1 Naposledy upravil: Sniper (9.4.2013 10:25:18)

Téma: Daydreamers

Název: John Connor's Daydreams
Autor:  Semajohn
Žánr:   Romance


John Connor je teenager. A také se mu zdají různé sny. O čem asi sní?


Jednoho školního dne

John Connor. Budoucí vůdce Odporu. Muž, který byl celý svůj život na útěku před stroji a úřady. Celý život jej jeho matka, Sarah Connorová, připravovala a trénovala.

Nicméně právě teď seděl ve třídě a nudil se. Co jiného by tu měl dělat?

Opřel si loket o lavici, aby mohl odpočívat s podepřenou hlavou a pomalu klepal na lavici perem v jeho druhé ruce. Nedělo se nic neočekávaného. Prostě rutina a nic víc.

John se rozhlédl kolem sebe. Kolem něj se nacházeli jeho vrstevníci. Kluci, holky. Ano, s některými z nich někdy prohodil pár slov a to bylo vše. Ale že by někoho z nich mohl nazývat přítelem... Komu by měl tak rychle začít důvěřovat? A kdo by věřil jemu, kdyby se jim otevřel? Ne, povzdechl si John. Byl zcela sám.

Ale počkat, nebyl přece sám! John pohlédl na ni. Seděla tam, o několik lavic dále, napravo od něj. Cameron. Cameron Phillipsová. Nebyla dívkou. Byla živoucím snem. Ať si byla třeba strojem, Johnovi to bylo jedno. Cameron prostě byla jeho živoucí sen.

Podívala se na něj a pousmála se. John jí vrátil úsměv zpět. Bože, je tak krásná, pomyslel si. Jak rád by teď byl s ní někde o samotě, na pobřeží nějakého oceánu během západu slunce...

...Realita jej však znovu vrátila zpět. John povzdechl a zadíval se do poznámkového bloku. Rutina, rutina. Všechno bylo šedivé a předvídatelné. Byl znuděný, právě tady a teď.

Pohodlně se opřel na své židli a zavřel oči. Před ním se objevila Cameron. Cameron s úsměvem na tváři. Měla na sobě světlé šaty, vlající ve větru. Usmívala se a měla oči jen pro něj. Byla překrásná... John si tak přál, aby to bylo skutečné...

Zatřásl hlavou a otevřel oči... a byl velice překvapen. Kolem něj nebyl nikdo. Ani studenti, ani učitel. Říkal si, že všichni možná v rychlosti odešli, zatímco seděl a snil, rychle tedy zpozorněl, při pohledu na lavici však zjistil, že všechny jeho věci zmizely. Musel se tomu zasmát.

Zadíval se vpravo a byl ohromen. To není možné...

Byla tam Cameron. Tak skutečná Cameron. Ve stejných světlých šatech se stejnými vlnícími se vlasy a s úsměvem na rtech. Johnova čelist poklesla, něco takového vůbec neočekával.

Že bych snil? pomyslel si. Ne, nechci, aby to byl jen sen!..

Postavil se. Cameron přišla k němu a s úsměvem plným opravdovosti se mu zadívala do očí. Johna zcela ovládly rozpaky. Blízkost jeho vlastního snu mu vyrazila dech a nevydal tak ze sebe ani hlásku. Díval se jí do očí, pohlcen její krásou. Tak moc toužil po polibku, přitisknout se k jejím rtům...

Cameron jako by četla myšlenky. Přistoupila blíže. nyní byla opravdu blízko a - nemyslitelné! - on mohl slyšet její dech. To je nemožné.. jak? Proč?

Cameron se usmála ještě o něco více. Jemně mu ovinula ruku kolem krku, přitáhla si jej k sobě a políbila na rty s takovou vášní, jakou by od ní John nikdy nečekal.

Po dobu několika sekund nebyl sto pohnout rukama. Cameroniny rty se mu zdály tak teplé a nesmírně něžné, že bylo nemožné se jakkoliv pohnout. Ale po chvíli se váhavost vytratila. Přivinul ji k sobě a políbil zpět se vší touhou. Byli sami a John si byl jist, že si jich nevšímá nikdo, kdo by jim v tom mohl zabránit.

ANO! pomyslel si John. Jeho sen se stal skutečným, tolik o tom snil, tak moc chtěl, aby se to stalo...

S několika dalšímu uplynulými sekundami se jejich vzájemné polibky staly ještě vášnivějšími. Johna nikdy nenapadlo, že by toho byla Cameron schopna, ale vůbec ho to nezajímalo. Chtěl ji právě teď, nebylo třeba se tím zabývat. Nezáleželo na tom, zda byla Cameron stroj nebo ne. Viděl pouze dívku naproti němu, dívku, v jejíž blízkosti se jeho dech stával vždy obtížnějším, vedle které jeho srdce vždy bilo o něco rychleji.

Jemně vedl svou dlaň dolů po jejích zádech, druhou laskal její překrásné vlasy, stejně jako hladila ona jeho.

...Ale Johna už nebylo možné zastavit. Postupoval chtivými rty dále, nejprve na tvář a postupně klesal níže a níže. Nejprve brada, poté krk. Uslyšel Cameron, jak lehce zasténala rozkoší, jakmile se Johnovy rty dotkly krku.

Nic jiného nebylo důležité. Pouze Cameron a nikdo jiný, byl jí naprosto fascinován, nedokázal se od ní odloučit. Její měkká a jemná kůže, její něžné doteky rukou, její překrásné vlasy...byla jako anděl, skutečný anděl, nesmírně přitažlivý a neuvěřitelně krásný...

Přitiskl ji k sobě ještě těsněji. Touha nyní Johna zcela pohltila, zlehka přesunul rty na spodní část krku a vydal se ještě níže...nekdo jej uchopil za rameno, začal jím třást a stále pokračoval. Nemohl přestat, nemohl...Cameron byla tak blízko a tak nádherná...

Někdo jej znovu vzal za rameno, tentokrát silněji. John jen mávl rukou - Cameron si ničeho kolem zřejmě nevšímala a Johna to nijak neznepokojovalo. Zabýval se pouze jejím tělem a elegancí...

Náhle otevřel oči. Zatracená realita...

John poněkud šokován a rozčilen pohlédl na muže, který právě přerušil jeho snění a zjistil, že je právě vedle něj učitel.

Byl to jen sen! Ne!..ne...

"Vítejte zpět, Johne Baume," řekl učitel přísně.

John ostře potřásl hlavou.

"Omlouvám se."

John se podíval na knihu před sebou.

"Měl jsi bouřlivou noc, že musíš nyní spát ve třídě?" zeptal se učitel.

