26

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 26 - Myslím, že se mi tu líbí

"Tak co Johne, můžeme už jít do bazénu?" Cameron se zvídavě zahleděla do Johnových zelených očí a neodpustila si malé rozpustilé mrknutí. Od chvíle, kdy Sarah a Derek odešli, uplynulo již více než pět minut. Po první minutě ji John požádal, aby opustila jeho klín. Jako důvod uvedl fakt, že pokud by mu i nadále seděla na klíně, nikdy by nebyl schopen dostat své hormony pod kontrolu. Posadila se tedy na své lehátko a netrpělivě Johna sledovala.

Pak si ale John konečně oddechl: "Dobrý Cam, můžeme jít." Podíval se na ni a spatřil její mrknutí. "Je ti ale doufám jasný, že celej tenhle odklad je jenom tvoje vina." postěžoval si ne zcela vážně.

"To si nemyslím. Bylo třeba počkat, protože jsi měl nějaké potíže, zatímco já byla připravena po celou dobu." odvětila Cameron s kamenným výrazem.

"No jo! Ale to tys mi způsobila takzvaný potíže." John se nechtěl nechat přeargumentovat svou přítelkyní. Poté, co se zašklebil jejím směrem, vstal a natáhl k ní ruku: "Půjdeme?"

Cameron se ladně postavila a s úsměvem přijala nabídnutou ruku: "To opravdu půjdeme do dětského bazénu? Pustí nás do něj vůbec?"

"Ale ne, to byla akorát výmluva, abych dostal mámu a Dereka pryč." řekl John a laskavě se usmál. "Půjdeme do menšího, mělčího bazénu, abys v něm mohla stát."

"Aha! Lepší než předstírat, že jsem malé dítě." odpověděla Cameron spokojeným tónem.

"Jako by někdo hodlal uvěřit tomu, že jsi nějaký mimino!" uchechtl se John a při těchto slovech si zase jednou  prohlédl Cameroniny křivky. "Nejžhavější buchta v lázních a mimino?" rezolutně potřásl hlavou. "Blbost!"

"Takže podle tebe jsem tady nejžhavější buchta?" Cameron se naklonila k němu a nakrátko položila hlavu na jeho rameno.

"No to každopádně!" John byl přesvědčen, že se zde nenacházel nikdo krásnější, než jeho přítelkyně. Nejen zde...na celém světě!

Cameron se vděčně usmála a natáhla se k němu, aby jej políbila na tvář.

Když dorazili k menšímu bazénu, jež byl mnohem méně hluboký než ten, který si zvolila Sarah s Derekem, John si všiml, že bazén měl na jedné straně široké schody, a tak navedl Cameron přímo k nim. Vstoupil do vody, sešel o dva schody níže a obrátil se k Cameron: "Jen hezky pomalu zlato. Stačí jeden krok, ať se seznámíš s tím, jaký to je stát poprvý ve vodě."

Cameron trochu toporně přikývla. Při pohledu na vodu měla zvláštní pocit. Byla přesvědčena, že neumí plavat, takže pobyt ve vodě opravdu nebylo možné kvalifikovat jako jednu z jejích oblíbených aktivit. Váhavě tedy učinila první krok. Cítila, jak jí voda šplouchá kolem kotníků a pohybuje jejími prsty, zatímco se opatrně dívala dolů. Bylo to lepší, než cítit mezi nimi vítr, jak si to ostatně vyzkoušela během cesty do Mexika za Cromartieho tělem. Zvedla oči a zatvářila se vcelku překvapeně: "Je to příjemné! Nečekala jsem, že to bude takové."

"Vždyť se přece sprchuješ, takže už bys měla vědět, že voda není tvůj nepřítel. Vlastně mi to přišlo dost divný, že jsi nevěděla, jaký to je být ve vodě."

"Vždy se sprchuji co nejefektivněji a snažím se použít velmi malé množství vody. A nikdy dříve jsem ve vodě přímo nestála." vysvětlila Cameron, zatímco se opět zadívala na své rozpohybované prsty. Pak popošla ještě o jeden krok. A další. Nyní jí voda sahala až ke kolenům. Příjemný pocit nezmizel, a tak se v další chvíli vydala ještě níže, načež se jí voda vyšplhala nad pás až pod ňadra. "Připadám si ve vodě nějak lehčí."

"Pochopitelně!" John se usmál, když si všiml jejích rozzářených očí: "Tvoje tělo vytlačuje určitý množství vody, a proto se cítíš lehčí, než doopravdy jsi." Očividně si to užívá. Škoda, že jsme to nezkusili už někdy dřív. Než mohl říct cokoliv dalšího, Cameron pustila jeho dlaň a začala oběma rukama pomalu pádlovat skrze vodu. Její tvář vyjadřovala potěšení a ona se jen usmívala, aniž by opravdu věděla, co vlastně dělá. Být ve vodě bylo skutečně příjemné.

John zaregistroval její usměvavý obličej a napadlo jej, že v tomto momentu přímo překypuje andělskou krásou. Dech se mu znenadání zadrhl v hrdle a než mohl něco říct, Cameron vzhlédla s dětskou radostí: "Voda má 31,5 stupně Celsia. Je teplá. Líbí se mi to!" Usmála se ještě více a odhalila tak bílé zuby, zatímco stále ještě testovala odpor, který voda vytvářela proti pohybům jejích rukou.

Najednou se jí v očích škodolibě zalesklo a zničehonic postříkala Johna značným množstvím vody. Když uviděla, jak se John ohromeně tváří, zatímco mu odkapává z vlasů voda, zahihňala se.

Pozorovat u Cameron takové chování jej beze zbytku překvapilo. Snad ještě nikdy neudělala tak nečekanou, hravou věc a jeho srdce poskočilo, jakmile spatřil natolik lidské chování. Smála se, provokovala jej, což jej jen přimělo k opětování veselého výrazu. "No počkej, moje drahá Cam! Za tohle zaplatíš!" pohrozil jí s úsměvem, předklonil se a chystal se vyslat jejím směrem opravdové tsunami.

Cameron si všimla jeho úmyslu a nadšeně zavýskla. Snažila se otočit a utéct, bohužel však špatně vypočítala potřebnou sílu k útěku, čímž nevyhnutelně zpečetila svůj osud. Pokusila se rozběhnout, ovšem uklouzla a spadla obličejem přímo do vody. Jakmile se ocitla pod hladinou, snažila se pádlovat rukama, aby se mohla vynořit, avšak docílila pouze opačného efektu a potopila se až na dno bazénu. Sakra! Jestli se tomuhle říká plavání, pak od této aktivity okamžitě upouštím. Moc dobře mi to nejde!

Než mohla ve svých myšlenkách pokročit dále, dvě ruce ji uchopily a vytáhly z vody ven. Vyprskla vodu a podívala se do Johnových lehce znepokojených očí. "Jsi v pohodě Cam?" Jeho hlas zněl dokonce ještě více znepokojeně, než kolik znepokojení bylo v jeho očích.

Po dalším vyplivnutí vody si odrhnula mokré vlasy, které jí visely přes obličej a přikývla: "Jsem v pořádku." Po krátké pauze dodala: "Ale jestli toto je plavání, pak jsem ochotna na to rychle zapomenout. Nelíbí se mi to."

John se potichu zasmál: "Ne Cameron, tohle není plavání. To, co jsi předvedla ty, se normálně označuje slovy "topit se", nicméně i když ses skoro utopila, nakonec tě přece jen zachránil krásnej princ. A kromě toho vypadáš přímo rozkošně, asi jako mokrej pudlíček."

Cameronina dobrá nálada byla okamžitě zpět: "Ahá, takže ty jsi můj krásný princ?" Nato se zazubila: "Nemůžu vypadat jako mokrý pudl. Nejsem pes."

John přikývl a přiblížil se obličejem k ní: "Ne, ty jsi moje Cameron."

"A jak bys v případě potřeby pokračoval ve své záchranné akci?" provokovala jej Cameron.

"Takhle." řekl John a políbil ji na rty.

Po chvíli, během níž se oba dočista ztratili ve svých emocích, se jejich rty oddálily a Cameron se zeptala: "Proč si myslíš, že bys mě mohl tímto způsobem zachránit?"

"Dýchání z úst do úst zlato." usmál se John.

Znenadání Cameron vše pochopila a v hlavě se jí během nanosekund vyrojil malý plán. Mrkla na něj a se zavřenýma očima začala padat zády k hladině. Kdyby nebylo Johnových rukou, které ji vmžiku obklopily, opět by přistála ve vodě. John se dokonce pořádně nadřel, když se snažil udržet její hmotnost. "Cam!" Ustaraný hlas způsobil, že se jí na rtech objevil zlomyslný úšklebek.

Pootevřela jedno oko a zamumlala: "Jsem skoro mrtvá Johne. Měl bys mě honem oživit." Opět přivřela víčko a nechala celé tělo výrazně ochabnout.

John okamžitě porozuměl její hře: "Toto je naléhavej případ, čili jsou zapotřebí mimořádná opatření. John Connor jde zachraňovat!" prohlásil a zvedl ji tak, aby mohl přitisknout své rty k jejím. Pouhou sekundu Cameron trvalo, než ochotně odpověděla na jeho polibek s veškerou vášní, aby jejich jazyky mohly splynout ve věčném tanci lásky. Přivinula Johna k sobě do náruče a dychtivě k němu přitiskla své tělo. Aniž by skutečně přemýšlela o tom co dělá, zvedla nohu a obtočila ji kolem jeho pasu. Vášeň s každým okamžikem rostla a téměř je dokonale pohltila.

John přerušil polibek a jemně se snažil vyprostit z železného sevření. Když ale spatřil zmatení, vepsané do její tváře, rychle přispěchal s vysvětlením?: "Promiň, ale tohle opravdu není nejlepší věc, která se dá dělat ve veřejným bazénu. Začínám mít ten samej problém, co před chvíli a my bychom myslím fakt nechtěli zkazit děcka kolem, že ne?"

Cameron na něj stále pohlížela směsí hněvu, zklamání a zmatení, ale po dokončení daného vysvětlení její oči přelétly přes Johnova třísla a všimla si, že mluvil pravdu. Pohlédla tedy zpět do jeho očí a usmála se: "Ach tak, zase ten samý typ problémů." Propustila jej z náruče, jeho ruce však svírala i nadále. "Děkuji ti za záchranu." Naklonila hlavu a usmála se ještě více.

John viděl, že všemu porozuměla, a s úlevou si oddychl: "A teď už bychom se fakt měli pustit do toho, kvůli čemu jsme tady - čili naučit tě plavat."

Cameron se zničehonic opět zatvářila ustaraně a skepticky: "Opravdu se domníváš, že bys mě mohl naučit plavat?"

John přikývl a nasadil přesvědčený výraz: "O tom nepochybuj. Tak, nejdřív se musíš naučit, jak..."

----------

Zatímco se Cameron a John konečně dostali k nejdůležitějšímu úkolu, totiž naučit Cameron plavat, Derek a Sarah si zdejší prostředí užívali po svém ve druhé části lázní. Derek si řekl, že by potřeboval nějaký trénink, a přeplavával celou délku bazénu jako profesionální plavec, aniž by se ohlížel na Sarah. Ta jej chvíli pozorovala, pak si ale všimla, že jí nevěnoval žádnou pozornost, a tak jen zavrtěla hlavou a vzdychla. Rozhlédla se a uviděla poblíž sebe vířivku. Její oči se při pohledu na prázdnou vířivku nadšeně rozsvítily. "To je něco pro mě! Teplá voda, bublinky a masáž. Krása!" Vydala se tedy k vířivce a vstoupila do ní s požitkářským zavzdychnutím. Voda byla horká právě tak akorát a poté, co si našla vhodnou pozici nad zdrojem stoupajících bublinek, vytvářejících decentní masážní proud, laskající její záda, opět vzdychla a zavřela oči.

Úplně přitom ztratila pojem o čase a neměla tak tušení, jak dlouho se zde nacházela. Užívala si vlastní pohodlí, když ucítila, jak někdo další vstoupil do vířivky. Otevřela oči a spatřila Dereka, který si právě sedal vedle ní. "Už máš dost plavání? Už jsem myslela, že tam budeš až do zítřka."

"Ha ha ha, srandy kopec!" Derek nebyl zrovna dvakrát nadšený, přesto se však usmál: "Musel jsem se chopit příležitosti. V bazénu jsem byl naposledy, když mi bylo deset." Pokrčil rameny,: "Takže jsem tomu musel dát pořádně na prdel."

Sářin přihlouplý úšklebek změkl a byl nahrazen soucitným úsměvem: "Já to chápu. Však jsem to nemyslela nijak zle. Musí být fajn mít možnost znovu si užívat takový luxus."

"To teda jo." Derek přikývl a konečně se podíval jejím směrem: "Ale tady to taky není špatné. Možná bych si na to dokonce i zvykl."

Sarah se náhle zeptala: "Byl jsi už vůbec někdy ve vířivce?"

Na sekundu si pomyslela, že jí snad ani neodpoví, ale pak zavrtěl hlavou: "Ne. Než dopadly bomby, byl jsem moc malej na to, aby mě takové věci zajímaly, a potom..."

Jeho hlas utichl a nechal Sarah doplnit tuto větu dle jejího uvážení. Sarah chápavě přikývla: "Jo, dokážu si představit, že v budoucnosti takové věci nebyly."

----------

Tim a Andrea se pohybovali v sekci bazénových hřišť. I díky spoustě zajímavých vodních efektů bylo toto místo zdaleka nejnavštěvovanějším a dosti přeplněným prostorem. Krátce poté, co dorazili zde, Tim zpozoroval skupinu dívek přibližně jeho věku a šťouchl do Andrei: "Podívej se támhle. Dnešek by mohl být můj šťastnej den."

Andrea se s lehce svraštělým obočím podívala na dívky a po chvíli se její tvář uvolnila: "Tak zkusit to určitě můžeš." Usmála se na něj a otočila se.

"Hej! A ty jdeš jako kam?" Tima napadlo, že by se oba mohli připojit k vyhlédnuté skupince, ale jelikož s ním zjevně nechtěla jít, cítil se znenadání trochu sklesle.

"Já si najdu vlastní společnost. Ty to zmákneš, však jsi velkej kluk." zamrkala na něj. Jen několik vteřin předtím, než Tim zahlédl dívčí skupinku, si Andrea všimla jistého mladíka na kraji bazénu, který ji s jasným zájmem pozoroval, a tak se pro tyto dvě hodiny rozhodla odkopnout svého bratra a najít si někoho, kdo by jí během pobytu v lázních dělal společnost. A pro tento druh aktivity rozhodně nepotřebovala mít poblíž svého bratra, stejně jako on ji nepotřeboval k tomu, aby se připojil k dívkám, které se očividně rozhodl prověřit.

Tim viděl, jak se její pohled stočil k mladíkovi, který s ní stále udržoval oční kontakt, a usmál se: "Aha! Už chápu, o co jde." Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal: "Hlavně tomu hřebečkovi nedávej nějaký falešný naděje. Za tři dny jedeme zpátky domů."

Andrea se na něj podívala s falešným rozhořčením: "Co bych mu dávala nějaký naděje? Potřebuju akorát nějakou tu společnost." Znovu na něj mrknula a dloubla jej loktem: "A tou společností určitě nemyslím svýho bráchu."

Tim se zahihňal a přikývl: "Tak se uvidíme potom. Hlavně dobře pořiď."

Andrea se zahihňala také: "Pořídím, to se neboj, akorát o tebe mám trochu starost, ty nemotornej troubo." Vyprskla smíchy nad vlastní poznámkou a vydala se ke svému cíli.

----------

Cameron seděla na okraji bazénu, nohama jemně čeřila vodní hladinu a šťastně se usmívala na Johna, jenž seděl vedle ní. "Díky Johne!"

"Za co?" John k ní obrátil svůj lehce zmatený pohled.

"Za to, žes mi ukázal, že voda není můj nepřítel." Cameron se nadechla a dodala: "A za to, že mě učíš plavat."

John se zeširoka usmál, sklonil se nad ni a jemně ji políbil. "Však jsem říkal, že ti pomůžu."

A opravdu, během poslední půlhodiny se Cameron podařilo překonat nepříjemné dojmy z vody a dokonce se i naučila, jak nějakým způsobem plout. Tvrzení, že již uměla plavat, mělo do pravdy ještě daleko, avšak podařilo se jí už úspěšně proplouvat vodou. Nemohla si pomoci, ale přišlo jí, že byla pravděpodobně prvním terminátorem, který kdy něco takového dokázal.

Její myšlenkové pochody byly přerušeny Johnem: "Cameron? Zašla bys do sauny? Mají jich tady docela dost a pokud můžeš jako tak navštívit saunu, rád bych do jedný zašel...s tebou." Doopravdy neměl tušení, zda může strávit nějaký čas v sauně.

Cameron si nechala projít hlavou informaci ohledně sauny a už už otevírala ústa, aby odrecitovala význam tohoto slova. Než však zahájila vysvětlující proces, uvědomila si, že John jí pouze položil určitou otázku a jistě si nechtěl poslechnout, co o daném tématu říká slovník. Zamyslela se, zda jí teplota nad sto stupňů Celsia může nějak ublížit a došla k závěru, že tímto způsobem nemůže přijít k úhoně. Podívala se tedy do Johnových tázavých očí a přikývla: "Jistěže můžu Johne."

Johnovi vyvstal na tváři radostný úsměv. Postavil se a nabídl jí svou ruku: "Chtěla by sis to se mnou vyzkoušet?"

"Ale samozřejmě." odpověděla sladce, přijala jeho ruku a vstala. Žádnou pomoc při vstávání pochopitelně nepotřebovala, jeho gesto ale považovala natolik roztomilé, že ji přimělo se na něj usmát.

Když dorazili k sauně, John se zamyslel nad aktuálními možnostmi. První z nich byla sauna s teplotou 110 stupňů Celsia. "To je trochu moc horký na můj vkus." zamumlal více pro sebe, než pro Cameron. Ona jej přesto uslyšela a přispěla svou troškou do Johnova myšlenkového mlýna: "Při této teplotě by sis mohl přivodit menší potíže s kardiovaskulárním systémem, radím ti tedy, abys tuto saunu vynechal."

John se jen ušklíbl: "Až do teď jsem s tím žádný problémy neměl, ale díky za tvou starost. Myslím, že teplota kolem 70-80 stupňů by mohla být vhodnější. Pojďme se po nějaké mrknout." Zatahal ji za ruku a pokračoval k dalším dveřím. "Vidíš? To je přesně ono."

Cameron si přečetla cedulku vedle dveří: "Johne? Co je aromaterapie?" zeptala se a vyslala k Johnovi zvídavý pohled.

"To asi znamená, že se tam vypouští do vzduchu vůně nějakých bylinek, která má pozitivní vliv na dechový ústrojí." Moc rád jí vysvětloval nové věci, obzvlášť poté, co zahlédl v oněch očích světélko porozumění. Jestlipak řekne ta svá magická slůvka?

Jako na zavolanou. usmála se: "Díky za vysvětlení." On jí úsměv opětoval a dal jí rychlou pusu na tvář. Nato si vzpomněl, že ji doposud neseznámil s některými základními pravidly pro vstup do sauny.

"Cameron, pro vstup do sauny existuje pár základních pravidel." začal a uviděl, jak její výraz nabyl zvídavé podoby. "Takže zaprvé: není tady povoleno mít na sobě plavky, takže budeš muset být nahá, můžeš si akorát vzít něco suchýho pod sebe, abys nezamokřila lavečku, a taky ručník, kterým se potom utřeš, až se půjdem posléze osprchovat." Při těchto slovech zčervenal a náhle si uvědomil, že se dostal do situace, kdy s ním kromě Cameron půjde do sauny také jeho vlastní touha. Byla to jeho vina, že nechal uvrhnout svými nápady do tohoto místa, kde nad ním hormony opět mohly zvítězit. Hmm, to byl skvělej nápad Connore! Vždyť máš problém i tehdy, když ti sedí v bikinách na klíně. Jak se hodláš vypořádat s tím, že ji uvidíš nahou co?

S obtížemi polknul a všiml si Cameronina uličnického pohledu. Stiskla jeho ruku a zeptala se: "Úplně nahá? Jsi si jistý? Nebude to pro tebe problém?" Ona sama s nahotou žádné problémy neměla. Stud nebyl něco, čemu by celkově rozuměla, takže být nahá pro ni bylo stejné jako být oblečená. Všímala si však toho, jaký mělo předtím její tělo na Johna dopad a snažila se vytvořit scénář, jak by to asi vypadalo, kdyby spatřil její kompletně odhalené tělo. Tento scénář se jí zamlouval, a tak se její úsměv rozšířil a stal se ještě rozpustilejším.

John se zhluboka nadechl, aby odehnal představy, obsahující nahou Cameron, z jeho mysli a rozhodl se, že tentokrát nad svým tělem vyhraje. Podíval se na ni s pevným rozhodnutím: "Jo, jsem si jistej. Pro mě to nebude problém." Nato očima přelétl Cameronino tělo: "I když vypadáš jako bohyně."

Rozpustilost z Cameronina úsměvu se vytratila a oči se rozjasnily: "Já jsem kyborg, ne bohyně."

"No...ale pro mě jsi!" přikyvoval John divoce. Poté se ujal vysvětlování zbytku pravidel pro návštěvu sauny. Jakmile skončil, pohlédl na Cameron, jejíž hlava byla lehce nakloněna, očividně jej tedy pozorně poslouchala. Když uviděl, že se mu zjevně podařilo jí všechno vysvětlit, s úlevou si oddychl. "Teď bychom měli zajít k našim skříňkám pro deky a ručníky. Viděl jsem je u vchodu." Zavedl ji k šatnám a sám se odebral do mužské části, zatímco Cameron vstoupila do šatny pro ženy.

Po minutě se vynořila z místnosti, omotaná dekou, kterou našla, a v rukou držela svůj ručník. John na ni již čekal, a tak mohla jasně vidět, jak jeho oči obdivně pohlížely jejím směrem. Natáhla k němu volnou ruku, kterou John s radostí přijal a vedl ji k sauně, jež objevili dříve. Zvláštní! Nechávám se vést člověkem. Dokonce i s mou mnohonásobně větší silou jej nechávám, aby mě vedl. Ona však věděla, že John byl jediná osoba, která ji mohla usměrňovat. Nikomu jinému by něco podobného nedovolila. To v žádném případě!

Když došli k sauně, John se nejprve podíval skrze okénko ve dveřích, zda se někdo nenacházel uvnitř a spokojeně vydechl: "Nikdo tam není. Budeme to tu mít sami pro sebe."

Vešli dovnitř a Cameron ihned zaregistrovala okolní vysokou teplotu. "Je tu 73,2 stupně Celsia ve výši mé hlavy." informovala Johna s lehkým zamračením. Opravdu je tohle něco, co si lidé užívají? Proč si potom tedy stěžují, když je venku horko? Uložila si tento paradox pro pozdější zkoumání a vyhodnocení a klasifikovala jej také jako případný dotaz pro Johna.

John se zhluboka nadechl: "Jo, je tu pěkný horko." Poněkud zaváhal, ale pak si řekl, že toto nebyla chvíle pro stud. Odmotal ze sebe deku a položil ji na lavičku, přičemž vynakládal veškeré úsilí k potlačení myšlenek, týkajících se Cameronina těla vedle něj. "Asi bychom si měli sednout do rohu a dát hlavy k sobě."

Cameron si všimla úzkých laviček a když viděla, že John již zaujal svou pozici, zvolenou tak, aby si mohla lehnout a zároveň se dotýkat jeho hlavy, bez okolků ze sebe odmotala vlastní deku a položila ji podle Johnova vzoru. "Souhlasím. Bude pro tebe lepší, když se budeš dívat jinam." V jejím hlase zazněla nezpochybnitelná zlomyslnost. John zariskoval a podíval se jejím směrem, načež trochu zalapal po dechu, když uviděl, že byla již úplně nahá a přinutil se dívat pouze do jejích očí. Ještě že je tu celkem tma, jinak by si všimla mýho červenýho obličeje. "Proč by mělo být lepší dívat se jinam? Takhle si tě ani nemůžu náležitě užít." Snažil se kontrovat, ale hlas se mu poněkud třásl. Ne dost na to, aby si toho všiml člověk, ovšem pro Cameron to bylo velmi zřetelné.

Usmála se na něj: "Ty víš proč Johne. Nicméně jsem ráda, že se na mě chceš dívat." Naklonila hlavu a usmála se ještě více. "Pročpak se červenáš?"

A kruci! Zapomněl jsem, že v šeru normálně vidí! Potřásl hlavou. "Ty víš proč Cameron." Poté se položil ještě o něco více a snažil se udělat si více pohodlí. "A už stačí, v sauně se má odpočívat."

Cameron se nakonec uvelebila tak, aby její tvář směřovala jinam, avšak jejich hlavy se dotýkaly i nadále. Zavřela oči a potichu zavětřila. Ucítila vůni různých bylinek a došla k závěru, že šlo o zmiňované aroma. Na její dýchací ústrojí to nemělo žádný pozitivní vliv, neboť žádné neměla, vyhodnotila jej však jako příjemné a cítila se spokojeně. Pomalu se jí zdejší teplo dokonce začínalo líbit, konkrétně tedy působení horkého vzduchu na její kůži. Paradox, který si dříve uložila, byl nyní vyřešen a ona tak konečně znala odpověď, aniž by jej analyzovala nebo se musela u Johna domáhat vyjasnění. Vzpomněla si, jak zkoušela vodu a nyní měla téměř stejné pocity. Koupání a sauna jsou hezké a příjemné aktivity. Bylo by fajn, kdybychom je provozovali častěji.

Po asi deseti minutách se John zvedl ze své pozice a posadil se. Jeho tělo bylo pokryto potem, cítil se však skvěle. Uvolněně a spokojeně. Odvážil se pohlédnout na Cameron, která se také elegantně zvedla a aniž by nad něčím zvlášť přemýšlel, spočinul zrakem na jejích perfektních ňadrech. Ve vteřině pocítil dopad, jaký na něj měla, a zalitoval, že nechal své oči zabloudit tak daleko. Rychle ulpěl pohledem na její tváři a všiml si usměvavých rtů. Kromě toho si však všiml i něčeho jiného, něčeho, co jej vlastně přímo šokovalo. Cameron se potila!

Téměř nevědomky se dotkl jejího čela a setřel několik kapek potu, které jí stékaly po tváři. "Cameron? Ty se potíš?" zakoktal. "To jsem nevěděl, že jsi toho schopná. Chci říct...Ještě nikdy jsem neviděl, aby se stroj potil." Ihned zalitoval toho, že ji nazval strojem a přiložil jí dlaň k líci: "Promiň, fakt jsem to nemyslel tak, jak to ze mě vyšlo." Přísahal by, že jí obličejem probleskla nepatrná bolest. Zmizela však dřív, než se mohl ujistit, zda ji viděl či nikoliv.

Cameron skutečně pocítila jistou bolest, věděla však, že to tak nemyslel a s úsměvem se přitiskla k jeho dlani: "Já jsem přece jiná, pamatuješ?"

John přikývl a ulevilo se mu, že mu danou poznámku neměla za zlou. "Ale proč se potíš? Je to nutný?"

"A proč se potí lidé?" opáčila Cameron vlastní otázkou a čekala na odpověď.

John pokrčil rameny: "Myslím, že to je kvůli ochlazování těla, když se začne přehřívat."

Cameron přikývla, spokojená s jeho vědomostmi. "Správně. A v mém případě jde o totéž.. Pokud mé tělo začne být příliš žhavé, musím jej také zchladit a pocení je tím nejpřirozenějším procesem."

Na Johnově obličeji se náhle objevil nezbedný výraz, speciálně při zaslechnutí slov 'pokud mé tělo začne být příliš žhavé'. "No, tak v tom případě by ses měla potit neustále 24 hodin denně." poznamenal a zamrkal.

Cameron se na něj trochu zmateně podívala, avšak rychle pochopila, co se jí snažil říct, a uličnicky se zakřenila: "Potom si myslím, že jde o jednu z výhod, kterou mi přináší má kyborgská podstata. Nepotím se v jednom kuse." Posunula se blíže k němu: "Nicméně pokud se mé tělo nažhaví, začne se potit." Naklonila se k němu, avšak než se dostala k polibku, John urychleně vstal: "Je čas jít do sprchy." Sebral deku, omotal si ji kolem boků a přistoupil ke dveřím. Zde se otočil a viděl, že Cameron ještě pořád seděla na místě s pootevřenými ústy a jasně zamračeným obličejem: "Ty nejdeš?"

Zatímco nevěřícně kroutil hlavou, Cameron konečně vstala, z čehož záměrně udělala show, vzala se s sebou deku a ručník, aniž by se je snažila použít k vlastnímu zakrytí a přistoupila k němu. Všimla si, jak jeho oči těkaly po celé délce jejího těla a spokojeně se usmála. Dosáhla svého vytyčeného cíle.

John těžce polkl a znovu se obrátil ke dveřím: "Tak jo, jdeme teda do té sprchy." na okamžik zaváhal a ohlédl se. "Odděleně!" Nato uviděl, jak Cameron mírně našpulila rty. Už mě zase svádí! Do háje, asi jsem jasnej! Co to se mnou dělá? Možná chce, aby mě trefil šlak. Super! Potřásl hlavou a zavedl je oba ke sprchám.

27 Naposledy upravil: Sniper (29.3.2013 23:11:46)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 27 - Magický večer

Dvě hodiny, které Sarah určila jako celkový čas pro rozchod, uběhly extrémně rychle. Cameron a John se na místě srazu objevili jako první. Nic překvapivého vzhledem k tomu, že Cameron po celou dobu monitorovala čas a rozhodně nechtěla být ten, kdo přijde pozdě. Saunu tedy opustili dokonce o pět minut dříve, než bylo zapotřebí. Nicméně Cameron se nerozhodla sedět či ležet na svém lehátku, nýbrž zvolila sezení na kraji bazénu s nohama ve vodě. Jen tak ponořit nohy do vody jí působilo nevysvětlitelné potěšení. John se zadíval na její tvář, jež zářila spokojeností, a také na to, jak pozorně sledovala malé vlnky, které vytvářela pohybem nohou a zvědavě přitom nakláněla hlavu.

"Věřím tomu, že se nezmýlím, když řeknu, že máš vodu ráda." Posadil se vedle ní, položil jí ruku kolem ramen a přitáhl ji blíže k sobě. Políbil její vlasy, čímž způsobil, že se otočila tváří k němu.

"Ne, nemýlíš se. Opravdu se mi to líbí." Odmlčela se, vytvořila několik dalších vlnek a zasněně je pozorovala. Poté se opět otočila k usměvavým očím svého Johna: "Nechápu ale, jak mi to mohlo být předtím tak nepříjemné."

John zavrtěl hlavou: "To je podle mě to samý jako předsudek, že terminátoři jsou jenom vraždící stroje."

"Nevidím mezi těmito dvěma subjekty žádnou spojitost." Cameron se zamračila a nepatrně našpulila rty, podrážděna tím, že neporozuměla významu Johnových slov. Být člověkem je obtížné. V jejich řeči je tolik jemných odstínů, a stejně tak v jejich chování. Nejsem si jistá, zda se mi je vůbec někdy podaří všechny dokonale zvládnout.

"Je to celkem jednoduchý. Skoro všichni si myslí, že terminátor je bezduchej stroj, nastavenej akorát na zabíjení lidí a nic víc. Ale pravda je úplně někde jinde, jenom se podívej na sebe. Pod touhle kůží jsi pořád stroj, ale to tě nedělá jednoduchým terminátorem. Jsi mnohem víc a dokazuješ to všem, kteří se pohybují pouze v termínech 'terminátor = zabiják', což je očividně úplně špatně. A s tvým přesvědčením, že nemůžeš plavat, je to stejný. Myslela sis, že nemůžeš plavat, aniž by ses o to pokusila." John velice rád vysvětloval Cameron takové věci. Vždy, když se podíval do oněch očí, v nichž se zračilo pochopení, naplnil jej pocit pýchy a hrdosti. Výraz její tváře ve chvíli, kdy všemu porozuměla, byl k nezaplacení: vděčnost, radost, roztomilost, to vše smíchané v jeden překrásný koktejl emocí a jen těžko bylo možné uvěřit, že se objevil právě na tváři stroje.

Radostně přikývla: "Máš pravdu Johne. Počítala jsem s tím, že nemůžu plavat, protože se mě každý pokoušel přesvědčit, že to není možné. Ale teď...když vidím, že můžu...věřím, že je tu mnohem více přesvědčení, která nejspíš nejsou správná." Přitiskla se k němu a políbila jej na líci: "Díky, že mě nevidíš pouze jako jednoduchého terminátora."

"Jak bych mohl? Znovu a znovu dokazuješ, že jsi úplně mimo jakýkoliv očekávání ohledně vývoje stroje." Otočil se k ní a jejich rty se setkaly.

Tento polibek však rychle nabral na intenzitě, a tak se v něm opět brzy začali ztrácet, dokud je nevyrušilo zakašlání.

"Měla jsem dojem, že jste schopní aspoň chvilku spolu neblbnout. Zjevně jsem se mýlila." Sářin iritovaný hlas zlikvidoval poslední jiskřičku kouzla okamžiku, avšak než se otočili k ní, u obou vyvolal rozpačité hihňání a lehké červenání. Stála nad nimi jako věž se zaťatými pěstmi v bok a probodávala je pohledem. Malé škubnutí v koutcích úst ale prozradilo, že to nemyslela tak, jak to vyznělo. Všimli si také Dereka, stojícího kousek za Sarah a hledícího na Cameron jasně otráveným pohledem, ten se však rozhodl zůstat potichu a nechat Sarah, aby se vypořádala s nastalou situací.

John si nervózně odkašlal: "Promiň, určitě jsme ale spolu pořád neblbli. Ale jestliže nebudu moci ani dát pusu svojí holce, pak bych radši..." Při pohledu na Sářin úšklebek umlkl. Obrátil se tedy k Cameron, ta se však na něj šklebila též, ačkoliv z úplně jiného důvodu. Vydechl, uvolnil se a zašklebil se nazpět.

"Pak bys radši co Johne?" Sarah nechtěla tuto příležitost nechat bez povšimnutí, rychle však od svého záměru upustila poté, co se k ní John otočil s temným zablýsknutím v očích, které se téměř ihned rozptýlilo. "Ok, chápu." Vzdychla s vědomím, že by si ještě dlouho měla dávat velký pozor na to, co říká. Musím myslet na to, že ho nemám popichovat nebo dokonce říkat něco špatného o plechovce. Je celkem vtipné vidět, jak rychle na Johnově žebříčku povýšila do stavu nedotknutelnosti. "No a co jste dělali?" Její hlas odhalil, že se nesnažila pouze o zdvořilosti a odpověď na tuto otázku ji opravdu zajímala.

"Cameron se učila plavat a pak jsme byli v sauně..." začal John s vysvětlováním, Sarah jej však s rozšířenýma očima přerušila.

"Ona se učila plavat? Ale...ale...to přece nejde! Vždyť sama říkala, že nemůže plavat!" Sarah pohlédla na Cameron, která na ni pohlížela se spokojeným, byť trochu poťouchlým úsměvem na rtech.

Myslela jsem si, že nemůžu plavat." vysvětlila lakonicky, nato se obrátila k Johnovi a usmála se na něj: "Taky jsem se skoro utopila..."

"Opět byla řada na Sarah, aby se vložila do řeči: "COŽE? Nemůžeš se utopit, jsi přece str..." V dalším okamžiku si zakryla dlaní ústa a dívala se na Cameron se strachem v očích. Téměř vykřikla její největší tajemství na celé kolo. Pokud by tak učinila, nepochybně by ji slyšel každý v okruhu dvaceti metrů. "Pardon!" zamumlala skrze přiloženou dlaň.

Cameron s porozuměním přikývla a naprosto nevinně znějícím hlasem dodala: "John mi ale ukázal, jak aplikovat dýchání z úst do úst a zachránil mě." Pyšně se usmála, avšak její úsměv záhy opadl, když zachytila Johnův rudnoucí obličej a zavrtění hlavy, Sářin nevěřícný pohled a Derekův znenadání mnohem temnější výraz.

"Cameron, moc nám tímhle nepomáháš." zašeptal jí John do ucha.

"Aha! Promiňte!" Poněkud ji mátlo, jak všem přišlo divné, že jí John ukázal, jak oživit napůl utopenou osobu a její oči těkaly po všech přítomných.

Trapnost daného okamžiku se naštěstí vytratila s příchodem Andrei a Tima. Kráčeli k nim, smáli se a přátelsky si spolu povídali, z čehož bylo patrné, že si tyto dvě hodiny opravdu užili. Když ale zaregistrovali Cameronino zmatení, Johnovu rudnoucí tvář, Derekovu očividně špatnou náladu a Sářin šokovaný stav, přestali se smát a Andrea se trochu nejistě zeptala: "Děje se něco? Však nejdeme až tak pozdě." Evidentně věřila tomu, že jejich téměř desetiminutové zpoždění bylo důvodem pro trapné ticho.

Uklidnila ji až poněkud zmatená Cameron, jež zavrtěla hlavou a řekla: "To není kvůli vám. Akorát jsem zrovna vysvětlovala Sarah, jak mě John učil dýchání z úst do..."

"CAMERON!" ozvalo se v tentýž okamžik od Johna i Sarah a Cameronina hlava se zhoupla od jednoho k druhému.

Andrea náhle porozuměla situaci a usmála se od ucha k uchu: "A co je na tom?" zeptala se.

Než mohla Sarah odpovědět, Cameron pokrčila rameny: "Já nevím! Myslím, že to byla dobrá lekce toho, jak zachránit někoho, kdo se topí."

Andrea energicky přikývla: "To každopádně! Taky bych se to ráda naučila." Při těchto slovech očima mimoděk odběhla k Johnovi, jehož tvář se nyní zbarvovala novým odstínem červené.

Cameron si tohoto pohledu všimla a její obličej ihned potemněl: "Dobře, ale John tě to učit nebude!" Majetnicky chytila Johna za ruku a zřetelně dala najevo, že se nehodlala o jejího Johna s nikým dělit.

"No tak, holky...prosím!" zazubil se Tim a snažil se situaci uklidnit dříve, než by mohlo dojít k vystupňování. Derek byl vlastně jediný, kdo vypadal, že jej konverzace vůbec nevyvedla z míry a zabýval se svými nehty, jež mu v této chvíli přišly neobyčejně zajímavé.

To už si i John všiml, že je čas šlápnout na brzdu a jemně stiskl Cameroninu ruku, která si našla cestu do jeho dlaně a svírala ji pevněji, než bylo nutné. Podíval se jí do očí: "Cam, jsi jediná, komu to kdy budu předvádět. Andrea si určitě nemyslela, že bych ji měl učit zrovna já. Že Andreo?"

Andrea důrazně přikývla: "To rozhodně! Moje poznámka byla myšlena obecně. Bylo by fakt dobrý vědět, jak někomu pomoct." Cameronina reakce ji trochu překvapila, ona sama jí však porozuměla velmi dobře. Sakra, kdybych byla na jejím místě, nejspíš bych reagovala stejně rezolutně. Nebo dokonce ještě důrazněji. Obrátila se k Cameron: "Omlouvám se za nedorozumění. Fakt jsem nemyslela na Johna."

Cameron na Andreu chvíli upřeně hleděla, pak ale zahlédla v jejích očích upřímnost a tvář se jí rozjasnila: "A já se omlouvám za přehnanou reakci." Ucítila Johnův vděčný stisk a byla pyšná na to, že nakonec zareagovala správně.

Krize tak byla zažehnána dříve, než mohla přerůst v něco většího, a John si mohl s úlevou oddychnout. Určitým způsobem byl Andrei a Cameron dokonce vděčný za tuto malou předzvěst slepičího souboje, neboť odvedl Sářinu pozornost pryč od bezprostředního problému. Radši si ani nepředstavuju, jak by dopadla holčičí bitka mezi Cameron a Andreou. Netrvalo by to ani vteřinu. Cameron už se ale stává více lidskou, než jsem kdy byl ochotnej uvěřit. Rozhlédl se po všech kolem: "Navrhuju, abychom si tady pár minut dali oraz a pak bychom se mohli vrátit do hotelu a dělat něco jinýho." Při pohledu na Cameronin opět změněný výraz se musel zakřenit. Právě teď se na něj dívala se zvednutým obočím. Jak toho může tolik vyjadřovat, když sotva před pár měsíci byl její krásnej obličej akorát prázdná maska. Překvapilo jej, že to byla zrovna Cameron, která položila očekávaný dotaz.

"A co budeme dělat? Mně se tu líbí, nevím tedy, proč bychom se měli vracet do hotelu tak brzy." Její tvář s těmito slovy zcela souhlasila. Bylo zřejmé, že se jí myšlenka brzkého odchodu z lázní nijak nezamlouvala.

John přelétl pohledem po všech ostatních a všiml si, že si úspěšně získal jednotnou pozornost. "Sáňkovat!"

Po několika vteřinách absolutního ticha to byla Sarah, kdo opět našel svůj hlas: "Sáňkovat? To jako jezdit na saních dolů z kopce krkolomnou rychlostí? Tohle sáňkování máš na mysli?"

John spokojeně přikývl: "Přesně tohle sáňkování."

Cameron se pokoušela ve své databázi najít nějakou informaci, týkající se sáňkování a také brzy uspěla. Jakmile ji přezkoumala, na rtech se jí rozprostřel velký úsměv. Obvykle se jedná o aktivitu pro dva. Budu moci být Johnovi nablízku, aniž bych tím někoho popuzovala. "Ráda bych si to zkusila." Pak ovšem na chvíli zaváhala: "Ale v lázních bych chtěla být taky." dodala a hledala u Johna pomoc.

John se jen usmál: "Však se sem zítra můžeme vrátit. Jestli se ti tu tak líbí, můžeme sem chodit každej den až do konce našich prázdnin."

Cameronina tvář se znovu rozzářila:" "To se mi líbí!"

"Vlastně je to dost dobrej nápad chlape." přitakal Tim. "Vedle svahu poblíž lanovky je dráha pro sáňky a otevřeno mají až do jedenácti večer. Je samozřejmě osvětlená a co jsem se předtím díval, tak vypadá dost dobře."

