načež jeho smích rychle přechází v dýchavičný kašel. "Pardon, slečno. Oreos jsou baseballovej tým. Ralph k nám totiž přišel z Baltimoru."

"Takže to nejsou sušenky?" Co přijde dál - fotbalový tým Ring Dings?

"Jako možný to je. Ale Ralph Timmins, kterýho jsem znal, byl především blázen do baseballu. To by mě zajímalo, jak může taková mladá holčina jako vy znát starýho Ralpha?"

"Kdysi mi chodil natankovat auto."

Muž na mě překvapeně civí. "Jak je to možný? Já jsem tu začal dělat v osmdesátým čtvrtým. Ralph Timmins odešel v osmdesátým šestým, nedlouho poté, co vybuchl ten raketoplán. Pamatuju si to jako včera. Odjel na Floridu užívat si důchod. Je to už pěkně dávno, ale pokud vím, tak je pořád tam a připaluje si tu svou starou kůži. Tedy jak vidíte slečno, není možný, aby vám auto tankoval zrovna Ralph Timmins, protože pochybuju, že jste se vůbec narodila dřív jak v osmdesátým šestým roce."

Usmívám se a říkám mu, že jsem si ho musela s někým splést. To musel být jiný Ralph Timmins na jiné čerpací stanici uprostřed jiné pouště. Nemyslím si, že jsem jej zcela přesvědčila, ale jaké je alternativní vysvětlení - že jsem cestovala zpět časem a nestárnu? To je jistě daleko uvěřitelnější.

"Vy jste tu sám?" ptám se. V případě nutnosti terminace bude lepší, když nebudou kolem žádní svědkové. Nerada bych toto místo proměnila v krvavou lázeň - nevzala jsem s sebou žádné náhradní oblečení.

"Jo, jsem. Teď když je všechno zautomatizované, tak toho tady moc na práci není. A společnost nerada platí lidi za nicnedělání. Od toho je vláda." Další sípavý smích. "Jó kdysi to bylo jinak. Osm nás tady pracovalo. Dvě skupinky po čtyřech. Teď už jsem tu jen já a Julio, mexickej kámoš. Je to fajn kluk. Má rád papričky jalapeno. Pojídá je klidně jenom tak. Huba mi hoří, jenom se na něho dívám, jak to žvejká. Julio chodí na odpolední, zatímco já si dopřávám trochu spánku. Teda když se objeví. Poslední dobou chodívá jaksi pozdě. Žije blízko hranic s mladou rodinkou a dojíždění je sviňa - promiňte mi mou fráninu."

Sviňa není francouzsky, ale nechávám to být. Nádrž je již plná. Vytahuji hadici a beru si zpět kreditní kartu. Starému muži podávám desetidolarovou bankovku jako spropitné. V minulosti by to byla stovka, ale John říká, že přehnané spropitné je dobrý způsob, jak na sebe upozornit a uvíznout někomu v paměti. Skrblíci jsou zjevně hůře zapamatovatelní.

Děkuji mnohokrát, slečno. Dávejte na sebe pozor. Vždyť vy jste taková krasavice bez jediný chybičky. Tahle silnice může být nebezpečná pro někoho jako vy."

"Nebojte," uklidňuji jej. "Nemám v plánu nikomu ublížit."

Poslední slova vyvolávají další astmatický smích, záhy přecházející v rachotivý kašel. Opravdu by se mu na to měl někdo podívat.

Sedám si za volant a startuji motor. Před odjezdem stahuji okénko, vykláním se a povídám, "Kdybyste Ralpha Timminse někdy viděl, řekněte mu, že ho pozdravuje Černej klóbrc Betty."

-0-

Obloha na východě je již podstatně světlejší. Návštěva čerpací stanice se sice podepsala na čase mého očekávaného návratu, ale ještě pořád můžu dorazit do LA se slušným předstihem. Co rychlého bych měla koupit k snídani? Pizzu, tacos nebo smažené kuře? Asi kuře. Kvůli proteinům.

Mou pozornost upoutává objekt na kraji silnice. Motocykl stojící na místě. Jezdec není nikde v dohledu. Nejspíš se nachází za jedním z kaktusů a vykonává potřebu. Močení je soukromá záležitost - pokud nejste Snowy, který si uleví kdekoliv a kdykoliv.

O tři míle dál spatřuji muže kráčejícího podél vozovky. Na sobě má tmavou motorkářskou bundu. Že by majitel motocyklu? To je celkem dlouhá cesta na to, aby měl člověk trochu soukromí. Ne, nikdo zajisté není tak stydlivý.

Slyší mě přibližovat se, stoupá si doprostřed silnice a mává rukama nad hlavou. Mám dvě možnosti:

1) Zastavit a nabídnout pomoc.

2) Přejet ho.

V minulosti by zvítězila druhá možnost. Avšak čas strávený s Johnem znamená, že se ke slovu dostává možnost první. Škoda. Druhá možnost by byla zábavnější. Kde jsou ty časy.

Zpomaluji a chystám se zastavit. Zdlouhavá brzdná vzdálenost SUV mi umožňuje zastavit až několik set yardů za motorkářem. Ve zpětném zrcátku sleduji, jak běží ke mně. Vysoký muž. Průměrně stavěný. Dlouhé tmavé vlasy. Černá kožená bunda a pod ní šedé triko. Tmavé rifle. Robustní boty. Otevírá dveře u sedadla spolujezdce a nastupuje do auta. "Ani nevíš, jak rád tě vidím! Mý motorce odešel před pár mílemi píst. Ty jsi první člověk, kterýho jsem tu zahlíd. Už jsem myslel, že to do Los Angeles budu muset zvládnout pěšky."

Takže chce svézt. Nemám žádný důvod odmítnout. To, že jsem nemilosrdný vraždící stroj původně sestavený za účelem vyhlazení lidstva z povrchu zemského, ještě neznamená, že si chvilku nemůžu zahrát na hodného samaritána.

"Fíha, dobře tomu dáváš," říká, když cítí, jak zrychluji na maximum. "Co máš pod kapotou - osmiválec?"

"Ano."

"To jo. Tvoje auto?"

"Vypůjčené."

"Někde jsem četl, že společnosti, co to takhle pronajímají, dnes dávají do aut stopovací zařízení."

Sahám pod sedadlo a ukazuji mu to, co z daného zařízení zbylo. Zlikvidovala jsem jej ještě před odjezdem z LA. Nikdo kromě mě nemusí vědět, co je mým úkolem.

"To jo! Dobře ty. Ty jsi taková samotářská duše že? Super. A víš, co je tohle?"

Něco vyčnívá ze záhybů jeho kožené bundy. Koutkem oka si předmět prohlížím. Má databáze nalézá shodu. "Je to pistole Smith and Wesson M&P R8. Skandiové tělo kombinované s tvrzeným plastem, montážní lištička pro uchycení laserového zaměřovače nebo svítilny. Bubínek revolveru má osm komor namísto obvyklých šesti."

"No podívejme se, jsi plná překvapení."

"Ani nevíš jak moc."

"Tak jo, uděláme to takhle. Sjeď ze silnice a zastav někde opodál. Sundej si oblečení a skoč dozadu. Užijem si tam trochu srandy, pak to otočíme a zajedeme pro mou motorku. To by ještě tak scházelo, aby se o ni nějakej blbej kamioňák postaral sám."

"To zní jako plán," souhlasím vesele.

"Udělej co říkám a nic se ti nestane."

"Lžeš."

"Přísahám bohu. Až dorazíme do LA, nechám tě jít. Nevystřelím na tebe, dokud budeš dělat to, co říkám."

Další lež. Nechávám to být. Kdybych mu to řekla, vedlo by to jen k další lži.

"Hej - ty nezpomaluješ."

"Mám své vlastní plány."

Strkám do něj. Tvrdě. Dveře se prudce otevírají a o zbytek se starají zákony aerodynamiky. Ve zpětném zrcátku sleduji, jak se kutálí a bezvládně kolem sebe rozhazuje ruce a nohy tak dlouho, dokud gravitace a tření nevykonávají svou práci. Zůstává ležet na bílé čáře jako beztvará hromádka končetin. Ani se neobtěžuji otočit nebo jen maličko zpomalit. Mé fyziologické znalosti říkají, že pokud lidské tělo vypadne z jedoucího vozidla na tvrdý nepoddajný povrch, jakým je například asfalt, znamená to, že utrpí mnohá vnější a vnitřní zranění, z nichž některá mohou mít fatální následky, obzvlášť není-li k dispozici okamžitá lékařská pomoc. Nacházíme se uprostřed pouště. Hodně štěstí přeji.

Zavírám dveře a obracím pohled k silnici před sebou. Ten motorkář za sebou ani nezavřel. Upřímně řečeno, někteří lidé absolutně nevědí, jak se chovat.

-0-

Nejprve navštěvuji několik restaurací rychlého občerstvení, poté opouštím vypůjčený vůz a konečně se vydávám několika posledními bloky směrem k domovu. V této ranní hodině je vzhůru pouze pár lidí. Těch, kteří na mě vrhnou rychlý pohled a ihned se zadívají jinam. Vždyť jsem jen náctiletá dívka nesoucí velkou krabici s jídlem z fastfoodu. Nejspíš si myslí, že holduji marihuaně.

Na dvorku před naším domem se Sarah Connorová protahuje, než vyrazí na jeden ze svých nekonečných běhů. Ve chvíli, kdy se její pohled zastavuje na mně, se přestává protahovat a ptá se, "Co v té krabici máš?"

