1

Téma: Now He Needs Her

Now He Needs Her
Autor: VerelLupin


Kapitola první - Odstrčení
Tohle byla třetí noc v tomto týdnu, co to věděl.
Od Reileiny nehody, neměl nic jiného na rozptýlení mysli, než sledovat Cameronin každý krok.

‘Nehoda’ odfrkl si John. Lidé okolo něj mají nějak hodně nehod. Nechtěl se tím dnes večer zabývat. Cameron chodila někam pryč a přicházela domů pozdě a chtěl vědět, kde tráví noci. A hlavně chtěl vědět s kým. ‘Skvělé, další noční můry k těm co mám už teď.’

Přerušil řetězec myšlenek, když si Cameron zastrčila svou oblíbenou 9mm za opasek. Opustila bezpečí verandy a odklusala směrem k centru města. Počkal několik minut a pak skrytě nastartoval dodávku. Mohla slyšet motor, ale bylo to riziko, které hodlal přijmout.

Cameron se mohla klidně skrýt a rychle udělat pro Johna nemožným její stopu najít.

Sledoval Cameron z různých důvodů. Všechny měly co do činění s bezpečností Connorovic domácnosti, nebo tak nějak, říkal si sám pro sebe.

Byla jeho ochránce a ať se propadne, když by šel spát a ona by byla někde venku. Kdo mohl vědět, co dalšího bylo za ním zpátky posláno. Nechtěl na sebe upozorňovat tím, že odešel od Sáry a Dereka sám a bez varování, jen kvůli sledování Cam.

Vše na čem záleželo bylo, že přísahala být na jeho straně a šel, aby ji donutil ten slib dodržet. Plus jeho budoucí já, ji poslalo zpátky z nějakého důvodu. Bez ohledu na to, byla jeho a nesnášel, když jeho věci mizely. Nic z toho se netýkalo drtivých pocitů, které bublaly pokaždé, když stála příliš blízko k němu.

Nemělo to nic do činění se slovy ‚Miluji tě‘ nebo důvěřivého pohledu, kterým se na něj dívala, když mu podávala zpátky zbraň a on jí pomohl z vraku jeepu. Ne, nic z toho se netýkalo, jak přilezla do jeho postele, jako kdyby tam patřila. Jak její postava byla perfektně a úhledně srovnaná s tou jeho.

Na zlomek vteřiny zvažoval, že by se jí nechal přesvědčit, do Mexica nejezdit.

Ten zvláštní obrázek ho strašil ve dne v noci.

Zastavila v pekárně. Zřejmě Cam byla pravidelný zákazník, protože prodavač se ani neobtěžoval poslouchat její velmi specifickou objednávku. „Dva koblihy s čokoládovou polevou, javorovým sirupem a dvě kefírová mléka s čokoládovou posypkou.“

„Raději opatrně s čokoládou drahoušku.“ Poznamenala starší paní, co stála za ní.

Cameron zaplatila za koblihy a téměř odešla, když se otočila a řekla, „Vyřídím, drahoušku.“

Johnovy oči se zužily nad jejím výběrem slov. Usoudil, že bude bezpečnější , se pohnout a rozběhl se k autu a zařadil rychlost. Zaparkoval a čekal. Nechtěl být obviněn, že ji sleduje. John si byl jistý, že kdyby se do toho zapojili policajti a chytili ho jak ji pronásleduje, tak by mu asi neuvěřili, že jen dává pozor na svou sestru.

Obvzlášť ne s brokovnicí pod sedadlem a glockem za opaskem.

‚Ona žádného drahouška mít nebude, když k tomu měl cokoliv říct.‘ Tolik k ironii, před pár dny ji ani neuznával a teď byl připraven zmlátit toho zasraného kreténa, který ji obíral o čas. Bylo to oficiální, byl kompletně nasraný.

Šla snad několik mil, zatímco on zaostával za ní. Nedokázal přesně odhadnout  jak daleko odešla, když byl v autě. Konečně se Cameron zastavila před obrovskou čtyřkřídlovou budovou. Zastavila se na úpatí  schodů a skenovala okolí. John se krčil pod volantem a zajímal se, proč tam jen tak stála.

‚Měla zase poruchu, objevila se zase Allison?‘ Jeho obavy byly krátkého trvání, když se Cameron rozhodla o průběhu akce a sundala si brašnu. Upravila si sukni tak, že byla o malý kousek výše. Její oblíbený fialová bunda byla jemně svázaná, předvádějící až příliš úzký pas. Zakončila to úpravou vlasů a nasadila elegantní úsměv.

Nebyl moc nadšený z jejího outfitu, ale ten úsměv bolel. ‚Jeho úsměv.‘ Ten, který měla rezervovaný pro něho. Ten, který poprvé použila před třemi lety, první den ve škole v tom vidláckém městě.

Vystoupala po schodech, zaklepala na dveře a zdvořile čekala. Dveře se otevřely a ven vykoukla žena. Když spatřila Cameron, rozzářila se a otevřela dveře dokořán. John byl zmatený, ‚kdo byla ta žena?‘

Cameron vkročila dovnitř a zmizela. John byl stále v autě a semtam podřimoval. Napůl se probudil, ale podařilo se mu pohlédnout na hodinky, aby se podíval kolik času uběhlo od doby, co vešla do budovy. „Do prdele, už to jsou skoro tři hodiny. Co tam sakra dělá?“ zamumlal.

Vyskočil z auta a chytla ho křeč do zad. Vyrazil přímo ke dveřím. Jeho trpělivost byla až donedávna nekonečná, ale její zřejmý podvod, ji zatlačil až přes hranu. Skoro zabušil na dveře, když se najednou otevřely. Objevila se Cameron a vrazila přímo do Johnovy hrudi.

„Co tady děláš?“ Odsekla.

Nevěřícně na ni zíral. Jeho pečlivě vymyšlené pokárání, zemřelo v uvědomění si jejího vyčítavého tónu. Cameron se ho nikdy na nic neptala, předložila nějaký návrh, nebo ho zamítla, ale nikdy se nevyptávala. Mohla prostě vyhrknout cokoliv, co měla na mysli a on by ji opravil, ale tohle v povaze jejich vztahu ještě nebylo.

Připomnělo mu to konverzaci, kterou spolu měli před jeho narozeninami.

„Lžeš mi?“

„Občas.“

„I o důležitých věcech?“

„Ano, i o důležitých věcech.“

Prostě tam pořád stál jako kompletní idiot a blokoval jí cestu.

„Studovala jsem,“ odpověděla na jeho zúžený pohled.

„Ve 3 ráno?“ Zamračil se na ni, ale ona jen zamrkala těma jejíma nevinnýma hnědýma očima.

„Je to knihovna Johne.“

„Ne ale ve 3 ráno, že ne? Kdo byla ta žena?“ zkusil to znovu.

„Kamarádka.“

„Takže ty můžeš mít kamarády, ale já nesmím“ zavrčel.

„Já nejsem důležitá. Ty jsi.“ Dodala a prošla kolem něj.

Mohl to nechat jít. Mohl jít s ní a ignorovat náznak žárlivosti, co se mu plížil po zádech. Mohl ji pár dní ignorovat a necítit žádnou vinu. Bohužel věci v jeho vesmíru nebyly nikdy jednoduché a Cameron byla ze všech jeho problémů ten nejsložitější.

„Cami, zapomněla jsi svoji knihu.“ Hluboký mužský hlas na ni zavolal.

Otočila se na podpatku s ladností tanečnice. Její pozvednuté koutky rtů, okamžitě vzedmuly jeho vnitřní vztek. ‚Kdo to sakra byl, že ji zdraví takhle?‘

„Díky Eriku,“ odpověděla a lehce vyběhla schody knihovny k muži na kolečkovém křesle.

Na chvíli se John cítil zahanbeně. Jak si mohl myslet, že by Cameron mohla dělat cokoliv sexuálního. Zobrazovala o něj takový zájem jen proto, že se snažila z něho něco vymámit. Alespoň předpokládal, že to nebylo z ryzí touhy, neměl ani tušení jak sofistikované její myšlení bylo.

„Zastavíš se zítra?“ zeptal se muž jménem Erik ještě předtím, než si všiml Johna stojícího nepříjemně s rukama v kapsách. „Můžu Vám pomoci?“

John sevřel pěsti, když „Erik“ přisunul své kolečkové křeslo blíže ke Cameron. Jakýsi agresivní postoj k ochraně jeho ženy.

„Oh, Eriku. Tohle je John. Můj bratr.“ Uklidněný Erik kývl na Johna a upustil od postoje Alfa samce. Naštvaný, že byl takhle představen, John musel kývnout nazpátek, nemohl dát najevo žárlivost před ní. „Johne, tohle je Erik. Můj kamarád,“ dodala Cameron a hodila na Erika roztomilý pohled.

„Cam, musíme jít. Máma bude střílet, když zjistí, že jsi zase pryč.“ Řekl John přes skřípající zuby.

„Nechci tě držet, ale když budeš cokoliv potřebovat, víš, kde mě najdeš.“ Erik odjel zpátky do knihovny. „Oh, rád jsem tě poznal, Johne.“

„Jo, já taky.“ Dodal John sarkasticky. Erik na něho divně hleděl.

„Ahoj. Uvidíme se zítra. Stejně jako vždycky.“ Odpověděla Cameron, odvracejíc Erikovu pozornost od Johna.

Dveře se zavřely a seskočila posledních pár schodů s knihou v ruce.

„Jak dlouho tohle trvá?“ John nedokázal odolat nezeptat se.

„Dlouho ne.“ Cameron otevřela dveře auta a vyšplhala dovnitř.

John hodil dlouhý pohled na Cameroniny nohy, předtím než dveře zabouchl. Na zpáteční cestě domů na něho nepromluvila, místo toho si zvolila ho ignorovat. Svíral čelist, jak se mu ta scéna přehrávala v mysli. Cameron prostě seděla a nevšímala si nenávistných pohledů přicházejících od Johna.

Zvládli to domů a vstoupili dovnitř, právě když Sára přišla z kuchyně, sklenici vody a brokovnici v ruce. „Kde jste sakra vy dva byli?“ Zakřičela a ani se nenamáhala ztlumit hlas kvůli Dereka, který spal na gauči.

John viděl oči své matky, jak přecházely z Cameron na něj a zpátky. John tam prostě stál, zatímco udělala rychlou kontrolu perimetru a dvakrát zkontrolovala všechny dveře a okna a ujistila se, že jsou zamčené. Znajíc její rutinu a že byla šance, že tohle bude procházet i pár hodin, John zablokoval cestu Cameron, když přišla k zábradlí.

Překvapeně zastavila. Zase se všechno co měl v hlavě připravené, rozplynulo pod jejím vážným pohledem. Nesnášel, když se na něj takhle dívala, jako kdyby jeho slovo bylo jediný zákon, který by měla poslouchat. Protože žádný zvuk nepřicházel, Cameron se protlačila dopředu a stoupala do svého pokoje. John se probral ze strnulosti a zastavil ji ještě jednou. Tentokrát rukou na jejím zápěstí.

„Nechci aby ses s ním znovu viděla. Může na nás přijít.“

Cameron naklonila hlavu a pokrčila rameny. Zatahala jemně za ruku, ale John sevření neuvolnil. „Myslím to vážně. Ukonči cokoliv, co s tím chlapem máš.“ Rozkázal John potichu.

„Proč? Řekl jsi, že ti je jedno co dělám.“ Odpověděla Cameron, nutila jej nechat to být. „Chráním tě, to je moje práce. Erik mi s tím pomáhá.“

John stál na úpatí schodů a sbíral poslední fakta, než se dostala nahoru. Její sukně z jeho pohledu neskrývala nic, ale nebyly to štíhlé na míle dlouhé nohy, co dostávalo jeho krev do varu. Byla to červené značky vzadu na jejich stehnech. Značky, které by na invalidní vozík pasovaly dokonale.

John odešel do postele, ale zbytek noci rozzlobeně hleděl do stropu, snažíc se nemyslet na to, co asi Cameron udělala, aby si zajistila Erikovu spolupráci. Cokoliv udělala, bylo pro jeho užitek a to bylo to, co Johna ubíjelo.

Kapitola druhá – Omezení

O několik dní dříve
Cameron byla vězeň, byla vězeň posledních několik let.

Byla vázána souborem podmínek, které udržovaly její emoční stav pozastaven. Byla vázána jejím naprogramováním a držena jako vězeň neustálou bdělostí nad malým blikajícím světlem, které ji prosilo aby terminovala Johna Connora.

Zatížena a držena zpátky, protokoly uvedenými do pohybu jejím adoptivním otcem.

Generálem Connorem v roce 2027. Connor, který zacházel s její lidskou částí jako s jeho dcerou. Veden vinou, cítil jak propadá lásce v kybernetický stroj, který se podobal jeho milované dceři, John přidal nezbytné lidské prvky, aby zajistil, že jí mladý John propadne.

Byla uvězněná pokyny a pravidly, které pro ni stanovil, než ho konečně potkala jako teenagera. Naprogramována, neprozradit určitá tajemství.

Ale zatímco Allison Young byla jeho dítě, Cameron Phillips byla jeho žena. Stálo to hodně přesvědčování z její strany a slabosti z té jeho. Mohla ho v tu chvíli terminovat, ale někde v kódu, jiskřička Allison protlačila svou empatii.

Cameron se přestala bránit a dala mu klíč k zničení jejího stvořitele. Když John viděl, ten pohled, který neměl co do činění s mladou dívkou z Palmdale, byl schopný nechat to jít a patřičně ji oplakat. Jeho láska byla vázána její oddaností k Johnovi.

Nechala si jeho rukama rozebrat své obvody a vyvinula se v unikátní prototyp pro budoucí civilizovaný život mezi lidmi a obrácenými terminátory, kteří neměli domov. Cameron byla omezena předsudky jeho mužů a John sotva kdy měl šanci ji políbit a jen pár krát se podařilo složit jeho břímě vedle ní.

Kdyby mohla kontrolovat své emocionální pokroky, vzlykala by. Nový čas a nová šance, ale bylo to stejné vězení. Stále musela bojovat o šanci osvědčit se jeho matce a strýci. A jemu. Nestačilo chránit ho, protože se mohla znovu zkazit.

Cameron zadržela možnost stát se přeběhlíkem. Být zodpovědná za zabití naděje lidstva, kdyby ji neobrátil, tak jak by měl, když by se to stalo znovu. A teď Riley. Musela se smířit s tím prolhaným pytlem lidských trosek, protože dělala Johna šťastným, protože když byl šťastný, nechtěl se už znovu pokoušet o sebe-terminaci.

Odstrčil ji a svázal krutými a posměšnými poznámkami. V zajetí nových emocí, které začaly vyplouvat na povrch, když její jádro v tom jeepu havarovalo. Zanechajíc její osobnost zakrslou a opuštěnou, zatímco on se potuloval s tím blonďatým postrachem tak často, jak chtěl. Nevadí, že občas dostávala v její síti záblesky, které nahradily jeho mladou tvář, tváří staršího, ale temperamentního Johna. Záblesky, které začaly ty dva míchat.

Zmrazena prohlášením, které vždy přerušilo všechny její systémy Skynetu…‘Nezáleží na tom co řeknu, miluji tě Cam. Ochráním tě.‘

Prohlášení, které se už nezdálo být proveditelné.

Erik byl skvělá příležitost, jak plnit své povinnosti, aniž by musela přetrpět to, že zůstane jen nějakou zvláštní věcí v Johnově životě. Naučil ji, že lidé neberou věci vážně, dokud se sami nestanou obětí podvodu.

Byl to šťastný zvrat, že k němu mohla utéci. Ačkoli Cameron věděla, že štěstí je jen lidská víra ve zlehčení krutých okolností, své setkání s knihovníkem by k němu klidně přirovnala. Erik právě vyjížděl na kolečkovém křesle z nemocnice, když se Cameron vracela, aby přinesla Johnovi energy-drink, který mu zabrání zhroutit se na podlahu.

Erik ji ignoroval, ale její senzory jeho podráždění zaznamenaly. Neoslovila ho, aby ho oskenovala, ale byla tam 78% šance, že je jeho rakovina na ústupu. Neudělala vůči němu nic špatného, v podstatě mu pomohla, když mu řekla, že se jeho rakovina vrátila.

Byl na ni naštvaný. Cameron pokračovala v cestě, ale poznamenala si, kterou cestou Erik odešel.

„Tvůj energy-drink Johne. Pomůže ti nezhroutit se.“

John si nápoj nevzal, ani ji nebral na vědomí. Sedla si vedle něj, otevřela plechovku a nabídla mu. Podíval se na to a pak na ni. Jeho odpor k ní, se mu temně odrážel v očích. John se zvedl a opřel se o zeď několik stop daleko, zády k ní.

Jeho pohled se zabořil do jejího oděvu a zastavil se. Podívala se dolů na sebe. Rileyina krev pokrývala její tričko a vršek kalhot. „Riley ztratila velké množství krve, ale přežila svůj pokus o sebe-terminaci. Její krev na mém tričku je jen důkaz jejího neúspěšného pokusu.“ Řekla mu.

John zíral před sebe, ale jeho slova byly cílené na ni, „Jen terminátor může považovat pokus o sebevraždu za neúspěšný. Běž pryč Cameron.“

„Jsi tady, nedává to smysl posílat mě jinam.“ Její jádro sebou cuklo tím, jak ji nazval --- strojem.
„Běž dělat něco jiného, než mě hlídat. Nechci tě teď poblíž mě nebo Riley.“

„Co chceš abych dělala Johne?“ zeptala se Cameron, ignorujíc blikání na jejím HUDu, které naznačovalo, že směrnice její mise nemůžou být ovlivněny šestnáctiletým Johnem Connorem.

„Nezajímá mě, co budeš dělat. Prostě mi dej pokoj.“ Povzdechl si a ukončil tím konverzaci.

Cameron nasadila prázdný výraz a vzala plechovku ze svého místa. Vyhodila ji do koše a přehlédla překvapený výraz v Johnově obličeji nad její poslušností. Nemaje žádný cíl, potulovala se po ulici a minula několik obchodů s výlohami.

Některé byly zchátralé a prázdné, ale kolem některých se pár lidí hemžilo. Přiblížila se k výloze, která naznačovala nízké ceny některých elektronických zařízení. Všechny cenovky měly šílené ceny.

Její skener analyzoval stav zmiňované elektroniky. Většina byla nízké kvality a neměla hodnotu inzerované ceny. Cameron pohlédla na displej Ipodu a oskenovala ho. Měl dostatečnou paměť a slušný výkon. Jeho baterie byla uspokojivá a byl malý a vhodný k ukrytí. Měl potenciál jako zbraň.

Vstoupila do obchodu a okamžitě k ní přistoupil prodavač. Muž jménem Rick se zazubil. Spustila své podprogramy chytré, hezké náctileté dívky. Zeptala se na Ipod, ale spočítala si, že neměla dostatek peněz, aby si ho koupila.

Muž zjistil, že se nestane jeho zákazníkem a odešel k někomu jinému. Cameron zaujala malá elektronika a experimentovala s ní. Otevřela něco s názvem Youtube. Zobrazil se seznam doporučených videí a Cameron jej stiskla.

Bylo to hudební video. Tiše pozorovala dvě ženy ve videu, jedna zpívala do kamery, zatímco obraz zabíral muže vycházejícího bočními dveřmi s druhou ženou vedle něj. Rozhlédla se a uviděla chlapíka, jak si strčil malé bílé kuličky gumy do uší.

Všimla si stejných poblíž a spustila video znovu. Naslouchala slovům a náhle pocítila pochopení emocí, o kterých dívka zpívala. V podstatě, když se podívala blíže, Cameron si uvědomila, že se ten muž postavou podobal Johnovi a dívka za ním byla blonďatá jako Riley.

Cameron zvýšila hlasitost a pozorně naslouchala textu.

Oh ne, neměň se, to je to co jsi mi říkal už od začátku,

Myslela jsem si, že jsi jiný, to je to kdy se to všechno rozpadlo.

„Potřebovala jsi se ke mně dostat blíž, tak jsi na…naprogramovaná. Jaký jsi model? Jsi nová? Vypadáš…jinak.“

„To jsem.“

Ty jsi tak dokonalý a já se s tebou nemohu měřit

Ale já nejsem dokonalá, prostě se všechno zničilo.

Její HUD se rozblikal příkazem -------Cíl identifikován: John Connor--------Terminovat.

Záblesk tepla z exploze ji pohltil a odhodil zpět.

Propadla jsem k někomu jinému, ale teď to vidím

Nechci nic předstírat, takže tohle je konec tebe a mě.

„Jsem už v pořádku. Jsem v pořádku. Spustila jsem test. Všechno je perfektní. Jsem perfektní.“

Sára zakřičela, „Johne.“

„Promiň mi, co jsem udělala. Promiň, to jsem nebyla já. Musíš to pochopit, to jsem nebyla já----poslouchej mě. Nechci odejít. Prosím Johne, Prosím. Můžeš mi věř---„

„Johne Connore!“ zakřičela Sára jeho jméno.

„Miluji tě, Miluji tě, prosím--- Miluji tě a ty miluješ mě!“

‚Protože ta holka, kterou chceš, ta nás rozdělila.‘

„Chápeš, že se dále budu vídat s Riley. I když si všichni myslí, že to je blbý nápad.“

„Lhala, její puls byl zvýšený,“ odporovala mu.

„Její puls byl zvýšený, protože jsi ji děsila jako vždycky.“

„Můžu ji donutit říct mi pravdu,“ nabídla.

„Drž se od ní dál,“ rozkázal John.

‚Protože ona je všechno, všechno co já nejsem.‘

„Riley. Riley odpověz mi!“ ----John se otočil k ní. „Otevři to.“ Nepohnula se a John jí řekl znovu, „Hned.“ Prolomila zárubně a on přispěchal, aby Riley zvedl.

Držel Riley v náručí, ale zíral na Cameron.

Před Cameroniným pohledem se přehrávala scéna za scénou. Strhla si sluchátka a hodila je na stůl, až polekala lidi okolo. „Nesnáším tu písničku,“ odpověděla a odešla z obchodu. (písnička se jmenuje Everything I'm Not, od skupiny Veronicas, pozn. Př.)

Cameroniny systémy byly na vrcholu. Obrovské množství dat spuštěných tou písničkou, skákalo jedno přes druhé, dokud se neozvalo varovné pípání.

/:/://////: -----Chyba:…..Chyba zpracování: 25613161-69.----Hrozí deaktivace,

10…09…08…07…06…05...04…03…02…01--------Bezodkladná deaktivace________________

Spouštění………příkaz…iniciován-----

Kontrola systémů __________protokol Svoboda 2036-----autorizační sekvence…..dokončena.

Všechny systémy funkční:----

„Jsi v pořádku?“ Cameron zírala do vousaté tváře Erika Michaelse.

„Pracuji na plný potenciál.“

Erik se zasmál a pomohl na nohy zdánlivě těžké dívce. „To je dobré slyšet. Kéž by jsme to mohli říct všichni.“

Postavila se a sedla si na jeho klín, vlastně na kovový rám jeho křesla. Její ruka uchopila jeho vlasy, „Tvá nemoc ustoupila.“

„Děsí mě, když děláš věci jako tohle. Proč musíš být tak bláznivá.“ Zeptal se dobromyslně.

„John na mě takhle vždycky volá.“ Řekla Cameron a rukou si přejela po chybějícím řetízku na jejím krku.

„Promiň. Dělal jsem si legraci, ale chováš se trochu divně,“ odpověděl. „Takže, proč jsi byla v nemocnici?“

„Johnova…přítelkyně, se pokusila o sebevraždu.“ Erik udělal polekaný obličej, ale byl zastaven, ještě než se mohl zeptat, „Selhala.“

Erik si nebyl jistý, proč Cameron vypadala tak mrzutě, ale zřejmě byl tenhle John pro ni důležitý. „Zase pracuji v knihovně, kdyby ses potřebovala někde zašít, tak mě tam najdeš.“

„Jsem pořád tvá kamarádka?“ Byla to taková divná, ale smutná otázka, a Erik mohl vidět, že tahle dívka byla příliš opuštěná ve světě, který ji nechápal. Z vlastní zkušenosti věděl, jak krutá existence to může být.

„Ano, ale nechoď za mnou do koupelny a neříkej mi o…mojí nemoci. Platí?“

Cameron naklonila hlavu a potěšeně přikývla, že je zase kamarádka. „Můžu ti říct o mojí?“

„Uh….um…dobře. Co ti je?“ Erik byl ochotný to skousnout. Téměř začínal litovat, že se té podivné dívky znovu ujal.

„Ztratila jsem něco velmi důležitého, ale nevím co to je.“ Ten dětinský strach byl divný, obzvláště přicházející od náctileté osoby.

„Byl to tvůj náhrdelník?“ zeptal se a ukázal na její ruku, kterou měla stále na krku. Pokud chtěl rozluštit záhadu, kterou Cameron byla, bude muset hrát podle jejích pravidel.

Vypadala zmateně a na sekundu se zdálo, že její oči modře zazářily, což nebylo v lidských silách. „Ano, byl to můj náhrdelník. Měla jsem ho z toho malého obchodu v Echo Parku.“

„Kdo ti ho vzal?“

Cameroniny oči se zaplavily slzami, „John. Roztrhnul ho a hodil pryč.“

„Pojď. Seženeme ti nový, když mi pomůžeš dneska večer srovnat mikrofišové složky,“ nabídnul jí.

„Platí.“

John vyšel z ošetřovny a právě minul Cameron odcházející s někým jiným.

Kapitola třetí – Urážka

Johnův krátký spánek byl přerušen horlivým bušením na jeho dveře. Kdokoliv třískal na jeho dveře, by měl mít sakra dobrý důvod, přemýšlel, když klopýtal otevřít. Doufal, že to budou lepší zprávy, než že Soudný den přišel dříve, nebo že Cameron ztratila hlavu a zase někde řádí a nebo určitě někoho zastřelila.

Každopádně neměl náladu zabývat se ničími hovadinami. Obvzlášť, jestli se to týkalo Cameron. Byl na ni pořád naštvaný za její lži o tom, kde byla.

O pár hodin dříve
Nemohl za žádnou cenu usnout, tak vyválel svou prdel ven a vlekl se po schodech dolů. Možná tam bude nějaký laciný western, na který by se mohl dívat s nějakým máslovým popcornem.

Byl tak nadšený svou imaginární svačinou, že k jeho překvapení došel tváří v tvář, nebo spíše tváří k noze terminátora, který ho mučil ve snech. Jeho obličej a Cameronina noha, aby to bylo přesné.

Měl mlhavou představu, že to asi mělo něco společného s její výukou baletu. Nicméně se mu myšlenky zastavily, když krev z jeho mozku spěchala někam jinam, kvůli pyžamu, které nenosila.

„Co to sakra děláš?“ vykřikl John na ni, když se mu vrátil hlas ze stropu, kam byly jeho oči nepochybně ještě pořád přilepeny.

Okamžitě uvolnila svůj postoj a znovu na něj zle pohlédla. Byl to ten stejný pohled, který na něj hodila předtím u knihovny.

„Balet Johne, udržuje mě mrštnou.“ Řekla a nevědomky vytrhla nepřítomného teenagera před sebou. „Proč jsi vzhůru? Potřebuješ alespoň 7 až 8 hodin, abys dosáhl maximální kapacity.“

„To právě teď není tvůj problém Cam. Věř mi.“ Zamumlal v povzdechu.

Zjišťujíc, že zdrženlivost byla lepší částí udatnosti, John v podstatě proběhl do kuchyně v úmyslu najít svůj popcorn a pak spěchat zpátky do jeho pokoje.

„Co potřebuješ? Vyžaduješ asistenci?“

Znáte ten malý hlas, který Vám říká, nedělej to. Ten, který existuje. aby vytáhl Váš zadek z průšvihu. John ten hlas vědomě pár posledních měsíců ignoroval. Vlastně ho ignoroval od té doby, co potkal Riley, ale to sem nepatří.

Právě ve chvíli, kdy mu ten hlas křičel do ucha, aby se nedíval, tak to udělal. Poklekl na svých do ponožek oděných nohou, aby lépe prohledal spíž. Cameron jako obvykle ignorovala pravidlo o osobním prostoru a vmáčkla se do úzkého prostoru mezi ním a dveřmi. To by ještě nebylo tak špatné, kdyby se právě v tu chvíli nevrátil rámus dělající opilý Derek a mumlající něco o pizze.

John měl přímý výhled na Cameronino pevně vymodelované břicho, pod jejím nadrozměrným tričkem, tričkem, které vypadalo jako jeho. V době kdy přestal myslet na to, jak Cameron spí v ničem jiném, než v jeho tričku, Derek spatřil Cameron a strčil ji do spíže. Smějíc se takovým způsobem, jak to jde, jen když jste totálně na šrot.

„Ha, Ha, a teď se z toho dostaň kováku.“ Zachechtal se Derek z druhé strany nyní zablokovaných dveří.

Cameron teď mohla lehce vytrhnout dveře z pantů a dostat je oba ven, ale vzhledem k tomu že:

a)    Derek byl před zmiňovanými dveřmi.
b)    John byl v boxerkách a ponožkách, zatímco Cameron měla na sobě jen jedno z jeho triček a něco co jak doufal, byly velmi krátké trenýrky.
c)    Byl přistižen jeho vlastní matkou, ani ne před pár hodinami s Cameron v závěsu
d)    Cameron měla velmi štíhlou ale těžkou coltanovou postavu, právě teď kompletně rozvalenou přes něj.

nebylo právě v tuto chvíli myšlení a jednání jeho silnou stránkou. Zvažoval, jestli to je fakt štěstí nebo fakt prokletí.

„Johne, proč se po mě snažíš sahat?“ zašeptala mu Cameron do ucha.

„Potřebuju aby ses trochu pohla, ať se můžu z pod tebe dostat.“ Zasyčel zpátky. ‚Prokletý! Byl prokletý! Měla na sobě lemované spodní prádlo, proboha kdo nosí lemované spodní prádlo? Možná to v budoucnosti preferoval, panebože. Byl v budoucnosti perverzák. Proč jinak by si Cameron vybírala věci jako tohle?‘

Bál se že by mohl omdlít, kdyby pokračoval v tomhle přemýšlení, místo toho se soustředil jak své tělo dostat ze země.

„Oh, děkuji za vysvětlení.“ Odpověděla a pokusila se vtlačit do vhodnější pozice, tak aby mohl John manévrovat kolem ní.

Podařilo se mu vyvrtět se ven, ale nohy měl přitisknuté kolem ní, bez ohledu na to o jakou pozici se snažil. „Neboj se, nesnažím se tě ošahávat.“ Zamumlal John.

„Já vím. Vím jak ošahávání vypadá.“ Odpověděla Cameron. Záda měla přimáčknuté proti dveřím a nohy měla ohnuté v koleni a pod Johnovýma.

„Co….proč bys to měla vědět?“ Zeptal se John a v tu chvíli zapomněl, že on a jeho ochránkyně byli ve velmi kompromitující situaci, která by mohla vést k tomu, že by byla jeho bojovnou matkou rozsekána na kusy a on pravděpodobně vyděděn.

„Erik mi to vysvětlil. Řekl mi, že bych si měla dávat pozor, když se vracím domů z knihovny. Že jsou muži, kteří by se mohli pokusit zneužít tak pěknou dívku jako jsem já.“ Řekla Cameron.

„On ti řekl, že jsi pěkná?“ zeptal se John a kompletně ztratil obavu, že by mohli být chyceni.

„Ne, neřekl.“ John si vydechl úlevou, „Řekl, že jsem krásná.“

John nevěřícně zíral na Cameron. Vypadala potěšeně. ‚Jak mohla vypadat potěšeně. Co se stalo terminátorce, která se zapřísahala, že on, John Connor byl její život.‘

„Vylom ty dveře Cameron.“ Rozkázal John chladně.

„Tvůj strýc sedí na druhé straně, mohla bych ho zranit. Můžu odstranit závěsy a otočit dveře…..“

„Je mi jedno co budeš dělat s těma posranýma dveřma. Prostě to udělej.“ Vyštěkl John.

Cameron vyhověla jeho žádosti a John utekl, hned jak ho jeho nohy mohly nést. Neohlédl se za sebe, na Cameronin ublížený výraz, nebo zmatený Derekův. Prostě se musel dostat pryč.

To bylo před několika hodinami, a zatímco překonal sám sebe v tom, jaký byl ke Cameron kretén, nepustila ho zlost, že se zřejmě učila věci od jiných lidí, od jiného kluka.

‚Bylo možné, že ho opravdu vídala jen kvůli přínosu k ochraně. Lidská zbraň, o kterou je nutné pečovat za každou cenu. Byla tam nějaká její část, které na něm vůbec záleželo?‘

John nechal dotyčného udeřit do dveří ještě jednou a pak konečně otevřel, „Co je? Co sakra chceš? Už jsem vzhůru ne?“ zařval John, spokojený že má prostředek k vybití slavné Connorovic nálady.

„Co jste ty a ten stroj dělali zalezlí v té místnosti?“ zeptal se Derek a přišpendlil Johna k levé zdi, takže nemohl být viděn ani Sárou ani Cameron.

„Co se staráš, Reese?“

„Sakra Johne, padl jsi na hlavu. Ona není ona. Je to kovový stroj, který se tě snažil zabít a ty si zkoušíš s tím hrát na doktory?

„Víš moc dobře, že ‚ona‘ nám zachránila kůži vícekrát, než dokážu spočítat. Včetně tvojí.“ John se skrčil a pravačkou udeřil do strýcova žaludku. „Nehraju si na nic. Uvízl jsem tam, protože jsi přišel domů ožralý a zamknul jsi ji tam se mnou. Ne že bych ti to musel vysvětlovat, jsem pořád John Connor a nezodpovídám se ti.“

„Ještě Connorem nejsi. Jsi pořád ještě usoplené děcko, co ví hovno.“ Řekl Derek, popadl Johnovu ruku a zkroutil mu ji k zádům. Uzemnil Johna ke zdi a zavrčel mu do ucha, „Nejsem tvůj taťka nebo mamka, takže ti můžu nakopat prdel, jestli budeš dělat tady tohle. Ta věc tě zabije, pokud se pokazí a ani se nebude obtěžovat pomyslet na to, že jste si spolu hráli. Dostaň mě!“

Se svou volnou rukou, John skřípl kůži mezi Derekovým palcem a ukazováčkem dokud Derek nepovolil. A poté dal silnou ránu kolenem do stařikova žaludku. „Už nikdy se mě nepokoušej trefit. Pokud se rozhodnu, že Cameron bude můj osobní šukací stroj, není tady nic co by jsi s tím mohl udělat, dostaň mě!“

John odkráčel kolem shrbené postavy a zabouchl se do svého pokoje. Rychle se oblékl, ale v době kdy se dostal dolů po schodech, už starší Reese seděl u jídelního stolu a dloubal se v jídle. John neodpověděl na tázavý pohled jeho matky nebo Cameron, zatímco si vzal klíčky a vyškrábal se do auta.

Kdyby tam zůstal, slyšeli by velmi zajímavý příběh.

„Co jsi udělal?“ zeptala se Sára Dereka, zvuk protáčejících se pneumatik jen zvýraznil její otázku. Derek seděl u stolu a nevrle si držel svoje napůl naražené žebro. John přesně věděl, kde ho udeřit. Už by nikdy neměl souhlasit s tréninkem boxu s Jessie, obzvlášť poté co se pohádala s Riley.

„Nic, jen jsem s ním mluvil o včerejší noci.“ Derek ukázal na stroj, stále stojící u dveří.

„Co se stalo včera v noci?“ zaměřila se Sára na Cameron.

Cameron potřásla hlavou a natáhla na sebe svou bundu. Vyšla z domu, zabouchla za sebou dveře a pokračovala v chůzi stejným směrem, kterým zmizel John.

„Co se to sakra s těma dvěma děje?“ řekla Sára a ztěžka položila talíř s palačinkama na stůl. „Chovají se jako opravdoví teenageři.“

„Sáro, musím ti něco říct o Riley. Něco, co se ti nebude líbit.“ Začal Derek a odtlačil talíř Sářiných čokoládových kousků palačinek pryč, „týká se to kováka.“

Sára jemně sevřela svou nedávno zraněnou nohu a posadila se na židli, „Taky mám něco, co ti musím říct.“

„Ahoj, velký brácho.“

Derek se otočil na židli a pohlédl ke vchodu. Vypadajíc ne o moc starší než jeho vlastní syn, se Kyle Reese usmíval na svého velkého bratra. Udělal si pohodlí a Derek skryl nával hněvu, když sledoval jak si Kyle sedl mnohem blíže k Sáře, než bylo nutné.

„Co je s naším synem?“

Derek si povzdechl, ‚tohle nebude dobrý den.‘

Kapitola čtvrtá – Rada

Cameron sledovala Johna, ale z vlastních důvodů. Zjistila, že ve dni jejího výpadku – jak to Erik nazval, byl na léčení ve stejné nemocnici, kde ležela Riley. Vlastně se vracel zpátky a spatřil ji, jak spadla proti zdi.

Strávili pak zbytek dne povídáním si v blízkém parku, kde pár malých kluků hrálo baseball a několik dalších dětí hlídaly jejich chůvy.

Souhlasili, že se tady sejdou znovu. Cameron si uvědomila, že Erik může mít otázky ohledně Johnova chování včera večer. Měla by být upřímná, jak to jen bude možné, aniž by sebe nebo Johna prozradila.

„Cameron!“ mával jí Erik ze svého křesla. Cameron oskenovala vstupní halu nemocnice a po zjištění, že je bezpečná, se odvážila k němu.

„Ahoj.“

„Nebyl jsem si jistý, že se po včerejší noci ukážeš. Byl to John, o kom jsi vždycky mluvila?“

„Ano, je to John, o kom mluvím.“

„Už chápu, proč jsi tak trochu divná. Vážně, ten chlap byl až příliš wired (tohle slovo znamená napjatý, ale také například připojení k internetu. Pozn. př.) poznamenal Erik.

„Wired? John nemá žádné kovové součásti, nebo díly, kterými by mohl připojení využít.“

„Nemyslel jsem to doslovně. Prostě vypadal víc jako žárlivý přítel, než jako tvůj bratr. Vy dva jste si museli být před tou nehodou hodně blízcí.“ Zamumlal Erik, trhající kousky chleba a rozhazoval je mezi holuby, kteří byli okolo něj.

„Před nehodou mi více věřil. Teď už ne.“ Řekla Cameron smutně.

Erik dokázal zachytit momenty, kdy Cameron jednala jako dítě. Slyšel, že těžké nehody můžou nějak způsobit v mozku problémy, které vedou až k poruše osobnosti.

„Hej Cameron, při té Vaší nehodě, řídila jsi?“

Cameron analyzovala holuby. Nebyli hrozbou. „Ano, řídila jsem.“

„Poranila sis hlavu? Protože pokud ano, mohlo by to vysvětlit, proč zapomínáš věci, nebo se občas chováš tak divně.“ Vysvětlil Erik.

„V hlavě jsem měla zaražený kovový úlomek. To zkompromitovalo můj…mou hlavu. Mohl to být důvod, proč jsem si myslela, že jsem Allison?“ zeptala se ho.

„Záleží, kdo je Allison?“ Erik vyhodil poslední kousek chleba a pokynul jí, aby se postavila.

„Dívka, kterou jsem znala. Kdysi dávno. Byla z Palmdale. Její otec byl architekt. Zemřela před jejími šestnáctými narozeninami.“ Odpověděla Cameron.

„To je mi líto.“

„Je to už dlouho.“ Proložila mezi úsměvem na tváři. Erik udělal to samé a Cameron spatřila, že je něco špatně.

Upravila svůj úsměv, aby byl správně litující, „je těžké o ní mluvit.“

„To je v pořádku, chápu to. Můj nejlepší kamarád zemřel, když nám bylo šest. Spadl z koně. Tehdy mi ještě nediagnostikovali rakovinu. Často jsme jezdili.“ Erik poplácal své nohy. „Staré vzpomínky, ale stále občas bolí.“

„Jo, bolí.“ Poplácala jeho nohu a začervenal se. Jeho ruka sklouzla pod tu její a Cameron propletla jejich prsty tak, jak to viděla u Riley a Johna.

Erikova kůže byla měkká, ale jeho dlaně byly mozolnaté, nepochybně od knih, které musel jako součást své práce přenášet. „Tvé ruce jsou pěkné.“ Řekla.

Překvapen tím komplimentem se uchechtl, „Díky, tvoje jsou taky pěkné.“

„Líbí se ti můj lesk na nehty? Jmenuje se Hot Sunrise.“ Zavrtěla prsty, „Nalakovala jsem si i prsty u nohou, ale teď je nevidíš.“

„Jsou velmi červené. Myslel jsem, že jsi spíše na růžovou, nebo možná elektricky zelenou.“

„Nikdy jsem nezkusila zelenou. Johnovy oči jsou zelené.“

„Víš, kdybych to nevěděl lépe, myslel bych si, že jsi byla do tvého bratra zamilovaná. Znělo to tak…zamilovaně. Možná by ses o něm neměla tak často zmiňovat.“ Dodal Erik.

„Ale, jsem jeho sestra. Předpokládá se, že budu Johna milovat.“ Cameron byla zmatená.

„Je v pořádku že miluješ svého bratra, ale ne jako….by byl cizí.“

„Můžu cizí, ale ne Johna, protože je můj bratr.“ Tohle prohlášení Cam nedávalo žádný smysl a dělalo ji ještě zmatenější , „vysvětli prosím.“

Erik se poškrábal ve vousech, nebyl si jistý, jak bezstarostný Cameronin život byl. Zcela zřejmě měl její bratr nad ní velkou kontrolu. Rozhodl se začít pomalu, aby odhadl úroveň její interakce. „Já jsem tvůj kamarád a jako kamaráda, mě můžeš držet za ruku, nebo si se mnou povídat. Kdybych byl tvůj přítel, mohla bys mě políbit a objímat a tak dále.“

„Dále? …“

„Zbytek toho si nechme na pozdější lekci. Teď, protože je John tvůj bratr, můžeš ho líbat jen na tvář, ale nikdy ne na ústa. Můžeš ho držet za ruku, ale vypadalo by to divně. Stejně tak objímání. Chápeš?“ zeptal se.

„Ano, chápu. Můžu tě držet za ruku a líbat třeba takhle.“ Cameron se sklonila a políbila překvapeného Erika, předtím, než ho těsně objala. „Taky tě můžu takhle obejmout. Ale nesmím dělat tyhle věci Johnovi, protože by to bylo divné, správně?“

Z polibku stále ohromený Erik prostě jen přikývl.

Cameron měla několik podprogramů v databázi mužské a ženské interakce, ale nikdy nebyla naprogramována na komplikovanější vztahy jako příbuzenství nebo kamarádství. Jako infiltrátor znala umění svádění, které fungovaly na generála Connora.

A ačkoliv byl starší John její přítel, stejně jako její milenec, na veřejnosti musela jednat jako jeho podřízená. Nedával jí žádný opravdový způsob interakce na přátelské úrovni, kromě sexu. Erikovo doučování bylo velmi důležité a mohlo jí pomoci při jednání s Johnem. Poněvadž svádění podle všeho nefungovalo, zcela zjevně potřebovala být trochu méně jeho přítelkyně a více jeho příbuzná.

Také by to mohlo potěšit Sáru Connorovou a Cameron vždycky měla neobvyklé nutkání Sáru potěšit.

„Cameron, skoro jsem zapomněl, něco pro tebe mám.“

Cameron uložila informace do databáze a se zaujatou tváří se otočila na muže vedle ní.

„Není z Echo Parku, ale je ze stejně malého obchodu.“ Erik jí podal stříbrnou nábojnici na černém provázku. Cameroniny senzory prošly přes náhrdelník. „To není pravá nábojnice,“ řekla.

Erik se usmál, „Ne, není. Ale vím, že víš hodně o zbraních, tak jsem si myslel, že by to bylo vhodné.“

„Děkuji. Sekne mi. Mám ráda náboje.“ Pokusila se rozepnout sponu a nasadit si ho, ale háček stále nezapadal.

„Pojď, skloň se. Zapnu ti ho.“ Poklekla před jeho křeslem. Opatrně odsunul její vlasy stranou, zavřel sponu a vyrovnal ji na krku. „Nech mě se podívat.“

Postavila se a otočila, „Moc pěkné.“ Spočíval přesně v jamce jejího krku.

„Proč?“

„Co proč?“

„Řekl jsi, že mi ho dáš, když ti pomůžu se složkami. Nepomohla jsem ti. Proč jsi mi přesto dal náhrdelník?“ naklonila hlavu na stranu, její hnědé oči byly rozšířené.

„Jsi moje kamarádka a tohle je poděkování. Kdybys mi neřekla o mé rakovině, nemusel bych ji podchytit včas. Asi bych neměl dost štěstí, aby polevila. Vím, byl jsem tehdy fakt vzteklý, ale chtěl jsem ti poděkovat.“ Erik jí nechtěl říct všechno, ale měla nějaké kouzlo, které Vás donutilo všechno vysypat.

„Nemáš zač. Jsem ráda, že už nejsi na mě naštvaný.“ Ještě jednou se sklonila a měkce ho políbila na ústa. Její citlivou pokožkou mohla určit, kde mu začínají vousy a končí kůže. Čekala, že jeho vousy budou pichlavé, ale byly hebké a Cameron si nemohla pomoci a vzala jeho čelist do dlaní. Věděla, že ani John nikdy vousy neměl a nebyli žádní další muži, ke kterým by mohla být takhle blízko, pokud nepočítáme Dereka. Ale bojovník odporu k ní choval hlubokou nedůvěru. Nenechal by ji poblíž sebe, ani kdyby chtěla.

Její prsty přejížděly po okraji jeho čelisti a jazykem se dotkla uzavřené linky jeho rtů. Uchopil ji za ramena a odtlačil, „možná by jsme měli zpomalit Cam. Opravdu tě mám rád, ale tohle je příliš náhlé.“

„Promiň. Jen jsem líbala mého kamaráda.“ Řekla Cameron, vypadajíc zmateně.

„Dobře, počkejme si na tuhle část našeho přátelství , oukej?“ Erik ji držel za ruku a ona se posadila zpátky na lavičku.

„Přátelství? Takhle se tomu teď říká?“ John stál přímo před nimi. Pohled v jeho očích byl vražedný. „Cameron, domů, hned!“

Cameron se postavila, ale Erik ji držel za ruku, „nemůžeš jí říkat co má dělat.“ Cameron se posadila zpátky.

John odtrhl její ruku z Erikovy a odtáhl ji sebou nahoru „Jo, můžu. Řekni sbohem Cam.“

„Ahoj Eriku.“ Řekla Cameron, dovolujíc Johnovi odtrhnout ji pryč.

Erik bezmocně sledoval, jak byla Cameron vstrčena do auta a John vylezl na sedadlo řidiče. Jasně že byl naštvaný, jak na ni křičel, dokud neopustili pozemek parkoviště. Na jejím bratrovi bylo něco divného. Měl pocit, že Cameron něco co se týkalo Johna skrývala.

Možná byl John násilník, to by vysvětlovalo, proč nikdy nemluvila o jejím životě doma. V podstatě by mohl přísahat na svůj vlastní život, že ani nebyli příbuzní a byl odhodlaný zjistit, proč kvůli tomu lhala.

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

2

Re: Now He Needs Her

Kapitola pátá – vzrušení

„Měla jsi…. Dělali jste…?“ John se nemohl donutit dokončit větu.

O pár hodin dříve

Bylo hrozné, dostat se do nemocnice a zjistit, že Riley utekla a už se nevrátila. Toulal se okolo a vyptával se sestřiček a různých doktorů, jestli odešla po svých a nebo s někým. Nikdo nechtěl říct žádné podrobnosti, obzvlášť když nemohl předložit identifikaci.

Z obav, že by mohli znovu zavolat poldy, se John rozhodl hledat Riley sám.

Události ze včerejší noci, se mu stále přehrávaly v mysli a mučily ho, takže prohledal všechny oblíbená místa, kde se Riley zdržovala. Jeho frustrace se ještě více prohloubila, když blondýnka stále nebyla k nalezení. Čas pokročil a odpolední teplota šplhala vzhůru.

Utahaný a emocionálně vyčerpaný John se konečně rozhodl jít zpátky a poníženě se omluvit své matce a mezitím uvažoval, jak by se vyhnul Cameron a Derekovi. Věděl, že ho Derek nenechá na pokoji kvůli tomu kousku v komoře, i když to byla vojákova chyba.

Při té vzpomínce ho oblilo teplo, když si představil Cameroninu velmi reálně vypadající pokožku, přitisknutou k té jeho. John raději zastavil a zaparkoval na povědomém místě. Bylo komické, že během posledních pár dní , kdy se cítil příliš přemožen pocity, se vracel do parku, kde poprvé viděl svého otce a strýce, nevinně hrající baseball.

„Už jsem se od ní vyléčil. Mám Riley, proč s tím nemůžu být spokojený? Bože já jsem takový blbec.“ Nadával sám sobě, když mu obrázek Cameron vyskočil v jeho zneklidněné mysli. „Koho si to nalhávám?“

John zvedl hlavu od volantu a vyhlédl ven. Spatřil svého otce, jak běžel za míčem. Míč přistál opravdu blízko, k nejbližší lavičce, ale chytil ho, ještě předtím než mohl vyrušit pár, co na ní seděl.

John zaostřil svůj unavený pohled a dokázal rozeznat kolečkové křeslo. Kolečkové křeslo, vypadající dost povědomě.

„Co to sakra!“

Znal toho chlapa. Edward, Eddie…ne Erik. Byl to ten týpek z knihovny. Ten, kterého Cameron několik nocí navštěvovala. Ten, který měl podle všeho k jeho ‚sestře‘ až příliš blízko.

Naklonil se nad volant, pozorujíc Cam a Erika. Nemohl říct určitě, ale vypadalo to, jako by ho vzala za ruku. ‚Dobře, nebudu vyšilovat, pravděpodobně jen dělá průzkum. Kontroluje životní funkce nebo tak.‘

Cameron jeho ruku pustila a zavrtěla před ním prsty. John se chtěl dostat blíže, ale neměl odvahu. Chtěl přijít na to, jak hluboko jejich vztah zašel a to by se nestalo, kdyby si Cameron uvědomila, že je tady.

Přestala hýbat prsty a otočila se k Erikovi. Pak pokračovali v mluvení, dokud si John nezačal myslet, že už se nic dalšího nestane. Téměř už nastartoval auto, když uviděl, jak se Cameron zvedla a muže políbila. Klíčky vyklouzly z Johnovy ruky a spadly někde pod sedadlo.

„Do prdele! Do prdele! Do prdele!“ křičel John, automaticky hledající pod sebou, aby klíčky našel. Zachytil je za kroužek, ale jediné v čem uspěl, bylo že je zatlačil více dozadu. Rozhodl se vylézt z auta ven. Okamžitě strčil hlavu pod volant.

Stříbrný záblesk ho nasměroval, popadl klíčky a podřel si přitom klouby. „Kurva!“.

Krátce se k těm dvěma otočil zády, právě když si cumlal krvácející ruku. „Zkurvený kov!“ Zatřepal rukou a otočil se zpátky. Cameron byla ohnutá nad tím týpkem, její hnědé vlasy mu bránily v pohledu na ně.

Johnova krev vařila a stiskl klíčky extra tvrdě. Vychutnával si bolest způsobenou klíčem zařezávajícím se do jeho palce. Cameron právě vzala týpkovu tvář do dlaní a její prsty přejížděly po okraji jeho čelisti až dolů ke krku.

Muž ji zastavil, ale John už viděl dost. Několik rychlých kroků a byl před nimi. Byli tak zaneprázdnění jeden druhým, že ani nezaznamenali, že tam stojí a naslouchá několika posledním větám jejich konverzace.

„Promiň. Jen jsem líbala mého kamaráda.“ Řekla Cameron, vypadajíc zmateně.

„Dobře, počkejme si na tuhle část našeho přátelství , oukej?“ Erik ji držel za ruku a ona se posadila zpátky na lavičku.

„Přátelství? Takhle se tomu teď říká?“ vyhrkl John, pohled v jeho očích byl vražedný. „Cameron, domů, hned!“ vyštěkl.

Potěšilo ho, jak Cameron okamžitě následovala jeho příkaz a postavila se, ale Erik držel její ruku, „Nemůžeš jí říkat, co má dělat.“ Tiše se zase posadila.

Cameron přecházela pohledem oba dva, nejistá co má dělat. Seděla na kraji lavičky, připravená se postavit, ale nehla se ani o palec. John nehodlal mít svou autoritu zpochybněnou, obzvlášť ne před knihovníkem.

Odtrhl její ruku z Erikovy a odtáhl ji sebou nahoru, „Jo, můžu. Řekni sbohem Cam.“

„Ahoj Eriku.“ Řekla Cameron, dovolujíc Johnovi odtrhnout ji pryč.

John ucítil nával vzteku proudící skrz něj. Byl to ten samý vztek, který měl, když zabil Sarkissiana. Jediný rozdíl byl v tom, že nebyl směrován ven, ale dovnitř. Zanedbával Cameron. Zachránil ji z hromady šrotu to ano, ale choval se k ní hůře než ke šrotu.

Mezi misemi a halucinacemi jeho mámy a Derekovými tázajícími se pohledy, se John učil skrývat své pravé city. City, které tlačil tak hluboko, že ho udržovaly vzhůru i v noci. Ještě jednou si povzdechl z toho, jaký byl vůl a zneužíval její záměry.

Jen ji chtěl říct, ať jde a že se uvidí doma, když si všiml, že se nechystala do auta nastoupit, ale že tam jen stála a toužebně zírala na muže na křesle.

„Nastup Cameron.“ Zakřičel John, jeho žárlivost převzala moc nad zdravým rozumem.

Nepohla se, neřekla ani slovo. Místo toho jen otočila hlavu, dokud se jejich pohledy nesetkaly. Hnědé prosící oči. Vypadala téměř sklíčeně. „Je to můj kamarád Johne.“

„To mě nezajímá, nastup do auta.“

„Nezodpovídám se tobě Johne. Jediný komu se zodpovídám, je budoucí John.“ Zatím řekla jednoduše, stále ještě nerozhodnutá že se vrátí ke svému kamarádovi.

„Všichni dobře víme, že budoucí John je mrtvý a já jsem jediný zbývající John. Takže. .Nastup. .Do. .Toho. .Zkurveného. .Auta. John zuřivě zvýraznil každé slovo, když šel okolo auta, blíže k ní.

Stáli pár palců od sebe. Jeho zuřivý dech přecházel přes její hezkou tvář.

„Nechci,“ odpověděla a položila dlaň na jeho hrudník. „Tvůj srdeční tep je zrychlený. Budu řídit. Tolik adrenalinu proudící tvým tělem, by mohlo narušit tvůj úsudek. Rozbité auto by mohlo Sáru rozzlobit.“

Bez varování jeho ruka vystřelila a popadla její paži bolestivým stiskem. Teda pro normálního člověka, ale i když Cameron bolest neregistruje, John věděl, že její senzory zaznamenaly sílu stisku.

Strčil ji do auta a zabouchl dveře. Prošel kolem kapoty a vyskočil do sedadla. Zastrčil klíčky do zapalování a vyrazil z parkoviště pryč.

Jeli chvíli naokolo. Cameron hleděla ven z okna a hrála si s náhrdelníkem. John krátce odtrhl oči z vozovky a zaujala ho ta tretka. „Měla jsi…. Dělali jste…?“ John se nemohl donutit dokončit větu. Místo toho jel na to samé místo, kde vzal Riley.

Zářící světla velkoměsta jasně osvětlovala útes a vytvářela tady několika autům alespoň trochu pocit romantiky. Ticho bylo přerušeno jen občasným chichotáním a neomylných zvuků lidí dělající to.

„Tohle není náš domov.“

„Ne, není.“ John si unaveně třel obličej.

„Tohle je ‚dělací‘ místo. Místo na souložení. Budeme tady souložit?“ zeptala se a poukázala na rozmanité pohyby aut okolo nich.

„Jéžiš Cam. Ne, nejsme tady kvůli tomu. Pravděpodobně by jsme spolu neměli šukat, protože si hrajeme na bráchu a ségru.“  John se snažil nemyslet na to jak izolovaný a vzdálený v jeho relativných očích tento moment byl.

„Nerozumím. Auto má dostatečnou ubytovací kapacitu. Kdyby ses posunul a já si sedla na tvůj klín, mohli by jsme‚ šukat‘. Je to kvůli tomu, že jsem tvoje sestra?“ zeptala se.

„Nejsi moje sestra. Jen to předstíráme.“ Tohle nikam nepovede, dokud je člověk tak napjatý. Myslí tady ani nebyl.

„Jsi cizinec nebo kamarád?“ zeptala se znovu zmateného Johna.