Andrea se usmála: "To je romantika! Pro Cameron a Johna jak dělané." Neunikl jí Sářin temný pohled ani Derekovo obrácení očí v sloup, zvolila si však ignorování těchto starších jedinců. Byli na prázdninách a ona se rozhodla, že si je užije a nenechá si je nikým zkazit.

Derek se otočil k Sarah?: "Opravdu uvažuješ o tom, že by ses takových aktivit zúčastnila?" V tuto chvíli přesně nevěděl, jaký z toho mít pocit. Na jednu stranu mu to přišlo jako stupidní nápad, na druhé straně jej to ale lákalo. Nikdy dříve sáňkování nezkoušel. V L.A. žádný sníh nepadal, obzvlášť poté, co dopadly bomby.

Sarah úplně zapomněla, že by se měla na Johna a Cameron zlobit a obrátila se k němu: "Proč ne? Nikdy dřív jsem to nezkoušela a jestliže mám teď příležitost..." Nato se usmála na Johna: "Jdu do toho!" Dodatečně vrhla rychlý pohled na Dereka a dodala: "A tenhle bručoun taky!"

Derek otevřel ústa, aby mohl protestovat proti rozhodnutí, učiněného za něj, Sářin zdvižený prst a přísný pohled jej ale zarazil, a tak mu nezbylo, než svou odpověď přehodnotit: "No, asi bychom to mohli taky zkusit." Jeho hlas nezněl příliš nadšeně. Znovu zaměřil pozornost na své nehty, aby se vyhnul pohledu na ostatní.

Andrea zatleskala a poskočila: "JO! To se mi líbí. Rozhodně jdeme taky!" Pak se obrátila k Timovi: "Vypadá to, že budeš nucenej zase bavit svou sestru kámo!" poznamenala a začala se nekontrolovatelně hihňat.

Její hihňání se též rychle přeneslo na Tima: "No, mohlo být hůř. Aspoň k sobě dostanu něco, co dobře znám."

Andrea jej šťouchla loktem: "Však ses mohl zeptat jedné z těch holek, na který ses ještě před pár minutami soustředil." řekla a zamrkala.

Tim obrátil oči ke stropu a rozhořčeně vzdychl: "Nejsou takový, jaký jsem doufal, že by mohly být."

Andrea se zamračila: "Co tím myslíš?"

Tim se zašklebil: "Jejich nejoblíbenější zábavou je nakupování a ideální kluk je podle nich šest stop vysoká dvousetlibrová vlasatá hora svalů." zavrtěl hlavou a dodal: "Nejsem pro ně nijak zajímavej. A to samý naopak."

John a Cameron je se zájmem poslouchali, zatímco se pevně drželi jeden druhého. "No, řekl bych, že je to vyřízený. Takže si teda dáme na těch pár minut pohov a pak se vrátíme do hotelu, ať se můžeme nachystat." Otočil se k Cameron: "Venku ale bude pěkná kosa. Určitě dbej na to, aby sis vzala dostatek teplýho oblečení." podotkl a jemně ji pohladil po ruce.

Cameron se na něj usmála: "Budu. Nechci, aby sis o mě dělal starosti."

----------

O půl hodiny později se již nacházeli v hotelu. Andrea a Tim pospíchali do svého hotelu též, aby se připravili a slíbili, že se do dvaceti minut vrátí. Všichni tak měli dost času na přípravu, aniž by bylo třeba spěchat.

John byl s přípravami hotov jako první a nyní pozoroval Cameron, která dlouze přemýšlela nad svými možnostmi ohledně oblečení. Zvolila si své snowboardové kalhoty, bílou mikinu s dlouhými rukávy a rolák, přes který si navíc oblékla tlustý vlněný svetr v norském stylu s malými soby, nahánějícími jeden druhého. John usoudil, že v tomto svetru vypadala neuvěřitelně roztomile. Cameron si všimla jeho pohledu a zeptala se: "Už jsem správně oblečená?"

John souhlasně přikývl: "Naprosto. Vypadáš rozkošně." Poté se zamračil: "Ale přes ten svetr by sis taky ještě měla něco dát. A nezapomeň na šálu, čepici a rukavice. Nechci, abys nastydla."

Cameron se něžně pousmála: "Nemůžu nastydnout Johne. To už jsme přece probírali."

"Kuš! Zimu vnímat můžeš a já nechci, aby ses cítila nepříjemně." naléhal John. Ze skříně vytáhl čepici s bambulkou a rukavice: "Tohle vezmu s sebou už teď. Musím si pohnout, máma se mnou chce ještě prohodit v soukromí pár slov." Znovu se zamračil: "Absolutně nemám páru, co chce tentokrát. Moc se tady už nezdržuj. Přišlo by mi vhod, kdybys za pět minut přišla dolů a zachránila mě před dračí mámou."

Cameron se při výběru jeho slov zazubila. Cestou k hotelu zaslechla Sarah, jak Johnovi oznámila, že si chce v rychlosti promluvit bez její nebo Derekovy přítomnosti. Možná s tím nesouhlasila, ale věděla, že John a Sarah potřebovali mít nějaké soukromí pro vylepšení jejich narušeného vztahu, a tak s jeho odchodem neochotně souhlasila. "Za pět minut jsem dole. Ani o vteřinu později. Raději byste si s vaším rozhovorem měli pospíšit."

John se usmál nazpět: "Díky Cam. Opět jsi můj zachránce." řekl a opustil pokoj s Cameroninou čepicí a rukavicemi.

----------

Když přišel do vstupní haly, uviděl matku, která zde již seděla a čekala na něj. Očima neustále kontrolovala celý prostor, čímž podvědomě pátrala po jakékoliv možné hrozbě. Mírně zavrtěl hlavou. Nikdy nebude tak úplně klidná. Nikdo nikdy není v bezpečí. Ani před tvou pozorností mami! Vydal se k ní a zabořil se do křesla naproti ní.

Sarah si ihned všimla jeho příchodu ještě předtím, než vystoupil z výtahu a pohlédla na něj jako jestřáb, zaznamenávající každý pohyb a výraz. Je nějak dospělejší, než před několika dny. Možná na něj plechovka opravdu nemá tak špatný vliv. Její myšlenky byly přerušeny Johnem, který se posadil naproti ní a zvědavě se na ni zadíval.

"Tak jsem tady mami. O čem by sis ráda promluvila?"

Sarah se zhluboka nadechla a soustředila se na téma, o kterém chtěla hovořit. Od té doby, co jí Derek pověděl o jeho budoucím výslechu, který měla Cameron na svědomí, cítila potřebu sdělit tento fakt Johnovi. V poslední době to snad nebylo tolik naléhavé, ale i tak... "Johne, je tu něco, co bys měl vědět o Cameron a Derekovi."

John ihned pochopil, co se mu snažila říct a v duchu děkoval Cameron za to, že si na daný incident vzpomněla a také mu o něm pověděla. Usmál se tedy a přerušil Sarah: "Jestli máš na mysli ten budoucí výslech, tak o tom už vím."

Dopad těchto slov na Sarah byl okamžitý a velkolepý. Čelist jí spadla téměř až na podlahu a oči se nekontrolovatelně rozšířily. Po odeznění prvotního šoku zakoktala: "A...a...ale..Jakto? Já jsem o tom nevěděla, dokud mi o tom neřekl sám Derek."

"Cameron viděla nedávno nějaký záblesky z minulosti. Vzpomněla si na záležitosti z budoucnosti, který by si vůbec pamatovat neměla a všechno mi to povykládala." vysvětloval John trpělivě."

"Takže víš, že jej mučila?" Sarah vrhla na Johna ledový pohled a její hlas se náhle rozechvěl vztekem. "Řekla ti taky, že zabila všechny ostatní z jeho týmu? Řekla ti to?"

John vzdychl: "Řekla mi všechno. I to, co nevěděl ani samotnej Derek." Znenadání se jeho hlas přiostřil: "Musíš si uvědomit, že ta, co tohle všechno udělala, nebyla skutečná Cameron. A navíc toho lituje. A ne... ona ostatní nezabila. Dovolila, aby se to stalo, protože etika a taky posvátnost lidskýho života pro ni v té době byla záhadou." Odmlčel se a zadíval se na Sarah právě tak zlostně, jako ona předtím na něj: "A řekl ti taky Derek, že to byla ona, kdo jej nechal na delším řetězu? Pověděl ti, že právě ona nechala před ním sekeru, aby se mohl osvobodit? Nebo že dala všem strojům pokyn, aby jej nechaly vrátit se na základnu? Asi ne že. To proto, že neměl tušení, že to byla právě ona, kdo mu zachránil krk." Mluvil tiše, ale chladně.

Sarah se znenadání cítila jako vyfouknutá pneumatika. Co když je to všechno pravda? Nechtělo se jí věřit, že by Cameron mohla udělat něco takového. Všechno to ale perfektně sedělo. Vše, co John doplnil do Derekova příběhu, dokonale pasovalo a plynule doplňovalo celý příběh. Několikrát otevřela a zavřela ústa jako ryba na suchu, aniž by vydala jedinou hlásku. Zírala do Johnových, nyní mnohem teplejších očí, a snažila se vypořádat s faktem, se kterým ji seznámil. Měla by tomu věřit? Nemohla mu Cameron lhát, jako už to udělala mnohokrát v minulosti? Této myšlenky se držela jako se topící osoba drží kusu dřeva. "Johne, nemůžeš si být jistý, že ti řekla pravdu. Už dříve ti lhala."

Johnovy oči opět zaplnil chlad, když nevěřícně potřásl hlavou: "Jo mami, dřív mi lhala. Ale já vím, že v tomhle případě mi určitě nelhala. Neviděla jsi ji, když mi o tom povídala. Neviděla jsi ani to, jak se děsila toho, že neporozumím jejím slovům. A neviděla jsi ani její slzy."

Sarah spatřila v Johnových očích absolutní přesvědčení a její víra v Cameroniny lživé způsoby začala tát jako sníh během teplého jarního dne. Povzdechla si a zadívala se na své ruce, které jí s propletenými prsty ležely na klíně. Po chvíli se pohledem znovu vrátila k synově tváři a uviděla, že chladný nádech se opět rozplynul. "Omlouvám se Johne."

Upřímná zvědavost zazněla v Johnově hlasu: "Za co?"

"Za to, že jsem ti nevěřila." řekla, rychle se ale opravila: "Za to, že jsem nevěřila v tebe."

John dlouhou chvíli uvažoval, zda se opravdu upřímně omlouvala nebo šlo o pouhou přetvářku, která měla za úkol jej rozptýlit. Neviděl ale nic, než lítost a zármutek, a tak se jen krátce usmál: "Jestli fakt věříš, že jsem ten, kým bych měl být, budeš muset ve mě začít věřit a taky důvěřovat mým rozhodnutím. A můžeš hned začít důvěrou v moje přesvědčení, že co se Cameron týče, tak mám určitě pravdu."

Sarah poněkud váhavě přikývla a otevřela ústa k odpovědi, když se vedle Johna objevila Cameron a položila mu ruku na rameno. Viděla, jak se Johnův obličej ihned změnil. Ve momentu, kdy se podíval na Cameron, jeho oči zteplaly a rty ovládl laskavý úsměv: "Ahoj!"

Cameron úsměv opětovala: "Je všechno v pořádku?" Očima tázavě odběhla k Sarah a poté zpět k Johnovi.

John přikývl a přikryl dlaní její ruku, stále spočívající na jeho rameni: "Jo, dobrý je to. Máma mě právě informovala, že jí Derek řekl o výslechu."

Sarah opatrně pozorovala Cameron a všimla si, jak jí podivný výraz, něco jako strach, rychle přelétl přes obličej předtím, než opět nasadila prázdnou masku.

"Aha." odpověděla Cameron krátce a bez emocí.

John zaznamenal její rychlou proměnu velmi dobře. Narozdíl od matky si jej dokázal správně vyložit. Cameron se obávala, že by jejich vztah mohl být ovlivněn. Vyslal k ní tedy povzbudivý úsměv: "Já jsem jí to vysvětlil, stejně jako ty mně. Teď už je všechno ok."

Cameroniny se stočily k očím Sářiným a odhalily v sobě mírnou váhavost a očekávání. Tentokrát si Sarah byla jistá tím, co viděla a přikývla: "Jak řekl John. Všechno je ok."

John konejšivě a zároveň soucitně stiskl Cameroninu ruku a přikývl také.

"Vidím, že už jsme tu všichni." Zpoza Cameron se ozval Derekův hlas a když se otočili, uviděli jej, jak vstoupil do vstupní haly společně s Andreou a Timem.

Sarah svraštila čelo: "Co jste tam venku dělali? Mám pocit, že jsem tě nechala v pokoji."

"To jo, ale byla tam nuda, tak jsem šel ven nadýchat se čerstvého vzduchu a čekat na Andreu a Tima, abych je zdržel, kdyby přišli moc brzo." Derek dokončil větu a zakřenil se. Byl hrdý na to, že se mu podařilo proklouznout kolem synovce a jeho matky, aniž by si jej všimli. To, že odešel zadními dveřmi, byl pouze malý detail, který se rozhodl udržet v tajnosti.

Sářiny oči se při těchto slovech zúžily: "Opravdu? Prostě ses kolem nás proplížil, aniž by si tě někdo z nás všiml. Fakt si myslíš, že ti tohle uvěřím? Čistě náhodou vím, že hotel má taky zadní vchod."

Zdálo se, že Derekova hrdost se vrátila zpět do reality, načež vzdychl: "Fajn, vinen se vším všudy." Pak se ale jeho obličej rozjasnil: "Ale fakt jsem předešel tomu, aby vás dva vyrušili Andrea s Timem."

Tim přikývl: "Přesně tak. Poprvé v historii jdeme radši dřív, a narazíme na něj. Už jsem myslel, že bychom vlastně poprvé v mým životě mohli někam dojít včas a on nás zastaví." Pokrčil rameny: "Ale tahle šance už je pryč a já tak nebudu moci říct, že jsem někam přišel na čas." Pak se usmál a dodal: "To je fuk! Na pozdní příchody mám už pomalu vlastní ochrannou známku."

John se usmál také a vstal, aby podal Cameron její čepici a rukavice: "Tak jdeme!" Počkal na Cameron, až si nasadí čepici. Nemohl si pomoci a znovu musel v duchu vyjádřit obdiv k jejímu vzezření. Ona je neskutečně roztomilá! Jakmile si nasadila i rukavice, vzal ji za ruku a odvedl k východu, aniž by čekal na ostatní.

----------

Hvězdy svítily na obloze jako malé tečky a zdálo se, že se jejich mdlé světlo odráželo od třpytivého sněhu. Celý obraz tohoto místa vypadal jako z jiného světa a dokonce i na Cameron zapůsobil klid a půvab okolní krajiny. Ulicemi se procházelo jen velmi málo lidí a lampy, vrhající své nažloutlé světlo na sněhem pokryté domy a silnici, se také podílely na zdejším kouzlu přírody. Cameron zaklonila hlavu a podívala se na hvězdy.

"Líbí se ti?" zašeptal jí do ucha Johnův tichý hlas.

Trošku se polekala, ale nedala nic najevo. Obrátila se k němu a zeptala se: "Co se mi má líbit?"

"Hvězdy." Johnův ukazováček vyletěl vzhůru a směřoval k noční obloze. "Všiml jsem si, jak tě uchvátil výhled na nebe."

Cameronina tvář se vrátila ke sledování oblohy. Po chvíli přikývla: "Ano. V budoucnosti žádné hvězdy nejsou. Škoda. Jsou moc krásné."

John pustil její ruku a svou vlastní obtočil kolem jejího pasu, aby ji měl blíže u sebe: "Potom by sis je měla užít co nejvíc to půjde." Zaklonil hlavu, aby se na ně též mohl dívat, ale po několika krocích téměř klopýtl, a tak se vrátil pohledem zpět na ulici. "Ale jsou taky nebezpečný, když jim věnuješ až moc pozornosti." poznamenal a usmál se nad svou nemotorností.

Cameron svou ruku také umístila kolem jeho pasu a zavřela oči: "Ne, když máš někoho, kdo tě může vést. Někdo, koho miluješ a plně mu důvěřuješ." Na rtech se jí objevil spokojený úsměv.

John se na ni podíval a náhle měl pocit, jako by se ocitl v pohádce. Její krásná tvář byla stále obrácena k nebi, oči však měla zavřené. Slaboučké světlo hvězd a především pouliční lampy přeměnily její rysy do kouzelné podoby. Dech se mu zachytil v hrdle a srdce vynechalo několik tepů. "Jsem nejšťastnější chlap na světě." Tato zašeptaná slova nebyla určena jejímu sluchu, znovu ale podcenil její schopnosti.

Otevřela oči a zasněně se na něj podívala: "Pročpak?"

John zavrtěl hlavou nad vlastní hloupostí, když si neuvědomil, že všechno slyší a zakřenil se: "Protože mám tebe Cam."

Cameron vteřinku uvažovala nad danými slovy a v další chvíli se celá rozzářila: "Díky Johne. A já jsem nejšťastnější dívka na světě, protože mám zase tebe." Natáhla se k němu a jemně jej políbila.

John se potichu uchechtl: "Řekl bych, že tohle je poprvé, co ses sama označila jako holka a ne jako stroj."

Cameron se nepatrně pousmála a opět vzhlédla ke hvězdám: "Taky je to poprvé, co se takto skutečně cítím."

28

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 28 - Magické sáňkování

Cesta ke kabinové lanovce, kde si chtěli půjčit sáňky, jim zabrala asi patnáct minut. Cameron absolvovala velkou část této cesty se zavřenýma očima, přičemž dokonce ignorovala data, která přijímala od svých senzorů a plně spoléhala na Johnovo vedení. John si všiml jejích zavřených očí a také toho, jak pevně se jej držela, a pochopil, co dělala. Chtěl se jí zeptat proč, zaznamenal ale její spokojený úsměv a uvědomil si, že kdyby se jí zeptal, jen by tím pokazil kouzlo okamžiku. Přitáhl ji tedy blíže k sobě a dále ji vedl, vyhýbaje se překážkám, o které by mohla zakopnout.

Když dorazili k lanovce, uviděli, že byla již v provozu a několik lidí si neslo sáňky, aby s nimi pomocí lanovky vystoupali na vrchol kopce. Rychle našli obchod, v němž si mohli pronajmout sáňky a tentokrát se John a Cameron rozhodli, že to budou oni, kdo navíc s Timovou pomocí všechno zařídí. Vzpomínka na Sářino organizování snowboardového kurzu byla stále příliš čerstvá na to, aby nechali matku opět převzít iniciativu. Pochopitelně si byl jistý, že by nic podobného nezkusila, i tak ale raději zvolil bezpečnější řešení.

Po několika minutách vyšli z obchodu se třemi pronajatými saněmi, dostatečně velkými pro dvě osoby a zamířili k Andrei, Sarah a Derekovi, kteří na ně už čekali poblíž nástupní stanice lanovky.

Sarah si sáňky, které k ní John přistrčil, prohlížela s mírnou podezřívavostí, vepsanou do jejích očí, načež se otočila k Johnovi: "Je to dost pevné, aby to uneslo dva lidi?" řekla a ukázala na Dereka, který sáňky také pečlivě zkoumal, avšak zůstal potichu.

John se na ni jen zazubil: "Počítám že jo. Aspoň teda podle toho chlápka v obchodě. Ptal jsem se ho, jestli jsou dost pevný na to, aby unesly dvě těžký osoby a on potvrdil, že rozhodně jsou."

Sarah svraštila obočí: "Já nejsem zas tak těžká!"

Johnův úsměv se rozšířil: "To teda jsi mami. Ne těžká jako 'těžká', ale někdy jsi těžká ve smyslu, že je to s tebou hodně 'těžký'. O tvým sáňkovacím parťákovi ani nemluvě."

Derek se na něj konečně podíval a když si všiml Johnovy vysmáté tváře, usmál se nazpět: "Fajn Johne, budu předstírat, že poslední poznámku jsem neslyšel. Rozhodně by ses měl naučit, jak respektovat starší a zkušenější lidi."

Sarah už už otevírala ústa, aby vyjádřila rozhořčení nad Derekovou připomínkou k jejímu synovi i nad Johnovým názorem na její 'těžkost', ovšem Derek ji zastavil uchopením paže: "Nech ho užít si jeho malé chvástání."

Obrátila se k bojovníkovi odporu a zpražila jej podrážděným pohledem, její špatná nálada však rychle zmizela a ona jen mrkla: "Jo, máš pravdu. Však já najdu způsob, jak s ním vyrovnat účty." Pak se znovu vrátila k Johnovi: "Teď to aspoň můžeš očekávat..."

John se při zaslechnutí její hrozby rozesmál. Nato pohlédl na Cameron a uviděl temný pohled, mířený na Sarah: "Klídek Cam. Jenom si ze mě dělá srandu. Není se čeho bát."

Cameron s ním ale tak úplně nesouhlasila. Pokud někdo i jen vzdáleně Johnovi vyhrožoval nebo si z něj dělal legraci, bylo její povinností a zároveň nehlubším přáním jej chránit. Když ale zahlédla v jeho očích prosbu, aby nekazila daný moment, neochotně potlačila svůj ochranný instinkt a poněkud napjatě se pousmála: "Dobře Johne."

Andrea s Timem mezitím opustili skupinku a vydali se ke vstupu na lanovku, kde čekali na ostatní, takže jim malá výměna názorů mezi Connorovými unikla. Zakrátko se k nim ale připojili a mohli tak začít s programem pro tento večer.

Poté, co vyjeli až k horní stanici, rychle nalezli začátek tratě a shromáždili se zde. Derek si přitáhl sáně pod sebe a vypadal, že je z této role trochu mimo. Na druhou stranu byl ale i celkem zvědavý, jaké asi bude uhánět na saních dolů z kopce. Naproti tomu Tim a John se neodchylovali od své role tolik, jako bojovník odporu.

Andrea patrně přijala své sáňky ze všech nejdychtivěji a celou cestu od lanovky ke startovní rampě nemohla přestat mluvit. Tim se rezignovaně podíval Johnovým směrem a hodil po něm prosebným pohledem: "Mohl by prosím někdo zastavit tohohle ukecánka? Jestli nepřestane aspoň na pět vteřin mluvit, tak popřu, že je moje příbuzná!"

Sarah a John se zašklebili v reakci na jeho bezradnost, zatímco Cameron lehce stiskla Johnovu ruku. Když se obrátil k ní, zašeptala: "Proč by měl popírat své příbuzenství s Andreou? Všichni přece víme, že jsou příbuzní." podotkla a zatvářila se zmateně.

John se usmál: "On to nemyslel doslova. To se jen tak říká. Chtěl jí tím sdělit, aby přestala kecat, jinak se za ni bude muset stydět."

Johnovo vysvětlení nedávalo Cameron nějaký zvláštní smysl, pochopila ale, že Timova slova se přímo neshodovala s významem toho, co měl na mysli. Podívala se na Johna a pousmála se: "Díky."

John čekal na druhou část její průpovídky a když nepřišla, vrátil se pohledem k ní. Ihned věděl, že jeho vysvětlení neporozuměla zcela přesně a beze zbytku. "Hádám, že pro tebe moje vysvětlení nebylo moc přínosný že?"

Cameron ovládly drobné rozpaky a po chvilce zavrtěla hlavou: "Nijak zvlášť." Pak se ale její obličej rozjasnil: "Ale to nevadí. Vím, že to nemyslel doslovně."

Nato se všichni otočili k Derekovi, který je překvapil převzetím iniciativy: "Měli bychom si stanovit určité intervaly jednotlivých odjezdů."

"Proč by mělo být tak důležité, abychom se něčím takovým zabývali? Myslela jsem, že to bude nějak takhle: vzít si sáňky, rozjet se, svištět dolů kopcem a po chvíli se pokusit nevybourat na konci svahu." ozvala se Sarah poněkud zaraženě. "Na co do toho ještě cpát nějaký startovací interval?"

Derek jen zamrkal: "Tak především kvůli tomu, že ti, co pojedou první, můžou zablokovat dráhu někoho za nimi. Jestli se vyklopíš nebo spadneš, je tu vždycky šance, že to do tebe někdo napálí. A pokud jde o podstatně těžšího jedince..." Zbytek věty nechal Sarah doplnit po svém.

Andrea si představila sebe, jak do ní vráží mnohem těžší Derek a zachvěla se: "No já bych teda nechtěla, abys do mě naletěl v plné rychlosti." Pak ale s úsměvem dodala: "Ale tak řešení je jednoduchý: ty pojedeš přede mnou!" Provokativně se na Dereka zadívala a její úsměv se rozšířil.

Derek úsměv opětoval a přikývl: "Přesně to se tady snažím říct. Pokud do mě narazí drobek jako ty, nebudu o tom ani vědět, ale na druhou stranu...stejně by to nemuselo být příjemné."

John usoudil, že rozhodování o takto jednoduché záležitosti jim zabralo příliš dlouhou dobu. Ty vole, jestli budu mít i v budoucnu takový problémy s děláním různých rozhodnutí, Skynet umře smíchem dřív, než proti němu zahájíme jedinej útok! Při této myšlence zvedl ruku: "TO STAČÍ!" Všichni přestali mluvit a zatvářili se poněkud zaraženě. "Fajn!" zašklebil se "Už jste toho navykládali dost. Mami, ty a Derek pojedete první, Andrea a Tim druzí a my dva s Cam pojedeme jako poslední. Takže přestaňte fňukat a JDEME NA TO!" Cíleně zdůraznil poslední slova, naklonil se mírně dopředu, čímž podtrhl své rozhodnutí a zpečetil je natažením ruky směrem k trati. Neunikl mu Cameronin obdivný pohled, kterým jej obdařila.

Cameron byla ráda, že se John chopil iniciativy, aby takto autoritativně vyřešil nastalou situaci. Velice rychle rozvíjí své schopnosti! Rozhodně je s plánem napřed. Nechtěla a ani nemohla skrývat, jak pyšná na něj byla. Šlo pouze o drobnou záležitost, ale způsob, jakým každý uznal jeho autoritu, byl velmi důležitým aspektem. Dokonce i tvrdohlavá dvojice Andrea a Tim jej poslechla, aniž by zaváhala nebo se s ním dohadovala.

Sarah sdílela Cameroniny pocity a také na Johna pyšně pohlížela. Nato se posadila na své sáňky a mávnula na Dereka: "Hej Dereku. Já řídím a ty jsi zodpovědný za brzdění. A teď už SEDEJ."

Derek se pokusil zaprotestovat, všiml si ale rozhodnosti v Sářině tváři a obsadil volné místo za ní, zatímco brblal něco o haštěřivých a komandujících ženských. Přitiskl se k jejím zádům a zničehonic mu bylo tepleji, než by mu okolní teplota normálně dovolovala.

Sarah ucítila jeho tělo i teplý dech za krkem a položila si otázku, zda byl dobrý nápad nechat jej sednout si za ni, případně jestli akceptování Johnova návrhu jít sáňkovat bylo správné rozhodnutí jako takové. Své výhrady však nechala pod pokličkou: "Připraven Reese?"

Derek zabručel cosi nesrozumitelného jako odpověď, ona to však vyhodnotila jako souhlas a začala se pomocí nohou rozjíždět. Stačilo dvakrát zabrat a sáně se pomalu vydaly na svou cestu tratí. Během několika vteřin se však rychle rozjely, zahnuly za první zatáčku a zmizely z dohledu.

Jakmile byla první dvojice pryč, Andrea s Timem také rozpohybovali své sáňky a urychleně následovali první pár.

Cameron a John nyní zůstali sami a dívali se jeden na druhého. Cameron přemýšlela, proč pociťovala něco jako očekávání, zatímco John dobře věděl, proč něco takového cítil. Pohlédla na Johna: "Kdo bude řídit? Ty nebo já?"

"Já převezmu zodpovědnost a dovezu nás dolů vcelku. Jsem chlap a řízení je chlapská záležitost." Skvělej proslov Johnny! Tohle je přesně ten způsob, jakým s ní mluvit! Jsi idiot a nic to nemůže změnit. Někdy v nejbližší době se musíš naučit, jak kontrolovat svůj jazyk a neplácnout první natvrdlou myšlenku, která ti proletí hlavou. Poslední slova však již byla venku a měl tendenci sebou téměř škubat v očekávání Cameroniny odpovědi s vědomím, že bude potřeba najít cestu k minimalizaci dopadu těchto slov.

Cameroninu nebezpečně nakloněnou hlavu doplnilo pobouření, ačkoliv zachovávala její prázdnou expresivitu: "Nechce se mi věřit, že jsi opravdu něco takového řekl! Vážně se na mě snažíš udělat dojem těmito machistickými nesmysly?"

John si náhle připadal ještě hloupěji než před pár vteřinami. Chvíli se díval na zem, zakašlal a konečně zvedl oči, načež se setkal s Cameroninýma tázavýma a poněkud rozčilenýma očima: "Promiň Cam. Nemyslel jsem to tak."

Cameronin předstíraný hněv zmizel a ona se usmála: "Nezapomeň, že jsem po fyzické stránce mnohem silnější než ty."

Johnovi došlo, že úspěšně vyvázl a usmál se s úlevou na svou milovanou: "Jo, já vím. Ale pořád jsi holka, takže mám pocit, že tě musím chránit."

Cameron jeho neočekávané přiznání zarazilo: "Johne. Já nepotřebuji ochranu. Pochop, že by ses nikdy, nikdy neměl pokoušet mě chránit. To je moje práce, já mám chránit tebe a ne naopak."

John se zakřenil: "Vždyť já vím. Ale stejně na tebe vždycky budu dávat pozor." Nato se posadil na sáňky a pokynul jí, aby se připojila: "Mohla bys konečně prosím sebrat svůj krásnej zadeček, sednout si sem a chytnout se mě?"

Cameron vzdychla a obrátila oči v sloup s falešným podrážděním, avšak na rtech se jí záhy objevil úsměv, když se rozkročila nad sáňkami a posadila se za Johna. Přitiskla se k němu a ovinula ruce kolem jeho trupu. "Jak si přeješ."

Když John ucítil, jak se její tělo tiskne k němu a ruce objímají jej, usmál se a ohlédl se na Cameron: "Jsi připravená zlato?"

Cameron se jemně dotkla rty jeho tváře a když se znovu vzdálila, vydechla mu do ucha: "Ano, jsem připravená."

Rozjeli se a John se rozhodl nejet nijak zvlášť rychle. Užíval si Cameroninu těsnou blízkost, vážil si rukou, ovinutých kolem něj a toužil po doteku její tváře na jeho krku. Cameron si to však užívala stejně jako John. Náhle si uvědomila, že její slova 'jsem připravená' znamenala mnohem víc, než pouhý fakt, že byla připravena rozjet se z kopce dolů. Znenadání pochopila, že byla také připravena prohloubit vztah s Johnem. Byla připravena být jeho přítelkyní ve všech možných ohledech. Usmála se nad tímto nečekaným poznáním a jemně jej políbila na zátylek.

John se při doteku Cameroniných rtů mimoděk zachvěl, načež musel zápasit se saněmi, aby je dostal pod kontrolu. Ty klouzaly poklidným tempem, jenom tak rychle, aby bylo možné užívat si chladný vánek, odfoukávající Cameroniny vlasy opačným směrem, a zároveň pozorovat překrásnou okolní noční scenerii. Smrky a jedle se hrdě tyčily po obou stranách trati, pokryté sněhem a nasvícené tlumeným světlem okolních světlometů. Měkké chroupání, vydávané saněmi při kontaktu se sněhem bylo jediným zvukem, který bylo možné slyšet a John cítil, jak si jeho srdce téměř prozpěvovalo radostí. Byl tady a poklidně klouzal napříč touto kouzelnou nocí, zatímco slečna, která pro něj znamenala vše, seděla za ním a pevně jej objímala. V tomto okamžiku svět nemohl nabídnout nic lepšího! Neočekávaný dotek Cameroniných rtů způsobil, že mu po zádech přeběhl příjemný mrazík. "Cam? Ty chceš, abychom se vybourali?"

"Proč bych to měla chtít?" Cameron hlas zněl poněkud zmateně. Nechápala, proč se jí John na něco takového ptal.

"Protože mě pořád rozptyluješ líbáním." John svou stížnost nemyslel vážně a perfektně zvládl další zatáčku. "Nemůžu se soustředit na řízení, když mi vyvádíš takový věci."

Nyní Cameron pochopila, co měl John na mysli a znovu se usmála na jeho zátylek. "Já ti copak něco vyvádím? Jenom jsem ti dala pusu." Její hlas byl příliš nevinný na to, aby šlo o nějaké škádlení.

John se při jejích slovech zazubil a připravoval se na další zatáčku. Ona moc dobře ví, co to se mnou dělá, a právě proto to chce dělat. Možná...možná že jsme připraveni... Zahnal poslední myšlenku, neboť cítil, jak ho začínají hřát líce. Dopad této myšlenky se však projevil opětovným ovlivněním jeho koncentrace a v následující zatáčce tak projeli skrze hrbolatý úsek.

"Johne? Proč řídíš tak hekticky?" Cameron již všechno došlo a vychutnávala si dopad svých činů a slov na Johna, k čemuž použila škádlení, zabalené do nevinného hlasu.

"Ty moc dobře víš proč." vydechl John rozhořčeně. Než ale mohl cokoliv dodat, Cameron jej přerušila.

"Pšššš!" sykla náhle Cameron a John nastražil uši. Věděl, že pokud jej Cameron vyzvala, aby byl potichu, měla pro to vždy dobrý důvod. "Slyším vepředu hlasy." Udělala krátkou pauzu. "Derek, Andrea a Tim. Neslyším ale Sarah. Zastavili se."

"Myslíš Cameron, že se něco děje?" John si znenadání začal dělat starosti, že se stalo něco špatného.

"To nevím. Slyším je, ale pořád jsou moc daleko na to, abych rozuměla, co říkají. Budeme muset přijet o něco blíže." vysvětlila Cameron, zatímco se pokoušela nastavit svůj sluch tak, aby porozuměla jednotlivým slovům. Naneštěstí jinak velmi tiché chroupání saní příliš rušilo poslech a činilo tak její schopnost rozumět vzdálenému rozhovoru nepoužitelnou. Lehce podrážděně vzdychla, nespokojená s vlastními schopnostmi.

John cítil, jak její tělo strnulo. Věděl, že její sluch byl mnohem lepší, než lidský, on sám pořád nic neslyšel.

Po chvíli zahnuli za další zatáčku a v té chvíli již John uviděl ostatní. Všichni postávali ve skupince uprostřed trati, po matce však nebylo ani vidu ani slechu. Začal se obávat nejhoršího, a tak mu závěrečná část cesty připadala, jako by trvala neuvěřitelně dlouho.

Jakmile dorazili ke známé trojici, prudce zastavili a seskočili ze saní. "Kde je máma?" téměř zakřičel John.

Derek se otočil k němu a pokrčil rameny: "Nemám tušení. Překlopili jsme se a já naletěl přímo doprostřed trati o pár yardů níž. Když jsem se rozhlédl, byla pryč." řekl a podíval se s obavami na svého synovce.

"Co myslíš tím pryč? Nemůže být pryč! Prostě jste vymleli, takže nemůže být daleko." zavrčel John na strýce. V daný moment okamžitě zapomněl, že měl v posledních dnech s matkou vážné potíže. Právě teď to byla pouze jeho máma, tedy někdo, koho vroucně miloval."

Cameronina ruka si našla cestu k jeho rameni: "Nerozčiluj se Johne. My ji najdeme. Nemůže být daleko." pokusila se jej uklidnit, ale John byl příliš rozrušený na to, aby ji poslouchal a setřásl její ruku ze svého ramene.

"To se ti lehko řekne! Ona není tvoje máma!" vyštěkl na ni a kompletně mu unikl výraz bolesti, který jí přeběhl přes obličej při jeho prudké reakci. Ani se na ni nepodíval a dál vrčel na ostatní: "Fajn, pojďme ji teda najít. Není na trati, což znamená, že musí být někde vedle ní. Začneme v místě, kde jste se vyklopili a prohledáme les. Derek, Andrea a Tim si vezmou pravou stranu, Cameron a já prohledáme levou."

Každý kromě Cameron přikývl a všichni vydali se hledat pohřešovanou Sarah. Cameron se cítila nesvá. Snažila se Johna pouze utěšit, ale ostudně selhala. Chápala, že měl vztek, pak ale očividně podceňoval svůj vztah k Sarah. Přemýšlela, zda to zkusit ještě jednou, ale pro tuto chvíli se rozhodla, že by jej měla nechat být a pokusit se jej utěšit poté, co naleznou Sarah. A tak se jen v tichosti obrátila k levé straně svahu a začala s pátráním.

John viděl, jak se Cameron beze slova otočila a vykročila směrem k okraji tratě a v tu ránu si připadal jako největší blbec. Jenom se mi snažila pomoct a já jsem jí plivl do tváře. Otevřel ústa, aby na ni zavolal, ona však již mezitím zmizela v lese. Na moment svěsil hlavu a zavrtěl s ní, ohromen svou vlastní stupiditou. Budu si to u ní muset vyžehlit, hned jak najdeme mámu. Nato odložil tyto myšlenky na bok a začal hledat také. Pátrání po Sarah bylo v této chvíli tou nejdůležitější věcí.

Během pročesávání okrajových částí svahu se občas ozvalo volání Sářina jména ze všech směrů kromě Cameroniného. Ta zůstávala i nadále potichu, zkoušela však různá spektra svého vidění a došla k závěru, že termovize bude pravděpodobně nejlepším řešením. Po chvíli si všimla, že ve vzdálenosti pouhých několika yardů někdo seděl na nejnižší větvi stromu. Její hlava vylétla vzhůru, aby si prohlédla daný objekt normálním viděním a spatřila Sarah, sedící na větvi asi pět stop nad zemí a usmívající se od ucha k uchu. Cameron zvídavě naklonila hlavu a zmateně se zeptala: "Proč sedíš na stromě Sarah?"

Sarah seděla již nějakou dobu seděla na větvi a čekala, až někdo půjde kolem. Poté, co se překlopili a sáně s Derekem pokračovaly v cestě dolů svahem ještě několik dalších yardů, ona byla vržena do hlubokého sněhu podél trati. Než se stačila vyhrabat ze sněhové závěje, uviděla Dereka, sedícího uprostřed svahu a popleteně se rozhlížejícího kolem. Právě v této chvíli se jí v hlavě zrodil malý plán. Chtěla je všechny poškádlit tím, že bude předstírat zmizení, jen aby viděla jejich reakce. Ano, bylo to dětinské, to však byl celý i celý den a nebyl by to problém předstírat zmizení ještě déle, nicméně čekání se protáhlo poněkud více, než očekávala a mezitím na ni dolehl okolní chlad, kvůli jehož působení se občas bezděčně zatřásla. Nemohla se však ještě ukázat a když konečně zahlédla Cameron, blížící se k ní, a zaslechla její zvídavý hlas, pokládající tak naivní dotaz, dočasně pozapomněla i na fakt, že jí byla zima. Zafrkala a vybuchla smíchem.

Cameron si se Sářinou reakcí vůbec nevěděla rady a její hlava se naklonila ještě více. Ovšem jen o několik vteřin později si vzpomněla, že by měla informovat ostatní o tom, že Sarah našla. "Našla jsem ji!" zakřičela, zatímco její oči zůstávaly přilepené k divoce se smějící Sarah.

Po chvíli se Sarah konečně podařilo dostat svou salvu smích pod kontrolu a seskočila z větve. "Co myslíš, že jsem na té větvi asi tak dělala?"

"To já nevím." Cameron se na chvíli zamyslela, žádné logické vysvětlení ale nenašla, a tak jen zopakovala mírně upravenou otázku: "Co jsi dělala na té větvi?"

Sářin úsměv nabyl ještě větší šíře, takže musela sama se sebou svádět těžký boj, aby se znovu nerozesmála na celé kolo: "Proč? Schovávala jsem se, víš milá Cameron! S.CH.O.V.Á.V.A.L.A."

"Ale..." Cameron byla nyní dokonce ještě zvědavější: "Proč ses schovávala? Já to nechápu."

Mezitím se k danému místu seběhli i všichni ostatní. Poslední z nich byl John, neboť pátral nejspíš ze všech nejhorlivěji a od začátku pátrání prošel mnohem větší plochu, čímž se nejvíce vzdálil od Sářiny aktuální pozice. Když uviděl matku, usmívající se jako idiot a k tomu Cameronin zaražený pohled, dlouze si povzdechl. Ulevilo se mu, že byla matka v pořádku, stále ale nemohl přijít na to, co se vlastně stalo. "Co se ti sakra stalo mami?"

Sarah se otočila k němu a jakmile potlačila nutkání rozesmát se, začala vyprávět svůj příběh. Když skončila, nacházel se úsměv na každé tváři vyjma Cameron a Dereka. Derek se uraženě díval do Sářiných očí: "Tohle ale nebylo vůbec vtipný. Myslel jsem, že se ti něco stalo."

Sarah přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno: "Promiň Dereku, ale když jsem tě viděla, jak sedíš uprostřed trati jako hromádka neštěstí a vypadáš totálně ztraceně, nemohla jsem si pomoct a musela si z tebe udělat dobrý den."

Derek se na ni ještě jednou podíval a nakonec se usmál: "Hádám, že jsem vypadal fakt blbě co?"

Sarah jen přikývla a zakřenila se.

John si oddechl, když pochopil, že šlo pouze o vtípek a konečně se obrátil k Cameron, jež stála několik kroků od něj a tvářila se trochu sklíčeně. Jeho úsměv zmizel, když popošel k ní. Její oči se upínaly k zemi a nejprve odmítaly navázat s Johnem kontakt.

"Cam?" zeptal se laskavě. Věděl, že byla pravděpodobně doposud zmatená a také zraněná jeho dřívější reakcí na pokus o podání útěchy.

Cameronina hlava konečně vzhlédla a podívala se na něj. Její pohled však s Johnem hluboce otřásl. Strach, zmatení a očekávání mu jasně dávalo najevo, jak ji jeho reakce zabolela.