"Snídani." Odklápím víko a ukazuji obsah.

"Krokety a smažená kuřecí křidýlka. Tomu říkáš zdravá snídaně?"

"Je to strašně moc dobré."

"Možná pro někoho, kdo nemá žádné cévy, které by se mu mohly ucpat. Aspoň dohlédni na to, aby si Mia dala ovocný džus, co jsem koupila."

"Ona ovocné džusy nepije. Říká, že to chutná jako kočičí hov-"

"Já vím, co říká. Mimochodem, kde jsi byla celou noc?"

"Na hlídce." lžu.

Sarah Connorová mě měří pohledem. Copak pochybuje o mém slovu? Já nikdy nelžu. Jejda, teď jsem to udělala znovu.

"Zabilas někoho?" ptá se.

"Ne."

Naše oči se setkávají. Sarah nakonec přerušuje pohled, nastavuje si stopky na hodinkách A pak bez jediného slova vybíhá na jednu ze svých obvyklých tras. Dívám se za ní, dokud není pryč z dohledu. Díky mé nouzové operaci nyní dokáže uběhnout maratonovou vzdálenost 26 mil za méně než devadesát minut, což je výkon, který by se v případě ověření a provedení v přítomnosti svědků mohl stát světovým rekordem pro obě pohlaví.

Uvnitř domu je to Snowy, kdo jako první registruje vůni smažených kuřecích křidýlek. Není divu. Odtrhávám kus masa a dávám ho Snowymu do misky. Ten svou porci hltá jako obvykle bez aplikace jakýchkoliv stolovacích pravidel.

Další na řadě je Mia. Zívá a protahuje se ve svém pomačkaném tričku s motivem skupiny One Direction. "To je na snídani? Jako fakt? Hustý! Ještě že tady není Sarah a nevidí to."

"Pravda, ještě že tak." Nějak se vymykám kontrole.

"To by zase bylo - cožéé, kalorie, no hrůza - a tohle, nasycenej tuk, děs, a cholesterol, to by teda nešlo. Jak může něco, co chutná tak dobře, být tak špatný?"

Souhlasím, že je to záhada, ačkoliv k tomu, abyste jídlo ocenili, nejspíše potřebujete žaludek.

"A co ty Snowy, už jsi něco dostal?"

Snowy nestydatě kroutí hlavou. Zdá se, že lhaní je nakažlivé.

"Určitě?" Mia se podezřívavě dívá do prázdné misky.

Snowy zahanbeně věsí hlavu. Narozdíl ode mě je to hrozný podvodník. Mia mu jako útěchu hází alespoň kroketu.

Jako poslední se objevuje John. "Hmm, tady něco fakt dobře voní."

"Já?" ptám se s nadějí v hlase.

"Myslel jsem to smažený kuře."

"Aha." Pitomý plukovník Sanders a jeho pitomý speciální recept. (Pozn. zakladatel KFC)

"Jaká byla hlídka?" dotazuje se John, jakmile jsou Mia a Snowy bezpečně uvelebeni na pohovce doupěte v suterénu, kde se dívají na pohádky.

"Vcelku bez komplikací." To není přímo lež jako taková. "Abbotovi ze čtrnáctky si koupili velkou trampolínu a umístili ji na dvůr za domem."

"To mají dobrý."

"Je možné, že pokud budou nepřetržitě skákat, uvidí až na náš dvůr."

"Jo, to asi jo. Ale silně pochybuju, že by to dělali jen proto, aby nás mohli pozorovat. Trampolína se k takovým účelům moc dobře použít nedá."

"Nicméně budu situaci monitorovat a jestliže to bude nezbytné, podniknu patřičné kroky."

"Nezbytné? Cam, Abbotovi jsou neškodnej pár v důchodu. Nejspíš to tam dali kvůli vnoučatům, aby si měla kde hrát, když přijedou na návštěvu."

"Mohl by to být mazaný trik, jak rozptýlit naše podezření."

"Nebuď paranoidní. Nech Abbotovy na pokoji. To je rozkaz."

"Můžu aspoň spálit tu trampolínu?"

"Ne."

Já si snad nikdy neužiji žádnou zábavu.

74 Naposledy upravil: Sniper (14.11.2013 00:02:38)

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 73.


Úterý

Noc. Miin pokoj. Mia mě sama od sebe požádala, abych ji uložila do postele a přečetla jí pohádku. Tento denní rituál obvykle vykonává John. Snowy, malý chlupatý uzlíček, je již v posteli stočený na pokrývce.

"Cameron, vyprávěj mi pohádku."

"Dobře. Ze které knihy ti mám číst?"

"Ne z knihy. Něco vymysli. John to tak dělá pořád. Je v tom hodně dobrej."

"Dobrá tedy. Bylo nebylo, žila jednou jedna dívka. Lidská dívka. A jak už to u lidí bývá, její tělo obsahovalo desetiprocentní podíl vodíku, šedesátiprocentní podíl kyslíku, dalších dvacet procent připadalo na uhlík a zbylých deset procent tvořil uhlík a ostatní stopové prvky."

"A jak se jmenuje?" přerušila ji Mia.

"Její jméno je Legion."

"To je srandovní jméno. A má taky pejska?"

"Pejska nemá. Tato dívka nevlastní žádné atomy; ty v podstatě nepatří nikomu. Existují už miliardy let a budou existovat i nadále a dalece přesáhnout nepatrnou životnost naší dívky, stejně jako životnost sluneční soustavy, která ji zplodila. Jistě nikomu nebude chybět a její krátký a zbytečný život si nikdo nebude pamatovat."

"Fíha, tebe atomy asi hodně zajímají co?"

"Atomy jsou základními kameny celého vesmíru."

"To je nuda."

Připouštím, že na atomární úrovni probíhá i několik vzrušujících automobilových honiček.

"Myslíš, že kdybych někdy potkala Harryho Stylese, že bych se mu líbila?"

Harry Styles je člen chlapecké hudební skupiny. Jejich plakáty zdobí zdejší zdi. "To nevím," odpovídám. "Možné to je. Tvé obličejové rysy jsou půvabné a symetrické, což je ve většině kultur považováno za atraktivní. Samozřejmě jsi ale sexuálně nezralá. Pro některé muže je to ale pozitivum, ačkoliv pokud tento fakt vypluje na povrch, čelí tito jedinci odnětí svobody a dlouhodobému společenskému lynčování."

"Vsadím se, že kdybychom se potkali, určitě bych se mu líbila. Kéž bychom se tak mohli potkat..."

"Jestli chceš, můžu jej unést a uvěznit v suterénu."

"Jej Cameron, s tebou je sranda!" směje se Mia; Usmívám se tedy také. Alespoň nemůže říct, že jsem jí nenabídla pomoc...

"Dívej, jak Snowy škube tlapkami. To znamená, že se mu něco zdá. O čem asi jsou psí sny?"

"To nevím. Sny jsou celkově velmi tajemné."

"Už se ti někdy něco zdálo?"

"Jednou. Byli tam krabi."

"Krabi? Nuudaaa! Snowymu se určitě zdá o tom, jak se prohání po džungli a honí dinosaury."

"To je poněkud nepravděpodobné vzhledem k tomu, že má strach i z holubů."

"Jen z těch, co jsou na zemi. Když lítají po obloze, tak je neřeší."

Panejo. Taková odvaha...

"Řekni mi jinou pohádku."

"Dobře. Bylo nebylo, žil jednou jeden chlapec. Lidský chlapec. A jak už to u lidí bývá, jeho tělo obsahovalo-"

"Tak počkat - jsou v týhle pohádce atomy?"

"Ano."

"Dobrou, Cameron."

"Dobrou noc, Mio."

-0-

Dům je zamknutý, jeho obyvatelé spí a já vyrážím na hlídku. Procházím dvěma bloky směrem na východ až na ulici, která ve mně vyvolává určitý zájem. Nachází se zde rohový obchůdek, jenž vlastní korejská rodina, která sem dováží levná elektronická zařízení z jihovýchodní Asie. Tedy dovážela. Minulý týden zdejší policie provedla kontrolu a zjistila, že je tu nabídka padělaných produktů Applu, které jsou vydávány za pravé. Tolik ozbrojených strážníků v blízkosti našeho domu pro mě ovšem není příliš... uklidňující. Naštěstí se objektem jejich zájmu staly pouze padělané tablety a mobilní telefony; nejmodernějšího plně funkčního kyborga, žijícího poblíž, zcela ignorují. Šťastná náhoda. Pro ně.

Obchod je zavřený a potemnělý. Páska přilepená na dveřích říká:

                                                                       PRODEJNA DOČASNĚ UZAVŘENA

Nejraději bych toto místo zapálila a změnila výraz 'dočasně' na 'natrvalo'. Ale jelikož se John zdráhal nechat mě spálit i pouhou Abbotovic trampolínu, tak by tento ještě mnohem rozsáhlejší požár s největší pravděpodobností u Johna neprošel. Smůla. Pořádný táborák má přece rád každý.

