26 Naposledy upravil: Sniper (29.4.2013 22:21:28)

Re: Preložené poviedky - ostatné

Název: The Note
Autor:  raspberriesandrum
Žánr:   Bolest/Útěcha/Tragédie



Cameron stála ve svém pokoji a dívala se z okna. Neviděla však, co se děje venku, neboť si přehrávala všechno, co se doposud událo.

Uvažovala o tom, zda neměla poškozený čip, neboť nedokázala zamezit přístupu do vlastní databanky souborů, vztahujících se k oné noci.

Té noci skončila její mise neúspěchem. John Connor byl terminován.

Velká část její organické vrstvy byla zničena při výbuchu. Trvalo by přibližně tři měsíce, než by se endoskeleton znovu pokryl tkání dostatečně na to, aby mohla komunikovat s lidmi.

Přemítala nad tím, zda něco takového bylo vůbec potřeba.

Selhala během plnění primární mise. Byly zde ještě sekundární úkoly, ty však závisely na přežití Johna Connora.

John Connor byl mrtvý.

Znovu nevědomky povolila přístup k oněm souborům a přehrávala si záznam, vzpomínky, celou uplynulou noc.

Trestuhodně Cameron zanedbala danou akci.

I kdyby se vrátila zpět k původnímu nastavení, nebylo již žádné mise, kterou by mohla splnit. Byla vytvořena speciálně pro terminaci Johna Connora, avšak s jeho neživým tělem ztratila význam.

Zjistila také, že nepřítomnost Johna není pouze otázkou toho, co má nyní dělat.

Chyběl jí.

Chtěla jej zpět.

Ale byl mrtvý. Nemohl se vrátit.

Ona byla stroj. Nikdy dříve neměla city.

Teď již ano.

Než poznala Johna Connora, neznala žádné emoce, ale teď se jí složitá kombinace touhy, sobectví a smutku hnala přes procesor, jež vše vyhodnotil jako cizí kód a rozsvěcel na HUDu červené kontrolky.

Bylo nelogické a znepokojující chtít Johna zpět a zároveň vědět, že se nikdy nevrátí, protože je mrtvý.

Napadlo ji, zda Sarah Connorová a Derek Reese nazývají toto znepokojení smutkem.

Jejich smutku se to nepodobalo. Oba spávali déle a jedli méně, než jaké bylo doporučené množství pro optimální fungování lidského těla. Také konzumovali velké množství alkoholu, rozbíjeli různé předměty a často plakali.

Kdyby Cameron mohla, plakala by pro Johna Connora. Vyjadřovat lidské emoce však dle jejích studií bylo neefektivní.

To ale zármutek nezmírnilo.

Nestačilo to.

Nevěděla, co dělat.

Vzpomněla si, co jí John povídal o smutku, když dívka ve škole spáchala sebevraždu a Cameron jej zastavila předtím, než jí mohl pomoci.

"Co to tu dělají?"

"Píšou vzkazy...pro Jordan."

"Je mrtvá."

"Jo, já ji viděl jak padala."

"Já taky. Jak si ty vzkazy přečte?"

"Nepřečte."

"Ale říkal jsi, že-"

"Někdy se stane tak strašná věc...že lidi ani nevědí, jak se vyrovnat se svým smutkem, a proto píšou vzkazy."

"Když jsou lidi smutní, tak přece pláčou."

"Někdy to prostě nestačí."

Sarah Connorová nechtěla napsat vzkaz Andrewu Goodovi poté, co byl terminován. Ani Johnovi žádný nenapsala.

Ale Sarah mohla plakat...

To ona nedokázala.

Cameron se posadila ke stolu, vytáhla pero a kousek papíru. Přemítala nad tím, co Johnovi do vzkazu napsat, aby správně vyjádřila svůj smutek. Přečetla všechny vzkazy pro Jordan, ale nic z toho, co se naučila, se nezdálo být dostatečně vhodné.

John by věděl, jak popsat to, co cítila a co chtěla říci.

Chtěla mu toho říci tolik.

Ale byl mrtvý.

Ovládla ji nejprve touha a poté ztráta, jež se valila jejím procesorem, který začal s katalogizací a vytvářením odkazů k příslušným emocím.

A tak začala psát.

Drahý Johne

Nebyla jsem si jistá, jaký formát vzkazu zvolit. Jde o smuteční vzkaz, neboť to, co se stalo, je velmi zlé a já nemohu plakat. Můj program zahrnuje schopnost používat mnoho textových struktur a formátů písma, standardní formát pro smutek však chybí. Analyzovala jsem vzkazy, napsané pro Jordan Cowanovou ve snaze vypracovat vzorec či korelaci za účelem správné formulace mého zármutku. Avšak šedesát dva procent smutečních vzkazů bylo napsáno nějakým zvláštním pseudo-formátem.

Doufám, že bude pro tebe akceptovatelný, když už nemohu očekávat tvé vysvětlení. Měl bys také vědět, že Sarah Connorová a Derek Reese se nacházejí v bezvědomí kvůli nadměrné konzumaci alkoholu.

Nechci, abys byl pryč.

Kdybys nebyl mrtvý, dokázal bys mi jistě vysvětlit, proč se cítím právě takto, ty jsi však po smrti, a proto dle mých předpokladů pociťuji žal nad touto ztrátou.

Kéž bys byl naživu a mohl mi to vysvětlit.

Se srdečným pozdravem,

Cameron

27 Naposledy upravil: Sniper (2.4.2013 18:25:25)

Re: Preložené poviedky - ostatné

Název: What I want for Valentine's day
Autor:  Troll99
Žánr:   Romance



Cameron seděla před televizí jako přibitá a sledovala scénu, v níž si dívka právě tiskla k hrudi papírové srdíčko a mladíka, který ji obdaroval, letmo políbila na tvář, poťouchle se usmála a její tváře lehce zčervenaly. Cameron naklonila hlavu do nepřirozeného úhlu s očima přilepenýma k obrazovce, aniž by jedinkrát zamrkala. Seděla na gauči jako vždy, ve ztuhlé pozici s rukama úhledně složenýma na klíně. Někomu, kdo ji neznal, by se mohla jevit jako mramorová socha.