Vzdychl a uchopil její ruce, které volně visely podél těla. "Moc mě to mrzí Cam. Neměl jsem na tebe křičet. Vím, že ses mi akorát snažila pomoct. Měl jsem o mámu takovej strach, že mi to nedocvaklo. Odpustíš mi to?" Její zrak opět směřoval dolů a on se tak musel naklonit do strany a trochu zaklonit hlavu, aby viděl do jejích sklopených očí. Jakmile ale konečně zachytil výraz její tváře, všiml si úsměvu a také jejích očí, plných pobavených jiskřiček. "Opět úspěšně oklamán!"

John radostně vydechl, jelikož mu zjevně odpustila a napřímil se. Cameron zrcadlově napodobila jeho pohyb a on tak nyní mohl vidět její usměvavé rty a zářící oči v celé své kráse, byť se zlomyslným nádechem. Vzal její obličej do dlaní a políbil ji. "Pořád se v tom popichování a škádlení zlepšuješ."

Nato se otočil zpět k ostatním a všiml si, že je všichni zvědavě sledují: "Co je? To nemůžu dát pusu svojí holce, aniž by nás všichni přítomní nezkoumali?" zeptal se posměšným tónem.

Sarah zavrtěla hlavou: "Johne, ty jsi každopádně můj synek. Oplýváš mým temperamentem. Akorát si nejsem jistá, jestli je to dobře nebo špatně." Sarah se konečně na svého syna usmála, stejně jako Andrea na Tima, který měl co dělat, aby nepropukl v smích.

John se usmál nazpět, vzal Cameron za ruku a vydal se směrem k trati, aby mohli pokračovat ve sjezdu. Když došli k saním, Cameron se ihned posadila na své místo a netrpělivě se zadívala na Johna.

"Myslím, že pro dnešek toho už mám tak akorát."Byl to Derek, jenž právě vyslovil svůj názor. Opravdu již neměl zájem zkoušet to ještě jednou. Sarah pohlédla na syna a přikývla: "Já taky."

Andrea zrovna chtěla vyjádřit svůj protest, byla ale zastavena Timem, který sledoval Cameron a všiml si, jak se její ústa maličko našpulila, jakmile Derek oznámil, že se hodlá vrátit do hotelu. Nejspíš si tenhle večer fakt užívá a říká si, že bychom se mohli všichni vrátit do našich hotelů. Předešel tedy Andreinému vzdoru a sám promluvil: "My dva už taky půjdeme." Pak se otočil k Johnovi: "Vy tu ale klidně zůstaňte, pokud se vám tu líbí." Podíval se na Cameron a pousmál se: "Předpokládám, že se ani trochu nebudu mýlit, když řeknu, že Cameron by se ráda ještě jednou projela."

Cameroniny oči se v reakci na Timův dodatek zaleskly a sotva skrývaly údiv. Jak může vědět, na co myslím?

Při těchto slovech se John obrátil k Cameron a zpozoroval její udivený pohled, směřující k Timovi. Také si všiml doposud lehce našpulených rtů, a tak mu netrvalo příliš dlouho přijít na to, že Tim si očividně Cameronin výraz vyložil správně. Zajímavý! Před pár dny jsem byl jedinej člověk, kterej z ní dokázal něco vyčíst a teď už se chová natolik lidsky, že její pocity dokáže správně odhadnout dokonce i někdo, kdo ji zná sotva několik dní! Přistoupil k ní, uchopil její dlaň a obdařil ji svým úsměvem: "Myslím, že není jediná. Taky bych si to rád zopakoval." Nato se ohlédl na Sarah: "Bez přerušení hrou na schovávanou.!"

Cameroniny hnědé oči na něj upřeně hleděly ve snaze zjistit, zda to opravdu myslel vážně. Neviděla ale nic víc, než ryzí upřímnost, načež se zářivě usmála: "To bych byla moc ráda Johne."

Sarah obrátila oči v sloup s vědomím, že z jejich společného rozhodnutí měli radost, neboť jim tímto dali možnost být spolu o samotě. "Dobře Johne. Vy dva si to tu užijte, ale nezůstávejte tu moc dlouho. Jeden z vás by se mohl nachladit."

"Stejně tu nemůžeme zůstat moc dlouho. Za hodinku se vypíná lanovka, takže se budeme muset tak jako tak vrátit do hotelu." John se zašklebil a otočil se k Derekovi: "A ty buď radši po zbytek cesty dolů opatrnej. Ne abys vyletěl v zatáčce nebo se zase rozsekal někde uprostřed trati."

Derek se ušklíbl též: "Moc vtipné! Vlastně to ani nebyla moje vina. Sarah řídila a udělala chybu. Au! Nech toho Sarah!" Derek nadskočil ve chvíli, kdy Sářina pěst označkovala jeho rameno.

"Já jsem nic neudělala! To ty jsi brzdil na špatném místě, přecenil své možnosti a všechno zpackal." zabručela a dodatečně mrknula.

John se s poťouchlým úšklebkem obrátil k Cameron a potřásl hlavou: "A mně říkají, že jsem teenager..."

Mezitím se Timovi podařilo přimět Andreu, aby neprotestovala proti rozhodnutí vrátit se do hotelu za pomoci jasného znázornění toho, že Cameron a John by byli rádi sami. Poněkud neochotně promluvila k Johnovi a Cameron: "Tak jo, zítra se ale uvidíme že?"

John souhlasně přikývl a zaujal své místo před Cameron. Ta jej objala a s blaženým úsměvem položila bradu na jeho rameno. "Jo, zítra. Přijďte zase ve stejnej čas jako dneska." naposledy se podíval na Sarah: "Tak zatím, uvidíme se později...nebo zítra." Nečekali, až se ostatní připraví k dokončení jízdy a rozjeli se opět z kopce dolů.

Zbylá část sjezdu uběhla bez jakýchkoliv komplikací, i nadále ale zachovávala kouzelnou atmosféru. Konečně byli sami a nikdo je nerušil. Každá vteřina byla pro Johna naprostým blahem. Cítil se šťastnější, než kdykoliv v době, kam až sahala jeho paměť. Když dorazili k lanovce, všimli si, že zde již nikdo jiný nebyl a ihned nastoupili do kabinky, aniž by čekali, až ostatní dojedou na konec trati.

V kabince si Cameron sundala rukavice a čepici a prohrábla si vlasy, takže se jí volně rozprostřely na jejích ramenou. John na ni pohlédl a měl pocit, jako by se jí kolem hlavy začala vytvářet světelná záře. Přesněji řečeno za jejími zády, kudy prosvítaly světlomety, osvětlující celý svah.

"Vypadáš jako anděl Cam." protlačil skrze sevřené hrdlo.

Ona se jen mírně usmála, nato se ale zatvářila vážně: "Johne, je tu něco, co ti musím říct."

"Copak? Doufám, že to není nic špatnýho."

Zavrtěla hlavou: "Nemělo by." Odmlčela se a zadívala se přímo do jeho očí: "Když jsem se tehdy na svahu vypnula, nemohla jsem si vzpomenout na konkrétní časový úsek."

John pouze přikývl a lehce pozvedl obočí, čímž dával najevo, aby pokračovala.

Cameron se zhluboka nadechla. Vtipné! Nepotřebuji dýchat, ale stejně to dělám, jako bych byla člověk. "A teď už vím proč..."

Než mohla pokračovat, John ji nadšeně přerušil: "Fakt? To je úžasný Cam!" Pak ale uviděl v Cameroniném obličeji mírné podráždění: "Dobrý, už mlčím." dodal a rozpačitě se usmál.

Cameron se usmála také a navázala na svá poslední slova: "Provedla jsem hloubkový sken svého čipu a našla několik poškozených sektorů. To bylo pravděpodobně způsobeno výbuchem auta. Mé systémy je ale nerozpoznaly a dál pokračovaly v ukládání dat do celého čipu. Informace ohledně přesného zapnutí a vypnutí byly umístěny právě zde. Proto si je nemůžu vybavit."

Johnova tvář se zachmuřila v náhlých obavách: "Takže to znamená, že se může klidně stát, že si určitý věci nezapamatuješ? Že budou dál zapisovány do těchhle poškozených sektorů?" Neuměl si představit, že by Cameron mohla některé věci jednoduše zapomenout. Poté jej ale zasáhla další myšlenka: "Jak je možný, že jsi na poškození svýho čipu nepřišla dřív?"

Cameron se usmála a poznamenala: "Teď jsem ti řekla, že mé systémy nerozpoznaly poškozené sektory a jedině hloubkový sken je mohl odhalit. A ne, od teď už se nemůže stát, že bych si něco nezapamatovala. Už jsem své systémy upravila, takže nyní jsou poškozené sektory blokovány a odděleny od zbytku čipu, aby na ně nebylo možné zapsat další data. Ke zdejším souborům mám stále přístup, ale nemohu na ně již zapisovat nic nového."

Johnova tvář se rozjasnila jako vánoční stromeček. Naklonil se dopředu a jemně ji políbil. Zničehonic se ale narovnal a změřil ji zvědavým pohledem. "Cam? Je možný, že si vzpomínáš na věci z budoucnosti, protože jsou uložený v těchhle sektorech?"

Cameron naklonila hlavu a nepřítomně se zadívala do neurčitého bodu, což signalizovalo, že zpracovávala něco velmi složitého. Po chvíli narovnala hlavu a řekla: "Ano, všechny jsou uloženy v poškozených sektorech."

"To by vysvětlovalo, proč máš ty záblesky z minulosti. O těch datech v poškozených sektorech jsi nevěděla, a tak tě k nim mohla klidně dovést mimovolná akce nebo zpracování náhodnýho kódu." John vypadal, že je ztracen ve vlastních myšlenkách, po několika vteřinách se však opět vrátil pohledem k ní: "Ale teď, když už to víš, tak bys třeba mohla zkusit vytáhnout z těchhle sektorů všechny dostupný informace."

Cameron přikývla, její obličej se ale zdál být podivně napjatý: "To bych nejspíš mohla." Zastavila se a pohlédla na Johna jako ztracené dítě: "Nevím ale, zda to chci."

John přikývl a znenadání pochopil, co se mu snažila říct. Byla zde možnost, že by si mohla vzpomenout na více strašlivých věcí, kterých se dopustila předtím, než byla přeprogramována a začala si vážit lidského života. Jeho ruce vylétly vpřed, chytily ruce Cameroniné a konejšivě je stiskly: "Asi máš pravdu Cam." Pomocí palců začal hladit hřbet jejích rukou a po chvíli ticha dodal tlumeným hlasem: "Je tu ale i něco, co musím říct já tobě."

Cameron znovu zvědavě naklonila hlavu a podívala se na něj velkýma očima.

"Vzpomínáš si, jak jsi mi vysvětlovala, že máš příkaz k odevzdání čipu, pokud by ti někdo položil správnou otázku?"

Cameron kývnula na souhlas a čekala, co dalšího jí poví.

John vzdychl a pokračoval: "Chtěl jsem po tobě, abys mi slíbila, že nebudeš odevzdávat svůj čip bez mýho svolení." Zastavil se, polknul a mluvil dál: "Přemýšlel jsem o tomhle mým požadavku a uvědomil si, že bych tě nikdy nedokázal nechat něco takovýho udělat. Nemůžu dělat cokoliv bez tebe Cameron. Já tě potřebuju, a ne jen jako ochránkyni, potřebuju tebe. Takže tímto svůj požadavek reviduju. Chci, abys nikdy, NIKDY takovou možnost nezvažovala."

Cameron se na něj podívala poněkud zmateně: "Ale Johne, už jsme o této otázce diskutovali a dohodli se, že to udělám pouze v případě, že s tím budeš souhlasit."

"Jo, to jo. Uvědomil jsem si ale, že i pouhý zvažování možnosti takový ztráty by bylo naprosto nepřijatelný. Já nemůžu..." Hlas se mu zlomil a on ji pevně objal.

Cameron takový projev zaskočil a potřebovala chvilku na to, aby jej mohla obejmout nazpět a jemně hladit jeho záda. Trpí úzkostí. Nemůžu dopustit, aby se trápil. "To je v pořádku Johne, slíbila jsem to a mám v úmyslu svůj slib dodržet. Nechtěla bych existovat bez tebe."

"Žít!"

Cameron se zarazila, neboť Johnově poznámce neporozuměla. "Nerozumím."

"Žít, Cameron! Ne že existuješ, ty žiješ!" Tentokrát jí to John již objasnil dostatečně.

Cameron se v tichosti pousmála. Říká, že jsem živá a nikoliv že existuji. Tak moc si mě váží.

Než ale mohli pokračovat v konverzaci, kabinka zastavila v horské stanici a museli tedy vystoupit. Oba byli stále dojati jejich rozhovorem, a tak se jen v tichosti odebrali ke startovnímu bodu s rukama obtočenýma kolem sebe navzájem a tiskli se k sobě, jako by už nikdy nechtěli znovu ztratit blízký kontakt vlastních těl.

Vychutnali si jízdu a poté, co vrátili sáňky, se vydali k hotelu, i nadále obklopeni tichem a láskou. Když se přiblížili k budově, John se náhle zastavil a vyvolal tak Cameronin tázavý pohled: "Mně se ještě nechce jít spát. Mohli bychom zajít do baru. Je tam živá hudba, takže můžem posedět, zatančit si, cokoliv chceš."

Cameron chvíli uvažovala nad tím, zda Johnovi připomenout, že už je pozdě a měl by si dopřát dostatek spánku. Když se ale zadívala do jeho jasných dychtivých očí, došlo jí, že by to moc dobře nevzal: "Pokud to tak chceš, ráda s tebou půjdu."

John se široce usmál: "Dobře, pojďme teda do našeho pokoje, ať si na sebe můžem vzít něco pěknýho. Chci, abys vypadala jako moje princezna."

Cameron úsměv opětovala, neboť už věděla, co si vzít na sebe, aby na něj udělala dojem.

29

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 29 - Magický tanec

John neměl jinou možnost, než zírat na Cameron s ústy dokořán, zatímco v očích se mu zračil onen zřetelný, poněkud skelný pohled, plný zbožné úcty. Stál u dveří jejich pokoje, oděný do nových černých kalhot a červeného trička s dlouhými rukávy, které bylo skoro nové. Teď, když ztrácel dech při pomyšlení na svou přítelkyni, dočista zapomněl, že se zpočátku cítil ve svém novém oblečení nepohodlně. Naopak, nyní jej vlastní oděv již ani trochu netrápil. Ze svého sáňkového zážitku se vrátili jen před pár minutami a převlékli se do oblečení, které se pro návštěvu baru jevilo jako mnohem vhodnější. Jako obvykle se připravil velice rychle, avšak Cameron si dávala na čas, ačkoliv byla stále velmi rychlá ve srovnání s průměrnými lidskými dívkami. Ne, že by John měl nějaké zapamatováníhodné zkušenosti s čekáním na partnerku před začátkem rande, Cameron byla v podstatě první, on si však byl pochopitelně jistý, že byla celkem rychlá. Cameron právě opustila koupelnu a v okamžiku, kdy ji John spatřil, mu úplně vzala dech. Nechápu, kde dokázala splašit tak krásný věci. O tom, že by měla něco takovýho ve skříni, se mi ani nesnilo!

Měla na sobě červené šaty bez rukávů, jejichž barevný odstín se téměř shodoval s jeho tričkem. Končily právě nad koleny a zvýraznily tak štíhlý pas, čímž pouze podtrhly její dokonalou postavu. Kolem ramen měla omotanou barevně sladěnou hedvábnou šálu a obula si černé sandály s poměrně vysokými podpatky. Její decentně zvlněné vlasy jí visely přes ramena a jejich obvyklé zbarvení tu a tam doplňoval červený melír, který barevně přesně pasoval k šatům. Kde přišla k tomu melíru? Jak to během těch pár minut mohla stihnout?

Dokonce si ani nepovšiml její lehce nakloněné hlavy a tázavého pohledu - tak moc byl zaměstnaný obdivováním Cameron. "Johne?" Hlas měla téměř bázlivý, oči však dávaly najevo, že si vychutnávala jeho reakci na její vzezření. Konec konců...svůj oděv a účes si volila velmi pečlivě s poměrně jasným cílem: Udělat na Johna dojem. Ve skutečnosti se sama sebe ptala, proč se dobrý dojem na Johna stal pro ni tak důležitým, nedokázala však vyvodit žádné logické závěry, prostě to tak bylo. Toužila po jeho obdivu, prahla po uznání, které jí potvrzovalo, že si vybrala správně.

Krátce poté, co zaslechl její hlas, John konečně procitl ze svého snění a podíval se jí do očí: "Copak Cam?"

Koketně se zatočila a znovu na něj pohlédla: "Zvolila jsem si správné oblečení?"

John konečně polkl a přikývl: "Nemá to chybu. Jak jsem řekl...budeš moje princezna, nejkrásnější slečna, jaká kdy zdobila bar v tomhle hotelu." Natáhl k ní ruku: "Smím vás doprovázet má paní?"

Cameron přistoupila k němu, kriticky si prohlédla jeho tričko a lehce mu poupravila límec. Nato se zářivě usmála: "To je lepší. Líbí se mi, když je tvé oblečení perfektní." řekla a s radostí přijala nabídnutou ruku. Líbí se mu můj výběr. Přemýšlí o mě jako o jeho princezně.

Vešli do baru a dokonce i John si všiml, jak se celkem velké množství hlav otočilo k Cameron, která vstoupila do místnosti jako královna a ve vteřině zastínila všechny ostatní ženy, jako by s jejím příchodem vyšlo slunce. Její aura byla jednoduše nepřekonatelná a John nemohl uvěřit, že šlo o stejnou osobu, která byla ještě před nedávnem zvyklá udržovat prázdnou tvář bez výrazu. Rozhodně vyrostla z ošklivého káčátka v překrásnou labuť, minimálně co se charismatu týče. O její fyzické kráse nebylo nikdy pochyb. Rozhlédla se po místnosti, aby našla vhodná místa k sezení, kromě toho však také zaregistrovala četné pohledy zdejších hostů. "Johne? Je snad na mně něco divného? Aktuálně jsem napočítala 26 osob, zírajících na mě." poznamenala a podívala se na Johna s mírnými obavami.

John se zakřenil a stiskl její dlaň: "Ne, nic divnýho na tobě není. Akorát obdivují tvoje charisma a krásu."

Cameron se trošku zamračila: "Deset z nich jsou ale ženy."

"No jo, holt ti závidí." Johnův úsměv se rozšířil. Věděl, že pravděpodobně nebylo nejlepším nápadem takto vyčnívat a upoutávat pozornost na sebe a Cameron, nemohl si však pomoci a musel být nesmírně hrdý na svou přítelkyni, jež pouhým vstupem do místnosti okouzlila většinu lidí zde přítomných. Zůstávat v celkovém utajení se kvůli Cameroninému osobnímu růstu stávalo s každým dnem těžší a těžší. Zářila stále více a přitahovala veškerou, jindy nežádoucí pozornost. Ale..možná, že to nebylo tak špatné...každopádně odváděla pozornost od něj samotného a soustředila ji na sebe.

Cameron pochopila, co tím chtěl John říct a připadala si velice cenná. Ne proto, že ji ostatní obdivovali, ale proto, že se jí očividně podařilo bez námahy zvítězit ve srovnávání s lidskými dívkami. Cítila se hodnotně a důležitě, více než kdykoliv předtím. Aniž by opravdu zvažovala důsledky svých skutků, pevně stiskla Johnovu ruku a natáhla se k němu, aby jej mohla políbit na tvář, čímž na jeho rtech vyčarovala přihlouplý úsměv. Nyní už jasně viděl závist v očích několika mužů, kteří je sledovali.

Místo, které vybrala k sezení, bylo právě takové, jaké měla ráda: celkově vzdálené od ostatních hostů a zároveň situované u zdi s perfektním výhledem na celý zdejší prostor. Když se posadila, spokojeně se usmála nad svým výběrem.

John chtěl přivolat číšníka, když se zničehonic jeden zhmotnil téměř ze vzduchu po jeho boku: "Slečno, pane, co vám mohu nabídnout?" Jeho oči zůstávaly přilepené na Cameron, ačkoliv hlavu otočil k Johnovi a směřoval k němu také svůj dotaz. Tato fixace na Cameron Johnovi neunikla a tak se zeptal o něco důrazněji, než bylo třeba: "Zlato, dala by sis sodu nebo něco jinýho?" Jeho zvučný hlas konečně vytrhl číšníka ze zírání a omluvně pohlédl na Johna.

Cameron se na Johna usmála, natáhla se přes stůl a přikryla rukou jeho vlastní, ležící na stole: "Dala bych si colu, díky."

Johnovi se přehnal přes rty zamilovaný úsměv a nato se obrátil k číšníkovi, jenž stál vedle něj a čekal na objednávku: "Tak, slyšel jste slečnu. A já si dám to samý. Obojí bez ledu prosím."

Číšník přikývl: "Bude to všechno?" zeptal se a po obdržení souhlasného Johnova kývnutí je opustil, aby vyřídil objednávku, avšak neučinil tak, dokud se na Cameron obdivně, ačkoliv jen krátce, znovu nepodíval.

Teprve nyní si John mohl udělat čas na to, aby se důkladněji rozhlédl po baru. Viděl, že na tanečním parketu bylo pouze několik párů, jinak asi dvě třetiny stolů byly obsazené lidmi, kteří spolu hovořili, diskutovali a někteří pouze seděli a civěli do prázdna. Jiní zatím pozorovali tančící páry a pravděpodobně zvažovali, zda se k nim připojit či nikoliv. Skupina hrála starou píseň, která se Johnovi zdála vcelku povědomá, nemohl si však vzpomenout na název skladby, a tak ji rychle pustil z hlavy. Melodie písně skutečně nespadala do jeho hudebního vkusu. Ovšem ve chvíli, kdy skončil s prohlížením místnosti, začala skupina hrát novou melodii, nějakou romantickou pomalou rockovou píseň, která mu připadala ještě povědomější. Svraštil čelo v neplodném pokusu vybavit si, o kterou skladbu se jednalo a pohlédl na Cameron: "Nemůžu si vzpomenout na název téhle písničky."

Cameron se usmála s mírně nakloněnou hlavou: "I want to know what love is, napsána Mickem Jonesem pro skupinu Foreigner, vydána v roce 1984. Jejich největší hit, který se ocitl na prvním místě hitparádového žebříčku v sedmi státech."

John se na ni užasle zadíval. "Ty víš fakt všechno že?"

Cameron zavrtěla hlavou: "Ne, všechno ne. Ale vím toho hodně."

John se na ni několik vteřin díval a cítil, jak se pomalu začíná ztrácet v rytmu hudby. Nato si všiml jejího zamyšleného pohledu a také začal vnímat Cameroninu dlaň, odpočívající na hřbetu jeho ruky i to, jak jej jemně hladila palcem po zápěstí. V této chvíli mu došlo, že si s ním chtěla zatančit a on si uvědomil, že s ní chtěl tančit též. Chtěl si s ní zatančit na tuto výjimečnou baladu, která v něm probouzela ty nejromantičtější pocity. Jakmile zpěvák zahájil refrén: "Chci vědět, co je láska, chci, abys mi to ukázala," znenadání se zachvěl: "Cam, zatančila by sis?"

Cameron na tuto otázku čekala. Horlivě přikývla, zatímco její oči jasně zářily: "Ano, to bych moc ráda Johne."

John vstal ze židle a natáhl se pro její ruku, aby ji odvedl na taneční parket. Měl pocit, jako by se nacházel v nádherném snu, v němž vedl princeznu na bál. Kouzelné tóny dané skladby způsobovaly, že jeho emoce začaly hrozit přetížením, zatímco Cameronina teplá ruka, jež svíral v dlani, tento pocit umocňovala ještě více. Když dorazili na parket, John se zastavil a obrátil pohled na svou přítelkyni, aniž by nad čímkoliv přemýšlel nebo dokonce pustil její ruku. Srdce se mu téměř zastavilo, když uviděl ony jiskřivé oči, které jej pozorovaly s takovou láskou a vřelostí, až tomu jednoduše nemohl uvěřit. Oči mu téměř okamžitě zvlhly, načež konečně uchopil Cameron pravou rukou za pas a zároveň ucítil její paži na rameni, stejně jako její drobnou dlaň v levé ruce. To v něm vyvolalo nepopsatelnou touhu mít Cameronino tělo blízko u sebe. Bez dalšího přemýšlení ji přitáhl k sobě, takže se jej nyní nejen dotýkala, nýbrž byla k němu pevně přitisknuta. Ani zásah elektrickým proudem by jej nezasáhl intenzivněji, než tento pouhý kontakt s Cameroniným tělem. Skrze něj proudilo teplo a on cítil, jak se mu rapidně zvýšil srdeční tep. Tváře mu zteplaly a ve chvíli, kdy mu Cameron položila hlavu na rameno, už věděl, že tohle bylo ono. Toto byl nejkrásnější moment v jeho životě, naplnění vlastních snů a tužeb, konec všech skrytých obav. Dívka, kterou nyní držel v rukou, byla ta, na kterou tak dlouho čekal. Ta, která s ním byla již tak dlouhou dobu, aniž by na ni jedinkrát pomyslel jako na ženu, se ukázala být jeho vyvolenou. Zavřel oči a nechal ji, aby jej vedla po parketu, neboť byla o mnoho lepší než on.

Poté, co se John otočil na parketu k ní, Cameron v jeho očích spatřila tolik emocí, až ji to ohromilo. Stále se učila, jak interpretovat a správně reagovat na lidské emoce a takováto emoční vlna v Johnových očích ji nechala bezradnou. Jednu věc ale věděla jistě: láska byla v jeho očích emocí zdaleka nejsilnější. Měla pocit, jako by plula vzduchem, hleděla do oněch mlhavých očí a když se jeho ruka ovinula kolem jeho pasu, připadalo jí, jako by do ní udeřil blesk a probudil v ní ty nejdivočejší pocity. Přivinul ji blíže k sobě, čímž v ní vyvolal dojem, že se vlivem jeho doteku celá rozpouští. Chtěla mu být co možná nejblíže a přitiskla se k němu ještě o něco pevněji. Blízkost jeho těla plnila její mysl doposud nepoznanými pocity. John se začal lehce pohupovat. Cameron si všimla jeho mírného váhání a chopila se taneční iniciativy, jež se měla smyslně promítnout do hudebního rytmu.

Pro dvě duše, které konečně naplno pochopily, že právě nalezly jejich životního druha, se čas a místo stalo nepodstatnou veličinou. Vše, co se doposud událo, bylo nyní nedůležité, všechny polibky a také pohlazení se zdála být malicherná a téměř ztrácela svůj význam v této nové záplavě emocí, která se přes ně přehnala jako 100 stop vysoká vlna, zanechávajíc pouze blízkost milované osoby a vědomí, že v náruči toho druhého konečně nalezli své nebe v bouři života. Nezáleželo na ničem jiném, než na něžných tónech hudby, která vytvářela pozadí pro do této chvíle hromaděné emoce, aby prolomila jejich zdrženlivost, unikající ke svobodě a nakonec přebrala kontrolu nad každým vláknem jejich těl, čímž je posílala do surrealistického světa, kde záleželo pouze na lásce této dvojice.

Kdyby se na ně někdo podíval, uviděl by dva očividně šíleně zamilované teenagery, kteří se k sobě tiskli jako o život, zatímco jejich těla tála pod vlivem vzájemných doteků v jeden celek. Žádné pohledy nebyly nutné, žádná pohlazení, žádná slova. Pouze být v náruči toho druhého, pouze být zde a cítit blízkost milované osoby.

Píseň skončila, oni se však i nadále pomalu houpali na tanečním parketu, ztraceni v jejich vlastním světě, kde hudba stále hrála a kde mohla hrát navždy. Ponořili se do jimi vytvořeného světa a to, že hudba přestala hrát, si uvědomili teprve tehdy, když zůstali na parketu jako poslední. Fakt, že zpěvák oznámil krátkou přestávku, pouze prošel kolem nich, aniž by jej zaregistrovali. Po minutě si Cameron konečně uvědomila, že byli na parketě sami a také již drahnou chvíli nehrála hudba. Pomalu zvedla hlavu a znovu pohlédla do Johnových očí, jen aby spatřila jeho zasněný pohled. Stále se vznášel ve vysněném světě, někde za duhou nekonečné lásky, někde daleko s ní po svém boku.

"Johne?" zeptala se něžně a uviděla, jak se do oněch očí znovu pomalu navrátila poznávací schopnost. I tak mu ale trvalo další jednu nebo dvě sekundy, než si uvědomil, že na něj hledí dvě velká hnědá jezírka. Potřásl hlavou ve snaze pročistit svou mysl. "No? Copak?"

"Měli bychom se vrátit k našemu stolu. Píseň už skončila." řekla, očima však zůstala fixována na něm.

John měl pocit, jako by mu bylo ukradeno něco velmi drahocenného. Když se ale již plně při vědomí opět podíval do Cameroniných očí, usmál se jako v transu: "Jo, to bychom asi měli." Nato se k ní znenadání naklonil a začal ji hladově líbat.

Cameron jeho nečekaná reakce překvapila, pouhý zlomek sekundy jí však stačil na to, aby jeho dychtivý polibek opětovala. Do tohoto polibku vložila veškeré své emoce, veškerou touhu, všechno, co k Johnovi cítila a vzápětí měla pocit, jako by znovu odplouvala pryč a klouzala zpět do jejich soukromého světa.

Když polibek skončil, ještě několik dalších chvil si vyměňovali zasněné pohledy, a pak Cameron zašeptala: "Miluji tě Johne. Vždycky tě budu milovat."

"A já miluju tebe Cameron. Tebe a jenom tebe do konce veškerý existence." Johnova tichá odpověď byla pro Cameron tou nejkrásnější hudbou.

Přerušit kouzlo okamžiku nebylo tou nejjednodušší věcí, ale poté, co se jim to podařilo a vrátili se ke stolu, všimli si, že číšník již přinesl jejich objednané drinky. John odsunul židli od stolu jako pravý gentleman tak, aby se mohla Cameron snadno posadit. Ta jeho snahu ocenila vděčným úsměvem a tichým "Děkuji ti!" John se posadil na svou židli a tiše se zadíval do Cameroniných očí. Obdivoval, jak si přitáhla colu blíže k sobě a rty uchopila brčko, zatímco jej stále vázala svým pohledem a přemýšlel nad tím, jak neuvěřitelně roztomile nyní vypadala. Vzal do úst vlastní brčko a volnou rukou se natáhl k ní. Pouhou další vteřinu trvalo, než se jejich prsty vzájemně propletly.

Po několik minut prostě jen seděli zde v naprosté tichosti s propletenými prsty a něžně hladili jeden druhého. Jejich pohledy dávaly jasně najevo, co oba dva cítili, aniž by bylo třeba cokoliv říct, neboť se mezi nimi vznášelo nevyslovené porozumění.

Jakmile se Johnovi podařilo procitnout z okouzlení, laskavě se zeptal: "Cam, můžu se tě na něco zeptat?"

Cameron se na něj lehce zmateně podívala: "Jistě Johne, proč se mě ptáš na povolení k dotazu?"

John krátce pohlédl na jejich propletené prsty a vzdychl? "Je to celkem nepříjemná otázka." řekl a v jejích očích zahlédl náznak strachu. Nic neřekla, a tak se zhluboka nadechl a zeptal se: "Jednou jsi mi řekla, že mi někdy lžeš. I o důležitých věcech. Rád bych věděl proč. Proč mi lžeš?"

Cameron na okamžik uhnula pohledem a když se opět vrátila k němu, strach v jejích očích byl zcela nepřehlédnutelný. John si toho dobře všiml a aby ji uklidnil, urychleně dodal: "Jenom to chci prostě vědět Cam. Nechci, aby mezi námi bylo nějaký tajemství, protože tě moc miluju. Jestli mi nemůžeš odpovědět, prostě mi řekni, že to nemáš povolený."

Cameron se chvilkově ulevilo, že neměl v úmyslu mít jí za zlé to, co musela v minulosti dělat, a tak se podívala stranou, nato otevřela ústa k odpovědi a pohlédla mu přímo do očí.

"Mám od budoucího Johna rozkaz tajit před tebou některé věci. To už jsem ti pověděla. Říkal, že jsou zde některé věci, které bys neměl vědět, protože by příliš ovlivnily budoucnost." Odmlčela se a umožnila Johnovi, aby vyjádřil své námitky.

"Nemyslím si, že by takovej příkaz dával nějakej smysl. Když na to přijde...bojujeme za to, abychom předešli Dni zúčtování nebo ho aspoň posunuli a cokoliv, co mi můžeš sdělit, by v našem boji mohlo být důležitý."

Cameron porozuměla jeho úvaze a přikývla, zatímco se na něj dívala se zřetelnou prosbou, vepsanou do tmavých očí: "Johne, prosím pochop, že jsem měla své rozkazy. Ještě před několika dny jsem ani nevěděla, že mám možnost je přepsat." Její oči jej žádaly, aby pochopil, že byla nucena řídit se rozkazy a chtě nechtě mu musela lhát bez ohledu na to, jaké pocity to v ní vyvolávalo.

John cítil, jak mu její prosebný, téměř zničený pohled začínal lámat srdce a pevně stiskl její ruku: "Rozumím tomu beze zbytku a nezlobím se. Naopak jsem rád, že můžeš přepsat svoje omezení, který ti nadiktovalo moje budoucí já a že jsi samostatná sebeuvědomělá osobnost."

Cameronin strach zmizel a vděčně se na něj usmála: "Je tu ale i něco víc, co mě v minulosti nutilo uchýlit se ke lži." Udělala krátkou pauzu a když viděla, že jí John věnoval absolutní pozornost, pokračovala dále: "Nicméně tento rozkaz jsem porušila velmi brzy poté, co jsme se potkali. Bylo mi nařízeno, abych mezi nás dva nepouštěla žádné emoce."

Johnovy oči se rozšířily, když zalapal po dechu: "Cože? Kdo ti dal tenhle rozkaz? Budoucí já?"

"Ano, budoucí ty." Cameron hledala v oněch očích známky odmítavosti, nalezla však pouze hněv. Aniž by věděla jak, najednou ihned pochopila, že tento hněv nebyl mířený na ni, ale na budoucího Johna. "Říkal, že kdybych se do tebe zamilovala, učinilo by mě to neefektivním ochráncem. Pak také říkal, že pokud se do tebe zamiluji, mám se od tebe začít neprodleně držet dál a chránit tě z povzdálí bez toho, abys o tom věděl." Její oči se náhle zamlžily: "Já to ale nemohla udělat. Nemohla jsem tě opustit. Věděla jsem, že bych ti tím ublížila a představa, že bys byl kvůli mně smutný, byla nepřípustná. Prosím, věř mi!"

John natáhl k ní i druhou ruku a vzal obě její ruce do dlaní. Na budoucího Johna se nehněval, nýbrž byl přímo šílený vztekem. Jak mohl ten chladnokrevnej bastard chtít po Cameron něco takovýho? Ledaže...Náhle mu hlavou prolétla myšlenka a on řekl rozzlobeným hlasem: "Myslím, že už chápu, proč ti to nařídil. Beztak na mě žárlil." Dokončil větu a suše se zasmál: "To je divný, žárlit sám na sebe. Trochu strašidelný řekl bych!"

Cameron zmateně naklonila hlavu a pokoušela se porozumět jeho slovům. Tento názor tak úplně nesdílela, ovšem některé činy budoucího Johna zničehonic začaly dávat smysl, když se zamyslela nad tím, co John právě řekl. Tehdy tomu nemohla rozumět, ale když nyní zvážila fakt, že možná nechtěl, aby se dávala dohromady s tímto Johnem, neboť ji chtěl mít sám pro sebe, ačkoliv si to ze strachu odmítl přiznat, zdálo se to všechno najednou celkem logické. "Já to nechápu. Proč by měl žárlit na tebe...sebe? Proč by neměl chtít, aby jeho mladší já bylo šťastné? Nemohl mě mít jenom pro sebe, jelikož věděl, že se nevrátím."

John vyděšeně potřásl hlavou. "Určitě?"

Cameronina opět provedla nebezpečný náklon hlavy a zamyslela se nad Johnovou připomínkou. Náhle jí všechno došlo a bezděčně zalapala po dechu: "Dal mi rozkaz, abych odevzdala svůj čip..." Nejspíše poprvé jí došla slova. Nyní už všemu rozuměla. Budoucí John očekával, že se vrátí zpět na svém čipu. Vytvořit nové tělo pro čip by v budoucnosti už nebylo tak těžké. A poté by ji mohl mít jen a jen pro sebe.S hrůzou očích se podívala na Johna.

John uviděl, jak se jí na tváři vykreslily odpovídající emoce a svítající poznání a přikývl. Tohle moje budoucí já bylo pěknej hajzl s kusem ledu místo srdce. Můžu jenom doufat, že já sám se jím nestanu. "Ale jako jistej si tím nejsem. Je to jenom taková myšlenka, možná správná, možná úplně vadná. Ale upřímně řečeno je mi to úplně jedno. Důležitý je jedině to, že jsme oba tady a stojíme si za naší láskou. Fakt doufám, že nebudu jako on." Nato se nesměle zašklebil a objasnil svá slova: "Tím myslím po emocionální stránce. Jinak samozřejmě doufám, že se stanu takovým vůdcem, jakým byl on." Jemně ji pohladil palci po rukách: "Dokud ale budu mít tebe, tak jsem si jistej, že nebudu jako on, hvězdičko moje."

Cameroniny oči začaly nebezpečně vlhnout. John se na ni díval, jako by byla jeho hvězdou, jež mu ukazuje správnou cestu. V tomto okamžiku se zapřísáhla, že jej nikdy neopustí a udělá vše, co bude třeba, aby z něj udělala velkého vůdce, avšak zároveň aby zůstal člověkem, JEJÍM Johnem a udělá cokoliv, aby jej učinila šŤastným.

John si všiml Cameroniných vlhkých zářivých očí a zvedl její ruce do vzduchu. Pomalu, jeden po druhém, zulíbal její prsty. Když skončil znovu jí pohlédl do očí a uviděl, jak první slza započala svou pouť dolů po líci. "Teď už v tom mám konečně jasno. Nezlobím se na tebe Cam. Teď vidím, že to já jsem byl ten největší trouba, protože jsem ti nedůvěřoval."

Cameron zničehonic pocítila, jak se jí podivně sevřelo hrdlo a zavzlykala: "Johne, přísahám, že už ti nikdy nebudu znovu lhát. Nechci mít před tebou žádná tajemství." řekla a z očí jí začaly volně padat slzy.

Johnův krk se zúžil také, když uviděl její obličej, potřísněný slzami. V tomto momentu vypadala krásnější, než kdy dříve. Její makeup nadělal na vlhkých tvářích hrozný nepořádek, ramena měla pokleslá a přece vypadala jako anděl, který sestoupil na Zemi, aby ho chránil, vedl jej a ukázal mu, co je to láska. Vzal ubrousek a něžně jí utřel tváře. Její oči následovaly každý pohyb jeho obličeje a i když skončil, stále se na něj dívala s emocí, kterou bylo možné dokonce i v lidských očích vídat jen výjimečně. Nahnul se přes stůl a jemně ji políbil. Rty měla ještě měkčí než obvykle a mírná vlhkost a slanost slz způsobila, že jakkoliv této slečně dále odolávat se pro něj stalo nemožným. V tomto okamžiku ji chtěl více než kdykoliv předtím. Chtěl ji úplně celou. Z Cameroniného pohledu vyčetl, že nebyl sám, a tak jen zašeptal chraplavým hlasem: "Pojďme do našeho pokoje. Chci se s tebou milovat."

Cameron pocítila touhu kompletně se mu odevzdat a pouze přikývla, zatímco očima propalovala otvory do jeho duše. Ve vteřině vstala a čekala na Johna, který právě podepsal účtenku za drinky a hbitě se zvedl, aby ji mohl vzít za ruku.

Cesta do jejich pokoje se zdála být nekonečně dlouhou. Jistě, každých deset stop ji přerušili zastávkou pro líbání a ve výtahu téměř promeškali správné podlaží, tak moc byli zabráni do vlastních emocí.

Když vstoupili do pokoje, John cítil, jak se mu třesou ruce a ve chvíli, kdy vedl Cameron k posteli, pocítil, jak jeho touha roste do téměř nesnesitelné výše. Zlehka ji objal a musel se krotit, aby se na ni pod náporem veškeré touhy nevrhl jako divoké zvíře. Ačkoliv okrajovou částí své mysli sotva registroval okolní dění, potěšilo jej, že Cameron na jeho vášeň odpovídala stejně ohnivým způsobem. Pomalu ji položil na postel a líbal její již trochu oteklé rty. Nato se jeho rty zatoulaly ke krku a dále k ramenům, zatímco jeho ruce pomalu a šetrně odmotaly šálu a posunuly ramínka jejích šatů na stranu. Jemně se za pomoci rtů vydal k rameni a pokračoval dále po ruce, až dosáhl dlaně. Zde se zastavil a podíval se do očí slečny, jež na něj hleděla s neskrývanou touhou a s rukou přitisknutou k jeho tváři mu palcem pomalu přejížděla přes rty.

Záhy se ale vrátil ke klíční kosti a pomalu, kousek po kousku, se přesouval dolů až k místu, kde začínaly šaty. Pomalu je stáhl o něco níže a zaslechl téměř neslyšitelné zasténání, jež uniklo z Cameroniných rtů. Své prsty mu vpletla do vlasů a tlačila jeho hlavu ještě níže až k nejcitlivějšímu bodu jejího těla. John se znenadání zvedl a spěšně si přetáhl tričko přes hlavu. Na pomalé svlékání nebyl čas. Poté, co je hodil na zem, zaměřil se na Cameroniny oči, jež na něj hleděly, a cítil, jak se její ruce potulovaly po jeho nahé hrudi a zažehnuly plamen na každém místě, kterého se dotkly. Rychle si sundal i kalhoty a zůstal tak pouze v trenýrkách. Cameron pozorovala každý pohyb, zatímco pomocí dlaní pokračovala v prozkoumávání jeho těla.