Mířím dále na sever a cestou procházím kolem malého parku, zelené oázy uprostřed rostoucího předměstí. Přes den je tato příjemná lokalita plná lidí na kolečkových bruslích a kancelářských zaměstnanců, kteří dychtí po obědě na čerstvém vzduchu. V noci to tu však vypadá úplně jinak. Pobudové tu nasávají alkohol, spí na lavečkách a hledají vyhozené zbytky potravin v odpadkových koších. Tyto lidské naplaveniny jsou dle mého názoru hrozbou spíše sami pro sebe než pro nás. Někteří jedinci mě díky častým nočním hlídkám již znají. Občas mi kývnou na pozdrav a nenápadně se mě pokoušejí přizvat k sobě. Tito muži jsou možná zchátralí, ale zdají se být velmi pohostinní.

Přestože chůze není v Los Angeles považována za přestupek, osoby v této noční hodině, které jdou po svých místo aby jely autem, vzbuzují podezření u policejních hlídek. Proto když slyším blížící se vůz, mizím ve stínu mimo pouliční osvětlení. Totéž dělám i tentokrát, ačkoliv zvuk motoru je na policejní automobil příliš hlasitý. A opravdu, po silnici se blíží žluté Ferrari. Dokonce ani obyvatelé Beverly Hills si takové nemohou dovolit. Zastavuje před uzavřenou obytnou částí, která je menší verzí toho, co jsme viděli v Sacramentu. Toto je domov řady celebrit, které nejsou natolik úspěšné, aby mohly vlastnit domy v Bel Air nebo v kolonii Malibu, ale přesto touží po ochraně před očima veřejnosti. Ostraha u brány zjevně řidiče zná, neboť signalizuje povolení k vjezdu. Jakmile je Ferrari pryč z dohledu, jeden z mužů říká ostatním, "Zazobanej hňup!" Všichni propukávají v hurónský smích. Nechápu pointu vtipu. Asi je to způsobem, jakým jej podal.

Zahýbám za roh bloku, v němž stojí i náš dům, záhy jsem ale konfrontována čtyřmi mladými lidmi, teenagery zhruba mého věku, kteří postávají pod pouliční lampou. Dva chlapci a dvě dívky. Ženská dvojice má na sobě třpytivé šaty určené na party a nejistě balancuje na vysokých podpatcích. Jejich obnažené hubené nohy mají vlivem umělého světla z lampy zvláštní bledou barvu. Můj příchod sledují beze strachu či předpojatosti. Proč je tomu tak? Protože vypadám ve všech směrech stejně jako oni: teenager, který se dlouho po večerce toulá po zdejších ulicích.

Jeden z chlapců mě zdraví kývnutím hlavy. "Čus," říká. "Čus," přidává se jedna ze žen, ačkoliv bez kývnutí.

Analyzuji pozdrav.

Čus

Jiná forma pozdravu 'Čau'?

Správná odpověď: Čus. Řečeno neutrálním tónem, zbaveno tázací intonace.

V žádném případě neodpovídat následovně:

1)Ptáci

2)Letadla

3)Měsíc

4)Stále se rozpínající vesmír

"Čus." odpovídám. K tomu přidávám mírný náklon hlavy. Improvizaci mám ráda.

Jedna z dívek, blondýna, která je o něco vyšší než její hnědovlasá společnice, říká, "Hej, tebe já znám. Žiješ ve stejným bloku jako já. Viděla jsem tě procházet se s malým pejskem, co pořád štěká."

"Snowy si rád povídá," přiznávám. Malý chlupatý ukecánek.

Jeden z chlapců říká, "No joo, ty jsi ta holka, co má tu sexy mámu, která chodí vždycky běhat."

"Ona běhá ráda," potvrzuji.

"Ty vole, ta má nohy. Neskutečná milfka!"

Druhý chlapec se směje. Dívky však nikoliv. Blondýna se mračí a říká, "Jéžiši, Spencere, právě jsi nazval její mámu milfkou. A to stojíš přímo před ní. Trochu se chovej ne?"

"Sorry no. Myslel jsem tím, že je fakt pěkná. Na skoro-důchodce."

Přikyvuji na znamení toho, že mě to neuráží. Proč by mělo? Nemám tušení, co milfka znamená. Že by nějaký druh energetické tyčinky?

"Já jsem Paige," říká blondýna. "A toto je moje kámoška Sooki. A ti dva troubové jsou Spencer a Markus."

"Cameron."

"Fakt? Není to chlapský jméno?" šklebí se chlapec jménem Spencer.

"Slýchávám to často," oznamuji. Dodatečně se usmívám, čímž dávám najevo, že mi jeho poznámka nevadí. Kdyby ano, byl by už mrtvý.

"Čekáme tady na odvoz," vysvětluje Paige. "Vyplížili jsme se ven po začátku večerky. Naši rodiče si myslí, že jsme pěkně zalezlí v posteli. Společně míříme do klubu Viper Room na Sunset street. Máme i falešný občanky a všecko."

Členové skupinky mi ukazují jejich průkazy. Moc dobré tedy nejsou. Ve skutečnosti jsou to ty nejméně přesvědčivé doklady, jaké jsem kdy viděla, o čemž je ihned informuji.

"To mi neříkej ani ze srandy!" říká Paige. "Vždyť stály padesát babek."

"Každá zvlášť?"

"Né, jéžiši. Všechny dohromady."

Podle všeho tedy máte to, co jste si zaplatili.

"Tak nějak doufáme, že se dnes v noci ukáže Johnny Depp."

"Sooks, ti říkám, že nemáme nárok," prohlašuje Marcus důrazně. "Je moc starej na to, aby šel někde pařit. Vždyť má děcka. To už máme větší šanci vidět River Phoenixovou."

Všichni se smějí. I já se přidávám. Konečně zase jednou chápu nějaký vtip. Řeka (river) v nočním klubu. Jak absurdní!

Sooki se dívá na hodinky. "Kde je ten Kevin? Měl tady být už před dvaceti minutama. Ty šaty jsou tak tenký, že mi snad umrznou bradavky."

"Jo, to vidíme," kření se Spencer.

"Hovado!"

Chlapci jsou si celkově dosti podobní. Oba mají stejné střapaté vlasy sčesané dopředu přes obočí, přesně tak, jak to zpopularizovali Beatles. Nejspíš jde o retro záležitost. Paige je bledá blondýna, jež svírá svou kabelku, jako by se držela záchranného lana. Sooki je malá dívka asijsko-amerického původu s tmavými vlasy a hrubými rty, které jsou nyní rozmrzele našpulené. "Zavolejte mu někdo," říká. "Jestli nedojede, tak si z něho udělám předložku k posteli."

"Klídek. Však on přijede."

Paige se obrací ke mně, "Cameron? Ta tvoje máma, nehledá náhodou někoho?"

"Koho jako?"

"Jako třeba přítele nebo tak něco. Já jenom že táta je rozvedenej. Viděl tvou mámu, jak běží kolem našeho domu a já bych řekla, že by ji, chápeš, rád poznal. On totiž taky běhá. A není to žádnej úchyl. Pracuje jako zubař. Má vlastní ordinaci, barák, pěkný auto. Taky má ještě všechny zuby. Co lepšího by si mohla přát."

"No tak zuby by rozhodně měl mít," říká Marcus. "To by byl pěkně na hovno zubař, kdyby je neměl."

"Moje máma už svoje zuby nemá," říká Sooki. "Všechno jsou to plomby, do posledního zubu. Padesát litrů za to dala. Má v puse celej můj rozpočet na vysokou."

"Chudinko Sooks. Nechceš obejmout?"

"Od tebe určitě ne, Spenci. Já tě znám. Zkus to a uvidíš."

"A sakra, moje reputace mě předběhla."

Paige vzdychá, "Ve škole nikdo nemůže pochopit, co na něm vidím."

"Řekni jim, že máš svý důvody, zlato. Že je jich devět. A všechno jsou to palce."

Sooki se hihňá. Paige obrací oči v sloup. Devět palců? Co tím myslí... Aha. Jistě. Zajímavé.

Zpoza rohu vyjíždí automobil a jeho světla nás náhle zaplavují ostrou bílou září. Je dlouhé a černé, jako prodloužená dodávka. Takový vůz jsem ještě nikdy neviděla. To však neplatí o Paige...

"Pohřebák? To pojedeme jakýmsi pohřebákem? No to si děláte prdel ne? Půlku noci jsme čekali na tohle?"

Náctiletý hoch stahuje okénko a vystrkuje ven hlavu s dalším Beatlesovským účesem. Možná bych měla své vlasy upravit také podle tohoto stylu. Ale ne! Šedesátá léta jsou dávno pryč. A vůbec mi nechybí. "Čau lidi. Sorry, že mi to tak trvalo. Provoz je sviňa. Na čtyři sta pětce jsem se slušně sekl."

"Provoz mi nevadí, Kevine. Ale jako, WTF? Tímhle máme jako jet?"

"No - jo."

"Říkal jsi přece, že si půjčíš tátovo auto."

"Toto je jeho auto, Paige. Pop's - hrobnický práce."

"Já jsem myslela, že vezmeš normální auto, víš jak, prostě něco, čím jezdí normální lidi."

"To jako jeho Lexus? Tak to bych si fakt půjčit nemohl. Kdyby na to přišel, asi by mi urazil hlavu."

"Aha, a ukrást něco v čem se vozí mrtví lidi ti přijde jako zdravější řešení? Možná tak v jiným vesmíru."

"No ták, Paige, zklidni hormon. Nikdo tady nic nekrade."

"Já do toho nevlezu. Na to zapomeňte."

"Paige, zlato, reaguješ trochu přehnaně," snaží se ji Spencer přemluvit, aby se posadila na zadní sedadlo. "Tam vzadu žádná mrtvola není, že ne, Keve?"