Film skončil a Cameronina hlava se pomalu narovnala, ačkoliv oči zůstávaly upřené na obrazovku. Bylo zřejmé, že se zcela ponořila do nějakých velmi důležitých myšlenek. Po několika minutách pomalu otočila hlavu k hodinám, jež se rozezněly, oznamujíc jednu hodinu po půlnoci.

Znenadání sebou trhla, postavila se a vykročila směrem ke schodům. Zaznamenala, že se někdo vydal právě k nim, Podle zvuku a rytmické pravidelnosti šlo patrně o Johna.

Svraštila obočí a zamyslela se. Proč jde John sem? Měl by přece spát. V posledních dnech toho moc nenaspal.

John se objevil v horní části schodiště, načež začal pomalu sestupovat dolů s přivřenýma očima. "Proč jsi vzhůru Johne?"

"Jéžiši! Cameron!" John se chytil za srdce a jeho oči se prudce rozšířily, když zaslechl Cameronin hlas. "Málem mě z tebe trefil šlak! To se musíš schovávat kdesi ve tmě?"

Cameron rozsvítila a poznamenala s kamenným výrazem ve tváři: "Neschovávám se ve tmě. To ty sis nezapnul světlo. A ne, nikdy bych ti infarkt myokardu nezpůsobila." Cameron mluvila smrtelně vážně, když však John pohlédl do jejích očí, zahlédl cosi jako krátký uličnický záblesk. Záhy ale rozpustil danou myšlenku, neboť se mu zdála být příliš neuvěřitelného charakteru. Boha jeho, vždyť je to Cameron! Terminátor a ne obyčejná holka! A nebo že by...? Vzdychl: "Děláš si ze mě srandu?"

Cameroninýma očima opět něco problesklo, snad pohrdání, John to však znovu rychle zavrhl jakožto něco, co se nemohlo stát nebo lépe řečeno nemělo stát. Nicméně v myšlenkách se mu uhnízdil zvláštní pocit, že by možná mohla být i něčím víc, než pouhým strojem. Pocit, který kupodivu vůbec nepovažoval za nepříjemný.

"Ne Johne, nikdy bych si z tebe srandu nedělala." Pohlédla na své boty a když opět vzhlédla k Johnovi, něco tentokrát v jejím pohledu nepochybně bylo. "Maximálně tehdy, když děláš hlouposti." řekla a nenápadně mrkla. John byl ještě pořád ztracen v pohrdlivém výrazu, který zpozoroval v Cameroniných očích. Že by to byla...ne, to není možný! Terminátoři nic necítí, akorát zpracovávají data ze senzorů. Ale stejně...vypadá doslova jako živá...

"Ještě jsi neodpověděl na mou otázku. Proč jsi vzhůru v této noční hodině?" zavrtala do něj zvědavý pohled.

Ona to prostě nemůže nechat být. John vnitřně zasténal, na druhou stranu byl rád, že jej sice chránila, ale nic nepřeháněla. Usmál se na ni: "Mám žízeň. Spokojená?"

Cameron naklonila hlavu: "Proč bych mě mělo uspokojit vědomí, že máš žízeň? Naopak by to ve mně mělo vzbuzovat obavy, neboť jsi evidentně přes den nevypil dostatek tekutin." Její oči se však na něj dívaly poněkud zvláštně...nebyly totiž prázdné jako dříve, zračilo se v nich viditelné...pobavení?

"Musíš se na to dívat tak striktně mechanicky?" Vzdychl a přesunul se ke dřezu. Našel čistou sklenici a naplnil ji vodou. Než ji však mohl přiložit ke rtům, Cameron se postavila vedle něj a obnovila svůj upřený pohled. John náhle začal být poněkud podrážděný. Ne, podrážděnost je špatný výraz. Rozpaky? Ano, to by k popisu konkrétní emoce mohlo posloužit docela přesně. "Cameron?"

"Ano Johne?"

"Proč na mě tak civíš?"

Cameron zničehonic pohlédla k zemi, jako by ji přistihl při nějaké zakázané aktivitě. Takto zůstala několik vteřin, což však podnítilo Johnův zájem o to více. Ještě nikdy předtím nevypadala, že by se cítila trapně, teď tu ale stála, div že nezčervenala. "Já...Já nevím." Zakoktala se! John nemohl uvěřit svým uším a podíval se na ni překvapeně. "Chtěla jsem se na tebe dívat. Nevím, proč mě to napadlo." Pohlédla na něj nejistě.

"Cameron? Chceš říct, že ses na mě chtěla dívat?" Co to je za blbou otázku? Však ti to zrovna řekla ty osle.

Na Cameronině tváři se objevilo jasné vyobrazení pochybností ohledně jeho duševního zdraví: "Ano, to jsem právě řekla."

Johna ovládly rozpaky: "A jo vlastně, sorry, fakt že jo." Pohledem zabloudil ke své ruce, v níž doposud svíral sklenici a ztichl.

Cameronina zvědavost se nyní obrátila právě k oné sklenici: "Myslela jsem, že máš žízeň. Proč se tedy nenapiješ?"

John si konečně vzpomněl na důvod, který jej sem původně přivedl a konečně se napil. Avšak žízeň nezmizela, naopak se zdála být ještě větší, napustil si tedy další sklenici a okamžitě ji vyprázdnil. Neuniklo mu, jak Cameron sledovala každý pohyb s neochvějným zájmem. Tak tohle už je trochu divný. Něco se děje a já musím přijít na to co.