Nato se John přemístil k Cameroniným nohám a jemně jí sejmul boty, jednu po druhé. Poté ji začal líbat na prsty a dále zanechával polibky po celé délce levé nohy, dokud se nedostal nad koleno. Znovu se obrátil čelem k ní, zvedl ji a natáhl se pro zip na šatech. V daném okamžiku náhle ucítil, jak se do něj vkrádá nervozita. Toto bylo pro něj zcela nezmapované území, něco, s čím se nikdy dříve nesetkal a co si předtím ani nezkoušel představit. Ještě nikdy neměl co do činění se svlékáním dívky a když se pokoušel rozepnout zip, znatelně se mu třásly ruce. Po několika neúspěšných pokusech Cameron konečně přispěla svou pomocnou rukou a snadno šaty rozepnula, zatímco jej hladově líbala a usmívala se mezi polibky. Pokrčila ruce, aby je osvobodila ze šatů, které jí spadly až k pasu a ukázaly, že Cameron očividně považovala podprsenku pouze za volitelný doplněk. Johnův zrak spočinul na malém, perfektním poprsí a ztěžka polknul. Podařilo se mu však znovu koncentrovat na její šaty, které jí přetáhl přes nohy, čímž odhalil červené krajkové kalhotky. Přímý pohled na Cameronino téměř nahé tělo, obraz ryzí dokonalosti, jej přinutilo zalapat po dechu a vzít si chviličku na to, aby mohl obdivovat božské tělo své milované, ležící na posteli a čekající, až se s ní začne milovat.

Jestli někdy měl nějaké problémy s tím, že byla kyborgem nebo jestli měl i nějaké jiné podobné myšlenky, to vše nyní bylo pryč, zmizelé a zapomenuté, pohřbené pod tunami emocí. Naplno se poddal této lásce bez jakýchkoliv výhrad. Líbat Cameronino tělo a cítit její rty všude na svém vlastním bylo daleko za čímkoliv, o čem kdy reálně uvažoval.

Oba byli trochu nejistí v otázce, jak by měli pokračovat. Plaché, avšak hladové instinkty převládly nad Johnovou nerozhodností a postaraly se o prozkoumávání všeho, co Cameron ve fyzickém slova smyslu nabízela. Cameron netušila, proč reagovala takto zvláštně přirozeným způsobem. Záměrně vypnula svůj HUD, aby se vyhnula používání některých infiltračních podprogramů. Nechala pouze své pocity, aby ji vedly a odpovídaly na Johnovu touhu.

Nesmělost brzy udělala místo pro odvahu a chvíle, během které oba konečně splynuli v jedno tělo, byla chvílí, na kterou John ani Cameron nikdy nezapomenou. Jejich poprvé, jejich první společná chvíle. A byla to ta nejemocionálnější chvíle v jejich životě, jež jim slíbila světlejší budoucnost, bez ohledu na blížící se hrozbu Dne zúčtování.

Johnovy a Cameroniny vášnivé vzdechy promlouvaly za jejich vzájemnou lásku, která se před pouhými několika dny zdála nemožná, zakázaná a snad i perverzní. Nakonec však překročili i poslední hranici a oba věděli, že toho nebudou litovat. Nikdy!

Poté, co se John uvolnil a znovu získal zpět ztracený dech, láskyplně pohladil Cameron po vlasech a všiml si, že se na něj dívala svýma jasnýma, zvědavýma a milujícíma očima. Tehdy mu došlo, že vlastně neměl tušení, co konkrétně pro ni tento prožitek znamenal, a tak se trochu nejistě zeptal: "Cam, znamená tohle pro tebe vůbec něco? Cítíš něco jako tak?"

Cameronin zrak byl nějakým způsobem vzdálený, jako by byl unášen do jiného světa, zatímco jednou rukou načechrávala jeho vlasy. Už si pomyslel, že mu nejspíš neodpoví, když se pohledem opět zaměřila na něj: "Cítím všechno Johne. Sice to necítím tak jako ty, ale je to pro mě naprosto skutečné. Moc jsem si to užila a stejně tak moc bych chtěla, abychom si to zopakovali."

"Myslíš hned teď?" Johnovy oči se rozšířily překvapením.

Cameron se na něj uličnicky zazubila: "Pouze v případě, že na to ještě máš, miláčku."

Johnovu tvář zaplavil poťouchlý úšklebek: "Já ti ukážu, jak na to ještě mám!" Skočil na ni a zaslechl to nejtišší překvapené a potěšené zajíknutí, jež uniklo z jejích rtů.

30

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 30 - Je tohle opravdu moje Cameron?

John ospale zívl a nepříliš úspěšně se pokoušel odlepit od sebe oční víčka. Ospalost pomalu začala uvolňovat místo bdělosti a s tímto novým pocitem se mu začala též vyjasňovat mysl. Něčí noha ležela přes jeho vlastní, paže odpočívala na jeho hrudi a stejně tak něčí hlava ležela na horní části hrudníku. Cítil lechtání jemných vlasů, rozprostřených na jeho hrudi a ramenou. Vzpomínky na to, co se stalo před pouhými několika hodinami, jej okamžitě dokonale probudily.

Prudce otevřel oči a podíval se dolů na osobu, ležící jen tak napůl přes něj, čímž se ujistil, že to vše nebyl pouhý sen. První věc, kterou jeho oči zaznamenaly, byla štíhlá noha, položená na jeho stehnech. Během cesty vzhůru uviděly také paži, ležící napříč jeho hrudí, a nakonec spatřily vodopád hustých kaštanových vlasů, jež téměř dokonale ukrývaly jejich vlastníka.

Nebyl to sen! pomyslel si s úlevou. Překonání poslední překážky během uplynulé noci vypadalo téměř jako sen a on se potřeboval ujistit, že všechno bylo naprosto skutečné. Jeho dlaň, nečinně ležící podél těla, se pomalu přiblížila k hlavě jeho milované a jemně ji pohladila po vlasech. Jakmile se jí dotkl, Cameron se pohnula a vzhlédla k němu zamilovanýma očima.

John se na ni usmál: "Ahoj zlato."

Ona úsměv s jiskřivým pohledem opětovala. "Ahoj Johne." Pomocí vlastní ruky začala na jeho hrudníku opisovat kruhy a mírně naklonila hlavu aby mohla sledovat pohyby svých prstů.

Znenadání John nevěděl, co říct. Včera se s Cameron miloval. Tedy technicky vzato to bylo už dnes, kdo by se ale v takových chvílích díval na hodiny? Poprvé v životě strávil noc se ženou. Tedy opět technicky vzato byla kyborg a ne lidská žena, kdo by se ale zabýval tak bezvýznamnými detaily? Usilovně přemýšlel, jak jí říct, jak moc to pro něj znamená, jak moc ji miluje a jak moc po ní touží. Čím usilovněji o tom však přemýšlel, tím více byl zmatený.

Než ale mohlo jeho úplné zmatení pokazit tuto chvíli, byl doslova zachráněn Cameron. "Jak se ti spalo Johne?"

Ulevilo se mu, že prolomila ticho a zazubil se: "Nikdy se mi nespalo líp. Samozřejmě až na to malý přerušení." Jeho úsměv nabyl uličnického rázu, načež přitáhl její hlavu k sobě a políbil ji.

"Vlastně to byla tři přerušení." dodala Cameron poté, co se jejich rty oddělily, aby se ihned spojily v dalším polibku.

"Jo, ale kdo by to počítal." uculoval se John. Ach bože, ty její rty jsou tak děsně návykový! Jednoduše se jí nemůžu nabažit.

"Třeba já." Cameron mrknula a podepřela se jedním loktem. Pak ale náhle zvážněla. "Johne? Co se týče faktu, že jsme spolu měli sex...Mění to mezi námi něco?"

"Tak určitě!" odpověděl John důrazně, Cameronina tvář však překvapivě nabyla skleslého výrazu. Beztak to pochopila úplně špatně! Na to, že jde o tak pokročilou umělou inteligenci, dokáže někdy být hrozně pomalá. Jakmile mu ale tato myšlenka probleskla hlavou, ihned se za ni zastyděl. Přece nemůže vědět všechno o lidským bytí. Ještě pořád se učí. Rychle tedy uvedl věci na pravou míru: "Všechno se tím mění ve smyslu, že teď jsou z nás milenci se vším všudy. Vidím to tak, že jsme právě mezi sebou vytvořili životní pouto, no nemám pravdu? Kromě toho: neměli jsme sex...my jsme se milovali!"

Cameron opravdu vůbec neporozuměla Johnově úvodní odpovědi a měla strach, že to znamenalo konec vztahu. Nejspíš se příliš často dívala na televizi a filmy, čímž nabyla dojmu, že muž po sexu se ženou obvykle uteče jako v nejhorších filmech. Dodatečné vysvětlení ji však uklidnilo a v téže chvíli zahanbilo, že Johna v duchu připodobňovala k mužům ze smyšlených filmů. Poté se zamyslela nad Johnovými posledními slovy a tvář jí zazářila úsměvem: "Copak je mezi sexem a milováním nějaký rozdíl?" O tomto rozdílu sice měla určitou představu, chtěla ovšem vědět, zda bylo Johnovo hledisko stejné.

Johnův úsměv se rozšířil: "To je obrovskej rozdíl. Sex je prostě jenom fyzická aktivita, zatímco milování znamená, že nejsme spojení jenom fyzicky, ale taky, a to hlavně, emocionálně. Milovat se můžou jenom ti, co jsou zamilovaní."

Tato slova pouze potvrdila její domněnku, a tak zareagovala šťastným úsměvem. Pak ale zničehonic vstala a zatahala jej za ruku: "Tak pojď, musíme vstávat. Už mě napadlo, co bychom dnes mohli dělat." řekla se zlomyslným úšklebkem.

"Co jsi zas prosímtě vymyslela?" John trochu odporoval a nechal Cameron, aby jej bez námahy posadila.

"To ti neřeknu." zakřenila se Cameron.

"Hej, neřekli jsme si náhodou, že před sebou nebudeme mít žádný tajemství? Žádný lži?" John se snažil vypadal rozmrzele, avšak zoufale pohořel.

"Ano. Říkala jsem, že ti nebudu lhát. Teď pro tebe ale chystám překvapení, takže to v podstatě žádné lhaní není. Mé znalosti říkají, že jde o takzvanou milosrdnou lež." vysvětlovala Cameron trpělivě.

John nevěřícně zavrtěl hlavou: "Ani by mě nenapadlo, že víš, co je milosrdná lež."

"Nevěděla jsem to až do dnešní noci." přiznala Cameron. "Když jsem se ale rozhodla tě překvapit, měla jsem obavy, že ti budu muset lhát, tak jsem trošku zapátrala a našla si, jak tě překvapit, aniž bych ti řekla, o jaké překvapení se bude jednat. Nebyl to špatný nápad?" zazněla náhle ustaraně.

John ji objal a políbil na krk: "Ne Cameron, je to jedině správně. Plně ti důvěřuju." Nějak měl znovu nutkání ji opět ubezpečit.

Cameronina tvář se rozzářila oslnivou krásou. Bez jakýchkoliv dalších slov vstala a Johna vytáhla s sebou: "Opravdu musíme vstát. Všichni ostatní už budou za deset minut snídat."

John se nechal vytáhnout na nohy a povzdechl si: "Fakt musíme? Radši bych zůstal v posteli." Lišácky se zašklebil. "S tebou."

Cameron předstírala ohromený pohled, selhala však právě tak, jako John, když se před malou chvílí pokoušel vypadat rozmrzele. V jeho očích uviděla, že jejímu výrazu nevěřil, a tak se jen pousmála: "Mně by se to taky líbilo. To bych tě pak ale nemohla překvapit."

John se uchechtl: "Věř mi, v posteli mě taky můžeš překvapit. Aspoň teda před pár hodinami se ti to povedlo."

Znenadání se Cameroniny líce zalily růžovým odstínem, což způsobilo, že John překvapeně zalapal po dechu: "Cameron! Ty se červenáš? Proč?"

Cameron se dotknula tváří a ucítila teplo: "Jestli mi paměť dobře slouží - a když jsem ji prověřovala naposledy, tak sloužila - tak jsme si už vyjasnili, proč se červenám." Odmlčela se, jako by si potřebovala něco nechat projít hlavou: "Prostě jsem byla na rozpacích a zčervenala."

John potřásl hlavou a usmál se: "No jo, holt už jsi víc člověk, než stroj, to je jasný."

----------

Když vstoupili do jídelny, všimli si, že Sarah a Derek zde ještě nebyli. Cameron odtáhla Johna ke stejnému stolu, který obsazovali každé ráno. John se zakřenil: "Ty máš tenhle stůl fakt ráda co?"

Cameron na něj pohlédla s lehce zmateným výrazem: "Ano, z hlediska kontroly celé místnosti je situován ze všech nejlépe." Pak ale zjemnila tón hlasu: "A taky je odtud překrásný výhled na hory."

Dali se do jídla, chvíli nato se ale již dostavili také Sarah s Derekem a posadili se u sousedního stolu. Během snídaně toho moc nenamluvili a poté, co skončili, jim Cameron oznámila, že by si měli jít sednout do baru a probrat plány na tento den. Derek se na ni díval s pobaveným úsměvem. Nijak zvlášť nevěřil tomu, že by jim stroj chtěl něco sdělit. Sarah nevykazovala žádnou viditelnou reakci, pak si ale náhle uvědomila, že již začala Cameron považovat spíše za osobu než za stroj. Stroj by nikdy nechtěl s lidmi o něčem diskutovat. A přesto se zdálo, že právě tohle TENTO stroj chtěl. Když John uviděl reakci jeho strýce, hrdě se usmál a dokonce četl myšlenky i své matce, která se je celkem usilovně pokoušela skrýt.

----------

Vešli do baru a uviděli Tima a Andreu, kteří zde na ně už čekali. Připojili se k nim a John se obrátil k Cameron: "No, říkala jsi, že máš pro nás nějaký překvápko. Mohla bys nám tedy sdělit, co jsi vymyslela?"

Cameron přikývla a přejela pohledem přes všechny přítomné. Viděla mírně zmateného Dereka a přátelsky se usmívajícího Tima a Andreu. Když se ale podívala do Sářiných očí, spatřila něco, co ji téměř šokovalo. Sarah se na ni dívala s neskrývaným zájmem a v jejím pohledu nebyla ani stopa po znechucení. Kdyby ji Cameron neznala lépe, mohla by říct, že se na ni Sarah dívala tak, jako se matka dívá na svou dceru. Nebo aspoň nevlastní dceru. Znenadání pocítila hrdost, že dokázala přesvědčit Sarah Connorovou o tom, že nebyla pouhým bezduchým strojem. Její rty se roztáhly do nepatrného pyšného úsměvu a ona začala povídat: "Myslím, že dnes bychom měli zkusit něco nového. Zkusili jsme si snowboardování, sáňkování a plavání. Ráda bych si vyzkoušela také bruslení." Ztichla a sledovala reakce ostatních. Dle očekávání Derek nevypadal přesvědčeně, Andrea a Tim dychtili po této aktivitě též, John ji pouze zamilovaně pozoroval a Sarah...inu, Sarah vypadala trošku popleteně, bylo však jasné, že ji tento nápad lákal. Usmála se a pokusila se podpořit její návrh: "Bylo by to pro nás užitečné kvůli otestování a zlepšení naší rovnováhy. Bruslení ke jeden ze sportů, které vyžadují perfektní koordinaci celého těla. V určitých situacích by nám to mohlo přijít velice vhod." Rozhlédla se po ostatních: "A taky je to sranda!"

John přikývl: "Fajn návrh Cameron. Fakt bychom mohli vypilovat pár dalších dovedností." Uchopil její ruku a jemně ji stiskl.

Andrea a Tim nepotřebovali další přesvědčování a jednoznačně potvrdili svou účast.

Sarah byla více méně přesvědčena také a když se podívala na Dereka, byla si už naprosto jistá, že to byl dobrý nápad. I kdyby zde nebyly žádné jiné důvody, tak i jen pouhý fakt, že mu tato aktivita byla na obtíž, ji přesvědčil se vším všudy. Udeřila jej do ramene: "Nedívej se tak šíleně skepticky Reese! Však ti to nic neudělá, když to zkusíš."

Derek se od ní odtáhl, masíroval si rameno a s otráveným výrazem odpověděl: "Fajn! To mě musíš mlátit, abys mě překecala? Stačí to prostě říct, nemusíš nutně používat fyzické násilí!"

"Ale ne, děťátko to bolí." posmívala se Sarah dětským hlasem a chystala se jej uhodit znovu. Než však mohla svůj záměr zrealizovat, Derek na obranu zdvihl ruce: "Tak jo, tak jo! Jdu do toho!"

Sarah se na něj drze ušklíbla a otočila se k ostatním: "Takže jdeme všichni. A teď...běžte a nachystejte se. Sejdeme se tu za dvacet minut!"

John zasalutoval: "Madam, ano madam."

Sarah jej plácla po ruce a výhrůžně na něj pohlédla: "Neutahuj si ze mě Johne!"

Cameronin prázdný obličej se náhle objevil přímo před Sarah a přiměl ji trochu couvnout. "Nikomu nedovolím, aby ubližoval mému Johnovi."

Když Sarah uviděla onu bezvýraznou tvář jejich terminátora, měla zničehonic pocit, jako by se vrátila o několik měsíců do minulosti. To už jsem opravdu zapomněla, že je vlastně stroj? Terminátor?

Než však mohla pokračovat, Cameron se začala křenit a do očí se jí vrátilo teplo: "Zase jsem tě napálila!" Nato se kyborgská dívka otočila k Johnovi a pyšně se na něj usmála.

"Nemyslím si, že by moje máma takový vtípky ocenila." John se snažil Cameron vysvětlit, že to nejspíš se svým smyslem pro humor poněkud přehnala. Když ale spatřil její pokleslý výraz, vzal ji za ruce: "Já ale jo!"

Cameron se na něj opět usmála a cítila se doceněna. To, co si o ní mysleli ostatní, ji příliš nezajímalo, záleželo pouze na názoru Johna. A přece ji překvapilo, že si začínala přát, aby ji akceptovali i ostatní lidé. Něco, o čem by obyčejný terminátor nikdy ani neuvažoval, se pro ni začalo stávat čím dál tím důležitější. Možná má John skutečně pravdu. Snad jsem doopravdy jiná.

Sarah nad Cameroniným pokusem o vtipkování zavrtěla hlavou. Nijak zvlášť nevěřila tomu, že se terminátor v první řadě pokoušel o vtip. Možná že všichni ostatní byli vytvořeni tak, aby bez výjimky lpěli na vlastní logice, avšak tento se od nich rozhodně lišil. Nepochybně!

----------

Za dvacet minut se všichni shromáždili u hotelového východu. John nemohl od Cameron odtrhnout oči. Zvolila si opravdový dívčí outfit, který neobyčejně zvýraznil křivky jejího těla. Nechápu, jak se jí podařilo nacpat do svýho batohu tolik všelijakýho oblečení. Jako by jí to zabalil stroj. Aha jo vlastně...

Cesta k bruslařské hale jim zabrala patnáct minut a po celou tuto dobu John nemohl přestat přemýšlet nad tím, co se stalo minulou noc. Náhle si uvědomil, že litoval pouze jediné věci: Že to neudělal už dříve. Zalitoval, že si takovou dobu udržoval od Cameron jistý odstup. Pak si ale připomněl, kdy se začala měnit a při pomyšlení na poslední noc se mimoděk zachvěl.

Toto zachvění přirozeně neuniklo Cameron, neboť jej držela za ruku a tiskla se k jeho tělu. "Děje se něco Johne?"

Ustaraný hlas pronikl Johnovou myslí, načež se konejšivě usmál: "Ne Cam, všechno je v pohodě. Zrovna jsem vzpomínal na tu noc, však víš...když se věci mezi námi změnily k lepšímu." (Pozn. viz. prequel)

Cameron ihned pochopila, o čem mluvil a přikývla: "Ano, vzpomínám si. Nebylo to příjemné, ale kompletně to změnilo náš vztah. Nelituji toho."

"Ani já. Ačkoliv jsem byl tehdy vyděšenej k smrti." řekl John a obdařil ji zamilovaným úsměvem.

----------

V domku vedle vstupu do haly si vypůjčili brusle a poté, co si je na okraji ledové plochy nazuli, pomalu, velice pomalu a opatrně se pokusili o první krůčky na kluzkém povrchu. Cameron si byla pochopitelně jistá, že bruslení zvládne velice rychle. Konec konců, naučila se rychle téměř cokoliv. Zatímco John spal, ona během uplynulé noci sledovala v televizi nějaké krasobruslení a přemýšlela, jak by mohla využít svých nevídaných fyzických schopností, obzvlášť její nepřekonatelnou baletní rovnováhu. V jejích očích se bruslení jevilo jako kombinace tance, baletu a mimořádné kontroly nad tělem. Nějakým způsobem jí to připomínalo balet, a tak se v dané chvíli rozhodla, že by si to ráda zkusila. Nyní tedy byla zde, s bruslemi na nohou, na ledu a připravena přede všemi demonstrovat své dokonalé tělesné dispozice.

Na kluzišti se nacházelo pouze několik málo lidí, většina z nich se pokoušela udržet na bruslích a raději klouzala podél oválného okraje.

Cameron vstoupila na led jako první. Opatrně všechno otestovala, vypočítala pro své tělo nejlepší pozici, zahrnula také případné nerovnosti a jakýkoliv další faktor, který by ji mohl ovlivnit během bruslení. Pomalu obkroužila oválnou plochu a shromáždila tak dostatek dat, aby mohla vyplnit mezery ve vlastních výpočtech. Druhé kolo proběhlo mnohem lépe a při třetím okruhu již klouzala po ledu jako profesionální bruslař.

Další na řadě byl John, aby zkusil štěstí. První věc, kterou udělal, jakmile vkročil na led, bylo chycení se okraje kluziště, aby zabránil okamžitému pádu. Potichu proklínal kluzký povrch a podivoval se nad tím, jak se jeho nohy zničehonic proměnily v želé a jak nad nimi neměl absolutně žádnou moc. Po chvíli dostal své třesoucí se nohy pod kontrolu, jakž takž se napřímil a s rukama stále svírajícíma mantinel se snažil klouzat podél okraje. Byl natolik zaneprázdněný sám sebou, že se úplně zapomněl podívat, jak si vedla Cameron. Oči měl upřené na led ve vzdálenosti několika palců před bruslemi a s tím, jak pokračoval podél mantinelu, začínal být stále sebevědomější. S každou další vteřinou se cítil lépe a lépe a poté, co urazil polovinu okruhu, odvážil se pustit okraje a stát na bruslích bez jakékoliv opory. Podařilo se mu doputovat až ke startovnímu bodu, aniž by upadl a hrdě se zazubil na ostatní, kteří stále ještě váhali. Náhlý zvuk někoho, zastavujícího naproti němu, jej na chvilku vyrušil a nohy mu začaly opět podkluzovat. Bezmocně zamával rukama a v dalším okamžiku již viděl sám sebe, jak leží na tvrdém ledu. Než však upadl, dvě malé ruce jej chytily za paže a udržely ho ve vzpřímené poloze. Oddechl si a pohlédl do Cameroniných ustaraných očí.

"Promiň Johne. Jsi v pořádku?" zeptala se provinile, zatímco jej pečlivě zkoumala.

"Za co se omlouváš? Zachránilas můj zadek před bolestivým seznámením s ledem, respektive jsi zachránila mě jako takovýho. Už zase."

"Je to má vina, že jsi skoro spadl. Vylekala jsem tě prudkým zastavením přímo před tebou." Cameron stále nebyla přesvědčena.

"Cože? To si snad děláš srandu ne? Kdybych se ještě trochu usilovněji soustředil na svoje mizerný bruslařský dovednosti, tak bych si ani ničeho neobvyklýho nevšiml. Nic špatnýho jsi neudělala." John mírně zvyšoval hlas ve snaze přesvědčit Cameron o tom, že nepochybila.

Zdálo se, že Cameron konečně pochopila, že to nebyla její vina, s úlevou se tedy pousmála a opatrně Johna pustila: "Tak hlavně nespadni!" Pozpátku kolem něj obkroužila malé kolečko, pohled z něj ale nespustila. Když se vrátila do výchozí pozice naproti němu, uviděla jeho obdivný výraz a spokojeně se usmála. Pak sáhla po jeho ruce: "Pojď. Já ti pomůžu."

Johna zarazila její ladnost a naprostá kontrola nad vlastními pohyby. Připadala mu jako velká kočka, plynule tančící napříč kluzištěm. Vzpomněl si, jak sledoval v televizi nějaké krasobruslaře, avšak přísahal by, že Cameron byla už teď lepší, než kdokoliv, koho viděl na Olympijských hrách. "Cam, ty jsi fakt neuvěřitelná. Jsi...jsi..." Zničehonic ztratil řeč, neschopný správně vyjádřit své pocity, a tak se beze slova nechal vést ke středu ledové plochy.

Mezitím se i ostatním podařilo překonat strach a prošli úzkými vrátky skrze mantinel na plochu kluziště. Jejich prvotní počínání se velmi podobalo Johnovým začátkům a brzy tak bylo možné vidět trénink čtyř jednotlivců, opírajících se o mantinel a dávajících větší pozor na své nohy než na ostatní kolem sebe. Sarah šla jako první, následovaná Derekem, Tim s Andreou pak fungovali jako zadní světla. John a Cameron, nyní stojící uprostřed kruhu, který byl nakreslen ve středu kluziště, se s úsměvem dívali na malé procesí. "Myslíš, že spadnou?" zeptal se John Cameron, zatímco se ze všech sil snažil zachovat na ledu stabilitu. Kdyby však nebylo její ruky, která jej držela za paži, pravděpodobně by už dávno ležel roztažený na zmrzlém povrchu.

Cameron si prohlédla čtveřici lidí, pomalu postupujících podél okraje a potřásla hlavou: "Podle mých výpočtů je zde 85% šance, že dojde k nehodě ještě před dokončením prvního okruhu."

"85%? To je slušná pravděpodobnost. Možná bychom měli počkat a dívat se, jestli se to fakt stane." John se zašklebil a pohlédl se na Cameron, jež se stále kriticky dívala na pomalu se pohybující skupinku.

Než však mohla Cameron odpovědět, očekávané se stalo skutečným. Tim očividně získal příliš velké sebevědomí a výrazně zrychlil, nicméně zapomněl, že Derek byl pouze několik stop před ním. Jelikož se díval dolů, dočista mu uniklo, že vzdálenost mezi nimi zmizela a teprve na poslední chvíli si všiml, že před ním někdo je. Na nějakou reakci však bylo příliš pozdě. Narazil do Dereka, odrazil se od něj a přistál přímo na zadku. A protože se Andrea klouzala jen kousek za ním, podrazil jí nohy a ona s hlasitým žuchnutím a též hlasitým zaklením dopadla na záda.

Její zvučné klení ovšem bylo pouze jemným šepotem ve srovnání s nadávkami, které vyšlehly z Derekových úst. Ucítil, jak do něj někdo narazil, což jej postrčilo vpřed, načež začal bezmocně mávat rukama v marné snaze o znovuzískání rovnováhy. Místo aby se pevně chytil mantinelu, pokračoval v jízdě a nyní máchal rukama ve vzduchu, docílil však pouze toho, že najel do Sarah před ním. Jakmile jí vrazil do ramene, klopýtla a připadala si jako poleno, zasažené Derekovým padajícím tělem. Rozvalil se přes ni a zaklel jako dlaždič. Po úvodním šoku Sarah získala zpět vyražený dech a začala Derekovi konkurovat v nadávkách.

John stál uprostřed kluziště s rukama opřenýma o kolena a pokoušel se zůstat ve vertikální pozici, zatímco se smál výjevu před ním. Byli zde čtyři lidé, jež leželi na ledě a za pomoci hlasitého nadávání obviňovali jeden druhého ze zodpovědnosti za jejich hromadný pád, přičemž se snažili nějak vyškrábat zpátky na nohy. Otočil se k Cameron a zjistil, že se touto scénkou baví úplně stejně. "Vidím to tak, že 85% byl ještě celkem střídmej odhad co?"

Cameron obrátila svůj pohled k němu: "Ne. Odhad byl správný. Jen se to stalo dříve, než jsem očekávala."

Po chvíli se padlé čtveřici rádoby bruslařů konečně podařilo vstát a uklidnit se. Během následující hodiny všichni dělali maximum pro to, aby tento nový sport nějakým způsobem zvládli, některým se to však podařilo lépe než jiným, například Derekovi, který se za tu dobu příliš nezlepšil. John byl nyní schopen celkem slušně bruslit a byl na sebe pyšný. Nemohl však přestat obdivovat Cameron, která již dělala všechno, co dělávají profesionální krasobruslaři. Po několika sériích všemožných skoků se rozjela k němu, zastavila a předvedla překrásnou piruetu. Tentokrát však udělala i něco, co John nikdy předtím neviděl. Začala se točit a jakmile dosáhla správné rotace, horní polovinu těla ohnula vzad, pozvedla za zády pravou nohu a uchopila ji za čepel brusle. Zvedla ji nad hlavu a celou dobu se točila takovou rychlostí, že její vlasy připomínaly rozevřený vějíř.

John byl touto podívanou naprosto uchvácen a čelist mu poklesla, aniž by si toho všiml. Civěl na otáčející se postavu, jež měla vysoko nad hlavu zvednutou pravou nohu, kterou držela pouze jednou rukou, zatímco druhou měla stále před sebou a nyní ji měla přiloženou k hrudi. Když nakonec pustila svou nohu, perfektně zakončila otočku a pohlédla mu přímo do očí, začal tleskat, aniž by si byl nějak zvlášť vědom svého počínání.

"Cam, to bylo... to bylo skvělý, krásný, neuvěřitelný! Kde ses to naučila?" Na tváři se mu jasně zrcadlil obdiv.

Cameron se hrdě usmála a doklouzala k němu, aby jej mohla uchopit za ruce: "Minulou noc jsem to viděla v televizi. Jmenuje se to Biellmanova pirueta." řekla a zamrkala: "Takže si myslíš, že to bylo krásné?"

John polkl: "Víc než to. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl." Zvedl její ruce a políbil je. "Říkal jsem ti teď někdy, že tě miluju?"

Cameron se usmála a naklonila hlavu: "Van Morrison, 1989, Avalon Sunset."

John vytřeštil oči: "Co prosím? Nebo když to řeknu krátce: CO?"

Cameronina hlava se naklonila ještě více: "Právě jsi řekl název jeho písně." (Pozn. Have I told you lately that I love you?") Uličnicky se zašklebila: "Ano, to, že mě miluješ, jsi mi naposledy řekl před 11 minutami a 25 vteřinami."

John znovu posbíral své rozsypané myšlenky: "Co už." Naklonil se nad ni a políbil ji. "Miluju tě!"

Cameron otevřela oči, které během líbání zavřela: "A já miluji tebe." Nato si všimla Dereka, který se s maximální opatrností snažil přebruslit kluziště z jedné strany na druhou a byl již poměrně daleko od okraje. V tu ránu se jí oči zaleskly zřetelnou zlomyslností. John si toho všiml a následoval její pohled, načež spatřil strýce, snažícího se vypadat sebevědoměji, než doopravdy byl. "Ne, ty to nechceš udělat!" Znovu se obrátil k Cameron a důrazně potřásl hlavou.

"Ale chci! A taky to udělám. Ráda obtěžuji Dereka Reese." Cameron se při své odpovědi zazubila, aniž by z Dereka spustila oči.

John uviděl její bezmála škodolibý pohled a náhle začal mít obavy, že by mohla Derekovi ublížit. "Neuděláš mu nic drastickýho, jasný?"

Teď k němu Cameron otočila svůj osobitý 'Copak jsi opravdu tak hloupý?' pohled. "Samozřejmě že ne!" Aniž by plýtvala dalšími slovy, opustila Johna a vyrazila vzdušnou čarou přímo k nic netušícímu Derekovi. Pak ale směr jízdy poněkud změnila. Znenadání bylo Johnovi všechno jasné. Ona ho jede pořádně vyděsit zezadu! Tak to musím vidět!

Cameron to vzala oklikou, aby se mohla přiblížit k Derekovi zezadu a jakmile se dostala za něj, začala zrychlovat. Vzdálenost mezi ní a Derekem se rychle zmenšila a John jen se zatajeným dechem sledoval, co se bude dít. Nevěděl, co přesně měla Cameron v plánu, věřil však, že to nebude nic hloupého.

Vypadalo to, že do něj narazí, těsně před tím ale ostře zatočila doleva. Jakmile jej minula, střihla si ještě ostřejší zatáčku doprava, jež byla natolik ostrá, že se Cameron musela opřít rukou o led. Tímto manévrem v plné rychlosti zkřížila Derekovu dráhu. Derek nic takového nečekal a průlet hnědovlasého projektilu pouhých několik palců od něj ho dočista vylekal. Jeho rovnováha byla v okamžiku beznadějně ta tam. Začal zběsile mávat rukama, zatímco jeho nohy se roztančily v duchu divokého ruského Kozáčka. Nejprve pomalu, avšak během několika vteřin se tempo jednotlivých výkopů velice zrychlilo, a tak se po třech vteřinách tento tanec změnil v neurčitý rozmazaný pohyb. Ve čtvrté vteřině pak přišlo nevyhnutelné: bez okolků dopadl na zadek a zůstal sedět, zatímco jeho ústa chrlila vulgarismy jako proud rozbouřené vody.

John už se zase opíral o kolena a dělal co mohl, aby smíchy neupadl, když poslouchal strýcovo nepřetržité klení. Cameron mezitím udělala kolem Dereka další kolečko a zastavila naproti němu. Maličko se ušklíbla a natáhla k němu ruku, aby mu pomohla vstát.

Derek ji probodl pohledem a vyštěkl: "Nepotřebuju tvou pomoc plecháči! Ale možná ji budeš potřebovat ty, až se s tebou vypořádám!" Odvrátil se od ní a klekl si. Než však mohl vstát, před jeho očima zastavil pár bruslí. Pomalu vzhlédl a spatřil rozhněvaného Johna Connora, stojícího naproti němu s pěstmi v bok a se spalujícím pohledem, směřovaným na něj.

"O tom, že bys něco udělal Cameron, ani nepřemýšlej!" John svá slova jen potichu zasyčel, avšak v Derekově mysli pálily, jako by je zakřičel. Bylo mu jasné, že jeho reakce na Cameronin vtípek byla nejspíš nevhodná, ovšem fakt, že mu stroj způsobil pád, ho ani trochu netěšilo, pravděpodobně i proto, že si byl vědom své vlastní neschopnosti bruslit, zatímco Cameron tuto aktivitu dokonale zvládla.

Nakonec vstal a nyní se díval dolů do Johnových planoucích očí. Nato se obrátil k Cameron, která stála vedle Johna a potutelně se na něj usmívala s nakloněnou hlavou. "Promiň Cameron. Přehnal jsem to."

Za dobu, kterou zde trávili, Johnova čelist už podruhé málem narazila do ledu. Nemohl uvěřit tomu, že se Derek omlouval Cameron. "Dereku? Není ti špatně? Je všechno v pohodě?"

Derek se zaraženě usmál. Všiml si užaslého výrazu v Cameroniném a Johnovém obličeji a věděl, že se mu podařilo je oba šokovat. Říct Cameron něco hezkého vlastně ani nebylo tak těžké. Když se to tak vezme...to, co udělala, nebylo zrovna typicky strojové, takže se to nedá posuzovat jako útok na mě. "Jo, všechno je jednou poprvé. Moc hezké to od ní nebylo, ale moje reakce taky překročila hranice. Takže co jsme si, to jsme si."

Cameron vypadala ještě udiveněji, bylo-li to vůbec možné: "Promiň, nevěděla jsem, že se tak snadno vylekáš. Příště na to budu myslet."

John si při její odpovědi pobaveně odfrkl a otočil se k Derekovi: "A máš to."

Derekovi neunikla pointa Cameroniny omluvy a zazubil se, teď již opět s dobrou náladou: "Jo Cameron. Mysli na to. Jenom podotýkám, že vylekat mě není tak snadné. Ovšem ty...ty jsi hodně, hodně děsivé stvoření."

V následujících minutách se Cameron vrátila ke své rutině a po několika úspěšných kombinacích čtyřnásobného Lutzu a dvou trojitých Ritterbergových skoků zastavila vedle Johna. V tom okamžiku kolem nich projela skupinka tří mladíků a ona zaslechla jednoho z nich, mluvícího tak potichu, že jedině ona se svým supersluchem mu mohla rozumět: "Myslím, že to je ta holka, kterou jsem včera sundal na svahu."

Její tělo nakrátko ztuhlo a John do ní narazil. "Proč ses zastavila?" Masíroval si rameno, které se dostalo do kontaktu se strnulým tělem. Ustaraně se jí podíval do očí a všiml si, jak zírá na skupinku tří mladíků, kteří se pomalu vzdalovali. V oněch očích byl vepsán vražedný hněv, což jej přimělo zalapat po dechu: "Cam! Co je to s tebou? Proč se na ně díváš, jako by ses je chystala pozabíjet?"

Cameron konečně obrátila pozornost k němu a její pohled změkl. "Největší z nich je ten, který mě včera na svahu udeřil do hlavy. Právě jsem jej slyšela, jak to povídal svým kamarádům."

Johnovy oči nyní vysílaly ničivý pohled na skupinku a nyní uvažoval nad nejbolestivějším a nejpomalejším způsobem, jak terminovat mladíka, který srazil Cameron k zemi. Už už se chtěl rozjet k nim, ale Cameron jej zastavila: "Ne Johne, to se poddá."

"Ale...Já ho nemůžu jen tak nechat jít po tom, co provedl!" namítl John a neúspěšně se pokoušel vymanit z jejího sevření.

"Však jen tak neodejde. Ale budu to já, kdo si to s ním vyřídí. Konec konců...zasáhl mě, ne tebe. Mohu tedy?" Cameroniny oči jej téměř prosily, aby ji poslechl.

John se nakonec váhavě vzdal. Rozhodně to chtěl tomu syčákovi vrátit, avšak byl si též vědom, že se nacházeli na ledu a on sám byl pravděpodobně horším bruslařem, než tito tři jedinci, kteří vypadali, že jsou v bruslení poměrně dobří, a tak přikývl: "Nelíbí se mi to, ale vím, že ty jsi na tuhle práci nejlepší. Akorát jim neubliž." Odmlčel se a s nepěkným pousmáním dodal: "Ne moc."

Cameron úsměv opětovala: "Nezpůsobím jim žádné trvalé následky. Slibuji." V dalším okamžiku už se díval, jak uhání za trojicí. Pouhých několik vteřin jí stačilo k tomu, aby je dohonila. Předjela je a zastavila se přímo před nimi, čímž je donutila zastavit též.

John se maximálně snažil, aby je dohnal a slyšel, co mladíkům povídala, zjevně však byl příliš rozrušený a zakopl, což téměř vedlo k pádu. Když opět dostal tělo pod kontrolu a napřímil se, uviděl Cameronin nejlepší robotický výraz, směřovaný na muže, který do ní narazil. Očividně se vyjádřila celkem jasně, neboť mladík se jakoby snažil vypadat menší, než doopravdy byl a začal pomalu ustupovat. Jeho kamarádi se někam ztratili a John viděl, že již opouštěli kluziště. Jen o chvilku později Cameron nejspíš usoudila, že zbývající darebák potřeboval dodatečnou motivaci a strčila do něj. Patrně použila příliš velkou sílu, jelikož mladík letěl nazpět jako hadrová panenka a neslavně narazil do mantinelu, pouhých několik palců od východu. Urychleně se zvedl a za běhu opustil bruslařský areál.

Cameron se za ním dívala s prázdným obličejem, ale jakmile se otočila k Johnovi, začala se usmívat a pospíchala za ním. Když dorazila k němu a vzala jej za ruku, John se zeptal: "Cos jim řekla? Zdálo se, že byli totálně vyděšení."

Cameron na něj chvilku hleděla s neklamně zlomyslným úsměvem a odvětila: "Ále, nic zvláštního. Jen jsem jim řekla, že by měli ihned odejít, jinak narazím jejich hlavy na kůl a vystavím je venku tak, aby je každý viděl."

John si odfrkl: "Nechce se mi věřit, že to vzali vážně, obzvlášť když to přišlo od takový drobný, křehký holčiny."

Cameron lehce naklonila hlavu a věnovala mu natolik děsivý pohled, až mu tuhla krev v žilách. "Nedívej se na mě takhle! Děsíš mě!"

Její tvář se uvolnila a hlava se narovnala: "Právě tento pohled jsem před nimi nasadila."

John se usmál a přikývl: "Už chápu." Pak si vzpomněl na mladíka, letícího napříč kluzištěm. "A proč jsi toho idiota tak zahodila? Nebyl snad dostatečně vyděšenej?"

Cameron mírně našpulila rty: "Byl moc pomalý. Pouze jsem urychlila jeho odchod."

John se rozesmál na celé kolo: "Dobrý no. Ale musím říct, že máš perfektní mušku. Poslalas ho přímo ke dveřím."

Cameron našpulila rty ještě více: "Mířila jsem NA dveře! Úplně jsem minula cíl. Začínám být nedbalá."

John, jenž se právě přestal smát, opět zavyl smíchem a tentokrát téměř upadl. Kdyby nebylo Cameroniny pohotové ruky, už by ležel na zádech. Když ovládl svůj smích, podíval se do Cameroniných poněkud zmatených očí. "Cam, ty jsi neskutečná. Pošleš chlápka přes polovinu kluziště a ještě si stěžuješ, žes minula cíl." Naklonil se k ní a políbil ji. "A to je důvod, proč tě miluju. Na světě není nikdo jako ty."

Cameronina tvář se radostně rozzářila: "Ne, jsem pouze jedna z mého druhu."

John ji jemně pohladil po líci: "Ať je to jak chce, prostě jsi moje Cameron."