John jen přikývl.

"Žáci..," učitelův vyčítavý pohled změřil všechny přítomné. "No jo, nic nedělat, jen snít, to by vám šlo."

John na něj nechápavě zíral.

"Příště tě vyhodím za dveře," zněla přísná učitelova slova. Několik lidí se zasmálo, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Otočil se a pokračoval ve výkladu tam, kde skončil.

John si všiml, jak se na něj ostatní dívají, jeho vrstevníci, kdo se usmíval a kdo se šklebil. Pohlédl na Cameron, která se dívala též, ale bez jakéhokoliv náznaku úsměvu. Jakmile si vzpomněl, o čem snil, ihned zčervenal a zahleděl se do knihy.

Idiote, pronesl sám k sobě. Najdi si sakra na své sny čas.

A Cameron se pousmála. Byla chytrá. Nejspíš odhadla, že se Johnovi zdálo právě o ní a vyhodnotila to jako...hezké.

Idiote, pomyslel si John znovu. A pohlédl zpět na Cameron. Její úsměv mu byl důkazem toho, že uhodla a tak zčervenal ještě více.

Ty jsi takový trouba, zhodnotil naposledy své myšlenky a začal si psát poznámky z učitelova výkladu.

Ale po chvilce se usmál. Ať už to bylo cokoliv, Cameron byla vskutku krásná a úžasná. A on byl právě s ní. Sice jen v jeho snu, ale byl.

A právě to je opravdu důležité.

2 Naposledy upravil: Sniper (9.4.2013 10:26:22)

Re: Daydreamers

Název: Daydreamers
Autor:  Semajohn
Žánr:   Romance/Rodina


Co když John nepřestane snít? A co když Cameron naopak začne snít také? Stanou se někdy jejich sny skutečnými?


Kapitola 1 - Sen se prohlubuje


Sotva zazvonil zvonek, John v rychlosti opustil třídu aniž by počkal na Cameron a zamířil rovnou ke skřínce. jestli Cameron
zjistila, o čem se mu právě zdálo... nemohl se jí vůbec podívat do očí.

Byl už zaneprázdněn vyskládáváním věcí z batohu do skřínky, mimoděk však pohlédl do chodby a ...ztuhl.

Cameron.

Usmívala se a bylo to tak... fascinující, její úsměv byl velmi přitažlivý... Nemohl od ní odtrhnout oči.

Cameron... její jméno se podmanivě rozeznělo v jeho mysli.

Zaměřil svou pozornost opět na batoh. Přesto se uvnitř stále cítil poněkud zvláštně. Cameron měla jiné oblečení, než ve
kterém doposud trávila tento den. Jiná bunda, jiné džíny, kovbojské boty...

Pohlédl zpět na ni. Cameron... pořád tam stála a hezky se na něj usmívala. Jako by si jí kromě Johna nikdo nevšímal.

A potom udělala něco, po čem Johnovi vypadl batoh z rukou. Cameron pomalu zvedla ruku a lehce mu pokynula prstem.

Je to opět sen nebo skutečná Cameron?..

A John si znovu přál, aby konečně bylo vše tak skutečné, jak to jen jde, když viděl její okouzlující oči, ten svůdný
pohled...

Jeho ruce téměř z vlastní vůle zvedly batoh ze země, vložily jej do skřínky a zavřely dvířka. Samotný John nemohl z Cameron
spustit oči; jeho tělo a jeho srdce jej nyní žádaly, aby přistoupil k ní a na vše zapomněl v polibkovém opojení...

Od zavřené skřínky se vydal přímo k ní. Byl jako očarován, neschopen směr pohledu jakkoliv ovlivnit.

Nikdo kolem jejich počínání nesledoval.

Úsměv Cameron byl širší než předtím, otočila se a kráčela chodbou pryč. John se na okamžik zastavil, když se snažil
pochopit situaci, ale pak se rozběhl za ní.

Prodíral se davem, vyhýbal se jak se dalo, ale nemohl se k ní dostat. Stále běžel a běžel, načež se ocitl v malé, ale
prázdné chodbičce. Na jejím konci byla Cameron. Jakmile se John chtěl přiblížit, pouze se usmála a vstoupila do místnosti
po levé straně. John ji okamžitě následoval.

Opatrně otevřel dveře. Byl to přístěnek údržby. Malý tak akorát a také ideálně osvětlený.

Cameron byla uvnitř a její úsměv Johna velmi přitahoval..vzrušoval.

Vešel dovnitř a zavřel za sebou.

"Cam..." zašeptal, ale ona jej utišila přiložením prstu na jeho rty a posunula se k němu blíže.

"Nic neříkej," řekla Cameron mírným, něžným hlasem. Taková blízkost ho uváděla do rozpaků, ale zároveň velmi lákala.

Jemně jej pohladila po tváři.

"Vůbec nic neříkej," zašeptala a vášnivě jej políbila na rty.

John byl chvilku neschopen pohybu, avšak tělo již myslelo za něj. Vrátil jí polibek se všemi náležitostmi a přidal další a další.

Jejich jazyky se setkaly a John ucítil v ústech její chuť ústech. V těchto polibcích nebyla ani stopa po kovu. Cameron
byla jako skutečná, málem by uvěřil, že je s opravdovou mladou slečnou. Z hlavy se mu vytratilo vše, co věděl o jejím
nelidském nitru, protože vše se zdálo být až příliš blízko realitě.

Tyto polibky byly ještě mnohem realističtější, než ty, které si vysnil během hodiny.

Vášeň jej zcela opanovala, nemohl dál, musel dát průchod svým pocitům. Jeho ruce ji nejprve jemně hladily po zádech a poté
se postaraly o svléknutí bundy. Cameron nijak neodporovala, naopak, toužila po tom stejně jako on...

Je to sen nebo není?.. Johnovi to bylo fuk.

Odhodil svou bundu na bok, ale nedovolil, aby se jejich rty byť jen na chvíli od sebe oddálily.

Vzrušení si s jeho nitrem pohrávalo stále víc a víc. Přitiskl Cameron ke stěně, zatímco ona obtočila nohy kolem něj.

Poslední polibek se proměnil v něco víc. John zapomněl, kde je a že musí jít domů.

Cameron... tak krásná, tak úžasná... Nepřestával ji líbat. Rty, tváře, krk a stále neměl dost. Byla jeho snem a nyní jej
tento sen pohltil více než cokoliv jiného.

Plnými doušky hltal její krásu. Nemohl se od ní odtrhnout a ona se celá dala jen jemu.

A on věděl, že jej už nic nemůže zastavit...