"Cameron?" Vrhl pohled do jejích očí, které se k němu upřely a setrval takto s tázavým výrazem ve tváři. "Je tu snad něco, na co by ses chtěla zeptat? Nějakej problém?"

Cameron se zdála být lehce zmatená: "Proč si myslíš, že by zde mohl být nějaký problém?" Neuniklo mu, jak se vyhnula první otázce a pousmál se.

"No asi že se chováš jinak."

Cameronin zrak na okamžik poklesl, za moment se však vrátil zpět do výchozí pozice. Ví, že mě něco trápí. Že bych se jej zeptala? Možná by mi to mohl vysvětlit. Nadechla se, ovšem to Johnovi také neuteklo, neboť šlo o projev, jež u ní běžně nebyl k vidění. Rozhodně ji něco trápí. "Sledovala jsem film. Chlapec dal dívce papírové srdíčko a ona vypadala potěšeně. Proč ji potěšilo, že dostala papírové srdíčko?" zeptala se zvědavým tónem, lehce pootevřela rty v očekávání odpovědi a mimoděk tak ukázala dokonale bílé zuby.

Něco takového John vůbec nečekal, což mu dočista sebralo vítr z plachet. Na vteřinu vypadal trochu zmateně, ale pak se mu rozbřesklo - zítra měl přece být den svatého Valentýna a tou dobou běží v televizi kýčovité slaďárny. A ona zjevně o významu svatého Valentýna nic nevěděla. Jeho zmatení se pomalu změnilo v úsměv. "No Cameron, víš, co bude zítra za den?"

Teď byla se zmatením řada na Cameron: "Jistě! Patnáctého února. Proč se ptáš?"

John se zarazil: "Tak počkat. Zítra je čtrnáctýho!"

Cameron na něj prázdně pohlédla: "Ne, bude patnáctého. Čtrnáctého je dnes. Je 1:15 ráno."

John vzdychl: "Aha jo, zapomněl jsem, že je tak pozdě...nebo brzo...to je fuk." Potřásl hlavou a zašklebil se. "Fajn, bod pro tebe. Ale...jestlipak víš, co je zvláštního na čtrnáctým únoru?"

Cameron se zdála být ztracená v myšlenkách, nebo lépe řečeno zaneprázdněná prohledáváním databází, vyhledávání však bylo neúspěšné: "To nevím."

"No, je to den svatýho Valentýna."

"A co je den svatého Valentýna?"

John se na ni něžně usmál. Byl to již delší čas, kdy měl naposledy příležitost něco Cameron vysvětlit a uvědomil si, jak moc mu to chybělo. Navíc toto téma bylo dosti speciální. Vlastně tomuto dni nikdy nevěnoval zvýšenou pozornost, popravdě jej přímo nesnášel, jelikož nikdy neměl někoho, komu by mohl předat nějaký dáreček, ale teď...při pohledu na Cameroninu dětskou zvědavost, na překrásnou tvář, nakloněnou k němu, dívající se bezednýma očima, na zlatavé jiskřičky, tančící v jejích hnědých duhovkách, náhle pocítil, jak se v ní ztrácí a konec konců, význam dne svatého Valentýna k tomu přímo vybízel.

Zhluboka se nadechl. "Na Valentýna obvykle dáš malej dárek někomu, kdo pro tebe hodně znamená. Ukážeš mu tím, jak moc ti na něm záleží a jak moc jej máš ráda. Je to den všech zamilovaných. Kluk a holka v tom filmu byli nejspíš zamilovaní, a tak jí dal papírový srdíčko, aby jí dokázal svou lásku." Své nejlepší možné objasnění významu dne svatého Valentýna předal Cameron co nejjednodušeji, neboť neměla tušení, o co se jedná.

Cameron zpracovala novou informaci a po několika vteřinách se její rty pomalu, ale překrásně roztáhly do zářivého úsměvu. Očividně porozuměla vysvětlení, které jí podal. Její úsměv byl tím nejkrásnějším, co John za posledních pár měsíců viděl a okamžitě si vzpomněl na den, kdy ji spatřil poprvé. Ano, přesně toto byl úsměv školačky v Novém Mexiku, úsměv dívky, která si získala jeho srdce uprostřed bouře. Tak moment! Fakt jsem si právě přiznal, že ji mám rád? To jsem vážně zabouchnutej do kyborga, kterej byl poslán zpátky, aby mě chránil? Vlastní myšlenky jej zavalily jako lavina, hned nato si ale uvědomil, že bylo zcela v pořádku přiznat si lásku k této dívce, dívce, která na něj právě teď zálibně pohlížela.

"Díky za vysvětlení." promluvila měkkým hlasem, mnohem něžnějším, než kdy předtím a její oči na něj hleděly s nebývalou vřelostí. Znenadání jej opět přemohly rozpaky a zašoupal pravou nohou: "Není zač. Rádo se stalo."

"Johne? Dáš mi něco ke dni svatého Valentýna?"

John ztuhl. Kdyby do něj právě uhodil blesk, nejspíš by si toho ani nevšiml. Jednoduchá otázka, která mu však kompletně obrátila myšlenky vzhůru nohama a též výrazně zrychlila tep. Po dobu několika sekund na ni ohromeně civěl. "Cože?"

"Dáš mi něco ke dni svatého Valentýna?" Cameron trpělivě zopakovala otázku a k záři v jejích očích se nyní přidala dychtivost.

John se konečně dal zase dohromady a zamyslel se nad položeným dotazem. Když na to přijde, vlastně to zas tak nečekaný není. Neukázala mi snad už předtím, že jí na mně záleží? Kdybych jí líp rozuměl, už dávno bych o tom věděl. Přistoupil blíže k ní a viděl, jak pozvedla hlavu, aniž by z něj spustila oči. "Je něco speciálního, co by sis přála dostat na Valentýna?" Jeho hlas byl plný laskavosti a něhy.