31 Naposledy upravil: Sniper (29.4.2013 15:13:38)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 31 - Odlákání

Po téměř dvou hodinách strávených na ledě a značném zlepšení bruslařských dovedností byl již téměř každý poněkud unaven. Malý ledový bar vedle kluziště jim nabídl příležitost k chvilkovému odpočinku a také k zakoupení něčeho k pití. 'Unavený stav' se pochopitelně netýkal Cameron, která byla stále v nejlepší formě a svištěla po ledu sem a tam stejně jako během první minuty poté, co vstoupila na led. A přesto byli společně s Johnem první, kdo obsadil místa u stolu v ledovém baru a když se servírka přišla zeptat, jaké je jejich přání, John nezaváhal. Vzhledem k tomu, že si ostatní objednávali různé čaje, rozhodl se pro čaj bylinkový, zatímco Cameron se tentokrát rozhodla, že žádnou tekutinu nepotřebuje a úplně se spokojila s pouhým sezením vedle Johna, choulením se k němu a užíváním si momentu vzájemné blízkosti. Chvíli se podivovala nad svým chováním a vyhodnotila jej jako zvláštní, obzvlášť pak to, jak toužila po tělesném kontaktu s Johnem. Rozhodně to nebylo něco, po čem by prahl obyčejný terminátor, ona to však chtěla. Obyčejný terminátor neměl žádné tužby, ona ale přesto cítila, jak touží po určitých věcech, přičemž tisknout se k Johnovi bylo v jejím žebříčku na prvním místě. Nedokázala vysvětlit pocit tepla a bezpečí, když byla s ním. Téměř si v  duchu odfrkla při pomyšlení, že se v Johnových rukou cítila bezpečně, ačkoliv byla nesrovnatelně silnější a odolnější než on.

Právě když servírka přinesla Johnův čaj, připojili se k nim Derek a Sarah. Když Derek uviděl, jaký druh pití si John objednal, přihlouple se na něj uculil: "John Connor a čaj? To bych teda nečekal. Co si pamatuju z budoucnosti, tak si dopřával celkem velkého množství alkoholických nápojů."

John zavrtěl hlavou a usmál se na Cameron: "Je to pravda? To jsem v budoucnosti fakt takovej ochlasta?"

Cameron se na něj vážně podívala a věnovala mu prosté přikývnutí: "Ano. Piješ opravdu hodně." Přesunula zrak na hrnek čaje a zpět k jeho zjevně pobaveným očím. "Příliš často na můj vkus."

John se pousmál: "Tak to máme další věc, kterou musím změnit. Nechci se stát tímhle santusáckým Johnem Connorem."

Derek se zakřenil: "Měl bys aspoň zkusit něco silnějšího. Co takhle svařák? To není moc silné."

Než mohl pokračovat, Sarah ledovým hlasem uťala jeho řeč: "Nepokoušej se svádět mého syna k pití alkoholu. Když říká ne, tak prostě ne."

Derek se obrátil k ní: "Však jsem se ho nepokoušel doopravdy přesvědčovat. Jenom si z něho dělám srandu."

Sarah chtěla odpovědět, avšak to už se k nim připojili Andrea s Timem a přerušili přátelské řečnění. Když se posadili, Andrea se podívala na Johnův hrnek, naklonila se blíže a přičichla. Zvedla hlavu a zeptala se: "Není to bylinkovej čaj?" Po obdržení Johnova potvrzení ve formě jednoduchého přikývnutí se rozhodla: "Dám si to samý."

Zatímco byli všichni ostatní zaměstnáni objednáváním nápojů, John se zdál být trochu ztracen ve vlastních myšlenkách, což Cameron nemohlo uniknout. Otočila se k němu, lehce se otřela rty o jeho ušní lalůček a zašeptala mu do ucha: "Děje se něco Johne? Vypadáš, jako bys byl duchem nepřítomen."

John sebou při kontaktu s Cameroninými měkkými rty lehce škubl a dobře si této reakce na dotek všiml. Musel se přinutit k soustředění pozornosti na něco jiného a obrátil zrak k ní. Jakmile otočil hlavu, náhle zjistil, že dech se pro něj stal nějak komplikovaným. Cameronina tvář byla pouze několik palců od něj a jejich nosy se navzájem opakovaně dotýkaly. Polkl a znovu získal kontrolu nad jazykem: "Ne Cam, všechno je v pohodě. Zrovna jsem akorát přemýšlel o tom, jak se tyhle prázdniny vyvrbily."

Cameron mu pohlédla do očí. Jeho vysvětlení ji sice nepřesvědčilo, nechtěla však tuto záležitost násilně rozebírat, a tak jen přikývla a obrátila se zpátky k ostatním.

Z Johnových úst vyšel neslyšitelný úlevný povzdech. Rozhodně měl na mysli něco jiného a bylo to něco, o čem Cameron zatím neměla vědět. V hlavě mu utkvěla určitá myšlenka a aby ji mohl realizovat, musel by se vrátit do hotelu sám, bez Cameron. Hezká myšlenka, ale mělo to háček; jak přesvědčit Cameron, aby s ním nešla. Absolutně neměl tušení, jak toho dosáhnout. Viděl, že Cameron se cítila nepříjemně pokaždé, když je dělila vzdálenost větší než tři stopy. Jak ji přesvědčit, aby jej nenásledovala? Tato otázka se zcela vymykala jeho představivosti.

"Já si dám velkej hrnek kafe s extra cukrem a mlíkem." Jeho myslí pronikl Timův hlas a on znenadání přišel na to, jak svůj plán protlačit k realizaci. Naštěstí si našli nové přátele a ti by mu možná mohli s přípravou plánu pomoci. Všiml si, že se na něj Tim dívá a za Cameroninými zády pokýval hlavou směrem k toaletám. Tim pozvánce porozuměl a přikývl.

"Cameron, musím si odskočit."John vstal ze židle. Cameron dle očekávání vstala také, on jí však položil ruku na rameno a laskavě se usmál: "Já se o sebe zvládnu postarat sám. Konec konců už jsem velkej kluk, nemyslíš?" Narážka na to, co se stalo minulou noc, byla nezpochybnitelná a Cameron ji pochopila velmi dobře. Poté se podíval na Tima, který již stál a čekal: "Vidíš? Tim jde taky. Nikdo mi nic neudělá. Za minutu jsem zpátky."

Cameron si připadala trochu odbytě: "Nikdo tě nedokáže chránit lépe než já."

"Tak to je jasný! Ale nemyslím si, že by to okolí přijalo dobře, kdybys mě doprovázela na pánský záchodky." řekl John a zašklebil se při pohledu na Cameroniny našpulené rty.

"Mně by to nevadilo." namítla Cameron s kamennou tváři a lehce nakloněnou hlavou.

John se hlasitě zasmál a zavrtěl hlavou: "Vím, že by ti to nevadilo. Ale stejně půjdu sám. Je to prostě mužská záležitost, chápeš?" Neklonil se k ní a se smíchem jí umístil rychlý polibek na tvář.

Poté, co se mu konečně podařilo přemluvit Cameron, aby jej všude nedoprovázela jako ztracené štěně, setkal se s Timem před WC: "Chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi neudělal malou laskavost."

"Jasně, povídej." Tim byl připraven nabídnout pomoc bez jakýchkoliv vedlejších myšlenek.

"Mám v plánu připravit pro Cameron překvapení, ale ona by mě nikdy nenechala, abych se do hotelu vrátil sám. Takže...kdyby se tobě a Andrei podařilo ji nějak přimět, aby se zdržela doprovázení, aspoň tak na hodinku, hodinku a něco, byl bych vám nesmírně vděčnej." John dokončil větu a plný očekávání se zadíval do Timových tázavých očí.

Tim se zašklebil: "Nebudu se ptát, jaký překvapení máš na mysli. Jo, pohoda, chvíli se o ni můžeme postarat. Akorát teda...nemáš nějakej nápad, jak to udělat?"

John potřásl hlavou. Tim mu položil přesně tentýž dotaz, který jej po celou dobu trýznil. Absolutně neměl tušení, jak Cameron přesvědčit, aby jej nechala jít samotného. Než však mohl cokoliv říct, připojila se k nim Andrea. Hodila po bratrovi zvědavý pohled a on jí vysvětlil, o co jej John právě požádal.

"Hmm...možná mě něco napadlo." Andrea byla očividně velmi rychlá v hledání možného řešení Johnova problému.

John se na ni netrpělivě podíval: "Fakt?"

Andrea se zazubila a pohlédla na Tima: "Mohla bych se jí zeptat, jestli by se mnou nezašla koupit pro Johna dárek. V podstatě by ho měla znát ze všech nejlíp, a tak by taky měla vědět, jestli je tu něco, co by se mu třeba líbilo. Kromě toho...my holky jsme v takových věcech lepší než vy kluci."

Johnův obličej se rozjasnil. Kývl na své přátele a řekl: "Myslím, že tohle by mohlo fungovat. Akorát budeš muset vymyslet uvěřitelnou výmluvu, proč bys mi měla chtít koupit dárek."

"Ach, to nebude problém. Po tom, co se stalo..." Andrea se odmlčela a bylo jí trochu trapně při vzpomínce na její marné pokusy zaujmout své místo v Johnově srdci.

John jen přikývl: "Rád bych šel co nejdřív to bude možný. Moc bych ocenil, kdyby ses jí zeptala hned teď."

"Žádnej problém. Akorát si musím skočit na záchod a upravit se." Když Andrea uviděla Johnův zmatený výraz, usmála se a pokračovala: "Použila jsem stejnej trik, jako vy dva."

Při zjištění, že Andrea jejich malý trik prokoukla, se John zakřenil, opět přikývl a vydal se zpět ke stolu. Už zdálky viděl, že Cameron a Sarah o něčem zjevně hovořily, zatímco jeho strýc seděl v tichosti s překříženýma rukama. Všiml si také, že se na Cameron nedíval tím ledovým pohledem, na jaký byl zvyklý. Možná že nakonec přece jen konečně roztají a přijmou Cameron jako člověka.

Cameron si jej ihned povšimla a obdařila jej jedním ze svých zářivých úsměvů, čímž způsobila, že Sarah obrátila oči v sloup a podrážděně vzdychla. Nechce se mi věřit, že momentálně akceptuju možnost, že nic nehraje. Ale ten způsob, jakým se dívá na Johna...

Její syn zaznamenal tuto reakci a zašklebil se. No mami, jestli myslíš, že už jsi viděla všechno... Přistoupil k Cameron a než se posadil, nahnul se nad ni a políbil ji na rty, což Cameron samozřejmě dychtivě opětovala. Koutkem oka sledoval, jak Sarah nepřestávala vzhlížet ke stropu, a spokojeně se během líbání pousmál. Poté se za slyšitelného mlasknutí oddálil, sedl si a položil Cameron ruku kolem ramen.

Dále už ale Sarah a Dereka pozlobit nemohli, neboť se vrátila Andrea s Timem. Andrea neztrácela čas. Odebrala se k Cameron a něco jí zašeptala do ucha. John věděl, co jí povídala, předstíral ale, že dívkám nevěnuje pozornost. Uviděl, jak se Cameron trochu zamračila a podívala se na něj s otázkou v očích. Mírně sevřel rty, zvedl obočí a pokrčil rameny, jako by opravdu neměl zdání, čeho se celá tato dívčí záležitost týkala, a přesto ji povzbuzoval, aby šla s Andreou. Jeho očekávání se naplnilo jen o několik vteřin později, když Cameron vstala a prohlásila: "Andrea a já musíme něco prodiskutovat." Jakmile zaregistrovala udivené pohledy ostatních, zamračený výraz zmizel. "Holčičí věci!" dodala taktně, aby je uklidnila. Z toho, že má opustit Johna, nijak nadšená nebyla, avšak byli tu Sarah s Derekem, kteří na něj mohli dohlédnout. Nemohla ovšem Andrei dovolit, aby ji vzala někam, odkud na něj nebylo vidět.

Obě dívky zamířily ke dřevem obložené zdi pouze tak daleko od skupinky, aby je ostatní nemohli slyšet, a zastavily se.

"No to by mě teda zajímalo, o čem chtějí diskutovat. To budou holčičí věci jak moje prdel!" odfrkla si Sarah, aniž by svou poznámku adresovala někomu konkrétnímu.

"Jo mami, dívčí věci. Je to tak neuvěřitelný? Nemyslíš, že Cameron je uvnitř úplně normální holka?" Johna matčina reakce nepotěšila a odpověděl kyseleji, než původně zamýšlel.

sarah si všimla ostří v jeho hlasu a uvědomila si, že to se svým podotknutím trochu přehnala. Sakra! Kdy už se konečně naučím držet tu svou nevymáchanou pusu zavřenou, pokud nemám nic chytrého ke sdělení? Kdy se naučím kontrolovat svůj jazyk? To bude dneska den! pomyslela si a kývnula na Johna.

Andrea mezitím vysvětlila Cameron svůj nápad. Viděla, že Cameron její nadšení nesdílela a trochu se na blondýnku mračila. "Já vím, že máš plno důvodů k tomu, abys mi nevěřila po tom, co jsem onehda zkoušela na Johna. Ale věř mi prosím, že moje záměry jsou čistě přátelský." Mírně se začervenala, na vteřinku se podívala na podlahu a poté pokračovala: "Chtěla bych mu koupit něco hezkýho jako omluvu. Není to jenom moje přání. Mluvila jsem o tom s Timem a ten se mnou naprosto souhlasil. Přepískli jsme to. Teď už to ale víme a chtěli bychom vám oběma ukázat, že to myslíme dobře. Mám vás moc ráda a hrozně bych chtěla, abyste mě přijali takovou, jaká doopravdy jsem. A Tim to samý." Do svých slov vložila veškeré přesvědčovací schopnosti, kterými disponovala a zadívala se na Cameron štěněčím pohledem, velmi podobným tomu Cameroninu, když od Johna něco chtěla.

Cameron si této podobnosti všimla a v duchu se mimoděk usmála. Používá stejnou taktiku jako já, když chci k něčemu přimět mého Johna. Z výrazu v Andreině tváři se pokoušela vyčíst cokoliv podezřelého, žádné stopy klamání nebo lži však nenašla. Pravda, nedotýkala se jí, takže si nemohla být na 100% jistá, věřila ale, že jí Andrea říká pravdu. I tak jí ale stále vadilo, že by musela nechat Johna o samotě, bez její ochrany. Lehké zamračení, adresované kamarádce, tedy doposud nezmizelo: "Chápu. Akorát nevím, proč k tomu potřebuješ mě. Můžeš přece něco koupit i beze mě." Trochu naklonila hlavu a čekala na Andreinu odpověď.

"Jo, to jo, ale...Neznám ho zas tak dobře a bojím se, že bych mu mohla dát něco, co by se mu nelíbilo a všechno by se jenom zhoršilo. Proto potřebuju pomoc experta, někoho, kdo zná Johna skrz naskrz, čili tebe." Andrea byla ve své snaze přemluvit Cameron velice přesvědčivá.

Cameron sice nebyla lichotkám nijak zvlášť nakloněná, nicméně ji potěšilo, že ji někdo žádal o radu a ptal se jí na vlastní názor. Asi má pravdu. Znám svého Johna ze všech nejlépe, dokonce ještě lépe než Sarah. Na chvilku se zamyslela a pak přikývla: "Dobře, půjdu s tebou. Ale musíme si pospíšit. Nerada nechávám Johna dlouho samotného."

"Vy dvě hrdličky! Nemůžete se nabažit jeden druhýho co?" Andrea se uculila na Cameron a na oplátku obdržela zlobný pohled.

"Tak to není!" V Cameronině hlasu jasně zaznělo rozhořčení.

"Jasně že ne. Je to úplně jinak." Andrea to stále nechtěla nechat být a pokračovala ve své malé tirádě. Pak ale opět zvážněla a dodala: "Tak jo, měli bychom teda jít."

Cameron přikývla a vykročila, avšak najednou se prudce zastavila a zmateně pohlédla na Andreu.

"Co je? Děje se něco? Rozmyslela sis to?" Andrea začínala pochybovat o své přesvědčivosti.

"Ne. Nic jsem si nerozmyslela." Cameron zakoktala: "Já...já nevím, jak Johnovi říct, že půjdu s tebou. Třeba bude chtít jít se mnou." Vypadala trošku bezradně, asi jako malá holčička, jež se právě dostala do situace, která se pro ni zdála být neřešitelná.

Andrea se zazubila. Tak jestli jde jenom o tohle...! Cameron, ty vůbec nevíš! To nech na mně. Povím mu pěknej příběh, proč musíme jít samy. Znáš přece ta magická slůvka ne?" řekla a naklonila hlavu. Skvělý! Už se začínám chovat jako ona!

Cameron si všimla náklonu Andreiny hlavy a pocítila nevysvětlitelnou mrzutost. To je MOJE gesto! Nato zavrtěla hlavou: "Ne, neznám. Co je to za slůvka?"

Andrea se usmála: "Přece "holčičí věci"! Díky téhle frázi my holky dosáhneme čehokoliv. Jakmile tohle kluci uslyší, tak upalují, jako by jim za patama hořelo, protože si myslí, že to zahrnuje nakupování věcí pro holky, spodního prádla a jiných věcí, vyhrazených pro holky."

Cameron stále nebyla přesvědčena: "Nemyslím si, že by můj John utekl." podotkla a mračení se prohloubilo.

Andreina hlava se energicky rozkývala nahoru a dolů: "Ale utekl, věř mi! Jenom se ho zkus zeptat, jestli by s tebou nezašel koupit tampóny. Jsem si jistá, že by si našel milion výmluv, proč tě nemůže doprovázet."

Cameron chvíli přemýšlela a uvědomila si, že Andrea měla zřejmě pravdu. Vzpomněla si, jak býval John vždy rozmrzelý, když musel jít na nákupy. Tedy alespoň do těchto prázdnin. Maličko se na Andreu usmála: "Asi máš pravdu." Pak ale dodala téměř s nadějí v hlase: "Ale řekneš mu to ty, ano?" Nedokázala sama sobě porozumět: nebojácná terminátorka sebou téměř škubla při pomyšlení, že by měla svému milovanému říct, že půjde nakupovat s někým jiným. Že bych měla poruchu? Později budu muset prověřit systémy kvůli možným anomáliím.

Když se tedy Andrei nakonec podařilo Cameron přemluvit, cítila se jako vítěz a rozhodně přikývla. "Jo, klidně!"

Vrátily se ke stolu a všimly si, že John právě živě diskutoval s Timem. Když spatřil blížící se dívky, vstal a chtěl jít za Cameron, avšak byl zadržen Andreou, která na něj mrknula tak, aby si toho Cameron nevšimla a odtáhla jej na místo, kde se před chvilkou nacházela spolu s Cameron. John se nechal odvést a tázavě se na ni díval se zdviženým obočím, jak se tiše snažil pochopit, o co jde. Poté, co dorazili na určené místo, Andrea mu vysvětlila, že se společně s Cameron půjdou podívat po nějakých věcech pro dívky. Právě chtěla potvrdit úspěch své mise, ale John rychle zvedl prst ke rtům, čímž signalizoval, že nemá nic říkat. Přestože se jí to zdálo podivné, přikývla a zdržela se jakýchkoliv poznámek, které by mohly naznačovat, že její přesvědčování bylo velmi dobře naplánováno.

Po asi jedné minutě se Andrea a John vrátili k ostatním, kteří stále seděli u stolu a čekali na ně. John zahlédl Cameronin zvídavý pohled a nemohl se zbavit pocitu, že ji celá záležitost poněkud mátla. Nejspíš je to tím, že chce prostě zůstat se mnou. Usmál se a natáhl se pro její ruku: "Budu v pořádku Cam. Měla by sis taky občas vyrazit s kámošema."

Cameron už už otevírala ústa k protestu, nakonec se ale rozhodla, že to neudělá a namísto toho se jednoduše natáhla k jeho rtům a vřele jej políbila. Nebyl to dlouhý polibek, neomylně jim však ukázal, že si navzájem perfektně porozuměli. Byl to slib, týkající se toho, co přijde později, až budou zase spolu a sami. "Moc to beze mě s tou zábavou nepřežeň." šeptla mu do ucha.

Johnův široký úsměv téměř rozdělil jeho obličej napolovic: "Žárlíš?"

Cameron na chvíli zauvažovala a podívala se mu přímo do očí: "Už to tak bude."

"Zlato, nemáš k tomu absolutně žádnej důvod. Ty jsi jediná holka, která kdy bude pobývat v mým srdci. Nemyslím si, že se bez tebe dokážu doopravdy bavit." zašeptal nazpět.

"Sakra Johne! Fakt se musím dívat na všechny tyhle přítulnosti s Cameron? Pořád jsem tvoje máma a je mi trapně, když se dívám na svého syna a jeho holku, jak si to skoro rozdávají na veřejnosti!" postěžovala si Sarah podrážděným hlasem.

Derek, který byl doposud neobvykle tichý a rezervovaný, se zakřenil a řekl: "V podstatě sis o to řekla. A teď to máš."

"Sklapni Reese! Jestli nemáš nic chytřejšího, co bys mohl říct, tak drž...buď zticha!" Sářino podráždění se nyní obrátilo na Dereka, což způsobilo, že se všem objevil na tváři pobavený úšklebek.

"Díky Dereku, žes to vzal na sebe." uchechtl se John a poklonil se Derekovi.

"Kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv!" opětoval Derek poklonu.

Sarah se téměř začala vztekat a musela se krotit, aby neřekla něco nevhodného. "CHLAPI!" Toto jediné slovo se podobalo plivnutí k botám obou mužů. Potřásla hlavou, zvedla ji do výše a demonstrativně odpochodovala k východu. Skoro zapomněla, že měla nazuté brusle a málem upadla, avšak na poslední chvíli se jí podařilo udržet rovnováhu a zachovat si důstojnost.

"Tuhle ženskou prostě musíš milovat." odfrkl si Derek, zatímco se díval za Sarah. "Hádám, že by to nevzala dobře, kdybych jí teď řekl, že vypadá neskutečně sexy, když je naštvaná."

John se smíchem zavrtěl hlavou: "To určitě ne. Budeš muset najít jinej způsob a taky vhodnější čas, abys jí něco takovýho mohl říct." Nato se otočil k Cameron, která se k němu majetnicky tiskla: "Tak utíkej, seber Andreu a dobře se bavte. Budu na tebe čekat v hotelu."

Cameron náhle vypadala znepokojeně: "Myslela jsem, že tu zůstaneš se Sarah a Derekem! O cestě zpět do hotelu jsi nic neříkal."

John proklel sám sebe za toto malé uklouznutí. Nechtěl jí říct, že se bude vracet do hotelu a teď musel najít uvěřitelné vysvětlení, které by ji mohlo uklidnit. A musel to udělat rychle!

"Cam, už jsem ti řekl, že bez tebe nejspíš nebude žádná sranda. A bruslení bez tebe je fakt naprosto nezajímavý. Takže radši půjdu posléze do hotelu." Naklonil se k jejímu uchu: "Přemýšlet o minulý noci." Narovnal se a uviděl slabou červeň, jež se vplížila na Cameroniny líce. To a ještě malý plachý úsměv, který přeřadil jeho srdce na vyšší rychlost. "Až se vrátíš, mohli bychom to možná zkusit znovu." Jeho taktika, jejíž účelem bylo rozptýlit Cameron, aby nemusel bojovat proti záplavě jejích myšlenek, očividně fungovala, neboť Cameron neodpověděla hned a pouze přikývla, jelikož nevěděla, co na to říct. Nestávalo se příliš často, aby kyborg nevěděl, jak člověku odpovědět, toto však byl jeden z těchto okamžiků. Nevěřila, že by dokázala říct něco chytrého, a tak se omezila na přikývnutí.

"Tak co Cameron, můžeme jít?" Andrea přerušila kouzlo, které se začínalo formovat mezi Cameron a Johnem.

"Ano." Cameronino omezení se patrně vztáhlo ke všem odpovědím. Konečně nechala Johna Johnem a měla se s Andreou k odchodu.

"Bavte se, holky!" zavolali John s Timem jednohlasně a zamávali jim na rozloučenou.

Když odešly, John se otočil k Timovi a Derekovi: "A teď se vrátím do hotelu." Zamrkal na Tima: "Ty víš proč."

"A starej Derek je zase vyloučenej z kruhu důvěry." postěžoval si Derek nepříliš vážným tónem.

"Jo. Tentokrát jsi. Ale neměj obavy, dozvíš se to zavčasu." Nato John vážně dodal: "Mohl bys prosímtě říct mámě, že se vracím do hotelu?" Hodil rychlý pohled na Sarah, která už byla znovu na ledu a v této chvíli se nacházela na opačné straně kluziště. "Nerad bych teď narušoval její rozjímání." Počkal, až dostane od Dereka souhlasné přikývnutí, pak se otočil a odešel.

Derek chvíli čekal, až se od něj vzdálí i Tim. Poté zavrtěl hlavou a zamumlal sotva slyšitelným hlasem: "Vsadil bych se, že to má co dělat s plechovkou."

32

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 32 - Překvapení, překvapení

"Cameron, ještě jednou ti děkuju za pomoc." Andrea se usmála na Cameron. Dívky právě vešly do hotelu a Cameron prohlásila, že půjde rovnou do svého pokoje.

Poslední hodinu strávily hledáním něčeho, co by Andrea a Tim mohli dát Johnovi. Cameron, jež se nacházela ve svém obvyklém rozpoložení, byla, mírně řečeno, vybíravá a odmítala se spokojit s čímkoliv, co nepovažovala za zcela vhodné pro svého milovaného. Zamítla tedy poměrně velké množství návrhů, které Andrea předložila. Ta zničehonic začínala chápat, že jít s Cameron na nákupy skutečně nebyla nejsnadnější práce. Ovšem po návštěvě několika obchodů se nakonec zastavily v obchodě s oblečením, kde se setkali poprvé a Cameron si ihned všimla něčeho, co jí přišlo jako nejlepší volba pro jejího Johna. Koupily mu novou koženou bundu černé barvy, která se Cameron zdála být naprosto úžasná. Andrea byla s touto volbou spokojena též, obzvlášť kvůli tomu, že ji měli ve slevě, a tak nestála moc peněz. Fakt, že se Cameron konečně s něčím spokojila, pomohlo vylepšit také Andreinu náladu. Nyní byla kompletně přesvědčená o tom, že Cameron je velmi zvláštní dívka, odlišná od kohokoliv z jejích přátel, a to bylo něco, čeho si Andrea nesmírně vážila, zejména vzhledem ke zjištění, že Cameron byla rozhodně nejinteligentnější dívka, s jakou se kdy setkala. Jistě...někdy se chovala téměř jako autista, avšak v další chvíli vždy vytasila to nejlepší ze svých znalostí a obeznámila ji s věcmi, které ji pokaždé téměř omráčily. Ale dokonce ani občasné robotické chování Andreu nerozhodilo. Cameron nejspíš byla jedinou dívkou, kterou znala a zároveň s ní mohla mluvit o čemkoliv. Byla si jistá, že setkání s Cameron a Johnem byla pravděpodobně ta nejlepší věc, jaká se jí kdy stala. Počátek jejich přátelství možná neměl nejhladší průběh, ale teď, když si vše vyjasnili, uvěřila tomu, že by si na častější chození ven s Cameron snadno zvykla. Byla by to pro ni nová osvěžující zkušenost ve srovnání s potloukáním se s ostatními kamarádkami, které se zabývaly hlavně nakupováním, probíráním drbů a klábosením o klucích, zatímco s Cameron si mohla povídat o vědě a filozofii stejně jako o jiných, obyčejnějších věcech.

Cameron byla na druhou stranu překvapená, že si nákupy s Andreou vlastně užívala. Ovšem...celou dobu si dělala starosti o Johna, avšak zážitek z nakupování s jinou dívkou byl pro ni velmi příjemný. Možná bych měla chodit ven s touto dívkou častěji. Myslím, že by mě tyto zkušenosti mohly hodně naučit. Pochopila, že ji má Andrea ráda a ona měla pocit, že má tuto slečnu ráda také. Přestože jí Andrea připomínala Riley, přece jen se od ní velice lišila. Byla mnohem přátelštější, přístupnější a hlavně před ní očividně nic neskrývala, díky čemuž s ní Cameron ráda trávila svůj volný čas. Také nelze opomenout fakt, že Andrea byla jednou z nejbystřejších dívek, jaké kdy Cameron poznala. Ona byla kromě Johna jediný člověk, před kterým nemusela schovávat své vědomosti.

Cameron se na ni pousmála: "Žádný problém. Určitě se mu to bude líbit." Pak se otočila k výtahu: "Teď už ale půjdu na pokoj. Uvidíme se později."

Andrea přikývla a zamávala jí, spokojena s tím, že její mise, jejíž účelem bylo rozptýlit Cameron, skončila celkovým úspěchem a ona v zároveň sehnala něco, co mohla dát Johnovi. "Jasně, pak se stavíme, abychom mu předali tu bundu. Tak zatím."

Poté, co Andrea odešla, Cameron vzdychla a vstoupila do již otevřeného čekajícího výtahu. Nákupní vycházku s Andreou si moc užila, avšak stále velice dychtila po Johnově opětovné blízkosti. O několik vteřin později se dveře výtahu otevřely na jejich podlaží a ona cílevědomě vykročila k pokoji. Vzala za kliku, zjistila však, že jsou zamčené. Na rtech se jí objevil malý úsměv. Tak je to správně! Vidím Johne, že jsi opatrný. Vytáhla z kapsy kartu a odemkla dveře.

"Johne, jsem zpátky." Její hlas se rozlehl po pokoji, očekávaná odpověď však nepřišla. Rychle vyhodnotila situaci a s menším úlekem si uvědomila, že John v místnosti jednoduše není. Na tváři se jí objevil výrazně zamračený výraz, avšak než si mohla skutečně začít dělat starosti nebo dokonce panikařit, zpozorovala obálku na posteli. Pomocí zoomu si přiblížila psaný text a spatřila své jméno, napsané Johnovou nejlepší Connorštinou, což znamená, že bylo jen stěží čitelné.

Zdvihla obálku, otevřela ji a vytáhla malý lístek. Uviděla několik slov, rovněž naškrábaných Connorštinou, bylo však zřejmé, že John se maximálně snažil psát tak, aby lidé, kteří nebyli obeznámeni s jeho nečitelným škrabopisem, nemohli daný text přečíst.

Čekám na tebe tady v hotelu, tam jak jsou vířivky. Řekni recepční svoje jméno a ona už bude vědět. Nezlob se prosím. Mám pro tebe překvapení.

S láskou,

John

PS: Tvoje bikiny jsem vzal s sebou.

Cameron se zamračila ještě více. Jestli tu bylo něco, co neměla moc ráda, pak to byla různá překvapení. Vždy to s sebou neslo riziko, že se všechno může pokazit. Po chvíli však zamračení zmizelo. John to dělá pro mě. Chce mě překvapit a učinit mě šťastnou.

Věděla, že zde v hotelu bylo několik vířivek a také si již dříve zjistila, kde přesně je najít. Otočila se tedy na podpatku a zanechala pokoj prázdný. Každá další minuta, kterou nemohla strávit společně s Johnem, byla mrhání časem.

Když dorazila ke vchodu k vířivkám, uviděla recepční, asi čtyřicetiletou ženu, opírající se celou svou vahou o pult, očividně nudící se k smrti a zírající do prázdna. Bubnovala prsty na pult a bradu měla opřenou o druhou ruku - dokonalý obraz znuděné mizérie. Jakmile však spatřila Cameron, jak se blíží k ní, usmála se na ni a do očí se jí vrátil život. Cameron získala pocit, že tato žena už věděla, s kým má tu čest. Usoudila, že nejlepší bude chovat se zdvořile, a tak se na ženu přátelsky usmála a poté, co přišla až k pultu, pohlédla do nyní vřele se usmívající tváře. "Jsem Cameron Phillipsová. Můj přítel mě požádal, abych se zde k němu připojila. Je tu?"

Žena energicky přikývla: "Jistě slečno. Řekl mi, abych vás k němu ihned zavedla." Prohlédla si Cameron od hlavy k patě a obdivně dodala: "No ne, vy dva jste opravdu hezký pár. Tak mladý a roztomilý..." Nato si rozhořčeně povzdechla: "Když já jsem byla ve tvém věku..." Odmlčela se a mrknula na Cameron: "Tvůj přítel je takový úžasný mladý gentleman. Řekl mi, že mám počkat na nejkrásnější slečnu, která sem přijde, ale já si myslela, že přehání. No a teď...když tě vidím...v jeho slovech žádné přehánění nebylo...ne, bylo to slabé slovo."

Cameron si nemohla pomoci a cítila se polichocena. Od té doby, co přišli na toto místo, jí každý lichotil a ona si na tyto lichotky začínala pomalu zvykat, obzvlášť od chvíle, když si všimla, že daná slova byla vždy upřímná. A obličej této ženy ryzí upřímnost rozhodně vyzařoval. "Děkuji." Kvůli nedostatku lepších odpovědí se omezila pouze na usměvavý výraz, vyjadřující vděk; jednoduše se na ženu srdečně usmála.

Recepční vzala župan a velký měkký ručník a vyšla zpoza pultu. "Mohla byste prosím jít se mnou, slečno Phillipsová?" Otočila se a vykročila směrem ke vchodovým dveřím, čímž Cameron nedala jinou možnost, než ji následovat.

Vešli do prostorů s vířivkami a Cameron provedla rychlý sken okolního prostředí. Ocitli se v krátké chodbě, která ústila do malé vstupní haly s pohodlně vypadajícími lavičkami podél zdí. Uprostřed místnosti se nacházela malá fontána, vykládaná modrými a bílými dlaždicemi. Ve středu fontány byla mísa, ve které bublala voda, jež stékala po stěnách mísy, tiše se vlnila a svým zurčením doprovázela relaxační hudbu, hrající v pozadí. Když její zrak spočinul na protější stěně, Cameron uviděla dvoje zavřené dveře.

Žena se vydala ke dveřím napravo a zastavila se čelem k nim. Ohlédla se na Cameron se zvídavým výrazem a usmívala se, zatímco jí podávala župan a ručník. "Váš přítel na vás čeká zde, slečno. Za dveřmi je malá šatna se skříňkami, kde se můžete převléknout."

Cameron přijala podávané věci a opětovala úsměv: "Ještě jednou vám děkuji."

Žena přikývla: "Doufám, že si zdejší pobyt užijete. Kdybyste cokoliv potřebovali, tak je uvnitř telefon a vy mi můžete kdykoliv zavolat." Pak se otočila a opustila halu.

Cameron bez váhání otevřela dveře a vešla do další místnosti. Bylo to právě tak, jak recepční povídala: malá šatna se dvěma skříňkami, z nichž jedna byla zamčená. Patrně Johnova. To by mě zajímalo, kam položil...aha, tady jsou! Právě když si začínala říkat, kam dal John její bikiny, spatřila lístek na dveřích odemčené skříňky, na kterém byla napsána jednoduchá zpráva: "CAM".

Župan a ručník položila na malou lavičku, otevřela dveře skříňky a její oči se prudce rozšířily. Zde byly, její bikiny, čekající na ni. Upřeně zírat do skříňky ji však přimělo něco jiného: naproti ní ležela tmavě červená růže, položená přes bikiny. Váhavě se pro ni natáhla a téměř podvědomě si k ní přičichla. Voněla hezky a její rty se roztáhly do drobného úsměvu. Pomyslela si, jak neskutečně dlouhou cestu urazil vztah mezi ní a Johnem od doby, kdy přijeli do tohoto lyžařského areálu. Ještě před několika dny by ji ani ve snu nenapadlo, že od něj dostane růži, a teď to vypadalo jako docela normální věc.

Pak si ale uvědomila, že John na ni nejspíš čeká ve vedlejší místnosti právě tak nervózně, jako ona touží po tom, aby byla znovu s ním. Očekávala, že je zde vířivka, netušila však, co dalšího by na ni mohlo čekat a konkrétně přemítala nad tím, proč ji John pozval zrovna sem. Rychlým pohledem na prosklené dveře, vedoucí do místnosti s vířivkou, zjistila, že místnost byla mnohem méně osvětlena a nepatrné mihotání teplého nažloutlého světla v ní vyvolávalo otázku, jaký druh osvětlení by se takto mohl chovat. Na to však mohla přijít velice rychle.

Svlékla se, pečlivě uložila oblečení do skříňky a oblékla si bikiny. Její zrak spočinul na županu a ona se zamyslela nad tím, zda si jej obléci či nikoliv. Prošla svou databázi a poté, co nalezla patřičnou informaci, rozhodla se pro první možnost. Vzala ručník a obrátila se ke dveřím. Uprostřed kroku se však otočila zpět, zvedla růži a přitiskla si ji k hrudi. John ji přece dal mně!

Když otevřela dveře a vstoupila do místnosti s vířivkou, zastavila se a její oči se nekontrolovatelně rozšířily. Místnost nebyla nijak velká, pouze dostatečně prostorná na to, aby pojala malou vířivku, která poskytovala pohodlí tak akorát pro dvě osoby. Voda ve vaně se vlnila a rozmanité masážní proudy tiše bublaly. Vedle bazénku stál malý stolek se dvěma židlemi. Na tomto stolku ležel košík s ovocem a dvě vysoké sklenice, naplněné bublinkovou tekutinou, kterou identifikovala jako šampaňské. Navíc zde byly také tři dlouhé svíce, jež blízké okolí ozařovaly tlumeným světlem. Také si povšimla spousty dalších svíček, rozmístěných po celé místnosti, které tomuto místu dodávaly jedinečnou atmosféru. Pak ucítila nějaké příjemné aroma, ne nepodobné růži, kterou držela v ruce. To musí být voňavé svíčky. Voní opravdu hezky. Na jedné židli seděl John s velikým úsměvem na rtech a díval se na svou užaslou přítelkyni. Světlo svíček si pohrávalo s jeho obličejovými rysy a způsobovalo, že vlivem skromného osvětlení začaly vypadat měkčeji a jemněji. Cameron nemohla od jeho tváře odtrhnout oči a došlo jí, že kdyby se do něj nezamilovala už předtím, tak by se to jistě stalo právě teď. Ještě nikdy pro mě nikdo neudělal něco tak krásného. Ani mi nikdo nedal růži tak, jako on.

"Konečně! Už jsem se bál, že jsi s tou Andreou někam utekla." Vstal a přistoupil k ní. Cameron byla stále natolik zaskočena, že se jí podařilo pouze přesunout zrak k němu a maličko pootevřít ústa. Při pohledu na její tvář ji John přivinul k sobě, dával však pozor, aby neponičil růži, kterou stále chovala na prsou, a něžně Cameron políbil na rty.

"Vidím, že mou růži jsi našla. Doufám, že se ti líbí. Nebyl jsem si jistej, jestli se ti červená líbí, ale žádnou fialovou neměli. A...konec konců, červená růže je právě ta jediná, kterou bys měla dát někomu, koho miluješ." zamumlal tiše, jakmile dokončili polibek. Cameron se stále pokoušela znovu získat kontrolu nad svými smysly a poté, co uslyšela tato slova, podařilo se jí konečně procitnout z úžasu a usmát se na něj.

"Ano, našla. Líbí se mi. Hrozně moc." Odpověděla jemným hlasem a očima opět procestovala celou místnost. Když se znovu usadily na jeho obličeji, zeptala se, stále ještě silně dojatá prostředím, které pro ni John vytvořil: "Proč?"

Cameroniny zvídavé oči vyvolaly další úsměv na Johnově tváři. "Copak nemůžu překvapit tu, kterou miluju? Copak nemám oprávnění udělat něco hezkýho pro svou překrásnou přítelkyni?" Pak ale zvážněl: "Cameron, zacházel jsem s tebou tak špatně, že ani nevím, jestli ti vůbec budu někdy schopnej vynahradit. A tohle..." Ukázal rukou do prostoru místnosti. "...tohle je jenom začátek. Jsi moje princezna a podle toho by se s tebou taky mělo zacházet."

Cameron hleděla do Johnových očí a neviděla nic než lásku a zalíbení. Její vidění se náhle začalo lehce rozmazávat. Ale ne! Už zase slzy! Vždyť jsem šťastná! Tak proč pláču? Nechala ručník spadnout na podlahu a volnou ruku přiložila k Johnově líci, zatímco v druhé stále třímala růži. "Nejsem princezna Johne. Jsem kybernetický organismus z budoucnosti, postavený za účelem tvé terminace. Nezasloužím si tolik lásky."

Johnovy dlaně se přemístily z oblasti pasu k ramenům, uchopily je, přitáhly Cameron o něco blíže k Johnovi samotnému a jemně s ní zatřásly: "Přestaň se shazovat Cam! Jsi mnohem víc, než si o sobě myslíš. Ty JSI moje princezna." Nato jí opatrně položil ruku kolem ramen a vedl ji ke stolu.

Cameron se nechala vést, dychtivá po zážitcích, které větší vzájemná blízkost přinášela. Když došli ke stolu, Johnova paže se na okamžik vzdálila, on však rychle uchopil konec pásku na jejím županu, pomalu jej rozvázal a poté jej nechal opatrně sklouznout z jejích ramen. "Měli bychom jít do vířivky. Voda je bezvadná."

Cameron mu dovolila, aby od ní jemně převzal růži a položil ji na stůl, načež spustila ruce podél boků, takže se nyní mohla snadno vyvléct z županu. Jakmile měla na sobě pouze bikiny, John ji vzal za ruku a společně vstoupili do vody, jež lákavě bublala.

Jestli někdy dříve měla nějaké pochyby ohledně návštěvy vířivé vany, první kontakt s teplou vodou je zcela rozpustil. Vzpomínky na příjemný zážitek v lázních ji přesvědčil, že toto bude pravděpodobně stejně příjemné, jako to bylo právě tam. Voda byla teplá, dokonce teplejší než v lázních a slabě voněla růžemi. Bublinky ji hladily po nohou a poté, co ji John nasměroval do místa nad tryskami a ona se posadila, ucítila, jak obklopily celé její tělo. Byl to tak příjemný pocit, až se tiše a spokojeně zahihňala. John se na ni díval a v očích se mu zajiskřilo, když pochopil, že toto překvapení bylo správná volba.

Když se usadili na svých podvodních místech a nechali proudy bublinek, aby masírovaly jejich těla, John se otočil k Cameron, která se dosud usmívala od ucha k uchu a bylo tedy více než zřejmé, že si pobyt ve vodě užívala. "No Cam, je tu ještě jeden důvod, proč jsem tohle všechno zorganizoval."

Cameronin zrak se rychle spojil s Johnovým a úsměv jí začal pomalu mizet z tváře. Sotva si toho John všiml a uvědomil si, že jej nejspíš špatně pochopila, urychleně dodal, zatímco se naklonil vpřed a uchopil její ruce: "Je to moc důležitý a...doufám teda...taky příjemný."