"Eh - ne. Jasně že ne. To by bylo pěkně blbý."

"Jó, jasně. A ta dřevěná bedna vzadu je co?"

"Eh - to je bedna na nářadí. Jo, prostě jsou tam akorát nějaký věci. Ale radši to neotvírej jo?"

"Na bednu na nářadí je to moc velký."

"No jo, to víš, je to dlouhý nářadí. Dlouhý a tuhý."

"Když už je řeč o dlouhým tuhým vercajku..."

"Teď ne, Spencere. Jasný? Teď na to nemám náladu."

"Dívej se, ať už je v té rak- teda v té bedně s nářadím cokoliv, nijak nás to obtěžovat nebude."

"Ale já se bojím!"

"Sooki, řekni jí něco."

"Vždyť je to v klidu, Paige, no tak. Není to tak špatný. Hele. Někdo dozadu nastrkal i pěkný kytky."

"To. Snad. Ne."

"Prostě nasedni a je to. Pojedem jenom chvíli. A první runda bude na mě, souhlas?"

"Runda? Po tomhle budu potřebovat spíš nějaký sedativa. A roky terapií. To mi taky zaplatíš?"

"Jo jo. Cokoliv chceš. Šlápni na to, Kevine."

Automobil se vzdaluje. Ještě když zatáčí za roh, slyším Paige, jak protestuje. Zvláštní dívka. Proč to tak dramatizuje? Asi se jí v autě dělá špatně nebo tak něco.

Středa

John se mým vyprávěním o setkání s teenagery zjevně baví. "Bacha na to," zazubil se mezi dvěma snídaňovými sousty. "Cameron si dává spicha s kámošema."

"Oni byli kámoši?"

"Tak určitě. A jinak, děcka na střední se snaží hrát si na starší a drsnější, než ve skutečnosti jsou. Jejich falešný občanky byly dost slabý co?"

"Kompetentní inspekci by nikdy neoklamaly."

"Nejspíš jim to někdo udělal na kopírce během přestávky. Však oni se z toho poučí."

"Proč Spencer označil tvou matku jako milfku?"

John potlačil úsměv. "Fakt to chceš vědět?"

"Ano."

Objasňuje mi tedy význam slova. Dosti podrobně. Jak řekla Paige - To. Snad. Ne.

"To je těmi lycra elasťáky, které nosí. Díky tomu se zájmu okolí prakticky nemůže nijak vyhnout."

"Ještě pořád je v plodném věku, takže je možné, že by ji nějaký mužský nápadník rád inseminoval."

John sebou cuká. "Já bych byl zase rád, kdybys takový věci neříkala."

"Mám jej terminovat?"

"Co? Ne! Žijeme na předměstí, takže nikdy neviditelní nebudeme. A jestli bude někdo na mámu něco zkoušet, tak to určitě v pohodě zvládne sama." Poté odstrkuje svůj talíř. "Ale stejně je to s tátou od tý holky celkem zajímavý. Díval se na mámu, takže si myslím, že bychom se měli podávat i my na něj."

Internetový vyhledávač nachází muže jménem Doug Bartlett, rozvedený muž žijící s jeho jedinou dcerou, Paige, ve čtyřpokojovém domě v severní části našeho bloku. Kromě toho v Santa Monice vlastní soukromou ordinaci.

"Ty bláho, on je víc, než jenom běžec. Podívej se na to. Krátkej seznam americké olympijské skupinky z osmdesátých let. Do cesty se mu postavilo jenom zranění kolena. A ten výčet rekordů, co tady má. Tenhle borec je opravdovej atlet. Dokonce dostal i hustou přezdívku. Na vysoké mu říkali Buzz."

"Buzz Bartlett?"

"Jojo. Proč - už jsi to jméno někde slyšela?"

"Už ses o Buzzovi Bartlettovi zmínil. Jednou. Velmi krátce."

"Budoucí já?"

"Ano."

"V jakým kontextu?"

Načítám příslušnou archivní složku a otevírám ji. Budoucnost - má minulost - se začíná přehrávat na mém HUDu jako odvíjející se film. Je to jako bych měla v lebce domácí kino. Akorát bez popcornu. Škoda.

BUDOUCNOST

AMERICKO-MEXICKÁ HRANICE

Pronásledují západ slunce. A prohrávám.

Džíp, který řídím, se na hrbolaté silnici divoce třese a pneumatiky jsou neustále na pokraji ztráty přilnavosti. Nohu držím na plynu a zápasím s volantem, přičemž vůz okamžitě vyrovnávám tak, jak by to žádný člověk nikdy nezvládl. Za mnou sedí John, velitel Connor, vůdce armády Odporu, a jeho zástupce, Derek Reese. Právě jsme přejeli americko-mexickou hranici a míříme na sever společně s dalšími čtyřmi vozy. Doprovázejí nás ti nejlepší vojáci, které Odpor dokázal shromáždit. Naším záměrem bylo demonstrovat svou sílu a udělat tak dojem na naše Mexické hosty. Jednání proběhlo v pořádku a my se nyní vracíme s vědomím, že bylo dosaženo všech zamýšlených cílů.

Ale za jakou cenu. Obzvláště jeden muž věří, že jsme zaplatili víc než bylo vhodné. Derek Reese se ošíval a jen stěží potlačoval vztek, a to už od chvíle, kdy jsme opustili Mexiko. Jeho tělo vyzařuje negativismus z každého póru. Konečně John říká, "Ven s tím, Dereku. Posledních sto mil jsi jak medvěd s bolavou hlavou. Tak to teď můžeš pěkně vyklopit."

"Sakra, vždyť od nás dostali San Diego - pane."

"A na oplátku dostaneme osmdesát procent letošní sklizně a jejich nejlepší četa bude bránit oblast na jih od nás."

"A San Diego bude po válce patřit Mexičanům."

"Opravdu tomu věříš?"

"Viděl jsem, jak jste podepsal smlouvu."

"Kdo jsem, Dereku? Jsem snad prezident Spojených Států? Ne. Sakra, vždyť jsem ani nechodil na vojenskou akademii. Jsem jenom odpadlík ze střední. Od kdy je na mně, abych dával pryč sebemenší kousek téhle země? Každý kvalifikovaný právník by ti řekl, že tato smlouva nemá ani cenu papíru, na kterém je sepsaná."

"Takže jste blafoval. Podvedl jste je."

"Byl to jediný způsob, jak dostat to, co chceme. Escobar potřeboval něco hmatatelného, co by mohl ukázat svým generálům, a americké město je celkem solidní trumf. Jeho lidi na něj vyvíjejí velký tlak. Existují frakce, které se chtějí stáhnout do horských pevností a nechat Skynet, ať se zabývá námi."

"Možná mají pravdu. My je nepotřebujeme. Stejně by jejich bojová výpomoc stála za hovno."

"Potřebujeme je, Dereku. Potřebujeme jejich úrodu. K finálnímu útoku jsem povolal dva tisíce mužů z našich farem v Novém Mexiku. Což znamená, že tamní plodiny uschnou. Bez mexické sklizně budeme trpět hlady. Bez dvou tisíc vojáků navíc nemáme v pekle u citadely Skynetu žádnou naději."

"A proč je ta citadela tak důležitá? Spíš bychom se měli vypořádat se základnou HunterKillerů a eliminovat tak vzdušnou hrozbu, díky čemuž bychom mohli fungovat ve dne i v noci a nemuseli bychom se schovávat v dírách jako ty zatracený krysy."

"Jde o to, co je uvnitř. Klíč ke konci téhle války."

"A to je co?"

Časové portály, právě to John mohl říci, ale neučinil tak. Pouze on v této chvíli ví o jejich existenci. Nosí je v hlavě už velmi dlouhou dobu. Reese se o nich také brzy dozví.

"Zpomal, Cameron," přikazuje John. "Nechci, abychom měli moc velký náskok před ostatními. Ne každý řídí tak dobře jako ty."

Zařizuji se dle příkazu. Derek Reese i nadále překypuje dalšími stížnostmi.

"Kyle je celej špatnej. Řekl jsem mu, že si s vámi promluvím. Chce vědět, co udělal špatně."

Kyle Reese. Mladší bratr Dereka Reese. Voják Odporu se sklony k ukvapenému jednání.

"Kyle nic špatně neudělal."

"Tak proč byl degradován?"

"Dal jsem mu na povel první zálohu. To se dá těžko chápat jako degradace."

"Kyle má pocit, že by měl vést útočnou skupinu."

"To nepřipadá v úvahu. První záloha bude mít stejně důležitou roli."

"Ale hovno - pane. První záloha je narvaná technikama. Prostě teď dělá pečovatele tlupě nerdů."

"Úloha těchhle nerdů, jak je nazýváš, je naprosto zásadní. Zajistit jejich bezpečí je úkol s nejvyšší prioritou. Až pronikneme do citadely, budeme je potřebovat."

"Promluvíte si s ním?"

"Má své rozkazy."

"Sakra, veliteli, můj brácha si snad zaslouží víc než jen tohle!"

"Řekni mu... Řekni mu, že chápu jeho frustraci, ale to, co udělá, bude pravděpodobně zcela rozhodující pro zničení Skynetu. Já a celý svět mu jednoho dne budeme zatraceně dlužní.."

"Podle všeho si do karet moc hledět nenecháváte - pane."