Ruce se natáhly vpřed a začaly svlékat její blůzku. Podařilo se, náhle však promáchly prázdnotou a John se uhodil
do hlavy o stěnu.

Cameron byla pryč.

Okamžik na to někdo opatrně otevřel dveře za ním. John se ohlédl a strnul.

Cameron...

Ovšem tentokrát už ne ta stejná Cameron. Tato Cameron byla skutečná. Stejné šaty a stejný pohled, jako po celý den. John
zavřel oči a nechal svou hlavu odpočívat opřenou o zeď. Jak moc si přál, aby Cameron, se kterou to vše právě prožil, byla
skutečná...

"Jsi v pořádku?" Zeptala se, aniž by vstoupila dovnitř.

John trochu potřásl hlavou, aby odehnal živé vzpomínky na sen.

"Joo, jsem... Je mi fajn," otevřel oči a aniž by pohlédl na Cameron, zamířil k východu.

Ale když se k ní přiblížil, jemně mu položila ruku na rameno a zastavila jej. John byl jako opařený.

Podívala se mu přímo do očí. Snažil se pohled neopětovat, ale cítil její pohled a lehce zčervenal.

"Jsi si jistý?" Zeptala se pomalu, ale s určitou dávkou... znepokojení.

Nervózně přikývl, pohledu do očí se však vyhýbal.

"Jo, jsem si jistý," odvětil rychle.

"Co jsi dělal v přístěnku pro údržbu?" Zeptala se přímě, ale se stále stejným klidem.

John zčervenal ještě o něco více a to Cameron nemohlo uniknout.

"To jenom... to nic prostě." řekl John a pokoušel se odejít, ale Cameron jej nepustila. Pomalu přiložila ruku k jeho tváři
a přiměla jej pohlédnout na ni. Takové jednání John od skutečné Cameron vůbec neočekával, od Cameron, kterou znal
a která nebyla vysněná.

Zadívala se mu do očí, John se však bál učinit totéž.

"Tobě se zdálo o mně," řekla potichu.

John kompletně zrudl. Nechtěl o tom s Cameron mluvit, cítil se tak trapně, jako ještě nikdy předtím. Dokonce ani jeho matka
v něm nikdy v životě nezpůsobila takový zmatek.

Cameron zachytila jeho reakci a na rtech se jí mihl malý úsměv. John jej však nezahlédl, zato mu neunikl vážný tón, jakým
promluvila: "Mohla bych si s tebou promluvit o samotě, až budem doma?"

Konečně se jejich pohledy setkaly. "Pokud je to důležité..."

"To je," řekla důrazně.

John nevěděl, co na to říct. O čem s ním potřebovala mluvit? Jestli se mu sen o ní líbil? Nebo něco vážnějšího, například
že se nemá ničím rozptylovat před blížící se bouří?

"Jak si přeješ," odpověděl vyhýbavě.

Znovu se pousmála, ale tentokrát už Johnovi její úsměv neunikl. Byl tak skutečný... a lákavý... "Tvoje máma už je tu."

A sakra...nesmíme přijít pozdě...

"Dobrý, tak jdeme Cam,"otočil se a vyrazil ke skřínce pro batoh. Ale Cameron ještě několik sekund stála a dívala se před
sebe. Jakže mi to řekl?..

John se ohlédl a spatřil Cameron stát na místě a usmívat se, což jej zaskočilo. Je... je snad potěšena tím, že se mi zdál
sen o ní?..Je snad možné, aby to bylo vzájemné?..

"Cam?" Zavolal měkce.

Pohlédla na něj, stále s úsměvem na tváři a pak se vydala za ním. John byl vskutku zaujat jejím chováním. A touha po
realizaci jeho snu byla zpět.

Když nastoupili do auta, první věc, na kterou se Sarah zeptala bylo, proč jdou tak pozdě.

"Musel jsem na velkou," řekl John bez náznaku lži a pokrčil rameny. Sarah zdvihla obočí. John jí jednoduše odmítal cokoliv
říct, stejně ale vždy poznala, když jí zalhal.

Nastartovala auto a začala se věnovat řízení. Cameron na zadním sedadle jejich rozhovor neposlouchala. Byla zcela ztracena
ve svých vlastních myšlenkách. Jen tak se dívala z okna a ani si neuvědomila, že se jí v mysli vynořil sen.

A ten sen ji dočista pohltil...

3 Naposledy upravil: Sniper (23.12.2012 18:01:34)

Re: Daydreamers

Kapitola 2 - O čem sní ona?


Sarah zastavila auto a vystoupila. Z okna Cameron uviděla pobřeží. Nepřišlo jí, že by měli čas se zde zastavovat, ale to jí nedělalo starosti. Ale počkat, dělalo jí to starosti! Co tu pohledávali? Proč sem přijeli?

John následoval Sarah a vystoupil také. Teď již Cameron vůbec nerozuměla tomu, co se kolem ní dělo. Vystoupila tedy také, jiná možnost volby nebyla.

Byl podvečer. Slunce jasně zářilo na obzoru nad mořem a jeho paprsky byly ještě stále velmi hřejivé. Cameron mohla cítit, jak se jí dotýkají a maličko se usmála. Ano, ona cítila a to bylo dobře, jinak by to za moc nestálo.

John stál vedle ní a obdivoval západ slunce. Cameron se ohlédla - Sarah nebyla nikde poblíž. Kam se poděla, problesklo jí hlavou. A pak ucítila dotek na dlani. Rychle se otočila zpět: John měl oči jen pro ni a vřele se usmíval. Její ruka byla jemně stisknuta jeho prsty. Pohledy se střetly v jediné přímce a Cameron v Johnových očích nenašla nic jiného než lásku.

Lásku?..

Toto zjištění ji zcela zaskočilo. "Kde je Sarah?" zeptala se. Ale John nijak nepátral pohledem po matce. Díval se pouze a jen na ni.

Odpověděl další otázkou: "Záleží na tom v této chvíli?" Cameron mírně naklonila hlavu, ale nespouštěla z něj oči. Nyní byla definitivně zmatená touto podivnou situací, ale...líbilo se jí to. Zamlouvala se jí Johnova bezprostřední blízkost, jeho upřený pohled, vzhled, obličej...měla ho ráda. Vždycky chtěla, aby byl takový, jako právě v tomto okamžiku. Navzdory Skynetu, navzdory strojům po něm vždy toužila...

"Pojďme spolu do vody." Vedl ji k moři, zatímco stále třímal její ruku. Cameron nijak neodporovala. Na krátký okamžik se chtěla ještě podívat, zda Sarah není někde poblíž, ale neudělala to. I kdyby byla, co na tom záleželo...