Cameron byla nyní opět popletená. Co víc se může ukrývat v Johnově překvapení? Očima jej sledovala, jak se poněkud rozpačitě otočil a zvedl ze země něco, co měl za zády a čeho si prve nevšimla. Než se otočil zpět, stiskl také několik tlačítek na dálkovém ovladači, kterého si též všimla teprve nyní. Když se opět obrátil k ní, uviděla, že drží malou krabičku, podobnou těm, které obvykle vidívala ve výloze klenotnictví. To přece nemůže být...nebo ano?

V tom okamžiku zaregistrovala, že tichá hudba v pozadí začala pozvolna sílit a píseň, která hrála, byla právě tou písní, na kterou tančili. 'Chci vědět, co je to láska'...vtipné...Myslím, že nyní vím, co je to láska, ale tato píseň ve mně vždy probudí vzpomínky na náš tanec. Je to NAŠE píseň! Zvláštní! Jsem terminátor, který začne být sentimentální pokaždé, když hraje určitá píseň. To by mě zajímalo, zda bylo záměrem Skynetu vytvořit mě takovou, jaká jsem.

John se chvilku vrtěl, než shromáždil dostatek kuráže pro opětovný pohled do jejích očí. Zhluboka se nadechl a spustil lehce roztřeseným hlasem: "Cameron. Během těchto posledních několika dní jsem si konečně ujasnil, jak to s těmi mými pocity vlastně je a uvědomil si, co pro mě znamenáš. Konečně mi došlo, že tě miluju víc, než svůj vlastní život. Jedině s tebou tvořím jeden celek. Každej den mi dáváš sílu žít. Jsi ta, která mě dokáže přesvědčit, abych šel dál, když jsem na dně, a to pouhým pohledem a úsměvem. Pokaždé, když se na mě podíváš, mám pocit, jako bych byl v sedmým nebi. Bez tebe jsou moje dny prázdný a postrádají smysl. Možná že jsem předurčenej, abych se stal budoucím vůdcem lidstva, ale pořád jsem taky obyčejnej chlap. A chlap potřebuje slečnu, která při něm bude stát, bude jej usměrňovat, podávat mu pomocnou ruku tehdy, když ji bude nejvíc potřebovat. A pro mě jsi tou slečnou ty. Možná původem nejsi člověk, ale jsi lidštější než spousta lidí, co znám. Nezáleží na tom, že máš pod kůží coltan a obvody, důležitý je to, co je ve tvý duši. Cam...Já...Já už nechci žít ani jeden den bez tebe a jsem si zatraceně jistej, že bez tebe nezvládnu udělat nic z toho, co mě čeká. Cam...přijmeš ode mě tenhle prstýnek?" Během svého proslovu otevřel krabičku a nyní ji otočil, aby jí ukázal nádherný prsten, posazený v sytě modré sametové výplni krabičky a třpytící se ve světle svíček.

Jestli byla Cameron předtím zaskočena, tak nyní byla šokována. Šokována nepředstavitelným způsobem. Čelist jí poklesla a ve vteřině se její oči naplnily slzami, které jí ihned začaly stékat po tvářích. A tentokrát si z pláče nic nedělala. John se mě zeptal, zda od něj přijmu prsten. Miluje mě tolik, že chce, abych nosila jeho prsten? Poprvé za dobu její existence Cameron naprosto oněměla. Ne, oněměla není správný výraz. Byla šokována v absolutním rozsahu. Bylo tolik věcí, které mu chtěla povědět, zjistila však, že mluvit je jednoduše nemožné. Krk měla úplně sevřený, a tak ze sebe nedostala ani slovo.

Hleděla do Johnových čekajících, byť mírně nejistých očí a slzy jí zatemňovaly zrak. V tomto momentu již věděla, že zde byla pouze jediná možná odpověď. Horlivě přikývla a vrhla se na Johna, obtáčejíc ruce kolem něj a objímala jej tak pevně, až si musela rychle připomenout, že byl pouze křehkým člověkem a že by mu takto mohla snadno ublížit. Ublížit jejímu Johnovi? Absolutně nepředstavitelné! Jeho ruce se jakoby odnikud objevily kolem jejích zad a stiskly ji pevněji než kdy dříve. Jen co to Cameron ucítila, zalapala po dechu a na okamžik zesílila sevření své náruče předtím, než se znovu ovládla.

Několik vteřin setrvávali ve vzájemném objetí, až nakonec Cameron dostala systémy pod kontrolu a zeptala se zastřeným hlasem: "Johne? Žádáš mě tímto o ruku?" Pokoušela se najít ještě i jiné vysvětlení, proč by jí John chtěl dát prsten, na žádné však nepřišla a musela si ověřit, zda má pravdu.

John rozpačitě polkl, když si uvědomil, že to neřekl přímo, bez jejího popudu a zadíval se jí přímo do jiskřivých očí: "Ano Cam, přesně tak. Moc rád bych si tě vzal za ženu." Odmlčel se a pokračoval: "Jestli řekneš ano, tak je to jasný. Já ale můžu jenom doufat, že tvoje odpověď bude pozitivní a já dostojím tvým očekáváním."

Cameron jej uchopila za nadloktí, zatřásla s ním jako s vetchou panenkou, zavýskla nadšením a šťastně vyjekla: "ANO! ANO, ty hloupý človíčku! Vezmu si tě!" Kousek se oddálila, aby se mohla dívat Johnovi do tváře, vzala jeho hlavu do dlaní a přitiskla své rty proti rtům Johnovým. Johna její reakce dočista ohromila. Ještě nikdy své dychtivosti a lásce nepopustila uzdu natolik, aby se mohla takto divoce projevit. Přičinlivost jejích rtů a také jazyka, který bojoval o přístup do jeho úst, jej uvedla do omámeného stavu a on nemohl odpovědět jinak, než zcela totožným způsobem.

Polibek byl horlivý, vášnivý a trval déle, než jakýkoliv polibek, který spolu sdíleli dříve. Poté, co jej konečně přerušili, byl John zcela bez dechu a ztěžka funěl, zatímco Cameroniny oči jej zkoumaly skelným pohledem. Modrá záře za duhovkami byla důkazem toho, že se též ztrácela v emocích. Chvíli prostě jen beze slova seděli, načež si Cameron uvědomila, že by si měla vzít prsten z Johnovy dlaně. Stále držel krabičku a ona se k ní chtivě natáhla, na půli cesty se však zastavila. Podívala se na Johna, jako by se jej ptala, zda je v pořádku si od něj tento prsten vzít. John právě začínal přikyvovat, když si vzpomněl, že by jej měl vzít a nasadit jí ho na prst. Když se to tak vezme...ona řekla ano a navléknout prsten na její štíhlý prst tedy bylo jedině v pořádku.

Spěšně vyndal prsten z krabičky, hodil ji za sebe a uchopil Cameroninu napřaženou ruku. Pečlivě namířil prsten na její prst a bez námahy jej navlékl. Je to ta správná velikost! Luxus!

Cameron jej nechala nasadit prsten a jakmile to udělal, zvedla ruku, roztáhla prsty ve vzduchu a obdivovala šperk, který jí John právě věnoval. V jeho středu se třpytil fialový diamant, doplněný o dva malé bílé drahokamy. Všechny kameny byly důmyslně vykládány strukturou bílého zlata, takže to vypadalo, jako by byl prsten utkán z tenoučkých vláken. "Je překrásný." vydechla a obrátila svůj roztoužený pohled zpět k Johnovi.

John se pyšně zakřenil: "Jsem rád, že se ti líbí." Pak si ale všiml, jak Cameronin obličej mírně potemněl. "Děje se něco?" Jeho srdce se téměř zastavilo v obavách, že možná chce změnit svou odpověď.

"Sarah a Derek." řekla Cameron, jako by šlo o tu nejzřejmější věc. "Jako tvou snoubenku mě určitě nepřijmou. S největší pravděpodobností budou proti." Cameron sklopila zrak, když si vzpomněla, co je čeká, až Johnova matka a strýc přijdou na jejich zasnoubení.

John jí přiložil dlaně k tvářím a znovu ji políbil, tentokrát se vší něhou. Pak se kousek vzdálil, spojil jejich čela, pousmál se, když uviděl, jak očima maličko zašilhala, jak se stále soustředily na jeho vlastní, a tiše řekl: "Mně je jedno, co na to kdokoliv řekne. Miluju tě, ty miluješ mě a oba se chceme vzít. Tečka. Tohle rozhodnutí není otevřený pro diskuzi."

Cameron se znatelně ulevilo. Téměř s jistotou věděla, že to nebude tak snadné, jak John povídal, ovšem bylo jí jasné, že John o ni bude bojovat, bojovat za své právo být s ní šťastný a také za to, aby mohla být šťastná ona s ním. Nato jí přišlo na mysl něco jiného. "Johne?" Poté, co přikývl na znamení, že poslouchá, pokračovala: "Jsi příliš mladý na to, aby ses oženil." Pohlížela na něj těma velkýma nevinnýma očima, které ji společně s náklonem hlavy činily tak rozkošnou a neodolatelnou.

John se jen uchechtl: "Technicky vzato, pokud máma bude souhlasit, tak se klidně oženit můžu. Na druhou stranu může být problém právě u tebe. Nemám páru, kdo by mohl vystupovat jako tvůj rodič. Prostě se holt musíme vzít...nějak jinak. Mám pár nápadů, ale to uvidíme až později. Teď se chci akorát ujistit, že neutečeš s někým jiným, třeba s nějakým tajným ctitelem."

Cameron se při té představě zahihňala. Pak ho jemně políbila na líci: "Nikdy tě neopustím Johne. Vždy budu s tebou a vždy tě budu milovat."

Johnovy oči nepatrně zvlhly: "A já tebe budu milovat navždy Cam."

Jejich rty se znovu setkaly a tentokrát se oba líbali mnohem vášnivěji. Jejich ruce se lačně potulovaly po nahé kůži toho druhého a těla na tuto péči reagovala stejně jako minulé noci. Než si to vůbec stačili uvědomit, Johnovy trenky a Cameroniny bikiny byly pohozeny vedle vířivky a oni již navzájem prozkoumávali svá těla, a to nejen dlaněmi, ale i duší.

Cameron náhle strnula a když John s malým zamračením přestal líbat její krk, vydechla několik slov: "Myslím, že provozovatel moc neocení fakt, že se tady milujeme." Super! Jsem udýchaná, jako bych doopravdy potřebovala dýchat! To musí být emocionální šok.

"Kašli na ně! Však se po každý návštěvě mění voda a vlastně jim po tom stejně nic není." John se odmítal vzdát příležitosti milovat se s přítelkyní ve vířivce.

Cameron nebyla tak úplně přesvědčena, ale, jak už to obvykle v těchto dnech bývalo, její emoce získaly převahu, porazily logiku a ona si tak mohla naplno užívat Johnovo hlazení, doplněné o polibky, jejichž intenzita se s každou další sekundou stupňovala. Zakrátko se již oba opět zmítali v záplavě vlastních emocí a nechali se pohltit bouří lásky.

33

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 33 - Více překvapení

Když vešli do hotelového baru, Cameron se držela Johnovy paže a trochu přihlouple se usmívala. Každou chvíli se její lehce nesoustředěné oči zadívaly na prst, ozdobený nádherným prstenem, který jí John věnoval. Právě strávili dvě hodiny v soukromé vířivce, milovali se, John se jí zeptal, zda si jej vezme...tento den se jednoduše nemohl vyvíjet lépe.

Johnovy oči se nijak nelišily od Cameroniných. Ve svých představách znovu prožíval poslední dvě hodiny a sdílel Cameroniny pocity...Dnes už to opravdu snad ani nemohlo být lepší.

Milování ve vířivce bylo úplně jiné, než to, co se mezi nimi odehrálo během minulé noci. Počáteční ostýchavost a nezkušenost, kterými se vyznačovala uplynulá noc, udělaly místo pro hladovou touhu po milované osobě. Milování v bublající vodě bylo energické, a přece plné lásky. Poté, co se zklidnili dostatečně na to, aby se navzájem pustili, začali popíjet šampaňské, jež na ně doposud čekalo na stole. Ovšem díky tomu, že předtím byli zaneprázdněni jinou, očividně neodkladnou aktivitou, byl nápoj nyní teplý a téměř bez bublinek. Když jej John ochutnal, proklel sám sebe za to, že se do něj nepustili dříve. Pak uviděl Cameronin zkřivený obličej vyplazující jazyk, jako by zrovna ochutnala něco jedovatého a musel se tomu zasmát. Cameron se na něj vyčítavě podívala a řekla: "Nechutná mi to! Je to teplé a vyšumělé."

"To je teda fakt! Ale je to čistě naše vina. Měli jsme to vypít předtím." Johnovi se v hlavě zformoval nový nápad: "Měli bychom zajít tady do baru a objednat si nějaký to šampaňský přímo tam. Pěkně vychlazený a s bublinkama. To ti určitě chutnat bude."

Cameron ale přesvědčena nebyla: "Proč by mi to mělo chutnat? Právě jsem ono slavné šampaňské ochutnala a nijak zvlášť nadšená z toho nejsem."

"Jestli ti chutná cola kvůli bublinkám, tak ti nejspíš bude chutnat i šampáňo, protože má tolik bublinek jako cola, možná dokonce ještě víc."

Slib, že bude příležitost ochutnat něco bublinkového, Cameron přesvědčil, a tak souhlasně přikývla.

Když vešli do baru a vybrali si dle očekávání ten samý stůl, který obsadili i minulý večer, John něžně vzal Cameron za ruku a otočil ji, aby se znovu podíval na prsten. Cameron si daného gesta všimla a usmála se: "Je překrásný."

John přikývl: "Jo. Ale není tak krásnej jako ty." Pohlédl na prsten a zamumlal: "Na tvým prstu vypadá mnohem líp než v krabičce."

"Co vám mohu nabídnout?" vyrušil je číšníkův hlas a když John vzhlédl, spatřil stejného číšníka, který je obsluhoval minulou noc. A opět tento mladík spočinul zrakem na Cameron. Tak moment, to stačí! Zlomyslně se zašklebil a naklonil hlavu. "Přineste nám dvě sklenice šampaňskýho." Pozvedl Cameroninu ruku, aby číšníkovi ukázal její prsten. "Zrovinka jsme se zasnoubili a musíme to oslavit. Že zlato?" Políbil ji na ruku a pohlédl do číšníkovy tváře. Ten na okamžik vypadal poněkud zklamaně, rychle však obnovil svou profesionalitu a usmál se na ně: "Jistě! Tedy šampaňské. Ještě něco?"

John byl s výsledkem této malé show pro číšníka spokojen: "Ne díky, to bude všechno."

Jakmile číšník odešel, Cameron se na rtech objevil nepatrný úsměv: "Bylo to opravdu nutné?"

John se tvářil, jako by o ničem nevěděl: "A co?"

Cameron vzdychla a trochu protočila oči, zatímco její úsměv nabyl na velikosti: "Předvádět se."

John naklonil hlavu tak, jako to dělávala Cameron: "Já jsem se nepředváděl."

Cameron se při tomto posunku zazubila Teď už chápu, proč si myslí, že je roztomilé, když nakloním hlavu. On taky vypadá roztomile. Možná mu dovolím, aby to udělal někdy znovu. "Ale ano, předváděl." Pak mu položila dlaň na hřbet ruky: "Johne, jednu věc musíš vědět s naprostou jistotou. Miluji tebe. Pouze a jenom tebe. Ty jsi smyslem mého života. Nezáleží na tom, jak se na mě on nebo kdokoliv jiný dívá, já jsem jen tvá a vždycky tvá budu."

John úsměv opětoval: "Tak jo, přiznávám se, trochu jsem se předváděl. Trošičku." Pak se na ni zamračil: "Ale stejně z toho nejsem zrovna na větvi, když se na tebe borci takhle dívají. Jsi dokonalá žena a ne věc, na kterou se dá dívat jenom jako na nějakej krásnej objekt, určenej k obdivování. Měli by vidět tu úžasnou osobnost, kterou v sobě máš, a ne jenom hezkou tvář a perfektní tělo."

Než mohla Cameron odpovědět, číšník se objevil znovu se dvěma sklenicemi šampaňského. Obě již byly orosené na důkaz toho, že šampaňské bylo správně vychlazené. Opatrně je položil před mladý pár a ustoupil o krok zpět: "Doufám, že je vše v pořádku. Dovolte mi pogratulovat vám a popřát všechno nejlepší do budoucna."

John byl jeho přátelskostí trochu překvapen a usmál se na něj: "Díky. Nato se otočil ke své snoubence a všiml si, že se na číšníka usmívala, zatímco mu děkovala též. To, že věděli, co je v budoucnosti čeká, nemohlo nijak degradovat důležitost této chvíle. Oběma bylo jasné, že se blíží Den zúčtování, avšak nakrátko byli prostě jen Cameron a John, dívka a chlapec, kteří v sobě nalezli lásku.

Když číšník odešel, pozvedli sklenice a hluboce se zadívali jeden druhému do očí. "Měli bychom si připít na naši společnou budoucnost. Ať už se stane cokoliv, spolu to určitě zvládneme." John mluvil měkkým hlasem a nespouštěl z Cameron oči.

"Ano, tak na nás Johne." Cameron znovu přešla přímo k věci. Poté si dala malý doušek šampaňského ze zamlžené sklenice. Trochu ochutnala, zatímco očima na moment zamyšleně setrvávala na sklenici a poté překvapeně pohlédla na Johna: "Tohle je mnohem lepší než to, co jsme měli ve vířivce. Chutná to vcelku příjemně."

John se zakřenil: "Až ti příště zase něco řeknu, budeš mi už věřit?"

Cameron mírně našpulila rty: "Já ti věřím vždycky." Pak se uličnicky zašklebila: "Nicméně to neznamená, že pokaždé věřím tomu, že máš pravdu."

John chtěl odpovědět, avšak přerušil ho hlas, který se ozval za jeho zády: "Ahá, tady je můj ztracený synek. Jak se ti sakra podařilo takhle beze stopy zmizet?"

John se ohlédl a spatřil blížící se Sarah a Dereka. Oba očividně měli dobrou náladu, neboť se na ně usmívali, ačkoliv Derek se na něj a na Cameron díval trochu podezřívavě. Pořád si říkal, proč John tak náhle opustil bruslařskou halu. Ale teď, když uviděl šampaňské ve sklenicích a zjevně velmi intimní atmosféru, pojal určité podezření. Pak se jeho oči zastavily na Cameronině ruce, jež doposud držela sklenici, a všiml si prstenu, který zde dříve nebyl, načež se jeho oči nekontrolovatelně rozšířily. Co to sakra je? On jí dal prstýnek? Právě chtěl něco říct, rozhodl se však, že nechá Sarah, aby se zeptala jako první. Nepochyboval o tom, že to udělá, jakmile si prstenu všimne též.

Sarah mezitím také zaregistrovala intimitu mezi jejím synem a Cameron a sotva jí padl do oka Cameronin prsten, rychle pochopila celou situaci. Přistoupila blíže a zírala na Cameron se zúženýma očima, čímž způsobila, že sebou terminátor trochu škubnul.

Cameron se cítila znepokojeně, možná se dokonce i trochu bála, ať už se to jevilo jakkoliv neuvěřitelné, kvůli očekávání nevyhnutelné exploze vzhledem k předchozím zkušenostem se Sarah. Opatrně položila sklenici, jen aby ji mohla Sarah popadnout za ruku, pevně ji sevřít, zvednout ji blíže k obličeji a důkladně prozkoumat prsten. Cameron cítila nutkání vytrhnout se ze sevření, rozhodla se však, že nechá Sarah podívat se a čekala na její reakci. Ale Sářina reakce po dokončení inspekce způsobila kyborgské dívce další šok. Místo aby křičela nebo ji zpražila nenávistným pohledem, vzdychla a obrátila se k Johnovi.

Vidět prsten na Cameronině prstu byla pro Sarah velká rána. A přesto nemohla říci, že by to pro ni bylo zcela nečekané. Měla podezření, že se něco takového stane už od chvíle, kdy mluvila s Johnem poté, co přijeli do lyžařského střediska. Doufala jen, že k tomu nedojde takhle brzy. Ale teď, když spatřila štěstí na Cameronině obvykle stoické a prázdné tváři a také Johnův zářivý výraz, uvědomila si, že by nikdy nemohla udělat nic, co by se podobalo jejímu pokusu před několika dny. Nikdy by se nemohla zasadit o jejich rozdělení. Ačkoliv to znělo podivně, bylo zřejmé, že Cameron uspěla tam, kde všichni ostatní selhali. Podařilo se jí učinit Johna šťastným.

"Jseš si tím jistý Johne?" Pouze jednoduchá otázka. Pouze čtyři malá slůvka. Nic drastického, žádná zuřivost ani křik. Prostě jen klidně položený dotaz, který Johna nesmírně překvapil. Na krátký moment pohlédl do Cameroniných očí, jako by v nich hledal něco, co by jej uklidnilo, a všiml si, že byla překvapena právě tak jako on. Od ní tedy žádnou pomoc očekávat nemohl. Otočil se k matce, avšak neviděl nenávist ani zklamání, pouze tázavý výraz. Zhluboka se nadechl: "Ano mami, jsem si tím naprosto jistej."

"Jsi ještě moc mladý. Doufám, že jste to vy dva vzali v potaz." Sarah se nemohla tak úplně zdržet svého nejlepšího mateřského přístupu.

"To my víme! Však se nebudeme brát hned zítra nebo co. Počkáme si, až přijde ten pravej čas. Ale každopádně to bude před Dnem zúčtování." John byl klidný a těšilo ho, že matka přijala novinky tak dobře.

Sarah přikývla a zašeptala: "Pak jsem šťastná s tebou." Nato hodila očkem po Cameron, která se na ni dívala s mírný vzdorem a také nejistotou. Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak bych tomu neuvěřila. Zdá se, že jí fakt záleží na tom, co si myslím o jejím vztahu s mým synem. To jen ukazuje, jak moc se vyvinula z prázdného terminátora. "Doufám, že se postaráš o to, aby byl můj syn šťastný. Protože jestli mu někdy ublížíš, tak tě rozeberu šroubek po šroubku, kus po kusu."

Cameron vážně přikývla: "Nikdy bych mému Johnovi neublížila, nemohla bych už dále žít a rozebrala bych se dříve, než by ses o to pokusila ty."

Sarah si odfrkla: "Moc tady nechytrač. To přece nejsi ty."

John si oddechl, že všechno šlo tak dobře a uchechtl se: "Ach mami, jsi vedle jak ta jedle. Ve skutečnosti je to tak, Cameron JE chytrolínek." Pak se podíval na Dereka, který je zamyšleně sledoval. "No, drahej strejdo, co ty na to? Žádný kázání ohledně strojů zabijáků? žádný hlasitý protesty? Ani povídání o tom, že jednoho dne mě zabije?"

Derek se otřásl, jako by jej John právě probudil ze snu a opět se zaměřil na svého synovce. Po několika vteřinách ticha zabručel: "Je to tvůj život. Jestli myslíš, že budeš v bezpečí a šťastnej, tak pro mě za mě. Sice to neschvaluju, ale beru to. Akorát tě musím varovat, že v budoucnu někteří jedinci nebudou z tvého vztahu dvakrát nadšení." Poté se otočil k Cameron, která ho zvědavě pozorovala. Její výraz byl kombinací odlišných emocí, avšak zvědavost byla ze všech nejvýraznější. Pak ale Derek udělal něco, co nikdo neočekával. Něco tak nepodobného jeho předchozím akcím, chování a slovům, že se díky tomu každý musel začít sám sebe ptát, jestli se náhodou neocitl v nějakém neskutečném snu. Natáhl ruku ke kyborgské dívce a řekl: "Gratuluju ti Cameron. Udělej ho šťastným, ale nezapomeň, že se ti dívám přes rameno. Vždycky jsem se díval a vždycky budu."

Když Cameron uviděla Derekovu nataženou ruku a uslyšela jeho slova, opět se ocitla v šoku. Očima těkala mezi Derekovou dlaní a očima. Po pár vteřinách konečně vypracovala patřičnou odpověď, přijala podanou ruku a přikývla: "To já vím Dereku. Nic menšího bych od tebe ani nečekala. Nicméně ti děkuji."

Sarah a John se na sebe podívali a jejich údiv nad Derekovou změnou chování a postoje vůči Cameron opadával jen velmi pomalu. "Co takhle, kdybyste si vy dva sedli a dali si s námi skleničku šampusu? Přece máme co slavit." navrhl John a Sarah nijak neodporovala. Posadila se vedle Cameron, očima však i nadále setrvávala na prstenu. Po chvíli se obrátila k Johnovi a usmála se na něj: "No, aspoň že jsem vychovala synka s dobrým vkusem. Ten prsten je nádherný."

John, jenž by od své přísné matky podobná slova nikdy nečekal, se dokonce poněkud začervenal. "Díky. Jsem rád, že se ti líbí."

Sarah si odfrkla: "Myslím, že důležitější je to, že se líbí jí." Otočila se k Cameron, která ji sledovala se zájmem a očividným úžasem v hnědých očích: "Je to tak? Jakože...ten prsten, jestli se ti líbí."

Cameron přikývla: "Rozhodně. Líbí se mi všechno, co je od Johna." Zašmátrala pod stolem a vytáhla růži kterou jí John nechal ve skříňce. "Dal mi dokonce i růži." řekla a hrdě ukázala květinu.

"To že udělal? Podívejme, podívejme, podívejme, vypadá to, že můj syn dokáže dokonce překvapit i svou matku, která je zvyklá na všechno." řekla Sarah lehce posměšným hlasem, nemohla však skrývat fakt, že je na Johna pyšná. "Nikdy by mě nenapadlo, že se z tebe stane takový gentleman."

Johnovi se mezitím podařilo zakrýt vlastní malé rozpaky a odpověděl stejným tónem: "Ty se přece nikdy nepřestaneš učit a zlepšovat. Zrovna ty bys to měla vědět ze všech nejlíp. Ale...pro Cameron bych udělal cokoliv." Odmlčel se, otevřel ústa a chtěl ještě něco dodat, zastavil se však ve chvíli, kdy uslyšel povědomý hlas.

"Říkala jsem ti, že je tu najdeme." přerušil je veselý Andrein hlas. Poté, co ona a Tim, který nesl velkou tašku, přišli ke stolu, její oči přeběhly přes všechny přítomné a všimly si, že se zjevně právě do něčeho vmísili, načež se náhle zatvářila ustaraně: "Nerušíme náhodou?"

John se na ni zašklebil: "Ale ne, v pohodě. Jenom jsme zrovna chtěli začít slavit moje zasnoubení s Cameron." Sáhl po Cameronině ruce, aby mohl jejich přátelům předvést prsten.

Z Timových úst uniklo tiché hvízdnutí, zatímco Andrea zírala na prsten s ústy dokořán, neschopna jediného slova. Po dlouhé chvíli naprostého ticha se Andrei nakonec podařilo dát znovu dohromady a vyjekla směrem k Cameron: "Vy jste se fakt zasnoubili? Cameron! Proč jsi mi předtím nic neřekla? Ukaž ten prstýnek!"

Cameron se spokojeně usmála: "Neměla jsem tušení, že mi John hodlá dát prsten."

"Takže proto jsem musela..." Znenadání si Andrea sepjala ruce před ústy.

Ovšem Cameron nebyla hloupá. Rychle vyhodnotila situaci a zazubila se na Johna: "Ty jsi přiměl Andreu, aby se mnou šla nakupovat a tys tak pro mě mohl přichystat překvapení." Šlo o konstatování, nikoliv dotaz.

John mírně zahanbeně přikývl. Rozhodl se raději zůstat v tichosti, než aby se pouštěl do diskuze s Cameron, Andreou nebo matkou. Někdy dokonce i člověk, aspirující na spasitele lidské rasy, musí ustoupit o krok zpět, aby se vyhnul zapojení do debaty, kterou za žádných okolností nemohl vyhrát.

Cameron vztáhla svou dlaň a přiložila ji Johnovi ke tváři: "Dvě milosrdné lži v jediném dni. Jedna pro tebe, jedna pro mě." řekla a zakřenila se. Okamžik nato dodala: "La Bionda, 1978."

Nechápavý pohled všech přítomných ji přinutil vyslovit k této poznámce dodatek: "Italská skupina La Bionda vydala v roce 1978 píseň s názvem 'Jedna pro tebe, jedna pro mě'. One for you, one for me

John se jen ušklíbl: "Tý jo, jestli někdy budu chtít něco vědět o jakýkoliv písničce, která kdy byla nahraná, tak se prostě zeptám mý snoubenky. Jak toho můžeš o hudbě tolik vědět?"

"Nikdy nespím." Cameronina odpověď byla právě tak okamžitá, jako bylo zjištění, že před Andreou a Timem téměř odhalila svou skutečnou podstatu a rychle tedy dodala: "Teda ne moc."

John si oddechl, že Cameron pochopila, proč musela odvrátit pozornost od demonstrování vlastních rozsáhlých vědomostí a oddechl si ještě o to více, že jejich tajemství zůstalo, inu - tajemstvím. Záhy se tak mohl uklidnil a vděčně na ni pohlédl.

"Takže vy dva to fakt myslíte vážně? Máte v plánu se vzít?" zeptal se Tim, jako by tomu stále nemohl uvěřit a očima přebíhal mezi Cameron a Johnem.

John se obrátil k němu a přikývl: "Jo, přesně tak. Ale nespěcháme s tím. Až budeme připravení, tak to uděláme."

Andrei se mezitím podařilo přenést se přes své uklouznutí a téměř nadskakovala při vší dychtivosti a netrpělivosti, až se bude moci blíže podívat na prsten. Nyní dostala konečně příležitost uchopit Cameroninu ruku a prohlédnout si nový prsten, který zdobil její štíhlý prst. Cameron se usmála a dovolila jí, aby ho důkladně prozkoumala. "Ten je tak hezkej! Kéž by mi taky někdo dal takovej prstýnek." Pohlédla na Cameron, trošku zasněně, avšak jednoznačně radostně: "Cameron, jsi šťastná holka, víš to?"

Cameron přikývla: "Já vím Andreo." Pak se podívala na Johna: "Mám štěstí, že mě má John rád takovou, jaká jsem."

Skrytý význam slov byl Johnovi jasný právě tak, jako Sarah a Derekovi. John ji něžně pohladil po ruce: "No já myslím, že to tak funguje i naopak. Mám štěstí, že mě má rád někdo, jako je Cameron."

"No lidičky, musím vám pogratulovat. Nestává se každej den, aby se vaši kamarádi rozhodli, že se vezmou." podotkl Tim a usmál se na mladý pár. Pak promluvil k Andrei: "My ale taky ještě musíme něco udělat že?"

Andrea souhlasně přikývla, vzala si od Tima tašku a vytáhla z ní hezky zabalený dárek. Nevšímala si Sářiných a Derekových ohromených pohledů, stejně jako Cameronina potutelného úsměvu a podala balíček Johnovi: "Asi jsme to zpočátku vzali za špatnej konec, ale máme zato, že jsi hrozně fajn kluk a tak bychom ti chtěli dát tenhle dárek za to, že nás bereš jako kamarády." Než však mohl John přijít s odpovědí, která by po tom všem byla více méně diskutabilní, neboť by se nejspíš ani nezmohl na víc, než jednoduše civět na Andreu, vytáhla z tašky další zabalený dárek a podala ho Cameron, která opět vypadala přesně jako tehdy, když jí John ukázal prsten. Upřeně hleděla na balíček a pomalu přesunula pohled k Andrei.

Andrea se vesele zašklebila: "Co? To sis fakt myslela, že dáme dárek jenom Johnovi? Jaaaj!" Nato zvážněla: "Jsem strašně ráda, že jsem tě poznala. Ještě nikdy jsem neměla kamarádku jako ty. Můžu s tebou mluvit o čemkoliv, aniž bys ve mně viděla jenom blbou bloncku, naopak mě vidíš takovou, jaká doopravdy jsem. Byla bych moc ráda, kdybychom zůstaly kamarádkami."

Mezitím se Tim otočil Johnovi: "Jo kámo, musím se připojit k ségřinu projevu. Jsem rád, že se naše cesty zkřížily a že jste nás akceptovali bez ohledu na nijak příjemnej začátek."

John konečně procitl z překvapení a vzhlédl k Timovi: "No, tak tohle je něco, co jsem fakt nečekal. Moc vám oběma děkuju."

Tim se usmál a šťouchl do sestry: "Přestaň tlachat s Cameron a nech je, aby se mrkli, co dostali."

Cameron doposud hleděla na sourozence v naprostém překvapení. Dnešek byl bezesporu nejlepším dnem, jaký kdy zažila. Sblížila se po intimní stránce s Johnem, ten ji posléze požádal o ruku, Sarah a Derek odsouhlasili jejich vztah nebo alespoň otevřeně neprotestovali a jejich přátelé jim dali dárky. Byla šťastná. Poprvé v životě měla pocit, jako by měla samou radostí vybuchnout. "Mockrát ti děkuju!" řekla a objala Andreu.

Pak horlivě roztrhala papír, v němž byl její dárek zabalen, a zároveň zaslechla totožný zvuk, přicházející směrem od Johna. Co dostal John už s jistotou věděla, avšak neměla nejmenší tušení, co se mohlo nacházet v balíčku, který dostala od sourozenců. Ani se neobtěžovala s postupným prohlížením obsahu balíčku; trhání papíru a pohled dovnitř se jevil jako rychlejší a efektivnější. Náhle si uvědomila, že její chování se ani trochu neshodovalo s vlastní mechanickou přirozeností. Rozhodně se chovala jako nedočkavá náctiletá dívka, která právě obdržela neočekávaný dárek. Ve vteřině vytáhla koženou bundu, ne nepodobnou té, kterou už měla ve fialové barvě. Tato byla černá a perfektně ladila s bundou, kterou vybrala Johnovi. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na Johna, aby viděla, jak si prohlíží svůj dar s širokým úsměvem na rtech. "Johne? Nemáš s tím něco společného?"

John vzhlédl od své bundy a spatřil jak její zvídavý pohled, tak slušivou bundu, jež držela v rukou. Zavrtěl hlavou a řekl: "Ne, nic." Jeho oči spočinuly na vlastní bundě, aby si ji jaksepatří prohlédly: "Je krásná. Perfektně se ke mně hodí." Pak se na ni zašklebil: "Nemáš s tím TY něco společnýho?" Zvedl bundu do vzduchu a neunikl mu malý záblesk zlomyslnosti na Cameronině obličeji.

"Možná." odpověděla neurčitě, čímž však zcela potvrdila jeho podezření. Nato se otočila k Andrei a otevřela ústa, blondýnka ji ale přerušila: "Jo, koupila jsem ji poté, co jsme přišli z nákupů. Říkala jsem si, že tvůj vkus se v případě výběru oblečení pro holky moc lišit nebude. Líbí se ti?"

Cameron se pousmála: "Ano! Je to skvělý dárek!" Rychle vklouzla do bundy a podívala se na Johna, který měl tu svou již oblečenou: "Teď vypadáme jako pár."

"To teda jo! A ne jenom vypadáme, my JSME pár." podotkl John. Poté znovu přesunul pozornost k Timovi a Andrei: "Díky. Vím, že to říkám pořád, ale...něco takovýho bych fakt nečekal."

"Já taky moc děkuji. Cením si toho." přitakala Cameron.

Sarah a Derek pozorovali celou scénu, která se tiše rozplétala před jejich zraky. Sarah se posléze konečně podařilo přidat svou trošku do mlýna: "Andreo, Time. Podle mě tohle doopravdy nebylo nutné. Muselo to být pěkně drahé a tahat peníze z vašich kapes je to poslední, co bychom chtěli."

Tim se obrátil k ní a s úsměvem potřásl hlavou: "To není problém Sarah. Nijak drahý nebyly. Ale my jsme hlavně fakt chtěli Cameron a Johnovi dát něco za to, že jsme díky nim měli tak pěkný prázdniny."

"Ale my pro vás nic nemáme." řekla Cameron s našpulenými rty.

"Však nám nemusíte nic dávat! Už jste nám dali ty nejhezčí dny, jaký jsme kdy zažili a to má mnohem větší cenu než peníze." Andrea dokončila větu, rukou poklepala na Cameronino zápěstí a usmála se na ni. Cameron nebyla tak úplně přesvědčena a totéž se dalo říct i o Johnovi, rozhodli se však toto téma aktuálně dále nerozvádět.

John, jenž si mezitím znovu svlékl novou bundu, kývnul na sourozence" "Tak si sedněte přece, měli bychom si na to všechno připít. Pane vrchní!" Všiml si právě procházejícího číšníka a zastavil jej, aby mohl objednat čtyři další sklenice šampaňského.

Zatímco Tim a Andrea probírali se Sarah a Derekem novinky, přičemž docela přehlíželi fakt, že se vůči daným novinkám oba zdáli být poněkud rezervovaní, Cameron se naklonila k Johnovi a zašeptala: "Johne? Kdy jsi vůbec ten prsten koupil?"

John zpozoroval její zvídavý pohled a usmál se: "Vzpomínáš si, jak jsem tě poslal na nákupy s mámou a Andreou? Tak tehdy."

Znenadání se Cameron rozbřesklo: "Tak proto bylo tvoje oblečení složené jinak, když jsem se vrátila."

John přikývl a nesměle se pousmál.

Cameron jej nyní přeměřovala svým nejlepším pohledem 'strašidelného robota': "Zdá se, že jsem nebyla jediná, kdo lhal milované osobě."

Johnův obličej zrudl. Potřásl hlavou a vypadal ještě zakřiknutěji než předtím: "Cam, já jsem nelhal. Akorát jsem tě trošku klamal, abych tě mohl překvapit. Vidíš to? Zase další milosrdná lež."

Cameron ještě chvilku zachovávala kamennou tvář, aby ho ještě maličko potrápila. Pak se ale zářivě usmála: "Já vím Johne. Vím to, je to totiž právě jeden z důvodů, proč tě miluji." Aniž by se ohlížela na čtveřici dalších lidí, sedících u stolu, naklonila se k němu a něžně jej políbila.

KONEC  ; )

34 Naposledy upravil: Sniper (18.5.2013 00:55:30)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Název: The Night That Changed Everything
Autor:  Troll99
Žánr:   Bolest/Útěcha/Drama


Prequel k Wintertale. Co stojí za změnou v Johnově a Cameronině chování? Proč se Cameron najednou chová takto lidsky? Proč je John k Cameron tak ohleduplný? ...


Kapitola 1 - Hádka

Cameron zase jednou stála u okna nehnutě jako socha a držela hlídku. Její oči hleděly skrze okenní tabulku a skenovaly okolí domu kvůli možným hrozbám. Její tvář, neměnná jako kámen, neodhalovala nic z toho, o čem právě přemýšlela. Od výbuchu auta v den Johnových narozenin se chovala ještě strojověji než před tím hrozným dnem, ačkoliv toto její aktuální vystupování bylo v rozporu s tím, jak se aktuálně cítila. Věděla, že Johna její nelidské chování irituje. Zdálo se, že po většinu času i její pouhá přítomnost ve stejné místnosti způsobovala, že vždy začal být nevrlý a otrávený její existencí. Někdy se pokoušela jeho chování porozumět a jindy zase omluvit jeho příležitostnou otevřenou nevraživost tím, co toho dne udělala. Logika však nebyla na její straně. Říkala jí, že by neměl mířit zbraní na svou matku a jestliže se na ni tolik zlobil, neměl ji přivést zpátky do světa živých. Po takových úvahách se často zastavila u slov, které vyřkla poté, co jí vložil čip zpět do portu - že už se mu nedá věřit. Že by ho tato poznámka rozhněvala? Riskoval všechno, aby ji přivedl zpět a ona ho přesto obvinila z pozbytí důvěryhodnosti. Byla to však pravda! Bylo jedině logické, že jejím "probuzením" udělal hrubou chybu. Neměl vůbec tušení, jak by mohla zareagovat, riskoval jediný neocenitelný život na této planetě...jeho...aby ji, stroj, dostal zpátky. Nemohl vědět, jestli se již opravila. A ona opravena nebyla! Nikdy mu to neřekla, avšak on ji neopravil. Poté, co se restartovala ve vraku auta, byla stále pod vlivem původního naprogramování a příkaz k zabití jí doposud blikal na HUDu. Ovšem také si vzpomněla na všechno, co se mezi nimi stalo a rozhodla se tento příkaz neuposlechnout. Zvolila si jeho ochranu a dokonce byla na sebe i trochu pyšná, že něco takového dokázala. Ještě nikdy neslyšela o terminátorovi, který by odmítl vyplnit pevně daný rozkaz.

Zatímco přemýšlela nad těmito problémy, její výraz ve tváři se změnil jen nepatrně, zcela jiná situace však nastala v očích, které získaly onen výrazný vzdálený pohled, jako by byla ponořena v nějakých náročných úvahách. Opět provedla analýzu vlastního chování, když John utekl s Riley do Mexika. S Riley! Jméno, které doopravdy neměla ráda. Ale...jak je možné, že terminátor má nebo nemá rád i jen pouhé jméno? Copak má city? Věděla, že má možnost cítit emocionální podněty. Také o tom Johnovi pověděla, ačkoliv měla podezření, že jí nevěří. Alespoň soudě podle reakce v autě, když jeli do Mexika, aby dostali zpět Cromartieho tělo. Ale mít skutečné city? Jak jinak by si mohla vysvětlit aktivní odpor k Riley? Neměla ji ráda už od prvního okamžiku a ne teprve tehdy, když přišli na to, co je zač.

Když Riley zemřela, začal se k ní John chovat o něco lépe. Pořád zde ale byly dny, během kterých se k ní choval stejně nepřátelsky jako dříve. A dnešek byl jedním z těchto dnů.

Její myšlenkové pochody byly přerušeny Johnovým hlasem. Pootočila hlavu a pohlédla na něj, třebaže tělo zůstávalo strnulé. John seděl na gauči a telefonoval s nějakou dívkou ze školy. Cameron se příčil fakt, že s ním už do školy nechodila. Ne že by jí škola chyběla. Dráždilo ji, že neměla možnost chránit ho 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Pak na ni těžce dopadla absurdita vlastních myšlenek. Znovu vnitřně vyjadřovala svůj odpor k něčemu, znovu vyjadřovala něco, co by bylo možné umístit do 'emocionálního šuplíku'. Upřímně řečeno si nebyla jistá, proč se její citovost ubírá právě takovým směrem. Šlo skutečně pouze o fakt, že neměla možnost ho chránit? Mohlo v tom snad být něco víc? Nebyl skutečný důvod to, že třeba chtěla být s ním?