"Taková je výsada velitele. A jinak, už ses díval po těch diamantech?"

"Jo. Našel jsem je jen tak ležet na zemi ve starém klenotnictví. Kdysi by měly obrovskou cenu."

"A budou ji mít znovu. Jsou dost malé na to, aby se daly spolknout?"

"Nejspíš jo. Můžete mi říct, o co vlastně jde?"

"Všechno se dozvíš včas, Dereku. Všechno se dozvíš včas."

K nejbližší pevnosti Odporu, pohřbené hluboko pod zemí, přijíždíme právě ve chvíli, kdy za horizontem mizí poslední sluneční paprsky. Parkuji pod maskovací sítí a vypínám motor. A ne kvůli denní době; červená kontrolka začala blikat již o padesát mil dříve. Stroje. Někdy jim můžeš důvěřovat a někdy ne.

Derek Reese vyskakuje z džípu a odchází pryč. Jeho tělo není o nic méně napjaté než předtím. "Je neukázněný. Měl bys jej potrestat," navrhuji.

"Je to prostě Derek," odpovídá John unaveně. Pomalu se souká z úzkého vnitřního prostoru vozu a když se narovnává, jeho kosti slyšitelně praskají. Byl to dlouhý den plný stresu, po kterém následovala o nic méně náročná cesta sem. Už to není žádný mladý chlapec. Žádný nezralý teenager, kvůli jehož ochraně budu poslána zpět v čase.

Během cesty podzemním komplexem potkáváme různé bojovníky Odporu, kteří se v naší přítomnosti zastavují a salutují. Respekt k jejich vrchnímu veliteli je absolutní. I když John kvůli únavě sotva stojí na nohou, sráží paty a pozdrav opětuje. Chování vrchního velitele se odráží na morálce celé armády. Když se zdá, že je unavený nebo ve stresu, prosakuje jeho nálada celou základnou a vyvolává zoufalství a sklíčenost.

Komunikační důstojník vstává a salutuje taktéž. John říká, "Nepřijímejte žádné hovory. Kromě těch od Buzze Bartletta, toho se to netýká. Hrozně moc mu dlužím. Byl to starý přítel mé matky."

"Ano pane!"

Zaujímám místo přede dveřmi do Johnovy ubytovny. Zůstanu zde tak dlouho, dokud se nevzbudí nebo mi nedá další rozkazy. Všechno je nyní na místě. Mexičané v tom jedou s námi, ať už o tom vědí nebo ne. Finální útok na Skynet brzy započne.

-0-

"To je všechno? 'Jestli se ozve Buzz Bartlett, tak ten hovor přijměte. Hodně mu dlužím. Byl to starej přítel mý mámy.' Pak už jsem se o něm nikdy nezmiňoval?"

"Ne v mé přítomnosti. A taky jsi použil minulý čas, což patrně znamená, že Bartlett a tvá matka již přáteli nejsou."

"Ne. Podle mě jsem tím myslel něco jinýho."

"A co tedy?"

"Spíš to znamená, že máma už nežije."

Vtom vchází do kuchyně Sarah Connorová, nikoliv však zesnulá, ale živá a zdravá. John se na ni zamyšleně dívá, nad něčím zjevně přemýšlí a poté říká, "Už je to pět měsíců, co Mia naposledy viděla zubaře. Neměl bych ji objednat na kontrolu? Jeden zubař je hnedka tady v Santa Monice."

"Už jsme u něj někdy byli?"

"Ne."

"Fajn, tak to zařiď. Po škole ji tam vezmu."

Když je Sarah Connorová pryč, říkám, "Uvědomuješ si, že právě tímto způsobem se ti dva nyní seznámí?"

Přikývnutí. "Od doby s Charliem Dixonem utekla už dlouhá doba. Nějaká známost by se jí hodila."

-0-

Mia dokazuje svou tvrdohlavost.

"A proč musím jít k zubaři? Však jsem tam byla tak před třemi týdny."

"Před pěti měsíci," opravuje ji Sarah Connorová. "Musíš se nechat pravidelně prohlédnout, abys neměla kazy."

"V životě jsem žádnej kaz neměla."

"Protože v Mexiku jsi jedla zdravě. Všechno bylo celozrnné a k tomu jsi měla čerstvé ovoce a zeleninu. Od chvíle, kdy jsi přijela do Ameriky, nejíš nic jiného než zpracované jídlo a čokoládové tyčinky. Je zázrak, že ti ještě žádný zub nechybí."

"Sušenky Oreo jsou zdravý. Mají uvnitř krém. Krém pochází z krav a krávy jedí trávu. A tráva je zdravá."

"Co tě to v té škole učí?"

"Snowy může jít taky?"

"Samozřejmě že ne."

"A co když má kazy?"

"Tak ho vezmeme k veterináři. Zubaři jsou pro lidi, ne pro zvířata."

"On tam nic neprovede."

"To jsi říkala i tehdy, když jsme šly koupit boty. Ten pes běhal po celém obchodě s párem tenisek v hubě."

"Ale ublížit nikomu nechtěl. Jenom si hrál."

"Skončilo to tím, že jsem ti ty tenisky musela koupit. A to ti ani nepasují."

"No co, tak je to jeho nejoblíbenější hračka na kousání. Určitě to není stejný, jako bychom je vyhodili."

"Dvě stě dolarů za hračku? Ten pes zůstane tady."

"Fajn. Půjdu teda k tomu blbýmu zubařovi. Ale říkám ti předem, že jestli někde poblíž mojí pusy uvidím jehlu, tak budu ječet jak nikdy."

Sarah Connorová obrací oči v sloup. "A to lidi říkají, že je potřeba s dětmi trávit víc času."

-0-

Dvojice se vrací o dvě hodiny později. Sarah Connorová se jde nahoru převléct. John této příležitosti využívá a jde se Mii zeptat na několik věcí.

"Tak jak to šlo?"

"Skvěle. Žádný kazy. Dokonce ani nepotřebuju rovnátka."

"A pokecala si máma s tím zubařem?"

"Jojo. Bydlí ve stejným bloku jako my. To je zajímavý co?"

"To teda jo. A co mámě říkal?"

"Řekl jí, že ji viděl běhat a měl sto chutí se přidat."

"Co ona na to?"

"Tak nějak se usmála a řekla, že by s ní určitě neudržel krok. Jo a to, že s námi nešel Snowy, bylo nejspíš jedině dobře. V čekárně byl velkej fíkus. Snowy by ho určitě počůral."

"Myslíš? Na to už je moc dobře vytrénovanej ne?"

"Já nevím. Pěknej stromek to byl. Sama jsem měla chuť se pod ním vyčůrat."

Oba se smějí. Já nikoliv. Náhodné močení. To není moc k popukání.

-0-

Mia a Snowy míří do suterénu, zatímco Sarah Connorová jde dolů po schodech, oděna do svého obvyklého outfitu - riflí a tílka.

"Mia říkala, že ten zubař bydlí v našem bloku. Je to tak?" ptá se John se strojenou nevinností.

"Doug Bartlett. Bydlí na sever od nás v domě s bílým sloupovím."

"A běhá teda hodně rád?"

"Uvidím zítra. Řekl jsem mu, že se může přidat."

"Faaakt?"

"Je to jenom běhání, Johne. Nic víc."

"Dobrý no. Tak doufám, že chudáka chlápka moc neponížíš."

Lišácký úsměv. "Uvidíme."

Čtvrtek

"Už jde. Je vysokej. Je podle tebe hezkej? Jsem chlap, takže se mi to blbě odhaduje."

John a já sledujeme z okna příchod Douga Bartletta, jenž si jde zaběhat se Sarah Connorovou, která se během čekání protahuje na dvorku. Bartlett je opravdu vysoký. Je také upravený, má silné paže a hlavu plnou tmavých vlasů. "Je zcela vyhovující," posuzuji jej.

Ti dva započali svůj ranní běh a nyní jsou pryč už téměř čtyři hodiny. John je po celou dobu značně napjatý. Není těžké číst jeho myšlenky. Je tohle okamžik, kdy se setkali a stali se přáteli? Nebo byla budoucnost nějakým způsobem nenávratně pozměněna jeho nenápadným krokem, jehož dopady budou nyní nepředvídatelné a možná i katastrofální?

Sarah Connorová vchází do domu. Její tílko je tmavé a nasáklé potem a její lycra elasťáky vypadají, jako by se pevně přichytily na silné nohy i pozadí a vytvořily tak druhou vrstvu kůže.

"Tak co?" ptá se John rádoby nenuceně.

"Dobré to bylo. Je to solidní atlet."

"Kdo vyhrál?"

"To nebyl závod, Johne. A během poslední míle jsem schválně trošku polevila, abych mu neutekla."

"On tě neporazil?"

"Vůbec. A jelikož prohrál, tak kupoval snídani."

"A myslíš, že bys ho porazila, kdyby nebylo Cameroninýho - ehm - vylepšení?"

"To se nikdy nedozvíme. Díky tomu, že se ve mně hrabala."

Tomu říkám vděčnost za záchranu života.

75

Re: Přeložená povídka - Tajný deník Cameron Baumové

Kapitola 74.


Pondělí

Je ráno. Beru Snowyho na procházku, což je každodenní rituál, který jsem sama zavedla, neboť mi poskytuje dobrou příležitost obhlédnout sousedství za denního světla.

