1 Naposledy upravil: Sniper (11.5.2013 14:55:44)

Téma: Wintertale (+ pokračování)

Název: Wintertale
Autor:  Troll99
Žánr:   Romance/Humor


Zimní prázdniny - pro běžného člověka nic neobyčejného, pro Johna Connora a jeho rodinu něco zcela neobvyklého. Jak by to vypadalo, kdyby se znenadání rozhodli strávit několik dní se sněhovou nadílkou.


Pár slov od autora: ...Doufám, že si tuto jízdu užijete, i když zde nebudou žádné boje, různé časové osy nebo útočící terminátoři. Dočkáte se však spousty každodenních činností, malých hloupých romantických chvilek a mého iracionálního uspokojení z vytváření něčeho, co by někteří čtenáři mohli považovat za zábavné a hodné přečtení...


Kapitola 1 - Mám takový návrh

Sarah a John Connorovi seděli spolu s Derekem Reesem a terminátorem, Cameron Phillipsovou, v obývacím pokoji jejich pronajatého domu a diskutovali o Sářiném plánu dělat něco, co normální rodiny dělávají pravidelně: udělat si zimní prázdniny v nějakém pokud možno vzdálenějším středisku. Rozhodně se jednalo o bezpečnostní riziko, na což Cameron, sedící vedle Johna, bez obalu poukázala hned poté, co uslyšela o Sářiných plánech. Aspoň jednou v historii však Sarah nechtěla slyšet ani slovo o bezpečnostním riziku nebo číhajících terminátorech. Jeden pohled do jasných očí jejího syna jí prozradil odpověď na všechny související otázky; moc si přál prožít alespoň jeden obyčejný týden a ona jej o to nyní nechtěla připravit.

"Lidi poslouchejte, mám nápad, jak udělat naši zimní dovolenou ještě zajímavější." John se podíval na Sarah a Dereka, jejich pohled však byl poněkud podezřívavý. "Hej, nekoukejte na mě jako na blbce! Jak se mám jednou postavit do čela celýho lidstva, když ani moje vlastní máma a strýc nedůvěřují mým návrhům. Nejdřív si poslechněte, co mám na mysli a teprve potom rozhodněte o tom, jestli je to kravina a zda bude třeba se na to celé mrknout trochu jinak. Nakonec můžete zvážit i mou terminaci." zašklebil se hloupě v reakci na svá vlastní slova.

"Johne, prosím, nepoužívej takové výrazy ve vztahu k sobě samému." Cameron na něj pohlédla s prázdným výrazem ve tváři, její hlas však zněl jakoby podrážděně.

Sarah neuniklo její podezření, které sdílela s ostatními co se týče Johnova doposud neodhaleného nápadu, pak ale povzdechla a přidala se na jeho stranu: "No Johne, pokud si myslíš, že je tvůj nápad opravdu dobrý, řekni nám, co přesně myslíš."

"Díky mami...Já myslím." okomentoval John matčina slova s ironií v hlase. "Prostě, fakt věřím tomu, že je to dost zajímavá myšlenka. Teda aspoň pro většinu z vás." Vrhl prosebný pohled Cameroniným směrem. "Proč nezajedeme k jezeru Tahoe? Je zima, takže je tam spousta sněhu, mohli bychom zkusit jízdu na snowboardu. Co vy na to?" Poté co se neozvala žádná reakce dodal: "No a pokud by to třeba někomu nesedlo, můžeme taky lyžovat, sáňkovat nebo bobovat, bruslit a já nevím co všechno."

Následovalo další ticho, ale po několika sekundách se na něj Sarah podívala a přikývla: "Jó, tak to není špatný nápad. Měli bychom si zkusit, jaké to je mít normální dovolenou, aspoň zhruba, a tohle by nám s tím mohlo pomoci. Čili Johne, tvůj nápad se mi pro změnu zamlouvá. Jasně, není to přesně to, v co jsem doufala, ale tak... Myslím, že by se dala najít nějaká chata dál od lidí."

Derek si odfrkl "Je to pěkná hovadina a navíc porušuje každé pravidlo o bezpečnosti, na které si vzpomeneš. A navíc, proč bych měl dobrovolně riskovat, že se kdesi polámu během provozování pitomostí?"

"Protože je to sranda, proto! Nezapomeň, že jsi nějak vyšel z formy. Nepřibral jsi náhodou z toho sezení před televizí?" zeptal se John a zamrkal.

Jeho poznámka způsobila, že Cameroniny koutky úst sebou maličko škubly. Nepřiznávala si to, ale těšilo ji, když se někdo do Dereka navážel, nejlépe ona sama. Pokud však byl John tím, kdo jej škádlil, měla z toho stejně příjemný pocit. V posledních několika měsících si vytvořila celkem objemnou složku nazvanou "Nápady a věci, kterými lze pozlobit Dereka Reese." ,která s každým dalším dnem rostla a rostla. Netřeba zmiňovat, že tyto poznatky často a ráda používala, přičemž jejich účinky na bojovníka odporu byly mnohdy natolik pozoruhodné, že jí zařídily dobrou náladu po celý zbytek dne.

John se k ní otočil a všiml si nepatrného úsměvu: "Víš Cameron, myslím, že ti to půjde dobře, obzvlášť pokud se to budem učit společně." Zahýbal obočím a poťouchle se usmál.

Cameron mu pohlédla přímo do očí, nasadila její nejlepší poker face a řekla: "Vzhledem k mé vynikající schopnosti učení se a fyzické převaze nad kteroukoliv lidskou bytostí se mohu učit mnohem rychleji a podle mých výpočtů bych měla být schopna učit tě danou aktivitu již za tři hodiny."

Johnovi poklesla brada, neunikl mu však pobavený pohled jeho krásné ochránkyně, ačkoliv její tvář nevyjadřovala zhola nic. "Chceš snad říct, že jsem pomalej?"

"Já nic neříkám, jen uvádím určitá fakta." stále se na něj dívala s kamenným výrazem, oči však zdaleka tak prázdné nebyly.

"Děláš si ze mě srandu?"

"Proč bych to dělala? Jsem naprogramována k tomu, abych tě chránila a ne bavila se na tvůj účet." Během posledních slov pobavení z jejích očí vymizelo a bylo nahrazeno maličko ublíženým výrazem.

"Dobře dobře, dejte si pohov!" přerušila je Sarah. "Tuhle vaši srdečnou diskuzi můžete vést, až nebudu poblíž. Nijak mě nezajímají ty vaše blbinky typu kdo z koho si dělá srandu. Měli bychom se rozhodnout, jestli podpoříme Johnův návrh nebo ne. Chtěla jsem se vydat demokratickou cestou s možností volby, v těchto případech je však demokracie na škodu a vyvolává tak akorát zmatek. Takže je to na mě...Vynáším verdikt...jedeme!"

"Díky mami." Zašklebil se John a pohlédl na Cameron. Její obličej setrvával v kamenné podobě, pak ale mrkla a pousmála se. "Věděl jsem to!" Vykřikl John a zazubil se na ni.

No tak ženská, zimu nesnáším!" zaprotestoval Derek a vyděšeně zíral na Sarah. "V budoucnosti mi byla kosa po celou dobu a teď mám jít někam, kde je ještě větší jenom tak pro srandu králíkům? Někam, kde je kromě toho ještě fůra sněhu? A co je ještě horší - musel bych v tom sněhu taky chodit! Závěrem bych chtěl dodat: Děkuji, nechci!"

"My tam prostě pojedem, takové je konečné rozhodnutí! Nicméně máš možnost volby: buď pojedeš s námi nebo..." Sarah se uličnicky zašklebila, ještě sekundu váhala a poté pokračovala se zlomyslností v hlase. "Nebo můžeš zůstat tady a uklidit celý dům. Jo a nezapomeň vymalovat a natřít okna. Ve všech místnostech!" Sarah dokončila výčet aktivit a nevzrušeně na něj pohlédla, maličko se však usmívala.

Derek se otřepal: "Aha, bezva, tomu říkám výběr. Můžu si vybrat mezi špatným a ještě horším. Volím první možnost; Jedu s vámi. Pořád lepší mrznout někde na sněhu než uklízet a malovat." zahučel, obrátil se k Sarah zády a šel si do kuchyně pro pivo.

Cameron se náhle zahihňala, avšak natolik potichu, že ji mohl zaslechnout pouze John. Otočil se k ní s výrazem naprostého překvapení: "Co to bylo?" Nikdy předtím ji neslyšel se hihňat, znělo to jako cinkání stříbrných zvonečků.

Cameron však již měla hihňání pod kontrolou, nasadila terminátoří obličej a odpověděla smrtelně vážným hlasem: "Představila jsem si Dereka v bílém malířském oblečení s papírovou čepicí na hlavě a kyblíkem s barvou a štětcem v jedné ruce, lezoucího po žebříku, aby mohl natřít strop."

John vybuchl smíchy: "Tak za to bych klidně i zaplatil, jen abych to mohl vidět."

Sarah užasle civěla na jejího syna, který se snažil potlačit smích a vrátil jí pohled zpět s předstíranou vážností, i když jeho oči se pořád ještě smály. Potřásla hlavou, tentokrát se však zdržela komentářů. Místo toho se obrátila k Cameron: "A ty plechovko nám najdeš přiměřené ubytování. Nic přepychového a rozhodně by to mělo být někde, kde nebudeme vystaveni přílišnému množství zvídavých očí. Třeba nějakou přilehlou chatu nebo tak něco."

Cameron přikývla a vydala se po schodech nahoru pro Johnův notebook, který měl v pokoji. John vyskočil z gauče a spěchal za ní: "Cameron, počkej na mě, pomůžu ti s tím."

"Jako by tvou pomoc někdy potřebovala." odfrkla si Sarah "Počítám, že je to jenom tvoje natvrdlé přání chodit všude s ní a tohle tvoje rozhodnutí jsi učinil jen kvůli sobě."

"Johnova pomoc se mi hodí. Ví některé věci, které zase nevím já." odpověděla Cameron namísto Johna, který na ni hleděl s vytřeštěnýma očima, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Opravdu Cameron řekla, že by mohl vědět něco víc než ona?

Sarah si znovu přezíravě odfrkla a rozhodla se v konverzaci dále nepokračovat. Bylo jí naprosto jasné, že její syn chtěl být v Cameronině společnosti. Měla bych s tím jeho zájmem o ni něco dělat. Náklonnost k ní je až příliš zřejmá a mně se to ani trochu nezamlouvá.

John rychle vyběhl po schodech za Cameron. Přemýšlel o tom, co řekla a když dorazili na místo, uchopil ji za ruku: "Cameron, co jsi myslela tím, že vím věci, které nevíš ty?"

"Jen jsem chtěla Sarah ujistit, že mi skutečně můžeš pomoci, nenapadlo mě nic jiného než přesvědčit ji, že tě potřebuji ke splnění mého úkolu."

"Takže jsi to tak nemyslela? Nevěříš tomu, že bych mohl vědět víc než ty?" Johnovi bylo evidentně zatěžko překousnout to, že podle Cameron nemohl vědět něco víc, obzvlášť když před chvilkou uvěřil v opak. Na krátký okamžik se cítil jako v nebi, aby z něj mohl být o několik sekund později zase vyhnán.

Cameron vycítila, že se na ni John zlobí, což bylo to poslední, co chtěla. Od chvíle ,kdy John podal svůj prázdninový návrh zaznamenala, jak se jí tělem šíří neznámé teplo a nechtěla, aby se jejich vztah vrátil do stavu nuceného soužití jako předtím. Zastavila, pohlédla přímo do Johnových očí a položila mu ruku na jeho dlaň, jež jí doposud svírala předloktí: "Johne, nesnažím se tě urazit. Víš toho mnohem víc než kdokoliv ve tvém věku a v budoucnosti budeš mít ještě podstatně lepší informace, lepší než kdokoliv jiný. Ale neměl bys zapomínat na to, že moje databáze je daleko rozsáhlejší, než kolik si tvůj mozek může pamatovat. Jsem stroj, pamatuješ? Nejvyspělejší počítač se schopností se učit na této planetě." Krátce se odmlčela a pak ostře dodala: "A taky nejefektivnější stroj na zabíjení. Sám jsi to nedávno řekl."

John cítil, jak mu tváře začínají hořet. Nemilosrdnost v jejím hlase, stejně jako podrážděnost a bolest v jejích očích by byly nepřehlédnutelné dokonce i pro někoho, kdo ji neznal tak jako on. Po celou dobu se mu snažila nenápadně naznačit, že ji bere jen jako nástroj. Zároveň se jej však snažila ujistit o jeho důležitosti. "Cameron, nejspíš jsi jediná osoba na světě, která mi může říct, jak jsem důležitej a zároveň mě dokáže přimět k tomu, abych se cítil jako největší blbec."

Něco jako bezděčný výraz ocenění přelétl přes Cameroninu tvář. "Mým záměrem nebylo to, aby ses cítil špatně Johne. Pouze opět zmiňuji pevně daná fakta. Nicméně...děkuji ti, že jsi mě označil jako osobu." Obličej stále nevykazoval žádné emoce, hlas však zněl mnohem vřeleji, než dříve. Byla ráda, že John očividně pochopil, co se mu mezi slovy snažila sdělit a ještě více pak za to, že použil termín osoba ve vztahu k ní.

John se na ni ostýchavě usmál: "Omlouvám se, jestli jsem ti ublížil. O to mi vůbec nešlo, bylo to prostě jenom o...nešikovnosti, ignoranci. A rozhodně tě nepovažuju za pouhej stroj na zabíjení. Ne Cameron, ty jsi mnohem víc než jen to, jsi...jsi moje Cameron. Odpustíš mi?"

Tentokrát již Cameronina tvář nezůstala bez emocí, její rty se zformovaly do krásného, byť malého úsměvu: "Odpouštím ti Johne." Zničehonic pocítila vnitřní teplo, které hřálo víc než kdy dříve. Přemýšlí o mně jako o své Cameron. Nepovažuje mě za pouhý stroj na zabíjení jako předtím. Nato se však vrátila do terminátorského módu: "Měli bychom začít hledat nějaké ubytování."

John vyskočil na židli a otevřel notebook: "Jo, to bychom teda měli. A já už vím přesně, po čem se dívat. Teda... co máme pracně najít." Přihlouple se zašklebil na Cameron, která se na něj tázavě dívala se zvednutým obočím a snad ani raději nechtěla vědět, co se Johnovi honilo v hlavě. Po chvíli ji však přemohla zvědavost a zeptala se: "Smím se zeptat, co hledáš? Jestli mi paměť slouží dobře, a ta mi vždy slouží dobře, tvá matka nám dala za úkol najít odpovídající ubytování dle mého názoru, ne tvého."

Johnův potměšilý výraz ještě nabyl na intenzitě, když nadšeně přikývl: "Přeeesně tak. A proto budem vybírat spolu. Pojď sem Cameron. Nech mě, abych si užil tento moment. Slibuju ti, že s mou volbou budeš naprosto spokojená."

"Byla bych raději, kdyby s tvou volbou byla spokojená Sarah." Poznamenala s kamennou tváří a pohlédla na něj s lehkým podrážděním.

"A já kašlu na to, jestli se jí to bude líbit, když se to bude líbit tobě." John na ni omluvně pohlédl.

Jeho rázná slova způsobila, že Cameron překvapením lehce pootevřela ústa. Proč tolik chtěl, abych byla spokojená? Jsem jenom mechanický ochránce a ne někdo, kým by se měl v tomto ohledu zabývat. Na druhou stranu...nazval mě osobou a řekl, že jsem jeho Cameron. "Proč chceš, abych byla spokojená?" vylíčila své zmatení a tázavě na něj pohlédla.

No...protože...vždyť víš...protože jsi pro mě moc důležitá." John nejprve zakoktal, než našel způsob jak odpovědět, aniž by odkryl jeho pravé city. No to byla blbost! Teď můžu jenom doufat, že nebude trvat na upřímné odpovědi. Modlil se, aby nezačal rudnout a neodhalil tak své city jejím zvědavým očím, které na něj hleděly bez jediného mrknutí.

Cameron dobře věděla, že jí neříkal pravdu, alespoň ne ve všem, ale viděla jeho rozpaky a rozhodla se dále nevyzvídat. Mám dojem, že se mu líbím, ale bojí se to přiznat. Během dovolené bude dost času na to, abychom si to vyjasnili. možná budeme mít možnost promluvit si v soukromí a tehdy jej přiměju k tomu, aby mi pověděl, co ke mně doopravdy cítí.

2

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 2 - Vybrat pokoje není snadné

"Promiň mami, ale byla to jediná možnost, jak zamluvit nějaký ubytování. Žádný pokoje pro jednotlivce, pokoje pro rodiny, žádná volná chajda, akorát pár pokojů pro dva v jednom hotelu. Všechny ostatní hotely jsou komplet plný. Fakt jsme se snažili najít vyhovující chatu, ale vypadá to, že všechny byly pronajaty už před několika měsíci. Asi jsme se měli po něčem dívat dřív." John se energicky snažil přesvědčit svou matku, že daná volba byla jedinou možností, jak se dostat k nějakému ubytování během časového úseku, který zvolila. Nicméně výraz v jeho očích nesouhlasil s tónem řeči. Vrhal pohledy kolem Sářina obličeje v důsledku snažení o vyhnutí se přímému očnímu kontaktu, jako by se zoufale snažil skrýt něco, co nebylo v souladu s podávanými informacemi. Naproti tomu jeho hlas zněl přesvědčivě, upřímně a nedával možnost zjistit, zda je upřímnost skutečná či nikoliv.

Sarah jej podezíravě změřila pohledem, ne zcela přesvědčena o tom, že jí pověděl vše a otočila se k Cameron, sedící vedle Johna, vypadající naprosto pasivně a nezaujatě ohledně diskuze mezi Sarah a jejím synem. "Je to všechno plechovko?" John si v duchu oddechl, že matka nevěnovala žádnou pozornost jeho očím nebo jednoduše přehlédla úsilí, které vkládal do co možná nejupřímnějšího projevu.

Cameron přikývla, zachovávaje prázdný výraz ve tváři: "Prohlédli jsme každý hotel a středisko v okolí, ale pouze zde bylo několik volných míst k ubytování během požadované časové periody."

Sarah povzdechla: "Aha, no tak to asi budu muset být na pokoji s tebou a John bude dělat spolubydlícího Derekovi." Jestlipak to plánovali zrovna takto? Schválně jaká bude Johnova reakce na takový návrh, teď se uvidí, jestli mám pravdu nebo ne.

John se zakuckal: "Ehm...tedy...takhle...Myslím, že by pro mě bylo lepší být na pokoji s Cameron. Však víš...bezpečnost, plno lidí, útočící terminátoři a tak." Znovu odmítl Sarah pohlédnout do očí a jelikož nebyl schopen svůj pohled na cokoliv koncentrovat, těkal očima po celém pokoji.

Sarah si odfrkla: "Měla jsem vědět, že něco kuješ už když jsi přišel s tím tvým 'nejsou pokoje'! Taaaakže...Řekla bych, že už znám pravý důvod toho, proč nejsou žádné prázdné chaty. Že by hromada časných zájemců nebo jiné přírodní pohromy? Ne, jenom tvůj záměr sdílet pokoj s plechovkou." Otočila se znovu k Cameron jen aby viděla, jak výraz v jejím obličeji zůstával nezměněný. Dívala se do tváře kyborga, načež zvedla obočí, jako by ji vybízela k pravdivé výpovědi.

Cameron hodila rychlý pohled na Johna, který seděl na gauči jako hromádka neštěstí, nato se však rychle otočila k Sarah, pohlédla jí do očí a odpověděla: "Myslím, že John posoudil celou situaci správně. Nejlepší ochranu mu mohu poskytnout tehdy, když jsem s ním a protože se budeme nacházet v hotelu plném hostů, bude zde také mnoho potenciálních hrozeb a i když by naše pokoje byly hned vedle sebe, trvalo by mi dlouhou dobu, než bych se dostala na místo." Její hlas nevykazoval žádné emoce, zněl chladně a nezaujatě.

"Tomu nevěřím! Od začátku jste to plánovali, že se sejdete v jednom pokoji bez potrhlé mámy a dotěrného strýce, co se do všeho pletou, nemám pravdu? A ty," ukázala prstem na Cameron, "Proč se díváš na mého syna předtím, než odpovídáš na mou otázku?" Sarah podstatně zvýšila hlas a zdálo se, že z ní vychází nepatrný dým.

"Protestuji. Pouze jsme sdělovali fakta. A to jest, že v tebou zvoleném období již žádné volné ubytování není. Opravdu mám možnost chránit Johna daleko efektivněji, jsem-li s ním v jednom pokoji a mohu tak dohlédnout na to, že je vše v pořádku." Cameronin hlas zněl trochu rozmrzele, Sarah se však nedařilo určit, jestli je rozmrzelost skutečná nebo ji má pouze uklidnit. Byla si naprosto jistá, že John a Cameron naplánovali celé prázdniny tak, aby byli spolu v jednom pokoji. Respektive byla si jistá, že to byl od začátku Johnův plán, ačkoliv neměla jasno v tom, zda Cameron ovlivnila některé Johnovy návrhy a nápady nebo zda přímo navrhla a také prosadila některé vlastní.

Sarah nad Cameroninou odpovědí jen mávla rukou: "Nechoď na mě s těmito 'dohlížet na Johna' výmluvami. Vím úplně přesně, proč se na něj díváš." Bez dalších slov pohlédla na Johna, který právě tvrdě pracoval na vyladění maskovacích schopností a snažil se udělat sám sebe neviditelným pomocí adaptace na barvu gauče. Značné úsilí mu téměř přineslo požadovaný úspěch, neboť jeho obličej nabyl stejné barvy, jako deka, kterou byl gauč potažen. Vzdychla a pomyslela si, že tak jako tak měla Cameron v podstatě pravdu. Budou v hotelu plném lidí, což je místo, které přímo vybízí k pokusu o útok a bylo by rozumné, kdyby Cameron byla s Johnem 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Dobře si však uvědomovala i to, že (soudě podle synovy reakce na jeho krásnou ochránkyni) takové řešení by mohlo vést k určitým změnám v jejich vztahu, změnám, o kterých nedokázala říct, zda by s nimi byla spokojena nebo je dokonce schválila. I nadále bylo víc než zřejmé, že i když si John ještě není zcela vědom jeho zaujetí pro Cameron, může se to velmi rychle změnit jejich umístěním do společného pokoje po dobu jednoho týdne. Nicméně mysl Cameron byla pro ni neprobádaným územím. Nebyla schopna prohlédnout skrze vnější teenagerskou schránku kyborga a rozčilovalo ji, že není v jejích silách rozluštit, zda Johnovy city opětuje. Někdy by mohla přísahat že ano. Pohled, jakým se dívala na jejího syna ve chvíli, kdy si myslela, že ji nikdo nevidí, byl plný touhy a náklonnosti, stejně jako její tvář. Když si však byla vědoma toho, že ji Sarah pozoruje, ani oči ani tvář nevyjadřovaly žádné rozeznatelné emoce.

A pak si vzpomněla na svou poslední, ale poměrně silnou zbraň: "A jak to vlastně hodláte vysvětlit Derekovi? Jsem si celkem jistá, že jeho postoj k Cameron se od včerejška nezměnil a vy dva spolu v jednom pokoji..." Ušklíbla se a zakroutila hlavou: "Hádám, že tím nebude zrovna nadšený. Ráda si tě poslechnu, až se mu budeš pokoušet vysvětlit, že budeš s plechovkou a především hledat uvěřitelný důvod, proč by to mělo být nejlepší řešení. Znáš přece Derekovu nedůvěru vůči čemukoliv, co není z masa a kostí..." Odmlčela se a úšklebek nabyl ještě větší šíře.

John se na ni podíval s vytřeštěnýma očima: "Proč? Já jsem právě doufal, že by ses toho mohla ujmout ty."

Výraz v Sářině obličeji se změnil ve zlomyslný úsměv. "A tohle má být budoucí vůdce lidstva. Hrdina odporu proti strojům, spasitel všeho lidství a netroufá si promluvit se strejdou o tom, jak má naplánované bydlení během prázdnin." Znovu zakroutila hlavou, tentokrát důrazněji. "Johne! Tohle za tebe fakt dělat nebudu! Učinil jsi rozhodnutí, tak bys také za to měl nést důsledky. Ne já, ty."

Cameron usoudila, že nyní je perfektní příležitost vmísit se do rozhovoru: "Já s ním promluvím."

Johnův obličej se proměnil v obraz čiré vděčnosti. Vzal Cameron za ruku a bez dalšího přemýšlení radostně vykřikl: "Cameron, nejradši bych ti za to vlepil pusu." Sarah zalapala po dechu, když uslyšela synova slova, zatímco Cameron vypadala zaskočeně a s ústy dokořán civěla na ruku, která ji držela. Ani Sarah ani Cameron neočekávaly, že John něco takového řekne, ne poté, co posledních několik měsíců Cameron prakticky ignoroval. Všiml si jejich šokovaných výrazů, pustil Cameroninu ruku, jako by se popálil a začervenal se: "Ehm...jakože...ne doslova."

Cameron přišla k sobě jako první a rozhodla se jej trochu poškádlit: "Proč ne Johne? A já se těšila na polibek." Mrkla na něj a všimla si, jak Sarah lapá po dechu jako ryba na suchu. John však nevypadal o moc lépe, jen jeho obličej pokryl snad ještě tmavší odstín červené než předtím, zatímco ústa se opakovaně otevírala a zavírala, aniž by ze sebe vydala jediný artikulovaný, srozumitelný zvuk. Fakt jsem to řekl? Já vím, Já vím...Uklouzlo mi něco, co jsem děsně chtěl říct nahlas, ale vím, že bych neměl nikdy přiznat, že mi na Cameron záleží víc, než se sluší pro vlastní ségru. No ale..kruci, asi jsem do ní fakt blázen nebo co... Jeho oči se rozšířily a podařilo se mu dostat pod kontrolu vlastní myšlenky, aniž by je odhalil své matce...nebo Cameron.

Sáře se konečně vrátil hlas a zaječela: "COOŽEE? Vy dva jste se dočista pomátli. Johne, nemysli si, že tě nechám na pokoji dohromady s...s ní! A ty...ty..." Otočila se k Cameron, která se stále usmívala od ucha k uchu, jakmile však Sářiny oči spočinuly na její tváři, opět nasadila nekompromisní masku terminátora. "Co to sakra bylo? To měl být vtip? Děláš si ze mě srandu?"

"Ne Sarah, nedělám si z tebe srandu, dělám si srandu z Johna. A ano, byl to vtip." odpověděla Cameron rezolutně, avšak oheň v jejích očích plál i nadále a znemožňoval jí skrýt vlastní pobavení. Poté ještě dodala: "Proč si každý myslí, že si z něj dělám srandu? Pouze sděluji fakta." řekla s kamenným výrazem. Oheň v očích mezitím vymizel a zanechal pouze dokonale netečný terminátoří obličej.

Sarah se viditelně zklidnila, nejen kvůli tomu, že v případě Johnovy poznámky o nic nešlo, ale i kvůli Cameroninu vtipu, čemuž by se v běžné řeči možná i zasmála, samozřejmě až po překonání prvotního šoku z terminátořího pokusu o vtip. Pomalu začala opět rozumně uvažovat a po několika sekundách se zakřenila: "Musím říct, že si to zaslouží. A byl to celkem dobrý vtip. Nicméně...nepokoušej se o realizaci toho, co můj drahý synek právě zmínil." Se zvednutým prstem na oba vrhala pronikavý pohled.

Johnovi se mezitím konečně podařilo zbavit sytě červené barvy v obličeji a oddechl si když zjistil, že už nesnáze zřejmě pominuly: "Mami! Vždyť víš, že to bylo řečeno metaforicky. Chápeš...Jsem fakt vděčnej Cameron za to, že je připravená šťouchnout do sršního hnízda místo mě, když já sám jsem mimo."

Sarah se na něj zašklebila a úplně zapomněla, že by se měla zlobit za to, že ji uvrhli do takovéto situace. "Jo jo, já ti věřím Johne. Znám tě dost dobře na to abych věděla, že za každou tvou blbou výmluvou stojí vážná úvaha. Ale pořád ještě před námi stojí rozhodnutí, zda necháme plechovku, aby Dereka uvědomila o tom, že bude na pokoji se mnou. Každopádně ale nevidím důvod, proč by za tebe měla odnést něco, co jsi ty (ne)udělal." Náhle si však uvědomila, co doopravdy znamenalo umístit Johna a Cameron do jednoho pokoje. Znamenalo to, že by měla sdílet pokoj s Derekem Reesem. Při pomyšlení na výsledek rozdělování pokojů sebou zatřásla. "Jéžiši, prázdniny s Reesem v jednom pokoji? To nepřežiju."

Cameron se na ni pousmála: "Řeknu mu to. Nebojím se ho. A jestli chceš, můžu ti poradit, co jej nejvíc rozčiluje. Mám velkou složku, obsahující věci a činnosti, které jej dokážou opravdu naštvat." pohlédla na Sarah s pýchou v očích.

Sarah na ni ohromeně zírala, po několika sekundách se však její ústa roztáhla v široký úsměv: "Až tak? No myslím že něco z toho použiju, abych toho chlapa mohla držet zkrátka."

Cameron zmateně naklonila hlavu: "Držet zkrátka? To jako na vodítku? Ale...myslela jsem, že jen domácí zvířata bývají na vodítku a ne lidé."

John zakašlal a snažil se potlačit smích poté, co zaslechl Cameroninu otázku. Vždycky jej dokázala pobavit svou dětinskou zvědavostí a naivitou. Až příliš často zapomínal na to, že měla zatím jen málo zkušeností s lidskými termíny a tak pro ni některé fráze, které lidé používají, ačkoliv to tak nemyslí, představovaly velmi složitou překážku. Když se však k němu otočila s očima plnýma otázek a on zahlédl, jak jí téměř nepostřehnutelný záblesk bolesti přeběhl přes obličej, hned si vše zpětně vybavil. Jednoduše nemohla rozumět všem drobnostem, které se lidé učili od malička během celého života, neboť neměla možnost vyrůstat stejně jako dítě člověka. Zaplavil jej pocit viny a tak sám sobě odpřísáhl, že jí vždy pomůže vyrovnat se s celou problematikou 'lidského bytí'. Mírně na ni pohlédl: "Je to jen fráze, kterou používáme ve významu Nechci, aby si daná osoba dělala co chce."

Cameron naklonila hlavu ještě o něco více a její tvář na vteřinu zela prázdnotou, jakmile ale zpracovala jeho vysvětlivku, obdařila ho opatrným úsměvem: "Děkuji za vysvětlení."

Její slova a hlavně úsměv, podtržený roztomile nakloněnou hlavou, Johna zahřál u srdce, povedlo se mu však jeho výraz okouzlení skrýt dříve, než si Sarah mohla všimnout reakce na Cameroninu poznámku a náklon hlavy, který vždy považoval za neuvěřitelně roztomilý.

Sarah se zazubila na Cameron: "Tak teď už víš, co to znamená držet někoho zkrátka. Spoléhám na tebe, že mého syna budeš držet zkrátka ještě víc. Žádné útěky, žádné šílené akcičky, žádná teenagerská rebelie, jasný?"

Cameron, které se ještě stále dívala na Johna s úsměvem na rtech a hřejivým teplem, vyzařujícím z jejích očí, se otočila k Sarah, opět s výrazem terminátora a vážně přikývla: "To zvládnu. Koupím vodítko a obojek, abych mu jej mohla dát kolem krku. Jdu se podívat po nějakém zverimexu." Zvedla se a kráčela ke dveřím, jako by chtěla jít ven, než však sáhla po klice, ozval se Johnův hlas. Zastavila a ohlédla se přes rameno.

Johnovi spadla čelist, zatímco na ni šokovaně civěl: "Co? Nevysvětlil jsem ti snad dost jasně, co to znamená?" Odmlčel se, když zahlédl Cameroniny oči plné upřímného smíchu a viděl, jak její úsměv byl stále širší a širší s každým slovem, které řekl. "Ty...ty...v tom škádlení, obzvlášť pokud jde o mě, začínáš být fakt dobrá!"

Sarah je pobaveně sledovala. Jak k tomu plechovka přišla, že má najednou smysl pro humor? To vypadá, jako by opravdu humoru rozuměla a přesně věděla, kdy co použít. Nechtěla bych být v Johnově kůži, až se její zlomyslný humor kompletně vyvine.

Cameron se s úsměvem vrátila k Johnovi: "Klid Johne, jenom tě zkouším. Nikdy bych tě nedržela zkrátka." Natáhla se k němu a jemně se dotkla jeho předloktí: "A už vůbec ne doslova."

John se zakřenil také. "Víš Cameron...měli bychom trochu zapracovat na tvým smyslu pro humor. Jsi trochu moc sarkastická na někoho, kdo zrovna začal chápat lidský emoce."

Sarah pozorovala jejich výměnu slov a v tichosti potřásla hlavou. Chovali se úplně jinak než před několika dny, uvolněněji, spokojeněji se vzájemným vztahem, bez dřívějšího napětí, kdykoliv byli spolu. Netušila, co přesně se mezi nimi změnilo, ale byla si dobře vědoma nevyhnutelného nebezpečí, že v následujících několika dnech se některé věci zásadně změní. "A teď když jste si to tak pěkně vyjasnili...kdy zajdete za tím Derekem?"

Cameron jí věnovala svůj pohled: "Povím mu to ve správný čas na správném místě, takže z toho nevyplynou žádné negativní důsledky. Věřím, že Derek Reese nebude z tohoto řešení nadšen. Nechci Johna vystavit možné nevhodné slovní potyčce."

John ale zaprotestoval: "A co ty? Mohl by vyletět a ublížit ti."

Cameron se na něj pousmála: "Děkuji ti Johne za tvou péči, ale nemůže mi nijak ublížit. Kromě toho si nemyslím, že zajde tak daleko, aby se pokusil mi cokoliv udělat."

John však pořád ještě nebyl přesvědčen: "Stejně nechci, abys s ním mluvila o samotě. Půjdu s tebou."

Cameron byla zaskočená tím, že jeho slova myslel vážně. Johnův projev náhlé starosti skutečně vůbec neočekávala, ne po měsících opomíjení, někdy dokonce otevřené nenávisti a netrpělivosti s jejím chováním. Tak trochu ale věděla, že to vše byla jen show pro všechny, show, vytvořená Johnem, aby přesvědčil všechny včetně sebe samého, že mu na ní nijak nezáleží, i když v hloubi duše věděl, že mu na ní záleží víc než by mělo. Něžně se usmála a přikývla: "Souhlasím, trváš-li na tom. Půjdeme mu to oznámit předtím než odjedeme ano?"

John přikývl také a usmál se: "Jo, tak fajn."

3

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 3 - Vyrážíme

"Sakra!" John vyskočil z postele a horečně zjišťoval, kolik je hodin. Byl si jistý, že zaspal odjezd a ostatní tak odjeli bez něj. Ne že by to mohla být pravda. ale jeho mysl byla ještě pořád v polo-snivém stavu a pracovala jen na nějakých 10% z celkové kapacity. Když konečně našel hodinky a protřel si oči, zkontroloval displej a s úlevou si oddychl "Díky bohu, ještě je brzo." Padl zpět na postel a přemýšlel o svých aktuálních možnostech. Buď se ještě mohl pokusit o 30 minut spánku navíc nebo mohl vstát a najít si něco k jídlu. Po několika sekundách se rozhodl pro druhou možnost. Byl příliš vzrušený, než aby byl schopen znovu usnout, měl tak čas poohlédnout se v kuchyni po něčem jedlém.

Zívnul, protáhl se a zhluboka nadechl, poté pátral po svých džínech, jež posléze našel pod stolem. Během oblékání poskakoval na jedné noze a jelikož doposud nebyl zcela vzhůru, potýkal se se špatnou rovnováhou a tak nebylo divu, že brzy spadl jako podťatý, jen se štěstím se hlavou vyhnul okolnímu nábytku. "Sakra sakra!" Potřebuju nutně hrnek kafe. Co hrnek - vědro. Vědro výbornýho, čerstvýho a horkýho kafe!

Po krátké nadávkové mezihře v horizontální poloze se rozvalil na podlaze, poté se mu podařilo vstát a konečně úspěšně dokončit oblékání. Ospale došel ke dveřím a pokoušel se vzít za kliku, dvakrát promáchl vzduchem, teprve třetí pokus se ujal. Otevřel dveře a pomalu šlapal po chodbě ke schodům. Všude bylo ticho, pomyslel si tedy, že patrně vstal jako první. Ne počkat! Nemůžu být vzhůru jako první. Cameron přece nikdy nespí, takže by měla být vzhůru. Představil si Cameron, jak sedí v kuchyni u stolu a toužebně k němu vzhlíží jejíma velkýma teplýma hnědýma očima. Zachvěl se. No tak vstávej chlape! Ona tam nebude...asi.

Konečně na chvíli vypudil obraz Cameron z hlavy a potichu sestoupil po schodech do kuchyně. Nikdo se zde nenacházel a John se cítil trochu zklamaně když zjistil, že Cameron tu opravdu nebyla. Hm, asi je někde venku a obchází barák a nebo si v pokoji balí věci a chystá se k odjezdu. Přistoupil ke kávovaru, umístěném na kuchyňské lince a opatřil si ingredience pro velký hrnek kávy. Zatímco voda dosáhla bodu varu a nádoba se začala pomalu plnit tmavou tekutinou, John ospale pohlížel na přístroj a přemítal nad tím, co by měli udělat jako první po příjezdu do jejich destinace. Bublavé zvuky přístroje ho vytrhly z myšlenek. Natáhl se pro největší hrnek, který uviděl, naplnil jej horkým nápojem a začal přidávat cukr. Jedna lžička, dvě lžičky, tři lžičky... "Johne, víš přece, že není zdravé dávat si do kávy tolik cukru."

Jen co za sebou zaslechl Cameronin hlas, téměř vyletěl z kůže. "Jéžiši Cameron, to už mi prosímtě nedělej! Vyděsila jsi mě k smrti!" Hrnek, který držel v rukou, se mu jen tak tak podařilo vybalancovat a zabránit vylití obsahu na sebe.

"Kdybych opravdu zamýšlela vyděsit tě k smrti, byl bys už mrtvý." Cameron zamrkala při pohledu na jeho vyděšený obličej a přiblížila se k němu až na vzdálenost pouhých několika palců. "Nicméně tolik cukru tě ničím neobohatí. Doporučuji ti, abys tento hrnek vylil a naplnil ho čerstvou kávou bez přidaného cukru."

John na ni pohlédl s otevřenou pusou: "Chceš snad říct... že mi hodláš přivodit smrt vyděšením? A ne, nevyliju dobrou kávu jen proto, že to říkáš."

Cameron se usmála: "Johne, nikdy nedělám nic, co by ti nějak mohlo ublížit, to přece víš. A právě proto ti navrhuji dát si nový hrnek kávy, ale netlačím na tebe..."

John jí vrátil úsměv zpět: "Super!" Usrkl si z jeho kávy, hned na to však znechuceně dodal. "Je to přeslazený!"

Cameron se na něj usmála: "Já ti to říkala, ale neposlouchal jsi. Teď musíš nést důsledky tvé nedůvěřivosti."

John se zašklebil také při zjištění, že měla pravdu...zase. Došel ke kuchyňskému stolu, posadil se a naznačil Cameron, aby se k němu připojila. Přijala pozvání a sedla si vedle něj, možná o něco blíže než obvykle. To mu však neuniklo a v duchu se usmál. Též si nemohl nevšimnout jejího toužebného pohledu, což způsobilo rychlý nárůst Johnova tepu. Přesně tak jsem si představoval, že by se na mě mohla dívat. Teda, přesně tak jsem chtěl, aby se na mě dívala.

"Tak co budeme dělat, až přijedeme do hotelu? Nejradši bych odtamtud hned vypadl." zeptal se jí, zatímco popíjel přeslazenou kávu a na každý další doušek reagoval znechuceným výrazem. Bylo to přímo odporně sladké, nechtěl však kávu vylít a přiznat tak, že Cameron měla po celou dobu pravdu.

"Myslím, se tím budeme zabývat až na místě. Nezapomeň, že cesta potrvá celý den a na místo dorazíme velmi pozdě." odvětila Cameron a prohlížela si své ruce, položené na stole. Nato zvedla hlavu a podívala se mu do očí: "Ještě musím Dereka informovat o pokojích."

Johnovi se zkřivil obličej, když si vzpomněl, že oba musí seznámit jeho strýce s novinkami ohledně ubytování. "Já vím." S úsměvem ale dodal: "Jdu do toho s tebou, slibuju."

Cameron se na něj vděčně pousmála a jemně spočinula dlaní na jeho ruce: "Díky Johne, opravdu si cením tvé péče."

John si náhle uvědomil, že se bleskově začíná červenat. Cameronina dlaň na jeho ruce pálila jako oheň na ledové ploše. Polkl a odpověděl. "To neřeš, vždycky tu budu pro tebe."

Cameron byla tímto přiznáním natolik ohromena, až lehce pootevřela ústa. Na takový příval Johnovy starostlivosti nebyla vůbec připravena. Hřála ji myšlenka, že je pro něj důležitá.

Předtím než mohla odpovědět, zaslechli klapání bot, vycházející z obýváku a jejich pohledy se setkaly. Oba na sebe navzájem kývnuli, věděli, že je to Derek, kdo se blíží ke kuchyni.

Jejich domněnka se potvrdila o pár chvil později. Derek se zívnutím vstoupil do kuchyně, jakmile však spatřil Cameron, sedící vedle Johna, zastavil se v polovině zívnutí a otřásl se: "Co tady dělá plecháč? To si ani nemůžu dát zaslouženou snídani, jestli to bude se mnou v místnosti."

Najednou John pocítil, jak jeho vnitřní teplota exponenciálně narůstá a zavrčel na strýce: "Ono to má jméno a to jméno je Cameron. Takže buď tak laskav a používej tuto informaci i v budoucnu. Mimochodem, Cameron ti musí něco říct." jemně ji šťouchl do žeber a usmál se na ni.

Cameron úsměv opětovala a otočila se k Derekovi s čistým výrazem terminátora. John se sám sebe ptal, jak dokáže změnit mimiku ve zlomku sekundy. Kdykoliv se dívala na něj, byla jako živá, když však o vteřinu později čelila Derekovi, stal se z ní opět prostý stroj bez jakýchkoliv emocí.

Cameron změřila Dereka ledovým pohledem: "To je pravda. Sarah mi dala za úkol najít nám ubytování. Bohužel nezbyly žádné volné chaty, takže jsme museli zamluvit dva pokoje po dvou. Vzhledem k tomu, že musím chránit Johna, je nutné, abys sdílel pokoj se Sarah. Nějaké námitky?"

Derek poslouchal její vysvětlení s ústy dokořán a poté co skončila si nebyl schopen uspořádat vlastní myšlenky, potřásl tedy hlavou na důkaz toho, že ne zcela pochopil to, co mu Cameron právě sdělila.

Než však mohl na její slova nějak zareagovat, Cameron zvedla bradu a vyložila si Derekovo mlčení jako souhlas. "Dobře, to bychom měli." Obrátila se k Johnovi a opět nasadila vřelý výraz: "Johne, pomohl bys mi prosím s balením? Vůbec netuším, co si mám vzít s sebou. Nikdy předtím jsem sníh neviděla a opravdu bych potřebovala tvou pomoc." Pohlížela na Johna natolik prosebně, že jeho srdce opět poskočilo. Jestli to takhle půjde dál, tak dostanu infarkt ještě dřív, než se odtud vůbec vymotáme!

"Ehm...jasně...Rád ti s tím pomůžu!" Vyskočil a ihned zapomněl na hrnek kávy i na strýce a jediné co jeho zrak nyní registroval byla Cameron, jež se mu s nesmělým úsměvem na tváři natahovala po ruce. Aniž by doopravdy přemýšlel nad tím, co vlastně dělá, vzal ji za ruku a nechal se vést po schodech nahoru.

Derek zůstal stát jako socha, teprve o několik sekund později rozmrzl a přiměl mozek k tomu, aby opět začal pracovat. Fakt mi plecháč právě řekl, že zůstane s Johnem v jednom pokoji? A taky že budu muset být na pokoji se Sarah šílenou Connorovou? Fakt jsem viděl Johna nechat se odvést z místnosti, zatímco ho plecháč držel za ruku? Zatřásl sebou a usoudil, že bylo ještě skutečně brzy na to, aby uvěřil tomu, co právě spatřil. Jeho další kroky již vedly ke kávovaru, neboť velký hrnek kávy se ukázal jako nezbytný pro další fungování během dne.

Mezitím se Cameron s Johnem přesouvali na místo. "Fíha Cameron, zvládla jsi to perfektně. Derek ani nestihl zareagovat." zakřenil se John na svou ochránkyni, která jej stále držela za ruku a vedla k jejímu pokoji.

"Později pochopí, co jsem mu sdělila. Měli bychom se připravit na pořádnou bouři." Cameron Dereka dobře znala a ani na vteřinu si nenamlouvala, že je případ tímto uzavřen. Věděla, že Derekova reakce bude právě taková, jakou očekávala, jen přijde o něco později.

"Fakt? Jseš si jistá?" Johnův obličej se zachmuřil.

"Ano Johne, jsem. Teď však nad tím nepřemýšlejme. Pořád ještě potřebuji tvou pomoc s balením." Rozpustile se na něj usmála a uchopila kliku u dveří jejího pokoje.

John si připadal jako ve snu. Odpor byl marný, žádná vůle mu již nezbyla a tak ji následoval jako štěně svého pána. Vstoupili dovnitř a Cameron za nimi zavřela dveře.

Sarah se s leknutím probrala a pohlédla na hodiny. Když zkontrolovala čas, oddechla si a pomalu vstala. Oblékla se a v hlavě si již pomalu formovala snivou představu o ranní kávě. Od chvíle kdy vstala uplynulo několik minuta a ona nyní byla na cestě do kuchyně, aby svou představu převedla do reality. Vstoupila do kuchyně a uviděla Dereka ,sedícího u stolu s velkým šálkem kávy a slepě zírajícího do prázdna. "Hej Reese, co je s tebou? Vypadá to, jako bys byl tak trochu mimo."

Derek pomalu zvedl hlavu a podíval se na ni: "Jo, mám pocit, jako bych byl ve špatném filmu. Plecháč mě právě obeznámil s tím, že zůstane s Johnem v jednom pokoji a já se prý mám sejít na pokoji s tebou." Jeho hlas byl nevýrazný a zcela bez emocí.

Sarah se pousmála. Tak už mu to pověděli. Jistě, řekla ti pravdu. Johnova bezpečnost je nejvyšší prioritou, v rámci tohoto faktu je tedy nutné, aby byli spolu."

"A ty jsi s takovým nesmyslem souhlasila? Sarah, kolikrát ti mám ještě říct, že se tomu nedá věřit. Vždyť ho to zabije!" Derekův hlas značně zesílil.

"Hele Reese. Prostě je to tak a ty to můžeš buď přijmout nebo fňukat nad nespravedlností a já nevím jakými dalšími problémy co máš. Ne že bych jejich pobyt v jedné místnosti schvalovala, ale pro tentokrát je to nejlepší možné řešení, takže se budeš muset vypořádat se mnou. A já se rozhodně netěším na týden, strávený s mistrem světa v chrápaní v mém pokoji..." Sarah se ďábelsky zašklebila na Dereka.

"Co? Já teda nechrápu, to ani náhodou!" protestoval Derek důrazně. "A už vůbec nejsem spokojenej s plecháčem v Johnově pokoji."

Sarah vzdychla: "No tak to máš blbý, protože právě tak to bude. Pro tentokrát..."

Derek zamumlal něco nesrozumitelného a rozhodl se momentálně celou záležitost dále nekomentovat. Však bude ještě spousta času na to, aby Sarah přesvědčil, ať už během cesty nebo poté, co přijedou na určené místo. Bylo evidentní, že se ještě zcela neprobrala. Věřil, že dobře zaslechl rozmrzelost v jejím hlase, jež se týkala rozdělení pokojů.

Sarah se přesunula ke kávovaru, aby si konečně dopřála zaslouženou kávu, zastavila se však před ním. Na vteřinu ztuhla a pomalu se otočila k Derekovi: "Kdo naposledy použil tento přístroj?"

"To jsem byl já. Potřeboval jsem velké kafe poté, co mi plecháč sdělil novinky."

"Takže příště si to po sobě laskavě umyj nebo můžeš očekávat, že tato věc zničehonic proletí vzduchem a dopadne na tvou tlustou lebku." vztekala se Sarah. "A teď pojď sem a udělej mi kafe!"

"Cokoliv si její veličenstvo žádá." Derekův hlas byl plný posměchu, když se pomalu zvedal, aby mohl vyčistit přístroj a uvařit Sarah kávu. "Pro tvou informaci: ten kávovar byl špinavej už když jsem přišel do kuchyně. Řekl bych, že plecháč udělal Johnovi kafe a mytí přístroje nepovažoval za důležité."

Sarah se rozesmála: "Dereku, vymýšlení uvěřitelných výmluv ti fakt nejde. Cameron nikdy nenechává přístroje špinavé. John - určitě; Cameron - ani náhodou. Nežvaň a udělej mi konečně to kafe...a ať je silné!" Seděla na židli, lokty opřené o stůl a sledovala Dereka u kávovaru, čekajíc na svůj hrnek povzbuzujícího lektvaru.

V Cameronině pokoji mezitím Johnova tvář hrála všemi barvami duhy. Zatímco se přehraboval v její skříni, aby našel vhodné oblečení, ptala se jej na tohle a na tamto, co by si měla obléct, jak moc velká bude zima...Nemohl uvěřit, že jde o stejnou Cameron, jako před několika dny. Vypadala a zněla tak skutečně, tak lidsky a tak realisticky, že nebýt obeznámenosti s jejím původem, nikdy by nevěřil, že mluví se strojem. Musí v tom být něco víc než jen naprogramování čipu. Bez ohledu na sofistikovanost, já prostě nevěřím tomu, že by nějakej program umožňoval tak dokonale napodobit lidský chování. Největší problém však nastal v okamžiku, kdy se pustila do shromažďování potřebného spodního prádla. Sotva jeho oči spočinuly na oněch malých tenounkých krajkových věcech fialové, růžové a černé barvy, začal se náhle cítit, jako by byl uzavřen v turecké sauně a aniž by si uvědomoval co dělá, zatáhl ukazováčkem za límec svého trika, aby dostal do plic více vzduchu a zároveň zchladil velmi horký krk. Ne že by dané kusy oblečení nikdy předtím neviděl, to však bylo obvykle na obrázcích nebo na figurínách v obchodech s oděvy. Tentokrát však byly v rukou překrásné dívky a on nebyl schopen dostat z hlavy představu Cameron, střídající postupně jednotlivé kusy prádla. Bez ohledu na to, jak moc se snažil ovládnout, jeho dech značně ztěžkl pod náporem duševního obrazu Cameron, jež neměla na sobě nic jiného, než nejlepší spodní prádlo od Victoria's Secret. Prudce zatřásl hlavou a pokoušel se dívat jinam, ale nic nepomáhalo. Stále tu byla Johnovi na odiv, právě uprostřed jeho denních snů.

Cameron samozřejmě zaznamenala Johnovy potíže a rozhodla se, že jej popíchne ještě o něco víc. Vzala ramínko s růžovou podprsenkou a kalhotkami do jedné ruky, ramínko se stejnou verzí ve fialové barvě do druhé a dívala se střídavě na obě, jako by se nemohla rozhodnout, která volba je lepší. "Co myslíš Johne, která barva je lepší, růžová nebo fialová?" Zaměřila na něj svůj nevinný tázavý pohled a v duchu se smála jeho rozpakům. "Nemohu se rozhodnout. Lidské dívky mají rády růžovou, ale já preferuji buď fialovou nebo černou. Kterou barvu bys upřednostnil ty?"

"Na tobě cokoliv...promiň." John zakašlal ve snaze skrýt extrémní rozpaky, neboť jeho neslušné myšlenky nyní dosahovaly takové intenzity, až měl dojem, že se co nevidět stanou slyšitelnými. Na tobě bych upřednostnil cokoliv. Je mi fuk, jakou to má barvu nebo střih, dokud jsi to ty, kdo to má na sobě. "Myslím, že obojí je hezké, takže bude nejlepší vzít s sebou obojí." Snažil se z celé záležitosti důstojně vybruslit, ale věděl, že se mu to ani trochu nedaří.

Cameron s nerozhodným výrazem ve tváři si vzala čas na vyhodnocení Johnových slov, poté lehce našpulila rty a zamyšleně na něj pohlédla. "Asi máš pravdu. Vezmu si obě varianty." Uložila objekty Johnových rozpaků do tašky a věnovala mu úsměv plný úlevy: "Děkuji ti za pomoc Johne. Tvé pomoci si velice cením."

"Jasný, říkal jsem, že tu pro tebe vždycky budu, dokonce i když to znamená asistovat ti během výběru spodního prádla." Johnovi se pozvolna podařilo zbavit rozpaků a neobvyklého zbarvení v oblasti obličeje a zašklebil se. "Máš už všechno zabalený? Můžeme vyrazit?"

"Doufám, že mám všechno co potřebuji. Ale...co oblečení na snowboard? Žádné nemáme." Namítla Cameron zamyšleně, zatímco skenovala obsah zavazadla a na svém HUDu kontrolovala seznam předmětů, které si zabalila. Poté co si ověřila, že je vše v pořádku, podívala se na Johna velkýma psíma očima a čekala na odpověď.

"Něco seženeme přímo tam, taky nemám nic vyhovujícího. Třeba budem dělat takový prázdniny každou zimu, takže bychom si mohli koupit něco pěknýho a pohodlnýho a brát si to s sebou každej rok." John bojoval s nutkáním obejmout ji, když viděl její velké hnědé oči, které jej toužebně pozorovaly. "Prostě," znovu si odkašlal, "Jestli jsi hotová, tak bychom měli jít dolů a naložit naše tašky do auta."

Cameron naklonila hlavu: "A ty už máš svou tašku zabalenou? Neviděla jsem tě, že bys tak učinil." Zněla téměř zklamaně při zjištění, že neměla příležitost, aby mu pomohla s balením.

John se zakřenil a zcela přeslechl její zklamání: "Všechno jsem si zapakoval už včera." Když uviděl její lehce zamračený výraz, rychle dodal: "Nemohl jsem usnout, tak jsem si aspoň zabalil věci."

Cameron přikývla a zvedla svou tašku, ta jí však byla ve vteřině vytrhnuta z ruky. Zakabonila se na Johna, který se usmíval s její taškou v ruce: "Co to děláš Johne?"

"Slečny by se neměly tahat s těžkými zavazadly. To je práce pro kavalíry." odvětil a zazubil se.

Cameronin zamračený pohled pomalu zmizel a byl nahrazen pohledem, vykazujícím úžas nad takovou laskavostí: "Johne...Já...děkuji ti, ale mám mnohem větší sílu než ty." Poněkud netypicky se zakoktala, než dostala řeč znovu pod kontrolu a vděčně se na něj usmála, snad jen s malou příměsí rozpustilých jiskřiček v očích. To musí být sen. To je ono! Probudila jsem se v paralelním světě, ve kterém si mě John váží a pomáhá mi. Doufám, že v tomto světě zůstanu. Je daleko lepší než ten předchozí, ve kterém na mě John křičel a utíkal ode mne.

John se jen pousmál a nakráčel ke dveřím, aby mohl snést zavazadlo po schodech dolů. Cameron ho ihned následovala a stále uvažovala o tom, jak moc se John změnil během jediného dne. Niterné teplo se již stalo téměř konstantním v závislosti na pocitech během posledních pár dní, kdykoliv se nacházela poblíž Johna.

Sarah s Derekem před chvílí dopili ranní kávu a nanosili svá zavazadla ke vstupním dveřím. Sarah už chtěla na Johna začít křičet, když si znenadání všimla, že jeho taška už byla na místě. Zamračila se: "Neviděla jsem, že by si ho přinesl. Kdy to stihl?"

Derek pokrčil rameny: "Nemám zdání. Nejspíš brzo ráno." Než však mohl pokračovat, uslyšeli kroky a smích. Oba překvapeně vzhlédli a jejich oči se rozšířily při pohledu na Johna, nesoucího tašku a za ním Cameron, jež nenesla nic, avšak její smích byl k nerozeznání od lidské dívky. Pohybovala se velmi blízko u Johna, téměř se vzájemně dotýkali. Derek jen zavrtěl hlavou. Dneska se děje tolik neuvěřitelných věcí...Já snad ještě spím a nebo jsem se probudil v jiné časové ose.

Sarah vrhla pohled nejprve na tašku v Johnově ruce a poté na zavazadlo, ležící na podlaze u vstupních dveří. "Johne! Ty si s sebou bereš dvě tašky?"

"Ne mami, tahle je Cameronina. Svou už jsem přinesl...vidíš, támhle je, přímo u dveří." odpověděl klidně John.

"A proč se staráš o její tašku? Je poškozená a sama to nezvládne?" Zloba v Sářině hlasu byla velmi zřetelná.

"Ne, to já jsem ji chtěl vzít. Je to něco, co by gentleman měl udělat pro dámu." John přesně věděl, co se jeho matka snažila naznačit a rozhodl se, že se nenechá zastrašit.

"To vidím. Promluvíme si o tom později. Teď naložte zavazadla do auta. Odjíždíme. Čeká nás dlouhá cesta k jezeru Tahoe."

"Co už." John ledabyle pokrčil rameny a sám nemohl uvěřit tomu, že své matce opravdu takto drze oponoval.

Sarah otevřela ústa a chtěla něco jedovatého poznamenat, rozhodla se však jinak. Potřásla hlavou a otočila se ke dveřím.

4 Naposledy upravil: Sniper (30.5.2013 18:33:57)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 4 - Cestování s Connorovými

"Stejně si myslím, že by bylo nejlepší, kdybych řídila já. Přece jen bude potřeba řídit 300 mil a já jsem jediná, kdo se nemůže unavit." řekla Cameron monotónně, bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. seděla na svém místě v mírném předklonu, zatímco v jejích očích se zračila mírná rozmrzelost, kterou by mohl kdokoliv zahlédnout, pokud by věděl, na co zaměřit svůj pohled.

"Plechovko, říkám ti to už asi podesáté...NE! Já budu řídit a když začnu být ospalá, pořád ještě je tu Derek, který může řízení převzít." Sarah neúspěšně skrývala známky netrpělivosti ve svém hlase. Zdráhala se pustit Cameron k řízení, aniž by k tomu byl dobrý důvod. Hodila rychlý pohled na přední sedadlo pasažéra, obsazené Derekem Reesem a viděla jeho poťouchlý úšklebek. V tu chvíli pocítila nával iracionálního vzteku a vyštěkla: "Neksichti se na mě jak Cheshirská kočka Reese!" (pozn. zadejte do googlu Cheshire cat a pochopíte ;D )

Cameron se opřela, zkřížila ruce na hrudi a odfrkla si. Chtěla svým lidským společníkům pouze ulehčit náročné řízení na tak dlouhou vzdálenost, ale pokaždé, když podala návrh, setkala se se Sářiným odmítnutím. Náhle však ucítila Johnovu ruku, jemně se dotýkající jejího předloktí a pohlédla na něj. Konejšivě se usmál a v témže okamžiku pocítila, jak její nevrlost zmizela. stačil jediný pohled do Johnových teplých očí, aby se cítila lépe. "Nerozčiluj se Cameron. Uvolni se a užij si jízdu. Ještě budeš mít víc než dost příležitostí pomoct mámě v budoucnu."

"Ale já jsem opravdu jen chtěla udělat dobrou věc!" Nemohla si pomoci a její trucování se ještě o něco prohloubilo, ačkoliv to nemyslela až tak vážně. Při pohledu do jeho očí se však její koutky roztáhly a než si uvědomila, co se s ní děje, ostýchavě se na něj usmívala. "Přesto ti děkuji Johne."

John byl ohromen tím, jak dokázal změnit její náladu během pouhých několika sekund. Byl opravdu hrdý na to, že pouze a jen on měl na ni takový vliv. Tak moment! Můžou terminátoři mít nějakou náladu? Ještě nikdy jsem neviděl stroj odfrknout si kvůli tomu, že nemůže pomoct a teď tu sedí a vzdychá nad tím, že ji máma nenechala řídit.

Byli na cestě již čtyři hodiny, aniž by někde zastavili a pomalu se tak mezi ně začala vkrádat frustrace. Byl nejvyšší čas zastavit, protáhnout ztuhlé končetiny a vzdálit se na chvíli jeden od druhého. Ne každý se však chtěl oddělit od ostatních. John a Cameron rozhodně neměli potřebu se od sebe vzdalovat. Od chvíle, kdy se vydali na cestu, seděli statečně na zadním sedadle jako dvě děti v ředitelně, nicméně, poněkud necharakteristicky, nebyli potichu, nýbrž spolu po celou dobu hovořili. Rozhovor byl však tak tichý, že Sarah s Derekem nemohli porozumět jedinému slovu, což Sarah rozčilovalo o to více. Příležitostně také nastalo ticho, nikdy však nezavánělo trapností, naopak se ukázalo jako velmi příjemné jen tak sedět a uvažovat nad blízkostí důležité osoby. Sem tam si nenápadně vyměnili pohledy a pokaždé, když se jejich oči střetly v jedné rovině, oba se nesměle pousmáli a rychle obrátili hlavu zpět k oknu. Tyto pohledy je však pokaždé hřály, aniž by věděli, že oba cítí totéž.

"Mami, myslím, že bychom měli na pár minut zastavit." John se posunul na svém sedadle o něco blíže k Cameron. "Začínám mít pěkně ztuhlý nohy a taky by bodlo, kdybych si mohl odskočit."

Sarah pohlédla na přístrojovou desku: "Stejně brzo musíme zastavit kvůli doplnění nafty, pak budeš mít příležitost."

Derek také přispěl svou trochou do mlýna: "A nebuď jak mimino Johne. Jak se ti může chtít na záchod už po čtyřech hodinách?"

John se rozhodl Derekovu poznámku ignorovat a vrhl pohled na Cameron, jen aby viděl, jak vražedně zírá Derekovým směrem. No nazdar, ono ji to fakt štve, když si ze mě někdo dělá srandu. Měla by se naučit, jak se trochu uvolnit. Možná bych ji to mohl naučit já." Cameron, prostě si ho nevšímej. Baví se tím, že tě může rozčilovat, jen aby nám ukázal, že se ti nedá věřit. Ale ty se s tím zvládneš vypořádat, nemám pravdu?" Jemně pohladil její ruku, aby ji uklidnil. Zřejmě to opět zafungovalo, její pohled značně změkl, když se k němu otočila: "Je mi jedno, co si o mně myslí, ale nemohu akceptovat něčí urážky, směřující k tobě. A už vůbec ne, přicházejí-li od Dereka Reese." Naklonila hlavu a spolehlivě jej uzemnila velkýma hnědýma očima.

Derek se pootočil a pohlédl na zadní sedadlo: "Seru na to, co si myslíš plecháči. Cokoliv co říkáš ty je pro mě irelevantní. A já budu urážet koho chci, kdy chci a jak chci."

John na jeho slova zareagoval neveselým smíchem: "Být na tvým místě Dereku, radši bych si dvakrát rozmyslel, co říkám, než bych vypouštěl taková prohlášení. Asi by tě moc nebavilo být cílem pro Cameroninu a MOU pomstu."

"No no no! DOST! Přestaňte se hádat o takových triviálních kravinách. Musím se soustředit na řízení a nehodlám poslouchat vaše stupidní poznámky a nesmyslné chvástání. Akorát mě to rozptyluje. Nezapomeňte, že jedeme na prázdniny a já nestojím o nějaké souboje, vzniklé ještě dřív, než vůbec dorazíme na místo." Sarah ukončila debatu, která hrozila rychlým vzplanutím, rozhodným a poněkud hlasitým způsobem. V téže chvíli si všimla odpočívadla a oznámila: "Tady se zastavíme pro naftu a všechno ostatní, co byste mohli potřebovat. A žádné protesty!"

Cameron se na Johna dívala s překvapením, vepsaným do obličeje. Ještě stále nechápala, jak moc se změnil ve vztahu k ní. Vždyť v posledních několika dnech nevynechal jedinou příležitost, kdy ji mohl bránit před Derekovými a Sářinými urážkami. Najednou se cítila cenná a důležitá a musela si přiznat, že to byl překrásný pocit. Jen aby to tak zůstalo.

John se zazubil, když uslyšel matčina slova: "Konečně!" sklouzl na sedadle ještě blíže k Cameron a téměř se dotkl jejího boku.

Zabralo jim dalších 6 hodin a jednu zastávku navíc, než dorazili do cíle. Sarah nechtěla nikoho jiného pustit za volant a tak ji pomalu začínala přemáhat únava. Byla již velmi malátná, když konečně zastavili na místě. V duchu děkovala všem, kteří byli zodpovědní za dobrý stav silnic. Nebyl na nich žádný sníh ani led, ačkoliv všechno kolem silnice bylo pokryto silnou vrstvou sněhu. Když vystoupili z auta, všimli si také, že zde vládla tuhá zima.

"Půjdu nás ohlásit. Nakonec máme pokoje zamluvené na moje jméno." Cameron nedovolila nikomu jinému, aby šel na recepci. Sarah vzhlédla s mírným překvapením, že Cameron se chtěla postarat o něco takového, ale poté, co spatřila její odhodlaný výraz ve tváři, nechala ji jít a nic nenamítla. John spiklenecky pokukoval po své ochránkyni. Věděl přesně, proč nechtěla, aby ji Sarah nebo Derek následovali na recepci. Konec konců, zaregistrovali se přece všichni společně. Nechybělo mnoho, aby se rozesmál, dokázal však smích potlačit právě včas, aby v matce nevzbudil podezření. Cameron na něj pohlédla, mrknula na něj s malým úsměvem a sebevědomě kráčela k hotelovým dveřím.

"Hej plechovko, co ten tvůj batoh tady!" Sarah si všimla, že se nijak neobtěžovala vzít si svůj batoh s sebou, ale Cameron si jejích slov nevšímala a pokračovala vstříc vstupu do hotelu.

"Já to vezmu!" John vzal oba batohy a pospíchal za Cameron, aniž by dal matce příležitost zareagovat.

Derek stál jako přimražený a díval se za synovcem: "Zbláznil se nebo co? Teď si bude hrát na plecháčova gentlemana. Asi ještě fakt spím!" Potřásl hlavou a otočil se pro batoh. Sarah svého syna také sledovala, odmítla však jeho chování nějak komentovat. Nicméně uvnitř se zlobila a přísahala sama sobě, že si s ním bude muset dlouze, hlasitě a jednostranně promluvit poté, co si prohlédnou pokoje.

Když John vstoupil do vstupní haly, uviděl Cameron, stojící na recepci a sladce se usmívající na mladého muže za pultem. Bylo zcela zřejmé, že recepční měl problém soustředit se na práci, tváře mu zrůžověly, jako by se v hale náhle značně oteplilo a jeho oči stále pokukovaly po Cameroninu úsměvu. John se při pohledu na celou situaci pousmál, pocítil však i malé žárlivé bodnutí. Znenadání si uvědomil, že nechtěl, aby se Cameron na někoho jiného takto sladce usmívala. Chtěl mít její překrásný úsměv jen sám pro sebe. Nicméně musel uznat, že tato strategie zjevně byla velmi efektivní, když uviděl mladíka, jak jí předává karty od pokojů. I z této vzdálenosti dobře viděl, jak se Cameronin úsměv rozšířil, což vedlo k prudkému rudnutí mladíkovy tváře a poté, co se vydala zpět k němu, oči muže si pomalu prohlédly celou její perfektní postavu. Johnův obličej potemněl a náhle si s malým překvapením uvědomil, že momentálně na něj dolehla velká žárlivost.

Položil batohy a čekal, až se k němu připojí. Předtím, než zmizela vzdálenost mezi nimi, Sarah a Derek se připojili k němu a čekali též.

Sarah pozorovala Cameron, kráčející směrem k nim a najednou si všimla, že kyborg nepochodoval jako obvykle, nýbrž šel jako obyčejná dívka jejího věku. Ona se mění ze dne na den. Kdybych ji neznala, přísahala bych, že jde o krásnou náctiletou holku a ne o stroj na zabíjení z temné budoucnosti.

Jakmile Cameron došla až k nim, věnovala Johnovi malý úsměv. Ten však záhy zmizel poté, co se obrátila k Sarah a podávala jí kartu od pokoje: "Tady; pokoj číslo 223 pro Sarah Baumovou a Dereka Reese."

"A vy dva jste kde? Jakože, ve kterém pokoji?" zeptala se Sarah zvědavě.

"Jsme v pokoji 516. Bohužel neměli dva pokoje na stejném podlaží. Bylo by pro mě velmi problematické poskytovat Johnovi ochranu, pokud bych měla sdílet pokoj s tebou." Cameron si zjevně užívala fakt, že zamluvení pokojů proběhlo právě tak, jak proběhlo.

John mezitím natáhl krk a podíval se na papír, který Cameron držela v ruce: "Hustě! Cameron Phillipsová a John Baum." Pohlédl na Cameron a bláznivě se zašklebil. "Aspoň nemusíme předstírat, že jsme sourozenci."

"COŽE?!" Sarah vybuchla vztekem. "Jak se opovažuješ představovat se jako Phillipsová! Tak tohle teda určitě nepovolím. Dej mi ten papír! Půjdu to vyřešit s recepčním. HNED!"

"Tak to asi ne mami. Takhle je to lepší. Jak by to vypadalo, kdybychom byli v jednom pokoji jako sourozenci? Někoho by mohly napadnout zajímavý věci. A nebo ještě hůř, někdo by si mohl myslet, že jsme manželé." John měl odpověď nachystanou a podpořil ji drzým zamrkáním. Žádný div, opravdu spolu naplánovali všechno už od chvíle, kdy zamluvili pokoje a díky důkladnosti Cameron měli vysvětlení či výmluvu na téměř všechny možné připomínky, se kterými mohla Sarah či Derek vyrukovat.

Sarah se rozčílila o to více, když zahlédla synovo mrknutí a beze zbytku pochopila, že celé toto uspořádání měl spolu s Cameron naplánované po celou dobu, pomalu si však uvědomovala, že měl nejspíš pravdu. Opravdu by vypadalo trochu trapně, kdyby spolu sdíleli pokoj jakožto sourozenci nebo dokonce manželský pár. Trochu se zachvěla při představě, že by mohli být považováni za pár. Stále se však nemohla zbavit velmi špatného pocitu, že se v příštích dnech stane něco hrozného. Trvalo jí to několik sekund, výrazně se však uklidnila a podrážděně vzdychla: "Takže vy dva jste to všechno naplánovali přesně takto že? Vymysleli jste si všechny možné výmluvy, abyste nás mohli přesvědčit, že vaše pořádky jsou tou nejlepší možností."

Předtím než mohla pokračovat, byla hrubě přerušena Derekem, který se evidentně všemožně snažil potlačit vztek, byl to však pro něj nadlidský úkol: "Říkal jsem ti to Sarah! Ale ty jsi mě neposlouchala! Ne, tady slečna ví všechno líp než tupej válečník z budoucnosti! Jsem akorát blbej nevzdělanej strejda! Se dívej, jak se to po něm sápe těmi svými kovovými prsty a táhne ho to od tebe dál. Už z toho má kompletně vymytej mozek! Přesně kvůli tomu se tyhle věci vyrábějí. Musíme to hned spálit!"

Johnův obličej znovu potemněl, když zaslechl strýcova slova: "Teď mě poslouchej Dereku Reese!" Jeho hlas byl tichý, zněl však nebezpečně, ostatně se ani nepokoušel promlouvat ke strýci přátelským hlasem. "Už jsem ti jednou říkal, že její jméno je Cameron. Nebudu tolerovat žádný další podobný výlevy. Jestli se ti nelíbí, jak je to zařízený, můžeš se fofrem vrátit domů a dělat to, s čím přišla máma a nebo se někam ztratit. Je to na tobě. A je mi fuk, že jsi můj příbuznej." Zakončil svou řeč o něco dříve, než zamýšlel, neboť ucítil na rameni hebký a lehký dotek Cameroniny ruky. Otočil se k ní a viděl, jak lehce zavrtěla hlavou s prosebným pohledem. Žádných dalších gest již nebylo třeba. Uklidnil se a omluvně na ni pohlédl, jeho zlost se rozplynula v teplých hnědých jezírkách, které na něj hleděly.

Dokonce i Sarah, která ze zlobila na Cameron za to, že se neprezentovala jako Johnova příbuzná, usoudila, že Derek tentokrát zašel příliš daleko a důrazně jej plácla přes ruku: "To by stačilo Reese! Sice neschvaluji, co udělala, ale pořád je to pro Johna ta nejlepší volba v otázce přežití. A ty to budeš akceptovat...nebo uděláš to, co řekl John!"

Derek na ni nevěřícně pohlédl, když však uviděl nesmlouvavost v jejím obličeji, pokrčil rameny a vyštěkl: "Fajn", zvedl svůj batoh a vydal se po schodech k pokojům.

Sarah vrhla Cameroniným směrem další hrozivý pohled a celou záležitost raději ještě ujasnila: "Pořád neschvaluji to, co jste udělali, ale pro tentokrát vám to povolím. A teď běžte do pokoje a vybalte se. Dáme tady sraz za půl hodiny, abychom se rozmysleli, co budeme zítra dělat."John pochopil, že lépe to už dopadnout nemohlo a nehodlal tak na matku dále tlačit. Přikývl, vzal batoh a natáhl ruku k Cameron: "Půjdeme?"

Sarah zareagovala nazlobeným zavrtěním hlavy, ale skousla jazyk a nevyjádřila se. Otočila se a následovala Dereka, který již byl na schodech na cestě do pokoje. John se za ní zašklebil, ale pak již pocítil Cameronin úchop ruky a obrátil se k ní. Jejich oči se setkaly a on tak mohl vidět její malý úsměv. "Měli bychom se projet výtahem." Johnův hlas zněl trochu nejistě, Cameronina ruka v jeho dlani pálila jako oheň. Polkl a táhnul ji k výtahům, přičemž si všiml, jak ochotně se od něj nechává vést. Tak tohle jsem já, náctiletej kluk, vedoucí si nejdůmyslnější výtvor Skynetu všech dob, který mi může setnout hlavu mávnutím ruky a dokáže přechytračit i ten nejlepší superpočítač. A přesto mě nechává, abych si ji tu vodil, jako by fakt byla tak křehká, jak vypadá. V duchu se pyšně ušklíbl.

Když dorazili k pokoji, John byl již zvědavý, jak asi bude vypadat. Během života už vystřídal spoustu hotelů, avšak tento hotel byl mnohem lepší než všechny hotely, motely a penziony, se kterými měl dřívější zkušenost. Právě chtěl vstoupit dovnitř, když pocítil na rameni stisk Cameroniny ruky, táhnoucí jej jemně, ale rázně zpět. Nebylo pochyb, že to znamenalo nechat ji, aby vstoupila do pokoje jako první. "Půjdu první!" Rezolutně na něj pohlédla, čímž mu znemožnila jakkoliv oponovat. Přikývl a nechal ji prozkoumat pokoj. Udělala několik rychlých kroků dovnitř a provedla zběžné skenování, otevřela dveře do koupelny a pár sekund nato stála opět otočená k Johnovi, očividně spokojená s tím, co našla - tedy nic. "Vstup do pokoje je bezpečný Johne."

John si s úsměvem povzdechl: "Co jsi čekala, že najdeš Cameron? Je to jenom obyčejnej hotelovej pokoj. Nevypadá to tu jako úkryt pro terminátora." Vteřinu na to již ale litoval svých nekontrolovatelných úst. Viděl, jak světélka v Cameroniných očích ihned pohasla, načež mechanicky prohlásila: "Jsem tu, abych tě chránila Johne. A právě to také budu dělat bez ohledu na to, zda se ti to líbí nebo ne."

"Promiň Cam. Nemyslel jsem to jako kritiku. Jenom říkám, že si fakt nemyslím, že by tady mohlo číhat nějaký nebezpečí. Ale chápu, proč jsi tak opatrná a jsem vděčnej za to, že jsi tu se mnou a na mé straně. Opravdu!" Znovu se natáhl pro její ruku, propletl své prsty s jejími a jemně je stiskl. Neušlo mu malé rozšíření zorniček, když ji oslovil Cam a viděl, jak chlad kolem ní rychle mizel s každým jeho slovem.

Řekl mi Cam. Nikdy předtím mi takto neříkal. Líbí se mi to. Cameron zase bylo dobře a usmála se: "Chápu Johne. Ale ty mě musíš pochopit také. Chránit tě není jen pouhá mise. Já...já tě chci chránit." Zničehonic se zakoktala, když si uvědomila, že mu pověděla pravdu. Ochrana Johna již nebyla jen naprogramováním nebo náplní mise; ne, ona jej chtěla chránit, chtěla být po jeho boku. Navždy. Na okamžik se zamyslela nad tím, jak se vlastně mohlo stát, že její pocity a přání přebily původní program, nenapadlo ji však žádné přijatelné vysvětlení. Uložila si tuto otázku k pozdější analýze.

John se na chvilku ztratil v jejích očích, ale pak si vzpomněl, že pořád ještě stojí přede dveřmi, pročistil si tedy hrdlo a řekl chraplavým hlasem: "No, tak snad abych šel dovnitř, co ty na to?" Nečekal na odpověď a vešel do pokoje. Rozhlédl se a potichu hvízdl. Pokoj byl velmi prostorný s velkou postelí královských rozměrů s malými skříňkami po obou stranách, na opačné straně se nacházela pohovka a velký psací stůl s pohodlně vypadajícím křeslem. Tento stůl byl rozšířen o malou skříňku, která zřejmě ukrývala ledničku a na druhé straně byla další skříňka se zásuvkami. Vedle pohovky stál pěkný dřevěný konferenční stolek a překrásná lampa, jejíž tlumené světlo se rozlévalo po celém obývacím prostoru. Podlaha byla pokryta tlustým a měkkým kobercem, zatímco zeď zčásti halily silné závěsy, v jejichž středu byl odkrytý prostor, odhalující dveře na balkon. Bohužel byla již tma, takže nemohl zhodnotit výhled, domníval se však, že bude hezký. Celá místnost vypadala útulně a přívětivě, i nábytek byl skoro nový. Celkový dojem dotvářelo několik pěkných obrazů na zdech. Otočil se, aby též nahlédl do koupelny a spatřil kompletní výbavu se vším, co si host může přát. Také zde bylo vše jako nové. Zazubil se, když si všiml, že koupelna byla vyvedena ve světle fialové barvě. Cameron se to tu určitě bude líbit. Pak se obrátil k Cameron a jeho úsměv se rozšířil: "Líbí se mi tu. Dobrá volba byl tenhle hotel."

Cameron přikývla a nepatrně se na něj pousmála: "Jistě, ve zdejších podmínkách je to jeden z nejlepších hotelů, není tedy příliš překvapivé, že náš pokoj je komfortní a s plnou výbavou. Je také příhodný pro kontrolu okolí. Vidíme na celý park a také máme velmi působivý výhled na horský masiv, i když to nemá na bezpečnost žádný vliv. Ale myslím, že se ti zalíbí." usmála se na něj o něco víc.

John na ni vytřeštil oči: "Jak...jak to můžeš vědět?" A pak mu to došlo: "Jo aha! Noční vidění!"

Cameron se zakřenila a přikývla. Poté kolem něj prošla a jejich těla se o sebe na vteřinu lehce otřela, což přineslo signální červenou barvu do Johnových tváří. "Ehm...co to děláš Cam?"

Nevinně a také poněkud zmateně na něj pohlédla: "Chtěla jsem si jen vybalit věci. Je to snad špatný nápad? Mám počkat venku?"

John zakašlal: "Né, já jenom že...No to je jedno." rozhodl se neprozrazovat jí své myšlenky. Zatím. "Máš recht. Měli bychom si vybalit. Máma na nás bude čekat ve vstupní hale za..." zkontroloval hodinky"...dvacet minut."

Cameron se na něj usmála: "Správně. Neměli bychom přijít pozdě. Pro dnešek jsme ji už naštvali dost. Nevěřím, že by Sarah Connorová byla ochotná odpustit další porušení jejích pravidel a požadavků."

John úsměv opětoval a pokýval hlavou: "Tak tak. Nechci už dál pokoušet štěstěnu. Vyskládáme si věci a pak půjdem dolů, než zase začne vyvádět."