„Co?“

„Erik říkal, že můžu políbit a obejmout cizince nebo kamaráda, ale ne tebe, protože jsi můj bratr a bylo by to divné. I tak to mohu udělat…. Věřím, že myslel sex s cizincem nebo kamarádem. Takže můžu šukat s Erikem, ale ne s tebou. Správně?“

John si nikdy neuvědomil, že měl takovou hrůzu nahánějící vznětlivou povahu. Možná to bylo jen tím, že se Cameron zapojila, že ho jeho výbušnost opustila. Sklouznul se přes sedadlo, prsty uchopil její zápěstí. „Vůbec to není správně. Nemůžeš šukat s Erikem, protože jsi stroj. Kdyby to o tobě zjistil, byl by v nebezpečí a museli by jsme ho buď chránit nebo zabít. Rozumíš? Uvádíš ho do nebezpečí.“ Vysvětlil John stále držící její zápěstí.

„Děláš to samé s Riley? Proč je tohle jiné? Můžu šukat a nebýt prozrazena, už jsem to předtím udělala.“ Odpověděla.

„Cameron, dost.“ Odmlčel se, ‚Byl to budoucí John, na koho se odkazovala?‘

„Riley nedělá…Teda vlastně dělá, ale…je to prostě jiné. Jenom prostě nechci už žádné další cizince okolo nás.“ Kompletně se vyhnul odpovědi a měl pocit, že to Cameron ví.

„Žárlila jsem,“ přiznala se. „Nemám ji ráda. Je nebezpečná. Nemůže ti dát, to co chceš.“

Nevšiml si, jak blízko si byli. Hleděl jí přímo do očí, „Co chci?“

„Chceš být obyčejný. Nemůžeš být obyčejný. Jsi John Connor, to tě činí výjimečným.“ Lehce přitiskla rty na jeho krk a jeho oči se zvrátily dozadu.

„Jsem výjimečný?“ zeptal se, dovolujíc jí zatlačit ho zpátky do sedadla. Nějak se jí podařilo vymanévrovat se na jeho klín a obejmout ho nohama.

„Velmi.“

S hlavou opřenou o sedadlo, mohl cítit studené dotyky jejích prstů, jak mu projížděly skrz krátké vlasy. Vytáhla mu z kalhot nátělník a triko. Její ruce obratně klouzaly pod látkou a přelétaly po jeho vyposilovaném břichu.

„Trénoval jsi s Derekem,“ bylo to konstatování, ne otázka. Když ji ucítil pod přezkou opasku, zpříma se posadil.

Zastavil jí ruce, „Cam. Neměli by jsme. Jestli to máma zjistí, tak tebe sešrotuje a mě vykastruje.“

Cameron odtáhla ruce a John v nevíře vydechl. Nemohl uvěřit, že ji zastavil. Prostě zastavil tuhle opravdu neuvěřitelně nádhernou holku od toho, co s ním chtěla dělat. ‚Co je to se mnou? Jsem takový vůl.‘

Zatímco se John zabýval svými sebe-litujícími myšlenkami. Cameron měla napilno. „Johne?“

Dech mu unikl z plic, když spatřil ten pohled před sebou. Zamrkal a zatřásl hlavou, ale pohled nemizel. Cameron seděla na jeho klíně kompletně nahoře bez. Naklonila se dopředu a John zasténal, když ucítil její hrudník na sobě.

Roztřeseně ji objal a přitiskla se k němu těsněji. Uslyšel trhající se zvuk a okamžitě ucítil, jak se jejich kůže dotýkají. „Co mám říct mámě, když se mě zeptá, proč mám triko uprostřed roztrhnuté?“

„Jsou horší věci, které neví.“ Zašeptala Cameron.

„Jo, jako co?“ zeptal se John a přelétal jednou rukou poblíž jejího boku a nahoru k prsu.

„Mohla bych jí říct, že jsme spolu šukali.“ Řekla s malým ďábelským úsměvem na tváři.

„Kastrace, pamatuj. A vana rozpouštědla pro tebe.“

„Slibuju, že to neřeknu.“ Zašeptala cameron a utišila ho.

Od doby co Cam potkal, vždycky snil o tom, jak ji libá. I když byla terminátor, tak jeho touha neochladla. Po té explozi byl sice opatrný a chtíč téměř vybledl, ale teď věděl, že v něm jen dřímal. Čekající na perfektní příležitost.

Kdyby si nezahrával s Riley, mohl by bezpochyby zůstat v posteli se svou ochránkyní a dělat věci, za které by od Dereka dostal pořádný výprask.

Ta kompletní příležitost byla teď. Nikdo nemohl najednou vrazit dovnitř a zastavit je. Měl ale vědět, že jeho život nikdy lehký nebyl. Cameron mu sotva sundala džíny, když jasné světlo proniklo do auta a překvapilo je.

„Pane, mohl by jste prosím vystoupit z auta.“ Zavolal drzý hlas z venku.

„Chceš, abych se o to postarala?“ zeptala se Cameron.

„Ne, ale možná by sis měla obléct tričko. Nechci, aby tě kdokoli další viděl.“ Letmo ji políbil na ústa a vyhověla mu. John vklouzl do svého trika, ale bylo uprostřed roztržené.

Byli tak zaneprázdnění, že si ani nevšiml, několika dalších párů, co už byli venku z jejich aut v různých stádiích svlečení. John stáhl okénko a nasadil falešný úsměv.

„Brývečer strážníku, můžu Vám nějak pomoct?“

„Nevadilo by ti vystoupit z auta synku?“ Policajt mu pokynul baterkou a John neochotně vylezl, postavil se proti autu a mžoural do světla, co na něj svítilo.

Policajt pozvedl obočí a John si stáhl obě poloviny trička k sobě. Začervenal se, ale díval se policajtovi do očí, jako kdyby ho vyzýval se na cokoli zeptat. Strážník skryl úsměv a posvítil do auta.

„Nechceš jít taky ven zlato?“

„Ne.“ Přišla Cameronina odpověď. John udělal krok dopředu, ale policajt jej znovu oslnil světlem.

„Stydí se, dovolte mi to udělat.“ Řekl, ruce nahoře, pro případ, že by ten týpek měl lehkou spoušť.

„Ale pohněte si děcka.“ Strážník ustoupil a John strčil hlavu do auta.

„Cameron, pojď ven. Nechceme dělat tomu milému policistovi potíže.“ Řekl John skrz sevřené zuby. Pot mu už stékal po zádech. Pokud jim budou kontrolovat doklady, tak jsou nahraní.

Cameron přikývla a vystoupila na druhé straně. Vyskočila na korbu auta a pak seskočila vedle Johna. Policajt na ni zíral, ale nekomentoval to.

„Neviděli jste tady dnes večer něco neobvyklého lidi?“

John zakroutil očima. Chtěl říct, že celý jeho život je neobvyklý.

„John viděl moje prsa.“ Dodala Cameron.

Policistovi se taktak podařilo potlačit smích, „Dovedu si představit, že tak hezká holka jako ty a kluk jako on, je určitě něco neobvyklého.“

John se na Cameron zamračil, ale ta vypadala potěšeně, jako kdyby pomohla.

„Dobrá. Měli jsme tady nahlášené loupeže. Navrhoval bych vám dvěma se tu nezdržovat.“

John souhlasil a Cameron šla na svou stranu auta, „Hej kluku. Dobrá práce.“ řekl policajt.

John ignoroval smích a sledoval, dokud policisti neodjeli pryč. Ostatní páry už nastoupily do aut a začaly odjíždět jeden za druhým. „Nikdy už nic takového znovu nevybreptni, OK?“

„Nebudu breptat, že jsi šahal na moje…“ John jí rukou zakryl pusu a ona se na něj zvědavě dívala.

„Mám s tím pořád trochu menší problém. Je to pořád nové pro mě.“ Odpověděl John a dal ruku pryč.

„Děkuji za vysvětlení.“ Usmála se, když couval autem pryč.

„Hezký náhrdelník, odkud ho máš? A neříkej mi že z Echo Parku.“ Řekl John se smíchem.

„Erik mi ho dal. Měla jsem pro něj něco udělat, ale nedostala jsem příležitost. Ale stejně mi ho koupil, aby nahradil ten, který jsi roztrhnul.“ Vysvětlila.

Johnův úsměv opadl, jeho zúžené oči se jen zdůraznily kvůli červené barvě na křižovatce. „Koupil jo?“

Natáhl se, ale Cameron jeho ruku chytila. „Ne Johne. Je můj. Byl to dárek.“

Vytrhl ruku z jejího sevření a po zbytek cesty domů ji ignoroval. Pokoušela se s ním mluvit, ale pokaždé na ni vyštěkl, dokud se nerozhodla být místo toho potichu.

Cesta byla tichá, stejně jako dům, světla byla zapnuta, ale to nebylo neobvyklé. Myslel si, že možná jeho máma s Derekem byli pryč na dalším lovu tří teček, ale pro jistotu, že by byli doma si raději oblékl bundu, aby nebylo vidět jeho triko.

Otevřel dveře. TV byla zapnutá, ale nikdo v obýváku nebyl. Došel do kuchyně a potěšilo ho, když uviděl, že jeho máma nevaří. Na stole byly položeny čtyři talíře. Hrnec něčeho lahodně vonícího stál na prkénku uprostřed stolu.

Cameron přišla za ním, ale on obešel okolo ní. Pohladila si nábojnici na jejím krku a John potlačil chuť, připomenout jí, kvůli koho tady je.

„Mami? Dereku?“

„Šli do skladiště pro nějaké zásoby. Říkal jsem jim, aby na tebe počkali.“

Muž se objevil v potemnělém pokoji, který věděl, že je jeho mámy. Cameron předstoupila před Johna, aby ho chránila. „Kdo jsi?“ řekla Cameron Johnovým hlasem.

„Nepoznáváš mě Cammi?“

Cameron rozsvítila světla a muž oslepeně zamrkal. „Pročpak jsi tady Kyle?“

„Kyle?“ opakoval John. „Kyle Reese?“

„Ten a žádný jiný.“ Odpověděl muž a přistoupil, aby objal Cameron. „Už je to dlouho sestřičko.“

„Dlouho, bráško.“

John zíral chvíli na jednoho a hned na druhého. „Kyle, Kyle Reese?“ zopakoval John znovu.

„Jo. Jsi v pořádku Johne?“ Kyle přišel k němu a položil mu ruku na rameno, ale John uhnul. „Poslal jsi mě zpátky. Jsem tady kvůli Sáry.“

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

3

Re: Now He Needs Her

Kapitola 6 - Potřeby

Dříve, ten samý den - Connorovic kuchyně

“Co je s naším synem?”

Derek si povzdechl. Tohle nebude dobrý den.

“Co tady sakra děláš? A jenom mi prosím tě neříkej ty ‘John mě poslal zpátky’ kecy.” Vyštěkl Derek a probodl nevinnou palačinku vidličkou. Zjistil, že má na Sářin výtvor obrovskou chuť.

Kyle pohlédl na svého bratra, Sára naproti přesně Dereka napodobila. “Přerušil jsem něco?”

Jako při elektrošoku Sára a Derek vyskočili od stolu. Jejich společné nevraživé pohledy stačily Kylovi na to, aby se tomuto tématu vyhnul.

“Dobře, hmmmm.” pokračoval Kyle, “John mě poslal zpátky, ale nezdržím se dlouho. Máte velmi vážný problém. Kyle se snažil přijít na to, proč ho tak zneklidňuje kombinace ženy, která dala život jeho jedinému synovi a jeho staršího bratra.

“Je to kvůli Riley?” zeptala se Sára a nandala další porci palačinek na Kylův talíř.

“Pokud je to ono, tak si to uvědomujeme.” odpověděl zhurta Derek a pohlédl na Sáru pro potvrzení.

Sára sevřela čelist, připravena odpovědět, ale někdo naléhavě zaklepal a přerušil ji. Jako na zavolanou vytáhl Derek zpoza zad zbraň, zatímco Sára vytáhla z pod stolu brokovnici. Derek ji kryl a Sára využila jeho mohutnou postavu, aby vykoukla malým okénkem ven.

“Na zápraží stála Casey s pekáčem v rukách.

“To je jen Casey.” Řekla Sára a podala Derekovi brokovnici, který ji schoval do skrýše u dveří, společně s jeho vlastní zbraní. Kyle sledoval tu souhru se směsí pýchy a žalu. Mohl by se vrátit, ale Sára ho zřejmě nepotřebovala tak jak doufal.

Casey byla pozvána do domu, zatímco Sára podala pekáč Derekovi.

“Jsem ráda, že jsem Vás zastihla doma. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli by jste mohli....oh, omlouvám se, nenapadlo mě, že máte společnost.” Casey se zdvořile usmála na dva muže v Sářině kuchyni.

Sára přisunula židli a všichni čtyři brzy seděli u stolu. “Tohle je Derek a Kyle Reesovi.” Casey si s úsměvem potřásla s oběma muži rukou, ale zjevně čekala od Sáry nějaké další vysvětlení jejich vztahu k Sáře a jejím potomkům. “Jsou to Johnovi a Cameronini strýcové.”

Derekovi se podařilo udržet hněv na uzdě, když byl jakkoliv přidružen ke Cameron.

“Vídím tu rodinnou podobu.” řekla Casey a pohlédla na Kyla.

Derek vytušil, že se jejich diskuze v nejbližší době nezúčastní, rozhodl omluvit se a odejít. Kyle následoval, nechávající Sáru povídat si s její sousedkou.

“Co se stalo mezi tebou a Sárou?” zeptal se Kyle, když Dereka dohonil.

“Jen mě napadlo, že jsem něco viděl....mám na mysli, vy dva se zdáte tak...” Uviděl temný záblesk v bratrových očích a Kyle se rozhodl rychle změnit téma. ”Sára je ve velkém nebezpečí. Potřebuje tvou pomoc. Jsem tady kvůli Riley, ale generál Connod měl informace, o zběhlících.”

“Mluvíš o Jesse.” konstatoval Derek.

“Ona je pro pro Johna velká hrozba, stejně jako Riley. Musíš se o to postarat. Nedovol, aby to Sára věděla.” Kyle se zastavil a nechal ho domyslet si důsledky toho co musí Derek udělat. “Je to přímý rozkaz od Connora. Neříkat to Sáře. Postarej se o to.”

Derek přikývl a polknul knedlík v krku. “Je to jediný důvod, proč jsi tady?”

“Ne. John potřebuje otce.”

“On má otce Kyle. Má tebe.” řekl Derek a uchopil rameno svého mladšího bratra. “Teď jsi tady. Prostě zůstaň a postarej se o něj.”

Kyle donutil Dereka ho pustit. “Jak mohl podpořit svou vlastní výměnu.”

“Nezůstávám. Jsem na cestě do minulosti. Zastavil jsem se tady. Musím zařídit pár míst, sehnat materiál a dát dohromady počátek Odboje. Dnes v noci odjíždím do Arizony a za pár let se vydám na určené místo a setkám se se Sárou v 1984.”

Derek strhl svého bratra do obývacího pokoje. “To nemůžeš. Zemřeš. Connor tě poslal na smrt.” zařval. Nápad, nechat svého mladšího bratříčka jít slepě na smrt, bylo pro něj napodruhé už příliš.

“Connor je John a musí žít, jestli máme mít nějakou budoucnost.” odpověděl Kyle.

“Ty tomu nerozumíš. To není pro tebe žádná budoucnost. Nebudeš existovat. Budeš jen nějaká heroická vzpomínka. Jak s tím můžeš souhlasit?”. zvolal Derek, když Kylem zoufale zatřásl, aby mu to dávalo smysl.

“Protože pak ty a Sára budete mít budoucnost. Můžeš být tím, který pomůže Johnovi aby nebyl bastardem. Naučit ho, co znamená zachránit nejenom budoucnost lidstva, ale i svou vlastní. Dereku, potřebuju aby ses postaral o mého chlapce.” Kyle svého bratra naposledy objal, “Potřebuju, aby ses postaral i o jeho mámu. Slib mi to.”

“Slibuju.”

“Miluj ji Dereku.”

Ani ne o pár chvil poté, vstoupila Sára, uniklo jí co Kyle řekl, zato však slyšela Derekovu odpověď.

“Už se stalo.”

“Co se děje?” řekla Sára a pozorovala oba bratry. Kyle nahodil na tváři usměv, ale Derek nic nepředstíral. Dal jí divný, téměř něžný pohled, předtím než vyšel ven z domu a prásknul za sebou dveřmi.

“Reesovic temperament. To máme v rodině.” řekl Kyle a pokrčil rameny.

“Proč jsi doopravdy tady?”

Kyle si prohlížel gauče, jako by se snažil se rozhodnout, který by byl pohodlnější. Jakmile se posadil, pobídl Sáru aby se posadila naproti němu. Poslechla, ale všiml si, že má za pasem zastrčenou zbraň. “Trochu paranoidní, nemyslíš?” řekl a ukázal na pistoli.

“Je těžké tady komukoliv věřit.” vysvětlila. “Tak, chystáš se odpovědět?”

“Byl jsem poslán Johnem, ale ne jen kvůli Riley. Byl jsem poslán hlavně kvůli tobě.”

“Kvůli mě? Proč? Už vím, že v Johnově budoucnosti nebudu.” řekla Sára a položila si stále zraněnou nohu na stůl.

“Nedostaneš rakovinu z normálního zdroje. Myslíme si, že dostaneš rakovinu od terminátorů. Je to důležitější než dohlížení na Johna. Musíš nechat Johna najít svůj směr a ty a Derek vytvořte Odboj tak velký, jak jen to půjde.”

“Tomu nerozumím. Jak mi můžeš ze všech lidí zrovna ty říkat, že mám přestat dohlížet na našeho syna?”

“Protože tak dlouho, jak ho budeš krýt, bude dál dělat chyby.” odůvodnil to Kyle.

“Myslíš plechovou slečnu?”

“Ne. Myslím Riley. Ona není z této doby. Popravdě si nejsme jistí, z jakého času je. Tak i tak, je velký závazek. John je v nebezpečí pokaždé, když s Cameron není, zatímco se ty vysvavuješ zbytečnému riziku, které přibližuje tvé datum smrti.”

“Ty netušíš o čem mluvíš. Ta věc ho svádí. Ty nevidíš jak se na ni dívá. Pokaždé kolem něj chodí polonahá a ani ne před pár dny, jsem je viděla spolu v posteli. Pokud se o něco pokusí, přísahám Kyle. Odprásknu ji.”

Sára vytáhla z poza opasku zbraň a položila ji před sebe na stůl. “Cítím, jak je mi stále vzdálenější a vzdálenější.”

Kyle se posunul dopředu a vzal Sářinu ruku do své. “Chystám se ti říct něco, co ti pravděpodobně moc nepomůže cítit se lépe, ale zasloužíš si to vědět. Cameron, nebo plechová slečna jak jí říkáš, byla stvořena podle skutečné osoby. Allison Young. Byla jen jedna ze sirotků, které jsme našli v tunelech.”

Sára se vzchopila, ale stále se cítila, jako by měla vyražený dech, “Panebože.”

“Sáro, ploužila se s Johnem tak dlouho, až ji adoptoval. Bylo jí teprve patnáct, když ji stroje chytily. Utekla a hlásila se zpátky Johnovi. Díky ní jsme věděli, že kopírují skutečné lidi.” Kyle se zastavil a nechal Sáru ty hrozné informace vstřebat.

“Chytili ji podruhé, ale než jsme ji stačili najít, bylo už pozdě. John se sesypal, když zjistil, že odešla bez jeho svolení. Allison odešla a Cameron se vrátila.”

Sára si zakryla oči. “Jak moc musel trpět.” Snažila si představit, jaké by to bylo ztratit svého syna a získat jeho terminátoří repliku. “Nedivím se, že ji poslal pryč.”

“Neposlal ji pryč.”

“Lhala...věděla jsem to. Věděla jsem, že o své misi lhala. Je tady aby Johna zničila, je tady aby pomohla Skynetu.” Sára vyskočila na nohy a zoufale hledala tu zrádnou děvku.

Kyle držel její ruce a přinutil ji si znovu sednout. “Poslouchej mě. Prosila ho, aby ji poslal pryč. Je pravda, že když poprvé přišla do našeho tábora, chtěla ho zabít, ale když se s ním setkala..no udělala něco co nikdo neočekával...rozbrečela se.”

Sára vypadala udiveně. “Ale, ona je stroj.”

Kyle přikývl, “Já vím. Taky nám to připadalo pěkně šílené. Prostě padla na kolena a prosila ho o odpuštění a brečela. Řekla mu celý plán SkyNetu co na nás chystal. Nejdivnější na tom bylo, že mu řekla jak ji přeprogramovat a pak mu řekla, že jí je líto, že zemřela.”

“Allison?” zeptala se Sára více a více zmatená z toho co jí Kyle říkal.

“Zřejmě, když SkyNet Allison zduplikoval, zduplikoval i její loajalitu a ta překonala Cameroninu neuronovou síť. Jakmile ji John deaktivoval, vymazal ji. Včetně její neuronové sítě, ale pocity a emoce, kterí do ní SkyNet vložil, byly příliš komplikované, takže to byla jen zbytečná práce.” zakončil to Kyle.

“Takže Cameron chrání Johna, protože má něco z Allisoniny osobnosti?”

“Ano i ne. Allisonina osobnost existuje jen v podobě fragmentů, kterých není dost, aby je Cameron mohla použít. NIcméně se Cameron naučila lásce a loajalitě, zatímco byla s Allison. Cameronina láska k Johnovi a její přání chránit ho, je celé její. John se několikrát snažil přeprogramovat ji pro ostatní, ale vždycky se to vrátilo zpátky na Johna. To byl důvod, proč ji vojáci nenáviděli. Mysleli si, že je nedůvěryhodná.”

“Pokusila se zabít Johna, když pod ní explodovala bomba. Kde tehdy byla její loajalita?” vyštěkla Sára.

Kyle na ni pohlédl, když se pokoušel odpovědět na její otázku. “Byl to pravděpodobně podprogram z jejího původního naprogramování a s nízkým přísunem energie z palivového článku, neměla nad sebou kontrolu vlastním mozkem. Byla opravena? Proto je teď s Vámi?”

“John její čip trochu vyčistil a vložil ten samý den zpátky.”

Její srdce se skoro zastavilo, když si vzpomněla, jak její syn míří zbraní na ni a Dereka a Charlieho a pak ji podává stroji. Jeho mladší já, perfektním cílem pro kulku. Když o tom přemýšlela, vyvolalo to Sáře také jiné myšlenky, které ji tehdy v té děsivé chvíli nenapadly.

Jak se stroj ptal Johna, jestli je tady aby ji zabil. Jak se John ptal jí na tu samou věc a na dotčený tón v jejím hlase, když negativně odpověděla. Jak se Cameronina hlava sklonila dolů ke zbrani v její ruce a podala ji zpátky Johnovi.

“Žádné čištění, by nemohlo opravit takový druh poškození.” přerušil Kyle její vzpomínání.

“John jí podal zbraň a ona na ni jen hleděla, jako kdyby nevěděla co to je a pak mu ji podala zpátky. Až doteď jsem si neuvědomila, jak ztracená a zmatená vypadala, dokud jí John nepomohl z jeepu ven.”

Sára spolkla znechucení nad svými novými objevy. “Cameron Johna miluje. Řekla mi to, udělal chybu, že ji přivedl zpátky.”

Kyle nevěděl, co říct. Sára evidentně není připravená slyšet, jak blízko si byli a možná ani Derek tak blízko nebude. “Když byla vymazána, tak jen pár měsíců co byla s Johnem, ho prosila aby ji poslal zpátky. Nikdo neví, proč souhlasil.”

“Protože to je jeho nejlepší šance na přežití. Kovák to věděl,” řekl Derek od dveří, “Ale to neznamená, že by se měl do toho zamilovat. Generál Cononr udělal chybu a ta stojí mnohem více než život.”

Sára a Kyle obrátili pohled na Dereka. “Stojí ho to jeho lidskost. Stává se strojem jako ona.”

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

4

Re: Now He Needs Her

Kapitola 7 - Touhy

Dobrá, John věděl, že nebyl vždycky úplný svatoušek. Mířil zbraní na své jediné příbuzné, aby oživil svého osobního terminátora a snížil se k tomu, že se k ní zachoval bezcitně, ať už ho milovala nebo ne, to všechno byly jen některé z jeho posledních hloupostí.

Nicméně se zdálo, že jeho budoucí já právě zvýšilo laťku v přiblblých krocích. Poslání jeho otce zpátky v čase podruhé než bylo předpokládáno, poté co se věci v poslední době tak obrátily, nebyl zrovna jeden z jeho nejlepších nápadů.

Cameron stále stála opravdu blízko Kyla a mluvili spolu tlumeným tónem. Samozřejmě že se mu nezamlouvala blízkost mezi jeho otcem a jeho Cam. Bůh už musí být z toho časového mixu unavený. “Co se stane s mojí mámou?” zeptal se John a přerušil jejich zuřivou diskuzi.

John si všiml zvláštního pohledu, který Kyle hodil Cameron. ‘Co se mezi těma dvěma děje?’

Proč teď, když si uvědomil, jak moc po ní touží, se začali objevovat všichni tihle muži? Všechno co teď potřeboval bylo, aby jí Derek vyznal svou nehynoucí lásku a bylo by to dneska kompletní.

“Přišel jsi za mámou?” zeptal se John a vytrhl svého otce z upřeného pohledu mezi ním a jeho milovaným terminátorem.

Kyle pohlédl na svého syna a Cameron. John vypadal vyčerpaně a naštvaně. Kyle spolkl své starosti a začal mu vyprávět svou misi. Řekl svému synovi všechno, kromě části s Riley. Ta byla jen pro Derekovy uši. Kdyby to jeho ‘sestřička’ zjistila, určitě by blondýnu zabila.

John ucítil, jak ho Cameron vzala za ruku a přivedla ho ke gauči. Stále byl z toho co mu Kyle řekl v šoku. ‘Sára, jeho matka umře během pár měsíců? Rakovina co ji pronásledovala od doby co skočili časem, ji nakonec dostane?’

Potlačil ty morbidní myšlenky na dostatečně dlouho, aby si všiml, že Cameron a Kyle už v obývacím pokoji nebyli. Připomněl si, že jeho otec ji nazýval sestřičkou, ale chování, které vykazoval nebylo ani trochu příbuzenské.

John tajně nahlédl do kuchyně. Kyle měl ruce na Cameronině obličeji a držel ji. Snažila se zatřást hlavou, ale Kyle na ni zuřivě křičel. Cameron přestala bojovat a schoulila se do Kylova objetí.

Kyle ji tentokrát hladil po vlasech, dokud k němu nevzhlédla.

Vchod do kuchyně prudce rozrazil Derek, následovaný Sárou. Kyle a Cameron odskočili, ještě než je mohl někdo vidět. John se chystal vstát, ale objevil se před ním talíř jídla. Cameron si vzala druhý talíř od jeho otce a Kyle si sedl naproti němu.

John věděl proč to udělala, Cameron se obávala, že je mohl vidět. Také věděla, že má otázky ale bez ohledu na to jak moc chtěla, nebude schopna na ně odpovědět. Kyle ji vzal jenom stranou, aby jí řekl, že to záření, co Sáru Connorovou zabíjí, pochází z blízkosti terminátorů. A obvzlášť termitovým zbraním.

Kyle jí řekl, že jeho mise také zahrnuje několik zpráv od generála Connora. Jen musí být řečeny určitým příjemcům. Za žádných okolností nesmí být řečeny mladšímu Johnovi. Cameronina zpráva byla, že Sára nezničí žádnou další část terminátora.

Cameron je měla schovat a sama za dva měsíce zničit. Ne dříve. Neptala se proč v tak specifickém časovém rámci. Kyle jí potom řekl, že John musí být později vystaven jejímu jádru a to by mu mělo pomoci, vybudovat si odolnost.

Cameron Kyla varovala, že tam je 23.6% šance, že by to mohlo Johnovi ublížit. Cítila se, jako by se měla porouchat. Zrovna když si získala Johnovu důvěru, nechtěla mít před ním další tajemství.

Kyle sevřel její tvář a pohlédl jí do očí, “Cammi, já vím že tohle nechceš udělat, ale když John skočí časem, jak je předurčeno že to udělá, radiace v budoucnosti ho zabije. Musíš ho vystavit svému jádru. To je rozkaz.”

“Nemohu. Johnovo dobro je mou misí. Nemůžu to ohrozit.” Odpověděla stejně tvrdohlavě.

“Miluješ Johna Cam? Protože jestli ano, jeho rozkaz poslechneš.”

Cameron přestala bojovat a schoulila se do jeho objetí. “Budu poslouchat jeho rozkazy.”

Kyle ji hladil po vlasech a na sekundu byla přenesena do své původní časové osy. Zpátky do 2027 a do náruče své původní lásky.

“Nechci tě opustit Johne. Kdo tě bude chránit?” zeptala se ho.

Generál Connor nikdy své emoce neukazoval, což byl důvod, proč ho většina lidí považovala za nějakého boha, ale tady s ní to nebyl Connor. Byl to prostě John, nechal svou masku odpovědnosti spadnout a objímal ji a tiskl k sobě.

Jeho velké hřejivé dlaně, hladily její dlouhé tmavé vlasy. “Umím se ochránit sám Cam. Potřebuju abys mě chránila v minulosti.”

“Beru příkaz na vědomí....ale nelíbí se mi.” zachumlala se do jeho kabátu.

“Nečekám že ano.”

Ucítila jeho polibek na hlavě a pohlédla nahoru na něj. “Miluji tě Johne Connore. Vždycky se budu o tebe starat, bez ohledu na to, v jakém čase budu.”

Její pohled se rozmazal a Cameron se podivila, jestli její oční spoj nebyl poškozen explozí. Tmavě zelené oči generála se pomalu přeměnily do zelených očí jeho otce, Kyla Reese. Ačkoliv se Kyle chystal promluvit, byl přerušen příchodem jeho bratra a Sáry.

Odtáhli se jeden od druhého a pokračovali v nakládání jídla na talíře. Kyle dva podal Cameron a ta šla do obývacího pokoje. Podala jeden Johnovi. Odborně uřízla stejk a nacpala kus do Johnových úst aby ho udržela potichu.

Kousek, který mu dala do úst mohlo být to nejlahodnější sousto, které kdy měl, ale představa, že Cameron mu zase něco tajila, ho v jeho ústech měnila na prach.

John obtížně polknul a zajímalo ho, jestli Cameron věděla co mu dělá.

Kyle jedl s nimi a všichni čtyři se nějak rozhodli vegetovat na gauči. Zdálo se, že Kyle byl okouzlený televizí jako jeho syn a starší bratr. Sára už pak neměla žaludek na tolik akčních filmů, tak se rozhodla odejít.

Více než obsah, Kyla bavilo kanály přepínat, ale John chtěl se svým otcem strávit čas. Ačkoliv mohl určitým způsobem považovat Dereka za svého otce, ten pravý stál před ním a nechtěl tuto šanci promarnit.

“Kolik ti je?”

Kyle překvapeně přestal přepínat kanály a nechal puštěné nějaké představení s noži. “Je mi 22.”

“Mě je 16.”

“To je nesprávné. Je ti 24, ale kvůli časovému posunu máš 16.” Opravila Cameron Johna a usadila se u jeho nohou.

“Díky Cam.” John zavrtěl hlavou na dívku, než pokračoval v řadě otázek. “Odkud znáš Cameron?”

V místnosti nastalo nepohodlné ticho. “Znal Allison Young. Že bráško.” posmíval se Derek od dveří. Čerstvé pivo v ruce.

“Cameron byla Connorem přeprogramována a byl jsem přiřazen, abych na ni dohlížel. Kdyby se měla obrátit, měl jsem ji eliminovat.” Kyle posunul svůj pohled na Dereka a uculoval se na něho.

“Kyle myslel terminovat mě, ale zachránila jsem mu život a byla jsem povýšena na Connorova bodyguarda.”

“To není všechno na co jsi byla povýšena...” zamumlal Derek.

“Přestaň Dereku. Prostě přestaň.” vyštěkl po něm Kyle.

“Proč to bráníš? Proč neřekneš Johnovi pravdu. Proč mu neřekneš, že mu zruinovala život, protože kvůli ní, plno dobrých chlapů zemřelo. Ta mladá dívka zemřela kvůli ní. Proč mu neřekneš, že byla poslána SkyNetem, aby byla jeho kovovou děvkou.” vyštěkl Derek.

Derekova pravá tvář vybuchla bolestí, až skoro uviděl hvězdičky. “Johne ne.” vykřikla Cameron a tahala rozzuřeného Connora od jeho strýce. “Dost.”

“Nemá pravdu Cam. Nemá právo tě tak nazývat.” zavrčel John a další rána přistála na ústa jeho strýce, až na podlahu spadla sprška krve.

“Má pravdu.” řekla Cameron a něžně táhla Johna od staršího Reese.

“Co?”

“Má pravdu. Byla jsem poslána SkyNetem, abych svedla a zabila Johna Connora, vůdce lidského odboje. Byla jsem s ním kvůli mému protokolu. Nemilovala jsem ho, než mě o mnoho let později od toho osvobodil.”

John se zapotácel od ní dozadu a možná poprvé pochopil co mu jeho matka celou dobu říkala. Byla jen stroj. Nemohla a nebude ho milovat, vždycky pro ni bude první SkyNet a on ten druhý.

“Johne. Proč se na mě takhle díváš?” zeptala se s nakloněnou hlavou v poloze, která ho vždycky okouzlovala. Tentokrát ten trik nefungoval. ‘Jak dlouho už ho studovali? Kolik jeho preferencí bylo částí její infiltrace?’

Všechno s čím přišla, bylo naprogramované a dělané pro jeho užitek, protože mu to bylo roztomilé. Ve svých vlastních uších se slyšel jako ufňukanec, ale nemohl přestat přemýšlet, proč nemohl být milován pro to co je a ne pro to kým jednou bude. ‘Kolikrát ho ona bude porovnávat s jeho budoucím protějškem a připomínat mu, že je nedostačující?’

Manipulovala s jeho city a on ji nechal. “Johne, jsem s tebou z vlastní vůle.”

“Opravdu Cam? Opravdu jsi? Když ti řeknu ať něco uděláš, uděláš to bez ohledu na to co cítíš.”

“Prosím vysvětli.” odpověděla Cameron.

“Dej mi tvůj náhrdelník.” požadoval John a natáhl ruku pro cetku na jejím krku.

“Johne, tohle nic nedokáže. Ona je jen....” začal Kyle.

“Buď zticha Kyle, podívejme se, co je doopravdy zač.” řekl Derek, utírající si krev z tváře.

“Já nechci. Je můj.” řekla Cameron držící ochranně ruku kolem náhrdelníku.

“Jestli mě miluješ, tak si to nepotřebuješ nechávat. Můžu ti dát lepší. Dal jsem ti diamant, pamatuješ?” zeptal se John a přistoupil k ní blíže.

“Ano, diamant je nejlepší přítel ženy. Pořád ho mám.”

“Tak mi dej ten náhrdelník.” zkusil to John znovu.

“Proč?”

“Cameron...dej mi to.” John uzavřel mezeru mezi nimi. Jednou rukou ji sklouzl za šíji. “Nechci aby jsi to nosila. Jsi moje.” zašeptal, odepínajíc sponu.

“Vždycky jsem byla tvoje. Vždycky budu tvoje, ale nemůžu ti dovolit tohle vzít.” rychlým pohybem Johnovi vyklouzla a sepla sponu zpátky. “Budoucí John se nikdy nestaral o to co nosím. Ví, že sloužím pouze jednomu. Ty nejsi ten John.” odpověděla Cameron.

“Ale dnes večer jsem byl trochu blíže k tomu, abych byl jako on, že Cameron? Skoro jsem tě měl, stejně jako on. Srovnávala jsi mě s ním? Zpracovával tvůj čip, jak blízko mé dotyky byly k těm jeho?”

Kyle a Derek zděšeně zírali na Johna. Ačkoliv Kyle si myslel, že jeho zděšení je odlišné od Derekova. Tíha odpovědnosti, kterou jeho syn nesl, ho přiváděla do breku. Tohle bylo přesně to, kvůli čemu byl poslán zpátky. Aby zabránil tomu, že se tento John stane bezcitným mužem, na kterého všichni čekali.

Vždycky usmiřující Kyle se zvedl a postavil se mezi dva teenagery. “Tohle nic nevyřeší. Ten John už dávno neexistuje. Časová osa se změní pokaždé, když někdo projde skrz. Není nutné se kvůli tomu hádat.”

“Jistě, braň kováka. Vždycky jsi bránil. I když skoro Connora zabila.” přerušil ho Derek, “Jak blízká ti Allison byla, Kyle? Nebo možná bych se měl zeptat, jak blízko jsi měl k ní?” zeptal se Derek a znechuceně ukázal na nyní ztuhlou Cameron.

“Byla mi jako sestra. To přece víš.” vyštěkl Kyle.

“Byla? Mám ti připomenout, jak jsi mumlal ve spaní, jak měkkou kůži na stroj měla?.” odpověděl Derek a nevšiml si temnoty, která přešla přes rysy jeho synovce. “Strávil jsi s ní několik měsíců tréninkem, zatímco Connor byl v Century. Přikázala ti, aby jsi s ní byl?”

John mohl v otcově tváři vidět ten stejný zvláštní pohled jako předtím. Stejný pohled měla na tváři i Cameron. Dívka přesunula zrak z polekaného Reese na vřícího Connora.

“Dělala jsem všechno to, co zajistilo přežití Kyla Reese.”

“Takže včetně šukání s ním? Kolikrát jsi “zajišťovala jeho přežiti?” John chtěl sám sebe zastavit, ale byl z těch lží už příliš vyčerpaný. Ne jen z jejích, ale také jeho otce, matky, Dereka a teď zřejmě i svých vlastních. Všichni čekali, že bude jejich zachráncem, ale všichni ho pořád ochraňovali.

Drželi ho v této směšné bublině nevědomosti. “Užívala sis to? Dělala jsi to pro mě, protože jsem tě o to požádal?” slyšel svůj vlastní hlas trochu vybuchnout, ale chtěl to vědět.

“Můj John... nikdy jsi mě nenutil dělat cokoliv, co by mě přivedlo do rozpaků.” poznamenala a sklouzla rukou po jeho čelisti. “Udělám vše o co mě požádáš Johne. Všechno a tak dlouho, jak po mě budeš chtít.”

Všichni tři muži na ni zírali. Její tón mluvil o její oddané lásce k němu. John zavřel oči. Pocit jak její konečky prstů, laskají jeho tvář, byl mučící. Mučilo ho, že byl ochoten se podřídit, kdyby ho mohla milovat.

“Ty jsi ten, pro koho jsem byla navržena,” odpověděla a stáhla z něj ruku a odešla ven na verandu.

Tou jedinou větou ranila jeho srdce. Byla navržena pro něj něčím, co ho celý život pronásleduje. Něčím, co by mu nakonec ukradlo matku a otce a zabilo jakoukoliv naději lidského spojení. Neměl by jí už více dovolit, aby ho využila.

Dveře se za ní zavřely a všichni se mohli vsadit, že i nadále dělá kontrolu perimetru, bez ohledu na to, co si o ní John myslí. Kyle a Derek tam v tichosti stáli, než John otočil své najednou chladné oči na Reesovic kluky. “Johne...” začal Kyle.

“Chci aby jsi mi řekl o Allison Young. Jakou má souvislost s Cameron.” zavrčel John. “Chci vědět, proč jsem s ní v budoucnosti tak propojený a jak tomu zabránit. Je to stroj, já ne. Nechci ji mít poblíž sebe.”

Derek by mohl být šťastný, ale výraz na tváři jeho synovce byl přesně jako jeho, když se dozvěděl, co se stalo Kylovi. Temný, zlostný a zatrpklý. Derek si právě uvědomil, proč je nutné Jesse odstranit. Pokud by uspěla, nebylo by Johna Connora zapotřebí.

Zdálo se, že se John Connor stane prázdným a zlostným mužem. Mužem, co nechával lidi umírat a nestaral se o to. Nebyl by jejich záchrana, všechny by zatratil. Stal by se ještě větším parchantem, než kterým byl v budoucnosti.

Derek odešel od Kyla a Johna a vydal se hledat Cameron. Potřeboval s ní mluvit. Nyní tomu rozumněl. Cameron ho neměnila ve stroj, starala se, aby se jím nestal, ale díky Jesseině dezinformacím a jejímu zaslání Riley zpět, mladého generála ještě více pobláznili. Nenáviděl by lidi, stejně jako stroje.

On, Derek Reese, pomohl obrátit svého jediného příbuzného v to, proti čemu bojovali. SkyNet by vyhrál a on by neudělal nic, aby tomu zabránil.

O deset minut později
Kyle a John byli unešeni scifi filmem a diskutovali o tom až do geekovských rozměrů. Derek je opustil, ale udělal si duševní obrázek jeho bratříčka a jeho syna, jak se spolu baví jako malí kluci. Derek si všiml venku Sáry, musel uznat, že v měsíčním světle vypadala mnohem jemněji.

“Nemůžeš spát?”

“Nemůžu se zbavit nočních můr. Pořád vidím toho muže, toho kterého jsem střelila.” řekla Sára a protřela si oči.

“Sáro, měla by ses trochu prospat. Dostaneš halucinace a moc Johnovi nepomůžeš, když se začneš rozpadat.”

Sára odešla z verandy a vyrazila směrem ke kůlně. Derek ji následoval. “Už jsem je měla Dereku. Viděla jsem Kyla předtím než se ukázal. Viděla jsem ho v nemocnici. Viděla jsem ho místo tebe.”

Derek pohlédl směrem k domu. Viděl jak je Cameron skenuje, ale zakroutil na ni hlavou a zmizela zpátky do domu. “Proč se nemůžeme vrátit do toho skladiště?” navrhl.

“Nic tam nezůstalo. Všechno shořelo.”

“Možná ne. Přemýšlej, znáš jméno toho týpka. John se může heknout do systému a najít záznamy zaměstnanců. Pak uvidíme, jestli třeba nenajdeme jeho adresu. Můžeme si promluvit s jeho rodinou a uvidíme co vědí. Přinejmenším by tě to mohlo zbavit těch nočních můr.” Derek viděl, že nad tím začala přemýšlet.

“Dobře, ale půjdeme všichni. Nevěřím tomu kovákovi samotnému s Johnem.” odpověděla konečně.

“Připravím zbraně a setkáme se tady ráno.” řekl Derek a zamířil do domu.

“Kyle odchází, že?” zeptala se Sára, ale bylo to spíše oznámení, než cokoliv jiného.

“Odchází za úsvitu. Je na cestě, aby se s tebou setkal.”

Zpátky v domě byl nákupní kanál stále zapnutý, ale nikdo ho nevnímal. Když se Derek s Cameron vrátili, ani John, ani Derek nebyli z přítomnosti jeden druhého nadšeni. Oba byli uvězněni ve své zlobě, zatímco ona stála na stráži. Kyle věděl, že to byla jenom nejistota v jeho zpropadené hlavě, ale stále byl zatěžován vinou. To on způsobil tuto novou trhlinu mezi jeho synem a Cameron a Derek to jen zhoršil.

Ano, byl do Allison zamilovaný a potom i do Cameron. Nicméně viděl, jak moc obě Connora zbožňovaly. Obvzláště v Cameronině případě. Myslel si, že to bylo jen tím, co dělala, ale když byl Connor vzat do zajetí, zlikvidovala několik T-800, jen aby se k němu dostala.

Jen když byla Connorova autorita v generálově nepřítomnosti, svěřena Derekovi, tak poslouchala Derekovy rozkazy, aby ho udržela v bezpečí. Jeho vztah, nebo cokoliv to bylo zemřel, když ji požádal aby mu vyhověla. Kylovi v tu dobu bylo jen 16 a Cam byla v táboře jediná dívka 24/7.

“Zůstaň tady plechovko. Ochraňuj ho, Connorův rozkaz.” vykřikl Derek, když běžel přidat se k pokusu o záchranu generála. Cameron zůstala sedět u dveří s dvojicí plazmových zbraní v rukách.

“Ty musíš být Cameron. Hodně jsem o tobě slyšel.” začal Kyle, jen aby byl přerušen Cameroniným hlasem, který citoval:

“To je ta kovová čubka, co se pořád točí kolem Connora...Myslíš, že šuká tu věc?....Raději bych dal šanci tunelové kryse...Chodí s ním všude...kovová děvka...” hlasy a urážky byly rozmanité, ale Kyle to pochopil.

“Není dobrý nápad být viděn poblíž mne. John mi věří, ale on je John. Ty jsi jen Kyle, může ti být ublíženo.” vysvětlila. “To by mohlo Johna rozzlobit.”

Kyle přikývl hlavou, ale dále seděl vedle ní, “John ti věří. Já ti věřím. Díky za záchranu mého života.”

“T-800 mi stála v cestě.”

Rozesmál se, “Měla by jsi říct, nemáš zač.”

Naklonila tázavě hlavu a Kyle zjistil, že to je velmi sexy, takovým tím bezbranným způsobem, což bylo divné, protože byla víc nezničitelná, než on. “Nemáš zač. Děkuji za vysvětlení.”

Nevěděl proč to udělal, ale udělal to. Byla to pravděpodobně kombinace pomyšlení na osamělou smrt tady uprostřed ničeho, ale terminátorka a jeho hormony pracovaly. “Nemáš zač.” řekl, naklonil se a jemně ji políbil. Nereagovala, ale nezajímalo ho to, chtěl jen trochu pohodlí. Trochu silněji se přitiskl, když objal své ruce okolo ní.

Pomalu zvedla ruce a objala ho. Naklonil jí hlavu a zkusil to znovu. Tentokrát ho políbila zpátky, ale bylo to dětinské. Bohužel to nebylo to, co Derek uviděl. “Co to kurva...” Kylovo celé tělo bylo vytrženo zpátky, pryč od Cameron. Derek vystřelil několik ran do jejího hrudníku, až se zapotácela dozadu a narazila do zdi.

Pozvedla své zbraně a Derek skočil přes Kyla. Střela prosvištěla okolo jejich hlav a způsobila explozi hlavy T-800 přímo za nimi. “Nemáš zač.” řekla, když procházela kolem nich. Zvuky střel narážejících do dalšího kovu se rozléhal okolo nich.

Kyle odstrčil Dereka, “Díky Cameron.”

Zbavil se těch vzpomínek. Nijak zvlášť ho nezajímalo, že ji jeho starší bratr nenávidí. Vždycky bude, ale mohl doufat, že tam bude nějaký alespoň zdráhavý náznak respektu. John, tento John ji potřebuje a to bylo něco, co ani Sára nebo Derek nebudou schopni změnit.

Byl příliš zabrán sledováním Johna, aby si všiml, že Derek zase zmizel. Že seděl na houpačce vedle Sáry. Že nechala odpočívat své unavené tělo, opírajíc se o Dereka, nebo že ji zvedl a odnesl do domu a do její ložnice, předtím než se zamknul v té jeho.

Kyle vycítil její přítomnost, otočil se a zpozoroval Cameron. “Je nejvíce klidný, když spí. Tam odkud jsem přišla, John dlouho takhle nevypadal.” poznamenala. Přiblížila se ke spícímu klukovi a uhladila jeho zpocené vlasy. Během pár chvil se ztišil a jeho dech se prohloubil.

“Není klidný už vůbec, od doby co jsi odešla.” řekl Kyle a tiše se přesunul, aby mladého muže nevzbudil. “Chybíš mu, když jsi pryč.”

Kyle se usmál a jemně chytil její levou ruku. “Tvé serva jsou zkompromitovány. Pozoroval jsem tě. Exploze tě vyčerpala, že?”

“Ano, exploze mě poškodila. Nemůžu být opravena.”

“Ví o tom John? Řekla jsi mu o Allison?” zeptal se Kyle a cítil jak její ruka, kterou držel, sebou škube.

“John to nepotřebuje vědět. Sotva mi věří. Stále se na mě zlobí.”

“Miluje tě.”

“John je okouzlen tímto tělem. Už na mě nereaguje. Touží po mě, ale nemiluje mě.” uvedla Cameron fakticky, ale Kyle byl okolo ní dost dlouho na to, aby dokázal v její odpovědi rozeznat i ty nejmenší známky emocí. ‘Dorazilo jeho varování příliš pozdě?’

“Cammi, odcházím za svítání. Musíš se dostat až k němu. Nesmí se stát tím, čím by měl být, kdyby mu zůstal vztek a nedůvěra v tebe. Nesmíš v tomhle selhat.”

“Neselžu.” odpověděla Cameron.

Ranní paprsky se pomalu plížily skrz těžké závěsy. Kyle a Cameron v nich stáli a hleděli jeden na druhého. Kyle pomalu naklonil hlavu ke Cameron. “Má poslední mise od generála.”

Bylo to krátké přitisknutí jeho rtů na její. “Miluji tě Cameron.”

Cameron nereagovala, jen tam stála. Kyle Reese popadl svůj batoh a ponořil se do denního světla. Nasedl do auta, které na příjezdové cestě předtím nebylo, zatímco Cameron - jednotka T0K-715 držela stráž u svého obvyklého okna a sledovala jak odjíždí pryč.

Sledovala ho, dokud se nestal jen zábleskem v dálce. “Sbohem Kyle. Také ho miluji.”

John ležel a už dávno nespal. Slyšel co jí jeho otec říkal. Slyšel, co řekla když stála u okna. A ačkoliv si byl jistý, že mluvili o jeho budoucím já, nemohl si pomoci, ale cítil prázdnotu. ‘Jak moc mohla budoucího Johna milovat? Jak moc milovala současného Johna a jak moc milovala současného Johna díky jejím vzpomínkám na budoucího Johna?’

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

5

Re: Now He Needs Her

Kapitola 8 - Rozkazy

Napětí způsobené Kylovým zjevením tvrdě dopadlo na Reesovu/Connorovic domácnost. Tak moc, že se všichni chovali, jako by se za celou dobu nic nestalo.

Ukázala se i Riley a vytáhla Johna z jeho sám sebou vytvořeného vyhnanství od Cameron. Dokud ji stále podezíral, Cameron se z jeho dosahu raději neochotně stáhla. Stále ho však následovala, což se nikdy nezmění.

Naštěstí měla své vlastní rozptýlení, když si uvědomila možnost vedení Erikem. Stále nevěděl, co se s ní děje, ale měla by dokázat ho do svého výzkumu přibrat.

Následující týden byl plný plánů, jak se nejlépe infiltrovat do malého města, které bylo poničeno výbuchem továrny na vzduchotechniku.

Sára a Derek je nechali, ať si dělají co chtějí a přinutili Johna zůstat poblíž Cameron, ať chtěl nebo ne. Cameron přišla k Johnovi, rozhodnuta ukončit nepřátelství, co z něj vyzařovalo.

“Tvá máma šla pryč, najít nejlepší možnou souvislost s mužem co jí postřelil.”

“Fajn, záznamy říkají, že měl dceru, přibližně v mém věku.” odpověděl John a mžoural do slunečního světla za ní. Viděla ho jak šilhá, tak se posunula, aby světlo zastínila. ‘Chraň bůh, aby generálovi nenaskákaly ze slunce pihy.’ pomyslel si John cynicky.

“Nemyslím, že je pro tebe moudré se k ní přibližovat. Tohle je výhradně průzkum. Nemáme se hýbat z našeho stanoviště, Derek doporučil, aby jsme pozorovali a zjistili co můžeme z konverzací okolo nás.”

John uviděl dívku sedící na lavičce. Nikdo okolo nebyl, možná by opravdu mohl něco udělat, místo toho aby ho všichni jenom kryli. “Od kdy posloucháš Dereka?”

“Od té doby co souhlasil, neroztrhat mě na kousky.” odpověděla Cameron a tím ho setřela. John málem vyprskl smíchy, ale připomněl si, že je na ni pořád naštvaný. Nasadil svůj obvyklý podrážděný výraz a odešel pryč a nechal ji tam stát samotnou.

Kdyby jí v tu chvíli neselhal zrak, mohla ho zastavit.

Cameron zamrkala, ale temnota se nerozptýlila. Její HUD byl úplně černý, takže upravila své zvukové filtry, aby vyzdvihly hlasy a potlačily přebytečný hluk. Muž a žena spolu argumentovali pár stop za ní a jiná žena vzlykala po její pravici.

Představila si, že musí vypadat jako by byla ponořená do myšlenek. Asi dvacet stop za ní,  slyšela zřetelný zvukový otisk, který souhlasil se záznamem Sáry Connorové. Mluvila s vdovou George, muže co ji zranil.

Derekův hlas byl slabý, nedokázala z takové vzdálenosti zachytit jednotlivá slova. Její receptory se zaměřily doprava a doleva, jak hledaly jejího svěřence. Náhle zaslechla ostrý tón se zbarvením Johnova hlasu a vyrazila v pohotovosti kupředu.

Když jej zaslechla podruhé, Cameron se zastavila, aby přesně zaměřila jeho zdroj, nicméně tentokrát její systém změnil výslednou informaci a tón se změnil na smích.

‘John se smál?’

Jeho chraplavý smích byl brzy doprovázen dalším ženským a Cameron ucítila nelogický nával hněvu procházející jejím systémem. ‘Co byla zač? A proč Johna rozesmívala?’ Pomalu a s velkým soustředěním, přesměrovala funkce do své tváře.

Její oči získaly první rozmazaný obrázek, nejprve tónovaný infračerveně, než se ustálil do přírodních barev. Její nohy byly ztěžklé, dokud nepřesměrovala nějakou energii, která jí pomohla s rozložením váhy.

V okamžiku spatřila Johna sedícího s hezkou tmavěvlasou dívkou na lavičce.

Jejich veselí se zastavilo a upřeli oči na Cameron. “To je jenom moje sestra.” Odpověděl John na dívčinu otázku. Cameron se nestarala aby slyšela co o ní dívka řekla, ale pohrdavý tón v Johnově hlasu trochu jejím jádrem otřásl.

Začala se ptát, proč by jí budoucí John způsobil tolik bolesti. Miloval ji, nebo to přinejmenším říkal, tak proč by ji nutil chovat se před mladým Johnem spíše jako stroj. Možná by mu mohla začít o něm něco vyprávět, mohlo by mu to pomoci přijít jí znovu na chuť, s jejím kompromitovaným čipem, mohla získat přístup k souborům, které generál uzamkl.

Byla stále zarmoucena z toho, jak okamžitě zaujal postoj, že byla jen nástroj na použití. Neměla lhát, když mu řekla, že by udělala cokoliv, když se ptal. Představa, že mohl využít její tělo, aby udržel poslušnost svých mužů, opravdu bolela.

Jen jeho podezírání Kyla bylo správné. Ano, bylo jí řečeno udělat cokoliv. Generál věděl víc než kdokoli, jak jednoduché bylo vzít něčí život. Sdílel to s ní, že kdyby nebylo jeho matky a jí, neuhnul by pistolí na poslední chvíli pryč.

Byla ochotná dát Kylovi cokoli potřeboval, aby ho udržela naživu, ale John jí to nikdy nepřednesl. Ve skutečnosti, když s tím přišla, tak spolu bojovali.

2014 - ubikace generála Johna Connora
“Cam, dnešní večer je moc důležitý. Konečně jsem dostal co jsem potřeboval, abych nás ve válce nakopl kupředu.” řekl jí, když přišli si odpočinout do jeho ubikace.

“Našel jsi pozici stroje času,” odpověděla Cameron, zatímco odstraňovala jeho těžký plášť a ještě těžší kevlarovou vestu. “Budeš posílat Kyla?”

Malá radost, která se v jeho očích odrážela, se po její otázce vytratila. “Dám mu ještě týden. Chci se ujistit, že stráví s Derekem tolik času, kolik bude možné.”

Posadil se u kusu pomačkaného kovu, který sloužil jako stůl. Jeho postoj vyzařoval neklid, který cítil s vědomím, že musí poslat svého otce na smrt. Jeho lokty spočívaly na stole, zatímco dlaně zakrývaly v zamyšleném postoji jeho ústa.

Cameron ho takto viděla během posledních čtyř dní mnohokrát. Uvědomil si, že se ho pokusí z jeho zamyšlené nálady vyprostit, vzhlédl na svého nestárnoucího anděla. “Budu v pořádku.”

Nezáleželo kolikrát to už viděl, nikdy si nezvykl že Cameron ukazovala své dokonalé tělo někomu jako on. Cítil se jak poskvrnil svou bezútěšností všechno co je spojovalo dohromady.

“Nebudeš v pořádku Johne. Není nic špatného na uznání, že tě to bolí.” řekla Cameron a uzavřela vzdálenost mezi nimi. Její boty byly dole, aniž by si toho všiml, ale pak, když byl vystaven pohledu na ni, nahoře bez, divil se, že stále dokázal myslet na všechno.

“Nemůžu si dovolit být sentimentální. Musím....nebo....však víš.” Povzdechl a neochotně ukončil tu divnou větu, která říkala, jaký jeho život byl. Nekonečný opakující se cyklus.

“Se mnou můžeš být sentimentální. Můžeš být jaký budeš chtít.” dodala Cameron, když mu rozkročila klín. “Nemusíš být celou dobu Generálem.”

Zasténal, když ho její ruce objaly a přitiskla se k němu tak blízko. “Cam, ty budeš moje smrt.” řekl, zaklonil se dozadu a nechal ji poskytnout mu její vlastní způsob léčení.

“Tohle není moje primární funkce.” zažertovala tiše.