Jdeme na západ po mé obvyklé hlídkové trase. Snowy mi poslušně kluše v patách. Momentálně není nutné vyhledávat úkryty ve stínech, když se blíží nějaký vůz. Jsem po všech stránkách normální náctiletá dívka, jež venčí svého pejska. Pokud by se na ni někdo díval déle a z větší blízkosti, mohl by si všimnout, že tato normální náctiletá dívka občas zapomene dýchat a nemá žádný problém porozumět psímu štěkotu. Avšak stačí se podívat ještě o něco pozorněji a bude to poslední věc, kterou dotyčný udělá. Navždy.

Zastavujeme u korejského obchůdku, tedy na místě, o které se nedávno tolik zajímala policie. Těší mě, když vidím, že je prodejna ještě pořád dočasně uzavřena. Tisknu obličej na skleněnou výlohu a prohlížím si prázdné regály. Vtom se otevírají dveře, z nichž vychází mladý Korejec. Snowy štěká a přátelsky jej vítá. Muž na něj korejsky pokřikuje, "Táhni ode mě, psisko. Nebo ti urazím palici."

Odpovídám, taktéž plynulou korejštinou, "Dotkni se mého psa a zemřeš."

Muž je zjevně překvapen, že se stal adresátem mých slov. Poté nasazuje úsměv a říká bezchybnou angličtinou, "Mluvíš hodně dobře korejsky, a přesto jsi očividně Američanka. Velice zajímavé. A tvému psovi bych neublížil. My v Koreji naše mazlíčky máme moc rádi - jsou k nakousnutí!" Jeho úsměv se mění ve smích. "Copak si právě tohle vy Američané nemyslíte? Že jíme psy a kočky?"

"A jíte?"

Pokrčení rameny. "Někdo možná ano. Já osobně upřednostňuji Big Mac s hranolkama."

Ukazuji na obchod. "Otevřete ještě někdy?"

"Během pár dní. Nejpozději za týden. Ještě je potřeba vyplnit pár formulářů a projít několik opravných řízení. Americké úřady bývají extrémně únavné. Stavte se příští týden a já vám dám dobrou nabídku. Zbrusu nový iPad za sto doláčů."

Korejci se tedy vůbec nepoučili. Nové padělané zboží přiláká na toto místo, ležící pouhé dva bloky od našeho domu, další policisty.

Usmívám se lehce nakláním hlavu. "Jste pojištěný proti požáru?"

-0-

Od obchodu do parku jsou to ani ne tři bloky. V denních hodinách je to tady úplně jiné. Opilci a tuláci jsou pryč, neboť byli vyhnáni jasnými slunečními paprsky stejně jako televizní upíři. Jejich místo nyní zaujali běžci, jezdci na kolečkových bruslích a kancelářští zaměstnanci, jenž jsou vděční za to, že mohou opustit špatně větrané kanceláře a nadýchat se skutečně čerstvého vzduchu. Přestože se všude kolem nacházejí hezké stromy a kvetoucí keře, většina lidí hledí na displeje tabletů a smartphonů, neboť zjevně preferují kybersvět před tím skutečným. Tato neustálá konektivita, chorobná potřeba publikovat a vstřebávat každý bezvýznamný detail jejich vlastních životů jakož i životů ostatních, je jako závislost. Lék je však již na dohled. Jeho jméno je Skynet. A ten bude krutý. Hodně štěstí při tweetování o něm.

Zastavuji se u stánku se zmrzlinou a kupuji si jeden kornout. Předávám prodavači peníze a poté pouštím zmrzlinu na zem. Zmrzlinář mě lituje a nabízí mi další. Já však odmítám. "To je pro mého psa," vysvětluji.

Snowy žere kornout se svým obvyklým nadšením a nenechává ani drobeček nazbyt. Když začíná lízat zem, tahám jej nekompromisně za vodítko. Kdyby začal jíst asfalt, byli bychom tu celý den.

Za parkem potkáváme tým stavbařů, kteří rozkopávají ulici. Snowy napíná vodítko, jelikož by se tu rád zdržel a pozoroval je. Zajímá jej především jejich schopnost vykopat tak velkou díru. Říkám mu, že by mohl dokázat totéž, kdyby pořádně přiložil packu k dílu. Ale to ne, vyhrabe jen několik palců a vzdává to. Takový lenoch.

Vstupujeme do ulice, která je na sever od našeho bloku. Před námi se nalézá Bartlettova rezidence, velký dům, jemuž dominuje stylové bílé sloupoví. Na příjezdové cestě stojí malý kabriolet se zdviženou kapotou. Nad ním se naklání mladá dívka a prohlíží si motor. Snowy poskakuje vpřed a štěká na pozdrav. Naučil se, že ženy nemají zdaleka takovou tendenci kvůli němu vyvádět jako muži. Dívka se otáčí a můj software pro rozpoznávání obličejů vykazuje shodu. Je to Paige Bartlettová, místní dívka, se kterou jsem se krátce viděla a jež je dcerou Buzze Bartletta, muže, který právě prochází procesem vytváření přátelství se Sarah Connorovou.

"Čáu. Ty jsi Cameron že?"

"To jsem."

"A tvůj malej pejsek. Čau kamaráde."

"Jmenuje se Snowy."

"Čau Snowy."

Další pobídku k předvádění se již Snowy nepotřebuje a začíná vykonávat svou nejnovější rutinu.

"Týjo, co dělá? Snad mi nechce obskákat nohu nebo jo?"

Uklidňuji ji, že je to nepravděpodobné vzhledem k tomu, že mu chybí jeho zlobiví kluci. Paige se směje a říká, "Jo tak! Co já vím, tak ve škole by pár úchylů taky takovou operaci potřebovalo! Ale hele, to jako tvůj pes...tancuje?"

"To je Gangnam style. Teď zrovna trénuje."

"To. Mě. Poser. No fakt! Počkej, však tu písničku mám v mobilu."

Nato vytahuje iPhone, ťuká do displeje a po chvilce zaznívá všem až příliš známá píseň. Snowy své úsilí rázem zdvojnásobuje. Zdá se to jen mně nebo jeho tanec připomíná někoho, kdo právě zakouší zásah vysokým napětím?

"To bylo rozkošný" soudí Paige, jakmile píseň končí. "Chceš odměnu za to, že jsi takovej chytrej pejsánek? Máš rád Doritos? Co? No máš?"

Chutnají Snowymu chipsy Doritos? Je obloha modrá? A tráva zelená? Teče z lidí červená krev, pokud je rozříznete napůl?

Objevuje se pytlík Doritos, který je záhy položen na zem. Snowy okamžitě strká hlavu dovnitř a dává si do nosu.

Paige se usmívá. "Fíha. Podívej se, jak po tom jde. Tvůj pes má celkem solidní apetit."

To mi povídej...

"Jo a s těma falešnýma občankama ze včerejška jsi měla pravdu. Vyhazovač ve Viper Room se na jednu podíval a začal se smát. Spencer se ho snažil podplatit dvaceti dolary a on se chlámal ještě víc."

"Možná že kdyby se nechal uplatit, tak byste se mohli proplížit dovnitř."

"Asi jo! Teďka musím jet do centra. Mám praxi v novinách Times. Čtu totiž Moderní angličtinu na univerzitách, tak si říkám, že pokud by mě Times doporučili v mým životopisu, tak bych se mohla dostat na nějakou fakt dobrou školu, možná dokonce Yale nebo Sarah Lawrence."

"To zní jako plán."

"Jo že. Kdyby jenom tohle blbý auto chtělo spolupracovat. Nestartuje to a táta je v práci. A Spencer mi to nezvedá. Počítám, že ty asi o motorech nic nevíš co?"

Jestli vím něco o motorech? Je obloha modrá? A tráva zelená? Teče z lidí- No, zbytek už znáte.

"Já se na to podívám."

Nahlížím pod kapotu. Na mém HUDu se nad motorem objevuje schéma. Motor sám o sobě je malý čtyřválec o síle menší než sto koní. Malý, ale výkonný. Žádné problémy zde nedetekuji. Jiné je to s baterií. Je úplně mrtvá. Prstem se dotýkám kladné svorky a nabíjím ji prostřednictvím endoskeletonu díky energii z palivového článku. Objevuje se malý obláček kouře, jak elektrický náboj propaluje mou umělou kůži. Paigin výhled je zakrytý kapotou, zatímco Snowy má hlavu ještě pořád v sáčku od Doritos. "Zkus to teď," navrhuji.

Motor startuje napoprvé.

"Ty bláho. Tys to spravila! Díky moc. Byla bych nerada, kdyby mě vyrazili hned první den, to bych pak skočila v obyčejný škole pro veřejnost se všema těma troubama a pablbama."

Paige spouští kapotu. V přirozeném denním světle vidím, že jde o hezkou náctiletou dívku s dlouhými blonďatými vlasy a pozoruhodně rovnými zuby. Hádám, že je fajn mít tátu zubaře.

"Vidíš to, třeba bych o tobě mohla napsat příběh."

"O opravě tvého auta?"

"Ale né. O holce s úžasným tančícím pejskem. Skvěle by se to hodilo do nedělní edice. Bylo by tam i tvoje jméno, fotky a všechno."

Jméno. Fotky. Všechno.

Na její pěkné tváři se objevuje zaměřovací grafika. Jsem v terminačním módu. Na HUDu se mi zobrazují možnosti likvidace těla. Zlomit vaz. Naložit tělo do kufru. Zajet k vodní nádrži a odevzdat vůz i s tělem vodním hlubinám.