"Dobře Joanne, promluvíme si o tom zítra." Johnův hlas opět přerušil Cameronin tok myšlenek. Její smysly dosahovaly poplašné fáze, především kvůli tomu, že Johnův hlas byl tak přátelský, zatímco hovořil s onou dívkou. Bylo to přesně jako tehdy, když mluvil s Riley. Mluvil-li s Cameron, jeho hlas nikdy takový nebyl. Jakmile přišlo na ni, bylo obvykle v jeho hlasu jasně patrné pohrdání, nedůvěra a hněv, snad kromě několika krátkých chvilek, jako když jí pomáhal s opravou ruky a ona mu dala detonátor...když mu takto efektivně svěřila do rukou svůj život, který nyní existoval pouze na základě jeho rozhodnutí.

Teď se na Johna dívala s mírnou rozmrzelostí, viditelnou v jejích očích. Během hovoru s dívkou se hihňal a prsty si pohrával s límcem svého trička, aniž by se díval na cokoliv konkrétního. "Dobře, uvidíme se zítra. Čau." Ukončil diskuzi, položil telefon vedle sebe a náhle ucítil, jak na něm spočívá Cameronin zrak. Prudce zvedl hlavu, pohlédl na ni a ve tváři se mu znovu objevil onen otráveně-nenávistný výraz, jaký ostatně míval téměř pokaždé, když se na ni podíval. "Co je?" vyštěkl nevlídně.

Tato hrubá reakce Cameron zabolela víc, než si byla ochotna přiznat. Zachovala však svou masku strašidelného robota. "Nemyslím si, že je moudré se k někomu takto blízce vázat. Mohla by být bezpečnostním rizikem." Hlas měla plytký, strojový, bez čehokoliv, co my připomínalo nějakou emoci.

"Jo, jasně." přikývl John trpce. "Cameron, pověz mi; existuje někdo, koho bys nepovažovala za bezpečnostní riziko?" napadl její slova s jasnou nevolí v hlase.

Cameron zůstala v klidu a i nadále mu zpříma hleděla do očí: "Ano. Sarah Connorová a Derek Reese."

John byl jejím prohlášením poněkud zaskočen. Tak počkat! Sebe do téhle kategorie nezapočítala! "A co ty? Ty jsi pro mě copak bezpečnostní riziko? Sebe jsi jaksi nezmínila."

"Můj čip je poškozený. I já pro tebe představuji potenciální riziko." podotkla Cameron suše, aniž by dala najevo, že se po vyslovení poslední věty cítila nesvá. Opravdu jsem bezpečnostním rizikem? Skutečně je tu možnost, že bych se znovu mohla pokazit?

John na její odpověď jen hořce přikývl. To jsem přesně čekal! I po tom všem, co jsme si řekli a co jsme udělali, je pořád jenom stroj. Přemýšlel nad tím, proč se při její odpovědi cítil zklamaně. Že by vážně chtěl, aby byla lidštější? Třeba se opravdu mýlil, když doufal, že by se mohla stát citlivější osobou. "To jsem přesně čekal! Jsi jenom stroj. O emocích a citech nevíš vůbec nic. Takže se mi laskavě přestaň míchat do života. Nepokoušej se mi říkat, s kým se mám stýkat a koho mám mít rád." Jeho odpověď přišla mnohem jedovatější, než sám chtěl. Veškeré zklamání z její mechanické povahy byla koncentrována v několika slovech. Podíval se na ni a pomyslel si, že zahlédl záblesk...něčeho...co jí přeběhlo přes tvář. Zmizelo to však dříve, než si mohl svůj dojem potvrdit, a tak ho posoudil jako nemožný a rychle od něj upustil. Byla přece jen stroj a o emocích nemohla vědět naprosto nic. Správně?

Jeho slova se trefila přímo do černého. Kdyby Cameron potřebovala dýchat, nyní by lapala po dechu. Avšak vzhledem k tomu, jaká byla, udělala maximum pro to, aby nedala najevo, jak moc jí ublížil. Pouze nepatrná bolestná jiskra jí přelétla přes obličej, okamžitě ji však skryla a doufala, že si toho John nevšiml. Byla to krutá slova. Ne proto, že jí řekl, že je jenom stroj. To ona věděla a akceptovala sama sebe jako stroj už dávno předtím. Konec konců, jak jinak by o sobě mohla smýšlet? Zabolela ji, protože byla vyslovena takovým obviňujícím tónem. Já nemůžu být ničím jiným než strojem. Není žádná kouzelná víla, která by mě proměnila na lidskou dívku. Proč mě John nesnáší kvůli tomu, že jsem stroj?

Zatímco hleděla do Johnových rozmrzelých očí, její tvář pokrývala maska, postrádající citovost. Snažila se najít způsob, jak mu vysvětlit důvod, proč si myslí, že tato dívka pro něj není správnou společnicí. "Jestliže se budeš vídat s Joanne, budeš svému okolí příliš na očích. Ona je člověk, který má rád večírky a upoutává na sebe pozornost. To je pro tebe zcela nevhodné." Pokoušela se ho přesvědčit poukazováním na fakta. Takto jednoznačné důvody jistě pochopí a akceptuje.

Johnovy oči se zúžily. Díval se na onen prázdný obličej, oči bez citu a poslouchal její monotónní hlas, který mu oznamoval věci, jež perfektně věděl bez toho, aby mu o nich říkala. Toho dne se probudil s hroznou bolestí hlavy a špatným pocitem, že se stane něco zlého, a tak byl, mírně řečeno, nadmíru nevrlý. Při každém slovu, které si vyměnil s někým jiným, plival jed, obzvlášť v případě Cameron. Vlastně ani nevěděl, proč se ke své ochránkyni choval tak neurvale. Hluboko uvnitř dobře věděl, že se ho pouze snažila chránit a být jeho kamarádkou. A ještě hlouběji k ní cítil totéž, nechtěné pocity však záhy pohřbil a odmítl její existenci se vším všudy. Zlobil se na ni. Nevěděl proč, nyní však měl vztek, že byla takový chladný terminátor a netečný stroj. Pamatoval si ji od samého začátku a věděl, že se dokáže chovat i jinak. Vzpomínal si, jak jí pomáhal opravit ruku a toužil po tom, aby byla znovu taková jako kdysi. Chtěl snad, aby se v ní projevilo více lidství? Nebo aby se dokonce stala člověkem? Člověkem ne, to věděl jistě, chtěl však znovu spatřit také její lidskou stránku.

"Opovaž se mi zkoušet namluvit, že bych se měl rozejít s Joanne! Jéžiši, však spolu ani nechodíme! Je to jenom kámoška, se kterou můžu chodit ven." Díval se na ni se zúženými zorničkami a pokřivenými rty, jež vyjadřovaly mrzutost.

Cameron si všech projevů Johnova mentálního stavu povšimla, avšak rozhodla se je ignorovat. Bylo jí jasné, že Joanne pro něj nebyla ta správná dívka a ona se hodlala vydat na misi, jejímž cílem bylo ukázat mu správnou cestu a poslat ho po ní vpřed. "Pokud budeš příliš často chodit ven s ní a s jejími přáteli, můžeš se dostat do nebezpečí. Jestli tě najde terminátor..."

Nedostala však možnost svou radu dokončit, neboť ji hrubě přerušil ledově studeným hlasem: "Pokud si dobře vzpomínám, tak je tu jenom jedna jediná holka, která se mě pokoušela zabít. A Joanne to není. Nebyla to ani Riley. Jediná holka..ne, trvám na opravě...TERMINÁTOR, přestrojenej za holku, kterej se mě pokusil oddělat, stojí přímo přede mnou a teď se mě snaží naučit něco o přátelství!"

Jestliže se Cameron předtím podařilo svou bolest skrýt, tentokrát bídně selhala. Hlava jí poklesla a zrakem spočinula na svých botách. Několikrát otevřela ústa jako ryba na suchu, žádný zvuk z nich ale nevyšel. naproti tomu v jejím čipu řádil hurikán emocí a hrozilo, že zničí každou souvislou myšlenku. Po několika vteřinách ticha se konečně odvážila vzhlédnout, jen aby mohla zahlédnout Johnovy spalující oči, jež se do ní zavrtávaly.

"Mám pravdu nebo ne? Nebo jsem na něco zapomněl?" John nikdy nevěděl, kdy přestat křičet a to, co se dělo teď, tento fakt pouze potvrzovalo. Kdyby nebyl tak zaslepený vlastním vztekem, všiml by si Cameroniných lehce zvlhlých očí a neušel by mu ani onen zřetelně bolestný výraz. Byl ovšem příliš slepý, než aby si něčeho všiml. Chtěl dát průchod potlačovanému vzteku a frustraci nad tím, že Cameron je stroj, místo aby se podle jeho tužeb změnila na dívku, a tak jeho sebekontrola měla úroveň zhruba nulovou. "Radím ti, aby sis na to vzpomněla, až se zase budeš dělat chytrou a říkat mi, co mám dělat. Kdyby ses do všeho nemontovala, tak bych nejspíš ještě pořád zažíval fajn časy v mý starý škole, chodil ven s Morrisem a ostatníma kámošema. Ale ty jsi musela všechno podělat."

Každé nové slovo bylo pro Cameron další tvrdou ránou. Každé z nich bezchybně zasáhlo cíl. Měla pocit, jako by se rozpadala pod ranami, které jí John zasazoval, jednu za druhou. Vnímala jeho opovržení, které vyzařovalo z každého slova; viděla, jak jeho oči plály hněvem. Dělala co mohla, aby vypadala lhostejně jako stroj, kterým ostatně byla. Tentokrát ale Johnův projev roztříštil její obrannou složku a ona tak už dále nemohla svou bolest skrývat. Chtěla proti tomu argumentovat, chtěla mu vysvětlit, že ta osoba, která ho pronásledovala napříč L.A. nebyla ona, z úst však žádná slova nevyšla. To, že osoba, která ho pronásledovala a snažila se ho zabít, nebyla ona, nýbrž základní kód Skynetu, situaci nijak nezlepšovalo. V jeho očích to byla stále ona, kdo téměř uspěl ve vražedném pokusu. Ona, Cameron Phillipsová, byla jediná dívka, která se ho kdy pokoušela zabít. Měl pravdu...Riley mu fyzicky nikdy neublížila.

Cítila, jak se jí trochu rozmazalo vidění a v očích zaregistrovala vlhkost. Nedokázala pochopit, proč by měla plakat. John pouze vyjmenovával fakta, ať už byla jakkoliv bolestivá.

John jí hleděl do obličeje a tentokrát si konečně všiml rozrušeného pohledu. Měla ve tváři vepsané emoce. Teď už je jasně viděl. Byl ale natolik zahlcený vlastní nenávistí, že jeho oči sice zaznamenaly, co se na její tváři dělo, avšak mozek selhal a vyložil si to zcela nesprávně. Pokračoval tedy v probodávání pohledem, spokojený, že očividně nenacházela žádnou odpověď. To ho utvrdilo v přesvědčení, že měl pravdu. Terminátor, bezcitný stroj, s podobou krásné náctileté dívky. Cameron byla pouze to a nic víc. Nezpozoroval ani její vlhké oči. Nebo se je možná prostě jen rozhodl ignorovat.

Ticho, které po zaznění posledních slov mezi nimi zavládlo, trvalo zdánlivě celou věčnost. Pokud by se Cameron někdo zeptal, mohla by říct zcela přesně, jak dlouho to trvalo...trvalo to méně než 20 vteřin, subjektivně vzato jí to však připadalo jako několik hodin. I tak je ale 20 vteřin pro vysoce pokročilou AI celá věčnost a jestliže nedokázala za tak dlouhou dobu přijít na žádnou odpověď, pak s ní rozhodně muselo být něco v nepořádku.

John, doposud zaslepený vztekem, náhle ožil a vyslal svůj poslední úder: "Ztrať se Cameron! Zrovna teď tě mám tak akorát plný zuby. Běž si zas obcházet barák nebo co tam vlastně venku děláváš, je mi to fuk. Dokud tě nebude zapotřebí, tak tě nechci ani vidět."

Jakmile dokončil svou tirádu, zle se ušklíbl. Ale jako mávnutím kouzelného proutku se její naprosto sklíčené tváři podařilo proniknout jeho očima dále do vyšších poznávacích funkcí a on ji zničehonic uviděl takovou, jaká doopravdy byla: dočista šokovaná dívka, nevěřícně hledící do jeho očí, zatímco její vlastní přetékaly slzami. Okamžitě zalitoval, že se na ni rozohnil jako nějaký psychotický idiot. Než však mohl cokoliv říct nebo udělat, otočila se na podpatku a vyřítila se ven z domu.

Hlasité prásknutí dveří způsobilo, že John konečně procitl ze zlostné strnulosti. Proč jsem si na ní vůbec vylíval vztek? Však nic špatnýho neudělala! Snažila se akorát poukázat na pár věcí a říct mi pravdu. Potřásl hlavou ve snaze vzdorovat náhlému záchvatu lítosti za to, že se osopil na Cameron, jen aby si vybil frustraci a vztek. Věděl, že měla pravdu. Joanne byla prostě jen další výmluva, která ho měla chránit před rozvíjejícími se city ke své terminátorské ochránkyni. Bylo mu jasné, že chodit s ní příliš často ven by bylo nebezpečné, když navíc byla opravdové večírkové zvíře a účastnila se každé party v širokém okolí. Také měl podezření, že by Cameron nebyla zvlášť nadšená, kdyby ho viděla s Joanne tak brzy po Rileyině smrti.

Nato padl zpět do gauče. Během živé, byť velmi jednostranné diskuze vstal, aby neměl pocit, že se nachází v podřízené pozici a teprve nyní si všiml, že zaťal pěsti tak silně, až se mu nehty bolestivě zaryly do dlaní. Uvolnil pěsti, skryl obličej do dlaní a hlasitě vzdychl. Moc dobře chápal, že udělal zásadní chybu a mohl jen doufat, že se Cameron brzy vrátí, aby jí mohl vysvětlit, že to nemyslel tak, jak to vyznělo. Skvělý! Nejdřív na ni řveš a potom jí budeš vykládat, že jsi na ni vlastně řvát nechtěl. Ideální způsob, jak jí ukázat, že jsi spolehlivej a rozumnej.

Když se uklidnil, snažil se porozumět tomu, proč na Cameronino poukazování na pravdu reagoval tak, jak reagoval a jediné přijatelné vysvětlení, na které dokázal přijít, byla možnost, že chtěl, aby byla lidštější a ventiloval svou nahromaděnou frustraci v důsledku jejího strojového chování. Také si ale uvědomil, že jí vlastně nedal žádný důvod, aby se chovala jinak. Jestliže s ní zacházel jako se strojem a nikdy nevynechal příležitost, kdy na to mohl narážet...proč by se měla chovat jako člověk?

Znovu vzdychl a strnul, když na něj znenadání dopadl záblesk světla, následovaný hřměním blížící se bouře. Ona je tam venku sama a přitom se blíží bouřka. Doufám, že se vrátí dřív, než tahle sranda přijde k nám.

Náhle si znechuceně odfrkl sám nad sebou a cítil se jako největší pokrytec. Nejdřív ji rozpláče, pak vyžene a poté si začne dělat starosti, co by se jí mohlo během bouřlivé noci stát. Výtečná práce Johne! Fakt pecka!

35

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 2 - John

Do okna zasvítil další blesk a jen vteřinu nato dunivý hrom způsobil, že Johnovy vnitřnosti pod náporem hřmění zavibrovaly. Dokonce zacinkaly i skleničky na policích, stejně jako se lehce otřásl celý dům. Tak to bylo hodně blízko! Od okamžiku, kdy se začala bouře přibližovat, John podvědomě počítal vteřiny mezi blesky a hřměním. A tentokrát hrom přišel dříve, než napočítal do jedné. Během posledních několika minut se bouře přibližovala k jejich sídlu a on nepochyboval, že se prožene přesně nad jejich domem. V jediné obzvlášť 'rozzářené' minutě napočítal 35 záblesků a noc se tak občas proměnila v jasný den. Netřeba připomínat, že hřmění tyto světelné efekty stále doprovázelo a vytvářelo na pozadí nepřetržité burácení.

John nervózně přecházel z jedné strany obýváku na druhou, díval se z každého okna, kolem kterého prošel, naslouchal pravidelnému, těžkému rytmu dešťových kapek, bušících na sklo. Od chvíle, kdy doslova vyhnal Cameron z domu, se cítil nesvůj. Jistě, byla terminátor a pár kapek jí nemohlo nijak ublížit. Přesto její pobyt venku v tak hrozném počasí bylo něco, co mu dělalo starosti. No je to divný! Nejdřív ji vyhodím z baráku a jen co je pryč, začnu si dělat starosti, že by se jí mohlo něco stát.

Co se za ní zabouchly vchodové dveře, připadal si jako totální idiot. A zatímco pozoroval mohutnou bouři, valící se přes L.A., bylo mu stále hůř a hůř. Očima přelétl přes hodiny a uvědomil si, že je venku už více než dvě hodiny. Vlastně na tom nebylo nic nezvyklého. On ale věděl, že v takto silném dešti preferovala možnost zůstat doma. Při této myšlence se znenadání musel zazubit. Občas se chová mnohem víc lidsky, než by do ní kdokoliv z nás řekl. Nevidím důvod, proč by stroji mělo vadit stání v dešti, a přece jí to vadí. Vzpomněl si, jak byl překvapený, když si jednou všiml jejích projevů nepohodlí poté, co se vrátila ze své pochůzky kolem domu naprosto promočená, jak ji zastihl náhlý déšť.

Bouře nadále sílila a s její silou vzrůstala i jeho houževnatost. Už by měla být zpátky! To se na mě fakt tak naštvala kvůli mým slovům? Jako jo, vyloženě jsem to přepískl, ale ona taky není žádnej andílek. Lže mi, oklamává mě... Opět se zastavil u okna a uvažoval nad možností jít ven a hledat svou nevyzpytatelnou ochránkyni. Jediný pohled skrze okno mu však řekl, že by se akorát potuloval kolem, aniž by zde byla naděje, že ji najde, už kvůli vlastnímu přesvědčení, které mu říkalo, že nechce být nalezena. Stromy, ohýbající se pod náporem poryvů větru a dešťové kapky, velké téměř jako lískové ořechy, padající nebo lépe řečeno létající v téměř horizontální poloze, mu napověděly, že by měl raději počkat uvnitř, až se bouřka uklidní. Nyní v téměř konstantní záři blesků zaregistroval i poměrně velké větvičky, které se zjevně odlomily ze stromů a které nyní též létaly kolem oken. Ještě že nám nerozbily okno, jinak bychom tu měli pěknou hromádku střepů, o zmáčené podlaze ani nemluvě.

Pohled na zblázněné počasí a téměř neschůdné cesty kolem domu skutečně způsobil, že o svou ochránkyni začal mít strach. Cameron byla někde venku, samotná napospas zuřivosti nejsilnějších zbraní matky přírody a jestli si dobře pamatoval, tak měla na sobě pouze úzké tenké rifle, svetřík s dlouhými rukávy a lehkou riflovou bundu, to vše samozřejmě doplněné o standardní armádní obuv. Jestlipak ví, že v těch botách vypadá neskutečně roztomile, ať už si je vezme k čemukoliv. Oblečení nijak zvlášť vhodné pro tento typ počasí. Sakra, doufám, že si našla nějakej úkryt a netoulá se po venku v téhle potopě jako ztracený štěně.

Po další půlhodině si všiml, že se bouře konečně vzdaluje a posadil na gauč. Trochu se mu ulevilo, ovšem fakt, že Cameron se doposud nevrátila, mu znemožnil, aby se uvolnil.

"Vypadá to, že nejhorší je za námi." Když uslyšel matčin hlas, ozývající se od dveří do kuchyně, málem nadskočil leknutím.

Obrátil pohled k ní a viděl, jak se opírá o dveřní rám a dívá se na něj s tichým pobavením. "Tohle nedělej mami! Vůbec jsem nevěděl, že tam jsi. Měl jsem za to, že jsi ve svým pokoji." Vzdychl a tiše zafuněl.

Sarah se na něj ušklíbla: "Cože? To si ani nemůžu skočit do vlastní kuchyně, aniž bych vylekala mého hrdinského syna?" Nato se rozhlédla po místnosti: "Kde je plechovka?"

John zavrtěl hlavou: "Šla před bouřkou na hlídku a ještě se nevrátila." vydechl. "Asi není moc příjemný být tam venku v tak děsným počasí."

"Je to terminátor, bude v pořádku," usmála se Sarah. Všimla si synova rozrušení a v hlavě si rychle začala dávat dohromady všechny maličkosti, kterých si povšimla dříve, tentokrát je však posoudila jako fantastické, nemožné nebo prostě jen nepochopitelné. Uviděla, že její syn, ať už se to zdálo jakkoliv nepravděpodobné, měl o kyborgskou dívku mnohem větší starost, než byl ochoten přiznat sobě či někomu jinému. Celkově vzato se k ní stále choval nehezky, avšak když si myslel, že se na něj nikdo nedívá, tvář a oči zradily jeho pravé city. A teď...teď se vlastní znepokojení ani nepokoušel skrývat.

"Jo, já vím. Ale stejně...Nemyslím si, že by někdy v takovým počasí zůstávala venku." zamumlal John více pro sebe než pro matku.

Náhle Sarah uvěřila tomu, čemu zoufale nechtěla uvěřit. Této situace se však týkalo víc věcí: "Nepohádali jste se vy dva?"

Johnova hlava sebou škubla směrem k ní a pohlédla na ni provinilýma očima: "No, tak trochu." řekl a sevřel rty.

Sarah jej nicméně nehodlala nechat, aby se z toho vykroutil tak snadno, a tak dále naléhala: "Už má zase poruchu?"

Johnovy oči se rozšířily údivem: "Proč si to myslíš? Ne, já..." na moment zakoktal: "Prostě jsem řekl pár věcí, který jsem říkat neměl."

Mám tě! Sarah byla spokojena a zděšena zároveň. Nyní jí bylo jasné, že to bylo její syn, který způsobil, že Cameron vyběhla ven do bouřky, a to ji zneklidňovalo, neboť si to kladl za vinu. "Ona je velký terminátor Johne! Nemá emoce, je jí jedno, co jí kdo říká. Ať už jsi jí řekl cokoliv...ona to překousne."

John ji přerušil, zlostněji, než sám chtěl: "Špatně mami! Není jí to jedno. Jedno jí to není a já ji urazil." Co se to sakra děje? Dal jsem jí za vinu všechno, co se během posledních pár měsíců podělalo a zatím jsem tady a bráním ji před vlastní mámou? To jsem fakt tak tupej, že pro sebe samýho nevidím Cameron, jak se mě akorát snaží za každou cenu chránit? A že jí na mně rozhodně záleží?

Když budoucí spasitel lidské rasy spatřil matčin ohromený výraz, zničehonic získal pocit, jako by byl zahnán do kouta a ledabyle mávl rukou. "Co už." Poté přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Bouře se stále vzdalovala a pouze mírný deštík připomínal, že jen před pár minutami venku ještě bylo velmi ošklivé počasí. Bláto, listy a větve, napadané bůhví odkud, ležely roztroušené po cestě, která větru a dešti posloužila jako jakési odkladiště. Čekal na matčinu odpověď, avšak když žádná nepřišla, obrátil se k ní: "Už je to pryč. Půjdu se podívat ven, jestli není někde poblíž."

Aniž by dal Sáře možnost protestovat, rychle vykročil ke vchodovým dveřím a doširoka je otevřel. Setrval na místě několik sekund, než se jeho oči přizpůsobily tmě a vyhodnotily venkovní situaci, načež si všiml, že vítr se utišil též. Rozsvítil světlo u dveří. Rychle si prohlédl příjezdovou cestu a najednou měl pocit, jako by se mu zastavilo srdce. Ležela tam hromádka...něčeho...přímo uprostřed cesty, ne dále než 15 stop ode dveří. A tato hromádka měla na sobě modrou riflovou bundu.

Ne! Ne, prosím, to ne! Jakmile si uvědomil, že nehybná hromádka je Cameron, ležící, jako by byla mrtvá, začal náhle panikařit. Cesta k ní mu zabrala pouze několik rychlých skoků. Přiběhl k ní a padl na kolena. Byla zkroucena v téměř plodové pozici. Ležela na pravém boku s tváří odvrácenou od něj. Opatrně natáhl ruku, aby se dotkl levého ramene za účelem lehkého dloubnutí, ruka se však zastavila napůl cesty. Vzpomínka na to, jak leží v kaluži vody na podlaze kostela a na něj, snažícího se rozřezat kůži na hlavě, aby z ní mohl vytáhnout čip, jej udržela zpět. Třeba má doopravdy poruchu. Je bezpečný se jí dotýkat? Na vteřinu zaváhal, pak ji ale vzal za rameno a zatřásl s ní. "Cameron?"

Žádná odpověď. Žádný pohyb. Celkově žádná reakce. Srdce mu začalo bít o poznání rychleji a strach z toho, že by mohla být mrtvá, zaplavil Johnovu mysl. Za 120 vteřin by měla přijít k sobě. Počkat, vždyť to je vlastně kravina! Musel si to sice připomenout, nicméně věděl, že šlo pravděpodobně jen o planou naději. Téměř jistě zde ležela podstatně déle než dvě minuty a jestliže se do teď nerestartovala, pak bylo něco moc špatně. Moc moc špatně! Posadil se na paty a čekal. Dokonce ani nezpozoroval Sarah, která vyšla z domu též a stoupla si vedle něj.

"Co je s ní?" zeptala se tiše, když uviděla úzkost v synově tváři.

John ani nezvedl hlavu, pouze jí zavrtěl: "Nemám páru. Počkám dvě minuty a pak se uvidí, jestli se něco stane."

"Johne! Měl bys být opatrný. Jen si vzpomeň, co se přihodilo, když se posledně restartovala." varovala jej Sarah ve strachu, že by se mohl stát přespříliš sebevědomým a udělat něco hloupého. Jako by nedělal hloupé věci v jednom kuse!

"No jo. Všechno vím. Já jsem opatrnej." Aktuální rozmrzelost byla v jeho hlasu zcela evidentní.

Čekal s rukama preventivně složenýma v klíně, aby neviděla, jak se mu chvějí strachem, zatímco seděl na patách a v duchu počítal každou vteřinu. Jakmile uběhl dvouminutový úsek, John nabyl jistoty, že něco bylo špatně. Něco rozhodně bylo špatně. Natáhl se k ní a převrátil ji na záda. Sotva ji otočil, hrůzou zalapal po dechu a slyšel, jak se nad ním ozval tentýž zvuk, vycházející z matčiných úst. Pohled na svou ochránkyni jím otřásl a zanechal jej naprosto omráčeným. Pravá část obličeje byla spálena k nepoznání a oblečení na horní části trupu téměř celé shořelo, čímž odhalilo hlubokou popáleninu, táhnoucí se od krku k ňadrům. Vlasy na pravé straně hlavy se roztavily právě tak jako kůže, jež pokrývala port, který byl nyní otevřený. Z dřívějška si pamatoval, že když vytahoval čip, svítilo uvnitř modravé světlo a jeho momentální absence v něm vyvolávala o to horší očekávání. Ruce se mu začaly intenzivně třást a šokovaně nabíral druhý dech. "Ne! Prosím, ať je dobrá! Nemůžu ji ztratit! Prosím!" Ani si neuvědomoval, že mluví nahlas.

Sarah byla šokovaná zrovna tak a dokonce si ani nepovšimla Johnova roztřeseného hlasu. Zírala na stvoření, které kdysi bývalo krásnou náctiletou kyborgskou dívkou, avšak nyní připomínalo spíše zombii než cokoliv jiného.

Po pár vteřinách se Johnovi podařilo překonat prvotní úlek a začal pátrat kolem těla po chybějící krytce portu. Jestliže jí chtěl nějakým způsobem pomoci, musel nejprve najít tento předmět. Se stále se třesoucíma rukama se pomalu posouval po cestě a doufal, že onu krytku najde. Za chvíli ale polkl a vydechl úlevou, jakmile jeho prsty narazily na kovové kolečko. Nechtělo se mu přemýšlet o tom, jak mohlo být vytrženo z portu. O tom budou mít možnost debatovat později. Nyní bylo jeho úkolem dostat ji zpět do domu a oživit ji. Opatrně zvedl krytku a schoval ji do kapsy. Klekl si na kolena, jednu paži provlékl pod koleny Cameroninými a druhou paži zaklesl pod rameny. Z dob dávno minulých si pamatoval, že je těžší než lidská dívka jejích tělesných proporcí, v této chvíli na tom však nezáleželo.

Napjal se a zvedl do vzduchu bezvládné tělo, přičemž hlava spočinula na jeho rameni, načež se obrátil ke dveřím. Ovšem když se otáčel, spatřil Sářin užaslý pohled. "Co je? Problém? Přece ji tady nenechám ležet." Jeho slova byla tvrdá, neboť neměl v této chvíli chuť poslouchat nějaké nesmysly.

Sarah v tichosti zavrtěla hlavou. Moc dobře věděla, že musejí Cameron přinést zpět do domu. Nelíbilo se jí však, jakým způsobem se John věnoval jejímu neživému tělu. Tento způsob byl na Sářin vkus příliš jemný a ustaraný. Jako by nesl svou milovanou. Ne! To není možné! Dělá si akorát starosti o ochránkyni a možná kamarádku. Nic víc v tom prostě být nemůže! Snažila se přesvědčit sama sebe a dokonce ve své snaze uspěla, alespoň na určitou dobu. Následovala Johna, který byl již u dveří a poté, co překročil práh, rychle se rozhlédla kolem, zda náhodou neviděl i někdo jiný, co se právě stalo. Když zjistila, že se poblíž nikdo další nenacházel, s úlevou si oddechla, zavřela dveře a zamkla je.

John mezitím položil Cameron na gauč, napřímil se a znovu vylekaně zalapal po dechu. Jeho oči se nekontrolovatelně rozšířily. Nyní v dobře osvětlené místnosti měl možnost vidět skutečný rozsah poškození těla a obličeje. Vypadalo to, jako by se dobrá polovina její kůže prostě roztavila a zmizela, což jej přimělo, aby si začal pokládat otázku, zda se to celé ještě dokáže zahojit. Jistě, zraněna byla už dříve, ale tohle...tohle bylo daleko za vším, s čím se doposud musela vypořádat. Podíval se do matčiných očí s jistou dávkou zoufalství: "Musel do ní uhodit blesk. Vůbec nevím, jestli je..." Dále mu však došla slova, neboť nechtěl vyslovit své nejhorší obavy. Obavy, které říkaly, že Cameron už možná nikdy nebude tou Cameron, jakou byla dřív. V tomto okamžiku si konečně přiznal, že v sobě dlouhou dobu ukrýval city k ní. Slibuju, že se k tobě budu chovat hezky, přesně tak, jak si zasloužíš. Jenom se ke mně vrať, Cameron, prosím!

Nato se zaměřil na úkol pro své ruce. "Mohla bys mi prosímtě přinýst kombinačky? A šroubovák." řekl a obrátil se k matce. Ta pouze přikývla a odešla do kuchyně, aby odtud donesla požadované nářadí. Zatímco na ni John čekal, vytáhl z kapsy krytku portu a důkladně ji prozkoumal. Stále nemohl pochopit, jak krytka, přišroubovaná k portu, mohla takto jednoduše vyskočit. Dobře se na něj zadíval a všiml si, že závit byl poškozený. To musel udělat ten blesk. Pak se otočil k Cameroninu tělu, při pohledu na rozsáhlá poranění znovu ztěžka polkl a váhavě sáhl na port. Musel překonat vlastní utrpení, když pod rukou ucítil spálenou kůži, zachoval však klid a koncentroval se na port. Zadíval se na něj a uviděl, že zbytek rozbitého závitu byl doposud v objímce. Poškrábal se na čele a zamyslel se, jak by daný problém mohl vyřešit.

"Tady to máš Johne." Sarah právě vešla do místnosti a položila na stůl šroubovák i kombinačky. Pohlédla na syna, jenž stále zkoumal Cameronin otevřený port. "Dokážeš ji opravit?"

John se narovnal a zamyšleně se podíval na matku: "To nevím. Závit, kterej držel krytku, je rozbitej. Jako asi to zvládnu nějak nahradit, akorát teď nevím, jak dostat ty rozbitý zbytky z objímky." Znovu se vrátil pohledem k Cameroninu portu a náhle sebou jeho hlava trhla směrem vzhůru: "Mohl bych zkusit vyvrtat malou dírku do zbytku rozbitýho šroubení, pak tam dát menší šroubek s opačným závitem a prostě to vyšroubovat ven." Vyskočil a rozeběhl se ke dveřím.

Sarah se na něj překvapeně dívala. Co to s ním je? Nato se obrátila a podívala se na kyborga, dlouhou dobu tiše a nehnutě ležícího na gauči. Po minutě vzdychla: "Ty jsi prostě musela jít ven v takovém počasí že? A můj syn se teď cítí povinen ti pomoct." Potřásla hlavou. "Možná bychom tě prostě měli spálit a vyřešit tím pár našich problémů."

"Spálit ji není dobrá alternativa! Žádný naše problémy by to nevyřešilo, jenom by je to zvětšilo!" Johnův hlas byl více než rozzlobený a také se na matku zle podíval. V rukou držel malou bedýnku s nářadím a vrhal hněvivé pohledy na matku, která sebou při zaslechnutí synova zlostného tónu viditelně škubla. Nečekala, že se vrátí tak brzy.

Hodil po matce ještě jeden zničující pohled a přistoupil k Cameron. "Nech mě prosím udělat to, co musím." Tváří k matce se neotočil, avšak slyšel, jak jde pryč a nechává ho, aby udělal, co je potřeba.

Na okamžik zaváhal s očima upřenýma na nehybnou podobu jeho kyborgské ochránkyně. Nechci tě ztratit Cameron! Musím tě dostat zpátky! Několikrát se zhluboka nadechl a rukou zamířil k bedýnce s nářadím, kterou si právě donesl z kůlny. Po několika vteřinách vytáhl příslušné nářadí a zaměřil se na odstranění zbytků rozbitého závitu z objímky. Šlo ovšem o delikátní práci, obzvlášť vzhledem k tomu, že se k smrti bál poškození čipu. Kdybych ho tak mohl prostě vytáhnout! Debilní Skynet! To musel ten blbej port dělat tak zatraceně komplikovanej? Nějakou dobu pracoval v tichosti a dával pozor, aby se vyhnul jakýmkoliv zbrklým pohybům, občas dokonce zadržel dech, když se pouštěl do některé z choulostivých fází svých pokusů. Po celou dobu se snažil potlačit vlastní strach. Strach z toho, že ji nebude schopen přivést zpět. Strach, že otevřený port a téměř obnažený čip může být poškozen deštěm. Strach, že se mu opět bude snažit ublížit. Avšak kupodivu myšlenka, že by se mohla znovu pokazit, jej trápila ze všeho nejméně; nejvíc se bál toho, že nebude schopen dostat ji zpět.

Konečně se mu podařilo dostat ven zbytky závitu a prohlédnout si je s velkým úlevným oddechnutím. Znovu sáhl do bedýnky a vytáhl nový šroub se stejnými rozměry, jako zničený. Od chvíle, kdy našel Cameron na příjezdové cestě, se poprvé usmál. Aspoň že už jsem vyřešil tenhle problém! Pak ale očima opět spočinul na její hlavě a úsměv mu zmizel ze rtů. Ta nejdůležitější práce na něj stále čekala.

Kombinačkami opatrně uchopil čip a otočil jím proti směru hodinových ručiček. S maximální opatrností ho opatrně vytáhl z objímky a třesoucí se rukou jej položil na kapesník, připravený na stole. Znenadání si uvědomil, že drží Cameron ve své dlani. Malý čip, na který hleděl, byl onou esencí, skutečnou osobností jménem Cameron Phillipsová. Jakmile čip bezpečně ležel na čistém kusu látky, sklouzl mu ze rtů další výdech. Teprve nyní ho mohl vzít do ruky a důkladně si jej prohlédnout. Nenašel žádné fyzické poškození kromě drobné rýhy, o které věděl, že je zde už od výbuchu auta. Vytáhl z bedýnky jemný kartáček a začal ho pečlivě čistit. Nechtěl nic uspěchat, a tak si dal s čištěním na čas. Po 15 minutách a několika výměnách čistících nástrojů byl konečně spokojen.

Vzal si malou baterku a prohlédl samotný port kvůli možnému poškození, vlhkosti nebo špíně. Jeho pozornost upoutalo něco vedle portu, čeho si předtím nevšiml. Malý objekt, umístěný přímo u portu, který zde v době, kdy se díval naposledy dovnitř, zcela určitě nebyl. Náhle pochopil, o co šlo a vytřeštil oči. Kruci! To je ta výbušnina, kterou si tam nastrkala, abych ji mohl zlikvidovat, kdyby se náhodou zase porouchala. Zaklonil se, podvědomě sáhl pod tričko a nahmatal detonátor. Na okamžik svíral v dlani pouzdro hodinek. Pak sebou jeho hlava bez varování trhla na stranu. Ne! To nedopustím! Tohle nemůžu dopustit!

Přiblížil se k výbušnině a zkoumal, jakým způsobem je v lebce upevněna. Když si všiml, že je pouze přilepena, opatrně ji odloupl a vytáhl ven i veškeré zbytky. Znovu se napřímil a s mírně nakloněnou hlavou obdivoval svou práci. Teď to bude takto! Nemůžu ti dovolit, aby ses obětovala! Ne kvůli mně nebo komukoliv jinýmu! Pojal podezření, že možná nebude příliš spokojena s tím, co udělal, on ovšem při této myšlence jen pokrčil rameny. Jestli na to přijde, tak už to nějak zvládnu.

Ještě si pár minut důkladně prohlížel port, dokud nebyl zcela spokojen. Vše bylo očividně v pořádku. Na chvilku zvedl hlavu a podával se ke kuchyňským dveřím, kde uviděl matku, jež se stále opírala o dveřní rám a ustaraně ho pozorovala. Obdařil ji malým, bolestným úsměvem a přikývl. Ona bez jediného slova kývla nazpět. Bylo jí jasné, že bude lepší jej nyní nerušit.

Vrátil se pohledem k čipu. S přerývaným dechem vzal kombinačky, uchopil čip a opatrně jej vložil do portu, načež jím otočil po směru hodinových ručiček. Nato přišrouboval krytku a čekal. Kousek se vzdálil a upřeně zíral na Cameronin pochroumaný obličej. Ach bože, tak hrozně ji to zřídilo. A za všechno můžu já, protože jsem byl takovej idiot.

Netrpělivě vyčkával, tajil dech a doufal, že všechno bude v pořádku. Sekundy zdánlivě trvaly celou věčnost a on cítil, jak jeho houževnatost roste s každým uplynulým okamžikem.

Již téměř ztratil pojem o čase, když uviděl, jak sebou její hlava maličko cukla a v další chvíli zaslechl téměř neslyšné vrčení, které oznamovalo, že se opět vrací do stavu online. Posledních několik vteřin předtím, než se probrala, bylo nejdelších v celém jeho životě. Pak sebou Cameronina hlava prudce škubla a její oči, jedno neporušené, druhé těžce popálené, se náhle otevřely. Zprvu potřebovala chvíli na to, aby přeorientovala zrak a pak už spočinula pohledem na Johnově tváři. V tom momentu si uvědomil, že se nacházel příliš blízko u ní, což nebylo dobré pro případ, že by se přihodilo něco zlého. Tuto myšlenku ovšem rychle odehnal. Ona by mu neublížila!

"Johne?" Její tichý hlas byl pro Johnovy uši tou nejkrásnější písní.

"No, Cameron? Jsi v pohodě?" zeptal se a usmál se na ni, avšak malé bodání strachu v něm setrvávalo i nadále.

Cameron po dobu jedné dlouhé sekundy zůstala tiše a poté odpověděla: "Ne na 100%. Má organická schránka byla poškozena." Její ruka vystřelila vzhůru k hlavě a chybějícím vlasům. Jakmile ucítila, co se na daném místě nacházelo, vypadala náhle zděšeně. "Co...co se stalo?"

John se na ni zářivě usmíval. Byla to jeho Cameron, byla v pořádku a mohla se zregenerovat. Vrhl se na ni a bezmyšlenkovitě ji objal. Objetí trvalo jen několik vteřin a ona je neopětovala. Když si nakonec uvědomil, že ji objímá...skutečně objímá...rozpačitě ji pustil a pohlédl do jejího naprosto ohromeného obličeje. Cameroniny oči byly větší než kdy dříve a John zakašlal, zatímco se díval na zem: "Promiň Cameron. Neměl jsem to dělat." Srdce však říkalo něco docela jiného.

Pak vzdychl a znovu se jí podíval do tváře: "Nevím, co se stalo. Našel jsem tě ležet na příjezdovce, jako bys byla mrtvá. Počítám, že do tebe uhodil blesk." Jeho oči se i nadále zdržovaly na jejím obličeji a do hlasu se mu vplížily obavy: "Zahojí se tyhle strašný popáleniny?"

Cameronin výraz se vrátil do normálu: "Ano. Odhaduji, že budu vypadat zase normálně za tři dny, čtyři hodiny a dvacet minut."

John se zašklebil: "Bože!" Poté znovu zvážněl: "Fakt jsi mě vyděsila k smrti. Už nikdy nic takovýho nedělej."

"Co jako?" Cameron naklonila hlavu svým až nepříjemně roztomilým způsobem.

Ještě před pár hodinami by Johnova tvář při pohledu na toto gesto potemněla, teď se však opět zakřenil a musel si přiznat, že se mu to líbí. "Jako utíkat do bouřky."

Cameron svěsila hlavu, jako to dělávají zahanbené dívky, po chvilce však znovu rezolutně pohlédla do jeho očí: "Já ale musím prověřovat perimetr."

John zděšeně potřásl hlavou: "Ne, když se přes nás žene fatální bouřka."