Pomalu kráčeli vstříc mořské vodě, držíce se za ruce. Cameron by nejspíš právě o tomhle snila, pokud by toho jakožto stroj vůbec někdy byla schopna. Teplo Johnovy dlaně příjemně hřálo a zdálo se, jako by ji těšil každý jeho pohled. Cameron nikdy netušila, že něco takového dokáže. Jistě, věděla, že je jiná než ostatní stroje, protože cítila emoce. Ale nikdy ji nenapadlo, že by mohla cítit takovýmto způsobem. Veškeré své předchozí pocity mohla přiřadit k jednotlivým externím faktorům, které za to byly zodpovědné a dovedla si je vysvětlit za pomoci obvyklé logiky. Ale to, co cítila předtím bylo nic ve srovnání s tím, co cítila teď.

Cameron nevěděla, kde se právě nacházeli. Nikdy dříve zde nebyla a tak pozorně pátrala po každé známce ohrožení. Kolem nich však nebylo nic a nikdo. Otočila se: po silnici nebo autu nebylo ani vidu ani slechu.

V tom se John zastavil a promluvil k ní. "Copak tě trápí?" zeptal se.

Nerozumím tomu. Kde to jsme? Kde je Sarah, auto...?"

"Cameron," přerušil ji klidně. Jeho oči vyzařovaly pouze teplo a vlídnost. "Poslouchej mě. Je nepodstatné, kde jsme a co se stalo s autem nebo s mámou. Důležité je to, že jsme sami a spolu, právě tady a teď. Prostě...si tu chvíli užívej."

"To se mi nezdá příliš bezpečné."

"Cameron. Cam. Rozumím ti, ale prosím...jsme tu sami. Jen pro tentokrát, nepřemýšlej už dále o tom všem. Nemysli na válku a Skynet, na mé bezpečí, jakožto bezpečí kohokoliv jiného. Nikdo nás nebude obtěžovat, tak přísahám. Jen se mnou sdílej tuto výjimečnou scenerii. Jemně ji pohladil po tváři a ona se usmála. Líbilo se jí, když ji oslovoval Cam a měla moc ráda, když se na ni takto díval... "Dobře," odpověděla a věnovala mu další hřejivý úsměv, který jí byl záhy opětován.

Pokračovali v chůzi opět ruku v ruce směrem k moři.

Brzy se pod nimi ozvalo šustění písku. "Sundejme si boty," řekl John. Cameron na něj krátce pohlédla, ale neodporovala a vyzula se. Když však chtěla vzít boty s sebou, John ji zastavil. "Nech je tu. Kolem dokola tu není nikdo, kdo by ti je mohl vzít."

"Jsi si jistý?"

"Samozřejmě že jsem." Usmál se na ni. Tento John se jí rozhodně velice zamlouval a přála si, aby skutečný John byl alespoň o trochu více jako tento...

Jak tak přemítala nad skutečným Johnem, vzpomněla si, jak se i jemu zdál podobný sen. O čem asi doopravdy byl? A mohla Cameron být právě teď v říši snů?..

Přemýšlela o tom jen do té doby, než se John dotkl její brady a políbil ji na tvář. Zvedla obočí a překvapeně na něj pohlédla. Ale on se jen usmál a postoupil o několik kroků dále. "Pojď se mnou," a ona jej následovala. Znovu uchopil její ruku a vstoupili do vody.

Zpočátku myslela, že písek by jí mohl způsobit značné nepohodlí a HUD se rozsvítí blikáním výstražných kontrolek, ale jak si posléze uvědomila, v tuto chvíli žádný HUD vlastně neměla.. Přišlo jí to jako velmi pěkné, dokonce ji to snad i potěšilo. Užívala si každý okamžik této podivné chvíle. Být tu s Johnem, kde kromě nich není nikdo a kde se nenalézají žádné hrozby. Spokojeně si uvědomila, že se cítí moc hezky.

"To je nádhera," vydechl John, když pozoroval krásu zapadajícího slunce. Cameron ještě nikdy neviděla něco tak pěkného a pomyslela si totéž.

Oba ztichli a pozorovali úchvatné divadlo před nimi. "Víš, vždycky jsem si říkal, jestli existuje něco, co by dokázalo tuto krásu překonat nebo také někdo, kdo by dokázal předčit takto fantastický západ slunce... ale nyní už odpověď znám," pohlédli jeden na druhého a vyměnili si úsměvy. "Nic a nikdo nedokáže překonat tebe Cam. Tvá krása je opravdu nedostižná. Vždy jsem o tobě snil. Vždy jsem se s tebou chtěl takto sejít a teď jsi tu. Se mnou. Během západu slunce. Nic lepšího si nedovedu představit."

Lehce přejel rukou po její tváři, odměnou mu byl další úsměv. Cameroniny prsty projely Johnovými vlasy. Nyní si byli již skutečně blízko...

"Mohu se tě na něco zeptat?" zadívala se mu do očí.

"Samozřejmě, má princezno."

"Já sním?"

Objal ji kolem pasu, aby si mohli být ještě blíže. Jejich tváře se nyní téměř vzájemně dotýkaly. "Je to teď důležité?" zeptal se jí.

Ještě nikdy necítila takovou rozkoš a chtěla ji proměnit v něco víc. Je to jen sen? Nejspíš ano. Proč se tím však zabývat?.. "Ne," zněla konečně její pevná, ale usměvavá odpověď.

"Tak proč se ptáš?" Lišácký úsměv mu přeběhl přes ústa.

Cameron se ztratila v jeho očích, v těch nejhlubších očích. Proč se jej ptala? Protože si moc přála, aby to vše bylo skutečné..tak moc po něm toužila.

Bez jakékoliv další nerozhodnosti přitáhla jeho obličej k sobě a políbila jej na rty. Rostoucí chtíč ji přiměl k tomu, aby odhodila veškerou zbývající váhavost.

John polibek opětoval. Cítila jeho chuť tak, jako prve John její. Vždycky chtěla vědět, jaké to je a nyní se to skutečně stalo. John ji objal ještě pevněji, hladil ji po zádech, a to bylo pro Cameron velice příjemné. Uchopila jej za krk a tiskla své rty proti rtům Johnovým stále více a více s každým dalším okamžikem. Byla uspokojována už jen jeho pouhou přítomností. Jazyky splynuly v jedinou rozkoš. Cameron zavřela oči a užívala si každičkou sekundu, Cítila teplo jeho těla, něco takového si nikdy v životě nemohla vysnít - byli na břehu moře během západu slunce. Byli spolu a všechno ostatní bylo zcela nedůležité.