Aniž by si Paige uvědomovala blízkost vlastní záhuby, kontroluje hodinky a volá, "Jéžiši, to je hodin jak u hodináře! Musím jít. Tak pozdějc jo? Díky za spravení auta. Zatím ahoj!"

Sledujeme ji, jak odjíždí. Snowy štěká:

                                                                               Snowy rád novou dívku!

"Chtěl jsi říct Doritos ne?"

                                                                                 Snowy miluje Doritos!

-0-

Středa

John a já sedíme na gauči a díváme se na seriál jménem Agents of S.H.I.E.L.D.. Tento seriál ukazuje smyšlený svět, ve kterém jsou superhrdinové skuteční a aktivně chrání lidstvo před padouchy. Smyšlený? Haló - jedna superhrdinka sedí přímo tady!

"Proč Creed nemůže být víc jako agent Coulson?" přemýšlí John.

"Nevýrazný, byť se skrytým smyslem pro autoritativnost a se zvláštní posedlostí, týkající se ostrova Tahiti?"

"Jo, taky. Ale jde mi hlavně o to lítající auto. To je prostě mazec."

"To tedy je," souhlasím.

"Tenhle chlápek nezná silniční zácpy."

"Ačkoliv anonymita může být problémem. A pochybuji že se ptáci řídí pravidly silničního provozu."

Sarah Connorová vchází do místnosti a ohání se novinami. "Už jste to četli?"

"Ještě ne. Snažíme se zprovoznit novej videopřehrávač, než Mia zapráská harddisk pohádkama."

"Včera jen pár bloků odtud vyhořel korejský obchod."

"Myslíš to místo, kde se prodávalo falešný zboží od Applu?"

"To byl ten kouř, který jsme viděli. Museli na to zavolat dva týmy hasičů, aby se jim to podařilo uhasit. Policie má vážné podezření, že šlo o žhářství."

"Klikař Steve Jobs má dobrý alibi."

"Je mrtvý," podotýkám.

"Přesně tak. To by mě zajímalo, jestli byli pojištění."

"Nebyli," reaguji.

John na mě zírá. "Jak tohle víš?"

Ajaj...

Vysvětluji, že šedesát procent obchodů a podniků v USA je pojištěno nedostatečně. Je to pravda, John na mě však nepřestává podezřívavě hledět. Vtom do místnosti vbíhá Snowy s miskou na jídlo v zubech. Pouští ji na zem před námi, čímž dává najevo, že má hlad a potřebuje být nasycen.

John vstává, aby splnil svou povinnost. O korejském obchodu již nepadá ani slovo.

Uf, zachráněna miskou!

-0-

Sobota

Dostáváme pozvánku na barbecue od Douga 'Buzze' Bartletta. Sarah Connorová se přiklání k odmítnutí. John se ji snaží přesvědčit o opaku.

"Co máš za problém? Však bydlí hned za rohem. Žádná daleká cesta to není."

"Sotva toho chlapa znám."

"Však jsi s ním byla běhat. To je něco, co normální sousedi dělávají. A já se s ním setkat chci."

Je to tedy potvrzeno: barbecue v sobotu v pět hodin odpoledne v Bartlettově rezidenci.

"Co si mám obléct na barbecue?" ptám se. "Večerní šaty? Podpatky? Je nutné upravit si vlasy? Budu potřebovat čelenku?"

"Jasně, pokud chceš, aby se ti smáli. Prostě normální ohoz. Nic extra."

Mia též žádá o informace o tom, jak se chovat.

"Kdyby se tě někdo ptal na Mexiko, tak řekni, že tam bylo hezky a že ti chybí tatínek. Hlavně neříkej, že byl pašerákem zbraní." radí Sarah Connorová.

"Zas tak blbá nejsem."

"To doufám vzhledem k tomu, kolik platíme za tvou školu. Tak jo, vyprázdnit kapsy."

"Nic v nich nemám."

"Tak šup."

Mia vzdychá a vytahuje iPhone, který jsem upravila tak, aby dokázal překládat Snowyho štěkání.

"Co jsme ti řekli o používání téhle věci na veřejnosti?"

"Já pak ale nebudu vědět, co Snowy povídá!"

"A tak by to taky mělo být."

"Klídek bobku," utěšuje ji John. "Snowy stejně většinou mluví akorát o jídle. Nebo kadění. To ti zas tak moc chybět nebude."

To je pravda. Snowy není někdo, koho byste nazvali kultivovaným řečníkem. Pozvánku do Show Charlieho Rose nejspíš hned tak neobdrží, pokud tedy hlavním tématem diskuze nebude vyměšování, to by se pak rázem stal ceněným a váženým hostem, na jehož názorech opravdu záleží.

"A co si má vzít pes? Motýlka?"

"Na barbecue chce vypadat chytře."

"Je to pes, ne Fred Astaire."

"Kdo je Fred Astaire?" (Pozn. americký zpěvák, herec, choreograf a tanečník, který působil v 30. až 70. letech)

"Jednou jsem měla psa. Velký německý ovčák. Stačilo jediné mé slovo a zaútočil na cokoliv, co se hýbalo."

"Aha, ale byl to takovej švihák, jako je Snowy s motýlkem?" vtipkuje John.

Snowymu je umožněno vzít si motýlka. Teď je řada na mně.

"Ona musí něco sníst, Johne. Doug se pohybuje v oblasti medicíny a ví, co jsou to poruchy příjmu potravy."

"Cameron ví, jak se chovat," odpovídá John loajálně.

"Moc ráda bych tomu věřila. Fajn, jste všichni nachystaní? Tak jdeme, ať to máme z krku."

"Tomu říkám nadšení pro večírky!" žertuje John a rozesmává tak Miu. Snowyho motýlek se začíná točit. Jde o zábavný typ s malým elektrickým motorkem. Zdá se, že jí to náladu nijak nezlepšuje. To by mě zajímalo, jestli by Fred Astaire tohle dovolil.

-0-

Barbecue se pořádá na Bartlettově dvoře za domem. Většinu plochy zabírá trávník s bazénem u domu vedle sluneční terasy doplněné o plátěná lehátka. Za nízkým živým plotem se nalézá upravený pás země, kde roste ovoce a zelenina. Vypadá to, že Doug Bartlett je též nadšený pěstitel organických domácích potravin. Snowy si obdělávanou půdu prohlíží se značným zájmem. Není těžké číst jeho myšlenky. Myslí si zhruba tohle: Kadící zóna. Mia si jeho záměrů naštěstí všímá také, a tak drží vodítko pevně v rukou. Přestože jsem na podobné párty poprvé, jsem si docela jistá, že veliká hromádka přímo na očích hostitele k etiketě barbecue zrovna nepatří.

Paige Bartlettová se na barbecue dostavuje společně se Spencerem, jež byl zjevně pozván jakožto její přítel. O Sookie nebo Markusovi a ostatních, se kterými jsem se dříve setkala, nepadá ani zmínka.

Zatímco John a Spencer se spolu baví u bazénu, Paige mě táhne pryč k dlouhému dřevěnému stolu, na kterém leží velká punčová mísa plná ovocného džusu na osvěžení.

"Takže tamto je tvoje ségra že?"

"Ano. Jmenuje se Mia."

"A je adoptovaná co?"

"Správně."

"Jaj, Paige, zpomal trochu. Jasně že je adoptovaná. Ale je rozkošná. Víš, koho mi připomíná?"

"Selenu Gomez."

"Jo! Jak to víš?"

"Lidé jí to říkají v jednom kuse. Hodně ji to rozčiluje."

"Rozčiluje? Proč? Selena Gomez je nádherná. Mně by se teda líbilo, kdyby mi někdo řekl, že vypadám jak Gwyneth Paltrow."

"Nevypadáš ani trochu jako Gwyneth Paltrow."

Paige vypadá zklamaně. "Fakt? Ani trošičku?"

"Ne."

"Co už. Jo a tvůj brácha je taky moc pěknej. Úplně vidím, jak jste si podobní."

"Vážně?"

"Jo jo. Máte úplně stejný nosy."

"Opravdu?" Co my víme?

"Vídá se s někým? Protože bych ho klidně mohla dát dohromady se Sooki. Je to moje nejlepší kámoška a všechno a mám ji strašně ráda, ale ona je fakt snadnej cíl. Tím chci říct, že by se ani nemusel bůhvíjak snažit."

Vysvětluji, že John už někoho má, ačkoliv nezmiňuji žádná jména.

"Aha. Škoda no."

"Ano. Je to škoda." Ani trochu!

Paige si dává doušek ovocného džusu a protahuje obličej. "Nepřijde ti to pití nějaký divný?"

"Divné?"

"Jako by v tom byl alkohol."

Ochutnávám taktéž. Senzory analyzují vzorek. Vskutku obsahuje alkohol. Patrně vodka.

"Spencere!" ječí Paige na druhou stranu trávníku. "Ty jsi do toho ovocnýho džusu nalil chlast?"

Spencer se zubí a její slova potvrzuje vztyčeným palcem.

"Ty idiote! Co když si táta dá taky?"

"Klídek, zlato. Staříci se drží vína."

"A ta holčička jako co?"

Spencer krčí rameny, načež předvádí někoho opilého a kymácí se ze strany na stranu.

"Tohle není sranda!" říká mi, "Musíme zajistit, aby tvoje ségra ten džus nepila."