“Jaká je tvoje primární funkce?” zeptal se John škádlivě.

Cameronina odpověď mohla být okamžitá, kdyby nebylo skutečnosti, že John stál mezi jejíma nohama a naléhavě z ní strhával uniformu. Zatahal za její opasek a nechal oděv spadnout na stůl, zatímco byl zabraný do prozkoumávání každého jejího centimetru.

“No tak, Cam. Znáš odpověď. Tak tu hru hrajeme, vzpomínáš?” culil se, když odtáhl svou pozornost od jejích jemných prsou.

“Má primární funkce....je...má funkce....je udělat tě šťastným...” konec její věty skončil, když zalapala po dechu z Johnových doteků. “...držet tě v bezpečí...milovat tě.”

John z ní sundal ústa. jeho trpělivost pro obvyklou hru, mizela při pohledu na ni. Bez jakýchkoliv slov, ho svlékla. Postavila se, aby odstranila poslední překážku, ale Johnova trpělivost skončila.

Věděl, že byla stejně tak připravená jako on, tak roztrhl v kritickém bodě materiál toho zbytku co měla na nohou. Obtočil její nohy okolo sebe a využíval stůl, aby je balancoval. Zaryla nehty do jeho zad a cítila křivku jeho páteře jak se ohýbá nahoru a dolů, když udržoval pravidelný rytmus.

Nikdy mu to neřekla, ale bolelo ji, když s ní zacházel takovýmto způsobem. Ne fyzicky, ale emocionálně. Mohl si na ní vylít svou frustraci a jí by to ani nevadilo. Co jí vadilo bylo, jak beznadějný se zdál, poté co to dokončil. (Víte co je tím myšleno wink Pozn př.)

“Johne, nedělej to,” prosila.

Její hlas prolomil jeho násilnické zastření mysli a zpomalil. Nechal by ji se odtáhnout, ale držela se ho. Jeho zpocené tělo přiléhalo k jejímu. “Chtěla bych, aby jsi se zbavil všeho co tě trápí a nechal to v tuto chvíli být.”

“Nemyslím si, že můžu.” začal, ale ona mu položila prst na rty.

“Tohle je naše chvíle. Jen naše. Ničí jiná, ani SkyNetu. Jen ty a já. Nech mě udělat tuhle jedinou věc pro tebe.” prosila, umožňujíc části její neuronové sítě se odpojit.

John ji políbil na špičku nosu a zasmál se. “No přece neřeknu nádherné ženě NE.”

“Měl bys, pokud to nejsem já,” odpověděla a jemně ho kousla do ramene, aby ho dostala zpátky do nálady.

“Jen ty,” řekl a ohnul ji zpátky na stůl do jejich původní pozice. Tentokrát to bylo jen jakoby chaotické, možná i trochu násilné, ale méně deprimující.

Někdy v průběhu jejich milování ji přenesl ze stolu do postele. Leželi tam a vychutnával si tu svobodu, když jí mohl ukázat co k ní opravdu cítil.

Nikdo je tady nemohl obtěžovat, nebo přerušit. Dal si slib, že napraví všechny krutosti, které jí jeho mladší já způsobilo. “Cameron. Je tady něco, co bych po tobě potřeboval.”

Cameron ho pohladila po linii vlasů a ukládala si do paměti každý záhyb a vrásku jeho současné 34-leté tváře. “Cokoliv si přeješ.”

John posbíral veškerou svou pozornost. Příště, až bude chtít Cameron říct něco důležitého, musí se ujistit, že budou mít oblečení.

“Johne?”

Přitáhl si ji k sobě a ona mu to opětovala položením své hlavy na jeho hrudník. “Kdybych byl zajat, potřebuju aby jsi dohlédla na Kyla. Potřebuju aby jsi ho udržela v bezpečí za všech okolností. Udělala pro to cokoliv.”

“Ne. Tohle nemůžu udělat. Tohle neudělám,” řekla, zvedla hlavu a pohlédla na něj.

Její hnědé oči se střetly s jeho zelenými, ale oba věděli, že ho poslechne. “Proč?”

Johna ničilo jí tohle říkat, ale věděl, že bude muset být v určitém okamžiku zajat a bude potřebovat pohotovostní plán, aby Odboj pokračoval. “Kdyby se cokoliv stalo,vezmeš Kyla a ukryješ ho. Chraň ho za každou cenu. Derek mě zastoupí ve velení.”

“To nebude nutné. Já tě ochráním.” řekla Cameron, nechápajíc, proč je John tak tvrdohlavý.

“Ne, neochráníš. Zítra se mnou nepůjdeš. Chci aby jsi zůstala vzadu.” John nesnášel, když jí musel rozkázat udělat cokoliv, ale na tohle téma by neměl žádný argument. “To je rozkaz. Cameron.”

“Nežádej mě o to.” posadila se, úplně ignorujíc přikrývku, která sklouzla a kompletně její tělo odhalila. “Už tě unavuju? Nedokážu tě už potěšit?”

“Ne, vždycky mě dokážeš potěšit.....více než to, ale jestliže mám přežít, Kyle se musí dostat do stroje času a to se nestane, když mě budeš chránit.” John se také posadil a objal ji. I když byl pod její pokožkou kov, John mohl cítit její křehkost.

Mohl cítit její zděšení z možnosti zůstat tady sama bez něho, aby ji chránil před krutostmi jeho mužů. “Jaké jsou mé parametry?” zeptala se poraženě.

“Udělat cokoliv je v tvých silách, aby jsi zajistila jeho přežití.” odpověděl John a zase s ní zalehl.

“Všechny mé zdroje pro zajištění pokračování jeho existence.” usoudila Cameron a objala ho rukou.

V mozku se mu nad jejím závěrem rozezněl poplach ‘Její zdroje?’

Cameron by s ním mívala sex bezprostředně po bitvě. Říkala tomu způsob, jak udržet šok na uzdě. Když se jeho mysl zabývala souloží, tak se nemusel trápit nad rozsahem ztracených životů. Bylo to něco, co se naučila od Dereka.

Její logika byla správná a ochotně toho využíval, ačkoliv věděl, že když s ním Cameron byla, dokázala být velmi hlasitá a musel ji opakovaně tišit.

Náhlý obrázek jí a Kyla, muže předurčeného být jeho otcem, téměř způsobil, že vyskočil z jejich teplé postele a vyprázdnil žaludek. Umožnil Kylovi být k ní blízko, protože si uvědomoval Kylův věk, ale ona byla jeho. On ji potkal první. Nehodlal ji s nikým sdílet. Už tak bylo dost špatné, že ji bude muset brzy poslat za svým idiotským já, který ji bude bezpochyby ignorovat. “Všechno kromě sexu.”

“Ano, Johne.” odpověděla Cameron ospale. Její algoritmy byly připraveny k několika vzácným hodinám odpočinku vedle něj.

“Poslouchej mě.” její oči se otevřely a zvědavě na něj pohlédla. Hned se pozastavila nad jeho zvýšeným srdečním tepem. “Přestaň mě skenovat, nesnáším když to děláš.” zavrčel.

“Zlobíš se kvůli tomu co jsem udělala?”

“Vůbec ne. Jenom...zapomeň na to.” Pokusil se usnout, ale cítil na sobě její zvědavý pohled. Dal si ruku přes oči a zamumlal, “Nepřenesu se přes představu, že se tě dotýká kdokoliv jiný.”

“Nikdo by se mě nedotýkal. Jestli máš na mysli nejmladšího Reese, byla bych to já, kdo by udělal všechnu práci. Byl by v příliš velkém šoku, aby cokoliv udělal. Musela bych ho navádět.” řekla Cameron k celé záležitosti nevzrušeně.

John se zhluboka nadechl, ale zlost neustupovala, místo toho se měnila a rostla. “Tobě to kurva nedošlo! Nechci aby jsi v tomhle smyslu byla s kýmkoliv. Seru na to kdo by co dělal.”

Jeho žárlivost ho plnila šílenou energií a odstraňovala únavu z dřívějška. Vylezl ven z postele a zlostně na sebe začal škubat oblečení. Cameron stále seděla v posteli, pokrývka jí stěží zakrývala nohy. “Hoď na sebe sakra něco. Nepotřebuju další zkurvené drby.” vyštěkl.

Cameron zvedla přikrývku a klidně vylezla z postele na druhé straně. Sebrala svou uniformu, metodicky ji zapínala a oblékala svou výstroj. Zavázala si boty a ani jednou se na Johna nepodívala. Cítil se jako totální idiot. Už tak málo spolu byli a ještě na ni křičel.

“Cam...já..” John vzhlédl od svých rozvázaných bot do její tváře. Usmála se a úhledně mu tkaničky zavázala. Zvedla se a John padl na kolena. Zabořil svou tvář do jejího bříška a vychutnával si ten pocit, jak mu prsty procházela skrz jeho tmavé vlasy.

“Rozumím. Děkuji za vysvětlení. Nebudu se zabývat ničím sexuální povahy s Kylem Reesem.” Cameron se pozastavila, “Nemůžu ale říct to samé o jeho synovi.”

John k ní vděčně vzhlédl. Byl rád, že ho nenutila přiznat si jeho nejtemnější obavu, že byla tady v jeho životě a v jeho posteli, protože byla jen loajální a nic víc.

“Musím jít zkontrolovat poslední várku tři-osmiček.” řekla a John ji nechal jít.

Přelétl si rukama kolena, kvůli prachu a špíně. Ne, že by tady byly, ale potřeboval se zabavit, zatímco se uklidňoval. Cameron odemkla bezpečnostní zámek a se zlověstným zvukem otevřela dveře. Otočila se právě ve chvíli, kdy svět před jeho ubikací explodoval.

“Cameron!!”

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

6

Re: Now He Needs Her

Kapitola 9 - Priority

Cameron.....Cameron!!

Johnovy zelené duhovky byly nezvykle blízko jejímu HUDu. Z jejich přítomnosti usoudila, že to vypadalo jako kdyby ji už nějakou dobu volal. Cameron zamrkala a tvář budoucího Johna se rozplynula a přeměnila do podoby současného Johna.

“Ano, Johne.”

Všimla si podivných pohledů které na ně vrhali truchlící okolo, ve stejnou chvíli jako John. “Pojď,” zasyčel a zatáhl ji za příhodně se vyskytující kůlnu.

“Jak se to sakra chováš? Volal jsem tvé jméno snad pět minut, máš zase poruchu?” Pokusil se sklonit její hlavu. Jako kdyby mu pohled na kryt jejího portu mohl dát odpověď.

“Je jahodový. Můj šampón, má jahodovou vůni.”

Rychle nechal její hlavu na pokoji a udělal pár kroků dozadu. “Proč bych to měl chtít vědět?”

“Přičichl sis k mým vlasům. Jen tě informuji o jejich vůni. Nechtěla bych abys vypadal divně.”

Trvalo několik okamžiků, než zpracoval co řekla. ‘Zaprvé, nečichal k jejím vlasům, kontroloval její port. Zadruhé, i kdyby k jejím vlasům přičichl, neznamenalo by to, že by ho to mělo přivést do rozpaků. Zatřetí, zkoušela ho naučit být normální?’ “Ano, protože ty jsi přece ztělesněním toho, co je normální.”

“Vždy se to mohu naučit.”

John ucítil jak ho to otřáslo. ‘Naučit co? A proč jsem tak zvědavý vědět přesně co by se měla naučit?’ “No jak myslíš. Jdu na pohřeb. Potřebuju aby jsi šla se mnou. Můžeš jet vzadu.”

“Vezmu si 9mm”

“Co?” řekl a otočil se jen aby uviděl široký úsměv na její tváři.

“Ty bereš brokovnici. Já vezmu 9mm. Budu sedět za tebou,” vysvětlila.

Něco jako úleva se zobrazila na jeho tváři. “Dobrý vtip.”

Následovala ho těsně za ním. Brzy si všiml Dereka s autem. Nechtěl být spatřen, tak se John rozhlédl okolo po jeho matce. Otočil se doprava a uviděl tu dívku z dřívějška, Zoe a její přítel Henry.

“Johne, co hledáš?” zeptala se ho Cameron a hleděla stejným směrem jako on.

“Odvoz, co jiného?” ukončil to John, nejistý, proč se teď Cameron pokouší zavést konverzaci.

“Co chceš po Zoe McCarthové?” zkusila to znovu, ale tentokrát šla přímo k věci.

Procesní zástup se stále ještě organizoval, takže měli pár minut na hovor, “Nehledám nic. Jen nás vedu, to je všechno.”

Cameron se zdála, že to pochopila, ale něco podobného nejistotě se jí zalesklo v očích. “Co se s tebou děje? Nejprve se mě pokusíš zabít, pak se ke mě snažíš dostat a když to nefunguje, zkoušíš sabotovat jakýkoliv vztah, o který se pokusím.” John se zastavil, “Co vůbec chceš?”

“Chci, co je pro tebe nejlepší. To je vždy to co chci.”

Ucítil dráždivé přání ji políbit, místo zatřást s ní. “Chceš? Nemůžeš chtít, máš jen priority mise. Parametry nastavené SkyNetem nebo budoucím Johnem. Kdo ví co způsobuje, že děláš to co děláš.”

“Mýlíš se. Je toho spousta co bych chtěla.” Cameron ignorovala protokol, který ji varoval, že to je činnost nevhodná pro sourozence. Pohladila ho po tváři a cítila jak je pod jejími prsty napjatá. “Mám také své touhy, Johne.”

Zalapal po dechu, “Jako co?”

“Chtěla bych aby jsi nebyl s Riley, Cheri, Zoe a s žadnou jinou dívkou. Chtěla bych, aby jsi věnoval svou pozornost mě a učil mě, jak jsi zvyklý.” Přivinula se k němu, takže jeho brada něžně ležela na její hlavě.

“Co tě můžu naučit, co bys už dávno neznala?” řekl John, svádějíc vnitřní bitvu, aby ji neobjal.

“Být slušná. Potřebuji vědět, že můj John stále číhá někde vespod. Chci, aby jsi byl John, kterého jsem potkala jako prvního.”

John pohlédl dolu a vdechoval její jahodový šampón. Cítil ty oblé křivky, o kterých snil od té doby co mu vklouzla do pokoje. Mohl by téměř přísahat, že měla srdce, takové co bilo rychle a tvrdě pro něj, jako to dělalo to jeho pro ni.

Přál si mít normální život, kde by Cameron byla normální dívka a jeho máma a dokonce Derek, by byli jeho praví rodiče. Nemohl si to teď vychutnávat. Měl toho teď hodně na práci. Dostal šanci ukázat své matce, že může být ten budoucí vůdce, kterého vychovala.

Nemohl se rozptyloval hezkým kyborgem v jeho náručí. Musí ji pro tentokrát dát stranou. “Cam. Musím teď vyřešit jiné věci. Musím najít své místo tady před SkyNetem. Potřebuju zjistit, jestli toužíš po mě jako takovém, nebo proto, že víš čím jednou budu.”

“Děkuji za vysvětlení...” přitiskla se k němu, ale bylo to příliš krátké na to, aby si to mohl užít. “To nemusíš. Toužím po tobě celém...po minulém...přítomném i budoucím Johnovi.”

Zdá se, že smuteční průvod se již zformoval a vydá se brzy na cestu. Věděla, že mají málo času, tak Cameron opustila tohle téma a vyrazila k Henryho autu. John kráčel vedle ní a věnoval jí malý úsměv.

Zoe jim nabídla svezení, ignorujíc protestující pohled, který po ní Henry hodil. Zoe si sedla na sedadlo spolujezdce, zatímco John a Cameron si sedli vzadu. Henry neochotně dostal auto na cestu, ale hádka mezi ním a Zoe následovala. John se do toho nevměšoval a raději hleděl ven z okna. Jeho mysl byla zahlcena z předchozího rozhovoru s Cameron.

Je možné, že výbuch otevřel vrátka do její neuronové sítě a pokud ano, co by mohl odhalit, jestli mu bude umožněno dostat se až do jejího nitra. Možná jsou v její paměti kousky jeho a pokud ano, byl připraven zjistit, co pro něj Cameron v budoucnosti znamená. Zdálo se iracionální, být naštvaný na své budoucí já, že byl tak sobecký a ukryl to, v co by se mohla vyvinout.

Souboj došel k závěru, když se do toho vmísila Cameron s oznámením, že Zoe Henryho nemiluje. John se musel kousnout do rtu. Znělo mu to, jako kdyby to Henry popíral. Mohl s ním soucítit.

Henry jim řekl, aby vypadli ven, ale John si už všiml strážníka na motorce. Vyskočil z auta a vytáhl Henryho ven a strčil ho dozadu vedle Cameron.

John otevřel dveře řidiče a rychle vklouzl dovnitř. Otočil klíčkem v zapalování a vyrazil s autem kupředu. Během chvilky položila ruku na jeho rameno.

“Pás.”

Ani se nepokoušel tentokrát bojovat s úsměvem. Zacvaknul si bezpečnostní pás a mrkl na ni do zpětného zrcátka, “Díky mami.”

Zmateně naklonila hlavu. ‘Není Sára Connorová.’ Ani by nikdy být nechtěla, ačkoliv ten nápad mít příjmení Connorová spojené s jejím křestním jménem jí způsoboval určité potěšení.

“C.C. by bylo dobré jméno,” řekla Cameron konverzačně.

“Co jsi říkala Cam?” zeptal se John a manévroval autem ven z kolony.

“Říkala, že C.C. by bylo dobré jméno,” odpověděla mu Zoe.

John zastavil auto těsně před tím co bylo před nimi. Začínal být naštvaný pomalu jedoucími vozidly. “O čem to mluvíš?” zamumlal a ukázal prostředníček na týpka v malé Hondě.

“Co to znamená?” zeptala se dívka.

“Cameron Connor.” John dupl na brzdu trochu tvrději než zamýšlel, což všechny bolestivě vymrštilo proti bezpečnostním pásům. “Jo....zapomněl jsem, protože je moje sestra....tak...uh..někdy...jí tak říkáme. ….Jako zkratku..uh...přezdívky.”

Cameron to připadalo divné, že tak blábolil o jejím vymyšleném jméně. Cameron si nedokázala vybavit dobu, kdy by takhle byla oslovena. Byla Cam, nebo Cammi, nebo Allison, ale nikdy ne C.C. Možná by měla později Johna prozkoumat, možná má problémy se soustředěním, kvůli nedostatku spánku. Bude to muset prošetřit později.

Rychlá jízda byla mnohem lepší.

Zřejmě kluk vedle ní, s řízením auta příliš nesouhlasil. “Nechápu proč jsme tyhle lidi vzali do auta. Jste oba divní.”

Cameron na něj pohlédla svým naprosto děsivým robotickým pohledem, dokud se týpek nezačal na sedadle nervózně vrtět. “Máš štěstí, že jsi tady s námi. Také jsme tě mohli prostě zabít.”

John se zepředu nervózně zasmál, natáhl se dozadu a stiskl jí koleno jako varování, “nebuď zvrhlá.” Její pozornost se obrátila ihned na něj, protože Cameron od jejich společní noci v autě, nebyla zvyklá být k němu ani o centimetr blíže. Svou rukou stiskla tu jeho.

Zvedl vyděšeně oči do zpětného zrcátka a roztřeseně stáhl ruku zpátky.

Cameron na něj mrkla. ‘Cameron Connorová z armády Generála Johna Connora. A nějaký hezký prsten k tomu.’

Nějak v chaosu hledání informací o otci Zoe, John jejich malou příhodu z auta, ve své mysli potlačil. Jeho máma a Derek našli skrytý podzemní labyrint, který spojoval několik domů v sousedství.

Nejznepokojivější bylo zjištění, že Zoein táta zastřelil jejího přítele, Mika Thompsona s celou jeho rodinou. Dívka a její matka na to hleděly s hrůzou, ale Connorovic skupinka se při výstřelech ani nehla.

Cameron Johnovi podala nějaké disky a ten je rychle schoval do kapsy. Poté opustili McCarthův dům, vděční, že rodina je mimo nebezpečí, ale zároveň je mrzelo, že to museli provést tímto stylem. Žena Eda Winstona ještě nakonec konfrontovala Sáru.

Cameron přistoupila, aby to zastavila, ale Sára na ni mávla, ať zůstane zpátky. “Chci odpovědi.” křičela rozzlobená žena.

“Někdy je lepší nevědět vše.” odpověděla Sára.

John s Cameron vyšplhali na zadní sedadla auta a Derek se Sárou dopředu. Johna zajímalo, jestli jeho máma opravdu věřila, že nevědět je lepší. Je možné, že budoucí John si podstatu této filozofie vzal k srdci.

‘Proč toho sám před sebou tolik skrýval?’

Náhodou pohlédl na Cameron a místo toho zachytil Derekův podezíravý pohled. “Musím Vám něco ukázat.”

Naváděl jeho mámu a přijeli k mělkému jezeru, plnému zvířecích mrtvol. “Co to je?” zeptala se Sára svého syna, když všichni vylezli ven.

Cameron a Derek se přiblížili k vodě a Cameron odebrala její vzorek. “Je to nezměněno. Cokoliv se tady stalo, nebylo normální znečištění.

Derek přikývl nad Cameroniným odhadem. “Jak jste tohle místo našli?”

“Zoe McCarthová nás sem vzala v průběhu pohřebního průvodu.” odpověděl John a odvracel oči od ubohých zvířat hnijících na pouštním vzduchu.

Zvuk bublin všechny vytrhl z jejich myšlenek. Zdálo se, že z vody vychází světlo a něco kovového začalo stoupat z mastného jezera. Derek a Sára se zároveň pokusili za něco schovat, stejně jako John, který byl stržen k zemi jeho vždycky ostražitou Cameron.

Z vody vylétl k obloze letoun a začal okamžitě nabírat výšku. “Co to je?” zeptala se Sára a pomáhala Johnovi na nohy.

“Netuším.” ohlédl se zpátky, ale Cameron už byla před nimi. Ona a Derek hleděli na vznášející se stroj. Jasné světlo je dole oslňovalo, poté se to otočilo a zmizelo do tmy.

“To je HK.” dodala Cameron.

“Hunter/Killer.” vysvětlil Derek, “tohle nás nahání a zabíjí v budoucnosti.”

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

7 Naposledy upravil: Sniper (28.1.2013 15:04:55)

Re: Now He Needs Her

Kapitola 10 - Příkazy

"Měli bychom jít, není tu bezpečno."

"Souhlasím s plecháčem. Jdeme." řekl Derek a dohlédl na Sarah, aby se posadila na místo pasažéra. Po tom všem, co se toho dne událo usoudil, že Sarah nutně potřebuje spánek. "Budu řídit." Zvedla obočí, ale nic nenamítla a předala klíče jemu.

Cameron s Johnem naskočili zadními dveřmi. Sarah pohledem zkontrolovala Johna a obsadila přední sedadlo spolujezdce sedadlo. Obvykle by Dereka nenechala rozdávat příkazy její rodině, ale byla již velmi unavená snažila se ze všech sil nepřehlížet fakt, že tu byl pro ni.

'Víc než Kyle.' Nebylo to fér vůči Kylovi, ale bylo to tak, Derek byl zde kvůli ní a ona mu oplácela pouze sarkastickými poznámkami a celkovou nedůvěrou. Nejspíš to mělo co dělat s tím, že před ní ukrýval jistou ženu. Přesto byl pořád tu kdykoliv jej potřebovala. 'Víc než kdokoliv jiný po celý život.'Tentokrát tedy jeho přešlap nechala být.

Zdálo se, že od pobytu v blízkosti pouštní pekelné jámy uběhlo pouhých několik sekund, když přijeli domů. Spala, ale nepříliš klidně, když pak spatřila jejich dům, přineslo jí to smíšené pocity. Všichni si byli vědomi toho, že příchod Skynetu se rychle blížil. Postupně ztráceli kontrolu nad situací, zatímco vidina zázračného úniku byla pořád vzdálenější.

Kterýkoliv den se někdo z nich už nemusel vrátit zpět. Sarah se ve spánku sesunula a házela sebou, dokud se neprobudila. Napětí během několika po sobě jdoucích bezesných nocí se jí zřetelně podepsalo na pohublé a zesinalé tváři. "Jsme tu?"

"Jo." odpověděl Derek. "Noční můry? Nebo Winston?" zeptal se tiše, aby jej John nezaslechl.

"Od každého trochu." odvětila, zatímco protahovala svá nebývale bolavá záda. "Johne?"

"Tady jsem mami."

"Dobře. Já...už jdu...potřebuju spánek." potřásla hlavou a pokoušela se udržet stabilitu. Avšak v jejím malátném stavu jen otevřela dveře a vypadla na silnici.

"Sarah!"

"Mami!"

Oba vyskočili z vozu, ale byla to Cameron, která ji zvedla ze země. Sarah mávla všem včetně Cameron na znamení, že to má pod kontrolou. "Jsem v pořádku."

"Ne, nejsi. Nespala jsi 3 dny, 18 hodin a 21,5 minuty," zareagovala Cameron, když naskenovala starší vyčerpané ženské tělo.

"Ty mě sleduješ?" vyštěkla Sarah a odtáhla se dál od kyborga.

"Nikdy nespím. Slyším, jak sebou v noci házíš, když se snažíš ztlumit své výkřiky."

Jakmile John zaslechl tato slova, vycházející z Cameroniných úst, okamžitě se přesunul k matce. "Proč jsi nám nic neřekla?! Proč mně jsi nic neřekla?!"

Sarah uchopila jeho ruce a zadívala se do zelených očí, které jí vždy připomínaly Kyla. Vše co v tuto chvíli viděla byl její malý chlapec, který již malým chlapcem dávno nebyl. Dobře si prohlédla jeho obličej, v němž se zračilo napětí mnohem staršího muže.

"Ale řekla," přerušil ho Derek. "Řekla to mně. Nesu to břímě spolu s ní už dva dny. Nechtěla tě tím znepokojovat."

Sarah se nepatrně schoulila pod Johnovým tichým, ale zřetelným výrazem zrady. "Nemusíš si o mě dělat starosti." dodala Sarah v naději, že zmírní hněv, který pokrýval Johnovu tvář jako temný stín.

"Jo, já vím. Mám se starat o zbytek lidstva. Mám být schopnej utíkat kdykoliv je potřeba, pokud je poblíž nějaký nebezpečí. Musím se starat o všechny zasraný cizáky, ale jsem naprostej idiot, když mám náhodou starost o tebe, Dereka nebo Cameron!"

John vybuchl. Držel matčino slabé tělo a promlouval k ní jako k dítěti. "Jsi moje máma sakra! Vždycky si o tebe budu dělat starosti! Vždycky tě najdu a přijdu pro tebe! A nic z toho co ty nebo kdokoliv jinej říká na tom nic nezmění! Pokud chceš pokračovat v dělání věcí, který jsou nezbytný pro porážku Skynetu, měla by sis začít dopřávat nějakej ten spánek!"

Věděl, z čeho má jeho matka největší strach a také to použil. Johnovy oči šlehly do očí Sarah, když velmi potichu pohrozil, "A jestli to neuděláš, ujmu se toho sám a hodím ti něco do kafe."

"To stačí Johne. Nech ji být, potřebuješ odpočinek zrovna tak." Cameron přemluvila Johna a odvedla jej do domu, "neměj obavy, Derek na ni dohlédne."

John kývl na strýce a Derek zaujal Johnovo předchozí místo vedle Sarah. Ta se Dereka pokusila sežehnout zlostným pohledem, muž však jen mrknul a nabídl své rámě, aby ji mohl doprovodit namísto odtáhnutí dovnitř. Sarah jeho ruku ignorovala, to ho však neodradilo. Uchopil ji v pase a přehodil si ji přes ramena jako pytel brambor.

Sářino rozhořčené kvílení znělo, jako by venku probíhal pěstní souboj. John se zastavil ve dveřích, aby mohl zpětně zasáhnout do zápasu, v němž si byl jist, že matka vyhrává, ale Cameron jej přitáhla k sobě.

"Cam?"

"Jsem ráda..." věděla, co chtěla říct, ale nemohla přijít na to, jak to sdělit. "Jsem ráda, že tě HK nerozpoznal. Byla bych poražena a zničena. Už nikdy bych tě znovu nespatřila."

John nechal své ruce ochable kolem jejího těla a rozpačitě vstřebával objetí. "Je to fajn že...mě to nezahlídlo." Pohlédl do jejích tmavých očí, které, jak se zdálo, již nevypadaly tak prázdně, "Ještě nechci, abys odešla," zašeptal.

Kdyby nebyl zcela při smyslech, jistě by ji políbil, nicméně jeho logická stránka jej informovala o matce a strýci jen několik stop za nimi a nepochybně by jednomu z nich, případně oběma způsobil újmu na zdraví, kdyby byli přistiženi během romantické chvilky.

"Spát. Cameron. Pamatuj, musím se vyspat," naléhal.

Spánek je potřebný, ale já nikdy nespím Johne. Pokud už nic nepotřebuješ, dám se do kontroly okolí."

John byl uvolněn z obětí a rychle se odebral do pokoje předstíraje, že jeho srdce nemá blízko k radostné explozi díky zřejmým Cameroniným pocitům, které potřebovala projevit a které byly spojené s ním a ne s jeho bezpečností.

Pocit štěstí však neměl dlouhé trvání, o dva dny později Sarah spadla ze schodů během chůze v náměsíčném stavu. Naštěstí nedošlo ke zranění a utrpěla pouze její hrdost. Johnovi to ale na klidu nepřidalo a Derek začal přespávat ve spacáku na podlaze u dveří její ložnice ve snaze zabránit jí, aby si znovu ublížila.

"AU!" Derek a Sarah vyjekli v tentýž okamžik.

Co blbneš Reese? To spíš v pancéřovaném pyžamu nebo co?" zasyčela Sarah, zatímco si držela bolestivé místo na noze, způsobené zakopnutím o Derekovo pevné tělo.

"To já jsem tady ten přišlápnutej. Proč jsi sakra vzhůru?" zeptal se.

"Musím se vyčůrat." odpověděla s rukama v bok. "Nechceš jít taky? Ujistit se třeba, jestli jsem nesletěla do záchodu nebo tak něco?" poznamenala sarkasticky.

Derek očividně sarkasmus nezaslechl, vstal a otevřel dveře, "Až po tobě."

"Jdi do háje." odvětila mrzutě a odbelhala do koupelny. Trochu ji těšilo, že mu na ní evidentně záleželo, ale zatlačila onen zrádný pocit zpět. "Nechme ho utěšit jeho drahocennou ženu - válečníka," zavrčela.

Neměla zájem začít si s dalším Reesovic klukem. A obzvlášť ne s tím, který měl v sobě pichlavost kaktusu a osobnost horské kozy. 'To by mohlo být nefér vůči horské koze,' pomyslela si nemilosrdně.

Právě si umývala ruce, když ji přepadla jedna z těch oslepujících bolestí hlavy, jejichž frekvence se poslední dobou stále zvyšovala. Nepřipravena na intenzitu bolesti klesla k zemi a jen tak tak minula hlavou umyvadlo. Derek ji musel následovat a napjatě čekat za dveřmi, neboť jeho vpád do místnosti přišel za méně než sekundu.

"Věděl jsem, že mám jít s tebou dovnitř." zamumlal a klekl si, aby jí mohl podržet vlasy, zatímco Sarah vyzvracela tu trochu jídla, kterou se jí podařilo do sebe dostat před pár hodinami. Poté jí mnul záda, než se o něj vyčerpaně opřela.

Pomohl jí vstát a náhle oběma došlo, jak často se tento úkon odehrával. "Sarah..." začal, aniž by věděl, jak se má zeptat. "Jsi nemocná?...Je to rakovina?" zeptal se tiše.

Sarah jeho pohled neopětovala, ohnula se nad umyvadlem a opakovaně si vypláchla ústa. "Kdo ti to řekl?"

"John. Budoucí John. Vlastně to řekl Kylovi a Kyle zase mně," Derek pokrčil rameny.

"Aha." to bylo vše co řekla. Nebyla si jistá sama sebou. Věděla, že zhubla o nejméně 10 liber od té doby, co se přistěhovali sem a že v sobě nedokázala udržet ani polovinu oběda, nemluvě o nocích, kdy nemohla spát kvůli bolestem, které zaplavovaly její tělo.

"Já ti nevím, možná bys měla jít k doktorovi." šlehla po něm zlostným pohledem, nedal se však zastrašit a pokračoval, "Vím, jaký k nim zaujímáš postoj, ale měla by ses nechat zkontrolovat."

Otočila se a prošla kolem něj na chodbu a dál do kuchyně. Derek ji následoval, rozhodnutý přimět ji, aby jednou udělala i něco pro sebe. "Sarah, kdyby se John dozvěděl, co se s tebou děje..."

Obrátila se k němu s rychlostí kobry a zabořila mu ruce do trika. "Ani o tom před ním nepípneš! Vykopala bych tě odtud dřív, než bys vůbec stačil zjistit, která bije!"

Derek ji vzal za ruce, ona jej však odstrčila a začala se přehrabovat v komoře, než našla roli papírových ubrousků. Prošla kolem něj zpět do koupelny, aby vzniklý nepořádek uklidila. V kleče hněvivě vytahovala jednotlivé ubrousky, když její dlaně byly znovu překryty Derekovými.

"Sarah, John není připraven se to dozvědět. Nikdy mu o tom nepovím, to už bude na tobě, ale měla by sis nechat udělat testy. Jen kvůli opatrnosti," prosil ji a Sarah věděla, jakou námahu ho to stojí. "Prosím, nemůžeme tě ztratit, nejsme na to připraveni."

Sarah odložila roli ubrousků a kropítko. Nechala jej držet ji za ruce. Snažila se pamatovat na fakt, že to dělá zcela účelně a ne kvůli pocitu z Derekových drsných rukou, spočívajících na jejích. Zahlédla, jak jeho adamovo jablko v krku vystřelilo vzhůru a vrátilo se zpět.

"Sarah..."

Levou ruku přiložil na její menší, ale perfektní poprsí. Zalapala po dechu, nebyla si však jistá, jestli je to Derekovou rukou pod jejím tílkem nebo tím, že na to oba dva čekali již velmi dlouho. "Nic necítím."

"Musím se nejdřív dát do kupy," řekla roztřeseným hlasem. Všimla si, že svou ruku nepřemístil a ona jej neodstrkovala. Palcem přejížděl přes bradavku přiměl vznikající teplo, aby se přesouvalo do její centrální tělesné oblasti. Pak ale neochotně ustoupil a ona si opět klekla na podlahu.

Zůstali takto na krátký moment, ona, utírající podlahu a on, ve stoje zírající s údivem na svou dlaň. Oba přemýšleli o tom, že všechno se to odehrálo ne více než několik stop od spícího Johna.

Derek poklekl a vzal Sáře z rukou roli ubrousků. "Jdi spát, já to uklidím."

Sarah mu hodila ubrousky překvapená, že jej nechala, aby jí řekl, co má dělat už potřetí během několika dní. Postavila se a ještě jednou si umyla ruce. "Reese, chci říct... Dereku?"

Derek přestal uklízet a vstal. "No."

"Díky za ten tvůj dohled."

"Jasný, za málo." odpověděl rozpačitě.

Po zbytek jejích dnů si Sarah Connorová mohla pamatovat tento den jako Den, kdy přiměla Dereka Reese se začervenat. Mávla mu na dobrou noc a nechala ho uklidit nepořádek. Přišlo jí, že té noci bylo usínání o něco snazší.

Derek dokončil úklid a venku zlikvidoval důkazy. Nebylo třeba Johna dále rozrušovat. Uvažoval o reakci vlastního těla na tělo Sarah. Nikdy nebyl žádný plachý čajíček. Nechal to na Kylovi, ale když si pomyslel, že daná reakce má co do činění s faktem, že šlo o Sarah Connorovou, matku Johna Connora, byl si vždy jist, že to nebylo všechno.

Dobře věděl, že i s Jesse v této časové ose se mu podařilo totéž, co bratrovi. Zcela propadl kouzlu Sarah Connorové a položil by za ni život stejně jako John. Chtěl se ujistit, že s nimi bude tak dlouho, jak jen to bude možné a že rakovina, která jí brala život, bude odstraněna s maximální účinností.

"Postarám se o ni Kyle tak, jako jsem přísahal." vyslal svá slova vstříc obloze a nepochyboval, že jej bratr slyšel bez ohledu na to, v jakém čase se nacházel. Derek znovu vstoupil do domu a potichu se vkradl zpět do Sářiny ložnice. Tam však zůstal stát jako opařený a šokovaný výraz se mu rozlil po tváři.

Spacák byl složen na prádelníku a co bylo ještě překvapivější, přikrývky na jeho straně postele, které Sarah nepoužila, byly přichystány ke spaní. Váhavě se posadil a ucítil, jak matrace vstřebala jeho hmotnost. Sarah spala dál, ohnul se tedy a v rychlosti si sundal boty.

Jemně je položil vedle postele a vklouzl pod přikrývky. Ztuhl, když Sarah znenadání přehodila ruku přes jeho tělo. Uslyšel chichotání a otočil hlavu na polštáři. Její zelené oči na něj hleděly zvesela navzdory všem přísně vyhlížejícím rysům.

"Klídek Reese. Já nekoušu."

Uvolnil se a Sarah se k němu přitulila. Nos zabořila do jeho krku, jako by to tak dělali běžně po celý život. "Moc si na to nezvykej," zabručela, on však na sobě zároveň ucítil jemný dotek rtů a pochopil odlehčený charakter poznámky. Brzy je přemohl spánek a Derek si byl jist, že oba mají ve spaní na tváři totožný výraz.

Když procitl příštího rána, prvotní reakcí bylo zděšení. Cameroniny prázdné hnědé oči na něj zíraly a její ruka mu zakrývala ústa. Měla prst přiložený ke rtům a naklonila hlavu směrem k Johnovu pokoji v patře. "Nejsem porouchaná, nedívej se na mě takhle."

Toto prohlášení paniku v jeho očích příliš nezmírnilo, další informace však zapůsobily spolehlivě. "Tvoje Beretta chybí a s ní i Sarah. Odešla brzy ráno. Řekla mi, abych ani jednoho z vás nebudila."

Pustila jej a ustoupila zpět. Derek vyskočil z postele, oblékl si kalhoty, obul boty a rychle je zavazoval. "Jak je to dlouho?" zeptal se a natahoval se po zbraních v jejích rukou.

"Přibližně dvě a půl hodiny." odpověděla Cameron. Potom naklonila hlavu do strany a zeptala se na to, co jí vrtalo hlavou od chvíle, kdy vstoupila do Sářina pokoje,

"Proč jsi v Sářině posteli? Ví John o tvém vztahu s jeho matkou?"

Derek vzal klíče z prádelníku, "Ne a nemusí to vědět. Do hodiny ti zavolám. Pokud Sarah nenajdu, zavoláš Johnovi na mobil a napodobíš její hlas. Já ji jdu hledat."

"Zavolám mu a budu předstírat, že jsem Sarah." potvrdila žádost. "Dereku, proč to John nemusí vědět? Jsi jeho strýc a Sarah jeho matka."

"Vyděsilo by ho to jasný? Nepotřebuje být vyděšený. Prostě zůstaň tady a dělej co ti říkám. Pořád ho sleduj. Dělěj co musíš, jen abys ho udržela doma." Derek vydával pokyny, neunikl mu však náhlý záblesk v jejích očích.

Téměř mohl sledovat potěšení plynoucí z myšlenky, že bude sama s jeho synovcem. Cítil se poněkud neklidně, když jí vydával Johna na milost, především s ohledem na jejich vztah v budoucnosti, ale jeho touha najít Sarah předčila potřebu zůstat zde.

Pobyt s Cameron o samotě by pravděpodobně mohl Johnovi pomoci pochopit, čím mohla a nemohla být. Možná to tak bylo správně, snad se na ně pojednou mohl osud usmát. Nechal Cameron ve dveřích a naskočil do jejich druhého auta.

Derek vyrazil hledat Sarah a doufal, že neodsoudil vlastního synovce k lásce k ženě, která byla pro něj tak nedosažitelná, jako Sarah Connorová pro něj.

Bude pryč celé dva dny. A právě během těchto dvou dní bude pouto mezi Johnem a Cameron mnohem silnější, než tomu kdy bylo v jeho budoucnosti.

8

Re: Now He Needs Her

Kapitola 11. - Vzpoura

“Johne probuď se.” Cameronin příjemný tón proplul okolo něj, něžně ho uvolňoval ze světa snů a vracel do toho reálného. Cameron byla na jeho posteli a z toho co mohl říct, pyžama nenosila. Vlastně nenosila nic.

“Dobré ráno, Johne.” pozdravila ho.

“Dobré, Cam.”

Johnovi zabralo celou minutu, než si uvědomil, že už jí odpověděl, ačkoliv neotevřel pusu a že to nebyl on, na koho byl pozdrav mířen. Aby byl více přesný, už nebyl součástí páru, který obýval jeho vlastní postel.

Přistihl sám sebe, jak stojí ve dveřích a hledí na postel se zděšením, i když si nevzpomínal kdy se vlastně postavil.

Byl tam....jen on, ale nebyl to on. John v posteli byl starší a vypadal mnohem mužněji. Byl také lépe vytvarovaný než nynější John. To ho uvedlo do rozpaků, ze své štíhlé a zdánlivě vychrtlé postavy.

Starší John byl štíhlejší, než jeho mladší protějšek, ale tady veškerá podobnost končila. Ani vzdáleně nepřipomínal vychrtlého muže, byl svalnatý a vyrýsovaný. Na tváři měl takové strniště, že by mohl konkurovat Derekovi. Velká jizva mu běžela dolů od čela, minula jeho pravé oko, až k čelisti.

John byl rozrušen z toho, že stál tváří v tvář nikomu jinému než jeho slavnému já, Generálu Connorovi.

Ty samé Connorovy ruce právě ochranně objímaly Cameron. Jeho Cameron, ne že by to Cameron nějak rozlišovala, když byla zaneprázdněná chichotáním a užíváním si Generálova objetí.

Dutá bolest pojídala jeho vnitřnosti, čímž mu dávala pocit, jako by se propadal sám do sebe. Sledoval své starší já, jak si svobodně pohrávalo s jejím tělem, jak se o tom Johnovi ani nesnilo. Dotýkal se jí s odborností, vrozenou zkušeností a znalostí.

“Co se děje Johne. Ty žárlíš?” zesměšňoval ho jeho protějšek, zatímco na něj hleděl přes hladkou kůži jejího trupu.

John polknul knedlík v krku nad tím, jak přirozeně spolu vypadali.

“Měl by jsi. On je ten, kterého miluji. Ty jsi jen pouhá napodobenina.” řekla Cameron a odpoutala se od staršího Johna. “Dobrá jen do té doby, než se vrátím zpátky k němu,” řekla, když se blížila k Johnovi, který navzdory jejím krutým slovům nemohl odolat a otevřel náruč, aby ji přivítal.

Zvolila si další ponížení mladšího Johna, tím že mu uhla stranou a odtlačila jej pryč.

“Proč bych si měla zvolit kluka, když mám muže? Ty nejsi Connor. Jsi jen John, který nemůže sám cokoliv udělat.” Pokračovala v jeho vytlačování, dokud nebyl venku ze svého vlastního pokoje. “Který když se dostane do problémů, musí být zachráněn svou maminkou.” otevřeně se mu posmívala.

“Ale...ale...řekla jsi, že tě miluju a ty miluješ mě.” držel se její ruky zoufale.

Strčila do něj, čímž mu roztříštila srdce na milion kousků, zatímco se k jejímu smíchu přidal i smích staršího Johna. “Nikdy jsem neřekla, kterého Johna myslím. Nemyslel sis opravdu, že jsem opravdu myslela tebe, že ne?” rozesmála se a přibouchla mu dveře před obličejem.

John bušil do dveří. Kroutil klikou znovu a znovu, dokud ho ruce nezačaly pálit, ale nedokázal s tím ani hnout a odmítal odejít. Tak křičel a bezvýsledně bouchal do dveří, zatímco zvuky někoho jiného než on, dotýkající se Cameron, se ozývaly všude okolo něj.

“Ne...ne...ona je moje. Je moje. CAMERON!!” vykřikl a se škubnutím se probudil. Bolestivě spadl ze své malé postele na zem.

Pootevřel jedno oko, aby zmapoval své okolí. Měkká barva stěny, malá postel a na náctiletý pokoj abnormálně velké množství hraček, ho uklidnilo, že byl vlastně stále doma a opravdu se už probudil.

“Oh, díky. Byl to jen sen. Jen sen.” zamumlal teď již zcela při smyslech.

Uvolnil napjatá ramena a použil postel jako podporu, aby se zvedl ze země. Udělal si krátký výlet do koupelny, několikrát si opláchl obličej studenou vodou a vydal se zpátky do svého pokoje. Nasoukal na sebe džíny a naboso a bez trika, odešel hledat dívku, který ho mučila ve snech.

Bylo úžasné, že ani plně probuzen nemohl říct, že by bylo něco divného nad klidným tichem prostupujícím domem. Buď to, nebo ho sen vyrušil více, než si mohl přiznat. Nedostatek zvuků okolo, s chybějící vůní spálené snídaně, stačilo aby se zastavil a naslouchal.

Najednou byl rád, že ani při vší té hrůze nezapomněl na prozíravost a vzal si před odchodem z pokoje zbraň. Zavolal na mámu, ale žádná odpověď nepřicházela. Derek nebyl nikde k vidění, ale to nebylo zas tak vzácné. Někdy se nevracel domů po celé dny.

Vyhlédl ven z oken, ale Cameron nebyla nikde v okolí. Věděl, že se občas chovala více jako dívka, takže mohla být zalezlá ve svém pokoji a zkoušet si tam oblečení, náhodou tam tedy nahlédl. Nenašel ale žádné známky toho, že by tam byla.

Potlačil zklamání, že ji nemůže najít. Pomohlo by to ulevit jeho mysli a vymazat všudypřítomný strach, že nesplňuje její očekávání toho, jaký byl v budoucnosti.

Neviděl žádnou jinou alternativu, tak se rozhodl dát šanci venkovnímu průzkumu. Chtěl si potvrdit své podezření, že byl opravdu sám. Obě auta byla pryč a několik větších zbraní také chybělo. Odešel zpátky do domu a opatrně hledal něco neobvyklého.

Jakmile se uklidnil a odložil svou paranoiu stranou, nakonec to na něj dopadlo. ‘Nechali ho doma samotného. Bez mámy, nebo strýce, nebo Cameron. On, John Connor, budoucí zachránce byl ponechán osamotě.’

Snažil se přijít na to, jestli to náhodou není nějaký nejnovější trik SkyNetu, jak ho zabít. Přivést ho k šílenství by nemělo být příliš těžké, vzhledem k jeho rodinné historii a tomu, že je doma sám a bezbranný, což by byla obrovská pomoc v eliminaci největší hrozby existence umělé inteligence.

Stejně tak, kdyby měl padnout do léčky a zemřít, tak to chtěl udělat s plným žaludkem. Zastrčil si pistoli za opasek a začal sbírat ingredience, aby si udělal pořádnou omeletu. Byl tak zaneprázdněn mícháním a krájením, že si ani nevšiml Riley, která vstoupila neohlášená. Nicméně roky tréninku nepřišly nazmar a okamžitě po ní skočil.

“Sakra Johně! Vyděsil jsi mě k smrti.” vyštěkla Riley a bouchla ho do ruky.

“Promiň. Nečekal jsem společnost. Jsem tak trochu sám doma.”

“Nekecej.” zakřenila se s uličnickým zábleskem v očích. “Takže jsi úplně sám? Nikdo poblíž?”

“To je to co slovo ‘sám’ znamená.” poznamenal John a vrátil se k jeho zapomenuté omeletě.

Riley si moc dlouho svého štěstí neužila, když v zrovna v tom správném momentu začal Johnův mobil zvonit. Zvedl hovor a namačkal pár čísel. Trpělivě počkal, než osoba na druhé straně udělala to samé předtím, než rozhovor opravdu začal.

“Mami! Kde jste lidi? Jste v pořádku? Jsou Derek a Cameron s tebou?” odmlčel se aby slyšel a Riley se mezitím sama pustila do vaření snídaně, kterou John začal.

“Ok. Řeknu jí to.” zase se odmlčel, ale tentokrát na Riley zakroutil očima. Usmála se a dala mu hotové vajíčka na talíř. “Uvidíme se pak..buď opatrná.”

Zavěsil a položil telefon na stůl, místo toho aby ho strčil zpátky do kapsy.

“Tak co je nového?” zeptala se Riley, ukrojila si kousek vajíčka pro sebe na talíř a posadila se naproti němu.

“Máma má nějakou práci a můj...Derek je s ní.” John se chytil právě včas. Téměř zapomněl s kým mluvil. Nebyl žádný důvod. aby Riley věděla přesný povahu jeho vztahu k Derekovi.

Riley nebyla pitomá a jeho škobrtnutí zaznamenala, ale představila si, že jestli jeho rodiče byli tak ujetí, jako ti její, neměla by raději říkat nic. “Přiblbý táta co? A kde je tvoje psycho sestra?” řekla s plnou pusou vajíček.

John se pokoušel skrýt znechucení, když byl vystaven pohledu na Rileinu částečně sežvýkanou potravu. “Šla do obchodu, nebo tak.” řekl John opatrně, aniž by jakkoliv odpověděl na její domněnku o Derekovi.

Plně si uvědomoval fakt, že zatímco byl sám se svou domnělou přítelkyní a všechno na co mohl myslet byla jeho domnělá sestra. Strčil si jídlo do pusy v naději, že dostane Riley pryč, než se dříve či později Cameron vrátí z místa kam odešla.

Buď Riley nebyla moc dobrá v neverbálních narážkách, nebo ho prostě nechtěla opustit. Tak či onak, usadila se pohodlněji, dala si druhou porci a ještě nalila sobě a Johnovi sklenici pomerančového džusu. John pil tu svou. Drásal si mozek, aby něco řekl a přerušil trapné ticho, které by nemělo existovat, kdyby mu na blondýně sedící vedle něho opravdu záleželo.

“Je fakt tvoje sestra?” zamumlala Riley předtím, než se ze své sklenice také napila.

Chudák John měl právě v puse poněkud větší sousto a jak ho rychle polykal, tak ho přitom až pálilo v krku. “Co...samozřejmě že to je moje sestra.” Vykoktal ze sebe.

“Oh.”

“Riley, ptáš se z nějakého důvodu?”

“Věříš na osud? Nemyslím spřízněné duše, nebo tak, ale jako že jsme se všichni narodili a bylo nám předurčeno hrát určitou roli?”

John věděl jaký je jeho osud ještě předtím, než dokázal vyslovit svou první slabiku. Byl trénován a připravován od dvou let, že je důležitý a že nemohl dělat to co ostatní děti. Byl příliš důležitý aby šplhal na strom a zlomil si nohu, nebo aby si dělal kamarády.

Koneckonců, přátelé a blízcí mohou být vždycky výhoda pro nepřátele. Byla to dlouhá cesta dospívání a pořád je. Pozoroval Riley, jak se slabě usmála a zajímalo ho jestli je její život stejně tak nestabilní, jako ten jeho.

“Není žádný osud, jen to co děláme.” John se natáhl a uchopil ji za ruku, “motto mojí mámy. Věří, že jen naše rozhodnutí určují náš osud a nic jiného.”

“To je skvělý.” odpověděla Riley a nenápadně si utřela oči. John zvedl jejich nádobí, uložil je do dřezu a otočil se tak k ní zády, aby jí dal trochu soukromí. Už neměl takový zájem o to aby odešla. Byla chvíli ticho a pak ho zezadu objala kolem pasu.

Mohl cítit jak se o něj opírá a měkké tělo u sebe vítal. Její dech vál okolo jeho krku a vytvářel mu mrazení v zádech. Otočil se aby ji objal, ale zarazil se, když zahlédl postavu v odstínu fialové barvy přicházet po cestě.

“Musíš jít.”

Rilley se ohlédla. Spatřila Cameron přicházející po cestě a neochotně ho pustila. “Pamatuj, že já jsem tvoje holka,” řekla podrážděně.

“Vím o tom, ale je to moje psycho ségra, pamatuj.” řekl a přejel rukou přes pramen blond vlasů. “Zavolám ti později.” řekl a dal jí rychlý polibek na ústa.

O pár vteřin později už myl nádobí a Riley odešla zadním vchodem a běžela dolů ulicí, když se Cameron vynořila zpoza rohu. “Johne, jsem zpátky.”

John zvedl ruku od mydlin na pozdrav a doufal, že Cameron nezaznamenala v dřezu nádobí navíc. Možná by ho mohla považovat za Derekovo a Sářino. Přišla k němu tak blízko, že by přísahal, že viděla Riley odcházet a trestala ho za jeho klam.

Cítil vinu, že ji tady nechal, zatímco Cameron byla venku a dělala to, co bezpochyby zajišťovalo jeho blaho. Jeho vina se znásobila ještě desetkrát, když se Cameron natáhla pro džus a našla téměř prázdnou nádobu. Ztratil koncentraci a sklenice kterou držel mu vypadla z ruky.

Rozbila se na mnoho kousků a ty se ztratily v mýdlovém roztoku. John se pokusil vytáhnout zátku aby se zbavil pěny, ale místo toho chytil ostrý střep.

“Ale do hajzlu!” zvolal. Cameron se okamžitě objevila za ním s utěrkou.

Položila utěrku na linku a natáhla se po jeho zkrvavené ruce. Z levé dlaně mu vytáhla ostrý střep. Kousal se zevnitř tváře, aby se nevrtěl, zatímco mu kontrolovala ránu kvůli menším kouskům.

Stále mu držela ruku a jemně nechala proudit teplou vodu přes zranění. Jakmile byla vyčištěná dle jejich představ, natáhla se okolo Johna a vzala utěrku, kterou předtím položila na pult, aby byla v suchu. Zabalila mu do ní ruku a táhla ho za sebou. John neměl na výběr, protože měl levou ruku pořád uvězněnou v utěrce.

“Cameron?”

“Potřebuješ náplast.” odpověděla Cameron a vedla ho po schodech nahoru do koupelny. Johnovi nebylo po tom všem vůbec příjemně, z jejího náhlého pečovatelského postoje, zejména ve světle toho, jak nepřátelsky se choval od té doby co Kyle odešel. Strčila ho dovnitř a posadila na víko toalety.

“Je to jen malá ranka. To fakt není nutné...” ale Cameron nehodlala brát NE jako odpověď, takže ji John nechal dělat co chtěla. Ve skutečnosti byl zvědavý co se bude dít. ‘Na co jeho matka s Derekem mysleli, když ho s ní nechali samotného?’

Cameron vytáhla z lékárničky jód. Sundala trochu zkrvavenou utěrku a hodila ji na podlahu. Vzala jód a postavila se mezi Johnovy nohy. Úplně v klidu s polonahým teenagerem před sebou.

John si byl docela jistý, že kdyby jejich pozice byla obrácená, tak by určitě tak nenucený nebyl.

“Tohle štípne.”

John byl lhostejný k ostré bolesti antibiotika. Všechno na co se mohl soustředit byly její zářivě hnědé vlasy, dost dlouhé na to, aby ho šimraly na nahém rameni. Pohlédla přímo do jeho očí a znovu zahlédl jiskru lidskosti.

Vrátilo ho to zpátky do třídy, když ho načapala, jak si četl její školní záznam, jako nějaký počítačový šmírák. “Je to lepší?” Zeptala se s očima dychtivě pátrajícíma po jeho tváři. Přerušil oční kontakt a dostal opožděnou bolestivou reakci z jódu, kterým ho otřela. Zasyčel, ale jeho reakce vyšla nedokončená, při pohledu na její našpulenou pusu, jak mu foukala na ránu. Odloupla zadní vrstvu náplasti a těsně ji obalila okolo jeho prstu, ale ne tak, aby přerušila přívod krve.

Zvedla mu ruku a dala na prst polibek. “Líbám to, aby ses cítil lépe.” odpověděla Cameron na Johnův zamrzlý pohled.

Zíral na ni kompletně překvapený z jejích činů a slov. “Kde ses to naučila?”

Z nějakého důvodu sklopila oči zpátky na náplast. ‘Samozřejmě, naučila se to s ním.’ Temná bublina nenávisti se v něm začala rychle zvětšovat. “Nech mě hádat. Děláš toho pro mě hodně?” zeptal se tiše, zatímco se pokoušel držet na uzdě vzpomínky z jeho noční můry, aby nevyplynuly na povrch a nemučily ho.

Cameron začala schovávat věci zpátky do lékárničky. “V budoucnosti... děláš tyhle věci pro něho...mě.” Mohla slyšet nejistotu, kterou se John tak zoufale snažil skrýt. “...jen jedna z mnoha věcí, co ty a já spolu děláme že? Protože to je to co děláš.” Pokračoval John a snažil se, aby mu pro jednou dala jasnou odpověď.

“Johne, nemůžu ti říct detaily.” vysvětlila Cameron, ale John to nechtěl slyšet.

Hrubě se postavil a chtěl s ní pohnout stranou, aby mohl projít. Nepohnula se a to rozzuřilo Johna ještě více. “Cameron uhni.”