Cameron zničehonic na moment svěsila hlavu a trochu zmateně řekla: "Nevím..." Když však na něj pohlédla znovu, zářila jako slunce: "Mohl bys mi dát papírové srdíčko?"

Tato slova, doprovázená kouzelným pohledem, přinesla do Johnova nitra nevídanou něhu. Ona to chápe! Ona chápe význam dne svatýho Valentýna! Horlivě přikývl: "Jasně Cameron. Nějaký ti vyrobím."

Cameron se na chvíli zamyslela: "Také pro tebe jedno vytvořím. Znamenáš pro mě opravdu hodně."

Johnovo srdce se rozbušilo: "Hodně jo?"

Cameron přikývla: "Ano, hodně! Více, než pro kohokoliv jiného." Poté se zamračila: "Ty chceš papírové srdíčko Johne? Já...přece žádné nemám. Bude vhodné dávat ti srdce, přestože žádné vlastně nemám?"

Johna taková otázka ohromila. Avšak jediný pohled do zmatených očekávajících očí jej zcela přesvědčil o správnosti vlastního přání. Nemusíš mít opravdový srdce. A jo, chci papírový srdíčko." Udělal pauzu, na okamžik se zamyslel, vteřinu nato se naklonil k ní a rychle ji políbil na tvář. "Doopravdy to moc moc chci, dokud jsi to právě ty, kdo mi ho chce předat."

Cameron se očividně chvíli potýkala s příchozí odpovědí a poté, co jí porozuměla, nečekaně se zastyděla. Johnův polibek jí v soustředěném přemýšlení moc nepomohl, mít jeho ruku na tváři se jí však zdálo jako velmi příjemné...Rozhodnutí přišlo záhy. Natáhla se k němu a opětovala políbení na tvář. O chviličku později nasadila překvapený výraz nad vlastním skutkem a udělala krok zpět. Johnova ruka sklouzla z její tváře a ona se tak musela vyrovnat s nevysvětlitelnou prázdnotou v místě, kde ještě před chvilkou spočívala teplá dlaň. "Promiň Johne, neměla jsem to dělat."

John znovu přistoupil k ní: "Ne Cameron. Bylo správný to udělat. Moc se mi to líbilo."

Zkoumavě si jej prohlížela, ale když nespatřila nic než upřímnost, úsměv se jí pomalu vrátil na rty. Udělala jsem správnou věc. Cení si toho, že pro něj vytvořím papírové srdíčko. Cení si toho, že jsem jej políbila. "Johne?"

John se opět začínal ztrácet v oněch krásných očích, její hlas jej však přiměl vrátit se zpět do reality. "Copak Cam?"

Cameron neušlo použití zdrobněliny a znenadání pocítila teplo, rozlévající se uvnitř. Teď však nebyl čas se tím zabývat. John se potřeboval vyspat. "Měl by ses vrátit do postele. Moc jsi toho zatím nenaspal. Předám ti svůj dárek, až vstaneš." poznamenala a jemně se usmála.

John byl trochu skleslý z toho, že jej posílala zpět do postele poté, co mu ukázala, jak moc jí na něm záleží, nicméně věděl, že má pravdu. Ráno budou mít spoustu času. Přikývl tedy: "Máš recht. Uvidíme se ráno." Otočil se a vykročil ke schodům, ale jen co položil nohu na první schod, uslyšel Cameron, jak na něj tiše zavolala:

"Johne?"

Zastavil a ohlédl se: "Ano Cam?"

Usmála se na něj: "Přeji šťastného Valentýna Johne."

On se jen usmál nazpět: "Tobě taky Cameron, hezkýho Valentýna přeju."

28

Re: Preložené poviedky - ostatné

Název: Birthday
Autor:  SamND1967
Žánr:   Humor/Přátelství

Pozn. Jedná se o malý překladatelský příspěvek mé drahé sestry  ; )



Takže... byl to zase TEN den... Den, který přichází jen jednou za rok. Moje narozeniny.

Šestnáct. Nikdy jsem si nemyslel, že se to stane. Smál jsem se tomu, jak hloupě to znělo. Nebylo to tak zlé, jak jsem si myslel. Mamka byla docela milá. Dala mi dort a dokonce jsem letos dostal i dárky...

Teda aspoň jsem si myslel, že to jsou dárky...

Derek mi dal šest balení piva a k mým rozpakům i Playboy. Jasné, dostal za to vařečkou po hlavě. Nechápu, odkud ji máma vytáhla. Derek zaklel a řekl: "AU! Co je?! Je mu 16, zaslouží si to."

Pravda.

*PRÁSK*

Překvapilo mě, co mi letos koupila mamka. Místo zbraně nebo nějaké život zachraňující věci, co jsem dostával každý rok, mi dala CD přehrávač a k tomu samozřejmě i několik cédéček. "Letos mě napadlo, že bych ti místo nějaké staré věci dala něco, co by sis opravdu přál. Doufám, že se ti líbí."

"Hmm, CD přehráváč. Jo, to je milionkrát lepší dárek než ten ode mě." řekl Derek sarkasticky. Usmál jsem se na souhlas. Nikdy jsem takové dárky neměl rád, ale byl jsem vděčný aspoň za mamčinu snahu.

*PRÁSK*

"Derku, zmlkni a běž pro dort." Po cestě do kuchyně si strýc povzdechl. Mumlal si něco o tom, že si na ni vezme vařečku. Přinesl bílý dort a položil ho na barový pult.

"Bože... Derku, proč je bílý? Chtěla jsem čokoládový." Asi zapomněla, že tohle byly MOJE narozeniny a já jsem chtěl bílý. Podívala se na ten dort, jak kdyby z něj mělo něco vyskočit a napadnout nás. Jako králík, kterému snědli mrkev...

