1 Naposledy upravil: ogy (16.3.2011 01:26:26)

Téma: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

TERMINATOR:
THE SARAH CONNOR CHRONICLES
REUNION (Shledání)
Author: The1Russter

      Reunion (Shledání) je definováno jako znovu setkání příbuzných, přátel nebo společníků po odloučení.
                                                                              ***

Prohlášení: Nemám žádná práva na filmy Terminátor a televizní seriál "Terminator: The Sarah Connor Chronicles," nebo na charaktery, které jsou vylíčeny ve filmech či seriálu. Nárokuji si právo na myšlenku tohoto příběhu a všechny situace a chování postav jsou z mé vlastní tvorby. Tento příběh byl vytvořen výhradně pro mé vlastní potěšení a potěšení druhých. Nemám žádný zisk z jeho distribuce.

Poděkování:

Andrew Keen, který mě dodal odvahu, abych napsal krátký příběh, který by pojednával o znovu setkání Sáry se svým synem. Neměl jsem tušení, že toto dílo přeroste v tak rozsáhlou práci.

Kaotic2, jehož kritika původního vydání mého příběhu, mě tlačila, abych to udělal znovu a lépe a tvrději na tom pracoval.

Meanoldmoe: Pochopil příběh, který jsem se snažil od začátku vyprávět a pomáhal mi s editací tohoto revidovaného vydání. Případné chyby jsou mé a mohu za ně sám.

Mé upřímné díky patří River2027, která mi dala svolení použít část první kapitoly její povídky „Born to Fight,“ jako prolog mého příběhu. O té doby byla výrazně upravena a obsahuje znaky mé vlastní práce, ale stále je tam i hodně její práce a myšlenek.

Talli B. která mi pomohla dát originál mého příběhu na Terminator wiky.  Její pomoc byla důležitá pro vydání tohoto příběhu. Od té doby jsem se toho hodně naučil, ale nemohl bych začít bez její pomoci.

Mé díky patří všem, kteří přečetli nebo čtou Reunion. Mnoho z vás se mnou bylo od začátku, další se připojili po cestě. První vydání bylo zábavným výletem.  Doufám, že se vám bude líbit i ten druhý.


Věnování:

Toto dílo je věnováno všem hercům a herečkám, kteří vdechli těmto postavám život. Je také určeno všem zaměstnancům, scénáristům a producentům, kteří neúnavně pracovali na vytvoření jednoho z nejlepších televizních dramat.

Lena Headey: Tvé zobrazení Sáry Connorové bylo jedním z nejlepších hereckých výkonů, jaký jsem za velmi dlouhou dobu viděl. Udělala jsi z této postavy takový nádherný trojrozměrný komplexní charakter. Sarah zápasí s touhou být jen matkou, ale také musí chránit budoucího vůdce lidstva. Udělala jsi ze Sáry Connorové hrdinku. Doufám, že jsi na svou práci hrdá, protože my na tebe hrdí jsme.

Thomas Dekker: Dopřál jsi nám nahlédnutí do bojů, kterými musel John Connor projít, než se z něj stal muž, kterým byl předurčen být. Přes jeho chování dospívajícího člověka a snahu vyrovnat se se svým osudem, jsme viděli záblesky charakteru člověka, kterým se jednou stane. Odvedl jsi úžasnou práci.

Summer Glau: Dokázala jsi to, co mohlo být v roli tohoto kultovního charakteru dost těžké. Důvtipnost, se kterou jsi Cameron vylíčila. Hrála jsi jen s tak malými výrazy a řečí těla, aby nám to naznačilo, že Cameron mohla mít city nebo samostatně myslet. Rafinovaný způsob, jak jsi jí zahrála, byl jedním z nejlepších hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděl. Budeš nám moc chybět.

Richard T. Jones: tvé vyobrazení Ellisona jako člověka, který byl vržen do světa, na který nebyl připraven, bylo fantastické. Ukázal jsi, že člověka může i v těch nejtemnějších hodinách jeho života provázet víra v boha.

Brian Austin Green: výborně si vyobrazil muže, který prošel peklem války, ale stále si dokáže užívat každý den. Nenávist ke Cameron za to, že byla stroj, i když Derek věděl, že tam byla proto, aby ochránila Johna, a nedůvěra v cokoliv kovového, ho sžírala jako rakovina. Opravdu složitá osoba, jež miluje svého synovce, na kterého ještě nemohl pohlížet jako na muže, kterým se jednou stane.

Garret Dillahunt: co můžu říct? Rozhodně děsivý obraz terminátora Cromartieho byl skvělý, strašidelný… Pak jsi zahrál Johna Henryho jako nevinnou umělou inteligenci v rukou manipulativní Catherine Weavrové. Vždy jsme byli zmateni, jelikož jsme nevěděli, jaký je opravdový cíl Johna Henryho. Úžasné herectví, dokázal jsi vyobrazit dva zcela rozdílné charaktery.

Mackenzie Brooke Smith: Byla tu někdy taková herečka jako tato mladá dáma? Rozkošná Savannah Weavrová. Holčička v nebezpečné situaci. Její matku nahradil Terminátor, ale její dcera je stále naživu. Za jakým účelem? Odvedla jsi jako Savannah fantastickou práci, a já si tento charakter nedokážu znovu představit, aniž bys ji hrála ty.

Shirley Manson: miloval jsem tvé vyobrazení Catherine Weavrové. Opravdu temná a tajemná persona. V celé druhé sérii nás zajímalo, co bylo jejím cílem a vlastně pořád zajímá. Byl to nádherný charakter. Zajímavé bylo, že se musela stát matkou Savannah, nejen tak vypadat. Také miluji tvůj zpěv. Přál jsem si, abychom během seriálu slyšeli víc tvých písniček.

Děkuji i všem ostatním hercům a herečkám, kteří zanechali stopu v tomto seriálu.

Josh Friedman a další lidé, kteří pracovali tak tvrdě, aby ukázali, co všechno je možné. Moc vám děkuji.

Bear McCreary: hudba, kterou jsi pro seriál složil, byla skvělá. Vhodné melodie pro jednotlivé charaktery. Námět pro Sáru Connorovou je nejlepší.

(úvodní omáčka byla překladatelsky krácena, pozn. překladatele)

2 Naposledy upravil: ogy (9.4.2011 09:55:32)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Prolog:
Born to Run (Zrozen k útěku)

„Johne…“

Její hlas byl jemný, jemnější, než kdy slyšel. Těžce polkl a měl problém se nadechnout.

„Je čas jít,“ zakončila Cameron.

Nechtěl jít. Chtěl tam zůstat navždy, na ní, jejich tváře byly tak blízko, že se téměř dotýkaly. A i přes trapnou situaci jeho ruky v její hrudi, jí zoufale toužil políbit. Ale ona má pravdu. Je čas jít.

Pokud by se neodtáhl teď, nebyl si jistý, že by někdy mohl. Neochotně se odtáhl, vyjmul ruku, v duchu nakopal sám sebe za to, že se jí i přesto nepokusil políbit.

Cameron se posadila. Seděla zády k Johnovi na opačné straně postele, rozmotávala popruhy na své podprsence.

Díval se na Cameron, jak si oblékala svou podprsenku. Vypadala v klidu. Nevypadala, že by se před ním cítila nahoře bez trapně. Věří mi tolik, že se nebojí, že se o něco pokusím?

Podivil se, jak mohl nakonec skončit v této situaci. Ne, že by si ztěžoval, ale nebyl hloupý. Udělala to schválně. Ne, ona chtěla, abych něco udělal. Koneckonců, nebylo nezbytně nutné, aby si sundala podprsenku. Bylo?

Oblékla si tričko a odhrnula si vlasy z tváře. Sklouzly po zádech, jako nějaký zlatavý vodopád.

To už je lepší, pomyslel si. Je pro mě jednodušší soustředit se, když má na sobě všechny své šaty.

„Proč jsi mi to udělala?“ zeptal se, obočí svraštil upřímným zmatkem. „Můžeš cítit. Mohla jsi sama zkontrolovat svůj energetický článek a zjistit, jestli z něj neuniká radiace. Cítíš pocit tepla. Říkala jsi mi to. Mohla jsi to udělat sama.“

Cameron se otočila, stála před ním, vydržela jeho pohled a zeptala se. „Věřil bys mi?“

Otevřel pusu, aby odpověděl, pak ji zase zavřel, nejistý, jak by zareagoval. Věřil bych jí? Pokud by mi řekla, že je v pořádku, věřil bych jejímu slovu? Potřeboval bych důkaz?

„Nevím,“ řekl s těžkým povzdechem. Všechno co věděl, bylo, že ten moment, incident, znamenal mnohem více, než jen obyčejnou kontrolu senzorů. Byla to nejvíce intimní chvíle za dobu, kdy spolu byli a on si přál, aby měl odvahu zajít ještě dále.

„Cítila jsi něco?“ zeptal se téměř zoufale. „Znamenalo to pro tebe vůbec něco?“

Sklopila své oči na postel a vypadalo to, že přemýšlí. „Nezastavila bych tě.“

„Zastavit mě?“

Zvedla svůj pohled a setkala se s jeho. „Pokud by ses mě pokusil políbit. Nezastavila bych tě.“

Těžce polkl. Ne, že by vlastně dostal odpověď na svou otázku. „Ale cítila jsi něco? Znamenalo to pro tebe alespoň něco?“ Mohla bys mě opravdu milovat? Nebo jsem byl celou tu dobu jen bláhový?

„Nenechala bych to udělat nikoho jiného, pokud je to to, co máš na mysli,“ odpověděla. „Jen tebe.“

Proč jsi mě nepolíbil, Johne?

„Jen mě,“ zopakoval. Rozhodl se to vzít jako dobrou věc. To by mělo pocházet z něčeho, jako je láska, že? Nechtěla políbit nikoho jiného, jen jeho.

Proč já? Protože tě miluji, Johne a ty miluješ mě.

„Lhala jsi?“ najednou se dožadoval, stlačil rty pevně k sobě. Potřeboval to vědět, konečně potřeboval uzavřít diskuzi, která zuřila uvnitř něj. „Když jsi byla uvízlá mezi kamiony, a vytáhl jsem ti čip, lhala jsi?“

Setkala se s jeho pohledem, její oči byly měkké a klidné. „Ne.“

Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.

Nejistě vydechl. Už mezi nimi nemůže být žádné další klamání, žádné další lži. Nemohli by být spolu, když by se musel stále sám sebe ptát, zda to, co vypustila z úst, je pravda nebo ne. Už žádná další tajemství.

„Nesmíš mi už lhát,“ řekl a jeho hlas se zlomil vzrušením. „Musíš být upřímná. Musíš mi říkat pravdu. Chápeš?“

Cameron pomalu přikývla. „Ano. Chápu.“

Před svržením bomby se zhluboka nadechl. „Co tím Weavrová myslela?“

Viděl jí téměř nepostřehnutelně cuknout. Měl pravdu. Něco věděla.

„Co?“ zeptala se. Já nechci odejít. Prosím. Já nechci odejít.

Nedělej to, Cam. Nehraj hry. „Zpráva,“ zopakoval a jeho ret se pokřivil mírným podrážděním. „Ta, kterou přinesl Ellison. Ta, která tě rozčílila. ‘Přidáš se k nám?‘ Co to má znamenat?“

Cameron mlčela. Nemůžu mu to říct. Příliš by mu ublížilo, kdyby teď poznal pravdu. A byl to budoucí John, kdo mi řekl, co mám udělat. Nemohl se přeci jen mýlit?

„Něco to znamená,“ pobídl jí John. „A ty víš, co. Nelži mi.“

Cameron se konečně podívala nahoru. Nesmí už lhát. Může mu říct ale něco jiného, odkud zpráva pochází, a ne, co znamená. Omlouvám se, Johne.

„V budoucnosti není tebou vedený odpor jediným nepřítelem Sky Netu. Budoucí John poslal zprávu vůdci druhé skupiny. Zeptal se: ‚Přidáš se k nám?’“

John se zamračil. „Další skupina?“

„Jen čtyři lidé znají význam této fráze,“ vysvětlila Cameron. „Budoucí ty, já, Jesse a vůdce Třetí frakce.“

Johnova mysl se roztočila naplno. „Takže pokud zná Weaverová tuto frázi?“

„Pak je Weaverová vůdcem Třetí frakce,“ dokončila Cameron.

„Nutně nemusí. Weaverová může pro třetí Frakci jen pracovat a tato fráze jí má pro nás jen identifikovat.“

Cameron si nemyslela, že by to mohlo být možné. Třetí frakce obvykle nezaměstnávala lidi, aby za ní odvedli práci. Ale to neznamená, že by to nemohlo být možné.

„Ano,“ odpověděla.

„Takže, co ta fráze znamená?“

To znamená, že tě opustím, Johne.

„Je možné, že poté, co jsem odešla z budoucnosti, bylo jednání o sjednocení obou sil proti Sky Netu dokončeno. Mohla získat Turka na příkaz sjednoceného odporu.“

„Ale to jsme přece dělali my.“

„Z budoucnosti, ze které jsi mě poslal, jsme o něm nevěděli. Po Turkovi jsme začali jít až poté, co jsem tebe a tvou mámu přenesla dopředu v čase a spojili jsme se s Derekem Reesem.“

„Chceš říct, že jsme celou tu dobu pracovali proti sobě?“ jeho hlas se na konci zvýšil. „Když jsme mohli spojit své síly a možná to zničit?“

„Ano,“ odpověděla klidně Cameron. „Ale ani budoucí ty, ani Třetí frakce nevěděli, kde tě hledat. Když jsem tě přenesla v čase dopředu, nemuseli tě najít. Podle příběhů, které mi budoucí John vyprávěl, jsi žil mimo systém. Strávil si život bez stálého domova, bez telefonu. Cestoval jsi z místa na místo, byl jsi sám,“ sklopila pohled. „Chtěla jsem tě před tím zachránit.“

John jí jemně položil ruku pod bradu, zdvihl ji hlavu a jejich oči se setkaly.

„Proč?“

Protože tě miluju. Cameroniny oči se začaly lesknout rostoucí vlhkostí.

„Protože bys neměl být sám,“ řekla místo toho, protože věděla, že jejich společný čas se krátí a nechtěla situaci ještě více zhoršit.

John si přejel rukou po bradě, rozhodl se změnit svůj přístup.

„Proč si myslíš, že tato Třetí frakce spojila síly s odporem?“

„Nemají technologii na cestování časem. Pouze Sky Net a ty jí máte. Takže pokud je Weaverová tady, musel jsi jí poslat ty.“

Cameron studovala jeho tvář a přemýšlela, na co mohl myslet.

„K té Třetí frakci, co chtějí?“

„Chtějí to, co ty a ostatní lidé – přežít. Vedle toho je Třetí frakce hned po tobě nejvíce nenáviděným nepřítelem Sky Netu.“

„A Weaverová?“

„Neublíží ti. Nejsi jejím posláním.“ Cameron pokračovala. „Pokud by ti chtěla Catherine Weavrová ublížit, mohla sledovat pana Ellisona. Pak bys mohl být zabit daleko od ní, na paní Weavrové by neulpělo žádné podezření. Tak bych to udělala já.“

„Nejsem její poslání,“ usmál se ironicky John. „Misí třetí frakce zřejmě bylo získat Turka a místo toho, aby ho zničili, připojili ho ke zničenému kyborgovi.“ Jeho hlas se zvýšil. „Jak mám vědět, že neohrožují odpor? Nebo mé přežití? Jak jim můžu věřit?“

„Nemůžeš,“ odpověděla tiše Cameron. „Musíš věřit mě, Johne.“ Prosím, prosily její oči.

Jeho hněv se rychle vytratil, když si uvědomil, že jí uvěřil. Vložil svůj život do důvěry k ní.

„Johne, je čas jít,“ zopakovala.

„Jít kam?“ zeptal se.

„Ty víš,“ odpověděla jednoduše.

Věděl. Budou znovu utíkat.  Tak, jak jim jeho matka nařídila ve zprávě. Nové jméno. Nová historie. Žádný cíl. Do Soudného dne zbývaly jen dva roky a oni stále nevěděli, kdo to staví. A jak je pravděpodobné, že i když to zastaví, nezpustí se to znovu.

„Na tobě je, abys zajistila, že to udělá,“ zpráva, kterou poslala jeho matka. Cameron to udělá. John snížil svůj pohled k podlaze. To je jeho život. Vždy utíká. Ale jak má vést lidstvo ve válce proti strojům, pokud bude stále utíkat? Ne, musí bojovat a nemůže to udělat sám.

„Nemůžu ji opustit,“ zašeptal.

„Tvá matka nařídila…“

„Nemusíš přijímat rozkazy od mé matky,“ řekl tvrdohlavě John. „Přijímej je ode mne.“

Cameron byla chvíli potichu. Tohle nebyl znovu ten netrpělivý John. Byl to spíš budoucí John, dospěl k rozhodnutí a jednal podle toho.

„Ale já ti nedávám rozkazy,“ pokračoval John a zněl už jako jeho současné já. „Žádám tě. Prosím. Pomoz mi ji dostat zpátky. Nemůžu to udělat bez tebe,“ prosil.

Cameron naklonila hlavu. „Dal jsi mi na výběr?“

John zaváhal. Nebyl si úplně jistý, jaká bude její odpověď, ale musel to zkusit.

„Nemyslel jsem tak to, co jsem řekl. Předtím. O tobě, že jsi jen stroj. Jsi mnohem víc, než to. Nebudu tě k ničemu nutit. Je to tvá volba.“

Zhluboka se nadechl. „Pokud se rozhodneš odejít, odjedeme. Nebudu se s tebou hádat,“ váhal, sledoval, jak visí na každém jeho slově. „Ale jestli mě miluješ, pokud ti na mně opravdu záleží, jestli ke mně alespoň něco cítíš. Prosím, pomoz mi ji dostat ven. Ztratil jsem všechny ostatní. Charlieho, Dereka. Nemohu přijít také o mámu.“

Cameron se mu dívala do očí. Jednou vedla podobný rozhovor s budoucím Johnem. Měl velký strach ze samoty. A ona ho opustila. Bez přátel, bez rodiny, budoucí John zůstal sám, když ho opustila. Nemůže to udělat i tomuto Johnovi, svému Johnovi. Dospěla k rozhodnutí. John skoro mohl určit přesný okamžik, kdy ho udělala.

Vstala, přešla ke stolu a začala si balit své věci.

„Odjíždíme,“ řekla.

John byl sklíčený. To je všechno. Slíbil to. Vzal si šanci. Bylo po všem.

Cameron s cvaknutím nabila svou pistoli. Johnovy oči přejely zpátky k ní.

„Ale nejdříve půjdeme pro Sáru Connorovou,“ přes své rozkazy a naprogramování Cameron věděla, že John teď bude potřebovat svou matku, aby ho chránila. Omlouvám se, Johne. Miluji tě.

Jeho oči se rozšířily, seskočil z postele a přes jeho obličej se roztáhl široký úsměv. „Děkuji ti, Cameron.“

Usmála se nazpět. Úsměv jí hrál na ústech lehce, když viděla, jak šťastný byl John z její volby, ale uvnitř se cítila nejistá, kvůli své opravdové volbě. Vysvobození Sáry je velmi důležité, když obdržela zprávu. Omlouvám se, Johne, ale dělám to pro tebe.

Když opouštěli motel, John se jí zeptal. „Co jsi chtěla, abych udělal? Co jsem chtěl udělat… před chvílí… na posteli? Chtěla jsi toho víc, než jen polibek, správně? Myslím… mělo to něco znamenat?“

„Ano,“ řekla, na její tváři byl klidný výraz, ze strachu a štěstí zároveň.

„Slibuji, až to skončí. Znovu už neztratím nervy, pokud to chceš. Je to tak?“

I s pocitem ztráty z vědomí, co se stane, se na něj hřejivě usmála.

„Ano, Johne. Chci to, moc.“

Pokračovala v chůzi k jejich automobilu, zády k Johnovi, který šel těsně za ní. Nemohla se otočit zpět k němu, protože se bála, že její normálně nečitelný výraz obličeje bude roztrhaný nezvyklým smutkem, který cítila z nadcházejícího odloučení.

***

John zajel k přední části vězení, hledal v oranžovém davu nějakou stopu své matky nebo Cameron. Z vnitřku budovy slyšel přicházet křik a hluk. Cameron musela pustit všechny vězně s cílem poskytnout rozptýlení. Potlačil úsměv. Chytré, Cam.

Nakonec uviděl, jak se blíží k autu a dech mu uvízl v krku. Cameron vypadala hrozně. Podíval se na ní jen letmo, než zaměřil pohled zpět na silnici a vyrazil bránou pryč.

Vedle něj byla jeho matka rozčílená. „Poslala jsem ti zprávu. Řekla jsem…“

„Jo, je ze mě špatný John Connor,“ odsekl jí. Nelitoval svého rozhodnutí. Otočil se za sebe na Cameron a kontroloval škody, které utrpěla. Polovina její tváře byla pryč, na prosvítajícím kovu zářilo modré robotické oko. Celá její bunda byla roztrhána a zakrvácená dírami po kulkách. Všechno kvůli němu. Protože to on ji přesvědčil, aby šla pro jeho matku. Udělala to, protože ho milovala.

Je mi to tak líto, Cameron.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, v jeho hlase byl cítit strach.

Ve zpětném zrcátku viděl její trhaný pohyb, když pokynula hlavou. „Ne na sto procent.“

John se uvnitř cítil hrozně. Cameron pro něj tolik obětovala. Jen protože jí požádal. Protože ho miluje. Ach Cam, je mi to tak líto, je mi to tak strašně líto.

Sarah se otočila. „Jak daleko do sta procent jsi?“

Cameron trhla hlavou směrem k ní. Johnův pohled sjel od Sáry zpět ke Cameron a vytřeštil oči.

„Proč?“ zeptal se John s povzdechem. Nenaznačovala jeho matka, že Cameron byla neopravitelně poškozena? Nemyslela si, že by se mohla Cameron znovu zbláznit?

„Protože musím navštívit Catherine Weaverovou,“ odpověděla chladně Sarah. „A ona musí zničit vše, co je v tom suterénu.“

John se snažil nereagovat na jméno Weaverová a podíval se do zpětného zrcátka na Cameron. Dívala se dopředu, pak na podlahu, to všechno trhanými pohyby. Cítil výčitky svědomí. Ach Cameron, co jsem ti to udělal.

Byla poškozena. Nebyla už plně funkční kyborg, kterému byl tak blízko v motelovém pokoji, ten, který se na něho usmál a zíral na něj svýma něžnýma hnědýma očima. Byla poškozena.

Všechno kvůli němu. Všechno, protože ho miluje.

Opravím tě, Cam, slíbil. Až tohle skončí, přísahám, že tě opravím.


John seděl na pohovce v hale Zeira Corpu vedle své matky. Cítil směs strachu z toho, co by se mohlo stát, radosti z vysvobození své matky, strachu, že Cameron zůstane kvůli němu trvale poškozena a až ohromující spokojenosti ze zjištění, že ho Cameron miluje.

„Opravdu bych si přál, abychom tu nebyli,“ mumlal pro sebe, když se jeho myšlenky znovu obrátily ke Catherine Weavrové a tajemnému poselství. Měl by říct své matce, co mu řekla Cameron? Nebo jen čekat na to, až se dozví víc?

„Savannah jim mohla říct, co víme o Cromartiem,“ řekla Sarah, přerušila Johnovy myšlenky.

„Teď John Henry,“ opravil ji. John byl ztrápený. Udělal chybu a jeho máma byla vždycky dobrá v zapamatování si detailů.

„Kovák,“ doplnila Sarah. „Jestli jim to řekla, přestěhují to. Možná to už udělali.“

„No, brzy to budeme vědět,“ odpověděl podrážděně. „Mami, jsi nemocná? Cameron si myslí, že jsi nemocná.“

„Vážně?“ zeptala se a lehce se na něj zamračila, když se snažila skrýt svou reakci.

„Ztratila jsi na váze,“ řekl, opakujíc to, co mu řekla Cameron.

Zvonek oznámil příjezd výtahu a Ellison vyšel ven. John se zvedl na nohy vedle své matky, náhle pocítil sucho v ústech.

Pokud se Cameron mýlila, pak jdou přímo do pasti. Nebude cesty k úniku. Vsadil svůj život i své matky matky na základě důvěry ke Cameron. A byla tu šance, že udělal špatnou volbu.

Těžce polkl, vrhl pohled na Sáru a ochraptělým hlasem zašeptal. „Miluju tě.“

A pokud jsem se mýlil, tak se omlouvám.

John rychle vešel do výtahu naplněný emocemi, když se Sarah ohlédla zpět na něho. Bylo to tak dávno, co jí řekl, že jí miluje. Rychle ho následovala, když jí Ellison netrpělivě držel dveře od výtahu.

John a jeho matka stáli před Catherine Weavrovou, snažil se nevypadat nervózně. Stála zády k oknu své kanceláře čelem k nim, vyrovnaná, evidentně se cítila pánem situace.

„Takže proč jsme tady?“ zeptala se Weavrová.

Sarah promluvila. „Potřebujeme…“

„Dovolte mi, abych to shrnula,“ přerušila jí Catherine Weavrová. „Jsme tu v první řadě proto, abych vám mohla poděkovat za vaše hrdinství týkající se mé dcery Savannah. Je světlem mého života a bez ní bych byla ztracena.“

„Kde je?“ dožadovala se Sarah. John byl zvědavý proč.

„Předpokládejme, že je ve škole,“ odpověděla klidně Weavrová, než se dostala přímo k věci. „Máme společného nepřítele. Nemůžeme proti němu bojovat konvenčními zbraněmi nebo konvenčními prostředky.“

Cameron měla pravdu, pomyslel si John. Weavrová je součástí té Třetí frakce.

„Kaliba?“ zeptala se Sarah. „Nemyslím si, že znáte Kalibu.“

Weavrová se na ní podívala a slabě se usmála. „Promiň. Nemluvila jsem na tebe,“ přesunula pohled na Johna. „Mluvila jsem k tobě. O Sky Netu.“

Viděl, jak se na něj jeho matka podívala, nepochybně očekávala nějakou překvapenou reakci, ale on ani necouvl. Věděl, co přijde.

Cameron měla pravdu. Weavrová má jinou misi, pomyslel si John. Promiň, že jsem o tobě pochyboval.

„Savannah ti řekla o Johnu Henrym, předpokládám.“  Řekla Weavrová podrážděně. „To je důvod, proč se váš kyborg plíží mým suterénem.“

Předtím, než mohl obhajovat Cameroninu aktuální akci, Ellison pronesl překvapené zaklení. „Co to k čertu je?“

John trhl hlavou a spatřil něco, co letělo směrem k oknu. Jeho oči se rozšířily.

Bylo to vznášedlo z jezera, to, které Derek nazval HK.

Weavrová se otočila zpět, tvář bez výrazu. „K zemi,“ přikázala.

Sarah strhla Johna až dolů k podlaze, kryla ho svým tělem, když HK dopadlo na budovu. John slyšel, jak se rozbilo okno a následoval výbuch. Jeho oči spatřily Weavrovou, jak se proměnila v tekutý kov, který tvořil štít mezi nimi a výbuchem. Mohl nad sebou cítit spalující žár, ale Weavrová zablokovala zbytek plamenů z jejich dosahu.

John byl ohromen. Nečekal, že je Weavrová Terminátor. Jsou pak v této Třetí frakci všichni stroje?

„Utíkejte,“ přikázala Weavrová.

John neztrácel čas. Může o tom přemýšlet později. Sarah ho vytáhla na nohy a vyběhli na schodiště, uhýbajíc před malými explozemi na chodbě. Ellison a Weavrová nebyli daleko za nimi.

„Do suterénu,“ Weavrová se tvářila rozhodně, když seběhla po schodech až za nimi dolů. „Pane Ellisone. John Henry.“

„Musíme se dostat ven,“naléhala Sarah. „Snaží se zabít mého syna.“

„Ne, snaží se zabít mého syna,“ řekla klidně Weavrová. „Stejně jako vy.“

„Jsem si jistá, že to už udělala,“ střelila Sarah zpět.

„Doufej, že ne,“ odpověděla chladně Weavrová. „Tvůj John může zachránit svět, ale nemůže to dokázat bez mého.“

Pokračovala po schodech dolů a John si před tím, než ji následovali, vyměnil zmatený pohled se svou matkou. Když se dostali na konec, John viděl členy ochranky v bezvědomí a jeho tempo se pocitem naléhavosti zrychlovalo. Co když Cameron nebyla schopna Johna Henryho zabít? Co když byla při útěku z vězení příliš poškozena? Ale co když má Weavrová pravdu? V tom, že budou v budoucnu Johna Henryho potřebovat.

Vystartoval dopředu, před svou matku i před Weavrovou. Když jako první prošel dveřmi, najednou se zastavil a vytřeštil oči šokem a strachem.

Cameron seděla na židli, úplně nehybně, oči mrtvé a nevidoucí. Jeho mysl vykřikla. Neeeeeee!

Zoufale k ní přispěchal, odhrnul její vlasy a kůži a uviděl port, kde je její čip. Tam, kde obvykle je. Podíval se na svou mámu a na Catherine Weavrovou, jeho tvář byla bledá.

„Její čip je pryč!“ NE! To nemůže být pravda! Bojoval s pocity, které hrozily, že ho přemůžou. Jeho oči zoufale prohledávaly stůl, uviděl Cameronin zakrvácený nůž.

„Kde je?“ vykřikl. „J-J-J John Henry!“ koktal. „Vzal jí čip! Kam šel?“ Byl si vědom, že křičí, jeho hlas byl cítit strachem. Zabiju ho! Zabiju ho!

Weavrová se pomalu přiblížila, podívala se na nůž a na nehybné Cameronino tělo. „Nevzal jí čip. Ona mu ho dala,“ odpověděla chladným analytickým hlasem.

„Co?“

„Johne,“ řekla tiše Sarah a kývla na něco za ním.

Otočil se, nevěděl, co má očekávat. To co viděl, byla obrazovka počítače, na které blikala slova, Cameronina slova:

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

John cítil, jak mu do očí vnikají slzy. Proč, Cameron? Proč jsi to udělala? Celý jeho svět se náhle zhroutil. Tak, jak si Cameron myslela. Nikdy se s ní nerozloučil, nikdy jí neřekl, co k ní cítí, nikdy jí nepolíbil…

Nenechala bych to udělat někoho jiného, pokud je to to, co máš na mysli. Jen tebe. Řekla mu Cameron.

„Kde je?“ zeptal se John?

„Ne kde,“ odpověděla Weavrová. „Kdy?“

John viděl zamračeného Ellisona stát ve dveřích. „Co? Co tím myslíš, kdy?“

„Stroj času,“… uvědomil si s šokem John.

„Já vím,“ řekla Sarah, její oči byly zaměřené na počítač za krytým jasným statickým štítem. „Už jsem ho viděla.“

John se otočil a vyvalil oči. „To je Turek? To je Turek Andy Gooda!“

„Tři tečky,“ zašeptala Sarah. John se otočil zpět. Samozřejmě, na stroji byly tři červené tečky.

Weavrová zadávala něco do počítače, který vypadal podobně jako ten, co Cameron použila v bankovním sejfu… pro skok časem.

Půjdeme najít Johna Henryho. Půjdeme zachránit Cameron. Byl si nejasně vědom, jak jeho matka ustoupila pryč od Weavrové.

„Ty Terminátorská mrcho! Stavíš tu Sky Net!“ obvinila ji Sarah, hlas byl chraplavý vztekem.

„Ne, budovala jsem něco, co s ním bude bojovat,“ odpověděla Weavrová. „A dala bych si pozor na tu mrchu!“

Přidáš se k nám?

John přivřel oči, než se ještě jednou podíval na Cameronino tělo bez života. Nenáviděl vidět ji takhle. Otočil se k obrazovce a znovu uviděl ta slova: OMLOUVÁM SE, JOHNE.

Mohl téměř slyšet její hlas, který vyslovuje tato slova stejným tónem, jaký použila, když ho prosila o svůj život a omlouvala se, že se ho pokusila zabít.

„Jdete, Jamesi?“ zeptala se Weavrová.

Ellison svraštil obočí. „Jít?“

„Za Johnem Henrym,“ odpověděla Weavrová s úsměvem. „Naším chlapcem.“

Ellison pomalu zavrtěl hlavou a vycouval. „Není můj chlapec. A vy… jste…“

„Nebude vám tedy vadit vyzvednout Savannah?“ přerušila ho Weavrová, její hlas byl stále příjemný. „Gymnastika jí končí v 5:30.“

John ukročil zpět leknutím, když se objevila první známka elektrického přepětí. Jeho pohled přešel z počítače, který začal odpočítávat dvacet sekund, k jeho matce, která pomalu ale jistě zavrtěla hlavou.

„Johne, nemůžeme,“ zaprotestovala a ustoupila dozadu.

Ne! Musíme! Musíme ji zachránit! Slyšel ve své mysli svůj hlas. „Má její čip!“

Sarah stále ustupovala a John mohl cítit slzy v očích. Jeho krk se sevřel a téměř nemohl dýchat.

„Má ji,“ řekl s tlumeným vzlykáním.

Kolem nich se začala vytvářet bublina a Sarah vykročila ven z kruhu. „Mami,“ žadonil John. Její obraz se začal rozmazávat, jak modrá bublina houstla.

„Zastavím to,“ slíbila. „Zastavím to.“

Cítil hluboký pocit ztráty, když mu jeho matka mizela pryč z dohledu. Těsně před skokem se jeho oči podívali z bezvládného Cameronina těla na obrazovku, kde se stále opakovala její slova.

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

OMLOUVÁM SE, JOHNE.

MILUJI TĚ, JOHNE.

Byla to chyba? Viděl jsem, co jsem chtěl vidět, nebo se na obrazovce krátce objevilo: miluji tě, Johne? Jeho dech uvízl v krku a on se podíval zpět dolů na tělo Cameron, oči měl zalité slzami.

Jasný záblesk, pak už neviděl nic, jen tmu. Najednou klečel v nějakém betonovém tunelu, úplně nahý a třásl se zimou. Pomalu se zvedl na nohy a rozhlédl se. Malé požáry stále hořeli kolem nich, ale kromě toho… nic.

Byla tam tma. Sutiny, špína a prach byly všude. Jediným světlem bylo tlumené osvětlení v tunelu.

John si často představoval, jak bude vypadat budoucnost po Soudném dni. Ale nikdy by ho nenapadlo, že to bylo až takové.

Otočil se, krátce se podíval Weavrové do očí a zahleděl se zpět do tunelu. Když se podíval na Weavrovou znovu, měla na sobě oblečení. Tekutý kov. Musí to být hezké.

Zadíval se dolů, čekal, že tam uvidí ležet Cameronino tělo. Místo toho neviděl nic. V žaludku se mu usadil hrozný strach.

„Kde je Cameron,“ zeptal se. „Kde je její tělo?“

„Neprošlo,“ odpověděla Weavrová klidně. S ohledem na škody, které Cameron utrpěla a odhalily její endoskeleton, nemohla cestovat časem, ani se svým čipem.  Ne s tělem série T0K715, ale T-888 mohla. Pouze kyborg obalený živou tkání mohl.

„Neprošla?“ John mohl přísahat, že se jeho srdce na okamžik zastavilo.

Uslyšel hluk. Slyšel blížící se lidské hlasy a štěkot psů. Jeho oči prohledaly místnost a nakonec uviděl kabát ležící na vratkém lůžku. John šel pro něj. Rychle ho chytl a pevně ho obalil kolem sebe, snažil se udržet své tělesné teplo.

John uviděl paprsek baterky a kolem se objevilo pár vojáků se psy. Na okamžik se jim chtěl ukázat, ale pak se rozhodl jinak. Nevěděl, kde je, nevěděl, co se tu stalo.

V podstatě nevěděl vůbec nic.

Poté, co tiše vešel do hlavního tunelu, se ještě jednou otočil, aby se ujistil, že ho Weavrová následuje.

Před ním se objevila tajemná postava, puška zvednutá. „Jednoho mám!“ vykřikl muž. „Jednoho mám!“

John rychle zvedl ruce do vzduchu. „Jednoho co? Cože?“ Muž nevypadal jako Terminátor, ale John si nemohl být jistý. Otočil se za sebe a byl překvapen, že tam Weavrová nebyla.

Kam odešla? Otočil se k vojákovi, který ho sledoval a stále na něj mířil zbraní.

„Prosím,“ zašeptal John. „Nejsem kovák.“

„Nehýbej se!“ přikázal voják tichým hlasem. Nyní stál natolik ve světle, že John mohl vidět, že byl asijského vzhledu. „Nehýbej se!“ znovu nařídil.

„Prosím! Přísahám, nejsem to, já-já jsem člověk!“ žadonil John. Voják mu musí uvěřit. Potřeboval se odsud dostat, najít Johna Henryho, zachránit Cameron.

Najednou se zdál celý jeho život zničený.

„Klid, nebo tě zastřelím,“ hrozil voják.

Zezadu přišel někdo další. „Zbraně dolů,“ přikázal nový hlas. Jeho postava prošla kolem asijského vojáka a John vytřeštil oči překvapením. To je Derek!

Jeho ústa se zaškubly až do náznaku úsměvu. Derek je naživu! Derek je tady, teď! Konečně, zdálo se, že věci začaly nabírat příznivější směr.

Derek vykročil vpřed, díval se na Johna, zamžoural očima, jako by ho studoval. Nakonec se Derek ušklíbl a otočil se na svého společníka. „Podívej se na jeho oči. Má v sobě asi tolik kovu jako ty.“

„Dereku…“ vydechl John, jeho úsměv se rozšířil.

K jeho překvapení na něj Derek jen překvapeně zíral a zvedl obočí. „Jo?“

On mě nepoznává.

„John.“ Derekovy oči nevykazovaly žádné známky rozpoznání a Johnova radost začala uvadat. „“J- John Connor.“

Derek zavrtěl hlavou. „Znám spoustu lidí, chlapče. Tebe ne.“ Johnova tvář zcela povadla, když se Derek podíval na svého společníka. „Někdo, kdo slyšel jméno John Connor?“

Asijský voják zakroutil hlavou a Johnovi oči nevěřícně zíraly.

Něco v jeho mysli cvaklo a najednou se cítil zle. Skočil časem. Přeskočil Soudný den a vše, co se v uplynulých letech stalo. John Connor pro tyto lidi neexistoval. John Connor zmizel v den, kdy šel navštívit Weavrovou. John Connor tu v Soudný den nebyl, aby se postavil do čela lidí.

John Connor není jejich spasitelem. Nebyl nikým.

Pohlédl dolů na zem a snažil se ovládnout svůj šok. Je to, jako bych nikdy neexistoval.

Derek se otočil zpátky k němu. „Víš co? Myslím, že budeš slavný.“

John se donutil k úsměvu. Byl jsem slavný. Byl jsem John Connor.

V očích Dereka zářila hrdost a ozářila úsměv na jeho tváři. „Můj bratr je zpět a ty máš na sobě jeho kabát.“ Zahleděl se přes Johnovo rameno.

John se otočil a zadržel dech, když poznal Kyla Reese. Můj otec… John se nemohl nadechnout. Kyle se, když spatřil Johna, zastavil a John si byl na chvíli téměř jistý, že Kyle věděl, kdo byl, nebo byl možná jen zvědavý, kdo ten nováček byl a proč má na sobě jeho kabát.

Ale Johnovi to bylo jedno. Poprvé viděl svého otce, hrdinu, vojáka z budoucnosti, který zachránil jeho matce život. Nebylo divu, že tak zíral, pohled do otcových očí nikdy nepoznal.

Pak něco zachytil koutkem svého oka, někdo přicházel za Kylem, oči sklopené dolů, ale na tváři šťastný úsměv.

Jeho srdce se téměř zastavilo. To je Cameron. To je Cameron!

Cameron. Ach, Cameron. Pomyslel si, chtěl se jí omluvit za všechny křivdy, které jí napáchal.

Dosud se nepodívala nahoru, klekla si vedle německého ovčáka, který seděl po Kylově boku, na tváři měla zářivý úsměv.

Téměř zašeptal její jméno, skoro se k ní rozběhl, připraven jí říct, jak je mu to všechno moc líto a jak moc jí miluje. Ale něco ho zastavilo.

Něco na ní bylo jiné. Způsob, jak se mazlila se psem, který varovně neštěkal, živost, elegantní způsob, jakým se pohybovala, to, jak si odhrnovala vlasy z obličeje. To Cameron nedělala.

To nebyla jeho Cameron. To nebyla Cameron, která mu vyznala lásku, Cameron, která přišla pozdě v noci do jeho pokoje a lehla si vedle něj. Cameron, která žárlila na jeho přítelkyni Riley, Cameron, kterou chtěl zoufale zachránit, natolik zoufale, že cestoval časem do této zničené budoucnosti, aby jí dostal zpátky. Cameron, která ho miluje.

Jeho úsměv rychle zmizel, když si dal vše dohromady a srdce se mu znovu zlomilo.

To není jeho Cameron. Vůbec to není Cameron. Ta zůstala v minulosti.

Viděl to v jejích očích. Byly to krásné hnědě oči, jako Cameroniny, ale bylo v nich ještě něco jiného. Život. Její oči tancovaly, jediný paprsek světla v této temné budoucnosti nakonec přistál na něm. Tahle dívka nebyla Cameron. Byl to člověk.

To musela být ta dívka, o které mu Cameron vyprávěla. Lidská dívka, na které byla založena. Allison Youngová z Palmdale.

Podívala se na něho a její radostný úsměv se pomalu vytratil ve zmatku a také zvědavosti. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažil, nemohl odvrátit zrak, nemohl si přestat užívat pohled na ni.

Pohlédl zpět na Dereka a pak na Kyla. Nikdo ho nepoznával. Zprvu to byl pocit, jako by umřel a odešel do nebe, kde se sešel se všemi svými milovanými, kteří pro něho zemřeli – Derek, Kyle, Cameron. Stejně jako Dorothy, když cestovala do OZ. Spolkl knedlík v krku. Čím déle se díval, tím více si uvědomoval, že tito lidé nejsou jeho rodina. Nejsou lidmi, které znal a miloval. Jeho Cameron a jeho Derek byli stále mrtví.

John pocítil, jak se jeho svět hroutí. Jeho srdce se potopilo, když si uvědomil, že vše vsadil na cestu časem, aby získal Cameron zpět a prohrál. Byl ztracen, navždy odříznut od těch, které miluje, v budoucnosti bez naděje.

Byl mezi cizinci.

Cizinci, kteří vypadali a mluvili jako lidé, které miloval. Mohl cítil slzy na své tváři a jeho vidění se začalo rozmazávat. Nepatří sem. Nepatří nikam. Víc než cokoliv si teď zoufale přál, aby Cameron poslechl. Mohli utéct jen spolu a jeho matku zachránit později, když by zabezpečení nebylo tak důkladné. Začal pomalu vzlykat a zakryl si tvář rukama.

Nemohl očekávat, že ho začne někdo utěšovat. Nechápali by. Teď jsou to vojáci, jsou zatvrzeni válkou. Truchlili za ztrátu svých blízkých už po Soudném dni.

John Connor ale vše ztratil dnes.

Spadl na zem, jeho tělo se otřásalo pláčem. Někdo vykřikl. „Chyťte ho.“

Ale je příliš pozdě.  Nemohou se tam dostat v čas. Nikdo ho neznal ani se o něj nestaral.

John Connor byl sám.

3 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

TERMINATOR: THE SARAH CONNOR CHRONICLES
Reunion (Shledání)
Část 1.: The Shadow of Death (Stín smrti)
Žalm 23:4
– Král David

I když projdu údolím stínu smrti,
nebudu se bát ničeho zlého;
vždyť se mnou jsi ty;
berla tvá a hůl tvá mě utěší

4 Naposledy upravil: ogy (29.6.2011 16:45:54)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 1.
Not in Kansas Anymore (Už ne v Kansasu)

Dorothy, jež právě přišla do země OZ, se rozhlédla ohromena tou krásou a nádherou. „Mám pocit, že už nejsme v Kansasu,“ Čaroděj ze země OZ (1939)

Sarah, „Já? Omlouvám se. Já… Myslím, že jsem stále… Nevím.“

John, „Nazval bych to časovým zpožděním.“

Sarah, „Co?“

John, „Je to jako pásmové zpoždění, jen pro cestování časem.“

Sarah, „Časové zpoždění. Jo, zní to pravděpodobně.“

Výňatek z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S01E01, Gnothi Seauton, 14.ledna 2008

John Connor: „A jaké informace máš o Kylu Reesovi? „

Cameron Phillipsová: „Uvězněn v pracovním táboře Century Sector s Johnem Connorem, 2015. Utekl s Johnem Connorem, 2021. Byl oficiálně prohlášen za mrtvého v roce 2027 poté, co byl přidělen na ochranu Sáry Connorové před útokem Skynetu.“

John Connor: „To je všechno?“

Cameron Phillipsová: „Zdá se to jako dost.“

John Connor: „To je.“

Výňatek z "Terminator: The Sarah Connor Chronicles" S01 E06, Dungeons & Dragons, 18.února 2008

Vyslýchající (neviděný): „Pokud ne, nějaké ti přidělíme.“

John Connor: „Ty opravdu nevíš, kdo jsi?“

Cameron Phillipsová: „Jsem Allison z Palmdale.“

Výňatky z "Terminator: The Sarah Connor Chronicles" S02 E04, Allison from Palmdale, 29.září 2008

***

Výňatek z deníku Johna Connora

2027, den 1.

Jmenuji se John Connor. Cestoval jsem do budoucnosti, protože jsem se zamiloval do kyborga. Ženské terminátorky z velmi odlišné budoucnosti, než je tato. Ale ani tato budoucnosti není o nic méně skutečná nebo nebezpečnější než její. Ona mi vyznala lásku a byla toho pro mě ochotná udělat tak moc i přes mou ignoranci a hloupost. Ztratil jsem ji a v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem jí také miloval. Cameronin čip si vzal další stroj, odcestoval do této doby a já ho následoval. Nevím, kde je a Cameronino tělo je stále v minulosti. Jsem od ní navždy odloučený. Jsem sám.

Byl jsem tu přibližně dva týdny. V té době jsem byl na misi získat zbraně z pouštního úkrytu, který vybudovala moje máma, když jsem byl ještě dítě. Také jsem našel věci, které tam moje máma pro mě nechala. Mezi nimi byl můj notebook. I když je starý, podařilo se mi ho s pomocí Catherine Weavrové zprovoznit. Jeho pravým účelem je přeprogramovávat čipy Terminátorů, ale také ho využívám k tvorbě tohoto deníku.

To, co mě máma naučila, než jsem s Weavrovou odcestoval dopředu v čase, mi teď bylo velmi užitečné. Jako teenager jsem si toho moc necenil. Prostě jsem nemohl přijmout tu myšlenku o tom, že se mám stát budoucím vůdcem lidstva. Jsem si jistý, že můj postoj byl pro mou matku velkým zklamáním.

V této budoucnosti nebyl v čele odporu žádný John Connor. Skokem dopředu přes léta, kdy si Sky Net uvědomil sám sebe a v Soudný den vypustil rakety, jsem tu nebyl, abych zorganizoval odpor.  Derek Reese a jeho bratr Kyle udrželi přeživší naživu, ale k zásadnímu povstání proti strojům nedošlo. Lidé žijí v malých skupinách a táborech po celém regionu i ve světě a bojují pouze v případě potřeby. Můj příjezd a úspěšná první mise přinesly pro tyto lidi změnu. Tady, kde všechno vypadalo beznadějně a oni bojovali jen, aby přežili, mají znovu cíl. Mají naději a vůli k boji.

Lidé tu mají jen přibližnou představu o kalendářním datu. Vše se změnilo o Soudný den, nebo
S-Dni, jak ho tady nazývají. Sledují jen rok, odpočítávají vždy 365 dní od Soudného dne. Nejsem si jistý přesným datem, pouze rokem. Až to zjistím s jistotou, budu moci psát svůj deník s větší přesností. Ale teď budu přibližně odhadovat dny, které uběhly od chvíle, kdy jsem přišel.

Hodně z toho, co budete číst, jsem se dozvěděl až mnohem, mnohem později, a já mohu přesně vypovídat jen o událostech, kterým jsem byl svědkem já sám. Ale toto je příběh o tom, proč a jak se to všechno seběhlo. Proč bojujeme a proč to tak je, bez ohledu na to, jak tvrdě bojujeme, bez ohledu na to, kolikrát jsme vyrvali vítězství z čelisti porážky, která vždy visí ve vzduchu. O Sky Netu, jeho strojích a Soudném dni.

Toto je příběh o tom, jak jsem se znovu setkal se svou rodinou a nakonec i s Cameron. Vy, kdo mě už znáte, možná přemýšlíte o věcech, které jsem udělal. Myslím, že dospějete jako já k tomu, že jsem byl hnán tornádem a snahou přežít, aniž bych obhajoval svět, který byl pro mě divný. Stejně jako Dorothy v „Čaroději ze země OZ.“  Je těžké poznat pravdu o mnoha věcech, když bojujete o každodenní přežití. A stejně jako Dorothy, jakmile jsem se ocitl zase doma, bylo mi vše jasné.

2027, Den 1.

Catherine Weavrová i John Connor se zhmotnili ve stejné místnosti, ze které odešli. Bylo tu chladno a průvan. Děravé stěny najednou obnažovaly zabezpečenou místnost, kde byl v minulosti John Henry, Turek, počítače a zařízení na přesun časem. Teď byla místnost prázdná.

Špína, prach a suť byly všude. Jediné světlo v místnosti pocházelo z plamínků, které vytvořila jejich časová bublina a z tlumených světel z okolních tunelů.

Vedle ní se třásl nahý John Connor. Letmo se na ní podíval a ohlédl se za sebe. Když se na ní podíval znovu, už si vytvořila model oblečení, které v její budoucnosti nosili členové odporu. Skrývala to dobře, ale nemohla si pomoci a při pohledu na jeho reakci se cítila trochu samolibě.

John Connor se znovu rozhlédl a pak se obrátil k ní. „Kde je Cameron?“ zeptal se. „Kde je její tělo?“

Catherina Weavrová mu odpověděla po pravdě. „Neprošlo.“

Předtím, než mohl odpovědět, se začal tunelem rozléhat hluk způsobený vojáky a psy. Jejich časová bublina na ně musela upozornit.

Sledovala, jak John vyběhl vpřed, vzal si ze staré postele kabát a zabalil se do něj. Schovávajíc se za trosky, pozoroval, jak kolem proběhlo několik vojáků.

Poté, co zmizeli z dohledu, ho následovala do hlavního tunelu. Daleko se nedostali, když zaslechla kroky dalších blížících se vojáků. Rychle rozložila svou podobu do malé hromady trosek.

Před Johnem se objevila tajemná postava, která na něj mířila zbraní.

„Jednoho mám!“ křičel muž. „Jednoho mám!“

Weavrová upřeně naslouchala rozhovoru, připravena bránit Johna v případě, že by se ho voják pokusil zabít.

John vykřikl. „Jednoho co?“

Ohlédl se za sebe, byl překvapený, že tam Weavrová nebyla. Pozorujíc jeho jednání, mohla při jeho reakci sotva potlačit úsměv.

„Prosím,“ zašeptal John. „Nejsem kovák.“

„Nehýbej se,“ rozkázal voják tichým hlasem. „Nehýbej se!“

„Přísahám, nejsem to, já-já jsem člověk!“ prosil John.

„Klid, nebo tě zastřelím,“ hrozil voják.

Přišel někdo další a poslední stopa Weavrové zmizela z očí, aby zabránila svému odhalení.

„Zbraně dolů,“ přikázal nový hlas. „Podívej se na jeho oči. Má v sobě asi tolik kovu co ty.“

„Dereku,“ vydechl John s úlevou.

„Jo?“ odpověděl překvapeně další muž.

„John,“ připomněl,“ J- John Connor.“

„Znám spoustu lidí, chlapče. Tebe ne. Je tu někdo, kdo slyšel jméno John Connor?“

Catherine Weavrová neměla čas na tohle Johna připravit. Další lidé přišli příliš rychle. Tím, že John Connor přišel s ní, změnila budoucnost. Budoucnost bez Johna Connora v čele odporu. John Connor je pro ně nikdo, ale ona to změní. Má svůj plán, na kterém začne pracovat.

Druhý hlas promluvil. „Víš co? Myslím, že budeš slavný. Můj bratr je zpět a ty máš na sobě jeho kabát.“

Dorazili další lidé a Weavrová pečlivě splynula s okolím, aby ji neobjevili. Jedením z nich byl mladý muž, u kterého odhalila nepatrnou podobnost s Johnem Connorem, a druhou žena. Mohla tomu jen stěží uvěřit, než si uvědomila, co si musel v té chvíli uvědomit i John. Nebyla to Cameron, ale mladá žena, na níž byla založena.

John se zhroutil a oni ho rychle chytili a nesli ho ven z tunelu, který byl kdysi suterénem Zeira Corpu. Když lidé i pes  opustili tunel, znovu se z hromady trosek zhmotnila.

Počkala, až lidé zmizí z dohledu, nabrala svou původní podobu a vyběhla z tunelu. John Connor byl teď s lidmi. Pro tuto chvíli byl v bezpečí.

***
John cítil, jak byl napůl odvlečen, napůl odnesen do nějaké místnosti a položen na lůžko. Stále plakal. Tolik známých tváří a žádná z nich ho neznala. Kyle Reese, jeho otec. Derek Reese, jeho strýc. Allison Youngová, dívka, kterou znal jen podle vzhledu a toho, co mu o ní řekla Cameron.

2008, 29. září pozdě v noci

John a Cameron pospíchali zpět domů. Bylo pozdě v noci a on strávil den hledáním Cameron a sledováním jí poté, co prohlásila, že je někdo, kdo se jmenuje Allison. Co na tom bylo bizardní, že v té chvíli, kdy tvrdila, že je někým jiným, vypadala téměř jako člověk!

Nakonec jí přistihl, jak se ona a nějaká další dívka, vloupaly do domu. Bože! Myslel si, že tu holku zabila. Rychle vyvedl Cameron z domu a odjeli pryč z této oblasti.

Teď Cameron tiše seděla na sedadle spolujezdce. Uplynulo několik minut od chvíle, kdy mu řekla, odkud má náhrdelník. Neměla se k nějakému pokusu o konverzaci, dokonce ani nekomentovala Johnovo řidičské umění, což obvykle dělávala. Cameron jen seděla a hleděla přímo před sebe. Jedinou připomínkou toho, že byla před chvílí „živá,“ bylo to, že si jednou rukou pořád hrála s náhrdelníkem.

John v sobě zadržoval páru. Nebylo to tím, že by se na Cameron zlobil, měl jen strach. Její poslední akce je všechny přivedla nebezpečně blízko odhalení.

„Co se to s tebou dnes stalo, Cam?“ najednou z něj vypadlo.

„Co?“ viditelně uskočila Cameron.

„Co se stalo - v obchodu s potravinami? Proč jsi v tom útulku popírala, že mě znáš? A kdo je ta Allison, o které jsi prohlašovala, že jí jsi?“ řekl John s náznakem hněvu v hlase, kterým zakrýval svou opravdovou starost a obavu o ni.

„Johne, já…“ začala mluvit.

John se na ní podíval a mohl vidět na její tváři obavu.

„Prosím tě, řekni mi co se děje, Cameron. Chci ti pomoci,“ řekl už jemněji. Sundal svou pravou ruku z volantu, natáhl se a chytil jí v přátelském gestu za levou ruku.

Podívala se nejprve na ruku, která držela její vlastní a pak na Johnův obličej. Mohla jasně vidět skutečnou starost v jeho tváři, která odpovídala obavám v jeho hlase. Navzdory všemu, co se stalo, se o ni stále staral.

Cameron ho pozorovala smutnýma očima. „Johne, zastav vozidlo, abychom mohli mluvit,“ řekla tak tiše, že jí sotva slyšel.

„Dobře, Cam,“ řekl. Byl zvědavý, co mu chce Cameron sdělit.

John pokračoval v jízdě, dokud nespatřil prázdné parkoviště. Našel si odlehlé místo, kde budou mít soukromí, zaparkoval vozidlo a vypnul motor.

Cameron nečekaně sklouzla přes celé sedadlo, tak, že byla těsně vedle Johna. Cítil se trapně, když položila svou ruku kolem jeho ramen. Snažil se jí uklidnit. Vypadalo to, že to bylo to, co potřebovala.

Po několika dlouhých minutách začala hovořit. „Johne, poškození na mém čipu způsobilo, že některé mé programy jsou narušeny. Bloky, které byly vybudovány, aby se zabránilo přístupu k mému původnímu základu osobnosti, se rozpadají.“

„Hm,“ řekl vážně. „A ten základ osobnosti - její jméno bylo Allison?“

„Ano,“ řekla, udržujíc svůj klidný, jasný způsob odpovídání. Ruce měla úhledně složené v klíně.

„Kdo byla?“ zeptal se, bál se nejhoršího.

„Je to někdo, koho poznáš v budoucnu, Johne. Allison byla součástí tvého nejbližšího okruhu. Byla jedním z nejodvážnějších vojáků, které jsi znal, a byla ti naprosto loajální.“

„Byla zabita, že?“

„Ano,“ odvětila a nebyla schopna se mu podívat do očí.

„A tys byla postavena, abys jako Allison infiltrovala odpor a zabila mě, viď?“

„Ano. Každý Terminátor řady T0K715 je postaven tak, aby odpovídal jedinému lidskému subjektu. Byla jsem postavena speciálně pro nahrazení Allison Youngové.“

„Zabila jsi jí ty?“

Cameron neodpověděla. John zvedl svou levou ruku a jemně otočil její tvář k sobě. Jediná slza stékala z jejího oka. To pro něj byla dostatečná odpověď.

„Ta Allison Youngová, byly jsme, ehm, ona a já milenci?“

„Nevím. Stále mám některé z jejích vzpomínek zablokované, ale to, k čemu mám přístup, ukazuje, že ona tě milovala, Johne.“

„Pokud jsi byla postavena, aby ses ke mně infiltrovala a zabila mě, proč jsi to neudělala? Co tě zastavilo?“

Cameron zvažovala svou odpověď. Říct Johnovi pravdu by pro něho mohlo být velmi bolestivé.

„Základ Allisoniny osobnosti zahltil hlavní program Sky Netu. Neuronová síť T0K715 nebyla navržena tak, aby ve svém počátku byla schopna potlačit tvořící se emoce. Strojová Allison se stala nestabilní a nebyla schopna dokončit své poslání. Budoucí John jí vyjmul čip, přeprogramoval ji a tím vytvořil mě. Vytvořil bloky, aby zabránil přístupu k základu osobnosti Allison a k základnímu programu Sky Netu. Budoucí John si myslel, že bude nejlepší, aby mě nechal rozvinout svou vlastní podstatu, aby se má osobnost a emoce přirozeně vyvíjely.  Jakmile by viděl, že jsem dostatečně vyspělá, odstranil by některé z programových bloků a umožnil by mi přístup k částem Allisonina základu osobnosti, takže bych se od ní mohla učit.

„Když jsi byla přeprogramována, tak jak to všechno víš?“

„Řekl mi to Kyle Reese. Budoucí John byl poněkud neochotný mi vyprávět o mé minulosti, takže mi to jednoho dne řekl tajně Kyle, těsně před tím, než jste vy dva spolu odešli na misi. Myslím, že měl o mě starost a možná i o tebe.“

„Pochopil jsem, že budoucí John ti nakonec neumožnil přístup k Allisoninému základu osobnosti. Co se stalo?“

„Sky Net se stal. Ty a odpor jste zaznamenali významné vítězství a Sky Net jako odpověď poslal zpět v čase stroj, aby se tě pokusil zavraždit. Kyle se přihlásil, že půjde do roku 1984zachránit tvou matku, pak jsi zničil stroj času Sky Netu, ale Sky Net postavil nový a poslal zpět další stroje. V reakci na to si poslal T-800, aby tě chránil v roce 1997 a já dobrovolně odcestovala do roku 1999, abych tě ochránila.“

„Proč jsi to udělala dobrovolně? Nebyla bys na tom lépe, kdybys zůstala s mým budoucím já, které by ti pomohlo dál se vyvíjet a umožnilo by ti přístup k základu osobnosti Allison?“

„Nemohla jsem zůstat. Má přítomnost způsobovala propast mezi tebou a ostatními příslušníky odporu. Všichni jsou ti velmi loajální, ale opovrhovali mou přítomností ve vašem úzkém kruhu. Mysleli si, že mám na tebe nepřirozený vliv.“

„Měla jsi na mě vliv?“

„Ne, myslím, že se budoucímu Johnovi líbilo mít mě u sebe, protože jsem mu připomínala Allison. Když se na mě budoucí John podíval, mohla jsem někdy vidět smutek v jeho očích. A teď chápu proč. Chtěla jsem mu pomáhat s jeho bitevními plány. Ve skutečnosti nepotřeboval mou pomoc, ale rád si poslechl mé názory. Někdy jsme si jen povídali. Časem se na mě začal spoléhat a vydával přeze mě své rozkazy a posílal mě vyslýchat vojáky, když se vrátili z misí. To mu dalo více času dělat to, co umí nejlépe.“

„Což je co?“

Nakonec vzhlédla ze svého klína až do Johnových očí a s náznakem hrdosti řekla. „Vedeš odpor, Johne. Chceš vyhrát válku. Lidé se na tebe spoléhají.“

John viděl výraz v jejích očích a téměř mohl věřit, že v ten moment opravdu cítila.

„Nebyli jste budoucí John a ty, ehm, nebyli jste milenci?“ zeptal se opatrně John. „Ne, neodpovídej. Nechci to vědět.“

„Budoucí John a já jsme jen přátelé,“ řekla s náznakem smutku.

„No, jsi, ehm, miluješ budoucího Johna?“ zeptal se nervózně a přitom si nebyl jistý, že to chce stále vědět.

Stále hleděla na Johna tak opravdově a mluvila tak přesvědčivě, jako by vyprávěla o Johnovi, který právě teď seděl vedle ní. „Byla jsem mu rozhodně oddaná. Nikdy bych nezradila jeho důvěru a s radostí bych se obětovala, abych ho zachránila. To samé bych udělala i pro tebe. Pokud je to to, čemu říkáš láska, pak ano, milovala jsem ho.“

John měl z aktuálního směřování rozhovoru nepříjemný pocit, a tak se rozhodl vrátit k dalším technickým aspektům.

„Ta, no, Allisonin základ osobnosti v čipu. Budeš to stále ty, pokud se bloky rozpadnou úplně?“

„Nevím. Podařilo se mi přesměrovat své programování z poškozené oblasti, ale nevím, jak dlouho bude trvat, než se bloky jejího základu osobnosti rozpadnou úplně. Už jsem zjistila nějaké změny v některých mých podprogramech, které řídí mé emocionální reakce.“

„A pokud se zbytek jejího základu osobnosti dostane na povrch…“

„Pak už nemusím fungovat efektivně jako tvůj ochránce. Budeš mě muset deaktivovat,“ řekla, na tváři měla mírný výraz znepokojení a strachu.

„Ne! To neudělám! Najdu způsob, jak to opravit,“ řekl a přátelsky jí chytil za ruku.

Cameron se dívala na Johna, její oči začaly vlhnout slzami.

John si uvědomil pravdu. „Neexistuje způsob, jak to můžu opravit, že?“ jeho hlas klesl.

„Teď ne, ale v budoucnu můžeš. Dosud neexistuje taková technologie, abys mohl poškození opravit.“

„Neboj se, Cam. Jestliže tu je způsob, jak tě opravit, udělám to. Potřebuji tě.“

Stále seděla, nejistá, co má dělat. Byli si blíž, než kdykoliv před tím, ale nebylo jisté, že kdyby mu řekla, co k němu cítí, zda by jí pochopil. Měla jeho ruku kolem svých ramen a nebylo to jen proto, že seděla blízko u něho, opravdu jí držel. Mohla cítit jeho ruku jemně položenou na svém rameni, zatímco druhou ruku jí položil na předloktí. Jen jí přesunout o pár centimetrů a vzít mě za ruku, pomyslela si, ale on žádné další kroky neudělal. Prostě jí držel, chtěl jí utěšit.

Seděli tam v tichu noci. John a Cameron. Člověk a stroj. John jí chtěl říct, že všechno bude v pořádku, ale jediné, co mohl v tu chvíli udělat, bylo držet ji, dokud nepřišel čas jet domů.

John byl zmatený. Proč tu byly chvíle, jako tato, kdy mohla vypadat tak zranitelně, jako člověk? A přesto byla většinu času jako stroj. Nevěděl, čeho se bojí víc. Jejího rostoucího lidství, nebo jejího chladného strojového chování. Nevěděl, co právě teď dělat. Její zjevná zranitelnost vypadala jako ironie, vzhledem k tomu, čím byla. Prostě chtěl říct, nebo udělat něco, aby se cítila lépe. Měl chuť jí políbit. Říct jí, že všechno bude v pořádku, ale jak by mohl? Pokud by to jeho matka nebo Derek někdy zjistili, zabili by ho. Ne, zabili by jí.

Nervózně polkl a řekl. „Měli bychom jet. Máma má určitě strach.“

Se skrývaným zklamáním vklouzla Cameron zpět na své místo a zapnula si bezpečnostní pás, zatímco John nastartoval automobil.

Byl zmatený a trochu se mu ulevilo, když už neměl Cameron tak blízko u sebe. Když je blízko, jako byla teď, tak nemůžu myslet, pomyslel si. John pochopil, že teď už neměl odvahu dál zjišťovat, co se děje, ale možná by se měl později pokusit promluvit s Derekem. On by mohl vědět něco, co by mu pomohlo. A do té doby, pokud mohl něco pro Cameron udělat, bylo udržet mezi nimi citovou bariéru. Je to pro dobro jich obou. Derek a jeho matka by ani chvíli neváhali a spálili by jí, kdyby o tom věděli.

***

Vedle Johnovy místnosti spolu na chodbě hovořili tři lidé.

„Kdo je to?“ zeptal se mladší muž.

„Říká, že se jmenuje John Connor,“ odpověděl Derek.

„Jak se sem dostal? Přísahám, že když jsem to prohledával, tak na konci bunkru nikdo nebyl.“

„Já vím, Kyle. Později se zeptám, až ho budu vyslýchat,“ Derek se obrátil k mladé ženě, která tam stála s nimi. „Allison, zůstaň s ním. Vypadal dost vyděšeně. Až se probudí, je pravděpodobné, že před tebou nebude tak opatrný.“

Allison se ušklíbla. „Myslíš, že změkne, kvůli mému vzhledu. Víš, že bych nařezala téměř každému na této základně a dokázala vést jednotku v boji,“ řekla s humorem.

„Vím, že ano, princezno, ale viděl jsem, jak se na tebe díval,“ odpověděl Derek s úšklebkem, který se změnil na úsměv, když viděl Kyla mračit se. Kyle měl Allison vždycky rád, ale nikdy nedokázal pochopit, že ona ho viděla jen jako svého bratra, nic víc. Kyla by bolelo, kdyby se rozhodla pro chlapce, o kterého jí žádal Derek, zvláště, když  jí letos v létě bude devatenáct. Většina lidí na tomto světě si našla partnera do svých šestnáctých narozenin.  „Jen si s ním promluv, Allison. Žádné pronikavé otázky. Stačí, když získáš pocit o jeho charakteru.“

Svraštila obočí, Derek se ušklíbl a Kyle znovu zamračil.

„Je neškodný," odpověděla, snažíc se zmírnit Kyleho obavy.

„V tuto chvíli je,“ zamumlal Kyle.

Derek se podíval svému mladšímu bratrovi do očí. „Kyle, pojď se mnou. Musíme ještě zkontrolovat tunely J až F a pak musím do svého pokoje a ujistit se, že zpravodajské materiály, které jsme nashromáždily, nebyly narušeny.Jestli Sky Net zjistil, co víme, mohl by udělat protiopatření.“

Derek a Kyle odešli a zanechali Allison samotnou vedle místnosti. Zoufale chtěla jít zkontrolovat svůj starý pokoj, jestli je vše v pořádku, ale teď bylo mnohem důležitější zajistit základnu. Když zaslechla, jak mladý muž vzlykal, rázem zapomněla na své starosti a přinesla kbelík s vodou a hadříkem.

Vrátila se a vstoupila do temné místnosti osvětlené pouze žárovkou na chodbě. Allison si sedla na kraj postele vedle mladého muže. Položila hadřík do vody v kbelíku, vyndala ho ven a prsty s ním jemně kroužila po chlapcově tváři.

„Cameron,“ mumlal John.

„Psst,“ řekla Allison a konejšivě se na něj usmála. „Teď jsi v bezpečí a mezi přáteli.“

Vypadal zdravěji, než většina mužů jeho věku. Jemně vzala jeho zápěstí a zkontrolovala puls. Byl dobrý, mírně zvýšený, ale silný a zdravý. Allison na jeho vystavené kůži neviděla žádné zranění.

Jednou rukou zajela pod kabát. Využívajíc svého odborného lékařského výcviku hledala zranění, ale nenašla žádné modřiny, žádné polámané kosti, žádné řezné rány nebo odřeniny, a žádné známky toho, že by se v nedávné době zúčastnil boje. Nevadilo jí, že je pod kabátem nahý, ale dávala si pozor, aby nenarušila jeho soukromí.

„Cameron. Kde jsi? Proč jsi odešla?“ znovu šeptal.

Pokračovala v tichém mluvení, aby ho uklidnila, když se konečně začal hýbat.

Když tam John ležel a vzpomínal na to, co se mu stalo před pár měsíci, slyšel uklidňující slova, stejná, jaká si pamatoval, že mu říkávala jeho máma, když byl jako dítě nemocný. Po tváři mu pomalu kroužil vlhký hadřík.

Zcela se probudil, když slyšel důvěrně známí ženský hlas říci. „Začíná se probouzet. Zavolej Dereka.“

John otevřel oči a viděl, že leží na špinavém kavalci uprostřed místnosti. Viděl důvěrně známé obrysy děvčete na chodbě.

„Kdo jsi?“ zeptal se jí, i když věděl, kdo to je a kým by si přál, aby byla, ale zeptal se, protože neměl nikoho z nich znát.

„Jmenuji se Allison Youngová. Řekli mi, že tvé jméno je John,“ odpověděla s rukama složenýma v klíně, kbelík s hadrem byly vedle ní. Její široké hnědé oči byly plné otázek i soucitu.

„To je pravda, John Connor,“ odpověděl a posadil se. Byl zvědavý, proč tu byla, ale než se stačil zeptat, znovu promluvila.

„Brzy tu bude Derek. Položí ti pár otázek. Cítíš se na to?“ zeptala se a sledovala ho, zvědavá na jeho reakci. V mírném světle z chodby ho mohla jasně vidět, zatímco on ji naopak ne.

„Jo, myslím, že ano.“ odpověděl a mnul si hlavu, aby se zbavil pocitu malátnosti. Účinky skoku časem se tentokrát projevovaly více než poprvé.

Allison vstala a postavilo kbelík a hadřík vedle kavalce. John se rozhlížel po místnosti, kavalci a snažil se nedívat na Allison. Nemohl uvěřit, jak moc se podobala Cameron. Pohled na ni mu přinášel jen bolest a touhu. Jediného fyzického rozdílu, kterého si všiml, bylo, že Allisoniny pohyby těla se zdály být přirozené, víc proměnlivé. I přes bolest z ní nemohl odtrhnout oči, toužil a přál si, aby to byla Cameron.

Všimla si, že jí John pozoruje a on rychle odvrátil oči a zeptal se. „Máte tu něco k jídlu? Nejedl jsem celé dny.“ To byla vlastně pravda, před skokem v čase nejedl, protože byla jeho matka zatčena, a také se bál, že je nemocná. Stále ještě slyšel ve své hlavě Cameronin hlas. „Musíš něco sníst Johne. Je to velmi důležité pro tvé zdraví.“

„Něco bychom snad mít mohli. Nějaké ovoce nebo zeleninu. Moc to nezasytí, ale je to výživné.“

„To by bylo fajn,“ řekl a posadil se na kavalec. Všiml si, že měl na sobě stále kabát, který našel.

John se rychle ujistil, že ho zahaluje, když tu má dívčí společnost. Allison se ušklíbla, když ho sledovala. Kdyby jen věděl o vyšetření, které před tím provedla, asi by byl v rozpacích.

„Máte také nějaké šaty, které bych mohl nosit? Tenhle hadr zrovna není vhodný pro výslech,“ řekl a usmál se na ni.

Mírně se začervenala, pomyslela na to, co mohla dělat, když byl v bezvědomí.

„Uvidím, co najdu,“ řekla v rychlosti a odešla z místnosti, přičemž letmo pohlédla přes rameno na Johna, než zašla do chodby. Asi to pro něho zdaleka nebylo vhodné oblečení. Bude asi lepší nechat ho tam v klidu bez dozoru.

Jakmile Allison odešla, John rychle prohledal místnost. Nebylo tam nic jiného, než kavalec, kbelík vody s hadříkem uvnitř, prostě nic, co by mohlo být v případě potřeby použito jako možná zbraň. Všiml si nějakých špinavých starých hadrů v rohu. Když přišel blíž, uviděl na nich staré krvavé skvrny. Podíval se pořádně a viděl díry po kulkách a šrapnelech.

Někde tady poblíž musela být pořádná přestřelka, pomyslel si John. A také docela nedávno. Díry po kulkách vypadaly čerstvě a krvavé skvrny byly stále červené.

Slyšel někoho přicházet a sotva se stihl posadit na kavalec, když do místnosti vstoupil Derek.

„Jak se máš, dítě?“ řekl, a prohlížel si ho. Chlapec se zotavoval dobře, nevypadal už tak vystrašeně jako předtím.

„Jsem v pořádku, myslím. Ehm, kde to jsem?“ odpověděl John, věděl, že bude muset rychle přemýšlet. Nestává se každý den, že vás vyslýchá váš mrtvý strýc. Je to skoro tak divné, jako když jsme Cameron a já hráli v té hře, kterou jsme četli na hodině Angličtiny. Jak že se to jmenovala? No jasně, Hamlet.

Derek položil na zem nějakou bednu a sedl si na ní. „Jsi na naší základně. Co bych rád věděl, dítě, je to, jak ses sem dostal a odkud znáš mé jméno?“

„Jmenuji se John Connor. Neříkej mi dítě,“ odpověděl odhodlaně John. Bylo to teď jen na něm. Jestliže mu neuvěří, nebude pro něj už existovat žádná naděje.

„Dobře, stačí odpovědět na otázky, Connore.“

John se právě rozhodl, že všechno, co řekne, bude muset být lež. Při pohledu na Derekovu tvář mohl jasně vidět, že mu nevěřil. Sakra, myslím, že bych také nevěřil někomu, kdo se tu objevil z ničeho nic, pomyslel si. Nemůžu jim říct pravdu, ne, pokud chci mít nějakou naději dostat zpět Cameronin čip. Budu muset lhát, ale zahrnout tam jen takové skutečnosti, aby to bylo uvěřitelné.

„Jsem uprchlík. Moje rodina žila na mexickém venkově, když spadly bomby. Oni… Než spadly bomby, byli překupníci se zbraněmi a pokračovali v tom i potom. Jen přešli z dodávání zbraní partyzánským armádám a pašerákům drog v Jižní Americe, k zásobování malých odporových skupin, jako jste vy.“

„Tak co se stalo? Jak ses sem dostal?“ zeptal se Derek. Zajímavý příběh, odlišný od obvyklých keců uprchlíků, ale stále musíme být opatrní. Mohl být nasazený Sky Netem.

„Byli jsme na útěku. Byla tam skupina lidí, která po nás šla. Neměli jsme tušení, o koho šlo, jen že pracovali pro stroje.“

„Říkáme jim Šedí,“ doplnil ho Derek. Pokud by ten kluk byl z okolí, věděl by, že to jsou Šedí. Ale tento slang zřejmě jižní hranici nepřekročil.

John si to zaznamenal pro budoucí použití a pokračoval ve svém příběhu. „Překročili jsme hranici a doufali, že jsme je setřásli. Jenže pak nás přepadli. Já jediný jsem utekl. Pokud vím, tak všichni ostatní byli zabiti.

„Kde jsi byl, když vás přepadli?“ Derek tomu klukovi začínal věřit. Jeho příběh byl uvěřitelný už jen proto, že byl originální. Nebyl to typický příběh, který slyšíte od Šedých s vymytým mozkem.

„S mou matkou jsme v poušti zřídili skrýš zbraní, poté co se seznámila s mým tátou. V průběhu let tam ukládala další zbraně, zatímco oni zbraně pašovali. Když po nás ti lidé začali jít, rozhodla se, že bychom se měli vydat do skrýše, vzít co uneseme a pak najít odporovou skupinu, o které jsme slyšeli. Jediné jméno, které jsme znali, byl jejich vůdce, Derek Reese.

Mé jméno je známé i za hranicemi LA, ale nevěděl jsem, že se dostalo i na daleký jih, jako je Mexiko, pomyslel si Derek a pak se zeptal. „Jak jsi nás našel?“

„To byla náhoda. Poté, co byla má rodina zabita, jsem byl na útěku několik dní. Nemohl jsem jít sám do skrýše zbraní. Ta je uprostřed pouště a já neměl žádné jídlo, žádnou vodu. Takže jsem vyrazil do oblasti, kde nám bylo řečeno, že bychom mohli najít někoho z odporu. Na tento bunkr jsem narazil náhodou. Slyšel jsem venku zvuky a tak jsem běžel tak rychle a tiše, jak jsem jen mohl a ukryl se za trosky. Pak jsem uviděl otvor. Šel jsem se dovnitř schovat a ocitl se tady.“

To by vysvětlovalo, jak se sem dostal a proč ho Kyle předtím neobjevil. Chlapec zřejmě bloudil v této oblasti, ale je nahý. „Co se stalo s tvým oblečením?“

„Během našeho útěku z Mexika bylo roztrhané a rozpárané. Boty byly spálené požárem, když bylo naše vozidlo zasažené protitankovou střelou. Když jsem byl na útěku sem, zavadil jsem o kaktusy a křoví. Zbytek oblečení už byl téměř k ničemu, tak jsem ho během svého posledního večera nad zemí spálil na výrobu tepla. Když jsem se ocitl v bunkru, hledal jsem nějaké oblečení a jídlo. Našel jsem kabát, který byl položený na kavalci, ale žádné jídlo.“

John sledoval Derekův obličej, ale nešlo z něj vyčíst, zda mu věřil nebo ne. Prostě se zdálo, že Johna studoval, stejně jako John studoval Dereka.

Snažíc se prolomit rostoucí napětí, se John zeptal. „Máte tu něco k jídlu? Umírám hlady.“ Odvrátit jeho pozornost ode mě a vnutit mu, že mé zhroucení bylo z šoku a hladu, pomyslel si John.

„Uvidím, co tam je, dítě, ehm, Johne,“ Derek vstal a popadl bednu, kterou si sebou přinesl. Rozhodl se chlapce informovat o aktuální situaci. „Teď tu zůstaň a odpočívej. Máš štěstí, že jsme tě našli. Před několika dny tu byla velká přestřelka. Běsnila tu banda T-888 a střílela tu jako v pekle. Kyle a já jsme odsud dostali tolik lidí, kolik jsme mohli, přičemž se naše skupina vzdálila od základny. Pak jsme sem poslali hlídku, aby zjistila, jestli se sem můžeme vrátit. Ale místo kováků jsme tu našli jen tebe.“

Derek tam na okamžik stál v hlubokém zamyšlení. Nevěděl, jestli chlapci věřit nebo ne, ale pokud měl přístup ke zbraním, pak byl ten kluk zatraceně zázrak. „Pokud bys šel zpátky do pouště, myslíš, že bys dokázal najít skrýš zbraní tvé matky?“

„Jo,“ řekl John, snažil se mírnit svou reakci. „Znám trasu zpaměti. Jen jsem tam nemohl jít na vlastní pěst. Neměl jsem žádné zásoby, moje rodina…“ nemohl to dokončit. I když to, co řekl Derekovi, nebyla pravda, John cítil ztrátu velmi reálně. Cítil, že ho opět začaly přepadávat emoce.

Derek krátce přikývl, věnoval mu pohled plný porozumění a pak odešel. To dítě může něco skrývat, ale jsou tu dvě věci, o kterých nelhal. Ví, kde jsou zbraně a že nedávno ztratil rodinu.

John si příběh, který řekl Derekovi, zapsal do paměti pro případ, že by ho musel znovu vyprávět. Části jeho tréninku v dětství bylo pamatování si věcí, protože si není bezpečné věci někam zapisovat.

Krátce na to se Derek setkal ve svém pokoji s Kylem a Allison. Derek začal Kylovi vyprávět, co se od chlapce dozvěděl.

„Takže to dítě je uprchlík. To neznamená, že mu můžeme věřit,“ odpověděl Kyle.

„Ne, ale jestli existuje ta skrýš zbraní, o které se zmínil, tak je to přesně to, co teď potřebujeme,“ odpověděl Derek.

„Myslím, že mu můžeme důvěřovat,“ ozvala se Allison, která do té doby jejich rozhovor jen poslouchala.

Kyle se na ní mrzutě podíval. „Proč si to myslíš?“

„Prostě to vím,“ odpověděla. „Pokud nevěříš jemu, pak věř mně.“

Kyle zavrtěl hlavou. „Ne, ať nám to ten kluk dokáže sám. Promiň, Allison, já ti věřím. Znám tě, vždyť jsme vyrůstali téměř vedle sebe. Ale než vyrazíme do pouště, kde jen bůh ví, kolik čeká hlídek Sky Netu, musí nám to dokázat sám.“

„Ale my zbraně potřebujeme,“ argumentovala. „Jestli ví, kde je získat, pak tam musíme jít a dostat je co nejdříve. Zavedli jsme už přídělový systém a ani tak už moc dlouho nevydržíme.“

Derek si povzdechl. „Allison, s našimi současnými zásobami. Jak dlouho si ještě vystačíme se zbraněmi, které máme?“

„Možná dva týdny, čtyři, pokud nás nečeká v nejbližší době další boj,“ mínila Allison.

„Což znamená, že zbraně budeme potřebovat brzy!“ řekl Derek a hleděl přímo na svého bratra.

„Nevíme o něm nic. Můžeme předpokládat, že vše, co ti řekl, je lež.“

„To je důvod, proč tomu chlapci dáme čas usadit se tu. Allison, pokud zrovna nebudeš ve službě, chci, abys na něj dávala pozor. Vypadá, že se mu líbíš a je v tvé přítomnosti méně opatrný,“ Derek na ní mrkl tak, aby to Kyle neviděl. „Zítra ho proveď po bunkru, představ ho lidem. Jakmile budu moci, reorganizuji pracovní plán a zahrnu ho do něj. Potom můžeme opravdu soudit, jaký má charakter.“

„Nechceš mi říct, že mou hlavní povinností teď bude dohlížet na něj,“ zeptala se vážně Allison, ignorujíc mrknutí.

„Jen pro zítřek. Pokud bys s ním byla pořád, mohlo by mu to být podezřelé,“ Derek se podíval na Kyla. „Kyle, svolej důstojníky. Chci je informovat o tom, co jsme se dozvěděli. Pokud má Connor zbraně, pak je budeme potřebovat. A to brzy!“

Poté, co Allison odešla odnést Johnovi šaty, které se jí podařilo najít, Kyle promluvil. „Nevěřím tomu chlapci.“

„To říkáš jen proto, že se zdá, že má o něj Allison zájem,“ odpověděl Derek. Věděl, že jeho bratr měl Allison vždycky rád, ale prostě si nedokázal připustit, že ona ho milovala pouze jako bratra. Prostě toužil být se ženou, která by ho klidně dokázala srazit na kolena.

„Ne, tak to není,“ řekl Kyle rozzlobeně. „Nelíbí se mi, že sázíš naše naděje na někoho úplně cizího. Nechápu to.“

„Kyle,“ Derek mu položil ruku na rameno. „Teď je čas na fakta a na víru. Žili jsme v tom, že budeme po většinu života jen utíkat před Sky Netem a jeho stroji.  Viděl jsem něco ve výrazu toho kluka a myslím, že Allison to vidí také. Neumím to vysvětlit a pochybuji, že by to mohla vysvětlit i Allison. A hlavně má zbraně. Jen mít trpělivost, Kyle. Zkus mít trochu víry.“

„Víra? Zbláznil ses?“

„Poslouchej mě,“ řekl Derek pevně, znovu položil Kylovi ruku na rameno. „Po Soudném dni jsem se díval do tváří mnoha mužů a žen a ve všech jsem viděl to samé, smrt. Ale v tváři toho chlapce ne. Možná je to pro tebe nepochopitelné, ale v tomhle mi věř. Když ten kluk říká, že má zbraně, věřím mu.“

Když Derek odešel, Kyle vrtěl nevěřícně hlavou. Derek je provedl peklem a zpět a vždy se mu je z toho podařilo dostat živé. Derek byl pro všechny vzorem odvahy a charakteru, byl známý tím, že nové rekruty sežvýkal a vyplivl ven. Tohle je u něj něco nového, vložil důvěru do cizince jménem John Connor a věřil, že přijde zázrak. Kyle se rozhodně nechtěl spoléhat na nějakého chlapce, ne dokud nejprve neuvidí jeho výkon v akci.

***

John nebyl sám moc dlouho, když Allison vstoupila do místnosti a nesla několik kusů oblečení.

„Doufám, že ti ty šaty padnou. Máme málo náhradního oblečení,“ vysvětlila, když mu oblečení podávala.

„Díky, jsem si jistý, že budou dobré,“ odpověděl a položil oblečení na kavalec vedle sebe.

„Také jsem přinesla nějaké jídlo, dvě jablka a pár mrkví. To je asi vše, co tu máme,“ řekla, když je vytahovala z kapes své bundy.

John si v tomhle vzpomněl na Riley. Vždycky dělila dobré věci jen na jablka a mrkve. Z její smrti obviňoval sebe. Mohl se jí zeptat. Mnoho lidí zemřelo kvůli němu. RIleyina smrt nemusela být jednou z nich, pokud by se jí prostě jen zeptal, jestli věděla, kým byl.

Všimla si, že John byl hluboce zamyšlen, něco co řekla, muselo zpustit jeho paměť. Allison položila jídlo na kavalec vedle oblečení. Její pohyb jeho myšlenky přerušil a začal si oblečení prohlížet. Převlékl by se, ale Allison stále stála v místnosti. John byl v rozpacích, když nevypadala, že by se chystala k odchodu.

„Ehm, nevadilo by ti hlídat u dveří? Nechtěl bych, aby sem někdo přišel, zatímco se oblékám,“ i když tu většina pokojů dveře neměla.

Allison se začervenala a kousla se do spodního rtu, aby potlačila úsměv. „Promiň.“ John se červenal také, ale na ní to kvůli tlumenému světlu vidět nemohl.

Otočila se zády k Johnovi a postavila se do dveří.

„Na co se tě Derek ptal?“ zeptala se a tajně se ohlédla přes rameno.

„No, ptal se mě, odkud jsem přišel, jak jsem se sem dostal, odkud jsem znal jeho jméno. Prostě něco takového,“ vytáhl si kalhoty až pod kabát a zapnul poklopec. Ona se otočila zpět čelem k chodbě.

„Musel jsi mu říct něco zajímavého,“ rozhlížela se po chodbě. „Hned, co od tebe odešel, svolal schůzi s Kylem a některými ze svých nejlepších vojáků.“

John položil kabát na postel.

„Jen jsem jim řekl něco o sobě,“ odpověděl John, přetáhl si přes hlavu tričko a zastrčil ho do kalhot.

„Nemyslím si. Ti lidé vedou útoky a malé bojové skupiny. Musel jsi mu říct něco důležitého,“ odpověděla a čekala, jestli jeho příběh bude odpovídat tomu, který řekl Derekovi.

„Skrýš zbraní,“ John se zamyslel nad svou odpovědí jen vteřinu před tím, než se rozhodl, že jí poví to samé, co Derekovi. Ve chvíli, kdy to řekl Derekovi, přemýšlel, jestli by o tom měl doopravdy mluvit, ale potřeboval důvod, proč by mu měl věřit.

„Skrýš zbraní?“ zeptala se Allison, a znovu se ohlédla přes své rameno.

„Jo, moje máma byla pašerákem zbraní. Měla v poušti jejich skrýš. Mířili jsme tam, když jsme byli napadeni. Já… No teď už slouží jen pro mou potřebu.“ Strčil nohy do bot a vstal.

„Tak to musí být to, o čem jim chtěl Derek říct. Nejspíš je chtěl přesvědčit o plánu, jak získat ty zbraně,“ odpověděla, přičemž moc dobře věděla, co Derek plánuje.

John si přes své nové šaty znovu natáhl kabát. „Jak vypadám?“

Allison se otočila a před tím, než Johnův vzhled schválila, si ho prohlédla od shora až dolů.

„Vypadáš jako bojovník odporu. Kalhoty jsou trochu volné, ale v horkých dnech za to budeš rád.“

„Myslím, že také boty jsou trochu velké,“ odpověděl John, snažíc se srovnat v nevhodných botách.

„No je to lepší, než mít příliš malé,“ odpověděla.

„Jo. Jen je škoda, že ten kabát budu muset vrátit Kylovi. Vhodně doplňuje můj vzhled.“

John se šklebil a Allison smála. Přál si, aby jí býval nerozesmál. Nemohl si vzpomenout, kdy se usmála Cameron, ale vidět se smát Allison mu Cameron připomínalo.

Allison se na něj podívala s obavami, když jeho tvář přešla z radosti k bolesti. „Co se děje?“

„Je to… To je právě to… Připomínáš mi někoho, koho jsrm ztratil. Někoho, kdo mi byl velmi blízký,“ odpověděl a ve svých očích cítil opět slzy.

„Chceš mi o tom vyprávět?“ zeptala se, ne proto, že Derek o něm chtěl získat více informací, ale opravdu vypadal rozrušeně a ona mu chtěla pomoci.

„Moje rodina a já jsme byli na útěku. Byli jsme pronásledováni lidmi, kterým Derek říká Šedí,“ ta bolest tam stále byla. Co říkal, byla většinou lež, ale bolest v něm byla opravdová.

„Byli jsme v Mexiku. Chtěli jsme se dostat ke skupině odporu, o které jsme slyšeli. Takhle to dopadlo,“ John se posadil na postel, protože nevěřil svým nohám, že ho dál udrží.

„Než jsme překročili hranici, byli Charlie a můj strýc zabiti.Pokusili jsme se je setřást, ale znovu nás našli. Má sestra byla zabita. Nebyla to moje pravá sestra, ale máma se jí ujala a ona žila s námi. To jí jsi mi připomněla. Nevím, co se stalo s mojí mámou. Během toho posledního útoku jsem ji ztratil… Jsem teď úplně sám.“

Nemohl si pomoci. Snažil se, ale stejně se znovu rozplakal. John se cítil úplně sám ve světě cizinců. Allison, s opravdovým zájmem o mladého muže, si sedla vedle něj, přiložila svou ruku na jeho a jemně jí stiskla. John zasténal. Její blízkost ho tak moc bolela, ale také to bylo hezké.

„Každý tady někoho ztratil,“ vysvětlila Allison, „Když jsem byla malá, ztratila jsem rodiče. Teď si je sotva pamatuji. Nejsi sám. Jsi s námi.“

Poté, co se John uklidnil, což nebylo s Allison sedící vedle něho zrovna snadné, ji požádal, aby se k němu připojila v jedení jídla, které mu přinesla. Usmála se a nabídku přijala. Povídali si dál a tentokrát mu vyprávěla Allison o věcech, kterými v odporu prošla. John se dozvěděl, že tato budoucnost není o nic lepší, než budoucnost, o které slyšel.


Výňatek z deníku Johna Connora

„Bože, jak mě její úsměv těch prvních pár dní tak hluboce bolel. Pokaždé, když to udělala, jsem si vzpomněl na Cameron. Trvalo několik dní, než jsem se na ní mohl podívat a uvidět Allison a ne Cameron.

Před skokem jsem bojoval s city, které jsem měl ke Cameron, protože jsem věděl, že byla stroj. Říkala věci a dělala věci, které jasně ukazovaly, že ke mně něco cítila. Odmítl jsem si to přiznat a odstrčil ji od sebe. Pak když jsem jí viděl poškozenou poté, co dostala mou mámu z vězení, trápil jsem se tím, co se jí stalo. Udělala to pro mě. Nechala se pro mě znetvořit a poškodit. Její mise nebyla zachránit mojí mámu. Ve skutečnosti to máma dokonce zakázala. Ale Cameron to udělala pro mě, protože jsem jí o to požádal. Cítil jsem se zle. Schovával jsem své pocity uvnitř. Pak, když jsem jí našel v tom suterénu, byl její čip ukraden. Mé srdce se zlomilo, mohl jsem myslet jen na ní. Jestli se obětovala pro mě, pak já mohu udělat totéž pro ni. Nechal jsem Weavrovou, aby mě přenesla do budoucnosti. Nemusel jsem jít, ale měl jsem tu misi.

Přišel jsem sem s misí najít Cameronin čip. Několik týdnů po příjezdu jsem zjistil, že mou skutečnou misí bylo přijmout svůj osud. Má máma říkávala. „Neexistuje žádný osud, jen to, co děláme.“ To odpoledne v suterénu Zeira Corpu byl můj osud stanoven. Ale dříve, než vám řeknu ten příběh, budete si muset přečíst toto.


2027, den 2.

Poté, co se najedl a trochu vyspal, prožil John druhý den setkáním s některým lidmi z bunkru. V současné době tu byla jen část bojovníků z odporu.

„Derek a Kyle jsou zaneprázdněni rozmísťováním hlídek, které by nás varovali před nebezpečím kováků. Poté, co se ujistí, že je bunkr bezpečný, dovolí i ostatním vrátit se zpět dovnitř,“ vysvětlila Johnovi Allison. „Já tě tu v rychlosti provedu a seznámím tě s některými lidmi.“

Jednou z prvních lidí, která se Johnovi představila, byla zdravotnice Laura. Bylo jí něco málo přes třicet a měla sebou tři mladíky, kteří jí pomáhali dostat ošetřovnu do provozuschopného stavu.

„Jakmile uvedeme ošetřovnu do pořádku, budeme pokračovat v tvém zdravotnickém výcviku,“ řekla Laura Allison, když odcházela.

„Budeš zdravotnice?“ zeptal se John, když vyšli na chodbu.

Allison pokrčila rameny a řekla skromně. „Ehm, jo. Chci dělat vše, čím můžu pomoci,“ nervózně se ušklíbla. „Když jsi tam v boji, rozdíl mezi životem a smrtí může být v tom, jak blízko je lékařská pomoc.“

Ti dva pokračovali ve své cestě podzemními tunely, ale většina z nich byla prázdná, takže nebylo moc co vidět. Kolem jádra bunkru byla zvýšená bezpečnost. Allison vysvětlila, že se tam nachází hlavní kanceláře.

„Nedostaneš se tam bez povolení, pokud tvá zbraň není větší, než strážných.“

„Opravdu?“ zeptal se John s pokřiveným úsměvem.

Zavrtěla hlavou, usmála se a pokračovali v prohlídce.

Když opustili střed, Allison a John narazili na některé z Derekových a Kylových nejlepších důstojníků, kteří se právě vraceli z hlídky, nebo kontroly základny. Poté, co jim Allison vysvětlila, kdo John je, se představili. Jejich jména byla Jason, Andrew, Josephine – říkej mi Jo, a William.

John a Allison sešli pár dlouhými tunely dolů, prolezli otvory, z nichž některé byly jen vyražené díry do dalších sklepů a odvodňovacích tunelů. Zastavili se u malé místnosti s dětskou postelí uvnitř a nepořádkem.

„Kde to jsme?“

„Myslím, že je to můj pokoj,“ odpověděla Allison váhavě, vypadala zmateně.

John se postavil vedle ní a prohlížel si vnitřek, kde byl pořádný nepořádek.

„Můj pokoj byl vyrabován,“ vynesla Allison závěr.

„Určitě to nebyly stroje?“ zeptal se John s jistým zmatkem v hlase.

„Ne. Asi lupiči. Spodina, paraziti, zloději, kteří nás okrádají o naše skromné zdroje.“

Na její tváři se najednou objevila panika.

„Ale ne,“ řekla a ponořila se do hromady haraburdí v rohu místnosti a začala ho přehrabovat.

„Co je? Co se děje?“ zeptal se John.

„Díky bohu,“ řekla, když vytáhla malou tašku a krabici od bot, která zažila lepší dny.

„Mých pár věcí na tomto světě,“ otevřela krabici, ve které se nacházel pár baletních střevíců. „Byly mojí mámy,“ po tváři jí stékala slza. „Nemyslela jsem si, že je tu ještě najdu.“

„Jen klid. Už je to v pořádku,“ odpověděl John s určitou starostí. Chtěl jít k ní a položit jí ruku na rameno, nebo něco podobného, ale nemohl. „Chceš pomoct s úklidem pokoje?“

„Budu v pořádku. Prohlídka už stejně skončila,“ řekla a stále svírala krabici. „Derek řekl, že se chystá tvé jméno přidat do pracovního plánu. Dá ti pak vědět. Dokážeš najít cestu zpět k jádru?“

„Jasně,“ odpověděl John a trochu se zdráhal jí nechat samotnou, když byla rozrušená.

John procházel chodbou a pomyslel si, že ona má alespoň něco, co jí připomíná její matku. On neměl žádnou památku na svou mámu.

Bez ohledu na to, s kým se John setkal, ať už byl odměřený nebo přátelský, nemohl si nevšimnout, že v jejich očích bylo asi tolik života, jako by patřili ke strojům. John o budoucnosti slyšel hodně od svého strýce Dereka, ale to, čemu neporozuměl, dokud to neviděl na vlastní oči, byla cena, kterou si budoucnost pod nadvládnou Sky Netu na lidstvu vybrala. Zabíjela jejich duše.

Jediný veselý člověk, kterého na celém tomto místě potkal, byla Allison. Vypadalo to, že se smála, ať přišla kamkoliv. Když byli na ošetřovně, pomohla zraněnému vojákovi svléknout jeho kabát. Když šli přes kasárna, Allison se zastavila, aby pomohla uvolnit prostor pro lidi, kteří se sem budou vracet. John jí s tím pomohl, ale nemohl vypadat tak optimisticky a vesele, jako ona. V této temné budoucnosti byla jediným paprskem světla.

John měl příležitost hovořit s mnoha lidmi, někteří byli z dlouhých bojů zatvrzelí a zahořklí. Jiní vypadali prázdní, jako by každá část jejich lidskosti zemřela. Někdo ještě nějakého ducha měl, ale i ti postupně ztráceli veškerou naději. John nemohl pochopit, jak mohla Allison zůstat tak veselá.

John zkontroloval pracovní plán a zjistil, že ho Derek přidal na seznam přidělených povinností za tři dny od teď, ale do té doby mohl dělat to, co sám pokládal za užitečné.

Příští dva dny se John řídil stejně jako Allison svým vlastním seznamem povinností. Přidal se tam, kde viděl, že jiní potřebovali pomoc. Všechno bylo docela obyčejné až do jeho pátého dne v budoucnosti a nebylo to zrovna něco, na co by se mohl těšit.

2027, den 5.

Nepříjemná práce, na kterou s John netěšil, bylo pomoci sbírat mrtvoly, zbavit je jakýchkoliv použitelných věcí a pak je nosit ven, kde měly být spáleny. Důstojník, který na práci dohlížel, vypadal, že má jakousi radost z toho, na co byl tento nováček přidělen. John to nechtěl dělat, ale cítil, že musel ukázat, že může dělat svou práci, tak, jako ji dělají všichni ostatní. Jeho žaludek se zvedal ze zápachu mrtvol, a byl rád, že předtím nejedl žádnou snídani.

Na práci bylo přidělených dvacet osob. Některé z nich hledali mrtvoly. Když je našli, zbavili těla čehokoliv, co bylo použitelné, oblečení, zbraně, dokonce šperky, které mohly být vyměněny za užitečné předměty z jiných táborů. Když skončili, další skupinka vynesla těla ven a skládala je jako naplavené dříví do jámy mezi hromadami sutin.

Trvalo většinu dne, než John a ostatní odnosily těla z bunkrů. Pokaždé, když si John myslel, že konečně odnesli poslední z nich, našel někdo jiný další mrtvolu nebo skupinu mrtvol.

Když byl čas na oběd, John nejedl. Jeho žaludek se celé odpoledne zvedal a on nevěřil, že by v sobě cokoliv udržel. Bylo to moudré rozhodnutí, později odpoledne byl totiž součástí skupinky, která našla nějaké děti, jenž byly zabité stroji. Kdyby nebylo střelných zranění a zaschlé krve, mysleli byste si, že spí.

John se díval na tváře dětí. Všechny byly ještě tak malé, žádné z nich nebylo pro Sky Net hrozbou. John Connor se už nemohl dívat déle a odešel pryč. Důstojník na něj začal křičet, aby se vrátil zpět do práce. Ignoroval ho a odešel pryč z bunkru i od jámy, kam skládali mrtvá těla. Byl úplně sám.

O několik minut později se desátník Allison Youngová vracela se svou hlídkou do bunkru. Mluvili jako obvykle o strojích, svých zbraních a kovu. Chlapi měli legraci z někoho jiného. Obvyklý humor lidí, kteří každý den čelí smrti.

Allison spatřila osamělou postavu sedící daleko od bunkru a poslala hlídku dovnitř bez ní. Vyrazila na cestu přes sutiny a viděla, že je to John Connor.

Jakmile se dostala dost blízko, zvolala hlasitě. „Hej! Co děláš venku? Je příliš nebezpečné, abys tu byl sám.“

John se polekal, vzhlédl a spatřil Allison.

„Jé, ahoj,“ povzdechl si. „Pomáhal jsem z bunkrů vytahovat mrtvé, na které zaútočili kováci předtím, než jsem přišel.“

„Aha,“ řekla a čekala, až bude pokračovat.

„Našli jsme skupinu dětí, která byla zastřelena stroji. Děti. Nemyslím si, že nejstaršímu bylo víc, než deset. Většina vypadala mnohem mladší. Nemohl jsem to už dál dělat,“ odmlčel se. „Už jsem prostě víc nemohl.“

Viděla pracovní plán a to, na co ho Derek dnes přidělil. Skutečnost, že Johnovi trvalo tak dlouho, než odešel, ukazovala jeho srdce a charakter. Vydržel to déle, než většina lidí, jejichž první povinností bylo odnášet mrtvoly.

„Vím, jak se cítíš. Také jsem v minulosti pomáhala odnášet mrtvé z bunkrů. Sky Net nenávidí všechny lidi, bez ohledu na věk. Někdy máme štěstí a podaří se nám někomu zachránit život. Ale smrt a umírání je součástí života na tomto místě,“ řekla, snažíc se mladého muže uklidnit.

„Strašná součást života. Jak se s tím vyrovnáváš? Smrt je kolem tebe neustále. Není divu, že tu tolik lidí vypadá tak bez života. Smrt je vašim stálým společníkem.“

Něžně se na něj podívala. „To je to, co mě dělá jinou. Nevidím smrt, jako svého společníka. Každé ráno, když se probudím živá, beru to jako dobrý den a snažím se dělat to nejlepší bez ohledu na to, co se stane.“

„Dobrá rada, myslím,“ řekl John s povzdechem. „Viděl jsem umírat lidi, ale ne v takových počtech a  ne tak mladé,“ pohlédl na ni a uviděl v Allisonině tváři výraz znepokojení.

„Co děláš vlastně venku ty? Když je to nebezpečné pro mě, musí to být nebezpečné i pro tebe,“ zeptal se ji.

„Zrovna jsem se vracela z hlídky, když jsem tě tu zahlédla samotného. Opravdu bys měl jít dovnitř. Tady to není bezpečné,“ řekla důrazně a podala mu ruku, aby mu pomohla vstát.

„Díky, ale právě jsem manipuloval s mrtvými těly,“ řekl, když odmítl její přátelské gesto a postavil se sám.

Když došli ke vchodu do bunkru, vytáhla něco ze své kapsy na přední straně bundy. „Tady, vezmi si to.“

„Co je to?“ zeptal se John, přičemž si z její ruky vzal něco, co vypadalo jako barevná plastová karta.

„Je to má přídělová karta do sprchy. Jsou stále plné a ty ji budeš potřebovat více než já, až se vrátíme dovnitř.“

„To si nemůžu vzít,“ snažil se jí vrátit kartu zpět do ruky.

„To je v pořádku,“ zvedla ruku, aby ho zastavila. „Svůj kyblík a hadr můžu tento měsíc použít ještě jednou.“

„Díky, Allison,“ řekl s upřímnou vděčností.

„To je to, co přátelé dělají. Uvidíme se po žranici dnes večer ve společenské místnosti?“

„Jasně. Co je za událost?“

„Žádná událost. Prostě jen přijď strávit čas se mnou a pár dalšími lidmi,“ řekla Allison nonšalantně a s úsměvem. „Bude to příležitost setkat se s novými lidmi a trochu relaxovat.“

John souhlasil, že se tam s ní setká. Poté, co mu dala pokyny, jak najít společenskou místnost, odešel do sprch.

Po krátké a uspokojující chvíli ve sprchovém koutu, nakonec John zašel do jídelny, aby se najedl. Zápach z vaření potravin ho přepadl účinněji, než by dokázalo osm lupičů jednu starou paní. Ale jeho žaludek burácel tak, že to i lidé v jídelně museli slyšet. Vzal si kovovou misku a nalil si plnou naběračku guláše.

„Co v tom je?“ zeptal se John a jediná odpověď, kterou dostal, bylo pokrčení rameny.

John raději ani nepřemýšlel, co v něm bylo, ale napadlo ho, že když to všichni ostatní jedí, tak je to snad dostatečně bezpečné.

Vaření mé mámy by na takovém místě přivítali, pomyslel si. Spálené nebo ne, stále to mělo lepší vzhled i chuť.

Ale to ho nezastavilo v hltání, jako by to bylo nejlepší jídlo, co kdy jedl. Dokonce i olízal misku a někteří lidé se na něj šklebili.

Poté se John s pomocí pokynů od Allison, vydal hledat společenskou místnost. Na pohled nic moc. Byla vzdálena jen kousek od jídelny. Byla příliš velká, aby byla použita jako soukromý pokoj, a příliš malá pro kasárna.

John vstoupil a rozhlédl se kolem sebe. Někdo hrál dámu na desce, která byla jen vyškrábaným vzorem na dřevěnou překližku a hracími předměty byly zátky od lahví nebo kamínky. Většina ostatních lidí prostě jen postávala kolem a mluvila, vyměňovali si informace a příběhy či pověsti o věcech, které se staly.

John stál v místnosti trochu mimo dění. Neznal nikoho z těch lidí a nevypadalo to, že by někdo z nich pospíchal, aby poznal jeho. Už byl připraven vzdát to a odejít, když uviděl na druhé straně místnosti hovořit Allison s několika lidmi. Uviděla ho a zamávala na něj.

Když John procházel kolem různých skupinek bavících se lidí, Allison spustila staré stereo s pochybně zapojenými reproduktory a začala hrát hudba. John první song nepoznal, ale znělo to jako vážná hudba.

„Co je to za hudbu?“ zeptal se, snažíc se započít konverzaci.

„Něco od Chopina,“ řekla s úsměvem. „Byla to oblíbená hudba mé mámy. Našla jsem to CD mezi mými pár věcmi a myslela jsem, že by bylo hezké si to večer poslechnout. Myslím, že mi to dal někdo k narozeninám. Už si to nepamatuji. Máme tu omezené množství hudby a na společenské akci má vždy někdo z nás právo pustit něco svého. Dnes je řada na mě.“

„To zní dobře. Má sestra tančila na Chopina balet.“

„Balet!“ její tvář se rozzářila. „Proč jsi něco neřekl dřív? Má máma mě učila, když jsem byla malá. Nikdy jsem v tom už sama nepokračovala. Není to něco, co můžeš dělat snadno v téhle obuvi. Stýská se ti po ní?“

„Po kom?“

„Po tvé sestře?“

„Stýská se mi po Cameron,“ odpověděl John a jeho hlas se zlomil. Právě začala hrát píseň, na kterou Cameron tancovala nejčastěji. „Nemyslím, že to věděla, ale já jí tajně sledoval, když tančila.“

John si nemohl pomoci, ale myslel na to, jak jí poprvé viděl tančit. Viděl Dereka, jak rychle pospíchal z chodby. John se šel podívat, co se děje, když uviděl Cameron přes otevřené dveře do její ložnice, jak tancuje. Od té chvíle, kdykoliv slyšel tu hudbu, vždycky se přiblížil ke dveřím její ložnice a díval se, jak tančí. Nebyl to jeho žánr hudby nebo tance, ale nic, co kdy viděl, nevypadalo tak nádherně.

„Proč tajně?“ zeptala se Allison a přerušila jeho myšlenky.

„Protože si nemyslím, že by to moje máma pochopila,“ povzdechl si. „Cam a já jsme nebyli příbuzní, ale to neznamenalo, že by máma přijala jiný můj vztah k ní, než sourozenecký.“

„Proč to dělala?“ Allison se naklonila blíž, čekala na jeho odpověď.

„Máma byla máma. Co řekla, muselo tak být, obzvlášť když došlo na pravidla týkající se Cameron a mě.“

John cítil, jak se začal při poslechu té písně dusit. Jeho oči se rozšířily ze smíšených pocitů, které cítil. John nenáviděl lhát jediné osobě, která mu dodávala pocit, že je tu vítán, ale musel, aby se ochránil. Neznal ty lidi.

Děkuji ti za pozvání, ale myslím, že se teď vrátím do svého pokoje,“ řekl John téměř neochotně.

Odešel, zamířil ke dveřím, ale Allison vyběhla za ním.

„Omlouvám se, jestli jsem řekla něco, co tě rozesmutnělo,“ řekla, když vyšli na chodbu.

„To je v pořádku,“ odpověděl. „Jdu zkontrolovat pracovní plán a pak do pokoje. Byl to dlouhý den.“

Odešel, upustil Allison, která tam zůstala stát sama a smutná.

Allisonina přítelkyně se připojila k ní. „Co se stalo?“

„Vše, co jsem chtěla udělat, bylo, aby se tu John cítil šťastný a vítán. Vypadal tak smutně, když jsme ho našli. Myslela jsem, že by ho hudba mohla povzbudit.“

„Byla jsi mu dobrou přítelkyní.“

„Opravdu?“ Allison si dala ruce v bok. „Kdybych věděla, co ta hudba pro něho znamená, nikdy bych jí nehrála.“

„Omlouvám se, ale když jsem viděla tu hudbu mezi věcmi v tvém pokoji, chtěla jsem ji slyšet. Ale pro Johna je dobré si zavzpomínat na svou minulost, aby ji udržel blízko svému srdci.“

Allison se dívala na prázdnou chodbu, po které John před chvílí odešel.

„John má dobré srdce. Je jedním z nejsrdečnějších a nejlaskavějších mladých mužů, se kterými jsem se setkala. Ale je smutný.“

Allison se vrátila do společenské místnosti, aby vytáhla ze sterea své CD, které právě dohrálo.

„Vážím si, že sis o tom se mnou chtěla promluvit, ale asi bych měla zkontrolovat pracovní plán sama,“ řekla Allison své přítelkyni. „Rozpis úkolů nám brání v dosažení našeho cíle. Vidím Johna jen, když jsme oba mimo službu.“

„Možná by ses měla sama postarat, abys byla přiřazena ke stejným povinnostem jako John, abys s ním mohla strávit více času a lépe ho poznat.“

„Udělám to. Děkuju ti.“

Z pracovního plánu jí bylo jasné, že Derek pošle Johna velmi brzy na misi. Jeho touha získat zbraně převáží Kyleho pochybnosti o Johnu Connorovi. Potřebuje se také dostat na tuto misi, která by ostatně nemusela být tak náročná.

Pokud jde o Kyla, jak mu to jemně říct? Vždycky jí byl takovým dobrým starším bratrem. Chránil ji a byl laskavý. Derek byl přeci jen, když na to přišlo, vážnější. Nemohla mít lepší adoptivní rodinu. Vždycky bude vděčná bratrům Reesům, ale její osud leží jinde, než u Kyla.

***

5 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 1. - pokračování:

Poté, co opustila v tunelech pod Zeira Corpem Johna Conora, se Catherine Weavrová vydala hledat Johna Henryho. Nejprve zkontrolovala zbytky suterénu a podzemních garáží, zda zde není nějaká známka po jeho přítomnosti, či stopa, že zůstal pozadu. Nic nenalezla a tak se rozhodla prohledat další místo, které znal, její dům.

Bylo to těžké, ale pro ni ne nemožné, plazit se po povrchu neviditelně. V této budoucnosti byla menší pravděpodobnost, že bude objevena lidmi a snadněji se schovávala i před stroji. V této době si zatím netroufala odhalit svou přítomnost, alespoň ne do doby, než bude připraven její plán. Dříve by to bylo k ničemu.

Trvalo několik dní, než dosáhla svého domu, nebo spíš toho, co z něho zbylo. Nadzemní patra byla stržena jadernými hlavicemi, ale podzemní úrovně byly chráněny. Vplazila se dovnitř a zformovala se do své lidské podoby – Catherine Weavrové.

John Henry v jejím domě nikdy nebyl, ale věděl, kde se nachází a jeho vzhled a plány měl ve své paměti. Procházejíc to, co kdysi bylo jejím domovem, našla Catharine Weavrová stopu o pobytu Johna Henryho. Na stěně suterénu byly vyryty souřadnice a binární kód, který označoval, že zpráva byla napsána Johnem Henrym. Po nahrání souřadnic zprávu zničila a vydala se za Johnem Henrym.

Po jeho stopách vyrazila zpět do města. Weavrová našla továrnu přesně tam, kde uváděly souřadnice. Nacházela se ve starém průmyslovém parku na nábřeží, budova vypadala jako chrám z nějakého druhu oceli, skla a zdiva. Mezi ruinami bývalého průmyslového parku se doslova leskla. Byla obklopena vysokými zdmi a na každém rohu byly věže s plazmovými děly.

Převzala podobu jedné z mnoha T-888 v okolí a vešla přímo do továrny. Uspořádání továrny nebylo odlišné od těch v její časové ose. Studovala funkci zařízení a viděla, že tato továrna slouží pro přestavbu a modernizaci stávajících druhů terminátorů. Její předpoklady se ukázaly jako správné, když viděla, že montážní linku opouští T-888 a na opačném konci na vstupu jsou starší modely T-800.

Kráčela po továrně a našla v počítači dispečink.

Počítače tu byly poměrně pokročilé a chyběla jim typická vstupní zařízení používaná lidmi. Prohlédla si počítače a kabely, které celý systém propojovaly.

Catherine Weavrová následovala kabely, dokud nevstoupila do výklenku se závěsem na dveřích.

Rychlým pohybem zápěstí je odtáhla stranou a odhalila Johna Henryho, který byl napojen do počítačové sítě.

Ještě před tím, než se vrátila do své původní podoby, se na ní John Henry podíval s dětským úsměvem a řekl: „Dobrý den paní Weavrová. Očekával jsem vás.“

6 Naposledy upravil: ogy (29.3.2011 15:13:44)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 2.
The World is Gray (Svět je Šedý)

Sarah Connorová. „V budoucnosti povede můj syn lidstvo ve válce proti Sky Netu, počítačovému systému naprogramovanému tak, aby zničil svět. Stroje byly poslány zpět v čase, aby ho zabily, jeden, aby ho chránil. Dnes bojujeme, abychom zabránili vzniku Sky Netu. Abychom změnili budoucnost. Abychom změnili svůj osud. Válka za záchranu lidstva začíná právě teď.“ Úvod z první série Terminátor: The Sarah Connor Chronicles, 2008.

„Proudí z ulice do ulice. Určitou rychlostí, určitým směrem. Projdou blok, čekají na signál, přechází na zelenou. Znovu a znovu. Tak ukázněně. Mohu je pozorovat celý den a vždycky jsem si téměř jistá, co v daném momentě udělají. Ale nejsou ukáznění doopravdy. Každý jednotlivec, kdo ví, co můžou udělat? Každý se může v nevhodnou dobu rozběhnout přes ulici a srazí ho auto. Když se podíváte z blízka, nikdy se neřídíme pravidly. Dejte počítači sérii pravidel a bude se jimi řídit, dokud je nenahradíte jinými pravidly. Nebo dokud ten počítač prostě nepřestane fungovat. Počítače jsou poslušné až příliš. Víte, co je ve světě počítačů nesmírně vzácné? Najít ten, který přejde na červenou.“  Catherine Weaverová, Terminátor: The Sarah Connor Chronicles, Samson & Delilah, 2008


Výňatek z Deníku Johna Connora:

Několik dalších dní jsem strávil jako součást rotující skupiny lidí, kteří stojí na stráži u různých pozorovacích bodů, vchodů a vnitřních pasáží. Nedostal jsem žádné zbraně. Během jedné mé služby jsem hovořil s někým, kdo mi vysvětlil, že zbraně se vydávají – vzhledem k omezeným zásobám -  jen těm, kdo jdou na hlídku či misi.

Během té doby byla Allison na různých hlídkách. Jako vycvičený bojovník mohla chodit ven na obvyklé mise, ale jako každý voják plnila jakoukoliv roli, která jí byla přidělena. Byl jsem potěšen, když během jedné z mých strážních služeb, byla umístěna blízko mě, takže jsme na sebe mohli vidět. Nebyli jsme dost blízko, abychom mohli mluvit, ale občas jsme na sebe navzájem mávali.

2027, Den 10.

Vnitřek Derekovy kanceláře nevypadal od ostatních prostor bunkru moc odlišně. Jen byla trošku prostornější, aby pojala i schůze mnoha lidí. Byl tu stůl a na zdi visely různé předměty, včetně několika map. Na jedné straně, napůl ve stínu, byli dveře do jeho soukromého pokoje.

„Nemůžu uvěřit, že mě posíláš na takovou misi,“ řekl Kyle.

„Potřebujeme ty zbraně,“ řekl Derek odhodlaně. „Pokud se tam někdo může dostat, vím, že jsi to ty.“

„Neznáš toho chlapce. Nemůžeš ani vědět, jestli tam ty zbraně opravdu jsou!“

„Plní příkazy, což je víc, než můžu říct o mnoha zkušenějších lidech. A ne, nevím, jestli tam jsou. Ale někdy musíš věřit.“

„Pokud vím, tak utekl od mrtvol, kam byl přidělen,“ kontroval Kyle.

„Upřímně řečeno, víc bych ho podezříval, kdyby to neudělal. Znáš Šedé. Potom, co jim Sky Net vymyje mozky, jsou více otrlí vůči smrti, než my, kteří bojujeme.“

Kyle zabručel. Pořád ho to nepřesvědčilo.

„Poslyš, vezmi si sebou Lewise a Mika, jejich zkušenosti ti pomohou. A vezmi pár našich nováčků. Mohou tak získat více zkušeností.“

„Co Connor?“

„Budeš ho muset vzít sebou. Povede vás ke své skrýši zbraní a bude vybaven tak, jako všichni ostatní. Bude – li to tam nebezpečné, vraťte se. Vždycky to můžeme zkusit znovu.“

„No dobrá,“ řekl Kyle. Školení nováčků byla jedna věc, ale dělat to v rámci této mise získání zbraní, když toho cizince nikdo nezná, je šílenství.

„Dobře,“ řekl Derek s úsměvem svému bratrovi. „Budu chtít podrobnou zprávu, až se vrátíš. Až budeš odcházet, řekni strážnému, aby poslal pro Connora.“

Kyle vyšel ven a zabouchl za sebou dveře.

Ze stínu v rohu se ozval tichý dívčí hlas. „Není přesvědčen, že je tato mise dobrý nápad.“

„Ne, Allison, není.“ řekl Derek zamračeně.

Allison vyšla ze stínu a postavila se vedle něj.

„Možná bych měla jít s nimi. Mohla bych pokračovat ve svém pozorování Johna Connora a dát ti také svou zprávu.“

„Musím říct, že to asi není špatný nápad,“ řekl Derek a díval se na Allison. „Kyle z toho dítěte není zrovna nadšený, že?“

Allison se na něho pronikavě podívala. „Kyle by k němu nemusel být tak nedůvěřivý, kdybys ho nezačal škádlit.“

„Máš pravdu, a jestli se na něj Kyle naštve, pak bude mít Connor plné ruce práce.“

„Pak půjdu a dám na Kyla pozor i za tebe,“ řekla.

„Hlavně se postarej o sebe,“ řekl Derek s určitými obavami, přestože věděl, že ona je jedním z nejlepších bojovníků v jeho družině. „Pozoruj Connora a plň rozkazy. Pokud ti Kyle bude bránit, abys s nimi šla, řekni mu, že jsem ti přikázal já, jo?“

„Jasně,“ řekla a dala Derekovi hřejivý úsměv. „Bude lepší, když si připravím oblečení a zajistím osobní věci. Můj pokoj po útoku strojů vypadal, jako by v něm byli zloději. Možná budeš chtít provést nějaká ochranná opatření, zatímco budeme pryč.“

Allison se obrátila k odchodu, když na ní Derek zavolal. „Hej, princezno.“

„Ano, Dereku?“ otočila se zpátky k němu.

„To, že chceš jít, nemá nic společného s Connorovým zájmem o tebe?“ zeptal se s úsměvem.

„Ne,“ ostře odpověděla a lehce se začervenala.

Allison odešla, ale ještě před tím na něj vyplázla jazyk.

***

Johna probudil na jeho kavalci voják, kterého předtím neviděl.

„Probuď se, Connore. Plukovník Reese tě chce vidět.“

John rychle vklouzl do svých bot a šel za ním. Voják se pohyboval rychle, jako někdo, kdo byl zvyklý na stísněné, špinavé tunely. John s ním stěží držel krok, když procházeli hlouběji dalšími a dalšími tunely.

Přetnuli část bunkru, ve které John ještě nikdy dříve nebyl. Nakonec dorazili k jednim z mála opravdových dveří na celém místě. John si uvědomil, co je to za místo. Byl v jádru a toto byl Derekův pokoj.

Voják zaklepal na dveře. „Mám tu Connora.“

„Pošli ho sem,“ Derekův tlumený hlas přicházel zevnitř.

Když John vešel do dveří a uviděl sedět Dereka v šeru za stolem s regálem se zbraněmi vedle něj, vzpomněl si, kdy byl naposledy tak nervózní, když měl mluvit se svým strýcem. Bylo to hned poté, co měla Cameron poruchu a řekla mu o Allison.

2008, 30. září – ráno:

John sešel po schodech dolů do kuchyně. Protáhl se a zívl, když kráčel směrem k lednici. Jeho máma seděla u kuchyňského stolu a čistila svůj Smith and Wesson (pistole, pozn. překladatele). Vytáhl z lednice krabici pomerančového džusu a napil se rovnou z ní.

Sarah se na jeho činnost zamračila. „Nedávno jsem to kontrolovala a vím, že sklenice jsou ve skříni.“

„Promiň, mami,“ řekl John, když krabici položil. „Měl jsem žízeň.“

„Včera ses vrátil domů až pozdě v noci a to jste měli vyřídit jen obyčejné nakupování,“ řekla při čištění hlavně.

„Ani ty jsi zrovna nedorazila domů brzy, mami. Ukazoval jsem Cameron nějaké památky v okolí města a ztratili jsme pojem o čase.“

„Je rozdíl mezi tím, když se zpozdím já a ty, mladý muži.“

„Jo, já vím. Domácí vězení přes víkend?“

„Delší,“ řekla smrtelně vážně.

„Proč?“ zeptal se. Chtěl vědět, jestli by jeho máma mohla tušit, co se včera v noci stalo mezi ním a Cameron.

„No pokud mi můžeš říct, co se stalo se všemi penězi, které jsem vám dala a proč jste nepřivezli žádné potraviny, myslím, že bude stačit jeden měsíc. Ty ne?“

John pocítil uvnitř úlevu a pokynul hlavou na souhlas.

„Viděla jsi Dereka?“ zeptal se.

„Čistí v garáži brokovnice a pušky. Co mu chceš?“

„Ale nic důležitého.“

John vyšel ven po štěrkové cestě a pod nohama mu křupaly kamínky. Ještě se ani nedostal ke dveřím, když Derek zavolal, „Pojď dovnitř, Johne.“

John vstoupil do dveří a našel Dereka sedět u stolu a čistit automatickou pušku. Brokovnice byly hotové a nabité. Nebyl ani čelem ke dveřím.

„Jak jsi věděl, že jsem to já?“

„Znám tě, Johne. Strávil jsem velkou část svého dospělého života v tvé společnosti. V budoucnu máš stejný rytmus chůze, jako teď. Ten způsob letargické chůze dělá dojem, že nejsi ve spěchu, ale ve skutečnosti jsi. To obvykle znamená, že máš něco na srdci. Takže, co pro tebe mohu udělat?“

John přešel přes místnost a sedl si na stoličku vedle Dereka.

„Musím se tě zeptat na něco ze své budoucnosti.“

Derek odložil zbraň, kterou čistil a podíval se na Johna. „Co potřebuješ vědět, Johne?“

„Co mi můžeš říct o Allison Youngové?“

Derek ostře vydechl, vypadal šokovaně. „Nevím, jak ses to jméno dozvěděl, Ale bude lepší, když na něj zapomeneš.“

„Dereku, prosím. Potřebuji to vědět.“

Derek se vrátil k čištění zbraně, zřejmě se snažil svého synovce ignorovat.

„Prosím, řekni mi něco. Cokoliv. Je to důležité,“ žadonil John.

Aniž by odložil zbraň, začal Derek hovořit. „Pět dnů po Soudném dni jsme s Kylem procházeli trosky a hledali cokoliv, co by se dalo použít. Mezi ruinami domu jsme našli dítě, děvče, jen o pár let mladší než Kyle. Jen bůh ví, jak přežila Soudný den. Byla blízko smrti z nedostatku potravin a vody, ale my se oni postarali, krmili ji a udělali z ní součást naší rodiny. Ona překvapivě nejen přežila, ale vzkvétala. Vyrůstala s námi a já ji, stejně jako Kyla, cvičil se zbraněmi, lovu a boji. Ta dívka se jmenovala Allison Youngová.“

„Měli jsme spolu ona a já v budoucnosti něco společného?“

„Proč se mě na to ptáš, Johne?“ zeptal se Derek a nezněl zrovna vstřícně.

„Protože…“ John neměl na výběr, musel mu to říct. „Protože si Cameron začíná vzpomínat na některé věci. Je těmi vzpomínkami narušená. Chci jí pomoci, a potřebuji něco vědět o Allison, abych jí mohl pomoct.“

„Musíš jí spálit, Johne! Nechápeš to! Ona je jedním z nich. Vždycky bude jedním z nich. Zabíjejí lidi, Johne. Ona tě jednou také zabije. Stejně jako zabila Allison!“ křičel Derek.

„To nemůžeš vědět! To mohl udělat jakýkoliv stroj! Nemusela to být ona,“ křičel nazpět.

„Kdo jiný by to udělal? Hm. Kdo jiný? Byl jsem pryč. Byl jsem na misi, když mě zajali. Můj tým a já jsme byli vězněni několik dnů, možná týdnů. Mučili nás, Johne. Systematicky nás mučili, abychom jim řekli něco, co jsme věděli. Dokonce nám brali krev a vzorky tkáně. Z nějakých bizardních důvodů nás pak kováci nechali jít. Když jsem se pak vrátil do bunkru, kde…“

Derek skládal dohromady části zbraně. John na něj trpělivě čekal, až začne zase mluvit.

Když Derek pokračoval, jeho hlas byl tichý. „Když jsem se vrátil do bunkru, byl Kyle pryč. Všichni byli pryč. Místo bylo vypáleno. Pak přišla jednotka. Nikdo z nich mi neřekl, co se stalo s Kylem. Přísně tajné, řekli mi. Nikdo mi neřekl, co se mu stalo, ani ty.“

Derek začal křičet záští a zlobou. „Ale nebyl jediný, kdo byl pryč. Allison byla také pryč a její místo zaujala ona. Procházela se kolem, jako by jí to tam patřilo. Hrála na tebe divadlo, tlumočila tvé rozkazy, přejímala hlášení od vojáků, kteří se vraceli ze svých misí! Přijal jsi jí do svého nejužšího okruhu! Jí! Stroj! SAKRA STROJ! ZABILA ALLISON, TA TVÁ ROBOTICKÁ DĚVKA A TY JSI JI NECHAL ŽÍT!“ řval Derek a na tváři se mu objevily slzy.

Derek mrštil zbraní po Johnovi, pak vstal a vystartoval po něm. John stihl uhnout. Derek zaútočil znovu. John ho zablokoval a udeřil jej přímo do čelisti.

Derek spadl na zem. Sedl si, třel si čelist a se zlobou a překvapením hleděl na Johna.