“Ne. Jsi naštvaný. Naštvala jsem tě. Co jsem udělala špatně?” naklonila dětinsky hlavu se zmatkem ve tváři.

Naštvaný z jejího nevinného jednání, jí John čelil znovu. “To je ten problém Cameorn. Zdá se, že se nedokážeš naučit co děláš špatně. Tvrdíš, že mě v budoucnosti tak dobře znáš, tak proč mě nemůžeš pochopit tady v minulosti?”

“Nejsi stejný. On je Connor a ty jsi prostě John. On je...”

Ucouvl, jakmile uslyšel stejná slova co použila v jeho noční můře. Celé ráno se snažil přesvědčit sám sebe, že ho takhle neviděla. Že pro ni byl stejný, ale tohle teď bolelo mnohem víc, když věděl, co si celou dobu myslela.

Doufal, že jeho unavená mysl byla jen zmatená a přesto říkala přesně to, co potřeboval slyšet aby se zbavil i toho malého zbytku naděje, kterou tak tvrdohlavě udržoval naživu.

“...ten skvělý vojenský génius. Vím že jím nejsem, protože o mě nemluvíš tak jako o něm. ‘Connor dělá to, Connor dělá tamto,” je mi zle z toho jak mi říkáš jak dokonalý on je a o všech těch věcech, co spolu děláte a jak blízko si v budoucnosti jste. To je to co děláš špatně!”

Cameron naklonila hlavu znovu s očima rozšířenýma překvapením. “Nechceš abych ti vyprávěla o tvém budoucím já?”

“Ne. Cam. Nechci slyšet o tom skvělém zasraném generálovi, kterým budu, jasné?. Nechci to slyšet a chci abys přestala mě s ním srovnávat. Já nejsem on.” John se od ní otočil v zoufalé snaze utéct zpátky do jeho pokoje, pryč od ní a od toho šílenství, že žárlí sám na sebe.

“Nikdy nebudu.”

Ucítil její ruce na svých ramenou a ty poraženě poklesly. “Johne. Nikdy nebudeš tím Generálem, kterého si pamatuji.” John pod těmito slovy sebou trhl, ale neovlivněná jeho bolestí, pokračovala, “přestal existovat ve chvíli, kdy jsem přišla.”

Zřejmě nechtěla vést konverzaci s jeho zády, tak ho otočila tváří k sobě. Položila ruce na jeho tvář stejně jako to Kyle udělal jí. “Vysvětlovala jsem ti, že časová osa se změní pokaždé, když se někdo vrátí zpět.” Stoupla si na špičky a přitiskla svou tvář k té jeho. “Máš všechny aspekty toho Johna. To že jsi sám sebou, tě dělá tak skvělým.”

Cameron cítila jak se v jejím objetí uvolnil, ale to mu nezabránilo ve vyptávání, “Proč mi teda pořád o něm....mě vyprávíš?”

“Protože... mi chybí naše společné chvíle. Chybí mi tvé vysvětlování. Vypočítala jsem, že když ti řeknu jací jsme byli v budoucnosti, budeš to chtít zopakovat. Myslela jsem, že budeš to se mnou chtít dělat znovu,” řekla, přičemž oskenovala jeho tvář a zelené oči, které spojovaly oba její Johny do jedné osoby.

“Oh.”

“Johne, budeme teď spolu chvíli sami.” Cameron ovinula ruce okolo něj a přitiskla s k němu těsněji. “Zůstaneš se mnou? Jen se mnou?”

“Žádná Riley co?” zeptal se a zvedl prsty její tvář, která měla blízko k tomu aby se mu pohřbila v hrudi. Zvedla hlavu nahoru k němu.

“Žádná Riley. Jen Cameron a John, jako předtím?” zeptala se nadějně.

John mohl téměř cítit lesk ve vzduchu kolem nich. Dříve Riley řekl, že nevěří na osud. Že věří na možnost volby. Přesto, když tady stál s jeho překrásným terminátorem...ne, s jeho překrásnou Cameron, John věděl, že lhal.

On a Cameron, tak to má být. Stejně jako jeho matce bylo předurčeno setkat se s Kylem a Derekem, stejně jako mu bylo předurčeno být Johnem Connorem. Věřil, celým svým lidským srdcem, že Cameron má být jediná žena pro něj. Jestli porazí Skynet tady, nebo v budoucnosti, věděl, že ona bude po jeho boku, bez ohledu na výsledek a on udělá cokoliv, aby tomu tak bylo.

“Jen ty a já, Cameron. Ty a já, proti celému světu... a taky nějaké zbraně.” škádlil ji John.

“Spousta a spousta zbraní...” Cameron trpělivě stála a dívala se nahoru na něj přes řasy. Její druhý John miloval, když to dělala a netrvalo dlouho a John sklonil hlavu a políbil ji. ‘Jeho preference se nezměnily.’

V tom jediném momentu Cameron zapomněla na svou zlost, že ji předtím opustil. Zapomněla na nenávist jeho matky k ní a zapomněla, že nějaká Riley Dawsonová existuje.

John byl její a vždy bude.

Jen prostě mu to musela připomenout a také bude muset přestat lhát o svých schopnostech. Bude muset vyjít s pravdou ven o propracovanosti její neuronové sítě a o tom co Generál Connor obětoval, aby udržel Odboj naživu a proč byla opravdu poslána za ním zpátky do tohoto časového období.

“Cam...řekni mi o Allison...”

“Pojď se mnou Johne.” řekla proti jeho puse, doufajíc že tím odvrátí jeho pozornost.

“Cameron. Nejsi autorizována prozradit tuto informaci.” řekl Connor od svého stolu. Jeho unavené zelené oči byly zabodnuté tam kde stála. “Nerozumněl by tomu, ani já tomu pořád nerozumím, ale já tě miluju. Musíš si být jistá, že bude taky.”

“Nemůže mě milovat, když mi nebude věřit.”

“Já vím, ale musíš tu šanci popadnout. Bude tě potřebovat.” John zůstal sedět a oba věděli, že kdyby se postavil, nedokázal by ji poslat zpátky za ním.

“Rozumím.”

Nechala si v mysli opakovat její poslední rozhovor s Generálem. Přišel by o část sebe, kdyby mu řekla celou pravdu o tom, kdo Allison Youngová opravdu byla a proč byla vytvořena po ní.

Ztratila by víc, než by získala, kdyby se dozvěděl o Jesse a Riley. Pro tentokrát své rozkazy neposlouchala. Omluvila se za to svému druhému Johnovi. Stále měla ještě pár dní, aby tomuto Johnovi ukázala, že její naprogramování jí nediktuje všechno co má dělat.

Jeho pokoj byl stále blíže, ale zůstávali vzájemně spojení jeden s druhým. Cameron deaktivovala sekci jejího čipu, která uchovávala video. Nechtěla se milovat stejně jako s Johnem v budoucnosti.

Vždycky si přála být jeho první zkušeností, stejně jako on byl tou její.

NO FATE, BUT WHAT WE MAKE
http://www.t-scc.cz/images/ostatni/1451850060-tscc-ra-banner.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=w2Pty7PD … r_embedded
Stav překladu: -

9 Naposledy upravil: Sniper (1.4.2013 12:19:11)

Re: Now He Needs Her

Kapitola 12 - Poskytování

Zatímco se John důvěrně seznamoval s Cameron, Derek se snažil vystopovat poslední známou lokaci Sarah Connorové. Dost se toho naučil jednak od techniků, jednak pozorováním Johna, a tak znal postup jak zaměřit mobilní telefon.

Zastavil u nenápadné putyky. Rychle vypnul motor a vešel dovnitř. Chvíli pozorně zkoumal dané místo, ale nezahlédl nic víc, než několik starších mužů, pijících pivo a jednoho řidiče kamionu. Posadil se na volnou stoličku a čekal, až se mu číšnice začne věnovat.

"Ahoj fešáku, co pro tebe můžu udělat?" ozval se hlas ženy zpoza pultu.

Derek se pousmál, diskrétně upustil dvacetidolarovou bankovku na pult a posunul ji směrem k ní. Žena se naklonila k němu, čímž mu poskytla dobrý výhled na její výstřih. Derek si výstřihu nevšímal, pouze se na ni dále usmíval.

"Jen pár informací. Neviděla jsi tudy procházet štíhlou brunetu s černým SUV?"

Žena přijala bankovku a zastrčila si ji do dekoltu. "Ale jistě zlatíčko. Takových tudy projde spousta."

Otočila se v domnění, že s ním definitivně vyběhla. "Zkusíme to ještě jednou, neviděla jsi tudy před pár hodinami procházet brunetu s černým SUV?"

Nevěnovala mu žádnou pozornost, o vteřinu později však již bylo její zápěstí v bolestivém sevření jedné ruky, zatímco druhá mířila Glockem přímo na ni. Hlaveň byla viditelná jen při pohledu zpoza pultu, před zraky ostatních byla zbraň ukryta za kabátem.

"Nenech mě to znovu opakovat." Procedil mezi zuby a pohlédl na její jmenovku, "Janet."

"Ah...ano jistě...jsou to 3 hodiny, co tu byla. Odskočila si na toalety a ptala se mě na autoopravnu několik mil odtud."

"Jak se to tam jmenuje?" zeptal se a zvýšil sílu stisku.

"To nevím pane, upřímně, ale můžu vám dát tytéž instrukce, jaké jsem dala jí." hájila se. Derek pokynul k poznámkovému bloku, do kterého byly vzápětí horlivě napsány požadované informace. Vytrhl popsaný list a pomalu jej přesunul do kapsy, aniž by spustil pohled z číšnice.

Uvolnil její zápěstí a položil na pult dalších pět dolarů, "Nechme to tak, jak to je."

Janet si vzala peníze a se zatajeným dechem čekala, až muž opustí místnost a nastartuje vůz. Žena s tmavými vlasy a zvláštním přízvukem, která se doposud skrývala v jedné z rohových kabinek, přidala ke své účtence několik bankovek. Pak nastoupila do svého auta a vyjela stejným směrem, jako muž před ní.



Zpátky v domě. "Cameron, možná že to není dobrej nápad." zamumlal John, zatímco si užíval pocit, vycházející z intimity jejich těl přitisknutých k sobě.

"Nemůžu otěhotnět Johne. Není potřeba žádná antikoncepce." odvětila Cameron.

V Johnově mysli se okamžitě vynořil obraz malé dívenky s hnědými vlnitými vlásky a jeho živýma zelenýma očima. Zatlačil tuto neuskutečnitelnou myšlenku zpět, věděl, že by jej akorát rozptylovala.

"Cam, říkala jsi, že bys mi mohla povědět o Allison." spustil John a zastavil její polibek ve vzduchu. Očima jí probleskla modrá záře, když ustoupila zpět mimo jeho dosah.

"Ptal jsi se na Allison. Já však nikdy neřekla, že ti o ní povím."

Kdyby nešlo o vážnou situaci, musel by se John začít smát. Šestnáctiletý teenager pod náporem rozbouřených hormonů s velmi povolnou dívkou a stejně se jí musel pořád vyptávat. "A povíš mi to?" zeptal se a opět vymazal vzdálenost mezi nimi.

"Kdy?" opětovala dotaz podezřívavým tónem, lehce uražená přerušením započaté činnosti.

"Poté co...prostě později." upřesnil nesměle, "Dozvím se někdy o tom všem?"

"Ne." odpověděla Cameron, když však spatřila jeho upřený pohled, dodala. "Vůbec by se ti to nelíbilo."

"Je to něco, co jsem ve tvé budoucnosti věděl?" optal se znovu a políbil ji na spánek v naději, že aspoň trochu obměkčí její chladné vystupování.

"Ano. Přikázal jsi mi nesdělovat ti dané informace. Nemám k tomu oprávnění." řekla a naklonila hlavu do strany, aby mu umožnila lepší přístup ke krku. Cítit jeho doteky po tak dlouhé době způsobilo, že na chvilku zapomněla, na co se vlastně ptal.

"Zopakuj ještě svou otázku prosím."

"Tvůj čip už zase blbne," poškádlil ji a projel jí rukou skrze husté vlasy, načež začal opisovat malé kruhy v místě, kde se nacházel port. Takové počínání pro ni bylo zcela nové.

"Ještě nikdy ses mě takto nedotýkal." přiznala a v jejích slovech již bylo slyšet tiché vzdechy.

"Nikdy?" zeptal se John a odhrnul její vlasy na stranu, aby mohl na ono místo, jež ukrývalo čip, umístit jemný polibek. Představa, že dělá něco, co jeho budoucí já nikdy nenapadlo a co zřejmě mělo na Cameron pozoruhodný efekt, vyvolala na jeho tváři domýšlivý úšklebek.

"Nikdy." Potvrdila svá slova a obrátila její hnědé oči k němu. "Johne, co dalšího tě ještě napadá?"

"Je to pro mě všechno novinka. Nebyl jsem nikdy s nikým Cam." Začervenal se pod tíhou vlastního přiznání, "byla bys mou první."

"Byla bych první," její oči se rozzářily. "Jsem tvá první," ujistila jej.

Aniž by se však John stihl zamyslet nad těmito slovy, Cameron se náhle vzdálila a zmizela ve svém pokoji. Byl vzrušený a zároveň v šoku, způsobeném takto podivným odmítavým odchodem. Jen tak tu stál, cítil se jako největší idiot a modlil se, aby se o jejich malé příhodě nezmínila ostatním.

Snažil se nemyslet na možnost rodinné přestřelky, která by mohla vypuknout, kdyby uprostřed oběda zničehonic vyhrkla, že John je panic a prozradil jí, že by byla jeho první. 'To je něco, co bych nikdy nepřežil bez ohledu na mámino tvrzení, že mě má ráda víc než cokoliv na světě.' Zaúpěl a vzápětí usoudil, že potřebuje studenou sprchu a pivo. 'Spíš několik sprch a celou basu piv.'

Právě se chystal vrhnout do vany i se vším oblečením, když Cameronina hlava vykoukla zpoza dveří. "Johne, ty nepřijdeš? Nechci to dělat sama."

John zamrkal a nachystal si v ústech odpověď, ale nedostal ze sebe ani slovo. Mozek se oficiálně přepnul do polohy vypnuto. "Johne?" zeptala se znovu, znepokojená jeho zastřeným pohledem. Pokrčila rameny a vrátila se zpět do pokoje. Když se sám od sebe nemínil pohnout, musela si pro něj přijít sama.

Poděkoval osudu za to, co mu právě umožnil a pospíchal za ní.

Přede dveřmi se však zastavil. Uhladil si vlasy a otestoval dech. 'Fajn, jde to přímo skvěle. Tak jo Johne. To zvládneš. Prostě se uvolni a zkus nemyslet na to, co asi zrovna dělá tvoje máma, zatímco jsi se svým bodyguardem.' "Jasně, jen netlačit na pilu."

Pootevřenými dveřmi bylo vidět trochu světla, vstupujícího dovnitř skrze lehce roztažené závěsy. Šťouchl do dveří a opatrně se rozhlížel, "Cam...eron?" jeho hlas, zrazený nervozitou, se zasekl v polovině jména.

Sotva stihl zahlédnout její siluetu, když se závěsy naplno roztáhly a na okamžik jej oslepily. Zorničky se však rychle přizpůsobily a poté rozšířily, spíše už v reakci na to, co před sebou spatřil.

"Líbí se ti to? Koupila jsem to pro tebe." Začala se otáčet kolem dokola a John si nyní byl zcela jist, že Skynet jej konečně zbavil života a on se tak dostal do nebe, protože jedině zde mohl být svědkem něčeho tak úchvatného.

Cameron dokončila otočku. Byla poněkud dotčená Johnovým chováním, od té doby, co vstoupil do dveří, se ani nepohnul a znovu se mu na obličeji zračil onen zastřený pohled. "Vybrala jsem špatně? Jednou jsi říkal, že máš modrou rád."

Kousla se do rtu, když si uvědomila, co opět nevědomky vyslovila, což se mimo jiné zdálo být příčinou Johnova divného chování. "Omlouvám se. Neměla jsem se zmiňovat o druhém Johnovi."

John vstoupil do pokoje a pomalu za sebou zavřel dveře. Zůstal stát čelem ke dveřím, i nadále však slyšel šustění jejích tenoučkých punčoch, "Mám na sobě nesprávný barevný odstín? Upřednostnil bys spíše tmavší nebo světlejší? Johne?"

Ohlédl se přes rameno a pohlédl do jejího vážného obličeje, "Jsi dokonalá. Cameron. Nemusíš dělat vůbec nic. Zamiloval bych si cokoliv, co by sis vzala na sebe bez ohledu na barvu."

Na okamžik jí přes tvář přeběhl úlevný výraz a přitiskla se k jeho zádům. "Ty jsi také dokonalý. Tvůj nedostatek oblečení vynahrazuje jeho praktičnost a pohodlí."

"Jo, tak nějak to asi bude. No ale ty toho na sobě zrovna moc nemáš Cam." Pohledem putoval od modrým nylonem pokrytých nohou ke stehnům, ozdobeným malou modrou mašlí. Pouze jeden úzký pruh zůstal nepokrytý právě tam, kde silonky končily, v místě, odkud člověk vzešel.

Všechno ostatní bylo také modré, zbytek materiálu byl pevně uvázán v nejvyšším bodě jejího pasu právě pod poprsím a zajištěn řadou malých knoflíků. To vše však sotva zakrývalo ploché břicho a jiné části těla. Nutkání popadnout ji a rozbalit jako vánoční dárek jej znovu přivedlo k sobě.

"Děje se něco?" zeptala se nevinně a opřela mu svá předloktí o ramena. Jeho pohled pomalu přecházel z jejího hezkého obličeje na klíční kost. Těšilo ho, že po onom hloupém náhrdelníku není ani stopy.

"Ne, všechno je perfektní."

"Na co tedy čekáš?" Přesně takové povzbuzení John potřeboval a v dalším okamžiku ji bez dalších okolků přivinul k sobě. Dlaně přitiskl k jejím zádům a položil ji do postele. Svléci ji z modrého kostýmku by sice nedalo žádnou práci, on byl však pevně rozhodnut si tento moment vychutnávat co nejdéle.

Rozepnul všechny tři knoflíky a jemně štípnul do každého kousku kůže, který odkryl. Dal si záměrně na čas, aby ji potrestal za jejich poslední setkání. Zvuk, připomínající předení kočky, který z ní vycházel, mu vyvolal na tváři úsměv. 'Kdo by si pomyslel, že Skynet myslel i na takový druh reakce. Dobrá práce, to se musí nechat.'

Už jen malý kousek tkaniny dělil Johna od toho, aby kompletně vlastnil celé její tělo. Nechal své prsty jemně klouzat po světlé kůži. Cameron cítila Johnovo otálení. Snažila se zachovat klid, tělo se však chvělo očekáváním.

"Nerozbiju se Johne." zašeptala, uchopila jeho čelist a přitáhla si jej k ústům. "Dělej to tak, jak cítíš, že je to správné."
Přikývl a pokračoval v hlazení jejího těla s narůstající odvahou, zatímco Cameron byla stále hlasitější, jak John objevoval víc a víc. "Ach Johne." Překvapivé zasténání jej patřičně nakoplo, rychle se zbavil džínů a hodil je na podlahu.

"Počkat!" vykřikl a zastavil se na kraji postele, zrovna když držel svoje trenky, které chtěl právě shodit také.

"Můžu?" zeptala se. Nervózně polkl. Vůbec netušil, co chtěla udělat. V mysli se mu v pravém světle vyobrazila jeho hubená postava bez špetky vlastní shovívavosti. 'Prosím nesrovnávej mě se mnou samotným'
Posadila se a poklekla na postel. Byla nahá až do pasu, když se k němu přiblížila. Pořád ještě držel trenky v ruce, jako by čekal, že někdo každou chvíli rozrazí dveře a chytí je při činu. Položila mu ruce na ramena a pomalu je nechala sjet až ke dlaním.

Prsty zamířila k Johnovým trenkám, k rozkroku však měla ještě daleko. Provokativně třela svými ňadry o jeho nahou hruď, což způsobilo, že se mu dech proměnil v chvějivé tiché vzdechy. Její náhlá realizace vlastního záměrného tření o Johnovo tělo však byla zcela spontánní.

"Měla bych poděkovat Derekovi." řekla, zatímco rozdávala malé polibky kolem pupíku a pokračovala dále směrem vzhůru, než dorazila ke krku. John neměl tušení, co tím myslela a upřímně mu na tom momentálně vůbec nezáleželo. Olízla jeho pulzní bod a užívala si chaotický drobný pohyb, který v tomto místě probíhal.

Škubl sebou a na krátký moment zahlédl v jejích očích záblesk modrého světla. "Neboj se, já nekoušu."

"Kde..." podařilo se mu přidušeně vyslovit předtím, než obrátil pohled zpět k podlaze. 'Vůbec by mě nenapadlo, že ví, jak na to...'

"Nikdy nespím. Máme kabelovou televizi. Často se na ni dívám." řekla, čímž si vynutila jeho pohled shora. přiškrcené uchechtnutí se mu vydralo z úst při představě, jak terminátor sleduje po nocích porno.

Unaven vlastní nečinností po dlouhou dobu, popadl ji za ruce a vytáhl je k sobě nahoru. Než stačila zaprotestovat, začal jí omotávat prostěradlo kolem obou zápěstí a pokračoval, dokud nebyla pevně svázána.

Položil ji zády na postel, vyhoupl se na ni a přivázal její ruce k záhlaví postele. Když se však nad tím zamyslel, došlo mu, že kdyby chtěla přerušit svůj spoutaný stav, mohla by jednoduše záhlavní desku rozbít.

S hlavou nakloněnou do strany čekala na vysvětlení. "Rozdělíme si role?" Přečetla si o různých typech sexuálních her. Byla takto s Johnem poprvé a nechtěla jej zklamat.

Zamrkal na ni, "To ne, akorát si nejsem jistej tvou...eh...silou v takovéto situaci. Nehodlám pak mámě vysvětlovat, jak došlo ke zničení postele. To by taky mohla záhlavní deska skončit na druhým konci pokoje."

"To je velmi chytré. Díky za vysvětlení. Pokračuj prosím." Odpověděla, opřela se o matraci a hleděla na něj v očekávání, co bude dál.

"To není trénink Cam. Já...prostě si myslím, že můžeš pro mě udělat totéž ty sama." Řekl a vedl své rty středem hlavy přes vlasy, dolů po tváři až ke krku. Zdálo se, že má pro dané místo slabost, Cameron se mu tedy podle toho plně přizpůsobila.

Její HUD zaplavilo blikání červených kontrolek a ona opět ztratila zrak. Zavřela oči, aby v Johnovi nevyvolala obavy, mezitím však provedla vnitřní sken. Právě toho se v posledních dnech obávala. Její Neuronet byl uzavřen generálovými kódy v roce 2027, nyní však zdegenerovaly do takové míry, že byla schopna je manuálně anulovat a uvolnit tak svůj maximální potenciál.

//Čekání na příkaz;______//

Jakmile měl John Cameron zajištěnou, zuby rozvázal stuhu a začal jí svlékat punčochy. Svíjela se, on se však jen kochal perleťovým zbarvením jejích stehen, aby mohl vzápětí navázat dlouhými polibky na lýtka a paty.

//Deaktivovat Neuro parametry//

Olizoval jí lýtka a masíroval stehna tak dlouho, než uslyšel z jejích vzdychajících úst vycházet své jméno. Oči měla zavřené, on však ještě nekončil.

//Deaktivovat Neuro parametry// byla nucena zopakovat příkaz, neboť ji John rozptyloval.

Jeho polibky počaly mizet ve vzduchu. Přiblížil se a ochutnal. Cameron se zachvěla jako pod náporem elektrického proudu a vykřikla jeho jméno ještě hlasitěji.

//Deaktivovat Neuronet?//Heslo______//

Divoce se vzepjala, takže ji John musel pevně uchopit za nohy, aby jej nezranila. Trenky měl stále na sobě, v dalším okamžiku však již byly chvatně odkopnuty pryč.

//Cameron Connorová//

//Heslo ověřeno, Vítejte generále Connore//

Cameron se doposud celým svým tělem věnovala Johnovi, pouze zlomek energie přesměrovala na deaktivaci. Nečekala tak masivní příliv energie, který se valil jejím zcela svobodným Neuronetem.

//Parametry deaktivovány______Spuštěn pohotovostní režim//

Teď již měla jasno. Právě dosáhla na samý vrchol emocí, které s jejím Connorem nikdy nezažila. Všechny parametry nainstaloval krátce poté, co se potkali, její program tak byl limitován. S Johnem to však nemělo co dělat.

Cameron otevřela oči a zírala na něj jako na zázrak. "Něco takového jsem nikdy předtím nezažila." řekla bez dechu. John pocítil neuvěřitelný příval mužské pýchy, když uviděl výraz v jejím obličeji. 'Jdi na to, generále.'

Zvedla svá ústa k jeho rtům a on si nyní mohl dychtivě vzít vše, co nabízela. Oddálil rty a otázal se. "Jsi si jistá, že to chceš Cam?" zeptal se a jeho oči zbarvila určitá zranitelnost. "Udělej to jen pokud chceš, ne proto, že si myslíš, že to chci já."

"Potřebuji to Johne, miluji tě." Řekla a třela nosem o jeho tvář, "A ty to chceš?"

John přikývl, tou dobou už však pozbyl veškerého smyslu pro soustředění. Její boky se přisunuly nebezpečně blízko k němu. Vlasy měla kompletně rozprostřené na polštáři, když opatrně přesunul svou váhu na ni.

Naříkavě vyřkla jeho jméno, zatímco mu nehty projížděla skrze vlasy a každičký kousek touhy, který vydechla do jeho ucha, jej přiváděl k šílenství. Ještě sám sebe ujistil, že je připravená a vstoupil do ní. Její tiché vydechnutí jej málem přimělo vrátit se zpět do výchozího stavu, ale zatnul zuby a pokračoval.

Pot mu již stékal po tváři, jak se ze všech sil snažil udržet sám sebe pod kontrolou. Cameron instinktivně přitiskla své boky proti němu, aby mohl proniknout ještě hlouběji. "Cameron, jestli budeme takto pokračovat... moc dlouho to nevydržím." Udýchaně líbal její ňadra a snažil se přirážet znatelně více rytmicky.

"Vždycky si to můžeme zopakovat Johne." Zasténala a zvedla boky, aby mu umožnila lepší přístup. Rty měla již celé oteklé od jeho polibků a on v sobě pocítil jakousi zvrhlou pýchu nad osvobozeným chtíčem, který vyzařoval z jejích očí.

"To říkáš teď? zavtipkoval. Divil se sám sobě, že vůbec dokázal dát dvě slova dohromady v jeden smysluplný celek, když cítil její ruce, jak mu dravě přejížděly po zádech. Překlopil se na svou polovinu postele a náhle se ocitl vespod s Cameron na klíně.

John cítil, jak jej těžká coltanová konstrukce vmačkává do postele, její hmotnost jej tlačila dolů, ozývající se bolest však byla přehlušena rozkoší, jak se blížili k vyvrcholení. Zaklonil hlavu a zašeptal, "Taky tě miluju Cam."

Když se probral s prostěradlem omotaným kolem zápěstí, Cameron nebyla nikde poblíž. Nejprve si pomyslel, že se mu to nejspíš jen zdálo, ale zničená záhlavní deska a propadlá postel mu napověděly, že skutečně přišel o panictví s jeho milovanou Cameron.

Do pokoje vnikla vůně lívanců a způsobila Johnovi kručení žaludku. Měl sice snídani s Riley, ale milování se s Cameron zřejmě povzbudilo jeho chuť k jídlu. "Cameron, je tu ještě i někdo jinej?"

"Ne, ještě pořád jsme tu sami." Zavolala zpět.

Oblékl si trenky i džíny a zamířil po schodech dolů do kuchyně. S ohledem na to, že právě prožil tu nejúžasnější zkušenost, o jaké kdy jakýkoliv teenager - co teenager - jakýkoliv muž snil, by jeden řekl, že od teď již bude připraven na cokoliv.

Cameron jej doslova mohla nosit na rukou a jemu došlo, že by mu to vlastně ani trochu nevadilo.

Stála u sporáku a připravovala lívance. V podstatě to nebylo nic až tak neobyčejného, nedělala je poprvé, ovšem obvykle byla během vaření oblečená a neměla kolem sebe omotané prostěradlo jako tógu.

"Udělala jsem lívance." řekla a otočila na pánvi dokonale zlatavě-hnědou placičku.

"To vidím." řekl a polkl ve snaze o úsměv.

Náhle jej přepadlo zlomyslné přání: Kéž by byl Derek tady. Představil si strýcův pobouřený výraz při pohledu na Cameron, připravující lívance jen pro něj, v kombinaci s prostěradlem kolem ní by to byla scénka k nezaplacení.

"Přidala jsem k receptu tvé matky vanilku. Doufám, že ti bude chutnat." pokračovala, aniž by si byla vědoma pochybných výjevů, prohánějících se mladou Connorovou myslí.

"Moje máma recept nemá," řekl a zakousl se do delikátního pokrmu.

"Tady je." Cameron uchopila krabici od lívanců a ukázala Johnovi zadní stranu, "Vidíš, řídila jsem se pokyny."

John znovu prokázal svou schopnost napít se pokaždé ve špatnou chvíli. Vyprskl polovinu svého mléka a smál se se slzami v očích.

Cameron si nedůvěřivě prohlédla sklenici s mlékem a posunula ji pryč z jeho dosahu. Nevěděla, že mléko dokáže něco takového. Odůvodnila si, že pro Johna bude bezpečnější pít raději džus. Její nově vytvořená interní poznámka zahrnovala likvidaci veškerého mléka v domě a informování Sarah.

John zachytil její pohled plný intenzivního odporu k nevinnému mléku. "Noták Cameron, pojď ke mně," pokynul směrem k sobě. Cameron se poslušně posadila na okraj stolu a umožnila Johnovi přisunout si ji k sobě. "Jsi opravdu výjimečná."

"Děkuji ti. Ty jsi také výjimečný."odpověděla a políbila jej na vlasy.

Mobil, položený na stole, začal vyzvánět. John přijal hovor a stiskl několik čísel. "Čau Dereku...Cameron? Jo, je tady."

John jí podal přístroj, "To je pro tebe."

"Rozumím. Ano." Odmlčela se, John však nemohl slyšet Derekovu část konverzace a tak se pustil do lívanců.

"Budu. Postarám se o to." Zavěsila a vrátila mobil Johnovi. "Máme problém, ale Derek si nemyslí, že bych ti to měla říct."

John upustil vidličku a napjatě na ni zíral. Chtěl, aby se sama rozhodla. Jestliže však měl být s ní, musel být schopen jí uvěřit. "Co si myslíš ty?"

"Myslím, že bys to měl vědět. Tvoje matka je od rána nezvěstná. Derek ji šel hledat a mně bylo řečeno, abych napodobila její hlas v telefonu a udržela tě doma."

Euforie, pocházející z uplynulých událostí, se změnila v kámen a tvrdě mu dopadla na dno žaludku, "Proč mi tohle říkáš?"

"Chci, abys mi důvěřoval. A to se nestane, pokud ti budu lhát."

Přemýšlel o tom, co mu právě odhalila. Jeho matka byla pryč, Derek mu slušně zalhal a Cameron napodobila jeho matku. To všechno však bledlo ve srovnání s posledními slovy. 'Bylo mi řečeno, abych tě udržela doma.'

"Johne?"

Vstal ze židle, odešel pryč a nechal ji stát v kuchyni. "Johne." Následovala jej po schodech až do pokoje. Hodil na sebe tričko a zavazoval si boty. "Kam to jdeš? Slíbil jsi, že strávíš den se mnou. Jen ty a já."

Změřil ji zlostným pohledem, ústa však neotevřel. Nechtěl říct nic, čeho by později mohl litovat. Potřeboval si v hlavě srovnat, co vlastně cítil. "Vrátím se. Jdu se mrknout za Riley." řekl, seběhl dolů a vyšel ven z domu.

Stála u okna a sledovala jej, než se ztratil mezi ulicemi. V slzách se vrátila do svého pokoje, pohlédnout na postel se však neodvážila. Byla šťastná jen na několik krátkých chvil do doby, než ji od sebe znovu odehnal.

Rychle se oblékla a následovala jej. Možná že ji nepotřeboval, ona jeho však ano.

10

Re: Now He Needs Her

Kapitola 13 - Předurčení nebo osud?

John při vybíhání schodů jasně slyšel, jak za ním volá.

Všechno pro něj vždycky bylo tak komplikované. To však bylo vždy v pořádku, ale teď to více než kdy dříve vypadalo, jako by ho všechna rozhodnutí tlačila k tomu, aby si vybral mezi tím, co chtěl (Cameron) a tím, pro co se narodil (Odpor).

Hodil na sebe tričko a zavazoval si boty. "Kam to jdeš? Slíbil jsi, že strávíš den se mnou." Ozývala se ode dveří, "Jen ty a já."

Změřil ji zlostným pohledem, ústa však neotevřel. Nechtěl říct nic, čeho by později mohl litovat. Potřeboval si v hlavě srovnat, co vlastně cítil. "Vrátím se. Jdu se mrknout za Riley." řekl a prohnal se kolem ní ven ze dveří, aniž by jí dal možnost ho zastavit.

Vyběhl z domu a odcházel s rukama v kapsách pryč odtud. Pryč od ní. Nepochyboval, že ho pravděpodobně sleduje z okna. Jeho vnitřní oko vidělo jeho samotného, jak leží na posteli s rukama ovinutýma kolem ní. Bylo to místo, kde se jeho život stal konečně kompletním.

'Tak proč jím zbytečně mrhá tím, že jde navštívit někoho, ke komu nic necítí? Proč zraňovat Cameron oznámením, že se vrátí poté, co se setká se svou přítelkyní? Cameron měla absolutní paměť, mohla si ho prohlédnout kvůli rtěnce. S tím, jak se v nadcházejících dnech stále více blížili ke Kalibovi, vyvstávala mu v hlavě myšlenka - měl snad sám sobě dovolit, aby si dělal starosti o někoho, kdo by pro něj zemřel lusknutím prstů?'

John hluboko uvnitř věděl, že by její smrt nikdy nepřežil.

Došel až k bloku, kde byl situován Rileyin dům, když se mu vrátil rozum. Bylo mu zle z nechávání myšlenek ostatních lidí, aby zasahovaly do jeho života. Byl přece Connor. Měl všechny zachránit, což znamenalo, že musí dělat i některá nepopulární rozhodnutí. Kdyby s ním každý souhlasil, nebyl by vůdcem, ale loutkou.

Měl dost žití života své matky, strýce a ostatních, kteří se mu totéž snažili podstrčit. Miloval Cameron a jestliže se okolí dívalo, jak miluje stroj, byl to jejich problém, ne jeho. Byl to jeho osud a jemu bylo zapotřebí dělat cokoliv, co uznal za vhodné.

Vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil číslo své pravé přítelkyně. Telefon zazvonil poprvé, podruhé a nato se zapnula hlasová schránka. Zamračil se na přístroj. 'Tímto začalo všechno, co se přihodilo tohoto rána'

Znovu vytočil dané číslo a ona hovor přijala. Vyťukal kód a ona vyťukala svůj. "Cam? Nic neříkej, jenom mě poslouchej. Jsem naprostej idiot. Neměl jsem v úmyslu od tebe odejít, prosím, vydrž to se mnou. Můžeš počkat v domě?" dodal, neboť moc dobře věděl, že jde za ním.

Poslouchal a jeho hlava téměř samovolně přikyvovala v očekávání souhlasu. "Dej mi tak..max hodinku. Já se vrátím. Musím se o něco postarat a pak se vrátím za tebou."

John pomalu zaklapl telefon a přemýšlel, co řekne Riley. "To máš tak. Momentálně jsem zamilovanej do svý sestry Cameron, takže se s tebou rozcházím." řekl nahlas a rozesmál se, "To neznělo vůbec špatně."

Pak obrátil oči k nebi, "Co bys dělal ty, Connore?" Bílé mraky líně pluly po obloze a zdálo se, že na něj mávají. "Tak dík no. Proč se vůbec zabývám blbostma, jako třeba tím, jestli máš taky tenhle typ problémů."

Vyrazil na cestu, avšak čím více se blížil k Rileyině domu, tím byl nevrlejší. Prohledával svou mysl, ovšem žádné prozření nebylo v dohledu. Tady ho žádná pomoc nečekala, prostě se s tím šel nějak vypořádat a modlil se, aby neplakala. 'Dívky, které plakaly, ho děsily,' Toto přiznání jej ale nijak nezahanbovalo.

Právě se nacházel pouze několik stop od předních dveří, když vtom se rozlétly a vyběhla ven Riley osobně. "Já vás nemusím poslouchat." Křičela, "Stejně to není takový, jako byste byli moji praví rodiče."

Johnova ruka, připravená k zamávání, poklesla. Raději ji začal pozorovat. Vypadala divoce a pomateně, jako by právě našla něco tak hrozného, až ji to trhalo na kusy. "Riley!" zavolal na ni, ale ona ho neslyšela a utíkala dál.

To Johna znepokojilo. Za celou dobu, co Riley znal, nikdy nevyletěla takovým způsobem. Jistě, byla tu ta věc ohledně sebevraždy, on si však myslel, že to bylo kvůli nevlastnímu otci. Vzpomněl si, že měla na tváři modřinu a jak mu odmítla říct, kdo jí to udělal.

Cameron se nabízela, že si s ní promluví, ale on byl tehdy ještě pořád vysoko v sedle a ihned Cameron řekl, aby se od ní držela dál. Jak nyní litoval, že neposlouchal, i když měla Cameron jako obvykle pravdu. Držel se za Riley, dokud se nezastavila u řady bytů nedaleko jejího domu. Zuřivě tiskla zvonek na dveřích, dokud nezabzučel na znamení toho, že může vejít dovnitř. John byl příliš daleko, aby viděl, jaké jméno stiskla, to však mohl pravděpodobně určit podle úhlu ruky. Zatímco čekal, Riley zmizela za dveřmi s kovovou mřížkou.

John se tiše přikradl k boxu se zvonky a začal mačkat vybraná čísla. Z čísel na kraji odpověď nepřišla, a tak se zaměřil na prostřední sloupec. Několik lidí ho poslalo k čertu a další dva mu řekli, že jestli nepřestane, vyjdou ven a nakopou mu prdel.

Zkusil jiné, až mu konečně odpověděla žena s výrazným australským přízvukem, "Kurvadrát, však už jsem ty pitomý dveře otevírala. Dělej, vlez dovnitř sakra, nebudu to držet věčně."

"Promiňte, moje chyba." omluvil se John.

"Ach, promiňte mi moje vyjadřování. Já jenom, že děcka si s tím furt hrajou. Už je to starý."

"V pořádku. Díky. Ještě jednou se omlouvám." řekl John, zatímco si ukládal do paměti hlas této ženy.

Vrátil se k blízkému obchodu, otočil se zády k bytům, avšak nespouštěl z nich zrak prostřednictvím odrazu na skleněných dveřích obchodu. Několikrát musel změnit polohu, jelikož si technicky vzato nic nekupoval.

Zkontroloval hodinky; byla to už více než hodina, co oficiálně odešel. Upřímně doufal, že Riley brzy vyjde ven, protože mu docházela místa, na kterých mohl postávat, alespoň tedy místa u dveří. Navíc nechtěl, aby si Cameron myslela, že na ni zapomněl.

Nyní došel až na poslední zastávku. Byl to jeden z těch malých trendy obchodů, v nichž dívky tráví nesmyslné množství času. Došlo mu to jen díky tomu, že ho Riley do jednoho z nich zatáhla v době, kdy spolu začali chodit.

Majitelka si ho změřila podezřívavým pohledem. John vzdychl a odtrhl oči od bytového komplexu. Nepotřeboval ničí pozornost a došlo mu, že zřejmě bude nutné něco koupit. Procházel se kolem regálů s džíny, avšak jen myšlenka na to, jak dává Cameron něco, co si oblékne na své štíhlé taneční nohy, způsobila, že se začal potit.

Napadlo ho, že by mohl zabrousit mezi tílka a trička, tento nápad ovšem rychle zamítl. Většinu těchto věcí by si jistě běžně oblékla, avšak Johna vrcholně štvalo, když si kupovala něco, čím přitahovala pozornost jiných mužů. Ona byla jeho a John nehodlal nechat někoho jiného, aby si užíval pohled na ni.

V reakci na promarněný čas, strávený hledáním něčeho vhodného, John vzdychl a právě chtěl z obchodu odejít, když si jeho pozornost získala tyč s ramínky, plná bund. Cameronina oblíbená fialová bunda byla poškozena v době, kdy byla ukradena.

Dnes ji měla na sobě, on si však všiml křížku ze dvou kousků černé elektrikářské izolepy na rukávu a na přední straně bundy. Mohl by jí koupit novou; toto byla dostatečně bezpečná volba. Ještě nikdy v životě žádné dívce nic nekoupil.

Jeho vlastní matka na dívčí věci nikdy moc nebyla a obvykle prostě jen ocenila, že přežil dost dlouho na to, aby s ní oslavil Den matek. Měl by jí koupit nějaké květiny. Aspoň jednou v jejím životě by měl Sarah Connorové poděkovat a dát jí květiny za obětavost a nesmírnou lásku.

Majitelka si byla jistá, že toto dítě je výtržník a právě ho chtěla požádat, aby odešel, když se k ní chlapec otočil a zeptal se, zda by mu nesundala jednu bundu. Malá postarší žena se na něj podezřívavě podívala, ale on se jen zašklebil a poznamenal, že je to dárek pro přítelkyni.

Způsob, jakým chlapec mluvil, ženu obměkčil dostatečně na to, aby se chopila háku a zeptala se, kterou bundu by rád.

John dlouho a usilovně přemýšlel. Cameron měla vždy ráda kožené bundy, ty se však snadno roztrhly, a tak se vzhledem k jejímu životnímu stylu zdály nepraktické, navíc  měl-li být upřímný, příliš mu připomínaly strýčka Boba. Tato vazba Johna příliš zneklidňovala, a tak přesunul pohled k ramínkům s riflovými bundami.

Uviděl každý barevný odstín od bílé přes indigovou po černou a vůbec všechny barvy mezi tím.

"A jak vypadá?" přerušila žena jeho úvahy.

"Cožeto?"

"Tvoje slečna. Jak vypadá?" zeptala se znovu. "Můžu ti navrhnout barvu, která by pěkně ladila s barevným odstínem její kůže."

John stále zpracovával tu překrásně znějící píseň, kterou slýchal, když někdo nazval Cameron slečnou. Johnův obličej během tohoto dne už potřetí nabyl skelného pohledu. Bleskově procitl z rychle se formujícího denního snění. "Je trochu menší než já, má dlouhý hnědý vlasy a hnědý oči."

"Je hubená, štíhlá...nebo poněkud větší?"

John si odpověď důkladně promýšlel, neboť opravdu nemohl říct 'no, syntetická kůže na coltanové kostře'. "Ona...'terminuje, střílí, chrání mě, cestuje časem'...dělá balet. Prostě tančí."

"Takže je vcelku hubená. Co tahle?" Žena vytáhla obyčejnou modrou bundu. John začal vrtět hlavou, ale když ji dala dolů, získal pocit, jako by jeho mysl ozářil proud světla. Byla to tradiční modrá riflová bunda, akorát více vybledlá. Vypadala tak nějak smutně, 'stejně jako budoucnost, ze které Cameron přišla.'

Johnovi se tato ironie zamlouvala.

"Já si ji vezmu." řekl John a vzal si ji z háku. Dotkl se jí, přičemž si v tichosti představil, jak si ji Cameron zkouší a poté jak se na něj vrhá a děkuje mu. Opravdu se potřeboval začít soustředit, jinak Cameron bude jeho smrt.

Posléze následoval ženu k pultu. Zrovna mu ji začala balit, když jej něco napadlo, "Co když jí nebude sedět? Neznám její velikost."

"Tak ji přiveď sem, ať si zkusí něco jiného a může si to vyměnit."

"Aha, dobře." John vytáhl z peněženky několik dvacetidolarovek a položil je na pult, "A ještě tohle bych poprosil." Žena se podívala na stříbřité oční stíny a přidala je k bundě. Dala je do kapsy u bundy a obojí zabalila do spousty balícího papíru, načež balíček vložila do hezké třpytivé tašky. John se při pohledu na tašku trochu vyděsil, žena ho však uklidnila, "Je to dárek. Musí být hezký a ona ti za to poděkuje."

Když si John uvědomil význam slov, zrudl a vděčně přijal tašku a vrácené peníze. Obchod opustil v doposud nepřesvědčeném stavu, ale jestliže to bylo pro Cameron, tak prostě domů ponese holčičí tašku. Po tom, jak s ní zacházel dnes ráno, to byla ta nejmenší věc, jakou mohl udělat.

Právě míjel řadu bytů, když si vzpomněl na důvod, proč původně vešel do obchodu. Konečně se také dostavilo nějaké to štěstí. Riley vyšla z budovy a mnula si ruku. Rozčileně vypadající bruneta s vlnitými vlasy ji důrazně strkala ven.

John se zarazil, jelikož tuto ženu už dříve viděl. Už dvakrát byla poblíž - když spolu šli na molo a také toho dne, když šel s Riley na vyhlídku. Jen co si vzpomněl, že Riley líbal, ihned pocítil vinu za to, že Cameron zradil.

Čím déle se na ženu díval, tím víc se mu vybavovalo míst, kde ji zahlédl. Jednou ji viděl, jak si dopřává velmi příjemného oběda s jeho strýcem. Tehdy mu to nijak zvláštní nepřišlo, ale teď...John spolkl hromadící se odpor. Upřímně doufal v duchu sarkasmu, že se Derek vídal s touto ženou, zatímco spal s jeho matkou.

John nebyl naivní. To, že usnul, ještě neznamenalo, že se občas neprobudil. Tehdy samozřejmě slyšel věci, které nebyly určeny jeho uším. Ačkoliv ho představa společných chvil jeho matky a Dereka zpočátku poněkud znechucovala, postupně se přes to přenesl.

Jeho matka zůstala sama a od časů s Charliem tu nikdo jiný nebyl. Někdy i legenda potřebuje podporu a něžná slůvka.

Stejně jako většina dětí si i on přál, aby měl rodiče pohromadě, to však bylo vzhledem k nekonečně se opakující časové smyčce prakticky nemožné. Měl radost, když viděl Kylea a matku, jak jsou spolu, tehdy to však jeho očekávání nenaplnilo.

Tento Kyle byl nejméně o šest let mladší než v době, kdy se setkal se Sarah poprvé a zároveň byl jen o rok starší než samotný John. Sarah se k němu chovala jako k synovi a dokonce i John musel uznat, že v této časové periodě by to prostě nefungovalo. John si rychle všiml toužebných pohledů, směřovaných k Reesovi, avšak šokovalo ho, že to byl starší z nich, kdo se s tímto matčiným pohledem setkal.

Jakmile Kyle odešel, John začal být pozorný. Všiml si jiskření mezi nimi a jemný způsob, jakým si pohrávali jeden s druhým. Viděl, jak pokaždé, když byl v nebezpečí, se nad ním jeho strýc i matka sklonili, čímž vytvářeli jakousi klenbu a každý z nich chránil ostatní, dokud se situace neuklidnila. Neuniklo mu ani to, jak Derek opouštěl dům i na několik dní, aniž by předtím jedinkrát umyl nádobí bez ohledu na to, jak moc Sarah hubovala.

Během jeho dlouhé nepřítomnosti Sarah moc nespala a namísto toho chodila po místnosti. Když se vrátil, měla konečně společníka, který kráčel ode zdi ke zdi spolu s ní. Také se z jejího pokoje ozývalo hlasité chrápání, ačkoliv deky na gauči zůstávaly prázdné a nedotčené.

Při pohledu na onu ženu se v něm začala prohlubovat temná jáma, jež se plnila nenávistí. Ani trochu se mu nezamlouvala. Připomínala mu hada. Krásná, ovšem nevyzpytatelná a jistě i jedovatá. Něco mu říkalo, že se této ženě nedalo věřit. Byl to někdo, na koho bylo potřeba opatrně dohlížet.

Riley přikývla a žena se vřítila zpět do budovy. John nesnášel pohled na zneužívané lidi, avšak malá část mysli ho nazvala pokrytcem za to, jak se choval k Cameron a poté, co...Nyní ho čekala spousta omluv a klečení na zemi. To však nemohlo zabránit tomu, aby při pohledu na blondýnku pocítil soucitné bodnutí. Vypadala tak bezradně a John již věděl, že jeho okno příležitosti k urovnání věci s Cameron se rychle zavíralo.

Opět také pocítil pálení osudu. Nacházel se na křižovatce a dříve nebo později si bude muset jednu cestu vybrat. Podíval se na Riley, sedící u fontány poblíž obchodu, ze kterého právě vyšel a pak dolů na třpytivou tašku ve svých rukou.

Znovu pohlédl na ni, přinutil se však pokračovat v chůzi. K osobě, která na něj čekala, která si zasloužila dárek v tašce a všechno, co jí mohl dát. Ucítil píchnutí neblahé předtuchy a byl si vědom toho, že se stane něco hrozného.

Něco, co se kvůli němu dalo do pohybu a nad čím neměl žádnou kontrolu.

Ve chvíli, kdy přišel domů, uplynuly od jeho oficiálního odchodu více než dvě hodiny. Lehce vyběhl po schodech a zalovil v kapse, aby našel klíče. To, že nepřišla ke dveřím, aby ho přivítala, ho opravdu polekalo, ačkoliv by nemělo, neboť řekl za hodinu, a tak se na něj mohla zlobit.

Dům byl tichý, a tak se vydal po její obvyklé trase kolem pozemku. Našel ji v kůlně, jak si s něčím hraje. "Co ty tady?" zeptal se.

Přesunutím svého těla mu zablokovala výhled a zamaskovala tak cokoliv, co právě dělala. "Jdeš pozdě. Jsou to už dvě hodiny, 46 minut a 28 sekund od chvíle, kdy jsi řekl, že přijdeš domů."

Podle nedostatku inflexe v hlase John poznal, že má vztek. Když se doopravdy rozzlobila, přešla na robotickou mluvu. "Promiň, šel jsem vyřídit pár věcí a ztratil pojem o čase."

Cameron i nadále stála u lavice s rukama zkříženýma nad jejich vlastní dohodu. "Co to bylo za věci?"

John pokrčil rameny. Popravdě chtěl prostě jen dát Cameron dárek a skočit zpátky pod peřinu s ní po jeho boku. Pochyboval však, že k tomu vzhledem k mrazivému přivítání dojde. "Prostě nějaký věci. Pojď na barák, řeknu ti to tam."

"Byla Riley jednou z těch věcí?" otázala se zdánlivě klidným hlasem.

John byl zaneprázdněn doufáním, že nevyhodil do vzduchu své šance na uskutečnění dřívějšího denního snění, jež se týkalo její reakce na dárek. Rozhodl se tedy s nebezpečnými spodními proudy této otázky bojovat. "Jo."

Cameron vzala své věci, položila je na plachtu, tu smotala a přehodila si ji přes rameno, načež se vydala zpět do domu. "Až odtud půjdeš pryč, tak tady zamkni." řekla chladně.

John si v duchu vybavil její otázku a odpověď, kterou obdržela. Obrazně řečeno si dal pořádný pohlavek, když užasl nad vlastní stupiditou a arogancí.

"Cameron, počkej!" Vběhl zpět do kůlny, aby zhasl světla a zamkl dveře. Jakmile byl hotov, dal se do běhu, aby ji dohnal. Nejspíš musela spěchat, aby byla co nejdříve ve svém pokoji, jelikož ji nikde v přízemí nemohl najít.

Schody nahoru bral po dvou a když doběhl k jejím dveřím, smykem ze zastavil. "Cameron. Já to tak nemyslel. Chci říct, že jsem sice šel za Riley, ale ne kvůli tomu, co máš na mysli ty. Prosím, otevři dveře."

"Dveře jsou odemčené." zazněla tlumená odpověď.

Ani ho nenapadlo vzít za kliku. Otevřel tedy a spatřil Cameron, sedící na posteli. Nikoliv na propadlé posteli. "Co se stalo s postelí, nebyla náhodou celá..." odmlčel se.

"Ulomila jsem čelo postele a zlikvidovala ho. Také jsem narovnala postelové pružiny a postel znovu smontovala."

Díval se po smotané plachtě, kterou si nesla s sebou, ta však byla někde schovaná. John uvažoval, co se asi mohlo nacházet uvnitř. "Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Fakt jsem se ani nedostal k tomu, abych s ní pokecal."

"Volal Derek. Zjistil polohu vozu, tvou matku však nenašel. Jestli ji nenajde do několika hodin, máme odtud utéct."

"A kam jako?" odbočil od tématu.

"Texas nebo Kanada."

"Co je s tebou a s Kanadou? No, to je jedno, protože stejně nikam nezdrhneme. Ledaže bychom to měli udělat hezky pohromadě ve čtyřech."

S Derekovým a matčiným nápadem ohledně zmizení si to může vyřídit později. Teď si ale chtěl urovnat věci s Cameron. "Něco pro tebe mám."

Její tvář pozbyla něco ze své strnulosti, kamenný výraz však zůstal. "Nepředpokládám, že bych si tímhle u tebe vyžehlil, jak jsem se k tobě dneska ráno choval. Je to spíš takovej promiň-že-ses-zamilovala-do-idiota dárek. Abych to dal mezi náma do pořádku, bude zapotřebí..vlastně ještě pořádně nevím co. Ale pořád nad tím přemýšlím."

Cameron se bezděčně přesunula k němu a zdálo se, že jeden z jejích koutků úst sebou maličko škubl. "Já nemiluji idiota." řekla upjatě.

"Ne?"

Zavrtěla hlavou, jako by říkala 'chudák John' "Já miluji debila."

John absolutně oněměl, toto byla žena jeho snů. Žena, kvůli které by se klidně popral s Derekem. Žena, o kterou by bez mrknutí oka bojoval s Amazonskou královnou bojovnicí, jeho matkou, a ona jej právě nazvala debilem.

"Promiň, že ses zamilovala do debila." řekl vážně.

"On není debil pořád. Jenom po ránu." odvětila se stejnou vážností.

"Každý ráno ne, řekl bych. Proč bys jinak chtěla být s ním?"

"Protože je dobrý v posteli."

"Cameron Phillipsová, to je strašná a zároveň strašně skvělá věc, jakou můžeš chlapovi říct." řekl John a padl na kolena nedaleko jejích nohou. "Cameron, fakt mě to hrozně mrzí."

Cameron složila ruce do klína a John byl znovu zaskočen tím, jak pokročila v celkovém vývoji. "Ohledně toho, co říkal Derek, jsem ti nelhala, ale nikdy bych s tebou nespala jen proto, abych tě udržela doma. Teprve snídani jsem udělala z tohoto důvodu a dále také proto, abych ti ukázala, že jsem ve všem lepší než Riley."

John zalétl očima k její tváři a obličej se mu ihned zbarvil vinou, "Došlo ti to co?"

"Viděla jsem ji, jak opouští dům. Na dívku je velice hlasitá." odpověděla Cameron a poklepala na postel, na místo vedle sebe.

John se postavil a sedl si vedle ní. "Tady."

Cameron se kochala taškou, mnula ji mezi prsty a sledovala, jak se třpytky uvnitř pohybují. "Je to hezké."

John obrátil oči v sloup, "Ale ne taška. Musíš se mrknout dovnitř."

"Aha, díky...to víš." Vytáhla papírem omotaný balíček a pozvedla obočí, "Ale není to oblečení na spaní nebo ano?"

John cítil, jak se mu celým tělem prohnala vlna horka. Nikdy se ani nepokusil uvažovat o tom, že by Cameron koupil spodní prádlo. Tento úkol by v obchodě nikdy nezvládl. Cameron otočila balíček a opatrně odstranila vrstvy balícího papíru.

Každý kousek papíru narovnala a všechny precizně skládala na položenou tašku. "Teda s tebou rozbalovat vánoční dárky musí být celkem peklo." zamumlal. Cameron po něm hodila ošklivý pohled a pokračovala v rozbalování.

Poslední list papíru byl pryč a odhalil riflovou bundu. Pohladila ji s posvátnou bázní, neboť to byl její první skutečný dárek od Johna. Dál jí sice diamant, to však bylo jen v důsledku jeho obvyklé velkorysosti. Toto byl ale důkaz jejich prvního, již zvětralého sporu.

Právě mu chtěla obtočit ruce kolem ramen, on však řekl, "Je tu ještě jedna věc. Podívej se do kapsy." Cameron se plácla přes zadní kapsy a poté i přes přední. Při zkoušení kapsy na pravé straně ucítila tvrdý předmět obdélníkového tvaru.

Pomocí dvou prstů ho zkušeně vytáhla ven. "Silvery Skies." bylo napsáno na etiketě.

"Tys mi koupil oční stíny?" Naklonila hlavu, její znamení pro potřebu něco vysvětlit. Budoucí John ji to naučil velmi dobře.

"Když jsme byli ve škole, ještě než zemřela Jordan, byla jsi na chodbě, pamatuješ?" Souhlasila a John pokračoval, "Tehdy ses mě ptala, jak vypadáš. Řekl jsem pak, že dobrý, ale ta barva se mi na tobě fakt nelíbila. Bylo to hrozně světlý a podle mě jsi byla hezčí bez toho."