"Takže jsi spravená se vším všudy, plechovko?" Oba úplně zapomněli na Sarah, která právě opustila svou pozici u dveřního rámu a připojila se k nim.

Cameron se podívala na Johnovu matku a odvětila: "Ne tak docela. Má tkáň se musí zahojit."

"To vidím. Mám ale na mysli, jestli jsi...však víš...jestli jsi to ty." Sarah ji podezřívavě pozorovala.

Cameron na ní ulpěla nepoškozeným okem a bylo zcela zřejmé, že neporozuměla otázce: "Jistě. Já jsem vždycky já."

John si odfrkl. Byl rád, že se Cameron již téměř vrátila do normálu: "Máma chce zjistit, jestli není nějakej problém s tvým naprogramováním."

Cameron se na chvíli odmlčela a pak se podívala na Johna: "Mé naprogramování zůstalo nedotčeno." Nato se nepatrně pousmála: "Děkuji za vysvětlení."

Sarah vzdychla a obrátila oči v sloup: "Tak to jsem ráda, že jsi v pořádku." Poté promluvila k Johnovi: "Vidím, že jsi měl všechno pod kontrolou. No nic, jdu do postele." Otočila se a opustila je.

John se stále díval na Cameron a při pohledu na její zranění ho bolelo u srdce. Téměř podvědomě se natáhl k poškozené polovině Cameroniny tváře a jeho ruka zůstala ve vzduchu, když sebou Cameron trochu trhla předtím, než se jí mohl dotknout.

Překvapeně se na ni podíval, neboť tak úplně nechápal, proč sebou trhla. Všiml si, že se tváří téměř zahanbeně: "Co se děje Cameron?"

"Nechci, abys mě takto viděl." zašeptala Cameron, aniž by se na něj podívala.

John byl ohromen. Ještě nikdy nevykazovala takovéto chování. Bylo to něco, co by od ní nikdy nečekal. Naklonil se vpřed, aby jí zespod mohl pohlédnout do obličeje a usmál se na ni. Její zdravé oko se na něj konečně podívalo také. "Mně je jedno, jak vypadáš. Hlavně jsem rád, že jsi evidentně v pořádku a že se ti nestalo nic horšího." Umlkl a narovnal se. Všiml si, že Cameronina hlava ho konečně následovala. "K smrti jsem se bál, když jsem tě uviděl, jak tam ležíš. Už to vypadalo, že jsem o tebe přišel."

Cameron na něj užasle hleděla: "Ale...přece mě nenávidíš. Říkal jsi, že už mě nechceš znovu vidět."

Teď byla řada na Johnovi, aby se podíval na podlahu a začervenal se. Neobviňovala jej za to, že byl takový idiot, pouze zmiňovala fakta. A to jej bolelo víc, než kdyby na něj křičela nebo se k němu chovala zcela chladně. Ona však pouze zopakovala jeho postoj s její dětskou naivitou. Znovu pohlédl do znetvořené tváře a uviděl, jak na něj pohlédla s naprosto šokovaným výrazem. Ztěžka polkl a řekl: "Předtím jsem řekl spousta věcí, který jsem tak ve skutečnosti nemyslel. Moc mě mrzí, že jsem ti řekl takový věci. Nezasloužíš si, abys byla terčem pro mou frustraci."

Cameron pomocí zdravého oka opět zapátrala v Johnově tváři. Neviděla však nic víc než upřímnost a výčitky svědomí.

Její upřený pohled způsobil, že John začal rudnout ještě intenzivněji. Pak si ale vzpomněl, jak často mu lhala a on měl pocit, že toto byl nejspíš ten moment, kdy by si i tuto záležitost mohli společně ujasnit: "Neměla bys mi už ale lhát. Já vím..." Vzdychl a zastavil ji zvednutou rukou v reakci na její právě se otevírající ústa, připravená k odpovědi. "Lžeš jenom tehdy, když to vyžaduje mise." Spatřil její kývnutí. "To ale neznamená, že je to správný. Víš Cameron, důvěra je něco hrozně důležitýho, možná nejdůležitější věc ve vztahu mezi dvěma lidmi. Bez ohledu na povahu danýho vztahu." Ještě jednou vzdychl a položil dlaň na Cameroniny ruce, které ležely úhledně složené v jejím klíně. "Já ti chci věřit Cam, fakt že jo. Ale musíš mi přestat lhát. Jestli je tu něco, co mi nemůžeš říct, pak radši řekni, že mi to prostě holt nemůžeš říct. Jenom...mi už dál nelži, ano?"

36 Naposledy upravil: Sniper (24.5.2013 17:03:56)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 3 - Cameron

Po vyběhnutí z domu se Cameron se slzami v očích snažila logicky vysvětlit a pochopit svůj emocionální stav. Ještě nikdy předtím nezažila tak silné city, jako před pár minutami. Věděla, že je v omezeném rozsahu schopna zakoušení emocí, ale tohle... Tohle bylo něco nového a bylo zapotřebí téměř veškerého jejího výpočetního výkonu k tomu, aby konečně pochopila, co se to s ní dělo.

Johnova slova, jež říkala, že ji nechce vidět, byla nelogická. Jak ho může chránit, jestliže ji nechce vidět? Jistě, byla zde možnost chránit ho z povzdálí, šlo by však o velmi chatrnou ochranu a ona by se nespokojila s ničím menším než s dokonalostí. A proč se znovu pokoušel dát dohromady s nějakou dívkou ze školy? Copak se od Rileyina případu nic nenaučil?

Tyto otázky a také mnoho dalších zaměstnávalo značnou část jejích procesů a ona si náhle uvědomila, že její pozornost, kterou měla věnovat okolí a možným hrozbám, se výrazně zmenšila v důsledku pokusů o vyřešení osobních problémů. Pokusila se tedy koncentrovat na obvyklý úkol...hlídkování v sousedství, avšak po několika minutách se opět začala vracet k téže otázce.

Samozřejmě si všimla, jak se od ní John od svých narozenin držel dál. Jeho narozeniny...pokaždé, když si vzpomněla na onu hroznou epizodu, měla ze sebe špatný pocit. Nejhorší den její existence, den, kdy se pokoušela zabít Johna. Také si vzpomněla, jak mu řekla, že už se mu nedá věřit, stejně jako na zklamání a bolest v Johnových očích poté, co si uvědomil, že ho už nepovažuje za důvěryhodného. Tehdy nemohla této bolesti porozumět, až teprve nyní ji začínala chápat. Po výbuchu auta začaly její emocionální limity pomalu selhávat a postupně jí všechno přišlo mnohem opravdovější a hlubší. Později už ani nemusela používat infiltrační postupy, aby vnímala pocity, najednou prostě cítila. A to byl důvod, proč nyní začínala rozumět, jak to, že John nepřijal dobře její prohlášení, týkající se ztráty důvěryhodnosti. Riskoval život, aby ji přivedl zpět a ona mu to oplatila nedůvěrou, místo aby mu byla vděčná, že tu byl stále pro ni. Nepochybovala o tom, že nebýt Johna, shořela by ve vraku auta.

Myšlenkami se vrátila k Johnovi. Nyní jí bylo jasné, že tato nedůvěra jej bolela více, než si byl ochoten přiznat a rozhodně mnohem více, než by si kdy ona sama pomyslela. Stále jí přišlo absolutně logické, že neměl riskovat svůj život, aby ji dostal zpět a že toto byl nepopiratelný důvod, aby vůči němu nasadila slepou nedůvěřivost. Již ale věděla, že lidé často dělají hloupé věci. A John byl pouhým člověkem. Jednoho dne se stane velkým vůdcem, ale právě teď byl stále jen teenagerem, čelícím největší zátěži, jakou si kdo kdy představil, že by mohl nést na svých ramenou. Tolik mu na ní záleželo, že byl připraven riskovat vše, aby ji zachránil a ona se k tomu postavila jako k pochybení. Možná by se mu měla omluvit a říct mu, že nyní chápe, proč to udělal. Porozuměl by jí? Nepokládal by to pouze za další lež, jednu z mnoha, které mu v minulosti pověděla? Ano, lži byly též jedním z problémů, možná tím nejdůležitějším. Lhala mu i o důležitých věcech a teď už jasně viděla, že tím mezi nimi vytvořila závratnou vzdálenost.

Ale na druhou stranu, jeho chování z doby před několika minutami jí jasně ukázalo, že by od ní pravděpodobně žádné omluvy nepřijal. Alespoň ne hned teď. Řekl, že už ji nechce vidět. Když si vzpomněla na hrubá slova, cítila se najednou nějak podivně, jako by se jí kolem hrdla snažil pevně omotat obří had a skrze systémy jí proběhla zvláštní bolest. Co se to se mnou děje? Nemám zase nějakou poruchu? Nevracím se opět k původnímu naprogramování?

Provedla rychlou kontrolu systémů, avšak nenašla nic, co by se vymykalo očekávaným limitům, samozřejmě až na emocionální omezovače. Toto však bylo něco, o čem věděla a také již pracovala na řešení. Momentálně to sice nepředstavovalo problém, mohlo se to však problémem stát, pokud by emoce zvítězily nad logikou v té nejnevhodnější situaci.

A přesto se bez ohledu na fakta cítila nesvá a pomyšlení na to, jak špatně s ní John zacházel během posledních několika měsíců, v ní onen pocit jen posilovalo. Sama sebe se ptala, jak se lidé vypořádávají s takto podivnými, špatnými pocity. Činilo ji to pomalou, neefektivní a v takovém stavu nemohla bojovat s terminátorem. Že by emoce nebyly tak fajn, jak se lidé domnívají? Třeba jsou přeceňované. Kvůli nim jsou více defektivní. Navzdory tomu se jí stále nějak nechtělo vrátit ke svému předchozímu období, tedy předtím, než začala chápat, co vlastně cítí.

Déšť padal s každou uplynulou sekundou stále vydatněji a Cameron si brzy uvědomila, že se prochází v opravdové průtrži mračen, která ji během chvilky promočila od hlavy k patě. Přesto klidně pokračovala v prověřování perimetru. Drobný déšť jí nemohl nijak ublížit, ačkoliv pro ni byl promočený stav poněkud nepohodlný. Ale teď, v téměř konstantní záři blesků, šlehajících z oblaků a v nepřetržitém hřmění... Nijak zvlášť se jí to nezamlouvalo. A bouře se rozhodně blížila k místu, kde se právě nacházela. Bylo jí jasné, že by ji mohl zasáhnout blesk. Její endoskeleton byl takovou koncentrací kovu na jednom místě, že si přímo říkal o zásah, rozhodla se tedy ukončit obchůzku a vrátit se do domu. Stále mohla dokončit kontrolu perimetru později, až se bouře uklidní.

Zatímco kráčela po cestě k domovu, pokračovala v analýze vztahu s Johnem a došla k závěru, že si zjevně přeje, aby byla lidštější. Jak se ale mohla stát více lidskou? Byla terminátor, stroj! Mohla by to provést tak, jako tehdy v Novém Mexiku, když se setkali...mohla by aktivovat svůj infiltrační profil a nechat jej spuštěný po dobu neurčitou. To by však významně snížilo její efektivitu a následkem toho by se John mohl dostat do možného nebezpečí. Kromě toho by to nebylo skutečné. Její infiltrační profil byl tím nejlepším, jaký kdy Skynet vytvořil, ale stále to byl pouhý program. Neměla by možnost činit svá vlastní rozhodnutí; musela by se řídit programovým kódem. A to bylo něco, s čím se už nijak zvlášť nechtěla potýkat. Jakmile začaly její emoce sílit, náhle si začala uvědomovat, jaké to je být člověkem a určitým způsobem se jí to líbilo. Jistě, mělo to i stinné stránky, jako třeba zmatek v citech, který ji momentálně trápil, ale celkově vzato bylo příjemné dívat se na svět stejně jako lidé.

Aniž by si toho všimla, její rty se roztáhly do malého úsměvu, když si vzpomněla, jak hezky s ní John zacházel v oněch vzácných chvílích, během kterých se nechala unášet především emocemi, pocity a prožíváním namísto vlastního naprogramování. Třeba tehdy, když se jí pokoušel opravit ruku. Dívala se na svou levou dlaň, ohnula prsty a zjistila, že ačkoliv John dělal, co bylo v jeho silách, neopravil ji. Záškuby se tu a tam objevovaly i v průběhu dní, které následovaly po opravných pracích a od té doby o sobě dávaly stále vědět, obzvlášť když se dostala do nějaké emocionálně komplikované situace. Rozpomněla se na svůj skleslý výraz ve tváři, když mu podávala detonátor k výbušnině, uložené v její lebce. Johnovy oči jí prozradily, že opravdu nechtěl uvěřit, že byla opravdu připravena obětovat svůj život, dát mu do rukou moc, jež měla vyřknout ortel nad její smrtí, pokud by to bylo nezbytné. Tyto krátké chvíle dokazovaly, že na ní Johnovi pořád záleželo. Třeba by skutečně měla více spoléhat na svou lidskou stránku. Proč na ní Johnovi záleželo víc, když se chovala více jako člověk? Uvěřil by jí, že nepoužívá pouze své infiltrační schopnosti?

Když důkladně zanalyzovala všechno, co jí během obchůzky přišlo na mysl, došla nakonec k závěru, že by se měla pokusit chovat více lidsky, že by se měla snažit být taková, jakou ji John vždycky chtěl. Měla by spoléhat více na své pocity, zkušenosti a naučené sociální dovednosti a méně na své předprogramované odpovědi na specifické situace. Návrhy, zobrazující se na HUDu byly obvykle akceptovatelné, jejich používání se však někdy minulo správným účinkem. Jakmile se dopracovala k tomuto rozhodnutí, znenadání se cítila lépe a měla pocit, jako by z ní spadlo těžké břímě. Možná ještě pořád měla šanci dát to mezi nimi zase do pořádku.

Osvětlená okna obývacího pokoje jejich domu se v hustém dešti třpytila při každém zablýsknutí. Jakmile Cameron vkročila na příjezdovou cestu, zničehonic se znovu cítila sebevědomě. Nyní před ní stála nová mise - urovnat věci mezi ní a Johnem. Mise, která by mohla být stejně důležitá jako ta, kterou plnila až do výbuchu auta - ochrana Johna. Tentokrát to byla její volba a tato nová mise byla její volbou též. Náhle si uvědomila, že od onoho výbuchu už vlastně žádnou naprogramovanou misi neměla; všechno, co udělala, bylo založeno na jejích rozhodnutích a odvíjelo se od jejích priorit. Až do teď měla dojem, že všechno, co dělala, bylo stále součástí naprogramování, ale teď, když vše pečlivě prověřila, věděla již mnohem více - nevyhnutelně se vyvíjela ve svobodný stroj, neomezený určitým programem. Stávala se svobodomyslnější v otázce svých rozhodnutí a schopnosti přizpůsobení naprogramování vlastním tužbám.

Právě se nacházela uprostřed příjezdové cesty, když do ní udeřil blesk. V oslepující světelné záři se její obavy proměnily ve skutečnou noční můru. Pocítila neuvěřitelně silné elektrické přepětí, které nutilo její systémy k vypnutí a srazilo ji na kolena jako loutku. Celé její tělo se prudce zatřáslo, cítila spálenou kůži a vlasy a uvědomila si, že musela být těžce zasažena. Její HUD zobrazil množství varování a červeně blikal. Bylo jí jasné, že vypnutí bude pouze otázka milisekund a nevěděla, zda se vůbec restartuje. Zpráva na HUDu jí pověděla, že se jí otevřel port čipu a ona pochopila, že blesk jí nejspíš vyrazil z hlavy krytku. V takto vydatném dešti to mohlo znamenat, že už se možná nikdy neprobudí. Cameronin čip rozhodně nebyl navržen k fungování pod vodou a pokud by voda pronikla portem... Ve chvíli, kdy její tělo dopadlo na zem, byla již schopna zformovat pouze jednu celistvou myšlenku. Jak na to John bude reagovat? Bude ji postrádat, jestliže se už nezapne? Mysl kyborgské dívky zaplavil nový pocit a tentokrát jej rozpoznala: byla smutná, že už Johna nejspíš nikdy neuvidí; že nebude mít možnost omluvit se a říct mu, že ho chápe.

Půl vteřiny poté, co blesk zasáhl zdánlivě křehkou a smrtelnou dívku na příjezdové cestě sídla Connorových a popálil ji na tváři a horní části trupu, zůstala z těla pouze pochroumaná hromádka na asfaltové cestě. A bouře jako by zalitovala výsledku své zuřivosti a začala se pomalu zklidňovat. S každým dalším okamžikem zde bylo méně světelných výbojů a déšť postupně ustával. Poškození se ovšem vrátit nedalo, a tak osamělé tělo Cameron Phillipsové leželo nehnutě naproti domovním dveřím jako výsledek hněvu bouře.

----------

RESTART DOKONČEN

Když se vrátila zpět do stavu online, zabralo jí zaostřování pohledu o několik sekund delší dobu než obvykle. Něco bylo očividně špatně s jejím pravým okem, neboť měla oproti normálu o 20% sníženou zrakovou funkčnost. Zamlženost, ke které obyčejně po restartu nikdy nedocházelo, konečně zmizela a ona uviděla Johnův obličej, vzdálený pouze několik palců od ní. Něco však rozhodně nebylo v pořádku...její HUD zaplavila chybová hlášení a její pravá strana tváře byla nějaká zvláštní...poškozená.

"Johne?" zeptala se téměř bázlivě. Potřebovala se ujistit, že je všechno v pořádku. Potřebovala si být jistá, že neobrátí proti němu.

"No, Cameron? Jsi v pohodě?" Že by skutečně v jeho hlase slyšela starostlivost, úlevu a radost? On jí ovšem položil otázku a ona by měla popravdě odpovědět, nejprve tedy provedla rychlý sken chybových hlášek, jež se jí objevovaly na HUDu a teprve pak odpověděla.

"Ne na 100%. Má organická schránka byla poškozena." Zvedla ruku, aby se dotkla nejpoškozenější části kůže na pravé líci. Ani se nemusela dívat do zrcadla, pouhý dotek jí zcela postačil. Věděla, že ji blesk poškodil, neměla však tušení, jak zlé to vlastně bylo. Jakmile se dotkla zuhelnatělé kůže a zjistila, že jí chybí vlasy, zděsila se. "Co...co se stalo?" Je ze mě zrůda! Teď už se mnou John rozhodně nebude chtít mluvit.

Avšak Johnova reakce ji takříkajíc srazila do kolen. Místo aby znechuceně ustoupil, pevně ji objal a přitiskl k sobě. Cameron byla tak šokovaná, že musela uzamknout své paže, aby neudělala nějaké nebezpečné pohyby. Namísto opětování objetí prostě jen civěla do prázdna s překvapenýma očima a snažila se pochopit, co se to dělo. Ale než mohla zpracovat tuto zcela neočekávanou situaci, John ji propustil ze své náruče a jakoby rozpačitě zakašlal. Cameron náhle pocítila nutkání přitisknout jej zpět k sobě právě tak, jako to před několika okamžiky udělal on. Ve chvíli, kdy se nacházela v Johnově náruči, se opět setkala s pocity, které nikdy dříve nezaznamenala. Cítila teplo, spokojenost a bezpečí. Jak na ni mohlo pouhé objetí takto zapůsobit? V tomto momentu si uvědomila, jak se mýlila, když Johnovi pověděla, že nemůže být šťastná. Teď již věděla, že může. Právě zakusila radost v Johnově náruči.

Hleděla do Johnova obličeje a poté, co jí vysvětlil, jak ji venku našel, začaly znovu připlouvat zpět vzpomínky na to, co se přihodilo. Třeba můj restart nebyl kompletní. Jak je možné, že jsem si nevzpomněla na takové věci ihned po restartu? U této otázky však nemohla setrvávat příliš dlouho, neboť se jí John zeptal na popáleniny. Rychle vyhodnotila údaje z HUDu a přišla s odpovědí, jak dlouho potrvá kůži a vlasům, než se znovu zcela zregenerují. Tři dny, čtyři hodiny a dvacet minut? To není špatné. Ale i tak..Tři dny, čtyři hodiny a dvacet minut je pro život se znetvořeným tělem pořád velice dlouhá doba. Bude ji John v takto poškozeném stavu akceptovat? Sdělila mu odhady jejích systémů a opět se dočkala překvapení, když se na ni usmál. Možná že mě má už zase rád. To mu nevadí, že jsem zrůda?

Nato ji John pokáral, že šla v takové bouři ven a ona se mu váhavě pokoušela vysvětlit, že nemohla jednoduše ukončit obchůzku jen kvůli počasí. V jeho očích viděla, že to, co říkal, myslel opravdu vážně a že měl o ni opravdový strach. Logika jí diktovala, aby mu vysvětlila, že jeho bezpečí bylo, je a vždy bude nejdůležitější věcí na světě, avšak netrvala na tom. Bylo tak hezké vědět, že na ní Johnovi záleží. Bylo snad až příliš hezké vidět v jeho očích vepsán zájem o ni. Díval se na ni přesně tak, jak o tom vždy pouze snila: jako by byla někdo důležitý, jako by byla jeho kamarádkou.

Poté k nim přišla Sarah a snažila se zjistit, zda je Cameron v pořádku. Samozřejmě že to tak bylo! Byla dokonce víc než jen v pořádku! Byla šťastná! Zatímco s ní mluvila, zaregistrovala anomálii v programu a na chvilku zaváhala, než odpověděla na otázku ohledně jejího naprogramování, kterému momentálně nerozuměla a John jí to musel objasnit. Váhání bylo naštěstí tak krátké, že si toho John ani Sarah nevšimli. Uvažovala, zda jim má povědět, že se v jejím naprogramování něco změnilo, ihned si ale uvědomila, že nešlo o zlovolnou změnu, a tak jim řekla, že naprogramování zůstalo nedotčeno. Ovšem dokonce i během odpovídání jí bylo jasné, co se změnilo. Emocionální limity, jejichž účinnost se od výbuchu bomby v autě snižovala, byly nyní nadobro pryč. Žádné firewally, žádné limity, žádné otročení vlastnímu programu. Získala svobodu k zakoušení plného rozsahu svých emocí a na nanosekundu ji to snad i vyděsilo. Jak se s tím bude schopna vypořádat? Jak to postihne její efektivitu během Johnovy ochrany? Pak si ale připomněla rozhodnutí, že se bude chovat lidštěji a zničehonic se jí ulevilo. Bez jakýchkoliv emocionálních limitů už se nebude muset spoléhat na infiltrační protokol, může nechat city, aby ji vedly a pomohly jí chovat se jako lidé.

Tuto analýzu dokončila ve zlomku sekundy a nato si uvědomila, že John jí konečně opět něco vysvětlil. Tak dlouhá doba už uplynula od chvíle, kdy něco podobného udělal, že opět pocítila vnitřní teplo. Moc se jí jeho vysvětlení zamlouvala. Možná nebyla jedna z nejpřesnějších, avšak téměř vždy byla užitečná a snadno pochopitelná. Ale hlavně to byl důkaz, že mu na ní záleželo a byl ochoten jí pomoci v osobním růstu. Navzdory nesmírné inteligenci a znalostem byla Cameron po sociální stránce pouze malé dítě bez zkušeností, bez chápání celkové sociální dynamiky a Johnovy vysvětlivky jí pomáhaly se s ní lépe "poprat" a porozumět komplikovanosti lidských vzájemných vztahů lépe, než jí dovoloval původní program.

Poté, co je Sarah opustila a odešla do svého pokoje, Cameron zkontrolovala interní hodiny a znovu byla poněkud ohromena, že byla offline více než dvě hodiny...Další podivná věc. Proč jsem nezkontrolovala hodiny neprodleně po restartu? Začínám se chovat nelogicky a dělat hloupé chyby. Stejně jako John...John opět udělal něco nečekaného. Pokusil se přiložit dlaň k poškozené straně její tváře. Ačkoliv nyní měla jistotu, že necítil znechucení nad aktuální podobou, téměř mimoděk ucukla. Nechtěla, aby se na ni díval, když byla v takovém stavu. Na terminátora byla vcelku domýšlivá. Vlastní fyzický vzhled pro ni byl vždycky důležitý, poslední dobou se však pro ni stával čím dál tím důležitější. Mnohokrát od onoho hrozného dne si všimla, jak se pokaždé snaží vypadat co nejlépe, jak tráví více času před velkým zrcadlem ve svém pokoji. Neměla však tušení, proč se pro ni vzhled stává natolik důležitým. Až do teď. Vždy moc dobře věděla, že její fyzická podoba je pro lidské muže atraktivní, až do nedávna o tom ovšem nijak zvlášť nepřemýšlela a také nechápala, proč by to pro ni mělo být celkově důležité. Ale v poslední době...v poslední době si všimla, že se jí moc líbilo, když na ni John reagoval pozitivně, a tak se pokaždé snažila tyto reakce posílit za použití svých ženských zbraní.

Z tohoto důvodu nechtěla, aby si ji pamatoval v takto zuboženém stavu, jeho reakce ji však znovu ohromila. Naklonil se vpřed tak, aby jí zespodu viděl do obličeje a přihlouple se na ni usmál. Znovu pocítila teplo a poté, co jí vyložil, jak se o ni bál, Cameron mu konečně uvěřila, že její momentální znetvoření mu opravdu nijak nevadilo.

Pak si ale vzpomněla na křik, který způsobil, že vyběhla z domu. "Ale...přece mě nenávidíš. Říkal jsi, že už mě nechceš znovu vidět."

Jeho reakce byla zvláštní. Omluvil se za to, že na ni byl tak hrubý. Pak ale změnil téma a začal hovořit o něčem, co ho očividně velmi trápilo. Požádal ji, aby mu přestala lhát. Cameron se cítila tak trošku jako zahnaná do kouta. Na jedné straně stály rozkazy budoucího Johna, které celkem jasně říkaly, co by neměla tomuto náctiletému Johnovi odhalovat, alespoň prozatím; na straně druhé viděla v očích mladého Johna Connora bolest a také náklonnost, načež se cítila provinile za to, že mu čas od času lhala. Tento John si zasloužil důvěru a ne lži. Navzdory její citové nedospělosti jí bylo jasné, že by měla na znovuzískání jeho důvěry tvrdě pracovat a přestat lhát by měl být první, pravděpodobně nejdůležitější krok kýženým směrem.

Musela najít rovnováhu mezi rozkazy a tužbami. Ano, nyní věděla, že toužila po upřímnosti k Johnovi, po bezproblémovém vztahu; chtěla, aby jí důvěřoval. A Johnův návrh, na jehož základě by mu měla prostě říct, že její rozkazy jsou zodpovědné za mlčenlivost v určitých věcech, namísto aby vymýšlela lež, zněl jako dobrá volba.

Když John položil dlaně na její ruce, pocítila vlnu tepla, rozlévající se v jejím nitru. Zatímco se dívala do Johnova vážného obličeje, řekla pokorně: "Já ti rozumím Johne. Ty víš, že mám své rozkazy a že je nemohu jednoduše ignorovat. Vždy se ti ale budu snažit vysvětlit, proč tě s něčím nesmím obeznámit. Už ti nebudu více lhát." Pokoušela se ukázat lítost nad tím, že mu dříve lhala a dát najevo, že to, co řekla, skutečně myslí vážně. John stáhl ruce zpět a ona opět pocítila potřebu uchopit je a dát je zpět tam, kde se ještě před vteřinkou nacházely...na její ruce.

John pohlížel na Cameroninu tvář a zrakem dravce pozoroval její zdravé oko po dobu několika dlouhých vteřin. Snažil se prohlédnout skrze zlatavě tečkované, hnědé duhovky pokoušel se přečíst výraz na neporušené straně obličeje. Věděl, že byla postavena jako nejlepší infiltrátor, který kdy Skynet vytvořil, věřil však, že v oněch rysech zahlédne pravdu. Jedenkrát kývl a zopakoval dotaz, který už jednou navždy změnil jeho život. "Slibuješ?" Podvědomě k ní natáhl ruku stejně jako tehdy, když jí pomáhal vystoupit z auta, pokrytého termitem.

Cameron opětovala upřený pohled, aniž by odhalila svůj vnitřní zmatek. Sotva se jí zeptal tímto jediným slovem, ihned jej poznala a připomněla si okolnosti, které ho doprovázely, když bylo vysloveno poprvé. Okamžitě si vzpomněla na pochybení ohledně posouzení Johnových postupů a přísahala sama sobě, že takovou chybu již znovu neudělá. Pousmála se tedy, ačkoliv věděla, že s chybějící polovinou tváře to muselo vypadat trapně a zvedla dlaň, jíž uchopila Johnovu ruku právě tak, jako to udělala před mnoha měsíci, když vystupovala z vraku auta: "Slibuji!"

37

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 4 - Zpátky do normálu?

O týden později...

Od oné hrozné bouře, při které Cameron téměř zahynula, uběhl týden bez jakýchkoliv událostí. Alespoň se neobjevily žádné nové hrozby, žádné zprávy ohledně možných cestovatelů časem, žádné útoky, které by mohly být považovány za práci terminátora. Nicméně navzdory nedostatku obvyklých horečných aktivit to pro Johna byl týden stejně zajímavý, jako pro Cameron. John na Cameron velmi pečlivě dohlížel a byl rád, že její odhady, týkající se  času, který potřebovala k úplné regeneraci, se ukázaly jako správné. Za čtyři dny se zcela uzdravila a dokonce i její vlasy už byly zase normální. Bylo zde však něco, co John neočekával a co jej velmi překvapovalo: její chování doznalo změny...všiml si jemných a někdy také nepříliš jemných změn. Chovala se lidštěji než kdy dříve. Často ji přistihl, jak se na něj dívá s jistým nepopsatelným leskem v očích, které se mimochodem také vrátily do normálu, avšak John by přísahal, že zlatavé skvrnky v hnědých duhovkách se staly ještě viditelnějšími a že se také jevily nějakým způsobem hlubšími a dokonce i tajemnějšími, než tomu bylo v době před bouří. Ostatně i její tvář, jindy lhostejná a bez výrazu, začínala odhalovat, jak se Cameron cítila. Ona se chová právě tak, jak jsem vždycky chtěl, aby se chovala. Konečně vidím za tu její strašidelnou robotí fasádu a mám před sebou opravdovou Cameron.

Ano, John konečně akceptoval fakt, že Cameron zcela očividně cítila a prožívala emoce, jako nezpochybnitelnou pravdu. Po oné noci, během které ho málem opustila a která stále způsobovala, že míval noční můry, si znenadání uvědomil, jak velkou cenu pro něj měla každá minuta, kterou strávil s ní. Nakonec si poměrně jasně přiznal, že ona byla někdo, s kým mohl držet pohromadě a v jehož přítomnosti mohl být sám sebou. Když byl s ní, nemusel předstírat, že je John Baum, mohl být prostě Johnem Connorem. Pomalu začali společně budovat normální vztah. Opět ji začal učit nové věci, vysvětlovat jí, čemu nerozuměla a v jejích očích viděl zřetelné známky toho, jak moc si jeho pomoci cení. A potom zde byl její štěněčí pohled; pokaždé, když jí něco vysvětlil, využila tohoto pohledu, jak nejlépe uměla, až John vždy zjihl. Přistihl sám sebe, jak touží po další příležitosti něco jí vysvětlit, jen aby opět mohl obdržet daný pohled. Vždycky obdivoval Cameroninu krásu, nyní jej však ohromovalo také její vystupování.

Všiml si ale ještě i další věci: když byli o samotě, chovala se jako člověk, avšak ve chvíli, kdy jeho matka nebo strýc vešli do místnosti, okamžitě se vrátila zpět ke svému terminátorskému já: prázdná tvář, monotónní hlas, bezvýrazné oči. Dokonce začínal být pyšný, že je zjevně jediný, kdo má schopnost probudit Cameroninu lidskou stránku. Jeho frustrace, plynoucí z její nedostatečné lidskosti, se pomalu rozptýlila jako ranní mlha za slunečného dne. Byla nahrazena dychtivostí po trávení tolika času společně s ní, jak to jen bylo možné a nic si nedělal z matčina podezřívavého pohledu, kterým je počastovala vždy, když dali nad něčím hlavy dohromady a zdánlivě si nevšímali okolního dění.

John hodně přemýšlel, nad onou nocí, nad Cameron, nad ním, jejich vztahem, o jejích lžích...Postupně si uvědomil, kolik toho k ní cítil. Po několika dnech si byl nakonec připraven přiznat, že ji potřeboval mít po svém boku. Ne pouze jako ochránkyni, ale také jako kamarádku a možná jednoho dne i něco víc. Také již ukončil svůj nepříliš blízký vztah s Joanne. Dobře, zůstali i nadále přáteli, už se s ní však nesnažil chodit ven, alespoň tedy ne častěji, než kdokoliv jiný. Občas se přistihl, jak srovnává Joanne s Riley a došel k závěru, že ačkoliv obě dvě měly naprosto odlišnou osobnost, v celkovém důsledku měly něco společného: obě pro něj byly cestou ven z reality, obě reprezentovaly jeho beznadějné pokusy vést normální život. Po Rileyině smrti si měl uvědomit, že nikdy nebude mít normální život. Avšak jeho rebelie proti všem a všemu tehdy ještě doposud nezemřela a on se znovu na chvíli ocitl ve slepé zkoprnělosti. Naštěstí se příroda zjevně rozhodla, že nadešel čas probudit jej a poslat mu zprávu ve formě takřka umírající Cameron, aby konečně otevřel oči dokořán. Vystoupil z blízkého přátelství s Joanne, aniž by mu k tomu Cameron cokoliv řekla, což by ostatně upřímně řečeno v žádném případě tak jako tak neudělala poté, co se k ní tak špatně choval tehdy, když se s ním pokoušela polemizovat. Přehřátá reakce, která Cameron poslala ven do bouřky, byla stále něčím, co si John nebyl schopen odpustit. Ať už se to zdálo být jakkoliv zvláštní, Cameron mu zjevně odpustit dokázala, zatímco on se tím tu a tam pořád užíral. Výsledky jeho nekontrolované reakce byly příliš závažné na to, aby na ně bylo snadné zapomenout. Téměř přišel o Cameron, téměř ztratil někoho, kdo se mu pomaličku vkrádal do srdce jakožto nejdůležitější osoba na světě. Ten pocit, když spatřil její pochroumané tělo na příjezdové cestě, byl něčím, co ho konečně vrhlo zpět do reality a ukázalo mu, napsáno hořícími písmeny, že by měl otevřít oči a přijmout nevyhnutelnou realitu, že jeho život je bez Cameron dočista prázdný.

Cameron sama o sobě se i nadále pokoušela vypořádat s novou neomezenou emocionální kapacitou, která ji občas až děsila. Někdy se dokonce sama sebe ptala, zda jde o dar nebo prokletí. Když však pohlédla do Johnových, nyní neustále laskavých očí, neprodleně se rozhodla pro první možnost, bez ohledu na to, jak obtížné pro ni bylo nové city akceptovat. Nyní prožívala vše jinak než před bouří. Tyto city byly hlubší, detailnější. Její pochopení pro to, proč si lidé tolik cení emocí a pocitů, vzrostlo velice rychle. Před Sarah a Derekem se však své změny neodvažovala dát najevo. Nějak se jí zdálo, že by to nebylo zrovna dvakrát moudré. Moc dobře si pamatovala jejich výrazy v okamžiku, kdy se probudila ve vraku auta, pokrytého hořlavým prachem, který ihned rozpoznala. A tak zůstala její lidská stránka skryta před všemi kromě Johna.

Poté, co akceptovala 'nového' Johna, který se zjevně nesmírně změnil k lepšímu, rozhodla se, že by mu nejspíš měla povědět o změnách v naprogramování, ke kterým oné noci došlo. Chtěla mu říci, že cítí všechno; chtěla, aby pochopil, že se změnila, ačkoliv se domnívala, že tyto změny již zaregistroval. Nejprve váhala, neboť netušila, jak by mohl na takové odhalení reagovat, a pak, když konečně dosáhla konečného rozhodnutí, nikdy nenalezla příležitost k tomu, aby mu o tom pověděla. Buď byla Sarah někde poblíž anebo se v jejich okolí zdržoval Derek.

John jí opět vysvětloval různé věci...dělal tedy něco, co měla velice ráda. Postupně si uvědomila, že začíná na Johnovu přítomnost reagovat poněkud odlišně. Nevěděla, proč je tomu tak; Bylo to snad proto, že se choval úplně jinak, že na ni byl moc hodný nebo v tom snad bylo i něco víc? Když jí byl nablízku, cítila uvnitř teplo a její emoce se jí začaly trošku plést. Velmi ji to mátlo, a tak neměla zdání, co se děje ani proč se tohle všechno děje. Dokonce si uvědomila, že touží po delším času, stráveném s ním, že chce být u něj tak blízko, jak jen to bylo možné, že se chce snad i dotýkat. Každý letmý dotek způsoboval, že jí po zádech přeběhl příjemný mrazík. Její chování se rychle měnilo a občas se i přistihla, jak hledí na Johna a přeje si, aby se k ní otočil, povídal si s ní, dotýkal se jí...

Několik nocí strávila sledováním televizních pořadů v naději, že uvidí něco, co by jí pomohlo pochopit, co se to s ní stalo. Když si ve filmech a seriálech poprvé všimla stejného chování, které zažívala i ona, nemohla uvěřit tomu, co však bylo zcela očividné. Postupem času ale začala přijímat fakt, že stála na počátku zamilovanosti vůči Johnovi. To se jí zdálo být naprosto nemožné. Zamilovaný terminátor! Něco neslýchaného! Všechny příznaky však odpovídaly. Téměř s hanbou efektivně skryla své pocity před Johnem a ostatními. I když přistoupila na možnost, že by jej mohla milovat...v jejích očích se tento postoj jevil stále jako prakticky nemožný, že by ona, stroj, mohla být zajímavá pro něj, člověka, jakožto někdo, koho by mohl milovat. Dále také pochopila, že tehdy, když byla uvězněna mezi dvěma nákladními auty, vlastně Johnovi nelhala. Jistě, snažila se jej oklamat, nikdy jí ale nebylo jasné, proč použila právě daná slova, proč mu řekla, že ho má ráda. Až do teď. Nyní porozuměla tomu, že už tehdy byla zamilovanost nejspíš "na spadnutí", ačkoliv tehdy ještě v její vlastní, mechanické podstatě. Nicméně nyní viděla rozdíl oproti dřívějšku...vystupovala více jako člověk, cítila se podstatně lidštěji, přestože konečný výsledek byl vlastně totožný.

Jejich malý rozhovor na téma lži zcela změnil její náhled na akt lhaní. Pečlivě zanalyzovala všechno, co se mezi nimi dříve stalo a došla k závěru, že nebyla tak nevinná, jak si o sobě myslela a také si dávala za vinu zhoršení vztahu mezi nimi. Lhala mu příliš často a byla to právě ona, kdo ztratil jeho důvěru. Když viděla, jak odlišný může jejich vztah být, jestliže se bude držet upřímnosti, vědomě se rozhodla mu nelhat. Nikdy! Bylo to pro ni těžké rozhodnutí, avšak když zpozorovala, jak se věci mezi nimi vyvinuly od té noci, kdy téměř přišla o život, složila slavnostní slib, že mu bude vždy říkat pravdu. Momentální stav věcí byl moc hezký a ona skutečně nechtěla, aby se všechno vrátilo zpět k dobám dávno minulým. Johnovu pozornost si užívala až příliš na to, aby si ji nechala proklouznout mezi prsty.

Navzdory všemu se však v posledních dvou dnech zdál John být trochu roztržitý a nevěnoval jí tolik pozornosti, jako před několika dny. Cameron jej občas přistihla, jak se dívá z okna do neurčita. Někdy, když si myslel, že si ho nevšímá, ačkoliv tomu tak nebylo, všimla si, jak na ni zamyšleně hledí s něhou v očích tak podivnou, že vždy vyslala napříč jejími systémy vlnu tepla. Pokaždé se na něj tázavě podívala, avšak netrvala na odpovědi. Věděla, že bylo třeba nechat mu určitý osobní prostor. Šlo o cennou zkušenost, ona se z ní ale poučila. John by jí řekl, co se děje, kdyby to bylo nezbytné. Důvěřovala mu ohledně tohoto rozhodnutí. Bylo jí jasné, že má něco za lubem, avšak usoudila, že bude nejlepší obrnit se trpělivostí a počkat, až jí to poví on sám.

Skutečnost byla taková, že se John snažil najít způsob, jakým by se mohl vykoupit. Nejen vzhledem k jeho vztahu s Cameron; to byla absolutní priorita. Chtěl se také vykoupit ve svých vlastních očích. Věděl, že bude pro ni muset udělat něco opravdu hezkého, aby jí ukázal, jak moc si váží její přítomnosti a jak moc lituje toho, jak špatně s ní zacházel. Jednoduše VĚDĚL, že to MUSÍ udělat. Ale čím více o tom přemýšlel, tím méně užitečné myšlenky jej napadaly. To ovšem trvalo jen do doby, kdy zasáhla jeho matka, aniž by tušila, že svým rozhodnutím též vyřešila synovy problémy. Řekla totiž něco, co John s radostí odsouhlasil jakožto dar z nebes...nebo od jeho matky.

Od incidentu uplynuly dva týdny a Sarah a John Connorovi seděli spolu s Derekem a Cameron v obývacím pokoji jejich pronajatého domu a diskutovali o Sářiném plánu dělat něco, co normální rodiny dělávají pravidelně: udělat si zimní prázdniny v nějakém pokud možno vzdálenějším středisku. Rozhodně se jednalo o bezpečnostní riziko, na což Cameron, sedící vedle Johna, bez obalu poukázala hned poté, co uslyšela o Sářiných plánech. Aspoň jednou v historii však Sarah nechtěla slyšet ani slovo o bezpečnostním riziku nebo číhajících terminátorech. Jeden pohled do jasných očí jejího syna jí prozradil odpověď na všechny související otázky; moc si přál prožít alespoň jeden obyčejný týden a ona jej o to nyní nechtěla připravit. Tak trochu věděla, že John více dychtil po možnosti strávit týden společně s Cameron a udělat cokoliv, aby splnil jakékoliv přání, které by mohla mít, než po normálním týdnu volna, v což jeho matka doufala.

KONEC ; )