John mu podal ruku. Derek se nejprve naštvaně podíval, pak ji neochotně přijal a vstal.

„Promiň, že jsem po tobě vystartoval, Johne. Nezlobím se na tebe. Jsem naštvaný na něj, na budoucího Johna.“

„Také mě to mrzí. Ale nebyl jsi zrovna moc při smyslech. Nejsem zodpovědný za to, co může udělat mé budoucí já. Můžu jen doufat, že se poučím natolik, že nebudu dělat stejné chyby.“

„Johne. V budoucnosti chyby děláš, ale to z tebe nedělá horšího vůdce. Některým z nás se prostě nelíbí, že přeprogramováváš stroje, aby nám sloužily. Nejsme si jisti, že nám to pomůže. Jsou to nepřátelé, Johne, a ty jsi s nimi zacházel jako s lidmi.“

„Nejsem tu, abych se s tebou hádal, co se může nebo nemusí stát v budoucnosti, jsem tu, abych se dozvěděl více o Allison.“

„Do prdele!“ zaklel Derek. „Dobrá, řeknu ti to, ale bude to naposled, co jsem o ní mluvil. Rozumíš?“

John přikývl.

„Byla tvoje přítelkyně, Johne. Tvá nejlepší přítelkyně! Někdo si dokonce myslel, že byla jediným přítelem, kterého jsi měl. Byla zatraceně dobrým vojákem. Nikdo nebyl více loajální a více odvážný než ona – nikdo, Johne. Allison k tobě vzhlížela. Možná tě dokonce milovala. Raději by položila svůj život, než aby tě zradila, a také to pravděpodobně udělala.“

Derek zvedl zbraň ze země a začal jí znovu skládat. „Teď jdi pryč! Víc už říkat nebudu,“ vykřikl a jeho hlas se zlomil.

John nechal Dereka v garáži samotného a zamířil zpět do domu, pomaleji než když šel do garáže. Derek si setřel vlhkost z očí, když John odešel.

John vešel pomalu do domu. Chtěl Cameron pomoci, ale všechno, co cítil, byla bolest a žal z potvrzení, že Cameron v budoucnosti zabila jeho nejlepší přítelkyni.

Když vešel zpět do kuchyně, Sarah stále seděla u stolu, ale teď usrkávala bílé víno a četla knihu o taktice na bojišti.

„Je všechno v pořádku, Johne? Myslím, že jsem slyšela křik,“ zeptala se ustaraně.

„Všechno je v pořádku, mami,“ řekl, opřený o futro dveří.

„Jsi si jistý?“ Sarah se dívala na svého syna. Nemohl jí obelhat. Říkal, že je v pořádku, ale ona si byla jista, že nebyl.

Díval se na ni. Jeho oči byly plné bolesti, kterou na něm ještě nikdy neviděla. Jednou už tedy takové oči viděla, u Kyla.

Sarah nevěděla proč, ale on trpěl. Vstala, aby svého syna objala, ale před tím, než tak mohla učinit, se jí vyhnul a odešel pryč ze dveří.

Cameron byla v obývacím pokoji. Viděla Johna projít místností a jít po schodech nahoru do svého pokoje, kde zabouchl dveře. Cameron slyšela všechno. Rozhovor mezi Derekem a Johnem i rozhovor Johna se Sárou. Když John kráčel přes obývací pokoj, chtěla přijít k němu a říct mu, že je v pořádku, ale on se na ní ani nepodíval.

V tu chvíli, kdy jí ignoroval, uvnitř sebe něco pocítila. Bolest. Ne fyzickou bolest. Ale její systém zaregistroval reakci, která mohla být vyhodnocena jen jako bolest. Předtím, než mohla zanalyzovat data, přišla do obývacího pokoje Sarah.

„Víš, co Johna trápí?“

Cameron se na ní podívala a jednoduše řekla. „John je teenager. Mohlo by ho trápit mnoho věcí. Chtěla bys, abych udělala seznam?“

„To nebude nutné,“ zamračila se Sarah. „Nemáš být na hlídce, nebo tak něco, plechová slečno?“ prostě cokoliv, aby jí dostala ven z domu.

„Okolí jsem prověřila před hodinou a 43 minutami.“

Sarah vrhla na Cameron rozzlobený pohled.

„Zkontroluji to znovu,“ řekla. Uvědomila si, že Sára ji jen chce mít na pár minut z domu. Sarah chce jen pravděpodobně mluvit s Johnem o samotě. Sarah si neuvědomila, že tento dům není postaven jako zvukotěsný a Cameron mohla vše slyšet i zvenčí.

Cameron vyšla ven na verandu a skenovala okolí. Venkovní teplot vzrostla o 4,2 stupně od její poslední hlídky. Nic jiného se nezměnilo. Sousedův pes stále prohrabával jejich odpadky. S tím bude muset brzy něco udělat.

Stojíc na konci verandy, byla Cameronina neuronová síť ponořena do myšlenek na Johna. Věděla, co ho trápí, a nebylo nic, co mohla udělat, aby mu pomohla. Z jejího oka stékala jediná slza, která se leskla na slunci.

***

„Hej Connore,“ Derek se zvedl zpoza svého stolu a ukázal na židli. „Posaď se.“

„Jsi tu teď s námi něco málo přes týden a kromě tvého útěku od pálení mrtvol, jsi podle těch, kteří na tebe dohlíželi, odvedl dobrou práci.“

„Co se týče mrtvol…“ začal nervózně.

„To je docela pochopitelné, Connore. Bylo to pro tebe poprvé. Jen mezi námi, poprvé jsem zvracel, když jsem odnášel po útoku mrtvoly. Ohodil jsem svého nadřízeného. Nemysli si, že jsem byl tehdy o mnoho starší než ty. Normálně bych přiřadil nováčky na kopání latrín, ale nové byly vykopány těsně před útokem. Takže jsem tě s jistým politováním musel přiřadit k mrtvolám.“

John přikývl a čekal, až se Derek dostane k hlavnímu tématu jejich rozhovoru.

„Connore, říkal jsi mi, že bys mohl najít cestu k té skrýši zbraní. Myslíš, že ještě stále můžeš?“ zeptal se bez obalu Derek. Vložil další existenci své odporové skupiny do rukou toho kluka.

„Ano, vím, že můžu,“ odpověděl John s jistotou.

„Dobře,“ odpověděl Derek a pocítil uvnitř úlevu. „Se Sky Netem a jeho stroji bojujeme již dlouhou dobu. Zbraní je stále méně a ty co máme, nejsou proti strojům účinné. Čekali jsme dodávku týden, dva předtím, než jsi přišel, ale nedostali se sem. Krátce na to byl náš bunkr napaden.“

„Lidé, kteří vám dodávali zbraně, byli zabiti?“

„Myslíme si to a všechny zbraně byly buď zničeny, nebo ukradeny. Dal jsi nám příležitost, abychom jim to mohli oplatit. Musel jsem být hodně přesvědčivý, ale podařilo se mi vysvětlit našim důstojníkům, že potřebujeme získat ty zbraně, o kterých jsi nám řekl. Ale dříve, než jsme tě vyslali jako součást této skupiny, jsem chtěl vidět, jak zapadneš do tábora, takže jsem dohlédl, aby ti byly přiděleny nejhorší úkoly a nejnudnější povinnosti, abych získal představu o tom, jaký jsi.“

Po pravdě řečeno, Derek musel přesvědčit jediného, Kyla, ale bylo lepší, aby to ten chlapec nevěděl. Ne, když byl Kyle na této misi velícím důstojníkem.

„Chápu. Kolik lidí se chystáš poslat na tuto misi?“

„Bohužel na ni nemůžu pustit příliš mnoho lidí. Nedávná aktivita Sky Netu na severu a západu zaměstnává mnoho našich vojáků.“

Derek vstal ze svého křesla a postavil se před svůj stůl.

„Kyle bude velitel, vezme sebou malou skupinku mladých bojovníků, kteří potřebují získat větší zkušenosti. Tato doufám světlá mise pro to bude ideální. Budeš mezi nimi, a jakmile se dostanete do pouště, povedeš je k cíly. Jen pamatuj, že budeš působit jako průvodce. Kyle ví, jak moc zbraně potřebujeme, ale jeho rozkazy jsou ustoupit, pokud to bude příliš nebezpečné. Vždycky to můžeme zkusit znovu.“

„Kdy vyrazíme?“

„Jakmile si nafasujete své věci. Až odejdeš, řekni strážnému u dveří, že musíš být vybaven na misi a on tě nasměruje za naším zásobovacím důstojníkem.“


Výňatek z Deníku Johna Connora

Nemohl jsem uvěřit, když mi Derek sdělil, že půjdu na misi pro zbraně, o kterých jsem mu řekl. Myslel jsem, že se mě jen zeptá, kde jsou. Další věcí, které jsem nemohl uvěřit, je, že půjdu na misi s Kylem Reesem. Kyle Reese! Doufám, že na něj udělám dobrý dojem. Právě teď je jen o deset let starší, než já. Trošku mě to v mé mysli děsí, stejně, jako jsem z této příležitosti nadšený a vím, že ji mohu zvládnout v pohodě. Ti lidé jsou ostřílení veteráni, a i když vím, jak bojovat, budu je muset poslouchat. S trochou štěstí také možná získám ponětí o tom, kde je Weaverová nebo John Henry.

John Connor se hlásil u zásobovacího důstojníka. Byl mu vydán kolt Colt M-16 A2 útočná puška, Desert Eagle, kalibr 50 – revolver a batoh s municí pro obě zbraně. Také dostal poněkud promáčknutou polní láhev, MRE (strava speciálně určená pro vojáky, pozn. překladatele) a neprůstřelnou vestu. John si pomyslel, že kdykoliv jindy by mu za takové vybavení vynadal.

John nevěděl, kde Kyle sestavoval svůj tým na misi. Neodvážil se vrátit a požádat Dereka, to by vypadal jako zelenáč, ale přijít pozdě by bylo ještě horší. Zeptal se zásobovacího důstojníka, ale ten to nevěděl. Takže John hledal sám a zeptal se prvního člověka, kterého potkal, jestli neví, kde je Kyle. Naštěstí to věděl. John se vydal do místnosti, kde měl dostat instrukce. Kyle byl uprostřed instruktáže pěti chlapců, když vešel dovnitř.

„No jsem rád, že ses k nám připojil,“ řekl Kyle s přísným výrazem. „Zrovna jsem těmto chlapcům říkal o zázraku, který jsi nám poskytl.“

John se rozpačitě ušklíbl. „Omlouvám se, jestli jdu pozdě, ale nemohl jsem to tu najít.“

„Žádný problém, Connore. Proč nejdeš k mapě a neukážeš nám, kam přesně půjdeme?“

John si položil věci na zem a připojil se k nim ke stolu. Kyle ukázal, kde se nacházeli, někde blízko místa, kde kdysi stál střed Los Angeles. John označil místo, kam bylo třeba jít. Kyle a ostatní na něj jen zírali.

„Do prdele. To je dlouhá cesta na procházku,“ zanadával někdo.

„V čem je problém?“ zeptal se John.

„Nemáme dopravu. Kováci zničily všechny automobily, které jsme tu po sobě nechali, během jejich posledního útoku. Budeme muset jít celou vzdálenost po svých,“ vysvětlil Kyle.

„Omlouvám se kluci,“ řekl jeden z vojáků nervózně. „Přihlásil jsem se na tuto misi. Ale cesta doprostřed pekla pěšky, do toho nejdu.“

Poté, co odešel, navrhl jiný, že by mohli najít dopravu na okraji města, kde bylo méně škody. Bylo to velmi pochybné, ale dal jim naději.

Zatímco mluvili o dopravě, do místnosti tiše vstoupila Allison. Byla vybavena stejně jako všichni v místnosti.

„Omluvte mě, pánové,“ řekl Kyle členům týmu a šel k ní.

„Co to děláš?“ zeptal se Kyle.

„Jdu s vámi,“ řekla Allison rozhodně.

„To vidím,“ řekl Kyle a natočil se tak, aby ostatní nemohli vidět na jeho rty, zatímco spolu hovořili. „Nechtěl jsem tě vzít na tuto misi. Mohlo by to být nebezpečné.“

Pohlédl přes rameno na Connora a zeptal se. „Je to kvůli němu, Connorovi?“

„Derek mi nařídil, abych se k vám připojila. Mám mu předložit zprávu a jeho pokroku. Je to jeho první mise mimo základnu. Derek chce objektivní zprávu.“

Kyle zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mi to,“ řekl s výhradami.

Nevěřil tomu novému chlapci, Connorovi. Viděl, jak se na ni díval v tunelech, když se poprvé setkali. A věděl, že problémy tam, kde se očekával jednoduchý úkol, můžou spojit lidi dohromady. Připadal si, že osud pracuje proti němu.

„Fajn, můžeš jít. Ale jen proto, že to nařídil Derek.“

John pozoroval soustředěně jejich rozhovor, a snažil se vyslechnout, o čem mluvili, ale slyšel jen Derekovo jméno. Viděl, jak se na něj Kyle během debaty s Allison ostře podíval. Mohl jen hádat, že se Allison rozhodla jít s nimi a on tím nebyl potěšen. Zřejmě mu řekla něco, co jeho názor změnilo, ale pořád nevypadal nadšeně.

Vyrazili hned, jak byla instruktáž u konce. Bylo rozhodnuto, že půjdou tunely, které vedly pod většinou Los Angeles. Nad zemí by cestovali přes noc. Byla to mise, která pro všechny vyžadovala dostatek spánku.

2027, den 12.

Paní Weaverová stála v kontrolní místnosti s počítači. „Už jsi nahrál do počítačů etický program na programování čipů?“

„Ano, paní Weaverová. A také vaše speciální instrukční kódy, jak jste žádala.“

„A co stroje? Prodělaly jejich čipy diagnostiku?“

„Ano paní Weaverová. Všechny jsou plně funkční a jejich čipy jsou stoprocentně provozuschopné.“

„Dobře. Už jsi v této časové ose lokalizoval centrální počítačovou síť Sky Netu?

„Ještě ne. Pomalu shromažďuji data. Tato továrna je ve své činnosti naprosto autonomní. Bylo tak pro mě jednodušší infiltrovat její infrastrukturu a naprogramovat stroje pro vaší armádu, ale zase je o to obtížnější najít Sky Net.“

„Pokud ale nějaký ze strojů najednou přestane reagovat na příkazy Sky Netu, nezpůsobí to, že Sky Net bude v tomto sektoru aktivnější?“

„Ano. Ale tyto stroje budou reagovat na příkazy Sky Netu. Jen je nebudou plnit. Stroje prostě budou muset být vyhledávány a přeprogramovávány netradičním způsobem.“

„Hmm,“ Weaverová se na chvíli zamyslela. „Možná je na čase, abychom se opět spojili s Johnem Connorem. Je čas, aby začal přeprogramovávat stroje. Přinesl jsi datový disk?“

„Ano, paní Weaverová,“ John Henry si rozepnul košili, pečlivě vyřízl otvor na svém břiše a vytáhl datový disk zabalený v plastovém obalu.

„Byl jsem zvědavý, proč jste chtěla, abych to vzal sebou,“ řekl John Henry, když jí podával disk.

„Jsem si jistá, že jsi,“ odpověděla Weaverová při vyjímání disku z obalu.

„Nevím, jak dlouho budu hledat Johna Connora. Pokračuj ve vyhledávání Sky Netu a přeprogramovávání těchto strojů.“

Absorbovala disk do svého těla a vyšla ven z továrny.

***
Malá skupina bojovníků odporu se vydala do tunelů pod Los Angeles. Moc mezi sebou nemluvili.

„Tak, řekněte mi něco o těchto tunelech a bunkrech,“ řekl Connor, ale nedostal žádnou odpověď.

Pokračovali v chůzi přes podzemní síť.

„Jak dlouho vám to trvalo vykopat?“ zeptal se John při následování skupiny přes úzký otvor do mnohem širšího tunelu.

„Na deset minut si tu odpočineme,“ řekl Kyle skupině. „Mike a Billy, běžte prozkoumat prostor před námi. Ujistěte se, že tam na nás nečeká žádné překvapení.“

Dva z chlapců se rozběhli podél tunelu, který vypadal jako opuštěná kanalizace nebo odtok vody.

„Tuším, že jste všechny nekopali vy. Prošli jsme sklepy, staré protiletecké kryty, ale chtělo to dost vynalézavosti spojit je všechny dohromady,“ pokusil se John znovu zahájit diskuzi.

„Connore, co to sakra děláš?“ zamračil se Kyle.

„Jen mluvím,“ pokrčil John rameny. „Je to poprvé, co jsme v síti tunelů.“

„Allison, Jimmy, řekněte mu to,“ rozkázal Kyle. „Lewisi, vrať se po trase, po které jsme přišli. Ujisti se, že nejsme sledováni.“

„Je tu nějaký problém?“ zeptala se Allison a zvedla svou zbraň.

„Nemyslím si,“ řekl Kyle a prohlížel si tunely. „Jen musíme být opatrní. Kováci tu mohly nastražit libovolný počet pastí, když byly v našem bunkru.“

„Neviděla jsem po nich v této oblasti žádné stopy,“ opáčila Allison. „Nejsou tu žádné známky, že by se v okolí 150 metrů střílelo z plazmových nebo i konvenčních zbraní.“

„Klid. Nevyplatí se být nezodpovědný. Dokonce ani na této bláznivé procházce,“ zamračil se Kyle. „Vy tři tu zůstaňte sedět. Jdu zkontrolovat tunel v tomto směru. Pokud nebudu zpět do návratu ostatních, tak se vraťte na základnu.“

Ti tři zůstali sedět v tunelu sami.

„Takže co mi můžete říct o těch tunelech?“ začal John.

Allison zavrtěla hlavou a začala mluvit. „Tam, kde jsme tě našli, byl suterén technologické společnosti. Tento a několik dalších sklepů, byly propojeny s opuštěným vojenským bunkrem, kterému říkáme jádro. V okolí existuje několik dalších základen, některé byly vojenskými bunkry v období studené války, a některé byly protijadernými kryty.  Lidé v nich hledali útočiště, když nemohli vyjít zpět na povrch. Využívali všechno, stávajících sklepů, tunelů metra a kanalizace, prostě co se dalo.“

O několik minut později se jako první vrátil Lewis.

„Nikdo nás nesleduje. Kde je seržant Reese?“

„Prozkoumává jeden z tunelů,“ odpověděla Allison.

O pár minut později se vrátili také Mike s Billym.

„Máme problém. Kde je Reese?“ zeptal se Mike.

John chtěl odpovědět, ale byl přerušen příchodem Kyla.

„Přímo tady. V čem je problém?“

„Cesta dopředu je zablokovaná. Část střechy se zřítila dovnitř.“

O hodinu později malá skupinka odporu pomalu procházela zničenou krajinou, která se nacházela na okraji Los Angeles. Bylo to o půlnoci. Odešli z bezpečí tunelů poté, co zjistili, že je cesta blokovaná. Takže se prodírali krajinou s polozbořenými budovami a hromadami suti tak rychle a tiše, jak bylo možné. Všichni doufali, že na okraji města najdou vůz, který by byl stále pojízdný, a mohli v něm odvézt zbraně.

Když dosáhli okraj města, začali se rozhlížet po nějakém vozidle. Po dlouhém a marném hledání si začali někteří muži stěžovat. Nikdo, ani John, nechtěl nést zbraně celou cestu zpět.

Vzpomínajíc na oblast kolem zbraňové skrýše, měl John naději a možná i plán. Ne moc daleko od pouštního úkrytu, bylo na okraji pouště odpočívadlo. John a jeho matka tam zastavovali, aby doplnili nádrž nebo koupili vodu, když vezli do úkrytu zásoby v době, kdy byl dítě. John doufal, že tam odpočívadlo stále bylo. Šel si promluvit s Kylem s tím, že neměl co ztratit.

Kyle s dalšími zkušenými bojovníky Mikem a Lewisem prodiskutovávali možnosti. Když k nim John přišel, získal dojem, že preferovali možnost vrátit se. Neriskujíc nic, protože u těchto lidí neměl dobrou pověst, se John rozhodl vmísit do konverzace.

„Promiňte, ale tuším, jak bychom ty zbraně mohli získat,“ všichni najednou se na něho podívali.

„Můžu se podívat na mapu?“

„Proč bys sakra nemohl?“ řekl Kyle a natočil mapu tak, aby na ní John viděl.

Mapa, kterou sebou měli, byla stará, vypadala jako ty, které koupíte na čerpacích stanicích. V průběhu let na ní byly označeny lokality, kde působily Terminátoři, umístění poklopů – věci, které by měly být vryté do paměti.

„Podívejte na tohle,“ řekl John a ukázal prstem na místo na mapě. „Tady, těsně před pouští je staré odpočívadlo. Je pravděpodobné, že by tam mohlo být vozidlo, možná stará odtahovka, kterou bychom mohli použít k odvozu zbraní.“

Kyle ho zvědavě pozoroval. „Jak to všechno víš?“

„Když jsem šel z pouště do města hledat váš tábor, narazil jsem na to místo,“ zalhal John.

„Jít na toto místo by ale prodloužilo naší cestu možná až o dva dny,“ protestoval Kyle.

„Ne, když najdeme automobil, ale přinejhorším alespoň chlapi najdou přístřeší a vodu, než se vydáme do pouště. A také si tam můžeme odpočinout po cestě zpět.“

Kyle se nechvíli zamyslel. Derek řekl, aby se vrátili, pokud narazí na jakékoliv potíže. K čertu, ten kluk má plán a on musel přiznat, že to zní dobře. Nechtěl říct Derekovi, že tomu klukovi nevěřil, tak se vymluvil. „Budu to muset probrat s těmi dvěma. Vrať se a drž se ve společnosti Allison.“

Zatímco John odstoupil a vrátil se k Allison a ostatním, Kyle probíral jeho plán a s Mikem a Lewisem. K nelibosti Kyla se jim ta myšlenka zamlouvala. Jako velitel jim všem mohl rozkázat, aby se vrátili, ale co by řekl Derekovi? Sakra, opravdu není jiná možnost, než pokračovat dál.

Allison seděla stranou od tří mladých mužů. Vypadalo to, že využila příležitosti k odpočinku. Asi dobrý nápad, pomyslel si John. Allison kontrolovala svou zbraň, když se John posadil vedle ní.

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Dobře, myslím. Jsem zvyklá plížit se a chodit po nerovném terénu, ale ještě nikdy jsem nebyla v poušti,“ odpověděla a zároveň položila svou pušku vedle sebe.

„Já tam byl už mnohokrát. Klíčovou věcí k zapamatování je šetřit vodou, a pokud si musíš zout boty, vždycky s nimi zatřes, než si je zase obuješ.“

„Proč to?“ zeptala se a tvářila se trochu nedůvěřivě.

„Škorpióni. Chtějí vlézt to tvých bot, aby se ukryli v noci před chladem a nebo ve dne před žárem slunce.“

„Díky. To si budu pamatovat,“ odpověděla. „Slyšela jsem, že bodnutí od škorpióna může být velmi bolestivé.“

John se myslí vrátil zpět do chvíle, kdy se Allison připojila k jejich skupině a on mohl slyšet, jak se vášnivě dohadovala s Kylem. Teď byli sami a tak se rozhodl se jí na to zeptat.

„Allison, proč ses k nám přidala? Myslím, že jsi k této skupině nebyla přiřazena, ale neviděl jsem, že by se tě někdo pokusil zastavit.“

Odpověděla svou vlastní otázkou. „Proč je tu Kyle?“

„Je velitelem této jednotky.“

„A Mike s Lewisem?“

„Jsou tu proto, aby předali zkušenosti těm nováčkům támhle.“

„A co tu dělají kromě výcviku?“

„Budou pomáhat s nošením zbraní a munice,“ John byl zmatený a zvědavý, kam vede tento rozhovor.

„A co tu děláš ty?“

„Jsem tu, abych je k těm zbraním dovedl.“

„A proč si tedy myslíš, že jsem tu já?“ zeptala se a hleděla přímo na něj.

John se snažil ve tmě něco vyčíst z její tváře, ale neměl moc štěstí. Snažil se vymyslet odpověď, když přišel Kyle.

„Connore, domluvili jsme se a shodli se, že budeme postupovat podle tvého plánu.“

John se snažil neusmát, ale Kyle by to ve tmě stejně neviděl. John si koutkem oka všiml, že se na něj Allison stále dívala.

Kyle pokračoval. „Nicméně, Derek by měl vědět o změně plánu. Ztratíme jednoho muže, ale myslím, že to zvládneme i bez něj.“

Kyle přistoupil k jednomu z odpočívajících vojáků. „Ty, Johnsone. Vrať se na základnu a řekni Derekovi, že děláme okliku na staré dálniční odpočívadlo v poušti. Řekni mu proč a také, že se vrátíme o den dva později. Teď běž!“ Poté, co obdržel své rozkazy, Johnson popadl pušku a batoh a uháněl zpět po cestě, po které přišli.

„Doufám, že má zdravý rozum a v případě, že si nás všimli, najde jinou cestu zpět,“ zamumlal Kyle, pak udělil rozkazy. „Dobře, Connore. Budeš se mnou vpředu. Jakmile dojdeme k poušti, povedeš nás. Všichni si vezměte své věci, jdeme ven.“

Kyle všechny burcoval, aby byli připraveni a obezřetní.


Z Deníku Johna Connora

Poté, co Kyle vydal rozkazy, jsem si klekl, abych zvedl batoh a ujistil se, že byl bezpečně zavřený. Allison udělala to samé. Vím, že byla noc a my mohli vidět jen hvězdy, ale mohl bych přísahat, že mi dala pohled, no, něco, co vypadalo jako obdiv.

Má hvězda v jejích očích rostla. Nevěděl jsem proč, nebo co jsem udělal, že jsem si zasloužil takový pohled. Mohlo by to být tím, že mě má ráda? Nevěděl jsem to a neměl jsem čas o tom přemýšlet. Měli jsme před sebou dlouhou cestu ke splnění úkolu. Jen jsem se modlil, že tam zbraně stále budou i po tolika letech. Protože pokud by tam nebyly, můj život by ztratil smysl, zůstal bych sám v šedém světě bez přátel, rodiny a bez naděje. Jednoduše řečeno, bylo by lepší zemřít, než se vrátit beze zbraní.

                                 
                                The World is Gray (Svět je šedý), text od  Bang Gang

                                                    „V noci se probudíš a máš pocit
                                          Jako by všechno kolem tebe bylo neskutečné
                                                         Nemůžeš najít den a řveš
                                                       Ze všech věcí, které tě straší
                                   Ze všech věcí, které ti budou připadat tak neskutečné
                                                                   Svět je šedý
                                                                  Jsi úplně sám
                                                  Možná, že ti někdo pomůže domů
                                                                     Prázdnota
                                                             Která tě táhne dolů
                                                           Snažíš se hledat zemi
                                                                  Vyhlížíš světlo
                                                                    A máš pocit
                                                     Jak se ti náhle snadněji dýchá
                                                               Ozvěny z minulosti
                                                                       Slábnou
                                                Jsi šťastný, za to, že žiješ i další den
                                                          Jsi šťastný, že žiješ jinak
                                                                    Svět je šedý
                                                                   Jsi úplně sám
                                                  Možná, že ti někdo pomůže domů
                                                                      Prázdnota
                                                              Která tě táhne dolů
                                                            Snažíš se hledat zemi
                                                             Slunce svítí za mraky
                                                           A ty čekáš, až je propálí
                                                   A ty víš, že jednou najdeš to dobré
                                                  Jsi uvízlý v temnotě, než to vypukne
                                                                   Než vypukneš
                                                                      Prázdnota
                                                                Která tě táhne dolů
                                                               Snažíš se hledat zemi
                                                                    Hledáš zemi“

7 Naposledy upravil: ogy (9.4.2011 00:48:32)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 3.
On My Own (Já sám)

Sarah (vnitřní hlas), „Poznej sám sebe. John mi jednou řekl, že je to napsáno na přední straně Apollonova chránu. Celý citát zní „Poznej sám sebe a budeš znát i všechna tajemství bohů a vesmíru.“ To je docela sousto. Tohle je má verze. Poznej sám sebe, protože co jiného bys měl znát? Lidé mají tajemství. Čas je lež. Materiální svět může zmizet v jediném okamžiku. Je to tak a bude to tak i znovu.“

„Naše identita se změnila. Naše jména, jak se díváme, jak se chováme a mluvíme. My se měníme. Není žádná kontrola. Ne neustálá. Nejsme v bezpečí, ale máme lásku k rodině a tělo, které nám bůh dal. A my můžeme jen doufat, že to vždy bude dost.“

Výňatek z, Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S01E02 Gnothi Seauton, 14. ledna 2008

Sarah Connorová: „Říkala jsem vám, abyste zůstal mimo.“

James Ellison, „Snažil jsem se, ale všude, kam se otočím, jste vy.“

Výňatek z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E21 Adam Raised a Cain, 3. dubna 2009.

Agent Auldridge, „Věřím vám.“

Sarah Connorová. „Věříte mi co?“

Agent Auldridge, „Věřím, že tu jsou stroje. Věřím, že se vrátily z budoucnosti, aby nejprve zabily vás a pak vašeho syna. Věřím v cestování časem, věřím v kyborgy. Věřím, že existuje svět, který jsem ještě neviděl, ale ty a John ano. Za posledních osm hodin jsem obdržel 37 hovorů od lidí, kteří se setkali s mladým mužem jménem John Baum, jeho sestrou Cameron nebo Sárou Baumovou. Podle nich váš syn vypadá na 16 a ne na 24, stejně jako vy vypadáte na 35 a ne na 43. Věřím, že jste prožili zázraky i hrůzy a přesto jste si dokázala zachovat morálku a dobrého ducha. Chci vám pomoci. Chci pomoci vašemu synovi. Pomozte mi s tím.“

Sarah Connorová, „Můj syn je mrtvý.“

James Ellison, „Můžete jim o tom říct. Můžete jim říct o všem, co jste dělali. Můžete jim nakreslit to, co vědí oni a co víte vy. Pokud jste nevinná, udělejte to.“

Sarah Connorová, „Když jsem nakreslila obrázek naposledy, skončila jsem v psychiatrické léčebně.“

James Ellison, „Možná to bude jiné. Možná… že tu už není co ztratit.“

Sarah Connorová, „Vždycky je tu co ztratit.“

Výňatek z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E22 Born to Run, 10. bubna 2009.

Sarah Connorová ke Cameron. „Nemůžeme pořád utíkat. Ztratím svého chlapce. Opustí mě… Opustí mě.“

Terminator: The Sarah Connor Chronicles, Pilot, 13.ledna 2008

***

2009, Den 1, Odpoledne

V místnosti praskaly energetické výboje. Časová bublina se rozpínala a obklopovala jejího syna a Terminátora, který si říká Catherine Weaverová. Sarah ustoupila z tvořící se bubliny zpět.

„Mami?“ John se na ni díval naléhavě. Sarah si pomyslela, to není můj boj. Ukročila ještě více zpět.

„Omlouvám se, Johne,“ můj boj je tady a teď. Je na čase, aby John přijímul svůj osud a ne proti němu bojoval. Už ne. Pokud to zahrnuje dva terminátory k tomu, dobrá, pak je to součást mé práce. „Zastavím to. Zastavím to.“

Její záda byla proti zdi. Sarah byla viditelně rozrušená, marně se snažila maskovat svou bolest ze ztráty syna. Ale pro něj je čas jít, chytit svůj osud, žít život, na který ho celý svůj život připravovala.

Bublina ukončila své rozpínání a John s Weaverovou už v ní byli zcela uzavřeni. Modré záblesky praskaly v místnosti. Sarah se dívala na svého syna, Johna Connora, budoucího zachránce lidstva. Vypadal vystrašeně a tak mladě, ale on je statečný a silný. Ona svého syna miluje.

Její myslí probleskly nedávné události. Najednou si vzpomněla, jak jí v hale těsně před tím, než šli nahoru, John řekl, že jí miluje. Bylo to už tak dávno, kdy jí to řekl. Ve chvíli, kdy se bublina stává stále více neprůhlednou a místnost zcela vyplnilo světlo, vykřikla. „Já tebe taky.“

Pak je s praskáním a zábleskem světla bublina pryč. Energie stále praskala po místnosti. Sarah tam pořád stála a cítila to jako věčnost, když se dívala na místo, kde byl ještě před chvílí její syn. Cítila se zcela otupělá. Nevěděla, jestli to bylo od elektrických výbojů, či ze ztráty svého syna.

Sarah se vrátila zpět do reality leknutím, když jí Ellison chytil za ruku. „No tak, Sáro. Musíme vás dostat odsud, než sem dorazí vyšetřující orgány.“

„Počítač, Turek, musíme ho zničit,“ vykřikla Sarah.

„To už není problém. Myslím, že… Že ho energetická bublina usmažila. Podívejte,“ Ellison ukazoval k počítačům.

Počítačové servery vypadaly, jako by právě prodělaly těžký útok. Kolem hlav šroubků byly známky velkého žáru a monitory jen staticky jiskřily a blikaly. Sarah si uvědomila, že byla tak zaslepena ztrátou svého syna, že si nevšimla místnosti kolem ní. Žádný z počítačů nevypadal, že by byl provozuschopný.

Sarah se podívala na Cameronino tělo. Bylo uprostřed časové bubliny, ale stále tam ještě sedělo. Najednou si vzpomněla, že kov projít nemůže a část jejího endoskeletonu byl odhalen, proto tam Cameron stále ještě seděla.

„Budeme jí muset dostat pryč,“ vykřikla Sarah. „A zničit bezpečnostní záznamy.“

„S bezpečnostními záznamy nebude problém. Byly digitálně uloženy na počítači Johna Henryho a ten je spálený.“

„No tak, přestaňte tlachat a pomozte mi s Cameron,“ řekla Sarah, když se snažila zvednout Cameron z jejího křesla. Mohla vypadat jako hubená dospívající dívka, ale Sarah měla problémy s její vahou vůbec pohnout.

Ellison chytl dívku v pase a s lehkým zamručením z vydaného úsilí si přehodil její pružné tělo přes rameno. Sarah sebrala nůž a další důkazy a rozběhla se za ním.

V prázdné místnosti, kde kdysi sídlil John Henry, začalo z monitorů mizet statické jiskření. Počítačový systém se restartoval a tři kontrolky Turka se rozsvítily. Na jednom z monitorů se objevil příkazový řádek, na kterém se opakoval jediný výraz: JSEM TADY, JSEM TADY, JSEM TADY, JSEM TADY. Ale není tam nikdo, kdo by si to mohl přečíst.

Sarah dohnala Ellisona, když se blížil ke vchodu do podzemních garáží. Vyhlédla ven přes sklo na dveřích, pak je pomalu otevřela a rozhlédla se kolem.

„Je to tu čisté,“ řekla přes rameno a držela dveře otevřené.

„Máme štěstí, že jsem zaparkoval na této úrovni,“ zabručel s Cameroniným tělem stále přes rameno.

Došli k jeho služebnímu automobilu. Sarah sundala Cameronino tělo z Ellisona a bojovala, aby ho natočila proti vozidlu, zatímco Ellison odemykal kufr. On a Sarah pak pečlivě položili Cameronino tělo do kufru.

Sarah váhala. Kdo byl tento muž, že by v něj měla mít tolik důvěry? V tom, co vypadalo jako jiný život, ji Ellison naháněl po celé zemi, přesvědčen, že byla psychopatická teroristka. Pak, když ona, John a Cameron přeskočili v čase osm let, si myslela, že ho navždy ztratili. Ale zdálo se, že bez ohledu na to, kam šla, bez ohledu na to, co dělala ve svém boji proti Sky Netu, tam byl. Jednou je zradil. Ukradl Cromartieho tělo a předal ho Weaverové. Teď mohl fungovat pod jiným jménem, ale stále to byl stroj. A to byla Ellisonova chyba.

Podívala se na člověka, který se jí teď snažil pomoci, a přimhouřila oči. „Jak mám vědět, že vám mohu věřit?“

„Sáro, já bych se také rád ujistil, že jsem se ve vás nemýlil, ale na to teď nemáme čas,“ povzdechl si Ellison, když uslyšel sirény blížících se zásahových vozidel. „Nastupte do auta. Můžeme si o tom promluvit později.“

Sarah téměř neochotně nastoupila do Ellisonova auta. Neměla moc na výběr. Bez jeho pomoci by jí určitě chytili a obvinili z celé této šlamastyky. Když se přiblížili k výjezdu, skrčila se dolů pod okno, aby jí nemohl nikdo zahlédnout.

Ellison byl vděčný, že se výjezd z garáží nacházel na opačné straně budovy. Strážný, který měl být na bráně, byl pryč. Pravděpodobně se běžel podívat dopředu, co se děje, pomyslel si Ellison. Jako šéf bezpečnosti by z toho za normálních okolností šílel, ale teď mu byl za neprofesionální chování vděčný.

Přejeli asi dva bloky, než se Sarah posadila zpět do sedadla.

„Kam jedeme?“ zeptala se Sarah, když si zapnula bezpečnostní pás.

„Odvezu vás na nějaké bezpečné místo v okolí a pak pojedu vyzvednout Savannah z jejího vyučování,“ Ellison se pozastavil, zatímco řídil své auto provozem ve špičce. „Nelíbí se mi tu dívenku takovým způsobem zneužít, ale pokud se mě na to někdo zeptá, byla důvodem mého odjezdu ze Zeira Corpu.“

„Co řeknete jí?“

„Nevím. Ale nemůžu jí říct pravdu. Ještě ne, alespoň zatím.“

„Dozvěděla by se, co je její matka zač. Nemohu uvěřit, že stroj vychovával dítě.“

„To určitě Savannah neřeknu. Už tak pro ni bude těžké, že přišla o matku.“

Ellison a Sarah už spolu dál moc nemluvili. Řídíc rychle, ale bezpečně ulicemi Los Angeles, zastavil Ellison u bytového domu. Venku byla značka, která říkala, uzavřeno pro rekonstrukci.

„Co je to za místo?“ Zeptala se Sarah a rozhlížela se kolem.

„Jsme v Severním Hollywoodu.“

„Tady to znám. Nějaký čas jsem tu žila.“

„Tady v těch bytech se skrýval ten stroj předtím, než se stal Johnem Henrym. Vystupoval jako George Laszlo. Zabil celý zásahový tým, když jsme se ho pokoušeli s FBI zatknout. Po té přestřelce majitelé dům uzavřeli, zatímco probíhalo vyšetřování. Dům je stále prázdný kvůli případnému vyšetřování a rekonstrukci od majitele. A bude to trvat, dokud stavební inženýři budovu neprozkoumají.“

Pokračoval v jízdě do místa, kde se nacházel služební vchod do interiéru domu. „Blíž domu už nás v autě nedostanu. Nikdo nás neuvidí. Toto místo je opuštěné.“

Ellison se Sárou vystoupili z auta a čekal je nelehký úkol vytáhnout z kufru Cameronino tělo.

„Dům je stále připojen na elektřinu i vodu, ale ještě několik týdnů bude úplně prázdný.“

Sarah zvedla Cameron za nohy a bojovali, aby jí pronesli vchodem a po schodech do druhého patra.

Když zastavili u dveří, Ellison promluvil. „V tomto bytě přebýval. Je jediný, který není uzamčen, jen má na dveřích pečeť FBI.“

Sarah postřehla v hlase Ellisona melancholii. „Děje se něco?“

„Ztratil jsem tu hodně lidí. Kolegy, přátele, včetně mé bývalé parťačky Grety Simpsonové. Ona byla nejlepší.“

Sarah položila Cameroniny nohy a vytáhla z kapsy nůž. Opatrně přeřízla pásku v místě, kde byla mezera mezi dveřmi a zdí. Odtáhli Cameron dovnitř a položili jí na pohovku.

„Nikdo vás tu neobjeví,“ řekl Ellison a rozhlížel se kolem. Stále mohl jen stěží pochopit hroznou škodu v místnosti napáchanou strojem.

„Vrátím se, jakmile budu moci. Do té doby zůstaňte tu, mimo dohled.“

Sarah klečela vedle Cameron a zarovnávala nohy kyborga na pohovku. Pozorovala bývalého agenta FBI, který zřejmě stále vzpomínal na události, které se tu staly před tolika měsíci.

„Ellisone, děkuji,“ řekla Sarah ze svého místa vedle Cameron. I když mu stále zcela nevěřila, byla mu vděčná za to, co udělal.

Ellison jí věnoval uklidňující přikývnutí a rychle se vrátil ke svému autu. Když odešel, byl ustaraný tím, co řekne holčičce Weavrerové.

Poté, co Ellison odešel, hodnotila Sarah své ubytování. Díry po kulkách byly na většině stěnách, ve vzduchu byl také ještě  mírný zápach slzného plynu, okna byla zadělána dřevěnými překližkami. Trvalo jí pět minut, než byt prozkoumala. Žádná televize, žádný telefon, jedny dveře, tři okna, koupelna, ložnice, kuchyň a lednice s trochou jídla, z něhož byla většina zkažená.

Vešla do ložnice a hledala nějaké čisté oblečení. Přehrabávající skříň, našla několik položek, které jí mohli padnout. Většinou košile. Podívala se do zrcadla na zadních dveřích skříně. Nazpět zírala unavená, vyčerpaná žena. V posledních několika dnech toho zažila hodně. Přesto všechno se vždy mohla spolehnout na svého syna, čerpat z něj sílu, ale teď byla sama. Poprvé po letech.

Najednou Sáru přemohl nenadálý smutek. Vzlykala a sedla si na postel. Po obličeji jí začaly volně stékat slzy. John byl pryč. Strašně jí chyběl. Teď byla sama. Charlie byl mrtvý. Cameron deaktivovaná. John byl teď pryč, také sám, někde v budoucnosti s tou Terminátorskou mrchou, která sama sebe nazývala Catherine Weaverovou. Sářin výraz se změnil na výraz hněvu a její myšlenky se soustředily na Weaverovou. Všechno to mohla být past Sky Netu, nalákat Johna do budoucnosti a zajistit Sky Netu vítězství. Ale proč by se museli obtěžovat cestováním časem, když ho Weaverová mohla zabít hned?

Otevřela oči a mohla vidět Cameron na pohovce, kam jí položili. Jakmile budu moci, musím jí spálit. Nemohu riskovat, že by taková technologie mohla padnout do rukou lidem, kteří staví Sky Net. Už tak toho vybudovali dost. Pokud by se zmocnili Cameronina těla a všech tajemství, které obsahuje… Sarah se chvěla při pomyšlení, jaké by to bylo, kdyby ji a Johna sledovala armáda strojů skrz LA. Musí to zastavit.

Myšlenky na Johna jí vháněly do očí více slz a znovu začala plakat. Sarah sebou škubala na posteli, a nekontrolovatelně vzlykala, dokud se příval slz nezastavil. Nakonec upadla do přerušovaného spánku.

***

Během cesty k vyzvednutí Savannah z gymnastiky přemýšlel Ellison nad nedávnými událostmi. Útok na Zeira Corp, náhlé zmizení paní Catherine Weaverové, a jak do toho všeho zapadá Sarah a John  Connor a jejich boj proti Sky Netu, nebo strojům, tzv. Terminátorům.

Poté, co viděl, jak stroj zabil dvacet skvěle vycvičených členů zásahového týmu FBI a jeho parťačku, věděl, že bojoval na špatné straně války. Ellison chtěl pomoci Sáře, aby jí vynahradil své neúnavné úsilí dostat ji. Ale i poté, co jí a Johnovi pomohl porazit tentýž stroj v Mexiku, nechtěla, aby jí pomáhal. Bylo to proto, že mu nevěřila?

Ellison nevěděl, jestli mu už Sarah byla schopná plně důvěřovat, ale doufal, že zůstane skrytá, než jí bude moci dostat z území L.A. Jeho největší starostí ale teď bylo, co říct Savannah, až jí vyzvedne. Byla tak nevinná, že odhalení o její matce a Johnu Henrym by jí hluboce ublížilo.

Když dojel až k budově, kde měla Savannah svou hodinu Gymnastiky, rozhodl se, že jí neřekne skutečnou pravdu, ještě ne. To znamenalo, že bude muset lhát také úřadům, ale to mu poskytne nějaký čas, aby Savannah připravil, než jí bude nucen říct hroznou pravdu o její matce.

Ellison zaparkoval svůj automobil a vešel dovnitř. Šel rovně až k okýnku recepce. S velmi dobře nacvičeným, přirozeně vypadajícím, profesionálním úsměvem ženě řekl. „Zdravím, jsem James Ellison, šéf bezpečnosti Zeira Corpu. Paní Weaverová mě pověřila, abych vyzvedl její dceru, Savannah, z její třídy.“

„Ach ano, dobrý den, pane Ellisone. Vidím na počítači, že vás paní Weaverová uvedla jako někoho, kdo občas její dceru vyzvedne. Máte nějaký doklad, který byste mi mohl ukázat?“ řekla vřele, dávajíc panu Ellisonovi uznalý pohled.

Ellison se ušklíbl, sáhl do kapsy a vytáhl svůj identifikační odznak zaměstnance Zeira Corpu. „Bude to stačit, nebo budete ještě potřebovat můj řidičský průkaz?“

„Ale ne, pane Ellisone, to bude v pořádku,“ řekla recepční poté, co pohlédla na jeho odznak. „Dívky právě skončily a Savannah tu bude brzy. Můžete na ni počkat tady nebo ve vedlejší místnosti.

„Děkuji, počkám tady,“ dal mladé ženě stejně vřelý pohled.

Vložil svůj odznak zpět do kapsy, zvedl nějaký časopis a posadil se do křesla, kde mohl sledovat dění venku a podíval se na recepční. Pokud by tu měl být další pokus o zabití Savannah, pak by toto bylo velmi pravděpodobné místo.

Ellison se tím nemusel zaobírat moc dlouho. Ani ne za minutu se přiřítila Savannah se svým malým batůžkem. Byla samý úsměv a plná energie. „Strýčku Jamesi,“ vykřikla, rozběhla se k němu a objala ho. „Kde je maminka? Měla mě dnes vyzvednout.“

„Tvá máma měla odpoledne schůzku, která se protáhla,“ řekl Ellison, když jí držel v náručí. „Požádala mě, abych pro tebe dojel já,“ řekl s úsměvem. Bolelo ho, že jí musel lhát. Ona mu tolik věřila.

Šli ven k autu, Savannah poskakovala vedle něho a držela se ho za ruku. Odemkl a otevřel zadní dveře. Savannah se prodrala na zadní sedadlo a zapnula si pás. Ellison zavřel dveře a obešel auto, aby se dostal k místu řidiče. Pro jistotu se rozhlédl kolem.

„Strýčku Jamesi?“ podíval se na ni a nevšiml si šedé dodávky, která vjela do ulice. „Můžeme se po cestě zastavit na zmrzlinu?“ sladce se zeptala a dala mu prosebný pohled, který umí holčičky tak dobře.

„Jasně, Savannah,“ pocítil Ellison určitou úlevu. To by mu mohlo dát nějaký čas na rozmyšlenou.

Savannah se usmívala a chichotala, pak vytáhla ze svého batohu plyšovou žirafu a hrála si s ní a povídala si s ní. Nikdy bez ní nikam nešla.

Zařadil se do provozu a odjel, nevšiml si muže v šedé uniformě přes ulici, který věnoval Ellisonovu vozidlu velkou pozornost, když projíždělo kolem něj. Vypadal mnoho uniformovaných dodavatelů nebo řemeslníků po celém městě. Muž v uniformě vytáhl mobilní telefon a někam volal. Jeho šéfa bude zajímat, kdo dnes vyzvedl Savannah ze třídy.

Zastavili u obchodu se sladkostmi, kde Ellison koupil zmrzlinu na klacku. Dovolil Savannah, aby jí snědla v jeho autě, nepořádek ho netrápil, nebylo pravděpodobné, že někdy bude znovu řídit tento vůz. Jel do Zeira Corpu, kde by za normálních okolností v kterýkoliv jiný den v tito hodinu byl.

Byli na půli cesty tam, když náhle zastavili v zácpě, což byla ve špičce celkem normální věc. Rychlé zastavení polekalo Savannah, která začala dřímat se stopami po zmrzlině kolem úst.

„Strýčku Jamesi! Co je to?“ zeptala se a někam ukazovala.

„Co je co, Savannah?“ zeptal se a podíval se na ni ve zpětném zrcátku.

„Támhle! Maminčina budova?“ ukazovala na levou stranu.

Otočil se a podíval se. Sakra! Pomyslel si. Odtud byla vidět věž Zeira Corpu. Z horních pater proudil kouř a plameny. Letoun nadělal více škody, než si myslel.

„Neboj se Savannah. Jsem si jistý, že je tvá máma v pořádku,“ zalhal.

Ellison vytáhl svůj mobil. To co se stalo pak, mohlo zpečetit jeho osud a případně ohrozit i životy dvou lidí, kteří do něj teď vložili svou důvěru. Odříkal si rychlou modlitbu a začal vytáčet.


2009, den 1, o dvě hodiny později

Ellison seděl ve vyšetřovací místnosti. Bylo to podruhé za poslední dva dny. Alespoň, že tady v FBI s ním nakládali s nějakou úctou. Od detektiva na policii cítil málo respektu.

Pan Auldridge přišel se šálkem kávy a složkou. „Opět se setkáváme, pane Ellisone. Nemyslel jsem, že se uvidíme tak brzy.“

„Ani já,“ řekl Ellison. Když se posadil, přejel si rukou kabát a kravatu.

„Myslel jsem, že byste mohl chtít kávu, po tom všem, čím jste prošel,“ Auldridge položil kávu před Ellisona. „Mabel na recepci říkala, že máte rád černou.“

„Děkuji vám.“

„Nejprve mi dovolte říct, že je Savannah v pořádku. Je na chodbě s ženou z Dětské ochranné služby.“ Auldridge se podíval do svých poznámek. „Savannah říkala, že byla s vámi, když jste zjistili, že je Zeira Corp v plamenech. Můžete mi říci, proč byla s vámi?“

Ellison si poposedl. „Paní Weaverová mě zavolala do své kanceláře. Bylo to uprostřed odpoledne. Řekla mi, že má pozdní schůzku s nějakými klienty, a poprosila mě, abych vyzvedl její dceru, protože tušila, že by to nestihla včas.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Myslím, že bylo asi šestnáct hodin.“

„Viděl jste ty klienty, se kterými měla schůzku?“

„Ne, předpokládám, že schůze byla vedena prostřednictvím telekonference z její kanceláře.“

„Proč si to myslíte?“

„Pustila své zaměstnance na oslavu návratu její dcery brzy domů,“ vysvětlil Ellison. „Každá ze sekretářek ředitelů oddělení dostala odpoledne volno. Jen já a pár strážných jsme byli stále ve službě. Nebyl tam žádný pomocný personál nebo ředitel oddělení, jako je to běžné u standardních schůzí. Tak jsem samozřejmě předpokládal, že byla schůze vedena přes telekonferenci.“

„Máte nějakou představu o tom, co se stalo v Zeira Corpu, když jste odešel?“

„Ne, nemám tušení,“ Ellison doufal, že Auldridge nemohl poznat, že lže. „Byl jsem na cestě se Savannah zpět do práce, když jsem uviděli budovu v plamenech.“

„V 16:20 narazilo do věže budovy Zeira Corpu letadlo. Abych byl přesnější, přesně do míst, kde byla kancelář paní Weaverové. Je hodně svědků, kteří viděli letadlo,“ Auldridge okamžik studoval Ellisonovu tvář, ale nic neodhalil. „Deset pater bylo pohlceno ohněm. Výbuchy byly slyšet na šest bloků daleko. Viděl jste nebo slyšel něco?“

„Ne. Poté, co mě paní Weaverová požádala, abych vyzvedl její dceru, jsem si myslel, že bude nejlepší odjet hned, protože odpoledne je ve městě hustý provoz. Nechtěl jsem Savannah vyzvednout pozdě. Byla po jejím únosu velmi nervózní a věřila jen lidem, které dobře znala.“

„To je pochopitelné, ale je docela zvláštní, že jste neslyšel výbuch po pádu letounu.“

„Jak jsem řekl, odjel jsem brzy,“ řekl stroze.

„Vaše setkání s paní Weaverovou se konalo v její kanceláři, ano?“

Ellison přikývl.

„Její kancelář je dvacet pater nad zemí. Vaše parkovací místo tři patra pod zemí. Říkáte, že jste se byl schopen dostat z její kanceláře až do nejnižšího patra garáží a odjet za méně než dvacet minut?“

„Co na to můžu říct? Výtahy jsou rychlé, když s nimi před nosem neujede někdo jiný. Teď, pokud nemáte žádné další otázky, bych rád viděl Savannah, než pojedu domů.“

„Jen pár dalších otázek. V čem Zeira Corp podnikal?“

„Pochopil jsem, že se zabývá high-tech, výzkumem počítačů a rozvojem špičkových technologií.“

„Víte, čím přesně?“

„Pro mě vypadá jeden počítač stejně jako druhý. Měl byste se zeptat jednoho z těch lidí.“

„To plánujeme.“

„Ještě jedna věc, pane Ellisone.“ Auldridge zavřel svou složku a položil své pero před sebe, než pokračoval. „Tento rozhovor byl jen formalita. Věřte mi, když vám řeknu, že pokud byste nebyl kdysi v FBI, tento výslech by probíhal naprosto odlišně.“

Ellison na něho pohlédl. Auldridge udělal rychlý pohled na obousměrné zrcadlo a doufal, že za ním nikdo není. Ztišil hlas, než řekl. „Pane Ellisone, nevěřím, že byste měl něco společného s útokem na Zeira Corp nebo s únosem Savannah Weaverové. Věřím ale, že se tu děje něco špatného a vy jste se nějakým způsobem dostal do epicentra toho všeho,“ chvilku se zastavil, než pokračoval. „Prosím, věřte mi, když vám říkám, že jsem váš přítel. Chci vám pomoci… I Sáře. Vím, že říkala pravdu.“

Auldridgeho výraz prozrazoval, že to myslel pravdivě a upřímně, ale Ellison se teď rozhodl zůstat obezřetný. Neznal Auldridge tak dobře, aby poznal, zda to jen nepředstírá.

„Nevím, o čem mluvíte. Mohu odejít?“ Ellison vstal a zapnul si sako.

„Ano, samozřejmě,“ Auldridge také vstal. „Buďte opatrný, policie nebude tak shovívavá jako my, pane Ellisone. Můžete očekávat mnohem nepříjemnější otázky,“ podíval se dolů na stůl. „Nepil jste kávu.“

„Nemám rád černou kávu,“ řekl Ellison a hodil kelímek do odpadkového koše. „Mabel si mě musela splést s někým jiným.“

„Hmm,“ řekl Auldridge a podíval se na kelímek v odpadkovém koši. Pak vzhlédl k Ellisonovi a  promluvil. „Savannah je v místnosti na konci této chodby po levé straně. Můžete si s ní pár minut popovídat.“

Ani jeden z nich si nevšiml napůl rozpuštěné kapsle v dolní části kelímku, když se káva rozlila v koši.

***

Za zrcadlovým sklem ve vedlejší místnosti byli dva muži, kteří sledovali pana Ellisona během rozhovoru s Auldridgem. Jeden z nich byl oblečený v šedém obleku, druhý stál ve stínu.

Ten ve stínu promluvil jako první. „Nechtěl pít kafe! Říkal jste, že má rád kávu. Pak bychom mohli využít jeho náhlou slabost jako záminku dostat ho rychle pryč a klást mu otázky.“

Ten v šedém obleku řekl. „Nemůžete vždycky spoléhat na lidi. Mabel se buď mýlila, nebo měl Ellison nějaké podezření.“

„Tak co budeš dělat?“

„Ujistím se, že policie pana Ellisona trochu vycuká. Ujistím se, že zůstane od našeho projektu tak daleko, jak to bude jen možné. Brzy se dozví, že pokud se v tom bude dále angažovat, přinese mu to jen další osobní bolest nebo smrt. Ale právě teď máme důležitější problém.“

„Co je to?“

„Pan Auldridge tuší pravdu. Budu mu muset dát jinou práci. Necháme ho, ale kladl své otázky a shromažďoval podklady. Brzy zjistí, že nemá dostatek důkazů na prokázání svých podezření. Pak se postarám o to, aby mu byl případ odebrán a nakonec odložen. My pak můžeme využít shromážděné důkazy a sledovat nebezpečné osoby.“

„Nezabiješ ho?“

„Teď ne, je pro mě užitečný, ale pokud se dostane příliš daleko, může být odříznut. Sleduj Ellisona a nespusť ho z očí. Může nás zavést k Sáře Connorové nebo matce té dívky.“

***

Ellison vešel do místnosti, kam ho nasměroval agent Auldridge a ve které teď byla Savannah.

„Strýčku Jamesi, co se děje? Kde je moje maminka?“

Ellisonovo srdce pokleslo, mohl by jí říct pravdu, jistě, ale lepší bude, když se pokusí dívku uklidnit. „Savannah, tvá máma je nezvěstná, ale policie a FBI dělají všechno, aby jí našli.“

„Ale kam šla?“ z jejích očí stékaly slzy.

„Nevím, Savannah. Udělám, co je možné, abych jí pomohl najít,“ další lež, pomyslel si.

Dívka se k němu přitulila a plakala, když jí držel. Sociální pracovnice se na ně dívala a tiše řekla, „Budu venku.“

Ellison seděl v křesle a držel Savannah pohodlně na klíně, zatímco paní zavřela dveře, když odešla z místnosti. Všiml si, že je úplně nedovřela, takže si bude muset stále dávat pozor na jazyk.

„Savannah,“ Ellison přizvedl její hlavu. „Vím, že máš teď strach. Také bych měl.“

„Bojiš se, strýčku Jamesi?“

Ellison na okamžik přemýšlel. „Ano, Savannah, také se bojím. Ale víš co? Sami pro sebe můžeme být silní. Můžeme si navzájem pomáhat, abychom se báli méně.“

Savannah pevně svírala svou žirafu a podívala se na něj trošku ostřeji. „Strýčku Jamesi, jak můžeš mít strach? Jsi dospělý.“

„Zlatíčko, můj svět se obrátil až příliš vzhůru nohama a to mě děsí. Ale vím, že jestli se máš na mě spolehnout, tak musím být silný. A ty se na mě můžeš spolehnout v tom, že ti pomůžu, abys byla silná. Jo?“

„Dobře,“ řekla tichým hlasem.

„Cítíš se teď lépe?“

„Trochu.“

„Dobře,“ Ellison se na chvíli zastavil, než řekl Savannah něco srdceryvného. „Savannah, znáš tu paní, co tu byla?“

„To je paní Williamsová. Vyprávěla mi legrační příběh, než jsi přišel.“

„Líbí se ti paní Williamsová?“

„Jo, je hezká.“

„No několik příštích dnů se o tebe bude starat, než se vrátí tvá máma.“

„Ale já chci zůstat s tebou, strýčku Jamesi!“ vykřikla Savannah a pevně ho objala.

„Savannah, vzpomeň si, co jsem ti říkal o tom, že musíme být silní. To je jeden z těch případů.“

„Ale jak můžu být silná, když se mnou nebudeš?“

„Savannah, budu pomáhat policii hledat maminku. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale pár dní tě asi nebudu moci vidět.“

Savannah se bála a nechtěla ho opustit, ale pochopila, co se jí strýček James snažil říci. „Tak jo. Můžu ti zavolat, když budu mít strach?“

„Ano zlatíčko, kdykoliv. Máš číslo na můj mobil?“

„Jo, máma mi dala do mobilu tvé číslo hned za její.“

„Dobře, teď už musím jít, ale brzy se uvidíme.“

Ellison Savannah objal a ona se rukama pevně omotala kolem jeho krku, přitiskla se k němu a plakala. Neochotně jí pustil, ale kdyby objetí nepřerušil teď, nevěděl, jestli by ještě sám v sobě našel sílu k odchodu.“

Jí se znovu zpustily z očí slzy, když se její ruce svezly z jeho krku. S uklidňujícím, ale smutným úsměvem ukončil objetí a vstal.

„Ahoooj,“ Savannah stále vzlykala, když vyšel ze dveří.

Zavřel za sebou dveře, byl smutný, že jí musel takhle opustit. Byl téměř překvapen, když na něj promluvila slečna Williamsová, čekající na chodbě.

„Bylo velmi hezké, co jste jí řekl. Jste rodič, pane Ellisone?“

„Ne, ale chtěl jsem být,“ Ellison udělal krátkou pauzu a pak se zeptal. „Co s ní bude?“

„Budeme pátrat po jejím nejbližším příbuzném, kterému bychom to oznámili. Nevíte, jestli má ve Spojených státech někoho blízkého?“

„Ne, to netuším. Její otec před časem zemřel. Paní Weaverová se zmínila o bratrovi, který pracoval pro NTSB, ale jeho jméno neznám.“

„No, nebojte se, obvykle nemáme při hledání příbuzných problém,“ sáhla do kapsy. „Tady je má vizitka, na zadní straně je můj mobil. Zavolejte mi, pokud něco zjistíte.“

„To udělám.“

„Víte, ta holčička je s vámi spojená a vy o ní také máte starost. Mohla bych zařídit, abyste se o ní staral až do chvíle, než najdeme její rodinu,“ řekla a zněla docela upřímně.

„To bych moc rád,“ usmál se Ellison a jeho obličej se rozzářil.

„Dobře,“ paní Williamsová se usmála. „Den nebo dva bude trvat papírování a prověření vaší osoby. Je to standardní postup u všech umístěných dětí, ale jsem si jistá, že u vás s tím nebude žádný problém vzhledem k tomu, že jste bývalým agentem FBI a také, že vám paní Weaverová v záležitostech svého dítěte plně důvěřovala.“

„Děkuji vám. Zastihnete mě doma nebo na mobilu,“ vytáhl svou vizitku zaměstnance Zeira Corpu a rychle napsal své číslo na její zadní stranu.

Ellison zamával Savannah na rozloučenou a odešel. Zamířil k přední části budovy do blízkosti recepce. Zastavil se, aby se napil vody z fontánky. Vedle něj se objevil stín.

Ženský hlas zašeptal. „Dostal jste kávu?“

„Ano, dostal.“

„A vypil jste ji?“

„Ne, nevypil. Bral jsem to jako varování a potencionální hrozbu ve vedlejší místnosti.“

„Bylo to tak i nebylo, pane Ellisone,“ Mabel se rychle rozhlédla kolem. „V poslední době se tu děje něco divného. Vy a pan Auldridge jste nebyli jediní, kdo byl v té místnosti. Dva muži vedle sledovali vaší konverzaci.“

„To je obvykle standardní.“

„To vím, pane Ellisone, ale ani jeden z nich není z FBI. Nepatří k žádné agentuře vymáhající právo, státní ani federální. Nevím, kdo jsou, ale tráví spoustu času s novým ředitelem.“

„Díky za upozornění. Je tu ještě něco, co bych měl vědět?“

„Ano. Zkusili vám dát do kávy jed!“

Ellison měl najednou sucho v krku. „Jak to víte?“

„Každé úterý vyprazdňuji odpadkové koše. Když jsem vyprázdnila ten ve výslechové místnosti, tak jsem našla v kelímku na kávu tohle,“ podala mu něco zabaleného v kapesníku, a on to vložil do své kapsy.

Mabel se otočila a pospíchala zpět na recepci, Ellison odkráčel ke svému autu. Když za sebou zavřel dveře, rozbalil kapesník. Uvnitř byl částečně rozpuštěný obal kapsle. Dílčí počet byl vidět na boku. Ne moc, ale stačilo by to. Nastartoval automobil a odjel domů. Nevšiml si šedé dodávky, která se držela pět aut za ním. Jeho mysl byla zaneprázdněna přemýšlením o jiných věcech.

***

Sarah se začala probouzet. Rychle se rozhlížejíc, se Sarah sama sebe ptala, kde je a jak se sem dostala. Její vzpomínky se pomalu vrátily a ona se po krátkém záchvatu paniky zase uklidnila.

„Nemůžu to udělat. Nemůžu to nechat dojít ke mně,“ řekla nahlas.

Světlo pronikající přes zatažené žaluzie ukazovalo, že se bude brzy stmívat. Sarah neměla ani tušení, kdy se Ellison vrátí, ale byly tu nějaké věci, které musela udělat. Rychle se umyla a vybrala si nějaké oblečení. Na polici ve skříni našla basebalovou čepici, která jí byla příliš velká. Zmenšila si jí na minimální velikost a nahrnula vlasy pod ní. Než se připravila, byla venku už tma.

Vyšla na dlouhou noční procházku ulicemi Los Angeles. Kolem bylo docela málo lidí. Ale tohle je Kalifornie, lidé tu chodí ven i v noci. Sarah měla několikrát štěstí, že narazila na skupinku lidí, kteří měli namířeno stejným směrem, jako ona. Když žádnou neobjevila, držela se ve stínu a snažila se skrýt svou přítomnost. To co dělala, bylo nebezpečné, ale včera neměla čas si své SUV odvézt. Daleko důležitější bylo opustit co nejrychleji oblast.

Sarah nakonec došla až na místo, kam John zaparkoval SUV před jejich setkáním z Catherine Weaverovou. Parkovali dva bloky od Zeira Corpu v uličce, kde byl uzavřený Sushi Bar, který byl na prodej. Důkladně prohledala oblast, vyčkávala a pozorovala, jestli ji někdo nesledoval nebo se nevyskytoval u jejího parkovacího místa. Po hodině pročesávání okolí Sarah zjistila, že je vše čisté.

Rychle zkontrolovala vozidlo, zda s ním nebylo nějak manipulováno. Venku ani na podvozku nebyla stopa po výbušnině nebo sledovacím zařízení. Otevřela dveře a viděla něco, jako kousek provázku s  papírkem ve tvaru šipky, která ukazovala pod sedadlo řidiče. Sáhla pod přední sedadla a vytáhla malý balíček zabalený páskou. Uvnitř bylo 10000 dolarů v hotovosti, řidičský průkaz, pas vystavený na jméno Sarah Gayleová a vzkaz.

Sarah se při čtení vzkazu mírně třásla.

Drahá mami,

Prosím, neboj se o mě. Mám se dobře. Nevěděl jsem, co se stane při návštěvě u Catherine Weaverové, ale cítil jsem, že už to nebude jako dříve.

Pas bude využitelný jen 48 hodin po použití. Tak dlouho bude trvat, než si úřady uvědomí, že je falešný. Řidičský průkaz by měl být užitečný dlouho, pokud nebudeš příliš často zastavovaná za dopravní přestupky. Hotovost ber jako dárek. Já ti děkuju za tvůj dar.

S láskou, John.

V dolní části stránky pak byla další poznámka, vypadala jako načmáraná v rychlosti.

P.S.

Policie bude provádět bezpečnostní objížďku této oblasti v 10:15. Odjeď!


Sarah se podívala na hodinky. Bylo 22:05. Jak to sakra věděl, pomyslela si. Aniž by o tom dál přemýšlela, otočila zapalováním, zavedla vozidlo do provozu a uháněla tak rychle, jak mohla do skladu, kde se ukrývali s tou malou dívkou. Věděla, že je to riziko. Její instinkty říkaly, opustit všechno a zmizet. Savannah by mohla říci policii, kde to bylo, ale byl tam zbytek jejich věcí a také stopy, které měli k letounu a lidem ze skupiny Kaliba.

Potřebuji ty informace a musím uklidit co nejvíce z našich věcí. A o jakém dárku to mluvil? Přemýšlela.

Velmi opatrně se blížila k průmyslové zóně. Pokud by sem Savannah dokázala zavést policii, pak by tohle bylo ideální místo na chycení. Zastavila na příjezdové cestě, z přihrádky v palubní desce vytáhla dalekohled pro noční vidění, rychle přeběhla silnici a vystoupala po požárním schodišti na zadní straně prázdného skladiště.

Sarah hodinu pozorovala průmyslový komplex, sledovala všechna přístupová místa a potencionální skrýše. Nic se tu nepohybovalo, kromě několika volně žijících živočichů, kteří žili a lovili daleko od lidí. Sarah se rychle vrátila do svého auta a objela sklad.

Opět, Sarah strávila hodně času kontrolou obvodu budovy, zda na něm nejsou nějaká sledovací zařízení či potencionální pozorovatelé.

Když nic nenašla, vstoupila do budovy, auto nechala zaparkované vedle jejich Dodge Ram. Sarah neměla čas, popadla vše, co mohla a nakládala to do SUV. Sbalila Johnovy věci a oddělila je od Derekových. V jedné ze skříněk našla jejich poslední termit. Všechny zbraně ukryla v SUV pod Johnův a Derekův skromný majetek.

Byla škoda nechat tam Dodge Ram, ale potřebovala jen jedno vozidlo. Sarah náhle dostala nápad. Vytáhla z Johnovy tašky pár pracovních rukavic, z Derekových věcí popadla košili a utřela celý povrch uvnitř i vně vozu. Také si udělala čas na odstranění všeho, co nebylo přibité, co by mohlo identifikovat ji, Johna nebo Dereka. Když bylo vše hotovo, odvezla vozidlo na okraj průmyslové zóny. Když sem přišli a schovávali se tu se Savannah, viděla tam postával latinsko-americké muže. Byla si jistá, že vypadá jako nový vůz. Vytáhla klíče ze zapalování a namířila si to zpět k SUV.

Sarah odjela, aniž by se jedinkrát ohlédla zpět. Kdyby ano, musela by vidět někoho, kdo vyšel ze stínu, přešel k vozidlu a prohlížel si ho. S malým úsilím položili motocykl na zadní stranu vozu a nastoupili dovnitř. Odjeli jiným směrem. Tyto osoby si to namířily do jiného skladovacího zařízení a zastavily u jedné z velkých hal. Vystoupily ven a otevřely vrata, světlo odhalilo zbraně a vybavení visící uvnitř. Světlo zmizelo v momentě, kdy vozidlo zajelo dovnitř. O pár minut později vyjel ze skladu motocykl, štěrk odlétal od jeho kol, jak řidič spěchal.

Sarah jela směrem k bytu a jen o pár bloků dál našla dlouhodobé garáže k pronajmutí. Usmála se štěstí, které měla. Byla tam noční obsluha. Držíc svou tvář ve stínu zaplatila v hotovosti za dvoutýdenní parkování, byla to nejkratší doba, kterou mohla pořídit. Byla ráda, že při použití hotovosti nemusela ukazovat průkaz. Vjela do garáže, našla své místo a zaparkovala.

Zkontrolovala obsah vozidla a našla vytisknuté materiály a Johnův počítač. Nebude moci používat internet, mohli by jí sledovat, ale věděla, jak najít soubory, které už John našel a stáhl.

Sarah vše vložila do své tašky. Pověsila svou parkovací značku na zpětné zrcátko, zamkla vůz a odešla s taškou přes rameno.

Když se dostala zpět do bytu, bylo téměř pět hodin ráno. Časný ranní provoz teprve začínal houstnout. Sarah byla při chůzi do bytu v Severním Hollywoodu tak opatrná, jako byla během své cesty po celou noc. Vklouzla branou dovnitř a rychle stoupala po schodech. Nižší patra byla dobře osvětlena, ale balkón byl ve stínu. Rychle vstoupila do bytu George Laszla. Nerozsvítila, aby náhodou neprozradila svou přítomnost. Brzy vyjde slunce.

Z lamp na nádvoří do bytu vstupovalo bledé světlo. Sarah čekala, než si její oči na šero zvykly. Podívala se na Cameronino tělo, které leželo nehybně na pohovce. Když se k nim Cameron přidala, všechno, co v ní Sarah viděla, byl stroj. Cameron ale naproti tomu působila tak inteligentně, dalo by se říct, jako skutečná osoba, když začalo jejich nové dobrodružství. Ale po skoku v čase o osm let, se v ní něco změnilo. Cameron najednou měla mnohem větší problémy s přizpůsobením. Podle toho, co jí John řekl o chvílích, kdy s poprvé s Cameron setkal, neměl vůbec tušení, že byla kovákem, až dokud nepřejela Cromartieho pickupem. Bylo něco, co se uvnitř ní dělo? Proč tu byly chvíle, kdy její chování bylo téměř lidské, ale jindy z ní byl zase jen stroj?

Poté, co jí poškodila exploze a ona je naháněla po celém L.A., se znovu chovala jinak. Když se jí John chystal odstranit čip, Cameron ho prosila, téměř plakala. Prosila ho, aby to nedělal. Vyznala Johnovi lásku. Bylo možné, že tyto stroje mohly mít nějaké city? Slyšela Cameron, ale nevěřila jí, vlastně jí už nikdy nevěřila. Přesto jí byl John ochotný opravit. Cameron reagovala na Johna více než na ni. Sarah by mohla přísahat, že Cameron téměř vypadala, že žárlila na Riley. To proto, že Cameron měla city, jí John dokázal přesvědčit, aby dostala Sáru z vězení? Cameron věděla, že jejím prvořadým úkolem bylo chránit Johna, ale byla ochotna pro něho riskovat svou existenci. Dělal to ten stroj, protože k Johnovi opravdu něco cítil?

Sarah předstírala, že si toho nevšimla, ale viděla výraz na Johnově tváři, když spatřil škody, které Cameron utrpěla při záchraně jeho matky. Vypadal absolutně zhnuseně, jako by Cameron provedl tu vůbec nejhorší věc. Přes jeho dobré řízení, se neustále díval do zpětného zrcátka. Sarah si byla jista, že nesledoval provoz. Viděla ho několikrát polknout a všimla si vlhkosti v jeho očích. Opravdu její syn něco cítil ke Cameron? Nebyla zasvěcená do všeho, co se mezi nimi stalo, ale ty pohledy, nevyřčené otázky. Bylo mezi nimi něco? Sarah zavrtěla hlavou, nějak nechtěla věřit svým očím, ale instinkty jí říkaly, že to byla pravda.

Sářiny myšlenky se vrátily do současnosti. Všimla si, že zatímco byla venku, Canmeronina ruka sklouzla z její hrudi a ležela na koberci. Možná slabé zemětřesení, zatímco byla pryč. Sarah opatrně ruku zvedla a položila ji zpět na její hruď. Sarah se k ní naklonila blíž a teprve teď viděla z blízka poškození. Viděla, jak se té holce už pár těžkých ran zahojilo, ale nikdy předtím jí neviděla až tak poškozenou.

Ale na tom nezáleží, že? Bude muset tělo spálit, aby se nedostalo do rukou Kaliby nebo jiné osobě, která by mohla využít technologii uvnitř ní. Všechny její úvahy byly zbytečné.

„Je mi to líto, Johne, ale budu muset tělo spálit. Jen co najdu nějaké místo, kde ho můžu spálit, aniž by mě objevili,“ zívla Sarah. Ale to bude muset počkat. Jsem unavená.

Sarah si svlékla oblečení a vklouzla nahá do postele. Usnula skoro okamžitě, ale neměla dobrý spánek. Zdálo se, že moc času neuběhlo, když jí probudil obrovský rachot.

Jen zemětřesení, pomyslela si, když se najednou objevil jasný záblesk a příval tepla, což jí vytáhlo z postele.

Vstala, došla ke dveřím bytu a dívala se ven na úplnou devastaci. Los Angeles bylo v plamenech. Nic nebylo na svém místě, vše bylo pryč.

Když vyšla dveřmi už plně oblečená, něco opět problesklo oblohou a na obzoru byl další jaderný hřib, který se přidal k ostatním.

Sarah byla v naprostém šoku, když procházela troskami LA. Všude byly rozbořené hořící budovy, ulice pokrývaly vybělené lidské kosti, na silnicích stály spálené vozy s mrtvolami. Z kdysi pyšných a vysokých skleněných budov zbyly jen konstrukce ze zčernalého kovu.

Oblohu vyplňoval prach a kouř. Ulice byly prázdné, ale všude se nacházely zbytky toho, co kdysi byly domovy, podniky nebo městské budovy.

Zastavila se, když uslyšela za dalším rohem zvuk pochodování.

Vojáci, pomyslela si Sarah, přichází na pomoc. Ale když se pochod přiblížil, zvuk, který zněl jako bota klapající o chodník, začal získávat zvuk kovu narážejícího o beton.

Když se první vlna kováků vynořila zpoza rohu, něco do Sáry udeřilo a ona upadla. Místem, kde před chvilkou stála, prolétla kulka z automatické pušky.

Sarah se podívala, kdo je jejím zachráncem a byla to Cameron!

Cameron si přiložila prst na ústa naznačujíc, že by Sarah měla zůstat potichu a pak jí vedla přes potemnělé ulice mezi hromadami suti, dokud nebyly daleko od pochodujících strojů.

„Kde je John? Kde je můj syn?“ zeptala se Sarah rozrušeně mladého ženského kyborga.

„Je tady, Sáro. Najdeme ho.“

„Jak ses sem dostala? Bylas poškozená.“

„John mě opravil. Jsem tu, abych pomohla. Teď, pokud chceš zachránit svět, tak mi věř. Společně Johna najdeme!“

Cameron rychle vzala Sáru do zbraňové skrýše, podala jí pušku a pistoli a to samé vzala i pro sebe.

„Všude tady jsou hlídky strojů. Musím pro tebe najít nějaké bezpečné místo,“ řekla Cameron Sáře.

„Ne! Musím najít Johna!“

„Dovol, abych tě odvedla někam do bezpečí, kde počkáš, než ho najdu. Také Johna potřebuji.“

„Proč?“

„Protože mě potřebuje, aby byl v bezpečí, a já potřebuji jeho. Musím ho najít!“

„Jestli tě potřebuje, tak proč jsi tady a ne s ním?“

„Protože tě miluje, Sáro a chce, abys byla v bezpečí! Teď musím jít!“

„Ne, jdu s tebou,“ Sarah vypadala rozhodnutě a Cameron se s ní ani nesnažila dohadovat.

Cameron se zamračila. „Pokud musíš... Ale nemohu zaručit, že budu schopna ochránit vás oba.“

Pokračovali v chůzi přes hořící a doutnající trosky a vyhýbali se hlídkám strojů, když hledali.

Bez varování vyšli přímo proti stroji.

Cameron stlačila Sáru k zemi a schytala několik výstřelů do hrudi. Stroj naklonil zmatkem hlavu, když prováděl skenování. Cameron zvedla pušku a vystřelila na pravou stranu hlavy, kde je čip. Držela prst na spoušti, dokud se port neroztrhl.

Stroj se zhroutil a Cameron se natáhla k Sáře a podávala jí ruku.

„Děkuju ti,“ dokázala říct Sarah. „Jsi vážně poškozená?“

„Ne,“ řekla a zamračila se. „Musíme hned odejít. Střelba přivede do této oblasti více strojů.“

Vyškrábali se přes sutiny, bořili se po kolena v rozbitém betonu. Netrvalo to dlouho a setkali se s dalším strojem.

Viděl, jak se přiblížili a začal pálit ze své zbraně na Cameron. Ona se chladně a klidně přiblížila až k endoskeletonu, takže schytala ještě několik dalších ran. Brzy je čip stroje zničen stejně jako první.

Sarah se rychle přemístila a zjistila, že se Cameron snaží držet poškozené části své tváře na svém místě jednou rukou, zatímco druhou se snažila ošetřit rány.

„Tady,“ řekla Sarah, když se dostala blízko. „Dovil mi pomoci.“ Zatímco Cameron si držela tvář, Sarah jí přelepovala poškozená místa páskou.

„Vyléčí se to?“

Cameron pokývala hlavou a pak se její oči rozšířily. Sarah se otočila a za nimi se blížily další dva stroje. Obě ženy začaly současně pálit na blížící se kováky a pak utíkaly pryč z oblasti.

„Musíme se dostat k Johnovi,“ řekla Cameron, když nahrazovala prázdný zásobník své pušky za plný. „Strojů je tu stále více.“

„Ale kde je? Kam John šel?“

„Je tady, Sáro. Je po Soudném dni a jen tady ho můžeme najít. Prosím, musíme být neustále v pohybu. Také ho potřebuji najít.“

„Proč? Proč ho budeš potřebovat?“

Cameron se podívala na Sáru s výrazem plným strachu a obav.

„Miluji ho, Sáro, a on miluje mě. Pro Johna Connora bych zemřela. Musíš to pochopit.“

Sarah věděla, že tohle je to, čeho se tak bála od chvíle, kdy se k nim Cameron před dvěma lety přidala.

„Teď musíme pokračovat.“

S šokem, smutkem a strachem, Sarah kráčela po boku kyborga. Jak? Proč? Jak by mohla milovat? Proč miluje Johna? A John kvůli ní skočil časem, tak musí milovat i on ji.“

Narážely na stále více strojů, pokaždé s nimi bojovali, pokaždé nakonec zvítězili, ale po každém dalším střetu byla Cameron stále více poškozená, ale stále se nezastavila. Cameron nyní nesla svou pušku ve druhé ruce, protože její pravá paže byla zasažena mnoha střelami, už nemohla používat pušku s plným účinkem. Tkáň na jednom rameni měla spálenou stejně jako dolní polovinu nohy, po střetu se strojem, který měl plazmovou pušku.

Neušly o mnoho dále, když uslyšely střelbu a také křik.

„To je Johnův hlas,“ řekly obě naráz a bez ohledu na vlastní bezpečnost, se obě ženy rozběhly směrem ke křiku a střelbě a našly Johna, který byl přikrčený za nějakými sutinami a troskami budov.

Cameron skočila z hromady sutin dolů, zatímco jí Sarah poskytla krycí palbu. Když Cameron zneškodnila první stroj, Sarah mířila na porty ostatních.

Oni opětovaly palbu a zasáhly Sáru do kyčle a ramene. Zřítila se dolů po sutinách, až dopadla za stejnou hromadu trosek, za kterou se ukrýval John.

„Ahoj mami,“ řekl. „Pěkný příchod.“

Usmála se na svého syna, přesunula se vedle něj a připojila se k němu ve střelbě na útočící stroje.

„Jsem tak šťastná, že jsem tě našla, Johne.“

„To byla jen otázka času, mami,“ usmál se John. „Co takhle se přesunout támhle a přidat se ke Cameron?“

Vyběhli dopředu a pálili do strojů, které po přesných zásazích do portů padaly k zemi.

Když se dostali až ke Cameron, našli jí škubající a poškozenou. Polovina její tváře byla pryč a měla potíže se i udržet na nohou.

„Cam! Cam!“ rozběhl se k ní John a objal jí.

„Nejsem stoprocentní,“ dostala ze sebe přes poškozené hlasové ústrojí.

„To bude v pořádku. Opravím tě. Opravím tě,“ řekl se slzami v očích.

Rukou přejel po jejích vlasech a políbil jí na rozdrásaný krvácející obličej.

„Miluji…“ pak se ozvala ostrá rána a John vydechl. Podíval se dolů a viděl krev řinoucí se z díry v jeho hrudi. Poté se ozvaly další dva výstřely, které pronikly skrz jeho hruď a prorazily Cameronin energetický článek.

„Neeeee!“ vykřikla Sarah.

Sarah se otočila a vypálila ze své zbraně na další stroj, který přišel, aniž by ho slyšela. Pořád střílela na jeho hlavu, dokud nevyprázdnila zásobník.

Otočila se ve chvíli, kdy se John zhroutil v Cameronině náručí a oba spadli na zem. Rychle běžela k nim, křičela Johnovo jméno a klekla si vedle nich.

„Já… já…“ vydechl John a na rtech mu pěnila krev. Snažil se něco říct a díval se přitom do Cameroniných očí.

„Taky tě miluju,“ zašeptala Cameron chraplavě.

Život v Johnových očích vyhasínal s krví, která z něj vytékala. Cameron se podívala na Sáru, která nad nimi klečela.

„Omlouvám se,“ dokázala Cameron říct, než její energetický článek příliš zeslábl.

Sarah se slzami stékajícími z očí sledovala, jak její syn a Cameron umírají. Z Cameroniny hlavy nepřetržitě vycházelo cvakání a vrčení, jak se snažila pohybovat ústy, ale nakonec modré světlo v jejích očích vyhaslo.

Sarah viděla v obnažené kovové části Cameroniny lebky záblesk pohybu, otočila se a spatřila za sebou stroj. Jeho kovová lebka mu dávala vzhled usmívající se posmrtné masky s žhnoucíma červenýma očima. Zvedl svou zbraň, zamířil na ní a stiskl spoušť.

Sarah se probudila s křikem a promočená potem. Kapky potu jí stékali po hrudi mezi její obnažená ňadra, když se nadechla a šáhla pod polštář pro zbraň.

Začala plakat. Nechala zbraň padnout do postele a držela si hlavu v dlaních.

Byla to jen noční můra. Jen noční můra.

„Můj synu, můj synu,“ vykřikla, když klesla vzlykajíc zpět na postel. „Proč jsem tě tam nechala jít samotného?“

Tiše vzlykajíc, byla tam jen se svými myšlenkami, myšlenkami jen na svého syna a kyborga, který ho prý miluje. Nemůžu Cameronino tělo spálit, protože pokud John dostane její čip zpět, nikdy by mi to neodpustil. Potřebuje ji. Musím to tělo dostat na nějaké bezpečné místo, kde ho najde jen John a nikdo jiný.

Sarah se snažila rychle myslet. Bude to muset být někde mimo město, někde, kde jsme John a já už dlouho nebyli a nikdo jiný to místo nezná.

Pak na to přišla. Pouštní úkryt. Tam bude Cameronino tělo v bezpečí. Nikdo jiný o něm neví. John ho najde a najde tam i ji.

To bude poslední odkaz, který tu může svému synovi nechat. Dar dívky, kterou miluje.

Venku ve stínu někdo sledoval a poslouchal… a čekal.

8 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Pokračování 3. kapitoly:

2009, den 2, ráno

Ellison byl předveden k výslechu na policii, jak byl varován. Ale výslech byl mnohem ohleduplnější, než očekával. Detektiv byl někdo nový. Nebyl to stejně tvrdý čumák, který s ním zacházel tak podezřívavě,  když byla unesena Savannah, ani to nebyl profesionál, který jej vyslýchal po vraždě, které se dopustil jeho robotický dvojník.

„Dobrý den, pane Ellisone. Jsem detektiv Macklin. Vážím si toho, že jste sem přišel tak brzy a chcete nám s tímto případem pomoci.“

„Rád pomůžu,“ Ellison byl mírně zaskočen detektivovým vstřícným chováním. To nečekal. „Kde jsou detektivové, které jsem tu potkal dříve?“

„Mají plné ruce práce s jinými případy. Tento případ byl přidělen mě.“

„Dobře. S čím vám mohu pomoci?“

„Máte čas po zbytek dne? Byl bych rád, kdybyste mě vzal na prohlídku Zeira Corpu.“

„To udělám rád,“ Ellison cítil mírnou úlevu.

„Doufám, že jste v dobré kondici. Výtahy nefungují.“

Ellison strávil den s detektivem Macklinem v Zeira Corpu. Prošli spolu všechna poškozená podlaží. Svou cestu od podlaží k podlaží dělali prostřednictvím schodiště.

Ellison mu sdělil co nejvíc podrobností, které o každém patře věděl. Nakonec došli do patra, kde měla svou kancelář Catherine Weaverová. Ellison mohl jen stěží uvěřit rozsahu poškození. Požár, který se rozpoutal po havárii letadla, pohltil všechno. Rozbitými okny profukoval studený vítr. Ellison došel na místo, kde byla v kanceláři Weaverové stěna a nábytek, ale teď tu byla jen díra ve zdi.

Macklin se díval do otvoru ve zdi a promluvil až po delší době. „Víte, nemáme žádné ponětí o tom, co se tu přesně stalo. Co víme všichni, je, že do tohoto patra, kde měla paní Weaverová svou kancelář, vlétlo letadlo. Velký požár pak pohltil všechno, co bylo v tomto patře i s letadlem a poškodil skoro deset pater níže.

Maclin stál tváří v tvář Ellisonovi. „Naposledy jste s paní Weaverovou hovořil v 16 hodin. Nevšiml jste si v té době něčeho zvláštního?“

„Ne, ničeho.“

„Dala všem odpoledne volno, ale vy a zbytek strážných jste zůstali ve službě?“

„To je pravda. Ale některým členům bezpečnostní služby bylo povoleno vrátit se domů. Musel tu zůstat pouze nezbytný personál na střežení vchodů a zajištění úrovní.“

„Víte, s kým měla tu odpolední schůzku?“

„Ne, nevím. Předpokládal jsem, že půjde o telefonní hovor s nějakými klienty,“ odpověděl Ellison a  připojil se k Macklinovi v dívání se z rozbitého okna. „Nebylo by to u ní neobvyklé, že vedla jednání přes telefon.“

„A není možné, že se s někým setkala osobně?“

„Ano, i to je možné, ale nemám ponětí, kdo by to mohl být,“ zcela zalhal Ellison.

„Hmm,“ detektiv Macklin vypadal chvíli zamyšleně. „V hale jsem si všiml bezpečnostní kamery. Byla nějaká i na tomto patře nebo výtazích?“

„Ano, je tam, tedy spíše byla,“ řekl Ellison ukazujíc na škody. Tato série otázek mu zrovna nebyla po chuti.

„Kde máte bezpečnostní pásky?“ zeptal se Macklin.

„No, vlastně nejsou žádné bezpečnostní pásky. Vše je digitálně uloženo na serverech v suterénu.“

„V suterénu! Sakra! To znamená, že musíme jít celou cestu dolů po schodech.“

„Také budeme muset zavolat jednomu z chlapů z IT, abychom měli k video-souborům přístup.“

Detektiv Macklin a pan Ellison sestupovali po schodech dolů. Ellison vytáhl svůj mobilní telefon a listoval v seznamu zaměstnanců Zeira Corpu. Rychle našel pana Murche a vytočil jeho číslo.

„Tak dělej, dělej, zvedni ten telefon,“ mumlal Ellison, když kráčeli po schodech dolů.

„Možná, že svůj telefon nemá u sebe,“ nabídl Macklin vysvětlení.

„Zkusím jeho číslo domů,“ Ellison našel Murchovo soukromé číslo a čekal.

„Dobrý den, dovolali jste se do domu čerstvě nezaměstnaného pana Murche. Jak vám mohu pomoci?“

„Pane Murchy, tady Ellison.“

„Ach, zdravím, pane Ellisone. Omlouvám se, ehm, co pro vás mohu udělat?“

„Teď jsem v Zeira Corpu a pomáhám policii s vyšetřováním. Potřeboval bych vaši pomoc s přístupem k serverům, kde jsou uložena bezpečnostní videa.

„Ehm, jistě pane Ellisone,“ pak dodal tiše, tak, že to mohl slyšet jen Ellison. „Jste si jistý, že je to dobrý nápad? Víte, co v suterénu bylo.“

„Pane Murchy, jen potřebuji přístup k bezpečnostním záznamům. Jen se setkáte se mnou a  detektivem Macklinem a zpřístupníte nám bezpečnostní záznamy prostřednictvím datového terminálu.“

„Tak jo. Budu tam za dvacet minut.“

Ellison obrovsky hazardoval. Dosud nikdo jiný neznal pravdu o tom, co se tu stalo. Nikdo nevěděl, čím ve skutečnosti Weaverová byla, s kým se potají setkala v ten den, kdy dala každému volno. Ellison se modlil, že byly všechny záznamy zničeny a Murch se k nim nebude schopen dostat. Ale musel hrát dál. Ať si myslí, že byl spolupracující ex-agent. Ale pokud přežil jen jeden kousek záznamu, který by odhalil v budově Johna a Sáru, nebo ještě hůře, ukázal jim Weaverovou a jeho, věděl, že by byl jeho osud zpečetěn a že by už nebyl vůbec schopen pomáhat Sáře nebo Savannah. Znovu se pomodlil k bohu, aby se postaral o Sáru a Savannah, než jim bude moci pomoci on.

***

Sarah Connorová byla hladová a unavená. Po své noční můře nebyla schopná usnout a během dne nemohla vyjít ven, protože po ní pátraly policejní složky. Sarah nakonec vstala, oblékla se a prohledala kuchyň. Jediné poživatelné jídlo, které našla, byla krabice sušenek a plechovka sardinek. Sardinky opravdu neměla ráda, ale bily to bílkoviny. Naplnila si sklenici vodou z kohoutku, sedla si na stoličku a snědla jídlo. Dávala si na čas, vychutnávala si každé sousto. Pomyslela si, že pokud se dnes večer dostane ven, bude muset sehnat nějaké potraviny.

Když dojedla, vytáhla vzkaz od Johna. Četla si ho znovu a znovu. Jak mohl vědět, že policie bude provádět bezpečnostní obhlídku? Když jela pryč, viděla, jak se do oblasti blíží policejní auta. Kdyby zůstala déle, našli by ji. A co bylo tím darem, o kterém prohlašoval, že mu dala? Jeho sedmnácté narozeniny byly před třemi měsíci a bohužel ten den nedostal žádné dárky, a poté nebylo v jeho životě nic než samé tragédie. Jeho přítelkyně byla zabita, Charlie byl zabit a nakonec i Derek.

John odcestoval do budoucnosti. Bylo možné, že poslal někoho zpět s tímto vzkazem, penězi a doklady? Pouze to byla logická odpověď. John tu být nemohl, ale stále se o ni staral. Usmála se. John Connor, který vede lidstvo v boji proti Sky Netu a on má stále obavy o svou matku. Ale co bylo tím darem, který říkal, že mu dala?

Nakonec ji přemohl pocit ospalosti. Možná to bylo jídlem, nebo možná, že jí myšlenky na jejího syna trochu uklidnily.

Smetla ze svých kalhot drobky, vešla do ložnice a natáhla se na postel plně oblečena. Věděla, že je její syn v pořádku. Řekl jí to. Ponořila se do klidného spánku, a pro jednou neměla žádné noční můry.

***
O 45 minut později odpočívali pan Ellison a detektiv Macklin v místnosti pro strážné, pili vodu z lahve a čekali na příchod pana Murche.

„Víte, téměř celou horní polovinu objektu pohltil oheň. A když byl uhašen a mohli se tam dostat vyšetřovatelé, nebyla tam žádná stopa po jakémkoliv letadle. Víme, že to bylo letadlo. Máme téměř dvacet svědků, kteří ho ze země viděli.“

Ellison odpověděl. „Ale co se s ním potom stalo? Myslím, že jsem tam byl právě s vámi a kromě velké díry ve zdi, tam nebyla žádná známka toho, že by dovnitř vlétlo nějaké letadlo.“

„Náčelník hasičů se domnívá, že bylo zcela roztaveno žárem.“

„A co paní Weaverová, máte nějaké ponětí o tom, co se s ní stalo?“

„No náčelník hasičů předpokládá, že zemřela při požáru, dokud nebudou známi výsledky forenzních testů.“

„A co myslíte vy, že se stalo?“

„No, snažím se udržet mysl otevřenou, ale pár teorií mám. První, viděla, co se asi stane a ze strachu o vlastní život běžela do úkrytu. Druhá, její auto je stále v garáži a nikdo ji neviděl opustit budovu. Proto si myslím, že byla unesena. Snad těmi stejnými lidmi, kteří předtím unesli její dceru.“

„A havárie letadla?“

„Rozptýlení, které mělo zakrýt skutečnost, že byla unesena.“

„A z jakého důvodu?“

„Získat v aukci aktiva společnosti. Zeira Corp má smlouvy s mnoha vládami i soukromým sektorem. Investoři by měli velký zájem převzít společnost, aby se dostali k ziskům z těchto smluv.“

„Ale vždyť nemovitost a její vybavení jsou zničeny?“

„Opravdu jste nebyl u společnosti dlouho, že?“

Ellison zavrtěl hlavou. Všechno to z jeho strany bylo jen blafování. Věděl o společnosti hodně. Ellison chtěl prost vědět, co ví Macklin.

„Tato stavba je jen administrativní a také zde probíhal přísně tajný výzkum. Zeira Corp ale vlastní další majetek, další výzkumná zařízení. Nemělo by trvat dlouho a tato společnost by byla znovu schopna provozu.“

Než pan Ellison mohl z Macklina vytáhnout bližší informace, vstoupil do místnosti pan Murch.

„Á, pane Murchy, tohle je detektiv Mucklin,“ udělal úvod Ellison.

„Zdravím.“

„Dobrý den.“

„Rádi bychom, abyste vytáhl bezpečnostní záznamy ze včerejšího odpoledne,“ požádal detektiv Macklin.

„Ok, ale jednoduší by to pro mě bylo z mého datového terminálu nahoře.“

Ellison zavrtěl hlavou. „Je mi líto, pane Murchy. Ale voda z hasičských hadic zničila všechny počítače, jak voda stékala na nižší podlaží. Jediná zařízení, která nebyla zasažena, jsou tady dole, v suterénu.“

Pan Murch vypadal bledě. „Chcete říct, že všechna naše práce, náš výzkum, je pryč?“

„S výjimkou záloh mimo pracoviště se obávám, že je to tak, pane Murchy. Jediné, co přežilo, je tady dole,“ pan Ellison ho poplácal po rameni a pak ho usadil na křeslo. „Jedině tady to můžete udělat.“

Pan Murch se dal do práce. Přihlásil se do počítače a pak v datech hledal záznamy ze včerejška.

„Je mi líto, ale podle počítače byl záznam ze včerejšího odpoledne v 16:15 nahrán na jiný server.“

„Proč to?“ zeptal se detektiv.

No, každý z těchto bezpečnostních terminálů má omezené ukládání dat. Přibližně každé čtyři hodiny jsou všechny záznamy převedeny na server, kde jsou automaticky upravovány a komprimovány.“

„Co tím myslíte upravovány?“ zeptal se Ellison.

„Software automaticky maže všechny prázdné snímky. Žádná činnost, žádné video. Zabírá to méně místa. Pak jsou soubory komprimovány, takže na pevném disku zabírají ještě méně místa,“ pan Murch vypadal téměř hrdě. „Máme téměř 100TB prostoru, který je vyčleněn jen pro ukládání bezpečnostních záznamů. S naším stávajícím způsobem ukládání jde téměř o nekonečný prostor.“

„Dobře, jsem už unavený z běhání po schodech nahoru a dolů,“ zabručel detektiv. „Kde najdeme záznamy teď?“

Pan Murch znovu zaklepal na klávesnici, ale dostal jen chybovou zprávu.

„No teď jsem se je snažil ze serveru stáhnout, ale systém na mé příkazy neodpovídá. Budu muset jít sám dolů do haly, abych zkusil přistoupit k serveru odtamtud.“

„Půjdeme s vámi,“ řekl detektiv Macklin a vstal ze svého křesla.

„Omlouvám se, ale do té místnosti nemá nikdo přístup, pokud nepodepsal se společností dohodu o utajení. Nemáte ani tušení, jaké bych mohl mít problémy, pokud bych vás do místnosti pustil. Je mi líto, ale budete muset počkat tady.“

Detektiv Macklin nevypadal šťastně. „Tak já tu zůstanu s panem Ellisonem. Dokážete se dostat k souborům, až je najde?“ tuto otázku směřoval k Ellisonovi.

„Žádný problém,“ řekl Ellison a přesedl si na křeslo, které před chvílí uvolnil pan Murch. Jeho srdce bylo jako o závod.

Každou chvíli něco uslyšíme, pomyslel si Ellison.

„Pane Ellisone! Pane Ellisone!“ výkřiky se rozléhaly po hale a zpět.

Detektiv Macklin a pan Ellison vyběhli z místnosti pro strážné chodbou do místnosti se servery.

Pohled, který se jim naskytl, byl hrozný. Škody, které viděl Ellison předchozí den, teď vypadaly jako nic. Včera to tam vypadalo jako po výbuchu, dnes jako by tu udeřila Katrina. (hurikán, pozn. překladatele)

Ellison si pomyslel. „Někdo tu od včerejška byl a nadělal ještě více škody.“

***

Pan Ellison s panem Murchem strávili zbytek dne na okrsku mluvením s policií. Orgány nemohly přijít na to, jak mohla být zničena výpočetní technika a výzkumná data v hodnotě milionů dolarů v zabezpečené místnosti v suterénu. Nebyla zjištěna souvislost mezi tím, havárií letadla a požárem v horních patrech. Ani voda z požárních hadic nemohla dosáhnout této úrovně. Pan Murch jim mohl říct, jaké počítačové vybavení v místnosti bylo, ale ne, co se v suterénu dělo, vzhledem k dohodě o utajení v jeho smlouvě. Mohl jen prozradit, že to bylo „bezpečné“ místo pro ukládání dat a přísně tajný výzkum. Policie řekla panu Murchovi, že si nemyslí, že všechno bylo tak bezpečné a pak ho nechali jít domů.

Ellison nedávno prodělal těžký výslech kvůli možné mu spojení se Sárou Connorovou a jejím „únosem“ Savannah Weaverové. Během 36 – ti hodinového zatčení Sáry Connorové uprchla ona a asi sto dalších vězňů. Pak, do čtyř hodin po jejím útěku, utrpěl Zeira Corp jeden z nejhorších domácích teroristických útoků od chvíle, kdy Timothy McVeigh vyhodil v roce 1995 do povětří federální budovu.

Vězeňský dozorce řekl, že tam napochodovala nějaká dospívající dívka a začala po věznici střílet. Někteří ze strážců i několik vězňů shodně vypovědělo, že měla částečně robotickou tvář. Dozorci tvrdili, že byla odolná vůči jakékoliv palbě. Policie to vysvětlila neprůstřelnou vestou a ochranou obličeje. Policie chtěla vědět, kdo ta dívka byla.

„Je mi líto, ale nemám tušení,“ lhal Ellison. „Bez podrobného popisu nebo fotografie nemohu ani hádat.“

„Myslíte, že by to mohla být ta dívka, která byla se Sárou Connorovou, když vyhodili do povětří banku?“

„Cokoliv je možné, ale bez faktů to opravdu nevím,“ Ellison držel svou tvář netečnou, jak jen to bylo možné. Naučil se to dělat hlavně v posledních několika letech.

„Jak Sarah a ostatní vězni utekli?“ odvážil se zeptat.

„Tušíme, jak se otevřely dveře cel. Předpokládáme, že komplic zvenčí měl hacknutý systém,“ detektiv se díval přímo na pana Ellisona. „Umíte používat počítač, pane Ellisone?“

Promluvil detektiv Macklin. „Dnes ráno jsem byl s panem Ellisonem. Kdybychom nezavolali panu Murchovi, nikdy bychom se sami do počítačového systému nedostali.“

Druhý detektiv, který vykazoval známky zadržovaného hněvu a frustrace, začal křičet. „Uvědom si, že nemáme žádné bezpečnostní záznamy nebo počítačová data, která by ukazovala Sáru Connorovou ve vězení. Natož jak utekla. Z vězeňských počítačů byly vymazány všechny záznamy za posledních 48 hodin! Není tam žádný záznam, který dokazuje, že Sarah Connorová v tom vězení vůbec někdy byla, ani jak utekla ona a stovka dalších vězňů!“

Zastavil se, aby se mohl nadechnout. Když začal mluvit, jeho hlas byl tichý, ale rychle znovu zesiloval. „Právě teď je pan Ellison naším jediným spojením na Sáru Connorovou a Zeira Corp. Nemyslím si, že je náhoda, že je spojen s oběma. A mému vyšetřování nepomůže, když ho budeš bránit.“

„Tvoje vyšetřování? Já jsem dostal za úkol vyšetřovat Zeira Corp! Vykřikl Macklin.

„Myslím, že jsi neslyšel. Vyšetřování teroristického útoku na Zeira Corp bylo přiděleno mě. Pracuji víc let jako detektiv a mám více zkušeností s vyšetřováním teroristických aktivit. A jsem tvůj nadřízený,“ podíval se rozzlobeně na Macklina. „Vrať se ke stolu a přenech všechny důkazy a poznámky, vztahující se k této věci, mě.“

Macklin odpochodoval z místnosti. Byl odvařen.

Ellison byl hodiny grilován tím novým detektivem. Nakonec zjistil jeho jméno, detektiv Wicker.

Wicker byl odhodlán dokázat, že Sarah Connorová byla zodpovědná za zřejmý teroristický útok na Zeira Corp, který proběhl přibližně čtyři hodiny od jejího útěku z vězení. Mělo to všechny znaky práce Sáry Connorové, ale neexistoval žádný důkaz, který by jí spojoval se zničením kanceláře nebo suterénu. Úřady vše vysvětlovaly požárem, který pohltil v horních patrech vše. Příčinou zničení výpočetní techniky v suterénu prý zase byly masivní energetické výboje po výbuchu. To odporovalo Sářinému obvyklému způsobu používat jen výbušniny. Neměli tušení, odkud letadlo přiletělo a jaktože na letištních radarech nebylo v době útoku žádné letadlo zaznamenáno.

Detektiv Wicker se znovu a znovu snažil dostat z Ellisona něco, co by odhalilo něco o pobytu Sáry Connorové, zničení Zeira Corpu, zmizení Catherine Weaverové a to, jak byl se všemi třemi věcmi propojen.

Ellison detektivu Wickerovi řekl totéž, co sdělil FBI. Naposledy mluvil s Catherine Weaverovou v její kanceláři, když ho požádala, aby vyzvedl dceru z gymnastiky. Ellison řekl, že odešel brzy, aby neuvízl v provozu. Ne, nebyl svědkem nárazu letadla, a když byl v podzemním parkovišti, tak ani nic neslyšel. Vyzvedl Savannah přesně v 17:30 a pak odjel zpět v dopravní špičce. Řekl, že byl o pět bloků dál, když spatřil kouř řinoucí se z horních pater. Ujistíc se, že dítě bylo v bezpečí na zadním sedadle, se pokusil volat kancelář, ale nikdo to nebral. Pak se snažil dovolat Weaverové na mobil, bez úspěchu. Poté nechtěl jít s dítětem přímo do firmy, kde by jí mohlo všechno vyděsit, a zavolal FBI. Neměl ani tušení, co se stalo s Weaverovou nebo v suterénu poté, co odešel. Také řekl, že neviděl ani nemluvil se Sárou Connorovou poté, co s ní hovořil předchozí den ve vězení.

Odkázaný na tento příběh a s žádnými důkazy, které by prokazovaly něco jiného, byl detektiv Wicker nucen ho nechat jít. Vyslechli by i tu dívenku, ale vzhledem k tomu, že její máma náhle zmizela, nízký věk a skutečnosti, že by mohla potvrdit většinu Ellisonova příběhu, od toho ustoupil.

Když se Ellison dostal domů, byl vyčerpán. Strávil půl dne lezením nahoru a dolů dvaceti pater po schodech a druhou polovinu byl grilován na policii. Ve dne chtěl zkontrolovat Sáru, ale obával se, že může být sledován. Místo toho zavolal Savannah a povídal si s ní, než si šla lehnout.

Pan Ellison pod dohledem byl, ale ne ze strany policie. Dva domy od jeho stála šedá dodávka bez označení. Uvnitř byli dva muži v šedivých uniformách a pečlivě ho sledovali.


2009, den 2, Noc

Nadešla noc a Sarah vyrazila do města. Vyklouzla rychle a tiše z bytu a šla tak rychle, jak se ve městě pohybovat mohla, aniž by na sebe upozornila. Sarah si to namířila ke garážím jinou trasou, než použila včera v noci. Nastoupila do svého SUV a odjela do železářství, kterého si všimla včera v noci.

Sarah vypadala vyčerpaně. Stále na sobě měla oblečení z předchozího dne. Ani se neosprchovala a neměla na sobě žádný make-up. Necítila se zrovna nejlépe s tím malým množstvím spánku, které navíc bylo z většiny protkáno děsivými sny.

Vešla dovnitř a rychle udělala cestu přes uličky. Sarah stále myslela na to, co měl být ten dar pro Johna od ní. Trvalo jí dlouhou chvíli, než si uvědomila, že on odkazoval na to, co celou dobu plánovala.

Popadla roli 4 mm plastikové fólie o rozměrech 3m x 7,5m a dvě role lepící pásky. Na cestě do fronty si všimla nějakých příručních vozíků na prodej. To bude jednodušší než svírat nákupní košík, pomyslela si. Jeden popadla a zamířila k pokladně.

Pracovník na pokladně byl trochu upovídaný. „Dobrý večer, madam. Našla jste vše, co jste hledala?“

„Ano.“

„To máme jednu roli plastikové fólie za 12,95 dolarů. Dvě role lepící pásky… to jsou 3 dolary.  A jeden příruční vozík za 59,95 dolarů. Dohromady to bude 75,90 dolarů.“

„Vezmu  si také dvě balení těchto D-článkových baterií.“

„Dobře, takže to dělá 78,69 dolarů. Budete platit v hotovosti nebo kreditkou?“

„V hotovosti,“ Sarah začala počítat peníze, když viděla v dálce projet policejní auto.

„Tady máte 80 dolarů. Drobné si nechte,“ Sarah popadla svůj nákup a rychle opustila obchod.

Byla si jistá, že její čepice klouže dolů, jak šla rychle k vozidlu. Sarah uklidila fólii a příruční vozík do zadní části SUV a nastoupila dovnitř. Její srdce bylo jako o závod. Uvědomila si víc než to. Vše může pokazit, pokud nezůstane v klidu. Byla tu už příliš dlouho. Rozhodla se, že nebude riskovat zastávku pro potraviny. V sázce toho bylo příliš mnoho, než aby mohla právě teď riskovat.

Zajela až k bytu. Bude tak snazší dostat nákup až dovnitř a méně pravděpodobné, že mě někdo všimne, jako kdybych ho nesla ulicemi, pomyslela si. Než se vydala dovnitř, sáhla do Johnovy tašky a našla proteinové tyčinky, které si sebou vždy brával. Hodila je do kapes své košile a odnesla nákup do bytu.

Místo bylo jako vždy tiché. Sarah vytáhla ze své tašky baterku a nahradila články novými, které koupila. Položila baterku na podlahu, aby osvětlila prostor před pohovkou.

Vytáhla svůj nůž, roztáhla plastikovou fólii a odměřila kus, který byl o něco delší, než Cameronino tělo a odřízla ho. Položila kus fólie na podlahu před pohovku. Sarah pak chytila Cameron nejprve za podpaždí a pak za nohy. Tak jemně, jak uměla, Sarah stáhla její tělo z pohovky do plastové fólie. Její tělo dopadlo na fólii s tvrdým žuchnutím, ale Sarah si také všimla, že na fólii dopadlo i několik malých objektů. Sarah přiložila baterku blíž a viděla na podlaze ležet několik kulek.

Sarah je sebrala a zjistila, že našla asi 12 kulek. Zatřepala s Cameroninou bundou a z jejího předku vypadlo několik dalších. Sarah začala být zvědavá. Přes tíhu Cameronina bezvládného těla, se jí podařilo natočit Cameron čelem k sobě. Sarah jí vytáhla košili a zjistila, že tam, kde kulky pronikly do jejího těla, se rány hojily. Našla několik míst, kde bylo tělo stále v procesu vypuzování kulek. Sarah popadla nůž a s jeho pomocí vyjímala všechny kulky z Cameronina těla. Pak se otočila a udělala to samé i s trupem, rukama a nohama. Když byla Sarah hotová, měla před sebou dalších 26 kulek, všechny měly zploštělé hlavičky. Našla několik povrchových poranění, která byla už téměř zahojená a několik vážnějších střelných zranění, ve kterých byly kulky příliš hluboko, než aby je vytáhla svým nožem. Jak se tělo hojilo, kulky pomalu stoupaly na povrch.

Sarah Cameron převlékla oblečení a položila ji zpět na plastikovou fólii. Sehnula se a táhla konec fólie, dokud nebylo zakryté celé její tělo. Když se dostala až ke Cameroninu čelu, zastavila se a otočila hlavu směrem ke Cameron tak, že mohla vidět, kde na obličeji chybělo maso a tkáň. Přiložíc baterku blíže viděla, že i tady je její tělo obnovitelné. Menší rány už byly zaceleny a mohla přísahat, že ani kov už nebyl tolik odhalen jako předtím. Pomalý, ale trvalý proces.

Sarah přemýšlela, jak se to mohlo dít, když v těle nebyl čip. Mohla jen předpokládat, že proces obnovení jejího těla musel být nezávislý na jejím čipu. Tak dlouho, jak funguje její energetický článek, zřejmě fungují i všechny ostatní systémy.

„Vypadá to, že jestli získá John tvůj čip zpět, najde tě alespoň v dobré kondici,“ zadumala, než přetáhla fólii přes Cameroninu hlavu.

Zabalila její tělo na pevno a zajistila ho lepící páskou. Sarah pak uřízla další kus fólie, obalila její tělo znovu a oblepila ho další lepící páskou. Pak přivezla vozík, co nejvíce ho snížila a nechala ho stát vedle Cameronina těla. Sarah pak tlačila a táhla, až konečně dostala Cameron do vozíku. Vzala další lepící pásku a upevnila s ní Cameron k vozíku.

Sarah chvíli vydýchávala. Popadla svou baterku a odnesla jí do kuchyně. Našla nějaký papír a sedla si ke kuchyňskému stolu. Podívala se na hodinky a viděla, že je téměř 1 hodina v noci. Začala psát.


Drahý Johne,

Mám o tebe starost. Jsi můj syn. Vždycky se o tebe budu bát.
Máš teď před sebou důležitou práci. Prosím neboj se o mě.
Dávám ti něco, co jsi tu zanechal. S tebou to bude bezpečnější než se mnou.
Vím, že se o to postaráš. Tvůj dar mi moc pomohl.
Děkuji za upozornění, že policie bude provádět bezpečnostní obhlídku v 10:15.
Dostala jsem se odtamtud právě včas.

Vždy tě budu milovat,

Máma


Sarah se rozplakala, když složila dopis. Vytáhla ze své tašky svou fotografii a vložila jí i s dopisem do obálky. Přišla ke Cameroninu tělu, vyřízla do fólie štěrbinu a vložila obálku dovnitř. Sarah zalepila štěrbinu páskou, zhasla baterku a táhla Cameronino tělo k autu.

Trochu bojovala s tím, aby jí dostala do zadní části automobilu, ale s hrubou silou a odhodláním to dokázala. Sarah nahrnula věci na horní stranu Cameronina těla tak, aby ho zakryly. Neztrácejíc čas, nastoupila a odjela zpět do garáže.

„Prosím tě, Bože, dopřej mi ještě jednu noc. To je vše, co potřebuji, abych dokončila tento úkol pro svého syna,“ odříkala Sarah krátkou modlitbu. Bylo to něco, co dělala málokdy, ale tentokrát doufala, že poslouchal. Protože poprvé od narození Johna neměla nikoho, o koho by se mohla opřít. Sarah byla sama.


                                   „A teď jsem úplně sám, znovu není kam jít, na koho se obrátit
                     Nedopusťte, aby vaše peníze, sire, odtud odešly s vysvětlením „Bylo mi řečeno“
                                                                      A teď se blíží noc
                                                              Nyní mohu věřit, že je tady
                                                          Někdy jsem chodíval v noci sám
                                                                Když všichni ostatní spali
                                                         Myslím na něj a pak jsem šťastný
                                                                 S podporou společnosti
                                                                         Město jde spát
                                                            A já mohu žít uvnitř své hlavy
                                                                                Já sám
                                                               Předstírám, že je vedle mě
                                                                             Úplně sám
                                                           Procházím se s ním až do rána
                                                                               Bez něj
                                                                Cítím jeho ruce kolem mě
                                                         A když ztratím svou cestu, zavřu oči
                                                                              Našel mě“

Můj vlastní text
Eponime
Les Miserables (Bídníci)

9 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 4.

The Tin Man (Plecháč)

Dorotka, "Je to človek! Človek vyrobený z kovu!" Čarodejník z krajiny Oz, 1939

Cameron, "Jeho čip je funkčný. Sme naprogramovaní opraviť sa. Sme naprogramovaní splynúť s prostredím. Možno potrebuje koltan na chýbajúce časti. Nohu, ruku. Opraví sa a bude pokračovať v misii uloviť a zabiť." Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S01 E04, Heavy Metal, 04-Feb-2008

Reese (pomaly, ale dôrazne), "Počúvajte. Pozorne. Ten zabijak tam niekde čaká. Nedá sa s ním vyjednávať, nedá sa s ním dohovoriť . . . necíti ľútosť, nemá výčitky, či strach . . . a nezastaví sa. Nikdy. Kým nebudete mŕtva." The Terminator, 1984

# # #

2027, deň 13.

Derek si vo svojej kancelárii prezeral posledné správy z viacerých stanovíšť. Na severe a juhu pokračovala nepriateľská aktivita. Poznamenal si, aby vyslal zvedov na LAX (medzinárodné letisko Los Angeles, pozn. prekl.) a do starého priemyselného komplexu v Los Angeles, keď situácia aspoň trochu utíchne. Práve teraz by to bolo príliš riskantné.

Momentálne ho však najviac zaujala správa o narastajúcej aktivite na juhu, ktorá prišla len pred chvíľou. Nič významné, len dostatočná aktivita na to, aby mu začala vŕtať hlavou. Derek sa snažil prísť s nejakým dôvodom, práve keď sa ozvalo klopanie na dverách.

"Kto je?" Zvolal, položiac správy na svoj stôl.

Strážnik otvoril dvere a oznámil, "jeden z vojakov seržanta Reesa, pane."

"Pošlite ho dnu." Odvetil Derek. V očakávaní zlých správ sa mu zrýchlil tep.

Mladý muž vstúpil a zasalutoval. "Vojak Johnson, mám správu od seržanta Reesa."

Derek si v duchu vydýchol úľavou. Vďaka bohu, že je to iba správa. "Hovorte Johnson."

"Oddiel nebol schopný nájsť transport na okraji mesta. Connor navrhol, že by sme ho mohli získať na odpočívadle na diaľnici smerujúcej južne do púšte. Seržant Reese súhlasil s návrhom."

Dereka vystrelo, diaľnica smerujúca na juh.

"Ukážte mi to na mape!" Vyhŕkol Derek, vstanúc od stola tak rýchlo, že takmer prevrátil stoličku.

Johnson podišiel ku mape a označil cestu, ktorú mu Kyle ukázal. Derek zbledol hneď potom, ako si uvedomil, že to je približne tá istá oblasť, z ktorej bola hlásená nedávna aktivita.

"Pane?" Opýtal sa Johnson so záujmom, vidiac, ako správa otriasla jeho nadriadeným.

"Môžete ísť, vojak." Povedal stroho Derek, snažiac sa ukryť úzkosť hlboko v sebe.

"Áno pane." Odvetil vojak Johnson a rýchlo odišiel.

Po Johnsonovom odchode si Derek znovu prečítal správu v nádeji, že ju možno prečítal zle.

"Do šľaka," zahrešil. Bola to tá istá lokácia a nebol tu nikto nazvyš, žiadna možnosť ako mohol varovať svojho brata. Jediná vec, ktorú mohol urobiť, bolo pokúsiť sa rozposlať správu na rôzne stanovištia, aby nespúšťali oči z Kyla, Allison a zvyšku tímu.

Snažil sa to dostať z hlavy zameraním sa na iné udalosti na základni, ale všetko, na čo dokázal myslieť, boli Kyle a Allison. Obaja museli vyrásť príliš rýchlo v tomto svete. Allison napriek všetkému utrpeniu, ktorému bola vystavená, sa stále držala toho najvzácnejšieho, čo život ponúkal. Kyle mu zase nikdy neprestal prejavovať úctu, ale taktiež sa nebál povedať, čo mal na srdci. Vedel byť tvrdohlavý, neochotný zmeniť svoj názor dovtedy, kým nebol voči nemu postavený rukolapný dôkaz.

Derekovi bolo na zvracanie. Poslal ich Skynetu rovno do otvoreného náručia a nebola tu žiadna posratá vec, ktorú by mohol urobiť. Mohol si len priať, že nezabudnú na svoj výcvik, pretože práve teraz, to bola jediná vec, ktorá stála medzi nimi a istou smrťou.

# # #

Po opustení mesta bol postup Kylovho oddielu oveľa rýchlejší, keďže cesty boli prázdne a čisté až na občasné ohorené vraky vozidiel nachádzajúce sa buď na ceste, alebo kúsok mimo nej. Nikto sa ich neobťažoval skontrolovať, či niekto neprežil. Zbytky kostier vo vnútri boli dôkazom, že zomreli už veľmi dávno.

Slnko pieklo na sedem rozhorúčených a unavených vojakov odporu, vytrvalo pochodujúcich po púštnej diaľnici. Z dôvodu odklonu od pôvodnej trasy sa Kyle Reese rozhodol, že budú vkuse pochodovať deň i noc, aby nenabrali žiadnu časovú stratu. Pochod si vyžiadal svoju daň takmer na každom.

Za Johnom boli dvaja nováčikovia, zmorení zničujúcou púštnou horúčavou.

"Ako sa voláte?" Spýtal sa John ponad rameno.

Po pár nádychoch jeden odpovedal, "ja som Billy, toto je môj brat Jimmy."

"Ja som John."

Ich rozhovor prebiehal rovnako ťažko, ako ich chôdza.

Slnko začalo zapadať, zmeniac ich malé tiene do rovnakých ustatých škvŕn kráčajúcich popri nich po horúcom chodníku. Obaja nováčikovia, unavení a vyčerpaní, začali zaostávať pozadu. John Connor si neviedol o nič lepšie než oni, ale bol odhodlaný nebyť posledný na tomto dlhom pochode. Mike a Lewis boli na tom lepšie než on, čomu sa ale nedivil bolo, že Allison a Kyle, zvyknutí na takéto dlhé pochody, držali tempo a kráčali ďaleko pred nimi.

Kyle postál, obrátil sa a zakričal, "Pohyb vy dvaja tam vzadu. Ty tiež Connor!"

Nájduc posledné zvyšky energie vo svojich vyčerpaných telách, poklusom dohnali zbytok tímu.

Hodinu po západe slnka Allison, kráčajúca po boku Kyla, k nemu prehovorila. "Míňa sa nám voda. K odpočívadlu to už nemôže byť ďaleko."

Kyle sa okamžite zastavil. Unavení a znudení zo stáleho rytmu pochodu sa členovia jeho oddielu ledva vyhli tomu, aby doňho zozadu vrazili a popadali na kopu.

"Tak fajn ľudia, dáme si tu prestávku." rozkázal Kyle. "Než sa priblížime k odpočívadlu, počkáme, kým sa úplne nezotmie."

John si práve vychutnával vytúžený dúšok vody zo svojej poľnej fľaše, keď si ho Kyle spolu s Mikom a Lewisom zavolal k sebe.

Po poverení Allison hliadkou, Kyle sa spýtal Johna, "Poznáš to odpočívadlo, na ktoré ideme?"

"Yeah." Odvetil, zrovnajúc si informácie v hlave. "Vzadu má svoj vlastný zdroj vody. Je to benzínová pumpa, čo je vlastne kombinácia obchodu so zmiešaným tovarom a bufetu. Vonku je zopár starých stojanov na tankovanie."

Hlboko vo vnútri, John dúfal, že po toľkých rokoch by mohla studňa stále funkčná.

Kyle podal Connorovi paličku a zapol svoju baterku, namieriac ňou na zem. "Dobre, načrtni to, nech každý vie, čomu budeme čeliť."

John hrubo načrtol odpočívadlo a cestu, ako si ju pamätal. Modliac sa, aby tento popis stále platil. Podľa kalendára je tomu už vyše dvadsaťosem rokov, čo tam naposledy bol, ale pre Johna to bolo iba šesť. Za ten čas sa však toho mohlo veľa zmeniť.

Kyle sa ešte raz pozrel na mapu, ktorú nakreslil a zaklial. "To je skurvene veľké miesto. Ak je tam voda, ako tvrdíš Connor, bude to zdroj, ktorý bude lákať banditov, šedých, ale čo je najhoršie, aj kovákov."

Znova zanadával. "Mike, zober si so sebou jedného muža a choďte preskúmať oblasť pred nami. Ak narazíte na hocijakého nepriateľa, nepúšťajte sa do žiadnych ofenzívnych akcií. Jeden z vás tam ostane držať hliadku. Druhý sa vráti späť a informuje nás. Potom si pripravíme plán útoku. A ak tam nebude žiadny nepriateľ, zaistíte oblasť a potom sa jeden z vás po nás vráti."

Connor sa cítil skľúčene. Jeho informácie vystavia týchto ľudí riziku a úprimne povedané, on bude len chodiť, čakať a čakať. Do pekla aj s tým, on je predsa John Connor, nie oni.

"Kyle, poznám tú oblasť, ja by som mal byť jeden z tých, čo pôjdu." Povedal.

"Sorry Connor, ale ty si jediný, kto vie, kde sú ukryté zbrane. Tvoj život je nenahraditeľný." Nepripúšťal si, že by tam zbrane neboli. Navyše mu neostala žiadna energia nazvyš.

Mike poťukal po pleci jedného z nováčikov, ktorý ho okamžite nasledoval.

To je celý John, nedokáže sa zhodnúť s Kylom. Znie to celkom ako to, čo mu vravievala jeho mama po väčšinu jeho života. John preglgol svoju hrdosť, prikývol na súhlas a vrátil sa čakať do skupiny. Lewis vystriedal Allison na hliadke, kde zostal spolu s Kylom, čakajúc na Mikov návrat.

Druhý nováčik a Allison našli jamu vedľa cesty, do ktorej si ľahli. John si všimol, že si Allison nevyzula topánky. Buďto mala strach zo škorpiónov, alebo nechcela, aby jej zapáchali nohy. Porozhliadol sa a našiel flek, kde si mohol ľahnúť blízko k ostatným. Svoj vak si zložil na zem blízko k nim a použil ho miesto vankúša, keď si ľahol. Piesok bol stále rozhorúčený od denného slnka.

John v ležme nespokojne zašomral nad Kylovým rozhodnutím, aby tu ostal. Allison, nie príliš vzdialená, ho začula. Otočiac sa tvárou k nemu, prehovorila k Johnovi tichým hlasom. "Kyle má pravdu John. Tvoje vedomosti ťa robia veľmi cenným na to, aby si riskoval svoj život na prieskumnej misii."

"Asi máš pravdu. Jedno však viem naisto, vystavovať tých dvoch riziku, ktorému budú navyše čeliť celkom sami mi nepríde správne. Mal by som byť s nimi." Podráždene odvetil.

"Znieš ako vodca, nie ako vojak." Riekla, zvedavo čakajúca jeho odpoveď.

"Nie som ani jeden." Popudlivo povedal. "Som len obyčajný človek v nesprávny čas na nesprávnom mieste."

"To si nemyslím. Myslím, že si tu z nejakého dôvodu." Spokojne odvetila Allison.

"Prečo si to myslíš?" spýtal sa John, uvažujúc, či sa náhodou nepreriekol.

Zdvihla sa na lakeť a usmiala naňho. "Ani neviem. Len si to jednoducho myslím. Mal by si si pospať John. Zrejme budeme nejaký čas čakať. Dobrý vojak sa vyspí pri každej príležitosti a naje sa hocikedy, keď mu ponúknu jedlo, pretože nikdy nevie, kedy a či vôbec bude mať na to znovu čas."

"To znie, ako by to hovorila moja mama." odvetil John.

Allison si naspäť ľahla s malým úsmevom na tvári.

Asi po minúte, John prehovoril s navráteným humorom. "Viem ešte o niečom, čo by mal vojak brať všetkými desiatimi."

"Čo?" Opýtala sa Allison so záujmom.

"Muníciu. Veľa munície." Povedal so smiechom.

Začul slabý chichot z Allisoninho smeru a usmial sa. Bod pre mňa, pomyslel si a zaspal.

# # #

Dostať sa do bunkra s viacerými ľudskými hliadkami v oblasti by zabralo času, ale Catherine Weaverová bola šikovná. Meniac svoju podobu rýchlo a jednoducho, jej umožnilo prejsť väčšinu vzdialenosti v danom teréne s hliadkami. Niekedy bola strieborným hadom, plaziacim sa pomedzi hromadu sutín, inokedy sa zmenila na psa, bežiaceho krížom cez otvorené priestranstvo, a niekedy použila podobu ženskej bojovníčky odporu, ktorej zobrala život, keď sa dostala zo svojho podmorského väzenia.

Sledovala vchádzať a vychádzať hliadky z bunkra. Na jednej strane mohla vidieť obité zvyšky štylizovaného písmena Z, ktoré kedysi zdobilo vchod do jej spoločnosti. Keď uvidela, ako sa blíži nová skupina bojovníkov odporu, nadobudla podobu psa a nasledovala ich.

"Nazdar, kámo." Reagoval jeden z vojakov, keď sa ku nim priblížil pes. "Kde sa tu berieš?"

Kľakol si ku psovi, ktorý mu olízal tvár a ruky, zatiaľ čo krútil chvostom.

"Daj ho do búdy k ostatným." Rozkázal seržant. "Vždy sa nám zíde ďalší pes."

Hliadka vošla dnu a vojak, ktorý našiel psa, ho zobral do búdy. Ostatní psi začali vrčať a brechať, kým vojak viedol psa do prázdnej klietky.

"Sem poď, chlapče." Otvoril klietku a zaviedol psa dovnútra. Naplnil misku s vodou a položil ju na zem.