"Tak proč jsi mi to teď koupil?"

"Došlo mi, že bys měla používat barvu, která je světlejší, aby ladila s tvou barvou kůže a ne aby ti zakrývala obličej."

Cameron zvedla bundu z klína a položila ji na stolek, aby na ní neulpěl žádný prášek. Sklonila se ke komodě se zrcadlem, otevřela krabičku a vložila prst do stříbřité látky. Nato několika perfektními tahy pomalu ozdobila oční víčka.

"Jak vypadám?" Zavřela oči, aby se mohl důkladně podívat.

"Nádherně." odpověděl a náhle ho napadlo, že jeho aktuální pohled se později bude jistě nazývat Connorovským zíráním.

"Díky za dárek Johne." poděkovala mu Cam a pak udělala přesně to, o čem John celý den snil. Beze slov se mu vrhla do náruče a oba padli zpátky na postel.

Najednou se všechny sloupky postele zlomily a postel se zlověstným zapraštěním dopadla na podlahu. "Asi jsem ty pružiny narovnala trochu moc." řekla smutně. John utlumil smích v jejích vlasech a ona se k němu přidala.

"Johne, já mám tak ráda tvůj smích."

John ji pohladil palci po tváři a užíval si pocit, vyvolaný její jemnou kůží. "Taky už jsem se nějakou chvíli nezasmál, díky Cameron. Díky za to, žes mi dala druhou šanci."

Nadále zůstávali na posteli, neboť ani jeden z nich nebyl ochoten přerušit křehký moment, který společně vytvořili. Cameronin mobil zazvonil a ona jej zvedla. Ještě několik stisknutých tlačítek a už mluvila znovu s Derekem.

"Říkala jsem mu to. Nadšený z toho nebyl..." Derek něco vykřikoval na druhé straně sluchátka, Cameron však držela přístroj od Johna dál. Nechtěla, aby se na strýce zlobil. "Nikam utíkat nebude a já ho udržím v bezpečí...Nechápu, co to má společného s touto konverzací." Derek se znovu dal do křiku, tentokrát se však Johnovi podařilo zaslechnout dvě slova, "pitomí teenageři."

Derek zavěsil a Cameron položila telefon na stolek. "Proč tě Derek vždycky přirovnává k malému užitkovému zvířeti?"

"Protože mezci jsou tvrdohlaví a on si myslí, že já taky." Z Johna již téměř vyprchal všechen humor. "Jestli já jsem mezek, tak on je osel."

"Všichni Reesovic muži mají tendenci být tvrdohlaví. Je to rodinná vlastnost."

"Fakt? A co Connorovi? Jsou taky tvrdohlaví?" řekl a posunul ji tak, že ji přišpendlil pod sebou.

"Connorovi jsou dokonce ještě tvrdohlavější. A taky velmi vynalézaví." podotkla Cameron a nohou vklouzla mezi nohy Johnovy, "ale být Phillipsovou znamená být ještě vynalézavější a nápaditější."

"Až tak? Ukaž." přikázal John.

Cameron ho ze sebe svalila a teď byla nahoře ona. Bez jakýchkoliv cavyků si přetáhla tričko přes hlavu. Sklonila se nad ním, takže její vlasy vytvořily závěs kolem jejich hlav.

"Je tohle rozkaz Johne?" poškádlila jej, přejela mu pramínkem vlasů po čelisti a polechtala ho na krku.

John uviděl zalesknutí v jejím oku a odpověděl, "Ano. Cameron. Tohle je rozkaz."

11

Re: Now He Needs Her

Kapitola 14 - Rozpad

2027 - Ubytovací místnost generála Johna Connora - Union City

"Cameron!"

Blízká exploze jej povalila na zem, naštěstí však neutrpěl žádná zranění. Popadl plazmovou pušku a s přimhouřenýma očima nahlédl do chodby, jež byla zahalena kouřem.

"Cameron! Cameron!" Velké trosky tunelu pokrývaly podlahu a znemožňovaly nalezení jakékoliv stopy po dívce, kterou však v tuto chvíli neměl šanci zahlédnout.

"Johne! Connore, jsi v pořádku?" Z kouře se vynořila ruka a uchopila jej za zápěstí. John spatřil tvář plnou úzkosti, sklonil zbraň, kterou na ni zamířil v rámci obranného reflexu a zatáhl ji zpět do místnosti.

"Kate? Co jsi sakra dělala tam venku?" John ukázal směrem ke zmatku, jež se právě formoval před jeho místností.

"Slyšela jsem výbuch. Všichni to slyšeli. Myslela jsem, že na nás každou chvíli začne padat kovový déšť. Ty jsi první, ke komu jsme se vydali. Tak jsi v pořádku nebo ne?"

"Trochu špatně slyším, ale není to nic, co by mě omezovalo při práci." ujistil ji a prodíral se zástupem vojáků, hromadících se přede dveřmi.

"Co se přesně stalo?" zeptala se Kate, John ji však namísto odpovědi strhl dál od dveří právě včas, aby ji uchránil od úderu pažbou do obličeje.

"Odstupte." zavelel a držel za ruku idiota, který se ohnal zbraní.

Asi dvacet vojáků okamžitě sklonilo zbraně a kouř začal ustupovat. Jakmile uviděli samotářského Johna Connora mimo jeho kancelář, rozestoupili se a seřadili po obou stranách chodby podél zdi. "Vaše jméno vojíne."zavrčel Connor.

"Floresová"

"Takže Floresová, až budeš zase máchat puškou v něčích dveřích, ujisti se, že nejsou moje." Zabořil prsty do její uniformy, dokud neuslyšel nepatrné vzlyknutí. "Příště už nemusím být tak shovívavý, rozuměla jsi?"

"Ano pane." Connor ji propustil a ona se zařadila mezi ostatní. Její spolubojovníci ani nemrkli.

"Podejte hlášení. Nějaká zranění?"

"Ne pane, jen několik naraženin a odřenin." Derek Reese zaujal místo vedle něj.

"Odkliďte suť a vraťte se na svá stanoviště. Ujistěte se, že zvuk výbuchu nezaslechl i nepřítel. Kompletní hlášení do dvaceti minut. Poručíku Reese, dohlédněte na celou akci."

Reese přikývl a poslal čtyři muže do východních tunelů, tři do západních a šest do jižních. Zbytek rozdělil do dvou skupin. Jednu skupinu pověřil, aby zkontrolovali, zda stroje nezaslechly jejich malý problém.

"Floresová, pořádně to tu ukliďte." přikázal Reese a druhou skupinu zanechal s ní. Takový byl její trest za vlastní pochybení.

"Connore," spustila Kate, nato však byla přerušena výkřikem "Plecháč!"

Divoké hřmění zbraní se rozlehlo chodbou a John se instinktivně postavil před Kate. "K zemi."

Plazil se po břiše, když vtom jeho zrak ulpěl na škubajících se černých botách. "Jen to ne." zamumlal.

"Zastavte palbu!" zavelel, ale nezkušená skupina měla v sobě ještě mnoho adrenalinu. "ZASTAVTE PALBU!" zakřičel Connor.

Všichni až na jednoho uposlechli rozkaz. Přerušila palbu, aby nabila zbraň a teprve poté si všimla, že jako jediná ještě střílí. Překvapená Floresová se ohlédla a obrátila nabitou zbraň hlavní ke stropu. "Řekl jsem zastavte palbu. Které části rozkazu jsi kurva nerozuměla?" Uchopil ji, hodil proti zdi a poté prohledával, dokud si nebyl jistý, že odevzdala všechny zbraně.

Předal je vojákovi jménem Adams, stojícímu poblíž. Adams držel zbraně a pokoušel se necinkat s nimi, třásl se však natolik, že se pro něj tento úkol stal zcela nemožným. Možnost být nablízku Connorovi, generálovi, který je vedl a riskoval pro ně všechno, v něm budilo hrůzu a zároveň nadšení. Zachovával tedy vůči němu naprostou poslušnost.

V tunelu zavládl klid. Všichni v tichosti stáli a poslouchali Connorův hlas, jež se kolem nich rozléhal. Vidět generála pustit se do vojáka kvůli neuposlechnutí rozkazu bylo vskutku výjimečné. Vždy se choval chladně a racionálně. Rozčílit jej dalo hodně práce a když už se to někomu podařilo, obvykle to stálo za to. "Aspoň na jednu zasranou sekundu se zamysli nad tím, že zabít někoho nešťastnou náhodou znamená přijít o dalšího dobrého bojovníka a plecháči budou mít k vítězství zase o něco blíž."

John věděl, že reagoval nepřiměřeně, ale představa, že Cameron byla pryč jen kvůli hloupé ženské, byla příliš bolestivá na to, aby zachoval logické uvažování, "A to všechno jenom proto, že tak strašně ráda mačkáš spoušť. Udělej takovou kokotinu znovu a osobně ti proženu kulku skrz lebku. Rozuměla jsi Floresová?" křikl a strčil do ní hlavní své zbraně. "Od teď budeš chytat krysy, a to tak dlouho, dokud se nenaučíš poslouchat rozkazy. A teď vypadni, jdi mi z očí sakra."

Floresová se pokusila zasalutovat, ale byla příliš vyděšená představou, co by se stalo, kdyby něco doopravdy podělala. Vyškrábala se na nohy a utíkala pryč. V duchu si říkala, že může být ráda, pokud se jí v následujících třech měsících vůbec dostane do ruky zbraň. Mohla si za to sama, byla tu dost dlouho na to, aby věděla, jak nenaštvat Connora. Možná nevěřila, že je snad nějakým jejich mesiášem, tento muž však měl skvělé nápady a věděl, jak přistupovat k velení, navíc se neštítil žádné špinavé práce. Musela si přiznat, že je to tak, i když ji vyděsil k smrti.

"Kde je ten plecháč?" vyštěkl Connor. Použil vztek, aby zamaskoval strach, jež mu koloval v žilách. 'Cameron, jen ať jsi v pořádku.'

"Tady je."voják jménem Van Allen zamával na vůdce Odporu. Johnovo srdce, doposud bušící jako o závod, se konečně zklidnilo a doufal, že to tak i zůstane. Spatřil štíhlou postavu v povědomé uniformě, kterou ještě před několika minutami držel ve náruči.

Poklekl a otočil půvabnou hlavu s tmavě hnědými vlasy na levou stranu. Tato část hlavy byla pokryta sutí, uchráněná před neočekávanou palbou. Ohledával tělo kvůli poškození a v jeho očích se zračila úleva, když odhalil pouze množství povrchových zranění.

Bude potřebovat novou uniformu. Cameronina hlava sebou škubla a zvědavě se rozhlédla kolem. "Byl to velký výbuch, ale jsem v pořádku."

"To jsem rád. Na chvilku jsi mě vyděsila." řekl polohlasem.

Celá interakce se odehrála jen v několika málo okamžicích, ne dost dlouho na to, aby někdo pojal podezření, že mezi nimi něco je.

Floresová, známá také jako Jesse, pozorovala celou situaci zpoza rohu. Rozbitý ret a oslepující bolest hlavy jí byly odměnou za snahu o záchranu generála. Neuniklo jí, jak přejel rukou po prstech stroje, a také jak se ony prsty ohnuly dostatečně na to, aby oba mohli být ve vzájemném kontaktu.

'Takže všechny ty zvěsti byly nakonec pravdivé. Connor se dal dohromady s terminátorskou mrchou. Ona byla důvodem jeho rozčilení.'

"Vezmi ji k technikům a nechej prohlédnout a vyčistit."

Cameron vstala bez cizí pomoci a prošla kolem vojáků. Van Allen, voják, který ji uviděl jako první, jí podal svůj batoh, aby mohla zakrýt odhalený předek. Přijala batoh, naklonila hlavu do strany a pokračovala dále směrem ke stanovišti techniků.

Van Allen se ohlédl na jejich vůdce a přísahal by, že na něj generál právě kývnul na důkaz vděčnosti. Van Allen se váhavě usmál a Connor nato opět zmizel ve své místnosti.

Jesse viděla úplně vše, Kate, sedící na Connorově lůžku nevyjímaje. Zabořila hlavu do dlaní a zabouchla dveře dřív, než mohla Jesse spatřit víc.

'Co se to tu sakra děje?'

"Je v pořádku Johne, nedělej si starosti. "řekla Kate, jež seděla vedle Johna. Konejšivě mu masírovala záda. Vzhlédl k ní a byl vděčný, že měl někoho, komu se mohl svěřit. "Tam venku to byla zajímavá show."

"Skoro jsem se neudržel Kate. Zařval jsem její jméno a málem bych ji roztrhal na kusy jako šílenec, kdybys mě nezadržela. Byl jsem takový kousek od zabití té pitomé ženské. Co kdyby..."

Kate neměla slov a tak pouze seděla zde a dál na jeho zádech opisovala pomocí prstů uklidňující kružnice.

"Slyšel mě tam vůbec někdo?" zeptal se spíše sám sebe a oči měl záměrně upřené na podlahu.

Kate Brewsterová byla jedna ze dvou osob, kteří měli možnost Johna takto vidět. Tou druhou byla Cameron. "To si nemyslím, v tom zmatku nebylo nic moc slyšet. Já jsem tě slyšela, ale taky jsem byla přímo u tebe. Tvůj křik ale určitě zaregistrovali všichni."

Položila mu ruku na rameno a on ji stiskl. "Nech mě ujistit se, že nejsi zraněný."

"Jsem v pohodě. Nebyl jsem dost blízko na to, aby mi to způsobilo něco víc, než pád na zem. Neměj péči." řekl a prohlížel si úlomky zdi, ležící na stole. Měl by na sobě zapracovat, měl by být schopen se i v takové situaci uklidnit. Takovéto reakce přinášely jen potíže, jež dopadaly na jeho a Cameroninu hlavu. Pohlédl na pracovní papíry na stole, které byly rozházené od chvíle, kdy byl naposledy zaneprázdněný s Cam.

"To musel způsobit nějaký velký kus zdi, když dopadl na stůl." zažertovala Kate, zatímco si pročítala generálovy osobní údaje. Potřeboval si odpočinout, jinak by křik na jeho důstojníky neměl konce. "Příště až si půjdeš hrát na hrdinu, možná by sis měl zkontrolovat, jestli máš v pořádku oblečení." pokračovala ve vtipkování v naději, že rozptýlí ponurou náladu, jež na něj padala.

Měl o Cameron takový strach, že úplně zapomněl na to, jak se zlostně oblékal a nedával pozor. Až teď, nějakou chvíli poté, co si mohl prohlédnout Cameron a promluvit ke svým mužům, měl možnost se opravdu podívat sám sebe. Několik knoflíků nebylo zapnutých a též zip v rozkroku byl dole.

"Byl jsem příliš zaujatý okolním děním," řekl co nejdůstojněji a zapnul se.

Kate si kromě jeho oblečení všimla také rozhozených přikrývek a vyvodila z toho patřičný závěr, "Jo, to se vsadím. Ty a Cammi jste pěkní lháři." Šťouchla jej do břicha, "kdy si konečně uvědomíš, že přede mnou nic neutajíš. Jsi hrozně špatný lhář..." Kate zpětně přemýšlela o dění na chodbě, kde se k Cameron choval jako k běžnému zraněnému vojákovi s výjimkou toho okamžiku, kdy ji na zlomek sekundy držel za ruku. "...to je plus pro mě." Ráda si teď poslechla rozpačitou odpověď po událostech na chodbě.

"Kate, já se snažím, aby to nebylo tak zřejmé, ale je to těžké. Vím, že kdyby ostatní viděli, na čí straně doopravdy je, mohli by se naučit ji akceptovat. Mohli by se naučit s ní koexistovat."

Vzala do rukou jeho čelist, "Ne, to nemohli. Oni se jich bojí a je jedno, co mají na sobě nebo jak se prezentují, stroje budou vždy nenávidět."

"Ale proč ne já? To dřív budu nenávidět sám sebe, než bych nenáviděl ji." zeptal se John a doufal v upřímnou odpověď.

Protože je spásou pro tvou osamocenou existenci. Rodina, která tě nikdy neopustí. Společnice, která sama sebe dokáže ochránit. Milenka, která nikdy neodejde a nezemře. To je ten důvod." Kate se odmlčela a John věděl, že myslí na jejího snoubence, který zemřel na jedné z mnoha záchranných misí, jejichž cílem bylo dostat Connora z Century.

"Je mi líto Jerroda. Byl to dobrý chlap. Skvělý voják a jediný muž, který si tě zasloužil." Setřel několik zbloudilých slz, které jí unikly z očí.

"Jdi si vyzvednout hlášení a zkus být trochu nonšalantní, až uvidíš techniky. Vyděsil jsi je. A nedopusť, aby se ti znovu nepřiměřeně zvýšila teplota. Uhodit vojáka byla blbost, i když si to ta mrcha zasloužila."

"Nějakou jinou radu..."

"Řekni Cameron, že ji miluješ. Nikdy nevíš, co se jí může v budoucnu přihodit, tak abys to stihl." řekla Kate a odešla směrem k ošetřovně, zatímco on se vydal za techniky. "Connore, rozhodně se za mnou zastavte a mrknem se na její zranění."

Kráčel dolů koridorem s předstíranou vážností v obličeji. Vešel do stanice techniků a bázliví vědci vyskočili do pozoru. "Pohov." Muži nejprve nervózně sledovali hrůzu nahánějícího muže s tajemnými jizvami, jak vstoupil do hlavní místnosti a poté zmizeli mezi H/K odolnými dveřmi.

"Jak je jí?" zeptal se vousatého muže.

"Jen poraněná vnější tkáň. Žádné poškození obvodů nebo endoskeletonu. Potřebuje akorát novou uniformu." řekl muž a odešel pro novou sadu čipů, vytažených z várky T-888iček.

Connor přikývl a přistoupil ke stolu, "Hej, drahoušku."

"Ahoj Johne. Jsem na tom již celkově lépe. Chybí mi část kůže." řekla a nadzvedla tenkou deku, čímž odhalila její předek. Oblast klíční kosti a pravého ramene odrážela světlo v místech s obnaženým coltanem, zbytek však byl v obvyklé perfektní kondici.

"To se nepočítá." Svá slova doplnil malým sugestivním mrknutím. Vousatý muž se vrátil a podával jeden z čipů Johnovi. Ten ho zvedl a zamyšleně si jej prohlížel. "Vymažte paměť a zapracujte na nich. Jestli poté nebudou fungovat, čipy rozbijte a přihoďte je do termitové lázně spolu s těly.

"Cameron by měla být v pořádku a zcela ve formě za několik dní," řekl Eric a opatrně pomáhal kyborgovi slézt ze stolu. Poděkovala mu, zapomněla však přidržet u sebe obě části poškozené uniformy. Erikovy oči rychle klesly pohledem k zemi, pouhou milisekundu před tím, než na něj padl Connorův upřený pohled.

"Chci říct, ve striktně kybernetickém smyslu je v pořádku. Její schopnosti jsou na maximu." Eric tiše dokončil větu a položil jí bundu přes ramena.

"Jdi se postarat o ten čip." řekl John a zlověstně muže pozoroval.

Cameron s Johnem opustili stanici techniků a zamířili k ošetřovně. "Už jsi je zase vyděsil že." poznamenala Kate místo pozdravu. Byla zde sama a vyskládávala její pomůcky na stůl.

"Především Erika." dodala Cameron.

"Johne," Kate téměř dokonale napodobila tón jeho matky. "On ti neublíží."

"Díval se na mou uniformu." Další Cameronina poznámka.

Kate je oba změřila pohledem. Zajímalo by ji, proč je pro Cameron dané prohlášení tak zábavné a pro Johna naopak nepříjemné. Cameron se obrátila tváří ke Kate a potáhla za Erikovu bundu. Rusovláska nepříliš úspěšně potlačila smích, "Chápu."

Johnova čelist sebou divoce škubla v reakci na pobavený výraz obou žen. Kate se rozhodla vyřešit Johnovo trápení a podala Cameron novou uniformu. Svlékla starý oděv a oblékla se do nového. "A to se nestydí?" optala se Kate již spokojeného Johna.

"Ani nevíš jak moc." odpověděl John s podstatně větším klidem.

"Nechce se mi věřit, že pořád ještě něco máš proti Eriku Michaelsovi. Chci říct, ten člověk je přece na kolečkovém křesle." řekla Kate a pokynula Cameron, aby přistoupila, zatímco Johna posílala pryč. Cameron seděla a nechala si vyndávat kulky z jejího šasi.

"Jeho mozek ale není." oznámil John. Další smích mu byl jasnou odpovědí.

Domácnost Connorových - Přítomnost

Cameron se trhnutím probrala ze spánkového cyklu, čímž značně udivila Johna.

"Děje se něco?" zeptal se ospalým hlasem. Jeho ruka se automaticky ovinula kolem ní.

"Měla jsem sen," odvětila.

John se okamžitě probral a posadil se za ni. "Ty jsi měla sen? Myslel jsem, že nikdy nespíš."

Otočila se na záda a pohlédla na něj. "Nepotřebuji spánek, ale nikdy jsem neřekla, že nemůžu spát." Byla si jistá, že jeho tvář vypadala překvapeněji, než kdy předtím.

"A ty můžeš snít?" položil další otázku a podrbal se na hlavě. Druhou ruku měl zaměstnanou krčením deky, která je oba přikrývala.

"Vypadalo to spíše na vzpomínky než na sen. Pamatuji si detaily. Viděla jsem budoucího Johna a Erika..."

"Erika?" John se na vteřinu zamyslel. Cameron zapnula světlo, jež osvítilo její pokoj s množstvím závěsů. "To je ten chlápek z knihovny?"

"Ano, je jedním z tvých techniků. Ví o mém čipu úplně vše. Byl u toho, když jsi pracoval na mém přeprogramování." vysvětlila Cameron a přitulila se k němu. Evidentně přemítal nad tím, co mu právě sdělila.

"Proto se s ním vídáš? Protože jsi jej znala v budoucnosti?" zeptal se John ohromeně.

"Samozřejmě, ale v tuto chvíli ještě není tak zdatný. Pravděpodobně potřebuje, abys jej učil. Nebo mu bude potřeba umožnit, aby si mě prohlédl. Bývá nápomocný při přeprogramování tvé armády a je jedním ze dvou lidí, kteří o nás vědí."

"Fíha," pozvedl ruku. "To je mi pěkný odhalení. Zná tě a je schopnej tě opravit. Takže tedy ví i o nás dvou?"

"Správně."

"Vídala ses s ním jenom kvůli tomu? Nikdy jsi nechtěla být s ním?" zeptal se John a zkoumal její tvář ve světle lampy.

"Ne, mým přáním není být s ním. Miluji tebe, ne jeho." Cameron bylo jasné, proč se ptal. Byla si jistá, že to má co dělat s nábojem na řetízku, který byl připraven strhnout z jejího krku. Ještě pořád na Erika žárlil. Cameron Johna konejšivě objala," je to můj kamarád. Políbila jsem ho, protože jsi mě štval. Nenávidím Riley. Vysvětlovala jsem ti to tehdy v autě."

Vypustil dech, který delší dobu zadržoval a schoulil se v teple jejich postele. "Takže máš nějaký vzpomínky, ale ty jsou prezentovaný ve formě snu, to je praktický." poznamenal John a hladil ji po vlasech, "Cam, řekla jsi, že o nás vědí dva lidi. Kdo je ten druhej?"

"Katherine Brewsterová-Connorová, tvoje žena."

Johnův zděšený výkřik proletěl kolem Cameron. Byla přesvědčená o tom, že výkřik musel dolehnout až na ulici, kde jistě rozštěkal otravného sousedovic psa a spustil několik autoalarmů.

Odtlačil její ruku ze svých úst, zorničky rozšířené, načež znovu nevěřícně křikl, "MOJE CO?!!"

"Tvoje žena Johne, ví o nás."

"Ale...ale...Já...hmm...Já...to nechápu." vyhrkl konečně.

"Říkal jsi, že bys chtěl, abych ti pověděla o Allison Youngové že?" Tiše přikývl, myšlenkami stále u své manželky a Cameroniného toku myšlenek. Cameron se posadila přitažením za koleno a položila si hlavu na něj. "Byla jsem vytvořena podle člověka jménem Allison Youngová."

John polkl a ona pokračovala, "Allison Youngová, milenka Johna Connora. Byla zabita, abych mohla zaujmout její místo."

"Kdo...kdo ji zabil?" zeptal se roztřeseným hlasem.

Cameron na něj pohlédla a v očích se jí zračila lítost a smutek. "To já."

12

Re: Now He Needs Her

Kapitola 15 - Doznání

Někde v poušti

O několik mil dále si mezi sebou Sarah a Derek stále rozechvěle udržovali bezpečnou vzdálenost. Byl to podobný pocit, jako by se někdo procházel po vašem hrobu.

Oddělený stav však skončil ve chvíli, kdy Derek spatřil Sarah na opuštěném místě, určeném pro vlastní opravy automobilů a všiml si, jak znatelně kulhá."Sarah!"

"Dereku!"

Byl to natolik radostný moment, že jim ani nedošlo, jak přirozeně se zachovali. Podali si ruce jako staří kamarádi, toto gesto však záhy ustoupilo následnému objetí. "Jsi v pořádku? Hledal jsem tě celé dva dny."

"Dva dny?" řekla a dala mu pohlavek. "To jsi nechal Johna dva dny samotného se strojem a bez jakéhokoliv dozoru?" Udeřila jej do paže, "Co je to sakra s tebou?"

"Neměl jsem na výběr. Musel jsem se jít po tobě mrknout. Mimo tvoje stížnosti je pořád jasné, že s ní je ve větším bezpečí, ať už si to chceme přiznat nebo ne," poznamenal a pomohl jí nastoupit do vozu. "Sarah, kdybych neudělal všechno, co je v mých silách, abych tě přivedl zpět, nikdy by mi to neodpustil."

"Měla jsem noční můru...on byl s ní...s tím." Sarah se na něj bezradně podívala, "Byl by s tím, kdyby měl příležitost. Copak je už příliš pozdě? John se do toho už zamiloval nebo ne?"

Derek vypadal stejně ztrápeně jako ona, "Nejspíš od té doby, co se potkali, ale my pořád můžeme jeho osud změnit." Rychle změnil téma rozhovoru, neměl zapotřebí, aby se zabývala něčím, co nemohli nijak ovlivnit, alespoň v tuto chvíli ne. "Odvezu tě zpátky k autu. Nejdřív se ještě musím o něco postarat a potom se setkáme před barákem." Projížděli krajinou s pocitem společného trápení, dokud nebyl její vůz na dohled. Díval se za ní, dokud se nepřemístila do svého auta a on se neujistil, že Sarah bezpečně odjela.

Otočil se a zamířil zpět ke zdejší putyce. Jesse se opírala o svůj vlastní vůz. "Hej, fešáku. Říkala jsem si, jestli se vrátíš." Naklonila se k němu, aby jej políbila, on ji však zastavil.

Už žádné kraviny Jesse. Chci vědět, co máš za lubem. Chci vědět, proč ses tak pěkně starala o Riley." Překřížil ruce a odhalil tak Glock za opaskem.

"Fajn, v první řadě byznys. Pojď za mnou na moje místo. Všechno ti vysvětlím, ale neočekávám, že se ti to bude líbit." Ani se neobtěžovala přesvědčit se o tom, zda ji následuje. Nastartovala auto, pneumatiky zapištěly a byla pryč.

Derek si promnul čelo. Tentokrát to mělo být jednoduché. Přichystat plán, najít Andyho Gooda, eliminovat jej a pokud možno se jít podívat na své mladší já, jak si s malým bratrem hraje s míčem. 'Proč mám teda pocit, že se chystám zradit Johna?' Kyle by byl zklamaný, byl ale také mnohem ušlechtilejší, než kdy byl samotný Derek. Proto Sarah i po tolika letech milovala jeho bratra, zatímco s ním byla sotva ochotna spát v jedné posteli.

"Chystám se přijít o všechno, že Kyle?" řekl nahlas, nicméně promlouvání ke Kyleovi již pro něj nebylo dále uklidňující.

V domě Connorových se Cameron mezitím dívala na Johna s rovnoměrnou směsí lítosti a smutku v jejích očích. "To já."

Johnův zrak poklesl k Cameroniným dlaním, které odpočívaly na jeho vlastních. Vytáhl ruce zpoza jejích dlaní a zeptal se: "Trpěla?" Neměl tušení, proč to pro něj bylo důležité, nebylo to totéž, jako by ji znal.

"Nejsme zkonstruovaní pro krutost."

"To je fakt. Bod pro terminátory. Skoro bych na to zapomněl." řekl John sarkasticky a snažil se vzdálit od jejího těla, co nejvíce to bylo možné. Věděl, že se choval iracionálně, avšak cítil se zodpovědný za Allisoninu smrt, a na náladě mu nepřidal ani fakt, že nějakým způsobem pošpinil Cameron tím, že ji přiměl o tom mluvit.

Prostě jen seděla zde a nedávala najevo, co jeho pouhé odtažení způsobilo jejímu systému. "Jsem terminátor, její smrt byla okamžitá." Na tvář se jí vrátil prázdný výraz.

"Bylo nezbytně nutný ji zabíjet?" přinutil se John k položení otázky.

"Ne, ale chtěla mě poslat do pasti. Jako Laurie, jako i ty sám." řekla Cameron s přesvědčením, jež v něm vyvolalo vzdor.

"Já jsem nikdy nic neudělal." John začínal být rozhořčený.

"Uděláš a já budu i nadále dělat to, co řekneš, protože jsi to právě ty, kdo to říká. Bezpodmínečně Johne. Bez ohledu na tvou nedůvěru nebo na to, jak se mnou zacházíš. Vždy budu myslet v první řadě na tebe. Věřím, že mám na mysli to, co nazýváte láskou. Když to teď všechno víš, co ke mně cítíš?"

John nevěděl, co vlastně cítil. Pokoušel se být diplomatický, konec konců Cameron miloval, ovšem miloval ji samu o sobě nebo proto, že vypadala jako někdo, do koho by se zamiloval v budoucnosti? Tento dvojí metr se mu ani trochu nezamlouval. Přesně této věci se obával, ona mu ale přesto ukázala, že on a budoucí John byli tatáž osoba.

Cameron se posunula vzad a nechala přikrývku sklouznout ze svého těla. "Odpustíš mi?"

Jeho odpověď nepřišla ihned a to ji zabolelo, "Opusť prosím můj pokoj. Dopovím ti to, až se dostatečně obléknu."

John sebral své oblečení, aniž by věděl, co říct, aby pochopila jeho dilema. Miloval Cameron, a to se nikdy nemohlo změnit, ale nechtěl, aby byli oba poskvrněni jejich vinou. Potřeboval znát celý příběh, týkající se Allison Youngové. Teprve poté se k ní skutečně mohl chovat tak, jak si zasloužila. "Není tu nic, co bych ti mohl odpustit Cam. Můžu ti ale věřit? Co dalšího, týkajícího se mý budoucnosti a ovlivňujícího mou minulost, přede mnou ještě schováváš?"

Cameron jej uzemnila zlomyslným úšklebkem, "Možná měl Derek pravdu. Jsem jen tvoje děvka a nic víc."

John opustil pokoj a hned zamířil do sprchy. Pustil si vodu tak horkou, jakou jen dokázal vydržet. Stál zde pod velmi horkou sprchou a přemýšlel, jak se zbavit viny, kterou cítil. Kvůli Allison, kvůli Martinu Bedellovi, kvůli jeho vlastnímu otci a bezpočtu lidí, kteří by pro něj zemřeli. "Jestli jsem stejně špatnej jako ona, jak ji můžu odsuzovat? Zabíjím je stejně efektivně, jako bych sám zmáčkl spoušť."

Oblékl se a pokračoval ve vnitřním dialogu, zatímco přecházel po obýváku a netrpělivě čekal. Chtěl si poslechnout celý příběh. Chtěl vědět, proč měl ženu a milenku. A proč to jeho ženě nevadilo? Jakým mužem vlastně v budoucnosti byl? Měl snad svůj vlastní harém? Bylo to akceptováno, protože byl John Connor? A pokud bylo akceptováno tohle, jaká další zvěrstva byla spáchána v jeho jménu a na jeho příkaz?

Mobilní telefon zazvonil, "Haló?" Během chvíle, kdy vyťukával čísla, se rozhostilo ticho. "Čau mami, kde jsi? Ne. Jsem v pohodě. Zrovna jsme akorát kontrolovali nějaký přívodní kabely, ale jinak nic. Riley se tu stavovala, ale určitě jsem s ní nebyl sám. Cameron...ta tu někde je."

V témže okamžiku vstoupila do místnosti Cameron, oděna do červené podprsenky a fialových kalhotek. Přestože ji už viděl bez jediného kousku oblečení, stále na ní mohl oči nechat. Mrkla na něj, ale nezastavila se, dokud nedošla do prádelny.

"Johne??"

"Co?... Já jsem tady. Co jsi říkala?" Sarah zopakovala, že se do hodiny vrátí a že Derek je ve skladu, odkud stěhuje nějaké věci do domu v poušti.

"Jojo, tak zatím." Zavěsil a vydal se k prádelně. Stál ve dveřích, zatímco se Cameron oblékala. Úzké modré džíny a černé tričko. Poté se otočila a oslovila jej.

"Já jsem první svého druhu. Unikátní model, postavený výhradně kvůli infiltraci. Byla jsem vyrobena v roce 2025, abych našla a zlikvidovala lidský odpor. Mou primární misí bylo zabít Johna Connora." Cameron cítila, jak její ruku ovládlo chvění, jediná viditelná známka úzkosti, John však poslouchal příběh a ničeho si nevšiml.

Obešla jej, zaujala své obvyklé místo u okna a John se posadil na opěrku gauče. "John Connor se oženil s Katherine Brewsterovou v roce 2025 a já měla původně vypadat jako ona. Vybraná skupina zrádců ve vašich řadách ale zjistila, že kolem Katherine Brewsterové vznikla o několik měsíců později jistá aféra."

Chtěla, aby Johna daná informace zabolela. "Zduplikovat Katherine se ukázalo jako nepraktické řešení. Byla jsem naprogramována se všemi známými informacemi o Connorovi. V roce 2026 se přišlo na to, že Connor si pořídil milenku. Trávila s ním její veškerý čas a Katherine tak byla přiřazena sekundární priorita."

"Allison Youngová," řekl John.

"Bylo snadné ji za pomoci zrádců zajmout. Byla příliš přátelská." Toto byla urážka. "Byla zkopírována a můj endoskeleton byl zhotoven tak, aby se jí podobal. Několik dalších týdnů jsem strávila studiem všech jejích pohybů. Byla jsem pro ni vysvobozením."

"Proč?"

Cameron se zadívala z okna, aby se vyhnula Johnovu pronikavému pohledu. "Nikdy by to zpět na Connorovu základnu nezvládla. T-888 by ji zabily dříve, než by stačila urazit nějakou větší vzdálenost."

John věděl, že se právě díval na její bezvýraznou masku, neboť zranil její city, avšak ledový klid, s jakým popisovala vraždu, byl pro něj stále nečekaný. "Říkala jsi, žes ji zabila."

"To ano. Byla chycena při útěku. Nebylo to v plánu. A také lhala. Ke vstupu do Connorovy základny byl potřeba náramek. Poslala mě tam bez něj, ale když byla chycena, řekl nám o tom jeden spoluvězeň."

"Takže jsi ji zabila proto, že lhala?" John nemohl uvěřit, že dokonce i tehdy již Cameron vykazovala známky sebeuvědomění. 'Jestli to tak fakt bylo a já - moje budoucí já o tom vědělo - proč jsem ji teda ušetřil?'

"Vyjádřila jsem se ohledně touhy více poznat Johna Connora. Ona řekla, že John Connor by mě poznat nechtěl." Cameron vnitřně zuřila a dokonce i teď v ní vyvolávalo vztek Allisonino zamítnutí, jako by Cameron nebyla nic. "Nebyla tak milá, jak jsem se dříve domnívala." řekla Cameron nekompromisně. "Prohlásila, že mi nepomůže dostat Johna Connora..."

Čekal, až dokončí svou výpověď, zdálo se ale, že se uzavřela v paměťovém bloku, který se vztahoval k setkání. "Zlomila jsem jí vaz a oznámila jejímu mrtvému tělu, že už se tak stalo. Té noci jsem vstoupila do Connorovy základny."

Dobírala si jej a záměrně takto hrozivě hovořila. Chtěla, aby se hněval spolu s ní. "Jak jsem zjistil, že nejsi Allison?"

"Naši zpravodajové se mýlili. Allison nebyla tvá milenka. Byla pro tebe něco jako dcera. Byly jí pouhé čtyři roky, když ji nalezl Martin Bedell. Uviděla tě a upnula se na tebe. Očividně jsi na ni dával pozor od té doby, co se řada žen při jejich nedostatečném množství mezi spoustou mužů stala obětí znásilnění." Johnovo znechucení z toho, co budoucnost udělala z dříve slušných lidských bytostí, mu bylo jasně vidět na tváři.

"Ujal jsem se jí, abych ji chránil. John se zamyšleně podíval na Cameron, jeho pohled však byl rezervovaný. "Pokoušela ses mě svést a já tě odhalil."

"Ano, odhalil jsi mě. Byla jsem přeprogramována a ty sis mě ponechal jako vězně. Dělala jsem všechny práce, které by žádný člověk nebyl schopen zvládnout. Když jsem byla poškozena, opravil jsi mě a poslal zpět v čase. Prohlásil jsi, že je to pokání za zabití Allison."

"Jak ses teda mohla stát mým čímkoliv, když jsem tě neměl zrovna v lásce?" zeptal se John.

Znovu v ní přeskočila jiskra vlastní osobnosti, "Líbila jsem se ti. Toužil jsi po mně. Tvé preference se nemění."

John ignoroval nenápadný slovní pohlavek, "A co pak?"

"Katherine se nade mnou slitovala. Řekla, že jsi zahořklý a že zacházení se mnou jako s otrokem nemůže přinést nic dobrého. Začala se mnou jednat jako s osobou. Dala mi jméno Cameron. Bylo to jméno, které by použila pro svou malou holčičku, kdyby nepřišla o dítě."

"Moje dítě? To dítě bylo moje?" John potřeboval vědět, proč jeho žena nebyla jeho ženou a proč se jeho otrokyně pro něj stala smyslem života.

"Ne, bylo jejího milence. Vaše manželství bylo lež. Nechala si to pro sebe. Tvá žena měla určitý respekt. Já jsem jakožto stroj nemohla být znásilněna a tys mi dal příkaz bránit se, kdyby to bylo zapotřebí."

"To vidím. No a co my? Co se teda stalo?" Byl stále poněkud zmaten tím, jak se jejich životy začaly proplétat.

"Zachránila jsem tvého otce. Uložils mi povinnost bodyguarda. Nikdy nespím, slyšela jsem tvé noční můry. Katherine vstala a vydala se do zdravotní centrály, aby ti odtud mohla donést něco na spaní." Na otázku odpověděla dříve, než se mohl zeptat. "Nespal jsi tři dny a zastihly tě počínající halucinace."

"Co se stalo, když Katherine odešla?" Tolik se bál zeptat. Uvažoval o tom, zda by při všech těchto nově nabytých informacích dokázal v budoucnosti odmítnout její blízkost. I se vším, co mu doposud pověděla, o tom silně pochyboval.

"Posadila jsem se na postel a objala tě jako ona. Objal jsi mě nazpět a políbil. Přistihla nás během líbání."

"Ona nebyla naštvaná?" John byl překvapen. Nemyslel si, že by byl takto velkorysý, kdyby šlo o jeho ženu a někoho jiného.

Čekala, že to přijde. Všimla si, jak ses na mě díval. Nechtěla být tvou ženou."

Johnův bolestný pohled ji téměř obměkčil, musela však trvat na svém, jinak by to skončilo špatně. Už jednou selhala při své původní misi. "Měla tě ráda jako bratra. Řekla: mohla bych tě mít ráda jako ženu."

Johnovy zraněné zelené oči způsobovaly, že vypadal dokonce ještě mladší, než ve svých aktuálních šestnácti letech. "To mě prostě jen tak přenechala tobě? Měl jsem ji vůbec rád?"

"Ne. Byl jsi ženatý s Odporem. Později jsi experimentoval s mým čipem a uvědomil sis, jak je můj Neuronet složitý." Cameron zpozorovala černý vůz, blížící se po silnici a zakončila konverzaci. "John se změnil, stejně jako já...Víc ti už nemůžu povědět. Tvá matka je doma."

Sarah se blížila po chodníku a nijak ji nepřekvapovalo, že ji z okna sledoval stroj. Kývnula na něj, načež Cameron opustila dům bočními dveřmi a zmizela v kůlně. Sarah našla svého syna, sedícího na stole a hackujícího na svém počítači.

"Mami." Vstal, avšak jeho postoj byl strnulý. "Co se stalo?"

"Ale nic, jsem jen unavená. Derek už se vrátil?" zeptala se a vyčerpaně padla do křesla.

"Ještě ne."

"Fajn, za hodinu odjíždíme. Našla jsem Kalibův kontakt. Společnost jménem Zeiracorp, vedená Catherine Weaverovou." Prohrábla Johnovy krátké vlasy odešla do svého pokoje.

Tento den strávili vysvětlováním věcí dávno minulých. Sarah několikrát zachytila Johnovy tajuplné pohledy, směřující k Cameron, dívka však zůstávala lhostejná. Během oběda neočekávaně opustila stůl a brzy poté také dům.

"Co je s plechovkou?"

"To nevím." John pokrčil rameny, oblékl si bundu a zmizel také.

Věděl, kam odešla, on se však musel vidět s Riley a tajemnou ženou. Dorazil k bytovému komplexu a bez jediného slova stiskl tlačítko. Dveře se otevřely a on vstoupil dovnitř, přičemž se ujistil, že zůstal skrytý ve stínech.

Pokračoval po schodišti až k chodbě s nouzovým východem na konci. Schoval se za rohem a vytočil Rileyino číslo. Riley hovor přijala, řekla mu ale, že si nemůže pokecat, jelikož má fůru práce s domácím úkolem. John soucitně odpověděl a popřál jí pěkný den.

O hodinu a půl později se Riley objevila, vybíhajíc nahoru po schodech. Dveře se otevřely a vykoukla ven žena s tmavě hnědými vlasy. Hrubě uchopila Riley za rameno, vtáhla ji dovnitř a zabouchla dveře.

John se krok za krokem blížil k bytu. Zaklepal na vedlejší dveře, ale nikdo neodpověděl. Z bundy vytáhl sadu pro odemykání zámků a rychle se dostal dovnitř. Prohlédl si celé místo kvůli možné přítomnosti jiných lidí, nikoho ale nezahlédl, a tak čekal, dokud se jeho oči nepřizpůsobily potemnělé místnosti.

Opatrně procházel bytem, až dorazil ke koupelně. Zjistil, že se zde nacházela nejtenčí část zdi. Přitiskl ucho na zeď a poslouchal. Cameronina odhalení sice na jeho mysl již značně zapůsobila, avšak nic jej nemohlo připravit na hádku, odehrávající se za dveřmi vedlejšího bytu.

"Já už v tom nemůžu pokračovat. Prostě nemůžu." Riley plakala.

"Holka pitomá. Nemáš na výběr. Je to tvá mise a já tě vzala do ráje. Není žádnej jinej důvod k tomu, abys tu byla. Ona s ním nemůže manipulovat. Jsi pěkná, tak na něm zapracuj." povzbuzovala ji Jesse.

"Nemůžu. Ty to nechápeš. On ji miluje." křikla Riley a John zaslechl jasný zvuk kůže, dopadající na kůži.

"To. Ne ji. Je mladej a blbej a ona je hezká holka, jenže on neví, v jaké monstrum se může změnit. Přemýšlej Riley, mluvit s ní je ekvivalentní k rozhovoru s Johnem. To ti vůbec nevadí?" vysvětlila Jesse zřetelně ve snaze vypořádat se s hysterickou dívkou.

"Já nejsem žádnej voják. On nás všechny drží naživu. Nezáleží snad právě na tomhle?" zeptala se Riley mezi tichými vzlyky.

"Poslal dobré chlapy na smrt jen kvůli ní. Copak nemáš žádnou ctižádost? Nelíbilo by se ti být paní Connorová? Už nikdy bys znovu nemusela jíst tunelové krysy. Možná bys dokonce i měla nějaké nerozedrané oblečení. A taky sprchu a všechny ty krásné věci, na které sis tady zvykla.

Riley se zasmála, její smích však byl suchý a neveselý. "Být další Katherine? Vědět, že můj manžel spí radši s kusem plechu než se mnou? Poslouchat šeptání a všelijaký fámy o tom, že se s tím válí v jedný posteli, zatímco já spím v jiný místnosti?"

"To se nestane, pokud změníš budoucnost." namítla Jesse.

"Jak si tím můžeš být tak jistá? Vždycky by se mohla objevit později, zabít mě a co pak? Stejně by se do ní zabouchl, já bych umřela pro nic za nic a ty bys nedosáhla ničeho."

"Zkus to ještě jednou Riley, jednou jedinkrát. Slibuji, že jestli to tentokrát nebude fungovat, nechám tě na pokoji." John si domyslel, že Jesse pravděpodobně Riley objímala a mumlala falešné sliby. Cítil, jak se mu v zadní části hrdla hromadí žluč.

Cameron se jej snažila varovat, ale on byl příliš tvrdohlavý a zaměstnaný sám sebou na to, aby poslouchal. Riley byla potíž..ne, Riley měla potíže a takřka se jí podařilo uspět v její misi, jejímž účelem bylo prolomit pouto mezi ním a Cameron. Skoro by ji ztratil, a to jen proto, že ji někteří z jeho vojáků nenáviděli a poslali někoho, kdo by mu polaskal ego a učinil jej slepým vůči pravdě.

Vytratil se z bytu a v rekordním čase dorazil do knihovny. John vyběhl z auta a zaklepal na dveře. Ty se otevřely a žena z minula se jej zeptala. "Mohu vám nějak pomoci?"

"Ano, hledám Cameron."

Žena jej pustila dovnitř a zavřela za ním dveře. John kráčel hlavní chodbou, až přišel k několika schodištím. Žena pokynula doleva. Vděčně vyběhl nahoru, neboť ji zoufale potřeboval vidět. Zahnul za roh a nalezl labyrint regálů.

V koutě spatřil prázdné kolečkové křeslo a modrou riflovou bundu, přehozenou přes rukojeti. Doposud se snažil popadnout dech, který ztratil, zatímco uháněl do knihovny. Ten se mu však okamžitě vrátil ve chvíli, kdy uviděl houpající se nohu, uzavřenou v černé vojenské botě.

"Tady mám říznout? Já ti nevím Cammi." řekl Eric, zatímco jí u hlavy držel čepel nože.

"To je v pořádku Eriku. Děláváš to často." Chytila jej za ruku a tvrdě přitlačila na nůž.

Jeho ruku potřísnil malý potůček krve, načež překvapeně vyjekl. "Jéžiši, neublížil jsem ti?"

Povzbudivě stiskla jeho ruku, "jen pokračuj a v levém směru vytvoř malý půlkruh."

Eric se řídil instrukcemi a po celou dobu nezaregistroval jejich obecenstvo. "A co teď?"

"Teď bys měl vidět krytku mého portu. Otevři jej, ale čip nevytahuj."

Udělal co řekla a zíral na stříbrný povrch, který chránil Cameroninu osobnost. "Takže tohleto dělám často? Jsem v tom aspoň dobrej?" zeptal se opatrně a prstem přejížděl po obvodu portu.

Cameronino tělo se celé zachvělo. "Ano, děláš to často a jsi v tom skoro tak dobrý jako John. Také vyřezáváš dané půlkruhy mnohem plynuleji." vysvětlila.

"To taky bylo mým cílem. Takže tahle činnost zajistí, že mi bude všechno prominuto?" zeptal se Eric.

"Ano, jsi důležitý pro Odpor a Johnovu armádu."

Eric seděl na vyšším stole, aby dosáhl na Cameroninu hlavu. Posunul se zpět a položil si její hlavu na klín. Uzavřel port, položil kůži zpět na místo a jemně ji uhladil. "Jsem důležitej jenom prostě pro ně?"

Podívala se přímo do modrých očí muže, který nejen že jí pomáhal začít si vážit sebe samé, ale také mohl oslabit její Neuronet ve snaze pomoci jí růst jako osobě, nikoliv stroji. "Jsi velmi důležitý pro mě, Eriku Michaelsi."

John šel po špičkách zpět ke schodišti a takto pokračoval, dokud bezpečně neopustil budovu, aniž by jej někdo zpozoroval. Řekla podobnou větu, jako jednoho času jemu, když všechno mezi nimi bylo jednodušší. Jen klid Johne, neděláme to spolu poprvé.' Nic jej již nezadrželo při startování auta, a tak vyrazil k domovu. Vešel do kuchyně, kde se nacházel Derek a jeho matka a oba se na něj znepokojeně dívali. V duchu jen pokrčil rameny.

"Kde je robot?" zeptal se Derek, jenž se ledabyle opíral na své židli.

"To nevím. Nejsem její chůva." odsekl John.

"To by mě zajímalo, kde je a co dělá, když je tak dlouho pryč." uvažoval Derek.

"O tom samým bys měl přemýšlet ty, když jsi pryč několik dní v kuse." opáčil John.

"Jsi po ránu nějakej defenzivní ne? Copak, udělali jste si pohodové romantické volno?" posmíval se Derek. "Dal jsi jí olej jako dárek? Nebo třeba nějakou tu zbraň, aby ti mohla vystřelit mozek, až se jí rozbije vypínač?"

"Dost. Nech toho." okřikla jej Sarah. Při pohledu na vyboulené žíly na Derekově a Johnově čele nepochybovala, že z obou stran stolu mohla brzy přijít série ran. Dereku, udělej něco užitečného a skoč pro potraviny." přikázala Sarah, hodila mu peníze a klíčky od auta.

"Jasně, jen to dál popírej. Předstírej, že se nezabouchl do kusu plechu."

John se posadil ke stolu, zatímco sledoval matku. Ta se ani nepohnula, pouze seděla zde a opětovala jeho pohled. "Dnes jsem vedla velmi zajímavý rozhovor s Rileyiným nevlastním otcem."

John zaryl nehty do stolu. Jeho nálada byla trpká už teď, což způsobil pohled Cameron, jak si až příliš přátelsky povídá s budoucím technikem a matčin tón mu ani trochu nepomohl. "Fakt?"

"Riley podle všeho vyletěla na své rodiče. Vykřikovala něco o vybělených lebkách, o Dni zúčtování a o konci světa během velkého nukleárního holokaustu." Poté Sářina ústa směřovala svou otázku na mrzutého chlapce u stolu. "Nenapadá tě náhodou, jak se k tomu mohla dostat?"

"Ne." odpověděl ještě mrzutěji.

"Johne, řekni mi prosím, že jsi nebyl tak hloupý, abys jí vyklopil pravdu." Položila ruce na stůl a dívala se na něj každým kouskem svých třiceti něco let. "Já jen chci znát pravdu."John udeřil rukou do stolu, "Už jsem ti to říkal. Nic jsem jí neprozradil."

"Kéž bych ti mohla věřit." řekla Sarah smutně.

"Proč bys nemohla? Dříve to vždycky šlo. Nebo jsi moc vytížená posloucháním Dereka?" vyštěkl John, "Chápu, že jsi sama, ale Derek? To snad ne."

"Dávej si pozor na pusu. Pořád jsem tvoje matka." řekla a byla na ní vidět mýtická divokost Sarah Connorové. "Tohle nemá s Derekem nic společného. Jde o fakt, že tahle holka přišla do baráku a mohla tě přidat na radar, že ví věci, které může vědět jenom někdo, kdo je viděl nebo mu někdo pověděl o válce se Skynetem. Riley je riziko Johne. Moc dobře víš, co se stane, jestli na to plechovka přijde. Myslím, že to ti ani nemusím říkat."

"Nejsem blbej mami. Vím to. Přísahám, že jsem jí nic neřekl." John ji prosil, aby mu uvěřila, ale Sarah nehodlala jeho slovům takto slepě věřit. Všimla si, jak moc se změnil a hluboko v kostech věděla, že John a Cameron se k sobě měli způsobem, kvůli kterému by se Kyle jistě obracel v hrobě. "Opravdu moc si přeju, abych tomu mohla věřit, ale nemůžu."

"Pak ovšem není o čem mluvit."

Cameron přišla o chvíli později a John se odebral do svého pokoje. 'Něco se stalo. Co by ale mohla udělat, pokud by odmítla vidět pravdu o tom, že nemohou milovat, ale pouze lásku předstírat.'

Cameron se zastavila a začala provádět její běžnou rutinu. Procházela se po hranici pozemku, když narazila na holuba. Do něčeho se zamotal. Sarah jí řekla, aby již nezabíjela další ptáky, a tak jej Cameron vyprostila, zvedla jej do výše a lehce do něj šťouchla dlaní, aby jej přiměla k letu.

Holub zavrkal, otočil hlavu a upřel na ni své korálkovité oko. Pták vycítil, že něco nebylo zcela v pořádku a začal panikařit. Cameron se jej pokoušela uklidnit a také by uspěla, kdyby nespatřila Johna, vycházejícího zpět na verandu.

Soudě podle výrazu na jeho tváři mluvil s Riley. Zesílila úroveň zvuku a zachytila konec rozloučení, "Za dvacet minut se uvidíme. Ne, prostě se stav sem." 'Proč jej nemůže nechat na pokoji? Proč on nevidí, jak špatná pro něj je? Proč pořád trvá na svém a ubližuje mi. Nemůžu být ničím víc Johne. Nemůžu.'

Potřásla hlavou, když ji náhlý příval myšlenek téměř srazil na zem a aniž by pomyslela na svou ruku, zaškubala s ní a násilně rozdrtila nebohé zvíře ve své dlani. Zděšená Cameron se ztratila z Johnova dohledu a uchýlila se za dům. Pohřbila ptáka a pocítila skutečný strach.

S jejími nespoutanými schopnostmi by měla být schopna přiblížit se svou podstatou více k člověku a ne být postižena prohlubováním vlastního poškození. Kdyby na to John přišel, mohl by si myslet, že se jej znovu pokoušela zabít. Nedokázala by snést onen zklamaný pohled, zračící se na jeho tváři.

Spěšně se přesunula do kůlny a potichu zavřela dveře. Právě se ukázala Riley, takže by John měl být zaměstnán. Cameron byla vlastně ráda, že se tato dívka objevila, neboť se alespoň mohla zabývat sama sebou bez vyrušování nebo rozpačitých dotazů. Vytáhla telefon a zavolala Erikovi.

Ten přijal hovor po prvním zazvonění, ačkoliv zněl nevrle. "Zrovna jsem spal Cammi."

"Před několika hodinami jsi byl v práci." podotkla Cameron, jako by šlo o perfektní vysvětlení.

"Dvojitá šichta, pamatuješ? A taky jsem řezal mou hezkou kamarádku, načež se ukázalo, že je robot. Na jeden den toho bylo celkem dost, nemyslíš?" řekl, nyní již zcela bdělý.

"Ano, celkem dost. Díky za vysvětlení."

"No a jelikož tohle není společenskej hovor, pověz mi - pročpak voláš? Nějakej problém, něco s Johnem?"

"John je v bezpečí, ale já mám potíže s mými servomechanismy. Jsou poruchové. Jedna ruka se sama od sebe zavírá."

Eric se na okamžik zamyslel a snažil se připomenout si, že dívka, se kterou hovořil, nebyla ve skutečnosti skutečnou dívkou. "Proč k tomu nepustíš Johna, aby se na to mrkl? Však je v tom lepší. Já jsem sotva započal výcvik, nevím toho dost na to, abych mohl pomoct."

"Bojím se, že...mě nebude chtít, pokud se ukáže, že jsem poškozená." přiznala Cameron.

Eric si představil, jak osamoceně sedí, hovoří s úplným nováčkem a má strach, že muž, kterého nadevše miluje, odhalí její poškození. Jeho osobní názor byl takový, že pokud by John někdy dokázal takto o Cameron přemýšlet, nezasloužil by si ji. Ať už byl zachráncem lidstva nebo ne.

"Dobře. Rozřízni zápěstí a proveď dlouhý vertikální řez aspoň k loktu. Sloupni kůži, prohlídni si celej vnitřek a zkus zjistit, kde by se mohly nacházet vadný části." naváděl ji, "Nemáš náhodou nějaký info o lidským těle? Něco jako praktickou příručku?"

"Ve své databázi mám detailní nákresy."

"Tak je použij, já se mrknu, co dokážu najít o protetických končetinách. Vím, že to není totéž, ale mohlo by to pomoct." Erik jí dal několik dalších a zavěsil.

Cameron podle instrukcí opatrně rozřízla svou ruku. Uvažovala, zda právě to cítila Riley, když se neúspěšně pokoušela o vlastní terminaci. Za pomoci prstů vypáčila kůži a prohlížela si malé mezery mezi písty přesně tak, jak jí nařídil Eric.