Nebylo tomu vždy tak, že by Cameron chtěla líbat Johna, ale během posledních několika chvil si uvědomila, že je správné to udělat a tak byla horlivá při každém vjemu ze vzájemných polibků. Vše se zdálo příliš krásné na to, aby to byl jen sen. A i kdyby byl a ona se právě nacházela uprostřed snu, záleželo na tom?..

Přerušila líbání a pohlédla mu přímo do očí. John pozvedl obočí."Johne, chci abys to věděl. Já..."

"Cam," položil jí prst na rty. "Já vím Cam. Vím to. Miluji tě."

Právě to od něj tolik chtěla slyšet. Vzpomněla si, jak jí nedávno vyjmul čip, aby narušil systém dopravy ve městě a jak ji hladil po vlasech poté, co vložil čip zpět. Pamatovala si každý dotek a také jeho následné rozpaky. Ale teď...

"Bude to naše tajemství." řekl John a políbil ji na horní ret. Jako by slyšela sama sebe během jejich prvních setkání, když jí John tehdy ve třídě pověděl o smrti otce. "Souhlas?" Kousek odstoupil a podíval se na ni. Neodpověděla, pouze opětovala pohled a usmívala se. "Cam?" Zeptal se s mírným znepokojením v hlase. Ale pak...

Jeho tvář se začala rozostřovat a stejně tak vše kolem něj bylo najednou rozmazané. Cameron se začala nechápavě rozhlížet kolem sebe, ale nemohla ničemu porozumět a úsměv se postupně vytratil. "Cam?.." Zaslechla znovu své jméno, ale Johnův obraz byl již velmi zkreslený, takže jen stěží rozeznávala kontury obličeje.

A pak znovu procitla a zjistila, že pořád ještě sedí v SUV. John a Sarah se na ni dívali se značným znepokojením. "Cam?" zeptal se jí John znovu. Pomalu obrátila pohled k němu. "Co je s tebou?" Zaslechla ustaraný tón v hlase. Spatřila také výraz Sarah; žena se zvednutým obočím zírala na terminátora.

Pohled z okna napověděl více. Právě přijeli domů. Vzala tedy svůj školní batoh, otevřela dveře a vystoupila z auta.

Rozhlédla se a pochopila. Všechno to byl jen sen. Nic víc než pouhý sen. Přivřela víčka, vzpomínka na sen byla ještě pořád silná...

John vystoupil také změřil ji pohledem. Vůbec tomu nerozuměl. V tom autě byla tak zvláštně...roztomilá. A teď vypadala, jakoby ji něco rozrušilo, pokud to tedy bylo vůbec možné. "Co se stalo Cam?" zeptal se. Podívala se na něj obvyklým pohledem terminátora, čímž jej trochu vyděsila. "Je něco špatně? Co tě tak rozrušilo?"

"Je mi fajn," odpověděla monotónně, ale poté jej zaskočila následným úsměvem.

Myslím, že konverzace, kterou jsem chtěla vést s Johnem nebude taková, jak jsem si zprvu představovala, Cameron se ponořila do svých myšlenek. Bude to úplně jiné. Všimla si jeho ustaraného výrazu, záleželo mu na ní. Takže to byla pravda. Ale mohl pociťovat ještě něco více než jen to? dychtila po odpovědi na tuto otázku. Ale co kdyby její sen jednoho dne nabyl skutečné podoby?..

Opět si vzpomněla na Johna a jeho sen. Existovala nějaká možnost, že by mohli být spolu? To by jistě chtěla, nevěděla však, že John po tom prahne také. Ale nejprve bylo potřeba si promluvit. Chtěla si být jistá, stejně jako on.

Ale v jedné věci se nemýlila. Něco k sobě opravdu cítili, otázka zněla, jak silné to "něco" vlastně bylo? Znovu se usmála, velmi přesvědčivě, žádný terminátorsky napodobující výraz. "Je mi fajn Johne," ujistila jej. John byl daným chováním zcela omráčen, ale její oči.. tvář.. Poslal jí svůj úsměv zpět a byl připraven ztratit se v jejích očích. Byl jí dokonale fascinován, odhodil veškeré pochybnosti a byl připraven ji políbit, právě teď, ale...

"Hodláte tam vy dva stát na věky věků?" ozvala se Sarah a bouchla dveřmi pro upoutání pozornosti.

John přivřel oči a povzdechl si. No jo, nikde nebylo bezpečno. Nikde nebylo bezpečno pro polibek, neboť nikde nemohl zůstat bez povšimnutí.

Sarah se setkala s Cameroniným obvyklým prázdným pohledem. "Ne. Už jdeme."

"Dobře," odpověděla žena.

Cameron věnovala Johnovi ještě jeden pohled a prošla kolem něj. Když však procházela kolem, jemně se dotkla jeho ruky. Takový malý náhodný dotek. Sarah jej nemohla zpozorovat, byla na druhé straně auta, na Johna to však zapůsobilo dokonale. Prudce se ohlédl a ztuhl. Cameron kráčela k domovním dveřím. Náhle otočila hlavu a zamrkala tak, jako to udělala nedávno poté, co ukončili krátký rozhovor.

Ale ani John ani Cameron nemohli tušit, co se bude dít dál. John dychtil po objasnění toho, o čem s ním Cameron chtěla mluvit a Cameron si chtěla udělat pořádek v Johnových citech. A oba dva velmi zajímalo, zda by mohli být spolu. Mohlo se něco takového vůbec někdy stát?

4 Naposledy upravil: Sniper (23.12.2012 23:41:00)

Re: Daydreamers

Kapitola 3 - Byl to jen sen?


První věc, kterou John udělal jakmile vešel do domu, se poněkud lišila od obvyklých zvyklostí. Ihned zamířil do kuchyně pro sklenici vody, případně jakékoliv jiné tekutiny, která by svlažila jeho vyprahlé hrdlo. První, co mu padlo do ruky, bylo mléko. Aniž by příliš sledoval co dělá, vzal krabici a napil se přímo z ní, na to však koutkem oka zahlédl překvapený pohled Sarah. Stála ve dveřích mezi kuchyní a obývákem. John pomalu odlepil krabici rtů, položil ji na stůl a pohlédl na matku.

"Nuže?" zněla její otázka.

John se zamračil. "Nuže co?"

Vstoupila do kuchyně. "Pojď sem a pověz mi o tom, to je celé." Změřila Johna upřeným pohledem.

John samozřejmě neměl tušení, o co šlo. "O čem ti mám říct?"

"Johne, poznám, když mi lžeš. Kromě toho jsi po návratu ze školy nikdy nenapochodoval do kuchyně, aby ses napil z krabice mléka."

"Chtěl jsem se prostě napít mami."