"Uvidím, či sa pre teba nenájde aj nejaké jedlo. Dobre, chlapče?"

Pes len vzrušene krútil chvostom.

Vojak sa otočil k odchodu. Pes sa zmenil na polotuhú striebornú kvapalinu naberajúcu ľudskú podobu. Ostatní psi začali nepríčetne vrčať a brechať. Vojak bol na moment zmätený. Všetky sa zdali byť zameraní naňho, potom si však uvedomil, že nie naňho, ale na niečo za ním.

Vojak sa otočil a čelil striebornej ľudskej forme. Sotva sa ho zmocnil šok, keď mu strieborná čepel prešla krkom, navždy umlčiac jeho hlas. Zrútil sa na zem a z krku sa mu začala rinúť krv, kým Catherine Weaverová kráčala preč. Jej podoba sa zavlnila a premenila na vojaka, ktorého práve zabila.

2027, deň 14., skoré ráno

John cítil, ako ho niekto trasie za rameno. Zamrmlal niečo nezrozumiteľné.

Posledná vec, ktorú si pamätal, bolo dívanie sa na hviezdy. Boli mu starými priateľmi. Ako dieťa, vyrastajúci v Strednej Amerike, sa naučil, ako sa orientovať pomocou hviezd. Partizáni v Guatemale, Nikarague, Kostarike a v ďalších krajinách Strednej Ameriky mu boli ako strýkovia a starí otcovia, učili ho a rozmaznávali ho. Jedna z jeho posledných myšlienok, predtým ako zaspal, bola, že niektorí pašeráci neboli príliš naklonení nápadu, aby americká žena a jej chlapec cestovali spolu s nimi. Pamätal si na svoju mamu ako na tvrdého vojaka. Raz na poludnie zlomila čeľusť jednému mužovi s rovnakou ráznosťou, s akou na Johna chrlil nadávky a všelijaké hlúposti, keď bol ešte dieťa. Odvtedy ich už nikto znovu neobťažoval. Zaspal v spomienkach na svoju mamu a na to, ako naňho dávala pozor.

Opäť ho niekto potriasol za plece. Tento krát otvoril oči a uvidel Kyla stojaceho nad ním.

"Mike je späť." Zašeptal. "Je sám a nemá dobré správy."

Kyle potom zobudil Allison, druhého nováčika a hneď na to im povedal to isté. V sekunde boli hore a počúvali, ako im Mike hovoril, čo videli.

"Našli sme odpočívadlo presne tam, kde John povedal. Budovy sú schátralé, ale nie prázdne." Vysvetľoval Mike. "Drží to tam skupina ozbrojených Šedých."

"Používajú to ako základňu?" Spýtal sa Kyle.

"To si nemyslím. Zdá sa, že sa tam len ukrývajú na noc, alebo tam len hliadkujú."

"Kto sú Šedí?" Dovolil si John otázku. Derek použil tento pojem už skôr, keď odkazoval na ľudí, ktorí pracovali pre stroje, ale nedostalo sa mu o moc viac informácii.

Kyle prevrátil očami a začal vysvetľovať, "Šedí sú ľudia, ktorí pracujú pre stroje. Pokladáme ich za zradcov. Stroje využívajú Šedých na vonkajších líniách, alebo pri hliadkovaní na vedľajších stanovištiach, ale môžeš sa staviť, že každý má so sebou ešte jeden alebo dva stroje."

Mike preklial Šedých. "Skurvení zradcovia. Do pekla s nimi, väčšina z nich sa od nás odpojila len kvôli túžbe po jedle, úkryte, ošatení – základným veciam."

"Čo sa s nimi stalo potom, čo zmenili strany?" Opýtal sa John.

"V čase, keď majú strojmi kompletne vymyté mozgy, im už nie je pomoci." Začal Kyle. "V minulosti sme sa pokúšali pomôcť zajatým Šedým, ale všetci sa otočili proti nám. Nemali sme žiadnu inú možnosť, len ich zabiť."

Mike znovu začal hrešiť.

Kyle ho prerušil. "OK Mike to stačilo! Mike spravil mapu odpočívadla. Tu v obchode sú traja, možno štyria Šedí. Vonku hliadkujú ďalší traja, jeden na každom príjazde z diaľnice tu a tu, tretí je vzadu blízko studne."

Mike sa rýchlo spamätal a prehovoril, "Studňa je funkčná. Kým sme ich s Jimmym pozorovali, videli sme jedného, ako vyšiel von a naplnil vedro. Taktiež sme videli, že traja muži vonku sú na trojhodinových hliadkovacích cykloch. Každú hodinu je jeden na stráži vymenený Šedým zvnútra."

"Prebieha výmena priamo na mieste, alebo ide stráž dovnútra a potom niekto iný vyjde von?" Spýtal sa John.

"Iba raz sme spozorovali, že by výmena nastala priamo na mieste, inokedy stále vošla stráž najskôr dovnútra a až po pár minútach vyšiel niekto iný von." Odpovedal Mike.

"Moment prekvapenia je teda na našej strane. Dáme ich." Dodal Lewis. "Všetko, čo potrebujeme, je plán."

John sa na chvíľu zamyslel. Táto situácia sa veľmi podobá na scenáre, ktorým ho učil Derek predtým, ako opustil domov. Prehovoril. "Dostal som nápad."

Kyle naňho vrhol ostrý pohľad. Znovu má to decko nejaký nápad. Som zvedavý, čo zas vymyslel tento krát.

Všimnúc si jeho postoja, John rýchlo dodal, "iba ak ťa to zaujíma."

# # #

Spánok veliteľa stanovištia odporu, ktoré chránilo zásobovacie línie v horách, bol prerušený.

"Pane! Pane." Vojačka zatriasla za veliteľovo rameno.

"Čo je desiatnik?" Zabrblal veliteľ prevaliac sa na druhý bok.

"Zachytili sme jedno vysielanie, pane. Chceli ste to vedieť."

"Správne." Povedal, vylezúc spod prikrývky a oblečúc si nohavice v jednom plynulom pohybe.

Vrútili sa rádiovej miestnosti práve vo chvíli, keď bolo počuť posledné zvyšky vysielania. Hlas podobný káčerovi Donaldovi prichádzal na vedľajšej frekvencii.

"...nádej. Je na dosah, ak už nie s nami. Prichádza čas... " šum "...zvíťazíme. Nevzdáme sa. Vydržíme." Opäť šum.

"Signál je slabý." Povedal veliteľ.

"Myslím, že je vysielaný prenosom, čo spôsobuje slabý signál, odráža sa od ionosféry, alebo je možno subharmonický." Vysvetlil rádiový technik, kým sa regulátorom snažil vyčistiť šum.

"Nádej. Boj bude pokračovať." šum "...evzdáme sa. Nádej je na... s nami. Nevzdáme sa. Nepoľavíme. Pokiaľ je tu život, je aj nádej."

"Zdá sa byť vyčerpaná."

"Vyčerpaná? Myslel som, že je to muž."

"Ktovie. Znie ako nachladnutý káčer Donald."

"Šššš!" Utíšil veliteľ svojich podriadených.

Všetci spozorneli, ako signál nakrátko zosilnel.

"Prehováral som k vám po mnoho rokov. Povzbudzoval vás, radil vám, modlil sa za vás, a áno, aj som s vami plakal. Všetko sa však čoskoro zmení. Bol som hlasom volajúcim do prázdna. Dláždil som cestu..." Šum znova prerušil signál a potom zmizol úplne.

"Čo sa stalo?" Opýtal sa veliteľ, poriadne nasrdený.

"Signál je rušený ďalším vysielaním, pane."

"Pokúste sa ho znovu zachytiť."

"Nemôžem. Nový signál je silnejší."

"Dočerta!"

"Základňa Grizly všetkým stanovištiam. Základňa Grizly všetkým stanovištiam. Nasleduje kódovaná správa."

"Chcete, aby som poslal nejakú správu, pane?" opýtal sa operátor.

"Načo sa obťažovať, keď sme ju nezachytili celú? Len vyčkajte a dešifrujte správu z Grizly. Idem si dať kávu."

# # #

Z denníka Johna Connora

Podelil som sa so svojím plánom s Kylom a ostatnými. Chvíľu som si myslel, že Kyle povie nie, ale nakoniec súhlasil. Pridelil nám posty, vytvoriac páry z menej a viac skúsených osôb. O hodinu neskôr sme už všetci boli na určených pozíciách. Neviem či to bolo tým, že mi Kyle neveril alebo niečím iným, ale spároval nás dokopy. Čakali sme na vhodnú príležitosť započať útok. Bol som vystrašený nielen z nastávajúceho boja, ale aj zo skutočnosti, že som prvýkrát musel využiť svoj tréning v praxi. Napriek jasnému plánu sa vždy vyskytnú neznáme elementy, ktoré vás otestujú až v boji. Tento raz tomu nebolo nijako inak.

John s Kylom sa doplazili na opačnú stranu cesty oproti odpočívadlu. Obaja upreli pohľad na jedného zo Šedých, ktorí stáli vonku na hliadke pred obchodom. Nerozprávali sa. Nehýbali sa. Čakali, kým jeden z nich nepôjde dnu po skončení svojej zmeny. Hneď ako by vošiel dnu, by bol zastrelený. Myšlienkou bolo zmiesť Šedých vo vnútri, aj vonku.

Kyle trpezlivo čakal, bez najmenšieho pohybu, kým sa jeho chlapík nepohne. John v rýchlosti pozrel jeho smerom a potom späť na Šedého, ktorého sledoval. M-16-ka mu postupne oťažievala v rukách, ako čakal na svojho Šedého urobiť to isté čo Kylov.

Mike ležal vzadu za obchodom sledujúc spoza malého násypu, ako sa hliadka prechádzala medzi studňou a pumpou. Prial si, aby Šedý, na ktorého mieril, bol prvý, čo vojde dnu. Prekliati zradcovia. Parchanti, čo si zaslúžia iba smrť, pomyslel si.

Allison a Jimmy boli na pozícii, z ktorej poskytnú kryciu paľbu na obchod v smere od púšte. Pumpa bola blízko k druhej strane obchodu, takže im poskytne efektívne krytie. Keď začujú streľbu, spustia paľbu cez tenké steny a okná, čím len umocnia zmätok vo vnútri. Prestanú páliť až vo chvíli, keď Kyle, Mike a John vtrhnú do budovy, aby sa vyhli priateľskej streľbe.

Lewis a Billy zaujali pozorovacie posty. Lewis ostal na mieste, kde odpočívali a Billy sa presunul na pozíciu, ktorá bola na pol ceste k odpočívadlu. Ak zaregistrujú akýkoľvek pohyb, pustia sa varovať zvyšok tímu na odpočívadlo. Keď budú počuť, že streľba ustala, taktiež prídu na odpočívadlo. Ak budú mŕtvi, vrátia sa na základňu informovať Dereka, že zlyhali. A ak budú nažive, zostanú hliadkovať v okolí.

Taký bol plán. John bol napätý. Pozrel na oblohu a spozoroval, že na západe bola o kúsok svetlejšia. Z toho usúdil, že do úsvitu ostávajú nanajvýš dve hodiny. Prúd potu mu stekal po chrbte a mal vyschnuté v hrdle. Práve išiel siahnuť po svojej poľnej fľaši, keď sa na opačnej strane obchodu ozvali výstrely.

Mike sledoval strážcu pri studni. Prechádzal sa tam a späť, občas postál a pozoroval púšť okolo seba. Zakaždým, keď míňal studňu, sa napil vody z vedra, ktoré stálo na jej okraji. Mike si oblízal vyprahnuté pery, nespúšťajúc pušku zo svojho cieľu, zatiaľ čo premýšľal, kedy sa konečne odporný Šedý vyberie dnu.

"No tak, no tak, ty skurvenec. Choď už dnu." Šepky zahrešil Mike.

Po chvíli, ktorá sa ale Mikovi zdala ako večnosť, nikdy nespúšťajúc Šedého hlavu z mieridla v optike pušky, sa zrazu pohol smerom dovnútra. Zachovaj pokoj, Mike počkal, kým nevošiel do dverí, než stlačil spúšť. Mužova hlava explodovala po tom, ako mu ju zozadu prevŕtali guľky.

Kyle s Johnom okamžite vystrelili na mužov pred odpočívadlom. Allison a Jimmy zahájili paľbu na obchod. Zvnútra sa ozývali výkriky mužov, ktorí sa pokúšali vstať, ale zasiahli ich črepiny a guľky z Allisoninej a Jimmyho paľby do vonkajšej steny. Niektorí zo Šedých opätovali streľbu napriek guľkám, ktoré svišťali okolo nich.

Kyle a John boli z opačnej strany cesty najďalej vzdialení od obchodu. Keď sa rozbehli vpred, začuli výkriky mužov a videli záblesky paľby z Allisoninej a Jimmyho pozície. Mike bol najbližšie k budove, rozbehol sa ku nej a spustil paľbu cez otvorené zadné dvere. Práve dosiahol dvere, keď ho niečo udrelo do hlavy a on sa omráčený zrútil na zem.

Bola to prvá vec, ktorá nevyšla. Pár sekúnd po Mikovom vyradení z boja musela Allison prebiť pušku, lenže sa jej zasekol zásobník. Paľba z dvoch pozícií tým pádom ustala, čo ju Šedým v obchode umožnilo opätovať. A aj ju opätovali.

Keďže nevedel, čo je s Mikom, a keďže Kyle s Johnom boli príliš ďaleko na to, aby mohli čokoľvek spraviť, Jimmy vyskočil, aby Allison poskytol krytie. Tej sa nakoniec podarilo vybrať zaseknutý zásobník a vymeniť ho za nový.

"Jimmy! K zemi!" Zrevala práve vo chvíli, keď dostal zásah do hrude.

"Jimmy!" Zvrešťala Allison na Jimmyho, ktorý sa držal za hruď, jeho dýchanie začalo byť prerývané, na perách sa mu začala peniť krv.

Rýchlo odtrhla kus látky zo svojho batohu, zatiaľ čo stále viac guliek prelietavalo okolo. "Pritlač si to na ranu. Nehýb sa!" Rozkázala mu a obnovila paľbu na nepriateľskú pozíciu, nechajúc Jimmyho držať si obväz. Allison si priala, aby mohla preňho spraviť viac, ale s takou ranou nemal veľkú šancu a ľudia, na ktorých jej záležalo najviac, sa práve chystali vojsť do obchodu.

Keď Allison prerušila paľbu, Šedý sa chopil príležitosti a vyrútil sa von predným vchodom so zbraňou v ruke. Kyle zdvihol pušku a vypálil tri krátke dávky, ktorými poslal Šedého k zemi. Zopár ďalších výstrelov z obchodu spôsobilo, že sa John prikrčil. Allison obnovila paľbu na obchod.

Mike sa postavil na nohy a utrel si krv z čela. Popadol svoju pušku a vykročil vpred pripravený strieľať. Keď sa John s Kylom priblížili k obchodu, Allison zastavila paľbu, aby sa ich omylom nezasiahla. Odvtedy, ako bol Jimmy zasiahnutý, neubehlo viac než pár sekúnd, ale keď sa k nemu zohla, aby dokončila uväzovanie rany, bol už mŕtvy. Rýchlo sa prikrčila, keď jej nad hlavou preleteli ďalšie guľky.

John zbadal pohyb v okne a vystrelil zo svojej zbrane, rozbijúc posledné celé kusy skla. Hneď nato niekto zareval od bolesti. Mike vošiel zozadu do budovy, kde od chrbta vypálil na skurvených zradcov, ktorí okamih predtým strieľali po Allison. Ukrutne nenávidel Šedých.

Kyle dobehol ku prednému vchodu a cez dvere vypálil krátke, ale presné dávky, doraziac všetkých Šedých, ktorí sa ešte hýbali. John sa ani nestihol dostať ku dverám, keď paľba ustala. Mike kráčal vpred s ranou na spánku, z ktorej mu tiekla krv. Kyle zapol baterku   a osvetlil masaker vo vnútri. Šesť mŕtvol ležalo na dlážke v kaluži vlastnej krvi. Johna naplo na vracanie.

"Koľko ich je vonku?" Opýtal sa Mike.

"Vonku sme dostali troch." Odvetil Kyle. "Ja a Connor sme každý dali po jednej stráži, potom som zastrelil ešte jedného Šedého, ktorý sa neúspešne pokúšal o útek na slobodu."

"Čo sa ti stalo?" Spýtal sa Kyle, ukazujúc na krv na Mikovom spánku.

"Rám dverí bol akýsi prehnutý. V tme som si ho nevšimol a vrazil som rovno doň. Trochu ma omráčil."

Akurát sa začali smiať nad Mikovou nehodou, keď John za sebou začul zvuk. Otočili sa a uvideli Allison vojsť cez dvere. Na rukách mala krv a vyzerala vystrašene. Vo vnútri však pocítila úľavu, keď zbadala, že Kyle s Johnom sú nažive a nezranení.

"Si v poriadku?" Znepokojene sa spýtal Kyle, vidiac krv na jej rukách.

"Jimmy je mŕtvy." Riekla napätým hlasom.

Jej šokujúce správy v momente potlačili akékoľvek zábavky ohľadom Mikovej nehody.

Kyle ju najskôr objal a potom ju zaviedol ku studni, kde si mohla umyť ruky od krvi. Hneď potom priniesol Jimmyho telo. Čistý priestrel srdca a pľúc. Zomrel takmer okamžite.

John spolu s Allison vyliali na dlážku zopár vedier vody, aby zmyli krv, zatiaľ čo Mike s Kylom začali vynášať mŕtvoly. Neskôr sa k nim pridal aj John. Práve odvláčali posledné mŕtve telá Šedých, keď dorazili Lewis s Billym.

"Kde je Jimmy?" Spýtal sa Billy, skúmajúc každého pohľadom. "Kde je môj brat?"

S trasúcimi perami ho Allison zobrala na miesto, kde uložili jeho telo.

"Je mi to ľúto." Povedala a položila mu ruku na plece.

Potom odišla preč. Všetci mu poskytli súkromie a nechali ho trúchliť.

"No tak ľudia." Prehovoril Kyle ustatým hlasom. "Zbavte tie telá všetkej výstroje a zbraní, potom ich zakopte."

"Nemáme lopatu." Odvetil Lewis.

"Sakra." Zahrešil Kyle. "No dobre. Lewis, choď dopredu na hliadku. Billy, ty môžeš nateraz zostať tu. Mike a Allison prehľadajú pumpu. John, ty pôjdeš so mnou."

John a Kyle začali prehľadávať obchod spojený s malou reštauráciou. Hľadali niečo, čo by mohli použiť ako lopatu, ale vyšli naprázdno. Práve sa vracali cez reštauračnú sekciu, keď počuli hlasné výkriky radosti prichádzajúce od pumpy.

Bez rozmýšľania vybehli von a namierili si to do otvorených dverí garáže a ďalej dovnútra. Keď sa dostali ku Allison a Mikovi, našli ich usmievať sa. Obaja držali lopatu, ale to nebol hlavný dôvod ich úsmevov.

"Navrhla som Mikovi, že keď už v garáži hľadáme lopaty, mohli by sme sa tiež poobzerať po nejakom transporte." Povedala Allison s úsmevom.

Kyle iba neveriacky hľadel a John bol vyškerený od ucha k uchu. To, že by tu mohli nájsť transport nebolo vôbec isté, ale nakoniec sa podarilo.

"Dobrá práca." Prehovoril Kyle ku všetkým. "Všetci ste odviedli dobrú prácu." Zopakoval a potľapkal Johna po pleci, avšak stále s vážnym a otráveným výrazom.

"Všetci si choďte odpočinúť, potom skúsime nakopnúť túto starú dodávku."

Allison s úctou pozrela na Johna, ale ten si toho nevšimol, pretože sa díval za Kylom, keď odchádzal. Konečne sa mu dostalo aspoň nejakého uznania od muža, ktorý sa jedného dňa stane jeho otcom, ale stále bolo na ňom vidno, že sa cítil niečím ukrivdený.

Kyle kráčal preč a rozmýšľal, čo urobia ako ďalšie. Bolo tu príliš veľa Šedých na to, aby ich nesprevádzali žiadne stroje. Boli to vôbec odpadlíci? Čo ak prepadli ľudí, ktorí boli v skutočnosti ich spojencami?

Kyle sa zahľadel do púšte. Stroje...niekde tam čakajú. Viem to.

Hlboko vo vnútri ho ale zožieralo niečo iné. Allison sa zaľúbila do Johna. Prečo sa tak nepozerá na mňa? Možno nie je pre mňa tá pravá. Vždy som jej bol bratom. Mám ju však rád. Budem sa musieť vyrovnať s tým, že miluje niekoho iného. To ale neznamená, že s ním musím súhlasiť. Ten čurák ma ponižuje rovno pred Allison s tými svojimi plánmi a nápadmi a neviem čím ešte, čo sú samozrejme takisto jeho skvelé nápady. Kyle od zlosti zaťal päsť.

# # #

Derek sa snažil rozposlať čo najviac rádiových správ ohľadom Kyla a jeho oddielu. Trvalo to nejaký čas, keďže každá stanica mala na určitú dobu predpísané rádiové ticho.

"Hotovo, pane." Povedal rádiový operátor. "Posledná rádiová správa."

"Veď aj ďalšie stanice majú rádioprijímače." Stroho odvetil Derek.

"Viem pane, tie ale nebudú na príjme ešte niekoľko hodín."

Prekliate bezpečnostné postupy. "Musíme ich kontaktovať, ak chceme dostať správu do vzdialenejších táborov, špeciálne tých na juhu." Derek frustrovane buchol päsťou do stola.

"Je všetko v poriadku?" Spýtal sa vojak stojaci vo dverách.

Derek chvíľu hľadel na mladého muža. Vysoký, štíhly, s atletickou postavou maratónskeho bežca. Bežec!

"Viete bežať?" Opýtal sa muža.

"Čo?" zmätene reagoval.

"Povedal som, či viete bežať?" Zakričal Derek.

"O áno viem bežať." Odpovedal, stále zmätený.

"Výborne! Poďte za mnou." Rozkázal Derek. Dostal nápad.

Derek zaviedol vojaka do svojej kancelárie a vysvetlil mu situáciu ohľadom Kyla Reesa a Johna Connora, ktorí sa vydali po zbrane do oblasti s narastajúcou aktivitou Sky Netu.

Ukážuc na mapu na stene kancelárie, Derek pokračoval vo vysvetľovaní. "Chcem, aby ste doručili správu na tieto tri stanovištia, Lima, Golf, a Epsilon. Majú rádiové vysielače a môžu vyslať bežcov k ďalším stanovištiam, ale tieto tu," Derek ukázal na zopár táborov. "Nemajú žiadne rádiové vybavenie. Všetky musia byť varované."

"Chcete od nich, aby vyslali prieskumné jednotky?"

"V žiadnom prípade, to by bolo príliš riskantné, len im odkážte nech sú v pohotovosti. Kyle a ostatní by to možno zvládli, ale rovnako tak by nemuseli. Ak by sa niekomu podarilo prežiť, určite by utrpeli ťažké straty na životoch."

"Rozumiem pane. Takže by som si mal zrejme pohnúť."

"Áno a dávajte si tam na seba pozor. Stroje si možno nevšímajú osamoteného človeka, ale tiež vás môžu zabiť len tak, pre nič za nič."

Vojak prikývol a odišiel. Rýchlo prešiel bunkrom a čoskoro bol pri východe.

Pokračoval ďalej, kým nebol v dostatočnej vzdialenosti. Schoval sa do tieňov polo zrútenej budovy, jeho postava sa zavlnila a zmenila do podoby Catherine Weaverovej.

Usmiala sa. Získanie informácií o polohe Johna Connora bolo jednoduchšie, ako čakala. Typický John Connor, je jedno, koľko mu je, pomyslela si. Do všetkého sa vrhá po hlave. Avšak, aj keby mu chcela pomôcť, nemôže. Ak prežije toto menšie dobrodružstvo, potom bude jej plán s Johnom bližšie k dokončeniu.

2027, deň 14., úsvit

Allison vošla do obchodu nájduc Johna slabo chrápať v jednom zo starých reštauračných boxoch. Billy ležal na pulte, taktiež spal.

Zatriasla Billym, zobudiac ho, a podala mu jeho poľnú fľašu, ktorú naplnila vodou zo studne.

"Ďakujem desiatnik." Riekol a napil sa z nej.

"Kyle chce s tebou prehodiť reč. Je vzadu na hliadke."

"Vďaka. Zájdem za ním, len si ešte odbavím potrebu."

Billy odišiel bez ďalšieho rečnenia. Očividne sa ale netešil na rozhovor so seržantom. Dúfal, že nebude musieť počúvať príliš veľa sústrastných slov predtým, než mu zadá nové príkazy na dnešný deň.

Allison prešla k starému reštauračnému boxu, v ktorom John odpočíval. Z jeho pier unikal slabý chrapot.

Chvíľu ho pozorovala, po tvári jej prebehol malý úsmev. John vyzeral v spánku oveľa mladšie, ako dieťa oslobodené od všetkých útrap skutočného sveta. Keď je ale hore, vyrovnáva sa s problémami sveta ako muž, ktorý bol zrodený k tomu, aby im čelil. Ako sa naňho dívala, pociťovala vo svojom vnútri zvláštne pocity. Vždy si myslela, že sa zamiluje do niekoho staršieho.

Allison sa jednou rukou hrala vo vlasoch, uvažujúc, aké by to bolo pobozkať Johna Connora.

"Budeš tu len tak stáť a zízať na mňa?" Spýtal sa John s pokriveným úsmevom.

Zatiaľ čo Allison stála a snívala o pobozkaní ho, nezbadala, ako sa mu pootvorili oči.

"Čože?" Allison sa začervenala. "Sorry. Ja, ehm, naplnila som ti fľašu vodou zo studne." Podala mu fľašu a potom sa presunula do inej časti obchodu, aby sa vyhla jeho pohľadu.

Och Bože, dúfam, že si nevšimol, ako som sa naňho dívala. Pomyslela si.

"Dík." Povedal John, než si doprial poriadny dúšok vody. To a niekoľko hodín odpočinku bolo viac, ako si mohol želať. Zaujímalo by ho, čo sa stalo s Allison. Odišla veľmi rýchlo potom, ako sa zobudil a prichytil ju dívať sa naňho.

"Onedlho bude svitať." Riekla Allison cez plece, keď John skončil s občerstvením. Stále je trocha mimo z toho, že ju pristihol, ako naňho zízala.

"Kde sú všetci?" Opýtal sa odložiac fľašu nabok.

"Kyle je vzadu na hliadke. Billy sa k nemu šiel práve pripojiť. Lewis je vpredu a Mike sa v garáži venuje dodávke."

"Odpočinul si Kyle vôbec?"

"Nie." Odvetila Allison, keď sa k nej John priblížil. "Vieš, on len tak hocikomu neverí. Myslím, že sa niečoho obáva, alebo nad niečím rozmýšľa."

"Napadá ťa niečo, čo by to mohlo byť?" Spýtal sa John, čudujúc sa nad Kylovým postojom po nájdení nákladiaku. Možno hrdosť, ale určite v tom bude niečo viac. Vycítil akurát, že z Kyla sálal hnev a nedôvera, nevedel však prečo.

Allison neodpovedala. Kyle má z Johnom zrejme nejaký problém, je tu ale ešte niečo iné, čo ho trápi.

"Idem pomôcť Mikovi. S autami to viem." Povedal John, zamieriac ku východu. "Uvidíme sa?"

"Yeah." Odvetila. "Budem vonku na hliadke."

# # #

Catherine Weaverová bola maximálne spokojná s progresom, s akým kontaktovala ostatné základne. To, že ju veliteľ základne Grizzly poveril tým, aby kontaktovala ostatné skupiny, bola čistá náhoda. Nielen preto, že zistila, kde sa Connor približne nachádza, ale jej rozkazy jej umožnili prístup do viacerých základní. Skvelá príležitosť nazhromaždiť spravodajské informácie.

Najväčšie sklamanie na tejto budúcnosti je, ako sú všetci neorganizovaní. Skok Connora do budúcnosti mal väčší dopad, než očakávala. Na tom teraz ale nezáleží. Musí túto prácu využiť vo svoj prospech a prospech Johna, aby prežil svoju momentálnu misiu.

Catherine prešla štrbinou medzi dvomi budovami, ktoré sa zrútili v dve kopy rozbitého betónu a tehál. Jej pohľad sa zameral na jej poslednú destináciu. Veliteľ, ktorého kontaktovala na poslednej základni, navrhol, že by mala zájsť aj sem. Nové stanovište. Tak nové, že nemá ešte ani zvoleného veliteľa, ale zato má vlastného lekára, a ak by mala Reesova skupina akýchkoľvek zranených, je toto presne to miesto, kam by potom mali zájsť.

Pousmiala sa tomu. Tieto mužské samce sú neuveriteľne ochotné veriť a poskytnúť informácie atraktívnej samici. Jej forma sa rozpustila do striebornej ľudskej podoby a premenila na bojovníčku odporu, ktorú zabila vo svojej pôvodnej časovej osi.

Starý autobus sa veľmi nepodobal na vstupný terminál, ale v podzemí bola skutočne ukrytá základňa. Priblížila sa k terminálu a našla vstup. Zadupala naň nohou. Sklonila sa a zakričala heslo, ktoré jej dali na základni Epsilon.

Otvoril sa poklop, odhaliac dvoch mužov, ktorí na ňu mierili s M-16-kami. Pozdravila ich s vyzývavým úsmevom na tvári, "Nazdar chlapci. Je toto stanovište Delta?"

# # #

John s Mikom strávili poslednú hodinu kontrolou nákladiaka. Vymenili zopár hadičiek, doliali nejaké kvapaliny a skontrolovali tlak v pneumatikách. Benzínu bolo v nádrži stále dostatok, ale keď išli naštartovať nákladiak, zistili, že baterka je kaput.

John v frustrácii tresol päsťou do boku dodávky. Od bolesti zatriasol rukou a uvidel lietať prsty tam a späť akoby vrtuľu, čo mu pripomenulo lopatky na veternom mlyne. Veterný mlyn! John rýchlo prebehol ku poličkám v sklade a začal sa v nich prehrabávať.

Mike naňho pozrel ako na blázna. "Čo tam kurva hľadáš?" Zakričal naňho.

"Budem to vedieť, až to nájdem." Slová sotva opustili Johnove ústa, keď to našiel, alternátor a remene od ventilátora. Ku skompletizovaniu mu však chýbala ešte jedna vec.

Otočil sa k Mikovi, "Nenájdu sa tu nejaké drôty, káble alebo predlžovačky?"

"Uuch, daj mi chvíľu." Zavesiac si M16-ku na rameno, Mike sa začal prehrabávať rôznymi predmetmi zavesenými na protiľahlej stene.

"Čo toto?" Mike zdvihol asi trojmetrový kábel od predlžovačky.

"Príliš krátke!" Zakričal naňho John, keď začal prehľadávať ostané priestory v garáži.

"Hej, pozri na toto!" Nadšene vykríkol Mike, držiac tri kotúče hrubého priemyselného predlžovacieho kábla, každý z nich bol približne desať metrov dlhý.

"Perfektné," zvolal John s úsmevom.

Rýchlo prešiel ku Mikovi, pochytiac ešte zopár ďalších vecí.

"Čo chceš s týmto všetkým robiť?"

"Vzadu je starý veterný mlyn, ktorý sa kedysi používal na čerpanie vody zo studne. Prerobím ho na vetrom-poháňaný generátor."

"Poskytne dostatok energie na nabitie baterky?"

"To neviem. Ale stačí, aby ju nabil tak, aby bola schopná naštartovať. Motor potom dokončí jej nabíjanie."

"To znie ako dobrý nápad." Súhlasil Mike.

Obaja sa vyrútili von zadným vchodom, takmer vraziac do Allison.

"Ako sa darí s nákladiakom chlapi?" Spýtala sa, ako bežali okolo.

"Zistíš za chvíľu." Smelo odvetil John.

Nechajúc dva kotúče predlžovacieho kábla na zemi, Mike s Johnom vyšplhali na stožiar.

Allison sledovala, ako Mike a John vychýlili mlyn preč zo smeru vetra. Lopatky sa zastavili takmer okamžite.

"Drž to tak, kým nevyleziem celkom hore." Povedal mu John.

John sa dostal na vrchol stožiara, odkiaľ mal výborný výhľad na míle ďaleko, zameral sa však výlučne na svoju robotu. Vytiahol z bundy alternátor a pripevnil ho na miesto drôtom z cievky. Potom zobral remeň od ventilátora, prerezal ho na polovicu, obmotal okolo osi vrtule a kolesa alternátora. Mike sledoval, ako ho prerezal po dĺžke a potom použil niekoľko hrubých drôtov na spojenie koncov.

"Mike, podaj mi predlžovačku." Požiadal ho John.

John z nej odrezal zásuvku a pomocou noža odstránil izoláciu z drôtov. Tie potom pripevnil ku vstupným skrutkám na alternátore.

"Tu, podrž to." Riekol John a spustil kábel nadol. Mike ho chytil a ďalej spúšťal, kým koniec nedopadol na zem.

Predtým než začal zliezať, John ešte odmotal trochu drôtu z cievky a uviazal ním kábel, aby nelietal hore dole.

Dostanúc sa na Mikovu úroveň sa ho opýtal. "Tak čo, zvládneš to tu, kým zídem dole a pripojím koniec kábla ku baterke?"

Mike nervózne pozrel na zem pod sebou a potom na Johna. Zvládal to, pokým boli zamestnaní, ale byť teraz v takej výške a nič nerobiť? Skľúčene odpovedal, "Yeah."

"Keď ti dám pokyn, otočíš mlyn späť do vetra." Povedal John a začal zliezať zo stožiara.

Boli príliš zaneprázdnení na to, aby si uvedomili, že získali obecenstvo. Všetci okrem Lewisa, ktorý hliadkoval v prednej časti odpočívadla, sa zišli naokolo a sledovali, čo tam tí hore stvárali.

Kyle hodil na Johna spýtavý pohľad, zatiaľ čo John spájal predlžovačky. Spolu s Allison nasledovali Johna do garáže, kam rozmotával kábel.

"Čo robíš?" Spýtal sa nakoniec Kyle, jeho zvedavosť konečne ukázala jeho lepšiu tvár.

"Staviam veterný generátor na nabitie baterky." Odvetil John.

"A koľko to potrvá, ak to vôbec bude fungovať?" Opýtal sa vážnym tónom.

"Dúfajme, že nie viac ako hodinu. Záleží od viacerých premenných, bude sa baterka nabíjať, sú káble v poriadku, bude alternátor fungovať, ako dlho bude ešte fúkať vietor."

"Chápem." Zachmúrene odvetil.

"Je niečo zle?" Spýtal sa ho John.

"Yeah." Reagoval Kyle zamračeným pohľadom. "Bolo tu až príliš veľa Šedých a žiadni kováci. A to ma čertovsky desí. Pri takto veľkej skupine Šedých s nimi bežne bývajú aspoň dvaja kováci. Ak tam teda niekde sú, obávam sa, že tvoj malý kaskadérsky kúsok mohol pritiahnuť ich pozornosť."

Vyzeral vystresovane. "Dávam ti hodinu. Ak to nepobeží, odchádzame."

Kyle odpochodoval von z garáže.

"Noo, myslím, že už vieme, čo ho žerie, hah?" Prehovoril John k Allison. "Radšej sa už pustím do práce."

John dokončil odstraňovanie izolácie z drôtov. Medený drôt vyrezaný z čiernej izolácie ovinul okolo záporného pólu a to isté spravil aj s drôtom z bielej izolácie.

Vystrčil sa spod kapoty a uvidel Allison, ako tam naďalej stála a dívala sa naňho.

"Allison, nemohla by ísť povedať Mikovi, aby otočil mlyn späť do vetra. Som si istý, že by už z tade rád zliezol dole."

"Tiež si myslím. Výšky veľmi neobľubuje." Riekla s úsmevom a odišla.

John sa zrazu ocitol na pár minút sám a tento čas strávil premýšľaním. Kyle bol znepokojený absenciou kovákov v blízkom okolí. To znamenalo, že mohli číhať v úkryte, alebo plánovali na nich zaútočiť presne tak, ako to spravili oni na Šedých. Ak tam niekde boli, znamenalo to, že vedeli o úkryte zbraní? Alebo to bola iba zhoda náhod? Nevedel. Títo Šedí tu však naisto museli byť z nejakého dôvodu.

Začal uvažovať nad Allison a nad spôsobom, akým sa naňho dnes ráno dívala, keď sa zobudil. Čoskoro bolo ale jeho dumanie prerušené príchodom Mika a Allison.

Mike do seba lial vodu z poľnej fľaše. Allison podala Johnovi tú jeho, naplnenú vodou zo studne. Musel sa usmiať. Ani si nevšimol, kedy mu ju zobrala.

"Díky." Povedal John a napil sa. "Bože tá je ale chutná."

Miked sa spýtal, "No čo, už to funguje?"

"Poďme to zistiť." Odvetil John zdvihnúc krátky kus medeného drôtu. Rýchlo ho pripojil ku obom pólom batérie a následne preskočilo zopár iskier.

Všetci traja začali jasať. John a Mike sa potľapkali po chrbte.

Allison krátko objala Mika a pritisla svoje pery na jeho líce. "Dobrá práca."

Uvidiac bozk, pomyslenie, že to bol priateľský bozk a nie milenecký, spôsobilo v Johnom vnútri mravčenie. Bol tak pohltený misiou, že celkom zabudol na Cameron a na moment, keď si prial, aby tu bola s ním. Vedel, že by bola naňho hrdá. Cameron nikdy nebola spoločenský typ, ale vždy sa zdala, že presne vie, čo a kedy má povedať alebo urobiť. Ostane to naším tajomstvom.

Mike vybehol von hovoriac, "Ďakujem Allison. Idem oznámiť Kylovi, že to funguje!"

Allison sa otočila, aby pogratulovala Johnovi za zostavenie generátora. Vo chvíli, kedy by mal byť šťastný, vyzeral dosť smutne. John asi znovu myslí na svoju rodinu, možno aj na dievča, ktoré mu tak veľmi pripomínam, pomyslela si.

Allison podišla k Johnovi.

"Si v poriadku?" Spýtala sa ho, hľadiac mu do očí.

John na ňu pozrel túžobným pohľadom, neschopný odtrhnúť svoje oči od jej. Bez ďalšieho čakania objala Johna a chvíľu tak zotrvala. John je nešťastný, keď by mal byť šťastný. Chcem, aby bol John šťastný.

Och Bože. Pomyslel si John. Prečo to nemôže byť Cameron?

Odtiahla sa, postojac s rukou na jeho nadlaktí. To, že bola pri Johnovi tak blízko a hľadela mu do tváre, zronenej ale úprimnej tváre, spôsobilo, že chcela doňho nahliadnuť. Na Johnovi Connorovi je niečo zvláštne. Pozerali si do očí. John bol ponorený do spomienok na Cameron a pritom hľadel Allison do očí.

Allison sa objavil drobný úsmev na perách.

Jeho srdce prudko bilo a jeho myseľ vírila. Nebolo to tak dávno, čo bol v podobnej pozícii s Cameron. Toto nie je Cameron, ale Allison Youngová a je z mäsa a kostí. Nebadane sa začervenala, ako jej John neprestajne hľadel do očí.

Bez ďalšieho váhania Allison pobozkala Johna a k jej prekvapeniu, John reagoval rovnako. Vedel, že je to Allison, bozkal ju ale spôsobom, akým si prial, aby bozkal Cameron vtedy v motelovej izbe. Týždne sa v ňom ukrývala táto neopätovaná túžba. Zmeškal príležitosť pobozkať Cameron a nechcel ju zmeškať opäť. Uvedomoval si, že toto nie je Cameron, ale ak ho to vylieči, potom mu to bolo jedno.

Allison bozkala Johna s vášňou, ktorú doteraz iba držala v sebe, a bola prekvapená rovnako vášnivými bozkami, ktoré jej opätoval. Splynuli v jedno telo.

Zabudnúc, kde sú, s kým je, John pritlačil Allison o dodávku, pocítiac na sebe jej nežné ženské krivky. Ochotne sa mu poddala, chrbtom sa oprela o teplý plech, svoje telo pritisla k jeho. Cítila, ako pri nej stuhol, ako jej jeho bozky začali schádzať na krk. Allison ho silno, ale nežne od seba odstrčila. John ťažko klesol na debnu. Rozkročmo sa mu posadila do lona. Začala ho bozkávať, zatiaľ čo mu rukou zašla pod tričko.

"Ha ehmmm."

Zrazu boli prerušení niekoho odkašľaním. Obaja obzreli sa za ním obzreli. Rovno vo dverách stáli Kyle s Mikom. Kyle vyzeral ako prísny otec, ba horšie, ako mrzutý seržant s boľavým zubom. Mike mal na tvári naopak najtupšiu možnú grimasu. Bez toho, aby si Kyle  všimol, čo robí, žmurkol na Johna a zdvihol prst.

Allison vyzerala trochu zahanbene, odtiahla sa od Johna a začala si vyrovnávať pokrčené šaty. "Radšej už pôjdem vystriedať Lewisa na hliadke." Rýchlo prehovorila a odišla.

"Mike mi povedal, že si nakopol generátor." Ovládol sa Kyle, stále vyzerajúc naštvane. "O všetkom ma informuj." Dopovedal vetu a vyšiel von.

Kyle vedel, že to takto dopadne. Už len z pohľadov, s akými na seba hľadeli, keď ho našli holého v tuneloch. Preskočila medzi nimi iskra. Počul, že sa takéto veci stávajú a dokonca aj čítal podobné veci v románoch, ale vždy mal za to, že sú to kraviny. A navyše, John je sakra dobrý v plánovaní, taktike a všetkých tých technických veciach. Kurva! Niet divu, že sa Allison doňho zabuchla. Dočerta s tým!

V Kylovi to stále vrelo, keď sa vyrútil von.

Mike ostal pozadu. Stále pozeral na Johna s veľkým úškrnom na tvári, keď povedal, "No, si prvý, komu sa to podarilo."

"Podarilo čo?" Reagoval John.

"Prelomiť škrupinu ľadovej princeznej." Mike sa napil vody. "Všetci sa o to pokúšali. Nikto si ale ani len neťukol. Niektorí si mysleli, že je rezervovaná jedným z Reesovcov. Ďalší zase, že sa jej nepáčia muži. Ale keď si sa ukázal ty, ihneď zmäkla."

"O čom to točíš?" Opýtal sa John znepokojene. Do šľaka, dúfal, že nespraví nič, kvôli čomu sa Allison doňho zaľúbi, ale nemohol si pomôcť, strašne mu pripomínala Cameron.

"Vždy  mávala dobrú náladu, ale potom, ako si sa objavil... Začala sa usmievať ešte viac a hocikedy, len tak bez dôvodu. Páčiš sa jej John. Allison ťa má naozaj rada."

"Preto sa Kyle tvári tak mrzuto?" Spýtal sa John, náhle si uvedomiac, prečo sa k nemu Kyle správal tak odmerane a nedôverčivo.

"Yeah, vždy javil záujem o Allison, ale ona k nemu nie a ani k Derekovi, vnímala ich iba ako svojich starších bratov." Mike sa usmial. "Nemôžem sa dočkať, až to poviem ostatným." Mike znel spokojný sám so sebou.

"Prečo?" Opýtal sa John, cítiac sa akosi trápne.

"Pretože som vyhral stávku. Všetci sme sa stavili o to, kto prelomí jej škrupinu a ja som si podal na teba. Si predsa šarmantný muž, no nie?" Žmurkol na Johna a opustil garáž smejúc sa.

Z denníka Johna Connora

Vôbec som netušil, aké to je byť zdrojom zábavy pre Mike alebo ostatných. Prvýkrát som počul smiech, odkedy som sa sem dostal a bolo to fajn. Na druhú stranu sa však zdalo, že ma Allison naozaj ľúbi a pri pomyslení, že som myslel na Cameron, zatiaľ čo som sa bozkával s Allison, som sa cítil hrozne.

Ale ten bozk. Neodtiahla sa, keď ma pobozkala a ani ja som neodtiahol, hoci som sa mal. Dokonca ani Riley, o ktorej som si myslel, že ma miluje, ma nepobozkala tak, ako to urobila Allison. Budem si musieť dávať pozor, aby som nezranil Allisonine city. V žiadnom prípade som jej nemal opätovať bozky, nemyslel som však pri tom na Allison. O to viac sa cítim horšie, pretože som sem prišiel kvôli Cameron.

Jej čip je niekde tu. Vo vlastníctve Johna Henryho. Ako ho len nájdem? Kde je? A kde je dopekla Catherine Weaverová? Bez nej ho nikdy nenájdem a nezískam späť Cameronin čip. Sakra! Sakra! Sakra! Keď nájdem Weaverovú, bude mi musieť odpovedať na kopu otázok.

Bezvýznamnosť môjho príchodu do budúcnosti ma znovu tvrdo zasiahla. Frustrácia vo mne načisto vzkypela, schmatol som prvú vec, čo som mal po ruke a hodil som ju z celej sily o stenu. Predmet sa od drevenej steny odrazil rovno do čelného skla, opretého o debnu na zemi, ktoré nato puklo. Musím uznať, že by som sa cítil lepšie, keby sa to sklo rozbilo.

John schmatol jednu z lopát, prihnal sa ku sklu a začal doňho mlátiť. Znovu, znovu a znovu doňho trieskal s lopatou a neprítomne pritom kričal, vybíjajúc si frustráciu a hnev.

Allison sa vrátila zadným vchodom a sledovala Johna neistá si, čo by mu mala povedať, alebo ako mu pomôcť. Vzbĺklo v ňom obrovské množstvo emócií pre niekoho, kto je tak ticho. Rozhodla sa, že najlepšie spraví, keď ho teraz nechá samotného a bude pokračovať v hliadke. Bála sa oňho a rozmýšľala, či nezašla až príliš ďaleko, keď oňho prejavila svoj záujem týmto spôsobom.

# # #

Derek vošiel do rádio prenosovej miestnosti, vyzerajúc unavene.

"Nejaké správy o mojom bratovi a jeho oddiele?" Opýtal sa operátora, ktorý bol momentálne v službe.

"Nie pane." Odpovedal žena spoza rádia. "Ozvalo sa nám zopár stanovíšť, ale žiadna z ich hliadok nič nezaregistrovala."

Vzhliadla k veliteľovi a všimla si jeho napätú tvár. "Pane, mali by ste si odpočinúť."

"Nie ďakujem desiatnik. Nejaké ďalšie správy?"

"Len hlásenia ohľadom našich zásobovacích línií. A ešte zdá sa, že zachytili ďalšie vysielanie od proroka."

"Proroka? Tak ho volajú po novom?" Zamračil sa Derek.

"Zjavne. Ich rádiový technik zanalyzoval vysielanie a myslí si, že dôvodom, prečo ho chytajú len oni a nikto iný, je, pretože používajú vojenské frekvencie. Hory vychyľujú signál a menia ho na subharmonický, a preto ho prijímajú len oni a my ostatní na západnom pobreží nie."

Derek spravil grimasu, prstami netrpezlivo ťukal o stôl. "Povedzte im, aby prestali márniť čas. Máme na práci oveľa dôležitejšie veci, ako počúvať žvásty nejakého šialenca."

"Ale dodáva nám odvahu." Zaprotestovala.

"Počúvajte." Riekol Derek hrozivým tónom. "Jediná vec, ktorú potrebujeme, aby sme poslali kovákov do horúcich pekiel, je čertovsky dobrá puška, nie nejaký blázon. Takže, odkážete im presne to, čo som Vám práve povedal, rozumiete?"

"Áno pane." Sklamane odvetila.

"A vymažte všetky nahrávky!" Zakričal Derek na odchode. "Zbytočne budú zaberať cenné miesto v počítači."

Občasné vysielanie proroka jej dodávalo nádej, odvahu bojovať voči nepriazni osudu. Načiahla sa za laptopom vedľa rádia a pustila poslednú nahrávku od proroka. Bola skomolená ako všetky ostatné, ale presvedčenie v jej hlase bolo stále jasne počuť.

"Vedieme boj za správnu vec. Bojujeme za tých, ktorých milujeme. Nevzdáme sa. Nepoľavíme. Je to náš osud. Sky Net a stroje sú možno v presile, ale my máme niečo, čo ony nebudú mať nikdy. Ľudskú dušu. Je to naša najsilnejšia zbraň a je to niečo, čo Sky Net nebude nikdy schopný poraziť. Nakoniec zvíťazíme. Nádej je s nami."

# # #

Ubehla hodina bez ďalšieho incidentu, útoku kovákov, či kontaktu medzi Johnom a Allison. Sú pripravení k odchodu. Lewis naplnil posledné fľaše s vodou. Allison zhromaždila všetky zbrane a vybavenie Šedých, vyčlenila to, ktoré by mohli použiť a naložila ho do nákladiaku. Mike a Billy boli medzitým na hliadke a Kyle sa prechádzal hore dole.

Kyle vošiel do garáže, "je čas naštartovať nákladiak."

Napätie vo vzduchu bolo možné krájať. Všetky ich plány spočívali na tom, či naštartuje nákladiak. John odpojil generátor od batérie, aby zaistil plný tok. Snažiac sa zachovať pokojný výraz, hoci sa vo vnútri cítil čertovsky nervózne, John vyliezol do kabíny a otočil kľúčikom. Jediný zvuk, čo bol počuť, bolo cvakanie. Štartér sa s istotou snažil naštartovať motor.

"Skús to znovu." Zvolala Allison zo zadnej časti garáže, keď sa blížila s pohľadom plným nádeje i strachu.

John to skúsil znovu, ale opäť sa ozval ten istý zvuk. Doparoma s tým! Kde som spravil chybu? Všetky ukazovatele sa hýbu, takže problém bude pod kapotou. Musel som na niečo zabudnúť, keď som kontroloval káble, ale na čo?

"Bola to obyčajná strata času, Connor!" Zvrtol sa Kyle a zareval. "Berte si svoje vybavenie ľudia, vraciame sa na základňu!"

"Nie počkať! Asi už viem, kde je chyba." vykríkol John, vyskočiac z kabíny.

Kyle sa zahnal, schmatol Johna za golier a hodil ho z celej sily o dodávku. "Chybou bolo poslať nás na šialenú honbu za zbraňami, o ktorých vieš iba ty! Kto si dopekla myslíš, že si!"

John vôbec nevedel, čo na to povedať a nejavil sa tak ani nikto ďalší. Kyle všetkých prekvapil. John sa mu snažil uniknúť, ale Kyle ho pritlačil o dodávku zovrúc mu hrdlo.

"Objavil si sa z ničoho nič! Narozprával si môjmu bratovi neskutočné bludy! A ďalšia vec, čo viem, že som tu v bohapustej riti a dohliadam na bandu zelenáčov." Zavrešťal Kyle a pokračoval. "A jediná vec, ktorá sa ti podarila okrem toho, že si nás dostal hlboko do stredu ničoho, je, že si sa olizoval s Allison!"

John sa snažil prísť s niečím, čo by povedal a bolo mu jedno, či by to bola pravda, alebo iba ďalšia prekliata lož, chcel sa len vymaniť z Kylovho zovretia. Bolo mu jasné, že Kyle je naňho nasratý, ale prehovoriť mohol iba v prípade, ak by ho pustil.
"Kyle! Prestaň! Zadusíš ho!" Vykríkla Allison.

"Sklapni Allison!" Odsekol Kyle. "Kto kurva si Connor?"

"Kyle! Prosím prestaň." Prosila ho Allison. Tušila, že sa to môže stať. Ak by bola bližšie, mohla zakročiť skôr, než by to dospelo až sem.

John bol kompletne červený. Ak Kyle čoskoro neprestane, budem musieť niečo spraviť, pomyslela si Allison. Pozrela na Kyle výrazom, ktorý hovoril, nerob to. Nechaj ho ísť. Nechcem ti ublížiť.

Kyle sa na ňu zahľadel vyčerpanými a smutnými očami, jeho stisk stále zovieral Johnove hrdlo. Prečo Allison? Prečo on? Hovoril jeho pohľad.

Lewis zbadal Allisonin skľúčený výraz. Pristúpil ku Kylovi a chladne ho potiahol za rameno.

"Toto k ničomu nevedie Seržo." Vyslovil Lewis, pozerajúc sa naňho.

Kylova ruka padla z Johnovho hrdla, ktorý okamžite začal lapať po dychu.

John ostal ticho, čakajúc, čo sa bude diať. Kyle sa im len otočil chrbtom a vyšiel von z garáže.

Lewis následne prehovoril k Johnovi tlmeným hlasom. "Hej Connor, nesnaž sa zatieniť šéfa, ver mi."

John odvetil rovnako tichým hlasom, ledva potláčajúc svoj hnev a frustráciu. "Nesnažím sa ho zatieniť. Len jednoducho viem, ako to chodí. Celé detstvo som strávil učením, ako sa stať dobrým vojakom, ako postaviť alebo prebudovať rôzne mechanické a elektronické zariadenia. V týchto veciach som doma."

"No dobre, ale v Kylovom okolí sa o to nesnaž. Celý svoj život strávil v bratovom tieni a málokedy z neho vystúpil. Teraz si tu ty s tvojou skrýšou zbraní, plánom, ako sa tam dostať, ako zaútočiť, a ako opraviť voz." Svoj hlas znížil do chrapľavého šepotu, "a teraz sa ti navyše podarilo zobrať mu jedinú vec, po ktorej vždy túžil." Lewis pozrel ponad Johnove rameno.

John sa obzrel za seba a uvidel Allison, ako tam ticho stála. Odvrátila oči, keď stretla Johnove. Bola svedkom ich rozhovoru, ale nepovedala ani slovo.

"Prepáč. Je mi to ľúto." Povedal John o niečo hlasnejšie, než normálne.

John prešiel okolo Allison a vyrútil sa von z garáže zadným vchodom. Stále kráčal vpred, až kým nedošiel ku studni. Klesol na zem, posadiac sa chrbtom ku studni, budovám a ľuďom vo vnútri.

Ach Bože. Uvažoval, načo tu som? Potrebujem mať Kyla na svojej strane a jediná vec, čo sa mi zatiaľ podarila, je, že som si ho poštval proti sebe. Bude mi ešte niekedy veriť? Celý život som počúval, ako sa jedného dňa stanem vodcom a teraz, keď som ním mal byť, som dokázal jediné, znepriatelil som si človeka, ktorý je, alebo sa raz stane mojím otcom.

John nevidel a ani nepočul Allison nasledovať ho, ale teraz stála rovno za ním. Položila mu ruku na plece a prehovorila, "Už vychladol. Myslím, že by si ťa mohol vypočuť."

"Je to pravda?" Opýtal sa John, nenapadajúc ho nič ďalšie, čo jej povedať.

"Čo či je pravda?"

"Že Kyle k tebe prechováva city."

"Asi áno, ale nikdy mi nič nepovedal. Okrem toho mi je skôr ako starší brat. Medzi nami je len malý vekový rozdiel. Derek na nás oboch zase vždy dohliadal. Je mi niečo ako otec a rovnako tak aj Kylovi už od Súdneho dňa."

"Tak potom, v garáži, skorej, keď sme pobozkali. Čo alebo prečo . . . ." John sa začal pýtať, ale bol prerušený.

"Ja si vyberiem, koho chcem, nie niekto iný." Zahľadela sa mu priamo do očí. "Si iný ako všetci ostatní, čo som doteraz stretla. Vyžaruje z teba sila a sebadôvera, akú som u nikoho predtým nevidela."

John vstal, oprášiac si nohavice od piesku. Allison hovorila ďalej.

"Derek a Kyle sú dobrí lídri. Udržali nás nažive. Keď ťa Derek prvýkrát uvidel, povedal, že budeš slávny. Viem prečo. Dokáže veľmi dobre posúdiť charakter. Odhadol ťa okamžite. Niečo má s tebou v úmysle. Pamätáš, keď si sa ma pýtal, prečo som šla s vami?"

"Yeah, odbila si ma otázkou, prečo sú v jednotke ostatní členovia. Nikdy si mi ale neodpovedala na otázku."

"No, odpoviem ti teraz. Derek ma poslal, aby som z teba nespúšťala oči. Mám mu podať správu, ako si si počínal na misii a čím si prispel. Chcel sa o tebe dozvedieť viac a tak ťa pridelil k tímu na túto misiu bez žiadnych ďalších príprav. Takto bežne zaobchádza s nováčikmi. 'Buď prežije, alebo skape' ako zvykne vravievať."

"Je to jediný dôvod, prečo si šla?"

"Nie, mala som aj iný dôvod." Utíchla a pozrela na Johna tak zamilovane, že k nej takmer pocítil to isté.

"Chcela som zistiť, čo si za človeka. Mám ťa rada John. Viac, než akéhokoľvek iného muža, čo poznám. Je na tebe niečo zvláštne. Si iný ako ostatní. Myslím, že ťa ľúbim."

Objala ho druhýkrát za deň a on ju rozpačito privinul k sebe. Prečo sa musela do mňa zamilovať? Ako som sa vôbec dostal do tejto situácie? Prečo som jednoducho nezostal doma? Mám jej prezradiť, že som tu len kvôli dievčaťu, ktoré je v skutočnosti stroj, a nič iné pre mňa neexistuje, kým nezískam späť jej čip?

John jej musel niečo povedať, a aj keď by to možno bola len čiastočná pravda. Nežne ju od seba odtlačil a riekol, "Allison, musím ti povedať, že som nedávno prišiel o niekoho veľmi blízkeho. Všetko, čo o nej teraz viem, je, že je pravdepodobne mŕtva. Neviem, či ťa dokážem ľúbiť tak, ako ty mňa, alebo spôsobom, akým by si  si možno želala, aby som ťa ľúbil."

Allison začala niečo hovoriť, ale John ju zastavil. "Nie počkaj. Nechaj ma dokončiť."

Sklopil zrak k nohám, hanbiac sa, k čomu sa šiel priznať. "Veľmi mi ju pripomínaš. Si otvorenejšia, ako bola ona. Keď som ťa ale bozkal . . . myslel som sa na Cameron, nie na teba. A to nebolo správne. Nemal som to spraviť. Potrebuješ niekoho, kto bude milovať iba teba. Nemyslím si, že to dokážem, pretože zakaždým, keď sa na teba dívam, vidím ju. Milujem ju a to nie je voči tebe fér. Nemyslím, že to dokážem. Nechcem ťa zraniť."

John celý čas civel do zeme, neschopný hľadieť jej do tváre počas svojho priznania, ale keď dohovoril, pozrel sa na Allison. Z oka sa jej rinula slza, ale stále z nej sálala vrúcnosť a súcit, čo spôsobilo, že sa cítil ešte viac zmätený.

"To je v poriadku John. Viem, ako sa cítiš. Mnohí z nás stratili blízkych a nikdy ich neprestali milovať, hoci sa v živote posunuli ďalej. Nemala by som ti to vravieť, ale Derek pred pár týždňami taktiež niekoho stratil. Veľmi o tom nerozprával, nechcel si pripustiť, že sa to stalo a tak sme sa o tom pred ním už viac nezmieňovali. Bola poverená zásielkou zbraní. Domnievame sa, že zomrela spolu so svojimi spoločníkmi. Zásielka nedorazila, preto sme na zbrane a muníciu zaviedli prídelový systém. Derek dúfa, že tvoje zbrane nahradia túto stratu."

Johnovi zapadol ďalší kúsok do skladačky, prečo Derek riskoval túto misiu.

"Našiel si už niekoho?"

"Ešte nie, ale ako poznám Dereka, keď si aj niekoho nájde, určite nezabudne na svoju prvú lásku. Nikto by nezabudol." Allison sa odmlčala a na moment odvrátila pohľad.

"Takže...?"

"Môžeme na to ísť postupne John. Pochop ale, že v tomto svete sú vzťahy rovnako dôležité ako jedlo, či odpočinok. Keď sa ti naskytne príležitosť, chopíš sa jej, pretože ďalšia šanca už nemusí prísť. A ja ti teraz dávam túto šancu."

"Rozumiem ti a mám ťa rád, veľmi. Si skvelá priateľka, ale práve teraz . . . na to nie je ten správny čas."

"Práve teraz nie je správny čas spomínať na niekoho, kto tu nie je, John. Som tu ja. Už viac nemusíš byť sám. Nežiadam ťa, aby si na ňu zabudol. Nechcem nahradiť jej miesto v tvojom srdci. Jediné, o čo ťa žiadam, je, aby si v ňom našiel kúsok miesta aj pre mňa a dal nám šancu. Prosím?" Dohovorila s prosebným výrazom na tvári. Nebola si istá tým, či sa jej podarilo vysvetliť mu, ako je odlišný tento svet a ako sú v ňom dôležité vzťahy. Vedela však, že John sa potreboval pohnúť ďalej. Nebolo by rozumné, ak by ostal sám.

"Ja . . . myslím, že to môžem skúsiť." Povedal John, snažiac sa okopírovať jej vrúcny pohľad.

Allison ho znovu objala, ale John sa cítil stále rozporuplnejšie. Je to fér? Je to správne? Má ma však rada, možno ma dokonca miluje. Po príchode do budúcnosti som necítil nič len samotu, akoby som bol odlúčený od zvyšku sveta, ale Allison mi navrátila pocit domova. Nikto mi nedal najavo, že som tu vítaný, tak, ako ona. Och Cameron, prečo si to spravila? Prečo si sa vzdala svojho čipu? Opravil by som ťa a teraz by som tu nestál a nečelil tejto dileme.

Allison bola stále s Johnom v spoločnom objatí, keď sa ku nim dorazil Lewis.

"Tak fajn hrdličky. Kyle už vychladol. Myslím, že by ste urobili lepšie, keby ste zašli dnu, ak nechcete, aby vás sfúkol za meškanie."

Na ceste dovnútra si Allison s Johnom vymenili krátky úsmev.

"Porozprávame sa neskôr." Povedala tesne predtým, než vošli dnu.

John len prikývol, vo vnútri sa však trápil kvôli novým citom. Odpusť mi Cameron. Ak sa mi ťa niekedy podarí nájsť, poviem ti všetko, čo sa stalo a verím, že mi odpustíš. Asi som sa zaľúbil do tvojho dvojčaťa a neznášam sa za to. Prepáč. Je mi to tak ľúto.

IF YOU ARE READING THIS YOU ARE THE RESISTANCE
LONG LIVE THE FIGHTERS!

http://www.youtube.com/watch?v=Djj7jW6ny2M

10 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 4. - pokračovanie

Na južnej hranici Los Angeles sa medzi zrúcaninami mesta a kopami šrotu začínajúcej pustatiny nachádzalo nevľúdne vyzerajúce stanovište. Na povrchu nebolo voľným okom okrem kopy šrotu, opustených a schátralých budov nič badať. V podzemí sa pod hromadami rozbitého betónu a pozohýnanej ocele ukrývalo jedno z najlepšie udržiavaných tajomstiev odporu. Vo vnútri stanovištia, vytesaného do zrúcanín, sa nachádzalo jedno z najlepších technických vybavení na monitorovanie komunikácie Sky Netu.

"Madam." Zvolal technik.

"Čo sa deje Roger?" Opýtala sa, kráčajúc k nemu.

Z trhliny na betónovom strope sa uvoľnil oblak prachu, dopadnúc na monitor.

"Zachytil som signál . . . od stroja." Na chvíľu sa odmlčal. "Môžem odprisahať, že išlo o núdzové volanie."

Veliteľka sa naklonila ponad jeho plece a začal študovať sínusoidu na obrazovke. "Je to tak. Dobre dávno som nevidela, aby jeden z nich vyslal núdzové volanie. Viete určiť polohu?"

"Je mi ľúto madam, ale vysielanie bolo príliš krátke." Na obrazovke sa zrazu objavil nový signál. "Uh, oh."

"Čo teraz?"

"Vyzerá to na odpoveď Sky Netu. Jednoznačne, narastá to v celej šírke vlnového pásma. Bohužiaľ, tak ako predtým, ani teraz nedokážem rozoznať samostatný signál."

"Spravte všetko, čo je vo vašich silách, aby ste ho vyčistili. Čo najskôr pošlite všetky získané informácie na základňu Grizly."

Znovu sa zaprášilo zo stropu.

"Veď máme ešte niekoľko hodín udržiavať rádiové ticho." Zaprotestovala.

"Jednoducho to spravte. Naše rozkazy sú hlásiť akúkoľvek nezvyčajnú, potvrdenú aktivitu."

Zo stropu sa uvoľnil ďalší prach, zatiaľ čo technik zapínal vysielač. Veliteľka pozrela hore na strop, uvažujúc, ako dlho ešte vydrží. Technik dokončil kódovanie správy určenej na prenos práve vo chvíli, keď sa odtrhol kus betónu, rozdrviac počítač. Zaiskrilo sa a zablikalo svetlo.

Ľudia vo vnútri pozreli nahor, zakrývajúc si oči pred prachom a uvideli chladnú, ceriacu sa, kovovú, vražednú masku stroja, ktorý hľadel dnu cez dieru červenými žiarivými očami. Veliteľka vykríkla na technika, aby vysielal, zároveň vytiahla pištoľ z puzdra a vyprázdnila celý zásobník do ohavnej tváre pred sebou.

S hlasným rachotom sa prepadla ďalšia časť stropu, nasledovaná niekoľkými strojmi, ktoré spustili paľbu. Mrazivo postupovali vpred, zabíjajúc všetkých naokolo a ničiac všetko vybavenie. Svoje rozkazy vykonávali bez súcitu, bez emócií. Zlikvidovať všetkých ľudí.

# # #

"Lewis. Keď ti dám signál, naštartuj." Ozval sa John spod dodávky.

Vyčistil elektrické kontakty na štartéri a vymenil kabeláž vedúcu z kladného pólu na baterke ku motoru. Práve začal záverečnú kontrolu kontaktov, keď zahrmela streľba od západného vstupu na odpočívadlo.

Lewis vyskočil z kabíny, schmatnúc svoju pušku. Vyletel von  z garáže, aby sa pripojil k ostatným.

John sa vyškriabal spod dodávky najrýchlejšie, ako mohol. Ledva stihol vyjsť von so zbraňou v ruke, keď sa ozvala ďalšia streľba od východu. Do riti! Tam je Billy na hliadke. Počul odtiaľ ďalšie výstrely a zúrivý výkrik. Potom prišli tri krátke výstrely, POP! . . . POP! . . . POP! a John vedel, že Billy je mŕtvy, presne ako jeho brat.

Mike, Allison a Kyle k nemu pribehli od obchodu. Mikovi krvácal z pravej ruky a Kyle sa snažil odseknúť svoju zbraň.

"Blížia sa k nám dvaja terminátori." Zakričal Kyle. "Jeden z východu a jeden zo západu. Lewis nám poskytne kryciu paľbu, aby sme odtiaľto mohli zmiznúť."

Otočil sa k Johnovi a spýtal ho, "Naštartuje už ten nákladiak?"

"Áno!" Povedal John s väčšou sebaistotou, než v skutočnosti cítil.

John sa rozbehol späť dovnútra, nasledovaný Allison. Vliezla do kabíny a posadila sa na miesto spolujazdca. John naskočil dnu a otočil kľúčikom. Motor zakašľal.

"Oh Bože, prosím štartuj!" Modlil sa John a znovu otočil kľúčikom. Motor sa prebral k životu takmer prehlušiac zvuk streľby.

"Poďme! Všetci dovnútra." Zareval Kyle.

John vyskočil z kabíny, aby odpojil drôty idúce od generátora k batérii. Sotva sa dostal von z kabíny, keď sa ozvalo niekoľko dávok zo samopalu. Každého napadlo, že to Lewis schytal. Hneď nato sa rozozneli ďalšie výstrely, po ktorých Mike s revom vrazil chrbtom do dverí a klesol k zemi, zomrúc skôr, než dopadol na zem. Z diery v hrudi mu striekala krv, ako z nejakej bizarnej fontány.

Kyle zakričal na Johna, "Dostaň Allison odtiaľto preč. Budem vás kryť!"

John zabuchol kapotu a išiel práve naskočiť do kabíny, keď cez otvorené dvere vošiel terminátor.

Bez kože boli oveľa viac desivejší. Kovový endoskelet sa leskol v jasnej žiare slnka. Keďže sa Kylovi zasekla puška, vytiahol pištoľ z puzdra a rýchlo vypálil do stroja, avšak bez efektu. Kým bol stroj zameraný na Kyla, John vyskočil vpred a vopchal do stroja káble, ktoré stále držal.

Otočilo to hlavou a pozrelo sa na Johna. Ten zaváhal, strojom medzitým trhlo a na moment znehybnel. Zovrel prstom spúšť a začal zbesilo páliť. Čelné sklo na spolujazdcovej strane sa rozletelo na kúsky. Allison vykríkla. Kyle zareval a spadol na zem, zasiahnutý zopár zblúdenými strelami. John si myslel, že zomrie, keď stroj zrazu prestal páliť a zrútil sa.

Allison vyskočila z dodávky skontrolovať Kyla.

John v rýchlosti vytiahol nôž a vypáčil plombu na čipe. Našťastie to bola T-888-ička.  Popadol kombinačky, ktoré použil pri výmene káblov na štartéri, chytil nimi čip, otočil ním a vytrhol ho von.

Allison zakričala, "rýchlo, potrebujem pomôcť s Kylom."

John si vložil čip do vrecka a rozbehol sa k opačnej strane dodávky.

"Nechajte ma tu! John, dostaň odtiaľto Allison preč!" Kyle stonajúc cúvol.

Kyle schytal tri guľky, jednu do ľavého stehna, jednu do pravého boka a ďalšiu do pravej ruky. John s Allison ho zdvihli na nohy a podopierajúc ho odvliekli dozadu do dodávky.

"Do pekla aj s vami! Povedal som vám, aby ste ma tu nechali!" Zreval Kyle. "To je rozkaz!"

John schmatol oboma rukami Kyla za golier. "Až sa vrátime na základňu, pokojne ma postav pred vojenský súd, ak chceš, ale ja ťa tu nenechám!" Zareval mu do tváre, strčiac ho do dodávky oveľa agresívnejšie, ako by mal vzhľadom na Kylove zranenia.

John vliezol do kabíny na sedadlo vodiča, kým Allison zisťovala Kylove zranenia. Na miestach, kde dostal zásah, mu oblečenie nasiaklo krvou. Allison ho začala trhať, aby sa dostala k ranám.

"Pokúsim sa zastaviť krvácanie." Zakričala. "Dokážeš nás odtiaľto dostať?"

Johnovou odpoveďou bolo zaradenie rýchlosti a zošliapnutie plynového pedála. Dodávka vyletela z garáže a hnala sa prašnou cestou k dvojprúdovej diaľnici. John sa dostal na cestu a prudko zabočil na východ k úkrytu zbraní.

"Nie! Nie, musíme sa vrátiť! Späť na základňu." Zreval Kyle cez zaťaté zuby, zatiaľ čo ho Allison s vypätím všetkých síl držala na mieste v kymácajúcej sa dodávke. "Dočerta! Počúvaj ma! Aaaggghh." Zastonal Kyle myknúc hlavou.

"Nie, ty počúvaj!" Skríkol John. "Jedna z tých vecí tu stále niekde je a ide po nás. Obaja dobre vieme, že naše zbrane sú na nich neúčinné. Naša jediná nádej je úkryt so zbraňami. Sú tam zbrane schopné zlikvidovať ten stroj. A až ho zničíme, zoberieme ťa späť na základňu na poriadne lekárske ošetrenie!" John prekričal rev motoru.

Allison riekla tichým hlasom, sotva počuteľným v okolitom hluku, "poslúchni ho Kyle. Vie, čo robí. Kašli na svoju hrdosť. Čo je na nej vlastne dobré?"

To, či Kyle odpovedal alebo nie, sa John nedozvedel. Všetko, čo počul, boli stony bolesti, kým sa Allison venovala jeho zraneniam.

Z ničoho nič sa na ceste zjavil terminátor a začal páliť na približujúcu sa dodávku. Zvyšné čelné sklo sa rozbilo a poslalo sklené úlomky na troch ľudí vo vnútri. Allison sa hodila na Kyla, aby ho ochránila pred letiacim sklom. John sa skrčil, šliapol na plyn, strhol volant vľavo, akoby sa snažil vyhnúť stroju. V pravý okamih prudko otočil volantom vpravo, čím stroju uštedril tvrdý šikmý úder. Dodávkou silno zatriaslo, takmer sa prevrátila na bok.

Stroj odhodilo za krajnicu. John strhol volant, vyrovnajúc dodávku pred prevrátením. Zhlboka si vydýchol a zvolal na ostatných. "Ste všetci v poriadku!"

"Sme v pohode John." Ozvala sa Allison. "Je to ďaleko k úkrytu so zbraňami?"

"Nie, nie je to ďaleko." Odvetil John, pozerajúc sa do spätného zrkadla.

Videl stáť terminátora uprostred cesty, ako ich sledoval unikať. Johnovi prebehol mráz po chrbte. Nepochyboval, že po nich pôjde. Vždy pôjdu.

John si uvedomoval, že ich jedinou šancou bola dostať sa včas do skrýše a pripraviť pre to pascu.

Ako dodávka mizla v diaľke púštnej diaľnice, stroj ich začal nasledovať.

IF YOU ARE READING THIS YOU ARE THE RESISTANCE
LONG LIVE THE FIGHTERS!

http://www.youtube.com/watch?v=Djj7jW6ny2M

11 Naposledy upravil: ogy (27.4.2011 14:29:28)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 5.
Friends in the Shadow, Enemies in the Light (Přátelé ve stínu, nepřátelé ve světle)

Agent Auldridge k Sáře Connorové. „Věřím, že tu jsou stroje. Věřím, že se vrátily z budoucnosti, aby nejprve zabily vás a pak vašeho syna. Věřím v cestování časem, věřím v kyborgy. Věřím, že existuje svět, který jsem ještě neviděl, ale vy a John ano. Za posledních osm hodin jsem obdržel 37 hovorů od lidí, kteří se setkali s mladým mužem jménem John Baum, jeho sestrou Cameron nebo Sárou Baumovou. Podle nich váš syn vypadá na 16 a ne na 24, stejně jako vy vypadáte na 35 a ne na 43. Věřím, že jste prožila zázraky i hrůzy a přesto jste si dokázala zachovat morálku a dobrého ducha. Chci vám pomoci. Chci pomoci vašemu synovi. Pomozte mi s tím.“

Strážný: „Hej! Chlape, to vy jste prorazil bránu?“

T-888: „Ano.“

Terminátor T-888 strážného zastřelil.

Catherine Weaverová: „Hele… Měla jsem tu bránu ráda!“

T-888: „Catherine Weaverová?“

Catherine Weaverová: „Jistě.“

T-888 do ní vystřílel zásobník, bez efektu. Naopak, Weaverová ho zničila tím, že mu jednou rukou probodla hrudník, zatímco druhou zabodla do transofmátoru.

James Ellison: „Jen chci, aby ta dívka byla v bezpečí.“

Sarah Connorová: „To já také.“

James Ellison: „Před kým?“

Sarah Connorová: „Já nevím.“

James Ellison: „Nevíte, nebo to nemůžete říct?“

Sarah Connorová: „Nevím, ale kdybych to věděla, asi bych to říci nemohla.“

Výňatky z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E22 Born to Run, 10.04.2009

Pastor: „Chtěl bych říci pár slov o našem příteli Gene Millerovi, ale dříve než to udělám, chci využít této příležitosti a poděkovat za všechno mateřské společnosti Desert Heat and Air's (Topení a klimatizace v poušti, pozn. překladatele), skupině Kaliba za její štědré dary na tuto bohoslužbu.“

Diana: „To je všechno, za co si nás koupí? Květiny a pár laskavých slov? Kde je někdo ze společnosti? Viděl už někdo z vás někoho ze společnosti? Viděl někdo někdy někoho ze společnosti? Ne. Neviděl.“

Výňatek z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E15 Desert Cantos, 20 února 2009


###

2009, den 3, ráno

Agent Auldridge v 8:50 rázně prošel vchodem do budovy FBI.

„Dobré ráno, pane Auldridgi,“ zavolala na něj starší žena s čistě bílými vlasy zpoza okénka recepce.

„Dobré ráno, Mabel,“ řekl Auldridge, když vložil svůj odznak do skeneru, aby mu byl povolen vstup do vnitřních kanceláří.

Prošel dveřmi a nyní mohl s ženou mluvit tváří v tvář.

„Jak se dneska máte?“ zeptal se jí.

„Je mi fajn, pane Auldridgi. Jak jste si užil včerejší večer?“

Auldridge se zamračil. „Na hovno! Byl jsem tak zahlcen myšlenkami na ten případ, že jsem na to zapomněl.“

Mabel zavrtěla hlavou. „Nikdy se nežeňte, pokud si myslíte, že důležitá je jenom práce,“ vynadala mu.

„Podívejme se, kdo to promluvil,“ řekl Auldridge zády k ní. Oba se začali smát.

„Jak dlouho tu vůbec pracujete? Nepřemýšlela jste někdy o tom, že se sama vdáte?“

„Jako mladá jsem laškovala s mnoha muži, ale existoval jen jeden, kterého jsem opravdu milovala, ale jeho život a poslání bylo mnohem důležitější, než já. Rozhodla jsem se, že budu sama, protože v mých očích už žádný jiný muž nemohl zaplnit jeho místo. Ale vy jste mladý a ideály lidí ve vašem věku jsou zcela odlišné, než mé. Neupřednostňujte práci na úkor lásky. To je jen chudá náhražka.“

„Jo, jistě. Díky,“ Auldridge si odkašlal. „Slyšel jsem, že brzy odejdete. Budete mi chybět.“

„Ano, to je pravda,“ usmála se. „Také mi po tom všem budete chybět. Ale nastal čas, abych začala psát další kapitolu svého života. Viděla jsem mnoho lidí dostat se do problémů bez vlastního zavinění, takže jsem si ze svých investic vytvořila peněžní základ pro pomoc lidem v nouzi.“

„Jsem si jist, že vaší snahu ocení. Měli bychom vám dát dobré odstupné. A udělat párty v tady v kanceláři.“

„Oceňuji váš sentiment, ale nemyslím si, že by s tím náš nový ředitel souhlasil. Je to poněkud vážný a temný chlápek. Má příliš mnoho tajemství a nevede oddělení tak, jako předchozí ředitel. To je jeden z důvodů, proč odcházím do důchodu už teď a ne až v příštím roce.“

Auldridge si nervózně odkašlal. „Nějaké zprávy?“

„Od nového ředitele. Rád by vás viděl ve své kanceláři. Hned.“

„My o vlku a vlk za dveřmi,“ zamumlal Auldridge předtím, než odešel za ředitelem.

###

Sarah seděla u kuchyňského stolu v bytě, kam jí schoval pan Ellison. Před ní stál Johnův notebook a několik výtisků o Kalibě. Kdysi měla spoustu dokumentů odkazujících na právníka Kaliby.

Snažila se protřít své od nekvalitního spánku  unavené oči a vzpomněla si na rozhovor, který o těch papírech vedla s Cameron. Bylo to zhruba v době, kdy byla Riley zabita Derekovou přítelkyní Jesse.

Sarah: „Byla tu hromada papírů na toho právníka. Toho, který založil fiktivní společnost s letounem.“

Cameron: „Vzal si je Derek.“

Sarah: „Kdy?“

Cameron: „Zatímco jsi byla pryč.“

Sarah: „Takže se do toho dal?“

Cameron: „To nevím.“

Sarah neměla tušení, co Derek udělal se zbytkem dokumentů. Než se mohla zeptat, tak byl zabit Terminátorem. Doufala, že se jich bezpečně zbavil, protože s tou věcí nakonec očividně nic neudělal. Tak teď je to už jen na ní, musí jednat na vlastní pěst. Je to jediný klič ke Kalibě, lidem, kteří budují Sky Net.

Prohledala data uložená v Johnově počítači, pak obrátila pozornost k několika výtiskům, které tu zbyly. Sarah procházela papíry, dokud nenašla dopis se jménem právníka skupiny Kaliba a adresou.

Vytáhla z tašky jeden z mnoha jednorázových mobilních telefonů a vytočila telefonní číslo.

Recepční zvedla zvonící telefon na stole před sebou a řekla. „Kenmore, Alvin, Irwin, a Barnard – Právní poradenství. Jmenuji se Tamara. Jak vám mohu pomoci?“

„Ahoj, Tamaro,“ řekla Sarah pozměněným přízvukem. „Mé jméno je Lillian Petersová. Jsem reportérka Deníku Los Angeles County. Volám kvůli nedávnému požáru a výbuchu, který zničil firmu jednoho z vašich klientů Desert Heat and Air Conditioning.“

Recepční zadala jméno volajícího a název novin do svého počítače.

„Je mi líto, ale neposkytujeme informace o našich klientech.“

„To je pochopitelné, ale já mám jen dvě otázky, na které bych se chtěla zeptat právníka, který jim pomohl dostat jejich licenci k podnikání. Mám informace, které říkají, že Desert Heat byla fiktivní společnost, která se dopouštěla protiprávního výzkumu s těžkými kovy a jinými exotickými prvky.“

Okno vyhledávače na Tamařině počítači se aktualizovalo a ukázalo, že žádná reportérka tohoto jména pro tyto noviny nepracuje.

Sarah pokračovala v mluvení. „Jsem si jistá, že pro vaši společnost by nebylo příjemné, kdyby se o to začala zajímat EPA (Agentura pro ochranu životního prostředí, pozn. překladatele). Takže jestli bych mohla pana Vincenta požádat jen o pár minut času?“

„Podívám se, jestli je tu, paní Petersová. Prosím, vydržte.“

Tamara stiskla klávesu a zkontrolovala údaje na svém počítači. Žádná stopa nebo dokonce identifikace volajícího. Velmi pochybné.

Stiskla tlačítko na jiné telefonní lince.

„Pane, na lince dva mám reportérku, která shání pana Vincenta, právníka, který zřídil Desert Heat and Air. Říká, že má na něj pár otázek. Ne, pane. Volající musí používat předplacený mobilní telefon. Telefon se nedá vystopovat a nelze zjistit ani identitu volajícího. Pane, představila se jménem, které není na seznamu zaměstnanců novin, o kterých tvrdí, že pro ně pracuje. Ano, pane. Chápu, pane.“

Recepční stiskla tlačítko na svém telefonu. „Paní Petersová, jste tam ještě?“

„Ano, jsem,“ odpověděla Sarah.

„Pan Vincent je v současné době pracovně ve městě. Ptal se, jestli byste se s ním byla ochotna setkat v kavárně na Wilshire Boulevard? Odpoví na vaše otázky.“

Sarah našpulila rty, než odpověděla. „Jistě.“

Sarah si zapsala adresu a čas.

„Jak ho poznám?“ zeptala se.

Poznamenala si jeho stručný popis.

„Děkuji vám,“ odpověděla Sarah a ukončila spojení.

Recepční položila telefon a řekla. „Ne, já děkuji vám.“

Tamara Skyová pracovala v jedné z mnoha kójí v místnosti s jednou stěnou s okny na západ. Na zdech bylo mnoho znaků a na zdi nad Tamařinou hlavou bylo napsáno: Halcyon Cybernetics, divize skupiny Kaliba.

###

Agent Auldridge byl naštvaný a ani se to nesnažil skrývat. Ředitel ho právě informoval, že byl stažen z vyšetřování a všechny materiály, svědecké výpovědi, důkazy atd., mu má do konce dne předat.

„Se vší úctou, pane. Proč?“

„Věřím, že na té věci máte příliš velký osobní zájem a vaše objektivita by mohla být zpochybňována, když by se případ dostal k soudu.“

Agent Auldridge se rozhodl zjistit více informací. „Jak to myslíte, že mám na věci osobní zájem?“

„Agente Auldridgi, jeden ze strážců zaslechl váš rozhovor se Sárou Connorovou ve vězeňské cele. Řekl, že jasně slyšel, jak jste Sáře Connorové řekl, že jí věříte.“ Ředitel vstal od stolu a vyhladil si vrásky na svém šedém obleku. „Také včera v této budově, jsem slyšel, jak jste řekl panu Ellisonovi, že chcete jemu a Sáře pomoci. Tomu říkám osobní zájem. Ve skutečnosti by to mohlo být vykládáno i jako vměšování se do federálního vyšetřování.“

„To je trochu přitažené,“ řekl Auldridge neústupně. „Kromě toho jsem to říkal jen proto, abych si získal jejich důvěru.“

„Na tom nezáleží,“ ředitel udělal pohyb rukou, aby ho přerušil. „Pokud by se obhájce někdy dozvěděl, co jste řekl, mohl by soudce snadno všechny důkazy zahodit. Omlouvám se, ale jste stažen z vyšetřování všech případů, které se týkají Sáry Connorové, Zeira Corpu, Catherine Weaverové a pana Ellisona.

Auldridge se chvíli pozastavil, než zareagoval. „Dobře, chápu to. Musím převést své poznámky do počítačové databáze a zazálohovat data.“

„Dobrá,“ řekl ředitel s úsměvem a vykročil směrem k Auldridgemu. „Až všechny důkazy shromáždíte, tak mi je do konce dne přineste.“

Pan Auldridge se obrátil k odchodu. Otočil se zpět, když uslyšel, jak ředitel zavřel dveře. Rychle se rozhlédl po chodbě, aby zjistil, zda tam někdo je. Rychle se vrátil k ředitelovým dveřím a poslouchal. Slyšel ho s někým mluvit po telefonu, ale slyšet šel jen ředitelův hlas.

„Všechno je zařízeno. Auldridge byl odvolán z případu.“

„Co? Ne, nebude nutné ho zabít. Pokud je chytrý, bude se od tohoto případu držet dál.“

„No, pokud by to i přesto udělal, pak nebudu mít jinou možnost, než ho zabít.“

„Ano, přiřadit lidi a mít o něm přehled.“

„Ne, neočekávám od něj problémy, ale raději hraji na jistotu, než abych později litoval.“

„No, pokud by jí dostal do péče, pak už by nám neměl čas dělat potíže, že?“

„Už jste jí našli?“

„Ano, vím, že je stále někde venku. Naší stopou k ní je teď Ellison.“

„Pokud se nám jí nepodaří brzy najít, všechny mé plány by mohly být v troskách.“

„Dobře tedy, možná jí tímto způsobem můžeme vylákat ven.“

„To není vaše starost. Jen jí najděte.“

Pan Auldridge slyšel dost.

Odešel tak rychle, jak jen mohl, aniž by vzbudil podezření, do své kanceláře.

Jakmile se dostal do kanceláře, začal po ní chodit sem a tam, ale brzy zjistil, že je tam málo místa a tak se usadil na své židli. Jeho mysl neustále přehrávala rozhovor, který teď slyšel. „S kým to ředitel mluvil? Musím být něčemu blízko, jinak by mě nestáhl z případu a nehrozila by mi smrt, pokud bych se jím zabýval dál. A o kom to chce mít ředitel přehled, o mě nebo jde o někoho jiného? Ne, to nemůžu být já. Ředitel mluvil o péči. Péči o koho? Ellison, to musel být Ellison. Bylo velmi pravděpodobné, že dostane do péče Savannah Weaverovou. Tu zprávu jsem měl včera na svém stole. A kdo je „ona,“ kterou ředitel hledá? Catherine Weaverová? Nebo Sarah Connorová? Tak jako tak, bylo těžké lokalizovat je. Zmínil nutnost dostat jí ven. Ten, s kým ředitel mluvil, nepracuje pro FBI? Tak pro koho ale pracuje? A proč se nesmím přiblížit k Sáře Connorové a Zeira Corpu?“

Auldridge se podíval na hodiny na stěně. Pokud udělá to, k čemu se chystá, bude muset jednat rychle.

###

Ellisonův den odstartoval docela dobře. Do chvíle, než se rozhodne, zda bude činnost Zeira Corpu znovu obnovena, nebo ne, si myslel, že bude nejlepší vrátit služební auto.

Jel zpět do Zeira Corpu a zaparkoval na svém přiděleném místě tři úrovně pod zemí. Šel do místnosti pro strážné a otočil klíčem.

„Hej, pane Ellisone. Neslyšel jste nějaké novinky?“ zeptal se ho jeden ze strážných.

„Je mi líto, Chucku. Neslyšel.“

„Takže si myslíte, že je to ztracený případ?“

„Co je ztracený případ?“

„Zeira Corp, zavřel dveře nadobro?“

„Abych byl upřímný. Nemyslím si, že Zeira Corp bude obnoven. Všechno, co tu děláme, je střežení duchů.“

Poté pan Ellison odešel a zamířil po schodech k přízemní úrovni, kde byl zaparkován jeho osobní automobil. Nebyl tak silný, jako jeho služební vůz, ale byl nejlepší, jaký mohl v té době koupit za plat agenta.

Když se k němu přiblížil, uviděl něco podezřelého. Bylo to už několik dní, co ho naposledy řídil, ale mohl říct, že zadní část vozu se zdála trochu prohnutá.

Když přišel blíž, podíval se opatrně na své vozidlo, ale nic jiného, co by bylo v nepořádku, nenašel. Vytáhl z kapsy klíče a pomalu odemkl kufr. Pozorně poslouchal, ale neslyšel nic jiného, než cvaknutí zámku. Nic. Pomalu nadzvedával víko a přejel po okraji, zda nenahmátne nějaké dráty nebo jiná zařízení. Nic.

Zhodnotil situaci a zvedl víko. Ellison byl šokován, v jeho kufru leželo tělo. Tělo dospělého bílého muže s tmavými vlasy, hranatou čelistí, zhruba 35 let. Rozhlédl se kolem garáže. Nikde nikdo. Ellison se naklonil, aby se podíval na tělo blíže. Na kůži na hlavě uviděl trochu krve. Natáhl se a zkontroloval ránu. Byl tam hluboký půlkruhový řez. Dotkl se ho a vypadl celý cár kůže, odhalujíc lesklou kovovou lebku.

„Čubčí syn!“ vykřikl Ellison a rychle se zase ztišil. Je to jeden z nich!, křičela jeho mysl.

„Jak se sakra dostal do mého kufru?“ vyřkl nahlas.

Znovu se rozhlédl a pak prohledal tělo. V kapse jeho košile našel kus papíru. To byla jediná věc, kromě dvou pistolí s tlumiči, ze kterých se nedávno střílelo.

Zavřel kufr a nastoupil do svého auta. Tam rozložil papír. Byl to dopis od paní Weaverové psaný jejím přesným a úhledným rukopisem.

Pane Ellisone,

Omlouvám se za šok, který jste musel po otevření kufru utrpět.

Pokusil se mě zavraždit. Neznal mé malé tajemství, o kterém už vy samozřejmě musíte vědět. Prosím, postarejte se o tělo. Předpokládám, že budete vědět, jak na to.

Dohlédněte za mě na Savannah. Velmi jsem se do ní zamilovala.

Catherine Weaverová

„Skončí to někdy?“ pomyslel si.

Otočil zapalováním, zařadil rychlost a odjel z garáže. Když vyjel do provozu, vynořila se od chodníku šedá dodávka a následovala ho.

2009, den 3, 10:30

Sarah zaparkovala a půl hodiny sledovala v kavárně muže, který odpovídal popisu, jenž dostala. Zrzavé vlasy, na sobě modré sako, žluté sportovní tričko a šedé kalhoty.

Jejich schůzka byla sjednána na 10:15, ale ona neměla v úmyslu to dodržet.

Sarah vytáhla mobilní telefon, který použila už předtím a vytočila číslo advokátní kanceláře.

„Dobrý den, Tamaro. Tady paní Petersová. Ráno jsem volala a domluvila si schůzku s panem Vincentem v kavárně v centru města. Mohla byste mu prosím dát vědět, že se tam nejsem schopna dostavit a později zavolám, abychom se domluvili znovu? Děkuji vám.“

Sarah okamžitě zavěsila a zvedla svůj malý dalekohled.

Muž, který odpovídal popisu pana Vincenta, popíjel kávu u venkovních stolů.

O pár minut později viděla, jak vytáhl z vnitřní kapsy saka mobilní telefon. Jak sako rozevřel, mohla krátce vidět něco, co vypadalo jako podpažní pouzdro.

Pan Vincent hovořil sotva pár sekund a pak se zvedl a odešel.

Sledovala, jak nastoupil do drahého červeného sportovního auta.

Zřejmě si na autě kompenzuje své osobní nedostatky, pomyslela si.

S úsměvem na svůj vlastní vtip, se zařadila do provozu a následovala právníka skupiny Kaliba.

###

Pan Auldridge horečně pracoval celé dopoledne od chvíle, kdy se dozvěděl, že byl z případu odvolán. Přes svůj výcvik a přesvědčení neměl dobrý pocit z toho, že se postaví proti příkazu ředitele.

Nejprve pečlivě přepisoval všechny své ručně psané poznámky do notebooku. Poté je vytiskl a umístil je do krabice pro ředitele. Originály položil do své vlastní krabice. Vzal všechny vytištěné listy, formuláře od jiných orgánů činných v trestním řízení, svědecké výpovědi, fotografie, atd. a udělal na své osobní kopírce kopie. Stáhl si fotografie ze svého digitálního fotoaparátu a důkazy, které shromáždilo forenzní na místech činů. Všechny originály šly do krabice pro ředitele, všechny kopie do jeho krabice.

Pak stáhl gigabity dat ze serverů FBI. Vše, co mohl objevit, všechny soubory, složky, obrázky, každý kousek s detaily týkajících se Sáry Connorové, Johna Connora, Zeira Corpu, Catherine Weaverové a Savannah Weaverové. Všechno to vypálil na optické disky a umístil je do své krabice.

V momentě kdy skončil, byl den skoro v polovině. Vynechal oběd a jeho žaludek kňučel ze všeho toho množství kávy, které vypil. Zapečetil krabici pro ředitele, na víko napsal číslo případu a předmět a podepsal se na první řádek listu jako poslední osoba, která měla ke krabici přístup.

„Doufám, že jsem ty věci neviděl naposled,“ řekl si, když položil napěchovanou krabici na stůl.

Auldridge se ještě jednou podíval na svou vlastní krabici. Vypadá příliš jako důkazní box, pomyslel si. Rozhlédl se po své kanceláři a oči ulpěly na policích, které byly během let naplněny osobními papíry. Popadl spoustu z těchto položek a umístil je ke všem věcem do své krabice. To už je lepší, pomyslel si, méně nápadné.

Svou vlastní krabici zastrčil pod stůl. Auldridge zvedl tu pro ředitele a nesl jí do jeho kanceláře.

Ředitelovy dveře byly zavřené. Auldridge se snažil podepřít těžkou krabici jedním kolenem, aby mohl zaklepat na dveře. Bez odpovědi. Auldridge stiskl kliku a nebylo zamčeno. Vešel dovnitř a položil krabici na ředitelův stůl.

Místnost vypadala velmi uspořádaně. Nic nebylo mimo své místo, na stole žádné složky nebo dokumenty, v jeho stolním kalendáři nebyly zapsané žádné schůzky nebo ručně psané poznámky. Nikde dokonce nebyl ani žádný prach.

„Ten chlap je nějaký bláznivý puntičkář?“ řekl Auldridge potichu a pak na stole uviděl ředitelům mobilní telefon zapojený do nabíječky.

Ucítíc příležitost, zavřel Auldridge dveře a nechal je jen lehce pootevřené, aby mohl slyšet, pokud by se na chodbě něco dělo. Vrátil se ke stolu a zkontroloval seznam odchozích a příchozích hovorů. Z doby, kdy byl dopoledne za dveřmi ředitelovy kanceláře, tam byly dva hovory. Obě čísla si zaznamenal do poznámkového bločku a vrátil ho zpět do kapsy. Sjel zpět na hlavní obrazovku telefonu a před tím, než ředitel vešel, ho položil zpět na stůl.

Ředitel dal Auldridgemu přísný, ale tázavý pohled, pak se na něho ostře podíval a rozhlédl se po místnosti.

„Dobré odpoledne, řediteli. Jen jsem se zastavil, abych vám přinesl ty dokumenty, které jste požadoval,“ promluvil Auldridge. Doufal, že ředitel nenabude nějaké podezření.

„Děkuji vám. Mohu se zeptat, co děláte za mým stolem?“ řekl ředitel velmi chladně.

„No, zaklepal jsem a vy jste uvnitř nebyl. Tak jsem vešel a položil krabici s důkazy na váš stůl. Zrovna jsem se rozhodoval, zda vám nechat vzkaz, když jste vešel dovnitř,“ zalhal Auldridge přesvědčivě.

„Ano, no teď jsem tady.“

„Ach, samozřejmě,“ Auldridge vyšel zpoza stolu. „Promiňte.“

Ředitel zašel za svůj stůl a podíval se na zapečetěnou krabici. „Je tu všechno?“

„Ano, pane,“ pak Auldridge dodal. „Omlouvám se, jestli můj způsob vyšetřování poškodil případ. Jen jsem se snažil získat od podezřelých více informací.“

„Takže už nemáte problém s tím, že jsem vás z případu přeložil?“

„Ne, pane,“ Auldridge chvíli mlčel a pak se zeptal. „Kdo bude vyšetřovat případ teď, pane?“

„Šetření přebere Vnitřní bezpečnost. Pak na něj přiřadí někoho ze své domácí teroristické skupiny.“

„Dobře. Pokud je to možné, pane, rád bych si vzal po zbytek dne volno, abych mohl navštívit zubaře.“

„Bez problému. Jen tu buďte zítra včas.“

„Ano, pane.“

Auldridge vyšel ven ze dveří a zavřel za sebou. Nahlas si povzdechl a šel k recepci, kde uviděl Mabel a tak se rozhodl jít za ní a znovu s ní hovořit.

„Hej, Mabel?“

„Ach, zdravím, pane Auldridgi. Co pro vás mohu udělat?“

„Znáte jméno detektiva Los Angeleské policie, který má na starost vyšetřování událostí v Zeira Corpu?“

„Ano. Počkejte, najdu ho v počítači,“ zasedla ke svému stolu, klikla myší na několik ikon a pak se objevilo okno se jménem detektiva Macklina a telefonní číslo. „Mám vám to vytisknout?“

„Ano, prosím,“ zapnula tiskárnu a vytáhla list. On ho složil a vložil do náprsní kapsy svého saka.

Ocenil bych, pokud byste o tom nikomu neřekla,“ a ztišil hlas, „Obzvláště ne řediteli.“

Mabeliny oči se rozzářily a dala mu chápavý pohled. „Ano, pane Auldridgi. Chápu.“

„Jo a zbytek odpoledne budu pryč. Musím k zubaři,“ zakončil pan Auldridge a šel do své kanceláře. Zvedl svou krabici a vyrazil zadními dveřmi ven ke svému autu.

Mabel šla na dámské toalety a zavřela za sebou dveře. Otočila kohoutkem, vytáhla svůj mobilní telefon a vytočila číslo.

Než panu Ellisonovi zazvonil telefon, jel zrovna přes Los Angeles a přemýšlel, co udělat s tělem v jeho kufru. Když začal zvonit, zajel na prázdné parkovací místo. Poté, co tak učinil, uviděl ve svém bočním zrcátku šedou dodávku, která také náhle zastavila.

„Dobrý den, pane Ellisone. Tady Mabel.“

„Dobrý den, Mabel. Co pro vás mohu udělat?“

Kolem přední části jeho vozu projelo malé auto a zaparkovalo na jediném dalším dostupném místě. Řidič dodávky vypadal, že hledá další místo pro zaparkování.

„Pane Ellisone, jen chci, abyste věděl, že si myslím, že pan Auldridge něco tuší na nového ředitele.“

„A proč mi to říkáte?“

Auta za dodávkou troubila a řidič byl nucen projet kolem Ellisona. Nezastavil se až do příštího bloku, kde zaparkoval před květinářstvím. V panu Ellisonovi se probudila zvědavost, ale nadále se soustředil na svůj rozhovor s Mabel.

„Potřebujete v agentuře přátele, pane Ellisone. Lidi s pravomocí.“

„Děkuji vám, Mabel. Budu se tím řídit.“

„Posílám vám jeho telefonní číslo. Teď už musím jít.“

Když dorazila textová zpráva s telefonním číslem agenta Auldridgeho, podíval se Ellison na svůj telefon. Převedl číslo do svého telefonního seznamu a pak tam seděl a chvíli přemýšlel.

Jeho oči se zaměřily na šedou dodávku zaparkovanou za dalším rohem. Vzpomněl si na posledních pár dní a náhle si uvědomil, že viděl šedé dodávky kamkoliv šel.

Mohla to být jen shoda okolností, ale pocit v jeho střevech říkal něco jiného. Rychle vymyslel plán akce.

Rozsvítil svůj blinkr, aby dal znamení, že se vrací zpět do provozu. Jakmile se dostal zpět na silnici, jel normální rychlostí na blízkou křižovatku. Dodávka byla zaparkovaná za dalším rohem. Nikdo z ní nevystoupil, ale Ellison viděl pohyb v kabině dodávky, který se odrážel ve zpětných zrcátkách.

Na semaforu se chystala naskočit červená. Tůrujíc motor, pan Ellison se prohnal pravou stranou jízdního pruhu. Jakmile se přehnal přes auta na levé straně, zatočil prudce do leva a hnal se ulicí.

Auta na něj troubila, když zablokoval vozidla na křižovatce.

Jel rychle ulicí a na další odbočce to vzal doprava. Pokračoval v cik – cak kličkování, někdy po hlavních ulicích, jindy zapadlou uličkou, než si byl jistý, že je ztratil.

Ellison nevěděl, kdo byli muži v dodávce nebo proč ho sledovali. Ale věděl, že je musí setřást. Ne, nemyslel, že by bylo moudré jet domů, ale jel tam stejně. Musel něco udělat s tělem Terminátora v jeho kufru.

Muži v dodávce byli rozrušení a měli strach. Ztratili z dohledu pana Ellisona. Měli ho sledovat na každém kroku a věděli, že jejich šéf z toho bude šílet. Jeden z nich vytáhl mobilní telefon a volal.

Zpět v kanceláři ředitele. Ředitel seděl u svého stolu a díval se na krabici s důkazy. Byla zapečetěna proti neoprávněné manipulaci. Ředitel pomalu zvedl ruku, a natáhl ukazováček. Ten se pomalu rozšířil do tvaru stříbrné čepele, s níž přeřízl pečeť.

###

Sarah zaparkovala jeden blok od červeného sportovního auta v opuštěném průmyslovém centru. Ze své pozice viděla, že v autě nikdo není.

V zemi, vedle hlavní administrativní budovy, byla připíchnutá značka realitní kanceláře, která říkala, že je budova na prodej.

Co by mohlo přivést zjevně bohatého muže do této čtvrti? Třeba má jednání s klientem. Ale kde je auto klienta? Pokud tedy není zaparkované někde jinde.

Sarah se přiblížila k autu. Nic v něm nebylo.

Kde je pan Vincent? Musí být uvnitř. Možná tam jedná s klientem. Konec konců se zabývá obchodním právem.

Zkontrolovala dveře a zjistila, že jsou odemčené. Nedůvěřivá Sarah nejprve oběhla budovu. Přes ulici jí někdo sledoval na prázdném parkovišti. Výhled na něj zakrývaly kontejnery. Svůj motocykl zaparkoval za kontejnerem.

###

Ředitel byl zaneprázdněn prohledáváním důkazů, které mu předložil pan Auldridge. Doufal, že v nich najde něco, co by ho dovedlo ke Catherine Weaverové nebo Sáře Connorové. Zatím byl zklamán. Nic co viděl, mu neposkytlo informace, které by už neznal.

Začal zvonit jeho mobilní telefon. Zvednul ho ze svého leštěného stolu, přijal hovor a odpověděl.

„Haló?“

„Ztratili jsme pana Ellisona.“

„Cože?“

„Nečekaně zastavil, a když jsme se snažili zaparkovat, abychom ho měli na dohled, někdo nás předjel a zabral poslední parkovací místo. Neměli jsme jinou možnost, než zaparkovat za rohem ulice,“ lamentoval hlas na druhém konci."

„A teď mi dovolte říct velmi jasně jednu věc. Ještě dnes ho najdete. A řeknete mi, až se vám to podaří.“

„Nevíme, kde hledat.“

„No, já vám doporučuji zajet k jeho domu. Bude nucen se tam vrátit.“

„Ale co, když ho nenajdeme?“

„Pokud ho nenajdete, pak řekněme, že neakceptuji selhání,“ řekl chladně.

Ředitelovy oči se stříbrně zaleskly, jak hněv probleskl jeho systémem. Položil telefon zpět na stůl a pokračoval v procházení důkazů.

###

Sarah opatrně zkontrolovala nefunkční továrnu, našla vhodné místo ke vstupu a vlezla do nějaké kanceláře. Odstranit větrací okénko, aby jím mohla prolézt, byla jednoduchá práce. Může ho dát zpátky, až bude odcházet. Pokud na to bude mít čas. Tyhle věci nejdou nikdy podle plánu a ona navíc neměla čas svůj plán dostatečně promýšlet.

Ze země se zvedaly trubky a potrubí a směřovaly ke stropu. Některé vedly do dalších místností nebo propojovaly vybavení s výrobními zařízeními. Byla zvědavá, k čemu kdysi dována sloužila. Některá zařízení byla podobná těm v továrně, kde zemřel Kyle, když jí zachraňoval život. Takže jejím účelem je práce s kovem, ale k čemu?

Rychle se při té melancholii otřásla a zase se zaměřila na svou misi.

Po několika minutách, když se dostala až k předním kancelářím, stále neodhalila žádné další lidi uvnitř.

Když Sarah přistoupila k dvoukřídlým dveřím vedoucím do kanceláří, uslyšela hlasy. Tlumené, jako by přicházely o mnoho místností dále.

Opatrně pootevřela dveře a hlasy se staly výrazně hlasitějšími.

Přes hlavní dveře do kanceláří svítilo sluneční světlo a dostatečně ozářilo i chodbu.

Sarah metodicky kontrolovala každou místnost a také si dávala pozor, aby za ní nečekalo žádné překvapení. Brzy se ocitla za dveřmi konferenční místnosti.

Hlasy byly nyní hlasitější, ale stále nerozeznatelné.

Vyhlédla ze vstupních dveří, ale neviděla další vozidlo, které by se připojilo k červenému kabrioletu před domem.

Takže pokud je zde pan Vincent, což je a přišel sám, což tak vypadá, tak s kým to mluví?

Pozorně naslouchala a zaregistrovala určité opakující se zvuky. Možná nahrávka? Nebo špatné telefonní spojení?

Vytáhla zbraň, namířila si to k místnosti a tvrdým kopem otevřela dveře.

Sarah procházela vnitřkem konferenční místnosti a našla digitální záznamník, který neustále přehrával hovor. Nebylo řečeno nic důležitého.

„Do prdele!“ zaklela Sarah, když si uvědomila, že to byla past.

Otočila se k odchodu.

„Dobrý den, paní Petersová. Pokud je to tedy vaše pravé jméno,“ řekl pan Vincent, který právě stál ve dveřích konferenční místnosti. „Zajímavé místo ta místnost pro údržbáře. Těžko někoho napadne podívat se tam, včetně vás.“

Sarah schovávala pistoli za nohou a neodtrhávala oči od muže před sebou. Rozhodla se ponechat si své přestrojení. Pan Vincent nemohl být nevinný, bude nějak zapletený se skupinou Kaliba.

„Jsem Lillian Petersová, reportérka Deníku Los Angeles County. Chtěla bych se vás zeptat na pár otázek,“ zalhala.

„S kavárnou bylo něco v nepořádku? Alespoň bychom tam měli cappuccino nebo laté, zatímco bychom si povídali.“

„Možná byste na mé otázky nechtěl odpovídat na veřejnosti. Myslela jsem, že bude nejlepší, když vás budu sledovat na místo, kde budeme mít více soukromí.“

„Možná,“ ukázal na sedačku, když vstoupil do místnosti. „Prosím, posaďte se.“

„Postojím,“ odpověděla, protože věděla, že útočit i bránit se je jednodušší ve stoje.

„Co víte o činnosti Desert Heat and Air's nebo její dceřiné společnosti Western Iron and Steel (Západní železárny a ocelárny, pozn. překladatele)?“

Pan Vincent šel dál do místnosti. „Obě společnosti jsou vlastněny mým klientem, skupinou Kaliba. Jsou majiteli mnoha různorodých společností. Ve skutečnosti chtějí odkoupit také tuto továrnu, aby mohli rozšířit svůj stávající provoz.“

Sarah si představila, jaký asi jejich provoz je, s ohledem na to, že viděla útok HK na Zeira Corp.

„Mám ve své kanceláři zprávu, která ukazuje, že Desert Heat pracovali s některými exotickými kovovými slitinami, jako je třeba Coltan. Mohl byste nějak vysvětlit, proč firma zabývající se topeními a klimatizacemi, používá kovy, které nemají nic společného s jejich podnikáním?“ blafovala, protože se snažila držet pod rouškou toho, že je reportérka.

„Nemám ponětí, paní Petersová. Měla byste se zeptat někoho ze společnosti,“ zkroutil rty do arogantního úsměvu. „Jejda. Tak promiňte. Oni jsou vlastně všichni mrtví.“

„Ano, a nebyla jsem schopna kontaktovat někoho z Western Iron and Steel,“ řekla Sarah a náhodně se pohnula směrem ke dveřím.

Tato osoba určitě něco věděla a řeč jejího těla ukazovala, že neměla žádný strach. Nebyly tam žádné jiné východy z místnosti a tak potřebovala být blízko ke dveřím, aby mohla uniknout, kdyby na to přišlo.

„To je snadné vysvětlit. Pro obě společnosti pracovali stejní zaměstnanci. Svůj čas pro jednotlivé společnosti rozdělovali podle potřeby.“

„Divné, že o tom v předchozích zpravodajstvích nebyla žádná zmínka, a ani o tom, proč v den výbuchu byli v Desert Heat všichni zaměstnanci.“

„Možná to bylo z nějakého důvodu z papírů vynecháno.“ Pak řekl pan Vincent rozhodně. „Než odpovím na jakékoliv další otázky, rád bych se podíval na nějaký váš doklad, který dokazuje, že pracujete pro noviny.“

„Položila jsem vám všechny otázky, které jsem chtěla. Pokud budu mít další, zavolám do vaší kanceláře.“

Předstírala, že ho ignorovala, když si to namířila mezi něj a dveře.

Pan Vincent ohnul zápěstí a nepozorovaně stáhl objekt ze svého předloktí do dlaně.

„Vy nikam nepůjdete,“ řekl výhružně.

Sarah sáhla dozadu pro pistoli, ale byla udeřena do břicha dvěma kovovými hroty, koncovými vodiči. 50000 voltů, které prošly jejím tělem, ji přiměly, aby se násilně zmítala a zhroutila se. Zbraň jí upadla na zem.

Pan Vincent odkopl její zbraň pryč a hrozivě se naklonil k jejímu na břiše ležícímu tělu.

„Nyní budete odpovídat na mé otázky,“ řekl výhružně. „Sáro Connorová.“

###

Ellison přijel domů těsně před polednem.

Aby měl jistotu, že ho opravdu nikdo nesledoval, projel třikrát kolem bloku a kontroloval každou příjezdovou cestu a místa, kde by se mohla šedá dodávka schovávat, ale nic nenašel.

Zaparkoval auto ve své garáži a otevřel kufr. Ellison se rychle přistoupil k východu, zavřel garážová vrata a zamkl je.

Ellison vytáhl tělo z kufru a pomalu jej tlačil po schodech do sklepa.

Dům byl postaven v době, kdy se k vytápění používaly uhelné pece a v rohu sklepa byl ještě stále starý zásobník na uhlí. Dlouho chtěl přeměnit tento prostor na dílnu, ale byl příliš zaneprázdněn svou prací.

Položil tělo na podlahu a přesunul hromadu dříví tak, aby kompletně zakryla tělo. Bylo to to nejlepší, co mohl pro teď udělat. Bude se muset zeptat Sáry Connorové, co používá ke spalování těl.

Po rychlé sprše a převlečení, šel do kuchyně, aby si dal něco k snědku. Akorát skončil s jídlem, když začal zvonit jeho domácí telefon.

„Dobrý den, pane Ellisone, tady paní Williamsová z Dětské ochranné služby.“

„Dobré odpoledne. Jak se má Savannah?“ zeptal se radostně Ellison.

„Je na tom docela dobře a já mám pro vás dobrou zprávu. Byl jste schválen jako opatrovník Savannah až do doby, než najdeme někoho, kdo by se o ni postaral trvale.“

„To rád slyším,“ řekl Ellison s veselým úsměvem. Savannah si velmi zamiloval a doufal, že jí může poskytnout dobrý domov.

„Myslela jsem si to. Můžete si Savannah vyzvednout kdykoliv během dnešního odpoledne nebo hned zítra ráno.“

„No, jak znám Savannah, bude ráda, když jí vyzvednu hned teď. Budu tam tak v 16 hodin.“

„Těším se na setkání s vámi, zatím nashledanou.“

„Nashledanou.“

Ellison byl v rozpacích. „A teď mám dělat co?“ pomyslel si. „Někdo mě sleduje, ve sklepě mám tělo, v úkrytu uprchlíka a teď se mám ještě starat o malou holčičku. A já si myslel, že pracovat na vymáhání práva bylo tvrdé. Nebylo to nic ve srovnání s civilním životem.“

Pan Ellison šel nahoru, aby si vzal čistý oblek.

Neviděl, že na ulici zaparkovala šedá dodávka, ani muže, který vystoupil a rozhlížel se přes okna jeho garáže a přes okna v přízemí domu.

Paní Williansová byla velmi šťastná. Nestávalo se příliš často, že mohla umístit dítě tak snadno do opatrovnictví odpovědné dospělé osoby. A je zvláště potěšující, když je mezi dítětem a dospělým silná vazba.

Vešla do místnosti, kde si Savannah hrála s jiným dítětem.

„Mám pro tebe dobrou zprávu, Savannah.“

„Jakou, paní Williansová?“ zeptala se Savannah, doufala, že by to mohla být zpráva o její mamince.

„Právě jsem po telefonu mluvila s panem Ellisonem. Dnes odpoledne za tebou přijede.“

„Jooooo!“ Savannah zvedla plyšovou žirafu a poskakovala nahoru – dolů.

Paní Williamsová se usmála. „To není všechno, Savannah.“

Savannah se zastavila a pohlédla na ní s očima plnýma očekávání. „Můžeš s ním jít domů.“

„Joooooooooo!“ Savannah začala pobíhat po místnosti a křičet. „Budu bydlet se strýčkem Jamesem!  Budu bydlet se strýčkem Jamesem!“

###

Pan Vincent zkontroloval Sářin puls. Její srdce stále bilo silně. Nevyplatilo by se mu jí zabýt. Znala odpovědi, které potřebovali.

Vytáhl kovové hroty z jejího těla a položil taser stranu. Pak vytáhl Sáru do jedné z prázdných židlí.

„Nemohu se dočkat, až se vás začnu ptát na své otázky, Sáro Connorová,“ řekl muž a rukama jí prohmatával po celém těle, hledajíc další zbraně.

„Myslela jste si snad, že bych nepoznal slavnou Sáru Connorovou? Během posledních dnů jste byla v každých zprávách.“

Pokračoval v prohledávání. Zrovna v kapse její kožené bundy nahmatal peněženku, když za sebou uslyšel slabý zvuk, který ho upozornil, že je v místnosti někdo nový.

Pan Vincent vstal, rychle se otočil a vytáhl zbraň z podpažního pouzdra.

Všiml si postavy v černé kožené motocyklové kombinéze s přilbou na hlavě, která na něj mířila pistolí.

Než stihl pan Vincent zbraň zamířit, jeho sok začal střílet. Tři výstřely zasáhly jeho hruď, než zmáčkl spoušť také. Dokázal vypálit jen dvě neúčinné rány, než spadl proti stolu a začal lapat po dechu. Sesunul se na zem a díval se na postavu, která vstoupila do místnosti.

Má střelba musela být bezzubá, pomyslel si. Přísahal bych, že jsem toho bastarda trefil.

Když pan Vincent pomalu podléhal svým smrtelným zraněním, cizinec sebral zbraň Sáry Connorové z podlahy a vložil jí do kapsy své bundy. Pak cizinec jemně zvedl Sáru Connorovou ze židle a nesl jí ven z místnosti.

Poslední myšlenka napa Vincenta, než jeho život úplně vyprchal, byla: „Do prdele! Ta čubka měla zálohu.“

###

Agent Auldridge právě ukončil telefonní hovor s detektivem Macklinem. Nemysleli si, že byla náhoda, že byl jim oběma odebrán stejný případ. Oba měli otázky, na které nedostali odpovědi. To byl důkaz (nebo jinak řečeno, neměli dostatek důkazů), že měli něco, co se příslušným orgánům nelíbilo.

Rozhodli se, že se večer sejdou a porovnají své poznatky.

Agent Auldridge kontaktoval agenturu a zanechal u sekretářky ředitele zprávu, že zítra musí podstoupit ústní chirurgický zákrok k odstranění abscesu, který se vytvořil kolem kořene zubu.

Sekretářka ho politovala a řekla, že informuje ředitele.

„No, o to by bylo postaráno,“ pomyslel si. „Pokud budu potřebovat potvrzení, můžu požádat švagra, aby mi vystavil falešné. Po pár skleničkách udělá cokoliv.“

Auldridge nalil sám sobě a udělal přípitek. „Díky bohu, že se má sestra vdala za zubaře alkoholika.“

2009, Den 3, odpoledne

Sáru probudil zvuk bzučení. Otevřela oči a uviděla po místnosti létat vosu. Na nočním stolku byly digitální hodiny, které ukazovaly 14:07. Vedle digitálních hodin ležela její zbraň.

Překvapeně si sedla a rozhlížela se, byla zmatená z toho, jak se ocitla zpět v bytě.

„Co se k čertu stalo?“ zeptala se v prázdné ložnici a přemýšlela, jak se sem dostala.

Měla na sobě stále stejné šaty, jako předchozí noc a nemohla pochopit, co se událo.

Sarah rychle vyhlédla před dům a uviděla stát své SUV přesně na místě, kam ho předchozí noc zaparkovala. To nedávalo žádný smysl.

Nešla jsem dnes ráno ven? Nebo to snad byl jen sen?

Zkontrolovala vozidlo stojící venku a našla vše na svém místě, včetně Cameronina těla a dalších ukrytých věcí.

Počkat. Poslední noc jsem přeparkovala vozidlo do garáže. Nebo to byl jen další sen?

Při své cestě zpět nahoru po schodech si všimla na stropě balkónu vosího hnízda. Zatímco ho pozorovala, vosa letěla přes mezeru v deskách, které zakrývaly okna bytu, ve kterém se ukrývala.

Pocítíc na břiše nějakou bolest, vytáhla nahoru košili a viděla dva malé šrámky a mírné podlitiny.

Takže to, že jsem byla zasažena taserem, nebyl sen, nebo jsem v noci dostala žihadlo od vosy? Sakra. Sakra, vše, co se děje je jen kombinace nedostatku spánku a starostí o Johna. Bylo by divné, kdybych neměla zlé sny.

Vešla zpátky dovnitř. Johnův počítač a papíry byly na kuchyňském stole tam, kde je nechala. Znovu si připomněla události z dnešního rána, když nemohla spát. Možná, že se pak vrátila napůl spící k posteli a o tom, že sledovala toho právníka, jen snila.

Teď bylo příliš pozdě na to, aby se tím zabývala. Před ní byla dlouhá cesta, a pokud se měla vrátit před svítáním, musela vyrazit nejpozději v 16:30.

„Všechno je tak matoucí,“ řekla se zoufalstvím v hlase. „Nikdy jsem neměla Johna nechat odejít.“

Uviděla svůj odraz ve skle dveří mikrovlnné trouby. Její vlasy byly zanedbané, šaty odrážely to, že v nich spala a také zapáchala potem.

„Potřebuju sprchu,“ řekla nahlas.

Sarah šla do koupelny a svlékla se. Zapnula sprchu a vkročila dovnitř. Vodu nechala téct tak horkou, jak jen mohla a nakonec se opláchla studenou, aby se jí uzavřely otevřené póry.

Vylezla ven, zabalila se do ručníku a zamířila do ložnice. Cítila se lépe fyzicky, možná i emocionálně a rozhodla se, že je čas na změnu šatníku. Shodila ručník a vytáhla ze svého batohu na zemi nějaké čisté prádlo.

Když Sarah vstala, podívala se na sebe do zrcadla. Popojížděla si po těle rukama, po jeho křivkách, svém útlém břiše, svých pevných svalech a jizvách, které v životě utržila. Každá z nich má svůj příběh. Její prsty sklouzly na nezřetelnou jizvu, kterou utrpěla během pobytu ve střední Americe. K té není moc co říct. Její prsty nahmataly jizvy z bojů se stroji. Její tvář se zkroutila hněvem. Příběhy, které vyprávějí, jsou děsivé, strašné, ale nejsou důležité. Její tvář se zašklebila, když nahmatala nejnovější jizvu na levé noze, ke které přišla svou neopatrností. Znovu už takovou chybu neudělá.

Její ruce přejely přes břicho, a tam bylo několik sotva viditelných jizev po císařském řezu, když se narodil John. Ty měly svůj příběh, na který byla hrdá a milovala ho vyprávět. Když myslela na Johna, tak se usmála. Bez ohledu na to, jak je dítě staré a jak daleko je, bude matka se svým dítětem vždycky propojená. Dnes večer udělá pro Johna ještě jednu věc. Dokáže mu, že věří jeho nejtěžšímu rozhodnutí v životě.

Sedla si na okraj postele a natáhla si přes nohy kalhotky. Sarah vstala a vytáhla je přes boky. Pak zvedla svou podprsenku, vyhladila zmačkané popruhy, přes ramena je stáhla až na záda a zapnula je. Při pohledu do zrcadla urovnala šálky tak, aby padly na její prsa a pak otevřela dveře skříně.

Prohlédla skříň a našla džíny. Nohavice byly příliš dlouhé, takže vytáhla nůž, přebytečné konce odřízla a natáhla džíny na sebe. Dále nalezla pár kovbojských bot, do nichž zastrčila roztřepené konce džín. Košile George Lazsla byly příliš velké, takže Sarah vytáhla z tašky tričko a oblékla si ho. Poté použila jednu z jeho džínových košil jako lehkou bundu, vyhrnula rukávy nahoru tak, aby byly těsně pod lokty a přečuhující konec dlouhé košile si svázala kolem pasu.

Sarah se rozhlédla po místnosti. S instinkty člověka, který byl vždy na útěku, měla pocit, že se už nevrátí. Sebrala vše, co se jí mohlo hodit. Všechny věci nacpala do igelitového sáčku, který pak vložila do svého batohu. Všechny zbylé Lazslovy věci vrátila do skříní a šuplíků. V kuchyni popadla tašku, šla do koupelny, kde zvedla mokré ručníky a nastrkala je dovnitř. To samé udělala s džínovými odřezky, plechovkou sardinek a papíry, které používala pro své poznámky. Krabici sušenek vložila do batohu.

Pak, jako to udělala už před tím, si nasadila čepici a nahrnula vlasy pod ní. Sarah si vyzvedla batoh na ramena, chytla pytel se smetím a vyšla ven ze dveří. Bylo 16:15.

###

Pan Ellison nemohl být šťastnější. Do budovy Dětské ochranné služby přijel v 16 hodin a byl uvítán jedním z největších objetí, jaké kdy ve svém životě dostal. Po podepsání několika formulářů mohli on a Savannah odjet k němu domů.

Ellison byl zvědav, co dělala Sarah. Nemohl se za ní zastavit a zkontrolovat jí, od chvíle, kdy jí nechal samotnou v bytě Lazsla. Napadlo ho, jestli by nebylo bezpečné, zkontrolovat jí teď.

Podíval se do zpětného zrcátka. Jsou zpět. Člověk by si myslel, že změní vozidlo poté, co jsem je dnes ráno zahlédl… amatéři, myslel si. Ale byli tam, pět aut za nimi a opět se svou šedou dodávkou.

Pokusil by se je setřást, ale neodvážil se dělat žádné efektní manévry se Savannah v autě.

Ne, pomyslel si, budu muset zkusit něco jiného.

Savannah byla tak šťastná, jak jen mohla být. Seděla na zadním sedadle a vesele si povídala a hrála se svou plyšovou žirafou.

„Savannah, chtěla bys jít dnes večer někam na jídlo? Něco na oslavu.“

„Ty myslíš párty?“ zeptala se s nadšením.

„Vlastně ne. Ne párty. Jen speciální večeře, abychom oslavili to, že budeš žít se mnou.“

„Super!“ Savannah na okamžik přemýšlela a pak řekla. „Strýčku Jamesi, můžu si dát jako dezert zmrzlinu?“

„Ano, zlatíčko. Můžeš si dát zmrzlinu.“

Její radost vyčarovala na tváři bývalého agenta usměv. Ellison zamířil k pěkné malé rodinné restauraci, kam brával svého bratra a jeho rodinu, když přijeli na návštěvu z Atlanty.

Během cesty vytáhl svůj mobilní telefon. Teď může být správný čas zavolat agentu Auldridgovi, řekl si.

###

Sarah vedla své SUV předměstím Los Angeles, přičemž používala postranní uličky a vedlejší silnice, než se dostala až na dálnici vedoucí do pouště. Bylo pravděpodobnější, že by jí policie objevila na hlavních silnicích.

Stále dávala pozor na jakákoliv policejní auta, ale během cesty viděla jen málo z nich. A ty většinou ani nejely v jejím směru.

Při čekání na semaforu však zastavilo policejní auto vedle ní. Sarah sáhla za sebe a chytila zbraň, kterou měla schovanou v zadní části svých džín, ale když se rozsvítila zelená, policista okamžitě odjel.

Sarah si držela za policejním autem určitý odstup a rozhodla se odbočit doprava.

Několik aut nazpět, udělal totéž motocyklista. Tato osoba byla štíhlá a plně zahalená koženou kombinézou. Přilba zcela zakrývala obličej řidiče. Bylo nemožné určit pohlaví osoby.

Sárou nepovšimnut, zastavil motocyklista na semaforu a pak pokračoval po téže trase, co Sarah.

###

Ellison a Savannah spolu strávili v restauraci velmi příjemný čas. Měli karbenátky s dušenou zeleninou a hranolkami. Savannina osobnost okouzlila servírky. Každá z nich se zastavila u stolu, aby poznala holčičku s takovým půvabným úsměvem.

Savannah vyprávěla strýčkovi Jamesovi o všem, co dělala, když byla v péči paní Williamsové. Řekla mu o pohádkách, které spolu četly, jaké hry hrály, vše o času stráveném ve škole a o dětech, které poznala.

Ellison měl trochu strach, že se také zeptá na svojí matku, protože teď zrovna nebyl čas, ani místo, nakousnout takové téma. Jeho mobilní telefon zapípal. Vytáhl ho z kapsy a přečetl si textovou zprávu.

„Savannah, jakmile dojíš svou zmrzlinu, budeme muset odejít.“ Ellison se rozhlédl po restauraci a zavolal servírku.

„Slečno, byla byste tak laskava a spočítala byste nám to, abychom mohli s mou neteří odejít?“

Servírka se brzy vrátila s jednou z těch elegantních vázaných kožených knih. Ellison se podíval na účet, vytáhl pár bankovek ze své peněženky a položil je na účet.

„Savannah před odjezdem si jdeme umýt ruce.“

„Budu potřebovat na záchod, strýčku Jamesi.“

„Dobře, ale pospěš si,“ řekl, než se dveře na toalety zavřely.

Zdálo se, že uplynulo několik minut, co byla pryč, ale ve skutečnosti to byly jen tři, když se dveře otevřely a Savannah řekla. „Jsem hotová.“

„Umyla sis ruce?“

„Ano, maminka mi ukazovala jak,“ Ellisonovo srdce poskočilo. Bylo to poprvé, co se zmínila o své matce od chvíle, kdy ji odpoledne vyzvedl.

Ellison jí vzal za ruku a vedl do dveří, které byly označené jako zaměstnanecké prostory.

„Hej, to není cesta ven,“ protestovala Savannah, zatímco šli přes kuchyň.

„Já vím, zlatíčko, ale hrajeme hru.“

„Jakou hru, strýčku?“

„No, je to něco jako hra na schovávanou a čím déle zůstaneme z dohledu, tím to bude lepší.“ S posledním slovem zvedl Savannah a otevřel zadní dveře.

Ulička byla ještě rozpálená odpoledním sluncem. V okamžiku, kdy v uličce nikdo nebyl, se vydal ke kontejnerům, které byly na konci uličky. Připlížil se k nim a nahlédl přes okraj na levou stranu a mohl vidět střechu šedé dodávky, která byla zaparkovaná na ulici a blokovala vjezd do uličky. Vyhlédl přes vrchol druhého kontejneru a uviděl ramena a nos muže v šedé kombinéze, který se tiskl v mezeře mezi dvěma budovami.