Proč mě zrovna tohle napadlo?

"Ehm... no dobře." Trochu naštvaně se zasmál. "Jaksi jsem byl zabraný do hovoru s tou slečnou, která mi pomáhala, a moc jsem to nesledoval. Zjistil jsem to, až když jsem se na něj podíval doma!"

Bylo naprosté ticho, než jsem se zeptal.

"Byla sexy?"

"Oh, bože byla..."

*PRÁSK*

"AU! NECH TOHO!"

Byl jsem v pokoji a koukal se na dárky, co jsem dostal. Krom piva. Mimochodem jsem prošel kolem knížky, která byla pohozená na stole u dveří. Chtěl jsem si pustit na přehrávači písničku, když jsem uslyšel zaklepání na dveře. "Pojď dál." Dveře se pomalu otevřely a vešla Cameron s rukama za zády.

"Hej, neviděl jsem tě dnes večer na párty." řekl jsem v uvozovkách.

"Potřebuješ něco?" Cameron neřekla ani slovo, než ke mně došla. "Přinesla jsem ti dárek." Popřála mi a dala mi malou krabičku. Ušklíbl jsem se, když jsem ho popadl. Nevěděl jsem, že Terminátoři dávají dárky. "Tos nemusela, Cameron." Když jsem zatáhl za stužku a otevřel krabičku, překvapilo mě, co v ní bylo.

Přívěšek. Ne nějaký holčičí, ale takový pro kluky.

Byl to malý štít připevněný na meč s rozpjatými křídly po obou stranách a dva malé nože, které vykukovaly zpoza křídel.

"To znamená sílu a odvahu. Bude ti to připomínat, abys zůstal silný a postavil se čelem a bez strachu všemu, co nám příjde do cesty. Možná si budeš myslet, že jsi sám, ale nebude to tak."

Otevřel jsem pusu, abych jí poděkoval nebo tak něco, ale nešlo to. Cameron vytáhla přívěšek z krabičky a zapla mi ho kolem krku. "Sedí perfektně. Doufám, že se ti líbí, Johne." Přikývl jsem. Vstal jsem z postele a šel se podívat do zrcadla. "...Díky, Cameron... to je..." Chtěl jsem něco říct, ale nic mě nenapadlo.

Ztuhl jsem, když jsem ucítil její ruce kolem mých ramen. Objala mě. "Užij si to, Johne." Chvíli jsme tak stáli, dokud mě nepustila. Otočil jsem se k ní a ucítil teplý dotek na tváři.

Ona mě políbila.

Nebo tak něco...

...pořád jsem to považoval za polibek.

Mlčel jsem, když mě pustila. Šla ke dveřím a já se na ni stále díval. Když je zavírala, podívala se přes rameno a usmála se na mě. Nebylo to vůbec neupřímné, byl to skutečný úsměv.

"Všechno nejlepší, Johne."

Podíval jsem se dolů na přívěšek a pak zpátky na ni. Taky jsem se usmál, "Díky, Cameron..."

...Mrkla na mě než zavřela.

Moment...

...Mrkla na mě... hrome, ona na mě mrkla.

Smál jsem se a přitom civěl na zavřené dveře. Zubil jsem se jak idiot. "Ty teda dokážeš překvapit."

Přešel jsem k posteli, vyskočil na ni a zapl CD přehrávač. Poslouchal jsem písničku a pořád hleděl na ten přívěšek. Opravdu ty narozeniny nebyly tak špatné, jak jsem čekal.

...A... moment. Kde je ta knížka?

29

Re: Preložené poviedky - ostatné

Název: Winter Wonderland
Autor:  legionarylogan
Žánr:   Romance/Humor


Connorovi prožívají zábavný den plný sněhu, který je pro ně vítaným odreagováním v průběhu boje o záchranu lidstva.



John Connor byl napjatý a ve střehu. Již několik hodin padal sníh a aby toho nebylo málo, začal se zvedat i vítr, v důsledku čehož poklesla viditelnost. Poslal Cameron, aby udělala obchůzku a prozkoumala okolí domu kvůli potenciálnímu nepříteli. Otočil hlavu a rozhlédl se do všech stran. Jeho úkolem bylo najít svůj cíl a zasáhnout jej tím momentálně nejdostupnějším druhem munice. Směrem od verandy však přiletěl mrazivý projektil a zasáhl jej do krku. Za límec se mu dostal sníh a zastudil jej až do morku kostí.

"AHHHH!!!" vyjekl John. "Ty vole, to studí!" Chvíli poskakoval na místě ve snaze dostat z obnažené kůže tající sníh, ovšem ten již stékal dolů pod oblečení. Od verandy se ozval strýcův smích. John neslyšel strýce smát se příliš často, ale když už se tak stalo, znělo to jako hyena a zdálo se, že je pro Dereka nemožné jen tak přestat. Derek šel se smíchem po schodech dolů oděný do svého obvyklého zeleného kabátu a barevně sladěné čepice a rukavic, aby mu nebyla zima.

Když konečně opět nabyl schopnost mluvit, podařilo se mu ztěžka vydechnout: "Teda Johne, fakt jsi měl vidět svůj výraz, protože to bylo k nezaplacení. To tvoje skákání před malou chvilkou rozhodně stálo za to. Kdyby ti náhodou to zachráncovství světa nějak moc nešlo, tak se vždycky můžeš stát tanečníkem." Nyní se Derek musel předklonit, aby opět nevybuchl smíchy. Poté se napřímil a dodal, "Jak vidíš, prvním pravidlem války je vždycky získat převahu, pokud je to možné, Johne Connore." Při pohledu na Johna, kterému doposud stékal sníh za krk, už déle nedokázal udržet vážnou tvář. Otočil se k němu bokem a znovu se rozesmál. Vtom se zpoza závěje vyřítila sněhová koule a zasáhla Dereka přímo do hlavy.