"Mia se toho ani nedotkne," vysvětluji. "Jde o ovocný džus, který je tudíž zdravý. Ona zdravé potraviny nesnáší. Jistě zůstane u koly. U obyčejné, ne u koly bez cukru. Říká, že ta je pro conchas.

"Conchas?"

"Pro přizdisráče."

"Jéžiši, tvoje ségra je celkem drsná!"

Usmívám se. Všichni jsme drsní. Ona o tom jen ještě neví.

"Ten Spencer! Věděla jsem, že je to chyba ho sem pozvat. Jednou si ve škole naskenoval zadek na kopírce, nechal to natisknout na vlajku a vyvěsil ji na školní vlajkovej stožár. Škola Prdelníků. Ředitel si toho všiml až po dvou dnech. Smál se, až se za břicho popadal."

"Ředitel?"

"Ty jsi pako. Snad Spencer ne? Ředitele málem trefil šlak. Už je dost starej, je mu nejmíň čtyřicet."

"A proč se Spencerem chodíš, když se chová takto dětinsky?"

"Já ani nevím... Když chce, dokáže být okouzlující. A taky mi pomáhá zapomenout na mý vlastní trable, chápeš? Sooki říká, že jsem po většinu času dost nabroušená, jako bych měla v měla v zadku zaraženou tyč."

"Ty máš v zadku zaraženou tyč?"

"Beztak. Já chci prostě jenom poctivě studovat, mít fajn prospěch a dostat se na dobrou školu. Až budu mít titul, tak chci pracovat pro nějaký velký noviny, třeba jako investigativní reportérka. Akorát teda že zrovna teď tištěný média zažívají krušný časy. Všechny noviny propouštějí zaměstnance, protože je teďka všechno online a nikdo za nic neplatí. Jestli můžu být aspoň částí toho všeho, než to zmizí v peněžence Marka Zuckerberga, tak jdu do toho, o víc nežádám. Protože tam venku jsou úžasný příběhy, Cameron. Vsadila bych se, že dokonce i v tomhle bloku jsou lidi, co mají takový tajemství, že kdyby s tím vyšli na veřejnost, tak by to bylo na titulní straně všech novin."

Je podivně jasnozřivá. Co by asi řekla, kdyby věděla, že mluví s kyborgem, jenž byl poslán do minulosti, aby pomohl se záchranou lidstva? Zápisník do ruky, Nancy Drewová, tohle ti jistě vyhraje Pulitzerovu cenu. Nebo alespoň prodáš práva na svůj příběh, aby mohl být natočen nějaký laciný sci-fi seriál. (Pozn. Nancy Drew - fiktivní postava dívčího detektiva v žánru mystery fiction)

John a Spencer se připojují k nám. "No a co děláte vy dva?" ptá se Spencer.

"Já si ve večerní škole dělám titul z informatiky," odpovídá John nenuceně. Krycí příběhy jsme prodiskutovali již dříve. "Cameron pak učí angličtinu jako druhej jazyk na veřejný vejšce. V jazycích je dost dobrá."

"Fakt? Kolik jazyků umíš?"

"Kolik jich existuje?" odpovídám otázkou. Skromnost? Ta se mě netýká.

"Jak se italsky řekne 'Můžu ti koupit drink?'"

"Posso offrirti un drink?"

"A německy?"

"Kann ich Sie kaufen ein Getränk?"

"Švédsky?"

"Kan jag bjuda på en drink?"

Paige říká, "To. Mě. Poser. Ty ji využíváš k tomu, aby tě naučila balící hlášky!"

"Jenom se snažím rozšířit svoje znalosti."

"Aby ses mohl spouštět s holkama ze zahraničí! Proč pro všechno na světě jsme ještě pořád spolu?"

"Z devíti důvodů," připomínám. "A všechny jsou palce."

Spencer řve smíchy. "To máš teda recht! Hele, chlape, tvoje ségra se mi zamlouvá. "Posso offrirti un drink?"

"Spingere la bevanda su per il culo."

"Co to znamená?"

"Svůj drink si strč do prdele."

Nyní je to Paige, která se směje na celé kolo. "Tak určitě! Tuhle hlášku mě musíš naučit!"

"Cameron mi řekla, že sháníš zkušenosti v novinách Times. To musí být hustý." John se pokouší odvést konverzaci pryč ode mě.

"Jo, je to moje vysněná práce. Hodně se učím. Hlavně teda to, jak dělat galony kávy. Žurnalisti ho vypijou zatraceně moc!"

"Nějak se začít musí."

"To asi jo."

"Už jsi jim říkala o tom, jak jsem viděl UFO?" ptá se Spencer.

"Spenci, viděl jsi světlo na obloze a ne UFO. Mohlo to být cokoliv. Takže ne, neříkala jsem jim o tom."

"Tak to se pleteš, zlato. Nejspíš je to začátek invaze ufonů."

"Nebo to taky mohlo být letadlo přistávající na Los Angeleským letišti."

"Myslíš, že jsou jenom malí zelení mužíčci? Nebo jsou taky malý zelený ženušky? Mimoušská broskvička, to bych si nechal líbit."

"Jestli uvidím nějakou zelenou ženskou, tak jí určitě dám tvoje číslo," kření se Paige.

"Díky, Paige. Že je moje holka ta nejlepší ze všech?"

"A co ty, Cameron, baví tě učit?"

"Nijak zvlášť."

To doufám," říká Spencer. "Vyučovat imigranty, aby mluvili naší řečí a mohli tak přijít sem a sebrat nám naše zaměstnání."

"Mohl bys být aspoň trochu míň nepříjemnej?"

"Možná to nějak zkusím."

"My všichni jsme imigranti, Spencere. Dokonce i ty."

"Pravda. Pamatuju si, jak jsme byli na návštěvě u dědy, když jsem byl ještě malej. Byl ze starýho kontinentu. Na zdi měl obraz Mussoliniho. Trvalo roky, než jsem pochopil, že to není Curly ze Tří moulů."

"No a co ty, kámo?" ptá se John. "Co máš v plánu dělat ty, až vyrosteš?"

"Pokud vyroste."

Spencer krčí rameny. Pojednou vypadá zamyšleně. "To nevím. Naši chtějí, abych se stal právníkem, tak tuhle hru tak nějak hraju s nima."

"Ale ty nechceš být právník že?"

Další pokrčení. "Kdo ví?"

"Měl bys to zkusit v armádě," navrhuji. Bude ti to k užitku. Už brzy.

"Heh! Voják je jedno z povolání, o který rozhodně nestojím."

Teď ne. Jednoho dne ale nebude jiné volby.

-0-

Barbecue se vyvíjí velmi dobře. Snowy je ve svém živlu: všechno hovězí, které dokáže sníst a k tomu vděčné publikum pro jeho zábavné triky. Při pokusu o jedno ze salt vzad to však přehání a dopadá na hlavu. Odchází tedy do stínu stromu, aby se zotavil. Paige jej utěšuje a snaží se jej povzbudit slovy: "Hej, Snowy. A co ten tvůj tanec? Pojďme, hochu, ukaž nám tvoje Gangnam pohyby."

Snowy nepotřebuje dvojité vyzvání k tomu, aby se trochu předvedl. Bolest hlavy je zapomenuta a on začíná kroužit.

"To je tak roztomilý! Moment. Já si to musím natočit."

Paige tasí svůj iPhone a začíná točit. John zachycuje můj pohled a téměř neznatelně vrtí hlavou. Tedy žádné krveprolití. Úplně by to zničilo atmosféru.

"A je to. Pak to půjde na moje YouTube."

"To je ten novej iPhone 5?" ptá se John. "Můžu se mrknout? Přemýšlím, že bych si ho taky pořídil."

Pod záminkou zkoumání nejnovějších funkcí telefonu John nenápadně odstraňuje videosoubor. Žádná internetová sláva Snowyho nečeká. A to je jen dobře. Sláva by mu nepochybně stoupla do hlavy, takže by se stal nesnesitelným, asi jako malý chlupatý Kanye West.

Barbecue probíhá bez dalších incidentů. Jídlo je kvalitní a Doug Bartlett je dobrý kuchař. Sarah Connorová je dostatečně chytrá na to, aby vaření přenechala jiným. Mia a Snowy si užívají velikosti dvora a střídavě pronásledují jeden druhého. John a Spencer nacházejí společnou řeč díky společné zálibě v arkádových hrách, zatímco Paige po několika sklenicích ovocného džusu usíná na bazénovém lehátku a za tichého pochrupování mumlá ze spaní jméno 'Gwyneth Paltrow'. Je to snad právě ona, o kom se jí zdá? Jistě, předpokládám, že všechno je lepší než pomstychtiví krabi reprezentující mého vlastního vražedného ducha.

-0-

Na cestě domů si všímám, že John a jeho matka jsou v důsledku konzumace alkoholu mírně opilí.

"To bylo skvělý!" říká Mia. "Můžeme si to někdy zopakovat?"

"Jasně, proč ne," odpovídá Sarah Connorová.

Jasně. Proč ne? Je tak slabá!

"Spencer je taky super. Ukázal mi nějaký neslušný loutky. A některý měly obrovskej-"

"A do postele." přerušuje ji rychle Sarah Connorová ve chvíli, kdy přicházíme k našemu domu.

"Cože? Vždyť zítra ani není škola!"

"Fajn. Tak buď vzhůru a celou noc si hleď na televizi."

Tak hrozně slabá!