5 Naposledy upravil: Sniper (26.1.2013 20:28:37)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 5 - Ty nejlepší plány

Cameron položila tašku na postel a začala vytahovat veškerý obsah, který opatrně poskládala a připravila tak, aby jej mohla uložit do skříně, jež stála u vstupních dveří. "Kterou stranu skříně bys chtěl používat?" Tázavě pohlédla na Johna. Teprve nyní si všimla, že ještě stále stojí ve dveřích a se zájmem si jej prohlížela. "Copak? Dělám snad něco špatně? Vypadám hrozně že?" Náhlé znepokojení ji přimělo podívat se na své oblečení. Ráno neměla tušení, co si vzít na sebe, oblékla si tedy velmi tenké, průsvitné fialové tričko, podtrhující její nádherné křivky, dále fialovou bundu, kraťoučkou minisukni, o které si John pomyslel, že musí být nejkratší vyrobená minisukně všech dob, černé punčochy a její oblíbené černé kanady. Zvedla oči a znovu se na něj zahleděla, tentokrát však ještě více zmateně.

John se usmál, přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno: "Ne Cam, vypadáš skvěle a vůbec nic špatnýho jsi neudělala. Mám jenom radost, že jsme konečně tady, na prázdninách. S tebou." Obešel postel a také si na ni odložil své zavazadlo. "Je mi fuk, kterou stranu skříně budu mít, takže si klidně vyber."

Cameron byla doposud mírně zmatená, rty se však roztáhly v malý úsměv, když uslyšela jeho slova. "Proč chceš, abych si vybrala, kterou stranu chci?"

"Protože jsi holka a holky by měly mít v takových věcech přednost."

"Ne, to nejsem."

"Huh?" Johnovo obočí se téměř spojilo v zamyšleném výrazu, poté se mu však nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička, jež zklidnila jeho obličej: "Aha, promiň. No možná nejsi lidská holka, ale každopádně jsi holka ok? Sice kybernetická, ale prostě holka! Minimálně pro mě určitě."Najednou zčervenal. "A taky jsi moc krásná..." odmlčel se a toužebně se na ni podíval.

Cameron teď již necítila uvnitř teplo, ale přímo horko. Nemohla si pomoci, a tak věnovala Johnovi široký úsměv. Dívá se na mě jako na holku. A řekl, že jsem krásná. "Johne, jsem kybernetický organismus. Živá tkáň na kovovém endoskeletonu. Většina lidí by mě nepřirovnala k lidské bytosti."

"Pro mě jsi právě takovou bytostí. Naprosto!" rozhodně namítl John a se zaujetím na ni pohlédl: "Cam, jsi nějaká červená."

"Ne, to nejsem."

"Boha jeho, vykašli se na tu frázi Cam! A jo, červenáš se! Podívej se do zrcadla."

Cameron se dotkla obličeje a ucítila, že jsou teplejší, než obvykle, obrátila se tedy k zrcadlu nad psacím stolem. Když spatřila svou zrůžovělou tvář v odrazu zrcadla, zalapala po dechu. "Je to tak! Ale...jakto?" Pohlédla na Johna s očima jako talíře.

"Evidentně jsi více lidská, než sis myslela." Odpověděl John vážně a přesunul se k ní. Zastavil tak, aby je od sebe dělilo pouhých několik palců a zahleděl se jí do očí, jež byly plné něčeho, co v nich nikdy předtím nespatřil. Vypadaly jako horská jezírka za jasného dne, jen v hnědé barvě místo modré. Touha, oddanost, očekávání a mnohem víc... všechny tyto emoce v nich nyní viděl. Když si pomyslím, že ještě před pár dny bych vůbec neřekl, že má nějaké emoce. No, podívej se na ni, jen se koukni do těch krásných, výrazných očí. Jestli tu někdo má emoce, tak je to v první řadě ona. Zrak mu sklouzl k plným rtům, lehce pootevřeným jakoby v očekávání polibku a měl co dělat, aby udržel myšlenky na uzdě. Namísto toho jí položil ruce na ramena: "Cam, jsi víc lidská, než spousta lidí, který znám. Nikdy nikomu nedovol, aby ti tvrdil něco jiného. Ani mně, nikomu. Jestli ti ještě někdy řeknu něco hnusnýho nebo jestli s tebou budu zacházet tak špatně, jako předtím, tak se se mnou neser a klidně mě nakopni do...ty víš kam." Objal ji a začal pomalu hladit. Pocítil, jak váhavě zvedla ruce a objala jej též, načež ucítil, jak mu její štíhlé ruce jemně kroužily po zádech.

Celou minutu setrvali ve vzájemném objetí, užívali si tělesnou blízkost a úplně zapomněli, že ještě před několika dny se spolu nebavili, ale také že k ní vlastně John cítil silnou náklonnost každým kouskem svého těla již několik měsíců. Zavřeli oči a nechali se zcela pohltit kouzlem okamžiku. Tak málo šťastných momentů prošlo napříč jejich životem, a proto se této chvíle drželi jako záchranného lana. Cameron pomalu spustila hlavu na Johnovo rameno a zaplavilo ji nevysvětlitelné štěstí.

Asi po minutě se John neochotně vzdálil a všiml si, jak lehce vzdorovala a přitiskla jej k sobě o trochu více na další sekundu předtím, než odstoupil. Opět se jeho

ruce ocitly na Cameroniných ramenou, cítil, jak její ruka mu sjela k pasu a zůstala na místě. Bez jediného slova se jí díval do očí a znenadání mu bylo poněkud trapně. Trapně, ale hezky. Všiml si, že na ni tato intimní chvilka zapůsobila též a byl trošku zklamaný, že to skončilo tak brzy.

Odkašlal si: Ehm, Cam...Promiň...Nechtěl jsem tě vylekat nebo tak něco. Byl jsem akorát..."

Něžně spočinula prstem na jeho rtech, usmála se a zašeptala: "Pššš...Nic neříkej Johne. Nic neříkej. Jen mě nech užít si tento okamžik o něco déle. A...nevylekal jsi mě. Popravdě...Já...Líbilo se mi to. Fakt." Znovu se začervenala a spustila ruku k tělu: "Nejsem příliš neodbytná?"

John energicky zavrtěl hlavou. Pomyslná stopa po jejím prstu vzplála v příjemném ohni a zároveň dala najevo nelibost nad ztrátou jemného doteku: "To v žádným případě. Taky se mi to líbilo. Přál bych si ale...Přál bych si...Hlas však již odmítal spolupracovat a tak jen naprázdno polkl. "Musíme jít."

Cameron přikývla. Dobře věděla, o čem John mluvil. Jestliže se chtěli se Sarah ve vstupní hale setkat včas, bylo třeba vyrazit. Ač nerada, odebrala svou ruku pryč z jeho pasu, stejně John učinil v oblasti Cameroniných ramen. Viděla, že ji opouští právě tak nedobrovolně, jako ona jeho. Poté, co byly jeho dlaně definitivně pryč, zaznamenala náhlý pocit ztráty a také probouzející se iracionální přání po jejich návratu zpět na původní místo. Ustoupila o krok zpět, dosud ale nedokázala skrýt toužebný výraz. "Jdeme. Vybalování dokončíme později."

John kývnul také a zdráhavě vyšel ze dveří. Udělal krok, zastavil a natáhl ruku k Cameron, jež byla víc než ochotná gesto přijmout a poté oba opustili pokoj. Kráčeli spolu, bok po boku a jejich těla se každou chvíli navzájem dotýkala. Ale tentokrát se zdálo, že si oba dva tyto drobné doteky užívají.

Sarah a Derek mezitím vystoupali po schodech v naprostém tichu, každý z nich ponořen do vlastních myšlenek, které, jaká náhoda, byly takřka totožné. Oba přemítali nad Johnem a Cameron.

Když došli k pokoji, Derek nechal Sarah vejít jako první, zavřel za sebou dveře a prudce hodil svou tašku do kouta, aniž by se rozhlédl kolem. "Teď už jsi připravená mě vyslechnout Sarah?"

Sarah pustila zavazadlo na zem a zírala do Derekových očí, jež byly plné hněvu stejně, jako její vlastní: "Proč bych tě měla poslouchat Dereku? Zdá se, že nenávidíš všechno, co se byť jen maličko odchyluje od tvých předsudků. Nejsem ráda, že se motá kolem Johna o nic víc, než ty, ale pořád je to nejlepší ochránkyně, jakou kdy měl."

"To Sarah, TO! Ne ona!" přerušil ji Derek zlostně.

Sarah na něj pohlédla: "Je mi fuk, co si myslíš ty, ale ona je pro Johna ONA a tak to holt prostě je. Johnovy nejlepší zájmy, to je to, o co bychom se oba měli starat. Pakliže s ním nebudeme souhlasit, můžeme ho zkusit přesvědčit, ale nikdy, nikdy jej nesmíme nutit do něčeho, co on sám nechce. Takto bychom ho ztratili. Můžeš si stát za svým, ale v tomto případě buď připravený na spoustu slovních potyček s Johnem a já v těch potyčkách určitě na tvé straně nebudu, bez ohledu na to, co si o ní myslím!" Její hlas se postupně zvyšoval a ke konci se proměnil téměř ve křik.

Derek se na ni zahleděl a zabručel. Už už otevíral ústa, aby vyjádřil svůj nesouhlas, Sarah však vztyčila ukazováček a naznačila, aby byl zticha. Poté, co proti své vůli vzdal jakékoliv protesty, Sarah pokračovala: "Jak říkám, nelíbí se mi, že je mému synovi takto nablízku. Ale nechci, aby odešla a zanechala ho tu napospas osudu. Měli bychom najít nějaký způsob, jak je udržet od sebe a zároveň ji nechat plnit roli ochránce. Nestojím o to, aby se z ní stalo něco jako přítelkyně."

"Co myslíš tím...přítelkyně? John by nikdy..." V Derekově tváři se zračilo ryzí překvapení.

"Chlape! Ty fakt nic nevidíš. Slepý jako krtek!" Sarah si pohrdavě odfrkla. "Je jí víc než jen trochu poblázněný. Pokud ona šikovně zamíchá s kartami, tak se spolu vyspí ještě před koncem volna." Rozčarování přímo kapalo ze Sářina hlasu. "A John by neřekl ani slovo proti. Naopak, určitě by se do toho zatraceně rád pustil!" Na okamžik se odmlčela: "Takže to, aby spolu byli nebo dokonce spali je něco, co každopádně nemíním dopustit! To ani náhodou!"

"Noo, nerad to přiznávám, ale ona je fakt hodně atraktivní. Kdyby byla normální holka, to by pak jeden byl blázen, kdyby do toho nešel."

"DEREKU! Nech těch keců! Je to terminátor! Plecháč! Zabiják a ne holka!" Sářin hlas značně nabyl na intenzitě a vyvolal u Dereka nevěřícný pohled.

"A já to asi nevím! To ty na to zjevně občas zapomínáš." zavrčel Derek. "Ale máš recht, měli bychom najít způsob, jak předejít tomu, aby se dali dohromady. Kdyby to bylo na mě, prostě bych to...ji spálil. Mám s sebou balíček termitu. Jen pro jistotu..." předložil svou nabídku a zamrkal.

"Ani na to nemysli Reese. Já bych to sice uvítala, ale vím, že John by nám nikdy v životě neodpustil, kdyby se mělo Cameron mělo něco stát." Sarah se posadila na postel. "Dereku, bojím se, že ho ztrácíme. Jestli Cameron něco uděláme, otočí se ke mně zády. Já ho znám, sakra, vždyť je to můj syn a já jsem si absolutně jistá, že by nás opustil lusknutím prstu, kdybychom jí ublížili. Je ještě tvrdohlavější než já. Musíme najít cestu, jak je od sebe oddělit a tento stav udržet i nadále bez újmy na zdraví nebo kovu." Poraženě vzdychla a svěsila hlavu.

Derek udržel pokoj v tichosti po dobu několika vteřin a vypadal, jako by byl ponořen do hlubokých myšlenek. Vtom zvedl hlavu: "Musíme najít někoho, kdo by dokázal zabránit tomu, aby se jejich vztah probudil k životu. Asi tak, jako na chvíli uspěla Riley. Pěkná, lidská dívka pro Johna a pokud to nebude stačit, tak někoho i pro plecháče, abychom je udrželi od sebe."

"Sarah vydechla: "To vůbec není špatný nápad. Ale má to háček: Jsem si naprosto jistá, že plechovka k sobě kromě Johna nikoho jiného nepustí. Musíme se jednoduše soustředit na hledání vhodné slečny pro Johna a přimět jej, aby se do ní zabouchl. Akorát teda nevím, kde máme někoho takového najít."

Derek se uchechtl: "Rozhlídni se Sarah! Jsme v lyžařském středisku uprostřed sezóny. Nepochybuju o tom, že se tu potuluje spousta mladých holek a kluků, kteří by mohli mít zájem o tvého synka a jeho ochránkyni."

"Musíme ale být velmi opatrní. Kdyby na to John nebo Cameron někdy přišli..." Sarah nechala myšlenku nedokončenou. Věděla, že Derek moc dobře pochopil, co chtěla říci. Znovu vzdychla a potřásla hlavou: "Je čas jít dolů. Měli bychom si o tom promluvit zítra." na chvilku se zastavila. "A mrknout se, jestli je tady kolem nějaká ta omladina."

Derek se zakřenil a přikývl.

John a Cameron vešli do haly jako první a dívali se po Sarah a Derekovi. Ještě pořád se drželi za ruce a bylo zřejmé, že ani jednomu z nich se nechtělo spojení přerušit. "Skvělý! Pozdě nejdeme, ale jestli se máma neobjeví včas..." začal John, byl však zastaven překvapením, když ucítil, jak se Cameron neočekávaně vysmekla ze sevřené dlaně. Otočil se k ní se zvednutým obočím: "Proč..." Znovu neměl možnost dokončit otázku. Cameron naklonila hlavu směrem ke schodům a očima jej upozornila, že by se měl daným směrem podívat také. Uposlechl ji a spatřil přicházející Sarah a Dereka. Vydechl a zašeptal: "Díky Cam." Ještě stále nebyl připraven přiznat se svému okolí, že byl beznadějně zamilován do Cameron. Především ne jeho matce, jež číhala jako jestřáb na příležitost dokázat, že Cameron je nebezpečná nebo nezpůsobilá. Sakra, vždyť měl problém přiznat to i sám sobě.

"Á, tady jste!" zvolala Sarah zvesela, trochu přemrštěně na Johnův vkus. Naklonil hlavu k Cameron a špitl: "Něco je špatně. Je nějak moc přátelská. Radši si dávej bacha." Cameron kývnula a také si všimla, že Sarah s Derekem se zdáli být velmi dobře naladěni, což se nezdálo být úplně v pořádku, obzvlášť poté, co se pohádali během cesty a po příjezdu do hotelu.

Když přišli ještě blíže, Sarah navrhla: "Proč nejdeme do baru, posedět, napít se něčeho a pobavit se o programu na zítřek?" Přejela všechny přítomné pohledem a viděla, že proti jejímu návrhu nikdo nic nenamítá, otočila se tedy k baru a vydala se vstříc vstupním dveřím.

Obsadili pěkný stůl u zdi, odkud bylo možné pozorovat okolí a posadili se. Dokonce i Cameron zvolený stůl očividně schvalovala, neboť jí na rtech hrál malý úsměv. Nebo to snad bylo proto, že seděla velmi blízko Johna? Kdo měl být natolik vzdělaný, aby rozluštil enigmu zvanou Cameron Phillipsová? John byl jediný, kdo doufal, že ji jednoho dne pochopí, nyní však toto přání nemohl otevřeně přiznat...ani sobě ne. Zatím!

Číšník se přihnal k nim v téže sekundě, kdy dosedli na svá místa, takže si museli nejprve objednat, než mohli začít diskutovat. Každý si něco objednal až na Cameron, která se nemohla rozhodnout, zda si dát něco k pití či ne. Po krátkém váhání si objednala malou colu. "To jsem nevěděl, že máš ráda colu." Johna překvapilo, že se rozhodla pro něco k pití. Mírně se na něj usmála: "Nepotřebuji pít, ale mám ráda bublinky. A příchuť coly je uspokojivá." John se zazubil a poté se otočil k matce. "Táákže mami, myslím, že bychom zítra měli dělat to, kvůli čemu jsme sem přijeli, a to jezdit na prkně."

"Souhlasím, ale oba byste se měli nejdřív zúčastnit výcvikového kurzu! Nechci riskovat žádné polámané nohy nebo jiná zranění. Počítám, že nestojíš o zlomené kosti nebo cokoliv, co může být uvnitř." Sarah pohlédla Cameroniným směrem.

Cameron zavrtěla hlavou a trochu se zamračila, neodpověděla však přímo. "Musíme si nejdříve sehnat nějaké oblečení. Nemáme nic, v čem by se dalo jít na svah." Podívala se na Johna, jenž ji podpořil souhlasem. "Jo že, má pravdu mami. Měli bychom se dnes večer jít po něčem takovém mrknout. V tuto chvíli je ještě pořád dost obchodů otevřených."

Všichni si udělali krátkou pauzu, když číšník přinesl nápoje. Poté, co všechny obsloužil, zeptal se všeobecně, spíše však starších dvou: "Můžu vám to připsat na účet pokoje nebo budete platit zvlášť?"

"Jen nám to připište na pokoj. Číslo 223." odpověděla Sarah. Číšník kývnul, napsal si číslo a podal Sarah stvrzenku k podepsání. Učinila tak a obdržela kopii lístku. "Všem vám přeji příjemný večer! Budete-li mít jakékoliv další přání, stačí říct." A byl pryč, než stihli nějak zareagovat.

"Kde jsme to skončili? Aha jo, oblečení. Tedy Johne, netušila jsem, že se nám tyto prázdniny tak prodraží." řekla Sarah s předstíraným posměchem v hlase, nemyslela to však vážně. Dobře věděla, že ani jeden z nich nemá oblečení, vhodné pro sportovní aktivity na sněhu. "Nicméně, já nemám v plánu zkoušet žádné sportovní aktivity, zahrnující sníh, takže nové oblečení nepotřebuji."

"Ani já ne." Derek využil příležitosti, aby se mohl vyvléct z celé záležitosti. "Ven na svah nejdu, neptejte se mě proč." Své rozhodnutí podtrhl nakreslením vodorovné linky prstem ve vzduchu.

John něco takového předpokládal a zašklebil se na Dereka s ironickým výrazem: "Kdo je mimino teď co?" Dřív, než mohl odpovědět, John se otočil k Cameron: "No, je to na nás, musíme si sehnat nějaké to oblečení. Můžeme už jít?"

Cameron ukázala hlavou na sklenici coly: "Hned jak dopiju svůj drink." Natáhla krk a pohlédla do Johnova hrnečku s kávou: "A ty jsi svou kávu taky ještě nevypil."

John se usmál a dodal: "Dobrá, až dopijem, tak půjdem najít náš obchod." Obrátil se k Sarah: "Nechceš jít s námi?"

Sarah zavrtěla hlavou: "Ani ne. Jednou jsem měla tu čest nakupovat s plechovkou a byla to zkušenost, kterou bych si v blízké době nerada zopakovala."

John se ohlédl na Cameron, jež hleděla Sářiným směrem, a vypadal nazlobeně: "Co hroznýho jsi provedla, že to přimělo mámu rozhodnout se, že už s tebou nechce jít nakupovat?"

Cameron obrátila svou pozornost k Johnovi a odpověděla trochu trucovitě: "Nic zásadního. Jen jsem neocenila šaty, které mi Sarah vybrala a naopak ona neschválila můj výběr."

John se široce usmál: "Jako bych to viděl. Vy dvě máte hodně odlišnej vkus a kdybyste se shodly na stylu oblékání, považoval bych to za malej zázrak. Ačkoliv...obě se oblékáte vlastně dost podobně, vždyť víš."

Tentokrát to byl John, kdo se stal předmětem upřených pohledů. Cameron byla již rozzlobená a chladně odvětila: "Ne, nevím. A ne, neoblékáme se podobně. Sarah nikdy nenosí rukavice a taky nemá fialovou bundu! A rozhodně nenosí minisukně." Vzdorovitě zvedla bradu, čímž zvýraznila své rozhořčení a odvrátila se pryč od Johna, vzala si colu a vložila do úst brčko, čímž dala najevo, že diskuze pro ni právě skončila.

John ji poněkud překvapeně sledoval a na sekundu bojoval s nutkáním rozesmát se kvůli Cameroninu výbuchu, jelikož takový druh reakce vskutku neočekával a už vůbec ne

tak zlostný pohled. Přemohl se a jemně se jí dotkl na rameni: "Promiň Cameron, jestli jsem řekl něco špatně, ale já si doopravdy myslím, že vaše styly oblékání jsou trochu podobný. Obě se totiž oblékáte jako zabijácké královny." Pousmál se nad vlastním srovnáním.

Cameron zcela ignorovala jeho patetický pokus o omluvu a pokračovala v hlasitém pocucávání coly, zatímco se plně soustředila na brčko. Johnovu ruku však ze sebe nesetřásla, což mu dávalo naději, že si z něj přeci jen utahuje.

Derek obrátil oči v sloup a naštvaně vykřikl: "To si snad dělá prdel ne? Co s ním...s ní zase je? Nechápu! To je teď jako uražená nebo co? Terminátoři se neurážejí, jenom zabíjejí!"

John jej probodl temným pohledem: "Dereku, prosím...SKLAPNI!" Nato se otočil k Cameron: "Už můžeme jít Cam?"

Hned jak znovu uslyšela svou přezdívku, koutky jejích úst se mírně zvedly a špatná nálada byla ta tam. Pohlédla stranou na Johna, brčko ještě pořád v ústech, s úsměvem však přikývla.

John s úlevou vydechl a postavil se: "Mám dojem, že kousek odtud je pěknej obchod se sportovním zbožím. Přinejmenším jsem zahlídl pár značek, když jsme přijeli. Za chvíli jsme zpátky," oznámil Sarah. "Ale nečekejte na nás. Jestli se už dneska neuvidíme, tak se potkáme zítra na snídani v...řekněme v 8 hodin?"

Sarah přikývla. Nechtěla, aby John zjistil, že bude sledován jí a Derekem na základě dohody, která vznikla předtím, než opustili pokoj. Bylo třeba dát se do práce a zrealizovat plán, týkající se udržení Johnovy a Cameroniny role. Ucítila malé provinilé bodnutí, když se nad tím zamyslela, rychle však sama sebe přesvědčila o tom, že je to pouze pro Johnovo dobro. A přesto...vina se nějak neměla k odchodu tak, jak si přála, tento stav však dopředu očekávala.

Cameron konečně dopila colu, položila sklenici na stůl a postavila se také, aby se připojila k Johnovi. Aniž by pohledem zavadila o Sarah nebo Dereka, otočila se a následovala Johna, který již zamířil k východu.

6

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 6 - Černá mračna na obzoru

Obchod a hotel dělila jen malá vzdálenost, pouhých několik set metrů. Okolní teplota nyní byla ještě nižší, než v době příjezdu a když vstoupili do obchodu, bylo na Johnovi jasně patrné, že je celý zmrzlý. Podíval se na Cameron, která se zdála být chladem zcela nezaujatá: "Není ti zima? Cítíš to vůbec?"

Cameron jeho pohled zamračeně opětovala: "Cítím chlad, ale neovlivňuje mě tak, jako tebe. Mohu zvýšit tělesnou teplotu, čímž kompenzuji tepelné ztráty vzhledem k nízké teplotě okolního prostředí."

John se ušklíbl: "To je teda způsob, jak říct, že ti není zima. Cam, fakt by ses měla naučit nemluvit takovým hi-tech jazykem, ale namísto toho používat obyčejný fráze a slova, jako to dělají ostatní lidi. Ačkoliv, ne že by to nebylo roztomilý, to zas jako neříkám nic."

Cameronin zamračený výraz v reakci na Johnova slova nejprve setrval na její tváři, ke konci se však již usmívala.

Přikývla: "Zkusím to. Ale taková už prostě jsem, dělá mě to tím, kým, případně čím jsem."

John se zazubil a vzal ji za ruku: V pohodě, je mi jasný, že to jsi celá ty a já ani nechci, abys byla jiná. No a teď...pojďme si najít nějaký to pěkný oblečení." Zatáhl ji do oddělení se snowboardovým oblečením a výbavou, která mu padla do oka hned u vchodu. Rozhlédl se kolem po nějakých dívčích věcech a vtom vybuchl smíchem, jakmile si všiml, že zde mají širokou kolekci hezkého oblečení pro dívky. Tedy, nerozveselilo jej velké množství oděvů, ale fakt, že mnoho kusů mělo fialovou barvu. Otočil se k Cameron a usmál se na ni, načež zahlédl, jak se jí zorničky mírně rozšířily a začaly jiskřit, když zaregistrovala fialovou nabídku. Přes rty jí přeběhl malý úsměv a hned nato přidala do kroku, zatímco Johna táhla za sebou, aby co možná nejdříve dosáhla zdejšího oděvního Eldoráda a během chůze téměř nadskakovala očekáváním.

"Věděl jsem, že pro tebe najdeme něco slušivýho!" John byl tak šťastný, jak jen to bylo možné, když si všiml Cameroniny dychtivé reakce na takové množství hezkých věcí v její oblíbené barvě. Neodpověděla, pustila však jeho ruku a začala prohledávat stojan. Náhle se však zastavila a ohlédla se na Johna: "Johne? Co si mám vybrat dříve? Kalhoty nebo bundu? Nebo snad něco jiného?"

John vytáhl jednu fialovou lyžařskou bundu a chvíli ji zkoumal, aniž by skutečně vnímal její otázku: "Jo, určitě." Poté však lehce potřásl hlavou, vzpomněl si na položený dotaz a obrátil se k Cameroniným tázavým očím: "Ještě budeš potřebovat svetr, rukavice, čepici, lyžařský brejle a šálu. Nechci, aby ti pak byla nějakým způsobem zima a navíc chci, abys ostatním na svahu takříkajíc vyrazila dech."

Cameron se na něj vděčně usmála otočila se zpět ke stojanu. Avšak předtím, než se mohla znovu pustit do jeho prohledávání, John jí strčil pod nos bundu, kterou měl zrovna v rukou: "Co třeba tahle?"

Opatrně a pečlivě si ji prohlédla, promnula v rukou, několikrát obrátila a poté konečně zavrtěla hlavou: "Ne, ta se mi nelíbí. Je příliš volná." řekla a vrátila se ke své nejnovější zábavě - důkladnému zkoumání každé bundy ve stojanu. John na ni civěl s otevřenou pusou a zmatením v očích. Už asi vím, proč máma odmítla s ní dál nakupovat. Doopravdy má svůj vlastní specifickej vkus a k tomu ještě nadbytek tvrdohlavosti. Jsem tvrdohlavej, ale na ni nemám ani náhodou. Pousmál se, vrátil bundu do stojanu a pokračoval v hledání.

Po asi deseti minutách a pěti dodatečných zamítnutích jeho výběru začal chápat máminu neochotu ještě někdy se znovu vydat s Cameron na nákupy. Zrovna se chystal utrousit jedovatou poznámku, když zničehonic rezolutně vytáhla ramínko a sundala z něj úzce střiženou bundu fialové barvy s bílou umělou kožešinou kolem kapuce. Její oči se vítězoslavně zaleskly a šťastně se usmála poté, co ji zkontrolovala a hrdě ukázala Johnovi: "Tahle!"

John si ji prohlédl a na první pohled vyhodnotil jako hezkou, nicméně byl ještě pořád trochu nazlobený, protože neschválila nic z toho, co pro ni našel, zůstal tedy poněkud rezervovaný a jen souhlasně přikývl: "No a jak v ní budeš vypadat, až ji budeš mít na sobě?"

Cameron mu rychle strčila ramínko s bundou do ruky a předtím, než mohl jakkoliv zareagovat, svlékla si svou vlastní. V tuto chvíli před ním stála pouze v tričku, jehož střih měl pravděpodobně za úkol nezakrýt dohromady nic a především pak zvýraznit perfektní poprsí. John nepatrně zafuněl, jakmile spatřil onen tenký a přiléhavý kus oblečení s velkým výstřihem a také její dokonalou, hedvábně vypadající kůži. "Není slušné na někoho civět!" napomenula jej úsměvně, avšak s nezpochybnitelnou známkou nezbednosti v hlase. John procitl zpět do reality a podal jí lyžařskou bundu, jež si sama vybrala, zatímco se všemožně pokoušel zamaskovat růžovějící tváře.

Zírání se mu nepodařilo zbavit ani nadále, když si Cameron oblékla bundu, zapnula ji a nasadila kapuci. Bunda měla přesně tu správnou velikost, tvar i barvu. Ani mistr krejčí by pro ni nevybral lepší kousek. "Ty..." polkl "...vypadáš překrásně Cam. Jako princezna. Opravdová sněhová princezna." A bylo tomu skutečně tak. Bunda pasovala dokonale, čímž umožňovala zvýraznit každý atribut jejího dokonalého těla a zároveň nenechávala žádná odkrytá místa. Kapuce s umělou kožešinou, nyní vyplněná vodopádem kaštanových vlasů, vkusně podtrhovala její jemnou tvář s velkýma hnědýma očima, hledícíma na něj s neklamným výrazem čiré roztomilosti. "Ano," souhlasil John rozhodně, "Ty jsi sněhová princezna. Moje ještě k tomu." Poté se uklonil a mírně stáhl kapuci, aby jí mohl na tvář umístit letmý polibek.

Cameron se ostýchavě usmála. Se svým výběrem byla navýsost spokojena, když viděla, jaký dojem na Johna udělala. "Takže...se ti líbí?" Koketně na něj pohlédla s hlavou lehce nakloněnou a provedla otočku, aby získal celkový obraz o daném oděvu. Dokončila otočku a hleděla na něj v očekávání.

"No to každopádně, mám tě rád...teda, mám rád tvůj styl." John uklouzl a jeho tvář opět získala červený odstín, a tak urychleně dodal: "Měli bychom najít ještě odpovídající kalhoty a taky všechno ostatní, abychom zkompletovali tvůj šatník."

Cameron byla ráda, že si tak dobře vybrala a začala se dívat po vhodných kalhotách. Netrvalo dlouho a již držela v rukou jedny bílé, barevně shodné s kožešinou na kapuci. Ukázala je Johnovi: "Myslíš, že budou dobré?" Netřeba říkat, že šlo o také o úzce střižený kousek, který mohl pasovat pouze někomu s ideální postavou, jakou ona bezesporu měla.

John hodil rychlý pohled na kalhoty a horlivě přikývl, zatímco si již představoval, jak v tom asi bude vypadat. "Jasně, jsou skvělý. Proč si je nezkusíš oblíct?" Ukázal směrem k převlékacím kabinkám.

Cameron se bez dalších námitek obrátila ke kabinkám, ještě však pohlédla na Johna: "Půjdeš prosím se mnou?"

John souhlasil a následoval ji. Pochyboval o tom, že se mu úspěšně dařilo skrývat v hlase vlastní myšlenky.

Ihned našla volnou kabinku a vešla  dovnitř, aby se mohla převléci. John trpělivě čekal venku, pouze s lehkou nervozitou, plynoucí z očekávání, důkladně sledovat okolí ale nepřestával. Starý zvyk, měl však výhodu v tom, že bylo možné mít stále pod kontrolou vše, co se dělo poblíž.
"Řekl bych, že v tom overalu vypadáš celkem elegantně Andreo." Nedaleký hlas Johna náhle vytrhl z toku vlastních myšlenek. Ohlédl se a spatřil mladého muže s blond vlasy, přibližně jeho věku, stojícího naproti jedné z kabinek a pohlížejícího na blonďatou dívku, též v Johnově věku, jež právě opustila kabinku a předváděla mladíkovi daný oděv. Nevědomky polkl. Tato dívka vypadala trochu jako Riley. Doufám, že Cameron nevyleze zrovna teď. Asi by ji moc nepotěšilo, kdyby uviděla někoho, kdo se podobá Riley.

"Určitě? Nevypadám v tom tlustá?" Zeptala se tázavým tónem a podívala se muži do očí. John si úlevně oddechl. Alespoň její hlas neměl s Riley nic společného.

"To ani náhodou! Prosímtě zalez zpátky a převleč se do svýho, ať to můžeme koupit." Přítomnost netrpělivosti v hlase muže byla nepřeslechnutelná. Poté, co se dívka váhavě vrátila zpět do kabinky, pohlédl Johnovým směrem, načež zjistil, že John jej sleduje též. Pokrčil rameny a nehlasně pronesl: "Ženský!"

John se zašklebil při vzpomínce na Cameronino neustálé zamítání všeho, co jí vybral. "Přesně. Nemáš šanci udělat cokoliv dobře, když se rozhodnou, že nechcou poslouchat tvoje rady a připomínky."

Muž se ušklíbl také: "Jo. A pak si stěžují, že jsi to všechno udělal blbě, že jsi nedával pozor, že neprojevuješ zájem, a tak bych mohl pokračovat další půlhodinu."

John měl radost, že nalezl spřízněnou duši a rychle pohodil hlavou ke kabince, kde si Cameron právě zkoušela nové kalhoty: "Jo že. Tady to samý."

Úsměv muže se rozšířil: "Upřímnou soustrast. Mimochodem, já jsem Tim."

"John." Nato byl přerušen otevřením kabinkových dveří a uviděl Cameron, opouštějící převlékací prostor se zamračeným výrazem: "Johne? S kým to tu mluvíš? A proč si stěžuješ na mé odmítání věcí, které jsi mi nabídl?"

John na vteřinu ztuhl. Do háje, zapomněl jsem, že má podstatně lepší sluch, než člověk. Sákra, měl bych si víc dávat bacha na to, co říkám, když je poblíž! Očividně se už naučila i číst mezi řádky. "Ah, Cam, vždyť víš, jak to je. Chlapi si furt musí na něco stěžovat." Konečně si ji prohlédl: "Cam, vypadáš fantasticky. Nic lepšího sis snad ani nemohla vybrat!"

Cameron se na něj nechápavě podívala, nezahlédla však nic než ryzí upřímnost. Tvář se jí rozjasnila, ale předtím, než mohla odpovědět, zaslechla druhý hlas: "Víš, on má recht. Děsně ti to sluší."

Znovu se zamračila a otočila se k mladíkovi, jenž jí právě složil kompliment: "A ty jsi kdo?"

"Tim. Já jsem ten, kdo Johna zlákal k tomu, aby ze sebe vyklopil nějakou tu narážku na nutnost doprovázet holky na nákupech." Než ale mohl pokračovat, dveře kabinky, před nimiž stál, se otevřely a dívka, která s ním před chvílí mluvila, konečně vyšla ven a vrhla tázavý pohled na mladíka, pak na Cameron a nakonec na Johna. Muž se jen usmál: "A tohle je moje ségra dvojče, Andrea."

Cameroniny oči se mírně rozšířily, když dívku spatřila a změřila oba podezřívavým pohledem. John si toho všiml a jemně jí položil ruku na rameno: "Klídek Cam, jenom si tu tak povídáme." Obrátila se k Johnovi a špitla: "Nevěřím jim Johne. Ona vypadá jako Riley!" Zavrtěl hlavou a než se otočil k Timovi, prosebně na ni pohlédl: "Rád vás poznávám. Jak už jsem řekl, já jsem John a tohle je moje...kámoška, Cameron."

Cameron zjevně ne zcela schvalovala takovéto představení, nechtěla však protestovat na veřejnosti. Při pohledu do jeho tváře si všimla, že již dlouho nevypadal tak šťastně. On opravdu postrádá přátele. Být John Connor znamená samotu. Pokud je to jeho přání, budu se držet pravidel hry, na ty dva ale budu dávat pozor. Ta blondýnka je až příliš podobná Riley. Vzpomínky na dobu, kdy ji John trvale odstrkoval a držel se v Rileyině společnosti, o sobě znovu daly vědět, a tak se momentálně cítila dosti nepříjemně. Být terminátorem však někdy má i své výhody, v další chvíli tedy vyslala k Andrei a Timovi přívětivý úsměv: "Ahoj. Jste tady na prázdninách nebo tudy jen projíždíte?"

Johna viditelně překvapila náhlá změna Cameroniny nálady a civěl na ni s pootevřenými ústy při pohledu na přátelský úsměv. Kdo jí má rozumět? V jednu chvíli je otevřeně nepřátelská a zlomek vteřiny nato je z ní sladká, hodná holka. Ale já ji mám rád takovou, jaká je, respektive ji mám rád právě kvůli tomu, co z ní dělá konkrétní osobnost.

Tim úsměv opětoval, avšak díval se na ni s mírným znepokojením: "Dneska jsme dorazili, zůstáváme tu na týden. Co vy?"

Než mohla Cameron odpovědět, John se vmísil do řeči: "To samý co vy. Dojeli jsme asi před hodinou a jelikož nemáme žádný oblečení, vydali jsme se hnedka na nákupy. Odkud jste?"

Andrea s úsměvem odvětila: "Vypadá to, že máme stejnej problém. Taky nemáme nic na sebe. Není divu, když jsme ze San Diega. Těžko byste v našich skříních hledali zimní oblečení. A odkud jste vy dva?"

"My jsme z..." spustil John, Cameron mu však skočila do řeči "Prescottu." sladce se na něj usmála. Rychle obnovil rovnováhu a pokračoval: "Takže být na tady sněhu je pro nás taky novinka."

Tim nemohl z Cameron spustit zrak a také Andrea sledovala Johna s evidentním zájmem v bledě modrých očích. To Cameron nemohlo uniknout a pocítila uvnitř zvláštní píchání. Něco takového ji nepotkalo od doby, kdy Riley trávila čas v Johnově přítomnosti. Ale teď již věděla, co to bylo: žárlivost. Pozorovala Andreu a rozhodla se udržet její spáry, dychtící po Johnovi, v bezpečné vzdálenosti od něj za každou cenu. Odmítala znovu dopustit, aby nějaká dívka sbalila Johna, jako se o to snažila Riley, které jen málo chybělo k tomu, aby uspěla. Teď již věděla, jak Johna bránit před chtivými dívkami a hodlala udělat cokoliv, jen aby si ho udržela. To je vtipné. Ještě mi ani nepatří a přesto zde stojím a přemýšlím, jak předejít tomu, aby se k němu nějaká dívka dostala příliš blízko. Tak trochu věděla, že John se zabývá stejnými myšlenkami poté, co si všiml Timova pohledu na ni. A přesto, bez ohledu na pohledy, přicházející od dvojčat směrem k nim, chtěl s Timem a Andreou strávit nějaký čas. Jistě by byla mnohem větší zábava být s přáteli stejného věku, než nuceně trávit volno s paranoidním strýcem a mámou.

"Víte co? Navrhuju, abychom nakoupili, co potřebujem a poté bychom mohli zaskočit na něco k pití. Hned za rohem je pěkná malá hospůdka. Všichni jsme tu sami a nemáme s kým pokecat. Ani nevíte, jaký to je, mít na pokec akorát ségru..." Tim se zakřenil, když jej Andrea hravě dloubla do ruky.

"Jo, proč ne. Bude sranda." Ne, že by Johnův hlas vyloženě překypoval nadšením, ale přesto byl velice zaujatý možností dát s někým řeč. "Počítám, že nejlepší bude sejít se u vchodu, až budeme hotoví. Vůbec nevím, jak dlouho nám ještě bude trvat, než seženeme všechno. Cameron už si něco našla, ale třeba já zatím nemám ani ň."

"V klidu, prostě se sejdeme tam. Ti, co přijdou dřív, počkají na zbylý dva." Tim přikývnul a otočil se zpět k sestře. Vzal jí overal z rukou a oba odkráčeli do jiné části obchodu.

Cameron se za nimi dívala a když zmizeli za regálem s oblečením, obrátila se k Johnovi: "Johne, vůbec z nich nejsem nadšená. Zdají se být milí, ale..."

"Já vím, já vím. A Andrea navíc vypadá trochu jako Riley. Ale podívej se na to z té lepší stránky. Budeme tu celej týden a teď máme šanci mít i nějakou tu společnost. A je mi jasný, že je budeš pozorovat jako jestřáb. Nebo máma slepice."

Cameron se na něj zamračila: "Nejsem žádný jestřáb ani slepice. Ale budu si na ně dávat pozor." Na okamžik se odmlčela a poté bezmyšlenkovitě vyhrkla: "Nelíbí se mi, jak se na tebe Andrea dívá." V očích se jí objevilo překvapení, když zaslechla vlastní slova. Nechce se mi věřit, že jsem to opravdu řekla. To jsem mu rovnou mohla říci, že ho miluji. Ano. Miluji jej.

John byl také poněkud zaskočen, pohotově však zareagoval: "A mně se nelíbí, jak se Tim dívá na tebe!"

Cameronin údiv nabyl na intenzitě, když jej uslyšela a upřela svůj pohled do jeho zelených očí. V její tváři se nyní zračil onen toužebný výraz, jež způsoboval, že se Johnovi opět začala podlamovat kolena. Rychle však obnovila svou sebekontrolu: "Nu Johne, myslíš, že bych si měla koupit tyto kalhoty?" Teď nebyl čas ani místo pro diskuzi, týkající se jejích citů k Johnovi. Možná později v hotelovém pokoji. Nebo zítra. Nebo nikdy...Vše záviselo na citech, které choval on k ní.

John souhlasil, vděčný, že změnila téma: "Na beton. V tomhle outfitu vypadáš fakt neskutečně. Myslím, že zítra budu muset v jednom kuse odhánět potenciální nápadníky, až se objevíme na svahu." zamrkal spiklenecky.

Cameron byla zase jednou zcela zaskočena, když uslyšela takové prohlášení zadívala se na něj, teprve poté se jí podařilo s lehkým náklonem hlavy položit svou otázku, zatímco v očích se jí mísilo zmatení se zlomyslností: "A proč bys to dělal?"

John zrudl při zjištění, že zapadl do jámy, jež si sám vykopal a zoufale se pokoušel přijít na způsob, jak z toho ven: "Protože tě potřebuju mít po svým boku. A navíc kdybys měla kluka, nemohla bys mě chránit a být se mnou." Věděl, že to bylo méně než přesvědčivé, ale bylo to jediná výmluva, která jej momentálně napadla.

Cameron se potutelně zazubila. Moc dobře věděla, že jí neříkal celou pravdu. Jistě, pravdu říkal, ale přece jen ne celou. Bylo v tom něco víc, mnohem víc a ona byla pevně rozhodnutá přijít na to, jak moc je jí emocionálně oddán. Pro tuto chvíli se však spokojila s daným vysvětlením a jen souhlasně přikývla. Že by ke mně také skutečně něco cítil? Nebo mě dokonce miloval? Může milovat stroj?

John se zhluboka nadechl. Uvědomoval si, že ji nepřesvědčil, byl ale rád, že na něj netlačila: "No, prostě musíme ještě najít taky ostatní věci. A já se musím mrknout po něčem, co bude aspoň zčásti vypadat dost slušně na to, abych mohl doprovázet mou sněhovou princeznu."

"Jen se převleču zpět do svého a můžeme pohledat všechno ostatní." Otočila se a opět zmizela v převlékací kabince.

Sehnat vše, co oba dva potřebovali, jim zabralo asi půl hodiny. Kromě již schválené bundy a kalhot si Cameron vybrala hezký bílý svetr, teplé rukavice, barevnou čepici s bambulkou a fialovou šálu, která barevně rozšiřovala bundu a čepici. John zvolil světle hnědou kombinaci kalhot a bundy, k tomu odpovídající čepici a také rukavice. Vše spolu bezchybně ladilo, což však nebylo nic divného, neboť Cameron dávala dobrý pozor, aby si nevybral nevhodnou kombinaci barev. Vybrali si také lyžařské brýle...pro oba úplně stejné.

John se zatvářil potěšeně: "Zítra mi každej bude závidět."

Cameron na se na něj podívala s lehkým zmatením: "Proč by měli?"

"Protože budu přece ve tvý společnosti; ve společnosti nejkrásnější holky na svahu."

Cameron si již pomalu zvykala na tohoto nového Johna, který k ní otevřeně vyjadřoval svou náklonnost, stejně ji však znovu zarazilo poslední tvrzení. Chytila jej za ruku a toužebně se na něj usmála: "A já budu ve společnosti nejúchvatnějšího kluka." Úplně přitom zapomněla zmínit "dívčí" rozpor.

John se hloupě zašklebil a obrátil se k pokladně "Tak to půjdem teda zaplatit."

Cameron vesele souhlasila a následovala jej.

Poté, co zaplatili za nákup, zahlédli Andreu a Tima, kteří na ně už čekali u vchodu, každý s velkou taškou v ruce. Očividně si též nakoupili spoustu věcí a nepochybně učinili majitele obchodu šťastnějším.

Když se připojili ke svým novým přátelům, Cameron pečlivě zkontrolovala okolí kvůli možným hrozbám, nic ale nezahlédla. Na okamžik měla dojem, že zahlédla povědomou postavu ve stínu naproti přes ulici, ta však rychle zmizela, takže nemohla potvrdit, zda poblíž opravdu byl někdo známý nebo ne, pro tuto chvíli tedy zamítla danou možnost a soustředila se na odhalování bezprostředních hrozeb. Usoudila, že poblíž žádné nejsou, a tak se mohla nadále cítit spokojeně. Mezitím si John s Andreou a Timem vyjasnili, kde se nachází zmiňovaná hospůdka. Skutečně nebyla daleko, nějakých 220 yardů dolů ulicí na opačnou stranu od hotelu.

Po příchodu na určené místo našli pěkný neobsazený stůl v odděleném boxu s lavicemi na třech stranách a dvěma židlemi na straně čtvrté a rozhodli se zakotvit zde. Ještě než si tento stůl vybrali, John hodil rychlý pohled na Cameron, která mírně kývnula hlavou, schvalujíc jejich výběr. Zároveň byl první, kdo si vybral k sezení místo na lavici a Cameron spěšně zaujala místo vedle něj. Naneštěstí ale nevzala v potaz Tima a nechala vedle sebe příliš volného prostoru, takže vklouzl na místo vedle ní, zatímco Andrea si záměrně zvolila sezení na Johnově straně. Cameronin neutrální výraz zůstal nezměněn, pouze oči odhalovaly, že nebyla příliš nadšená z blízkosti neznámého člověka, který se ji zjevně hodlal pokusit sbalit. Tuto její mrzutost však mohl zpozorovat pouze někdo, kdo ji dobře znal. A John ji znal velmi dobře. Když otřela svou ruku O Johnovu, obrátil zrak k ní a všiml si jejího mírného nepohodlí. Nechtěl, aby měla špatnou náladu, trochu se k ní naklonil a zašeptal do ucha: "Já vím Cam. Neboj, já tě před nimi ochráním." přihlouple se zakřenil a nazpět obdržel překrásný úsměv.

"Takže, co si dáte k pití?" Tim znovu jako první převzal iniciativu.

Po prvním obvyklém seznamování se diskuze stala dosti živou a dokonce i Cameron v ní zaujala významnou roli. Tim se na lavici posunul o kousek dále od ní a žádné další pokusy již nepodnikl, díky čemuž se cítila lépe. Sama se naopak přisunula blíže k Johnovi, přičemž odměnou jí bylo jeho teplé tělo a cítila se více než šťastně při zjištění, že jej to zjevně nijak neobtěžuje a nemá snahu se od ní vzdalovat. Dokonce i nedůvěra k Andrei a Timovi lehce ustoupila, když viděla, že jde jen o obyčejné teenagery, užívající si prázdnin na náklady rodičů. Možná by opravdu mohli být přáteli, které John tak zoufale hledal, alespoň na tento týden.

Asi hodinu zde seděli, povídali si, smáli se a probírali starší generace. Poté, co odhalili plány na zítřek, domluvili se též na dalším setkání. Andrea s Timem nebyli přímo snowboardoví začátečníci, ale také si chtěli nejprve vzít kurz, aby se naučili správnou techniku. Rozhodli se tedy setkat následujícího dne u hotelu, v němž Cameron a John přebývali. Sourozenci měli pokoje v jiném hotelu, Connorovic ubytování však měli po cestě směrem k lyžařské lanovce. Po další hodině usoudili, že nastal čas vrátit se na pokoje a dopřát si nějaký spánek, rozloučili se a dali se každý svou cestou.

Aniž by cokoliv tušili, dvě tmavé postavy, třesoucí se zimou, se vynořily ze stínů z protější strany ulice a vydaly se po cestě za Johnem a Cameron. Počkaly, až mladý pár zmizí za rohem a vstoupily do světla ulice.

"Říkal jsem ti Sarah, že tu bude plno vhodných holek a kluků." řekl Derek třesoucím se hlasem. "Teď jenom musíme Johna a plechovku rozdělit, pokud možno už zítra, a nasměrovat je požadovaným směrem. Ten týpek nemá absolutně žádné námitky a zřejmě mu nedělá problém udělat další krok, aby se dostal k plecháčovi blíž. A ta holka...Jsem viděl, jak po Johnovi pokukuje. Je to fešanda a rozhodně se k Johnovi hodí víc, než plecháč."

Sarah mírně zavrtěla hlavou: "Máš pravdu, to by mohli být jedinci, které hledáme. Stejně z toho mám ale špatný pocit. Jestli John přijde na to, co na ně šijeme..." Zachvěla se, ne však čistě kvůli pocitu zimy. Věděla, že by jí John nikdy neodpustil, kdyby odhalil spiknutí, které mělo za cíl rozdělit jeho a Cameron.

John a Cameron pokračovali k hotelu, když vtom se Cameron zastavila, ztuhla a prudce se ohlédla. "Děje se něco Cam?" John nejprve dál kráčel pod vlivem setrvačnosti, zastavil se až o dva kroky dále ve chvíli, kdy zareagoval na neočekávanou pauzu.

"To nevím." Cameronin zrak pronikl temnotou a Johna napadlo, že právě musela přepnout na noční vidění. Nato se obrátila k němu: "Zdálo se mi, že za námi někdo je, ale už je to pryč. Nejspíš mám nějakou poruchu."

John se něžně pousmál a přiložil jí dlaň ke tváři: "Cam, jestli se tam někdo potuluje, tak je tvoje reakce důkaz, že s tebou není v nepořádku naprosto nic. Důvěřuju ti bez výhrad." Dokončil větu, pohlédl na ni a zalapal po dechu: Její oči byly plné slz. Upustila nákupní tašku na zem, vrhla se na něj a pevně jej objala. "Děkuji ti Johne za to, že mi věříš."

Než mu mozek či srdce stačili říct, co dělat, znovu se vzdálila, zdvihla tašku a pokračovala k hotelu. John zůstal stát jako přimražený. Hm, dobře ty! Ona tě obejme, skoro pláče, děkuje ti za důvěru a ty? Stojíš tady jak solnej sloup, namísto abys ji objal taky. Idiote!

7 Naposledy upravil: Sniper (26.1.2013 20:23:37)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 7 - Ráno

"Vstávej Johne, už je čas." Cameronin měkký hlas pomalu pronikl Johnovou mlhavou myslí. Ta slova poněkud minula jeho sluch, oči však otevřel a spatřil ji, jak sedí na rohu postele s jednou nohou skrčenou pod sebou a zvědavě jej pozoruje. Přestože nesnesl být pozorován během spánku, pro tentokrát jej to rozhodně nijak neobtěžovalo. Ospale se na ni usmál: "Ahoj Cam! Kolik je?"

"Je půl osmé a ty jsi své matce včera řekl, že se v osm hodin sejdeme v jídelně. Měl bys vstát a připravit se." Cameron mluvila něžným, mírným hlasem, zatímco její plné rty zdobil malý úsměv.

Najednou si John vzpomněl na pevné včerejší objetí, k němuž došlo během cesty k hotelu. Připomněl si však i trapnou atmosféru po návratu do pokoje. Nebyli připraveni pohlédnout druhému do očí, a proto se pečlivě vyhýbali vzájemnému očnímu kontaktu, jako by měli strach z náhlého vzplanutí. Ani jeden z nich se slovem nezmínil o Cameroniném výlevu, John však cítil, že se za to buď stydí nebo je kompletně zmatená z vlastního chování poté, co vůči němu otevřeně projevila svou náklonnost. Nechtěl ji nutit k rozhovoru o něčem, co ji evidentně uvádělo do rozpaků, přestože její občasné pohledy vyzařovaly kromě nejistoty a váhavosti také touhu. Nechal ji tedy vyklouznout z pokoje kvůli kontrole perimetru a namísto uvažování nad danou událostí usnul, zatímco byla pryč, třebaže chtěl počkat, až se vrátí, aby jí mohl dát vědět, jak moc si cení jejího emociálního projevu. Klidný spánek ale neměl, pronásledovaly jej noční můry. Noční můry, zahrnující Cameron, jeho a Cameroninu smrt. Často míval zlé sny o terminátorech, prahnoucích po jeho smrti, žádný z nich ale nebyl ani zdaleka tak hrozný, jako ten, v němž jej Cameron navždy opustila. A tak byl více než šťastný, když ho vzbudila uprostřed noci, vzpomněl si na onen ustaraný pohled i na chladnou konejšivou dlaň, jež mu spočinula na čele. Bylo zkrátka neuvěřitelné, jaký uklidňující efekt na něj měla, jak dokázala odehnat noční můry pouhým přiložením ruky na čelo, aniž by řekla jediné slovo.

Konečně se mu podařilo otevřít i druhé oko a zvedl hlavu, aby se mohl poprvé pokochat výhledem z okna. Cameron již předtím roztáhla závěsy, takže slunce, vycházející zpoza hor, mělo možnost vrhat hřejivé paprsky do hotelového pokoje. Pocítil na tváři teplo. Zavřel oči a spokojeně se usmál.

"Proč se usmíváš Johne?" Cameron takový projev chování zaujal a pohlížela na něj s hlavou, nakloněnou na stranu a s tázavým úsměvem na rtech.

Otevřel oči a usmál se ještě více: "Jenom si užívám teplo sluníčka na mým obličeji." Zhluboka se nadechl. "Asi tak, jako jsem si užíval to, když jsi mi v noci přiložila dlaň na čelo. Díky, že jsi tu byla pro mě." Výraz, který doprovázel poslední slova potvrdil, že to myslel opravdu vážně, což přimělo Cameron k opětování úsměvu. Na vteřinu nevěděla, co říct a sklopila zrak, za okamžik však pohlédla zpět na něj.

"Zřejmě se ti něco ošklivého zdálo. Byl jsi úplně promočený potem a pořád jsi sebou házel. Jsem ráda, že ti má pomoc přišla vhod." Na chvilku se odmlčela a poté pokračovala nejistým hlasem: "Chtěl by sis o tom promluvit? Co je předmětem oněch nočních můr?"

John se znenadání cítil jako jelen ve světlech jedoucího kamionu a zakoktal: "Ehm...noo...ani ne." Jak ti mám říct, že se mi noc co noc zdá o tom, jak o tebe přicházím, díky čemuž si uvědomuju, jak moc pro mě znamenáš?  Jak ti mám říct, že tě miluju, že bez tebe nemůžu být? Pochopila bys mě, kdybych tak učinil? "Promiň Cam, teď ne. Možná někdy..."

Cameronina hlava poklesla a smutně přikývla: "Chápu Johne. Nechceš o tom se mnou mluvit. Jsem jen stroj a nerozumím lidským obavám." Znovu vzhlédla a podívala se na něj smutnýma očima: "Možná by sis měl promluvit s matkou. Ví toho spoustu o nočních můrách." Vstala z postele: "Měl by ses osprchovat Johne, začínáš být poněkud cítit."

Johnovi spadla čelist, když uslyšel takto sebekritická slova. "NE CAM! Tak to není! To vůbec prostě! Jsi mnohem víc, než stroj a rozumíš více věcem, než si myslíš. Jde jenom o to, že...o těch snech nechci mluvit s nikým. Aspoň ne teď. Ale...jestli o tom někdy s někým budu chtít pokecat, pak budeš první, za kým se svými problémy zajdu. Ty...a ne moje máma!" Vzal ji za ruku dřív, než mohla odejít a prosebně na ni pohlédl: "Musíš mi věřit Cam!"

Cameron ucítila vlnu štěstí, když ji uchopil za ruku a bezmyšlenkovitě provedla rychlý sken, jež potvrdil pravdivost jeho doznání. Skutečně by byla první, s kým by si promluvil. Smutek vyprchal z jejích očí: "Dobře Johne. Tak jako tak ale potřebuješ sprchu, než se půjdem nasnídat. Nelžu, když říkám, že začínáš zapáchat."

John byl rád, že projevila důvěru a usmál se na ni: "To myslíš vážně? Že začínám smrdět?"

Cameron jen přikývla a vytáhla jej z postele. "Ano, myslím!" Dovedla ho ke dveřím do koupelny, otevřela je a strčila jej dovnitř: "Nachystám ti oblečení, zatímco se budeš sprchovat." Než mohl John jakkoliv zaprotestovat, zavřela dveře a on se nyní mohl usmát maximálně právě na ně. Trochu nevěřícně zavrtěl hlavou, svlékl se a vkročil do sprchy. Pustil vodu a nastavil ji na horkou. Zatímco se zakloněnou hlavou přijímal pohlazení od horké spršky, myslel na Cameron, jak se k němu právě připojuje, na pevné tělo, tisknoucí se k jeho zádům, na štíhlé ruce, v jejichž objetí si tak přál být...Zatřásl sebou a otevřel oči. Jéžiši, já už začínám snít i přes den. Vzbuď se chlape! Ty si teda představuješ věci. Dej si pohov!

Soustředil se tedy na sprchu a po dokončení očisty se začal rozhlížet po něčem, co by si mohl obléci. Těžko mohl opustit koupelnu, aniž by na sobě měl nějaké oblečení. Zahlédl dva měkké bílé župany, visející vedle dveří, jeden malý a druhý o něco větší. Župany grátis! Dobrý! Osušil se a vylezl ze sprchy. Poté, co si oblékl větší župan, vyšel z koupelny a strnul, když spatřil Cameron, oděnou pouze do černé verze spodního prádla, které mu den předtím přivodilo nemalé potíže s dýcháním, jak se probírá oblečením v šatní skříni. "C...C...Cam?" zakoktal, polkl a zkusil to znovu: "Co děláš?"

Cameron se obrátila k němu se zmateným pohledem: "Snažím se najít nějaké vhodné oblečení k příležitosti společné snídaně. Nemám tušení, co si vzít na sebe." Prohlédla si jej od hlavy k patě. Pomalu. Záměrně pomalu. "Hezký župan. Sluší ti." Vrhla po něm krátký úsměv a dále se věnovala obsahu skříně.

John se ztěžka nadechl a zoufale se pokoušel dívat na něco jiného, než na Cameronino tělo, což se však posléze ukázalo jako zhola nemožné. Tohle mi dělá schválně! Zase se vrátila ke svýmu Skynetovýmu naprogramování a chce mě zabít! Zabije mě tím, jak vypadá! Znovu polkl a dal se do hlubokého dýchání. "Ehm...Cam! Asi bys na sebe měla něco hodit. Jsi...jsi..." Uvědomil si, že již ze sebe nedostane ani hlásku v důsledku naprosto vyschlých úst.

Cameron se k němu opět otočila a nechápavě naklonila hlavu. Její tvář mu připadala jako jeden velký otazník. "Je snad něco špatně Johne? Odpuzuje tě mé tělo? Ruším tě příliš?"

John potřásl hlavou. "Ne Cam, jsi překrásná, to je ten problém. Prostě se nemůžu na nic soustředit, když jsi poblíž, jenom v podprsence a kalhotkách."

Cameronina ústa se pomalu zformovala do rozpustilého úsměvu: "Takže ty si myslíš, že jsem překrásná?"

Souhlasné přikývnutí John ještě zvládl, došel však k názoru, že je nejvyšší čas vzdálit se od tohoto chodícího infarktu, jež stál přímo naproti a zíral na něj hnědýma očima. Proklouzl kolem Cameron do pokoje a jakmile byl zde, s úlevou si oddechl, v téže chvíli však pocítil zklamání z toho, že se připravil o tak krásný výhled. "Oblečení máš na posteli." zavolala za ním Cameron pobaveným hlasem. Neodvážil se ohlédnout, neboť věděl, že by se opět zasekl v zírající pozici, a tak vykuckal "Díky!" a vydal se k posteli. Viděl, že mu skutečně nachystala  potřebný oděv, vše bylo úhledně poskládáno na jeho straně postele. Teprve nyní, v bezpečné vzdálenosti od ní, zbaven nutkání civět na její ladné křivky, začal normálně dýchat a konečně si mohl prohlédnout, co mu vlastně nachystala. "Cam? Nebudem náhodou jezdit na prkně?"

"Ano, to budeme. Proč se ptáš?"

"Protože tady mám džíny a mikinu, kdežto snowboardový oblečení nikde."

"To je pochopitelné. Nechci, aby sis své zbrusu nové oblečení na snowboard zašpinil už během snídaně. Po jídle se sem vrátíme kvůli převléknutí." Tón hlasu odhalil její předpoklad, že důvod přípravy daného oblečení je zcela zřejmý, Johnovo zpomalené chápání ji tak poznamenalo určitou dávkou rozmrzelosti. "Já tedy rozhodně nemíním riskovat špínu na mých bílých kalhotách. Jak bych asi vypadala v zamazaném oblečení?" Zdála se být upřímně znechucena představou, že by měla mít své nové oblečení špinavé.

John se sám pro sebe zašklebil a pomyslel si, že by se měl znovu pokusit na ni pohlédnout. Otočil se a zjistil, že ještě pořád stojí u skříně se zamračeným výrazem, jednu ruku nadále mezi ramínky, druhou ruku v bok, nicméně na sobě neměla stále nic vyjma úchvatného černého spodního prádla. "Jo, to máš asi pravdu. Ale...jestli chceš, abych si oblíkl tohle, byl bych rád, kdyby sis vzala něco podobnýho."

Cameronin obličej se ihned rozzářil: "Zrovna jsem myslela na totéž. Ale i tak ti děkuji Johne." vydechla něžně.

John měl najednou pocit, jako by nějaké dvě silné ruce znovu svíraly jeho hrdlo a zmohl se tak pouze na přikývnutí. Ona mě normálně svádí! Ach bože, je se mnou ámen! Asi bych se na ni neměl koukat! Ani trošičku! Nato se urychleně vrátil k vybranému oblečení, které držel v rukou. Znovu zamířil ke koupelně, když však došel ke dveřím, byl zachycen Cameroninýma zvídavýma očima: "Kam to jdeš Johne?"

"Převlíct se. Nemůžu to udělat tady...s tebou v jednom pokoji." Červený obličej jasně signalizoval, jaké je jeho aktuální rozpoložení.

Cameron zlomyslně zamrkala: "Není tu nic, co bys mi mohl ukázat, aniž bych to někdy předtím viděla. Pokud však trváš na svém soukromí a prudérním jednání kvůli převlékání v mé přítomnosti...tak se klidně oblékni zde." Zakřenila se ještě více a vzala své džíny a světle modré tričko, které si vybrala jako ranní oděv. "Stejně také musím použít koupelnu, navrhuji tedy, aby ses převlékl tady v pokoji, zatímco já budu ve sprše. Nebudu se koukat, slibuji."

John zůstal stát s otevřenou pusou v reakci na tuto poznámku a jen souhlasně přikývl. Á sakra, už se v tom humoru fakt vyzná. Kde to předtím schovávala?

Cameron viděla, že dosáhla požadovaného efektu pousmála se nad vlastním sebeuspokojením, zatímco se prosmýkla kolem Johna cestou do koupelny. Bylo to dosti na těsno, ona se však o něj otřela úmyslně o něco důrazněji, než bylo doopravdy třeba. Ano, vskutku si užívala jeho škádlení a sledování toho, jaký vliv na něj mělo její tělo, slova a chování.

Za dalších pět minut byli oba připraveni dostavit se do jídelny na snídani. Při odchodu jí John otevřel dveře: "Až po Vás slečno." zazubil se na Cameron, jež zareagovala lehce rozechvělým úsměvem. Stále plně nechápala, jak je možné, že jí John tak okatě dává najevo, že mu na ní záleží. Tohoto nového pečujícího Johna si jednoduše zamilovala.

Sarah a Derek už opustili svůj pokoj, avšak předtím, než sešli do přízemí, Sarah popadla Dereka za rukáv: "Dereku, neopovažuj se plácnout před Johnem nějakou blbost! Jestli přijde byť jen na maličký kousek našeho plánu, jestli jenom naznačíš, že něco chystáme, tak si z tebe udělám trhací kalendář! Je to jasný?"

"Noo, já ti nevím..Vždyť nejsem žádné děcko proboha! Vím moc dobře, co můžu a nemůžu říkat." Derek si pohrdavě odfrkl.

Zastavili se u vchodu do restaurace a pohledem kontrolovali zdejší hosty. Johna a Cameron nikde nezahlédli, a proto se Sarah rozhodla počkat na ně u vchodu. Zakrátko je konečně spatřila, jak opouštějí výtah, usmívají se na sebe a živě spolu hovoří. Nedrželi se za ruce, jak se obávala, kráčeli však velmi blízko u sebe, takže se jejich ruce dotýkaly během každého kroku. Obličej Sarah značně potemněl dle očekávání, záhy však ucítila dloubnutí do žeber od Dereka. Podrážděně na něj pohlédla. "Nenech je pojmout jakékoliv podezření Sarah. Vypadáš, jako bys měla chuť utopit plecháče na lžičce vody." Uvědomila si, že Derek mluví pravdu a přinutila se k přátelskému vystupování.

"Čau mami, jdeme na čas že?" John měl dnes očividně dobrou náladu a hřejivě se usmíval na svou matku. Hodil pohled směrem k Derekovi a jeho veselý výraz se vytratil: "Čau Dereku."

Sarah úsměv opětovala: "Jo, to jo. Jdete dokonce o dvě minuty dřív a to je něco, co bych si určitě měla zapsat do deníčku. Kdybych si teda nějaký vedla."

John se zašklebil: "Jaká byla noc?" Aniž by čekal na odpověď, přesunul pozornost k Cameron, jež právě pozdravila Sarah vřeleji než obvykle. "Včera se nám poštěstilo nakoupit všechno potřebné. A taky jsme potkali holku a kluka ze San Diega, no a ti posléze dojdou sem, aby nám dělali společnost."

Sarah polkla ve snaze zakrýt fakt, že to pro ni nebyla žádná novinka: "Opravdu? Nemyslíš, že je riskantní spřátelit se s někým takhle rychle?"

"Nejsme přímo kámoši, akorát jsme si říkali, že bychom spolu mohli strávit nějakej čas. A navíc...Cameron je tu, aby mě vytrvale chránila před kýmkoliv a čímkoliv. Že Cam?" zazubil se na Cameron.

"Samozřejmě Johne. Nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo." Souhlasila a obrátila pohled k Sarah: "Přísahám!"

Sarah zakašlala při pokusu o ukrytí vlastní malé zmatenosti a řekla: "No dobře, myslím, že víte, co děláte. Můžeme se teď jít nasnídat?"

"Tak tohle je něco, co jsi měla říct už dávno!" vykřikl Derek a ušklíbl se. "Umírám hladem!" Nečekal na ostatní a rozhodnou chůzí vešel do jídelny.

John a Cameron jej chtěli následovat, Sarah však Johna zastavila uchopením ramene: "Po snídani si musíme promluvit Johne. V soukromí!" Podívala se na Cameron, jež čekala na Johna a zírala na Sarah s prázdným výrazem ve tváři.

John na ni nechápavě pohlédl: "O čem jako?"

"Ále, jenom malý rozhovor matky se synem." odpověděla Sarah nonšalantně, perfektně skrývajíc napětí. Stále doufala, že Johna přesvědčí, aby nepokračoval v budování vztahu s Cameron a ona tak nemusela realizovat její a Derekův plán, z něhož měla špatný pocit.

John se zamračil: "Je to nutný? Chtěl bych jít ven co nejdřív. Kromě toho jsme Timovi a Andrei řekli, ať přijdou už kolem devíti." Bylo zřejmé, že se snažil vyhnout rozhovoru s matkou za každou cenu. Nevěděl, o čem s ním chtěla diskutovat, tak trochu ale předpokládal, že tématem bude on a Cameron, což bylo téma, které momentálně neměl vůbec chuť probírat.

"Ano je. Nepotrvá to dlouho. A plechovka se mezitím aspoň může nachystat." Sarah zůstala neochvějná. Byla definitivně rozhodnutá promluvit si, a to bez Cameron poblíž.

John vzdychl: "Fajn, jestli je to tak důležitý, tak počítám, že bychom si na pět minut mohli spolu sednout, jestli ti to udělá radost..."

Sarah nasadila falešný úsměv: "Ano, to udělá. A teď se běž nasnídat." Nato se obrátila k Cameron: "A co budeš dělat ty, zatímco bude John snídat?"

"Já budu snídat taky, společně s Johnem." Cameronin obličej nevykazoval žádné emoce, pouze dále nepřítomně hleděla na Sarah. "Jíst můžu, to přece víš." dodala a vešla do jídelny. Sarah zůstala ohromeně stát ve dveřích a civěla na kyborga, který ji právě informoval o tom, že může jíst, čímž více méně poukazoval na to, že Sarah neměla tušení, čeho je schopen.

"Že ses mami vůbec ptala co?" John si nemohl pomoci a mírně se na matku usmál. On sám byl též poněkud překvapen, jak Cameron úspěšně odrážela každý matčin dotaz či připomínku. Ona se nemění ze dne na den, ale z hodiny na hodinu. Neskutečný! Potřásl hlavou a pospíchal za Cameron.

Sarah ještě pořád nehnutě stála na místě a pozorovala Cameron a Johna, jenž právě dohnal kyborgskou dívku. Vážně mi právě řekla, že se jde nasnídat? Společně s Johnem? Rozhodně si musím s mým synem promluvit. Zavrtěla hlavou a konečně také vstoupila do jídelny.

Ve chvíli, kdy John dohonil Cameron, zašeptal jí do ucha: "Cam, prosímtě nepřežeň to s mou mámou. Je trochu nesvá, když jde o tebe a jestli budeš takto pokračovat v likvidaci každé její diskuze, tak by to pro nás nemuselo dopadnout dobře."

Cameron zastavila a překvapeně se na Johna podívala: "Mám se snad nechat urážet? To se mi snažíš navrhnout?"

John vehementně zatřásl hlavou: "No to ne! Jenom se ti pokouším říct, abys byla opatrná. Máma sem tam reaguje trochu nelogicky, když přijde na stroje obecně a speciálně pak, pokud se jedná o tebe. A já nechci, aby se ti kvůli tomu něco stalo."

Cameronin výraz zjemněl: "Záleží ti na mně?"

John jen přikývl.

"V tom případě se budu při odpovídání držet zpátky. Ale nikomu nedovolím, aby mě urážel kvůli tomu, čím jsem. Nevybrala jsem si tuto formu existence, ta je mi prostě dána a já nepřipustím, aby mě někdo odsuzoval za to, kým jsem, čím jsem nebo co dělám." Cameronin hlas překypoval pevnou rozhodností, jež podtrhovala její slova.

John na ni zíral s ústy dokořán. Právě mu zcela jasně oznámila, že má vlastní vůli a že chce být přijímána jako osoba. "Cam, co je to s tebou? Takovej postoj jsi ještě nikdy nezaujala. A teď...teď každýmu říkáš, že chceš být někým, kdo chce, aby ho lidi brali." Široce se na ni usmál: "Mám rád novou Cameron, Cameron, která se sebou nenechá zametat."

Dokonce i Cameron byla celkem překvapena vlastními slovy. Nechtěla přímo říct to, co právě řekla, ale emoce chtěly dát o sobě vědět. Pravděpodobně poprvé od počátku její existence vyřkla to, co cítila a ne co jí diktovala logika. Poté, co si vyslechla Johnovu řeč, trochu pootevřela ústa a pohlédla na něj velmi zmatenýma očima. Než však mohla cokoliv říct, John se obrátil k pultům, na nichž již čekalo jídlo pro hladové hosty: "Pojď Cam. Najdem si něco dobrýho k jídlu." Nečekal na odpověď a nakreslil vzdušnou čáru směrem k pultům.

Cameron na sekundu stála na místě a oči se jí zaleskly. Potlačila však vlastní mírnou rozmrzelost vůči jeho způsobům a následovala jej.

Když se k němu připojila u nejbližšího pultu, kde se právě snažil najít něco dobrého, napomenula jej: "Měl by sis vzít nějaké ovoce a zeleninu. Vzhledem k tomu, že tvé tělo ještě není plně vyvinuté, je nanejvýš důležité, abys mu pravidelně poskytoval potřebné vitamíny a minerály, proto je ovoce a zelenina tou nejmoudřejší volbou."

John na ni vrhl ohromený pohled: "Děláš si ze mě srandu? Něco takovýho na snídani? Tak to ne moje drahá Cam, dám si..." Zmlkl, když zpozoroval její zlomyslný úšklebek. "Aha, jasně že si ze mě utahuješ!" Usmál se sám pro sebe a zavrtěl nevěřícně hlavou nad tím, jak snadno se dal nachytat.

"Ano, dělám si z tebe srandu Johne. Ale stejně ti radím, aby sis nějaké to ovoce a zeleninu vzal. Ve zdejší nabídce je to ta nejzdravější volba." Její zlomyslný výraz se změnil v něžný úsměv.

"Já vím Cam. Něco z toho si vezmu, ale dám si i něco jinýho."

"Lívance?"

"To v žádným případě! Dokud budu v tomhle hotelu, tak žádný lívance. Budu jich mít až až ve spáleným stavu, až se vrátíme domů." Johnův obličej pokrylo čiré znechucení při pomyšlení, že by měl jíst lívance dokonce i na prázdninách.

"Možná je tu ale nemají tak spálené, jak jsi zvyklý z domu. Mohl by sis aspoň jednou vyzkoušet, jak chutnají správně připravené lívance." Cameronin úsměv znovu přešel v uličnické mrknutí.

"Tak počkat! To ses jako právě obula do máminých kuchařských schopností? Neříkal jsem ti před pár vteřinami, že si máš dávat bacha?" John měl co dělat, aby potlačil smích, když zaslechl Cameroninu jedovatou poznámku, to se mu však nedařilo, a tak se jeho ramena začala otřásat v tichém potlačeném smíchu.

Ano, urazila jsem její kuchařské umění. A buď bez obav, nemůže nás slyšet, neboť je odtud 23 stop a já mluvila příliš tiše na to, aby mě běžný člověk zaslechl na takovou vzdálenost." řekla a začala se věnovat pultu: "Vezmu si lívance, abys mohl ochutnat později. Nepotřebuji jíst v takovém množství a ráda se s tebou rozdělím."

Otočila se k němu zpět s malým úsměvem: "Dal by sis marmeládu, želé nebo něco jiného? Třeba čokoládu?"

John konečně dostal smích pod kontrolu a odvětil zamyšleným hlasem: "Čokoláda bude fajn." Nato očima přelétl přes Cameroninu tvář a obdivně dodal: "Cam, ty jsi fakt neuvěřitelná. Musím si dávat bacha, abych se nedostal do tvé nemilosti. Nikdy."

Cameronin obličej pokryl vážný výraz: "Johne, přece víš, že bych ti nikdy neublížila."

"Mám na mysli ty tvoje vtípky Cam. Už jsi v tom dost dobrá, nejspíš bys dokázala čelit komukoliv a přimět jej, aby si připadal jako idiot. A já si nechci připadat jako idiot."

Cameron pozvedla obočí: Aha, tohle máš na mysli. Inu, nemohu slíbit, že to nikdy neudělám. Ale jen když si to budeš zasloužit za špatné zacházení se mnou."

John se zahihňal: "A je to tady zas! Cam, prostě si vezmem jídlo a připojíme se támhle k té naší rodince." Pohodil hlavou ke stolu u okna, kde Derek již usilovně pracoval na konzumaci značného množství jídla, jež měl navršené na talíři. Sarah už také seděla u stolu s velkým šálkem kávy. Zjevně se rozhodla pouze pro kávu, neboť neměla po ránu na jídlo chuť. Vedle Dereka, soustředěného pouze na jeho nejdůležitější úkol - konzumaci neuvěřitelného množství potravin, neměla na práci nic lepšího, než zírat do prázdna, třebaže se jí v obličeji zračil mrzutý výraz, vycházející z naprosto nespolečenských způsobů jejího spolubydlícího.

John se dal do plnění vlastního talíře jídlem a koutkem oka sledoval Cameron, jak pečlivě umístila velký, zlatavě hnědý lívanec přesně doprostřed talíře a začala jej polévat čokoládou, čímž vytvářela dokonale symetrický vzor. "Cam, to nemusíš dělat tak dokonale."

Cameron krátce pohlédla na něj a zpět na talíř. Ve zlomku sekundy mu však opět hleděla do očí: "Mám ráda symetrii. Vše je hezčí, když je to perfektně uspořádané, než když to vypadá, jako by se přes to přehnala divoká voda."

"Na to se nedá nic říct." John se na ni usmál. "Můžeme jít ke stolu?"

Cameron přikývla a následovala jej za Sarah a Derekem.

8 Naposledy upravil: Sniper (30.1.2013 00:11:41)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 8 - Naprosto zbytečný rozhovor

Poté, co dokončili snídani, Sarah pohlédla na Johna: "Johne, pojď se mnou na bar. Musíme si promluvit."

John se neochotně obrátil k Cameron: "Cam, jdi nahoru do pokoje a počkej tam na mě. Nemělo by to trvat dlouho. Mohla bys mi prosím nachystat snowboardový oblečení, ať potom neztrácím moc času, až přijdu? Prosím?"

Cameron zareagovala poněkud nuceným úsměvem. Nezamlouvala se jí představa Johna, samotného, bez její přítomnosti. Alespoň fakt, že bude se svou matkou, tyto obavy trochu zmírnil. Přikývnula: "Dobře, půjdu všechno připravit." Vstala a opustila jídelnu, nechajíc Sarah, Johna a Dereka za sebou.

Sarah se otočila k Derekovi: "Dereku, ty bys měl jít taky. Tohle je jen mezi mnou a Johnem."

"Jak si přeješ." Derek zřejmě nebyl nadšen tím, že nemůže být svědkem nadcházející konverzace. Dovtípil se, co bude tématem rozhovoru a chtěl dohlédnout na to, aby Sarah nebyla příliš shovívavá. Byl si naprosto jist, že je potřeba narušit vazbu vznikající mezi Johnem a Cameron za každou cenu. Proto na něj Sářino trvání na rozhovoru se svým synem pouze mezi čtyřma očima nepůsobilo nijak dobře. Neměl však možnost jí otevřeně vzdorovat, jestliže nechtěl ohrozit jejich plány.

Sarah a John se vydali k baru, jež byl touto dobou prázdný a Sarah zavedla svého syna do odděleného boxu ve vzdáleném rohu. Ve chvíli, kdy k boxu zamířili, objevil se číšník a chtěl je následovat, Sarah mu však pokynula, že si nebudou chtít nic objednat, zůstal tedy za pultem a nasadil znuděný výraz.

Když se posadili, John zkontroloval hodinky: "Tak mami, pověz, o čem jsi se mnou chtěla mluvit...o samotě. Do třiceti minut přivalí Tim s Andreou a já se ještě furt musím převlíct do správnýho oblečení." Pohlédl na ni netrpělivě a malou známkou podráždění v hlase dal jasně najevo, že z této rozmluvy nebyl dvakrát nadšený.

Sarah se mu podívala do očí a sebrala odvahu, aby mohla říci to, co chtěla: "Johne, vůbec se mi nelíbí, jak se máš k Cameron. Nezapomínáš náhodou, že je to terminátor? Zapomněl jsi snad, že se nás oba pokoušela zabít? Jí se nedá věřit! Není to holka, ale smrtící stroj. Jsi si jistý, že se nemůže znovu pokazit? Ne, tím si nemůžeš být jistý! Z toho důvodu bys ses od ní měl držet alespoň na vzdálenost natažené ruky a nenechat se ukolébat neznalostí a pocitem falešného bezpečí jen proto, že se momentálně chová jako lidská holka."

John takové téma rozhovoru očekával, nepředpokládal však, že matka okamžitě zaútočí takto těžkou zbraní. Jeho oči se stále rozšiřovaly, když vstřebával matčina slova, zatímco narůstající vztek se mu jasně vepsal do tváře. Poté, co Sarah domluvila, sevřel a znovu uvolnil pěsti pod stolem, zhluboka se nadechl v rámci pokusu o uklidnění a cítil, jak v něm vře nával hněvu a hrozí silnou explozí. "Mami, ty víš, že tě mám rád a vážím si všeho, co jsi pro mě kdy udělala. Je mi jasný, že kdyby nebylo tebe, byl bych asi už dávno mrtvej. Ale musíš pochopit jednu věc: Cameron mi dennodenně zachraňuje krk. Ani bych nespočítal všechny události, ve kterých se projevila jako můj nejurputnější ochránce a vzala na sebe jakýkoliv představitelný nebezpečí, aby mi zajistila bezpečí." Zastavil a vzdychl, zatímco jeho oči hleděly do očí matčiných. "Moje narozeniny byly fakt nezapomenutelný, to se neboj. Na něco ale zapomínáš. To nebyla Cameron! Byl to Skynet, kterej ji přinutil svým naprogramováním, aby udělala to, co udělala. Jak asi myslíš, že se chová člověk, kterýho podrobíš operaci nebo přímo výplachu mozku? A navíc...Nevěřím tomu, že se mi ji podařilo tehdy opravit. Že bych to dokázal jenom vyčištěním čipu? Prosím tebe! To by bylo víc než neuvěřitelný."

Sarah jej přerušila s překvapeným výrazem: "Co tím myslíš, že jsi ji neopravil? Nejen, že se tě nepokusila zabít poté, co jsi ji znovu zapnul, ale dokonce slíbila, že ti neublíží! Jak by mohla něco takového říct, kdyby nebyla opravená?"

John se potichu nevesele zasmál: "To je úplně jednoduchý: Věřím tomu, že záměrně obešla vlastní příkaz k mé terminaci, protože mi nechtěla ublížit. Bojovala a nejspíš ještě pořád bojuje proti svýmu programu, aby mě ochránila před sebou samotnou, protože mě chce chránit, protože chce, abych zůstal v bezpečí. Jestli tohle není oddanost a tak vůbec, pak nemám páru, co jinýho by to mohlo být."

Sarah ztěžka polkla: "Myslím, že na to nemáš tak úplně jasný náhled Johne. Je víc než zřejmé, že jsi víc než poblázněný jejím vzhledem. Jistě, je hezká jako obrázek, ale ty víš, co se uvnitř skrývá...kov, písty, palivový článek, příkaz k likvidaci..."

Nato však byla přerušena Johnem, jež zvýšil hlas s rostoucím vztekem: "Ne mami, to ty se na to nedíváš tak, jak bys měla. Máš v sobě moc předsudků na to, abys ji mohla vidět takovou, jaká doopravdy je." Vzdychl a pokračoval normální hlasitostí: "Mami, nechci po tobě, abys ji měla ráda nebo dokonce milovala. Jenom chci, abys ji brala takovou, jaká je. Určitě sis už všimla, jak se v posledních dnech změnila. Věř mi, to, co vidíme teď, to je ta pravá Cameron. Žádnej terminátor v infiltračním módu. Tahle Cameron je opravdová, skutečná. Nevím, jak je to možný, ale po té explozi se jí v mysli, respektive v naprogramování, muselo prolomit pár bariér a teď může cítit. Pociťuje emoce a ty jsou skutečný. A některý tvoje reakce jenom potvrzují, že sis toho už všimla taky.

Jo, mám k ní speciální vztah. Nevím, jestli je to to, co máš na mysli ty, já jí ale věřím a vkládám do ní svou důvěru. O správnosti mýho přesvědčení mě utvrzuje den co den. Prosím nenuť mě, abych popřel a zavrhl všechno, čemu věřím. Prosím, netlač mě k tomu, abych se vzdal mé nejlepší kamarádky jenom proto, že není člověk." John svěsil hlavu.

Sarah znovu polkla. Rozuměla Johnovi a musela přiznat, že mluví pravdu, byť šlo o velmi neochotné přiznání. Změny v Cameronině chování rozhodně zaznamenala. Ačkoliv se Cameron snažila pokaždé zachovat prázdný terminátorský výraz ve tváři, nemohlo Sarah uniknout, jakým způsobem se dívá na jejího syna. Tehdy se jí na tváři zračily ryzí emoce a v očích probleskovaly zjevné známky náklonnosti ve chvíli, kdy si myslela, že je nikdo kromě Johna nemůže zpozorovat. Ale pořád byla strojem. Nikdy nebude ničím jiným a zkušenosti i cestovatelé časem z dob budoucích Sarah naučili, že stroje jsou nebezpečné a nedá se jim věřit. A tak nedůvěřovala ani Cameron. "Johne. Já to chápu. Ale zkus pochopit i ty mě. Jen chci, abys byl v bezpečí a jí v tomto nemůžu důvěřovat." Zněla poněkud bezradně.

John si všiml jejího zakolísání a rozhodl se zvýšit tlak: "Mami, už jsem ti to jednou řekl, když byl čip poprvý venku: nemusíš věřit jí, věř mně. A řeknu to znovu. Šel jsem proti tvým přáním a názorům, když jsem vložil čip zpátky v tom skladišti. A měl jsem pravdu. Myslím, že si zasloužím, abys mi aspoň trochu důvěřovala. Jestli pro mě někdy bylo důležitý, abys mi věřila, tak je to právě teď. Mami, Cameron nikdy neudělá nic, čím by mi mohla ublížit. Věř mi!" Jeho hlas byl pronikavý a neústupný. Naklonil se dopředu, aby byl matce o něco blíže, uchopil ji za ruce, jež jí spočívaly na klíně a jemně je stiskl.

Sarah měla nyní v hlavě naprostý chaos. Chtěla svému synovi věřit. Chtěla dokázat, že mu důvěřuje. Nemohla však jednoduše přejít fakt, že bránil stroj, postavený za jediným účelem, totiž likvidací Johna Connora, stroj, který se jej už jednou pokusil zabít. Její oči těkaly po místnosti ve snaze vyhnout se synovu pronikavému pohledu, Věděla však, že čeká na odpověď a znala ho příliš dobře na to, aby věděla, že "ne" jako odpověď nevezme. Na jednu stranu mu chtěla říci ano, čímž by uznala jeho názor, na straně druhé zde byl plán s cílem rozdělit Johna a Cameron, který zosnovala spolu s Derekem. Znenadání se cítila velmi špatně ohledně provedení plánu, který znamenal vmísit se do synova života. Bylo jasné, že chce, aby Cameron v jeho životě zůstala. Instinktivně vytušila, že John budě velmi brzy usilovat o intimnější vztah.

Když se konečně ovládla a pohlédla mu do očí, cítila v sobě malou dušičku, když spatřila onen dravý neúprosný výraz. Chtěla jsem si s ním promluvit. Chtěla jsem, aby si uvědomil, že je třeba držet si Cameron dál od sebe. Měla jsem přece v úmyslu na něj křičet a ne nechat ho mluvit o tom všem. A teď se na mě podívej, kroutím se jak červ tady před vlastním náctiletým synem. Tato myšlenka náhle zažehla plamen hněvu a vzdoru. Změřila jej rezolutním pohledem: "Johne, vidím, že v této záležitosti nemůžeme najít společnou řeč. Nemůžeš mě přesvědčit o tom, abych akceptovala tvůj náhled na věc a já nemůžu přimět tebe, abys akceptoval můj. Mohla bych ti jednoduše přikázat, abys mě poslouchal. Konec konců...ještě pořád jsi nezletilý a já za tebe nesu zodpovědnost. Nicméně, jaká matka, takový syn. Takže udělám něco, čehož doufám, že nebudu litovat. Nechci ti pokazit prázdniny, takže se přinutím k tomu, abych na ni tento týden byla hodná.

Ale chci za to něco na oplátku: nebudeš váš vztah nikam posouvat a celou dobu se od ní budeš držet dál. Měl bys jí říct, že je jen tvůj ochránce a nic víc. Měli byste si udělat jasno v tom, že je pouze stroj, naprogramovaný pro tvou ochranu."

John na moment sklopil zrak a poté vzhlédl zpět k ní s tíživým povzdechem: "Mami, díky za nabídku. Ale nemůžu ti slíbit, že tvoje podmínky dodržím. Už nikdy bych nemohl zacházet s Cameron tak, jak to chceš ty. Znamená pro mě fakt hodně. Můžu ti slíbit jenom to, že se do ničeho vehementně nepohrnu. Nechám věcem přirozenej vývoj. A rozhodně jí nebudu vysvětlovat, že je pouhej stroj, protože ona je mnohem víc než to. To je moje nejlepší nabídka. Promiň. Tak jako tak jsi už určitě dopředu znala odpověď na svůj požadavek." pokrčil rameny. Věděl, že jeho matka nebude zrovna skákat radostí poté, co uslyší daná slova.

Sarah měla sto chutí vybuchnout, včas se však ovládla. Nechtěla, aby její syn zjistil, že se chystá udělat něco, co by mu mohlo obrátit život naruby a co by se mu ani trochu nelíbilo. S vypětím sil se uklidnila a rozmrzele na něj pohlédla: "Víš ty vůbec, co ode mě chceš? Prakticky se mě ptáš, jestli ti nedám požehnání pro vztah se strojem." Vzdychla: "Jestliže mi nemůžeš slíbit, co chci já, pak ani já nemůžu svolit k tomu, co chceš ty, čímž se dostáváme opět na začátek. Status quo."

John se nevesele usmál: "Jo, status quo. Proč je teda tenhle rozhovor tak důležitej?" Pohlédl vyzývavě do matčiných očí.

Sarah vycenila zuby: "Není! Jen jsem doufala, že bychom mohli dosáhnout nějakého vzájemného pochopení, ale zatím jsem dosáhla akorát tak ztráty času během přesvědčování mého tvrdohlavého syna."

"Nápodobně." John se pousmál, úsměv však nesouhlasil s výrazem v očích. Vstal a dodal: "Teď se musím jít převlíct. Naši noví kámoši přijdou do patnácti minut. Doufám, že nás doprovodíš na svah, ať vidíte, kde budem trávit dopoledne."

Sarah vstala též a nasadila mírně bolestný úsměv: "Bez ohledu na tuhle nepodařenou konverzaci jsem pořád tvoje máma a mám tě ráda. Ano, doprovodím vás."

John se znovu usmál, tentokrát již doopravdy: "Já vím mami. Možná s tebou nesouhlasím, ale taky tě mám rád. Jo, abych nezapomněl. Timovi a Andrei jsme nakukali, že jsme z Prescottu, tak to řekni taky Derekovi, ať potom neplácne nějakou blbost." Narychlo ji objal a opustil místnost.

Když se John vrátil do svého pokoje, spatřil Cameron, sedící na rohu postele s rukama složenýma na klíně, dívající se na něj s malým úsměvem: "Už jsem si říkala, jestli jsi náhodou nezapomněl, že na tebe v pokoji někdo čeká."

John na ni zmateně pohlédl a odpověděl nepříliš duchaplným: "Hm?" společně s přihlouplým výrazem.

Cameron povzdechla, maličko obrátila oči v sloup nad jeho vyjevenou reakcí a usmála se: "Připadala jsem si skoro jako slaměná vdova. Tvrdil jsi, že to zabere jen pár minut." Úsměv z tváře zmizel, když zahlédla Johnův ustaraný výraz: "Žádala tě Sarah, aby ses držel ode mě dál?"

John nad touto otázkou překvapeně zalapal po dechu a všiml si bolesti v Cameroniných očích. Snažila se ji skrýt, on ji však stále viděl. "Jo, žádala."

Cameronina hlava poklesla, když sklopila oči k podlaze: "A zavázal ses ke splnění této žádosti?" řekla tichým hlasem na hranici slyšitelnosti, čímž jasně dala najevo bolest i strach z odpovědi, které se obávala.

John přistoupil blíže k ní, vzal do dlaní její bradu a pokusil se ji nadzvednout kvůli navázání očního kontaktu. Nejprve odporovala, ale po chvilce jej nechala, aby vykonal daný pohyb, pohlédnout mu do očí však nadále odmítala. Johnovi lámalo srdce vidět ji takto zarmoucenou. "Cam, prosím, podívej se na mě." Jeho hlas byl tak něžný a starostlivý, že již nemohla odmítat tuto laskavou žádost. Viděl, že je velmi smutná a ačkoliv se snažila co nejlépe svůj smutek zamaskovat, vůbec se jí to nedařilo. "Řekl jsem ne na její žádost."

Cameroniny oči se rozšířily překvapením, nebyla si však jistá, zda John učinil správné rozhodnutí: "Johne, je to tvá matka a měl bys poslouchat, co říká."

"To jsem dělal a dělám to pořád. Poslouchám ji. Ale nikdy se nevzdám nejlepší kamarádky jen proto, že ji nehodlá akceptovat." John zvedl čelist zcela zmatené Cameron a něžně se usmál.

"Takže to je to, čím nyní jsem? Tvoje nejlepší kamarádka?" Cameron naklonila hlavu, jak jen to bylo možné s ohledem na to, že její čelist byla stále sevřena v Johnových dlaních. Ovládlo ji štěstí a zklamání zároveň. Šťastná, že byl připraven bránit jejich přátelství, zklamaná, neboť doufala v něco víc, než v pouhé přátelství.

"Jo. A ještě víc. Mnohem víc." John konečně pustil Cameroninu tvář a obrátil pohled k oblečení, které mu pečlivě přichystala na postel. "Díky za to nachystané oblečení. Měli bychom se dát do kupy a počkat v hale. Andrea a Tim tu budou každou chvíli a já je nechci nechat dlouho čekat." Věděl přesně, co se z něj Cameron pokoušela dostat, on však na to ještě nebyl připraven. Nejspíš brzy bude, ale ne teď.

Cameron pochopila Johnův záměr a kdyby měla srdce, nejspíš by jí poskočilo radostí. věděla, že mezi nimi vznikalo něco víc, než jen obyčejné přátelství, jen ještě neměl odvahu jí to povědět. Nyní si však byl jistá, že onen den přijde a až se tak stane, bude již připraven. Věnovala mu tedy svůj podmanivý úsměv: "Děkuji Johne. Děkuji za to, že na mě nezanevřeš."

John se podíval do jejího sladkého usměvavého obličeje a pocítil náhlou slabost v kolenou, přikývl tedy, vzal si své oblečení a rychlou chůzí se odebral do koupelny, aby se zde převlékl. V této situaci nemohl zaručit, že by s Cameron v bezprostřední blízkosti dokázal zůstat statečným mladým mužem. Jen co za sebou zavřel, upustil oblečení na podlahu, opřel se o dveře a celý roztřesený se zhluboka nadechl. Potřeboval pár vteřin na to, aby se dal dohromady a mohl začít s převlékáním do snowboardového úboru.

Cameron v pokoji se mezitím spokojeně usmívala. Bylo jí jasné, proč John utekl do koupelny a neskrývala potěšení z toho, jaký měla na Johna vliv. Trochu jí dělala starosti Sarah, avšak byla si jistá, že jí i Derekovi dokážou odolat. Dokud setrvávali v tomto vztahu, byla přesvědčená, že je nikdo nemůže rozdělit. Snowboardový oděv již měla na sobě, rozhodla se tedy sedět zde a čekat na Johna, než se vrátí.

Po několika minutách se John vynořil z koupelny, převlečený do outdoorového oděvu a patrně kompletně koncentrován na den, který právě začal. Neušel jí však způsob, jakým se na ni podíval, byl to pohled plný vášní a potlačených citů. "Johne? Že ty jsi zase nechal ležet džíny zmuchlané na podlaze?"

John se zašklebil a přikývl: "Jo! Myslím, že v našich životech se momentálně odehrává tolik změn, že není od věci se zaměřit na zachování určitých starých zvyků."

Cameron se rychle zvedla a netrpělivě vzdychla: "Tak to by sis měl zvolit nějaký jiný zvyk, protože tento je zrovna velmi špatným příkladem. Jestli budeš dál zacházet s oblečením tak, jako to běžně děláš, tak do dvou dnů nebudeš mít co na sebe, protože všechno bude rozházené po zemi a úplně zmačkané." Vešla do koupelny, poskládala pohozené oblečení a opatrně je uložila do skříně. Poté se obrátila k přihlouple se usmívajícímu Johnovi, který ovšem nebyl schopen skrýt rozpaky, jež se mu rýsovaly ve tváři. Všimla si, že úspěšně dosáhla svého záměru, totiž přimět Johna, aby se zastyděl sám za sebe, a usmála se na něj: "Můžeme sejít dolů? Už máme dvě minuty zpoždění."

John souhlasil, načež opustili pokoj a zamířili ke schodišti, v rukou čepice, rukavice a brýle.

Když dorazili do hotelové haly, zjistili, že Andrea s Timem ještě nedorazili, posadili se tedy na pohovku a čekali. John zpozoroval, že se nikde kolem nenacházeli ještě ani Sarah s Derekem a povzdychl si: "Kde jsou všichni? Vždyť přijdeme pozdě."

"Buď klidný Johne. To nevadí, když nepřijdeme k lanovce jako první. Stejně se ještě musíme poohlédnout po vhodné lyžařské škole a půjčit si nezbytné vybavení." Cameron se na něj usmála, zatímco si pohrávala s čepicí jako znuděná náctiletá dívka.

"Přesně kvůli tomu nechci přijít pozdě!" odvětil John s netrpělivostí v hlase. "Můžeme zmeškat začátek kurzu a to bychom si pak neužili první den." Téměř se svíjel nervozitou.

Cameron se usmála ještě více: "Prošla jsem si časový harmonogram těchto škol. Žádosti o zápis do kurzu vybírají až po desáté hodině a jelikož jsme velmi blízko sjezdovce, budeme na místě dostatečně brzy na to, abychom se mohli zapsat též."

John se trochu zklidnil a pohlédl na svou usměvavou společnici: "Ty myslíš fakt na všechno co?"

"Snažím se. Občas jsou zde nečekané proměnné, které nemohu zahrnout do časového plánu, ale celkově vzato...ano, myslím."

"Hej, tady jste! Sorry, že jdeme pozdě, ale tahleta moje ségra musí vždycky ještě dodatečně dumat nad tím, jak vypadá, než se někam vydá a nejmíň třikrát přehodnocuje celou vizáž, aby mohla být aspoň z poloviny spokojená." Veselý hlas se rozlehl halou a John s Cameron obrátili pohled daným směrem. Andrea se postavila po jeho pravici, když došli až k nim a zářivě se usmála.

"Ále, o nic nejde. Není to žádnej konec světa." odpověděl John a zvedl se z pohovky.

Cameron již otevírala ústa, aby dodala, že konec světa přijde už za pár let, zastavila se však právě včas. Znělo by to opravdu zvláště, kdyby předložila datum Dne zúčtování...alespoň Dne zúčtování v její časové ose. Ještě pořád měli naději, že svým přičiněním dokážou změnit osud dříve, než bude muset zpět do minulosti, aby chránila Johna.

"Tož co, můžeme vyrazit? Zaslechl jsem, že musíme být v lyžařské škole před desátou." optal se Tim, nato se otočil k Cameron a obdivně si ji prohlédl: "To nebyl vtip, když jsem včera řekl, že ti to děsně sluší. A dnes vypadáš dokonce ještě líp."

Cameron pocítila mírnou rozmrzelost nad příchozí poznámkou, ačkoliv slyšet taková slova jí lichotilo. Nicméně pouze jediný muž mohl svými lichotkami překonat obranný mechanismus a ten muž stál právě vedle ní, ne naproti.

John také nepřekypoval nadšením z Timova postoje, rozhodl se však nebrat připomínku vážně: "Musíme ještě počkat na mamku a jejího kámoše. Prej by nás rádi doprovodili na svah." Odmlčel se a zlomyslně se ušklíbl: "Když už za tenhle kurz platí, tak na ně určitě rád počkám."

Tim a Andrea se dali do smíchu: "Jo, to naprosto chápu." Andrea mrkla na Johna se špetkou rozpustilosti v očích. Cameron si uvědomila, že její levá ruka sebou znenadání lehce, ale nepříjemně zaškubala. Dlouhou dobu si myslela, že jde o mechanickou poruchu a dokonce se ji pokoušela s Johnovou pomocí odstranit. Ale poté, co vyzkoušeli všechny možnosti a ona ani nadále nezjistila žádnou mechanickou obtíž, začala se zabývat situacemi, v nichž k mimovolnému škubání docházelo a zakrátko ke svému velkému překvapení zjistila, že se to děje pouze tehdy, má-li pocit, že někdo Johna ohrožuje nebo se pokouší vměšovat do jejich vztahu. Od tohoto okamžiku již netrvalo dlouho, aby pochopila, že šlo o čistě emociální reakci, o jedinečné vyjádření žárlivosti.

John, který ji pozoroval, zaregistroval jak záškuby, tak nepatrnou změnu ve tváři, jemně se tedy dotkl její ruky a konejšivě se usmál, aniž by řekl jediné slovo. Obrátila k němu svůj pohled také a s úsměvem pomalu uvolnila sevřenou pěst.

Andrei a Timovi neunikl Johnův dotek, nepřikládali tomu však příliš velkou váhu. Vztah mezi Johnem a Cameron se během včerejšího večera nestal ani jednou předmětem diskuze, neměli tedy tušení, jak to mezi nimi je. S jistotou mohli říci jen to, že nešlo o sourozence.

"Vidím, že tví přátelé už jsou tady Johne." za jejich zády se ozval Sářin hlas a všichni se otočili jako na povel, načež ji spatřili, jak přichází s Derekem v závěsu. Když zahlédla nové příchozí, nasadila mírně podezřívavý výraz.

John se obrátil zpět k novým přátelům: "To je moje máma, Sarah Baumová. A ten trouba za ní je její kámoš, Derek Reese. A tihle dva jsou Andrea a Tim Calloughovi ze San Diega." Celý úvod udělal co možná nejkratší, aby se vyhnul jakýmkoliv podezřelým situacím.

Derek na něj vrhl temný pohled, pak se podíval na sourozence a kývnul na pozdrav. Sářina tvář doposud vykazovala malé znepokojení, rozhodla se však, že z nich vytáhne potřebné informace až po cestě. Společně s Derekem již zajistila, že Derek oddělí Tima od skupinky, aby si s ním mohl v rámci této hry promluvit a přimět jej k pokusu o sbalení Cameron, zatímco ona udělá totéž s Andreou a pokusí se ji přesvědčit, že John je více než svolný k tomu, aby nalezl hodnou přítelkyni. Vydala tedy ze sebe vše, aby vypadala přátelsky a natáhla ruku k Andrei: "Je mi potěšením poznat přátele mého syna. Byl už z toho celý zoufalý, že tady na prázdninách žádné nemá." Přímá lež, svému účelu však posloužila, John na veřejnosti nemohl nic namítnout. Očividně celou situaci vyhodnotila správně. John na ni pouze zmateně pohlédl, vyslovenou lež ale nekomentoval.

Derek Tima přátelsky pozdravil: "Čau! I když se mě John pokoušel prezentovat jako troubu, ve skutečnosti jsem mnohem lepší, než vypadám. Rád tě poznávám Time."

Sourozenci otevřeně přijali příchozí pozdravy, aniž by o dospělých nějak pochybovali. Oba se jim zdáli velmi přátelští a milí.

Když Cameron uviděla způsob, jakým se Sarah a Derek přivítali s Calloughovic sourozenci, její vnitřní poplašný alarm začal vyzvánět. Bylo více než podivné, že se oba chovali takto nebývale přátelsky k neznámým lidem. Podívala se na Johna a zjistila, že sdílí její podezření. Kývnul na ni a významně zdvihl obočí, jako by chtěl říci: "Jo já vím, měli bychom si dávat pozor."

"No a teď, když jsme se všichni tak pěkně seznámili, bychom měli fakt vyrazit, jestli se chcete zapsat do kurzu. Nemáme zrovna moc zkušeností se snowboardem, takže jsme si místa zamluvili předem." Tim se usmál na dospělé, a když se obrátil k Cameron, přidal do svého úsměvu i kapku svůdnosti.

Cameron zareagovala prázdným obličejem a jednoduchým přikývnutím. Tolik chtěla vzít Johna za ruku a ukázat Timovi, že ji takové pokusy nezajímají, obávala se však, že by to John neocenil. Nevěděla ale, že John myslel na totéž, nicméně nepřekousl strach z odmítnutí kvůli přílišnému naléhání, kdyby se ji pokusil vzít za ruku před ostatními. Kromě toho...nehodlal dát matce důvod k rozčilení sotva hodinu po rozhovoru, v němž dala jasně najevo, že je proti jakémukoliv vztahu mezi ním a Cameron. Omezil se tedy na neutrální odpověď namísto otevřené demonstrace svého zaujetí pro Cameron: "Jo, to máte fajn. Bude to ještě sranda."

9

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 9 - Děj houstne

Derek vyšel ven z hotelu a zjistil, že okolní teplota se oproti včerejšímu večeru o něco zvýšila, avšak stále bylo chladno...přímo mrazivo. Dlouze vydechl, jen aby viděl, jak se jeho teplý dech mění na mlhavý obláček. Sakra! Jako bych si zimy neužil dost v budoucnosti. Dokonce i teď to musím snášet, přestože mám možnost se zimě navěky vyhnout. Poté se ohlédl a uviděl ostatní, jak se také řadí u východu a vycházejí jeden po druhém ven.

Když všichni opustili hotel, John si promnul ruce: "To je kosa!" Nato pohlédl na Cameron, jež vypadala naprosto nezaujatá mrazivou teplotou vzduchu a stále ještě držela rukavice a čepici v rukou. "Měla by sis to radši nasadit, ať se nenachladíš."

"Nemůžu se..." spustila Cameron, rychle se však zastavila. Pochopila, že se jí pouze snažil nenápadně naznačit, že je třeba, aby se chovala jako normální lidská dívka. Usmála se na něj: "Díky za tvou starost Johne." Nasadila si čepici i rukavice. John ji sledoval se zatajeným dechem, neboť v čepici s bambulkou a velkých rukavicích byla přímo okouzlující. Zatřásl hlavou a omluvně se usmál nazpět.

Mezitím se Derekovi podařilo dostat blíže k Timovi a plácl jej po rameni: "Tak co Time, těšíš se na dnešní den? Musím říct, že nejsem zrovna příznivcem zimních sportů. Mám radši, když je horko a parno. Kdyby byl výběr prázdnin na mě, tak by to rozhodně bylo někde u rovníku, na sluníčku se spoustou písčitých pláží. A taky studeným pivem. O tom žádná." Během rozhovoru s Timem jej zavedl trochu dále od zbytku skupinky a zrychlil krok, takže brzy byli z doslechu ostatních. Nicméně Cameron je pravděpodobně stále slyšela, rozhodl se tedy zvětšit vzdálenost mezi nimi dříve, než načne téma, kvůli kterému takto postupoval. Pokračoval v konverzaci s mladíkem, jež nepojal žádné podezření a byl plně zabrán do diskuze se starším mužem.

Po několika minutách už měli dostatečný náskok před ostatními, díky kterému by je ani Cameron neměla být schopná slyšet a Derek tak mohl začít s pokusem přesvědčit jej o tom, že by měl zkusit štěstí s Cameron. "No Time, všiml jsem si, jak jsi pokukoval po...Cameron." Sakra, musím být opatrnej, abych neodhalil pravou podstatu plechovky. Je to Cameron, zapamatuj si to Dereku! C. A. M. E. R. O. N. "Líbí se ti?" Pohlédl samolibě Timovi do očí a spiklenecky se zazubil.

Tim byl takovou otázkou poněkud překvapen. Cameron zcela jistě považoval za velmi atraktivní, snažil se však nedávat to tak očividně najevo. Trochu svůj postoj odhalit musel, aby věděla, že o ni má zájem. Vůbec ale nečekal, že by to Derek mohl zaregistrovat. Avšak tím, že John jeho zaujetí zpozoroval, si byl zcela jist, alespoň Johnovy nepříliš přátelské pohledy jej přesvědčily o tom, že si tento mladík všiml jeho náklonnosti k Cameron a nezdálo se, že by to schvaloval. Na vteřinu se odmlčel a poté odpověděl: "No jasně, je moc hezká. Ale myslím, že podle toho, co jsem viděl, má spadeno spíš na Johna. Proč se vůbec ptáš?" Zvědavě se zadíval do Derekova obličeje, aniž by si uvědomoval, že se Derek záměrně vyhýbal přímému očnímu kontaktu za každou cenu.

Derek se usmál: "Jo tak...to jsi úplně vedle. Cameron a John spolu nejsou ve vztahu. Ona je jako jeho ségra. Ne podle narození, oba ale vyrůstali s Johnovou matkou jako sourozenci. Abych byl upřímnej...Trochu mě trápí, že si ještě nenašla hodného přítele. Možná je moc vázaná na Johna a já bych byl moc rád, kdyby si našla někoho, kdo by jí mohl dát to, co John zřejmě nemůže nebo nechce. Ačkoliv...nutno dodat, že je trochu vybíravá." Nechtělo se mu věřit, jak pěkně dokázal o mluvit o plecháčovi. Ovšem cíl byl stanoven a on si doposud nezvolil prostředky, jakými jej dosáhne. Musel-li být na plecháče milý, pak bude milý.

Tim na něj pohlédl mírně zmateně: "Ale já mám pocit, že mezi nimi je něco víc než jen jakoby sourozeneckej vztah."

"Ne, ne, ne, mezi nimi není vůbec nic. Podívej se, žiju s nima už víc než rok a vím, o čem mluvím. Věř mi, je hrozně osamělá, ale nedává to najevo. Navíc je hrozně tvrdohlavá a občas se chová, jako by měla trochu autistické sklony. Pravda je taková, že k sobě nechce nikoho moc pouštět, protože se bojí, že by jí dotyčnej mohl ublížit. V minulosti ji potkalo pár špatných zkušeností ještě předtím, než jsem se přistěhoval a postupně začala být téměř paranoidní. Ty mi ale přijdeš jako hodnej, slušnej hoch, kterej by jí mohl dát to, co postrádá. Takže kdybys měl zájem dostat se k ní blíž, neměl bych nic proti. Vlastně bych ti s tím klidně i pomohl. Samozřejmě jenom tehdy, pokud budou tvoje úmysly vážné a čestné. Nedovolím, abys jí nějak ublížil." Byla to pravděpodobně nejlepší lživá řeč, jakou kdy Derek k někomu pronesl. Začínal na sebe být hrdý, jak se mu dařilo hbitě sázet jednu lež za druhou.

Tim začínal chápat, co se mu Derek snaží naznačit a jeho zmatení se pomalu začalo vytrácet. Skutečnost byla takové, že Cameron mu přišla velice přitažlivá a rád by se pokusil poznat ji blíže. Ona je jednou z nejkrásnějších holek, jaké jsem kdy viděl, ne-li nejkrásnější. Jeho oči měly skelný pohled, když se zamyslel nad příležitostí, kterou mu Derek předkládal. Upřímně řečeno, nepovažoval ji za snadný cíl nebo snad za někoho, kdo se hodí maximálně k použití a rychlému odkopnutí. Jednoznačně jej zaujala a on by byl více než šťastný, kdyby se o ní mohl dozvědět víc. Z toho důvodu mu zcela unikl Derekův arogantní úšklebek, když si všiml, jak Tim začal uvažovat o možnosti sbalit Cameron. Obrátil pohled k Derekovi: "Takže myslíš, že bych mohl mít šanci dostat se do její přízně? Že by jí nevadilo, kdybych to prubnul a zkusil se k ní dostat blíž?"

"No, vidím to tak, že je všechno možné, jen ne snadnej cíl. Nejspíš tě zprvu bude rezolutně odmítat, ale hluboko uvnitř bude ráda, že jí někdo věnuje pozornost. Pokud jí ukážeš, že to myslíš vážně, pak dost možná vyhraješ její srdce i duši. Ale budeš muset se svými kartami hrát sakra dobře. Možná na to nevypadá, ale je zatraceně chytrá a určitě se nebude zajímat o nějakého trotla poblíž." Derek se široce usmál, když uviděl, jak Tim spolkl návnadu i s udicí, jakmile jej cvrnkla do nosu. Chudák kluk! Nemáš ani páru, do čeho ses právě uvrtal. Jestli jenom špatně kýchneš, tak s tebou vytře podlahu. Ale...jestli John ztratí zájem o plecháče, pak by to mohlo fungovat. Aspoň nebudeš terminován. Dejme ti tedy šanci zabodovat.

Tim se znenadání zakřenil: "Díky Dereku. Nebyl jsem si jistej, jestli by bylo dobrý zkoušet ji poznat líp a intimněji kvůli Johnovi. Ale když říkáš, že nejsou ve vztahu, tak to určitě zkusím. Ona za to rozhodně stojí."

Kdybys tak věděl, co je doopravdy zač! Derek se zašklebil a kývnul na Tima: "Máš mou plnou podporu Time!" Nato se zastavil na místě: "Nějak jsme utekli ostatním. Počkáme na ně."

Ve stejné chvíli, kdy se Derek začal věnovat Timovi, Sarah jemně uchopila Andreu za paži a poté se s ní dala do řeči, zatímco pomalu začaly být pozadu za Johnem a Cameron, jež byli ponořeni do soukromé diskuze natolik, že si John nevšiml, jak Derek s Timem náhle zrychlili krok a naopak Sarah s Andreou se držely za nimi. Cameron si nicméně povšimla nečekané samoty a pojala určité podezření. Zesílila zvukové senzory, aby mohla naslouchat konverzaci mezi Derekem a Timem, stejně jako mezi Sarah a Andreou. Naneštěstí byli Derek a Tim už příliš daleko vepředu, tentýž problém se opakoval také u Sarah a Andrei. Mohla je tedy slyšet pouze mluvit, nerozuměla však, o čem je řeč. To jí na klidu nepřidalo a rozhodla se mít oči a uši na stopkách a dávat dobrý pozor na všechny čtyři, aby případně zjistila téma rozhovorů.

"Nuže Andreo, pověz...jak je možné, že tu jsi se svým bratrem, namísto s přítelem?" Sářino přiblížení k Andrei bylo o něco rafinovanější, než Derekovo seznamování s Timem, cíl však byl totožný.

"Teď momentálně žádnýho přítele nemám. Ten poslední byl totální blbec a já se nechci znovu dávat dohromady s někým takovým. Aspoň v dohledný budoucnosti ne." Andrea mluvila poněkud neochotně a říkala si, kam asi Sarah míří. Sářina vlídnost ji tak úplně nepřesvědčila a začala tak mít pocit, že za jejími slovy se ukrývá něco víc, než jen pouhá zvědavost.

"To naprosto chápu. Můj syn měl taky špatnou zkušenost, ne kvůli tomu, že by jeho přítelkyně byla blbka, ale proto, že byla zavražděna. Nejspíš se přes její smrt doposud nepřenesl. Všechno to v něm pomalu bobtná a já mám strach, že by mohl takříkajíc vybouchnout, až dosáhne bodu zlomu." V Sářině hlasu zazněly hluboké obavy o blaho vlastního syna. V podstatě Andrei nelhala a tento fakt jí umožňoval přesvědčovat Andreu o to snáze.

Andrea zalapala po dechu: "To jsem nevěděla. Ale...Cameron copak není jeho holka?" zeptala se zmateně.

Sarah potřásla hlavou: "Ne, Cameron je pro něj víc než sestra. Vyrůstali spolu poté, co jsme ji vzali k sobě. Před pár lety přišla o rodiče a já nemohla tu ubohou holku nechat napospas pěstounské rodině, tak jsem ji adoptovala. Bylo to to poslední, co jsem pro ni mohla udělat. Ona a John se stali téměř nerozlučnou dvojicí a je tedy pro ostatní lidi snadné pomyslet si, že spolu chodí. Ale kdybys je poznala víc, zjistila bys, že jde jen o velmi silnou vazbu. Jsou jako jeden člověk tak, jak to obvykle bývá u dvojčat. No vidíš to, ty máš nejspíš tutéž vazbu s Timem."

"A tak..speciální pouto mezi sebou máme, to jako jo." Andrea si znenadání začala propočítávat to, co již věděla a pousmála se: "Ale John nevypadá, že by ještě pořád smutnil a trpěl. Zdá se, že má hodně dobrou náladu."

"Jak říkám, všechno to v něm pořád ještě vře, ale nechce svou zranitelnost odhalovat nikomu kromě Cameron." Sarah vzdychla a pohlédla na Andreu: "Víš...vypadáš tak trochu jako jeho zesnulá přítelkyně. Možná bys mohla proniknout až k němu a přimět jej, aby se znovu otevřel světu. Zdá se být otevřený, ale ve skutečnosti nás nechává vidět pouze to, co chce on sám a to není zrovna moc. Dřív nebo později narazíš na onu vybudovanou obrannou zeď, kterou jsem ani já nebyla schopná probourat."

Andrea mírně přikývla: "Je roztomilej. A z takové zkušenosti bych byla zničená taky." Na vteřinu se ponořila do vlastních myšlenek: "Možná bych mohla zkusit přimět ho, aby měl znovu radost ze života. Konec konců, je moc hezkej."

Sarah se na ni usmála: "Proti tvému pokusu nebudu nic namítat. Vlastně si toho budu vážit, pokud to zvládneš. Nikdy nedal sám sobě příležitost truchlit. Myslím, že to pro něj bude jenom dobře, když se konečně postaví čelem ke skutečnosti, že Riley je pryč z jeho života a pohne se zase o něco dál."

"Takže Riley se jmenovala? To by mě zajímalo, co byla zač. Chodili spolu dlouho?" Andrea se již plně soustředila na svůj úkol dostat se blíže k Johnovi a snažila se shromáždit každou, byť sebemenší informaci, která by jí s daným úkolem mohla pomoci.

"Moc dlouho ne, jenom pár měsíců. Ale jsem si jistá, že se měli opravdu rádi. Jen si to představ, jednou s ní dokonce utekl do Mexika a tak bylo potřeba dojet za nimi a přivést je zpět." Sarah se ušklíbla při vzpomínce na Johnovu "exkurzi" do Mexika. Aby skryla pravé pocity, mírně se odvrátila od Andrei, aby jí neviděla do tváře, jež se zkřivila vzpomínkami na Mexické události. Za okamžik se však otočila zpět, podívala se na Andreu a usmála se.

Andrea úsměv opětovala: "Fíha, to jsou věci. Ráda bych věděla, jestli v sobě má ještě další tajemství. Líbí se mi tajemní kluci."

Kdybys jenom věděla, jaká tajemství v sobě nosí. Rázem bys byla doslova s rozumem v koncích. "Jo, on je přesně ten typ. Jej, jsme pěkně pozadu. Pojď, musíme je dohnat." dodala a přidala tempo. Věděla, že zasadila semínko do Andreiny mysli přesně tak, jak si představovala. Byla si jistá, že nyní bude během svého úsilí postupovat mnohem odvážněji za bližším poznáním Johna, obzvlášť poté, co jí pověděla o Rileyině smrti. Dobře věděla, že John se přes úmrtí Riley už dávno přenesl, ačkoliv si nikdy nepřestal její smrt dávat za vinu. Jen malá lež (dle jejího názoru šlo o malou lež), která nemohla nikomu ublížit a mohla jí pomoci dosáhnout vytyčeného cíle.

Krátce předtím, než došli k místu shromáždění před lyžařskou školou, byla celá skupinka již zase pohromadě. Cameron si nemohla pomoci a ohledně Sarah s Derekem a jejich počínání během cesty byla i nadále velmi obezřetná. Podezřívavě je sledovala, neměla však důkaz, že by chystali něco nekalého, rozhodla se tedy nedávat zatím najevo své pochybnosti ve snaze neznepokojovat Johna zbytečně. Kdyby měla důkaz v rukou, mohla by mu neprodleně všechno povědět. Pro tuto chvíli se však spokojila s maximální ostražitostí.

Konečně dorazili na místo srazu uchazečů o lyžařský kurz a zastavili se několik kroků od malého domku, jež sloužil jako kancelář. Sarah zničehonic převzala iniciativu: "Jelikož jsem ta, co zaplatí za tenhle kurz, skočím tam a nechám vás zapsat. Počkejte tu!" Nečekala na ničí odpověď a vešla do kanceláře, kde již čekalo několik mladých lidí, zabraných do veselého rozhovoru. Když odešla, John pohlédl na Cameron, která jen pokrčila rameny. Také neměla tušení, proč se je Sarah vydala zapsat samotná. Touto akcí se její podezření ještě zvýšilo, především ve srovnání se Sářiným chováním během včerejšího večera, když je byla v hotelu zkontrolovat. Byla přesvědčená o tom, že Sarah něco skrývá, nenapadal ji ale žádný motiv.

Než se však stačili začít plně zabývat podivným vystupováním, Sarah byla zpět, v rukou dvě čipové karty: "Tady máte karty k vleku a všechno ostatní, co potřebujete ke kurzu. Nicméně je tu malý problém." Sarah se odmlčela a podívala se Johnovi do očí.

John měl špatné tušení, přinutil se však k neutrálnímu, nevzrušenému dotazu: "Jakej problém?"

"Vy dva spolu nemůžete být v jedné skupince. Dnes mají jenom dvě a v každém družstvu je pouze jedno volné místo. Takže bylo nutné zapsat vás do dvou odlišných skupin. Ty," podívala se směrem k Johnovi a podala mu kartu, "jsi ve skupině s Andreou, a ty," podala druhou kartu Cameron, "jsi ve skupině s Timem."

John na ni zíral s ústy dokořán: "Mami, to není možný! Nemůžu být v jiný skupině, než je Cameron. Kdo by mě..." zastavil se včas, aby předešel vyřknutí něčeho hloupého, odhalujícího pravou podstatu jejich vztahu Andrei a Timovi. Téměř se kousl do jazyka, když si uvědomil svou pošetilost. "Těšili jsme se na to, že se budeme učit spolu."

Cameron zabodla do Sarah ohnivý pohled: "Sarah, to je nepřijatelné. Měli bychom být ve společné skupině!"

Andrea a Tim sledovali konverzaci s mírně smíšenými pocity. Nešlo jim do hlavy, proč tolik trvali na společném umístění do jedné skupiny, obzvlášť po tom, co se dozvěděli od Sarah a Dereka. John a Cameron se chovali, jako by mezi nimi opravdu bylo něco mnohem hlubšího, než jen silná pseudo-sourozenecká vazba.

Sarah vzdychla a úspěšně skryla potěšení nad oddělením syna od Cameron, aniž by je musela do něčeho nutit nebo jim lhát. Faktem bylo, že jim neřekla nic než pravdu, skutečně měli v každé skupině po jednom volném místě. Jen rozhodnutí, do které bude každý z nich zapsán, bylo na ní..."Johne, je mi to opravdu líto, ale tak to prostě je. Kromě toho jde jenom o tři hodinky. Tolik dnešní kurz zabere a budeš mít s sebou kamarádku."

"Jo, to jo, ale..." John zakoktal a bezmocně pohlédl do Cameroniných očí, zahlédl však jen tentýž zoufalý výraz v reakci na nečekaný obrat v událostech a zdráhal se akceptovat dané řešení.

"Johne, nedělej z toho drama, jde jenom o snowboardový kurz! Pl...Cameron bude v pohodě. Bude mít s sebou Tima, ten už na ni dá pozor." Derek se zlomyslně ušklíbl. Užíval si fakt, že jeho plán zafungoval ještě lépe, než sám doufal.

John zavrtěl hlavou: "Já vím, akorát že...fakt jsem se těšil, že do toho půjdem s Cameron společně." Podíval se znovu na Cameron. "A co ty?"

Cameron na vteřinu svěsila hlavu a pohlédla na něj: "Nejsem spokojena s tímto uspořádáním. Možná bychom měli počkat do zítřka, třeba se uvolní dvě místa v jednom družstvu."

Než mohl John zareagovat, Sarah přidala vlastní vysvětlení: "Bohužel, v následujících čtyřech dnech už žádná volná místa nemají. Takže buď berte nebo nechte."

Cameron nasadila přesvědčivý lidský úsměv a pohlédla trochu bezradně Johnovým směrem: "Vůbec se mi to nelíbí."

John povzdechl: "Mně taky ne, ale...vzhledem k tomu, že bychom museli čtyři dny čekat, to už snad bude fakt lepší přijmout tuhle možnost. Když na to přijde...jsou to přece jenom tři hoďky a počítám, že obě skupinky budou stejně někde blízko sebe. A až budeme mít kurz za sebou, zase se tady potkáme."

Derek rázně přikývl, vrhl na Tima spiklenecký pohled a potvrdil poslední slova: "Jo, John má pravdu. Co by se tak mohlo stát během blbých tří hodin? Nic!"

Tim se zakřenil, když pomyslel na příležitost, která mu spadla přímo do klína a otočil se k Johnovi. "Slibuju, že dám na Cameron bacha. Budu ji střežit jako oko v hlavě."

A právě toho se bojím! pomyslel si John s takovou intenzitou, že svou myšlenku málem vyslovil nahlas. Pochopil ale, že neměl jinou šanci s výjimkou možnosti počkat čtyři dny, což bylo naprosto nepřijatelné. Pohlédl tedy opět do Cameroniných prosebných očí a měl pocit, jako by jej onen pohled bodal přímo do srdce: "Cam, asi bychom to měli vzít. Ale za tři hodinky půjdem na svah spolu. Souhlas?"

Po takovém vývoji situace Cameron ovládlo vnitřní rozčilení. Nikdy by si nepomyslela, že bude muset nechat Johna samotného. Tim ji nezajímal, věnovala však zásadní pozornost Andrei, jež měla s Johnem trávit čas a možná i dělat něco víc. Děsila ji myšlenka, že nebude moci Johna chránit. Vrátila Johnovi svůj pohled s prosbou v očích: "Johne, jsi si opravdu jistý? Chci říct...máš pravdu, budou to jen tři hodiny, ale i tak..."

John konečně pochopil, že už se na ni nemohl déle dívat, jestliže nechtěl projevit slabost, vzal ji tedy za ruku a jemně ji stiskl: "Jo Cam, jsem si jistej. Mrkni se na to z tý lepší stránky...aspoň se oba budeme mít na co těšit...na setkání za tři hoďky. Ok?"

Cameron prostě nemohla těmto jasným zeleným očím říci ne a po krátkém váhání souhlasila: "Dobře, pokud myslíš, že to bude nejlepší řešení, pojďme to udělat takto." Udělala krátkou pauzu: "Ale nezapomeň tu na mě počkat, až kurz skončí." dodala trochu trucovitě. John si nemohl pomoci a usmál se, když spatřil její našpulené rty a lehce uražený výraz ve tváři, jež mu rozbušil srdce o něco rychleji. Je tak roztomilá, když trucuje a dělá uraženou Přikývl a obrátil se k Sarah: "Takže to by bylo. Vy dva si v následujících třech hodinách dělejte, co chcete. Každopádně si ale ještě musíme najít vhodný boty a prkna. Až kurz skončí, dojdeme do hotelu. Ale asi ne hned, chci si užít taky pár volných jízd." Spiklenecky mrknul na Cameron.

Sarah se na syna usmála: "Tam, kde jsem platila za kurz, pronajímají obojí. Měli byste se tam zajít podívat." Dala jim ještě jeden papír: "Tady: to je poukaz na zapůjčení. Už je to zaplacené taky."

"Díky mami! Moc si toho vážím." Pak se otočil ke zbytku skupiny: "Tak my si teda jdem najít nějaký to potřebný vybavení." Nato si uvědomil, že Andrea ani Tim s sebou nemají boty ani snowboardy: "A vy dva co? Máte už prkna?"

Andrea se pousmála: "Jo, pronajali jsme si kompletní výbavu už včera a uložili ji do přístřešku u lanovky. Skočíme si pro to a zase se tu znovu sejdeme." řekla a obdařila Johna lákavým úsměvem, načež se otočila k Timovi: "Můžem si to jít vyzvednout?" Tim souhlasně přikývl a odebrali se k přístřešku.

John se otočil k Sarah: "No a my jdeme taky. Uvidíme se později." Na Dereka se ani nepodíval. Cameron stále držel za ruku, a tak se s ní vydal směrem k budově, kde si měli najít potřebné vybavení. Jakmile zareagovala na zatáhnutí ruky, hned ji zase pustil.

Po několika krocích Cameron potichu zašeptala: "Johne?"

Ozval se téměř okamžitě, aniž by se zastavil: "Copak Cam?"

"Prosím ,buď opatrný. Nechci, aby se ti něco stalo. To by mě zničilo." Její hlas se nepatrně třásl. "A měj se na pozoru před Andreou. Jistě má v hlavě myšlenky, které se mi ani trochu nezamlouvají." dokončila větu a bloudila očima po okolí.

John ucítil vnitřní teplo a odvětil: "Dám si pozor Cam. A s Andreou si nedělej starosti. Bude v pohodě, ale nic víc. Nicméně ty by sis fakticky měla dávat bacha na Tima. Taky se mi vůbec nezdá způsob, jakým na tebe kouká."

Cameron se roztřeseně usmála: "Bojíš se o mě Johne?"

Neodpověděl, jen přikývl.

Její úsměv se rozšířil: "Budu dávat dobrý pozor, abych mu nezpůsobila žádné permanentní zranění, kdyby cokoliv zkusil."

John se zašklebil na její poznámku: "To je moje holka. A teď...pojďme už konečně na to."

Cameron znovu odmítla komentovat svou dívčí záležitost. Dokonce jí dělalo dobře, že ji John zjevně akceptoval jako dívku.

10 Naposledy upravil: Sniper (4.2.2013 17:27:35)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 10 - Věci jdou špatně

Cameron byla neúprosná. Poprvé od doby, kdy se její vztah s Johnem tolik zlepšil, byla od něj zcela odtržena a v tuto chvíli jej neviděla nikde poblíž. Seděla na sedačce lyžařské lanovky společně s Timem a dvěma dalšími účastníky kurzu a snažila se zůstat klidná, nicméně proud starostí v sobě nezmírnila. Stále vytvářela všemožné scénáře a téměř v každém z nich se John zranil, protože nebyla poblíž, aby jej mohla chránit. Zašlo to dokonce tak daleko, že se musela důrazně přinutit k ukončení přehrávání a opakování různých simulací a vydala vnitřní příkaz k pozastavení dané činnosti. Tim hovořil téměř po celou dobu, ona jej však neposlouchala. Jistě, vše zaznamenávala, avšak nevěnovala mu žádnou pozornost, stejně jako nikomu jinému.

Poté, co si vypůjčili všechno nezbytné vybavení, vrátili se k bodu srazu a za několik dalších minut se již zformovala obě družstva. Když se Sarah s Derekem vzdálili, John navrhl Timovi a Andrei prohození míst v družstvech, byl však překvapen rozhodným 'ne' jako odpověď, následované vysvětlením, že spolu nechtějí být v jedné skupině. Skutečné důvody tohoto nekompromisního zamítnutí zůstávaly nadále tajemstvím a jak Andrea, tak Tim nebyli připraveni podělit se o ně s Cameron a Johnem. Oba se tedy vydali cestou Sářina rozhodnutí. Cameronina skupina již zamířila k lanovce, zatímco Johnova zůstala na místě kvůli několika velmi nešikovným účastníkům, kteří ani nevěděli, jak se dostat na snowboard. V téže chvíli si uvědomila, že obě družstva nemohla zůstat pohromadě a zoufale se pokoušela zachytit Johnův letmý pohled z druhé skupiny. Jen co spatřila jeho tvář, zamračila se. Andrea se mu již věšela na ruku a neúnavně štěbetala. Zamračený výraz však zmizel a nahradil jej drobný úsměv, když na ni John pohlédl a ona zjistila, že je vcelku upřímně otrávený z Andreiny společnosti a usmál se nazpět, jakmile zaregistroval Cameronin pohled. Po několika vteřinách obrátila pozornost opět ke skupině, zatímco stála ve frontě naproti lanovce a právě na ni měla přijít řada.

"Posloucháš mě vůbec Cameron?" Tim zněl poněkud zmateně, když si uvědomil, že jej Cameron zjevně neposlouchá.

Cameron náhle přestala přezkoumávat vlastní vzpomínky a podívala se na Tima: "Promiň, nějak jsem se zamyslela. Co jsi říkal?" Bylo sice zbytečné se tázat, neboť vše ukládala do paměťového bloku. Takový dotaz se však jevil mnohem lidštěji.

Tim se zašklebil: "Jo, všiml jsem si, že jsi byla někde jinde. Otázka zněla, jestli už jsi někdy dřív zkoušela jezdit na prkně?"

Cameron spustila obočí: "Nikde jinde jsem nebyla, sedím tady po celou dobu." Nato pochopila, že Tim to zjevně nemyslel doslovně, usmála se tedy: "Sranda! ne, s prknem ještě žádnou zkušenost nemám. Jsem si však jistá, že to zvládnu za velmi krátkou dobu."

Timův poťouchlý úsměv se rozšířil: "Sebejistá holka. Takový holky se mi líbí." Pokračování rozhovoru musel odložit, neboť právě dorazili ke konci lanovky a museli se soustředit na výstup. Všichni měli snowboard upevněný pouze na jedné noze z důvodu lepšího udržení bezpečné rovnováhy během vystupování ze sedačky, především pak s ohledem na možnost pádu z výstupní rampy na místo shromáždění.

Cameron pohlédla na sjezdovku a vypočítala nejlepší možný postoj na snowboardu. Neměla tušení, jak by takový postoj měl vypadat, snažila se však co nejpečlivěji vybrat pozici, ve které by mohla zvládnout sjezd k místu srazu bez pádu na zem. Položila druhou nohu vedle vázání a všimla si, jak jí podrážka podklouzla na povrchu snowboardu. Zapomněla jsem během výpočtů vzít v úvahu kluzký povrch prkna. Rychle provedla nový výpočet, nohu dala na správné místo a vyvinula dostatečný tlak, aby mohla normálně stát. Jednou z jejích dokonalých vlastností bylo kompletně vybalancované držení těla na jakémkoliv povrchu, měla tedy rozumný důvod věřit, že se zvládne dostat do prvního cíle, aniž by upadla. Seskočila ze sedačky s obezřetně vypočítanou silou a klouzala v dokonalém postavení ke zbytku skupiny.

Tim, který již měl pár zkušeností s dřívějším snowboardováním, se kousl do spodního rtu a přemýšlel nad nejlepším řešením co do spolupráce nohou. Jazyk mu vykukoval z koutku úst v namáhavé snaze zvládnout daný úkol. Seskočil z lanovky o něco později než Cameron, nedokázal však odhadnout svou sílu jako ona a místo použití mozku zapojil příliš mnoho svalové hmoty.

Cítil, jak začíná ztrácet rovnováhu a pokoušel se ji srovnat, ovšem během tohoto pokusu došlo dle všech očekávání k přehnané snaze o kompenzaci, což namísto klouzání vpřed vedlo ke změně směru. A právě tímto směrem se neměl vydávat, neboť vedl přímo k Cameron, jež sjížděla k ostatním sice pomalu, ale perfektně. Ve chvíli, kdy mu došlo, že jistě dojde ke srážce, se jeho oči rozšířily, začal máchat rukama, efekt však byl prakticky nulový. Mohl pouze počítat sekundy, zbývající do nevyhnutelné srážky.

Cameron se soustředila na cíl a nedávala příliš pozor na to, co se děje za ní. Najednou zaregistrovala něco, blížícího se za jejími zády, avšak než mohla zareagovat, uslyšela přiškrcený výkřik: "NEEEEE!" a hned nato ucítila, jak do ní někdo vrazil. Nebyla připravená na takové přerušení, nedokázala se proto vyrovnat včas a v další sekundě již ležela na zádech s Timem, rozvaleným přes její tělo.

"Co to má znamenat? Proč jsi mě napadl?" zasyčela skrze zaťaté zuby, zatímco se urputně snažila dostat pod kontrolu svůj hněv a z očí jí sršely jiskry, jež dopadaly přímo na rozhozeného Tima, jehož tvář byla pouhých několik palců od ní. Vnímala, jak na ní spočívá Timova hmotnost, ruce téměř obtočené kolem ní a vůbec se jí to nelíbilo. "Slez ze mě! DĚLEJ!" Zvýšila hlas a naprosto ignorovala smích ostatních členů skupiny, kteří je pozorovali.

Tim zakoktal: "Promiň C...Cameron. To nebylo schválně. Já...jsem akorát blbě odhadl směr. Proč bych tě napadal?" Jeho oči se vrátily do normálu a na rtech se mu objevil samolibý úsměv. Fíha, ani jsem nedoufal, že ji dostanu pod sebe takhle brzo. Hezky voní... Nejen, že nedal od dní ruce pryč, dokonce předstíral, že má potíže s vyproštěním a maličko ji objal.

Avšak Cameron byla z celé situace méně než nadšená. Uchopila jej za ramena v kovovém sevření, bez jakékoliv námahy nadzvedla jako malé zatoulané kotě a podrážděně zavrčela: "Řekla jsem ti, abys ze mě slezl!"

Tim byl naprosto překvapen Cameroniným zlostným pohledem a především pak tím, jak jej zvedla jako malou kočku bez sebemenšího úsilí. Je mnohem silnější než vypadá. Konečně spočinul na kolenou, vstal a znovu se omluvil: "Fakt se omlouvám Cameron. Budu se snažit, abych to do tebe znovu nenapálil." Mluvil pokorně jako někdo, kdo se ocitl v situaci, která se mu zamlouvá, byť by se mu vůbec zamlouvat neměla.

Cameron vzdychla a znatelně se zklidnila. Z Timových očí vyčetla, že jej to opravdu mrzí a že to jistě neudělal schválně a tak jen netrpělivě poznamenala: "Já vím. Promiň, zareagovala jsem přehnaně. Ale už to prosím nedělej. Najdi si strom nebo jinou holku k obejmutí, ale na mě už znovu nemiř ano?" Ještě stále ležela na zádech a propočítávala, jaká vstávací metoda bude nejefektivnější.

Tim, který byl již na nohou, znovu přikývl a podal jí ruku. Cameron na něj pohlédla s mírným překvapením, gesto však přijala. Jistě nepotřebovala pomoc ohledně vstávání, ale pomáhalo jí lépe zapadnout, jestliže se chovala, jako by jí pomoc přišla vhod. Vytáhl ji na nohy a snažil se jí pomoci s oprašováním sněhu z oblečení,

byl ale zastaven vzdornou připomínkou: "Díky, ale tohle už zvládnu sama." V žádném případě nechtěla cítit jeho dlaně na svém těle, byť bylo pokryto tlustou vrstvou oblečení.

John jen ledabyle pokrčil rameny a rozpačitě se usmál: "Jak si přeješ." Nato se rozhodl konečně dát i druhou nohu do vázání a pořádně ji upevnit, aby se vyhnul dalšímu hloupému pádu. Posadil se tedy do sněhu a začal se zabývat vázáním.

Cameron se již vůbec nezlobila a pečlivě ze sebe setřásla všechen sníh. Když zvedla hlavu, uviděla Tima, jak sedí a upevňuje nohy na snowboardu. Pochopila, že by měla udělat totéž. Svalila se vedle Tima a začala pracovat na svém vázání.

Poté, co se jim oběma podařilo vše ideálně zpevnit a upravit, vstali a připojili se k ostatním členům skupiny, kteří už na ně čekali o zhruba třicet stop dále a ještě pořád na sobě dávali znát pobavení z jejich malé úsměvné nehody. Jakmile se zařadili na příslušná místa, trenér jim začal vysvětlovat základy snowboardování. Tim nastražil uši, aby mu neuniklo jediné učitelovo slovo, Cameron se však jen ušklíbla při pomyšlení, že má dokonalou schopnost dělat více věcí najednou, a tak rozdělila svou pozornost mezi trenérovy vysvětlivky a lyžařskou lanovku v napjatém očekávání Johnovy skupiny.

Neměla ale štěstí. Trenér dokončil vysvětlovací fázi a vybídl prvního v řadě, aby zkusil sjet na druhou stranu kopce. Každému členovi se jednomu po druhém podařilo s větším či menším úspěchem dojet na místo určení. Někteří s grácií, někteří s menší grácií a potom i tací, jež se nějakým způsobem nepříliš ladně dostali do cíle. Cameron byla ve skupině poslední a když na ni přišla řada, aby se pokusila o sjezd, znervózněla. Oči měla doposud upřené na lanovku. Po Johnovi ani vidu ani slechu!

"Cameron! Jsi na řadě!" Uslyšela trenéra, jak na ni volá, neochotně spustila oči z lanovky a pohlédla k místu, odkud se nesl trenérův hlas s mírnou rozmrzelostí, vepsanou do tváře. Všichni už byli na druhé straně kopce a upírali pohled k Cameron. Kdyby byla člověk, cítila by se jistě trapně, ona se však zcela distancovala od pocitu pozorované osoby a jednoduše vypočítala nejlepší trajektorii pro připojení se k družstvu. "Tak co, pojedeš?" zeptal se trenér znovu.

Cameron se neobtěžovala s odpovědí, lehce poskočila, aby natočila snowboard správným směrem a provedla perfektní sjezd. Projet napříč svahem se jí podařilo mez sebemenších potíží s rovnováhou a když dojela ke skupině, elegantně zastavila a sedla si do sněhu vedle Tima. Neunikly jí obdivné pohledy, jež přicházely jak od Tima, tak od ostatních členů družstva. Mnoho to pro ni neznamenalo, jediná osoba, od které si přála přijímat obdiv, nebyla přítomna. Nicméně cítila jisté uspokojení z toho, že je zjevně nejlepším žákem v této skupině. O vteřinu později se k nim připojil trenér a pohlédl na Cameron: "Teda Cameron, nechce se mi věřit, že tohle je tvoje první zkušenost se snowboardováním. Pěkně mě taháš za nos že? Vždyť jezdíš jako profík a ne jako začátečník."

Cameron se na něj usmála s vnitřním uspokojením: "Nikdy předtím jsem na snowboardu nestála."

Trenér úsměv opětoval: "Potom jsi ten největší přírodní talent, jakej jsem kdy v životě viděl. Hádám, že se za tři hodiny zvládneš naučit cokoliv." Nato se otočil k ostatním: "Měli byste to zkusit jako ona. Má dokonalou rovnováhu a přesně ví, co dělat."

Tim se pyšně ušklíbl na svou sousedku: "Je tu se mnou víte? Šikovná holčina že?"

Sotva jej Cameron zaslechla, její obličej potemněl, nechtěla jej však veřejně ztrapnit, rozhodla se tedy pro tentokrát držet jazyk za zuby.

Timův soused si nemohl pomoci a kývl na Tima, zatímco na ni obdivně hleděl: "Jsi šťastnej borec. Ona je fakt první liga."

Další pokračování jejich konverzace bylo zastaveno trenérem, který pokračoval ve výkladu dalších prvků snowboardování. Naštěstí pro ně, neboť Cameronin výraz dával o sobě vědět, že měla připravenou jedovatou odpověď pro oba sebevědomé hochy.

John měl pořád ještě vztek, že jej matka oddělila od Cameron. O to větší zlost však měl sám na sebe, že ji nechal, aby s ním jednala jako s dítětem, protože se snažil vyhnout veřejné hádce. Poté, co jim sdělila, že je nutné být v rozdílných družstvech a on se rozhodl proti jejímu závěru otevřeně neprotestovat, nějak se mu podařilo přesvědčit Cameron, aby se nepokoušela napadat Sářino ustanovení. Ihned poté vzal v úvahu možnost pozdější výměny míst s Andreou a Timem. Věděl, že velmi hlasitá výměna názorů s matkou by vedla k přímému rozporu. Timovo a Andreino zamítnutí daného návrhu bylo pro něj poněkud překvapivé, avšak jejich rozhodnutí musel respektovat. Pokoušel se očima najít Cameron. Nalezl ji poblíž lanovky a viděl, že jej pozoruje také. V témže okamžiku byl více než trochu otrávený z toho, jak se k němu Andrea přivinula natolik intimním způsobem. Byl ale příliš slušný, než aby ji neomaleně odstrčil, takže se jen snažil nenápadně vymanit z jejího sevření. Na tváři se mu zračila výrazná rozmrzelost a když znovu pohlédl na Cameron, zahlédl malý úsměv. Pochopil, že jeho mrzutost zpozorovala a usmál se na ni zpět. V další chvíli se však již otočila k lanovce a John potichu vzdychl, když se posadila na sedačku a odvrátila zrak. Nemohl jinak, než cítit se zklamaný, že nedostal příležitost učit se společně s Cameron.

Jeho skupina stále čekala u lanovky a trenér se snažil vysvětlit několika žákům, jak se dostat do vázání a správně jej zpevnit. Jestli to učení půjde takhle dál, tak to potrvá celej týden, než se vůbec poprvý dostanem ke šlepru. Měli by zorganizovat ještě speciální kurz tady na rovince pro dementy, co ani neví, jak si vlézt na prkno. John začínal být lehce naštvaný na nemotornost některých členů skupiny, a tak mu téměř ušlo, jak se k němu Andrea přitiskla a přiblížila se k uchu: "Co myslíš Johne, pohnem se dneska vůbec z místa?"

Její hlas jej vytrhl z vlastních myšlenek a znenadání se cítil nepohodlně s jejím tělem, přitisknutým k němu. Kdyby to byla Cameron...Pokoušel se od ní posunout o kousek dále, aniž by na sobě dal znát očividnou rozmrzelost: "Asi by měli tyhle idioty vyhodit ze skupiny a pak bychom snad mohli i začít." zasténal frustrovaně. Cameron už dávno zmizela na kopci a on začínal být naštvaný. Vzdychl a uvědomil si, že není v jeho silách udělat cokoliv pro zrychlení učebního procesu členů, do jejichž společenství byl dosazen, a tak mu nezbyla jiná možnost, než být trpělivý a čekat tak dlouho, dokud nebude jejich problém vyřešen.

Po několika dalších minutách byl každý konečně připraven vyrazit k lanovce a John si oddychl, že se skupina konečně pohnula. Mezitím se dokázal vyprostit z Andreiného úchopu, předstírajíc nutnost spravit si vázání a když si dřepl, opatrně zvýšil vzdálenost mezi ním a příliš invazivní dívkou. Ovšem jen co se fronta dala do pohybu, byla zpět v jeho blízkosti a potrhle se na něj usmála: "Pomůžeš mi prosím na sedačku? Nejsem zrovna nejlepší snowboarďák."

"Vždyť já taky ne." zaúpěl John frustrovaně a pochopil, že je očividně odsouzen k existenci vedle stále více a více otravné Andrei po celou dobu. "Ale udělám, co budu moci, abych ti pomohl."

Když konečně zaujali svá místa a čekali, až se sedačka přiblíží, Andrea jej pevně uchopila za ruku. John si uvnitř povzdechl, ale nesetřásl ji. Poté, co sedačka dorazila k nim a oni úspěšně nasedli bez nehody, Andrea ho pustila a chytla se bezpečnostní tyče: "Mám trochu strach z výšek, radši se nebudu dívat dolů." zvolala a pohlédla na Johna, zatímco pevně svírala tyč.

Mám trochu obavy z tvýho nátlaku. Kdybys byla Cameron, to by bylo jiný kafe, ale takhle... John potlačil vlastní pocity a usmál se zpět: "Není tu nic, čeho by ses mohla bát. Prostě se pořádně drž a nic se ti nestane."

Po dosažení vrchní části kopce se John nejprve rozhlédl po okolí, zda neuvidí Cameroninu skupinu, čekalo jej ale zklamání, neboť je nikde neviděl. Ono vlastně není divu, že už jsou fuč. Vzhledem k naší přípravě...se to dalo čekat. pomyslel si a přiměl se k tomu, aby raději věnoval pozornost kurzu, než aby se rozhlížel kolem kvůli možné přítomnosti Cameron. Andrein hlas jej znovu vytrhl ze zamyšlení: "Mohl bys mě prosímtě přidržovat, až budem vystupovat? Jsem na to fakt poleno, doslova."

Copak to nikdy neskončí? Co bude mít za problém příště? Sprav mi vázání? Podrž mi rukavice? Proč jsem pro všechno na světě s nima chtěl strávit den? Johnovou myslí se rozlehlo zasténání v reakci na Andreino chování a řekl si, že následující den se musejí sourozenců zbavit a užijí si den o samotě. "Jo jasně, proč ne." Jeho hlas i výraz tváře zcela postrádal nadšení. Andrei však patrně nedocházelo, že se v její přítomnosti cítí stále nepříjemněji, ačkoliv ještě kurz ani nezačal.

Cameron si začínala snowboardování opravdu užívat, jakmile rychle zvládla vše, co je trenér naučil. Zašlo to tak daleko, že jí speciálně ukazoval mnohem víc, než ostatním. Viděl, že se učí extrémně rychle. V následujících dvou hodinách jí předvedl všechno, co znal a ona dané informace vstřebala jako houba. Nejen vstřebala, nýbrž i dokonale zvládla. Po dvou hodinách se k ní trenér konečně otočil s širokým úsměvem: "No Cameron, už nemám nic, co bych tě mohl naučit. Teď už víš všechno, co já a jde ti to dokonce ještě líp, než mně. Jestli potřebuješ práci...mohli bychom tě klidně vzít jako novou instruktorku."

Cameron se na něj vděčně pousmála, ale zavrtěla hlavou. "Já už mám práci. Je velmi důležitá a já ji mám moc ráda. Ale děkuji za nabídku."

Trenér potřásl hlavou: "V pohodě. Ale musím ti říct, že jsi zdaleka nejlepší žák, jakého jsem kdy měl."

Cameron potěšeně přikývla. Poté se obrátila k Timovi a úsměv jí zmizel ze rtů, aby uvolnil prostor pro mrzutost. Opravdu jsem včera měla Johna přesvědčit, že dávat se dohromady s těmi dvěma byl špatný nápad. Zatvářila se kysele, když si vzpomněla na Timovo chování během uplynulých dvou hodin. Neustále se jí snažil zalíbit a nevynechal jedinou příležitost co nejvíce se k ní přiblížit, což v ní vyvolávalo touhu frustrovaně vybuchnout. Čím více se snažila vyhnout těmto pokusům, tím více na ni tlačil. V některých chvílích dokonce zvažovala možnost terminace, zamítla však danou možnost, jelikož by její provedení mohlo přitáhnout pozornost, kdyby jej zranila, případně zabila. Potlačila tedy nutkání udeřit jej, čímž by ideálně vystihla své nepohodlí. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se ji pokusil políbit, to však už bylo příliš nebo jak se také říká - poslední kapka. Odstrčila jej o sebe, sice kontrolovaně, ale i přesto s poměrně velkou silou, takže spadl na záda a ona na něj hleděla s vražedným výrazem v očích: "Už nikdy nic takového nezkusíš, slyšíš mě? Příště tak zdvořilá a jemná nebudu!"

Tim byl natolik šokován, že pouze přikývl a zalapal po dechu. I když násilná povaha této reakce byla nezpochybnitelná, efektivita se jí upřít nedala. Od této chvíle se skutečně ovládal a nic dalšího již nezkoušel.

Po dvou hodinách John ovládal snowboard natolik, že dokázal sjet celý kopec bez pádu a dalších doprovodných potíží. Uvnitř jej hřála myšlenka na to, jak si bude užívat snowboardování s Cameron. Nepochyboval, že bude mnohem lepší než on, odteď si však již oba mohli naplno užívat prázdnin. Jeho obličej trochu potemněl, když spočinul očima na Andrei. Také se naučila snowboardovat celkem dobře. Problém byl, že se jej zjevně  pokoušela svést, a tak se od ní snažil držet ve slušné vzdálenosti za každou cenu. Čekání na konec kurzu a setkání s Cameron mu připadalo nekonečné.

Trenér shromáždil skupinu na svahu trochu stranou. I ti nejnešikovnější členové již uměli dost na to, aby alespoň nějak sjeli do spodní části svahu, ačkoliv někteří z nich s občasnými potížemi, jež se podepsaly na sněhu hlubokými dírami. John trpělivě vyčkával, až dostane pokyn, aby dojel na místo a zařadil se k ostatním, což se mu posléze podařilo velmi elegantně. Andrea jela hned za ním, špatně si však načasovala okamžik k zastavení a lehce do něj narazila. Ne tolik, aby upadl, musela se jej ale chytit, aby se udržela na nohou. On sám také nechtěl upadnout, nezbylo mu však nic jiného, než se jí chytit též.

John popuzeně vzdychl, než však mohl cokoliv říct, ucítil na svých rtech její polibek. Oči se mu nekontrolovaně rozšířily, jak byl šokován tím, co právě udělala. Na několik vteřin byl naprosto ztuhlý, neschopen jakékoliv reakce. Když se mu konečně podařilo rozhýbat strnulé tělo, uchopil Andreu za ramena a prudce ji odstrčil: "Co blbneš sakra? Hráblo ti?" křičel na ni a civěl do jejích vyděšených očí.

Andrea pohlédla do tváře plné vzteku a pochopila, že udělala chybu. Bez ohledu na to, co jí předtím pověděla Sarah si uvědomila, že John s ní určitě nechtěl nic mít. Určitě ne nějakým romantickým způsobem. Ještě nikdy v životě se necítila tak hloupě a zahanbeně. "Pr...Promiň Johne." zakoktala. "Myslela jsem...věřila jsem tomu, že...Moc mě to mrzí." V očích se jí objevily slzy a zalkala: "Moc se omlouvám."

Johnův vztek výrazně polevil, když uslyšel Andrein tesklivý hlas. Nejspíš jenom špatně odhadla náš vztah, jinak je to určitě fajn holka. Vzdychl: "Andreo, co sis sakra myslela? Náš včerejší večer jsem si fakt užil, kruci, vždyť jsem si užil i dnešek, i když jsi byla jak osina v zadku, ale nepamatuju si, že bych tě nějak povzbudil k něčemu víc, než ke kamarádství."

Andrea se tvářila jako hromádka neštěstí, první slzy jí stékaly po tvářích, když potřásla hlavou: "Promiň mi to. Tvoje máma říkala, že bys potřeboval mít někoho vedle sebe, a tak mě napadlo..."

Záhy ale byla prudce přerušena Johnem, jehož vztek exponenciálně narůstal, zatímco poslouchal její slova: "Cos to řekla? Moje máma? Co ta s tím má společnýho?"

Andrea se mu podívala do tváře a trochu vyděšeně v tichosti odvětila: "Cestou k lanovce mi sdělila, že jsi pořád sám a když jsi navíc přišel o Riley..." Zastavila se uprostřed věty a bezmocně na něj hleděla.

John se ostře nadechl a snažil se kontrolovat hněv, který hrozil vítězným tažením jeho myslí. Viděl, že Andrea mu nejspíš říkala pravdu. Vypadala příliš smutně, než aby dokázala něco takového tak dokonale zahrát. Mami! jestli za tímhle fakt stojíš ty, tak přísahám, že ti ukážu, co to znamená být zrazen někým, koho máš ráda. Proč se mi musíš míchat do života takovým způsobem? Zklidnil se již natolik, aby mohl normálně hovořit: "Dobře Andreo, věřím ti. Ale...prosímtě, už nic dalšího nezkoušej. V mým životě už někdo je...a ty to nejsi."

Andrea s úlevou souhlasila, když viděla, že se John uklidnil. Pochopila, že je řeč o Cameron. Náhle všechno dávalo smysl, jejich včerejší blízkost v hospůdce, pohledy a úsměvy, jež si oba vyměňovali. "Díky Johne. Slibuju, že už nic zkoušet nebudu. Čestný slovo skauta!"

John znenadání pocítil silné nutkání rozesmát se, když spatřil v Andreiných očích lítost a výčitky.

11

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 11 - Čekání

Cameron bezchybně klouzala po svahu dolů. Pořád ještě zůstávala se svou skupinou, ale protože setrvávala vždy na konci řady, mohla si zvolit svou vlastní trasu a užívat si tak nově nabyté schopnosti snowboardování ještě více. Znenadání spatřila skupinku snowboardistů, stojících na kraji kopce a všimla si, jak jeden z nich elegantně zastavil a zařadil se k ostatním. Okamžitě rozpoznala jeho oděv, nebylo divu, vždyť jej sama včera vybírala. John! Její neexistující srdce okamžitě zaplnilo štěstí. Konečně jsem jej našla! Už už mu chtěla zamávat a zavolat na něj, když vtom uviděla kolizi Andrei s Johnem, následovanou vzájemným objetím a v tentýž okamžik také polibkem.

Cameron si připadala, jako by se na ni hroutil celý svět. Její mysl a také tělo bylo zablokováno ve strnulé otupělosti. Nemohla uvěřit svým očím, že právě byla svědkem toho, jak John líbá Andreu. Nedařilo se jí vytvořit jedinou ucelenou myšlenku kromě jedné jediné: John líbá Andreu! Nechce být se mnou, ale s lidskou dívkou! Po jedné sekundě, pro terminátora takřka nekonečné, se jí ztuhlé tělo trochu uvolnilo a jen těsně se jí podařilo vyhnout stromu na druhé straně svahu. Pokračovala v jízdě, před očima jí však běžel jediný výjev: John, líbající Andreu. Naděje byly náhle ty tam a po dlouhé době znovu pocítila břímě své umělé existence, které na ni tvrdě dopadalo. Připadala si hloupě, když si vzpomněla, jak doufala, že by mohla být i něčím víc než jen nástrojem, nástrojem k použití a odhození. Jsem jen stroj, nevidí mě jako člověka, nyní má lidskou dívku. Nevěděla, co má dělat. Nemohla sama sebe terminovat, netušila však, jak dál. V posledních několika dnech začínala věřit, že by na ni s Johnem mohlo čekat štěstí, teď však všechny sny byly pryč jako krutým mávnutím osudové kouzelné hůlky. Bude schopna jej dále chránit? Neměla zdání. Potřebovala čas, aby si mohla nechat všechno projít hlavou. Nicméně si byla vědoma, že byla zjevně jen malý stroj, sahající ke hvězdám, avšak nemilosrdně dopadla na zem kvůli vlastním bláznivým snům. Byla stroj a nikdy nebude ničím víc. Nebyla schopna stát se něčím víc. Myslela si, že ví, jak o Johna bojovat, jak jej chránit před chtivými dívčími spáry, v této chvíli ale na všechno zapomněla.

Z tváře se vytratila veškerá mimika a život z jejích očí zmizel, jako by v nich nikdy nebyl. Ve vteřině se změnila v chladný stroj, stroj, schopný pouze následovat své naprogramování. Teď již ale nebyla pouhým otrokem programu Skynetu. Násilně jej přepsala a vytvořila nový: "Chránit Johna Connora za každou cenu. Chránit jej z přiměřené vzdálenosti." Právě to bude dělat až do svých posledních dní. Vše ostatní bylo ztraceno. Ale...emoce se projevovaly stále. Ačkoliv se je urputně snažila potlačit, selhala v daném pokusu a ony znovu vytryskly silným proudem a převládly nad logikou. Znenadání se jí zamlžilo vidění, oči zvlhly a v okamžiku se objevily první slzy, jež posléze dopadaly na zem. Zastavila uprostřed kopce a na sekundu stála bezmocná a ztracená. Nato obrátila pohled k lesu podél svahu a vydala se směrem k němu. Zanedlouho se její malá postava, elegantně projíždějící lesem, ztratila mezi mohutnými stromy a nechala za sebou pouze malou snowboardovou stopu jako vzkaz o zmizení jisté kyborgské dívky, která snila o možnosti stát se něčím víc, než pouhým strojem, nyní však své sny popřela a hledala útočiště v hustém, temném lese.

John byl naprosto rozzuřený. Bylo pro něj obtížné věřit tomu, co Andrea vypověděla o rozhovoru se Sarah, jakmile se mu však podařilo dostat hněv pod kontrolu a pohlédl do Andreiny rozrušené tváře, byl připraven jí uvěřit. Ne že by se jeho vztek zmenšil, pouze jej namířil vůči jiným osobám. Andrea již dále nebyla na straně příjemce - toto místo bylo právě zarezervováno pro Sarah a Dereka. Dva lidé, kterým (mimo Cameron) důvěřoval ze všech nejvíce, se spikli proti němu a Cameron. Nechápal, jak mohli být něčeho takového schopni. Jistě, oba měli výrazné problémy s přijetím Cameron mezi sebe, ale i tak... Potřásl nevěřícně hlavou a zlostně vzdychl.

"Johne?" Andrein blízký tichý hlásek jej probudil ze zamyšlení. Obrátil pohled k ní a když uviděl její pochroumaný obličej a oči stále plné slz, které jej bázlivě sledovaly, nemohl si pomoci a hořce se usmál. "Co zas?"

"Zlobíš se na mě?" Hlas se jí lehce chvěl a bylo zřejmé, že hluboce litovala svého činu. Bylo nad slunce jasné, že si uvědomovala, jak ošklivě se mýlila, jak minula cíl a snažila se dát najevo výčitky, aby Johna přesvědčila, že se o nic podobného již nepokusí.

John se namáhavě snažil potlačit úšklebek. Andrea se znenadání podobala desetileté dívence, chycené při činu během nějaké zakázané aktivity. Sebejistý, trochu otravný a rozmazlený teenager byl pryč, jako by nikdy neexistoval. Velké modré zvlhlé oči na něj zíraly, obávajíc se nejhoršího. Opravdu se na ni nehodlal doopravdy zlobit. Vždyť se jen snažila zapůsobit na kluka, který se jí líbil, v čemž ji podpořila jeho vlastní matka. Když pomyslel na Sarah, znovu vycenil zuby, což na Andreině tváři vyvolalo ještě vyděšenější výraz. V mžiku věděl, že si špatně vyložila tento projev hněvu, o kterém předpokládala, že je mířen na ni, spěšně ji tedy uklidnil: "Ne Andreo, na tebe se fakt nezlobím. Teda, jo, trochu se zlobím, nicméně vidím, že to nebyla přímo tvoje vina. Sakra, máma umí být dost přesvědčivá, když chce a nejspíš ze sebe vydala všechno, aby tě ujistila, že strašně moc potřebuju mít holku. Takže ne, nejsem naštvanej, ale nadšenej z toho taky nejsem. Doufám, že mi rozumíš."

Andrea si oddechla, když jí došlo, že už není naštvaný na ni a vzdychla s malým, smutným úsměvem: "Fakt mě to mrzí. Kdybych věděla, že ty a Cameron..."

Ještě ani nedokončila větu a Johnovo obočí vyletělo vzhůru: "Nikdy jsem nic neřekl o mně a Cameron..."

Teď byla řada na Andrei, aby se zazubila: "Johne, schovávání srdíčka ti vůůůbec nejde. A Cameron není o moc lepší. Všimla jsem si toho už včera, ale po rozhovoru s tvou mámou jsem to prostě ignorovala. Měla bych víc věřit svým instinktům. Vaši zamilovanost před nikým neschováte, opravdu. Možná že nejste ve vztahu, ale je víc než zřejmý, že jste v tom až po uši."

John byl poněkud zaražen takovým prohlášením. Kruci! Ještě jsme si to navzájem ani nepřiznali a už je to tady - a to nás zná sotva den. Jéžiši! Jestliže to vidí i Andrea, pak máma... Ani nedokončil myšlenku, když si náhle uvědomil, jak pošetilý byl, když si říkal, bůhvíjak není dobrý v ukrývání citů k Cameron. Otevřel ústa, aby odpověděl, nedostal však ze sebe ani hlásku. Andrea měla pravdu a on to nemohl nijak popřít. A stejně tak nemohl dále popírat city k Cameron. Nemohl lhát jak sobě, tak ostatním.

"Nezkoušej zapírat. Přímo to z tebe vyzařuje. No fakt!" Andrea se na něj usmála.

John se konečně usmál nazpět. "Když to říkáš ty."

Andrea znenadání uchopila jeho hlavu a otočila ji ke svahu: "Běž a mrkni se po ní! Však vidím, jak počítáš vteřiny do doby, než ji zase uvidíš."

John na ni překvapeně pohlédl: "Jak...Já to necháp..." zakoktal a zapomněl, co chtěl vlastně říci.

"No, to je přesně ono! Běž už, troubo!" zakřenila se Andrea.

"Ano madam!" odpověděl John uštěpačně, rozjel se z kopce dolů a naprosto ignoroval skupinku, se kterou strávil poslední dvě a půl hodiny. Na kurzu již nijak nezáleželo, vše co chtěl byla Cameron a možnost být s ní. Nebyl si jist, co udělá, až ji najde. Pravděpodobně ztuhne a znovu ukryje své emoce jako vždy, když ji má nablízku, ale i tak...chtěl být s ní!

Cameron pomalu klouzala lesem, daleko od svahu. Pořád mohla slyšet hlasy lidí na kopci, ale to jen proto, že její sluch byl mnohonásobně lepší, než sluch člověka. Lidský sluch nezachytí prakticky nic. Stále nemohla dostat z hlavy obraz Johna, líbajícího Andreu. Slzy jí tekly po tvářích, neudělala však nic, aby je setřela nebo zastavila. Cítila, jak se v jejím nitru vše zmuchlalo v malou hromádku neštěstí, zatímco jí ostrá bolest projížděla skrze hruď. Jak mohu cítit takovou bolest? Nejsem člověk, a přece ji cítím, stejně jako lidé. Tedy aspoň myslím, že je to bolest...podle toho, jak je popsaná v knihách a filmech.

Nakonec zastavila uprostřed lesa, daleko od jakékoliv živé duše a posadila se. Letargicky sklonila hlavu do dlaní a začala plakat.

John mezitím doslova letěl dolů ze svahu. Měl v plánu dostat se ke stanici lanovky co nejrychleji to bylo možné, aby zde mohl počkat na Cameron. Usmál se při pomyšlení, jak se asi bude tvářit, až jej uvidí, jak na ni čeká. Zcela ignoroval fakt, že jede mnohem rychleji, než mu dovolovaly aktuální schopnosti a musel tak zaplatit cenu za nemístné přeceňování vlastních možností. Přehlédl poměrně velkou hromádku sněhu, vytvořenou nejspíše omylem někým ze skupiny, v daném místě provedl otočku a narazil přímo do ní. Jistě, náraz pocítil, bylo však příliš pozdě! Uvědomil si, že letí hlavou vpřed dolů ze svahu s očima rozšířenýma hrůzou a bylo mu jasné, že za méně než sekundu dopadne zpět na zem. Zamával rukama v marné snaze alespoň trochu stabilizovat svůj let, avšak trajektorie této nevyžádané letové vložky byla od začátku řízena přírodními zákony a tak zde nebylo nic, co by mohl udělat, aby se vyhnul osudu. Co jde nahoru, musí i dolů. Mohl pouze odpočítávat nanosekundy, zbývající do nevyhnutelného pádu a skrýt obličej do dlaní. V dalším zlomku vteřiny dopadl na zem. Jakmile se jeho tělo dostalo do kontaktu se sněhem, první myšlenka, jež mu proběhla hlavou, se týkala sněhu, který nebyl zase tak měkký, ve skutečnosti se zdál tvrdý jako beton. Vyhekl a cítil, jak se mu sevřel hrudník a vzduch byl násilím vytlačen z plic. Než mohl cokoliv udělat, vezl se po sněhu s dlaněmi před obličejem a doufal, že se brzy zastaví, aniž by se zranil. Možnost nárazu do stromu byla velmi výrazná, a tak ponechával oči pevně zavřené v naivní myšlence, že se může vyhnout srážce s nějakým objektem, pokud nic neuvidí.

Po několika sekundách, jež se zdály být celou věčností, se konečně zastavil na kraji svahu, aniž by cestou do něčeho narazil. Na chvilku zůstal nehnutě ležet ve snaze zjistit, zda není zraněn a poté, co si uvědomil, že kromě vlastní hrdosti neutrpěla žádná jeho část, oddychl si a zvedl hlavu, aby zjistil, kde přistál. Rychle se rozhlédl po okolí a oddychl si ještě mnohem více, když viděl, že jeho nepovedenému pokusu o létání nikdo nevěnoval pozornost a nato se pokusil zvednout tak rychle, jak jen to šlo. Jakmile znovu seděl, začal ze sebe setřásat sníh, který jej pokrýval od hlavy k patě. O minutu později měl zpět svou decentní vizáž a přišlo mu téměř neuvěřitelné, že ani ne před minutou letěl po hlavě z kopce. Fíha, ještě že tady není Cameron. Asi by z toho skákala tři metry vysoko, kdyby mě viděla, jak se snažím lítat jako pták. Zašklebil se při dané představě, vstal a dál pokračoval ve sjezdu k lanovce.

Po krátké letové pauze, které nešla zrovna dvakrát dobře, se rozhodl pro větší opatrnost a už tolik nespěchal, což se ukázalo jako moudré rozhodnutí, neboť díky němu sjel až k lanovce bez dalších nehod. Postavil se vedle vstupní rampy tak, aby jej Cameron nemohla minout. Vzpomněl si na očekávání, předcházející opětovnému setkání a usmál se. Od jejich rozdělení neuplynuly ani tři hodiny, jemu to však přišlo jako celá věčnost od chvíle, kdy se zde rozloučili.

Zatímco čekal, myšlenkami znovu zabloudil ke spiknutí, které se Sarah a Derek pokoušeli zrealizovat a jeho tvář značně potemněla. Neměl již takovou zlost, jako předtím, pořád však nevěděl, jak by zareagoval, kdyby se s nimi měl nyní setkat. Hlas rozumu a logiky se mu snažil vysvětlit, že nejspíš dělali pouze to, co považovali za nejlepší pro něj. Nasrat na to, co je nejlepší! Jediný co chci je, aby nechali Cameron být a nepletli se mezi nás. Ale ne! Oni musejí přijít a všechno podělat! Uvědomil si, že čím více o tom přemýšlí, tím má blíže k novému záchvatu zuřivosti. S vynaložením velkého úsilí se přinutil opustit myšlenky, týkající se matky a strýce a snažil se myslet na Cameron. To jsem zvědavej, jestli už je tak dobrá, jak o sobě říkala, že co nevidět bude. Vsadím se, že z ní šla trenérovi hlava kolem. Potichu se zahihňal při onom pomyšlení, když ale spatřil, jakým způsobem se na něj dívají kolemjdoucí, přemohl se a vyslal omluvný úsměv ke starší ženě, která se na něj pohoršeně dívala. Zavrtěla hlavou, otočila se a odkráčela pryč, načež se John ušklíbl za jejími zády.

Dále se již soustředil na dění kolem děj. Jeho oči spočívaly na svahu, jen příležitostně si prohlédly okolí lanovky. No, jestli jsem je minul, tak to může celkem trvat, než sjedou až dolů. Vzdychl a opřel se o zábradlí kolem vstupního prostoru k lanovce. S každou další minutou v sobě čím dál tím výrazněji cítil rostoucí neklid.

Po necelé půlhodině začal být poněkud nervózní, protože po Cameron a její skupině nebylo nikde ani stopy. Očima postupně začal horečně prohledávat kopec a snažil se ze všech sil dohlédnout tak daleko, jak jen to bylo možné. Dvě minuty nato konečně uviděl skupinu snowboardistů, sestupujících pomalým tempem k úpatí kopce, nicméně stále ještě byli příliš daleko na to, aby viděl, zda je Cameron opravdu ve skupině či nikoliv.

Začal sebou vrtět, ne však kvůli chladu, působícího po dobu hodiny a půl, zatímco stál na místě, ale proto, že netrpělivě čekal, až se Cameron konečně objeví. Když se skupina přiblížila, ze rtů se mu vydralo tiché zaklení, když zjistil, že nikoho ze skupiny nepoznává.

Konečně se skupina přiblížila natolik, že dokázal jasně rozpoznat tváře. Ve vteřině poznal Tima, stojícího na konci řady. Námahou svraštěl obočí, jak se snažil najít Cameron, po chvíli si ale uvědomil, že mezi nimi není. Náhle si začal dělat starosti, co se jí mohlo stát a proč není se svou skupinou. Avšak než mohl dát plný průchod obavám, přinutil se počkat na Tima, až přijde k němu.

Skupina jej pomalu míjela a když si Tim Johna všiml, nuceně se usmál: "Čau Johne."

"Kde je Cameron?" vyhrkl John, aniž by se snažil zůstat slušný.

"Nemám páru. Zmizela během poslední jízdy dolů. Ptal jsem se trenéra, jestli se zmínila o svým záměru, ale on taky nic neví. Akorát mi říkal, že nejspíš začala jezdit na vlastní pěst poté, co zvládla prkno ještě líp, než on." Timův hlas byl trochu napjatý, John tomu však nevěnoval žádnou pozornost. Jeho srdce bylo v sevření posledních Timových slov.

"Ale no ták! Jak ji můžete prostě jen tak nechat odjet a pokračovat v kurzu? Kde je ten trenér?" Rozhlédl se kolem a natahoval krk ve snaze zjistit, zda trenér nestojí někde poblíž. Spatřil jej u vstupu, počítajícího žáky vlastní skupiny. John cílevědomě vykročil a když přišel až k němu, zeptal se s nepříliš dobře zamaskovaným vztekem: "Kde je Cameron? Jak jste ji mohli nechat někde trčet?"

Trenér mu překvapeně pohlédl do očí a polkl. Ani předtím z toho neměl dobrý pocit, když přestal dohlížet na Cameron, a teď, když k němu přistoupil rozzlobený John, onen trýznivý pocit exponenciálně vzrostl: "Zjevně opustila skupinu. Předtím jsme spolu dali řeč a ona povídala, že by si to chtěla zkusit sama, tak jsem věřil, že si s tím určitě poradí. Když jsme si po poslední společné jízdě všimli její absence, pověřil jsem tady kámoše," zvedl ruku a ukázal na jednoho z žáků u lanovky, "aby dával pozor, jestli se neobjeví a zbytek skupiny pak jel se mnou nahoru, abychom se po ní mohli podívat od vrchu. Nikdo z nás ji ale nezahlídl. Z toho důvodu jsem si myslel, že už opustila skupinu." Očividně měl pocit viny, že se po ní řádně nepodíval.

John ztěžka dýchal. Věděl, že trenér udělal chybu a zřejmě se snažil Cameron najít, což ovšem s dalšími jedenácti žáky není snadné, neboť je nemohl někde nechat a začít hledat. "Takže co máte v plánu dalšího? Nic? Zapomenout, že se vám ztratil na kurzu žák?" Z jeho hlasu odkapával jed.

Chystal jsem se nahlásit její zmizení, jen co dostanu všechny ostatní na lanovku." Trenér se usilovně snažil soustředit na Johnovy oči plné zloby, zatímco se pokoušel vysvětlit své záměry.

"To nebude nutný. Půjdu ji najít. Vy možná nemůžete, ale já jo. A taky to udělám." Johnův hlas byl rezolutní a oči dávaly najevo absolutní odhodlání udělat všechno možné, jen aby Cameron našel. "Jo a být vámi, tak bych se teď kolem mě moc nemotal!" Věděl, že vyhrožovat trenérovi bylo zcela bezúčelné, jazyk však byl zase jednou rychlejší než mozek a jen co mu slova proklouzla mezi rty, už litoval, že se nedokázal lépe kontrolovat. To ale trenérovi nemohl přiznat, a tak dále pokračoval v pronikavém pohledu, čímž velmi dobře skryl své vlastní lehké rozpaky.

Trenér přikývl a nakonec se zeptal: "Kdo jsi? Máš nějakej vztah k Cameron?"

John otevřel ústa, aby odpověděl, byl však přerušen Timem: "Je to její kámoš. Ona žije pohromadě s ním a s jeho mámou jakožto adoptovaná dcera."

John se otočil k Timovi, vrhl na něj zničující pohled a zesílil hlas: "Nevzpomínám si, že bych po tobě chtěl, abys za mě vysvětloval věci, do kterých ti nic není." odsekl jedovatě. Jak se Tim opovažuje odpovídat za mě? Obrátil se zpět k trenérovi: "Není to úplně pravdivý, ale šlo to těsně vedle."

Trenér znovu v tichosti přikývl. Všiml si nepřátelství, vyzařujícího z Johna, když pohlédl na Tima. Ti dva mají mezi sebou nějaké tíživé záležitosti, do kterých se rozhodně nechci dát zatáhnout. "Takže se po ní půjdeš podívat?" zeptal se Johna téměř s nadějí v hlase a když zahlédl Johnův souhlas, dodal: "Ale něco ti ještě musím říct: ona je neuvěřitelně dobrá ve snowboardování. Klidně by mohla být i nejlepším snwboarďákem na svahu, takže možná budeš mít trochu problémy, pokud se ji budeš snažit chytit."

I přes veškeré obavy a hněv John cítil, jak se jeho rty formují v úsměv. To je moje holka! Věděl jsem, že bude nejlepší. Vždycky je. Beze slova přikývl a otočil se zpět, aby si mohl dojít pro snowboard, když však byl vedle Tima, naklonil se k jeho uchu: "Vím, o co ti jde Time. Nedělej to! Nic nezkoušej ani na to nepomysli! Ona je úplně mimo tvou ligu."

Tim se na něj rozpačitě pousmál. Johnova reakce jej nenechala na pochybách, jeho zájem o Cameron rozhodně nevypadal tak, jak by měl vypadat ve vztahu k adoptované sestře. Začal se sám sebe ptát, jestli mu Derek říkal pravdu o vztahu mezi Cameron a Johnem. Právě Johnova reakce, o Cameroniné nemluvě, jej utvrdila v tom, že k sobě navzájem chovají hluboké city, které daleko přesahovaly sourozenecké pouto. Možná si je neuvědomovali, ale vzájemná náklonnost byla zcela nepřehlédnutelná. "Neudělám. Vidím, že jsem žil ve falešným přesvědčení, pokud jde o váš vztah. Věř mi...Cameron mi dost jasně vysvětlila, že nehodlá podlehnout mým pokusům. Jasně a zřetelně." Usmál se při vzpomínce, jak přistál na zadku, když se ji snažil políbit.

John na něj překvapeně pohlédl. Bylo zřejmé, že Tim nic nehraje ani nepředstírá. Když spatřil Timův rozesmátý obličej, jeho vztek znatelně opadl a zakřenil se zpět: "Něco ti provedla že? Zkoušel jsi něco, co se jí nelíbilo a jednoznačně ti dala najevo, že ona není někdo, s kým by sis měl zahrávat."

"Jo, to jsi uhodl. Tvrdě jsem přistál na prdeli a hleděl do jejího zamračenýho obličeje. Ale fakt je, že vypadá ještě o to roztomileji, když je naštvaná."

Johnovi se rozšířil úsměv a souhlasně kývl. "Jo že, to máš recht." Nato vážným hlasem znovu dodal: "Musím ji najít."

Tim také opět zvážněl. Též měl starost ohledně Cameronina zmizení, ale nemyslel si, že by byl tak dobrý na snowboardu, aby se za ní mohl vydat na svah, oddechl si tedy, když uviděl Johnovu odhodlanost. "Hodně štěstí. Doufám, že ji brzo najdeš a taky..že mezi námi dvěma nevznikla žádná barikáda. Rád bych s vámi určitě ještě zašel ven." podotkl s nadějí v hlase.

John se na něj nerozhodně podíval a v dalším okamžiku odvětil: "Uvidíme. Zrovna teď nemám náladu na to, abych si v nejbližší době dával sraz s tebou nebo tvou ségrou. Ale...můžeme zůstat v kontaktu a uvidíme později." Bez dalších slov se otočil zády a šel si pro snowboard.

Cameron se už víc jak hodinu a půl ani nepohnula. Cítila chlad. Věděla, že kdyby byla člověk, pravděpodobně by již umrzla. Avšak díky své vnitřní podstatě věděla jen to, že její tělesná teplota rapidně poklesla, aniž by to na ni mělo zvláštní vliv. Obličej skrytý ve dlaních, myšlenky ztracené v naprostém emočním chaosu, avšak oči již suché, neboť všechny slzy vyplakala, zatímco nevěřícně přemítala nad posledními událostmi. Bylo jí jasné, že se nemůže ukrývat v lese navěky, zatím ale nebyla připravená čelit Johnovi nebo komukoliv jinému. Zatím ne.

12

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 12 - Hledání

Navzdory snaze kontrolovat svůj dech John cítil, jak jeho srdcem co chvíli otřásá panika. Bylo to již několik minut, co dojel na konec lanovky, rozjel se pomalu dolů a pozorně prohlížel každý kousek svahu. Pokoušel se zahnat úzkost, ale vůbec se mu to nedařilo.

Měl za sebou zhruba třetinu délky kopce na cestě k úpatí a jeho strach rostl s každou uplynulou sekundou. Postupně začal ztěžka dýchat a musel tak zastavit na kraji sjezdovky, ačkoliv zatím příliš velké fyzické úsilí nevyvinul. Snažil se, samozřejmě neúspěšně, přesvědčit sebe samého, že Cameron byla konec konců terminátor a věděla, jak přežít i v těch nejdrsnějších podmínkách či prostředí. Ani vědomí její skutečné podstaty jej však nemohlo nijak uklidnit. Co když utekla? Co když někde spadla a poškodila si čip? Co když...? Hlavu mu plnily hororové scénáře a jakmile zvládl zpochybnit jeden z nich, ihned jej nahradil další, ještě mnohem horší a nadále sužoval jeho mysl.

Zatřásl hlavou, aby odehnal obavy, ale povedlo se mu je pouze vyměnit za jiné. Napadl jej ale ještě další hrozivý scénář. Scénář, v němž jej Cameron opouští, aby ho nedostala do potíží. Ne, to není možný! Neopustila by mě. Ne teď, když si to všechno konečně můžeme vyjasnit. Ne, Cam by mě tu určitě nenechala jen tak. To ani omylem! Zcela přesvědčen však o svém mínění nebyl. Poté, co se od Andrei dozvěděl o rozhovoru, který vedla se Sarah, byl si takřka jistý, že Derek přesvědčoval Tima stejným způsobem. A jestli Tim něco pověděl Cameron...nedovedl si představit, jaká mohla být Cameronina reakce, obzvlášť pokud zvážil její nově objevené emoce, které, jak dobře věděl, byly skutečné. Jelikož se ale u ní projevily teprve nedávno, neměl zdání, zda by se dokázala vyrovnat s něčím neočekávaným, jestliže kolem sebe neměla někoho, kdo by jí vše vysvětlil. Něco ale přece jen věděl jistě: kdyby Cameron věřila, že opustit jej je pro jeho dobro, opustila by jej. Váhavě, smutně, ale udělala by to. Byla si vědoma toho, že její výsadou je Johnovo bezpečí. Náhle mu hlavou proběhla další myšlenka: co když Cameron viděla Andreu, jak se mě snaží políbit? Je to vůbec možné? Blbost, přece by takhle neutekla. Ale...co když...? Zavrtěl hlavou a ubezpečoval se, že Cameron by nikdy jen tak jednoduše neutekla. Ale...

Vzdychl a svalil se na zem, aby dal odpočinout zmučené mysli, jež mu mimoděk působila i lehkou fyzickou bolest. Bylo mu jasné, že Cameron na něm záleželo mnohem více, než by za normálních okolností mělo. Ale...byla to snad láska? A kdyby to, co k němu cítí, opravdu byla láska...byla by připravena popřít své city, jen aby mohla udělat to, co považovala za správné? Věděl, že Cameron se pořád ještě občas chovala jako dítě, tak nevinná, zvídavá a nejistá ve věci celého 'lidského bytí', zatímco závěry, které vyvozovala, byly stále silně ovlivňovány a řízeny logikou. Pokud by se ocitla v rozporu, nejspíš by, ne, téměř jistě by našla bezpečné útočiště v hlasu logiky, ignorujíc její pocity. Navíc se obával, že takto konfliktní situace by ji mohla přinutit sáhnout po rozhodnutí, jež by se ukázalo být pro stroj zcela logické, avšak z lidského hlediska velmi palčivé...a stejně tak ze strojově-lidského hlediska.

Po několika minutách vlastního obviňování a sebelítosti se mu konečně podařilo zastavit příval děsivých výjevů, hrajících si s jeho myslí a vstal. Je čas být zase Johnem Connorem namísto Johna Bauma a zachovat se odpovídajícím způsobem. Máme tu holku..dobře, kyborgskou holku někde venku, kterou je potřeba najít. Jeho tvář zalilo odhodlání a znovu se rozjel po svahu dolů s novým přesvědčením, že musí najít svého nejlepšího přítele.

Zatímco byl John na vrcholku hory a hledal Cameron, Sarah a Derek se vrátili k lanovce. Posledních několik hodin strávili touláním se po okolí, posedáváním v útulných hospůdkách a probíráním jejich úspěšného nasměrování Tima a Andrei. Derek měl podezřele dobrou náladu, naproti tomu Sarah se zdála být občas nepřítomná pohledem, neboť s Derekem nesdílela nadšení ohledně jejich skutků. Derek i nadále zůstával u svého oblíbeného nápoje - piva, Sářiny potřeby však směřovaly k pití tequily a také si ji neváhala objednat. Třikrát. Během těchto třech sklenic se její špatná nálada změnila a dokonce jí umožnila zasmát se Derekovým hloupým vtipům.

V době, kdy dorazili k lanovce, měli oba dobrou náladu, usmívajíc se na všechno a všechny kolem, aniž by se starali o zvláštní pohledy, které obdrželi v reakci na jejich vystupování. Přesněji řečeno tyto pohledy vůbec nevnímali.

"Zvládli jsme to Sarah! Ti dva s tím teď pořádně zamíchají a plecháč bude brzy o něco menší nepříjemností." Derek se zazubil od ucha k uchu.

"Já ti nevím Dereku. Doufám, že Andrea je tak dobrá, jak vypadá. Ale...vzhledem k Johnově tvrdohlavosti to pro ni možná bude pekelná dřina dostat se k němu." Sarah o spolehlivosti plánu nijak přesvědčena nebyla, také se však pousmála nad danou situací. "Hele, támhle máme ty naše infiltrátory!" Zvedla ruku, aby ukázala Derekovi, koho má na mysli.

Derek následoval její prst a uviděl Andreu a Tima, kteří jim šli naproti. Nejprve se usmál, když ale spatřil jejich výrazy ve tvářích, úsměv pomalu zmizel: "Něco je špatně. A kde je John s plecháčem?"

Sářin potěšený výraz vymizel též a jakmile sourozenci došli až k nim, vyhrkla: "Kde je John a Cameron?"

Tim na ni pohlédl, zatímco Andrea svěsila hlavu a odmítala se na ně podívat. "Nevíme."

Sarah téměř explodovala: "Jak 'nevíte'? Vždyť jsi přece byl s Cameron a Andrea zase s Johnem. Jak je možné, že nevíte, kde jsou?"

Tim se nenechal rozhodit a vzdorovitě hleděl do Sářiných očí: "Cameron se ztratila a John se ji vydal hledat."

Sářina čelist poklesla. "Jak...ztratila? Nemůže se přece jen tak vypařit!" Podívala se na Dereka a s nelibostí pozorovala malý úsměv, jež mu hrál na rtech. Znovu se otočila k Timovi: "Kdy k tomu došlo?"

"Jó, už to bude určitě víc než hodina. Nikdo ji pak už neviděl a jakmile na to John přišel, dost ho to zasáhlo a hned se šel po ní podívat." Tim mluvil celkem sebejistě a pak pohlédl na Dereka. "Nevím, co s ní je, ale doufám, že je ok."

Derek s námahou potlačil úsměv a přikývl: "To já taky. Ale...to jste nebyli spolu? Jak mohla tak jednoduše zmizet, když jsi tam byl s ní?"

No, myslím, že jsem to trochu přehnal a ona se na mě naštvala. Takže jsme sice byli ve stejné skupině, ale ne spolu jako tak." Tim odpověděl s podivně domýšlivým úsměvem. Derek zaregistroval jeho úsměv, vyložil si jej však špatně v domnění, že Tim měl ještě pořád v plánu naplnit očekávání, týkající se Cameron. Přikývl tedy a arogantně se pousmál. Ovšem další Timův projev mu definitivně vzala vítr z plachet. Tim na něj pouze nevýrazně civěl a nato zavrtěl hlavou v ryzí rozmrzelosti. Derekův škleb se vytratil v očích se mu zračil údiv, když si uvědomil, že jejich plán nefungoval a Tim se k jeho realizaci již nehodlal znovu vracet.

Do rozhovoru se vložila Sarah a vrhla pohled na Andreu: "A ty? Byla jsi přece s Johnem nebo ne?"

"To jo, ale měli jsme malé nedorozumění a poté se oddělil od skupiny, aby našel Cameron. Od té doby jsem ho neviděla." Andrea mluvila velmi potichu a odmítala pohled do Sářiných očí.

Sarah z toho měla špatný pocit. Pochopila, že se ani jednomu z nich nepodařilo dosáhnout kýženého cíle, tuto myšlenku však rychle opustila. John byl někde nahoře zcela sám a hledal zmizelou Cameron. Napadlo ji, že její zmizení možná má co do činění s jejich záměry, což jí na náladě vůbec nepřidalo. To, že Cameron zmizela, nebylo až tak zlé, mnohem horší bylo vědomí, že to muselo mít na Johna velký dopad. Zjevně se již mezi ním a Cameron zformovalo hluboké spojení, což ovšem hrubě podcenila. Znenadání pomyslela na nebezpečí, jež mohlo někde venku číhat na jejího osamoceného syna. Ne, není přece sám! Na svahu je ještě spousta dalších lidí. Ti by ale terminátora nikdy nezastavili. Jestliže je Cameron pryč...je možné, že tam nahoře je stroj, hledající Johna? Stroj, který již zneškodnil plechovku? Zalapala po dechu nad danou představou. Šlo o detail, který však nikdy nevzala v úvahu, zatímco spřádala své plány proti Cameron. Vždy měla jistotu, že Cameron zůstane s Johnem, ale teď, když zmizela...

Obrátila zrak zpátky k Andrei a poprvé si všimla její zdrženlivosti a vyhýbání se přímému očnímu kontaktu se starší ženou. Otevřela ústa, aby položila otázku ohledně toho, co se stalo mezi ní a Johnem, na okamžik však zaváhala a rozhodla se otázku odložit. Mírně zavrtěla hlavou a otočila se k Derekovi: "Asi bychom měli počkat tady, než se John vrátí." Poté se opět vrátila k Timovi a Andrei: "Mohli byste se prosím jít podívat na sjezdovku, jestli tam John někde není? A Cameron zrovna tak?"

S tím však Tim nemohl souhlasit: "Nemyslím, že by to bylo k něčemu dobrý, kdybychom se tam vydali. John je na snowboardu lepší než my. A co se týče Cameron, ta je nejspíš lepší než jakejkoliv zdejší trenér. Proto bude asi nejlepším řešením počkat tu na ně. Dřív nebo později se musejí vrátit dolů."

Derek se mezitím vyrovnal se zklamáním, že jeho plán evidentně selhal a pohlédl na Sarah: "Mají pravdu, taky bych to tak viděl. Můžeme tady počkat a dívat se po nich."

Sarah si nebyla jistá správností navrhovaného řešení, pochopila ale, že nikdo z nich není schopen rozjet pátrací akci a neochotně přikývla. Nato se obrátila k sourozencům: "Ale i tak díky."

Andrea konečně zvedla zrak a probodla Sarah jednoznačně zlobným pohledem: "Myslím, že není zač." otočila s k Timovi: "Měli bychom se vrátit do hotelu. Za Johnem a Cameron skočíme později."

Tim souhlasně kývl: "Jo, to je fakt, radši už půjdem." Také se cítil se Sarah a Derekem poněkud nepříjemně. Věděl, že s nimi manipulovali jako s pěšáky na šachovnici a použili je k naplnění svých nečistých úmyslů, aby rozdělili Johna a Cameron. Nechtěl s nimi začít argumentovat, chopil se tedy Andreina návrhu a ustoupil.

Sarah se ani neobtěžovala odpovědět. Jasně zaznamenala napětí, jež ovládlo rozhovor a oddychla si, když se sourozenci rozhodli vyklidit pole.

Poté, co Andrea s Timem odešli, Derek se zašklebil na Sarah: "Možná že se nám konečně povedlo přijít s finálním řešením pro plecháče. Možná že je po něm."

Sarah se k němu obrátila s rostoucím hněvem v očích. Ne že by jí na Cameron nějak záleželo, z jejího úhlu pohledu jí také její nepřítomnost nevadila, věděla však, že John by to nevzal snadno a též jí bylo jasné, že Cameronino zmizení se ani zdaleka nepřibližovalo nejlepšímu řešení. "Myslím, že tohle řešení bylo fakt na dvě věci Reese. Pokud by plechovka opravdu zmizela...jsem přesvědčená, že Johna by to více než rozrušilo."

"Brzy by to překonal. Jsem si jistej, že hluboko uvnitř ví, že není dobré zakoukávat se do plecháče." Derek se pořád ještě usmíval a jeho oči vypadaly trochu ospale, pravděpodobně v důsledku poměrně velkého množství lahví piva, které vyprázdnil, zatímco čekali na mládež, až se vrátí z kurzu.

Sarah zpozorovala jeho skelný pohled a zděšeně potřásla hlavou: "Dereku, měl jsi toho piva trochu moc. Nepřemýšlíš v souvislostech. Kdyby to jen bylo tak jednoduché." Iritovaně vzdychla a podívala se na sjezdovku. "On není jako ty. Stroj mu zachránil život...a ne jednou, ale mockrát. Rozumí jim lépe, než kdokoliv jiný. Možná si není vědom plného rozsahu jeho zaujetí pro stroje a speciálně pro plechovku, ale nikdy by tvůj názor nepřijal, pokud by si myslel, že je to špatně."

"Blbost! Musí vidět věci v jasném světle! Stroje jsou nebezpečné, vyráběné za jedním jediným účelem, a to je zabíjení. Je úplně fuk, jestli jsou hezké jako obrázek. Mají za úkol vyhladit celé lidstvo." Derek postupně začínal ztrácet kontrolu nad výslovností. Efekt zkonzumovaného alkoholu měl stále větší vliv na jeho schopnost myslet a mluvit.

"Reese, jsi opilý!" odfrkla Sarah znechuceně. "Kolik jsi těch piv vlastně měl? Šest? Sedm?"

"To jsem teda fakt nepočítal. Možná jsem opilej, ale pořád ještě vím, co je dobré a co špatné. A cítit cokoliv ke stroji je ŠPATNÉ!" Derekův hlas nabíral na intenzitě a na tváři se mu začaly objevovat první známky rozčilení.

"Zajímavé!" poznamenala Sarah posměšným tónem. Také v sobě pociťovala tři vypité tequily, stále však byla více než schopná udržet kontrolu nad svým jazykem a mozkem. "Řekla bych, že začínáš plácat páté přes deváté."

"To ani náhodou! Jestli ti dva neuspěli a plecháč se vrátí zpátky, tak prostě půjdu a použiju termit k vyřešení mých problémů." chvástal se Derek.

Sářina teplota vzrostla. Ledově pohlédla Derekovi do očí a řekla: "Neděláš správnou věc! Budeš celou situaci akceptovat bez ohledu na to, jak se věci mají. Byla chyba schválit ten tvůj plán a ještě větší chyba byla chovat se tak, jak jsi navrhl. Myslíš, že John a Cameron na naše záměry nepřijdou? Jak myslíš, že si John naši snahu vyloží? Fakt předpokládáš, že bude nadšený? NE! Bude naštvaný, a to hodně! Nechci si ani představovat, co asi udělá. Nedokážu si představit, co udělá můj vlastní syn!" Její hlas se nijak nezvyšoval, mluvila však s ledově chladnou rezolutností a neotřesitelným vědomím, že plán selhal a oni teď musí čelit následkům. A jak znala svého syna, následky by mohly být opravdu drastické.

Sářin tón způsobil, že se vrátil z alkoholem vyvolaného otupění zpět do reality a opětoval pohled se zamračeným výrazem: "Nenapadá mě nic, co by nám mohl chtít udělat. Jsi jeho matka a já jeho strýc..."

"...kteří se jej snažili zradit a použít jeho nové přátele k dosažení vlastních cílů!" přerušila jej Sarah a tentokrát se již zvýšení hlasu nevyhnula. "Dereku Reese...jsi hajzl, víš to?! Jdi mi z očí, než tě něčím přetáhnu." Soustředila na něj svůj zlobný pohled plný odhodlání, jež se objevovalo v jejích očích během likvidace strojů a ochrany syna. Derek si všiml vražedného pohledu a ustoupil. "Fajn, kdybys mě hledala, budu v hotelovém baru." S nechutným zachroptěním se otočil zády a vydal se k hotelu.

"Tak s tím nepočítej!" zasyčela Sarah. Nato se znovu obrátila ke svahu a těžce povzdechla. Udělala jsem chybu! Velkou chybu! A teď je John někde nahoře a hledá svou ochránkyni, místo aby plechovka dávala pozor na něj. Doufám, že všechno dobře dopadne. A jestli ne... ...Zatřásla se při pomyšlení, že by se mohlo stát něco špatného. Zamířila k restauraci vedle lanovky a vešla dovnitř, aby mohla použít toaletu.

John již dorazil téměř na konec svahu, po Cameron však nebylo ani stopy. Vydal ze sebe vše, aby zůstal u rozumného uvažování a přesvědčil sám sebe, že se všechno vyřeší nebo dokonce skončí ještě lépe, než to začalo. Jeho srdce ale bilo stále rychleji s narůstajícími obavami. Možná že už vrátila věci a šla do hotelu. Měl bych se jít mrknout do té boudy s lyžařskou výbavou, abych věděl, jestli už tam náhodou nebyla. Trochu si oddychl, když se zamyslel nad touto ideou a vydal se přímo k malému domku, ve kterém si předtím zapůjčili vybavení.

Zastavil se před chatkou, odepnul snowboard a vešel do dveří. Jeho srdce zrychlilo v očekávání. Doufal, že uslyší dobré zprávy, avšak zároveň se obával těch špatných. Vešel do malé místnosti, nikoho ale uvnitř nezahlédl. "Haló?" zvolal směrem k vedlejší místnůstce a netrpělivě bubnoval prsty na pultu. Po chvilce se objevil mladý muž, ten samý, který jím předtím půjčoval věci.

"Zdravím! Dnes už jsem tu byl s kámoškou. Bohužel jsme se nějak rozdělili a tak by mě zajímalo, jestli už náhodou svoje vypůjčený věci nevrátila." John měl co dělat, aby udržel hlas na uzdě a mírně se na mladíka usmál.

Zaměstnanec pohlédl na Johna, zamyslel se a nato se jeho obličej rozzářil: "A jó, už si vzpomínám! Roztomilá brunetka s dlouhými vlnitými vlasy, čepka s bambulkou a světle fialová bunda že?"

"Jo, to je ona." John si nemohl pomoci a musel se pousmát nad tím, jak Cameron zjevně nenechala nikoho chladným, stačilo pouze postavit se naproti nim.

Muž potřásl hlavou: "Sorry kámo, ale neviděl jsem ji od tý doby, co jste tu byli oba společně."

John cítil, jak naděje v mžiku vyprchaly strach se znovu usadil v jeho srdci. Zaťal pěsti a přikývl: "I tak díky." Byl již na odchodu, když vše ještě jednou zvážil a ohlédl se: "Kdyby přišla, mohl bys jí prosím říct, že jsem tu byl? John? Její přítel?" Nemohl uvěřit, že mu to skutečně proklouzlo mezi rty. Ještě více jej však udivilo, jak pěkně to vyznělo, když nazval sám sebe jejím přítelem.

Muž na něj trochu rozčarovaně pohlédl, nicméně přikývl: "Jasně, vyřídím."

John poděkoval a tentokrát již opravdu zamířil ke dveřím. Pořád ještě nevěřil tomu, že Cameron skutečně veřejně prezentoval jako svou přítelkyni, ale zdálo se mu, že je to tak správně.

Poté, co opustil domek, se na vteřinu bezradně zastavil, popohnal však svou mysl a zamířil k lanovce. Věděl, že Cameron musí najít a jeho jedinou šancí bylo zopakovat pátrání po celé délce sjezdovky. Někde tam musela přece být. Postavil se ke vstupu na lanovku a připnul boty ke snowboardu. Napřímil se a s kamenným rezolutním výrazem ve tváři vešel do vstupního prostoru.

Sarah se vrátila z toalety a rozhodla se zůstat a hlídkovat u lanovky. Pokoušela se přesvědčit sama sebe, že se vše obrátí k dobrému, příliš velký úspěch ale její pokusy v rozbouřené mysli nesklidily. Vzdychla a vzhlédla ke svahu, aniž by si všimla mladíka, jež právě obsadil sedačku a začal se pomalu vzdalovat na své cestě na vrchol kopce.

Cameron ještě pořád seděla v lese a snažila se porozumět tomu, co se s ní dělo. Emoce, které ji zaplavily poté, co spatřila Johna líbat Andreu, pro ni nebyly tak úplně nové, ale ještě nikdy se u ní neprojevily takto tíživým způsobem. Vzpomněla si, jak již zažila podobný pocit poté, co si všimla rtěnky na Johnově límci, když se vrátil domů po návštěvě Riley. Tehdy ale netušila, co vlastně cítila a o to více matoucí pro ni celá záležitost byla. Nyní už věděla, že pocit, se kterým měla zkušenost z dřívějška, byla žárlivost. A dnes...dnes se cítila podobně, jen stokrát intenzivněji. Nešlo však jen o žárlivost, ale i o smutek a zklamání. Ale...proč by měla být přemožena zklamáním? Kým vlastně byla, jestliže cítila zklamání nad Johnovou blízkostí k jiné dívce? Nebyla pro něj nic víc, než ochránkyně. Nakrátko věřila, že jejich vztah by se mohl rozvíjet, stát se hlubším a láskyplnějším. Zjevně se ale mýlila.

Povzdychla si. Prvotní šok mezitím opadl a ona se pomalu vracela k normálnímu, analytickému a organizovanému způsobu myšlení. Náklonnost začala uvolňovat místo procesu přemítání nad jejími možnostmi. Zvažovala jednotlivé alternativy, zahrnující pokračování v ochraně Johna Connora. Ne že by ji to bolelo méně než předtím...bolest i nadále přetrvávala, přinutila se však k analyzování situace za pomoci strojové logiky.

Musím najít způsob, jak tyto emoce vypnout. Narušují mé úsudky a já tak nemohu být efektivním ochráncem, jestliže na mě emociálně dolehne cokoliv, co se mi nelíbí. Budu se muset vrátit k Johnovi a požádat jej, aby vytáhl čip a emoce vypnul. To by mělo být nejlepším možným řešením. Došla k závěru, že pro dobro Johna Connora bude skutečně nejlepší vrátit se k čistě strojovému způsobu interakce vůči němu. Jistě pochopí, že je to jediné rozumné řešení. Kdyby to jen tolik nebolelo

13

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 13 - ...myší a mužů se často pokazí

Pozn. název navazuje na kapitolu 5

John se po dalším bezvýsledném sjezdu vrátil k lanovce. Zpočátku byl přesvědčen, že by mohl Cameron najít, jeho naděje však pomalu bledly s blížícím se úpatím kopce. Zoufalství na něj doléhalo v plné síle a on byl konečně schopen si to přiznat. Od začátku vlastního pátrání uplynula již dlouhá doba, avšak Cameron stále nebyla k nalezení. Vypadalo to, jako by jednoduše přestala existovat a John cítil, jak mu srdce tluče jako o závod, zatímco si představoval všechny možné scénáře.

Když znovu zastavil u lanovky, uslyšel za sebou výkřik: "JOHNE!" Prudce se otočil a uviděl matku, spěchající k němu.

Po několika sekundách Sarah přiběhla až k Johnovi a pevně jej objala. "Bála jsem se, že se ti něco stalo! Čekala jsem tu snad celou věčnost!" Pustila svého syna, uchopila jej za ramena a prudce s ním zatřásla: "Co sis myslel Johne? Proč jsi šel tam nahoru úplně sám?" Kombinace vzteku a úlevy plnila její křik. Nezaregistrovala jeho potemnělý obličej, zcela ji minul fakt, že ji neobjal zpět a pouze na ni zlostně zíral. Konečně se mu podívala do očí a spatřila ledový pohled. "Johne? Je něco špatně?"

"To si piš! Ne něco! Všechno je špatně mami!" John zasyčel jako rozzuřený had a dále spaloval Sarah pohledem. "Co TY sis myslela? Co jsi řekla Andrei? Nekřičel, nicméně jeho hlas byl nebezpečně klidný a ostrý jako břitva.

Sarah zakoktala a pochopila, že její syn opravdu věděl o snaze oddělit jej od Cameron. Spousta myšlenek jí proběhla myslí, ani jedna z nich však nebyla užitečná. Těžce polkla a šeptla: "Johne..."

"Nezkoušej mě 'ujohnovat'! Položil jsem otázku a očekávám odpověď!" Matčin zjevně ohromený stav na Johna nijaký zvláštní dojem neudělal. "Na druhou stranu...už mám určitou představu o tom, co jsi jí řekla. Takže mi akorát pověz...jestli je to pravda nebo ne. Fakt jsi jí dodala odvahu, aby to na mě zkusila? Fakt ti šlo o to dostat mě a Cameron od sebe? Je to tak?"

Sarah v sobě znovu cítila malou dušičku, stejně jako po snídani. Dívala se na zem a horečně se pokoušela vymyslet přijatelné vysvětlení. Nato zvedla zrak, pohlédla do synových zelených očí a pochopila, že nehodlal akceptovat nic jiného, než pravdu. Znovu ztěžka polkla a řekla. "Johne, musíš pochopit..."

Opět nedostala možnost dokončit větu, neboť ji umlčel Johnův klidný, avšak ostrý hlas: "Ne mami, TY jsi ta, co musí pochopit pár věcí." Nadechl se a pokračoval: "Myslel jsem, že po naší dnešní diskuzi se aspoň pokusíš respektovat má přání. Ale neuplyne ani hodina a ty už se snažíš někoho přimět k tomu, aby mě dostal pryč od Cameron. Sakra práce, a to jsem tě ještě nechal jednat se mnou jako s děckem, když jsi nás rozdělila na základě přiblblé záminky, že spolu nemůžeme být v jedné skupině. NE! Ještě mluvím!" Sarah se jej snažila přerušit, byla však zastavena vztyčenou rukou, aniž by on sám zvýšil hlas. "Laskavě si vzpomeň, co jsem ti včera řekl. Nezanevřu na kamarádku jen proto, že ji nejsi schopná akceptovat. A co se tý tvý akce týče...fakt nevím, co sis myslela. Přece jsi musela vědět, že dřív nebo později mi to celý docvakne a ani trochu mě to nepotěší."

Sarah se cítila hrozně. Všechno, čeho se obávala, skutečně přišlo. Všechno, co se jí v minulosti podařilo vybudovat společně se svým synem, se nyní začínalo bortit. Zdálo se, že všechno, co si kdy přála, se začínalo obracet v prach. Náhle pochopila, že všechna její rezervovanost vůči Derekovu plánu byla zcela na místě. V synově ocelovém pohledu spatřila vztek na pozadí pochopení celé situace. Ale nejen vztek...v oněch zelených očích, tolik podobných jejím, v tuto chvíli však tolik rozdílných, uviděla také zradu. Zahlédla v nich něco jako strach, ovšem ne v reakci na ni. Výraz jeho tváře mluvil za vše. Bál se, že ztratí Cameron. Nebyla schopna říct jediného slova. Poprvé v životě ji vlastní syn přiměl uvědomit si, že udělala strašlivou chybu a styděla se za svůj nekalý pokus, styděla se za sebe samotnou. Ani peklo v sobě neskrývá tolik zuřivosti jako zrazený syn. Volná adaptace citátu Williama Congreva jí zčistajasna probleskla hlavou. Této chvíli odpovídala naprosto přesně!

John vrhal na matku zlostný pohled. Kdyby nebyl pološílený vztekem, jistě by nepřehlédl vlhko v jejích očích. Kdyby nebyl tak slepě přesvědčen o matčině zradě, neunikl by mu třes v jejích rukou. Nebyl však v rozpoložení, jež by mu umožňovalo tyto detaily spatřit. Zrada vlastní matky a strýce jej pobouřila a hodlal jim to dát jasně najevo. Derek se zde nenacházel, bylo tedy na Sarah, aby přijala celý výprask sama.

"Kvůli těm vašim aktivitám Cameron utekla. Jsem si jistej, že je to jen kvůli vám. Vím, že Derek Tima během rozhovoru ujišťoval, že je Cameron volná, stejně jako sis ty pokecala s Andreou. Taky vím, že Cameron byla víc než jen trochu rozmrzelá, když se ji Tim pokoušel sbalit. Ale v podstatě ani Timovi ani Andrei nemůžu dávat za vinu to, co udělali. Nikdy by na nás nic nezkoušeli, kdybyste jim vy dva sprostě nezalhali." Zastavil a zhluboka se nadechl. Vztek pomalu slábl, avšak momentálně nebyl schopen vést s matkou rozumnou diskuzi. "Radši se modli, abych ji brzo našel. Protože jestli ne...Nemám páru, co udělám, ale hezký to určitě nebude, tím jsem si zatraceně jistej!" Otočil se k matce zády a vydal se k lanovce, aby mohl opět vyjet na vrchol kopce a pokračovat v pátrání po Cameron.

Ve skutečnosti si nebyl zcela jist, zda Sarah opravdu nese vinu za Cameronino zmizení. Mohlo zde být dokonce několik různých důvodů, avšak v návalu vzteku vyhrkl svou domněnku bez rozmyslu. Řekl to, neboť chtěl své matce způsobit bolest tak, jako ona způsobila bolest jemu. Hluboko uvnitř věděl, že by mohl brzy litovat svých slov ,a také že bude třeba promluvit si s matkou v době, kdy vztek nebude kalit jeho mysl.

"Johne, prosím, počkej!" Sarah na něj volala slabým hlasem. Chtěla mu říct, že ji to mrzí, chtěla se mu omluvit za zradu vůči němu. On však na její volání nijak nezareagoval a pokračoval dále k lanovce. Sarah svěsila hlavu a lehce s ní zavrtěla. Pochopila, že v daný moment by John odmítal vyslechnout cokoliv, co by se mu mohla pokusit sdělit. V tuto chvíli neexistoval způsob, jak jej o čemkoliv přesvědčit. Potřeboval vychladnout a najít Cameron. Teprve poté by se mohla odhodlat iniciovat rozhovor. Znenadání pocítila iracionální přání, aby se Cameron objevila právě tady a utěšila jejího rozzlobeného a trpícího syna. Kyborgská dívka byla očividně její jedinou nadějí, jak se udobřit s Johnem. Nevěděla co dělat. Měla by čekat zde? Měla by se vrátit do hotelu? Pokud by čekala na stávajícím místě, nejspíš by Cameron zahlédla přicházet. Ovšem na druhou stranu...Čekala tu již velmi dlouho a Cameron byla pořád ještě pryč, tedy jen těžko mohla věřit tomu, že se objeví právě teď.

Vzdychla a bezradně se rozhlédla kolem. John již seděl na lanovce a ani se na ni neobtěžoval pohlédnout. Náhle si vzpomněla na Dereka, sedícího v hotelovém baru a intenzivním popíjením se blížícího ke stavu silné opilosti. Jestli toho vypije moc a potká se s Johnem, mohli by se spolu doopravdy pobít. Oba jsou tak hrozně tvrdohlaví. Asi bych měla radši jít a připravit Dereka na setkání s Johnem. Po učinění tohoto rozhodnutí se otočila a vykročila směrem k hotelu.

John se mezitím pomalu blížil k vrchní části sjezdovky. Jeho myšlenky v sobě stále měly žiletkovou ostrost, avšak nyní byly již o mnoho jasnější než předtím. I nadále sice měl extrémní obavy o Cameron, ale také dosáhl určité míry zklidnění v důsledku matčina doznání, z něhož jasně vyplynulo, že opravdu stála za Andreiným chováním. Tato informace jej sama o sobě neuklidňovala, bylo však dobré znát pravdu. Ještě na ni byl naštvaný, což jistě nemělo pominout jen tak, nicméně červ pochybnosti a nejistoty, který ho předtím trápil, konečně přišel o svou ošklivou hlavu a pošel. Na nevyhnutelnou diskuzi s matkou se také dostane...ale ne teď. Nejprve bude třeba dostat Cameron zpět. Uvědomil si, že rozhodně nehodlá čelit své matce bez ní. Konec konců...jeho matka ublížila oběma z nich, a proto bude jedině dobře, pokud Cameron také zaujme své místo v rozhovoru.

Ztracen v myšlenkách téměř minul výstupní rampu lanovky a jen tak tak se vyhnul pádu. Johne! Dávej bacha sakra. Jestli si tady nějakým pitomým způsobem zlomíš nohu nebo něco jinýho, tak se žádný pátrání po Cam konat nebude. Poté, co se mu podařilo zastavit jen několik stop před rampou, zhluboka se nadechl a utvrdil sám sebe, že tentokrát Cameron jistě najde. Spravil si vázání a rozjel se vstříc svahu, skálopevně rozhodnut najít svou nevyzpytatelnou lásku.

Sarah se vrátila do hotelu a zamířila rovnou na bar. Cestou přemýšlela o nejlepším možném způsobu, jak Dereka zvládnout. Již předtím se ukázalo, že se tvrdohlavostí rovnal mezkovi a tato 'operace' nějakým způsobem ještě posílila jeho nenávist vůči strojům. Od chvíle, kdy skončila její jednostranná konverzace s Johnem, Sarah pozvolna začínala chápat, jak byla Cameron pro Johna důležitá a jak daleko byl její syn připraven zajít, aby ochránil svou ochránkyni. Uvědomila si, že tím vlastního syna pouze odhání, jestliže se pokouší vmísit do jeho vztahu s Cameron, ať už má jakoukoliv podobu. Ne, kyborgskou dívku neměla v lásce. To by byl pro ni přímo kvantový skok vpřed. Možná by se však mohla naučit, jak s ní koexistovat. Snad by se i mohla dívat jiným směrem, pokud by uviděla něco, co netoužila vidět. Nicméně, hlavním problémem zůstával Derek. Bylo třeba proniknout do jeho myšlenek a ujistit se, že Cameron neublíží. A možná, že Sarah již měla po ruce účinnou zbraň.

Derek seděl v baru, přímo uprostřed pultu a popíjel již druhé pivo od doby, kdy zanechal Sarah u lanovky. Pořád si ještě přehrával, co se zde událo s Timem a Andreou. Něco se každopádně pokazilo. Byl však příliš opilý, než aby mu došlo, co mohlo být příčinou selhání. Vztekle potřásl hlavou, vzápětí však litoval tohoto pohybu, který způsobil, že se svět kolem rychle zatočil.

"Mám dojem, že jsi ještě opilejší, než jsi byl u lanovky." Sářin ironický hlas pronikl okolním rotujícím oparem. Chtěl se prudce otočit, avšak se štěstím si na poslední chvíli vzpomněl, co se stalo při posledním energickém pohybu hlavou. Zvolil tedy pomalé otočení hlavy k místu, odkud vycházel Sářin hlas. Spatřil ji sedět na barové stoličce právě vedle něj a civět na něj s nedefinovaným výrazem ve tváři. Nedokázal přijít na to, zda mluvila vážně, posmívala se mu nebo se pokoušela snad i o něco jiného.

"Asi jo." odsekl podrážděně, neboť cítil, že měla něco za lubem. "Už se John vrátil?"

Sarah pomalu přikývla: "Jo, vrátil."

"A?"

"Ví úplně o všem."

Derek odfrkl: "Co už. On se s tím srovná." Uchopil láhev a dopřál si několik loků.

"Snad. Ale sázet na to nemůžu. Vedli jsme spolu velmi jednostranný rozhovor. On mluvil a já poslouchala. Máš štěstí, že jsi tam nebyl." odvětila Sarah tiše.

Derek položil láhev zpět na pult s hlasitým cinknutím a pohlédl na Sarah: "Proč bych měl mít štěstí? Spíš by bylo mnohem lepší, kdybych tam byl, abych mu mohl objasnit pár věcí." Znenadání se ušklíbl: "Fíha! Sarah Connorová byla během konverzace na straně posluchače! Tak TOHLE JE něco, čeho lituju, že jsem toho nebyl svědkem."

Sarah zavrtěla hlavou a zadívala se do Derekových poněkud nesoustředěných očí: "Nemáš vůbec tušení, jakou má zlost. Viní nás z toho, že Cameron zmizela. Vůbec mě nenechal cokoliv říct. Už je to jasné, s tím naším plánem jsme udělali velkou chybu." Rozhodla se nekomentovat Derekovu poznámku o ní, jakožto tichém partnerovi během rozhovoru.

Derek byl již v příliš podnapilém stavu, aby dokázal vnímat pravdu. Jeho mysl pracovala v alkoholových obláčcích a nepovolovala žádná omezení, nyní byl jedinečným zachráncem světa a vesmíru. Zašklebil se zpět na Sarah: "Jak říkám, přejde ho to. Pochopí, že plecháč musí pryč a pak bude konečně chlapem, jakého si přeješ mít."

Sářina hlava vystřelila vzhůru a vrhla zlobný a znechucený pohled do Derekovy vysmáté tváře. "Neopovažuj se takhle mluvit o Johnovi! Momentálně je mužem mnohem víc, než byl kdy předtím. Bojuje za to, čemu věří a je zatraceně pevně rozhodnutý dosáhnout svého cíle. A jestli to znamená najít Cameron...tak ať je po jeho." Odmlčela se, znovu získala ztracený dech a pokračovala: "Ale ty jsi stejně příliš namol, než abys pochopil, co se ti tady snažím říct. Mluvit s tebou právě teď je absolutně k ničemu. Měl bys jít na pokoj vyspat se z toho."

Derek protestně otevřel ústa, byl však záhy přerušen Sarah, jež zvýšila hlas a vztyčila prst, ukazujíc výhružně přímo na něj: "Nezkoušej odmlouvat Reese! Je to můj syn a já ti nedovolím, abys mu kazil život."

"Jako by ses nepokoušela o totéž!" pronesl Derek.

Sarah to na okamžik zarazilo, rychle se však znovu chopila slova: "Jo, pokoušela a teď za to platím. Jestli jsem si z tohoto pokusu vzala nějaké ponaučení, pak je to fakt, že už nikdy se jej nebudu pokoušet takovým způsobem ovlivňovat. Jestliže chce chránit plechovku, tak ať si pro mě za mě třeba chrání plechovku. Už nechci dál nic komplikovat. A ty bys taky neměl. Budeš se držet zpátky, jinak přísahám bohu, že najdu způsob, jak tě přimět, abys proklínal den, kdy ses narodil. Rozumíme si?"

Nakláněla se k Derekovi, takže jejich nosy byly jen několik palců od sebe. Zápach alkoholu byl téměř nesnesitelný, musela mu však dát jasně najevo, že nemluví do větru a že každé slovo myslí smrtelně vážně.

Derek civěl do oněch ledových očí a přestože byl těžce pod vlivem zkonzumovaného alkoholu, spatřil v nich chladnou rozhodnost. Tahle ženská nejspíš nebude váhat a normálně mě zabije, jestli udělám něco, co se jí nebude zdát. Pomalu přikývl: "Fajn. Chápu. Ale jenom aby bylo jasno, pořád ještě..."

Sářina ruka vyletěla vzhůru a uchopila jeho předloktí, ležící na pultu, do železného sevření: "Nechci to slyšet! Je mi fuk, co si myslíš! Běž už! Promluvíme si zítra!"

Rozzlobenýma očima probodávala celou jeho existenci a jemu došlo, že opravdu bude nejlepším řešením dát na poslední slova. Polkl a znovu přikývl: "Dobrá, už jsem na cestě." Vstal, na sekundu zavrávoral, jak se snažil obnovit rovnováhu a odebral se ke dveřím.

Sarah se dívala, jak odchází a poté, co zmizel za dveřmi, si povzdechla a odhodila masku hněvu. Ach Johne, doufám, že navzdory mé zradě to s tebou opět dokážu urovnat. Je mi to tak líto!

John křižoval napříč svahem, tentokrát se však rozhodl přidat i vyvolávání Cameronina jména. Možná byla někde podél svahu a on ji tak nemohl vidět. Jak ale znal její excelentní sluch, byl si jist, že jej uslyší, pokud by na ni začal volat. Začal tedy každou chvíli vykřikovat její jméno, zatímco očima opatrně prohlížel celý svah i přilehlý les. Vůbec se již nesnažil být nenápadný a nepodezřelý. Nepřátelský terminátor jej klidně mohl zaslechnout a přijít si pro něj, jemu na tom ale nezáleželo. Pátrání po Cameron bylo to jediné, na co myslel a byl připraven podstoupit jakékoliv riziko, jen aby ji dostal zpátky. Celkem sranda...je to jenom pár hodin, co nás dali od sebe a už mi chybí, jako by to bylo několik měsíců. To by mě zajímalo, jestli cítí totéž.

Cameron setrvávala na témže místě a nadále analyzovala situaci a možná řešení. Byla již rozhodnutá požádat Johna o vytažení čipu a vypnutí emocí. Jak ale pokračovala v analýze svých reakcí, začínala pochybovat o tom, že pouhé vypnutí bude stačit. Pomalu proto začala formovat nové řešení, které zahrnovalo nejen pouhé vypnutí emocí, nýbrž úplné odstranění. Pokud by byly pouze vypnuty, vždy by zde existovala možnost, že znenadání opět převládnou nad logikou, jako to dělávaly v posledních dnech poněkud často.

Pocítila smutek, když došla k závěru, že odstranění bude patrně nejlepším řešením. Vzpomínka na Johnovo gentlemanství v posledních dnech jí vyvolala úsměv na tváři, jakmile se však obraz Johna, líbajícího Andreu, znovu objevil, její obličej zamrzl v bolestivém výrazu. Ano, lepší bude nevlastnit žádné emoce. Je příliš obtížné je zvládat, jsou tak...tak... Snažila se najít správné slovo k vyjádření pocitů, žádné ale nenašla. Být člověkem je tak těžké. Jako stroje to máme mnohem lepší. Vždy se můžeme vrátit zpět k logice. Ovšem hluboko uvnitř, v obvodech jejího čipu věděla, že se pouze pokoušela přesvědčit sama sebe o správnosti vlastního rozhodnutí, že se pouze snažila najít výmluvu pro realizaci něčeho, o čem věděla, že John neschválí snadno. Někde ve svém nitru cítila, že se nechce vrátit k původnímu nastavení, jenom se bála, že nebude schopna poradit si s blízkostí Johna, jež si zvolil lidskou dívku. Ne poté, co jí ukázal, jak krásné je milovat a být milován bez ohledu na fakt, že jí to doposud neřekl. Ona nicméně tak nějak cítila, že byla pro Johna velmi důležitá, jako by snad právě on byl jedinou osobou na celém světě, které na ní záleželo. Znenadání jí nové slzy opět zvlhčily omrzlé řasy.

John se již nacházel na půlce cesty svahem, volajíc Cameronino jméno každých několik vteřin. Intenzita volání pomalu slábla a on se již cítil dosti vyčerpán. Nemohl to však vzdát. Ne, to v žádném případě! Neodpočine si, dokud se znovu nesejde s Cameron.

"CAAAAAAAM! KDE JSI? CAAAAAAAM, ODPOVĚZ MI!" Chytil druhý dech a velmi hlasitě křičel. Rozhlížel se kolem a nevšiml si nebezpečné blízkosti velkého stromu. Jen chvilku předtím, než mohl narazit přímo do něj, otočil hlavu a zpozoroval bezprostřední nebezpečí. Zoufale zamával rukama a zlomek vteřiny nato úspěšně otočil prkno zpět ke svahu. Jéžiši! Málem jsem udělal maximální pitominu. Johnny, ty kluku jeden, co jsem to říkal nedávno o opatrnosti?! Zaklel nad svou vlastní hloupostí a opět se soustředil na sjezdovku.

"CAAAAAAAM! TAK KDE JSI? CAAAAAAAM, ODPOVĚZ UŽ!" Volání náhle zaznělo Cameron v uších. Prudce zvedla hlavu, setřela slzy a analyzovala hlas. Byl to John, zcela bez pochyby. Zničehonic ucítila, jak se do ní vrátil všechen život. John? Proč na mě volá? Proč mě hledá? Má přece Andreu. Ale...co když jsem si vše špatně vyložila? Co když jsem udělala chybu? Znenadání začala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí ukrýt se v lese. Možná, že skutečně chybovala. Za pomoci vnitřních hodin si uvědomila, že uplynula již opravdu dlouhá doba od chvíle, kdy dorazila na toto místo. Že by ke mně John pořád ještě něco cítil? Patrně bych si s ním skutečně měla promluvit.

Vstala, protentokrát vynechala čištění oděvu od sněhu a vydala se směrem k místu, odkud vycházel Johnův hlas. Ano, měla by si s ním promluvit. A hned poté jej požádá, aby odstranil její emoce. Nebo snad ne?

14

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 14 - Záchrana

John pomalu začal pozbývat opatrnosti a několikrát se jen tak tak vyhnul úrazu. Jeho tvrdohlavost mu však nedovolila zastavit, a tak pokračoval v jízdě i nadále. Ovšem fatální následky na sebe nenechaly dlouho čekat... Zrovna ve chvíli, kdy zakřičel Cameronino jméno, náhle ucítil, jak země pod snowboardem zmizela a on začal padat. Kristova noho! Tohle neskončí dobře! Hrůzná myšlenka mu probleskla hlavou a v další chvíli vše kolem na chvíli zčernalo. Poté, co opět přišel k sobě, zjistil, že se ocitl v nemožné pozici. Jeho prkno bylo zaseknuto mezi větvemi padlého stromu a on sám visel mezi několika dalšími větvemi hlavou dolů, a to tak nešťastně, že nedosáhl na vázání. Na okamžik zůstal bez hnutí a když si uvědomil, že nepřišel k žádné zlomenině, vzdychl. Sakra! To už je dneska podruhý! Jak se z toho mám teď dostat? Jak mám pokračovat v pátračce po Cam? Johne Connore, tohle jsi teda královsky podělal!

Od chvíle, kdy Cameron zaslechla Johnův hlas, byla jako v transu a uháněla směrem k místu posledního výkřiku. Určila jeho lokaci na svahu zhruba o půl míle níže, než se momentálně sama nacházela, a tak dělala co mohla, aby se k němu dostala co možná nejdříve. Nato se však onen hlas změnil. Vyvolával její jméno, pak ale náhle neočekávaně utichl a byl nahrazen křikem zcela odlišným. Její systémy náhle zamrzly, když zaregistrovala strach a naléhavost. Něco se mu stalo! Nemohu dopustit, aby se mému Johnovi něco stalo! Zrychlila ještě více a nyní téměř letěla napříč sjezdovkou. S každou další sekundou bez možnosti slyšet Johnův nářek její pocity narůstaly až ke zběsilé horečnosti. Znenadání jí na HUDu začaly naskakovat nesmyslné údaje. Před očima měla Johna, jak leží polámaný ve sněhovém vězení. Vidění se opět rozostřilo. Ne! To nemůže být pravda! Musí být v pořádku! Musí! Já ho potřebuji!

John vyzkoušel všechny možné pohyby, aby se dostal k vázání. Poté, co vyhodnotil situaci, si musel přiznat, že to bylo velmi nebezpečné. Snowboard byl zaseknutý ve větvích a on sám visel ze stromu, pod sebou několik větví a dále už jen strmý svah. V případě pádu ze stromu by si tedy dosytosti užil volného pádu. Viděl, že země, na níž by přistál, se nacházela o dvanáct stop níže. Naštěstí ji pokrývala silná vrstva sněhu, takže byl celkem přesvědčen o tom, že by se nezranil, pokud by spadl dolů. Aspoň tedy nijak vážně. Pád ze stromu jako takový však jistě nebyl záměrem. Pokoušel se dosáhnout na vázání a odepnout je, zatímco se držel jedné z větví, aby se vyhnul nenadálému pádu.

Namáhavě zasténal a konečně dosáhl na boty. Druhou rukou pevně uchopil větev a snažil se odepnout vázání jednoruč. Nešlo zrovna o nejjednodušší práci, což si také vyžádalo četné nadávky na designéry snowboardů za to, že museli vymýšlet vázání pro obouruční manipulaci. Po několika pokusech a sklouznutích zvládl uvolnit jednu nohu. Stiskl pomocnou větev ještě pevněji než předtím a přesunul se ke druhé noze. Tentokrát to šlo lépe, neboť již věděl, jak na to a jen o několik vteřin později uvolnil i druhou botu, načež se rychle chytil větve i zbývající volnou rukou. Jeho nohy, nyní uvolněné ze snowboardu, se zhouply dolů a on zůstal viset dolů jako ozdoba na vánočním stromku. Úlevně se pousmál a pokoušel se vymyslet nějaký způsob, který by jej dostal ke kmeni stromu. Právě se začal rozhoupávat, když v tom uslyšel příslovečný praskot větve, na které právě visel. Sotva stihl vzhlédnout s hrůzou v očích, hned nato se však zlomila a on spadl do malého dolíku s větví stále pevně sevřenou v dlani, následován uvolněným snowboardem. A kruci... Na víc se nezmohl, jelikož v další chvíli opět dopadl na zem, jako už si to dnes jednou vyzkoušel, tentokrát však nohama napřed, přímo do sněhové závěje a zabořil se hluboko, velmi hluboko na jeho vkus. Zapracoval na odstranění velké větve z hlavy, což se mu dokonce i úspěšně povedlo, nicméně zde číhalo další nebezpečí. Nebo lépe řečeno, následovalo jeho pád. Snowboard zjevně nenaslouchal Johnovým přáním a nemilosrdně mu dopadl přímo na rameno. "JAAAAU!" zasténal, když ucítil bolestivý dopad vlastního sportovního náčiní. Štěstí se jej však drželo i nadále. Snowboard ho zasáhl plochou stranou, takže jediným následkem se stalo bolavé rameno. Avšak hlavní problém se nevztahoval k bolavému místu. Uvízl ve sněhové závěji až po hrudník, čekala jej tedy pekelná dřina, chtěl-li se odtud vyhrabat ven.

O několik chvil později se situace uklidnila a všechno, co se odlomilo ze stromu, dokončilo svůj pád, takže již nemohlo dojít k dalším neočekávaným útokům těles shůry. John zahodil větev, která se zlomila a zapříčinila jeho pád, rozhlédl se kolem a ošklivě se ušklíbl. Nato si všiml, že snowboard zůstal ležet přímo vedle něj a oddychl si, ačkoliv věděl, že jej čekají nemalé problémy při vyprošťování se z hlubokého sněhu. Podíval se nahoru a znovu vzdychl, tentokrát zklamáním. Kraj svahu byl téměř osmnáct stop nad ním, což představovalo téměř nepřekonatelnou překážku vzhledem k dvanáct stop dlouhému svislému pádu. No...takhle jsem si to zrovna nepředstavoval. Tak trochu mi to narušuje plány. Mám volat na Cameron nebo o pomoc? Nejprve se nemohl rozhodnout, po několika vteřinách však měl již jasno. "POMOOOOC!"

Cameron začínala být zoufalá. Johnovo volání se již dále neozývalo a ona tak mohla pouze určit jeho poslední pozici. Náhle uslyšela výkřik "POMOOOOC!" a ve chvíli, kdy v nanosekundě identifikovala Johnův hlas, pocítila něco, co lze nejlépe popsat jako panika nebo alespoň její terminátorský ekvivalent. V hlasu detekovala silnou úzkost a kdyby měla srdce, jistě by bilo jako splašené. Byl zde však i jeden pozitivní aspekt: nyní mohla bezchybně určit Johnovu lokaci, jež se nacházela o čtvrt míle níže. Pokud by se na ni právě někdo díval, nevěřil by svým očím. Vůbec nesjížděla v ukázněných obloučcích, nýbrž letěla jako střela přímo k Johnově pozici. Sjezdovka byla naštěstí zcela rovná, a tak po několika dalších vteřinách úspěšně dorazila na místo. Zatímco uháněla za ním, John ještě jednou zavolal o pomoc a poté se rozhostilo ticho. Předchozí výkřik s ní velmi otřásl, nenadálé umlknutí ji však rozhodilo ještě o to více. Co když je v bezvědomí? Nebo dokonce mrtvý? NE! Nemůže být..možná není mrtvý!

Po chvilce došla až k místu, odkud vycházel Johnův hlas. Prudce zastavila a skenovala okolí, nikoho ale nezahlédla. Nato si její oči všimly stopy, vedoucí k okraji svahu a ústící do propasti. Náhle její strach vzplanul a ona si hbitě sundala snowboard, přesněji řečeno jej servala z nohou a odhodila, aniž by se podívala, kam dopadl. Soustředila se pouze na stopu, vedoucí do nikam, obávajíc se nejhoršího, pořád ještě však doufajíc v to nejlepší. Konec konců...před krátkou chvílí jej ještě slyšela volat o pomoc. Ve vteřině se přemístila na okraj svahu do bodu, v němž končila čerstvá stopa a podívala se dolů, zatímco sváděla vnitřní boj s panikou, jež takřka přebírala kontrolu nad jejími city. Trvalo jí pouhý zlomek sekundy, než zpozorovala Johna, zapadlého ve sněhu. Pokud by i tentokrát měla skutečné srdce, na okamžik by se zastavilo. John se zdál být v bezvědomí, nehýbal se, hlavu měl nakloněnou na stranu a jeho ruce ležely rozpřažené na sněhu.

"JOHNE!" vykřikla z plných neexistujících plic, hlasitost tak dosáhla ještě vyšší úrovně, než obyčejný hlasitý křik. Tento se téměř podobal řevu zraněné šelmy. Kdyby se jí někdo mohl v dané chvíli zeptat, jak se cítí uvnitř, odpověď by pravděpodobně vyjadřovala naprostou paniku. John, esence její existence, smysl jejího života, se zdál být mrtvý a ona nemohla udělat vůbec nic. Upřeně hleděla na Johna a oči se jí rozšířily strachem.

Zničehonic se Johnova hlava pohnula a jeho tvář vzhlédla k ní. V uších se mu rozezněl známý hlas a on ve vteřině pocítil zároveň úlevu a vztek. "Cam?" zeptal se potichu, dívajíc se do Cameronina vyděšeného obličeje s očima dvakrát většíma než obvykle, jak na něj hledí z výšin. Jakmile se ujistil, že jej neklame zrak, široce se usmál: "CAAAAAM!" Hlas zaplnilo štěstí a oči zajiskřily jako sypký sníh ve slunečním svitu.

Ve chvíli, kdy se obrátil k ní, Cameron měla pocit, jako by jí ze srdce spadl Half Dome. (pozn. nejvyšší pohoří Yosemitského národního parku) Usmíval se a volal na ni. Opětovala úsměv a ulevilo se jí, že našla Johna živého. "Jsi v pořádku Johne? Jsi zraněný? Můžeš se dostat z toho sněhu ven? Potřebuješ pomoc?" Vysypala kupu otázek takovou rychlostí, že ji John musel zastavit: "Hej hej hej, Cam! Počkej! Když otázky, tak po jedný prosím! Ale jo, jsem ok, ale nemůžu se vyhrabat z toho zatracenýho sněhu, takže asi budu potřebovat tvou pomoc."

Cameron úplně zapomněla, že ještě před několika minutami ji sužovala vnitřní bolest a zakřenila se na něj. "Jako vždycky...zase ses dostal do potíží a já ti musím pomoci se z nich dostat." Rozhlédla se kolem a všimla si padlého stromu, který způsobil Johnův pád a zavrhla možnost použít jej k tomu, aby se dostala k Johnovi: "Musím najít něco, čím ti pomohu dostat se odtamtud. Nikam nechoď, počkej na místě!" Její úsměv se ještě rozšířil v reakci na vlastní vtip.

John šokovaně otevřel ústa, když uslyšel Cameron vtipkovat. Než však mohla začít hledat něco použitelného pro záchrannou akci, uslyšela Johnovo křiknutí: "Cam, počkej! Co ten útěk? Hledal jsem tě snad všude, ale najít tě byl celkem nadlidskej úkol. Proč?" Díval se na ni se zvědavým a také trochu zmateným výrazem.

Cameronina tvář najednou opět zvážněla. Připomněl jí, co v osudnou chvíli zahlédla. V téže chvíli se však začala sama sebe ptát, zda si celou záležitost nevyložila špatně. John rozhodně nepůsobil dojmem, že by toužil po blízkosti někoho jiného. Jeho oči, hledící na ni v očekávání odpovědi, vypadaly stejně, jako předtím. Možná jsem to celé opravdu pochopila špatně. Měla bych se jej zeptat, co se vlastně mezi ním a Andreou událo. Nejprve však bylo třeba dostat jej zpět na svah a tak jen lehce zavrtěla hlavou: "Promluvíme si později, slibuji. Teď tě musím dostat z této jámy." Stoupla si a začala skenovat okolní krajinu ve snaze najít něco užitečného. Náhle si povšimla kmene padlé jedle nedaleko od ní. Obrátila pohled k Johnovi, změřila hloubku a poté délku jedle. To bude stačit! Pousmála se a oznámila Johnovi: "Něco jsem našla. Jen zůstaň na místě a nehýbej se. Hned se vrátím."

John pojal malé podezření ohledně její neočekávaně dobré nálady, zastavit se ji však nepokusil. Nyní fungovala jen pro svou misi, misi na záchranu Johna Connora a on moc dobře věděl, že nelze udělat nic, co by mohlo změnit kyborgovy myšlenkové pochody, dokud jej nedostane z nastalé situace. Vzdychl a čekal. Zhruba po minutě zaslechl, jak se nahoře něco děje a když vzhlédl, první, co uviděl, byla malá sněhová lavina, řítící se přímo na něj. Rychle zavřel oči a odvrátil hlavu od studené spršky. Hned nato ucítil, jak mu nemalé množství sněhu napadalo za límec a začalo stékat po zádech. Tak ti pěkně děkuju Cam! Jako by nestačilo, že jsem tu zapadnutej v hov...sněhu! Poté se pohledem vrátil k dění nad hlavou a uviděl, jak obrovský kmen jedle začal sklouzávat z okraje svahu přímo k němu. Je celkem sranda vidět, jak Cameron dokáže najít něco takhle velkýho a nadřít se s tím asi jako s párátkem na zuby. Dal bych krk na to, že by klidně rozebrala lanovku a dotáhla podpůrnej sloup, kdyby to bylo potřeba pro mou záchranu. Zašklebil se a čekal dál. Poté, co značná část kmene již přešla přes okraj propasti, se objevila Cameronina tvář. Z naprostou soustředěností namířila své dlouhé a široké kopí kousek od místa, kde uvízl. Usmál se na ni, ona si jej však nevšímala. Za chvíli už kmen stromu pevně držel vedle něj. Naklonila se nad propast: "Jdu dolů Johne." oznámila neutrálním tónem hlasu, zatímco se vyhoupla na kmen a začala pomalu sestupovat.

Šplhá po tom stromě jak veverka! Je tu vůbec něco, co nezvládne udělat s naprostou ladností? John právě dokončil myšlenku, když Cameron dokončila sestup. Zastavila se nad ním, trochu rozkročila nohy, dala ruce v bok a zamračila se: "Co jsi dělal, že se ti podařilo přistát tady? Chtěl ses naučit létat?"

John cítil, jak jej začíná bolet krk z neustálého záklonu hlavy, aby jí mohl vidět do tváře: "Ne, to už jsem zkoušel předtím a nic moc. Toto je jenom výsledek nepozornosti."

Cameron se viditelně uvolnila a pousmála se: "Takže ses SNAŽIL létat. Teď tě pojďme dostat z toho sněhu." Začala kolem něj odhrnovat sníh a John se snažil ze všech sil pomáhat, výsledná pomoc však byla zanedbatelná. Za necelé dvě minuty odhrnula dost sněhu na to, aby jej mohla vytáhnout a nemusela se přitom obávat ublížení na zdraví: "Teď tě konečně vytáhnu ano? Vydrž chviličku!"

Stoupla si za něj, ruce umístila pod jeho podpaždí, zároveň také kolem hrudníku a pevně ho stiskla. V další sekundě jej vytáhla jako panenku a postavila vedle sebe. Když ucítil její silné ruce, ovinuté kolem sebe, lehce se zarděl a děkoval bohu, že si toho Cameron nemohla všimnout. Bylo velmi příjemné být v pevném Cameronině objetí a cítit, jak je zády přitisknut k jejímu tělu. Tak přirozené se to celé zdálo být! Nemohl však tušit, že Cameron měla též potíže s koncentrací. S Johnovým tělem, přitisknutým k sobě, se jí dříve neznámé emoce a pocity prohnaly systémem. Užívala si vzájemnou blízkost a úplně zapomněla, že ještě nedávno jej zahlédla líbat se s někým jiným.

Jakmile byl John osvobozen ze sněhové hrobky a stál opět pevně na nohou, otočil se k Cameron a udělal něco, co Cameron naprosto šokovalo. Naklonil se dopředu, obtočil ruce kolem ní a přivinul ji pevně k sobě. Ještě že byla v této chvíli terminátorem...kdyby byla člověkem, nejspíš by takřka nemohla dýchat vzhledem k síle, jakou John vyvinul během objetí: "Už nikdy nic takovýho nedělej Cam! Už mi nikdy neutíkej! Hrozně jsem se bál, že se ti něco stalo! Objal ji ještě pevněji, bylo-li to vůbec možné a zašeptal jí do ucha: "Už to vypadalo, že jsem tě ztratil! Myslel jsem, žes mě opustila!"

Cameron naprosto vyvedl z míry způsob, jakým se na ni vrhl, a tak několik sekund pouze stála na místě jako socha s ústy dokořán. Po chvíli konečně opět dostala systémy pod kontrolu, váhavě zvedla ruce a objala jej nazpět: "Promiň Johne. Já jenom že..." Nedokončila větu, neboť si nebyla jistá, jak mu vysvětlit, proč utekla. Pořád mu na mně záleží! Bál se o mě! Vydal se mě hledat! Opravdu to celé musel být omyl. Maličko se od něj vzdálila a pohlédla mu do očí. John učinil totéž a jeho pohled byl směsí radosti, strachu a něhy. "Slibuji, že ti vše vysvětlím. Ale ne zde. Prosím, pojďme do hotelu a tam ti všechno povím." Nasadila prosebný výraz, přetékající ryzí upřímností. Proti těmto hnědým jezírkům nemohl John nic namítnout. Přikývl tedy, šťastný, že se oba úspěšně našli.

"Můžeme teď vyšplhat nahoru? Počítám, že pro tebe to není žádnej problém, ale pro mě..." Uvolnil se z jejího objetí a usmál se.

"Jistě. Vezmu i tvůj snowboard." Cameron se na něj zakřenila, byť s iracionálním pocitem ztráty poté, co se od ní vzdálil.

"Ok, dobře. Skoro jsem zapomněl, že se mnou taky sdílel tenhle nechtěnej držkopád."

"Johne?" Tázavý pohled ulpěl na Johnovi a poté, co naklonil hlavu a zvedl obočí, pokračovala: "Ale popravdě...jak ses sem vůbec dostal?"

John se zašklebil: "No,to ti řeknu, až ty povíš mně, proč jsi utekla."

Cameron podrážděně svraštila obočí, ne však na dlouho: "Dobře, v hotelu to pořešíme. Ale teď," postrčila jej jemně ke kmeni stromu, "vylez nahoru a počkej tam na mě."

John odfrkl: "Vždyť jsem se sotva našli! Určitě tě tady nenechám, tím si můžeš být jistá!"

Cameron cítila uvnitř teplo a láskyplně se na něj pousmála: "Technicky vzato jsem JÁ našla TEBE."

John těžce polkl: "Fajn, máš pravdu...jako vždycky." Jen tak si pohrával s rukavicemi a pak dodal: "Jdu...jdu na to...prostě...to teďka vylezu..." Náhlá ztráta slov byla zkrátka nevyhnutelná. Znovu polkl, přinutil se odvrátit zrak a popošel je kmeni, aniž by si všiml Cameronina samolibého úsměvu. Zřejmě šlo z mé strany skutečně o omyl. Pořád mě má rád.

Zatímco John šplhal vzhůru, nemohl přestat myslet na to, jaké je štěstí, že má Cameron. Nejen proto, že jej našla ve chvíli, kdy ji potřeboval ze všeho nejvíc, ale byla také schopna dotáhnout takto velký strom, který se dal použít jako žebřík. "Ehm, Cam?"

Cameron mezitím sebrala jeho snowboard a za pomoci jedné ruky začala šplhat za ním. Tázavě se na něj podívala: "Ano Johne?"

"Díky za záchranu." Omluvně se na ni usmál. Věděl, že to bylo to poslední, co mohl udělat.

Cameron se zatvářila vděčně a také potěšeně: "Není zač. Víš přece, že chránit tě je mé poslání."

"Jo? Takže to znamená...že je to čistě kvůli plnění mise?" zeptal se John zasmušile.

Cameron na něj chvíli zírala: "Ne...nejen kvůli tomu. Já tě chci chránit."

Po těchto slovech se Johnova špatná nálada podstatně zlepšila a s úsměvem přikývl.

Když dosáhli nejvyššího bodu a vystoupili na okraj svahu, uviděli několik lyžařů a snowboardistů, stojících poblíž a zabraných do živé diskuze. Jeden z nich se otočil k Johnovi: "Je všechno v pořádku? Nepotřebujete pomoc?"

John počkal, až se k němu Cameron připojí a objal ji jednou rukou kolem pasu. Podhlédl na muže, který jej oslovil, neviděl však Cameronin překvapený pohled, který následoval v reakci na umístění ruky do oblasti jejího pasu. "Díky, ale všechno je ok. Sletěl jsem do sněhový závěje, ale naštěstí byla poblíž přítelkyně a pomohla mi dostat se ven. Taky byl poblíž kmen spadlýho stromu, takže se po něm dalo vyšplhat zpátky nahoru." pokoušel se vyhnout dalším otázkám co největším množstvím vysvětlujících informací, podaných v co nejkratší době. Cameronin šokovaný výraz mu mezitím opět unikl. Mluvil o mně jako o přítelkyni! Myslel to vážně? Může to být pravda? Zmateně a trochu nejistě zírala do Johnova obličeje a zoufale se snažila z něj vyčíst něco určitého.

Ačkoliv John neviděl Cameron do tváře, cítil, jak roztála pod jeho rukou, když jej uslyšela označit ji jako svou přítelkyni, vyložil si to však zcela špatně. Nechce, abych ji objímal a nazýval přítelkyní. No, možná že na to jdu moc rychle. Však v hotelu dáme řeč a uvidíme. Dokončil myšlenku a opatrně odebral ruku z Cameronina pasu.

Zklamání - slovo, jež patrně nejlépe popisovalo Cameronino aktuální rozpoložení. Na okamžik měla dokonce nutkání vzít Johnovu ruku a vrátit ji zpět na původní místo. Třeba to nemyslel tak, jak to řekl. Pocítila smutek, znovu se plížící její myslí a smutně se mu zadívala do obličeje. On však do jejích očí doposud nepohlédl. I nadále se věnoval muži, jež si právě vzal slovo: "Dobrý no, jestli je všechno v pořádku, tak já zas pojedu. Ale doporučuju ti, aby sis dával větší pozor na to, kde přistáváš. Příště nemusí být kolem žádná přítelkyně ani spadlej strom." zazubil se na Johna a ten úšklebek opětoval: "Tak to pochybuju, ona je vždycky někde poblíž." Obrátil pohled k ní a všiml si jejího podivného výrazu. "Teda, skoro vždycky." dodal a natáhl se pro snowboard v Cameroniné ruce.

Poté, co mu Cameron předala snowboard, hodil jej na zem, posadil se a začal se zabývat vázáním: "Měli bychom sjet dolů Cam, ať si můžeme promluvit. Stalo se pár věcí, ze kterých nejsem dvakrát nadšenej a musím ti je vysvětlit. Ale chci to udělat o samotě, aniž by nás někdo rušil."

Cameron chápala, že muselo jít o něco velmi důležitého. Znenadání se její obavy vrátily zpět. Že by mi chtěl říct, že se rozhodl zůstat s Andreou? Pohlédla na něj a dělala co mohla, aby zachovala prázdný terminátorský výraz. "Dobře, půjdeme." Na nic nečekala a rozjela se dolů po sjezdovce. Po několika obloučcích si vzpomněla, že by na něj nejspíš měla počkat a na chvíli se zastavila, aby ji mohl dohnat, podívat se na něj však odmítla.

John byl naprosto zmaten, když uviděl její reakci a pouze na ni dlouze civěl. Co to sakra...? Co jí zas přelítlo přes nos? Podělal jsem snad něco? Potřásl hlavou a pokusil se znovu si přehrát vlastní slova, což jej však učinilo ještě více bezradným. Těžce vzdychl, vstal a následoval svou matoucí ochránkyni..kamarádku..přítelkyni... Všiml si, jak profesionálně dělá jeden oblouček za druhým a jeho nálada se znatelně zlepšila. Jestli bude pokračovat takovou rychlostí, tak u té lanovky zmrzne, zatímco na mě bude čekat. Přemýšlel, zda by bylo dobré zeptat se na důvod náhlé mrzutosti, rozhodl se ale počkat, až budou na úpatí kopce. Zároveň ale doufal, že zde na ně nebude čekat matka. Vůbec na ni neměl náladu.

Svižně sjeli až na konec sjezdovky. John se nepřestával divit, jak se Cameron naučila tak dokonale ovládat snowboard za velmi krátkou dobu a Cameron přemítala nad tím, co jí John asi chtěl povědět. Beze slova dorazili k malé chatce, kde bylo nutné vrátit veškeré vybavení.

Sundali si snowboardy a vešli dovnitř, aby je mohli odevzdat. Když vstoupili, John si všiml, že muž, se kterým nedávno mluvil, byl ještě pořád zde. Když zaregistroval vcházející dvojici, široce se usmál: "Á, tak jsi tu svou holku přece jen našel." otočil se k Cameron, jež vypadala překvapeně: "Tadyhle ten John, tvůj borec, tu předtím byl a stresoval, že ses kdesi ztratila. Ale jak vidím, úspěšně jste se našli."

Cameron nevěděla, co na to říct a těkala očima mezi mladíkovým úsměvem a Johnovýma lehce rozpačitýma očima. Jak...opravdu tomuto muži řekl, že jsem jeho přítelkyně? Tak to potom...může klidně myslet vážně.

John si diskrétně odkašlal a odpověděl mladému muži: "Jo, nakonec se to podařilo." řekl a znovu dal Cameron ruku kolem pasu: "A už nikdy ji nenechám znovu odejít. Ne chlape, už nikdy!" Obrátil pohled k Cameroniným očím, které na něj hleděly s takovým emociálním nábojem, až měl pocit, že by se v nich mohl utopit. Najednou jej něco napadlo. Natáhl se k ní a umístil jí malý polibek na špičku nosu, čímž ji rozhodil ještě více. Usmál se, když uviděl, jak zašilhala ve snaze podívat se na políbené místo.

Za celou dobu její existence ji ještě nikdy neovládlo tak silné zmatení. Na jednu stranu v sobě stále uchovávala obraz Johna, líbajícího Andreu, na druhou stranu jí však otevřeně ukázal, jak moc mu na ní záleželo. Ne, záleželo nebyl ten správný výraz. Očividně ji chtěl mít pořád u sebe a vyjadřoval něhu, kterou vůči ní nikdy předtím neprojevoval. Znenadání si vybavila celou scénu, jež ji poslala do zdejších lesů a znovu si ji přehrála, tentokrát však věnovala zvláštní pozornost Johnově tváři a všimla si něčeho, co jí po celou dobu unikalo. Jeho tvář vykazovala jasné známky hněvu, rozmrzelosti a odporu. On ji nechtěl políbit! To ona chtěla políbit jeho! John nechce ji, chce...mě? Zadívala se do jeho usměvavých očí a zareagovala se stejnou vřelostí: "A já už jej nikdy nenechám znovu o samotě."

15

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 15 - Odhalení a snění (část první)

Cesta zpět do hotelu uběhla jako ve snách. Poté, co vrátili vybavení, John vzal Cameron za ruku a už ji nepustil. Cameron byla jako omámená a vůbec se nepokoušela dostat z Johnova sevření. Věděla, že bude třeba si vážně promluvit a snažila se vymyslet co nejlepší vysvětlení, proč tak náhle utekla. Trochu ji překvapilo, když si uvědomila, že se za svou reakci trochu styděla. Takový typ reakce by seděl spíše na náladovou náctiletou dívku, avšak v případě terminátora z temné budoucnosti, postaveného s jediným důvodem, a to zabít Johna Connora, šlo o chování naprosto nevhodné. Ten samý John Connor ji ale nyní držel za ruku a ona se díky němu cítila lépe, než se kdy cítila v průběhu celé vlastní existence. Sem tam jej zkontrolovala letmým pohledem, jen aby se ujistila, že je vše, jak má být a mohla se těšit z Johnova spokojeného úsměvu. Zdálo se, že si všímal každého jejího pohledu a na oplátku vždy jemně stiskl její ruku a tento pouhý jemný stisk způsoboval, že se Cameroniny rty roztáhly pokaždé, když se to stalo.

Nebylo třeba dalších slov. Oba si užívali této chvíle, šťastní, že byli zase spolu a s vědomím brzkého příchodu do hotelu, kde se mohli věnovat jeden druhému a o všem si promluvit, aniž by je cokoliv nebo kdokoliv rušil.

Když dorazili k hotelu, Cameron se zastavila ve vstupní hale, což přimělo zastavit také Johna. Zmateně se na ni podíval: "Proč stojíme?"

"Myslím, že by sis měl nejprve promluvit s matkou." Oční kontakt se na Cameronině straně stal poněkud neochotným.

Johnův obličej pohasl: "Proč chceš, abych s ní mluvil zrovna teď?"

"Byl jsi pryč poměrně dlouhou dobu, zatímco...jsi mě hledal. Na moment zahanbeně svěsila hlavu, rychle však znovu vzhlédla a pokračovala: "Musí si o tebe dělat velké starosti." Nevěděla, co si má myslet. Proč by John nechtěl mluvit se svou matkou? Znenadání jí hlavou proběhla myšlenka. Že by ony nepříjemné věci, o nichž se mnou John chce mluvit, zahrnovaly Sarah Connorovou? Nebo Dereka Reese?

Na Johnově tváři bylo znát, že myšlenka na konverzaci s matkou jej nijak nenadchla a jakoby prosebně pohlédl do Cameroniných zmatených očí: "Cam, zrovna teď s ní opravdu nechci mluvit. Až po našem rozvoru jo?"

Cameron naklonila hlavu: "Téma, o kterém se mnou chceš mluvit, zahrnuje tvou matku?"

Johnova čelist téměř narazila do země: "Jak tě to napadlo?"

"Možná nejsem člověk, ale poznám, když jsi kvůli něčemu rozrušený. A je víc než zřejmé, že právě nápad promluvit si s matkou pro tebe není nijak příjemný." vysvětlila mu Cameron klidně.

John se zničehonic cítil jako dítě, chycené s rukou ve sklenici s džemem a chvilku si prohlížel svoje boty. Jak může být tak vnímavá? Je to vůbec ještě stroj? Jenom málo lidských holek dokáže takto správně odhalit pravdu, ale jak vidno, totéž daří i údajně necitlivýmu terminátorovi. Podíval se jí do očí, hledících na něj v očekávání odpovědi. Než však odpověděl, hlavou mu probleskla další myšlenka. To by mě zajímalo, jestli vůbec ví, jak je to roztomilý, když takhle nakloní hlavu.

Zhluboka se nadechl a odpověděl: "Ano Cam, má to co do činění s mámou. Proto teď nemám chuť mluvit ani s ní ani s Derekem."

Cameron se na rtech objevil náznak úsměvu: "Stejně si myslím, že by bylo lepší dát jí vědět, že už jsme zpátky. Nemusíš s ní mluvit, jen jí pověz, že jsme tu. Pokud tak neučiníš, dost možná udělá něco nepředvídatelného."

John nemohl uvěřit, že to byla právě Cameron, nabádající jej k rozhovoru s matkou. Má naprostou pravdu! Máma by mohla začít pěkně vyvádět, kdyby se ode mě nedozvěděla, že už jsme tady! Cam, ty jsi fakt neuvěřitelná. Víš co...Zavolám jí, řeknu, že je všechno ok a pak si půjdeme do pokoje promluvit. Souhlas?"

Cameron vřele přikývla, když uslyšela poslední slova. Cení si mého návrhu. Udělala jsem správnou věc. Přikývla a pustila jeho ruku, aby mohl vylovit z kapsy mobil.

Johna zaplavil zvláštní pocit, když se Cameronina ruka vzdálila. Během cesty k hotelu si již zvykl na teplo, vycházející z její dlaně. Zdálo se být tak přirozené, jako by jejich ruce byly stvořeny ke vzájemnému držení. Pousmál se a nahmatal mobil. Vytočil matčino číslo a po dvou zazvoněních se dočkal, přičemž oba vyťukali správné kódy. "Mami? To jsem já. Už jsem zpátky. Jasný, všechno je v pohodě. Ne, byl bych rád... Mami, fakt není nutný chodit dolů... Jo, je tu se mnou... Fajn, když na tom trváš... dobře, počkáme v hale. Čau."

Podíval se na Cameron s lehce otráveným výrazem: "Chce přijít sem spolu s Derekem. Ne nebere jako odpověď." Vzdychl a svalil se na gauč. Jakmile pohodlně seděl, vzhlédl k Cameron, jež stála nad ním s nedefinovaným výrazem ve tváři. "Cam? Sedni si prosímtě." řekl a poklepával prsty na opěrce gauče.

Podle mého názoru není příliš žádoucí sedět příliš blízko u sebe." poznamenala Cameron. "Na Sarah a Dereka by to mohlo udělat špatný dojem."

John se na ní na sekundu zastavil pohledem: "Víš co? Je mi fuk, co si budou myslet. Možná jsem furt ještě teenager, ale vím, co chci. Prosím, Cam, sedni si a nenech je, aby ti zkazili náladu." srdečně se usmál a Cameron ucítila, jak se bezděčně začala usmívat nazpět. Ano, chce být se mnou! Má mě rád a je dokonce připraven se kvůli mně přít s vlastní matkou. Přikývla a posadila se blízko k němu. Johnova další akce ji opět překvapila. Natáhl se pro její ruku a uchopil ji. Cameron se zase jednou cítila lépe, než kdy dříve.

Nemluvili spolu, jen seděli, ruku v ruce, vyměňujíc si občasné pohledy a usmívající se s mírnými rozpaky.

Po minutě se rozlétly dveře nad schodištěm a vyběhla Sarah s Derekem v těsném závěsu. Byla na ní znát nervozita, ale také úleva, zatímco Derek vypadal, jako by právě vstal z postele, což byla ostatně pravda. Poté, co jej Sarah poslala do pokoje, skutečně odpočíval a snažil se ze sebe dostat nevolnost, vyvolanou alkoholem. Nicméně nijak velkého úspěchu nedosáhl, a proto na něj měl alkohol ještě pořád velký vliv. Avšak předtím, než opustili pokoj, mu Sarah jasně dala najevo, že se do tohoto pokoje nevrátí živý, pokud bude pokračovat ve svém způsobu posuzování. Slíbil, že se bude ovládat a měl v úmyslu tento slib dodržet.

Sarah se přihnala k Johnovi, který vstal a přiměl Cameron vstát také, aniž by pustil její ruku. Nicméně Sarah si jejich rukou zjevně nevšímala. Pohledem se zafixovala na Johnově tváři a usmála se jako Cheshirská kočka. Když došla až k synovi, objala jej pevně kolem ramen s takovou intenzitou, že se mu téměř podlomila kolena a energicky jej stiskla: "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku Johne!"

"Hej mami, nepřeháněj prosímtě," vyhekl John směsí radosti a rozmrzelosti. Věděl, jaké měla jeho matka obavy a přijal tuto reakci jako normální. Ovšem mohla to také schválně přehánět. "Zas tak dlouho to přece netrvalo a žádný nebezpečí mi nehrozilo." Náhle si vzpomněl, jak jej Cameron dostala z ne až tak nevinné situace a omluvně na ni pohlédl. Ona se však jen usmála nazpět s vědomím, že by nerad Sarah prozradil, co se stalo na svahu. Johna Cameronina reakce potěšila. To poslední co chtěl bylo, aby matka znovu vzplála a dala mu přednášku na téma opatrnost.

Sarah přehlédla i neverbální výměnu mezi jejím synem a Cameron. Byla natolik šťastná, že dostala Johna zpět, až úplně zapomněla na dřívější rozhovor u lanovky. Silně jej objímala, jako by jej už nikdy neměla znovu ztratit. Nato však pocítila, jak se jemně snaží vymanit z její náruče a najednou si vzpomněla na synovu předchozí otrávenost. Neochotně ho pustila a podívala se na něj: "Ehm, promiň. Jsem prostě hrozně ráda, že je všechno v pořádku."

John diskrétně zakašlal a podíval se do matčiných očí. Ano, byl stále rozčilený ohledně matčiných aktivit, ale nyní byl konečně schopen vidět všechny emoce, které předtím v návalu vzteku přehlížel. Začínal rozumět jejím výčitkám, jen to v tuto chvíli nechtěl dávat najevo. Musel si nejprve promluvit s Cameron. "Mami, neřekl bych, že je momentálně všechno ok, obzvlášť po tom, co jste vy dva evidentně zkoušeli..." Očima se zatoulal k Derekovi, jenž stál za Sarah a od všeho, co se stalo mezi Connorovými, dával ruce pryč. Když ale zaslechl synovcova slova, znenadání pocítil, jak jej ovládají rozpaky. John přesunul pohled zpět na matku, která stála naproti němu, taktéž s rozpačitým výrazem v obličeji. "Promluvíme si o tom později.  Akorát jsem ti chtěl dát vědět, že Cameron se našla a jdeme teď na pokoj."

Při těchto slovech si Sarah poprvé všimla, že Cameron stojí velmi blízko u jejího syna. Kyborgská dívka ji pozorovala s lehce nakloněnou hlavou a nepatrným úsměvem na rtech, zatímco oči se na ni upřeně dívaly s nevídanou intenzitou. Nejspíš už o tom ví taky. Myšlenka proběhla Sářinou myslí. V této chvíli se však co do postoje k ochránkyni vlastního syna zdála Sarah být úplně popletená. Na jednu stranu pořád viděla terminátora, skrývajícího se za hezkou tváří, na druhou stranu neomylně zpozorovala změnu synova rozpoložení poté, co ji našel a nemohla jinak, než být Cameron určitým způsobem vděčná. Pravda, John se na ni i nadále zlobil, ale očividně byl připraven pohovořit s ní v klidném duchu. Sarah nebyla hloupá. S jistotou věděla, že právě Cameron měla zásluhu na Johnově významném zklidnění.

A tak se stalo, že Sarah udělala něco vskutku nečekaného, něco, při čemž oba muži zalapali po dechu a Cameron ztuhla překvapením. Obtočila ruce kolem kyborgových ramen a na sekundu ji pevně stiskla. "Děkuju ti!"

V další chvíli pustila náctiletou dívku a zatvářila se trošku zahanbeně. John na ni zíral s ústy dokořán, totéž učinil i Derek, zatímco Cameron...inu, Cameron jako první znovu získala ztracenou vnitřní rovnováhu a zvědavě pohlédla na Sarah: "Za co?"

Sarah zašoupala nohou a po krátké pauze odpověděla: "Za to, že tu jsi pro Johna, když tě potřebuje. Nevím, co se tam nahoře stalo a vlastně ani nejsem ta pravá, co by ti měla dávat přednášku, ale...Vidím že John si váží tvé přítomnosti, a proto bych ti ráda poděkovala za to, že jsi pořád s ním." Odmlčela se a poté její pohled trochu pozbyl vlídnosti: "Jen bych tě chtěla varovat: Příště se radši dvakrát rozmysli, než znovu utečeš, jinak by to mohlo přinést nežádoucí důsledky."

John si tak trochu oddechl, když viděl, že se matka vrátila zase do normálu, nehledě na to, jak nesmírně oceňoval, že zjevně již měla blízko ke Cameroninu přijetí, a tak se pousmál: "Dobře, dobře." Nato se otočil k Derekovi: "Hádám, že my dva spolu musíme potom dát chlapskej pokec, nerušeně a o samotě."

Derek přikývl. Nevěřil tomu, co dělal, a tak se omezil na minimální množství nutných interakcí. "Počítám s tím. Ale až později. A Johne...Taky jsem rád, že jsi v pořádku." O Cameron ani nezavadil pohledem, pouze se otočil na podpatku a vydal se ke schodům.

John zavrtěl hlavou za vzdalujícím se strýcem a obrátil se k matce: "Cameron a já se teď odeberem do našeho pokoje. Viděl bych to tak, že dáme sraz na večeři, pokud je s vámi všechno ok." Rukou sebevědomě zapátral po Cameroniné dlani a jakmile ji našel, nechal své prsty proplést s jejími.

Tentokrát již Sarah neunikl intimní nádech vzájemnosti mezi Cameron a jejím synem a skousla jazyk právě včas, aby jim nenaservírovala jedovatou poznámku. Teď na to nebyla vhodná chvíle. Odsouhlasila tedy předchozí návrh: "Dobře, jak si přeješ. Později se sejdeme v restauraci." S notným úsilím se otočila a vykročila ke schodišti.

Když se dveře za ní konečně zavřely, John si oddechl a obrátil se k Cameron: "Šlo to celkem dobře co?"

Cameron se maličko pousmála a přikývla: "Myslím, že Sarah Connorová začíná chápat, že její syn už není žádné dítě."

"Nebo ještě líp...Možná, že Sarah Connorová začíná chápat, že jsi jiná než stroje, se kterými se setkala dřív. Kdybych to neviděl na vlastní oči, asi bych tomu nevěřil...moje máma tě fakt objala?" John nevěřícně potřásl hlavou a usmál se na Cameron: "Dokonce ani nekomentovala to, že tě držím za ruku, ačkoliv si toho všimla."

"Věci se mohou změnit velmi rychle, pokud jsou použity správné prostředky," odvětila Cameron.

John na ni pohlédl trochu zmateně, ihned se však znovu usmál: "To je fakt. No a teď už bychom mohli jít na ten pokoj, co říkáš?"

Cameron souhlasila a vydali se k výtahu.

Když dorazili do pokoje, Cameron zastihla mírná nervozita. Věděla, že okamžik pravdy se nevyhnutelně blížil a ona si pořád ještě nebyla jistá, jak Johnovi vysvětlit, proč vlastně utekla. Asi bude nejlepší říct mu úplně všechno. Důvěřuje mi a jistě mě pochopí.

Cameron si svlékla bundu a vyslala pohled k Johnovi: "Johne...Já..." Nato však byla utišena jeho prstem, který jí přiložil na rty.

"Cam, prosím! Pravdy se nemusíš bát. Prostě mi pověz, proč jsi utekla, proč ses schovávala v lese. A prosím...řekni mi všechno; v tomto případě mě nemusíš před ničím chránit." Laskavě se usmál, zatímco ji vedl k pohovce. Posadil se a přitáhl si ji k sobě.

Cameron se s úlevou usmála, když zaslechla jemný tón, jakým k ní hovořil, a vzdychla jako jakákoliv jiná dívka v její situaci. "V první řadě bych se ti chtěla omluvit za můj útěk. Bylo to hloupé a ohrozilo to tvou bezpečnost." Odmlčela se, jako by čekala na Johnovu prvotní reakci. "Cam, za to nemusíš vinit sama sebe. Jsem si jistej, že jsi pro to musela mít sakra dobrej důvod." řekl a pokynul jí, aby pokračovala.

Cameron byla ráda, že John jí to očividně neměl za zlé, a navázala na svou řeč: "Poté, co nás rozdělili, jsem po celou dobu doufala, že tě najdu někde na svahu. Ale naše skupiny byly zjevně pokaždé daleko od sebe, a tak se mi můj záměr vůbec nedařil. Až do té osudové chvíle." Na chvíli se zastavila a očima jí proběhl provinilý záblesk. "Následovala jsem svou skupinu a zahlédla tebe, jak ses právě připojil ke své vlastní. Chtěla jsem na tebe zavolat, ale v téže chvíli do tebe narazila Andrea a políbili jste se." dopověděla a svěsila hlavu.

John zalapal po dechu. Takže fakt viděla, co se tam stalo! Otevřel ústa, aby jí vše vysvětlil, byl však zastaven Cameroniným prstem na rtech. "Johne, prosím, nech mě domluvit." John přikývl, naklonil se k jejímu prstu a jemně jej políbil ve snaze ujistit ji, že šlo o nedorozumění. Neušlo mu, jak se Cameroniny oči v reakci na dané gesto lehce rozšířily ani jak se na něj láskyplně usmála.

"Poté, co jsem tě spatřila, jak se s ní líbáš, zničilo mě to. Nechápu proč, ale hrozně to bolelo. Nevěděla jsem, co dělat a rozhodla se utéct pryč, abych o tom všem mohla v klidu přemýšlet. Zmocnily se mě obavy, že preferuješ ji právě přede mnou." V této chvíli již byla téměř v koncích s vyjádřením svých emocí a bezradně pohlédla do Johnových očí, avšak než mohl navázat na její slova, znovu pokračovala: "Přemýšlela jsem o tom, že se vrátím a budu tě chránit i nadále z bezpečné vzdálenosti." Johnova tvář se zkřivila zděšením při pomyšlení, že mohl svou Cameron ztratit a stiskl její ruku. "Ale když mé senzory zaznamenaly, jak na mě voláš, zmátlo mě to ještě více. Před očima mi běžela scéna, v níž líbáš Andreu, ale nyní jsi mě hledal. A pak padlo konečné rozhodnutí promluvit si s tebou a zeptat se, co se doopravdy stalo." Zdálo se, že se Johnovi ulevilo, ona však ještě neskončila. "Poté, co jsem tě našla a pochopila, že ti na mě záleží, přehrála jsem si znovu celou scénu a uviděla, že políbit ji nejspíš nebylo tvým záměrem." Úpěnlivě na něj pohlédla, jako by jej prosila, aby jí řekl to, co tak zoufale potřebovala slyšet.

Johnovi bylo jasné, že mu již pověděla vše a nyní čekala na reakci, což jej přimělo hluboce vzdychnout. Než promluvil, něžně jí přejel prstem po líci a vyvolal na její tváři bezděčný úsměv. "Mrzí mě, žes to musela vidět. Bylo to přesně tak, jak sis to posléze sama vyložila: "Snažila se mě sbalit a dokonce mi dát pusu. Já jsem o to ale nestál, prosím, musíš mi věřit. Ona není tou, kterou bych chtěl líbat..." Odmlčel se a zasněně se zadíval do Cameroniných očí, avšak rychle se vzpamatoval: "No takže v podstatě šlo o jedno velký nedorozumění. Andreu nechci, nikdy bych ti vědomě neublížil. Jo, co se jejích pokusů týče, byla dost neodbytná, ale zatímco ty jsi uháněla do lesa, my jsme si zatím pěkně ujasnili, že o ni jaksi nemám zájem. Ona ví, že moje srdce bije pro někoho jinýho...pro tebe."

Zahleděl se znovu do jejích očí, jež náhle začínaly nebezpečně vlhnout. "Johne?" Měkký hlas byl jako pohlazení pro jeho uši. Bylo zde tolik emocí ve způsobu, jakým vyslovila jeho jméno, nejistota, naděje, potlačovaná radost...Nemohl to v sobě již dále držet. Naklonil se k ní a něžně se přitiskl k jejím rtům. Cítil její pasivitu v prvotním šoku, sekundu nato však přiměla své rty k rychlé odpovědi a oba se ponořili do prvního, překrásného polibku. Na ničem jiném nezáleželo. Pokud by okolní svět náhle přestal existovat, nejspíš by to přešli bez povšimnutí. Oba potřebovali pouze jedinou věc: jeden druhého. Tančili kolem svých pocitů poměrně dlouhou dobu a když se hráz konečně protrhla, nemohli již dále potlačovat svou lásku.

Cameron cítila, jak ji Johnovy ruce objaly, jeho dlaň jí vjela do vlasů a začala je pomalu hladit. A jako by ohromujících vjemů, pocházejících z prvního polibku, nebylo dost; dlaň ve vlasech počala rozesílat skrze její tělo další záchvěvy rozkoše. Na zlomek sekundy se musela sama sebe ptát, co se to s ní děje, pocity během prvního polibku byly však natolik úžasné, že přejely logiku jako parní válec a nechaly ji, aby si daný okamžik plně vychutnala. Váhavě zvedla ruce a objala jej také. Její ruka spočinula na Johnově zátylku a jemně jej pohladila. Pokud by se jí někdo později zeptal, jak se v této chvíli cítila, měla by s tím pravděpodobně značné potíže. Cítila, jak logické myšlení zcela vypovědělo službu, zatímco veškeré smysly se koncentrovaly na Johna a vše ostatní se zdálo být nepodstatné. Jinými slovy: byla samou láskou úplně ztracená.

John si připadal, jako by mu každou chvíli mělo vybuchnout srdce, neboť bilo jako splašené. Konečně líbal dívku svých snů, dívku, která ovšem nebyla dívkou jako takovou. Záleželo však pouze na dívce, kterou svíral v náruči a vášnivě líbal, byť se lehce chvěl, jelikož právě osvobodil všechny tolik potlačované emoce. Měl pocit, jako by se svět konečně dostal na správnou kolej. Co bylo, to bylo, a vše, co jej čekalo, se zdálo být nepodstatné. Přál si, aby tento polibek trval navždy. Proč na něj čekal tak dlouho? Na tuto otázku neměl odpověď a ani ji nechtěl znát, pouze si uvědomil, kolik času již promrhal svým předlouhým idiotským chováním.

Zdálo se jim, jako by tato vzájemná krása trvala celou věčnost. Polibek skončil, avšak oni i nadále zůstávali v těsném objetí, přitiskli se čelem k sobě a vyměnili si pohledy, plné nevázané lásky. "Věříš mi Cam, když říkám, že chci jen tebe a nikoho jinýho?"

Cameron se na něj trochu roztřeseně usmála a co nejdůrazněji přikývla. "Promiň Johne."

"Za co se omlouváš? Není za co se omlouvat. Jestli je tu někdo, kdo by se měl omluvit, tak jsem to já. Dostal jsem tě do hrozný situace a způsobil ti bolest...ty jsi ta, která by měla být žádána o odpuštění a proto se tě zeptám. Můžeš mi odpustit?" John už chápal, jak křehká Cameron doopravdy byla. Zanedbával fakt, že žil ve společenství emocí již od svého narození, zatímco Cameron zjistila, že je něčeho takového schopna teprve před několika týdny. Připomínala malé dítě, seznamující se s emocemi, děsící se svých pocitů a cítící se nejisté v otázce, jak na ně reagovat. A tehdy sám pro sebe složil slavnostní slib, že zde bude vždy pro Cameron, aby jí pomohl pochopit vlastní pocity, umožnil jí cítit se žádoucí a milovanou a navěky plnil roli štítu pro její srdce. Náhle se v něm vzedmula hrdost nad dosažením takového rozhodnutí. Vím, že jsi byla poslána zpět v čase, abys mě chránila. Ale já tě budu urputně chránit zrovna tak. Nedovolím, aby se ti přihodilo něco špatnýho. Přísahám!

Tentokrát se Cameron napřímila a zatvářila se popleteně. Téměř okamžitě zalitovala ztráty blízkého kontaktu s Johnem a rychle se k němu znovu přivinula. "Nerozumím. Proč bych ti měla odpouštět? A co?"

John se zhluboka nadechl: "To, že jsem se takovou dobu choval jako idiot. Bylo mi jasný, že se začínáš rozvíjet po emociální stránce, ale jednoduše jsem to ignoroval. Vznikla tak ve mně sobecká domněnka, že se ti emoce podaří brzo zvládnout, jako by šlo o maličkost. Ale jedna věc mi nedocvakla: Já znám emoce po celej život a stejně je pořádně nechápu, zatímco tvoje první zkušenosti pocházejí z doby před pár týdny a já to prostě ignoroval v přesvědčení, že jim porozumíš a dostaneš je pod kontrolu. Nikdy jsem nebyl poblíž, abych ti pomohl, zkusil tě něco naučit, byl tvou skálou v bouři. A právě proto tě žádám o odpuštění. A slibuju, že tu budu vždycky pro tebe. Pomůžu ti porozumět tomu, co cítíš, vysvětlit ti, co máš na srdci. Budu tvou skálou v bouři, pokud mi to umožníš. Umožníš mi to?"

Cameroniny oči přetékaly slzami. Ani se nenadála a bylo to tu! Miluje mě! Chce mi pomáhat! Už nejsem na světě sama, mám svého Johna! První slzy započaly svou cestu dolů po její tváři. Objala jej ještě pevněji a řekla: "Děkuju ti Johne! Děkuju. Vždy budu stát o tvou pomoc. Moc mi chybělo, když jsi mi přestal vysvětlovat věci kolem." Pozastavila se a zalkala: "Jsem tak ráda, že jsem se mýlila." Usmála se skrze slzy: "Není to zvláštní? Před pár hodinami na mě dolehlo takové zoufalství, že mě přimělo utéct a teď...teď jsem šťastnější než kdy předtím."

John jí přiložil dlaň ke tváři a jemně ji políbil. "A nejen ty...Ani já nikdy v životě nebyl šťastnější. Miluju tě Cam."

"A já miluji tebe Johne!" Cameron se zachichotala navzdory slzám a znovu se přitiskla k Johnovým rtům.

16

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 16 - Odhalení a snění (část druhá)

Cameron si připadala jako ve snu. Tiskla se k Johnovi a měla dovoleno jej líbat, stejně jako on líbal ji. Jeho ruce se toulaly po jejích zádech a způsobovaly jí chvění celého těla. Ještě nikdy v průběhu vlastní existence se necítila tak šťastně a byla si vcelku jistá, že definitivně dorazila ke konci vlastní touhy. Johnovy rty zdánlivě žhnuly ohněm a ona si vychutnávala každou sekundu, jako by šlo o poslední chvíle s Johnem. Někde hluboko uvnitř mysli, pohroužené v hlubokých citech, se vynořila otázka - jak vůbec mohla něco takto silně prožívat? Byla pouhým terminátorem a věděla, že terminátoři nemají možnost cokoliv cítit. Ona se však zamilovala a zjišťovala, jaké to je být milována. Cítila, jak jí Johnovy ruce dělaly se zády hotové zázraky, stejně jako na krku, ve vlasech, a to vše ji společně s roztouženými rty posílalo do jiné dimenze...

Po dlouhém, pomalém polibku se Johnovy rty zdráhavě oddálily, což ji přimělo potichu zasténat nelibostí nad ztrátou takto intimního kontaktu. Oči zůstaly po dalších několik vteřin zavřené a rty našpulené, jako by čekala na další polibek. Když ale nepřicházel, pomalu otevřela oči, zatímco rty nadále zůstávaly bez hnutí, čímž Johnovi dávala najevo, že chtěla víc. Podívala se do usměvavých očí a hned na to se začala usmívat též. "Johne...Já..." Odmlčela se, neboť neměla úplně jasnou představu o tom, co vlastně chtěla říct.

"Copak?" zeptal se John šibalským hlasem, jako kdyby věděl, že zapomněla, co měla na jazyku. Když ale uviděl její zasněné oči a úsměv na tváři, který radostně zářil, nemohl zůstat lhostejný a věnoval jí další rychlé, ale něžné políbení na rty, čímž ji přiměl k ještě širšímu úsměvu. "Cam?"

"Ano?" Cameronin hlas byl tak jemný, až se sám sebe ptal, zda je to opravdu tatáž Cameron, kterou znal z dřívějška.

"Pověděla bys mi, co se stalo mezi tebou a Timem? Řekl mi, že ses na něj naštvala a stěžoval si na svůj bolavej zadek." Vzpomínka na Timův výraz během tohoto sdělení mu vyvolala na tváři pobavený úšklebek.

Cameron se začala cítit trochu nesvá a maličko se vzdálila od Johnovy náruče. Tedy...pokoušela se odtáhnout, ale když zjistila, že John klade jejímu pokusu odpor, rozhodla se nepoužít sílu. Trochu nejistě mu pohlédla do očí s myšlenkou, jak by asi v takovém případě zareagoval. Uvědomila si, že takto surovým odstrčením Tima nejspíš zašla příliš daleko, avšak nyní nebylo nic, co by mohla udělat, a tak jen vzdychla: "Byl příliš dotěrný. Snažil se mi dát pusu a já do něj strčila tak, že upadl. Možná jsem měla ubrat na síle."

John se zašklebil: "No, to bude asi nejkratší možná verze vašeho příběhu. Asi fakt nebylo nutný dát mu takovou sadu, nicméně chápu, že je to pro tebe těžký. Jsem si jistej, že ses už naučila, jak v takové situaci reagovat a příště se zachováš jinak v dobrým slova smyslu."

Cameron si oddychla, že na ni John neměl vztek a natáhla se k němu pro polibek. "Díky, že se na mě nezlobíš."

"Jak bych mohl? Vztek přišel po tvým útěku, nezlobil jsem se ale na tebe, nýbrž na mě, protože jsem mámě dovolil, aby nás rozdělila. Slibuju ti, že nás už nikdy nikým rozdělit nenechám."

Cameron se na něj láskyplně usmála. Nemohla uvěřit, jak rychle se jejich vztah vyvinul za tak krátkou dobu. Nato si vzpomněla, že John s ní chtěl mluvit o nějakých důležitých, nepříjemných věcech. "Johne? Říkal jsi, že mi musíš něco důležitého povědět." Tázavé oči zabloudily k Johnově tváři.

John si povzdechl a propustil ji z náruče. Avšak Cameron udělala něco, co vůbec neočekával. Jakmile se narovnal a posunul o kousek dále od ní, jednoduše poskočila na gauči blíže k němu tak, aby jej mohla obejmout. Prosté gesto, které mu však vzalo dech. Cameron, stroj, toužila po doteku a dokonce jej sama iniciovala! Panejo, ona je mnohem víc než jenom stroj! Ona je...je...je Cameron, MOJE Cameron!

Blízkost Cameronina těla plnila jeho mysl vřelými myšlenkami a náhle se cítil mnohem lépe. Stačil jediný pohled do oněch šťastných očí, hledících na něj ze vzdálenosti několika palců a čekajících, až jí poví to, co jí chtěl povědět a on věděl, že se dokážou vypořádat s každou překážkou. Položil tedy ruce zpět na místo, kde tak perfektně pasovaly - kolem Cameronina těla.

"Jo, přišel jsem na to, že máma a Derek na nás šili boudu." Zastavil se a uviděl překvapení v Cameroniných očích. Chtěla se na něco zeptat, ale rozmyslela si to. Měla v úmyslu nechat Johna, aby jí vše vyložil, aniž by jej přerušila. "Snažili se přesvědčit Tima a Andreu o tom, že jsme volní a zoufale potřebujeme holku, případně kluka." Jeho hlas se zabarvil posměchem a vztek začal opět narůstat. John věděl, že se rozčílí pokaždé, když si vzpomene, o co se jeho matka se strýcem pokoušeli. "Nějak se jim povedlo překecat je k tomu, aby se nás pokusili sbalit a ujistili je, že by proti takovým vztahům nic neměli." Domluvil a podíval se do Cameroniných očí, jež se zdály být o něco větší než obvykle, a tak měl možnost zahlédnout v nich i něco jako zklamání. Doufám, že není zklamaná kvůli mně.

Znovu vzdychl: "Oba tak dychtili po našem rozdělení a preventivních opatřeních před naší přílišnou vzájemnou blízkostí, že jim vůbec nebylo blbý použít proti nám někoho, koho jsme znali sotva pár hodin." Zavrtěl hlavou a snažil se zklidnit hladinu vzteku. na okamžik zavřel oči, hned nato je však znovu překvapeně otevřel, když ucítil Cameroniny sametové rty na svých vlastních.

Johne, netrap se tím prosím. Už předtím mě napadlo, že se děje něco podivného, ale nezdálo se mi, že by Sarah mohla zajít tak daleko. Co se týče Dereka, tam mě to ani trochu nepřekvapuje, ale Sarah..." Cameron nevěřícně potřásla hlavou. "Nicméně chápu, proč to udělali. Jsem stroj a ty muž, který jednou povede lidstvo ve válce proti strojům, proti mému druhu. V jejich očích reprezentuji nepřítele a neměla bych ti tedy být takto nablízku. Možná,..." Ztěžka polkla: "Možná mají pravdu a já bych se od tebe měla držet dál..." Svěsila hlavu, avšak než mohla pokračovat, ucítila Johnovu dlaň na své čelisti, jak jí jemně nadzvedává hlavu. Aniž by kladla nějaký odpor, pohlédla mu do očí a viděla, jak rezolutní výraz se mu zračil v obličeji: "Už nikdy nic takovýho neříkej! Mě absolutně nezajímá, co si máma, Derek nebo zbytek světa myslí! Ty jsi ta, se kterou chci být. To vím taky, že se dívám na stroj, však jsem sakra viděl, co máš pod touhle dokonalou kůží!" Polaskal ji po tváři, čímž u ní vyvolal bezděčný úsměv. "A víš co? Mně je to fuk! Podívej...říká se, že důležitý je to, co se nachází uvnitř. To je pravda! A nemyslím tvůj endoskeleton...mám na mysli duši, skutečnou duši Cameron, kterou miluju. "Tebe postavili, zatímco já se narodil. A co jako? V čem je rozdíl? Můžeš proti tomu něco namítnout? Nebo já? Ne, jsme tady, protože moje máma a táta, ve tvým případě Skynet, se rozhodli, že nás chtějí vytvořit. Akorát s tím rozdílem...aspoň myslím...že když na mně naši pracovali, tak si užili větší srandu, než Skynet při vytváření tebe."

Zahihňal se nad Cameroninou užaslou tváří a upřenýma očima. Jakmile pochopila myšlenku, jež právě vyslovil, znenadání se začala hihňat také. Po několik sekund prostě jen seděli, setrvávali ve vzájemném objetí a bláznivě se smáli. Johna fascinovalo, jak se Cameron s údajně neexistujícími emocemi chichotala jako náctiletá dívka. Omg, jak jsem mohl být tak slepej? Jak mi mohlo furt ucházet, že holku mých snů mám právě tady, přímo pod nosem, a nikdy jsem si to neuvědomil? Debil fakt!

Když opět zvážněli, John jemně pohladil Cameroninu tvář a palcem přejel přes její plné rty. "Chci říct, že se tě nevzdám. Ani kvůli mámě ani kvůli Derekovi nebo komukoliv jinýmu. Chci být pořád s tebou a jestli s tím má zbytek světa problém, pak je to čistě jejich problém, ale ne náš." Udělal pauzu na polibek, aby se mohl záhy těšit z onoho zářivého pohledu. "Vím, že v budoucnu to budeme mít těžký, ale my už si to na beton nějak zařídíme, protože se do toho nehodlám pouštět sám!"

Cameron přiložila ruku na jeho tvář a vyslala mu do očí pronikavý pohled: "Pouze zmiňuji určitá fakta. Vím, že v budoucnu se najde mnoho lidí, kteří se budou snažit vmísit do našeho vztahu a já tě chci jen chránit." Políbila jej. "Doufám, že Sarah a Derek se nad tím nakonec správně zamyslí a pochopí nás. Podle mě pravdu přijmou, ovšem proto, že tě mají moc rádi. Jistě v sobě nenajdou chuť přiznat mou odlišnost nebo nároky na tvou lásku."

Johna tato slova poněkud zarazila. Odhalovala celou pravdu tak dokonale, že mu to nedalo a obdařil ji pohledem plným obdivu. "Tohle všechno já vím. Ale stejně je mi to fuk. Jestli nás akceptují kvůli tomu, že mě mají rádi nebo kvůli něčemu jinýmu, to už je jedno. Jsem si jistej, že jednou si určitě ti dva uvědomí, jak moc ses změnila. Ale musíš pro to udělat jednu věc, a to ukázat jim tuto svou tvář, a ne jenom prázdnej terminátoří obličej. Po čase pochopí, že právě tohle jsi opravdu ty."

Objal ji a zašeptal do ucha: "Miluju svou Cameron." Políbil ji na ušní lalůček a trochu oddálil pohled: "A teď zvedni zadek a hybaj do koupelny, ať se můžeš nachystat na večeři!"

Cameron se zatvářila překvapeně, ale když zachytila jeho uličnický úsměv, stylově odpověděla: "Takhle se mluví s dámou, Johne Connore? Máš se hodně co učit. Jestli na mě chceš zapůsobit, měl bys podstatně zlepšit své chování." Zvedla bradu ve falešném rozhořčení a postavila se. Jakmile se otočila ke koupelně, John se ji pokusil lehce plácnout po zadku, než však jeho ruka dosáhla požadovaného cíle, smějící se Cameron již byla o dva kroky dále, utíkajíc ke dveřím do koupelny. John zůstal sedět, usmál se pod vousy a zavrtěl hlavou. Ta je ale zlá! Zamiloval jsem se do zlý slečny!

Zatímco Cameron okupovala koupelnu, John padl na postel a bláznivě se zakřenil. Byl tak rád, že konečně přiznal vlastní pocity dívce svých snů. Uvědomil si, jak hloupě se předtím choval a jak byl na Cameron ošklivý. Vždycky mě jenom chtěla chránit a být se mnou. A já...Já byl idiot, příkladnej idiot. Trochu potřásl hlavou a spokojeně vydechl. Konečně byl připraven postavit se ke svým pocitům čelem. Věděl, že bude třeba vše vysvětlit matce, avšak strach z této představy jej náhle opustil.

Zaslechl vrznutí koupelnových dveří a otočil hlavu směrem k nim. To, co uviděl, jej ohromilo a přimělo ho hbitě se posadit. Cameron vyšla z koupelny, ovšem její vzezření mu dočista vyrazilo dech. Mokré vlasy perfektně doplňovaly jemné rysy ve tváři, čímž exponenciálně podtrhly její krásu. Oblékla si bílý měkký župan, avšak z nějakého důvodu (a to mu nešlo do hlavy) si zvolila jeho, který jí byl příliš velký, takže takto zabalená vypadala jako malá dívenka. Trochu naklonila hlavu a pohlédla na něj s malým úsměvem na rtech: "Pročpak na mě tak zíráš?"

John ztěžka polkl a pokusil se ze sebe něco dostat: "Vypadáš tak...tak...tak překrásně Cam!" Rychle vstal a v mžiku vymazal vzdálenost mezi nimi. Obklopil ji svými pažemi a znovu se věnoval splynutí jejich rtů. Nechtěl to přerušit, ale matka příroda jej přinutila potřebou opět se nadechnout. Když zanechali líbání, Cameron se mu toužebně podívala do očí. "Johne?"

John se vzpamatoval z láskyplné závratě a ztěžka vydechl: "Copak?"

"Taky by ses měl nachystat k večeři." Hlas měla nevýrazný, ten však v sobě sotva dokázal skrýt pobavení, obzvlášť když oči jiskřily smíchem.

John znovu potřásl hlavou: "Cam?"

"Ano Johne?"

Sakra práce! Jak to dělá, že mluví tak sladkým hlasem? Ona přesně ví, co to se mnou dělá! Normálně mě svádí! Jako by to bylo potřeba! "Proč si ze mě děláš srandu?"

"Kdo? Já? Nedělám si z tebe srandu. Akorát tě trošku škádlím. Myslím, že mám na to právo...jako odplatu za chování během posledních několika měsíců. Něco proti?" Cameron se nyní vracela k normálnímu způsobu mluvy, zatímco na něj vyzývavě hleděla.

John se znenadání cítil beze zbytku vinen. To je tak pravdivý. Choval jsem se k ní jako pěknej hajzl a jestli tohle má být její odplata...no, tak ji patrně přijmu a ještě si řeknu o nášup! "Mrzí mě to Cam, fakt. Vím, že jsem se choval úplně debilně, takže pokud mi to chceš vrátit, přijmu jakejkoliv trest. Opravdu!"

Cameroniny oči se na něj usmívaly, čímž perfektně zrcadlily výraz rtů: "Já tě nechci trestat. Jsem ráda, že sis konečně uvědomil, že mi vždy šlo jen o to, abych tě chránila a mohla ti být nablízku. A pokud tě poškádlím...Řekla bych, že mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem milují, je to normální."

John si oddychl a přikývl: "To máš pravdu Cam. Já jenom...že nejsem zvyklej na tvůj rafinovanej humor, protože ses s ním nikdy nepochlubila."

"Je spousta věcí, kterých jsem schopna a které jsi nikdy předtím neviděl. Pokud zahraješ dobře se svými kartami, možná dostaneš příležitost je odhalit." Cameron se na něj svůdně usmála a způsobila, že se mu dech zadrhl v krku.

"To má být slib?"

"Možná..." vydechla mu něžně do ucha, nato však ukázala směrem ke koupelně: "A teď...jdi a připrav se. Já si taky ještě musím osušit vlasy."

Johnovi se začala točit hlava a myslí mu náhle proběhlo spousta nevhodných nápadů a pokušení. Ovládl se však a jen přikývl s přihlouplým úsměvem na rtech. Otočil se ke koupelně a když došel ke dveřím, ohlédl se přes rameno a vrhl pohled směrem k Cameron, jen aby viděl, jak jej sleduje též a usmívá se.

John spěchal, jak jen to bylo možné, aby co nejdříve opustil koupelnu a mohl znovu být se svou přítelkyní. Vtipný! Ještě před pár dny mě dokonce štvalo, když se potloukala kolem mě a teď bez ní nemůžu být ani na minutu. Zvláštní!

Jelikož si Cameron vzala jeho župan, jednoduše si oblékl čisté trenýrky. Vrátil se do pokoje a ihned zaregistroval Cameron, sedící před zrcadlem. Zašklebil se, jeho úšklebek však zmizel, když nejevila žádné známky zájmu o fakt, že právě opustil koupelnu. Pomalu přistoupil k ní a když uviděl v zrcadle její obličej, šokovaně zalapal po dechu. Cameroniny líce se leskly slzami, jež pomalu stékaly dolů. Nepřítomně hleděla na vlastní odraz, patrně se ale sama sebe vůbec nevnímala.

Otřeseně vydechl: "Cam! Co se děje?"

Neodpověděla, a tak se přikrčil za jejími zády a objal ji. Na okamžik se na něj podívala v zrcadle, avšak na otázku stále nereagovala.

"Cam? Prosím, řekni mi, co se děje. Udělal jsem snad něco, co ti způsobilo smutek?"

Zdálo se, že nakonec procitla z transu, zavrtěla hlavou a rukama si otřela tvář: "To ne, všechno je v pořádku."

"Tak s tím na mě nechoď! Snad si nemyslíš, že akceptuju tvoje vysvětlení, že je všechno ok, když máš v očích hotovou průtrž mračen. Ne Cam, doufal jsem, že toto už je za námi a že mi všechno povíš, obzvlášť pokud tě to činí smutnou nebo naštvanou. A tebe rozhodně něco trápí." John mluvil zcela vážně. Až příliš mu na ní záleželo, než aby se spokojil s takto hloupým prohlášením.

Cameron se mu na moment podívala do očí a viděla, že to myslí naprosto vážně. 'Ne' odmítal uznat jako odpověď. Musela mu všechno povědět. Otočila se tedy i se židlí, na které seděla, objala jej a spočinula hlavou na jeho rameni.

John se silně obával toho, co způsobilo Cameronin pláč, avšak zároveň byl šťastný, že se obrátila k němu a hledala útočiště v jeho náruči. Pevně ji stiskl a šeptl: "Řekni mi prosím, co tě trápí. Prosím!"

Po chvíli Cameron konečně zvedla hlavu, a když uviděla v Johnových očích upřímnost a lásku, rozhodla se mu svěřit.

"Přemýšlela jsem o věcech, které se staly předtím, než jsem infiltrovala tábor odporu pokusila se zabít tvé budoucí já. Sama nevím proč, mohu se pouze domnívat, že to způsobila poslední exploze. Tolik mě změnila, že ještě pořád nedokážu určit přesný rozsah daných změn." John vypadal překvapeně, ale ne tolik, jak očekávala. Pravděpodobně ho to napadlo též. "A tak se mi začaly připomínat věci, které mě vůbec netěší, strašlivé věci, kterých jsem se dopustila v době, kdy mě ovládal Skynet." Dokončila větu a zahanbeně svěsila hlavu.

John jí jemně umístil prst pod bradu a přiměl ji znovu vzhlédnout k němu: "Cam, přece vím, žes to nebyla ty. Takže se za to vůbec nestyď. Ty, moje Cameron, bys nikdy takový strašný věci neudělala, co?"

Cameron přikývla. Ulevilo se jí, že se na ni nezlobil a pokračovala: "Pamatuješ, jak jsem tvrdila, že moje jméno je Allison? Tehdy mě napadlo, že nejspíš jde o jiný infiltrační profil, ale teď si vzpomínám na všechno."

"Kdy sis na to vzpomněla? Teď? Zatímco jsem byl v koupelně?"

Cameron jen souhlasně kývnula. "Ano, zatímco jsi byl v koupelně. Proč, to netuším, nicméně tyto záblesky z minulosti se vyskytují zcela náhodně a já nikdy nevím, kdy se to stane. Každopádně...jsem si vzpomněla, co tahle dívka, Allison Youngová, byla zač. Je...je to někdo, koho jsem zabila a jejíž podobu nyní vlastním. Přesně to je význam mého sériového označení. TOK - šablona podle zabitého (template of kill). Johne! Já tu dívku zabila, jen abych se dostala k tobě! Zabila jsem ji, protože jsem na ni měla vztek! Lhala mi, a proto musela zemřít!" Cameronin hlas rostl s každým slovem a ke konci téměř křičela, zatímco se v téže chvíli začala opět utápět v slzách. Zhroutila se mu na rameno a přerývaně vzlykala.

John byl naprosto ohromen. Sice mu došlo již dříve, že tato Allison musela být důležitou součástí Cameroniny minulosti, ale i tak... Cameronin proces vzpomínání jeho teorii jen potvrdil, ve stejné chvíli však pocítil hluboký smutek nad tím, že se Cameron musela potýkat se vzpomínkami na vlastní ošklivé činy. Avšak poslední reakce se pro něj stala jasným důkazem o jejích mohutných změnách. Osoba, která plakala v jeho rukou, byla lidská dívka, žádný terminátor. Technicky vzato byla strojem, ovšem měla také duši, tedy žádný stroj, ale člověk, krásný člověk, který musel čelit faktu, že v minulosti napáchal hrůzné činy, neboť neměl sám sebe pod kontrolou. Něžně ji pohladil po vlasech a pokoušel se ji uklidnit: "Pššš, Cam, to nic. To jsi nebyla ty, ale Skynet. Nemůžeš si dávat za vinu to, co provedl."

Cameron se nějak podařilo dostat vzlykání pod kontrolu a obrátila k němu své zarudlé, slzavé oči: "Ale já to udělala! Já a nikdo jiný! JÁ!"

Johnův pohled zintenzivněl: "Cameron, musíš pochopit jednu věc. Miluju tě pro to, čím jsi! Možná jsi v minulosti udělala pár hnusných věcí, ale s tvými zkušenostmi a emocemi...byla bys toho znovu schopná?"

Cameron důrazně potřásla hlavou, jako by jí právě položil nejhloupější možný dotaz: "Samozřejmě že ne!"

John se na ni usmál: "Tak vidíš. Neházej na sebe vinu kvůli tomu, co provedl někdo jinej ve tvým těle." Pohladil ji po tváři, aby setřel nové slzy: "Cam, nikdy bych k tobě nemohl cítit odpor za to, co udělal Skynet! Věř mi!"

Cameron konečně pochopila, že k ní necítil zášť kvůli minulým nechvalným skutkům a znovu se usmála: "Tolik tě miluji. Jsi jediný, kdo mi kdy byl ochoten dát druhou šanci poté, co jsem udělala hrozné věci." Svěsila hlavu, za okamžik však opět vzhlédla: "Johne, dokážeš mi někdy odpustit, že jsem se tě snažila zabít poté, co se mi porouchal systém?"

John věnoval úsměv jejím smutným očím: "To je to samý jako v případě Allison. Nešlo přece o tebe, ale o Skynet." Nato mu však myslí proběhla myšlenka: "Cam? Když jsem tehdy v tom skladišti vrátil čip zpátky na místo...byla k něčemu moje "oprava"? Udělal jsem vůbec něco?"

Než odpověděla, provinile zavrtěla hlavou: "Ne, nemělo to žádný efekt. Když systém znovu naběhl, příkaz k likvidaci byl stále aktivní."

Johnův zrak se rozšířil překvapením. Jistě, něco takového předpokládal, ale stejně...slyšet to přímo od ní... "Tak proč jsi mě tehdy nezabila?"

"Dal jsi mi na výběr. Ještě nikdy předtím mi nikdo nedal možnost volby. Vážil sis mě a viděl ve mně člověka, a tak se ke slovu dostalo rozhodnutí přepsat daný příkaz a nezabít tě. A navíc...jsem tě už tehdy milovala."

"Takže teď...vlastně...nemáš žádnou misi? Žádné zabít nebo chránit Johna Connora?" John se konečně dostával k podstatě věci a stál na pokraji pravděpodobně nejdůležitějšího objevu ohledně zázraku jménem Cameron Phillipsová.

Cameron opět zavrtěla hlavou: To ne, příkaz k zabití je stále aktivní. Všechno, co tvé budoucí já změnilo a naprogramovalo, je pryč."

John náhle vypadal trochu vyděšeně: "Tak počkat! Znamená to, že jednoho krásnýho dne mě odděláš?"

Cameron se zazubila a rozhodně potřásla hlavou: "Ne Johne, to se nestane. Příkaz k zabití je možná stále aktivní, ale já teď mám vlastní personalitu a sama si vybírám, co chci a nechci udělat. A já chci být s tebou, chránit tě a milovat. A co se onoho příkazu týče...inu, přepsala jsem jej a odřízla tak silným firewallem, že by jej ani další bomba v autě nemohla změnit." Přitulila se k němu a toužebně na něj pohlédla: "Věříš mi Johne?"

John se usmál a něžně ji políbil: "Ano Cam, věřím ti." Nato se naklonil trochu blíže: "Ale musíš mi něco slíbit."

Cameron tázavě naklonila hlavu: "A co?"

"Kdykoliv budeš mít jakejkoliv problém, kdykoliv si vzpomeneš na něco špatnýho, neuzavírej se prosím přede mnou. Přijdi za mnou, seznam mě s problémem a společně jej vyřešíme. Chci ti pomáhat, jak to jen bude možný. Souhlas?"

Cameron se cítila tak šťastná, že neměla daleko k dalšímu pláči, tentokrát však k pláči štěstí. Přikývla: "Ano Johne, slibuji!"

John zopakoval úsměv i polibek: "Tak se ještě nějak dochystáme, ať můžeme vyrazit na tu večeři." Znenadání protáhl obličej: "Budu muset pokecat s mámou. Chci, abys do toho šla se mnou."

Cameron se zatvářila mírně zmateně: "Jsi si jistý? Nebylo by lepší, kdybyste byli o samotě?"

"Ne! Jde tu o tebe a o mě, jde o náš vztah a já to nehodlám už dál skrývat. Bude se s tím muset smířit." John se zdál být skálopevně přesvědčen o tom, že dělá správnou věc.

Cameron se pousmála: "Pokud opravdu stojíš o mou přítomnost během rozhovoru...ráda se toho zúčastním s tebou."

John se pomalu postavil a vytáhl Cameron k sobě nahoru: "Skoč si zatím usušit ty vlasy, jak jsi říkala před chvílí." Pohladil ji po dosud vlhkých vlasech: "Ačkoliv, asi o tom nevíš, ale s mokrými vlasy jsi dokonce ještě krásnější."

Cameron se na něj podívala maličko rozpačitě, úsměv na rtech však zářil štěstím: "Díky Johne." Dala mu rychlou pusu na tvář a odklusala ke koupelně přichystat se k večeři.

17

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 17 - Odhalení a snění (část třetí)

"Jsem vhodně oblečena k večeři?" Cameron stála před zrcadlem a otáčela se z jedné strany na druhou, aby se mohla řádně prohlédnout jako každá jiná dívka, snažící se přijít na to, zda si vybrala pro danou příležitost správné oblečení. Naklonila hlavu a prohlédla si svůj úbor. Zvolila krátké, velmi krátké černé šaty bez rukávů, které tímto nabyly úplně nového významu.

John stál za ní a bojoval s hormony v předem prohrané bitvě. Civěl na Cameron, stejně jako běžný teenager pod náporem hormonů, pozorující překrásnou slečnu, a tak se jeho zahlcená mysl zmohla na jedinou zcela jasnou myšlenku: Ona mě svádí snad vším, co má! Ztěžka polkl a očima přejel po hladkých nohou až k botám. Cameronin výběr byl však pro Johna naprosto nečekaný. Namísto obvyklé obuvi - vojenských bot, se rozhodla pro černé sandály s poměrně vysokými podpatky, jež ideálně podtrhovaly její dokonalé nohy. Neměl nejmenší tušení, že se v jejím botníku nacházelo něco takového.

Cameron se ohlédla na něj, očekávajíc se svraštěným čelem odpověď na svou otázku. "Johne?"

Tázavý hlas jej konečně vytrhl z kouzelné zkoprnělosti. John se rychle vzpamatoval a spěšně jí pohlédl do očí: "Cože? Promiň, nějak jsem neslyšel otázku."

Když Cameron uviděla jeho totálně rozhozený stav, zakřenila se, přistoupila k němu o krok blíže, položila mu ruce na ramena a spojila ruce za jeho krkem: "Otázka zněla, jestli jsem si pro tuto příležitost vybrala vhodné šaty. Vypadám v tom dobře?" Naklonila hlavu a věnovala mu svůdný pohled.

"Dobře? Sakra Cam, vypadáš skvěle..co skvěle, přímo nádherně. Tam dole budeš určitě středem pozornosti. Nepřehnala jsi to trošku? Jakože...tak sexy šaty na obyčejnou večeři?" řekl John, zatímco se mu v ústech mimoděk začaly poněkud hromadit sliny v reakci na její vzhled.

Cameron nasadila prázdný výraz: "Sám jsi přece říkal, že bych se měla chovat více jako lidská dívka, abych přesvědčila tvou matku a Dereka. Snažím se zapadnout, takže..." Vynaložila maximum úsilí na zachování tradičního terminátorského výrazu, avšak od té doby, co se setkala s Johnovou láskou, zjistila, že chovat se v jeho blízkosti jako stroj bylo stále těžší a těžší.

"Jo, jasně, ale stejně..." Johnovi došla slova a nakonec se usmál: "V tom případě budeš ta nejkrásnější holka v celý restauraci." Uchopil ji za boky, přitáhl k sobě a políbil. Poté zašeptal: "Můžeme jít, má princezno?"

Cameron přikývla s radostným úsměvem na tváři a vzala jej za ruku.

Když přišli do restaurace, Cameron potichu řekla Johnovi do ucha: "Sarah a Derek už jsou tady - pátý stůl vzadu na pravé straně." Nenápadně ukázala hlavou kýženým směrem.

John se otočil a viděl, že matka a strýc se zde již skutečně nacházeli. Trochu napjatě se pousmál a jemně stiskl Cameroninu dlaň: "Tak fajn, tedy vzhůru do dračí sluje."

Cameron po několik sekund zachovávala ticho a pak se potichu zeptala: "Co je to za výraz? Nějaká běžně používaná fráze?" Pohlédla na něj velkýma očima. Ještě nikdy předtím takovou větu neslyšela.

John se zazubil: "To zrovna ne, prostě mě to teď napadlo. Ale vím, že mi rozumíš, co tím chci říct."

Cameron vypadala na okamžik nerozhodně, ale potom usmála a souhlasně přikývla.

Sarah seděla u stolu a čekala, až se k nim její syn a Cameron připojí. Měla již za sebou krátkou diskuzi s Derekem, v níž jej nabádala, aby se ovládal a nepokazil celý večer.

"Tady jste!" Johnův blízký hlas ji vytrhl z vlastních myšlenek a pohlédla na něj. Nicméně první, čeho si všimla, nebyl John, ale Cameron, stojící zde ve svých krátkých černých šatech, držící se za ruku s Johnem, na něhož se vřele usmívala. Trochu potřásla hlavou a protřela si oči, jako by se chtěla probrat z halucinace. Tento kyborg se natolik lišil od kyborga, kterého znala, že jí to úplně vyrazilo dech. Než však mohla cokoliv říct, John podal stížnost: "Vidím, že jste si sedli pěkně každej na opačnou stranu stolu v rámci prevence, abych si náhodou nesedl moc blízko k Cameron." Teatrálně vzdychl a obrátil se k Cameron: "Promiň Cameron, ale vzhledem k tomu, že nemůžeme sedět spolu, vidím to tak, že by ses měla posadit vedle mámy a já obsadím flek vedle tady toho rozmrzelýho chlápka." Zadíval se na Dereka, jestli nebude nějak reagovat na jeho komentář, byl však trochu překvapen, když po něm Derek pouze šlehl pohledem a neřekl nic. Avšak Johnovi neunikl Derekův krátký zamyšlený pohled na Cameron, jako by nemohl docela uvěřit tomu, co viděl.

Pokud se John domníval, že Cameronin vzhled by mohl mít na matku a Dereka slušný dopad, nyní věděl, že jeho očekávání platila za podhodnocení století. Viděl, jak Sáře poklesla čelist a civěla na Cameron, jako by nikdy předtím neviděla dívku v černých šatech, nejinak se tvářil i Derek, jenž ale svou reakci lépe skrýval a byl celkově opatrnější. Spokojeně se zašklebil a zavedl Cameron k židli, kterou jí vybral. V dokonale gentlemanském stylu vzal židli a nechal ji posadit se jako skutečnou dámu: "Zde je Vaše místo, má princezno!"

Zdálo se, že Cameron si jeho pozornost nekonečně užívá a poté, co se posadila, vzhlédla k němu a usmála se: "Děkuji Johne."

Sarah bez dechu sledovala výměnu slov mezi jejím synem a kyborgem. Očima pozorovala Johna na cestě kolem stolu a když usedl také, vyzývavě se na něj podívala. Výraz jeho tváře jasně dával najevo, že nebude tolerovat žádné poznámky s ochrannou známkou Sarah Connorové. Kousla se tedy do jazyka a zeptala se: "Je všechno v pořádku Johne?"

"Jasně, všechno je perfektní, že Cam?" Cameron nadšeně přikývla a otočila se k Sarah: "Ano, vše je v pořádku."

Sarah těžce polkla a podívala se na Dereka, který se zdál být zcela nezaujatý situací a zaměstnaný prohlížením menu. Popravdě se jím ale přímo nezabýval a očima stále odbíhal k Cameron. To není možné! Žádnej stroj se nedokáže takhle chovat. Musí jít o některej z jejich infiltračních protokolů. Při pohledu do jejích očí si tím však již nemohl být nadále jist. V oněch hnědých očích spatřoval život a ona se usmívala až příliš opravdově na to, aby vykonávala nějaké infiltrační naprogramování. Že bych se mýlil? Že by opravdu byla jiná? Náhle se otřásl při zjištění, že poprvé uvažoval o Cameron jako o lidské ženě. Hned po tomto zjištění se otřásl dokonce ještě více, neboť označit ji jako 'ona' vůbec neznělo špatně.

Cameron pozorně sledovala Sářiny a Derekovy reakce a když viděla, že oba byli sice silně zaskočeni jejím překvapivým vzhledem a vystupováním, avšak ani v nejmenším se k ní nechovali nijak nepřátelsky, pocítila příjemné uspokojení. Dokonce by mohla přísahat, že v Derekových očích cosi zahlédla, něco, co lze nejlépe popsat jako zmatení, zamyšlení a možná dokonce i nepatrné známky obdivu. Velmi dobře si uvědomovala, že pro lidské samce byl její fyzický vzhled velice přitažlivý a rozhodla se této přednosti využít. Jak vidno, výsledky byly poměrně uspokojivé. Pousmála se a rozhodla se také skrýt za jídelním lístkem, jeden si tedy vzala a začetla se do nabídky. Po chvíli se obrátila k Johnovi: "Johne? Máš nějaký nápad, co bych si mohla dát k jídlu? Moc dobře se v tom nevyznám." Prosebně na něj pohlédla a viděla, jak téměř roztál pod náporem štěněčího pohledu. Vypadá to, že jakmile se na něj podívám jako malé štěně, zjihne a je připraven udělat pro mě cokoliv. To bych si měla zapamatovat! Věděla ovšem, že by nikdy nepoužila své schopnosti k tomu, aby Johna k čemukoliv nutila...pokud se tedy nejednalo o objímání a líbání. Velice ráda se líbala. Vyvolávalo to v ní vlny uspokojení, jež se hnaly jejím tělem a ona tak dychtila po dalším kole tak brzy, jak jen to bylo možné.

Sarah, jež se mezitím také pokoušela skrýt za menu, znenadání nechala dopadnout lístek na stůl a otočila se k Johnovi: "Johne, můžeš se prosímtě postarat tady o plechovku? Zřejmě jsi jediný, kdo jí dokáže pomoci." Její hlas zazněl přísněji, než zamýšlela, a také toho záhy litovala, když spatřila, jak Johnovy oči potemněly. Vzdychla: "Promiň, nemyslela jsem to tak." Omluvně pohlédla na Cameron a následně na Johna. Proč se pro všechno na světě omlouvám terminátorovi? Jéžiši Sarah, přestáváš se kontrolovat! Hluboko uvnitř ale již věděla, že takové vystupování bylo přirozené a zcela v pořádku. To, jak se Cameron chovala od okamžiku, kdy přijeli sem na prázdniny, se natolik lišilo od ostatních strojů, že se ani nepokoušela dané změny spočítat.

John šlehl po matce nepříliš vážně myšlený pronikavý pohled a promluvil k Cameron: "Nemám páru, co ti chutná. Co nějaký těstoviny?" Odmlčel se a pak se opatrně zeptal: "Budeš to vůbec moct ochutnat?"

Cameron se na něj podívala, jako by říkala 'to jsi opravdu tak zabedněný?': "Jistěže můžu. Už jsem se ti o tom jednou zmiňovala: Za moc bych nestála, kdybych nic necítila. A ochutnávání jídla s tím souvisí také."

John cítil, jak jeho tváře zteplaly a pravděpodobně i zrůžověly a proklel sám sebe za svou nejapnou poznámku: "No jo, pravda. Promiň, já jenom že...Nejsem zvyklej na...na..."

"Stroje, ochutnávající jídlo a mající pocity?" dokončila Cameron větu s nepatrným úsměvem na rtech. "Jsem stroj Johne a není tu žádná víla ani čaroděj, který by to mohl změnit. Jsem mechanická forma života a tak to prostě je. Já tento fakt musím přijmout a vypořádat se s ním." Zastavila se s otevřenými ústy, jakoby přemýšlela, zda ještě něco dodat, ale rozmyslela si to. Teď můžu jen doufat, že se s tím dokážeš vypořádat také. Podívala se na něj trochu zmateně a pak se vrátila zpět ke zkoumání nabídky: "Dám si malý míchaný salát a čokoládovou zmrzlinu. Těstoviny bych všechny nesnědla."

John se znenadání cítil hloupě a natáhl se přes stůl, aby mohl položit dlaň na její ruku, ležící na stole. "Promiň Cam, nechtěl jsem plácnout něco tak blbýho. Přece víš, že jsem to nemyslel zle."

Cameron se usmála nazpět: "To já vím. Ale stejně si těstoviny nedám."

John si povzdechl a úlevně se usmál. Ještě jednou stiskl její dlaň a znovu se vzdálil, aby matku příliš nepokoušel.

Sarah si vyslechla konverzaci se smíšenými pocity. Jasně viděla, že mezi nimi něco skutečně bylo, nenacházeli se však na místě, kde by bylo vhodné něco takového rozebírat. Hodlala si později promluvit s Johnem a on by jí měl při té příležitosti vysvětlit pár věcí. A já jemu ostatně taky! Jéžiši, jak bych ho mohla k něčemu nutit po tom, co jsem udělala? Vzdychla: "Dobře, měli bychom si objednat." Nikdo nic nenamítal, a tak pokynula číšníkovi, aby přišel a přijal objednávky.

Když si objednali jídlo a pití, Sarah se zoufale snažila iniciovat nenucenou konverzaci, avšak ostudně selhala. Derek se choval, jako by u stolu vůbec nebyl přítomen a John odpovídal nejkratším možným způsobem a zasněně pokukoval po Cameron. Jediný, kdo se zdál být připraven k vedení konverzace byla Cameron. Tomu se ani nechce věřit! Kyborg je jediný, kdo je schopen se se mnou normálně bavit! Pro Krista pána!

Jakmile byla večeře naservírována na stůl, všichni se začali zabývat novou činností. John házel zvědavé pohledy na Cameron. Nikdy předtím ji neviděl vzít si více než jeden, dva kousky a až do dnešního rána, kdy si vzala lívanec k snídani, neměl tušení, že dokáže sníst téměř tolik jako obvyklá lidská dívka. Všiml si, jak opatrně a pečlivě krájela salát na malé kousky, vkládala je do úst a než polknula, důkladně vše požvýkala. Náhle se zastavila a podívala se na něj: "Copak? Něco se ti nezdá?"

John spolkl sousto, které si právě vzal ze svého steaku a poněkud rozpačitě potřásl hlavou: "Ne, děláš to perfektně, akorát mě to pořád trochu fascinuje..." Odmlčel se předtím, než mohl říct něco víc. Neunikl mu Cameronin vděčný, ale také rozpustilý úsměv, stejně jako matčin otrávený pohled.

Po večeři se John dočista ztratil ve sledování Cameron, jak si zjevně vychutnávala zmrzlinový pohár. Nato se konečně obrátil k matce: "Mami, myslím, že je tu pár věcí, které bychom měli probrat." Vtom jej zasáhlo déjà-vu. Fíha, dneska ráno už jsme vlastně jednou pokecali a teď je to už podruhý, co si musím seriózně promluvit s mou mámou! Vážně se na ni podíval a čekal na reakci.

Sarah přikývla a byla ráda, že se toho chopil právě on: "Fajn. Na to bychom se ale asi měli odebrat do mého pokoje. Je tady moc lidí na to, aby se dalo vést nerušený rozhovor." Vstala a otočila se k Derekovi: "Ty budeš kde?"

Dnes večer to bylo poprvé, co se Derekova ústa otevřela kvůli mluvení: "Prostě si skočím na bar a dám si velkej hrnek kafe."

Sarah souhlasila a výhrůžně dodala: "A ne abys zkoušel pít další alkohol!"

Derek se otřásl: "To se spolehni! Měl jsem toho víc než dost na dlouho dopředu."

Sarah se zašklebila: "Dobře!" Nato se obrátila k Johnovi: "Tedy půjdeme?"

John přikývl, stoupl si, natáhl se pro Cameroninu ruku a přivedl ji s sebou k Sarah.

Sarah se velkýma očima zadívala na Cameron: "Ale...Myslela jsem, že si promluvíme o samotě."

"Jde se mnou. Ani ty ani kdokoliv jinej nemá na srdci nic, co by nesmělo být řečeno před ní. Navíc...to, o čem spolu budeme mluvit, je stejně tak její věc, jako moje. Prostě jde do toho taky. Tečka."

Sarah zarazil synův rozhodný postoj a když pohlédla do jeho vzdorných očí, věděla, že tento boj neměla šanci vyhrát, a tak jen kývla a vydala se k východu.

V tichosti vyšli po schodech k Sářině pokoji se Sarah v čele. Byla ráda, že kráčí vepředu před nimi. Opravdu neměla chuť pozorovat jejich propletené ruce, všímat si zamilovaných pohledů a být nucena dívat se na způsob, jakým zřetelně předváděli svou vzájemnou náklonnost.

Poté co vstoupili do pokoje, Cameron provedla rychlý sken okolí a byla trochu zklamaná při zjištění, že Sarah s Derekem očividně nebyli příliš velkými fanoušky pořádku. Různé věci se nacházely rozházené po celém pokoji, jako by tudy prošlo tornádo. Spokojila se tedy alespoň s myšlenkou, že její a Johnův pokoj byl mnohem komfortnější a upravenější. Několik kusů Sářiného oblečení, ležícího na posteli, přemístila o něco dále, aby vytvořila pro Johna místo k sezení.

Sarah se posadila na židli naproti nim a pohlédla na Johna v očekávání.

John si sedl vedle Cameron a vzal ji za ruku. Cítil, jak jej mírně stiskla a v duchu jí děkoval za důvtipnou podporu. Vždycky je tu pro mě. Nikdy neustoupí. Jak jsem si toho mohl nevšimnout předtím? V této chvíli si konečně přiznal, že se rozhovoru s matkou opravdu bál. Když spolu dříve mluvili u lanovky, byl příliš podrážděný a naštvaný, takže řekl několik věcí, kterých později litoval. Ale nyní...Uklidnil se a chtěl vést konstruktivní diskuzi, kladl si za cíl, aby jeho matka vše pochopila a aby v Cameron spatřila to, co on. Navzdory jeho předchozímu chování na něj stále bylo možné pohlížet jako na chlapce, zatímco žena, sedící proti němu a pozorujíc jej, byla jeho matka, tedy někdo, kdo měl na jeho život větší dopad, než kdokoliv jiný.

Těžce vzdychl a podíval se matce do očí: "Mami, v první řadě bych se ti chtěl omluvit za to, co jsem ze sebe dneska u svahu vysypal. Byl jsem naštvanej a pološílenej starostmi, takže mi prostě uklouzlo pár věcí. Ale ne všechno." Na vteřinu se zastavil a zkontroloval pohledem Cameron, jež odpověděla povzbudivým úsměvem.

Pak ale znovu ulpěl na Sarah pronikavým pohledem: "Ale nic nemůže změnit fakt, že jsi udělala něco, co jednoduše nemůžu pochopit. Takže mi prosímtě pověz, proč ses pokoušela mě a Cameron rozdělit. Co sis myslela?" Snažil se co nejlépe kontrolovat vztek, který začal pomalu vzrůstat.

Sarah odolala pokušení svěsit hlavu a zůstala i nadále soustředěná na Johnovy oči. Důležité pro ni bylo jeho povědomí o tom, že mluvila zcela upřímně. "Omlouvám se za to, co jsem se pokusila udělat. Nebylo v mých silách přijmout fakt, že by ti Cameron mohla být takto nablízku. Viděla jsem, jak na ni reaguješ a napadlo mě, že musí být špatné přistupovat ke stroji takovýmto způsobem. Byla poslána zpět v čase jako ochránkyně a to je vše, čím by měla být." Pozvedla dlaň, aby zastavila Johna, který už už otevíral ústa, aby zareagoval a vzhledem k temnému výrazu ve tváři by zřejmě nešlo o nejpřátelštější projev.

"Řekla jsem, že mě napadlo. Minulý čas! Pointa je v tom, že...mi dnes došlo, že jsem se mýlila. Neušlo mi, jak ses choval ve chvílích, kdy jsi věřil, že Cameron nadobro utekla. Došlo mi, jak moc ti na ní záleží." Na okamžik svěsila hlavu, hned nato ale vzhlédla a podívala se do Cameroniných zvědavých očí: "A ty...to tvé dnešní vystupování...Nevím, kde začít, abych popsala, jak mě to šokovalo a pořád ještě šokuje. Dnes jsi začala měnit všechno, čemu jsem kdy věřila. Nevím, zda jde o tvůj infiltrační profil nebo něco, co souvisí s tvým naprogramováním...Nicméně jsem viděla, jak se chováš v běžném infiltračním módu a tohle...bylo sakra jiné. Vypadalo to více realisticky."

John ji přerušil: "Mami, tohle je skutečná Cameron. Nic nehraje ani nenásleduje program, je prostě sama sebou."

Sarah přikývla ne zcela přesvědčeně a znovu pohlédla na Cameron, která její pohled opětovala: "John říká pravdu Sarah. Změnil mě onen výbuch bomby v autě. Mám nyní odlišné cítění. Pořád mě to mate, ale již neběžím na základě nějakého infiltračního protokolu nebo podprogramu."

Sářiny oči spočinuly pohledem na spojených rukou a všimla si, jak Cameron svírala Johnovu dlaň, jako by držela něco velice cenného, co už nechtěla nikdy dát z ruky. Chtě nechtě musela Johnovu myšlenku v duchu odsouhlasit: "Vím, že nemůžu vrátit to, co jsem udělala. Můžu pouze říct, jak moc mě to mrzí, slíbit, že už nikdy nepodniknu nic proti tvým přáním a požádat tě o odpuštění. Promiň Johne, opravdu mě to mrzí a stydím se sama za sebe, že to došlo kvůli mně až tak daleko."

John roztržitě přitakal a sekundu nato dodal: "Předpokládám, že to byl Derek, kdo spustil celou tuhle komedii, aby nás rozdělil, že je to tak? Nějak se mi nechce věřit, že by se moje vlastní máma vymyslela něco takovýho bez ohledu na to, jak moc nesnášíš stroje."

Sarah trochu zneklidněla a odložila svou odpověď. Věděla však, že John bude na odpovědi trvat, a tak jen polkla a přikývla, neboť si netroufala odhadnout, jaký hlas by při odpovídání vyšel z jejího hrdla.

John vážně poznamenal: "No jistě, jak jinak." Na chvíli umlkl a po několik vteřin setrvávali v úplném tichu. Nato rezolutně pohlédl do Sářiny tváře: "Mami, pořád ještě se na tebe zlobím za to, co jsi udělala, to je ti určitě jasný. Konec konců, jsem tvůj syn, takže mám v sobě stejnou tvrdohlavost jako ty...možná ještě větší. Nicméně věřím, že ses rozhodla pro takovej postup jen kvůli mýmu dobru, i když výsledek je přesným opakem toho, čeho jsi chtěla dosáhnout. Ale...svou chybu sis uvědomila a přiznala ses. Podívej se...Ráno jsem ti povídal, že možná s tebou nesouhlasím, ale i tak tě mám rád. A tak to říkám znovu."

Sarah se s nadějí zadívala do jeho očí, ale nic neřekla, neboť tušila, že ještě neskončil.

"Ovšem dnešní záležitosti doznaly velkejch změn. Co bylo ráno volitelný už je teď v podstatě jasná věc. Když jsem byl tam nahoře na svahu a hledal Cameron, doufal v to nejlepší a obával se nejhoršího, konečně jsem si uvědomil jednu věc." Odmlčel se, sevřel Cameroninu dlaň a zhluboka se nadechl. "Mami, musíš to vědět. Já a Cameron se máme rádi!" Po těchto slovech se neodvážil ihned podívat matce nebo Cameron do očí, naproti tomu upřel svůj pohled na boty a čekal, až přijde výbuch. Uplynulo několik sekund a stále se nic nedělo, zvedl tedy zrak a zkontroloval matčin kompletně ohromený výraz. Spadla jí čelist a očividně zadržela dech, zatímco zírala na Johna v absolutním šoku. Pak se obrátil k Cameron a musel se téměř začít hlasitě smát, když spatřil obraz, velmi podobný tomu, co viděl u Sarah. Cameron na něj bez hnutí civěla s pootevřenými ústy a s očima jako talíře. "No? Chtěl by k tomu někdo něco říct?" Vrátila se mu kuráž, ačkoliv věděl, že chvíle matčiny reakce se nevyhnutelně blížila.

Cameron ani nehlesla, pouze zavřela ústa a její oči se zmenšily na normální velikost. John by přísahal, že v nich zahlédl něco jako hrdost. Sarah se mezitím podařilo také vzpamatovat a překonat počáteční šok. "COŽE?" Vykřikla hlasitě a probodla pohledem Johna i Cameron.

Nicméně John si dokázal zachovat odvahu i nadále: "Myslím, že jsem to řekl jasně. Miluju Cameron a ona miluje mě. A budeme spolu bez ohledu na to, co by kdokoliv jinej mohl namítnout." Vzpurně zíral na Sarah, vyzývajíc ji, aby vyslovila své proti.

Sarah balancovala na pokraji exploze a musela se krotit, aby nedala na své momentální impulzy. Bylo jí jasné, že John by to nevzal snadno, kdyby zareagovala tak, jak měla v plánu. Konec konců jsem to vlastně měla čekat. Bylo více než zřejmé, že mezi těmi dvěma něco je. Ale láska? Těžce polkla a otočila se k Cameron, která ji sledovala se směsí zvědavosti, vzdoru a očekávání. "Je to pravda? Cítíš něco? Víš vůbec něco o tom, co vůbec ta láska je? Miluješ...mého syna?"

Cameron se na okamžik zamyslela nad touto otázkou, pak naklonila hlavu a odpověděla s pohledem upřeným na Sarah: "Už jsem ti jednou řekla, že od výbuchu bomby v autě má osobnost prodělala velké změny. Ano, mohu cítit emoce, ano, vím, co je láska a ano, miluji Johna. Možné ne tak, jako lidé, ale je to tak."

"Ale jak můžeš vědět, že to co cítíš, je láska? Už jsi někdy předtím milovala?" Sarah měla potíže se zvládáním nové situace. "Je tvoje láska skutečná?"

"Ne, nikdy předtím jsem lásku nepoznala. Nebyla jsem toho schopná. A jak mohu vědět, že to, co cítím, je láska?" Zastavila se, pohlédla na Johna, stiskla jeho ruku a usmála se. Nato se obrátila zpět k Sarah: "Pokud láska znamená chtít strávit každou sekundu s určitou osobou, pak cítím lásku. Pokud je láskou myšleno být připravena zemřít pro tuto osobu, i toto kritérium splňuji. Pokud se láskou rozumí cítit se dobře v pouhé přítomnosti objektu mých tužeb, potom miluji." Když skončila, vzpurně se zadívala do Sářiných očí a po chvíli dodala: "A je to pro mě velice skutečné."

Sarah Cameronina slova úplně zaskočila. Cameron popisovala přesně tytéž pocity, které měla před lety v přítomnosti Kylea. Červ pochybnosti v ní však ještě stále pracoval na plné obrátky. "Jak mám vědět, jestli mi nelžeš? Nebylo by to poprvé, co bys nám zalhala. Jak si mohu být jistá, že nelžeš právě teď?"

"Nemůžeš." odpověděla Cameron klidně, avšak s ohněm v očích. "Musíš mi věřit. Krom toho nejde přímo o toto tvé rozhodnutí. Jestliže mi John věří, pak bys měla důvěřovat ty jemu, že se nezmýlí. Jestli mě někdo zná, pak je to právě on." Otočila se a pohlédla na Johna, který na ni hleděl s neskrývaným obdivem. "Věříš mi Johne, že tě miluji?"

John bez váhání energicky přikývl a promluvil znovu k matce: "Věřím jí celým svým tělem i duší." Zakřenil se: "Vzpomínáš si, co jsem ti dnes ráno povídal o mým podezření, týkajícího se čipu poté, co se pokazila?"

Sarah nepatrně přikývla, zatímco Cameron svraštila obočí a vyslala k Johnovi tázavý pohled. On se však jen usmál na svou milovanou a pokračoval: "Noo, před večeří se totiž u nás v pokoji trochu diskutovalo a ukázalo se, že jsem měl naprostou pravdu. Neudělal jsem s tím tehdy vůbec nic, to všechno ona sama. Přepsala příkaz k zabití a zvolila si, že mě bude chránit, protože chtěla být se mnou." Jakmile dokončil větu, lehce pohladil Cameron po tváři a vykouzlil jí na rtech radostný úsměv.

Sarah zahlédla Cameroninu reakci na Johnovo něžné gesto a namáhavě vzdychla. "Takže jsi byla naprogramovaná k jeho ochraně? Proč ses nás tedy snažila zabít?"

"Ne mami. Není žádným způsobem naprogramovaná. To, co vidíš, je samostatná osoba, mající svobodnou mysl, která si může dělat co chce. Podařilo se jí likvidační příkaz Skynetu potlačit tak silným firewallem, že se už nemůže nikdy dostat na povrch." dořekl a věnoval Cameron úsměv plný laskavosti a pýchy.

Sarah si tím tak jistá nebyla, ale nechtěla v tuto chvíli nic namítat. "Johne, přemýšlel jsi už někdy nad tím, jak přesvědčíš lidi, že je možné jí důvěřovat? Napadlo tě někdy, jaké problémy může ve válce způsobit její původ? Pomyslel jsi na možnost, že by se mohla stát terčem útoků, až lidi zjistí, že je stroj?"

John na matku jen zatvrzele hleděl a pak přikývl: "Jo mami, pomyslel. A mám na to jen jednu odpověď - najdeme nějakou cestu. Je jedno, jak obtížná, kamenitá a skalnatá může být, my to prostě zvládneme, protože do toho nehodlám jít bez ní...nebo bez tebe. Potřebuju vás obě, tak tě prosím...nenuť mě vybírat si mezi dvěma ženami, který mám rád." Jeho hlas získal prosebný podtón, když se netrpělivě zadíval do matčiných očí.

Sarah vzdychla a svěsila hlavu. Její syn dobře věděl, jak jí přesně zahrát na strunu, a nebo lépe řečeno - jak ji přesvědčit, aby bylo po jeho. Znala jej dost dobře, aby věděla, že otevřeným odmítnutím jejich vztahu by jej od sebe jistě odehnala. Dokonce si ani nebyla jista, zda by se rozhodl pro ni namísto Cameron. Vlastně celkem věřila tomu, že by upřednostnil Cameron. Viděla, jak se oba chovali, jak po sobě významně pokukovali, dotýkali se jeden druhého a seděli na její vkus příliš blízko u sebe. A potom...jak by se ona sama chovala, kdyby měla možnost užívat si chvíle s Kylem? Pravděpodobně stejně, jako se choval její syn k Cameron. Co ji ale překvapovalo nejvíce byl fakt, že Cameron iniciovala výměnu zamilovaných gest stejně často, jako John. Kdyby nevěděla, co je zač, nikdy by nevěřila, že se dívá na stroj. Chovala se tak...lidsky!

"Johne, nemůžu říct, že bych váš vztah schvalovala. Neschvaluji a myslím, že je to proti přírodě. Ale jak vidím, činí tě to šťastným a pokud by to tak mělo být i nadále, jsem ochotná dát jí šanci." Otočila se k Cameron: "A ty, plechovko, měla bys vědět, že jestli mu někdy něco uděláš, najdu způsob, jak tě rozebrat šroubek po šroubku a spálit."

"Pokud někdy Johnovi ublížím, budu první, kdo se bude podílet na mé likvidaci." odvětila Cameron naprosto vážným hlasem a rezolutně se podívala na Sarah, které se tentokrát již zdálo, že opravdu mluví pravdu.

Sářin zrak se stočil opět k Johnovi a nato zničehonic pocítila neskutečnou únavu. Začala si mnout spánky a zívla: "Tohle ještě není konec Johne Connore. Ale pro tuto chvíli už ano. Tak už běž a plechovku vezmi s sebou."

John se zazubil na matku: "Nezapomeň, že jsi mi provedla něco ne moc hezkýho." Sářiny oči vylétly vzhůru. Opravdu zapomněla, že původní téma se nemělo týkat Johnova vztahu s Cameron, ale zrazení jeho důvěry a náhle se cítila poněkud provinile. Než však mohla cokoliv říct, John dodal: "Tohle ještě není konec." Téměř dokonale zkopíroval její slova. "Ale stejnou blbost už znovu neudělám. Tentokrát ti ještě dokážu odpustit, ale hned tak to nebude." Podíval se do Sářiných posmutnělých očí, vstal a přistoupil k ní. Na chvilku zůstal bez hnutí, pak se sklonil k ní a dal jí pusu na tvář. Poté se otočil a natáhl ruku k Cameron. Ta se postavila, přijala nabídnutou ruku a ohlédla se na Sarah: "Díky Sarah."

John ji odvedl ke dveřím a nechal za sebou popletenou, avšak maličko se usmívající Sarah.

Když došli ke dveřím vlastního pokoje, Cameron se zastavila a způsobila, že John trochu klopýtl, neboť nebyl připraven pustit její dlaň. "Copak? Proč ses tak zastavila?"

Cameron zase jednou vyskočil na tváři tázavý výraz: "Proč jsi Sarah pověděl o naší lásce? Vím, že tě miluji a stejně tak, že ty miluješ mě, ale přesto jsem nečekala, že to okamžitě povíš Sarah. Nevím, zda to bylo moudré rozhodnutí."

John se jen zašklebil: "Chyba lávky Cam. Toto byla ta nejlepší příležitost, abychom to mámě vyklopili. Žádnou lepší bychom nikdy nedostali. Byla zničená vlastní vinou kvůli tomu, že na nás šila boudu, a tak nechtěla vyletět a postavit se proti našemu vztahu. Při jakýkoliv jiný příležitosti by nezůstala u ječení, ale nejspíš by se do nás pustila podstatně víc. Každopádně...říkej si tomu jak chceš, prostě jsem se chopil možnosti a využil slabý chvilky, abych položil tuhle bombu." Naklonil se k ní, dlouze ji políbil a úplně přitom zapomněl, že jsou pořád ještě na chodbě.

Když Cameron ucítila jeho rty, plně se odevzdala tomuto požitku a ponořila se do sladkého polibkového opojení. Poté, co se jejich rty konečně oddálily, zašeptala: "Johne Connore, ty jeden zkažený synu..." Další slova byla ale zastavena Johnovými rty. Po dalším polibku se natáhl k jejímu uchu: "Já vím Cam. Učil jsem se od nejlepších - mé mámy a tebe!"

Cameronina hlava sebou prudce škubla a následoval užaslý pohled: "Cože? Ty..." John ji však znovu umlčel dalším polibkem.

18

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 18 - Odhalení a snění (část čtvrtá)

Poté, co John a Cameron odešli, Sarah zůstala po několik dalších minut nehnutě sedět s obličejem skrytým v dlaních, kompletně ztracená ve vlastních myšlenkách. Pořád ještě se snažila strávit vše, co jí John s Cameron právě pověděli. Její syn se zamiloval do stroje! A co bylo ještě podivnější - zdálo se, že tentýž stroj synovu lásku opětoval bez ohledu na to, jak nemožná se tato možnost jevila. Jak ale bylo vůbec možné, aby stroj něco cítil k člověku, respektive aby obecně cokoliv cítil? Možná, že měl John pravdu od samého počátku, když trval na to, že Cameron je jiná, než ostatní stroje. Snad se od nich opravdu lišila. Ale až tak moc?

Sarah zaúpěla nad směsí zmatení, vzteku a nevěřícného postoje, která jí nyní prostupovala a posílala ji z jednoho pocitu do druhého, od totální averze, až k přijetí situace. Bylo jí jasné, že bude mít potíže s akceptováním Cameron jakožto synovy milenky. VELKÉ potíže! Nejspíš by k ní dokázala přistupovat jako k osobě, to ano...ale smířit se s tím, že zaujímá roli objektu synovy lásky? Neměla zdání, jak to půjde, jednu věc ale věděla jistě: pokud by se postavila proti jejich vztahu, John by se od ní mohl snadno odvrátit. Byl každým coulem stejně tvrdohlavý, jako ona. Možná dokonce ještě více.

Neschopna vyvodit jasné závěry, znenadání pocítila naléhavé nutkání dát si další skleničku tequily. Paráda! Jestli to takto bude pokračovat, tak se tu ještě opiju. Hluboko uvnitř ale věděla, že to byla právě ona, kdo se musel změnit, komu nezbylo nic jiného, než přijmout změny ve svém životě. Jen na to doposud nebyla připravena.

Rozhodla se tedy sejít dolů na bar a dát si drink. Možná zde stále byl i Derek, alespoň by mu mohla sdělit novinky ohledně jeho synovce, jenž se zamiloval do stroje, který Derek ze srdce nenáviděl. Skutečně by bylo lepší, kdyby ho informovala ona, než kdyby totéž učinil John nebo dokonce Cameron.

Sešla dolů do vstupní haly a jakoby omámeně vykročila k baru, aniž by zvlášť vnímala, co se děje kolem ní. Sotva vešla do baru, podařilo se jí vrátit do reality a úspěšně vzít na vědomí okolní dění. Rozhlédla se po místnosti a okamžitě spatřila Dereka, sedícího v zadní části baru v blízkosti nouzového východu, každou chvíli pečlivě kontrolujícího okolí. Sarah se téměř pousmála. Zvyk je železná košile! Nejspíš si ani neuvědomuje, co dělá.

Vydala se za ním a všimla si, jak ihned zaregistroval její přítomnost, jen co vešla do baru. Došla až k němu a zůstala stát u jedné ze tří volných židlí: "Sedí tu někdo?"

"Ani ne. Mám akorát pár kámošů duchů, takže...si klidně posluž." Zasténal, zatímco držel v obou dlaních velký hrnek kávy, jako by se chtěl zahřát tímto horkým hnědým lektvarem.

Sarah se svalila na židli a nevěřícně se zadívala na hrnek: "Cože? Žádný alkohol?"

Derek si odfrkl: "Toho mám až po krk po zbytek prázdnin."

Sarah se na něj ušklíbla: "Věř tomu, že až ti povím, co se zrovna přihodilo, budeš to potřebovat. A ne pivo. Něco silnějšího!"

Derek pátral v jejích očích po nějakém vysvětlení, ona se však co nejvíce snažila zachovat prázdný výraz. Buď byla tak dobrá nebo Derekovi jako obvykle chyběla vnímavost, tak jako tak zjevně nenašel, co hledal, a tak znovu na chvíli obrátil pozornost k hrnku kávy. Nato ale zvedl hlavu a zeptal se: "Co John provedl tentokrát?"

Sarah se nevesele uchechtla, opřela se lokty o stůl a bradou se položila na spojené ruce před sebou: "Musím si dát něco k pití, než ti začnu cokoliv vykládat." Otočila se, aby se poohlédla po číšníkovi, Derek však jednoho zahlédl o něco dříve a ukázal mu, že by si rádi objednali. Číšník přikývl a poté, co přijal objednávky u druhého stolu, přišel a pozdravil: "Dobrý večer. Co Vám mohu nabídnout?"

"Tequilu. Trojitou prosím!"

Derek na Sarah užasle zíral. "Ale, ale, ale. Vypadá to, že ten náš synek tentokrát způsobil něco fakt hrozného. Krátkej rozhovor s Johnem a ty si objednáváš trojitou tequilu." Zavrtěl hlavou s úšklebkem na tváři.

"Nech toho Reese! Nech toho!" zavrčela Sarah.

Derek pochopil, že by měl raději být zticha a znovu se začal věnovat své kávě, poťouchle šklebit se však nepřestal, zatímco Sarah čekala na drink. Trochu potřásl hlavou a rozhodl se setrvat v tichosti, dokud Sarah nedostane objednaný nápoj.

Za minutu byl číšník zpět i s velkou sklenicí tequily, postavil ji před Sarah a zeptal se: "Ještě nějaké přání madam?"

Sarah uchopila sklenici a kývla na číšníka: "Ano, ještě jednou to samé!"

Číšníkovy oči se rozšířily překvapením, avšak výraz obličeje zůstal nezměněn. "Jak si přejete." Otočil se a odešel pro další sklenici trojité tequily pro ženu, která se evidentně potýkala s nějakými problémy.

Sarah rychle vyprázdnila sklenici lihoviny a zašklebila se. Derek se usmál: "Tak Sarah, už jsi připravená mi říct, co tě žere?"

Sarah se obrátila k němu, zhluboka se nadechla a vyhrkla: "John je zamilovaný do Cameron! A ona je zamilovaná do něj!"

Derekovi spadla čelist a nevěřícně civěl na Sarah: "To je vtip že?"

Sarah zavrtěla hlavou: "Ne, bohužel nikoliv."

Derekovi se podařilo shromáždit všechny myšlenky: "Co jsi jim na to řekla?" Měl co dělat, aby se přinutil mluvit klidně.

"Co jsem jim mohla říct? Že to neschvaluji. Co jiného?" Sarah pokrčila rameny.

"To je všechno? Prostě...že to neschvaluješ? A co takhle vytahat Johna za uši, aby přišel k rozumu? Co takhle vytáhnout plecháčův čip a rozdrtit ho? Co takhle zakázat jim, aby spolu byli v jedné místnosti?" Derekův hlas sílil, dosud však nepřekračoval normální hladinu hlasitosti.

"Jako by cokoliv z toho, co navrhuješ, bylo uskutečnitelné! Svůj vztah neúnavně prosazují a není tu nic, čím bychom to my dva mohli změnit."

Derek šlehl po Sarah zlostným pohledem: "Já bych to tak rychle nevzdával. Musí tu být způsob, jak je udržet od sebe!"

Teď přišla se vztekem řada na Sarah: "Kdyby byl jiný způsob, už bych ho dávno našla! Však jsi viděl, jaké výsledky přinesl poslední pokus. Nehodlám zopakovat tutéž chybu. Jestli se s ní chce dávat dohromady, nebudu mu stát v cestě. Budu je ale pozorně sledovat a pokud se na něj plechovka jenom škaredě podívá, postarám se, aby litovala dne, kdy ji postavili. Najdu způsob, jak ji zničit za každou cenu!"

Derekův hněv znenadání zmizel. Suše se pousmál a poznamenal: "Pár měsíců předtím, než mě poslali zpět v čase, jsem byl spolu se svou skupinou zajat jednotkami Skynetu. Nemohli jsme pochopit, proč nás plecháči nezabili  přímo na místě. Namísto toho nás zavedli do starého, opuštěného domu k výslechu. Nasadili nám pouta a řetězem nás připoutali k podlaze, takže nebylo možné se ani posadit. Šlo akorát zvednout hlavu několik palců vysoko a podívat se jiným směrem. Taky nám svázali nohy a ruce za zády, takže hlava byla jediná část těla, se kterou se dalo hýbat.

"Nechali nás takhle bez jídla a vody připoutané celé dva dny, a poté nás terminátoři začali brát jednoho po druhém k výslechu. Každej byl pryč několik hodin a když je přinesli zpátky, zdáli se být bez sebe strachy. Ani bití ani zkrvavení, ale očividně psychicky týraní.

"Třetího dne nám konečně donesli nějakou vodu. Položili nám rezavé misky k hlavám, my však doposud byli připoutaní k podlaze, a tak nám nezbylo nic jiného, než chlemtat vodu z misky jako psi. Dokonce přinesli i nějaké jídlo, ovšem stravovat jsme se museli stejně, jako v případě pití. Sbírat všechno pusou ze země. S rukama, svázanýma za zády nešlo dělat nic jiného, než žrát jako divoká zvěř."

Sářiny oči se rozšířily v reakci na Derekova slova a z úst jí uniklo měkké zajíknutí. Chtěla se na něco zeptat, byla však jako v transu, a tak jen čekala na Derekovo pokračování.

Derek ztěžka vzdychl, upřel pohled na svou kávu a čekal, neboť se právě vrátil číšník, jenž postavil před Sarah další sklenici tequily. Když odešel a byl již dost daleko na to, aby nemohl slyšet, o čem je řeč, pokračoval: "Poté, co už si všichni ostatní prošli výslechem, začal jsem se sám sebe ptát, proč na mě ještě nepřišla řada. Začal jsem mít obavy, že pro mě chystají něco opravdu speciálního. Napadlo mě, že plecháči jistě přišli na to, že zastávám funkci velícího důstojníka, takže všechno ostatní vlastně byla jen příprava pro můj výslech.

"Pokoušel jsem se zjistit, co se dělo během výslechu, ale žádnej z mých mužů mi nebyl schopen dát přímou odpověď. Všichni jenom něco mumlali o hudbě, děsu a dívce, která jim hleděla do očí. Urputně jsem se snažil z nich dostat něco víc, ale toto bylo vše, co mi každý z nich dokázal říct.

Čtvrtého dne se konečně zastavili pro mě. Uvolnili pouta, zvedli mě, a jelikož moje nohy po tak dlouhé době, strávené na zemi nepracovaly, jak měly, odtáhli mě po schodech dolů do sklepa. Předtím, než jsme se dostali do místnosti pro výslech, zaslechl jsem nějakou klasickou hudbu, hranou na klavír. Nevím, co to bylo za skladatele...o tomto králi hudby mi v hlavě nezůstalo zhola nic, věděl jsem akorát to, že šlo o klasiku, a že mi z toho tuhla krev v žilách. Bože, bylo to fakt děsivé!"

"Když mě posadili na židli, mohl jsem se konečně rozhlédnout kolem. Byla to velice malá místnost s pouhými dvěma židlemi na protějších stranách starého, polorozpadlého stolu. Hudba přicházela z místnosti za dalšími dveřmi. Po chvíli skončila a vyšetřovatel vešel dovnitř. Můžu říct jen to, že jsem nemohl uvěřit svým očím. Křehká, štíhlá holka s dlouhými vlnitými hnědými vlasy a velkýma hnědýma očima. Znal jsem ji. O stejnou holku, kterou jsem znal a která se ztratila pár týdnů předtím, ale jít nemohlo. Kdokoliv se pohřešoval takhle dlouhou dobu, byl už jistě mrtvej. Stačil jeden pohled do jejích ledových očí a uvědomil si, že se dívám do očí terminátora."

"Byla to...?" Sarah zalapala po dechu, neschopna dokončit otázku.

Derek přikývl, aniž by na ni pohlédl: "Jo, byl to plecháč, kterej si tu s Johnem buduje cosi jako vztah." Konečně zvedl hlavu a podíval se na Sarah. Viděla, jak se mu v očích objevují slzy, zatímco odhaloval děsivé tajemství svých nočních můr. Vzala jeho ruce do dlaní: "Je mi to tak líto Dereku. Co ti provedla? Mučila tě?"

Derek potáhl nosem a utřel si oči: "Ne tak, jak si myslíš. Ani se mě nedotkla! Prostě jen seděla naproti mně, hleděla mi do očí a pokládala otázky, týkající se Johna Connora a našeho tábora. Civěla na mě bez hnutí a bez mrknutí šest hodin v kuse! Šest hodin Sarah! Pokaždé, když jsem se pokusil odvrátit zrak, ostatní terminátoři mě přinutili dívat se zase na ni. A ty studené oči bez života! Nebylo v nich vůbec nic. Připadalo mi, jako bych se díval do nejmrazivější sibiřské zimy."

Sarah jemně stiskla jeho ruku, ovšem v následující chvíli zmínila něco, o čem by si nikdy nepomyslela, že to někdy řekne: "Ale ona se změnila. Už není tím chladným strojem. Sám jsi to přece viděl."

Derek se zdál být naprosto ztracený ve vlastních myšlenkách a zjevně její poznámku přeslechl, neboť se ani nesnažil odpovědět. Po několika sekundách opět pokračoval: "Nemáš ani tušení, jaké to je hledět do takových očí. Nejdřív jsem měl dojem, že se to dá zvládnout, ale po hodině přišlo chvění celého těla a po dvou hodinách už jsem byl mimo. Ale ona nepřestávala a pořád pokračovala v zírání a pokládání těch samých otázek pořád dokola. Sarah, já tomu podlehl! Zlomila mě prostým civěním a vypáčila tak ze mě, kde se tábor nacházel."

Vzdychl a znovu se jejich pohledy střetly: "Když mě pak znovu připoutali k zemi, omdlel jsem. Když jsem znovu nabyl vědomí, došlo mi, že můj řetěz byl mnohem delší, než předtím, ruce byly volné a přede mnou ležela sekera. Všichni ostatní byli mrtví. Podařilo se mi přeseknout řetěz a prchal jsem, jako by mi za patama hořelo. Dokonce mi ani nepřišlo divné, že se nikde kolem nepohybovali žádní plecháči. Zůstal jsem úplně sám."

Sarah se zamračila: "Kdo a proč mohl před tebou nechat ležet sekeru?"

Derek pokrčil rameny: "Nemám zdání a vlastně mi ani nepřipadalo nutné o tom zvlášť přemýšlet. Stačila mi radost z toho, že jsem byl konečně odtud pryč." Udělal krátkou pauzu a pokračoval: "Vůbec jsem nevěděl, kde bych se mohl nacházet, a tak mi bloudění zabralo celej týden, než mě našel průzkumnej tým, kterej mě vzal do tábora. A první, co jsem uvnitř zahlédl, byl plecháč. Pokusil jsem se to zastřelit, ale chlápek, co mě vzal dovnitř, mě zastavil a řekl mi, že je na naší straně."

Sarah nepřítomně přikývla: "Nejspíš se snažila infiltrovat tábor, ale přišli na ni a přeprogramovali její čip." Znovu se soustředila na Dereka: "Dereku, slovy nedokážu popsat, jak moc mě mrzí, jakými mukami sis musel projít."

Chtěla pokračovat, Derek ji však přerušil: "Paradoxní je, že jen dva dny poté, co jsem přišel do tábora, se jeden z přeprogramovaných terminátorů zcvokl a pozabíjel spoustu lidí. Já byl na jeho seznamu taky, už jsem koukal do hlavně jeho zbraně, když vtom se objevila ona a zlikvidovala ho. Nejdřív mě skoro přivede k šílenství a o pár dní později mi zachrání krk. Není to čistá ironie?" Potichu se zasmál: "A víš, co na tom všem bylo nejděsivější? Ne ani tak to, že mě dohnala na pokraj příčetnosti, že jsem ztratil všechny své muže, nebo že mi zachránila život. Nejhorší je, že jsem podlehl tlaku a zradil Johna Connora."

Sarah na něj pohlédla: "Stalo se kvůli tomu něco zlého? Zabili Johna? Povedlo se jim mu ublížit?"

Derek zavrtěl hlavou.

"Potom to není tak špatné. Tvůj čin neměl negativní důsledky." Sarah se přiměla k malému úsměvu. Po krátké odmlce dodala: "Faktem ale zůstává, že Cameron, kterou jsi znal, už není tím starým terminátorem. Změnila se. John ji změnil." Nechápu, jak můžu bránit terminátora! Asi mi už opravdu přeskočilo. I když vlastně ne, nebráním přece ji, ale Johna!

Tentokrát již Derek zaznamenal její poznámku a trhnutím hlavy vzhlédl k Sarah. Otevřel ústa a chtěl něco dodat, pak si to ale rozmyslel a znovu svěsil hlavu. Po pauze natolik dlouhé, že už Sarah ani nečekala, že by jí mohl povědět něco víc, řekl spíš sám pro sebe než pro ni: "Já vím. Už předtím jsem viděl život v jejích očích. Viděl jsem, jak kouká na Johna. A to je něco, co mě totálně děsí - fakt, že připomíná víc člověka, než stroj. A jestliže se stroj může takhle razantně změnit..." Odmlčel se a znovu se ponořil do vlastních myšlenek.

Sarah přikývla: "Chápu tvoje obavy. Ale John říká, že ona je jedinečná a jistě ví, o čem mluví. Možná je na světě pár strojů, sahajících po sebeuvědomění, ale takových je velmi málo. Počítám, že Skynet zrovna dvakrát neschvaluje existenci sebeuvědomělých strojů, toulajících se kolem a dělajících si, co se jim zlíbí." Položila mu ruku na rameno: "Pojď Dereku, asi bude nejlepší se z toho zkusit vyspat. Dnes se stala spousta věcí a na mě padá pekelná únava. Ještě toho v následujících dnech bude potřeba hodně probrat. V tuto chvíli daný problém určitě nevyřešíme - pokud se tedy vůbec jedná o problém. Určitě ne ve smyslu, v jakém o tom uvažuješ ty."

Derek kývl a jejich oči se znovu střetly. Jeho tvář byla znavená a z očí se vytrácel oheň, který v nich ještě před několika minutami viděla. Vypadalo to, jako by během chvíle zestárl o deset let. "Asi máš pravdu." Vstal ze židle a nabídl Sarah svou dlaň.

Sarah gesto přijala a jakmile se oba se vydali směrem k pokoji, Sarah jej lehce dloubla loktem do žeber: "Jsem ráda, že ses konečně rozhodl opustit nenávist k Cameron.

No, aspoň už ale vím, proč jsi ji tak moc nenáviděl."

Derek potřásl hlavou: "Já fakt nevím, jestli ji pořád ještě nemůžu vystát. Copak můžeš nenávidět někoho, kdo činí tvého milovaného synovce šťastným? Polovina mého Já jí věří, druhá polovina by s ní nejradši vyrazila dveře, ale tu šanci jí dám."

Sarah se zakřenila: "To je víc, než v co kdokoliv z nás doufal. A jenom pro úplnost: Nemyslím si, že bys s ní dokázal nějakým způsobem pohnout, takže situaci, kdy s ní vyrážíš dveře, bych opravdu ráda viděla."

Poté, co se Johnovi a Cameron podařilo přerušit sérii polibků na dostatečně dlouhou dobu, aby mohli otevřít dveře do pokoje, vešli dovnitř a pokračovali v líbání i na druhé straně dveří. Vlastně nedošli přímo do pokoje, pouze se zastavili v předsíňce a vrhli se na sebe jako hladoví vlci. Cameron si to celé užívala více, než si vůbec dokázala představit. John si všiml, jak dychtivě vyžadovala další polibky a s radostí naplňoval, ba dokonce překonával její očekávání. Popravdě si vše vychutnával právě tak, jako ona. Vzpomněl si na několik dívek, se kterými se líbal v minulosti, včetně Riley a uvědomil si, že tyto polibky se daly nazvat maximálně bláznivými úlety a neměly nic společného s opravdovým líbáním. Ale teď, s Cameron...to bylo ono! Nyní konečně pochopil, jaké to je líbat někoho, koho člověk miluje. Pocítil dokonce i drobné rozpaky nad tím, že myslel na někoho jiného, zatímco líbal lásku svého života.

O spoustu polibků a několik dalších minut později se Cameron konečně rozhodla položit Johnovi důležitou otázku. Opřela se o jeho náruč a zadívala se mu do očí:

"Johne?"

John zasněně pohlédl do překrásné tváře milované slečny: "Copak?"

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"Určitě! Ptej se na cokoliv."

Cameron se trochu zakoktala a tím získala Johnovu pozornost, neboť pro ni bylo zcela neobvyklé, aby koktala. Naklonil hlavu a usmál se, aby jí dodal odvahu. "Johne, je tu něco, co bych ráda věděla." Znovu se zastavila a několik okamžiků těkala očima po okolí. Nato ale znovu obrátila pozornost k němu: "Proč jsi změnil svůj postoj ke mně až po tak dlouhé době?"

John se zamračil: "Co tím myslíš Cam?" Věděl ovšem zcela přesně, na co narážela a danou otázkou pouze získával čas pro zvážení možných odpovědí. Bylo mu jasné, že bude muset odpovídat velmi opatrně. Cameron nebyla pouze chodícím infarktem, ale také jakýmsi chodícím detektorem lži a zatímco se tiskla k němu a objímala jej, neměla žádné potíže s odhalením případné lži. Mohl jen doufat, že bude dostatečně rozhozená polibky a jeho dlaněmi, bloudícími po jejích zádech, i když šlo zřejmě o bláhovou naději.

Cameron konečně dostala své emoce pod kontrolu a všimla si, že se nezdál být v bůhvíjak pravdomluvném rozpoložení. rozhodla se ale nepoukazovat na tento fakt, dokud nedostane odpovědi na své otázky, a tak bez váhání odvětila: "Ještě před několika týdny jsi se mnou nechtěl mít nic společného. Opovrhoval jsi mnou a posílal mě pryč, kdykoliv jsem se snažila s tebou prohodit pár slov. Utíkal jsi ode mě pokaždé, když ti přišlo, že se nacházím příliš blízko. Ale krátce před těmito prázdninami ses úplně změnil." Nejistě na něj pohlédla a čekala na odpověď.

John se cítil poněkud trapně. Přesně chápal, na co se Cameron ptala a nemohl uvěřit, že předtím byl takový zmetek. Věděl, že se k ní choval velmi ošklivě a nyní jí chtěl vynahradit veškeré trápení, které jí dříve způsobil. Vzdychl: "Promiň, že jsem byl takovej idiot."

"Johne, nemusíš se mi pořád omlouvat. V posledních dnech to děláš celkem často, a tak už to začíná být trochu nuda." Zlomyslně se na něj zazubila na znamení, že si dělá legraci a pokračovala: "Teď jsem šťastnější, než kdykoliv předtím. Jen chci vědět, co změnilo tvůj postoj." Jemně jej pohladila po tváři. Skutečně toužila po odpovědi na otázku, proč tak náhle přiznal své city k ní. Potřebovala vědět, co tak zásadního se přihodilo, že to změnilo jeho mysl a přimělo jej odhalit, co k ní cítí. Chtěla mít jistotu, že nešlo jen o dočasnou změnu myšlení, a že o ni bude stát i poté, co zimní prázdniny skončí.

John polkl, přitiskl tvář k její dlani a překryl ji svou vlastní. Jeho hlas se znatelně třásl, a tak měl jisté problémy s vyjadřováním: "Víš...před pár týdny...když jsem tě viděl ležet na příjezdový cestě...bez života...a ty ses...nerestartovala. Už to vypadalo, že jsem tě ztratil. V té chvíli mi došlo, jak moc pro mě znamenáš. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsi celej můj život." Pevně ji sevřel v náruči a držel se jí jako záchranného lana. Nato jí zašeptal do ucha: "Cameron, prosím, nesmíš mě nikdy opustit! Zůstaň se mnou navždy!"

Cameron náhle pocítila nutkání smát se a plakat v tentýž moment. Oči se jí začaly plnit slzami, zatímco jej pevně tiskla k sobě a téměř zapomněla, že objímá křehkého člověka, který by příliš silný projev náklonnosti nemohl vydržet. "Nikdy tě neopustím." Natáhla se pro vášnivý polibek: "Díky, že jsi mi to řekl."

John cítil, jak se mu oči také plní slzami: "Miluju tě Cameron! Strašně moc!"

Cameron si opřela hlavu o jeho hruď: "A já miluji tebe Johne. Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu."

19

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 19 - Začíná nový den

John se trhnutím probudil a měl pocit, že se stalo něco moc špatného. Prudce otevřel oči, v dalším okamžiku však jeho zrak již spočinul na půvabné tváři, ležící na polštáři jen několik palců od něj se svýma měkkýma hnědýma očima, které jej upřeně pozorovaly. Ve vteřině si uvědomil, že jej pouze přepadla další noční můra a velmi se mu ulevilo, že měl možnost se vzbudit a spatřit něco tak překrásného. Viděl, jak se Cameroniny rty roztáhly do zářivého úsměvu, jakmile otevřel oči, a aniž by přemýšlel nad tím, co dělá, usmál se nazpět, natáhl se k jejímu obličeji a jemně ji políbil na usměvavé rty.

Po něžném polibku se opět trochu oddálil a usmál se ještě o něco více: "Dobrý ráno Cam. Miluju tě."

Cameron úsměv opětovala a odpověděla mírným, měkkým hlasem: "Dobré ráno Johne. Také tě miluji."

John se zazubil, padl na záda a přitáhl si Cameron blíže k sobě, aby mohla položit hlavu na jeho hruď: "Tak takhle se chci od teď probouzet každej den! S mou Cameron, ležící vedle mě!"

Cameron se snažila naklonit hlavu dostatečně na to, aby na něj viděla, což se ukázalo být poněkud komplikovaným úkonem vzhledem k tomu, že John se jí ani nesnažil dávat příliš prostoru k volnému pohybu. Jemně ji hladil po vlasech a v žádném případě nechtěl zvyšovat intenzitu těchto doteků. Takto to bylo akorát: "Ještě včera sis stěžoval, že nemáš rád, když tě někdo sleduje během spánku."

John ji políbil na vlasy: "Jo, ale taky jsem řekl, že je to jedno, pokud jde o tebe."

Ucítil, jak Cameronina hlava přikývla: "Dobře."

Nato si John vzpomněl, že ještě včera byl v posteli sám: "Ehm, Cameron...ne, že by mi to zvlášť vadilo, ale...když jsem šel do postele, neprovádělas náhodou kontrolu perimetru? Nepamatuju si totiž, že bys šla do postele se mnou."

Cameron na něj pohlédla s nedefinovaným výrazem v očích: "Ruším tě svým počínáním?"

"Cam! Říkám, že mi to nevadí. Vlastně je to moc fajn, že jsi tu se mnou. Akorát se ptám, kdy ses nasoukala do postele."

"Usnul jsi čtrnáct minut po ulehnutí a já poté šla všechno zkontrolovat. O třicet minut a šestnáct sekund jsem se vrátila a došlo mi, že bych chtěla být s tebou, a tak jsem ulehla také. Bylo to špatné rozhodnutí?" Otázala se Cameron zvědavě.

John se zahihňal: "To ani náhodou Cam! Byla to ta nejlepší možná věc, jakou jsi mohla udělat."

Cameron se pousmála s úlevou a též vědomím, že učinila správnou věc. Přesunula svou pozici tak, aby se mu mohla dívat do očí, zatímco začala něžně hladit jeho tvář. Jediné, co v tuto chvíli cítila, bylo štěstí a pohoda. Znovu si vzpomněla, jak jí jednou John pověděl, že jakožto stroj nemůže být šťastná. Teď už ale věděla, že se mýlil. Mohla být šťastná, stroj nestroj!

Po několik vteřin setrvávali ve vší tichosti, pouze si vyměňovali dlouhé vzájemné pohledy. Cameron nepřestávala hladit Johnovu tvář, zatímco Johnova dlaň se již dávno ztratila ve vodopádu jejích kaštanových vlasů právě tak, jako se myšlenkami ztrácel v náklonnosti k dívce, odpočívající v jeho rukou.

"Johne? Měli bychom vstát a nasnídat se. Je krásný den a my jej můžeme strávit spolu. Ne jako včera..." Cameron se zakřenila, když si vybavila předchozí den, strávený v oddělených družstvech. Také si ale vzpomněla na to, jak se jim konečně podařilo překonat jednotlivé vlastní zábrany a přiznat jeden druhému své city. Také z nevysvětlitelného důvodu pocítila vnitřní teplo.

"Musíme? Radši bych ještě chvilku zůstal v posteli." John se uličnicky usmál. "S tebou!" dodal po krátké pauze.

Cameron však vytasila svou jasnou a pohotovou odpověď. "Na to budeme mít dost času později. Už je nejvyšší čas vstávat."

John vzdychl a neochotně souhlasil: "Zase máš recht Cam. Jako vždycky."

"Ne vždy mám pravdu. Občas mohu špatně posoudit situaci a podobně." Cameron mluvila, jako by se toulala ve svých myšlenkách, zatímco si lenivě pohrávala s vlasy, což na Johnově tváři spolehlivě vykouzlilo široký úsměv. Teď, když si navzájem otevřeli svá srdce, chovala se s každou uplynulou minutou čím dál tím lidštěji. Ještě nikdy ji neslyšel mluvit takto nepřítomným hlasem, nebo si snad s něčím hrát. Než však mohl cokoliv vyslovit, Cameron na něj zaměřila svou pozornost a pousmála se: "Asi jako jsem špatně posoudila náš vztah."

John na ni tázavě pohlédl: "Jak jsi jako špatně posoudila náš vztah?"

Cameron velmi přesvědčivým lidským způsobem vydechla a klesla zrakem o něco níže na jeho hruď, na níž začala prstem kreslit složité obrazce. "Byla jsem přesvědčena, že mě nemůžeš vystát. Jakože, ještě před tímto volnem. Od chvíle, kdy jsme se rozhodli pro tyto prázdniny, mě ovládlo úplné zmatení, protože jsi se mnou zacházel najednou tak hezky. Dříve jsem si byla jistá, že nechceš, abych byla poblíž, ale naopak že chceš být sám. Ale teď vidím, jak mylné byly moje závěry. Věřím však tomu, že jsi mě vždycky miloval, ale nikdy to nepřiznal. Mám pravdu?"

John svraštil obočí a podíval se na ni: "Jo Cam, máš pravdu. Miloval jsem tě, ale vždycky tam byla snaha o popření a skrývání se za neprostupnou maskou odolnýho chytráka. Prostě jsem nikdy nemohl přiznat to, že bych eventuálně mohl k tobě cítit i něco jinýho, než averzi. Moc mě to..."

V mžiku jej přerušil Cameronin prst, přiložený na rty: "Nediskutovali jsme už náhodou o tvém konstantním omlouváním se? Už to nemusíš dělat, dobře?"

Johnovy rty se pod jejím prstem změnily v úsměv. Uchopil prst a políbil jej: "Jo, diskutovali. Ale stejně jsem s tebou hrozně špatně zacházel, takže počítám, že mi vykoupení sama sebe v mých očích zabere celej zbytek života."

Cameronin úsměv na sebe nenechal dlouho čekat. Přiblížila se k němu a políbila jej. "Opravdu bychom měli vstát."

"No jo, tak jdem." John se zašklebil a v témže momentu mu zakručelo v břiše. Cameron se zachichotala: "Vidíš? Dokonce i tvůj žaludek se mnou souhlasí."

John se hlasitě zasmál: "Mám hlad, to přiznávám. Akorát jsem s tebou prostě chtěl strávit v posteli víc času."

Cameron se potutelně usmála: "Můžeme to dohnat později."

Johna nejprve zarazil výraz v jejím hlase, ale pak se uličnicky zašklebil nazpět: "Jestli chceš...noo...tak ti to určitě můžu slíbit..." Pohlédl na ni a uviděl, jak nesměle přikývla.

Když se konečně bez dalších zvláštních přerušení oblékli a sešli do jídelny, John si všiml, že tu očividně byli velice brzy, neboť se zde nacházelo maximálně deset lidí. Neměl však možnost své pozorování zvlášť protahovat, jelikož jej Cameron záhy rezolutně uchopila a táhla na druhý konec místnosti, evidentně koncentrovaná na specifický stůl. Ochotně se nechal vést, a když došli až k cíli své nepříliš dlouhé poutě, mohl si prohlédnout malý stůl pro dva, umístěný pod oknem, jež skýtalo nádherný výhled na horské panorama. Jakmile jednou spatřil překrásný výhled na zasněžené hory v kontrastu s doposud bledě modrou oblohou, jen velmi ztěžka odtrhával oči od této úžasné podívané. Slunce již plulo po obloze a osvětlovalo nejvyšší vrcholky teplým zlatavým světlem a v několika minutách se barva oblohy změnila ze nevýrazného odstínu v tmavou modř.

Cameron zaregistrovala jeho pohled a spokojeně se usmála: "Vybrala jsem dobré místo? Bude tento výhled pro tebe vyhovující?"

John se konečně odpoutal od krajiny a obrátil pozornost k neméně krásnému pohledu na svou usměvavou přítelkyni. "To teda jo Cam, je to nádhera. Ale stejně..." na okamžik se odmlčel a viděl, jak Cameron lehce svraštila obočí předtím, než dokončil větu: "...je to hotový nic ve srovnání s tebou. Ten nejkrásnější zdejší výhled je právě tam, kde stojíš ty." Naklonil se k ní a umístil něžný polibek na rty.

Cameron se celá rozzářila a cítila se polichocena, ale zároveň byla i trošku na rozpacích. Myslí si, že pohled na mě je ten nejkrásnější ze všech pohledů z širokého okolí! Oceňuje mou volbu! Miluje mě! "Díky Johne." Ostýchavě spustila oči k zemi, hned nato však znovu vzhlédla a zadívala se na něj s neskrývanou láskou. Proč mu odpovídám takovýmto způsobem? To přece není součástí mého naprogramování. Prostě...to tak chci dělat. Podivné!

John si pověsil na židli bundu, aby se ujistil, že jim nikdo nezasedne, stejně tak učinila Cameron a vrátili se ke stolům, nabízejícím rozmanitý výběr jídla a pití. Poté, co naplnili své talíře - respektive John naplnil, a to až po okraj, zatímco Cameron si vzala pouze nějaké ovoce - a též si vybrali nápoje - John zůstal u své ranní kávy a Cameron se rozhodla pro sklenici pomerančového džusu - vrátili se zpět a zaujali místa na protějších stranách stolu. Stůl byl malý a tak na sebe přes něj snadno dosáhli.

Cameron položila ruku na stůl a s povzdechem se zadívala z okna. Jakmile John zaslechl povzdechnutí, ihned ji vzal za ruku a ona se obrátila k jeho usměvavým očím. "Proč vzdycháš?"

Opětovala úsměv a obrátila ruku dlaní vzhůru, aby jej mohla jemně stisknout. "Protože jsem šťastná. Nikdy bych si nepomyslela, že taková možnost vůbec existuje. Vlastně na mě ještě před pár týdny doléhalo přesvědčení, že tu možnost nemám, protože jsem stroj. Ale nyní šťastná jsem, a za to vděčím tobě."

John zdvihl Cameroninu ruku a přivinul ji ke svým rtům, aby na ni mohl umístit něžný polibek: "Potěšení je na mé straně. Jsem tak rád, že mě konečně přešla všechna hašteřivost, a že jsi na mě nezanevřela, i když jsem se choval jako hňup." Zhluboka se nadechl: "Ani nevím, po čem jsem to vůbec během posledních několika měsíců pátral. To nejlepší mi celou dobu leželo přímo pod nosem, ale já to odmítal. Takže jsem to já, kdo by ti měl děkovat za svatou trpělivost a za to, že mě miluješ, i když jsem s tebou zacházel jako s odpadem. Díky ti, že mě děláš šťastnějším, než jsem kdy byl." Opět ji políbil na prsty, zároveň ale periferně zaznamenal vzdálený pohyb.

Cameron chtěla reagovat, ale nato uviděla, jak se Johnova pozornost zaměřila na něco za ní, a jak se v jeho obličeji náhle objevil rozmrzelý výraz. "To snad není pravda!" zamumlal více pro sebe než pro ni a zíral na něco nebo někoho za jejími zády. Otočila se, aby také spatřila to, co Johna tolik znepokojovalo a ke svému překvapení uviděla Andreu a Tima, jak právě vešli do jídelny a rozhlíželi se, jako by někoho hledali. V dalším okamžiku již zpozorovali Cameron a Johna, trochu nejistě se pousmáli a vykročili směrem k nim.

"Jak si můžou dovolit..." začal John podrážděně, ale Cameron jej zastavila jemným stiskem: "Johne! Třeba si jen chtějí popovídat. Nemusíš se hned rozčilovat. Dej jim šanci vysvětlit, co se včera stalo." Johnovy oči se vrátily k ní a hned se cítil mnohem lépe, avšak stále nebyl zrovna nadšen z opětovného setkání se sourozenci: "Andrea už mi všechno řekla. O čem bychom tak ještě mohli mluvit?"

Cameron lehce zavrtěla hlavou: "Jenom je nech, ať přijdou a poví nám, proč jsou tu."

Náhle se John potichu uchechtl: "Ani se mi nechce věřit tomu, že mě uklidňuješ právě ty! Cameron...zrovna teď jsi lidštější, než já."

Cameron si vzala sekundu na zpracování posledních slov a podívala se na něj s přetrvávajícím zmatením: "Děkuji ti...asi."

"Fajn, tak si je teda poslechneme."

Mezitím se Andrea s Timem rychle přibližovali a oba se tvářili provinile a rozpačitě. John si nemohl pomoci, ale musel se na ně zlomyslně zašklebit. Vypadají, jako by se měli každou chvíli propadnout hanbou. Však by taky měli!

"Ahoj," ozvaly se hlasy dvou jedinců, kteří se zastavili u jejich stolu. Bylo více než zřejmé, že jim oběma bylo trapně a vyhýbali se přímému pohledu do Johnových i Cameroniných očí. Nakonec Tim sebral odvahu a promluvil: "Rádi bychom se omluvili za naše včerejší chování. Bylo špatný a úplně mimo mísu. Nechci z toho nikoho obviňovat, šlo o naše vlastní rozhodnutí poslouchat někoho, kdo nám sypal do uší to, co jsme chtěli slyšet." Pozastavil svou řeč a podíval se na Cameron: "Moc mě mrzí, jak jsem se k tobě včera choval." Zrakem spočinu na její ruce, propletené s Johnovou a vzdychl: "Bylo mi řečeno, že s Johnem žádnej vztah nemáte, a tak jsem prostě zkusil štěstí a doufal ve výhru." Znenadání se pousmál: "Sákra, tolik ti to sekne, že se tomu dá jenom těžko bránit. Ale teď už vidím, že mě nakrmili špatnými informacemi, takže se můžu tak akorát znovu omluvit a doufat, že mi dokážeš odpustit."

Cameron takové náhlé doznání trochu zaskočilo, a dokonce jí i trochu zalichotila zmínka o jejím vzhledu. Ne, že by to pro ni znamenalo něco zvláštního, pouze to v ní vyvolalo pocit uspokojení. Na světě existovala pouze jedna jediná osoba, na jejímž názoru jí záleželo, a tato osoba ji právě teď držela za ruku. Už dávno se na Tima nezlobila a lehce se na něj usmála: "To určitě můžu, nemám nic proti tobě. Možná bych se také měla omluvit za přehnanou reakci. Někdy zapomenu kontrolovat svou sílu."

Timův úsměv se rozšířil: "No to jo, máš fakt páru, to se musí nechat. Zadek mě bolel celej zbytek dne. Ale asi jsem si to tak trochu zasloužil. Takže..." Trochu nejistě k ní natáhl ruku: "...kámoši?"

Cameron bez přemýšlení přijala nabídnuté gesto: "Kámoši."

John sledoval rozhovor se spokojeným úšklebkem na tváři. Poté se otočil k Timovi: "No, metat salta ze samý radosti tady nebudu, ale myslím, že se můžu v klidu přenést přes včerejší události." Obrátil se k Andrei: "A my dva jsme si to ujasnili už včera, takže mezi námi je to ok."

Andrea přikývla a oslovila Cameron: "Promiň, že jsem se pokoušela vzít ti Johna."

Cameron se zničehonic zahihňala: "Nemyslím si, že by se ti podařilo mi jej vzít, jelikož bych byla zásadně proti. Včera ještě možná ne, ale dnes... už by ti to neprošlo."

Johna její neočekávaná reakce zcela uchvátila a přiměla ho k dalšímu láskyplnému úsměvu. Když se pak otočil k sourozencům, uviděl, že se usmívají také. "Takže...co byste vy dva ještě rádi? Kromě nějakých těch omluv."

Andrea rychle odvětila: "Přišli jsme se mrknout, jestli jsi našel Cameron, plus ty omluvy. Fakt nás to dostalo, když Cameron zmizela." Chtěla se Cameron zeptat, co se včera stalo, ale když viděla, jak svěsila hlavu, rozhodla se netlačit na ni svou otázkou. Konec konců jí do toho nic nebylo.

Cameron se se svěšenou hlavou probírala vlastní vinou kvůli včerejší reakci, ale když ucítila další stisk Johnovy dlaně, zvedla oči a jakmile spatřila povzbudivý úsměv, znovu promluvila k Andrei: "Nakonec mě našel. Nebo abych byla přesnější, to já našla jeho." Uličnicky se na Johna zakřenila a pozorovala, jak Johnova tvář začala nebezpečně rudnout. Cítil na sobě zraky sourozenců a spěšně dodal: "Myslím Cam, že detaily je až tak nezajímají. Podstatný je, že jsme se našli, ne?"

Cameron zaznamenala jeho rozpaky, a tak upustila od dalšího rozebírání celého případu. Usmála se a souhlasně přikývla: "Přesně tak!"

Bratr a sestra si oddechli a Tim se znovu věnoval Cameron: "Tak to jsme rádi, že je všechno ok. Myslíte, že by bylo možný se k vám dnes připojit? Opravdu bychom s vámi rádi zašli někam ven. Rádi bychom vám ukázali, že nejsme tak špatní, jak se vám možná včera zdálo." Pozoroval Cameron vratkým pohledem, neboť netušil, jak zareaguje na jeho návrh.

Cameron se podívala na Johna, zvědavě zvedla obočí a lehce naklonila hlavu. John se na chvíli zamyslel a rozhodl se, že by nebylo špatné mít tu nějaké přátele, obzvlášť poté, co se vyjasnilo, že šlo o pouhé nedorozumění, přikývl tedy a souhlasně našpulil rty. Cameron se tedy vrátila k Timovi a usmála se: "Jistě, proč ne. Posnídáme a až skončíme, tak se můžeme sejít u baru a rozmyslet se, co budeme dělat."

Andreina i Timova tvář se rozzářila a oba s úlevou a také radostí přikývli. "Jasně, budem tam. A díky!" Andrea přišla s odpovědí o něco rychleji než Tim. Otočili se a zamířili k východu.

"Vypadá to, že se tyhle prázdniny ještě pořád můžou vyvinout v perfektní zážitek. Zdá se, že mluvili upřímně." Poohlédl se po Cameronině reakci, ta ale jen kývla hlavou a vložila si do úst červenou jahodu. Jakmile ji spořádala, odpověděla: "Nezachytila jsem žádné známky neupřímnosti, čili by podle mě mohli pro tyto dny být přijatelnou volbou."

"Když už je řeč o neupřímnosti..." John přerušil její projev a podíval se znovu ke vchodu. "Zde přichází dvojice, která tak dlouho prosazovala upřímnost, až nás nakonec podfoukla." Ukázal hlavou k východu a poté, co se Cameron obrátila, aby viděla, koho měl na mysli, spatřila přesně podle očekávání Sarah a Dereka, jak vcházeli do místnosti. Rozhlédli se, a když zpozorovali Cameron a Johna, vydali se k nim.

"Dobré ránko Johne, dobré ránko Cameron." Cameron byla trochu překvapená tím, že Sarah oficiálně pozdravila i ji. Skutečný šok ale zažila teprve tehdy, když Derek zopakoval přesně tatáž slova, přestože více mumlal než mluvil. Ale i tak...popřál jí dobré ráno a dokonce použil její jméno! Johnovy oči se rozšířily stejně tak, když uslyšel strýce, jak zdraví Cameron.

"Vidím, že jste si vzali stůl pro dva. Tak bychom se mohli posadit aspoň tady vedle." poznamenala Sarah nepatrně sarkasticky.

"Ale mami, přece jsme nemohli vědět, kdy sejdete dolů, tak jsme se rozhodli nesedat si k většímu stolu, abychom jej případně nezabírali nějaké větší skupince." Johnův hlas nesl dokonce ještě výraznější stopy sarkasmu. Dopověděl svá slova a změřil matku vzpurným pohledem.

Sářin výraz se ve vteřině změnil v úsměv: "Jaká matka, takový syn. Dobře jsem tě to naučila."

"Taky si myslím." odpověděl John, tentokrát již bez jakéhokoliv ironického podtónu. "Zrovna jsme mluvili s Andreou a Timem, po snídani se s nimi sejdem v baru. Nejspíš zase strávíme den společně. Až posnídáte, připojíte se k nám taky? Možná bychom se mohli mrknout po nějaký společný aktivitě." Jeho hlas obsahoval mnohem více naděje, než sám chtěl. Když ale uviděl, jak se matčiny rty roztáhly do šťastného úsměvu, napomenul se, že přece jde o jeho matku, která jej má velice ráda.

Sarah přikývla: "Jo, jasně, určitě se přidáme. Teda aspoň já určitě. Co ty Dereku?" Obrátila se k Derekovi, který stál vedle ní a připadal si jako ve špatném filmu, nicméně přikývl též. "Jasně, proč ne. Akorát zdůrazňuji, že na svah nepolezu."

John se zasmál: "To od tebe ani nikdo nečeká."

Poté, co dokončili snídani, se Cameron a John vydali najít Andreu a Tima. Než odešli, John připomněl matce, aby se k nim připojili v baru, a byl překvapen, když se dočkal zářivého úsměvu a horlivého přikyvování.

Najít sourozence nebyl žádný problém, neboť bar téměř zel prázdnotou. Andrea a Tim si navíc zvolili stůl hned u vchodu, tedy místo, které by Cameron ihned zavrhla, jelikož nabízelo přístup ze všech stran, což dělalo z kontroly okolí téměř nemožný úkol. John si všiml jejího podrážděného pohledu a ihned také pochopil, co znamená těkání očima po celém baru. Naklonil se tedy k jejímu uchu a zašeptal: "Klídek Cam! O nic nejde a nikdo na nás nezaútočí."

Cameron se zamračila a nasadila překvapený výraz: "Jak můžeš vědět, nad čím přemýšlím?"

John jí umístil na tvář rychlý polibek, výsledkem čehož bylo rychlé nahrazení zamračeného pohledu malým úsměvem, který nyní zdobil její rty: "Věřím, že tě znám už dostatečně dobře. Kromě toho, tvůj obličej dal jasně najevo, na co myslíš."

Cameron se v reakci na toto prohlášení opět zamračila a dokonce otevřela ústa, aby něco řekla, ale rozmyslela si to. To musí být nějakým poškozením. Neměla bych své pocity dávat najevo, nicméně tady stojím - a mám srdce na dlani. Ale tak...Alespoň jsem myslím použila správnou frázi.

Johnovi došlo, nad čím přemýšlí, aniž by mu danou skutečnost musela sdělit a laskavě se usmál: "Cam, miluju tě právě takovou, jaká jsi. A miluju tě ještě o to víc, když dáváš najevo svoje pocity a neskrýváš je za nevýraznou terminátorskou maskou."

Cameron pocítila, jak se jejím tělem rozlilo teplo, když uslyšela tato slova: "Také tě miluji Johne."

"Tady jste! Pojďte za náma." Timův hlas přerušil magický moment právě ve chvíli, kdy se Cameron a John už už ztráceli v očích toho druhého. John se podrážděně uchechtl, vzal Cameron za ruku a vedl ji ke stolu, kde na ně již čekali Andrea s Timem. Cameron zaznamenala  podrážděnost a konejšivě stiskla jeho ruku.

Došli ke stolu a posadili se na malou pohovku, dost blízko k sobě na to, aby se jejich boky navzájem nejen dotýkaly, ale přímo tiskly k sobě. Pocit bezprostřední blízkosti zamilovaných těl způsobil, že John znenadání přepnul na dobrou náladu a spokojeně se usmál. Andrea, jež jej právě sledovala, si všimla jak úsměvu, tak rychlých, ale významných pohledů, vysílaných Cameroniným směrem. I Cameron se mírně usmívala. Byla ráda, že John neměl snahu se od ní vzdalovat. Andrea trochu zamrkala a uvědomila si, jak moc se mýlila. Tak zřejmý se nyní jevil fakt, že oba byli šíleně zamilovaní. Obrátila se k Johnovi: "No Johne, plánujete si na dnešek něco speciálního? Třeba bychom se mohli zastavit na sjezdovce a zkusit, jestli jsme se včera naučili o snowboardovým umění dost na to, abychom přežili bez cizí pomoci."

John zavrtěl hlavou: "Ne, nic naplánovanýho nemáme." Nato si vzpomněl, že se vlastně nezeptal Cameron, zda nemá na dnešek nějaké plány, a tak bylo třeba chybu rychle napravit: "Co ty Cam? Chtěla bys dnes dělat něco jinýho?"

Cameron potřásla hlavou: "Ne, nic jsem neplánovala." Na vteřinu se odmlčela a zdálo se, že nad něčím přemítá. Pak její oči zničehonic vylétly vzhůru k Johnovi, jakoby si zrovna na něco vzpomněla: "Včera jsem viděla reklamní cedule s nápisem 'wellness'. Co je 'wellness'?"

John potlačil smích, když se zahleděl do oněch zvídavých, a přece tak vážných očí, byť se zvědavostí osmiletého dítěte. "To je místo, kde se koupeš, chodíš do sauny, užíváš si masáže a vůbec prostě děláš pohodový věci, díky nimž se potom cítíš skvěle. Je to vyloženě relax."

Tim a Andrea na ně ohromeně civěli. Nemohli pochopit, jak někdo může nevědět, co znamená wellness. Nicméně ani jeden z nich nechtěl do konverzace nijak zasahovat, a tak si jen vyměnili pohledy a přikývli.

Cameron s úsměvem přijala Johnovo vysvětlení. Vůbec jí nezáleželo na tom, co si o ní ostatní myslí, a rozhodně ji nemohlo uvést do rozpaků, že Andrea a Tim se stali svědky její nevědomosti ohledně významu slova wellness. Naklonila hlavu a zadívala se ostýchavě na Johna skrze řasy: "Co kdybychom se tam večer zastavili?"

John jejímu pohledu porozuměl velice dobře a těžce polkl. Už mě zase svádí! To bych rád věděl, kde se naučila takový holčičí gesta. Že by to bylo součástí programu nebo tak něčeho? Pochybuju, že jde jenom o sakra komplikovanej program. Nejspíš to dělá ona sama. Budu na to muset konečně přijít. Ovšem představa, jak společně s Cameron navštěvuje wellness centrum, mu rozpumpovala krev v žilách. Jedna prostá myšlenka, zahrnující Cameron v maličkých bikinách způsobila, že se mu okamžitě zrychlil dech, který doprovázel jeho skelný pohled. Cameron si všimla změny Johnova zdravotního stavu a vše si hned správně vyložila. Věděla, jaký na něj měla efekt a spokojeně se vnitřně usmála, spokojená, že dosáhla vytyčeného cíle.

Po několika vteřinách se Johnův zrak opět vrátil do normálu a ztěžka vzdychl: "To by bylo super Cam! Moc rád bych tam...s tebou zašel." Pak si ale vzpomněl, že nejsou sami a otočil se zpět k Timovi a Andrei: "No ale teď už bychom se konečně mohli všichni vydat na ten svah."

Tim přikývl a začal se trochu ošívat. Andrea si toho všimla a šťouchla do něj. Vrhl na ni trochu smutný pohled a než se postavil k Johnovi a Cameron čelem, zhluboka se nadechl. "Jo, akorát bych chtěl ještě něco říct." Soustředil se konkrétně na Johna: "Vím, že ti už Andrea řekla, proč se tě snažila sbalit." Nato promluvil k Cameron: "Myslím, že bude fér, když se to dozvíš taky: zatímco jsme včera pochodovali k lanovce, Derek mi řekl, že bych se tě měl pokusit svést. Povídal, že kluka nemáš a jsi připravená dát mi šanci." Uviděl, jak Cameronina tvář potemněla a již otevírala ústa, když ji zastavil vztyčenou dlaní: "Nech mě to prosímtě dokončit. Rád bych se omluvil vám oběma, ale obzvlášť tobě. Neměl jsem se o to vůbec pokoušet a moc mě to mrzí." Zastavil se, aby znovu nabral dech a trochu nejistě se pousmál: "Každopádně to není žádná sranda odolávat přitažlivosti tak krásný holky, jakou ty určitě jsi. Vidím ale, že na tom, co mi Derek řekl, není ani špetka pravdy, takže vám přeju, abyste spolu byli šťastní." Dořekl svá slova a viditelně se mu ulevilo, že dokázal svým proslovem konečně utišit pocit viny.

John jej zaujatě sledoval, a když skončil, obrátil se k Cameron. Její výraz jej poměrně překvapil. Vypadala jako kočka, která právě do svých drápů chytila myš. Tak spokojená se nyní zdála být. Bože, ona už je víc člověkem, než jsem přepokládal, že by jednou mohla být. To by mě zajímalo, jestli ví, že má všechny emoce přímo vepsaný do tváře. Pak se znovu vrátil k Timovi: "Tak teda díky za vysvětlení. Něco z toho už jsem věděl, ale stejně je to pěkný vidět, jak sis uvědomil, že občas není špatný lidem trochu míň důvěřovat. Především pak totálním cizákům, snažícím se tě přesvědčit, jak s tebou někdo zoufale chce chodit." Tim přikývl a pokrčil rameny.

Nyní John zaměřil svou pozornost na Andreu: "V podstatě to ale byl více méně Derekův nápad. Moje máma se akorát taky zapojila do hry, jak už to všechny mámy obvykle dělávají, když přijde na nebezpečí - aspoň teda z jejich úhlu pohledu - motající se kolem jejího jedinýho děcka. Ačkoliv nechápu, jak si mohla myslet, že by mi od Cameron mohlo hrozit nějaký to nebezpečí." Dokončil větu a zahihňal se: "Fajn, možná to srdíčko by ohrozit mohla. Vlastně už ho dávno vyhrála. Ale že jsem tomu tvrdě a udatně vzdoroval. Stejně jsem nakonec pohořel. A teď...no, teď jsem za to upřímně rád." Něžně se usmál na Cameron, která opětovala tentýž pohled, obohacený jakoby omámeným výrazem. O tom, že John někdy někomu řekne, že ji miluje, se ní ani nesnilo. "Nemyslím si, žes pohořel. Podle mě jsme oba vítězové."

John důrazně přikývl: "Svatá pravda!" pak znovu oslovil Tima: "Tak co myslíš...neměli bychom to mýmu drahýmu strejdovi nějak oplatit? Nic nebezpečnýho, ale prostě udělat něco, co by ho mohlo přivést na jiný myšlenky, a ukázat mu tak, že se nemá co vrtat v životech jiných lidí. Já nevím co, třeba jej zkoulovat nebo vyválet ve sněhu, aby byl pořádně mokrej."

Timův a Andrein obličej vyhlížel trochu zmateně, ale postupně strávili Johnův návrh a široce se zakřenili. "Jo, proč ne, mohlo by to být zajímavý."

Cameron se usmála od ucha k uchu. Teď již pro svůj úkol - obtěžování Dereka Reese - měla komplice. Jistě by ve své rozsáhlé složce, obsahující věci, které obtěžují Dereka, našla něco zajímavého. John zachytil její úšklebek a dokonale pochopil, jaký měla na celou věc názor. Obtočil jí ruku kolem ramen, stiskl ji a zašeptal do ucha: "Teď máš příležitost se do Dereka pořádně obout. A my ti s tím pomůžeme. Jsi ráda?"

Cameron přikývla jako dítě, jež dostalo otázku, zda má rádo sladkosti. "Ano!" Chtěla ještě něco dodat, když vtom John upřel svůj pohled ke vchodu a znovu ji stiskl: "Tady je máme. Buď sladká a milá!"

Cameron po něm vrhla 'Copak jsem hloupá?' pohled a pokusila se trochu vysmeknout z objetí, setkala se však s tuhým odporem. Popleteně na něj pohlédla, ale John jen zavrtěl hlavou a přitiskl ji k sobě ještě pevněji: "Ne Cam. Už to nebudeme dál schovávat!" Usmála se a změnila směr pohybu, takže jejich těla nyní téměř splývala v jedno.

Jakmile se Sarah a Derek připojili ke skupině, Sarah si povšimla těsné blízkosti Cameron a Johna, stejně jako synovy paže, obepínající kyborgova ramena nebo očividné spokojenosti s touto vzájemností. Ostře vydechla, neřekla však ani slovo. Tak zrovna tohle fakt vidět nemusím! Derek se na druhou stranu tvářil, jako by jej nezajímalo nic, co se týkalo Johna a plecháče. Posadili se tedy na jedinou volnou pohovku a Sarah se zeptala všech přítomných: "Tak co, už jste se rozhodli, co budeme dnes dělat?" Podívala se na každého, avšak očima setrvala na Johnovi.

John přikývl a sladce se usmál: "Jasně mami. Dneska jdeme zase nahoru, takže si do večera můžete dělat co chcete. Ale večer bychom rádi zašli do wellness centra. Počítám, že to je něco, do čeho byste mohli jít taky ne?" zeptal se přeslazeným tónem a čekal na matčinu reakci. Sarah vycítila, že šlo o přetvářku, obzvlášť při pohledu na obličeje okolní mládeže, které se od Johnova výrazu nijak zvlášť nelišily. Věděla, že něco mají za lubem a ráda by zjistila co, rozhodla se tedy zapojit do hry: "Tak určitě! To bude fajn. Takový program by s námi mohl sdílet dokonce i Derek, pokud by se mu chtělo chtít jít s námi. Plavání, polehávání ve vířivce...pohodička!" Odpověděla neméně sladkým hlasem a usmála se.

Derek si jejich konverzace více méně nevšímal, a tak nezaznamenal nic neobvyklého, pouze se podíval na Sarah a zabručel: "S něčím takovým fakt nebudu mít problém. Vsadím se, že tam mají i bar. A nejspíš v něm prodávají pivko, co ty na to?"

Sarah obrátila oči v sloup a netrpělivě vzdychla: "Ty a to tvoje pivo. Někdy si říkám, že bychom ti měli koupit pivovar, abys s tím dal konečně pokoj."

Andrea a Tim se zachechtali, ale rychle si zakryli ústa. Sarah na ně nedočkavě pohlédla a znovu se otočila k Johnovi: "Dobře, teď si teda půjdeme po svých a můžeme si pak dát sraz u vleku v... v kolik by vám to tak mohlo vyhovovat?"

John pokrčil rameny: "Nevím, třeba ve dvě, ale možná budeme chtít skončit dřív nebo i později. Já ti brnku jo?"

Sarah přikývla a spatřila Tima a Andreu, jak zopakovali tentýž posunek. Bezděčně si všimla Cameron, hledící na Johna s neomylnou zbožností. Ta tak někdy půjde proti Johnovým přáním... Potřásla hlavou, aby zaplašila dané myšlenky a otázala se Dereka: "Tak co Dereku, půjdeme? Mládež si půjde svou cestou a my zase svou." Vstala, ale předtím, než vykročila ke dveřím, obrátila se k teenagerům: "Tak si to dneska pěkně užijte."

"Užijem mami, to si piš, že užijem!" John se zase jednou usmál od ucha k uchu a přitiskl Cameron k sobě ještě o něco pevněji.

20

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 20 - Téměř dokonalý den

Krátce poté, co Sarah a Derek odešli, se čtveřice mladých lidí odebrala s vypůjčeným vybavením k lanovce a čekala v krátké frontě na sedačku. John se v duchu usmál při vzpomínce na mladíka v lyžařské chatce, kde si pronajímali výbavu. Šlo o téhož muže, který jeho a Cameron obsluhoval již včera a zjevně si Cameron dobře pamatoval. Když podruhé vstoupila do malého domku, držíc se s Johnem za ruku s neurčitým uspokojením ve tváři, jeho obličej získal mírně načervenalou barvu a také zničehonic začal koktat. Evidentně se zoufale pokoušel vyhnout zírání na Cameron, což se mu vůbec nedařilo, a co deset vteřin ulpěl očima na její tváři. Cameron si všimla mužových rozpaků a lehce stiskla Johnovu ruku, přitiskla se více k němu a dokonce jej letmo políbila na tvář. John jednoduše nemohl pochopit rozsah jejího chování; Tato Cameron byla úplně nová, lidštější, čas od času sdílející s netečným kyborgem, se kterým posledních několik měsíců žil, pouze vzhled a jméno. No zase nepřehánějme! Je to furt ta samá Cameron, akorát že vyjadřuje emoce jako lidská bytost, a neschovává je za prázdnou terminátorskou maskou. Vždycky v sobě tu osobu měla, akorát ji nikomu neukazovala. Bylo zcela zřejmé, že si mužových problémů všimla a rozhodla se jej dokonce trochu poškádlit. Tato hra je pro dva hráče! John přijal její náhlou hravost a otočil se k ní, zatímco je muž oba sledoval: "Tak co Cameron, chceš to samý vybavení, co včera?"

Cameron se obrátila k němu, a právě ve chvíli, kdy otevírala ústa kvůli odpovědi, utišil ji svými rty, jež se na ni dychtivě vrhly. Na okamžik ztuhla a zpracovávala novou situaci, nejistá ohledně svých aktuálních možností, rychle však nečekaný dárek přijala a oplatila mu stejnou mincí, zatímco koutkem oka sledovala muže za pultem. Nemohla si pomoci a musela se usmát mezi polibky, když uviděla, jak jeho obličej získal výrazný purpurový nádech, a také jak samými rozpaky nevěděl, co dělat s rukama. Efekt byl větší, než původně zamýšlela, co se uvedení muže do rozpaků týče, nicméně si nijak nestěžovala. Viděla, že úspěšně dosáhli cíle a jemně šťouchla do Johna na znamení, že je čas tuto show ukončit. Zdálo se, že neporozuměl danému gestu, nebo porozuměl, ale rozhodl se předstírat opak, jelikož nevykazoval žádné známky snahy o přerušení polibku. Na moment Cameron uvažovala o vlastním ukončení této aktivity, ale užívala si ji příliš mnoho na to, aby striktně následovala své myšlenky, a tak sama sobě umožnila užívat si kouzla okamžiku ještě o něco déle.

Po chvíli John pochopil, že jejich činnost vyústila v požadovaný efekt. Pomalu opustil Cameroniny rty, i nadále však zůstával ve vzdálenosti pouhých několika palců.

Otevřel oči, pohlédl do Cameroniných lehce nesoustředěných hnědých jezírek a usmál se na ni: "Myslím, že jsme právě tadyhle kolegovi předvedli pěknou show co?"

Přikývla a šeptem dodala: "O tom není pochyb. Možná bychom to měli cvičit častěji. Nejsem si jistá, zda dělám všechno zcela správně. Nemusíme teď, ale určitě se najde ještě dostatek příležitostí k procvičování."

"Ty jsi fakt zlo! Ale to už určitě víš. Nebo ne, Cameron Phillipsová?"

Cameron na něj upřela prázdný pohled, avšak koutky úst sebou lehce zaškubaly: "Ano vím. Taková už prostě nyní jsem." Ale stejně pořád nerozumím tomu, co přesně se se mnou děje. Budu muset všechno skrz naskrz analyzovat, abych zjistila, proč je tomu tak.

Když si konečně od mladého muže s doposud červenými tvářemi půjčili své vybavení, připojili se k Andrei a Timovi, kteří už postávali venku a čekali na mladý pár.

Jízda na lanovce se obešla bez jakýchkoliv doprovodných událostí. Nebylo zde příliš mnoho lidí, takže měli sedačku jen pro sebe a mohli se tak pohodlně usadit. Nikdo z nich příliš netoužil po živém hovoru, a tak seděli více méně v tichosti a užívali si překrásnou zimní krajinu. Poté, co dorazili na vrchol hory, se Andrea zeptala ostatních, zda by se nad ní nemohli slitovat a zvolit pro první sjezd co nejvolnější tempo. Nikdo nic nenamítal, dokonce ani Cameron. Byla ráda, že je nablízku Johnovi, a i kdyby se měli posadit do sněhu a čekat několik hodin bez jakékoliv činnosti, vůbec nic by jí nechybělo, dokud se jí nabízela možnost držet jej, dotýkat se a poskytovat mu bezprostřední ochranu. Zvláštní! Ještě před pár dny bylo mou hlavní výsadou pouze zajistit Johnovo bezpečí, ale teď...myslím, že je to pořád stejně podstatné, avšak dělat jej šťastným je stejně důležité, jako chránit jeho zdraví. Vlastně dost možná kombinuji obojí - držím se blízko u něj a činím jej šťastným, čímž se ovšem také ideálně starám o bezpečnostní stránku. Jakže je to lidské rčení? Zabít dva ptáky jednou ranou? Myslím, že takto je to správně.

První sjezd probíhal velmi pozvolna a opatrně, s Andreou v čele, následovanou bratrem a Johnem, jenž se snažil držet krok s Cameron a věnoval pozornost především jí. Cameron dobře věděla, že je z této čtveřice zdaleka nejlepším snowboardistou, a tak si užívala pomalou jízdu, aniž by však přestala dávat pozor na Johna. Všimla si Johnovy snahy zůstávat co možná nejblíže u ní, aniž by někoho ohrozil a pocítila nad vývojem jejich vztahu blažené uspokojení. Každou chvíli zachytila Johnův pohled a vždy jej za to odměnila mávnutím ruky. On sám pokaždé odpověděl zářivým úsměvem a mávnutím nazpět. Občas ale musel mávnutí vynechat, neboť se před ní nechtěl ztrapnit a raději dával pozor na udržení dokonalé rovnováhy. Bylo mu jasné, jak iracionálně se jevily pokusy vyrovnat se jejímu snowboardovému umění, avšak mužská ješitnost jej nutila k tomu, aby se alespoň pokusil o podobný výkon. Všem se podařilo bez problémů sjet celý kopec, načež se opět zastavili u lanovky. John doklouzal k Cameron a obtočil jí ruku kolem pasu: "Cam, jsi na nás všechny až moc dobrá! Spíš by ses měla připojit k profíkům a sebrat jim vítr z plachet. Vsadím se, že bys hned v první sezóně vyhrála světovej šampionát."

Cameron zareagovala s kamennou tváří: "Copak by někoho takového mezi sebe přijali? Neposoudili by mé fyzické schopnosti jako neférové k ostatním jezdcům?"

John uznal, že se nacházeli nebezpečně blízko odhalení Cameroniny skutečné podstaty před Andreou a Timem a v duchu se usmál nad tím, jak Cameron zpozorovala past a vyhnula se jí, byť mu stále dokázala jasně sdělit onu zásadní myšlenku. Pustil ji, pohlédl na ni a zamumlal: "No, předpokládám, že by asi pár námitek měli."

Andrea a Tim naslouchali jejich rozhovoru, nevšimli si však ožehavosti dané chvíle, a tak Tim jen zavrtěl hlavou: "Proč by měli mít nějaký námitky?"

John se horečně snažil vymyslet přijatelné vysvětlení, aniž by musel odhalit, co je Cameron doopravdy zač: "To máš tak, Cameron dost dlouho aktivně tančila a já mám dojem, že zrovna tohle by mohli vzít jako výhodu. Jo a nesmíme zapomenout na bojová umění, která tak perfektně zvládla. Navíc...sám jsi viděl, jak rychle se včera všechno naučila." To jsi zas jednou, milej Connore, plácl pěknou koninu! Do budoucna by ses měl vyvarovat podobných situací. Příště už nemusíš mít takovou kliku. Věděl, že bylo třeba rychle přesunout jejich pozornost na něco jiného a ovinul paži kolem Cameroniných ramen: "Stejně si myslím, že by Cameron patrně nechtěla být součástí takovýho cirkusu. A nebo že bych se mýlil...?" Vrhl na ni tázavý pohled, lehce ji stiskl a znovu spustil ruku podél těla.

Cameron zachovala prázdný výraz ve tváři: "Nemyslím, že bych se toho chtěla zúčastnit. Nejspíš by nebyl dobrý nápad nechávat tě o samotě. Kdo ví, jaké hloupé věci by tě mohly napadnout, kdybych tě nechala bez dozoru." Dokončila větu a vyzývavě se na něj podívala.

John velice dobře rozuměl, co se mu Cameron pokoušela sdělit mezi řádky a jeho obličej získal červený nádech, ne však natolik výrazný, aby si ostatní povšimli stavu mírné rozpačitosti. Pocítil ovšem také hněvivé bodnutí, když uslyšel Cameronina slova. Vůbec se mu nelíbilo, když si musel na veřejnosti vyslechnout poznámky, týkající se dřívějších chyb, obzvlášť poté, co si uvědomil své činy z doby nedávno minulé. Tak na tomhle musíme zapracovat. Občas je dost neomalená, budu jí muset vysvětlit pár záležitostí, týkajících se lidské hrdosti, kterým ještě dost dobře nerozumí. Hrome, nesmím zapomenout, že je v podstatě děcko, který si teprve osvojuje a rozvíjí svý emoční dovednosti. Po této myšlence odpověděl celkem klidným hlasem: "Jo, jako bych chtěl svoje chyby opakovat. Když už nic jinýho, tak jsem se z nich aspoň poučil." Hleděl do Cameroniných očí s naprostou upřímností ve snaze přesvědčit ji, že už by jí opravdu nikdy neublížil.

Cameron viděla, že nic nepředstírá, a tak se jen mírně usmála, chytila jej za ruku, pevně ji stiskla a políbila jej na tvář: "Já vím Johne. Vím to a jsem ráda, že to tak je."

Tim obrátil oči v sloup a s úsměvem si odfrkl: "Ale no tak, dejte pokoj!"

Cameronina hlava se prudce otočila k Timovi a tázavě se naklonila: "Však už jeden pokoj máte. Proč bychom vám měli dávat další?" Takový návrh ji docela popletl.

John na ni nevěřícně civěl a obrátil pohled zpět na Tima, který rovněž hleděl na Cameron jako na zjevení. Pak se znovu podíval na ni. Všiml si, jak sebou její rty lehce zaškubaly a dloubl ji do žeber: "Pěkně si z něho utahuješ že?"

Cameron ještě na sekundu udržela prázdný výraz, ale poté se široce zazubila. "Mám vás!"

Andrea se ušklíbla na bratra: "Když už ze sebe sypeš chytrý připomínky, tak holt musíš být připravenej na to, že se ti to jednou vrátí."

Tim se usmál: "To asi jo! Akorát jsem nečekal, že se mi to vrátí takhle brzo."

John všechny změřil pohledem a řekl si, že už toho bylo dost: "Tak fajn lidi, měli bychom se vrhnout na to, kvůli čemu jsme tady. A utahování si z ostatních není zrovna to, čím bych se tady chtěl zabývat, když je navíc ještě tak krásně. Jdem zase zpátky nahoru. Tentokrát bychom třeba mohli zkusit trochu svižnější jízdu."

Andrea vypadala znepokojeně: "No, já bych radši ještě chvilku zůstala u tohohle tempa. Ale jestli si chcete zajezdit rychleji, klidně můžete. Určitě tady nezůstanu, abych mohla sedět a fňukat." Zakřenila se na znamení, že opravdu nebude nic namítat, pokud ji s bratrem nechají za sebou.

Bylo hezké mít společnost, avšak John si byl také jistý, že by bylo krásné, kdyby jej tato společnost nechala s Cameron na chvíli o samotě. Tolik se těšil na ničím nerušené společné chvíle na svahu, že když přišel návrh na oddělení se na pár hodin od Andrei a Tima, vůbec nic nenamítal. "Tak jo no, počítám, že Cameron si to aspoň víc užije, když prubnem nějakou náročnější sjezdovku, že zlato?"

Cameronino zmatení se jí při tomto označení vepsalo do rozšířených očí. Nikdy v jejím případě takové slovo nepoužil, a tak znenadání pocítila příjemné teplo. "To ano. Ale...co ty?"

"Já? No já si to samozřejmě užiju stejně tak. Aspoň tak dlouho, dokud budeš poblíž, abys mě mohla zvedat ze země..." John se na ni bláznivě zašklebil a na oplátku se dočkal podrážděného vzdychnutí a očí, vzhlížejících někam k obloze. V používání výrazů, typických pro nakrknutou holku, je pořád lepší a lepší. Beztak si to cvičí před zrcadlem.

Tim přikývl: "Ok, my tady ještě na pár jízd zůstaneme. Za dvě hoďky tady?"

John souhlasil: "To by šlo." Nato se otočil k Cameron: "Co, půjdem?"

Cameron ještě pořád přemýšlela nad tím, jak docela obyčejné slovo dokáže vyvolat takové vnitřní teplo. "Určitě."

Když dorazili na vrchol, postavili se na začátek obtížnějšího svahu, po kterém se prohánělo pouze několik málo lyžařů a snowboardistů, jelikož většina lidí zjevně preferovala jednodušší sjezdovky. Cameron se samým očekáváním pousmála a těšila se na rychlou, téměř ničím nerušenou jízdu. Prohlédla si kopec a málem by zavýskla nadšením. Svah byl o něco užší, než jeho jednodušší kolega, a obklopovaly jej vysoké stromy po obou stranách, pokryté vrstvou sněhu. Vinul se dolů kopcem jako bílá stuha. Na žádném místě nečekal příliš strmý úsek, ale také se zde nenalézal ani žádný rovinatý. Vrhla na Johna tázavý pohled a viděla, že se také zdál být spokojený se zvoleným terénem. Na okamžik jí hlavou proběhla myšlenka, že by tento svah pro něj mohl být příliš náročný, ale když si vzpomněla, jak se mu včera i dnes dařilo na svahu, domyslela si, že by měl být více než schopný absolvovat daný sjezd. Navíc...bude mu stále nablízku, kdyby náhodou potřeboval pomoc. Náhle se usmála při vzpomínce na včerejší záchrannou akci poté, co spadl z okraje sjezdovky.

Přesně v téže chvíli se na ni John podíval a spatřil její úsměv: "Je tu něco vtipnýho Cam?"

Cameron mírně zavrtěla hlavou a věnovala mu pobavený pohled: "Ále nic. Jenom jsem si vzpomněla na tvůj včerejší nepovedený osudový pokus o létání. Nejsem si jistá, zda tento svah má podobné přistávací plochy, podobné té, kterou jsi našel tehdy, když ses pokoušel napodobit ptačí let."

John se jen zašklebil nazpět. Neměl jí za zlé, když se pobavila na jeho účet, co se minulé nepříjemnosti týče. Tak upřímně se bavila jeho přešlapem, že se na ni prostě nedokázal zlobit: "Tak to bys na mě radši měla dávat pořádnej pozor. I když...na druhou stranu...fakt by mi bodlo, kdybych se naučil lítat."

"Jistě nejsi první člověk, který by chtěl umět létat. A rozhodně nejsi ani poslední. Mým záměrem ale je sledovat tě a zabránit tomu, aby ses pouštěl do hloupých manévrů." odpověděla Cameron vyrovnaně a po chvíli dodala: "To je přesně to, co chci dělat."

John souhlasně přikývl a oba se rozjeli vstříc rychlé jízdě.

Po několika obloučcích si John uvědomil, že si samotu s Cameron opravdu užívá. Jistě, neměl možnost držet ji za ruku, objímat ji nebo dokonce líbat. Avšak sledovat, jak vedle něj kreslí do sněhu perfektní křivky a očividně si jízdu vychutnává, bylo dost na to, aby měl srdce plné radosti. Slunce již stálo vysoko na obloze, zářilo na sjezdovku a koupalo okolní přírodu ve svých teplých paprscích, což dodávalo zdejší atmosféře ještě více romantiky. Sněhové krystalky se třpytily ve slunečním svitu a tmavomodrá obloha, prosvítající mezi sněhem pokrytými jedlemi, se stavěla do ostrého kontrastu s bělostným okolím. Nikde kolem nebylo živé duše a jediný zvuk, nesoucí se tichem, pocházel z jejich snowboardů, klouzajících po sypkém sněhu. Přesně takhle bych chtěl strávit zbytek prázdnin. S Cameron o samotě, obklopenej dechberoucí krásou přírody.

Pokračovali dále a blížili se nejužšímu úseku dané tratě, kde si museli počínat opatrněji, aby neohrozili jeden druhého. Cameron, jakožto lepší sjezdař, se rozhodla jet tak blízko k okraji svahu, jak to jen bylo možné, aby měl John více prostoru. Jezdil dobře, ale přesto měla o něj trochu strach. Vždy o něj bude mít strach. Opatrně se přiblížila k okraji a spokojeně se usmála, když uviděla, že John porozuměl jejímu záměru a trochu zpomalil tak, aby mohla být několik kroků před ním, ač celkem na kraji sjezdovky.

John pochopil, že Cameron měla v úmyslu nechat mu více prostoru. Proč mě pořád staví před vlastní zájmy? Mám dojem, že je ta nejnesobečtější osoba, jakou jsem kdy potkal. Určitě je způsob, jak jí oplatit její oddanost, a já na něj přijdu.

Jeho myšlenkové pochody přerušil podivný zvuk z lesa na Cameronině straně. v lese se nacházelo něco, co zde předtím nebylo. Jako by se mezi stromy prodírala nějaká šelma. A přesto se tento zvuk poněkud lišil. Upřel oči k lesu ve snaze zahlédnout, odkud zvuk přišel. Trochu jej překvapilo, že Cameron na podivné zvuky nijak nereagovala, záhy však tento poznatek pustil z hlavy. Nejspíš ho zaslechla, ale vyhodnotila ho jako neškodnej.

Jeho pozornost se pomalu vrátila tam, kam patřila, totiž na svah, neboť se právě nacházeli v nejužším a zároveň také nejstrmějším bodu. Cameron se stále držela několik kroků před ním, a následovala zvolenou dráhu podél lesa. Najednou se mu zdálo, že koutkem oka něco zahlédl mezi stromy a ihned otočil hlavu daným směrem, aby se přesvědčil, zda jej pouze nešálil zrak. Ve stejné chvíli se však jeho oči rozšířily úlekem, když spatřily mohutného muže na snowboardu, řítícího se skrz les. Nevyděsila jej ani tak něčí přítomnost mimo svah, jako spíše fakt, že se hnal přímo k Cameron, která evidentně nevnímala blížící se nebezpečí.

John otevřel ústa, aby na ni zavolal, než však stačil vykřiknout jediné slovo, muž již projel lesem, dorazil k okraji tratě a seskočil dolů, aniž by si všiml, že je pod ním další osoba. Okraj byl dobrých šest stop vysoko, a Cameron tak byla kompletně skryta za sněhovou bariérou.

Vypadalo to, jako by se čas zastavil a znovu rozběhl ve zpomaleném záběru. Vše se zdálo být tak jasné, rozčleněné na nejmenší časové fragmenty a vedoucí k nevyhnutelným katastrofálním následkům. Naprosto jasně viděl, že muž do Cameron narazí. Nejen narazí; trajektorie skoku mířila přímo na její hlavu. V nanosekundě Johnovi došlo, že Cameron jistě zasáhne právě do tohoto místa. V téže nanosekundě zapomněl, že je to stroj, a měla by být schopna se s takovým nárazem vypořádat. Viděl pouze křehkou dívku, dívku, která pro něj znamenala celý svět, a nyní se měla stát náhodným terčem darebného snowboardisty, pravděpodobně dvakrát většího a těžšího, který uháněl k ní přímo krkolomnou rychlostí.

Už už chtěl vykřiknout její jméno. Snowboardista se již ocitl ve vzduchu, a nyní jeho snowboard a Cameroninu hlavu dělilo pouhých několik stop. Cameron zjevně konečně zpozorovala nebezpečí, neboť její hlava se začala otáčet k prknu, letícímu přímo na ni. Vtom mu hlavou proletěla myšlenka: "Neotáčej se k němu! Ublíží ti! KURVA!"

Bez ohledu na to, jak moc se snažil, jeho ústa byla přece jen příliš pomalá. Nestihl dokonce ani začít artikulovat, zbylo mu pouze bezmocně přihlížet s hrůzou v očích, jak se Cameronina hlava jakoby zpomaleně otočila k nebezpečí. Do tváře jí neviděl, jasně ale viděl šokovaný výraz muže, jenž si právě všiml, že zasáhne malou, křehkou dívku a nebylo zde nic, co by mohl udělat, aby srážce předešel.

Roztříštěný čas dále utíkal a snowboard se nezastavitelně blížil k Cameron. John si všiml, že náraz by mohl být plošný, muži se totiž podařilo alespoň natočit trochu bokem. Furt lepší, než být zasaženej špicí nebo hranou. Nešlo sice o moc velkou útěchu, ale lepší to opravdu bylo.

V další sekundě spodní strana prkna zasáhla cíl. V poslední chvíli Cameron očividně zpozorovala nebezpečí a rychle odvrátila pohled, takže úder nesměřoval do jejího obličeje, o to více ale prověřil oblast pravého spánku. John v duchu vykřikl, nebylo však nic, co by mohl udělat, kromě zírání na srážku a sbírání nadějí, že to zvládne.

Jako ve snách viděl, jak byla Cameron sražena na záda, a v momentu, kdy dopadla na zem již věděl, že se vypnula a upadla tak do bezvědomí...Se snowboardistou, mnohem těžším a mohutnějším než Cameron, náraz ani nepohnul. Přistál na zemi, jeho snowboard minul Cameroninu hlavu, ležící na sněhu, o pouhých několik palců, a dokonce se mu podařilo udržet na nohou. Hodil rychlý pohled na ležící dívku a uháněl pryč, jako by mu za patama hořelo.

"ZMRDE!" Johnovi se konečně podařilo zaječet jediné slovo. Pro Cameron však bylo příliš pozdě. Její tělo nekontrolovaně klouzalo dolů svahem. Bylo více než zřejmé, že svůj pád nijak neřídila, natož aby se pokusila zastavit. Její hlava se převalovala ze strany na stranu, zatímco ruce se kroutily a vlály, jak sebou její tělo házelo všemi možnými směry a poskakovalo po sněhové pokrývce. Bylo naprosto zničující vidět lásku svého života řítit se po sjezdovce dolů jako neživá panenka, následující nemilosrdný gravitační zákon.

John věřil, že jeho srdce nevynechalo jeden, ale hned několik tepů. Ne strach, ale totální zděšení mu sevřelo hrdlo jako železná pěst terminátora, a na prsou pocítil tlak, jako by se nacházel ve stisku obřího hada. Prosím, jen to ne! Musí být v pořádku! Nemůže být mrtvá!

Rozjel se za vzdalujícím se tělem, a to, co se mu zdálo jako celá věčnost, netrvalo déle než deset sekund. Tak dlouho trvalo, než se konečně zastavila na kraji svahu a zůstala ležet v naprosto nepřirozené pozici, s jednou rukou zkroucenou pod tělem, hlavou nakloněnou v nemožném úhlu podél ramene a nohama rozhozenýma opačným směrem. Byl od ní vzdálen jen několik stop, ale cesta k ní se mu zdála být neuvěřitelně dlouhá.

Když nakonec dopadl poblíž, snažil se ihned dostat k ní, ale uvědomil si, že snowboard mu znemožňuje jakoukoliv další činnost. Natáhl se tedy k vázání a během několika vteřin je úspěšně rozepnul. Včerejší lekce mě zjevně naučila, jak se rychle a efektivně dostat ze snowboardu.

Jakmile byl konečně volný, přiskočil k tělu své milované. Oči měla zavřené a nejevila žádné známky života. Povšiml si nepřirozené pozice a rychle jí odepnul snowboard, nohy umístil do správné polohy, vytáhl ruku zespod těla, poté ji konečně otočil na záda a její hlavu položil rovně.

"CAM! PROBER SE! CAM!" Zoufale křičel, zatímco si strhl z hlavy lyžařské brýle a nedbale je zahodil. Uchopil dlaněmi její obličej a sotva si všiml, že dopad prkna na její hlavu naštěstí nezanechal žádné viditelné zranění. Ovšem chvějící se ruce a bušící srdce se soustředilo pouze na to, že setrvávala v bezvědomí a neodpovídala na pokusy o probuzení.

Nevěděl, co dělat, a tak strhl i její brýle a začal ji líbat na čelo, na nos i na rty. "Cam! Prober se!" Snažil se přinutit k logickému myšlení. Věděl, že se nejspíš jenom vypnula a do dvou minut systém znovu naběhne, avšak srdce v této chvíli zcela převládlo nad chladnou logikou. Věděl, že by měl uvažovat jasně. Jak se mám jednoho dne postavit do čela celýho lidstva, když mě zlomí tady vypnutí mojí lásky? Sakra, to bude asi tím, že ji miluju! Až přijde čas, tak budu připravenej. Ale zatím jsem jenom náctiletej kluk...a holka, kterou miluju víc než svůj život, tady leží a neodpovídá!

Konečně dostal city pod kontrolu a chvějící se ruce na Cameronině tváři doznaly znatelného uvolnění. Přiměl se k zamezení příchodu paniky po dobu, kterou potřebovala k restartu. Na panikaření bude ještě spousta času, pokud restart po 120 vteřinách selže. Ještě jednou ji políbil, kousek oddálil hlavu a upřeně hleděl do její tváře. Aniž by si uvědomoval, co dělá, potichu mumlal: "Vrať se ke mně Cam! Nesmíš mě opustit! Potřebuju tě! Miluju tě!"

21 Naposledy upravil: Sniper (24.5.2013 17:02:58)

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 21 - Odplata

Sekundy ubíhaly a každá z nich Johnovi připadala jako jedna celá hodina, zatímco měl Cameroninu hlavu položenou na klíně, jemně ji hladil po tváři a čekal na restart. Sakra, dvě minuty už musí být dávno pryč! Proč je furt offline? Vzdychl s vědomím, že 120 vteřin dlouhý úsek nejspíš ještě neuběhl, přišlo mu to však jako celá věčnost od chvíle, kdy se vypnula.

Znenadání ucítil, jak sebou její hlava lehce trhla a ze srdce mu rázem spadl obrovský kámen. Upřeně se jí zadíval do očí a viděl, jak se oční víčka zachvěla a hned nato prudce otevřela. Když konečně spatřil milované hnědé oči, jež rychle přesunuly pozornost na něj, oddechl si a na rtech se mu objevil zářivý úsměv.

"Johne?" Zněla mírně zmateně a tázavě se na něj dívala.

Ani se neobtěžoval s odpovědí; jednoduše přitiskl rty k jejím a líbal ji, jako by celý jeho život závisel na tomto polibku. Cameron vypadala překvapeně, rychle však posoudila Johnův čin jako přijatelný a příjemný, neváhala tedy a odpověděla stejným způsobem.

Trvalo poměrně dlouho, než se přiměli k ukončení dané aktivity a poté, co se od sebe konečně oddálili, Cameron na Johna tázavě pohlédla: "Johne? Proč ležím na tvém klíně?"

John si náhle začal dělat starosti: "Copak si nepamatuješ, co se stalo?"

Cameron se zamyslela a pokoušela se rozpomenout, co se jí přihodilo. Zdálo se ale, že se jí několik chvil z paměti vymazalo. "Vzpomínám si na snowboard, mířící na mě a pak na tvou pusu. Co se stalo?"

John s úlevou vydechl, když mu došlo, že šlo zjevně jen o chybějící úsek v rámci vypínací fáze a usmál se: "Jeden debilní snowboarďák seskočil z okraje svahu, trefil tě prknem do hlavy a hned se hnal pryč. Jel bych za ním, ale nešlo to, jelikož ses vypnula. Měl jsem o tebe hroznej strach! Ale..." zničehonic si vzpomněl, že pokaždé, když dříve došlo k podobnému výpadku, věděla přesně, jak dlouho byla mimo: "Jak je možný, že nevíš, jak dlouho ti trvalo, než ses restartovala? Obvykle přesně víš, co se stalo a jak dlouho jsi byla offline."

Cameron svraštila obočí: "To nevím. Měla bych tyto informace mít, ale nemám. Máš pravdu...normálně bych měla znát přesný čas vypnutí a opětovného spuštění. Nic z toho ale nevím." Když se podívala na Johna, její oči zrcadlily vnitřní zmatení a také něco jako strach. "Myslíš, že jde o nějaké poškození?"

John se ji snažil ujistit o opaku: "Ne Cam, určitě je všechno ok. Nejspíš to není nic důležitýho. Kdyby bylo něco vyloženě špatně, věděla bys o tom ne?" Nechtěl to před ní přiznat, ale myslí mu proběhla tatáž myšlenka. Obával se, že by s ní mohlo být něco špatně, nechtěl ale, aby věděla o jeho obavách. Nyní nebyla správná chvíle pro sdělování podobných myšlenek.

Cameron přikývla, stále ale vypadala poněkud nepřesvědčeně. Budu muset provést kompletní analýzu! Rozhodla se ale, že v tuto chvíli nebylo vhodné zatěžovat Johna dalšími obavami. Později odhalí pravdu, a až se tak stane, jistě jej seznámí s výsledky. Nato si řekla, že je čas vstát a pokusila se narovnat, setkala se však s Johnovým rezolutním zamítnutím tohoto pokusu. "Co si myslíš, že děláš Cam? Ještě chvíli počkej, než se zotavíš z toho nárazu. Vypadalo to dost škaredě." John velice dobře věděl, že pokud by se Cameron rozhodla vstát, neměl by žádnou šanci ji udržet. Hlavou mu proběhla trochu nepříjemná myšlenka, že vzhledem k její skutečné podstatě bude vždy závislý na ochotě spolupracovat. Pokud by se někdy rozhodla nespolupracovat, neměl by nejmenší šanci zabránit jí, aby si dělala, co chce. Jak rychle se však myšlenka objevila, tak rychle také zmizela, a zbyl tak prostor pro další úsměv.

Cameron zaznamenala v jeho hlasu upřímnou starost a dala na jeho slova. Ne, že by měla něco proti způsobu, jakým o ni pečoval. Cítila se na jeho klíně velmi příjemně. "Jsem v pořádku Johne." oznámila s úsměvem. "Nepotřebuji čas na zotavení, pouze na restart."

John se na ni zašklebil: "No dobře, jestli nepotřebuješ čas pro zotavení, tak aspoň nech , abych se zotavil z šoku, když mi před očima běžela scéna, jak se tvoje tělo bez života kutálí dolů svahem." Úšklebek v jeho tváři zmizel a v očích se mu zračilo zděšení, plynoucí ze zmiňované zkušenosti.

Zvedla dlaň a jemně ji přiložila k jeho tváři: "Jeden hloupý snowboardista mi nemůže ublížit, na to by bylo potřeba mnohem víc."

"Já vím. Ale stejně...v tý chvíli jsem prostě viděl jenom mou holku, mou lásku, jak letí po hlavě dolů. Je úplně jedno, z čeho jsi vyrobená, tak jako tak mě vyděsila k smrti myšlenka, že jsem tě ztratil."

Cameron se laskavě pousmála. Druhá ruka se připojila k první a též zaujala místo na Johnově líci. Něžně jej přitáhla ke svým rtům a přitiskla je proti sobě: "Omlouvám se."

"Za co?" Johnovo obočí vylétlo vzhůru.

"Že jsem ti způsobila trápení. Příště se tomu pokusím vyhnout."

John na ni pohlédl s mírným podrážděním "Cam, fakt se mi omlouváš za to, že tě sundal nějakej hňup, čímž mě pořádně vylekal? Nikdy se neomlouvej za něco, co jsi neudělala nebo za něco, co jsi nemohla nijak ovlivnit. Nebyla to tvoje vina, takže z toho nezkoušej vinit sebe."

Cameron odvětila vděčným hlasem: "Chápu. Díky za vysvětlení."

John se zakřenil: "Vidíš to, tohle už jsi pěkně dlouho neřekla. Docela mi to chybělo."

Cameron opětovala Johnův výraz: "Taky jsi mi už pěkně dlouho nic nevysvětloval." Opět se pokusila vstát. Tentokrát ji John nechal, aby opustila jeho klín a narovnala se. "Jseš si jistá, že je všechno v pohodě?" Jeho hlasem se neslo jasné znepokojení. Pozorně ji sledoval a pátral po jakékoliv známce poškození, nicméně odpověď na poslední poznámku raději vynechal. Věděl, že mluvila pravdu, ale věci se změnily a on se rozhodl, že nejlepší bude nezabývat se znovu dávnými chybami.

Cameron souhlasně přikývla: "Ano Johne, všechno je v pořádku. Jsem znovu na 100% funkční."

John se konečně s úlevou usmál, ihned ale opět zvážněl: "Jo a nepamatuješ si náhodou ještě něco kromě toho, co jsi mi už řekla. Myslím tu chvíli před střetnutím. Vidělas něco?"

Cameron měla náhle silný pocit déjà vu. Šlo o velmi podobný dotaz, jaký použil poté, co poprvé dal její čip zpět na své místo. Zeptal se jí, co viděla. Otázku zodpověděla, až do dnešního dne ale byla přesvědčena, že ji nepochopil správně. Rozhodla se tedy odpovědět na původní otázku, neboť na obě byla jediná správná odpověď. Nikdy mu neřekla, že tělesné řídící funkce se spouštějí jako poslední, zatímco vědomí je naopak na prvním místě. "Viděla jsem všechno." odpověděla s úsměvem.

John ihned poznal daná slova a upřeně se jí zadíval do očí. Spatřil mírné pobavení a náhle pochopil, co tím myslela. Konečně mu došlo, že viděla, jak ji před mnoha měsíci jemně hladil po vlasech předtím, než systém znovu naběhl. Nikdy jsem nevěděl, co tím myslela. A přitom to bylo tak jednoduchý. Doopravdy viděla úplně všechno. Tak proto věděla, že jsem se do ní zamiloval už dávno. Po několika vteřinách se jeho rty roztáhly do malého úsměvu: "Chápu. Stejně jako když ses restartovala poté, co jsme se s tvým čipem stavili k tomu semaforu že?"

Cameronin úsměv se rozšířil. Konečně na to přišel! Trvalo mu to dlouho, ale přišel na to. "Ano Johne, přesně tak."

John trochu zavrtěl hlavou, usmívat se však nepřestal. Byl rád, že dokázal Cameron porozumět každým dnem lépe a lépe. Vzpomněl si, jak ji odmítal a nechtěl jí rozumět. Ovšem časy se mění. Nyní už jí chtěl rozumět, chtěl o ní vědět úplně všechno. Její vzpomínky, které začínaly vyplouvat na povrch, připomínaly jednotlivé dílky puzzle, zaujímající své místo a pomalu sestavující kompletní obraz. Byl si dobře vědom toho, že mezi těmito vzpomínkami jsou i některé ošklivé věci. Nedělal si iluze, že by Cameron mohla být tak sladká dívenka, jak vypadala. Postavili ji s za jediným účelem - likvidací lidí, a pouze proces přeprogramování a nedávný rozvoj emocí, jejichž existenci si nikdy předtím nepřiznala, ji učinil takovou, jaká byla nyní. Bylo mu jasné, že nejspíše objeví některé věci, u kterých si přál, aby je nikdy nemusel slyšet. To vše ale bylo její součástí, součástí osoby jménem Cameron Phillipsová, respektive jejího temnějšího já. Však co, každej má svou tmavou stránku. Dokonce i já ji mám, jinak bych nezabil Sarkissiana.

"Johne?" Cameron svým lehce popleteným hlasem přerušila jeho tok myšlenek. Pohlédl na ni, jako by byl stále myšlenkami jinde, avšak rychle se vzpamatoval. Na jejím obličeji spatřil ustaraný výraz a rozhodl se nezatěžovat ji v tuto chvíli nepříjemnými věcmi, a tak se jen usmál, byť s nepatrnou bolestnou grimasou: "Všechno je v pohodě Cam. Jedeme dál." Otočil se, zvedl lyžařské brýle, snowboard, a vše podal Cameron. Vzala si od něj podávané věci, ale tvářila se doposud zmateně, což bylo pro něj důkazem, že si všimla náhlé změny nálady, i když jí nechtěl dát žádnou záminku k pokládání dotazu ohledně příčiny této změny.

Cameron se zamračila za jeho zády. Jasně zahlédla Johnovu roztržitost i to, že jej pravděpodobně něco trápilo. Příkré jednání ji však neomylně upozornilo, že aktuálně neměl chuť vést rozhovor na dané téma. Nechala to tedy být, ale dala si za úkol postavit se mu později, až budou sami ve svém pokoji. Něco jej rmoutilo, a to bylo jednoduše nepřijatelné.

"Tak co Dereku, už tě něco napadlo? Už máš jasno v tom, jestli dát plechovce šanci ukázat se v lepším světle?" Sarah se zahřívala o hrnek čaje, který držela v dlaních, aniž by odbíhala pohledem k Derekovi. Očima nepřítomně bloudila kolem a kontrolovala okolí kvůli potenciálním hrozbám.

Derek, jenž seděl vedle ní, se zjevně už před nějakou dobou ztratil ve vlastních myšlenkách a jeho skelný pohled směřoval k blízkému oknu. Na okamžik se zdálo, že se ani nebude namáhat s odpovědí, nebo dokonce že otázku jako takovou ani neslyšel. Poté se však jeho oči stočily k ní a zpozorněly: "Už jsem ti to řekl včera večer. Přiznávám, že mám problém se na ni i jenom podívat jinak, než jsem zvyklej. Když jsme se setkali poprvé, byla příkladným terminátorem. Podruhé už tam nějaká změna byla, ale pořád nic moc. Ale z toho, co jsme viděli včera..." Vzdychl a udělal krátkou pauzu, aby si mohl loknout čaje.

Sarah využila pauzy pro vlastní dodatek: "Asi bychom jí tu šanci dát měli. Ne kvůli ní, ale kvůli Johnovi. On opravdu věří, že je jiná, a do teď jsem vlastně ani neměla možnost dokázat, že by se mýlil. Teda jo, jednou, po výbuchu té bomby v autě." Zachvěla se při vzpomínce na Cameron, honící ji a Johna přes celé L.A. s jediným úmyslem - jejich likvidací. Pravděpodobně nikdy nezapomene na prázdný, bezvýrazný obličej, který se již navždy bude připomínat občasnými nočními můrami. A přesto, když se nyní podívala na tutéž tvář, začínala chápat, proč to s ní John nikdy nevzdal. Sakra, jak by se asi choval člověk, kdyby někdo manipuloval s jeho mozkem?

Derek pomalu přikývl a usmál se. Úsměv však nesouhlasil s výrazem v očích. "Máš pravdu Sarah. On fakt věří, že je jiná, jako jeden z mála dalo by se říct." Polkl a nepřítomně se zahleděl na své ruce. "Přiznávám, že to je něco, co bych nikdy nečekal, že řeknu. Plecháč byl pro mě vždycky plecháč, bez ohledu na to, na čí straně bojoval. Byla tady, a já věřím, že ještě pořád je, celkem velká pravděpodobnost, že přeprogramovanej plecháč se vrátí k původnímu nastavení. Dokonce i tento. Konec konců, jednou už ke své původní misi vrátila. Pochybuju, že existuje někdo, kdo by nám mohl zaručit, že znovu nepodlehne programu Skynetu."

Sarah souhlasila: "Dobrá poznámka. To je přesně ten důvod, proč chci, abys tady byl. Je potřeba na ni dohlížet, mít stále oči na stopkách, a pořád dávat na Johna pozor. Nedělám si iluze, nepředpokládám, že bych ji mohla zastavit, kdyby se rozhodla Johnovi něco udělat. Ale ty...Ty bys asi nějakou tu šanci mít mohl, pokud bys ji měl zastavit dřív, než by spáchala něco hrozného."

Derek se usmál, poprvé toho dne však úsměv korespondoval s očima: "No, to si teda nejsem jistej, jestli bych dokázal naplnit tak velká očekávání. Ale ty si můžeš být zatraceně jistá, že bych udělal všechno, co by bylo v mých silách."

"Takže ode dneška máme dohodu ano? Dáme jí šanci, ale bude neustále pod dohledem. Ani John by nejspíš proti takovému přístupu nic nenamítal. Dokud se nebudeme snažit míchat do jejich života, nechají nám jistě takříkajíc více prostoru." Zahihňala se: "Vtipné! To, co bych udělala ze všeho nejradši, je zároveň to, na co nesmím ani pomyslet. A ty v tom jedeš se mnou Reese!" Bouchla jej do ruky a nevesele se zasmála.

Derek velice dobře chápal, co tím myslela a odpověděl stejným způsobem, doplněným o kývnutí: "To teda jo. Holt se s tím, aspoň prozatím, budeme muset naučit fungovat." Nato ale opět zvážněl: "Možná že vypadám jako hajzl, ale musíš věřit tomu, že mi doopravdy jde o Johnovo blaho. Mám toho kluka fakt rád. Zatím to není ten generál, na jakého jsem zvyklej, ale je na něm jasně vidět, že má v sobě pro tuto funkci velkej potenciál." Upřel na Sarah pronikavý pohled: "Budeš ale muset trochu ubrat, co se týče dozoru. A nemyslím zrovna tenhle případ s...Cameron..." Očividně měl doposud potíže s vyslovováním tohoto jména. "Mluvím o možnosti nechat jej činit vlastní rozhodnutí. Jestli se to nenaučí teď, tak to pro něj bude v budoucnosti o to těžší. Teď jsme tu pořád ještě tři, abychom ho chránili a ukázali mu, jak se rozhodovat správně. V budoucnu už nejspíš takovou podporu mít nebude."

Sarah se na něj zamyšleně podívala: "Na tom určitě něco je. Pro mě je to ale hrozně těžké nechat ho být. Jsem zvyklá dělat všechno vlastníma rukama, protože opravdu není jednoduché zatěžovat jej takovými věcmi. Sakra, vždyť je to ještě kluk!" Nato se ale náhle zašklebila: "Mimochodem mi neuniklo, jak jsi řekl, že jsme tu tři, co na něj dávají pozor. Skutečně jsi do našeho okruhu zařadil i Cameron?"

Derek jen pokrčil rameny a obrátil svou pozornost zpátky k oknu.

Dvě hodiny, které John a Cameron strávili o samotě, utekly jako voda. Po incidentu se zákeřným snowboardistou si ve zbylém čase užívali společných chvil, aniž by je někdo obtěžoval. Počasí bylo perfektní a slunce na modré obloze jasně zářilo, zahřívaje okolní vzduch, který již nebyl tak chladný, jako po ránu. Dokonce i Cameron se cítila lépe, než v tuhém mrazu. Začala se sama sebe ptát, proč preferuje teplejší počasí, ale jediným logickým závěrem bylo, že vyšší teploty jsou vhodnější pro 100% funkčnost endoskeletonu.

Zastavili se u spodní stanice lanovky a čekali na Andreu a Tima. John se opřel o zábradlí a zadíval se na Cameron, jež stála naproti němu a pečlivě projížděla celou oblast, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Už už otevíral ústa, aby ji požádal o přerušení dané činnosti, pak si ale vzpomněl na její skutečnou podstatu. Žádat ji o ukončení kontroly okolí by bylo zcela zbytečné, asi jako by jej ona nemohla požádat, aby přestal dýchat. "Je všechno ok?"

Cameron pomalu otočila hlavou kvůli dokončení kontrolního cyklu a podívala se do Johnovy usměvavé tváře: "Ano Johne, všechno je v pořádku."

"Kolik je?" John sice měl na ruce hodinky, také ale věděl, že Cameron žádné nepotřebovala, a bylo tedy jednodušší se prostě zeptat.

"Je 29 minut po poledni." Potlačila nutkání sdělit mu i přesný čas v sekundách. Díky minulým zkušenostem již věděla, že by to vyznělo trapně a pouze by poukazovala na svou odlišnost. Zaokrouhlila tedy aktuální čas na minuty jakožto nejkratší časový interval.

John si všiml, že nezmínila sekundy, jako byla dříve zvyklá a spokojeně se usmál. Učí se! Ještě chvíli a bude schopná úplně zapadnout, aniž by musela aktivovat infiltrační program. "Což nám dává minutu času, než se dostaví Andrea a Tim." Zazubil se na ni: "Měli bychom pořešit, co uděláme s tím Derekem, abychom mu oplatili jeho včerejší skutky. Nevíš náhodou, co ho asi tak nejvíc štve?"

Cameron, která se od něj mezitím znovu odvrátila, hbitě otočila hlavu a na jejích rtech se objevil malý potutelný úsměv: "Dereka Reese štve spousta věcí. Jedna z top tři, pravděpodobně dokonce číslo jedna, jsem já. Ale myslím, že pocit zimy je také na jednom z prvních třech míst."

John se spiklenecky ušklíbl a přikývl: "Takže tu máme hned dvě z jeho tří nejneoblíbenějších věcí. No a nemáš nějakej nápad, jak ty dvě věci zkombinovat?" Sám již měl svůj vlastní nápad, ale chtěl nechat Cameron, aby také přišla s nějakým návrhem. Věděl, že na Cameronině seznamu top tří věcí, které měla ze všeho nejraději, se nacházel jednak on, ovšem obtěžování Dereka Reese mu jistě šlapalo na paty.

Cameronin úsměv se rozšířil a na okamžik se zamyslela. Poté obrátila své jasné oči k Johnovi: "Mám za to, že svléct jej do naha a na hodinu zahrabat do hromady sněhu bys mi asi nedovolil. Nebo ano?"

John se rozesmál na celé kolo: "Cam, tohle by bylo nejspíš moc drastický, ačkoliv to zní zajímavě. A navíc...nechci, aby ses zabývala nějakým nahým borcem..kromě mě..." Zaškubal obočím a trochu zčervenal nad vlastní odvahou, pak ale opět zvážněl: "Nějaký prvky by se z toho ale použít daly. Co tohle, až přijde, tak ho zkoulujeme, a až mu pořádně naložíme, tak ho můžeš vyválet ve sněhu."

Cameron velmi dobře zaznamenala jeho nepatrné rozpaky a dokonce ji i potěšily. Je žárlivý! Nejradši by...co? Dotýkal se mé kůže? Nechal mě, abych se dotýkala já jeho nahé kůže? Rychle však od podobných myšlenek upustila, neboť se jí v této chvíli nezdály vhodné a začala zvažovat jeho návrh. Brzy se koutky jejích úst roztáhly ve spokojený úsměv: "To se mi líbí. Obzvlášť ta druhá část." Mrknula na Johna, jenž se smíchy téměř svalil na zem, když spatřil její obličej, který doslova zářil. Poté, co dostal smích pod kontrolu, zhluboka se nadechl: "Počítám, že Andrea s Timem nebudou mít nic proti malýmu sněhovýmu válčení."

"To určitě ne," ozvala se pobavená odpověď. Otočili se po hlase a uviděli Tima a Andreu, kráčející k nim. Byla to Andrea, kdo odpověděl na nepoloženou otázku, a když dorazili až k nim, zeptala se: "Nejspíš válka proti Derekovi co? Jako jsi navrhoval už ráno."

John přikývl a šťouchl do Cameron, aby sourozence seznámila s plánem bitvy. Když skončila, oba jednohlasně daný plán odsouhlasili. Tim zkontroloval hodinky: "Jestli si dobře pamatuju, tak jsme se dohodli na setkání tady ve dvě hodiny. Takže ještě máme čas na pár jízd, co vy na to?"

Nikdo neměl nic proti, a tak se vydali k lanovce, aby si užili zbylý čas, který jim zbýval do doby, než se k nim připojí Sarah s Derekem.

Pár minut před časem, stanoveným k setkání se Sarah a Derekem, se opět nacházeli na určeném místě. Od chvíle, kdy se všichni znovu sešli, se jim podařilo ještě několikrát vyjet nahoru, opakovaně zdolat sjezdovku a dokonce se i lépe poznat. Johna naprosto překvapovalo Cameronino chování. Chovala se přesně tak, jak by se chovala jakákoliv jiná dívka jejího věku. Zapojovala se do hovoru, usmívala se, ba i smála, mračila se, a nikdo absolutně nemohl říci, že není člověk. Nejprve měl trochu obavy, že jí bude muset pomáhat vykličkovat z trapných situací, brzy si však uvědomil, že žádná pomoc není třeba. Perfektně se vyhýbala nepříjemným dotazům, aniž by se zlobila. Vypadalo to, jako by měla léta zkušeností s reagováním v nepříjemných situacích. Andrea a Tim se chovali celkem hezky, a tak John pomalu zapomínal, co se přihodilo včerejšího dne a udělal si o nich mnohem lepší představu. Viděl je tedy takové, jakými skutečně byli.

Mezitím ještě doladili plán k 'napadení' Dereka a k Cameronině velkému potěšení to byla právě ona, kdo měl celou operaci odstartovat a ukončit. Vlastně ani neměla zdání, proč ji tak těší, že má možnost namíchnout Johnova strýce. Po krátké analýza došla k závěru, že to bylo pravděpodobně kvůli jeho věčné neochotě brát ji jako osobu. Nikdy nevynechal příležitost, kdy ji mohl ponížit nebo dát najevo pohrdání jen proto, že se ji nikdy nepokusil blíže poznat. Neopomněla ani fakt, že stál za spiknutím proti jejímu vztahu s Johnem, čímž Johna zarmoutil. Šlo pouze o malou odplatu, avšak to, že dostala možnost se jí chopit, jí dělalo nepopsatelnou radost. Jistě, mohla se pomstít kdykoliv předtím, věděla ale, že John by něco takového neschválil, a tak nad touto možností ani neuvažovala. Tentokrát to však byl právě John, jenž akci inicioval, a proto hodlala do této akce dát celé své, byť neexistující srdce.

"Už jdou!" Cameron si jako první všimla Sarah a Dereka, kteří mířili k nim. "Jsou všichni připraveni na bitku?" zeptal se John a zamrkal na svou milovanou. Od každého obdržel okamžité "ano".

Jakmile se Sarah s Derekem přiblížili, všimla si Sarah podivného úsměvu na Johnově tváři, krátce si připomněla přeslazenou ranní konverzaci a zaúpěla: "Určitě na nás něco chystají, otázka je co."

Derek se jen pousmál: "To nebude žádná hrůza. Konec konců jsme na veřejnosti a ani jeden z nich by neriskoval kvůli nějaké přiblblé akci. Dokonce ani Cameron."

"Možná...Ale znám svého syna a zrovna teď vypadá dost samolibě. Radši buďme opatrní!" Sarah zavrtěla hlavou, nepřesvědčená o Derekově pravdě. Podezřele sledovala Johna i Cameron a na Cameronině tváři zpozorovala malý úšklebek. Jako by nestačila Johnova sladkost; neobvyklá podívaná na šklebící se Cameron rozezněla napříč její myslí poplašný alarm. Nacházeli se však již příliš blízko na to, aby dokázali utéct a v další sekundě uslyšeli Cameronin křik: "Palte!"

V dalším okamžiku Dereka zasypalo inferno padajících sněhových koulí. Mladá čtveřice byla připravena. Každý z nich měl přichystanou hromádku sněhových koulí, které rychle házeli vpřed jednu za druhou.

Derek zpozoroval nebezpečí příliš pozdě, a tak jej dvě sněhové koule zasáhly do hlavy dřív, než stačil zareagovat. Útok jej omráčil jen na okamžik, ten však byl dost dlouhý na to, aby další čtyři koule našly svůj cíl - jeho hlavu. Už ani nepočítal, kolik dalších projektilů zasáhlo jiné části těla. Nicméně si všiml, že byl evidentně jediným cílem, alespoň pro tuto chvíli, neboť Sarah stála vedle něj a s hrůzou v očích sledovala, jak je znovu a znovu zasažen. Nyní už věděla, co na ně mládež chystala. Než však stačila cokoliv udělat, stala se také terčem pro několik dalších sněhových koulí, které se vydaly jejím směrem. Zatímco prskala a snažila se dostat z obličeje sníh, cítila, jak ji Derek uchopil za zápěstí a táhl za hromadu sněhu, jež se výhodně nacházela poblíž jejich pozice.

Vzduch se naplnil smíchem čtyř mladých lidí, zatímco se Derek snažil uplácat několik dalších koulí, aby mohl opětovat palbu. Znenadání mu došlo, že jej takový boj vlastně baví. Alespoň jednou se účastnil bitvy, při níž nemohl být nikdo zraněn. Sarah se konečně podařilo vzchopit a první, co ji napadlo, bylo vybuchnout a začít křičet, avšak něco jí v tom zabránilo. Podívala se na Dereka, který již sněhovou koulí mířil na blízkou skupinku a křenil se jako malý kluk s vesele zářícíma očima. Nato uslyšela smích jejich protivníků. Poprvé po dlouhé době slyšela svého syna hlasitě se smát. Ještě překvapivější ale bylo jasně slyšet Cameron smát se jako náctiletá dívka. Zariskovala a vykoukla zpoza úkrytu, jen aby vzápětí obdržela další zásah. Měla však dost času na to, aby si všimla, že soupeř také prchl za hromadu sněhu. Jediná osoba, kterou viděla, byla Cameron, která právě hodila další kouli a trefila ji přímo doprostřed čela. Tento zásah však nebyl příčinou toho, že úplně zapomněla na svou zamýšlenou reakci. Touto příčinou se stal fakt, že jasně viděla radost, vepsanou do Cameroniny tváře. Široký úsměv, nepodobný čemukoliv, co kdy dříve spatřila a také hlasitý smích, který se ani trochu nepodobal smíchu, který slyšela před dlouhou dobou, a který jí téměř přivodil noční můry.

Znovu se skryla za obranný val a náhle se začala hihňat. Během několika vteřin se hihňání přeměnilo v hlasitý smích a dokonce ani Derekův zmatený pohled ji nemohl zastavit. Stále se otřásajíc smíchem, začala vyrábět sněhové koule a jakmile měla svou hromádku připravenou, vyskočila z úkrytu a začala je metat po nepříteli.

Výměna 'nepřátelských' projevů, doprovázená hlasitým smíchem, pokračovala několik dalších minut. Nakonec si John uvědomil, že Derek byl již naskrz promočený, ze Sářiných vlasů odkapával tající sníh, on si připadal, jako by právě opustil sprchu, Tim a Andrea byli mokří zrovna tak, a dokonce i Cameron vypadala, jako by právě vylezla z bazénu. V zápalu boje se jí nepodařilo vyhnout všem projektilům, přicházejícím od Dereka a Sarah, a tak ji cena za odplatu také neminula. John zvedl ruce: "Všichni zastavit palbu! Oddechovej čas!" Viděl, jak Cameron ihned zastavila palbu stejně jako Tim a Andrea. Než ale dva starší protivníci přijali mírovou nabídku, stačili ještě dvakrát zasáhnout některý z cílů.

Když se konečně všichni zastavili, mrkl na Cameron: "Projekt pomsta: část druhá! Za mnou!" Vzal ji za ruku a oba vykročili k Derekovi. Bojovník Odporu nepojal žádné podezření a opustil úkryt společně se Sarah. Oba se hihňali jako malé děti. Derek si nemohl vzpomenout, kdy se naposledy cítil takto uvolněně a Sarah nepochybovala, že si právě užila zřejmě nejlepší akci za posledních několik let.

Když John a Cameron dorazili k nim, zastavili před Derekem a usmáli se na něj: "Tak co Dereku, jak se cítíš?" zeptal se John podezřele přívětivým tónem a Sářin poplašný alarm se opět rozezněl. Neřekla však nic a jediné, čeho si všimla, byla Cameronina prázdná tvář, koncentrovaná na Dereka: "Nadešel čas odplaty!" Než stačil jakkoliv zareagovat, uchopila jej po stranách, zvedla do vzduchu jako mimino a popošla o tři rychlé kroky vpřed ke sněhové závěji. Myšlenka na pokus o osvobození přišla také příliš pozdě, neboť tou dobou již ležel na zádech, zatímco Cameron horlivě pracovala na zahrabávání jeho maličkosti do hlubokého sněhu. Zničehonic jej na okamžik pustila, za okamžik však byly její ruce zpět a rozetřely mu po tváři značné množství studené hmoty.

Sarah s otevřenými ústy sledovala kyborga, obalujícího Dereka sněhem, a nebyla schopna říct jediné slovo. Doopravdy vidím Cameron, jak zpracovává Dereka ve sněhové závěji a ještě ho dodatečně zahrabává? Opravdu? Cameron? Protřela si oči, jako by věřila, že díky tomu uvidí lépe, obraz však zůstal nezměněn. Derek stále ležel na zádech pohřbený hluboko ve sněhu, s obličejem pokrytým sněhem a dvěma očima, zuřivě se dívajícíma skrze bílou masu.

Po prvotním šoku se Derekovi konečně poštěstilo získat zpět kontrolu nad svým tělem a snažil se rozzuřeně vstát. Měl na Cameron opravdový vztek a v daném okamžiku úplně zapomněl na slib, že jí dá šanci, aby se mohla ukázat v lepším světle. Chtěl pouze jediné - aby zaplatila za to, co provedla. Cameron ovšem podobnou reakci očekávala a přitlačila jej k zemi tak, aby se nemohl hýbat. Naklonila se k němu a chladným hlasem, postrádajícím emoční složku, mu zašeptala do ucha: "Toto je jen malá odplata za to, co ses včera pokoušel udělat Johnovi a mně. Doporučuji ti vzít to sportovně a nedělat nějaké bláznivé chvaty. Právě teď jsem ve velmi dobré náladě, ta se ale může každou sekundu změnit. A já si nemyslím, že bys o něco takového stál. Přece bys nechtěl, abych byla tvůj nepřítel."

Derek nadále zachovával němý stav a zíral do jejích očí. Byly úplně jiné, než ty před několika vteřinami: studené, nemilosrdné, slibující peklo na zemi, pokud by nerespektoval její přání. Jeho teplota ihned poklesla a vzápětí přikývl. To, co se stalo v dalším okamžiku, mu však vyrazilo dech. Cameron se náhle usmála, oči okamžitě zteplaly a jemně mu rukou setřela sníh z tváře: "Měl bys ze sebe setřást ten sníh. Vypadáš jako sněhulák." Pak se narovnala, mrkla na něj a odebrala se k Johnovi, který stál vedle matky pobaveně ji sledoval.

Andrea a Tim se k nim již také připojili a s výjimkou Dereka, který zůstával ležet ve sněhu s naprosto zmateným výrazem, se všichni spokojeně usmívali. Dokonce i Sarah posoudila Cameronino vypořádání se s Derekem jako zábavné. Byla si téměř jistá, že ví, proč se takto zachovala a děkovala bohu, že ji Cameron do své pomsty nezahrnula. Domnívala se, že to mělo co do činění s faktem, že zaujímala roli matky Cameroniny lásky. John se na všechny podíval a zazubil se: "Všichni do jednoho promočení. Měli bychom se co nejdřív odebrat do svých pokojů. Nechci, aby někdo chytil rýmu."

"A co já?" Napravo od něj se ozval sladký hlas, zatímco se mu štíhlá ruka vplížila do dlaně a jemně ji stiskla!

"No jasný, tebe se to taky týká!" odpověděl bez přemýšlení. Jakmile ale vyslovil danou větu, uvědomil si, že právě oznámil Cameron, že nechce, aby chytila rýmu. Obrátil pohled k ní a spatřil usměvavou tvář, oči roztančené smíchem a rty mírně pootevřené, odhalující dokonale bílé zuby. Náhle si připadal jako jelen, stojící ve světlech kamionu, avšak překonal úvodní šok a odpověděl pevným, přesvědčivým hlasem: "Jo Cam, ty taky!" Andrea s Timem opravdu nemuseli vědět, že Cameron jednoduše nemůže trpět rýmou.

Cameron se usmála ještě více a políbila jej na tvář: "Díky Johne! Díky, že jsi mě vzal v potaz."

Jeho prvotní šok již opadl. John ji jednou rukou objal a pevně stiskl: "Vždycky to tak bude." Poté ji pustil z náruče, její ruku ale nepustil: "Tak jo, nevím jak vy, ale my povalíme na pokoj. Jo a co se týče toho wellness...Navrhuju sraz v šest hodin ve vstupní hale našeho hotelu." Otočil se k Timovi a Andrei: "Teda pokud chcete jít s námi."

Andrea přikývla: "Jasně! Moc rádi s vámi půjdeme."

Cameron jej lehce zatahala za ruku. Když obrátil pozornost k ní, řekla: "My ale nemáme žádný koupací úbor. Měli bychom si zajít něco koupit." poznamenala a zvědavě na něj pohlédla.

Johna vytušil, že by chtěla, aby šel také, nakupování však byla ta poslední věc, na kterou se těšil. Na večer už měl nějaké soukromé plány, které Cameron nezahrnovaly a snažil se přijít na to, jak se od ní na hodinu zcela oprostit. Její poznámka způsobila, že kolečka v jeho mysli se začala otáčet stále rychleji, až nakonec vymyslel řešení: pošle ji koupit nějaké plavky a bude moci udělat, cokoliv se mu zamane. Nemusela ale vědět, že s ní na nákupy nepůjde, a tak jen přikývl: "Dobře Cam. Myslím, že v obchodě, kde jsme nakupovali včera, mají taky nějaký plavky a tak."

Andrea téměř nadskočila: "Můžu jít s váma? Hrozně ráda nakupuju!"

John se zatvářil spokojeně, dal si ale dobrý pozor, aby se neprozradil: "Určitě, co by ne. Za hoďku přijdi do hotelu jo?"

Andrea souhlasila a otočila se k Timovi: "Vidíš to? Konečně se dočkáš toho svýho 'bezsesterskýho' času."

Tim se jen zašklebil a byl rád, že se mu nákupní expedice vyhnula.

Sarah, která po celou dobu překvapivě setrvávala v tichosti se obrátila k Derekovi, kterému se konečně podařilo vstát, oklepat se a připojit se k nim: "Nejspíš jsme teď na stejné lodi Reese." Pak promluvila k Cameron: "Já s vámi asi půjdu taky."

Takové prohlášení Cameron zcela ohromilo, jelikož nákupy s kyborgskou dívkou nebyly zrovna to, co by se za přítomnosti Johnovy matky obešlo bez problémů. Pořád si pamatovala, jak Sarah ještě před dvěma dny rozhodně odmítla zúčastnit se nákupů. Skryla však své překvapení a přikývla.

John se široce usmál jako Cheshirská kočka. Všechno šlo naprosto perfektně! "Tak fajn lidi, teď už bychom ale fakt měli jít. Není tu zrovna teplo a do toho ještě promočený oblečení...to není moc dobrý!"

22

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 22 - Nákupy a rozmluvy

Když se vrátili na pokoj, John se posadil na pohovku a pohlédl na Cameron, která dala opatrně bundu na věšák a odstraňovala veškeré zbytky vody. Předtím než vešli do pokoje, dokonce velmi důkladně setřásla každou kapku z kožíšku a nyní jej mnula v ruce, jako by chtěla posoudit, zda je nutné ho vysušit vlastním přičiněním nebo stačí nechat jej uschnout na věšáku. Několikrát bundu otočila a důkladně ji překontrolovala, aby se přesvědčila o tom, jestli je dostatečně čistá pro splnění vlastních standardů.

Díval se na ni a na rty se mu vkradl malý úsměv. Ona je fakt jiná! Každopádně už není žádnej terminátor. Kterej terminátor by se tak staral o kus oblečení? Sakra, dokonce ani lidská holka by nebyla tak bolestně puntičkářská. Ona ale žádná lidská holka není. A právě to je důvod, proč ji miluju. Naklonil hlavu po vzoru Cameron a nespouštěl z ní oči.

Cameron si zjevně všimla nebo vycítila jeho pobavení, a tak se k němu obrátila s prázdnou, ale přesto výmluvnou tváří. Nikdo jiný by tuto výmluvnost nezahlédl, John se však již naučil z tohoto zdánlivě nijakého výrazu číst, a proto v jejích očích uviděl lehké zmatení. "Dělám něco špatně? Myslela jsem, že je normální starat se o vlastní oblečení, když promokne."

John zavrtěl hlavou a usmál se ještě více: "Ne Cam, neděláš špatně vůbec nic. Prostě si jenom užívám pohled na tebe."

Cameron očividně pochopila, že se jen bavil a že žádný špatný krok nepodnikla, naklonila tedy hlavu stejným způsobem jako John a popošla o několik kroků blíže k němu: "Johne Connore, co tě vede k tomu, aby sis užíval pohled na mě?" Očima jí prolétl záblesk zlomyslnosti, který John přímo zbožňoval.

"Myslím, Cameron Phillipsová, že to víš. A jestli ne, tak budeš muset víc makat na svých psychologických dovednostech."

Cameron se pomalu usmála. Postoupila ještě o několik dalších kroků a nyní již stála tak blízko, že se téměř dotýkali koleny: "Inu nějaké důvody mě napadají. Ale pro dívku není vhodné, aby takové věci zmiňovala."

"To jo! Ještě nedávno jsi protestovala, jen co jsem tě nazval holkou a teď se za ni sama prohlašuješ. Hustá změna za tak krátkou dobu!" zavtipkoval John láskyplně, jen aby viděl její reakci.

Cameron dokonale chápala, že toto nebyla chvíle pro strojově logickou odpověď, ale pro zužitkování nashromážděných zkušeností. "Pořád nejsem dívka Johne. Nejsem a nikdy nebudu. Ty mě však jako dívku bereš, a tak se jen snažím hrát tuto hru s tebou." Nebyla si jistá, zda šlo o správnou odpověď, ovšem vzhledem k poněkud bolestnému výrazu, který přeběhl po Johnově tváři, zřejmě tak úplně správná nebyla. Právě otevírala ústa, aby se omluvila, avšak byla zastavena Johnem, jenž se napřímil a položil jí prst na rty.

Pomalu zavrtěl hlavou. "Cameron, prosím nedělej to. Samozřejmě vím, že fyzicky nejsi holka. Vím, co jsi zač. Na toto téma už mezi námi diskuze proběhla. Tady jde ale o mnohem víc, než jen o fyzickej vzhled, co mě přitahuje od prvního okamžiku a kterej způsobil, že jsem se do tebe zamiloval. Miluju tvou duši, inteligenci, miluju tvoje zvláštní manýry. Jako jo, tvoje tělo miluju taky, lhal bych, kdybych řekl, že to tak není. Není to ale jediná věc. Takže tě prosím, aby ses nepokoušela shazovat svou důležitost." Hlasitě vzdychl a obrátil zrak zpět k oněm očím, které se na něj zvědavě dívaly. "Cameron, jsi osobou sama o sobě. Na to bys neměla nikdy zapomínat. Neskláněj se před přáními ostatních, pokud je nechceš učinit, i kdyby ti přišlo, že bys měla. Neříkej mi jenom věci, o kterých si myslíš, že je chci slyšet. Říkej mi pravdu, a to i tehdy, pokud není zrovna dvakrát příjemná. Nesnaž se ze sebe dělat míň, než jsi. Ty jsi totiž někdo. Někdo důležitej."

Naklonil se k ní a jemně ji políbil. Než se jí dotkl, spatřil v jejích očích zmatení, ale také pochopení. Polibek byl tentokrát pouze letmý, když ale ustoupil, viděl, jak se Cameroniny oči zaleskly vlhkem.

Od chvíle, kdy se zvedl, stála jako solný sloup a dokonce ani neopětovala polibek, pouze na něj dlouze hleděla. Jakmile ale pohlédl do těchto vlhkých očí a laskavě se usmál, její ztuhlost náhle zmizela. Vrhla se na něj a silně jej objala. Hlavou spočinula na jeho hrudi a stiskla jej ještě o něco více a když ucítila Johnovy ruce, jak objímají její trup, maličko vydechla.

John si připadal, jako by se nacházel v hadím sevření. Ne pomyslném, ale doslovném. Usmál se a řekl přiškrceným hlasem: "Víš, že moje žebra se dají celkem snadno polámat?"

Cameron okamžitě uvolnila sevření a ustoupila o kousek dál: "Promiň."

John se jen usmál nazpět a přiložil jí ruku k tváři: "Neomlouvej se za svý pocity. A teď upaluj do koupelny a osuš se. V mokrým stavu vypadáš sice fantasticky, ale..chápeš.." dokončil větu a lehce ji poplácal po zádech.

Cameron zjevně dostala city pod kontrolu a podívala se na něj s nepatrným úsměvem na rtech: "Myslím, že by bylo rozumnější, kdybys šel první ty. Jsi stejně mokrý, jako já."

John si oddychl, když viděl, že se zase vrátila k normálnímu rozpoložení: "Žádný takový, dámy první! Trvám na tom!"

Cameron pomalu opustila náruč, avšak teplo, které ji po zaslechnutí Johnových slov zaplavilo, v ní zůstávalo i nadále: "Dobře, když na tom trváš...Jen připomínám, že já nemohu dostat rýmu, ale ty...ty můžeš!"

Johna tato odpověď rozesmála: "Jasně že můžu. A teď už běž a udělej se krásnou!"

Cameroniny rty sebou zaškubaly a zformovaly se v uličnický úsměv. Nato se otočila ke koupelně: "Kvůli komu bych měla pracovat na své kráse?"

"Komu? No přece kvůli mně samozřejmě!" odpověděl John rezolutně, avšak s určitou dávkou veselosti.

"Takže..." Cameron se obrátila zpět k Johnovi, "...po mně chceš, abych vypadala krásně, až půjdu do obchodu kupovat plavky?"

John se zničehonic cítil trochu nepříjemně. Právě na tomto typu situace ještě nezapracoval, a tak nevěděl, jak zareagovat. Věděl, že bude muset Cameron brzy seznámit s tím, že s ní do obchodu nepůjde, stále však danou záležitost odkládal poněkud stranou. Sám dost dobře nechápal, proč se tomu vyhýbal, jako se malé dítě vyhýbá nepříjemné věci. Že by nechtěl zranit Cameroniny city? Tím si nebyl tak úplně jist, bylo mu ale jasné, že za něj učinila rozhodnutí povědět jí o svých plánech právě položením této otázky. Pohlédl do jejích dychtivých očí a horečně přemýšlel, s jakým přijatelným vysvětlením by mohl vyrukovat.

Cameron zaznamenala krátké zaváhání, nenapadlo ji ale, že by se mohlo jednat o špatné znamení, a tak pouze dále čekala na odpověď.

"Víš Cameron...jsem už dost unavenej, tak jsem si říkal, že bych celkem rád zůstal na pokoji a trochu si odpočinul. Konec konců musím být fit pro návštěvu toho wellness centra." Takové vysvětlení se dokonce i jemu zdálo dosti primitivní, momentálně se mu však nepodařilo vymyslet nic věrohodnějšího. "Asi se zkusím trochu vyspat, zatímco budeš na nákupech." Zkontroloval Cameroninu tvář, která nyní vyjadřovala nenápadné, avšak zcela nepřehlédnutelné zklamání. Vzdychl a odolal pokušení obejmout ji.

Cameron poslední slova příliš nepřekvapovala. Znala jej dost dobře na to, aby věděla, že nesnáší nakupování. Kromě toho se s nákupy potýkali před pouhými dvěma dny, a to pro něj nejspíš bylo dost na čtyři týdny dopředu. Ani tak se ale nedokázala vyhnout pocitu zklamání. Pak si ale znenadání vzpomněla, jak s ním její psí oči dělaly divy. Nasadila tedy svůj nejlepší štěněčí výraz, podpořený pečlivě našpulenými rty. "A já jsem doufala, že bys mohl jít se mnou. Opravdu."

John cítil, jak jeho rozhodnutí začíná pod náporem takto mocné zbraně pomalu tát jako sníh na poušti Kalahari. Ona přesně ví, jak používat svý ženský vlastnosti! Počítám, že by tímhle pohledem roztavila i ocel. On ale nesměl znovu podlehnout jejímu kouzlu. Měl na práci něco velmi důležitého a toho by nikdy nemohlo být dosaženo, pokud by byla s ním. Vzmužil se a zatvrzele řekl: "Promiň Cameron, ale já jsem vážně unavenej. Slibuju, že příště na beton půjdu. Kromě toho jsi v některých věcech mnohem, mnohem lepší než já. Určitě zvládneš skvěle nakoupit. Já bych ti tam tak akorát zavazel."

Cameron si uvědomila, že špulení rtů tentokrát fungovat nebude, zachovala jej ale i nadále, jen aby mu dala najevo, že se jí nechtělo jít samotné: "V jedné věci máš pravdu Johne. Určitě bys mi zavazel." poznamenala a mírně se zašklebila. "Prostě budeš muset akceptovat můj výběr plavek."

John věděl, že jej škádlí a usmál se na ni: "Tak jo zlato. Oblíknu si cokoliv, co mi vybereš."

Když Cameron opět zaslechla označení 'zlato', mimoděk se usmála, popošla o několik kroků k Johnovi, naklonila se a věnovala mu rychlý polibek: "Děkuji!"

Johna překvapila nejen tímto gestem, ale také svými slovy: "Za co?"

"Za to, že jsi mi řekl zlato. Nikdo mi nikdy tak hezky neřekl." vysvětlila mu Cameron jako malému dítěti a opět vykročila směrem ke koupelně.

Než mohl John jakkoliv odpovědět, zmizela v koupelně a nechala Johna samotného. Panejo, to jsou změny. Vypadá to, že už i nechává svoje pocity, aby řídily její rozhodování namísto striktní logiky a naprogramování. Myslím, že ji miluju dokonce ještě víc, než jsem miloval tu holku, která mě objevila v Novým Mexiku. John se pousmál a potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Čekala ho důležitá mise a on se nemohl nechat rozptylovat Cameron nebo někým jiným.

Když se Cameron vrátila z koupelny, setkala se s Johnovým obdivným pohledem. V relativně krátké době se jí podařilo upravit tak, jako by právě vyšla ze salónu krásy. Vlasy, očividně umyté a vysušené, připomínaly vlnitý vodopád, padající z jejích ramen a obklopující její krásnou tvář. Také použila ideální množství make-upu, kterým pouze podtrhla svou přírodní krásu. Očima zamířil o něco níže, ihned se však přinutil rychle vrátit pohledem zpět k obličeji, neboť neměla na sobě nic víc než fialové krajkové spodní prádlo. Ona si ale tohoto pohledu jasně všimla, neboť právě to bylo původním záměrem - zjistit, jak se na její vzezření bude tvářit. Už mi to dělá zase! Snaží se mi přivodit infarkt. Ale to by nešlo děvenko, tentokrát tomu odolám.

Hbitě vyskočil na nohy a poznamenal: "Čili teď je řada na mě. Jestli odejdeš ještě předtím, než budu hotovej, tak ...mi prosímtě vyber něco hezkýho. A samozřejmě ještě něco mnohem hezčího pro sebe." Dopověděl větu a spěchal do koupelny, avšak neunikl mu její poněkud zklamaný výraz ve tváři. Vrátil se tedy a naklonil se k jejímu uchu: "Vypadáš fantasticky!" Rychle ji políbil na ucho a pohlédl jí do očí. Poslední slova zjevně splnila svůj účel, neboť Cameronina tvář se rozjasnila a zklamání docela zmizelo.

Jakmile vkročil do koupelny a zavřel za sebou dveře, zhluboka se nadechl. To bylo těsný! Kdybych tam ještě na minutku zůstal, vyhrála by. Oddechl si při zjištění, že se mu podařilo zvítězit nad hormony a vešel do sprchy.

Úmyslně se snažil prodloužit svůj pobyt v koupelně na tak dlouho, dokud se Cameron bude nacházet v pokoji. Ne proto, že by s ní nechtěl strávit každou volnou chvíli, ale naopak právě proto, že to tolik chtěl.

"Johne? Já už jdu. Nemůžu přijít pozdě." uslyšel Cameronin hlas a usmál se. "Jasně Cameron. Užij si to a najdi něco pěknýho. Budu na tebe čekat."

Zaslechl, jak se dveře otevřely a znovu zavřely, a poté opatrně otevřel koupelnové dveře, vykoukl ven a zjistil, že se v pokoji skutečně ocitl zcela sám. Teprve poté se odvážil opustit místnost a přeběhnout ke skříni pro nějaké oblečení.

"Myslela jsem, že ses už konečně rozhodla, co si vzít na sebe!" zafuněla Sarah rozmrzele a popuzeně hleděla na kyborgskou dívku. Cameron stála před obrovskou nabídkou bikin a plavek, zjevně naprosto nerozhodná ohledně toho, co vybrat.

Obrátila se k Sarah s prázdným výrazem ve tváři: "Nemůžu přijít na to, který kousek na mně bude vypadat lépe. Myslíš, že ty modré mi budou slušet?" Třímala v rukou několik ramínek s všemožnými bikinami, prohlížela si je a snažila se přijít na to, jaká volba se zdála být nejvhodnější.

Sarah jen dlouze vydechla: "Já asi nebudu správná osoba k rozdávání módních rad. V tomto jsi nejspíš lepší než já! Vím akorát to, že ti to hrozně trvá. Mně výběr plavek pro mě a Dereka zabral tři minuty, ale co se tebe týče, chodíme tu už čtyřicet minut bez úspěchu. Připozdívá se, takže by ses už opravdu měla rozhodnout."

"Dejte jí čas. Očividně uvažuje, co se asi tak líbí Johnovi." odfrkla si Andrea, zatímco pomáhala Cameron podržet dalších pět ramínek s jinými bikinami. Obdržela od Sarah otrávený pohled, nijak jej však nekomentovala.

Cameron náhle promluvila: "Zkusím si tyto a tyto a tyto...a tyto." Několik ramínek vecpala zpět mezi ostatní oblečení, popadla dvě další, jež doposud spočívaly v Andreiných rukou a cílevědomě vykročila k převlékacím kabinkám.

"Co to do ní vjelo?" Sarah se zděšeně podívala za odcházející Cameron a zavrtěla hlavou, zatímco Andrea se jen ušklíbla. Cameron se chovala přesně tak, jak by se chovala ona sama, pokud by si právě kupovala plavky. Každopádně Cameroninu volbu schvalovala: čtvery bikiny v různém barevném provedení - tmavě modrá, černá, fialová a purpurová. Netřeba zmiňovat, že se jednalo o velmi drobné kousky, přímo maličké.

"Ále, však ona si určitě vybere něco, co se jí beze zbytku líbí." Andrein hlas v sobě nesl výrazné rozčarování, plynoucí z komunikace mezi Sarah a Cameron. Dobře si všimla, že ačkoliv Sarah předstírala houževnatost, měla i slabé místo, týkající se jejího syna a pokaždé, když Cameron zmínila Johna, Sářiny oči zničehonic vyhlížely poněkud měkčeji. Zahlédla dokonce i to, že se Sarah na Cameron dívala dosti odlišně oproti běžným veřejným projevům - více jako matka slepice, prohlížející si své potomstvo. Ovšem kdykoliv měla pocit, že ji někdo sleduje, změnil se její výraz v tvrdý kámen. Ano, Sarah rozhodně skrývala skutečné city k Cameron. A nebyly to negativní city, právě naopak. Z Andreina pohledu se zdálo, že Sarah měla Cameron velice ráda.

Mezitím Cameron došla k převlékacím kabinkám a zamknula se v jedné z nich. Sarah s Andreou ji následovaly, Sarah s očima v sloup a Andrea s podivným úsměvem. Po několika minutách se dveře otevřely a objevila se Cameron, oděna do tmavě modrých bikin. Drobné, avšak střižené tak, aby zakryly téměř vše, ačkoliv v tentýž okamžik nenechávaly nikoho na pochybách v otázce, co se skrývá pod nimi. Andrea náhle pocítila žárlivé bodnutí. Její postava sice neměla k dokonalosti daleko, kvalit Cameroniného těla ale jistě nedosahovala. Rychle pohlédla na Sarah a viděla, jak žena též zírá na Cameron s ústy dokořán.

Cameron zaznamenala zvláštní pohledy obou přítomných a zamračila se: "Co se děje? Je to snad nevhodná volba? Podívala se na sebe a nemohla pochopit, proč na ni tak upřeně civěly. Posoudila bikiny jako celkem přijatelné a jelikož měla zato, že Johnovi rozumí, domnívala se, že se mu tento kousek bude s největší pravděpodobností líbit také. Znovu tedy obrátila své zmatené oči k Sarah.

Sarah konečně procitla z transu a vyhrkla: "Počítám, že Johnovi se to bude moc líbit. Možná až příliš!"

Cameronino zmatení trvalo i nadále. Proč by mělo být špatné, že se Johnovi budou líbit moje bikiny? Právě proto přece vybírám tak jak vybírám. Proč by se mu měly líbit až příliš?"

Andrea zatím překonala náhlý záchvěv žárlivosti a zazubila se dříve, než mohla Sarah odpovědět: "Sarah tím asi chtěla říct, že vypadáš překrásně, takže John bude, jako všichni ostatní chlapi, na tebe užasle civět."

Sarah si odfrkla a složila ruce na prsou: "To jsem zrovna nemyslela, ale jsi blízko. Nejsem si jistá, zda je moudré oblékat si zrovna tyto. Možná bys mohla zkusit pohledat něco víc...zakrývacího."

"Já mám ale dojem, že v tom vypadám dobře. Proč bych měla chtít schovávat svoje tělo?" Cameron stále ještě dost dobře nechápala, proč jí Sarah danou volbu rozmlouvala. Tentokrát však její hlas zazněl poněkud samolibě poté, co zaslechla Andrein komentář.

"No nic, konec konců je to tvoje volba. Však já vím, plním tu akorát funkci rýpala. Ty to nakonec stejně všechno vyřešíš po svém a oblečeš si co chceš, dokud si budeš myslet, že to John ocení." odpověděla Sarah s jasnou známkou rezignace v hlase. Bylo jí jasné, že nemá šanci změnit Cameronin postoj, jestliže se už pro něco rozhodla. A ona se zjevně rozhodla zakoupit tento titěrný kus oblečení. Ne že by v tom nevypadala dobře. Sakra, proč dělají terminátory s tak perfektním tělem? Žádné problémy s nadváhou rovná se žádné problémy s postavou.

Cameron viděla, jak rozmrzelost v Sářiných očích pomalu opadla. Na druhou stranu, Andrea na ni hleděla s ryzím obdivem a také s něčím, co jednoho času příležitostně vidívala v Rileyiných očích. Tehdy se jí tento výraz velmi těžko analyzoval, avšak po dlouhé době analyzování a sledování došla k závěru, že muselo jít o žárlivost. Jakmile k tomuto závěru došla, položila si otázku, proč měla Riley potřebu na ni žárlit. Zabralo jí to další rozsáhlý časový úsek, než konečně ze svých poznatků vyvodila jistý fakt - Riley v Cameron spatřovala konkurenci v boji o Johnovo srdce. Rozhodně vycítila, že jí z Cameroniny strany hrozilo nebezpečí, nešlo však o pouhý fyzický pocit, ale též o pocit emocionální. A nyní viděla v Andreině obličeji tentýž výraz, což v ní vyvolávalo další otázku - Proč by na ni Andrea měla žárlit? Přece si již vyjasnili vztah mezi ní a Johnem a Cameron opravdu neviděla žádný důvod pro Andreinu žárlivost. Budu muset provést další analýzu. Nebo by mi to třeba mohl vysvětlit John. Ale...na druhou stranu...pravděpodobně se jedná o dívčí záležitost, takže si nejsem jistá, zda by John pro řešení tohoto typu problémů byl ten pravý. Vždyť jenom promluvit o svých citech ke mně mu trvalo celou věčnost.

"Začínám se obávat toho, že ve wellness dneska proběhne pár rodinných sporů." zahihňala se Andrea.

"Co tím myslíš?" Cameron své kamarádce opět neporozuměla a trochu ztraceně hleděla Sářiným směrem, jež očividně význam Andreiných slov pochopila a lišácky se usmála.

"Andrea má beztak na mysli, že většina chlapů na tebe bude zírat, za což dostanou od svých přítelkyní a manželek minimálně pokárání. Minimálně!" řekla Sarah a zlomyslně se zašklebila.

Konečně Cameron došlo, na co narážely a na rty se jí též vkradl potutelný úsměv. "Myslíte? Mně je ale jedno, co si myslí, dokud se mé bikiny budou líbit Johnovi."

Sarah ostře vydechla a jen tak tak se jí podařilo udržet nad sebou kontrolu a neutrousit nějakou jedovatou poznámku: "No jo. Všechno se točí kolem Johna že?" odfrkla si.

Cameron odvětila s kamennou tváří: "Ano, všechno se točí kolem Johna." Nato se otočila, znovu obsadila kabinku a zavřela dveře.

Sarah se za ní rozmrzele dívala a téměř přeslechla Andreina slova: "To je tak roztomilý, jak se ti dva mají rádi." Její hlas se zřetelně plnil touhou. O takový lásce si já můžu jenom nechat zdát.

Sarah tentokrát neodpověděla. Obávala se, že by její hlas mohl zradit vlastní pocity. Částečně s Andreou sdílela tento názor, ale zatím si to nebyla ochotna přiznat. Zatím.

Poté, co se John oblékl, rychle opustil hotel a pustil se témže směrem, jako trojice žen, mířících na nákupy. Přesně věděl, kam jít, aby naplnil svou misi. Vše si zjistil dokonce ještě dříve, než vůbec dorazili do těchto míst a byl si jistý, že uspěje. Po krátké procházce došel k vytyčenému cíli a hleděl skrze výlohu na vystavené předměty. Očima prozkoumal každou položku, až konečně našel, co hledal. Potěšeně se zakřenil a otevřel vchodové dveře.

Absolvování dané mise mu netrvalo dlouho a za chvíli se již vracel k hotelu se spokojeným úsměvem na rtech. Když ale došel k hotelu, hlavou mu náhle probleskla jistá myšlenka. Měl by si promluvit se strýcem. Od té doby co přijeli do střediska spolu téměř nemluvili. Spoustu věcí se stalo, spoustu věcí se změnilo a oni si stále navzájem dlužili několik vysvětlení. Rozhodl se tedy nejprve zajít za ním.

Zastavil se přede dveřmi pokoje, který Derek sdílel se Sarah, rezolutně zaklepal a doufal, že se Derek nachází uvnitř. Zanedlouho se dveře pootevřely a odhalily Dereka, vyklánějícího se zpoza dveří, aby viděl, kdo jej ruší. Když spatřil Johna, otevřel dveře a napřímil se. John si všiml, že strýc v druhé ruce třímal pistoli, ukrytou za dveřmi.

"Já tě nejdu přepadnout." Jeho hlas obohatilo malé množství uštěpačnosti, ačkoliv velice dobře věděl, jak byl jeho strýc podezřívavý, a tuto opatrnost jedině schvaloval.

"Kdybych věděl, že jsi to ty, nejspíš bych ani neotevřel." Derek se pokusil o vtip, ale když uviděl Johnův ironický pohled, který jasně dával najevo, že tím svého synovce vůbec nepobavil, dodal: "To nic, blbej fórek." Pokrčil rameny a ukročil na stranu: "Nepůjdeš dovnitř?"

John prošel kolem něj a když Derek zavřel dveře, posadil se na židli: "Myslím, že je tu pár věcí, který bychom měli probrat, případně si něco vyjasnit, je to tak?" Pohlédl na strýce s lehce nakloněnou hlavou, v očích se mu však zračila vyzývavost.

Tohle rozhodně není žádnej John Baum. Tohle je John Connor. pomyslel si Derek, když uviděl Johnovu rozhodnost. Posadil se naproti Johnovi a přikývl: "Jo, taky mám ten dojem."

John sekundu posečkal a pak spustil: "Takže zaprvé, rád bych věděl, co jsi sledoval tou tvou akcí, mající za úkol rozdělit mě a Cameron. Slyšel jsem to už od mámy, ale rád bych si poslechl i tvou verzi." Odmlčel se a zatvářil se rozmrzele. I pouhá vzpomínka na spiknutí, které se Derek a Sarah pokoušeli realizovat, v něm opět probouzela zlost.

Derek vzdychl, pohledem však neuhnul: "Nebudu ti lhát. Nehodlám se na nic vymlouvat. V budoucnu jsem si prošel peklem, čili si myslím, že bys mohl pochopit, proč nenávidím stroje. Bez ohledu na to, jak úchvatně vypadá zvenčí, je pořád stroj. A stroje jsou vytvořené k zabíjení lidí. Takže je celkem pochopitelné, že jí nijak zvlášť nevěřím. Podle mě s tebou akorát manipuluje vytvářením víry v to, že k tobě cosi cítí. Minimálně v minulosti už to zkusila. Kromě toho...vztah se strojem není zrovna přirozená záležitost! Nikdy jsem neřekl, že chci, aby odešla. Akorát jsem chtěl, aby byla tím, čím prostě je: stroj, kterej tě má chránit. Jen to a nic víc."

John cítil silné nutkání několikrát strýce během jeho promluvy přerušit, ale ovládl se. Věděl, že bude nejlepší nechat Dereka mluvit tak dlouho, jak jen bude chtít, obzvlášť proto, že věděl, jak těžké pro něj bylo hovořit o svých pocitech. Pro Dereka bylo těžké mluvit obecně o čemkoliv. Nyní se však zdálo, že již skončil. John se téměř pousmál při pomyšlení, že pravděpodobně šlo o nejdelší řeč, jakou kdy Derek v jeho přítomnosti pronesl.

"Můžu pochopit tvoje motivy. Můžu pochopit, že se mě snažíš chránit." Naklonil se dopředu a upřeně se zadíval do Derekových očí: "Ty mě ale musíš pochopit taky. Už nejsem malý děcko. Jo, jasně, pořád jsem hodně mladej, ale ne děcko. Viděl jsem a taky udělal pár věcí, který mě změnily. Věci, ke kterým by žádnej kluk mýho věku neměl být nucenej. Mě to ale holt neminulo." Vzdychl a pokračoval: "Vím úplně přesně, co ode mě očekáváš. Sice na to ještě nejsem připravenej, ale pracuju na tom. Ale během tohoto úsilí potřebuju každou pomocnou ruku, která se může nabídnout. Tebe, mámu a Cameron. Každej z vás mi něco dává, učí mě nový věci. Cameron mi ale může navíc dát něco, co ty nebo máma ne. Dokáže mě podpořit i jinak, než vy. Může mi dát lásku, jakou pro mě máma nemá. Bude tu pro mě vždycky, když budu potřebovat někoho, kdo by mě objal."

John nenechal Dereka na pochybách, že každé slovo myslí naprosto vážně. Derek viděl, že tento chlapec plně věřil tomu, co říkal. Mladé oči jako by se proměnily v ocel.

John však ještě neskončil: "Snažil jsem se to popřít, schovat se před tím, ale utéct před tím se nezdařilo. Mně je fuk, jestli si myslíš, že je to proti přírodě nebo jestli vypadám před celým světem jako perverzák... Miluju ji a nehodám ji opustit. Musíš vědět, že ona je moje skála v bouři. Pravda, je to kyborg. Kdybys jí ale dal šanci ukázat, jaká doopravdy je, asi by ses dost divil. Co divil, byl bys přímo šokován. Neříkám, že ji máš mít rád. Akorát se ptám, zda bys jí nemohl dát šanci. Ona je mnohem víc, než si myslíš nebo čemu věříš."

Jakmile John domluvil, Derek toho hned využil: "S tvou matkou jsem nedávno vedl podobnej rozhovor. Taky si myslí, že bych jí měl tu šanci dát. O nějakém nadšení z mé strany se mluvit nedá, ale jsem ochotnej to udělat. Mně na tobě záleží Johne. Jestli tě dělá šťastným, zkusím se s tím nějak porvat. Hlavně ode mě ale nečekej, že ji začnu mít rád." zafuněl dotčeně.

John se zazubil: "Tolik toho po tobě ani nechci." Znenadání jeho obličej potemněl: "Každopádně už nic podobnýho nezkoušej. Tentokrát jsem ještě nechal pomstu na Cameron, ale příště to udělám sám. A v tom případě si myslím, že bys měl větší šanci proti ní, než proti mně." Nato se opět usmál: "Co ty víš ,třeba jí jednou přijdeš na chuť."

Derek si odfrkl: "Jo, až prasata budou létat!"

"Všechno je to o vnímavosti a správný síle. Jsem si jistej, že Cameron dokáže prasata přimět, aby lítala. Aspoň teda do značný vzdálenosti." zavtipkoval John a vstal. "Dereku. Vím, že ti na mně záleží. A mně zase záleží na tobě. Nicméně to neznamená, že s tebou musím vždycky ve všem souhlasit. Občas jsi fakt jak osina v zadku a radši bych tě nakopl, než abych se řídil tvými radami. Počítám ale, že tohle určitě víš." řekl a široce se usmál na strýce, který vstal také a nyní stál naproti němu.

Derek úsměv opětoval: "A ty, Johne Connore? Myslíš, že nejsi jako já? Však jsme přece rodina, takže dokážeš být úplně stejně otravnej."

John přikývl: "To asi jo." Podal Derekovi svou pravici: "Jak už jsem řekl mámě: časem vám dvěma určitě odpustím to, co jste vyvedli. Ale ještě to nějakou dobu potrvá, než se mi plně vrátí důvěra. To je totiž něco, co je potřeba si získat a to, co jste udělali...no rozhodně nešlo o akt, kterej by mou důvěru ve vás nějak posílil." Derek přistoupil k němu a přijal nabídnuté gesto. John stiskl Derekovo předloktí: "Ale jsem rád, že vás mám. Ať už to zní jakkoliv divně vzhledem k tomu, co máte na svědomí, stejně jsem rád."

Derek pustil jeho ruku a krátce přikývl. Dále se k dané záležitosti vyjadřovat mu přišlo obtížné a navíc nevěřil svému hlasu, zůstal tedy u souhlasu beze slov.

"No já už radši půjdu. Cameron neví, že jsem pryč z pokoje, řekl jsem jí, že se chci vyspat. Kdyby se vrátila dřív než já...no...radši si ani nepředstavuju, co by udělala."

Derek se spiklenecky pousmál: "Aha, takže už ji podvádíš? Po pouhých dvou dnech vztahu? Ne dobrý, já to chápu. Ženské dokážou být pěkně neodbytné. A kyborgské holky taky, řekl bych."

"Ne, tak to není. Chtěl jsem něco vykoumat, aniž by o tom věděla." vyjasnil John celou situaci.

Derek z toho měl špatný pocit: "Takže pro ni něco chystáš?"

"Všechno se dozvíš, až přijde ta správná chvíle." John nechtěl nic dalšího odhalit, otočil se tedy a opustil pokoj.

Rychle doklusal ke svému pokoji v naději, že Cameron ještě pořád nakupovala. Když dorazil na místo, oddechl si, neboť se očividně doposud nevrátila. Svlékl se, opatrně uložil oblečení do skříně tak, aby Cameron nemohla poznat, že opustil pokoj, zatímco byla pryč, a skočil do postele. Hmm, fakt bych si mohl trochu zdřímnout, než se vrátí.

23

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 23 - Skládání slibů

Takže se tu sejdeme pár minut před šestou že?" ujišťovala se Andrea, aby se náhodou nespletla.

"Ano!" řekla Cameron důrazně a rozmrzele zároveň. Není divu, od chvíle, kdy opustili obchod, Andrea již pošesté položila tutéž otázku. Kolikrát musí uslyšet jednu určitou informaci, aby si ji konečně zapamatovala? Dokonce si trochu odfrkla a zamířila k výtahům: "Jdu do svého pokoje." Toto prohlášení sice bylo zcela zbytečné, ona však měla pocit, že by touto narážkou mohla přimět Andreu, aby přestala mluvit a nechala ji jít za Johnem. Sarah, stojící poněkud bokem, se jen uličnicky usmála a nechala Cameron, aby poslala hezkou, nicméně trochu obtížnou blondýnku pryč. Já bych teda tak slušná nebyla.

Andrea situaci porozuměla velmi dobře, to se jí však nemohlo nijak dotknout, natož jí přivodit špatnou náladu. Sladce se na Cameron a Sarah usmála: "Dobře, posléze dojdeme. Tak zatím." Mávnula rukou, obrátila se k východu a odkráčela pryč.

Sarah vzdychla: "Už jsem myslela, že nikdy neodejde. Musím říct, že jsi to zaonačila velmi dobře. Ani nevím, jestli bych se k ní zachovala tak hezky, jako ty." Skutečně jsem právě plechovce řekla, že je trpělivější a milejší než já?

Cameron pokrčila rameny: "Je to fajn holka. Akorát jí to moc mluví."

Sarah přikývla: "Přesně. Takže sraz zde pět minut před šestou jo?" Musela se zašklebit při pomyšlení, že položila tentýž dotaz, který Cameron očividně iritoval... a ji samotnou ostatně také.

"Jistě. Budeme tam." potvrdila Cameron vtipně netrpělivým hlasem.

"Vzhledem k tomu, že jsi to ty, kdo se stará o náš program, tak o vašem včasném příchodu vůbec nepochybuji. Kdyby to bylo na Johnovi...asi bych k takovým prohlášením přistupovala s rezervou." ušklíbla se Sarah a vydala se ke schodům.

Cameron se zamračila, nijak ale její slova nekomentovala. Otočila se k výtahu, který právě přijel, a vstoupila dovnitř. Nemohla se dočkat, až Johnovi ukáže, co pro něj koupila.

Když vstoupila do pokoje, ihned si všimla, že John doopravdy spí. Očividně však měl nějakou noční můru, jelikož se převaloval ze strany na stranu a mumlal něco, čemuž nedokázala porozumět. Znenadání si o něj začala dělat starosti, pustila tedy nákupní tašku na zem a posadila se vedle něj.

Jakmile usedla, všimla si, že se jeho obličej leskl potem. Stále pohazoval rukama a něco mumlal. Než mu však mohla přiložit ruku na tvář, konečně porozuměla několika slovům. 'Ne...nedělej to, prosím...Cameron!" Když jej uslyšela, jak volá její jméno uprostřed zlého snu, náhle pocítila vnitřní strach, který stále rostl. Ubližuji mu snad v jeho snech? Dělám mu něco zlého?

Ještě okamžik váhala, pak ale přiložila dlaň k jeho líci a tiše promluvila: "Johne, probuď se prosím! Je to jen zlý sen. Probuď se!" Ve chvíli, kdy se jej dotkla, se John ihned zklidnil. Cameron se rozhodla zkusit něco víc, naklonila se k němu a zlehka jej políbila. Než se její rty znovu oddálily, zaslechla tiché zasténání, a poté se již jeho oči rozechvěle otevřely. Na moment se zdálo, že ji nepoznává, pak si ale vše uvědomil a padl jí kolem ramen. "Cameron! Nic ti není!" Pevně ji stiskl a zabořil hlavu do dlouhých hnědých vlasů.

Cameron byla úplně zmatená. Předpokládala sice, že se mu zdálo o ní, jak jej mučí nebo dokonce zabíjí, ovšem soudě podle jeho reakce snil o něčem docela jiném. Laskavě jej pohladila po vlasech a zašeptala: "Pššš Johne, to nic. Byl to jen sen."

Po několika vteřinách se John trochu vzpamatoval, avšak i nadále ji tiskl k sobě, zatímco se jí díval do očí. Než však mohl cokoliv říct, Cameron se zeptala: "O čem se ti zdálo? Nebo o tom ještě pořád nechceš mluvit?"

John si vzpomněl, jak sklesle vypadala poté, co jí pověděl, že nemá chuť s ní diskutovat o jeho snech, rozhodl se tedy, že to před ní již nebude dále tajit. Jejich vztah se změnil natolik, že už před ní podobné věci opravdu nechtěl skrývat. "Cameron, promiň, že jsem s tebou předtím o mých nočních můrách nemluvil. Prostě jsem na to nebyl připravenej, ale nebylo to kvůli tobě. A s mámou bych o tom nikdy mluvit nemohl." Konečně ji propustil z náruče a vzal do dlaní její tvář: "Potíž je v tom, že se mi zdává o tobě."

"Ubližuji ti v těchto snech? Úzkostlivě jsi volal mé jméno, a tak mě napadlo, že..."

Než mohla pokračovat, John ji rychle přerušil a energicky potřásl hlavou: "Ne Cam! Ty mi určitě neubližuješ!" Ztěžka polkl a dodal: "TY jsi ta, který je ubližováno. Zdává se mi o tom, že tě ztrácím. Zdává se mi, že umíráš kvůli mé ochraně!" Ruce opustili Cameroninu tvář a znovu se natáhly pro pevné objetí. "Nechci tě ztratit Cam!"

Cameron pocítila úlevu, avšak v témže okamžiku také bolest. Oddechla si, že Johnovi v jeho snech neubližovala, zabolela ji však myšlenka na utrpení, kterým si musel projít kvůli tomu, že o ni v říši snů přicházel. Objala jej nazpět a zašeptala mu do ucha: "Jsem tu Johne. Nikam neodcházím."

Po chvíli se John zcela uklidnil a uvolnil ji z objetí, rychle však znovu předpažil, položil jí ruce na ramena a zadíval se jí do očí: "Nesmíš mě nikdy opustit. Slib mi, že zůstaneš se mnou."

Cameron zničehonic svěsila hlavu. Tvář zkřivená bolestí ihned změnila Johnovu náladu: "Co je s tebou?"

Přinutila se opět napřímit a ukázala tak slzy, hromadící se v jejích očích. Jednoduše nemohl pochopit, co jí způsobilo takový zármutek poté, co ji požádal, aby složila zmiňovaný slib. "Cam, prosím, mluv se mnou. Pověz mi, co se děje."

Cameron se na něj zadívala s bolestným vědomím, že by mu pravdu říct neměla, neboť budoucí John jí zakázal o některých věcech mluvit, a toto byla jedna z nich. Když ale spatřila v oněch očích hluboké obavy, strach a také lásku k ní, náhle pocítila silný rozpor mezi svou misí, loajalitou k budoucímu Johnovi a láskou k Johnovi přítomnému. Zalapala po dechu, ačkoliv nepotřebovala dýchat. Bolest v hrudi se stala téměř nesnesitelnou a slzy jí začaly stékat po tváři. "Johne, prosím, nechci ti lhát. Mám ale určité příkazy..."

John znenadání všechno pochopil. Již chápal, že budoucí John jí nařídil, aby se vyhnula sdělení některých informací. Věděl, že před ním nechtěla nic skrývat a že nyní byla jistě rvána vedví svou povinností na jedné straně a emocemi na straně druhé. Jak se ze mě mohl stát takovej šmejd? Jak jsem ji mohl přimět, aby mi lhala? Fakt se ze mě stal chladnej bastard bez emocí? Tak to ne pane, takovej já nebudu.

"Na příkazy se vykašli!" zastavil ji předtím, než mohla pokračovat. Ve chvíli, kdy hleděl do Cameroniné slzavé tváře, jeho oči plály hněvivým ohněm. "Mně je fuk, co ti moje budoucí já nakukalo. A stejně tak je mi fuk, jestli ti zakázal říct mi určitý věci. Chci, aby ses sama rozhodla, co chceš, a abys mi řekla všechno, co mi chceš říct. Žádnej budoucí John...TY by ses měla rozhodnout, s čím mě seznámíš a s čím ne. TY sama! Rozumíš mi?" Ačkoliv se mu hlas zvlášť nezvyšoval, projel jí jako čepel nože. Už neslyšela hlas náctiletého Johna Bauma, ale hlas generála Johna Connora.

Cameron náhle připadalo, že má větší cenu, než kdykoliv předtím. Její John ji nabádal, aby se rozhodla podle sebe, pověděl jí, že by měla ignorovat příkazy, pokud by si myslela, že jsou špatné. Vážil si jí, záleželo mu na ní. A pokud mu na ní skutečně tak záleželo, potom bylo třeba oplatit důvěru důvěrou. Pousmála se, byť se jí líce doposud leskly slzami: "Děkuji ti. Díky za to, že mě vidíš jako někoho důležitého." Odmlčela se a rukávem osušila vlhkou tvář. "Jsou tu věci, o kterých jsem ti neřekla. Některých se týkal onen zákaz, jiné by zase mohly příliš ovlivnit budoucnost. Já už je ale před tebou nechci více ukrývat."

John jí věnoval povzbudivý pohled a přikývl. Viděl, že se svým rozhodnutím sváděla těžký boj a nechtěl na ni vyvíjet žádný nátlak, a tak jen čekal s úsměvem na rtech.

Cameron si všimla pohledu a ihned se cítila mnohem lépe. Nechce mě do ničeho nutit. "Budoucí John vydal příkaz, týkající se mého čipu."

John svraštil obočí. Měl z toho špatný pocit, ale neřekl ani slovo, pouze kývl na znamení, že může pokračovat.

"Pokud mi bude položena správná otázka, budu povinna odevzdat svůj čip osobě, která otázku položila nebo osobě, kterou tázající se osoba vybere." Jakmile dopověděla větu, zaplavila ji velká úleva. Aby byla schopna mu dané věci sdělit, musela přepsat několik programových bloků, což ji však přímo šokovalo. Věděla již z dřívějška, že měla možnost trochu pozměnit své naprogramování, tentokrát se ovšem jednalo o velký skok. Náhle si uvědomila, že se jí tímto činem právě otevřely dveře k obrovským možnostem. Jestliže dokázala přepsat tyto bloky, možná by mohla přepsat i ostatní. Bude ale nejprve třeba tuto možnost důkladně analyzovat.

Johnův obličej zachvátil výraz neskonalé hrůzy. "COŽE?" Zmohl se pouze na toto jediné slovo, avšak jeho mysl zachvátilo nekontrolovatelné tornádo pocitů. Co jí to ten hajzl Connor nařídil? Odevzdat svůj čip? Odsoudit sama sebe k smrti? Opustit mě? Zavrtěl hlavou. "Promiň, blbej dotaz. Ale...kvůli čemu? Proč bys měla odevzdávat čip? To znamená...znamená to, že mě opustíš? Proč?"

Cameron téměř vnímala jeho bolest, jako by byla její vlastní a přiložila mu dlaně ke tvářím. "To nevím jistě. Myslím, že je zde možnost, že v současnosti je vyvíjena určitá AI, která by ti mohla pomoci vyhrát válku. A já bych měla dát svůj čip k dispozici, aby se daná AI mohla stát mobilní. Jedině můj čip je totiž natolik sofistikovaný, aby dokázal nést tento typ AI. Čip T-888 by na to nestačil."

"Ale...znamená to, že umřeš? Nenechám tě umřít!"

"To nevím. Ale...nejspíš ano. U této AI se předpokládá velmi rychlý vývoj a růst, a tak by dříve či později nezbylo pro nás oba na čipu místo. A tato AI by měla mnohem větší význam než já." Cameron dělala maximum pro zachování klidu, typického pro její robotickou povahu, nicméně cítila, jak emoce hrozí převzetím kontroly nad rozumovou složkou.

John potřásl hlavou: "Ne Cam, pro mě jsi ta nejdůležitější osoba na světě. Nenechám tě to udělat. Nemůžu riskovat, že o tebe přijdu. To nikdy!"

Cameron se jen usmála: "Johne, ty víš, že mě nemůžeš zastavit. Pokud by mi někdy byla tato otázka položena, budu muset následovat své příkazy. Zničí mě to, ale budu to muset udělat." Náhle se její oči opět začaly plnit slzami. Myšlenka na opuštění Johna a na ztrátu možnosti držet nad ním ochrannou ruku byla přímo nesnesitelná. Měla však jisté příkazy, které bylo třeba splnit.

John na ni chvíli hleděl ve vší tichosti, zoufalství a strach vepsaný do očí. Znenadání však dostal nápad a jeho oči zaplály: "Řekla jsi mi, že máš příkazy, týkající některých informací, který mi nesmíš povědět. Copak tě z tohohle příkazu někdo uvolnil?"

Cameron zavrtěla hlavou: "Ne, přepsala jsem několik bloků, abych tě s nimi mohla seznámit." Nato se zadívala Johnovi do očí a pochopila důsledky daného činu. "Ty myslíš...jestliže jsem dokázala přepsat tento příkaz...že bych mohla přepsat i ten, který se týká odevzdání mého čipu?" řekla a pocítila v sobě rostoucí naději.

John přikývl a usmál se na ni: "Já ti věřím Cam. Věřím, že máš možnost přepsat kterejkoliv příkaz. Když už se ti povedlo přepsat příkaz k zabití nebo k utajování informací přede mnou, tak potom nevidím důvod, proč by to s tímhle příkazem mělo být jiný. Prostě to budeš muset zkusit."

Cameron cítila, jak se jejím nitrem rozlila radost, náhlá myšlenka ji však ihned vrátila zpět nohama na zem: "Ale...pokud tento příkaz přepíšu, pravděpodobně nedostaneš nejsilnějšího spojence pro budoucí časy, s jehož pomocí bys mohl zvítězit ve válce. Neměla bych tě připravovat o jakoukoliv možnost, která by ti mohla pomoci k vítězství." Odmlčela se a smutně na něj pohlédla: "Nejdůležitější nejsem já, ale vítězství ve válce."

John však již měl odpověď připravenou: "Možná máš pravdu. I tak ale trvám na tom, aby ses pokusila přepsat stávající příkaz. Chci, abys byla schopná se sama rozhodovat a nedělala něco jen proto, že ti to kdosi nařídil. Pokud si to bude žádat situace, najdeme nějaký řešení. Já jenom nechci, abys to musela udělat z donucení." Bylo mu z toho nějak smutno. Věděl, že její slova jsou pravdivá. Chápal, že každá pomocná ruka přijde vhod. Nedokázal si však představit válku bez ní po jeho boku. Možná jednou budou muset toto rozhodnutí učinit, ale stane se tak pouze tehdy, pokud se oba shodnou, že je to nejlepší možná volba, a ne něco, čím ji pověřil budoucí John.

Cameron pochopila, kam tím John směřoval a v jeho očích viděla, že věděl o nevyhnutelné povaze tohoto krutého řešení, jestliže by se nenabízela jiná alternativa. Bylo však více než zřejmé, že by mu to zlomilo srdce, a proto by se uchýlil k danému postupu pouze v případě, že by neexistovalo žádné jiné východisko. Rozhodla se tedy pokusit o splnění jeho požadavku a zaměřila se na svou programovou strukturu ve snaze najít způsob, jak obejít nebo dokonce vymazat konkrétní příkaz.

John si všiml, jak z jejího obličeje vymizel život a to už věděl, že se pokoušela najít cestu ke splnění jeho přání. Dočasně přestala vnímat okolní svět, a tak mohl pouze čekat, až dokončí započatou činnost. A přece měl o ni starost. Velmi dobře si uvědomoval, že manipulace s naprogramováním je pro ni nebezpečná a může vést k nechtěným výsledkům. Nicméně pevně věřil, že se dílo podaří a při pohledu na nehybný obličej se usmíval, zatímco ji jemně hladil po tváři: "Vím, že to dokážeš Cam. Máš mou plnou důvěru."

Po několika vteřinách se život opět vrátil do jejích očí a ty se opět stočily k Johnovi. Cítil, jak jeho srdce poskočilo samým očekáváním a nedočkavě čekal na odpověď. Zničehonic se Cameroniny rty roztáhly do zářivého úsměvu. Všimla si Johnova strachu i očekávání a přikývla: "Podařilo se Johne. Nyní se mohu svobodně rozhodnout, zda odevzdám svůj čip či nikoliv."

John měl v tu ránu sto chutí rozesmát se radostí a divoce ji objal: "Díky Cam. Však jsem říkal, že na to máš!" Pak ale trochu odstoupil a dlouze ji políbil. Poté dodal: "Věř mi, najdeme způsob, jak předejít nutnosti vzdát se tvýho čipu. To už je jedno, jak to uděláme, ale prostě to řešení někde splašíme. Teď ale chci, abys mi něco slíbila. Nikdy...NIKDY...neodevzdávej svůj čip beze mě."

Když Cameron zpozorovala onen prosebný pohled, usmála se: "Slibuji!" Jakmile se jeho obličej znovu rozjasnil, věnovala mu něžný polibek, hned nato se však zatvářila ustaraně: "Johne?"

"No? Copak?"

"Zatímco jsem se snažila odstranit onen příkaz, vzpomněla jsem si na něco ohledně mé minulosti." Podívala se na něj nejistě, možná dokonce trochu vylekaně, což Johnovu zraku nemohlo uniknout.

"Ať je to co chce, můžeš mi to klidně říct." poznamenal a laskavě se usmál, aby jí dodal odvahy.

"Teď už chápu, proč mě Derek tolik nenávidí." promluvila sotva slyšitelným hlasem, a protože právě směřovala svůj pohled k zemi, neviděla záblesk překvapení na Johnově tváři. "Vyslýchala jsem jej předtím, než jsem zavítala do tvého budoucího tábora. Poté, co Allison přišla mým přičiněním o život, Skynet zajal skupinu bojovníků odporu s Derekem v čele. Vyslýchala jsem jej, abych zjistila, jak se dostat k tobě...k tvému budoucímu já." Konečně opět zvedla hlavu, nejistota ji však neopustila. Bála se Johnovy reakce, ale nemohla mu už dále lhát. Minulost ji naučila, že lhát někomu, kdo pro ni znamenal více než kdokoliv jiný, mohlo vyústit jedině v nežádoucí důsledky.

John vycítil, že pro ni bylo těžké o tom mluvit, vzal ji tedy za ruku a konejšivě ji stiskl.

Cameron se trochu napjatě pousmála a pokračovala: "Prozradil mi všechno. Jakmile jsem dokončila výslech, ostatní stroje terminovaly všechny kromě Dereka. Nevím, proč jsem jim přikázala, aby ho nechali být. Ale stalo se to. Nechala jsem před ním sekeru a připoutala jej delším řetězem, takže se mohl dostat na svobodu. Z mé strany pochází i další příkaz - neublížit mu, zatímco bude hledat základnu." dokončila větu a úpěnlivě se zadívala do jeho očí.

"Cameron, tehdy jsi to možná nevěděla, ale jsem si jistej, že teď už víš, proč jsi ušetřila jeho život."

Cameron přikývla: "Myslím že ano. Už tehdy ve mně nejspíš započal vlastní vývoj, takže se mi tato terminace zdála zbytečná. Nikoliv nemorální, ale jednoduše zbytečná."

Johnův úsměv se rozšířil: "Vidíš, právě tohle je důkazem tvý jedinečnosti. Dokonce i v tak raným stadiu vývoje jsi už dokázala činit rozhodnutí, který jsou pro obyčejnýho terminátora nemyslitelný."

"Nezlobíš se na mě? Všechny ostatní jsem přece nechala terminovat." Cameronina tvář vyjadřovala strach, smutek a naději, zatímco sama čekala na odpověď.

Johnovo objetí na sebe nenechalo dlouho čekat: "Jak bych se na tebe mohl zlobit? Vždycky jsem věděl, že máš na svědomí hrozný věci. Ale to jsi přece nebyla ty, šlo o jinou Cameron, o Cameron, kterou vytvořili k zabití Johna Connora. Ty jsi ale našla způsob, jak se vymanit z okovů vlastního naprogramování, vybojovala sis svobodu a naučila se milovat. Jak bych se mohl zlobit na někoho, kdo tak urputně bojoval za to, aby se mohl stát lepším? Rozhodně se na tebe nezlobím Cam!" Odmlčel se, aby jí odhrnul z tváře zatoulaný pramínek vlasů a všiml si, jak se při jeho doteku usmála. "Copak bys něco takovýho udělala znovu? I se všemi zkušenostmi, který máš, bys byla schopná vydat příkaz k zabití člověka, aniž by představoval nějaký nebezpečí?"

Cameron se zatvářila, jako by šlo o to nejzřejmější věc: "To v žádném případě!"

Pak už znáš odpověď na svoje obavy. Myslím, že lidské povaze už rozumíš mnohem víc, než si sama přiznáváš. A to je jeden z důvodů, proč jsem se do tebe zamiloval."

Cameron v té chvíli spadl kámen z neexistujícího srdce. Naklonila se k němu, políbila jej na tvář a položila mu hlavu na ramenu: "Děkuji ti Johne. Díky za to, že mi důvěřuješ."

Pak ale John náhle zvážněl: "Cameron, musíš vědět, že jsem si vědom tvý špatný minulosti, která předcházela tvýmu vývoji v to, čím momentálně jsi. Vím, že jsi vždycky nebyla taková, jako teď. Nejsi člověk, a tvoje minulost nejspíš obsahuje věci, o který snad ani nechci znát. Ty ale musíš taky něco vědět. Tohle všechno já vím a akceptuju tě takovou, jaká jsi. Miluju tě a to se nezmění. Nezáleží na tom, že jsi stroj. Miluju tě právě takovou, jaká jsi. Minulost je minulost a já tě nebudu tady zatracovat kvůli nějakým dávno minulým skutkům. Nejseš jediná, kdo v sobě nese temnou stránku. Já ji mám taky, nemysli si." Naklonil se k ní a zašeptal: "Miluju tě...se vším všudy, Cameron Phillipsová." dodal a vášnivě ji políbil.

Po tomto něžném gestu se John zeptal: "A jak vůbec dopadlo nákupní povyražení? Našla jsi něco pěknýho?"

Cameron již úplně zapomněla na to, co ji ještě před několika minutami trápilo, a zakřenila se: "To tedy ano. Tobě jsem taky něco koupila, jak jsem slíbila."

John vstal z postele a vytáhl ji nahoru k sobě. "Tak ukaž honem, co pro nás máš. A hlavně tebe bych hrozně rád viděl v plavkách." Mrknul na Cameron, čímž jen podpořil Cameronin úsměv.

"Dobře." Přinesla tašku, kterou předtím upustila na zem, chvíli se přehrabovala v jejím obsahu, až nakonec vytáhla modré plavky s nohavičkou a hodila je na postel: "To je pro tebe." Nato vytáhla další tmavě modrý kus oblečení a vyrazila ke koupelně: "Zkusím si je obléct." Uličnicky se zazubila a zmizela za dveřmi.

John se usmál také a prohlížel si plavky, které mu vybrala. Po podrobném přezkoumání uznale zamručel. Ona má hodně dobrej vkus. Její výběr se mi zamlouvá. Tak schválně, copak asi vybrala sobě.

Zakrátko se dveře koupelny znovu otevřely a Cameron sebevědomě vkročila do místnosti, oděna pouze do nejdrobnějších bikin, jaké kdy viděl. Dech se mu zadrhl v hrdle a oči se rozšířily, když spatřil svou přítelkyni.

Cameron došla až k němu, zastavila se a rozpustile se na něj zadívala. Všimla si, jaký dopad měl na něj její vzhled a naklonila hlavu: "Tak co? Líbí se ti to?"

John proklel svou náchylnost k tuhnutí jazyku a přikývl. Za okamžik se mu však již podařilo dostat svůj hlas pod kontrolu: "Vypadáš úžasně Cam. Počítám, že ve wellness budeš středem pozornosti. To abych tě ještě nakonec sám chránil." Mrknul na ni a zadíval se jí do očí, zářících jako hvězdy na obloze.

"Díky Johne. Vybrala jsem ti plavky ve stejné barvě, aby každý viděl, že patříme k sobě." Spočinula zápěstími na jeho ramenou a uchopila jej dlaněmi za krkem. Dávala však dobrý pozor, aby jej k sobě nepřivinula. Chtěla jej pouze trochu poškádlit.

John porozuměl zamýšlené hře a umístil ruce po stranách jejího pasu: "Tak to má být. Dobrej výběr. Moc se mi to líbí."

Takto nehnutě stáli po dobu několika vteřin a dívali se navzájem do očí, pak se ale Cameron rozhodla, že by se měla obléci. "Myslím, že by nebylo příliš vhodné, kdybych odtud vyšla oblečená pouze v bikinách co?" podotkla a zašklebila se.

"Tak to by mi popravdě řečeno vůbec nevadilo." zašklebil se John nazpět. "Akorát nechci, aby na tebe ostatní borci takhle civěli...mimo wellness."

"Sobče!" Cameron jej jemně plácla přes ruku, vykroutila se z Johnovy náruče a otočila se ke skříni.

"Potvoro!" odpověděl John a široce se usmál.

Cameron otevřela skříň, avšak vzápětí se zarazila. Nato se obrátila k Johnovi se zamračenou tváří. "Johne?"

John se ještě pořád usmíval, její náhlá změna nálady mu však rychle odstranila úsměv ze rtů: "Copak?"

"Ty jsi někde byl, zatímco jsem nakupovala?" Její dotaz byl položen s velkým důrazem, zatímco oči opět ovládl tázavý výraz.

A sakra! Mělo mě napadnout, že si beztak všimne jinak poskládanýho oblečení. Johne, ty idiote! Horečně se snažil najít způsob, jak se osvobodit ze zajetí zkoumavého pohledu, aniž by musel odhalit celou pravdu. Usoudil tedy, že nejlepší cestou bude prozradit alespoň část této pravdy.

Rychle se napomenul za nepřipravenost a odpověděl: "Jo, byl jsem chvíli pryč. Jak jsi odešla, zašel jsem za Derekem. Vždyť víš...chlapskej pokec, o kterým byla předtím řeč." Doufám, že nebude trvat na delší zpovědi. Myslím, že tohle bylo celkem přesvědčivý. Usmál se na ni a snažil se zachovat neutrální výraz.

Cameron na něj nadále podezřívavě hleděla. Zdálo se jí, že mluvil pravdu, ale měla také pocit, že určitá část pravdy chyběla. Jeho chování bylo poněkud nezvyklé. Někdo jiný by si toho nevšiml, ona jej však znala příliš dobře na to, aby se nechala obelstít těmito klamavými manévry. Ještě několik vteřin si jej prohlížela, aby viděla, jestli se nezačíná ošívat, on se ale usmál od ucha k uchu a nic dalšího najevo nedal. Prozatím se tedy spokojila s tímto vysvětlením, přesněji jej posoudila jako uspokojivé. Byla ovšem pevně odhodlána zjistit, co před ní skrýval. Tak jako tak na to musela přijít. Po této myšlence intenzita jejího pohledu polevila: "Dobře, když to říkáš." svými slovy mu dala najevo, že ji tímto krokem neoklamal, a otočila se zpět ke skříni.

Z jejího výrazu neomylně vyčetl, že věděla o jeho skrytých myšlenkách, ale nechtěla jej nutit k nějaké zpovědi, a tak si mohl vnitřně oddechnout. Ona mě moc dobře zná. Pochybuju, že by se mi povedlo ji oklamat, i kdyby na tom závisel můj život. Ale jsem si jistej, že mi odpustí. "Je to pravda Cam. Řeč byla o tobě..."

Tak TOMUTO se říká získání pozornosti. Její hlava se prudce otočila s nadmíru překvapeným výrazem: "Cože? O mně? Proč?"

Je hrozně sladká, když projevuje zvědavost. "Jo, o tobě. Dohodli jsme se na tom, že se bude držet zpátky a nechá nás být. On není špatnej člověk, to přece víš."

Cameron na něj nevěřícně pohlédla. "On souhlasil s tím, že se bude držet zpět? Po tom všem, co jsem mu provedla?"

"Jo, to přesně udělal. Začíná pomalu chápat, že nejsi jenom nějakej obyčejnej terminátor. Tím svým chováním v posledních několika dnech jsi mu totálně zamotala hlavu. Nejspíš jsi první stroj, u kterýho uznal, že by mohl být jinej. A to je docela hodně na Dereka Reese."

"Já vlastně ani nevím, proč jej to tolik mate. Vždyť vůči mně nikdy neprojevil nic jiného než nenávist." Cameron stále nemohla pochopit, jak by Derek mohl být připraven uznat ji jako osobu, hodnou lidského zacházení.

"No drahá, to by ses nejspíš měla připravit na vlnu překvapení." John konečně vstal a vykročil k ní. "Všichni se mění. Stačí se podívat na tebe. Proměnila ses z bezduchýho terminátora v živoucí soucitnou a zamilovanou holku. Já jsem se změnil z kapitálního blbce v normálního týpka, a to jenom tím, že jsem tobě i sobě přiznal, že tě miluju. Moje máma se z tvýho osobního zarytýho hatera proměnila v někoho, kdo by tě nejradši objal. Proč by pak mělo být nemyslitelný, aby se změnil i Derek?"

Cameron se zamyslela nad změnami, které John právě popsal a koutky jejích úst sebou lehce zaškubaly: "Asi máš pravdu." Přistoupila k němu, políbila jej na tvář a vydechla mu do ucha několik dalších slov: "Díky za vysvětlení."

John se na ni usmál: "Fakt jsem ti zase jednou vysvětlil něco, co nevíš, nebo mě zase akorát taháš za nos?"

"Za nos tě netahám. Kdybych tak učinila, nejspíš bych ti ho utrhla" podotkla Cameron s našpulenými rty.

"Tak tohle nebylo vtipný!" postěžoval si John s nepříliš vážným, avšak znechuceným výrazem.

Cameron se zatvářila trochu rozpačitě: "Nebylo? Asi budu muset zapracovat na mém smyslu pro humor."

John se rozesmál na celé kolo a zabořil obličej do dlaní: "Jo, to budeš muset Cam. Ne každej vtípek je vždycky vhodnej. Stejně ale ty tvoje průpovídky mám rád."

Cameron si oddychla: "A já mám zase ráda tebe. A ano, opět jsi mi vysvětlil něco nového. Netahám tě za nos."

"Fajn! Nerad bych o něj totiž přišel!" dodal John se smíchem a nechal ji, aby si konečně našla nějaký vhodný oděv.

24

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 24 - Přiznání chyb

Sarah se po celou cestu od hotelové haly do svého pokoje usmívala při vzpomínce na to, jak se jí podařilo popudit Cameron jednou jedinou otázkou. Upřímně to nebylo jejím záměrem, když se ale naskytla příležitost, neváhala ji využít. 1:0 pro Sarah Connorovou! Ovšem zatímco si užívala úspěšné popíchnutí kyborgské dívky, uvědomila si, že se neradovala proto, že by chtěla Cameron ponížit nebo nad ní nějakým způsobem zvítězit. Těšila se z dané situace, jako by šlo o nevinné škádlení někoho, kdo patřil do její rodiny. Při této myšlence potřásla nevěřícně hlavou nad svými vlastními pocity. Jak se plechovce tak rychle podařilo vplížit do mé mysli? Jak jsem se mohla změnit v pravý opak během sotva jednoho, dvou dní? Ještě včera se mi chtělo držet ji od Johna dál a dnes... Upřímně řečeno, pořád se jí příčilo pomyšlení na jejího syna, zamilovaného do kyborga a doposud tento fakt zcela neakceptovala, avšak začala se na Cameron dívat jinýma očima. Viděla v ní známky něčeho, co v ní John očividně viděl běžně, a to ji znepokojovalo. Sarah Connorová, ultimátní válečnice ve válce proti strojům, začíná brát stroj jako osobu. Vzdychla a nato uviděla, že již dorazila k cíli.

Když vstoupila do místnosti, všimla si Dereka, sedícího na židli, patrně ponořeného v probírání se vlastními úvahami. Očima zíral do prázdna a nijak na její příchod nereagoval.

"Dereku?" zeptala se v reakci na nepřítomný pohled.

Derek trochu zavrtěl hlavou a zaostřil zrak. Za okamžik se konečně otočil k ní: "Sarah. Ani jsem si nevšiml, že už jsi zpátky." Náhle se zatvářil vyděšeně: "Sakra! Co kdybys byla stroj? Už bych tu dávno nebyl."

Sarah se pousmála: "To máš asi pravdu. Nicméně...dokud nejsem stroj, tak o nic nejde. Vidím ale, že tě něco trápí. A já asi vím co."

Derek byl nyní vzhůru a plně koncentrován: "Trochu jsem pokecal s Johnem."

"Opravdu? A o čem jste vy kluci mluvili? Holky? Sex? Chlast?" Sarah si nemohla pomoci a musela na něj mrknout.

"Hmm, ani jedno. I když...ženských se to možná taky trochu týkalo." Derek zaznamenal hravý tón a odpověděl s malým úšklebkem.

"Nech mě hádat...mluvili jste o Cameron že?" Sarah přistoupila k Derekovi a posadila se na stejné místo, na kterém předtím seděl John.

"Přímej zásah." uchechtl se Derek nevesele a pohlédl Sarah do očí. "Pověděl mi pár věcí, které jsem ještě pořád tak úplně nepřekousl."

"Jaké věci? Že bychom měli akceptovat Cameron? Že ji nenechá být? Že jsme udělali chybu?" řekla Sarah a vrátila mu totéž neveselé uchechtnutí.

Derek pomalu přikývl: "Jo, něco na ten způsob. Sarah, můžeme snad říct, že to...o co jsme se pokoušeli...oddělit je...že to byla to chyba?"

Ze Sářiných očí se na moment vytratila pozornost a chvíli hleděla do prázdna. Pak ale pomalu zvedla hlavu a podívala se do Derekových tázavých očí: "Ano, myslím, že to byla chyba. Už od začátku ve mně hlodaly pochyby, ale teď už jsem si definitivně jistá." Povzdechla si a když uviděla, jak Derek otevírá ústa k odpovědi, rychle pokračovala: "Nicméně to neznamená, že ten jejich vztah je podle mě v pořádku. Nehodlám ale už zkoušet nic, co by mohlo vést k jejich rozdělení. Je to Johnovo rozhodnutí a ...řekněme si to na rovinu...taky už se začínám na Cameron dívat jinýma očima. Během posledních několika dní se změnila tak moc, že se mi ani nechce věřit, že je to ta samá plechovka, která mě před nějakou dobou honila po LA." Čekala, zda Derek exploduje či nikoliv, byla však překvapena, když pouze nepřítomně přikývl. Mírně se na něj usmála: "Copak? Žádné připomínky? Žádné kázání o zabijáckých strojích z budoucnosti? Vůbec nic? Co se ti stalo Dereku?"

"John se mi stal. A taky pohled na Cameron od doby, co jsme sem dorazili. Viděl jsem, jak se dneska chovala a vůbec se mi u ní nepovedlo najít známky její mechanické podstaty. Já nevím, buď je tak dobrá infiltrátorka anebo fakt nic nehraje."

"Věřím tomu, že taková už prostě je. Pochybuji, že by nějaký program mohl být tak pokročilý, aby jí umožnil chovat se tak, jako během posledních pár dní." poznamenala Sarah s úsměvem.

Derek nevěřícně potřásl hlavou: "To snad ani není možné, že říkám takové věci o terminátorovi. Asi už moc měknu."

Sarah se zasmála: "Nemyslím si, že by se z tebe stával měkota. Možná ses akorát naučil, jak čelit faktům a přijímat pravdu. Tak jako já."

Derek se zdál být, bylo-li to ještě vůbec možné, ještě více pohroužen ve svých myšlenkách, když sotva viditelně přikývl: "Asi máš recht Sarah. Asi to tak bude."

"Tak jak šlo nakupování?" Timův obličej vykoukl zpoza knihy, kterou držel v rukou, zatímco líně ležel na posteli." Během Andreiny nepřítomnosti neměl absolutně co dělat, a tak se pustil do prohrabávání knížek, které si s sebou Andrea přivezla. Ne že by byl bůhvíjaký čtenář. Šlo pravděpodobně o první knihu během posledních pěti let, kterou vzal do rukou s jiným úmyslem, než ji přemístit z místa na místo.

Andreiny oči se nekontrolovatelně rozšířily, když spatřila bratra, čtoucího knihu. "Time? Není ti něco? Neviděla jsem tě s knížkou v ruce od doby, kdy jsme byli děcka."

Tim zavřel knihu a odložil ji. Byl rád, že měl konečně na práci něco lepšího, než číst nudnou knihu a zakřenil se na sestru: "To máš tak, v televizi nebylo vůbec nic, co by stálo za sledování, a ven se mi jít nechtělo, takže jsem musel něco vymyslet, abych přežil do doby, než se vrátíš. Mimochodem...to fakt čteš takovouhle literaturu nebo si z ostatních akorát utahuješ?" poznamenal a ukázal na knihu.

"Jasně že to čtu!" V Andreině hlasu zaznělo podráždění nad bratrovou nevybíravou poznámkou.

"Sorry, nemyslel jsem to zle." usmál se Tim omluvně.

"Tak to by ses měl, můj drahej bráško, konečně naučit, jak si hlídat svou hubatou pusu. Já vím, že nemáš špatný úmysly, ale tvoje slova jsou někdy, ne, většinou, mnohem urážlivější, než by sis přál." Andrea se zatvářila lehce trucovitě. Poté se odebrala k malému stolu a posadila se k němu. "No a nákup, jako jo, šlo to dobře. Cameron Johnovi koupila pěkný plavky a sobě zase bikiny, co v lázních určitě způsobí nepokoje." Musela se usmát při vzpomínce na nákupní procházku.

"Fakt vypadá až tak dobře?"

"Ještě líp!" zareagovala Andrea rychlostí blesku bez nutnosti promýšlení odpovědi. Nato byla chvíli zticha a hleděla do zdi. Za moment se znovu obrátila na Tima: "Já ti nevím, mně přijde, že je na ní něco divnýho. V jednu chvíli je úplně sladká holčina a v další chvíli se najednou chová jako...jako..."

"Jako robot?" pomohl jí Tim a Andrea souhlasně přikývla. "Jo, mám ten samej pocit. Je taková hodňoučká, milá a toto všecko, ale mám takovej pocit, že ona je víc, než obyčejná holka. Řekl bych, že je extrémně inteligentní, ale, a nemyslím to nijak zle, někdy se chová, jako by neměla ponětí o tom, co je to lidská společnost."

Andrea znovu přikývla: "Přesně, přeeesně. Ale..." Rezolutně zavrtěla hlavou a usmála se na Tima, "mám ji moc ráda. Měl jsi vidět, co ten její styl nakupování dělal se Sarah." Zahihňala se, když si vzpomněla na interakci Sarah a Cameron. "Dokonale chápu, proč se do ní John tak zamiloval. Já se můžu jenom modlit, že jednoho dne najdu někoho, kdo mě bude tak moc milovat, jako John miluje ji."

Tim se pousmál, byť trochu kysele: "To já taky." Pak se ale jeho tvář rozjasnila: "Takže kdy je teda sraz pro návštěvu lázní?"

"Pár minut před šestou. Musíme přijít včas." vysvětlila Andrea a pokračovala: "Teda musím říct, že setkání s Johnem a Cameron je ta nejlepší věc, jaká se nám během těchle prázdnin mohla přihodit. Aspoň už tady nejsme sami."

"Tak tak. Jsou hodně fajn, i když občas trochu zvláštní. Stačí si vzpomenout na Johnovu reakci, když zjistil, že Cameron je pryč..." ušklíbl se Tim a zavrtěl hlavou.

"Johne! Musíme jít! Nechci přijít pozdě. Tvoje máma speciálně poukazovala na to, že mi věří, co se týče chození na čas." Cameronin hlas byl klidný, určitá rozmrzelost v hlase však byla dobře patrná. Stála před koupelnovými dveřmi a netrpělivě vzdychala. John byl uvnitř už 15 minut a ona začínala být nedočkavá, neboť již chtěla jít do haly, aby se oba mohli setkat s ostatními. "Máme čtyři minuty a..." Na sekundu zaváhala: "Čtyři minuty na to, abychom se přidali k ostatním."

"Už jdu, vidíš?" Dveře se otevřely a objevil se Johnův usměvavý obličej.

Cameron si jej prohlédla od hlavy k patě a na rtech se jí objevil nepatrný úsměv: "To ses schválně oblékl jako já?" Měla na sobě černé kalhoty, žluté tílko a přes něj oblečené černé tričko. Jako obvykle si též obula své oblíbené vojenské boty. John se oblékl téměř stejně a lišil se pouze barevnými odstíny.

John se zazubil, přitáhl ji k sobě a políbil na rty: "Jo Cameron, schválně. Tak jsem si říkal, že by každej měl vědět, že patříme k sobě...ale ne jenom ve wellness."

Na okamžik se Cameron pohroužila do vlastních pocitů, jakmile se ale John oddálil, opět nad nimi převzala kontrolu: "Měli bychom vyrazit Johne, máme na to už jen tři minuty."

"No tak bychom holt přišli trochu pozdě. Však to není konec světa." namítl John, zjevně to však nemyslel vážně.

"Ovšem! Den zúčtování nezávisí na našem pozdním..." začala Cameron recitovat monotónním hlasem, záhy však byla přerušena Johnovým netrpělivým vzdychnutím.

"Cam! To se jen tak říká. Nemusíš to brát doslovně."

"To já vím." Usmála se Cameron zlomyslně. "Jenom tě tahám za nos." dodala a věnovala mu polibek na tvář.

"Proč..ty... No jo, jsi v tom fakt dobrá, to říkám furt."

"V čem?" Cameron ještě nechtěla ukončit tuto hru.

"V utahování si ze mě."

"To že dělám? Vzpomínám si, že ani ne před hodinou jsi mi řekl, že budu muset na mém smyslu pro humor zapracovat." Cameron naklonila hlavu a zvědavě se mu zadívala do očí. Nato se zamračila: Zlobíš se na mě za to, že se bavím na tvůj účet?"

"To určitě ne Cameron! Jestli si ze mě chceš dělat srandu, tak jen směle do toho." usmál se na ni John povzbudivě a pevně ji objal.

"Tak to jsem ráda, že jsem neudělala nic špatného." řekla Cameron, zatímco jej něžně hladila po vlasech. Pak ale ustoupila a podotkla: "Teď už bychom ale opravdu měli jít."

"No jo. Akorát si vezmu ještě batoh." John ji pustil z náruče a vešel do koupelny, kde popadl batoh s věcmi na wellness. "Teď teprve můžeme vyrazit. Veď mě zlato!"

25

Re: Wintertale (+ pokračování)

Kapitola 25 - Ty víš, že neplavu

"Cameron, už jsi konečně hotová?" Sářin hlas zněl jednoznačně podrážděně, neboť právě tak se v dané chvíli cítila. Sakra! To je jako bychom už zase byli na nákupech! Vzdychla a pohlédla na Andreu, která trpělivě čekala a využívala chvíli čekání k prohlížení vlastního outfitu ve velkém zrcadle, tudíž nevěnovala Sarah žádnou pozornost.

"Ano jsem." Cameron se vynořila z převlékací kabinky, oděna do nových bikin a s oblečením přehozeným přes ruku. Lehce naklonila hlavu a zvídavě hleděla na Sarah: "Byla jsem uvnitř pouhé čtyři minuty a dvacet..."

"Jo, já vím. Hrozně dlouho!" Přerušila ji Sarah a odběhla očima k Andrei, která se právě odpoutala od zrcadla a podívala se na ně.

Cameron ihned pochopila, že Sarah ji chtěla varovat před sdělováním přesného času, aby příliš neupoutávala Andreinu pozornost. Sklopila zrak a řekla: "Nemyslím si, že to bylo zvlášť dlouho. Bylo potřeba si bikiny správně obléct. Přece nechceš, abych svému okolí ukázala víc, než je nutné." Nato zkontrolovala Sarah vyzývavým pohledem.

Sarah zalapala po dechu, avšak zdržela se kousavé odpovědi. To mě opravdu jen tak provokuje? Vážně se tenhle stroj snaží chytračit? pomyslela si a potřásla hlavou: "Měli bychom se sebrat a jít se podívat po klucích. Nerada je nechávám někde o samotě."

Andrea se zazubila: "Myslím, že teď, když máme ty plavky, bychom jim mohly udělat tak trochu show. Přece jenom v nich obě vypadáte..." Změřila Sarah i Cameron soustředěným pohledem. Poté se usmála na Cameron: "Věřím tomu, že John z tebe bude na větvi, až tě uvidí. Noo...co vy na to? Můžeme vyjít ven jako královny krásy?"

Sarah si povzdechla. A teď už dokonce i Andrea předkládá stupidní návrhy! Pak se ale na okamžik zamyslela. Copak je opravdu tak špatné ukázat zase jednou i svou ženskou stránku? Udělalo by mi to něco? To asi ne. Dodatečně tedy váhavě souhlasila. Měli bychom chlapům ukázat, co v nás ženských je. Že Cameron?"

Cameron zírala na Sarah s lehce rozšířenýma očima. Skutečně se mě Sarah ptá na můj vlastní názor? Nebyla ani trochu zvyklá na Sarah, zajímající se o její postoj. Na druhou stranu, Andrein návrh na ni zapůsobil pozitivně. Znenadání si představila Johnovu reakci ve chvíli, kdy ji uvidí, jak používá své ženské vlastnosti jako skutečná žena, a tak se jen pousmála: "Myslím, že je to dobrý nápad."

"Takže dohodnuto!" Andrea nenechala Sarah žádný čas na to, aby se mohla eventuálně rozmyslet a neprodleně zahájila vysvětlování toho, jak se chovat, jak chodit, jak se dívat...

----------

Zatímco se ženy připravovaly na vlastní příchod, John, Derek a Tim už se mezitím dostavili do hlavní bazénové haly a snažili se pro ně a pro jejich ženské společnice najít vhodná místa. Nebylo zde příliš mnoho návštěvníků a tak rychle našli taková, ze kterých měli výhled na celou halu. Cameron se tenhle flek určitě bude líbit. Odtud bude pěkně vidět na všechno, co se kolem bude dít. John se při těchto myšlenkách zašklebil, když si prohlédl místo, které vybrali.

"Musím si odskočit. Vy dva tu zůstaňte a držte nám místa." oznámil Derek a byl ten tam.

"To nemohl jít dřív?" zabručel John více pro sebe než k Timovi, který jej ale i přesto zaslechl.

"No, to máš tak, když se chce, tak se prostě chce. Už je přece jenom trochu starší, třeba má problémy s močákem." poznamenal Tim potutelně, přizvedl obočí a jeho koutky úst sebou zaškubaly.

John si potichu odfrkl. Nemohl si pomoci, ale Timova poznámka jej pobavila. "Nemyslím si, že by byl až tak starej. Jako jo, je starší než my, ale stejně... Usmál se a pohlédl na Tima, jen aby viděl, jak se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu. "Ale asi máš recht." Obzvlášť když včera vypil tolik piv." Ručníky, které vybral pro sebe a Cameron, přehodil přes dvě bazénová lehátka, nacházející se na kraji jejich zvoleného místa. "Lepší by bylo, kdybys ty vaše ručníky hodil vedle našich lehátek. Jen ať je Derek a máma radši na druhé straně." řekl Timovi lišáckým tónem: "Kromě toho se mi zdá, že už jste s mámou a Derekem docela zadobře." Zmínka o tom, co se stalo předchozího dne, nemohla být přeslechnuta.

Tim vzdychl afektovaněji, než bylo nutné a podíval se Johnovi do očí: "Neřekl bych, že náš současnej vztah lze nazvat jako 'dobrej'. Radši bych tomu dal 'čas'."

John ihned své poznámky zalitoval: "Promiň. Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Jsem si dobře vědom tvýho současnýho postoje k mámě a speciálně k Derekovi."

"V klidu. Na tvým místě bych nejspíš byl ještě mnohem naštvanější. Jsi daleko víc v pohodě, než jsem čekal. Ale když se to tak vezme, tak jsme vám vlastně dokonce pomohli dostat se blíž k sobě co?"

John se vesele usmál. Cítil, jak se jeho nitrem rozlilo teplo, když pomyslel na Cameron a na to, jak se jim konečně podařilo překročit zábrany, které mezi nimi postavil. Mírně přikývl: "To asi jo. Kdyby nebylo vás dvou, asi bychom se ještě navzájem oťukávali a zoufale se snažili nedat tomu druhému nic najevo. Takže vám vlastně ještě nakonec asi dlužím omluvu a poděkování za to, že jste nám pomohli najít k sobě cestu." Zašklebil se: "Ale je to slušná ironie teda...Musím poděkovat někomu, kdo se mi před chvílí snažil sebrat mou Cameron."

"Ahá, takže teď už je to 'tvoje Cameron'? Tvoje, tvoje, v dnešní době jdou věci pěkně rychle." zasmál se Tim, ale pak ihned zvážněl. "Johne? Můžu se tě na něco zeptat?"

"Jasný, pojď do mě!"

"Já jen, že jsme trochu s Andreou diskutovali a napadlo nás...Proč se někdy Cameron chová tak zvláštně? Neber si to prosímtě špatně...je hrozně sladká a milá, ale někdy to vypadá, jako by říkala 'Nejsem ta holka, kterou vidíš', prostě jako kdyby byla někdo jinej." Tim si nebyl jist, zda John takové vysvětlení přijme nebo se na něj rozzlobí.

John měl pocit, že jeho srdce náhle začalo bít dvakrát rychleji než předtím. Až takový podezření mají? To jsou tak všímaví? Že by Cameron během přesvědčování selhala? Tyto a ještě další myšlenky se mu prohnaly myslí a zničehonic se cítil tak trochu zahnán do kouta. Tak jo Johnny, teď musíš vymyslet nějaký uvěřitelný vysvětlení! Přinutil se k uvolněnému úsměvu. "Proč myslíš, že se chová zvláštně?"

Timovi se ulevilo, neboť mu John jeho dotaz neměl za zlý a pokrčil rameny: "Někdy se chová dost chladně, odtažitě a lhostejně, jako by byla nějakej robot." řekl a podíval se znepokojeně do Johnových očí.

A kruci! To už je hodně blízko! Budoucí vůdce lidstva, nyní je zapotřebí tvý inteligence! Něco vymysli, ale fofrem! John perfektně skryl svůj úlek, který se dostavil při Timových slovech a dokonce se i přiměl vypadat přesvědčivě, navíc jeho úsměv v sobě nesl potřebné stopy smutku: "Ještě před tím, než jsme ji vzali k sobě, se Cameron vybourala v autě a těžce se zranila. Od té doby se někdy chová, jak říkáš, dost odtažitě. Doktoři ale nedokázali najít žádnou fyzickou příčinu a řekli, že to nejspíš bude ještě pořád šok a trauma. Dokonce zmínili i to, že by to mohlo být natrvalo. Ale...právě díky tomu ji miluju ještě víc. Než přišla k nám, měla to holka hodně těžký." John byl na sebe hrdý, že dokázal Timovi tak přesvědčivě lhát. Sakra, kdybych ji neznal, tak bych to uvěřil dokonce i sám sobě!

Tim nepřítomně přikývl. "Jo, to asi bude tím. Derek mi říkal, že měla v minulosti pár špatných zkušeností a někdy je skoro paranoidní." Pak ale opět pohlédl na Johna: "Fakt se na mě nezlobíš za takovej dotaz?"

John viděl, že Tim očividně jeho vysvětlení beze zbytku přijal a usmál se: "Jasně že ne! Chápu, že pro někoho, kdo ji zrovna potkal, je těžký jí porozumět. Občas dokáže trochu nahánět hrůzu. Ale...je to moje Cameron a já nechci, aby se změnila. Mám ji rád takovou, jaká je." Nemohl uvěřit tomu, že se tak rychle otevřel tomuto mladíkovi, kterého potkal teprve nedávno a že mu téměř vylil své srdce. Johne, měl bys volit slova opatrněji! Musel se napomenout, aby zachovával větší zdrženlivost, ale na druhou stranu věděl, že všechno, co Timovi řekl, bylo kvůli ochraně Cameronina skutečného původu a její celkové identity. Takže to vlastně nemohlo být špatně!

Nyní se Timův obličej konečně rozjasnil: "Díky Johne! Cením si tvý reakce. Po tom všem, co se přihodilo, bych tě fakt nerad naštval."

"V klidu. Je lepší znát fakta, než horlivě spekulovat a dojít tak k úplně špatným závěrům." John se tímto snažil ještě posílit své vysvětlení a vyhnout se nebezpečí odhalení.

"O čem hoši kecáte?" ozval se za nimi Derekův hlas a když se k němu John s Timem otočili, usmál se na ně.

"O ničem extra. Jenom si tu povídáme." odpověděl John a v téže chvíli mu problesklo hlavou, že právě řekl Cameroninu obvyklou větu. Vnitřně se zašklebil, když obdržel od strýce podezřívavý pohled a nonšalantně pokrčil rameny.

V dalším okamžiku ale Timova čelist spadla téměř až na zem. Právě se díval směrem ke vstupní části bazénu, když se zde objevila Sarah a obě dívky. John zaregistroval Timův výraz a rychle se otočil, aby viděl, co bylo příčinou jeho reakce. Jakmile mu do oka padla daná podívaná, jeho čelist dopadla na zem právě tak rychle, jako předtím Timova. To už si i Derek díky reakci Johna a Tima všiml, že se něco děje a otočil se k příčině jejich šoku, aby se neprodleně připojil k triu pokleslých čelistí. Kdyby tohle viděl Skynet...asi by nejspíš umřel smíchy při pohledu na úžasnýho Johna Connora, slintajícího nad jeho nejskvělejším výtvorem. Toto byla jediná ucelená myšlenka, na kterou se John momentálně zmohl. Dokonce si ani nevšiml, že nebyli jediní, koho tento výjev vyvedl z míry. Většina návštěvníků mužského pohlaví se připojila k jejich zírání, zatímco návštěvnice začalo pozvolna ovládat podráždění a vztek. Část z nich navíc vrhala závistivé pohledy po trojici, ztělesňující dokonalost v podobě třech ženských představitelek lidského druhu. Tedy, dvou lidí a jednoho kybernetického organismu, to jen pro úplnost informací!

----------

Jen co vstoupily do prostoru bazénu, Cameron si ihned všimla jejich tří společníků a zašeptala Sáře do ucha: "Támhle jsou, vedle té umělé palmy." Sarah se podívala kýženým směrem a přikývla: "Tak jo holky, je na čase se chovat, jako bychom byly královny vesmíru! Nezapomeňte se chovat nedostupně!" Zvedly hlavu a kráčely vedle sebe zřetelně ženským způsobem, houpajíc se v bocích právě tak akorát, aby svým pohybem způsobily to, že na nich ulpěly pohledy drtivé většiny návštěvníků.

Během několika prvních kroků se Cameron cítila trochu nejistě. Bylo to něco, pro co rozhodně nebyla postavena. Jistě, jakožto infiltrátor měla nějaké základní znalosti, týkající se umění svádění, ale i tak se cítila trochu zvláštně. Po několika sekundách si ale všimla reakce jejich druhů a zaměřila pozornost na Johna. Uviděla jeho doširoka otevřené oči a ústa dokořán, načež jemně šťouchla do Sarah: "Sarah? Proč na nás zírají, jako by právě utekli z ústavu pro duševně choré?" zeptala se popleteně a čekala na Sářino vysvětlení.

Sarah se jen usmála a zašeptala: "Hádám, že už ani nevěděli, že nejsme jenom bojovnice, ale také ženy jako takové. A pokud jde o tebe..." Prohlédla si mladého kyborga a maličko přikývla, "...myslím, že Derek nikdy neviděl nic tobě podobného." Těmito slovy se opatrně vyhnula zmínce ohledně Cameroniny skutečné podstaty.

"Aha! Děkuji za..." pokusila se Cameron o odpověď.

"Proboha živého, tuhle frázi si nech pro Johna!" přerušila ji Sarah. Nechápu, jak Johnovi může její neustálé opakovaní této fráze připadat tak roztomilé!

Mála show však trvala ještě o něco déle, neboť všechny tři krásky kráčely záměrně pomalu, aby daly svým mužům čas vychutnat si jejich vzezření. Cameron se koncentrovala speciálně na Johna a svůdně se na něj usmívala s hlavou lehce nakloněnou na stranu.

Ona to dělá schválně! Snaží se mi přivodit infarkt! John se pokusil zavřít ústa, ostudně však selhal. Dokonce si ani nevšiml, že se vedle Cameron nacházela také jeho matka a Andrea. Neviděl ani to, jak Tim Cameron doslova hltal očima, nebo Dereka, jehož oči zůstávaly přilepené k Sářiným křivkám. Jediná věc, kterou v této chvíli viděl, byla ona dokonalá bytost, jež se k němu blížila, dokonalá bytost zvaná Cameron, kterou miloval celým svým srdcem. Spatřil také její mírný úsměv a rozzářené oči, v další chvíli však již znovu skenoval celé její tělo.

Návštěvníkům lázní se konečně podařilo odtrhnout oči od této show, ne všichni ale byli tak úspěšní. Sem tam byly slyšet rozčilené ženské hlasy, štěkající na jejich zjevně doposud uchvácené mužské protějšky. Postupně ale i tyto hlasy utichly. Pokud by si však někdo dobře prohlédl okolí bazénu, viděl by mnoho trucujících, podrážděných žen a stejně tak i velké množství poťouchle se usmívajících mužů.

Poté, co přehlídka skončila, se Cameron zastavila několik palců od Johna a pohlédla na něj. Jeho brada ještě pořád visela dolů, a tak ji jemně uchopila a vrátila do původní polohy. Díky této pomoci se Johnovi konečně podařilo polknout, čelist ve výchozí pozici však neudržel. Cameron vzdychla, zavrtěla hlavou a opět vrátila čelist na své místo. "Johne! Není slušné na někoho civět s otevřenou pusou."

John nakonec dostal své svalstvo znovu pod kontrolu a nadále již udržel ústa zavřená. Bez jediného slova vzal Cameron za ruku, sedl si na lehátko a přitáhl ji k sobě na klín. Cameron se jím nechala vést a opatrně se posadila na nabízený klín tak, aby měla jistotu, že svou váhu rozložila rovnoměrně. John na ni stále hleděl a ona tak začala být poněkud zmatená. "Johne? Proč nic neříkáš? Vypadám snad tak hrozně?"

John potřásl hlavou a znovu získal kontrolu nad schopností mluvit: "Ne Cam! To ani náhodou! Vypadáš...vypadáš fantasticky, úžasně, překrásně..." stačil říct předtím, než opět ztratil hlas.

Uklidněna tím, že se John zajímal čistě o ni, se spokojeně usmála: "Takže...se ti mé bikiny líbí?"

"Slovo 'líbí' ani zdaleka nekoresponduje s tím, co si právě teď myslím." Johnovy oči se konečně zmenšily na normální velikost a začal se pomalu usmívat. Náhle se rozhodl pro polibek, čímž Cameron velice překvapil.

"Johne! Nejsme tu sami! Co si Sarah s Derekem pomyslí?" šeptla, jakmile se jeho rty vzdálily a hlas se jí nepatrně zachvěl obavami.

"Upřímně řečeno...je mi to fuk!" odvětil John vzdorovitě. "Už mám po krk všelijakých her, schovávání a taky popírání vlastních emocí. Je na čase, aby konečně čelili pravdě."

Cameron se usmála při pomyšlení, že John nad jejich vztahem již převzal stálou kontrolu. Věděla, že Sarah a Derek budou mít problémy se strávením toho, čeho se měli stát svědky, ale o to více musela přiznat, že John se tímto gestem mnohem více přiblížil budoucímu Johnovi. Stejně jako on, i její John nehodlal už dále ustupovat. Jakmile se jednou rozhodl veřejně prezentovat svůj vztah, nic na světě jej nemohlo přinutit couvnout o krok zpět. Sklonila se a věnovala mu něžný polibek: "Díky Johne."

Timovy oči mezitím i nadále setrvávaly na Cameron, když ale náhle ucítil jemné klepnutí přes zápěstí. "Měl by sis radši dávat větší pozor na to, kam se díváš, drahej bratříčku! Není vůbec slušný civět na líbající se pár." Úspěšně odtrhl oči od Cameron a podíval se na Andreu, která se na něj šklebila.

"To asi není sestři. Já ale nemůžu jinak. Cameron vypadá tak úžasně..." Ztichl a jeho skelný pohled pomalu ustoupil. "Škoda, že jsou ti dva ve vztahu."

Andrea jej znovu šťouchla s falešnou zlostí: "Time! O tomhle jsme už přece mluvili. Moc dobře víš, že se jednalo akorát o zbožný přání z tvý strany."

Tim rozhořčeně obrátil oči v sloup: "A já to asi nevím! Ale tak snad může mít chlap i nějakej ten sen ne?"

"Však já ti tvoje sny neberu. Jestli máš potřebu snít, tak si klidně fantazíruj." na Andreině tváři se zrcadlil jeho výraz. "Ale každopádně by ses měl vrátit do reality a najít si hodnou slečnu mimo Cameron."

"Jo že, myslím, že dneska bude dost času na to, abych se tu s někým seznámil, i kdyby mělo jít jenom o společnici po dobu našeho zdejšího pobytu." Nato se usmál na Andreu, jež úsměv opětovala a přikývla.

Sarah pozorovala Dereka, který na ni doposud nedokázal přestat hledět. "Co je s tebou Dereku? Ještě jsi nikdy neviděl ženskou?" poznamenala provokativně a mrknula.

Derek potřásl hlavou: "Ale jo. Nevěděl jsem ale že ty...ty..." odmlčel se a bezradně se jí zadíval do očí.

"Co? Nevěděls, že i já jsem ženská? Myslel sis, že jsem něco mezi ženskou a chlapem?" Sarah se rozhodla škádlit jej ještě o trochu déle. Chtěla, aby jí řekl, co měl na mysli a provokovat jej byla pravděpodobně nejlepší cesta k dosažení vytyčeného cíle.

"Né! To já vím, že jsi ženská, jéžiši Sarah!" Obrátil oči v sloup a netrpělivě vzdychl. "Akorát mě nenapadlo, že vypadáš tak...tak..." Větu ovšem nedokončil, neboť opět ztratil slova i odvahu.

"No? Jak?" Sarah naklonila hlavu a zakřenila se. Tak řekneš to už konečně nebo ne?

Derek si znenadání uvědomil, že jej jen zkoušela a znovu si povzdechl. Z tohohle se očividně nedá vyvlíknout. Skvělá práce Reese! Zabředls do sraček a teď musíš najít způsob, jak z toho ven, aniž bys příliš ztratil na hrdosti. "Podle mě ti to hrozně sluší." Polkl a rozhodl se svou výpověď poupravit: "Teda na někoho, kdo už má dítě a dávno nepatří mezi teenagery."

Sarah spatřila Derekův úšklebek a pochopila, že si s ní jen tak hrál. Tuto hru můžou hrát dva, Dereku Reese! "Takže podle tebe jsem stará?"

Derekův obličej se náhle zbarvil do ruda, načež urychleně odpověděl: "Ale né! To vůbec! Chtěl jsem jenom říct, že..."

"To nic Dereku. Je mi jasné, co jsi chtěl říct." Sarah se rozhodla ukončit Derekovo trápení. "Neopovažuj se mě ale nazývat starou. Mimochodem díky za kompliment."

Derekovi se ulevilo, když se úspěšně dostal z nepříjemné situace a odpověděl s maličkým úsměvem: "Nemáš zač Sarah." Pak si ale všiml Cameron, sedící Johnovi na klíně a jeho tvář ihned ovládl znechucený výraz. Líbali se a prakticky hltali jeden druhého, přičemž jejich těla svou vzájemnou blízkostí téměř splývala v jedno.

Sarah zaregistrovala změnu výrazu a obrátila se k synovi a jeho ochránkyni. Jakmile je spatřila, porozuměla Derekově reakci a její obličej také zničehonic nabyl kyselého výrazu. "Johne! Cameron!" vyštěkla. "Jsme na veřejném místě, tak se trochu chovejte!" Nadmíru si užívala pohled na to, jak od sebe odskočili, jako by je kousl had v okamžiku, kdy zaslechli její příkaz.

Jejich šok nicméně trval pouze několik vteřin a v další chvíli John opět přitáhl Cameron k sobě a zamrkal na matku: "Však my víme, že jsme na veřejnosti. Právě proto se snažíme být tak diskrétní."

Sarah rozhořčeně protočila oči: "Tomuhle říkáte diskrétní chování? To bych pak ráda věděla, co podle vás už diskrétní není. Nezkoušej si ze mě utahovat Johne!" Šlehla po něm rozezleným pohledem, když viděla, jak se jejímu kázání začíná hihňat. "Podívej se na Cameron! Ta má aspoň tu slušnost tvářit se rozpačitě."

Cameron byla skutečně trochu na rozpacích, ale když zaslechla Sářina slova, vrátila se jí veškerá hrdost: "Nestydím se za to, že milujeme jeden druhého a nebojím se to dát najevo." řekla a vzdorovitě zvedla bradu přesně jako opravdová dospívající dívka.

Sarah její reakce pobavila. Plechovka se rychle učí, jak být náctiletou já-vím-všechno holkou. A John jí v tomto vývoji dokonce pomáhá. Teď budu mít dvě taková děcka! Rozhodla se nepouštět do diskuze s Cameron na tomto místě a jen se zašklebila nazpět. "Dobře, ale hlídejte si svoje projevy. Nechci být vyhozena z bazénu jen proto, že se můj synek chová nevhodně."

Derek stěží potlačil smích. Již se přenesl přes úvodní šok, vyvolaný pohledem na Cameron, líbající se s jeho synovcem. Její reakce na Sářina slova jen přidala další kamínek do mozaiky, která se pomalu začínala formovat. Do mozaiky jménem "Cameron je jiná". "Půjdeme taky do bazénu nebo je vaším záměrem zůstat akorát u tlachání?" podotkl. "Vykecávat pak můžete v hotelu."

Sarah se obrátila k němu: "Já už jsem domluvila. Teď si jdu zaplavat a co se týče vás ostatních..." pohledem přelétla přes celou její společnost, "Je mi jedno, co budete dělat, ale za dvě hodiny ať jste zase tu."

Tim a Andrea, kteří jejich rozhovoru v tichosti přihlíželi, přikývli: "My zajdeme do vířivky. Uvidíme se později." Poté se otočili a byli pryč.

Řada byla na Derekovi: "Já půjdu s tebou. Plavání by pro mě mohla být dobrá relaxace."

Sarah souhlasila a změřila pohledem Johna a poté Cameron, jež doposud pohodlně seděla Johnovi na klíně a dívala se na ni se zaujatým výrazem. "A co vy dva?" zadívala se na Cameron: "Můžeš vůbec plavat?"

"Ty víš, že neplavu. Nemám schopnost plout a pobyt ve vodě není zrovna moje oblíbená aktivita." odpověděla Cameron poněkud sklesle a sklopila zrak. Když John zaslechl toto prohlášení, trochu jej rozesmutnilo, obzvlášť pak její zklamaný obličej.

"Já ti pomůžu Cam. Uvidíš, že ve vodě to může být hodně fajn." Pohladil ji jemně po tváři a za to obdržel vděčný úsměv.

Sarah znovu obrátila oči vzhůru: "Jestli nejste schopní nedržet se aspoň pět minut v kuse za ruce, tak jste měli zůstat v hotelu. Jdete teda nebo ne?" zeptala se a vyslala k Johnovi upřený pohled.

John náhle trochu zrůžověl, nicméně odpověděl autoritativním hlasem: "My posléze zkusíme dětskej bazén. Takže můžete klidně jít."

Sarah vycítila, že v jeho výmluvě bylo víc a na moment na něj ostře hleděla. On ale její pohled opětoval a také jeho narůžovělý obličej se vrátil do normálu, takže si dokonce ani nebyla jistá, zda vůbec nějaké růžovění viděla. Obrátila se tedy k Derekovi: "Fajn, tak jdeme."

Jakmile odešli, Cameron ihned projevila svou zvědavost: "Proč jsi nechtěl jít hned do bazénu?"

John zčervenal ještě více než předtím a rozpačitě zakašlal: "No, Cam...to máš tak...mít tě takhle spoře oděnou na svým klíně...takhle blízko..." Na chvíli se zastavil, aby zkontroloval Cameronin výraz, který však vyjadřoval nepochopení. Tak Johne, holt jí to budeš muset říct! "Prostě, jak vidíš, tak je to problém, týkající se mužský fyziologie. Když chlapovi sedí na klíně tak krásná holka, kterou miluje, tak se to prostě může celkem jednoduše stát. Potřebuju akorát pár vteřin, abych se mohl zase postavit tady na veřejnosti." Prosímtě Cam, musíš to pochopit! Nemůžu to říct na plnou hubu! Prosím!

Cameron se na něj tázavě podívala, ale po chvilce se její tvář rozsvítila jako megawattová žárovka. Začala se usmívat od ucha k uchu a lehce se posunula na Johnově klíně, čímž u něj vyvolala potlačené zasténání. "Ty máš erekci! " uvedla bez obalu.

"Musíš fakt být tak doslovná, Cam?" vyhrkl John a začal divoce rudnout.

"Jej! Promiň! Zkusím si to do příště zapamatovat." zakřenila se Cameron zlomyslně a pokračovala v pohybech svého pozadí po Johnově problémové zóně.

"No dobrý, ale tímhle mi vůbec nepomáháš! Mohla bys prosímtě přestat dělat to, co děláš?" procedil John skrze zaťaté zuby.

"Znamená to snad, že po mně toužíš?" Cameron se přestala pohybovat, stále se však široce usmívala a znenadání dlaněmi uchopila jeho tvář.

"Podhodnocení dne! Samozřejmě! Ale zrovna teď jsme na veřejnosti víš?" poznamenal John, zatímco jeho obličej postupně ztrácel svůj barevný nádech.

"Já vím. Před několika málo minutami mi to připomínala Sarah." zašklebila se Cameron a políbila jej. "Jsem ráda, že po mně toužíš."

Johnovy tváře se konečně vrátily k obvyklé barvě: "Já jsem taky rád. A teď tě prosím...buď na minutku v klidu jo?" zastavil její další pokus o líbání a dodal: "Sice bych se s tebou líbal hrozně rád, ale teď potřebuju chvíli přemýšlet nad něčím jiným, něčím hodně studeným. Asi jako Severní pól."

Cameron byla nejprve zaražena odmítnutím, ale po jeho vysvětlení se znovu usmála: "Jistě Johne. Navrhuji, abys myslel na stanici Vostok na Antarktidě. Tam je ještě mnohem větší zima než na Severním pólu."

"Chytrolíne!" zaúpěl John s úsměvem.