Derekovi, jenž právě prskal s ústy plnými sněhu, se zúžily zorničky a zapátral očima po osobě, o které věděl, že se nachází někde kolem. Plecháč. Cameron vyšla zpoza hromady sněhu, naklonila hlavu a řekla, "Měl by sis být vědom toho, že druhým pravidlem války je hlídat si boky, Dereku Reesi." Při těchto slovech mrštila další kouli a trefila Dereka do spodní části krku. Koule rychle začala tát a vmžiku vytvořila mokrou stopu vedoucí pod Derekův kabát, kde se postarala o promočení dalších vrstev oblečení. John zároveň propukl v smích. Cameron opět naklonila hlavu, chvilku pozorovala jeho reakci a poté se jí na rty vkradl nepatrný úsměv.

John konečně popadl dech a přestal se smát. "Díky Cam za to, že mi děláš strážnýho anděla." zasípal.

Derek si sám pro sebe odfrkl a ráznými kroky zamířil k domu. "Ještě jsme neskončili, Johne!" houkl, napůl žertovně, napůl výhrůžně.

Jakmile se John zcela ovládl, zadíval se na Cameron. Při příležitosti tohoto chladného počasí měla na sobě tmavě fialový, téměř černý kabát, fialovou šálu, rukavice a fialovou čepici se střapci. John přemýšlel, zda si všechny tyto věci oblékla proto, že jí připomínaly její oblíbenou koženou bundu. Jako obvykle se mu snažila vysvětlit, že nic z toho není nutné mít na sobě, jelikož jí zima nevadí tolik jako Johnovi nebo Derekovi. John jí s povzdechem připomněl, že je třeba zachovat určitý řád, co se týče vzezření. Mimochodem, neustále si pohrávala se střapci na čepici, až si John začal myslet, že nalezla další část oblečení, která se jí zalíbila.

"Johne?" zeptala se Cameron. "Díváš se na mě už 17,4 sekund, aniž bys řekl jediné slovo."

"Promiň Cam. Akorát že to, jak si hraješ s čepicí, je taková vcelku dost lidská záležitost." odpověděl John s úsměvem.

"Je to trochu problematické. Pokouším se najít účel těchto doplňků, avšak na žádný jsem zatím nepřišla." oznámila Cameron.

"No, taky to v podstatě žádnej účel nemá." snažil se John o vysvětlení. "Je to spíš taková dekorace víš? Vypadá to...roztomile."

"Ty si myslíš, že s tím vypadám roztomile?" zeptala se Cameron s nenápadným úsměvem a učinila krok směrem k Johnovi.

John z ní nemohl spustit oči. Ať už její procesy cíleně povzbudily tok syntetické krve v kůži nebo šlo o reakci podvědomou, John se nemohl zbavit pocitu, že Cameron nějakým způsobem vyzařuje pozitivní energii. Připočtěme k tomu sníh, zachytávající se v jejích rozpuštěných vlasech, vycházejících zpod čepice, a také její podmanivé hnědé oči, jež na něj hleděly nazpět, a výsledkem bylo, že John by nebyl schopen dostat ze sebe ucelenou větu ani kdyby na tom závisel jeho život.

"Noo, hmmm..., jo, jo, je to dost roztomilý." vyhrkl konečně John. "Je to, umm...perfektní." Jeho dech vyšel z úst ve formě obláčků páry, jež se smíchaly s padajícím sněhem. Cameron přistoupila k Johnovi ještě o něco blíže, dostatečně blízko na to, aby se jej mohla dotknout. Očima jí probleskla slabá modrá záře a pak...

"K zemi!" vykřikla a shodila jej po zádech do sněhu, když kolem nich prolétla sněhová koule, kterou rychle následovala další. Derek a Sarah se zjevili na verandě a házeli po nich koule ze sněhu, který se nahromadil podél zábradlí. John, zcela zaujatý Cameron, si jejich příchodu nevšiml a v rychlosti si pomyslel, jak dlouho na daném místě asi mohli stát.

"Říkal jsem ti Johne, že jsme ještě neskončili!" křikl Derek. "Pravidlo číslo tři!! Pokud je nepřítel v přečíslení, zavolejte posily!"

Sarah seběhla dolů na dvůr, na sobě, stejně jako ostatní, teplý kabát, rukavice a čepici. Bleskově uplácala další kouli a mrštila ji na Cameron, přičemž cílem bylo její rameno, které vystavila, jakmile byla přinucena vyhnout se v téže chvíli Derekově ráně.

"Je to dobrý pocit, dostat ji aspoň takhle." halekala Sarah se smíchem.

"Užij si to mami. Je to tvoje poslední šance." řekl John, zatímco se zvedal ze země. Cameron jeho slova potvrdila, když zasáhla Sarah koulí do hrudi.

"Pravidlo číslo čtyři, Sarah. Nepodceňuj tvého nepřítele." odpověděla Cameron s úsměvem.

"Cameron, je mi fuk, kolika pravidly ještě zahltíš Dereka, ale na mě s těmito moudry moc nechoď!" křikla Sarah, usmála se však také.

Toto rozptýlení jí ovšem znemožnilo povšimnout si Johna, jak vyrábí další projektil a hází jej přímo na ni, aniž by si byla vědoma hrozby. Koule zasáhla Sarah přímo do krku - další ideální mokrý zásah.

"Johne!!" zaječela Sarah s falešným utrpením. "Jsem tvoje matka!"

"Jo, to jo, ale takhle si to aspoň budeš líp pamatovat." řekl John s úšklebkem.

Smějící se Sarah skočila po Johnovi a oba se svalili do sněhu.