"Aha."

"Mléko mi přišlo pod ruku jako první."

"Jasně."

Sarah se opřela oběma rukama o stůl a s vážným výrazem ve tváři pohlédla do Johnova obličeje. Uvědomil si, že nejspíš snadno nevyvázne, rozhodl se tedy použít nějaké neurčité abstraktní vysvětlení. Něco, co nemohlo být spojeno s jeho neobvyklými, avšak velmi příjemnými sny... "Měl jsem prostě...nějaké zamlžené vědomí nebo co...potřeboval jsem se osvěžit, k čemuž mi dopomohlo mléko."

"Cameron?" Položila otázku, následovanou dalším dlouhým pohledem na syna.

"Cože?" John lehce zčervenal. Jak by o tom mohla něco vědět?

"Zamlžené vědomí kvůli Cameron?"

Sarah rozhodně neměla v plánu nechat syna odejít bez přijatelného vysvětlení. Viděla, jakým způsobem si u auta vyměnili pohledy. Zdálo se, jako by mezi nimi přeskočila pověstná jiskra. Ale Sarah nemohla synovi dovolit, aby na stroje takto reagoval. Strojům se nedalo věřit. "Johne, je to stroj," rozhlédla se kolem, zda je cyborg náhodou odněkud neposlouchá. "Strojům se nedá věřit. Nelíbí se mi to, co je mezi vámi..."

"Nech to být mami," zastavil ji John. "Tohle zvládnu."

"To mi vysvětli, mám takový pocit, že jste zůstali ve škole déle jen kvůli vašemu líbání."

Jako by do Johna uhodil blesk. "C-cože?" Zíraje na svou matku téměř vykřikl. "Líbání?!.."

Sarah slyšela to, co slyšet chtěla. "Dobře. Žádné líbání. Ale jednu věc musíš pochopit Johne. Nechat ji žít s námi, ale nikdy neztrácet ostražitost. Zahlédla jsem, jak ses na ni díval. Ne jako na robota, ale jako na andělské zjevení."

V tomto okamžiku byl John připraven zčervenat do nejvyšší možné míry, nicméně se dokázal ovládnout, neboť si vzpomněl na všechno, co jej máma učila, například jak správně ovládat své vlastní pocity. Na druhou stranu, vedle Cameron toho nebyl schopen ani trochu...

Ani John ani Sarah však netušili, že Cameron je po celou dobu slyšela velmi dobře a pozorně poslouchala. Poslední slova Sarah jí vyvolala na tváři úsměv. Chápala však její obavy, ostatně Cameron už jednou na straně Skynetu byla...

"Nikdy neztrácej ostražitost!" zopakovala Sarah.

"Já to chápu mami!" Otočil se zpět ke stolu, lokl si mléka, vrátil krabici do lednice a spěšně zmizel v chodbě. "Jdu se osprchovat," oznámil.

"Je to jen otázka času. Jo a dnes v autě jsi opravdu nebyl zrovna cítit po fialkách."

John se zastavil a zrudl. Sarah mu do tváře neviděla, ale John věděl, proč se tolik zpotil. Sny, sny...

Sarah se mezitím již věnovala lednici a přemýšlela, z čeho by mohla uvařit něco k jídlu.

John procházel chodbou, náhle se však zarazil a batoh mu téměř vypadl z rukou.

Cameron... Ach bože, tak moc ji miloval...

Kráčela chodbou do svého pokoje zády k němu pouze ve spodním prádle. V tom krásném fialovém. Viděl její tvary, veškerý půvab a eleganci, její neskutečné tělo. Než zmizela za rohem, ohlédla se a potutelně se na něj usmála, což nevyhnutelně vedlo k dalšímu rudnutí Johnova obličeje. Sklopil zrak a rychle se přesunul do pokoje, zatímco se snažil na Cameron nedívat.

Nyní si již nepochybně byla vědoma svých pocitů a nabídla mu možnost výběru. Čeho se bojíš ty blbe? Jdi a všechno jí pověz, uvažoval John... to prostě nemohl udělat. Skvělý, budoucí vůdce Odporu a má strach přijít ke stroji a povědět mu, co cítí.

V rychlosti odhodil oblečení a vešel do sprchy, potřeboval se nutně zchladit a poté celkově osvěžit proudem teplé vody. Konec konců, Cameron s ním chtěla mluvit a on si netroufal odhadnout o čem. Soudě podle jejích pohledů a pohybů však bylo zřejmé, že nastávající rozhovor může být velmi...intimní.

Horká voda mu přinesla tolik žádoucí uvolnění. Neuběhla ani minuta a obraz dokonalé Cameron ve fialovém spodním prádle se mu opět usadil v hlavě, kde s každou sekundou rostl a rostl. Víčka poklesla a John se opět ponořil do svých fantazií...

Jaké by to asi bylo, být zde ve sprše právě s ní? Oči měl stále zavřené, ucítil její pomyslný dotek a pousmál se. Jemně jej hladila po zádech, což v něm v kombinaci s horkou vodou vyvolávalo nesmírně příjemné pocity.

Cameron mu plynule přejížděla dlaněmi po zádech a John s každým dalším pohybem pociťoval větší a větší vzrušení. Otočil se, oči však doposud neotevřel. Nyní se Cameron věnovala oblasti břicha a hrudi a poté přesunula obě ruce na ramena. John otevřel oči a...ztuhl.

Cameron. Jeho Cameron, nikoliv vysněná. Prostě tu stála proti němu a sledovala, co se bude dít dál. Nepatrně se usmívala a John při pohledu do její tváře mohl říci s jistotou říct jediné - právě v tomto okamžiku před ním stála opravdová Cameron.

Neměla na sobě žádné oblečení, stála zde s ním nahá stejně jako on a pozorovala jeho reakci. Horká voda jí smočila vlasy a rychle stékala po nádherném nahém těle cyborga.

John však byl pořád ještě na pochybách. Po tom, co se mu přihodilo ve škole si nebyl schopen uvědomit, zda sní nebo bdí. Vypadala tak realisticky...tak přitažlivě...

Jejich pohledy se setkaly. Před chvilkou s ní byl jen ve svých představách a teď...

Ale počkat. Není to nakonec jen další z řady krásných, leč pomíjivých snů?..

5 Naposledy upravil: Sniper (5.1.2013 21:45:32)

Re: Daydreamers

Kapitola 4 - A jejich sen se stal skutečným


Cameron si nechtěla tento den nijak pokazit. Předtím než následovala Johna do koupelny nejprve zkontrolovala, zda je Derek doma či ne a ujistila se, že Sarah má v kuchyni co na práci, aby ji nikdo nesháněl v době, kdy se připojí k Johnovi.

Opatrně vešla do koupelny a neslyšně za sebou zavřela dveře. Ve vší tichosti se přemístila k vaně, svlékla veškeré oblečení a skryla je tak, aby nemohlo být spatřeno, pokud by nahlédl dovnitř. Poté lehce odhrnula závěs a spatřila Johna, stojícího zády k ní s očima zavřenýma.

Cameron měla pro sebe ve vaně dostatek místa. Plynule, tiše jako kočka, překročila okraj vany a stanula za nic netušícím Johnem. Ladnost jí opravdu nebyla cizí, pohybovala se jako baletka, jen s mnohem větší grácií.

První minuta uplynula a ona pořád stála, zíraje na Johna. Měla by nyní něco udělat? Propočítala si všechny možnosti, v nichž byly její předchozí závěry chybné. Johnovi se o ní pravděpodobně vůbec nezdálo. Nicméně, soudě podle jeho reakcí a způsobu, jakým se na ni díval mohla Cameron říci, že to co dělá je správné a chtěla dát Johnovi možnost učinit první krok.

Ona sama nechtěla nic iniciovat, ať se John rozhodne sám, co udělá. Nabízela se mu s otevřenou náručí, volba byla již na něm. Pokud by učinil první krok, Cameronin sen by nabyl hmotné podoby, stal by se realitou. A pokud by tak neučinil...

Tuto možnost si Cameron odmítla připustit. To v žádném případě.

Konečně se osmělila a přejela mu rukou po zádech. Jemně a plynule hladila jeho kůži. Nic víc než lehké doteky dlaní. Johnovi se to však líbilo a tak Cameron znovu a znovu laskala jeho tělo, které vlivem relaxace působilo měkčeji než obvykle.

Do čeho se to pustila? Sama si nedokázala odpovědět. Něco uvnitř jí napovídalo, že by měla a že je na správné cestě.

Vlastní nahota v ní nevyvolávala žádné rozpaky, už se viděli navzájem nazí po časovém skoku. Nikdy si však nebyli fyzicky takto blízcí. Cameron se pousmála a dál se věnovala momentální činnosti.

John se otočil. Oči měl stále zavřené, ale usmíval se. Cameron si uvědomila, že právě teď sní o ní. Ten bude asi překvapený... pomyslela si. Předmětem jejího zájmu se nyní stalo břicho a hrudník, níže se však nepouštěla, aby jej neuvedla do rozpaků.

Líbila se jí jejich vzájemná blízkost. Horká voda jí stékala po těle, dalo by se říci, že na ni působila jako příjemné osvěžení. Dříve nevnímala přímo teplotu vody, jako by se v ní však náhle něco přepnulo a ona získala na svět zcela nový pohled. Tak jako předtím, než skončil její minulý sen, než zjistila, že už se nenachází na

pobřeží moře, začala se dívat na svět jinýma očima. A tento nový svět si zamilovala. Konec konců, John o ní zrovna také snil a právě teď stáli proti sobě.

Ruce uchopily Johnova ramena. Usmál se ještě více. Cameron učinila totéž a přestože na ni doposud nepohlédl, byla jeho úsměvem potěšena. Užívala si každý okamžik této chvíle a moc si přála, aby přišlo i něco víc...

A potom John konečně otevřel oči. Na okamžik v nich Cameron spatřila neuvěřitelné štěstí, ale hned nato mu po tváři přelétl stín pochybnosti. Žeby si uvědomil, že je to všechno opravdové?.. Cameron se usmála.

Jen tak tu stáli a dívali se jeden druhému do očí. John byl zmaten jako ještě nikdy v životě. Snít o někom byla jedna věc, ale mít svůj sen na dosah...Rozpaky však brzy vystřídala jiná emoce - vzrušení.

John se znovu sebral, nemohl přece být pořád takový posera! "Cam?" Řekl a lehce pozvedl obočí. Bože... ne, tohle dlouho nevydržím... její oči... ach bože...

"Ano Johne?" Bože, vždyť slyším v jejím hlase známky flirtu!..

John musel vynaložit velké úsilí, aby se nedíval od krku dolů, ale pokušení bylo nesmírné. Ona nijak nereagovala, pouze čekala na Johnův první krok a on to dobře věděl.

Bože... ty oči, ten úsměv... Cameron... jak fantastická jsi...

Nic takového od ní John vůbec nečekal. Ještě dnes ráno byl schopen své myšlenky držet na uzdě, mít je pod kontrolou, ale poté, co se mu do mysli během vyučování vmísily denní sny, se v něm vše dočista pomíchalo. A teď byl zde. Sám se svým snem, který se změnil v realitu. Učiníš onen první krok Johne? zeptal se sám sebe. Ona čeká. Nic od tebe nežádá, chce jen, abys udělal první krok.

A právě v tomto okamžiku se mu vše ostatní vytratilo z hlavy. Už jej nezajímaly reakce matky na to, co se mohlo stát mezi jejím synem a strojem, nestaral se o Derekův názor na "kov" v domě. O co šlo? O nic, nyní byl s ní a... moc po ní toužil.

Horká voda jí pomalu stékala po vlasech a hladila celé její tělo. John se přisunul o něco blíže k ní. Ale Cameron z něj nespouštěla oči. Johna ovládlo vzrušení, byť zatím poněkud nedobrovolné, pochopitelně, když tak neskutečná slečna stojí takto blízko u vás!...Co jiného měl se sebou dělat? "Já..." Všechna slova byla pryč. Nemohl ze sebe dostat ani slovo, byli si navzájem tak blízko. Pohledem se stále soustředil na ni, ale jazyk se zdál být ochromen takovou krásou. Hltal plnými doušky nádheru, které se mu dostávalo. Byla opravdu dokonalá. Anděl, který slétl na Zemi a který se na něj nyní usmíval. "Já..."

"Ano?" Cameron se rozhodla dodat mu sebevědomí a přitáhla si jej k sobě ještě o něco blíže. Jejich těla se teď téměř dotýkala, stále si však viděli do tváře.

John začal být omámen jejím půvabem. Byl připraven přitisknout ji k sobě... "Cam, jsi můj sen," vyhrkl první myšlenku, která mu přišla do úst. Cameroniny rty rozzářil další úsměv.

John již neváhal ani chvíli a políbil ji na rty, aby byl Vzápětí překvapen, jak rychle přišla její odpověď. Konečně! Jeho sen se změnil v realitu. Objal ji a nadále tiskl své rty proti jejím s narůstající intenzitou. Stisk těla přinesl další překvapení. Je to možné? Opravdu cítí tělesné teplo?...

Cameron ucítila záchvěv něčeho nového, neznámého. Teď když se jejich rty a jazyky setkaly, pocítila nárůst silné touhy po něčem víc než jen po líbání...

Jistě by se dostali mnohem dál, kdyby nepřišlo...

"Johne?" ozval se hlas Sarah.

Ztuhl a kousek odstoupil. Ale ne... Sakra, jak... ne, to nemůže být...

"Johne, slyšíš mě? Pospěš si, máme práci."

John povzdechl a zavřel oči. Cameron sledovala jeho tvář. Uff, neví o tom, pomyslel si John a s úlevou se usmál.

"Derek se právě vrátil a říkal, že je čas jít. Sarkissian čeká. Neviděl jsi Cameron? Nemůžu ji nikde najít," řekla Sarah.

To jej spolehlivě znepokojilo. Ne to, že Derek už přišel, ale že máma se sháněla po Cameron!... Ne, tohle kompletně likvidovalo možnost uskutečnění jeho snu.

"Johne?" Sarah zvýšila hlas. Slyšel, jak se dveře otevřely dokořán.

Úzkostlivě pohlédl na Cameron, ale ona se jen prostě a bezstarostně usmála. A jej nenapadlo nic duchaplnějšího, než jí úsměv vrátit zpět. "Já tě slyším," sdělil matce.

"Za chvilku jsem odtud pryč. A Cameron se nemohla nikam zašít. Ona se vrátí!"

John nemohl odtrhnout oči od svého snu. Dívala se na něj s klidným úsměvem na rtech. Bože, Cameron... jsi tak krásná...

"Dobře," slyšeli ještě Sarah. "Pohni si."

"Jasný," řekl John. Počkal, až se dveře zavřou, znovu si přitáhl Cameron k sobě a po několik sekund na ni zíral.

"Johne, musíme jít," řekla Cameron. Znala postoje Sarah. Pokud teď nepřestanou, Sarah by přišla a měla by ve všem jasno. A Cameron nechtěla Johnovi ublížit.

"Já vím," usmál se na ni. "Ale svět to ještě chvilku bez nás vydrží..."

Znovu ji políbil. Nedokázal se držet zpátky, když byla tak blízko a bez jakýchkoliv dalších námitek. Odhodil veškeré pochyby a líbal ji více a více.

Cameron nejdříve nerozuměla. Jestliže mají spěchat, proč v tom pokračovali? Ale její touha a pocity jednoduše přebily logiku. Cameron chtěla mít Johna pro sebe bez ohledu na to, že museli jít...

Stačil jediný pohyb a John přitiskl Cameron ke zdi. Vzrušení si s ním pohrávalo silněji s každou další sekundou. Zdálo se mu, že Cameron těší každý jeho dotek, každý pohyb a pokoušel se ji uspokojit ještě více.

Užíval si teplo jejího těla. Neskutečná krása... andělská, jedinečná... Líbání mezitím nabývalo na intenzitě, rty, tváře, krk. Teprve teď byla podstata jeho snů opravdu na dosah. Konečně... když najednou...

Vzpomněl si na sny ve třídě. Tehdy jej učitel vzal za rameno a vhodil zpět do reality. Tentokrát to byl hlas Sarah v jeho mysli, který ho přiměl přestat. Pohni si, znělo mu v uších. Máme práci. Hlas matky v jeho hlavě byl zřetelný a důrazný. Pochopil. Pokud nepřestane, matka přijde zjistit, co je s Johnem a odhalí jej spolu s Cameron během líbání. Tedy, touto dobou by již nejspíš šlo o něco víc než jen líbání... o mnohem mnohem víc...

John se zahleděl do Cameroniných překrásných hnědých očí. Ona pohled opětovala, nerozuměla však tomu, proč se vším přestal. Její tvář posmutněla, Johnova však podstatně více. "Máš pravdu..." sklopil zrak. "Musíme jít."

Zastavil vodu, krátce pohlédl na Cameron a opustil vanu. Vzal si ručník, rychle se osušil a nahodil na sebe nějaké to oblečení. Teprve poté si opět všiml Cameron.

Kyborg stál potichu ve vaně bez hnutí, pouze tiše pozoroval Johnovo počínání. Náhle pocítil vinu za to, že ji tam nechal jen tak stát. "Cam, já..." polkl. "Omlouvám se. Ale fakt musíme jít. Promiň, já... no jo, vypadám jako osel, ale nechci, aby nás máma nebo Derek našli... ehm... v tom nejlepším. Moc se ti omlouvám."

Podal jí ručník. Cameron jej přijala a začala se utírat.

Jak můžeš být takový kus vola ty hňupe! Zkritizoval John sám sebe. Právě jsi dosáhl a následně zabil svůj nejsnovatější sen!

Ne. Ještě je čas, přerušil tok myšlenek. Nechci, aby máma přišla a nachytala nás tu. Nebo Derek. Cam to pochopí. Nechci jí ublížit. Kromě toho bych byl rád, kdyby i máma pochopila nás dva. Ale pokud by nás tu takto našla... ne, to není zrovna nejlepší možnost.

Ale John tady nemohl Cameron nechat jen tak. Musela pochopit, že jej moc mrzí, že museli přestat.

Cameron již byla venku z vany, osušená a oblečená, když John bez otálení přišel k ní. Otočil ji k sobě a poté objal. "Mrzí mě to Cam..." zašeptal. "Ale fakt musíme jít."

"Rozumím Johne," řekla a objala jej také.

"A omlouvám se, že jsem se choval jako blbec..." položil jí hlavu na rameno. Přál si, aby tato chvíle trvala mnohem déle, ale nezbývalo mnoho času. "Dokončíme to později, přísahám. Promiň, kdybychom tak měli aspoň chvíli navíc..."

Cameron se pousmála a prohrábla mu vlasy. "Chápu to Johne," zašeptala. "Znám přísnost, s jakou Sarah ke všemu přistupuje. Raději půjdeme. Možná...možná jsem neměla přijít vůbec..."

"Ne!" pohlédl jí do obličeje. "Prosím Cam... vše, co jsi udělala, bylo správné... Cítím se teď mnohem lépe, a to jen díky tobě. Jen... si prostě přeju, abychom měli víc času..."

Cameron se opět pousmála.

John se vydal ke dveřím, předtím ji však ještě rychle políbil na tvář. "Děkuji ti Cam," usmál se a opustil koupelnu.

její úsměv byl konečnou odpovědí. Cameron věděla, že již nemůže slyšet, co povídá, přesto však dodala šeptem: "Ne Johne, já děkuji tobě. Díky tobě se můj sen stal skutečným."


Konec ; )