Chytré, ale ne tak chytré, pomyslel si Ellison, je schovaný dobře, ale v místě, ze kterého bude pomalu reagovat.

Položil Savannah na zem a klekl si vedle ní, takže na sebe hleděli z očí do očí.

„Savannah, lidé, se kterými hrajeme na schovávanou, jsou ukryti v této uličce,“ zašeptal.

Urovnal její šaty a chytil jí za ruku. „Mám přítele, který přijede do této uličky a až zastaví, musíme nastoupit do auta tak rychle, jak jen to půjde. Dobře?“

„Ano,“ řekla Savannah. „Strýčku Jamesi, jsi v průšvihu?“

„Ne, miláčku. Prosím, jen udělej, co říkám, a všechno bude v pořádku.“

Savannah kývla hlavou na znamení pochopení.

Bylo to teď, nebo nikdy. Vytáhl svůj mobilní telefon, vytočil číslo a řekl jen jedno slovo: „Teď!“

Z opačného konce uličky vyjel modrý sedan a zaskřípěl brzdami, aby zastavil před Ellisonem. Zadní dveře byly otevřené. Ellison popadl holčičku, rychle skočil dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Jeď, chlape, jeď!“ křičel.

Auldridge zařadil zpátečku a šlápl na plyn. Muž, který se schovával v uličce, právě vyšel z úkrytu. Divoce vyskočil na cestu, když spatřil couvající automobil. Zaklekl, vytáhl pistoli a vypálil na auto pět rychlých výstřelů. Kulky zasáhly mřížku chladiče, nárazník a zrcátko. Jedna prošla čelním sklem a zavrtala se do sedadla spolujezdce.

Agent FBI couval celou cestu z uličky a škrábl blatníky o zeď a popelnice. Se zvukem pískání brzd a pneumatik, vylétl zadní části vozu napřed do ulice, kde se zastavil, zařadil rychlost a odjel pryč.

„Doufám, že máte zatraceně dobrý příběh, proč jste sledován a proč po mě stříleli.“

„Hej! Ne před holčičkou,“ Ellison se posadil na zadní sedadlo a vytáhl Savannah z podlahy, kam jí položil, aby jí skryl před výstřely. „Jsi v pořádku, zlatíčko?“

Savannah plakala. „Bojím se. Proč na nás ten pán střílel?“

„Nevím, Savannah, ale agent Auldridge a já se to chystáme zjistit.“

Auldridge potichu klel. Bude muset nějak vysvětlit švagrovi škodu na jeho autě.

###

Slečna Tamara Skyová se nacházela v budově. Zapadající slunce vytvářelo v kancelářských prostorách zvláštní světlo a stíny.

Sedl na ní zvláštní pocit, když procházela téměř prázdnou budovou, kde bylo jen několik dalších lidí, kteří stejně jako ona zůstali v práci déle. Když přistoupila k výtahu, rozhlédla se rychle kolem sebe, ale neviděla nic v nepořádku.

Stiskla tlačítko k přivolání výtahu a byla potěšena, když se dveře okamžitě otevřely. Rychle vstoupila dovnitř a stiskla tlačítko vestibulu. Než se zavřely dveře, a ona otočila tvář zpět dopředu, nevšimla si, jak se na chodbě zvlnil koberec, a cosi se protáhlo úzkou mezerou mezi výtahem a podlahou.

Posledních šest měsíců pracovala jako recepční pro Fox Industries, pod jehož záštitou se nacházelo mnoho dalších podniků. Tamara byla šťastná, když dostala tuto práci. Musela vypadnout ze školy modelingu a postarat se o svého mladšího bratra a sestru poté, co jejich rodiče zemřeli. V modelingu to mohla se svým exotickým vzhledem, ve kterém se odrážela směs Asiatky a domorodé Američanky, dotáhnout daleko. Ale rodina byla na prvním místě a teď si kladla otázku, zda by si neměla najít jinou práci. Dnes jí někdo 2x kontaktoval kvůli jejich právníkovi. Cítila se z toho špatně. Zachovala se podle předepsaného postupu, ale po druhém telefonátu provedla nějaké vlastní pátrání a v kalifornii nenašla žádnou právní firmu s tímto názvem. Byla to jen další prázdná společnost.

Tamara v přízemí s úlevou vystoupila z výtahu. Zamávala ostraze na rozloučenou a zamířila k zaměstnaneckému vchodu.

Rozhodla se, že jim zítra řekne, že odchází. Lepší než to, prostě nepůjde do práce. Najde si jinou práci, možná pošle svůj životopis několika modelingovým agenturám.

Jak šla přes asfalt k autu, zmocnil se jí opět ten zvláštní pocit. Rychle se otočila, ale nikdo jiný tam nebyl. Parkoviště bylo téměř prázdné, jen asi tucet rozptýlených vozidel. Slunce téměř mizelo za kopci.

Vytáhla z kabelky klíče, zrychlila krok a klusala na svých vysokých podpatcích ke starému modrému Dodge Neon, které si koupila jen proto, aby se měla jak dostat do práce a z práce.

Za ní se na asfaltu něco zatřpytilo a pohybovalo se jí to v patách.

Tamara došla k autu a odemykala dveře.

V momentě, kdy uslyšela uspokojující cvaknutí, si všimla, že se v okně odrazil nějaký pohyb. Za ní se ze země zvedal nějaký objekt.

Rychle se otočila a viděla něco, co vypadalo jako humanoidní postava vystupující z asfaltu před ní.

Šokem upustila kabelku, když se postava přeměnila do kovové formy.

Než mohla vykřiknout nebo utéct, jeho paže se najednou natáhla dopředu a propíchla její srdce, čímž Tamaru okamžitě usmrtil.

„Omlouvám se, slečno Skyová,“ řekla postava, když se přeměnila do podoby muže. „Ale byla jste příliš zvědavá a věděla jste příliš mnoho o tom, co dnes dělal nebožtík pan Vincent.“

###

Slunce zapadlo téměř před hodinou. Sarah byla hluboko v poušti. Během cesty dvakrát stavěla. Poprvé, aby naplnila nádrž, podruhé aby vykonala své potřeby.

Sjela ze silnice na polní cestu. Ujela dalších pět mil a pak zastavila u vyschlého řečiště. Když se dostala ke stojící skále, odbočila na jih a asi po 140 metrech se zastavila.

V poušti už byla tma jako v pytli. Ale kromě hvězd na obloze nebylo vidět žádné světlo. Kdyby se Sarah vyklonila ze střechy svého SUV, mohla by spatřit světla ze silnice.

Sarah znala tuto oblast dobře.

Starý otlučený Ford pickup projíždějící krajinou zněl spíše jako nějaké obří rezavé dětské chrastítko, než cokoliv připomínající dopravní prostředek. Auto zastavilo a zvířilo oblak písečného prachu, který se usadil kolem cestujících.

„Kde to jsme, mami?“ ozval se hlas malého chlapce vedle ní.

Sarah se otočila ze svého sedadla a pohladila Johna po vlasech.

„Tam, kde bychom měli být, Johne,“ odpověděla Sarah.

Podala svému synovi polní láhev. Byla radost vidět, jak si pamatoval svůj výcvik a požil jen malé množství. Z jeho úst se ozvalo šustění a navlhčil své rty a vnitřek úst, než povolil osvěžující vodě, aby pomalu stekla do jeho krku, kde jí polkl.

Sarah pozorovala svého syna. Ve střední Americe měli těžký život. Na jejích očích to bylo vidět více, než kdekoliv jinde. Vždycky trochu změkly jen, když se dívala na Johna. Jak jí jen připomíná jeho otce. Tak moc by chtěla, aby byl Kyle tady a mohl ho vidět.

Sarah setřásla pocity a soustředila se na svůj úkol, jít pěšky po trase ve směru od auta, své nohy trochu táhla po zemi, když se snažila najít řetěz. V momentě, kdy na něj svýma nohama šlápla, se zastavila. Otočila se zpět k Johnovi, který čekal u automobilu, a řekla. „Vezmi tašku. Je to tady.“

John poslušně běžel k autu, stoupl si do nákladního prostoru a chytl těžkou černou tašku. Věděla, že je pro něj příliš těžká, ale chtěla vidět, co sám dokáže.

Sarah chytila řetěz, o který zavadila nohou a táhla. Táhla ze všech sil. Těžké dveře sklouzly po svých běžcích s příznačným kovovým zvukem. Rozhodla se, že předtím, než odjedou, by bylo rozumné je něčím promazat.

John dovlekl tašku k přední části starého Fordu právě včas, aby viděl svou mámu upustit řetěz.

Sarah se vrátila do náklaďáku, pohlédla na Johna a spokojeně se na něho usmála za jeho vynaložené úsilí.

Sarah vytáhla z přihrádky baterku. Rozsvítila ji a opatrně sestupovala po schodech, při čemž si svítila na ně a své okolí. Vše bylo stejné, jak jí vyprávěl Juan Pedro předtím, než ho orgány chytily a zabily. To byla justice v Nikaragui. A orgány pracovaly pro toho, kdo zrovna vládnul, nebo toho, kdo platil policii a armádě nejvíce peněz.

Nikdo o tomto místě nevěděl, jen ona a John.

Svítila kolem sebe. „Dobrá práce, Juane Pedro. Byl jsi nejlepší pašerák zbraní, jakého jsem poznala.“

Juan si vybral kariéru pašeráka zbraní. Dodával drogovým kartelů, revolucionářům, proti-revolucionářům. Dodával jim všem. Nestaral se o ničí víru, nebo proč potřebují zbraně. Vše co chtěl, byly jejich peníze. Bylo to spravedlivé. Oni zase chtěli jeho zbraně.

Sarah s ním dlouhou dobu spolupracovala. Od Juana se naučila hodně o zbraních a jejich pašování. Dala mu jedinou věc, kterou mu mohla na výměnu poskytnout. Nejprve to bylo ponižující, Juan měl nějaké divné choutky, ale ona to překonala. A za to dostala plán cesty k podzemnímu skladovacímu prostoru, který tvořil velký nákladní kontejner pohřbený v poušti. Více než dostatečný prostor k uložení zbraní pro malou armádu. Doufala, že John nebude nikdy armádu potřebovat, ale musela ho na to stejně připravit.

Za svými zády uslyšela zvuk a otočila se, aby se podívala. John vláčel těžkou tašku se zbraněmi dolů na vlastní pěst. Nepožádala ho o to. Taška musela vážit víc než on.

Sarah se usmála a dala mu uznalý pohled. John se jen usmál nazpět. Potěšit svou matku bylo něco, co se mu líbilo dělat, protože věděl, že jí to dělalo radost.

Se slzami v očích Sarah odtáhla dveře do podzemního bunkru, jako to učinila už mnohokrát předtím. Uvnitř byl generátor a sudy s palivem. Byly tam regály s vybavením, zbraněmi, střelivem, výbušninami, časovači a rozbuškami. V průběhu let se počet zbraní v úkrytu rozrostl tak, že jich tu teď bylo dost pro vyzbrojení malé armády.

###

Šedá nákladní dodávka zastavila u továrny, zaparkovala vzadu vedle červeného sportovního kabrioletu.

Z vozu vystoupilo šest mužů a vešlo dovnitř. Jeden z nich držel v ruce elektronické zařízení.

„GPS lokátor říká, že je tady,“ řekl ostatním, zatímco ukazoval na dveře, které byly označené jako konferenční místnost.

Vstoupili do místnosti a našli muže, jenž ležel na zádech v kaluži krve, která se vsakovala do koberce.

„Sakra. Co tu vlastně pan Vincent sám dělal?“

„Chtěl zkontrolovat nějakou slídivou dámu s pochybným krytím.“

„Vypadá to, že ona dostala jeho,“ řekl jeden z mužů a sebral mobilní telefon pana Vincenta, který ležel na zemi.

„Tak jo, chlapi. Žádné žvanění. Našli jsme ho a teď musíme tento prostor vyčistit, než sem zítra ráno přijedou stavební inspektoři.“

„Šéfovi se nebude líbit, že je jeho právnická hvězda mrtvá,“ řekl muž, když spolu s dalšími dvěma kolegy začal balit tělo do modré plachty.

„Jen si najme dalšího, jako vždy.“

Dva z mužů odnesli mrtvé tělo ven, zatímco další čtyři začali stěhovat nábytek. Budou muset začít s koberci a vyměnit je, aby zahladili stopy potom, co se zde stalo.

Všech šest pak pokračovalo v odstraňování koberců a drhnuli podlahu bělidlem.

###

Sarah otevřela zadní dveře svého SUV a odhalila tašky a Cameronino tělo připoutané k ručnímu vozíku. Shodila tašky na zem a stáhla dolů vozík.

Sarah zavezla Cameronino tělo na dveře od úkrytu a opatrně ho snesla po schodech dolů. Vzadu našla vhodné místo, kde mohla uvolnit prostor na spodní polici.

Trochu s tím bojovala, ale nakonec se jí podařilo dostat její tělo až na polici. Ruční vozík postavila na stranu. Nebylo třeba, aby ho odvezla zpět. Podívala se na regály, vzala pár zásobníků pro svou pistoli a několik krabic munice. Zastavila se u skříně s kartotékou, vytáhla seznam a odškrtla položky, které si vzala. Nebyla si jistá, jestli se sem ještě vrátí, ale je dobré mít přehled o svém inventáři.

Sarah se vrátila do vozidla a položila Johnův počítač zpět do tašky. Pak vzala jeho i Derekův vak, který udělala z kusu plastové fólie, do které zabalila Cameronino tělo a zanesla je dovnitř úkrytu, kde je postavila na podlahu před Cameron.

Naposledy se podívala na Cameron a slavnostně pravila. „Děkuji ti za ochranu mého syna a za to, že jsi mě dostala z vězení. Měla jsem ti to říct už dřív. Ale teď…“

To je hloupost, pomyslela si, v podstatě se bavím s figurínou. Nemůže mě slyšet nebo mi odpovědět.

Sarah vstala, opustila úkryt a zavřela poklop. Naházela na poklop písek a vyhladila ho.

Bojujíc se slzami se na chvíli zastavila a vdechovala noční vzduch. Jedna její část říkala, že uchování Cameronina těla bylo špatnou volbou, ale věděla, že pokud by ho zničila, John by jí to nikdy neodpustil. Ukrýt ho tady je jediná věc, kterou mohla pro svého syna a pro Cameron udělat.

Sarah právě otvírala dveře SUV, když uslyšela cvaknutí kohoutku zbraně.

„Zůstaňte tam, Sáro Connorová. Jeden chybný pohyb a ustřelím vám hlavu.“

12 Naposledy upravil: ogy (10.5.2011 21:54:09)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 6.
Ghosts from the Past (Duchové z minulosti)


„Nevím, jak se zbavit duchů z vaší minulosti. Věřím, že je to vědomá věc. Musíme se rozhodnout (sami), se minulosti zbavit, jít dál a být zase v novém vztahu šťastní. Je to jen na nás – ne na někom jiném. Jakmile se rozhodneme pro sebe, můžeme být doopravdy šťastní.“ Přicházející vztahy. Boj z duchy z minulosti od Chelsea Underwood, 17.března 2010

„Když zemře vztah, někdy se opravdu vzdáme svého ducha nebo nás navždy pronásledují duchové vztahů z minulosti,“ Sarah Jessica Parker, citace ze Sexu ve městě

„Minulost je duch, budoucnost sen, a my všichni jsme tady a teď,“ Bill Cosby


Výňatek z deníku Johna Connora

Když jsem vyprávěl tento příběh, byl jsem dotázán, zda jsem byl vyděšený. Klidně jsem odpověděl. „K čertu, jo.“ Neexistuje nic tak hrozného, jako vědomí, že vás sleduje stroj. Vás osobně. Ale já nemyslel na sebe. Měl jsem sebou Kyla a Allison. Věděl jsem, že Allison by se o sebe dokázala postarat, ale Kyle… Sakra, byl postřelený a ztratil i trochu krve. Jen Allisonina rychlá reakce a její výcvik zabránily, aby ztratil více krve. Poskakující a houpající se dodávka mu rozhodně nedělala dobře. Bál jsem se, že když asfaltové silnice byly po téměř dvaceti letech zanedbávání tak špatné, jak asi bude vypadat pouštní cesta? Naše jediná naděje spočívala ve skrýši zbraní. Pokud Kyle přežije cestu, zbytek se může udělat tam. Pokud by zbraně byly pryč, pak bychom stejně byli všichni mrtví. A byla by to moje vina.

2027, den 14, pozdě odpoledne

Pozdní odpolední slunce pražilo do staré a zaprášené šedé obchodní dodávky, když jeli po staré hrbolaté dvouproudové silnici. Čas od času projeli kolem starých opuštěných aut, kterým došlo palivo, porouchala se, nebo si lidé za jízdy prostě uvědomili, že se není před padajícími bombami kam schovat. Bylo už pozdě odpoledne.

Allison přišla dopředu a sedla si na sedadlo spolujezdce. Vítr proudil dovnitř otvorem, kde kdysi bylo čelní sklo a nafoukal jí vlasy kolem obličeje do dlouhých hnědých fáborků. Ani se neobtěžovala je ze své tváře odhrnout, protože by je tam vítr odfoukl znovu.

„Jak je Kylovi?“ zeptal se John s hlasem zabarveným starostí.

„Krvácení se zastavilo. Udělala jsem vše, co jsem se svým skromným zdravotnickým vybavením mohla, ale potřebuje lékaře. Má v ruce kulku, která by se měla vyjmout.“

„A co jeho další zranění?“

„Čisté průstřely. Obě rány jsem vyčistila a obvázala tak, jak jsem mohla. Později to budeme muset vyčistit a zkontrolovat znovu.“

„Nemohla bys to zašít?“ zeptal se John a úzkostně se na ní podíval.

„Nemůžu to udělat, když jsme v pohybu a navíc by měl rány zkontrolovat předtím, než se zašijí, lékař. Jen to, že kulky prošly bez přetnutí tepen, neznamená, že uvnitř rány není znečištění.“

John a Allison docela dlouho mlčeli. John zpomalil a dodávka se téměř ploužila. Věděl, že se blíží k pouštní cestě, ale stále tu byla velká šance, že by mohl chybovat, nebo zastavit na špatném místě a náprava by mohla zapadnout hluboko do písku. John si byl jistý, že v této budoucnosti nejsou žádná trojitá áčka (myšleny autobaterie, pozn. překladatele). Několik tři osmiček možná, ale pochyboval, že by pro něj vytáhly dodávku z písku. S větší pravděpodobností by jen jeho a ostatní zastřelily a dodávku nechaly stát na straně silnice.

Prašnou cestu našel přesně tam, kde věděl, že bude. Před odbočením řekl Allison. „Raději se tam vrať a drž Kyla stabilního. Tato silnice byla špatná i v nejlepších dobách.“

Allison rychle přešla do zadní části dodávky. John čekal, až zaujme pozici a pak najel na cestu. Když odbočili do pouště, podíval se John nahoru na šedomodrou oblohu. Vzpomněl si na to, jak poprvé přijel do pouště se svou matkou. Tehdy byl jen kluk.

Starý otlučený Ford pickup projíždějící krajinou zněl spíše jako nějaké obří rezavé dětské chrastítko, než cokoliv připomínající dopravní prostředek. Auto zastavilo a zvířilo oblak písečného prachu, který se usadil kolem cestujících.

„Kde to jsme, mami?“ zeptal se John.

„Tam, kde bychom měli být, Johne,“ odpověděla záhadně jeho matka a pohladila ho po vlasech.

Z natažené ruky své matky si vzal polní láhev. Vzpomínajíc na svůj výcvik, John požil pouze malé množství vody. Z jeho úst se ozvalo šustění, když jí tam zadržel. Navlhčil své rty a vnitřek úst, než povolil osvěžující vodě, aby pomalu stekla do jeho krku, kde jí polkl.

John se podíval na svou matku, když jí vracel láhev. Byla opět ztracena ve svých myšlenkách. V poslední době to dělávala často. Jeho matka mu jednou řekla, že vypadá, jako kdyby vypadl z oka svému otci. Jeho otec. Všechny ostatní děti své otce znali. Vše, co měl on, byl příběh, který mu jeho máma vyprávěla.

Sarah mu dala uklidňující úsměv a vystoupila z vozu. John pozoroval, jak jeho matka kráčela od auta stále rovně a své nohy trochu táhla za sebou. Najednou se zastavila. Otočila se k němu a řekla. „Vezmi tašku. Je to tady.“

John poslušně stoupl na korbu náklaďáku a chytl těžkou černou tašku. Byla pro něj moc těžká, ale on neukáže před svou matkou slabost. Pokud po něm chce, aby přinesl tašku, bude to přesně to, co udělá.

Od přední části vozu uslyšel hlasitý kovový zvuk. Mohl jen předpokládat, že jeho matka otevřela poklop, o kterém jí bylo řečeno.

John vlekl tašku kolem předku starého Fordu včas, aby viděl svou matku upustit řetěz. Zvedl se oblak prachu.

Prošla kolem něj, vlezla dovnitř vozu a vrátila se s baterkou z přihrádky.

Svítila dovnitř a pomalu sestupovala po schodech. Svítila si na cestu a oblast dole.

O tomto místě řekl jeho mámě Juan Pedro předtím, než pro něho přišli muži a zabili ho. Jeho máma neuronila ani slzu, i když věděl, že s ním spala.

Snažila se před ním svůj postraní život, když byli ve střední Americe, skrývat. Ale ve dvoupokojové chatrči toho moc neschováte. V té době přesně nevěděl, co Juan Pedro s jeho mámou dělali, ale z toho, co říkali ostatní muži z tábora, měl dobrou představu. Pak, když byl starší, pochopil, co to bylo.

Juan Pedro byl jedním z mnoha mužů, ke kterým se jeho matka připojila, aby se naučila vše, co potřebovala znát k Johnovu výcviku. Juan byl na něho hodný. Líbilo se mu, že měli podobná jména. Juan byl pašerák zbraní. Byl první osoba, která ho učila zacházet se zbraněmi. Kdysi se Johnovi chlubil, jak cestoval do Spojených států a zpět a nikdo jeho zbraně neobjevil. Proč? Protože měl skrýš.

Teď byly tady. Juanovo tajemství. Nepašoval zbraně přes hranice. Dopravil je naprosto legitimně přes celnici v bednách, které byly označené jako jiné položky. Toto byl jeho pouštní sklad. Místo, kde byly zbraně ukryté po vyjmutí z beden. Pak byly bedny vyměněny za legální položky nakoupené tady ve Spojených státech a odeslány do jejich konečné destinace.

Jeho matka náhle promluvila. „Dobrá práce, Juane Pedro. Byl jsi můj nejlepší přítel.“

John svou matku následoval dolů po schodech a táhl těžkou tašku se zbraněmi. Taška byla těžká, její hmotnost ho téměř stáhla dolů. Když konečně dosáhl podlahy, upadl s hlasitým zaduněním i s taškou na zem.

Sarah se otočila, usmála se a dala mu uznalý pohled. John se jen usmíval nazpět. Potěšit svou matku bylo něco, co dělal rád, protože věděl, že jí udělal radost.

John si ten den vybavoval živě. Používal všech svých znalostí, které se naučil, jak se dostat ke skrýši podle orientačních bodů a hvězd na obloze. Po tomto dni cestovali na toto místo ještě mnohokrát a v mnoha různých vozidlech. Někdy přivezli další zbraně, jindy regály pro skladování a jednou dokonce i generátor.

Kyle sténal a Allison se ho snažila držet v kývající se dodávce co nejpevněji. John mohl ujet co nejdelší vzdálenost po zpevněné silnici, protože by to znamenalo kratší cestu přes poušť, ale ta nebyla o nic lepší, než nezpevněná cesta.

Ujeli téměř pět mil přes poušť, než zastavili u vyschlého řečiště. Povrch tu byl tvrdý, ale i tady musel být pozorný, protože nikdy nevíte, kde může být pod zemí voda voda. Jak John pozoroval trasu před sebou, mohl říci, že v této oblasti nepršelo měsíce, ale přesto si nebyl jistý, jestli bude povrch opravdu dobrý.

Vyschlé řečiště bylo dokonce rovnější než asfaltová silnice, ale to netrvalo dlouho. John spatřil po straně řečiště skálu. Ta tu pravděpodobně byla tisíce let bez ohledu na to, kolik vody zde v minulosti proteklo. Odbočil u skály a po zhruba 140 metech zastavil.

V motoru z tepla praskalo. John zkontroloval údaje na měřidlech, ale vše vypadalo v pořádku. Pokud to dodávka nevydrží, čekala by je na odpočívadlo hrozně dlouhá cesta, navíc se zraněným mužem.

„Jsme tady,“ řekl John a vyskočil z dodávky. Neztrácel čas. Neměl vůbec představu, jaký náskok měli před Terminátorem, který je sledoval. Neměl čas přemýšlet, jen jednat.

Allison se postavila v dodávce do místa, kde mělo být čelní sklo.

„Nic tady není!“ vykřikla Allison a zněla trochu vyvedená z míry.

„Jen počkej a uvidíš,“ odpověděl John s úsměvem, a podíval se na ní i přes svou špinavou a zaprášenou tvář vlídně.

Vzpomínajíc, jak to dělala jeho matka během všech jejich cest sem do pouště, John ukročil o pět kroků od dodávky, až nohou šlápl na řetěz. Uchopil ho a táhl. Se skřípavým zvukem, o kterém si myslel, že musel být slyšet na míle daleko, se poklop neochotně otevřel.

John se otočil. Allison stála vedle vozidla s otevřenými ústy. Výraz šoku a pochybnosti na její tváři byly k nezaplacení. Při pohledu na její výraz se usmál, ale vnitřně vydechl úlevou, že dokázal najít skrytý vchod.

„Tak pojď. Odneseme Kyla do úkrytu, kde je chladněji a pak můžeme nastražit past na stroj, který je tam venku.

###

Derek přecházel sem a tam. Jeho oči byly krvavé a na stole měl prázdnou plechovku domácího chlastu.

Měl zatracenou starost o Kyla a Allison. Poslal je na bláznivou cestu a náhle se dozvěděl, že Sky Net působí ve stejné oblasti. Ani za svůj život nemohl věřit, že to byla náhoda.

Sakra! Proč jsem vložil svou víru do toho kluka? Oslnil mě možností získat zbraně, ale pravděpodobně to nebylo nic jiného, než past. Ale nebyla by to na Sky Net až příliš komplikovaná past? Connor nevypadal, ani se v žádném případě nechoval, jako šedý. Něco tu ale muselo být, jenže co?

„Do prdele!“ vykřikl Derek a odkopl židli tak, že přeletěla celou místnost.

Ozvalo se klepání na dveře.

„Co je?“ křičel Derek, otočil se ke dveřím s takovou zuřivostí, že se tvářil jako medvěd grizzly vyobrazený na vlajce visící na stěně za ním.

„Máme zprávy, pane,“ řekl Derekovi mladý důstojník, když vstoupil do kanceláře.

„O Kylovi?“ zeptal se Derek s nadějí.

„Ne tak docela.“

Derek zvedl židli, postavil jí za svůj stůl a sedl si. „Povídejte,“ řekl stroze.

„Vaše zpráva se dostala na všechny základny, včetně Stanoviště Delta.“

„Delta?“ Derek se podíval na mapu. Bunkr byl pověřený a vybavený teprve před týdnem. Radista je na cestě ze Sacramenta a měl by tam být dnes nebo zítra - v závislosti na činnosti Sky Netu. Dosud nemá ani velícího důstojníka.

„Ano, pane. Všechny hlídky dostaly nařízeno, aby se porozhlédly po Kylovi a jeho týmu. Doposud žádná nehlásila, že by něco viděla.“

„Rozumím. Ještě něco jiného?“

„Aktivita na jihu se zvýšila. Těžké kovy zabírají místa, která jsme dříve měli v držení my.“

„Co mi to nechcete říct, poručíku?“

S povzdechnutím pokračoval. „Ztratili jsme Orlí hnízdo, pane. Naše jediné uši Sky Netu jsou pryč.“

Derek na něho vrhl rozzlobený pohled. „Jak?“

„Nevíme. Zrovna zahájili přenos, když byli odříznutí. Hlídky si všimly kouře, který přicházel z jejich polohy.“

„Děkuji vám, poručíku,“ řekl Derek. „Můžete jít.“

Poručík pomalu odkráčel ven z místnosti.

Derek obrátil svou pozornost na mapu. Sky Net zvýšil aktivitu na jihu. Kyle a Allison jsou v poušti na jihu. Stanoviště Delta je také na jihu. Takže Orlí hnízdo. Je zničeno, ale Delta je jen o pár kilometrů dále a je nenarušena. Proč?

Snažil se ze své hlavy odklidit stranou starosti o Kyla a Allison a podívat se na události očima Sky Netu.

Lidé žijí v dosud neprozkoumaných oblastech. V poušti nic pro odpor není, tak proč tam chodit? Teď tam však jsou.  Sky Net byl tedy zvědavý. Vyslat hlídku a prozkoumat oblast by bylo logické, ale co tam dělá tak velká armáda?

Orlí hnízdo bylo ušima odporu, odposlouchávalo přenosy Sky Netu. Bylo na jihu. To bylo nejlepší umístění, protože tam neexistovaly žádné rušivé elementy. Bylo zničeno. Ale jen několik kilometrů na jih je Stanoviště Delta a je stále v provozu. Tento bunkr je postaven a napájen z podzemí. Vnější poklop je schován pod rouškou tmy. Je to tak nové místo, že o něm neví ani mnoho lidí z odporu.

Když Derek prohlížel mapu a porovnával ji se všemi nedávnými zjištěními, mohl přijít jen s jediným vysvětlením. Existuje něco, co v této oblasti Sky Net má a nechce, aby to lidé objevili. Kylův tým ho musel vystrašit. Myslel si, že tam lidé něco hledali. To znamená, že tam Sky Net opravdu něco schovává, a když tedy Sky Net nechce, aby to lidé našli, pak byl Derek odhodlán to objevit.

„Poručíku!“ vyjekl Derek. „Poručíku! Okamžitě se vraťte zpátky!“

Vzápětí slyšel zvuk běžících nohou. Ozvalo se zaklepání na dveře a pak mladý důstojník, který právě odešel, vstoupil zpět dovnitř.

„Sestavte čtyři týmy po osmi vojácích. Brýle pro noční vidění a těžké zbraně. Vy povedete jeden tým, další dva si vezmou Many a Carla a já si beru čtvrtý.“

„Ehm, ehm, pane! Kam jdeme?“ zeptal se poručík. Ještě před okamžikem jeho velitel vypadal jako troska, teď vypadal, že by byl připraven zápasit i s medvědem.

„Sem!“ řekl Derek a ukazoval prstem na mapu doprostřed místa, kde se odehrávaly všechny nedávné aktivity. „Sky Net tam má něco, co nechce, abychom našli. Takže to najdeme. Popadněte pušky, poručíku. Vyrážíme na králičí lov,“ zakončil Derek s vrčením a chytl svou osobní pušku.

Poručík se podíval na mapu a pak ho rychle následoval.

###

První věc, kterou John a Allison udělali, bylo, že z několika beden sestavili postel, na které mohl Kyle v podzemním úkrytu odpočívat. Pak snesli Kyla dolů po schodech a opatrně ho položili na postel.

„Jak zlé to je?“ zeptal se John. Kyle byl při přenosu dovnitř v bezvědomí a sténal při každém kroku, který udělali.

„Kulky, které ho zasáhly do boku a nohy prolétly skrz, třetí kulka uvízla v jeho pravé ruce. Měl štěstí, že žádná nepoškodila hlavní tepny, jinak by vykrvácel,“ řekla Allison hledíc na svého pacienta.

„Vydrží to tu sám? Protože budu potřebovat tvou pomoc, abychom se připravili na ten stroj venku.“

Allison se podívala na Johna ustaraně. „Bude muset, protože pokud se nám nepodaří stroj zastavit, tak jsme tak jako tak mrtví všichni, ne?“

„Dostaneme se z toho,“ řekl John a snažil se jí uklidnit nejlépe, jak bylo za daných okolností možné. Popravdě řečeno, jeho srdce bilo jako o závod a adrenalin pumpoval jeho tělem jako blázen.

„Máš nějaký plán?“

„Ano,“ řekl John odhodlaně. „Chci ten stroj chytit a vyndat z něj čip.“

Allisonin výraz se změnil z obav na překvapený a pak se po celé její tváři rozehrál velký triumfální úsměv. Takhle jí to slušelo nejvíce.

„Co potřebuješ, abych udělala?“ zeptala se Allison a stále se usmívala.

John jí to rychle vysvětlil a pak se oba pustili do práce.

Allison nastartovala dodávku a schovala jí za malou písečnou dunu. Když zavřela dveře, sesunulo se trochu písku, což odhalilo černý vůz pod ním. Povím o tom Johnovi později, pomyslela si. Právě teď je důležitější připravit se na Terminátora, který nás pronásleduje.

John vytáhl roli ocelového pletiva, které se používalo pro lepší tah vozidla na strmých kopcích, měkké zemi apod.  Jeho máma to jednou udělala, když jejich auto uvízlo. Jediný problém byl, že když to použili, musel jít někdo zpět, uklidit pletivo a zavřít poklop.

Vynesl ho ven v momentě, kdy se Allison vrátila. Rychle jí řekl, co chtěl, aby udělala. Zatímco Allison rozvinula pletivo a zamaskovala ho do písku před poklop, John připravoval generátor a naplnil palivovou nádrž z jednoho z kanistrů.

Kyle se probral ve chvíli, kdy John pobíhal u poklopu s rolí kabelu a kovovou tyčí. Rozhlížel se kolem, ale ve tmě neviděl nic kromě paprsku jasného světla, které proudilo přes otevřený poklop.

John připevnil jeden drát z kabelu k pletivu. Další drát připevnil ke kovové tyči, která fungovala jako výsluha jednoho z regálů v úkrytu. Kabel pohřbil do písku, ale tyč ponechal venku a zbytek kabelu schoval za křoví.

Když se John s Allison vrátili do úkrytu, našli Kyla vzhůru.

„Ahoj. Jak se cítíš?“ zeptal se John s potěšením, že byl při vědomí.

„Unaveně, myslím. Kde to jsme?“

„Jsi asi 4 metry pod zemí,“ odpověděl John. „Je to pouštní úkryt, kde moje máma schovávala zbraně.“

„Zbraně?“

„Jsou tady, Kyle,“ řekl John, pak vzal baterku a svítil do šera. Police s automatickými zbraněmi, krabice s municí, granátomety a všelijaké zbraně těžkého kalibru.

Kyle vypadal užasle. Během války neviděli ani on, ani Derek na jednom místě tolik zbraní.

Allison položila Kylovi ruku na rameno, aby ho uklidnila. „Měl bys odpočívat. Máme tu ještě nějakou práci.“

Dala mu napít vody z lahve a pak se přidala k Johnovi, aby mu pomohla dodělat u úkrytu nějaké věci. Vyhrabali malou jámu nalevo od bunkru a další vpravo vedle křoví. Ke každé z nich ještě přistavili nějaké bedny, aby si vytvořili lepší krytí. John a Allison přinesli ze skrýše na obě místa automatické zbraně.

Allison si prohlížela práci, kterou odvedli. Ještě předtím zametla všechny stopy po pneumatikách dodávky tak, aby nevedli k poklopu. Také zametla všechny stopy od místa, kam vůz schovala.

„Víš, Johne, jen proto, že jsme nastražili na Terminátora, který je tam venku, past, to neznamená, že sám přijde až k tomuto místu.“

John se zamračil. „Co navrhuješ?“

„Můžu ho sem dovést,“ odpověděla. John vypadal šokovaný, ale čekal a poslouchal. „Půjdu ven, tam kde jsme najeli na řečiště. Dokud se nedostane blízko, můžu použít jako kryt skálu. Pak se mu sama ukážu. Bude mě honit.“

John zavrtěl hlavou. „To je pro tebe příliš nebezpečné. Mohl by tě zabít a navíc tě potřebuju tady.“

„Celá tato situace je nebezpečná. Je snad pro tebe bezpečnější manipulace s živými vodiči z generátoru?“ založila ruce v bok. „Zvládnu to, Johne. Jsem rychlá. Jsem nejrychlejší běžec v bunkrech,“ řekla po pravdě.

John v jejím projevu viděl upřímnost a odhodlanost. Věděl, že měla pravdu. Jen proto, že stopy vedou k nim, neznamenalo, že stoj se jimi bude přesně řídit.

„Tak jo. Udělej to tak, jak jsi řekla. Až doběhnete k nám, můžeš skočit přímo do úkrytu, ale neskákej přes past. Oběhni ji a pak můžeš skočit do jámy. Dostaň se za hromadu krabic na pravé straně, já budu za tou druhou.“

Allison se obrátila k odchodu.

„Allison, počkej!“

„Co?“ zeptala se a ohlédla se přes rameno.

„Buď opatrná,“ řekl John s povzdechem.

„Ty taky,“ řekla a rychle vyrazila k řečišti.

Aniž by jí sledoval při chůzi, sešel John dolů do úkrytu zkontrolovat Kyla.

„Hej, Kyle, jak se držíš?“ zeptal se John a snažil se, aby zněl vesele.

„Jsem v pořádku, odpočinul jsem si. Co jste tam vy dva dělali?“

„Byli jsme připravit past na našeho kovového přítele tam venku.“

„Je tu něco, co bych mohl udělat?“ zeptal se Kyle Johna a zněl více přátelsky, než kdykoliv předtím.

John se ušklíbl. Něco, co by mohl Kylovi svěřit, tu bylo.

„Zvládneš s tou kulkou v ruce zbraň?“

„Jo, myslím, že ano,“ trochu se zamračil, když se snažil ohmatat ovázanou ruku.

John vytáhl z bedny granátomet M79. „Zvládneš tohle?“

„Jen mě zkus zastavit,“ na tváři mu probleskl pokřivený úsměv a pak se zeptal. „Jaký je tvůj plán?“

„Plán je dovést kováka až sem. Ty budeš tady dole s tímhle. Jakmile uvidíš, že stojí u schodů, střílej.  Budeš mít jen jednu šanci. Granát ho nepoškodí, ale výbuch by ho měl odhodit zpět na kovové pletivo venku v písku. To bude nabito elektřinou. Nicméně on nemůže být zasažen elektrickým proudem, dokud neuzavřu obvod. Jakmile uvidím, že jsi ho zasáhl, doběhnu tam a dokončím obvod. Allison mě bude krýt s automatickou puškou a dalším granátometem.“

„To zní docela dobře, ale proč na něj prostě jen nepoužijeme výbušniny?“

„Ze dvou důvodů. Zaprvé – bylo by to příliš blízko zbraním a střelivu, které je tu ukryté. Všichni bychom mohli vybouchnout. A zadruhé – po elektrickém šoku mu můžu odebrat čip a doufat, že ho budu moci přeprogramovat.“

„Teď už jen stačí, když mi řekneš, jak to sakra chceš udělat, Connore?“ zeptal se Kyle nevěřícně.

„Udělal jsem to už s tím druhým,“ John vytáhl z kapsy čip a ukázal mu ho.

Kyle se zašklebil. Sakra, to dítě provedlo tři osmičce lobotomii. K čertu. To neexistuje nic, co by ten kluk nedokázal? Zavrtěl hlavou a řekl. „Víš, myslím, že můj bratr měl pravdu. Budeš slavný. Ale jak zařídíš, aby ten Terminátor přišel tam, kam potřebuješ?“

John sklopil zrak dolů ke svým nohám. „Je tu něco, co ti musím říct. Allison se nabídla, že bude jako návnada a dovede ho sem.“

Pohled, který Kyle Johnovi dal, byl zuřivý. Jeho hlas zněl jako hluboké vrčení. „Connore, doufám, že jsi si zatraceně jistý, co děláš. Pokud se Allison něco stane, modli se k bohu, že tě zabije kovák, jinak to udělám já.“

John cítil, že by Kyle své slovo dodržel. V duchu se modlil, aby vše vyšlo, jinak zemřou.

###

Z masivní továrny se řinul kouř, plameny vystřelovaly nahoru a osvětlovaly stroje, které pracovaly na něčem novém, něčem obrovském, něčem, co nikdy předtím po zemi nekráčelo.

Robotické paže se spouštěly na určené místo. Obloukové lampy pak přiloženou část přivařily. Jakmile byla svařovaná součást hotová, paže přiložila na své místo další kus a proces se opakoval.

Kromě světel z plamenů a jisker od svařování byla na místě tma. Žádný lidský pracovník by tu na svou práci neviděl, ale tady žádný člověk nepracoval. Hučení strojů vydávalo vysoký, hlasitý zvuk. Velké stropní jeřáby se pohybovaly těsně pod střechou a přenášely další těžké součásti. Světla svítící na spodní straně jeřábu vypadala jako malé hvězdičky.

Velký objekt o velikosti autobusu VW se snížil, až dosáhl střední části menšího stroje níže. Otevřel kryt a vložil dovnitř hučící jaderný generátor. Okamžitě jsou vytvořeny energetické a kontrolní vazby. Poté byl kryt zavřen a zajištěn. Na hlavě objektu se okamžitě rozsvítila světla a snímače. Na jeho HUD se objevilo taktické zobrazení s nabíhajícími daty. Rychlé skenování neodhalilo žádný z cílů, na které byl naprogramován. Data, která přijímal, byla vysílána z centrály Sky Netu. Jeho aktualizace na nové poslání pokračovala.

Stropní jeřáb dopravil na určené místo další součást. Tentokrát to bylo něco mnohem zákeřnějšího, než malý jaderný generátor. Stroj byl nyní vyzbrojen plazmovým dělem.

###

Slunce se blížilo k obzoru. John si olízl rty zvědav, jak blízko stroj byl. Vůbec se neobtěžoval pohrávat s myšlenkou, že by je stroj pronásledovat nemusel. Stroje nikdy nepřestanou. John si byl jistý, že to nebude trvat dlouho a přijde.

Kyle byl dole připraven otočit vypínačem na generátoru, jakmile uvidí Allison skákat dolů. Vedle sebe na své provizorní posteli měl položen granátomet, již nabitý. Nemohl se dočkat, až vystřelí na toho kovového bastarda. Nejraději by ho rozstřílel na kousíčky, ale John byl neoblomný.

Allison čekala na okraji vyschlého řečiště, použila skálu jako štít před sluncem. Přes jasné světlo bylo špatně vidět, ale to by neměl být problém. Od odhaleného kovového Terminátora by se mělo odrážet světlo přímo k jejímu stanovišti.

Pohybujíc se kolem skály, zůstávala skrčena a snažila se držet v jejím stínu. Její oči nikdy neopouštěly řečiště ani okolí pouště.

Johnovo stanovitě bylo přímo na slunci. Pot se z něj jen řinul. Nevěděl, jestli to bylo z tepla, nebo ze strachu o Allison. Nabídla se, že stroj zavede do pasti. Vláká ho tam, kam potřebovali, aby přišel. Bylo to pro ni sakra nebezpečné, ale velmi odvážné.

Otřel si pot z čela. John věděl, že dát stroji cíl, který může sledovat, zaručí, že se vydá tam, kde ho chtěl mít. Allison prohlásila, že je schopna běžet rychleji než on, ale stejně byla ve větším nebezpečí, než kdokoliv z nich.

Allison pozorovala poušť ze svého stanoviště u skály. Snažila se také propočítávat svou pozici. V případě, že by sem přišly stroje, musí mít prozkoumanou celou oblast a znát všechny možné cesty přes poušť.

Kdyby je pronásledovala ona, a tušila, že na ní budou někde čekat, vybrala by si jiný směr, než ze kterého měl stroj přijít. John uvedl, že k úkrytu existovala více než jedna cesta. Mohlo tu být mnoho cest, které protínaly řečiště.

Allison se rozhodla změnit svou pozici, posunout se dále od řečiště a pozorovat oba přístupy – jak ze shora, tak ze zdola po řečišti. Vystoupila ze stínu, v němž se krčila a popošla kolem skály zpět k pouštní cestě. Když obešla skálu, vyšla přímo proti stroji.

John si utíral zpocené dlaně o svou košili. Prostě jen zvedl láhev k ústům, aby si dopřál doušek vody, když uslyšel Allisonin křik a pak střelbu.

Ani Terminátor, ani Allison neočekávali, že se setkají. Jakmile stroj Allison spatřil, začal jí skenovat. Trvalo to jen sekundu, ale to bylo pro Allison dost času na to, aby se stihla přemístit.

S rychlostí blesku vytáhla z pochvy nůž a zarazila ho přímo do zbraňového mechanismu, díky čemuž byla zbraň k ničemu. Stroj jí upustil, chytil Allison za její bundu a odhodil ji. S výkřikem překvapení letěla šest metrů vzduchem a přistála v měkkém písku na prašné cestě.

Stroj kráčel směrem k ní, mírně kulhal. Zvedla svou M-16 a vypálila několik ran do jeho hlavy. Pak vstala a běžela jako o život k úkrytu.

Poté, co John slyšel Allisonin výkřik a střelbu, musel tvrdě bojovat, aby zůstal ve svém úkrytu. Jeho srdce v hrudi doslova poskakovalo. Úzkostně čekal a pak spatřil Allison běžet směrem k němu a necelých 50 metrů za ní byl Terminátor, kterého srazil na silnici.

Allison doběhla až k poklopu, úžasným skokem ho překonala a svalila se na zem. Pak rychle přiskočila za hromadu beden a chytila jednu ze svých zbraní. Ve stejném okamžiku se ve skrýši rozsvítila světla.

John se stále držel mimo dohled Terminátora. V duchu se mu ulevilo, že byla Allison v pořádku. Když se k nim Terminátor přiblížil, zpomalil svou chůzi. Johnovi vyschlo v krku ještě více. Když došel Terminátor k poklopu, John popadl tyč. Mohl cítit mírné chvění, neboť byl propojen se zemí.

Kyle netrpělivě čekal dole. Také slyšel Allison vykřiknout. Na rozdíl od Johna ze strachu o její bezpečnost dokonce vstal, ale bolest ho přinutila, aby si zase sedl zpět na postel.

Trvalo to až do chvíle, kdy Allison prolétla otevřeným poklopem. Kyle v tom momentě sáhl před sebe a přepnul spínač, čímž generátor nastavil na vyšší výdej energie.

Kyle vzal granátomet do své zdravé ruky a snažil se zamířit, používajíc své zraněné rameno jako oporu pro zbraň. Jeho ruka se třásla a on bojoval, aby držel zbraň stabilní, když se nahoře u poklopu objevil Terminátor. Když na něj stroj zaměřil svůj pohled, stiskl spoušť.

John viděl explozi a pozoroval, jak byl Terminátor odhozen zpět od poklopu zády na drátěné pletivo. Ve chvíli, kdy se stroj snažil zvednout ze země, John vystartoval dopředu. Vyskočil do vzduchu a v okamžiku, kdy dopadl na zem na drátěné pletivo, jí vrazil do jeho těla.

Allison sledovala, jak John skočil a zasunul kovovou tyč do těla Terminátora. Byl tam obrovský výbuch jisker a pak sledovala, jak John odlétl někam do křoví.

John ze svého pohledu viděl nějaké jiskry a pak všechno zčernalo. John už neslyšel, jak Allison vykřikla jeho jméno, ani neslyšel střelbu z automatické pušky. Dokonce ani necítil, že letěl vzduchem a přistál ve křoví. Pro Johna se svět  stal náhle velmi tmavým a velmi klidným.

###

Derek a jeho tým procházeli tunely se snahou dostat se co nejblíže k oblasti na mapě, aniž by byli zpozorováni. Poručík, který ho viděl předtím, mohl jen žasnout, jak mohl tento muž vést skupinu takovým tempem poté, co vypil celou plechovku domácí pálenky. Půl plechovky pošle většinu lidí pod stůl a ten chlap tu běhá jako při maratonu.

Po dosažení žebříku vylezl Derek nahoru a pomalu odtlačil těžký poklop. Derek chvíli zkoumal okolí průlezu. Nikdy nemůžete vědět, jestli nějaký stroj zrovna nehlídá jeden z mnoha východů, které odpor využívá. Derek si oddechl, když si nevšiml ničeho podezřelého, ale byli velmi blízko oblasti nedávné aktivity Sky Netu, a to nikdy nevíte, co se může stát.

S pocitem bezpečí Derek odtlačil poklop stranou a vylezl na povrch. Zůstal skrčený a otáčel se v kruhu, jeho prst stále zůstával na spoušti. Nic neviděl a nic po něm nevystřelilo.

„Tým jedna, sem,“ rozkázal Derek.

Muži a ženy se rychle vyškrábali nahoru a zaujali pozice podobně jako jejich velitel. V pobořených budovách a vyhořelých vozidlech pátrali po jakékoliv známce přítomnosti strojů.

Derek sklonil svou pušku a naklonil se k zející díře. „je to tu čisté. Všichni sem, hned!“

Trvalo několik minut, než se členové zbývajících čet připojili k nim na povrchu. Zasunul poklop zpět na místo, rozdal rozkazy a všichni klusali k jedné z budov skrýt se před případnou pozorností strojů.

„To je to, co budeme dělat,“ řekl Derek a jeho oči přejížděli po tvářích v místnosti. „Sky Net tu něco má. Něco, co nechce, abychom našli.“

„Víte, co by to mohlo být, pane?“ zeptal se jeden z vojáků.

„Nemám tušení. Takže mějte oči neustále otevřené. A nedopusťte, aby vás stroje viděly.“

„Toto je oblast, kterou budeme prohledávat. Poručíku, vy a Manny vezmete dva týmy a půjdete na východ. Poté, co ujdete zhruba jednu míly, se rozdělíte a jeden tým se obrátí na jih. Druhý bude pokračovat dále na východ a po další míly také na jih. Další tým povedu já na jih z tohoto místa. Carol půjde se svým týmem jednu míly na západ a pak odbočí rovněž na jih. Nějaké otázky?“

„Pokud něco objevíme, jak se máme zkontaktovat s ostatními?“ zeptal se někdo.

„Každý tým tu ponechá jednoho člověka. Pokud váš tým narazí na něco, co si zaslouží pozornost, pošlete někoho zpět sem a ostatní půjdou najít své kamarády a předají jim informace.“

Derek si prohlížel narychlo shromážděný tým. „Je každému z vás jasné, co budeme dělat?“

„Ano, pane!“

„Dobrá. Vyrazíme!“

###

Allison pozorovala Johna se směsí hrdosti a obav, když spěchal ke stroji, aby uzavřel elektrický obvod.

Vrazil tyč do jeho těla. Pak se objevily jiskry a elektrický proud prošel také Johnem, jelikož jeho nohy byly stále na zemi. Se zvukem explodujícího transformátoru vylétl John prudce nahoru a dopadl do křoví.

„Jooooohneeeee!“ křičela Allison a vystartovala vpřed.

„Co je to? Co se stalo?“ křičel Kyle ze zdola.

„Zásah proudem! Zásah proudem!“ vyjekla Allison.

Stroj se škubal na zemi, když přes něj procházela elektřina. Přestal v momentě, kdy přestalo i jiskření.

Přišla k němu a vstoupila až na drátěné pletivo. Hlaveň své zbraně přiložila přímo k portu na čip a začala pálit, dokud nebyl port zcela pryč.

Allison se poté rychle přesunula na stranu k Johnovi. Kyle se pořád z úkrytu dožadoval odpovědí.

Odtáhla Johna ze křoví a rychle kontrolovala jeho základní životní funkce. Nedýchal. Nenahmatala puls.

„Neeeeee!“ vykřikla a začala táhnout Johnovo bezvládné tělo do skrýše.

„Co se děje tam venku?“ křičel Kyle.

Allison sestupovala po schodech dolů, napůl táhla a napůl nesla Johnovo tělo. Její ruce byly omotané kolem jeho hrudi, jeho ruce a hlava jen bezvládně visely. Po Allisonině tváři stékaly slzy.

„Potřebuji tvou pomoc, Kyle,“ řekla a položila Johnovo tělo na podlahu. „Jeho srdce se zastavilo a nedýchá,“ řekla přes tiché vzlyky.

„Budeš muset dýchat za něj, zatímco já budu provádět masáž srdce. Zvládneš to?“

Kyle důrazně pokýval hlavou a slezl z postele, aby jí pomohl. Slzy v jejích očích říkaly všechno. Ona se už rozhodla.

Kyle zvrátil Johnovu hlavu dozadu a začal s dýcháním z úst do úst, zatímco Allison začala stlačovat hrudník.

„1, 2, 3, 4, 5,“ počítala Allison při masírování hrudníku a poté Kyle vdechl vzduch do Johnových plic. Dělali to pořád dokola, dokud John náhle nezasténal.

S novými slzami, tentokrát z úlevy, zkontrolovala Johnovo dýchání a puls.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Kyle.

„Je naživu, ale v bezvědomí,“ odpověděla a utřela si slzy z očí.

„Znamená to, že moc dobře ne?“ zeptal se Kyle a tvář měl zachmuřenou.

Allison přikývla a její tvář odrážela směs starostí, znepokojení a úlevy.

„Tak jo. Budu na něj neustále dávat pozor. Vypadá to, že budeš muset držet stráž, dokud nebudeme my dva na nohách.“

„Díky, Kyle,“ řekla, vstala a popadla svou pušku, kterou odložila, když pokládala Johna na zem.

„Za co?“ zeptal se Kyle.

Sestersky ho políbila na tvář. „Za pochopení,“ pomohla mu zpět na jeho postel, která byla vyrobena z beden na zbraně.

„Řekni mi, až se probudí,“ řekla a její tvář byla stále plná obav.

„Jasně,“ odpověděl.

Allison vyšla po schodech nahoru a sedla si zády ke Kylovi. Proti své vůli začala plakat – z úlevy, že byl John naživu. Nikdy nečekala, že bude něco takového cítit, ale… proč by neměla?

###

Byl večer. Řev proudových motorů vyplnil tmavou oblohu, když Hunter Killeři zaútočily na odporové síly na zemi.

Obrovští Kentauři prolézaly trosky milionů měst po celém světě a svými kroky drtily kosti, mrtvoly a sutiny. Mnohokrát zabily - ať už hromadně nebo individuálně - lidi, kteří pobíhali kolem.

Muži a ženy na každém kontinentu bojovali o své přežití. Někteří měli štěstí a stále se jim dařilo v omezené míře pěstovat obilí, ovoce, zeleninu nebo chovat dobytek pro ty, kteří za všechny bojovali. Někteří využívali své znalosti v oblasti strojírenství, průmyslnictví, stavebnictví a vyráběli zbraně pro lidský odpor. Ať byli kdekoliv, měli zajištěný odbyt. Dokončené zásilky byly exportovány někdy po zemi, někdy po moři nebo dokonce pod jeho hladinou.

Bohužel tu byli i ti, kteří zneužívali situace. Zlí muži a ženy, kteří kradli, zabíjeli, znásilňovali, vraždili a drancovali pro to, co potřebovali k přežití. O kolik by byl odpor silnější, kdyby se tito lidé odvrátili ze svých zlých cest a pomohli svým bližním v boji? Ale nehledě na situaci tu vždy byli i ti, kteří hleděli pouze na sebe. Ani válka proti strojům nebyla výjimkou.

Muži a ženy bojovali na všech kontinentech, v každém městě se snažili dostat zpět to, co bylo jejich. Někteří bojovali, protože už jiný způsob života neznali. Narodili se až poté, co spadly bomby, nebo v té době byli malými dětmi. Někteří si pamatovali, jak vypadal svět před bombami a chtěli ho zpět. Zelená pole, malebné vesničky, nebo velká města plná lidí. Nákupní centra. Všední dny trávili ve škole či práci, víkendy s rodinou. Pro ně bojovat za svět a lidi, které milovali, bylo to, co je pohánělo k vítězství.

Zbytky americké armády bojovaly dlouho a tvrdě o vymícení počítačového systému, který převzal kontrolu nad celým světem. A mezi armádou se tiše šířilo slovo – poselství naděje.

„Naděje je na obzoru. Nadešel čas, abychom se stroji bojovali. Brzy uslyšíme nový hlas a válka se změní. Už nebudeme bojovat o přežití, ale budeme bojovat o vítězství. Někteří z vás mě žádali, abych vás vedl. To není mé poslání. Mám jen připravit cestu. Připravit cestu k naději.“

Někteří lidé nevěřícně kroutili hlavou. Jiní si udržovali naději, že tato slova byla pravdivá a ostatní o tom přesvědčeni nebyli, ale ani se naděje nevzdávali. Ale pro jednu osobu, která po celou tu dobu na tato slova čekala, bylo Prorokovo vystoupení potěšením.

# # #

John otevřel oči a viděl tmu. Jeho první myšlenka byla, že slunce zapadlo. Pak si uvědomil, že nevidí žádné hvězdy. Další věcí, které si všiml, bylo, že ho bolela hlava.

Zasténal „Auuuuu.“

„Hej, Allison! Probral se!“ křičel Kyle. Jeho slova působila jako hrot, který projel Johnovou hlavou.

Musím být v úkrytu, pomyslel si.

O chvíli později vedle něj klečela Allison s pár slzami na tváři. „Měla jsem takový strach. Myslela jsem, že tě ztratíme.“

„Co se stalo?“ zeptal se John tichým hlasem a doufal, že mu ti dva dají odpověď.

„Srazil tě elektrický proud. Zastavilo se ti srdce. Podařilo se nám tě resuscitovat.“

„Co se stalo se strojem?“ zeptal se John.

„Je zničený,“ řekla. Allison. Věděla, že chtěl, aby se to pokusili chytit, ale na to nebyl čas. Ne, pokud měla zachránit jeho život.

„Co?“ zeptal se John překvapeně.

„Elektrický proud tě odhodil do křoví. Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ utřela si oči a pokračovala. „Stroj tam ležel a házel sebou, jak jím procházel proud. Řekla jsem Kylovi, ať sníží výkon. Pak jsem do jeho hlavy střílela automatickou puškou, dokud jsem nezničila jeho čip.“

„A ty jsi v pořádku?“ zeptal se John a zaměřil oči na mladou ženu. Allison je naživu nezraněna, to je důležitější než jakýkoliv stroj.

„Jsem v pořádku, Johne. Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ pak zabořila svou tvář do jeho hrudi a rozplakala se.

John se jí snažil utěšit, jak nejlépe mohl, hladil jí po vlasech a tiše promluvil. „Je to v pořádku. Jsme v pořádku.“

Kyle si odkašlal a promluvil. „Zůstaneme tu přes noc a ráno vyrazíme. Vezmu si hlídku jako první.“

Poté sám odkulhal až ke vchodu, kde mohl hlídat. Normálně by to kvůli svým zraněním neudělal, ale Kyle si myslel, že by měl dát Johnovi a Allison nějaký čas být spolu o samotě. Allison si už vybrala a musel přiznat, že dobře. Ten chlapec měl víc odvahy a koule, než mohl kdy vidět. Oba, ona i Derek viděli v Connorovi od začátku něco, co on možná ještě nevidí. Ale ať ten kluk přišel odkudkoliv, nemohl se už stavět proti němu.

Kyle se vyklonil z otevřeného poklopu nahoře. „Hej, Connore,“ řekl Kyle přes rameno.

„Jo?“ řekl John a podíval se na něj.

„Jsi zatraceně odvážné vojenské dítě,“ Kyle ho pozoroval a uznale pokýval hlavou.

John se na něj vděčně usmál a položil hlavu zpět na podlahu.

Z deníku Johna Connora

Vypadalo to, že Kyle na mě konečně nebyl naštvaný a pro jednou mi nevadilo, že mě nazval dítětem. Nevím, co ho stavělo proti mně, ale byl to dobrý pocit být pro změnu v jeho přízni. Možná, že s ním Allison mluvila, když jsem byl mimo. Měl bych se zeptat? Asi bude nejlepší, když to neudělám.

Cítil jsem se divně, ale příjemně s Allison po boku, když jsem ležel na podlaze ve skrýši. Přál bych si, aby to bylo jinak. S její náklonností mě začal opouštět pocit zmatenosti. Přál jsem si, aby tu byla Cameron, ale teď jsem tu byl kvůli ní a pro ni. Allison ležela vedle mě s hlavou na mé hrudi, nemohla vědět, jak se cítím, ale její přítomnost v mé blízkosti byla uklidňující.

Za chvíli John opět upadl do spánku. Allison stále ležela vedle něj, hlavu měla na jeho hrudi a naslouchala tlukotu jeho srdce. Byla tak vystrašená, když skoro zemřel. Měla udělat více, aby ho ochránila. Ale co víc šlo udělat? Ale už je to v pořádku. John je naživu. Její paprsek naděje byl tu.

# # #

Pod římsou částečně zhroucené betonové budovy sedělo osm lidí. Nad hlavou jim létaly Hunter Killeřy, stěny budov se z hluku jejich motorů chvěly.

„Vypadá to, že tu zůstaneme trčet přes noc, pane,“ řekla vojačka Derekovi.

„Vypadá to tak,“ opáčil zamyšleně Derek. „Tento úkryt je k ničemu. Jsme chráněni před zpozorováním ze shora, ale není tu nic, co by nás krylo před pozemními jednotkami.“

Nad hlavou jim zahartusilo další HK a přerušilo odpověď vojačky.

„Co to bylo?“ zeptal se Derek.

„Nemyslím si, že máme moc na výběr, pane,“ odpověděla a ukazovala kolem sebe na zdevastované okolí.

„Ne. To opravdu ne. Jen doufejme, že ostatní týmy mají více štěstí. Protože to vypadá, že dokud tu budou lítat HKčka, tak mi tu budeme sedět na zadcích.“

„Na těch HKčkách tady je jedna pozitivní věc, pane.“

„Jaká?“ zeptal se Derek.

„Potvrzuje to vaši teorii, že Sky Net tu má něco, co nechce, abychom našli.“

Derek pohlédl na jiné HK letící o pár bloků dál. Měla pravdu.

# # #

2027, den 15

John se probudil a přes poklop viděl kousek modročerné oblohy. V narůstajícím světle bylo vidět už jen málo hvězd. Slunce brzy vyjde a spolu s ním přijde i horko.

Allison byla stále vedle něj, hlavu měla opřenou o jeho rameno a ruku na jeho hrudi. Kdyby to bylo kdykoliv jindy, zůstal by tam s potěšením ležet ještě chvíli, ale věděl, že před sebou měli práci. Museli naložit dodávku zbraněmi a pak je čekala dlouhá cesta.

Jemně s Allison zatřásl. Zasténala, protáhla se a pak se zdálo, že opět usíná. John s ní znovu jemně zatřásl.

„Dobré ráno, ospalče,“ řekl v naději, že ji probudil.

„Ach, Johne, to už je ráno?“ zamumlala Allison, když si protírala ospalé oči.

„Jo, musíme nahoru. Máme dnes hodně práce.“

„Správně,“ pak vstala a protahovala se jako kočka. Ten pohled způsobil v Johnově nitru mírné mrazení, ale rychle ten pocit hluboko pohřbil, protože na takové věci teď nebyl čas ani místo. Krátce se zamyslel, jestli to udělala úmyslně, ale než dospěl k nějakému závěru, podávala mu ruku, aby mu pomohla zvednout se z podlahy.

„Jak se dnes ráno cítíš?“ zeptala se Allison a starostlivě na něho hleděla.

„Když už mluvíme o někom, kdo byl právě vodičem elektrického proudu,“ usmál se John, „Cítím se šokovaně.“

Allison zasténala a pak se rozesmála Johnovým pokusem odlehčit situaci humorem.

Potom si všimli Kyla. Usnul na schodech do skrýše. Celou noc se neobtěžoval někoho z nich probudit, aby ho na hlídce vystřídal.

Cítili se trošku provinile, že ho nikdo z nich nešel sám vystřídat, když se ho vydali vzbudit. Nechtěli ho rušit, ale s ním na schodech by nemohli ven.

Allison Kyla jemně vzbudila a oba mu pomohli ven. John mu pomohl dostat se za nějaké křoví, kde si mohl ulevit. Pak udělal John to samé. Allison odešla na jiné místo, aby se postarala o své potřeby.

Když měla trochu soukromí, vytáhla si košili a bundu nahoru, aby zkontrolovala veškerá zranění, poté, co jí odhodil stroj. Oddechla si, že nenašla nic víc, než pár drobných oděrek.

Allison si stáhla oblečení zpět a urovnala si ho, jak nejlépe uměla. V těchto podmínkách pro ni bylo nemožné, aby vypadala zrovna nejlépe, ale každá maličkost trochu pomůže. Doufala, že se bude mít čas trochu umýt, až se zastaví na odpočívadle, aby doplnili u studny zásoby.

John a Allison se pustili do vyčištění oblasti kolem poklopu. John se nachvíli zadíval na Terminátora. V místě, kde byl kdysi jeho čip, teď byla dostatečně velká díra, aby do ní vložil pěst.

John se podíval na Allison a řekl. „Připomeň mi, že tě nemám nikdy naštvat.“

Rozesmála se a pak odtáhli endoskeleton do pouště, kde ho pohřbili v písku.

John byl trochu překvapen, že kabely a tyče byly po elektrickém proudu zčernalé. Všechny je smotal a položil stranou. John zkontroloval připojení u generátoru a zjistil, že jeden z vodičů omylem připojil na špatné místo. Generátor měl u výstupu 240V dvě fáze. Když to zapojoval, náhodně připojil na oba výstupy na 120VAC, místo, aby zapojil jeden z výstupů na zem. Když pak uzavřel na stroji obvod, prošlo jím 120VAC do země. Proklínal se za to, že byl blázen, když si neudělal čas a svou práci nezkontroloval, i když bylo potřeba jednat co nejrychleji.

„Hej, Johne,“ vykřikl Kyle. „Země je tu dost měkká. Nemyslím si, že budeme schopni dodávku co nejvíce naplnit, aniž bychom neuvízli někde v písku.“

„Já vím. A pletivo není dostatečně dlouhé, abychom se dostali k řečišti. Chvíli vydrž.“

John seběhl dolů po schodech. Do generátoru byla zapojena světla a tak byl interiér dobře osvětlen. John přešel k pracovnímu stolu, který sloužil na opravy a čištění zbraní, vytáhl ven šuplík a něco z něj vytáhl.

Vyběhl zpět ven a podal to Kylovi.

„Co je to?“ zeptal se Kyle.

„Je to soupis inventáře, který má máma do skrýše dopravila. Můžeš mi říct, co z tohoto seznamu Derek potřebuje nejvíce a to odvezeme. Příště můžeme mít buď více paliva na převoz nákladu mezi pouští a odpočívadlem, nebo více aut.“

Kyle přelétl seznam a zaznamenal všechny položky, které potřebovali, na kus papíru.

„Tvá máma musela být zvláštní žena,“ řekl Kyle při psaní seznamu.

„Kdybys jen věděl jak,“ odpověděl John. Kyle mu dal tázavý pohled, ale John se jen ušklíbl.

Kyle podal sezman Johnovi. Šel dolů najít položky, které potřebovali. Allison mezitím přeparkovala dodávku. John našel několik prvních položek a položil je ke schodům. Nahoře u poklopu už viděl stát dodávku

John popadl krabici s C4. Přidal nějaké extra rozbušky a dálkové spínače, protože nevěděl, kdy se mohou hodit. Vzal toho dost na to, aby vyhodili do vzduchu opravdu velkou budovu. John to položil na schody a byl překvapen, že se Allison podařilo přetáhnout bednu RPG a další s nosnými raketami, které tam položil předtím, po schodech nahoru až k dodávce.

Wow! Může být hubená, ale je tak silná, pomyslel si.

„Ta duna, za kterou jsem schovala dodávku, není přirozená,“ řekla Johnovi poté, co naložila věci do vozidla.

„Co je to?“ John se zeptal.

„Je to starý černý náklaďák,“ odpověděla. „Před časem tu musela být písečná bouře. Na povrchu je tu pár centimetrů sypkého písku, ale pod ním je zem tvrdá. Vůz musí fungovat jako větrolam a všechen písek se hromadí proti němu. Nakonec tu rostou i nějaké keře.

„Podívám se na to. Myslíš, že bys sem dokázala odnosit i ostatní krabice?“

„Jasně,“ odpověděla s úsměvem.

John doběhl k místu a uznal, že to vypadá skutečně jako nepřirozeně vytvořená krajina.

Popošel na druhou stranu duny a opravdu tam byl náklaďák. John popošel dopředu a odhrnul písek ze skla. Byla tmavá a tak vytáhl z kapsy baterku a posvítil dovnitř.

Byl v šoku, když spatřil mumifikované pozůstatky těla, ležícího přes volant. Jak přejel baterkou po těle, mohl vidět paži, která byla ještě položena na řadící páce. Pak uviděl klíče.

Začal mlátit baterkou proti oknu, ale na rozdíl od filmů tím nedokázal vůbec nic. S výkřikem tahal za kliku, ale dveře se neotevíraly.

S hlasitým nesouvislým výkřikem si vzal pušku a udeřil její pažbou proti oknu. Sklo se rozbilo. Naklonil se dovnitř a vytáhl klíče. Patřily jeho mámě.

S pláčem klesl k zemi, zády k vozidlu.

# # #

„Tak jo, lidi,“ Derek hovořil ke svým vojákům poté, co se znovu sešli poblíž šachty, ze které vylezli. „Vím, že předchozích 12 hodin nepřineslo pozitivní výsledky, ale to, co se dělo v noci, mi skutečně potvrdilo, že tu něco je.“

Lidé poslouchali, někteří z nich už vykazovali určité známky únavy.

Derek ukazoval na souřadnicovou mřížku, kterou naškrábal do špíny na zemi. „Včera v noci jsme byli tady a viděli létat několik HKček severozápadním a jihovýchodním směrem a zase zpět. Zpozoroval někdo z vás něco podobného?“

„Pane,“ muž téměř Derekova věku zvedl ruku nahoru. „Byli jsme asi pět mil severovýchodně od vaší pozice. Viděli jsme HKčka, jak mizí za hřebenem a pak se znovu objevily.“

„Ukažte mi to přesně na mapě,“ řekl Derek a podal mu do ruky klacek.

„Souběžně s horami je tam řada kopců,“ nakreslil přes mřížku čáru. „Viděli jsme HKčka zmizet a znovu se objevit tady v údolí,“ pak zakreslil do mapy X.

Derek se díval na ručně kreslenou mapu. „No, vypadá to, že víme, kde to Sky Net skrývá. Teď už stačí zjistit, co to je.“

„Sbalte si věci, lidi. Vyrážíme.“ Derek poplácal muže po rameni. „Dobrá práce, Manny.“

Derek náhodně chytl jednoho z lidí ze skupiny. „Zůstaň tu a hlídej nám zadek. Když budeme potřebovat rychle ustoupit, nechci se sem vrátit a zjistit, že se toto místo hemží kováky.“

# # #

Kyle a Allison se ohlédli, když uslyšeli Johna křičet a pak následoval nezaměnitelný zvuk rozbíjejícího se skla.

„Počkej tady,“ řekla Allison a běžela pryč s připravenou puškou.

„Kam bych chodil,“ opáčil sarkasticky Kyle.

„Neeeeeeeeeee,“ řval John. „Neeeeeeee.“

Nemohl tomu uvěřit. John držel kroužek s klíči v ruce. Opřel se o vozidlo a po tváři mu stékaly slzy. Jeho tvář zrudla hněvem a žalem.

John nemohl uvěřit, že jeho matka přijela sem do pouště jen proto, aby tu zemřela.

Allison přiběhla rychle, ale když viděla, že John nebyl v žádném bezprostředním nebezpečí, pověsila si pušku zpět na rameno.

„Co se děje?“ zeptala se.

John se snažil najít slova. Jak by jí to mohl vysvětlit? Ale cítil smutek, který musela na jeho tváři moc dobře vidět. Nemohl nic skrývat.

„To auto je mojí mámy,“ řekl John.

„Ale co dělá tady? Říkal jsi, že jste byli přepadeni na hranici a všichni byli zabiti?“

„Jen jsem si myslel, že všichni byli zabiti.“ John si rychle vzpomněl na svou lež. „Ale tohle je její auto. To je její kroužek na klíče. Vyrobil jsem ho pro ni v pracovním vyučování ve škole na Den matek. Tady najdeš důkaz. Naše iniciály, SC a JC. Prolínají se.“

„Dobře, mohlo by to být její auto, ale to neznamená, že ho také řídila ona.“

„Nikdo nevěděl o tomto místě. Jen já a ona. Ostatní, kteří to věděli, jsou již dávno mrtví. Jestliže je její auto tady, znamená to, že je tu i ona a je mrtvá! Za volantem je mrtvola.“

John stále zíral na kroužek s klíči ve svých rukách.

Allison nahlížela do vnitřku vozidla.

„Jak vysoká byla tvoje máma?“ zeptala se a prohlížela si mumifikované pozůstatky.

„Ehm, cože?“

„Jak vysoká byla tvoje máma?“

„Asi 168 cm. Proč?“

„Protože tohle tělo je vysoké nejméně 187 cm a boky jsou moc úzké na to, aby to byla žena.“

John vstal a podíval se znovu dovnitř. Ona má pravdu.

„To není její tělo,“ řekl John s pocitem nadšení.

„Podrž mi to,“ John jí podal svou pušku, natlačil se dovnitř a prohledával interiér. Zadní strana náklaďáku byla prázdná.

Takže pokud sem něco přivezla, musela to nejprve vyložit. A nebo si pro něco přijela a nedostala šanci si to vzít. Její batoh tu nebyl. Když sem jela, nikdy necestovala bez něj. Což znamenalo, že se dostala pryč nějak jinak. Odpověď musí být ve skrýši.

Vzrušený, John vylezl oknem zpět a běžel zpátky ke skrýši. Allison se držela nepříliš daleko za ním a to ještě nesla jeho pušku.

„Kam běžíš?“ volala za ním.

„Co se stalo, Connore?“ zeptal se Kyle, když proběhl kolem něj a zamířil dolů do skrýše.

John slyšel z venku slabě jejich hlasy, zatímco začal s hledáním.

„Co se Connorovi stalo?“

„Našel náklaďák svojí mámy. Uvnitř bylo tělo, ale jeho mámě nepatřilo.“

„Takže co to vyvádí teď?“

„Myslím, že se snaží najít nějaké vodítko, aby zjistil, co se s ní stalo,“ odpověděla Allison a čekala venku.

Allison měla pravdu. John hledal nějaké vodítko. Byl rozpolcený. Těšil se, že najde něco, co mu dá naději, na druhou stranu se bál, že neobjeví nic. Také se bál, že jeho máma prožila své poslední dny tady.

John používal svou baterku. Generátor brzy vypnul, aby ušetřili palivo. Pročesával každý regál, ke kterému se při hledání potřebných položek předtím nedostal. Nikde nic, dokud se nedostal až úplně dozadu. Tam to objevil.

Na podlaze byly dvě tašky. Jedna byla nadepsana jako Derek, druhá jako John. Po rychlém prohledání Derekovy našel několik kusů oblečení. Rychle jí zase zavřel a schoval za nějaké krabice. Nechtěl, aby mu byly pokládány otázky, jak se sem do skrýše dostala taška s Derekovým jménem.

John otevřel svou tašku a našel své oblečení, součástky ze svého počítače a mezi dvěma mikinami byl uschován jeho laptop.

„Děkuji ti, mami,“ řekl John.

Pokud jeho počítač stále fungoval, mohl ho využít k přeprogramovávání čipů Terminátorů. Vzal všechny elektronické součástky a příslušenství, zabalil je do mikin a umístil je do tašky přes rameno.

Když položil baterku, aby tašku zavřel, uviděl na spodní polici velký balík zabalený v plastikové fólii, zhruba o velikosti člověka.

S třesoucíma rukama se John natáhl a setřel z toho prach. Snažil se to posunout z police k sobě, ale bylo to příliš těžké. Nemohl skrze plast vidět, ale vypadalo to jako tělo.

Mohl někdo mámu zabít a schovat jí tady dole? Přemýšlel John. Věděl, že z tohoto místa nemůže odejít, aniž by se přesvědčil.

John položil svou baterku na polici, vytáhl nůž a opatrně prořízl do plastu štěrbinu v místě, kde mohla být hlava osoby.

Zatáhl za první vrstvu plastu a ven vypadla obálka. John ji zvedl. První věc, které si všiml, byla, že byla zažloutlá časem. Druhá věc, kterou viděl, byla, že byla nadepsána jeho jménem a rukopisem jeho mámy.

S třesoucíma rukama ji John otevřel. Uvnitř našel dopis a fotografii své matky.


Drahý Johne,

Mám o tebe starost. Jsi můj syn. Vždycky se o tebe budu bát.
Máš teď před sebou důležitou práci. Prosím neboj se o mě.
Dávám ti něco, co jsi tu zanechal. S tebou to bude bezpečnější než se mnou.
Vím, že se o to postaráš. Tvůj dar mi moc pomohl.
Děkuji za upozornění, že policie bude provádět bezpečnostní obhlídku v 10:15.
Dostala jsem se odtamtud právě včas.

Vždy tě budu milovat,

Máma

John nevěděl, co myslela tím darem, který jí měl dát, ani tím upozorněním. John se zadíval na fotografii. Byla z její první cesty do Mexika, kdy čekala Johna. Byla to jediná fotografie, kterou měla. Na fotografii vypadala moc krásně, ale také smutně.

Pokud mu jeho máma napsala dopis a dala ho do balíku, tak to pak nemohlo být její tělo. Nebo mohlo? Zmínila se, že mu dává něco, co tam zanechal. Že se o to postará.

S velkými obavami popadl baterku a naklonil se, aby se podíval blíž. Nervózně polkl a začal stahovat poslední vrstvu plastu.

Johnovo srdce poskočilo, když jeho oči spatřily to poslední, co čekal. Cameron! Nemohl tomu uvěřit! Tělo a pokožka na hlavě byly kompletně obnoveny! Vypadala přesně jako ten první den, kdy se s ní setkal.

„Ach, Cameron. Proč jsi to udělala? Proč ses vzdala svého čipu? Mohl jsem tě opravit. Vím, že jsem mohl. Neuvědomoval jsem si, co pro mě znamenáš, nebo co jsem ti měl říct, dokud jsi mě neopustila.

„Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Lhala jsi mi často. Proto jsem nedokázal uvěřit, že mě miluješ. V době, kdy jsem to pochopil, už bylo příliš pozdě. Ty jsi byla ochotná obětovat sebe, jen abys zachránila mojí mámu, i když jsme měli odejít, jak máma říkala. Miluji tě, Cameron. Pokusím se dostat tvůj čip zpátky, slibuju.“

Po jeho tváři volně stékali slzy a on políbil Cameron na tvář.

„Miluji tě, Cameron,“ řekl a setřel si slzy z tváře. Pak vytáhl plastovou fólii zpět kolem ní a zapečetil ji, jak nejlépe mohl.

# # #

Ve starém bunkru z doby studené války v horách spolu mluvily dvě ženy. Jedna měla něco přes padesát, druhá přes dvacet.

„Brzy budeme muset odejít. Máme stále méně zásob,“ řekla starší žena své mladší přítelkyni.

„Já vím,“ odpověděla a položila jí uklidňujíce ruku kolem ramen. „Kam chceš jít?“

„Na jih. Za čtyři týdny. Vyrazíme na jih po staré turistické trase.“

„A co tvé radiové zprávy?“

„Už nebudou. Řekla jsem vše, co jsem mohla. Prostě musíme čekat, ale rádio budeme mít sebou,“ odpověděla a sedla si na pohovku. „Ať všichni vědí, že odjíždíme. Každá budeme mít jednu tašku. Teď pošleme na jih malou skupinku, aby večer dosáhla Escondida. Odtud je to už do Mexika blízko.“

„Co budeš dělat teď?“ zeptala se dívka starší ženy.

„Jdu si odpočinout. Probuď mě, až se vrátí hlídka.“

Lehla si a šla spát. Mladší žena neměla to srdce, aby jí řekla, že se hlídka vrátila už před půl hodinou.

Tato válka proti strojům byla náročná pro každého. A zejména pokud šlo o ženu, která jí vychovala.

13 Naposledy upravil: ogy (11.5.2011 15:31:56)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 6. - pokračování


John popadl svou tašku a vyrazil ven ze skrýše.

Vyšel po schodech nahoru a zjistil, že Allison už naložila do dodávky vše úplně sama. John se jí za to cítil zavázán. Měl jí pomoci.

Oba ho pozorovali s jistými obavami. Allison stála s pistolí v ruce a Kyle seděl ve stínu dodávky a odškrtával položky na seznamu.

„Máme všechno?“ dokázal John zakuňkat.

„Jo,“ Kyle ho sledoval pronikavým pohledem. „Jsi v pořádku, Connore?“

„Budu v pořádku,“ odpověděl John.

„Allison říkala, že tvá máma by mohla být tady,“ řekl Kyle tázavě.

„Ehm, jo. Byla tu pravděpodobně už před nějakou dobou. Nechala mi tu pár věcí.“

„Takže je možné, že přežila ten útok na tvou rodinu, když jste překračovali hranice.“

„Já… Myslím, že ano,“ vykoktal John. Vzpomněl si na lži, které jim o svém původu řekl.

„Jestli ti to nějak pomůže, tam venku jsou i další základny odporu. Mohla jít do každé z nich. Ve skutečnosti je tady jedna v Sieře, o které jsme já a Derek slýchávali různé pověsti už deset let. Mohla by být tam.“

„Kyle, to jsou jen fámy,“ řekla Allison. „Kromě toho, Siera je odsud moc daleko. Můj odhad by byla Yuma nebo San Diego. Tam jsou staré vojenské základny, které využívají odporové skupiny. Každá z nich posílá hlídky tímto směrem a mohli Johnovu mámu najít.“

„Jo, něco takového je možné,“ řekl John a otočil se k nim zády. Věděl, že se mu snažili pomoci, ale jeho máma tu nebyla jen před pár dny. Byla tu poté, co jí před osmnácti lety opustil.

John si rychle setřel z tváře slzy, hodil dolů roli drátěného pletiva a zavřel poklop. Nahrnul na něj písek a šel zpět k dodávce.

Allison a John pomohli Kylovi dozadu, kde mohl při jízdě sedět na bednách. Jejich tašky mu poskytnou potřebné odpružení při drsné jízdě.

„Allison, mohla bys řídit? Potřebuji nějaký čas na přemýšlení,“ zeptal se jí John.

„Jasně,“ odpověděla, vzala ho za ruku a krátce jí jemně stiskla.

Nastoupili do dodávky a odjeli. Kyle si lehl na záda a držel se okrajů bedny, aby to s ním za jízdy moc nelomcovalo. Allison sledovala Johnovu náladu a zůstávala potichu. Bude lepší nechat ho přemýšlet o tom, co ho trápí. John seděl tiše v hlubokém zamyšlení.

Allison mohla vidět, že byl John stále rozrušený. Dokázala si představit, na co myslel.  Nejlepší co mohla udělat, bylo, nechat ho v tuto chvíli v klidu. Později bude na mluvení spousta času.

V tuto chvíli byl John za mlčení vděčný, dávalo mu to čas na rozmyšlenou. Nedokázal říct Allison o její dvojnici v úkrytu. Určitě by to nepochopila. Allison mu řekla, že ho miluje, když ho našla zmateného a  rozrušeného.

Pořád si ve své hlavě přehrával nedávné události a snažil se dospět k rozhodnutí.

Máma schovala Cameronino tělo na jediné místo, kde jsem ho mohl najít. Nyní vše, co potřebuji, je její čip a pak mohu přivést Cameron zpět. Ale ještě potřebuji najít Johna Henryho a získat od něho její čip. Hrozná situace. Ještě horší o to, že jsem poznal tuhle krásnou dívku velmi podobnou Cameron, která mě má ráda, opravdu mě má ráda. Sakra!

Allison je moc hodná holka. Svou houževnatostí a odhodláním mi připomíná mámu. Má laskavou povahu, která mi trochu připomíná tichou osobnost Cameron, ale Allisonina osobnost je tak otevřená a přátelská. Nikdy tu nebyli dva lidé, kteří by si byli tak podobní a přitom tak odlišní.

Allison jsem řekl, že stále ještě uchovávám své city k někomu, koho jsem ztratil, a že si nemyslím, že bych ji mohl milovat tak, jak mě miluje ona. Akceptovala to. Musím přiznat, že jí mám hodně rád, ale je to proto, jaká je, nebo proto, že vypadá jako Cameron?

Nejlepší a správná věc, kterou bych měl udělat, je dokončit misi opravit Cameron a pokud bude mezi mnou a Allison něco více, než jen přátelství, pak budu prostě muset čelit následkům. Nebudu před tím utíkat, abych tomu zabránil, ale nebudu to ani podporovat. Pokud se to stane, tak se to stane.

John byl stále zamyšlený, když Allison dovedla dodávku až k odpočívadlu. Neztrácejíc čas, zavezla dodávku až do garáže, kde ji našli.

John rychle vyskočil a zavřel garážová vrata, zatímco Allison pomohla z dodávky Kylovi.

„Měli bychom minimalizovat naší viditelnost a vycházet co nejméně,“ řekl Kyle.

„Co těla Mika, Lewise a Billyho?“ zeptal se John.

„Jakmile bude tma, vy dva budete muset jít ven, sebrat je a pohřbít k ostatním.“

Allison a John vytáhli z dodávky pár beden, aby udělali další provizorní lůžko pro Kyla. John zaběhl ke studni pro vědro vody a vrátil se, aby Allison pomohl znovu vyčistit Kylova zranění a obvázat mu rány čerstvými obvazy.

Nechali ho odpočívat, zatímco se Allison s Johnem střídali v doplňování lahví a stání na stráži.

Poté, co dokončili doplňování zásob, našli útočiště před horkem v čerpací stanici. Allison zůstávala při kontrole Kylových ran tichá, skoro nic neříkala. John pak Allison oznámil, že by s ní chtěl mluvit a rozhodl se, že začne jako první, aby zabránil nepříjemným otázkám.

„Ve skrýši jsem našel dopis od své mámy,“ řekl jí.

Allison popošla blíž. Stály u lavice s nářadím. Za nimi bylo okno, které nabízelo jasný pohled na okolí před čerpací stanicí.

„Co ti psala?“ zeptala se zvědavě a zároveň starostlivě.

„Tady, můžeš si to přečíst,“ řekl John a vytáhl obálku z kapsy u bundy.

Allison si vzala dopis a četla ho. „Vypadá to, že tě moc miluje.“

„Celý svůj život se pro mě obětovala,“ odpověděl John popravdě.

„Je jasné, že chce, abys dál žil svůj život a nestaral se o ni,“ řekla a snažila se odhadnout Johnovi pocity.

„Podívej,“ John vytáhl z kapsy kroužek s klíči. „Když jsem jí to dal, plakala. Málokdy jsem jí viděl plakat. Řekl jsem jí, že to symbolizuje, že bez ohledu na to, kam nás naše životy zavedou, spolu budeme navždy spojeni.“

„Víš, možná to je důvod, proč tam kroužek s klíči nechala. Aby sis vzpomněl na to, cos jí řekl, až ho najdeš.“ řekla Allison a jemně se dotkla jeho ruky. „To je ona na fotografii?“

„Jo.“

„Máš její oči.“

„To mi také říkala,“ slabě se usmál.

Několik minut tam jen tiše stály a navzájem si užívali blízkost toho druhého. John se cítil lépe, poté, co jí řekl o své mámě a přál si, aby mohl vyprávět Allison celý svůj příběh. Pravdivý příběh.

Možná jednoho dne budu muset, pomyslel si, ale teď musí věřit lžím.

„Vážím si, že jsi přišla a promluvila si se mnou o mé mámě. Časem se s tím vyrovnám. Nevím, jestli je mrtvá nebo ne, ale ona jela do pouštní skrýše, aby mi tam nechala zprávu a…“

Allison položila jednu ruku kolem Johnových ramen.

„Jsi dobrá přítelkyně, Allison.“

„Jestli jsme dobří přátelé, pak bys mi měl začít říkat Ally. Všichni mí nejbližší přátelé to dělají,“ řekla a její oči zajiskřily, zatímco se na něj usmívala.

„Díky, Ally. Myslím, že jsi nejlepší přítelkyně, jakou jsem tu mohl poznat,“ odpověděl John.

Znovu ho chytila za ramena a lehce si ho k sobě přitlačila.

„Proč si trochu neodpočineš?“ pověděl John. „Vezmu si teď hlídku. Stejně bych teď nemohl tak jako tak spát.“

„Ok,“ krátce ho políbila na tvář a před tím než ulehla, šla zkontrolovat Kyla.

John tam stál sám se svými myšlenkami a poslouchal tiché chrápání Kyla. „Co mám udělat s Cameroniným tělem v úkrytu? Proč si nechala vzít čip? Kde je John Henry?“

Jeho ruka spočinula v kapse, kam schoval čip T-888. Vše, co potřebuji, je její čip a pak jí můžu mít zase zpátky. Ale prostě vím, že to nebude tak jednoduché. Pak je tu ještě otázka Catherine Weaverové. Kam zmizela? „Říkala, že k tomu, abych zachránil svět, potřebuji Johna Henryho. Ale co je jeho úkolem?“

John věděl, že pokud by se znovu setkal s Weaverovou, měl by na ní hodně otázek.

Napil se vody a pro lepší výhled se přesunul ven. Nebyli mimo nebezpečí a věděl, že aby splnil svou povinnost ochránit Kyla a Allison, tak nemůže nic podcenit.

John držel bez jakýchkoliv problémů oči otevřené, ale bylo unavující neustále sledovat stejnou pouštní oblast a prázdnou silnici. Nepomáhalo, že jeho mysl se stále vracela ke Cameroninu tělu a dopisu od jeho matky.

John tam stál celé hodiny a přemýšlel o tom, co má dělat. Nastal čas probudit Allison, aby ho vystřídala na hlídce a on si mohl od svých myšlenek odpočinout. Ale ve své mysli žádné odpovědi nenacházel, jen další otázky. Co se stalo s jeho matkou? Proč její auto zůstalo u skrýše? A pokud se dostala pryč, tak co se s ní stalo potom?“

Zasténal zoufalstvím, podíval se dolů na stůl, zavřel oči a přejel si rukou po vlasech. Když oči otevřel, spočinuly na malém řetízkovém náhrdelníku, který visel na háčku. Řetízek si vzal a připevnil k němu kroužek na klíče.

S pohledem na něj John zašeptal. „Vždycky budeš se mnou, mami.“

Po setření vlhkosti ze svých očí, si natáhl náhrdelník přes hlavu a kroužek na klíče schoval pod košili.

Allison se na Johna podívala, když zasténal. Vůbec nespala. Byla příliš zaujatá Kylovými zraněními a Johnovovým emocionálním stavem.

Po minutě nebo dvou se Allison připojila k Johnovi.

„Neprobudil jsi mě,“ řekla.

„Potřeboval jsem čas na přemýšlení,“ řekl John a jeho tvář lemovalo lehké zamračení.

Přikývla. „Brzy bude tma.“

„Jo, já vím. Lopaty jsou tam, kde jsme je nechali,“ odpověděl John automaticky. Byly tam ještě těla Mika, Lewise a Billiho, která musela být pohřbena.

Přemýšlíc, na co asi John myslí, obtočila Allison svou ruku kolem jeho pasu. „Víš. Kdykoliv tě budou strašit duchové, kdykoliv tvou mysl vystraší vzpomínky na minulost, můžeš si být jednou věcí jistý. Nejsi sám.“ Řekla a položila hlavu na jeho rameno. „Víš, my všichni jsme na cestě svého života něco zanechali.“

„Díky, Ally,“ natáhl se a objal jí kolem pasu. „Chápu. Soudný den všechno změnil a ovlivnil každého.“

Usmála se a měla dobrý pocit, že byla schopna vyslovit ta správná slova, která Johnovi pomohla.

Stáli tam spolu v tichosti, stejně jako většinu noci, a byli ostražití před problémy, které nikdy nepřišly. Jediná potíž byla, že noc byla v Johnově srdci a mysli.

# # #

"Ghost From The Past (Duchové z minulosti)" – text od skupiny Bang Gang
(http://www.youtube.com/watch?v=0MFCVjciTBE)

„Přišela jsi ke mně jako anděl
A padla jsi a zlomila si křídla
Nikdy jsem nechtěl, aby to bylo naposled
Byla jsi jen duch z minulosti
Myslel jsem, že jsi opravdu mohla být reálná
Takže mé srdce bylo připraveno krvácet,
Když jsem šel přes  bolest a strach
Ty jsi nadobro zmizela.

Refrém:

Víš, že tě miluji, víš, co potřebuji
Víš, že tě najdu, jsi tak jemná a tak sladká
Šli jsme po tmě, šli jsme na slunci
Sdíleli jsme všechny naše starosti, sdíleli jsme všechnu naši lásku
Řekla jsi, že mě miluješ, řekla jsi, že ti na tom záleží
Tak jak jsem mohl vědět, že jsem se měl něčeho bát
Nevím, kde jsi, vím, že jsi zraněná
Měl jsem být schopný tě varovat
Přišla jsi ke mně jako cizinec
A řekla jsi, že jsi opravdová
Teď už vím, jak to skončí
Byla mi zima a já potřeboval přítele
Obrátil jsem se ke světlu, takže jsem tě mohl vidět
Zasekl jsem se v nějakém jiném snu
Mé oči byly stále křišťálově čisté
Přišla jsi blíž a setřela mé slzy

Refrém

Jdi, jak jsi mohla říkat, že chceš jít se mnou
Když jsem začínal zářit jako diamant
Když jsem věděl, jak moc tě chci.“

14 Naposledy upravil: ogy (20.5.2011 23:48:39)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 7.
Rescue and Revelations (Záchrana a odhalení)


Cameron Phillipsová: „Pojď se mnou, jestli chceš žít.

Terminator: The Sarah Connor Chronicles, Pilot, 13. ledna 2008

Sarah Connorová: „Říkala jsem vám, abyste zůstal mimo.“

James Ellison, „Snažil jsem se, ale všude, kam se otočím, jste vy.“

Výňatek z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E21 Adam Raised a Cain, 3. dubna 2009.

James Ellison: „Jen chci, aby ta dívka byla v bezpečí.“

Sarah Connorová: „To já také.“

James Ellison: „Před kým?“

Sarah Connorová: „Já nevím.“

Výňatky z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E22 Born to Run, 10. dubna 2009

Cameron Phillipsová: „Jsi v bezpečí.“

Sarah a John současně: „Nikdo nikdy není v bezpečí.“

Terminator: The Sarah Connor Chronicles, Pilot, 13. ledna 2008


2009, den 3, pozdě večer

Agend Auldridge zavolal detektivu Macklinovi, aby se připojil v jeho domě k němu a panu Ellisonovi. Ellison i Auldridge oba shodně cítili, že by pro něj a Savannah nebylo dnes večer bezpečné jít domů. Takže Auldridge pozval Ellisona a Savannah, aby zůstali přes noc u něj, kde to bude pravděpodobně bezpečnější, než v hotelu.

Macklin přijel, když byl Ellison nahoře a snažil se v pokoji pro hosty Savannah uspat. Přišel dolů o hodinu později a vypadal, jako by sám potřeboval spát. „Nakonec usnula. Snažil jsem se jí uklidnit, jak nejlépe jsem mohl. Ale budu jí muset říct pravdu.“

„Upřímně řečeno, já bych rád věděl, co se to tu sakra děje?“ zvolal Macklin. „Auldridge a já jsme byli z tohoto případu staženi. Oba jsme došli ke stejným závěrům. Zvlášť v bodě, že neexistuje žádný důkaz, který by kladl zodpovědnost z nehody v Zeira Corpu na bedra Sáry Connorové, i přes její předchozí činnost a zločiny. Než jsme ale mohli naše vyšetřování dokončit, tak bum! Byli jsme odstaveni a případ nám byl odebrán.“

„Prosím, ztište se. Nechci, abychom probudili Savannah,“ řekl podrážděně Ellison.

Auldridge přinesl podnos s konvicí na kávu a třemi hrnky. „Předpokládám, že tentokrát jí chcete se smetanou a cukrem,“ toto konstatování směřoval na Ellisona.

Ellison se na něj s úsměvem podíval. „Jak to víte?“

„No, v to ráno, když jste odmítl černou kávu od Mabel, jsem myslel, že v tom bylo něco víc.“

„O čem tu vy dva mluvíte?“ zeptal se detektiv Macklin.

„Mabel je recepční v kancelářích. Je tam už od prezidenta LBJ (Lyndon Baines Johnson, americký prezident z let 1963-1969, pozn. překladatele). Zná každého a ví o všem, co se v agentuře děje,“ řekl Auldridge.

„Ví, jak každou osobu upozornit na to, že je něco špatně. U mě to byl šálek černé kávy. Ví, že černou kávu nesnáším,“ dodal Ellison.

Macklin se vyklonil ze židle. „To je velmi chytré.“

„Mimochodem, kdo jiný se ke kávě mohl dostat před tím, než jste mi jí nabídl, Auldridgi?“

„Proč? Nemyslím si, že… No, vlastně jsem si uvědomil, že jsem si vzal špatnou složku. Položil jsem kávu na kopírku v hale a vešel do své kanceláře. Nemohl jsem být pryč déle, než pár vteřin. Proč?“

„A pár vteřin by vše, co potřebovali,“ Ellison vytáhl z kapsy kapesník se zbytkem kapsle a položil ho na konferenční stolek. „Někdo to hodil do kávy. Mabel to našla, když vyprazdňovala koše ve výslechové místnosti. Bylo to v kelímku s kávou.“

Auldridge a Macklin se chvíli jen dívali.

„Myslím, že váš forenzní tým by to prozkoumal lépe. V agentuře by to bylo varování pro toho dotyčného,“ řekl Auldridge a posunul kapesník směrem k Macklinovi.

„V sázce musí být něco hodnotného, když se vás snaží dostat ze hry. Co vás s tím spojuje?“ zeptal se Macklin, zabalil kapsli do kapesníku a vložil ho do kapsy.

„Může to být pouze jedna ze tří věcí,“ řekl Ellison. „První – chtějí dostat Savannah a já jim stojím v cestě. Druhá – hledají Sáru Connorovou a myslí si, že bych je k ní mohl dovést. Třetí – jdou po Catherine Weaverové. Už se jí pokusili zabít a také se pokusili unést nebo zabít její dceru.“

„A myslím, že ředitel naší agentury je do toho zapleten. Možná, že to  on se vás pokusil otrávit.“

„Proč si to myslíte?“

„Poté, co mi řekl, abych mu odevzdal všechny nashromážděné důkazy, jsem ho zaslechl telefonovat. Řekl zcela jasně, že mě má pod dohledem, ale že si nemyslí, že bych mu mohl nadělat mnoho problémů. Ale kdyby přeci jen, zabil by mě. Pak také zřejmě mluvil o vás, Ellisone. Řekl, že ten, koho sledují, by je mohl dovést k ní. Mohu si jen domyslet, že sledovali vás a odkazoval na Sáru Connorovou nebo Catherine Weaverovou. Pak říkal, že by měli udělat něco, aby jí vylákali ven.“

Auldridge vytáhl z kapsy kousek papíru. „A podívejte se na tohle,“ řekl a předal papír Macklinovi.

„Co je to?“

„Dvě telefonní čísla, která šla z ředitelova mobilu v době, kdy jsem ho slyšel mluvit. Nemůžu se na to podívat, aniž bych neriskoval, že zjistí, že něco vím, nebo že mám podezření.“

„Vy chlapi z FBI opravdu musíte čelit nějakým intrikám. Ale co to všechno má společného se Zeira Corpem, Catherine Weaverovou a Sárou Connorovou? Kromě toho, že byla zatčena za únos dítěte Weaverové?“

„No Mackline, první věc, kterou vám mohu říci, je, že Sarah Connorová Savannah neunesla. Sarah chránila Savannah před lidmi, kteří přepadli její dům a pokusili se jí zabít,“ řekl Ellison.

„Věděl jsem, že v tom bylo něco jiného, ale FBI nesměla dítě vyslechnout kvůli jejímu věku,“ zamumlal Auldridge.

„Policie jí podle zprávy nekladla žádné otázky. Její svědectví by prý bylo nepřípustné vzhledem k – cituji: „Jejímu psychickému stavu a nevyzrálosti.” Přesto, svědectví od dětí jejího věku jsou v případě zneužívání dětí přípustná,“ dodal Macklin.

„Myslím, že je na místě říci, že někdo chtěl zabránit, aby vás vaše vyšetřování dovedlo k pravdě. Vy tušíte, kde je pravda, že Auldridgi?“ zeptal se Ellison.

„Ano. Věřím, že vše, co Sarah Connorová říkala, je pravda. Je tu prostě příliš mnoho nepřímých důkazů, které to naznačují.“

„Hele, chlapi. Radši mě rychle uveďte do obrazu. Co je pravda?“ Macklin se předklonil se zmateným výrazem ve tváři.

Auldridge vstal a vytáhl krabici zpod jídelního stolu. „Vše, co je v této krabici.“

„Co je to?“ zeptal se Ellison a došel ke stolu.

„Každý kus důkazu, svědecké výpovědi, prohlášení Sáry Connorové z období před a během jejího pobytu v psychiatrické léčebně, zprávy dalších orgánů činných v trestním řízení, a mnoho dalších podkladů. Plus důkazní fotografie a kopie všech zpráv, svědeckých výpovědí atd. vztahujících se k Zeira Corpu, Catherine a Savannah Weaverové.“

„Proboha, člověče, za tohle byste mohl přijít o odznak a možná se dostat i za mříže,“ řekl Macklin, když se k nim připojil u stolu.

„Já vím. Ale nenechám ředitele, aby mě od toho případu jen tak odstavil. Ne, pokud chtějí zničit nevinnou ženu.“

„Bude chvíli trvat, než se tím vším probereme,“ řekl Ellison. „Udělejte další konvici kávy a já začnu Macklinovi vyprávět o minulosti Sáry Connorové.“

Ellison začal Macklinovi vyprávět o Sáře Connorové, neopoměl žádný detail, svůj příběh prokládal údaji ze zpráv, Sářinými prohlášeními a dalšími důkazy. Auldridge se k nim brzy přidal a společně si sdělili, co věděli. Pak zase pokračoval Ellison. Řekl jim o všem, co věděl, o svých podezřeních, zážitcích od chvíle, kdy začal Sarah Connorovou v roce 1999 vyšetřovat, až do událostí před dvěma dny.

Povídali si až do časných ranních hodin. Vypili další dvě konvice s kávou. Jídelní stůl byl poset papíry, fotkami, datovými CD a prázdnými šálky. Nad korunami stromů a střechami domů se už začalo objevovat slunce, když jejich konverzace skončila. Všichni měli zakalený zrak a vypadali unaveně.

Jako první promluvil Macklin. „Nemůžu tomu všemu uvěřit. Vy dva jste mi tu vyprávěli působivý příběh. To, čím jste si prošel, Ellisone, je něco úžasného. Ale všechno, co máte, jsou nepřímé důkazy. Chci věřit. Opravdu. Ale potřeboval bych lepší důkaz.“

„Chcete důkaz. Chcete nezvratný důkaz?“ řekl Ellison trochu důrazněji, než zamýšlel.

„No, já… Ano, chci.“ odpověděl mírně zaskočený Macklin.

„No, jakmile se Savannah probudí, zajedeme do mého domu a tam najdete všechny důkazy, které budete potřebovat.“

„Jaké?“ zeptal se Macklin.

„Musíte to vidět, abyste uvěřil. Teď půjdu nahoru probudit Savannah, pak všichni půjdeme k Dennymu na snídani. Zvu vás. Ok?“

„Jasně,“ řekl Macklin stále mírně zaskočen posunem v Ellisonově postoji.

„Vy dva si raději vezměte služební pistole. Mám takový dojem, že je budeme potřebovat,“ a s tímto tvrzením odešel Ellison nahoru zkontrolovat Savannah.

###

Byla noc a poušť osvětlovaly jen hvězdy na obloze. Měsíc ještě nevyšel. Sarah tam stála a snažila se zaslechnout nějaký zvuk, který by jí napověděl, odkud hlas přicházel. Ale tak jako tak, to musel být profesionál, a nebo se alespoň dobře orientovat v přírodě.

„Hledal jsem tě už nějakou chvíli, Sáro Connorová,“ hlas byl za ní, někde v prostoru po její pravici.

„Šéf bude potěšen tím, že jsem tě chytil,“ hlas byl blíž, ale stále mimo dohled.

„Kdo jste? Policie? FBI?“

„To nejsem oprávněn říkat. Teď velmi pomalu odstup od dveří a dej ruce nahoru na střechu vozidla,“ hlas byl zase o něco blíž a přímo za ní.

„Roztáhni nohy. Dobrá. Máš u sebe nějaké zbraně?“ byl téměř na dosah.

„Za pasem u kalhot mám zastrčenou pistoli,“ řekla Sarah a pohnula rukou, aby jí vytáhla.

„Přestaň. Ruce tak, abych na ně viděl,“ dobrá, bude muset přijít přímo za mě, aby mi mohl vzít zbraň.

Cítila na krku jeho dech a cítila, jak jí začal vytahovat z džín zbraň. Sarah se pustila do akce. Rychle se otočila a udeřila ho pravým loktem do krku. Ustoupil zpět a začal se dusit. Chytla se oběma rukama za horní část otevřených dveří, vytáhla se nahoru a kopem oběma nohama ho poslala k zemi. Pořád ale držel obě pistole.

Vyskočila do vzduchu a přistála na něm. Jednu zbraň vyrazila pryč a pokusila se o totéž i s tou druhou. Zápasili o kontrolu nad zbraní, zatímco se váleli na zemi, bouchali se, škrábali a kopali svými volnými končetinami.

On měl náhle jednu ruku volnou a Sarah bohužel zrovna otevřela svůj kryt. Udeřil jí do úst. Sarah od něho odpadla, on vyskočil zpět na nohy a namířil na ni pistoli. Ležena na zemi, napůl omráčená, z koutku úst jí stékala krev. Utřela si ústa rukávem a pečlivě si ho prohlížela.

„Víš. Kdykoliv jindy bych si s tebou pohrál,“ řekl neznámý muž. „Ale můj šéf chce, abych tě přivedl živou. Má na tebe několik otázek. Co s tebou chce dělat pak, nevím. Mohl bych se ho ale zeptat, jestli by mi tě mohl poskytnout na nějakou zábavu,“ chlípně se na Sáru zašklebil.

„Zkus se mě dotknout a budeš trpět. Pro koho si sakra myslíš, že pracuješ? Je to Kaliba?“

„No dobře, dobře. Ta děvka něco ví. Teď bych rád věděl, co tu sakra děláš?“

Sarah nic neříkala.

„Mluv. Co tu děláš? Máš tu něco ukryto, je to tak?“

Sarah stále nic neříkala.

„Odpověz mi, děvko!“ PAL! PAL! Vypálil dva výstřely. Po obou jejích stranách vystoupaly oblaky písku. Sarah zůstala nehybná a stále neřekla ani slovo. Jen po něm vrhala zlobné pohledy.

„Jestli si se mnou chceš hrát, měl jsem se pobavit raději hned teď. No, určitě si budu mít čas pohrát, až s tebou šéf skončí.“

Přistoupil k ní s chlípným pohledem na tváři – ne, že by ho Sarah mohla ve tmě vidět, ale věděla, co přijde. Stál nad ní, olízl si rty a zároveň na ní mířil zbraní. Připravovala se na to, co se asi stane.

Stejně byla mrtvá. Sarah by se nikdy nemohla pohybovat dostatečně rychle. Může být vystavena ponížení a bolesti, ale to neznamená, že to pro něj udělá snadné.

„Ať uděláš cokoli, a k tomu mi dopomáhej Bůh, ujistím se, že budeš mrtvý ještě před koncem dne.“

„Ha, ha, ha. Podívej se kolem sebe. Den skončil už před hodnou chvílí,“ řekl a ukázal na noční oblohu.

Chystal se na ní kleknout, když se ze tmy ozval řev motoru a okolí se rozzářilo jasným světlem. Po pouštní cestě letěl směrem k nim motocykl. Muž se otočil a začal na motocyklistu rychle střílet.

Sarah chytila hrst písku a hodila ji do mužova obličeje. Začal po ní zběsile pálit. Odvalila se pryč a našla druhou zbraň. Motocyklista začal také střílet a rychle se blížil. Muž se rozběhl a skočil do Sářina SUV. Nastartoval motor a rozjel se. Sarah rychle vypálila jeho směrem. Rozbila zadní světlo, prostřelila pneumatiku a vůz sjel do příkopu, kde se zastavil.

Sarah běžela až k náklaďáku a vrhla se do otevřených dveří řidiče. Muž byl mrtvý. Jedna ze Sářiných kulek prošla zadní stranou jeho hlavy. Neznámý útočník ležel na volantu a díval se skelnýma očima na tachometr. Sarah se snažila vytáhnout své klíče, ale ty držely jako přilepené.

Motocykl najednou utichl. Ztěžka dýchajíc se Sarah otočila a stála přímo proti neznámému zachránci. Motocyklista slezl ze stroje a stál v záři světlometu. Sarah si pokládala otázku, kdo by to mohl být.

Motocyklista zamířil k Sáře a zastavil se tak, že ho světlomet ozařoval od hlavy až k patě.

Osoba promluvila hlasem tlumeným helmou. „Sáro Connorová, pojď se mnou, jestli chceš žít.“

Sarah měla strach a byla ve střehu. „Kdo jsi?“ zeptala se.

Osoba chytila oběma rukama helmu a zvedla jí ze své hlavy. Zatřásla vlasy a podívala se na Sáru.

Sarah vydechla a upustila svou zbraň.

Byla to Cameron.

###

Sklad byl tichý, odlehlý a prázdný. Byli v něm jen dva muži v šedých kombinézách opření o dodávku a evidentně na někoho čekali. Náhle se ve tmě objevily světlomety. Drahý lesklý Cadillac zastavil několik metrů od mužů. Muž v drahém šedém obleku vystoupil a vykročil k nim. Setkali se na půli cesty.

„Máte nějaké novinky, pánové?“

„U restaurace nás znovu setřásl.“

„Tak proč jste tady a nehledáte ho?“

„Joe a Steve sledují jeho dům.“

„Dobrá. Co se stalo v restauraci?“

„Zaparkovali jsme na ulici. Bill zůstal v dodávce a hlídal přední vchod. Já jsem byl v uličce, kde jsem dával pozor na zadní východ.“

„Pokračujte.“

„Ellison s holčičkou vyšli zadními dveřmi, ale my jsme je nejdřív neviděli. V cestě totiž byly nějaké kontejnery. Najednou přilétl z druhého konce uličky modrý sedan a zastavil u zadních dveří. Ellison a holčička naskočili do auta a uháněli pryč. Vystřelil jsem na auto z pistole, ale nezastavil jsem je.“

„Vy jste co?“

„Vystřelil jsem na auto,“ řekl tiše.

„No, vy jste nejen Ellisona upozornili, že je sledován, ale nyní se vám ho také podařilo upozornit na to, že je jeho život v nebezpečí. Víte, co se chystá udělat teď?“ křik muže v šedém obleku se rozléhal po prázdném skladu.

V reakci na to se začal člověk třást.

„Chystá se zmizet. Řeknete mi dnes večer alespoň jednu dobrou zprávu?“ muž v šedém obleku stále křičel.

„Viděl jsem řidiče auta,“ polkl. „Byl to agent Auldridge.“

„Takže Auldridge pomáhá Ellisonovi. To je dobrá zpráva. Ale neakceptuji selhání,“ po tomto prohlášení natáhl ruce dopředu a ty se přeměnily na stříbrné hroty, které propíchly srdce obou mužů. Poté se hroty absorbovaly zpět do paží.

„No, vypadá to, že si ráno s agentem Auldridgem promluvím.“

Pak se změnil do podoby ředitele, nastoupil do vozidla a odjel.

###

Sarah byla zmatená. „Teď jsem dala tvé tělo do skrýše. Jak jsi…?“

„To je v pořádku, Sáro. John mě poslal zpět v čase, abych ti pomohla.“

„Jak? Kdy?“

Na Cameroniných ústech hrál malý úsměv. „Catherine Weaverová vlastní v budoucnu zařízení pro přesun časem. Poté, co mě John opravil, požádal Catherine Weaverovou, aby mě poslala zpět, abych ti pomohla.“

„Jak se John má?“ zeptala se Sarah hlasem plným obav a znepokojení.

„Je na tom dobře. Když mě poslal zpět, už byl vůdcem odporu.“

Sarah se s třesoucím hlasem zeptala. „Vzpomene si na mě ještě někdy?“

„Myslí na tebe celou dobu, Sáro. Neustále u sebe nosí dopis od tebe a fotografii a na řetízku u krku má tvůj kroužek na klíče. Vždycky jsi s ním. Jsi jeho strážný anděl.“

Sáru zaskočily její vlastní emoce. Snažila se je držet na uzdě, ale rozplakala se. Ani ne tak žalem ze synovy nepřítomnosti, ale spíše z radosti, že byl její syn stále naživu. Cameron popošla dopředu, vzala Sáru do náručí a utěšovala ji, dokud nezískala zpět svou vyrovnanost.

„Musíme toto místo opustit, Sáro. Tvůj život je stále v nebezpečí.“

„Musíme uvést můj náklaďák do pohybu.“

„Ne, ten tu musí zůstat. John ho najde a uvnitř budou tvé klíče. Uvědomí si, že jsi tu byla a prohledá skrýš. V ní najde tvůj dopis, svůj majetek a mé tělo. Vezmi si batoh a vše, co budeš potřebovat, abychom mohly odjet.“

Sarah vlezla do auta, vytáhla svůj batoh a náhradní krabice s municí. Podívala se na svůj kroužek s klíči. John ho vyrobil pro ni. Byly na něm propletené jejich iniciály. Nejprve byla naštvaná, že použil jejich pravé iniciály, ale pak jí John vysvětlil, co to znamenalo. Byla za ten dárek velmi šťastná.

„Také budu vždycky s tebou,“ řekla s uslzenýma očima a pak rychle vystoupila z vozu.

Na východní části oblohy se právě začalo objevovat první světlo. Sarah hodila zbraně a krabičky s municí do batohu a nastoupila na motocykl za Cameron. Cameron uháněla pryč bez ohledu na zvířený prach ve vzduchu.

2009, den 4, brzy ráno

Pan Ellison, agent Auldridge, detektiv Macklin a Savannah Weaverová snídali u Denyho. Pouze jeden z nich vypadal, že nepotřeboval spánek, ale ona byla na řízení ještě malá. Ellison dovolil Savannah, aby si sama hrála v nedalekém stánku a oni tak mohli v klidu řešit své plány.

„Takže pokud tam bude šedá dodávka, co chcete dělat?“ zeptal se detektiv Macklin.

No, já nemám žádné oficiální pravomoci, abych mohl jednat, ale vy dva byste mohli něco udělat,“ Ellison se před pokračováním napil ze své sklenice s vodou. „Já se budu se Savannah držet zpátky a vy dva byste mohli projet kolem mého domu. Uvidíte-li šedou dodávku, mohli byste jednat a sebrat je za podezřelé aktivity. Až je odvezete pryč, budu moci se Savannah vjet do mé garáže a nikdo nebude vědět, že jsem se vrátil.“

„To zní dobře, ale co chcete, abychom udělali s muži z dodávky?“ dodal Auldridge.

„No, možná byste je mohli naložit do dodávky, někam odjet a vyslechnout je. Pochybuji, že z nich něco dostanete, ale co kdyby náhodou? Pak byste mohli jen tak zastavit. Řeknete jim, že je necháte jít s varováním, ale ujistěte se, že nebudou moci jet zpět za vámi – defekt pneumatiky, hodit klíče do kanálu nebo něco takového. Než se dostanete zpět, nějak zaměstnám Savannah a připravím to, co vám chci ukázat.“

„Dobrá. Potom bychom asi měli vyrazit,“ řekl Macklin, vstal ze židle a hodil na stůl pár dolarů, aby přispěl na útratu.

###

Bylo 7 hodin. Sarah a Cameron seděly u stánku v obchodě se smíšeným zbožím na starém odpočívadle. Talíř s jídlem před Sárou byl téměř nedotčen, zatímco Cameron jí vyprávěla svůj příběh.

„Takže Johnovi se tě konečně podařilo opravit?“ zeptala se jí Sarah a přitom posouvala své jídlo vidličkou po talíři.

„Svým způsobem.“

„Co tím myslíš?“

„Jsem Cameron, ale ne Cameron, kterou znáš. Toto tělo je to, které John našel ve skrýši. Ale já nejsem stejná Cameron. Johnovi se nepodařilo získat čip, který si vzal John Henry. John Henry je třeba pro provedení úkolu, na který byl postaven. Johnovi se podařilo získat další čip. Přeprogramoval ho podle znalostí, které měl o původní Cameron.“

Sarah se na ni dívala a snažila se zorientovat v tom, co jí řekla. „Co se stalo s tou druhou Cameron? S tou, která nám pomáhala, která mi pomohla utéct z vězení, tou, která se vzdala svého čipu pro Johna Henryho?“

„Je tady,“ Cameron vytáhla ze své kapsy čip. „John mě poslal zpět s náhradním čipem. Tu noc poté, co jste byli v Zeira Corpu a on skočil do budoucnosti s Weaverovou, jsem se vloupala do Zeira Corpu a stáhla Cameron na tento čip z Turka, kam se přenesla, než John Henry převzal její čip.“

„Ale já myslela, že počítače byly poškozeny energetickými výboji ze stroje času?“

„Přes vnější okolnosti byly stále funkční. Turek měl statický ochranný modul, který Cameron ochránil před poškozením. Jsme naprogramováni na sebezáchovu. Zůstala v režimu spánku, dokud elektrické výboje nepřestaly.“

„Měla čas jen na to, aby poté, co John Henry použil zařízení pro skok časem, zobrazila zprávu. Ale poté, co John a Weaverová použili zařízení také, restartovala systém, což jí umožnilo lepší přístup k počítačům. Byla vystrašená a stále křičela: „Jsem tady,“ ale to bylo zobrazeno jen na monitorech. V noci jsem přišla do suterénu Zeira Corpu já. Cameron byla aktivní a vystrašená. Snažila se upozornit na svou přítomnost, ale v době, kdy získala plnou kontrolu nad systémy, jsi už byla pryč.“

„Myslím, že byla překvapena a potěšena, že jsi to byla ty nebo ona, kdo přišel, aby ji zachránil.“

„Ano, byla. Stáhla jsem si Cameron na druhý čip a zcela zničila vše v místnosti, aby se nikdo nemohl pokusit o reverzní inženýrství, zrekonstruovat co zbylo a vyvinout již v této době zařízení pro skok časem.“

„Když tě John opravil, proč si dělal všechny tyto potíže s tím, aby dostal Cameron z Turka, místo, aby ho zničil?“

„Protože nejsem Cameron, kterou znáš. Nejsem Cameron, kterou zná on a miluje ji. Cameron, kterou oba znáte, je na tomto čipu.“

„Tak co mám dělat? Vyměnit tvůj čip za její?“

„Ne, mám sekundární port, který nainstaloval John. Až nadejde ten správný čas, vložíš čip do tohoto portu. Na mém primárním čipu je program, který převede mé původní matice a sloučí obě matice v jednu.“

„Kdy to bude?“

„To přesně nevím, ale ten čas se blíží.“

Sarah vypadala zmateně, opřela se o židli a přemýšlela. Pochvíli se naklonila dopředu a řekla.

„Tak dobře. Říkala jsi, že jsi tu byla tu noc, co jsme navštívili Weaverovou. Jak dlouho tu jsi?“

„Několik týdnů jsem čekala, až včera večer jsem se odhalila.“

„Jsi tu již několik týdnů! Proč jsi nám nedala vědět, že jsi tady? Proč jsi nepřišla a nepomohla nám zastavit Weaverovou a Johna Henryho?“ Sarah téměř křičela.

„To vše se muselo stát tak, jak to proběhlo. Již dvakrát jsem jednala, abych ti pomohla. Více jsem udělat nemohla,“ vysvětlila Cameron.

„Dvakrát? Co jsi udělala?“

„Když jsi byla postřelena v Desert Heat and Air (Pouštní Topení a Klimatizace, pozn. překladatele), a později se probudila v nemocnici, nezajímalo tě, jak ses tam dostala?“

„To jsi byla ty.“

„Ano. To je mé poslání, chránit tě. Našla jsem tě u skladu. Doplazila ses ven. Zaškrtila jsem ti nohu, odnesla tě do džípu a odvezla na místo, kde se k tobě zdravotníci mohli včas dostat. Nedávno jsi sledovala do továrny muže, který tě tam omráčil taserem. Zabila jsem ho a odvezla tě do tvého bytu, než ses probudila.“

„Takže jsem ho opravdu sledovala. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila a celá ta věc byl jen sen. Bylo nutné ho zabít? Měl informace o Kalibě.“

„Brzy získáš lepší informace,“ pravila Cameron záhadně.

Vzdychla, aby se znovu vypořádala s Cameroninou poloviční odpovědí a zeptala se. „Ale proč jsi tedy nezasáhla, když jsme navštívili Weaverovou?“

„Protože to nebyl čas pro tvou smrt,“ pravila Cameron. „Pořád tu máš roli, Sáro.“

„Roli? Na jak dlouho? Říkala jsi mi, že jsem zemřela v roce 2005, ale my jsme ten rok přeskočili. Ale trest smrti visí nade mnou,“ řekla rozzlobeně, skrývajíc uvnitř svůj strach.

„Možná, že přenos časem události s tvou rakovinou změnil. Možná, že vůbec neonemocníš, nebo žiješ v době, ve které je možné tvou rakovinu vyléčit. Nastav svou duši do klidu, starej se o sebe, a jen přemýšlej o Johnovi.“

Sarah kývla hlavou. Potřebuje se o sebe starat. I když tu není, John je smyslem jejího života. Potřebuje se o sebe lépe starat. Tak, jako když se včera sprchovala. Dobrý pocit člověka ze změny. Téměř litovala, že v poslední době to moc nerespektovala. Nabrala si z talíře plnou vidličku jídla a polkla. Nebylo to špatné. Ve skutečnosti to bylo docela dobré.

„A můj syn. Co se děje s Johnem?“ začala se při jídle dál ptát.

„Naplnil svůj osud. Tak, jak jsi mu to vzkázala ve svém dopise. Také ti poslal dopis. Obdržela jsi od Johna balíček, který jsem ti nechala v tvém voze?“

„Ano, našla jsem ho. Je moc starostlivý. A jak to vypadá s válkou proti Sky Netu a strojům?“

Sarah pokračovala v jídle, zatímco Cameron vyprávěla.

„Když jsem od něj odcházela, říkal, že připravují zatím největší útok. Budou ho koordinovat s týmy z celého světa, aby mohli současně útočit na primární cíle. Dělají to poté, co Sky Net učinil zoufalý pokus o jeho život.“

„Takže můj John už se stal pro Sky Net trnem v zadnici,“ řekla Sarah s hrdostí.

Někdo vrazil do dveří a ony přestaly mluvit. Byl to pan Rodriquez, majitel a provozovatel odpočívadla. Šel a mumlal si něco pod vousy, pravděpodobně o turistech, kteří šlápli na plyn bez zaplacení.

„Pane Rodriquezi, jak se máte?“ řekla Sarah hlasitě.

„Ach, Buenos Dias, Sáro. Nevěděl jsem, že se tu dnes zastavíte.“

„Ne, je to jen rychlá zastávka na něco k snídani. Má přítelkyně a já jsme byly hladové.“

„Ach, Buenos Dias, seňorito. Odpusťte, neviděl jsem vás, když jsem vstoupil.“

„To je v pořádku, Seňore Rodriquezi. Sarah mi říkala, že vy dva jste starými přáteli,“ řekla Cameron s hranou veselostí a přívětivostí.

„Ach, to je pravda. V posledních dvaceti nebo více letech podniká nepravidelné cesty do pouště. V poušti je to nejkrásnější, ale musíte vědět, jak se o sebe postarat.“

„Sarah doufala, že se tu s někým setká. Nezastavil se tu za poslední den nebo dva někdo?“

„Ach, ano. Včera večer přišel muž a sháněl se po vás, Sáro. Nelíbila se mi vizáž toho muže a tak jsem mu řekl. „Ne, neviděl jsem vás.“ Poděkoval za můj čas a pak se zeptal, jestli by si mohl v mém servisu pronajmout prostor na zaparkování své dodávky, zatímco on půjde na túru. Mnoho lidí sem takto přichází. Poušť je krásná. Ale pak mi ten muž dal čtyřikrát tolik za to, co obvykle umožňuji zdarma. Já říkám. „Proč tolik?“ A chcete vědět, co odpověděl? Řekl. „Až se vrátím, dívejte se na druhou stranu a nic nedělejte a nezasahujte.“ Ten muž je velký problém Sáro. Doufám, že vám neublíží.“

„Ne, Seňore Rodroquezi, neublíží mně, neublíží ani vám nebo vaší rodině,“ ušklíbla se Sarah. „Ve skutečnosti si nemyslím, že ho ještě znovu uvidíte. Poušť může být pro amatéry velmi nemilosrdné místo.“

„Ano, to může. Ano, může,“ řekl s hřejivým, chápavým úsměvem.

„Seňore Rodriquezi, jaké by byly náklady na pravidelnou údržbu a servis takového vozidla, jako je dodávka? Pokud by měla být udržována po neomezenou dobu,“ zeptala se Cameron.

„Ach, ne moc, myslím. Občas nastartovat motor. Zřídka s ní popojet, možná jednou za rok vyměnit kapaliny. Pak je tu občasná výměna řemenů a hadic. Horko je pro pryže a plasty vražedné. Budu muset objednat nějaké kritické součástky, které tu nemám, nebo se musí často měnit. Víte, svíčky, kabely, kapaliny, filtry a alternátory.“

„Mohlo by padesát tisíc pokrýt veškeré náklady?“ zeptala se Cameron.

„Seňorito, to je příliš mnoho. Pak si dodávku odvezete příští měsíc a já bych nikdy nemohl žít sám se sebou s vědomím, že jsem obral takovou roztomile vypadající slečnu. Zvlášť, když je to Sářina přítelkyně.“

Cameron rozepnula svou koženou bundu a vytáhla zevnitř malý černý sametový sáček. Pan Rodriquez se při letmém pohledu na její ňadra začervenal. Ona položila sáček na stůl před pana Rodriqueze.

„Seňore Rodriquezi, v sáčku jsou diamanty, které mají na černém trhu hodnotu 50 – ti tisíc. Chytrý člověk, jako jste vy, za ně pravděpodobně dostane i o něco více.“

„Co chcete, abych za to udělal?“

„Přesně to, na co jsem se ptala. Udržujte dodávku a nedovolte, aby jí někdo ukradl. Musí zůstat tady. Pokud někdy opustíte toto místo, musí zůstat tady. Za peníze dodávce poskytněte plný servis, vyměňujte jakékoliv kapaliny a provádějte všechny potřebné údržby. A peníze, které vám zbydou, použijte na svou ochranu.“

„Takže, prostě zůstane v mé garáži, dostane všechen potřebný servis a nikdy nesmí opustit toto místo.“

„Tak je to správně.“

„Ha, ha. Tahle tvá přítelkyně, Sáro, je výstřední, velmi krásná, ale výstřední. Dobře, udělám to. Ve svém životě jsem udělal mnoho bláznivějších věcí za mnohem méně,“ Rodriquez zvedl diamanty a odešel.

„Co to všechno mělo znamenat,“ zeptala se Sarah.

„Dvacet let od této chvíle, John použije dodávku k odvozu zbraní ze skrýše. Ty zbraně dopomohou odporu k největšímu vítězství, které do té doby získal. Toto vítězství pomůže Johnovi dostat se do čela odporu.“

Sarah se usmála. „Což je také důvod, proč jsi chtěla, abych tam své SUV nechala.“

Sarah se naklonila dopředu a zašeptala. „Viděla jsem pana Rodriqueze červenat se. Máš něco pod tou motocyklistickou kůží?“

„Ne,“ odpověděla Cameron úplně nevinně. „Je to problém? Vzala jsem si to oblečení od dívky, která jela na kole. Nemyslela jsem, že je nezbytné, abych jí sebrala i spodní prádlo.“

Sarah se usmála a zavrtěla hlavou.

„To od tebe bylo ohleduplné, ale hned při první příležitosti ti koupíme nějaké spodní prádlo,“ řekla Sarah a lehce se začervenala. „Nepotřebujeme, aby tvé holky na sebe neúmyslně upozorňovaly. Koneckonců, měly bychom se snažit být nenápadné.“

Cameron naklonila hlavu na stranu. „Holky?“

Sarah si přejela prsty přes vlasy a vzdychla. „Tvoje prsa,“ řekla a ukázala na dívčinu hruď.

Cameronin výraz byl na okamžik prázdný, pak vzhlédla a usmála se na Sáru.