"Johne, nepotřebuješ asistenci?" zavolala na něj Cameron přes dvůr během vlastního boje proti Derekovi.

"Ne Cam, dobrý je to, pokračuj." houkl John nazpět, ač ze smíchu a válení se ve sněhu zněl poněkud udýchaně.

John zvedl hlavu, aby viděl přes doposud se smějící matku, ležící na zemi, a sledoval Dereka a Cameron, jak pokračují ve výměně sněhových názorů. "Jak moc si podle tebe užívají příležitost dát jeden druhému pořádnou nakládačku?"

"Řekla bych, že kdyby Cameron nemusela hlídkovat a Derek nepotřeboval spánek, tak by se tady zasypávali sněhem celý den." odvětila Sarah.

"To jo, no aspoň část svý vzájemný nevraživosti vybijou při něčem relativně neškodným." podotkl John.

"Nejsem si jistá, jestli je to tak úplně neškodné. Ta mu nezůstane nic dlužná." zakřenila se Sarah.

"Jo, radši bychom je měli odvolat, protože vím, že Derek by nepřiznal porážku ani kdybychom ho museli dovnitř odnést." řekl John s jízlivým úsměvem a vstal ze země. "Cam!! Už toho nechej, pro dnešek by to myslím stačilo." zavolal na ni.

Derek se vydal zpět k domu a trochu obezřetně se držel za hrudník. "Máš štěstí, že si tě John zavolal k sobě, plechovko. Měl jsem tě přesně tam, kde jsem tě chtěl mít."

Nato na něj John zavolal. "Beztak jsi chtěl, aby se do tebe trefovala koulemi, zatímco ses pořád snažil dát se dohromady po prvních pár zásazích."

V reakci na poslední větu Derek zabručel a zmizel v domě. Trochu uřícená Sarah s růžovými lícemi se vydala za ním. "Johne, nebuď už venku moc dlouho, je čím dál tím chladněji. Cameron, dohlídni na něj." Poté vešla do domu a zavřela dveře.

John vzal Cameron za ruku a zavedl ji k dosud neporušené sněhové pokrývce. "Cam, musím ti něco ukázat."

Lehl si do sněhu, rozhodil ruce a nohy kolem sebe a začal s nimi pohybovat tam a zpět, načež opatrně vstal. Zkontroloval výsledek a zazubil se. Dokonalý sněhový anděl. Cameron se na něj nechápavě podívala.

"Johne, já tomu nerozumím. Vypadá to jako otisk tvého těla s roztaženýma rukama a nohama." poznamenala.

"Ne Cam, je to sněhovej andílek. Copak to nevidíš?"

"Ahá, teď už ano. Díky za vysvětlení." Cameron pohlédla na Johna a obdařila jej něžným úsměvem, který si schovávala právě pro něj.

John úsměv opětoval a opět uchopil její ruku. "Ale víš ty co? U sněhových andílků je lepší, když jsou v páru." Cameron naklonila hlavu a na chvíli vypadala zmateně. Pak však v jejích očích zaplálo porozumění. Bez dalších slov pustila jeho dlaň, opatrně si lehla vedle Johnova anděla a zapracovala rukama a nohama, aby vytvořila dalšího. Poté se zvedla, postavila se vedle Johna a začala si oprašovat sníh z kabátu.

John se na ni toužebně zadíval. Opravdu se velmi dobře učila lidské vlastnosti. V jeho přítomnosti se nikdy nechovala jako kyborg, pokud byli jen sami dva. Tehdy mohla být sama sebou a to bylo vše, co od ní kdy žádal.

"Johne, už na mě zase civíš." řekla Cameron s úsměvem.

"Promiň."

"To nic. Jsem ráda, když se na mě díváš." Cameron jej letmo políbila na tvář a jemně stiskla jeho ruku. Poté jej pustila, klekla si do sněhu a prstem v rukavici napsala jeho jméno pod svého anděla a své jméno zase pod jeho.

"Cam, nemělo by to být naopak?" zeptal se John se zmateným pohledem.

"Ne." odpověděla prostě. "Předtím jsi mi řekl, že jsem tvůj anděl strážný. Ty jsi můj anděl strážný zrovna tak, neboť mě vždy bráníš před Sarah a Derekem. A já tě chráním před terminátory a kulkami."

Johnova čelist maličko poklesla. Cameron si toho všimla, avšak z dobré vůle žádnou poznámku nevyslovila. "To nezní zrovna jako férovej obchod." pokusil se John zažertovat.

"Pro mě ano, ráda na tebe pohlížím jako na mého anděla strážného a zároveň mě těší, že ty si o mně myslíš totéž, a tak bychom o tom měli mít záznam, i když tento je pouze vepsaný do sněhu." pronesla Cameron s úsměvem.

John pozvedl hlavu tak, aby se jí mohl dívat do očí. Sníh dále padal, drobné vločky ji hladily po tvářích a dávaly jim růžový nádech. Cameron pohlédla zpět na Johna. Oba se naklonili vpřed a vyměnili si něžný polibek.

"Radši bychom měli jít dovnitř." usmála se Cameron měkce. "Už je opravdu zima."

John a Cameron kráčeli ruku v ruce vstříc domu, pouze jedinkrát se zastavili a věnovali ještě jeden pohled svým sněhovým andělům, ležícím ve sněhové peřině, bok po boku.

30

Re: Preložené poviedky - ostatné

Název: Cameron objevuje FanFiction
Autor: LoveMachineLX

Cameron bezvýrazně hleděla na monitor a snažila se najít smysl v tom co se před ní zobrazilo. Byl to zdroj nekonečného obdivu, nebo hrůzy, co se jí odráželo v očích.