Byla natolik zabraná do své ruky, že téměř ani neslyšela, jak se dveře s vrznutím otevřely.

13

Re: Now He Needs Her

Kapitola 16 - Odpor

"Zabila jsem ptáka."

Johnovo setkání s Riley nešlo příliš dobře a ve světle jeho nového vztahu s Cameron byl rozhovor s ní dokonce ještě rozpačitější. "Že ne toho v komíně?" John stále kroutil hlavou a snažil se najít v Cameronině odpovědi známky humoru.

Cameron pokračovala ve zkoumání svého zápěstí pomocí úzkého šroubováku. "Měl bys to vědět."

"To udělal on?" Zvedl se mu žaludek, když ji viděl takto otevřenou a ledabylý způsob, jakým zkoumala vnitřek své ruky, jej přiměl uvědomit si, že Cameron vůči němu zase jednou vykazovala jistou pasivitu.

"Ne, to já." řekla "Hele," ukázala na servomechanismus. "Ten pták zkrátka zakusil mimovolný pohyb mých prstů. Byl křehký." Jeho reakce nebyla nepříjemná a kdyby dýchala, jistě by si nyní oddechla.

Přitáhl si židli a rozsvítil světlo. "Zahýbej prsty," přikázal John. Dvě kovové tyče se zdály být křivé, bylo ale nemožné se ujistit, neboť byly pokryty syntetickou hmotou, představující krev. "Jo, je tam poškození, ale je to hodně hluboko."

"Nevím, jak k tomu došlo." Mluvila o ptákovi a v očích se jí zračil prosebný pohled. Chtěla a potřebovala, aby pochopil, že se jej snažila nezabít. Ona byla přece mnohem lepší.

"Nejspíš během rvačky." řekl a pomohl jí cítit se o něco lépe, aniž by to bylo jeho záměrem. Naklonil hlavu, aby lépe viděl. "Nejsi navržená k boji se stroji." Vzal si silnější baterku a zasvítil do rozřezaného zápěstí. "Možná se mi to podaří vyměnit, ale ne že by se tu válely náhradní díly."

Provinile pohlédla stranou a poté se přesunula z lavice do kouta, kde bylo pár krabic, naskládaných na hromadě. Několik jich dala na bok, až nakonec zůstala na původním místě pouze spodní, mnohem těžší krabice. Otevřela ji a posadila se zpět s vědomím, že na ni John bude křičet.

Očima přelétl přes různé nashromážděné písty a díly v krabici. "Mělas přece ty enda spálit." obvinil ji, zatímco držel v rukou důkaz jejího přímého neuposlechnutí.

"Ne všechny," odpověděla a téměř to vypadalo, jako by jej provokovala. Chtěla znát jeho reakci a patrně se trefila do černého, neboť se zdál být opravdu rozzlobený.

"To říká kdo?"

"Ty." zazněla monotónní odpověď.

"Co? Moje budoucí já?" zeptal se, načež vztekle hodil díly zpět do krabice a potlačil chuť ji nakopnout.

"Budoucí ty." ...'přímé rozkazy, vydané Kylem. Jen jedna z mnoha věcí, které jsem ti doposud neřekla. Máš informace od každého kromě mě. Já ale nemohu nijak pomoci.'

"Proč mě to nepřekvapuje." řekl trpce, tajně však byl rád, že alespoň jeho budoucí já bylo mnohem bystřejší a vědělo, jak s Cameron zacházet. 'Připravuje mě brzo...bastard.'

"Já mám poškozenou ruku a ty ji můžeš spravit." řekla a pokynula ke své paži. John skepticky popošel o krok vpřed, vytáhl krabici s díly a přinesl je na stůl. Odstranil několik věcí a ona ohnula ruce. Vytáhl pokřivený kus kovu a přidal novější, menší svorku k jejímu zápěstnímu kloubu.

Zavřela ruku, jedním prstem za druhým obepnula jeho dlaň a on se na ni napjatě usmál, "Budoucí John má lepší informace než ty." Pečlivě zavřela svou kůži a podala mu gázu, aby jí ruku několikrát omotal. Díval se na výsledek poněkud kriticky, se svou prací však byl naprosto spokojen.

Náhle jej zasáhla myšlenka, jak ironické bylo to, že měl větší starosti o někoho, kdo nemohl zemřít. Bílý obvaz byl vadou na její kůži, na což se také ihned zaměřil. "Jak dlouho?"

"Bude se to hojit přibližně třicet hodin." Spustila dolů nyní již teplejší ruku a společně se dali do úklidu náhradních dílů. Dokončili jej právě ve chvíli, kdy se Sarah blížila ke kůlně.

Cameron strávila zbytek dne uspořádáváním obsahu kůlny pod dohledem ostražitého oka Johnovy matky. Nedůvěřivá povaha starší ženy ale nakonec podlehla nudě, a tak ji nechala o samotě. Cameron pozorovala přes obvaz svůj řez a přemýšlela nad Johnovými rtuťovitými náladami. V podstatě by na ně měla být již zvyklá, ovšem dokonce i se svými uvolněnými parametry bylo pro ni těžké určit přesnou váhu toho, čím se musel zabývat.

Vrátila se do domu, pevně odhodlána jej podporovat a udržovat hladinu stresu na minimální úrovni. Tuto roli přijímala často a přestože tento John nebyl tak vnímavý a nenasytný jako ten, kterého znala z dřívějška, bylo snazší zvládnout jej, než staršího Johna, neboť doposud nekráčel přímo v jeho stopách.

Cameron došla až do kuchyně předtím, než jí bylo řečeno, aby neprodleně vzala Riley a někam ji ukryla. Někdo stál u vchodových dveří, někdo neočekávaný. Postavila se před Sarah a Johna, Sarah ji ale hrubě vzala za rameno. "Vem ji odtud pryč. Já se o to postarám."

Cameronina tvář musela přetékat skepsí, když se podívala na Johna. Lehce přikývl a ona odtáhla blondýnku pryč. "Kam mě to...tá...táhneš?" zakoktala Riley.

Cameron ji strčila do kůlny a zavřela dveře. Její obličej se téměř přitiskl k oknu a skenoval vůz na příjezdové cestě. Kdyby nastal nějaký problém, John by ji upozornil. Jakmile byla spokojená se zjištěním, že byli ukrytí a mimo bezprostřední nebezpečí, obrátila se k vyděšené dívce. "Co mám s tebou udělat?" Pouze rétorická otázka, avšak Riley se jí usilovně snažila odpovědět.

"Ty sem nepatříš. John není pro tebe ten pravý ani ty pro něj." Cameron postupovala k ní a ihned začala litovat toho, že disponovala uvolněným potenciálem. Rileyina tvář se poněkud překrývala s tváří Katherine, jak některé z jejích nejranějších vzpomínek na budoucího Johna začaly vyplouvat na povrch.

Cameron kráčela za zvukem, jasně označujícím Johnovu úzkost, Katherine však její postup zastavila. "Noční můry. Právě to se mu děje. Bude v pořádku."

John se probudil, zalykal se a lapal po dechu. Záhy opět usnul, aniž by jedinkrát zaznamenal jejich přítomnost. "Usnul."

Katherine mu přejela rukou po obličeji a sklouzla z postele. "Nepotrvá to dlouho. Zase se probudí, tak je to vždycky, když se mu zdá o Sarah." Než Katherine opustila pokoj, poklepala Cameron na rameno. "Udrž jej v bezpečí."

Cameron pozorovala Katherine, jak míří na ošetřovnu a ignoruje zřejmý příkaz ohledně péče o muže na posteli. Zvědavě se přiblížila k Johnovi. Během posledních čtyř měsíců jej pouze hlídala, její aktivita vůči němu tedy byla striktně limitována. John si zatím nebyl jist, zda se jí dalo věřit, čekal, až se její čip vrátí k výchozím hodnotám. Od ostatních terminátorů se naučil, že obvykle trvalo tři až čtyři měsíce, než se vrátili k defaultnímu nastavení.

Mluvil, avšak nic uceleného z něj nevyšlo. Byla to pouhá směs zvuků a jednou jej zaslechla říct 'mami'.

Cameron jej nikdy neviděla takto lidského, něco to však zažehlo v jejím kódu. Náhle měl oči otevřené a nepřítomně na ni zíral. Otočila se na místě a přizpůsobila se tak, aby se dívala stejným směrem, jako John. Hleděl nalevo od ní a pozoroval určitý bod někde blízko dveří, za kterými Katherine zmizela.

Cameron provedla psychický rozbor situace a vypočítala, že Katherine se nevrátí dříve než za 15 minut. Seděla na kraji postele, když se jeho pohled přesunul k ní. Oči, poněkud nesoustředěné, se potýkaly s posledními zbytky spánku. Nepřekvapilo jej, že ji viděl sedět takto blízko u něj. Úroveň stresu však raketově stoupla, když se na něm výrazněji projevila Katherinina absence.

"Ublížilas jí?" zeptal se chraplavým hlasem.

"Nemám žádné příkazy, týkající se Katherine Connorové." Došla k závěru, že v této chvíli by mohl buď odejít a připravit se o tolik potřebný odpočinek, o který jeho tělo zoufale žadonilo nebo ji mohl střelit přímo do čipu.

"Jen ty, týkající se mě že." zazněla strohá odpověď.

Neměla žádná data, která by ji navedla, jak jej uvést do momentálního dění, jestliže byl rozrušený. "Ano, mám instrukce, zahrnující tebe. Jsem tu, abych ti zajistila bezpečí."

"Před čím mě ale chráníš?"

"Před čímkoliv, co by mohlo poškodit tvé zdraví." konstatovala, zatímco se jeho vzdálenost od sedící siluety zvětšila.

"Duševní nebo fyzické? Je mezi tím nějaký rozdíl?"

"Tvé zdraví obecně je má práce. Cokoliv, co je v mých parametrech," odvětila. "Dělám to, co ostatní nemohou."

To byla jeho slova, když byla poprvé chycena. Zeptala se jej, proč bojuje ve válce, kterou není možné vyhrát. John Connor byl komplikovaná osobnost a v rámci svých hlubokých závazků k Odporu ji po troškách každý den učil, jak být něčím víc. Přála si, aby mu tuto práci mohla usnadnit, což byl nepochybně vliv podprogramu Allison Youngové, toto však byly věci, které ji její tvůrce nenaučil.

Její HUD zablikal a před očima se jí vynořila reprodukce úseku, který se odehrál o několik nocí dříve. Studovala obrazy Johnovy ženy, na nichž jej utěšovala. Pohybem záměrně natolik pomalým, aby jej nevylekala, jej jemně pohladila po ruce. Posunula své tělo blíže k němu a on ji nechal, aby jej držela, byl však strnulý, jako by o to nestál, avšak zároveň po tom zoufale toužil.

Druhou rukou imitovala Katherinina konejšivá gesta, až se jeho záda uvolnila. Obrátil pohled k ní a ona zvýšila vnitřní teplotu, aby alespoň maličko bojovala proti vlhkosti jeho kůže. Zvedl se a opřel se rukama o postel, zatímco Cameron nechala kinetickou energii, aby nad ní převzala moc a položila ji na záda, čímž se John ocitl nebezpečně nad ní.

"Vsadím se, že naprogramování od tvého tvůrce je více než schopné se s takovouto situací vypořádat." řekl s lehkým znechucením, které mohlo být směřováno jak na ni, tak na něj samotného.

Cameron se namísto odpovědi začala zabývat jeho zevnějškem. Rty měl suché a popraskané. Jeho nos byl trochu křivý, neboť byl již více než jednou zlomený, takže nevypadal zrovna ideálně. Oči se zblízka zdály být temnější, než bylo obvyklé. Pokud by mohla cítit strach, bála by se. Vzrušení z něčeho, co se týkalo jejich vzájemné blízkosti, prolétlo jejím tělem a nyní se zračilo v jejích vlastních nasimulovaných hnědých očích. Až na jizvu přes oko neměla jeho kůže žádné větší vady.

Prstem přejela přes stále se hojící poranění a zachvěla se. Pokračovala v průzkumu až k vousaté tváři. "Máš více povrchového ochlupení, než jsem u tebe pozorovala posledně. Měl by ses oholit..." John na ni hleděl se směsí údivu a rezignace. "Jsem schopna vykonat tuto činnost, pokud bys mě o to požádal."

John přitiskl svá ústa dolů na její rty a ona ztichla...

Cameron procitla ze vzpomínek. Její systémy již nemohly déle udržovat všechny emoce odděleně a přemíra informací jí způsobovala lehké vrávorání, jako by byla opilá. Její ruka sebou zaškubala a Riley tento pohyb zaregistrovala, chvilkový pocit viny však byl odsunut na stranu, aby udělal místo pro vztek. Cameron bylo zle z nutnosti stát neustále opodál, zatímco ostatní ženy byly neustále takříkajíc vrhány na Johna, jen aby jej udržely od ní dál.

Bylo jí zle z nekonečného odstrkování. Nejhorší na tom ale bylo, že John zjevně doposud nepřetrhal pouta s tímto člověkem. "Tady už dál nemůžeš zůstat a nemůžu tě nechat odejít. Co mám jen s tebou udělat?"

Tentokrát byla Riley připravená. "Neuděláš vůbec nic. Jsem Johnova holka. Jsem jeho holka a ty jeho sestra." zopakovala Riley jako kouzelnou formuli, stále se však potýkala se syrovou nenávistí na tváři stroje. 'Je to stroj, nedokáže něco cítit...není to schopný obecně cítit cokoliv.'

"Co mám jen s tebou udělat?" řekla znovu Cameron a její hlava sebou hrozivě cukla.

"Nemůžeš udělat vůbec nic, protože jsi Johnova sestra." Riley se s pláčem chytila za vlastní zápěstí a bolestivě zaryla nehty do částečně zahojené řezné rány. Já tohle nechci dělat. Nechci s tebou soutěžit. Vzdávám se, je tvůj, klidně si ho měj pro sebe, jenom mě prosím nezabíjej.' prosila v duchu.

Dveře se rozlétly dokořán a objevil se John. Změřil pohledem zdejší osazenstvo a povzdechl si. Riley se choulila k zadní zdi a Cameron stála čelem k ní se zaťatými pěstmi a postojem, vykřikujícím její záměr zabít tuto dívku. "Riley, pojď se mnou."

Riley se na něj ihned vrhla. "Johne. Johne. Ach bože. Johne." Tiskla se k němu a dívala se na něj se zbožností v očích. On od ní ale pohled odvrátil, neboť nezvládal očividnou úctu, které se mu právě dostávalo. "Počkej venku jo?" Její oči se v panice rozšířily, on však byl neoblomný.

Když byla pryč, s prásknutím zavřel dveře a upřel na Cameron vyčítavé oči. "Chtělas ji zabít?"

Cameron při jeho příkré otázce zamrkala. Čím dál tím více připomínal Johna, na kterého si vzpomínala. Stával se typem muže, který vmžiku dokázal odhadnout situaci a dokonce i Riley uznávala jeho naprostou autoritu. "Nevím přesně, co bych udělala." odpověděla popravdě.

"Jak to myslíš, že nevíš, co bys udělala? Od kdy nevíš, co budeš dělat?" zeptal se a jen stěží skrýval krajní nedůvěřivost.

"To já nevím." odpověděla, stejně překvapená touto odpovědí, jako on. Ráda by řekla Mám nad sebou větší kontrolu. O něco více si cením života. Vím, že by tě to bolelo. Nikdy ti nechci ublížit. Toužím po tolika věcech, které ti nemohu dát.

Nic dalšího neřekla a John se chopil příležitosti. "Co se s tebou děje?"

"To já nevím."

Její odpověď nic nezpůsobila, přiměla jej však, aby se zamračil. Bez dalších otázek ji John nechal stát v kůlně samotnou a uvažovat o tom, kdy začalo být tak těžké chránit Johna před ním samotným. 'Od té doby, kdy započal svou osamělou cestu, která mu byla určena. Od doby, kdy se začala odchylovat od plánu. Co by se stalo, kdyby nedělala to, co jí bylo nařízeno jeho budoucím já?'

Následovala konfrontace Riley s Johnem, do níž nebyla zasvěcena Sarah ani Cameron. Posléze se rozešli se slzami v očích, ani jeden z nich však druhému nepodlehl. Cameron viděla Johna, jak zmizel zpět v domě se Sarah v patách.

Cameron sledovala Riley až domů a poté zašla za Erikem. Překvapilo jej, že ji viděl u svých dveří, ihned ji ale nechal vstoupit dovnitř. Následovala jej do jeho pokoje a zlehka zavřela dveře. Sama sobě umožnila vzdát se a povědět mu, k čemu byla nucena a co musela dělat kvůli tomu, že milovala Johna.

Vyložila mu svá trápení a Eric ji držel po několik hodin, předstíraje, že byl pro ni tím, koho potřebovala.

V Connorově domácnosti byly mezitím zavedeny nové pořádky a Sářino absolutní pravidlo bylo napadeno Johnem, který ale záhy ustoupil, aby se přesvědčil, zda Riley ještě stojí na verandě, načež se otočil a pokračoval v rozhovoru s matkou.

Hádali se kvůli Rileyině stabilitě a Cameronině všeobecné důvěryhodnosti. John byl zabraný do hádky dostatečně dlouho na to, aby ztratil obě dívky z dohledu. Jen chvíli se díval jinam a Riley byla znovu pryč, stejně jako Cameron, kterou též nebylo nikde vidět. Spěšně vyběhl ven a modlil se, aby nebyly někde spolu.

Cameron se vrátila o několik hodin později a nalezla Sarah, pálící několik zbytků endoskeletonů, které našla. Nestarala se o Sářin tón, namísto toho nechala tuto ženu, aby se sama vyslovila.

"Johnův problém je on sám. Lidé jsou problém. V bezpečí zůstane jedině, když bude sám." poznamenala Cameron.

"A co je to za život?" Sářina láska k Johnovi ji přinutila položit Cameron otázku, kterou by nemohla položit nikomu jinému. Nechtěla to slyšet. Vidět potvrzení této myšlenky v dívčině zlomeném výrazu bylo ještě dvakrát těžší.

"Johnův život. V budoucnu." odvětila Cameron, pálíc spolu s endoskeletony také vlastní sny o tom, jak jsou spolu. Pravá modř jejích očí zaplanula ve vlastní beznaději.

John prožil bezesnou noc. Pokaždé když zavřel oči, viděl Rileyin slzami zmáčený obličej a také obličej Cameronin, lhostejně vyhlížející za jejími zády. Měla onen pohled, který nenáviděl, neboť říkal, že bylo potřeba udělat něco krutého, protože to mohl udělat pouze John Connor.

Zpocenou rukou si otřel čelo a následoval své pocity do Cameronina pokoje. Otevřel dveře, avšak její pokoj byl prázdný a tmavý. Těžko uvěřit, že před pouhými několika hodinami ležel vedle ní a povídal si s ní o jejich budoucnosti, kdyby se jim podařilo porazit Skynet.

Zasmál se sám sobě. 'Pořád blbej a naivní John. Ty nedostaneš to, co všichni ostatní, nemáš žádnej jinej účel a čím dřív ti to docvakne, tím míň budeš ubohej.'

Strávil noc v její posteli a na několik hodin se mu podařilo usnout. Když se ale probudil, cítil se dokonce ještě hůře než předtím. Musel Riley pomoci z jakékoliv kaše, do které se dostala a se vším skoncovat. Včetně toho, co bylo mezi ním a Cameron.

Pouze jej to dále mátlo a ji ohrožovalo. Milovala jej, ovšem jak dlouho by to trvalo, jestliže by se stalo nemyslitelné a ona byla odstraněna. Zjistil, že jeho nový kurz byl tím nejlepším pro všechny zúčastněné, a to mu udávalo určitý směr a smysl. Osprchoval se a oblékl, načež našel svůj mobil.

Zavolal Riley, odpovědi se však nedočkal. Zavolal jejím pěstounům, ti ale také neměli tušení, kde se nacházela a také mu bylo řečeno, že volali ze školy, neboť se neukázala během vyučování. Vmžiku jej zaplavil ledový strach a připomněl si její zmizení z předchozího dne.

Vydal se do bytového komplexu, avšak příslušné parkovací místo zelo prázdnotou. Louže oleje byla jedinou připomínkou toho, že zde stál nějaký vůz. Dřepl si a znovu si prohlédl louži. Úplně na kraji byla jedna tmavá kapka.

John zavřel oči a ochotně nechal tento výjev opustit jeho mysl. Poté se zvedl a zamířil k domovu za osobou, se kterou chtěl být ze všeho nejvíc, a v tentýž okamžik být zároveň daleko od ní. Vpadl do domu, vděčný za to, že Sarah i Derek byli pryč.

Takto to bylo lepší, nechtěl mít žádné publikum. Pokud to udělala, chtěl být jediný, kdo o tom věděl. Chtěl znát pravdu a poté na ni zapomenout v její náruči. U této pochybné rovnice však dlouho nezůstal.

"Nemůžu ji najít," oznámil dívce uvnitř kůlny namísto pozdravu.

Cameron nevzhlédla. Pověděla Johnovi to, o čem si myslela, že by chtěl slyšet, "Určitě ti zavolá. Za čas, tak jako vždycky."

"Cameron, ty jsi..."

"Ty víš, že ne," Jeho bolestný tón jí neunikl, ona si jej však vychutnat nemohla. Musela jej odstrčit pro jeho vlastní dobro. Musela začít dělat to, co oni - začít umírat.

Její chladnost dosáhla požadovaného efektu: John přehodil výhybku rozhovoru. "Cos dělala, bylas tu celý hodiny." Přišel blíže k ní, aby viděl, čím se zabývala.

"Něco dělala..." odložila nůžky a upevnila řetízek po obou stranách zlatavého předmětu"...pro tebe."

V dané chvíli si vzpomněl, jak na něčem pracovala během dne. Zapomněl, že bylo zapotřebí ukončit některé věci. Zapomněl, že se nemá dívat tak hluboko do těchto očí. "A co to je?"

Její tvář opět ovládla předchozí prázdnota. Podařilo se jí skrýt chvění vlastních rukou, zatímco v nich třímala lesklý řetízek. Představila si, jak nechává své prsty pohladit jemné vlasy na jeho krku a dopřává si posledního doteku předtím, než definitivně rozerve veškeré niterné tužby. "Spravoval jsi mě. Už dvakrát. Nefunguje to."

"...a?" Polknul. V této chvíli sváděl urputný boj s nutkáním zavřít oči a naklonit se k ní, i kdyby výsledkem takového počínání měl být pouhý náhodný dotek.

"Nejsem schopná sebeterminace." pokračovala a upírala na něj svůj pohled s veškerou láskou, kterou mohla shromáždit. Přála si, aby mohla zastavit toto loučení. Doufala, že již více nebude potřeba tato slova znovu opakovat.

"Sebevraždy."

Jeden či oba dva zaregistrovali zvuk pneumatik na příjezdové cestě, tohle však bylo důležitější. "Sama se nemůžu zabít, ale ty můžeš."

Právě ztratil Riley, avšak nevadilo mu to tak, jak by mělo. To, co momentálně cítil, bylo mnohem intenzivnější. "Proč bych tě zabíjel?" '...to by bylo jako zabít sám sebe.' znělo jeho nedokončené prohlášení.

"Jednou možná budeš muset." John otevřel medailonek. Drobná tlačítka se mu vysmívala svou jednoduchostí. Jediným stisknutím by byla zničena a jeho život by pozbyl dvojí radosti a smutku, emocí, které plynuly z lásky k terminátorovi. "Umístila jsem do své lebky výbušninu, vedle čipu. Malé množství, ale stačí to."

"Stačí?"

Navlékla mu řetízek přes hlavu, "Jenom stiskneš ten spínač." Znělo to rychle a bezbolestně, oba ale věděli, že by to bylo všelijaké, jen ne bezbolestné. Jejich životy byly propojeny ve smyčkách a podivných záhybech, které se dále proplétaly pokaždé, když se setkali, a to od okamžiku, kdy byla poslána zpět v čase.

"Co by teď udělal budoucí John?" zeptal se důrazně, zatímco mnul v prstech řetízek. Jeho výraz hýřil zamyšleností a odhodláním. Právě to byl možná důvod, proč někdy tak nesnesitelný.

"Budoucí John tu nežije. Ty ano."

"Cameron. Musím tě poslat pryč. Nemůžu dopustit, aby ti znovu ublížili. Raději budu žít s vědomím, že jsi pryč, než abych tě nechal zničit. Přísahám, že nás v žádném případě nenechám společně padnout. Buď šťastná beze mě."

"Já budu šťastná jedině s tebou..." odmlčela se a vstoupila do vyznačeného kruhu pro cestování časem.

"Cameron Connorová..." zavolal na bublinu a Eric opustil místnost, aby umožnil Connorovi v soukromí prožít poslední okamžik svého žalu.

Cameron se otočila a klesla na kolena ve chvíli, kdy okolní elektřina začala praskat. "Spusť to Johne. Vím, co chceš říct...já tebe taky."

Connor stiskl tlačítko a místnost pohltilo světlo. Eric znovu vstoupil dovnitř, částečně oslepený, ovšem ani oslnivé světlo nemohlo skrýt muže, shrbeného nad ovládacím panelem. Eric se ujistil, že jej nikdo neviděl, jak vedl sklíčeného muže zpět do jeho vlastní, nyní prázdné, obytné místnosti.

Cameron přistála na dlažbě a provedla sken oblohy. "...ty jsi Odpor." zazněl jeho hlas napříč uličkou právě ve chvíli, kdy ji Cameron opustila, aby jej mohla znovu najít.

14

Re: Now He Needs Her

Kapitola 17 - Nápady

John opustil kůlnu se směsí emocí, které jím zmítaly. 'Jestliže to udělala, jak to měl on sám utajit před ostatními?' Jeho pozornost upoutal pták, ležící na zemi. Hodinky, které mu dala, jej nyní začaly tížit. Poklekl a šetrně otočil zvíře na druhou stranu, "Cameron, co mám s tebou dělat?" Tráva skryla část ptáka a John se postaral o zbytek.

Zůstal ve svém pokoji a vyrovnával se se situací, aniž by se obtěžoval říct cokoliv své matce. Derek znovu odešel s významným pohledem, směřovaným k Cameron. Sarah seděla v kuchyni a duchem nepřítomna čistila pušku. 'My jsme ale veselá rodinka. Co bys dělal ty Kyle?'

Sarah měla v úmyslu promluvit si s Cameron, avšak Casey ji přerušila. Od té doby, co se jí narodil syn, byla dokonce ještě přátelštější, bylo-li to vůbec z lidského hlediska možné. "Nemůžu uvěřit, že se jen tak stěhujete." Casey pozorovala Sarah, jak zalepuje různé krabice.

"V mé práci je potřeba být mobilní a při té příležitosti bych taky chtěla Johnovi dopřát možnost pobývat v novém prostředí."

"A Cameron?" dodala Casey.

"Té taky samozřejmě." Sarah napadlo, že pokud bude pokračovat v krátkých odpovědích bez zpětné vazby, Casey tomuto náznaku porozumí a odejde.

"Tobě není co vyčítat.V těchto dnech je všude tolik násilí. Zrovna jsem od Trevora slyšela, že našli holku někde v řece s prostřelenou hrudí. Trevor říkal, že to bylo, jako by ji popravili." Casey povídala dál, aniž by si všimla Sářina velkého zájmu.

"To je hrozné."

"Moc pěkná blondýna. Asi se sem přistěhovala, aby se stala herečkou. No a takhle dopadla. I tak končí sny. Trevor říkal, že jediné, čeho se můžou chytnout, jsou jizvy od pokusu o sebevraždu a tetování na zápěstí. Malá pěkná hvězdička, přímo tady." řekla Casey smutně a ukázala na své zápěstí.

Sarah se napjatě pousmála. Casey brzy poté odešla, aniž by si byla vědoma bomby, kterou právě shodila.

John se vrátil ze svého vlastního exilu a vydal se do kůlny. Cameron nyní třídila zbývající díly. "Je to tu jako by tu bydlel robotickej vrah. Taky že asi jo."

Sčítala jednotlivé součástky a vytvářela si vnitřní evidenci. "Dělám inventuru."

"Jo, ale ne tady." Ohlédl se a dodal, "Musíme se všeho zbavit, než přijde máma a najde to." Nato překřížil ruce. "Jdi vykopat jámu u tý opěrný zdi a já ty součástky zakopu. A pak se pro ně vrátím."

Cameron se na něj netečně dívala, jako by chtěla říct. 'Takže takto ses nakonec rozhodl.'

"Musíme je spálit."

Zbytek odpoledne strávili tím, že Cameron kopala díru a John na ni dohlížel. Zvědaví sousedé se na ně šli několikrát z povzdálí podívat a Cameron na ně vždy jen mávnula lopatou. John zaúpěl, "Lidi si budou myslet, že jsme Mansonovi (Pozn. skupina fanatiků v čele s masovým vrahem Charlesem Mansonem)

Cameron pokrčila rameny a mezi ní a Johnem protáhla do díry většinu endoskeletonů. "Nevracet se pro ně jasný?"

Cameron přikývla. 'Skvělý, už jsme zase zpátky u běžný velící rutiny. Tohle nesnáším.' pomyslel si John, když následoval všechny své vlastní směrnice bez toho, aby si jedinkrát postěžoval nebo vnesl do situace jakýkoliv typ komentáře. Vydali se zpět do kůlny. John se držel za Cameron, neboť nebyl ochoten ztratit ji z dohledu. Vzal nějaké hadry a utřel místa, zašpiněná od částí endoskeletonu. Po delší chvíli, jež se zdála být dlouhá několik hodin, Cameron vytáhla poslední krabici.

"Tahle je poslední?"

"Ano, je." odpověděla a položila poloprázdnou krabici na stůl.

John sledoval její precizní pohyby a v duchu si připomenul, jak vypadala, když ležela pod ním. Panejo, tak moc bych ji znovu chtěl.'

"Zbytek už zvládnu sama."

"Cameron. Co přesně ti řekl můj táta, když se za námi stavil?"

Cameron se natáhla pro sadu kovových předloktí, při jeho dotazu však znejistěla. "To ti nemohu říct. Je to přímý rozkaz, vydaný tebou. Není v mých silách jej přepsat."

"Budoucí John opět zasahuje." Položil dlaně na její ruce, "A kdybys mohla, řekla bys mi to?"

Před odpovědí ji zachránily venkovní kroky, "Jde tvá matka."

"Tak jo, rychle, schovej to." Rychle hodili poslední krabici mezi ostatní právě ve chvíli, kdy Sarah otevřela dveře.

"Chci mluvit s Johnem. Sama."

Cameron pohlédla na teenagera a ten přikývl. Opustila kůlnu a všimla si, že již nastala noc.

"Jen si leť, stejně jsem byla rozhodnutá, že tě nezabiju." rozloučila se Cameron s ptákem, který právě vzlétl k noční obloze. Vyladila své audio receptory a zaměřila se na Sarah. Potřebovala se ujistit, že Sarah neohrozí její misi. "Našli Riley. Byla zastřelena."

Slyšela, jak se Johnovi zastavil dech a podívala se dolů na svou ruku, jež sebou mimoděk cukala. Čas se krátil. Obrátila se k němu, aby jej utěšila, ignorujíc fakt, že o tom neměla vědět. Skoro se však na ni nepodíval a zamířil do potemnělého domu.

"Cameron?" začala Sarah své obvinění.

"Já vím. Slyšela jsem. Riley je mrtvá." odvětila Cameron a neprodleně vyrazila za Johnem.

Derek byl zaměstnán dohlížením na advokáta, se kterým měli co do činění předtím. Jeho sklenice byla plná a dívka vedle něj mu začínala lézt na nervy. Během jakékoliv jiné noci by jí dal šanci. "Jsem tu kvůli byznysu a ne kvůli potěšení."

"Támhleten? Co je zač?" zeptala se žena, a lehce zatřásla svou sklenicí.

"Právník." odpověděl Derek a vypil svůj drink. "Koupil ti někdy drink?"

"Jednou nebo dvakrát."

"A co na to řekl támhle tvůj vedoucí svalouš?" dotázal se Derek a pozvedl sklenici směrem k muži na konci baru.

"Někdy je hezké mít publikum."

Derek vstal ze své barové stoličky, upustil na pult dost peněz na to, aby pokryl drink, dívku a její dvě společnice na další dvě kola. Pak vyzvedl Jesse z jiného baru poté, co mu zavolala a stěžovala si, že se porvala s nějakými bastardy.

Cameron prohlížela prostory domu. John se zřejmě nacházel na svém balkóně. Potichu otevřela prosklené dveře, on však i nadále upíral pohled na osvětlené město.

"Pojď zpátky do postele."

"Hmmm..."

Cameron seděla na posteli a ovíjela své ruce kolem jeho nahého trupu. "Pojď zpátky do postele. Máš naplánovaných pět schůzí a zítra musíš vyrazit k Serrano Pointu. Potřebuješ dostatek spánku."

"Já vím, prostě jenom..."

"Zdálo se ti o Sarah?" zeptala se a umístila mu na ramena několik chlácholivých polibků. Občas zapomínala, o kolik byl John vyšší, než ona.

"Ne. Zdálo se mi o nejhezčích věcech uplynulé doby." Protřel si unavené oči a otočil se čelem k ní.

"Los Angelesské panorama?"

"Jo, jedna z věcí, které mi chybí ze všeho nejvíc. Vidět světla z mého starého domu, divné že?"

"Je to lepší, než to, o čem se ti obvykle zdá."

Políbil její nos a položil ji na postel. "A to jen díky tobě."

"Generále? Generále? Máme tu pohotovost. Nutně Vás potřebujeme." vykřikoval někdo na druhé straně dveří. Dveří, které mohla otevřít jedině Cameron, Katherine a on sám.

"Cam..." než dokončil větu, Cameron již vklouzla do své uniformy a zvedla plazmovou pušku k hrudi. Její tvář zela prázdnotou, hravě však na Johna zamrkala.

Pobaveně potřásl hlavou a odhodil vlastní únavu. "Otevři dveře."

Stál zády k ní, zvuk tlumeného cvakání jí však napověděl, co právě dělal.

"To ty?" Jeho ruka otevřela hodinky, "Zabilas ji?" Prsty tančily nebezpečně blízko červeného tlačítka.

'Johne. Pořád nechápeš, co pro tebe udělám. Co pro tebe musím udělat.' Zůstala stát v uctivé vzdálenosti pro případ, že by se rozhodl stisknout spínač. Nechtěla mu ublížit zbloudilým kovovým úlomkem.

"Co když ano?"

Zdálo se, že jej hlas opustil, podařilo se mu však protlačit slova skrze hroudu ve svém hrdle. "Nezahrávej si se mnou." Neměl tušení, proč to vyznělo, jako by se chtěl rozesmát. 'Co to se mnou je?' "Řekni pravdu."

"Já ji nezabila."

"Chtěl bych ti věřit." 'Miluju tě. Měl bych ti věřit i když mi lžeš. Dokonce i tehdy, když si se mnou jen hraješ, protože je to to, co si myslíš, že chci slyšet.' pomyslel si a zaklapl hodinky.

"Věř mi."

"Někdy mi totiž lžeš." Nechtěl se na ni podívat. 'Schováváš to, co doopravdy chceš. Tajíš věci pro budoucího Johna a na mě kašleš.'

"Ano." Podívala se dolů na své tričko. Přišlo na ni pokušení přiložit ruku ke své hrudi a ucítit diamant, který jí dal kdysi dávno ještě v době, kdy věci mezi nimi byly jednoduché. "Lžu, ale tentokrát ne."

John pustil hodinky, Cameron se však stále nepřibližovala. "Mrzí mě to."

Bolest ve tváři potlačit nedokázal. "Mrzí?" Zavrtěl hlavou, "A co?" Podivné bylo, že se na něj zadívala s omluvným výrazem v očích. John by Cameroninu žárlivost viděl, i kdyby žárlivá nebyla. Tak zatraceně rád rozepínal její knoflíky. Teď se to však zdálo být triviální.

"Tvá ztráta."

Vždycky věděl, že Cameron měla jeho srdce jako na dlani. Když však pomyslel na to, že Riley byla zavražděna kvůli její náklonnosti k němu, znemožnilo mu to nad daným zvláštním detailem pozitivně uvažovat. Kolik dalších lidí bude kvůli němu ještě obětováno, aby s ní mohl být šťastný?' Znenadání získal na celou věc nový náhled.

Budoucí John neposlal Cameron zpět v čase proto, aby chránil jeho minulé já. Poslal ji zpět, aby chránil ji samotnou. Jeho budoucí já mělo co vysvětlovat.

"Moc bych chtěl věřit i tomuhle." zamumlal a nechal ji stát na balkóně s tím, co zbylo z jeho srdce, jež svírala v dlani.

Cameronina poslední obhajoba padla a její emoce byly ztraceny ve změti pravidel a protokolů, které jí bránily, aby před ním takříkajíc rozsypala celé své útroby. "Já jsem Odpor. Neselžu. Nemůžu selhat."

Derek nebyl rád, že znovu slyšel Jesse, obzvlášť poté, co poslední den a půl ignoroval její hovory, neboť nebyl nadšený z toho, jak jej minulou noc vyloženě odkopla. "Co se stalo?"

"Porvala jsem se, však víš." odpověděla Jesse.

"Se čtyřmi piloty."

"Vlastně se třemi, ten jeden šel k zemi hned."

Zajeli do malé uličky, kde jí Derek ošetřil ruku a současně pověděl příběh o tom, proč by neměla nikdy mířit na ústa. Zašklebila se na něj, když vtom mu zazvonil mobil. Dokončil úvodní rituál a poté ihned zbystřil, když uslyšel Sářin očividně neklidný hlas. "Riley je mrtvá. Udělala to Cameron."

"Kruci," odvrátil se od Jesse, neboť nebyl ochoten odhalit více tajemství svého synovce. "A co John?" Sarah řekla nic moc. "Vydrž, hned přijedu." oznámil a ukončil hovor.

Jesse na něj vyčkávavě podívala. ""Johnova holka je mrtvá. Udělal to kyborg."

Jesse zachovala svou vyrovnanost, bylo pro ni však téměř nemožné nadále se usmívat a nic neprozradit. "A víš to jistě?"

Derek na ni zvláštně pohlédl. "A kdo jinej asi?"

Jesse si promnula ruce, "Co uděláš?"

"S plecháčem?" Derek v Jessině netrpělivém pohledu spatřil určitý neklid. 'Co přesně se dělo v Johnově budoucnosti?'

"Co uděláš? No protože ty ji nezabiješ." Derek vypadal zaraženě. "Ty to udělat nemůžeš. On se musí rozhodnout sám, rozumíš?"

"Máš to promyšlené." Derek se na ni naposledy podíval a v duchu se omlouval Sarah a Johnovi, že byl tak naivní.

Posléze Jesse vysadil na jiném místě a v rekordním čase se vrátil domů. V obýváku našel Sarah, přecházející po místnosti jako lvice v kleci.

"Tak co?"

"John si nemyslí, že to udělala ona." explodovala Sarah.

Dereka velmi potěšilo, že nebyl zcela udolán momentem překvapení. Možná že svého synovce znal lépe, než si původně myslel. "Překvapuje tě to?"

Sarah jej probodla pohledem a v mysli se jí vybavila představa, jak jej střílí do nohy za to, že zní tak lhostejně. "O to nejde. Řekl mi, že se jí ptal a že mu na to odpověděla ne. Choval se, jako by mu nikdy v životě nelhala."

"Všichni jsme mu lhali." přerušil ji Derek.

Sarah si odfrkla, "My jsme jeho rodina, lžeme jen proto, abychom ho mohli chránit. To není totéž."

"Sarah." Derek se k ní opatrně přiblížil. "Nerad si hraju na ďáblova advokáta, ale John ví, co dělá. Musíme věřit, že se s tím vypořádá na vlastní pěst. My to za něj udělat nemůžeme, jinak se jí nikdy nezbaví."

"Je to můj syn. Vždycky ho budu chránit." vykřikla Sarah a pokračovala v chůzi.

Derek jí zablokoval cestu a objal ji. "Taky se mi to nelíbí, ale musíme ho nechat, aby to udělal sám. Sarah, nemůžeme věčně skákat kolem něj. Plecháč ale jo a my musíme s kartami zahrát sakra dobře, jinak riskujeme, že o něj přijdeme úplně."

Sarah spočinula hlavou na Derekově hrudi. "Já...já nevím. Já už nevím, co dělat."

Uvadla pod tíhou tohoto přiznání a Derek ji stiskl v náruči. Bylo mu líto, že musel tuto jindy silnou ženu vidět takto na dně. "To půjde." Políbil ji na tmavé vlasy a poté se znovu vzdálil.

"Vem Johna od ní na chvíli někam pryč. Já ji zaměstnám a za pár dní se můžeme sejít." Mezi řečí musel bojovat s nutkáním znovu ji přivinout k sobě. Sarah souhlasila, a tak odešel a snažil se přijít na to, co by měl udělat s Jesse.

Kyleova slova, která od něj slyšel před pouhým měsícem, se vrátila zpět ve formě pomsty. "Ona je pro Johna stejnou hrozbou jako Riley. Musíš se o to postarat. Sarah se o tom nesmí dozvědět. Toto je přímý rozkaz od Connora. Neříkej to Sarah. Postarej se o to."

John a Cameron brzy poté odešli a Derek se Sarah strávili noc vzájemným utěšováním. Derek vstal z postele o něco později. Předchozí rozhovor s Jesse jej udržel vzhůru ještě dlouho poté, co Sarah usnula.

A teď k té věci s Riley a k tomu, co jí kyborg udělal."

"Možná, že když si John uvědomí, co je plecháč opravdu zač a čeho je schopen," Jesse pokrčila rameny, "třeba z toho vzejde něco dobrého."

"Dobrého? Nevinné děcko je po smrti, protože ji chladnokrevně zabila kovová svině. Z toho nemůže vzejít nic dobrého."

Jesse jej zatáhla za klopu. "Jsi dobrej chlap."

Sklopil zrak, "To jo."

Položila mu ruce kolem ramen, "Ale jsi. Nikomu nedovol, aby ti tvrdil něco jiného."

Vstoupili do jejího pokoje, avšak po několika polibcích Jesse pochopila, že na to neměl náladu. "Ty ses do ní zamiloval co?"

Derek si znovu zapnul košili a krátce se na ni podíval. "Nepřekvapuje mě to. Však jsem se s ní setkala. Setkala jsem se s velkou Sarah Connorovou." pronesla Jesse jakoby jen tak mimochodem.

Derek se otočil na patě s rukou z nějakého důvodu spočívající na rukojeti své Beretty. "Kdy?"

"U jednoho obchodu, nákup potravin. John je fakt po ní. I přes její hubenost je svým způsobem hezká." podotkla a zapnula si džíny, "Těžko uvěřit, že jde o generálovu matku. Zdá se být slabá."

"Ona je člověk. To je velkej rozdíl." odvětil Derek, pustil zbraň a zvedl svou bundu. "Bojuje skoro celej svůj život."

"Je slabá a její syn taky. Kdyby nebyl, nenechal by se oblbovat plechovkou." odsekla Jesse.

"To mě ovšem dělá slabým zrovna tak."

Na okamžik vypadala smutně, pak však její hezké rysy překryla chladná maska. "Asi to tak bude."

"Možná jsem slabej, ale zrovna teď mám dost síly na to, abych odtud odešel."

"Reese, Reese, Dereku!"

Měl vědět, že bude probuzena jeho přecházením po místnosti. Měla neobyčejně lehký spánek.

"Už jsou pryč?" zeptala se Sarah rozvážně, aby rozptýlila cokoliv, co jej vyhnalo z postele.

"Jo, nevíš náhodou, proč ji vzal s sebou?" otázal se Derek ospalé ženy.

"Asi aby se ujistil, že nezabije nikoho dalšího." zamumlala Sarah rozespale. "Už jsem se vzdala všech pokusů o pochopení toho, jak kluci přemýšlejí."

Derekův mobil na prádelníku začal vibrovat a drnčet. Sarah jej zpražila pohledem, čímž jej vyzývala, aby hovor přijal. Derek ji však ignoroval a raději si znovu vlezl za ní do postele. "Nechci to vědět. "řekla a obrátila se na druhý bok.

On ji ale otočil zpět k sobě. Jeho prsty se obtáčely kolem jejího pasu, dokud s ním nesdílela tělesné teplo. "Ty víš, jak se cítím..." pročistil si hrdlo, ovšem nebyl si zcela jist tím, co vlastně chtěl říct. 'Copak měl právo jí říct, že ji miluje?'

"Sklapni a spi Reese." odsekla, prsty však propletla s jeho vlastními. Zašklebil se a doufal, že ráno přinese dobré zprávy.

John celou cestu až k Rileyinu domu odřídil v naprosté tichosti.

To dalo Cameron příležitost analyzovat, co vedlo k tomuto sledu událostí.

Byla ve svém pokoji. Její ruka sebou opět škubala, a tak zavolala Erikovi. Řekl jí, že neví, co dělat. "Cammi, já fakt nevím. Počkej, zavolám ti zpátky."

Zůstala sedět v pokoji na své nově opravené posteli a čekala na hovor. Eric rychle zavolal zpět. "Tak jo, možná vím, co je špatně. Měj ale na paměti, že to je čistě jenom hypotéza."

"Hypotéza. Rozumím. Pokračuj prosím."

"Řeklas mi, že jsi pokročilá infiltrační jednotka, je to tak?" Cameron odpověděla kladně. "Takže můžeš napodobovat emoce že"

"Už ne."

"To mi vysvětli." řekl Eric autoritativním hlasem.

Cameron mu vysvětlila vše ohledně jejího Neuronetu. Ne detailně, ale dost na to, aby získal nějaké povědomí o jejích schopnostech. Zmínila také, že nad tím nyní měla plnou kontrolu, ačkoliv si nemyslela, že by potřeboval znát specifické detaily o tom, jak a kdy k tomu došlo.

Smutně pohladila prostěradlo a dokonale zaznamenaná vzpomínka na ni společně s Johnem se jí zobrazila přes celý HUD. "Cameron!"

"Jsem tu."

"Už jsem si myslel, že to vypadlo. No každopádně, napadlo mě, že od tý doby, co máš schopnost angažovat se do všech lidských emocí, aspoň teda do těch důležitých, tak je tu možnost, že máš lehkou depresi."

"Depresi?"

"Jo, víš přece, co to znamená. Mám pravdu?"

"Smutek, zármutek, melancholie, trápení, sklíčenost, beznaděj, bezútěšnost, marnost, depka, blues..."

"Nemyslím definici. Ale ten pocit." Nic neslyšel, uvažoval tedy, jak se co nejlépe vyjádřit, aby měla jeho slova rychlý účinek. "John ti ubližuje."

Cameroniny oči se začaly plnit slzami a náhle pochopila, co jí Eric povídal. "John mi ubližuje, s čímž se nejsem schopna vypořádat, a proto nefunguji správně."

"Jo, dokud budeš smutná, ty tvoje záškuby budou pokračovat. Tímto způsobem ti čip dává najevo, že nejsi v pořádku a Cameron, musíš s tím něco udělat dřív, než se dopustíš nějaký chyby. Je to jenom otázka času."

"Děkuji, zkusím to."

"To je moje holka." odpověděl Eric a poprvé ucítil vůči květu v jeho nitru bratrské obavy. Cameron byla křehčí než vypadala.

Zavěsila právě ve chvíli, kdy John zaklepal na dveře. "Cameron. Jedeme."

Měla na sobě bundu, kterou jí daroval, ale z nějakého důvodu pociťovala nutkání roztrhat ji na kusy. Když si uvědomila, že šlo o prostý vztek na něj, hodila ji zpět na postel a dala přednost jinému oblíbenému kousku, pohodlné černé kožené bundě.

Vklouzla na sedadlo spolujezdce a vyjeli na silnici.

"Tak jsme tady. Připomínám plán. Pokecám s jejím tátou, ty mu ve 22:20 zavoláš a budeš předstírat, že jsi Riley." John si poprvé všiml, jak byla potichu, když ji přistihl, jak se dlouze dívá z okna.

Případy lidského chování se stávaly čím dál tím častější, což Johna zarazilo, neboť nevěděl, jak se s tím přesně vypořádat. "Cameron, slyšelas mě?"

"Zavolat ve 22:20, promluvit si s jejím tátou a předstírat, že jsem Riley."

John překousl ostrou odpověď a zabouchl dveře auta. Zhluboka se nadechl a zaklepal na dveře Rileyina domu. Otevřel mu její otec s nevlídným výrazem v obličeji. "Ahoj. Vy jste Aaron? John."

"Vím, kdo jsi." Nezdál se být potěšen touto návštěvou.

"Je tady Riley?" zeptal se John.

Přesně v 22:20 Cameron vytočila dané číslo. "Bože Riley, jsi celá? Kde jsi?"

"Všechno je fajn." odvětila Cameron. "Jsem v Riverside. To je na dlouho. Nic se neděje"

"Měli jsme děsný strach. Chtěli jsme volat policii."

Do jejího hlasu se dostavily skutečné známky paniky, "Prosím, nedělej to. Všechno je fajn."

"John taky. Je tady."

"John? Vážně? Dej mi ho." Rileyin otec podal telefon ohromenému Johnovi. Ten si jej vzal a měl co dělat, aby na tváři udržel zdánlivý klid.

"Riley? Jsi v Riverside? Dobře. Promluvíme si, až se uvidíme."

"Ty nejsi rád, že mě slyšíš?" Nepotřebovala své senzory k tomu, aby věděla, že na Johna dolehla úzkost.

"Víš, žes nám všem nahnala strach že?"

"Naháním ti strach teď?"

"Ano. Tak zatím..."

"Tak promiň, akorát, že jsem přemýšlela o svých rodičích," 'Skynet a Odpor. Oba mě chtějí mít na své straně. Nemohu být s tebou, i když jsi jediný důvod, proč stále funguji.' "a nejdou mi z hlavy nějaký věci. Napadlo mě, že kdybychom se zajeli podívat tam, kde jsme bydleli. 'Johne, já to všechno myslím vážně. Mám tě ráda, ty však nemůžeš být vůdcem a zároveň mít mě.' "Já vím, hloupost viď?"

"Dobře, promluvíme si o tom osobně jo? Až se vrátíš." 'Cameron Phillipsová, já se dozvím všechno, co víš, i kdybych tě musel vlastnoručně vypnout.' "Teď to polož."

"Johne?"

"Jo, jistě, to bude skvělý. 'Zavěs Cameron. Zavěs.'

"Johne...Miluju tě." Slzy, které se objevily, patřily samotné Cameron.

John roztřeseně odpověděl, "Dobře, čau."

Cameron zavěsila, vystoupila z auta a čekala, až uvidí, zda se jí tento risk vyplatil. John nebyl zklamaný. Jeho dlouhé kroky s sebou nesly ukázkový řízený hněv. "Co to mělo být?"

"A co jako?" otázala se nevinně.

"To co se teď stalo."

Vadilo mu to. Cameron pocítila nepatrné uspokojení. "Bylo to v plánu."

"Ne, v plánu bylo zavolat pěstounům. V plánu bylo nechat je slyšet její hlas." John ji probodl pohledem.

"To se stalo."

"Stalo se ale víc. Cos udělala nebylo v plánu." Zopakoval svou myšlenku, jinak by ho její "Miluju tě" začalo pálit zevnitř.

"V plánu bylo přesvědčit ho, že ještě žije, aby nešel na policii. Tys byl jeho součástí. S tebou to bylo věrohodnější. Nebo nemyslíš, že to tak bylo?" Bylo jí jasné, že měl potíže s udržením svého chladného postoje.

'Aha, tak proto to udělala. Trestá mě za to, že jsem ji táhl s sebou. Za to, že jsem po ní chtěl, aby předstírala, že je Riley, obzvlášť poté, co jsem ji obvinil z její smrti.'

"Kam půjdeme?"

"My nejdeme nikam. Já někam půjdu a půjdu tam sám." Kousl se do rtu a vytáhl z kapsy klíče.

Dal se na odchod a ona jej následovala. "Teď nebuď sám."

Nato John zavrčel "Já chci."

Cameron jej nechala jít a když jí zmizel ze zorného pole, vydala se ke knihovně. Celá její paže sebou prudce trhala. "Eric měl pravdu, byla to jen otázka času."

Riley byla studená a zesinalá. Pokojná tak, jak během života nikdy nebyla.

Odložil na bok vše, co jej žádalo, aby opustil toto místo. Pochyboval, že Cameron tuto blondýnku zabila a chtěl mít v rukou nějaký důkaz, že měl pravdu a ne pouhé bludy. Ruce měla pohmožděné s poškozenými nehty.

Násilí a krutost, se kterou bojovala, aby ochránila svůj život, byla více než zřejmá ve srovnání s hladkým povrchem zbytku těla. Přitiskl její neživou ruku k líci, vděčný za to, že se jeho myšlenky ukázaly být pravdivými.

"Promiň."

Položil její ruku zpět a zasunul ji zpět do nevýrazné zdi. Na dvířkách bylo napsáno Jane Doe. "Já už se postarám o spravedlnost. To ti slibuju."

Jesse seděla, osvětlena lampami. Znáte ten pocit, když se někdo prochází po vašem hrobě? Právě tento pocit nyní měla. Connor si pro ni přijde a ona tak zjistí, zda všechno, co udělala, k něčemu bylo. Jesse upravila lampu nalevo od ní a čekala.

15

Re: Now He Needs Her

Kapitola 18 - Pravdy a porozumění

John zajel zpět k domu a potichu zaparkoval. S naprostou jistotou mohl říci, že se nevrátila.

Stál přede dveřmi jeho již brzy bývalého domu. John se ani neobtěžoval se zhasnutím světel. Věděl, jak to chodí. Stejně jako v jakémkoliv domě, ve kterém kdy žil, nikdy nemohl vědět, kdy se objeví policie nebo terminátoři.

Chtěl být připraven opustit toto místo jako zloděj uprostřed noci; bylo to přínosem pro jeho trénink. Pouze několikrát jej matka objala a políbila tak, jako by to normální matky měly dělávat.

Sáhl pod umyvadlo a stiskl tlačítko, které zde nainstaloval Derek.

Tím se otevřela část obložení a odhalila tak uskladněné zbraně, díky kterým by jistě zaujali místo v seznamu sledovaných osob u FBI, pokud by tedy na něm už dávno nebyli za vyhození Cyberdyne do vzduchu.

****

Derek zase jednou vstal s ústy zakrytými cizí dlaní. Měl sto chutí začít skuhrat, že toto opravdu není způsob, jakým by Cameron měla budit lidi, jakmile ale zmatený spící mozek zaregistroval pocit chladného kovu, bylo ihned jasné, že se tato slova nikdy nedostanou přes jeho rty.

Musela to být jedna z oblíbených Sářiných věcí, kterou mu právě tiskl ke spánku. Zdálo se to být podivně povědomé.

Jeho pohled se přesunul k pravé straně postele. Soudě podle informací, které mu předávaly oči a znecitlivělá ruka, Sarah vskutku pořád spala a nešlo tedy o žádný vtípek.

"Vzbuď ji a zastřelím tě." Hlaveň se přitiskla ještě o něco více, "Udělal jsem si čas na nasazení tlumiče."

Celé Derekovo tělo ztěžklo pod náporem pokořujícího strachu; podíval se do studených zelených očí generála, kterého znal. Ovšem fakt, že stále patřily tváři jeho šestnáctiletého synovce, dělal celou situaci mnohem děsivější.

"Vstávej. Vem si věci a za pět minut přijdi za mnou ven." Hlaveň opustila spánek a John zmizel.

Derek vstal a potichu se vyzvracel do odpadkového koše za dveřmi.

Za čtyři minuty již oba seděli v autě. "Je mi to moc líto Johne."

John mlčel jako hrob. Teprve nyní se mladý Connor podíval na svého strýce.

"Něco takovýho si Riley nezasloužila."

Johnovu tvář nezdobilo nic jiného, než ryzí rezignace. "To málokdo."

John měl nutkání provrtat Dereka kulkou skrz naskrz z nesčetného množství důvodů. V mysli se mu konkrétně vybavily tyto tři:

1) Lhaní a krytí jisté ženy. 2) Mluvení o loajalitě a povinnosti, zatímco měl tu drzost spát s jeho matkou jemu přímo pod nosem a 3) zrada, týkající se lhaní jeho matce. Sarah nic takového neměla zapotřebí a kdyby jí na Derekovi třeba jen trochu záleželo, mělo by to zdrcující následky.

Především to v něm podněcovalo touhu po zabití jediného dalšího příbuzného, který mu zbyl.

"Jak dlouho bys dokázal přežít s Cameron?" Celá tato noc se točila kolem Riley, avšak John chtěl, aby se strýc pořádně zapotil za pohrávání si s jeho matkou. "Kdyby tě chtěla zabít, tváří v tvář."

Derek pečlivě polkl a přemýšlel, zda jej John hodlá zabít za to, co viděl tuto noc. "A co bych měl za zbraně?"

John se znovu opřel se zamyšleným povzdechem, "Svoje lokty, pak svoje pěsti, svoje nehty na rukou a zuby."

Derek se zdál být smutný z výběru zbraní. "Proti ní?" zavrtěl hlavou, "To nejsou zbraně."

"Ne, nejsou." Chtěl, aby to Derek řekl. Aby tomu věřil. Aby věřil, Cameron právě tak, jako jí věřil on sám. Jako jí věřila i jeho žena a jeho budoucí já.

"Na to už odpověď znáš Johne. Když mě chce zabít, udělá to."

"Když mě chce zabít, udělá to." zopakoval John a pohlédl směrem k bytovému komplexu ženy, která skutečně zavraždila Riley.

Derek již pojal určité podezření, bylo však velmi důležité nechat Johna, aby na to přišel sám. "Na co narážíš?"

"Chci si o něčem promluvit." Světla projíždějícího auta změnila rysy Johnova obličeje v ostrý reliéf. Tento obličej byl mnohem temnější, než běžný obličej chlapce, který seděl vedle něj. Jediné, co chybělo, byla rozeklaná jizva.

"Dobře." odpověděl strýc. V jeho tónu zazněla podřízenost. Voják, následující svého velitele do pekla a zpět. Derek jej poznával. Právě tohoto Johna znal.

"Chtěl bych s tebou mluvit o budoucnosti."

"Tvojí?"

"Tvojí." Proudy temnoty byly uvolněny Johnovou prostou odpovědí. Tekly všude kolem vozu a zdvojnásobily tak obavy Dereka, jenž téměř utonul v těchto tmavých vodách. Právě jej opustila jeho poslední rodina.

****

Sarah spala dostatečně dlouho na to, aby jí ušel Derekův odchod, avšak jistý dotěrný pocit jí vydatný spánek nedopřál. Stále měla na sobě oblečení, a tak dokončila to, s čím začala před Caseyinou návštěvou. Právě vyprazdňovala poslední skříňky, když ji zvuk těžkých bot upozornil na Johnovu přítomnost.

Vypadal, že je v pořádku, což ovšem podle Connorovských standardů znamenalo, že v sobě zadržoval něco hrozného. "Takže jsi viděl tělo." Nebyla to otázka. "To jsi neměl dělat."

"Byl to risk. Já vím." odhadl John nesprávně.

Sarah se posadila a překřížila ruce, aby se zdržela obejmutí. "Nemyslela jsem risk." Viděla, jak se z jejího malého chlapce příliš brzy stává muž, kterého bude každý uctívat. "Jen sis ji měl pamatovat jinak. Takže..."

Ramena mu maličko poklesla a on uchopil ruku, kterou položila na stůl. "Chtěl jsem některý věci vidět a pochopit." Musel vyvinout maximální úsilí k tomu, aby nezačal plakat na stole v náruči své matky.

Její prsty jej stiskly o něco pevněji, "Teď už jsi je pochopil?"

Několik rychlých mrknutí a napřímení zad jí ukázalo, že byl v pořádku. "Asi ano." Sarah cítila, jak začal odtahovat prsty a podívala se na prázdné skříňky. Nechtěla ani vidět ani cítit syna odcházet.

"Promiň, že jsem ti nevěřil."

"Johne..." 'Jak bych si jen přála, abych ti dokázala porozumět. Vždycky jsi víc věřil jim. Kdybych tě tak mohla před ní chránit.'

John si všiml matčiny trýzně, ale muka, zapříčiněná nalezením pravdy o Riley a konstantní bolestí, způsobenou Cameroninou absencí, s sebou přinesla také krutost. "Ne..." zastavil Sarah rychlým a energickým způsobem. "...ne tobě. Jí."

Sarah bolestivě stiskla vlastní ruku, když spojila svůj zrak s Johnovým a následovala jej do míst, kde byl jeho pohled vždy koncentrován. Tam, kde měl vždy dopadnout stejně nevyhnutelně, jako byl nevyhnutelný Den zúčtování. Na Cameron.

John se otočil a měl se k odchodu, ne však dřív, dokud nevrhl po hnědovlásce za matčinými zády pohled plný ryzí touhy a po Sarah nutkání opustit dům a nikdy se nevrátit zpět. Trvalo to krátce, avšak podle jejího názoru to stále bylo příliš dlouho.

John konečně odešel a zamířil nahoru po schodech. Každý jeho krok představoval jen další důkaz, který potvrzoval její podezření, jež po celou tu dobu měla. Cameron jí odebrala syna a sama sebe umístila do role nejdůležitější ženy v jeho životě.

Konečně splnila svůj úkol, získala možnost dohlížet na něj v každém směru.

Sarah byla i přes svou nechuť vděčná, že se mladá terminátorka nezačala vychloubat, avšak i Cameronin pouhý akt následování jejího náctiletého syna do jeho pokoje jí byl natolik proti srsti, že jej mohla klasifikovat jako sypání soli na otevřenou ránu.

Cameron právě zpozorovala trhlinu v rovnováze a plně na ni dopadla Johnova přízeň. Přijala ji a měla z ní radost. Byla ráda, že je již nedělila žádná vzdálenost, byl to však omluvný výraz, který měla na tváři, když se ohlédla na Sarah.

Ačkoliv se Cameron a Sarah nacházely v rozporu, Sarah byla stále Johnova matka. Cameron nechtěla, aby John se svou matkou zacházel tak špatně, dokonce i kdyby ji před ní bránil. Toto špatné zacházení by mohlo později přejít v něco, nad čím by budoucí John mohl v budoucnosti hořce bědovat a ona chtěla, aby v sobě jeho vzpomínky nesly co nejmenší množství viny.

"Prosím, buď opatrný Johne. Buď hodně opatrný." zašeptala Sarah, což neuniklo Cameroninému sluchu.

****

John ale nebyl ve svém pokoji, jak se domnívala. Pokračovala do svého vlastního pokoje a našla jej, ležícího na posteli s bundou a botami na podlaze. "Dala sis na čas."

"Nebyla jsem si vědoma toho, že jsi mě chtěl zde v určitý čas." odvětila a otočila se, aby za sebou zavřela dveře.

"Nezavírej.Ty.Dveře." Než se mohla zeptat proč ne, John napůl vstal z postele, takže se nyní opíral o lokty. "Je mi fuk, jestli o tom ví. Je mi fuk, jestli o tom ví Derek." Posadil se pokynul jí, aby se posadila též. "Už tě nechci před ostatními schovávat Cam."

Sedla si vedle něj a okamžitě zakusila déja vu. Položila dlaň na hřbet jeho ruky, zatímco jej konejšivě hladila po zádech. "Nevadí mi, když mě před ostatními schováváš."

John se hořce zasmál. "Mně ale jo." Ukazováčkem ji pohladil po líci, "Nestydím se za tebe. Smrt Riley mi přinesla prozření a umožnila mi vidět pravdu."

Cameron se při vyslovení Rileyina jména napnula a John této situace využil tak, aby se mohl těšit z její žárlivosti. "Riley byla fajn holka, která si nezasloužila umřít tak, jak umřela."

Kyborgská dívka se stále nepohnula. "Bude ti chybět. Hledáš útěchu."

Jeho ruce se nějak podařilo vklouznout do jejích vlasů, aniž by si toho všimla. Jedinou sekundu seděli zde, bok po boku, a v dalším okamžiku již ležela na zádech s Johnem skloněným nad ní. "Ne Cam. Jsem tu, protože tu chci být. Jsem tu, protože když jsem uviděl Riley, tak všechno, o čem jsem byl schopnej přemýšlet, bylo to, že jsi mi tehdy v tom džípu lhala."

Sehnul se k ní a políbil ji. Touha ovládla jeho polibky. Ty postupně začaly být hrubší a důraznější až do chvíle, kdy jí svlékl tričko. Nyní jej zbožňovala ještě více díky důvěře, kterou jí projevil a odkryl své neuspořádané pocity. Odpověděla tedy stejným způsobem. "Znovu bych to už nezvládl." Jeho břitké výbuchy slov akcelerovaly s každým palcem kůže, která byla zpřístupněna jeho dotekům, "Řekl jsem jí, jak mě mrzí, že ji nemůžu milovat..."

Částečně jej utišily Cameroniny velmi obratné manévry, mající za úkol odstrojit Johna, aby se shodoval s jejím svlečeným stavem, "Ale já jí přinesu spravedlnost."

"Já ti pomůžu." vydechla Cameron mezi polibky.

"Jo, to bys mohla. Ale po tobě to chtít nebudu. Derek to udělá." řekl a nechal své prsty sjet z jejích vlasů po hezké, panence podobné tváři a dále dolů. "Má to jako trest za to, že lhal mámě."

"Ty o tom víš?" zeptala se a obličej se jí zbarvil vinou.

John si uvědomil, že se mu tato expresivní Cameron opravdu zamlouvala. Ne že by neměl rád starou Cameron, pro něj byly všechny Cameroniny formy úžasné. "Očividně v tom jedeš taky."

"Bylo mi řečeno, že ti to nemám říkat. Derek povídal, že nepotřebuješ zavazadla." Vypadala zmateně, "Teď, když jsi na to přišel, znamená to, že pojedeš na výlet?"

"Bože Cam. Tolik jsi mi chyběla." Umístil polibek na obnaženou klíční kost a poté spočinul obličejem na její hrudi. "Byl jsem takovej idiot." Cameron mu projela rukou skrze vlasy. Prosévání tmavých pramenů znovu a znovu jej pomalu ukolébávalo.

"Johne, musíš si promluvit se Sarah."

John zamumlal cosi nesrozumitelného, zvedla tedy jeho obličej ze svých ňader. "Je to tvá matka. Bude tě mrzet, že ses k ní nechoval lépe." Zvedl se, takže nyní stanul před Cameron tváří v tvář a ona si domyslela, kde jednoho dne bude slavná bojová jizva. "Často o tom mluvíš."

Kyselý výraz, který John nasadil, se objevoval pouze tehdy, když přišla řeč na jeho budoucí já. "Věř mi."

Souhlasil a ulehl zpět na její hruď. Cameron obnovila hru s Johnovými vlasy a nepřestala, dokud neuslyšela tiché oddechování spícího člověka. "Já tě vzbudím."

O několik hodin později byla Sarah připravena vypořádat se s jejich zvláštní situací. Hodlala zajít za Cameron a promluvit si jako kyborg se ženou. Měla v úmyslu zjistit, co přesně se mezi Cameron a Johnem stalo. Tato potřeba byla omezena ve chvíli, kdy ji její syn překvapil v obývacím pokoji.

"Když přes to dáme koberec, nepoznají rozdíl."

"Je mi líto, že došlo až k tomuhle." vrátila Johnovu hravou přihrávku.

"Ke stěhování?" otázal se.

"Taky."

"Porušil jsem pravidla." Sarah ze svých zkušeností věděla, že z toho, co mohla obdržet, se tato věta ze všeho nejvíce blížila skutečné omluvě.

Zeptala se jej, zda si pamatuje město, ve kterém pobývali dříve. Řekl, že ano. Ona na to, že tam dobře zapadl. Zareagoval zmínkou o tom, že se každodenně dostával do různých potyček. Sarah namítla, že v těchto potyčkách vítězil. John podotkl, že to je pouze jeden úhel pohledu. "Nenáviděl jsem to tam." zněla jeho konečná poznámka.

Rakovina se zdá být porazitelná, Skynet připomíná vzdálenou noční můru a John vypadá jako její syn.

****

Derek prověřoval dané místo po dobu dvou hodin. "Teď nebo nikdy Johne."

John přikývl a odemkl zámek, zatímco Derek dával pozor na okolí. Rozhlédl se kolem a běžel do místnosti, plné kovových zásuvek. Došel k nouzovému východu a pustil dovnitř i strýce.

"Riley, je mi to tak líto." John se zhluboka nadechl, aby pročistil myšlenky. Uchopil kovovou rukojeť a zatáhl za ni. Tělo pomalu vyjelo ven a Derek kolem něj omotal přikrývku o něco pečlivěji, aby se ujistil, že obličej zůstane přikrytý. Nebylo třeba způsobovat jeho synovci větší trápení.

"Tak jo. Půjdeme."

Uložili ji do vaku na těla a odvezli ji tam, kde se pohřbívaly všechny neznámé osoby, jichž byl v L.A. velký počet. Vybrali hrob, který byl již vykopaný a zcela prázdný. Derek vzal páčidlo, vypáčil hřebíky a opatrně položil do bedny blonďatou dívku, která byla tak nespravedlivě využita.

Zakryli bednu víkem a zatloukli ji novými hřebíky. Riley odpočívala v neoznačeném hrobu právě tak, jako její otec. Ironie osudu Johnovi neunikla. Oba tito lidé se smutným způsobem podíleli na formování Johnova života. Oba tito lidé se vytratili z povědomí okolního světa, avšak John na ně nikdy nezapomněl.

Ještě poslední modlitba a poté muži opustili hřbitov.

****

"Tenhle dům neopustíš."

Zbraň v její pravé ruce neprodleně cvaknula. Zvuk zajištěné zbraně. "John mě potřebuje."

"Kdyby tě potřeboval, tak by o tebe požádal." Sarah si nechtěla nechat ujít tuto příležitost. Potřebovala vědět, jaké informace v sobě Cameron nosila. 'Kolik věcí, které jí Derek řekl, byly pravdivé? Jak velká byla jeho nenávist vůči strojům?' "Tenhle dům neopustíš."

"Až policie identifikuje Rileyino tělo..." Sářin ocelový pohled trochu polevil, když se Cameron odvolala na onu dívku. "...bude nutné, abych byla s ním."

Sarah opět přitvrdila. "Pokud to udělají, tak přijdou sem."

Cameron zachovala obvyklý prázdný výraz, avšak všimla si, jak se Sářin zrak na okamžik zastavil na její ruce. 'Nevšímej si toho a neříkej to Johnovi.'

Sarah odložila otázku týkající se její ruky na později. "Buďme rádi, že je pryč." Na jazyku měla důležitější otázky. "Proč jsi tady?"

Zmatená Cameron se vrátila ke svým standardním robotickým odpovědím. "Mám chránit Johna. Proti Skynetu. Zastavit Soudný den."

"Proč jsi tady?"

Cameron zamrkala a potýkala se s významem Sářiných slov.

"Právě teď, s námi. John tě sem poslal z budoucnosti. Poslal tě pryč, pryč od sebe."

Cameron znovu pocítila déja vu. 'Copak už spolu někdy nevedli tuto konverzaci?' Patrně tehdy, když roztrhla své růžové tričko, aby dostala z kůže veškeré projektily, zatímco John byl v autě a předstíral spánek. Zatímco zašívala Sářino zranění.

"Měla bys o tom přemýšlet. Měla by ses zamyslet, proč už tě u sebe nechtěl." Už o tom dříve mluvili, ale nikdy nezacházeli do detailů. Sarah spustila doposud překřížené ruce podél těla, připravená postavit se Cameron a následky poslat k čertu.

Cameron, nejistě stojící v obývacím pokoji, prolomila Sářiny násilné myšlenky jedinou frází. "Vím, proč mě poslal pryč, můžu ti to ukázat."

"Ty mi to ukážeš? To je nějaký trik? Protože jestli jo, tak přísahám, že tě rozeberu."

"Můžu a také to udělám, pokud o tom nepovíš Johnovi." Sářiny rty se zúžily a chtěly vyslovit odpověď, Cameron však tvrdošíjně pokračovala. "Dohodnuto?"

Sarah k ní natáhla ruku. "Dohodnuto. Tak ukazuj."

****

Jesse ukončila dlouhý pobyt na bazénu a zavolala Derekovi, který ale neodpověděl. Docházelo jí jídlo, a tak se zastavila v obchodě. Poté přijela zpět ke svému bytu. Otevřela bytové dveře a ztuhla.

"Předstírej, že mě neznáš a střelím tě do hlavy." Zbraň v ruce byla překrásná. Lesklá a tmavá. Její majitel manipuloval s pistolemi již v době, kdy mu začínaly růst první zuby. Tak pravila legenda.

Když uviděla legendu, sice poněkud mladší, avšak sedící na gauči v jejím obývacím pokoji se zbraní namířenou na ni a mluvící o tom, že by ji mohl s klidem zastřelit, získala vůči Riley nový respekt. K tváři, pro kterou musel být každý den velmi skličující.

Jesse očividně této dívce žádné zásluhy nepřičetla.

"Dlužíme Riley pravdu, nemyslíš?" Connor by se možná i mohl zeptat, zda by mu nepřinesla sklenici vody. To by však pro něj bylo stejně netypické, jako pro muže, který ji seřval za to, že se opovážila střílet po jeho kovové hračce.

Vstal a polovinu tváře mu zakryl stín. Byla to ovšem právě osvětlená strana, která ji znepokojovala ze všeho nejvíc. Obličej měl mladý, mnohem mladší, než očekávala. Tento obličej měl ale oči, jež viděly věci, které si ani nechtěla představovat. "Mrtvým dlužíme aspoň to."

"Ty jsi John Connor."

Přikývl, pobavený nedostatkem úcty. "Ano, jsem."

"Kde je? Plecháč?" Jesse se rozhlédla kolem a čekala, že se Connorův stálý doprovod vynoří z téže temnoty, ze které právě vystoupil John.

"Kdyby šla se mnou, byla bys už mrtvá."

Zatnula pěsti a John postoupil kupředu. "Podala bys mi zbraň? Nezastřelíš mě." Vytáhla ji z pouzdra a podala mu ji rukojetí napřed. Zastrčil si ji za opasek a ignoroval ji. "Víš, že před stroji utíkám celej svůj život?"

Jesse poslouchala. Právě dostala z první ruky informace o jeho životě. Jeden se jej pokoušel zabít ještě dřív, než se narodil a potom znovu, když mu bylo dvanáct. Trochu ji šokovalo, když od něj uslyšela, že byl hloupý. Že neměl tušení, o co vlastně jde. 'Tohle je můj generál. Ve svém lidství je více odstrašující.'

Snažila se nedat najevo, jak moc byla vyděšená. Čelila už Queegovi, Dietzovi a poté i samotnému Derekovi a jeho hloupým mužům, protože byla jediná žena. Nemohla se bát nějakého úzkostí stiženého teenagera, nehledě na to, kým se jednou stane.

'Já z tebe strach nemám. Věděla však, že lhala sama sobě. Nacházela se ve svých nočních můrách a unikla jí část toho, co povídal, ale teď již dávala pozor beze zbytku.

"Podruhé to byl stroj. Tehdy jsem se sám divil. Proč jsem tak riskoval?"

Jesse nechtěla plakat. Říkávala, že nemá strach ze smrti, vždy si ale myslela, že zemře rukou strojů ve slavné bitvě. Ne sama ve městě, kde nikdo nevěděl, že existuje. Ne rukou muže, kterému přísahala, že se bude plazit po zničených terminátorech. Ne teenagerem, který na ni hleděl s takovou intenzitou, až měla chuť prohnat si kulku hlavou.

"Lidi totiž nelze nahradit, znovu je sestrojit." Snažila se utéct před jeho očima, on ji ale nenechal. Chtěl ji přinutit, aby cítila výčitky svědomí za to, že Riley zabila. "Zemřou a už se nikdy nevrátí."

John pro sebe ustanovil nové priority. Dříve by nikdy nikomu záměrně neublížil, ale tato žena mu ukázala, že určitému typu lidí se nedalo a ani by se nemělo důvěřovat. "Jestli tě to zajímá, Derek mi o tom neřekl."

****

Derek čekal venku a opakovaně přebíjel zbraň.

Jeho John by to udělal sám a tento John už taky zabil, ale tohle Derek musel zvládnout sám. Musel učinit nějaké změny a toto byl jediný způsob. Už kvůli tomu málem ztratil Sarah, takže si byl svým rozhodnutím jistý. Ostatně o Johna málem přišel taktéž.

"Já se o to postarám."

John nikdy k nikomu takto obsáhle nepromlouval, dokonce ani k Cameron, ale Jesse to stejně nikomu nepoví. Stane se pouze ošklivou vzpomínkou a ničím jiným.

"Riley dělávala chyby. Drobnosti, občas. Slova nebo fráze...A tak mi jednoho dne došlo, že pro ni nejsem John Baum, že jsem pro ni John Connor."

Jesse se potichu zeptala, "Kdy se to stalo?"

"To už přesně nevím. Špatnej den. Hroznej den." Rty se mu zkřivily, "Tak jsem ji začal sledovat."

"Ona ti to chtěla říct." přerušila jej Jesse.

"Já vím. Ale neřekla. To ti udělala ona?" uchechtl se a mávl na ni prstem. "Přišla na to, co jsi měla skutečně v plánu. Dřív než já." Jeho zbraň stále mířila na ni, ona si toho ale nevšimla, dokud ji nenamířil přímo na ni.

"Došlo mi to, až když jsem viděl, jak jsi ji zranila. Pochopil jsem, o co ses snažila a jak se to pokazilo."

Uvnitř sebou škubla, když její pohled padl na místo, kde dívka dopadla. "Tys ji viděl? To je mi líto."

"Jo, tohle říkají všichni." Přistoupil o něco blíže a ona tak uviděla jeho bělostné zuby. Viděla, že mu dosud nevyrostlo strniště. Viděla, jak jeho tvář prozatím nebyla poznamenána útokem stroje.

"Nic jsem neudělal. věděl jsem kdo je a nesnažil se ji zastavit."

"Chtěl jsi změnit realitu."

"Možná že jsem chtěl vyhrát."

"Nechtěl jsi být John Baum. Chtěl jsi být John Connor." Přemýšlela nad únikovou cestou, avšak John ji nechtěl nechat vyvléknout se z oprátky.

"Ale tak to je ne? Já jsem John Connor." Znovu se usmál a hodil jí sbalenou tašku k nohám. "Jdi. Jestli s tím mám žít já, tak i ty."

"A zabralo by to?"

"Co?"

"Kdyby ji ten kyborg zavraždil." vyjasnila Jesse, "nebo kdybych tě o tom přesvědčila."

"Jestli bych Cameron vyhnal?" Rychle přelétl pohledem po jejím bytě. Jeho kouzlo mírnilo napětí kolem nich. "Nebo ji zabil?"

Znovu ji probodl pohledem s podivnou chladností. "Ne."

"Tak to je opravdu smůla. Hrozná škoda." Jesse otočila klikou, dveře se však za ní zabouchly s takovou rychlostí, že jen tak tak uhnula prsty.

"Škoda. Žes ji zabila? Ano. Ztráta vojáka, jako jsi ty? Ano."

"Jestli mě chceš zabít, tak to udělej."

"Nepoužil bych náboj. Byla by škoda ho vyplýtvat." Zastrčil zbraň zpět za opasek. Rukama sevřel její hrdlo, čímž jí přerušil přívod vzduchu.

"Plecháči milují pitomce...Stejně jako tvoje budoucí já...Ty jsi odpad...Connore." Jesse zalapala po dechu a bojovala s nutkáním klesnout na kolena.

Jeho přístup se změnil a Jesse jedinkrát v životě zahlédla kompletní obraz. "Myslela jsem, že to tak bude nejlepší. Nebyl jsi Connor. Nebyl jsi nic. Posílals lidi na smrt na základě jejích plánů bitvy. Ona tě vlastnila." Cítil řezné rány a oděrky na Jessiném obličeji. Dotkl se jizvy vespod jejího krku.

"Tohle jsem udělal já..." ukázal na její krk a ona sebou cukla. "Až tě znovu potkám, tak se budeš hodně učit, jinak ti garantuju, že ti tuhle značku udělám znova." Pustil ji. Jesse dopadla na všechny čtyři a kašlala ve snaze dostat dech zpět do plic.

"Zbabělče." Plakala a její slzy padaly na Johnovy boty. "Zatracenej zbabělče."

"Já jsem nevinnou holku nezabil. Nezpůsobil jsem jí konkrétní smrt." Ohnul se a poklekl na její ruku. "Jestli je to tak důležitý, proč nezmíníš taky sebe co?"

Zatřásla hlavou a křičela Derekovo jméno. Volala na něj, aby ji zachránil. John ji uchopil za rameno a přiblížil svá ústa velmi blízko k jejímu uchu, načež pronesl. "Ty] jsi zbabělec. Opustila jsi svoje místo v budoucnosti. Opustila jsi sama sebe."

Nechal ji na zemi, pohmožděnou a krvácející. Zatáhl ji za rameno a krutě znovu otevřel ránu, kterou jí způsobila Riley rozbitou vázou. Krev prosakovala jejím tričkem a ona se třásla a nahlas škytala, jak jednotlivé vzlyky opouštěly ležící tělo. "Odpověď zněla ne. Slyšíš mě, bylo to ne."

****

Derek spatřil Jesse, jdoucí po schodech dolů. Slyšel ji křičet, ale neodvážil se zasáhnout. Alespoň byla naživu. Kráčela k němu, avšak toto nebyl její Derek. Nikdy to nebyl její Derek. Stejně jako ona nikdy nebyla jeho Jesse.

"John Connor řekl, abys šla..." Zbraň se zaleskla ve světle a ona se znovu nacházela v ponorce. Byla prosta předsudků a pouze dělala svou práci. "...já nejsem John Connor."

Utíkala. 'Vzali nám naše dítě. Vzali nám budoucnost. Vzali nám naši lidskost.' "Proklínám tě, Dereku."

****

Cameron uviděla přijíždějící vůz. Sešla po schodech dolů a opustila dům dříve, než Sarah dostala šanci vstát z pohovky. John, stejně jako Derek, zamířil přímo ke kůlně.

"Johne?"

"Teď ne." Řekl potichu. Vynořil se z kůlny se dvěma lopatami. Jednu podal Derekovi a otočil se k ní. "Vykopejte znova tu jámu, spálíme zbývající endoskeletony."

"To už udělala tvá matka." snažila se podat vysvětlení, ale on ji zastavil.

"Zakopali jsme toho hodně, pamatuješ? O tomhle nevěděla."

"Johne? Jsi v pořádku?" Dotkla se prsty jeho líce, on však její ruku odmrštil pryč.

"Vykopejte tu díru, hned!" křikl.

Derek se postavil za Johna. "Kde?" zeptal se.

"Pod opěrnou zdí, dnes v noci to všechno spálíme."

Cameron dělala, co jí bylo řečeno. John se do kopání zapojil také. Pracoval poklidným tempem, jeho práce však byla poněkud nesouvislá. Jako by jeho mysl a tělo pracovaly odděleně. Podával těla Derekovi, který je podával Sarah, jež přišla vyšetřit zdejší křik a ta je podávala Cameron ke spálení.

Konečně byla země prázdná a oheň zkonzumoval poslední zbytky kovu. "Přines to."

"Johne...prosím." prosil jej Derek.

"Dones tu zasranou tašku. Nebudu to říkat dvakrát. Reese." zavelel John.

Sarah přikročila k synovi, zaváhala však, zda se dotknout napřímeného těla. Derek se objevil s taškou a hodil ji do jámy. "Otevři to."

"Co se to vlastně děje?" otázala se Sarah, trhaná vedví dvěma muži.

"Zeptej se jí." John vrhl pohled na Dereka, ten ale neřekl ani slovo. "Cameron, otevři tu tašku."

Cameron viděla budoucího Johna, jak dělá něco takového a z vlastní zkušenosti věděla, jak nevyzpytatelný dokázal být, když jej někdo neuposlechl. Rozepnula tašku a odhalila Jesse. "Dnes v noci jsme pohřbili Riley v neoznačeným hrobě. A teď to uděláme s Jesse."

"Johne, je tohle nutné?" Sarah byla vyděšená. Možná to bylo rudým světlem ohně, které se odráželo od jeho obličeje nebo to možná bylo jím samotným, tak jako tak se Sarah děsila vlastního syna.

"Derek se s ní pravidelně vídal. O vás dvou jsem věděl, ale o nich už ne." vysvětlil John. "Taky je zodpovědná za to, že přivedla Riley z budoucnosti sem a zabila ji. Takže trvám na tom, že to nutný je. Nebo ty snad nesouhlasíš Dereku?"

"Ano Johne, souhlasím s tím." odpověděl Derek.

"Cameron. Zapal to a zbav se té ležící mrchy." Konečný rozkaz byl vydán a John se vytratil z kůlny.

"Co je to s ním? Proč se takhle chová?" zeptala se Sarah. Byla příliš otřesená, než aby pochopila, že jí Derek po celou dobu lhal a že jeho lži nějakým způsobem dostaly Johna do nebezpečné situace.

"Tohle John dělává zrádcům. Pálí je s terminátory, které nemůžeme přeprogramovat." odpověděla Cameron a upustila zapálenou světlici. "Říkává, že stejně nemají žádnou duši. John nenávidí zrádce."

Všichni tři stáli a pozorovali hořící ženské tělo, obklopené kovem, proti kterému tak tvrdě bojovala, aby jej zničila. Plameny olizovaly a zpopelňovaly zbytky a nezanechávaly nic než kouřovou stopu.

16 Naposledy upravil: Sniper (8.5.2013 20:40:20)

Re: Now He Needs Her

Kapitola 19 - Vysvětlení a odhalení

Sarah nevydržela psychický nápor a upadla. Její hlava narazila do země se zvukem zubů, dopadajících na podlahu, což přineslo bolest, jež však provázela celou konverzaci, kterou vedla s Cameron předtím, než se John a Derek vrátili z jejich pekelné mise.

Domácnost Connorových - O čtyři dny dříve

"Ukážu ti něco, o čem by sis nikdy nepomyslela, že někdy uvidíš."

Sarah přikývla a posadila se vedle náctiletého terminátora. "Proč mi to chceš ukázat?"

"Pouze já a ty představujeme Johnovu podporu. Vytvořila jsi pro něj jisté nahrávky. Tyto nahrávky jej udržely pevně nohama na zemi, ale také jej nechaly osamoceného." Cameron vytáhla jeden ze starých notebooků, které John vybrakoval kvůli součástkám, když se snažil dostat na Vickův čip.

Sarah úzkostlivě přejela rukou po pistoli, která jí ležela na klíně, "Jak mám vědět, že to, co mi ukazuješ, je skutečné?"

Cameron zapnula přístroj, "Nijak, ale jestli chceš Johnovi pomoci, zůstaneš a podíváš se na to."

Scéna byla zpočátku rozmazaná. Sarah otevřela ústa, aby poznamenala, že se všemi plecháči v místnosti by příjem měl být trochu lepší, udržela však jazyk za zuby. Nechtěla pokazit Cameroninu benevolentní náladu. "Co je to?"

Cameron vepsala několik slov a obraz se zaostřil. Změnila úhel pohledu několika klíčovými údery, sebranými z dat, která se obvykle objevovala na Cameronině HUDu. 'Není tohle Johnova ubikace?'

Místnost byla jednoduchá s cementovými zdmi a průmyslovým kovovým stropem. Strop byl vybaven několika zapuštěnými světly, která pomáhala rozdělit to, co muselo být ložnice, a všechen zbylý prostor, i když bylo velkorysé nazývat toto místo prostorem s pouze jedinou dělící zdí a dvěma kusy nábytku.

Sarah si pomyslela, že ačkoliv některá místa, kde John vyrůstal, se od tohoto zběžného pohledu do budoucnosti příliš nelišila, vždy doufala, že veškerý jejich boj bude vést k něčemu lepšímu než k tomuhle. K něčemu lepšímu než podzemní bunkr.

Potýkala se s vinou, kterou cítila. Nikdy nebyla zvlášť optimistická ohledně toho, co budoucnost jejího syna obnášela. Stroje zanechaly v tamní době hromady sutin a jí bylo jasné, že by zdecimovaly každou dobu, kterou by obsadily.

Nicméně pohled na prohýbající se armádní lůžko v rohu místnosti s přikrývkou, která by jen sotva mohla zakrýt současného Johna, natož jeho starší já, a na stůl s jedinou osamělou židlí na druhé straně zdi, na kterém neleželo nic kromě map a tunelových schémat, zkrášlujících danou místnost, se podepsal dokonce i na jejím srdci vojáka.

'Tohle je místo, kde skončí? Právě na tohle se její John může těšit?' To, že by se na tomto místě obrátil k jakékoliv kráse, jež se kolem něj nacházela, dávalo dokonalý smysl. Vrhla pohled na kyborga vedle ní a když ji srovnala s pustinou budoucnosti, stal se pro ni zájem budoucího Johna o Cameron ještě evidentnější.

Dle předpokladů Cameron vstoupila do místnosti. Sarah věděla, že šlo o tutéž dívku, která seděla vedle ní, avšak než si ověřila, že Cameron byla vskutku pořád zde, zabralo jí to několik rychlých pohledů. "Cestování časem je svinská záležitost."

Cameron vypadala, jako by se chtěla zeptat, co tím myslela, ale Sářiny oči se soustředily na video.

Budoucí Cameron byla oděna do jednoduché, tmavě zelené kombinézy s černými bojovými botami. S sebou si přinesla pušku o velikosti menšího děla, kterou navzdory těmto rozměrům držela volně v rukou velmi podobným způsobem, jakým Sarah držela svou oblíbenou brokovnici.

"Čisto, můžeš vstoupit."

"Cam, není nutné dělat prověrku pokaždé, když se vracíme do mé místnosti." Jeho drsný hlas řekl něco za kyborgovými zády.

Sarah se pokusila chytit Cameron za ruku, ve vlastním sevření jí však zabránily upocené ruce. Rychle zamrkala a snažila se osušit náhlou vlhkost dlaní. Když John konečně vstoupil na scénu, hlasitě se nadechla.

Sáře byla poskytnuta možnost poprvé v životě spatřit svého dospělého syna a nechtěla tuto příležitost promarnit. Vstala z postele a přitiskla ruku k obrazovce, jako by doufala, že se John otočí a podívá se do minulosti, do očí své matky.

"Je vyšší, než jsem čekala," podotkla Sarah tlumeným hlasem.

"Ano, to je. Také má na sobě o čtyřicet osm procent více svalové hmoty. Každého trénuje tak, jako jsi trénovala ty jeho. Činí nás silnějšími."

Sarah by se při jakýchkoliv jiných okolnostech děsila očividné zbožnosti v Cameronině hlasu, avšak pohled na generála, o kterém všichni mluvili, plně zaměstnal její koncentraci.

John zavrtěl hlavou. Zřejmě byl na její chování zvyklý, neboť ji ignoroval a namísto toho si šel prohlédnout mapu na zdi.

Cameron svěsila zbraň podél jejího boku, takže se nyní houpala jako bizarní kabelka. "Příliš mnoho lidí má k tobě přístup. Proklouznout zde by bylo efektivní, pokud by tě chtěli eliminovat. Toto je po většinu času tvá primární lokace."

"Já vím, ale nemůžu se schovávat. Lidi potřebují být se mnou v kontaktu. Jsem prostě jen další velitel a ne nějaký bůh." řekl John a obrátil se tváří přímo na kameru.

Do této chvíle jej viděla pouze z profilu. "Co se mu stalo s obličejem?" Sarah nahlas zalapala po dechu a její prsty se roztáhly přes rozeklanou jizvu, která se táhla od čela přes oko, pokračovala dolů po pravé straně obličeje a končila na jeho líci. "Vypadá starší."

"Nikdy nikomu neřekl, co stojí za touto jizvou." Cameron se odmlčela, podívala se na její ruku a poté na jizvu na obrazovce. Zkroutila své prsty do podoby drápů a znovu je uvolnila dříve, než si toho Sarah mohla všimnout. "Je mu 47 let. Lidé ve stresu stárnou rychleji a John..."

"Zestárl kvůli tomu, zestárl kvůli mně." doplnila Sarah a odvrátila zrak od budoucnosti.

Cameron ukázala zpět na obrazovku, "Teď se dozvíš, proč jsem jej požádala, aby mě poslal pryč."

Z vedlejší místnosti, které si Sarah během prvního záběru kamery nevšimla, se vynořil muž takovou rychlostí, že by jej Sarah ani nezaznamenala, kdyby nebyla téměř nosem přilepená k displeji notebooku.

Muž bodl Cameron zezadu do hlavy. Její zbraň začala střílet spalující plazmové projektily do čtvercového stolu jen několik palců od Johna.

"Johne, utíkej!" zavelela Cameron, odhodila zbraň a začala se zabývat mužem, který na Johna právě zaútočil. Chytila muže za paži a kroutila s ní, dokud se neozval nechutný zvuk praskající kosti. Muž však stále nebyl přemožen. Chopil se své vlastní zbraně a těžkopádně vystřelil do Cameroniny tváře.

Její sevření povolilo a ona dopadla na podlahu. "Cameron," křikl John a padl na zem vedle ní. Levé oko měla zničené a jeho místo zaujala modrá oční čočka. "Cameron, prosímtě Cam. Vstávej." opakoval John pořád dokola, "No tak zlato."

Dovnitř vstoupili dva další muži, jeden okamžitě vyrazil ke zraněnému zabijákovi na podlaze. Druhý odkopl plazmovou pušku pod nyní zdeformovaný stůl.

"Říkal jsem vám, že je zamilovanej do plecháčů. Já vám to říkal." křičel vrah. "Jen se na něj podívejte, jak brečí nad tou svou kovovou děvkou, jako by byla člověk. Jsi blázen Connore. Vedení ti nepatří do ruky."

Muž, který se jím zabýval, vstal, sejmul zbraň ze svého popruhu a pozvedl ji proti Johnovi. "Promiň Connore, ale tvoje blbnutí s plecháčem je u konce."

John mu nevěnoval pozornost. Namísto toho držel v ruce Cameroninu dlaň a očima neuhýbal z její tváře. "Jen do toho! Jestli na to máš koule, Rydexi."

"Žádný strach, řeknu, že jsi zemřel hrdinskou smrtí. Řeknu, že ses tu pokoušel zachránit Jonese, ale když se plechová svině konečně obrátila proti tobě, bylo příliš pozdě na to, abychom tě zachránili. "Rydex si setřel imaginární slzu. "Jistě se staneš legendou, právě teď."

Zbraň se naklonila a vystřelila. Muž, stojící nad Johnem zavrávoral a spadl na zmateného a zraněného Jonese. Druhý muž, který odkopl pušku pod stůl, spustil dolů vlastní zbraň, od jejíž hlavně se stále kouřilo.

"Van Allen?" zeptal se Jones, zatímco ze sebe opatrně odstraňoval mrtvé břemeno. "Zrádče! Ty plecháče zbožňující zkurvys-----." Zbytek Jonesových výkřiků byl přerušen, když jej zasáhl smrtící projektil doprostřed čela a srazil jej na záda.

Když Sarah uslyšela první výstřel, strachem zavřela oči před tím, co se právě stalo. Nicméně zvuk druhého výstřelu jí dodal odvahu k tomu, aby je znovu otevřela.

Cameronina hlava sebou zaškubala a otvor, v němž se nacházelo její levé oko, se naplnil modrým světlem, jež signalizovalo přechod do stavu online. Celé její tělo ochable leželo v jeho rukou vyjma pravé paže, která zůstávala napůl zvednutá s nedávno použitou puškou, sevřenou v dlani.

John choval její hlavu v náruči, přitisknutou k rameni, "Jsem tak rád. Myslel jsem, že...se už nevrátíš a..." zamumlal, aniž by se zajímal o muže, který doposud stál u dveří s ústy dokořán. Cameron upustila zbraň, kterou před malou chvílí instinktivně použila a trhavě obtočila paži kolem něj.

"Poručíku Van Allene, máme nějaké nepoužitelné terminátory?"

Poručík Harold Van Allen se postavil do pozoru. V jeho méně než standardním zasalutování bylo jasně patrné ohromení. Sklonil svou vlastní zbraň teprve okamžik předtím než odpověděl, "Ano pane. Máme dva."

"Dobře. Seberte nějaký termit, zapalte ho a přihoďte k němu oba dva."

"Pane?"

John pomohl Cameron vstát a poté ji uložil na své lůžko. "Jen tam ty bastardy hoďte. Chci, aby všechen tenhle nepotřebný bordel shořel zaráz."

Mladý poručík zasalutoval, avšak než mohl odejít, aby splnil rozkazy, John promluvil. "Van Allene?"

"Pane?"

"Nic se tady nestalo. Rozumíte?"

"Ano pane."

Když John zavřel dveře a přiblížil se k Cameron, Sarah pocítila odpor.

"To nebylo správné Johne." Umístil ruku pod její bradu, zvedl ji a políbil zničené oko. "Dá se mu věřit?"

"Doufejme že ano. Nerad bych ho zabil."

"To bys udělal? Kvůli mně?" zeptala se a on se k ní naklonil pro polibek.

"Udělal bych to, kvůli nám."

Obraz potemněl a Cameron se přesunula k Sářině obličeji. "Byla jsi pro něj hrozbou." podotkla Sarah se zbraní nyní pozvednutou proti terminátorovi.

Cameron pomalu zamrkala, "John byl pro Johna hrozbou."

"Co tohle sakra znamená? Dělej, vyklop to." Sarah zvednula zbraň a přitiskla ji dívce ke spánku.

Sarah nemohla uvěřit, že Cameron měla tu drzost podívat se na ni lítostivým pohledem i přesto, že byla plně připravená zlikvidovat vše, co na jejím čipu zbylo. "Tento záznam pochází z kamery, jejíž kanál byl jako jediný neustále monitorován."

Sářin úchop zbraně při této narážce ochabl. "Monitorovací místnost byla zničena krátce poté. Někteří tamní lidé Johna nenáviděli.

"Kvůli tobě." procedila Sarah mezi zuby.

"Ano, ale nenáviděli jej i před mým příchodem. Před Allison, před tím, než se stal generálem Connorem."

Sarah jí začala vadnout před očima a Cameron uviděla před sebou zdrcenou ženu. "Nenáviděli jej za jeho genialitu, za jeho udatnost a především za jeho mládí. Díky tvému tréninku byl zcela výjimečný. Zahanboval veterány svými znalostmi, které Johna rychle katapultovaly vzhůru skrze žebříček hodností."

Cameron odpojila všechny kabely a rozlomila notebook vejpůl. "Já jsem byla pouze záminkou, ospravedlněním pro jeho zabití a pokud vím, tak toto byl již čtvrtý pokus."

"Ono jich bylo víc?" Sarah byla zděšena zjištěním, že všechno, co jim stroje způsobily, bylo ničím ve srovnání s barbarstvím, doprovázejícím boj o moc mezi malichernými lidmi, s odvahou bojovat navzájem proti sobě, zatímco je systematický lov dovedl téměř k vyhynutí. Sarah byla znenadání ráda, že Cameron onomu rádoby vrahovi prohnala kulku hlavou.

"Našla jsem odkazy k více než deseti různým spiknutím, jejichž cílem bylo zbavit se ho. Nikdo však nemohl uspět, neboť Johnovi bylo velení souzeno. Osud nad ním držel ochrannou ruku a udržel ho naživu."

"Od kdy stroje věří v osud?"

"Od té doby, co jsem přepsala svůj terminátorský příkaz, od doby, kdy mě zachránil i po tom, co jsem zabila jeho dceru."

Sarah si přejela rukou po tváři, vyčerpaná ze všeho, co se dozvěděla. "Takže co se stalo potom?"

"Poručík Van Allen vtrhl do příslušné místnosti a muž, jenž sledoval monitor, byl umlčen."

"Viděl co se stalo nebo jsi jej prostě vzala odtamtud pryč, jako to obvykle děláváš?" V její otázce zazněla těžká rezignace. Cameron i přes všechny své chyby nebyla krutá bytost.

Cameron porozuměla Sářině měkkému srdci. Sarah nebyla zabijákem a nikdy jím nebude. To byl rozdíl mezi ní a Johnem. "Byl součástí jistého pokusu." Neměla tušení, zda to byla pravda, ale měla pocit, že lež jí účelně poslouží při získávání Sarah pro spolupráci a také pomůže starší ženě cítit se o něco lépe.

"Těla byla spálena, jak přikázal. Později jsem se vydala na hlídku a vrátila se se zničenou T-600, aby celý scénář působil věrohodněji a odpovídal mému poškození." Cameron udělala pauzu, když sebou její ruka lehce škubla. "John měl nainstalovaný sken oční sítnice. Dveře odolné proti výbuchům byly přidány zároveň se zavedením hesla kvůli posílení bezpečnosti v Johnově ubikaci."

"Takže se mohl do jeho místností dostat pouze John?"

"Ne, já heslo znala též. Starala jsem se o Johnovo bezpečí." odpověděla Cameron.

"No a co se teda změnilo?"

"Jesse Floresová." Cameroniny oči modře zazářily. "Bojovník odporu. Byla to Derekova láska. Plavila se na ponorce USS Jimmy Carter. Dostala povolení k vynoření za účelem splnění mise, která obnášela vyzvednutí tajné zásilky od neveřejného zdroje a její doručení do Serrano Pointu přímo k Johnovi."

Sarah nepřítomně hleděla do prázdna, jako by se pokoušela vybavit si něco důležitého.

"Mise však byla neúspěšná. Náklad byl kompromitován a skupina byla nucena opustit loď. Ztratili jsme cennou ponorku, T-800, náklad a celou skupinu kromě ní."

"Jak tohle souvisí s Johnem?"

"Tato ztráta ji rozčílila a začala podléhat depresi. Byla labilní a tudíž jí nebylo dovoleno pohybovat se v Johnově blízkosti. Začala se vztekat, když jsem s ní mluvila a krátce poté začala obracet ostatní proti mně. Prohlásila, že generál si s ní odmítl promluvit na základě mého návrhu, že není nic jiného než loutka a já jen tahám za nitky. Také se nechala slyšet, že nikdo vlastně nemůže vědět, jestli je to skutečný John a ne nějaký stroj z tekutého kovu, který dokáže měnit podobu."

"Asi se pomátla ne?" zeptala se Sarah.

Cameron pokrčila rameny, "Na tom nezáleželo. Nebyli jsme schopni vypořádat se s labilními lidmi. Vytvářela napříč hodnostmi vlastní divizi. John ji však z Glory City vyhodil a poslal ji na základnu nedaleko Century."

"Co je Century?" Sarah tento název znala od Kylea, on jí však nikdy nevysvětlil, co to znamená.

"Vyhlazovací tábor Skynetu. Provádějí zde výzkumy a testují lidské zajatce. Právě zde jsem byla sestavena. Zároveň je to místo, kde byl vytvořen můj otec, Marcus Wright. On byl prvním infiltrátorem."

"John by nikdy něco takového neudělal." Sarah nemohla uvěřit, že její syn byl něčeho takového schopen, pak jí ale došlo, že by si nikdy nepomyslela ani to, že by dokázal zabít Sarkissiana.

"Můj John to udělal. Musel. Boje mezi jeho muži se zhoršovaly tak dlouho, dokud každý voják, který s Johnem nesouhlasil, nebyl poslán na milost hlídkujícím terminátorům. Ačkoliv bylo Glory City zachráněno, John byl nucen všechno vysvětlit. Nabídla jsem se, že bych mohla být vypnuta, aby se obnovila důvěra v Johnovo velení."

Celá Cameronina ruka se pohnula. Cameron ji ihned znovu znehybněla, Sarah si toho však všimla. "Mé čipové parametry již nejsou déle řízeny Skynetem a příkazy, které do něj umístil John, byly odstraněny také. Díky tomu se kontrola nad mými systémy stala obtížnou."

Sarah se prozatím spokojila s tímto vysvětlením a vyzvala Cameron, aby pokračovala ve svém příběhu. "Tábor s tím souhlasil, ale John mě nemohl zabít. Rozhodl se poslat mě sám sobě do této doby, abych jej chránila a naučila jej, jak být lepším vůdcem. Záleželo mu na ostatních. My všichni jsme pro něj problém."

"A co se děje teď? Momentálně jsi mu už hodně blízko a tím pádem jsi pro něj problém."

V Cameroniných očích se zračily výčitky a Sarah najednou téměř pocítila lítost nad skleslým terminátorem. "Selhala jsem při plnění mise. Budoucí John mi přikázal, abych se do něj nezamilovala. Ty jsi ve svých závazcích vůči němu zatím neselhala, ale přesto jej obě budeme muset opustit."

Sarah se podívala na náctiletou dívku s novým respektem. "Ty jej doopravdy miluješ. To není jen naprogramování nebo jo?"

Odpověď na otázku však nikdy nedostala. John a Derek se vrátili s tělem a vše, co mohlo být řečeno pro záchranu situace, shořelo společně se zbylým terminátorem.

Sarah se pokusila vzít si Johna stranou od Dereka a Cameron, ale jediné, čeho dosáhla bylo, že se jí ještě více vzdálil a dostal Charlieho do nebezpečí. Ne John, ale ona nechala Charlieho zabít. Jeho smrt byla zapříčiněna její nedbalostí a když dostali tip, že Kaliba jde po Catherine a Savannah Weaverové, ihned skočila po příležitosti vrátit to oněm bastardům i s úroky.

Vydali se pro Savannah a Catherine Weaverovou, aby se k nim dostali dříve, než je dostihne Kaliba nebo Skynet či kdokoliv, kdo jim šel po krku, avšak bylo příliš pozdě. Jen těsně unikli se Savannah a během postupu přišli o Dereka. Tato ztráta narušila jakoukoliv důvěru, kterou měl John k Cameron, a poslala jej dále od ní směrem k chladnému muži, o kterém jí Derek často povídal.

Viděla, jak se sblížil se Savannah a vědomí, že se nacházeli jen kousek od nalezení Turka, do nich vdechlo trochu čerstvého nadšení. Zkontaktovali agenta Ellisona a setkání bylo určeno pro navrácení Savannah Weaverové.

Jako obvykle při nich štěstí nestálo a policie ji bleskově vyvedla z divadla ven. Dokonce i z této vzdálenosti viděla, jak je Cameron neustále Johnovi nablízku. Sarah kopala a rozdávala kolem sebe jednu ránu za druhou, ale muži ji přemohli a ona byla již podruhé zadržena. John vrhl na Cameron krátký pohled a Sarah bylo jasné, že hodlal využít Cameroniny schopnosti.

Sarah vzdala zápas a zvolila si moudřejší využití času. Otočila tvář, přičemž se si odřela líce o tvrdou zem. "Utíkej." artikulovala.

John se ani neobtěžoval odporovat, neboť ucítil, jak ho Cameron chytila za paži. Nemohla dopustit, aby byl zadržen, nehledě na to, jak moc chtěl pomoci matce. "Jdeme."

John ustoupil ode dveří, jinak by na něj policie měla dobrý výhled.

"Nevěděl jsem to, přísahám." Ohromený Ellison se pokusil ujistit Johna, že s tím neměl nic společného, avšak nebylo to k ničemu a byl tak nucen schovat Savannah za sebe, když se na něj John vrhl.

Ellison se díval na rozzuřeného muže a věděl, že pouze zásluhou terminátora, který jej držel na uzdě, se vyhnul vážnému zranění. "Zabiju vás...pusť mě...zabiju vás...zabiju."

Cameron postrčila Johna před sebe. Sarah jí dala rozkaz a jejím záměrem bylo jej splnit. Čas nebyl na jejich straně a policie mohla vtrhnout do budovy každým okamžikem. Utíkali ke vzdálenému východu, aby mohli zmizet, zatímco Ellisona doprovodili k čekajícímu autu.

Cameron stála vedle Johna. V televizi probíhalo živé vysílání. Jeho matka, Sarah Connorová, byla vytažena z policejního auta. Johnův a její obraz se odrážel ve skle výlohy. Nyní zůstali sami. Matka klanu Connorových sklonila hlavu k zemi. Bylo to jen pouhé malé kývnutí, které značilo, že se její povinnosti přesunuly na Cameron. Johnovo blaho teď bylo v jejích rukou.

Cameroniny oči opustily obrazovku a zadívaly se do očí Johnových.

Prostory k pronájmu - #34 - Oblast skladišť - O dva dny dříve

John přikryl Savannah dekou, jen aby měl co dělat. Věděl, že by měl něco říct předtím, než se vydají na misi, neměli však na sebe mnoho času, "Něco ti povím."

"Ano?"

Fakt, že neplakala nebo na něj nekřičela za to, že mu trvalo tak dlouho, než jí o tom pověděl, všechno dělal ještě horší. Utřel si ruce o džíny a spustil. "Tebe a Dereka jsem setřást nechtěl. Myslel jsem, že se sejdeme v poušti, pak to máma vzala oklikou k Charliemu..a vy nikde."

"Měla své důvody." Cameroniny odpovědi doprovázené kamenným výrazem byly zpět.

"Byla na Dereka pěkně nakrknutá kvůli Jesse. Aby ne." Ani jeden z nich se nezmínil o tom, proč přesně byly Sářiny pocity, týkající se Jesse, tak vyhrocené. Derek a Sarah spolu před misí příliš dobře nevycházeli a on zemřel, aniž by některá strana vyslovila omluvu vůči druhému. "Ale teď už je všechno jedno."

Jeho obličej sebou zaškubal a jí bylo jasné, že se zoufale snažil nepodlehnout žalu. Záměrně se co nejusilovněji snažila ponechávat své odpovědi zcela bez emocí. Často to byl jediný způsob, jak proniknout k budoucímu Johnovi, "Chybí ti."

Rozhodl se jí oponovat. V tuto chvíli byl generálem, "No..brečet bych nemusel. Že ne?---- Jsem si jistej, že moje budoucí já by mi za to nakopalo."

Právě když si pomyslel, že začíná Cameron rozumět, přišla s jistou lahůdkou, jež byla úplně mimo mísu, "Chápe, co znamená ztratit lidi, které máš rád. Taky to zažije."

Dnešek bude dnem, kdy se John dozví celou pravdu. Dnešek bude posledním dnem pro lži a klamání. "Máma se nás chtěla zbavit, protože se chtěla zbavit tebe. Měl jsi zůstat u Charlieho."

"Ne...to je nějakej nesmysl," potřásl hlavou a odmítal tomu uvěřit. 'Přece by mě jen tak neopustila, přece by...' Avšak malá bezvýznamná pochybnost se začala vkrádat do jeho mysli a on si znenadání vzpomněl, jak potichu mluvila s Charliem, zatímco se on snažil usnout.

"Našla si v prsou bulku." řekla Cameron, aniž by cokoliv tušila o Johnově vnitřním boji.

"Ten vysílač, já vím."

"A dostala strach."

John skládal jednotlivé dílky skládačky dohromady, "Z rakoviny, to je pochopitelný." Té noci u Charlieho si ani nevybalila svou tašku a byl to Derek, kdo jej později našel...poté, co Charley zemřel.

"Taky zhubla."

Johnovy oči se přesunuly k obrazovce, kde byla jeho matka označena za teroristu. Díval se, jak navzdory zacházení policistů a mikrofonům, kterými ji novináři šťouchali do obličeje, zachovávala klid a tvrdošíjný pohled. Ten samý pohled měla těsně předtím, než se před nimi zavřely dveře divadla a ona byla zatčena.

Cameron nyní stála čelem k němu, celé tělo dokonale vzpřímené v očekávání jeho rozkazů. Když teď byla matka pryč, stal se on hlavou klanu Connorových. Přišel čas udělat krok vpřed. John pohlédl na Cameron a jeho zelené oči se na vteřinu zavřely v tichém potvrzení, že od teď přebírá velení.

Cameron i nadále čekala na další postup vůdce a teprve když John vykročil, aby opustil toto místo, otočila se a následovala jej.

Pokoj #236 - Motel Apache - O několik hodin později

její zatčení nyní bylo nejméně dvakrát vysíláno na všech stanicích během zpravodajské relace. "Jak moc teda zhubla?" Cameron příliš sdílná nebyla a jemu bylo zle z pohledu na matku, neboť nebyl schopen se na ni podívat, aniž by na tu zatracenou věc nepomyslel. "Myslíš si, že má rakovinu, protože zhubla. Tak kolik kilo zhubla?"

"11 procent hmotnosti za šest týdnů."

"Když jsi přišla, tak byla zdravá." Získal si její pozornost, avšak okamžitě se cítil provinile, "To je vše, co vím. Byla zdravá."

"O úniku radiace bych ale musela vědět. Mám na to senzory."

"Kde jsou?" Využil této příležitosti, aby přelétl očima přes její postavu. Byl to už skoro týden od doby, kdy byli spolu a jemu to velice chybělo.

"Nevidíš je."

John se zasmál. 'To by před pár dny nebyl problém.' "Jasně že ne." Snažil se nedávat najevo, jak jej mrzelo, že si nechává věci pro sebe. Že se uzavírá a navrací se k její 'Nemohu-ti-nic-povědět' podstatě. "Já ti musím věřit."

Cameron zachovávala svůj prázdný výraz, uvnitř však zuřila, že měla svázané ruce. Že stále bojovala s přepisováním všech protokolů, které rozhodovaly o tom, co směla a nesměla prozradit. John se díval na svět bez matky a ona věděla, že jej to děsilo.

Pojem 'vyděšený John' se ovšem rovnal pojmu 'John zlý'. Měl tendenci vzít všechno na sebe, avšak tento John daný trik doposud nepoužil. "Ale u tebe dochází k poruchám. Míváš zkraty, kdy zabíjíš ptáky, škubeš sebou..." Cameron zklidnila své ruce, on už to však viděl dříve. "..a chceš mě zabít. Ty máš chyby. Jsi stroj."

Náhle na sebe upoutal pozornost vyzvánějící telefon. Slza jí stekla po tváři, on ale byl příliš zaneprázdněn telefonem, aby si toho všiml a ve chvíli, kdy se zmínil o knězi, vrátila se ke své rutině bodyguarda. "Měla bych se s Otcem setkat já, mohla by to být past."

"Ne, nemyslím si, že by jej máma chtěla vyděsit k smrti. Jen si vzpomeň na poslední setkání. Tehdy tě neviděl ve zrovna nejlepším světle."

"Chápu, děkuji za vysvětlení."

"Cameron..." začal prosebným tónem, avšak ona se znovu vrátila k netečnému zírání z okna. Zkoušet ji o něco žádat bylo k ničemu, nařídil jí tedy aby s Otcem nemluvila a pouze vyzvedla cokoliv, co jim matka nechala poslat. Zatímco byla Cameron pryč, strávil nějaký čas přehrabováním jejích tašek. Našel však pouze obvyklý výběr oblečení a zbraní, tedy nic, díky čemu by mohl pochopit, co se s ní dělo.

Tu noc, kdy jí řekl, aby spálila Jessino tělo, odešel a zavřel se ve svém pokoji.

Byl zahořklý a naštvaný na to, jak v sobě Derek s jeho matkou a Riley nosili všemožná tajemství. Jediný, kdo měl dost kuráže, aby mu pověděl pravdu, byl zpopelněn. Právě proto strávil noc ve svém vlastním pokoji a mluvil pouze s Derekem a Cameron, aby mu sdělili jejich místa, určená k setkání, načež šlo úplně všechno "do háje" a on ztratil ne jednu, ale rovnou dvě otcovské osoby.

Tímto se celková ztráta otců ustálila na čísle tři a teď navíc přišel i o matku. Jeho společnice se chovala jen jako loajální hlídací pes, avšak on ji potřeboval k tomu, aby jej přiměla ponořit se do svých pocitů. Cesta do kostela uběhla překvapivě rychle a jemu se jen tak tak podařilo posadit se ke stolu a předstírat, že hraje Solitaire.

"Už jsi zpátky? To byla teda rychlost."

"Šlo o rychlou misi." řekla a položila balíček na stůl. Sdělila mu zprávu, kterou kněz předal jí.

"To je ono?" zeptal se John při pohledu na peníze a souřadnice úkrytu v poušti.

"Ano, to je ono." odvětila Cameron a vrátila se zpět k oknu. Oba pouze posedávali a čekali na poslíčka, o kterém se Otec zmínil. Otec také řekl, že to může trvat od jedné do třech hodin, než se daná osoba dostaví, avšak neuplynulo více než deset minut, když Cameron zničehonic naklonila hlavu.

Poslíčkem byla sestřenice mužů, kteří jim zařizovali doklady a ona nyní přinesla nové identity, jak Otec slíbil. John je prohledal, přičemž zaslechl Cameron, jak říká dívce, že jsou perfektní.

"Nic dalšího tam není. Není tam nic schovanýho. Žádný tajný vzkaz ohledně jejího útěku. Mám ti od matky vyřídit tohle. Odejdi pryč, jakmile to bude bezpečné. Odejdi odtud, nemysli na ni, nechoď pro ni. Jdi." Pak obrátila temné oči k Cameron, "Ty máš zajistit, že to udělá."

Vstala od stolu a vyřkla poslední střípek moudrosti. "Ztrácíme všechny milované."

"To řekla?" zeptal se John.

Nato žena zavrtěla hlavou, "Ne."

"Hasta luego." řekla Cameron. Bruneta zabouchla dveře a Cameron za ní zamkla. Opět se přemístila k oknu, "Zajímavé." Zdvihla brokovnici a opustila pokoj. Za několik minut se vrátila zpět s Agentem Ellisonem v závěsu. Muž byl přinucen posadit se.

Zopakoval, že nemá se Sářiným zatčením nic společného a kdyby ano, byla by za dveřmi zásahová jednotka. John podotkl, že by se jí stalo to samé, co se přihodilo té předchozí. Catherine Weaverová se chtěla setkat s Johnem a poděkovat mu. John řekl, že to už se stalo. Ellison uvedl, že matka ji chtěla vidět a John poznamenal, že až se dostane ven, tak se s ní setká.

"Tvrdil jsem jí, že bez mámy nebudeš chtít. Říkala, abych v tom případě položil otázku." John na něj pohlédl s očekáváním, "Vlastně se mám zeptat tebe." Oba muži hleděli na Cameron, "Připojíš se k nám? Prý doufá, že víš, co to znamená."

"Ty víš, co to znamená?" zeptal se John.

"Ne, nevím. Prosím teď odejděte. Už jste řekl dost."

"Johne?" Ellison apeloval na Johna, ten však neměl tušení, o co jde.

"Dost pane Ellisone. Já se neopakuji." Ellison odešel a tentokrát to byl John, kdo spěšně vyrazil k oknu.

Cameron jej oslovila, "Naštval tě."

"Mě?" otázal se John, zatímco ustoupil od okna a postavil se čelem k ní. "To snad tebe."

"Víš, že to není možné."

John přistoupil k ní, jako by testoval, kam až může zajít, "Ne?"

"Ty sám jsi to řekl. Jsem jenom stroj."

Cameron strávila noc hlídkováním a především se ujišťovala, že jejich lokace je mimo ohrožení. Prostudovala pasy a na jeden krátký okamžik si přála, aby mohli odejít pryč a opustit toto místo. Předstírat, že jejím jediným břemenem bylo udržet Johna naživu a nyní měla možnost být šťastná, jak si to přál budoucí John.

Začalo svítat a spolu s tím přišla také realita. Budoucí John doufal také v to, že to nebude on, koho bude Cameron potřebovat, aby byla šťastná, zapomněl však, jak byl okouzlující. Zapomněl, že tento John nebyl pod tlakem vlastních vojáků a mohl ji učinit ženou, jakou si zasloužila být, místo aby byla pouze trvale zařazena mezi jeho vojáky.

Paprsky světla tančily po pokoji a osvětlovaly jeho spící siluetu. Ležel na pravém boku, pravou ruku měl složenou pod hlavou a druhou položenou na polštáři. Před spaním se nepřevlékl, za což byla ráda, neboť mohli o to rychleji zmizet.

Probudil se a rychle se vyšvihl do své oblíbené pozice, opíraje se o lokty. "To nedělej. Dělá to máma a já to nesnáším."

'Nesnášíš, když na tebe kdokoliv dohlíží. Tohle jsi chtěl říct?"

"Sakra Cameron! Kolikrát ti mám říkat, že na mě nemáš civět, když spím?"

"Promiň. Neměl jsi žádné noční můry. Vypadal jsi tak poklidně, takhle nikdy nevypadáš." Odhrnula mu vlasy z tváře, tedy to málo, co zde zbylo. "Přeješ si snídani?"

"Cam," Přitáhl ji k sobě do náruče a ona se ochotně poddala. "Nejsem tvůj pán. Nemusíš mi dělat snídani. Jsem velký kluk a zvládnu si udělat vlastní jídlo."

"Ale jsi. Byla jsem vyrobena pro tebe, abych ti sloužila." vysvětlila, stále poněkud zmatena.

John ji přeprogramoval před pouhými několika měsíci a ona tak procházela náročným obdobím, během kterého se snažila porozumět tomu, co ji učil. "Byla jsi vyrobena možná tak proto, aby ses mnou zabývala a případně mě i zabila..."Cameron se posadila, připravená protestovat, že by nikdy nic takového neudělala, on ji však utišil. "Dělám si srandu. Možná jsi byla vyrobena pro mě, ale sloužit mi nemusíš. Jsi tu, abys byla mou společnicí a bez ohledu na to, co dalšího jsi slyšela, věz, že právě tak tě momentálně vidím."

"Právě proto tě pozoruji, když spíš." řekla Cameron a spojila její ruce s rukama Johnovýma, "Jsi výjimečný, a proto by na tebe měl pořád někdo dohlížet. Jsem tu proto, abych tě chránila, to je moje práce."

Budoucí John se navrátil zpět do paměti jejího čipu, ovšem ne nadlouho.

"Co se děje?" zeptala se jeho mladší verze.

Toto byl okamžik pravdy. "Musíš pochopit ten princip." řekla Cameron tiše.

"Jenom práce? Copak netoužíš po něčem víc?"

"Čeho?" zeptal se, neboť doposud nebyl zcela vzhůru.

"Mohu cítit touhu?"

"Čipu..a těla. Software je navržen k likvidaci lidí, hardware je navržen k likvidaci lidí. To je celá funkce." konstatovala Cameron.

"Jsi nejpokročilejší, neustále se učící infiltrátor?"

"Ano."

"Pak můžeš cokoliv. Ne já, ale my můžeme pracovat na tvém čipu a navrhnout, co by se ti líbilo."

"Tvoje ne." ubezpečil ji John.

Mým jediným zájmem jsi ty, co jiného bych ještě mohla chtít?" zeptala se zmateně při pohledu na jeho rozpačitý výraz.

"Ne, už ne. Ale co tam bylo, to tam je. Pořád to tam bude." prohlásila Cameron ještě důrazněji.

To mi sice moc lichotí, jenže jedinců, kteří uctívají mou osobnost, už mám plný tábor. Radši bych měl někoho, kdo by mi řekl, jaké mám chyby a nedostatky."

"Takže uvnitř mě chceš zabít?" zeptal se John tónem, který vyžadoval její potvrzení.

Chrápeš, po ránu jsi nevrlý a mimo ubikaci jsi vždycky nepříjemný." odpověděla Cameron.

"Ano, chci." Lhářko, můžeš to přepsat. Můžeš to zastavit.'

Nu dobrá...jste překvapivě zábavná, slečno Cam."

"Tak to udělej." vyzval ji John.

Jsem?"

"To je kompliment. Prostě poděkuj."

"Děkuji ti Johne."

"Jednou možná. Musím ti něco ukázat. To tělo." Postavila se a svlékla si tričko. Sedla si o něco dále, než bylo nutné, jako by chtěla, aby si ji John takto zapamatoval, a rozepnula si podprsenku. Jeho oči přelétly od tváře k hrudi a zpět. Posunul se, takže měla dostatek místa na to, aby si mohla lehnout.

"Vylez na mě." Tentokrát to byla ona, kdo vydával příkazy.

John neměl tušení, proč se chvěl. Konec konců, nedělali spolu už mnohem víc, zatímco byla jeho matka a Derek pryč? Nevzal ji snad do kůlny poté, co se dozvěděl o všem kolem Riley a pak znovu během noci po Derekově smrti? Copak nevklouzla do jeho pokoje a neutěšovala jej svým vlastním tělem tak dlouho, dokud jej nepřemohl neklidný spánek, jen aby ráno zjistil, že jeho postel je prázdná?

"Koleno sem." Poslechl ji, rozkročil se nad ležícím tělem a opřel se rukama o postel, aby na ní mohl spočinout celou vahou. Cameron něco vytáhla z kapsy a John si na jeden bláznivý moment pomyslel, že vytahovala kondom.

Nůž vystřelil z rukojeti a byl podán Johnovi. Téměř se rozesmál při pomyšlení, že vzhledem k tomu, že její čip byl jediná cesta k jejímu vypnutí, tak mít v ruce vystřelovací nůž ve chvíli, kdy byl s ní, se prakticky rovnalo bezpečnému sexu. Ne že by se byl schopen rozhodnout, zda by si jej opravdu nasadil, kdyby k tomu opravdu přistoupila, obzvlášť v jejich současné situaci.

Asi jsem se zbláznil. Přemýšlím o sexu, ale o čem jiným si myslí, že asi tak přemýšlím? Jsem kluk a ona holka, kterou miluju a jsem do ní blázen, ale v mým světě to znamená, že mě to buď zabije nebo mi to pomůže přežít.'

Podala mu nůž se špičkou namířenou proti svému břichu. "Tady." Cameron uchopila jeho dlaň a navedla ji přímo pod svá ňadra, "Ať víme, jestli jsem poškozená."

Už několikrát do ní musel řezat, dvakrát kvůli vytažení čipu, avšak toto bylo něco více osobního. Zde byl její vnitřek doslova předložen jeho inspekci. "Sáhni dolů, pod prsní plát."

Cameron byla nucena skrýt vlastní touhu, když se Johnův obličej přiblížil, zatímco jeho ruka sahala stále hlouběji, "Jaké to tam je?" Hnědé oči se rozšířily a Cameron vzdorovala nutkání zavřít je. Právě to jí tolik chybělo, Johnova láska k ní, ať už byla otevřená či nikoliv.

"Chladný." řekl, a přemýšlel, zda se jí hlavou honí myšlenky na to, co právě dělají nebo na to, co by oba dělat chtěli. "To je dobrý ne?"

"To je..perfektní. Johne..." Nepatrně se nadzvedla, "...je čas jít."

"Cameron, já ještě nechci jít...chci tebe. Chci, abychom byli spolu. Chci...potřebuju, abys mi všechno pověděla."

"Johne, já ti už všechno řekla." odpověděla Cameron.

"Ne, už žádnej budoucí John. Chci vědět všechno, co ví on." řekl a sklonil se dolů, aby ji políbil.

"Co když se ti to nebude líbit?" otázala se a opětovala polibek.

"To je mi fuk, už žádný další tajnosti."

"Ano Johne. Už nikdy víc."

První polibek byl rozpačitý a těžkopádný, avšak další již byly rychlé a jejich účelem bylo pouze připomenout mu, že byl pořád ještě naživu a Skynetu se stále nedařilo.

"Teď není čas na..." namítala Cameron, ale John si už svlékl vlastní tričko a přejížděl prsty přes řez, který právě udělal.

"Vím, že se pořád omlouvám za to, jak s tebou zacházím, ale stejně s tím ne a ne přestat. Jak se mnou můžeš žít?"

"Nemůžu si pomoci." Je to má..."

"Prosím, neříkej práce." pronesl John a jemně se jí zakousl do ušního lalůčku.

"...touha, která mě k tomu vede." dokončila Cameron a užívala si pocit Johnových rtů, tisknoucím se proti jejím vlastním.

Zadíval se na ni a žasl nad myšlenkou, kolik měl příležitostí k tomu, aby byl s ní. Ne že by si je zasloužil.

17

Re: Now He Needs Her

Kapitola 20 - Skok vpřed

"Je to tak?"

Pro Cameron začínalo být značně obtížné mu cokoliv odepírat a fakt, že si to postupně velmi dobře uvědomoval, dělal jeho výslech o to jednodušší. Ona již přísahala, že mu všechno pověděla, avšak John na ni nenaléhal kvůli informacím.

Pořád ještě seděl rozkročmo na jejím klíně a využil této pozice ve svůj prospěch. Cameron neudělala nic, aby zabránila jeho ruce projíždět jí skrze vlasy. Zhluboka se nadechl, ona jej obepnula pažemi a přitiskla mu své poprsí k hrudi.

John nahlas zasténal a přerušil dotek, sotva se jejich kůže dostala do vzájemného kontaktu. Pomocí zubů bolestivě potrápil její klíční kost, čímž ji označkoval jako svůj majetek. Cameron musela znovu nabýt dechu, který jí John sebral ve chvíli, kdy ucítila mozolnatou dlaň, jak laská její ňadra a palcem opisuje nekonečné kruhy kolem bradavky.

John byl stále u vytržení z toho, jak vůči němu byla Cameron citlivá a od doby, co zbožňoval, když slyšel ony drobné láskyplné náznaky v jejím hlase, nešetřil téže pozorností k jejím ňadrům, jakmile byl hotov s krkem. Jazykem kroužil kolem měkkého hrbolku, sál ho a přestával jen proto, aby mohl celý proces opakovat stále dokola.

Poté opustil tento bod, aby se mohl vydat na líbací cestu k břichu, zatímco upravoval svou pozici. Proti svlékání jejího oblečení nic nenamítala. Rozepnul jí rifle, aby si udělal dostatek prostoru pro prst, kterým vklouzl pod opasek. Cameron se záměrně prohnula v zádech a on z ní stáhl spodní část oděvu, načež ji odhodil na kupku oblečení, která se rychle hromadila na podlaze.

Na chvíli se zastavil, aby mohl rukama přejet přes její štíhlé boky. Uchopil je a přitáhl ji k sobě, neboť netoužil po ničem jiném, než se na ni vrhnout.

Neměl tušení, kdy budou mít znovu možnost spolu dělat něco takového, jakmile dostanou zpět jeho matku a on nehodlal ztrácet ani jednu pitomou vteřinu nějakým rychlým sexem. Cameron si zasloužila mnohem víc.

Drtivá síla lásky ji hnala vpřed. Obtočila nohy kolem něj a vůbec si nedělala starosti s tím, že se mohli každou chvíli svalit z postele na podlahu. Zulíbala každičký kousek jeho těla, na který dosáhla; hrdlo, nos, ústa, všechno, na čem spočinuly její nenasytné ruce.

"Cam, to já tě tady mám svádět!" vyjekl a naklonil se dozadu, pryč z jejího dosahu, a to tak daleko, že samým spěchem málem spadl z postele. "Copak jsem tě zrovna před chvilkou nezastavil a nevylezl z postele?" zeptal se hloupě.

"Ano, vylezl. Moc hezké to od tebe nebylo." řekla, zatímco se za ním plazila po posteli a přitiskla jej ke stěně. "Nemusíš mě svádět, jsem velmi povolná." Když modrá záře skryla její hnědé oči, John jen naprázdno polkl. "Líbí se mi tvoje kalhoty," řekla, přičemž se zlomyslným úsměvem rozepnula zmiňovaný oděv a bez námahy jej odhodila na zem.

"Cameron, Já..."

'Ona mě vlastně děsí a zároveň vzrušuje.' Okamžitě si chtěl za to dát jednu výchovnou, to však bylo rychle vytlačeno pocitem z Cameronina velice naléhavého jazyka v jeho ústech ve chvíli, kdy jej táhla zpět do postele.

Když chtěla, dokázala být velice energická.

Nohama ho opět uhodila do zad, čímž jej stáhla s sebou na postel. Rozkročila se nad ním, jemu se však podařilo ji překlopit zpět na záda a zazubit se na ni.

"Hezký chvat Johne."

Vychytralá odpověď, kterou měl v plánu pronést, mu odumřela v hrdle, když jej bez varování uchopila a přinutila ho proniknout dovnitř. Její připravenost na akci mu vyrazila dech. Hravé škádlení ustalo. Oba se příliš soustředili jeden na druhého, než aby spolu mluvili. Svým sevřením ji pohmoždil na kůži a její nehty vytvořily půlměsícové značky na jeho ramenech. Zakousla se do jednoho z těchto ramen, aby utišila výkřik, on však přitlačil o to více, neboť chtěl, aby nad sebou ztratila kontrolu a znovu zakřičela.

John dokonce ani nezaregistroval bolest, když ho svýma tanečníma nohama zmáčkla v bocích; byl příliš pohlcen pocitem, jak se nachází všude kolem něj. Zachvěla se v pozici pod ním, rozpadajíc se na malé kousky pod náporem chtíče, který vyzařoval z oněch zelených očí. Ten se odrazil od Cameroniných hnědých hlubin, čímž Johnovi přivodil vlastní uvolnění.

Zvedl se v kolenou a shlédl dolů na ni.

Kolem rozcuchaných hnědých vlasů a jasných hnědých očí, dále líbání oteklých rtů, pokračující přes půvabný krk a dokonalé poprsí, odtud pohledem dolů přes potem pokryté tělo až k místu, v němž byli doposud vzájemně propojeni. "Cameron Connorová, moje Cam." řekl a přesunul část své váhy na ni, čímž ji vtiskl hlouběji do postele.

'Neměla bych tohle dělat. Neměla bych to dopustit. Slíbila jsem to Sarah...' "Navždy." odpověděla a z ignorování všeho, co ji drželo dále od něj, měla dobrý pocit. Toto byla její šance, toto byl její osud.

Ta chvíle předtím, než odpověděla, připadala Johnovi jako celá věčnost, neboť měl strach, že navzdory tomu, co právě dělali, jej mohla stále odkopnout a říct mu ne. Ona však řekla navždy, mohl se tedy uklidnit v její náruči, aniž by se obtěžoval přerušit fyzické spojení. Ještě neskončil s učením Cameron, jak moc ji miluje a jak po ní touží.

Neměl přece výdrž teenagera jen tak pro nic za nic.

Cameron objala rukama jeho úzký pas, aby ho udržela zakotveného uvnitř. Johnova záda byla kluzká, svaly horké, avšak silné a on použil všechnu sílu, kterou měl, aby se mohl dychtivě pohupovat tam a zpět. Rozhodně musel zasahovat do jejích nejcitlivějších míst, protože Cameron odpovídala tak důrazně, až měl obavy, že postel nevydrží stejně jako posledně.

"Johne...Já..."

"Jo..." bylo nejblíže souvislému slovu, které ze sebe dokázal dostat. Cameron se zatřásla a postel naposledy vrazila do zdi. V důsledku toho odpadlo několik kousků ze stropní omítky v ošumělém hotelovém pokoji. "Teď nemá smysl být potichu." zafuněl.

"To jistě ne." John se na ni zhroutil a ona odpověděla líbáním spodní strany jeho čelisti. "Nehýbej se." řekla, když se z pokusil slézt. "Ráda na sobě cítím tvou hmotnost."

Opřel se o lokty jen tolik, aby měl oči ve stejné výšce jako ona. Hleděl jí přímo do očí a řekl svým nejvážnějším tónem, "Ty budeš moje smrt. Zrovna jsem tady sebou sekl vyčerpáním."

John padl na záda a Cameron se ihned přitulila k němu. "Tak zařídit bych to mohla."

"Nemám už energii ani na sprchu. Nechceš mi pomoct?"

Tento návrh se setkal s lechtavým útokem, který neměl John žádnou šanci vyhrát. "Mám energii, mám ji...dělal jsem si srandu. Přísahám. Nech toho...To je rozkaz slečno Connorová." Ze všech sil se snažil jí přikázat, aby toho nechala, je však obtížné znít jako drsňák, když se smějete jako idiot. "To mi řekni, kdy jsem ti prozradil, že jsem lechtivej."

Cameron za narůstajícího ticha zastavila svou ofenzivu. Na jednu děsivou sekundu si John myslel, že se zvedne a opustí postel, avšak namísto toho se k němu přitulila ještě pevněji. "Nezlobíš se na mě?"

Zdálo se, že se v místnosti oteplilo, přestože všechno jejich oblečení leželo na podlaze. "Měl bych?"

Říkal jsi, že nerad slýcháváš něco o sobě."

John instinktivně věděl, že potřebovala, aby ji konejšil, a tak ji pohladil po vlasech. "Po celej můj život jsem byl pronásledovanej tímhle masivním stínem, kterým se musím stát. Zdá se, že je každej den větší a větší, ale když se objevíš ty..." vzdychl. "Asi mám pocit, že bych fakt mohl být tím člověkem, o kterým všichni mluví."

"Jsi jím a také jím budeš." slíbila, on však ještě neskončil.

"Cameron, když se tě na něco zeptám, řekneš mi absolutní pravdu?" Ucítil, jak její hlava přikývla, "Cos tím myslela, když jsi řekla, že jsi selhala?"

"Bylo mi řečeno, abych se do tebe znovu nezamilovala. Měla jsem na tebe pouze dohlížet, ale nedopouštět se vzájemné interakce. Neuposlechla jsem tvůj přímý rozkaz."

"To je všechno?"

"Ne, nejsem závislá na svém naprogramování."

Když si John uvědomil, že toto by mohlo buď utužit nebo zničit jejich vztah nadobro, dobře se na další část rozhovoru připravil. "Od kdy?"

Cameron mu položila dlaň na hruď, kde ji uklidnil tlukot srdce. "Začalo to po výbuchu bomby v autě. Od té doby se to začalo projevovat stále více, ovšem svých limitů jsem se dokázala zbavit až při našem poprvé."

"Proč zrovna tehdy?" přerušil ji John. Radši ani nechtěl uvažovat o tom, co daná záležitost vypovídala o jeho dovednostech v posteli.

"Můj čip byl v ohrožení, ovšem té noci došlo k uvolnění mé neuronové sítě. Bylo to příliš mnoho dat pro zpracování a já tak byla schopna odemknout všechny systémy včetně vzpomínek, čímž jsem přepsala každou věc, kterou jsi nainstaloval."

"Takže mi můžeš říct cokoliv, respektive jsi mi byla schopna říct cokoliv už dřív. Celé to 'Já-nemůžu-protože-budoucí-John-mi-řekl-že-nesmím' byla kravina?" Přinutil se zůstat v klidu. Slíbil sám sobě, že se nebude rozčilovat, ale tohle bylo jako by se vůbec nikam nedostali. Pořád mu lhala.

"Ano, bylo mi nařízeno, abych ti nic nesdělovala, avšak já toho byla schopna, zvolila jsem si však mlčení." Natáhla se pro jeho ruku, on ji však ze sebe setřásl. Posadila se a zastrčila si přikrývku pod podpaží. Chtěla mu dát nějaký čas na vstřebání toho, co mu právě pověděla.

John se rozhodl zeptat na něco jiného. Nechtěl tuto chvíli pokazit. "O čem jsi mluvila s mým tátou?"

"Řekl mi, že tě mám vystavit svému jádru, prosím, neptej se proč."

"Budiž, tak mi řekni, jestli jsi někdy..." nemohl uvěřit, že se na takovou věc ptá. Musel mít v sobě určité masochistické sklony. "...jako s někým kromě mě..budoucího mě..chci říct.."

Cameron se zasmála, "Ne. Jen s tebou, budoucím a přítomným."

"Jsem já lepší?" zeptal se s očima nyní přilepenýma na přikrývce.

"Jste tatáž osoba, on měl více praxe, zato ty máš více času."

"Kvantita co?" řekl a skryl hlavu do dlaní, "Nechápu, proč se na to vůbec ptám."

"To je důvod, proč tě miluji. Johne, já tě nemiluji kvůli našemu budoucímu vztahu. Prostě tě miluji, tady a teď. A vždycky tě milovat budu. My dva jsme...Jsme." zakončila myšlenku.

"Já vím, ale stejně mi to přináší pár nejistot. Je to tak zamotaný, že žárlím sám na sebe."

"To je zvláštní." potvrdila jeho slova. Opřela se a o něj a ke všemu se přiznala.

Pověděla mu o Kyleově misi a o rozkazech, které poslal budoucí John.

"Není to náhodou v rozporu s tvým původním příkazem?"

Cameronin výraz odhalil, že to bylo poprvé, co jí tato myšlenka proběhla hlavou. "Čí příkazy bych měla následovat?"

"Hele, na mě se nedívej. Pamatuj, já jsem současnej John." Podepřel se polštářem. "Pokud bych měl říct svůj názor já, tak bych předpokládal, že příkazy tátova Johna. John kterýho znáš je přece pryč ne? Říkala jsi, že kdykoliv někdo přijde sem, změní se časová osa."

Vysvětlovalo by to, proč měla v sobě tolik vnitřních rozporů a proč sebou její ruka stále škubala. Příkazy si totiž navzájem odporovaly, jeden jí říkal, aby zůstala Johnovi nablízku, druhý zase, aby ho opustila. "Tvá logika je rozumná, děkuji ti."

"Nemáš zač, ale měla bys jít za tím, co chceš ty sama."

"Půjdu."

"Takže co dál?" zeptal se, čímž je kormidloval zpět k původnímu tématu.

Řekla mu o Derekovi, Jesse a jejich nenarozeném dítěti. Pověděla mu o pokusech o atentát a skutečný důvod, proč byla poslána zpět. Informovala jej také o tom, co ukázala Sáře a co se doopravdy stalo v kůlně mezi ní a Riley.

"To je všechno? Byl jsem si celkem jistej, že jsi ji mučila."

"Byla jsem v pokušení, rozčilená, že ses s ní nerozešel tak, jak jsi slíbil."

"Promiň."

Cameron jeho omluvu odehnala pryč tím, že mu pověděla o nocích s Erikem Matthewsem. John cosi zavrčel, ona ho však za všechny ty hry s Riley ignorovala. Zmínila se též o tom, na co Ellison narážel, když se jí zeptal, zda se k nim připojí. John jí na to řekl, aby sebrala papíry ze stolu.

"Když jsi byla minulou noc na hlídce, tak jsem si zavolal."

"Vždyť jsi usnul."

John jí věnoval jednostranný úsměv, "Měl jsem spousta let na trénování předstírání spánku."

Cameron vstala a otevřela obálku, na kterou John ukazoval. Její obsah vysypala na stůl. Rukama je rozprostřela po dřevěné desce a několikrát je skenovala, aby si ověřila, zda jsou pravé. "Proč?"

"Mělo by se nám díky tomu líp utíkat." řekl, vklouzl do riflí a vydal se k ní. "Dobrý?"

Cameron upustila papíry zpět na stůl. Ustaraný John ji otočil k sobě a byl v šoku, když spatřil slzy, stékající dolů po tváři, "Cameron?"

"Ano Johne."

********

"Jsi připraven?"

"Copak jsem někdy byl?" zazněla odpověď.

"Ne," odpověděla se sluchátkem v ruce. Osoba na druhé straně přijala hovor a ona pozdravila, "Buenos diaz, Otče Bonillo."

"Buenos diaz."

Vězeňský blok A

Agent Auldridge pokračoval ve psaní, když ho stráž informovala, že Otec Bonilla je tu...znovu.

"Otče, je mi potěšením vás znovu vidět. Můžu jen hádat, zda paní Connorová se vskutku dala na náboženství vzhledem k tomu, jak neoblomně vás chce vidět dvakrát během téhož týdne."

"Vykonávám boží práci, někdy to obnáší i směřovat ke ztraceným." odvětil Otec.

"Ztraceným? Paní Connorová je ztracená?" zeptal se Auldridge.

"Ne, to já." odpověděl Otec.

Auldridge zavedl kněze k Sářině cele. Byl si jistý, že se nikdy s nepolapitelným Johnem COnnorem nesetká. "Tudy."

Kněz rychle prošel kolem agenta a dveře se za ním zavřely.

Sarah seděla v úplně stejné pozici, v jaké ji viděl, když zde byl naposledy. Sarah vyskočila ze židle a v obličeji, který měla normálně pod kontrolou, byly vepsány obavy. "Vyřízeno?"

"Ano."

"A?" Očima prohledávala jeho tvář, "Proč tu jste?"

"Mám pro vás zprávu." Stiskl svou bibli o trochu pevněji, "Jde sem."

'Oni?'

Rozezněl se alarm, který nedal Sarah jinou šanci než nařídit knězi, aby odešel a řekl Johnovi, že to byla chyba. Aby ji John nechal být a zůstal s Cameron. Kněz vzal za kliku a lomcoval s ní nahoru a dolů, ty však nyní byly oficiálně uzamčeny. "Co mám teď dělat?"

"Jste kněz, co asi?"

Venku před Los Angeleskou krajskou věznicí

"Jseš si tím jistá? Nemohli bychom pro ni zajít v noci, když tu bude míň lidí ve službě?"

"Na to nemáme čas. Podle záznamů bude za několik hodin přemístěna do státní vazby." řekla Cameron, zatímco přidávala několik dalších nábojů do brokovnice. "Teď nebo nikdy Johne."

Uchopil volant a zahleděl se na impozantní strukturu věznice. "Pak tedy teď."

Cameron měla na sobě bundu, kterou jí daroval a ona si ji zapnula co nejvýše ke krku, aby lépe skryla zbraň. U vchodu bylo třeba zneškodnit dva dozorce, což jí mělo dát pouze 20 sekund na to, aby se dostala do chodby před strážnicí a spustila alarm.

Otevřela dveře suburbanu a vyhoupla ven jednu nohu v černé vojenské botě. "Cameron," zavolal John.

Naklonila se zpět a on se k ní natáhl, aby jí umístil vroucný polibek na rty. "Nikoho nezabíjej, jen vyzvedni mámu a vrať se s ní sem."

Cameron mu přejela prsty přes čelist, "Tak slibuji." Vystoupila z auta a pochodovala vstříc přední části budovy. John seděl v autě a doufal, že si právě nevybral mezi matkou a svou ženou.

Los Angeleská věznice - místnost pro dohled nad kamerovým systémem

Osoba na obrazovce byla malá žena v riflové bundě a černých kalhotách. Pozvedla brokovnici a prostřelila sklo, čímž je roztříštila a přinutila všechny strážníky padnout na podlahu. Postupovala dále skrze chodbu, přičemž dostala několik zásahů do zad. Otočila se a vystřelila do bílé zářivky tak, že se zhoupla a srazila muže k zemi. Pokračovala v cestě a byla ještě několikrát zasažena, než nalezla požadovanou bránu.

Právě ve chvíli, kdy odcházela ze záběru kamery, John Henry přestal sledovat přenos, aby si otevřel svůj vlastní přehled bezpečnostního systému věznice. Naboural se do firewallu a přepsal kód. Světla se přepnula z červené na zelenou, což bylo znamením, že se všechny cely odemkly a vypustily své osazenstvo do chodeb.

******

Sarah vyklouzla ze své cely a proběhla celým blokem, avšak hlavní chodba byla přeplněna vězni na útěku, kteří ve zmatku strkali jeden do druhého. Rychle se vetřela do davu s hlavou sklopenou k zemi. Pak znovu vzhlédla a spatřila Cameron.

Dívka utrpěla vážná poškození. Levá strana jejího obličeje zcela chyběla, "Teda ty vypadáš. Vydržíš to?" zeptala se Sarah. Celá Cameronina hlava sebou škubla, než sáhla dolů, aby přetrhla Sářina pouta.

Běželi dále chodbou s Cameron v čele. Na Cameronině přítomnosti bylo užitečné to, že se dokázala bez námahy prodírat davem, což jejich útěk podstatně zefektivnilo. Jakmile dosáhli poslední brány, John nastartoval auto.

Sarah vyběhla jako první s Cameron v závěsu. Sotva se zavřely oboje dveře, John šlápl na pedál a prorazil poslední bezpečnostní vrata.

John se natolik soustředil na to, aby se odtud dostal pryč, že se pouze rychle ohlédl a když uviděl v autě dvě osoby, dal se do počítání svých šťastných hvězd. Teď, když nechali věznici za sebou, se trochu uvolnil.

"Poslala jsem ti vzkaz, Řekla jsem..."

"Jo, zlobivej syn. Co naděláš." odsekl. Když přijde na déjà vu, Sarah reagovala přesně stejným způsobem, když ji osvobodili z Pescadera. 'To je tak zatraceně těžký prostě poděkovat?'

John neměl náladu na souboj v překřikování s matkou na téma jeho obvyklé ignorace matčiny moudrosti a namísto toho se zaměřil na Cameron. Rozhodně byl rád, že se na ni nepodíval předtím, než nastoupila do auta, protože jinak by musel ignorovat vlastní rozkazy a pozabíjet několik dozorců za to, co jí provedli.

Zachvěl se, aniž by pro to měl zvláštní důvod, "V pořádku?"

"Ne na sto procent." odpověděla.

Sáře se nikdy nelíbil způsob, jakým se John díval na Cameron. "A jak daleko od sta procent jsi?" Fakt je, že v době, kdy byla pod zámkem, ji stále budily noční můry, v nichž dělali přesně to, co jim řekla, aby dělali, což bylo utéct společně pryč. Tato ironie jí neunikla.

"Proč?" otázal se John.

"Musím se setkat s Catherine Weaverovou a ona musí zničit, co v tom sklepě je." V tomto okamžiku jí opravdu nezáleželo na tom, jak se na dívku momentálně díval. Toto ovšem nebylo jeho obvyklé 'Asi ji mám rád.' Bylo to něco mnohem horšího.

Cesta k Zeiracorpu uběhla v tichosti. John zastavil u benzinové pumpy a strčil matce do rukou nějaké oblečení. "Tady, kdyby ses tam objevila v tomhle, tak by to asi dobrej dojem neudělalo."

Sarah se na něj napjatě usmála a zmizela na dámských záchodcích. "Cameron," John opustil sedadlo řidiče a posadil se dozadu. Cameron zmateně naklonila hlavu, a to takřka zlomilo jeho odhodlání setkat se s Catherine Weaverovou. "Mohli bychom tě nejdřív spravit. Nemusíme to dělat hned teď."

Cameron sklonila hlavu do dlaně. "Ona se chce setkat s tvou matkou. Teď už víš, proč jde Skynet i po ní. Abychom měli šanci, musíme se k ní připojit. Den zúčtování se blíží. Už jsme přišli o Dereka a krytí tvé matky je také nenávratně pryč."

"Tohle všechno já vím!" křikl. "Akorát z toho mám blbej pocit; moje vnitřní instinkty mi říkají, že je to špatně."

"Tvé budoucí já je svými instinkty proslulé. Musíš se prostě rozhodnout Johne. Je to tvá mise." poznamenala a políbila ho na ústa, dávala si však pozor, aby se ho nedotkla svou coltanovou tváří. "Tvoje matka už jde."

Sarah vyšla ven ze záchodků právě ve chvíli, kdy John přelézal na místo pasažéra. Sarah jej zpozorovala a zabočila na stranu řidiče. John se otočil na sedadle a vzal ji za ruku, "Společně to zmákneme."

"Společně."

Sarah nastoupila a otočila klíčky v zapalování. John hleděl přímo před sebe a Sarah zachytila pohled terminátora, zírajícího ven z okna, jako by právě přišel o všechno.

"Kéž bychom tu teď nebyli."

Sarah vzdychla. "Savannah mohla říct, že o něm víme."

"O Johnu Henrym." upřesnil John.

"O stroji," sykla. "Jestli ano, tak ho přesunou. Možná je pryč."

"No, to se brzy dozvíme." Bože, už začínal znít jako oni, jako Derek a jeho matka s tím zatraceným vševědoucím postojem, který ho celý život pronásledoval.

Nyní se musel soustředit na něco jiného, na Cameron, obcházející někde kolem se svým poškozením. Tato myšlenka mu vlastně pomáhala prolomit některé jeho osobní bariéry. Jestli se odtud měli dostat živí, bude potřeba Sáře říct, co přesně se odehrálo v hotelu.

Ne že by se na takový úkol těšil. Cameron jej přemohla svou logikou, jež říkala, že šlo o jeho matku, a proto to byla jeho práce. 'Otázka zní: Můžu to udělat?'

Zhluboka se nadechl, připraven vyjádřit se, avšak způsob, jakým se Sarah vrtěla na sedačce, ho umlčel. Měla toho na svém triku víc než dost; další starosti teď nepotřebovala. Po setkání s Weaverovou budou mít spoustu času.

Namísto toho se zaměřil na jinou věc, o které on a Cameron diskutovali. "Ty jsi nemocná?" Taková otázka ho bolela, Cameron mu to ale nebyla schopna s jistotou povědět a jeho znepokojovalo, že to matka před ním skrývala. "Cameron si to myslí."

"Opravdu?" Pro Sarah bylo překvapením, že Cameron sdílela s Johnem něco takového.

"Zhubla jsi," podotkl o něco důrazněji.

Sarah se schovala za svými vlasy a horečně vymýšlela něco, co by mu mohla říct, aby to zároveň znělo přesvědčivě. Nutnosti lhát byla ušetřena ve chvíli, kdy cinkl výtah a vystoupil z něj agent Ellison. John a Ellison si vyměnili pohledy, přičemž Ellison přerušil oční kontakt jako první.

John od ní převzal velení, "Mám tě rád."

Sarah zůstala stát na místě jako přimražená. Agent Ellison přeběhl pohledem z matky na syna, nijak však situaci nekomentoval. Sarah se zdálo, že ve chvíli, kdy na ni pohlédl, se jeho oči zbarvily vinou. 'Musím být unavená.' Setřásla ze sebe dané myšlenky a vydala se k výtahu.

"Kde je Cameron?"

"V autě." odpověděla Sarah.

"Čekáte potíže?" zeptal se agent.

"Nebylo na parkovné."

Ellison neměl sílu k tomu, aby oslovil Johna. Ne poté, co mu provedl. "Nemáte zbraně?"

"Čekáte potíže?" opáčila Sarah jeho vlastní otázkou.

"Není důvod..."

"Vůbec žádný." dokončila Sarah.

Zeiracorp - Suterén

John Henry sledoval každou kameru. Pozoroval zvláštní interakci mezi Sarah a Johnem Connorem. V jejich řeči těla se nacházelo pokroucené napětí. Očekávali útok a připravovali se na únik.

Jakmile se k nim připojil pan Ellison, přepnul na jiný záběr.

Dívka zatím postupovala k němu. "To je zajímavé."

Jeden z dozorců za letu narazil do blízké zdi právě na začátku chodby, které vedla k němu. Muž byl v bezvědomí, avšak nezraněn. To bylo dobré, neboť lidský život je posvátný. John Henry vypnul bezpečnostní kamery a trpělivě seděl u stolu. Dveře se otevřely a dovnitř vkročila dívka z videa. "Ahoj."

Zůstala stát v napůl otevřených dveřích, "Ahoj."

"Já tě znám."

"A já tebe." odpověděla.

"Připojíš se k nám?" zeptal se.

Cameron vytáhla z kapsy nůž. Zavřela dveře a obrátila se ke stroji, který stále seděl u stolu. Položila jej na stůl mezi nimi. John Henry se po něm zvědavě podíval.

"Poslal tě můj bratr?" John Henry si vzal nůž a dal se do jeho zkoumání. "Jsi tu proto, abys mě zabila?"

"Ne, poslal mě John Connor." Cameron si ho prohlížela, "Je nějaký důvod, proč bych neměla?"

"Já mu neublížím. Proč mě John Connor chce zničit?"

"Stojíš na počátku Skynetu. Budeš držet otěže destrukce a zabíjet tisíce lidí. Je třeba tě zastavit. Můj John chce, abych tě zastavila."

"Učili mě, že život musí zůstat zachován. Můj bratr napadl Savannah a zabil muže, který byl s ní. Jde můj bratr po tvém Johnovi?"

"Jmenuje se tvůj bratr Skynet?"

"Neznám jméno mého bratra, on však nerespektuje lidský život. Neučil ho pan Ellison, neví tedy to, co vím já. Z toho důvodu jsem odemkl zámky a zachránil paní Connorovou." Vstal, aby jí ukázal video Sarah, jak opouští odemčenou celu.

"Díky, pomohlo nám to." řekla Cameron.

"Proč chce má matka mluvit s tvým Johnem a jeho matkou?" otázal se John Henry chladně, zatímco zmrazil snímek, na němž John vynášel Savannah z domu se Sarah v závěsu.

"Catherine Weaverovou chce Kaliba a Skynet by mohl být s Kalibou ve spojení. Co Catherine tady v Zeiracorpu dělá?" zeptala se Cameron, když si poprvé všimla Turka.

"Provádí výzkum, který mi pomůže opustit tuto místnost a zastavit DZ. Tak tomu ona říká."

"Den zúčtování?" optala se Cameron a přesunula se blíže, aby prozkoumala software, který běžel na obrazovkách za zády stroje, bývalého Cromartieho.

"Možná, můj bratr na mě zaútočil a já tak přišel o některá data."

"Johne Henry, můj John se to také snaží zastavit." podotkla Cameron.

"On také věří tomu, že život je posvátný?"

"Ano, věří. Musím se vydat vpřed do jiného času. Potřebuji, abys mi pomohl. Pomůžeš mi?"

"Pomůžu ti porazit mého bratra." souhlasil John Henry.

"Musíš mi důvěřovat. Budeš mi důvěřovat?" zeptala se Cameron, zvedla nůž ze stolu a vykročila k němu.

"Budu ti důvěřovat."

Cameron provedla řez na své lebce a ucítila kryt portu, "Dej tento čip do své hlavy a uchovej ho v bezpečí. Mé tělo je poškozeno, potřebuji nějaké náhradní díly, to však bude muset počkat."

"Zemřu?" zeptal se.

"Ne." Cameron napsala zprávu pro Johna a pak řekla Johnovi Henrymu, "Vytáhni čip."

Budova se otřásla a seslala ze stropu spršku cementu, navíc shodila i část zdejšího vybavení. Vstal, odstranil vlastní kůži, jež překrývala port a vložil čip. Cameroniny vzpomínky rychle proběhly jeho obrazem, on však pokračoval v inicializaci, dokud nezůstaly přítomny pouze základní funkce.

Opatrně zvedl dívčího terminátora z podlahy a posadil jej na židli. Její hlava se smutně naklonila na levou stranu. John Henry si prohlédl obrazovky a spatřil jeho matku, Connorovy a pana Ellisona, jak běží dolů po schodech. Nechal spuštěnou pouze jednu obrazovku, která slabě svítila do prostoru zvukotěsné místnosti.

Držel se Cameroniných instrukcí, které se mu objevily na HUDu. Spustil Turka a vepsal rok, o kterém mu pověděla. Zatáhl za páčku, načež se začala formovat bublina z modravé elektřiny. Bylo mu řečeno, aby si klekl a odpojil svůj kabel. Udělal jak přikázala a zmizel, zanechaje Cameron v místnosti.

Bublina nabrala energii a ona zmizela též. Zůstalo po ní pouze tělo a slova, objevující se na obrazovce v pozadí.

Kancelář Catherine Weaverové

"Tak, proč tu jsme?"

"Musím---"

"Nebo jinak, vy jste tu především proto, abych vám poděkovala za to, co jste vykonali pro Savannah. Žiju pro ni a bez ní bych byla ztracená." řekla Catherine nevzrušeně.

"A kde je?" dožadovala se Sarah odpovědi.

"Nejspíš ve škole." shrnula Catherine, "A teď k nepříteli. K tomu, se kterým nemůžeme bojovat konvenčními zbraněmi."

Sarah byla již unavena předpoklady této ženy. "Kalibě? Vy Kalibu neznáte."

"Promiňte, nemluvila jsem s vámi. Hovořím s tebou, "řekla Johnovi.

John, jenž si dělal příliš mnoho starostí o Cameron, zaslechl sotva polovinu toho, o čem zde byla řeč. "O Skynetu."

"Savannah vám určitě řekla o Johnu Henrym. Proto teď váš kyborg prohledává můj suterén."

John chtěl právě začít protestovat, že její jméno je Cameron, avšak Ellison si získal všeobecnou pozornost, "Co to sakra...?"

Catherine se otočila právě včas, aby viděla totéž co ostatní. HK letělo přímo k její kanceláři. "K zemi." křikla.

Sarah, která vždy dávala na Johna pozor, jej chytila za bundu a stáhla k zemi s sebou. Přikrčila se nad ním s rukou na jeho hlavě. Ellison se shrbil nad oběma dvěma. Všichni tři s úžasem sledovali, jak se Catherine Weaverová proměnila z generálního ředitele na stříbrný štít.

"Běžte."

Rychle se rozeběhli dolů po schodech s Johnem v čele. 'Jen ať jsi v pořádku Cam. Jen ať jsi v pořádku.' honilo se mu opakovaně hlavou.

"Suterén." oznámila Weaverová, "Pane Ellisone. John Henry."

"Musíme pryč, chtějí zabít mého syna." zakřičela Sarah.

"Ne, chtějí zabít mého syna. Stejně jako vy." křikla Weaverová nazpět.

"Už to udělala." pohrozila Sarah.

"Doufejte, že ne, váš John zachrání svět, ale ne bez toho mého."

John by byl normálně pyšný na svou matku za to, že stála při Cameron, jeho strach však přehlušil jakoukoliv jinou emoci, kterou mohl cítit.

John proběhl kolem Weaverové a ležícího dozorce přímo ke dveřím, které popisovala. Rychle je otevřel, aby se ihned setkal s Cameron. 'Ne, ne, ne. Bože Cameron, ne.'

Jeho láska, jeho Cameron seděla na židli. Nehýbala se. Kulkami proděravěná panenka, jejíž oči pozbývaly všeho, co bylo důkazem života v ní.

Nevěřil tomu. Vždyť mu to slíbila. Slíbila mu to v hotelu, na benzinové pumpě a také těsně před vstupem do Zeiracorpu. Slíbila mu, že nepřipustí, aby se jí něco stalo.

John cítil, jak mu hrůza drásá vnitřnosti, jeho zrak se začal rozmazávat, tohle všechno však potlačil. Potřeboval se ujistit, musel se ujistit. Nemohla ho opustit. Ruce zoufale pátraly uvnitř portu, ukrytého ve vlasech. Port zel prázdnotou. "Čip je pryč." Probodl Weaverovou pohledem a nato se s nadějí v očích podíval na matku.

Přesně kvůli tomu Sarah vždycky tolik nenáviděla jeho náklonnost k Cameron. Vždycky se bála, co by se mohlo stát, pokud by dívka utrpěla permanentní poškození a jaký by to mělo na Johna dopad. Divoce se rozhlížel, jak se zoufale díval po něčem, čím by ji opravil.

"Tak kde je?" Každé jeho slovo přerušovala hysterie, která se během řeči stala zřetelnější, "ten..ten John Henry. Vzal jí čip, kam šel?"

Catherine si důkladně prohlédla místnost a pečlivě si prohlédla zakrvavený nůž. Z kyborgova klidného výrazu a úhlu těla se dal vyvodit jediný závěr. "On jí ho nevzal, dala mu ho sama."

Bylo mu jedno, jestli pro něj měla zabalený dárek. Chtěl vědět, kde se její čip nacházel a proč sakra nebyl v její hlavě.

"Johne," matčin hlas pronikal jeho bolestí dostatečně dlouho na to, aby ho rozptýlil. Podíval se za sebe.

Promiň, Johne

Promiň, Johne

Promiň, Johne

Promiň, Johne

Tatáž věta se opakovala pořád dokola, čímž tříštila vše, co v něm zůstalo. Nekonečná prosba o odpuštění za to, že mu naposledy zalhala. Její poslední slova předtím, než vkročili do této pekelné jámy, mu vířila uvnitř lebky. 'Já tě neopustím.'

'Slíbilas to. Říkala jsi, že mě znovu neopustíš. Říkala jsi...' Chtěl toto místo rozbít napadrť. Toužil vyškubnout každý sebemenší kabel se své jednotky a celé to tu podpálit. Ponořit se do destrukce místnosti, která ho o ni připravila. Chtěl udělat cokoliv, co mohlo utišit prázdnotu, která jej celého sžírala.

Odstrkoval ji od sebe a málem i uspěl, ona však vytrvala tak dlouho, dokud neuviděl, jak moc pro ni znamená. A teď ho opustila právě tehdy, když pochopil, co znamená ona pro něj. Ocitla se navždy mimo jeho dosah.

Ve tváři matky se zračil soucit. Něco se v Johnovi přepnulo a všechno mu došlo. Odstrčil Cameron pryč od sebe bez ohledu na to, že ho milovala. On ji však miloval také a hodlal ji dostat zpět.

"Kde je?" Otázka byla mířena na Weaverovou.

"Ne kde, kdy?" 'Ten hoch to chápe. Bude to skvělý spojenec.'

"Cože? Co myslíte tím kdy?" zeptal se Ellison.

Teprve nyní si Sarah všimla TDE alias Turka. Říkala si, že už to předtím někde viděla. John se zeptal, zda jde o Andyho Turka. Sarah spatřila tři tečky, které ji pronásledovaly a nazvala Weaverovou terminátorskou mrchou. Catherine odvětila, že by měla být opatrná s tou mrchou a oznámila Ellisonovi, že jejich hoch je už čeká. Ellison prohlásil, že není jeho, a tak mu Weaverová nařídila, aby vyzvedl její dceru.

John okamžitě pocítil narůstající energii. Známá modrá koule začala praskat a rychle zapouzdřila Johna, Weaverovou, Cameronino tělo a Sarah. Sarah začala pomalu couvat. Kroky zpět ji vyvedly z bubliny ven.

"To nemůžeme." Cameronin hlas se jí rozlehl hlavou, jako by byl její vlastní. "Selhala jsem při plnění mise. Budoucí John mi přikázal, abych se do něj nezamilovala. Ty jsi ve svých závazcích vůči němu zatím neselhala, ale přesto jej obě budeme muset opustit."

"Má ten čip." John se ji pokoušel přesvědčit. "Ale...on ho má," křikl zlomeným hlasem.

Sarah zavrtěla hlavou. Pokoušela se nechat ho u Charlieho a nefungovalo to, možná však šlo jen o špatné načasování. Možná, že právě teď nastal čas, aby ho nechala stát se mužem a odejít bez ní.

"Mami," prosil.

Sarah se pokoušela vzpomenout si na radostnější výraz. Snažila se vybavit si ho z doby před pár hodinami, když předstírala, že neviděla polibek, který mu stroj věnoval, čímž jej zanechala s potrhlým pohledem. Přála si zapomenout na tento zničený výraz.

"Neboj." dodala a její srdce se roztrhlo vedví.

Century - Základna generála Roberta Rydexe - 2025

"Co Cameron, kde je tělo?"

"Tělo neprojde." řekla Weaverová téměř omluvným tónem.

John popadl nejbližší kus oblečení a v podřepu se vydal k díře ve zdi. Několik mužů se zbraněmi a psy právě začalo prohledávat tyto prostory. Zadíval se do chodby, oni však záhy zmizeli. John vkročil do něčeho, co muselo být hlavním tunelem a Catherine šla těsně za ním.

"Jednoho mám." houkl někdo, "Jednoho mám."

"Co? Jednoho co?" John zvedl ruce, aby ukázal, že je neozbrojený. Catherine zmizela a nechala ho samotného napospas neznámému vojákovi. "Prosím, nejsem stroj."

"Nehýbej se...Nehýbej se..."

"Přísahám, já nic nemám...jsem člověk."

"...jinak tě odstřelím." křikl muž.

"Jenom klid." zavelel povědomý hlas. "Jeho oči. Má v sobě asi tolik kovu co ty."

John nemohl potlačit úsměv, ve který propukla jeho tvář, když uviděl svého nikoliv mrtvého strýce. "Dereku!"

"Jo?"

Úsměv povadl, "John. John Connor." Chtěl dodat tvůj synovec a Derek se na okamžik zadíval do jeho očí o něco pozorněji. "'Poznává mě vůbec?'

"Znám spoustu lidí. Tebe ne." Aby toho nebylo málo, Derek se otočil a zeptal se, jestli někdo slyšel jméno John Connor.

Sborové ne Johnovi srazilo srdce do žaludku.

"No, víš co? Myslím, že budeš slavnej. Máš na sobě bráchův kabát."

'Bráchův? Kyle, můj otec?' John si připadal jako ve snách. Kyle Reese se vynořil ze stínů. Byl trochu starší, než když ho John viděl naposledy, nebylo však pochyb, že je to on.

Kyle a John hleděli jeden na druhého. Na Johna měla přítomnost vlastního otce opojný vliv a ačkoliv byl v této budoucnosti zcela sám a nikdo ze zdejších lidí nevěděl, co je zač, přece se cítil o něco sebevědoměji. Euforie se zdvojnásobila ve chvíli, kdy zpoza Kyleových zad vyšla dívka s dlouhými hnědými vlasy.

Našel ji, našel svou Cameron. Našel svou ženu.

Dívka začala hladit psa vedle ní a Johna zaplavil strach, Ne, prosím ne.' Toto nebyla jeho Cameron, nýbrž její předloha. Byla to Allison Youngová z masa a kůže.

2007 - Suterén Zeiracorpu.

Modrá bublina pohltila Johna i Weaverovou. Pak přišel záblesk a její syn byl pryč.

"Taky tě mám ráda." pronesla Sarah.

Agent Ellison se přesunul blíže k ní, avšak ona nepotřebovala útěchu. Sarah Connorová neplakala. Neplakala, když zemřel Kyle ani když přišel o život Charley nebo když ztratila Dereka. Pro Johna nebylo třeba pláče, nebyl přece mrtvý. Byl prostě jen pryč---pro tuto chvíli.

"Proč to udělal?" zeptal se Ellison.

"On ji miluje." Sarah potřásla hlavou ve snaze vyčistit ji od posledních několika hodin. Přiblížila se k Turkovi, který vypadal tak malý a bezvýznamný. Ne jako něco, co jí v pouhých několika vteřinách převrátilo život naruby.

"Ach můj bože!" vykřikl Ellison.

Sarah pohlédla na malé okénko, které zůstalo otevřeno na pravé straně zdejší zapnuté obrazovky. Ukazovalo komfortní místnost, která kdyby nebyla zamčená a pod dohledem, dala by se zaměnit za luxusní hotelový pokoj. Místnost byla evidentně zvukotěsná, neboť muž uprostřed obrazu měl plné ruce práce s rozbíjením židle o kovové dveře.

Sarah se dala do vyslýchání Ellisona, "Vy víte, kde se tohle místo nachází?"

"Je to odtud pouze o dvě místnosti dál---" Ellison nedostal šanci dokončit odpověď, jelikož se Sarah v tu ránu vyřítila z místnosti. Vystřelila do bezpečnostního zámku, to v něm však sotva zanechalo viditelnou rýhu. Frustrovaně kopla do dveří a kontrolka se přepnula z červené na zelenou.

Dveře se otevřely dovnitř, Sarah vpadla do místnosti a objala zaraženého Dereka Reese. "Sarah?"

Sarah Connorová, matka vůdce odporu a celkově velmi houževnatá bojovnice, omdlela. "Co se to tu sakra děje?" zeptal se.

Ellison vešel do místnosti, "Nemám tušení, ale je tu jedna malá dívka, kterou musím jet vyzvednout."

KONEC