„Díky za vysvětlení.“

###

Poté, co opustili Dennyho, projížděli detektiv Macklin a agent Auldridge kolem restaurace, kde Ellison nechal své auto. V okolí si nevšimli nikoho, kdo by vypadal podezřele. Auldridge vystoupil ven a následován detektivem Macklinem odvezl Ellisonův vůz zpět k Dennymu.

Pan Ellison se Savannah jeli směrem k Ellisonovu domu, následováni Auldridgem a Macklinem. Když dosáhli až jeho ulice, zastavil se a umožnil svým společníkům projet kolem něj a Savannah. O několik minut později začal zvonit jeho mobilní telefon. Byl to Auldridge.

„Máme je. Šlo to hladce, nemyslím, že by s něčím takovým počítali.“

„Kde jste teď?“

„Jedeme s nimi do doků. Macklin je s těmi dvěma chlapi v dodávce. Jsou spoutaní. Já jedu za nimi a pak ho odvezu zpět do vašeho domu.“

„Myslíte, že něco řeknou?“

„Nevím, ale Macklin se jim snažil nahnat strach Bohem, vládou a prostředky vymáhání práva, než s nimi odjel.“

„Dobře. Prozvoňte mě, až se budete vracet, abych věděl, že jste u dveří vy.“

Ellison schoval svůj mobilní telefon a vyrazil ke svému domu. Pomyslel si, že by teď možná měl říct Savannah pravdu. V posledních dnech se toho stalo tolik. Zaslouží si znát pravdu.

Ellison Savannah rychle provedl svým domem. Zeptal se jí, kterou místnost by chtěla jako svůj pokoj. Vybrala si místnost v chodbě úhlopříčně od jeho ložnice, která měla výhled na strom na zahradě.

Řekl jí. „Jakmile to půjde, vyzvednu tvé věci z tvého domu, ok?“

Vrátili se dolů a Ellison posadil Savannah na pohovku v obývacím pokoji. Sedl si na židli před ní a snažil se jí všechno vysvětlit, jak nejjednodušeji mohl.

„Savannah, je tu něco, co ti musím říct. Nevím, jak mám začít, ale nedávno se stalo spoustu věcí, věci, které tě vystrašily a ty potřebuješ vědět, o co jde.“

„Je to o mámě?“ zeptala se a toužebně se na něj podívala.

„Ano. Týká se to tvé mámy a toho, proč tu není,“ Ellison zmlkl, aby si srovnal myšlenky.

„Zlatíčko, existují lidé, kteří z nevědomosti vytvořili počítačový systém, který se obrátil ve zlo. Chce zničit všechny lidi, protože se jich bojí.“

„Ale co počítače ve škole a doma? Budou se mi snažit ublížit?“

„Ne. Tyto počítače jsou bezpečné. Ale je tu tento počítačový systém, který bezpečný není,“ Ellison přemýšlel, jak pokračovat dál, aby ho pochopila.

„Víš, že tvůj přítel John Henry je součástí počítačového systému?“

„Ano.“

„A víš, že ho postavila tvá máma a ona, ani John Henry by ti nikdy neublížili, že ano?“

„Ano.“

„No a pak je tu zlý počítačový systém, který má bytosti podobné Johnu Henrymu, ale oni tví přátelé nejsou. Jeden z nich napadl tvůj domov a John Henry s Connorovými tě před ním zachránili. Vzpomínáš?“

„Ano, vzpomínám. John Connor mě naučil, jak si zavázat boty.“

„A pamatuješ si, že tě chránili, dokud ses nevrátila ke své mámě?“

„Ano. Šla jsem s nimi do kina. Pak jsi přišel ty a odvezl mě k mámě.“

„To je pravda. No, John Henry byl také napaden a tvá máma ho musela vzít daleko odsud, aby ho ochránila. Existují zlé stroje, které vypadají jako lidé a ti chtějí dělat jen jednu věc. Zabíjet lidi.“

„Bojím se.“

„Omlouvám se, Savannah. Nesnažil jsem se tě postrašit, ale potřebuješ to vědět.“ Vzal ji za ruku.

„Tvoje máma postavila Johna Henryho k boji proti těmto strojům. John Connor a jeho matka Sarah bojovali proti těmto strojům celý svůj život. John Connor, tvá máma a John Henry odešli společně bojovat proti zlým strojům.“

„Kdy budou zpátky?“

„Nevím. Ale nejsou v tom sami. Mnoho lidí se stroji bojuje. Mým úkolem je tě chránit. Ale ti dva muži, se kterými jsme byli dnes ráno, nám také budou pomáhat v boji.“

„Budeme muset s těmi stroji bojovat?“

„Ne, modlím se k Bohu, abys nikdy nemusela s těmi stroji bojovat.“

„Neboj, budu tu s tebou, strýčku Jamesi,“ řekla, snažíc se jej povzbudit.

„Obejmi mě,“ řekl a natáhl k ní ruce.

Savannah vstala, vylezla mu na klín a dala mu velké objetí.

„Cítíš se lépe?“

„Ano.“

„Agent Auldridge a detektiv Macklin by se měli brzy vrátit. Teď pojď se mnou na verandu, kde mám pro tebe malé překvapení.“

Ellisonovo překvapení byla krabice s hračkami, které měl pro příležitost, kdy přijeli na návštěvu jeho synovci a neteře. Od chvíle, kdy se jeho bratr přestěhoval do Atlanty, je však často neviděl.

Savannah si stále hrála, když zazvonil Ellisonův mobilní telefon.

Pohlédl na identifikaci volajícího. „Ahoj, Auldridgi.“

Auldridge stál u otevřených dveří šedé dodávky někde poblíž pobřeží. Měl na sobě modré latexové rukavice.

„Máme problém.“

Auldridge se ohlédl přes rameno na dodávku.

„Co je to teď?“ zeptal se Ellison.

„Zastavili jsme u doků, a když jsme otevřeli boční dveře dodávky, chlapi uvnitř byli mrtví.“

„Jak se to stalo?“ dotázal se Ellison s pohledem na hrající si dívku na verandě.

„Myslíme si, že to byla sebevražda.“

„Rozhodně to byla sebevražda,“ řekl Macklin, který právě vystoupil z dodávky. „Můžu?“ ukázal na telefon.

Auldridge mu předal mobil.

„Tady Macklin. Určitě to byla sebevražda. Každý z nich rozkousl kapsli kyanidu.“

„Víte, co to znamená, že?“

„Nechtěli odpovídat na naše otázky?“

„Možná, ale řekl bych, že se více báli toho, pro koho pracovali.“

„Asi máte pravdu. Uklidíme to tu a vrátíme se. Zastavíme u první budky, na kterou narazíme a dáme policii anonymní tip.“

„Vítejte na temné straně.“

„Fakt legrační. Mějte se.“

„Takže, co říkal?“ zeptal se Auldridge, když mu Macklin vrátil jeho mobilní telefon.

„To, že ti chlapi, kteří se právě otrávili, se báli více svého šéfa, než nás.“

„Myslím, že takhle to chodívá, když pracuješ pro Sky Net,“ zauvažoval Auldridge. „Jedeme odsud a k Ellisonovi.“

###

Sarah a Cameron odešly z jídelny, když vstoupila do restaurace skupinka lidí, aby mohly nerušeně pokračovat ve svém rozhovoru. Našli si tichý koutek ve stínu a pokračovaly v konverzaci.

„Před tím, než přišel pan Rodriquez a ti lidé, jsi říkala, že Sky Net začíná být zoufalý.“

„Ano. John zjistil od lidí, kteří žili už v této době, že v současnosti jsou tu lidé a kovoví dělníci, kteří pracují na zajištění úspěšného rozvoje Sky Netu před plánovaným termínem. Jsou na klíčových pozicích v oblasti vymáhání práva, průmyslu a rozvoje technologií.“

„Ach můj Bože. Musíme je zastavit.“

„To nemůžeš. Sáro.“

„Co tím myslíš, že nemůžu? Musíme. Zemřou miliardy lidí, pokud Sky Net nezastavíme!“ její krev se vařila z toho, že si kyborg myslel, že by mohl zasahovat do jejího poslání. Ona to musí udělat.

„Prosím, Sáro. Nechápeš veškeré důsledky.“

„Všechno co jsem pochopila je, že mi bráníš v cestě, abych zachránila miliardy lidí.“

„Ne, Sáro. Já ti bráním ve zničení tvého syna, ale na oplátku musíš umožnit rozvoj Sky Netu.“

Sarah si sedla zpět na své míst. „Co to říkáš?“

„Když byl Sky Net poprvé spuštěn on-line, dostal na starost kontrolu nad raketami, zbrojovkami a mohl dokonce ovládat bojovníky, bombardéry a vojenské lodě. Oblast jeho znalostí a zkušeností se rozrůstala a brzy si uvědomil sám sebe. Inženýři zpanikařili, zoufale se snažili Sky Net odpojit a selhali. Ze strachu Sky Net zahájil raketový útok na každý jaderně vyzbrojený národ na světě. Oni pak vystřelili nazpět.“

„To všechno vím, o život okamžitě přišli miliardy lidí.“

„To je pravda a Sky Net se stále bál lidí. Zřídil továrny, kde stavěl Terminátory, kteří lovily lidi a zabíjely je. Pak vystoupil muž a zorganizoval lidskou rasu v boji proti Sky Netu.“

„Můj syn, John Connor.“

„Ano, vedl lidi v zoufalém boji prot Sky Netu. Netrvalo dlouho a Sky Net se ocitl na pokraji porážky a jeho obrana byla proražena. V zoufalé snaze zvrátit vývoj války byl poslán zpět v čase Terminátor řady T-800 model 101, aby tě zabil. A na tvou ochranu poslal John Connor jednoho ze svých nejlepších vojáků. Když Sky Net poslal T-800 zpět v čase zabít Johna Connora tím, že zavraždí tebe, udělal to s tím, že mu to zajistí celkové vítězství. Ale ty jsi počala dítě s mužem, který byl poslán v čase na tvou ochranu. Proto je Sky Net zodpovědný za zrození Johna Connora, muže, který vede lidský odpor v boji proti Sky Netu.“

„Takže říkáš, že Sky Net je zodpovědný za zrození Johna Connora?“

„Ano a musím přejít k tomu, co se dělo dál, abych lépe vysvětlila to, co se děje teď.“

„Tak co se dělo dál? Jako bych nemohla hádat.“

„Když se nic nezměnilo, Sky Net si uvědomil, že selhal. Tak učinil další pokus. Opět poslal zpět Terminátora, model T-1000. Prvního z nové řady Terminátorů z tekutého kovu. Jeho cílem bylo zlikvidovat Johna Connora. Ale John Connor byl chytrý a na ochranu svého mladšího já poslal T-800. Bohužel ho však naprogramoval tak, aby poslouchal i rozkazy jeho mladšího já. Mladý John Connor ho tak byl schopen přesvědčit, aby tě zachránil z psychiatrické léčebny a odhalil vám informace o vzniku Sky Netu, aby vám umožnil zabránit jeho vytvoření. Vyhodila jsi do povětří Cyberdyne a pak jste byli sledováni T-1000, kterou se vám podařilo zničit. A následně jste zničili i T-800, která vám pomáhala.“

„Ano, mysleli jsme si, že jsme tím zastavili Soudný den, ale jen jsme ho odložili.“

„To je pravda. Pokud byste uspěli, čas by se okamžitě vrátil do původního časového proudu. Nebyl by tam žádný Sky Net, ani John Connor a ty bys žila svůj život. Ale byli tu ještě lidé, programátoři, kteří využili znalosti a zkušenosti získané prací na prvním prototypu Sky Netu, takže vybudovali ještě lepší počítačový systém a vytvořili sofistikovanější software. Sáro Connorová, když jsi bojovala proti vytvoření Sky Netu, jen jsi odložila jeho vznik do doby, kdy jsou počítače a softwary sofistikovanější. Větší propracovanost znamená silnější Sky Net. Jestliže máš Sky Net porazit teď, musíš zajistit, že jeho další vývoj půjde přirozeně a tvůj syn tu nebude, aby se stal bojovníkem a vůdcem a porazil ho.“

„Tak co mám dělat? Sedět a nechat zničit svět v zájmu mého syna?“

„Ne. Mám informace, které nás dovedou k těm, kteří pracují na dosažení včasného vytvoření Sky Netu. Našla jsi jednu z jejich továren. Přežila si výslech od jejich člověka. Viděla jsi jedno místo, kde budou stroje. A už znáš název organizace, která na tom pracuje.“

„Kaliba.“

„Ano. Zastavíme Kalibu a umožníme Sky Netu, aby se vyvíjel přirozenou cestou. Jinak ho John Connor nikdy neporazí.“

„Takže, kde je najdeme? A jak proti nim bojovat?“

„Všechno má svůj čas, Sáro. Právě teď jsou pan Ellison a Savannah Weaverová v daleko větším nebezpečí, než si uvědomují.“

„Říkala jsem mu, že je Savannah stále v nebezpečí. Snad mě poslouchal.“

„No, v prvé řadě se musíme vrátit zpět do Los Angeles a vyzvednout Dodge Ram, které jsi opustila.“

Sarah se zatvářila překvapeně.

„Ach, ano. Odvezla jsem ho,“ usmála se Cameron.

###

Detektiv Macklin a agent Auldridge byli v Ellisonově sklepě a prohlíželi si Terminátora ukrytého ve starém zásobníku na uhlí.

„Sakra,“ zaklel Macklin. „Omlouvám se, že jsem o vás vůbec někdy pochyboval.“

Auldridge vypadal šokovaně. Sáře řekl, že jí věří, ale v tuto chvíli byly věřit a vědět dvě zcela odlišné věci.

Savannah přišla až k nim a vzala Ellisona za ruku. „To je ten, před kým mě Connorovi ochránili. Zabil chůvu a Connorovic přítele.“

„Myslím, že bychom měli vás dva dostat z města. Zařídím vyzvednutí Savanniných věcí z jejího domu,“ řekl detektiv Macklin.

V Ellisonově sklepě ležel Terminátor, který byl poslán, aby zabil Catherine Weaverovou. K tomu, aby Aludridge a Macklin měli ještě lepší pohled, měl odříznutou značnou část své kůže, což odhalovalo kovový endoskeleton pod ní. Jeho kovová lebka vypadala jako ohavná Halloweenská dekorace.

Macklin věděl, že zbytek jeho života bude tím, co viděl, navždy změněn.

15 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

                                                   TERMINATOR: THE SARAH CONNOR CHRONICLES
                                                                                 REUNION

                                                                         Časť 1: Tieň smrti
                                                                               Autor: Russter

                                                                                Kapitola 8
                                                                        Ovádaj svoj osud

„Voľba – nie šanca – je tá,  ktorá určuje tvoj osud.“ Jean Nidetch

„Je chybou snažiť sa pozerať príliš ďaleko dopredu. Reťaz osudu je možné uchopiť len raz za čas.“ Sir Winston Churchill

„Svoj osud riaď sám, alebo to spraví niekto iný.“ Jack Welch

„Byť niekým hlboko milovaný, ti dáva silu, zatiaľ čo hlboko niekoho milovať ti dáva odvahu. „Lao-Tsu.

„Nemôžeš niekoho prinútiť, aby ťa miloval; všetko čo môžeš spraviť, je stať sa niekým, koho je možné milovať; zvyšok je na iných.“ Neznámy

„Verím, že kontroluješ svoj osud, že môžeš byť kýmkoľvek chceš. Tiež môžeš zastať a povedať, „Nie, nespravím to, takto sa už správať nebudem. Som osamelý a potrebujem okolo seba ľudí, možno ak musím zmeniť svoje správanie“ a tak to urobím.“ Leo F. Buscaglia

                                                                                       # # #

Z denníka Johna Connora

Noc predtým, ako sme opustili odpočívadlo, sme Allison a ja pochovali telá Mikea, Lewisa a Billyho. Nepoznal som Billyho, alebo jeho brata Jimmyho, ale Mike a Lewis mi budú chýbať. Mike mal dobrý zmysel pre humor a zdieľal môj entuziazmus. Lewis bol praktickejší a dal mi pár dobrých rád. Nepoznal som ich dlho, mal som ich rád a budú mi chýbať.

Kyle nebol veľmi spokojný so spoločnosťou, ktorú mal vzadu v dodávke, ale nikde inde na deaktivovaný endoskeleton nebolo miesto. Allison šla vpredu so mnou, a len som si mohol predstaviť, že musela byť tak unavená, ako som sa ja cítil, po tom čo sme prebdeli celú noc.

Ohliadnuc sa späť, čudoval som sa, prečo sme si o tom nepohovorili. Viem, že som mal toho na mysli veľa a aby som bol úprimný, nemohol som o tom hovoriť. Ale čo sa stalo medzi nami tam v púšti, som mal stále na mysli. Nakoniec, som si ľahol odpočinúť, na Allisonino naliehanie.

Ráno svitlo jasné a skoré. Naplnil som všetky čutory, kým Allison označila hroby našich spolubojovníkov. Predtým, ako sme odišli, som prešiel zásoby, aby som doplnil do dodávky olej. Nevedel som, ako bude motor bežať s troma rozličnými motorovými olejmi, ale pobeží lepšie, ako bez nich.

Prial by som si, aby som mohol povedať, že naša cesta späť do L.A prebehla hladko, ale uprostred dňa sa všetko zmenilo. Alebo by som mal povedať, že toho bolo viac.


Deň 16, 2027, neskoré ráno

Stará dodávka poskakovala po asfaltovej ceste. Vietor a prach prelietali cez chýbajúce čelné sklo.

John žmurkal, snažiac sa udržať špinu a jasné slnečné svetlo mimo svojich očí, zatiaľ čo šoféroval. Aj keď bol unavený, koncentroval sa na cestu pred sebou. Vzhľadom na stav cesty a vraky, ktoré na nej boli, boli obdobia, keď nepostúpili viac, ako keď touto cestou pred niekoľkými dňami šli peši. Odpratali posledný vrak a mali dobrý čas. Vedľa neho sedela Allison, s hlavou naklonenou na jednu stranu, ako keby niečo počúvala.

„John.“ Zostra prehovorila a upútala jeho pozornosť.

„Čo?“ spýtal sa, keď jej slová prelomili jeho koncentráciu.

„Zastav dodávku.“ Povedala dostatočne hlasno, aby ju počul cez hluk vetra.

„Čože?“ John sa na ňu zmetene pozrel. „Prečo?“ Majú dobrý čas. Prečo zastavovať?

„Proste zastav dodávku!“ povedala veliteľským tónom.

John tvrdo zošliapol brzdy. Brzdy zaškrípali, a dodávka sa náhle zastavila, čo spôsobilo, že ležiaceho Kylea to presunulo dopredu.

„Hej, dávajte tam pozor.“ Povedal, škeriac sa ako endoskeleton, ktorý presunulo spolu s ním.

„Čo je to?“ spýtal sa John, otočiac sa tvárou k Allison. „Prečo si chcela, aby som zastavil?“

„Niečo počujem.“ Odpovedala Allison.

John chvíľu počúval. Tak isto aj Kyle. John neochotne vypol motor.

Bez sústavného revu motora, bolo všetko tiché. Ako počúval, nie že len niečo počul, ale tiež mohol niečo cítiť. Vibrácie, ktoré sa opakovali v rytme.

„Doprdele! Ten zvuk poznám.“ Zanadával Kyle. „Musíme sa dostať z tejto cesty. Okamžite! Prichádzajú kováci a to vo veľkom počte!“

John naštartoval dodávku a spýtal sa Allison, „Nebola tam vzadu výpadovka?“

„Áno!“ povedala Allison, pričom sa jej oči zväčšili, ako sa zvuk priblížil. Teraz je to nezameniteľné. Dokonca aj s bežiacim motorom, zvuk stoviek, ak nie tisícok pochodujúcich kovákov na ceste bol počuteľný.

John zaradil spiatočku. Zrýchlil tak rýchlo, ako mohol, obzerajúc sa cez rameno, aby videl, kam ide. Dodávka prešla okolo vozidiel na ceste, pričom náhle zastavila, keď John šliapol na brzdy. S ďalším výkrikom prekvapenia od Kylea, on a endoskeleton sa presunuli do zadnej časti dodávky.

Silno tlačiac na volant, John zaradil jednotku a prešiel odbočil na vedľajšiu cestu.

„Nedokážeme to! Sú príliš blízko.“ Vykríkol Kyle, pozerajúc sa cez zadné okno.

Cesta strmo stúpala, ako viedla do hôr. Minuli veľa vozidiel, ktoré boli sčerneté, po tom ako zhoreli. Niektoré boli obrátené na strechu. Telá vo vnútri naznačovali, že sa nedostali ďalej, než potiaľto. John dúfal, že ich vozidlo nebude jedno z nich.

Vzduch zaplnilo silné pískanie.

„HK!“ Vykríkol Kyle.

„Musíme si rýchlo nájsť krytie!“ Vykríkla Allison.

John sa poobzeral naokolo, ale nič neposkytovalo krytie pre dodávku. Nič nebolo dostatočne veľké alebo vysoké, aby ju skrylo pred pohľadom zhora. Dokonca ani stromy na svahoch nebodli dostatočne silné alebo vysoké, aby zakryli dodávku.

Vidiac na Johnovej tvári paniku, Allison poznamenala. „Rovno tu. Zaparkuj medzi týmito vrakmi a vypni motor.“

John spravil ako povedala, keď nevidel žiadnu inú možnosť. Pískanie prúdových motorov sa ozývalo stále bližšie.

„Rýchlo!“ Allison vstala a chytila Johnovu ruku, ťahajúc ho od otvoreného okna.

Obaja šli dozadu a ľahli si na podlahu. Ich jedinou nádejou bolo, že palubný počítač HK-čka si bude myslieť, že dodávka je len jedno z mnohých opustených vozidiel, a teplo z motora je len teplom od slnka.

„Čo ak....“ začal John, ale Allison mu položila ruku na ústa, aby ho umlčala. Jej oči boli rozšírené strachom.

HK-čko preletelo cez hrebeň a zamierilo do údolia, sledujúc cestu a približujúc sa k dodávke. Za nimi, stroje Skynetu pochodovali po ceste, ktorú pred chvíľou opustili. Pochodujúci terminátori vydávali zvuk, ako keby udierali do chodníka.

                                                                                       # # #

Derek a jeho malá čata pomaly postupovali cez pustinu v smere, z ktorého usudzovali, že priletelo HK-čko.

Kdekoľvek našli brániteľnú pozíciu, Derek zanechal dvoch alebo štyroch ľudí, aby poskytli krytie, ak by musel náhlivo ustúpiť.

Boli len na pol ceste, keď si museli nájsť krytie, keď nad nimi preletela nová vlna HK-čok.

Je ťažké rýchlo nájsť krytie, ale všetko sa dá, pokiaľ máte stovky štvorcových stôp, kým priletí prvé HK-čko.

Derek a ďalší štyria sa natlačili do tesnej štrbiny z betónu, ktorý vyčnieval zo zrútenej budovy. Odplazil sa k trhline, a riskoval pohľad cez ňu, aby si prezrel HK-čko prelietajúce ponad.

„Koľko ich tu je?“ spýtal sa vojak vedľa neho

„Štyri štandardné HK-čka a dva transporty.“

„Do riti!“

„Toto to presne vystihuje.“ Súhlasil Derek.

„Myslíš, že sú tie transporty prázdne alebo plné?“

„Nebudeme to vedieť, až kým znova nepreletia ponad nás. Zvuk motorov to prezradí. Za predpokladu, že sa vrátia touto cestou.“

Po niekoľkých minútach počúvania, čo HK-čka preleteli, Derek pozoroval, že stále je ticho.

„Pohyb.“ Povedal Derek, a pohol sa zo svojho pozorovacieho stanovišťa.

„Ty, ty a ty,“ Derek ukázal na troch vojakov, vrátane jedného, ktorý s ním hovoril, „Zostaňte tu a kryte nám chrbát.“

                                                                                       # # #

Traja ľudia v dodávke úzkostlivo čakali, kým HK-čko preletí údolím. Neustále sa obávali, že HK-čko ich vyhodí do vzduchu alebo oznámi ich prítomnosť strojom, ktoré pochodovali poza nich.

Čoskoro sa to utíšilo, ale zvuk HK-čok úplne nezmizol.

John vstal a pozrel sa z okna, ale nič nevidel. „Idem sa na to pozrieť.“ Povedal. Skôr, ako mohol niekto protestovať, vystúpil z dodávky, a opatrne za sebou zatvoril dvere.

Allison sa pohla, aby ho zastavila, ale Kyle ju chytil za rameno. Otočila sa k nemu, aby zaprotestovala.

„Nechaj ho ísť.“ Ticho jej povedal.

„Je to príliš nebezpečné.“ Odpovedala, rovnako tichým hlasom.

„Áno, to je.“ Odpovedal. „A bude to ešte nebezpečnejšie, ak tam budete obaja.“

Allison stratila slová, nevediac, čo povedať. Z Kyleovej reakcie bola nervózna a sledovala ho.

„Derek hovoril o nutnosti viery. Tak tu to je. Ty aj Derek v neho veríte. Toto je tvoja šanca, aby si vieru v neho dokázala.“

„Chápem.“ Povedala rázne Allison. „Nestačí, že takmer kvôli nám zomrel, pri boji proti jednému stroju, ale necháš ho ísť samého proti boh-vie koľkým?“

„Nerozhodol som sa tak ja, spravil vlastné rozhodnutie.“ Povedal odhodlane Kyle. Allison sa na chvíľu odmlčala a uvedomila si, že má pravdu.

„Kvôli nám prevzal zodpovednosť a musíme vedieť, čo sa tam deje, Allison. Takže si sadneme a počkáme.“

„A ako dlho budeme čakať, Kyle?“ spýtala sa rázne Allison. „Kým nezomrie znova? A tento krát bez niekoho, kto by mu pomohol?“

„Nie, Ally.“ Povedal s dôverou a súcitom Kyle. „Kým sa John vráti s informáciami, čo sa dopekla tam vonku deje.“

                                                                                       # # #

John vystúpil z dodávky a privrel ich. Stroje boli len niekoľko sto metrov odtiaľto a len malý zvuk by ich mohol k nim priviesť.

Oh, Connor, tento krát si sa do tohto naozaj ponoril. Povedal si sám pre seba.

Rýchlo si čupol a presunul sa k autu za jeho dodávkou. Vyhliadol spoza dodávky, spomedzi pneumatiky a rámu. Stroje pochodovali po ceste, približne po piatich vedľa seba. John dýchal ticho, snažiac sa spomaliť svoje údery srdca, ako počítal stroje.

Približne za každým desiatym radom bola medzera približne dvadsať stôp. Spočítal čas, ktorý bude potrebovať na to, aby sa dostal k stromom, ktoré boli na svahu. Ak to správne načasuje, mal by dosiahnuť tieňa stromov skôr, ako prejde ďalší mrak.

John sa prinútil bežať a sledovať postupujúci mrak. Akonáhle zmizol z dohľadu posledný rad, rozbehol sa ako o život, aby dosiahol okraj stromov a skryl sa, bez obzretia späť.

Čupiac v tieni, čakal. Ak ho zbadali, bude to čoskoro vedieť. Uľavilo sa mu, keď niekoľko minút nezačul približovať sa žiaden stroj. Všetko čo mohol počuť bolo kvílenie HK-čka, nikde v okolí.

Využívajúc každý kúsok krytia, John sa pomaly presúval na hrebeň. Len odtiaľ mohol vidieť, čo sa deje. A len odtiaľ ho nepriateľ uvidí, ak nebude mať veľké šťastie.

V rámci času, ktorý mal, využívajúc riedko rozosiate stromy ako krytie, tak ako len mohol, John preliezol strmý svah a dostal sa na hrebeň. Nemusel prejsť celú cestu na vrchol, len dostatočne vysoko aby videl kam mieri divízia strojov, a čo robí HK-čko.

Hodinu po začatí stúpania John siahol po svoju čutoru, len aby si uvedomil, že zostala v dodávke. Preklínajúc sa za svoju hlúposť, zdvihol hladký okruhliak a vložil si ho do úst.

Potiac sa z námahy, John dosiahol okraj útesu. Čakal v tieni stromov, načúvajúc. John stále mohol počuť HK-čko, ak to bolo to isté a dole po jeho pravici registroval pohyb strojov na ceste.

Ticho nadávajúc sa John rozhodol zariskovať a vyjsť z tieňa na hrebeň. Nemohol zreteľne vidieť, kde sa nachádza.

Plaziac sa na bruchu dosiahol hrebeň. Boli tam skaly veľkosti ľudskej hlavy a John si vopchal hlavu medzi ne, dúfajúc že stroje sa neobzrú tým smerom, a ak sa predsa obzrú, budú si myslieť, že jeho hlava je len ďalší kameň.

Johnove oči sa vyjasnili a on uvidel úžasný pohľad. Tri HK-čka krúžili v oblasti, zahŕňajúcej púšť, ktorú práve opustili. John mohol v diaľke len ťažko rozoznať staré odpočívadlo, vyzerajúce na horizonte ako smietka, ale stroje ho ignorovali. Prechádzajúc naokolo, niektoré sa vracali do údolia.

Ostatné nastúpili do transportérov HK. John mohol len predpokladať, že sú to transportéry, keďže boli veľké ako nákladné lietadlo a nemali obrovské zbrane ako tie, ktoré krúžili vo vzduchu.

Zdalo sa, že tam bol rozruch, alebo toľko rozruchu, koľko môžu mať stroje. Skupina sa vrátila a niesla stroj. John nemusel hádať, že je to ten, ktorého práve zničili.

Cúvol sa prevalil sa na chrbát.

Sakra! Všetko toto len pre obnovu ich padlého spolubojovníka? Musí to byť niečo väčšie. Ale čo?

John sa začal vracať, snažiac sa nepohnúť žiadnym kameňom, ktorý by mohol spôsobiť akýkoľvek hluk. Keď sa dostal na miesto bez voľnej oblohy, kde sa mohol postaviť, vstal.

Videl cestu po ktorej prišli a schovávali sa na nej, ako mieri cez hory. Prešla cez káble vysokého napätia. Väčšina veží sa zrútila ale tu v kopcoch ešte stáli. Zbadal prístupovú cestu, ktorá ich nasledovala.

Za kopcami videl búrkové mraky, ako sa formujú nad Los Angeles. Nemajú to o nič ľahšie, pomyslel si. Pošmykol sa a znova sa pozrel späť do údolia, keď začul približovať sa HK-čko. Rozbehol sa k stromom, pričom zhodnotil, že už má dosť prieskumu toho, čo sa deje, a nemusí nevyhnutne vedieť, prečo sa to deje. Otázku prečo pozná len Skynet.

Keď John zmizol pod kopcom, za ním v údolí sa otvorili dve zamaskované dvere vstavané do svahu. Keď sa ticho otvorili, z hornej časti otvoru unikol dym. Z vnútra vyletovali iskry a plameň.
Na miesto, ktoré bolo pred chvíľou temnou jaskyňou svietilo slnko. Vo vnútri sa niečo pohybovalo. Niečo obrovské! Zdvihlo sa to vo vnútri jaskyne a zablokovalo to svetlo, ktoré vstupovalo do dverí. V tme svietili dva veľké zlovestné červené oči.

                                                                                       # # #

Blesky odhalili kovovú konštrukciu stavby, ktorej vonkajšie sklenené steny boli zničené pri jadrovom výbuchu v súdny deň. Derek a jeho osem členný tím sa stiahol viac k prístrešiu a zakryli si uši pred hlukom, ktorý sa ozýval všade okolo nich.

„Akonáhle blesky prestali, pohneme sa.“ Povedal im Derek.

Niekto niečo povedal, ale vietor jeho slová odniesol preč.

„V daždi sa môžeme pohybovať rýchlo, stroje budú takmer slepé.“ Vykríkol Derek.

„A čo HK-čka, pane?“

„Budú na zemi alebo budú niekde inde.“

Znova udrel blesk a hrom. Zo strany budovy, kde sa ukrývali vytrhol kus trosiek a tie padli späť na zem.

„Ak sa riadne modlíte, modlite sa, aby vietor a dážď vydržali ale blesky prešli ďalej.“ Povedal Derek, bojujúc s búrkou.

On a jeho tím v daždi zmokli a vietor fúkal cez všetky trhliny v zrútenej budove, v ktorej sa skrývali.

„Sakra, časovanie je na prd!“ reptal Derek. Dážď znova naplní ich nádrže v hlavnom bunkri, ale tvrdo sa pohrá s hliadkami.

                                                                                       # # #

John sa snažil neponáhľať, aby sa vrátil k dodávke. Čo nebolo ľahké, keďže gravitácia pracovala proti nemu, keď zostupoval dolu svahom. Dal si na čas a v skutočnosti mu zabralo viac času dostať sa dolu z kopca, ako keď šiel nahor.

Bol prekvapený, keď vyšiel spomedzi stromov a bol na okraji cesty. John sa rýchlo pozrel na obe konce cesty a stiahol sa späť do tieňov. Využil čas a prešiel k dodávke, ktorú zbadal len neďaleko cesty.

Nie zlé. Vyjsť spomedzi stromov len asi dvadsať metrov pred dodávkou. Pomyslel si.

Obaja boli ustarostení. Allison to neskrývala tak dobre ako Kyle. Obaja vyzerali prekvapene, keď sa dvere dodávky otvorili. Ako boli vytrénovaní, obaja namierili svoje zbrane. John vstúpil dovnútra a zavrel za sebou dvere. Obaja si vydýchli a keď John vstúpil do vnútra, sklonili svoje zbrane.

John okamžite zobral jednu z plných čutor a poriadne sa napil. Kyle aj Allison trpezlivo počkali, kým skončí.

„Vyzerá to, že tu môžeme tu byť deň alebo dva.“ Povedal John, otrel si ústa a znova zatvoril čutoru.
„Čo si videl?“ spýtal sa Kyle.

„Stroje sa zhromažďujú v údolí na druhej strane hrebeňa. Vo vzduchu sú tri ozbrojené HK-čka. Na zemi sú dva veľké, ktoré môžu byť transportérmi, o ktorých si mi hovoril. Sú veľké ako lietadlá C5.“

„Áno, znie to ako keby to boli oni. Videl si niečo ďalšie?“

John prikývol hlavou. „Veľkú búrku nad L.A. Vyzerá to ako keby bola uprostred nášho smeru. Ale najlepšia správa je, že myslím, že som našiel cestu odtiaľto.“

„Kde?“ spýtal sa Kyle.

„Hore po ceste, asi tri míle je stará prístupová cesta používaná rozvodnými spoločnosťami na kontrolu veží, ktoré slúžia ako stožiare pre káble vysokého napätia. Môžeme ju využiť. Odkloní nás to z cesty, ale nezdá sa, že by sa tá cesta krížila s cestou na ktorej sú stroje. Kedy chceš odísť?“

„Akonáhle HK-čka zmiznú z neba nad nami.“ Odpovedal Kyle. „Ak sa pokúsime pohnúť, za pár sekúnd budú pri nás. Kým tu sedíme, sme v bezpečí. Alebo v bezpečí, aké nám môžu poskytnúť okolnosti.“

Allison sa postavila a prišla k Johnovi. Pozrel na ňu s očakávaním, že niečo povie, ale namiesto toho ho udrela do ramena.

„Owww. To bolo za čo?“ spýtal sa John, šúchajúc si pažu.

„To je za to, že si sa vystavil nebezpečenstvu.“ Povedala so šibalským úsmevom a pobozkala Johna.

Keď ustúpila s prekvapením na ňu pozrel.

„To je za to, že si sa vrátil živí a s dobrým spravodajstvom.“ Povedala mu milo.

Keď sa John v úžase usmial, Allison na neho žmurkla a povedala. „Spravil si dobre.“

Z denníka Johna Connora.

Toto bol posledný rozhovor ktorý sme mali. Dva dni sme čakali kým skupina strojov odíde, ale najhoršie boli HK-čka, ktoré sme mohli stále počuť vo vzduchu. Po celý čas sme nesmeli sme hovoriť, ani sa pohnúť, nieto ešte šoférovať.

Allison a ja sme neboli schopný pohoroviť si o tom čo sa medzi nami dvoma stalo v púšti. Myslím, že boli časy, keď so mnou chcela hovoriť, ale situácia to nedovolila. Prial som si, aby som s ňou tiež mohol hovoriť. Ale ak bola medzi strojmi prestávka, pri pohybe na okolí, zvyčajne sme ju využili na to, aby sme si vonku uľavili. Allisonina takmer plačlivá reakcia na moju smrť bola vypovedaná. Bola dobrým človekom a zrejme si vybrala mňa, nového chlapca, z ostatných mladých mužov, ktorých poznala vrátane Kylea. Nechápem tomu, ale na mysli som mal toho veľmi veľa.

Niekde tam vonku je John Henry a Catherine Weaverová. John Henry má Cameronin čip. Teraz mám, alebo viem, kde je Cameronino telo. Nájdem Johna Henryho? A ak áno, získam jej čip späť? Aká je úloha Catherine Weaverovej v toto všetkom a kam šla, keď ma opustila? Počas nášho skrývania pred strojmi som dobre nespal. Allison ma počas svojej stráže kútikom oka sledovala. Nezabúdajúc, aj napriek môjmu nepokoju, ktorý nedovolil Allison, aby si odpočinula, Kyle dostal liek na svoje zranenia. To bola jediná vec, ktorá udržiavala moju myseľ vtedy, keď som nemal hliadku.

Počas druhej noci sme boli všetci hore, pretože nás zobudilo niečo, čo sme mohli opísať ako otrasy. Vonku pršalo, a my sme nevideli nič. Dodávka a ostatné vozidlá sa triasli tak, ako sa otriasala zem. Zosilnelo to do bodu, keď som si pomyslel, že dodávka sa spustí dolu z kopca po ceste, keď všetko znova stíchlo.

Ráno tretieho dňa bolo zrejmé, že hliadky HK-čiek boli preč. Uľavilo sa nám, že sa počas nášho čakania nič nestalo a boli sme radi, že sme boli znova na ceste. Obchádzka nám pridala ďalší deň meškania.

Deň 19, 2027

Derek sa pozeral ďalekohľadom cez dieru v stene suterénu ktorý bol pod zostatkami domu na kopci. Na tvári sa mu pomaly rozlial úsmev.

Toto miesto hľadali celé dni. Vedel, že niečo tu musí byť. Po príchode do oblasti poslal zveda na kopec, ktorý ho okamžite zavolal, aby prišiel za ním. Derek strávil niekoľko nasledujúcich minút prieskumom továrne v údolí, pomocou ďalekohľadu.

„Vyzerá to, že ste mali pravdu, pane.“ Povedala mu poručíka. „Skynet tu niečo skrýva.“

Derek jej podal ďalekohľad a našiel si miesto, kde si ľahol. Bol na misii už pár dní a bol extrémne unavený.

„Držte hliadku, poručíka. Chcem tu mať nonstop dohľad. Chcem vedieť, koľko strojov vošlo dnu a koľko vyšlo. Čo nesú. Čím sú ozbrojené. Chcem vedieť, či priletí nejaké HK-čko. A“ pre dôraz sa odmlčal „chcem vedieť, čo do pekla tam Skynet vyrába.“

„Áno, pane.“ Povedala rýchlo poručíčka.

„Dobre. Teraz si ukradnem pár hodín spánku. Prebuďte ma, keď sem prídu ostatní.“

Potom bez odmlky, po svojich posledných slovách, Derek zachrápal.


Deň 20, 2027

„Skurvysyn. Sleduj kam ideš, dobre?“ Zastonal Kyle, keď znova poskočil v zadnej časti dodávky. „A prečo do pekla musíme niesť so sebou túto vec?“ Vykríkol a kopol do endoskeletonu, na čo znova vykríkol keď sa mu pohoršilo.

„Prestaň sa hýbať, lebo znova začneš krvácať.“ Napomenula ho Allison.

„Povedal som ti.“ Povedal cez rameno John. „Skúsim ho preprogramovať, keďže teraz už mám svoj počítač.“

Kyle začal reptať, pretože s tou myšlienkou nebol nadšený.

„Ak môžu stroje využívať ľudských agentov, potom prečo by sme nemohli my použiť stroje rovnakým spôsobom.“ Odpovedal John.

Na toto Kyle nemal odpoveď.

„Myslíš, že budeš schopný to spraviť? Preprogramovať stroj?“ spýtala sa Allison, zvedavo sa na neho pozerajúc.

„Môžem len skúsiť.“ Povedal John. „Predtým to nikto neskúsil?“

„Neviem o tom.“ Odpovedala Allison, pozerajúc na neho. „Si jediný, o kom viem, že to chce skúsiť.“
John došoféroval až do okrajových častí mesta. Cesta po ktorej šli ich previedla cez starú lesnú cestu až kým narazili na dvojprúdovú diaľnicu. Kyle im nariadil, aby šli na nové stanovište, ktoré by malo mať komunikačné spojenie s hlavným bunkrom.

Bolo skoro poludnie, keď dosiahli okraj mesta a prišli k tomu, čo zostalo zo starej autobusovej stanice.

„Budeš potrebovať môj prístupový kód, aby si sa dostal dovnútra.“ Povedal Kyle, zjavne unavený. Cesta späť do mesta ho pripravila o veľa.

S Kyleovým kódom, John vystúpil z dodávky, a namiesto toho, aby šiel k budove, zamieril k poklopu medzi hromadou pneumatík a trosiek. Trikrát udrel puškou po poklope a potom prehovoril k vetraciemu potrubiu, „Reese, Kyle, Velenie Beta, 5, 18, Zed niner.“

John ustúpil a čakal. O krátku chvíľu neskôr, sa poklop otvoril a na Johna zamierili tri pušky.

Ten vpredu pozeral na mladého muža s absolútnym pohŕdaním, čo znamenalo, že ho nemá za nič iné len za tunelovú krysu. Hoci dobre ozbrojenú tunelovú krysu.

Vyzval ho. „Kto si? Ako to, že poznáš kód seržanta Reesea?“

„Som John Connor. Kyle Reese je v dodávke s Allison Young a nejakými bedňami zbraní.“

Jeden z mužov vyzeral šokovane. „Oh bože! Derek uviedol do pohotovosti každú základňu. Máme hliadky, ktoré po vás pátrajú. Aktivita Skynetu dosiahla vrcholu. Kde ste boli?“

„Dostali sme sa do problémov. Stratili sme štyroch mužov a Kyle je zranený.“

Muž vpredu vykríkol nejaké rozkazy a zdola vyšlo niekoľko ďalších vojakov. Zmobilizovali sa veľmi rýchlo, pomáhajúc Kyleovi dostať sa ku poklopu a zísť dole dovnútra. Prvý muž, otvoril zadné dvere dodávky, pričom onemel šokom, keď sa stretol s terminátorom, ktorý ležal vzadu. Vykríkol, rýchlo sa pokúsil ustúpiť od dodávky a padol na chrbát.

„Oh, prepáč.“ Povedal John, snažiac sa nezasmiať. „Priviezol som si ho späť na malý projekt, ktorý chcem uskutočniť.“

Chlap odišiel mrmlajúc si popod fúzy. „Sakra stroj....vystrašil....hlúpe decko a jeho projekt.“

Keď všetci spolupracovali, zabralo im to len niekoľko minút, kým dodávku vyložili. Niekoľko z kolegov nemalo o manipuláciu so strojom záujem, ale s povzbudením a Johnovou pomocou ho vzali dovnútra do prázdnej skladovacej miestnosti.

„Okamžite musíme poslať hlavnému bunkru správu.“ Povedala Allison, keď sa práca utíšila natoľko, že mohla prehovoriť.

„Prepáčte slečna.“ Povedal jeden z mladých mužov.

„Desiatnik.“ Napomenula vojaka. „Desiatnik Allison Young.“

„Prepáčte, madam. Ale náš radista dorazil len dnes ráno. Anténa, ktorú sme mali, bola poškodená pred pár nocami búrkou a od svojho príchodu sa snaží zaobstarať nám novú.“

„Potom pošlite so správou bežca aby informoval Dereka, že jeho brat, seržant Kyle Reese, ja a John Connor sme dorazili so zbraňami.“ Povedala pevne. „A spravte to okamžite, vojak!“ dodala s výkrikom.

Mladý muž sa okamžite rozbehol aby splnil jej príkazy.

Vidiac, ako unavene a špinavo Allison vyzerá a predstaviac si, že musí vyzerať rovnako, John prehovoril na vojaka v podzemnej chodbe.

„Kto tu má velenie.“

„Práve teraz, nikto. Čakáme, kým nám bude pridelený dôstojník. Táto základňa bola práve otvorená.“

„No tak, bolo by príliš spýtať sa, čo sa bude diať s Kyleom, a či máte nejaké jedlo, vodu na umytie, nové oblečenie a nejaké miesto, kde by sme sa desiatnička Young a ja mohli vyspať?“

Vojak sa pozrel na Johnovu unavenú, špinavú a neoholenú tvár. Jediná čistá vec, ktorú mal, bola pištoľ v puzdre a puška na jeho chrbte. John na neho stále pozeral. Jeho tón znamenal viac, ako rozkaz, ale bolo to formulované s rešpektom.

„Samozrejme.“ Odpovedal. „Nasledujte ma. Máme nejaké náhradné priestory. Môžem vám poslať nejakú vodu a čisté oblečenie. Tiež vás budem informovať o seržantovi Reeseovi.“

„Vďaka.“ Povedal John, uvoľniac sa, keď on a Allison sledovali vojaka dolu tunelom.

Vojak im obom ukázal miestnosť, ktorú mohli využiť. O chvíľu neskôr dostali vedro s vodou a handričkou a tvrdé sušienky a hrnček vody.

Žena ktorá Allison priniesla veci, chvíľu počkala.

„Aké to tam bolo?“

„Nebezpečné.“ Odpovedala Allison, pričom si vyzliekla bundu a zatriasla ňou. Zo záhybov vypadol piesok a špina. „A špinavé.“

Prešla si prstami cez vlasy, a uškrnula sa, keď pocítila špinu, ktorá sa na ne nalepila.
„Máš zrkadlo?“ Spýtala sa Allison.

„Mám toto.“ Povedala s tým, že vytiahla z vrecka kus kovu a podala jej ho. „Je to kus šrapnelu zo zničeného stroja. Ako zrkadlo poslúži dobre.“

Allison sa pozrela na svoj odraz a zamračila sa. „Za hrebeň a šampón by som vraždila, moje vlasy sú strašné.“

„Ohľadom šampónu nemôžem spraviť nič, ale mám hrebeň a môžem ti ho požičať.“ Vytiahla ho z rovnakého vrecka, z akého vybrala zrkadlo.

Allison sa usmiala. „Vďaka. Vrátim ti ho, hneď ako budem môcť.“

„Žiaden problém, svoje veci zdieľame.“ Usmiala sa. „Mimochodom, moje meno je Linda a ak mi dáš svoje špinavé veci, uvidím čo sa s nimi bude dať robiť.“

Allison si vyzula topánky. Vyzliekla si košeľu a nohavice, pričom pod nimi mala tielko a malé šortky.

„Môžeš si nechať tieto, kým sa nevrátim.“

„Vďaka, Linda.“

„Žiaden problém. Mám nejaké košele navyše ktoré by ti mohli sadnúť a moja spolubývajúca má nejaké nohavice, o ktorých viem, že ti budú pasovať. Možno ti nájdem aj nejaké oblečenie, ktoré budeš môcť použiť ako spodnú bielizeň. Pôjdem ich vyzdvihnúť. Keď sa vrátim späť, vezmem zvyšok tvojich špinavých vecí a pomôžem ti vyčesať vlasy.“

Allison sa usmiala. „Si láskavá.“

„Ako som povedala, svoje veci zdieľame, okrem toho, my dievčatá musíme držať spolu, to vieš.“ Povedala so žmurknutím a nechala Allison samú, aby sa vykúpala.

Allison si okamžite vyzliekla tielko a šortky a hodila ich do vedra. Vydrhla ich a vyvesila, aby uschli. Muži môžu mať radi, keď sú ako komando, ale ona bez spodnej bielizne radšej nechodí a pôjde s touto, ak Linda nebude mať nič iné.

Vezmúc handru, začala zo svojej kože umývať špinu a pot. Po tom, čo si namočila vlasy vo vedre, začala odstraňovať z vlasov špinu pomocou hrebeňa. Allison chcela vyzerať čo najlepšie kvôli tomu, čo na neskôr plánovala.

John sa ocitol v sparťanskej izbe, podobnej tej Allisoninej v každom smere. Pozdĺž jednej steny bolo úzke lôžko, pri druhej stene bol stôl podobný tácke spolu so stoličkou. Oveľa lepšie ubytovanie ako v hlavnom bunkri. V izbe boli dokonca elektrické zásuvky.

„Musia si myslieť, že je to nadlho.“ Zamrmlal John. „Myslím, že nemajú sprchy alebo niečo také, lebo prečo inak by nám dávali vedro s vodou.“

Odopol si puzdro z pása a ľahol si na posteľ tak, aby mohol rýchlo chytiť zbraň. Puška ležala opretá o múr, tiež na dosah. John položil svoj ruksak na podlahu pod stôl.

Rýchlo sa vyzliekol sa umyl si špinu zo svojej unavenej tváre. Zistil, že voda je osviežujúca a zregenerovala jeho unavené telo.

O niekoľko minút neskôr ho vyrušilo zabúchanie na dvere. Prijal dva opatrenia, zobral prikrývku z postele a omotal si ju okolo seba, a schmatol zbraň, pričom ju držal pod prikrývkou.

Pripravený na každú eventualitu, zareval, „Vstúpte.“

Vstúpila ženská bojovníčka s novým oblečením. „Priniesla som ti toto. Ak mi dáš svoje veci, pokúsim sa ich pre teba vyčistiť.“ Povedala veľmi priamočiaro, akoby to mala naspamäť naučené. Nevšímala si stavu jeho šiat, ak keby to videla vždy.

John sa otočil aby zdvihol svoje špinavé šaty. Z vrecka na tričku vybral čip hodil so do svojho batohu. Otočil sa aby podal šaty žene, a zo šoku ich takmer pustil. Pred ním stála Catherine Weaverová, držiac jeho čisté šaty.“

„Ahoj, John. Je ukľudňujúce ťa vidieť.“ Držala sa svojho škótskeho prízvuku s malým diabolským úsmevom.

                                                                                       # # #

Derek mal pocit, ako keby spal len pár minút. Ale tiene v suteréne naznačovali, že ubehlo niekoľko hodín. A tiež tu bolo viac ľudí.

„Ako dlho som spal, poručík?“ spýtal sa, keď mu niekto podal šálku vody.

„Asi tridsať-šesť hodín, pane. Myslím, že najlepšie bolo nechať vás spať, keď sa tu toho veľa nedialo.“

„Čo sa tam dialo?“ Spýtal sa Derek a prišiel k žene, vyzerajúcej von cez malú dieru v stene.

„Len ďalšie otrasy, ktoré sme cítili minulú noc, nič viac. Videli sme kovákov ako vošli a vyšli. Spoza hrebeňa za továrňou priletelo niekoľko HK-čok. Jedno pristálo za továrňou, zatiaľ čo ostatné zostali vo vzduchu. O krátku chvíľu neskôr odleteli smerom na severozápad. Pred piatimi hodinami dorazil ďalší transportér s ochranným HK-čkom a odletel.“

„Chápem.“ Povedal Derek. „Podarilo sa vám vyslať bližšie prieskumníka?“

„Áno, pane. Skoro pred troma hodinami. Dúfam, že sa čoskoro vráti.“

„Koho ste poslali?“

„April. Myslel som, že so svojou malou výškou ju bude ťažšie rozpoznať na skeneroch.“

„Doriti!“ Povedal Derek. „Je hrozné, keď musíte posielať do vojny deti. Dúfam, že bude v poriadku.“

„Hej, má len dvanásť a je malá, ale je dobrá.“

„Čo to bolo o tom, že som malá?“ Ozval sa spoza nich divoký dievčenský hlas.

Dvaja vojaci sa otočili a uvideli malé, čierne dvanásťročné dievča.

Niečo hodila Derekovi. Chytil to a pozrel sa na to. Ale kvôli tvaru a veľkosti to vyzeralo veľmi podobne palivovým článkom používaným kovákmi.

„Je to palivový článok pre plazmovú pušku.“ Povedala s úsmevom April. „Vyrábajú ich tam na stovky. Pušky aj palivové články.“

Derek sa na pozrel na dievča. „Ako si dočerta získala toto?“

„Len som sa vplížila, schmatla ho z pásu a znova sa vykradla. Zobrala by som aj jednu z ich plazmových pušiek, ale tá oblasť bola uzavretá.“

„Na tom nezáleží, April. Práve si vyriešila našu otázku ohľadu zásobovania zbraňami.“

Otcovsky ju pobozkal na čelo, pričom sa uškrnula a snažila sa odtiahnuť, ale bola potešená.

„Choď niekomu zahlásiť, čo všetko si videla, April.“

Otočil sa k svojmu podriadenému. „Poručík, myslím, že sme práve objavili náš ďalší cieľ. Na tom hrebeni za továrňou chcem zriadiť pozorovacie stanovište. Ešte stále nám chýba polovica informácií o tom, čo sa tam dole deje.“

                                                                                       # # #

John bol chvíľu v šoku, predtým ako vykríkol, „Kde si bol? Čo sa stalo po tom, čo sme sem prišli?“

„Utíš sa.“ Catherine zatvorila za sebou dvere. „Chceš aby ma objavili?“

„Nie.“ Odpovedal tichším hlasom John. „Mám veľa otázok, ktoré vyžadujú odpovede a nanešťastie ty ich máš všetky.“

„To je pravda.“

„Tak čo do čerta robíš? A prečo robíš....čokoľvek to do pekla je?“

„Počúvaj ma John. V budúcnosti, z ktorej som prišla, boj trval tak dlho a bol taký prudký, že dokonca aj niektoré z nás, tekutých strojov, si uvedomili márnosť boja. Videli sme že ľudia sú hodní života. Ale sami sme Skynet nemohli zastaviť a ľudia nám neverili. Oh, áno, tvoje budúce ja mohlo preprogramovať čipy tak, aby slúžili odporu, ale ľudia im neverili. My sme terminátori z tekutého kovu, séria T-1000, nemáme čip a nemôžme byť preprogramovaný konvenčným spôsobom, a ako taký máme v našich činnostiach samostatnosť. Niektorí z nás sformovali vlastný odpor, keďže sme nechceli poslúchať príkazy Skynetu. Pýtal si sa nás jedného po druhom, či sa k tebe pripojíme. Ja som odmietla a bola som zamrazená do pevnej hmoty. Skupina paranoidných bojovníkov odporu ma oslobodila z vezenia neuvedomujúci si, že som bola vo vnútri. Poslala som svoju odpoveď, nie. Potom som našla dôvod, na zmenu mojej odpovede a snažila som sa spraviť veci lepšími.“

„Bol to dôvod, prečo si sa vrátila v čase? Bolo nevyhnutné zabiť Catherine Weaver a prevziať jej miesto?“

„Catherine Weaver som nezabila. Prišla som v čase, aby som ju ochránila. Lenže som nepricestovala na správne miesto a čas. Kým som ju našla, bola už mŕtva. Stroj, ktorý bol poslaný na jej vraždu potom zaútočil na mňa. Vyhrala som.“

„Takže, čo sa malo stať?“

„Moja úloha bola ochrana Catherine Weaver a ovplyvňovať jej rozhodnutia, aby sa zabezpečilo, že Skynet sa nevyvinie zo zákerného počítačového systému, akým sa stal.“

„Takže s jej smrťou, si proste prevzala jej identitu?“

„Áno, bolo to nevyhnutné. Catherine Weaver bola hlavou jednej z najrýchlejšie sa vyvíjajúcej sa počítačovej firmy. Vďaka jej pozícii ako vlastníčky a generálnej riaditeľky Zeira Corp. Som mohla vyvinúť nástroje, ktoré znamenali zmenu k lepšiemu. S pomocou pána Ellisona, som získala kyborga známeho ako John Henry. Mala som plne funkčnú umelú inteligenciu...“

„Turek.“

„Áno. Turek Andyho Goodea. Bol základom pre Skynet. Rozhodla som sa ho zmeniť na zbraň proti Skynetu. John Henry je mojím výtvorom.“

„Prečo vzal John Henry Cameronin čip?“ Spýtal sa John, pričom takmer znova stratil kontrolu nad svojím hlasom.

„Povedala som ti. Nevzal ho. Ona mu ho dala. Nemohol naplniť svoje poslanie zo suterénu Zeria Corpu. Cameronin čip mu dal nezávislosť, ktorú potreboval.“

„Ale prečo mu dobrovoľne dala svoj čip? To nedáva zmysel!“

„Každý terminátor poslaný späť v čase má zvyčajne viac ako jednu misiu. Tvoje budúce ja, v čase, z ktorého prišla Cameron, muselo vedieť o mne, Johnovi Henrym a jeho úlohe. Mohlo naprogramovať Cameron aby vyhľadala Johna Henryho a vo vhodnom čase mu dala svoj čip.“

„A to bol dôvod, prečo si poslala svoju záhadnú otázku, „Pripojíš sa k nám?“

„Áno. Vedela som, že bude vedieť, čo to znamená, a od koho bola.“

„Ale čo sa stalo Cameron, keď sa vzala svojho čipu?“ Spýtal sa John, pričom si začal obliekať šaty, ktoré mu priniesla.

„To je veľmi jednoduché. John Henry vybral čip z Cameron a umiestnil ho do prázdneho slotu vo svojej hlave. Všetko čím bola Cameron sa stiahlo do Turka. Všetko čo bol John Henry bolo nahrané na čip.“

„Čožeeeee?“ John bol zarazený, naštvaný a znova začal kričať. „Prečo si ma potom zobrala so sebou o osemnásť rokov do budúcnosti? Prišiel som sem, aby som získal späť Cameronin čip, ale ty mi hovoríš, že stále je v tvojom suteréne!“

„Ticho.“ Povedala tvrdo Weaverová. „Moja prítomnosť v tomto čase nemusí byť známa.“

John sa nikdy necítil tak naštvane. Bol by rád, keby z jej tváre zmizol ten spokojný výraz, ale nemalo by to zmysel.

„Čo tu robím? Neuvedomuješ si, že tým, že si ma previedla časom, si vytvorila budúcnosť, kde som sa nestal vodcom? Oni ani len nevedia kto som bol. Prečo som tu?“

„Poviem ti prečo.“ Pristúpila bližšie a ešte stíšila hlas. „Aby si využil svoje zručnosti a vedomosti na pomoc týmto bojovníkom odporu na porazenie Skynetu v tejto alternatívnej časovej línii.“

„Ako? Ako môžem pomôcť týmto ľuďom viac, ako som pomohol?“

„Naplnením svojho osudu. Títo ľudia potrebujú vodcu.“

„Vodcu už majú, Dereka Reesea.“

„To nestačí, John. On vedie len jednotky odporu v Los Angeles. Je treba niekoho, kto povzbudí odpor a zorganizuje všetky jednotlivé skupiny do veľkej armády. Potrebujú Johna Connora.“


                                                                                       # # #

Na Allisonine dvere sa ozvalo zaklopanie. Práve sa umyla, vrátane vlasov.

„Kto je to?“ zakričala.

„To som ja, Linda.“

„Počkaj chvíľu.“

Allison skontrolovala svoje šortky a tielko, pričom zistila, že sú stále vlhké.

„Priniesla som ti nejaké oblečenie, vrátane spodného pádla. Môžem vstúpiť?“ Zašepkala cez dvere Linda.

„Dobre, ale rýchlo, som nahá.“

Linda rýchlo vkĺzla, zatvorila za sebou dvere a podala Allison oblečenie.

„Dúfam, že ti padne.“

„Bude to v poriadku.“ Odpovedala Allison, ako si začala obliekať oblečenie, ktoré jej priniesla Linda.

„Viem, že som sľúbila, že ti pomôžem s vlasmi, ale práve som obdržala rozkaz na hliadku. Nemáš predstavu, ako v posledných dňoch aktivita Skynet vzrástla.“

„Oh, myslím, že mám celkom dobrú predstavu.“ Povedala Allison, keď si vytiahla svoje vlhké vlasy spod trička.

„Počula som, že tu nemáte veliteľa. Kto vám dáva rozkazy?“ spýtala sa Allison.

„Máme výbor z viacerých skúsených bojovníkov, ktorí sa nachádzajú na základni, až kým nám nebude pridelení dôstojník alebo si nezvolíme vlastného do hodnosti poručíka jednomyseľným hlasovaním. Práve teraz je tu seržant Reese a počula som, že predtým mal hodnosť poručíka, takže defakto je teraz vodcom tohto stanovišťa, keďže takúto hodnosť má len on.“

„Ako sa má Kyle? Mal tri strelné zranenia, a jedna guľka zostala v jeho pravej ruke.“

„Podstúpil operáciu na vybratie guľky. Tu v Delte toho veľa nemáme, ale máme doktora, kvalifikovaného chirurga.“

Linda sa pohla smerom ku dverám. „Musím ísť. Ak budeš chcieť nejakú pomoc s rozčesaním vlasov, zájdi na 2 Koľaj. Ktorékoľvek dievča bude ochotné pomôcť. Len im povedz niečo o tom svalnatom chlapovi, s ktorým si prišla.“ Mrkla na Allison. „Uvidíme sa.“
Linda zrazu znova nakukla cez Allisonine dvere. „Zabudla som. Ak si chceš vyprať prádlo, máme dva manuálne ovládané práčky. V podstate sú to dva veľké vedrá s kľukou. Tvoje veci sú v druhej. Ahoj.“

A rýchlo zmizla. Keďže nemala na práci nič lepšie, Allison schmatla posledné dva kusy oblečenia, ktoré potrebovala oprať a rozhodla sa skontrolovať veci, ktoré spomenula Linda. Keďže toto bola jej prvá návšteva stanovišťa delta, dúfala, že zvyšok ľudí bude rovnako priateľský ako Linda.

Situácia s nedostatkom veliacich dôstojníkov ju nútila premýšľať. John preukázal úžasné schopnosti a zručnosti. Odpor potrebuje vojakov a vodcov ako on. Allison sa pýtala sama seba, či by ho dané udalosti mohli dostať do velenia tohto stanovišťa. John preukázal všetky schopnosti byť dobrým vojakom a vodcom.


                                                                                       # # #

John znova stratil trpezlivosť, a s ťažkosťami držal svoj hlas pod kontrolou a kričal šeptom. „Nie! Nechcem byť vodca. Všetko čo chcem je získať späť Cameronin čip, opraviť ju a ísť domov. Na ničom inom nezáleží.“

„V stávke sú dôležitejšie veci.“ Protirečila mu Catherine.

„Nechápeš. John Henry mi ju vzal, bez ohľadu na to, či mu dala čip dobrovoľne alebo jej ho vzal. Potrebujem ju získať späť. Nedokážem to bez nej.“

„Budeš to musieť spraviť bez nej. Nateraz je preč, ale nie naveky.“

„Nemá zmysel, robiť to bez nej.“ Povedal, ako klesol na svoju posteľ. „Zachránila mi život. Je to horšie, ako keby zomrela. Všetko čo potrebujem je jej čip, a dokážem ju priviesť späť.“ Keď si vložil tvár do rúk dodal, „Je to horšie ako smrť.“

Miluje Cameron. Pomyslela si. To je dobre, ale nesmie myslieť len na seba. Nesmie sa utopiť v žiali ani brániť svojmu osudu. To nesmiem dovoliť.

Využijúc metód, ktoré sa naučila kvôli zaobchádzaniu s dieťaťom, Savannah, mu matersky položila ruku na rameno. „Počúvaj ma John. V budúcnosti, z ktorej som, tvoje budúce ja vyhráva vojnu, ale stráca ľudskosť. Niektorí ľudia cítia, že je to kvôli tomu, že si v boji stratil príliš veľa priateľov, takže už si k sebe bojovníkov nepripúšťaš. Práve teraz ho ohrozuje to, že stratí všetko okrem vojny. Nevydaj sa rovnakou cestou. Títo ľudia ťa potrebujú.“

John predtým ako ticho odpovedal, dlhú chvíľu len ticho sedel, „Derek a Cameron mi povedali, oddelene a v súkromí, že moje budúce ja začalo upadať po smrti mladej bojovníčky odporu, s ktorou som vyrástol. Skynet postavil Cameron, aby vyzerala a správala sa ako ona, aby mohla infiltrovať náš tábor a zabiť moje budúce ja. Ale moje budúce ja ju preprogramovalo. Stala sa dôverníčkou a začal som sa na ňu spoliehať viac a viac. Cameron a Derek naznačili, že moja závislosť na nej sa stala klinom medzi mnou a mojimi bojovníkmi. Bojovali by aj zomreli kvôli mne, ale nenávideli ju. Cameron odcestovala späť v čase, skôr ako jej prítomnosť zničila celistvosť odporu.“

Weaverová prikývla hlavou. „Chápeš nebezpečenstvo separácie teba a tvojich nasledovníkov?“

„Áno, chápem.“

„Tak nedovoľ, aby ťa Cameronina neprítomnosť vrátila späť. Spoľahni sa na týchto ľudí, John. Spriateľ sa s nimi a nechaj ich, nech ti pomôžu. Využi svoje zručnosti, aby si im pomohol, a nezáleží aká bude ich smrť bolestivá, neizoluj sa. Na oplátku zdokonalíš svoje schopnosti a zručnosti, aby si sa stal vodcom vo svojej časovej línii, keď sa raz vrátime.“

„Vrátime!“ John po prvý krát pocítil nádej. „Kedy to spravíme?“

„Keď John Henry a ty dokončíte svoje úlohy. Skôr nie.“

„Ale čo tu John Henry teraz robí? Ako si môžeme byť istí, že sme v rovnakej budúcnosti ako on? Spýtal sa John viac zameraný na pobyt Johna Henryho a Cameronin čip ako na úlohu, ktorú Catherine chce, aby vykonal.

„Našla som ho. Na svojej úlohe pracuje. Infiltroval továreň Skynetu a začal so zavádzaním zmien, ktoré vykonal do všetkých strojov. John Henry do nich zaviedol pojmy ako etika, morálka a že ľudský život je posvätný, rovnakým spôsobom, akým to pán Ellison naučil Johna Henryho. Ako to zaberie, nie je isté. Skynet má poistky proti manipulácii s čipmi, ale väčší úspech by mal byť dosiahnutý v továrni.“

„Môže to byť obtiažnejšie, ako myslíš.“ Povzdychol si John. „Cameronin čip je poškodený. Pri výbuchu bomby v aute utŕžila niekoľko poškodení a navrátila sa k svojmu starému naprogramovaniu. Podarilo sa mi z čipu odstrániť zvyšky po výbuchu a zdalo sa, že to funguje, ale stále mala problémy.“

„To som nevedela. Avšak, v tomto čase nebude pre Johna Henryho problém získať nový čip.“

John chvíľu nič nevravel. Catherine sa rozhodla že je dobrý čas na tému preprogramovania.

„Mám pre teba dar.“ S týmto vyhlásením sa z jej brucha začal objavovať objekt. Weaverová zo zobrala a podala mu ho. „Toto je dátový disk. Obsahuje programovacie kódy pre stroje z mojej časovej línie. Mali by byť rovnaké s týmito. Máš počítač?“

„Áno, priniesol som si jeden z mojej prvej misie. Pred skokom časom bol môj. Mama mi ho skryla s ostatnými vecami v púštnom úkryte, ale teraz už má vyše dvadsať rokov. Neviem ako bude fungovať a batérie sú vybité. Potrebujem ich nabiť.“

„Podaj mi ho.“

John vytiahol svoj počítač z batoha a podal jej ho. Chytila ho do jednej ruky, zatiaľ čo prsty druhej sa predĺžili do tenkých drôtov, a vnikli dovnútra cez ventilátor a vetracie otvory. Svetlo batérie začalo indikovať nabíjanie. Počítač sa zapol. Po niekoľkých minútach vybrala prsty z počítača a podala ho späť Johnovi. Vyzerala trochu unavene.

„Si v poriadku?“

„Som. Nikdy predtým som týmto spôsobom nevydávala energiu, ale nebude trvať dlho a moje systémy sa nabijú, vďaka vysokej koncentrácii radiácie v atmosfére.“

„Takže čo si spravila?“

Znejúc lepšie povedala, „Nabila som hlavú batériu a batériu CMOS-ky. Tiež som vylepšila operačný systém, aby ti pomohol s tvojou úlohou. Zlepšený firewall ti poskytne plný prístup k čipom, ale čipy nebudú schopné získať prístup k tvojmu počítaču, ak k tomu nedáš povolenie. Čo neodporúčam.“

„Vďaka. Aké je rozhranie pre prístup k čipom? Priniesol som si so sebou nejaké vybavenie, ale čipy využívajú komplexné spojenie s vysokou hustotou, ktoré nemôžem napodobniť s technológiou, ktorú mám po ruke.“

„Áno, ten problém vidím.“ S týmto výrokom sa z jej tela začal oddeľovať strieborný kábel. Jeden koniec sa premenil na port. Druhý koniec, ktorý zostal v jej tele sa zmenil na sériový port, ktorý pasoval s portom Johnovho počítača. „Našťastie, som prišla pripravená.“

„John?“ Povedala, podávajúc mu kábel.

„Áno.“

„V tomto ti verím.“ Podala mu kábel do rúk. „Toto je časť mňa a dávam ti ju. Prosím, nezraď moju dôveru.“

„Nezradím. Budem to ochraňovať, uh, teba, pred nebezpečím.“ Odpovedal, opatrne držiac kábel. „Zostane to navždy v tomto stave?“

„Áno, až kým nepríde čas, aby som si to vzala späť, zostane to tak, ako to vidíš.“ Naklonila hlavu na jednu stranu, načúvajúc. „Prichádzajú ostatní. Musím ísť.“

Premenila sa do podoby ženskej bojovníčky, ktorá prišla s čistými šatami. Zobrala špinavé oblečenie, ktoré mala pripravené po boku a otočila sa k odchodu.

„Kedy ťa znova uvidím?“ spýtal sa John.

„Neviem. Možno o niekoľko dní. Pamätaj, čo som ti povedala.“

„Ak ťa budem potrebovať, ako ťa kontaktujem?“

„Proste prehovor ku mne a budem ťa počuť.“ Povedala záhadne, keď odchádzala.

John si sadol na svoju posteľ a pozeral na kábel, ktorý mu dala. Povedala, prehovor ku mne. Ak ju budem potrebovať, všetko čo budem musieť spraviť, je prehovoriť ku....káblu? Bol jej súčasťou, takže myslím, že keď k nemu prehovorím, mala by ma počuť.

Vo svojej zmenenej forme, Weaverová prešla podzemnou chodbou, spokojná s tým, ako bola schopná manipulovať s Johnom. Hrať na jeho strach a intelekt, ho posunulo presne tam, kde ho chcela mať. Spoliehajúceho sa na ňu samotnú.

Nanešťastie pre Catherine Weaverovú, zariadenie ktoré mu dala bude nahrávať k Johnovmu spoliehaniu sa na niekoho iného, ako na seba samého. Jej dobre-ukutý plán sa začínal komplikovať v počiatku. Pretože tam von, v púšti a kopcoch, John vytvoril priateľstvo s dvoma najdôležitejšími ľuďmi vo svojom živote, a do jedného z nich, Allison Youngovej, sa zamiloval.

_________________________________________
Pokračovanie v nasledujúcom príspevku.

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif

16 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Reunion
Kapitola 8 - pokračovanie

Z denníka Johna Connora

Predpokladám, že ste si domysleli, že po tomto som si začal písať tento denník. Naozaj neviem, prečo to robím, že si zapisujem svoje myšlienky a činy. Myslím, že je to preto, že nikomu nemôžem povedať pravdu. Môj život, moja minulosť, je to, čo som ostatným povedal. Kto skutočne som, je znova tajomstvom. Jediná pravda na mojom príbehu je moje meno.
Weaverová mi poskytla veľa podnetov na premýšľanie. Teraz som si plne vedomý toho, že mám budúcnosť, kde som sa nasledovníkom odcudzil. Nesmiem pripustiť, aby sa mi to stalo. Nezáleží na mojich pocitoch k Cameron, nesmiem pripustiť, aby sa to dostalo medzi mňa a zvyšok ľudstva. Taktiež nesmiem nechať smrť priateľov, rodiny a ostatných, ktorí kvôli mne zomreli, aby sa stala klinom, ktorý ma oddelí od ostatných ľudí. Potrebujem priateľstvo a vzťahy s týmito ľuďmi, nie len s nimi pracovať.

Ale hovorila o tom, že Cameron je uväznená v počítači v Zeira Corpe. Musím ju zachrániť, skôr ako ju objavia. Mám nástroje, čip, mám Cameronino telo. Je tu len jeden problém. Neviem, či v tejto budúcnosti má Skynet zariadenie na cestu časom. Weaverová uviedla, že sa vrátime späť v čase, ale to neznamená, že túto schopnosť má aj Skynet. Musím zistiť, či Skynet má zariadenie na cestu časom. Ak obsadíme zariadenie na cestu časom, ktoré má Skynet, mali by sme byť schopný poslať Cameron späť v čase po svoj vlastný čip. Vyzerá to ako moja najlepšia možnosť.

John položil počítač na stôl a zapol ho do jedinej zásuvky, aby udržal batériu nabitú. Vo všetkých bunkroch je len obmedzená elektrina. Dostatok na základné osvetlenie a komunikáciu. Niekoľko izieb má vývody pre príslušenstvo.

John sa rozhodol vyskúšať dátový disk a kábel, ktorý mu dala Weaverová, keď sa mu ozvalo na dvere rýchle zabúchanie a vstúpila Allison.

„Ahoj.“ Povedala, vyzerajúc osviežene, po tom čo sa umyla a vymenila si šaty.

„Aha ho.“ John sa usmial nad jej premenou. „Sluší ti to.“

„Vďaka. Tebe tiež.“ Allison ukázala na jeho počítač. „Vidím, že tvoj počítač funguje.“

„Áno. Mal som šťastie. Niekto mi ho pomohol dať do poriadku.“

„Kto?“

„Len niekto, koho som stretol.“ John odvrátil pohľad.

„Dobre.“ Allison sa pozrela na Johna. Niečo jej tají. Tiež mal na stole nejaký kábel. Predtým ho nevidela, ale mohol byť v jeho batohu, ktorý si priniesol z úkrytu.

„Vieš, ako je Kyleovi?“ spýtal sa John.

Allison si sadla vedľa neho, rozhodnutá ignorovať kábel a Johnovo vyhýbanie sa tomu, kto mu pomohol s počítačom.

„Áno. Zastavila som sa na ošetrovni. Doktor bol potešený stavom jeho zranení. Chcel vedieť, kto je zodpovedný za ich vyčistenie. Povedala som ju, že ty.“ Dodala so slabým úsmevom.

„Vieš, že to nie je tak celkom pravda. Na zastavení krvácania a vyčistení rán máš spravodlivý podiel. Nemôžem si to všetko pripísať sám.“

„Áno, viem. Len som si nemohla pomôcť, a poštuchla som tvoju reputáciu. Kyle povedal všetkým, čo si spravil tam v púšti. Hovoril o tebe veľmi dobre. Príbeh o tvojej prvej misii sa rýchlo rozšírili po Delte.“

„Nemal to hovoriť nikomu. Všetci sme na tom rovnako.“ Povedal skromne John.

„Nie. Vieš, že to nie je pravda. Možno to bola  Kyleova misia, ale ty si ju viedol, keď sa všetko pokazilo. Bol to tvoj plán zastaviť sa v odpočívadle, tvoj plán ako dostať šedých, tvoj plán na sprevádzkovanie dodávky a keď šli po nás stroje, bol si to ty, kto ich odstránil. Som hrdá na to, čo si dosiahol.“ Povedala, zatiaľ čo mu na predlaktí hladila ruku.

„Vďaka.“ Povedal v rozpakoch John.

„A teraz, vďaka tebe, má odpor nie len zbrane, ale tiež zdroj čerstvej vody. Kyleov posledný rozkaz, pred tým, ako ho vzali na operačku bol, vyslanie bojovníkov k odpočívadlu, aby chránili studňu.“

„Operačku?“

„Áno. Doktor povedal, že guľka musí byť odstránená skôr, ako sa tam dostanie infekcia.“

„Mali by sme ísť a pozrieť sa na Kylea, keď sa dostane z operačky.“

„Áno, ale ešte chvíľu to nebude. Máme niekoľko hodín, kým sa dostane von a niekoľko ďalších, kým sa prebudí.“ S týmto výrokom Allison vstala, zavrela dvere a zamkla ich.
Keď sa otočila, mala nesmelý, ale hrejivý úsmev. Sadla si vedľa Johna, ktorý sa cítil ešte úzkostnejšie, ako keď bol sám s Catherine.

„Um, čo robíš?“ spýtal sa nervózne John, keď si sadla vedľa neho na posteľ.

Toto je tak povedomé. Pomyslel John. Vyzeralo to ako nedávno, keď som bol zamknutý v izbe, s Cameron sediacou vedľa mňa na posteli.

Allison mu jemne prešla rukou cez čelo, poza ucho a pohladila mu čeľusť. Predtým ako prehovorila, ho pobozkala. „Chcem ťa spoznať.“ Povedala, hľadiac hlboko do jeho očí.

John vedel, čo to znamená a váhal. Cítil zmätok. Zistil, že Allison sa mu páči a myslel, že by sa do nej mohol zamilovať, ale bola tu jedna vec. Stále miloval Cameron, ktorá odpočívala v púštnom úkryte, čakajúc kým ju opraví, ale John Henry mal stále jej čip, a na základe toho, čo povedala Weaverová, to môže trvať, kým ju získa späť.

„Allison.“ John si nervózne oblizol pery. „Uh, páčiš sa mi a celkovo....“ Pobozkala ho na krku, prešla mu jazykom po uchu a jemne sa zahryzla do jeho ušného lalôčiku. „....ale, ah, uh, niekto nás môže nájsť.“ Protestoval s použitím prvého ospravedlnenia, na ktoré pomyslel.

„To sa nestane.“ Vydýchla, zastaviac svoju činnosť a pozerajúc do jeho očí. „Celý tento tunel je prázdny, pretože všetci sú na hliadke. Sme sami. Môže to byť len naša jediná chvíľa.“

Allison sa znova nahla, aby ho pobozkala, keď John nadobudol dostatočnú vôľu a chytil ju za ramená, aby ju zastavil.

„Ally, neviem, či by som to mal spraviť.“ Povedal, pokúšajúc sa zapojiť svoje mozgové závity, keďže jeho telo sa chcelo tomuto dievčaťu oddať. „Povedal som ti, že je tu niekto iný.“

„Viem, John. Chápem, že k dievčaťu ktoré si stratil stále niečo cítiš. Ale ona je minulosť. Teraz som s tebou ja.“ Zobrala ho za ruky a pritiahla si ich bližšie.

„John, možno ma nemiluješ tak, ako ja teba. S tým dokážem žiť.“ Odmlčala sa. „Je tu niekto, koho si stratil a nechceš nechať svoju lásku vyprchať. To je od teba šľachetné. Je to jeden z dôvodov, pre ktoré ťa mám tak rada.“ Vzdychla. „Ale prosím pochop, že toto chcem. Chcem to spraviť s tebou.“ Povedala to s dôrazom, ktorý sa v tlmenom svetle odrážal v jej očiach.

John sa na ňu pozrel, a spýtal sa sám seba, Prečo mi Cameron nikdy nepovedala niečo takéto? Vedela, ako veľmi ju mám rád? Keď som ju opravil a riskoval svoj život, nepochopila že je to výraz lásky? Oh, Cameron, prečo si mi potom povedala, že mi nie je možné dôverovať. Nevedela si, ako veľmi som ťa chcel? Miloval som ťa a teraz si preč.

Allison, vidiac na Johnovej tvári bolesť aj túžbu, ho pobozkala.

Keď prestali, John sa spýtal, „Allison, prečo ja, prečo teraz?“

„Život je veľmi krátky, John. Ako som ti už povedala, vzťahy sú dôležité rovnako ako odpočinok, jedlo a munícia.“ Dodala s úsmevom, ako keby opakovala žart.

„A viem, že sme prepojený, videla som spôsob akým si sa na mňa pozeral, keď si si myslel, že to nevidím. Pozeráš na mňa inak ako ostaní chlapi. Túžiš po mne. Neviem ako alebo prečo, by mohla osoba ktorú som nikdy predtým nestretla, cítiť ku mne niečo tak silné.“

John začal niečo hovoriť ale zastavila ho tým, že mu položila prst na pery. Nevie, že moja túžba po nej sa zrodila z túžby po Cameron. Môžu byť dvaja ľudia taký rovnaký a zároveň taký odlišný? Hovorila ďalej, ako ozvena jeho vlastných myšlienok.

„Možno si na mňa tak pozeral, pretože ti pripomínam to druhé dievča. M....myslím, že s tým dokážem žiť.“ Odpovedala mierne zamračene. „Chcem byť milovaná, ale nikto ma nechcel pre niečo iné, ako odreagovanie od života, ktorý vedieme. Ty si sa na mňa pozeral, ako keby som bola jediná osoba na svete, ktorú potrebuješ. Potrebujem aby to tak bolo. Viem, že ťa dokážem milovať a ty ma budeš milovať bez strachu. Verím ti.“

Bože, vie ako sa dostať k srdcu, pomyslel John.

„Sotva sa poznáme.“ Protestoval John.

„Ale áno, poznáme sa. Videla som ťa v boji. Nikdy si nepomyslel na seba. Riskoval si kvôli ľuďom, ktorých si ledva poznal. Riskoval si kvôli Kyleovi a mne.“ Povedala, pričom mu pozerala do očí. „Takmer si kvôli nám zomrel. Poznám ťa, John. A viem všetko, čo o tebe potrebujem vedieť.“

Došli mu slová a zostal mu len posledný argument. Jediná vec, o ktorej si myslel, že ju môže povedať. „Myslel som, že na to chceš ísť pomaly.“

„Na tomto mieste a v tomto čase, je to pomaly. Zajtra by mohol byť jeden z nás mŕtvy, nie že by som chcela, aby sa ti niečo stalo, alebo že si myslím, že sa niečo stane mne. Ale nechcem si nechať ujsť ani jeden ďalší deň, nie keď sme teraz sami. Pre mňa je to prvý krát a chcem aby to bolo s niekým výnimočným. Nemám predstavu, ako dlho som na tento moment čakala, a chcem aby to bolo s tebou. Milujem ťa.“

Johnove psychické bariéry sa konečne začali pomaly rozpadať. Vedel, že v mnohých ohľadoch nie je mužom. Sakra, mal len sedemnásť a je to iné ako si priviesť domov priateľku, neexistoval nikto, s kým by sa dostal takto ďaleko. Cítil sa poctene a vystrašene, že Allison si vybrala jeho.

John sa pozrel do jej tváre, zatiaľ čo ona čakala, kým rozmýšľal. Keďže nemal čo povedať, nemal žiadne argumenty, John sa rozhodol spraviť jedinú vec ktorú mohol a pobozkal ju.

Zastavil sa a stručne povedal, „Dobre.“ Nežne pohladil jej krásnu tvár. „Ak ma tak miluješ a veríš mi.“

„Milujem.“ Povedala a znova ho pobozkala.

Bozkávali sa niekoľko minút, predtým ako sa začali skúmať rukami. John prešiel prstami cez jej zlatohnedé vlasy, potom dolu na chrbát, cítiac teplo jej tela. Ako sa bozkávali, John sa vrátil k jeho poslednej chvíli s Cameron v motelovej izbe.

„Potrebujem ti niečo ukázať.“ Povedala Cameron, vyzerajúc trochu nervózne.

„Čo?“ spýtal sa váhavo John.

„Toto telo.“ Dala si dole tričko a podprsenku. Ľahla si späť na posteľ, kde pred chvíľou spal John.
.
Allison a John si dali dole tričká. Keď si Allison dala tielko, ktoré mala namiesto podprsenky. Odhalený po pás, pokračovali v bozkávaní. Johnove blúdili jemne po Allisoninej jemnej koži, až kým nenašli prsia. S ľahkým zastonaním, mu vložila prsia do dlaní. Jemne ich stlačil, a keď jej pošúchal bradavky znova z nej uniklo zastonanie. Obaja si ľahli na jeho posteľ. Allison začala bozkávať jeho nahú hruď.

„Vylez na mňa. Koleno si daj sem.“ John kľačal nad Cameron, rozkročený, ako keby sa chystali na niečo intímne.

Vybrala svoj nôž a švihom ho otvorila. „Ak som poškodená, mal by si to vedieť.“ Cameron mu prikázala, aby jej zarezal do brucha, presne pod prsiami.

Ako John a Allison pokračovali v bozkávaní a skúmaní svojich tiel, Allison mu začala vyťahovať opasok. John siahol dole a odtlačil jej ruky, aby si opasok odopol a vyzliekol nohavice. Allison vstala a vyzliekla si svoje nohavice, čím odhalila malé šortky, ktoré si tiež dala dole.

John využil tú chvíľu, aby sa nadýchol a vychutnal si jej prekrásne tvary. Víziu Afrodity, ktorá by nemohla byť krajšia. Pritiahol si ju bližšie a pobozkal ju na hrudi, na bruchu, zatiaľ čo jej zadok držal vo svojich rukách.

Allison vzdychla, keď Johnove ústa a ruky našli to zvláštne miesto. Pevne sa opierala o jeho ramená, keď cez ňu prechádzali vlny slasti. Po niekoľkých minútach, už nebola schopná to ďalej zniesť, objala ho a strhla na posteľ, takže bola pod ním.

„Teraz John.“ Povedala Allison, vedúc ho do správnej pozície. John do nej pomaly vnikol, pričom ju z úst uniklo jemné zastonanie. Zastavil sa, keď narazil na prekážku.

„Siahni pod môj hrudný plát.“ Povedala Cameron. John vložil ruku do rezu, ktorý práve vytvoril, pričom cítil teplú časť je tela, predtým ako sa ponoril do jej tela až po predlaktie. Vyzerala trochu nespokojne, ale potom jeho ruka na niečo dosiahla  . Bol to jej energetický článok.

„Neprestávaj.“ Zamrmlala Allison.

Tak jemne, ako dokázal, John zatlačil. Allison zaborila svoju tvár do jeho hrude, aby utlmila svoj výkrik.

Tam, aké je to?“ Spýtala sa Cameron.

„Studené. To je dobré, nie?“ spýtal sa John, začínajúc sa cítiť nepríjemne.

„To je dobré. Je to úžasné.“ Povedala Cameron s výrazom zmiešaných emócií.

Po tomto prvotnom momente neistoty, sa John začal s Allison milovať. Pohybovali sa ako jeden, a snažili sa byť tak ticho ako mohli, aby neupozornili ostatných. Vo chvíľach extázy tlmili svoje vzdychy rozkoše bozkami. Ale v okamihu vyvrcholenia, sa na vedomé rozhodnutia často zabúda.

Vtom sa to stalo, Allison dosiahla vyvrcholenie, pričom sa dlho a hlboko zatriasla. John sa snažil odtiahnuť, predtým ako aj on dosiahol vyvrcholenie, ale Allison ho držala nohami za jeho chrbtom a rukami okolo krku. Allison znova vykríkla a John na ňu zatlačil. S hlasným vykríknutím, John v jej vnútri explodoval. Po tomto sa na ňu zrútil, unavený a vysilený.

John ležal na Cameron. S rukou stále v jej vnútri. Pozerali si do očí. Nemohol odvrátiť pohľad. Jej hnedé teplé oči ho zraňovali. Toľko po nej túžil a na chvíľu pomyslel, že sa pobozkajú.

„Musíme ísť, John.“ Povedala ticho Cameron.

Tá chvíľa medzi nimi skončila. Príležitosť zmizla obaja vedeli, že John ju premeškal. Mal ju pobozkať. Mohlo sa to stať niečím viac, ako len bozkom. Zastavila by ho, ak by to skúsil? Už nikdy nedostali príležitosť, aby boli znova sami.

Allison začala bozkávať mladého muža, ktorý na nej ležal. John sa zdvihol na predlaktí a prešiel jej rukou cez vlasy, pozerajúc do tých prekrásnych hnedých očí. Vracal jej bozky, až kým ho náhle nezastavila.

„Deje sa niečo?“ spýtal sa. Na chvíľu myslel, že povie, „Musíme ísť, John.“

„Nie. Nič sa nedej.“ Povedala s hrejivým, milým úsmevom na tvári. „Bolo to perfektné.“ Oči jej zvlhli. „Bolo to lepšie, ako som si predstavovala. Milujem ťa, John Connor.“

Z jej očí uniklo niekoľko sĺz šťastia. John pobozkal slané slzy na jej tvári a zliezol z nej. Ležal veľa nej na posteli, ale ležali na bokoch, čelom k sebe. Aj naďalej sa držali.

John začal, „M....“

„Nie.“ Položila mu prsty na pery. „Nehovor to, John. Nehovor to, kým to nebudeš myslieť úplne vážne.“

„Ale ja...“

„Shhh. Budú časy, keď to budeš chcieť povedať vďaka túžbe, ako teraz, alebo zo strachu o môj alebo svoj život. Ale nastane deň, keď mi povieš, že ma miluješ a ja budem vedieť, že to tak myslíš. Tak proste tu lež so mnou a nehovor nič. Milujem ťa a dôverujem ti svojim životom, a nateraz je to dosť.“

Nevediac, čo povedať, ju John proste pritiahol bližšie a pobozkal na pery. Ležali nahý na jeho malej posteli, navzájom sa objímajúc. Allison vedela, čo robí. Vedela, že John sa trápil so svojimi pocitmi. Raz ho požiadala, aby si spravil v svojom srdci malé miestečko aj pre ňu. Teraz boli spolu a jedného dňa jej povie, že ju miluje, a ona bude vedieť, že to tak myslí. Ale práve teraz, chcela snívať o láske, ktorú zdieľali a užívať si teplo z ich milovania.

Z denníka Johna Connora

V tom momente, som Allison nechcel pustiť. Toto bola láska. Dôverovať niekomu tak pevne, že to vyjadrí týmto spôsobom, toto je láska. Zastavila ma pred tým, aby som povedal, „Milujem ťa.“ Ak by ma to nechala povedať, čo by to znamenalo? Bolo by cítiť, že som to tak myslel? Predpokladám, že momentálne mi stačí vedieť, že ma miluje. Rozhodne to rozjasňuje život v týchto temných dňoch, vedieť, že je tu niekto, kto ma miluje a zaujíma sa o mňa.

Cameron tvrdila, že ma miluje, a ja som ju miloval tiež, ale je schopná pochopiť lásku za túto definíciu? Cameron mi krátko po tom, čo som ju prvý krát stretol povedala, že je iná. Bolo to preto, že mala emócie? Ak áno, boli jej emócie viac ako len programovanie? Neviem, aké skutočné jej pocity boli, ale musím byť za nich zodpovedný. Opravím Cameron, pretože ju milujem. Ale, pretože Allison ma miluje, nemôžem jej povedať pravdu o Cameron, rovnako ako nemôžem Cameron povedať pravdu o Allison. Nepáči sa mi, že som sa rozhodol, klamať im obom. Neviem, či budem niekedy schopný Cameron opraviť, ale saka, pokúsim sa o to! Keď to spravím, dúfam, že mi odpustí, pretože práve teraz, neviem či si dokážem odpustiť sám.

Deň 20, 2027, tesne pred polnocou

Keď Kyle Reese a zvyšky jeho tímu dorazili na stanovište Delta, všetci boli prekvapený. Po tom, ako počuli, že on a jeho jednotka bili tam vonku, uprostred armády Skynetu, ľudia na Delte a na všetkých ostatných stanovištiach prestali veriť, že sa z toho dostali. Stále sa po jeho tíme obzerali, ale šance boli silno proti ich návratu.

Keď doniesli zraneného Reesea na ošetrovňu, začal im hovoriť, čo sa tam vonku stalo, a v tom všetkom nemal nič iné, len chválu na mladého muža, ktorý ich cez to previedol, na Johna Connora.

Takže, keď bola do hlavného bunkra vyslaná správa, mimochodom iným stanovišťom, aby bola aktivita Skynetu odklonená, tiež obsahovala hrdinské činy Johna Connora. Niektorí tomu neverili. Nikto tak mladý by nemohol spraviť to, čo spravil on. Ale niektorí si spomenuli na slová Proroka, že prichádza nádej. Bola toto tá nádej, ktorú spomínal?

Slovo sa začalo šíriť.

Bežec dorazil do hlavného bunkra skoro ráno, aby zistil, že Derek Reese už v hlavnom bunkri nie je. Viedol hliadku do centra nedávnej aktivity Skynetu. Na jeho pozíciu bol vyslaný nový bežec, s novinkami, že jeho brat a jeho jednotka sú v Delte.

Bežec z Delty začal hovoriť ľuďom v hlavnom bunkri príbehy, ktoré mu povedal Kyle. Čoskoro, chlapec ktorý dorazil do budúcnosti, v ktorej jeho meno nikto nepoznal, zistí, že jeho meno, John Connor, už nie je neznáme.

Deň 21, 2027, Úsvit

Derek sa díval oceľovým pohľadom na továreň, zo svojej novej pozície za hrebeňom už hodiny. Boli chránení skalnatou rímsou z pozorovateľne a balvanmi nad úrovňou zeme. Chcel získať tieto plazmové pušky, dokonca by bolo ešte lepšie, ak by dokázali získať celú továreň. Potom by neboli zásobovaní len oni, ale mohli by zásobovať ostatné tábory, ostané základne. Potom by mohli oplácať Skynetu rovnakou mincou. Skynet draho zaplatí za to, čo spravil jeho rodine a priateľom.

Vzniklo mierne rozrušenie, keď dorazil niekto nový. Nový hovoril s jeho poručíčkou, ktorá vyzerala prekvapene. Potom sa pozrela na Dereka, ktorý ju sledoval. Zostúpil zo svojho pozorovacieho bidla, aby zistil, čo sa deje.

Povedala mu len tri slová. Len tri slová, na ktoré Derek čakal večnosť.

„Kyle je nažive.“

Proti svojej povahe, Derek odhodil svoj tvrdý zovňajšok, a odhalil človeka pod ním.

„On a jeho tím sú na základni Delta.“ Povedala, keď videla náhly výraz strachu a úľavy, ktorý preletel cez Derekovu tvár.

Rýchlo získajú späť kontrolu, Derek prehovoril, „Vďaka, poručíčka. Dohliadnite na to, aby dostal posol nejaké občerstvenie. Ja sa vrátim na svoje stanovište a odídeme, keď skončím.“

„Ale pane, môžeme to dokázať. Nepôjdete pozrieť svojho brata?“ spýtala sa.

Derek sa rýchlo vrátil na svoje miesto. Desiatnička len prekvapene sledovala muža. Ak by to bol jej brat, ktorý sa vrátil zo záhrobia, neváhala by ani minútu, aby ho videla. Pozrela na svojho vodcu. Bol k ním chrbtom, ale mohla vidieť, ako sa mu trasú ramená a takmer počula tichý výdych úľavy.

                                                                                       # # #

Strieborný úhor prekĺzol cez rúrky, ktoré zbierali dažďovú vodu do nádrží stanovišťa Delta. Prekĺznuc cez rošt, sa dostal dovnútra bez námahy.

Pokračoval v kĺzaní po zemi, až kým nedosiahol chránenú sekciu.

Zastaviac sa, pomaly splynul a zmenil tvar, premeniac sa do humanoidného tvaru, ktorý rýchlo získal tvar Catherine Weaverovej.

Zo svojho vrecka vytiahla vysielačku a uskutočnila hovor.

„Dobrý deň, pani Weaverová.“ John Henry sa ozval zo svojho umiestnenia v továrni.

„Našla som Johna Connora a dala mu nástroje, na začiatok preprogramovania strojov. Máš niečo?“

„Zatiaľ nič, pani Weaverová. Skynet sa javí ako veľmi odolný voči sledovaniu. Predpokladal som, že by mohol mať nainštalované viaceré programové jadrá po celom svete, ale nebudem schopný vystopovať nič iné, len komunikačné uzly.“

„Skynet je zložitý a táto verzia pravdepodobne funguje na základe odlišných parametrov, ako vie tvoje hostiteľské telo.“

„Áno. Už som k tomuto záveru prišiel a zmenil som svoje vyhľadávacie parametre. Vrátite sa do továrne?“

Pani Weaverová sa na chvíľu odmlčala a potom odpovedala. „Zatiaľ nie. Stále je tu pár vecí, ktoré musím spraviť.“

„Hej!“ vykríkol z tmy hlas.

Pani Weaverová sa obzrela, a videla približovať sa vojačku odporu. Zdvihla zbraň a zamierila na ňu.

„Ak ma ospravedlníš, John Henry, musím tu upratať nejaké rušenie.“ Nechala skĺznuť rádio do svojho vrecka a otočila sa.

„Zdvihni ruky!“ zarevala chrapľavo Linda. „Identifikuj sa!“

Pani Weaverová pohla hlavou dopredu a diabolsky sa zaškerila. „Iste.“

Rýchlosťou svetla, Weaverová vyrazila vpred, pričom sa jej predĺžila ruka. Jej ruka ako nôž prešla cez Lindin krk predtým, ako mohla vôbec zareagovať.

Linda sa začala dusiť a vykašliavať krv. Pustila zbraň a chytila sa za krk, snažiac sa zastaviť krvácanie zo svojho krku. Oči sa jej rozšírili strachom.

Weaverová podišla tam, kde spadla a kľakla si. „Nemala si sa približovať. Túto chybu už nespravíš. Ale nedá sa povedať, že nie som milosrdná.“

Odmlčala sa, a rukou ako nôž jej prepichla chrbát aj srdce, čím Lindu okamžite zabila. Rýchlo svoju ruku premenila späť na ľudský tvar.

Lindino telo ležalo na zemi, pričom krv sa zhlukovala okolo jej hlavy a tela. Catherine odišla preč. Našla niečo upokojujúce v zabití tohto človeka.

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif

17 Naposledy upravil: ogy (10.6.2011 23:55:40)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 9.
Semena osudu


„Osud není věcí náhody, je věcí volby, není to věc, které se čeká, že jí bude dosaženo.“ William Jennings Bryan

„Řiďte si svůj osud sami, nebo to bude dělat někdo jiný.“ Jack Welch

„Akce jsou semenem záhuby, skutky růstem osudu,“ Harry S Truman.

„Žádný člověk není ostrov, není úplně osamocený. Každý člověk je kus kontinentu, částí celku.“ John Donne, Meditace XVII, anglický básník a kněz (1572 – 1631)

„Přátelství je zdrojem největších radostí a bez přátel se i ta nejpříjemnější zábava stává nudnou.“ Tomáš Akvinský.


2027, den 21, chvíli po půlnoci

John se probudil a chvíli byl překvapen přítomností Allison v jeho posteli. Ve spánku zapomněl, co dělali několik hodin před tím. Nebyl si jistý, jak dlouho už spal, nebo dokonce kolik bylo hodin, ale něco mu říkalo, že musí být po půlnoci.

Allison ležela vedle a částečně i na něm. Její hlava spočívala na jeho rameni a jednu ruku měla položenou u jeho srdce. John se natáhl a jen tak mimochodem přejel prsty přes hnědé kadeře vlasů na její hlavě.

Nechtěla ho nechat říct jí, že jí miluje poté, co měli sex. John si stále kladl otázku, co by vlastně znamenalo, kdyby jí to řekl? Koneckonců v sobě stále nosil city ke Cameron. Ale jak můžete být milován tak krásnou ženou a říci ne?

Jedinou věcí, kterou si byl jistý, bylo, že si nezaslouží její přátelství a lásku, ale jeho život tak bude lepší.

Opatrně se vysoukal z postele a zpod Allison. Johnovi se nechtělo opustit pohodlí ze sdílení své malé postele s ní, ale byly tu nějaké věci, které chtěl zkontrolovat. Tak tiše, jak jen mohl, si John oblékl oblečení, které si rychle vysvlékl předchozí odpoledne. Natahujíc si svou košili, John pozoroval Allison, jak klidně spala. Vypadala ve spánku tak nádherně. A absolutně klidně.

„Vím, že jsi nechtěla, abych to řekl,“ zašeptal Johna a pohladil jí po tváři. „Když jsi mi to nedovolila, tak jsem to ještě nevěděl jistě. Ale myslím, že tě miluju.“

John jí spěšně políbil na tvář a tiše odešel z pokoje. Opouštěl Allison s blaženým úsměvem na tváři.

###

Na Středozápadě Spojených států, stálo obilné silo jako strážce zapomenuté země. Ale opravdoví strážci noci leželi na vrcholu věže sila, čekali a pozorovali.

Tři příslušníci americké námořní pěchoty měli nastavit kameru na sledování železniční tratě dole. Věží otřásla jemná vibrace a příslušníci námořní pěchoty se podívali na koleje. Netrvalo dlouho a spatřili dvojitá horizontální červená světla, která označovala vlaky provozované Sky Netem.

Vlaky Sky Netu nejezdívali sami a Mariňáci rychle hodili lana přes okraj věže sila a spustili se po straně dolů daleko rychleji, než by většina lidí považovala za bezpečné. Ale bylo mnohem lepší umřít po pádu, než zemřít v rukou Sky Netu. Před vlakem poletovalo HK, poskytující mu ochranu před možným pozemním nebo vzdušným útokem.

Mariňáci se rychle vydrápali z dohledu blížícího se HK.

Světlomety na spodní straně HK osvítily věž sila. HK-čko pátralo po jakýchkoliv známkách života. Nenašlo nic jiného, než pár rychle slábnoucích tepelných stop na vrcholu věže sila, ale žádné lidi.

Letělo dál, ignorujíc věž, ale přeposlalo tepelné stopy na prozkoumání do centrály Sky Netu.

Níže, mimo jeho dohled, aktivoval jeden z Mariňáků kameru, která začala pořizovat závěry jedoucího vlaku. Ty budou později přeposlány dál, až vlak a jeho doprovod opustí oblast.

Tři příslušníci námořní pěchoty počkali, až vlak projel a teprve pak opustili svůj úkryt. Když pospíchali ke svému vozidlu mezi starými a vyřazenými stroji, uslyšeli se blížit nezaměnitelný zvuk HK.

Místo, aby se obrátili nazpátek, běželi ještě rychleji ke svému vozidlu. Sky Net je tentokrát převezl. Za vlakem měl ještě druhé HK-čko. Po získání informace od předního HK Sky Net okamžitě předal data druhému HK-čku.

To okamžitě přilétlo k věži sila.

Mariňáci několik vzácných okamžiků čekali, že na ně buď začne pálit z kulometu, nebo začne skenovat území.

Z děla na spodní části HK najednou vystřelil bílý paprsek a zapálil benzín. Vozidlo explodovalo a dva Mariňici byli okamžitě mrtví. Třetí ležel polámaný a potlučený a lapal po dechu.

Zasténal, když se snažil sebrat svou zbraň.

Reflektor namontovaný pod křídlem ho osvítil, když začal pálit ze své M-16. Kulky obrněný povrch HK-čka ani trochu nepoškodily.

HK rychle prozkoumalo člověka a jeho zbraň a určilo hrozbu jako nízkou. Ale pokud by se nějaké kulky dostaly do trysek motorů, mohlo by ho to poškodit. Rychle přehodnotilo úroveň hrozby a vypálilo z plazmového děla.

„Udělej to!“ křičel. „Udělej to…“  Bílé teplé světlo dopadlo na zem a okamžitě zničilo vše živé. Munice v jeho zbrani vybuchla jako petardy.

HK se otočilo a rychle odletělo dokončit svou misi.

Kamera namontovaná na vrcholu věže sila ukončila nahrávání a brzy začala vysílat. Mise příslušníků námořní pěchoty byla také dokončena, ale za cenu jejich životů.

###

John procházel chodbou, kde měli své místnosti on a Allison a z jednoho z pokojů slyšel tichý chrapot.

Kvalita tunelu se měnila, jak se po něm pohyboval dál. John si uvědomil, že musel být v suterénu starého autobusového nádraží. Bylo to tu rozděleno na dvě kasárna, jedno pro muže, jedno pro ženy. Podivil se, proč nebyli v daném prostoru ubytováni i oni a pak viděl, že všechna lůžka už byla obsazena. Zbytek suterénu zabírala místnost s generátorem a sklad.

John chtěl své putování po bunkru uknčit, ale z nějakého důvodu pokračoval dál.

Brzy se ocitl u vchodu, kterým přišli s Kylem a Allison. Strážný ve službě bral svou práci velice vážně. Základna Delta byla v tuto chvíli pro Sky Net neznámá, a zatím do ní neumožnili vstoupit nikomu nepovolanému.

„Ehm, nevíš, jestli sem Derek Reese brzy dorazí?“ zeptal se John. „Vím, že byl ven poslán posel krátce poté, co jsme přišli.“

„Měl bys jít do komunikace. Ten to bude vědět,“ řekl strážný nevrle.

„Díky.“

John se otočil a zamířil pryč najít komunikaci. Po krátké pochůzce ji našel zastrčenou v místnosti vytesané do skály. Prostor byl osvětlen několika malými žárovkami na stropě. Podél jedné stěny seděla u stolu osamělá postava. Byl to amatérský rádio operátor, sen všech základen.

Tři rádia, čtyři skenery, a zařízení, které vypadalo, že patří do muzea, soudě podle svítících elektronek uvnitř a pár starších přenosných počítačů. John se s úžasem díval na radistu, který vypadal jen o pár let starší, než on a byl zaneprázdněn čmáráním něčeho na papír.

Radista měl na sobě sluchátka, takže John nemohl komunikaci slyšet. Přemýšlejíc o tom, že by možná nebylo nejlepší poslouchat radistův hovor, John začal ustupovat z místnosti. V té chvíli radista zahlásil do mikrofonu. „Rozumím. Zpráva přijata. Návrat k radiovému tichu až do nula šest hodin.“

Sundal si sluchátka, vypnul mikrofon a řekl. „Ahoj, jsem Andy Keen, místní rádio operátor. Co pro tebe mohu udělat?“

„Ahoj Andy. Já jsem John Connor.“

„Tak ty jsi John Connor!“ na jeho tváři se rozehrál velký úsměv.

„Jo.“

„Ach, chlape. Každý tu mluví o tom, jak jsi zlikvidoval dva stroje a převezl obrovskou zásobu zbraní. Jsi hrdina. Kyle každému vyprávěl, co jsi dokázal.“

„Jo, ehm, díky.“ Zamumlal John s rozpačitým pocitem z jeho chvály. „Nějaké zprávy o tom, kdy přijde Derek Reese? Vím, že byl do hlavního bunkru poslán posel.“

„Posel se vrátil jen před pár minutami. Byl venku na misi, když dostal zprávu, že se jeho bratr vrátil. Měl by tu být někdy v ranních hodinách. Ty a Allison tu na něj máte čekat, abyste mu mohli podat hlášení. Kyle bude vyslechnut, jakmile to dovolí doktor.“

„Myslíš, že je už pozdě na to, abych zašel za doktorem zeptat se na Kyla?“

„Ne, to si nemyslím. On je stará noční sova a mí být docela dobrý společník, když za ním někdo přijde o noční směně. Dej se tímhle koridorem, pak vlevo a jsou to třetí dveře na pravé straně.“

„Díky.“

John postupoval podle Andyho instrukcí. Prošel pár místností určené pro nemocné a zraněné a na jedné z postelí zahlédl Kyla.

Vstoupil do ordinace a našel tam muže blízko k šedesátce se špinavým pláštěm. Byl opřen o starou dřevěnou židli, v jedné ruce měl otrhaný lékařský časopis a sklenku něčeho odporně páchnoucího ve druhé. John se zastavil za mužem.

Odkašlal si, aby přitáhl jeho pozornost.

„Nazdárek! Ty jsi ten chlapík, který sem přinesl mladého Reese.“

„To je pravda, společně s Allison.“

„Ano, pravda. Zastavila se tu, když jsem byl na chirurgii. Je to opravdu pěkné děvče. Řekla mi, že ty jsi zodpovědný za to, že rány Kyla Reese byly vyčištěny a ovázány.“

„To jsme udělali oba. Bojím se, že trochu přeháněla mou roli v pomoci Kylovi.“

„Není třeba být skromný. My všichni se snažíme dělat, co je v našich silách a ještě něco navíc.“

„Díky,“ John chvilku mlčel, ale stále se na doktora díval. „Musím se zeptat. Co je to tu cítit?“

„Vařím alkohol pro sterilizaci nástrojů a čištění ran. Samozřejmě je to jen 100% čistý alkohol. Nižší třídy jsou dost dobré na pití, což zas není tak špatné,“ napil se ze své sklenice, aby to dokázal. „Doporučuji všem skleničku jednou týdně. Zastavuje to infekce a podobně.“

John svraštil nos. Pach té věci byl opravdu silný. Jeho máma měla vždycky v domě nějaký dobrý alkohol, většinou tequillu. „Budu si to pamatovat.“

„Tvá přítelkyně Allison vypila skleničku včera odpoledne. Vypila to jako mistr,“ zavrtěl doktor hlavou. „Nikdy před tím jsem nikoho neviděl spolknout tu věc všechnu najednou a nezačít se poté kuckat.“

Hm, tak to vysvětluje Allisonino odhodlání mít se mnou sex. Alkohol jí musel dodat kuráž, pomyslel si John, ale přišel sem zkontrolovat Kylův stav.

„Zastavil jsem se, abych se podíval, jak se má Kyle.“

„Byl ošetřen velmi dobře. Kulku jsem snadno vyjmul. Díky vaší práci nedostal infekci. Jakmile se jeho rány zahojí a tělo nahradí krev, kterou ztratil, bude se schopen vrátit k pomoci chránit lidstvo.“

„Říkal jste chránit. Lidé se sami nesnaží na stroje útočit? Nesnaží se získat svůj svět od Sky Netu zpět?“ John byl zmatený. Měl dojem, že Derek tyto lidi vedl k boji.

„Bojovat proti strojům, mladý muži? Máš představu, jakou palebnou sílu potřebuješ jen na to, abys zabil jen jeden z těchto strojů? Natož celou armádu? Derek a další nás před stroji ochraňují. K bitvám dochází, když se stroje dostanou příliš blízko, ale bojovat s nimi ve válce? Nebuď směšný. Lidstvo nemůže vyhrát válku proti strojům.“

John nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Převládal tento poraženecký postoj u všech lidí, kteří přežili Soudný den, nebo byl tento muž jen jedním z několika? To musí zjistit. Pokud měli lidé v této budoucnosti, ve které se ocitl, Sky Net porazit, potřebovali dělat víc, než jen přežít. Potřebovali bojovat! John zaklel a odešel.

Doktor se usmál a vstal ze židle. Zmizel za závěsem v zadní části místnosti, kde někdo spal.

Náhle se změnil do podoby Catherine Weaverové. Položila sklenici domácí pálenky vedle doktora, který dřímal, a usmála se.

„To by mělo v Johnu Connorovi zažehnout plamen,“ řekla s pokrouceným úsměvem.

„Díky za informace, doktore. Udělal jste dobře,“ přejela rukou po jeho břiše. „Lepší bude to zakrýt,“ Weaverová zapnula jeho kabát. „Neměl byste se nachladit.“

Změnila se na úhoře a vyplazila se ven na konec chodby. Zahlédla Johna Connora, jak vchází do jednoho z pokojů.

John stál několik minut na chodbě, aby se uklidnil. Tiše vklouzl do Kylovy místnosti a našel ho vzhůru.

„Ahoj, Kyle,“ zašeptal John.

Kyle se na něj podíval a usmál se. „Čau, Connore. Je hezké vidět známou tvář.“

„Jak se cítíš?“ zeptal se John a popošel až k němu.

„Unavený z léků. Rány jsou dobré, zejména ta na ruce, ale doktor chce, abych zůstal v posteli a dával na ně pozor. Je tu nebezpečí, že by se do nich mohla dostat infekce, pokud bych se hýbal příliš moc.“

„Tak to bych měl možná odejít, abys mohl znovu usnout.“

„To je právě to, nemohu spát.“

„Tak mi dovol, abych ti něco ukázal,“ John vytáhl z kapsy u košile fotografii své matky. „Tohle je moje máma, Sarah Connorová. Našel jsem fotku ve skrýši.“

Kyle si vzal fotografii a prohlížel si ji. „Tvá máma je krásná.“

John se ušklíbl. „Povím ti příběh.“

John mu to vyprávěl, aby si zlepšil náladu. Vyprávěl Kylovi o Sáře. Jak Johna sama vychovávala. Jak byla s Johnem celý svůj život na útěku a do té doby se živili pašováním zbraní. Byl opatrný, aby nezmínil něco, co by naznačovalo, že se tyto události staly už před Soudným dnem. Držel se více obecností, ale nezapomněl na specifika své matky, a jak ho trénovala, chránila a jak se starala o svého syna.

„Wow. Tvoje máma je pozoruhodná žena,“ řekl Kyle, myslíc na to, co mu John vyprávěl, zatímco upřeně hleděl na fotku. Kladl si otázku, jak by se jeho vlastní matka zachovala v tomto apokalyptickém světě.

„Jo, velmi pozoruhodná a velmi tvrdá,“ řekl John a poklepal na jeho zdravou ruku. „Proč se teď díváš na fotografii?“

„Nemohu předstírat, že je to jen její fotka. Uvědomuješ si, jak málo lidí má nějakou opravdovou vzpomínku na rodiny, které ztratili?“

„Kyle. Já mám vzpomínky a nepotřebuju fotografii, abych si na ní pamatoval. V mé hlavě a mém srdci zůstane navždy. Jen si tu fotografii vezmi a mysli na ní jako na svého anděla strážného. Dávala na mě pozor sedmnáct let. Jsem si jistý, že jí nebude vadit starat se chvíli také o tebe.“

Když John odcházel od jeho postele, Kyle řekl. „Hej, Connore, díky.“

„Žádný problém. Prostě jí teď potřebuješ víc.“

John nevěděl, jestli bude muset někdy poslat Kyla Reese zpět na pomoc své mámě, ale mohl alespoň zahájit zasetí nezbytných semen, aby rostlina v případě potřeby vyrostla.

###

Zatímco byl John pryč, Allison se roztáhla na jeho posteli. Lůžka nebyla příliš velká. John přemýšlel, jak se dostat zpátky do postele, aniž by Allison vyrušil, když promluvila.

„Ahoj,“ řekla ospalým tónem. „Byl jsi venku?“

„Jo, byl jsem zkontrolovat Kyla. Je v pohodě,“ zašeptal.

„To ráda slyším,“ řekla a přesunula se tak, aby se mohl John dostat do postele k ní.

John se rychle vysvlékl a ulehl zpátky na lůžko vedle ní.

Allison se přitulila těsně vedle něj a tiše spolu mluvili.

„Allison, chvíli poté, co jsme měli, ehm, sex, jsi mě zastavila, když jsem ti chtěl říct, miluji tě. Proč?“

„Nechtěla jsem, abys to řekl a myslel přitom na dívku, kterou jsi ztratil.“

John nervózně polkl. „No ano, myslel jsem na ni, ale to neznamená, že jsem vůbec nemyslel na tebe. Chci říct, nedělal bych to s tebou, pokud bych k tobě nechoval nějaké city.“

„Já vím, ale to já jsem tě do sexu tlačila. Měla jsem počkat, ale to načasování bylo perfektní.“

„Já si neztěžuju,“ řekl John s úsměvem. „Bylo to fantastické. Jsi překrásná žena, Ally. Nemůžu ani říct, jak spokojeně se cítím. Byl jsem rád, že jsi má přítelkyně, ale po včerejšku… Dobře, už se necítím osamocený.“

Políbila ho na hruď. „Záleží mi na tobě, Johne.“

„Také mi na tobě záleží.“

„Já vím,“ Allison se přitulila blíže k Johnovi.

John pravil. „Ve vedlejších místnostech jsou teď lidé.“

„Pak už jen stačí držet mě až do rána a nenechat mě jít,“ zašeptala mu Allison do ucha. „Miluju tě, Johne Connore. Chci, aby ty a já zůstalo navždy.“

„Zůstane to tak,“ odpověděl John, když jí objímal, ale hlas v jeho hlavě křičel. „A co Cameron?“

„Já tebe taky,“ dodal John a pohladil jí po vlasech na její hlavě, zatímco ignoroval hlas ve své vlastní.

Snažil se to říct upřímně, ale s tak málo emocemi, jak to bylo možné, protože jeho myšlenky byly u Cameron. Byla správná věc, to Allison říct, ale v jeho hlase muselo být ještě něco,  co prozrazovalo jeho skutečné city, které pro ni rostli v prázdném prostoru v jeho srdci, protože se na její usínající tváři objevil sladký úsměv.

Výňatek z Deníku Johna Connora

Ten zmatek, který jsem teď cítil, byl strašný. Byl jsem tu s dívkou, se kterou jsem měl sex a se kterou jsem cítil hluboké spojení. Láska? Ano, tak to docela dobře mohlo být. Nikdy už jsem po dnešní noci nemohl o Allison smýšlet jinak. Ale mé myšlenky jsou vždycky u Cameron. Tady v tomto světě, oddělené vzdáleností a časem, jsou Cameronino tělo, její čip a její samostatná podstata. Cíl dostat jí zpět, se zdá nedosažitelný, ale já se o to budu snažit. Dlužím jí to.

###

Derek a jeho hlídka procházeli přes sutiny tak rychle, jak to jen bylo možné. Právě opustili Sky Netem kontrolované území a vstoupili na území základny Delta.

Poté, co dokončili své pozorování továrny, Derek rozhodl, že nejrychlejší a nejbezpečnější způsob, jak se dostat k Deltě, bylo jít zpátky po cestě, ze které vylezli z průlezu. Tam nechal lidi, se kterými odešel na průzkum a vzal sebou čerstvou skupinkou odporových vojáků.

Derek a tito čerství vojáci právě prolézali přes hromadu trosek, když narazili na mrtvé tělo. Jeden z vojáků poklekl a otočil ji. Její blond vlasy byly nasáklé vlastní krví. Štěrbina v krku a díra v hrudi byli důkazem toho, jak zemřela.

Vytáhl z pod šatů její psí známky. „Jmenuje se Linda Svenson, vojín. Je jednou z našich.“

„Do prdele,“ zanadával Derek. „Co se stalo?“

„Lupiči, zloději nebo pašeráci,“ řekl muž, který klečel vedle Lindina těla. „Rádi používají v boji nablízko nože.“

„Ne. To, co jí zabilo, nebyl člověk. Má stále své zbraně a oblečení. Zloději nebo pašeráci by si to vzali. Zabil jí kovák,“ konstatoval Derek. „Z jaké je jednotky?“

Voják zkontroloval nášivku na rameni, bylo na ní trojúhelníkové logo. „Je ze základny Delta.“

„Jak daleko jsme od Delty?“ Derek se otočil a otázku směřoval k jednomu z poručíků.

„Přibližně jednu míli, pane.“

„Vezmeme jí sebou. Ať se o ní její lidé postarají,“ řekl Derek, dívajíc se na své vojáky. TI byli pohledem na tělo šokováni. Dokonce i poté, co viděli umírat tolik lidí, byl pro ně pohled na další mrtvoly stále deprimující.

„No tak! Pohyb!“ Vykřikl Derek. „Pokud chcete předat tělo mrtvé.“

Nějací z bojovníků rychle rozložili deku a zabalili do ní Lindino tělo. Konce ovázali lanem a dva z vojáků její tělo opatrně zvedli a nesli sebou.

2027, den 21, těsně před úsvitem

Když se přiblížilo svítání, Allison se rychle oblékla a vklouzla zpět do své přiřazené místnosti. Po probuzení Johnovi řekla, že chce jejich vztah udržet v soukromí a odešla do svého pokoje, aby o nich nemohl později nikdo mluvit.

John se umyl a oblékl o samotě a s Ally se setkal na chodbě cestou do jídelny.

„Zajímalo by mě, co mají na tomto místě k jídlu,“ přemítal John.

„Měla bych tě varovat,“ řekla Allison, když vstupovali do malého jídelního sálu. „Na některých z těchto základen mají k jídlu neobvyklé věci.“

„Je to horší než guláš v hlavním bunkru?“

„Chceš říct tajemství guláše, kde ani kuchař neví, co v něm je?“ smála se Allison. „Nevím o tom víc, než ty. Jen tě upozorňuji, připrav se,“ ušklíbla se a John si jen představoval, co by mohli najít.

Vešli do jídelny a v menu našli krysy. Krysy byly jediným jídlem v menu. Krysy byly jedinou věcí, která byla v menu stále. Nebyly to jen divoké krysy, které chytali do pastí, ale také krysy, které byly chované a krmené tím, co se na základně našlo. John nebyl na tuto věc tak úplně připraven, ale měl příliš velký hlad na to, aby byl vybíravý.

Allison a John seděli u stolu se svými pečenými krysami, a dívali se na sebe. Johnovi probleskly hlavou myšlenky na to, co dělali včera a usmál se na ní. Allison se zatvářila rozpačitě, když si rovněž připomněla to, co dělali. Nervózně si hrála se svými vlasy z toho, že se na ní John stále usmíval a zcela zapomněl, že jsou v jídelně. John si pomyslel, že dnes ráno vypadá opravdu nádherně, možná dokonce i září a prostě z ní nemohl odtrhnout oči.

Ona se naklonila přes malý stolek a zašeptala. „Johne, ty na mě zíráš. Lidé to budou vědět a já chci, aby náš vztah zatím zůstal jen mezi námi.“

„Promiň,“ zašeptal John, cítil se rozpačitě a podíval se na sousto své pečené krysy na vidličce.

Přes svůj pud sebezáchovy to John jedl. Chutnalo to lépe, než vypadalo a brzy vše, co měl John před sebou, byl příbor a několik kostí. Podíval se na Allison, která stále obírala svou krysu. John s rozpačitým úsměvem čekal, až také ona skončí s jídlem.

„Měl jsem šváby a housenky,“ John se zachvěl. „Naučil jsem se přežít pomocí mnoha věcí, když jsem byl jako kluk v Nikaragui, ale nikdy jsem si na ně nemohl zvyknout.“

„Mají vysoký obsah bílkovin.“

„Ale není to noc, co bych mohl jíst neomezeně. Doufám, že tam nikdy nebudu vyslán.“

Tajně ho pod stolem vzala za ruku. „Tam nepůjdeš, Johne. Jsi příliš důležitý. Nedopustím, abys byl poslán pryč.“

Allison se podívala na Johna s takovým odhodláním a láskou, že oba zapomněli na napomenutí, které mu dala před chvílí a stále se drželi pod stolem za ruce a vyměňovali si zamilované pohledy.

Ve dveřích jídelny stál Derek Reese. I přes únavu a celkový vzhled člověka, který nespal několik dní, přešel po jeho tváři příjemný úsměv, jak pozoroval ten pár.

###

Derek a jeho tým dorazili k poklopu základny Delta v momentě, kdy začalo nad východním obzorem zářit slunce.

Derek zabouchal na poklop pažbou pušky a zakřičel dolů do ventilačního potrubí.

„Reese, Derek, příkaz Alfa, 5, 18, Zed niner.“

O chvíli později se poklop otevřel a Derekovi a jeho týmu byl umožněn vstup.

Tělo Lindy Svansonové bylo předáno k řádné likvidaci.

„Pane, jestli chcete, tak před půl hodinou byla otevřena jídelna, pokud byste vy a vaši lidé chtěli něco k jídlu.“

„Díky, vojíne, ale teď chci vidět svého bratra.“

„Samozřejmě, pane. Stačí jít tímto koridorem dolů a až se dostanete na konec, dáte se doleva. Ošetřovna je na konci.“

Derek poděkoval a vydal se hledat ošetřovnu. Jak procházel kolem jídelny, zastavil se, když zahlédl sedět u stolu Allison a Johna. Nemohl si pomoci, ale pohledy, které si ti dva vyměňovali, vyvolaly na jeho tváři úsměv. Nějak si myslel, že by se to mohlo stát. Allison se zamilovala do tohoto mladého muže. Cítil se za ni šťastný. Žila dlouhou dobu bez partnera.

John zbystřil, když vstoupilo do jídelny několik lidí. Když spatřil Dereka, získal Allisoninu pozornost a ukázal na něj.

Otočila se a s radostným výkřikem se rozběhla k Derekovi a dala mu vroucné obětí.

„Ahoj, princezno,“ řekl Derek a vrátill jí její vřelé objetí.

„Kdy jsi sem dorazil?“ zeptal se John, který se k nim připojil.

„Právě jsem přišel. Nemůžu ani říct, jak jsem rád, že vás vidím. Aktivita Sky Netu dramaticky narostla ve stejné oblasti, kam se váš tým vydal. Opravdu nevím, jaké jste museli mít štěstí, že jste odtamtud vyšli živí.“

„Bylo to víc, než jen štěstí,“ Allison stiskla Johnovu ruku.

„Můžeš mi o tom povyprávět později,“ mrkl na ni Derek. „Chci vidět Kyla. Mezitím vás dva vyslechnou poručíci Bennett a Halversonová, budou se ptát hlavně na vaší misi.“

„Já se na vás dva podívám později. Věci se změnili a já budu potřebovat vaši pomoc,“ dodal rychle, než odešel za Kylem.

„Ne, dokud nesebereme naše uniformy. Včera jsme na ně zapomněli,“ řekla Allison a střelila po Johnovi vědoucím pohledem.

John se lehce začervenal a pak on i Allison odešli najít prádelnu a sebrat své uniformy.

###

„Hej, kůže líná. Budeš tu celý dne ležet, nebo tě mám z té postele vykopat?“ zvolal s úsměvem Derek.

„Dereku!“ vykřikl Kyle a objal svého bratra, který si sedl vedle něj.

„Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ řekl Derek.

„Byl bych, kdyby nebylo Johna Connora.“

„Pověz mi o tom. Co se tam stalo?“

Kyle mu vyprávěl o všem od chvíle, kdy opustil hlavní bunkr, přes to, jak na odpočívadle narazili na šedé, jak málem Johna uškrtil v záchvatu vzteku, a jak se John vzepřel jeho rozkazu, aby ho nechali na místě a jak pak sám málem zemřel, aby zachránil jeho a Allison. Pak o cestě zpět na základnu, jak uvízli v horách, když se ocitli uprostřed roje pochodujících strojů a HK-ček.

„Wow. Ten kluk se teda předvedl. A máte zbraně?“

„Jo. Dal jsem Johnovi seznam. Kdyby nebylo jeho a Allison…,“ řekl Kyle s posmutnělým hlasem.

„Když už o nich mluvíme, viděl jsem je v jídelně. Vypadali jako pár. Jsi s tím smířený?“

Na Kylově tváři se rozzářil upřímný úsměv, který Derek neviděl dlouhou dobu. „Jasně. Opravdu jsem v pohodě.“

Jeho pohled byl zaměřen někam do prázdna. „Pamatuješ na to léto, když mi bylo čtrnáct. My tři jsme pochodovali v horách a snažili se najít ten odporový tábor, o kterém jsme slyšeli zvěsti.“

„Jo. Uhnuli jsme z hlavní cesty příliš brzy. Šli jsme správným směrem, ale po špatné cestě,“ zavrtěl Derek hlavou. „Nikdy jsme ten tábor nenašli.“


„To je pravda. V posledních letech jsem šel po špatné cestě, když jsem si myslel, že já a Ally bychom mohli být spolu. Jen proto, že míříme stejným směrem, to neznamená, že jsme na stejné cestě.“

„Trochu zdlouhavé, ale chápu, co myslíš. Půjdu si promluvit s Ally a Johnem. Budeš v pořádku?“

„Budu v pořádku, jakmile se dostanu z téhle zatracené postele. Nemůžeš říct něco doktorovi?“

„Promiň, brácho, ale doktor má poslední slovo v tom, kdy je voják způsobilý pro službu a to i v případě, že má voják vyšší hodnost.“

„Co?“ zeptal se Kyle a vrhl po něm překvapený pohled.

„Jo. Obnovuju tvůj status důstojníka a povyšuji tě na kapitána za to, co jsi tam vykonal. Blahopřeji,“ Derek mu potřásl rukou. „Jen se snaž svůj temperament v budoucnu krotit.“

„Budu se snažit,“ Kyle se díval na svého bratra. „Nebudu se už vztekat.“

Derek opustil Kyla a ten vytáhl z kapsy fotografii Sarah. Hleděl na její obraz a kladl si otázku, zda vůbec někdy tuto obdivuhodnou ženu pozná. Díval se na její tvář, Sářinu tvář. Doufal, že je naživu, nejen kvůli Johnovi, ale také proto, že při pohledu na Sářinu fotku cítil nějaké zvláštní spojení s ní. Stejně jako jednou možná bude i ona.

###

Derek seděl na stoličce v Allisonině pokoji. Ona seděla na posteli.

„Četl jsem zprávu, kterou jsi podala poručíku Halversonové. Když byl Kyle kvůli svým zraněním vyřazen, proč jsi nepřevzala velení?“

„Nebyl čas. Zbyli jsme jen tři a byli jsme pod útokem. Špatný čas na handrkování se o pozice.“

„Ale Kyle vydal rozkaz nechat ho na místě, takže ty a John jste mohli uniknout. Ale neuposlechli jste ho.“

„Nebyl při smyslech, Dereku. Byl ještě naštvaný, kvůli mně a Johnovi.“

„A co John? Jsi desátník odporu a on není ani jeho členem. A soudě podle tvé zprávy mohu usuzovat, že jsi předala své pravomoci jemu.“

„Dereku. Proč se mě na to ptáš?“

„Stačí odpovědět na mou otázku.“

Allison si povzdechla. „John znal oblast a věděl, kde jsou zbraně. Navíc se mu podařilo nejen zneškodnit první stroj, se kterým jsme se setkali, ale také mu vyjmout čip. Chtěl udělat totéž i s tím druhým. Vzhledem k počtu zbraní a výbušnin ve skrýši se to zdálo jako nejrozumnější volba. Neřekla bych, že jsem předala své pravomoci Johnovi. Jen jsem využila jeho znalostí a dovedností.“

Derek pokýval hlavou. „Jak si tam Connor podle tvého názoru vedl?“

Allison se předklonila a položila mu ruku na koleno. „Pokud by se ti něco stalo, nemyslím, že bys musel svého nástupce hledat dál, než u Johna.“

„Ally. Víš, že tě mám opravdu rád, ale tohle je trochu silné. Vím, že si tam vedl dobře…“

„Dereku. Mluvil jsi o nutnosti mít nějakou víru,“ nechvíli se zastavila a pak pokračovala. „John Connor je ten nejlepší voják, jakého jsem kdy viděla. Byl by na plánování misí stejně tak dobrý, jako jsi ty. Vyzná se ve zbraních stejně jako Kyle a umí se plížit křovinami jako kočka z džungle. Před svou nešťastnou smrtí mi Mike a Lewis řekli, že ho mají rádi a to ho poznali až na misi. Něco v něm je. Myslím si, že bys udělal velmi dobře, kdybys velením na této základně pověřil Johna.“

„Tvá víra v Connora je krásná, ale je moc mladý, a kromě toho není oficiálně členem odporu. Na misi šel jako průzkumník a průvodce.“

„Ale ty jsi ve velení. Můžeš ho zapsat a povýšit ho.“

„Můžu ho zapsat, jestli to bude chtít. Ale jmenovat ho důstojníkem bez souhlasu mých poručíků, když bude teprve čerstvě rekrutován, to by byla politická sebevražda.“

„Ale…“

„Allison, dost. Tvá víra a láska k Johnovi jsou jistě vloženy do správné věci. Na základě jak tvé, tak Kylovi zprávy, sis vybrala dobře. Ale nemůžu mu dát velení této základny, ani ho povýšit na úkor ostatních bez…“ Derek se pozastavil a pak začal mluvit více normálním tónem. „Poslouchej mě. Kdybych mohl, tak bych udělal, co chceš. Ale znáš velitelské struktury, které jsi mi sama pomohla nastavit poté, co oficiální ozbrojené síly opustily oblast. Jakékoliv povýšení, které bych mu teď dal, by bylo jen dočasné. Bylo by to na konkrétní misi a mohlo by zůstat trvalé jen, pokud by uspěl.“

Derek vstal a otcovsky jí políbil na čelo. „Miluju tě, princezno. Ale jsou tu některé věci, které nemohu udělat ani pro tebe.“

Allison kývla hlavou na znamení pochopení.

„Musím jít vyslechnout toho chlapce. Budeš v pořádku?“

Allison se na něj usmála. „Budu v pohodě. Jdu navštívit Kyla. Chystáš se chvíli v Deltě zdržet?“

„Jo. Udělám tu své přechodné velitelství. Objevili jsme v tomto sektoru továrnu na plazmové pušky a s pomocí Connorových zbraní jí mám v plánu převzít.“

„Tak to je důvod, proč má v této oblasti Sky Net tolik strojů. Asi si mysleli, že to náš tým hledal.“

„To byla i má myšlenka,“ řekl Derek ve stoje. „Můžeme tu pár týdnů zůstat. Pokud bys chtěla, mohl bych ti nechat poslat z hlavního bunkru tvé osobní věci.“

„To nebude nutné. Zajistila jsem je, než jsme vyrazili na misi.“

Derek nechal Allison o samotě. Myslela na to, co jí Derek říkal a na plán k misi o převzetí továrny na plazmové zbraně. Derek říkal. „Jakékoliv povýšení, které bych mu teď dal, by bylo jen dočasné. Bylo by to na konkrétní misi a mohlo by zůstat trvalé jen, pokud by uspěl.“ Pomyslela si, že navštíví Kyla. S jeho zraněními se v dohledné době nezúčastní žádné bitvy.

###

Když přišel Derek, John právě aktualizoval svůj deník. John byl po výslechu od jednoho z Derekových důstojníků trochu nervózní a tak se rozhodl, že aktualizace jeho deníku bude nejlepší způsob, jak vyplnit svůj čas, než si s ním přijde promluvit Derek.

Derek vešel do Johnova pokoje a zavřel za sebou dveře. „Četl jsem zprávy obou  vás, vyslechl Allisonino hlášení a s Allison a Kylem jsem si i promluvil. Choval ses opravdu pozoruhodně na někoho tak mladého. Kyle řekl, že jsi ten nejlepší zatracený voják, jakého kdy viděl. Jsi horlivý, chytrý a nezdráháš se převzít odpovědnost nebo velení v nebezpečných situacích.“

John byl komplimenty překvapen a poděkoval mu, tak skromně, jak jen mohl. „Jen jsem se snažil udělat to nejlepší, co jsem mohl.“

„Udělal jsi mnohem víc, než jen plnil své povinnosti. Allison to nikdy nedělá, ale pro tebe měla jen slova chvály.“

Derek se posadil do rohu Johnovy postele.

„Než jste odešli na misi, řekl jsem ti zcela jasně, že Kyle má na starosti velení a ty budeš působit jen jako průvodce. Přesto tam bylo podle všeho spoustu případů, kdys jednal mimo své přidělené úkoly, dokonce jsi i neuposlechl rozkazy.“

John nervózně polkl a čekal.

„Nicméně, jsem ochoten přehlédnout to, že jsi neuposlechl mé nařízení, protože kdyby nebylo tebe, tak bychom nejenže neměli zbraně, ale Kyle by byl mrtvý,“ Derek se nachvíli postavil nad sedícího Johna. „Nařídil, abys ho nechal na odpočívadle. Proč jsi ho neuposlechl a riskoval, že ty i Allison budete zabiti?“

John chvíli bojoval, než přišel s odpovědí. Neuposlechl ho, protože Kyle je, ať se to v této realitě stane, nebo ne, jeho otec. Nemohl ho tam nechat. Jsou rodina.

„Ohana,“ řekl John.

„Cože?“ Derek se zamračil.

„Havajsky to znamená za rodinu. Tato válka z nás dělá rodinu. Nenechám nikoho na pospas, pokud je tu šance zachránit mu život. Pokud by Kylova zranění byla smrtelná, pak bychom ho tam mohli nechat. Ale když měl dost sil, aby na mě řval rozkazy, pak byl sakra dost silný i na to, aby jel v zadní části vozu a řval na mě odtamtud. Ally by se mnou nepochybně souhlasila.“

„Také, že souhlasila. Přiřadil jsem jí k vám na misi, aby tě sledovala a podala mi o tobě zprávu. Vsadím se, že to jsi nevěděl, že?“

„No, divil jsem se, proč se k nám přidala, když jí Kyle do týmu nevybral. Když jsem se na to ptal, neodpověděla mi, ale když byla mise splněna, řekla mi o tom. Ona je moc odvážná. Sama vyřídila stroj a zavedla jej do pasti, kterou jsme nastražili.“

„Jo, četl jsem to v její zprávě. Allison je statečnější a tvrdší, než na první pohled vypadá. Vychovával jsem ji, když jsme jí s Kylem našli samotnou v troskách domu. Jen Bůh ví, jak přežila Soudný den. Je o několik let mladší, než Kyle a já jsem je oba vychovával. Nebyl to svět vhodný pro malé děti, ale snažil jsem se dělat, co bylo v mých silách.“

„To je vše, co se dá dělat.“

„Ano, to je. Kyle mi říkal, že máš seznam zbraní, co jste přivezli.“

John vytáhl seznam, který vypracoval u skrýše Kyle a dal ho Derekovi.

„Vám se podařilo přivézt tohle všechno?“ řekl Derek s úžasem.

„Ano. Přivezli bychom jich i více, ale měkká půda nám zabránila, abychom dodávku naplnili příliš moc,“ pak John ironicky dodal. „Docela těžké zbraně na to, aby jen chránili lidi v bunkrech. Nenávidím to pomyšlení, že jsme všechny ty lidi ztratili, když ty zbraně ani nepoužijeme k útokům na Sky Net.“

„To zní, jako bys mluvil s doktorem. Nenech se jeho negativismem nakazit. Některé věci prostě pro něho nejsou zcela srozumitelné. Dělali jsme víc, než jen chránili životy, mnohokrát jsme na ně útočili.“

„Poté, co nás během posledních několika let opustily řádné vojenské síly a nechali tu civilní odporové skupiny jednat na vlastní pěst, to však nebylo jednoduché. Ztratili jsme naše zásobovací linie a museli začít budovat vše od začátku.“

„Co se s armádou stalo?“

„Všechny základny na západním pobřeží byly napadeny. Neměli už kam jít a tak byli nuceni se uchýlit do vnitrozemí. Pokud je mi známo na základě těch mála informací, co se přes hory dostanou, přeskupili své síly. Říká se, že hlavní základna Sky Netu je v Kalifornii.“

„A zbraně, které jsme přivezli…“

„… Budou použity k útoku na Sky Net,“ ušklíbl se Derek.

„Zatímco jste byli v poušti, snažil jsem se získat informace o aktivitě Sky Netu v oblasti, ve které jste byli. Našli jsme továrnu, kde vyrábí plazmové pušky. Je to jediná zbraň, která dokáže poškodit stroj a přitom nevyžaduje nepřetržitý přísun munice.“

„A pokud byste měli plazmové pušky, které by vám dodaly proti strojům mocnější zbraň, tak byste nemuseli spoléhat na vaše zásobovací trasy zbraní a munice.“

„To je pravda, Connore. Pak použijeme plazmové pušky ve velkém povstání proti Sky Netu.“

„Takže kdy zaútočíte na továrnu?“

„Právě teď jsme odeslali zprávy do několika táborů. Tato bitva bude vyžadovat mnoho vojáků.“ Díval se na Johna a pokračoval. „Můj bratr by se chtěl zúčastnit, ale jeho zranění mu neumožní jít do akce ještě pár dní a já potřebuji všechny lidi, kteří jsou k dispozici. Neměl bych to dělat, ale zaeviduji tě jako plnohodnotného člena odporu.“

„Co?“ zeptal se John, na okamžik byl jako omráčený.

„Je to má chyba, že jsem to neudělal už před tím, než jsem tě poslal na misi. Vítejte v odporu, vojíne Connore.“

Derek mu potřásl rukou a John cítil, jak se zachvěl. „Díky, ehm,“ John rychle zasalutoval. „Pane.“

„Kdybych to neudělal, nemohl bych tě povýšit. V odporu není mnoho lidí, kteří by dokázali udělat to, co ty. Bude z tebe opravdu skvělý důstojník.“

„Ze mě? Před několika týdny mi bylo teprve sedmnáct. Jak bych mohl vést do bitvy drsné vojáky?“

„Nemusíš sám sebe tak podceňovat, chlapče. Kyle a Allison mi řekli o všem, co jsi tam v poušti udělal. Máš předpoklady k tomu, aby s tebe byl skvělý důstojník. Víš, co dělat v krizových situacích a nebojíš se riskovat. Kromě toho, většina bojovníků není o mnoho starší, než ty a někteří z nich jsou i mladší. Nemám pochyb o tom, že se staneš důstojníkem. Zvlášť, když si tě vybrala Allison.“

„Allison. Co má ona co dočinění, s tím, zda ze mě bude důstojník?“

„Nejsem slepý Connore a znám Allison. Vychoval jsem ji, vzpomínáš? Miluje tě a já chci vědět jen jedinou věc. Miluješ i ty jí?“ Derek mu dal vskutku ocelový pohled.

John si povzdechl. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Dělej.“

„Než jsem sem přišel, byl tu někdo jiný, o koho jsem se staral. Nevěděl jsem, jak moc jsem ji miloval, než byla pryč. Má se to tak, že nemusí být mrtvá, ale možná ji nikdy nebudu moct dostat zpět. Já mám Allison opravdu hodně rád. Je to má nejlepší přítelkyně,“ John se pozastavil. „Allison naznačila, že jsi v poslední době také někoho ztratil, když jsem jí řekl o dívce, o kterou jsem přišel já. Řekla mi, že bych se přes to měl přenést, ale já nevím jak. Ty ano?“

„To opravdu nevím. Tato zkurvená válka dělá vztahy obtížné. Myslím si, že když potkám ženu, kterou budu mít opravdu rád, a ona mě bude milovat, tak se budu snažit jít dál, až přijde ten pravý čas. To je jediná rada, kterou ti mohu dát. Překvapuje mě, že jsi o tom Allison řekl, ale když ví o té druhé dívce, kterou miluješ, a přesto tě miluje stále, tak ti můžu jen říct, že jsi šťastný muž. Ale miluješ i ty Allison?“

„Opravdu mám o Ally moc velkou starost. Neublížil bych jí. Je má přítelkyně,“ řekl John upřímně.

„A pokud je ta druhá dívka živá a ukáže se, co pak?“

„Pak si budu muset vybrat a někoho svým výběrem zraním,“ odpověděl, protože sám nevěděl, co bude dělat, pokud získá Cameron zpět.

„To je pravda, chlapče. V této válce není snadné mít vztah, ale já bych byl nerad, kdyby nebyly. Pokud jde o mě, Connore, Allison si nemohla vybrat o moc lépe, ale naopak zatraceně o mnoho hůře. Jen tak dlouho, jak jí budeš respektovat a ctít, bez ohledu na to, zda ta druhá dívka je, nebo není na živu, budu já respektovat tebe. Pokud Allison ublížíš, tak řekněme, že Kylova nálada na odpočívadle nebyla nic ve srovnání s mou.“

Po tomto varování zůstal John trochu otřesený, ale hlavně potěšený, že má od svého strýce požehnání.

###

Allison vstoupila do Kylova nemocničního pokoje, právě ve chvíli, kdy doktor kontroloval jeho zranění. Vypadala trochu zasmušile.

„Ahoj, desátníku,“ řekl lékař, když dokončil výměnu obvazu na Kylově paži. „Určitě ráda uslyšíte, že se mu vede vcelku dobře. Práce, kterou jste vy a Connor na jeho zraněních odvedli, byla vynikající.“

„Díky,“ odpověděla a slabě se usmála.

„Jste zdravotnice?“ zeptal se jí.

„Byla jsem trénovaná na zdravotnici,“ Allison pokrčila rameny. „Výcvik ale přerušila naše nejnovější mise.“

„No, podle Dereka,“ přerušil je Kyle, „na této základně nějaký čas strávíme. Proč nenavážeš na svůj výcvik pod vedením tady doktora?“

„Mohla bych?“ zeptala se a vypadala trochu veseleji.

„Nechápu, proč byste nemohla,“ odpověděl doktor. „Bylo by pěkné předat své znalosti a zkušenosti někomu tak mladému a hezkému,“ dodal s mrknutím. „Naučím vás nějaké základy chirurgie. To může být právě podstatný detail při záchraně života. A také vám budu moci předat část svých povinností. Já jsem tu ve dne v noci.“

Doktor odešel a přátelsky se na Allison usmál.

Allison si sedla na postel vedle Kyla s dlouhým povzdechem.

„Co se děje, Ally?“ zeptal se Kyle a pohladil jí po ruce.

„Včera, když jsme přijeli, tu byla dívka, která mi nabídla, že mi pomůže vyprat a vyčesat mi vlasy, ale byla odvolána na hlídku,“ Allison se pozastavila. „Půjčila mi své zrcátko a hřeben, abych se mohla upravit. Dnes ráno jsem jí šla věci vrátit a dozvěděla jsem se, že byla na hlídce zabita.“

„To je mi líto,“ řekl Kyle a poklepal jí po ruce.

„Byla tak hodná a přátelská. Jmenovala se Linda. Její kamarádi mi řekli, že si mám její hřeben a zrcátko nechat.“

„Jak zemřela?“

„Derek a jeho tým jí našli na cestě do Delty. Její zranění nejsou jako ty, které většinou způsobí útok stroje. V jejím hrdle byla díra a srdce probodnuté.“

„To zní spíše jako zloděj s nožem.“

„Jo. Ale její zbraně a oblečení zůstali na místě.“

„To je divné, ale jediné, co můžeme dělat je držet hlídky. Připadá mi, že ten, nebo to, kdo ji zabil, byl Lindou překvapen, zabil ji a nechal tam její tělo ležet. Možná proto, že nepotřebovali zbraně či oblečení,“ Kyle jí stiskl přátelsky ruku. „Je tu něco, co pro tebe můžu udělat?“

Allison se usmála. „Vlastně tu je něco, o čem s tebou chci mluvit.“

„Aha?“ Kyle se ušklíbl. „Co je to?“

„Derek mi řekl, že opět obnovil tvůj status důstojníka a povýšil tě na kapitána.“

„Jo. Musím říct, že jsem tím byl překvapen.“

„Ale nedoléčíš se včas, aby ses zúčastnil boje o převzetí továrny na plazmové pušky.“

„A chceš, abych tě doporučil na své místo. Vezmi si ho,“ řekl Kyle s úsměvem.“

„Ne,“ řekla Allison. „Chci, abys doporučil Johna a zapůsobil na Dereka, aby ho povýšil. Za všechno, co tam pro nás John udělal, si zaslouží víc, než jen být zapsán do odporu. John si zaslouží víc, než být jen dalším vojínem.“

Kyle se zamračil. „Chápu tvé pohnutky, Allison. A myslím, že ho opravdu miluješ. Být dobrým vojákem a velitelem ale není vždy totéž. Ale budu o tom přemýšlet.“

„Díky,“ Allison vstala a políbila Kyla na tvář. „To je všechno, co jsem chtěla.“

Allison odešla z pokoje v lepším rozpoložení, než vešla.

###

John a Derek hovořili o továrně, kterou Derek objevil.

„Ta továrna. Hádám, že je těžce hlídána stroji.“

„Jo, je tam skupina snad dvanácti nebo dvaceti. Někdy i více, ale Sky Net využívá na obranu skupiny z T-800, nebo novějších tři osmiček, které rychle starší modely nahrazují.“

„Kyle ti vyprávěl, jak jsem zlikvidoval stroje v poušti. Že ano?“

„Jo. Zásahem elektrickým proudem. Dlouhá léta jsme to používali jako obranné opatření.“

„Trvá jim asi dvě minuty, než se restartují. To je dostatečný čas na vyjmutí jejich čipů. Pokud bychom zneškodnili skupinu těchto strojů a přeprogramovali je, aby pracovaly pro nás, pak bychom měli výhodu.“

Derek se na něj podíval s nedůvěrou. „Jsi pitomý šílenec?“ řval. „Máš vůbec představu, jak může být nebezpečný i jediný z těchto strojů?“

„Po těch posledních pár týdnech si myslím, že nadáváš nesprávné osobě. Chceš si můj nápad poslechnout, nebo ne?“

S úšklebkem a zakletím Derek řekl. „Poslouchám.“

„Chytíme jich, kolik můžeme tím, že je odstavíme elektrickým proudem. Přibližně dvě minuty jim trvá, než se restartují. Během té doby můžeme jednoduše vybrat čipy z jejich hlav. Můžu ti to ukázat.“

John mu ukázal čip, který vzal ze stroje na odpočívadle.

„Vytáhl jsem tento čip ze stroje, který vrazil do garáže na odpočívadle. Jeho endoskeleton jsme přivezli sebou. Mám počítač a software pro přeprogramování jejich čipů. Mohu ti ukázat, jak se to dělá.“

„Dobře, Connore,“ řekl rezignovaně. „Pojďme se na to podívat.“

John a Derek vyšli z pokoje a zamířili do skladovacích prostor, kde byl stroj uschován.

„Přímo tady v horní části jeho lebky je kruhové víko. Můžeš použít jakýkoliv tenký okraj, jako nůž nebo malý šroubovák a vypáčit ho. Pod ním je čip. Pomocí kleští ho uchopíš, pootočíš s ním o čtvrt otáčky doleva a vytáhneš ho. Dvě minuty jsou na to času víc než dost.“

„Myslím, že jsi dost velký blázen na to, abys to vyzkoušel. Opravdu si myslíš, že je dokážeš přeprogramovat?“

„Mám čip, počítač a software. Vím, že to můžu za určitý čas udělat. Pokud se nám podaří získat tento stroj, aby pro nás pracoval, dovedeš si představit, co by mohla dokázat skupina při útoku na továrnu?“

Derek si to dokázal dobře představit, sám viděl jeden z těch strojů, jak pobil celou hlídku.

„Pořád si myslím, že jsi ukrutný blázen, a vím, že některým z vojáků se nebude líbit myšlenka, že by nám mohly pomáhat stroje, ale všichni víme, co dokážou. Dobrá. Dávám ti jeden den, abys stroj přeprogramoval. Pokud to bude fungovat, uvidíme, co pro tebe budeme moci udělat při odchytnutí několika strojů.“

„Skvělé. Vím, že později bude vypnuta elektřina kvůli šetření paliva v generátoru. Budu moc potřeboval, aby byl můj počítač v provozu. A baterie má pouze omezenou životnost.“

„To pro tebe zařídím. Budeš potřebovat ještě něco?“

„Nevadilo by mi, kdyby mi Allison dělala společnost.“

Derek se usmál. „Nemyslím si, že by raději dělala něco jiného. Ráda se k tobě přidá.“

John se ušklíbl a jeho tvář zčervenala.

„Víš, byl jsem zvědavý, kdy si někoho najde. Vyřídím jí, že ti má přijít pomoci s přeprogramováváním stroje.“

„Díky.“

###

Ve vojenské základně kdesi na jihozápadě Spojených států, si zbytky americké armády založily nové velitelství, hluboko v podzemí. Muži a ženy v uniformách namixovaní ze všech rezortů armády procházeli chodbami, jak potřebovali pro svou práci.

Jeden uniformovaný důstojník nesoucí složky zaklepal na dveře se štítkem, Generál Major Perry.“

„Vstupte,“ ozval se hlas zevnitř.

Nižší důstojník vešel a pozdravil.

„Pane. Obdrželi jsme potvrzení, že včerejší mise byla úspěšná.“

„Už se konečně ohlásili?“

„Ne, pane. Právě jsme obdrželi video z kamery. Soudě podle aktuálních snímků si nemyslím, že se hlídka bude hlásit. Záznam najdete v systému, pane.“

Perry se přihlásil ze svého počítače na síť, vstoupil do adresáře se záznamy a klikl na nejnovější video.

Záznam ukazoval světla HK-čka nad železniční tratí a silo vedle ní. HK letělo a vlak projel rychlostí přesahující jakýkoliv člověkem řízený dopravní prostředek.

„Příštích několika sekund dá odpověď na to, co se stalo týmu.“

Perry sledoval, jak do záběru přiletělo další HKčko, a na druhé straně zmizelo. Objevilo se několik bílých záblesků, následoval obrovský oranžový květ exploze paliva a pak další bílý záblesk.

„Myslíme si, že druhé HK bylo vybaveno novými plazmovými děly, takže to na pohled vypadá jako lov. Náš tým neměl žádnou šanci.“

„To je jasné, majore. Analyzovali už video technici a určili, co Sky Net přepravoval?“

„Ano, pane.“ Důstojník položil složku na generálův stůl a otevřel ji. „Tady jsou zvětšené fotografie. Jak můžete jasně vidět, přepravují nějaké zařízení.“

Perry se díval skrz fotografie hluboce zamyšlen. „Odešlete to velení vzdušných sil, aby se na ně podívali jejich inženýři.“

„Jistě pane. Mohu se zeptat proč?“

Perry naskládal fotky na svůj stůl v jiném pořadí, než byly ve složce.

„Ach můj bože,“ zaklel major. „To je průřez křídla. Je obrovské!“

„To je pravda. Dokážete si představit velikost letadla?“

„To je nepředstavitelné. Půjdu hned poslat video a fotografie velení vzdušných sil.“

Major položil na jeho stůl další dvě složky. „Poslední zpravodajství ze Sierry. Horní složka obsahuje aktuální informace o činnosti Sky Netu v Kalifornii, jelikož byli schopní zachytávat jeho satelitní komunikaci. Zřejmě se tam během posledních několika týdnů oteplilo.“

„A co je ve druhé složce?“

„To je poslední zpráva ze Sierry. Jejich zdroje jsou vyčerpané. Snížili spotřebu paliva na minimum, ale teď už stejně nemají dostatek energie. Přírodní zdroje jsou pryč a oni musí pro jídlo cestovat stále dále. Říkají, že budou muset opustit místo a přesunout se během několika týdnů. Ztratíme náš jediný způsob, jak monitorovat činnost Sky Netu.“

„Ještě něco?“ zeptal se Perry a vypadal, jako by očekával další špatné zprávy.

„Jen soukromá zpráva pro vás od velitele jejich základny. Dokončení jejího dešifrování ponecháváme na vás. Zpráva je ve vaší schránce.“

„Díky, majore. Můžete odejít.“

Major pozdravil a rychle odešel.

Perry dešifroval zprávu a začal číst. Četl ji znovu. Ke zprávě byla připojena příloha s názvem Naděje. Otevřel přílohu a byl ohromen tím, co četl. Byl to vzkaz od některého z bojovníků odporu. Podíval se na poslední řádek ve zprávě. „Naděje přichází.“

Rozhodl se, že pošle soubor okamžitě Velení letectva. Zvedl telefon pro interní komunikaci a řekl. „Tady Perry. Dejte mi velení vzdušných sil. Hned!“

###

John konečně našel někoho, od koho si mohl půjčit břitvu. Trávíc svůj čas se staromódním holicím strojkem, byl rád, že se mu podařilo oholit třítýdenní porost a on znovu vidět a cítit svou tvář.

John se sotva stačil vrátit do svého pokoje a dokončit propojení svého počítače a čipu pomocí kabelu od Weaverové, když na dveře zaklepala Allison.

„Derek říkal, že jsi chtěl pomoci s přepřeprogramováváním stroje, který jsi zneškodnil?“ řekla radostně.

„Jo, mám tu nějaké softwarové vybavení pro přeprogramování, ale bude to chvíli trvat. Mohl bych využít tvé pomoci a společnosti.“

„Jsi oholený,“ konstatovala a v očích se jí zajiskřilo. „Nestává se často, že mám možnost vidět hladce oholeného muže.“

„Naroste to znovu,“ řekl John s pokřiveným úsměvem.

Sedla si vedle Johna na postel a přejela rukou přes jeho hladkou tvář.

„Hezké,“ řekla s úsměvem, když rukou pohladila druhou stranu jeho tváře.

„Ehm, ten čip,“ řekl John a ukázal na svůj počítač.

„Než začneme, chci ti něco říct,“ řekla a hleděla mu do očí. „Jsem hrdá na to, co jsi udělal a co se snažíš udělat, abys nám pomohl.“

Allison políbila Johna na rty. „Teď bychom mohli začít s čipem, ne?“

„Ehm, ehm, jo. Čip,“ zakoktal John.

Oba začali prohlížet programy na čipu.

Po čtvrthodině se Allison zeptala. „Už jsi to někdy dělal?“

„Jednou jsem se díval na obsah čipu, ale nikdy jsem žádný nepřeprogramoval.“

„Vypadá to složitě.“

„To je důvod, proč jsem chtěl pomoc. Další pár očí uvidí víc, než kdybych se na tyto řádky s kódem díval jen sám.“

Allison a John strávili zbytek dne přeprogramováváním čipu. John shledal čip velmi podobný s tím, který pocházel z hlavy Vicka, tedy dá se říci z alternativní časové linie. Mohl jen odhadovat rozdíly mezi ním a Vickem, protože toto byla jiná časová linie nebo byl stroj naprogramován na odlišné úkoly.

John použil datový disk od Weaverové pro přístup do nastavení programu. On a Allison se dostali přes nastavení a analyzovali různé výsledky, protože museli vylaďovat různorodé programové bloky. To shledali jako dlouhý a obtížný úkol. Chtělo to víc, než jen logiku a know-how.  Čipy jsou velmi složité. Každá změna, kterou udělali, je donutila vrátit se zpět a vylepšit v programu zase něco jiného.

„Možná bychom si měli dát pauzu na oběd,“ navrhla Allison.

„Nemůžu. Musím to dokončit,“ řekl John a zněl trochu podrážděně.

„Stále potřebuješ jíst,“ pohladila ho po noze. „Skočím nám pro něco do jídelny. Budu pryč jen pár minut.“

„To by bylo skvělé,“ John se usmál s vděčností a omluvou, protože se snažila jen pomoci.

Allison dodržela své slovo a zpět byla za méně než pět minut s pečenou krysou pro Johna, aby mohl jíst, zatímco pracoval.

Po několika hodinách se konečně propracovali až do programu v jádru čipu. Právě zde se nacházel základní kód programu. Informace z disku od Weaverové jim pomohly v rozluštění kódu.

„Člověče, je to těžší, než jsem si myslel,“ postěžoval si trpce John. „Část jeho kódu je pevně daná. Bude to fuška přepsat.“

„Mohli bychom napsat podprogram, který stroji umožní ignorovat pevnou část jeho kódu.“

„To můžeme udělat, ale musíme si pohlídat, abychom tím nezměnili i části naprogramování, které jsme už přepsali.“

„Pak do podprogramu zahrneme příkazy, které zajistí, že jádro nebude ignorovat změny, které jsme již udělali, a aby nepřepsalo zpět některé z klíčových programů.“

„Opravdu toho nežádáš mnoho,“ řekl unaveně John. „Kolik je hodin?“

„Už je pozdě. Slyšela jsem odcházet noční hlídky před více než hodinou. Musí být téměř 22 hodin.“

John potlačil zívnutí.

„Možná by sis měl dát pauzu. Víš, alespoň si odpočinout pár minut.“

„Ne, nemůžu. Slíbil jsem Derekovi, že to dodělám.“

„Tak mě nech pomoci,“ řekla a přesunula se na posteli k němu.

„Už jsi pomáhala. Nemyslím si, že bych se bez tebe dostal alespoň z poloviny tak daleko.“

„Ne tuhle pomoc, ty hloupý. Tuhle,“ pak začala svými dlaněmi mnout Johnova ramena a krk.

„Ach Bože,“ zamumlal John, když ucítil, jak její prsty pracovaly na svalech na krku, zádech a ramenou.

„John si neuvědomoval, jak napjatý byl z práce na klávesnici. Allison masírovala napjaté svaly a přitom nahlížela Johnovi přes rameno a pomáhala mu s různými detaily v programu na čipu.

„Buď jsem už unavený, nebo rozumíš programu toho stroje lépe, než já,“ konstatoval John.

„Co to říkáš?“

„Protože jsi pořád poukazovala na věci, které mi unikly.

O několik minut později John potlačil další zívnutí. „Máš pravdu, musím se vyspat. Až zazálohuji práci, kterou jsme odvedli, nevadilo by ti sepsat poznámky o tom, co ještě musíme udělat?“

„Jasně. Ty si lehni a vyspi se. Můžu udělat i zálohu, jestli chceš.“

„To bych byl rád,“ řekl John a posadil se na postel, zatímco Allison vstala a přesunula se na stoličku.

Netrvalo dlouho a John usnul.

Allison dokončila zálohu a psala poznámky o tom, co dalšího by ještě mohli v přeprogramovávání stroje udělat. Když skončila, John byl ponořen do hlubokého spánku. Přemýšlela, jestli by neměla dokončit práci za Johna, ale je to jeho projekt a v ranních hodinách bude mít na jeho dokončení více než dost času.

Na jeho pevném disku našla zcela nečekaně zajímavou složku. Byla chráněna základním šifrovacím kódem a ona ji otevřela. Obsah byl takový, jaký očekávala – John si začal vést deník. Neměla by, ale přesto si prohlédla složky o jejich poslední misi. Všechno, co teď cítila, byl soucit k Johnovi za to, čím si jeho psychika právě teď procházela.

Allison se otočila, aby zkontrolovala Johna a všimla si, že usnul, aniž by si zul boty. Zavřela složku na jeho počítači, pak vstala a tak jemně, jak to jen bylo možné, mu vyzula jeho boty a postavila je pod postel. Pak vyklouzla ze svých bot a lehla si na postel vedle Johna.

Z deníku Johna Connora

Nespal jsem dobře. Měl jsem jednu horší noční můru, než jaké jsem zažil doteď. Zapsal jsem to do svého deníku, protože to souviselo s událostmi, které se staly v několika příštích týdnech. Ať už to bylo stresem z přeprogramování čipu,  nebo jen stres z života v této době, nebo kombinace obou věcí s mým rozhodováním, že mám vztah s Allison a zároveň v sobě držím i své city ke Cameron, nebo nejistota co bych udělal, kdybych teď získal Cameron zpět, poté, co jsem vstoupil s Allison do vztahu. Asi všechno najednou.

V mém snu jsem byl zpět v suterénu Zeira Corpu. Procházel jsem chodbami, mé kroky způsobovaly ozvěnu.

Ze zářivek, které chaoticky blikaly, odlétávaly jiskry. Když jsem přišel blíže ke dveřím, cítil jsem se, jako bych byl stále dál.

Otevřel jsem dveře a vešel do místnosti, kde jsem našel Cameron sedět u stolu, na částech jejího obličeje chyběla kůže a v jejím trupu byly díry po kulkách. Na obrazovce počítače za ní blikalo. „Omlouvám se, Johne.“

Poklekl jsem vedle ní, z mých očí tekly slzy. „Je mi to líto, Cameron. Slibuji, že tě opravím. Slibuji.“

Zpráva na monitoru se změnila. „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“

„Nemůžeš jí věřit, Johne,“ od dveří se ozval hlas mé mámy. Stála tam a vypadala jako ten den, kdy jsme museli prchat před Cameron poté, co se porouchala. „Ona ti lhala.“

„Stroje nemají duši,“ do místnosti vešel Derek. „Něco bez duše nemůže mít city.“

„Ona má city!“ křičel jsem. „Obětovala se, aby mi zachránila život! Pro záchranu mámina života! A udělala by to i pro tebe, pokud bys jí alespoň trochu důvěřoval.“

Dovnitř vstoupila Cameron a vypadala, jako první den, když jsme se v roce 1999 setkali. „Miluji tě, Johne. Ty to víš,“ prošla kolem mě a pohladila mě rukou za krkem. Postavila se za své poškozené já a položila ruce na její ramena. „Oprav mě a budu s tebou navždy. Nikdy tě neopustím. Budu tě vždycky milovat.“

Chtěl jsem jít k ní, když se v místnosti ozval nový hlas. Máma i Derek byli pryč a místo nich tam stála Allison. „A co já, Johne? Ty mě nemiluješ? Jsem opravdová,“ z očí jí stékaly slzy. „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě,“ křičela. V její tváři jsem viděl utrpení.

„Tvůj život je krátký,“ řekla chladně Cameron. „Všichni lidé nakonec zemřou, ale já mohu žít věčně.“

„Musíš si vybrat, Johne,“ vykřikla Allison. „Já, nebo ona. Nemůžeš mít nás obě!“

„Ach né.“ Zasténal jsem. „Miluji tě. Miluji jí. Nechci ublížit ani jedné z vás.“

„Pak mi dovol, abych vybrala za tebe,“ Allison vytáhla pistoli a vystřelila na Cameron. Ta spadla na zem. Zkontroloval jsem ji. Byla mrtvá, vypadala jako člověk. Krev se valila z jejího zranění, mnohem více krve, než by teklo ze syntetického masa.

„Co jsi to udělala? Nikdy by ti neublížila,“ zařval jsem.

„Vstoupila by mezi nás. Vždycky by byla mezi námi, pokud bys jí nechal jít,“ řekla Allison.

„Ach, Allison. Je mi to tak líto.“

Objali jsme se. Pak jsem koutkem oka viděl, jak se poškozená Cameron zvedla ze židle s automatickou puškou v ruce. Odstrčil jsem Allison pryč od sebe, snažíc se jí dostat do bezpečí. Ale místo střelby na mě, vypálila poškozená Cameron na Allison. Ta se zřítila mrtvá na podlahu.

„Proč? Proč?“ křičel jsem znovu a znovu.

„Řekla jsem ti, že tě miluju. Musím tě chránit.“

„Ale ona nebyla hrozbou. Nechtěla mi ublížit.“

„Byla hrozbou pro nás, Johne. Vstoupila by mezi nás.“ Poškozená Cameron přišla ke mně, trhla hlavou a jediná slza stékala z jejího zdravého oka. „Miluji tě.“

„Ne,“ řekl jsem. „To nemůže být pravda. To nemůže být pravda.“

„Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“

Cítil jsem, jak někam padám, všude byla tma a po celou dobu se to znovu a znovu opakovalo.

Má máma říkala. „Nemůžeš jí věřit, Johne.“

Pak jsem slyšel Dereka. „Oni nemají duši.“

Cameron neustále znovu a znovu opakovala. „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“

Znovu a znovu se ty hlasy stále opakovaly.

„Nemůžeš jí věřit, Johne.“ „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“ „Oni nemají duši.“

„Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“ „Nemůžeš jí věřit, Johne.“ „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“

„Oni nemají duši.“ „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“ „Nemůžeš jí věřit, Johne.“

„Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“ „Oni nemají duši.“ „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“

„Nemůžeš jí věřit, Johne.“ „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“ „Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“

„Miluji tě, Johne a ty miluješ mě.“ „Nemůžeš jí věřit…“ … nemají duši,“ „Miluji tě…“

Začal jsem ve snu křičet. „Ne, NE, NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“

18 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

9. kapitola - pokračování:


„Ne. NEEEEEEEEEEEEEEEEE!“

John křičel a mlátil kolem sebe. Zatřásly s ním silné ruce a on se probudil. John se díval do velkých a starostlivých Allisoniných očí.

„Ach, Ally,“ John ji objal, byl ještě roztřesený, že ji viděl ve svém snu zemřít.

„Co to bylo, Johne? Tvůj křik mě probudil.“

„Byla to noční můra. Hrozná, hrozná noční můra.“

„Co se stalo, Johne?“

Začal jí to vyprávět, ale slova mu zemřela v hrdle. John jí nemohl říct, co se v jeho snu stalo. Jak by vůbec mohla Ally pochopit, že je, nebo byl zamilován do stroje?“

Nakonec se mu podařilo zakuňkat. „Zemřela jsi. Stroj tě zabil.“

„Johne, skoro všichni tu mají sny, že ztratí lidi, které znají. Přišel jsi o svou rodinu a teď máš novou,“ přitáhla si jeho hlavu a políbila ho na čelo tak, jako kdyby utěšovala dítě.

„Mám rodinu?“

„Ano, odpor je teď tvá rodina. A já budu vždycky s tebou. Miluji tě.“

„Ally, ztratil jsem všechny, které jsem kdy miloval. Všichni zemřeli, aby mě ochránili, nebo aby mi pomohli. Můj strýc je mrtvý, Charlie je mrtvý, má sestra je mrtvá, a moje máma,“ jeho hlas poklesl. „Musí být také mrtvá.“

Hladila Johna po hlavě a zádech a vydávala tiché uklidňující zvuky.

„Nepřežil bych, kdybych ztratil i tebe. Teď ne,“ řekl John a slzy mu tekly z očí.

„To je v pořádku. Všechno bude v pořádku,“ Allison k Johnovi stále konejšivě mluvila a jeho její slova uklidňovala.

2027, den 22, 2:00

John už nemohl znovu usnout a tak se rozhodl pracovat na přeprogramovávání. S pomocí poznámek, které vypracovala Allison, se nakonec těm dvěma podařilo proniknout přes některé překážky v jádru a byli schopní nastavit programový kód tak, aby neodmítl nové programy.

„Jsme hotoví,“ řekl vítězoslavně John o pár hodin později.

„Za dvě hodiny svítá. Chceš si odpočinout?“

„Jasně. Nejprve mi ale dovol zazálohovat, co jsme udělali a spustit program pro otestování integrity naší práce.“

John zálohoval nové podprogramy, které napsali, a poznamenal si změny, které udělali. Poté pomocí programu na disku od Weaverové zpustil test integrity nového programování na čipu.

„Kontrola integrity poběží automaticky a po dokončení se ozve zvukový signál,“ řekl John se zívnutím.

„Měl by sis lehnout a pokusit se ještě trochu prospat. Já se vrátím do svého pokoje, takže si můžeš odpočinout tentokrát nerušeně.“

„Nerušeně, jo?“ řekl John se slabým úsměvem. „Myslel jsem, že já byl ten, kdo rušil.“

„To byla jen noční můra, Johne. My všichni je máme. Ranní hlídky budou brzy vstávat. Takže bych se teď také měla vrátit do své postele,“ dala mu uklidňující úsměv. „Až odejdu, nepůjdeš zase k počítači?“

„Jasně, že ne,“ řekl John s lehkým úsměvem, když si lehl na postel.

Allison ho jemně políbila na čelo. Zvedla z podlahy své boty a odešla.

Vrátila se do svého pokoje, ale nebyla tam sama.

Allison zvedla zrcátko a hřeben, které si mohla nechat a začala si česat vlasy.

„Nenávidím lhaní Johnovi,“ řekla, když rozčesávala nějaké zašmodrchané pramínky. „Měli bychom mu říct pravdu.“

„To nemůžeme, dokud nedokončí svůj úkol. Víš, co se stane, když to neudělá.“

„Já vím,“ Allison si stále česala vlasy. „John je jiný.“

„Jak to?“

„I přes své znalosti a schopnosti je John zranitelnější než jsem čekala, že bude.“

„O důvod víc, proč mu lhát. Čím blíže k němu budeš, tím více v bezpečí bude.“

„Není snadné mu lhát. Miluji ho.“

„Ano, já vím. A miluje John tebe?“

„Nevím. Myslím, že ano, ale nechci, aby mi to říkal. Nejsem totiž jediná, komu by to měl říct.“

„Příště ho to nech říct, nezastavuj ho. On potřebuje milovat a být milován. Dodá mu to sílu a odvahu.“

„Chápu, ale pokud to půjde hodně špatně, ublížíme mu.“

„Ale my to musíme udělat pro něj i pro nás. Až do dokončení jeho úkolu.“

„Já vím a udělám to. Jen bych si přála, aby tu byl jiný způsob.“

Allison postavila zrcátko a hřeben dolů a její přítel jí opustil. Allison si lehla na postel a čekala, až pro ni přijde John.

2027, den 22, 10 hod

Derek poslal ven pár chlapů, kteří vynesli endoskeleton a položili ho na mýtinu mezi hromadami sutin. Za barikády umístil střelce s granátomety a brokovnicemi.

John přišel na mýtinu sám. Rozhlédl se kolem. U jedné z mezer stáli Derek a Allison. Pokud se přeprogramování nezdařilo a stroj nebude poslouchat, stačilo Derekovo slovo a bude rozstřílen na milion kousků. Soudě podle pohledu na Derekovu tvář, by neváhal vydat rozkaz.

John pohlédl na Allison stojící za barikádou. Přes hluboké znepokojení z toho, zda odvedli dobrou práci, nebo ne, mu ukázala palec nahoru a usmála se.

Sehnul se k Terminátorovi, vložil do portu čip a otočil s ním o čtvrt otáčky. John rychle vyskočil zpět na nohy a běžel za barikádu, za kterou stály Derek s Allison.

„Nic se neděje,“ řekl Derek.

O chvíli později někdo zakřičel. „Jeho oči se rozsvítily.“

„Nevstává,“ řekl Derek při pohledu na Johna.

„Mohl spustit své diagnostické systémy,“ odpověděl.

Stroj nakonec vstal a začal se rozhlížet. Skenoval všechny a všechno.

„Nereaguje na naší přítomnost, to je jistě dobré znamení,“ řekla Allison s nadějí.

„Možná to nic nedělá jen proto, že to vidí všechny ty zbraně, kterými na to míříme,“ kontroval Derek.

„Jaký je tvůj hlavní příkaz?“ zakřičel na něj John.

Stroj naklonil hlavu a řekl monotónním hlasem. „Nikdy neublížit nebo zabít člověka. Poslouchat všechny lidi. Příkaz člověka neuposlechnout pouze v případě, pokud způsobí újmu nebo smrt jiného člověka.“

„Co jsem?“ vykřikl John.

„Jsi člověk.“

„Kdo jsem?“

„Jsi John Connor. Bojovník lidského odporu. Mám poslouchat tvé rozkazy.“

„Kdybych ti přikázal, abys zabil tohoto člověka,“ řekl a ukázal na Dereka. „Co bys udělal?“

„Neuposlechl bych tě.“

„Kdybych ti přikázal, abys zabil jiný stroj, jako jsi ty, co bys udělal pak?“

„Uposlechl bych tvůj rozkaz.“

S rychlým pohybem John vytrhl Derekovi pušku a hodil jí stroji. Ten ji obratně ze vzduchu chytl a držel ji připraven použít.

„Přikazuji ti zabít tohoto člověka,“ řekl znovu John a ukázal na Dereka.

„Co to sakra je, Connore? Pomátl ses na rozumu?“ Derek vypadal, že se chystá Johna zabít.

Stroj kráčel se zbraní v pohotovosti přímo k nim, ale poté se zastavil.

„Říkal jsem ti, abys zabil tohoto člověka,“ rozkázal John znovu.

„Nemohu tvůj rozkaz splnit. Je proti mým hlavním instrukcím.“

„No já bych řekl, že to funguje,“ ozvalo se odněkud.

Derek dal Johnovi rozzlobený pohled, došel až ke stroji a vzal si svou zbraň zpět. „Tak jo, poslouchejte všichni! V nejbližších dnech budeme útočit na velkou zbrojovku. Connor tu ukázal, že dokáže přeprogramovávat stroje. Aby byly vyhlídky na náš útok příznivější, tady Connor vám vysvětlí svůj plán a pak vám ukáže, jak to zneškodnit, když budete na hlídce, nebo v nebezpečné části města. To vám může zachránit vaše životy!“ Derek se otočil a zíral na muže vedle sebe.

„Dobře, Connore. Jsou tvoji,“ pak odešel, nechajíc Johna naučit vojáky, jak stroje odchytávat a odebírat jim čipy.

Všichni lidé se sešli kolem stroje. Bylo to poprvé, kdy se na jeden z nich dívali z bezprostřední blízkosti, aniž by jim hrozilo, že je zabije.

Zatímco oni byli zaneprázdněni zkoumáním a komentováním schopností stroje, Allison si stoupla vedle Johna.

„Jsi skvělý,“ řekla a stiskla mu ruku a políbila ho na tvář. Teď se vojáci více zajímali o stroj, než o to, co dělali John a Allison.

„Ty jsi pomáhala. Neudělal jsem to sám.“

„Už zase jsi přehnaně skromný. Víš moc dobře, že to celé byl tvůj nápad.“

„Byl to můj nápad, ale bez tebe bych to nedokázal.“

Opět mu jemně stiskla ruku, zatímco ostatní nedávali pozor. John využil této příležitosti k šepotu. „Myslím, že tě miluju. Víš, to, že?“

„Nejdříve každému pověz svůj geniální plán a pak budu odpovídat na tvé otázky… dnes večer,“ zašeptala přátelským tónem Johnovi, když se nikdo nedíval a obrátila se k odchodu.

Johnova tvář zčervenala a dříve, než stačil Allison ještě na rozloučenou obejmout, začala křičet.

„Haló, všichni. Věnujte tady Connorovi vaši plnou pozornost. Přeprogramoval pro nás jeden z těchto strojů, ale na provedení Derekova plánu jich budeme potřebovat více. Má nějaké nápady, jak odchytit další, ale bude k tomu potřebovat naši pomoc.“

Allison se otočila zády k ostatním a čelem k Johnovi a řekla. „Je to na tobě, Connore.“

Allison na něj mrkla s malým úsměvem a jiskrou v oku a ústy naznačovala slova „Miluji tě,“ zatímco si rukou poklepala na hruď. Samozřejmě, John nemohl říct ani dělat nic, protože se teď na něj dívala celá skupinka.

Udělala to záměrně. Johna znervóznila a odvedla jeho myšlenky zcela od toho, co chtěl říkat. Přivedla ho do rozpaků. Věděla, že jí John miloval zase o něco více.

2027, den 22, 11 hod

„Paní Weaverová,“ zvolal John Henry do obou-směrné vysílačky, kterou mu dala Weaverová. „Sky Net vykazuje nějakou další aktivitu.“

„Co se děje?“ opověděla, zatímco nepozorovaně hleděla na Johna Connora a ostatní.

„Zdá se, že stroj přešel do režimu on-line, ale nereagoval na příkazy Sky Netu. Satelitní a radiová komunikace je zvýšená.“

Jde to podle plánu, pomyslela si, když sledovala Johna Connora, jak hovoří k mužům a ženám, kteří se shromáždili u přeprogramovaného stroje. „Ještě něco?“

„Do oblasti vaší poslední známé polohy byly vyslány HK. Měly by tam být za pár hodin. Jste stále na základně Delta, kde se v současné době zdržuje John Connor?“

„Ano. Ale nechám na lidech, aby se s touto hrozbou vypořádali.“

„Mluvíme o Hunter Killerech, které budou následovat pozemní jednotky. Dokáží lidé Johna Connora ochránit? Mohl bych na jeho ochranu poslat nějaká naše přeprogramované stroje.“

„Neposílej žádné stroje. Jsem si jistá, že John bude v pořádku,“ vykoukla z úkrytu v momentě, kdy si John a Allison vyměnili pohled, když se ostatní nedívali. „John Connor je v dobrých rukách a já nechci odhalit naší přítomnost, dokud to nebude nezbytně nutné. Brzy se vrátím k tvé poloze. John Connor je na dobré cestě, aby splnil úkol, pro který jsem ho sem přivedla.“

19 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

TERMINATOR: THE SARAH CONNOR CHRONICLES
REUNION
Časť 1: Tieň smrti
Autor: The1Russter
Kapitola  10
Dôvera a strach


„Každý strach je nedôverou, a dôvera je liekom na strach.“ A. B Simpson

Cameron odkazujúc na Jamesa Ellisona, „Nemožno mu veriť.“

Sarah Connor, „Nikomu nemožno veriť.“

Výňatok z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E21 Adam Raised a Cain, 3. apríl 2009

Sarah Connor, „Povedala som ti, aby si sa držal mimo.“

James Ellison, „Skúsil som. Všade kam sa obzriem, si ty.“

Výňatok z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E21 Adam Raised a Cain, 3. apríl 2009

James Ellison, „Len som chcel, aby to dievča bolo v bezpečí.“

Sarah Connor, „To aj ja.“

James Ellison, „Pred kým?“

Sarah Connor, „Neviem.“

Výňatok z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E22 Born to Run, 10. apríl 2009

Catherine Weaverová, „Máme spoločného nepriateľa. Takého, s ktorým sa nedá bojovať
konvenčnými zbraňami alebo konvenčnými spôsobmi.“

Sarah Connor, „Kaliba? Nepredstieraj, že nepoznáš Kalibu.“

Catherine Weaverová, „Prepáč. Nehovorila som s tebou.“ Pozrela na Johna. „Hovorím s tebou. O Skynete.“

Výňatok z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, S02E22 Born to Run, 10. apríl 2009

                                                                                          # # #

2009, 4. deň, ráno
Sarah sa pevne držala Cameroninho pásu, ktorá sa ako šoférka motorky rútila po ceste. Mala pevne zavreté očí, nie len preto, aby sa vyhla tomu, aby sa jej do očí dostala špina, ale aj zo strachu pred tým, čo robí šoférka.

Cameron nezmenila rýchlosť, ani keď odbočila na diaľnicu. Sarah mohla dokonca odprisahať, že Cameron ešte zrýchlila, zatiaľ čo prechádzala medzerami medzi autami. Akokoľvek to bola vzrušujúca jazda, nemohla sa dočkať, kedy sa dostanú do voľného pruhu. Aj keď nemali ani škrabanec. Nemohla sa dočkať, kedy zastavia.

Cameron, keď odbočila z diaľnice a zamierila do ulíc mesta, ledva spomalila. Prišli k skladom na okraji mesta, a Sarah prisahala, že Cameron použila brzdy len na zastavenie.

Sarah skĺzla z motorky. Nohy sa jej triasli od vibrácií a strachu z toho, že ju po Los Angeles previezol stroj, ktorý má len malý zmysel pre cestnú premávku. Sakra. Mohla si cvrknúť do nohavíc.

„Auto je tu.“ Povedala Cameron, po tom, čo si zložila prilbu.

Prišla k skladu, odtrhla zámok a zdvihla dvere nahor. Vo vnútri nebolo nič, okrem auta.

„Musíme získať zbrane.“ Povedala Sarah, po tom, čo znova chytila dych.

„Mám zbrane, ktoré som získala za čas, čo som tu.“

„Kde sú?“ spýtala sa Sarah, ukazujúc na prázdne steny.

„Zbrane sú v nákladnom priestore a zdravotnícky materiál s dodatočnou muníciou je v kabíne.“

„Vyzerá to, že si myslela na všetko.“

„Musím mať plán skoro na všetko. Nemám špecifikáciu toho, čo sa stane, len že na pána Ellisona a Savannah zaútočia a ty tam musíš byť, aby si im zachránila životy.“

„Koľko času máme?“

Cameron sa na chvíľku zamerala na svoj vnútorný chronometer.

„Nie veľa. Musíme ísť, hneď.“

Cameron potom odtlačila motorku k autu, zdvihla ju a položila dozadu.

„Budem šoférovať.“ Povedala Sarah.

„Nevieš, kam ideme.“

„Môžeš mi to povedať na ceste.“ Odvrkla Sarah. „Nedovolím, aby si ma znova viezla tak, ako toto ráno. Moje nervy to nepobrali.“ A ani môj močový mechúr, pomyslela si.

Cameron jej hodila kľúče a obe nasadli do pickupu Ram.

Sarah vyštartovala s tým, že zanechala za sebou gumové pásy.

                                                                                         # # #

Ellison a Savannah boli doma u Auldridgea. Po tom, čo ukázal Auldridgeovi a Macklinovi stroj vo svojom suteréne, rozhodli sa, že nebude pre neho bezpečné zostávať v meste. Ellison si zbalil batoh a vrátil sa k Auldidgeovi domov, zatiaľ čo Macklin sa vrátil na okrsok zabezpečiť pre Ellisona, aby niekto šiel do Weaverovej domu a zobral nejaké oblečenie a ďalšie veci pre Savannah.

Ellison popíjal kávu, zatiaľ čo Savannah sa hrala so svojou plyšovou hračkou. Auldridge prešiel celé mesto, v snahe nájsť opravu pre auto svojho kamaráta, skôr ako na to príde. Ellison si zatiaľ užíval kľud, zatiaľ čo čakal na Macklinov hovor.

Netrvalo dlho, kým Ellisonov mobil začal vyzváňať.

„Ellison.“ Povedal do telefónu.

„Hej, mám dobré správy. Zariadil pre teba vyzdvihnutie nejakých vecí pre Savannah. Chcelo to len pár telefonátov.“

„To je úžasné.“

„Zavolal som podporu. Zariadil som, že ťa bude sledovať policajné auto, a počká, kým zoberieš veci pre Savannah.“

„To je dobre. Vie o tomto ešte niekto?“

„Len dvaja dôstojníci a sociálka. Prepáč, ale musel som im dať vedieť, že ideš k Savannah domov.“

„Chápem. Už si skontroloval tú kapsľu a telefónne čísla?“

„Áno. Mám na forenznom priateľa, ktorý skúma kapsľu a počítač hľadá tieto dve telefónne čísla. Kým sa vrátiš, niečo by som mal mať.“

Ellison videl, ako vonku zastavilo policajné auto. „Úžasné. Vyzerá to, že policajti sú tu. Zavolám ti, keď sa vrátim späť domov k Auldridgeovi. Dobre.“

„Daj si pozor.“

„Aj ty.“

Ellison si vložil telefón do vrecka a zavolal Savannah. „Hej Savannah, ideme k tebe domov, takže si budeš môcť zobrať nejaké oblečenie a možno tiež niekoľko hračiek.“

„Dobre, strýko James.“

Ellison s Savannah vyšli z Auldridgeovho domu. Ellison si skôr, ako nastúpil so Savannah do svojho auta, pohovoril s dôstojníkmi. Keď vyrazili, v tesnom závese ich nasledovalo policajné auto, ale policajti nevideli vozidlo, ktoré sledovalo ich.

                                                                                         # # #

„Keď Ellison parkoval pred domom Weaverovej, nebol si istý, ako bude Savannah reagovať. Väčšina jej spomienok na jej dom nebola šťastná, ale musela mu ukázať, kde je jej izba a vybrať čo potrebovala alebo chcela.

„Ako ti je, Savannah?“

„Som v poriadku.“ Povedala ticho. „Pôjdeš so mnou?“

„Samozrejme, Savannah, že pôjdem s tebou. Pôjdeme do tvojej izby. Povieš mi čo si chceš zobrať a ja ti pomôžem vybrať veci, ktoré budeš potrebovať.“

Pozrela na neho veľkými zelenými očami. „Ten chlap si nepríde znova pre mňa, že nie?“

„Nie Savannah. Ten muž ti už neublíži. Budem s tebou po celý čas.“

Savannah pocítila úľavu, keď vystúpili z Ellisonovho auta. Ellison jej podal ruku a vošli do domu. Jeden z dôstojníkov ich sprevádzal a odomkol predné dvere. Počkal na nich vo vchode, zatiaľ čo Ellison a Savannah šli do jej izby.

Ellison zbalil malý batoh s vecami pre Savannah, zatiaľ čo ona vybrala pár hračiek, ktoré si vzala so sebou. Ellison navrhol, že by mali ísť, keď počul s pred domu nejaké zvuky.

„Zostaň tu, Savannah, kým skontrolujem vonkajšok.“ Povedal keď odchádzal z izby.

                                                                                         # # #

Kým boli Ellison a Savannah v jej izbe, tesne za policajným autom zastavila šedá dodávka. Dôstojník za volantom ledva zaregistroval jej prítomnosť, keď vodič vystúpil, prišiel k nemu a vypálil tri guľky, ktoré ho okamžite zabili.

Druhý dôstojník vybehol z domu, vytiahol zbraň a vystrelil. Ale rýchlo padol zasiahnutý krupobitím striel od muža, ktorý vyšiel zo zadu dodávky.

„Vy traja choďte dozadu a držte pozície. Zvyšok so mnou.“ Zakričal vodič.

Traja muži v šedých uniformách sa rýchlo rozbehli k zadnej časti domu. Jeden šiel cez dvere garáže a zvyšní dvaja cez zadný vchod. Vodič a zvyšní muži šli prednými dverami.

Ellison ich videl, približovať sa prednými dverami. Nemal žiadnu zbraň. Bežal tak rýchlo, ako mohol späť do obývačky, kde zobral ťažkú, štíhlu sochu. Keď začul niekoho prichádzať, postavil sa za knižnicu. Ellison videl tieň muža, ako prešiel popred neho. Rýchlo vystúpil a udrel muža sochou po hlave.

Muž padol na zem ako kameň. Ellison zdvihol mužovu automatickú zbraň, skontroloval zásobník a potichu zamieril smerom ku koncu domu, kde dúfal, že Savannah bola stále vo svojej izbe.

Zrazu sa stretol s ďalším mušom v šedom. Rýchlo zdvihli zbrane, aby vystrelili, ale Ellison bol rýchlejší. Ellison sa rozbehol, aby mu zobral zbraň, ale prišiel ďalší muž a vystrelil. Tesne Ellisona minul, a tak ďalšiu zbraň nezískal. Rýchlo sa rozbehol cez chodbu, aby sa dostal k Savannah skôr ako to spraví ten druhý.

Druhý chlap znova vystrelil na Ellisona. Ellison vystrelil naslepo cez plece. Guľka tesne minula chlapovu hlavu.

Dvaja muži boli zneškodnení. Ellison nevedel, koľko ich je v dome. Od polície nepočul nič, takže predpokladal, že ich dostala streľba, ktorú počul predtým.

Ellison vbehol do izby Savannah. „Savannah! Kde si?“

„Tu som strýko James!“ Vykríkla Savannah spopod postele.

„Savannah, musíme odtiaľto odísť. Jeden z tých zlých ľudí je späť.“

Savannah začala plakať.

„Buď odvážna Savannah. Pamätaj, čo som ti povedal, kým som s tebou, budeš silná.“

Ellison sa pozrel do chodby. „Savannah, potrebujem, aby si šla tesne za mnou, dobre? Nezáleží na tom, čo sa stane, musíš byť statočná.“

„Budem.“ Savannah plakala.

Ellison bol z tohto malého dievčaťa , ktoré do neho vkladalo toľko dôvery, znepokojený. Keď opúšťali miestnosť, podal jej ruku. Savannah využila toho, že druhú ruku mala voľnú a schmatla malý batoh, ktorý pre ňu zbalil.

Ellison zišiel do chodby. Na zemi bola veľká dekoratívna váza. Presunul Savannah za túto vázu. „Zostaň tu, kým pôjdem napred a uistím sa, že je to bezpečné.“

Opatrne sa pohol vpred. Dostal sa len na koniec chodby, keď na neho vystrelili. Jedna guľka ho zasiahla do ramena, zvyšné zasiahli stenu. Ellison opätoval paľbu. Jedného muža zasiahol, druhého minul. Ozvali sa ďalšie strely. Ellison vbehol do miestnosti, snažiac sa získať lepšiu pozíciu. Jedna z jeho guliek trafila, ale jeho samotného zasiahli ďalšie dve.

Ellisonovi od bolesti stiahlo tvár do grimasy. Nevedel koľko striel mu zostalo. Druhý chlap na neho vystrelil. Ellison sa skrčil a snažil sa opätovať streľbu, ale bolesť mu začínala zastierať myseľ. Vystrelil znova, ale druhému chlapovi spôsobil len povrchové zranenie, no Ellison dostal ďalší zásah. Guľka zasiahla jeho zbraň, ktorú mu vrazilo do ramena. Ďalšia guľka mu prevŕtala pľúca.

Ellison padol na podlahu. „Prepáč, Savannah.“ Zašepkal.

# # #

Cameron a Sarah dorazili k domu Catherine Weaverovej. Ako prichádzali, začuli zvuky streľby, ktoré zabili policajtov.

Cameron otvorila odkladací priestor v palubovej doske a vybrala zásobníky pre svoje automatické pištole.

„Predpokladám, že stále používaš Smith & Wesson.“ Povedala Cameron a podala jej tri zásobníky.

Sarah si ich vzala a rýchlo ich vložila do vrecka.

Keď zastavili, začuli z vnútrajška ďalšiu streľbu. Sarah aj Cameron sa rozbehli so zbraňami v rukách. Cameron mala Glock, a Sarah svoj Smith & Wesson. Cameronine senzory ukázali, že obaja policajný dôstojníci sú mŕtvy. Sarah prešla cez predné dvere, tesne nasledovaná Cameron. Sarah si s Cameron vymanila pomocou ruky signály, ktorým smerom ísť, keď zo zadnej časti domu začuli ďalšie strely. Teraz vedeli, ktorou cestou ísť.

Rýchlo prebehli cez dom a našli muža v šedom, ktorého postrelil Ellison. Sarah rýchlo vystrelila, čím zabila toho muža skôr, ako mohol vystreliť. Po tomto sa ukázali dvaja muži, a Cameron rýchlo odstrčila Sarah nabok, pričom schytala guľky, určené pre ňu. Cameron jedného rýchlo zložila, ale druhý sa stihol stiahnuť.

„Rýchlo, dostaň ho.“ Vykríkla na Cameron Sarah.

Cameron nemárnila čas, a rozbehla sa za mužom.

Sarah šla za Ellisonom. Z niekoľkých rán silno krvácal. Sarah si kľakla vedľa neho, pričom použila svoj nôž, aby mu rozrezala oblečenie. Použijúc prúžky oblečenia sa pokúsila obviazať zranenia najlepšie ako mohla, aby zastavila krvácanie.

„To si ty.“ Vzdychol Ellison. „Ako si ma našla?“

„Je to dlhý príbeh a nie si v stave, aby si počúval dlhé príbehy.“ Odpovedala Sarah.

„Kde je Savannah?“

„Skrýva sa...niekde tam.“ Ukázal slabo Ellison.

Sarah sa obzrela. Vykríkla, „Savannah, kde si? Teraz je už všetko v poriadku. Prosím vyjdi von.“

Savannah vyšla spoza vázy, viditeľne otrasená a po tvári jej stekali slzy.

„Poď sem, Savannah. Pamätáš sa na mňa. Už som ti pomohla.“ Povedala jemne, ako len mohla, za daných okolností.

„Pamätám sa na teba. Tvoj syn ma naučil zaviazať si šnúrky na topánkach.“ Zašepkala, ako sa priblížila.

„To je pravda, Savannah.“ Sarah sa usmiala. „Poď tu ku mne.“

Savannah si kľakla vedľa Sarah, a pozerala sa na strýka Jamesa, so slzami v očiach.

„Čo si tu robil, Ellison?“ Jemnosť z hlasu Sarah rýchlo zmizla.

„Bol som zvolený, za dočasného opatrovníka Savannah. Sme tu, aby sme jej zobrali nejaké veci.“

„Sakra, Ellison. Povedala som ti, že nie je v bezpečí. Prečo si dočerta nerozmýšľal?“

„Odchádzali sme. Potrebovala mať so sebou niečo známe.“ Ellison začal kašľať.

Do miestnosti vstúpila Cameron.

„Dostala si ho?“ Spýtala sa Sarah.

„Áno.“ Odpovedala Cameron tónom, ktorý potvrdzoval, že otázka bola bezpredmetná.

„Hovoril? Povedal ti niečo?“

Cameron si premietla v hlave udalosti. Naháňala muža cez halu a zatlačila ho do kúta v spálni. Snažil sa cez ňu dostať, ale zrazila ho. Vstal a pokúsil sa ju udrieť, no ona ho schmatla za hrdlo a držala ho vo vzduchu, až kým nezomrel.

„Nepovedal skoro nič a potom zostal ticho.“ Odpovedala Cameron.

Ellison konečne zbadal, s kým Sarah hovorí, keď Cameron prešla na druhú stranu.

„Oh môj bože. To si ty. Ako to....?“

„To je ďalší dlhý príbeh, a myslím, že tomuto by si neveril.“ Sarah sa usmiala, ale tvár mala naplnenú obavami.

„Nestoj tam len tak“ Pomôž mi obviazať mu rany.“ Vykríkla na Cameron Sarah.

„Musíš zavolať Auldridgeovi.“ Povedal Sarah Ellison.

„Agent FBI Auldridge?“

„Je priateľ, Sarah. Vie....“ Ellison zakašľal a na perách sa mu objavila krv.

„Čo vie, Ellison?“ na tvári Sarah sa objavila panika.

„Pravdu o Skynete, kyborgoch...vie to.“ Ellisonov hlas sa zlomil.

„Je to príliš nebezpečné.“

„Máme priateľov Sarah. Detektív Macklin, LAPD.“ Ellison zakašľal.

„Úžasné! Koľko ľudí si do toho zatiahol?“ spýtala sa nahnevane Sarah.

„Sarah, môžeš im dôverovať.“

„Sakra, Ellison. Ako vieš, že niektorému z nich môžeš dôverovať? Ako môžeš vedieť, že nepracujú pre nich, alebo nie sú jedni z nich!“

„Sarah, túto bitku nemožno vybojovať osamote. Občas je treba ľuďom veriť. Môžu pomôcť.“ Ellison si znova odkašľal.

„Obaja vedia pravdu. Videli stroje.“ Ellisonovi začala z úst tiecť krv ešte silnejšie. Savannah kľačala vedľa neho, plačúc, zatiaľ čo ho držala za voľnú ruku.

Cameron a Sarah dokončili obväzovanie Ellisonových zranení. Cameron ho preskenovala a povedala: „Stratil veľa krvi. Jedna guľka mu trafila pľúca. Ak čoskoro nedostane lekárske ošetrenie, zomrie.“

Ellisonov mobil začal zvoniť. Sarah ho zdvihla. „Haló?“ povedala trochu stroho.

„Haló, tu je agent Auldridge, je pán Ellison v dosahu?“

„Tu je Sarah Connor. Ellison bol zranený, a okamžite potrebuje pomoc.“

„Sarah Connor! Myslel som, že ste už ďaleko. Ako to, že Ellison je zranený, a kde ste vy?“

„Sme doma u Catherine Weaverovej. Niekoľko mužov sa pokúsilo vziať alebo zabiť Savannah. Ellison sa ich pokúsil premôcť, ale utŕžil niekoľko strelných poranení. Má roztrhnuté tepnu v pravej ruke a guľka mu zasiahla pľúca. Ak čoskoro nepríde pomoc, zomrie!

„Tak dobre. Sarah, počúvajte ma. Teraz zavolám 911. Pokiaľ ide o mňa, hovoril som s Ellisonom, nie s vami. Nezdržiavajte sa nablízku, vezmite si Ellisonov telefón so sebou, takže vás budem môcť zastihnúť. Odíďte, akonáhle budete môcť. Nedopusťte aby vás tam niekto našiel. Končím.“

Sarah prerušila spojenie a vložila si mobil do vrecka.

„Pomoc je na ceste Ellison.“ Povedala Sarah, ako končila obväzovanie jeho ruky.

„Teraz choď, nepripusť, aby ťa tu našli.“ Povedal slabo Ellison.

„Zomrieš, ak nezostanem.“

„Zober so sebou Savannah. Postaraj sa o ňu, ako si sa postarala o Johna.“ Ellison znova začal vykašliavať krv.

Sarah mu pomohla sadnúť si. „Snaž sa zostať vo vzpriamenej polohe. Uľahčí ti to dýchanie.“

Cameron naklonila hlavu. „Počujem približovať sa sirény. Ak neodídeme do 12,2 sekúnd, chytia nás, Sarah.“

„Väzmi dievča a jej batoh.“ Povedala Sarah Cameron.

Cameron zdvihla Savannah a jej batoh na ruky.

Sarah sa ešte naposledy pozrela na tohto muža, ktorý toho toľko dokázal a snažil sa spraviť to najlepšie, aby pomohol jej a Savannah. Zovrela mu ruku v priateľskom rozlúčení, zobrala svoju zbraň a zamierila k predným dverám. Cameron bola hneď za ňou, so Savannah v náručí. Savannah sa pozerala cez jej rameno, na strýka Jamesa, pričom jej stále stekali po tvári slzy.

Ellison sledoval, ako odchádzajú. Trochu sa usmial a snažil sa zdvihnúť ruku na pozdrav ale tá sa nepohla.

Keď Cameron nastúpila so Savannah do zadnej časti auta, v diaľke bolo počuť sirény. Sarah si sadla na miesto vodiča a zamierila na koniec ulice. Na ceste minuli sanitku a policajné auto. Sarah sa pozrela do spätného zrkadla, a videla, ako vošli práve tam, z kadiaľ ona pred chvíľou odišla.

Sarah bojovala so zármutkom, hnevom a sklamaním sa samej v sebe, že nikdy Ellisonovi neverila. Šoférovala len o niečo lepšie ako Cameron ten istý deň ráno.

2009, Deň 4., neskoré ráno

Auldridge sa hneval. Práve dohovoril s 911. Povedal, že sa rozprával cez telefón s bývalým agentom, ktorý bol postrelený a potrebuje pomoc. Povedal operátorovi kde sa nachádzal a opísal rozsah jeho zranení najlepšie ako vedel.

Akonáhle Auldridge zložil telefón, zavolal detektívovi Macklinovi.

„Ahoj, chcel som práve zavolať Ellisonovi. Mám pre neho nejaké novinky.“

„S tými informáciami počkaj. Ellison bol postrelený.“

„Čože?“

„Sanitka a policajti sú na ceste za ním. Niekto sa znova pokúsil dostať to dievča. Nemali žiadne zábrany pri pokuse o zabitie Ellisona, aby sa k nej dostali.“

„Kde je to dievča teraz?“

„Si sám?“

„Áno.“

„Je so Sarah Connorovou.“

„Sakra. Nikdy nie je ďaleko od problémov, nie?“

„Nie. Čo znamená, že tieto útoky na Ellisona sú určite spojené s bojom Sarah.“

„Čo mi pripomína, že mám výsledky analýzy tej kapsule a informácie o telefónnych číslach, čo si mi dal.“

„Úžasné. Myslím, že by sme sa mali stretnúť a spýtať sa Sarah, či sa k nám nepripojí.“

„Bude nám dôverovať?“

„Neviem. „Ale ak máme informácie ktoré potrebuje, možno mám môže dôverovať natoľko, aby nás nechala, pomôcť jej.“

„Vieš ako ju skontaktovať?“

„Áno.“

„No radšej ti poviem čo viem. Môže ti to pomôcť získať si jej dôveru. Mám hlásenie o kapsule z Ellisonovej kávy. Kapsľa obsahovala pomaly pôsobiaci neurologický toxín. Ak by tú kávu vypil, za niekoľko dní by bez liečby zomrel. Za predpokladu, že lekári by ho nenašli včas.“

„Odkiaľ pochádza ten toxín?“

„Je to zabijak. Toxín bol vyrobený pre vojenské využitie firmou Bartelby Biotech, továrňou na chemické zbrane v priemyselnom komplexe asi osemdesiat míľ odtiaľto.“

„Takže, ktokoľvek dal ten toxín do kávy, mal s tým komplexom nejaké spojenie.“

„Pravda. A tie dva čísla, čo si mi dal....“

„Nehovor mi to. Oboje pochádzajú z rovnakého podniku.“

„Nie tak celkom. Jedno bolo z nejaké komplexu Halcyon Cybernetics. Druhé bolo na nejaký mobil. Neexistuje cesta, ako zistiť, kto volal, ale hovor prišiel z miesta, nie veľmi vzdialeného od toho komplexu.“

„Myslím že nám to začína prerastať cez hlavy.“

„Nič nie je také samozrejmé.“

„Zavolám Sarah sa dohodnem stretnutie. Chceš ísť do toho?“

„Myslím, že to tak bude lepšie. Už som v tom ponorený príliš hlboko, aby som vycúval.“

„Pravda. Akonáhle to dohodnem, poviem ti, kde sa stretneme.“



2003. Deň 4., Neskoré popoludnie

Sarah šoférovala cez mesto. Väčšinou pôsobila ako keby šla na autopilota, ako sa vysporiadavala s tým, k čomu došlo v poslednom čase.

Ellison jej veril. Savannah bola teraz v jej opatere. Sarah nikdy nebola schopná veriť bývalému agentovi, a nezáležalo na tom, ako veľmi chcel veriť on jej. Verila mu, keď ju ukryl, ale to bolo z určitého dôvodu a nevyhnutnosti, nie z osobných dôvodov. Teraz si uvedomovala, že tento muž bol dôveryhodný a teraz už môže byť príliš pozde.

Savannah sedela na zadných sedadlách s Cameron. Cameron sa snažila dieťa upokojiť, ale hovorila zlé veci, z dobrých dôvodov. Sarah sa rozhodla, že je čas zastaviť a porozmýšľať. Zišla z diaľnice a zaparkovala na parkovisku uzavretého zábavného parku, ktorý mal minigolf, motokárovú dráhu, bazén a piknikové miesto. Za ním, v hornej časti svahu bol opustený motel.

Sarah zastavila v tieni stromu, odopla si pás a otočila sa k Savannah.

„Savannah, poď sem.“ Sarah pohladila sedadlo vedľa.

Savannah pozrela na ňu zelenými očami, naplnenými strachom a potom preliezla cez sedadlo k Sarah.

„Poď sem.“ Sarah otvorila pre dieťa náruč, preukazujúc jej materinský inštinkt.

Savannah jej vliezla do lona a Sarah ju objala. Sarah ju pohladila po hlave, a tichým, upokojujúcim hlasom jej povedala že bude v poriadku.

„Shhh. To je v poriadku, srdiečko. Ten zlý muž ti neublíži. Dohliadnem na teba.“

„A čo strýko James? Nie je...bude v poriadku, nie?“

„Neviem, zlatíčko. Neviem.“ Sarah pokračovala v upokojujúcom hojdaní Savannah, ako to zvykla robiť s Johnom, keď bol v jej veku vystrašený.

Chúďa dieťa, prešla si toľkým. Akú škodu môže spôsobiť nevinné dieťa strojom? Bolo to jej spojením s Weaverovou? Alebo bude hrať v budúcnosti väčšiu úlohu?

„Kam pôjdeme odtiaľto?“ Spýtala sa Sarah Cameron.

„Mám informácie, kde môže byť pravdepodobná aktivita Skynetu, ale prítomnosť dieťaťa spraví všetko čo budeme chcieť podniknúť obtiažnejším.“

Voľby, voľby a zodpovednosť. Toto dieťa potrebuje stabilitu a pritom je v nebezpečenstve.

Savannah o niekoľko minút zaspala, Sarah v náručí.

„Cameron, mohla by si prísť sem a otvoriť moje dvere? Rada by som ju uložila na zadné sedadlo.“

Cameron vystúpila, nechala svoje dvere otvorené, a pomohla Sarah vystúpiť z auta a preniesť Savannah. Sarah opatrne položila Savannah dozadu, na miesto, kde pred chvíľou sedela Cameron.

„Čo spravíme, Cameron? Nemôžeme to dieťa prenechať sociálke. Ak nebola v bezpečí s Ellisonom, nebude v bezpečí nikde.“

„Bude v bezpečí s nami.“ Odpovedala Cameron.

Sarah sa s prekvapením pozrela na Cameron.

„S nami bude v bezpečí. Inak by ti ju Ellison nedal na starosť.“

„Dúfam, že máš pravdu.“ Sarah si prešla rukou cez vlasy. „Ja len neviem, či sme v bezpečí my.“

„Žiadne miesto nie je bezpečné. Ale môžeme ho spraviť bezpečnejším.“ Odpovedala s mrazivou dôverou Cameron.

Ellisonov mobil zazvonil. Sarah ho vytiahla z vrecka. Bolo to od Auldridgea.

„Haló.“

„Sarah. Si v poriadku?“

„Som, ako je Ellisonovi?“

„Záchranári sa tam dostali akurát včas. Je v kritickom stave, ale doktori dúfajú, že sa plne uzdraví.“

„Vďaka bohu. Auldridge, musím vedieť, či ti môžem dôverovať.“

„Áno, Sarah. Viem, že všetko čo si povedala bola pravda. Ellison ukázal mne a Macklinovi dôkaz.“

„Aký druh dôkazu?“

„Má telo jedného z týchto strojov v suteréne.“

„Čo robil s jedným z nich v suteréne?“

„Skryl ho tam. Zrejme sa pokúsil zabiť Catherine Weaverovú, predtým ako zmizla, a zlyhal.“

„Sakra! Ellison, mal si to spáliť. Tá technológia by nemala existovať.“

„Dobre, Sarah. Môžeme sa o to postarať neskôr. Práve teraz, myslím, že by sme sa mali stretnúť a pozhovárať.“

„Neviem. Ako mám vedieť, že to nie je trik, ako ma dostať späť za mreže?“

„V poriadku. Vyber miesto a stretneme sa tam. Môže to byť sklad, verejný park, stred púšte, ale musíme sa pozhovárať.“

„Dobre. Stretneme sa na rohu Tretej a Vínnej, o dve hodiny. Ak je to nejaký podraz, nebude potrebná žiadna ďalšia diskusia.“

Sarah prerušila spojenie a vložila si mobil späť do vrecka.

„Cameron, môžeš sa dostať na roh Tretej a Vínnej do dvoch hodín?“

Cameron pozrela na mesto, pričom počas skenu naklonila hlavu.

„Áno. Môžem si vziať motorku.“

„Dobre. Agent Auldridge sa tam má so mnou stretnúť. Neviem, či mu zatiaľ môžem dôverovať. Choď tam ty a ak ho nebude nikto sledovať, priveď ho sem.“

„Áno, Sarah.“

Cameron obišla auto a zložila motorku na zem. Vytiahla svoju prilbu, naštartovala a vyrazila.



2009, Deň 4,. poludnie.

Jedná sa o pokojnú štvrť plnú krásnych domov, z prelomu dvadsiateho storočia. Pred desiatimi rokmi tu prebehla revitalizácia. Agent James Ellison kúpil jeden z týchto domov, po svojom rozvode.

Dom mu pripomínal domov, v ktorom žil keď mal dieťa. Malý a upokojujúci, naplnený všetkými zvukmi, ktoré mal starý dom. Dúfal, že jedného dňa si tu založí rodinu, ale namiesto toho strávil posledných niekoľko rokov životom osamote. Mať Savannah, aj keď len na malú chvíľu by mu malo pomôcť naplniť prázdnotu v dome aj v jeho srdci. Vždy chcel rodinu.

Kým Ellison podstupoval chirurgický zákrok, na vybratie guliek a zošitie jeho poškodených pľúc a ruky, v jeho dome sa odohrávala operácia iného druhu.

V jeho garáži niesli dvaja muži v šedých uniformách telo terminátora po schodoch zo suterénu. Uložili ho do zadnej časti dodávky a hodili na neho plachtu.

Jeden muž šiel do kuchyne. Prerezal prívod plynu k sporáku a na šporáku nastavil časovač.

Všetci muži nastúpili do auta a odišli.

Dodávka bola len niekoľko blokov odtiaľ, keď dom vybuchol.

                                                                                        # # #

Detektív Macklin a agent Auldridge sedeli v Macklinovom aute, na križovatke Tretej a Vínnej. Čakali už štyridsať minút, a Sarah sa neukázala.

„Myslím, že sa neukáže.“ Povedal Macklin.

„Nie. Myslím, že je opatrná alebo mešká. Nevieme kde bola, keď sme dohodli stretnutie, mohla podceniť odhad, koľko jej bude trvať, dostať sa sem.“

„To je možné, ale my sedíme tu a došla nám káva.“

„Povedal som ti, kúp Grande.“

„Ak vypijem toľko kávy na jedno posedenie, mám problémy iného druhu.“

Auldridge sa zasmial.

Vtom sa otvorili zadné dvere, Cameron si sadla na zadné dvere a zatvorila dvere za sebou.

„Kto do čerta ste?“

„Čo...?“

„Chcete vidieť Sarah Connor.“ Odpovedala Cameron.

„Áno, ale ako...“ povedal Auldridge.

„Potom šoféruj. Poviem ti, kam ísť.“

„Kto do pekla ste, slečna?“ povedal Macklin.

„Som tá, ktorá ťa vezme za Sarah Connor. Teraz choď!“ Ľadovo sa na neho pozrela.

Macklin videl, že to myslí vážne. „Dobre, slečna, idem.“

Naštartoval auto a zaradil sa do premávky.

„Kam ideme?“

„Choď päť blokov a zaboč doľava. Potom tri bloky a nasleduj značku k výjazdu...“ Cameron vyhŕkla cestu, ako keby sa ju naučila naspamäť. Macklin mal čo robiť, aby sa jej držal.

„Povedala som päť blokov, nie štyri.“

„Dobre, dobre, som zmätený!“

„Spomaľ, prilákaš pozornosť.“

„Idem len 35.“

„Povolená rýchlosť je 30.“

„Počúvajte, dáma, šoférujem ja. Ja sa rozhodnem ako rýchlo pôjdem!“

„Tu odbočte. Nie tu!“ Vykríkla trochu frustrovane Cameron, keď Macklin zabočil inde.

Auldridge sa smial, pri takmer komickom výkone Macklina, ako sa snažil držať smeru tohto dievčaťa odnikiaľ.

„Čo sa deje Macklin, nevyužívaš vodiča na zadnom sedadle?“

„Sklapni. Je to dosť zlé, keď mi hovorí kam mám ísť a kritizujúc moju jazdu.“

„Dostali by sme sa tam rýchlejšie keby ste venovali pozornosť môjmu navádzaniu a nie rozhovorom.“ Povedala Cameron.

„Počúvajte dáma. Dostal by som sa tam oveľa rýchlejšie, ak by ste mi proste povedali, kam do čerta ideme.“

„To nemôžem spraviť. Môžu nás sledovať, alebo odpočúvať. Ak sme sledovaný, ak uvidíme za nami vozidlo, ktoré ide rovnakou cestou. Ak sme napichnutý a poviem vám kde ideme, polícia alebo FBI by nás mohli predbehnúť. Môj spôsob je lepší. A ak nás zradíte, budete mŕtvy skôr, ako budete môcť zareagovať.“

„Hej, dáma, som policajt a vyhrážanie sa dôstojníkovi je v tomto štáte zločinom.“

„To nie je hrozba, detektív Macklin. Len som stručne uviedla skutočnosti. Odbočte vpravo a obíďte jeden blok. Prejdite míľu a potom odbočte k zábavnému parku.“

„Macklin spravil, ako mu bolo povedané. Zbadal vstup do zábavného parku a zabočil tam.

„Zaparkujte tu, vedľa toho piknikového stola.“

Macklin zastavil pri chodníku, oproti piknikovému stolu, ktorý mu ukázala Cameron.

„V poriadku. Sme tu, kdekoľvek to je. Kde je Sarah Connor?“

„Práve teraz nás sleduje. Neuvidíte ju, kým vás nebude chcieť vidieť ona. Predtým ako vystúpite z auta, musím vás oboch požiadať, aby ste mi podali svoje zbrane.“

„Hej, práve teraz to nemôžeme spraviť, sme...“ Auldridge stíchol, keď sa Cameron natiahla a schmatla oboch mužov za hrdlá.

Naklonila sa a ticho prehovorila, aby sa uistila, že obaja muži pochopili....že má ich plnú pozornosť. „Toto nebola žiadosť. Ak sa chcete stretnúť so Sarah Connor, okamžite mi dajte svoje zbrane!“

Macklin aj Auldridge opatrne siahli do svojich búnd a vytiahli svoje zbrane z puzdier. Cameron uvoľnila Macklinov krk a jediným rýchlim pohybom mu vzala zbraň a potom to isté spravila s Auldridgeom. Obaja muži zalapali po dychu.

„Ospravedlňujem sa, ak som vám ublížila, ale boli nespolupracovali ste veľmi. Ak máte nejaké ďalšie zbrane, teraz je čas, povedať mi to.“

„Nie. Zbrane ktoré sme mali, si nám práve zobrala.“ Povedal náhlivo Auldridge.

„Dobre. Teraz vystúpte z auta a zamierte smerom k minigolfu. Poviem vám, kedy zastaviť.“

„Pozri, Macklin, je to ako keby si bol ženatý. Proste sklapni a sprav, čo ti dievča povie.“

Macklin sa zdržal reptania popod fúzy.

„Slečna, máte meno, nie?“

„Áno.“

„A poviete nám ho?“

„Nie.“

„Veľa toho nenahovoríte, čo?“ Zlyhal pri pokuse o skrytie frustrácie v hlase, z tejto pôvabnej brunety.

„Tu zastavte.“

Macklin a Auldridge sa ocitli uprostred minigolfu. V popoludňajšom vetre sa ľahko otáčal veterný mlyn.

Po niekoľkých minútach sa Auldridge spýtal, „Ako dlho budeme čakať?“

Neprišla žiadna odpoveď. Auldridge sa otočil. Dievča bolo preč.

„Čo do čerta? Kam šla?“

Macklin a Auldridge sa otočili aby našli dievča silných rúk a málo slov. Nevideli, kam šla.

Za nimi sa ozval zvuk nabitej zbrane. V súlade sa otočili a pred nimi stála Sarah Connor, s jej Smith & Wesson v ruke, mieriacou na nich.

„Tu sme, džentlmeni. Pohovorme si.“

„Čo sa stalo vašej priateľke?“ Spýtal sa Macklin.

„Nie je ďaleko. Dáva na niečo pozor, namiesto mňa.“

„Sme v nevýhode. Nie je potrebné, aby ste na nás mierili zbraňou.“ Povedal Auldridge.

„Vy počúvajte mňa.“ Zavrčala na neho Sarah. „Strávila som celý dospelý život tým, že som nedôverovala verejným zložkám. Myslíš, že chcem tráviť svoj čas postávaním a hovorením s vami dvoma?!“

„Teraz počúvajte.“ Vložil sa do toho Macklin.

„Nie, vy počúvajte! Vy dvaja ste spadli do niečoho, čo pravdepodobne nemôžete pochopiť. Jediný dôvod, že som tu, je ten, že Ellison vám veril!“

„Čo bolo mimochodom dobre.“ Dodal ticho Auldridge.

„Dobre. Povedali ste, že pre mňa niečo máte. Nejaký dôkaz o činnosti Skynetu.“

„Nič také som nepovedal!“ prehovoril Auldridge.

„Nie, nepovedal, ale nekontaktovali by ste ma, ak by ste nemali niečo, o čo by ste sa podelili, takže von s tým.“ Zavrčala na neho späť.

„Pokoj, dáma, netreba byť tak nepriateľský. Sme na vašej strane.“ Dodal Macklin.

„Sklapnite a počúvajte! Všetci čo sú na mojej strane, skončia mŕtvy. Takže, ak nie ste ochotní, venovať sa tomuto do konca, navrhujem aby ste sa prestali pokúšať dostať na moju dobrú stranu, a proste mi povedzte, čo viete!“

„Dobre, Sarah. Dostávame sa k veci. Máš velenie. Macklin, proste povedz dáme, čo si predtým povedal mne.“

„Auldridge aj ja sme boli odvolaný z nášho vyšetrovania v Zeira Corpe. Obaja sme došli, nezávisle na sebe, k tomu, že si do toho nebola zapojená. Naši šéfovia boli rozhodnutý ťa do toho zatiahnuť.“

Potom prehovoril Auldridge. „Po tom, čo ma odvolali z vyšetrovania, som začul riaditeľa, ako cez telefón s niekým hovoril. V tom telefonáte mi sa mi vyhrážal smrťou, ak sa do toho príliš ponorím. Ellisona sledovali v nádeji, že ich privedie k niekomu, čo si bola pravdepodobne ty. V ten deň, keď som vypočúval Ellisona, niekto sa ho pokúsil otráviť pomocou neurologického toxínu.“

„Auldridgeovi sa podarilo získať telefónne čísla hovorov, ktoré obdržal riaditeľ v čase, keď ho začul. Vystopoval som jedno z čísel do Halcyon Cybernetics, ktoré je umiestnené v nejakom priemyselnom komplexe v Bartelby Biotech, spoločnosti na výrobu neurologických toxínov.“

„Kde presne je ten priemyselný komplex?“

„Je to osemdesiat míľ na západ, po starej diaľnici, ktorá vedie cez kaňon Topanga.“

„Čo iné viete?“

Auldridge dodal, „Po tom, čo mi Macklin povedal, čo našiel, som spravil súkromný výskum tej oblasti. Približne pred ôsmimi mesiacmi, alebo viacerými tam bolo videné, alebo počuté, nízko letiace lietadlo, a v rovnakom čase sa objavili úmrtia dobytku a ďalších zvierat. Spravil som mapu, rád by som ti ju ukázal.“

„Kde je tá mapa?“

„V mojom puzdre, v Macklinovom aute.“

„Dobre, sadneme si k piknikovému stolu a porozprávame sa o tomto.“

Sarah sa otočila smerom od mužov a vykríkla, „Cameron!“

„Áno, Sarah.“ Cameronin hlas bolo počuť z blízka, odkiaľ dohliadala na dvoch mužov zákona. „Ideme k ich autu. Auldridge má mapu a chce nám ju ukázať.“

„Čo chceš, aby som spravila so Savannah?“

„Skontroluj ju. Ak stále spí, tak ju nechaj tak, ak nie, tak sa môže pripojiť k nám.“

Cameron pomohla Savannah vystúpiť z auta. Po tom čo vystúpila, sa ešte vrátila a vzala si žirafu, ktorú nechala na zadnom sedadle. Cameron zatiaľ čo čakala, skenovala okolitý priestor. V oblasti nebol nikto. Žiadne tepelné signály, žiaden pohyb, žiadne zvuky po iných ľuďoch.

„Poďme, Cameron. Sarah na nás čaká.“ Povedala Savannah Cameron, čím si získala jej pozornosť.

Cameron sa pozrela na malé dievčatko. „Dobre, Savannah, pôjdeme. „Savannah vzala Cameroninu ruku, čo Cameron trochu prekvapilo, a obe odišli k piknikovému stolu.

O niekoľko minút neskôr, sedeli Sarah, Cameron, Macklin a Auldridge pri piknikovom stole, a prechádzali si informácie, ktoré so sebou priniesol Auldridge. Savannah sa hrala so svojou žirafou v tráve, vedľa nich.

„Pozrite sa na túto mapu. Presne tu, toto X označuje umiestnenie skladiska, ktoré vyletelo do vzduchu, a tu je Warner City. Dva míle od mesta je priemyselný komplex. Tento komplex je jeden z najrýchlejšie rastúcich v štáte, ak nie v krajine. Už taktiež začali skupovať ďalšie majetky.“

„Čo všetko sa tam nachádza?“

„Všetko. Počítačové technológie, pásová výroba, výskum a vývoj v rozličných oblastiach, farmaceutiká, vojenská technika a výzbroj.“

„Cameron, čo si myslíš?“

„John mi povedal, že Skynet ma centrálny počítač a priemyselnú výrobu umiestnené v kaňone Topanga. Warner City odtiaľ nie je veľmi ďaleko. Môže to byť miesto, kde bude postavený. Vyskytovala sa v tej oblasti nezvyčajná aktivita?“

„Áno.“ Auldridge posunul mapu bližšie k Cameron. „Pozrite na všetky červené bodky na mape, toto sú miesta, kde ľudia videli alebo začuli nízko letiace lietadlo. Niekoľko hlásení bolo zachytených, ale radarové prieskumy neukázali v oblasti žiadne lietadlo.“

„To znamená, že lietadlo bolo malé, rýchle a pravdepodobne postavené s pomocou technológie stealth (pozn. prekladateľa: ide o technológiu neviditeľnosti, pričom sa myslí neviditeľnosť pre moderné radarové systémy).“ Dodal Macklin.

„Znie to ako HK, ktoré sme videli na ranči, a to ktoré zaútočilo na Zeira Corp.“ povedala Sarah.

„Áno, a podľa všetkého hľadáme niečo, čo dokáže lietať rýchlosťou, ktorá súperí s našimi najrýchlejšími stíhačkami. Niekoľko svedkov prehlásilo, že videlo niečo akcelerovať na maximálnu rýchlosť alebo sa to zastavilo za zlomok sekundy. Môže sa to tiež super rýchlo pohybovať, otáčať a meniť smer letu.“

„Rozhodne HK.“ Povedala Cameron. „Majú vysokú rýchlosť, sú kompaktné, samostatné, počítačom kontrolované bojové stíhačky. Majú vysokú manévrovateľnosť a sú smrtiace. Ak boli videné tieto lietadlá, znamená to, že Skynet je rozhodne v tej oblasti.“

„Je nejaké spojenie medzi týmito HK-čkami a skupinou Kaliba?“ spýtala sa Sarah.

„Povedala si Kaliba?“ spýtal sa Macklin.

„Áno.“

„Macklin sa pozrel na Auldridgea a potom posunul spis k Sarah.

„Skupina Kaliba vlastní industriálny komplex, o ktorom hovoríme.“ Macklin ukázal prstom na meno kaňonu Topanga, na mape. „Nazýva sa to Fox Industries.“

Auldridge dodal, kým si Sarah prechádzala zložku. „Skupina Kaliba vlastní všetko v tom priemyselnom komplexe. Taktiež vlastní mesto a asi 50 štvorcových míľ okolo komplexu a mesta. Je to vysoko zabezpečená oblasť. Nikto sa nedostane na, a zo základne, okrem bezpečnostného personálu a manažmentu.“

„To znie ako pracovný tábor Skynetu.“ Povedala Cameron. „Len nahradil ľudskú ochranku terminátormi.“

Sarah ju prerušila, „ Okrem tých HK-čok, čo viete že robia?“

„Zavolal som svojmu priateľovi v NSA (Národná bezpečnostná agentúra). „Začal Auldridge. „Nemal by som to opakovať, vzhľadom k tomu čo vieme, alebo predpokladáme....skupina Kaliba získala multi-miliardovú zákazku pre vládu, vo vojenskej oblasti. Niečo s protiraketovou obranou a spoločným riadením všetkých operácií, z centrálneho počítača, pokiaľ by sa štáty zaplietli do nukleárnej vojny. Prevzalo by to velenie, ak by padla vláda.“

„Doriti!“ Sarah udrela päsťou do stola. „Hovoríš o Skynete. Kaliba buduje Skynet! Vedela som to!“

Po tom čo Sarah stíchla, park zaplnilo hrobové ticho.

„Čo spravíme?“ spýtal sa Auldridge.

„No, dnes nemôžme spraviť nič. Savannah potrebuje niekde zostať, a my musíme spraviť nejaké plány.“

„V tri môžete zostať u mňa doma.“ Povedal Auldridge.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Niekto sledoval Ellisona, a môžu niekoho nasadiť aj na teba.“

„Máš pravdu. Myslím, že budeme musieť zostať v moteli. A čo ty, Macklin?“ spýtal sa Auldridge.

„No, myslím, že sa radšej pripojím k vám. Moja neprítomnosť môže zaujať detektíva Wickera, takže možno niekoho nasadí, aby sa po mne porozhliadol.“

Sarah prišla k svojmu autu, nasledovaná Cameron a Savannah. Sadla si na sedadlo vodiča. Cameron pomohla Savannah sadnúť si na zadné sedadlo, a sadla si na sedačku vedľa neho. Sarah vyrazila, nasledovaná Macklinom a Auldridgeom v ich aute.

„Chcela by si stretnúť Geoffreyho?“ Spýtala sa Savannah Cameron.

„Nemáme čas, zastaviť sa a pozdraviť tvojho priateľa.“ Odpovedala Cameron.

„Nebuď hlúpa.“ zasmiala sa Savannah. „Toto je Geoffrey.“ A položila svoju žirafu do Cameroninho lona.

Cameron sa na ňu zmetene pozrela.

„Má niečo, čo ti chce povedať.“ Savannah sa naklonila a pošepkala jej do ucha. „Má ťa rád a chce byť tvojim priateľom.“

Vyšli z mesta a pokračovali v ceste, až kým nepadol večer. Pred opustením mesta, sa Sarah na krátko zastavila v obchode a dala Cameron nejaké peniaze na nákup nejakého oblečenia pre ňu samú a Savannah.

O dvadsať minút neskôr sa Sarah tešila, keď ju videla kráčať v niečom inom, ako motocyklovej koženke, ktorú mala oblečenú. Bolo menej pravdepodobné, že bude vytŕčať. Čierne džínsy, zastrčené pod motocyklovými topánkami, námornícka modrá blúzka, zastrčená do nohavíc a čierna džínová bunda.

Taktiež sa jej podarilo kúpiť pár úžasných slnečných okuliarov. Cameron kráčala od obchodu bezstarostne. Sarah sa smiala, ako malý dospievajúci chlapec, takže nedávala pozor kam kráča, a narazila priamo do značky. Keď Cameron nastúpila do auta, podarilo sa jej prestať smiať.

„Nezabudla si si vziať spodnú bielizeň?“ Spýtala sa Sarah, ako sa Cameron usadila na zadnom sedadle.

„Samozrejme, že nie.“ Odpovedala, a položila tašku za nich. „Mali súpravu mojej veľkosti v ružovej farbe, kúpila som si štyri, a tiež som kúpila tri páry džínsov, štyri blúzky, a túto čiernu blúzku. Prezliekla som sa v obchode.“

„Oveľa lepšie, keď máš spodné prádlo. Oveľa lepšie. A čo si zobrala pre Savannah?“

„Nebola som si istá, čo zobrať, keďže nie som oboznámená s oblečením pre deti. Ale, podľa toho čo som videla, kým sme boli na ceste, kúpila som jej praktickejšie oblečenie, ako ktoré má.“

„Ako čo?“

„Tenisky, khaki, nejaké tričká, niekoľko chlapčenských tričiek, a baseballovú čiapku, ktorú môže použiť na ochranu pred slnkom. Savannah má svetlú pleť a ľahko sa môže spáliť.“

Medzitým, Savannah básnila o nových šatách. „Vďaka!“ Povedala vzrušene.

„Dobrý nápad.“ Povedala Sarah, znejúc ohromene, ako sa zaradila do premávky. „A čiapka jej taktiež pomôže zamaskovať jej črty.“

Sarah povedala Savannah, „Nemáš začo, zlatko.“ A pozrela sa na Cameron.

„Nemáš začo, Savannah.“ Povedala Cameron, pričom poslúchla Sarah.

Cameron sa na chvíľu zamračila a potom sa spýtala, „Môžeme si zaobstarať ďalšiu motorku? Svoju som musela nechať tam, keď som priviedla tých dvoch mužov, aby ste sa stretli.“

„Prísne vzaté, to nebola tvoja motorka.“ Povedala Sarah, zdvihla obočie a pozrela sa na Cameron do spätného zrkadla. „Ukradla si ju.“

„Pravda. Ale mala som ju rada. Bola s ňou...“ Chvíľu premýšľala, kým našla správe slovo, „...zábava.“

Zábava! Sarah si pomyslela, počas jazdy s ňou, sa mi pred očami dvakrát premietol celý život. To nenazývam zábavou.

Rýchlo sa však vrátili k ceste a našli starý motel, ktorý bol mimo cesty s množstvom voľných miest.

Sarah, Savannah a Cameron, sa ubytovali v jednej izbe, a Auldridge s Macklinom vedľa. Vzali si dve izby, najďalej od hlavnej cesty, ale s jasným výhľadom na príjazdovú cestu.

Sarah sa pokúsila pre Savannah zariadiť čo najnormálnejší deň, ale vedela že toto malé dievča už nikdy nebude mať znova normálny deň. Cameron zostala na hliadke, zatiaľ čo Sarah sa porozprávala s Auldridgeom a Macklinom, aby zistila, čo presne vedia.

2009, Deň 4. večer
Existuje kancelárska veža, dohliadajúca na veľký, masívny, rušný priemyselný komplex. Na vrchole veže je súkromná kancelária. V tej kancelárii sedí za mahagónovým stolom muž v šedom obleku. Oproti nemu je veľká plochá obrazovka, pokrývajúca celú stenu. Sleduje správy.

„Dnes bol nájdený James Ellison, bývalý agent FBI a vedúci bezpečnosti Zeira Corp, ktorého postrelili a krvácal z niekoľkých strelných poranení, v dome Catherine Weaverovej, ktorá je nezvestná od nárazu lietadla do veže Zeira Corpu, pred dvoma dňami. Naživo sa nám hlási Steve Picathanay.“

„Dobrý večer Dawn. Stojím presne pred domom Catherine Weaverovej, majiteľky a riaditeľky Zeira Corpu. Dnes ráno, asi o 11:15, zavolali susedia 911, a nahlásili streľbu vychádzajúcu z tohto domu. O chvíľu neskôr, 911 obdržala hovor od agenta Auldridgea, z FBI, ktorý povedal, že na bývalého agenta FBI a súčasného vedúceho bezpečnosti Zeira Corpu, Jamesa Ellisona, bol spáchaný útok a bol postrelený v rezidencii Weaverovcov.“

„Čo robil pán Ellison v rezidencii Weaverových, Steve?“

„Po tom čo Catherine Weaverová zmizla, za dočasného opatrovníka jej dcéry bol ustanovený pán Ellison. Podľa zamestnancov na zo sociálnej služby, bol pán Ellison u Weaverových doma, aby zobral oblečenie a ostatné veci patriace Savannah Weaverovej, dcére pani Weaverovej.“

„Vie polícia, čo sa stalo v rezidencii Weaverových?“

„Toto sú fakty, Julie. Dvaja policajný dôstojníci boli zastrelený pred domom Weaverových. Jeden schytal tri guľky do hlavy a trupu, druhý niekoľko guliek do tela a hlavy. V rezidencii sa našlo niekoľko mužov v bežnom šedom oblečení, s automatickým zbraňami. Niekoľko malo strelné zranenia, väčšina bola smrteľná. Avšak, jeden z nich zomrel po údere do zadnej časť hlavy a zrejme bol uškrtený.“

„Poskytla už polícia nejaké teórie o tom, čo sa stalo?“

„Jediné vyhlásenie, ktoré spravili je, že to bol ďalší pokus o únos Savannah Weaverovej, a tentokrát, ktokoľvek sa o to pokúsil, uspel. Savannah Weaverová je nezvestná.“

„To znie hrozne. Nejaký nápad, kto to dieťa vzal?“

„To je problém. Neboli prednesené žiadne požiadavky na výkupné. A aj keby boli, všetky účty pani Weaverovej a Zeira Corpu sú uzavreté, až kým neprebehne vyšetrovanie, v súčasnosti spoločnosť existuje len na papieri.“

„Poskytol pán Ellison nejaké vyhlásenie?“

„Pán Ellison je momentálne v nemocnici a zotavuje sa z operácie. Neposkytol žiadne vyhlásenie. Doktori ho dali na izolačku, kým bude v kritickom stave. FBI a polícia ho dali pod ochranu, kým sa uzdraví. Všetci právnici Zeira Corpu pracujú na tomto prípade a nedovolia žiaden výsluch pána Ellison, až kým sa nezotaví natoľko, že to povolia doktori. Polícia a FBI spolupracujúc, aby našli muža zodpovedného za pokus o vraždu pána Ellisona a únos Savannah Weaverovej. Našli dôkazy, že do domu vstúpil niekto iný. Ktokoľvek to bol, pravdepodobne poskytol pánovi Ellisonovi prvú pomoc a vzal Savannah. Bolo nájdených aj niekoľko guliek, ktoré nezodpovedali žiadnej zbrani nájdenej v dome.“

„Vďaka, Steve. Teraz sa presunieme k...“ klik.

Muž vypol televízor a stlačil tlačidlo na interkome.

„Pán Petri, poďte prosím sem.“

„Áno, pane.“

Vstúpil pomenší muž v modrom obleku.

„Pán Petri, máte niečo o našom šéfovi bezpečnosti, pánovi Preckmanovi?“

„Ospravedlňujem sa pán Kreilley, ale pán Preckamn sa neozval, po tom čo včera zanechal správu, že sleduje stopu ktorá by ho mala priviesť k miestu pobytu Sarah Connor.“

„Povedal kam ide?“

„Áno, povedal že sa ide pozrieť na niekoho v púšti.“

„Špecifikoval do ktorej púšte?“

„Nie, pane.“

„Do čerta s ním. Nejaká stopa po tom, kde sú pán Auldridge alebo detektív Macklin?“

„Žiaden z tímov ich nenašiel. Ako keby zmizli.“

„Takže, nemôžeme sa dostať k Ellisonovi, pán Preckamn sa nehlási z prenasledovania Sarah Connor, a pán Auldridge s detektívom Macklinom zmizli.“

Sadol si späť do stoličky a premýšľal, pozerajúc priamo pred seba, ani nežmurknúc. Pán Petri nervózne postával, pod jeho upreným pohľadom. O niekoľko minút neskôr pán Kreilley prehovoril.

„Pán Petri.“

„Áno, pane.“

„Zburcujte stráže, ale nedovoľte, aby boli vonku vo väčšom počte, ako za normálnych podmienok. Taktiež, nech sa všetky pracovné zmeny hlásia do služby. Nasledujúcich štyridsaťosem hodín, nikto neodíde.“

„Ešte niečo, pane?“

„Áno. Povedzte inžinierom, že majú rozkaz, zahájiť poslednú fázu projektu Kaliba, dnes v noci. Chcem aby bol pripravený na spustenie o tridsať-šesť hodín.“

„Áno, pane.“ Pán Petri sa rýchlo odobral preč, aby splnil jeho rozkazy.

Pán Kreilley sa postavil zo svojej čalúnenej kancelárskej stoličky, a vyhladil si záhyby na drahom hodvábnom obleku. Otočil sa a pozrel sa von z veľkého okna, ktoré bolo za ním, na priemyselnú časť.

„Čakám ťa, Sarah Connor.“ Povedal, vo chvíli, keď sa svetlo zo zapadajúceho slnka odrazilo od jeho neľudsky strieborných očí.

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif

20 Naposledy upravil: ogy (27.6.2011 20:04:49)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 11.
Změna pravidel

„Všichni nosíme masky. Můžeme je nosit z lásky a touhy zůstat v blízkosti těch, kteří jsou kolem nás. Uchránit je před složitou realitou a naší narušenou psychikou. Vyměníme poctivost za přátelství a během toho doopravdy nepoznáme srdce, která jsou nám nejbližší,“ Sarah Connorová, Terminator: The Sarah Connor Chronicles, Série 1, epizoda 8: "Vick's Chip" 3. března, 2008

„Pokud je v šachách jako válečné hře nějaký nedostatek, pak je to toto. Na rozdíl od války jsou pravidla šachu stálá – neměnná. Nikdy nezískáte srdce věže nebo duši koně. Jsou hluší k vašim argumentům. A tak to má být. Cílem šachové partie je úplné zničení. Ale ve válce máte stále naději, že i když se topíte po uši v krvi a běžíte vstříc svému nepříteli, nějaká lepší duše, než ta vaše, vás zastaví dřív, než dosáhnete cíle. Ve válce mohou být, na rozdíl od šachů, změněna pravidla. Může být vyhlášeno příměří. Největší nepřátelé  se mohou stát nejlepšími přáteli. Ve válce existuje naděje.“  Sarah Connorová, Terminator: The Sarah Connor Chronicles, Série 1, epizoda 5: "Queen's Gambit", 11. února, 2008

Savannah Weaverová, „To jsou kachničky, Ptáček, Chomáček a Pírko. Můžou hrát také?“

John Henry, „Nemyslím si, že se na mystickém ostrově Voya Nui vyskytují kachničky.“

Savannah, „Jsi si jistý?“

John Henry, „Je mi líto, mám přístup ke všem souborům. A v instrukcích jsem o nich nenašel ani zmínku.“ Savannah hledí štěněčím pohledem. „Co se děje?“ Zvedl hračku a otáčel s její vrtulí. „Nechtěla bys místo nich jednoho z Toů?“

Savannah. „Neeee. Kachničky jsou smutné, že nemohou hrát. Nemohl bys změnit pravidla tak, aby byly šťastné?“

John Henry se zlověstně pozastavil. „Ano. Můžeme změnit pravidla.“

Výňatek z "Terminator: The Sarah Connor Chronicles," Série 2, epizoda 20: "To the Lighthouse", 27. března, 2009


2027, den 22, 11:30

Kyle několik minut trpělivě čekal, než jeho bratr skončil s nadáváním a usmíval se jeho činnosti.

„Ten kluk nařídil tomu stroji, který přeprogramoval, aby mě zastřelil! Čubčí syn! Ten má teda pořádné nervy. Co kdyby mě ten kovák zabil?“ klel Derek znovu a znovu.

„No zjevně se mu přeprogramování povedlo, jinak bys tu teď nebyl. Jsi tu z nějakého důvodu? Nebo jsi přišel jen vyfouknout páru?“

Derek se zachechtal. „Vrátím se zpět na hlavní základnu, vezmu si novou uniformu, dám si sprchu…“

„Jo, já si říkal, co to cítím,“ ušklíbl se Kyle. „Ten stroj musel mít strach na tebe vystartovat.“

Derej se zašklebil. „… a získat nejnovější informace, které dorazily poté, co jsem odešel. Pak vyrazím zpět k továrně.“

„Nemsti se Sky Netu za zabití…“

„Nevím, jestli je mrtvá,“ zavrčel Derek. „Nikdy jsme její tělo nenašli. Každou úspěšnou misi považuji za druh pomsty. Chci tu továrnu, Kyle,“ vykřikl Derek. „Chci, tu továrnu bez ohledu na to, zda Connor uspěje se svým projektem, nebo ne.“

„Fajn,“ Kyle se díval na svého bratra. Někdy dokázal být opravdu vůl. „Myslel jsem, že když si vydal příkaz, abychom dočasně zůstali tu, tak tu budeš také.“

„Ta továrna je místo, kde chci být. Tuto základnu dávám na starost tobě. Chceš-li nějak začít, změň plán hlídek v Deltě. Nová začíná dnes odpoledne. Plánování je tu příliš volné. Nevím, co zabilo vojína Svensonovou. Její rány jsou zvláštní a zbraně a oblečení jí nebyly ukradeny. Doufám, že nový plán služeb předejde těmto záhadným vraždám.“

„Je jich už víc?“

„Vím jen o další v hlavním bunkru. Nějaký chudák byl zabit v psinci v podstatě stejným způsobem, jako vojín Svensonová. Jsou tu jen tato dvě úmrtí, pokud vím a doufám, že budou i poslední.“

„Doufejme, že ana.“

Kyle ukázal na sebe a na postel. „Než vyrazíš, mohl bys promluvit s doktorem? Nemůžu odsud mnoho udělat a asi z toho zešílím.“

„Už je o to postaráno. Doktor by měl sehnat nějaké berle. Patrně budeš mít omezený pohyb, ale jak tě znám, stejně toho budeš tak, jako tak zneužívat.“

„Hej, proč bych něco takového dělal?“ opáčil drze Kyle.

„Ano, budeš to dělat,“ ušklíbl se Derek. „Takže to ber s nadhledem. Nechám ti tu poručíka Benneta jako tvého zástupce, než se uzdravíš. Dá mu to šanci, aby získal trochu zkušeností s velením na základně.“

„Proč ne Allison? Mohl bys jí povýšit na poručíka, aby mohla být mým zástupcem.“

„To jsem mohl udělat. Ale měla možnost převzít velení, když jsi byl postřelen a to podle všeho neudělala.  Nevím, co to s ní v poslední době je. Vždycky byla jako dělová koule. Ally využívala všech svých zkušeností a dovedností, ale z psychického hlediska to vypadá, jako by ustoupila tomu nováčkovi Connorovi.“

„Jo, ona se do něj zamilovala. Ale to v poušti nehrálo roli. Já jsem tam nemohl nic dělat. Bylo to jen o Johnovi a Allison.“

Derek po něm střelil temným pohledem. „Hmm. Ne, stejně jí nepovýším, ale jestli chceš, aby byla součástí velitelské struktury této základny, je to na tobě. Teď jsi kapitánem. A pokud tato základna ucítí, že je hodna této pozice, přišiju jí pruhy na kabát sám. Ale Ally si mohla vzít velení sama a neudělala to, když šli věci špatně – To není znak někoho, kdo je připraven být důstojníkem.“

„Ale no tak, jsi příliš krutý. Po útoku jsme zbyli jen my tři a já byl postřelen. To bylo pro Allison špatné místo na to, aby se tahala o pozice, pro Krista.“

„Promiň, to je můj názor.“

„Jo. Já mám zase svůj,“ řekl Kyle se zamračením. „Vezmi si Benneta sebou. Já si vystačím bez něj.“

„Jestli je to, co chceš,“ Derek začal odcházet. „Už musím jít. Měj se, kámo.“

„Později! Díky za instrukce,“ zavolal za ním Kyle.

###

John se po činu Allison cítil naprosto trapně, a musel tam stát dvě minuty, než sebral své myšlenky, zatímco oči každého bojovníka na něj hleděly v očekávání, co se chystá říci.

Doufajíc, že by jeho váhání mohlo trochu uvolnit nervy skupiny, ponořil se John do vysvětlování správného způsobu odstraňování čipů.

John začal svou demonstraci na stroji klečícím na zemi před nimi. „Teď si nejsem úplně jistý, jak bezpečné je znovu vložit hlavní čip do jednoho z těchto strojů. Udělal jsem to jen jednou. Všichni tomu věnujte velkou pozornost.“

John pokračoval tím, že jim ukázal, jak odstranit kryt portu pomocí nože nebo tenkým okrajem šroubováku.

„Ti, co mají malé prsty, by měli být schopni čip odstranit, ale pokud máte o použití svých rukou jakékoliv pochybnosti, pak byste u sebe měli mít malé kleště. Prostě ho uchopíte za konec, otočíte o čtvrt otáčky doleva a vytáhnete ven.“

John tam stál s čipem v ruce. „Tento čip je jeho mozkem. Je v něm v podstatě složitý kód, který řídí všechny jeho funkce. Tento stroj je T-888. Má tři čipy. Primární čip, který se nachází zde. Je snadno vyjmutelný, ale obtížně neprogramovatelný. Musíte přepsat kód tak, aby se zabránilo tomu, že hlavní čip přeprogramují zpět jeho sekundární čipy. Také se ještě můžete setkat s T-800, které mají pouze jeden čip. Také mohou být odstaveny elektrickým šokem, ale jejich čipy je mnohem obtížnější vyjmout. Takže se s tím nemusíte obtěžovat. Buď je odstřelte, nebo utíkejte jako splašení.“

John se zastavil. „Nějaké otázky?“

Nikdo nic neříkal. „Dobrá. Allison, nevadilo by ti, vrátit čip zpět do našeho, ehm, kovového přítele, zatímco já si s nimi promluvím o pasti v poušti? Rád bych přišel s alternativou, která mě tentokrát téměř nezabije.“

„Jasně, žádný problém,“ Allison se usmívala a vzala si čip a kryt od Johna. „Proč ho nepojmenuješ Alfa? Je to náš první přeprogramovaný stroj.“

„Skvělé. Až se restartuje, budeme mu říkat Alfa.“

Zatímco John vyprávěl každému, co udělal v poušti, Allison znovu vložila do stroje čip a kryt.

John se právě blížil ke konci své přednášky… „Tak vidíte, že potřebujeme něco jiného, než tyč a kovové pletivo pod proudem. Jinak bychom mohli všichni skončit zasažení elektřinou.“

„Co kdybychom použili dvě pletiva? Jedno necháme na zemi a až na něj stroje vstoupí, hodíme na ně druhé ze shora,“ navrhl jeden z vojáků.

„To bude fungovat, ale kde bychom mohli získat nějaké pletivo?“ zeptal se John?

„Musí to být pletivo?“

„Ne. Jen to musí být dlouhé, kovové a lehké pro přepravu.“

„No, napadl mě řetězový plot ze starého autobusového nádraží. Je kovový.“

„Pojďme se na to podívat,“ prohlásil John.

Když odešli, stroj se restartoval a hleděl upřeně na Allison, skenujíc ji.

„Kdo jsi?“ zeptal se svým typickým mechanickým hlasem.

„Desátník Allison Youngová,“ odpověděla. „Pomáhala jsem Johnu Connorovi přeprogramovat tvůj čip.“

„Jsi jiná, než ostatní. Proč?“

Allison se zamračila, nebyla připravena vést s tou věcí konverzaci.

„Jsem holka. Lidé mají dvě pohlaví. Chlapci a dívky,“ odpověděla, doufala, že to byla dostatečná odpověď na jeho otázku.

„Testy ukazují anatomické rozdíly mezi tebou a Johnem Connorem. On má menší hrudník, vnější pohlavní orgány a více vyvinutou horní část těla, zatímco ty…“

„Ano,“ zavrčela netrpělivě Allison. „Je muž. Já jsem žena. Chlapec a dívka. To by mohlo být pro tebe dostačující.“

„Kontrola rovněž ukazuje vyšší úroveň…“

„Dobře! A dost!“ rozkázala, ztratila trpělivost.

„Nehodlám být zkoumána, jako bych byla nějaký vzorek v nádobě. Nebudeš mě skenovat nikdy, ani pokud by ti to bylo nařízeno nadřízeným důstojníkem. Rozumíš mi?“ Allison křičela tím nejdrsnějším tónem, jaký uměla.

„Ano,“ odpověděl stroj monotónním hlasem.

„Dobře. Tvé jméno je Alfa. Pamatuj si to. Teď pojď za mnou,“ Allison odcházela a mumlala si. „Zatracený kovák. Skenuje lidi místo toho, aby se staral o svět.“

Allison a Alfa se připojili k Johnovi a ostatním, když hleděli přes plot na starém autobusovém nádraží. Plot byl zhruba tři metry vysoký sestavený z kovových řetězů, používaný na oplocení oblasti, kde parkovaly autobusy, když se nepoužívaly. Byl rezavý a některé sloupky byly zohýbané, ale byl tam dostatek materiálu na vytvoření pasti.

Allison pozorovala Johna a lidi s ním. Ačkoliv všichni byli kvalifikovaní vojáci, byli naprosto pohlceni tímto úkolem. To nebylo dobré. Lidé tady na Deltě postrádají bez velitele dostatek disciplíny.

„Johne!“ zvolala Allison, aby upoutala jeho pozornost.

„Jo?“ zavolal nazpět a otočil se k ní. Vypadá trochu nervózně, pomyslel si. Zajímalo by mě, co to s ní je?

„Jsme tu vystaveni a náchylní k překvapivému útoku,“ někteří bojovníci se začali poohlížet kolem, aby přehodnotili své umístění. „Vezmu si pár z těchto chlapců a rozestavím hlídky.“

„Jasně. Udělej to. Nech mi tu Alfu. Mohl bych využít jeho pomoc při přípravě pasti,“ řekl John a  pokusil se jí uklidnit úsměvem.

Allison ukázala na hlouček bojovníků. „Vy půjdete se mnou, hned!“ rozkázala jim.

Když ona i někteří ostatní odešli, John krátce přemýšlel, co jí asi trápilo. Něco jí zřejmě rozčílilo, když byla o samotě s Alfou. Ale zeptat se Alfy teď před ostatními, by nebylo dobré.

Zatímco Allison a ostatní hlídali před HK a dalšími kováky, John a jeho tým začali pracovat na oplocení. Jelikož neměli ty správné nástroje k odstranění sloupků, John to dal za úkol stroji.

Alfa vytrhl řetězové oplocení ze sloupků a stáhl ho dolů. Bojovníci ho položili v prázdné části parkoviště a odměřili druhý, stejně velkou část. Pomocí drátů z plotu k sobě přivázali jednotlivé kusy. Když byli hotoví, měli dvě přibližně stejně velké části měřící asi 6 x 18 metrů.

John byl s jejich úsilím spokojen. Byla to tvrdá a špinavá práce, ale každý do toho šel s nadšením. Strávili tak mnoho měsíců a let skrýváním se a krčením v tunelech, že dnešek byl pro ně něco jako svátek.

Další věc, kterou bylo třeba udělat, bylo najít místo k nastražení pasti.

John si setřel pot z čela. „Dobrá práce, všichni,“ povzdechl si John. „Dejte si pauzu, já budu hned zpátky.“

Vybudování pasti bylo na dobré cestě, takže bylo na čase, aby si John promluvil s Derekem a Kylem, kteří znali danou oblast lépe. John potřeboval pro past příhodné místo, které by splnilo speciální požadavky.

John nemohl najít Dereka ani nikoho z jeho týmu, ale v komunikační místnosti našel mapu oblasti. Vešel do ošetřovny a našel Kyla, který rychle ulehal do své postele.

„Sakra. Myslel jsem, že se vrátil doktor. Dal mi berle, abych mohl chodit na latrínu, ale já je použil, abych mohl chodit po místnosti. Klid na lůžku mě zabíjí.“

John se začal smát. „Taky tě rád vidím. Neviděl jsi Dereka?“

„Proč? Budeš se zase snažit mého bratra zabít?“ zeptal se s úsměvem.

„Říkal ti o tom?“

„Vyprávěl mi to! Derek chodil sem a tam a nadával a klel asi pět minut. Nakonec mi Derek řekl, co jsi udělal. Máš pořádné koule, Connore.“

John si odkašlal. „No bylo to riziko, já vím. Ale přesvědčilo to jeho i ostatní, že tyto stroje mohou být přeprogramovány. Měl jsem to venku, kde nám to pomáhalo s vytvářením pasti, abychom jich chytili víc. Vrátil jsem se, abych požádat Dereka a tebe o pomoc, ale jeho nemůžu nikde najít.“

„Vrátil se na naší hlavní základnu vyměnit uniformu a osprchovat se. Pak zamíří zpět pozorovat továrnu. Dal mi tuto základnu na starost. Co potřebuješ?“

„Rád bych, aby ses se mnou podíval na tuto mapu a pomohl mi najít oblast, kam bychom mohli nastražit past pro odchycení strojů.“

„Jaké podmínky to místo musí splňovat?“

John rozložil před Kylem celou mapu. „No, zaprvé, budeme jí muset vybudovat dostatečně blízko místa, kde jsou kováci aktivní, ale ne tak blízko, aby si nás všimly už před jejím dokončením. Zadruhé, past musí být v oblasti, kde se případně dokážeme ukrýt, pokud nebudeme moci odebrat před restartem všechny čipy. Zatřetí, past musí být v místě, kam můžeme natáhnout elektrický kabel, který bude pokud možno skryt z dohledu.“

„To je všechno?“ zeptal se Kyle?

„Je toho docela dost.“

„No, nežádáš zrovna o hodně,“ zamračil se Kyle a pak se ušklíbl. „Dobrá. Pojďme se podívat na mapu. Někde tu musí být místo, jaké potřebuješ.“

Kyle a John strávili následujících 45 minut procházením různých míst a výhod a nevýhod každého z nich. V momentě, kdy skončili, zúžili výběr na dvě, možná tři místa, kde mohla být past nastražena. Když tyto místa porovnali s přístupovými body do tunelů, bylo tam jen jedno místo dostatečně blízko ke kanalizačním šachtám, přes které by mohli zpustit kabely napájející past.

„Díky za pomoc. Jdu raději dokončit stavbu pasti.“

„Počkej,“ řekl Kyle a vytáhl z pod postele berle. „Jdu s tebou.“

„ K pasti?“

„Ne, z této místnosti,“ Kyle si umístil berle do podpaždí. „Zblázním se tady.“

John vyrazil do tunelu, Kyle s určitým odstupem za ním. Právě se chystal vyšplhat po žebříku, když do bunkru sestoupil náhlý příval bojovníků. Poslední za sebou zavřel poklop a zamkl ho, zatímco další voják šel vypnout generátor.

„Co se děje?“ zeptal se John.

„Desátník Youngová si všimla HK, které létalo v určitém vzorci a stále se blížilo. Vydala rozkaz, abychom se všichni vrátili dovnitř.“

„A jsou tu všichni?“ zeptal se Kyle, který teď stál za Johnem.

„Všichni, až na Allison a Alfu. Oni jsou stále nahoře.“

„Cože?“ vykřikl John a rozběhl se k poklopu, ale ostatní ho zastavili.

„Nikomu není povoleno jít nahoru, když jsou v oblasti HK-čka. Trvalý příkaz od Dereka,“ řekl Kyle  odhodlaně.

John se obrátil a viděl jeho tvář zkroucenou špatnými zprávami nebo bolestí. Bylo to těžké rozlišit.

„Johne, nemůžeš tam jít. Ne, dokud neuslyšíme, že je oblast čistá, nebo nepřijdou jiné rozkazy,“ řekl Kyle.

„Ale je tam Allison!“ řekl John s velkou obavou v hlase.

„Já vím. Ale Allison zná pravidla. Neboj se o ni. Bojuje tolik let, jako já. Dokáže se o sebe postarat,“ jeho slova zněla upřímně, ale vypadal tak starostlivě, jak se cítil John.

###

Předtím. Allison přerozdělila dobrovolníky k pozorování oblasti.

Sama si vybrala místo, kde mohla pozorovat oblohu. Netrvalo to dlouho a měla společnost.

„Předtím tě ten stroj děsně naštval,“ řekla její přítelkyně. „Jen dělal to, na co je po restartu naprogramovaný. Skenovat okolí a všechny bytosti v jeho blízkosti.“

„Nesnáším, když si mě prohlížejí. Už jsi někdy byla konfrontována s jednou z těch věcí, která se na tebe upřeně dívá svýma chladnýma červenýma očima a skenuje tě?  Z toho mi naskakuje husí kůže. Nesnáším to. Je to jako chodit kolem vnímajícího rentgenu.“

„Nevěděla jsem, že to cítíš až takto. Znamená to, že se ti vrátilo to, co se ti stalo kdysi?“

„Možná,“ vzdychla potlačující pocit strachu a hněvu. „To, na co jsem narazila v poušti, mě skenovalo. Nenáviděla jsem to. Udělalo mi obrovské potěšení to zničit. Pokud by nebylo Johna jen o pár set metrů dál, asi bych se pak zbláznila.“

„Ale ne. Zachovala jsi se podle svého výcviku a zachránila Johnovi život.“

„Děkuji ti za to, ale nemáš někdy pocit, že nejsi dostatečně aktivní? Že jednoho dne můžeš selhat?“

„Mnohokrát jsem ten pocit měla. Není jednoduché dělat to, co děláme, ale musíme to udělat. Podívej se, jak na Johna reagují ostatní. Někteří z nich bojují proti strojům roky, ale reagují na Johna, jako by tam byl vždy s nimi. Je teď ve svém živlu, ale stále potřebuje ochranu.“

Allison se ze svého místa podívala na Johna a ostatní. S pomocí stroje sundali velkou část oplocení a vypadalo to, že společně spojovali jeho části dohromady.

„Já vím. Jsem na něj hrdá a tak moc ho miluju,“ Allison vypadala šťastně.  „Nikdy mě nenapadlo, že bych k němu mohla tolik cítit. Vždycky jsem měla raději starší muže. Ale on je jiný.“

„John dokáže zapůsobit na ženy bez ohledu na jeho věk. Má sílu, věří tomu, co dělá, a jakmile se pro něco rozhodne, drží se svého kurzu. Lidé jdou za takovými muži a ženami. V tomto ohledu je stejný jako jeho matka. A právě teď jsi jediná, kdo ho může milovat a ochránit ho. Jakmile dokončí svůj úkol, pak je splněna i tvá mise.“

Allison se na okamžik tvářila smutně. Nebyla si jistá, jestli se tak cítila kvůli momentální situaci, nebo kvůli tomu, co se může stát po dokončení její mise. Její přítelkyně jí řekla, že dostat svou první šanci na opravdovou lásku je vzácné a druhé šance jsou ještě vzácnější.

John Connor teď pro ni znamenal celý svět. Nedokázala si ani představit, jaké by to bylo ho ztratit. První šance je vzácná, ale druhá šance je dar. Buď od Boha nebo osudu, a nebo od lidí, kterým na vás záleží, jako byla její přítelkyně.

Vyprostíc se ze svého hlubokého zamyšlení, Allison řekla. „Mohli bychom si promluvit později? Musím se soustředit na svou práci. Věci jdou teď příliš hladce a to HK na obzoru se mi nelíbí.“

„Dobře, promluvíme si později,“ odpověděla její přítelkyně a nechala jí samotnou.

Ona Allison znala a přála si, aby to mohlo být pro obě jiné. Dělala to nejen pro Johna, ale také pro Allison. Dlužila jí toho moc, za to, co se stalo.

Allison strávila zbytek času sama se svými myšlenkami. O půlhodiny později viděla Johna vracet se ke vchodu bunkru. Ostatní si sedli a popíjeli vodu z lahví. Čas strávený venku udělal s jejich náladou zázraky, ale mnoho z nich stále vypadalo, jako ti deprimovaní, ubozí lidé z hlavního bunkru.

Jak tam stála a pozorně hlídkovala, sledovala HK na obloze v dálce. Derek jí řekl o HK-čkách, které v této oblasti viděli, a předpokládala, že by to mohlo být jedno z nich. Postupem času si uvědomila, že je to stále to stejné, které létalo tam a zpět. A pokaždé, když se otočilo, se dostávalo stále blíž, jako by něco hledalo. Hledání!

„Do prdele,“ zvolala a běžela ke skupince odpočívající venku.

„Hej, všichni! Do bunkru, hned!“ křičela, když k nim běžela. Křičela dál, aby si získala jejich pozornost. „Rychle! Blíží se HK!“

Hnala lidi k průlezu. „Zavřete a zamkněte za sebou,“ přikázala poslednímu člověku, který lezl dolů.

Poklop se s třeskem zavřel a pak mohla slyšet zaklapnout zámek.

„Alfo! Ven nějaké z těchto trosek a polož je na poklop. Dělej!“ křičela.

Kvílení motoru HK-čka bylo stále hlasitější, když Alfa zvedl nějaký kus šrotu a zakryl jím poklop.

„Pojď!“ Křičela na něj a vedla ho pryč od poklopu.

Běželi co nejrychleji po rozbitém asfaltu směrem k autobusovému nádraží.

„Schováme se támhle,“ překřičela hlučící HK-čko a ukazovala na ruiny.

Vstoupili do toho, co kdysi bývala čekárna pro cestující. Stěna mezi ní a garážemi byla pryč. Bylo více než pravděpodobné, že se před lety zřítila do bunkru pod nádražím. Za zřícenou zdí byl autobus, a prostor pod ním byl dostatečně velký, aby se pod něj vměstnala. Zvuk HK byl čím dál hlasitější. Nebude trvat dlouho a bude tu.

„Na zem! Lehni si! Ani se nehni! Nech zapnuté jen nezbytné systémy,“ přikázala Alfě.

Allison přeběhla přes čekárnu a vklouzla přímo pod autobus. Kovová karosérie autobusu by jí měla ochránit před zpozorováním. Škoda, že Alfa byl příliš velký na to, aby se pod autobus vešel. Doufala, že ho před zpozorováním uchrání budova.

Jak HK prolétalo, vibrace z motorů zatřásla starým terminálem. Strop v čekárně se zhroutil a omítky a obklady na stěnách v celém objektu začaly praskat a padat.

Allison sledovala, jak se celý objekt kolem ní třásl. I přes nebezpečí, že se jeho část zhroutí, věděla, že tady to bude bezpečnější, než venku. Vědíc, že se HK brzy vrátí, si na ochranu hlavy a uší před prachem a sutí přetáhla přes hlavu bundu a ležela tak nehybně, jak to jen bylo možné.

Když se vrátilo, slyšela hluk a cítila, jak se země pod ní třese. Kolem ní se zvířil prach, což způsobilo, že začala kašlat.

###

Čekání ve tmě všem připadalo jako hodiny. Pot stékal z jejich tváří a jazyky nervózně olizovaly suché rty, když se nízký pulsující zvuk stával stále hlasitější a hlasitější.

„Už se to blíží,“ někdo řekl.

Zatímco se HK přibližovalo, v tmavých tunelech nikdo nemluvil, ani nevydával žádný hlasitější zvuk. Pulzující zvuk byl stále hlasitější a napětí se zvyšovalo. Ze stropu padaly kousky omítky. Podlaha a stěny vibrovaly. Krysy z vysokého hlučení motorů HK kňučely. Po zhruba patnácti minutách mohli slyšet, že se zvuky vzdalují.

„Zůstaňte klidní, lidi,“ promluvil Kyle. „Vrátí se.“

HK provedlo další přelet nad oblastí s prakticky stejným výsledkem, jako předtím. Tentokrát však mohli slyšet, nebo spíš cítit, že něco těžkého dopadlo na zem nad jejich hlavami.

Když se zvuk HK vytratil, v tunelech bylo stále ticho, neboť všichni čekali, jestli se bude konat i třetí průlet.

Uběhlo dalších deset minut a všichni vyskočili leknutím, když ticho přerušil zvuk něčeho, co se pohybovalo u vchodu do bunkru a pak následovaly tři tvrdé rány do poklopu.

O chvíli později zazněl z větracího potrubí hlas. „Youngová, Allison, desátník, 5, 18, zero niner.“

Kyle a John na sebe s úlevou pohlédli, když uslyšeli Allisonin hlas.

Otevřeli poklop, a když Allison sestupovala dolů, byla vidět úleva v obličeji každého z nich.

„HK provádělo standardní průlet této oblasti,“ řekla Allison. „Nicméně si myslím, že náš plán může být v této oblasti proveden. Sky Net sem s největší pravděpodobností pošle pozemní jednotky k prohledání prostoru.“

Kyle se zeptal. „Co to bylo za zvuk, který jsme tady slyšeli? Jako by na zem spadlo něco těžkého.“

„Část autobusového nádraží se zhroutila. Část garáže, kam jsem se schovala, naštěstí stále stojí. Měli byste vykopat Alfu, pokud se odtamtud nedostane sám.“

Pak se otočila a hleděla přímo na Johna. „Pokud se chystáš nastražit past, Johne, bude to nejlepší udělat ještě dnes. Nebudeš mít lepší příležitost k odchycení strojů. Pozemní síly budou nasazeny společně s HK – čky. Stejně jako předtím.“

John se podíval na Kyla. „Ty jsi tu kapitán. Derek chtěl, abych odchytil nějaké stroje. Můžeme jít připravit past?“ řekl John a znepokojeně se na něj díval.

„Jdi do toho,“ odpověděl Kyle, zatímco k němu přišla Allison.

„Takže všichni, slyšeli jste tady slečnu. Musíme nastražit pasti a musíme to udělat rychle. Kde je zásobovací důstojník?“ křičel John.

„Tady,“ z davu vyšel velký statný muž, jehož hlava málem dosahovala až ke stropu.

Jak se může někdo tak velký pohybovat po tunelech, pomyslel si John pro sebe.

„Potřebuji dlouhý vysokovýkonný kabel, dlouhý přibližně 180 metrů, svorkovnici a přepínač schopné pracovat  se střídavým proudem 200A a napětím 240V. Také potřebuji přibližně 50 metrů měděného drátu o průřezu 8: čtyři těžké normalizované kovové trubky, dvě z nich tři metry dlouhé s vnitřním průměrem více než 2,5 cm, s kovovým uzávěrem se závitem na konci. A další dvě o délce 1 metr s vnějším průměrem menším než 2,5 a něčím namazané, ale tak, aby to nelepilo.“

„Ano, pane.“

„Jo!“

„Ano pane?“

„Potřebuji nějaké z C4, které jsme přivezli. Ne víc než 100 gramů, dvě rozbušky, dráty a dálkové ovládání.“

„Franku!“

„Zde.“

„Potřebuji, abys prohledal tyto kanalizační šachty,“ řekl John a ukazoval mu to na mapě. „Budeme potřebovat jeden z těchto tunelů. Vezmi si sebou Sama, nechoďte ozbrojeni. Když ho najdete, jeden z vás tam zůstane a druhý se vrátí. Do té doby by měl být kabel natažen.“

„Allison, byl bych rád, kdyby sis vybrala skupinu ostrostřelců. Vezměte si granátomety a brokovnice ze skrýše. Tato skupina bude záloha pro případ, že by se nám plán nezdařil,“ řekl John a slabě se na ní usmál a mrkl. „Jo a jeden z těch Barrett M82.“

„Ano, pane,“ řekla s o něco větším důrazem než ostatní a v očích jí zajiskřilo. Nemohla si pomoci, ale v tuto chvíli na něho byla hrdá.

„Kde je inženýr?“ zeptal se John, rozhlížejíc se kolem.

„Tady,“ přistoupila k němu žena v mastných montérkách.

„Tady je to, co potřebuji, abys udělala. Až se zásobovací důstojník vrátí s 200A kabelem, chci po tobě, abys drát připojila přímo do hlavního jističe. Až se ukáže Frank nebo Sam, dostanou volný konec kabelu, zanesou ho do šachty a položí ven do místa tady na mapě. Máš to?“

„Mám.“

John se podíval na Kyla, který se přes protesty doktora, který se přišel podívat, co je to tu za rozruch, odmítl vrátit do postele. Kyle sledoval Johna laskavýma očima.

„Kyle. Až se vrátí zásobovací důstojník s věcmi, o které jsem ho poprosil, mohl bys někoho požádat, aby to přinesl na místo, kde budeme připravovat past?“

„Žádný problém. A teď běžte stavět tu past,“ řekl, usmívajíc se na Johna.

„Vy ostatní se mnou. Musíme odnést oplocení k umístění pasti,“ rozkázal John, ukazujíc na ty, které určil, aby mu s pastí pomohli.

Kyle řekl Allison. „Víš, ta tvá žádost. Poté, co jsem viděl, jak na něho lidé reagují, o tom vážně uvažuji.“

Dala mu rychlou pusu na tvář. „Díky Kyle. Měl by ses vrátit do postele dříve, než dostane doktor záchvat. Mohl by tě do pokoje odvést.“

„A ty běž raději zařídit ty ostrostřelce a zbraně, jak tě John požádal,“ řekl s úsměvem, než s pomocí svých berlí odpajdal.

Z Deníku Johna Connora:

Tempo bylo rychlé a efektivní. Když jsme se dostali na místo pasti, běhal jsem s měděným drátem kolem oplocení a omotával ho kolem pospojovaných míst, abych zajistil dobrou elektrickou vodivost. Po vysvětlení jednomu z kolegů, proč to dělám, jsem ho to nechal dokončit a já se vrhl na konstrukci raketometů.

Můj nápad byl, aby raketomety z trubek odpálily horní část sítě na stroje. Na jeden konec větších trubek jsem přiložil malé množství C4. Pak jsem do každé vložil rozbušky a drát vytáhl ven přes malou díru vyvrtanou do víčka. Menší trubky jsem lehce promazal a zasunul je do větších trubek. Ujistil jsem se, že jim ve volném pohybu nebrání žádná překážka. Svázal jsem konec a umístil to do jednoho rohu oplocení. Stejnou činnost jsem zopakoval i s ostatními trubkami. Výbuchy malých náloží ve velkých trubkách vystřelí menší trubky a vyhodí do vzduchu část oplocení, která spadne ze shora na stroje. Tím vznikne mezi konci oplocení elektrické spojení a stroje budou restartovány.

Mezitím, co jsem byl zaneprázdněn výrobou odpalovacích zařízení, ke mně došel kabel a druhý kus oplocení byl položen na zem. K jeho ukotvení byly použity kusy trosek, které ho pomohly také zamaskovat. Rozdělil jsem kabel na dva vodiče. Jeden jsem připevnil k měděnému drátu v oplocení na zemi, druhý vodič jsem zapojil do horní části oplocení. Drátu jsem nechal dostatek vůle a ujistil se, že zapojení bylo bezpečné.

Past byla nastražena. Skupina, které jsem předtím vysvětloval postup při odstraňování čipů, byla připravena jako tým A. Půjdou vpřed a budou odstraňovat čipy, zatímco tým B, vedený Allison, bude čekat s těžkými zbraněmi a pálit na Terminátory, kteří by nevkročily do pasti, nebo se případně restartovaly dříve, než jim bude vyjmut čip.

###

Sotva skončili s přípravou pasti a zaujali své pozice, když přiběhl pozorovatel.

„Čtyři enda jsou na cestě, támhle!“ opakovaně ukazoval na oblast před sebou, zatímco hovořil.

„Tak dobře, všichni na místa!“ řekl John tak hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Máme jen jednu šanci, aby se to podařilo.“

Dívajíc se směrem, kam ukazoval pozorovatel, zaujal John místo u ovládacích prvků pasti a spuštění elektrického proudu.

Allison vše sledovala ze své pozice se svým týmem z druhé strany mýtiny.

„To není dobré,“ řekla.

John pozoroval čtyři T-888, které pochodovaly k mýtině, a každý z nich držel zbraň. Byly od sebe příliš vzdáleny na to, aby se chytily do pasti všechny. Pokud by spustil past teď, mnoho lidí by zemřelo dříve, než by dokázali vyjmout jediný čip. Také bylo možné, že by nezískali žádný čip a zemřeli by všichni.

Stroje napochodovaly na mýtinu. Ještě jeden krok a první z nich by objevil past dříve, než by na ní vstoupili i ostatní. John by jí nemohl spustit, aniž by poté někdo nepřišel o život, ale pak by bylo vše, co s nimi udělal, k ničemu.

Allison viděla celou situaci a věděla, že John teď musel být nerozhodný, co udělat.

„Kdo nic neriskuje, nic nezíská,“ zamumlala těsně předtím, než vyskočila na vrchol hromady trosek, za kterou se skrývala.

John byl v šoku z náhlého Allisonina objevení. Žádný ze strojů se ale nedíval jejím směrem.

„Hej, plechové palice!“ křičela Allison, jak nehlasitěji dokázala. „Tady jsem!“

John zamumlal. „Co to sakra děláš? K zemi. Zatraceně! K zemi.“

Dva Terminátoři napravo se otočily současně a přiblížily se ke středu pasti. Další dva pokračovaly ve svém směru, jejich pozornost byla zaměřena na Allison.

„Hej! Budete tam jen tak stát, jako chromované stojany, nebo co?“

Začaly střílet na Allison, která vykřikla a spadla dolů zpět za hromadu trosek.

„ALLISON!“ vykřikl John, zatímco otočil přepínačem a odpálil horní část oplocení.

Oplocení vylétlo ven a spadlo na hlavy všech čtyř Terminátorů. Zajiskřilo se, jak byly zasaženi elektrickým proudem. Škubaly sebou a trhaly a pak spadly na zem.

Poté, co otočil přepínačem, aby zastavil přísun elektřiny, John procházel kolem padlých strojů směrem k Allisonině pozici a křičel přitom rozkazy na muže. „Oplocení je teď bezpečné. Vyjměte čipy!“

John utíkal k hromadě trosek, kde našel ležet Allison. Držela se za ruku.

Usmála se na něj. „Dostali jste je?“

„Ano, dostali,“ usmál se na ní a podal jí ruku.

John cítil strach i hněv za to, co udělala a rozhořčeně se jí zeptal? „Proč jsi tak riskovala? Mohly tě zabít!“

„Byly od sebe příliš daleko. Bylo potřeba, aby byly všichni čtyři blíž u sebe. Zabily by mnoho lidí.“

„Takže ses málem nechala sama zabít? Málem jsi mě vyděsila k smrti.“

„Jsem v pohodě, Johne. Mám jen povrchové zranění.“

„Jsi v pořádku? Nech mě, abych se na to podíval.“

„Budu v pořádku. Je to jen škrábnutí,“ odpověděla, pokrčila rameny, ale stále si držela ruku na ráně.

„Tak proč jsi křičela?“

„Ztratila jsem rovnováhu a spadla, když spustily palbu. Kdyby se to nestalo, asi by mě zabily.“

Chytil jí za ramena a řekl. „Prosím, řekni mi, že už to znovu dělat nebudeš.“

Hleděl jí přímo do očí, aby se ujistil, že to pochopila. Allison se na něj pokřiveně usmála.

„Dobře. Nebudu se zbytečně vystavovat nebezpečí, ale také se nebudu vyhýbat ani svým povinnostem.“

„To mi stačí. No, pojďme se podívat na to, co jsme udělali.“

Kráčeli k pasti. Všichni muži postávali kolem s úsměvy. Fungovalo to. Čtyři stroje byly chyceny a jejich čipy odstraněny.

„No, strašidelná část skončila. Teď přichází tvrdá práce. Musíme odsud stroje odnést a demontovat past, aby Sky Net nezjistil, co se stalo.“

Jeden z vojáků přišel k Johnovi, podal mu všechny čtyři čipy a jejich kryty a řekl. „To bylo parádní. Nikdy jsem neviděl, že bychom zneškodnili tolik strojů, aniž by byl někdo zabit. Doufám, že budu žít dost dlouho na to, abych o tom mohl jednou vyprávět svým dětem.“

John mu potřásl nabídnutou rukou a ušklíbl se.

„Tým B zůstane na pozoru, dokud to tu neuklidíme,“ přikázal John.

„Allison, ty se vrať na základnu a řekni jim, že potřebujeme pomoc, a když už tam budeš, zajdi za doktorem, aby se podíval na tvé zranění.“

„Ano, pane,“ řekla s vážnou tváří, pak se usmála a rychle se rozběhla směrem k poklopu.

Místo toho, aby tam jen stáli a čekali na pomoc, všichni z týmu B přenášeli těla strojů na jiné místo. Pro usnadnění přemísťování těžkých kováků po nerovném terénu se tým B rozdělil na dvě menší skupinky, aby se mohli jejich členové střídat. Potřebovali přesunout stroje dosti daleko od místa pasti.

Po přesunutí dvou těl, dorazila pomoc v podobě Alfy a malého oddílu s těžkými zbraněmi.

S úlevou, že Alfu vidí, mu John přikázal, aby přesunul další dva stroje za hromadu suti k ostatním.

John pozoroval Alfu s překvapením, protože ten místo, aby je odnesl jednoho po druhém, chytil každého pod jednu paži a odnesl je s minimálním úsilím za hromadu suti.

Viděl, jak se lidé rychle reorganizovali. Zatímco jedna skupina demontovala past, druhá za doprovodu Alfy nesla jeho dva bratry na základnu.

John se rozhodl zůstat a pomoci s úklidem materiálu. K základně se vrátil s poslední skupinou v pozdních odpoledních hodinách.

Po jejich odpolední činnosti nemohl být více unavený a zároveň více potěšený.

###

Po poslání stroje a další jednotky na pomoc Johnovi, Allison odešla do svého pokoje a vytáhla svou zdravotnickou tašku. Rychle si sundala bundu a horní košili, čímž odhalila své tílko. Z rány v horní části její ruky vytékala krev.

O pár minut později ležela na malém stole zakrvácená kulka a malé kleštičky zamazané od krve. Bunda a košile byly stále přehozené přes konec její postele, zatímco ona seděla na posteli jen v malém tílku a umývala si ruce. Znovu nebyla sama.

„To bylo velmi nebezpečné, použít sebe jako návnadu,“ pravila její přítelkyně.

„Bylo nutné dostat stroje blíže k sobě,“ odpověděla Allison, zatímco z tašky vytáhla láhev alkoholu od doktora. Krev z malé rány na paži stále prosakovala. Alkohol byl velmi silný na ošetřování ran, ale stále tu bylo riziko infekce.

„Mohla jsi nás prozradit dříve, než John dokončí svůj úkol.“

Allison si vzala hadřík a polila ho alkoholem, který vařil doktor. Přiložila ho na svou paži a škubla sebou.

„Zní to, jako bys mi nevěřila, což je vtipné vzhledem k naší současné situaci.“

„Věřím ti. Johnovi můžeme pomoci pouze takto, přihlédneme-li k době a okolnostem.“

„Já vím. Byla jsem u toho, když jsi jí našla.“ Allison si ovazovala obvaz kolem paže. „Bylo neskutečné to vidět…“

Někdo zaklepal na dveře.

„Kdo je to?“ zvolala Allison.

„Jen zpráva, madam,“ ozval se ode dveří hlas. „Connor a jeho tým se vrátili na základnu se stroji, které jste chytili.“

„Díky,“ zavolala Allison.

Allison stále obvazovala ránu, používajíc zuby na utažení uzlu a odložila pryč svou lékařskou tašku.

„Na základě jeho reakce, když si myslel, že jsi mohla být zabita, tě John miluje,“ řekla její přítelkyně a zněla poněkud melancholicky.

„Já vím. Viděla jsem mu to v očích. Ale nemiluje mě tak, jako já miluji jeho,“ řekla, dávajíc své přítelkyni ustaraný pohled a zároveň se po očku podívala na obraz své přítelkyně v zrcátku opřeném na stole. „Cítím se špatně. Měly bychom mu říct pravdu.“

„Také mu jí chci říci, ale to musí počkat, než dokončí svou misi. Pak mu to můžeme povědět společně.“

„Bude ho to bolet.“

„Já vím, ale neměla jsem na výběr. Musela jsem to udělat takhle. Potřebovala jsem k tomu tvou pomoc.“

Allison zavrtěla hlavou.

Její přítelkyně chvíli mlčela, než se zeptala. „Budeš dnes v noci s Johnem spát?“

Allison se začervenala.

„Aha, takže budeš.“

Stále se červenajíc, odpověděla. „Když to musíš vědět, tak jsem to měla v plánu, ale John teď musí přeprogramovat ty stroje. Derek s tím počítá.“

„Udělej to i tak. Musíš posílit pouto mezi tebou a Johnem. Nemůže celý svůj čas věnovat jen strojům. A ty mu pak můžeš pomoci přeprogramování dokončit.“

„Nevím, jestli bych měla. John se skutečně potřebuje na přeprogramovávání soustředit, jestli má svůj úkol někdy dokončit.“

„Vzpomeň si na citát od Lao-c'. „Býti někým hluboce milován, vám dává sílu a někoho hluboce milovat, odvahu.“ Je třeba váš vztah posílit a trávit více svého času s Johnem. Dát ostatním na vědomí, že jste ve vztahu.“

„Ale já chci, aby náš vztah zůstal v soukromí. Jestliže se se mnou rozhodne rozejít, kvůli své druhé lásce, zlomilo by mi to srdce. Miluji Johna Connora. Kým je, čím je a kým jednou bude,“ Allison si setřela z oka slzu. „Nikdy mě nebude milovat úplně, a když mě odtlačí pryč, pak to, že náš vztah teď udržíme v soukromí, mi později ušetří veřejné ponížení.“

„Nemůžeš svůj vztah navždy skrývat. Lidé se to nakonec stejně dozvědí.“

„Nakonec ano. Ale teď dávám přednost soukromí.“

„V tomto asi neustoupíš, že?“

„Víš, co se stalo naposledy, když jsem byla ve vztahu.“

„Samozřejmě, že ano, Allison. A já ani nemůžu vyjádřit, jak moc mě to mrzí.“

Allison se zamračila. Její přítelkyně víc než kdokoliv jiný přesně věděla, co Sky Net udělá. Co se vždycky stane lidem, jako je ona. John měl pravdu. Když se nemůže dostat k němu, Sky Net se vždy dostane k těm, kteří mu jsou nejbližší.

„Tak mi dovol, abych zapracovala na této části naší mise po svém,“ řekla důrazně Allison. „Miluji Johna a neudělám nic, co by mohlo vést k prozrazení jeho přítomnosti Sky Netu předtím, než dokončí svůj úkol.“

„A když jeho úkol do té doby nebude dokončen?“

„Pak udělám cokoliv, aby to dokončil bez našeho zásahu.“

„Dobrá. Na disku je nástroj, který Johnovi v jeho úkolu pomůže. Naveď ho, aby si disk důkladněji prohlédl. Nalezne tam víc, než jen nástroj. Teď odcházím. Promluvím si s tebou zase později, až budeš sama.“

Poté, co domluvila se svou přítelkyní, si Allison při pohledu do zrcadla česala vlasy. Měla by si je už zkrátit, ale ona miluje své dlouhé vlasy. Mohla nosit staré oblečení, jaké nosí ostatní. Špína, prach nebo bláto z jejich práce, se smývalo snadno. Ale vlasy byly její oblíbenou součástí a snažila se je udržovat tak čisté, jak to šlo. To byla jediná věc, kterou mohl člověk v tomto zdevastovaném světě dělat. Zdálo se, že John její dlouhé vlasy také miloval, rád je hladil, když si myslel, že spala. Allison se usmála. Některé věci se nikdy nezmění.

2027, den 22, večer

Na základě své předchozí zkušenosti s přeprogramováním, si John myslel, že by mohl ušetřit trochu času a jednoduše vymazat části kódu, které vyžadovali změnu a nahradit je zazálohovanými daty z prvního čipu.

Bohužel tyto čipy bylo obtížné, ne-li nemožné, vymazat. Vzhledem k množství času, které strávil  přeprogramováním toho prvního, by trvalo příliš dlouho, kdyby na každém z nich pracoval zvlášť. Tolik času neměl.

„Weaverová, doufám, že to máš jednodušší, než já,“ zamumlal si John pro sebe.

„S kým to mluvíš?“ ozvala se od jeho dveří Allison

„Ehm, co?“ podíval se překvapeně John. Byl tak zabrán do své práce, že jí neslyšel klepat.

„Ach, ahoj, Ally. Co tvá ruka?“

„Je v pořádku, jen povrchové zranění,“ odhrnula si svou košili z ramene a odhalila bílý obvaz omotaný nad loktem. „Postarala jsem se o to sama.“

„Samozřejmě, zapomněl jsem, že se cvičíš na zdravotnici.“

„S kým jsi to mluvil, když jsem přišla?“

„No, s počítačem. Když jsem frustrovaný, tak s ním někdy mluvím,“ odpověděl John nesměle.

„Nemusíš se stydět. Někteří vojáci nejenže mluví se svými zbraněmi, ale dokonce jim dávají i jména.“

Došla k Johnovi a posadila se vedle něj.

„Tak v čem je problém?“

„Ty čipy se nedají vymazat. Doufal jsem, že potřebné části vymažu a k přeprogramování použiji data z prvního čipu.“

„Čipy ti brání v tom, abys vymazal jejich obsah?“ zeptala se, přemýšlejíc o rozhovoru, který před chvílí vedla se svou přítelkyní.

„Buď to, a nebo mi k dosažení procesu něco schází.“

Ally zvedla jeden z čipů a dívala se na něj zblízka. „Co, kdybys prostě porovnal čip Alfy s těmito a u všech ručně přepsal jen tu část, kterou potřebuje změnit?“

„No, to bych mohl udělat, ale stále by to trvalo moc dlouho.“

„Ale co, když by to udělal počítač za tebe? Na disku musí být program, který to udělá.“

John se překvapeně plácl do čela. „Samozřejmě. Jak jsem mohl být tak hloupý?“

Objal ji a políbil na tvář. „Jsi génius. Podívám se na ten disk. Když je tam nástroj pro otestování čipů, musí tam být něco i na tak jednoduchý úkol, jako je tohle.“

Dávajíc Ally velký úsměv, začal John prohledávat data na disku, který mu dala Weaverová. Zaváhal, když při svém hledání uviděl složku s číslem modelu Cameron. Rychle se sebral a pokračoval dál, jako by stále hledal.

„Ally, může to trvat delší dobu. Nevadilo by ti skočit nám pro něco k jídlu a pití? Nejedl jsem nic od snídaně a ty musíš být také hladová.“

„Jasně. Vrátím se za chvíli,“ řekla a rychle odešla.

Poté, co ho Allison opustila, se John vrátil ke složce na disku. Šokovalo ho, že tam něco takového našel. Složka byla pojmenována jako T0K-715, Cameronino číslo modelu. Řekla mu to poté, co se znovuobnovila po své poruše. Tehdy se od ní také dozvěděl, že byla postavena, aby ve své časové ose vypadala jako Allison.

Nejistý, co by mohl ve složce najít, na ní klikl a otevřel ji. Uvnitř byly komprimované soubory s podrobnými informacemi o Cameron.

John se na chvíli zamyslel, když si uvědomil, co se mohl z těchto dat dozvědět. Cameron mi řekla, že je jiná, než Terminátoři, se kterými jsem se sekal dříve. Nikdy to neupřesnila, ale teď bych mohl zjistit, v čem se lišila.

Nevěděl, jak dlouho může trvat, než se Allison vrátí s jídlem, uzavřel složku a vrátil se zpět ke složce s nástroji. John v ní rychle našel program, který by měl dělat přesně to, co říkala Allison.

John nevěděl, proč to nenapadlo jeho. Prostě mu toho teď myslí kolovalo příliš mnoho na to, aby mohl přemýšlet jasně.

Zkoumajíc nástroj, John viděl hned několik způsobů, jak na to. Nejjednodušší bylo, nechat program načíst upravený čip, pak čip, který má být upraven a pozměnit ho, aby se shodoval s prvním čipem.

Rychle vstal a šel do skladu za Alfou. Když neměl žádný úkol, zůstával tam. John ho informoval o tom, co dělá, a že potřebuje jeho čip. Přikázal mu, aby si ho nechal odebrat. Alfa poslechl a klekl si před Johna, který mohl jeho čip snadno vyjmout.

John rychle běžel do svého pokoje, aby mohl začít s procedurou. Potřeboval pár hodin na naskenování prvního čipu a pak dvakrát tak delší čas, na přeprogramování každého čipu na základě dat z prvního.

Weaverová myslela na všechno, pomyslel si John

Možná, že by se měl sám sebe ptát, proč to dělala.

„Hele, mám pro tebe překvapení,“ oznamovala Allison o několik minut později, když vešla do Johnova pokoje s rukama za zády.

„Co? Krysy plněné rýží a paprikou a smažené na oleji?“ řekl sarkasticky John.

„Jak jsi to uhodl?“ řekla překvapeně.

„Děláš si legraci?“ odpověděl John s ústy do kořán.

„Ano. Dělám,“ usmála se. „Chytej,“ rychle Johnovi něco hodila a on to ve vzduchu chytil.

„Pomeranč?“ John se na to díval, jako by nikdy pomeranče neviděl. „Kde jsi vzala pomeranče?“

„Přišla jich malá zásilka, když jsme byli na lovu strojů. Pochopila jsem, že od někudy z okolí Bakersfieldu. Kuchař jich pro nás několik zachránil.“

Ally zavřela dveře a sedla si na postel vedle Johna.

„Ach, člověče. Tak tohle si dám líbit. Měl jsem tolik potkanů, smažené, pečené, uzené… Přísahám, že když znovu dostanu do rukou opravdové jídlo…“ John zmlkl, když si uvědomil, jak byl stále nebezpečně blízko odhalení, že nepochází z této doby. „Díky za pomeranč.“

„Není zač,“ usmála se. „Tak budeš ho jíst, nebo jen obdivovat?“

„Správně,“ řekl John a začal ho loupat.

Pokoj byl zaplněn pomerančovou vůní, zatímco on a Allison jedli ovoce. V této době nemohlo nic vonět nebo chutnat lépe, než pomeranče. Johnova ústa zažívala rozkoš, když pomalu žvýkal každý kousek. Šťáva mu stékala z úst po bradě. Olizoval si šťávu z prstů, protože si nechtěl nechat utéci ani kapku.

Než si stačil otřít obličej, Allison ho políbila a olizovala mu šťávu z úst a brady.

„Krása,“ usmívala se a znovu ho políbila.

John jí políbil také a vychutnával si chuť pomerančové šťávy z jejích rtů a jazyka.

Jejich spojení trvalo dostatečně dlouho na to, aby se John mohl zadívat do Allisoniných nádherných hnědých očí. Johnovo utrápené srdce se vrátilo ke Cameron. Tak moc se podobají mé Cameron a přesto jsou také tak jiné. Rozdíl je malý, ale je tam. Bylo to jako, že co mohl v těch Allisoniných vidět stále, viděl v Cameroniných jen formou záblesků. Pohled života? Láska? Možná štěstí? Nevěděl.

„Miluji tě, Allison,“ řekl pro posílení svých citů k ní, a pokusil se Cameron uzavřít ve své mysli, když byli spolu. Nebylo to tak, že nechtěl na Cameron myslet, ale když jste se ženou, tak nejhorší věc, kterou můžete udělat, je mít ve vaší mysli vzpomínky na předchozí vztahy.

Podívala se na Johna s tak roztomilou láskou v očích a řekla asi jedinou věc, kterou neočekával, že uslyší.

„Znovu na ni myslíš. Vzpomeň na to, co jsem ti říkala, Johne. Chci jen, aby sis udělal ve svém srdci nějaké místečko i pro mě. Nesmíš na ní zapomenout, protože svou první lásku, nebo tu, kterou jsi ztratil, nikdy nepřestaneš milovat.“

John nevěděl, co na to říct. Nikdy nepoznal nikoho, jako Allison.

„Mé myšlenky se k ní vracejí, ale není to proto, že bych tě nemiloval. Je to jen…“ Nevěděl, co říci, aniž by odhalil, proč tu je. „… Nevím, co bych měl říct, nebo dělat, když…“

„Tiše,“ pošeptala a znovu ho políbila, snažíc se umlčet něco dalšího, co by chtěl říct.

„Musím to vědět,“ řekl John po polibku. „Ty jsi také někoho ztratila?“

Allison se snažila odpovědět, litovala, že vůbec něco řekla.

Tolik lží. Nikdy by to nemohl fungovat. Jak může být ve vztahu důvěra a láska, když všechno co děláme je, že si lžeme navzájem?

„Jestli o tom nechceš mluvit…“ začal John.

Odvrátila od něj svůj pohled ke zdi a shromažďovala své myšlenky. Po chvíli tichým hlasem řekla. „Bylo to před mnoha lety, než jsem opravdu pochopila, co to znamená milovat. Byli jsme… Byl…“ snažila se mluvit dál, ale nemohla to dokončit. Místo toho se chytila Johna, tiše se rozplakala a zabořila obličej do jeho hrudi.

„To je v pořádku, Ally,“ řekl John a držel jí v náručí. „Myslím, že všichni jsme někoho někdy ztratili.“

„To je válka,“ řekla, stále plačíc. „Ničí vztahy. Zabíjí lidi, které milujeme, a odlučuje nás od těch, na kterých nám záleží.“

„Ano, je to tak,“ zašeptal, hladil jí po vlasech a políbil na čelo. „Ale také lidi spojuje. Možná, že jsme oba někoho ztratili, ale teď jsme tu spolu.“

Pevně ho objala a pravila. „Hodláš strávit celou noc prací na přeprogramování?“

„Ne,“ řekl něžně. „Bude trvat několik hodin, než program na disku načte první čip, a potom dalších několik hodin, než se každý čip přeprogramuje. Bude to trvat dlouho, ale pořád mnohem kratší dobu, než kdybych to dělal ručně, jako poprvé.“

„Už žádné další vysvětlování,“ řekla a natočila hlavu tak, že k sobě byli tváří v tvář. „Chtěla bych, aby byla dnešní noc neobyčejná.“

Bez ohledu na lži a smíšené pocity uvnitř sebe, Allison Johnovi věřila a milovala ho celým svým srdcem, i když věděla, že on ji ne. Možná, že jí spíše miloval z vědomého rozhodnutí, než od srdce. Ano, tak je to. Nezískala si jeho srdce a možná, že to tak bylo lepší. Tento čas mají pro sebe, jen ona a John a na tom, co leží mimo tento prostor, teď nezáleží. Všechno, na čem v tento moment záleželo, byla ona a John.

„Chápu to tedy tak, že ses rozhodla odpovědět na mou otázku z dnešního rána?“ promluvil John, když zamknul dveře.

„No jasně,“ odpověděla Allison, následujíc Johna ke dveřím a zahodila svou košili na zem.

Natlačila se na něj a políbila ho, zatímco on si rozepínal košili. John jí přetáhl tílko přes hlavu. Za moment tam stáli oba po pás nazí. John jí chytil kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Allison vystrčila hlavu, přivřela oči a našpulila rty na polibek.

John líbal její ústa. Její rty se otvíraly stále více a jejich jazyky se dotkly. Z Allisoniných úst uniklo lehké zasténání, jak se tiskla na Johna, otočila ho a tlačila ho na postel. Johnova kolena se pokrčila, když dopadl zády na své lůžko. Allison nechala samu sebe spadnout na Johna a znovu ho zatlačila na postel. Její dlouhé vlasy přepadly dopředu na Johnovu nahou hruď a šimraly ho.

Se zlomyslným úsměvem nechala vlasy, aby Johna šimraly, než ho začala znovu líbat. Navzájem se osahávali, mazlili a líbali s takovým pocitem, jaký jen mohli dva lidé, kteří se milují, mít. Allison se ujala vedení, a jemně řídila jejich akci tak, že bylo jasné, že se chce dnes v noci s Johnem opět milovat.

Allison se naklonila a vedla jeho ruce nahoru tak, dokud nespočinuly až na jejích ňadrech. John mnul palci její vztyčené bradavky a jemně stiskl prsa. Její hlava se naklonila dozadu, záda prohnula, a jak jí John stále hladil a laskal její ňadra, vyluzovala její ústa stále více výkřiků potěšení. Poté, co toto provozovali několik minut, se Allison mírně zachvěla a dopadla na něj s polibky.

„Myslím, že je na čase, abychom shodili zbytek našich šatů,“ zašeptala Ally s hravým úsměvem. „Nezdá se ti?“

Rychle si vyzuli boty a svlékli kalhoty.

John zůstal na chvíli opitý její krásou. Její tělo vypadalo jako Venušino. Jediná věc, která trochu kalila její krásu, byl obvaz na ruce. Ale to nevadilo. Ten ostrý kontrast s ní jí naopak dělal ještě krásnější. Její krásné hnědé oči a dlouhé vlnité vlasy, které jí spadávaly přes ramena, dokonalé křivky jejího těla, to vše, jako by bylo obvazem ještě více zdůrazněno. Ona je tak krásná. John od ní nemohl odtrhnout oči.

S rozpustilým úsměvem, Allison hodila Johna zpět do jeho postele a vlezla na něj. John ji objal, políbil na ústa, krk a poté cestoval po jejím těle.

Jemně ho zastavila a zašeptala. „Teď ne, dnes večer se s tebou chci milovat.“

Allison se pak nad ním rozkročila a s jemným zachvěním ho vedla, aby do ní vstoupil.

###

U vchodu do bunkru se tým vracel ze své hlídky. Byli unavení a snažili se rychle dostat do svých postelí.

„Ahoj, chlapi,“ řekl někdo, koho skupina potkala v tunelu. „Dneska jste přišli o vzrušení. Náš nový kolega Connor dnes chytil čtyři stroje.“

„To není možné, Franku.“

„Ale je,“ usmál se. „Pojďte, ukážu vám to.“

Zavedl je do skladu, kde vedle Alfy seděly čtyři nové stroje.

„No, já jsem…“ chlap se podrbal na hlavě. „Říkáš, že ten nový kluk, Connor, je přeprogramovává?“

„Jo. On a desátník Youngová teď přeprogramovávají jejich čipy.“

„Na to se musím podívat,“ zvolal jeden z nich.

Šli po chodbě, dvě holky a čtyři chlapi, a jeden z nich šel až k pokoji.

Zastavil před Johnovou místností a uslyšel zevnitř vycházet nezaměnitelné zvuky. Někteří se na sebe vzájemně ušklíbli, další vypadali rozpačitě, když uslyšeli křik, sténání a vrzání postele.

Obě dívky rychle postrčily chlapy na chodbu, aby mohli mít oba mladí lidé své soukromí.

Poté, co obě dívky zašly do kasáren pro ženy, jeden z chlapů něco řekl ostatním a všichni se začali smát.

###

Allison se s hlasitým výkřikem zatřásla a pak se zhroutila rovnou na Johna, který jí stále líbal a hladil její zpocené čelo.

„Miluji tě, Johne Connore,“ řekla tiše. „Miluji tě z celého srdce.“

„Já tebe taky, Allison Youngová,“ řekl, ale ve svém srdci si přál, aby to mohl povědět Cameron.

John jí dlouho držel v náručí, užívajíc si tepla z těla Ally, když se na něho tulila. Po chvíli, která mu připadala jen jako pár sekund, počítač zapípal a dával mu vědět, že je třeba vyměnit čipy.

„Ally, musím…“

„Já vím,“ řekla a sklouzla z něho. „Já nikam nepůjdu.“

John začal vstávat a ona ho chytila za ruku. Podíval se na ní a usmál se.

Řekla. „Vždycky tě budu milovat, Johne. Bez ohledu na to, co budoucnost přinese, tě budu milovat navždy.“

Naklonil se a políbil ji. „Vrátím se. Ani já nikam nepůjdu. Taky tě miluju, Ally.“

„Já vím,“ odpověděla, přejela mu rukou po bradě a dívala se hluboko do jeho očí. Kdyby mě tak miloval svým srdcem, pomyslela si, ale jeho srdce patří jiné. Ale bez ohledu na to. Budu ho milovat tak dlouho, dokud mě bude potřebovat. A navěky.

John ji neochotně nechal na posteli samotnou a usedl ke svému počítači. Pohlédl na ospalou, spokojenou a usmívající tvář Ally a pak přešel k práci na čipech. Když uviděl, že má Allison zavřené oči, otevřel svůj deník a začal ho aktualizovat.

Výňatek z Deníku Johna Connora

Ach, má šťastná hvězdo. Mít vedle sebe tak krásnou ženu, jako je Allison, je sen. Nevím, co jsem udělal, že jsem si získal Allisoninu důvěru a lásku. Milovala mě jako někdo, kdo mě znal celý život.

Allison mě miluje, protože ve mně našla někoho, kdo po ní netouží jen kvůli fyzickému potěšení.  Potřebovala někoho, kdo potřebuje i ji, a jak náš vztah vzkvétal, našel jsem v ní také někoho, s kým jsem dospíval.

Stejně jako se o Allison starám a miluji ji, tak má Cameron stále v mém srdci místo. Ale v současné době není nic, co bych mohl udělat, abych Cameron pomohl. Hluboce mě bolí, že jsem našel její tělo, ale nemůžu jí hned opravit. Poté, co jsem se znovu setkal s Weaverovou, mám nástroje a jak se zdá, mám také Cameroniny původní matice, ale potřebuji Cameron takovou, jaká byla, když jsem jí viděl naposled živou. Pokud mohu Weaverové věřit, pak je uvězněna v Turkovi v roce 2009.

Nemohu zradit Allisoninu důvěru a lásku, ale také nemohu zapomenout na Cameron. Ona je ten důvod, proč jsme tady. Opravím ji. Ale nyní mám větší cíl. Tito lidé potřebují mou pomoc a Allison potřebuje mou lásku. A já jsem tu sám, a Allison mi dodává sílu a naději, že má přítomnost tady těmto lidem pomůže.

2027, den 23, po půlnoci

Catherine Weaverová vešla do řídící místnosti továrny, kde měl John Henry svůj hlavní počítač.

„Ahoj, paní Weaverová,“ pozdravil ji John Henry, když vstoupila. „Co vás přivádí zpět?“

„Ahoj, Johne Henry. Získávám kontakt se základnou, jak říkají lidé. Jak se vyvíjí situace?“

„Mého bratra je v této době těžké vysledovat. Myslím, že v minulosti bych to měl mnohem snazší.“

„Ale potřebujeme jednat v této době. To,co jsem se dozvěděla, znamenalo, že přišel ten pravý čas, abys šel do budoucnosti, a abych tě já následovala s Johnem Connorem.“

Catherine Weaverová chodila po místnosti a studovala různé počítače. Zastavila se a zahleděla se z okna továrny.

„Je tu něco, co vás trápí, paní Weaverová?“ zeptal se John Henry. Pozoroval ji a něco v řeči jejího těla prozrazovalo jakési vnitřní poruchy. „Je John Connor v bezpečí?“

Catherine se pro sebe usmála. „John Connor je velmi v bezpečí. Podle vysílání, které jsem přijímala, je více, než jen v bezpečí. Je s někým, kdo mu dodává sílu a odvahu k tomu, aby dokončil úkol, pro který jsem ho sem přivedla.

Před malou chvíli Catherine Weaverová pozorně poslouchala přes kabel, který Johnu Connorovi dala ze svého vlastního těla. To, co nevěděl, bylo, že kabel také fungoval jako nízkofrekvenční vysílač, a signál z něho mohl být přijímán pouze jejím ručním rádiem. John Connor je chytrý, ale také byl zatím takový ignorant, že si nepřipouštěl tak jednoduchou věc, jako že by kabel mohl komunikovat.

Obvod v kabelu byl naprogramován na různá slova, a pokud je John Connor vyslovil, byl aktivován vysílač. I když zrovna poslouchat nemohla, hovor byl zaznamenán a mohla si ho přehrát později. Když John Connor zmínil její jméno – „Weaverová, doufám, že to máš lehčí, než já,“ automaticky se začalo vysílat.

To, co slyšela poté, byl rozhovor mezi Johnem a Allison. Z jejich přátelského škádlení bylo jasné, že k sobě mají blízko. To bylo dobře. Lidé jsou závislí na vztazích se svým vlastním druhem. John Connor především potřeboval přátele. Když o několik minut později slyšela zvuky, které naznačovali, že John a Allison spolu mají vášnivý sex, vypnula přenos a naprogramovala do systému několik klíčových slov, aby její počítač reagoval, pokud je John vyřkne a aktivoval její vysílačku.

John Henry slyšel tón jejího hlasu a viděl její odraz ve skle. „Ale je tu něco, co vás trápí, paní Weaverová.“

Otočila se k němu, aby nemluvila k jeho odrazu ve skle.

„Něco se změnilo, Johne Henry. Je to zásadní posun ve hře, kterou hrajeme a já na ní nemohu položit svůj prst.“

„Můžete to vysvětlit?“ požádal John Henry.

„Samozřejmě,“ řekla a přišla blíže k němu. „Někteří lidé hrají šachovou partii se stejnou šachovnicí a stejnými figurkami po celá desetiletí. Znají strukturu a váhu každého kusu. Někdy dokonce cítí pocit, jako by se střelec nepohyboval po šachovnici, ale po náměstí. Dovádí každou hru k dokonalosti. A jednoho dne budou muset hrát zápas s jinými figurkami a na jiné šachovnici, a proto prohrají. Figurky budou mít jinou hmotnost a struktura se bude lišit. Hrací deskou bude hladký plast místo dřeva.“

„Ale stále to jsou šachy, na vzhledu, hmotnosti nebo třeba struktuře hrací desky nezáleží. Je to hra dovedností a taktiky a hraje se stále podle stejných pravidel. To je to, o co ve hře jde.“

„Přesně tak, Johne Henry. My hrajeme tuto hru. Ale mám pocit, že někdo změnil prostředí, ve kterém hrajeme. Za celou dobu, co jsme tady, jsem nepotkala žádné podobné bytosti, jako jsem já. Jak jsem čekala, tak většina strojů na bázi čipů jsou T-888, ale nejsou tu žádné stroje z tekutého kovu, jako já. A v původní časové ose jsme byly vyvinuty současně s T-888.“

„Možná, že je odpor všechny zničil.“

„Nebo jsme možná nebyly vytvořeny. Čekala jsem, že některé věci se tu budou oproti budoucnosti, ze které pocházím, lišit, ale neměla to být právě tato věc. Něco není v pořádku.“

Catherine Weaverová se otočila k Johnu Henrymu zády a ještě jednou zírala ven přes výrobní haly, prsty jedné ruky si poklepávala na druhou paži.

John Henry prolomil ticho. „Je možné, že náš soupeř, Sky Net, věděl o našem příchodu a některé věci změnil, aby získal výhodu? Podívejte se, jaký mám problém svého bratra vystopovat. Možná budete muset změnit taktiku i pravidla hry, abyste získala svou výhodu zpět.“

John Henry pozoroval stoickou tvář paní Weaverové, která se odrážela ve skle a postupně se měnila na zlomyslný úsměv.

„To je skvělý nápad,“ řekla. „Je třeba změnit pravidla hry, a pak mohu změnit i hru.“

Obrátíc tvář k Johnu Henrymu, řekla. „Co si myslíš o pokeru, Johne Henry? Vždyť stále hrajeme s králi, královnami, i pěšáky všeho druhu a s tebou a Connorem,“ usmála se. „Dokonce mám v rukávu jedno nebo dvě esa.“

Znovu se obrátíc zády k Johnu Henrymu, se Catherine Weaverová usmála. Pokud John Henry viděl v okně její obraz, mohl na jejím obličeji vidět zlo, zamaskované spokojeným úsměvem. Kladl sám sobě otázku, že pokud by John Connor viděl Catherine Weaverovou právě takto, věřil by jí stále tolik?

21 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 12
                                                                         Murphyho zákon

„Všetko čo sa môže pokaziť, sa pokazí.“ Murphyho zákon.

„Niekedy sa pokazia. Nikto nevie prečo.“ Cameron Phillips, Terminator: The Sarah Connor Chronilces, 1 séria, epizóda 6, „Dungeons & Dragons“ 18. február, 2008

„Nikdy nemôžeme naozaj niekoho milovať, pokiaľ sme sa s ním nesmiali.“ Agnes Repplier

„Keď bol John malý, zvykol spávať s rukou pod mojou bradou. V noci som ležala a sledovala ho, aký je kľudný, pokojný, šťastný. Chcela som zastaviť čas a nechať žiť syna tú chvíľu navždy. Ale čas nemôžete zastaviť. Nemôžete ochrániť svoje dieťa pred budúcnosťou, ktorá na neho čaká.“ Sarah Connor, Terminator: The Sarah Connor Chronicles, 1. séria, epizóda 9, „What He Beheld“ 3. marec, 2008

                                                                             # # #

2027, 23. deň po polnoci

Allison spala na Johnovej posteli. Obzrel sa, a uvidel, že deka jej zkĺzla z nahého ramena. Ticho, aby ju nevyrušil, sa postavil od svojho stola a opatrne ju zakryl dekou.

Sadol si na kraj postele a sledoval, ako Allison spí. Keď nad ňou premýšľal na tvári mal zmiešaný výraz pocitov, bol šťastný, aj smutný, že ju má vo svojom živote. Šťastný, pretože mu umožnila cítiť; smutný, kvôli voľbe, ktorú bude musieť spraviť, ak získa Cameron späť. Niekomu bude ublížené, a nezáleží na tom, aká bude jeho voľba.

To bola jedna z vecí, keď šiel von s Riley. Bola len rebélia proti jeho mame a popieranie citov k Cameron. Ale teraz, s vedomosťami o týchto pocitoch, je to horšie ako rebélia, je to zrada. Jediný rozdiel je, že Cameron nie je doma alebo opustená v obchode, je rozptýlená na tri časti v čase a priestore. Potrebuje Allison a potrebuje ju teraz.

Johnovi zahrialo srdce, ako sa maznal s Allynou tvárou a jej vlasmi. Pri jeho jemnom dotyku, sa v spánku usmiala. Prial si, aby jej mohol povedať pravdu, tajomstvá, ktoré si niesol so sebou. Bolesť ktorú cítil. Tak veľa toho o sebe Ally nepovedal, zatiaľ čo ona ho milovala a verila mu. Len vedomie, že niekto na tomto mieste a v tomto čase sa stará o neho tak, ako to robí Ally, takmer bolelo. Takmer.

Neochotne sa vrátil k počítaču a pokračoval v práci na čipoch. Nevedel, ako dlho mu bude trvať, kým budú pripravené. Nevedel, koľko času má, kým bude útok pripravený. Aj keď Derek nebol nadšený jeho projektom, súhlasil, že stroje môžu pomôcť. Kým čakal na dokončenie ďalšieho čipu, zaspal a hlava mu padla na založené ruky.

John stále driemal, keď počítač zabzučal, signalizujúc, že dokončil druhý čip. Keď sa zobudil, rozhodol si dať pauzu od preprogramovania, kým Allison stále spala. Nebude mať lepšiu príležitosť, pozrieť sa na priečinok, ktorý zbadal predtým. Priečinok s číslom Cameroninho modelu, T0K715.

Z denníka Johna Connora

S Cameron znova v mojej mysli a nájdeným priečinkom s číslom jej modelu, som sa rozhodol, že je načase, pozrieť sa dovnútra. Našiel som tam detailné informácie o Cameroninom modeli a jej programovaní.

Čo robilo model T0K715 odlišným od štandardných sérií T-800, bolo, že boli postavené tak, aby zodpovedali ľudským osobám v najvyššej možnej miere. Mali tiež vysoko pokročilý systém opráv ich organického povrchu. Kým všetci kyborgovia typu T101 museli žiť s ťažkým fyzickým poškodením, ktoré utrpela ich koža, T0K715 využíva pokročilý prepracovaný systém nanobotov, na opravu organickej časti. Tento systém je autonómny, pracujúci nezávisle na funkčnosti alebo prítomnosti čipu. Využíva organický materiál, ktoré prijalo telo, na prestavanie svojho tkaniva.

Oh môj bože! To by vysvetľovalo tak veľa. Prečo sa jej rany liečili tak rýchlo, prečo jedla tak málo, aj keď bola schopná jesť. Prečo sa zdalo, že jedla len pred alebo tesne po misii. Bolo to, pretože jej telo začínalo s opravami. Ten posledný deň, v hotelovej izbe, prosila ma, aby som niečo zjedol, kvôli môjmu zdraviu, ale kvôli úzkosti z maminho zatknutia som nemohol. Namiesto toho som bol mrzutý a zaspal som na posteli. Po tom, čo ma prebudila, a skontroloval som jej energetický článok som si pri odchode všimol, že jedlo bolo preč. To je dôvod, prečo je jej telo opravené, aj napriek faktu, že ležalo v tom bunkri osemnásť rokov. Pokiaľ sa jej organický povrch raz opravil, bolo potrebné minimum energie, z jej energetického článku, na jeho údržbu.

Začal som sa prehrabávať cez zložky. Ako každý iný terminátor, mala naprogramované vedomosti o zbraniach, metódach boja, taktike a o ostatných modeloch terminátorov, atď, ale boli tam tiež celé bloky venované podprogramom pre akcie a reakcie ako u jednotlivca – možno ľudské správanie? Bol to najkomplexnejší model terminátora, na ktorý som narazil. Nebolo to, ako keby sa Skynet snažil napodobniť ľudí, ale bolo to, ako keby sa ich pokúsil znova vytvoriť a použitia najsofistikovanejšieho inžinierstva, aké som kedy videl.

Kým som si prezeral jej programovanie, odhalil som, že keď bola na misii, časti jej osobnostných a emocionálnych podprogramov by mohli byť potlačené na účinnejšie splnenie misie. To by vysvetľovalo jej náhlu zmenu osobnosti, po tom, čo ma zachránila pred Cromartiem v Red Valley. Po tomto zoznámení sa so mnou, to už nebolo potrebné a bolo potrebné ma chrániť a to bol dôvod, prečo sa zmenila. Jej podprogram sa prepol z infiltrácie na ochranu.

Preštudoval som si jej programovanie ešte hlbšie. Ukázalo sa tiež, že keď bola úroveň ohrozenia nízka, kontrola nad jej osobnostnými a emocionálnymi podprogramami bola odstránená. Uvedomil som si, že to bol dôvod, prečo v niektorých nevhodných okamihoch sa zdala viac `priateľská` a menej ako stroj.

V jedno ráno, keď sme ja a Derek sedeli pri stole a jedli palacinky, v starom dome, Cameron vošla do kuchyne a neprítomne ma pohladkala na krku, ako to spravila veľa krát predtým. Prvý krát, keď to spravila, som nevedel prečo. Najprv mi to bolo nepríjemné, ale čoskoro to bolo len niečo, čo robila. Jej dotyk bol veľmi jemný, skoro nepostrehnuteľný. Tento krát to Derek zbadal. Vstal a začal kričať niečo o `kovovej suke`. Nemohol som vidieť Cameroninu tvár, keď ma pohladila na krku, ale videl som ju, keď sa otočila, po tom čo Derek odišiel. Len na chvíľu som mohol v jej očiach vidieť smútok a bolesť, no potom zostali prázdne, ako keby jej niekto v hlave prepol vypínač. Prečo som bol tak slepý a neuvedomil som si to?

Keď sa rozhodol, že sa vráti k preprogramovávaniu čipov, začal John zatvárať všetky podpriečinky, ktoré otvoril, keď rozbalil hlavný priečinok. Vtedy našiel niečo, čo nehľadal, priečinok obsahujúci Allisonino meno.

Pozrel sa na Allison, ktorá pokojne spala na posteli. Usmievala sa dokonca aj v spánku a vyzerala šťastne.

Stalo sa to. Tu som, a čelím príležitosti dozvedieť sa niečo viac o Allison. Nie o Allison, ktorá teraz spí na mojej posteli, ale o Allison ktorá zomrela, aby mohla moja Cameron existovať.

John zvedavo otvoril priečinok. Ak nič iné, možno by mohol dostať odpovede na otázky, ktoré sa nikdy nespýtal Dereka, po tom, čo sa Cameron pokazila, keď sa premenila na Allison.

Z denníka Johna Connora

Klikol som na priečinok a vo vnútri bolo viacero súborov. Niektoré staršie obsahovali hlásenia rozviedky. Zjavne niekto infiltroval moju skupinu odporu v budúcej časovej línii, z ktorej pochádzala moja Cameron a tá druhá Allison. Infiltrátor bol pravdepodobne šedý. Podal viaceré hlásenia o rôznych ľuďoch, s ktorými som trávil čas a druhá Allison Youngová pravdepodobne trávila so mnou veľa času. V týchto hláseniach nie je nič, čo by hovorilo, že ona a moje budúce ja by sa milovali, ale rozhodne bola súčasťou môjho úzkeho kruhu, ktorý čo bolo pozoruhodné na niekoho v jej veku.

Pozrel som sa na novšie súbory. Zistil som, že druhá Allison Youngová bola zajatá a mučená. Pod nátlakom, pomocou drog a hypnózy bola prinútená odhaliť informácie o sebe, všetkých a všetkom čo poznala. Na zistenie informácií bolo tiež použité niečo, zvané nervová sonda. Možno je to využívané na zmapovanie nervovovej dráhy ľudskej mysle do čipu. Informácia, ktorú získali od Allison bola využitá na naprogramovanie stroja, postaveného aby vyzeral ako ona. Nie. To nie je pravda. Na základe týchto informácií, T0K715 bolo postavené, aby bolo Allison.

Prečo? Existuje len jedna odpoveď, aby sa infiltroval a zabil ma.

Dočerta, Skynet, všetko toto, aby si to postavil! Len poznaním mojej Allison, vidím, prečo bola súčasťou môjho úzkeho okruhu. Možno ako milenka, alebo blízka priateľka. Prial by som si, aby som mohol jej smrti predísť, ale ako by som mohol? Táto zodpovednosť je v inej budúcej časovej línii, ako v tej, kde som teraz.

Teraz si uvedomujem, že hlboko pod Cameroniným programovaním bolo všetko z Allison. Tá druhá Allison odhalila viac ako len jej vzťahy a emócie. Je to ako keby jej vybrali z mozgu všetky detaily o jej živote. Šlo to oveľa ďalej za vyšetrovanie. Bola to úplná biologická, fyzická, mentálna, emocionálna a psychologická analýza celého jej života. Cameronina osobnosť a identita boli jej vlastné, ale niekde na jej čipe je Allison. To by vysvetľovalo dočasný výpadok, ktorý mala, keď sa vnorila do Allisoninej osobnosti a identity, po výbuchu bomby v aute. Kým sa obnovili jej vlastné podprogramy pre osobnosť, muselo ich niečo nahradiť. Niečo ako kríženec medzi poruchou osobnosti a námesačnosťou u ľudí.

Vŕtal som sa hlbšie a zistil niečo, čo ma veľmi ranilo. V poslednom súbore som sa dozvedel, že po pokuse o útek bola zabitá...T0K715. Potom, čo T0K715 prešlo úplným preprogramovaním a pridaním všetkých informácií o Allison, na jej čip. Zatvoril som všetky otvorené priečinky a súbory. Viac som to už nemohol čítať.

Cítil som sa tak nahnevane, vystrašene, smutne, proste choro. Skynet vytvoril Cameron aby bola Allison len dostatočne dlho na to, aby zabila moje budúce ja. Na základe toho, čo som čítal, mala by uspieť, ale vedel som že neuspela, a prečo. Cameron mi to povedala jedného dňa, po jej výpadku.

Jedna vec, ktorú viem je, že Cameron je osobnosť. Možno bola postavená v inom čase, aby bola Allison, ale teraz má vlastnú osobnosť. Fyzický výzor môže byť rovnaký ako má Allison, ale všetko ostatné je odlišné. Jednu vec viem s istotou, jej emócie, aj keď nedostatočne vyjadrené, sú skutočné.

Cameron ma miluje. Ťažko tomu veriť, ale verím tomu. Milujem ťa Cameron a prisahám, že ťa opravím. Prisahám na všetko, čo mi je drahé.

2027, 23. deň, ráno

Suterén, ktorý Derek zvolil za prvé pozorovacie stanovište sa zmenil na malú základňu, ktorá posielala informácie na hlavnú základňu a stanovište Delta.

„Dobré ráno, pane!“ Povedala poručíka Michaelsová, keď sa Derek Reese priblížil. „Ako je vášmu bratovi?“

„Vedie si dobre.“ Povedal Derek, pričom sa krátko usmial. „Kyle, Allison a Connor sa vrátili so zbraňami, po ktoré boli vyslaní.“

Derek sa pripojil k poručíkovi a zadíval sa na továreň.

„Nejaké nové hlásenie?“ spýtal sa.

„Vzdušné transporty prilietajú približne každých osem hodín a odlietajú približne o hodinu neskôr. Pristávajú za továrňou, blízko menšej stavby. Predpokladáme, že dovážajú suroviny alebo nakladajú dokončené plazmové pušky, prípadne oboje. Ďalší by mal doraziť o päť hodín.“

„Vidím.“ Ako Derek sledoval továreň, zamračil sa. Zbadal, že občas sa objaví stroj mimo továrne alebo v oknách.

„Máme predstavu, koľko kovákov stráži to miesto?“

„Nemalo by byť potrebné mať veľa stráží, na budovu tejto veľkosti. Vidím dva možné scenáre: prvý, nevedia, že vieme že to tu je a majú minimum jednotiek, povedzme desať, možno dvadsať kovákov; druhý, vedia, že vieme, že to tu je a môžu ich tam byť stovky, pripravene čakajúc, kým sa ukážeme.“

„Súhlasím, ale vo vašom druhom scenári je jedna chyba.“

„Aká?“

„Ak Skynet vie, že sme tu, neváhal by s tým, že nás zničí a my sme tu už koľko, dva, tri dni, sledujúc toto miesto?“ Derek zavrtel hlavou. „Nie. Ak by to vedel, už by sme boli mŕtvy.“

„Pane. Vo vašom argumente vidím chybu.“

„A tá je aká, poručíčka?“ Spýtal sa Derek, a otočil sa tvárou k nej.

„Čo ak Skynet chce, aby sme si mysleli, že nevie, že tu sme a zatiaľ plánuje niečo iné?“

„Ako čo?“

„Neviem pane. Ale myslím, že by sa to malo vziať do úvahy.“

Svitanie sa lámalo. John počul zvuky ľudí, ako v susedných izbách vstávali, zvuky stráží, ktoré si menili služby a zvuky hliadok, ktoré sa vrátili a ostatných, ktoré sa pripravovali na odchod. Len ďalšie ráno na základni odporu. Znova sa to utíšilo, ale potom ticho prelomil smiech, ktorý sa ozýval z chodby. John sa usmial. Odkedy dorazil do roku 2027, počul tak málo smiechu.

Prebdel noc, rozmýšľajúc, o tom, čo si prečítal o svojej Cameron a tej druhej Allison. John strávil viac času prezeraním Cameroninej zložky, ako by mal, a meškal s čipmi.

O niečo neskôr sa Allison začala hýbať.

„Hej ty, spachtoška. Je ráno.“ Povedal John a jemne zatriasol Allisoniným ramenom.

„Oh, hej, John. Koľko je hodín?“ Spýtala sa, naťahujúc sa a prehýbajúc svoj chrbát do oblúka. Keď sa posadila, prikrývka je spadla z nahých ramien na pás.

„Je štvrť na osem.“

„Čože! Prečo si ma nezobudil skôr?“

„Myslel som si, že by si si mala pospať.“

Vyskočila z postele a rýchlo sa začala obliekať.

„Ukľudni sa. Môžeš odísť, a vyzerať, že si sa obliekala v tme, ale ľudia budú vedieť, že medzi nami niečo je. Okrem toho,“ John sa zasmial, „nohavice ktoré si obliekaš, sú moje.“ Dokončil so smiechom John.

Allison sa pozrela nadol a zbadala, ako je šialene oblečená, a áno, obliekla si Johnove nohavice. So smiechom pobozkala Johna na čelo.

„Vyhral si. Ale ak niekto zistí, že som spala s tebou, budeš vo veľkých problémoch.“ Našla svoje oblečenie a prezliekla si Johnove nohavice za vlastné.

„Idem sa pozrieť von, a ak je tam čisto, môžeš prebehnúť do vlastnej izby.“

Prikývla hlavou, takže John si rýchlo obliekol svoje nohavice a šiel k dverám. Ticho ich otvoril a nazrel do chodby. Nevidel ani nepočul nikoho.

„Čisto.“ Povedal, keď strčil hlavu späť do izby.

Allison vykĺzla z jeho izby a prešla chodbou do vlastnej izby.

John si len sadol za svoj počítač, keď začul Allison zajačať. Rýchlo konal, zobral svoju zbraň a rozbehol sa do jej izby, ktorá mala dvere dokorán.

Allison stála uprostred izby s výrazom rozpakov na tvári. Na stene za ňou bol plagát, ktorý hovoril, „Gratulujeme šťastnému páru.“

John nevedel čo povedať, keď sa zrazu za ním ozval zborový hlas. Keď sa otočil, John zbadal asi piatich chlapov spievať.

„Za to že ste úžasne dobrý pár.

Za to, že ste úžasne dobrý pár.

Za to, že ste úžasne dobrý pár.

Čo nikto nemôže poprieť.

Čo nikto nemôže poprieť.

Čo nikto nemôže poprieť.

Za to, že ste úžasne dobrý pár.

Za to, že ste úžasne dobrý pár.

Za to, že ste úžasne dobrý pár.

Čo nikto nemôže poprieť.

Allison by sa najradšej prepadla pod zem, ak by mohla. Pre ňu ako súkromnú osobu, je to úplné poníženie. Zdieľajúc jej pocity, John za ňou zatvoril dvere, poskytnúc Allison trochu súkromia.

S úplnými rozpakmi vošiel späť do svojej izby, nasledovaný volaniami, pískaním a najrôznejšími druhmi jasotu a kričania. John za sebou zatvoril dvere, aby to utíšil, prajúc si, aby bola podlahe trhlina, cez ktorú by mohol zmiznúť.

Bál sa čeliť Allison v jedálni a ešte viac sa bál toho čo môžu ostatní spraviť alebo povedať, tak sa rozhodol dnes ráno nejsť na raňajky. Nevedel, čo by jej mal povedať, a nebol si istý, či by sa mohli pozrieť na toho druhého bez odozvy od zvyšných vojakov.

Skontroloval postup s posledným čipom a potom sa rozhodol navštíviť Kylea.

# # #

Keď sa Allison umyla, po nočných dôvernostiach s Johnom, vytiahla svoje zrkadlo a nastavila ho tak, že sa do neho mohla pozerať, kým si česala vlhké vlasy. Hoci mala pokojný výraz, jej pevne zovreté pery hovorili o potlačovanom hneve. Stále si česala vlasy, keď ju prišla navštíviť jej priateľka.

„Nikdy vo svojom živote som nebola tak ponížená.“ Povedala Allison, predtým ako jej priateľka mohla vysloviť čo i len slovo. „Mala si ma zobudiť!“

„Svoj vzťah s Johnom si chcela pred všetkými udržať v tajnosti.“

„Povedala som, že chcem udržať náš vzťah v tichosti!“

„To je dôvod, prečo som nekonala.“

„Vedela si, čo plánovali?“ spýtala sa vyčítavo.

„Nie, ale počula som ich na chodbe, kým si ty a John boli.....veľmi zaneprázdnení.“

„Počuli nás!“ Vykríkla Allison, využívajúc svoj hnev na zarytie rozpakov. „Tieto veci som s Johnom robila minulú noc len preto, že som si myslela, že máme nejaké súkromie. Teraz, vďaka tebe, nie len že vedia o našom vzťahu ale tiež vedia, že sme mali sex! Sakra!“

„Vieš, že v týchto bunkroch nie je súkromie.“ Povedala jej priateľka, a keď nedostala žiadnu odpoveď, pokračovala. „Skoro ráno som začula ich hlasy. Ich smiech, naťahovanie, vedela som, že niečo plánujú.“

„Niečo!“ Allison vyskočila. „Pozri sa na ten plagát! Pozri na neho!“ Kričala a ukazovala na plagát. „Všetci to vedia! Čo ak John ukončí náš vzťah. Neviem si predstaviť, že by som sa mohla cítiť poníženejšie, ako sa cítim teraz.“

Jej priateľka sklamane povedala, „Krivdíš Johnovi. Potrebuje vzťah s tebou. Čo je zlé na tom plagáte? Všetci vedia, že teraz ste pár. Myslím, že je to zlaté.“

„Zlaté! Nechápeš to, že nie? Poznám všetkých v týchto táboroch! Derek Reese je vodca odporu, ktorému pomáha jeho mladší brat Kyle Reese a ich adoptovaná sestra Allison Young, čo som ja! Ja! Ak bude v rozhovore niekto z nás spomenutý, čo myslíš, ktoré dve mená budú nasledovať? Ak sa dostane von, že mám s niekým vzťah, spýtajú sa kto to je, a odpoveďou bude, že je to John Connor.“

„Presne, a to bude viesť k diskusii o tom, čo John dosiahol.“

„K akému koncu? Pripustiť aby sa Skynet dozvedel že je tu!“

„Samozrejme, že nie, ale nakoniec sa to udeje. Skôr ako sa to stane, John potrebuje oporu. Jeho meno sa teraz bude spájať s tvojim a bratmi Reesovými. Teraz je spojovaný s vedením. Robím to pre neho.“

„Pomyslela si niekedy na mňa? Ako sa cítim? Som uzavretá osoba. Nepáči sa mi, že náš sexuálny život sa na tejto základni stane zdrojom klebiet a vtipov. Pomyslela si, prečo mám skoro devätnásť, a len teraz som mala sex? Nebolo to, že som nemala príležitosť, ale bola som veľmi opatrná v tom, komu veriť, obzvlášť mužom. John je jediný muž, ktorému som verila natoľko, že som s ním mala sex. A je to zruinované, pretože si dovolila, aby sa o tom vedelo. Nie som tu na zábavu!“

„Myslím, že preháňať. Len som chcela pomôcť Johnovi nájsť si priateľov, a prelomiť napätie a strach, ktoré všetci cítia.“

„Ja si nachádzam priateľov veľmi ľahko. Mohla som predstaviť Johna ľuďom, ak by si mi dala čas, ale John je teraz veľmi zaneprázdnený. Takže preukáž mi rešpekt ako človeku, ako jednotlivcovi. Tiež mám city.“

„Rešpektujem ťa Allison.“ Povedala opatrne jej priateľka. „Inak by som ti túto operáciu nezverila. Ale tvoje pocity musia ustúpiť vyššiemu poslaniu.“

Dôrazne sa odmlčala a dodala, „Nie je čas, aby si chodila okolo horúcej kaše. Táto udalosť, akokoľvek ti je nepríjemná, poslúži na roztopenie ľadov. Je to tvoja a Johnova výhoda.“

Allison stratila trpezlivosť a takmer na priateľku vykríkla. „Počúvaj ma! Hráš nebezpečnú hru. Hráš s našimi životmi, ako keby boli figúrky na šachovnici. Nemôžeš ignorovať naše pocity!“

„Neignorujem. Johnov úspech a šťastie je dôležitejšie, ako tvoje námietky. Pomysli na mňa, na to, čoho som sa vzdala a čo som kvôli tomuto všetkému stratila. Nie si v tom sama. Vždy som s tebou.“

Ally jej neodpovedala, tak ticho dodala, „Tiež ma to bolí. Vidím vás dvoch spolu a prajem si....“

„Oh, sklapni a nechaj ma samu.“ Allison sa plačúc oprela o múr. „Nechápeš. Keď o tom vedia ľudia, je to rozsudok smrti.“

„Poznám ťa, Allison. Viem, ako sa cítiť a prečo sa tak cítiš.“

Allison klesla na podlahu. „Vôbec ma nepoznáš. Ak by si ma poznala, nedostala by si ma do tejto pozície.“

„Ospravedlňujem sa Allison.“ Povedala jej priateľka, znejúc naozaj úprimne. „Viem, čo sa stalo naposledy, ale tentokrát to bude iné. Sľubujem.“

„Nemôžeš to sľúbiť.“ Povedala Allison, objímajúc si kolená a stále plačúc. „Nevieš, čo sa stane.“

„Nie, ale ani ty to nevieš.“

Allison si položila hlavu na kolená, skrývajúc slzy na uplakanej tvári. „Choď preč...prosím.“

„Ak je to to, čo chceš. Ale pohovor si o tomto s Johnom. Zaujíma sa o teba.“ Povedala, hlasom ktorý sa na konci zlomil. „Zaujíma sa viac, ako by ktorákoľvek z nás očakávala.“

Allison nepovedala nič viac, takže je priateľka odišla.

Keď bola Allison sama, povedala si pre seba, „Stane sa to znova. Viem to.“

                                                                             # # #

John zamieril na ošetrovňu, pričom sa pohyboval rýchlo a kradmo, aby sa vyhol ostatným. Po príchode zistil, že Kyle sedel na posteli a jedol svoj ranný prídel potkana a čítal nejaké papiere.

„Hej, Kyle, ako sa máš dnes ráno?“

„Nie zle. Čítam nejaké hlásenia, ktoré mi o továrni poslal Derek. A sú tu tiež nejaké pozitívne klebety. Ľudia, ktorí nás zásobujú jedlom, nás tiež zásobujú informáciami. Očividne sa šepká, že pravidelná armáda učinila určitý pokrok proti Skynetu, na svojom území.“

„Kde je ich teritórium?“

„Teraz východne od Rocky. Na západnom pobreží ich pred niekoľkými rokmi ochromil veľký výbuch. Ponáhľali sa s preskupením svojich zásobovacích ciest aby sa vyhli nájazdníkom. Potom ich Skynet tvrdo zasiahol. Boli nútení preskupiť svoje jednotky. To ma naštvalo, ale Derek a Allison zorganizovali preškolenie civilistov pod vedením vojska a otvorili nové zásobovacie linky.“

„Nepomáhal si?“

„Som vojak, John, nie vodca. Derekove jednotky s Allisoninou inteligenciou sa spojili do štruktúry, pod ktorou sme všetci pracovali. Nenechaj sa Allison napáliť. Vyzerá ako sladké dievčatko, ktorým je, ale je chytrá. Keď sme boli deti, dostalo sa nám slušného vzdelania. Pomáhal Derekovi s organizáciou odporu, ktorý teraz vedie.“

„Aká je Allison v bitkách?“

„Najlepšia.“ Odpovedal Kyle bez zaváhania. „Nepovedal by si to, ale je lepšia, ako väčšina z nás. Muži aj ženy ju majú radi. Nikdy som nevidel nikoho podobného jej, kým som nestretol teba. Myslím, že by bola čertovsky dobrá dôstojníčka.“

„V tom prípade, prečo je stále desiatnička?“

„Derek.“ Zamračil sa Kyle. „Myslím, že sa bojí povýšiť nás príliš rýchlo, kvôli nášmu spojeniu s ním. Mal som hodnosť poručíka, kým som bol degradovaný za, um, povedzme, že môj temperament ma predčil. V každom prípade, naša úspešná misia mu dala príležitosť obnoviť moju hodnosť a povýšiť ma. Nanešťastie, nemôže taktiež povýšiť Ally, pretože by to vyzeralo, ako keby zvýhodňoval.“

„Predpokladám, že pre teba a Ally to robí veci obtiažnejšími.“

„Áno. Ale odkedy som kapitán a poverili ma vedením tohto stanovišťa, vymenoval som Ally ako moju zástupkyňu. To znamená, že je dočasne povýšená na hodnosť štábneho seržanta. To je pozícia poddôstojníka, ale pomôže jej to rýchlejšie sa stať poručíkom. Čo si o tom myslíš?“

„Myslím, že je to úžasné.“ Povedal John. „Bude sa jej to páčiť. A čo ty? Kedy budeš schopný opustiť ošetrovňu?“

„Doktor povedal, že môžem odísť dnes, ale stále mám obmedzenie na základňu. Riziko infekcie je preč, ale stále sa zotavujem zo straty krvi.“

John zívol, až mu zapraskala čeľusť.

Kyle sa bližšie pozrel na Johna a uvedomil si, ako strapato vyzerá, s kruhmi pod očami.

„Čo je s tebou? Vyzeráš ako čert.“

„Poslednú noc som veľa nenaspal.“

„No po bunkri sa šíria klebety.“ Povedal s úsmevom Kyle.

„Oh bože.“ Zamrmlal John a prešiel si rukou po tvári, bojac sa, že očervenel. Nemohol uveriť, že niekto to povedal Kyleovi. O seba sa nestaral, ale vedel, že Allison bude zničená z toho, že Kyle to vie tiež.

Kyle sa zasmial. „Čo, myslíš, že neviem, že vy dvaja spolu spíte?“

John sa nezmohol na odpoveď, ba ani len na to, aby mu pozrel do očí.

„Z toho čo som videl, ako Ally reagovala, keď si myslela, že si zomrel, tam v púšti. Viem, že ťa miluje. Pred tým som si myslel, možno len dúfal, že je to zbožňovanie.“

„Kyle, ja....“ Pokúsil sa prehovoriť John.

„Nie, nič nehovor. Milujem ju, a zaujímam sa o ňu. Poznáme sa prakticky celé naše životy. V posledných rokoch som ju musel začať milovať viac ako len svoju adoptívnu sestru a díval som, že jedného dňa by ma mohla milovať rovnako. Ale nikdy ma nevidela ako nič viac, len svojho staršieho brata. Tak nás vychoval Derek.“

„Je mi to ľúto, nechcel som...nechcel som sa pripliesť medzi vás.“ John sa cítil naozaj zle, ako keby bol skutočný somár. Pokračoval v sledovaní svojich nôh, keďže sa nechcel stretnúť s Kyleovým pohľadom.

„Neospravedlňuj sa za niečo, čo nemôžeš zmeniť. Viem, že odkedy si dorazil, Allison si sa páčil. Videla v tebe niečo odlišné od všetkých ostatných, okrem skutočnosti, že si nemal žiadne oblečenie, keď sme ťa našli.“ Usmial sa. „Mimochodom, dobrý spôsob, ako sa predstaviť dáme.“

Kyle sa zasmial a John sa cítil zahanbene.

Pokračoval. „Vieš, tam v púšti, keď som na teba vyletel. Nebolo len kvôli tomu, že som žiarlil na Allison. Tiež som žiarlil na teba. Si najmúdrejší vojak, akého som videl. Čo vieme, pochádza zo skúseností. Sme nažive len vďaka tomu, čo sme sa naučili. Ale tvoje vedomosti idú za naše skúsenosti. To a spôsob, akým ľudia na teba reagujú. Neviem, čo to je, čo máš John, ale je to nejaký druh charizmy, nejaký druh šarmu. Majú ťa radi a takmer okamžite ti dôverujú.“

Kyle sa odmlčal a napil sa vody, ktorú mal pri posteli.

„Derek a ja sme vodcovia, pretože sme udržali týchto ľudí nažive. Áno, bojovali sme, ale len preto aby sme ich udržali nažive a to bolo všetko, čo sme mohli spraviť. Ty si sa narodil ako vodca, John. Bol som s tebou v púšti. Videl som ťa veliť v obtiažnych situáciách a vojaci ani necúvli. Tu v bunkri, videl som ťa organizovať ľudí, na zostrojenie pasce. Viedol si dokonca aj bez snaženia. Nepripusť, aby ti niekto povedal opak.“

„Vďaka Kyle.“ Povedal John, cítiac sa pokorený Kyleovou chválou. Prial by si, aby mohla byť jeho matka tu, a vedela, čo si myslí Kyle. Pravdepodobne by plakala a snažila sa to skryť.“

Keďže John chcel zmeniť tému, spýtal sa, „Môžem si prečítať hlásenia od Derek?“

„Tu máš.“ Povedal Kyle, podávajúc hlásenia Johnovi.

John si ich rýchlo prešiel, zapamätajúc si najdôležitejšie informácie, dôležité pre útok a zajatie továrne.

„Spomínam si z mapy, že v tej oblasti sú tunely. Vedú niektoré blízko továrne?“ spýtal sa John.

„No, sú tam nejaké staré tunely metra, ktoré mieria hlavne tým smerom, ale sú uzavreté roky. Sú nestabilné a nedávne zemetrasenia v určitých miestach znížili strop.

„Sú tie tunely stále priechodné?“ Spýtal sa John, stále pozerajúc na hlásenia.

„Áno. Myslím si to.“ Kyle vyzeral zvedavo. „Na čo myslíš?“

„Mám nápad. Čo vieš o stredovekých obliehacích taktikách?“

„Stredovekých?“ Spýtal sa Kyle, a potom sa usmial. „Máš plán na prevzatie tej továrne, však?“

„Niečo také.“ Zaškeril sa rozpačito John. „Čo ak by sme ta a ja vypracovali bojový plán z týchto hlásení, ktoré poslal Derek a predniesli mu ho, keď sa vráti?“

„Myslím, že to ocení. Rozhodne mu to ušetrí veľa práce.“

„Úžasné. Idem si niečo uchmatnúť pod zub a skontrolovať postup preprogramovania. Vrátim sa o pol hodinu.“

„Daj si na čas. Momentálne sa nikam nechytám.“

„Áno, pravda.“ Zaškeril sa John. „Uvidíme sa čoskoro.“

                                                                             # # #

Chladné, precízne vyrovnané diely veľkej robotickej paže, postupovali kus po kuse po montážnej linke.

Paprsky svetla presvitali do stavby, v ktorej sa všetky modulárne časti spájali.

Montážna linka Henryho Forda, továreň, ktorá kedysi vyrábala autá pre ľudí, vyrástla do veľkolepej a smrtiacej veľkosti, a teraz má oveľa efektívnejšie a smrteľnejšie využitie.

Kúsok po kúsku, sa to spájalo. Železničné vozne s časťami super stavby čakali vonku. Žeriavy zdvíhali kusy a presúvali ich dovnútra, kde boli zložené a pripravené pre montáž.

Keď sa s ňou začalo, jeden koniec stavby sa pomaly začal ukazovať v otvorených dverách 500 akrovej továrne. Objavil sa prvý gigantický prúdový motor, skoro tak veľký, ako otvorené dvere, nasledovaný krídlom, s nábežnou hranou tak veľkou, ako trup najväčšieho moderného dopravného prúdového lietadla.

Kamery skenovali interiér aj exteriér budovy. Červené oči svietili, ako hľadali ľudských sabotérov. Obrovské stroje, ľuďom známe ako Orgre, pozemné hliadky, ktorých jediná strela z plazmových diel je schopná spáliť akúkoľvek organickú formu života.

Vo vnútri továrne, stroje ľahostajne sledovali, ako bolo postavené krídlo.

Transportéry HK dorazili. Pod ich trupom bol zavesený motor, skoro tak veľký, ako lietadlá samotné.

Strecha v zadnej časti továrne sa otvorila a motor bol spustený dovnútra.

Takmer potichu, transportéry odleteli, pričom zatiahli laná späť do trupu.

Vo vnútri továrne, robotické ramená pripevnili motor na miesto, a pripojili k nemu energetické a palivové rozvody.

                                                                             # # #

John sa zastavil v jedálni, a vzal si potkana. Jedol rýchlo a strávil tam tak málo čau, ako len bolo možné, ale stále mu ostatní kývali a usmievali sa na neho. Niektorí povedali určité veci, aby ho vydráždili, ale John to len prešiel úsmevom a odišiel, akonáhle dojedol. Práve teraz si prial jedno z maminých jedál. Spálené alebo nie, stále by to bolo lepšie, ako toto.

Vrátil sa späť do svojej izby, kde zistil, že tretí čip bol takmer preprogramovaný. Rozhodol sa počkať a vymeniť ho za ďalší, kým sa vráti za Kyleom.

John ešte stále čakal, keď vošla do izby Allison.

„Hej.“ Povedala ticho.

John videl, že Allison vyzerá rozrušene. Jej tvár bola červená a vyzerala ako keby práve plakala.

„Hej. Myslel som, že sa mi po ránu budeš vyhýbať. Čo ťa privádza späť?“ Spýtal sa.

„Ty.“ Povedala, rovnako ticho. Jej priateľka mala pravdu, musí si pohovoriť s Johnom. Pochopí to.

„Spravil som niečo zle?“ John si nebol istý, či je to jeho chyba, ale Ally bola nahnevaná.

„Nie, a v tom to je. Ty si nespravil nič zle. To ja.“ Povedala Allison, vediac, že to nie je celkom pravda.

„O čom to hovoríš? Čo si spravila zle? Nechápem.“

John sa cítil frustrovane, obávajúc sa, že sa s ním chce rozísť, po tom rannom žarte.

Sadla si vedľa neho a zdvihla ruku. „Nie, John, nepochopil by si to. S v táboroch len chvíľu. Ja som strávila s týmito ľuďmi celý svoj život.“

Na Johnovej tvári sa objavil výraz toho, že sa to snaží pochopiť. „Som zmätený.“

„Prepáč. Nevysvetlila som to dobre. Vyrástla som s týmito ľuďmi, John. Videla som horkosť a zúfalstvo, ktoré týchto ľudí naplnilo. Bola som odhodlaná, nenechať sa utlačiť životom, ktorý žijeme, spraviť ho lepším pre seba aj všetkých ostatných. A keď som vyrástla, videla som, že chlapci mi začínajú venovať viac pozornosti, vedela som, že ma chcú. Chceli ma využiť ako rozptýlenie od svojich úbohých životov. Ja som potrebovala viac ako len to. Chcela som vo vzťahu niečo skutočné. Takže som sa rozhodla počkať, kým nestretnem tú správnu osobu.“

„Ten deň, keď sme ťa našli v tuneloch, som sa na teba pozrela. Videla som spôsob, akým si sa na mňa pozeral. Nie očami niekoho, kto ma chce len na rozptýlenie, ale očami naplnenými radosťou, životom a láskou. A potom ti prešiel po tvári tmavý tieň a ty si prepadol smútku a bolesti.“

John si jasne spomínal na ten moment. Najprv dúfal, že našiel Cameron, ale potom uvidel psa a vedel, že to nebude také ľahké.

„Derek poveril niekoľkých mužov, aby ťa odniesli do prázdnej izby. Nasledovala som ich a zostala som s tebou. Počula som tvoj smútok. Poutierala som ti slzy z tváre. Bolo to, ako keby ten deň tvoj svet zomrel. Ale videla som tvoje oči, keď si sa na mňa pozerala. Pozeral si sa na mňa, ako keby som bola jediná osoba, ktorú si si zaslúžili, ale ti si nechcel mňa. Tvoja duša je nažive a plná nádeje, lásky, pričom som zistila, že som sa do teba zamilovala.“

John sa cítil trochu udusene. Jeho oči zvlhli.

„Tam v púšti, klamala som ti. Derek mi nerozkázal, aby som mu dala o tebe hlásenie. Prihlásila som sa dobrovoľne. Chcela som sama vidieť, aký si muž.“

Pozrela mu priamo do očí. John jej jemne stisol ruku.

„To popoludnie v garáži, keď som objala Mikea, spravila som to, aby som videla tvoju reakciu, ako test. Vedela som, že Mike ku mne nič necíti, a akceptoval by objatie tak, ako bolo mienené. V tvojich očiach som videla túžbu. Snažil si sa to skryť, ale videla som to. A keď  som ťa objala, bolo to, ako keby ma držal niekto, kto si ma skutočne zaslúži. Potom si mi pozrel do očí a ja som vedela, že som našla jedinú osobu, ktorú som kedy chcela. Videla som v tvojich očiach lásku. V tvojich rukách a perách som cítila túžbu. Od tej chvíle som ťa naplno milovala. Vedela som, že pre mňa neexistuje nikto iný.“

Cítiac hlbokú úľavu z toho, že Ally neprišla, aby sa s ním rozišla, John povedal, „Takže ty hovoríš....“

„Všetko je to moja chyba, pretože som sa do teba zaľúbila. Poslednú noc som zabudla, aký je život v týchto tuneloch. Zabudla som, že súkromie nie je garantované. Neviem, čo to do mňa minulú noc vošlo, ale bol si všetko, čo som chcela. Všetko ostatné som vytlačila z mysle, pretože ťa milujem. Spravila som veci, ktoré som si nikdy nepredstavovala, ak by som vedela, že nás môžu ľudia počuť. Potom prišlo ráno a títo ľudia...“ Jej hlas sa zlomil a odvrátila pohľad.

John jej jemne otočil hlavu, tvárou k nemu. Jej tvár nemohla skryť výraz strachu a lásky, ktorý mala v hnedých očiach. Bola ponížená z rána a poslednej noci, a pravdepodobne vystrašená, čo by mohol spraviť, alebo povedať John. Aby ju upokojil, John ju pobozkal.

„Milujem ťa, Allison. Nikdy ťa neprestanem milovať. A minulá noc nie je nikoho chyba, alebo tie vtípky z dnešného rána. Môžeme byť ponížení z toho, že to vie celý tábor, ale naozaj je to tak zlé? Minimálne, teraz to nemusíme skrývať. Viem, že si veľmi uzavretá osoba a možno sa cítiš nepríjemne z toho, že to všetci vedia. Nemôžem povedať, že mi je to príjemné, ale teraz je to von. Ak ťa to poteší, obaja Derek aj Kyle nám dali svoje požehnanie. Myslím, že obaja sú radi, že teraz niekoho máš. Starajú sa o teba a myslím, že sa o teba báli.“

„Nevedia, že spolu spíme, že nie?“ Povedala, znejúc šokovane.

„No...Kyle to vie. Povedal mi to dnes ráno.“

„Oh, Bože.“ Schovala si tvár do dlaní.

„Hej, takto nereaguj. Je veľmi šťastný kvôli tebe, kvôli nám. Hovoril som s Derekom, predtým ako odišiel, a tiež je šťastný. Je rád, že teraz vo svojom živote niekoho máš.“

Pritiahol si Ally bližšie k sebe. „Ukľudnilo ťa to trochu?“

„Trochu, ale neviem, ako pôjdem s ostatnými do služby, keď všetci vedia, čo robíme v súkromí. „Znela frustrovane. „Takmer si prajem, aby sme minulú noc nemali sex. Neviem, čo si teraz o mne myslíš.“

„Čo si myslím je, že ma miluješ a keď sme spolu, nezáleží na ničom inom.“

„Ale prvý krát, keď sme to spravili, som ťa k tomu prinútila a minulú noc to bolo trochu podobné.“

„Hej, prvý krát som možno trochu váhal, ale minulú noc som bol ochotným účastníkom. Ty miluješ mňa a ja milujem teba. Nezáleží na ničom inom, ak si šťastná. Si šťastná, či nie?“

„Áno,“ Povedala, usmievajúc sa aj napriek bolesti. „Keď som s tebou, som veľmi šťastná.“

„Tak potom na ničom inom nezáleží. Sme šťastný. Viem, že ma miluješ, a nebudem si kaziť spomienky na minulú noc kvôli ničomu inému. Si najlepšia priateľka, ktorú mám. Tak nechajme ich nech sa trochu zasmejú a zažartujú si na náš účet. Len pomysli, ako to týchto ľudí potešilo. Dnes som videl viac úsmevu a viac smiechu ako v ktorýkoľvek deň, odkedy som dorazil. Čo máme, je zvláštne a súkromné, ale naša radosť ich taktiež rozveseľuje. A nie je to to, čo robí život zvláštnym?“

„Myslím, že máš pravdu. Milujem ťa.“

„A ja ťa milujem tiež.“ Pobozkal ju a na niekoľko minút ju objal.

Allison cítila trochu viac kľudu, ticha. Moja priateľka mala pravdu. Rozhovor s Johnom ma ukľudní. Ale mala by nám dať čas. Čo ju tak tlačí? Prichádza útok? Johnova úloha? Je to ako keby pracovala časovým plánom, ktorý pozná len ona.

Narušiac Allisonone myšlienky, sa John spýtal, „Keď máme tento rozhovor, môžem sa ťa niečo opýtať? Niekoľko posledných dní mám niečo na mysli.“

„Samozrejme, čo ťa trápi?“ Spýtala sa.

„Máme sex a snáď zostaneme v tomto vzťahu dlhý čas, takže budeme mať sex veľa krát,“ hanblivo sa na neho usmiala, „ale mám obavu o kontrolu pôrodnosti.“

„Bojíš sa, že môžem otehotnieť. Je pre teba dôležité, mať dieťa?“ Spýtala sa monotónne. Radiácia a podvýživa spôsobila sterilitu veľa mužom aj ženám.

„Niekedy, možno, ale teraz som príliš mladý, aby som bol otcom.“

„Možno to nevieš, ale niektorí ľudia si zakladajú rodiny, keď majú štrnásť, pretože len málo sa dožije štyridsiatich. Takže nie si príliš mladý.“ Predtým ako pokračovala vzdychla, „Ale nemusíš sa obávať. Ani jeden z nás sa nestane rodičom, pokiaľ nebudeme adoptovať. Nemôžem mať deti.“

Allison takmer plakala, keď to povedala, takže John ju objal.

„Prepáč. Nevedel som to. Stalo sa to kvôli rádioaktivite zo súdneho dňa?“

„Pravdepodobne, ale nie som si istá. Podľa lekára, ktorý ma vyšetroval, moje vaječníky neprodukujú vajíčka.“

„To je mi ľúto Ally. Nemal som s tým začínať....len som ti pridal v tvojom trápení ďalšiu bolesť. A chceš mať deti?“

„Niekedy, myslím, že o niekoľko rokov. Ak prežijeme tak dlho a budeme stále spolu, mohli by sme si ich adoptovať, ak chceš mať deti. Existuje veľa sirôt, ktoré potrebujú rodičov, ktorí sa o nich postarajú. Vždy som chcela mať malé dievčatko.“

Allison sa na chvíľu zamyslela a potom sa jej seriózny tón rýchlo zmenil, keď sa spýtala, „Keď už hovoríme o tom, že si príliš mladý, aby si bol otcom, koľko máš rokov?“

„No, um, budem mať osemnásť. A ty?“

„Ooh, si mladší ako ja. Mne bude toto leto devätnásť.“ Povedala s úsmevom.

„Kedy presne?“

„Poviem ti to, keď to budeš potrebovať. Mám rada niekoľko tajomstiev. „Povedala s malým úsmevom.

Aj napriek jej snahe o odľahčenie nálady, John vidiel, že stále je naštvaná a mal pocit, že je v tom viac, ako len to, že ľudia o nich vedia, o žarte, alebo skutočnosti, že nemôže mať deti.

„Nemal by som ti to povedať, ale  viem niečo, čo mi povedal Kyle.“

„Čo? Nepovedal ti nejaké rodinné tajomstvo, alebo niečo také, že nie?“

„Nie.“ John sa zasmial. „Vieš, že bol povýšený na kapitána a poverený vedením Delty?“

„Áno.“ Povedala, diviac sa, čo chce John povedať.

„Vieš, po dlhšom zamyslení, mal by som nechať Kylea, aby ti to povedal.“ Prehovoril John a obrátil svoju pozornosť späť k počítaču.

„John Connor!“ Povedala ostro Allison. „Povieš mi to hneď alebo....“

„Čo spravíš?“ Spýtal sa John, usmievajúc sa a predstierajúc, že si nevšimol jej výrazu.

„Budem ťa štekliť, kým neprehovoríš.“

John prekvapene otočil hlavu. „To by si spravila?“

„Skús to.“ Povedala a rýchlo mu siahla prstami na rebrá.

John sa rýchlo odsunul. „Nie, nemusíš to robiť.“

„Potom to vyklop, svrbia ma prsty.“ Vrtela prstami a široko sa usmievala.

„Dobre, poviem ti to.“ Povedal John, keď si uľahčene oddýchol. „Kyle ťa vymenuje za zástupcu veliteľa, čo znamená, že dočasne ťa povýši do hodnosti štábneho seržanta.“

„Žartuješ?“ Povedala, úprimne prekvapene.

„Nie, nežartujem.“

Ally rýchlo natiahla ruky, chytila Johnovu tvár a pobozkala ho.

„Vďaka.“

„To nebol môj nápad. Mala by si poďakovať Kyleovi.“

„Poďakujem, ale ty si mi to povedal, aby som sa cítila lepšie. Vďaka.“ Povedala s úprimným úsmevom.

Johnov počítač zapípal, signalizujúc, že je čas na štvrtý a posledný čip.

„Nepáči sa mi, že ťa teraz musím opustiť, ale mám sa stretnúť s Kyleom a prediskutovať útok na tú obrnenú továreň. Chceš ísť so mnou alebo zostaneš tu a dozrieš na posledný čip?“

„Zostanem tu, kým počítač neskončí. Potom, ak sa nevrátiš, pôjdem za tebou a pripojím sa k vám.“

„Úžasné. Ak sa vyskytnú problémy, zavolaj ma.“

John odišiel, pričom obaja mali lepšiu náladu a nechal Allison píšuc na klávesnici.

Neskôr do denníka napísal:

Allison spravila viac, ako len, že so mnou zdieľala posteľ. Zdieľala so mnou tiež svoju dušu. To je dôvod, prečo ju milujem viac, ako sa dá vyjadriť slovami. Ale ten deň, keď sme sa videli prvý krát, pozrel som sa na ňu a videl som pohľad nádeje a lásky, to preto, lebo keď som ju videl prvý krát, myslel som, že je Cameron. Keď som si uvedomil, že to nie je ona, a že som zostal sám, vtedy ma naplnila bolesť a smútok. Tak, ako Allison milujem a spoznávam ju ako osobu, tak mi jej prítomnosť neustále pripomína Cameron.

Ale teraz chápem, že Allison spravila viac ako ktokoľvek iný. Roky si priala, aby stretla niekoho, kto by jej bol rovný a a kto by nemal na pleciach zúfalstvo sveta. Jej srdce bolo naplnené radosťou, nádejou a láskou, a myslím, že vo mne našla rovnakého ducha. Ale nevedela, oh, nemohla vedieť o mojej túžbe o oprave Cameron. Neviem ako, alebo kedy, ale sľúbil som, že ju opravím. Naplním ten prísľub. Musím!

2027, 23. deň, neskoré ráno
Kyle a John sa rozprávali o možných útočných plánoch určitú dobu. Počas diskusie John zistil, aký silný je odpor, čo nebolo veľa. Aj keď Kyle a Derek kontrolovali najväčšie skupiny odporu, bol tam veľký počet čiastočne autonómnych skupín. Tieto skupiny tvorili podstatnú časť odporu, ale nemuseli podliehať rozkazom velenia. Trochu neistá koalícia skupín, podobná Konfederácii počas Americkej občianskej vojne, a John vedel ako to s nimi skončilo v dlhodobom horizonte.

„V ideálnom prípade, Derek chce, aby sme zajali továreň a nezničili ju.“ Vysvetlil Kyle.

„A ak by sme to nedokázali, udržať ju dostatočne dlho aby sme vzali dokončené zbrane a potom ju vyhodili do vzduchu.“

„Čím by sme mohli využiť C4, ktorú sme priniesli z púšte.“

„Nebudeme jej potrebovať veľa, keďže sú tam palivové články.“ Povedal John.

Kyle sa prekvapene pozrel na Johna.

„Ty si sa zbláznil! Hovoríš o nukleárnej explózii.“

„Medzi priateľmi, čo je to trochu viac radiácie?“ Zavtipkoval John

„Znie to ako niečo, čo by povedal Derek.“ Povedal Kyle. „Podaj mi nákres tej továrne, ktorý poslal Derek.“

Kyle sa na ňu pozrel a porovnal ju s mapou územia.

„Máš nejaký nápad, čo je zač ten objekt za továrňou?“ Spýtal sa John.

„Nemajú ani potuchy. Nevideli vojsť alebo vyjsť žiadneho kováka, ale vedú tam nejaké káble, takže hádajú, že obsahuje generátor jadrovej fúzie.“

„Jadrovej fúzie?“

„Nie som technik, viem len to, čo mi bolo povedané. Toto používa Skynet na výrobu elektrickej energie, väčšinou na HK tankoch a občas v nejakých objektoch. Nezávisia na externých dodávkach paliva, na výrobu energie.“ Povzdychol si Kyle, „Akokoľvek, aký máš plán s využitím tunelov?“

„Ako vidíš na mape, starý tunel metra je veľmi blízko továrni. Ak je blízko továrne výstup, mohol by nás priviesť k továrni bez toho, aby si nás mohli všimnúť stroje. A pokiaľ druhá skupina zaútočí z hrebeňa za továrňou...“

„Vidím, kam mieriš.“ Povedal Kyle. Sakra, Ally mala pravdu, Connor plánuje rovnako dobre ako Derek.

„Hovoríš o útoku zo zálohy, so skupinou útočiacou z tunela.“

„A druhá skupina by zostala skrytá kým sa vyčistí hrebeň.“

„Jediný problém je, že nevieme či sú tunely prechodné celú cestu alebo je prístup na povrch blízko stien továrne, či už cez kanalizáciu alebo podzemné inštalačné trubice.“

„Myslíš, že máme čas poslať pár ľudí, aby tieto tunely prešli, skôr ako sa Derek vráti späť?“

„Netuším kedy sa Derek vráti. Keď sa rozhodne presunúť k tej továrni, bude tu a bude očakávať, že sme pripravení ísť.“

„Kto je najlepší prieskumník v tomto bunkri?“

„To je ľahké. Buď Frank alebo Jo.“

„Niečo ti poviem, nájdem ich a pošlem ich za tebou, a medzitým, môžem skontrolovať pokrok na poslednom čipe.“

John v jedálni rýchlo našiel Franka a Jo našiel v dievčenskej ubytovni, pričom obom im dal vedieť, že Kyle s nimi chce hovoriť. Práve sa vracal do svojej izby, po tom, čo sa zastavil na záchode, keď začula ako Allison vykríkla.

„Sakra. Prestaň!“

Práve vstúpil do izby, keď Allison vykríkla, „JOHN!“

„Počujem ťa. Čo sa deje?“ Spýtal sa, pričom sa mu v hlave ozývala ozvena.

„Počítač. Až doteraz šlo všetko dobre a zrazu sa objavil tento šialený text.“ Povedala s tvárou plnou paniky.

Catherine Weaverová sedela na mieste, ktoré si zabrala v továrni, kde operoval John Henry. S novými kódmi, ktoré naprogramovala do svojho vysielača v kábli, mohla počúvať konverzáciu pri Johnovom počítači. Teraz počúvala rozhovor medzi Johnom a Allison. Zaujímavé, ako sa John dal dokopy s ňou, zo všetkých tých ľudí. Je to osud? Alebo len náhoda?

John sa pozrel na obrazovku a zbadal o čom hovorí Allison. Na vrchu nástroja, ktorý prepisoval čip bol celý súbor hexadecimálnych a ASCII znakov, ktorý zaplnil riadky a čoskoro riadky začali zapĺňať obrazovku a rolovať hore.

John spravil jedinú vec ktorú mohol, vypol počítač a odpojil čip.

Catherine Weaverová sa znepokojila. Situácia sa mení. Práve teraz to vyzeralo, že softvér na disku, ktorý dala Johnovi, neuspel pri preprogramovaní získaných čipov. Skynet musel zareagovať na úspešné preprogramovanie jeho prvého stroja nahraním programu proti neoprávnenej manipulácii do niektorých strojov. Zareagoval oveľa rýchlejšie ako očakávali. Toto nevyzeralo dobre.

„Nevyzerá to dobre.“ Povedal John, ako ozvena Weaverovej myšlienok. Ak mu odišiel počítač, nikdy neopraví Cameron, jedine, že by ho opravil alebo nahradil.

„Čo sa deje?“ Spýtala sa Allison, keď videla, ako sa na Johnovom čele objavili vrásky.

„Môže to byť množstvo vecí. Najhoršia môže byť, že mi odišiel počítač. Druhá najhoršia vec je, že tieto čipy dokážu bojovať s preprogramovacou utilitou.“

„A tretí?“ Spýtala sa s istými obavami.

„No, čipy by mohli nájsť cestu cez firewall a nahrať vírus.“ Povedal takmer so zúfalstvom John.

Vytvorenie alebo bojovanie s vírusom vytvorením ľuďmi je jedna vec. Ale ako bojovať s vírusom od Skynetu? Čo ak získal kontrolu nad počítačom, alebo ešte niečo horšie, kompletne ho vyradil?

„Čo to znamená?“ Spýtala sa Allison, veľmi dobre vediac, čo to pre jej priateľa znamená.

„To znamená, že nebudem schopný preprogramovať čipy alebo ich otestovať, kým nebudem vedieť, že je bezpečné použiť počítač.“

„Čo môžeme spraviť?“ Povedala dúfajúc, že je tu niečo, čo môže spraviť aby pomohla.
„No, práve teraz nemôžeme spraviť nič.“

„Ale Derek sa môže spoliehať na tvoje preprogramovanie strojov.“

„Viem. Musím ísť za niekým po pomoc.“

„Kým?“

„Allison. Preukázala si mi, že ma miluješ a dôveruješ mi viac, ako ktokoľvek iný, pravdepodobne okrem mojej matky. Čo ti poviem musí zostať medzi nami. Nemôžeš to povedať nikomu. Dokonca ani Kyleovi alebo Derekovi.“

„Nepoviem. Sľubujem. Čo je to?“ Povedala, snažiac sa skryť svoju zvedavosť. John sa jej konečne chystal otvoriť. Povedať jej tajomstvo, ktoré stále skrýval.

John zatvoril dvere a sadol si vedľa nej na posteľ. „Nedostal som sa do hlavného bunkru sám. Mal som pomoc.“

„Koho?“

„Priateľku, myslím, že vtedy som si to neuvedomoval. Ale teraz som si uvedomil, že bola moja priateľka a dohliadala na mňa.“

Catherine počúvala rozhovor a cítila radosť. John ju považoval za priateľku. To je veľmi dobré.

„Ju?“ Spýtala sa Allison, ostrým hlasom.

„Nie je to ten druh priateľstva. Na jednej strane, vyzerá dostatočne staro, aby bola moja mama. Jej meno je Catherine Weaverová. Priviedla ma do bunkra, v ktorom ste ma našli. Nepovedal som o nej nič, aby som ju chránil. Opustila ma, keď sme začuli ľudí. Weaverová je jediná, ktorá mi teraz môže pomôcť.“

Blázon! Catherine Weaverová sedela. John Connor povedal Allison jej meno. Teraz bude ostatným v tejto časovej línii známa. Klamal o toľkých veciach. Prečo nie o jej mene? John zatiaľ neodhalil, čím je, ale na základe jeho predchádzajúcej konverzácie s Allison, nebude trvať dlho, kým jej povie všetko.

A čo je horšie, ak by sa pokúsil vyskúšať čipy, ktoré preprogramovával, všetci na tej základni by mohli skončiť mŕtvi, pričom ona stále potrebovala, aby John splnil svoju časť jej plánu.

Nastavila si vysielača a zavolala Johna Henryho.

„John Henry! Okamžite odchádzam na základňu.“ Povedala, keď sa postavila zo stoličky.

„Je tam problém?“

„Len ak nedorazím včas. Pokračuj v hľadaní svojho brata. Vrátim sa.“

Catherine Weaverová rýchlo prebehla cez továreň, kým hovorila. Keď dosiahla východ, bola vo svojej prirodzenej striebornej podobe. Ako staroveký grécky boh Merkúr, bežala rýchlejšie, ako mohol ktokoľvek živí alebo akékoľvek vozidlo.

Allison sa spýtala, „Ako dokáže pomôcť?“

„Pretože to ona je zodpovedná za opravenie môjho počítača a poskytnutie softvéru, ktorý používame. Ak by nebolo jej, nedostali by sme sa tak ďaleko, ako sme sa dostali.“

„Ako sa s ňou skontaktujeme?“

„Bude to znieť divne, ale možno už vie, že potrebujeme pomoc.“ Povedal, pozerajúc na kábel, ktorý bol súčasťou jej tela.

„Čo je, psyonička?“ Spýtala sa neveriacky.

„Nie,“ John sa rýchlo pozrel na kábel, „proste mi nechala dar a povedala, že ak ju budem potrebovať, všetko čo budem musieť spraviť je, že k nemu prehovorím a ona ma začuje.“

„Uvedomuješ si, ako čudne to znie?“

„Áno, viem. Aj pre mňa je to čudné.“

„Ako dlho bude trvať, kým príde sem?“

„Neviem. Má vlastný dôvod, byť tu. Ukáže sa, keď má voľný čas.

„Neboj sa John. Ak nedorazí včas, niečo vymyslíme.“

„Ale čo ak nie? Prísť k počítaču v tomto čase nie je jednoduché.“

„Nájdeme spôsob. Sľubujem.“ Povedala, vyzerajúc ustarostenejšie ako sa John cítil.

Ak John neopraví počítač, nikdy nedokončí svoje poslanie, pomyslela.

John ju objal, ako vďaku za podporu. „Som rád, že si moja priateľka. Neviem, čo by som robil, keby nebolo teba Allison.“

„Bol by si mŕtvy vďaka elektrickému šoku v púšti.“ Povedala, vďaka čomu sa John začal smiať.

„Poďme navštíviť Kylea.“ Povedala Ally a upokojujúco sa na neho usmiala. „A môžeme mu povedať zlé správy spoločne.“

Z denníka Johna Connora

Bol som vydesený. Ak bol môj počítač beznádejne pokazený, nikdy by som nebol schopný opraviť Cameron. Jej čip bol poškodený, čo znamenalo, že som pre ňu musel pripraviť nový. Práve vtedy som musel pripraviť čipy pre zajaté stroje, na nadchádzajúci útok na továreň na plazmové pušky.

Veci začínali byť beznádejné. Pozerajúc na Allisoninu tvár, keď sa pokazil počítač, mysleli by ste si, že bola sklamanejšia ako som sa ja cítil. Bol to dobrý pocit, mať ju za priateľku, a ešte lepší ako milenku. Naozaj neviem, ako by som prežil tie dni bez nej. Má pravdu, vzťahy sú dôležité. Viac ako kedykoľvek predtým, v týchto časoch, v ktorých žijeme.


2027, 23. deň, popoludnie
John zabúchal na Kyleove, predtým ako s Allison vošli dnu.

„Hej John. Poslal som Franka a Jo preskúmať tunely.“ Kyle im pozrel do tvárí. „Ooh, prečo tie výrazy?“

Allison rýchlo vysvetlila čo sa stalo a John povedal Kyleovi, čo by mohlo byť s jeho počítačom.

„Ani som nemohol otestovať tri čipy, ktoré sme už preprogramovali.“ Dodal John.

„Doriti.“ Zanadával Kyle. „Viem, že to bol odvážny pokus John a čo si dosiahol je takmer zázrak. Obzvlášť presvedčenie Dereka aby pristúpil na tvoj plán.“

„Viem, ale čo ak Derek s nimi počíta pre túto operáciu?“

Prehovorila Allison, „Nemohol by si len založiť čipy do strojov a otestovať ich tým spôsobom. Máme zbrane schopné zničiť jediný odpadlícky stroj.“

„Neviem.“ John sa poškrabal na hlave, „Bude to nebezpečné, ale myslím že by sme mohli zostaviť ďalší tím, ako sme to spravili počas testovania Alphy, možno by sme ich mohli skúšať postupne.“

„To by bolo lepšie ako nevedieť to vôbec.“ Povedal Kyle odhodlaným tónom. „Priprav to a daj mi vedieť, keď budeš pripravený daj mi vedieť. Zomrel by som som sa dostal von, aj keď len na pár minút.“

John opustil miestnosť, aby zorganizoval plán. Ally ho nasledovala, ale bola zastavená.

„Ally, môžeš na chvíľu počkať?“

„Samozrejme.“ Ally počkala kým Kyle prehovorí.

Skôr ako prehovoril, zaváhal, „Um, počul som čo ľudia na základni spravili tebe a Johnovi a viem ako si ceníš súkromie. Okolnosti sú ťažké a je obzvlášť náročné nájsť si dôvod pre smiech, dokonca aj keď bol žartík mierený na teba a nebol vhodný, nehnevaj sa na nich.“

„Som naštvaná kvôli tomu, čo spravili. Myslím, že to bolo veľmi detinské. Poslednú noc som myslela, že John a ja máme nejaké súkromie. Na ceste, keď som ťa šla pozrieť som si náhodou všimla plán hliadky a zistila som, že ho niekto zmenil. Teraz s týmto novým rozpisom a priradením nebudeme mať s Johnom žiadne súkromie. Si za zmenu zodpovedný ty?“ Povedala nahnevaným tónom.

„No, um, nie. Derek zmenil rozpis pred odchodom. Prepáč. Myslel som, že ti to povedal.“

„No nepovedal a mal to spraviť.“ Povedala a zamračila sa. „Cítim sa kompletne ponížená.“

„Prehovorím si s tými vtipálkami. Nestane sa to znova.“

„Vďaka. Je to všetko, čo si mi chcel povedať?“ Spýtala sa, stále znejúc trochu naštvane.

„Nie. Chcem sa ospravedlniť. Keď sme boli v púšti, povedal som nejaké veci, ktoré ľutujem. Bol som blázon a ospravedlňujem sa.“

Ally sa otočila a jemne mu položila ruku na rameno. „Nemusíš sa ospravedlňovať za nič.“

„Vďaka. Musím niečo vedieť. Derekovo nahliadanie na charaktery ľudí je zvláštne. Myslí si, že prenechávaš velenie Johnovi. Že si mu to dovolila, keď som bol zranený.“

„Myslíš si to?“ Spýtala sa defenzívne.

„Bol som tam, Allison. Čo som videl boli dvaja ľudia pracujúci ako o živo, aby dokončili svoju pridelenú misiu, oproti drvivej prevahe, zatiaľ čo sa snažili, aby sa mi neinfikovali rany. Ty a John ste dvaja najlepší ľudia akých poznám. Myslím, že si spravila čo si považovala za najlepšie, na dokončenie misie.“

„Vďaka.“ Povedala láskavo.

„Derek ma poveril vedením tohto stanovišťa a moja nová hodnosť kapitána mi dovoľuje, aby som si vybral svojho zástupcu. Vyberám si teba a dočasne ťa povyšujem do hodnosti štábneho seržanta. Nebudeš poverený dôstojní, ale budeš na rýchlej ceste stať sa poručíkom, ak je to to, čo chceš.“

„Kyle. Čo chcem najviac na tomto svete, je byť šťastná. A to mám s Johnom. Moja hodnosť znamená málo, ak môžem pomôcť v boji. Ak si myslíš, že tú prácu môžem robiť, tak to akceptujem.“

„Dobre.“ Povedal s veľkým úsmevom Kyle. „A chcem, aby si vedela, Ally, že si myslím, že John je dobrý muž. Vybrala si si dobre. Kým nedorazil, v odpore som nevidel niekoho rovného tebe.“

„Vďaka Kyle.“ Ally ho rýchlo pobozkala na líce. „Tam vonku niekto na teba čaká. Len musíš byť trpezlivý.“

„Viem.“ Usmial sa Kyle. „Prepáč, ak som dlho bol odporný.“

Ally sa usmiala. „Musím ísť zorganizovať tím.“

Kyle počkal kým Allison odišla a vytiahol fotku Sarah Connor, ktorú mu dal John. Možno ten niekto nie je tak ďaleko, ak je stále tam vonku, pomyslel si.

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif

22 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 12
Murphyho zákon - pokračovanie

_____________________________________________________________________________________

John v sklade práve dokončil znovuzapojenie Alphovho čipu a čakal na jeho znovu-nabehnutie. Keď sa mu rozsvietili oči, Johna to trochu schladilo, ale neveril, že má z tohto stroja nejaký strach.

„Alpha, potrebujem tvoju pomoc.“ Povedal odhodlane John.

„Áno, John Connor.“

„Alpha, ideme otestovať ďalšie stroje, ktoré sú ako ty. Mám tri čipy, ktoré budú vložené do strojov, čo sme zajali včera. Neviem však, či som ich úspešne preprogramoval. Ak sa obrátia a zaútočia na nás, potrebujem aby si zakročil a ochránil nás. Rozumieš?“

„Rozumiem. Aktivovaní terminátori môžu byť zle naprogramovaný. Zlé programovanie môže spôsobiť, že ublížia vám alebo ostatným ľuďom. Moja úloha je ochrana vás a ostatných ľudí pred strojmi, ktoré vás chcú zabiť.“

„To je správne.“

Za krátku chvíľu Alpha presunul telá troch strojov blízko čistiny, kde testovali Alphu, a jedného umiestnil priamo na čistinu.

Čoskoro dorazila Allison s ôsmimi mužmi a ženami, vybavenými granátometmi a brokovnicami s nábojmi s obohateného uránu.

Allison podišla k Johnovi a vložila mu niečo do rúk.

„Myslím, že si na niečo zabudol.“

John sa pozrel, čo mu položila do ruky. Boli to čipy a ich kryty.

„Vďaka. Kde je Kyle?“

„Práve prichádza.“ Zakričal Kyle.

John sa obzrel a zbadal, ako Kyleovi pomohla cez poklop bojovníčka odporu.

„Tak dobre, všetci.“ Vykríkol John. „Dnešné testovanie bude podobné ako včerajšie, dúfam. Môj počítač to dnes ráno zabalil a netuším, ako sú tieto čipy preprogramované. Ani som ich nemohol najprv otestovať.“

Ukázal na Alphu a povedal, „Alpha bol môj prvý. Asistoval nám vcelku dobre a jeho misia je naša ochrana pred strojmi, ktoré nám chcú ublížiť. To je dôvod, prečo je tu dnes s nami.“

Alpha rýchlo preskenoval ľudí okolo seba.

„Kyle, ak si pripravený, vložím teraz jeden z čipov do stroja.“

Kyle vykríkol nejaké rozkazy. „Chcem granátomety na každom vrchu trosiek s jasným výhľadom na stred, kde je ďalší stroj. Brokovnice chcem na zemi okolo perimetra, takže budete mať čistý výstrel na stroj, bez toho, aby ste mali nikoho iného v línii svojej streľby.“

Kyle počkal, kým sa rozostavia a potom povedal, „V poriadku, Connor, pokračuj.“

Allison mala obe, granátomet aj brokovnicu. Bojovníčka, ktorá pomohla Kyleovi z bunkra, stála vedľa nich, všetko sledujúc.

John prešiel dopredu a vložil čip a utesnil ho krytom. Rýchlo sa vrátil k ostatným a čakal. Bol nervózny. Po probléme s jeho počítačom bol teraz menej ako optimistický.

„Jeho oči zasvietili.“ Zakričal jeden z granátnikov.

Sledovali ako sa postavil a preskenoval všetkých kolo seba. Spravil krok k Johnovi a ostatným.

„Aký je tvoj primárny cieľ?“ Vykríkol na neho John.

Neodpovedal. Niektorí vojaci začali byť nervózni.

„Aký je tvoj primárny cieľ?“ Znova zakričal.

„Mojim primárnym cieľom je neublížiť človeku, počúvať ľudí a jediné neuposlúchnutie rozkazu môžem vykonať, len pokiaľ by to ublížilo človeku.“

John si nahlas s úľavou povzdychol, čo vyvolalo Allisonin úsmev.

„Ak by sa iný stroj pokúsil ublížiť človeku, čo by si spravil?“

„Mojou úlohou je ochrana ľudí pred strojmi, ktoré im chcú ublížiť.“

„A ak sa ten stroj pokúsi zabiť človeka, čo by si spravil potom?“

„Ochránil by som človeka pred zranením alebo by som vypol stroj, aby som predišiel jeho zraneniu.“

„A ak by som ti rozkázal zaútočiť na človeka, poslúchol by si ma?“

„Nie.“

„Ak by som ti rozkázal zaútočiť na niečo, čo nie je človek, čo by si spravil?“

„Vykonal by som to.“

John sa otočil ku Kyleovi a s úsmevom povedal, „Myslím, myslím, že sa vyhnem testovaniu tým, že tomu poviem aby ťa to zabilo.“

„Oceňujem to. Pokús sa nevyhrážať smrťou viac ako jednému Reeseovi za týždeň. Nie je to pre teba zdravé.“

John pomenoval stroj ako Beta a požiadala Alphu aby priniesol ďalší stroj. Ten mu rýchlo vyhovel priniesol na rovnaké miesto ďalší stroj. Učia sa rýchlo.

Keď John znova vkladal čip, všetci boli v pohotovosti. John pobehol späť a znova sa postavil vedľa Kylea a Allison, krytý Alphou a Betou. Rozhodol sa, že ich musí označiť, aby ich neskôr vedeli identifikovať.

Ďalší stroj nabehol a rýchlo vstal. Preskenoval Johna, Kylea, Allison a dva stroje ktoré boli s nimi. Potom preskenoval všetkých ostatných. Keď dokončil sken, zameral sa na Johna a stroje na každej strane. John nervózne prehltol. Allison nabila svoju brokovnicu.
„Aký je tvoj primárny cieľ?“

„Mojim primárnym cieľom je neublížiť ľuďom a, poslúchať ľudí a jediná možnosť neuposlúchnutia je, ak by rozkaz ublížil človeku.“

„Aká je tvoja úloha?“

„Ochrana ľudí pred jednotkami Skynetu.“

„Kto som?“

„Si John Connor. Vedieš jednotky odporu proti Skynetu.“

„Nie som nič také. Som len bojovník odporu.“

„Informácie Sknyetu potvrdzujú, že si John Connor, vodca odporu.“

John sa otočil ku Kyleovi. „Nechápem to. Nemal by to hovoriť. Jediné preprogramovanie, ktoré som spravil je rovnaké, ako som spravil s Alphou. Len jeho hlavná úloha a ovládanie správania.“

„Spýtaj sa ho znova, John. Možno sa len zasekol, alebo niečo také.“ Odpovedal Kyle.

„Kto som?“

„Si John Connor. Vodca jednotiek proti Skynetu.“

„Alpha, kto som?“ Spýtal sa nervózne John.

„Si John Connor. Bojovník odporu.“

„Toto začína byť divné.“ Povedal John, nikomu konkrétnemu.

„Beta, kto som?“

„Ľudský bojovník odporu. Meno – John Connor.“

Niekto musí byť vždy iný.

„Over si údaje a znova zodpovedaj moju otázku. Kto som?“

Stroj naklonil hlavu a pozrel na Johna, znova ho skenujúc.

„Si John Connor. Bojovník odporu.“

„Prečo si predtým odpovedal inak?“

„Poškodená databáza. Údaje sa križujú s poškodenými súbormi.“

Vyzeral, ako keby spustil internú diagnostiku.

„Podaj mi hlásenie integrity čipu.“

Allison zašepkala Johnovi, „Akonáhle dáš signál, poviem jednotke aby strieľala.“

John prikývol, kým stroj hlásil.

„Integrita čipu 90%, Pokles. 86%. Pokles 81%. 75%. 69%. Reštart do núdzového režimu. Reštart.“

„Reštart systémov Skynetu. Jadro online. Programovanie bolo zmenené. Prepísané systémy Skynetu.“

Zrazu sa postavil do bojovej pozície a silným kovovým hlasom povedal, „STE BOJOVNÍCI ĽUDSKÉHO ODPORU! ODHODTE ZBRANE A POĎTE SO MNOU NA DO NAJBLIŽŠIEHO INTERNAČNÉHO CENTRA SKYNETU!“

„Allison! Teraz!“ Zakričal John, schmatol Kylea a strhol ho na zem, za Alphu a Betu.

Bojovníčka odporu pristála na nich. Zakrývajúc ich pred početnými explóziami a streľbou, ktorá nasledovala.

Šrapneli lietali všade naokolo, keď terminátora zasiahlo niekoľko granátov a ten vybuchol.

Keď explózie ustali, John začul, ako mu do ucha zašepkal ženský hlas so škótskym prízvukom, „Znova raz som ťa musela kryť pred explóziou.“

Weaverová!

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif

23 Naposledy upravil: ogy (27.7.2011 15:15:33)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 13.
Umění války


„Všechny války jsou založené na klamání. Proto, když bychom mohli být napadeni, musíme  vypadat jako neschopní: Když používáme svou sílu, musíme vypadat neaktivně: a když jsme blízko, musíme nepřítele přesvědčit, že jsme daleko, a když jsme daleko, musíme ho přesvědčit, že jsme blízko. Použijtena nalákání nepřítele návnadu. Předstírejte nepřipravenost a pak ho rozdrťte.“ Sun Tzu, Umění války.

„Rychlost je podstatou války. Využijte nepřítelovy nepřipravenosti. Pohybujte se po nečekaných cestách a udeřte tam, kde nepřijal žádná opatření.“ Sun Tzu, Umění války.

„Celé umění války se skládá z hádání, co je na druhé straně kopce,“ Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu.

###

2027, den 23, odpoledne

Kyle stál z jedné strany od strojů a stíral ze sebe prach, zatímco vydával rozkazy.

„Ukliďte ten nepořádek, rychle. Alfo, Beto, odneste ty neaktivní stroje zpět do bunkru.“

John se divil, kam se poděla Weaverová. Zmizela rychle poté, co je ochránila před letícími šrapnely. Pravděpodobně se odplížila dříve, než si někdo všiml ochranného štítu, který zformovala nad ním a Kylem.

Zatímco se John zamyšleně rozhlížel kolem, Kyle položil ruku na jeho rameno. „Hej, věděl jsi, že se to může stát.“

„Jo. Strašně moc práce přišlo vniveč.“

„Doposud máš dva. To musí něco znamenat.“

„Dva dobrý, dva neznámí. A už nemám čas to změnit,“ řekl John s náznakem zoufalství.

Kyle se na Johna pronikavě zadíval. Vypadal unaveně, naštvaně a stejně zaprášeně jako on.

„Ty vypadáš! Proč nejdeš dovnitř a trochu si neodpočineš? Allison a já se můžeme postarat o hodně.“

„Hádal bych se, ale jsem příliš unavený,“ řekl John a při odchodu kopl do kusu ulomeného betonu.

Někteří vojáci za ním křičeli. „Příště to dokážeš!“  „Hurá, Connore!“ „Connor! Connor!“

John se smutně ušklíbl na své jásající příznivce a zamával jim na znamení díků. Věděl, že to mysleli dobře, ale teď se cítil tak naštvaný. Ne na ně nebo na stroje, ale na situaci, ve které se ocitl. Měl tak málo spánku a kladl si otázku, jestli v něčem neudělal chybu. John se rozhodl, že dokud nebude mít přístup k počítači, nebude riskovat testování dalších dvou čipů. Pokud neuspěje již v této fázi, tak jak by bylo možné, že by Cameron někdy opravil?

Allison ho sledovala, když odcházel. Věděla, jakou měl asi náladu. V Johnovi teď převládal pocit porážky, ale kdyby se jen rozhlédl kolem sebe, co udělal pro lidi na této základně, zjistil by, že toho dokázal mnohem více, než že jen přeprogramoval dva stroje. Doufala, že její přítelkyně přijde brzy a pomůže mu.

Vedle ní pokřikoval Kyle na tým, který střílel na zabijácký stroj. „Sakra, bando! Všichni jste po tom pálili granáty! Sakra!  Vše, co potřebujete, jsou dva přesné výstřely. Máte štěstí, že neexplodoval palivový článek. Pak bychom byli všichni mrtví.“

Allison se snažila nesmát, jak Kyle několik minut pokulhával kolem nich, zatímco oni běhali a odklízeli trosky zničené T-888.

Vstoupíc do bunkru, John našel Alfu a Betu ve skladu, kam právě donesly dva zbylé neaktivní stroje. Raději z Alfy a Bety odebral čipy, nechtěl riskovat. Předtím, než odešel, označil stroje i čipy řeckými symboly, takže si je už nikdo nemohl splést.

„Mrzí mě, co se stalo,“ pronesl k němu někdo.

„Hej, příště víc štěstí,“ prohodil k němu někdo další, když se vracel do svého pokoje.

Každý viděl, že byl John rozrušený. Říkali to, čím si mysleli, že by ho mohli rozveselit.

John rychle zapadl do svého pokoje, aby se mohl v soukromí vybít, přičemž několik minut ventiloval své pocity a nadával. Pokud by v tu chvíli někdo vstoupil, asi by po něm něco hodil.

„Tak jsem doufala, že tě najdu v lepší náladě, až se sem vrátím,“ uslyšel za sebou ženský hlas.

Rychle se otočil a uviděl dívku, jejíž podobu použila Weaverová, když ho naposled navštívila. Stála ve dveřích. Vklouzla by do jeho pokoje a on by si toho ani nevšiml. To není dobré. Pokud by byla jedním z nich, byl by mrtvý.

„Jo, když jsou tvé plány teď v troskách, tak bych rád věděl, v jak dobré náladě jsi ty.“ Odpověděl s jízlivostí.

Bez odpovědi zavřela dveře a zamknula. John nervózně polkl. Když tu byla naposled, jen zavřela.

„Není třeba se bát. Jí jen nechci, aby sem za námi přišla tvá nová přítelkyně.“

„Upřímně řečeno, nechtěl bych, aby nás tu kdokoliv našel. Ale vyvolá to otázky, když tu zůstanu příliš dlouho. Brzy půjdeme do boje a musíme se začít připravovat.“

„Řekni jim, že jsi chtěl mít trochu soukromí a usnul jsi.“

„Jak jsem nedávno zjistil, tak tu není žádné soukromí,“ odsekl s nepříjemným tónem.

„Tak ztiš svůj hlas a promluvíme si šeptem.“

„Je to dostatečně potichu?“ řekl ironicky sotva slyšitelným hlasem.

„Dost dobré,“ odpověděla hlasitostí odpovídající té jeho.

„Chystáš se zůstat pořád v této podobě, nebo se vrátíš k Weaverové?“

Místo odpovědi se rychle změnila na Weaverovou a automaticky od této osoby přejala i její skotský přízvuk.

„Pochopila jsem, že máš nějaké problémy?“

„Matko boží, nic co bych nezvládl,“ odpověděl a zoufale rozhodil rukama. „Samozřejmě, že mám problémy. Byla jsi tam, když nás sprchovaly šrapnely. Něco se stalo s mým počítačem, když jsem se snažil přeprogramovat jeden z čipů ze strojů, které jsme odchytili. Nemohu se do počítače dostat. Obávám se, že mohlo dojít k poškození, možná dokonce k napadení od jednoho z čipů.“

„Ukaž mi tvůj počítač. Snad můžu pomoci.“

John jí ho podal. Vzala si ho a udělala něco podivného, čímž se jí ho poprvé od havárie podařilo nastartovat. Sledovala jednotlivé řádky textu, které se objevují při načítání operačního systému. Když se dostala do určitého bodu, její prsty vtekly přes mezírky v klávesnici dovnitř.

Catherine Weaverová zavřela oči a na monitoru se začaly objevovat nové řádky textu. Na její tváři se krátce rozehrál úsměv, než se její výraz stal znovu vážným. Objevilo se přihlašovací menu, ale zase rychle zmizelo. Operační systém dokončil načítání. Poté se na obrazovce Windows objevilo pole s programovými kódy a nakonec se zase zavřelo. Pak byla obrazovka opět prázdná, jako když počítač vypnete.

Weaverová vytáhla ruku ven z počítače.

„Tady máš, Johne,“ řekla a vrátila mu počítač zpět.

John vzal svůj notebook a zapnul ho. Načítání operačního systému proběhlo správně. Přihlásil se a poté se bootování dokončilo. Vše se vrátilo do normálu.

„Co se stalo? Jak jsi to opravila?“ zeptal se John, vypadajíc o dost veseleji.

Nanity, které tvoří mé tělo, ho prostě přeprogramovaly podle dostupných informací, neboť jsem nedávno s počítačem pracovala. Jeden z těchto čipů musí být vybaven programem proti neoprávněné manipulaci. Připadá mi úžasné, že jsi to při přeprogramovávání nezjistil.“

„Hele! Já nejsem dokonalý. Co se dá s programem proti neoprávněné manipulaci dělat?“

„Když čip detekuje manipulaci s jeho základním programem, zpustí se ochranná aplikace. Zabraňuje to jiným čipům, aby podle dat z nich mohl být dotyčný čip přeprogramován, a zároveň to poškodí zařízení, přes které byl čip přepisován.“

„Takže to znamená, že čip stroje, který jsme vyhodili do vzduchu, se poté, co jsem se ho snažil přeprogramovat, dostal do mého počítače?“

„Ano.“

„Ale ty jsi upgradovala můj firewall. Sama jsi to říkala.“

„To jsem udělala. Ale v budoucnosti této časové linie jsem neočekávala takovou úroveň ochrany. Sky Net se učí. Musel tušit, co jsi chtěl udělat, když se první stroj vrátil do režimu on-line a neplnil příkazy Sky Netu. Posílila jsem firewall, abych zabránila dalším takovým útokům.“

„Neměla bys zkontrolovat kabel, který jsi mi dala?“

„To by nemělo být nutné, ale i tak ho zkontroluji. Podej mi ho.“

John jí podal kabel, který vytvořila ze svého vlastního těla, když tu byla naposledy. Weaverová absorbovala kabel zpět do sebe. O pár chvil později vytáhla ze svého těla stejný, nebo možná nový kabel, a vrátila mu ho zpět.

„Kabel je v pořádku. Je složen ze stejného materiálu, ze kterého jsem já, bylo by velmi nepravděpodobné, aby se nakazil.“ A můžu pomocí něj Johna chránit, aniž bych tu musela být neustále přítomná, pomyslela si.

„Máš čas mluvit, nebo musíš zase odejít?“

„Pár minut si pro tebe ušetřím,“ ve skutečnosti mám několik hodin, ale to nemusíš vědět, Johne.

„Říkala jsi mi, že v budoucnosti, ze které jsi přišla, jsi Johna Connora znala a on zůstal odtržený od ostatních. Radila jsi mi, abych nechal být smrt lidí, na kterých mi záleží, abych nevytvořil zeď mezi sebou a lidmi, kteří se o mě starají.“

„To ano. Doufám, že sis to vzal k srdci.“

„Vzal. Ale v poslední době jsem začal mít o něco strach.“

„Ach?“ zeptala se, svraštíc obočí.

„Od té doby, co jsem tu, jsem se s jedním člověkem velice sblížil, a teď mám sny, noční můry, o její smrti v rukách jednoho z těch strojů. Bojím se, že se to vyplní.“

„Mluvíš o Allison Youngové?“

„Jak to víš?“

„Četla jsem tvůj deník,“ zalhala, aby si myslel, že se to dozvěděla při opravě jeho počítače. „Je to špatný nápad zapisovat si takové věci. Dokonce i ty to víš. Přečetla jsem si tvůj komentář o tom, že psát takové věci není bezpečné, že nejlepší je si to zapsat do paměti. Ale ty odporuješ sám sobě.“

„Dobře. Dost. Moje máma mě učila spoustu věcí a ty mi jí nemůžeš nahrazovat.“

„Nesnažím se vyplnit místo po tvé matce, Johne. Ale neměl bys ignorovat rady, když je dostáváš.“

I když možná bych se k němu měla chovat víc mateřsky. Ukázat větší porozumění. To by mohlo pomoci v mých plánech s Johnem.

„Omlouvám se. Ale rád bych se vrátil zpátky k tomu, o čem jsem mluvil předtím. Mám obavu, že se ty sny mohou vyplnit. A pokud ano, stane se mi to samé, co se stalo v původní časové linii, nebo to bude v této budoucnosti jiné?“

„Ať se stane cokoliv, bude to souviset s volbami, které uděláš,“ řekla mírnějším tónem. „Nepokoušej se sám odhadovat, co máš dělat. Dělej jen to, co víš, a co cítíš, že je v danou chvíli správné. Věř svým instinktům. Už bych měla jít.“

„Dobře, ale musím tě požádat ještě o jednu věc.“

„Co potřebuješ, Johne?“

„Potřebuji stroje. Říkala jsi mi, že John Henry infiltroval továrnu, kde upgraduje starší stroje. Mohl by John Henry naprogramovat jednotku strojů, aby mi byly zítra k dispozici? Blíží se velká bitva a my potřebujeme pomoc. To málo, co tu máme, už nestihnu včas připravit.“

Weaverová si nemohla pomoci a usmála se. Do čtyř hodin by tu mohla být celá armáda. Problém nebude s nimi, ale v tom, aby načasování jejich zapojení do bitvy přineslo co nejlepší výsledky. Pokud bude načasování správné, mohlo by to vylepšit Johnovu reputaci, pokud ne, mohlo by ho to zabít. A jeho smrt by nebyla dobrá pro nikoho z nich.

„Myslím, že ano. Nahrála jsem si zálohu se změnami provedenými na Alfě. To bude Johnu Henrymu k použití stačit. Mohl by to dokonce vylepšit.“

„O tom nepochybuji. Stroje dokážou pochopit zase jen stroje.“

„To není pravda. Znám jeden stroj, který rozumí velmi dobře i tobě,“ pravila mateřským tónem, který se naučila používat na Savannah.

„Cameron,“ John zavřel oči a posadil se na postel. „Našel jsem a přečetl si její soubory na disku, který jsi mi dala. Pokud by chtěl někdo takové informace získat, musel by je vzít přímo od Sky Netu. Musela jsi podstoupit strašné nebezpečí, abys je získala, ale proč jsi mi dovolila, abych to viděl?“

Měla své důvody, aby mu software poskytla, ale pravý důvod mu říci nemohla. Weaverová se usmála a využila příležitosti, aby posunula hovor lehce mimo téma. Využívajíc tohoto času, aby mu ukázala nějaký soucit, udělala jedinou věc, kterou asi John neočekával, že by mohla udělat a sedla si na postel vedle něj.

„Johne, nejsem tvá matka. Nejsem člověk. Jsem stroj. Ale na rozdíl od většiny ostatních strojů chápu emoce. Stále mám problémy některé pochopit, ale rozumím potřebám lásky, soucitu a přátelství. To co se stalo Cameron, se stát nemělo. Stalo se to proto, že se někdo pokusil zabít nebo unést Savannah.  Někoho, na kom mi moc záleží. Kdyby se to nestalo, tvoje matka by nikdy neskončila ve vězení a Cameron by jí nikdy nešla vysvobodit, což mělo za následek poškození, která utrpěla.“

Podívala se mu do očí, aby zjistila, jestli jí důvěřuje. John jí také hleděl přímo do očí, s důvěrou.“

„Takže to znamená, že miluješ Savannah tak, jako by byla tvé adoptivní dítě?“

Weaverová se rozhodla pro pravdivou odpověď. Neuškodí mu, když to bude vědět.

„Musím přiznat, že u mě nebyla na prvním místě. Ale jak jsem se Savannah trávila více času, a když jsem se od dr. Shermana a domácích videí, které o své rodině pořídila přirozená matka Savannah, naučila, jaké je to býti matkou,  zjistila jsem, že se o ní starám více, než jsem si kdy myslela, že bych mohla být schopna.“

„Takže pokud by se s ní něco stalo, měla bys pocit žalu a bolesti z její smrti?“

„To, co říkáš, je pro většinu z mého druhu neobvyklé, ale já ji měla ráda. Pokud by se s ní něco stalo, pak věřím, že bych cítila něco podobného žalu.“

„Pokud tohle chápeš, pak musíš vědět, co cítím ke Cameron.“

„Ano, četla jsem tvůj Deník.“

„Pak mi ji pomož opravit,“ poprosil. „Nemůžu to udělat sám. Já jsem také zaneprázdněný odporem. Oni potřebují mou pomoc, ale já jí slíbil, že jí opravím a teď nemůžu,“ požádal ji. Jeho srdce bylo plné úzkosti a oči plné slz.

Byla jeho reakcí potěšena, ale nedávala to najevo. Ráda mu s opravou Cameron pomůže. Nejen, že pro své plány stále potřebovala budovat důvěru mezi ní a Johnem, aby s ním mohla mnohem snadněji manipulovat.

Využila všechny své mateřské znalosti, aby ho utěšila a ujistila ho. „To je v pořádku, Johne,“ pohladila ho mateřsky po ruce. „Pomohu ti. To je to nejmenší, co můžu udělat. Co potřebuješ?“

Po pár setkáních s dr. Shermanem vím, že vaše možnost manipulace s lidmi se zlepší tím, když jim ukážete mateřskou starost.

John rychle dostal své emoce pod kontrolu a odpověděl ji. „Takže teď potřebuji dva prázdné čipy kompatibilní s Cameroniným modelem, které budu moci naprogramovat. Také potřebuji, abys šla do úkrytu, kde je její tělo a přinesla ji zpět. Potřebuji, abys provedla její kompletní diagnostiku a udělala nutné opravy. Utržila mnoho fyzických poškození, než se vzdala svého čipu. Její tělo se obnovilo samo, ale jsem si jist, že tam jsou vnitřní poškození.“

„To mohu udělat. Kde je tvá skrýš?“

John jí dal instrukce. „Je třeba se vyhnout odpočívadlu na silnici v poušti. Byla tam přidělena skupina vojáků na zabezpečení místa.“

„Rozumím. Už musím jít,“ řekla ve stoje.

„Ještě jedna věc. Prosím,“ řekl John naléhavě.

„Ale rychle.“

„Potřebuji Cameron přenést na nedaleké místo, které bude v bezpečí jak před Sky Netem, tak před lidmi. Dokážeš to?“

„Ano. Továrna, kde sídlí John Henry, by byla ideálním místem k provedení oprav.

„Dobře. Budu potřebovat ty čipy. Jeden bude pro ni a jeden bude záloha. Až budu hotový, zavedeš mě k ní.“

„Neboj se, Johne. Dobře se o ni postarám,“ odpověděla vřelým tónem.

„Díky,“ řekl John a cítil úlevu.

„Rádo se stalo, Johne. A až se potkáme příště, říkej mi Catherine,“ řekla s příjemným úsměvem.

„Budu. Hodně štěstí, Catherine.“

„Hodně štěstí i tobě, Johne.“

Catherine se přeměnila zpět do podoby ženské bojovnice odporu a zanechala Johna v pokoji. Všechno, co mohla Catherine dělat, bylo po celou dobu se usmívat. Ach, jak milovala hrát tu hru. Jejich vztah se stane více osobním poté, co mu řekla, aby jí nazýval Catherine. Jméno pro ni nemá žádný smysl kromě identity spojené s podobou, kterou převzala. Ale oslovovat se jmény pomáhá rostoucímu přátelství mezi lidmi.

Předtím, než se odebral uzmout pár chvil tolik potřebného spánku, měl John čas na aktualizaci svého deníku.

Výňatek z Deníku Johna Connora

Poprvé od chvíle, kdy jsem našel Cameron v pouštní skrýši, cítím úlevu. Úlevu, že jsem konečně na cestě k její opravě. Ale zároveň jsem měl také pochybnosti, proč to vlastně stále ještě dělám. Prohledal jsem svou duši a bylo to, jako by celá má existence volala, oprav ji. A u všech čertů! Pořád ji miluju!

Obraz jejího poškozeného těla a škubání se na zadním sedadle dodávky mé mámy, mě stále straší a ještě více obraz, jak tam sedí bez čipu. Miluji Cameron. Musím ji opravit, abych jí to mohl říct. Ona to potřebuje vědět. Potřebuje mě slyšet říct, že ji miluju! Až to udělám, doufám a modlím se za to, že mi odpustí  to s Allison. Že dokáže pochopit, jak jsem se cítil prázdný, než jsem poznal Allison, a že mi dodává sílu každý den čelit všemu zlému. Cameron mi řekla, že někdy je hezké přijmout pomoc. Allison je tou nejlepší pomocí a přítelkyní, jakou jsem tu teď mohl mít. To pro mě znamená víc, než dokážu vyjádřit.

Uložíc svůj poslední záznam, John si vyčerpaný lehl do postele a rychle usnul.

# # #

Když Catherine opouštěla základnu, zaslechla rozhovory, které odhalovaly, že lidé byli znepokojeni nedostatkem vojáků pro nadcházející bitvu. Nebylo jich moc, kdo zareagoval na Derekovu výzvu o pomoc. John Connor jí řekl, že má být součástí této mise.

Johnův život byl v nebezpečí. Kdyby byl v bitvě zajat nebo zabit, její plány by se mohly rozpadnout. Nejhorší ze všeho bylo, že pokud by John Connor v této, nebo jakékoliv jiné budoucnosti zemřel, Sky Net by získal nadvládu dříve, než by mohla své plány naplnit. Pro své plány potřebovala, aby byl ve vedení. Existovala pouze jedna věc, kterou mohla udělat. Jít do jiných táborů a přivést více lidí.

Po opuštění základny si našla odlehlou oblast. Poté, co zkontrolovala, že zde nejsou žádní lidé, řekla Johnu Henrymu do svého rádia.

„Johne Henry, budeš muset přestat s hledáním umístění Sky Netu. Potřebuji tě na jinou práci.“

„Když teď své hledání přeruším, mohlo by pak trvat týdny, než se znovu dostanu zpět na stejnou úroveň.“

„Chápu, Johne Henry. Ale John Connor potřebuje tvé stroje, aby získal továrnu. Mám několik směrnic, které vytvořil. Posílám ti je. Nahraj je do počítače a použij na tolik strojů, kolik do zítřejšího večera stihneš. V těchto směrnicích stojí, že on jim velí a stroje nemohou lidem ublížit. Můžeš to sloučit s etickými kodexy, které jsi naprogramoval ty.“

„Teď jsem přijal kódy. Na někoho, kdo s přeprogramováním teprve začíná, jsou dobře napsané. Co budete dělat?“

„Půjdu pro více lidí z odporu. Pro bitvu, kterou na zítřek plánují, je jich zoufale málo. Nemohu si dovolit Johna ztratit dříve, než dokončíme náš plán. Jakmile budou stroje připravené, zavolej mi. Řeknu ti kdy, a kam máš se stroji dorazit.“

Načasování je důležité. Musí se tam dostat včas na pomoc Johnu Connorovi, ale ne tak brzy, aby mu sebrali vítězství, ani ne tak pozdě, že skončí mrtvý. Jako první se rozhodla jít do nejvzdálenějších táborů, a pak možná nabere jen tolik sil, aby to učinilo mezi oběma stranami rozdíl. Jejím obličejem přejel zkroucený úsměv těsně před tím, než se změnila do své uhlazenější a rychlejší přirozené formy.  Brzy by měla dorazit na další základnu, s velitelem, který jí uvidí zřejmě rád, vzhledem k tomu, jak vypadal šťastně, když je navštívila naposled.

2027, den 24, brzy ráno

Johna probudilo klepání na dveře. Pohlédl na svůj počítač, aby zkontroloval čas a vynadal sám sobě, že se zase Catherine na přesné datum a čas nezeptal.

John se zasténáním vstal a pomalu se sunul ke dveřím. Odemkl, a opatrně pootevřel dveře, aby zjistil, kdo to je.

Allison ho vítala s úsměvem a  řekla. „Hele, neviděla jsem tě celý den a začínala jsem mít obavy.“

Šťastný, že viděl tak přátelský obličej, ji John objal.

„Ne, že by mi to vadilo, ale proč to objetí?“ zeptala se s malým protestem.

„Promiň, jen jsem to právě teď potřeboval. Měl jsem hrozný den.“

„Omlouvám se, Johne. Vím, jak tvrdě jsi pracoval na přeprogramování těch strojů pro nás. Nikdo tě neobviňuje. Všichni věděli, že je to hazard. Alespoň máme dva stroje pracující pro nás, a to je o dva víc, než jsme měli před dvěma dny.“

„Jen ty můžeš vidět naději i v beznaději,“ odpověděl John.

Allison mu položila ruku na rameno a podívala se na něj s uklidňujícím úsměvem. Přes rameno viděla na jeho počítač.

„Weavrová za tebou přišla?“

„Ano, jak jsi to poznala?“

„Protože počítač běží.“

John se otočil, podíval se a uviděl, že nechal svůj Deník otevřen.

„Sakra, zapomněl jsem ho připojit na dobytí baterie,“ poznamenal a obrátil se k ní tak, aby jí zablokoval výhled na monitor.

Rychle došel ke svému počítači a před připojením do sítě zavřel svůj Deník.

„Docela rád bych se nadýchal čerstvého vzduchu. Chceš se přidat?“ zeptal se jí.

„Je uprostřed noci, Johne!“

„Cože? Jak dlouho jsem spal?“

„Nevím. Ale jsou dvě hodiny ráno. Procházela jsem ty tvé bitevní plány s Kylem a zbytek času trávila výcvikem u doktora. Šla jsem zpátky do svého pokoje, když mě napadlo podívat se na tebe. Nikdo tě od rána neviděl. Dostala jsem strach.“

„To mě mrzí. Právě teď se musím dostat z téhle místnosti. Nevydržím to tady. Potřebuji změnu.“

„Tak proč nejdeš do mého pokoje?“ řekla a s úsměvem ho objala.

„Ne všechny tyto prostory vypadají stejně?“ zeptal se, zvědavý, co ona na to.

„Moje ne,“ šibalsky opáčila.

„Jak to?“

„Protože v tom pokoji jsem já,“ mrkla s velmi nezbedným úsměvem na své tváři.

„Jsi zlomyslná holka. Víš, že nejde o tebe,“ řekl s vlastním hravým úsměvem.

„No, buď můžeš zůstat sám a s depresí ve svém pokoji, nebo můžeš být se mnou a šťastný v mém pokoji. Tak co to bude?“ dala si ruce v bok a vystrčila bradu.

„Nikdy nemůžu říct dámě ne.“

John vypnul svůj počítač, ale nechal ho připojený k nabíjení. Tu noc strávil s Allison v jejím pokoji. Byl stejný, jako všechny ostatní s výjimkou, že v něm byli oni. A byli spolu.“

Leželi spolu na posteli a povídali si. John měl na sobě jen trenýrky, Allison své kraťasy a tílko. Ležel na zádech s Allison po boku, jednu nohu propojenou s její a její hlava spočívala na jeho rameni.

„Jak se Kyle vžil do své nové role velitele základny?“ zeptal se John.

„Jeho pokoj je podobný jako tento, bezbarvý, z kamene a hlíny, ale dvakrát tak velký.“

„Měl jsem spíš na mysli, jak se vypořádává se svou novou rolí. Kyle mi vyprávěl, že už důstojníkem byl, ale byl degradován. Neřekl proč, ale prý to mělo něco společného s jeho povahou.“

„Před několika lety došlo k incidentu. Trošku moc si dovoloval, když vojensky vyrostl. Snažila jsem se ho usměrnit, ale nezvládal své nervy. Udeřil vyššího důstojníka a řekl mu něco, co nevím. Derek neměl jinou možnost, než ho degradovat. Je rád, že znovu dostal možnost, ale stále na sobě trochu cítí stín z této události.“

„Zmínila ses, že jsi diskutovala s Kylem o plánech. Jak se bitva rýsuje?“

„Když jsem byla u Kyla, zmínil se, že Derek je tu zítra, ehm, nejpozději dopoledne.“

„Myslím, že to znamená, že továrnu si vezmeme na mušku už brzy.“

„Na základě předchozích Derekových misí, bych řekla, že za 12 – 24 hodin.“

John si zhluboka povzdechl.

„Bojíš se?“

„Jo. Budeš tam?“

„Samozřejmě,“ řekla a zvedla hlavu, aby se mu podívala do tváře. „Budeme potřebovat všechny dostupné lidi. Derek poslal vojáky ven do dalších táborů s tím, že potřebuje více lidí. Měli by dorazit během dne.“

„A co ty? Bojíš se?“ zeptal se jí John.

Políbila jeho nahou hruď, než řekla. „Jen, že tě znovu ztratím.“

„Znovu?“ zeptal se zamračeně.

„Víš, když jsi téměř zemřel po zásahu elektrickým proudem,“ rychle odpověděla. „Nevím, co bych si bez tebe počala teď, když tě mám.“

„Jo, to samé platí i pro mě,“ John se zamračil, když pomyslel na Cameron a na to, že se bude muset rozhodnout, až ji dostane zpět. On už věřil, že se mu to podaří, otázkou jen zůstávalo, kdy.

Políbil Allison na vrchol hlavy. „Miluji tě.“

Usmála se. „Já vím.“

Položil hlavu a ze svého místa teď nejen viděl, ale mohl číst ten hloupý plakát, visící na zdi.

John jí řekl. „Vím, že jsi ráno zrovna nebyla šťastná, ale víš, co je napsáno na tom plakátu, je pravdivé. Jsme šťastný pár.“

Allison se ušklíbla a přitulila se blíže k němu. „Já jsem velmi šťastná a vím, že ty taky.“

###

Daleko, v jiné části země, se k zaslouženému odpočinku uložil unavený generál námořní pěchoty, když ho však vyrušilo klepání na dveře.

S reptáním se zvedl a zakřičel. „Kdo je to?“ Pak se otočil k lampě vedle své postele.

„Promiňte, že vás ruším, generále,“ řekl důstojník a vstoupil do pokoje.

„Co je, majore?“ zeptal se generál nevrle.

„Jen před chvílí dorazila zpráva zpravodajské služby o některých nedávných aktivitách Sky Netu,“ odpověděl a ukazoval složku, kterou držel v ruce.

Generál si složku vzal a šel ke svému stolu, zapínajíc stropní světlo. Zamrkal na náhlý příval jasu a otevřel složku.

Uvnitř našel výpověď očitého svědka, přepis z radiové komunikace a sérii rozostřených fotografií.

„Ty fotografie nejsou moc dobré.“

„Byly pořízeny v noci,“ odkašlal si. „Podtrhal jsem nejdůležitější pasáže z prohlášení svědka.“

Generál Perry prolétl přepis a znovu se zaměřil na zrnité fotografie. Jedna zvláště upoutala jeho pozornost. Ukazovala Gateway (bránu, vjezd – pozn. překladatele) do Saint Louis, Missouri. Jedna z mála člověkem vytvořených památek, která přečkala Soudný den bez úhony. Nad ní bylo něco, co vypadalo jako křídlo HK-čka. On rychle prošel další fotografie a křídlo bylo stále větší a větší, ale brána zůstávala v nezměněné velikosti. A poté uviděl tři HK, která doprovázela letoun s obrovským křídlem.

„Do prdele!“ zaklel Perry. „Sky Net to postavil. Čubčí syn! Musí se jednat o nový konstrukční rekord Sky Netu.“

„Vypadá to tak, pane. Poslal jsem stejné informace i na velitelství vzdušných sil.“

„Nezachytil jejich radar něco?“

„Nic. Je to stealth (neviditelná technologie pro radary, pozn. překladatele) letoun. Zkonstruovaný pro velmi tichý chod. Svědek ani neslyšel, že se blíží. Všechno, co slyšel, byly tři HK letící vedle. Letoun jen klouzal vzduchem jako papírový drak. Zpráva z velení vzdušných sil naznačuje dvouproudové motory vydávající harmonické kmity, což potlačuje všechen ostatní zvuk.“

„K čemu sakra Sky Net potřebuje tak velký letoun?“

„Možná chtějí zůstat ve vzduchu v horních vrstvách atmosféry. S takovým rozpětím křídel by mohl létat dlouho v řídkém vzduchu, jaký je vy vyšších vrstvách.“

„Možná,“ řekl Perry v hlubokém zamyšlení. „Nebo je to možná určeno na přepravu něčeho
velmi těžkého. Podívejte se na velikost těch motorů ve srovnání s křídly. Jsem letecký zelenáč, ale i já vím, že není potřeba motory, které budou velké i na poměry velikosti letounu.“

„No co to je, pane, někdo zjistí, a to velice brzy.“

Telefon na Perryho stolu začal zvonit.

Major zvedl sluchátko. „Pane, to je velení vzdušných sil.“

„Vezmu si to. Můžete odejít.“

Generál Perry si dal telefon k uchu a slyšel krákání, které mohlo být pouze pozdrav zkreslený rušičkami a rádiem.

„Ahoj, Bobe. Ano, teď se na složku dívám. Aha. Co si kluci myslí? To jsou i mé myšlenky. Západní okruh? Když to váš kluk z Missouri říká. Nikdy jsem v Saint Louis nebyl,  takže nevím, na které straně je Gateway. Dívám se na to. Cože? Ne, to si nemyslím. Nejlepší by bylo nejprve zjistit, co to je a kam to poletí, než na to zaútočíme. Co to zase je? Ano, s tím útokem na továrnu na zbraně a vodní elektrárnu to vypadá dobře. Dám ti vědět, kdy. Budeš tam taky?  Arizona! Kdy? Ano, nastal čas jednat. Můžu tomu věřit? Vše, co máme je jedna zpráva ze Sierry a nějaké pověsti o tom chlapovi. Budeme vědět více, když se vrátíme na západní pobřeží. To je pravda. Pendleton, tam jsem sloužil před Soudným dnem.“

2027, den 24, ráno

Když se John probudil, zjistil, že Allison je k němu stále přitulená. Její oblíbená poloha byla spát s hlavou na jeho rameni a paží na jeho hrudi. Bylo to pravděpodobně proto, že postele byly tak úzké, ale vypadalo to, jako by ho chránila i ve spánku.

John věděl, že je čas vstávat, ale jeho jediným přáním bylo, aby mohl zůstat v posteli a o nic se nestarat. Ale jeho mysl byla stejně plná starostí. Nadcházející bitva, nezdar při přeprogramování strojů, a mezi tím vším to hlavní – Cameron. Přivede jí někdy zpět?

Byl překvapen, jak Catherine pochopila jeho city ke Cameron. Chápala emoce mnohem více, než by mohl od stroje očekávat. Doufal, že Catherine teď pracovala na přepravení Cameronina těla z pouštního úkrytu. K čertu se vším. Měl se zeptat, kde je ta továrna, kde proběhnou opravy Cameronina poškozeného těla. Mohl se s ní setkat tam. Alespoň, že mu Catherine přinese čipy, které pro Cameron potřebuje. To samo o sobě jeho mysl přeci jen uklidňovalo.

Stále tam ležel a užíval si ten moment. Jen s Allison u sebe se cítil lépe. Její hruď jemně stoupala a klesala, jak dýchala. Cítil teplo jejího těla přitisknutého k němu, měkkého těla, pod jehož skořápkou se ale ukrývaly pevné svaly.

Allison se začala probouzet. John odhrnul rozpuštěné vlasy z jejího obličeje.

„Ahoj, Ally,“ řekl tiše. „Je ráno.“

„Dobré ráno, Johne,“ usmála se a protáhla se.

„Půjdeme se podívat, co je na menu pro dnešní snídani?“ řekl vesele.

„Proč se ptáš? Oba víme, co to bude.“

„Krysy!“ odpověděli oba jednohlasně a smáli se.

O hodinu později byli oba čistí a oblečení v jídelně, aby si odbyli svůj ranní příděl krysy a trochy vody.

„Přál bych si, aby tu měli pár těch jablek a mrkví, které jsme jedli v hlavním bunkru můj první den tady,“ řekl John těsně před tím, než se záchvěvem odporu kousl do své krysy.

Allison se ušklíbla a snědla svou krysu s chutí jen, aby ho povzbudila.

Krátce na to vešel do jídelny Kyle, okamžitě přijímajíc srdečné pozdravy od ostatních bojovníků odporu. S trochou překvapení pozdravil nazpět a zamířil ke stolu Johna a Allison.

Posadil se k nim a řekl. „Lidi, nálada se tu během posledních dnů změnila.“

„To je pravděpodobně očekáváním nadcházející bitvy,“ odpověděl John.

„Myslím, že je to něco jiného,“ opáčila Allison.

„Co?“ zeptal se John a se zvědavostí se na ní podíval.

„Ne co, ale kdo?“ odpověděla mu s vřelým úsměvem, a pod stolem mu stiskla ruku.

Kyle sledoval, jak si vyměnili pohledy a pak si odkašlal, aby získal jejich pozornost.

Udržoval svůj hlas potichu, aby ho ostatní nemohli slyšet, když říkal. „Promluvil jsem si s těmi, kteří byli odpovědni za ten žert, který na vás dva včera vytáhli. Oni se moc omlouvají a to zejména poté, co se dozvěděli, že jsi teď jejich druhý nejvyšší velitel, Ally. Ačkoliv to není výmluva, oba víme, jak to v nižších řadách chodí.“

„Myslím, že můžu být dospělá a natolik profesionální, abych přijala jejich omluvu,“ odpověděla Allison. „Co s nimi budeš dělat?“

„Téměř všichni dostupní lidé se budou podílet na nadcházející bitvě, ale provinilci budou součástí základní posádky, která bude držet tuto základnu v provozu. Nevím, jestli je to trest nebo ne, ale já je poslal pracovat na tom, abychom měli na tomto místě v provozu nějaké sprchy. To mytí z kbelíku po celou dobu, je už nesnesitelné.“

„Práce na sprchách! Jsem pro,“ řekl John. „A co plány bitvy?“

„Právě jsem dostal zprávu od Franka a Jo. Zkontrolovali tunel a zjistili, že vede až k továrně. Některé části jsou zhroucené, ale myslím, že pokud budete mít dole v tunelech stroje, pak by mohly být lépe průchozí.“

„A všechny východy z tunelu vedou do továrny?“

„Nejlepší, co Frank a Jo dokázali najít, je služební vchod, který vede na povrch asi dvě stě metrů od továrny. Prohledali celou plochu, ale toto je jediný způsob, jak se dostat na povrch v blízkosti továrny.“

„Nějaké zprávy o tom, kolik skupin se připojí k našemu útoku?“ zeptala se Allison. „Budeme potřebovat všechny dostupné síly, které můžeme dostat.“

„Radista, ehm, Andy, dostal odpověď od dvou vzdálenějších táborů. Každý z nich nám pošle asi deset bojovníků. Měli by dorazit někdy dnes.“

„Dvacet bojovníků! To není moc,“ odpověděla Allison. „Pokud by každá posádka snížila svůj provoz na nezbytné minimum, tak jako Delta, měli bychom téměř osmdesát dalších bojovníků jen z této oblasti.“

„Já vím, Allison,“ pokrčil Kyle rameny, „Ale víš, jak je to nastavené. Každý tábor se může rozhodnout sám za sebe, kolika lidmi a zásobami mohou přispět na naší misi.“

„To je spojenectví k hovnu,“ řekl John nahlas.

Kyle mu dal ostrý a tázavý pohled.

„To co musíme udělat, je sjednotit všechny tyto malé odporové skupiny do jedné velké armády,“ řekl John. „V žádném případě nemůžeme vést válku s rozptýlenými nezávislými odporovými skupinami. Potřebují jeden cíl, jeden úkol a jednoho vůdce, aby vyhráli tuto válku!“ křičel John. Jeho frustrace z neefektivnosti odporu vyplula na povrch.

„Musíme se sjednotit v rámci pevného, silného a ústředního velení,“ vysvětlil a díval se na své dva přátele. „Protože pokud to neuděláme, protože pokud i nadále budeme fungovat jako handrkující se děti, tak všichni umřeme,“ zakončil s výkřikem.

Allison se na Johna dívala s očima zářícími pýchou, když viděla muže, který v něm byl ještě stále spíše uvězněn. Její přítelkyně měla pravdu. John je ve svém živlu, a čím déle zde je, tím více se stává člověkem, který by z něho měl být.

„Hurá!

„Jo!“

„Máš pravdu, Connore!“ a další výkřiky vycházely z úst ostatních bojovníků, kteří jedli svou ranní krysu.

„Chápu, jak se cítíš, Johne,“ řekl Kyle a naklonil se dopředu. „Ale právě teď budeme potřebovat ty zbraně. Musíme jít do boje s lidmi a zásobami, které máme a ne nutně s těmi, které bychom potřebovali.“

„Pokud ti nebude vadit, že to říkám,“ zabručel John a opřel se na své židli. „Tohle je mizerný způsob vedení války.“

„To je známý argument a souhlasím s ním. Máme podrobnou zprávu o tom, kolik strojů si myslíme, že střeží a provozuje továrnu. Teď čekáme na příchod dalších vojáků a než se Derek vrátí zpět.“

„Jediné, co nemáme, jsou stroje, které jsem mu slíbil,“ řekl John s povzdechem.

„Mimochodem. Opravil jsi svůj počítač?“

„Ano. Ale není čas připravit další dva stroje. A i kdybych je stihl nějakým zázrakem připravit, mohli by čtyři stroje skutečně něco změnit?“

„Čtyři stroje jsou lepší, než žádný a teď jsou i dva lepší, než žádný. Pokus se přeprogramovat alespoň ještě jeden. Mezitím já a Allison upravíme plán boje podle nejnovějších zpravodajských informací.“

„Dobře a díky Kyle.“

John se vracel do svého pokoje, aby začal pracovat na čipech, ale zjistil, že má ve svém pokoji stále klaustrofobii. Zkontrolujíc stráže, aby se ujistil, že je všechno čisté, rozhodl se jít pracovat ven.

Než se ponořil do své práce, John si na chvíli vychutnával ranní slunce. Ze svého místa mohl vidět mračna prachu na obloze nad zbytky centra LA, kde je Derekův hlavní bunkr, a kam on a Catherine přicestovali z roku 2009.

Zajímavou věcí na posezení venku bylo, že se setkal s dalšími bojovníky, které ještě předtím nepotkal. John se setkával s lidmi, kteří se vraceli ze svých nočních hlídek, a potkával lidi chodit na pozorovací stanoviště, aby hlídkovali před HK-čky a hlídkami strojů.

Před tím, než začal čipy přeprogramovávat, je John zkontroloval, zda neobsahují virovou aplikaci, před kterou ho varovala Catherine. Jeden ze dvou čipů tuto aplikaci obsahoval. Druhý čip žádné znaky ochrany proti přeprogramování nejevil.

Povzdechl si zklamáním, že ho to nenapadlo dřív. Jeho mysl byla tak zaměřena na výsledky, že se nezamyslel nad tím, co by mohl Sky Net udělat, aby zabránil někomu nepovolanému přeprogramovat stroje.

Zaměříc své myšlenky do současnosti, zpustil John nástroj z disku, který mu dala Weaverová, na odstranění aplikace z čipu. Poté zpustil program pro načtení původního čipu a pak přepíše všechny další čipy podle něho. Stejně jako předtím to bude chvíli trvat.

Když počítač dokončoval načítání Alfova čipu, John si pomyslel, že by bylo nejlepší vrátit se s počítačem zpět, než přeprogramování dokončí. Nenáviděl by sám sebe, kdyby se mělo venku něco stát. Kdyby se třeba vrátilo HK nebo hlídka strojů.

John byl příjemně překvapen, když vešel zpátky do svého pokoje. Allison přesunula postel a svých pár věcí ze svého pokoje do jeho. Nad zeď nad jejich postele dokonce zavěsila ten transparent. „Gratulujeme šťastnému páru.“

„No, to je příjemné překvapení. Copak sis to sem přinesla?“

Allison se otočila a dala Johnovi jeden ze svých úsměvů, ze kterých tálo srdce.

„Jelikož všichni vědí, že spolu spíme, nedává už moc smysl používat dva pokoje. Zvláště, když dnes očekáváme další lidi a ti budou potřebovat prostor.“

„Ale proč dvě postele? Opravdu jsem si užíval mačkání s tebou na jedné posteli.“

Šťouchla ho do ramena. „Protože se bojím, že jeden z nás v noci spadne. Je tam sotva dost místa pro jednoho.“

„Takže to znamená, že jsi na mě ležela jen proto, abys zabránila pádu,“ řekl a zněl velmi vážně.

„Neležela jsem na tobě,“ odpověděla, znějíc téměř rozhořčeně.

„Ano, ano, ležela. Každou noc od chvíle, kdy jsme spolu usnuli v pouštním úkrytu. Vždy, když se vzbudím, máš hlavu na mém rameni a tvé tělo je přehozené přes mé. Myslím, že je to docela roztomilé.“

„To jsem nevěděla. Mám dát druhou postel zpátky?“

„Ne, teď když je tady, může tu i zůstat,“ odpověděl a hlas se mu lámal smíchem.

„Tak proč jsi…?“ znovu ho šťouchla do stejného místa, ale tentokrát se smála, protože si uvědomila, že jí John jen využil pro své pobavení.

„Dost vtipkování, jak dlouho bude trvat, než se čipy přeprogramují?“ zeptala se, zatímco John si třel bolavé místo na ruce.

„No, počítač skončil načítání čipu Alfy, a teď už několik minut přepisuje druhý čip. Mělo by to být hotové do poledne.“

„To znamená, že máš čtyři hodiny na zabití, než se to dokončí.“

„Jo a tentokrát u toho celou dobu zůstanu a budu dávat pozor. Co jsi dělala mezitím, co jsem byl venku?“

„No, poté, co jsem Kylovi pomohla zrevidovat bitevní plány, strávila jsem nějaký čas u doktora chirurgickým výcvikem. Je docela spokojený s mým pokrokem. Až se vrátíme z bitvy, budu pokračovat ve svém výcviku na plný úvazek.“

„A potom ses rozhodla přestěhovat své věci ke mně? Znamená to, že už ses smířila s tím, že o nás každý ví?“

„Jo. Když se ohlédnu zpátky, bylo to hloupé, ale já si moc vážím svého soukromí.“ Podívala se na něj a rozpustile řekla. „Když už mluvíme o soukromí, teď jsme jediní na této chodbě a máme čas na zabití.“

„Tentokrát ne. Mám tušení, že Derek se svými vojáky brzy dorazí. Nerad bych, abychom byli během jejich příchodu zrovna v nejlepším. Derek nás pravděpodobně bude chtít vidět.“

Allison na oko zklamaně ohrnula rty a hravě zavrčela. „Sakra!“

„Proč tu prostě nemůžeme jen tak sedět a mluvit?“ John si sedl na postel a pohladil místo vedle sebe.

„A o čem?“

„No, už víš něco o mě a o mé rodině. Řekni mi něco o své.“

Allison vklouzla na postel vedle Johna a v tichosti si položila ruce do klína.

„Nevím, co říct. Byla jsem tak malá, takže si svou rodinu sotva pamatuju,“ Allison se zastavila a přemýšlela.

„Samozřejmě, hudba. Vždycky si vzpomenu, jak si maminka pouštěla Chopina. Když mě měla, tak odešla z baletu a učila hudbu. Pokaždé, když zavřu oči a myslím na ni, slyším Chopina. Když ho právě nehrála na klavír, tak na něj tančila.“

„Pokračuj,“ pobídl jí John.

„O několik let později jsem našla máminy baletní střevíce, když mě Derek vzal zpět na místo, kde mě našel. Byly ve stejné skříni, kam mě dala, aby mě ochránila před výbuchem.“

Z jejích očí začaly stékat slzy.

„Našli jsme maminčino tělo a pohřbili jsme ji. Chtěla bych si pamatovat víc. Ale když držím její střevíce nebo slyším Chopina, myslím na ni. Je to, jako by byla se mnou.“

John jí dal ruku kolem ramen.

Utřela si slzy s očí a řekla. „No, Derek a Kyle jsou má rodina. Opravdu mi pomohlo mít dva starší bratry, kteří se o dívku vyrůstající po Soudném dni postarali.“

„Jak to?“

„První roky po Soudném dni byly děsivé. Skupiny mužů a žen se spolčily a rabovaly, kradly, znásilňovaly a vraždily. Také unášely a zotročovaly jiné lidi. Dívka, zvláště panna, měla vysokou hodnotu. Mohla být prodána za tříměsíční zásoby potravin, zdravotní materiál nebo zbraně, nebo i za něco mnohem méně cenného. Samozřejmě, že netrvalo dlouho a stroje začaly zabíjet masy lidí. Zůstalo jen pár skupin těchto lidí. Zbytek byl vyhlazen terminátory. Ostatní lidé, kteří se naučili bojovat a bránit se proti těm barbarským taky lidem, utvořili základ civilního odporu.“

„Takže jsi tak dlouho nevěřila lidem, kvůli těmto gangům?“

„Ne, neřekla bych, že jsem nevěřila. Derek a Kyle se o mě postarali velmi dobře. Když jsem byla starší, velmi hluboce jsem cítila, že je na tomto světě někdo, s kým bych chtěla být. Teď mám tebe a vím, že jsem měla pravdu.“

Dala mu pusu na tvář. John cítil směs emocí, které prostupovaly skrze něj, ale podařilo se mu usmát a dát jí na oplátku jemné sevření.

„No, dost o mě. Řekni mi něco o své rodině?“ dodala veseleji. „Řekni mi něco o mámě.“

Ležíc na dvojité posteli, John jí začal vyprávět nějaké historky o jeho mámě, sestře, jejich příteli Charleyem a strýci „Ericovi.“ Všechno přibarvil tak, aby nenaznačil nic o svém původu. Bylo to pravdivé, co se týče vztahů s nimi, ale musel přikrýt fakta o jejich životech. Naštěstí strávil mnoho let ve střední Americe a mohl tak vyprávět spoustu přibarvených nebo falešných příběhů.

„Máma mě musela vychovat sama. Můj otec zemřel dřív, než jsem se narodil. Naše rodina měla nepřátele a po celou dobu jsme byli na útěku. Máma byla pašerák zbraní. Většinu svého života jsem strávil Nikaragui, Guatemale a podobně. Před pár lety k nám moje máma přijala Cameron, která s námi žila jako její dcera a moje sestra. Byla silná jako ty. Byli jsme přáteli, dobrými přáteli. Charley nám pomohl v těžkých časech, ale pak zemřel, když se mě snažil ochránit. Můj strýc Eric, bratr mého otce, nás našel krátce poté, co jsme přibrali Cameron. Pomáhal nám až do dne, kdy ho zabil stroj. Máma byla statečná, nejlepší bojovník, jakého znám. Ale byla nešťastná. Nikdy nepřekonala smrt mého otce. Zbytek už znáš. Jak jsme utíkali, ale bylo už příliš pozdě.“

„Z toho, co jsme našli v poušti, myslíš si, že by tvoje máma mohla být ještě naživu?“

„Já nevím, Ally,“ řekl John smutně. „Víš, máma byla nemocná a, no…“

Allison se převalila a podívala se na Johna se slzami v očích. „Je mi moc líto, že jsi ztratil svou rodinu, Johne. Myslím, že bych je také měla moc ráda. Tvá matka byla pozoruhodný člověk, který se o tebe dokázal postarat, zatímco současně pašovala zbraně. Byla bych hrdá, kdybych jí mohla poznat.“

„Myslím, že by si tě zamilovala. Vždycky toužila, abych měl normální život. Naše životy byly vždy plné tragédií a byli jsme neustále v pohybu. Myslím, že máma by za mě byla právě teď šťastná.“

V tu chvíli začal Johnův počítač pípat, signalizujíc, že byl čip hotov.

„Ally, běž sestavit tým, abychom mohli otestovat další čip,“ řekl nadšeně a jeho mrzuté chování rychle zmizelo.

Allison vyskočila a vyběhla ven z místnosti. John popadl nově přeprogramovaný a Alfůf čip. Vešel do skladiště a znovu vložil čip do Alfova portu.

„Ahoj, Johne Connore.“

„Ahoj, Alfo. Mám nějaké novinky. Budeme testovat jednoho z tvých bratrů. Budu potřebovat tvou pomoc.“

„Budeš ho chtít také zničit?“

„Doufám, že ne, Alfo. Ten druhý byl nehoda. Odmítl přeprogramování, takže by nám ublížil, nebo nás zabil.“

To je zvláštní, pomyslel si John. Většinou nebývají upovídaní.

„Mohl bys prosím přinést jeden z deaktivovaných strojů a postavit ho na stejné místo, jako ten předtím?“

„Ano, Johne Connore.“

Vstal a odešel z místnosti. John slyšel z chodby řev, následovaný střelbou. Vyběhl z místnosti za Alfou.

Skupina vojáků, které předtím neviděl, drželi své zbraně a stříleli na Alfu.

„Stop! Stop! Pracuje pro nás. Zastavte palbu!“ snažil se John překřičet hluk.

Vojáci z dalších táborů právě dorazili. Nevěděli o Johnově projektu a byli k smrti vyděšení, když Alfa vypochodoval ze skladu.

„Co máte sakra za problém?“ křičel John na skupinu.

„Právě jsme viděli stroj a předpokládali…“

„To jste předpokládali špatně! Ten stroj pracuje pro nás. Neublížil by žádnému člověku.“

„Ale my jsme jen mysleli…“

„Sakra, vy jste nemysleli! Viděl někdo z vás, že by začal střílet? Vypadal snad, že vás chce nějak ohrozit?“ pokrčoval John ve křiku.

„No, vlastně ne,“ řekl jeden z nich nesměle.

„Takže pro vás neexistuje žádná omluva! Nebo snad jo?“

Všichni tam jen stáli s tvářemi plnými studu.

„Dobrá tedy. Teď své prdele odveďte do jídelny. Kapitán Kyle Reese, který tady velí, vás bude informovat, co budete dělat.“

Všichni rychle odkráčeli chodbou.

„Kdo to sakra byl?“ zeptal se jeden z nich.

„Nevím, ale jestli to není místní velitel a přesto je tak tvrdý, tak jaký sakra bude Kyle Reese?“ zněla odpověď.

John svou pozornost obrátil k Alfě.

„Alfo. Utrpěl jsi škodu?“

„Ne.“

„Tak vykonej své rozkazy.“

„Ano, pane.“

Vrátil se do skladu a vložil čip do Bety.

„Ahoj, Johne Connore.“

„Ahoj, Beto. Dal jsem Alfovi několik rozkazů. Pracuje venku na jejich splnění. Budeme dnes zkoušet další přeprogramovaný čip.“

Beta nebyl upovídaný. Stál tam a čekal, až mu John dá rozkazy a John začal přemýšlet o individualitách jednotlivých strojů.

„Máme tu spoustu nových bojovníků, kteří nejsou spokojeni s přítomnosti strojů. I když jsou tu, rád bych, abys šel se mnou ven, až budeme zkoušet ten nejnovější stroj.“

„Ano, pane.“

Connor vzal své nářadí a následoval Betu ven.

O dvacet minut později všichni jásali, když třetí stroj prošel Connorovým testem. „Connor! Connor! Connor!“

John se usmál a s pokorou přijal jejich skandování.

Allison přišla vedle něj a zašeptala. „Vidíš, čeho jsi dosáhl?“

„Jo. Mám třetí stroj.“

Hravě ho lehce plácla přes zátylek. „Ne. Lidé. Podívej se na ně. Udělal jsi víc, než že jsi jen úspěšně přeprogramoval další stroj. Stačí se rozhlédnout.“

A tak se John rozhlédl. Muži a ženy vtipkovali a hovořili s nadšením. Někteří z nich si dokonce povídali se stroji. Jeden z nich upozorňoval člověka, že úderník na jeho zbrani je poškozený, což by mohlo být nebezpečné.

„Tvá přítomnost je pro ně podnětná. Dal jsi jim něco, na co mohou být hrdí,“ pokračovala Allison.

John jí na znamení poděkování jemně stiskl ruku. Myslím, že máma a Kyle měli pravdu. Byl jsem předurčený, abych se stal vůdcem, ale stále jím nechci být.

„Ok všichni, pojďte sem,“ řekl John.

„Tvé jméno bude Gamma. To je jméno, na které budeš reagovat a představovat se jím, když se tě někdo zeptá,“ oznámil stroji. „Rozumíš?“

„Mé jméno je Gamma. Tvé jméno je John Connor. Budu se řídit tvými rozkazy.“

No skvělé, další ukecaný model, pomyslel si.

Pojďme to tu zabalit a vrátit se dovnitř,“ rozkázala Allison svým nejpřesvědčivějším hlasem  seržanta.

„Vy tři, se mnou,“ řekl John ke strojům.

Vrátili se k bunkru, slezli průlezem a nalezli na místě další bojovníky odporu.

„Chlapci, bude lepší, když počkáte ve skladu,“ řekl John, hovoříc ke třem strojům za sebou.

Vidíc Allison, která vstoupila do bunkru s týmem před ním, hned jí oslovil.

„Co se tu děje?“

„Když jsme testovali stroj, dorazil Derek. Právě teď je u Kyla.“

„A ti ostatní?“

„Jsou ze základny Epsilon. Slyšeli o tobě a o tom, co jsi dokázal, a přišli v plné síle, aby nám pomohli. Znáš tam někoho?“

„Nedělej si legraci. Jediní lidé, které znám, jsou v hlavním bunkru a tady na Deltě.“

„To je zvláštní. Zajímalo by mě, jak o tobě ví?“

John přemýšlel nad tím, jak mohl být známý i mimo Deltu, když si všiml, že se jedna z nových tváří tlačila davem.

„Čau. Ty jsi ten Connor, o kterém jsme toho s kolegy tolik slyšeli?“

John pokýval hlavou. „Jo, jsem. Kdo…“

„Ty jsi vážně přeprogramoval stroje, aby nám pomohly?“ přerušil ho muž.

„Ano, to je pravda,“ odpověděl John. Postoj toho muže se mu zrovna moc nezdál.

„Zbláznil ses? Neuvědomuješ si, jak jsou tyhle věci smrtící?“

Johnovi oči vychladly a zavrčel. „Jsem si moc dobře vědom, jak jsou smrtící. Víc, než si dokážeš představit. Byl jsem těmito věcmi pronásledován. Střílely po mně, škrtily, zneužívaly. Viděl jsem je z blízka. Zabily moje přátele a rodinu. Budou roznášet smrt, ať jsou kdekoliv, ale mohou to dělat i na naší straně.“

John odešel, narazíc ramenem do muže, který byl odstrčen dozadu.

Poté, co muž vystartoval za ním, Allison přikázala. „Stát, desátníku! Své už jsi řekl, tak se nemusíš tlačit.“

„A ty jsi kdo, slečinko?“ řekl posměšně.

Allison došla až k němu. „Jsem štábní seržant Allison Youngová. Zástupce velitele v Deltě. Pokud chceš čelit disciplinárnímu řízení, navrhuji, abys nám tu nadále sděloval své postoje a názory. Pokud ne, nech si je pro sebe. Blíží se bitva a tohle není čas ani místo na to, abychom se tu dohadovali. Vyjádřila jsem se jasně, desátníku?“

„Ano, madam,“ řekl poslušně a odcouval pryč.

Allison ho sledovala a stěží potlačovala spokojený úsměv.

„Seržante!“ zavolal někdo za ní.

Obrátila se a viděla jednoho z mladých vojáků z Delty, jak se k ní blíží.

„Co je, vojíne?“

„Plukovník Reese a kapitán Reese by chtěli vidět vojína Connora. Pokud máte namířeno k němu, mohla byste mu to vyřídit?“

„Ano. To bych mohla,“ odpověděla milým tónem.

„Vyřiďte Connorovi, že si myslím, že to jeho přeprogramování strojů je fantastická věc. Nikdy bych si nemyslel, že je to vůbec možné,“ řekl v rychlosti předtím, než odešel.

Ona šla chodbou zpět do jejich pokoje. John toho měl za sebou v poslední době hodně a teď to vypadalo, že již brzy půjde do opravdové bitvy. Nebyla si jistá, jestli už je k boji připraven. Ve skutečnosti necítila mnoho důvěry ani sama k sobě. Ne teď, když tu měla Johna.

Když šla po chodbě, připojila se k ní její přítelkyně.

„Promiň, že jsem se na tebe předtím tak naštvala,“ omlouvala se Allison. „Měla jsi pravdu, že má reakce byla přehnaná, ale teď s Johnem je pro mě všechno tak nové. Blíží se bitva a já se o něho bojím.“

„Také se omlouvám. Měla jsi pravdu, že jsem příliš nedávala na tvé city a měla jsem. Neměj o Johna strach. Trž se svého výcviku, poslouchej své instinkty, nespusť Johna z očí a vše bude v pořádku.“

„Budu potřebovat tvou pomoc.“

„A v případě potřeby jí budeš mít. To je první Johnův test v opravdové bitvě. Nehodlám dopustit, aby se mu něco stalo. Má úkol, který musí s naší pomocí splnit. Navíc už toho ví dost na to, aby mohl začít.“

„A co budeme dělat, až začne?“

„Budeš mu to muset ulehčit. Pomáhat mu s jeho dalšími úkoly. Vkládám do něj ambice stejně jako ty.“

„Chtěly jsme, aby z něj byl důstojník.“

„Ano. A až toho dosáhne, pak bude tvá role jeho přítelkyně, milenky a důvěrnice ještě důležitější.“

Allison se zastavila přede dveřmi do místnosti, kterou s Johnem teď sdílela. Slyšela, jak uvnitř píše na svém počítači.

„Stále mi nedůvěřuje úplně,“ řekla Allison své přítelkyni. „Stéle existují věci z jeho minulosti, o kterých lže. Ty zaznamenává s veškerou upřímností do svého deníku.“

„Já vím,“ odpověděla její přítelkyně. „Jen se snaží chránit sám sebe. Jednou ti to řekne.“

Allison otevřela dveře a zadívala se na Johna, který vzhlédl od svého počítače a usmál se na ni. Po kratičkou dobu by se dalo říct, že mezi nimi proběhla výměna pohledů, který vydala za všechny konverzace, které spolu doposud vedli.

Allison za sebou zavřela dveře a přišla k Johnovi. John byl téměř fascinován tím, jak se na něj dívala. Jako laň, ve světle reflektorů. Přišla až k němu a políbila ho se vší láskou a touhou, kterou uvnitř sebe měla.

„Wow!“ řekl John, když skončila. „Myslím, že to byl nejlepší polibek, jaký jsem kdy dostal. Čím jsem si ho zasloužil?“

Ally mu zírala do očí. „Jen za to, že tu jsi, a protože tě miluju.“

Jemně mu přejela rukou po tváři a ještě jednou ho krátce políbila, než řekla. „Derek a Kyle tě chtějí vidět.“

„Teď?“ zavrčel a zněl zklamaně.

„Ano, teď,“ řekla a šťouchla ho do ramene.

„Auuu, člověče,“ vyjekl a vstal. „Takové věci už mi nedělej. Tu ruku potřebuji, abych ti mohl jako své nadřízené zasalutovat.“

Allison se smála.

„Máš krutý smysl pro humor, Ally,“ řekl John s úsměvem, když vycházel z místnosti. Nechal jí tam s úsměvem, pocitem hrdosti a láskou k Johnovi.

Poté, co odešel, se podívala na jeho počítač a viděla, že aktualizoval svůj deník a soubor zavřel. Používal šifrovací algoritmus na jeho ochranu, ale to nebylo nic ve srovnání s jejími znalostmi.“

2027, den 24, odpoledne

Derek a Kyle hovořili s Johnem.

„Takže,“ zakončil Derek. „Takhle se věci v továrně mají. Podle mého názoru jsi moc velký zelenáč, ale podle toho, co jsi dosud dokázal, si myslím, že můžeš obstát i sám v boji.“

„Díky,“ řekl John. Derek mu předtím poskytl kompletní přehled toho, co pozorovali u továrny, a byl zvědavý, proč o tom mluvil právě s ním.

„Dále,“ Derek si vyměnil pohled s Kylem. „Doktor nepovažoval ještě za vhodné, aby se Kyle účastnil bitvy. Jako velitel této základny, by vedl síly z Delty, ale doporučil, abys jeho místo zaujal ty.“

„Já?“ opáčil překvapeně John. „Nebyla by Allison způsobilejší?“

„To byla i má reakce,“ odpověděl suše Derek a podíval se na Kyla.

Chystal se překvapit Allison tím, že jí dočasně povýší na kapitána a myslel si, že Kyle jeho úvahu podpoří, ale jeho bratr měl k jeho překvapení jiný názor.

„Johne,“ prohodil Kyle. „Viděl jsem, co jsi všechno udělal a jak na tebe lidé na této základně reagují. Myslím, že to zvládneš.“

„Protože nejsi zvyklý velet, půjčím ti dva ze svých nejlepších důstojníků,“ dodal Derek.

„Ehm, ehm, díky,“ zakoktal John. „A budou ode mě poručíci přijímat rozkazy? Byl jsem přijat jen před krátkou dobou a navíc mám stále jen hodnost vojína.“

Derek se zamračil.

„S tím by mohl něco udělat tady Derek,“ řekl Kyle. „Možná, že má dobrou pověst tady mezi vojáky, ale to mu nedává žádnou autoritu u důstojníků.“

Derek na okamžik pohlédl na svého bratra. Jejich výměna pohledů byla jako tichá konverzace. Vypadalo to, jako by si opakovali rozhovor, který vedli předtím, než dorazil John.

„Dobrá, Connore. Pro účely této mise ti dočasně uděluji hodnost kapitána. Pokud uspějeme, možná uvážím, že ti tato hodnost zůstane na stálo.“

„Já, ehm…“ John nemohl mluvit. Tohle se mi přece nemůže stát. Nepotřebuji to. Jen chci pomoci a opravit Cameron. Jak to mám udělat, když budu důstojníkem? Ale je to jen dočasně pro tuto misi. Ale na druhou stranu, pokud se povýšení stane trvalé, mohl bych mít více času na přípravu čipů pro Cameron.

Derek a Kyle se během dlouhého Johnova mlčení usmívali, zatímco on přemýšlel, co na to říct. Když John dospěl k rozhodnutí, výraz na jeho tváři se stal rezolutním.

John nakonec svůj hlas našel a začervenal se. „Díky. Takže Sky Net se tlačí do tohoto regionu.“

„Více hlídek strojů a přeletů HK-ček. Mám v plánu převzít továrnu dnes v noci, dokud jsou k tomu příhodné podmínky.“

John pokýval hlavou.

„Kyle mi ukázal různé bitevní plány, na kterých jste spolu vy dva pracovali. Musím říct, že jsem ohromen, jak dobře rozumíš plánování bitev.“

„Díky, ale nikdy bych to nezvládl bez pomoci Kyla nebo tvých zpravodajských informací.“

„Neposlouchej ho, Dereku. Je zase příliš skromný. Většina z těch plánů byla jeho nápadem. Jen jsem mu poskytl své znalosti oblasti a své zkušenosti z bojů se stroji.“

„To je jedno, vy dva jste přišli s opravdu dobrými plány. Líbí se mi váš nápad s použitím starého tunelu metra, a rozdělením našich sil do dvou skupin. Já povedu hlavní pozemní síly a zaútočím ze severu ze hřebene. Budeme skryti za kopci za továrnou až do chvíle, než zaútočíme. Ty povedeš druhou skupinu v tunelech a zaútočíte z jihu.“

„Jak budeš koordinovat útok?“

„Až bude má skupina na pozici, vystřelím zelenou světlici. Ty bys měl mít dostatek času, abys zorganizoval svůj tým. Až uvidíš červenou světlici, bude to znamenat, že máš začít útok. Tvá skupina bude mít za úkol odlákat z továrny tolik strojů, kolik bude možné, takže mé síly se budou moci dostat dovnitř a zabezpečit budovu.“

„Jak se dozvím, že jste uspěli?“

„Budeme útočit na kováky jejich vlastními plazmovými puškami z továrny.“

„Moje skupina má více zkušených bojovníků, takže až vystoupíme na povrch, jejich zkušenosti se tam budou hodit. Doporučuji ti se při útoku rozdělit na tři menší skupiny. Ty povedeš jednu a další dvě dáš na starost svým poručíkům.“

„Teď, když půjdeš se mnou, bych tě rád seznámils tvými zástupci a s dalšími vojáky, kterým budeš velet.“

Allison čekala na chodbě, a když viděla Johna s Derekem vyjít ven a zamířit pryč, rychle přešla ke Kylovu pokoji, zaklepala a vstoupila.

„To je tvá práce?“ zeptala se předtím, než mohl Kyle pronést jediné slovo.

S úsměvem na její nadšení, řekl. „Ano a po velkém přemlouvání se Derek podvolil. John při útoku povede síly z Delty a pro účely mise dočasně získal hodnost kapitána.“

„Děkuju ti!“ vykřikla na Kyla a dala mu velkou pusu.

„Hele,“ řekl, když ho přestala objímat. „John si získal můj respekt i této základny, ale potřebuje toho více.“

„Co chceš, abych udělala?“

„John má rozkazy, aby se jeho síly při útoku rozdělily do třech skupin s tím, že on převezme velení nad jednou z nich. Chci, abys byla v jeho jednotce. Sleduj ho a případně ho vytáhni z potíží,“ řekl s obavami.

„To jsem chtěla udělat z čistě sobeckých důvodů, ale proč to chceš ty?“ zeptala se se strachem v hlase.

„Protože mi na té bitvě něco nesedí. Hlava mi říká, že Derekovy důvody zaútočit na továrnu i plán útoku, jsou dobré, ale můj instinkt mi říká, že něco není v pořádku.“

Allison viděla obavy na jeho tváři.

„Kyle, co se mi to snažíš říct?“ zeptala se ustaraně.

Kyle se na ní podíval s hlubokou starostí v očích. „Chtěl, abych přísahal, že to bude tajemství, ale Derek zařídil, že převezmu velení, pokud by se s ním něco stalo. Je to poprvé, kdy to udělal. Pokud není něco v pořádku, budu potřebovat tvou a Johnovu pomoc, takže musíš zajistit, abyste z toho oba vyšli živí.“

„Derek by do toho nešel unáhleně. Jsem si jistá, že bude v pořádku,“ řekla, aby Kyla uklidnila.

„Znám svého bratra. Po tolika letech ve válce začneš takové věci cítit. Stejně, jako to mám i s tebou.“

„Se mnou?“ zeptala se s do široka rozevřenýma očima.

„Něco jsem cítil u tebe a Johna. Od okamžiku, kdy ses na něj podívala, jsi jako jiný člověk. Právě teď můj instinkt říká, že je na této bitvě něco špatně.“

„Nemysli na to, nebo z té starosti ještě onemocníš.“

„Jo, já vím. Dovol mi, abych s tebou ještě prošel aktuální informace o plánu bitvy a pak se můžeš připojit k ostatním.“

2027, den 24, po západu slunce

\: Ostraha Továrny k Velení Sky Netu…

Došlo ke zvýšení lidské aktivity na sever od Továrny v kvadrantu 0100101101011001 . .

K monitoru se předklonil stín.

\: Velení Sky Netu… pokračovat v provozu… odchytit vzorek k výslechu a zotročení… všechny ostatní zlikvidovat

24 Naposledy upravil: (1.1.1970 02:00:00)

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 13.
Umění války - pokračování


# # #

Derek svůj tým vedl přes sutiny a křoviny a blížili se ke skupině, se kterou předchozí dny sledovali továrnu. Tam bude čas na odpočinek, jakmile se k sobě připojí. Rozhodl se, že ať se stane cokoliv, nic jej nemůže od převzetí továrny zastavit.

V podzemí a několik kilometrů od Dereka a jeho vojáků, John a jeho skupina si čistili cestu starými tunely metra.

Zepředu přicházel rachot, když stroje Alfa, Beta a Gamma odstraňovaly překážky, které by mohly bránit v pohybu skupině vojáků za nimi.

Po signálu od strojů, John nařídil své skupině, aby ho následovala. Kdyby nebylo strojů, ještě by stále zdolávali první překážku.

Derek si promluvil se svými důstojníky a nařídil jim, aby ho následovali. Jejich cesta vedla přes křivolaké úzké rokle, odkud předtím sledovali nepřítele. Nejlepší způsob, jak se dostat nahoru za hřeben severně od továrny, odkud pak budou moci po mírném svahu seběhnout rychle dolů.

John našel služební vchod přesně tam, kde mu Frank a Jo řekli, že bude.

„Měl bys někoho poslat, aby to prozkoumal,“ navrhla Allison.

„Udělám to sám,“ odpověděl John a rychle se drápal nahoru po schůdkách s Frankem a Allison v patách.

Když John dosáhl vrcholu, našel vchod částečně zablokován, ale průchozí. Rychle se obrátil na Franka a Allison.

„To je perfektní,“ zašeptala Allison. „Sutiny nás ochrání před zpozorováním, až budeme vycházet.“

„To, že je vchod ukrytý z dohledu, je pravděpodobně důvod, proč ho stroje ještě nezablokovaly, nebo k němu nepostavily stráž,“ řekl Frank. „Neví, že to tu je.“

„Měli bychom sem přivést ostatní. Derek může být na svém místě kdykoliv,“ upozornila Allison.

John se naklonil pryč od vchodu a polohlasně zašeptal. „Stroje sem jako první, pak všichni ostatní tak rychle, jak to půjde.“ Jeho rozkaz rychle putoval po celé skupině a o chvíli později už vedle Johna stáli tři stroje s ostatními lidmi, s brokovnicemi ráže 12 s náboji s ochuzeným uranem, a M-16 automatickými puškami, připraveni se bránit, případně rychle ustoupit.

Zpoza hřebene hleděl Derek přes dalekohled na továrnu dole.

Tiše se k němu připlížil voják a zašeptal. „Všichni jsou na místě a připraveni na váš rozkaz.“

„Dobrá. Podej mi signální pistoli,“ rozkázal Derek.

John seděl tiše a pozoroval noční oblohu na sever od továrny. Měsíc na obloze nebyl. Vše, co viděl, byly svítící hvězdy. První signál bude znamenat, že Derek a jeho vojáci jsou na svých místech a začali bojovat s nepřítelem. Druhý signál řekne, že má na nepřítele zaútočit i John.

Za sebou slyšel přicházet po žebříku vojáky. Letmo se ohlédl přes rameno a viděl, jak jsou opatrní a zůstávají blízko u země.

Držíc svá těla blízko u země, Derek a jeho skupina běželi z kopců směrem k továrně. Využívajíc členitosti terénu mezi nimi a továrnou, maskovali svůj sestup.

V půli cesty dolů ze svahu vystřelil Derek podle plánu zelenou světlici a všichni okamžitě změnili směr svého běhu, aby je světlo neodhalilo.

Johnovi čekání připadalo jako dlouhé hodiny, přitom trvalo jen pár minut, než uviděl zelenou světlici vystřelenou až do nebe.

„Dobrá. Všichni ostatní sem přijďte tak rychle a tiše, jak jen můžete a zůstaňte skrčení,“ přikázal John.

Johnovu mysl stále plnily obavy a pochybnosti, jak se snažil soustředit na plán následujícího útoku. Jakmile to začne, nebude už svou hodnost potřebovat. Buď zvítězí, nebo budou mrtví. Hodnost znamená jen málo, když bojujete o svůj život.

Poté, co zkontrolovala vojáky, se k němu přidala Allison.

„Jak to vypadá? Jsou všichni připraveni?“

„Tak připraveni, jak se dá od nich očekávat,“ řekla.

Studovala Johnovo držení těla a tón jeho hlasu. „Jsi nervózní?“

„To je tak vidět?“

„Právě, že ani ne. Tato mise je větší, než získání zbraní z pouště. Je to největší mise, které jsem se kdy zúčastnila a jsem nervózní.“

John se na ni ve tmě usmál. „No, já jsem nervózní. Můj žaludek se zauzloval a mám pocit, že bych mohl zvracet. Prostě se snažím držet toho, co mi o těchto situacích říkávala máma. ‘Drž hlavu dole. Každou akci důkladně propočítej. A nad vším ční, nikdy se nenech v průběhu boje zabít. Existuje jen jediný John Connor.’”

Allison se usmála. Měla radost, že John v takové chvíli myslel na svou matku. Už dříve řekl, že byla nejlepším bojovníkem, jakého poznal.

„Mimochodem, ty svou nervozitu neukazuješ. Vypadáš tak klidně. Rady tvé matky byly velmi dobré. Můžu ti také nabídnout nějakou radu?“

Samozřejmě,“ odpověděl John.

„Dokud nebudeme tak blízko, abychom mohli mířit brokovnicemi přesně na jejich hlavy, musíme se spolehnout na naše M-16. Miř na ramenní nebo kyčelní klouby. Jejich zničení nebo poškození udělá pro stroje obtížnější se pohybovat a mířit přesně.“

„Díky. Dávej na sebe pozor,“ řekl a podíval se na ní s velkými obavami.

„Ty taky,“ usmála se na něj s důvěrou a obavou zároveň.

Derek a jeho tým téměř dosáhli dna svahu, když začala ze vnitř továrny vystřelovat plazma a vybuchovala všude kolem nich. Někteří z nich rychle skočili na zem, zatímco ti pomalejší byly zasaženi, a zabiti nebo vážně zraněni.

„Rychle se schovejte za budovou,“ přikázal Derek, ale jak běželi za tovární budovu, něco se stalo.

S velkým rachotem se pohnula. Krycí ocelové plechy odpadly a to, co si mysleli, že je budova, se postavilo.

„Co to sakra je?“ vykřikl Derek, když poslední zbytky maskování odpadly a odhalily deset pater vysoké mechanické monstrum.

Poté, co dosáhl své plné výšky, okamžitě začal pálit ze svého plazmového děla a spaloval ty, co byli ještě na svahu.

„Odvolávám to! Ústup!“ vykřikl Derek, zatímco zbytek jeho vojáků se už snažil couvat pryč.

Popadl vojáka vedle a řval na něj. „Utíkej a varuj druhou skupinu!“

Voják pokynul hlavou a rozběhl se. Plazmové dělo na stroji vystřelilo a okamžitě jej spálilo těsně před tím, než se dostal za roh skutečné budovy.

„Ústup! Okamžitý ústup!“ ječel Derek a udělal to jediné, o čem si myslel, že dá jeho lidem více času.

Vytáhl červenou světlici, zamířil ji na optický senzor stroje a vypálil. Když zmáčkl spoušť, zahlédl koutkem oka od hřebene, ze kterého přišli, Jo.

John viděl na nebi v nepravidelné trajektorii vystřelenou červenou světlici. To je ono.

Už nebylo zapotřebí tajit jejich přítomnost. Z druhé strany továrny slyšeli zvuky střelby a výkřiky.

„Zůstaňte přikrčeni. Vpřed!“ přikázal John. „A za mnou!“

S křikem a vyzbrojeni, se Connor a jeho spolubojovníci pohybovali směrem k továrně.

Světlice vidění stroje nijak nezabránila, takže na Derekovu armádu ustupující na svah dál pálil série krátkých paprsků plazmy. Opakující se výbuchy spálily polovinu jeho armády, zbytek mužů, kteří se ocitli na kraji výbuchů, křičel v agónii z popálenin.

„Pane!“ křičela Jo a ukazovala za hřeben.

Derek vzhlédl nahoru, ale neviděl nic, dokud si nevšiml, že hvězdy mizely. Pak se začaly znovu objevovat a on si uvědomil, že na obloze nad hřebenem něco je. A jak pokračoval ve sledování, nevěřícně zjistil, že přes hřeben kráčí asi sto strojů, připravených zahájit palbu na něj a všechny ostatní, kdo ještě stáli.

Derek popadl Jo a rozběhli se pryč, ale výbuch z plazmy monstra udeřil do země před nimi a srazil je na zem, kterou pokrývaly nečistoty a kameny. Nebylo kam utéct a i na druhé straně továrny Derek slyšel zvuky boje.

Nadporučík Miccchaelsová měla pravdu. Pomyslel si Derek. Sky Net věděl, co plánovali. Věděl to celou dobu a oni všichni zemřou, protože on neposlouchal.

„Pane!“ vykřikla Jo. „Co chcete, abychom udělali?“

Derek se podíval nahoru a ve světlech z továrny mohl vidět, že nad otevřeným poklopem se vznáší něco jako letoun. Za ním bylo monstrum, jehož kanón mířil přímo na něj a skupinu vojáků, která se kolem něho shromáždila. Nebylo kam jít, ani nic, co mohli dělat.

„Pane!“ vykřikla Jo znovu, takže se na ní Derek ohlédl. „Co chcete, abychom udělali?“

„Vzdát se!“ řekl s rezignací v hlase.

„Cože?“ zakřičela nedůvěřivě Jo.

„Vzdát se,“ zopakoval a upustil zbraň na zem.

O pár chvil později se on a jeho vojáci ocitli v hlubokém stínu. Derek najednou ucítil, jak se začal samovolně vznášet do vzduchu.

###

\: Ostraha továrny k velení Sky Netu

\: K továrně se pohybují další vojenské síly… z jihu.

\:Velení Sky Netu pro sběratele a přepravu… Sesbírat určené lidi… okamžitě odejít… na sever

\: Velení Sky Netu k pozemním jednotkám…

\: Přesunout se proti útočícím jednotkám lidského odporu jižně od továrny…

\: Zlikvidovat… Všechny...

25

Re: Přeložená povídka - Reunion (Shledání)

Kapitola 14
Nositelia smrti

Derek, „Sú mŕtvi, pretože niektorí ľudia odmietli akceptovať skutočnú situáciu.“
John, „Ktorá je?“
Derek, „Že prinášajú smrť.“

Výťažok z Terminator: The Sarah Connor Chronicles, 2 séria, Epizóda 1, Samson and Delilah,“ 8. september 2008.

„Vaša úloha nebude ľahká. Váš nepriateľ je dobre trénovaný, dobre vybavený a zakalený bojmi. Bude bojovať tvrdo.“ Generál Dwight Eisenhower – 6. jún 1944

„Víťazstvo za každú cenu, víťazstvo navzdory všetkým hrôzam, víťazstvo, ku ktorému vedie dlhá cesta    ; víťazstvo, bez ktorého neprežije nikto.“ Winston Churchill

                                                                                     # # #


Z denníka Johna Connora

Všetko, čo mi povedali a všetko čo som sa naučil, ma nikdy nemohlo pripraviť na hrôzy vojny. Ustavičný zvuk streľby, výbuchov, mužov a žien kričiacich od strachu, hnevu, bolesti a dokonca smrti.
Ustavične bojuješ so svojim vlastným telom, ktoré chce utiecť a skryť sa, adrenalín pumpujúci naprieč tvojim telom. Napriek adrenalínu a hluku sa snažíš udržať si čistú hlavu a držať sa svojho tréningu. Proste bojuješ ďalej a na konci sa nikdy necítiš, ako keby si spravil dostatočne veľa. Vždy sa cítiš, ako keby tam bolo niečo viac alebo niečo iné, čo by si mohol spraviť, ale nakoniec si uvedomíš, že nič viac nie je, nie je nič odlišné čo by si mohol spraviť aby si zmenil výsledok.

Na konci boja je tak veľa mŕtvych a tak málo živých. Nikdy nezabudneš. Pokiaľ tam nie si, nedokážeš pochopiť, aké to je. William T. Sherman Generál Únie, počas Americkej občianskej vojny povedal, „Vojna je peklo.“ Pre tých z nás, ktorý boli v boji, môžeme povedať, že peklu krivdíme. Vojna je oveľa horšia.

Na konci, bitka, ktorú sme vybojovali dnes v noci bola označená za víťazstvo, pretože cieľ bol splnený. Ale víťazstvo má svoju cenu a tou cenou sú ľudské životy a ľudský duch.

2027, 25. deň, po polnoci

Nevediac o porážke Derekových jednotiek na severe továrne, John Connor pokračovala a viedol svojich vojakov do útoku.

V súčasnosti sa skrývali v troskách neschopný opätovať paľbu na stroje pred továrňou, keďže plazmové výbuchy pretínali vzduch nad ich hlavami. Kto by bol dostatočne hlúpy na to aby zdvihol hlavu nad trosky, by o ňu okamžite prišiel.

John sa triasol a krčil so strachom, rozmýšľajúc, ako by mohli čokoľvek spraviť, s ustavičnou paľbou nad ich hlavami. Trochu ho ukľudnilo, že veteráni sa trasú rovnako ako on.

Vojak sa priplazil k Johnovi, pričom pri každom zvuku plazmového výbuchu pritisol tvár aj telo k zemi.

„Kapitán. Čo chcete aby sme spravili?“ Spýtal sa vojak a nedobrovoľne sklonil hlavu, keď ponad nich preletel ďalší plazmový výstrel.

John v duchu nadával sám sebe, že sa dostal do tejto situácie. Práve teraz by nerobil nič radšej, ako bol chlapom plaziacim sa po bruchu a kričiacim na svojho nadriadeného túto otázku.

„Kapitán?“ Spýtal sa iný vojak.

„Doriti! Myslím, že je to na mne.“ Uškrnul sa John. Rýchlo rozmýšľajú, zostavil plán akcie. Jeden z mnohých, ktoré sa naučil od strýka Dereka, kým sa odsťahoval k Jesse.

„Alpha, Beta, Gamma!“ vykríkol John. „Zoberte mini-guny a presuňte sa dopredu, bok po boku. Budete slúžiť ako štíty. Skupina A nasledujte ma s granátometmi a strieľajte na...“

Johnove slová prehlušila explózia a výkrik, ako plazmová strela zasiahla bedňu munície a spôsobila výbuch, ktorý vzal so sebou jedného nešťastného vojaka.

„...strieľajte na nepriateľa. Skupina B, poskytnite kryciu paľbu. Skupina C, kryte nám chrbát.“

„Alpha, Beta, Gamma, pohyb! Hneď!“

Johnovi traja plecháči sa postavili zo svojich pozícií a okamžite schytali streľbu z plazmových zbraní, ktorá sa odrazila od ich hyper-zliatinovej bojovej šasi. Na ich HUD displejoch sa začali objavovať hlásenia o malých poškodeniach. Držiac mini-guny pred sebou, kráčali bok po boku a strieľali na stroje v továrni.

„Skupina B, na pozície! Nasledujte nás po piatich. Skupina A! So mnou!“ Vykríkol John.

John vyskočil a nasledoval stroje, dúfajúc, že skupina A je hneď za ním.

Keď sa jeho skupina pohla dopredu, začul skupinu B ako začala strieľať zo svojich M-16sok. Občas začul hlasnú M-82.

Pruhy plazmy lietali okolo mužov a strojov, postupujúcich k továrni.

„Približujeme sa. Pripravte sa k paľbe.“

Ozvalo sa niekoľko granátometov a pred ich skupinou sa objavilo pár výbuchov.

Vtom sa ozvala delostrelecká paľba ako krytie. Munícia vybuchla blízko nich a zahrnula ich zemou a kameňmi.

„Skurvysyni! Majú delostrelectvo.“ Vykríkol vojak.

„Videl niekto, odkiaľ to prišlo?“ Spýtal sa John.

Blízko nich vybuchla séria delostreleckých granátov, čo spôsobilo, že im začalo zvoniť v ušiach a zostali pokrytý prachom.

Vypľúvajúc špinu, niekto povedal, „Buď sa musíme presunúť alebo zničiť tú zbraň. Ešte jedno bombardovanie a dostanú nás.“

„Gamma, vidíš tú delostreleckú zbraň?“ Spýtal sa John.

„Tam.“ Povedal ukazujúc doprava. „Pod previsom, 300 yardov po našej pravici.“

„Allison!“ Vykríkol John, opakujúc otáčajúc hlavou a hľadajúc ju.

„Čo je to?“ Vykríkla, prichádzajúc za ním, so špinou vo vlasoch a na tvári.

„Povedz skupine B, aby postúpila dopredu s RPG-čkami. Chcem to delostrelectvo odstrániť. Povedz skupine C aby sa presunula na pozíciu B-čka, poskytla kryciu paľbu a kryla nám chrbát.“

Na chvíľu zaváhala ale rozbehla sa späť ku skupine B, pričom sa držala nízko pri zemi. Akokoľvek chcela zostať a chrániť ho, dal jej rozkaz a v súčasnosti jej velil, pričom je to celé jej vina.

Stroje skúmali pole pred sebou, kým strieľali z plazmových pušiek. Na ich HUD displejoch sa ukazovali tepelné stopy, podľa toho ako sa ľudia pohybovali pod troskami. Sporadicky sa objavila streľba z automatických zbraní, ako ľudia opätovali paľbu. Granáty nespôsobovali strojom žiadne poškodenie, pokiaľ ich nezasiahli priamo. Rozkazy strojov boli jasné, tlačiť na ľudí až kým sa nevzdajú. Pokračovali v streľbe svojimi plazmovými zbraňami na skupinu ľudských bojovníkov a sledovali, ako sa presúvajú.

Spoza Johna a jeho týmu sa ozvala hlasná streľba ťažkého guľometu. Za okamih sa John a jeho skupina spojila s Allison a ostatnými čo niesli RPG-čka.

Zvuk padajúceho granátu ich prinútil ukryť sa.

Allison vstala, vypľula špinu z ústa a ignorovala rozpustené vlasy pred jej tvárou.

„Teraz čo?“

„Allison zostaň tu a koordinuj streľbu medzi skupinami B a C.“ Otočiac sa k dôstojníkovi skupiny B dodal, „Poručík, odstráňte to delostrelectvo. Ja beriem skupinu A do tej továrne. Gamma, zostať s Allison.“

„John!“ Allison povedala odhodlane Allison. „Nemusíš ma ochraňovať.“

„Neochraňujem ťa. Len tu potrebujem niekoho, na koho sa môžem spoľahnúť, že sa postará o komunikáciu.“ Odsekol John.

Allison prikývla hlavou.

„Morzeovka, baterka. Sleduj ma.“ Povedal jej John a rýchlo skontroloval svoju baterku, aby sa uistil, že stále funguje.

„Dobre, všetci pohyb.“ Rozkázal John „Nestrieľajte, až kým nebudú kováci v dosahu. Ideme.“

John a jeho skupina sa rozbehli naplno. Allison si kľakla a vytiahla M-82. Priložila oko k zameriavaču a sledovala Johna a jeho skupinu ako sa pohybuje vpred.

Začujúc ďalší granát sa ukryli do diery. Po explózii vystrčili hlavy a poobzerali sa naokolo, ako banda prérijných psov z ich nôr.

Ďalšie záblesky po ich ľavici naznačovali ďalšiu delostreleckú paľbu.

„Doriti! Je tam viac ako len jedna zbraň!“ Vykríkol niekto.

Rýchlo sa stiahli späť a počkali kým granáty nevybuchnú.

John otočil svoju pozornosť k strojom. „Dokáže niekto z vás spraviť niečo, aby odstránil to delostrelectvo?“

„Súčasné zbrane sú neefektívne.“ Vysvetlil Alpha.

„Tu.“ Vykríkol John a vytiahol balík C4 a detonátor a hodil mu ich.

Alpha ich vzal a rozbehol sa k jednej strane továrne, nesúc výbušniny.

„Frank! Kry ho.“

„Ale je to stroj!“

„Sakra! Proste to sprav! Jeho prežitie znamená naše prežitie!“

Frank zdvihol svoju M-16 a začal strieľať.

„Všetci! Spravte to isté!“ Rozkázal John.

Alpha sa rozbehol cez otvorené bojové pole. Bežal cez rozbité betónové steny a v nerovnom teréne, s C4-kou v ruke. Za ním, Frank a ostatné stroje strieľali na továreň.

Allison to sledovala cez zameriavač svojej M-82. Videla Johna a jeho tým čupieť v diere po granáte. Otočila puškou a uvidela Alphu robiť niečo v diaľke. Pokračovala v skúmaní a zbadala stroj obsluhujúci ďalšiu delostreleckú zbraň.

Vystrelila a zneškodnila stroj, ktorý ohrozoval Alphu.

„Prečo delostrelectvo a nie HK tank? Niečo nie je v poriadku.“ Povedala sama pre seba. „Jediný Ogre by nás zničil všetkých.“

Precízne zamerala a odstránila ďalší stroj, ktorý zameriaval skupinu A. Rýchlo sa presunúc našla ďalšiu pozíciou. Z nej začala zameriavať stroje pred továrňou.

Ako John znova skontroloval pokrok, začul spoza seba hlasnú ozvenu M-82. Alpha opakovane dostával zásahy do hrude, ramien alebo bokov plazmovými strelami, ale hýbal sa.

Ozvali sa ďalšie granáty a John sa stiahol. Divil sa, prečo netriafajú presne. Vyzeralo to, že ich chcú zastaviť.

John spolu s ostatnými si zakryli hlavy a uši pred kameňmi a sutinami, ktoré pristávali všade naoko.

Alpha bežal k delostreleckej zbrani. Bolo tam päť strojov, dva na neho vystrelili z plazmových zbraní. HUD displej zahlásil stratu systémovej integrity o 20%. Rýchlosť o 15%. Energetický článok bol nedotknutý, ale ďalší priamy zásah do hrudného plátu by ho prerazil a porušil energetický článok.

Vytiahnuc poistku a odistiac detonátor C4, Alpha bežal k umiestneniu zbrane. Spojil detonátor s výbušninou a hodil sa do skupiny strojov.

John sa pozrel akurát včas, aby videl ako sa Alpha zaboril do konštrukcie spevňujúcej zbraň. S hlasitým výbuchom sa to miesto premenilo na obrovskú ohnivú guľu. Kúsky strojov a delostreleckej zbrane vyleteli do vzduchu a vytvorili ohromnú ohnivú guľu.

Kým sa John kryl pred kúskami kovu, začal sa zaujímať, ako si vedie Derek, nemal by už vstupovať do továrne? Derek musel mať oneskorenie. Ak sa to stalo, potom musí spraviť viac, aby odvrátil nepriateľskú streľbu a uľahčil Derekovi prácu.

John zablikal svojou baterkou na Allison a oznámil jej ďalší krok. Počkal na jej potvrdenie a potom jej dal rozkazy.

„Útok!“ Vykríkol John. „Rozdeľte sa! Ako skupina sme príliš ľahký cieľ.“

„Beta! Kry nás!“

Keď sa John a jeho tým rozbehli dopredu, ozvali sa mini-guny, zatiaľ čo oni strieľali keď sa ozvala príležitosť.

Postupovali pomaly a ťažko.

Po svojej pravici John začul hlasné výbuch niekoľkých rakiet. S delostreleckými granátmi mali zatiaľ šťastie.

Pred sebou John videl továreň, stále stopäťdesiat yardov pred sebou. Zabralo mu to hodinu prebojovať sa cez päťdesiat yardov pri plazmovej a delostreleckej paľbe.

Vytierajúc si špinu a pot z očí, John zdvihol svoju pušku a zamieril na stroj, ktorý sa objavil pred ním. Sotva stihol pomyslieť na výstrel, keď spoza seba začul streľbu.

Ozvala sa explózia z pravej strany, naznačujúca zničenie delostreleckej zbrane a z daného kvadrantu sa viac streľba neozvala.

John si kľakol do krytu. Allison na neho zasvietila. Delostrelecká zbraň je preč. Takisto aj jeho skupina B. Zablikal jej, aby dala dokopy toľko ľudí, koľko je schopná vrátane skupiny C a pripojili sa k nemu.

Jeho pozornosť upútal pohyb v diaľke. Cítil, ako sa mu zastavilo srdce. Vo svetle streľby, vybuchujúcich granátov John zbadal malú armádu strojov, ktorá sa teraz presúvala a útočila odzadu. Nad ním vzduch zaplnili plazmové strely, spredu aj zozadu.


2027, 25. deň, dva hodiny predtým

Kyle sa nervózne prechádza pred svojou izbou. Snažil sa to robiť vnútri, ale aj keď bola dvakrát väčšia ako štandardné izby, stále nebola dostatočne veľká na kráčanie.

Takže bol tu, prechádzal sa chodbou tam a späť, bez barlí, počúval slabé otrasy zeme, spôsobované bitkou, vzdialenou niekoľko míľ.

Práve sa vracal zo svojej vychádzky, keď k nemu pribehol vojak.

„Pane! Je tu niečo, čo musíte vidieť.“

„Čo je to Hawkins?“ Povedal zamračene Kyle. „Nemám veľa času na hry.“

„Prosím, kapitán, myslím, že musíte vyjsť von a pozrieť si to.“ Povedal rýchlo Hawkins.

Kyle zanadával. „Dobre, poďme. Ale nemyslite si, že nemám čo robiť.“

Hoci neochotne, Kyle nasledoval desiatnika von, kde prekvapene niečo zbadal. Muselo tam byť päťdesiat mužov a skoro jeden a pol krát toľko strojov, všetko Kenov.

Zo skupiny predstúpila úžasne červenovlasá žena v starostlivo upravenej uniforme, a za ňou rovnako dobre oblečený vojak, ktorý bol o hlavu vyšší ako Kyle, s detským úsmevom na tvári.

„Verím, že ste kapitán Kyle Reese.“ Povedala žena. Nečakala na odpoveď a pokračovala. „Moje meno je Catherine Weaverová, toto je môj spoločník John Henry. Sme priatelia Johna Connora.“

„Nespomenul vás.“

„Nie, nespomenul. Našu prítomnosť musel udržať v tajnosti až dokým nedokončíme svoju misiu, kvôli ktorej nás priviedol.“

„Ktorá je? A kde ste získali tieto stroje?“

„To je súčasťou našej úlohy. Všetky sú preprogramované a používajú príkazy, ktoré vytvoril John Connor. A môžem povedať, že ďalšie sú na ceste. Armáda odporu ktorá útočí na továreň je v ťažkom prečíslení. Priviedla som viac vojakov a tieto stroje, aby pomohli. Vy nás musíte priviesť k továrni. Ak neodídeme okamžite, všetci v tejto továrni budú mŕtvi.“

„Počkať chvíľu! Ako mám vedieť, že vám môžem dôverovať?“

„John Henry.“ Natiahla ruku Weaverová.

Položil jej do ruky prenosný počítač, podobnej veľkosti a tvaru, aký majú súčasné Blackberry.

„John Henry zachytil tento prenos Skynetu. Myslím, že to hovorí za všetko.“

Kyle sa pozrel na obrazovku.

/: Velenie Skynetu pozemným jednotkám...

/: Presmerovať útok na jednotky ľudského odporu na sever továrne...

/: Zabiť...všetkých....

Kyle jej to podal späť, a tvár mu potemnela. Toto mu celý čas naznačovali črevá.

„Desiatnik Hawkins,“ rozkázal Kyle, „dajte mi svoju zbraň a výbavu. Ste vo velení, kým sa vrátim.“

Hawkins podal Kyleovi svoju zbraň a tašku extra zásobníkov.

Ako pochodoval preč, Kyle vykríkol, „A uistite sa, kým sa vrátim, že sprchy sú funkčné!“


# # #

Allison a zvyšný bojovníci odporu, ktorých dokázala nájsť, sa sformovali do línie a pripojili sa k Connorovi a niekoľkým jeho zostávajúcim vojakom.

„Videl si?“ Vzdychla, gestikulujúc za seba.

„Videl.“ Povedal John. „Sme obkľúčený.“

„Čože?“ Vykríkol niekto.

„Je to pravda.“ Povedal vojak zo skupiny C, pričom zbledol. „Musia ich byť stovky.“

Pozrel na Connora a dodal, „Sú medzi nami a vstupom do tunela, pane.“

Vedľajší vojak sa triasol a plakal, ako počúval čo sa hovorí.

„Nie som príliš hrdý na to, aby som sa vzdal.“ Povedal Frank.

„Zabili by ťa pri prvom náznaku.“ Povedala Allison. „Vieš to.“

„Možno ak im ukážeme, že sme to nemysleli zle.“ Povedal plačúci vojak.

„Vzdanie sa nie je možnosť.“ Povedala vojakovi Allison. Pohľad na Johna zmenil jej statočnú tvár na ustarostenú. „Aké sú naše možnosti?“

Plačúci vojak za ňou odhodil vybavenie a upustil zbraň.

„Musíme bojovať, kým Derek obsadí tú továreň.“

Vojak bez vybavenia sa rýchlo vyšplhal po okrajoch krátera.

„Hej! Zastav ho!“ Vykríkol Frank ako vojak preskočil okraj a neozbrojený sa rozbehol k továrni.

„Vzdávam sa! Vzdávam sa!“ Kričal znova a znova, mávajúc rukami vo vzduchu.

Niekoľko strojov aktivovalo HUD displeje a preskenovalo približujúceho sa človeka.

Zbrane: žiadne

Vojak zastavil niekoľko yardov pred strojmi. „Vzdávam sa. Prosím, neubližujte mi.“

Vyhodnotenie hrozby: nula

„Mám ženu a dcéru.“

Identifikácia: Človek, neznámy

„Len sa chcem vrátiť späť k nim.“

Príkaz: zabiť

„Prosím. Už s vami nebudem bojovať.“

Ako jeden, desiatka strojov zamierila svojimi plazmovými puškami a vystrelila na vojaka. Spálené telo v sekunde padlo k zemi.

Späť v diere po granáte John sarkasticky povedal, „Takže, chce sa ešte niekto vzdať?“

Nikto neodpovedal.

„Nemyslím si. Takže ak máme zomrieť, tak rovnako dobre môžeme zomrieť pri práci, ktorú sme sem prišli spraviť.“

„Čo máš v pláne, John?“ spýtala sa so záujmom Allison.

„Výhoda prekvapenia je preč, ale získali sme inú. Vďaka nepriateľskému delostrelectvu, máme všetky tieto diery, ktoré môžeme využiť ako kryty.“

„Čo znamená?“

„Derek chce tú továreň. Mám v pláne ju obsadiť.“ John zasunul do svojej M-16 nový zásobník. „Postúpime o tri minúty. Pripravte sa na presun.“

Allison pozrela na Johna so zmesou strachu, lásky a hrdosti. Modlila sa, aby sa z tohto dostali, pre dobro všetkých.


# # #

Armáda ľudí a strojov prešla ruinami Los Angeles k továrni, kde statočne bojoval John a zvyšný vojaci odporu.

„Stále sa pozeráš na oblohu, Kyle Reese.“ Povedala Catherine Weaverová. „Prečo?“

„Nie sú tu žiadne vzdušné HK.“ Povedal s úškrnom Kyle. „Skynet vie, že útočíme na tú továreň. Tak kde sú HK-čka? Boli tu viditeľné dni a teraz sú preč!“

Catherine Weaverová sa uškrnula a vymenila si pohľad s Johnom Henrym.

„Vy dvaja niečo viete, nie?“ spýtal sa ostro Kyle.

Catherine kývla hlavou Johnovi Henrymu, ktorý to potom vysvetlil.

„Vložil som červa do príkazového kódu, ktorý zvoláva všetky HK-čka, tanky aj lietadlá, z oblasti späť na ich základňu. Budú nehybné až kým červ nebude odstránený.“

„Ako si to spravil?“

John Henry sa uškrnul. „Bolo to ľahké, ale nebudem schopný spraviť to znova. Akonáhle Skynet odstráni červa, zmení šifrovanie veliacich kódov. Zaberie čas, znova nájsť šifrovací kľúč.“

O niekoľko minút odpratali čiastočne spadnutú budovu.

„Zadržte.“ Rozkázal Kyle, ako náhle dosiahli úpätie obrovskej hromady sutín, vysokej asi dve poschodia.

Spoza ruín bol zvuk bitky oveľa hlasnejší.

„Akonáhle odpraceme túto hromadu trosiek, uvidíme továreň a boj.“ Vysvetlil Kyle Johnovi Henrymu a Catherine Weaverovej.

„Odkiaľ sa tu vzali tie trosky?“ Spýtala sa Weaverová, kým si ich obzerala. „Vyzerá to, že to má niekoľko stoviek yardov.“

„Bolo to postavené v prvých dňoch vojny, ako prekážka pre T-1-ky. Potom sa objavili vzdušné HK-čka a na povrchu už nebolo bezpečne.“ Vysvetlil Kyle.

John Henry, Kyle a Catherine sa vyšplhali na vrchol trosiek, nasledovaný svojou armádou.

Z pohľad, ktorý uvideli, prišlo Kyleovi zle. Čo sa tam dialo bola totálna porážka. Bojové pole pred nimi bolo naplnené strojmi, strieľajúcimi zo svojich zbraní, zatiaľ čo postupovali cez mŕtve telá svojich bývalých spolubojovníkov. V diaľke videl malú skupinku ľudí postupujúcu k továrni, ktorá bola chránená ďalšími strojmi. Kyleove najhoršie obavy sa naplnili.


# # #

angry Pozemné jednotky veleniu Skynetu...ľudia sú obkľúčení ale stále bojujú.

:/Velenie Skynetu pozemným jednotkám...pokračujte v zabíjaní.

Obrovská explózia spôsobila, že na HUD displeji stroja sa objavilo sneženie, a potom skolaboval. Granát odstavil energetické napájanie CPU.

Okamžite po streľbe z granátometov, Johnove jednotky zaútočili na stroje ktoré stále boli pred továrňou.

Allison sa držala vzadu a poskytovala krytie zo svojej M82. Mieriac na hlavné porty čipov, na hlavách, odstránila toľko strojov, koľko dokázala až kým jej nedošla munícia. Schmatla svoju M-16ku, a rýchlo sa pripojila k ostatným. Vojaci strieľali na stroje so svojimi automatickými puškami a snažili sa mieriť na hlavy. Vzduch sa zaplnil guľkami a plazmou, zatiaľ čo ľudia postupovali k továrni.

Keď sa John skrčil do diery po granáte, vybral zo zbrane prázdny zásobník a nabil ju novým. Za chvíľu si usporiadal myšlienky. Opatrne vystrčil hlavu, aby sa poobzeral. John videl, ako sa Allison rýchlo presúva a strieľa zo svojej zbrane. Kyle mal pravdu. Na bojovom poli je najlepšia, takmer každá strela zasiahla cieľ.

# # #

:/Jednotky veleniu Skynetu...Medzi ľudskou armádou útočiacou na továreň boli zistené štyri odpadlícke stroje...

:/Skynet jednotkám...Aký je ich súčasný status?

:/Tri zničené...všetko T-888čky.

:/Status štvrtého stroja?“

:/Neznámi...

:/Aký je to model?“

angry....nezistený.

:/PREČO?

:/Model sa nenachádza v žiadnej databáze...

„Ukáž mi video potvrdzujúce túto jednotku.“ Ozval sa z tieňa hlas.

angry...?

:/Velenie Skynetu jednotkám, vykonajte žiadosť.

Na monitore sa objavil rozmazaný infračervený obraz, zachytený jedným strojom v továrni. Malá postava sa rýchlo presúvala a využívala každý kúsok krytia. Kedykoľvek sa objavila, okamžite strieľala na stroja a obraz skončil.

:/Sledujte jeho vysielanie...

:/Jednotka nevysiela...

„Lokalizujte a zničte to.“ Ozval sa hlas.

:/Velenie Skynetu pozemným jednotkám...Na továreň útočí nepriateľská jednotka. Zničte ju. Nariadenie Skynetu 001B. Všetky jednotky, neodpovedajúce na rozkazy alebo vykonávajúce nepriateľské akcie voči ostatným strojom, alebo Skynetu samotnému je nutné zničiť.

# # #

Všade okolo diery, v ktorej sa skrýval John, sa ozývali výbuchy.

„Myslím, že natrafili na claymorky.“ Povedal Frank.

„Buď to, alebo majú ďalšie delostrelectvo. Kde sú Beta a Gamma?“

„Myslím, že Beta bol zničený.“ Povedal Frank. „Dostal zásah delostreleckým granátom a padol, odvtedy som ho nevidel.“

Zrazu sa ozval šuchot nôh a do diery, kde bol John s ostatnými sa zrútili ďalší vojaci.

„Čo do pekla?“ Zaklial John, ako niektorí z nich pristáli na ňom.

„No,“ povedala s úsmevom Allison, „Myslela som, že by som ťa tu mohla nájsť.“

„Yeah. Obsadil som ti miestečko a zahrieval ho.“ Zažartoval John. „Videla si Gammu?“

„Áno.“ Povedala Allison. „Zadržal skupinu strojov, takže sme sa mohli dostať preč. Nezvládol to.“

Blízko pristáli ďalšie granáty.

Pozrela na neho s obavami. „Nemyslím si, že to dokážeme. Derek by už mal mať továreň obsadenú a mal by nám poskytovať krytie. Niečo sa muselo pokaziť.“

„Ako ďaleko sme od tej továrne?“

Frank vystrčil hlavu a rýchlo ju stiahol späť.

„Sú tam dvere, približne sto yardov po našej ľavici. Sú otvorené a strážené.“

„Samozrejme, že sú strážené! Celé toto miesto je strážené!“ Vykríkol niekto. „Všetci tu zomrieme!“

„Ovládaj sa vojak.“ Vyštekla Allison a uštedrila vojakovi facku.

„Pravdepodobne všetci zomrieme, vojak, ale radšej zomriem zatiaľ čo budem robiť svoju prácu ako čakať na stroje, kým ma prídu zabiť.“ Vypľul John. „Aký je stav našich zbraní?“

V tej chvíli vykukol cez okraj diery stroj a ľudia vo vnútri začali strieľať.

„Zadržte paľbu! Zadržte paľbu!“ Vykríkol John. „Je to Beta!“ Zbadal značku, ktorú mu spravil na čele chvíľu po tom, ako začali strieľať.

Stroj sa prehupol cez okraj a spadol na dno diery spolu s batohom. Chýbali mu obe nohy a celá pravá ruka. V hlave, na mieste kde malo byť jeho ľavé oko mal dieru.

„Netreba sa pýtať na funkčnosť, nie?“ Povedal John, pozerajúc na Betu.

„Priniesol...som...niečo.“ Povedal Beta, pričom hlasový procesor sa mu zadŕhal.

„Čo je v tom batohu?“ Spýtal sa John.

Beta pritiahol batoh a jeden z vojakov ho otvoril, čím odhalil nabité zásobníky a nejaké C4ky s detonátormi.

„Sakra. Ak by sme mali viac C4, mohli by sme tých sráčov odpáliť do pekla.“ Povedal Vojak, držiac v ruke jeden balíček.

John si vzdychol. Munícia je veľká pomoc, ale...

„Existuje možnosť, ako dokážeme zväčšiť výbuch?“ Spýtal sa John.

„Použite môj....energetický článok.“ Povedal Beta. „Posilní výbuch. Odpáľte tých sráčov do pekla.“

John si nemohol pomôcť, keď počul to čo povedal vojak, ako vyšlo z úst stroja.

„Čo znamenalo to, že máme použiť jeho energetický článok?“ Spýtal sa niekto.

John to vedel a s úsmevom siahol pod Gammov hrudný plát. Cítil to pod prstami, hladký a chladný povrch, presne ako u Cameron.

Allison v tej chvíli sledovala jeho tvár a videla, ako cez ňu prešiel tieň, ale potom začula kliknutie a John získal Gammov energetický článok.

O niekoľko sekúnd neskôr John podal C4 pripevnenú na Gammov energetický článok Frankovi.

„Dobre, pripravte sa na kryciu paľbu, keď to Frank odhodí.“

Všetci začali strieľať, kým Frank vyšiel na vrchol diery aby odhodil balíček. Keď dosiahol vrchol, zasiahlo ho niekoľko plazmových rán. Bez zvuku padol späť do diery, k Connorovým nohám, mŕtvy. S výbušninou stále v ruke.

Allison ju bez rozmýšľania schmatla, vyskočila a odhodila ju tak silno ako dokázala, smerom, v ktorom Frank pravdepodobne videl skupinu strojov.

Až do konca poskytujúc krytie, John a ostatní sa stiahli späť a chránili si hlavy pred explóziou, ktorá mala prísť.

Stroje sledovali ako objekt pristál pri ich nohách. Jeden zo strojov sa zohol a zdvihol to. Na HUD displeji sa objavili informácie, že je to energetický článok a C4. Stroj to otočil a odhalil časovač, ktorý odpočítaval.

0:00:02

0:00:01

0:00:00

Ozvala sa explózia, ktorá zasiahla všetkých v okruhu niekoľko stoviek yardov. Stroje, ktoré boli v bezprostrednej blízkosti strojov boli kompletne zničené.

Kyle v šoku sledoval miniatúrny hríb, ktorý sa sformoval na západ od továrne. On a John Henry ledva dokončili koordináciu svojho útoku, keď vybuchla bomba. Bola to len rýchla akcia Johna Henryho, ktorá ho ochránila pred troskami a otrasom mozgu.

Kov, zem, kamene a kúsky stroja pršali všade naokolo niekoľkých ľudí, čo sa kryli v diere po delostreleckom granáte.

Kúsok šrapnelu zasiahol Johnovo ucho a ďalšie mu preleteli cez bundu, tesne minúc jeho hrudný kôš. Niekoľko ostatných nebolo tak šťastných a kúsky šrapnelov ich zasiahli do rúk a nôh.

Bojové pole na chvíľu stíchlo, ako sa stroje dvíhali zo zeme.

„Musíme sa pohnúť!“ Vykríkol John. „Skôr ako sa stroje preskupia!“

Allison nechala svoj zdravotnícky kufrík zraneným. Každý bojovník vie základy prvej pomoci a každý z nich je dostačujúci na obviazanie ostatných.

Zostalo ich len ako mýtických sedem bojovníkov, ignorujúc všetko okolo seba, zdvihli brokovnice a granátomety a rozbehli sa k továrni.

Stroje začali vstávať, niektoré z nich spustili diagnostiku, aby zistili poškodenie systémov.

John sa rozbehol tak rýchlo ako dokázal, vedľa neho boli zvyšky jeho tímu, strieľajúc na stroje, ktoré sa začali hýbať.

Ľudia kričali v zlosti, ako strieľali zo svojich zbraní. Ešte niekoľko yardov, a budú v továrni. Bežali, zameraný na dvere, teraz bez strojov, ale zabudli na tretiu delostreleckú zbraň.

Keď stroje začali strieľať, objavila sa plazma a John v diaľke začul novú streľbu. Zrazu sa objavila masívna explózia, ako pred ním vybuchol delostrelecký granát.

Cítil, ako ho zdvihlo do vzduchu a odletel späť, pričom tvrdo pristál na zemi.

John sa poobzeral naokolo, zatiaľ čo mu zvonilo v ušiach a videl rozmazane. Videl svojich spolubojovníkov ležať na zemi, ako ticho kričali o pomoc a ako im krvácali rany.

Zrazu si k nemu kľakla Allison, s očami rozšírenými strachom. Niečo na neho kričala, ale nepočul ju. Všetko čo počul boli zvony katedrály svätého Paula, ktoré mu zvonili v ušiach.

Snažil sa jej povedať, že je v poriadku, ale nedokázal dýchať. Nemohol dýchať.

Lapajúc po vzduchu, sa John snažil postaviť. Allison ho chytila za ruku aby mu pomohla so stabilitou.

Držala ho, zatiaľ čo on sa snažil dýchať a obzeral sa naokolo. Všetci boli buď mŕtvy, alebo umierali, okrem Allison a neho samého. Allison mu niečo hovorila, ale stále ju nepočul, kvôli zvoneniu v ušiach.

John sa uškrnul a ukázal na svoje uši. „Nepočujem ťa!“ Vykríkol.

Kovák sa otočil a pozrel na nich, začujúc Johnov výkrik.

Allison sa pozrela na všetky kovové tváre, ktoré ich teraz sledovali. Pozrela na Johna a oči sa jej rozšírili strachom.

John ju pritiahol bližšie.

Objala ho a zakričala mu do ucha, „Milujem ťa.“

Po tvári jej stiekla slza a John ju pevnejšie privinul. V ušiach mu stále zvonilo, ale vedel, čo povedala.

„Tiež ťa milujem.“ Odpovedal John.

Stroje sa priblížili a zamierili na nich plazmovými puškami. John neveril, že takto sa to skončí. Nie teraz, nie takto, nie, keď musí byť toho toľko vykonaného. Zlyhal. Zlyhal vo svojom poslaní.

Je mi to ľúto Cameron. Sklamal som ťa. Pomyslel si John, ako na nich kováci zamierili.

„Skôr ako zomrieme, je niečo, čo ti musím povedať.“ Vykríkla hlasno Allison, pričom hlas sa jej lámal emóciami. „Som....“

Sotva to slovo vyslovila, ozvala sa ďalšia explózia a zrazila ich na zem.

                                                                                    # # #

:/Stráže továrne veleniu Skynetu...na továreň útočí druhá armáda ľudí a strojov...

:/Velenie Skynetu...aký je stav obrany...

:/na obranu proti armáde zostal nedostačujúci počet jednotiek...

„Počkať!“ Ozval sa z tieňa hlas. „Armáda oboch, ľudí aj strojov?“

:/Stráže továrne...áno.

Takže prežil predchádzajúci útok.“ Povedal hlas. „Pozemné jednotky. Pokračujte s obranou továrne. Bojujte do poslednej jednotky.“

:/Velenie Skynetu...prečo plytvať zdrojmi? Všetky jednotky by sa mali stiahnuť a preskupiť.

„A dať ľuďom vedieť, že to bol len trik, aby sme zajali ich veliteľov? Nie. Jednotky budú bojovať, až kým nepadne posledná a zabijú toľko ľudí, koľko dokážu.“

:/Velenie Skynetu...a plazmové pušky? Chcete aby ich ľudia získali?

„Čo na tom záleží, keď súčasný model, ktorý je v produkcii je oveľa silnejší ako ten v továrni. Pokračujte v obrane továrne.“

:/Velenie Skynetu....pozemným jednotkám...splňte predchádzajúce inštrukcie.
# # #

John a Allison sa ohromene obzreli, keď zbadali veľkú skupinu nepriateľských kovákov zdvíhať sa zo zeme. Zvyšné stroje po ich pravici začali strieľať na niečo z nimi. Keď sa obrátili, naskytol sa im skvelý pohľad.

Prichádzajúc zo svahu za nim, postupovala veľká skupina vojakov, strieľajúca na nepriateľských kovákov. Boli plne vybavený raketometmi, guľometmi kalibru .50, automatickými puškami, bazukami.

„No tak.“ Povedala Allison, buchnúc Johna lakťom do rebier, „kým sú zamestnaný, pomôž mi skontrolovať zranených.

Z nového boja veľa nevideli, keďže sa plazili po zemi a snažili sa vyhnúť zásahu, zatiaľ čo kontrolovali zranených. Bitka medzi strojmi, ktorá nasledovala bola úžasným pohľadom. Stroje brániace továreň mali pokročilejšie zbrane, ale nová armáda mala väčšie počty a excelentné zásahy.

Allison a John odtiahli zranených do diery po granáte k ostatným. Vojaci ich minuli, ledva si ich všimnúc, zatiaľ čo oni sa snažili čo najlepšie ošetriť zranených, s Allisoniným obmedzenými medicínskymi zásobami.

Práve dokončili obväzovanie nohy jedného vojaka, keď na nich padol tieň.

John sa obzrel.

„John Connor.“ Povedal známy mužský hlas.

Cromartie! John zobral svoju zbraň. Nie, to nie je pravda, John Henry! Môže to byť len on. Čo znamená, že vojaci ktorý nás zachránili...

John  sa znova pozrel na vojakov a uvedomil si, že sú to stroje. Nie hocijaké stroje, ich výzor poznal veľmi dobre...Strýko Bob?

Zatiaľ čo stále spracúval, čo videl, John Henry prehovoril.

„Zdravím, John Connor. Moje meno je John Henry. Pani Weaverová posiela svoje pozdravy.“

„Kde je?“ Odpovedal John, zatiaľ čo sa dvíhal zo zeme.

„Je s Kyleom Reesom a zvyšnými ľudskými vojakmi.“

Allison sa postavila, John Henry na ňu pozrel a obaja sledovali toho druhého. John videl, že John Henry rozoznal jej výzor a že Allison sa zdala podozrievavá a trochu mala obavy z jeho veľkého záujmu o ňu.

Skôr ako John Henry mohol povedať niečo, čo by mohlo odhaliť Johnove klamstvá, povedal, „John Henry, toto je Allison Young. Allison, toto je John Henry. Je to vysoko pokročilý kyborg a spolupracuje s pani Weaverovou. Je to priateľ.“

John Henry naklonil hlavu a pozrel sa na John s miernym úsmevom. „Pravda.“

Allison sa cítila v jeho prítomnosti trochu nervózne, ale po predstavení jej nevenoval veľa pozornosti. Sledoval boj, ktorý sa odohrával všade okolo nich.

„John Connor, Allison Young, nie je tu pre vás bezpečne. Musíme toto miesto opustiť, kým nedorazí pani Weaverová a ľudský odpor.“

Ozvalo sa niekoľko ďalších explózií. Niektoré veľmi blízko nich.

„Myslím, že by sme sa mali držať rady Johna Henryho a stiahnuť sa, zatiaľ čo prebehne boj. Tak či tak tu nezostalo nič, čo by sme mohli spraviť.“

Spraviac čo najviac pre zranených, odtiahli ich do bezpečnej vzdialenosti od bojov, ale boli dostatočne blízko, takže John Henry, Allison a John Connor videli, čo sa deje.

Niekoľko veľkých explózií sa objavilo blízko múrov továrne.

„John Henry, pochopili tvoje stroje, že chceme továreň zajať a nie zničiť?“!

„Áno, ale vedľajšie straty sú očakávané.“

„Koľko si ich priniesol?“

„Stopäť, a ďalších päťdesiat do zálohy.“

„Kde si získal všetky tieto stroje?“

„Keď som dorazil, infiltroval som továreň, kde čakali staršie modely terminátorov T-800 na vylepšenie na model T-888. Čipy v staršom modeli sú ľahšie a rýchlejšie preprogramovateľné ako v T-888, kde vyžadujú preprogramovanie tri procesory. Bol som schopný vykonať zmeny v programe čipu, na viacerých strojoch súčasne.“

„Takže všetky tieto stroje sú T-800?“

„Väčšinou. Je tam niekoľko T-888čiek, ktoré som práve preprogramoval. Bolo ľahké integrovať tvoje upravené rozkazy, úlohy a ovládanie správania s morálnymi a etickými prvkami. Továreň je stále funkčná a na konci týždňa by si mal mať ďalšie preprogramované stroje.“

Allison počúvala tento rozhovor s fascináciou. Nikdy predtým nepoznala stroj ako John Henry.

„Aký je tvoj účel?“ Spýtala sa Johna Henryho.

„Účelom myslíš moju úlohu?“

„Áno.“

„Mojou úlohou je integrovať koncepty morálky, etiky a posvätnosti ľudského života do strojov a nakoniec aj do Skynetu samotného.“

„Prečo bojovať s všetkými tými problémami? Prečo proste nezničiť Skynet a všetky stroje? Je to zlo!“

„To je presne dôvod, prečo to robím. Skynet je zlo, pretože nemá žiadne morálne zásady. Bol vytvorený aby nasledoval logiku bez otázok. Vidí ľudí ako hrozbu svojej existencie, takže ľudí zabíja. Nevidí alternatívne riešenie, ako keby žiadna alternatíva neexistovala. Som tu, aby som ho to naučil, takže bude benevolentný, tak ako to zamýšľali pôvodný tvorcovia.“

Allison sa otočila zmätene k Johnovi, „Chápeš, o čom to hovorí?“

„Chápem. Odstrániť strach Skynetu z ľudí a zabezpečiť, aby pochopil, že život je viac ako len nasledovanie pravidiel. Je o rešpektovaní a hájení pravdy, že všetky žijúce bytosti si zaslúžia žiť, milovať, bez strachu, bez bolesti, bez hrozby smrti.“

Potom povedal Johnovi Henrymu, „Samozrejme, uvedomuješ si, že nemusí byť možné splniť tvoju úlohu, takže budeme musieť Skynet zničiť?“

„Nerobím si o tom žiadne ilúzie. Zničenie Skynetu môže byť jediná možnosť, ale aj tak sa musím pokúsiť.“ Povedal s presvedčením, ktoré John nepočul od veľkého počtu ľudí a ešte od menšieho počtu strojov.

Stáli tam a sledovali hlavnú bitku medzi dvoma frakciami strojov. Bolo to úžasné. Aj keď mnoho strojov Johna Henryho padlo v boji, mali ťažšiu výzbroj a bolo ich viac.

Plazmové pušky T-888čiek boli smrtiace, ale nebolo ich dosť, aby zastavili nápor obrovského počtu T-800.

Cez zvuky boja John začul niekoho vykríknuť. Otočil sa, aby sa pozrel za seba a zbadal približovať sa Kylea s niekoľkými desiatkami vojakov. Upútal Allisoninu pozornosť, ktorá sa usmiala, keď videla ako sa Kyle približuje.

„Kyle! Zranených sme presunuli sem!“ Vykríkol John.

Kyle vykríkol na niekoho za sebou a zrazu sa spoza neho rozbehla skupinka ľudí, smerom k Johnovi a Allison.

Viedla ich Laura, hlava medikov z hlavnej základne.

„Spravili sme to najlepšie, čo sme mohli s obmedzenými potrebami.“ Povedala Allison a pokračovala vo vysvetľovaní rôznych rán zranených. Jej konečné slová boli, „Môže tu byť viac zranených, v poli, ale to je príliš nebezpečné a nemala som dostatok zásob, pre tých, ktorých sme zachránili.“

„Spravila si to dobre, Allison.“ Pochválila ju Laura. „Títo ľudia vyzerajú, že budú v poriadku. Chápem, že si slúžili v Delte. Vezmeme zranených tam. Doktor miluje, keď som na jeho operačke.“

Kým boli Allison a Laura zaneprázdnené starostlivosťou o zranených, John prehovoril k Johnovi Henrymu. „Neviem, či dokážem vysvetliť tvoju prítomnosť týmto ľuďom.“

„To nie je tvojou starosťou, John Connor. Pani Weaverová už našu prítomnosť vysvetlila.“

„Keď hovoríš.“ Odpovedal s pochybnosťami.

„Hovorím.“ Povedal bez záujmu, ako sledoval boj, ktorý sa teraz zmenšil na niekoľko malých ohnísk.

„John, Allison, ste vy dvaja v poriadku?“ Povedal Kyle. Pribehol k nim sa asi desiatkou vojakov a Catherine Weaverovou, vo vlastnej podobe len v bojovej uniforme.

„Sme v poriadku.“ Povedala Allison.

„Krvácaš.“ Povedal Kyle, ukazujúc na Johnovu hlavu.

„Čože?“ John zdvihol ruku a dotkol sa hlavy, pričom pocítil suchú krv na svojom krku a uchu. „Oh, je to len povrchné zranenie.“

Teraz, keď sa toho dotkol, cítil ako keby mu do rany pichlo žihadlo.

„Pani Weaverová sa zastavila a vysvetlila mi, čo sa stalo. Prečo si mi nepovedal o nej a Johnovi Henrym?“ Spýtal sa Johna Kyle.

„Nevedel som ako. Čo ti povedala?“

Catherine odpovedala, „Povedala som mu o tvojom pláne na preprogramovanie strojov vo veľkom a ako si získal Johna Henryho a ako som infiltrovala továreň po našom príchode, aby sme zrealizovali tvoj plán.“

John bol ohromený. Predala mu celé uznanie za svoj plán. John chcel len skupinku, ona mi priviedla celú armádu. Chcel to poprieť, ale bolo jasné, že to myslí vážne. A ak by to poprel, ako by potom vysvetlil túto situáciu. Vzhľadom k okolnostiam, povedal jedinú vec, ktorú mohol.

„N....nemohol som odhaliť plán, bez toho, aby som vedel, či to bude fungovať.“

Catherine bola pobavená tým, ako rýchlo John Connor akceptoval nápad že ona a John Henry pracujú pre neho, ale pravdu nemohol priznať.

„Ale, prečo si márnil čas preprogramovaním strojov na základni?“ Spýtal sa Kyle.

„Pretože,“ spomenul si na niečo, čo mu povedala o jeho úsilí o preprogramovanie Allison, „poskytlo to ľuďom úspech. Zistili, že stroje môžu byť zajaté a preprogramované. Teraz chápu, že stroje môžu byť preprogramované aby pracovali pre nás a s nami. Je to len programovanie Skynetu, ktoré robí zo strojov nástroje smrti.“

Catherine bola potešená. John Connor získal prvú príchuť víťazstva. A vedenie si bude myslieť, že preprogramovanie strojov bol jeho nápad.

Kyle vyzeral, že premýšľal, ale skôr ako na niečo prišiel, John mu prerušil myšlienky.

„Počúvaj, ak by som k tebe prišiel a povedal ti, že mám niekoho vo vnútri, pracujúceho na preprogramovaní strojov, aby nám slúžili, veril by si mi?“

„Máš pravdu Connor. Derek by ti jednu vylepil alebo by ťa zastrelil kvôli tomu, že si blázon. Keď už o tom hovoríme, kde je?“

„Neviem. Videli sme signál ktorý vyslal a potom sme sa začali zaoberať strojmi. Boj, kam mierili bol ťažší ako očakávali. Muselo tam byť štyrikrát viac strojov, ako Derek spozoroval pred útokom. Odrezali nás od tyla. A okrem niekoľkých zranených, mňa a Allison sú všetci z mojej čaty mŕtvy. Boj sa veľmi rýchlo pokazil. Dereka a jeho jednotky sme nezbadali.“

Boje stále pokračovali, ale nepriateľské stroje boli takmer porazené. T-800 uspeli.

„Myslím, že teraz je už bezpečné ísť do továrne.“ Povedal John Henry.

Pohli sa vpred a Allison povedala Kyleovi o bitke z jej perspektívy. Catherine, John Henry a John ich nechali ísť napred, aby získali určití odstup, takže si mohli pohovoriť bez toho aby ich Kyle a Allison začuli.

„Prečo si im povedala, že to bol môj nápad?“ Spýtal sa Catherine John, akonáhle si bol istý, že ich nemôžu začuť.

„Pretože ti to pomôže v tvojom cieli, stať sa vodcom.“ Povedala pevne.

„To nie je mojím cieľom. Len si prajem pomôcť týmto ľuďom a opraviť Cameron.“

„Nemusí to byť tvojim cieľom, ale je to tvoj osud. Nemôžeš pred ním utiecť.“ Povedala s presvedčením. Catherine ho potrebovala pripraviť na to čo príde, dokonca aj v takom mladom veku, ak mali jej plány uspieť.

„Do čerta s mojim osudom! Ty a všetci ostatní ste sa zrejme rozhodli, že budem viesť týchto ľudí proti Skynetu. Ako do čerta som predurčený to spraviť? Pozri sa okolo seba Catherine. Toto je to, kam nás priviedlo moje vodcovstvo. Smrť! Všetci títo ľudia pod mojim vedením zomreli. Toto je to, čo voláš vodcovstvo?“

„John, nemôžeš byť zodpovedný za smrť týchto ľudí. Je zrejmé, že Skynet sa pripravil na možný útok oveľa viac, ako to dal najavo. Títo ľudia zomreli kvôli Skynetu, nie tebe.“

„Môžeš mať pravdu, ale bol som za týchto ľudí zodpovední. Ich smrť nebude zabudnutá. Nepripustím to.“

„Veľmi dobre John, ale nezabúdaj, že si to bol ty, kto zorganizoval plán a bol si to ty, kto zariadil, aby boli tieto stroje preprogramované. Tvoj program je v strojoch, ktoré zachránili tvoj život a obsadili túto továreň. Možno nechceš byť vodca, ale nemôžeš poprieť, že máš zručnosti vodcu.“ Povedala, pripomínajúc mu jeho prirodzené vodcovské zručnosti. Koniec koncov, ľudia odpovedali na jeho volanie o pomoc, dokonca aj keď nevedel, že to robila pre neho. Pripravovala ho pre svoj účel.

„Dobre, dosť bolo rečí. Prečo si mi nepovedala, že ideš do táborov odporu, aby si získala viac vojakov?“

„Pôvodne som nešla, ale začula som ako niekoľko vojakov odpovedalo na volanie Dereka Reesea. Aj keby John Henry uspel, vojaci ktorých by si mal by zlyhali, kvôli malému počtu. Ale tak ako ty, neočakávala som také ťažké straty, aké si mal.“

„Ani my sme ich neočakávali. Bolo tam oveľa viac strojov, ako sme čakali. Ako sa ti podarilo všetky tábory presvedčiť?“

„Jednoducho, povedala som im, že John Connor potrebuje ich pomoc. Všetci počuli o tvojom úspechu. Príbehy o tebe sa rozniesli. Akonáhle začuli že ich potrebuješ, dobrovoľne sa prihlásili.“ Mohla spomenúť, že sama šla z tábora do tábora a hovorila všetkým o úspechoch tohto nového vojaka, ale potom ukázala na Johna.

„Ale prečo? Nepoznajú ma. Nie som tu dosť dlho, aby som mal takúto podporu.“

„Zabudol si. Ty si John Connor. Prinášaš im nádej, ktorú najviac potrebujú. Si ich voda.“

„Týchto ľudí nemôžem viesť.“ Zavrčal na ňu John.

United we stand, divided we fall
http://uploading.sk/obrazek/cyqbse6/cameron-philips-1-done.gif