Zabralo to nějaký čas, peníze a menší horu zdrojů, aby to zvládla – ale nakonec to dokázala. Jejím záměrem bylo zkonstruovat zařízení, které mohlo proniknout do komunikačních sítí v jiné časové ose, ať současné nebo minulé – a byla úspěšná. Její cíl při stavbě prostředku proti časem cestujícím hrozbám Johna Connora byl dosažen.

Pomocí internetu, který jí zároveň posloužil jako zdroj inspirace, Cameron začala s konstrukcí komplexního algoritmu, který by mohl proniknout do každého zákoutí této sítě. Využívalo to některé prototypové komponenty ze stroje času používaném v budoucnosti – stejného, který ji poslal zpátky v čase na ochranu náctiletého Johna Connora.

Mít schopnost nabourat se do internetu alternativní reality....získat tamní zprávy, obsah, nebo výsledky individuálního hledání....to byl výborný nápad. Nejprve začala výzkumem. Dalším úkolem bylo získat jednotlivé součásti a nakonec to celé poskládat dohromady. A nyní...s flash diskem v ruce, měla moc nahlédnout do jiného světa.

Dychtivě jej zasunula do Connorovic počítače, s předtuchou pouze nejlepších výsledků.

Pro začátek okamžitě napsala slova 'John Connor', 'Sára Connorová' a 'Cameron' do světově nejpopulárnějšího vyhledávače. Po několika minutách brouzdání, dorazila k šokujícímu závěru, který si nechtěla připustit.

Bylo tady univerzum, ve kterém byli John Connor, Sára Connorová a ona sama......postavy v televizním seriálu? A teď ho měla.....navštívit!

Navzdory morálním důsledkům, Cameronina zvědavost a odhodlanost, byly silnější než ona. Pokračovala v brouzdání a hledala cokoliv, co by stále mohlo ohrožovat Johna Connora, nebo jeho misi na zastavení Soudného dne.

Po dvou hodinách hledání, vstoupila na stránku, která by mohla její život změnit navždy. Klikla na několik různých dokumentů nadepsaných jako „FanFiction“ a začala s jejich skenováním.....jeden po druhém. Většina příběhů měla zábavnou fasádu a snažily se přikrášlit její každodenní život do smysluplných vyprávění.

Ale tento příběh byl odlišný. Nebyl zábavný, nebo poučný.

Prostě byl divný.

-
„Promiň mi to...“ plakala Riley Dawsonová a snažila se zadržet slzy.

„Neomlouvej se.“ Odpověděla Cameron. Zvedla ruku a pohladila vyděšenou blondýnu. „Když to chceš....tak já také.“

„Drž hubu!“ zakřičela Riley a odstrčila Cameroninu ruku pryč. „Drž hubu a prostě mě polib!“

Během chvilky Cameron položila své ruce na Rileyiny prsa...a pomalinku přenesla své rty na ….
-

„Nechutné.“ pronesla Cameron nahlas a znechuceně se odstrčila na židli od stolu.

Cameron ani netušila jak nahlas to pronesla, když o dvě sekundy později, její pravý a jediný John Connor naklonil hlavu do dveří s čerstvou houskou v puse.

„Říkala jsi něco?“ zeptal se John, zatímco se podezíravě díval na svou terminátoří společnici.

„Ne.“ odpověděla Cameron a rychle přepla prohlížeč na stránku se zbraněmi, aby ji nenačapal. „Nic.“

John s houskou v puse jí jako odpověď jen ukázal palec. „Jdu ven. Jen jsem udělal nějaké housky a čerstvé kafe, kdybys... však víš, kdybys chtěla..“

„Děkuji.“ odpověděla Cameron s jejím typickým náznakem úsměvu. Nepotřebovala kafe, ale ocenila ten sentiment.

„Dobře, tak čau později.“ řekl John, když na sebe natáhl bundu a zmizel.

Cameron se ještě jednou vrátila k počítači a díky několika slovům, které zahlédla, její zvědavost dosáhla vrcholu. Některé z nich byly 'John/Cameron souloží.' Okamžitě na ně klikla.

-
„Cameron, je tady něco co bych ti měl říct.“ pronesl John, zatímco mu déšť stékal po jeho promočené tváři.

„Nemusíš nic říkat Johne.“ odpověděla Cameron.

„Pak teda neřeknu.“ Řekl John. „Ale ukážu.“

„Nedělej něco, čeho bys mohl později litovat Johne.“ varovala ho Cameron, ale tajně doufala, že to udělá.

„Nebudu.“ řekl John ve chvíli, kdy přitiskl své rty k jejím.

Už nikdy to mezi nimi nebude jako dřív.
-

Cameron se znovu odtáhla od klávesnice a zůstala chvíli hledět na obrazovku.

„To bylo hezké.“ řekla si sama pro sebe.

„Co to?“ ozval se jiný hlas z chodby. O chvíli později vstrčila do dveří hlavu Sára.

„Nic. Neříkala jsem nic.“ odpověděla Cameron, zatímco hleděla do země.

„Přísahala bych, že jsem něco zaslechla.“ řekla Sára předtím, než vstoupila dovnitř.

Poté co odešla, se Cameron vrátila k příběhu, který během chvilky přečetla a poté klikla na „Přidat k oblíbeným“. Četla kapitolu za kapitolou, až se po čase dostala na konec příběhu. Na úplném konci  si přečetla odpornou frázi, která málem přivedla její obvody k roztavení.

Omlouvám se, nemám dost času na pokračování. Budu se snažit přidat novou kapitolu do měsíce, nebo tak nějak.

„Ty zkurvysyne.“ pronesla Cameron tvrdě a přitom klikla na autorovu přezdívku a spustila si v procesoru několik simulací, jejichž výsledkem byla jeho smrt.

„Volala jsi mě?“ řekl Derek Reese, jehož hlava se objevila ve dveřích.

A od tohoto dne, se Cameron stala vášnivou čtenářkou FanFiction.


Konec smile

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -